psychostudium.cz : poradenská psychologie · web viewjak z předloženého plyne, důrazněji se...

Psychoterapie. Existenciálně daseinsanalytický přístup.

ADAMEC JIŘÍFILOSOFICKÝ SEMINÁŘ

KATEDRA TEORIE

PSYCHOTERAPIEEXISTENCIÁLNĚ DASEINSANALYTICKÝ PŘÍSTUP

Brno 2013

1


PSYCHOTERAPIEEXISTENCIÁLNĚ DASEINSANALYTICKÝ PŘÍSTUP

Adamec Jiří

B r n o 2 0 1 3

2


© Adamec Jiří Filosofický seminář – katedra teorieISBN 978-80-87234-41-9

3


Jestliže se bytí vytratí z horizontu našeho zájmu o pochopení fungování lidské psychiky, pak děláme jen polovinu práce tam,

kde mnohé a ještě více zbývá.

Ú V O D E M

4


Moderní psychoterapeutické systémy svůj základ, či východisko v přístupu ke klientovi, nejčastěji opírají o klinicky ověřené znalosti. Jsou jimi jednak vědomosti o normě a patologii v oblastech, jakými jsou: vnímání, paměť, obrazotvornost, myšlení, řeč, city, charakter, temperament, vědomí, sebepojetí (Já), učení, vývojová stádia, sexuální život aj. Dále k těmto faktorům náleží rovněž jak znalost neuro – bio - fysiologie v úrovni fungování lidského organismu, tak jeho specifika v souvislosti s konkrétní diagnostickou jednotkou. Vedle toho, je to i tzv. epidemologie (percentuálně vykazatelný výskyt počtu duševně nemocných ve společnosti, popřípadě jeho upřesnění na nějakou další, sociologicky měřitelnou veličinu – např. poměr mezi muži a ženami). Rovněž tak, jsou v diagnostických manuálech popisovány konkrétní ukazatele, jako podmínky, které musí být splněny, aby v konečné fási duševní porucha mohla být diagnósou stanovena. Další významnou součástí potom samozřejmě je, rovněž schopnost terapeuta, posoudit doporučení pro příjem psychofarmakologické podpory. Všechny shora uvedené náležitosti dopomáhají v zásadě k tomu, aby se pracovník v psychologickém poradenství mohl pohybovat v přístupu ke klientovi na takové úrovni a s takovou erudicí, která odpovídá pokud možno současným výsledkům moderních aplikací, vycházejících z vědeckých výzkumů a jejich závěrů, uplatňovaných potom v i samotné praxi. K tomu je ovšem zapotřebí sledovat rovněž odbornou literaturu a

5


časopisecké studie, které přináší inovativní úhly pohledu a s nimi srovnávat vlastní, doposud používané metody, při práci s klientem. Stejně tak udržování kontaktu s odborníky z oboru, je nedílnou součástí posilování vlastního sebevědomí, zejména dialogickou výměnou názorů na sporná místa, která vznikají v souvislosti s výkonem povolání, zvlášť potom ve smyslu: terapeut versus klient. Mezi obecně uznávané techniky přístupu ke klientovi, psychoterapeutické systémy (psychoanalýsu, KBT, TA, gestaltterapii, rogerovskou terapii aj.), od šedesátých let 20. století vstupuje i tzv. daseinsanalýsa, jmenovitě zejména: Martin Heidegger, Ludwig Binswanger, Medard Boss (v jistém smyslu vlastní odnoží je zde rovněž, svým vystoupením, práce Viktora E. Frankla). U nás se k daseinsanalýse hlásí potom Oldřich Čálek, Jiří Růžička, Anna Hogenová… a Česká daseinsanalytická společnost, založená v Praze 6. 12. 2002.

Daseinsanalýsa. Co je to Dasein, neboli pobyt člověka

a proč se máme opírat právě o tento pojem?

Předně, obracíme se zde na pojetí, které nám odhalil Martin Heidegger ve své stěžejní knize: Bytí a čas v roce 1927, stejně jako ve svých pojednáních z třicátých let 20. století, pod souborným názvem: Co je metafysika (?) a konečně také v přednáškách ze šedesátých let, jež pořádal v Zollikonu. Zpočátku se můžeme opírat o všeobecnější určení pojmu Dasein. Je jím určeno, že život člověka je tzv. danost. Jde o vykázání existence v okruhu těch okolností,

6


jež jsou pro život člověka jedině možné: příroda, biologie, společenská aktivita, individuální vývoj, chápání mravních zvyklostí, mateřský jazyk atp. Tyto danosti jsou tím, čím je člověk obklopen, tedy danost, toto – Dasein, je svět jeho okolí (Umwelt – Edmund Husserl), stejně jako je každý člověk sám o sobě, světem okolí pro druhé. Tato provázanost je vždy přítomnou okolností na níž je vystavěna základní struktura toho, co jest (tedy: pobyt jako danost), neboli detaily původního rozměru lidského jsoucna, či všeho, co náleží do řádu: bytí člověka = existenciální danost. Vedle této vnější danosti, která je každému člověku neodejmutelnou a vždy přítomně blízkou realitou, je to i nějaký druh subjektivního výkonu, jednání nebo-li účasti (spoluúčasti) na jsoucím – na tom, co je dáno. Podle Martina Heideggera je to zejména fakt – aktivního života – v celém jeho rozsahu a – slovo – jímž je tento aktivní život zabezpečován a veden. Člověk totiž do světa svého okolí proniká subjektivním promítáním všeho, co vyjadřuje jeho tendence chápat svět svého okolí nějakým, a to – o sobě daným způsobem. Vymezit danost světa svého okolí pojmem, znamená jednak vstoupit vně něj a tímto rozumějícím a seberozlišujícím aktem uchopovat také sebe sama jako: 1. danost zvláštního druhu, nebo: 2. danost zvláštního účelu. Jako sebevědomí zvláštního druhu nazírá se člověk pouze, co by tělesná věc mezi věcmi; kdežto jako sebevědomí zvl. účelu, člověk sebe i svět svého okolí nazírá předně jako možnost řízené seberealizace. U

7


vědomí první kategorie (druh) člověk setrvává v pouhém přebývání a v závislosti na zprostředkujících okolnostech, nebo-li v nesamostatnosti bytí, odkázán na druhé. U vědomí druhé kategorie (účel), člověk realisuje sebe sama se všemi existenciálními varietami, jejichž předností je zejména střetání protichůdností v zájmech, motivech a výsledcích jednání (s tím, že vůle po sebeprosazení je potom už jen přeobsazována směrem k aktuálně nastalým potřebám seberealizace). Jediným účelem se tak stává subjekt o sobě. Dokonce můžeme jít tak daleko, že můžeme potvrdit, že subjekt se zde stal vlastně výhradním objektem zájmu. Danost, která je bytím (Sein) o sobě, tady značí potom: lidský pobyt – jenž zahrnuje fakt své základní vykazatelnosti v tom, že – jest – a také v tom, že spoluzahrnuje okolnosti, které toto – jest – umocňuje tím, že do nich samo (toto: jest) vstupuje. Bytí vstupuje do dění (Werden) a dění je bytí, jež se stalo spoluúčastí na jsoucím. Dasein (lidský pobyt, pobyt člověka), tedy obsahuje aktivní, dynamickou složku, nebo-li: jsoucno o sobě. Bez ní, by člověk postrádal základní určení – jest.

Dasein je nějaký druh uzpůsobení,neboli: Bedürfnisse.

Jednou věcí je, že je člověku bytí dáno, vpravuje se do něj a tím se stává jeho součástí, jaksi po svém; druhou potom i to, že se člověk snaží bytí překonat např. tím, že samu skutečnost nadstavuje nejrůznějšími pomysly. Danost a její překonání se děje prostřednictvím metafysického myšlení.

8


Metafysického v tom smyslu, že za hranicí přirozené, empirické vykazatelnosti toho, co jest, zdůvodňuje člověk ještě další, nejčastěji a rádoby, tzv. pravé bytí. Přitom si jen s největšími obtížemi a fragmentárně uvědomuje, že toto je vlastně pouhá existence, tok událostí, život ve své každodennosti, z nějž nahlížet bytí, tedy fakt pouhého: být – je zámezím, které již nemá dalšího pokračování. Bytí je nesmlouvavá vykazatelnost se sebou samým, trpká zkušenost pouhé jednoty, z níž dokáže aktivní život ve své existenciální naplněnosti možná učinit cokoliv, jen ne víc a nebo méně, než-li je, toto bytí samo. Pakliže bude naším úkolem tento problém nadnést také v souvislosti s psychoanalýsou, respektive v souvislosti s neurózami, depresemi, dále obsedantně kompulsivními poruchami a jinými duševními obtížemi, budeme se zamýšlet nad tím, co způsobuje právě takováto ztráta kontinuity vědomí našich klientů a jak jim lze případně, jejich neblahý duševní stav ulehčit cestou postupného nabývání naopak toho vědomí, které dokáže reflektovat sebe sama z úrovně sebevědomí, jež rozhoduje o vlastní existenci z pozice vědění o vlastním bytí, co by danosti, smířením s tím, že to co jsem, je již dostatečné k tomu, abych žil základní mírou sebenaplnění. Nejedná se tu o smíření s vlastním bytím, ani o přijímání sebe sama v roli: miluj své tělo a jiné podivnosti; hovoříme tady o tom, že skutečnost je pouze to, co jest a my jsme skutečností samou, aniž bychom se nad vnějšek povyšovali, nebo se mu bezvýhradně podřizovali. V daseinsanalýse je člověk

9


rovnocenou součástí veškerého bytí, neboť je bytím o sobě v původní danosti toho, co jest - DASEIN: bytí (být) v nejpřítomnějším - ZDE.

Adamec Jiří: Brno, červenec - srpen 2013.

Č Á S T P R V N Í

T E O R I E

10


Zollikonerské semináře.Martin Heidegger a Medard Boss.

Od roku 1959 do roku 1971, se Martin Heidegger (zemř. 1976) s Medardem Bossem (zemř. 1990) aktivně účastnili řady přednáškových aktivit ve švýcarském Zollikonu a Burghölzli u zurišského jezera, v zásadě v místech, kde působili také Bleuler a Jung. Tato aktivita předního německého myslitele, filosofa dvacátého století a jednoho z nejvýznamnějších poválečných psychiatrů, měla své

11


logické pozadí, a stejně tak i logické vyústění. Když Heidegger napsal v r. 1927 své stěžejní dílo Bytí a čas, zakomponoval do něj velmi důležité myšlenky, týkající se toho, že člověk, aby mohl filosoficky tvořit dál, musí si uvědomit, že formulace tázky: co je bytí (?), mu zatím nic nového nepřinesla, tedy je nutné tuto otázku opustit, nebo ji položit jinak. Boss přistupuje k psychiatrii rovněž z otázky: je lidská psychika výsledkem jejího samostatného bytí, nebo je následkem zprostředkování biologického a fysiologického fungování lidského organismu, mozku jako takového? Že je něco, jako přímá úměra mezi vnímanou skutečností a její vědomou reflexí, se nedá přejít pouhým klišé, že se jedná o přirozený výsledek vývojového procesu. Oba se shodují v tom, že člověk je bytím ve světě. Jeho existence je soubor specifických daností, které souborně označují, oba myslitelé, německým termínem DASEIN. Lidské bytí, tato danost se ovšem rozpadá do jednotlivých, osobních Seiendes, jsoucen, čímž se tato specifikace stává komplikovanou. Dotýká se zde Heidegger rovněž jednoho důležitého momentu Kantovy filosofie, když podtrhuje jeho vnímání bytí tím, že sám Kant nadhodil, že bytí není žádný reálný predikát. Tato okolnost ovšem odporuje Heideggerovu a Bossovu pojetí, když je tu přeci vědomí člověka, naopak reálně vnímající svoje bytí v systému potencialit, jimž svým vědomím dává základní význam např. už jen v postojích, které vůči věcem kolem sebe a také sobě samému, uděluje. K daseinsanalytickému tématu nakonec oba přistupují v okamžiku, kdy se dotýkají

12


faktu, že člověk své bytí ve světě nejen má a reflektuje, ale stejně tak jej prožívá. Mezi vnímáním a prožíváním je utvořen psychodynamický vztah. Jako takový, podle Heideggera, představuje základní příčinnost ve fungování lidské psýchy. Existence je proto vposledku právě psychoaynamické nastavení, které každého člověka deklaruje pro určitou osobní schopnost, jak uspět v nejrůznějších podmínkách života. Několik následujících seminářů potom dokumentuje velmi živé dialogy mezi Heideggerem a studenty. Jejich hlavním předmětem je zpravidla vybraný okruh otázek z oboru noetiky. Mezi filosofickou a psychickou reflexí tak vzniká konkrétní tématické určení rozdílu, co do pochopení obsahu každého z nich. Filosofická reflexe se váže k bytí, psychologická reflexe se váže k sebereflexi. Tedy filosofie deklaruje své téma z vnějšku, psychologie ze subjektu. Tím však není popřen význam např. Descarta. Jde tu jen o to, že filosofická reflexe komunikuje daleko více s celkem, kdežto psychologická reflexe má zájem na tom, aby sebe samu zahrnula do systému poznání o sobě samé. Proto je filosoficky uchopované bytí součástí ob-iaceo (to, co je vně, kolem, ob-hozeno) a psychické pojetí bytí je sub-iaceo (to, co je v pod-kladu). Dne 11. září 1965 se v domě Medarda Bosse opět sešlo několik posluchačů, aby věnovali pozornost Heideggerovu výkladu. Hned od začátku se místností nesly pojmy jako „člověk, svět, subjekt, objekt, fysiologie, psychologie, somatický proces…“ Heidegger se ujal toho, aby do

13


systému vlastní, fundamentální ontologie uváděl souvislosti, které byly až do teď v jeho způsobu myšlení nevyslovené, ale přesto tušené. V Bytí a čase totiž také zaznívají, a to ještě v zastřené podobě, jako: „starost, úzkost, strach, příručnost, světskost…“ To, co Heideggera zajímá, je zejména vztah somatického procesu, jako fenoménu o sobě k bytí vůbec. Jen považme – Heidegger pojednou dává k sobě zcela nezakrytě filosofii a psychologii. Tedy něco, co bylo ještě před tímto vystoupením zhola nemožné. Je pravda, že Husserl, kterému byla kniha Bytí a čas v přípise Heideggerem věnována, se o ní vyslovuje s tím, že je to práce, která upadá do psychologismu, čímž dává najevo nesouhlas s podobným způsobem změkčování filosofie, když má, tak jako tak jít o pouhé bytí. Ovšem i tato okolnost má své pozadí již v tom, že Husserlova stěžejní práce Logická zkoumání do psychologických konstrukcí upadá od začátku až do konce, což mu jeho kritici vyčítají stejně jako on to vyčítá Heideggerovi. Heidegger však chápe svoji ontologii stále jako práci, která, má-li mít svůj smysl, musí vycházet z fenomenologie, tedy z učení Ed. Husserla. Vraťme se nyní ovšem k problematice Heideggerova provazování somatického procesu s otázkami bytí. Co autor má vlastně na mysli, pokud tedy uvádí ono spojení: somatický proces? Podle Heideggera se jedná o vztah dvou neoddiskutovatelných entit, které zde na sebe působí: jednak je to fysická skutečnost a skutečnost reflektiující (Descartovo pojetí duše těla se zde uschovat nedá a

14


Heidegger to rovněž neodmítá, že za východisko tento postulát také zvolil, i když ve vysvětlujících souvislostech, které odpovídají jeho přístupu k věci). Mít totiž zkušenost se světem značí, mj. mít zkušenost se svojí vlastní tělesností. Patočkovy náhledy na tento problém jsou rovněž známy z jeho přednášek na téma: tělo, mysl a jazyk. Jakoby se fenomenologie a fundamentální ontologie tedy, vždy nutně musely setkat s psychologií, pokud bylo zapotřebí obsahy jejich učení posunout dál. Heidegger patrně z obou jmenovaným kolegů, došel až k místům, která mohou deklarovat filosofické uchopování bytí rovněž psychologickými prostředky, neboť jeho zásluhou doposud jen naznačovanou otázku psychosomatického fenoménu chápe dále jako otázku po bytí všeobecně. Tímto zesílením subjektivizace fundamentální ontologie, tedy: k bytí lze přistupovat pouze tak, jak člověk vnímá a chápe vlastní bytí, co do tělesných dispozic, vysouvá nové téma svého učení. Vyjasněme si vztah ke své fysické skutečnosti a pokusme se odtud znovu vyjít směrem k zodpovídání bytí vůbec, případně klást otázku bytí tím způsobem, který bude mít toto kritérium za votivní. Jak z předloženého plyne, důrazněji se tak k sobě staví psychologie a filosofie, nebo i jinak vyjádřeno, filosofie bytí a psychologie vnímání, prožívání, myšlení a jednání na sebe berou tíhu vzájemného prostupování. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že filosofie může právem psychologii vyčítat, že se o bytí pra nic nestará a filosofii naopak, že z etiky

15


udělala suchou vědu o hodnotových konstrukcích a ostentativně přehlíží prožitek a cit. Tak jako tak, hlavním fenoménem, podle Heideggera, zde zůstává vlastní somatizace, neboli lidské tělo, jako východisko. Tímto přijetím fysického výskytu člověka ve světě, jenž je neoddiskutovatelnou situací, se ovšem dál začíná odvíjet určení, které z takového uznání plyne: emoce, myšlení (jako proces), nemoc jako fenomén, psychopatologie, stejně jako symptomatologie…, vzájemná provázanost psychických a somatických poruch, aj. V každé takové situaci, se člověk dostává do jiného stavu zvědomování významu vlastního bytí. Daseinsanalýsa proto může odhalovat tyto nejrůznější úrovně vědomého bytí, jejich stupně a jako míru sebepojetí je určovat vzhledem k normě a patologii. Neboli, duševně je člověk zdráv, či nemocen vždy jen tak, jak myslí. A možnost dopravit myšlenku o bytí pacientovi s neurózou, nebo jinou diagnostickou jednotkou je hlavním úkolem psychoterapie.

První pokusy o daseinsanalýsu v poměrech české psychologie a psychiatrie.

Zásadní průlom, do tématu daseinsanalýsy u nás vyznačil Oldřich Čálek vydáním knihy: Skupinová daseinsanalýsa. Možnost být sebou; Praha (Triton) 2005; 598 stran. Dalo by se říci, že po vzoru Edmunda Husserla a také všech, kdo zastávali vždy objektivisující stanoviska ve filosofii, O. Čálek do svého pojetí zahrnuje celou moderní mathesis universalis, tedy nesoustředí se potom výhradně jen na Heideggera a Husserla, ale stejně tak nechává ve svých

16


přístupech prostor k tomu, aby na jeho terapiích měli možnost promlouvat také filosofická antropologie Maxe Schelera, nebo hermeneutika H.-G. Gadamera, aj. Tímto se česká daseinsanalytická práce plně vyrovnává s těmi pracovišti v zahraničí, zvl. v německy mluvících zemích, kde se daseinsanalýsa, vlastně od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, stala přirozenou součásti v přístupu práce s klientem. Východiskem je zde rovněž pojem Dasein, který O. Čálek prověřuje s dalšími, výše jmenovanými směry a jejich obsahy. Je jen škoda, že si výrazně odporuje v místech (např. str. 70 – 71), kde z nepochopitelného důvodu nadhazuje, že není zvlášť nutné znát podrobněji např. filosofické základy existenciální filosofie, když o pár řádků níže, zase podotýká vhodnost znalosti předchůdců! Nic méně, budeme-li vycházet z jeho podtitulu: Možnost být sebou, potom je příznačné, k jakému terapeutickému účelu O. Čálek skupinovou daseinsanalýsu zaměřuje. Jelikož jak víme, skupinová psychoterapie vyzvedává již dlouhá léta zejm. individualistické možnosti sebepojetí (sebevědomí, odhodlání, vědomí kdo jsem, vytváření psychických předpokladů obstát v náročných mezilidských vztazích, sociální integrace, atp.), je úkolem takových skupinových setkání rovněž tím, co má humanizovat mezilidskou komunikaci, vcítění, přeskupování hodnot, aj. Čálkův materiál je chvályhodným materiálem zejména proto, že zpřehledňuje složitost vrstev bytí, tak jak se jednotlivě člověka a psychoterapeuta dotýkají. A to je

17


rovněž nepřehlédnutelný problém. V bytostném poli problémů se totiž neocitá pouze klient, ale stejně tak konzultant, terapeut. Přenos je totiž poměr dvou přístupů ke skutečnosti současně s přístupem k sobě samému. Toto zdvojené Dasein tak zesiluje svůj význam a dopad na průběh vlastní skupinové, ale i individuální práce s klientem. V úvahu je proto nutné vzít i to, že se na skupinových setkáních lidské bytí rozvrstvuje v druhé subjekty a vcítění potom už není nic jiného, než atomizování jednotlivého Dasein v intimně uchopovaném světě svého okolí. Čálek zde dobře postihuje důležitost dialogu, který vlastně probíhá na každém stupni kontaktu člověka se světem a se sebou samým. Tento dialog je vázán jak na hodnoty a postoje, tak i na filosofické (filosofující sebepřesahy). Člověk komunikuje se světem, s věcmi, s druhými lidmi, sám se sebou. Tento dialog vytváří jednu ze základních obsahových výplní chudoby a, nebo naopak, bohatosti vnitřního života v nás. Dokonce v rámci osobnostního vývoje, zvlášť sensitivní jedinec může na sobě, přirozeně, pozorovat změnu vnitřního dialogu a dokonce i se změnami nálad, které jsou s takovou situací nutně spojeny. Tímto zvědomováním vnitřního obsahu Já, se podle O. Čálka dosahuje mj. vodítek, díky nimž je tak člověku umožněno, nabývat jistoty o sobě samém. Konečně to, že se ve skupinové daseinsanalýse mohou tato témata otevírat, což není zcela tradiční způsob vedení práce s klientem, lze potom smysluplněji zužitkovat v souvislosti s

18


výhledy, kterých má být dosaženo. Klient by si měl prostřednictví takových ponorů do vlastního bytí uvědomit, co pro něj znamená svět jeho okolí, kým jsou pro něj druzí lidé a případně jejich výtvory, na jaké reálné pozici se nachází vzhledem k vědomostem, zacházení s emocemi, přístupu k věcem. Být sebou, poto ale značí, být vědomou součástí, i když není vždy nutná angažovanost, která by se měla stát předmětem výběru. Toto bytí člověka, jako naplňování smyslu, může tedy napomáhat k tomu, že se více hromadí pocity vnitřní spokojenosti tedy, že subjekt má své bytí pod kontrolou a v souladu s okolnostmi. Realita bytí potom nepřesahuje za rámec prázdné fantazie.

Č Á S T D R U H Á

P R A X E

19


§1. Otázka po bytí: počitek a prožitek.

Vnímání, které se člověku od narození stalo údělem, ukládá v jednotlivých elementech jeho psychickému rozpoložení vztah k jsoucnu jako takovému. Hlas matky, zvuky doléhající z kuchyně, vůně věcí, jejich taktilní odlišnosti, chutě jídel, pozorované jevy. Elementární evidence prvotního jsoucna se tímto natrvalo vrýsovává do paměti, jako zkušenost se světem. Jelikož zde ovšem ještě chybí možnost rozlišení, mezi Já a věc, Já a svět mého okolí, přetrvává pouze zvnitřnění s celým tímto vnímaným obsahem. Prvotní počitek i jeho soubory jsou proto výrazem pouhého Jáství, a to ještě Jáství, které si to vše nikoliv, že plně uvědomuje, ale pouze instinktivně tímto veškerým vnímaným rozměrem je Já samo o sobě. Já je hlasem matky, vůní, tvarem i tím, co je pozorováno jako pohybující se věc. Toto Já je bytím všeho, jsoucnem o sobě.

20


Jediným prožitkem je potřeba uchvácení, zvnitřnění, podržení v totožnosti. Jakékoliv nebezpečí dát některý z elementárně vnímaných souborů vnějšku, je placeno nesmlouvavým křikem, odporem, nenávistí. Oddělení zvnitřnělého elemntu vnímání, tzv. mého světa, části mého Já, ohrožuje jednotu, narušuje identitu, dělá to, co je jednoduché složitým, problematickým. Adaptace na takovou okolnost musí být podstoupena úsilím o vyrovnání, uznání vnějšku, co by samostatné existence věcí a jevů. Z těchto prvotních okolností nabývání vztahu ke světu, se vytváří rozdíly mezi spokojeností, harmonií, jednotou a mírností bytí, oproti nejednotě, roztříštěnosti, pocitu ohrožení, nebo i osamocení, vytváření náhrad, podléhání prvotní naději, pláči. Síla počitku zakládá sílu jistoty o tom, co věc jest, naopak jeho oslabení udržuje subjekt v nejistotě, Já se nemá čeho chytit, je rozkolísané, zažívá prvotní neúspěchy se světem svého okolí, se světem, který tak, jako tak, ve své nejistotě zvnitřňuje, co by nejistotu o sobě samém. Z těchto elementárních zdrojů zkušenosti, se rodí cesty k osobnostem, u nichž buďto převládá ochota přijímat nastávající okolnosti života ve výzvách a podvolování se optimistickému zápasu s bytím jako takovým, nebo jsou to naopak jedinci, jejichž vnitřní výbava pro život, existenci, postrádá podobné založení a většina z toho, co podstupují je tak, jako tak, vždy jen nějakou variantou utrpení, neboť se, s jinak běžnými okolnostmi pro druhé jedince, setkávají vždy jakoby poprvé, překvapeni jejich náročností,

21


zaskočeni nutností řešení. Upadání do pocitů marnosti, vyzdvihování horších výhledů, vrozená anticipace negativity všeho, co se má stát, a zejména přítomnosti, potom i chronická nerozhodnost, předávání odpovědnosti druhým lidem, vyčítání, stálá nahořklost vztahů, ztráta radosti pro život vůbec; tyto a mnohé další úrovně popírání všeho dobrého, co může existence nabízet, se postupně vlévají do většiny prázdných a doposud ještě neobsazených míst psychiky takového člověka. Osobní nastavení, zde hraje zásadní roli. Teprve opětným posilováním zážitkových forem, jejich elementárních vzorů v rámci základních počitků, lze u klienta nastoupit cestu k posílení jeho Jáské pozice, vytvořit důvody pro to, aby o vlastní vůli tyto zdroje vyhledával a udržoval v určité kulturní pozornosti, pro rozvoj sebe sama. Dasein – toto bytí zde, tady znamená vytváření cest pro opětné probouzení se k pocitu štěstí, že přítomnost je možné proživat jako osobní výraz chuti do života.

Kazuistika č. 1.

Dvaceti devíti letá žena, kosmetička, ke mně přichází s požadavkem, abych jí pomohl vysvětlit, proč se jakoby nemůže pohnout z místa, když všichni její známí už mají vystudované školy, rodiny, pracovní pozice a žijí si po této stránce spokojeně. Ona sama se cítí bezcenná, druzí jí říkají kde dělá chybu, sama to ví, ale neumí se pohnout. Během rozhovoru pozoruji na této klientce inteligentní

22


přístup, rozhled a mimořádnou vnímavost, kterou dokládá bohatým vyjadřovacím slovníkem. Také na zevnějšku je znát, že klientka, aniž by si zakládala na precisnosti, je oblečená vkusně a její gestikulace má určitou ženskou noblesu. Přesto ve svém slovníku neustále opakuje několik termínů: asi nejsem normální, to přeci nemůžu zvládnout, asi nejsem jako ostatní. Po třech sezeních je již plně adaptována ke spolupráci. Navrhuji proto návštěvu galerie. Tuto terapii absolvujeme ještě několikrát. Klientka se před jednotlivými obrazy rozesměje, rozesmutní, rozpláče nebo zase intelektuálně komentuje jejich obsahy atp. Vždy s důrazem na přítomné emoce a postoje, které si z těchto návštěv odnáší, pokračujeme potom stejným způsobem náhledy do knih o dějinách umění. Klientka si všímá stále víc a víc detailů, výkyvy nálad se zmírňují. Seznamuje se s mužem, který má zájem o cestování a architekturu. Naše spolupráce pozvolna končí.

§2. Logos – asociace: člověk myslí svůj svět.

Člověk nemyslí jiný, než-li je jeho svět. Neboť ze zkušenosti mu jiný svět, prostě není dán. Osvojit, či zajistit přístup ke jsoucnu může výhradně jen myšlení. Pouhá evidence, že něco jest, je nedostatečná. V evidenci je si jsoucno dáno jako fakt, ovšem bez kritického rozlišení, tedy splývá s evidencemi všeho ostatního nazírání a vytváří tak pouhou sumu, na sebe nakupených jevů. Teprve kritické myšlení rozděluje svět na Já a to, co je vně tohoto Já. V tomto smyslu: myšlení spoluzahrnuje také rozvahu. Tou je to, co

23


se má stát předmětem myšlení probíráno z různých stran. Rozvaha tedy přijímá, vylučuje, nebo-li: experimentuje s tím, o čem má myšlení myslet. Myšlení je odtud postupné nabývání vztahu ke světu – jsoucnu – touto aktivní psychickou účastí. Aby se tak mohlo dít, je zapotřebí pobyt člověka (Dasein) prosévat poměry minulé zkušenosti, bývalost s modely stávajícího porozumění bytí v praktické seberealizaci bezprostředního nároku potřeb, v co nejtěsnějším modu přítomného (tedy v čase): osobně daného nyní a teď. Tímto způsobem je člověk vůbec nejblíže vědomí vlastního bytí, neboť uvažuje výhradně z pozice Dasein – tedy, z vědomé evidence o přítomném a vždy v dosahu svého – jsem. Původní řecké slovo: logos - - jeho vyplnění ve smyslu: pojmová reflexe, už samo nastiňuje nutný vztah mezi myšlením a zkušeností, tedy i vázaností toho, jak myšlení ke zkušenost přiléhá, či jak zkušenost myšlení zakládá: vnímání rovná se smyslová zkušenost; myšlení rovná se zkušenost zakládající se v pojmu; obojí má vztah v asociaci. Nebo i z jiného úhlu pohledu – to, co zakládá pojem je to, co se na smyslově vnímaném jeví hodna evidence myšlením. Evidence vědomím teprve zakládá možnost všímat si na tomto evidovaném detailů, které se teprve následně stávají předmětem rozvahy (konceptu – rozvrhu) a myšlení. Jev je pro individuální vědomí tím, co je jako subjekt schopno reflektovat, vzhledem k aktuální možnosti vnímat v dané úrovni bytí, vůbec určitým způsobem. Avšak, jedno konkrétní vnímání není vnímáním obecným, ale je

24


vnímáním z pozice vlastního Dasein: tedy danosti, co by: tohoto vlastního bytí.

Kazuistika č. 2.

Šedesáti letý muž mne oslovuje s požadavkem vyložit svůj životní příběh posledních let a případně nastínit názor, jak se zhostit tísnivého obsahu, jenž mi následně rozkryl. V mládí se seznámil s ženou, s níž intimně nějakou dobu žil. Oženil se však s jinou ženou s níž má dvě děti. Přítelkyně se rovněž vdala. Celý život o sobě věděli a kdykoliv se potkali a byla možnost, strávili společné chvíle. Poslední dva roky oba odešli od svých rodin a začali žít spolu. Jeho přítelkyně však náhle onemocněla rakovinou prsu a zemřela. Posledního půl roku se tedy snaží citovou bariéru snášet vlastními silami, což se mu daří. Ke své původní rodině se však vracet nehodlá i když je mu to nabízeno. Doma, když je sám, mívá návaly pláče a smutku, obává se, že je blázen. Toto je hlavní důvod jeho návštěvy, potvrdit si, že není blázen. Po další návštěve, když klienta seznamuji s průběhem citových přívalů, které jsou spojeny s podobnou zkušeností ztráty blízkého člověka, je klient výrazně klidný. Jeho celková orientovanost mu umožňuje získávat na celou záležitost rozumný náhled. Přidržuje se myšlenky, že když měl s přítelkyní plány jezdit po různých místech po Evropě, bude nyní tyto cesty konat sám, případně se svými dcerami. Tento jeho zájem nelze než kvitovat. Pozvolna se naše konzultace orientují na to, že plánujeme jednu cestu po druhé, díváme se do map; v

25


klientovi narůstá cestovatelské nadšení. Chce z míst, která navštíví psát a vydat vlastní deníky. Výkyvy nálad ustávají a naše setkávání mají méně častý nárok na pravidelnost. Po realizaci první cesty s jednou z jeho dcer, se už nikdy nevidíme. Konzultace tento požadavek ani nekladou a v psychoterapii se takové nároky rovněž odmítají.

§3. Jsoucno – konflikt Já a mé tělo.

Úzkost, neurotické stavy subjektivní nejistoty a deprese jsou typické právě tím, že klienta udržují v hranicích toho světa, který je vázán na intimně osobní oblast, jež nechce být překročena jednáním, které by exteriorizovalo a tím i prozrazovalo skutečnou povahu tohoto vnitřního utrpení. Jde tedy o to, že původní přirozené vyjasnění toho, čeho bylo vývojovou fásí dosaženo, tj. racionálního náhledu na okolnost mezi vědomím a tělesnou skutečností, se zde, v intimní patologii opět vrací ke své dřívější provázanosti, směsi, která podobný rozdíl rozeznává jen s největšími obtížemi. Psychické a fysické přestává být striktně rozlišené. Naopak se vyjasňování Dasein, existence, děje výhradně z pozice emotivního zatížení. Utrpením je zde už jen fakt, že existuji a nadto i tuto existenci myslím. Descartovo ontologické schéma tak přestává platit neboť, myslet znamená reflektovat vlastní jsoucno, které je zatíženo minulými konflikty a nyní, v symptomovém rozběhu navozuje vzpomínkovou újmu, která dostává svá diagnostická jména, se svými konkrétními znaky chování, ale také nepopiratelnými emotivními stavy.

Kazuistika č. 3.

26


Poznávám novou klientku, je to šestačtyřiceti letá žena, knihovnice. Očividně je její naturel toho zvláštního typu, kdy nabývám dojmu, že se musí každou chvíli zhroutit, neboť svým fysickým zjevem připomíná dvanácti letou dívku, která se rozhodla, že bude štíhlá. Přesto vykazuje ve svém chování a řeči nebývalou vnitřní houževnatost, inteligenci a odhodlání upravit své životní peripetie do optimálnějších mantinelů snesitelnosti. Po několikátém sezení, která se neobešla bez usedavého pláče, se dozvídám o rodičích a zejména dominantním otci, který klientce často vyčítal, že nic neumí a také nic neznamená. Po té mne seznamuje se svými problémy. Vždycky vypadala tak, jak je vnímána (sama ví, jak na okolí působí), přesto se u ní nejedná o poruchu příjmu potravy. Žádný ze vztahů jí nevyšel. Děti nemá. Před několika lety se seznámila s cvičitelem jógy a zamilovala se do něj. Otevřeli spolu intimní vztah. Po nějaké době zjistila, že je opět podváděná. Rozvinuly se u ní úzkosti, navštívila několik odborníků, ale žádný jí nedokázal pomoci. Začíná se nenávidět a tento stav trvá už pár měsíců. Léky prozatím odmítá brát. V následujících konzultacích nechávám klientku, aby volně hovořila na jakékoliv téma, které ji bude připadat vhodné. Z těchto námětů jasně vyplynulo, že co se týče mužů, měli o ni zájem vždy právě pro její přetrvávající dětský vzhled, což se ovšem zpravidla neobešlo bez toho, aby se nakonec nestala, jak sama podotýkala: hračkou do postele. V této souvislosti rozebíráme rovněž její postoj

27


k otci, což nakonec samu klientku přivedlo k poznání, že u ní přetrvával oidipský konflikt a svým chováním, podněcovala muže k tomu, aby ji zneužívali. Vyšší míra sensitivity spojená s tělesnou potřebou intimity udržovali klientku po dlouhá léta v základní naladěnosti, právě směrem k sexualitě, co by výhradnímu způsobu, jak získat od muže ocenění, kterého se jí, od vlastního otce nedostávalo.

§4. Ontický, nebo-li: mít vědomí o bezprostřednosti.

Člověk je vnořen do bytí světa svého okolí z pozice tlaku vlastní zkušenosti. Tím se jeho vědomí štěpí na svět, který je dán a svět, který je právě z této zkušenosti myšlen (nebo, je myslitelný). Mezi tím, co je dáno, jako bytí obecně, v čistě abstraktním smyslu slova a tím, co je myšleno jako např. můj svět, tedy mezi ontologickým a ontickým je hledán vztah. Čím více se člověk vzdaluje od toho, co je dáno, tedy od svého původního ontologického založení a splývá potom, už jen přednostně, se svými myšlenkami (se světem vlastního ontického určení), tím více je mu dáno na své cestě životem reflektovat tentorozdíl, co by rozdíl časový. V tomto rozdílu se člověk svým vědomím rozpadá na nejrůzněji určené ontické momenty. Vyjasnit si: bytí – ve – světě, je z těchto určení (rozdílů, které se nachází ve světě) přirozeným zájmem každého člověka, ať už více, nebo méně vědomým (záměrným) způsobem. Konečně je tento zájem patrně jedním z vodítek, který nutí člověka k poznání vůbec.

28


Přirozeně noetický základ, se tak jako tak rozvíjí v osobní filosofii. První založení tomuto učení dal již Aristotelés: všichni lidé přirozeným pudem prahnou po vědění. Úzkost či deprese, sami sebe zapouzdřují v ontickém prostoru uběhlých událostí. Toto uvíznutí nedovoluje, aby vědomí přijalo rozměr celého bytí (ontologie jako takové). Ontické je proto i nejčastěji kruhem událostí, které se staly výhradním bytím (zaměňující se v ontologii vůbec) v prostorovosti, kde čas (časovost) ztrácí smysl, neboť přestal mít vliv pro význam souvislé dějinnosti, ale pouze izolovaného náhledu; v lepším případě je zde časovost brána jako evidence o déletrvajícím psychickém utrpení, od jeho domělého počátku. Vystoupit dále z této bezčasovosti k času, jenž by znovunavodil ztracený zájem o přítomné a budoucnost (např. perspektivou východiska), je vlastním úkolem psychoanalýsy. Bezprostřednost zde hraje nejdůležitější roli, neboť teprve u vědomí faktického nyní, v jeho středu, lze nabýt odpovědnosti za vše, co má nastat, vzhledem k nástrojům, jež lze použít a sebekriticky uplatnit na všechny vyzivatele změn: náhledu, životního stylu a osobnosti, změnu hodnotového systému a posilování vlastní integrity se světem svého okolí. Dasein v tomto případě spoluzahrnuje veškerý bytostný charakter a je také oddáno tomu, co lze na něm spatřovat vzhledem k mentálním schopnostem subjektu. Toto přicházení k sobě samému během terapie, není každému dáno v plné míře, ale často jen s pouhými záblesky, světlinami. I tak je takové

29


nabývání vztahu k sobě samému důležitou součástí průběhu konzultací, které nic neumožňují náhle.

Kazuistika č. 4.Třiceti letý muž si na první konzultaci stěžuje na neutěšený stav ve svém manželství, což jej vede k myšlence na rozvod. Po letech soužití v něm neustále silněji narůstá pocit, že jeho manželka nad ním získává navrch a v zásadě jej ponižuje. V dalších konzultacích jím interpretované okolnosti a zejména emoční stavy, zpřesňujeme. Jak později tedy vyplynulo napovrch, klient prožil dětství pouze se svojí rozvedenou matkou. Její důraz na výchovu se nesl v duchu přísných zákazů a kontrol činností. Od svých dvanácti let, podle vlastních slov klienta, se těšil, až společný byt s matkou opustí a bude moci žít bez jejího tlaku a realisovat vlastní zájmy. Ovšem vzhledem k nepříznivým ekonomickým podmínkám s matkou žil, až do svých dvaceti let. První známost s ženou, která v něm vyvolala zájem o společný život, nakonec realisoval svatbou, neboť toto skýtalo vychodisko, po kterém dlouho toužil. Na své ženě oceňoval samostatnost rozhodování a jistou bojovnost, kterou si v životě vydobyla respekt ve svém okolí. Sám se považoval za člověka, který ví, co chce a umí si také za svým jít. Situce při vzájemném soužití ovšem vytvářela všechny podmínky pro to, aby se klient dostal do stejné pozice podřízenosti, jakou zažíval se svojí matkou. Jelikož tato pozice byla jeho životnímu stylu známá, zpočátku: se v ní cítil spokojený a jako doma. Jeho žena ovšem situaci viděla

30


jinak: její manžel se o nic nestaral a pouze vyčítal své ženě, že se zajímá o malichernosti, které jejich vztahu neprospívají. O praktickou stránku vedení domácnosti, totiž zájem nejevil.

§5. Fenomenologická interpretace psychické reality.

K ontologické vykazatelnosti lidského bytí (Dasein) je možné se dopracovat teprve pozorováním toho, co je jsoucí vzhledem k nějaké události, tedy z pozice popisovaného rozdílu o nějakém jevu a jeho možných obecných stránek. V našem případě je to zejména prostředí a myšlení, stejně jako pociťování. Tyto faktory vytváří určující podmínky pro to, jednat konkrétním způsobem. Fenomenologickou interpretací máme předně na mysli to, co postuloval již Husserl a zejména Heidegger. Je to vzhledem k věci to, co určuje její bytnost. Otázkou potom zůstává, co je na každém jevu tím, co určuje, co věc jest. Věcí v našem případě jsou znaky, kterými se projevuje to typické, co lze na projevu chování subjektu chápat jako to, co určuje podstatu její osobnosti. Stejně jako u fysické věci je to i zde zpravidla soubor znaků, které teprve následně v popisu podřazujeme pod jeden společný pojem, např.: schopnost vnímat a myslet určitým způsobem, projevovat emotivitu, sociální interakce, nadání, pracovní výkon atp. Tedy, celá psychologie osobnosti, nebo stejně tak psychopatologie, jsou fenomenologickou interpretací psychické reality.

31


V klinické práci k těmto faktorům musíme ještě přidat techniky, kterými vyvoláváme pohnutky ke specifickému ovlivnění prožitků, motivů jednání, podmiňující tak představivost a sebeinterpretaci pacienta. Dojít z těchto faktorů k trvalým vzorcům jednání, které jako základní, určující fenomény odkazují na podstatu osobnosti, je úkolem sebepoznání klienta, jednou z nejdůležitějších forem přístupu k odstraňování psychických obtíží. Neboť emotivní zatížení pacientů, je nejčastěji výsledkem takového chování, které v pozadí motivů udržuje jeho obtíže v nerozpoznaném bludném kruhu návratů k založeným konfliktům, jichž se, pro obavu ztráty čehosi alespoň tak jistého, naučeného, nechce vzdát. Heidegger v knize Bytí a čas výslovně uvádí, že: Ontologie je možná pouze jako fenomenologie (viz, Bytí a čas, Praha 2002, str. 53). Přesto, musíme přijmout v této souvislosti hledisko, které k danému tématu svým přístupem nabízí Ed. Husserl. Abychom na zkoumaném jevu, ať už se týká fysické věci nebo psychiky člověka, mohli odhalit to, co je odkazem na podstatu, nebo i podstatou samou, musíme nejdříve odstranit vše, co tvoří nános vnějších faktorů. Pro věc není podstatou, že se pohybuje, nebo, že je barevná. Pro věc je podstatou, že jest pouze v tom smyslu, že svým bytím vykazuje vlastní jsoucno a nic více. Stejně tak, je třeba přistupovat k povaze toho, co se má stát předmětem zkoumání těch fenoménů, kterými je zvnějšňován lidský pobyt (Dasein) a odtud potom už jen hůře rozpoznáván

32


skutečný, nebo také pouze esenciální charakter jeho bezprostřední vykazatelnosti sebe sama, tedy bytí vůbec.

Kazuistika č. 5.

Přibližně čtyřiceti letá žena mne oslovuje se žádostí, pomoci jí vyřešit letitý problém, který se týkal jejího vztahu se synem, kterému v té době bylo devatenáct let. Vdávala se poměrně mladá. Během hovoru na první konzultaci mne seznamuje s tím, jak se těšila na to, mít rodinu, jak s manželem krátce po tom, co se seznámili otěhotněla a měli svatbu, jak všechny tyto okolnosti nasvědčovaly dobrým výhledům do budoucího soužití. Po té se začaly objevovat první konflikty. Manžel pozvolna upadal do závislosti na alkoholu, ona procházela úzkostnými stavy a často onemocněla somatickými poruchami (bolesti nohou, zad, déletrvající nehybnost pravé ruky…). Jak syn dospíval, asi od jeho dvanácti let jí stále silněji vyčítal, že za problémy s otcem může ona sama, že pokud by se k němu chovala ohleduplně, nakonec by od nich nemusel odcházet. Klientka ani jednou během konzultací neprojevila lítost, plačtivost či nejistotu v popisu událostí. Měla pouze snahu porozumět okolnostem a projevovala rovněž ochotu dozvědět se o sobě co nejvíce. V současnosti žila se synem už deset let sama. Měla zaměstnání, plné zajištění a i jisté společenské postavení. O všechno se starala sama. (Tuto starost konečně přenášela i na poněkud přepjatou starost o druhé.) Nového partnera do života odmítala.

33


Při druhé konzultaci se klientky ptám, co se od naší první schůzky změnilo, případně, jak prožila zbytek dne, kdy jsme se viděli poprvé. Zpočátku váhavě krčí rameny a následně se rozpovídá: to odpoledne jsem se těšila domů; uvařila jsem si čaj a četla jsem si. Když jsem se na druh četby optal, odpověděla: Tři mušketýry. Dál chvíli hovoříme nezávazně, až ve vhodný moment kladu otázku: kdyby jste měla vyjmenovat tři muže, kteří byli pro vás v životě do této doby nejdůležitější, kdo by to byl? Klientka odpověděla bez váhání: otec, manžel a syn. Po té pláče a otevírá téma, o tom jak ji otec zneužíval…

§6. Analytika: nutkavé zaobírání se…

Trvale se navracet ke všemu, čím člověk prošel a znovu a znovu ze zaobírat již beztak známými situacemi, je pro bytí člověka jednou z nejdůležitějších okolností, jak sebe sama udržovat v trvalé pozornosti k objektivní evidenci zkušenosti, jako takové. Analytický je tento postup v běžném životě právě proto, že čas od času jsou zvažovány vždy nové detaily takovéhoto sebeuchopování. Analýsa pobytu (Dasein) proto nutně musí zahrnovat i tuto okolnost. V případě, že se tento způsob sebeuchopování vymkne kontrole může, jako náhrada za dynamickou složku založeného konfliktu představovat užší vymezení, kterým se potřeba opakovat takový úkon (v myšlení i chování) nakonec stane výlučnou, patologickou činností. V systému ukládání takového vzorce jednání neplatí už, potom žádné objektivní zákony, ale pouze ty, které jsou stanoveny nevědomím. Autentické bytí je potlačeno a na

34


jeho místo nastupuje bytí neautentické. Ať jakkoliv, je tímto jediným způsobem udržována existencialita ve své alespoň nějak přijatelné podobě. Existencialita tedy znamená praktický životní výkon. Bytí je naopak pouze to, co jest a jsoucno je okrsek toho, co se dává jako výraz něčeho specifického (stoly, lidé, zvířata, domy – každý ve svém světě významů). Pro psychopatologii ovšem tato okolnost rozlišování neplatí, není požadována, ba naopak, je potlačována mnohdy jako něco sebeorožujícího. V psychopatologii je totiž vůbec nutnost myslet sebe a svět z pozice bytí, jsoucna a existence bolesti, něčím, co paradoxně přináší možnost, udržovat přítomnost nemoci.

Kazuistika č. 6.

Poznávám dvaatřiceti letou ženu, vdanou a s osmiletým synem. Rodinné vztahy jsou interpretovány jako uspokojivé, pouze syn před dvěma lety začal pravidelně několikrát denně pronášet jen omezený počet slov a vyslovovat věty, které zjevně nebyly souvislé s danými okolnostmi. Po návštěvě dvou psychologů, kteří střídavě do doby, než mne navštívila, udržovali jejího syna v přijatelných mezích komunikace a chování, nebyla klientka spokojená, neboť zdravotní stav syna se nezlepšoval, spíše stagnoval. Do školy chodil pouze občas, s velkými odstupy. Matka mi vypráví o tom, jak jsou s manželem pracovně vytížení a jejich místo ve výchově zastupují staří rodiče manžela – ochotně, bez sebemenších náznaků výčitek. Když se dotazuji na slova a věty, které syn klientky

35


opakovaně pronáší, dostávám odpověď, že: mami, tati, stůl, skříň (případně Kim – to je pes prarodičů); z opakovaných vět je to potom: jdeme se najíst; už je to hotové; někdo zvoní; dávej na sebe pozor… Evidentně tedy v tomto případě šlo o zvláštní druh obsedantně - kompulsivního jednání, které mělo přímý vztah k rodinné atmosféře. Syn se utíkal do kontaktu s rodiči prostřednictvím slov a výroků, udržoval se tak v jejich blízkosti. Stůl znamenal psací stůl otce, za kterým rád sedával, když byl otec často v zaměstnání; skříň - šatník matky, který si opakovaně urovnávala; pes Kim tvořil rodinné pouto mezi prarodiči a rodiči, když pravidelně pobýval na obou stranách rodiny. Osamocení vedlo syna k vytvoření vlastního světa, do něhož uložil vzácné artefakty toho bytí, po kterém toužil.

§7. Bytí: ve – u – zde. Hledání východisek, subjektivní potřeba umístění, prvotní cesty k sebevědomí.

To, že je vždy něco a nikdy není nic, je možná z filosofického hlediska přijatelná teze, kterou v novověku oživuje racionalistický myslitel Leibniz. To, že se v každodenním životě s touto realitou setkáváme v nejtěsnějším kontaktu, rovněž není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat. V obou případech se tedy člověk setkává vždy s nějakou konkrétností, jíž je třeba přiznat faktický výskyt, současně s existencí jako takovou, do níž zahrnujeme i sebe sama. Naše bytí v bezprostřednosti (Dasein) proto zahrnuje trvalé jsoucno a tím jsme i my, lidé. Pouhá evidence této skutečnosti člověku ovšem

36


nestačí. Má zapotřebí hledat a zdůvodňovat, jak se toto jeho bytí má ve vztahu k jeho okolí a k sobě samému. Z tohoto důvodu dbá o vyjasnění, zda se v danou chvíli nachází jako bytí v – u nebo zde. Nacházet se v - představuje možnost vlastního bytí v souvislostech, stávat se součástí toho, co se vyskytuje jako bytí o sobě (např., když je člověk vázán slibem, nebo fysicky vyplňuje nějaký prostor v němž pobývá, co by své vlastní jsoucno, jímž tento prostor zadává, jako např. ve svém bytě); bytí u – je přebývání v dosahu, jako např. u nádraží, nebo u lesa, či bytí nacházející se v blízkosti vědomí změny, k níž doposud ještě nedošlo, tj. tedy v kontaktu s nutností rozhodnutí; bytím zde - máme na mysli přetrvávající modus toho, co je jsoucí, na tomto místě a vždy se takto vyskytujíc, (např. pro jednotlivé Dasein, to ovšem může znamenat pouhou epizodu, dokonce takovou, která toto: bytí zde, vnímá jako přechodný, dočasný stav, dočasný výskyt). Související okolností tohoto bytí: ve – u – zde je, že se nikdy nestává tím, co navozuje spokojenost, ale naopak vytváří cesty ke sporům, třecím plochám, rozladěnosti a v neposlední řadě, k obhajobě toho, co se má stát výhradně bytím o sobě, tedy Já jako tento, o sobě jsoucí jedinec. Všechno toto: ve – u – zde, totiž narušuje integritu mne, se sebou samým. Přesto je bytí: ve – u – zde patrně nejnutnější součástí bytosného vztahu, jenž umoňuje také nabývání vědomí o sobě samém, ze srovnání Já a světa mého okolí. Z této pozice vyplývá, proč je člověk nucen hledat své vlastní umístění ve světě, což je pouze jiná

37


varianta (podvarianta) bytí – ve – světě, jako takovém. Tímto umístěním je na mysli, že člověk hledá jistotu vlastního bytí v jsoucnu své lidskosti (Dasein), způsobem nabývání možnosti takového vědomí, kterým by toto jsoucno ovládl. Vědomí je možnost, jak ovládnout vlastní jsoucno evidencí svého pobytu (Dasein), prostředky, které odpovídají tomuto jsoucnu, kterým je člověk a to, co o sobě ví.

Kazuistika č. 7.

Třiceti letá klienta z uměleckého prostředí přichází se stížností, porozumět svým úzkostem. V daném čase zakončovala vysokoškolské studium, které se neslo v duchu série umělecky náročných aktivit; prvotní angažmá v profesionálním divadle ještě nebylo jisté a závěrečné zkoušky se blížily. Klientka si stěžovala na typické znaky úzkosti s mírnými panickými atakami. V sérii několika konzultací pracujeme volnou asociací a s dechovým cvičením. Klientka se rychle napojuje na obranné schéma krycích vzpomínek, které neprohlubujeme. Po měsíci, kdy se všechny údálosti v praktickém životě klientky ustálily: úzpěšné zkoušky, angažmá a za pravidelného setkávání, které se někdy také kombinovalo s telefonáty, když měla klientka subjektivní pocit zhoršení svého psychického stavu, všechny příznaky odezněly.

§8. Světskost. Zařazení „do“. Přechodné příjímání závěrů o sobě samém. Ego.

38


Vyjasněním existence člověk ztrácí nejistotu o vlastním bytí. V patologické rovině myšlení ovšem evidence bytí: v, u, zde - mnohdy zůstává vězet v ideji, v představě, v pojmu a jeho předvádění toho, co je možné a nikoliv, co je pouze skutečné. Přesto je obsah ideje následně i tak nejčastěji předkládán s pocitem, jakoby jeho uskutečnění již bylo dosaženo. Individuální Dasein se vytrvale vrhá do světa. Pouze přímým kontaktem se světem má člověk možnost nabýt vědomí o tom, kým jest. Toto prolnutí se světem činí člověku svět přístupným. Sám se proto stává sebe-vědomým, teprve, jakmile své bytí činí souvislé se světem, tedy, že se sám činí světským, neboť teprve takto se stává vlastním bytím ve světě (Dasein o sobě). V patologickém myšlení se odehrávají tisíce pokusů, jak dosáhnout světskosti jistotou v sebezařazení. Toto sebezařazení, jako hledání osobního určení, jehož u jednotlivce prozatím nebylo dosaženo, nebo se po životních peripetiích vytratilo, má podobu strachu, úzkosti, pocitů méněcennosti. Aby, dále subjekt předešel hlubším propadům do pocitů marnosti, izoluje zpravidla krátkodobě dílčí rozhodnutí o dosažení konečného cíle přechodným přijímáním závěrů o sobě samém, aby vzápětí předestřel všchny „dobře oprávněné důvody“ pro změnu názoru, který má ve výsledku vést „již konečně k dosažení požadovaného cíle“. Přitom všem, se však mění nástroje, postoje, emoce, a konečně i cíle samy. V tomto ohledu tedy neběží o světskost, ale pouze o přípravu k ní. V nejednom případě se však také jedná o uvíznutí z něhož

39


je klientovi vskutku jen zatěžko odejít. Neboť duševní újma a hledání samo, omlouvá chyby a zmírňuje tlak odpovědnosti. Být smířen se světem vyžaduje smíření s povinnostmi, které je zapotřebí respektovat, pro splnění toho, co světskost zastupuje v tom, že svět je pouze to, co jest a lidský pobyt (Dasein) musí svoji účast obhájit vědomým pochopením obsahu vlastního Já, jeho rozložením do toho, co a jak je zapotřebí myslet, a dále, co a jakým způsobem je zapotřebí konat (tedy: rozvrh). Neboť toto vše člověk dělá a svým jednáním vykazuje pro sebe, pro vlastní vědomí a pocit životního úspěchu, pro to, aby byl akceptován okolím, aby jeho existence měla obsah ohledně určení, že: to a to má smysl, či dává naději. Patologické myšlení se naopak vzdává skutečnosti v prospěch pouhého jména ideje, odmítá světskost světa, samo se vylamujíc tam, kde konflikt nevzniká na základě kontaktu se světem, nýbrž v trvalých (nevědomých) pokusech, se mu vzdálit, avšak v sotva kdy možné odluce od něj. Patologickému myšlení, jako první, překáží vnější svět. Proto je zde jeho popírání (světa) zaobaleno překřikováním, zveličováním všeho, co jinak unáší pokoru v tichosti a smíření. Patologické myšlení je prozrazeno právě tím, že bojuje tam, kde již dávno nastal mír.

Kazuistika č. 8.

Již několikátá konzultace v řadě po sobě dává tušit, že klientka (35 l.) jen s největšími obtížemi zvládá přijmout fakt, že její vztah s partnerem už skončil. Vytrvalým

40


dotazováním a pokusy kontaktovat přítele, dostává i tak již několik měsíců stejnou zamítavou odpověď. Jiné aktivity (práce, dovolená, přátelé atd.) zvládá bez obtíží. Na druhé straně, tato jinak neprohlubující se závislost na partnerovi, sebou nese několika násobné pokusy na sobě něco změnit a tím dosáhnout opět partnerova zájmu (dieta, cvičení, vzdělávání, přestavba bytu). Cesta k hluboké sebereflexi, tedy tato cesta k sobě samé, je zcela potlačena. Teprve po sedmi měsících klientka spontánně žehrá na ztrátu času, když si uvědomuje své jednání za poslední období života. Vracíme se znovu na začátek našich konzultací a opětně se věnujeme tomu, jak její matka, když jí byly čtyři roky, potratila dítě. Deprese následně matku provází až do současnosti. Klientka vyrůstala s rodiči v prostředí plném duševní bolesti a sama, jak interpretovala: chtěla, aby mohla trpět za matku, které jí bylo líto. Z tohoto důvodu, se tedy doposud klientka nikdy světu svého okolí plně neotevřela. Její reálný život, se pro ni, v podstatě začal otevírat, teprve po tomto sebepoznání. Další půlrok vystřídala klientka bezpočet aktivit, až si nakonec na malém městě otevřela cukrárnu, získala nové přátele a založila rodinu. Daseinsanalýsa je cestou k reálnosti, kde se klient mj. seznamuje s faktem, že nežije pouze svůj izolovaný svět, ale splývá se světem svého okolí tím způsobem, že je jím proložen a dále, že sebe trvale v tento svět vkládá. Daseinsanalýsa umožňuje nabývat světskosti, která vede k osobnímu Dasein tím způsobem, že jde za hranice pouze

41


toho světa, který je dán (zejména toho světa, který je dán jednotlivým vědomím, jež ví zase jen to, co je jeho obsahem).

§9. Okolí a jeho přijetí. Altruismus, zříkání se zvnitřnění. Cesta k seberozvržení.

Jednou z částí psychoanalytické terapie je také cesta ke zvědomování svého bytostného určení, vůči okolí ve vlastní k a ž d o d e n n o s t i. Tato terapeutická situace je předpokladem pro získání zpětného pohledu (zpětné vazby), na osobu klienta. Prvním požadavkem, na který je klientem dán důraz je předně to, že po druhých subjektech je „vyžadováno“, aby osobu klienta s nějakou duševní, patologickou zátěží akceptovali (nebo lépe řečeno, vlastně omlouvali), ve smyslu toho „jaký je“. Do jaké míry a v jakém rozsahu si tuto skutečnost klient s úzkostí, neurózou, mnohdy prožívanou „křivdou“ aj. obtížemi uvědomuje a, podle toho také motivuje vlastní postoje, hodnoty, jednání, meziosobní vztahy, je právě věcí terapeutického (konzultačního) vedení. Neboť na druhé straně, klient se stejným obsahem těchto kontrárních, třecích ploch, svému okolí není ochoten odpustit vlastně vůbec nic. Možnost seberozvinutí v podobě altruismu, zpřístupňuje bytí k druhému. Obětí je zde postupné zříkání se toho, co se stalo dříve součástí dogmatu vědomí, rituálem, vedoucím původně ke konfliktnímu motivu jednání. Duch osvobozený z područí vnitřní nutnosti zpřesňuje vědomí o sebepřesahu. Rozvrhuje své bytí za hranice pouze toho, co jest. Současně se učí s takto

42


nabývanou svobodou zacházet. Zejména je ochoten přijímat konflikt jako to, co jej posouvá, při jeho řešení nejméně o jedno personální vidění dál a zvl. k opravdové blízkosti s druhými (zisk ve smyslu spolubytí: Mit-sein). Proto je myšlení a jakákoliv jeho změna, v tomto případě vyvázání se z vlastního dogmatu, neboli myšlenkové jednostrannosti, vždy obnovovaným způsobem, nebo-li: nabýváním vztahu k… Nic méně, znamená to, učit se novým způsobům. Výkyv mezi náladami, tato naladěnost, zde zpočátku vůli k odhodlání vykonat něco nového, ještě kazí a má tendenci poohlížet se zpět, po pohodlí dogmatu. Skutečná cesta k seberozvržení, tento zpětný pohled (a nebezpečí zahlédnout jeho obsah), však vymazává. Mnohdy také v této souvislosti přichází u některých klientů strach, že se jim psychická nepohoda vrátí zpět.

Kazuistika č. 9. Klientka (41 l.) se již několik roků nachází v nezáviděni hodné situaci. Její citový život neustále přechází z jednoho partnera na druhého a v posledních měsících se fixuje zejména na dva muže, mezi kterými si, zoufalá, nemůže vybrat partnera pro život. Situace došla dokonce tak daleko, že když „náhoda“ dala průchod situaci a oba její milenci se potkali, tak tuto vypjatou chvilku ukončila odchodem se slovy: „Ať se oba domluví, který s ní chce vlastně natrvalo zůstat“. Od té doby, asi půl roku, co žije pouze s jedním z těchto partnerů (druhý se z jejich života, po této scéně naprosto vytratil), trpí klientka výkyvy nálad, přechodnými úzkostmi, výčitkami a vztah, ve kterém nyní

43


pobývá jí neteší tak, jak by si sama přála. Partner je k jejím pohnutkám shovívavý. Konzultace se pozvolna obrací v jednotlivých sezeních k tomu, že hovoříme stále častěji o tom, jak se její rodiče rozváděli. Přitom první tři měsíce, sama tuto okolnost komentovala pouze letmým klišé: „Kdo dnes nepochází z rozvedené rodiny?!“. A dál se k tématu nevracela, kromě toho, že tuto větu, při každém našem setkání v některou chvíli, alespoň jednou, v nějaké, byť i jen náznakové formě zopakovala. Nyní se však tomuto tématu začínáme věnovat přednostně. Klientka se posléze s čím dál emotivnějším zabarvením otevírá stran toho, jak si ji rodiče vzájemně přeposílali se vzkazy, které často mívaly i hrubě urážlivý charakter. Situace došla tak daleko, že od třinácti let byla v péči babičky. Potom, co odešla na konzervatoř, už se domů nikdy nevrátila. Celou situaci silně vytěsnila. Nyní však bylo nutné, vzpomínkový materiál a potlačenou bolest rekonstruovat s pozitivními výhledy do klientčiny budoucnosti. Nabývání jistoty o sobě samé, zde působilo jako blahodárné prozření o vlastní hodnotě, hodnotě: Já.

§10. Descartés: sebeurčení, sebevědomí. Myslím, tedy . . .?

Generace filosofů, které přicházely po roce 1650, tedy po tom, co se Descartovo učení postupně stávalo klasickým, tak samozřejmě kriticky reagovaly na jím vyslovené kritérium nové „onto – gnoseologie“: Cogito ergo sum (myslím, tedy jsem). Údajně tím novověké myšlení zahájilo

44


cestu k rozevření tématu kolem nauky o sebevědomí. Některé kritické hlasy deklasovaly nauku René Descarta např. tím, že danou tezi „nahradily“ např. větou: mluvím, tedy jsem, nebo: dýchám, tedy jsem, případně tyto výroky opepřovaly zcela nevhodnými spojeními. Nic méně, ať jakkoliv, Descartés formuloval fakt, že teprve individuálním myšlením člověk získává vztah k sobě samému. Co však znamená myslet? Je myšlení pouhé vyvozování. Je akt myšlení vážným odrazem osobnosti? Nebo je myšlení teprve přípravou na reflexi osobního bytí (Dasein)? Co potom, tedy vlastně říká věta: Cogito ergo sum? Není nakonec tato myšlenka sama o sobě nesmyslná, jestliže nás uvádí v pochybnost? Věta: Myslím, tedy jsem, zdaleka nevyčerpává svůj obsah. Neboť, tato věta může skončit v polovině svého tvrzení a přesto klást významnou otázku: Myslím, tedy…? Tudíž: Cogito ergo sum je pouze jednou z bezpočtu variant, kterými lze její směrování k sebereflexi definovat:

Myslím, tedy se mohu změnit;Myslím, tedy mohu být dobrý;Myslím, tedy mohu škodit;Myslím, tedy mohu vychovávat;Myslím, tedy mohu psát…

Zjevně je tedy myšlení teprve cesta k tomu, co má nastat. Myšlením, v praktickém smyslu slova předjímáme událost (Ereignis). Dokonce i námi sledovaná teze nemusí ještě nic tvrdit, když k významu: „jsem“ je nutné dojít, teprve z procesu vlastního myšlení. A vychází-li Descartés

45


z pochybnosti, nebo-li odstraňování smyslových kvalit a závěrů, je toto vlastním procesem, který bychom mohli nazvat původem myšlení: De omnibus dubitandum est…

Kazuistika č. 10.Klientka (29 l.) popisuje v obrazech své obtíže. Různé formy přirovnávání jí v sebeinterpretaci pomáhají chápat vnitřní rozpory, díky kterým se neustále dostává do konfliktů. Postupným laděním pojmové výbavy, se dostává blíž a blíž k možnosti „uchopit“ svůj založený konflikt. „Ten obrázek, co jsem vám namalovala, měl původně znamenat jenom toho papouška. Ale teď, když se na něj dívám, spíše mi to připomíná, že jsem jako hlavní téma namalovala tu klec. A až teď si uvědomuji, že je to celé bílou pastelkou na černém papíře. To mi připadá, jako by z nějaké tomnoty ke mně někdo mluvil, jako bych někoho měla vytáhnout z průšvihu.“ Klientka chvíli obrázek otáčí sem a tam, až jej vztekle odhodí a nějakou dobu mlčí. Po té pokračuje: „To snad není možné! Proč mám – já pořád někomu pomáhat a vytahovat jej z průšvihu?“ (Naráží na svoji matku, která si z ní, od jejích deseti let udělala „rovnocennou“ důvěrnici, stran vlastních neúspěšných partnerských vztahů.) „Já už jsem se mohla nejmíň dvakrát dobře vdát, ale pokaždé jsem musela řešit konflikty své matky. Já jsem ta klec a ten papoušek, to je moje matka v mé hlavě.“ Klientka myšlením odhaluje vlastní bytí (Dasein), co by úděl doposud nevědomé fixace na matku. Myslím, tedy jsem, se této klientce rozpouští v modu bytí, které je

46


vyjadřeno, jako: Myslím, tedy jsem „závislá“. Odtud potom vycházely rovněž i všechny, rádo by dobré důvody (obrany), proč bylo nutné vyhovovat matčiným náladám a nemyslet na vlastní cesty životem. Tento vzorec přístupu k sobě samé, bylo třeba u klientky změnit.

§11. Hermeneutika. Možnost „přemalování“.Původní reflexe a přítomná skutečnost. Minulá přání a reálná

životní situace.

Člověk se nachází ve svém vlastním světě významů. Tyto významy jsou buďto fixovány na omezený počet, který ovládá systém jeho hodnot a postojů, nebo jsou tyto významy rozvíjeny tak, jak přichází každodenní zkušenost. Psychopatologie, od dob Sigmunda Freuda, zná tzv. systém obran. Nejčastěji se tyto „obrany“ týkají právě toho, čemu je v životě klienta, jím samým, dáván význam a, co je tedy jeho hlavním „existenciálním“ měřítkem, jinak všech hodnot. V našem případě to znamená: přeinterpretovat zaběhnutá klišé (obrany, které stojí nejblíže pohotovosti k tomu použít je takřka intuitivně), do takového tvaru, kdy to, co bude výsledkem, bude odpovídat přítomnému stavu věcí. Zpravidla to, o čem nyní hovoříme nejlépe dokumentují velmi intimní rozpory mezi původním přáním: čím, kým v budoucím vývoji být a tím, čeho je vskutku, reálně dosaženo. Vědomí o bytí mnohým lidem, tato tříšť rozporů, často činí obtíže ve smyslu uchopení, když se mají smířit s faktem, že původních výhledů nedosáhli, nebo také vzhledem k fysickým a psychickým (mentálním) „schopnostem“, vlastně nikdy

47


nebudou moci dojít. Terapeutické hledání „rovnocenných“ náhrad plně srovnatelných pro navázání cesty, směřující k životní spokojenosti, je proto předmětem zvládání tzv. hermeneutické situace v daseinsanalýse.

Kazuistika č. 11.

Po dvou letech od operace nádoru mozku, který však nezanechal žádné psychické následky, klient i přesto pociťuje jisté zbrždění pohybové aktivity. Když tuto okolnost rozebírá se svým neurologem, je pravdivě ubezpečován o tom, že jeho tělo takto reaguje přirozeně. Nádor se nacházel v té části tvrdých mozkových plen, které souvisí s frontotemporální motorickou oblastí funkcí. Mozek proto do doby, než budou všechny neuronální segmenty v místě operace zhojeny, dynamické funkce, jako je zejména pohyb končetin, zpomalí. Po psychické stránce tato okolnost pacienta zneklidňuje. V době před operací nádoru, měl možnost pracovat jako testovací jezdec u významné automobilové firmy. Nyní se ovšem stále, pro zpomalení motorických funkcí v testech, k danému výkonu nehodí. Zůstává i tak dále u svého zaměstnavatele, jako řadový prodejce aut. Nic méně, jeho touha, být testovacím jezdcem, má svůj podtext v konfrontačním významu. Jeho otec, který byl úspěšným motokárovým závodníkem, nešetřil po skončení své kariéry vychloubáním se dosaženými výsledky a v zásadě popíráním, či přehlížením drobných životních úspěchů vlastního syna od narození, až do současné doby.

48


§12. Nitrosvětskost. Subjektivní napojení. Intencionální obsah vědomí.

Tento vztah k: b y t í může zahrnovat buď pouze tuto jednoduchost (tedy pouhou evidenci, že jsem, nebo evidenci výskytu vždy něčeho), nebo může spoluzahrnovat nejintimnější reflexi svého obsahu ve smyslu toho, čím sám sebe daný subjekt předbíhá. Intencionalita tedy značí, že vědomí pevně reflektuje směr, kterým je třeba se v životě vydat, že pouhá představa předběhu (předmětu svého naplnění) nedostačuje, pokud se jí nevyplní naprosto všechna existenciální realita. (danost). Z tohoto důvodu, potom například Heidegger interpretuje „danost“ (Dasein) mj. rovněž jako „starost o bytí“. Jeden ze způsobů, který tuto starost ozřejmuje je např. sen, jenž Freud chápe jako „splnění přání“. Sen tento intencionální předběh zdáním předjímá (dávno před jeho reálným uskutečněním v bdělé existenci), buďto v pozitivní, nebo negativní podobě. Z toho, co má teprve nabýt reálnosti, dělá sen pocitově vnímanou skutečnost samu. Jinak, mít zvědomen intencionální obsah, pro mnohé jedince značí dojít určení sebe sama; je to vědomí, které se již v úzkosti nestatrá o to, čím být, ale naopak ve všem, co koná, koná optimisticky sebe samo, je plně sebou samým, naprostým splynutím se svým určením. Patologické vědomí naopak ztrácí sebe samo a hledá se v nuzné, nerozpoznané prázdnotě, v níž je mu splněním přání jen to, co je negací jsoucna.

Kazuistika č. 12.

49


Pro pocity méněcennosti mne vyhledala třicetiletá klientka. Stěžuje si na celoživotní dojem vakua stran toho, že oproti většině svých známých vlastně doposud nic nedokázala. Vyzdvyhuje zejména úspěchy těch svých přátel, kteří vystudovali prestižní školy, mají za sebou zahraniční pracovní pobyty, hovoří nejméně dvěma světovými jazyky atp. Sama se několikrát o studium na VŠ pokusila, avšak buďto nebyla přijata, nebo po krátké době docházky na přednášky, studia zanechala. Vyrůstala v rodině, kde její matka několikrát podstoupila protialkoholní léčení. Jejich vztah byl i přesto nekonfliktní, až na to, že pokud byly spolu, skoro vůbec vzájemně nekomunikovaly. Otec chodil do zaměstnání, staral se o nemocnou manželku, avšak o tom, že mají společný problém, který se týká její matky, vlastně nikdy vážněji nehovořili. Klientka tedy trpěla zásadní nemotivovatelností do života; tato skrytá, latentní forma přenosu na další vlastní aktivity, se projevovala vyslovovanou otázkou: „Vlastně ani nevím, co bych měla dělat, nebo co má smysl, cítím se prázdná…“?! Klientka tedy od mládí žila zcela ochuzená o vnitřní dynamiku, stran přirozeného naplňování vlastního obsahu bytí.

§13. Příruční jsoucno. Obklopování, každodennost, zajišťování smyslu existence,

přiřazování významů.

Vědomí o bytí předpokládá radikální obrat v samé podstatě sebepojetí: od pouhé evidence: „Já jsem“, přestoupením naopak k hluboké reflexi ve smyslu: „Jsem pouhý tento…“. Je-li subjektivního obratu dosaženo tímto způsobem, je tím

50


současně vytvořen předpoklad, aby výraz: „Jsem pouhý tento…“ své bytí vymezilo vůči konkrétním okolnostem. Neboť věta: „Já jsem“ říká pouze to, co je obecné. Dasein ovšem představuje něco specifického vůči ostatním danostem. Je to např. nadání, nebo schopnost být nějakým zvláštním a přesto přirozeným způsobem druhým lidem ku prospěchu. V jiném případě to může být např. sebeotevírání k odvaze jednat sám za sebe a vydat se na zcela novou životní dráhu v některé oblasti podnikání. Příruční jsoucno (Heidegger), takto představuje ten konkrétní svět našeho okolí, jímž se člověk obklopuje a skrze který je mu potom více, nebo méně povoleno, dojít sebe sama, či od sebe sama mít odstup, nebo se nakonec od sebe sama i vzdalovat, případně sebe sama, vůbec ztratit. Přiřazování významů napomáhá k tomu, aby se existence domáhala zvědomování smyslu vlastního bytí.

Kazuistika č. 13.

Po třech měsících pravidelné docházky se klientka (40 l.) pozvolna dostává do situace toho sebenáhledu, kdy od představ, jak si vlastně uspořádat život, přechází k realizaci jednotlivých, konkrétních kroků. Od svých dvaceti let žije s manželem, který o ni postupně přestával mít zájem. Tato situace nakonec vyústila v to, že její muž z domu čas od času nezakrytě odcházel k milenkám a nehodlal se svojí ženou cokoliv řešit. Klientka několik posledních let propadala frustracím, což jí paralyzovalo ve schopnosti učinit sama za sebe nějaký rozhodný krok.

51


V jistém ohledu živila v sobě naději, že oba opět dojdou klidu v soužití. S klientkou jsme po dohodě v daseinsanalytickém systému konzultací navštívili několik, jí samou vybraných divadelních představení a jelikož měla zálibu v četbě klasických románů, bylo možné lidské příběhy z jevišť interpretovat z různých stran. Mezi vysněnou romantikou života a její reálnou situací, se tak postupně začínal stále více rozevírat prostor z něhož pro klientku přicházely informace o tom, v jaké smyčce problémů se nachází. První dvě životní proměny, bylo třeba realizovat současně: odchod od manžela z bytu do svého pronajatého a ze zaměstnání, v tomto případě vlastně z manželovy firmy, do nového. Po uskutečnění těchto kroků bylo třeba zvážit třetí, a to majetkové nároky. Písemně, se s nadhledem vzdala všeho. Její vzdělání a schopnosti jí umožňovali pracovat na více místech. Vhledem k tomu, že toto manželství bylo bezdětné, byla i proto situace pro nápravu životního stylu jednodušší. Později, asi po půl roce těchto změn, přeci jen klientka propadala dále chronisujícím úzkostem, na které již před naším prvním setkáním dlouhodobě pobírala léky. Na mé doporučení a po konzultaci s kolegou (profesionálem), dochází nyní (jeden rok) na skupinová sezení, která jejímu psychickému stavu zřetelně vyhovují. Partnerské vztahy, které se pokoušela následně mít, ovšem neměly, pro její ztracenou důvěru v muže, nikdy dlouhého trvání, což jí rovněž na duševním klidu nepřidávalo. Nic méně,

52


prodlužoval se čas, kdy se vlastně nejlépe cítila se svými oblíbenými aktivitami (četba, zahrádka, výlety do přírody s novými přáteli). Zásadní terapeutický úspěch přichází zpravidla tehdy, kdy je klient schopen rozvoje maximální společenské integrace. V případech podobných tomuto, nejčastěji dáváme za vděk, že změny, ke kterým došlo, vymanily klientku z područí psychického tlaku, který její každodenní bytí dělal ve své podstatě, i když ve zvyku, nesnesitelným. Doba v níž se pohybujeme je vskutku nasycená jednotlivci, kteří z podobného důvodu zůstávají v životě osamoceni. Určité vyhasnutí zájmu o partnerské soužití vídáme dnes velmi často. Dopadem je v zásadě to, že tito zklamaní lidé, rovněž ztrácí sociální produktivitu a jejich existence, je nesena s výraznými znaky uzavřenosti.

§14. Spolubytí, nabývání vztahu s druhými. Reálný přístup k… Předjímání.

Předurčení ke spolubytí předchází existenciální důvody, pro nutkání nabývat vztahu s druhými. Možnost vědomého „řízení“ takové schopnosti předpokládá zacílení, nebo-li „reálný přístup k…“ Pro dosažení záměru je tu však ještě „předjímání“ v jehož obsahu se uchovává to, zda se uchopované bytí, stále ještě nachází v původním smyslu. Vědomí, uchopujíc tento význam vychází prvotně z důvěry ve fenomén jsoucna, tedy z toho, co je očištěno až na svoji podstatu (Ed. Husserl) a výsledek, který již nelze interpretovat jinak, než-li požadovanou shodu myšlení s

53


předmětem poznání (Intellectus adequatio ad rem, Tomáš Akvinský). V reálné úzkosti, podle S. Freuda, existuje stejně reálný pocit slasti (dnes tedy víme, že s možností do přesmyku ke stavům mánie), jakož i pocit nelibosti (s přesmykem do stavů deprese, dříve však melancholie). Podprahově vnímanou příčinou bývá z nějakého úhlu pohledu subjektem reflektovaná „neshoda mezi myšlením (úmyslem) a předmětem“ (neboli nástrojem), jenž je zde předpokladově přijímán k možnosti (realizaci), dosáhnout požadovaného obratu o své vůli. Tato neshoda je pravděpodobně pouze transformovanou a latentními prvky se překrývající floskulí. Neboť jsou to pudové složky, které mnohonásobně determinovány v pozadí uvolňují nebo zbržďují dynamické fragmenty k prosazení, jímž se z morálních důvodů vědomí brání k tomu, zcela je otevřít racionálnímu uchopení. Potom neshoda myšlení se svým předmětem je tu tedy zastoupena shodou dynamicky pudové síly s mírou obrany, která jí nedovoluje prosadit se zcela naplno a nezakrytě. Blízkost k druhým lidem a spolužití vůbec předpokládá tedy shodu mezi tím, co je požadováno a tím, čeho je ve skutečnosti dosahováno. Mnohdy tomu naopak, pro vnitřní nedorozumění mezi úzkostí, pudovostí a reálnými životními (existenciálními) podmínkami v nějaké míře brání, právě tato vzájemná prolnutost skrytě patologisujících jevů psychického obsahu daného subjektu.

54


Bytí člověka (Dasein), jeho sebeuchopení, závisí od toho, do jaké míry je člověk schopen účelně zacházet se svojí vůlí, její dynamikou, směrem k podstupování existenciálních změn a tím dojít vždy otevření pro „bytí k druhým“. Odtud se rodí, či zakládá možnost „reálného přístupu k…“, nebo-li existence angažovanosti v celém pásmu pozitivit, které přináší jednoduchá každodennost. V úrovni psychické patologie ovšem nejednou shledáváme klienty, selhávající při takových okolnostech, které naopak většinová populace zvládá, aniž by se jimi musela jakkoliv zabývat. Nic méně, spolubytí je zde již nějakou formou otevřené, i když, ještě intimně nikoliv zcela uspokojivé. To, že emoční stránka bytí člověka zahrnuje nikoliv jen prožitky, které se váží na personální významy, ale také k oblasti věcí, zde není zatím předmětem popisu.

Kazuistika č. 14.Třicetiletá klientka podstupuje skupinovou terapii z důvodu mírné poruchy osobnosti. Její obtíže spočívají v tom, že v soukromí, ale také v zaměstnání zažívá trvalé osobní střety a ústrky a je, pro své způsoby chování neoblíbená, čehož si všímá a vadí jí to. Častá věta, kterou na skupině pronáší, zní: „Myslím, že jsem hodně spontánní, říkám, co si myslím a druzí prostě pravdu někdy neunesou.“ Skutečnost ovšem byla taková, že klientka členy skupiny „známkovala“ urážkami a během pár sezení ji vpodstatě všichni nenáviděli. Její izolace v ní vyvolala pocit, že terapeut dělá svoji práci špatně, chtěla zklamaná z průběhu analýsy po šesti sezeních odejít; uzavřela se do sebe a nejméně čtyři

55


následující setkání ve skupině ostentativně mlčela a byla pasívní. Po té, se její chování začalo měnit. Latentní agrese přešla v sebelítost. Skupina se dozvídá jak byla klientka spolu se svojí o čtyři roky mladší sestrou denním svědkem psychického i fysického násilí na své matce. Jejich vlastní otec je opustil, když jim byly čtyři a osm let. Nový přítel matky brzy začal ukazovat svoji pravou tvář. Následujících šest let, než se matka za pomoci policie partnera zbavila, rodina prožívala shora zmíněný teror. Další průběh terapie se nesl již v tradičním schématu. Klentka se na základě abreaktivních technik sžívala se skupinou, až tato integrace dala vzniknout i tomu, že mezi ní a dvěma dalšími klientkami vzniklo přirozené přátelství, které se přeneslo dál do jejich osobního života, po skončení skupinové psychoanalýsy. Základním ziskem, pro tuto klientku bylo to, že si během terapie stále citelněji uvědomovala několik důležitých bodů:

1. Její psychika je zatížená traumatickou událostí.2. Způsob její komunikace je výrazem nahromaděné

agrese, kterou jako dítě nebyla schopná, vůči patnerovi své matky uvolnit.

3. Stáhnutí se do sebe během terapie, bylo výrazem obrany.

4. Postupné otevírání svého traumatu pro okolí, bylo podmíněno přirozeným zájmem o osobní akceptaci sociálním prostředím.

5. Klientka si komunikaci začala uvědomovat jako odpovědnost.

56


6. Členy skupiny začíná oceňovat za jejich dobré vlastnosti. (Do jejího slovníku ovšem prosakují sebeočerňující tendence.)

7. Sama je skupinou chválená za pozitivní změny, kterých na sobě za dobu terapie dosáhla.

8. V rozumné míře je odhodlána napravit některé pokřivené vztahy ve své rodině a v zaměstnání.

Vyjádřeno zde daseinsanalytickým slovníkem: zesílením oidipského komplexu klentka většinu osobních kontaktů verbálně dehonestovala. Subjektivní pocit křivdy převážil nad vším, co mělo jinak nést znaky pozitivity. Existenciální výraz klientky se proto nesl v duchu, kdy jakékoliv setrvání na momentu bytí, hrozilo návratem vzpomínek na traumatickou událost z dětství a dospívání. Smysl bytí, jeho evidence, se vytratil a jediné, co zůstalo, tak bolest a existenciální nicota, způsobená uschováním vlastního Já před vším vnějším. Tímto vymezením klientka neměla přístup k sebepřesahu, vytrácel se z jejího existenciálního rozměru metafysický základ (tj. tradiční tázání po bytí v systému Dasein: kdo jsem; co mohu dělat; v co mohu věřit, atp.). Okamžik evidence bytí překryla chronicky, i když latentně, působící bolest z dětství.

§15. Ono se…, konformita (das man). Tendence k sebeprolínání se světem druhých.

Jedna z nejobtížnějších okolností v životě člověka je „zůstat sebou samým“. Pouhé vědomí: „Jsem tento člověk“ sice dá konkrétní představu o vlastním bytí, ovšem neříká ještě nic o tom, jak v tomto bytí zůstat natrvalo, v jistotě a

57


hlubokém vnitřním klidu. Dokonce introvertovaní a extravertovaní, v tomto ohledu, nejsou měřítkem. Člověk uchopuje své bytí nejen prostřednictvím zvědomování vlastní existence, ale stejně tak poukazy na existenciální výskyt toho, co dělá a má, jako tzv. bytí druhých. Obecně se má něco za přijímanou normu, s níž se individuální bytí ztotožňuje a činí ji svým vlastním existenciálním výrazem. Do tohoto pojetí rozevírání jsoucnosti, která je potom nejblíže naplnění Dasein, tento moment (ono se…) spadá právě proto, že je nikoliv výsledkem subjektivní práce na sobě samém, ale tím, co vzniká z vědomého setkávání se světem jeho okolí. Touto prolnutostí: „Jsem pouhý tento…“ a „ Ono se…“ (říká, dělá a tak, se to proto obecně má za vlastní…), vzniká celistvé, intimně vyplněné bytí ve své původné podobě, Dasein, neboli zcela přítomně nevyvratitelné jsoucno jednotlivého pobytu (toto zde: – Aristotelés). POZNÁMKATímto způsobem, zdá se, je prozatím obsah bytí, pro možnost jeho dalšího popisu vyčerpán, neboť Dasein – pobyt člověka již v dalším přechází do nového založení. V patologii však má, tato okolnost, zpravidla dramatický ráz. Znamená přijetí bezprostřednosti ve smyslu zákona identity a zbavování se všeho, co bylo na bytí doposud navěšeno v domění, že se tak jedná o pravdu poznání. Pravda proto není způsob, kterým popisujeme to, jak se věci mají, pravda je, že zůstává pouze to, co jest ve své nevývratné zřejmosti, bez potřeby mít podporu odjinud.

58


Pravda je to, co jest samo o sobě. Člověk ovšem pravdu musí opsat, aby ji mohl pochopit. Neboť, člověku se pravda, zejména o sobě samém, dává jednak jako poznatek, jednak jako událost, vzhledem k tomu, co již vykonal, také jako pocit. Nakonec, pravda se člověku dává jako vztah k čemukoliv. Případně se zdá, že se vlastně člověku dává ve všech těchto podobách, jako frament nějakého celku, k němuž nemá skutečný dosah, ale pouze tušení. Proto se člověku pravda dává také ve smyslu nejen toho, co myslí o sobě, druhých lidech a světu svého okolí, ale stejně tak, jako založení pro vědeckou práci. Matematika je pravdivá vzhledem ke své logice, ostatní vědy jsou pravdivé, vzhledem k jejich ověřovacím možnostem, experimentu atp.

Kazuistika č. 15.

Klient (29 l.) dochází již dvanáct týdnů na pravidelné individuální konzultace. Od začátku je transparentně na jeho žádost rozebíráno téma: žárlivost. Všechny vztahy, z nichž některé měly dobré vyhlídky do budoucnosti, jeho partnerky, právě pro přemíru žárlivosti ukončily. Klient měl na danou situaci náhled. To, co jej výrazně zneklidňovalo, bylo to, že když své družce udělal jednou za čas scénu, nedokázal následně vysvětlit, co jej vlastně k tomu vedlo (záminka byla náhle potlačena). Po nějakém čase se začalo ukazovat, že klienta významně ovlivňovaly vnější okolnosti, na které se jeho podvědomí napojovalo: byla to jakákoliv informace, která podmiňovala téma nevěry (divadelní, filmové nebo televizní představení s danou

59


tématikou, zprávy v tisku, povídání s přáteli…). Každou takovou informaci vztahoval na sebe. Splečně jsme došli k tomu, že si klient uvědomoval zpětně, kdy informaci s tématem nevěry obdržel a mohli jsme tuto okolnost vázat na bezprostřední emoci a „výstup“, který případně své partnerce způsobil. Transparentním předkládáním rozdílu mezi vnějšími podníněními jeho emocí a skutečností, bylo možné dosáhnout vyladění ke zvědomování nevýhodnosti emoční zátěže, jestliže téma nevěry mělo být předmětem zcela vnějších událostí. Navíc, klient získával postupem času (sedm měsíců) přijatelnější sebepojetí, uvědomoval si výhody vnitřního klidu, důstojnost v životním stylu a zejména v novém vztahu, který mezi tím otevřel.

Z Á V Ě R

Na několika stranách, zde bylo poukázáno k těm význačným bodům daseinsanalýsy, které vychází jak z mého studia literatury, tak z konkrétní práce s klienty. Nepopírám, že metodika tohoto druhu, není právě z nejjednodušších. Dokonce, budiž na tomto místě poukázáno i k tomu, že si daseinsanalytikové nechtějí komplikovat život, když takové přístupy berou za své a prokládají jimi možnost pozitivně vést jiného člověka na cestě životem a ukazovat mu tak možnosti sebevyvázání z pout pocitů marnosti a jiných ryzik, která činí život člověka potom už jen značně nepohodlným. Jen ve vyjímečných případech se dá s klientem daseinsanalytickou technikou, jak jsem naznačil, pracovat také v terénu. Současnost takové situaci význačně napomáhá a jsem přesvědčen, že

60


je to způsob, který bude mít, do budoucna ještě mnohé co říci, při rozvoji daseinsanalýsy a konečně psychoterapie jako takové. Bude-li to jen trochu možné, bude tento text uváděn rovněž v praktických cvičeních Poradenské psychologie našeho semináře. S tímto záměrem nakonec bylo k jeho vypracování také přistoupeno. Vzhledem k tomu, že až na tři vyjímky (Condrou, Boss a Čálek), zde nemáme modernější soustavnou studii, která by vlastní metodiku popisovala více do hloubky; tak i předkládaný vhled považuji nyní za pouhý námět k zamyšlení a jen povrchní seznámení s tématem, ke kterému musí následovat výklad s dalším rozšířením aplikací.

61


© Adamec Jiří PSYCHOTERAPIE

EXISTENCIÁLNĚ DASEINSANALYTICKÝ PŘÍSTUP

Adamec Jiří - Filosofický seminář - Katedra teorie2013 - Lidická 79, 602 00 Brno

A5, 100 výtisků

1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7).2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X).4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6).5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6).7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0).8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9).

62


9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005.10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X).12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3).13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5).14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1).15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8).16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6).17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. (2. přeprac. vyd., 2012, níže č. 63.) 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007.20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007.21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007.22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6).23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9).24. Psychologie „nesmrtelnosti duše“, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3).25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008.26. Průvodce dílem H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0).27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7).28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3).29. Narcismus. Psychologie budoucnosti, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-00-6).30. Úvod do četby „Bytí a času“, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-01-3).31. Psychologie logiky. (Princip. Mathem.), Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-02-0).32. Vnímání a myšlení. Psychologie I. Kanta, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-03-7).33. Existenciální psychologie Karla Jasperse, Brno 2008 (ISBN 978-80-87234-04-4).34. Úvod do studia Aristotelovy Metafysiky, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-05-1).35. Psycholingvistika, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-06-8).36. Péče o duši (Jan Patočka), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-07-5)37. Druhý život psychoanalýsy (Dopisy), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-08-2).38. Nietzsche a Heidegger, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-10-5).39. Psychologie svobody a závislosti, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-09-9).40. Psych. a jistota poznání. (Merleau-Ponty), Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-11-2).41. Psychoanalytické poradenství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-12-9).42. Psychologie práva a sociální patologie, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-13-6).43. Psychologie náboženství, Brno 2009 (ISBN 978-80-87234-14-3).44. Skupinová psychoterapie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-15-0).45. Homérské zákl., antic. psych. osobn., Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-16-7).46. Psychické jevy a reálné bytí, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-17-4).47. Diagnostika dušev. poruch a psychoanalýsa, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-18-1).48. Deprese a neurologie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-19-8).49. Psychologie morálky, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-20-4).50. Úvod do hermeneutické psychologie, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-21-1).51. Spánek a sny v klinické psychopatologii, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-22-8). 52. Osobnost jako úděl, Brno 2010 (ISBN 978-80-87234-23-5).53. Úvod do stud. Aristotel. pojedn. “O duši”, Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-24-2).54. Psychologie Alfreda Adlera, Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-25-9).55. Vědecké základy psychologie (A. Comte), Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-26-6).56. Psychologie nejstarších civilizací (Lévi-Strauss) Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-27-3).57. Psychologie umění (Italská tradice…), Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-29-7).58. Život a smrt ve filosofii a psychologii, Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-30-3).59. Třetí život psychoanalýsy (Vídeňské pschnl. sdruž.), Brno 2011 (ISBN 978-80-87234-31-0).60. Úvod do studia filosofie přírody (Arist. “Fysika”), Brno 2012 (ISBN 978-80-87234-32-7).61. Asociační proces v psychoterapii, Brno 2012 (ISBN 978-80-87234-33-4).62. Přehledné dějiny francouzské filosofie, Brno 2012 (ISBN 978-80-87234-34-1).63. Psychoanalýsa dětí (Průvodce “Sebranými spisy” Mel. Kleinové),2 Brno 2012 (ISBN 978-80-87234-35-8).64. Psychologie pro stomatology (druhé přepracované vydání),2 Brno 2012 (ISBN 978-80-87234-36-5).65. Faktory prevence pro zdraví těla a duše, Brno 2013 (ISBN 978-80-87234-37-2).66. Kapitoly z dějin italské a španělské filosofie, Brno 2013 (ISBN 978-80-87234-38-9).67. Čas Heideggerova bytí… Brno 2013 (ISBN 978-80-87234-39-6).68. Trauma porodu, Brno 2013 (ISBN 978-80-87234-40-2).69. Psychoterapie. Existenciálně daseinsanalytický přístup, Brno 2013 (ISBN 978-80-87234-41-9).

63

psychostudium.cz : poradenská psychologie · web viewjak z předloženého plyne, důrazněji se...

Documents