... jak V+W tvořili

• Rozjeli jsme se do Sázavy, do domku, kde se Voskovec narodil: Jeli jsme tam na týden a řekli jsme si, že dohromady napíšeme s Voskovcem hru – Vest pocket revue, on napíše román, já napíšu detektivku, která se bude jmenovat Dům netřesků, a společně tam začneme knihu povídek s názvem Benzinový pes, a to všechno za jeden týden. Přijeli jsme tam, sundali jsme s postelí slamníky a rozprostřeli na podlahu, zatopili jsme si. Šli jsme do městečka, nakoupili si rum, polský salám a chleba, vrátili jsme se do domečku, už tam bylo teplo, nakrájeli jsme salám, dali na pánev, špek pustil mastnotu, do ní jsme nakrájeli chleba, ten se nám přismáhl, osmáhl a připálil, takže jsme pokrm nazvali karbonky ve vlastní šťávě, zapíjeli rumem a nenapsali ani řádek. To jsme činili tři dny (…). Pak jsme jeli do Prahy a napsali jsme jen jednu věc. Měli jsme totiž hotovou jedinou písničku, jmenovala se Kupuju hrobku, prodávám hrobku. Tož jsme si řekli – dáme-li tu písničku Kupuju hrobku, prodávám hrobku doprostřed, pak nezbývá než napsat něco před a něco za – a máme celou hru. A začli jsme to něco před a něco za psát. (s. 18 – 19)

... odjezd do Ameriky

• Potřebné papíry pro Zdenku i pro malou Janu jsem vyřídil ještě před svým odjezdem z Prahy, a tak mé paní stačilo nasednout na loď – mimochodem byla německá a vůbec poslední, která před válkou přistála u amerických břehů – a doplavit se do New Yorku. (s. 39)

... americké bydlení a myši

• Bydlili jsme v domě na Riverside Drive, Voskovec také a Ježek hned za rohem. Hrál na vypůjčeném pianě, byl nešťastný, ale bránil se přiznat to sám sobě i nám. V našem bytě byly myši. Mám myšky rád, hlavně rejsky. Ale když jsme našli pod spící Janou tři zalehnuté myšky, moje láska ochabla a začal jsem usilovně přemýšlet, co udělat, abychom se dostali o krok dál, alespoň někam, kam nemůžou myši. (s. 118)

... V+W jako „rodiče“ Ježka...

• Když s námi odjížděl do emigrace, svěřil nám jeho lékař, „že sice není důvodu k panice, ale že Ježkova životní dráha nebude dlouhá“, a předal nám zapečetěný dopis s podrobným Ježkovým chorobopisem, (…) Když jsem čekali na jeho návraty ze samostatných pochůzek po desetimiliónovém cizím městě, měli jsme pocity podobné pocitům rodičů, kteří čekají poprvé na samostatný návrat děcka ze školy. Obstál znamenitě. Měl přesnou topografickou paměť, patrně jinak založenou než u lidí s normálním zrakem. (s. 197)

... milovat život, i když jsem slepý• Snad se narodil s chatrným zdravím,

nedoslýchavý a napůl nevidomý, proto, aby nám ostatním byl vzorem. Aby nám ukázal, co je to radost z práce, radost z úspěchu, jak vypadá počestná píle a pracovitost. Aby nás upozornil na družnost. S lidmi, s celým světem a s jeho krásou. Aby nám předvedl, jak bezstarostně se bavit, jak popíjet, jak zpívat, jásat. Že je to možné, že to jde, i slepý a hluchý se může smát, může milovat život. (s. 197)

... tmavomodrý svět• Někdy propadal modrým náladám, jsou

uloženy v jeho blues.

Netoliko, že je tma, ale nevidím.Vím, že je tu všude tma, já ji

nevidím…

• „To jste, volové, napsali báječně…“ a klepal nám na rameno. Tmavomodrý svět byl jeho svět. A to, co řekl, byla největší pochvala, které se nám kdy dostalo. (s. 205)

... poslední opona• Bylo to 24. prosince 1941. Den poté oslepl.

Veliký pokoj, vysoko nad New Yorkem, s vyhlídkou přes Manhattan do mlžného obzoru nad řekou Hudson. Lůžko pod kyslíkovým stanem. Na chodbě před pokojem nepřetržitý hlouček jeho přátel. Přicházeli a odcházeli, „Boys and girls“ z věrného Baráku. Pootevřenými dveřmi plaše zahlédli Ježkovy ruce, které spočívaly na přikrývce. Klidně. Jen někdy se pravá ruka pohnula,v rytmu. Druhá ruka; jako to bývalo u nás v divadle: nástup orchestru. Ježek neumíral v New Yorku, to se nám, opuštěným, jen zdálo. Byl doma, byl v divadle,zkoušel novou skladbu. (...)Tvář měl mladou, jasnou, ani stopa po nemoci…Slyšel nejkrásnější jazzový orchestr světa, dirigoval svou píseň písní.Toho potlesku! A těch opon!1. ledna 1942 spadla poslední. (s. 207 – 208)

... a odkud to všechno vím?

• z jedné knížky, která se jmenuje

Jan Werich vzpomíná... vlastně potlach

(z názvu byste měli poznat, kdo ji napsal)

WERICH, Jan. Jan Werich vzpomíná - vlastně Potlach. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1982, 266 stran