- 1 -

- 2 -

OBSAH

Úvod …………………………………………….…………………………………………….5

1 Ruční opracování dřeva a kovŧ ...................................................................................... 6

1.1 Opracování dřeva ....................................................................................................... 6

1.1.1 Pracovní pomŧcky, nástroje a nářadí pro měření, orýsování, upínání a ruční

opracování dřeva ............................................................................................... 6

1.1.2 Technologické a pracovní postupy ručního opracování dřeva ........................... 9

1.1.3 Spojování dřev, jednoduché tesařské spoje, spojovací prostředky .................. 12

1.2 Opracování kovŧ ...................................................................................................... 15

1.2.1 Pracovní pomŧcky, nástroje a nářadí pro měření, orýsování, upínání a ruční

opracování kovŧ ............................................................................................... 15

1.2.2 Technologické a pracovní postupy ručního opracování (obrábění) kovŧ ........ 18

1.2.3 Spojování kovŧ, kovové spoje a spojovací prostředky .................................... 20

1.3 BOZP při práci ......................................................................................................... 22

2 Schodiště .......................................................................................................................... 24

2.1 Účel, části a tvary schodišť ...................................................................................... 24

2.1.1 Účel schodišť .................................................................................................... 24

2.1.2 Části schodišť ................................................................................................... 25

2.1.3 Tvary schodišť .................................................................................................. 25

2.2 Druhy schodišť ......................................................................................................... 26

2.3 Technické a bezpečnostní poţadavky na schodiště .................................................. 27

2.3.1 Technické poţadavky ....................................................................................... 27

2.3.2 Bezpečnostní poţadavky .................................................................................. 29

2.4 Schodišťové stupně .................................................................................................. 30

2.5 Konstrukce schodišť ................................................................................................. 33

2.5.1 Schodiště s plně podporovanými stupni ........................................................... 33

2.5.2 Schodiště s oboustranně podporovanými stupni .............................................. 33

2.5.3 Schodiště s jednostranně podporovanými stupni ............................................. 34

2.6 Pravidla pro výpočet tvaru a rozměru schodiště a schodišťových stupňŧ ............... 35

2.7 Stavba schodišť ........................................................................................................ 37

2.8 BOZP při práci ......................................................................................................... 38

3 Střechy ............................................................................................................................. 40

3.1 Sklonité střechy ........................................................................................................ 40

3.1.1 Funkce, druhy a tvary sklonitých střech a jejich části ...................................... 40

3.1.2 Nosné konstrukce střech ................................................................................... 44

3.1.3 Vaznicové soustavy .......................................................................................... 48

3.1.4 Vazníkové konstrukce ...................................................................................... 50

3.1.5 Střešní plášť sklonitých střech – druhy krytin.................................................. 52

3.2 Ploché střechy .......................................................................................................... 54

3.2.1 poţadavky na ploché střechy, rozdělení plochých střech ................................ 55

3.2.2 Jednoplášťová střecha ...................................................................................... 56

3.2.3 Doplňkové vrstvy střešního pláště ................................................................... 58

3.2.4 Dvouplášťová plochá střecha ........................................................................... 59

3.2.5 Obrácená (inverzní) střecha ............................................................................. 60

3.2.6 Zednické konstrukce a práce na střechách ....................................................... 61

3.2.7 Klempířské konstrukce na střechách ................................................................ 62

3.3 Bezpečnost práce ve výškách ................................................................................... 63

- 3 -

4 Úpravy povrchŧ .............................................................................................................. 65

4.1 Účel úprav povrchŧ zdiva ........................................................................................ 65

4.1.1 Omítky – tradiční úpravy povrchŧ zdiva .......................................................... 66

4.2 Úprava podkladŧ před omítáním .............................................................................. 67

4.3 Vnitřní omítky .......................................................................................................... 69

4.3.1 Omítky stěn ...................................................................................................... 69

4.3.2 Omítky stropŧ ................................................................................................... 71

4.3.3 Zvláštní omítky ................................................................................................ 71

4.3.4 Omítky montovaných objektŧ .......................................................................... 72

4.3.5 Postup práce při ručním omítání stěn a stropŧ ................................................. 73

4.4 Vnější omítky ........................................................................................................... 74

4.4.1 Druhy vnějších omítek ..................................................................................... 75

4.4.2 Postup práce při ručním omítání fasád ............................................................. 76

4.4.3 Povrchové úpravy vnějších omítek .................................................................. 77

4.4.4 Novodobé a speciální omítky a nástřiky .......................................................... 78

4.4.5 Strojní omítání .................................................................................................. 79

4.4.6 Spárování .......................................................................................................... 80

4.4.7 Opravy a čištění omítek .................................................................................... 81

4.4.8 Omítání v zimním období ................................................................................ 82

4.5 BOZP při úpravách povrchŧ: ................................................................................... 83

5 Lešení ............................................................................................................................... 85

5.1 Lešení pro zdění a vnitřní omítky ............................................................................ 85

5.1.1 Kozová lešení ................................................................................................... 86

5.1.2 Kozlíkové lešení ............................................................................................... 86

5.1.3 Ţebříky ............................................................................................................. 87

5.1.4 Pojízdná lešení .................................................................................................. 87

5.1.5 Mobilní nájezdy a rampy .................................................................................. 87

5.2 Venkovní lešení ........................................................................................................ 88

5.2.1 Ocelová trubková lešení ................................................................................... 88

5.2.2 Systémová (stavebnicová) lešení ..................................................................... 90

5.2.3 Předpisy pro stavbu lešení ................................................................................ 93

5.2.4 Bezpečnostní prvky a parametry lešení ............................................................ 95

5.2.5 Pojízdná lešení .................................................................................................. 96

5.2.6 Pracovní plošiny ............................................................................................... 98

5.2.7 Ochranné a záchytné konstrukce ...................................................................... 98

5.3 Bezpečnostní zásady pro provoz lešení a pro práci na lešení, kontrola lešení. ...... 100

6 Tepelné a zvukové izolace ............................................................................................ 101

6.1 Tepelné izolace ....................................................................................................... 101

6.1.1 Účel tepelných izolací .................................................................................... 102

6.1.2 Tepelné ztráty budov a moţnost jejich sniţování, základní pojmy ve stavební

tepelné technice. ............................................................................................................. 103

6.1.3 Tepelné izolace konstrukčních částí budov .................................................... 105

6.1.4 Zateplovací systémy vnějšího pláště budov (kontaktní a větrané) ................. 107

6.1.5 Pasivní domy .................................................................................................. 110

6.2 Zvukové izolace ..................................................................................................... 111

6.2.1 Účel zvukových izolací .................................................................................. 111

6.2.2 Poţadavky na neprŧzvučnost stavebních konstrukcí ..................................... 111

6.2.3 Akustické obklady stěn, podlah, stropŧ ......................................................... 114

6.2.4 Izolace proti vibracím a otřesŧm .................................................................... 115

- 4 -

7 Technické zařízení budov ............................................................................................ 117

7.1 Vodovodní instalace ............................................................................................... 117

7.1.1 Napojení objektu na venkovní rozvody ......................................................... 117

7.1.2 Vnitřní rozvod vody ....................................................................................... 118

7.2 Kanalizace .............................................................................................................. 120

7.2.1 Kanalizační přípojka ...................................................................................... 120

7.2.2 Vnitřní leţaté, svislé a šikmé potrubí. ............................................................ 121

7.2.3 Ţumpy a domácí čistírny ................................................................................ 122

7.3 Vytápění budov ...................................................................................................... 123

7.3.1 Místní (lokální), ústřední a dálkové vytápění ................................................. 123

7.4 Vnitřní rozvod plynu .............................................................................................. 124

7.5 Větrání a klimatizace .............................................................................................. 124

7.5.1 Větrání ............................................................................................................ 124

7.5.2 Klimatizace ..................................................................................................... 125

7.6 Výtahy .................................................................................................................... 126

7.6.1 Rozdělení výtahŧ: ........................................................................................... 126

7.6.2 Hlavní části výtahu: ........................................................................................ 126

7.7 Zednické práce při budování TZB ......................................................................... 127

8 Montované konstrukce ................................................................................................ 129

8.1 Konstrukční systémy montovaných pozemních staveb ......................................... 129

8.1.1 Montované stěnové konstrukce ...................................................................... 129

8.1.2 Montované skeletové konstrukce ................................................................... 131

8.1.3 Montované konstrukce kombinované ............................................................ 132

8.1.4 Montáţ konstrukčních prvkŧ .......................................................................... 132

8.1.5 Opláštění montovaných staveb....................................................................... 132

8.1.6 Montované rodinné domy .............................................................................. 133

8.1.7 Stavby z litého betonu .................................................................................... 133

8.1.8 Stavby betonované do ztraceného bednění .................................................... 134

8.1.9 Bezpečnost práce při montáţi staveb ............................................................. 135

9 Stavební činnost související s civilní obranou ............................................................ 136

9.1 Základní opatření civilní ochrany při mimořádné situaci ...................................... 136

9.2 Stabilita stavebních objektŧ a druhy trosek ............................................................ 139

9.2.1 Stabilita stavebních objektŧ ........................................................................... 139

9.2.2 Stabilita svahŧ a sesuvy pŧdy ......................................................................... 140

9.2.3 Druhy trosek ................................................................................................... 140

9.3 Zásady bezpečnosti při vyprošťovacích pracích .................................................... 143

9.4 Speciální a pomocná zařízení pro záchranné a vyprošťovací práce ....................... 144

9.4.1 Vyhledávací a vyprošťovací práce ................................................................. 144

9.4.2 Speciální vyprošťovací mechanizmy ............................................................. 145

Vědomostní test ……………..…………………………………...………..…………….. 147

- 5 -

ÚVOD

Cílem této učebnice technologie III je představit a přiblíţit vám stavební témata, která jsou

pro profesi zedníka základní. Dřevo a kov jsou ve stavebnictví velmi pouţívané materiály. Na

stavbě se vyskytují činnosti, vyţadující práci se dřevem, nebo s kovem, se kterými si zedník

musí umět sám poradit. Proto by měl základy obrábění jak se dřevem, tak s kovem ovládat.

Další kapitolou je schodiště. Kaţdý uţitný prostor budovy musí být přístupný. O tom, jaký

druh přístupu bude zvolený, rozhodují technické údaje a parametry a také příslušné předpisy,

na jejichţ základě se zpracuje stavební projekt. Ten určí druh přístupu, kterým mŧţe být

například schodiště. Schodiště je stupňovitá stavební konstrukce, která slouţí k propojení

jednotlivých podlaţí a k překonání určitého výškového rozdílu chŧzí a to uvnitř i vně budovy.

Proto je dŧleţité obeznámit se s jednotlivými druhy schodišť, s jejich prvky a podmínkami

navrhování a provádění. Ve třetí kapitole se seznámíme se střechami. Střecha je stavební

konstrukce, která ukončuje stavbu shora, chrání jí proti povětrnostním vlivŧm a měla by plnit

i funkci tepelné izolace. Střecha je velice dŧleţitou částí budovy a ve velké míře na ní závisí

i ţivotnost celé budovy. Po kompletním dokončení hrubé stavby včetně střechy, zastropení

podlaţí, osazení oken, veškerých instalací apod., přichází na řadu úpravy povrchŧ zdiva, které

mŧţeme provádět rŧznými zpŧsoby. Mezi tradiční a nejrozšířenější úpravy povrchŧ patří

omítky, kterým se budeme věnovat ve čtvrté kapitole. Pátá kapitola je věnována lešení. Lešení

jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách v exteriéru i interiéru stavby.

Protoţe jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší, aby ji bylo moţné rychle

postavit a rychle demontovat. Izolace uvedené v šesté kapitole, jsou jednou ze základních

součástí stavby. Jejich vhodným výběrem a pouţitím významným zpŧsobem ovlivníme

kvalitu celého objektu. Sedmá kapitola se zabývá TZB. Zkratka TZB označuje obor

Technická zařízení budov, který je vybraným souborem profesí a zařízení souvisejících se

stavebnictvím. Montované konstrukce si představíme v kapitole osm a závěrečná, devátá

kapitola bude patřit stavební činnosti související s civilní obranou. Věřím, ţe pohled na

uvedená témata, prostřednictvím této učebnice, bude pro vás přínosný a podpoří váš zájem

o další odborné vzdělávání v těchto oborech.

- 6 -

1 RUČNÍ OPRACOVÁNÍ DŘEVA A KOVŦ

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat nejpouţívanější zpŧsoby ručního opracování dřeva, jednotlivé postupy a nástroje,

které k tomu budete potřebovat.

Popsat nejpouţívanější zpŧsoby spojování dřevěných prvkŧ a rozlišit druhy spojovacího

materiálu.

Popsat nejpouţívanější zpŧsoby ručního opracování kovŧ, jednotlivé postupy a nástroje,

které k tomu budete potřebovat.

Popsat nejpouţívanější zpŧsoby spojování kovových prvkŧ a rozlišit druhy spojovacího

materiálu.

Vyjmenovat nejdŧleţitější zásady BOZP (nejen při práci se dřevem a kovem).

1.1 OPRACOVÁNÍ DŘEVA

Dřevo patřilo a patří k nejpouţívanějším přírodním materiálŧm ve stavebnictví. Má řadu

vynikajících fyzikálních a mechanických vlastností, snadno se opracovává a navíc je šetrné

k ţivotnímu prostředí. Jako stavební materiál se dá vyuţít mnoha rŧznými zpŧsoby. Na stavbě

mŧţeme pouţít dřevo v surovém stavu, opracované jako řezivo (latě, prkna, fošny, hranoly).

Pouţívané jsou však i materiály na bázi dřeva, které se vyrábějí prŧmyslovým zpracováním

dřeva. Jde například o překliţkové desky, vláknité desky, třískové desky, OSB desky atd.

Pro profesi zedníka je základní znalost ručního opracování dřeva dŧleţitá. Na stavbě se

vyskytují činnosti, vyţadující práci se dřevem, se kterými si zedník musí umět sám poradit.

K těmto činnostem patří například zhotovení jednoduššího bednění, paţení výkopŧ, zhotovení

pomocných podpěr stropŧ a stěn při rekonstrukcích, ale třeba i oprava dřevěných násad

nástrojŧ apod. V odborné literatuře i v praxi se mŧţeme setkat i s jiným označením

pro opracování, a to „obrábění“. Opracovávaný materiál se potom označuje jako „obrobek“.

Postup ručního opracování dřeva si mŧţeme shrnout do následujících bodŧ:

Měření a orýsování.

Upínání.

Samotné opracování tzv. „obrábění“ dřeva.

1.1.1 PRACOVNÍ POMŦCKY, NÁSTROJE A NÁŘADÍ PRO MĚŘENÍ,

ORÝSOVÁNÍ, UPÍNÁNÍ A RUČNÍ OPRACOVÁNÍ DŘEVA

1.1.1.1 MĚŘENÍ A ORÝSOVÁNÍ

Přesné měření a orýsování je prvním a velice dŧleţitým krokem k tomu, aby se nám práce se

dřevem úspěšně povedla.

- 7 -

Měřením zjišťujeme rozměry (délku, výšku, tloušťku, nebo úhel) měřeného předmětu tak, ţe

je porovnáváme s odpovídajícím měřidlem (nástrojem pro měření). Nástrojem pro měření

délek je např. ocelové měřítko, skládací metr, svinovací metr, pásmo, nebo posuvné měřítko.

Orýsování je přenesení a vyznačení změřeného rozměru na dřevo, které budeme opracovávat.

Mezi nástroje pouţívané k orýsování patří např. tuţka, úhelník (k vyznačení úhlu 90°)

pokosník, nebo ocelové měřítko.

Obrázek č. 1. Pokosník. Obrázek č. 2. Rejsek.

Nástroje pro měření a orýsování :

Metr (skládací metr ze dřeva, nebo plastu, svinovací metr, pásmo) pro měření délky.

Ocelové měřítko (pevný kovový pásek s vyraţenou stupnicí) pro měření a orýsování.

Úhelník slouţící k měření a vyznačení úhlu 90°.

Pokosník je podobný úhelníku. Rozeznáváme pevný pokosník, s rameny pod úhlem 45°,

nebo stavitelný pokosník, jehoţ ramena nejsou pevně spojena. Pomocí stupnice potom

mŧţeme odečítat úhel nastavený mezi rameny.

Orýsovací nŧţ slouţí pro vyznačení rysek.

Rejsek slouţí pro vyznačení rysek rovnoběţných nebo kolmých na směr vlákna.

Truhlářská (nebo klasická) tuţka, k vyznačení přeneseného rozměru na dřevo.

Kruţidlo, k přenášení rozměrŧ a ke kreslení zakřivených tvarŧ.

1.1.1.2 UPÍNÁNÍ

Správné upnutí opracovávaného materiálu je dalším dŧleţitým krokem. Pro upnutí dřeva

slouţí například svěrky, nebo hoblice. Dřevo je potřeba upevnit tak, aby nedošlo ke zranění

opracovatele ani k poškození pracovního stolu a pracovního nástroje.

Nástroje pro upínání:

Hoblice (speciální pracovní stŧl ze dřeva) pro ruční opracování dřeva.

Svěrák (dílenský nástroj s dvojicí čelistí) pro upevnění opracovávaného dřeva.

Svěrka, nebo ztuţidlo pro dodatečné upevnění k hoblici, nebo přitlačení při lepení.

1.1.1.3 RUČNÍ OPRACOVÁNÍ DŘEVA

Po správném upnutí materiálu následuje samotné opracování (někdy nazývané také jako

obrábění) dřeva. Dřevo mŧţeme opracovávat (obrábět) řezáním, sekáním, rašplováním,

pilováním, broušením, vrtáním, dlabáním, nebo hoblováním.

- 8 -

Nástroje a pomŧcky pro ruční opracování (obrábění) dřeva:

Nástroje pro ruční řezání dřeva – pily:

- Ruční tesařská rámová pila (skládá se z pilového listu, ramene, rukojeti, napínacího

lanka a rámu), k příslušenství patří tři pilové listy. Pouţívá se k rozřezávání větších

kusŧ dřeva. Rám je ve tvaru „H“.

- Pila ocaska (tzv. vsazená pila) má konicky vybroušený břit a zuby rozvedené střídavě

vlevo a vpravo. Je určena pro hrubou práci a pro provádění dlouhých řezŧ v příčném

i podélném směru (řezání prken, tabulí, fošen z masivního dřeva, dřevotřískových

desek).

- Pila děrovka (vsazená pila) má úzký zašpičatělý list a slouţí k vyřezávání malých

otvorŧ a zakřivených tvarŧ. Pouţívají se pro řezání v těţko dostupných místech.

- Pila čepovka (vsazená pila) má tenký list do tvaru obdélníku a jemné ozubení

pro přesné a jemnější řezání. Pouţívá se pro vyřezávání čepŧ. Zanechává čistý řez.

- Lupenková pila (je to rámová pila s rámem ve tvaru „U“ s úzkým pilovým listem

s malými zuby), pouţívá se hlavně pro zakřivené linie a nepravidelné tvary.

- Pila obloukovka je pro dva lidi, ale díky pevnému rámu s ní mŧţe pracovat i jeden

člověk. Pouţívá se pro řezání dříví nahrubo, tam kde nezáleţí na přesnosti řezu.

- Pila břichatka a kaprovka, slouţí k řezání silné kulatiny.

- Elektrická pokosová pila slouţí k řezání v přesném úhlu, skládá se z kovového stolku

s opěrkou, který s pilou svírá úhel 90°.

- Ruční přímočará kmitavá pila je elektrická pila s širokým vyuţitím. Je vhodná

pro zakřivené řezy i hrubé řezy před konečnou úpravou.

- Ruční elektrická kotoučová pila je vhodná pro řezání rozměrných materiálŧ.

- Stolní kotoučová pila tzv. „cirkulárka“ pro přesné řezání masivního řeziva. Bývá

častým vybavením na stavbách, na kterých se hodně pracuje se dřevem.

- Pily, které se pouţívají pro pořez pilařské suroviny, jako jsou kmenové pásové pily,

vertikální rámové pily, vertikální a horizontální pásové pily, kotoučové a řetězové pily

jsou zde uvedeny pouze pro dokreslení. Jedná se vlastně o pilařské stroje a na stavbách

se setkáváme spíše neţ s těmito stroji uţ s produkty těchto pilařských strojŧ – coţ je

řezivo a praţce.

Obrázek č. 3. Ruční tesařská rámová pila. Obrázek č. 4. Lupénková pila.

Sekery jsou jedním z nejpouţívanějších nástrojŧ pro práci se dřevem. Dělíme je na

univerzální sekery, štípací sekery, tesačky a teslice. Na stavbách bývá pouţívaná jak

univerzální sekera, tak i tesařská sekera pobíječka s otvorem pro vytahování hřebíkŧ, nebo

sekera hlavatka s dlouhou násadou a hmotností 2 aţ 2,5 kg.

Rašple (polohrubá, střední a jemná) slouţí k hrubému opracování dřeva.

Pilníky (rŧzných tvarŧ, rŧzné hustoty a ostrosti sekŧ) pro jemné opracování dřeva.

- 9 -

Škrabka k vyhlazování dřeva.

Smirkové (brusné) papíry k broušení dřeva.

Nástroje pro ruční vrtání:

- Nebozez patří k nejstarším nástrojŧm na vrtání. Nebozez má ostří ve tvaru šroubovice,

které přechází do špičky.

- Kolovrátek.

- Ruční elektrické vrtačky.

- Vrtáky (rŧzné druhy a typy).

Dláto je nástroj k dlabání dřeva. Při dlabání se ve dřevě vytvářejí hranaté otvory.

K základním druhŧm dlát patří ploché, hraněné, čepovní a duté dláto.

Poříz je zaoblený dvouruční nŧţ k ručnímu zpracování dřeva. Pouţívá se pro hrubé ruční

strouhání po vláknech. Ze dřeva se tahem pořízu odřezávají třísky a tím se dřevo

opracovává.

Hoblíky jsou nástroje pro hrubé i jemné opracování dřeva na určitou tloušťku,

pro srovnání nerovných ploch, nebo pro zhotovení dráţek. Podle druhu pouţití se

pouţívají rŧzné druhy hoblíkŧ, např. hoblík rovnač a uběrák pro hrubé opracování dřeva

a hladík, klopkař a cidič pro jemné opracování dřeva. Většinou se pouţívají k obrábění

dřeva podél vláken.

Pomocné nástroje, které mŧţeme při opracování dřeva také potřebovat, jsou např. podpěry

na řezání dřeva, pokosnice, kladiva, kleště, šroubováky.

Obrázek č. 5. Hoblice. Obrázek č. 6. Tesařská sekera.

1.1.2 TECHNOLOGICKÉ A PRACOVNÍ POSTUPY RUČNÍHO OPRACOVÁNÍ

DŘEVA

Ruční opracování dřeva je soubor na sebe navazujících technologických postupŧ, při kterých

z opracovávaného kusu dřeva vytváříme konečný výrobek, který musí mít poţadovaný tvar,

rozměry a taky kvalitu opracovávaných ploch.

Opracování dřeva dělíme na:

Opracování bez porušení vzájemné vazby dřevních vláken, tzv. tváření (ohýbání,

lisování).

Opracování, při kterém dochází k porušení vzájemné vazby dřevních vláken. Při tomto

opracování vytváříme poţadovaný výrobek tím, ţe postupně odebíráme materiál

z opracovávaného dřeva. Odebírání materiálu provádíme nástrojem, který vniká do dřeva

a přitom narušuje vzájemnou vazbu dřevních vláken. Tento zpŧsob opracování (obrábění)

dále rozdělujeme na:

- 10 -

- Beztřískové obrábění, kdy je oddělená část přímo výrobkem (dýha, dřevní vlna).

- Třískové obrábění, kdy je oddělená část (piliny, hobliny) vedlejším produktem. Mezi

třískové obrábění patří řezání, sekání, rašplování, pilování, broušení, vrtání, dlabání,

nebo hoblování. Toto třískové obrábění si dále podrobněji rozvedeme.

1.1.2.1 RUČNÍ ŘEZÁNÍ DŘEVA

Řezání dřeva na příslušné rozměry je vlastně počáteční etapou kaţdého opracování. Pracovní

nástroj pro řezání dřeva se nazývá pila. Na trhu existuje mnoho druhŧ pil a kaţdá je vhodná

pro jinou operaci. Vlastnosti pily závisí na velikosti, tvaru, počtu a zpŧsobu broušení zubŧ

a také na kvalitě oceli. Při řezání pilou vzniká ve dřevě pilový řez a piliny, které z řezu

odpadávají.

Ruční řezání dřeva rozdělujeme podle prŧběhu vláken:

Řezání dřeva napříč vláken (zkracování).

Řezání dřeva podél vláken (rozřezávání).

Při řezání je dŧleţité správné upnutí materiálu k hoblici, nebo k jinému pracovnímu stolu.

U větších kusŧ je nutné správné podepření a přidrţení řezaného dřeva. Pila na řezání musí mít

správně upnutý a naostřený pilový list a pevné uchycení rukojeti. Dŧleţité je neřezat od oka,

ale vyznačit si rysku, vedle které poloţíme pilu. Pilu je vhodné nasadit těsně vedle rysky tak,

aby po odřezání zŧstala nakreslená ryska vidět na opracovávané části. V místě nasazení

vytvoříme mělký zářez tím, ţe několikrát potáhneme pilou směrem k sobě. Řeţeme dlouhými

tahy a vyuţíváme celou délku listu pily. Na pilu netlačíme a drţíme ji (při řezání) ve sklonu

cca 20°-25° od plochy dřeva. Kdyţ řez dokončujeme, řeţeme kratšími tahy. Aby se nám

dřevo předčasně nerozštíplo, je vhodné si odřezávanou část přidrţet, nebo podepřít. Dŧleţitou

součástí řezání dřeva je i správné udrţování nástrojŧ pro řezání. To spočívá ve správném

uskladnění na suchém místě, aby nedošlo ke korozi pilového listu, dále ve správném ostření

pily a samozřejmě celkovém vhodném zacházení s tímto pracovním nástrojem.

Obrázek č. 7. Řezání lupénkovou pilou. Obrázek č. 8. Řezání pilou čepovkou v pokosnici.

1.1.2.2 SEKÁNÍ A OTESÁVÁNÍ DŘEVA

Sekání a otesávání dřeva patří mezi náročné práce. Nástroje pouţívané na sekání a otesávání

dřeva jsou sekery. Výkon sekery závisí na setrvačné síle a na přesnosti úderu. Tvar sekery

odpovídá jejímu vyuţití. Sekery s tupým úhlem ostří se pouţívají na tvrdé dřevo. Sekery

s ostrým úhlem na měkké dřevo. Sekery s rovným ostřím se pouţívají na štípání dřeva

a sekery s okrouhlým tvarem ostří na lesní práce.

- 11 -

Otesáváním dřeva se vytvářejí rŧzně tvarované prostorové nebo rovinné útvary. Při výrobě

trámŧ a sloupŧ se pouţívají např. sekery teslice. Tesařské sekery pobíječky lze pouţít

i pro vytahování hřebíkŧ. Pro sekání je dŧleţité bezpečné a správné nasazování násad, správná

údrţba a broušení seker. Sekery musí být uchovávány v suchu, ale zároveň nesmí dojít

k vysušení a smrštění násady, protoţe by mohlo dojít k uvolnění sekery při práci a tím

i k úrazu.

1.1.2.3 RAŠPLOVÁNÍ, PILOVÁNÍ A BROUŠENÍ DŘEVA

Rašplování, pilování a broušení jsou obráběcí práce, které slouţí uţ ke konečnému

dotvarování opracovávaného dřeva. Při rašplování se provádí hrubé opracování povrchu, při

pilování jemné opracování povrchu. Nástroje pouţívané na rašplování a pilování jsou rŧzné

druhy rašplí a pilníkŧ. Při tomto opracování dřeva vnikají zuby rašple nebo seky pilníku

do dřeva a tím z něho odebírají části dřeva ve formě pilin. Před začátkem práce je nutné

opracovávané dřevo pevně upnout. Při obrábění dřeva drţíme rašpli, nebo pilník oběma

rukama. Jednou rukou drţíme násadu a druhou rukou přitlačujeme čepel k obráběné ploše.

Broušení dřeva je podobné pilování, ale na místo pilníku se pouţívá například brusný papír.

Povrch opracovávaného dřeva se broušením zbaví nejjemnějších nerovností. Brousit mŧţeme

podél, nebo napříč vláken dřeva. Při broušení by měl být brusný papír napnutý na nějaké

vhodné podloţce, aby nedošlo k poranění ruky.

1.1.2.4 VRTÁNÍ DŘEVA

Vrtání patří k obráběcím pracím, které vyuţívají rotační pohyb. Vrtáním se ve dřevě

vytvářejí díry válcovitého a kuţelovitého tvaru. K nástrojŧm, které se pouţívají pro vrtání

dřeva, patří například nebozezy, kolovrátky, elektrické a mechanické ruční vrtačky a rŧzné

typy vrtákŧ.

Před vrtáním je dŧleţité vrtaný materiál dokonale upnout. Dŧleţité je také vybrat vhodný

vrták a správně ho upnout do nástroje. Na označený střed vrtaného otvoru přiloţíme hrot

vrtáku a vrtáme do poţadované hloubky. Vrtáky pouţívané do dřeva mají většinou středící

závitovou špičku, pro snadnější navedení vrtáku na střed. Pokud vrtáme větší otvor, je moţné

pouţít například kříţový vrták. Nepsané pravidlo při vrtání je, ţe čím větší otvor vrtáme, tím

pouţijeme menší otáčky.

1.1.2.5 DLABÁNÍ DŘEVA

Dlabáním se ve dřevě vytvářejí prŧchozí, nebo slepé otvory, rŧzných velikostí, tvarŧ

a hloubek. Pracovním nástrojem je dláto, které má na konci čepele jednostranný břit s ostřím.

Při dlabání tlučeme na dláto dřevěnou paličkou a ostřím dláta přesekáváme a odštipujeme

vlákna opracovávaného dřeva. Otvory, které dlabáním vzniknou, slouţí například ke

vzájemnému spojení dřevěných součástí. Při práci je nutné drţet dláto za rukojeť, ne za čepel,

protoţe by mohlo dojít ke sklouznutí dláta a následně k poranění.

1.1.2.6 HOBLOVÁNÍ DŘEVA

Hoblováním upravujeme tvar a povrch opracovávaného dřeva, srovnáváme nerovnosti ploch,

vypracováváme dráţky, nebo tvarujeme rŧzné profily. Nástroje pro hoblování jsou hoblíky.

Hoblík se obvykle skládá z těla z tvrdého dřeva a noţe, který je do dřevěného těla zapuštěn.

Při hoblování břit noţe (ţelízko) vniká pohybem hoblíku do dřeva a odebírá z něj tenkou

- 12 -

třísku v podobě hobliny. Ostří břitu musí být nastaveno tak, aby odebíraná hoblina byla tenká,

protoţe v opačném případě by mohlo dojít k odštěpování opracovávaného dřeva. Čím hladší

povrch chceme a čím tvrdší máme dřevo, tím volíme menší třísku.

Obrázek č. 9. Hoblík klopkař a hoblík zubák.

Před začátkem hoblování je třeba opracovávané dřevo dobře upnout k pracovnímu stolu.

Během samotného hoblování je dŧleţitý správný postoj pracovníka, který napomáhá

snadnému a správnému hoblování. Dŧleţité je také zjištění směru vláken dřeva a správný tlak

na hoblík v rŧzných fázích řezu. Pohyby hoblíkem musí být plynulé. Trhané pohyby

zpŧsobují nerovnosti v hoblované ploše. Při pohybu vzad se hoblík naklání, aby se ţelízko

netupilo. Pro kvalitní hoblování je dŧleţitý správně ostrý a seřízený hoblík.

1.1.3 SPOJOVÁNÍ DŘEV, JEDNODUCHÉ TESAŘSKÉ SPOJE, SPOJOVACÍ

PROSTŘEDKY

1.1.3.1 SPOJOVÁNÍ DŘEV

Zedník se při své práci na stavbě často setkává s problematikou spojování dřev. Mŧţe se

jednat například o nadstavování rozměrově nevyhovujících prvkŧ, nebo přímo o vytváření

dřevěných konstrukcí spojováním jednotlivých dřevěných prvkŧ. Pevnost a trvanlivost těchto

spojovaných konstrukcí a výrobkŧ závisí hlavně na pevnosti a kvalitě spoje. Z tohoto dŧvodu

je nutné spoje provádět přesně, pečlivě a pouţívat k tomu vhodné spojovací prostředky.

Zpŧsob spojování dřeva je závislý na vzájemné poloze spojovaných prvkŧ, na jejich

rozměrech, ale hlavně na druhu, zpŧsobu a velikosti namáhání tohoto spoje.

Spoje rozeznáváme:

Nepoddajné spoje, kam patří spoje lepené.

Poddajné spoje, které dále rozdělujeme na:

- Spoje pomocí spojovacích prostředků. V této skupině je pro profesi zedníka

nejdŧleţitější spojování hřebíky, tzv. sbíjení.

- Tesařské spoje.

Lepené spoje

Lepené spoje, pokud mají být provedeny kvalitně, patří spíše k nákladnějším zpŧsobŧm

spojování dřevěných prvkŧ. Lepené spoje se často pouţívají spíše jako doplněk některých

tesařských spojŧ (např. čepŧ). Vzhledem k tomu, ţe se na trhu vyskytují stále novější

a kvalitnější lepidla, mŧţeme lepené spoje zařadit mezi pevné, houţevnaté, pruţné i vodě

- 13 -

odolávající. Nepsaným pravidlem však bývá tento lepený spoj (pokud se pro něho

rozhodneme) pojistit nějakým jiným spojovacím prostředkem. Dŧleţitou úlohu v pohledu na

lepené spoje má i otázka odzkoušení těchto spojŧ časem a jejich chování při zatíţení

povětrnostními vlivy.

Sbíjení

Na stavbě se pro rychlé, jednoduché spoje (nadstavení prken, sbíjení bednění atd.) nejvíce

pouţívají hřebíky, hlavně pro svoji jednoduchost a dostupnost. Hřebíky se pouţívají

pro rychlé spojení dvou nebo více dřevěných částí. Pro zatloukání se pouţívají kladiva, nebo

sekery hlavatky a pobíječky, kterými mŧţeme hřebíky i vytahovat.

Tesařské spoje

Tesařské spoje, neboli vazby patří k nejstarším zpŧsobŧm spojování dřevěných prvkŧ. Jejich

výhodou je to, ţe jsou dlouhodobě odzkoušené a jsou i pohledově estetické. Nevýhodou

tesařských spojŧ je jejich pracnost a také to, ţe vyţadují masivnější prvky. V místě tesařského

spoje, kde je největší namáhání, totiţ dochází k oslabení prŧřezu, které vzniká technologií

výroby tesařských spojŧ. Také proto je dŧleţité, aby únosnost tesařských spojŧ byla vţdy

prokázána statickým posudkem.

Tesařské spoje dělíme podle polohy spojovaných konstrukčních prvků a podle účelu na :

Podélné vazby (srazy, plátování). Podélnými vazbami prodluţujeme a nadstavujeme

vodorovné, svislé a šikmé prvky. Vodorovné trámy nadstavujeme srazem a plátováním.

S tímto typem vazeb se na stavbě setkáváme často a pro profesi zedníka jsou

nejdŧleţitější.

Příčné vazby (např. lípnutí, čepování, přeplátování, kampování, osedlání)

Zesilování dřeva (zesilující vazby).

1.1.3.2 JEDNODUCHÉ TESAŘSKÉ SPOJE

Mezi nejjednodušší tesařské spoje patří ty, které představují jen vzájemné přiloţení dřevěných

prvkŧ k sobě. Mezi tyto spoje patří spoj na sraz, na ozub, nebo pero a dráţku, tj. se svislou

spárou, nebo se spárou, která je jednoduše nebo dvojitě zalomená. Spáry mezi prvky bývají

často překryty krycími lištami. K jednoduchým tesařským spojŧm mŧţeme také přiřadit

plátování a lípnutí.

Sraz – Spoj na sraz je nejjednodušší tesařský spoj. Pouţívá se pro prodluţování, nebo

nastavování prvkŧ. Spojované dřevěné prvky se k sobě přiloţí čely, nebo podélnými

plochami. Na sraz mŧţeme spojovat jen tam, kde je dřevěný prvek po celé délce, nebo

alespoň částečně podepřen. Spojení na sraz se provádí vţdy v místě podepření (spoj vţdy nad

podporou). Čela srazŧ mohou být tupá, šikmá, klínovitá nebo s čepem. Proti vybočení je spoj

potřeba zajistit spojovacími prvky, například tesařskými skobami nebo dřevěnými

či ocelovými příloţkami. Skoba musí být dostatečně dlouhá a zaráţí se dost daleko od čela

srazu, aby se konec trámu nerozštěpil. Příkladem podélného srazu je například výroba

podlahových dílcŧ k lešení, tzv. podláţek. Dřevěné desky jsou k sobě přiloţeny podélnými

plochami a zajištění těchto spojŧ je provedeno svlaky z prken, nebo fošen.

- 14 -

Obrázek č. 10. Ukázky provedení čelních srazŧ.

Plátování – Pouţívá se pro podélné nastavování (prodluţování) dřevěných prvkŧ. Spojované

prvky se stýkají částečně čelem i podélnou plochou (tzv. plátem). Plátováním mŧţeme

spojovat i v místě, kde není podepření. Spoj se zajišťuje hřebíky, nebo svorníky.

Lípnutí – Patří také k jednoduchým spojŧm. Spojované prvky se k sobě přiloţí tak, ţe čelo

jednoho se přiloţí k podélné ose druhého prvku. Spoj je nutné zabezpečit skobami, nebo

příloţkami. Lípnutím se spojují dvě navzájem kolmá nebo šikmá dřeva. Není vhodné

pro prvky zatíţené ohybem. Je vhodné pouze pro zatíţení tlakem.

1.1.3.3 PŘÍKLADY TRADIČNÍCH TESAŘSKÝCH SPOJŦ

Čepování – Čepováním se spojují dvě navzájem kolmá, nebo šikmá dřeva. Čepování je

spojení dvou dřevěných prvkŧ, u něhoţ jeden ze spojovaných prvkŧ je opatřen na konci

čepem a druhý prvek je na spojované ploše opatřen dlabem, coţ je otvor pro čep. Čepování

patří k nejrozšířenějším tesařským spojŧm, ke spojení dvou nebo tří dřevěných prvkŧ, které se

vzájemně křiţují.

Přeplátování – Přeplátování se pouţívá například při kříţení dvou vodorovných trámŧ, kdy

jeden je ukončen na druhém. Při přeplátování vlastně spodní prvek nese prvek horní.

Obrázek č. 11. Přeplátování rohové a horizontální.

Osedlání – Je spojení dvou dřevěných prvkŧ v rŧzných rovinách. Jeden z prvkŧ je opatřen

zářezem (sedlem) a druhý je zpravidla bez zářezu.

Zapuštění – Čelo jednoho prvku je zapuštěné celou plochou do výřezu ve druhém prvku.

Pouţívá se pro spoj dvou navzájem kolmých, nebo šikmých prvkŧ. Tento typ spoje je vhodný

i pro zatíţení smykovou silou.

Zesilování dřeva – Zesilování dřeva pouţíváme například v případě, kdy máme trám hodně

namáhaný na ohyb a potřebujeme zesílit jeho prŧřez, aby na daný ohyb vyhověl. Prŧřez trámu

- 15 -

zesílíme tak, ţe spojíme dva trámy k sobě, aby pŧsobily jako jeden celek. Trámy se kladou na

sebe a jejich spojení se provede skobami, šrouby, ozuby, příchytkami atd.

1.1.3.4 SPOJOVACÍ PROSTŘEDKY

Spojovací prostředky se mohou pouţívat samostatně, pro vzájemné spojení dřevěných

prvkŧ, ale také pro zabezpečení tesařských spojŧ. Tesařské spoje je potřeba zabezpečit jednak

proti změně polohy, jednak proti vypadnutí prvku ze spoje.

Pouţívané spojovací prostředky rozdělujeme podle materiálu na :

Dřevěné – Ke dřevěným spojovacím prvkŧm patří například kolíky, hmoţdinky, spony,

klíny, příloţky, svlaky atd.

Kovové – Ke kovovým spojovacím prvkŧm patří například hřebíky, vruty, svorníky,

tesařské skoby atd.

Podle zpŧsobu pouţití rozdělujeme spojovací prostředky na :

Kolíkové – Do této skupiny patří hřebíky, šrouby, svorníky, vruty, sponky a kolíky.

Povrchové spojovací prostředky – Do této skupiny patří vkládané a zalisované hmoţdinky

a styčníkové desky s prolisovanými hroty.

1.2 OPRACOVÁNÍ KOVŦ

Mezi základní vlastnosti kovŧ patří pevnost, tvrdost a houţevnatost. Kovy rozdělujeme na

ţelezné kovy (surové ţelezo, ocel, litina) a na neţelezné kovy (těţké – měď, zinek, olovo, cín

a lehké – slitiny hliníku, titan).

Pro profesi zedníka je základní znalost ručního opracování kovŧ dŧleţitá. Na stavbě se

pravidelně setkává s takovými činnostmi, jako je řezání, vrtání, broušení, rovnání a ohýbání

kovŧ a to ať uţ při práci s výztuţí, s válcovanými profily, nebo například s kovovým nářadím.

Mnohdy si však zedník musí umět poradit i se sloţitějšími pracemi, jako je třeba vyřezávání

závitŧ.

Postup ručního opracování kovŧ si mŧţeme shrnout do následujících bodŧ:

Měření a orýsování.

Upínání.

Samotné opracování kovŧ.

1.2.1 PRACOVNÍ POMŦCKY, NÁSTROJE A NÁŘADÍ PRO MĚŘENÍ,

ORÝSOVÁNÍ, UPÍNÁNÍ A RUČNÍ OPRACOVÁNÍ KOVŦ

1.2.1.1 MĚŘENÍ A ORÝSOVÁNÍ

Měření je prvním dŧleţitým krokem k tomu, abychom mohli začít s opracováním. Kovové

polotovary je nutné před samotným opracováním dobře proměřit a vyznačit na nich

- 16 -

orýsováním například budoucí středy děr, nebo budoucí hrany. Stejně jako u obrábění dřeva,

i u obrábění kovŧ platí, ţe měření je vlastně porovnávání rozměru určitého předmětu

s měřidlem, coţ je nástroj pro měření.

Nástroje pro měření:

Ocelové ploché měřítko. Slouţí pro měření délek. Měřítko je ploché, se zešikmenou

hranou, délky od 200 do 2000 mm.

Skládací a svinovací metry a pásma. Tyto se pouţívají pro méně přesná měření.

Posuvné měřítko. Univerzální posuvné měřítko umoţňuje měřit jak vnější rozměry, tak

i prŧměry a hloubku otvorŧ.

Obkročná a dutinová hmatadla. Pouţívají se tam, kde nejde pouţít posuvné měřítko.

Skládají se ze dvou ramen spojených kloubem, mezi která se uchopí měřená část

a přenese se na měřidlo. Pokud má hmatadlo vlastní stupnici, tak se rozměr samozřejmě

nemusí přenášet, ale přečte se přímo na hmatadle.

Posuvný hloubkoměr.

Mikrometr. Měřidlo s přesností na setiny milimetru.

Dílenské kalibry, které se pouţívají k měření otvorŧ kruhového prŧřezu.

Obrázek č. 12. Mikrometr. Obrázek č. 13. Digitální posuvný hloubkoměr.

Orýsování vyţaduje přesnost, trpělivost a základní znalosti matematiky a geometrie. Osy se

rýsují jako první, následují obrysy a díry, které označujeme dŧlky v jejich středu. Orýsování

rozeznáváme plošné (rovinné) a prostorové, kde výchozí rovinou je rýsovací deska.

Nástroje pro orýsování:

Rýsovací jehla a úhelník. Pouţívají se k vytvoření úseček, přímek a úhlŧ. Práce s nimi je

podobná práci s tuţkou a pravítkem. Při práci s rýsovací jehlou a úhelníkem je však

potřeba více tlačit, aby se nám orýsování na kov povedlo. Dŧleţité je také pracovat

s rýsovací jehlou pod správným úhlem cca 15 aţ 20° od hrany úhelníka.

Kruţítko (s oběma konci ostrými) pro orýsování zakřivených tvarŧ.

Dŧlčík slouţící k vyráţení dŧlkŧ, které je vhodné pouţít i k označení středu otvorŧ při

vrtání.

Tuţka (měkká), je vhodná pro označení na hliníkové a zinkové plechy.

1.2.1.2 UPÍNÁNÍ

Správné upnutí opracovávaného kovového materiálu je dalším dŧleţitým krokem. Upínáním

se snaţíme „znehybnit“ opracovávaný prvek tak, aby se nám dobře opracovával a aby byla

- 17 -

zaručena bezpečnost pracovníka při práci. Zpŧsob upínání závisí na tom, jakým zpŧsobem

a jak velký kovový materiál právě opracováváme. Při řezání materiál nejčastěji upínáme do

čelistí svěrákŧ, nebo do speciálních čelisťových vloţek. Snaţíme se, aby místo řezu z čelistí

co nejméně přesahovalo, protoţe při velkém vysunutí by materiál příliš pruţil a při řezání by

se chvěl. Upínání při pilování je závislé na velikosti a váze opracovávaného materiálu.

Opracovávaný materiál nejčastěji upínáme do svěráku. Upnutí je stejně jako při řezání nutno

provést s co nejmenším vysunutím pilované části nad čelist svěráku, aby při pilování

nedocházelo ke chvění a pruţení.

Nástroje pro upínání:

Svěrák se pouţívá pro upevnění opracovávaného materiálu, pomocí mnoha rŧzných druhŧ

vloţek.

1.2.1.3 RUČNÍ OPRACOVÁNÍ KOVŦ

Po správném upnutí materiálu následuje samotné opracování. Kovy mŧţeme opracovávat

řezáním, pilováním, stříháním, rovnáním, ohýbáním, sekáním, nebo vrtáním a zmíníme se

i o vyřezávání závitŧ.

Nástroje a pomŧcky pro ruční opracování kovŧ:

Ruční rámová pilka (vícebřitý nástroj pro ruční řezání kovŧ), známá také jako pilka na

ţelezo. Pilka se skládá z rámu, rukojeti a upínacího mechanismu, ve kterém je uchycen

pilový list. Pilové listy se vyrábějí z rŧzných materiálŧ, které se liší podle toho, na jak

tvrdý materiál jsou určeny. Pro řezání měkkých materiálŧ se pilové listy vyrábějí

z konstrukční chromové, nebo wolframchromové oceli. Pro řezání tvrdých materiálŧ se

pouţívají pilové listy vyrobené z rychlořezných ocelí.

Pilník je vícebřitý řezný nástroj, který z obráběného materiálu ubírá po malých vrstvách

drobné třísky. Skládá se z těla, stopky a rukojeti. Rŧzné druhy pilníkŧ rozdělujeme i podle

tvaru zubŧ (sekŧ), které mŧţou být jednoduché, kříţové, frézované, nebo struhákové (tzv.

rašplové seky). Například pilníky s jednoduchými seky jsou vhodné pro opracování

měkkých kovových materiálŧ. Pilníky s kříţovým sekem mají dva seky, a tedy lépe

oddělují a odvádějí třísku. Mezi základní druhy pilníkŧ patří například pilník obdélníkový

(lehký a těţký), trojúhelníkový a trojúhelníkový na pily, úsečový, noţovitý, kruhový atd.

Nŧţky pro stříhání. Pro stříhání ocelového plechu do tloušťky cca 1 mm pouţíváme ruční

nŧţky. Pro větší tloušťky plechŧ (např. u mosazi a hliníku nad 1,2 mm) pouţíváme

pákové a tabulové nŧţky. Podle tvaru stříhaných úsekŧ pouţíváme nŧţky s otevřenými,

nebo uzavřenými drţadly, nebo s drţadly vyhnutými nahoru, či do oblouku.

Nástroje pro rovnání materiálu – kladiva, palice (dřevěné, pryţové, plastové, olověné),

nebo například rovnací desky.

Nástroje pro ohýbání – kladiva, paličky, kleště.

Sekáč je nástroj, kterým provádíme sekání. Rozeznáváme několik základních typŧ sekáčŧ

– plochý sekáč, dělící sekáč, vysekávací sekáč, kříţový sekáč.

Nástroje pro vrtání – vrtáky a vrtačky (například ruční elektrické vrtačky, nebo stolní

vrtačky). Vrtáky jsou dvoubřité nástroje vyráběné z oceli, kterými se zhotovují otvory

kruhového prŧřezu

Nástroje pro řezání závitŧ. Nástroje pro řezání vnitřních závitŧ jsou závitníky. Tvarem se

závitník podobá šroubu a při práci vykonává šroubový pohyb podle řezaného závitu.

- 18 -

Nástroje pro řezání vnějších závitŧ jsou závitové čelisti, nebo hlavy. Ruční závitová čelist

se podobá kruhové matici.

Obrázek č. 14. Sada sekáčŧ. Obrázek č. 15. Ruční rámová pilka na ţelezo.

1.2.2 TECHNOLOGICKÉ A PRACOVNÍ POSTUPY RUČNÍHO OPRACOVÁNÍ

(OBRÁBĚNÍ) KOVŦ

1.2.2.1 RUČNÍ ŘEZÁNÍ KOVŦ

Řezání je jedním ze základních třískových obrábění kovŧ, při kterém materiál oddělujeme

vícebřitým nástrojem – ruční rámovou pilkou. Při třískovém obrábění vytváříme poţadovaný

konečný výrobek postupným odebíráním materiálu z obrobku. Odebírání materiálu provádíme

nástrojem a oddělená část (třísky) jsou vedlejším produktem.

Při řezání jsou vznikající třísky odváděny v zubových mezerách pily. Velikost těchto

zubových mezer je závislá na rozteči zubŧ pilového listu. Při řezání měkkého materiálu

vzniká větší mnoţství třísek, neţ při řezání tvrdého materiálu, proto při řezání měkkého

materiálu mŧţe dojít k ucpání zubových mezer. Při řezání proto platí pravidlo, ţe pro řezání

měkkých materiálŧ pouţíváme hrubé rozteče zubŧ a pro řezání tvrdého materiálu jemné

rozteče zubŧ. Pilový list upínáme do ruční rámové pilky na kov tak, aby špičky zubŧ

směřovaly ve směru řezání (od rukojeti). Vypnutí pilového listu se provádí utahováním

křídlové matice.

Při řezání je dŧleţité zaujmout správný postoj a správně a pevně uchopit pilku. Při řezání

kovŧ pilka řeţe jen při pohybu vpřed, proto ji zatěţujeme jen při pohybu vpřed. Při pohybu

k sobě ji odlehčujeme. Dŧleţité je samozřejmě i správně orýsovat místo řezu. Zařezávání

provádíme krátkými tahy se skloněnou pilkou, nebo u tvrdších materiálŧ mŧţeme místo

napilovat pilníkem. Při řezání vyuţíváme celou délku pilového listu. Při dořezávání tahy

zpomalujeme a zkracujeme.

1.2.2.2 PILOVÁNÍ KOVŦ

Pilování je třískové obráběním kovŧ, při kterém materiál oddělujeme vícebřitým nástrojem –

pilníkem. Tvar a velikost pilníku volíme podle obráběné plochy, druhu materiálu, tloušťky

ubírané vrstvy a také podle poţadované jakosti konečného upraveného povrchu. Po upnutí

materiálu do svěráku, je dŧleţité zaujmout správný postoj tak, aby se nám dobře pilovalo.

Ke svěráku je proto vhodné postavit bokem s mírně nakročenou levou nohou. Pohyb pilníku

- 19 -

by měl být vytvořen vláčným pohybem celého trupu. Při pilování je vhodné vyuţívat celou

délku pilníku. Stejně jako u řezání i při pilování pilník zabírá jen při pohybu vpřed.

Při odebírání vrstvy větší neţ 0,5 mm hovoříme o tzv. hrubování, při odebírání menší vrstvy

hovoříme o tzv. hlazení. Podle těchto dvou druhŧ pilování volíme potom i sílu, kterou

budeme na pilník pŧsobit. Rozhodující sílu a tím i rozhodující vliv na pilování vyvozuje pravá

ruka, levá ruka pilník pouze vyvaţuje. Pro kvalitu pilování je dŧleţité i uskladnění

a ošetřování pilníkŧ. Pilníky by měly být uloţeny ve dřevěných nebo plastových přihrádkách,

odděleny od sebe, aby se vzájemně neotupovaly a měly by být zbaveny všech nečistot.

1.2.2.3 STŘÍHÁNÍ KOVŦ

Stříhání mŧţeme přiřadit k netřískovému obrábění, protoţe při něm nedochází ke vzniku

třísky. Stříháním vzájemně oddělujeme plochý, tenký materiál. Materiál oddělujeme dvěma

noţi, které se pohybují proti sobě tak, ţe jejich břity po sobě klouţou. Při střihu musí být

materiál poloţen kolmo k noţŧm a v této poloze se musí přidrţovat po celou dobu střihu.

1.2.2.4 ROVNÁNÍ KOVŦ

Rovnání kovŧ je zpŧsob opracování, při kterém se snaţíme, dosáhnou pŧvodní tvar

materiálu. Materiál pro rovnání musí být houţevnatý a tvárný. Tyčový materiál rovnáme

nejčastěji za pouţití kladiva a kovadliny, samozřejmě pokud na stavbě kovadlinu nemáme,

vypomŧţeme si například kusem staré kolejnice, nebo zbytkem válcovaného profilu. Plechy

rovnáme za pomoci palice a rovné ocelové desky, nebo něčeho, co nám ji na stavbě nahradí.

Dráty mŧţeme srovnat přetaţením přes dřevěnou kulatinu. Pokud nemáme na stavbě svěrák

pro upnutí kulatiny, musíme si pomoct jejím provizorním připevněním, nebo uchycením.

1.2.2.5 OHÝBÁNÍ KOVŦ

Ohýbání kovŧ je zpŧsob opracování, při kterém tlakem, nebo údery ohýbáme materiál a tím

měníme jeho tvar. Pokud měníme i tloušťku materiálu, potom hovoříme o vyklepávání.

Rozlišujeme dva základní zpŧsoby ohýbání, a to za studena (ohýbání při normální teplotě)

a za tepla (ohýbání při zvýšené teplotě). Ohýbání mŧţeme provádět kleštěmi, nebo údery

kladiva, přes hranu čelistí svěráku.

1.2.2.6 SEKÁNÍ

Sekání je pracovní postup, při kterém materiál úplně oddělujeme. Sekání provádíme

nástrojem, který se nazývá sekáč. Sekaný materiál je nutné mít poloţený na tvrdé ocelové

podloţce. Při sekání drţíme sekáč v levé ruce, v pravé ruce drţíme kladivo a údery kladiva na

hlavu sekáče oddělujeme materiál.

1.2.2.7 VRTÁNÍ

Vrtání je třískové obrábění. Pro potřeby zednické profese se zmíníme pouze o vrtání ručními

elektrickými vrtačkami, které jsou přenosné a lze je tedy snadno pouţít při pracích na

stavbách a pro vrtání ve všech polohách materiálŧ. Lehce instalovat a připojovat se dají také

stolní vrtačky, které se pouţívají pro vrtací práce, kde potřebujeme vysoký počet otáček.

Vrtání vzniká posuvem vrtáku ve směru jeho osy, kdy do materiálu vnikají břity vrtáku

a oddělují materiál ve formě třísky. Při vrtání je dŧleţité orýsování středu díry a její označení

- 20 -

dŧlkovačem. Dŧleţité je samozřejmě i upevnění obrobku tak, aby se zabránilo úrazŧm při

vrtání.

1.2.2.8 ŘEZÁNÍ ZÁVITŦ

Při výrobě závitu vytváříme šroubovitou dráţku na nějakém základním válcovém tělese.

Dráţky se vytvářejí buď obráběním, nebo tvářením. Jednotlivě se závity vyrábějí i ručně. Při

ručním řezáním závitŧ se závitové dráţky vyrábějí ručními závitořeznými nástroji.

1.2.3 SPOJOVÁNÍ KOVŦ, KOVOVÉ SPOJE A SPOJOVACÍ PROSTŘEDKY

1.2.3.1 SPOJOVÁNÍ KOVŦ

Podle stálosti dělíme spoje na rozebíratelné a nerozebíratelné.

Spoje rozebíratelné. Jsou to takové spoje, které je moţné snadno skládat a rozebírat, bez

poškození spojovaných prvkŧ. K nim patří například spoje pomocí šroubŧ, kolíkŧ, čepŧ,

klínŧ nebo sem patří i spoje nalisované.

Spoje nerozebíratelné. Do této skupiny patří nýtování, pájení, svařování, anebo lepení.

1.2.3.2 KOVOVÉ SPOJE

Šroubový spoj

Šroubový spoj patří k nejpouţívanějším rozebíratelným spojŧm. Jedná se o spoj pevný,

spolehlivý a většinou i snadno proveditelný. Spojení se provádí pomocí šroubŧ a matic.

Spojované prvky se provrtají, provleče se šroub a našroubuje se matice. Pouţívání podloţek

zabraňuje odírání při utahování a povolování Základním prvkem šroubu je vnější závit –

šroubový. Základním prvkem matice je vnitřní závit – maticový. Spojovací šrouby

rozeznáváme maticové (s hlavou a maticí v prŧchozí díře), závrtné šrouby (s hlavou,

nebo maticí v neprŧchozí díře) a šrouby a matice pro zvláštní účely.

Při montáţi šroubŧ a matic se pouţívá rŧzné nářadí, slouţící pro upevnění spoje –

šroubováky, klíče.

Pájení

Pájení představuje spojení kovových součástí roztaveným kovem, který má niţší tavící teplotu

a niţší mechanické vlastnosti neţ spojované prvky, které se přitom netaví. Roztavený kov,

kterým prvky spojujeme, se nazývá pájka a jedná se o slitinu cínu, olova a dalších kovŧ. Ke

zlepšení prŧběhu pájení se pouţívá tavidlo. Rozlišujeme dva druhy pájení, a to pájení měkké

(s pájkou, která má bod tání menší neţ 500°C) a pájení tvrdé (větší neţ 500°C).

Samotné pájení provádíme tzv. páječkou. Pro jednoduché pájení je moţné pouţít tzv.

transformátorovou páječku. Pro měkké pájení se pouţívá odporová páječka s regulací teploty.

Dŧleţitým prvkem pro pájení je pájecí hrot, který nesmí být znečištěný. Pro pájení je dŧleţité,

aby pájené povrchy byly čisté a byly z materiálŧ, které lze pájet. Očištění spoje po pájení

provádíme pomocí jemného brusného prostředku.

- 21 -

Nýtování

Nýtování je nerozebíratelné spojení dvou nebo více kovových dílŧ pomocí nýtŧ, nebo čepŧ.

Nýty rozdělujeme na plné a duté. Při nýtování pouţíváme ocelovou podloţku, kladivo,

podpěrný hlavičkář a zatahovák, nebo nýtovací kleště. Nýt spojuje prvky tak, ţe vzájemné

tření mezi spojovanými prvky a hlavami nýtŧ zabraňuje jejich vzájemnému posunutí.

Obrázek č. 16. Nýtovací kleště ruční a pneumatické. Obrázek č. 17. Nýty maticové a trhací.

Svařování kovŧ

Svařování tavné, kde ke spojení materiálŧ dochází jejich roztavením v místě spoje

(například svařování plamenem, elektrickým obloukem atd.).

- Pro svařování plamenem potřebujeme zdroj plynu a zdroj kyslíku pro jeho spalování,

uzavírací a regulační aparaturu, hadici, která musí být delší neţ 5 m a hořák. Svarové

místo bývá doplňováno přídavným materiálem, zpravidla je to drát rŧzné tloušťky. Při

svařování se pouţívá tavidlo k odstranění neţádoucích vrstev na povrchu spojovaných

prvkŧ.

- Při svařování elektrickým obloukem je zdrojem tepla elektrický obloukový výboj,

probíhající mezi dvěma elektrodami, nebo mezi elektrodou a materiálem. Elektrody

jsou upevněné v hlavici a jsou přiblíţeny ke svařovaným částem. Ke svařování se

pouţívá stejnosměrný i střídavý proud.

Svařování tlakové, u kterého ke spojení materiálu dochází pŧsobením zvýšeného tlaku,

nebo i teploty (například svařování elektrickým odporem, indukčně, ultrazvukem).

Lepení kovŧ

Při lepení kovŧ dochází ke spojení kovových prvkŧ lepidlem. Pouţité lepidlo musí splňovat

podmínku dobré přilnavosti (neboli adheze) k lepeným materiálŧ. Dŧleţité je také splnění

podmínky dobré vnitřní soudrţnosti po vytvrzení (neboli koheze) a samozřejmě podmínku

dobré zpracovatelnosti. Výhodou lepených spojŧ je mj. to, ţe mŧţeme spojovat materiály,

které nejde svářet, nebo pájet a také to, ţe nedochází k deformaci spojovaných částí.

Za nevýhodu mŧţeme označit to, ţe konstrukce spojŧ musí být voleny tak, aby lepidlo nebylo

namáháno tahem.

Pouţívaná lepidla jsou například na bázi epoxidových pryskyřic, polyuretanŧ, nebo

vinylických polymerŧ atd. Stykové plochy musí být před lepením dobře očištěny

a odmaštěny. Přesto, ţe se na současném trhu vyskytují lepidla, která vykazují pevnost lepidla

ve smyku aţ 24 MPa, i zde platí to co pro všechny lepené spoje. A to je, ţe dŧleţitou úlohu

v pohledu na lepené spoje hraje otázka odzkoušení těchto spojŧ časem a jejich chování při

stálém zatíţení povětrnostními, nebo chemickými vlivy.

- 22 -

1.2.3.3 SPOJOVACÍ PROSTŘEDKY

Mechanické spojovací prostředky:

Nýty (za tepla, za studena). Nýty dělíme podle velikosti, materiálu a tvaru.

Šrouby s maticí (běţné šrouby).

- Šrouby s šestihrannou hlavou a válcovým dříkem.

- Šrouby s metrickým závitem.

- Matice (podle výšky) – normální, vysoké a nízké.

- Podloţky (pod část, kterou otáčí při utahování).

Šrouby bez matice.

- Závitotvorné.

- Samovrtné.

Čepy (umoţňují volné pootočení spojených částí). Proti vysunutí se zajišťují maticemi,

závlačkami, pojistnými krouţky, zvláštními kryty atd.).

Nastřelovací hřeby se pouţívají pro tenkostěnné konstrukce. Do materiálu jsou vtlačeny

tlakem (stlačeným vzduchem, nebo výbuchem patrony).

Kolíky rozdělujeme na spojovací (pevné) a zajišťovací. Pevné slouţí k vytvoření pevného

rozebíratelného spojení. Zajišťovací k přesnému zajištění součástí.

Klíny a pera jsou podobná a slouţí ke spojování součástí, nebo k nastavení polohy.

1.3 BOZP PŘI PRÁCI

BOZP – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti

musíme dobrovolně a uvědoměle dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Nejprve je nutné se seznámit s pracovištěm a to nejen z hlediska BOZP, dŧleţité je vědět

kde je uzávěr vody, plynu, elektriky, kde je hasící přístroj, lékárnička, únikový východ.

Na pracovišti je nutno dodrţovat pracovní kázeň, soustředěnost na práci, dodrţovat

bezpečnostní předpisy a technologické postupy.

Ke kaţdé pracovní činnosti je nutné vţdy přistupovat ve vhodném pracovním oděvu

a obuvi (včetně pokrývky hlavy), pouţívat přidělené osobní ochranné pracovní

prostředky. Před zahájením práce je nutné odloţit prstýnky, řetízky, šály apod. Vlasy je

třeba uvázat tak, aby nedošlo k jejich eventuelnímu zachycení do nějakého nástroje.

Při práci v ţádném případě neriskujeme a ke všemu přistupujeme s rozvahou

a promyšleně. Dbáme na správné a pečlivé upnutí materiálu, před započetím jeho

opracovávání.

Dŧleţité je dbát na správné osvětlení pracoviště a pracovního místa. Pracovní místo je

nutné udrţovat v pořádku a čistotě. Nutné je zachovávat volný manipulační prostor,

přístupové cesty, místa k ukládání nářadí, materiálŧ apod.

Při práci nekouříme ani nepoţíváme alkoholické nápoje. Při práci se dřevem je nutno

dřevní odpad ze staveniště plynule odklízet a odváţet. Dřevo se hasí vodou a vodními

hasícími přístroji. Při práci s hořlavými materiály nemanipulujeme s otevřeným ohněm.

Veškeré nástroje a nářadí, které pouţíváme, musí být nepoškozené a správně ostré. S tím

souvisí i ošetření nástrojŧ a nářadí po ukončení práce, jejich očištění a správné uloţení.

Při práci s nástroji je nutné dodrţovat správné pracovní tempo, správný pracovní postoj

a samozřejmě i správné drţení nástroje. Převáţet a přenášet ostré a špičaté nářadí je

moţno jen v ochranných pouzdrech, nebo obalech.

- 23 -

Kaţdý pracovník pouţívající nářadí musí být seznámen s návodem výrobce.

Veškerý skladovaný materiál musí být uloţený podle předpisŧ tak, aby nedošlo jednak

k jeho znehodnocení, nebo k sesunutí a případnému poranění pracovníkŧ.

Nutné je dodrţovat zákaz ručního přenášení břemen nad 50 kg/muţi a nad 15 kg/ţeny

a povinnost okamţitého hlášení úrazŧ vyučujícímu, nebo nadřízenému.

SHRNUTÍ

Pro profesi zedníka je základní znalost ručního opracování dřeva a kovŧ dŧleţitá. Na stavbě

se vyskytují činnosti, vyţadující práci se dřevem nebo s kovem, se kterými si zedník musí

umět sám poradit. Postup ručního opracování dřeva i kovŧ si mŧţeme shrnout do těchto bodŧ:

Měření a orýsování, upínání a samotné opracování. Přesné měření a orýsování je prvním

a velice dŧleţitým krokem k tomu, aby se nám práce se dřevem a s kovem úspěšně povedla.

Správné upnutí opracovávaného materiálu je dalším dŧleţitým krokem. Materiál je potřeba

upevnit tak, aby nedošlo ke zranění opracovatele ani k poškození pracovního stolu

a pracovního nástroje. Po správném upnutí materiálu následuje samotné opracování. Dřevo

mŧţeme opracovávat řezáním, sekáním, rašplováním, pilováním, broušením, vrtáním,

dlabáním, nebo hoblováním. Kovy mŧţeme opracovávat řezáním, pilováním, stříháním,

rovnáním, ohýbáním, sekáním, nebo vrtáním. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti

musíme dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

OPAKOVÁNÍ

1. Popište technologický postup a nástroje, při opracování dřeva pilováním.

2. Vyjmenujte a stručně popište zpŧsoby spojování dřevěných prvkŧ.

3. Objasněte pojem měření a orýsování kovŧ a vyjmenujte nástroje pro měření a orýsování.

4. Vyjmenujte alespoň 5 nástrojŧ pro ruční opracování kovŧ.

5. Vyjmenujte a stručně popište nerozebíratelné spoje kovových prvkŧ.

- 24 -

2 SCHODIŠTĚ

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat účel, části a rozdělení schodišť.

Popsat technické a bezpečnostní poţadavky kladené na schodiště.

Popsat základní konstrukce schodišť a pravidla pro výpočet rozměrŧ schodišťových

prvkŧ.

Popsat nejdŧleţitější body stavby schodišť a BOZP při práci.

2.1 ÚČEL, ČÁSTI A TVARY SCHODIŠŤ

2.1.1 ÚČEL SCHODIŠŤ

Kaţdý uţitný prostor budovy musí být přístupný. O tom, jaký druh přístupu bude zvolený,

rozhodují technické údaje a parametry a také příslušné předpisy, na jejichţ základě se

zpracuje stavební projekt. Ten určí druh přístupu, kterým mŧţe být například schodiště.

Schodiště je stupňovitá stavební konstrukce, která slouţí k propojení jednotlivých podlaţí

a k překonání určitého výškového rozdílu chŧzí a to uvnitř i vně budovy. Úkolem schodiště je

umoţnit bezpečný a pohodlný výstup a sestup osobám a to i s břemenem. Schodiště musí mít

vyhovující šířku, osvětlení a větrání. Dŧleţité je také, aby vyhovovalo poţárním

a bezpečnostním předpisŧm a bylo staticky vyhovující. K základním poţadavkŧm kladeným

na schodiště patří i to, aby bylo dobře udrţovatelné, odolné proti opotřebení a snadno

dostupné ze všech uvaţovaných míst.

Obrázek č. 18. Schodiště jako dominanta i jako doplněk, který dotváří prostor.

- 25 -

2.1.2 ČÁSTI SCHODIŠŤ

Schodišťové rameno je šikmá plošná konstrukce, která spojuje dvě rŧzné výškové úrovně.

Schodišťové rameno je vytvářeno řadou schodišťových stupňŧ a nosnou konstrukcí.

Minimální počet stupňŧ v jednom schodišťovém rameni je tři. Pokud jsou schodišťová

ramena dvě a více, první rameno je nástupní, poslední je výstupní. Ramena mezi nástupním

a výstupním ramenem se potom označují jako mezilehlá.

Podesta (odpočívadlo) je vodorovná plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny. Pokud

je podesta umístěna v úrovni podlaţí, jedná se o podestu podlaţní, nebo také hlavní. Podesta

mezi schodišťovými rameny, umístěná mimo výškovou úroveň jednotlivých podlaţí se

nazývá podesta mezipodlaţní, nebo také podesta vedlejší (či mezipodesta).

Schodišťové stupně jsou jednotlivé (základní) prvky schodišťového ramene, které umoţňují

překonávat určitou výšku a délku jedním normálním krokem. Výška i šířka stupňŧ v jednom

schodišťovém rameni musí být stejná. Schodišťová ramena téhoţ schodiště mají mít stejně

vysoké a široké stupně.

Schodnice je nosná část schodišťového ramene. Je to šikmý nosník podepírající schodišťové

rameno a tím i jednotlivé stupně.

Schodišťové zrcadlo je volný prostor ohraničený schodišťovými rameny a podestami. Pokud

schodiště zrcadlo nemá a mezi schodišťovými rameny je zeď, nazývá se tato zeď vřetenová.

U kruhového schodiště se tato zeď nazývá vřeteno.

Schodišťový prostor je prostor (například v budově), slouţící pro umístění schodiště.

Schodišťový prostor je vymezen schodištěm a schodišťovými zdmi.

Schodišťová zeď je svislá obvodová zeď, která ohraničuje prostor schodiště. Často slouţí

i jako nosný prvek schodiště.

Výstupní čára je pomyslná čára, která spojuje přední hrany schodišťových stupňŧ. Tato čára

se značí ve výkresech v pŧdorysu schodiště a představuje teoretickou dráhu výstupu uţivatele

schodiště. Na výstupní čáře měříme výšku a šířku stupně.

Sklon schodišťového ramene se vyjadřuje úhlem. Tento úhel je sevřený mezi pŧdorysnou

rovinou a výstupní čárou.

2.1.3 TVARY SCHODIŠŤ

Podle pŧdorysného tvaru ramen se schodiště rozdělují na:

Schodiště s přímými rameny (mají stupně po celé délce stejně široké a výstupní čára je

přímka).

Schodiště se zakřivenými rameny (mají kosé stupně a výstupní čára je křivka).

Schodiště se smíšenými rameny (mají rovné i kosé stupně v jednom schodišťovém rameni

a výstupní čára je sloţena s přímek i křivek).

- 26 -

Obrázek č. 19. Schodiště s 1) přímými rameny, 2) zakřivenými rameny, 3) smíšenými rameny.

2.2 DRUHY SCHODIŠŤ

Druhy schodišť podle umístění:

Vnitřní schodiště – jsou umístěna uvnitř objektu.

Vnější schodiště – souvisí s objektem, ale jsou umístěna mimo objekt.

Terénní – jedná se o samostatná schodiště umístěná v terénu a nesouvisející s budovou.

Druhy schodišť podle funkce:

Hlavní – spojuje jednotlivá podlaţí celého objektu.

Vedlejší (nebo pomocné) – zřizuje se například u budovy s výtahy jako další spojení

z bezpečnostních, poţárních a jiných dŧvodŧ.

Vyrovnávací – spojuje dvě rŧzné výškové úrovně v jednom podlaţí.

Schodiště podruţné – například do sklepa, nebo na pŧdu.

Nouzová schodiště (úniková, poţární).

Druhy schodišť podle smyslu výstupu (směru zatáčení):

Přímá schodiště – výstup z podlaţí je přímý.

Pravotočivá schodiště – vystupující osoba se stáčí doprava.

Levotočivá schodiště – vystupující osoba se stáčí doleva.

Druhy schodišť podle počtu ramen připadajících na překonání jedné výškové úrovně:

Jednoramenná schodiště s jedním ramenem, které není přerušeno podestou.

Dvouramenná schodiště mají dvě schodišťová ramena, která jsou oddělena mezipodestou.

Víceramenná schodiště mají několik schodišťových ramen oddělených mezipodestami.

Větvená schodiště jsou například ta, u nichţ se nástupní rameno větví do dvou výstupních

ramen, nebo opačně.

Druhy schodišť podle sklonu schodišťových ramen:

Rampová schodiště se sklonem od 10° do 20°, s výškou stupňŧ 85 mm aţ 130 mm.

Do 10° (max do 13°) se navrhují rampy, které se provádí bez stupňŧ.

- 27 -

Mírná schodiště mají sklon od 20° do 25°, s výškami stupňŧ od 130 mm do 150 mm.

Běţná schodiště jsou se sklonem od 25° do 35°, výška stupňŧ je 150 mm aţ 180 mm.

Strmá schodiště mají sklon od 35° do 45°, s výškou stupňŧ od 180 mm do 210 mm.

Ţebříková schodiště se navrhují se sklonem od 45° do 58°, s výškou stupňŧ od 210 mm

do 240 mm. Ţebříková schodiště se navrhují pouze pro občasné pouţívání, omezeným

počtem osob (například k trvale neuţívaným pŧdám, na střechy apod.).

Od sklonu 58° do 90° se jiţ neuvaţují schodiště, ale ţebříky.

Druhy schodišť podle materiálu, z něhoţ je konstrukce (převáţně) provedena:

Dřevěná schodiště.

Betonová schodiště.

Ocelová schodiště.

Kamenná schodiště.

Cihelná schodiště.

Kombinovaná schodiště.

Druhy schodišť podle technologie provedení:

Vyzdívaná schodiště.

Monolitická schodiště.

Svařovaná schodiště.

Částečně montovaná schodiště.

Plně montovaná schodiště z prefabrikovaných dílcŧ.

2.3 TECHNICKÉ A BEZPEČNOSTNÍ POŢADAVKY NA SCHODIŠTĚ

Hlavní technické a bezpečnostní poţadavky na schodiště:

Bezpečný a pohodlný výstup a sestup (rozměry, uspořádání).

Statická a poţární bezpečnost a spolehlivost.

Spolehlivá evakuace osob při ohroţení.

Zamezení šíření ohně a spalování plynŧ.

Snadná dostupnost a pouţitelnost.

Odolnost proti mechanickému opotřebování.

Správné osvětlení a větrání a přímá návaznost na východ z budovy.

Správné zvukově a tepelně izolační vlastnosti.

Snadná údrţba.

2.3.1 TECHNICKÉ POŢADAVKY

Prŧchodná šířka schodišťového ramene je minimální vodorovná vzdálenost mezi

ohraničujícími konstrukcemi schodiště. Prŧchodná šířka vychází z šířky pruhu, který je

potřebný pro prŧchod jednoho člověka i s břemenem. Šířka tohoto pruhu je 550 mm.

Pro hlavní schodiště v rodinných domech, bytech a stavbách je prŧchodná šířka min. 900 mm

(toto platí i pro podesty). Pro stavby, které slouţí pro ubytování je min. prŧchodná šířka

- 28 -

1100 mm. U obytných budov mŧţe do prŧchodné šířky zasahovat zábradlí (max. 50 mm),

madlo (max. 100 mm), nebo schodnice (max. 200 mm).

Podchodná výška h1 je minimální svislá vzdálenost mezi hranou schodišťového stupně

a podhledem konstrukce nad tímto stupněm. Podchodná výška se určuje vzorcem a závisí na

sklonu schodiště. Minimální podchodná výška pro schodiště v bytech, rodinných

a rekreačních domech je 2100 mm.

h podchodná (h1) = 1500 + 750/cos (alfa); kde (alfa) je sklon schodiště.

Prŧchodná výška h2 je kolmá vzdálenost mezi hranou schodišťového stupně a podhledem

konstrukce, která leţí nad schodišťovým ramenem. Prŧchodná výška se vypočítává ze vzorce,

do kterého také dosazujeme sklon schodiště. Prŧchodná výška nesmí být menší neţ 1900 mm

(výjimku tvoří pouze schody do podkroví).

h prŧchodná (h2) = 750 + 1500 x cos (alfa); kde (alfa) je sklon schodiště.

Obrázek č. 20. Podchodná výška h1 a prŧchodná výška h2 (kóty v milimetrech).

Povrch podesty musí být vodorovný. Prŧchodná šířka na podestě nesmí být menší neţ

prŧchodná šířka přilehlých ramen. Hlavní podesty mají být široké minimálně jako

schodišťové rameno + 100 (200) mm. Pokud se na podestě nacházejí dveře, nesmí při

otevření zasahovat do prŧchodné šířky. Podesta mezi dvěma přímými rameny, na které

nedochází ke změně směru pohybu, musí mít délku Lp min. 630 + b; kde b je šířka stupně

přilehlého ramene.

- 29 -

Obrázek č. 21. Délka podesty vloţené mezi dvě přímá ramena (kóty v milimetrech).

2.3.2 BEZPEČNOSTNÍ POŢADAVKY

Hlavní příčinou úrazŧ na schodech jsou pády, které vnikají ztrátou stability, zakopnutím,

sklouznutím apod. Je proto velice dŧleţité, aby se osoba na schodech měla čeho zachytit.

K tomu nám slouţí zábradlí. Zábradlí musí být prŧběţné, správné výšky a konstrukce.

Nejlepší pro zachycení při eventuelním pádu je zábradlí s madlem. Mezi madlem a pochozí

plochou je výplň, která zabraňuje vypadnutí osob do volného prostoru. Madlo by mělo být

dobře uchopitelné a to i dětskou rukou (vhodné je kruhové madlo). Ukončení madla musí být

takové, aby při nárazu na něj nedošlo k poranění.

Výška zábradlí je závislá na hloubce volného prostoru, do kterého by sestupující osoba

mohla spadnout (tzv. pádová výška). Při pádové výšce menší neţ 3 m je minimální výška

zábradlí 900 mm. Při pádové výšce od 3 m do 12 m je minimální výška zábradlí 1000 mm.

Od 12 m do 30 m je minimální výška zábradlí 1100 mm a nad 30 m je to min. 1200 mm.

Výška zábradlí se měří svisle mezi plochou, která se pochází a horním lícem madla. Tam, kde

nejde zábradlí osadit, kvŧli obezdění schodišťovou zdí, je nutné osadit alespoň madlo na zeď.

Dŧleţité pro bezpečnost na schodišti je jeho správné osvětlení a to přímé denní i umělé

a také jeho dobrá větratelnost. S osvětlením souvisí i to, ţe všechny stupně by měly mít stejné

provedení a barvu. Platí, ţe světlé stupně (nebo jejich hrany) jsou méně nebezpečné neţ hrany

a stupně tmavé, které nejsou dobře vidět a mohou vzájemně splývat. Velmi nebezpečné na

schodišti mŧţe být i to, pokud se v jednom rameni nacházejí stupně rŧzné výšky. Proto by

mělo platit, ţe výšky a šířky stupňŧ v jednom rameni by měly být stejné.

Povrch schodiště musí být takový, aby na něm nedošlo k podklouznutí. Pokud se na schodišti

pouţívají rŧzné protiskluzné lišty a hrany, musí být umístěny tak, aby se o ně nedalo

zakopnout (nesmějí vystupovat více neţ 3 mm nad povrch stupnice). Dŧleţité je i správné

zaoblení hrany stupňŧ. Pokud jsou hrany příliš zaoblené, mŧţou být špatně viditelné

a uţivatel nemusí odhadnout správné došlápnutí, čímţ mŧţe dojít k úrazu. Pokud jsou hrany

zase příliš ostré, tak v případě pádu mŧţe dojít k většímu poranění.

Poţadavky na schodiště z poţárního hlediska se stanovují podle platných poţárních

předpisŧ. Schodiště je často jedinou únikovou cestou v případě poţáru. Materiály schodiště

proto musí být nehořlavé a nesmějí uvolňovat při vyšších teplotách jedovaté plyny. Například

schodiště u budov se dvěma aţ pěti podlaţími musí mít minimální třídu odolnosti konstrukce

F30, coţ znamená, ţe dokáţe 30 minut odolávat ohni. Všechny technické a bezpečnostní

- 30 -

poţadavky na schodiště, z nichţ jsme si některé uvedli, jsou uvedeny v příslušných

předpisech a normách a slouţí jako podklad pro vypracování projektové dokumentace.

Všechny tyto poţadavky musí být v projektové dokumentaci zohledněny a zapracovány.

Výsledkem bude konečný a podrobný návrh schodiště, včetně jeho tvaru, materiálu, osvětlení

atd. Pro profesi zedníka je velice dŧleţité, aby se s technickými a bezpečnostními poţadavky

na schodiště seznámil. Na stavbě, při samotné realizaci schodiště mŧţe dojít ke změnám,

které budou muset být řešeny dodatečně a mnohdy na místě. Při řešení je samozřejmě

dŧleţité spolupracovat s projektantem, či architektem projektu. S eventuelními změnami či

úpravami mŧţeme počítat hlavně při rekonstrukcích staveb (zvláště starších, u kterých nebyly

dohledány pŧvodní výkresy).

2.4 SCHODIŠŤOVÉ STUPNĚ

Schodišťové stupně jsou základní prvky schodišť. Tvoří buď samostatné prvky, ze kterých se

sestavují schodišťová ramena, nebo se provádí společně se schodišťovým ramenem, se

kterým tvoří jeden celkem.

Stupnice je horní vodorovná plocha schodišťového stupně, na kterou se našlapuje. Stupnice

mŧţe být i s mírným spádem (směrem k přední hraně) max. 1,5%, aby při umývání voda

stékala dolŧ.

Podstupnice je přední svislá plocha schodišťového stupně a mŧţe být svislá, podkosená nebo

profilovaná. Podkosená a profilovaná podstupnice vytvářejí stín, který umoţňuje při slabším

osvětlení dobré rozlišení stupňŧ.

Čelo stupně je boční svislá plocha schodišťového stupně. Kaţdý stupeň má dvě čela, z nichţ

mŧţou být viditelné buď obě, jedno, nebo ţádné. Hrana stupně mŧţe být ostrá, zaoblená, nebo

zkosená.

Dělení stupňŧ podle tvaru čela:

Plné.

Snímané.

Deskové.

Zalomené.

Dělení stupňŧ podle pŧdorysného tvaru:

Rovné.

Kosé.

Zvláštní.

Dělení stupňŧ podle polohy ve schodišťovém rameni:

Jalový stupeň je první stupeň schodišťového ramene, který je celý uloţený v rovině

nástupní podesty. To znamená, ţe nemá vlastní výšku.

Nástupní stupeň je první stupeň ve schodišťovém rameni, které nemá jalový stupeň.

Nástupní stupeň má vlastní výšku.

- 31 -

Ukončující stupeň je poslední, výstupní stupeň schodišťového ramene, který má svoji

výšku. Stupnice ukončovacího stupně je na stejné úrovni jako mezipodesta, nebo výstupní

podesta.

Běţný stupeň je uloţený mezi nástupním (nebo jalovým) stupněm a stupněm ukončujícím.

Jsou to vlastně všechny mezilehlé stupně.

Obrázek č. 22. Části schodiště: 1 – podesta, 2 – nástupní rameno, 3 – mezipodesta, 4 – výstupní rameno, 5 –

jalový stupeň, 6 – běţný stupeň, 7 – ukončující stupeň.

V jednom schodišťovém rameni nemá být více neţ 18 stupňŧ (u rodinných domŧ a bytŧ),

16 stupňŧ u ostatních hlavních schodišť a 15 stupňŧ u schodišť na únikových cestách.

Zároveň v jednom schodišťovém rameni nemá být méně neţ 3 stupně. Při větším počtu

stupňŧ je lépe schodišťové rameno rozdělit mezipodlaţní podestou na dvě ramena.

Dělení stupňŧ podle materiálu:

Cihelné stupně – z tvrdých cihel do cementové malty. Dříve se pouţívaly jako podezděné

schody do sklepa. Dnes se navrhují výjimečně pouze jako venkovní terénní schodiště.

Kamenné stupně – provádí se z pevných a málo obrusných hornin (ţula, syenit, porfyr

apod.). Pouţívají se převáţně v historických stavbách, nebo u budov s velkým provozem

(divadla, obchodní domy atd.) Pouţívají se také u vnějších schodišť, která jsou vystavena

povětrnostním vlivŧm.

Betonové stupně – musí být podepřeny po celé ploše a provádí se s povrchovou úpravou.

Bez povrchové úpravy se provádí jen výjimečně, například u schodŧ do sklepa.

Ţelezobetonové stupně – bývají nosnými prvky konstrukce schodišť (a to monolitické

i prefabrikované). Pokud jsou nosnými prvky v rameni, jejich výztuţ musí odpovídat

velikosti stupně a jeho zatíţení (musí být prokázána statickým výpočtem). Pokud jsou

podepřeny v celé ploše například ţelezobetonovou deskou, potom mají jenom konstrukční

výztuţ.

Dřevěné stupně – pouţívají se hlavně v rodinných domech a rekreačních objektech.

Nejčastěji se pouţívá dřevo tvrdé a polotvrdé.

Kovové stupně – se pouţívají u provozních schodišť (továrny, poţární schodiště apod.).

Skleněné stupně – jedná se o speciální stupně, které jsou pouţívány například v galeriích,

nebo muzeích. Slouţí například ke speciálním efektŧm, nebo architektonicky dolaďují

daný prostor.

- 32 -

Obrázek č. 23. Skleněné stupně bez podstupnic, oboustranně podporované přímými a lomenými schodnicemi.

Dělení stupňŧ podle zpŧsobu uloţení:

Plně podporované stupně – podporu stupňŧ tvoří buď ţelezobetonová deska, nebo

podezdívka.

Oboustranně podporované stupně – podporu tvoří nosné schodišťové zdi (obvodová

i vřetenová), nebo například schodnice, nebo i kombinace obojího.

Jednostranně podporované stupně – jsou na jedné straně vetknuty do nosné zdi a druhý

konec je volný. Existují i jednostranně vetknuté stupně, které zároveň vzájemně zapadají

do sebe dráţkami a vytvářejí tzv. Klenbový účinek, kterým přenášejí zatíţení i do

podestových nosníkŧ (a mezipodestových). Schodiště s tímto typem stupňŧ se vyskytuje

u starších domŧ a takové schodiště je velmi obtíţně opravitelné.

Rozměr stupně, jeho šířka a výška se určuje podle tzv. „Lehmanova vzorce“, kde vzájemný

vztah mezi výškou h a šířkou b schodišťového stupně je: 2h + b = 630 mm; kde 630 mm je

prŧměrná délka běţného lidského kroku. Výška schodišťového stupně se měří jako kolmá

vzdálenost předních hran stupnic, dvou po sobě následujících stupňŧ. Šířka schodišťového

stupně se měří jako vodorovná vzdálenost předních hran dvou po sobě následujících stupňŧ.

Nejmenší dovolená šířka schodišťového stupně je b = 210 mm. Všechny stupně v rameni

a v celém schodišti musí mít stejnou výšku a šířku (mimo schodŧ do sklepa a na pŧdu).

Kaţdá, třeba i malá odchylka totiţ naruší plynulý rytmus krokŧ a mŧţe vést ke klopýtnutí

a tím i k pádu a úrazu.

- 33 -

Obrázek č. 24. Nejmenší dovolená šířka schodišťového stupně (kóty v milimetrech).

2.5 KONSTRUKCE SCHODIŠŤ

Konstrukce schodišť rozdělujeme podle zpŧsobu vytvoření schodišťových ramen a uchycení

schodišťových stupňŧ na schodiště – s plně podporovanými stupni, schodiště s oboustranně

podporovanými stupni a schodiště s jednostranně podporovanými stupni.

Schodiště s plně podporovanými stupni:

Paţená.

Podezděná.

Desková.

Schodiště s oboustranně podporovanými stupni:

Schodnicová.

Vřetenová.

Zavěšená.

Schodiště s jednostranně podporovanými stupni:

Konzolová

Visutá.

2.5.1 SCHODIŠTĚ S PLNĚ PODPOROVANÝMI STUPNI

Paţená schodiště jsou schodiště venkovní, například v zahradách, nebo parcích, se stupni

vytvořenými úpravou a zapaţením sklonitého terénu. Jedná se vlastně o zahradní schody,

jejichţ konstrukce mŧţe být například hliněná, s upraveným povrchem (například dlaţbou).

Podezděná schodiště mají stupně podepřené po celé spodní ploše cihelnou podezdívkou.

Pouţívají se hlavně jako venkovní schodiště, mŧţeme se s nimi také setkat například jako se

schody do sklepa (hlavně u starších objektŧ)

Desková schodiště. Nosnou konstrukci tvoří šikmá ţelezobetonová deska s výztuţí, na kterou

se stupně buď osazují, nebo se betonují přímo s nosnou deskou. Desková schodiště jsou

nejčastěji pouţívaným typem ţelezobetonových monolitických a montovaných schodišť.

Ţelezobetonová deska mŧţe být betonována buď samostatně, nebo přímo se stupni.

2.5.2 SCHODIŠTĚ S OBOUSTRANNĚ PODPOROVANÝMI STUPNI

U těchto schodišť jsou schodišťové stupně podepřeny u obou čel zdmi, schodnicemi, nebo

kombinací obou zpŧsobŧ.

Schodnicová schodiště. Nosnou konstrukcí u těchto schodišť je schodnice. Schodnice je

šikmý nosník, který podporuje jednotlivé stupně, nebo celé schodišťové rameno. V některých

případech mohou být stupně do schodnice vetknuty. Schodnice je zakotvena do podestových

- 34 -

nosníkŧ. Vzhledem k tomu, ţe schodnicové schodiště umoţňuje velkou škálu variant, je často

pouţívaným typem.

Varianty podepření schodnicemi:

Schody se schodnicemi na obou stranách.

Schody podepřené na vnitřní straně schodnicí a na vnější straně schodišťovou zdí.

Schody podepřené jen jednou střední schodnicí.

Schody podepřené deskou se schodnicí.

Vřetenová schodiště mají stupně na jedné straně podepřeny v místě schodišťového zrcadla,

svislou střední, nosnou, stěnou – tzv. vřetenovou zdí (u přímého schodiště). Na druhé straně

jsou stupně podepřeny schodišťovou zdí. V případě schodiště kruhového (točitého), mŧţe být

pouţit namísto vřetenové zdi tzv. vřetenový sloup (vřeteno). Jednotlivé schody se potom

kolem tohoto sloupu šroubovitě vinou aţ do potřebné výšky. Samostatnou kapitolou u

vřetenových schodišť jsou ty, u nichţ jsou stupně vetknuty jednostranně do vřetenové zdi,

nebo vřetenového sloupu a jejich druhý konec je volný. Nazýváme je konzolová schodiště

a patří do skupiny s jednostranně podporovanými stupni.

Zavěšené schodiště. Jedná se o zajímavou konstrukci, která bývá pouţívaná do

reprezentačních prostor. Konstrukci tvoří schodišťové deskové stupně, zavěšené na ocelových

táhlech, která jsou ukotvena do stropní konstrukce. Stupně bývají nejčastěji bez podstupnic,

z tvrdého dřeva a musí se vzájemně překrývat o 8 aţ 10 cm. Dva stupně za sebou jsou tedy

připevněny na jednom táhle.

2.5.3 SCHODIŠTĚ S JEDNOSTRANNĚ PODPOROVANÝMI STUPNI

Konzolová schodiště. U konzolových schodišť pŧsobí stupně jako konzoly, jednostranně

vetknuté do boční schodišťové zdi, nebo do střední (vřetenové) zdi, druhé konce stupňŧ

zŧstávají volné. U točitého schodiště jsou vetknuty do středního vřetenového sloupu. Hloubka

vetknutí se určuje statickým výpočtem.

Visutá schodiště. Tento typ se v současné době příliš nepouţívá. U visutých schodišť jsou

stupně jednostranně uloţeny do schodišťové zdi. Nejedná se však o konzoly v pravém smyslu.

Stupně jsou totiţ navíc do sebe vzájemně zaklesnuty a zakotveny do podestových

a mezipodlaţních nosníkŧ. Tato úprava se nazývá klenbový efekt. Velkou nevýhodou je

nesnadná opravovatelnost, která souvisí právě se zmiňovaným klenbovým efektem.

- 35 -

Obrázek č. 25. Jednostranně vetknuté stupně do vřetenového sloupu.

2.6 PRAVIDLA PRO VÝPOČET TVARU A ROZMĚRU SCHODIŠTĚ

A SCHODIŠŤOVÝCH STUPŇŦ

Rozměry a uspořádání schodišť se navrhují podle druhu budovy, účelu schodiště a na základě

platných norem, vyhlášek a poţadavkŧ na poţární bezpečnost. Návrh musí dále zohledňovat:

Jaký tvar a typ bude schodiště mít.

Jestli schodiště bude mít dominantní funkci, nebo jestli bude skryté.

Pro jakou konstrukční výšku mezi podlaţími se schodiště navrhuje.

Z jakého materiálu (převáţně) bude schodiště.

Z jakého materiálu budou stropy a zdi.

Přesné rozměry schodiště se stanovují podle dispozičního řešení budovy, kde se má

schodiště vybudovat, podle konstrukční výšky podlaţí, ale hlavně vycházejí z anatomie

člověka. Dŧleţitými údaji jsou při tom délka běţného kroku, která je prŧměrně 630 mm

a délka chodidla, která je 210 aţ 300 mm.

PŘÍKLAD NÁVRHU VÝPOČTU SCHODIŠTĚ

Jako příklad si uvedeme zjednodušený návrh a výpočet prvkŧ hlavního schodiště u stávajícího

rekonstruovaného rodinného domu. Vstupním údajem nám bude konstrukční výška podlaţí

KV = 3300 mm. Vzhledem k tomu, ţe se v našem příkladu jedná o jiţ stávající rodinný dŧm,

je velikost schodišťového prostoru jiţ určena stávajícími zdmi. Proto našim dalším vstupním

údajem bude velikost schodišťového prostoru (od zdi ke zdi), zadaná jeho šířkou B = 2100

mm a délkou L = 4800 mm. Ostatní prvky budeme teprve navrhovat a ověřovat výpočtem.

V případě, ţe se schodiště navrhuje jako nový prvek do nové budovy, je výhodou to, ţe

mŧţeme schodiště nejprve vypočítat a schodišťový prostor a zdi upravit přímo na toto nové

schodiště.

- 36 -

1. Tvar schodiště.

V návrhu předpokládáme schodiště přímé, deskové (s ţelezobetonovou vyztuţenou deskou,

uchycenou do podestových nosníkŧ).

2. Počet schodišťových stupňŧ.

Na danou konstrukční výšku KV = 3300 mm si navrhneme celkový počet stupňŧ. Pohodlné

schody mají optimální výšku stupně od 150 do 180 mm. Navrhneme si tedy optimální výšku

našeho stupně v tomto intervalu – například h opt = 170 mm. Celkový počet schodišťových

stupňŧ, jejichţ výška je 170 mm potom vychází: N = KV/h opt;

N = 3300 mm/170 mm; N = 19,4 stupně. Návrh tedy bude zaokrouhlen na 20 stupňŧ.

Vzhledem k tomu, ţe maximální počet stupňŧ v schodišťovém rameni je 18, navrhneme tedy

schodiště se dvěma rameny. V kaţdém rameni bude 20/2 = 10 stupňŧ. V návrhu budeme tedy

uvaţovat se schodištěm dvouramenným, se ţelezobetonovou deskou a zrcadlem.

3. Skutečná výška schodišťového stupně.

Skutečnou výšku schodišťového stupně získáme zpětným dosazením do předcházejícího

vzorce: h = KV/N; kde KV = 3300 mm a N = 20;

h = 3300/20; h = 165 mm.

4. Šířka schodišťového stupně. Šířku schodišťového stupně získáme dosazením do vzorce pro výpočet optimálního poměru

výšky a šířky stupně: 2h + b = 630 mm. Z rovnice získáme b = 630 – 2h; Po dosazení: b = 630 – 2 x 165; Potom b = 300 mm.

5. Sklon schodiště.

Poměrem výšky h a šířky b schodišťového stupně – h/b, je zároveň dán i sklon schodišťového

ramene. Pohodlná chŧze po schodech závisí především na sklonu schodišťového ramene.

Běţné pohodlné schodiště má sklon od 25° do 35°. Chŧze po strmých schodech je nepříjemná

a nebezpečná, a to zejména pro děti a starší lidi. h/b = 165/300 = tg (alfa). Z této rovnice

vypočteme úhel (alfa), coţ je úhel sklonu schodišťového ramene. (alfa) = 28,811°.

6. Výpočet minimální podchodné výšky h1.

h1 = 1500 + 750/cos 28,811°; h1 = 2356 mm – vyhovuje, protoţe vypočtená podchodná

výška je větší neţ 2100 mm.

7. Výpočet minimální prŧchodné výšky h2.

h2 = 750 + 1500 x cos 28,811°; h2 = 2064 mm – vyhovuje, protoţe vypočtená prŧchodná

výška je větší neţ 1900 mm (viz. Kapitola 2. 3.).

8. Výpočet schodišťového ramene:

Šířka schodišťového ramene: Pro hlavní schodiště v rodinných domech, bytech a stavbách je

prŧchodná šířka min. 900 mm (toto platí i pro vedlejší podesty). Pro stavby, které slouţí

pro ubytování je min. prŧchodná šířka 1100 mm. Pro náš rodinný dŧm si tedy navrhneme

šířku schodišťového ramene 900 mm.

Délka schodišťového ramene. L ram= (N – 1) x b;

L ram = (10 – 1) x 300; L ram = 2700 mm.

9. Výpočet šířky hlavní a vedlejší podesty.

Šířka vedlejší podesty (Š vp) = šířka schodišťového ramene = 900 mm.

Šířka hlavní podesty (Š hp) = šířka schodišťového ramene + 100; 900 + 100 = 1000 mm.

- 37 -

10. Šířka schodišťového zrcadla.

Šířka zrcadla (Š zrc) = L – 2x šířka schodišťového ramene; Š zrc = 2100 – 2 x 900;

Š zrc = 300 mm.

11. Skutečný rozměr schodišťového prostoru.

V zadání B = 2100 mm.

Skutečné B = Š zrc + 2 x Š ramene; B = 2100 mm.

V zadání L = 4800 mm.

Skutečné L = L ram + Š hp + Š vp; L = 2700 mm + 1000 mm + 900 mm; L = 4600 mm.

Rozdíl mezi zadaným a vypočteným L je 200 mm. Tento zbytek přidáme k hlavní podestě,

potom šířka hlavní podesty vychází: Š hp = 100 + 200 = 1200 mm.

Obrázek č. 26. Části schodiště. 1 – podesta, 2 – mezipodesta, 3 – nástupní rameno, 4 – výstupní rameno, 5 –

schodišťová zeď, 6 – zábradlí, 7 – zrcadlo, 8 – jalový stupeň, 9 – ukončovací stupeň, 10 – výstupní čára.

2.7 STAVBA SCHODIŠŤ

Monolitické schodiště je prováděno vţdy na základě statického výpočtu. Monolitická

ţelezobetonová schodiště jsou často pouţívaná. Ţelezobeton umoţňuje vytvořit rŧzné tvary

a rozměry schodišťových ramen. Ţelezobetonová monolitická schodiště známe jak desková,

tak schodnicová, nebo vřetenová i vetknutá. Při stavbě ţb. monolitických schodišť je nutno

věnovat velkou pozornost bednění, které musí být provedeno nejen správně, esteticky, ale

i hospodárně. Velkou pozornost je také potřeba věnovat správnému vyztuţení schodišťových

prvků. Jde o to, aby výztuţ byla umístěna tam, kam podle statického výpočtu patří. Co je

velice dŧleţité si zapamatovat, ţe pokud osadím výztuţ do tzv. neutrální osy (coţ je zpravidla

vodorovná osa uprostřed prvku), výztuţ má nulovou účinnost! Nutné je i dodrţovat

předepsané krytí výztuţe tak, aby po odbednění schodiště nevyčnívala výztuţ z prvku ven.

Toto by mohlo být nebezpečné hlavně u konstrukce venkovního schodiště, kde by vlivem

povětrnostních vlivŧ mohlo dojít ke korozi výztuţe. Pozornost je také potřeba věnovat

správné betonáţi tak, aby se beton dostal rovnoměrně do všech částí a samozřejmě

správnému podpírání konstrukce. Nakonec je třeba dodrţet i technologické lhůty tuhnutí,

tvrdnutí a ošetřování betonu.

Schodiště v montovaných stavbách přímo navazuje na konstrukční systém stavby a vkládá

se jako „skládačka“ do některého skladebního pole. Vyrábí se například jako předpjatý,

- 38 -

ţelezobetonový „atypický“ prvek do montovaných konstrukčních systémŧ. Konstrukce

schodišť je tvořena například samostatně vyrobenými schodišťovými rameny, která jsou

ukládána na podesty. Nebo je schodišťové rameno vyrobeno přímo s podestou

a mezipodestou jako tzv. jednou, nebo dvakrát zalomená deska. Uloţení těchto konstrukcí je

potom přímo na prŧvlaky, nebo na schodišťové stěny. Toto zpětně platí i o podestách. Buď

jsou vyrobeny samostatně jako prvky, na které se ukládají samostatná schodišťová ramena

a nebo jsou vyrobeny jako součást schodišťového ramene. Podesty se ukládají na schodišťové

zdi, prŧvlaky, nebo sloupy. Před vlastním uloţením schodišťových prvkŧ se úloţná plocha

opatří buď pryţovou podloţkou, nebo se prvek osadí do loţe ze suchého cementu. Hlavním

dŧvodem je, aby neleţel „beton na betonu“, ale aby mezi dvěma betonovými prvky byla

„měkká“ vrstva. Schodišťová ramena mohou být osazena například na ozub v podestě, nebo

prŧvlaku, nebo stěně. I zde je potřeba osadit prvek na „měkkou“ vrstvu, buď cementovou

maltu, nebo pryţovou podloţku. Pokud se prvek osazuje bez ozubu, je třeba provést osazení

třeba na trny, které se po osazení zalijí betonem. Při montáţi schodišť z prefabrikátŧ se

pouţívají jeřáby. Při osazování je velice dŧleţitá přesná montáţ všech předcházejících prvkŧ.

Dŧleţitá je i souhra všech pracovníkŧ a správná organizace práce.

Obrázek č. 27. Prefabrikované schodišťové rameno – dvakrát zalomená deska.

2.8 BOZP PŘI PRÁCI

BOZP – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti

musíme dobrovolně a uvědoměle dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Nejprve je nutné se seznámit s pracovištěm a to nejen z hlediska BOZP, dŧleţité je vědět

kde je uzávěr vody, plynu, elektriky, kde je hasící přístroj, lékárnička, únikový východ.

Kaţdý pracovník musí před zahájením prací absolvovat proškolení BOZP a seznámení

s pracovním, či montáţním postupem.

Schodiště mohou provádět jen pracovníci s lékařským osvědčením pro práci ve výškách.

Všichni pracovníci musí mít odbornou kvalifikaci, proškolení a fyzické a psychické

předpoklady.

Na pracovišti je nutno dodrţovat pracovní kázeň, soustředěnost na práci, dodrţovat

bezpečnostní předpisy a technologické postupy.

- 39 -

Ke kaţdé pracovní činnosti je nutné vţdy přistupovat ve vhodném pracovním oděvu

a obuvi (včetně pokrývky hlavy), pouţívat přidělené osobní ochranné pracovní

prostředky. Před zahájením práce je nutné odloţit prstýnky, řetízky, šály apod. Vlasy je

třeba uvázat tak, aby nedošlo k jejich eventuelnímu zachycení do nějakého nástroje.

Při práci v ţádném případě neriskujeme a ke všemu přistupujeme s rozvahou

a promyšleně. Dbáme na správné a pečlivé upnutí materiálu, před započetím jeho

opracovávání.

Dŧleţité je dbát na správné osvětlení pracoviště a pracovního místa. Pracovní místo je

nutné udrţovat v pořádku a čistotě. Nutné je zachovávat volný manipulační prostor,

přístupové cesty, místa k ukládání nářadí, materiálŧ apod.

Při práci nekouříme ani nepoţíváme alkoholické nápoje. Při práci se dřevem je nutno

dřevní odpad ze staveniště plynule odklízet a odváţet. Dřevo se hasí vodou a vodními

hasícími přístroji.

Při práci s hořlavými materiály nemanipulujeme s otevřeným ohněm.

Veškeré nástroje a nářadí, které pouţíváme, musí být nepoškozené a správně ostré. S tím

souvisí i ošetření nástrojŧ a nářadí po ukončení práce, jejich očištění a správné uloţení.

Při práci s nástroji je nutné dodrţovat správné pracovní tempo, správný pracovní postoj

a samozřejmě i správné drţení nástroje. Převáţet a přenášet ostré a špičaté nářadí je

moţno jen v ochranných pouzdrech, nebo obalech.

Kaţdý pracovník pouţívající nářadí musí být seznámen s návodem výrobce.

Veškerý skladovaný materiál musí být uloţený podle předpisŧ tak, aby nedošlo jednak

k jeho znehodnocení, nebo k sesunutí a případnému poranění pracovníkŧ.

Nutné je dodrţovat zákaz ručního přenášení břemen nad 50 kg/muţi a nad 15 kg/ţeny.

Při provádění montáţních prací je nutno dodrţovat tyto předpoklady: Montáţní práce se

nesmí provádět (musí být zastaveny) při větru o rychlosti větší neţ 10 m/sekundu (to je

36 km/hod). Při viditelnosti menší neţ na 30 m. Při bouři, dešti, sněţení, náledí apod. a při

teplotě niţší neţ-15 °C.

SHRNUTÍ

Schodiště je stupňovitá stavební konstrukce, která slouţí k propojení jednotlivých podlaţí

a k překonání určitého výškového rozdílu chŧzí a to uvnitř i vně budovy. Hlavní prvky

schodiště jsou schodišťové rameno, podesta, schodišťové stupně, schodnice, schodišťové

zrcadlo, schodišťový prostor, schodišťová zeď. Rozměry a uspořádání schodišť se navrhují

podle druhu budovy, účelu schodiště a na základě platných norem, vyhlášek a poţadavkŧ na

poţární bezpečnost. Úkolem schodiště je umoţnit bezpečný a pohodlný výstup a sestup

osobám a to i s břemenem. Schodiště musí mít vyhovující šířku, osvětlení a větrání. Dŧleţité

je také, aby vyhovovalo poţárním a bezpečnostním předpisŧm a bylo staticky vyhovující.

K základním poţadavkŧm kladeným na schodiště patří i to, aby bylo dobře udrţovatelné,

odolné proti opotřebení a snadno dostupné ze všech uvaţovaných míst. Mezi hlavní technické

a bezpečnostní poţadavky na schodiště patří: Bezpečný a pohodlný výstup a sestup (rozměry,

uspořádání), statická a poţární bezpečnost a spolehlivost, spolehlivá evakuace osob při

ohroţení, zamezení šíření ohně a spalování plynŧ, snadná dostupnost a pouţitelnost, odolnost

proti mechanickému opotřebování, správné osvětlení a větrání a přímá návaznost na východ

z budovy, správné zvukově a tepelně izolační vlastnosti a snadná údrţba.

- 40 -

OPAKOVÁNÍ

1. Objasněte pojem podesta.

2. Vyjmenujte schodiště s plně podporovanými stupni.

3. Vysvětlete, co je čelo stupně.

4. Objasněte pojem schodnice:

5. Popište vzájemný vztah mezi výškou h a šířkou b schodišťového stupně.

3 STŘECHY

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat rozdělení sklonitých střech a jejich tvary.

Popsat nosné konstrukce sklonitý střech.

Popsat rozdělení a skladby plochých střech.

Popsat nejdŧleţitější body stavby střech a BOZP při práci.

Střecha je stavební konstrukce, která ukončuje stavbu shora, chrání jí proti povětrnostním

vlivŧm a měla by plnit i funkci tepelné izolace. Střecha je velice dŧleţitou částí budovy a ve

velké míře na ní závisí i ţivotnost celé budovy.

Základní rozdělení střech podle sklonu střešního pláště:

Sklonité střechy. Sklon jejich pláště je od 10°.

Ploché střechy. Sklon jejich pláště je od 0°do 10°.

3.1 SKLONITÉ STŘECHY

Sklonité střechy jsou střechy se sklonem střešního pláště od 10°. Mŧţeme je dále rozdělit na:

Šikmé střechy, se sklonem střešního pláště 10° aţ 45°.

Strmé střechy, jejichţ sklon střešního pláště je větší neţ 45°.

3.1.1 FUNKCE, DRUHY A TVARY SKLONITÝCH STŘECH A JEJICH ČÁSTI

3.1.1.1 FUNKCE

Hlavním a nejdŧleţitějším úkolem sklonitých střech, je chránit objekty před

povětrnostními vlivy, jako jsou sníh, vítr, déšť, nebo i přímé sluneční záření. Dŧleţitým

úkolem je také bezpečně odvádět spadanou dešťovou vodu a tím bránit jejímu hromadění.

Střecha se skládá z nosné střešní konstrukce a střešního pláště.

- 41 -

Poţadavky kladené na sklonité střechy:

Odolnost proti povětrnostním vlivŧm, UV záření, vlhkosti.

Ţivotnost a spolehlivost.

Tepelně izolační a akustické vlastnosti.

Poţární odolnost.

3.1.1.2 HLAVNÍ ČÁSTI SKLONITÝCH STŘECH

Obrázek č. 28. Hlavní části sklonitých střech.

Nosná konstrukce je ta část střechy, která přenáší zatíţení od povětrnostních vlivŧ, od

střešního pláště, provozu apod. do ostatních nosných částí stavby.

Střešní plášť je nenosná konstrukce. Je to část střechy, která chrání objekt před vnějšími

vlivy a zajišťuje poţadovaný stav vnitřních částí objektu.

Hřeben je nejvyšší vodorovný okraj (prŧsečík) šikmých střešních ploch (rovin), od kterého

střešní plochy sestupují.

Okap je nejniţší vodorovný okraj šikmé střešní plochy (roviny). Je to zároveň i ţlab

odvádějící vodu z tohoto okraje.

Valba je sklonitá střešní plocha na kratší straně střech, která zabírá částečně místo štítu.

Štít je sklonitý okraj střechy, ohraničující šikmé střešní plochy (roviny) z bočních stran a to

od hřebene aţ po okap. Jako štít se také označuje svislá stěna pod tímto okrajem (štítová zeď).

Krov je nosná konstrukce střechy. Krovy bývají nejčastěji dřevěné, ocelové, nebo

kombinované.

Nároţí je sklonitá prŧsečnice šikmých střešních ploch (rovin). Od této prŧsečnice šikmé

střešní plochy (roviny) sestupují.

- 42 -

Úbočí (úţlabí) je sklonitá prŧsečnice, ke které střešní plochy sestupují.

3.1.1.3 DRUHY A TVARY SKLONITÝCH STŘECH

Podle sklonu rozdělujeme sklonité střechy:

Šikmé střechy, se sklonem střešního pláště 10° aţ 45°.

Strmé střechy, jejichţ sklon střešního pláště je větší neţ 45°.

Rozdělení sklonitých střech podle tvaru střešní plochy:

Pultové střechy

Pultové střechy se pouţívají převáţně u objektŧ vedlejšího charakteru, jako jsou stodoly,

kolny, garáţe. Nejčastěji se pouţívají u objektŧ, které se staví při hranici pozemku, kde by

jiný druh střechy znamenal obtíţnou údrţbu, opravu, nebo ztíţené odvádění dešťové vody.

Například, kdyţ je objekt postavený na hranici se sousedem a chceme zabránit stékání

dešťové vody na pozemek souseda, volíme pultovou střechu. Pultová střecha se sestává

z jedné střešní roviny, která je ohraničená hřebenem a okapem. Po stranách je ohraničena

dvěma bočními štíty a ze zadní strany hřebenovým štítem.

Sedlové střechy

Sedlové střechy jsou nejstarší a nevíce pouţívaný druh střech, hlavně u domkŧ v řadových

zástavbách rodinných i bytových domŧ. V posledních letech byly těmito sedlovými střechami

často nahrazovány stávající (jiţ nevyhovující) ploché střechy na obytných výškových domech

(cihelných i panelových). Sedlová střecha je tvořena dvěma šikmými střešními rovinami,

které se protínají v nejvyšším místě, který nazýváme hřeben. V podstatě hřeben tvoří

vodorovný prŧnik obou těchto rovin. Obě šikmé roviny jsou dále ohraničeny dvěma štíty

a dvěma okapy.

Mansardové střechy

Mansardová střecha je variantou sedlové střechy (případně i pultové, nebo stanové). Nazývá

se podle francouzského architekta z přelomu 17. a 18. století – Julese Mansarda. Od klasické

sedlové střechy se odlišuje tím, ţe kaţdá její šikmá střešní plocha (rovina) od hřebene k okapu

je ještě jednou zalomená. To znamená, ţe kaţdá její polovina mezi hřebenem a okapem se

skládá ze dvou střešních rovin odlišného sklonu. Vnitřní prostor pod touto střechou je vhodný

pro vytvoření podkrovních místností a nazývá se mansarda.

Obrázek č. 29. Střecha pultová (1), sedlová (2), mansardová (3).

Valbové střechy

- 43 -

Valbová střecha je vytvořena ze 4 střešních ploch. Je vhodná pro volně stojící objekty.

Vznikne tak, jako bychom seřízli sedlovou střechu na dvou protějších kratších stranách

(u štítŧ) tak, ţe voda bude stékat na všechny 4 strany. Šikmá střešní rovina je tedy nad kaţdou

stranou pŧdorysu budovy. Střecha má jeden hřeben a 4 nároţí (coţ jsou šikmé prŧsečnice

střešních ploch) a okap po celém obvodu budovy.

Polovalbové střechy

Polovalbová střecha je tvaru písmene „A“, se sraţenými špičkami na štítech. Vytvoří se

obdobně jako střecha valbová, ale okap polovaleb je umístěn výš neţ u střechy valbové,

protoţe boční zděné štíty jsou vyšší. Tento druh střechy opticky sniţuje výšku stavby.

Stanové střechy

Tento typ střech nemá hřeben. Čtyři šikmé střešní plochy (roviny) se stýkají v jednom bodě

(mají jehlanovitý tvar). Okap je ze všech 4 stran. Stanové střechy se pouţívají u samostatně

stojících objektŧ, které mají čtvercový pŧdorys (nebo přibliţně čtvercový). Štíhlé a vysoké

typy těchto střech se nazývají věţové (nebo taky jehlové). Jednou z variant stanových střech

jsou kuţelové, nebo mnohoúhelníkové střechy.

Obrázek č. 30. Střecha valbová (1), polovalbová (2), stanová (3).

Pilové střechy

Někdy se nazývají i shedové (shed = kŧlna). Jedná se o sdruţené pultové střechy, které

vzniknou opakováním střech pultových, nebo asymetrických sedlových. Pouţívaly se pro

prŧmyslové střechy (tovární haly, sklady apod.). Svislé části střechy byly prosklené a slouţily

jako světlíky pro osvětlení.

Obrázek č. 31. Střecha pilová.

Podle vyuţití podkroví mŧţeme sklonité střechy rozdělit:

S obytným podkrovím.

S neobytným podkrovím.

- 44 -

3.1.2 NOSNÉ KONSTRUKCE STŘECH

Nosnou střešní konstrukcí se rozumí ta část střechy, která přenáší zatíţení od povětrnostních

vlivŧ, střešního pláště, eventuelních provozních účinkŧ do nosné konstrukce vlastní budovy.

Nosné konstrukce mŧţeme rozdělit podle materiálu:

Dřevěné.

Ţelezobetonové.

Ocelové.

Podle zpŧsobu provádění:

Prováděné přímo na stavbě.

Montované.

Podle konstrukčního systému dělíme nosné konstrukce na krovy, vazníky, rámové

soustavy, lomenice, skořepiny, tlačené oblouky a speciální konstrukce.

3.1.2.1 KROVY

Krovy jsou dřevěné konstrukce, které po dokončení vytvářejí prostorovou nosnou konstrukci

u sklonitých střech. Krovy vytváří tvar střechy a přenáší hmotnost střešního pláště a zatíţení,

(které pŧsobí na plášť) do nosných konstrukcí budovy, do stěn, sloupŧ a pilířŧ. Krovy se

sestavují se základních tesařských prvkŧ. Kaţdý krov musí být dostatečně tuhý v příčném

i podélném směru. Tuhost v příčném směru je zajištěna soustavou trojúhelníkŧ (vazeb), které

jsou vytvořeny z jednotlivých konstrukčních prvkŧ krovu. V podélném směru se tuhosti

dosáhne pomocí zavětrování, nebo páskŧ. Klasické krovy jsou vázané střešní konstrukce

spojované především tesařskými vazbami. V praxi se mŧţeme setkat i s ocelovými krovy,

nebo spíše s ocelovými částmi dřevěného krovu. Ocelové části krovŧ se však pouţívají

většinou při rekonstrukci starých dřevěných krovŧ (úprava pŧdy na podkrovní místnosti).

Zjednodušeně si můţeme dřevěné krovy rozdělit na dvě skupiny. První skupinu tvoří klasické

vaznicové soustavy a druhou skupinu krokevní soustavy.

1. Klasické vaznicové soustavy (stojatá stolice a leţatá stolice) jsou nejpouţívanějším druhem

vázaných dřevěných krovů.

2. V současné době se u novodobých rodinných domů pouţívají novodobé tzv. krokevní

soustavy (sem patří i novodobá hambalková soustava). Tento typ krovu funguje na zcela

jiných statických principech a zásadách, neţ klasické vaznicové soustavy. Je proto důleţité si

uvědomit, ţe statické zásady, které platí pro zhotovování klasických vaznicových soustav,

nebudou platit při zhotovování krokvových soustav. Z tohoto dŧvodu by jejich zhotovení mělo

být podloţeno statickým výpočtem a projektem krovu, coţ je dnes – v době, kdy se staví

pouze podle projektu pro stavební povolení – často velkým problémem.

- 45 -

Obrázek č. 33. Hlavní prvky dřevěného krovu u vaznicové soustavy

Hlavní prvky dřevěného krovu u vaznicové soustavy:

Vazba je příčný profil krovu. Vazby se dělí na plné a jalové.

Plná vazba (neboli stolice) je ta, která nese ostatní části krovu. V plné vazbě se tedy

kromě nesených částí (krokve a vaznice) vyskytují i prvky nesoucí (sloupky, vzpěry,

pásky, kleštiny a vazní trámy). Plná vazba (neboli stolice) se dále rozděluje podle zpŧsobu

osazení sloupkŧ na tzv. „stojatou“ a „leţatou“ stolici.

Jalová vazba je ta, která je sloţena pouze z nesených částí krovu – krokví. Plné vazby

(stolice) se rozmisťují v určitých vzdálenostech od sebe (například 4 – 5m) a jalové vazby

se rozmisťují v pravidelných rozestupech v prostoru mezi těmito plnými vazbami

(například kaţdých 90 aţ 120 cm).

Krokev je šikmý prvek krovu, který nese latě, na kterých je upevněna krytina. Krokve se

kladou kolmo k okapu. Krokve tvoří vazby.

Vaznice jsou vodorovné trámy, které podpírají krokve u vaznicové soustavy. Krovem

probíhají podélně a jsou neseny sloupky.

Pozednice je vodorovný podélný prvek krovu – trám, uloţený na nadezdívce. Na

pozednici se osazují spodní části krokví.

Vazní trám, je příčný vodorovný prvek krovu. Jedná se o hlavní nosník krovu, na kterém

leţí všechny ostatní prvky krovu. Vazný trám přenáší zatíţení od krovu do svislých

- 46 -

nosných konstrukcí budovy (zdí, pilířŧ, sloupŧ). Vazné trámy se ukládají do „kapes“

vytvořených v nosných zdech.

Sloupky jsou svislé prvky, namáhané na tlak, které podpírají vaznice v místě plných

vazeb. Sloupky jsou dole pevně osazeny a uchyceny na vazné trámy (bývají do nich

například začepovány).

Kleštiny jsou vodorovné prvky krovu, které ztuţují krov v příčném směru. Provádí se

například ze dvou prken připevněných ke krokvím ze stran.

Pásky ztuţují krov v podélném směru.

Obrázek č. 32. Klasická vaznicová soustava – stojatá stolice

Hlavní prvky dřevěného krovu u novodobé hambalkové soustavy:

Krokev je šikmý prvek krovu, který nese latě, na kterých je upevněna krytina. Krokve se

kladou kolmo k okapu. Krokve tvoří vazby.

Hambalek je vodorovný trám spojující dvě protilehlé krokve v hambalkové soustavě

krovu. Vkládá se mezi krokve v takové výšce, aby se pod ním mohlo procházet. Dělí

krokve v poměru 2:1 a jeho délka nesmí překročit 3,5 m. Lze pouţít i dva hambalky

s ohledem na výšku a rozpětí střechy.

Pozednice je vodorovný podélný prvek krovu – trám, uloţený na nadezdívce.

Na pozednici se osazují spodní části krokví.

Podélné zavětrování. Latě, nebo fošny, které ztuţují krov v podélném směru.

Obrázek č. 34. Novodobá hambalková soustava

- 47 -

3.1.2.2 VAZNÍKY

Vazníky jsou rovinné konstrukce, které po osazení a propojení vytvářejí prostorovou nosnou

konstrukci střech. Zhotovují se mimo prostor střechy a na střechu se instalují jeřábem.

Vazníky mŧţou být například plnostěnné, nebo příhradové. Příhradový vazník je rovinná

prutová soustava. Skládá se z prutŧ, které jsou vzájemně spojeny ve styčnících. Vazníky se

mŧţou pouţívat aţ do rozpětí 30 m.

3.1.2.3 RÁMOVÉ SOUSTAVY

Rámové soustavy jsou nosné konstrukce střech, které vznikají doplněním vazníkŧ o stojky.

Stojky se kotví do základu a po obezdění se stávají součástí obvodového zdiva. Rámové

konstrukce se pouţívají převáţně pro prŧmyslové objekty, nebo pro konstrukce o velkých

rozpětích.

3.1.2.4 LOMENICE A SKOŘEPINY

Lomenice a skořepiny jsou sloţité prostorové střešní nosné konstrukce, náročné na návrh i

realizaci. Jsou tvořeny buď lomenými rovinnými stěnami (lomenice), nebo klenbou

podepřenou po celém obvodě (skořepiny). Pouţívají se zejména k zastřešení velkých areálŧ,

stadionŧ, nádraţí, nebo výstavních hal apod.

3.1.2.5 TLAČENÉ OBLOUKY

Tlačené oblouky jsou sloţité střešní nosné konstrukce, které se pouţívají většinou k

zastřešení sportovních hal a areálŧ.

3.1.2.6 SPECIÁLNÍ KONSTRUKCE

Speciální konstrukce jsou například membránové, lanové, nebo zavěšené. Jedná se o

speciální konstrukce, které jsou namáhány na tah, a proto potřebují velmi únosné obvodové

zdivo. Nosnou konstrukci tvoří například membrána (jedná se o plošné těleso velmi malé

tloušťky, například kovové, nebo z vyztuţené plastové fólie, napnuté a po obvodě zakotvené

do zdiva).

Obrázek č. 35. Střešní konstrukce ve tvaru lomenice. Obrázek č. 36. Membránová střecha z předpjatého betonu.

- 48 -

3.1.3 VAZNICOVÉ SOUSTAVY

Jsou nejrozšířenějším typem krovŧ. Vyvinuly se ze starých soustav hambalkové a Ránkovy

(podle praţského tesaře Matěje Ránka). Vyznačují se tím, ţe krokve (kladené ve sklonu

střechy) jsou podporovány vodorovnými trámy – vaznicemi. Podle těchto vaznic se tato

soustava jmenuje – „vaznicová“. Základními prvky vaznicové soustavy jsou vazby. Vazba

je příčný profil krovu. Vazby se dělí na plné (neboli stolice) a jalové (neboli prázdné).

Plná vazba (neboli stolice) je ta, která nese ostatní části krovu. V plné vazbě se tedy kromě

nesených částí (krokve a vaznice) vyskytují i prvky nesoucí (sloupky, vzpěry, pásky, kleštiny

a vazné trámy). Plná vazba (neboli stolice) se dále rozděluje podle zpŧsobu osazení sloupkŧ

na tzv. „stojatou“ a „leţatou“ stolici. Jalová vazba je ta, která je sloţena pouze z nesených

částí krovu – krokví. Plné vazby (stolice) se rozmisťují v určitých vzdálenostech od sebe

(například 4 – 5 m) a jalové vazby se rozmisťují v pravidelných rozestupech v prostoru mezi

těmito plnými vazbami (například kaţdých 90 aţ 120 cm).

Krokve se kladou kolmo k okapu a jsou osedlány na pozednice a vaznice. Jejich vzájemná

vzdálenost je od 90 do 120 cm. Krokve jsou neseny vaznicemi. Vaznice jsou po

vzdálenostech (4 – 5 m) neseny plnými vazbami (stolicemi), které jsou konstrukčním

„jádrem― celé soustavy. V těchto plných vazbách (stolicích) se zatíţení z krokví a vaznic

přenáší pomocí sloupkŧ a vzpěr do vazního trámu (sloupky a vzpěry jsou do vazního trámu

zapuštěny, nebo pevně osazeny a uchyceny). Vazný trám potom přenáší tíhu krovu do nosné

zdi budovy – svislým tlakem. V prostoru mezi dvěma plnými vazbami (stolicemi), jsou

krokve podpírány pouze vaznicemi a tvoří tzv. vazbu prázdnou, nebo taky jalovou.

V prázdných (jalových) vazbách jsou vaznice namáhány krokvemi na ohyb (vaznice zde

nejsou podepírány). Podle umístění rozeznáváme vaznici vrcholovou (hřebenovou), střední

a okapovou. Vrcholová vaznice se pouţívá u krovŧ s delšími krokvemi a je podpírána

středovým sloupkem. Vaznice, která je umístěna na nadezdívce obvodové zdi se nazývá

pozednice. Pozednice je podepřena po celé délce, proto mŧţe být osazena naplocho. Přenáší

zatíţení krovu do obvodové zdi, do které musí být zakotvena.

Vazný trám je mohutný příčný trám, osazený v kapsách obvodových zdí, někdy je i osazen

(volně poloţen) na zdi středové. Konce vazních trámŧ se impregnují. Při uloţení vazního

trámu do kapsy ve zdi, je nutné nechat kolem zhlaví vazního trámu vzduchovou mezeru cca

50 mm, aby trám nehnil. Existuje ještě „úsporná“ vaznicová konstrukce bez vazného trámu –

ten je nahrazen tzv. „bačkorou“ (obr. č. 38), umístěnou nad středovou zdí. Do této bačkory

jsou začepovány šikmé sloupky.

Kleštiny a vzpěry (příčné vzpěry) v plných vazbách zachycují vodorovné síly a ztuţují tedy

krov v příčném směru.

Pásky (podélné vzpěry) vyztuţují krov v podélném směru – ztuţují spojení mezi sloupkem

a vaznicí, a tím zmenšují volnou délku vaznice.

Sloupky. Podle typu sloupkŧ, které podporují vaznice, rozeznáváme stolici „Stojatou“(obr. č.

37 a) a „Leţatou“(obr. č. 37 b).

STOJATÁ STOLICE

- 49 -

Vaznice jsou podporovány svisle osazenými sloupky (od vaznic po vazné trámy). Tato

konstrukce je vhodná tehdy, kdyţ mŧţeme vazný trám, který je zatíţený svislými sloupky

a vzpěrami, podporovat střední zdí budovy.

LEŢATÁ STOLICE

Vaznice jsou podporovány šikmo osazenými sloupky, nebo vzpěrami (od vaznic po vazné

trámy). Leţatou stolicí se přenáší zatíţení do vazného trámu blíţ k podporám.

Obrázek č. 37. Vaznicové soustavy (a – stojatá stolice, b – leţatá stolice, 1 – vazný trám, 2 – podezdívka, 3 –

pozednice, 4 – střední vaznice, 5 – krokev, 6 – sloupek, 7 – vzpěra, 8 – pásek, 9 – kleštiny, 10 – jalová vazba).

Obrázek č. 38. Vaznicová soustava bez vazného trámu s tzv. „bačkorou“.

- 50 -

3.1.4 VAZNÍKOVÉ KONSTRUKCE

Vazníkové konstrukce jsou tvořeny soustavou příčně uloţených střešních vazníkŧ

a pouţívají se pro větší rozpětí. Nejčastěji se s nimi setkáváme u jednopodlaţních hal, tam,

kde není moţné vybudovat střední podpěry.

Střešní vazníky jsou speciální, rovinné nosné konstrukce, které po osazení a propojení

vazničkami, vytvářejí prostorovou nosnou konstrukci střech. Zhotovují se mimo prostor

střechy a na střechu se instalují jeřábem. Pouţívají se převáţně pro zastřešování

prŧmyslových objektŧ (tovární hal, skladŧ), případně obchodních objektŧ (zastřešení

hypermarketŧ apod.). Vazníky se ukládají na sloupy, zdi nebo prŧvlaky. Uloţení vazníkŧ

však musí být provedeno – dokonalým zakotvením v místě uloţení (například šroubem do

zdiva). Propojení vazníkŧ (a tedy i jejich vzájemná vzdálenost) je dána únosností tzv.

vazniček, které nesou krytinu. Vazničky se osazují rovnoběţně s okapem a mŧţou být

z dřevěných trámkŧ, dřevěných, nebo i kovových I nosníkŧ.

Vazníky se provádějí z těchto materiálŧ:

Dřevěné.

Ţelezobetonové.

Z předpjatého betonu.

Ocelové.

Obrázek č. 39. Ocelové střešní plnostěnné vazníky a nosná táhla (1) ocelové střešní plnostěnné vazníky (2).

Podle tvaru rozeznáváme vazníky:

Sedlové.

Pultové.

Mansardové.

Lichoběţníkové.

Obloukové-segmentové.

Konstrukčně vazníky rozdělujeme na:

- 51 -

Příhradové vazníky. Skládají se z prutŧ, které jsou spojeny ve styčníku (spojnice dvou

nebo více prutŧ). Podle provedení styčníkŧ rozeznáváme příhradové vazníky sbíjené,

styčníkové, svorníkové, kolíkové, lepené atd.

Plnostěnné vazníky jsou zpravidla méně pracné a niţší neţ příhradové, ale jsou těţší.

Obrázek č. 40. Dřevěný, příhradový střešní vazník a vazníková konstrukce střechy.

3.1.4.1 DŘEVĚNÉ VAZNÍKY

Nejčastěji se provádějí jako příhradové sbíjené, svorníkové, šroubované, nebo lepené. Někdy

se pouţívají i dřevěné plnostěnné nosníky. Jsou tvořeny kostrou z trámkŧ a oboustranným

diagonálním obíjením obou povrchŧ (prkny). Jedná se o prutové konstrukce, které se skládají

z horní a dolní pásnice, svislic a diagonál. Pruty jsou vzájemně spojeny ve styčnících. Jako u

všech vazníkových konstrukcí, i zde platí, ţe vazníky musí být dobře zakotveny do podpor.

3.1.4.2 ŢELEZOBETONOVÉ A PŘEDPJATÉ VAZNÍKY

Z ţelezobetonu se provádí převáţně plnostěnné vazníky (sedlové a pultové), které se

pouţívají na přestřešení hal (továrních, zemědělských, případně i hromadných garáţí). Velmi

často se vyskytují s příčným prŧřezem ve tvaru I. Většinou se osazují na vzájemnou

vzdálenost vazníkŧ 6 m. Střešní konstrukci tvoří např. střešní ţelezobetonové, nebo předpjaté

panely. Pouţívají se pro rozpětí aţ do 15 m. Pokud se z ţelezobetonu vytvářejí vazníky

příhradové, jsou převáţně z předpjatého betonu (ţelezobetonové příhradové se špatně

vyztuţují ve styčnících a jsou citlivé na poškození při manipulaci a dopravě). Nad podporami

se provádějí plnostěnné.

3.1.4.3 OCELOVÉ STŘEŠNÍ VAZNÍKY

Pouţívají se pro velká rozpětí (12 aţ 30 m) a na velké vzájemné vzdálenosti mezi vazníky

(6 aţ 8 m). Ocelové vazníky se většinou provádí jako příhradové – buď svařované

z válcovaných profilŧ (I, U, T), nebo z trubek. Mŧţou být svařované, ale i šroubované (dříve

se prováděly nýtované). Styčníky jsou tvořeny styčníkovými plechy. Styčníkové plechy se

přivaří k horní i dolní pásnici, svislice i diagonály se přivaří k tomuto plechu (ne k pásnici,

protoţe by došlo k porušení – tzv. „křehký lom“).

Někdy se provádí i plnostěnné ocelové vazníky (zvláštním druhem byl tzv. „hustopečský

rámový vazník“, který se pouţíval pro přestřešení hal.

- 52 -

3.1.5 STŘEŠNÍ PLÁŠŤ SKLONITÝCH STŘECH – DRUHY KRYTIN

Střešní plášť je nenosná konstrukce. Je to část střechy, která chrání objekt před vnějšími

povětrnostními vlivy a zajišťuje poţadovaný stav vnitřních částí objektu. Střešní plášť spočívá

na nosné konstrukci střechy (krovu, vazníku).

3.1.5.1 STŘEŠNÍ PLÁŠŤ PRO ZASTŘEŠENÍ SKLONITÝCH STŘECH S DŘEVĚNÝM

KROVEM

V minulých dobách byly střešní pláště tvořeny pouze krytinou, poloţenou nad volným

podstřešním prostorem na latě, podmazanou maltou. V současné době musí být kaţdý střešní

plášť kvalitně provětráván. Na krokve je poloţená difúzní fólie, jako pojistná izolace. Na

krokvích jsou (rovnoběţně s krokvemi) přitlučeny tzv. kontralatě a teprve na nich je vlastní

laťování pro zavěšení krytiny, nebo prkenný záklop pro poloţení krytiny. Toto uspořádání

dnes vyţadují všichni výrobci krytin. Střešní pláště u šikmých střech mohou být zateplené (s

tepelnou izolací), nebo nezateplené.

Obrázek č. 41. Příklad střešního pláště sklonité střechy bez tepelné izolace.

Pojistná (difuzní) fólie. Umoţňuje cirkulaci vzduchu v prostoru mezi krytinou a fólií.

Krytina při deštích lépe vysychá, má delší ţivotnost a střešní konstrukce jsou lépe chráněny

před výkyvy teplot. Zároveň ale umoţňuje prostup vlhkosti z podstřešních konstrukcí do

vnějšího prostředí.

Tepelná izolace podstřeší. Je převáţně tvořena rŧznými druhy minerální vlny, které se

vkládají mezi krokve. Dŧleţité je, aby byla chráněna před pronikáním vlhkosti z vnitřního

prostředí. Proto je nutné pouţít parotěsnou zábranu na vnitřní straně tepelné izolace (mezi

izolací a palubkami, nebo sádrokartonem).

Pokládce pojistných fólií, tepelných izolací i parotěsu se musí věnovat velká pozornost. Je

nutné dodrţovat správné technologické postupy. Jejich nedodrţení mŧţe vést k navlhání

tepelných izolací a tím ke vzniku plísní a hnilob, coţ mŧţe vést i k narušení nosných

konstrukcí.

- 53 -

3.1.5.2 STŘEŠNÍ PLÁŠŤ PRO ZASTŘEŠENÍ SKLONITÝCH STŘECH S VAZNÍKY

U objektŧ, s ocelovými vazníky se pouţívá lehký střešní plášť. Sloţený je z ohýbaných

ocelových profilŧ, které se pokládají na ocelové vazničky prŧřezu například I, dále ze

sendvičových izolačních panelŧ a z povlakových krytin.

U ţelezobetonových vazníkŧ se konstrukce střešního pláště skládá z plošných dílcŧ – panelŧ,

střešních desek, které jsou doplněny ţlabovými, nebo světlíkovými panely. Tyto jsou osazeny

z vazníku na vazník. Je nutné, aby střešní plášť staticky spolupŧsobil s nosnou konstrukcí

střechy, proto se střešní plášť dokonale připevní k vazníkŧm.

U dřevěných příhradových vazníkŧ je střešní plášť tvořen dřevěnými vazničkami, nebo

i bedněním (podle druhu krytiny). Vazničky jsou vyrobeny z dřevěných hranolkŧ, kladou se

kolmo k podporám a přibíjejí se na kaţdém vazníku hřebíky. Nadstavování vazniček je moţné

pouze nad vazníkem.

Obrázek č. 42. Ocelové vazníky a ocelové vazničky (1), lehký střešní plášť ze sendvičových izol. panelŧ (2).

3.1.5.3 DRUHY KRYTIN

Skládané krytiny (pouţívají se u převáţné většiny sklonitých střech s dřevěným krovem):

Pálené krytiny. Keramická pálená krytina – tašky – patří k nejstarším stavebním

materiálŧm. Vyráběna je z přírodních a ekologických surovin (jíly, hlíny, voda, minerální

barvítka). Pálené krytiny se pouţívají maloformátové a velkoformátové. Pálené krytiny se

dnes kladou pouze „na sucho“, s vyloučením jakýchkoli „mokrých procesŧ“. Doplňky

k těmto páleným krytinám jsou plastové (hřebenáče, odvětrávací tvarovky, nároţí atd.).

Hmotnost pálených krytin je cca 45 kg/m2. (Výjimku tvoří Bobrovka, která se klade ve

dvou vrstvách a hmotnost krytiny je potom 70 kg/m2).

Betonové krytiny – tašky. Podstatou betonové krytiny je křemičitý písek, portlandský

cement a barevné pigmenty. Povrch krytiny se opatřuje nástřikem barvy. Hmotnost

betonových krytin je 45 kg/m2.

Vláknocemetové krytiny. Dnes uţ tyto krytiny neobsahují azbest. Vyrábějí se ve formátu

čtverce, obdélníkŧ (šablony), vlnovky. Je to celkem lehká krytina, s hmotností 15 –

20 kg/m2. Šablony se kladou úhlopříčně, nebo rovnoběţně s okapem na plné bednění.

Krytina z vlnovek se klade na dřevěné hranoly.

Vlnité desky ONDULINE se vyrábějí z lisovaných organických vláken, které jsou sycené

bitumenem.

- 54 -

Ţivičný střešní šindel. Jedná se o lehkou krytinu. Na trhu je hodně značek a tvarŧ, které se

liší kvalitou asfaltové hmoty a kvalitou zalisování posypové vrstvy. Šindel se přibíjí na

plné bednění (dřevěný záklop, nebo OSB desky tl. min. 18 mm) s podkladovou lepenkou.

Ostatní skládané krytiny – břidlice, dřevěný šindel (pro historické budovy).

Plechové krytiny (pouţívají se jak u sklonitých střech s dřevěným krovem, tak s vazníky

a někdy také i u plochých střech). Hmotnost plechové krytiny je cca 5 kg/m2.

Krytina z tabulí, nebo pásŧ plechu, kladená na bednění.

Hliníkové krytiny.

Ocelové systémy ve tvaru tašek, pozinkované, pokryté barevným plastem.

Povlakové krytiny (pouţívají se převáţně u plochých střech, ale lze je pouţít i u střech

sklonitých s dřevěným krovem – na plné bednění). Povlakové krytiny jsou vodotěsné.

Hydroizolační asfaltové pásy s vloţkou se skleněné rohoţe, nebo s hliníkovou fólií, se

pouţívají jako krytina sklonitých i plochých střech

Hydroizolační fólie na bázi kaučuku, plastŧ se pouţívají u plochých střech a k podkladu

se lepí asfaltem, nebo speciálními lepidly.

Obrázek č. 43. Příklad střešního pláště s ţivičným střešním šindelem. Obrázek č. 44. Krytina ONDULINE.

3.2 PLOCHÉ STŘECHY

Jedná se o souvislé vícevrstvé konstrukce o malém sklonu (0°aţ max. 10°). Ploché střechy

se sestávají z nosné vrstvy (například stropní panel – u panelových objektŧ, nebo

ţelezobetonová deska) a z konstrukčních vrstev (hlavních a doplňkových), které tvoří střešní

plášť. Od plochých střech se stejně jako od sklonitých očekává, ţe budou ochraňovat budovu

před účinky povětrnostních vlivŧ, ale také, ţe budou zajišťovat vnitřní „pohodu“ (například

tepelnou) nejen v nejvyšších prostorách budovy.

- 55 -

3.2.1 POŢADAVKY NA PLOCHÉ STŘECHY, ROZDĚLENÍ PLOCHÝCH STŘECH

3.2.1.1 ZÁKLADNÍ POŢADAVKY NA PLOCHÉ STŘECHY

Základní poţadavky na ploché střechy mŧţeme shrnout do těchto bodŧ:

Vodotěsnost.

Tepelná ochrana.

Odolnost (proti klimatickým podmínkám, UV záření, biologickým vlivŧm, poţáru,

mechanická).

Trvanlivost.

Speciální poţadavky (únosnost, jakost vrstev).

3.2.1.2 ROZDĚLENÍ PLOCHÝCH STŘECH

Základní dělení plochých střech:

Zateplené.

Nezateplené.

Podle základního konstrukčního řešení střešního pláště rozdělujeme ploché střechy na :

Jednoplášťové. Jednoplášťová střecha je střešní konstrukce, která odděluje vnitřní

prostřední od vnějšího jedním střešním pláštěm. Vyuţívány jsou zejména tam, kde je

menší relativní vlhkost vnitřního prostředí.

Dvouplášťové. Dvouplášťová střecha odděluje vnitřní prostředí od vnějšího dvěma

střešními plášti – horním a dolním, nebo taky vnitřním a vnějším, mezi kterými je

vzduchová mezera. Prostor mezi oběma plášti mŧţe být prŧlezný, nebo prŧchozí, nebo

neprŧlezný, nebo mŧţe slouţit i jako pŧdní prostor. Vyuţívá se tam, kde je větší relativní

vlhkost vnitřního prostředí.

Několikaplášťové. Několikaplášťová střecha je vytvořena několika střešními plášti, které

jsou od sebe odděleny vzduchovou mezerou.

Podle funkce dělíme ploché střechy:

Nepochůzné střechy – přístup je na ně umoţněn jen pro účely zjištění jejich stavu

a údrţby.

Provozní střechy – střechy určené pro rekreaci, sport, dopravu, technické vybavení

objektu apod. Do těchto střech patří i tzv. „zelené střechy“. Zelené střechy jsou zvláštním

případem plochých střech. Jsou to střechy pokryté rostlinstvem a jejich obliba stále více

stoupá. U těchto zelených plochých střech jsou nároky nejen na konstrukci, ale i na

samotné provedení opravdu velké. Nejen z dŧvodu většího zatíţení těchto střech, ale taky

proto, ţe je nutno zabránit prorŧstání kořínkŧ rostlin do vrstev izolace, nebo je třeba

zajistit odvádění přebytečné vody drenáţními vrstvami.

- 56 -

Obrázek č. 45. Příklad skladby „zelené střechy“. Obrázek č. 46. Ukázka „zelené“ pochŧzné střechy.

Podle odvětrávání dělíme ploché střechy na:

Provětrávané.

Neprovětrávané.

Podle uloţení vrstev dělíme ploché střechy:

S klasickým pořadím vrstev.

S obráceným pořadím vrstev.

3.2.1.3 ODVODNĚNÍ PLOCHÝCH STŘECH

Pouţitý zpŧsob odvodnění závisí na počtu plášťŧ a na velikosti střechy:

Vnitřními odpady, pomocí tzv. vtokŧ.

Mezistřešími ţlaby.

Zaatikovými ţlaby.

Podokapními ţlaby.

Například malé střechy bývají odvodněny sklonem střechy směrem ke ţlabu, který bývá

umístěn na jedné straně objektu. Zbylé strany jsou opatřeny atikou, aby nedocházelo ke

stékání vody po stěnách. Naproti tomu, u větších střech je odvodnění provedeno například

pomocí vnitřních odpadŧ, které jsou umístěny v ploše střechy tak, aby dokázali bezpečně

odvést veškerou sráţkovou vodu z ploché střechy.

3.2.2 JEDNOPLÁŠŤOVÁ STŘECHA

Jednoplášťové střechy jsou nejrozšířenějším typem plochých střech. Mezi jejich výhody

patří – jednoduchá a rychlá realizace, snadná moţnost oprav, menší investiční náročnost.

Nevýhodou je to, ţe se v konstrukci jednoplášťové střechy nedá úplně vyloučit výskyt vodní

páry, nebo nevyhovují spádové poměry, které za velkých dešťŧ vytvářejí na střeše kaluţe,

další nevýhodou mŧţe být špatná soudrţnost povrchových krytin.

Jednoplášťové ploché střechy rozeznáváme:

Střechy s odvětrávacími kanálky.

Střechy bez odvětrávacích kanálků.

- 57 -

Vzhledem k tomu, ţe se v 70 – tých letech 20 století ukázalo (u panelových domŧ) větrání

pomocí odvětrávacích kanálkŧ jako zcela neúčinné, dnes se jednoplášťové střechy navrhují

častěji jako nevětrané.

Obrázek č. 47. Příklad skladby jednoplášťové ploché střechy.

3.2.2.1 SKLADBA JEDNOPLÁŠŤOVÉ PLOCHÉ STŘECHY

Klasická hlavní skladba jednoplášťové nevětrané (nepochŧzné) střechy (bráno od spodu – od

nosné konstrukce) se skládá z těchto částí:

Nosná konstrukce (například stropní panel, ţelezobetonová nosná deska).

Mikroventilační vrstva (nazývaná také jako expanzní vrstva) – k vyrovnání rozdílŧ tlakŧ

vodní páry mezi daným místem a vnějším prostředím. Tuto vrstvu mŧţe tvořit například

děrovaný asfaltový pás. Má dilatační funkci.

Spádová vrstva je vrstva, která vytváří potřebný spád střechy. Minimální tloušťka spádové

vrstvy je 25 mm. Provádí se například z betonové mazaniny. Spádovou vrstvu je moţné

provádět buď přímo na nosnou konstrukci, nebo i nad parotěsnou zábranu (případně i nad

tepelnou izolaci). Někdy se pouţívá i tepelná izolace ve formě spádových klínŧ, takţe

klasická spádová betonová vrstva nám ze skladby vypadne.

Parotěsná vrstva, zamezuje pronikání vzdušné vlhkosti do střešního pláště. Při návrhu

jednoplášťové střechy je hlavní snahou, aby se do střešní konstrukce nedostala vzdušná

vlhkost, která by se při nízkých teplotách sráţela ve vodu. Toto riziko vzniká kdekoliv ve

střešním plášti, ale nejvíce je ohroţena vrstva tepelné izolace, nebo část pod hydroizolační

vrstvou. Parotěsná zábrana musí být v celé ploše dobře provedená, jednotlivé pásy musí

být spolehlivě spojeny, utěsněny a u detailŧ je třeba vyloučit jakékoliv spáry. Jako

materiál se pouţívají asfaltové pásy případně s hliníkovou fólií, syntetické fólie, PE fólie,

nátěry, nebo stěrky. Další dŧleţitou podmínkou správné funkce parozábrany je její

umístění. To znamená, ţe pokud má zabránit pronikání vzdušné vlhkosti do míst, kde

mŧţe být niţší teplota (kde uţ se pára sráţí ve vodu), měla by být umístěna co nejblíţe

vnitřnímu povrchu konstrukce. Nejčastější umístění je tedy pod vrstvou tepelné izolace.

Tepelně izolační vrstva – omezuje neţádoucí tepelné ztráty, ale i zisky, při zahřátí střechy

v letních dnech. Nejstarším typem tepelné izolace u panelových domŧ byla vrstva ze

- 58 -

škvárobetonu, nebo násyp ze škváry, později se pouţívaly pěnosilikátové tvárnice a jako

nejmladší typ izolace se pouţívá například pěnový polystyren ve formě desek, desky

z pěnového skla, tuţené minerální desky, polyuretanové desky s ochrannou asfaltovou

vrstvou aj.

Vrchní hydroizolační vrstva (povlaková hydroizolační krytina) slouţí k zajištění

vodotěsnosti střešního pláště. Bývá provedena v jedné, nebo dvou vrstvách. Pouţívají se

tzv. povlakové hydroizolace, které vytvářejí na povrchu konstrukce vodotěsný

hydroizolační povlak. Jsou to například – asfaltové pásy z modifikovaného asfaltu

a nosné, nenasákavé vloţky ze skelných vláken. Dále se pouţívají například fóliové pásy

z termoplastŧ (tl. 2 aţ 4 mm).

3.2.3 DOPLŇKOVÉ VRSTVY STŘEŠNÍHO PLÁŠTĚ

Vedle hlavních vrstev střešního pláště (kam patří nosná konstrukce, mikroventilační vrstva,

spádová vrstva, parotěsná vrstva, tepelně izolační vrstva a hydroizolační vrstva), se pouţívají

i některé doplňkové, nebo vedlejší vrstvy, jako například:

Provizorní hydroizolační vrstva (jedná se o provizorní krytinu, chránící vrstvy

rozpracované střechy před nepříznivými účinky povětrnostních vlivŧ.

Podkladní vrstva (vytváří podklad pro další vrstvu střešního pláště).

Dilatační vrstva (umoţňuje vzájemné posuny vrstev střešního pláště).

Spojovací vrstva (spojuje dvě vrstvy střešního pláště).

Stabilizační vrstva (svojí hmotností zajišťuje polohu dalších vrstev střechy (například

proti sání větru).

Vegetační vrstva (u zelených střech) – zajišťuje rŧst rostlin.

Separační vrstva je tvořena ze separačních textilií. Jedná se o anorganické nenasákavé

textilie z např. polyesterových vláken, nebo skleněných vláken. Pouţívá se k oddělení

jednotlivých vrstev tam, kde to vyţaduje technologický postup. U zelených střech

zabraňují prorŧstání kořenŧ do niţších vrstev.

Ochranná vrstva (nátěry, nástřiky, násypy). Základním úkolem této vrstvy je prodlouţení

ţivotnosti povlakových hydroizolačních krytin.

Drenáţní vrstva se pouţívá u zelených střech pro odvedení přebytečné vody ze substrátu,

zároveň to bývá i vrstva pro zajištění dostatečné vláhy v období sucha.

Krycí vrstva uplatňuje se u pochŧzných střech, nebo teras. Mŧţe je tvořit betonová

mazanina, litý asfalt, dlaţba atd. U pochŧzného povrchu je jejím hlavním úkolem chránit

niţší vrstvy před mechanickým poškozením a rozkládat váhu.

Co je dŧleţité si při samotném provádění všech vrstev uvědomit, je to, ţe do jiţ hotové ploché

střechy není (samozřejmě) vidět. Proto je velmi dŧleţité provádět prŧběţnou kontrolu kaţdé

etapy pokládání. Nutné je kontrolovat dodávaný a pokládaný materiál, jestli odpovídá návrhu

a vzájemně si vyhovuje. Kontrolovat kvalitu dodaného a pokládaného materiálu (nesmí být

poškozený). Nezbytná je také kontrola dodrţování technologických postupŧ pokládky,

dodrţování správných meteorologických podmínek pro pokládku a kontrola správné

manipulace a uskladňování materiálu. A také je potřeba dbát na to, aby pracovníci při pohybu

na střeše nepoškodili jiţ poloţené vrstvy chŧzí, odhazováním nedopalkŧ, nebo odpadkŧ apod.

- 59 -

3.2.4 DVOUPLÁŠŤOVÁ PLOCHÁ STŘECHA

Dvouplášťová plochá střecha je střecha oddělující vnitřní prostředí od vnějšího dvěma

střešními plášti – horním pláštěm a dolním pláštěm, mezi nimiţ je vzduchová mezera.

Dvouplášťová střecha nevětraná má uzavřenou vzduchovou vrstvu a navrhuje se jen

výjimečně při rekonstrukcích stávajících dvouplášťových střech.

Dvouplášťová střecha větraná má vzduchovou vrstvu napojenou na vnější prostředí a hodí se

nad prostory s vysokou relativní (vnitřní) vlhkostí.

Obrázek č. 48. Příklad skladby dvouplášťové střechy větrané

Horní plášť tvoří ochrannou konstrukci proti povětrnostním vlivŧm a nemá funkci tepelné

izolace (ale mŧţe tepelně izolační vrstvu obsahovat). Skladba horního pláště musí být taková,

aby proudění vzduchu ve vzduchové mezeře mezi oběma plášti bylo co nejlepší. Proudění

musí být takové, aby co nejrychleji odvedlo veškerou vzdušnou vlhkost (která do této mezery

pronikla z vnitřního prostředí dolního pláště) ven do vzduchu. Proto u těchto střech není

kladený tak velký dŧraz na parozábrany.

Vzduchová mezera (proto aby plnila funkci větrací), je s vnějším prostředím spojena pomocí

nasávacích a vzduch odváděcích otvorŧ. Tyto otvory musí být zakryté proti vniknutí ptákŧ,

nebo hmyzu, ale zakrytí musí být takové, aby nezabraňovalo prŧtoku vzduchu. Nevýhodou

otevřené vzduchové mezery mŧţe být to, ţe mŧţe sniţovat účinek tepelné izolace. Proto je

u dvouplášťových střech dŧleţité pouţívat kvalitní a vhodné tepelné izolace. Pouţívá se

například minerální vlna, nebo plsť, která umoţňuje snadné předávání vlhkosti (z dolního

pláště) do vzduchové mezery.

Dolní plášť má za úkol co nejméně propouštět vzduch přes tepelně izolační vrstvu a tím

zamezit pronikání vodní páry do vzduchové mezery. Tepelná izolace dvouplášťové střechy se

pokládá do dolního pláště střechy.

Podle uspořádání horního a dolního pláště rozeznáváme dvouplášťové střechy:

Kde horní a dolní pás je samostatně nesen (jedná se o náročnou a zřídka pouţívanou

konstrukci).

Dolní plášť nese horní plášť – je to nejčastěji pouţívané řešení.

- 60 -

Horní plášť nese dolní plášť (podhled). Tento typ se pouţívá například u výrobních hal

a objektŧ.

3.2.4.1 SKLADBA DVOUPLÁŠŤOVÉ PLOCHÉ STŘECHY

Klasická skladba dvouplášťové větrané (nepochŧzné) střechy (bráno od spodu – od nosné

konstrukce) se skládá z těchto částí:

Nosná stropní konstrukce (nad posledním podlaţím), nebo nosná konstrukce podhledu.

Parotěsná vrstva (parozábrana).

Tepelně izolační vrstva (například z minerální vlny, plsti).

Provětrávací vzduchová mezera, která je tvořena vloţením například ţelezobetonových

klínŧ – tyto zajišťují nejen tuto vzduchovou mezeru, ale i spád horního pláště.

Nosná konstrukce horního pláště (například dřevěné desky, nebo střešní panely

z lehčených betonŧ).

Tepelně izolační vrstva (tato uţ není podmínkou).

Povlaková hydroizolační vrstva (např. asfaltový pás, fóliové hydroizolace).

3.2.5 OBRÁCENÁ (INVERZNÍ) STŘECHA

U obrácené (inverzní) střechy – jak uţ napovídá název – jde o jednoplášťovou střechu

s obráceným pořadím vrstev (neţ je klasická skladba). Ve skutečnosti to znamená, ţe tepelně

izolační vrstva je poloţená aţ nad citlivou hydroizolační vrstvou. Touto záměnou se má zvýšit

ţivotnost střešního pláště. U těchto obrácených střech je ale nutné pouţívat velmi kvalitní

tepelně izolační materiály – například z extrudovaného polystyrenu. Je to z toho dŧvodu, ţe

voda vlastně protéká kolem tepelné izolace a stéká k hydroizolaci. Proto je dŧleţité, aby

tepelná izolace byla z nenasákavého (nebo minimálně nasákavého) materiálu. Nevýhodou této

konstrukce je to, ţe v chladných obdobích, kdy je protékající voda velmi chladná, dochází

k prochlazování nosné konstrukce, coţ mŧţe vést zase ke vniku par atd.

Předností této střechy je:

Velice dobrá ochrana hydroizolační vrstvy, před tepelnými výkyvy.

Spolehlivá ochrana i před mechanickým poškozením.

Zmenšení moţnosti prŧniku vodních par do konstrukce.

Dŧsledkem výše uvedeného je potom i zvýšení ţivotnosti tohoto střešního pláště.

Tento typ střešního pláště se uplatní:

U obytných budov.

Administrativních budov.

Běţných prŧmyslových hal.

U bazénŧ.

3.2.5.1 SKLADBA OBRÁCENÉ STŘECHY (OD NOSNÉ KONSTRUKCE):

Nosná konstrukce (například stropní panel, ţelezobetonová nosná deska).

- 61 -

Mikroventilační vrstva (nazývaná také jako expanzní vrstva) – k vyrovnání rozdílŧ tlakŧ

vodní páry mezi daným místem a vnějším prostředím. Tuto vrstvu mŧţe tvořit například

děrovaný asfaltový pás.

Spádová vrstva je vrstva, která vytváří potřebný spád střechy. Minimální tloušťka spádové

vrstvy je 25 mm. Provádí se například z betonové mazaniny.

Hydroizolační vrstva. Jako hydroizolace se pouţívají povlakové hydroizolace (oxidované

asfaltové pásy, modifikované, syntetické fólie měkčeného PVC, fólie z upravovaného

kaučuku aj.).

Separační vrstva je tvořena ze separačních textilií. Jedná se o anorganické nenasákavé

textilie z např. polyesterových vláken, nebo skleněných vláken.

Tepelně izolační vrstva.

Separační a ochranná vrstva (textilie).

Zatěţovací vrstva (zásyp), kterou mŧţe tvořit například násyp z kačírku, vrstva kameniva,

nebo betonové dlaţdice.

Obrázek č. 48. Příklad skladby inverzní střechy

3.2.6 ZEDNICKÉ KONSTRUKCE A PRÁCE NA STŘECHÁCH

U sklonitých střech se jedná o tyto konstrukce a práce:

Komíny. Z konstrukčního hlediska známe komíny jednovrstvé a vícevrstvé. Jednovrstvé se

vyznačují tím, ţe komínový plášť tvoří přímo prŧduch. V současné době, se mŧţou

navrhovat jen v občasně uţívaných stavbách. Vícevrstvé komíny se skládají ze speciálních

komínových tvarovek, izolace a šamotové vloţky. Další typy komínových vloţek jsou

například z kovových materiálŧ a navrhují se podle typu paliva. Část komínu, která

vyčnívá nad střechou, musí vyhovovat nejen podmínkám technickým, technologickým,

ekonomickým, ale taky estetickým. Měla by ladit s celou stavbou. První variantou je

klasická obezdívka. Obezdění se ukončí krycí deskou z vláknitého betonu. Dalším

zpŧsobem je pouţití komínového pláště z vláknitého betonu, který se po úpravě výšky

nasadí na nadstřešní část jako jeden celek včetně krycí desky. Třetí variantou je pouţití

stavebnice z betonových segmentŧ, které mají upravený povrch (například jako cihlu).

Kvalitní komín musí být nenasákavý, mít dobrý tah (závisí na prŧřezu) a musí být poţárně

bezpečný (závisí na konstrukci a materiálu komínové vloţky). Velmi dŧleţité je správné

- 62 -

statické posouzení a splnění všech příslušných norem a technologických postupŧ při

provádění. S tím souvisí i dlouhá ţivotnost komínu a úspora energie.

Římsy. Římsa není přímo konstrukce na střeše, ale vzhledem k tomu, ţe se často pouţívá

římsa hlavní, která vzhledem ke své poloze s krovem souvisí, (ukončuje vlastně budovu

v místě střechy a uzavírá krov) si je zde uvedeme. Účelem římsy je chránit prŧčelí budovy

před stékající sráţkovou vodou. Římsy podle umístění rozdělujeme na hlavní (která

ukončuje budovu v místě napojení střechy), pasová (v úrovni stropních konstrukcí

jednotlivých podlaţí), podokení (parapetní) a soklová. Konstrukce římsy mŧţe být

vyzdívána z cihel, nebo ţelezobetonová monolitická, nebo prefabrikovaná.

Obezdívání pozednic.

Obezdění vazných trámů. Vazné trámy se osazují do „kapes“ ve zdivu tak, aby kaţdý trám

měl kolem sebe vzduchovou mezeru. Mezera se provádí proto, aby trám nepřebíral ze

zdiva případnou vlhkost.

Dozdění, nebo opravy (vyspárování, nahození) komínů.

Dozdění, opravy, nebo omítnutí štítových zdí.

Zdění střešních vikýřů. Vikýř je nadstřešní konstrukce, která slouţí k prosvětlení

a provětrání prostoru pod střechou a zároveň zvětšuje vyuţitelný prostor pod střechou.

Vikýře u obytných domŧ mají obvykle okno. Vikýře rozeznáváme štítové (mají

trojúhelníkový tvar), pultové, sedlové, polovalbové, románské atd.

Vyzdívání příček, provádění potěrŧ v případě podkrovních místností.

Provádění sádrokartonů v obytném podkroví.

Obrázek č. 49. Příklad vyzdívané atiky.

U plochých střech se jedná o tyto konstrukce a práce:

Atiky jsou horní ukončující části obvodového pláště, které jsou vyvedeny minimálně do

výšky 150 mm nad úroveň krytiny ploché střechy. Pokud má plochá střecha sklon k ţlabu

při jedné straně objektu, jsou atiky umístěny ze tří stran objektu. Kdyţ má plochá střecha

vodu svedenou vnitřním svodem, jsou atiky umístěny ze všech čtyř stran objektu.

Konstrukce atik musí být vţdy oddělena od konstrukce střešního pláště – dilatační spárou.

Vyzdívání, případně dozdívání výtahových šachet a strojoven výtahŧ.

Provádění potěrů, spádových vrstev atd.

3.2.7 KLEMPÍŘSKÉ KONSTRUKCE NA STŘECHÁCH

Úkolem klempířských konstrukcí je odvádět dešťové vody mimo stavební objekt. Materiály pro

klempířské konstrukce musí být pevné, tvárné, tvrdé odolné proti vodě a agresivním vlivŧm

- 63 -

počasí a korozi. Dŧleţité je i hledisko estetické, protoţe klempířské prvky mŧţou výrazně

ovlivnit architektonický vzhled budovy. Nejčastěji se pouţívají tyto materiály – pozinkovaný

plech, titanzinkový plech, měděný plech, hliníkové plechy, plasty, systémy Linda, Satjam.

Klempířské prvky:

Ţlaby slouţí k odvodu vody z roviny střechy u okapu. Ţlaby mohou být podokapní,

nástřešní, mezistřešní, zaatikové, lŧţkové. Podle tvaru je rozeznáváme pŧlkruhové

a hranaté. Nástřešní ţlaby se pouţívají tam, kde je pod okapem umístěn chodník (ţlaby se

musí podbednit).

Háky slouţí k upevnění okapŧ ţlabŧ ke střeše.

Svody odvádějí vodu svisle k zemi, kde jsou svody například napojeny na kanalizaci.

Okapní plech je plech pro oplechování hrany okapu.

Úţlabí vzniká prŧnikem dvou střešních rovin a odvádí vodu, která do něj stéká ke ţlabu.

Lem zdi je oplechování místa spoje střechy se zdivem (například u vikýře, nadezdívky

atd.).

Lem štítu (závětrná lišta) se pouţívá u střech, které jsou ukončeny krajovou taškou, nebo

nadezdívkou.

Olemování komínů je vlastně oplechování místa prŧchodu komínu střešní rovinou.

Obrázek č. 50. Ukázka oplechování komína a atiky.

3.3 BEZPEČNOST PRÁCE VE VÝŠKÁCH

Za práci ve výšce se označuje práce a pohyb pracovníka, při kterém mu hrozí nebezpečí pádu

z výšky, do hloubky, propadnutí, nebo sesutí. Jde o jakoukoliv výšku, kdy pracoviště

převyšuje okolí a případným pádem hrozí poškození zdraví. Je proto nezbytné zajišťovat

ochranu pracovníkŧ proti pádu. Do výškového rozdílu 1,5 m není zpŧsob ochrany předepsán

(výjimkou je práce nad vodou nebo jinými látkami), přesto je nutno práci i do této výškové

úrovně věnovat velkou pozornost. Od výšky (hloubky) 1,5 m musí být provedeno zajištění

ochrany pracovníkŧ proti pádu. Ochrana je zajišťována buď kolektivním, nebo osobním

zajištěním. Kolektivním zajištěním rozumíme – technické zajištění pomocí ochranných

a záchytných konstrukcí (ochranné zábradlí, ohrazení, lešení, poklopy, sítě, lávky apod.).

- 64 -

Osobním rozumíme zajištění pracovníkŧ pomocí zachycovacího postroje s kombinací dalších

prvkŧ, kde je kaţdý pracovník zajištěn zvlášť.

Kaţdé pracoviště, kde je nebezpečí pádu pracovníkŧ z větší výšky neţ 1,5 m je nutno

zajistit například ochranným zábradlím (výšky min. 1,1 m). Do výškového rozdílu 2 m je

moţné pouţit zábradlí jednotyčové, nad 2 m musí být zábradlí dvoutyčové.

Před započetím prací ve výškách se pracovník musí předem seznámit s technologickým

a pracovním postupem a hlavně se zpŧsobem zabezpečení pomocí – pomŧcek pro ochranu

zdraví (POZ) k zachycení pádu.

Práce, při které má pracovník pouţít POZ k zachycení pádu, se uţ povaţuje za práci

v ohroţeném prostoru. Je nutné, aby místo, kde se tento ochranný prostředek k zachycení

pádu ukotví, vyhověl statické síle min. 15 kN. Je také nutné, aby pod tímto místem

ukotvení, byl dostatečný volný prostor k zachycení případného pádu pracovníka.

Po celou dobu práce ve výšce a to i při přesunu na jiné místo, musí být pracovník

zabezpečen pracovními ochrannými pomŧckami (POV).

Při práci na střechách hrozí pracovníkŧm nebezpečí pádu z volných okrajŧ, propadnutí

střešní konstrukcí, nebo sklouznutí. Ochranu je proto potřeba zajistit pomocí ochranných

a záchytných konstrukcí a často taky pracovními ochrannými pomŧckami. Například při

ohroţení pracovníkŧ propadnutím, které hrozí například u lehkých střešních plášťŧ, je

potřeba v místě práce zhotovit pomocnou podlahu například z fošen, tak aby její šířka

byla minimálně 60 cm.

Při práci na střechách a ve výškách vŧbec je často potřeba shazovat rŧzný materiál,

předměty atd. Místo dopadu musí být vţdy předem zajištěno. Platí však to, ţe sypký

materiál, stavební suť apod. lze shazovat pouze na uzavřených shozových trasách. Platí

však přísný zákaz shazování jakýchkoli plošných předmětŧ (plech, krytina atd.), kdy

nemŧţeme přesně zajistit místo dopadu.

Zabezpečování okrajŧ střechy musí být spolehlivé a po celou dobu provádění práce ve

výškách.

Výškové práce nesmí být podle nařízení vlády č. 362/2005 Sb. vykonávány za nepříznivé

povětrnostní situace. Za takovou situaci se povaţuje bouře, déšť, sníh, námraza, vítr nad

8 m/s při práci na zavěšených plošinách, pojízdných lešeních, ţebřících nad 5 m a při

závěsu na laně u pracovních polohovacích systémŧ. V ostatních případech při rychlosti

větru nad 11 m/s. Dále v případech, kdy je viditelnost menší neţ 30 m a také kdyţ teplota

prostředí je niţší neţ – 10°C.

Pracovník pracující ve výškách musí být zdravotně a odborně zpŧsobilý.

SHRNUTÍ

Střecha je stavební konstrukce, která ukončuje stavbu shora, chrání jí proti povětrnostním

vlivŧm a měla by plnit i funkci tepelné izolace. Střecha je velice dŧleţitou částí budovy a ve

velké míře na ní závisí i ţivotnost celé budovy. Střechy rozdělujeme podle sklonu střešního

pláště, na sklonité střechy, se sklonem pláště od 10° a na ploché střechy, se sklonem pláště od

0° do 10°. Podle sklonu rozdělujeme dále sklonité střechy na šikmé střechy, se sklonem

střešního pláště 10° aţ 45° a strmé střechy, jejichţ sklon střešního pláště je větší neţ 45°.

Nosnou střešní konstrukcí se rozumí ta část střechy, která přenáší zatíţení od povětrnostních

vlivŧ, střešního pláště, eventuelních provozních účinkŧ do nosné konstrukce vlastní budovy.

Podle konstrukčního systému dělíme nosné konstrukce na krovy, vazníky, rámové soustavy,

lomenice, skořepiny, tlačené oblouky a speciální konstrukce. Krovy jsou dřevěné konstrukce,

- 65 -

které po dokončení vytvářejí prostorovou nosnou konstrukci u sklonitých střech. Krovy

vytváří tvar střechy a přenáší hmotnost střešního pláště a zatíţení, (které pŧsobí na plášť) do

nosných konstrukcí budovy, do stěn, sloupŧ a pilířŧ. Krovy se sestavují se základních

tesařských prvkŧ. Zjednodušeně si mŧţeme dřevěné krovy rozdělit na dvě skupiny. První

skupinu tvoří klasické vaznicové soustavy a druhou skupinu krokevní soustavy. Klasické

vaznicové soustavy (stojatá stolice a leţatá stolice) jsou nejpouţívanějším druhem vázaných

dřevěných krovŧ. Vazníkové konstrukce jsou tvořeny soustavou příčně uloţených střešních

vazníkŧ a pouţívají se pro větší rozpětí. Nejčastěji se s nimi setkáváme u jednopodlaţních hal,

tam, kde není moţné vybudovat střední podpěry. Střešní plášť je nenosná konstrukce a je to

část střechy, která chrání objekt před vnějšími povětrnostními vlivy a zajišťuje poţadovaný

stav vnitřních částí objektu. Střešní plášť spočívá na nosné konstrukci střechy (krovu,

vazníku). Ploché střechy jsou souvislé vícevrstvé konstrukce o malém sklonu (0°aţ max. 10°).

Ploché střechy se sestávají z nosné vrstvy (například stropní panel – u panelových objektŧ,

nebo ţelezobetonová deska) a z konstrukčních vrstev (hlavních a doplňkových), které tvoří

střešní plášť. Podle základního konstrukčního řešení střešního pláště rozdělujeme ploché

střechy na jednoplášťové, dvouplášťové a několikaplášťové.

OPAKOVÁNÍ

1. Které střechy nazýváme jako sklonité.

2. Co je to střešní plášť?

3. Co je to krov?

4. Vysvětlete pojem krokev.

5. Jaké jsou základní poţadavky kladené na ploché střechy?

4 ÚPRAVY POVRCHŦ

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat účel, rozdělení a vlastnosti vnitřních omítek.

Popsat účel, rozdělení a vlastnosti vnějších omítek.

Popsat zpŧsob ručního a strojního omítání a opravy a čištění omítek.

Popsat nejdŧleţitější body BOZP při provádění omítek.

4.1 ÚČEL ÚPRAV POVRCHŦ ZDIVA

Po kompletním dokončení hrubé stavby včetně střechy, zastropení podlaţí, osazení oken,

veškerých instalací apod., přichází na řadu úpravy povrchŧ zdiva, které mŧţeme provádět

- 66 -

rŧznými zpŧsoby. Mezi tradiční a nejrozšířenější úpravy povrchŧ patří omítky a to jak

klasické, tak i z moderních materiálŧ. K dalším, velmi rozšířeným úpravám povrchŧm patří

obklady z rŧzných materiálŧ (keramické obklady a mozaiky, dřevěné obklady, plastové

obklady, kovové obklady, kamenné obklady a jiné). Většina povrchových úprav kromě své

estetické funkce přispívá ke zpevnění a ochraně konstrukce a také k zateplení a zlepšení

akumulačních schopností interiéru.

4.1.1 OMÍTKY – TRADIČNÍ ÚPRAVY POVRCHŦ ZDIVA

Omítky patří k nejrozšířenějším úpravám povrchŧ zdiva. Povrchové úpravy tvoří lícní plochu

konstrukce. Omítky vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn a stropŧ. Slouţí hlavně

k vyrovnání nerovností zdí, proto i výběr omítky závisí na rovnosti podkladu. Při úpravách

povrchŧ platí pravidlo, ţe čím kvalitněji jsme provedli vnější i vnitřní konstrukce (zdi), tím

méně spotřebujeme materiálu při nanášení omítek. Omítky mŧţeme rozdělit do dvou

základních skupin, na omítky vnitřní a vnější.

4.1.1.1 ÚČEL OMÍTEK

Chránit konstrukci proti mechanickému poškození.

Chránit konstrukci proti povětrnostním vlivŧm (vodě, slunci atd.).

Chránit konstrukci proti biologickým vlivŧm (plísně, houby).

Zlepšovat technické vlastnosti konstrukce.

Zlepšovat akustické, tepelně – izolační, protipoţární, antistatické vlastnosti konstrukce.

Dotvářet estetický vzhled konstrukce.

Chránit konstrukci proti znečištění a zároveň umoţnit snadnou čistitelnost.

4.1.1.2 ROZDĚLENÍ OMÍTEK

Podle materiálu:

Tradiční omítky (vápenná, cementová, vápenocementová, sádrová a vápenosádrová).

Novodobé omítky (minerální, silikonové pryskyřičné – jedná se o tzv. suché směsi, které

se jen míchají s vodou).

Speciální (tepelně-izolační, sanační, uzavírací).

Podle počtu vrstev:

Jednovrstvé.

Dvouvrstvé (spodní vrstva se nazývá jádro (tl. 15 mm) a horní vrstva se nazývá štuk

(tl. 3 – 5 mm).

Třívrstvé (špric + jádro + štuk).

Podle úpravy povrchu:

Nezatřená omítka (hrubá, pouze strţená omítka).

Omítky hladké, jemné, stříkané, škrábané apod.

Podle tvaru omítaných ploch:

Omítky na rovných plochách.

Omítky na oblých plochách.

- 67 -

Omítky na profilovaných plochách.

Podle umístění v budovách:

Omítky v podzemních částech.

Omítky v nadzemních podlaţích.

Omítky v podkroví.

Podle technologie provádění:

Omítky prováděné ručně.

Omítky prováděné strojně.

Pokyny, jak omítky správně navrhovat, připravovat a provádět, jsou uvedeny v normách ČSN

EN 13914–1 Navrhování, příprava a provádění vnějších a vnitřních omítek, část 1. Vnější

omítky, dále pak v ČSN EN 13914–2 Navrhování, příprava a provádění vnějších a vnitřních

omítek, část 2. Příprava návrhu a základní postupy pro vnitřní omítky. Vnitřních i vnějších

omítek se týká také norma ČSN EN 998–1 Specifikace malt pro zdivo, a to část 1. Malta pro

vnitřní a vnější omítky, kde je stanovena definice druhŧ malt pro vnitřní a vnější omítky

a základní poţadavky na jejich vlastnosti. Norma určuje vlastnosti, které musí výrobce malt

pro vnitřní a vnější omítky dodrţovat. Uvádí značení a označování malt pro vnější a vnitřní

omítky a obecné postupy pro hodnocení shody.

Materiály pro výrobu omítek:

Pojivo (vápno, cement, sádra).

Plnivo (písek, perlit, papírové vločky).

Voda (čistá voda).

Přísady (zlepšení zpracovatelnosti, zpomalení tuhnutí).

Při výběru omítky je nutné zohlednit:

Materiál, ze kterého jsou zhotoveny konstrukce určené k omítání.

Poţadovaný vzhled omítky.

Cenu, která zahrnuje pracnost i časovou náročnost.

Účel místnosti a její vyuţití.

Rovinnost podkladu.

4.2 ÚPRAVA PODKLADŦ PŘED OMÍTÁNÍM

Před začátkem omítání musí být kompletní celá hrubá stavba, dokončeny musí být svislé

nosné konstrukce a příčky, zastropení podlaţí včetně zastřešení stavby i veškerých instalací.

Před prováděním vnitřních omítek musí být provedeny hrubé instalace ústředního vytápění,

vody, nízkého napětí a plynu a osazeny zárubně. Předpokladem pro kvalitní a pevné omítky je

jejich dobré spojení s podkladem.

Obecné poţadavky na podklad pro omítky:

- 68 -

Podklad musí být homogenní, rovnoměrně nasákavý a s optimální vlhkostí zdiva 6 %

v letním období a v zimním období max. 4 %.

Podklad musí být bez prachových částic a uvolněných kouskŧ zdiva.

Musí být rovný, dostatečně vyzrálý a nesmí se drolit.

Musí být očištěný od případných výkvětŧ.

Nesmí být zmrzlý, ani vodoodpuzující.

Musí být únosný, pevný a chemicky stabilní.

K zajištění pevného trvalého spojení omítky s podkladem se na podklad nanáší spojovací

vrstva – penetrační nátěr, nebo postřik tzv. „špric“ z řídké cementové malty. Postřik se

provádí síťovitě s minimálním pokrytím 50 %. Pokud je podklad velmi suchý, je nutné jej

lehce postříkat vodou. Pro postřik (tzv. „špric”) se pouţívá cementová nebo vápenocementová

malta. Spotřeba se pohybuje kolem 4 kg/m2. Zdivo, které je hodně vlhké, z dŧvodu špatné

ochrany během stavby, například stékáním ze stropŧ, nebo zdivo promočené deštěm

a podobně (vlhkost vyšší neţ 10 %), se nedoporučuje omítat. Před omítáním je nutné provést

jeho vysušení, a to buď přirozeně – vlivem teplého počasí, nebo pomocí vysoušečŧ. Naopak

v letních měsících, kdy dojde k velkému rozehřátí zdiva, se nedoporučuje omítat bez

předchozího navlhčení. To platí i o silně nasákavých podkladech, které se musí před

omítáním navlhčit, aby neodebíraly vodu z malty.

Podklad z cihelného zdiva. Loţné spáry cihelného zdiva by měly být vyplněny maltou cca

5 – 10 mm pod povrch zdiva. Suché a silně nasákavé cihlové zdivo je nutno před omítáním

navlhčit.

Betonový podklad. Beton mŧţeme v létě začít omítat cca 8 týdnŧ po betonáţi, v zimě asi po

80 dnech bez mrazu. Pokud je betonová plocha znečištěna odbedňovacími oleji, je potřeba

povrch očisti (tryskáním, nebo pomocí speciálních chemických prostředkŧ). Přilnavost

omítky k betonovému podkladu se zlepšuje pouţitím cementového postřiku.

Pórobetonový podklad. Větší dráţky, díry a malé nerovnosti podkladu je nutné nejpozději tři

dny před zahájením omítacích prací vyplnit omítacím materiálem a nahrubo stáhnout.

Omítání stěn z pórobetonových tvárnic je moţné aţ po jejich dostatečném vysušení. Viditelně

mokré zdivo nemŧţeme omítat. Před nanášením omítek je potřeba podklady z pórobetonu

očistit od prachu. Při teplém a větrném počasí se doporučuje podklad navlhčit vodou.

Dřevocementový podklad. S omítáním mŧţeme začít aţ po dostatečném vysušení zdiva

(jádrového betonu a tvarovek). Povrch izolačních desek, resp. tvarovek musí být bez prachu

a odbedňovacích prostředkŧ (olejŧ, voskŧ apod.), znečištěné plochy je třeba očistit. Mokré

desky je před omítáním potřeba nechat vyschnout.

Podklad z plynobetonových, nebo plynosilikátových tvárnic. Podklad je nutné navlhčit

a opatřit cementovým postřikem. Po vyschnutí se nahazuje základní omítková vrstva

maximální tloušťky 12 mm

Všechny styky dvou rŧzných podkladních materiálŧ (beton – cihla, pórobeton – cihla,

heraklit – cihla apod.) ve vnějším i vnitřním prostředí by měly být vyztuţeny sklotextilní

síťovinou s velikostí ok cca 8 x 8 mm, nebo rabicovým pletivem. Výztuţ se klade do

jádrové omítky pod její povrch (krytí min. 3 mm), maximálně však do 1/3 tloušťky pod její

povrch. Jádrová omítka se provádí ve dvou vrstvách – do první se vmáčkne pletivo nebo

- 69 -

tkanina a hned se nanese další vrstva. Pás výztuţe by měl být minimálně tak široký, aby

přesahoval 150 mm na kaţdou stranu od styku.

Osazování omítacích profilŧ. Dříve neţ se začne omítat, je třeba osadit omítací profily.

Volba typu profilu závisí na jeho funkci a na materiálu omítky. Omítací profily se lepí bodově

k podkladu vhodným materiálem.

4.3 VNITŘNÍ OMÍTKY

Provádění vnitřních omítek je doporučeno začínat nejdříve dva měsíce po vyzdění stavby,

kdy je zdicí malta dostatečně vyzrálá a má optimální vlhkost. V zimních měsících je nutné,

aby teplota okolí a omítaného povrchu neklesla během omítání a zrání omítek pod +5° C.

Povrch zdiva musí být soudrţný a čistý bez prachových částic a mastnoty. Vnitřní omítky se

liší od vnějších podkladní i lícovou vrstvou. Pouţívají se malty z měkčích materiálŧ, protoţe

nemusí odolávat vlivŧm povětrnosti a umoţňují dokonalejší vyhlazení povrchu.

4.3.1 OMÍTKY STĚN

Třívrstvá omítka je sloţená z postřiku řídkou cementovou maltou, hrubé omítky (jádrové

vrstvy) z vápenné nebo vápenocementové malty a z jemné vrchní vrstvy z vápenné malty

(štuku). Tloušťka hrubé omítky (postřiku včetně jádra) je 12 – 18 mm, tloušťka jemné

omítky (štuku) je 2 – 4 mm. Kvalita celé omítky závisí na kvalitě jednotlivých vrstev, ze

kterých se omítka skládá.

Dvouvrstvá omítka se provádí, pokud jsou omítané stěny svislé a vykazují dostatečnou

rovinnost. V případě vápenné, vápenocementové a cementové omítky se sestává z jádra

a ze štukové vrstvy.

Jednovrstvá omítka stěn se provádí jako hrubá vápenná (povrch se rovná lţící), hrubá

zatřená vápenná, vápenocementová (po nahození se urovná dřevěným stíradlem), hladká

vápenná (povrch se pečlivě uhladí dřevěným hladítkem) a cementová (povrch se pečlivě

uhladí ocelovým hladítkem).

4.3.1.1 VÁPENNÉ OMÍTKY

Vápenná hrubá omítka: jednovrstvá omítka, která se nahazuje v tloušťce 10 – 15 mm.

Povrch omítky se zatře lţící, nebo dřevěným stíradlem (pak se jedná o zatřenou hrubou

omítku). Pouţití: na pŧdách, štítech, komínech.

Vápenná hladká omítka: provádí se buď jako jednovrstvá o tloušťce 15 mm nebo jako

dvouvrstvá o tloušťce jádra 15 mm se štukem o tloušťce 5 mm. Do malty se přidává jemný

písek. Povrch se hladí plstěným, nebo dřevěným hladítkem.

Vápenná omítka štuková: Nanáší se ve dvou vrstvách. Spodní vrstvu tvoří jádro tloušťky

13 – 15 mm, lícní vrstvu tvoří štuk tloušťky 3 aţ 5 mm. V současném stavebnictví je slovem

štuk označována jemná maltová směs zrnitosti maximálně do 1 mm, která se v tenké vrstvě

nanáší na jádrovou omítku. Jedná se tak o povrchovou vrstvu – finální úpravu omítky. Sloţení

této směsi, její účel a zpŧsob pouţití je však odlišný od štuku v pŧvodním slova smyslu. Na

- 70 -

historických stavbách je slovem štuk označována hmota sloţená ze sádry, hašeného vápna,

jemného písku, najemno drcených cihel či mramoru a vody. Jedná se tedy o speciální, velmi

jemnou a přilnavou maltovou směs, která umoţňuje vytvářet pomocí modelačních nástrojŧ

nejrŧznější plastické ornamenty. Štuková omítka se v dnešní době provádí zásadně filcováním

a jedná se o jednu z nejčastěji uţívaných omítek. Nejpouţívanější je vápenný štuk. Míchá se

cca z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence nebo jemného křemičitého písku.

Štuková omítka s přísadou sádry: Nanáší se také ve dvou vrstvách. Spodní vrstvu tvoří

jádro, které se nanáší v tloušťce do 10 mm. Do štuku, který tvoří lícní vrstvu, se přidává

pomalu tuhnoucí sádra. Povrch se hladí plstěnými nebo ocelovými hladítky. Pouţití je jen do

suchých prostor.

4.3.1.2 SÁDROVÁ OMÍTKA

Sádrová omítka patří svým vzhledem k nejdokonalejším omítkám, které se pouţívají hlavně

v reprezentativních prostorách. Jde o dvouvrstvou omítku, kde jádro tvoří vápenocementová

malta. Štuk se provádí sádrovou omítkou tloušťky do 5 mm, který se uhladí ocelovými

hladítky. Pro zpomalení tuhnutí sádrové malty se přidává klihová voda.

Obrázek č. 51. Strojní provádění sádrové omítky

4.3.1.3 VÁPENOCEMENTOVÉ OMÍTKY

Vápenocementová hrubá omítka má pouze jednu vrstvu v celkové tloušťce 12 – 15 mm.

Vápenocementová hladká omítka je dvouvrstvá s jádrem v tloušťce 12 mm a štukovou

vrstvou 2 aţ 4 mm.

Vápenocementová zatřená omítka. Jedná se o jednovrstvou, nebo dvouvrstvou omítku

tloušťky 10 – 15 mm z malty cementové nebo vápenocementové. Povrch se zatírá dřevěnými

hladítky. Její pouţití je v místnostech se zvětšenou vlhkostí a do prostor, kde se předpokládá

zvýšená moţnost mechanického opotřebení.

4.3.1.4 CEMENTOVÉ OMÍTKY

Cementová pálená omítka. Je to dvouvrstvá, částečně vodotěsná omítka, kde jádro tvoří

cementová malta tloušťky 12 mm a lícní vrstva je jemná cementová malta v tloušťce do

4 mm. Cementová pálená omítka se provádí tak, ţe se na cementové jádro natahuje velmi

- 71 -

jemný cementový štuk, jehoţ povrch se za stálého kropení štětkou a poprašování cementem

hladí mokrým ocelovým hladítkem tak dlouho aţ povrch ztmavne. Vypálený povrch je tedy

vrstva čisté cementové kaše, která je dobře spojená s jádrem. Protoţe pálená omítka je

částečně vodotěsná, její pouţití je v prostorách se zvýšenou vlhkostí (prádelny, garáţe

umývárny apod.). Po dokončení se omítka musí 2 aţ 3 dny vlhčit.

Cementová omítka zatřená (jednovrstvá) je z cementové malty tloušťky 12 mm, zatřené

dřevěným stíradlem. Hladká je stejná jako zatřená, ale povrch je uhlazen dřevěným hladítkem.

4.3.2 OMÍTKY STROPŦ

Omítky stropů se zpravidla provádějí ve dvou nebo ve třech tenkých vrstvách a řídí se druhem

nosného podkladu a účelem místnosti. Nepouţívají se však zpravidla omítníky jako u stěn.

Napojení plochy stropu na plochu stěny se dnes provádí ostrým rohem.

Vápenná omítka ţelezobetonových stropŧ se provádí v tloušťce 15 mm. Pouţívá se na

rovné nebo trámové ţelezobetonové stropy.

Hladká štuková omítka ţelezobetonových a cihelných stropŧ. Je to nejčastěji pouţívaná

třívrstvá omítka. První vrstvu tvoří cementový postřik. Tloušťka druhé, jádrové vrstvy je

13 mm. Poslední vrstvu tvoří štuk, který se dohladí plstěným hladítkem.

Hladká štuková omítka stropŧ na jednoduchém a dvojitém rákosování. Je to třívrstvá

omítka, tloušťky 20 mm. Pouţívá se na dřevěné stropy, u nichţ rákosové rohoţe nesou

omítku. První vrstvu tvoří vápenosádrový postřik, druhou vrstvu tvoří jádrová omítka

v tloušťce 10 – 15 mm. Poslední vrstvu tvoří štuková vrstva z jemné vápenné malty, která se

uhladí dřevěným a líc plstěným hladítkem.

V případě, ţe se u trámových stropŧ vytváří rovný podhled, jsou omítky nanášeny na

tzv. nosiče omítek. Nosiče omítek jsou vytvořeny z rabicového, kovového, nebo

keramického pletiva. Pletivo musí být dobře uchyceno a napnuto. Omítat je potřeba maltou

vysoké kvality, která má dobrou přilnavost. Tloušťka omítky je větší, protoţe musí dojít

k dokonalému obalení pletiva.

4.3.3 ZVLÁŠTNÍ OMÍTKY

Perlitová omítka má tepelně – izolační vlastnosti, pojivem je portlandský cement, jemný

a čistý vápenný hydrát nebo hašené vápno. Jako plnivo se pouţívá čistý ostrohranný písek se

zrnitostí 0,5 – 2 mm a expandovaný perlit. Perlitová omítka je vhodná na stěny, oddělující

vytápěné prostory od nevytápěných.

Protipoţární omítka se pouţívá především pro ochranu ţelezobetonových a ocelových

konstrukcí. Má vysokou protipoţární odolnost a nízkou tepelnou vodivost. Vyrábí se na bázi

sádrových, nebo cementových omítek s přísadami z expandované slídy, azbestových vláken,

skleněných vláken atd.

- 72 -

Barytová omítka se pouţívá v místnostech s rizikem rentgenového záření. Sloţení omítky

a celkovou tloušťku ovlivňuje předpokládaná intenzita záření.

Sanační omítka je vhodná pro sanace a opravy vnitřních i vnějších omítek. Jako plnivo se do

sanačních omítek pouţívají expandovaná břidlice, expandovaná struska, perlit, kuličky nebo

drť z polystyrénu, pemzová drť apod. Omítka musí být nanášena na vlhký podklad. Kdyţ je

celková tloušťka vrstev větší neţ 25 mm, je nutné do omítky vloţit výztuţ. Směs se musí

míchat přesně podle návodu, nesmí se do ní přidávat ţádné další přísady a musí být

zpracována rychle. Malta, která spadne na zem, nesmí být znovu pouţita. Následující 3 aţ

4 dny po nanesení musí být omítka udrţována vlhká.

Tenkovrstvé omítky. Skládají se z pojiv (vysokomolekulární látky ve formě vodní disperze

nebo roztokŧ v organickém rozpouštědle), plniv (vápenec, křemičitanový písek, vláknité

materiály apod.) a zlepšujících přísad. Rozdělení je podle pouţitého pojiva na silikátové,

disperzní, polymercementové atd.

Mistral omítka je vodou ředitelná disperzní omítka, ve formě pasty, na vnější i vnitřní

povrchy. Lze ji pouţít na základní omítky, betony, sádrokarton, dřevo a jeho aglomeráty

a kovy. Je odolná proti oděru, je vodoodpudivá, prodyšná pro vodní páry a dobře odolná

klimatickým vlivŧm. Omítka se vyrábí ve třech základních zrnitostech: 1 mm, 1,5 mm

a 2 mm.

Omítka Ytong je speciálně vyvinuta omítka pro vnitřní omítání pórobetonu.

Stěrkové omítky z plastŧ jsou pruţné a při schnutí mají minimální objemové změny. Jako

jednovrstvé tvoří podklad pod glejové, latexové a olejové nátěry, nebo tapety. Jako dvojvrstvé

se provádějí v případě, ţe potřebujeme vysokou jakost povrchu. Nanáší se stříkáním

a roztírají ocelovými hladítky. Hrubá omítka je tl 0,5 – 1 mm. Omítkovou kašovitou směs

tvoří jemná výplň z drceného kamene a plastŧ. Jejich výhodou jsou přesné rovné plochy

zdiva.

4.3.4 OMÍTKY MONTOVANÝCH OBJEKTŦ

Jemná vápenná omítka z aktivovaného štuku se pouţívá se pro omítání monolitických

a prefabrikovaných konstrukcí. Jedná se o aktivovaný štuk s přísadou disperze. Příprava

vápenné kaše se provede buď vyhašením vzdušného mletého vápna, nebo promíšením

vápenného hydrátu s vodou v aktivační míchačce po dobu 5 – 10 minut. Kaše se nechá

odleţet nejméně 3 dny. Vlastní malta se vyrobí z drobného kameniva, vápenné kaše a vody.

Po vyspravení dutin a spár maltou se plocha očistí a omyje. Na vyspravený a vlhký povrch se

nanese v tenké vrstvě zatírací štuk a rozetře se s cementovou prašnou vrstvičkou pokrývající

povrch betonu. Po zavadnutí se ocelovým hladítkem nanese aktivovaný štuk v tloušťce cca

1 aţ 2 mm. Štuk se uhlazuje plstěným hladítkem za současného kropení štětkou.

Stěrkové omítky ze syntetické omítkoviny se pouţívají na ţelezobetonové panely, litý

beton, plynobeton, plynosilikát apod. Pouţití této omítky je vhodné tam, kde povrch dílcŧ

nevyţaduje velké vyrovnávání povrchu stěn a stropŧ. Před nanášením se musí podklad omýt

a vyspravit polymercementovou stěrkou. Stěrkové omítky se nanášejí v jedné nebo ve dvou

vrstvách ručně (hladítky, stěrkami, a válečky) nebo stříkáním. Na vyspravený povrch se

nanese první vrstva nejprve na strop a pak na stěny. Nanášení by mělo být v rovnoměrné

- 73 -

vrstvě. Do 10 aţ 15 minut se musí provést rozetření ocelovými hladítky v podélném i příčném

směru. Druhá vrstva se provádí rovnoměrným nástřikem jedním směrem. Na hladké a rovné

podklady se mŧţe provést místo prvního nástřiku jenom vyspravení drobných nerovností

a provede se jen jeden nástřik.

4.3.5 POSTUP PRÁCE PŘI RUČNÍM OMÍTÁNÍ STĚN A STROPŦ

4.3.5.1 OMÍTÁNÍ STĚN

Omítaná stěna se očistí a pokropí vodou, aby neodebírala vodu z malty. Na pletivo, pod

keramické obklady a na betonové konstrukce se provede postřik z cementové malty, který

tvoří podklad pod následnou jádrovou omítku. Na omítanou stěnu se provedou terče z malty,

o prŧměru cca 250 mm, ve vzdálenosti cca 1 m ve vodorovném i svislém směru (ve

vodorovném směru se budou provádět postupně s postupem omítání). Do terčŧ se svisle osadí

dřevěné vodící lišty profilu cca 15/10 mm (nebo se pouţijí ocelové omítníky). Vodováhou se

upraví tak, aby byly umístěny přesně svisle. Pomocí metru se osadí tak, aby určovaly

správnou tloušťku jádrové omítky. Mezi dvě vodící lišty se provede pruh omítky. Omítka se

nahazuje zednickou lţící od podlahy ke stropu, po úsecích dlouhých cca 1 m. Jádro nahozené

mezi dřevěné vodící lišty (nebo kovové omítníky) se zarovnává prknem, které se vede po

vodících lištách (omítnících) zdola nahoru šikmými pohyby. Zachycená a strţená malta se

sklepává do truhlíku. Následuje nahození dalšího metrového úseku, aţ se dojde ke stropu. Po

dokončení pruhu omítky od podlahy ke stropu se vodící lišty odstraní a mezera se zatře

maltou. Potom omítkáři upraví jádrovou vrstvu dřevěným hladítkem (u dvouvrstvých omítek

musí povrch zŧstat trochu drsný). Takto se provedou všechny jádrové omítky i podkladní

cementové omítky pod obklady.

Obrázek č. 52. Postřik z cementové malty.

Při omítání ostění oken a dveří se v rozích zdiva osadí (na jiţ provedenou omítku) hoblované

latě, které budou přesahovat líc omítaného ostění o tloušťku omítky. Latě se ke zdivu připevní

pomocí skob a budou nahrazovat vodící lať. Rámy oken a zárubně je nutné oblepit papírovou

lepící páskou, aby nedošlo k jejich znečištění a poškození maltou.

Štuková omítka se natahuje v tloušťce 2 aţ 4 mm na upravené a zavadlé jádro, které musí

být dobře navlhčené, aby se štuková vrstva s jádrem dobře spojila. Nejdříve se nanáší štuk na

stropní plochy a teprve potom na svislé stěny. Štuk připravený na hladítku se natahuje

- 74 -

krátkými a vlnivými pohyby. Hranu hladítka je nutné přitlačovat k povrchu jádra, aby se

dodrţela předepsaná tloušťka štukové vrstvy. Následuje její roztírání krouţivými pohyby,

utahování a vyhlazování plstěnými hladítky za mírného vlhčení, aţ se povrch spojí v hladkou

celistvou plochu. Tato úprava se však provádí aţ po zavadnutí. Povrch se nesmí upravovat

předčasně ani nechat přeschnout, jinak se těţko dohlazuje.

Poznámka:

Ocelové omítníky jsou 2 m dlouhé, na jednom konci ohnuté do skoby, na druhém volné pro navlečení

pohyblivých trnŧ. Omítníky se přibíjejí svisle do spár zdiva asi 200 mm od rohŧ, mezi ně se v předepsané

vzdálenosti osadí ostatní mezilehlé omítníky, které se šňŧrou nebo latí vyrovnají do roviny omítníkŧ rohových.

4.3.5.2 OMÍTÁNÍ STROPŦ

Přechod ze stropu na stěny se dělá fabionem (obloučkem) poloměru do 50 mm nebo ostrými

hranami bez viditelných vln. Jádro se zaobluje dřevěnou latí, někdy i lahví. Před vlastním

omítáním je nutné nanést na strop základní postřik cementovou maltou, který bude slouţit

k lepšímu přichycení omítky. Po jeho zaschnutí (cca 24 hodin) se začne s prováděním vlastní

omítky. Omítání stropŧ se provádí obdobně jako omítání stěn, ale bez pouţití vodících lišt.

Vodící lišty se nahradí pruhy malty, vytvořenými mezi maltovými terči a staţenými na

poţadovanou tloušťku omítky. Omítání se provádí z kozového lešení. Štuková vrstva omítky

se mŧţe provádět aţ po dostatečném zatvrdnutí a vyzrání jádrové vrstvy, to je za cca 2 dny po

provedení jádrové omítky. Jádrová omítka musí být pevná a zbavená nečistot. Před nanášením

štuku je potřeba povrch navlhčit, aby nedocházelo k odsávání vody ze štuku. Štuk se na

podkladní vrstvu nanáší ocelovým hladítkem a roztírá se tak, aby tloušťka vrstvy byla cca 2,5

mm. Po lehkém zavadnutí se povrch přetře filcovým hladítkem za současného zkrápění

vodou.

4.4 Vnější omítky

Vnější omítky se doporučuje provádět nejdříve dva měsíce po vnitřních omítkách, aby došlo

k dostatečnému vysušení zdiva. Povrch zdiva musí být soudrţný a čistý bez prachu

a mastnoty. Provádět vnější omítky v zimním období se nedoporučuje.

Omítání se většinou provádí ve třech vrstvách. Nejprve se nanáší spojovací vrstva tzv. „špric“

z řídké cementové malty. Postřik se provádí s minimálním pokrytím 50 %. Pokud je podklad

velmi suchý, je vhodné jej postříkat vodou. Pro postřik se pouţívá cementová nebo

vápenocementová malta. Spotřeba se pohybuje kolem 4 kg/m2. Další vrstvu tvoří jádrová

omítka, kterou je potřeba před nanesením vrchní omítky nechat dostatečně proschnout,

doporučuje se schnutí 1 mm tloušťky omítky za 1 den (při normálních teplotách). Vnější

omítky jsou částečně vodoodpudivé a zároveň jsou i vysoce paropropustné. Protoţe jsou

přímo vystaveny pŧsobení vnějšího prostředí, jsou na ně kladeny vysoké nároky – musí

přenést tahy a tlaky od smrštění a roztaţení vlivem změn teplot atd.

- 75 -

4.4.1 DRUHY VNĚJŠÍCH OMÍTEK

4.4.1.1 VÁPENNÉ OMÍTKY

Hrubá vápenná omítka. Jednovrstvá omítka tloušťky 15 – 20 mm. Malta se nanáší na

zaschlý a znovu navlhčený postřik z vápenocementové malty a uhladí se dřevěnými hladítky.

Hladká vápenná omítka se provádí jako dvouvrstvá i jako jednovrstvá. Povrch je hlazený,

stříkaný apod. Pokud se provádí stříkaná, provádí se bez jádra přímo na zdivo a má menší

ţivotnost.

Štuková omítka je dvouvrstvá omítka s jádrem, v tloušťce 8 – 12 mm a štukem o tloušťce 3 –

5 mm. Povrch se uhladí plstěným nebo molitanovým hladítkem nebo se ozdobně vyrývá.

4.4.1.2 VÁPENOCEMENTOVÉ OMÍTKY

Vápenocementové omítky (dnes většinou v suchých směsích).

Hrubá s nezatřeným povrchem (provizorní).

Hrubá se zatřeným povrchem (časté u RD, zdobí se).

Hladká (zdobí se, barevně natírá nebo opatřuje šlechtěnou omítkou).

Štuková vápenocementová.

Obrázek č. 53. Břizolitová omítka.

4.4.1.3 ŠLECHTĚNÁ VÁPENOCEMENTOVÁ ŠKRÁBANÁ OMÍTKA (BŘÍZOLIT).

Je dvouvrstvá omítka s jádrem v tloušťce 8 – 12 mm z malty vápenocementové, na které

přijde lícní vrstva z malty vápenocementové s přísadou ostrých pískŧ, slídy a barvy (dodává

se jako suchá směs) o tloušťce do 1 mm. Nanáší se strojně nebo ručně (stříkání břízovými

košťaty). Po úpravě povrchu se omítka kartáčuje, čímţ se vydrolí a obnaţí slída. Břízolitová

omítka mŧţe být škrábaná nebo kartáčovaná, stříkaná a jednovrstvá šlechtěná (bez jádra,

dva nánosy).

- 76 -

4.4.1.4 CEMENTOVÉ OMÍTKY

Cementová omítka. Jednovrstvá omítka v tloušťce 15 – 20 mm, která se vyhlazuje

dřevěnými hladítky.

4.4.1.5 ŠLECHTĚNÁ CEMENTOVÁ OMÍTKA UMĚLÝ KÁMEN

Umělý kámen je šlechtěná dvouvrstvá cementová omítka, která patří mezi nejodolnější

typy omítek. Je odolná proti mechanickému poškození a proti povětrnostním vlivŧm. Jádro

tvoří cementová malta v tloušťce 15 – 20 mm a lícní vrstvu tvoří cementová malta s

kamennou drtí. Povrch se upravuje vymýváním, vyhlazením, broušením, pemrlováním

(kamenická úprava). Pouţití: na sokly, někdy i celé budovy.

Poznámka:

Šlechtěné omítky jsou modifikované povrchové úpravy, připravené v pastovitém, nebo suchém stavu. Po

nanesení vytváří plastický obraz fasády. Podklad tvoří zahlazená omítka nebo cementová modifikovaná stěrka,

která se upraví penetrací. Po zaschnutí penetrace se omítkovina nanese pomocí ocelového hladítka nebo stříkací

pistolí. Po nanesení se ještě zpravidla rŧzným zpŧsobem strukturuje.

4.4.2 POSTUP PRÁCE PŘI RUČNÍM OMÍTÁNÍ FASÁD

Tradiční ruční omítání. Na předem připravený, navlhčený podklad se připravená čerstvá

omítková malta nanáší nerezovým hladítkem nebo se nahazuje zednickou lţící. Potom se

povrch nahrubo (pomocí vedení omítníkŧ) stáhne do roviny latí. Omítníky jsou vodící lišty,

které zajišťují dosaţení potřebné tloušťky malty. Jsou buď z oceli, dřeva, nebo z plastu.

Jádrová omítka se nahazuje v jedné nebo ve dvou vrstvách. Po zatvrdnutí omítky se

omítníky vyjmou a vzniklé díry se zatřou maltou a uhladí se. Lícní vrstva se nanáší na

zatvrdlou a navlhčenou jádrovou vrstvu v potřebné tloušťce a uhlazuje se plstěnými nebo

molitanovými hladítky. Pro lepší přilnavost omítky na dřevě a oceli, překrýváme tyto

konstrukce kovovým pletivem s dostatečným přesahem. Štuková omítka se nanáší na

nahrubo staţený, podle potřeby mírně navlhčený, vţdy však dostatečně vyzrálý povrch

jádrové omítky, nerezovým hladítkem v tloušťce 3 aţ 5 mm. Po zavadnutí se povrch navlhčí

a vyhladí plastovým hladítkem.

Obrázek č. 54. Ukázka ručního omítání

- 77 -

Míchání malty. Vţdy se míchá celý obsah pytle s předepsaným mnoţstvím vody (uvedeno na

obalu) v samospádové míchačce 3 aţ 5 minut.

Vyztuţování venkovních omítek omezuje tvorby trhlin. Vyztuţení se provádí například

vloţením sklotextilní výztuţe do jádrové omítky, nebo zastěrkováním sklotextilní výztuţe na

zralou jádrovou omítku. Jak jsme si uţ uvedli v kapitole vnitřních omítek, vyztuţování se

doporučuje provádět na styku rŧzných materiálŧ podkladu, nebo u podkladŧ tvořených

smíšeným zdivem atd.

4.4.3 POVRCHOVÉ ÚPRAVY VNĚJŠÍCH OMÍTEK

Mezi povrchové úpravy vnějších omítek patří nátěry, nástřiky a obklady.

4.4.3.1 FASÁDNÍ NÁTĚRY A NÁSTŘIKY

Zajišťují estetický vzhled konstrukce, barevnou stálost, ale hlavně chrání fasádu a tím i celou

konstrukci, před vlivy venkovního prostředí, zejména před vlhkostí. Na druhou stranu, dobrý

fasádní nátěr musí být paropropustný. To znamená, ţe musí umoţňovat dobrý prostup

vzdušné vlhkosti (ve formě páry) z vnitřku podkladní konstrukce. Základní podmínkou pro

provádění fasádních nátěrŧ a nástřikŧ je rovný a hladký podklad, očištěný od pevných

nečistot. Podklad pro penetraci musí být suchý. Pokud se podklad čistí tlakovou vodou, je

potřeba dodrţet alespoň 48 hodin na jeho vyschnutí. Při aplikaci na vápennou, nebo

vápenocementovou omítku musí být dodrţena lhŧta pro dostatečné zkarbonizování podkladu,

a to alespoň 4 týdny. Penetrace se provádí správně naředěným příslušným penetračním

přípravkem a to nátěrem a tupováním (nejlépe malířskými štětkami). Místa, která mají niţší

soudrţnost, je nutné napouštět i několikanásobně. Vlastní krycí nátěr se provádí optimálně

naředěnou barvou ve dvou vrstvách. Technologická přestávka mezi jednotlivými operacemi

včetně penetrace je 24 hodin. Minimální teplota podkladu pro provádění fasádních nátěrŧ je +

8°C.

Fasádní nátěry se vyrábějí na bázi akrylátu, křemičité náplně, silikonu a dalších moderních

materiálŧ. Pouţívané jsou i tradiční druhy nátěrŧ, jako nátěr řídkou vápennou maltou,

vápnokazeinový nátěr nebo cementový nátěr. Rŧzné fasádní nátěry se aplikují na rŧzné

podklady. Například akrylátový nátěr je určený pro ošetření fasád, betonových konstrukcí

a interiérŧ. Zajišťuje účinnou ochranu proti vlivŧm počasí a agresivním látkám obsaţeným

v ovzduší. Silikátový nátěr je matná, vodoodpudivá barva určená k nátěru fasád i tradičních

omítek, cihlových zdí, minerálních omítek, silikátových omítek a silikon-silikátových omítek.

Při rozhodování o volbě nátěru je nutné posoudit:

Technické podmínky (vlastnosti podkladu, poţadavky na paropropustnost, poţadavky na

nasákavost, předpokládané klimatické podmínky, atd.).

Estetické poţadavky.

Zpŧsob nanášení.

Stupeň zatíţení (vlastnosti vnějšího prostředí).

Minimální ţivotnost nátěrového systému.

Dosaţitelnost (přístupnost) pro případné opravy a údrţbu.

Náklady na údrţbu.

Pořizovací cena nátěrového systému.

- 78 -

4.4.3.2 OBKLADY

Sokly a ostatní plochy, na kterých bude proveden obklad, se musí omítat pevnou omítkou

(s přídrţností větší neţ 0,3 MPa). Nejprve se provede postřik cementovou maltou, s pokrytím

min. 75 % plochy. Jako další se provede cementová nebo vápenocementová jádrová omítka.

Tloušťka těchto omítek se pohybuje od 10 do 20 mm. Před omítáním se musí prověřit detail

ukončení vodotěsné izolace, nebo izolace proti zemní vlhkosti, aby nedocházelo k zavlhání

soklu a tím i stavby. Na tuto omítku lze potom lepit keramický nebo kamenný obklad.

Keramický obkladový prvek do vnějšího prostředí musí mít malou nasákavost a musí být

mrazuvzdorný. Obklady se osazují buď kontaktně (lepí se vhodným lepícím tmelem), nebo se

osazují na nosnou konstrukci (zavěšené fasády, sokly). Dalším typem obkladŧ jsou například

obklady z cihelných páskŧ.

4.4.4 NOVODOBÉ A SPECIÁLNÍ OMÍTKY A NÁSTŘIKY

Jde o tzv. suché směsi, které jsou jiţ předem namíchány v potřebném mnoţství a na stavbě se

jen smíchají s předepsaným mnoţstvím vody.

Výhody:

Dobrá přilnavost.

Snadná zpracovatelnost.

Vodoodpudivost.

Propustnost vodních par.

Objemová stálost.

Samočisticí efekt.

4.4.4.1 NOVODOBÉ OMÍTKY

Minerální omítky jsou vyráběny jako jednosloţkové šlechtěné omítky na bázi cementu

a vápenného hydrátu. Pod vrstvu minerální omítky se musí uţít disperzní nátěr.

Minerální omítky na klasický podklad. Pojivem je portlandský cement, do kterého se

přidávají minerální přísady, plnivem je křemičitý písek.

Lehké minerální omítky. Pojivem je portlandský cement, jako plnivo je pouţito bílého

mramorového zrna.

Oba tyto druhy omítek mají dobrou přilnavost a jsou objemově stálé. Pouţívají se jak pro

běţné omítky (vnější, vnitřní), tak i pro dodatečné zateplovaní. Mŧţou být buď hladké, nebo

strukturované. Nanáší se strojně, u malých ploch ručně.

Silikátové omítky jsou vyráběny jako tenkovrstvé, jednoduše zpracovatelné, eventuelně

probarvené, na bázi vodního skla. Struktura pohledové vrstvy mŧţe být rýhovaná s velikostí

zrna 2 mm, nebo zrnitá s velikostí zrna 1 – 3 mm. Silikátové omítky se pouţívají na rodinné

a bytové domy, panelové domy, občanské i prŧmyslové stavby. Silikátové omítky mají

vysokou odolnost proti vodě a špinění, dlouhou ţivotnost, jsou omyvatelné a odolávají

hnilobě a plísním.

- 79 -

Silikonové omítky. Pojivem je cement, doplněný o přísady rŧzných plastŧ, derivátŧ na bázi

křemíku, rŧzných druhŧ olejŧ apod., plnivem je křemičitý písek. Výhodou těchto omítek je

vodoodpudivost, paropropustnost a odolnosti proti agresivnímu prostředí. Provádí se jako

jednovrstvé i dvouvrstvé, pokládat je lze i na vlhký podklad.

Umělé pryskyřičné (akrylátové) omítky. Pastovité omítky, pojivem je akrylátová disperze,

nebo roztok epoxidové pryskyřice na bázi akrylátŧ. Po nástřiku pryskyřičné pasty se do ní

vtlačí kamenivo prŧměru do 8 mm a po vytvrzení pryskyřice se nanese uzavírací nátěr.

Omítka se nanáší strojně, jen na malých plochách ručně.

4.4.4.2 SPECIÁLNÍ OMÍTKY

Sanační omítky jsou tzv. hydrofobní omítky. Zabraňují vzlínání vody a prostupu vody nebo

vlhkosti do konstrukce a tím zabraňují tvoření tzv. výkvětŧ. Pouţíváme je všude tam, kde by

se jiné omítky vlivem vlhkosti poškodily. Taková místa poznáme podle krystalizace solí na

povrchu omítky, nebo podle zničených nátěrŧ a omítek. Speciální přísady v sanační omítce

zpŧsobují její vysokou pórovitost, umoţňují rychlé a stálé odpařování vlhkosti ze zdiva do

vnějšího prostředí a tím minimalizují vzlínání vody ve zdivu směrem nahoru.

Tepelně-izolační omítky slouţí ke zvýšení tepelně – izolačních vlastností konstrukce.

Pojivem je cement a vápno, plnivem je kamenivo a expandovaný perlit, nebo polystyrénové

kuličky. Omítky jsou dodávány jako hotové směsi pod rŧznými obchodními názvy. Tepelně –

izolační omítku lze nanášet na zdivo z pálené cihly, betonových tvárnic i na beton

a pórobeton, všechny spáry ve zdivu však musí být uzavřeny. Po nanesení postřiku se směs

zpracuje podle návodu na obalu. Nanesení se provede dřevěnou navlhčenou latí, provede se

stáhnutí a povrch se uţ dále nehladí. Pro dosaţení dobrého tepelně – izolačního účinku, je

doporučená tloušťka vnější omítky minimálně 4 cm. Při větších tloušťkách nanášíme omítku

ve více vrstvách. Předchozí vrstvy je ale potřeba nechat dostatečně vyzrát. Tepelně – izolační

omítku je nutné chránit konečnou povrchovou úpravou z jemné malty, tenkou omítkou nebo

fasádním nástřikem.

Tenkovrstvé (makromolekulární) omítky, tvoří konečnou úpravu povrchŧ fasád o tloušťce

1 aţ 5 mm. Jako podklady jsou pro ně vhodné soudrţné vápenocementové a cementové

omítky a tmely, pórobeton a také upravená plocha pěnového polystyrenu, polyuretanu

a cementovláknitých desek.

Dekorativní omítky jsou vyráběny ze syntetických pojiv na akrylátové bázi s tříděným

mramorovým zrnem. Uţívají se jako omítky soklŧ, sloupŧ a portálŧ.

4.4.5 STROJNÍ OMÍTÁNÍ

Postup strojního omítání se od ručního omítání liší uţ přípravou směsi. Tu namíchává

přímo stroj. Díky tomu má získaná malta stejnoměrné sloţení a lepší kvalitu. Zpracovanou

hmotu omítací stroj stříká hadicí na stěnu. Jeden člověk tento stroj obsluhuje a další dva

nanesenou hmotu ručně uhlazují a dorovnávají. Díky stejnoměrnému sloţení směsi se

s materiálem výborně pracuje a lépe se stahuje do rohŧ, takţe i ručně provedená část práce

probíhá o něco rychleji. Nástřik strojem probíhá efektivně, takţe i ztráta materiálu je

minimální. Rohy se omítají pomocí speciálních rohových omítkových profilŧ, které roh

chrání a hlavně slouţí k vytvoření přesného tvaru. Hlavním prvkem celého systému je

- 80 -

omítačka, která připravuje směs. Tato stojí na místě a zpracovaná hmota se na místo určení

rozvádí hadicí. Hadice mŧţe mít délku 15 aţ 20 metrŧ. Se strojem je moţné pohybovat podle

potřeby, takţe jej mŧţeme vyuţít jak pro interiérové, tak pro exteriérové omítky.

Výchozí suroviny pro strojní omítání jsou stejné jako pro ruční omítání. Omítky se dnes

dodávají v podobě suchých směsí (pro strojní je třeba kupovat směs s označením pro strojní

pouţití), ke kterým stačí přidat odpovídající mnoţství vody a správně rozmíchat.

Výhodou strojního omítání je výborná kvalita omítky, kterou zaručuje strojní zpracování

a rychlost cca 80 m2 (čti metrŧ čtverečních) omítnuté plochy denně.

Obrázek č. 55. Strojní omítání. Obrázek č. 56. Strojní omítačka.

4.4.6 SPÁROVÁNÍ

4.4.6.1 SPÁROVÁNÍ KERAMICKÝCH OBKLADOVÝCH PRVKŦ

Při provádění obkladu je potřeba se spárováním počkat, neţ lepidlo pod obkladem dostatečně

vyzraje. Obvykle postačí 24 hodin, u slinutých, nenasákavých obkladŧ a dlaţeb je potřeba

počkat aţ tři dny a u nesavých podkladŧ se všechno prodluţuje na celý týden. Plochu

s obkladem nebo dlaţbou je potřeba očistit a zbavit všech nečistot a prachu ve spárách. Při

vlastní přípravě spár se doporučuje nasákavé obklady a hrany navlhčit, aby nedocházelo

k nestejnoměrnému vysychání a barevné odlišnosti. Kdyţ jsou spáry připraveny k nanášení

hmoty, namícháme spárovací hmotu podle návodu výrobce. Po krátké době odleţení se

spárovací hmota znovu promíchá, aby se sjednotila barva. Směs se nanáší diagonálně

gumovou stěrkou. Po zavadnutí hmoty ve spárách se povrch setře vlhkou houbou, nebo

molitanovým hladítkem a suchý maltový povlak se několikrát setře čistým suchým hadrem.

Pouţitá spárovací hmota i lepící hmota musí vyhovovat podmínkám pouţití v exteriéru.

4.4.6.2 SPÁROVÁNÍ CIHELNÝCH PÁSKŦ

Nalepené cihelné pásky, které mají nasákavost větší neţ 10 % (běţné cihelné pásky), se

spárují jinou hmotou neţ cihelné pásky, které mají nasákavost menší neţ 8 % (klinker pásky).

Vyspárování lze provádět dvěma zpŧsoby. První zpŧsob se provádí tuţší hmotou pomocí

spárovací špachtličky (spárovačky). Do volné spáry se nanese spárovací hmota a spára se

- 81 -

upraví tak, aby její profil byl oblý a hmota ve spáře nevystupovala přes líc pohledových

cihelných páskŧ. Druhý zpŧsob vyspárování je moţné provádět jen u cihelných páskŧ

s hladkým povrchem bez pórŧ. Řidší spárovací hmota se nanese a pomocí měkkého

gumového hladítka se vetře do spár. Plocha se pak setře pomocí vlhkého pěnového hladítka.

Spára se ještě dodatečně upraví jako u prvního zpŧsobu. Po zavadnutí spárovací hmoty se

plocha lícových páskŧ vyčistí pomocí suchého kartáče.

Obrázek č. 57. Lepení a spárování obkladových páskŧ klinker.

4.4.6.3 SPÁROVÁNÍ LÍCOVÝCH CIHEL

Lícové cihly se spárují buď zároveň se zděním, kdy se zdicí malta před zatuhnutím upravuje

do oblého tvaru, nebo dodatečně, obdobným zpŧsobem, jako u cihelných páskŧ. Na savé

lícové cihly se pouţívá stejná spárovací hmota jako u savých cihelných páskŧ, pro

vyspárování nesavých klinker lícovek se pouţívá stejná hmota jako u nesavých cihelných

páskŧ.

4.4.7 OPRAVY A ČIŠTĚNÍ OMÍTEK

4.4.7.1 OPRAVY OMÍTEK

Mezi nejčastější závady omítek patří trhliny, poškozená, rozpadlá, odfouklá, nebo jinak

uvolněná omítka. Pokud se projeví poškození, je nutné k opravě přistoupit co nejdříve,

protoţe taková omítka, i kdyţ ještě neodpadla, nemá dlouhou ţivotnost.

Nejčastější příčiny poškození:

Do malty byl pouţitý znečištěný, nebo zmrzlý písek.

Malta byla namíchána ve špatném poměru vápna, cementu a písku. Chybou bývá hlavně

nadměrné mnoţství vápenné kaše. Při pouţití vápenocementové malty nadbytek vápna

nedovolí, aby v cementu správně proběhl proces tuhnutí.

Nedokonale připravený podklad.

Poškozenou omítku musíme oškrábat, nebo odsekat aţ na zdivo. V případě, ţe je odloupnutý

jen štuk od jádra a jádro je v pořádku, stačí odstranit uvolněný štuk. Obnaţené zdivo očistíme,

spáry vyškrábeme do hloubky cca 10 mm. Malta na opravu vnějších omítek by měla být

sloţena ze stejných hmot jako malta pŧvodní. Na styku opravované části s pŧvodní omítkou

se musí dát pozor na vyhlazení štukové vrstvy do ztracena, aby opravená část nepřečnívala

nad pŧvodní. Pokud se omítá na podklad ze staré omítky, musíme zeď napřed dobře postříkat

vodou a stěrkou seškrabat nátěry. Očištěnou plochu znovu navlhčíme a zdrsníme zednickým

kladivem nebo špičákem. Do staré omítky se vysekají nepravidelné jamky (tzv. špicováni),

- 82 -

aby nová omítka lépe drţela. Malta musí být tak hustá, aby po nahození zednickou lţící

nestékala po stěně. Nahozenou maltu necháme zavadnout asi tři hodiny. Potom ji zarovnáme

delší rovnou a hladkou tyčí. Tyč mírně přitlačíme a při pomalém pohybu vzhŧru jí klouţeme

vpravo a vlevo. Takto zarovnanou maltu teprve hladíme hladítky. Pro menší opravy je

jednodušší koupit hotovou směs.

Hrany omítek (rohy) se poškozují velmi často. Při jejich opravě je nutné dbát na přesnou

práci, protoţe kaţdá nerovnost hrany je velmi viditelná. Před poškozením chrání hrany mírné

zaoblení a juta nebo drátěné pletivo, vloţené do jádra omítky. Na praskliny a menší rýhy

v omítkách je moţné pouţít například akrylový přetíratelný tmel. Pokud se ve fasádě

vyskytují větší trhliny, je nutno provést kontrolu konstrukce statikem a zjistit tak dŧvod jejich

vzniku. Samotná oprava trhlin a následně omítky, potom musí být provedena aţ po statickém

zajištění a například eventuelním stáhnutí konstrukce, nebo po zpevnění základŧ atd.

4.4.7.2 ČIŠTĚNÍ OMÍTEK

Zpŧsob očištění omítek volíme podle míry znečištění a také podle toho, zda omítku jen

čistíme, nebo jestli ji čistíme a budeme nanášet například nový nátěr. Nejhrubší nečistoty se

odstraní mechanicky. Pokud se na omítce vyskytují mechy, řasy atd., je třeba ji ošetřit

příslušnými chemickými prostředky. Nátěry se odstraní mechanicky, nebo chemicky a také

vodou.

Postup při čištění omítky:

Přikrytí a olepení oken fólií.

Mechanické čištění hrubých nečistot.

Eventuelní chemické čištění, nebo ošetření.

Omytí vodou (tlakem 150 – 500 barŧ a teplotou aţ 110°C).

Provedení drobných, nebo celoplošných zednických oprav fasády.

Penetrační nátěr.

Nanesení dvojnásobného fasádního nátěru, akrylátového, silikátového, nebo silikonového,

jako konečné úpravy fasády.

Odstranění fólií z oken a úklid odpadŧ.

4.4.8 OMÍTÁNÍ V ZIMNÍM OBDOBÍ

Vnitřní omítky je moţné v zimním období provádět pouze za předpokladu dodrţení

vnitřní teploty +8 C aţ +10 C a teploty stěn a stropŧ nejméně + 6 C. Vnitřní teplota se

měří u stěny ve výšce 0,5 m nad podlahou. Po dokončení omítek nesmí teplota celý týden

klesnout pod +5 C. Vytápět se musí začít uţ 2 aţ 3 dny před omítáním. V zimě se k výrobě

malty pouţívá teplá voda, ohřátá nejméně na 20 C. Teplota malty nemá po dobu zpracování

klesnout pod 10 C. V nutných případech se do záměsové vody mŧţe přidat mrazuvzdorná

přísada, podle návodu výrobce. Pokud klesne teplota vzduchu v omítané místnosti pod + 5 C

aţ + 8 C, je nutné práce přerušit. Omítané zdivo musí být dostatečně vyschlé. Teplota

provedené omítky a prostředí, nesmí poklesnout minimálně po dobu 14 dní pod bod mrazu.

Ve dnech, kdy nemrzne, je potřeba omítnuté prostory větrat, aby se odvedla nadměrná

vlhkost. Při pouţívání stěrkových hmot se musí dodrţovat stejné teplotní poţadavky, jako

u tradičního omítání. Přes všechna tato výše uvedená opatření, je dŧleţité si uvědomit, ţe

- 83 -

zima není nejvhodnějším obdobím pro provádění omítek a ţe nejen dodatečné vytápění

a pouţívání teplé vody nám cenu omítky zvýší. Mnohem podstatnější je fakt, ţe většina takto

prováděných omítek mŧţe vykazovat dříve, či později vady, jejichţ oprava je nejen sloţitá,

ale hlavně i finančně náročná.

4.5 BOZP PŘI ÚPRAVÁCH POVRCHŦ:

BOZP – Bezpečnost a ochrana zdraví při práci. Při vykonávaní jakékoliv pracovní činnosti

musíme dobrovolně a uvědoměle dodrţovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Nejprve je nutné se seznámit s pracovištěm a to nejen z hlediska BOZP, dŧleţité je vědět

kde je uzávěr vody, plynu, elektriky, kde je hasící přístroj, lékárnička, únikový východ.

Na pracovišti je nutno dodrţovat pracovní kázeň, soustředěnost na práci, dodrţovat

bezpečnostní předpisy a technologické postupy.

Ke kaţdé pracovní činnosti je nutné vţdy přistupovat ve vhodném pracovním oděvu

a obuvi (včetně pokrývky hlavy), pouţívat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky

(OOPP). Předepsaná pokrývka hlavy a očí má zabránit vstříknutí malty do očí. Ochranný

oblek (včetně rukavic) má zabránit potřísnění a eventuelní reakci, zejména na novodobé,

chemické omítkové hmoty. V případě zásahu oka a obličeje maltou je nutné provést

okamţité vypláchnutí tekoucí vodou a vyhledat odborné ošetření. Před zahájením práce je

nutné odloţit prstýnky, řetízky, šály apod. Vlasy je třeba uvázat tak, aby nedošlo k jejich

eventuelnímu zachycení do nějakého nástroje.

Při práci v ţádném případě neriskujeme a ke všemu přistupujeme s rozvahou

a promyšleně.

Dŧleţité je dbát na správné osvětlení pracoviště a pracovního místa. Pracovní místo je

nutné udrţovat v pořádku a čistotě. Nutné je zachovávat volný manipulační prostor,

přístupové cesty, místa k ukládání nářadí, materiálŧ apod.

Při práci nekouříme ani nepoţíváme alkoholické nápoje.

Při práci s hořlavými materiály nemanipulujeme s otevřeným ohněm.

Veškeré nástroje a nářadí, které pouţíváme, musí být nepoškozené a správně ostré. S tím

souvisí i ošetření nástrojŧ a nářadí po ukončení práce, jejich očištění a správné uloţení.

Kaţdý pracovník pouţívající nářadí a elektrické nářadí musí být seznámen s návodem

výrobce.

Veškerý skladovaný materiál musí být uloţený podle předpisŧ tak, aby nedošlo jednak

k jeho znehodnocení, nebo k sesunutí a případnému poranění pracovníkŧ (ţákŧ).

Nutné je dodrţovat zákaz ručního přenášení břemen nad 50 kg/muţi a nad 15 kg/ţeny.

Ţáci (pracovníci) jsou při prováděné práci povinni dodrţovat technologické postupy,

pracovní návody a pokyny od svého vyučujícího.

Jsou povinni pouţívat pouze určené pracovní nářadí, pomŧcky, stroje a mechanizmy.

Práci musí provádět na určeném pracovišti. V nutných případech, jako je náhlá nevolnost

je ţák povinen okamţitě informovat odpovědného vyučujícího.

Práce je nutno provádět z dostatečně únosných konstrukcí, dílcŧ nebo prvkŧ, které jsou

stabilní a zajištěné proti posunutí.

Montáţní a bezpečnostní přípravky a vázací prostředky musí být před a v prŧběhu

montáţe kontrolovány, po pouţití očištěny, řádně uloţeny a konzervovány.

- 84 -

Před vlastním zdvihem břemene musí být prověřena bezpečnost zavěšení břemene

nadzvednutím a kontrolou zpŧsobu zavěšení břemene a závěsných prostředkŧ.

Tam, kde je nebezpečí vznícení plynu, par nebo výbušného prachu, je zakázáno pracovat s

nářadím, při jehoţ pouţití mŧţe nastat jiskření.

V provozu se mŧţe pouţívat jen takové el. nářadí, nástroje a pracovní pomŧcky, které

odpovídají technickým a bezpečnostním poţadavkŧm a jsou v majetku školy.

El. nářadí se smí pouţívat jen pro účely, pro které jsou určeny v návodu výrobce,

poškozené musí být vyřazeny z pouţívání zpŧsobem, který vylučuje moţnost jejich

opětovného pouţití.

Kaţdý ţák (pracovník) pouţívající elektrické nářadí musí být seznámen s návodem

výrobce a proškolen.

Při vrtání, probíjení zdí a podkladŧ, musí být nejprve spolehlivě zjištěno, zda v místě

nejsou vedeny přívody el. energie.

Ochranné prvky (kryty apod.) nesmějí být vyřazovány z provozu.

Vnější omítky se zhotovují z pracovních lešení, pracovních podlah nebo plošin. Proto

i pro provádění omítek platí zásady BOZP pro práci ve výškách. Za práci ve výšce se

označuje práce a pohyb pracovníka, při kterém mu hrozí nebezpečí pádu z výšky, do

hloubky, propadnutí, nebo sesutí. Jde o jakoukoliv výšku, kdy pracoviště převyšuje okolí

a případným pádem hrozí poškození zdraví. Je proto nezbytné zajišťovat ochranu

pracovníkŧ proti pádu. Do výškového rozdílu 1,5 m není zpŧsob ochrany předepsán

(výjimkou je práce nad vodou nebo jinými látkami), přesto je nutno práci i do této

výškové úrovně věnovat velkou pozornost. Od výšky (hloubky) 1,5 m musí být provedeno

zajištění ochrany pracovníkŧ proti pádu. Ochrana je zajišťována buď kolektivním, nebo

osobním zajištěním. Kolektivním zajištěním rozumíme – technické zajištění pomocí

ochranných a záchytných konstrukcí (ochranné zábradlí, ohrazení, lešení, poklopy, sítě,

lávky apod.). Osobním rozumíme zajištění pracovníkŧ pomocí zachycovacího postroje

s kombinací dalších prvkŧ, kde je kaţdý pracovník zajištěn zvlášť.

Při práci ve výškách je často potřeba shazovat rŧzný materiál, předměty atd. Místo dopadu

musí být vţdy předem zajištěno.

SHRNUTÍ

Mezi tradiční a nejrozšířenější úpravy povrchŧ patří omítky a to jak klasické, tak

i z moderních materiálŧ. K dalším, velmi rozšířeným úpravám povrchŧm patří obklady.

Většina povrchových úprav kromě své estetické funkce přispívá ke zpevnění a ochraně

konstrukce a také k zateplení a zlepšení akumulačních schopností interiéru. Omítky patří

k nejrozšířenějším úpravám povrchŧ zdiva. Vytváří rovný, hladký povrch svislých stěn

a stropŧ. Slouţí hlavně k vyrovnání nerovností zdí, proto i výběr omítky závisí na rovnosti

podkladu. Při úpravách povrchŧ platí pravidlo, ţe čím kvalitněji jsme provedli vnější i vnitřní

konstrukce (zdi), tím méně spotřebujeme materiálu při nanášení omítek. Omítky mŧţeme

rozdělit do dvou základních skupin, na omítky vnitřní a vnější. Podle zpŧsobu nanášení

omítek rozeznáváme omítání ruční a strojní. Před začátkem omítání musí být kompletní celá

hrubá stavba, dokončeny musí být svislé nosné konstrukce a příčky, zastropení podlaţí včetně

zastřešení stavby i veškerých instalací. Před prováděním vnitřních omítek musí být provedeny

hrubé instalace ústředního vytápění, vody, nízkého napětí a plynu a osazeny zárubně.

Předpokladem pro kvalitní a pevné omítky je jejich dobré spojení s podkladem. Mezi

nejčastější závady omítek patří trhliny, poškozená, rozpadlá, odfouklá, nebo jinak uvolněná

- 85 -

omítka. Pokud se projeví poškození, je nutné k opravě přistoupit co nejdříve, protoţe taková

omítka, i kdyţ ještě neodpadla, nemá dlouhou ţivotnost.

OPAKOVÁNÍ

1. Popište účel omítek.

2. Jak dělíme omítky podle materiálu?

3. Popište zpŧsob provádění cementové pálené omítky.

4. K čemu slouţí tepelně – izolační omítky?

5. Popište výhody strojního omítaní.

5 LEŠENÍ

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat a rozdělit jednotlivé druhy lešení.

Popsat a vysvětlit rozdíly a pouţití jednotlivých druhŧ lešení.

Popsat nejdŧleţitější body BOZP pro stavbu a provoz lešení.

5.1 LEŠENÍ PRO ZDĚNÍ A VNITŘNÍ OMÍTKY

Lešení jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách v exteriéru i interiéru

stavby. Protoţe jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší, aby ji bylo moţné

rychle postavit a rychle demontovat. Zároveň, ale musí mít dostatečnou únosnost a musí být

bezpečná a stabilní. Vzhledem k velké nabídce rŧzných druhŧ lešení a k poţadavkŧm, které

jsou kladeny na jejich bezpečnost a dodrţování všech předpisŧ, je stavba lešení stále častěji

řešena přímo odbornou lešenářskou firmou. Pro obkládání, či běţné zdící a omítkářské práce

na běţných rodinných domech, jsou zedníky a obkladači vyuţívána hlavně jednoduchá

kozová lešení. Přesto, nebo spíše právě proto je nutné, aby byl zedník všeobecně obeznámen

se všemi typy pouţívaných lešení, aby byl schopen posoudit, zda je lešení bezpečné, uměl se

na něm bezpečně pohybovat a manipulovat s materiálem i pouţívanými předměty.

V dřívějších dobách se pouţívalo lešení dřevěné, provedené jako tesařská konstrukce.

V dnešní době se dřevěná lešení pouţívají pouze výjimečně. Dnes pouţíváme tyto druhy

lešení:

Kozová lešení.

Kozlíkové lešení pro interiéry.

Nepohyblivé, ocelové, trubkové lešení (montáţ z prvkŧ), vhodné pro atypický tvar

(rekonstrukce).

- 86 -

Nepohyblivé, stavebnicové (systémové) lešení – montáţ z dílcŧ a přídavných konstrukcí,

výhodou je rychlost montáţe a demontáţe. Např. HAKI, PERI, LAYHER, EKRO,

SALLEKO, ALFIX, RUX, a další.

Pojízdné lešení ocelové, hliníkové, pojízdné věţe.

Pohyblivé pracovní plošiny.

Pohyblivé závěsné klece a lávky.

5.1.1 KOZOVÁ LEŠENÍ

Jedná se jednoduchý typ lešení. Lešení se skládá z koz, podlahy a bezpečnostních prvkŧ.

Kozy jsou hlavními nosnými prvky tohoto lešení a vyrábí se ze dřeva a oceli, v rŧzných

výškách. Hotové dřevěné kozy jsou velmi neskladné. Ocelové kozy z ocelových trubek jsou

naopak velmi skladné, dají se snadno sestavit i rozebrat, jednoduše se skladují a dopravují na

místo pouţití. Při jejich sestavování je nutné dbát na stabilitu a bezpečnost. Pokud je

pokládáme na málo pevný podklad, je nutné kozy postavit například na dřevěná prkna, nebo

fošny. Nikdy je nepokládáme na hromadu sutě, nebo kamení, ani je nepokládáme (pro

zvětšení výšky) na bedny, nebo například sudy. Pracovní podlaha se provádí z fošen, nebo

z lešeňových podlahových dílcŧ.

Lešeňářská výsuvná koza slouţí k vytvoření pracovní podlahy o šířce 0,99 m nebo 1,25 m

v rozsahu pracovní výšky od 0,30 m do 1,32 m (stupňovité nastavování po 0,10 m).

Je vyráběna jako dvoudílný svařenec, přičemţ vzájemná poloha dílŧ je zajištěna dvěma

zástrčkami, které udávají pracovní výšku podlahy.

5.1.2 KOZLÍKOVÉ LEŠENÍ

Kozlíkové lešení je určené pro drobné (vnější i vnitřní) práce, které je moţné provádět do

maximální pracovní výšky 3,5 m. Lešení se skládá z kozlíkŧ spojených příčníky a podélníky.

Kozlík je opatřen výsuvným teleskopem, výškově přestavitelným po 100 mm v rozsahu

400 mm. Pracovní šířka lešení je 0,71 m, 1,05 m nebo 1,25 m. Výška pracovní podlahy je od

1,1 m do 1,5 m. Stavební délka není omezena.

Obrázek č. 58. Lešenářská výsuvná koza. Obrázek č. 59. Kozlíkové lešení.

- 87 -

5.1.3 ŢEBŘÍKY

Ţebříky se pouţívají při jednodušších pracích a to jak v interiéru, tak v exteriéru. Jejich

výhodou je snadná manipulace a malá hmotnost. Je však od nich poţadována bezpečnost

a stabilita. Ţebříky rozdělujeme podle pouţití na:

Opěrné ţebříky.

Regálové ţebříky pro obchody a sklady.

Stojací ţebříky jednostranně a oboustranně schŧdné.

Výsuvné ţebříky.

Speciální ţebříky plošinové, sloupové, přechody, podesty.

5.1.4 POJÍZDNÁ LEŠENÍ

Pojízdná lešení jsou vhodné pro práce vně i uvnitř objektu. Jsou to mobilní konstrukce, které

se dostatečně pruţně přizpŧsobí nejrŧznějším účelŧm. Jejich základním rysem je nízká vlastní

hmotnost a jednoduchá montáţ a demontáţ. Vyrábějí se z lehkých kovŧ, například hliníku.

Maximální pracovní výška je do 14 m, u některých typŧ aţ 16 m. Pojízdná lešení se vyrábějí

jako stavebnicové systémy, u kterých je moţné všechny díly vzájemně kombinovat.

Příklad pojízdného lešení UNI. K sestavení je pouţíváno dílcŧ lešení HAKI. Základní rozměr

pole je 1,25 m x 3,05 m (příčník 1,2 m, podélník 3,0 m), další rozměry lze uzpŧsobit dle

rozměrové řady fasádního lešení (2,45 m x 1,25 m; 2,45 m x 1,05 m; 2,45 m x 0,71 m a 1,25

m x 1,25 m). Výhodou tohoto typu pojízdného lešení je rozměr podvozku, který nepřesahuje

pŧdorys lešení a je univerzální pro všechny moduly. Pojízdné lešení UNI je moţné propojit s

dalším pojízdným lešením a získat tak širší pracovní plochu a zároveň pevnější sestavu.

Lešení se pohybuje na brzděných výsuvných jednokolkách a velkých pracovních výšek

dosahuje díky výsuvným stabilizátorŧm. Maximální pracovní výška je 14,5 m.

Obrázek č. 60. Pojízdné lešení UNI a pojízdné lešení Boss sestavené ze 2 věţí, propojovacích rámŧ a konzol.

5.1.5 MOBILNÍ NÁJEZDY A RAMPY

Mobilní rampy a nájezdy jsou šikmé konstrukce, které se pouţívají k překonávání

rozdílných výškových úrovní – chŧzí nebo pojíţděním. Vyrábí se v rŧzném provedení,

- 88 -

například ocelové, nebo hliníkové. Šířka rampy se volí podle účelu, ke kterému bude pouţita.

Záleţí na tom, jestli bude slouţit pouze pro chŧzi osob bez břemen, nebo s břemenem, nebo

například pro dopravu materiálu.

Hliníkové rampy jsou vyrobeny z vysoce pevné, proti povětrnostním vlivŧm odolné

hliníkové slitiny a byly vyvinuty tak, aby s nízkou stavební výškou a při minimální hmotnosti

dosahovaly vysoké únosnosti. Klínový profil u spodního úloţného bodu zajišťuje plynulý

přechod ze země na nájezdy. Všechny nakládací rampy a nájezdy jsou standardně dodávány

v protismykovém provedení. Díky speciálnímu perforování loţné plochy je zajištěna vysoká

bezpečnost proti uklouznutí.

Obrázek č. 61. Hliníkové nájezdy a rampa.

5.2 VENKOVNÍ LEŠENÍ

Lešení je pomocná dočasná stavební konstrukce, která se pouţívá při pracích ve větších

výškách. Mŧţe slouţit jako pracovní plošina pro výkon stavebních prací i k odkládání

materiálu či nástrojŧ. Pouţít se mŧţe i k podpírání konstrukčních prvkŧ při montáţi nebo

během výstavby, nebo i jako ochranu před padajícími předměty či pádem pracovníkŧ.

5.2.1 OCELOVÁ TRUBKOVÁ LEŠENÍ

Jsou to jednoduché konstrukce, které mŧţeme pouţít ve výškově i pŧdorysně sloţitých

prostorách. Sestávají se z ocelových trubek s antikorozní ochranou. Prŧměr trubek je 48,3 mm

a minimální tloušťka stěny je 3 mm. Nosnost lešení je moţné měnit přidáváním, nebo

ubíráním hustoty stojek nebo jiných částí konstrukce. Výhodou je velká skladnost a snadná

doprava. Avšak montáţ a demontáţ trubkových lešení je celkem náročná. Pouţívají se hlavně

jako pracovní lešení v prŧmyslu, ve sloţitějších prostorových poměrech. Setkat se s nimi

mŧţeme i na menších stavbách, nebo u rekonstrukcí niţších budov, kde plní funkci

pracovního – fasádního lešení a to zejména ve dvou variantách, s šířkou pracovní podlahy

1000 mm, nebo 1500 mm.

- 89 -

Obrázek č. 62. Trubkové lešení z černých trubek. Obrázek č. 63. Trubkové lešení z pozinkovaných trubek.

5.2.1.1 KONSTRUKČNÍ PRVKY TRUBKOVÉHO LEŠENÍ:

Lešenářské trubky – ocelové trubky v délkách 0,50; 1,5; 2; 3; 4 a 6 m.

Podkladní dřevěné prahy – z prken, fošen, popř. dřevěného roštu.

Nánoţky (patky) pro osazení trubkových sloupkŧ – na nánoţku se nasadí trubka.

Upínací spojky (ţabky), pro kříţové spojení dvou navzájem kolmých trubek.

Pracovní podlahy – z podlahových dílcŧ (podláţky) nebo prken.

Zaráţková prkna a příponky.

Nastavovací spojky.

Pomocné části a přídavné konstrukce, (zábradlí, záklopky, výstupní ţebříky, ochranné

stříšky, ochranné sítě, ochranné folie, ochranná bednění, konzolové kladky, lešeňové

lávky).

Obrázek č. 64. Spojka černá upínací tzv. ţabka. Obrázek č. 65. Spojka černá nastavovací.

5.2.1.2 ZÁSADY PRO MONTÁŢ TRUBKOVÉHO LEŠENÍ:

Při montáţi trubkového lešení je nejdŧleţitější zaloţení celé konstrukce lešení. Dalším

dŧleţitým činitelem je zajištění stability a prostorové tuhosti lešení. Stabilita a prostorová

tuhost se zajišťuje kotvením a zavětrováním.

Podélné úhlopříčné ztuţení. Pro zachycení vodorovných sil od zatíţení pracovních podlah

a od účinkŧ větru i pro zvětšení prostorové tuhosti musí být kaţdé lešení opatřeno podélným

úhlopříčným ztuţením. Ztuţení probíhá kříţově pod úhlem 45°, po celé vnější ploše, od

- 90 -

nánoţek aţ k nejvyššímu podlaţí. Vzdálenost úhlopříček nesmí překročit 4 délky pole, tj.

max. 10 m (4 x 2,5 m). Pouţívají se trubky dlouhé 4 m, které se osazují na převislých koncích

příčníkŧ. Ztuţující trubky se nenastavují osově, ale překládají se a upevňují samostatně vedle

sebe na sloupové příčníky upínacími spojkami.

Příčné úhlopříčné ztuţení. Pro zajištění tuhosti lešení v příčném směru slouţí příčné

úhlopříčné ztuţení, které musí být vţdy v krajních podpěrách, tedy na obou čelech lešení,

počínaje prvním podlaţím nad terénem.

Obrázek č. 66. Ukázka kotveni trubkového lešení. Obrázek č. 67. Ukázka kotvení systémového lešení.

5.2.2 SYSTÉMOVÁ (STAVEBNICOVÁ) LEŠENÍ

Systémová lešení se v současném stavebnictví pouţívají častěji neţ trubková. Dŧvodem je

hlavně rychlá a jednoduchá montáţ a demontáţ. Stavebnicové prvky zavěšené do skeletu tvoří

jednotlivá podlaţí systémových lešení. Mají pevnou a stabilní konstrukci, která umoţňuje

jejich pouţití aţ do výšky 100 m. Proti korozi jsou části lešení chráněny pozinkováním.

Systémová lešení se zhotovují z dílcŧ:

Tyčových.

Plošných.

Prostorových.

V praxi se dají jednotlivé typy lešení kombinovat. Například systémová lešení z plošných

dílcŧ mŧţeme doplnit konstrukcí lešení z trubek. Kombinace těchto lešení se vyuţívá hlavně

u atypických konstrukcí, nebo při poţadavku propojení či přemostění dvou fasád ze

systémového lešení atd. Komponenty obou lešení se dají vzájemně kombinovat (prŧměr

nosných trubek u systémového i trubkového lešení je 48,3 mm a tloušťka trubek 3 mm).

5.2.2.1 LEŠENÍ Z TYČOVÝCH DÍLCŦ

Jedná se o pomocné konstrukce, které lze poskládat do rŧzných tvarŧ. Proti trubkovým

lešením jsou omezeny fixními modulovými rozměry prvkŧ. Jejich výhodou je niţší pracnost

a rychlejší montáţ a demontáţ. Mŧţeme je pouţít jako pracovní plošiny s prostorovou

- 91 -

konstrukcí nebo jako podpěrné skruţe pod bednění v pozemním i mostním stavitelství. Občas

se vyuţívají při zhotovování fasádních lešení.

Konstrukci lešení z tyčových dílcŧ tvoří:

Stojky slouţí jako svislý nosný prvek, na nějţ se ukládají vodorovné příčníky nebo rámy.

Jednotlivé stojky se na sebe nadstavují. Na vrchním konci kaţdé stojky jsou hroty, které

zabezpečují spojení dvou prvkŧ. Vyrábějí se v rŧzných výškách od 1 do 3 m. Po celé

výšce stojky se kaţdých 50 cm nacházejí elementy, které slouţí k uloţení vodorovných

nosných prvkŧ.

Příčníky se vyrábějí se v délkách od 0,75 do 3 m a na stojky je lze napojit pod libovolným

úhlem.

Nastavitelné patky se pouţívají k zaloţení lešení a vyrovnání do vodorovné roviny.

Úhlopříčná ztuţení zabezpečují pevnost lešení ve vodorovném směru, pokud jsou

vodorovnými nosnými prvky příčníky.

Ocelové nebo dřevěné podlahy umoţňují pohyb po lešení a zároveň slouţí jako ztuţující

prvek. Ukládají se na příčníky trubkového prŧřezu pomocí hákŧ. Pro pohyb pracovníkŧ po

výšce lešení slouţí podlahy s padacími dveřmi a ţebříkem.

Konzoly slouţí k vysunutí lešení.

Příhradové nosníky umoţňují překlenutí větších rozpětí, např. pokud je třeba zabezpečit

pod lešením přejezd vozidel.

Schodišťové elementy se pouţívají pro výstupní věţe.

Nastavitelné hlavy slouţí k uloţení nosníkŧ bednicích systémŧ.

5.2.2.2 LEŠENÍ Z PLOŠNÝCH DÍLCŦ

Z těchto dílcŧ lze vytvořit pojízdné věţové lešení, případně i některé druhy podpěrných

konstrukcí. Většinou se však vyuţívají jako tzv. rámová lešení při zhotovování fasád, nebo při

jejich rekonstrukcích. U rámových lešení jsou příčné rámy (uzavřené nebo otevřené)

propojeny podélnými dílci – podlahami, zábradlím, ztuţidly. Pro většinu rámových

konstrukcí je charakteristická montáţ u fasády.

Rámové fasádní systémy tvoří:

Ocelové rámy, které slouţí jako svislý nosný a příčný ztuţující prvek. Ukládají se na ně

podlahy a připevňuje se na ně zábradlí.

Ocelové, nebo dřevěné podlahy. Jsou ztuţujícím prvkem a umoţňují pohyb po lešení

v horizontálním směru. Pro pohyb po výšce lešení slouţí zase podlahy s padacími dveřmi

a ţebříkem.

Zábradlové rámy plní funkci venkovního, případně vnitřního zábradlí a zároveň jsou

ztuţujícím prvkem.

Nastavitelné patky slouţí k zaloţení lešení a rektifikaci do vodorovné roviny.

Podélné úhlopříčné ztuţení. Zabezpečuje pevnost lešení v podélném směru.

Jednotyčové zábradlí se pouţívá jako prvek vnitřního či venkovního zábradlí a ke

stabilizaci při zaloţení prvního podlaţí lešení.

Koncové zábradlí je umístěné na koncích fasády.

Horní drţáky zábradlí a sloupků slouţí k uchycení zábradlí v posledním podlaţí lešení.

Kotevní trubky.

Konzoly, které umoţňují vysunutí lešení, např. u vyčnívajících částí fasády.

Příhradové nosníky slouţí k překlenutí větších rozpětí.

- 92 -

Přechodové rámy slouţí k přechodu osob pod lešením v případě, ţe stojí na chodníku pro

chodce;

Malé rámy (s výškou 0,6 aţ 1 m) – pouţívají se při zakládání na šikmých svazích.

Zaráţky se umísťují na okraj podlah a zabraňují případnému pádu předmětŧ leţících

na nich.

Obrázek č. 68. Příklad rámového lešení.

Z plošných dílcŧ se montují i pojízdná lešení, která se vyuţívají hlavně v interiéru. Vyrábějí

se z materiálŧ na bázi hliníku, coţ sniţuje jejich hmotnost a zlepšuje manipulaci s nimi.

Skládají se z uzavřených rámŧ, které se na sebe nadstavují. Po jejich výšce jsou ve

vzdálenosti asi 50 cm navařeny vodorovné nosníky, které slouţí k pokládání podlah a zároveň

jako příčné ztuţení. Pro svislý pohyb se pouţívají ţebříky a podlahy s padacími dveřmi.

Bezpečnost při práci s pojízdným lešením zaručují prvky zábradlí a zaráţky. K pohybu slouţí

kolečka, na kterých je lešení zaloţeno. Pevnost v podélném směru zabezpečují úhlopříčná

ztuţení. U větších výšek a hlavně v exteriéru se doporučuje pouţít stabilizátory, které jsou

součástí příslušenství sestavy lešení.

5.2.2.3 LEŠENÍ Z PROSTOROVÝCH DÍLCŦ

Základem konstrukce jsou prostorové rámy s pŧdorysem ve tvaru obdélníku nebo čtverce.

Jejich pevnost zajišťuje úhlopříčné ztuţení. Ukládají se na sebe na výšku a tvoří většinou

podpěrné věţe pod bednicí systémy. U velkých výšek se věţe mezi sebou ztuţují pomocí

trubkových prvkŧ. Lešení z prostorových dílcŧ jsou výrobně nejnáročnější, a tedy i nejdraţší

pomocné konstrukce. Při skladování a dopravě zabírají velký prostor. Jejich výhodou je však

rychlá montáţ a velká prostorová pevnost.

5.2.2.4 STAVEBNICOVÉ LEŠENÍ HAKI

Stavebnicové lešení typu HAKI je druhem omítkářského stavebního lešení, které je vhodné

i pro nátěry nebo obklady, pro údrţbu a generální opravy budov apod. Skládá se z typových

konstrukčních prvkŧ spojovaných bez jakýchkoli montáţních pomŧcek. Délka jednoho pole

lešení HAKI (tj. základní podélná vzdálenost jednotlivých sloupkových dvojic) je 3 m

a hloubka lešení (tj. základní šířka) je 1,20 m.

- 93 -

Obrázek č. 69. Lešení HAKI.

5.2.3 PŘEDPISY PRO STAVBU LEŠENÍ

5.2.3.1 ZÁKLADNÍ NORMY PRO LEŠENÍ

Nejdůleţitější normou z hlediska sjednocení evropských poţadavků na lešeňové konstrukce je

ČSN EN 12811 Dočasné stavební konstrukce. Norma má tři části, které vycházely v rŧzných

časových obdobích. Z hlediska poţadavkŧ na výrobky je nejzajímavější první část s názvem

"Pracovní lešení – Poţadavky na provedení a obecný návrh". V textu normy se objevuje řada

rozměrových a návrhových parametrŧ, které sjednocují poţadavky na bezpečné lešení

v evropských zemích. Zavedení obecně platných evropských norem pro lešení si vyţádalo

i novelu české kmenové normy ČSN 73 8101 Lešení – Společná ustanovení. Kromě

sjednocení textu s evropskými normami byly v normě upraveny některé národní poţadavky,

týkající se například vnitřního zábradlí na lešení, nerovností na podlahách nebo ověření

únosnosti kotev na stavbě. Pro systémová lešení vyšla norma ČSN EN 12810 Fasádní dílcová

lešení. Svými poţadavky navazuje na ČSN EN 12811. Zaměřuje se především na typové

provedení lešení, na rozsah dílcŧ lešeňového systému a další poţadavky na podlahy, spoje

nebo doplňkové dílce. Zpřesňuje rovněţ zpŧsoby konstrukčního řešení.

Trubková lešení. Poţadavky nových evropských norem na dimenzování se projevily

i v novele naší národní normy pro trubkové lešení ČSN 73 8107, kde musely být upraveny

tabulky pouţívané při navrhování těchto konstrukcí. Zde bylo dalším dŧvodem také pouţívání

trubek z nového materiálu s lepšími pevnostními parametry, konkrétně oceli 11 375. Pro

podpěrné konstrukce byla vydána obecná norma ČSN EN 12812 Podpěrná lešení. Poţadavky

na provedení a obecný návrh. Současně byla vydána i norma pro podpěrné dílcové věţe ČSN

EN 12813. Pro pojízdná lešení vyšla norma ČSN EN 1004. Samostatná norma byla vydána i

pro speciální druh ochranných konstrukcí, montovaných na volném okraji v prŧběhu stavby

nebo údrţby budov a dalších konstrukcí. Jedná se o ČSN EN 13374 Systémy dočasné ochrany

volného okraje. Specifikace výrobku, zkušební metody.

- 94 -

5.2.3.2 VŠEOBECNÉ POŢADAVKY

Prostor, který je potřebný pro stavbu lešení, včetně plochy pro skladování a manipulaci

musí být odvodněn, vyklizen, podklad urovnán a podle potřeby zpevněn (zásypy rýh a násypy

zatíţené lešením musejí být předem dostatečně zhutněny) a musí být zabezpečen proti

ohroţení pracovníkŧ (např. elektrickým proudem) apod. V montáţním prostoru se mŧţou

provádět jen práce a činnosti, které souvisí se stavbou, provozem a funkcí lešení. Jiné práce

nebo stavebně – montáţní činnosti (např. výkopy pod lešením) lze v montáţním prostoru

provádět pouze výjimečně na základě posouzení, jímţ musí být prokázáno, ţe nebude

ohroţena stabilita ani bezpečnost provozu na lešení. Dále je nutné prověřit, zda smontované

lešení nebude bránit přístupu k vodovodním, plynovým a jiným uzávěrŧm, rozvodným

skříním, hydrantŧm, poštovním schránkám, apod. Před samotnou montáţí je potřeba

zkontrolovat všechny díly lešení a vyřadit poškozené díly, které nesmějí být pouţity

v konstrukci lešení.

5.2.3.3 MONTÁŢ A DEMONTÁŢ

Pro montáţ, demontáţ a přemísťování lešení musí být předem určen technologický

postup. Při montáţi musí být kaţdá součást konstrukce odborně prohlédnuta (nutnost splnění

vlastností dle ČSN) a při následném osazení na místo určení ihned připevněna. Současně

s postupem montáţe musí být zajišťována prostorová tuhost a stabilita konstrukce a její

vybavení a vystrojení všemi doplňkovými součástmi (zábradlí, podlahy, výstupy, apod.)

v jednotlivých úrovních (patrech). Při demontáţi (opačný postup, neţ byla prováděna

montáţ), musí být v kaţdé fázi zajištěna stabilita a tuhost zbytku demontované konstrukce

a platí zákaz shazování součástí lešení. Dŧleţité je upozornit, ţe při shazování lešeňových

podláţek dochází k jejich znehodnocení. Jejich oprava se zpravidla neprovádí, poškozené

dílce se bez řádné kontroly opětovně pouţívají a po osazení vytvářejí nebezpečný stav podlah

ve výšce u dalších konstrukcí na jiných pracovištích.

Při montáţi a demontáţi lešení musí pracovníci pouţívat přidělené OOPP, hlavně

ochranné přilby a prostředky osobního zabezpečení (zachycovací postroj, apod.). Za

nepříznivých podmínek například menší dohlednost neţ 30 m, větší síla větru neţ 8 m/s,

námraza, bouřka atd., musí být práce přerušena.

Montáţ a demontáţ lešení mohou provádět pouze pracovníci s odpovídající kvalifikací,

tj. odbornou zpŧsobilostí, doloţenou lešenářským prŧkazem a zpŧsobilostí zdravotní,

posouzenou lékařskou prohlídkou. Ověřování znalostí lešenářŧ musí být prováděno

instruktorem lešenářské techniky nejméně jednou za 12 měsícŧ, periodické lékařské prohlídky

pro práce ve výškách musí být opakovány jednou za 3 roky, přičemţ u pracovníkŧ mladších

21 let a starších 50 let jednou za rok. Lešenářské práce provádí pracovní skupiny, které musí

mít určeny vţdy jednoho zodpovědného vedoucího skupiny.

Lešení musí být stabilní, tj. musí být opatřeno příčnými i podélnými ztuţovacími prvky

a musí být zajištěno proti odklopení od zdi vzepřením nebo kotvením. Nesmí být zakládáno

na neúnosné zemi, případně na nerovném terénu, nesmí být vyrovnáváno cihlami a jiným

křehkým materiálem.

- 95 -

5.2.4 BEZPEČNOSTNÍ PRVKY A PARAMETRY LEŠENÍ

Konstrukční výška patra lešení je zpravidla u lešení lehkých 2 m, aby světlá výška patra

lešení, měřená mezi podlahou a příčníkem, který nese horní podlahu, nebo mezi podlahou

a vodorovným úhlopříčným ztuţením, byla nejméně 1,75 m. Podchodová výška měřená mezi

podlahami musí být nejméně 1,9 m. U prŧmyslových lešení lze místně sníţit světlou výšku aţ

na 1,5 m za předpokladu, ţe všichni pracovníci na lešení pouţívají ochrannou přilbu.

Šířka podlahy pracovních lešení je 0,8 m, výjimečně 0,6 m. Jednotlivé konstrukční prvky

podlah lešení (prkna, fošny, dílce) musí být zajištěny proti posunutí nebo pootočení a osazeny

na sraz tak, aby podlaha byla co nejvíce těsná. Mezery mezi podlahovými prvky, fošnami

nebo dílci, smějí být nejvýše 2,5 cm, výjimečně 6 cm v místech svislých nosných prvkŧ.

Podlahy mají mít rovný povrch s max. výstupky do 3 cm, u nároţí lešení do 5 cm. Větší

nerovnosti se musí vyrovnat klínem ve sklonu nejvýše 1:6. Nejmenší tloušťka prken

pouţívaných na podlahovou konstrukci je 2,4 cm.

Obrázek č. 70. Rozměrové poţadavky na lešení. Šířka w je celková šířka pracovní plochy zahrnující tloušťku

zaráţky u podlahy aţ do 30 mm. Je stanoveno sedm tříd rozdělených podle šířky od 0,6 m do 2,4 m. Světlá

vzdálenost c mezi sloupky musí být nejméně 600 mm. Volná prŧchozí šířka b musí být větší z hodnot 500 mm

nebo (c – 250) mm. Podchodová výška h3 mezi pracovními plochami musí být nejméně 1,90 m. Světlá výška

h1a mezi pracovní plochou a příčníkem a světlá výška h1b mezi pracovní plochou a kotevním dílcem je min.

1,75 m. Minimální výška v úrovni ramen h2 je 1,60 m. Světlá šířka v oblasti hlavy p musí být větší z hodnot

300 mm nebo (c – 450) mm.

- 96 -

Volné okraje pracovních podlah lešení se opatřují zábradlím, upevněným na vnitřní straně

sloupkŧ nebo jiných opor. Při výšce pracovní podlahy nad přilehlým okolím od 1,5 do 2 m

mŧţe být zábradlí jednotyčové, při výšce nad 2 m musí být zábradlí dvoutyčové, nebo

jednotyčové doplněné sítí. Při podlaze se zpravidla z vnitřní strany osazuje zaráţka na

ochranu osob pod lešením před ohroţením padajícím materiálem nebo předměty. Výška

zábradlí je nejméně 1,1 m, u zaráţky 15 cm. Zábradlí u vnitřních okrajŧ pracovních podlah se

nemusí provádět, pokud mezera mezi podlahou a přilehlou stěnou není širší neţ 25 cm.

Přístup pracovníkŧ na podlahy lešení se zpravidla zajišťuje pomocí výstupových ţebříkŧ.

Výstupy do jednotlivých pater lešení nesmí být nad sebou a nelze je provádět prŧběţně přes

více pater. Ţebříky musí přesahovat horní podlahu nejméně o 1,1 m (mimo lešení dílcová,

u kterých jsou otvory v podlaze umoţňující výstup nebo sestup chráněny automatickým

poklopem), jejich osazení musí být zabezpečeno proti zvrácení, sesmeknutí apod. Otvory

v podlaze, umoţňující výstup nebo sestup po ţebřících, musí mít rozměry nejméně 50 x

60 cm. Přistavených ţebříkŧ se smí pouţívat jen u lešení, která jsou vyšší neţ 5 m.

Prostor potřebný pro stavbu lešení, včetně nutné plochy pro skladování a manipulaci se

součástmi lešení, musí být řádně připraven, tj. vyklizen, odvodněn, urovnán, zpevněn

a zabezpečen proti případnému ohroţení (např. nadzemní rozvod el. proudu). V montáţním

prostoru se mohou provádět pouze práce a činnosti, které souvisí se stavbou, provozem

a funkcí lešení. Prostranství kolem lešení, ohroţené jeho provozem (v prŧběhu montáţe,

uţívání lešení, demontáţe) musí být chráněno buď vyloučením provozu, nebo ohrazením

(jednotyčovým zábradlím), případně záchytnou stříškou. Šířka chráněného prostoru se

zvětšuje ve vztahu k výšce přilehlého lešení (1,5 m a více). Podchodné výšky pro chodce

u lešení musí být minimálně 2,1 m, ochrana komunikací s prŧjezdem vozidel je záchytnou

stříškou s minimální podjezdnou výškou 4,2 m.

5.2.5 POJÍZDNÁ LEŠENÍ

Kvalitní pojízdné lešení musí být pevné, stabilní s jednoduchým zajištěním dílŧ a snadno

sestavitelné. Výhodnější jsou menší rozměry jednotlivých dílŧ – jsou skladnější a lze je

snadno převáţet. Profesionální pojízdné lešení by mělo být pouţitelné v interiéru i exteriéru

s moţností práce na schodišti i na šikmém podkladu s moţností posunu po nakloněné rovině.

Montáţ a demontáţ. Lešení se musí provádět podle oficiální dokumentace výrobce. Lešení

smějí montovat pouze osoby, které byly proškoleny, a prokázali znalost montáţního návodu.

Při montáţi lešení jedním pracovníkem (pokud to povoluje návod) nesmí přesáhnout

hmotnost jednoho dílu 20 kg. Doporučuje se však, aby se montáţe zúčastnili minimálně

2 osoby. Při montáţi se mŧţou pouţívat jen originální a nepoškozené součásti a díly.

Pouţívání. Lešení smějí pouţívat jen pracovníci, kteří prošli instruktáţí o pouţívání lešení.

Pojízdné lešení musí být postaveno, posunováno a pouţíváno na rovném a dostatečně

únosném podloţí. V opačném případě je nutné pouţívat podkladky pro plošné zatíţení

(tzv. lešenářské prkno min. 20 x 30 x 3 cm). Sestavené lešení nesmí mít větší odklon od svislé

osy jak 1%. U vysokých lešení se smí současně pracovat pouze na jedné plošině, ostatní

slouţí pouze jako odpočívadla při stoupání. Ve venkovních prostorách se mŧţou pouţívat

pouze lešení s max. pracovní výškou 9 m. Vyšší sestavy je povoleno pouţívat pouze

v uzavřených prostorách.

- 97 -

Manipulace. Před předáním do provozu je potřeba konstrukci lešení prohlédnout, přezkoumat

stabilitu a vyzkoušet pojezd. Nutné je provést o tom zápis. Lešení se posouvá podélně

a pomalým tempem. Je nutné se vyhýbat překáţkám a nárazŧm. Posun na nerovné ploše je

dovolen pouze při sklonu max. 3 %. Při posouvání lešení nesmí být na lešení ţádné osoby

a materiál.

Elektrický proud. Pokud při stavbě a pouţívání lešení hrozí nebezpečí, ţe nebude moţné

dodrţet bezpečnou vzdálenost od elektrických vedení podle ČSN 34 3108, 34 13112 je nutné

o stavbě informovat provozovatele stavby.

Pomocné plošiny. Na lešeňové věţe o výšce vyšší jak 5 metrŧ se smí vystupovat pouze

vnitřkem lešení. Maximální svislá vzdálenost mezi pomocnými plošinami je 4 metry.

Pracovat je dovolené vţdy jenom na jedné podláţce (ostatní podláţky slouţí jako

odpočívadla). Seskakování, popř. házení materiálu nebo nářadí není dovoleno.

Zajištění stability. Pokud jsou předepsány stabilizátory – výloţníky, musí být namontovány

a musí být funkční. Jsou-li předepsány závaţí musí být namontována a zajištěna proti

posunutí.

Bezpečnost. Lešení s podlahou vyšší jak 1,5 metru musí mít podlahu plošiny zajištěnou

okopovými lištami a volné okraje plošiny musí být zajištěny jednotyčovým zábradlím.

U lešení s plošinou vyšší jak 2 m, musí být zábradlí dvoutyčové.

Povětrnostní podmínky. Lešení lze pouţít ve volném prostoru do síly větru 8 m/s (stupeň 5,

dle mezinárodní Beaufortovy stupnice). Při větší rychlosti větru nebo po ukončení práce je

nutno lešení přesunout do chráněného prostoru, nebo odmontovat, nebo jiným zpŧsobem

zajistit proti převrhnutí.

Konstrukční úpravy. Vzájemná montáţ několika lešení, nebo kombinace s jinými

stavebnými díly není dovolená.

Obrázek č. 71. Montáţní plošina. Obrázek č. 72. Pojízdné lešení.

- 98 -

V současné době je na českém trhu hodně výrobcŧ a dovozcŧ pojízdných lešení. Nejdříve se

k nám začala dováţet pojízdná lešení ze slitin hliníku, oblíbená hlavně proto, ţe jsou lehká.

Postupně si dobrou pozici dobyla i lešení vyrobená ze slabostěnných ocelových trubek

(oválŧ), která nejsou celkově o tolik těţší neţ lešení z hliníkových slitin. Jejich výhodou je

moţnost tvárnosti ocelového materiálu při výrobě lešení – například entlování spojŧ

jednotlivých dílŧ, které zajišťují dlouhodobou ţivotnost a odolnost proti roztaţení spojŧ

a jejich poškození při manipulaci. Spoje – konce dílŧ – se zejména u levnějších lešení ze slitin

hliníku mohou při manipulaci snadno poškodit a časem se i při běţném pouţívání vŧle mezi

jednotlivými díly zvětšuje.

5.2.6 PRACOVNÍ PLOŠINY

Pracovní (montáţní) plošiny jsou určeny pro vertikální dopravu osob a materiálu. Pracovní

plošiny umoţňují provádět stavební, fasádní nebo montáţní práce v optimální výšce. Pracovní

plošiny, které se pohybují po čtyřbokém stoţáru, mohou dopravovat osoby a materiál aţ do

výšky 200 m. Pohon klece výtahu je zajištěn systémem hřeben – pastorek. Bezpečnost

provozu je zajištěna provozními brzdami, automatickým zachycovačem a koncovými

vypínači. Rozměry plošiny lze snadno přizpŧsobit tvaru budovy.

Pro drobné opravy lze pouţít i přívěsné pracovní plošiny. Zaháknou se i za velké osobní

auto, během pěti minut jsou připravené k práci. Menší modely se napájejí přímo ze sítě a

mívají i hydraulický pojezd, pokud je potřeba plošinu posunout k dalšímu kusu fasády. Větší

bývají vybaveny malým spalovacím motorkem. Jejich dosah bývá 12 – 18 metrŧ.

Elektrická zdvihací plošina se vejde i do většího automobilu. Její pracovní výška je 7,30 m

a má bateriový pohon.

5.2.7 OCHRANNÉ A ZÁCHYTNÉ KONSTRUKCE

Ochranné konstrukce jsou konstrukce zabraňující pádu osob, materiálu a předmětŧ

z volných okrajŧ. Patří k nim ochranné zábradlí, ochranné ohrazení, ochranné lešení

a ochranný poklop. Jsou umísťovány do úrovně chráněného pracoviště nebo komunikace ve

výšce.

Ochranné zábradlí je svislá ochranná konstrukce.

Ochranné ohrazení je ochranná konstrukce, odkloněná v příčném řezu od svislice o úhel

15° aţ 60°.

Ochranné lešení je ochranná konstrukce, tvořená podlahou zabezpečenou na volných

okrajích ochranným zábradlím nebo ochranným ohrazením.

Záchytné konstrukce jsou konstrukce zachycující pád osoby, materiálu nebo předmětŧ

z výšky. Umísťují se pod úrovní chráněného pracoviště nebo komunikace ve výšce a patří

k nim zejména záchytné lešení, záchytná stříška a bezpečnostní síť.

Záchytné ohrazení je záchytná konstrukce, odkloněná od svislice v příčném řezu o úhel

45° – 60°.

- 99 -

Záchytné lešení je záchytná konstrukce, tvořená podlahou zabezpečenou na volných

okrajích zábradlím nebo ohrazením. Záchytné lešení nesmí mít mezi lícem objektu

a přilehlou částí záchytné podlahy mezeru větší neţ 30 mm, má-li zabránit pádu předmětŧ

i osob, nebo větší neţ 250 mm, má-li zabránit pouze pádu osob. Toto lešení se smí umístit

nejvýše 1,5 m pod ochráněnou úrovní.

Záchytné ohrazení lešení. Pro jeho záchytné části (pevné, popř. pruţné), u kterých

nemŧţeme vyloučit přímý dopad osoby na nosnou část, je stanovena hodnota extremního

zatíţení z hmotnosti břemene 100 kg, nebo při výšce pádu 0,5 m = 13 kN, při 1 m =

16,5 kN, při 1,5 m = 20 kN.

Záchytná stříška je záchytná konstrukce, určená k zachycení materiálu nebo drobných

předmětŧ padajících z výšky. Umísťuje se nad chráněnou komunikaci, pracoviště nebo

jiný prostor, kde se mohou vyskytovat nebo zdrţovat osoby. Záchytná stříška k zachycení

břemene o hmotnosti do 5 kg musí mít sklon směrem k budově nebo k lešení nejméně 30°

od vodorovné roviny. Pro zachycení břemene o hmotnosti větší neţ 5 kg mŧţe být

vodorovná, ale volný okraj musí být opatřen zaráţkou vysokou nejméně 15 mm. Pod

konstrukcí záchytné stříšky musí být světlá výška nejméně 2,1 m pro podchod osob a

4,2 m pro provoz dopravních prostředkŧ. Záchytná stříška se dimenzuje na extrémní

výpočtové zatíţení 0,7 kN/m2.

Bezpečnostní síť je síť z ocelových drátŧ, chemických vláken nebo jiného vhodného

materiálu, pouţívaná jako součást ochranných nebo záchytných konstrukcí, popř. tvořící

samostatnou záchytnou konstrukci.

Ochranné a záchytné konstrukce se smí uţívat aţ po jejich úplném dokončení a musí být

předány a převzaty do uţívání zápisem do stavebního deníku nebo jiného dokladu. Kaţdý

měsíc musí být tyto konstrukce odborně prohlíţeny, nebo po kaţdém zachycení padající

osoby nebo břemene o hmotnosti větší neţ 50 kg. Mimo pravidelné kontroly se provádějí

kontroly denně před zahájením práce. Zjistí-li se závady, nesmí se tyto konstrukce pouţívat

do doby jejich odstranění. Ochranné a záchytné konstrukce se dimenzují a navrhují na základě

statického výpočtu.

Obrázek č. 73. Boční ochranná síť.

- 100 -

5.3 BEZPEČNOSTNÍ ZÁSADY PRO PROVOZ LEŠENÍ A PRO PRÁCI

NA LEŠENÍ, KONTROLA LEŠENÍ.

Po úplném dokončení montáţe lešení o výšce nad 1,5 m, musí být provedeno mezi

vedoucím lešenářské party a zástupcem uţivatele lešení jeho předání a převzetí a to písemnou

formou. Předávací protokol se zpracovává obvykle formou zápisu do stavebního deníku.

Specifikují se v něm uţívací podmínky (nosnosti, zvláštnosti provedení), při jejichţ

respektování ze strany uţivatele je garantována bezpečnost konstrukce dodavatelem.

Provoz na lešení smí být zahájen aţ po jeho úplném dokončení, vybavení a vystrojení podle

platných norem. Lešení se smí pouţívat pouze k účelŧm, pro které bylo navrţeno

a smontováno, předáno a převzato do provozu. Při změněném zpŧsobu uţívání lešení (např.

při poţadavku na vyšší zatíţení), který by mohl mít za následek sníţení statické, funkční nebo

pracovní bezpečnosti, se konstrukce lešení musí z uvedených hledisek posoudit a v případě

nutnosti v potřebném rozsahu upravit.

Na lešení musí být umístěny tyto provozní a výrobní údaje:

Nosnost pracovních podlah v kg/m2.

Název a adresa provozovatele.

Zpŧsob pouţití lešení.

Lešení jsou konstrukce velmi citlivé na pŧsobení vnějších vlivŧ (např. otřesŧ, větru).

Proto je z bezpečnostního hlediska předepsán reţim periodických odborných prohlídek

v těchto intervalech:

1 měsíc u lešení nepohyblivých.

14 dní u lešení vystavených účinkŧm mechanického kmitání.

14 dní u lešení pojízdných.

14 dní u lešení zavěšených.

U lešení musí být kontrolováno:

Zajištění dílcŧ pojistkami.

Stav kotvení.

Stav úhlopříčného ztuţení.

Stav podlah a ţebříkŧ.

Dílce, které svým stavem ohroţují funkci lešení a bezpečnost provozu, je třeba vyměnit.

Kontroly se musí provádět také po delším odstávce, po velkých bouřkách a větrech.

Výsledky kontrol musí být zapsány do stavebního deníku.

SHRNUTÍ

Lešení jsou dočasné stavební konstrukce určené pro práce ve výškách v exteriéru i interiéru

stavby. Protoţe jde o konstrukci dočasnou, musí být co nejjednodušší, aby ji bylo moţné

rychle postavit a rychle demontovat. Zároveň, ale musí mít dostatečnou únosnost a musí být

bezpečná a stabilní. Dnes pouţíváme zejména tyto druhy lešení: Kozová lešení. Kozlíkové

- 101 -

lešení pro interiéry. Nepohyblivé, ocelové, trubkové lešení (montáţ z prvkŧ), vhodné pro

atypický tvar (rekonstrukce). Nepohyblivé, stavebnicové (systémové) lešení – montáţ z dílcŧ a

přídavných konstrukcí, výhodou je rychlost montáţe a demontáţe. např. HAKI, PERI,

LAYHER, EKRO, SALLEKO, ALFIX, RUX, a další. Pojízdné lešení ocelové, hliníkové,

pojízdné věţe. Pohyblivé pracovní plošiny. Pohyblivé závěsné klece a lávky. Prostor, který je

potřebný pro stavbu lešení, včetně plochy pro skladování a manipulaci musí být odvodněn,

vyklizen, podklad urovnán a podle potřeby zpevněn (zásypy rýh a násypy zatíţené lešením

musejí být předem dostatečně zhutněny) a musí být zabezpečen proti ohroţení pracovníkŧ

(např. elektrickým proudem) apod. V montáţním prostoru se mŧţou provádět jen práce

a činnosti, které souvisí se stavbou, provozem a funkcí lešení. Pro montáţ, demontáţ

a přemísťování lešení musí být předem určen technologický postup. Provoz na lešení smí být

zahájen aţ po jeho úplném dokončení, vybavení a vystrojení podle platných norem. Lešení se

smí pouţívat pouze k účelŧm, pro které bylo navrţeno a smontováno, předáno a převzato do

provozu.

OPAKOVÁNÍ

1. Stručně popište kozové lešení.

2. Co to jsou záchytné konstrukce?

3. Stručně popište ocelová trubková lešení.

4. K čemu slouţí úhlopříčná ztuţení.

5. Co jsou mobilní nájezdy a rampy.

6 TEPELNÉ A ZVUKOVÉ IZOLACE

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat účel, rozdělení a vlastnosti tepelných izolací.

Popsat a vysvětlit pojmy jako je pasivní dům, tepelné ztráty budov.

Popsat účel a druhy a pouţití zvukových izolací.

6.1 TEPELNÉ IZOLACE

Izolace jsou jednou ze základních součástí stavby. Jejich vhodným výběrem a pouţitím

významným zpŧsobem ovlivníme kvalitu celého objektu. Tepelně izolační materiály,

zkráceně tepelné izolace, slouţí k oddělení dvou sousedících prostředí o rŧzné teplotě tak,

aby se tato prostředí navzájem neovlivňovala.

- 102 -

6.1.1 ÚČEL TEPELNÝCH IZOLACÍ

Uţ naši předkové pouţívali tepelné izolace, jako například seno, slámu, lišejníky. Hlavním

úkolem tepelných izolací je vytvořit bariéru, která zabrání vniknutí, nebo úniku tepla a to

všemi částmi stavby, tedy stěnami, podlahami, stropy či střechami. Jednoduše řečeno, účelem

tepelných izolací je udrţet v zimním období v domě teplo a v letním období zabránit

přehřívání interiéru. Aby správně fungovaly, je potřeba vybrat správný typ izolace a hlavně

dbát na přesné a pečlivé provedení. Tepelné izolace nízký stupeň tepelné vodivosti, někdy

mohou fungovat i jako izolace akustické.

Podle materiálu mŧţeme tepelné izolace rozdělit na pěnové materiály, minerální

vláknité materiály a rostlinné materiály.

6.1.1.1 PĚNOVÉ MATERIÁLY

Mezi pěnové tepelně – izolační materiály patří polymerní pěny – polystyreny, polyuretany,

PVC, PE, kaučuk, dále pěnové sklo či pryskyřice. Asi nejpouţívanějším materiálem je

expandovaný (pěnový) polystyren (EPS).

6.1.1.2 VAKUOVÁ IZOLACE

Princip této izolace je zaloţen na poznatku, ţe ve většině tepelných izolací se na celkovém

úniku tepla významně podílí vzduch. Sám izolační materiál (například minerální vlákna) je

dobrou tepelnou izolací, ale v kombinaci se vzduchem, který zaujímá většinu objemu izolace,

se izolační vlastnosti podstatně zhoršují a blíţí se hodnotám samotného vzduchu. Na základě

těchto poznatkŧ se vyrábějí izolace, jejichţ izolační vlastnosti se zlepšují tím, ţe se

z izolačního materiálu odčerpá vzduch.

6.1.1.3 NEROSTNÉ MATERIÁLY

Do této skupiny patří minerální vlna. Patří mezi nejpouţívanější izolace. Vyrábí se tavením

hornin, nejčastěji jde o čedič nebo křemen, podle výchozích surovin se pak jedná o kamennou

či skelnou vlnu.

6.1.1.4 PŘÍRODNÍ MATERIÁLY

Do této skupiny patří konopí, celulóza a sláma. Konopí patří mezi velmi vyuţívané technické

rostliny. Jeho největší předností je rychlá obnovitelnost, to znamená, ţe rychle roste

a nevyţaduje ţádnou velkou péči. Celulózové tepelně – izolační materiály se vyrábějí

z recyklovaného novinového papíru, základní surovinou je tedy dřevo. Sláma je jeden

z nejstarších stavebních i tepelně – izolačních materiálŧ a její obliba zase stoupá. Pouţívá se

jako součást zdících materiálŧ – nepálených cihel, případně hliněných omítek, jako střešní

krytina, tepelná izolace i jako součást nábytku.

- 103 -

6.1.2 TEPELNÉ ZTRÁTY BUDOV A MOŢNOST JEJICH SNIŢOVÁNÍ,

ZÁKLADNÍ POJMY VE STAVEBNÍ TEPELNÉ TECHNICE.

6.1.2.1 TEPELNÉ ZTRÁTY BUDOV A MOŢNOST JEJICH SNIŢOVÁNÍ

Úspora energie (jejíţ výroba zatěţuje jak ţivotní prostředí, tak i peněţenky lidí), je hlavním

dŧvodem, proč se stavebnictví snaţí zjistit co nejvíce o tepelných ztrátách staveb a hledá

moţnosti jejich maximálního sníţení a omezení. Kvŧli nedostatečné izolaci, se bez uţitku ze

stavby vytratí prŧměrně kolem 65 % tepla. Místa, kudy teplo z domu uniká nejvíce, se

nazývají tepelné mosty. Aby byly tepelné ztráty co nejmenší, musí se tato místa zaizolovat,

coţ nebývá právě jednoduché.

Obrázek č. 74. Tepelná ztráta obalem budovy.

Teplo, které dodáváme do místnosti vytápěním, je pohlcováno chladnějšími částmi budovy,

nebo chladnějším okolním prostředím. Jak uţ jsme si uvedli, místa, kterými teplo uniká, se

nazývají tepelné mosty a leţí na tzv. hranici vytápěného prostoru. Jedná se právě o okna,

dveře, podlahy, obvodové zdi a nebo střechu. Aby teplota v objektu neklesala, je potřeba teplo

neustále doplňovat. Čím více nám těmito tepelnými mosty odejde (bez uţitku) tepla ven, tím

více musíme uvnitř teplo doplňovat. Tepelné ztráty nejde úplně zastavit, ale je moţné je

radikálním zpŧsobem sníţit.

Hranice vytápěného prostoru je plocha ohraničující vytápěný prostor, pro kterou se počítají

tepelné ztráty. Prvky, které leţí na této hranici vytápěného prostoru, oddělují vytápěný prostor

od vnějšího prostředí, přiléhajících nevytápěných prostorŧ a přiléhajících teplotních zón.

Obrázek č. 75. Hranice vytápěného prostoru.

- 104 -

Nejlepší zpŧsob jak sníţit tepelné ztráty je tepelná izolace. Vhodné a správně provedené

zateplení minimalizuje únik tepla z objektu, a tím také šetří výdaje vynakládané na vytápění.

Zateplení objektŧ se provádí nejen u starších domŧ, jejichţ tepelně – izolační vlastnosti jsou

většinou nevyhovující, ale týká se i novostaveb. Budovy s nedostatečnou izolací mají kromě

vysokých tepelných ztrát většinou i problémy s výskytem větší vlhkosti a s tím související

výskyt plísní a mokrých skvrn.

Je však nutné si uvědomit, ţe celková Tepelná ztráta budovy či stavby, je vypočítaná

z jednotlivých dílčích tepelných ztrát všech místností a při výpočtu se dále zohledňuje

kubatura budovy (stavby), materiál, ze kterého je stavba postavena, počet místností atd.

Celková tepelná ztráta místnosti Qc = Qp + Qv.

Tepelné ztráty stěnami Qp (kde je třeba zohlednit tepelnou ztrátu při prostupu stěn,

urychlení zátopu, světovou stranu).

Tepelné ztráty větráním Qv.

Termovizní (termografické) snímky.

Termografie nám ukazuje povrchovou teplotu těles na dálku. Focením budov z venku,

pomocí této metody, hledáme místo, které bude nápadně teplejší, neţ je zbytek povrchu

fasády. Na snímku to uvidíme tak, ţe toto místo bude mít jinou barvu. Toto místo je potom

hledaným tepelným mostem, ve kterém dochází k úniku tepla z budovy. V ideálním případě

(obrázek č. 76, první snímek), je teplota na povrchu budovy shodná s teplotou venkovního

vzduchu. Toto je moţné pouze ve dvou případech. Buď se v budově netopí, proto ţádné teplo

ani unikat nemŧţe, nebo se v budově topí, ale budova je bezchybně zateplena. Naopak druhý

snímek jasně ukazuje rozdíly v teplotách jednotlivých částí budovy a venkovního vzduchu.

Takovéto měření pomocí termovize, je moţné provádět pouze při minimálním rozdílu teplot –

15°C, mezi vnitřní a venkovní teplotou. Proto se focení provádí cca od listopadu do března.

Čím vyšší teplotní rozdíl, tím přesnější výsledky.

Poznámka:

Infračervená termografie je vědní obor, který se zabývá analýzou rozloţení teplotního pole na povrchu tělesa –

bezkontaktním zpŧsobem. Úkolem termografie je analýza infračervené energie vyzařované tělesem.

Termografickým měřicím systémem lze zobrazit teplotní pole měřeného objektu, ale pouze na jeho povrchu.

Obrázek č. 76. Termografické snímky budov. U prvního snímku je teplota povrchu budovy shodná s teplotou

venkovního vzduchu. U druhého snímku jsou jasně vidět rozdíly v teplotě povrchu budovy a venkovního

prostředí. A jsou vidět i místa největšího úniku tepla – tepelné mosty.

- 105 -

6.1.2.2 ZÁKLADNÍ POJMY VE STAVEBNÍ, TEPELNÉ TECHNICE

Tepelný odpor

Základním technickým údajem pro tepelně technické vlastnosti konstrukcí je tepelný odpor.

Ten vyjadřuje schopnost konstrukce bránit únikŧm tepla z teplejšího prostoru do chladnějšího.

Čím vyšší je tepelný odpor, tím méně tepla z konstrukce uniká. Poţadované hodnoty

tepelných odporŧ jsou uvedeny v ČSN 730540 část 2. – Tepelná ochrana budov.

Výpočet tepelné ztráty

Výpočet tepelné ztráty celého objektu slouţí ke stanovení potřebného výkonu zdroje tepla.

Zjednodušeně to znamená, ţe se pomocí výpočtu dozvím, jaký výkon musí mít mŧj zdroj

tepla, aby uvnitř budovy byla stále poţadovaná vnitřní teplota, přestoţe část bude bez uţitku

odcházet (například) tepelnými mosty ven.

Vytápěný prostor

Místnosti nebo uzavřené prostory vytápěné na jednu nebo více poţadovaných teplot.

Nevytápěný prostor

Místnosti nebo uzavřené prostory, které nejsou součástí vytápěného prostoru.

Teplotní zóna

Část vytápěného prostoru s poţadovanou vnitřní teplotou, uvnitř kterého jsou odchylky

vnitřní teploty zanedbatelné.

Poţadovaná vnitřní teplota

Návrhová vnitřní teplota. Teplota, na kterou má být prostor vytápěn.

6.1.3 TEPELNÉ IZOLACE KONSTRUKČNÍCH ČÁSTÍ BUDOV

Konstrukční části budov, které se tepelně izolují, jsou svislé nosné konstrukce (obvodové

nosné zdivo), vodorovné nosné konstrukce (stropy) a střecha.

6.1.3.1 TEPELNÉ IZOLACE STĚN

Podle umístění tepelně – izolační vrstvy rozeznáváme:

1. Tepelná izolace z vnější strany stávající stěny

Toto řešení lze doporučit ve většině případŧ. Tloušťka tepelně – izolační vrstvy mŧţe být

zvolena podle potřeby (není omezena prostorem), mŧţeme sníţit riziko vzniku tepelných

mostŧ, při vlastní práci se nezasahuje do ţivota obyvatel domu a zároveň se zateplením vyřeší

i renovace fasády.

- 106 -

2. Tepelná izolace z vnitřní strany

Toto řešení s sebou nese některé zásadní problémy. Tím, ţe tepelná izolace zamezí úniku

tepla skrz stěny, dojde k výraznému poklesu jejich teploty. V místech kde tepelná izolace

končí (výklenky oken, podlahy a stropy, vnitřní příčky) dochází na silně prochlazených

místech k výrazné kondenzaci vodní páry a řadě následných problémŧ (vznik plísní, hniloba

dřeva, narušování materiálu stěny mrznutím vody). Obecně lze říci, ţe pokud je to moţné, je

lépe se tepelné izolaci zevnitř raději vyhnout.

Podle zpŧsobu přichycení izolace na stěnu rozeznáváme:

1. Kontaktní zateplovací systémy

Zde je tepelná izolace připevněna na stěnu bez vzduchové mezery a další vrstvy se kladou na

tepelnou izolaci.

2. Odvětrávané zateplovací systémy

Izolace je vloţená do roštu upevněného na stěnu a zakrytá vhodnými krycími deskami. Mezi

krycí deskou a izolací je odvětraný prostor (platí jen u izolací z vnější strany). Tím, ţe izolace

je vloţena do roštu je moţné pouţít i poměrně měkkých a vysoce prodyšných desek minerální

vlny. Tím, ţe mezi vatou a krycími deskami je odvětraná mezera, je umoţněn plynulý odchod

vodní páry ze stěny.

3. Izolační přizdívka (sendvičová stěna)

Izolace je zpravidla umístěna z vnější strany nosné stěny a je zakryta tenkou přizděnou

stěnou, která zajišťuje její ochranu a určuje vnější vzhled.

6.1.3.2 TEPELNÉ IZOLACE STROPŦ

Ve starších budovách tvoří ztráty stropem poměrně velkou část celkových tepelných ztrát

domu. Existuje řada způsobů jak tyto tepelné ztráty podstatně sníţit.

Izolace do dutiny stropu

U starých stropŧ, kde je mezi trámy vzduchová dutina, je vhodné vyuţít tento prostor pro

vloţení tepelné izolace. K tomu je potřeba odkrýt podlahu pŧdy, pod kterou je škvára a prkna

tvořící záklop dutiny. Po odkrytí a vyčištění dutiny poloţíme na dno kaţdého trámového pole

parotěsnou zábranu a prostor těsně vyplníme deskami minerální nebo skleněné vlny. Další

moţností je zafoukání dutin celulózovou izolací.

Izolace poloţená nad stropem (na podlaze pŧdy)

Další moţností je poloţení tepelně izolační vrstvy nad strop (na podlahu pŧdy). Tato metoda

je výhodná tam, kde se pŧda nijak nevyuţívá. Znovu je moţné pouţít poloţení desek nebo

rolí minerální či skleněné vlny nebo výše zmíněné zafoukání celulózovými vlákny či

granulátem minerální vlny.

- 107 -

Izolace z vnitřní strany stropu

Tato izolace z vnitřní strany konstrukce je problematická z hlediska prŧběhu teplot

v konstrukci a s tím spojeného rizika kondenzace vodní páry v konstrukci stropu.

Vytvoření a izolace podkroví

Zajímavý a elegantní zpŧsob, jak se vyhnout izolaci stropu, je vytvoření dobře zaizolovaného

a vyuţívaného podkroví. Z hlediska umístění tepelné izolace máme dvě moţnosti - tepelná

izolace mezi krokve a tepelná izolace nad krokvemi. Oba zpŧsoby lze i kombinovat a část

izolace mŧţe být mezi krokvemi a část nad krokvemi.

6.1.3.3 TEPELNÉ IZOLACE STŘECH (ŠIKMÝCH)

Izolace mezi krokve

Tento zpŧsob izolace je nejběţnější. Jeho hlavní výhodou je, ţe práci provádíme zevnitř,

z pŧdního prostoru a nemusíme zasahovat do střešní krytiny. Dŧleţité je, aby konstrukce

střechy a krovu byla před zaizolováním opravena a v pořádku.

Obrázek č. 77. Izolace mezi krokve (1) a izolace nad krokvemi (2).

Izolace nad krokvemi

Tento zpŧsob tepelné izolace není zatím tak rozšířený. Na trhu se mŧţeme setkat se třemi

rŧznými systémy:

Tepelně – izolační šablony z polystyrenu, které se dávají pod střešní tašky.

Desky z extrudovaného polystyrénu.

Izolace z minerální vlny.

6.1.4 ZATEPLOVACÍ SYSTÉMY VNĚJŠÍHO PLÁŠTĚ BUDOV (KONTAKTNÍ A

VĚTRANÉ)

Zateplení vnějšího pláště má zásadní vliv na energetickou náročnost celé budovy, proto se

tepelná izolace fasád provádí jak u novostaveb, tak u starších budov. Podle pouţitého

izolačního materiálu, mŧţeme obvodový plášť zateplit čtyřmi zpŧsoby. Tepelně – izolační

- 108 -

omítkou, pomocí sendvičového zdiva, kontaktním zateplovacím systémem a odvětrávaným

zateplovacím systémem. Kaţdý z těchto systémŧ má své výhody i nevýhody.

Tepelně – izolační omítky (termoomítky)

Termoomítka má mnohem lepší tepelně izolační vlastnosti neţ omítka klasická, protoţe

kromě klasických sloţek obsahuje i část tepelně izolačního materiálu (perlit, polystyren).

Přesto je vhodná spíše jako doplňková izolace.

Sendvičové izolační systémy

Sendvičové konstrukce vznikají vrstvením materiálŧ s rŧznými tepelně izolačními vlastnostmi.

Velice častý zpŧsobem je vrstvení nosná zeď + tepelně izolační vrstva + (odvětrávací mezera)

+ vnější přizdívka.

6.1.4.1 KONTAKTNÍ ZATEPLOVACÍ SYSTÉMY (LEPENÉ, NEODVĚTRÁVANÉ)

Kontaktní zateplovací (fasádní) systémy patří mezi nejrozšířenější zateplovací systémy.

Jedná se o konstrukci bez vzduchové mezery, kde je izolace nalepena a ukotvena přímo na

zdi. Na tuto izolaci jsou potom naneseny další ochranné vrstvy, které se ukončí vnější

povrchovou úpravou (omítkou). Nejčastěji jsou pouţívány výrobky z polystyrénu nebo

minerálních vláken. Tepelná izolace pro kontaktní zateplovací systémy se dodává v deskách z

fasádního polystyrenu, minerální vlny nebo z extrudovaného polystyrenu:

Fasádní polystyren EPS 70 F je nejlevnější izolant pro zateplení fasády, jeho výhodou je

nízká hmotnost, dobrá opracovatelnost, velmi nízká nasákavost a nízká cena. Nevýhodou

je niţší pohltivost zvuku a hlavně malá odolnost proti poţáru. Tepelným odporem,

difusním odporem (schopností propouštět vzdušnou vlhkost – umoţnění dýchání

konstrukce) a ţivotností se vyrovná deskám z minerální vlny.

Fasádní desky z minerální vlny jsou vysoce kvalitní tepelnou izolací pro zateplení fasády.

Jejich výhodou je vyšší zvuková pohltivost a vysoká odolnost proti teplotnímu zatíţení

a poţáru.

Fasádní desky z extrudovaného polystyrenu se pouţívají pro náročnější provedení

zateplení fasády, vynikají lepším tepelným odporem, nenasákavostí a vysokou pevností

v tlaku.

Obrázek č. 78. Ukázka kontaktního zateplovacího systému.

- 109 -

Výhodou systému je zateplení plochy po celém obvodu pláště budovy, s minimálním rizikem

vzniku tepelných mostŧ. Dobré tepelně izolační vlastnosti, menší tloušťka izolace neţ

u bezkontaktního systému, zachování pŧvodního rázu fasády (protoţe povrch bude znovu

tvořit omítka), dále snadná údrţba a opravitelnost a také technologická i finanční nenáročnost.

Nevýhodou jsou vysoké nároky na kvalitu provedení. Omezený prostup vodních par.

Omezení klimatickými podmínkami při provádění (v provádění se vyskytují i mokré procesy)

a niţší odolnost proti mechanickému poškození.

6.1.4.2 BEZKONTAKTNÍ ZATEPLOVACÍ SYSTÉMY (MONTOVANÉ, ZAVĚŠENÉ,

PROVĚTRÁVANÉ)

Provětrávaná fasáda je jeden z nejlepších zpŧsobŧ, jak zvýšit tepelný odpor obvodového

zdiva. Provětrávaná fasáda umoţňuje zdivu „dýchat“ a tím vytváří optimální ţivotní

podmínky uvnitř stavby. Charakteristickým znakem bezkontaktního zateplovacího systému je

vzduchová mezera mezi předsazenou vrstvou a tepelnou izolací, která je vloţena do roštu,

který je připevněn na obvodovou stěnu. Díky tomu vzniká provětrávaná mezera, která

přirozeně odvádí vlhkost mimo konstrukci budovy. Bezkontaktní fasády jsou vhodné hlavně

jako dodatečné zateplení budov s vyšší vnitřní vlhkostí, nebo pro budovy jejichţ fasáda se

obkládá deskovým materiálem. Jako tepelná izolace se nejčastěji pouţívají výrobky

z polyuretanu, ovčí vlny nebo celulózy. Izolace se připevňuje buďto do roštŧ (např. desky

ORSIL UNI, nebo se klade na vazbu na sebe a k nosné zdi se kotví hmoţdinkami (v tom

případě je nutné pouţít pevnější desky s vyšší objemovou hmotností, např. desky ORSIL

FASSIL nebo HARDSIL). Na obklady mohou být pouţity například dřevotřískové, betonové,

kovové nebo keramické desky.

Obrázek č. 79. Ukázka bezkontaktního, provětrávaného zateplovacího systému.

Celý systém bezkontaktní fasády je v některých detailech (kouty, osazení oken apod.)

technicky a časově náročnější, neţ kontaktní systém. Cenu ovlivňuje především typ pouţitého

obkladového materiálu a zpŧsob ukotvení. Výhodou jsou dobré tepelně – izolační vlastnosti,

moţnost pouţití na vlhké objekty, dlouhá ţivotnost, nezávislost instalace na klimatických

podmínkách (suchá montáţ), omyvatelnost a snadná údrţba. Nevýhodou je moţnost vzniku

tepelných mostŧ a vyšší pracnost.

- 110 -

6.1.5 PASIVNÍ DOMY

Pasivní dŧm je stavba, která splňuje dobrovolná, ale přísná kritéria energetických úspor při

provozu domu. Méně přísná kritéria úspor energií na provoz, která předcházela standardu

pasivního domu, platí pro nízkoenergetický dŧm. Naopak zdokonalenou variantou pasivního

domu je energeticky nulový dŧm, dŧm, který pro své energetické potřeby vyuţívá pouze

místní zdroje. Aby bylo moţné označit dům jako pasivní, musí splnit poţadavky týkající se

velikosti roční potřeby tepla, potřeby roční základní energie a také neprůvzdušnosti budovy.

V návrhu domu se uplatňují tradiční stavitelské zkušenosti, které se kombinují s dalšími

metodami, jako je například výhodný poměr a tvar stavby, orientace domu na pozemku

směrem na jih, nezastíněná fasáda (případně s vyuţitím listnaté vegetace), nebo třeba umístění

obytných místnosti na jihu, zázemí na severu. Dŧraz se klade na pasivní opatření namísto

strojních zařízení (dŧsledné stínění a izolace namísto chladicí jednotky atd.), proto je prvotní

dŧraz kladen také na tepelnou ochranu stavby.

Úspora tepla

Pasivní dŧm ročně spotřebuje maximálně 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné

plochy. U běţného rodinného domu, který má podlahovou plochu kolem 120 metrŧ

čtverečních to dělá 1800 kilowatthodin. Pro vytápění místnosti o velikosti 20 metrŧ

čtverečních stačí 200 wattŧ. Pro porovnání, tepelný výkon člověka v klidu, je 80 wattŧ, výkon

stolního počítače 250 wattŧ. Tepelná ztráta pasivního domu je tak nízká, ţe nepotřebuje běţný

systém vytápění. Tepelné zisky od slunce, lidí a elektrických spotřebičŧ pohodlně vytopí celý

dŧm po většinu roku. Mimořádně nízkou potřebu energie pro vytápění domu lze úspěšně

zajistit jenom systémem nuceného větrání domu se zpětným získáváním tepelné energie z

odváděného vzduchu. Součástí tohoto systému je energetický zdroj, který v období velmi

nízkých venkovních teplot cirkulační vzduch ohřívá.

Obrázek č. 80. Architektonický návrh pasivního domu.

- 111 -

6.2 ZVUKOVÉ IZOLACE

Slyšitelný zvuk je akustické kmitání v takových kmitočtech, které vnímá lidský sluch. Ve

stavební akustice se rozlišuje zvuk šířící se vzduchem a zvuk šířící se konstrukcí. Ve vzduchu

se zvuk šíří podélným vlněním. V tuhých tělesech se zvuk šíří příčným a ohybovým vlněním.

Zvláštním případem zvuku šířícího se konstrukcí je kročejový zvuk. Kročejový zvuk vzniká

chŧzí po podlaze nebo nárazy na stavební konstrukci, šíří se konstrukcí a je konstrukcí

vyzařován do sousedních místností, kde se šíří vzduchem. Hluk je neţádoucí, nepříjemný

nebo škodlivý zvuk. Nadměrný hluk působí negativně na většinu ţivých organismů.

6.2.1 ÚČEL ZVUKOVÝCH IZOLACÍ

Pro akustickou pohodu uvnitř budov je potřeba zabránit přenosu zvuku z jedné místnosti do

druhé. Ochrana proti hluku se zabezpečuje jednak opatřeními proti vzniku hluku, (tzv.

primární opatření u zdroje) a jednak tzv. sekundárními opatřeními, která omezují přenos

zvuku od zdroje k posluchači. V tomto druhém případě se ochrana proti hluku zajišťuje

především zvukovou izolací.

Zvuková izolace budovy (stavební konstrukce) je schopnost budovy (stavební konstrukce)

přenášet v zeslabené míře zvuk šířící se vzduchem.

Ochrana proti hluku v budovách se řeší akusticko – izolačním účinkem dělicích

konstrukcí, které omezují přenos zvuku do okolních místností. Pro sníţení šíření hluku

z venkovního prostředí do vnitřních prostorŧ stavebních konstrukcí (a naopak) je nutné, aby

tyto konstrukce splňovaly základní zvukoizolační poţadavky. Tyto poţadavky jsou stanoveny

v ČSN 73 0532 Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a související akustické vlastnosti

stavebních výrobkŧ – Poţadavky. V praxi to znamená, ţe dělící konstrukce musí splňovat

normou poţadované zvukově – izolační vlastnosti. To, jaké má stavební konstrukce zvukově

– izolační vlastnosti závisí na pouţitém materiálu, typu konstrukce a skladbě konstrukce. Pro

zlepšení izolačních vlastností stavebních konstrukcí se pouţívají zvukové izolace, které slouţí

pro sníţení přenosu zvuku v obytných prostorách.

Stavební výrobky pro vzduchovou a kročejovou neprŧzvučnost musí splňovat poţadavky

normy ČSN 73 0532 na hodnoty zvukové izolace. Norma řeší zvukové izolace mezi

místnostmi leţícími vedle sebe a pouţití konstrukcí, které tvoří hranici mezi jednotlivými

prostory. Norma také řeší sníţení hluku přicházejícího zvenčí, který vytváří tzv. hlukové

pozadí a uvádí nejvyšší přípustné hodnoty.

6.2.2 POŢADAVKY NA NEPRŦZVUČNOST STAVEBNÍCH KONSTRUKCÍ

Neprŧzvučnost je vlastnost konstrukce (stěny, stropu atd.) propouštět zvuk v zeslabené míře.

Neprŧzvučnými konstrukcemi jsou proto konstrukce, které zvukově (akusticky) oddělují

rŧzné prostory. Znamená to, ţe přenášejí zvukové vlny s určitou ztrátou akustického výkonu.

Rozeznáváme neprŧzvučnost vzduchovou a kročejovou. Poţadavky pro vzduchovou

a kročejovou neprŧzvučnost stanovuje norma ČSN 73 0532/2000.

- 112 -

6.2.2.1 ODBORNÉ NÁZVOSLOVÍ

Zvuk přenášený vzduchem

Jedná se šíření zvukových vln v plynném prostředí. Narazí-li zvukové vlny na stavební prvek,

dojde u toho stavebního prvku ke chvění.

Zvuk těles

Zvuk těles je zvuk, který vzniká chvěním pevných těles a v těchto se šíří. Zvuk těles se mŧţe

dále šířit vzduchem.

Kročejový zvuk

Kročejový zvuk je zvláštní forma zvuku těles. Ve stavebním konstrukci se s ním setkáváme

například při chŧzi po vodorovné stavební konstrukci.

Stupeň vzduchové neprŧzvučnosti

Stupeň vzduchové neprůzvučnosti R (jednotky decibely) označuje schopnost stavebních prvkŧ

izolovat vzdušný zvuk bez přenosu vedlejšími cestami.

Stupeň stavební (zdánlivé) vzduchové neprŧzvučnosti

Stupeň stavební vzduchové neprůzvučnosti R´ označuje schopnost stavebních prvkŧ izolovat

vzdušný zvuk s uvaţováním přenosu zvuku vedlejšími cestami.

Vzduchová neprŧzvučnost

Vlastnost konstrukce – zvukově izolovat dvě sousední místnosti z hlediska zvuku přenášeného

vzduchem, se nazývá vzduchová neprŧzvučnost.

Index vzduchové neprŧzvučnosti

Index vzduchové neprůzvučnosti Rw. Vyjadřuje váţenou laboratorní vzduchovou

neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřenou v laboratoři).

Index stavební (váţené) vzduchové neprŧzvučnosti

Index stavební vzduchové neprůzvučnosti R´w. Vyjadřuje váţenou stavební vzduchovou

neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřenou na konkrétní stavbě).

Čím je hodnota vzduchové neprůzvučnosti – Rw (R´w) vyšší, tím lépe – tím víc je konstrukce

neprůzvučná.

6.2.2.2 VZDUCHOVÁ NEPRŦZVUČNOST

Vzduchová neprŧzvučnost jednovrstvého zdiva závisí především na hmotnosti zdiva na

jednotku plochy. Hmotnost zdiva vyplývá z tloušťky zdiva a jeho objemové hmotnosti, plus

hmotnosti přidané jednostranné či oboustranné omítky. Neprŧzvučnost je vlastnost

konstrukce (stěny, stropu, překáţky) propouštět zvuk v zeslabené míře. O vzduchové

neprŧzvučnosti mluvíme tehdy, kdy dochází k šíření zvuku ze vzduchu přes stěnu

- 113 -

(konstrukci) opět do vzduchu za stěnou. Čím vyšší plošnou hmotnost má dělící konstrukce,

tím vyšší je i její neprŧzvučnost. Zvýšení plošné hmotnosti u lehké konstrukce mŧţeme

dosáhnout pouţitím větší tloušťky konstrukce, nebo třeba sloţením pláště ze dvou, nebo

více vrstev, v kombinaci s akustickými izolacemi. Se zvýšením tloušťky dělících

konstrukcí, se ale také zvětšuje mnoţství spotřebovaného materiálu a tím se i zvětšuje zatíţení

konstrukce a samozřejmě se také zmenšuje podlahová plocha objektu. Proto je třeba výběru

izolačního materiálu a zpŧsobu izolace, věnovat velkou pozornost.

6.2.2.3 KROČEJOVÁ NEPRŦZVUČNOST

Kročejová neprŧzvučnost je vlastnost konstrukce odolávat přenosu kročejového hluku do

chráněných místností (týká se podlah a stropŧ). Číselně se vyjadřuje jako váţená

normalizovaná hladina kročejového zvuku – laboratorní Lnw nebo stavební L’nw. Kročejový

hluk vzniká mechanickými nárazy do konstrukce při chŧzi, pádu předmětŧ na podlahu nebo

jiné činnosti. Kročejová neprŧzvučnost se týká vodorovných konstrukcí (stropŧ, podlah), kdy

zvuk vzniká přímo v kontaktu s konstrukcí a je nesen do dalších prostorŧ. Skladba vodorovné

konstrukce by měla zaručit, aby se přes ni přenášelo co nejmenší mnoţství hluku. Sama

vodorovná konstrukce stropu, ale většinou nedokáţe kročejovou neprŧzvučnost zajistit.

Řešením je pouţití izolačních vrstev, jak do konstrukce podlahy, tak například do konstrukce

podhledu stropu. Jedním z řešení u rekonstrukcí, nebo pŧdních vestaveb, mŧţe být například

správně provedená a odizolovaná plovoucí podlaha. Ta je oddělena od ostatních konstrukcí

pruţným materiálem a zvyšuje kročejovou neprŧzvučnost stropŧ. Nejdŧleţitější součást

plovoucí podlahy, která je pro útlum kročejového hluku rozhodující, je právě pruţná izolační

vrstva.

Poţadavky na zvukovou izolaci konstrukce mezi dvěma místnostmi – chráněnou (přijímací)

a hlučnou (vysílací) podle ČSN 73 0532.

R´w – Váţená stavební vzduchová neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřena na konkrétní stavbě). Rw –

Váţená laboratorní vzduchová neprŧzvučnost (pro danou konstrukci naměřena v laboratoři). L´nw – Váţená

stavební normalizovaná hladina kročejového zvuku.

- 114 -

6.2.3 AKUSTICKÉ OBKLADY STĚN, PODLAH, STROPŦ

6.2.3.1 AKUSTICKÉ OBKLADY STĚN A STROPŦ

Akustické obklady zvuk pohlcují, odráţejí a rozptylují. S jejich pomocí se v uzavřeném

prostoru dosahuje poţadovaná akustická kvalita (například sníţení doby dozvuku a zlepšení

poslechových podmínek). Akustické obklady jsou kombinované z jednotlivých akustických

prvkŧ a materiálŧ, které tvoří vlastní interiérové obloţení místnosti. Dřevěné, minerální nebo

polyuretanové materiály a prvky na stropě i na stěnách jsou doplněny vhodným akustickým

podhledem. Součástí akustických obkladŧ, jsou například tyto prvky:

Kmitací panel – rezonanční soustava pro pohlcování nízkých kmitočtŧ s moţností

dýhovaného nebo barevného provedení.

Rezonátory pro pohlcování nízkých frekvencí, štěrbinové rezonátory laditelné dle potřeby.

Různé druhy akustických stěn a kazet s minerálními panely, které jsou potaţeny

interiérovou tkaninou nebo polepeny polyuretanovými materiály (akustické jehlany

apod.), popř. v dřevěném provedení s perforovanými dýhovanými panely.

Akustické podhledy v rŧzném provedení.

Difuzní a rozptylové prvky navrţené dle potřeby.

Příklady akustických obkladŧ:

Panel akustický EUROCOUSTIC NEPTUNE. Jedná se o akustický panel z minerální vlny,

odolný proti vlhku, pro interiéry s vysokými nároky na desinfekci a čištění – kuchyně,

nemocnice, vlhké prostory, prŧmyslové haly, prádelny apod. Má velmi jemný potah speciálně

vyvinutý pro snadnou desinfekci a čištění. Zadní strana je potaţena přírodní matovou skelnou

fólií, hrany ošetřeny nátěrem.

Obklad stěny akustický ocelový GEMA, ULTRAMICRO. Akustický ocelový obklad stěny, pro

speciální akustická řešení povrchŧ vodorovných a svislých konstrukcí staveb, obklady

zakřivených ploch, parapetŧ a sloupŧ, pro administrativní centra, banky, školy, velkoplošné

prodejny, odbavovací haly letišť, kina, divadla, výrobní provozy atd. Povrch prášková barva,

základní barva bílá.

Panel akustický dekorativní BASOTECT. Panel akustický dekorativní z pryskyřicové pěny.

Rozměry 615 × 615 mm, tl. 40, 60, 80 mm. Bez povrchové úpravy, barva bílá, nebo

s povrchovou úpravou.

Obrázek č. 81. Pouţití akustické izolační desky ISOVER AKUSTIK SSP2 na akustický obklad stropu. 1. Stropní

konstrukce. 2. Přímý závěs. 3. Dřevěný rošt. 4. ISOVER SSP2 – pohltivé desky. 5. perforovaný obklad (plech,

minerální desky s povrchovou úpravou apod.).

- 115 -

Deska akustická ISOVER AKUSTIK SSP2. Desky SSP 2 jsou vhodné pro zvukové a tepelné,

nezatíţené izolace. Desky jsou jednostranně opatřeny černou netkanou skelnou textilií.

Pouţívají se hlavně jako vloţky děrovaných obkladových prvkŧ pro akustické stěny, stropy

a podhledy, pro tepelné a akustické izolace klimatizačních zařízení.

6.2.3.2 AKUSTICKÉ OBKLADY PODLAHY

Z konstrukčního hlediska mŧţeme podlahy rozdělit na:

Těţké plovoucí podlahy. Plošná hmotnost těţké plovoucí podlahy spolu s vhodným

druhem izolačního materiálu zvyšují vzduchovou neprŧzvučnost celé konstrukce. To

znamená, ţe takovéto sloţení podlahy je z akustického hlediska vyhovující. Správným

provedením všech detailŧ a přerušením všech akustických mostŧ (stykŧ akusticky tvrdých

materiálŧ) je moţné zastavit i šíření kročejového hluku.

Lehké plovoucí podlahy. Lehká podlahová konstrukce je z akustického hlediska vhodná

pro stropní konstrukce s vyšší plošnou hmotností. Její kombinace spolu s těţší konstrukcí

stropu zabezpečí dostatečnou vzduchovou neprŧzvučnost celé konstrukce. V případě

montovaných dřevostaveb je moţné ke zvýšení celkové plošné hmotnosti pouţít roznášecí

desky se zvýšenou objemovou hmotností (cementovláknité desky apod.). Vláknité

izolační materiály a správné provedení všech detailŧ sniţuje šíření kročejového hluku.

Roštové podlahy. Z akustického hlediska je tato konstrukce méně účinná. Její plošná

hmotnost nestačí ke zvyšování vzduchové neprŧzvučnosti. Tento typ podlahy má velké

mnoţství akustických mostŧ, které zapříčiňují šíření kročejového hluku. Z tohoto dŧvodu

se pro zvýšení útlumu kročejového hluku doporučuje všechny akusticky tvrdé prvky

konstrukce podloţit izolačním materiálem, který přeruší akustický most.

Materiály v konstrukci podlahy a jejich vztah k akustické izolaci:

Izolační materiály – materiály na bázi minerálních vláken, které mají dostatečnou

dynamickou tuhost, dobře snášejí zatíţení a zároveň díky vláknité struktuře pohlcují

dopadající zvuk.

Hydroizolační materiály – chrání akustické a tepelné izolanty před vlhkostí, která mŧţe

značně sníţit jejich izolační schopnosti.

Roznášecí vrstvy s vyšší plošnou hmotností – zvyšují vzduchovou neprŧzvučnost konstrukce.

Podlahové krytiny – kromě své estetické funkce mohou ovlivnit i akustické vlastnosti

podlahové konstrukce; např. pouţitím akusticky tvrdých materiálŧ (dlaţba apod.) se zvyšuje

poměr odraţených zvukových vln a akusticky měkčí materiály (korek, dřevo) zase mohou

zvýšit zvukovou pohltivost podlahové konstrukce.

6.2.4 IZOLACE PROTI VIBRACÍM A OTŘESŦM

U prŧmyslových, občanských a obytných staveb je potřeba řešit také ochranu konstrukcí

budov proti vnějším a vnitřním zdrojŧm otřesŧ a vibrací. Mezi takové zdroje patří například

výrobní stroje, otřesy od dopravy, zemětřesení, apod. Silné otřesy pŧsobí nejen naprosto

nevhodným zpŧsobem na zdraví obyvatel, ale zároveň otřesy mŧţou ohrozit stabilitu budov

a konstrukcí. Pokud se otřesy a vibrace opakují často, například při dopravních otřesech,

mŧţe se na konstrukcích projevit i únava materiálu a dojít k jejich zásadním poškozením.

- 116 -

Ochranu konstrukcí proti otřesŧm a vibracím je moţné řešit dvěma zpŧsoby:

Aktivní izolace (dochází k odizolování vlastního zdroje hluku a vibrací).

Pasivní izolace (izolací je chráněna samotná konstrukce budovy).

Protoţe stavební konstrukce jsou (většinou) hmoty akusticky tvrdé, musí být proti šíření

otřesŧ přerušovány hmotami akusticky měkkými. Do nosných konstrukcí proto vkládáme

hmoty, které snesou tlak vyvozený v konstrukci. Je to například korek, pryţ a podobné hmoty.

SHRNUTÍ

Izolace jsou jednou ze základních součástí stavby. Jejich vhodným výběrem a pouţitím

významným zpŧsobem ovlivníme kvalitu celého objektu. Tepelně izolační materiály,

zkráceně tepelné izolace, slouţí k oddělení dvou sousedících prostředí o rŧzné teplotě tak, aby

se tato prostředí navzájem neovlivňovala. Podle materiálu mŧţeme tepelné izolace rozdělit na

pěnové materiály, minerální vláknité materiály a rostlinné materiály. Pro akustickou pohodu

uvnitř budov je potřeba zabránit přenosu zvuku z jedné místnosti do druhé. Ochrana proti

hluku se zabezpečuje jednak opatřeními proti vzniku hluku, (tzv. primární opatření u zdroje)

a jednak tzv. sekundárními opatřeními, která omezují přenos zvuku od zdroje k posluchači.

V tomto druhém případě se ochrana proti hluku zajišťuje především zvukovou izolací.

Zvuková izolace budovy (stavební konstrukce) je schopnost budovy (stavební konstrukce)

přenášet v zeslabené míře zvuk šířící se vzduchem. Neprŧzvučnost je vlastnost konstrukce

(stěny, stropu atd.) propouštět zvuk v zeslabené míře. Neprŧzvučnými konstrukcemi jsou

proto konstrukce, které zvukově (akusticky) oddělují rŧzné prostory. Znamená to, ţe přenášejí

zvukové vlny s určitou ztrátou akustického výkonu. Rozeznáváme neprŧzvučnost vzduchovou

a kročejovou. Poţadavky pro vzduchovou a kročejovou neprŧzvučnost stanovuje norma

ČSN 73 0532/2000.

OPAKOVÁNÍ

1. Co jsou neprŧzvučné konstrukce.

2. Co je to hranice vytápěného prostoru.

3. Co je vzduchová neprŧzvučnost?

4. Co je kročejová neprŧzvučnost?

5. Co to jsou akustické obklady a k čemu slouţí?

- 117 -

7 TECHNICKÉ ZAŘÍZENÍ BUDOV

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat vodovodní a kanalizační přípojky, vnitřní rozvody vody i kanalizace.

Popsat a rozdělit vytápění budov.

Popsat vnitřní rozvod plynu, větrání i klimatizaci.

Popsat zednické práce při budování TZB.

7.1 VODOVODNÍ INSTALACE

7.1.1 NAPOJENÍ OBJEKTU NA VENKOVNÍ ROZVODY

Vodovodními přípojkami se připojují nemovitosti na veřejný vodovod. Přípojka je úsek

potrubí od odbočení z veřejného vodovodu k vodoměru, nebo pokud není vodoměr, potom je

to k vnitřnímu uzávěru připojovaného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí

veřejného vodovodu.

Vodovodní přípojka se zřizuje pro kaţdou nemovitost s vlastním popisným číslem.

Navrhuje se a provádí ve spolupráci s provozovatelem veřejného vodovodu.

Vodovodní přípojka pitné vody nesmí být propojena s jiným zdrojem.

Vodovodní přípojka, popřípadě část vnitřního vodovodu vedeného v zemi se musí uloţit

do nezámrzné hloubky, nebo se musí chránit proti zamrznutí, například tepelnou izolací.

Nezámrzná hloubka pro uloţení potrubí, se pohybuje od 1,5 m (štěrkové a skalnaté

zeminy) do 1,2 m (hlinité zeminy).

Zásady pro navrhování, provádění a opravy vodovodních přípojek stanoví ČSN 75 5411.

Na potrubí veřejného vodovodu se přípojky napojují pomocí navrtacího pasu s uzávěrem

a se zemní teleskopickou soupravou (do DN 50). Napojení se řeší pomocí odbočky se

šoupětem.

Vodovodní přípojka se má navrhovat z jednoho druhu materiálu. Pouţívá se například

vinutý vysokohustotní polyetylén HDPE PE 100 SDR 17 PN 10, eventuelně HDPE PE

80 SDR 11 PN 12,5. V případě kříţení komunikace musí být potrubí přípojky umístěno

v chráničce (chráničky HDPE ).

Vedle potrubí (z nekovového materiálu) je třeba uloţit identifikační kovový vodič, (pro

moţnost „vypískání“ vedení) např. měděný izolovaný vodič CY o prŧřezu 4 mm2 .

U navrtacího pasu musí být vodič smyčkou vyveden cca 50 cm nad terén a následně volně

uloţen do poklopu uzávěru. U vodoměrné soustavy vyveden pod poklop vodoměrné

šachty, nebo ukončen u vodoměrné sestavy v domě.

Vodovodní přípojka se navrhuje tak, aby byla co nejkratší a nejlépe vedena kolmo na

připojovaný objekt, bez zbytečných lomŧ trasy. Potrubí se navrhuje ve sklonu min.

3 promile a má pokud moţno stoupat směrem k vnitřnímu vodovodu.

- 118 -

Prostup potrubí základy budov musí být zabezpečen tak, aby při stavbě nebo opravě

přípojky nebyla trvale narušena izolace zdiva proti vlhkosti. Na přípojku se nesmí připojit

uzemnění.

K ochraně vodovodních řadŧ před poškozením slouţí ochranná pásma. Ochranné pásmo

vodovodu je v délce 1,5 m (na kaţdou stranu) od stěny potrubí (do prŧměru 500 mm).

V případě, ţe je hloubka uloţení vodovodu větší neţ 2,5 m pod upraveným terénem,

potom se vzdálenost zvětšuje na 2,5 m.

Při kříţení se stokou nebo jiným potrubím dopravujícím zdraví škodlivé látky má být

vodovodní přípojka uloţena nad nimi. Pokud nejde tento poţadavek splnit, musí se

navrhnout nějaká dodatečná ochrana. Při souběhu a kříţení vodovodní přípojky

s ostatními sítěmi technického vybavení je třeba dodrţet poţadované vzdálenosti dle

ČSN 73 6005 Prostorové uspořádání technických sítí.

Obrázek č. 82. Přípojka vody. Obrázek č. 83. Navrtací pas.

7.1.2 VNITŘNÍ ROZVOD VODY

Vnitřní rozvod vody – vnitřní vodovod je potrubí určené pro rozvod vody po pozemku nebo

stavbě a navazuje na konec přípojky. Hlavní uzávěr vnitřního vodovodu se osazuje před

vodoměr, musí být přístupný a jeho umístění musí být viditelně a trvanlivě označeno. Je-li

vodovodní síť řešena zvlášť pro pitnou a uţitkovou vodu, musí být takto řešen i vnitřní

vodovod.

Vnitřní vodovod napojované nemovitosti musí odpovídat ČSN 73 6660.

V případě, ţe bude v nemovitosti vyuţíván k zásobování vodou kromě veřejného

vodovodu ještě jiný zdroj vody, musí být vnitřní vodovod prokazatelně rozdělen na dvě

samostatné části. Oddělení obou zdrojŧ nesmí být provedeno pouze uzávěrem.

Při návrhu vnitřního vodovodu je třeba zvolit vhodný systém podle rŧzných hledisek:

Podle způsobu dopravy vody:

Jednotný, který rozvádí pitnou vodu i pro účely uţitkové a provozní.

Oddělený, kde je samostatný rozvod vody pitné, uţitkové, provozní, poţární.

Podle tvaru:

Větvený, který je nejčastěji pouţívaný (se spodním, horním a středním rozvodem).

- 119 -

Okruhový, tam, kde je nutná plynulá dodávka vody (např. nemocnice). Dodávka je

zajištěna ze dvou stran, tzn., ţe nedochází k přerušení dodávky vody.

Smíšený (kombinovaný).

Podle tlaku:

S tlakovým pásmem z veřejného vodovodu, tam kde dispoziční tlak v síti je dostatečný.

S tlakovým pásmem z čerpací stanice, tam kde je nutné tlak posilovat.

Podle napojení:

Uzavřený, kdy voda je vedena z vnějšího vodovodu přímo nebo přes čerpací stanici.

Otevřený, tam, kde je třeba oddělit přípojku od vnitřního vodovodu pomocí přerušovací

nádrţe.

Podle způsobu zásobování poţární vodou:

Zavodněný, kdy v potrubí je voda pod tlakem, tj. většina potrubí pro poţární účely.

Nezavodněný, kdy poţární potrubí je připravené pro napojení na mobilní poţární techniku

(výškové budovy).

Konstrukce a místa pro vedení potrubí pro rozvod vody:

Instalační šachta.

Předstěnová konstrukce.

Instalační příčka.

Zděná konstrukce.

Dvojitá zděná příčka s izolační výplní.

Volně, za pevně zabudovaným zařizovacím předmětem.

Připojovací potrubí vede od stoupacího nebo leţatého potrubí k jednotlivým výtokovým

armaturám. Vedeno je ve sklonu k výtokŧm volně po stěně, v dráţce ve stěně, volně zavěšené

pod stropem, v podhledu nebo v podlaze.

Stoupací potrubí přivádí vodu do jednotlivých podlaţí. Vede se v instalačních šachtách,

v dráţce ve stěně nebo zakryté podél konstrukce. Kaţdé stoupací potrubí musí mít u odbočky

z leţatého potrubí samostatný uzavírací a vypouštěcí ventil.

Leţaté potrubí zajišťuje přívod vody od hlavního uzávěru vody ke stoupacímu potrubí. Vede

se volně po stěně, pod stropem, v podhledu, v podlaze nebo v horizontálním instalačním

prostoru. Potrubí je vedeno ve sklonu min. 0,3 % k výtokŧm nebo k přípojce.

Postup při montáţi potrubí. Začíná se po dokončení hrubé stavby. Nejdříve se

překontroluje, jestli jsou připraveny všechny rýhy a prosekány prostupy, vyznačí se umístění

armatur. Nejdříve se osadí hlavní rozvodné potrubí a potom odbočky. Těsnost se zkouší u

malé stavby vcelku, u větších staveb je moţno rozdělit zkoušku na více úsekŧ.

- 120 -

7.2 KANALIZACE

7.2.1 KANALIZAČNÍ PŘÍPOJKA

Výstavba vodovodní přípojky s sebou nese i nutnost zřízení kanalizace, tedy i zřízení

kanalizační přípojky. Kanalizační přípojka je samostatná stavba, která je tvořena úsekem

potrubí od vyústění vnitřní kanalizace, k zaústění do hlavní stokové sítě. Vlastníkem

kanalizační přípojky je většinou majitel pozemku nebo stavby, připojené na veřejnou

kanalizaci. Kanalizační přípojka má být co nejkratší, vedená v přímém směru kolmo na

veřejnou kanalizaci. Minimální spád přípojky je 2%. Spád musí být po celé délce přípojky

stejný. Minimální DN (vnitřní prŧměr) kanalizační přípojky je 150 mm. Přípojka se ukládá do

pískového loţe a do nezámrzné hloubky. Napojení kanalizační přípojky se provádí buď do

přípojkové odbočky, která musí být na kanalizačním řadu předem osazena, nebo do dodatečně

provedené přípojkové odbočky. Napojení kanalizační přípojky lze provést i do stávající

kanalizační šachty, ale jenom do šachty, která je k tomu uzpŧsobena. Kanalizační přípojka

musí být provedena jako vodotěsná. Na kaţdé přípojce musí být většinou provedena revizní

kanalizační šachta o prŧměru skruţe DN 1000, nebo DN 800, případně plastové provedení

s minimálním prŧměrem DN 400. Revizní kanalizační šachta musí být chráněna proti

vniknutí podzemní a povrchové vody, musí být odvětratelná a přístupná. Kanalizační přípojka

musí být při kříţení s vodovodním potrubím uloţena hlouběji neţ vodovodní potrubí pro

rozvod pitné vody tak, aby při případném porušení kanalizačního potrubí, nedošlo

ke kontaminaci (znečištění) pitné vody. K bezprostřední ochraně kanalizačních řadŧ a pro

ochranu okolních staveb před poškozením se vymezují ochranná pásma stanovená zákonem

274/2001 Sb.

Druhy kanalizačních přípojek, podle zpŧsobu odvádění odpadních vod:

Gravitační. Odpadní voda odtéká přirozeně po spádu potrubí, tedy gravitačně.

Tlaková. Odpadní voda se shromaţďuje v akumulačním prostoru čerpací stanice

odpadních vod. Po naplnění je přečerpána do nejbliţšího gravitačního potrubí, nebo přímo

do veřejné kanalizace. Tento systém se pouţívá, pokud vnitřní kanalizace vyúsťuje níţe,

neţ je dno potrubí veřejné kanalizační sítě.

Podtlaková. Odpadní vody jsou čerpány stejně jako u tlakové kanalizace, ale čerpací

zařízení je umístěno na stokové síti.

Druhy kanalizačních přípojek podle odvádění dešťových vod:

Jednotná. Dešťové vody jsou odváděny společně se splaškovými odpadními vodami.

Oddělená. Dešťové vody jsou odváděny samostatným potrubím, odděleně od vod

splaškových. Oddělená kanalizační přípojka tedy mŧţe být buď splašková, nebo dešťová.

Materiál, pouţívaný pro kanalizační přípojky:

Kamenina je tradiční materiál, který se pouţívá tam, kde jsou zvýšené nároky na ţivotnost

a odolnost přípojky.

Plast je novodobý materiál, který se vyznačuje jednodušší montáţí, menší hmotností

a oproti kamenině a betonu i niţší cenou.

Betonové armované trouby se pouţívají pro potrubí o prŧměru 300 mm a výše.

- 121 -

7.2.2 VNITŘNÍ LEŢATÉ, SVISLÉ A ŠIKMÉ POTRUBÍ.

Vnitřní kanalizace je soustava odpadního potrubí uvnitř budovy, která odvádí odpadní vodu

přes kanalizační přípojku z nemovitosti do veřejné kanalizace, nebo přímo do domovní

čistírny odpadních vod, ţumpy, nebo septiku. Vnitřní odpadní potrubí dělíme na svislé

a leţaté svody (takzvaná leţatá kanalizace, která se pokládá hned po vylití základových spár)

a šikmé připojovací potrubí od konkrétních zařizovacích předmětŧ (vany, dřezy, umyvadla,

WC, atd.). Leţatá kanalizace se pokládá po vylití základových spár a je velmi dŧleţité, jak

kvalitně je provedena. V případě porušení mŧţe dojít k podmáčení základŧ domu.

Zapomenout samozřejmě nelze ani na místa pro čištění a revizní šachty leţaté kanalizace.

Vedení kanalizace by mělo být co nejjednodušší, bez zbytečně sloţitých detailŧ, kde by se

potrubí mohlo ucpávat. Materiál, pouţívaný pro vnitřní kanalizační potrubí je plast (PP –

polypropylen, PVC – polyvinylchlorid, PE – polyethylen), litina a kamenina.

a) Vnitřní leţaté potrubí (svody). Svodné potrubí se sbíhá od jednotlivých svislých svodŧ do

tzv. hlavního leţatého svodu. Pokud je potřeba, osazuje se na hlavním leţatém svodu před

vyvedením z budovy čisticí kus například v podlahové šachtě. Leţaté potrubí bývá

u podsklepených budov zavěšené pod stropem, nebo vedené na konzolách po zdi.

b) Vnitřní svislé potrubí:

Odpadní, které ze šikmého připojovacího potrubí odvádí vodu z jednotlivých podlaţí do

leţatého potrubí. Na hlavních svislých svodech se osazují čisticí kusy 1 metr nad úrovní

podlahy nejniţšího podlaţí.

Větrací, které vyrovnává tlak ve vnitřní kanalizaci. Ukončuje se zpravidla nad úrovní

střechy větrací hlavicí. Pokud by odvětrávací potrubí nebylo osazeno, mŧţe dojít k vysátí

vody ze zápachové uzávěrky (sifonu) a k pronikání zápachu z kanalizace do budovy.

c) Šikmé připojovací potrubí odvádí odpadní vodu přímo od zařizovacího předmětu do

svislého odpadního potrubí a nemělo by být delší neţ 3 metry. Připojovací potrubí se vţdy

připojuje k zařizovacímu předmětu přes zápachovou uzávěrku – sifon.

Obrázek č. 84. Rozvod leţaté kanalizace.

- 122 -

7.2.3 ŢUMPY A DOMÁCÍ ČISTÍRNY

Odvedení odpadních vod do veřejné kanalizace je nejlepší řešení. Pokud však v dané lokalitě

kanalizace pro veřejnost vybudovaná není, je nutné likvidovat odpadní vody přímo

na vlastním pozemku, na náklady majitele nemovitosti. Splaškovou vodu mŧţeme schraňovat

pouze v nepropustných jímkách, které jsou pravidelně vyváţené (ţumpy), nebo pouţíváme

malé domovní čistírny odpadních vod (ČOV). Dříve se pouţívaly i takzvané biologické

septiky, kde odpadní voda prochází fázemi usazování a vyhnívání a postupně je do přírody

vypouštěna. Pro svou malou účinnost se však dnes tyto septiky uţ nepovolují. Běţně se s nimi

ale nadále setkáme třeba v dříve zaloţených chatových oblastech a zahradních koloniích. Po

naplnění odpadní jímky (ţumpy) její odpad vyveze fekální sběrný vŧz.

Ţumpa je to bezodtoková jímka, coţ znamená, ţe musí být vodotěsná – nesmí z ní unikat

ţádné splašky. Je buď betonová, nebo plastová. Výhodou je, ţe k ní není třeba povolení

k vypouštění odpadních vod. Naopak nevýhodou je pravidelné vyváţení splaškŧ fekálním

vozem do čistírny odpadních vod. V ţumpách probíhají pouze rozkladné procesy znečištěné

vody, bez přístupu vzdušného kyslíku.

Domácí čistírny odpadních vod se dodávají jako kontejner z plastu, nerezu nebo laminátu

zapuštěný pod úroveň terénu. Přečištěná voda se přes přepad odvádí buď do trvalé vodoteče,

nebo do jímky na vyváţení, část lze samozřejmě odčerpat na zálivku zahrady. Čištění probíhá

jak mechanicky (zbavení hrubých a jemných nečistot), česlemi a sedimentací, tak biologicky

pomocí mikroorganismŧ, za nebo bez přístupu kyslíku. Některé systémy pracují na bázi

chemického čištění, kdy se pomocí sráţedla nečistoty vysráţí do vloček. Kaţdá čistírna se

skládá ze tří částí: primární sedimentace (předčištění), biologický stupeň (vlastní čištění),

separace (oddělování a usazování kalu).

Obrázek č. 85. Schéma domácí čistírny odpadních vod.

Typy čistíren se rozlišují podle zpŧsobu čištění:

Čistírna s biodisky. S nástupem plastŧ se objevily čistírny s biodisky, s plastovými, nebo

jinými úlomky (biokontaktory) uvnitř dutého válce. Biodisky se pomalu otáčejí a smáčejí

v odpadní vodě, čímţ se okysličují na nich uchycené bakterie. Nevýhodou tohoto typu

čistíren je přítomnost motoru převodovky a pohyblivých částí v agresivním prostředí

čistírny. Proti současným typŧm mají menší účinnost a v zimě se musí zateplovat či

vyhřívat.

- 123 -

Čistírny s aktivační nádrţí. V posledních deseti letech se stále více prosazují čistírny

s "aktivací kalu ve vznosu". Bakterie (tzv. vysoce koncentrovaný aktivovaný kal) nejsou

uchyceny, ale volně se v nádrţi vznášejí, jsou promíchávány a provzdušňovány jemným

proudem vzduchových bublinek. Díky tomu je dosaţeno aţ 98 procent účinnosti čištění.

7.3 VYTÁPĚNÍ BUDOV

7.3.1 MÍSTNÍ (LOKÁLNÍ), ÚSTŘEDNÍ A DÁLKOVÉ VYTÁPĚNÍ

7.3.1.1 MÍSTNÍ (LOKÁLNÍ) VYTÁPĚNÍ

Lokální vytápění je nejjednodušší zpŧsob vytápění. Zdrojem tepla je topidlo, které je

současně i topným tělesem, které předává teplo do místnosti. Pouţívá se hlavně v objektech

s občasným uţíváním (např. rekreační chaty a chalupy). U tohoto typu odpadá řešení

problému se zamrznutím vody v topném systému.

Podle druhu paliva dělíme lokální topení na:

Elektrické lokální topení.

Plynové lokální topení.

Lokální topení na tuhá paliva.

Elektrické lokální topení:

Přímotopy.

Nástěnné infrazářiče.

Akumulační kamna.

Elektrické krby.

Plynové lokální topení:

Plynová lokální topení se vyrábí v provedení na zemní plyn i propan-butan. Vyústění je podle

typu topidla buď do komína, nebo do volného prostoru (tzv. podokenní topidla).

Lokální topení na tuhá paliva:

Sporáky.

Kamna.

Krby.

7.3.1.2 ÚSTŘEDNÍ VYTÁPĚNÍ

Ústřední vytápění je vytápění celé budovy nebo skupiny místností ze společného zdroje

tepla, umístěného mimo vytápěné místnosti nebo v jedné z nich. Etáţové (bytové) vytápění je

zvláštní případ ústředního vytápění, kdy ze společného zdroje tepla je vytápěn byt nebo

rozlehlý prostor umístěný v jednom podlaţí. Ústřední vytápění je vzhledem ke své ceně

a pohodlí asi nejrozšířenějším typem vytápění. Provozní náklady lze sníţit dobrou regulací

vytápěcích systémŧ na minimum. Zpŧsobŧ regulace je mnoho. Od regulátorŧ otopných

systémŧ, směšovacích armatur aţ po armatury na otopných tělesech a pokojové termostaty.

Zjednodušeně lze říct, ţe regulátory jsou součásti topných systémŧ, které dávají impulsy

- 124 -

k míchání vody (určené k topení) na správnou teplotu. Moderní vytápěcí soustavy zajišťují

tepelnou pohodu i při tomto hospodárném provozu. Nové soustavy se proti starým vyznačují

mnoha výhodami a také velkoplošnými otopnými tělesy. Tato tělesa mají malý objem vody

a tím umoţňují pruţnou reakci na regulaci. Tělesa pro vytápění se pouţívají buď desková,

panelová nebo článková (ocel, litina) anebo individuální konstrukce.

7.3.1.3 DÁLKOVÉ VYTÁPĚNÍ

Při dálkovém vytápění, je zdroj tepla umístěn mimo vytápěnou budovu. Dálkové vytápění je

technický systém pro vytápění městských čtvrtí nebo částí města. Teplo se vytváří v teplárně,

případně i v elektrárně. Potom se ve formě páry přepravuje do výměníkových stanic, kde se

touto parou ohřívá horká voda, která se přepravuje ke spotřebitelŧm do radiátorŧ. Po ohřátí

radiátorŧ, kdy se voda ochladí, se vrací zpět do výměníkové stanice, kde se znovu ohřívá.

7.4 VNITŘNÍ ROZVOD PLYNU

Plyn je rozveden po domě schváleným potrubím. Vnitřní rozvod plynu se provádí

z nespalného potrubí z ocelových bezešvých trubek, spojených svařováním, nebo měděných

trubek pájených natvrdo. Rozvody jsou vedeny povrchově, nebo pod omítkou. Vedení nesmí

být uloţené v podlaze a nesmí procházet za pevně zabudovanými předměty a nevětranými

dutými prostory (v podhledu). Při prostupu nosnou konstrukcí je třeba potrubí uloţit do

chráničky. Pro přívod plynu do domu je třeba zřídit plynovodní přípojku uloţenou v zemi,

která bývá ukončena na hranici pozemku uzávěrem plynu – hlavní uzávěr. Přípojky se dělí na

nízkotlaké tlak 2,1 kPa a středotlaké o tlaku 300 kPa. V případě středotlaké přípojky, se do

potrubí umisťuje regulátor tlaku plynu. Mnoţství dodaného plynu je měřeno plynoměry.

Místo napojení přípojky plynu nám určí dodavatel plynu. Před uvedením vnitřního rozvodu

plynu do provozu je nutno provést tlakovou zkoušku a revizi celého zařízení. Bez tohoto

nelze plynovod provozovat.

7.5 VĚTRÁNÍ A KLIMATIZACE

7.5.1 VĚTRÁNÍ

Větrání, nebo výměna vzduchu je nutné k zajištění potřebné kvality vnitřního prostředí

budov. V současné době je výměna vnitřního vzduchu více probíraným tématem, protoţe

u nových a rekonstruovaných staveb je obvodový plášť dokonale utěsněn. Při nedostatku

účinného větrání se zvyšuje vlhkost, která vzniká lidskou aktivitou, roste koncentrace oxidu

uhličitého a kvalita vzduchu se zhoršuje. Výměna vzduchu je ale energeticky náročná, proto

je potřeba hledat vhodné optimální řešení mezi hygienickými parametry a spotřebou energie.

Postupným sniţováním průvzdušnosti stavebních konstrukcí jsou kladeny stále větší nároky na

kvalitu větrání. Nejlevnějším řešením je pravidelné a intenzivní větrání, které ale nezabezpečí

poţadovaný komfort hlavně v loţnicích. Cenově dostupným řešením jsou rŧzné druhy

nuceného větrání v kombinaci s čidly. Nejdraţším řešením je tzv. rekuperace, která se zatím

vyplatí jen v lokalitách s nejvyššími cenami energie, ale splňuje všechny poţadavky na

- 125 -

kvalitu vnitřního prostředí. Rekuperace je nucené rovnotlaké větrání s centrálním, nebo

bytovým přívodem vzduchu a regenerací tepla. Nevýhodou je nutnost údrţby, spotřeba

elektřiny a nízký instalační komfort, který mŧţe být u panelových a bytových domŧ

překáţkou.

7.5.2 KLIMATIZACE

Klimatizace je zařízení pro úpravu vzduchu v budovách, místnostech, dopravních

prostředcích. Pracuje tak, ţe nasává venkovní vzduch (minimálně musí přivádět 10%

čerstvého vzduchu), který filtruje, upravuje teplotu a vlhkost na poţadované hodnoty

a pomocí ventilátorŧ je dopravuje na příslušná místa. V našich podmínkách se klimatizace

pouţívá hlavně pro prŧmyslové účely, v chirurgických sálech, inkubátorech, v laboratořích,

nebo například v nákupních centrech. Velká klimatizační zařízení pouţívají k odjímání tepla

cirkulující vodu. Klimatizace automaticky udrţuje stálé podmínky (především teplotu) bez

ohledu na venkovní prostředí.

Rozdělení klimatizace podle zpŧsobu pouţití:

Zdravotně hygienická. Vytvářejí optimální stav mikroklimatu pro pobyt lidí

Prŧmyslová (technologická). Většinou je součástí technologického zařízení. Má vliv na

kvalitu výroby, sniţování výrobních nákladŧ nebo přímo podmiňuje funkci strojního

parku. Mohou plnit i funkci zdravotně hygienickou.

Speciální, pouţívají se pro speciální účely, například inkubátory.

Systémy klimatizačních zařízení:

Vzduchové, kdy nositelem tepla je vzduch. Jeho úprava se provádí mimo klimatizovaný

prostor ve strojovně.

Vodní. Nositelem tepla je voda. Vyuţívají ventilátorové konvektory (parapetní jednotky).

Kombinované systémy voda – vzduch.

Základní druhy klimatizace:

Dělená klimatizace. Nejúčinnější, nejtišší a dnes i nejpouţívanější typ klimatizace. Hlavní

výhodou dělené klimatizace jsou velmi nízké provozní náklady. Kompresor je umístěn ve

venkovní jednotce, mimo klimatizovaný prostor. V případě přání zákazníka je vnitřní

jednotka vybavena speciální filtrační funkcí jako například čističkou vzduchu,

ionizátorem a dalšími. Dodává se i v provedení tepelného čerpadla. Dělená klimatizace se

skládá z vnitřní jednotky, venkovní jednotky a spojovacího potrubí pro chladivo.

Okenní klimatizace má svŧj název díky své nejčastější montáţí, coţ je do okna. Okenní

klimatizace je krychlového tvaru. Jedna strana je umístěná z venkovní části okna a druhá

strana přímo v místnosti. Výhodou je snadná montáţ, nevýhodou větší hlučnost.

Mobilní klimatizace je postavená přímo v místnosti. Ze zařízení je vyvedena roura, která

odvádí teplý vzduch z místnosti. Kompresor je umístěn přímo v místnosti a tak je mobilní

klimatizace poměrně hlučná.

- 126 -

7.6 VÝTAHY

Výtah je strojní zařízení, které slouţí ke svislé dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo

několika místy.

7.6.1 ROZDĚLENÍ VÝTAHŦ:

A – osobní pro dopravu osob, nebo osob a nákladu (A1 – výtahy se samoobsluhou do

nosnosti 1000 kg pro 12 osob, A2 – výtahy určené pro provoz s řidičem).

B – nákladní výtahy se zakázanou dopravou osob (B1 výtahy do jejichţ klece smí vstoupit

osoby, B2 do jejichţ klece nesmi vstoupit osoby).

C – malé nákladní výtahy do nosnosti 100 kg, v jídelnách.

D – sálové s nákladem 500 kg (D1 – s řidičem, D2 – se zakázanou dopravou osob).

E – osobní oběţné (páternosterové).

F – výsypné (skipové).

7.6.2 HLAVNÍ ČÁSTI VÝTAHU:

Lana nebo kloubové řetězy slouţí k zvedání výtahu.

Klec výtahŧ. Klec se skládá z ocelové kostry a kabiny. Minimální výška kabiny je 2,15 m,

dveře se otvírají dovnitř, musí být opatřeny spínačem, který zabrání chodu výtahu, jestliţe

jsou dveře otevřeny.

Závěsy rozdělují hmotnost klece rovnoměrně na všechna lana.

Vyvaţovací závaţí vyvaţuje kabinu, zajišťuje dostatečné napětí a tření mezi lanem a

hnací kladkou. Závaţí ve výtahové šachtě musí být vedeno vodítky

Šachta.

Výtahový stroj.

Zachycovače. Dŧleţité bezpečnostní zařízení, které při překročení rychlosti o 40% zadrţí

klec v potřebném místě na vodítkách.

Omezovač rychlosti má zastavit pohyb pomocného lana a uvést do činnosti zachycovač

Ovládání elektrického výtahu. Tlačítkový systém – vně tlačítka přivolávající, uvnitř

tlačítka do všech poschodí.

Optická signalizace znázorňuje, jestli je klec v pohybu, nebo ve které stanici se nachází,

nebo z které stanice ji voláme.

Akustická signalizace přivolá obsluhu, jestliţe se výtah zásahem některého

z bezpečnostního opatření zastavil.

7.6.2.1 ROZDĚLENÍ VÝTAHŦ PODLE EVROPSKÝ SMĚRNIC:

- 127 -

7.6.2.2 STAVEBNÍ VÝTAHY

Stavební výtahy rozdělujeme na lehké, nákladní a osobně – nákladní a také podle maximální

nosnosti určené výrobcem. Tato nosnost se nesmí v ţádném případě překročit.

Lehké nákladní ţebříkové výtahy bez dopravy osob

Šikmé provedení výtahŧ je vhodné například pro pokrývače, klempíře a ostatní profese.

Vyuţívají se zejména pro dopravu cihel, desek, sypkého materiálu, betonu apod. Tento typ

výtahŧ lze po dokoupení otočného přepravníku a klece pouţít jako svislé provedení výtahu.

Montáţ šikmého výtahu se provádí opřením o ţlab, atiku, balkon nebo terasu a podepřením

teleskopickými vzpěrami. Maximální výška ke kloubu je 19 m. Nosnost výtahu je 200 kg.

Svislé provedení výtahŧ se pouţívá zase častěji pro novostavby a rekonstrukce domŧ, bytŧ

a pŧdních vestaveb. Do klece těchto výtahŧ se vejde stavební kolečko, sádrokarton nebo jiný

materiál v závislosti na váze. Tyto výtahy lze montovat při kotvení na fasádu budovy nebo

přichycení na lešení. Montáţ a demontáţ je relativně snadná. Přeprava sloţeného výtahu je

moţná na přívěsném vozíku za osobním automobilem nebo ve vozech typu kombi a tranzit.

Lehké sloupové výtahy

Pouţívají se pro novostavby a rekonstrukce domŧ, bytŧ a pŧdních vestaveb. Do klece tohoto

typu výtahŧ se vejde stavební kolečko, sádrokarton nebo jiný materiál – v závislosti na váze.

Nosnost výtahŧ je 200, 300, 500 a 850 kg. Lze je přikotvit do fasád budov nebo na lešení.

Nová generace osobně – nákladních výtahŧ

V posledních letech se rozšířily stavební výtahy Geda. Jejich rŧzné modifikace umoţňují

přepravu břemen i osob do rŧzných výšek staveb. Výtahy mají vysokou bezpečnostní rezervu

pro statické přetíţení (aţ 1,5 násobek nosnosti). Nakládací plošina se dvěma elektricky

jištěnými sklopnými nájezdy je prostorná i pro neskladné a těţké stavební materiály.

Shozy na suť

Současné moderní typy shozŧ na suť z umělé hmoty jsou nehlučné, lehké, snadno

přepravitelné, rychle a snadno montovatelné. Vyrobeny jsou z otěruvzdorné umělé hmoty a na

vnitřní straně mají svislá ţebra, takţe se suť vlastního potrubí nedotýká. Vlastní stěna shozu

se začne odírat aţ po obroušení ţeber. Uţití je moţné aţ do výšky 40 m.

7.7 ZEDNICKÉ PRÁCE PŘI BUDOVÁNÍ TZB

Zkratka TZB označuje obor Technická zařízení budov, který je vybraným souborem profesí

a zařízení souvisejících se stavebnictvím.

TZB zahrnuje obory:

Instalace (vytápění, vzduchotechnika, klimatizace, chlazení, rozvody plynu, vody

a kanalizace, centrální vysavače).

- 128 -

Elektrotechnické rozvody (měření a regulace, elektrorozvody, zabezpečovací technika,

řídicí systémy pro veškerá technická zařízení, hromosvody, telefonní rozvody, rozvody

televizního signálu, počítačové sítě apod.).

Další technická zařízení v budovách (osvětlení, výtahy apod.).

Jednoduše mŧţeme říct, ţe uvedená zařízení a profese zabezpečují „technické prostředí“

uvnitř staveb. V kaţdé z těchto profesí a u kaţdého z výše uvedených zařízení však najdeme

činnosti, které by měl (s ohledem na jejich sloţitost a odbornost) vykonávat odborník na

zednickou profesi. Proto je velmi dŧleţité, aby o TZB zedník nejen něco věděl, ale hlavně,

aby byl schopen spolupracovat s odborníky z těchto oborŧ TZB. Například při zhotovování

všech druhŧ rozvodŧ provádí zedník vysekání, či vyřezání dráţek, zhotovování prostupŧ

zdmi, nebo stropními konstrukcemi. V případě, ţe rozvody jsou umístěny v podlaze, je nutno

spolupracovat tak, aby nedošlo například ke zbytečnému navýšení konstrukční výšky podlaţí,

a tím ke zvětšení zatíţení nosné stropní konstrukce. To by mohlo mít vliv na statickou

únosnost této konstrukce. Další činností, kterou se zedník na TZB podílí je i vyzdívání

komínŧ, ať uţ klasických (z klasických stavebních materiálŧ), nebo i stavebnicových. Na

stavbách se často setkáváme i s tím, ţe zedníci provádějí výkopy pro vodovodní a kanalizační

přípojky a provádějí i jejich zpětné zasypání (při kterém je však nutno spolupracovat se

správce sítě). K dalším činnostem patří například vyzdívání výtahových šachet, nebo jejich

oprava, či úprava při rekonstrukcích výtahŧ – například v panelových domech. Často se na

stavbách mŧţeme setkat s tím, ţe někteří odborníci z jiných profesí často provádějí úkony,

které by měl provádět odborník na zednickou profesi. Proč je dŧleţité, aby tuto práci prováděl

odborník zedník? Vezměme si například prostupy zdmi a stropy. Při jejich provádění je nutné

vědět, jestli se jedná o nosnou nebo nenosnou konstrukci, z jakého materiálu je provedena,

jakým zpŧsobem do ní lze otvor provést, jakým zpŧsobem je nutné otvor „zapravit“, nebo co

v případě, ţe v otvoru narazíme na výztuţ atd. Kaţdý materiál má svá specifika a ať uţ se

jedná o hurdisky, děrované cihly, kámen, ţelezobetonové panely, přesné tvárnice, klasické

cihly, nebo například pórobeton, je vţdy ku prospěchu věci, pokud práci provádí

kvalifikovaný zedník, který se v případě potřeby například poradí o statice konstrukce se

statikem.

SHRNUTÍ

Zkratka TZB označuje obor Technická zařízení budov, který je vybraným souborem profesí

a zařízení souvisejících se stavebnictvím. TZB zahrnuje instalace, elektrotechnické rozvody

a další technická zařízení v budovách. Vodovodními přípojkami se připojují nemovitosti na

veřejný vodovod. Přípojka je úsek potrubí od odbočení z veřejného vodovodu k vodoměru,

nebo pokud není vodoměr, potom je to k vnitřnímu uzávěru připojovaného pozemku nebo

stavby. Vnitřní rozvod vody – vnitřní vodovod je potrubí určené pro rozvod vody po pozemku

nebo stavbě a navazuje na konec přípojky. Kanalizační přípojka je samostatná stavba, která je

tvořena úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace, k zaústění do hlavní stokové sítě.

Vnitřní kanalizace je soustava odpadního potrubí uvnitř budovy, která odvádí odpadní vodu

přes kanalizační přípojku z nemovitosti do veřejné kanalizace, nebo přímo do domovní

čistírny odpadních vod, ţumpy, nebo septiku. Lokální vytápění je nejjednodušší zpŧsob

vytápění. Zdrojem tepla je topidlo, které je současně i topným tělesem, které předává teplo do

místnosti. Ústřední vytápění je vytápění celé budovy nebo skupiny místností ze společného

zdroje tepla, umístěného mimo vytápěné místnosti nebo v jedné z nich. Při dálkovém

vytápění, je zdroj tepla umístěn mimo vytápěnou budovu. Vnitřní rozvod plynu se provádí

- 129 -

z nespalného potrubí z ocelových bezešvých trubek, spojených svařováním, nebo měděných

trubek pájených natvrdo. Rozvody jsou vedeny povrchově, nebo pod omítkou. Klimatizace je

zařízení pro úpravu vzduchu v budovách, místnostech, dopravních prostředcích. Výtah je

strojní zařízení, které slouţí ke svislé dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika

místy. Jednoduše mŧţeme shrnout, ţe TZB zabezpečují „technické prostředí“ uvnitř staveb.

V kaţdé z těchto profesí a u kaţdého z výše uvedených zařízení najdeme činnosti, které by

měl (s ohledem na jejich sloţitost a odbornost) vykonávat odborník na zednickou profesi.

OPAKOVÁNÍ

1. Vysvětlete, k čemu slouţí výtah.

2. Popište vnitřní rozvod vody.

3. Popište, co je kanalizační přípojka.

4. Vysvětlete, co je to ţumpa.

5. Popište, co je klimatizace a jak pracuje?

8 MONTOVANÉ KONSTRUKCE

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat konstrukční systémy montovaných pozemních staveb.

Popsat výhody a nevýhody jednotlivých typŧ montovaných staveb.

Popsat postupy stavby z litého betonu a betonáţ do ztraceného bednění.

8.1 KONSTRUKČNÍ SYSTÉMY MONTOVANÝCH POZEMNÍCH

STAVEB

Podle nosných prvkŧ, tvořících svislou nosnou konstrukci objektu, rozlišujeme systémy

stěnové, skeletové a kombinované.

8.1.1 MONTOVANÉ STĚNOVÉ KONSTRUKCE

V tomto případě mají dílce ve tvaru stěn funkci vytvářející (ohraničující) prostor stavby

a zároveň funkci nosnou a ztuţující stavbu.

- 130 -

8.1.1.1 MONTOVANÉ STĚNOVÉ KONSTRUKCE Z KVÁDRŦ

Jedná se o dnes jiţ nepouţívaný systém. Stěnové kvádry byly vyskládány z cihel (plných

i děrovaných), spojovaných na nastavovanou maltu s větší příměsí cementu. Někdy se místo

cihel pouţíval škvárobeton. Do soustavy se vkládala montáţní výztuţ (pro osazení jeřábem

a pro manipulaci při dopravě). Tyto panely se pouţívaly pro výstavbu niţších staveb.

8.1.1.2 MONTOVANÉ STĚNOVÉ KONSTRUKCE Z PANELŦ

Stěnové panely jsou velkoplošné dílce z vyztuţeného betonu. Jsou prováděny jako stěny

nosné a stěny nenosné (tvořící v podstatě vnitřní příčky). Panely se provádí s otvory pro

osazení oken a dveří. Pouţívají se na výstavbu bytovou, ale i na ubytovny, kanceláře

a podobně. Zvláštním druhem stěnového panelu je panel stropní, který má (oproti svislým

panelŧ) navrţenou výztuţ na vodorovné zatíţení. Panely stěnové i stropní se po osazení

vzájemně stykují, aby vytvořily tuhý prostorový systém. Stropní panely je vhodné připojit ke

svislým panelŧm pomocí přivařených příloţek z prutŧ betonářské výztuţe. Není vhodné

provést přivaření pouze k závěsným okŧm. Závěsná oka mají pouze montáţní charakter

a provádí se z méně kvalitní oceli (většinou nezaručující svařitelnost).

8.1.1.3 MONTOVANÉ KONSTRUKCE Z PROSTOROVÝCH JEDNOTEK

Jedná se v podstatě o předem sestavené části místností, eventuelně místnosti celé. Sestaví se

stěny a strop (případně i podlaha) uvedené části, které se svaří a upraví podle zásad stykování

panelŧ. Tento systém je vhodný pro jednodušší stavby. Přestoţe se pouţívaly systémy

s povrchovou úpravou (na stavbě se osadily pouze okna a dveře), nebylo toto řešení výhodné.

Řadu prací je totiţ nutno dokončit individuálně (napojení na elektro, vodu, topení, kanalizaci

apod.). Takţe docházelo k porušení jiţ hotové povrchové úpravy. Proto se pouţití těchto

jednotek (buněk) převáţně omezuje na stavby dočasné, na zařízení staveniště apod.,

z materiálŧ, jako je kov, dřevo, eventuelně vyztuţené plasty. Nevýhodou těchto konstrukcí je

velká hmotnost i problematická doprava.

Obrázek č. 86. Příklady tvarového řešení (1) a příklady konstrukčního řešení (2) prostorových jednotek.

8.1.1.4 PŘEDNOSTI A NEVÝHODY MONTOVANÝCH STĚNOVÝCH KONSTRUKCÍ

Mezi přednosti patří moţnost výstavby panelových objektŧ i v zimě a poměrně rychlý

stavební postup. Nevýhodou je značná hmotnost panelŧ, nutnost pouţití jeřábŧ (v případě

vyšších budov i speciálních jeřábŧ výškových) a z hlediska návrhu stavby poměrně omezené

variace.

- 131 -

8.1.2 MONTOVANÉ SKELETOVÉ KONSTRUKCE

Skelet, neboli kostra, představuje montovanou konstrukci, skládající se z nosných sloupŧ,

prŧvlakŧ (tvořících úloţné prvky pro stropní panely) a ze stropních panelŧ. Stěny mezi

sloupy jsou nenosné (pouze výplňové) a mŧţou být, buď z lehčených betonŧ, zděné, případně

i z jiných materiálŧ (například kovové). Skelety rozlišujeme lehké (pro obytné domy,

administrativní a školní objekty apod.), které mají únosnost uţitného zatíţení 2 aţ 5 kN/m2

(byty se uvaţují na výpočtovou únosnost 2,1 KN/m2). Skelety středně těţké – s únosností

uţitného zatíţení 7,5 aţ 10 KN/m2 (pouţití pro lehké prŧmyslové objekty – například

výrobny oděvŧ, sklady apod.). Skelety těţké (pro uţitné zatíţení 10 aţ 25 KN/m2 – pouţití

pro prŧmyslové objekty a sklady).

Jednotlivé prvky skeletu se spojují:

a) Vkládanými příloţkami z betonářské oceli – tyto přesahují výztuţ vyčnívající v kaţdém

spojovaném dílu a po osazení se zabetonují. V tomto případě styk zajišťuje soudrţnost betonu

a výztuţe (výztuţe prvkŧ a příloţek). Styk je tedy funkční aţ po dokonalém zatvrdnutí

betonu.

b) Spojení prvků vzájemným svařením výztuţe. Svaření se provádí elektrickým obloukem,

koutovými svary. K výztuţi se přivaří buď příloţky z betonářské oceli, nebo podkladní

ocelové destičky. Moţné jsou i jiné zpŧsoby (podle konstrukce spojovaných dílŧ). Spoj je

funkční ihned po dokončení svaru. Betonová zálivka má ochrannou funkci (proti korozi).

c) Prostorové ztuţení skeletové konstrukce se provádí, buď ztuţujícími stěnami, které se

osazují ve směru kolmém k prŧvlakŧm, nebo ztuţidlovými stropními panely. Tyto jsou

rovněţ osazeny kolmo k prŧvlakŧm. Ztuţidlové stropní panely lze nahradit ztuţidlovými

trámy. Další moţností je pouţití ztuţidlových jader. V nich se umísťují výtahové šachty,

eventuelně schodiště. Jádra se umísťují přibliţně ve středu objektu.

Varianty pouţívaných sloupŧ:

Nejčastěji jsou pouţívány sloupy obdélníkového nebo čtvercového prŧřezu rozměru (300 –

600) mm x (300 – 900) mm. Delší strana sloupu obdélníkového prŧřezu je zpravidla

situována ve směru prŧvlaku (rámu), aby byla vyuţita větší ohybová tuhost sloupu v tomto

směru. Vedle obdélníkových a čtvercových mohou být navrhovány sloupy s dutými prŧřezy,

kruhové, tvaru písmene U, I apod. Délka a úprava tvaru sloupŧ jsou závislé na řešení stykŧ se

stropní konstrukcí, popř. celého systému. Vedle nejběţnějších sloupŧ o délce rovné

konstrukční výšce podlaţí zmenšené o tloušťku prŧvlaku nebo stropní desky, mŧţou být

navrhovány i sloupy na výšku dvou, tří i více podlaţí. Délka těchto sloupŧ je omezena

přepravními a montáţními moţnostmi.

- 132 -

Obr. 87. Varianty tvarŧ sloupŧ.

8.1.3 MONTOVANÉ KONSTRUKCE KOMBINOVANÉ

Jedná se o kombinaci obou zpŧsobŧ (stěn a skeletu) – například vnitřní skladba ze skeletu,

obvod konstrukce ze stěnových panelŧ. Pouţití je například v prodejnách, restauracích

a podobně.

8.1.4 MONTÁŢ KONSTRUKČNÍCH PRVKŦ

Pro montáţ kaţdého typu konstrukce (přízemního objektu, objektu středně vysokého,

výškového objektu apod.), jsou vypracovány montáţní předpisy a technologická pravidla.

V nich jsou uvedeny výrobní odchylky i odchylky při osazování prvkŧ. Zkontroluje se

skládka montovaných prvkŧ, montáţních prostředkŧ (autojeřáby, běţné jeřáby a jejich dráhy,

případně speciální jeřáby pro výškové konstrukce – tzv. šplhavé). U stěn je nutno přesně

osadit a táhly zabezpečit první stěnu. U skeletového systému se prŧvlaky osazují aţ po

dokonalém zatvrdnutí betonu, který zajišťuje sloup v patce. Vlastní montáţ provádí montáţní

četa, v čele s vedoucím. Osazování a zajišťování prvkŧ provádí montáţníci, panely zavěšuje

a odvěšuje vazač. Jeřábník ovládá jeřáb. Svářečské práce provádí svářeč (se státní zkouškou).

Malta a beton poţadované jakosti (která bývala starostí vazače) se dnes většinou dodává uţ

jako hotová na místo stavby.

Vzhledem k nutnosti přesného měření při montáţi, je vhodné, aby jak při vytyčení, tak při

montáţi, prováděl měřičské práce geometr.

8.1.5 OPLÁŠTĚNÍ MONTOVANÝCH STAVEB

Pláště po obvodu montovaných staveb se provádějí z dŧvodu uzavření objektu a také pro

vytvoření tepelné a zvukové izolace. Pláště rozeznáváme betonové (silikátové), kovové.

Z hlediska statického rozeznáváme pláště nosné, které přenášejí vlastní hmotnost i zatíţení ze

stropŧ. Samonosné, které přenášejí pouze samy sebe, aţ do svého vlastního základu

a výplňové, které jsou osazeny na nosném systému (například na stropních panelech).

8.1.5.1 PLÁŠTĚ BETONOVÉ (SILIKÁTOVÉ)

Provádí se z lehčených betonŧ (škvárobeton, pórobeton, plynobeton), případně z keramických

dutých tvarovek. Do dutin se vkládá betonářská výztuţ a zalije se maltou nebo betonem. Tyto

- 133 -

pláště se provádí jako jednovrstvé. Dále se provádí pláště vrstvené (sendvičové). Tyto jsou

sloţené z ţelezobetonové konstrukční vrstvy opatřené povrchovou úpravou, dále z tepelně –

izolační vrstvy uprostřed a z venkovní ţelezobetonové (tenké) desky s povrchovou úpravou

(fasáda).

8.1.5.2 PLÁŠTĚ KOVOVÉ

Provádí se jako zavěšené. Montují se po dokončení hrubé stavby. Jejich nevýhodou je velká

tepelná vodivost a nutnost sloţité izolace proti pronikání vlhkosti a par. Nejsou vhodné pro

obytné objekty.

8.1.6 MONTOVANÉ RODINNÉ DOMY

První montované rodinné domy se objevily koncem šedesátých let dvacátého století

(nejznámější je tzv. „šumperský“ typ). Na monolitický betonový základ se smontovala

konstrukce vlastního domu ze sendvičových panelŧ. Objekty se prováděly jak se sklonitými,

tak s plochými střechami.

V současné době se provádí montované domy jak z lehčeného betonu (ekobeton tl. 150 mm +

150 mm zateplení) – například typ Classic, tak i montované dřevostavby. V obou případech se

montáţ provádí na předem provedený základ (dle základových podmínek – buď

ţelezobetonová základová deska, nebo základové pasy).

Obrázek č. 88. Montovaný rodinný dŧm.

8.1.7 STAVBY Z LITÉHO BETONU

Principem těchto staveb je odlévání litého betonu (řídké betonové směsi – míšené dle

stanoveného poměru) do bednění (stabilního, nebo posuvného). Takto se provádí nosné stěny

(na předem připravený základ), nebo výztuţné (schodišťové) jádro u výškových budov.

Doprava litého betonu se provádí speciálními čerpadly z cisteren domíchávačŧ převáţejících

betonovou směs z výrobny. U tohoto zpŧsobu výstavby je nutné dokonalé zhutnění betonu

(vibrace ponornými a příloţnými vibrátory), aby litá směs dokonale pronikla kolem výztuţe

stěn. Stabilní bednění se zpravidla provádí z prefabrikovaných dílcŧ. Dnes jsou jiţ na

stavebním trhu firmy, které toto bednění pronajímají. Posuvné bednění tvoří odbedňovací

- 134 -

jádro s dřevěnou, nebo ocelovou výztuţnou konstrukcí. Posun jádra se provádí hydraulickými

zvedáky. Je potřeba dbát, aby posun byl naprosto ve vodorovné rovině.

8.1.8 STAVBY BETONOVANÉ DO ZTRACENÉHO BEDNĚNÍ

Tento zpŧsob výstavby představuje osazení bednění, které po skončení betonáţe zŧstává jako

součást stavby – to znamená ztracené. Dříve se pouţíval heraklit (lisované dřevěné hobliny

s cementovým mlékem a dalšími příměsemi). V současné době se pouţívají například

dřevotřískové lisované desky s příměsí obilných plev, štěpkocementové desky, betonové duté

tvárnice apod. Velmi pouţívaný systém u nás je tzv. „Velox“, který má pro rŧzné výšky stěn a

rozpětí stropŧ typizované tvary výztuţe (tzv. „trigon“). Z této soustavy lze provádět i náročné

stavby, které je však nutné samostatně staticky posoudit.

Ztracené bednění ze štěpkocementových desek představuje čtyřvrstvé zdivo s vrstvou

tepelné izolace na vnější straně nosné betonové zdi a okrajovými štěpkocementovými

deskami, které po montáţi tvoří vnitřní a vnější vrstvu obvodové konstrukce.

Štěpkocementové desky s vloţenou deskou ze samozhášivého pěnového polystyrénu

o tloušťce většinou 12 cm na vnější straně zajišťují výbornou tepelnou a zvukovou izolaci,

beton dodává pevnost konstrukce a tepelnou akumulaci. Díky vnitřnímu jádru z betonu je

stavba také stabilní a má vysokou ţivotnost. Tepelný odpor stěny této konstrukce dosahuje

hodnoty R = 3,3 m2KW-1. Montáţ bednění a vylévání betonem se provádí přímo na stavbě.

Z lehkých bednicích dílcŧ se vystaví obvodové a vnitřní nosné zdivo aţ do úrovně stropu

a potom se dutý vnitřek dílcŧ vylije betonem předepsané jakosti a případně vyztuţí

armovacími prvky. Základ ekologicky vyráběných desek tvoří přírodní materiál – dřevité

štěpky, které jsou spojovány cementem zajišťujícím soudrţnost a pevnost. Další přísady

zlepšují odolnost štěpkocementové desky proti vlhkosti, solím, hnilobě a hlodavcŧm a zvyšují

její ohnivzdornost. Desky lze opracovávat jako dřevo – řezat, vrtat, sbíjet hřebíky, frézovat

a šroubovat bez hmoţdinek.

Obrázek č. 89. Konstrukce ze systému ztraceného bednění ze štěpkocementových desek VELOX.

- 135 -

8.1.9 BEZPEČNOST PRÁCE PŘI MONTÁŢI STAVEB

Při montáţi jakékoliv konstrukce a to jak ocelové, dřevěné, případně betonové, musí být

vţdy věnována náleţitá pozornost zpracování technologického postupu.

Pro montáţní práce je potřeba zajištění odborné a zdravotní zpŧsobilosti montáţních

zaměstnancŧ, řádné předání a převzetí montáţního pracoviště s vymezením dohodnutých

zásad, zabezpečení všech technických poţadavkŧ pro montáţ (montáţní a bezpečnostní

přípravy a pomŧcky, vázací prostředky, konstrukce pro práce ve výškách).

Zaměstnanci musí mít k výkonu montáţních a opravárenských prací potřebnou odbornou

a zdravotní zpŧsobilost.

Při montáţních pracích je velmi dŧleţitá bezpečnost pracovníkŧ pracujících pod

břemenem jeřábu.

Výškové práce nesmí být podle nařízení vlády č. 362/2005 Sb. vykonávány za nepříznivé

povětrnostní situace. Za takovou situaci se povaţuje bouře, déšť, sníh, námraza, vítr nad

8 m/s při práci na zavěšených plošinách, pojízdných lešeních, ţebřících nad 5 m a při

závěsu na laně u pracovních polohovacích systémŧ. V ostatních případech při rychlosti

větru nad 11 m/s. Dále v případech, kdy je viditelnost menší neţ 30 m a také kdyţ teplota

prostředí je niţší neţ – 10°C.

Pracovník pracující ve výškách musí být zdravotně a odborně zpŧsobilý. Za práci ve

výšce se označuje práce a pohyb pracovníka, při kterém mu hrozí nebezpečí pádu z výšky,

do hloubky, propadnutí, nebo sesutí. Jde o jakoukoliv výšku, kdy pracoviště převyšuje

okolí a případným pádem hrozí poškození zdraví. Je proto nezbytné zajišťovat ochranu

pracovníkŧ proti pádu. Do výškového rozdílu 1,5 m není zpŧsob ochrany předepsán

(výjimkou je práce nad vodou nebo jinými látkami), přesto je nutno práci i do této

výškové úrovně věnovat velkou pozornost. Od výšky (hloubky) 1,5 m musí být provedeno

zajištění ochrany pracovníkŧ proti pádu. Ochrana je zajišťována buď kolektivním, nebo

osobním zajištěním. Kolektivním zajištěním rozumíme – technické zajištění pomocí

ochranných a záchytných konstrukcí (ochranné zábradlí, ohrazení, lešení, poklopy, sítě,

lávky apod.). Osobním rozumíme zajištění pracovníkŧ pomocí zachycovacího postroje

s kombinací dalších prvkŧ, kde je kaţdý pracovník zajištěn zvlášť.

Před započetím prací ve výškách se pracovník musí předem seznámit s technologickým

a pracovním postupem a hlavně se zpŧsobem zabezpečení pomocí – pomŧcek pro ochranu

zdraví (POZ) k zachycení pádu.

Práce, při které má pracovník pouţít POZ k zachycení pádu, se uţ povaţuje za práci

v ohroţeném prostoru. Je nutné, aby místo, kde se tento ochranný prostředek k zachycení

pádu ukotví, vyhověl statické síle min. 15 kN. Je také nutné, aby pod tímto místem

ukotvení, byl dostatečný volný prostor k zachycení případného pádu pracovníka.

Po celou dobu práce ve výšce a to i při přesunu na jiné místo, musí být pracovník

zabezpečen pracovními ochrannými pomŧckami (POV).

SHRNUTÍ

Podle nosných prvkŧ, tvořících svislou nosnou konstrukci objektu, rozlišujeme systémy

stěnové, skeletové a kombinované. U stěnových mají dílce ve tvaru stěn funkci vytvářející

(ohraničující) prostor stavby a zároveň funkci nosnou a ztuţující stavbu. Skelet, neboli kostra,

představuje montovanou konstrukci, skládající se z nosných sloupŧ, prŧvlakŧ (tvořících

úloţné prvky pro stropní panely) a ze stropních panelŧ. U kombinovaných se jedná

- 136 -

o kombinaci obou zpŧsobŧ (stěn a skeletu) – například vnitřní skladba ze skeletu, obvod

konstrukce ze stěnových panelŧ. Pouţití je například v prodejnách, restauracích a podobně.

Pláště po obvodu montovaných staveb se provádějí z dŧvodu uzavření objektu a také pro

vytvoření tepelné a zvukové izolace. Pláště rozeznáváme betonové (silikátové), kovové. První

montované rodinné domy se objevily koncem šedesátých let dvacátého století (nejznámější je

tzv. „šumperský“ typ). Na monolitický betonový základ se smontovala konstrukce vlastního

domu ze sendvičových panelŧ. Objekty se prováděly jak se sklonitými, tak s plochými

střechami. Principem staveb z litého betonu je odlévání litého betonu (řídké betonové směsi –

míšené dle stanoveného poměru) do bednění (stabilního, nebo posuvného). Stavby

betonované do ztraceného bednění – tento zpŧsob výstavby představuje osazení bednění,

které po skončení betonáţe zŧstává jako součást stavby – to znamená ztracené.

OPAKOVÁNÍ

1. Co jsou to samonosná opláštění montovaných staveb?

2. Co jsou to stěnové panely?

3. Co je to ztracené bednění?

4. Jaké jsou výhody a nevýhody montovaných stěnových konstrukcí?

5. Jaký je princip staveb z litého betonu?

9 STAVEBNÍ ČINNOST SOUVISEJÍCÍ S CIVILNÍ OBRANOU

CÍLE

Po prostudování této kapitoly dokáţete:

Popsat záchranné a likvidační práce při mimořádných událostech.

Popsat jednotlivé druhy trosek.

Popsat poţadavky na stabilitu objektŧ a svahŧ.

9.1 ZÁKLADNÍ OPATŘENÍ CIVILNÍ OCHRANY PŘI MIMOŘÁDNÉ

SITUACI

9.1.1.1 ZÁKLADNÍ POJMY:

Ochrana obyvatelstva – plnění úkolŧ civilní ochrany, zejména varování, evakuace, ukrytí

a nouzové přeţití obyvatelstva a další opatření k zabezpečení ochrany jeho ţivota, zdraví

a majetku.

- 137 -

Mimořádná událost – škodlivé pŧsobení sil a jevŧ vyvolaných činností člověka, přírodními

vlivy, a také havárie, které ohroţují ţivot, zdraví, majetek nebo ţivotní prostředí a vyţadují

provedení záchranných a likvidačních prací.

Integrovaný záchranný systém – koordinovaný postup jeho sloţek při přípravě na

mimořádné události a při provádění záchranných a likvidačních prací.

Záchranné práce – činnost k odvrácení nebo omezení bezprostředního pŧsobení rizik

vzniklých mimořádnou událostí, zejména ve vztahu k ohroţení ţivota, zdraví, majetku nebo

ţivotního prostředí, a vedoucího k přerušení jejich příčin.

Likvidační práce – činnost k odstranění následkŧ zpŧsobených mimořádnou událostí.

Havárie – mimořádná událost vzniklá v souvislosti s provozem technických zařízení a budov,

uţitím, zpracováním, výrobou, skladováním nebo přepravou nebezpečných látek nebo

nakládáním s nebezpečnými odpady.

Krizová situace – mimořádná událost, při níţ je vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav,

stav ohroţení státu nebo stav válečný (tj. ”krizové stavy”). Jedná se o takové stavy, kdy

hrozící nebezpečí nelze odvrátit nebo zpŧsobené následky odstranit běţnou činností správních

orgánŧ a sloţek integrovaného záchranného systému.

Druhy a příklady mimořádných událostí:

1) Živelní pohroma 2) Havárie 3) Ostatní události

a) povodeň a) havárie v chemickém provozu a) teroristický čin

b) zemětřesení b) radiační havárie b) sabotáž

c) velký sesuv půdy c) ropná havárie c) žhářství

d) sopečný výbuch d) dopravní nehoda

e) orkán, tornádo e) zřícení domu

f) extrémní chlad a teplo

g) pád meteoritu

h) velký lesní požár

Lidstvo se od svého vzniku muselo v zájmu své existence vypořádávat s rŧznými

nepříznivými vlivy, které ovlivňovaly a nadále ve velké míře ovlivňují jednání a konání

člověka. Zdroji, které ohroţují lidské ţivoty, hmotné a kulturní statky a ţivotní prostředí, jsou

vlivy (hrozby a následné ohroţení) narušující společenské, technologické a přírodní systémy.

Pŧsobení negativních vlivŧ na zmiňované systémy má za následek ţivelní pohromy,

prŧmyslové havárie a vznik dalších mimořádných událostí. Úsilí člověka podřídit si přírodu

i za cenu porušování přírodních zákonŧ vytváří prostředí podle vlastních představ, kdy jsou

prosazovány především hospodářské zájmy bez ohledu na ostatní sloţky ţivé i neţivé přírody

a celkového stavu ekologie krajiny. Vlivem nadměrných poţadavkŧ člověka na přírodu

a nevhodných zásahŧ do přírodní rovnováhy dochází k obrovskému zatíţení ekosystémŧ a ke

vzniku ţivelních pohrom. V posledních desetiletích však lidstvo čím dále, tím více ohroţují

i další mimořádné události, na které musí být připraveno reagovat, a v samé podstatě mohou

být ničivější neţ jakákoliv ţivelní pohroma. S rozvojem prŧmyslu a celkového rozvoje

hospodářství v prŧmyslových státech, s rozšiřováním chemického prŧmyslu, rozvoje a vývoje

- 138 -

nových chemikálií vzniká i nebezpečí úniku nebezpečných látek do ţivotního prostředí.

Mimořádné události však mohou vzniknout v lokálním rozsahu i při provádění běţné činnosti

obyvatelstva, např. při haváriích vozidel na komunikacích, haváriích na ţeleznici, na

stavbách, ale také vlivem teroristických akcí.

Z výše uvedeného textu vyplývá, ţe je potřebné nepodceňovat mimořádné události, důsledně

se na ně připravit, protoţe svou vlastní připraveností mŧţeme lépe překonat strach a paniku,

které při takových událostech vznikají. Aniţ si to uvědomujeme, připravený člověk dokáţe

reálněji posoudit vzniklou situaci, dokáţe pomoci nejen sobě, ale i svým blízkým, sousedŧm,

spoluţákŧm. Aby společnost dokázala úspěšně vzdorovat nástrahám ţivota, které mohou přijít

nečekaně a ohroţovat naše zdraví, ţivoty, majetek a ţivotní prostředí, musí mít vytvořeno

odpovídající právní prostředí, vytvořený účinný záchranný systém, odborně připravené

záchranáře a řídící pracovníky, mít k dispozici moderní a účinnou techniku, vyvíjet účinnou

přípravu obyvatelstva k sebeochraně a vzájemné pomoci při vzniku mimořádných událostí.

Záchranné a likvidační práce nemŧţe zvládnout jedna záchranářská organizace. Při těchto

pracích je třeba vyuţít síly a prostředky, zkušenosti, odbornost a především kompetence

rŧzných orgánŧ, právnických osob a podnikajících fyzických osob. Veškerou činnost orgánŧ

a organizací je třeba koordinovat. K tomu je vytvořen v České republice integrovaný

záchranný systém (IZS).

Integrovaný záchranný systém tvoří základní a ostatní sloţky IZS. V rámci provádění

záchranných a likvidačních prací jsou připraveny poskytnout bezprostřední pomoc

obyvatelstvu postiţenému mimořádnou událostí a zajistit provedení záchranných

a likvidačních prací.

Základními sloţkami IZS jsou:

Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR).

Jednotky poţární ochrany zařazené do plošného pokrytí.

Zdravotnická záchranná sluţba.

Policie České republiky.

Ostatními sloţkami IZS jsou:

Vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil.

Ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory (např. obecní [městská] policie, bezpečnostní

sluţby).

Orgány ochrany veřejného zdraví (např. orgány hygieny).

Havarijní, pohotovostní, odborné a jiné sluţby (např. plynárenská, vodní, elektrikářská,

Česká pošta, Báňská záchranná sluţba, Horská sluţba, Letecká záchranná sluţba).

Zařízení civilní ochrany.

Neziskové organizace a sdruţení občanŧ, která lze vyuţít k záchranným a likvidačním

pracím (např. Český červený kříţ, Svaz záchranných brigád kynologŧ ČR, Svaz civilní

obrany ČR, Sdruţení hasičŧ Čech, Moravy a Slezska).

Ostatní sloţky IZS poskytují při záchranných a likvidačních pracích plánovanou pomoc na

vyţádání (tj. na předem písemně dohodnutý způsob poskytnutí pomoci). Stálými orgány pro

koordinaci sloţek IZS jsou operační a informační střediska integrovaného záchranného

systému (OPIS IZS). Na OPIS IZS jsou také svedeny linky tísňového volání 112 a 150.

- 139 -

9.2 STABILITA STAVEBNÍCH OBJEKTŦ A DRUHY TROSEK

9.2.1 STABILITA STAVEBNÍCH OBJEKTŦ

9.2.1.1 POŢADAVKY NA STABILITU STAVEBNÍCH OBJEKTŦ:

Nosné konstrukce musí bezpečně odolávat zatíţení vyvozovanému stavbou, uţíváním stavby

a vnějšími vlivy a tato zatíţení přenášet do základŧ. Stabilita staveb se prokazuje statickým

výpočtem. Stavby umísťované na pozemcích v dosahu účinkŧ báňské těţby, nebo

podzemních staveb musí splňovat zvláštní podmínky, kladené na zakládání a konstrukce.

Stavby musí odpovídat stupni seismicity v daném území.

Stavba a její eventuelní změny musí být navrţeny a provedeny tak, ţe zatíţení a jiné

vlivy během uţívání nezpŧsobí:

Náhlé, pozvolné nebo postupné zřícení, popřípadě jiné destruktivní poškození kterékoliv

části stavby nebo přilehlé stavby.

Ohroţení provozuschopnosti technických zařízení stavby. Ohroţení provozuschopnosti

veřejných komunikací v dosahu stavby a ohroţení bezpečnosti osob nalézajících se na

těchto komunikacích.

Ohroţení provozuschopnosti inţenýrských sítí v dosahu stavby.

U staveb, které slouţí k zajištění bezpečnosti osob a majetku, popř. k zásobování

obyvatelstva vodou nebo energií, musí být nosné a nenosné konstrukce navrţeny

a provedeny tak, aby nedošlo k trvalému, ani dočasnému nepředvídanému ohroţení

provozuschopnosti stavby jako celku.

Nosné stavební soustavy musí být navrţeny a provedeny tak, aby:

Bránily šíření poţáru a jeho zplodin mezi jednotlivými poţárními úseky uvnitř stavby.

Bránily šíření poţáru mimo stavbu.

Umoţnily bezpečnou evakuaci osob a zvířat z hořící nebo poţárem ohroţené stavby, popř.

její části na volné prostranství nebo do jiného poţárem neohroţeného prostoru.

Umoţnily účinný zásah poţárních jednotek při hašení.

Proto stavební soustavy všech staveb musí vykazovat poţární odolnost a stupeň

hořlavosti stanovené podle stupně poţární bezpečnosti poţárního úseku.

9.2.1.2 STAVEBNÍ DIAGNOSTIKA

Zjišťováním stavu objektŧ a konstrukcí, zjišťováním rozsahu porušení a vad staveb

a konstrukcí se zabývá stavební diagnostika. V rámci diagnostiky stavebních objektŧ

a konstrukcí jsou prováděny zejména stavebně – technické prŧzkumy, měření a dlouhodobé

monitorování fyzikálních veličin, zatěţovací zkoušky stavebních konstrukcí, diagnostika

mostních konstrukcí, atd.

- 140 -

9.2.2 STABILITA SVAHŦ A SESUVY PŦDY

9.2.2.1 ZÁKLADNÍ INFORMACE

K sesuvŧm pŧdy dojde, kdyţ se poruší stabilita svahu, a to v dŧsledku přírodních procesŧ,

nebo v dŧsledku lidské činnosti. Síly, které drţí pohromadě vrchní pokryv zemského povrchu

a zabezpečující jeho vazby s podloţím začnou být v tom okamţiku slabší neţ gravitace. Celá

masa se dá do pohybu se svahu dolŧ a bere s sebou vše. Sklon svahu náchylného k sesuvu

pŧdy bývá zpravidla větší neţ 22 stupňŧ. K nestabilitě svahŧ přispívá i zvýšení obsahu vody

v pŧdě, suti nebo horninách. Nestabilitu svahu mohou zpŧsobit i změny porostu nebo

odstranění vegetace.

Příkladem nestabilního svahu je Letenská stráň v Praze. Letná je tvořena lavicemi pískovcŧ a

břidlic. Vrstvy jsou skloněny k Vltavě pod úhlem 30 – 40 stupňŧ, coţ samo o sobě zpŧsobuje,

ţe svah je nestabilní. Stabilita byla navíc porušena stavbou silnice. Dešťové sráţky v roce

1941 zpŧsobily, ţe se stráň uvolnila, zavalila silnici sutí 3 – 4 m mocnou. O ţivot sice nikdo

nepřišel, ale doprava byla dlouho přerušena. Ještě dnes jsou na letenské stráni při pohledu z

protějšího břehu Vltavy vidět jizvy po sesuvu.

9.2.2.2 KLASIFIKACE SESUVŦ PŦDY

Pomalé sesuvy pŧdy – rychlost několik desítek cm za rok, ohýbají se stromy, nezpŧsobují

náhlé škody, ale mohou se změnit v rychlejší.

Středně rychlé sesuvy pŧdy – rychlost v metrech za hodinu nebo za den (patří k nim většina

typických sesuvŧ).

Rychlé sesuvy pŧdy – teprve u nich hovoříme o katastrofě a obětech, rychlost je v desítkách

km za hodinu, není dostatek času na únik nebo evakuaci. Patří mezi ně přívalové proudy

(bahnité, kamenité) a laviny.

9.2.2.3 OCHRANA PŘED SESUVY PŦDY

Nejúčinnější ochranou je prevence (zachycení a odvedení povrchové vody, vyčerpání vody ze

studní na ohroţeném území, umělá úprava terénu, tj. kotvení svahŧ, stavba pilotŧ, opěrných

stěn, výsadba vhodné zeleně).

9.2.3 DRUHY TROSEK

Příčiny zřícení objektŧ mohou být rŧzné a podle příčiny bude i rozdílný rozsah a dopad

škod. Protoţe Česká republika je poloţena uprostřed Evropy na poměrně stabilním masivu,

jsou moţnosti náhlých zřícení zpŧsobených zemětřesením minimální a prakticky vyloučené.

Výskyt uragánŧ a větrných smrští zpŧsobujících zřícení obývaných či pouţívaných objektŧ

v republice je také málo pravděpodobný. Z přírodních příčin zbývá pŧsobení vody při

záplavách a sesuvy pŧdy, kde však je určitá časová rezerva, ve které lze při včasném

vyhlášení příslušného stupně ohroţení zabezpečit evakuaci. V úvahu musíme brát hlavně

zřícení objektŧ vlivem pŧsobení lidského faktoru. Jedná se hlavně o následující příčiny:

Výbuch (výbušné směsi hořlavých plynŧ nebo prachŧ, tlakové nádoby, výbušniny).

Vadná konstrukce objektu.

Zemní práce v blízkosti objektu.

- 141 -

Havárie výrobního procesu.

Podzemní (dŧlní) činnost.

Válečné pŧsobení, sabotáţ, teroristická akce (je obdobou výbuchu, avšak s cíleným

záměrem a obvykle s daleko větším rozsahem neţ při náhodném výbuchu).

Rozsah škod a zpŧsob vyprošťování závisí na:

Rozsahu mimořádné události a konstrukci objektu.

Počtu osob zasypaných v objektu.

Počtu podlaţí objektu.

Moţností vzniku následného poţáru a poţárním zatíţení.

Ohroţením zasypaných dalšími vlivy.

Jiţ během druhé světové války a po zkušenostech se záchranou lidí z trosek budov byla na

základě zkušeností zveřejněna tzv. „Systematizace postiţených míst“, kterou zpracoval člen

poţárního sboru v Hamburku dr. ing. Maacksch. Na základě této teorie, si mŧţeme rozdělit

trosky, sutiny a poškozené prostory do následujících skupin:

1. Skluzná plocha. Zborcené, ale celistvé panely stěn nebo stropŧ jsou v kupě trosek. Po

panelu sklouzly další trosky a prostor vzniklý pod panelem (případně jiným nosným

konstrukčním prvkem) ochránil osoby.

Obrázek č. 90. Skluzná plocha. Obrázek č. 91. Navrstvení.

2. Navrstvení. Větší mnoţství panelŧ je nakupeno na sobě. Čím příkřejší je sklon panelŧ

oproti horizontální poloze, o to je mezi nimi méně trosek a sniţuje se moţnost přeţití osob

v takovémto závalu. Plochému navrstvení zřícených nosných ploch (panelŧ) se říká „lístkové

těsto“.

3. Poloviční prostor. Je obdobou skluzné plochy, ale sesutý panel spočívá na jedné

z pŧvodních podpěr nebo stěn.

Obrázek č. 92. Poloviční prostor. Obrázek č. 93. Vyplněný prostor.

- 142 -

4. Vyplněný prostor. Je prostor ohraničený pŧvodními stěnami s rozbitým stropem a

zaplněný troskami. Jsou to nejčastěji sklepy nebo přízemní byty. Moţnost přeţití závisí na

stavební konstrukci objektu. Čím drobnější jsou trosky a čím více je prachových částic ze

zdiva, tím menší je naděje na přeţití zasypaných.

5. Zalitý prostor. Je obdobou vyplněného prostoru, avšak prostor byl zatopen vodou, která

splavila všechny kaly z malty, zeminy a hlíny.

Obrázek č. 94. Zalitý prostor. Obrázek č. 95. Prostor vyplněný vrstvami.

6. Prostor vyplněný vrstvami. Je obdobou alternativy 2 „navrstvení“ s tím rozdílem, ţe

obdobnými vrstvami je vyplněn uzavřený prostor. „Prostor vyplněný vrstvami“ vzniká

většinou tím, ţe zřícené panely prorazí strop a zastaví se v určitém podlaţí zapříčené o boční

stěny. Mezi panely mohou být ostatní trosky a tak vytvořeny dutiny. Boční stěny, o které se

opírají panely, jsou vystaveny vysokému tlaku a nesmí se v ţádném případě oslabovat.

7. Naraţený prostor. Je poškozený, avšak nikoliv sesunutý prostor, který mŧţe být

v kterémkoliv podlaţí. Strop a podlaha jsou zachovány, obojí mŧţe být v šikmé poloze.

Trosky pocházejí jen z vlastního prostoru.

Obrázek č. 96. Naraţený prostor. Obrázek č. 97. Uzavřený prostor.

8. Uzavřený prostor. Prostor zŧstal nepoškozen, jen okna a dveře jsou zataraseny troskami.

Tento prostor bývá v přízemních nebo podzemních podlaţích. Osoby uvnitř obvykle nejsou

zraněny. V prvé řadě je potřeba zabezpečit přívod vzduchu a odvrátit nebezpečí zatopení,

poţáru, úniku plynu apod.

9. Vlaštovčí hnízdo. Je výše poloţený zasaţený prostor bez přístupové cesty. Část

obvodových stěn je strţena, části stropu nebo podlahy volně vyčnívají do prostoru.

- 143 -

Obrázek č. 98. Vlaštovčí hnízdo. Obrázek č. 99. Okrajové trosky A).

10. Okrajové trosky A. Jsou trosky na obvodu budovy mimo pŧvodní pŧdorys, ale přilehlé

k budově. Obsahují často i trosky zařízení budovy a část konstrukcí. V těchto troskách se

mŧţe vyskytovat „Skluzná plocha“, „Navrstvení“ i „Poloviční prostor“.

11. Okrajové trosky B. Jsou okrajové trosky, které při zničení budovy přepadly přes

normální dráhu pádu ostatních trosek. Jsou to většinou volné sutiny, které mohou leţet ve

větší vzdálenosti od budovy.

12. Kuţel trosek. Tvoří jej rozsáhlá masa sutin a trosek totálně zřícené budovy

s rozpoznatelným úhlem sklonu.

Obrázek č. 100. Okrajové trosky B. Obrázek č. 101. Kuţel trosek.

9.3 ZÁSADY BEZPEČNOSTI PŘI VYPROŠŤOVACÍCH PRACÍCH

Prvořadou činností všech jednotek na místě zásahu je zjištění pravděpodobného počtu

zasypaných osob a provedení prŧzkumu. Kromě počtu a rozmístění postiţených osob

zjišťujeme prŧzkumem:

a) Moţnosti dalšího zřícení nebo zasypání, bezpečnost prostoru.

b) Rozsah mimořádné události a nároky na síly a prostředky.

c) Odezvu postiţených osob (vhodné je pouţití akustických, případně termovizních sond).

d) Nebezpečí, která ohroţují zasypané osoby – ohroţení poţárem, zatopením, nedostatečný

přístup vzdušného kyslíku k zasypaným, únik plynu, vypnutí elektrického proudu, přítomnost

chemikálií, přítomnost hořlavých kapalin apod.

- 144 -

e) Přístupové cesty k postiţeným.

f) Jaká pomocná technická zařízení budou potřebná (jeřáby, pálící soupravy, podpěry,

buldozery, apod.).

g) Potřebu speciálních sluţeb (vyhledávací psi, báňská sluţba, speleologové apod.).

Před zahájením vlastních vyprošťovacích prací je nutné posoudit míru ohroţení zachráncŧ

(např. jejich zasypáním zbytky objektu) a podle potřeby provést zabezpečení, které bude

chránit jak záchrance, tak i zachraňované. Vţdy se vyplatí ustanovit osobu, která neustále

sleduje trosky, nenadálý pohyb, změny větru apod. a okamţitě o vznikajících nebezpečích

informuje záchrance. Varování musí být předáno tak, aby nezpŧsobilo zvýšení traumatu nebo

šok u postiţených. Okamţitá pomoc nemusí spočívat jen v rychlém vyproštění osob, ale podle

sloţitosti situace i v přijetí takových opatření, která postiţeným zabezpečí podmínky k přeţití

v prostoru závalu. Jedná se o zabezpečení přístupu vzduchu a eliminaci všech dalších

nebezpečí, která postiţené ohroţují (uhašení poţáru a odstranění zplodin hoření, odčerpávání

vody, uzavření přívodu plynu, vypnutí elektrického proudu, omezení roztékání hořlavých

kapalin apod.). Samozřejmostí je přivolání odborné lékařské pomoci. Okolí mimořádné

události je nutné zabezpečit proti vstupu nepovolaných osob a šetrně zamezit přístup osobám,

které předpokládají mezi postiţenými své blízké. Pohyb na troskách, kde budou nasazeni

vyhledávací psi, je nutné omezit na minimum, aby nedošlo ke zničení pachových stop.

9.4 SPECIÁLNÍ A POMOCNÁ ZAŘÍZENÍ PRO ZÁCHRANNÉ A

VYPROŠŤOVACÍ PRÁCE

9.4.1 VYHLEDÁVACÍ A VYPROŠŤOVACÍ PRÁCE

V případě velkého počtu zavalených osob nebo členitého prostoru závalu se doporučuje

rozdělit záchranné jednotky na dvě skupiny:

a) Vyhledávací skupina – vyhledává předpokládanou polohu zavalených osob. K

vyhledávání polohy se vyuţívají informace získané prŧzkumem, atestovaní kynologové se

psy, štěrbinové kamery a další technická zařízení pro vyhledávání.

b) Vyprošťovací skupina – provádí vlastní vyprošťovací páce a transport vyproštěných osob

do místa pro příjem a evidenci zraněných. Pro vyprošťování je vybavena ţenijním nářadím,

hydraulickým a pneumatickým nářadím, popřípadě dalšími technickými prostředky.

Jako první se vyprošťují osoby zjištěné přímo vizuálním kontaktem, poté se nasadí kynolog se

psem a popřípadě další speciální technika, prioritně se prohledává předpokládané místo

pohybu osob. Je vhodné vţdy na nějakou dobu přerušit záchranné práce a pokusit se

poslechem lokalizovat oběti. Prostory, ve kterých jiţ proběhly záchranné práce, je nutné

označit tak, aby se zabránilo opětovnému prohledávání. Značení se provádí zpravidla na

svislé stavební konstrukci při vstupu do prostoru např. pomocí barev ve spreji. Z dŧvodu

zabránění dalším sesuvŧm se provizorně zajišťují okolní konstrukce a materiál tzv. paţením

nebo bedněním. K paţení se nejlépe vyuţívá dřevo (kulatina, desky, hranoly), které je moţné

na místě upravit dle poţadavkŧ. Dále je moţné vyuţít speciální paţící prostředky

(hydraulické a mechanické vzpěry), popřípadě improvizované prostředky (kanálové ucpávky,

profilované plechy, části stavebních konstrukcí, nastavovací ţebříky). Paţení by mělo fixovat

- 145 -

pouze stávající stav. V případě pŧsobení velké síly paţících prostředkŧ mŧţe dojít k dalšímu

narušení konstrukcí a materiálŧ s následným sesuvem.

9.4.2 SPECIÁLNÍ VYPROŠŤOVACÍ MECHANIZMY

Tatra T 815 AV 15. Pouţívá se k vlečení poškozené techniky na výloţníku jeřábu. Vyuţití

navijáku (taţná síla 420 kN) a jeřábu 15 t. Vyuţití buldozerového zařízení při odklízení

zeminy. Vyuţití svařovacího a pálícího zařízení.

Pákový (řehtačkový) zvedák RZV. Varianta s válečkovým řetězem – nosnost 0,8 t – 6,3 t.

Mají široké vyuţití zejména ve stavebnictví a v hornictví a všude tam, kde je zapotřebí

manipulovat s břemeny. Prro zvedání a vlečení břemen, napínání plotŧ, vyprošťovací práce,

vytrhávání stojek v dolech, moţnost pouţívání také v prostředí s nebezpečím výbuchu.

Vyprošťovací tank VT 55 A. Pouţívá se k odklizení těţkých trosek a k vysouvání

ţelezničních mostních konstrukcí. Ke zdvihání rŧzných břemen do maximální hmotnosti 1,5 t

pomocí jeřábu. K dopravě náhradních dílŧ k poškozené technice na nákladní plošině do

hmotnosti 3 t.

Obrázek č. 102 – Tatra T 815 AV 15.

SHRNUTÍ

Lidstvo se od svého vzniku muselo v zájmu své existence vypořádávat s rŧznými

nepříznivými vlivy, které ovlivňovaly a nadále ve velké míře ovlivňují jednání a konání

člověka. Pŧsobení negativních vlivŧ má za následek ţivelné pohromy, prŧmyslové havárie

a vznik dalších mimořádných událostí. Mimořádné události však mohou vzniknout v lokálním

rozsahu i při provádění běţné činnosti obyvatelstva, např. při haváriích vozidel na

komunikacích, haváriích na ţeleznici, na stavbách, ale také vlivem teroristických akcí.

Zjišťováním rozsahu porušení a vad staveb a konstrukcí se zabývá stavební

diagnostika. V rámci diagnostiky stavebních objektŧ a konstrukcí jsou prováděny zejména

stavebně – technické prŧzkumy, měření a dlouhodobé monitorování fyzikálních veličin,

zatěţovací zkoušky stavebních konstrukcí, diagnostika mostních konstrukcí, atd.

- 146 -

Při záchranných a likvidačních pracích je třeba veškerou činnost orgánŧ a organizací

koordinovat. K tomu je vytvořen v České republice integrovaný záchranný systém (IZS).

OPAKOVÁNÍ

1. Vysvětlete, k čemu se pouţívá speciální stroj Tatra T815 AV 15.

2. Co tvoří kuţel trosek?

3. Jak vypadá nakupení trosek?

4. Popiš pomalý sesuv pŧdy.

5. Čím se zabývá stavební diagnostika?

- 147 -

Vědomostní test

1. Vyberte správné tvrzení:

a) Hoblice je typ hoblíku.

b) Hoblice je pracovní stŧl.

c) Hoblice je typ sekery.

2. Vyberte správné tvrzení. Operace ručního opracování dřeva jsou:

a) Broušení, vrtání, dlabání, hoblování, lepení.

b) Řezání, rašplování, pilování, broušení, vrtání, dlabání, hoblování.

c) Dlabání, hoblování, lakování, rašplování, pilování.

3. Vyberte správné tvrzení. Jaký nástroj pouţíváme pro stříhání ocel. plechu tloušťky 1 mm:

a) Ruční nŧţky na plech.

b) Obyčejné nŧţky na papír.

c) Sekáč.

4. Vyberte správné tvrzení.

a) Spoj na sraz je sloţitý tesařský spoj a pouţívá se pro zesilování dřeva.

b) Spoj na sraz je lepený spoj vzniklý lepením dvou k sobě přiraţených čel.

c) Spoj na sraz je nejjednodušší tesařský spoj. Pouţívá se pro prodluţování, nebo

nastavování prvkŧ.

5. Vyberte správné tvrzení. K rozebíratelným spojŧm patří:

a) Svařované spoje.

b) Nýtové spoje.

c) Šroubové spoje.

6. Vyberte správné tvrzení. Při práci s hořlavými materiály na pracovišti:

a) Mŧţeme manipulovat s otevřeným ohněm, ale musíme mít v blízkosti hasící přístroj.

b) Nesmíme manipulovat s otevřeným ohněm.

c) Mŧţeme manipulovat s otevřeným ohněm, ale jen po krátkou dobu.

7. Vyberte správné tvrzení.

a) Podesta je nášlapná plocha schodišťového stupně.

b) Podesta (odpočívadlo) je vodorovná plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny.

c) Podesta je název schodišťového ramene ve tvaru dvakrát zalomené desky.

8. Vyberte správné tvrzení. Čelo stupně je:

a) Zadní svislá plocha schodišťového stupně.

b) Boční svislá plocha schodišťového stupně.

c) Přední svislá plocha schodišťového stupně.

9. Vyberte správné tvrzení. Šikmé střechy jsou:

a) Střechy se sklonem střešního pláště 10° aţ 45°.

b) Střechy se sklonem střešního pláště do 10 °.

c) Střechy bez střešního pláště.

- 148 -

10. Vyberte správné tvrzení. Stroj pro strojní omítání se nazývá:

a) Strojní nahazovačka.

b) Strojní omítačka.

c) Strojní omítník.

11. Vyberte správné tvrzení. Ochranné konstrukce jsou konstrukce:

a) Zabraňující pádu osob, materiálu a předmětŧ z volných okrajŧ lešení.

b) Ochraňující konstrukci lešení před povětrnostními vlivy.

c) Zajišťující správné uchycení lešení ke zdi objektu.

12. Vyberte správné tvrzení:

a) Sanační omítky umoţňují provádět omítání i při teplotě pod bodem mrazu.

b) Sanační omítky jsou staré omítky ošetřené cementovým nátěrem.

c) Sanační omítky zabraňují vzlínání vody a prostupu vody nebo vlhkosti do konstrukce.

13. Vyberte správné tvrzení. Akustické obklady:

a) Akustické obklady zvuk pohlcují, odráţejí a rozptylují

b) Akustické obklady zvuk 100% propouštějí.

c) Akustické obklady zvuk zesilují.

14. Vyberte správné tvrzení. Pasivní dŧm ročně spotřebuje:

a) Maximálně 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy.

b) Minimálně 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy.

c) Maximálně 20 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy.

15. Vyberte správné tvrzení. Kanalizační přípojky podle zpŧsobu odvádění vod:

a) Gravitační, tlaková, podtlaková.

b) Gravitační, splašková, dešťová.

c) Tlaková, podtlaková, přepadová.

16. Vyberte správné tvrzení. Na obrázku je uveden tvar trosek, nazývající se:

a) Nenarušený prostor.

b) Uzavřený prostor.

c) Nepřístupný prostor.

17. Vyberte správné tvrzení. Výtah je strojní zařízení, které slouţí:

a) Ke svislé, nebo šikmé dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika místy.

b) K vodorovné dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika místy.

c) Ke svislé a vodorovné dopravě osob nebo nákladu mezi dvěma, nebo několika místy.

- 149 -

18. Vyberte správné tvrzení. Hranice vytápěného prostoru je:

a) Teplota, na kterou se mŧţe obytný prostor maximálně vytopit.

b) Uzavřený prostor, ve kterém se nesmí větrat, aby nedošlo ke sníţení teploty.

c) Plocha ohraničující vytápěný prostor, pro kterou se počítají tepelné ztráty.

19. Vyberte správné tvrzení:

a) Ţumpa je jímka s prŧběţným odtokem.

b) Ţumpa je to bezodtoková jímka

c) Ţumpa je část potrubí mezi WC a veřejnou kanalizací.

20. Vyberte správné tvrzení. Podle nosných prvkŧ, tvořících svislou nosnou konstrukci

montovaných objektŧ, rozlišujeme systémy:

a) Stěnové, skeletové a kombinované.

b) Stěnové, pilotové a patkové.

c) Stěnové, okenní, střešní.

Výsledky testu: 1a, 2b, 3a, 4c, 5c, 6c, 7b, 8b, 9a), 10b), 11a), 12c), 13a), 14a), 15a), 16b),

17a), 18c), 19b), 20a).

Vyhodnocení textu

Za kaţdou správnou odpověď si započtěte 1 bod, za chybnou odpověď 0 bodŧ. Součtem

získaných bodŧ získáváte své hodnocení. Pokud jste správně odpověděli na alespoň 13

otázek, jsou Vaše znalosti dostatečné, prospěli jste.

Tabulka klasifikace testu

Klasifikace Neprospěl Prospěl

Počet bodŧ 0 aţ 12 13 aţ 20

- 150 -

Rejstřík

—A—

Anorganický (str. 61) – týkající se neţivých látek, nerostŧ; nerostný, neústrojný.

—D—

Dekorativní (str. 79) – okrasný, ozdobný.

Difuzní (str. 52) – rozptýlený.

—I—

Integrovaný (str. 136) – spojený, sjednocený, jednotný, propojený).

—K—

Kaučuk (str. 61) – látka získaná z latexu kaučukovníku nebo polymerací vhodných

monomerŧ).

Koheze (str. 22) – soudrţnost.

Kontaminace (str. 120) – znečištění škodlivými látkami.

—M—

Mobilní (str. 87) – pohyblivý, schopný přemístění, pohotového pouţití.

—P—

Polymer (str. 102) – látka sloţená z makromolekul.

Prefabrikát (str. 28) – prŧmyslově vyráběný dílec.

Přilnavost (str. 78) – neboli adheze – schopnost materiálu přilnout k jinému materiálu.

—S—

Separační (str. 61) – oddělující.

Skelet (str. 130) – kostra.

Stabilita (str. 138) – pevnost, stálost, rovnováha.

—T—

Termografie (str. 104) – zobrazovací technika vyuţívající k vytvoření obrazu změny

fyzikálních nebo chemických vlastností tepelně citlivých látek

Tváření dřeva (str. 10) – opracování bez porušení vzájemné vazby dřevních vláken.

—Z—

Zavětrování (str. 44) – slouţí ke ztuţení (zpevnění) například krovu hlavně v podélném

směru. Provádí se v plných vazbách krátkými trámky (pásky) šikmo rozepřenými mezi

sloupky a vaznice.

- 151 -

Seznam pouţité literatury

1. Pecina Pavel, Pecina Josef – Materiály a technologie, Brno, Pdf MU, 2006.

2. Tibitanzl Otomar – Stavební technologie I, II, Praha, Sobotáles 2005.

3. Tibitanzl O., Krepina J. – Stavební technologie III, Praha, Sobotáles 1994.

4. Panáčková Mária, Panáček Pavol – technologie obrábění dřeva 1, Praha, Sobotáles 1994.

Internetové stránky:

1. http://www.dominstav.cz.

2. http://www.rucni-obrabeni.cz.

3. http://www.ped.muni.cz.

4. http://www.asb-portal.cz.

5. http://www.dominstav.cz.

6. http://www.modding.cz.

7. http://www.c14.cz.

8. http://www.lidova-architektura.cz.

9. http://www.jhamernik.cz.

10. http://www.klobouk.fsv.cvut.cz.

11. http://www.wikippedie.cz.

12. http://www.stavba-tzb.cz.

13. http://www.skoleni-kurzy.cz.

14. http://www.woodprojekt.sweb.cz.

15. http://www.isover.cz.

16. http://www.dominstav.cz.

17. http://www.cvut.srnec.cz.

18. http://www.pozemni-stavitelstvi.wz.cz.

19. http://www.heluz.cz.

20. http://www.jihoceskestavby.cz.

21. http://www.cemix.cz.

22. http://www.haki.cz.

23. http://www.leseni-kopec.cz.

24. http://www.stavebnictvi3000.cz.

25. http://www.kps.fsv.cvut.cz.

26. http://www.tzb-info.cz.

27. http://www.lepebydlet.cz.

28. http://www.istavitel.cz.

29. http://www.akcept.cz.

30. http://www.hestia.energetika.cz.

31. http://www.stavime.novot. net.

32. http://www.sekery.cz.

34. http://www.rzk.xf.cz.

35. http://www.mvcr.cz.

36. http://www.dssro.cz.

- 152 -

Učební text vznikl v rámci projektu „Obnova a modernizace technických oborŧ

v Olomouckém kraji“, registrační číslo CZ.1.07/1.1.04/02.0071, operační program

Vzdělávání pro konkurenceschopnost, oblast podpory Zvyšování kvality ve vzdělávání,

termín realizace 1. 3. 2010 – 30. 11. 2011. Projekt byl spolufinancován Evropským sociálním

fondem a státním rozpočtem ČR.

Autor učebního textu: Ing. Marie Bakešová

Partneři projektu:

Střední škola polytechnická, Olomouc, Rooseveltova 79

Střední odborná škola Jeseník a Střední odborné učiliště strojírenské a stavební, Dukelská,

1240/27, Jeseník

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Uničov, Moravské nám. 681

Střední odborná škola prŧmyslová a Střední odborné učiliště strojírenské, Prostějov,

Lidická 4

Střední odborná škola technická, Přerov, Kouřílkova 8

Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, Šumperk, G. Krátkého 30

Střední odborná škola prŧmyslová, Hranice, Studentská 1384

Střední odborné učiliště stavební Prostějov, Fanderlíkova 25

Střední odborná škola ţelezniční, stavební a památkové péče a Střední

odborné učiliště, Šumperk, Bulharská 372/8

Úřad práce Olomouc

Magistrát města Olomouce, školský odbor