10. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 10. kapitola Iveta Jansová

2/63

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/63

10. Kapitola

Ráno, nebo lépe řečeno poledne, mi přineslo hned několik

nemilých zjištění. Počínaje hustým deštěm, který se spouštěl z nebe, přes strach z dnešního druhého přivolání, jestli Kassey opravdu přiletí, a konče Tobiasovým odjezdem a s ním spojenou nejistotou z budoucnosti.

Hned jsem zaplula do koupelny. Najednou přišla strašná potřeba trochu se sebou něco udělat. Nazvala bych to takovým zkrášlovacím záchvatem. Nemusím se přece před Tobim pořád ukazovat coby rozcuchaná unavená holka, oblečená do pánských šatů.

* Zaznamenal jsem sice, že se Tami probudila a odešla do

koupelny, ale byl jsem úplně vyřízený. Včerejší ztráta spousty energie se konečně začala projevovat, což znamenalo, že postavit se teď na nohy by nebyla dobrá volba.

Klidně jsem ležel, sbíral síly a doufal, že si dívka dá na čas. Překvapilo mě zaklepání na dveře.

„Dále,“ zavolal jsem a očekával, že nám nesou snídani. O to víc mě udivila Oliverova hlava, která se objevila ve dveřích.

„Zdravím tě, bratře. Vypadáš unaveně, že ty jsi se v noci moc nevyspal?“

„Co tu chceš?“ „Jen velmi nerad tě ruším, ale myslím, že tu máš návštěvu.

Michael by s tebou rád mluvil.“ Michael? Ale vždyť mám dneska ještě celý den volno!

„Kde je?“


4/63

„Čeká na tebe v knihovně, ale rovnou se sbal, asi vyrážíte do akce.“ Ne, ne to nemůže být možné. Ne tak brzo.

„Díky, už letím,“ řekl jsem a vystrnadil ho z pokoje. Neměl jsem moc času, ale nešlo odejít jen tak, bez rozloučení.

Zaklepal jsem tedy na dveře koupelny. „Tami, zlatíčko, myslíš, že bys mohla jít ven?“ Po chvilce opatrně vykoukla a zarazila se, když spatřila, že už mám na sobě černý plášť.

„Ty si jdeš něco zařídit?“ nechápala. Přesto prosba o ujištění, že se ještě dnes vrátím, sálala z každého slova.

„Je tu Michael, obávám se, že moje volno právě teď skončilo.“ Mlčela. „Moc mě to mrzí, ale vážně musím jít.“ Zase ticho. „No tak, Tami, mluv se mnou.“ Bez reakce. Musel jsem jít. Políbil jsem ji na rty a otočil se k odchodu.

Najednou se vzpamatovala a chytila mě za ruku. „Kdy tě zase uvidím?“ Pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem to a nemohl ani nic slibovat. Objala mě. „Dávej na sebe pozor a jakmile to půjde, tak mi aspoň napiš.“ Přitiskl jsem si ji co nejblíže.

Dostala miliony polibků, mezi kterými se našly i nějaké ty instrukce. „Ty hlavně opatrně s Kassey. Soustřeď se na trénink, určitě to zvládneš i beze mě. Uteče to a co nevidět se zase uvidíme.“ Pomalu jsem docouval až ke dveřím.

„Děkuji za všechno,“ políbila mě a pustila mou ruku. „Počkej ještě,“ vyhrkla najednou, když už jsem byl skoro venku. „Nechci ti to opakovat pořád dokola, ale miluji tě. Nemusíš mi to říkat nazpět. Vím, že to cítíš taky tak. No a je to, už radši běž.“ Bezva. I kdybych jí to teď říct dokázal, tak mi vzala příležitost. Usmál jsem se, naposled ji pohladil po vlasech a odešel.

„Zdravím tě, Michaeli, stalo se něco? Myslel jsem, že dnes

mám ještě volno...“ „S Jezdci nikdy nemáš volno,“ opravil mě a zvedl se

z pohovky. Naznačil mi, abych ho následoval. „Přišel čas pro


5/63

další úkol. Musíme hned vyrazit, ostatní čekají v jeskyni, pojď a začni v duchu přivolávat, ať se nezdržujeme.“ Poslechl jsem ho – než jsme došli na nádvoří, Tris už tam čekal. Beze slov jsme naskočili a vyletěli bleskovou rychlostí. Nemělo cenu se snažit z něj něco vytáhnout. Michael nebyl upovídaný a určitě by mi nesděloval informace, které se za chvíli stejně dozvím od Damiena. Navíc nevypadal, že by mě měl zrovna v lásce.

Zakotvili jsme u blízké vesnice a Moorlia nechali letět. Za několika vysokými, semknutými keři jsme našli pečlivě zamaskovaný vchod do jeskyně, ve které se ukrývalo zbývajících jedenáct Jezdců.

„Posaďte se,“ přivítal nás vůdce. Zaujal jsem místo přesně naproti němu. „Dnešní a zítřejší den pro nás budou v mnohém speciální a nové. Tobiasův čas zkoušek se pomaličku chýlí ke konci. A společně s ním se taky blíží čas velkých změn, které brzy nastanou.“ Potom si stoupl a křídou začal čmárat po velké tabuli, kterou sem, nevím jak, dotáhli.

„Tady vidíte celý kontinent.“ Nakreslil velmi přesnou kopii mapy, která visí v každé knihovně. Do kruhovitého tvaru země vepsal velké, vzhůru nohama otočené ypsilon. „Levá část je Moondror, pravá Targaross a dole Zdamwolf. A tady,“ naznačil střed, kde se všechny země dotýkaly, „se právě nacházíme.“ Následovala dramatická pauza. „Moondrorské hranice jsou neustále hlídány našimi hlídkami. Jsme schopni se ubránit. Ovšem v blízké budoucnosti se plánuje spojení naší země s Targarossem, i jej bude zapotřebí chránit.

Odvedli jsme ohromný kus práce. Obsadili všechna důležitá pohraniční místa a vyhnali z nich nepřátele. Jediná obec, která zbývala, byla vesnice Vinary. Potřebujeme ji, protože leží přesně ve středu a snad i proto jsem ji nechal až na konec. Měli jsme je tu na očích a mohli předvídat jejich kroky. Teď už nezbývá než je vyhladit a začít bránit celé hranice.


6/63

Doufám, že mi vaše tupé mozky rozumí. Čeká nás poslední pálení domů a zabíjení nevinných. Nemůžeme nikomu z nich věřit. Každý může být nepřítel.“ Ostatní moudře kývali. Já ale zůstával zmatený. Bylo to trapné, ale opravdu jsem se musel zeptat.

„Promiň, že tě přerušuji, Damiene, moc tomu nerozumím. K čemu nám bude zničení další vesnice? Chceš říct, že všechny ty předešlé útoky měly nějaký smysl? Ať se snažím sebevíc, nevidím ho v tom.“ Mezi Jezdci zašuměly přenosy, jak si neslyšně museli sdělit své komentáře k mému dotazu.

„Jsi vážně takový hlupák, že si myslíš, že bychom zabíjeli lidi a ničili jejich domy, kdyby to nebylo nutné? My jsme ochránci kontinentu, ačkoli Konrád jediný pochopil správně naše poslání a nechal nás přebývat na svém hradě.“ Potom, snad pro dovysvětlení, jak to celé začalo, dodal:

„Zlo se soustředilo do vesnic a měst v pohraničí kolem naší země. Nejdřív jsme se snažili likvidovat jen jednotlivé osoby, ale bylo to celkem nesmyslné. Často šlo o velmi významné mágy, kteří během krátké chvilky stihli ovlivnit velkou část lidí, kteří potom stáli proti nám, na jejich straně. Rozrostlo by se to moc rychle a tomu jsme museli zabránit. Nesmíme nechat zlo klíčit, i za předpokladu jistých obětí.

Vezmi si, kolik lidí by dalo život za to, aby někdo odstranil Hitlera. Musíš to brát takhle.“ Všem to připadalo jasné. Já ale vážně nepřítele neviděl. Bylo to snad v tom? Že neviditelný protivník je horší než ten, o kterém víme a hlídáme se před ním? Slabý záblesk pochopení mi proběhl hlavou. Měl jsem chuť se zeptat, kdo přesně je ten náš nepřítel. Ale buď to bylo moc jasné a nebo to prostě Damien říct nechtěl.

„Takže zkrátka a jednoduše. Čeká nás poslední vesnice, poslední zabíjení nevinných. Příště už to bude naostro. Pohraničí


7/63

bude naše, nepřítel bude muset zaútočit a my budeme připravení.

A nyní bych vám rád oznámil, že útoku, který povedeme zítra, bude velet Tobias. Ukáže nám tím svou loajalitu a věrnost a zároveň, pokud vše proběhne, jak má, tím splní další úkol. Mám důvod se domnívat, že to bude jeden z posledních, ne-li úplně poslední. Pak už ho bude čekat jenom fraška pro diváky a závěrečná přísaha.“

Nemohl jsme uvěřit svým uším. Už jenom jeden úkol a stanu se Jezdcem? Měly být tři. Mé sny se začaly plnit. Přesto šlo o nejtěžší úkol ze všech. Vést celou operaci, zabíjet. Ne jen ty zlé, ale vzít život i nevinným lidem, kteří netuší nic o celé této válce, která vlastně ještě plně nevypukla. Snažíme se jí zabránit, ale to by lidé nepochopili. Dokud nebudou trpět, nebudou stát o bezpečnostní opatření.

„Děkuji ti za svěřenou odpovědnost,“ pronesl jsem a snažil se, aby to vyznělo co možná nejklidněji.

Poté jsme se dali do plánování útoku. „Moment, jakže se jmenuje ta vesnice?“ uvědomil jsem si

najednou. „Myslel jsem, že ti to dojde. Už jsi měl tu čest. Jsou to

Vinary,“ zopakoval. Krve by se ve mně nedořezal. Šlo o vesnici, kde bydlela Liliina a Violina babička. Ta, od které měla Tamara to kotě s praštěným jménem. Ta, na kterou si dívka tak zvykla a brala ji jako vlastní. Zrovna její vesnice měla lehnout popelem, mou rukou.

„Máš s ní snad nějaký problém?“ uchechtl se Michael. „Ne, žádný, to bude v pohodě. Jsem rád za projevenou

důvěru. Přesto, rád bych mluvil s vůdcem o samotě, šlo by to, Damiene?“ Opřelo se do mě všech dvanáct pohledů. Tohle se


8/63

nestávalo, že by si někdo dával schůzku jen z jedním z nich, protože své myšlenky stejně mohli sdílet, kdykoli se jim zachtělo.

„Myslím, že je tu jedna zvukotěsná šachta, kde se vyhneme i slídivým uším našich společníků,“ rozhodl Damien a vedl mě kamsi do podzemí. Jeden by z toho bludiště skoro začal trpět klaustrofobií, já však svému veliteli bezmezně důvěřoval. Nepochybně znal cestu ven.

„Tak, Tobiasi, jsme dostatečně hluboko i daleko od ostatních. Co jsi se mnou chtěl probrat? Chceš snad vycouvat? Slíbil jsem ti, že tu možnost dostaneš. Jestli o ni žádáš, nemohu ti bránit.“

„Nejde o ten úkol. Jistě že mám jisté obavy ohledně těch nevinných. Ale věřím ti, vím, že bys to nedopustil, kdyby to nebylo nutné. Jde mi o jinou věc. Nepochybně ti neunikl můj vztah s Tamarou,“ začal jsem. Musel jsem vědět, na čem jsem, abych se rozhodl, jestli útok opravdu povedu.

„Tak odtud vítr vane. Tipuji, že si myslíš, že jde o něco víc než krátkodobé poblouznění, nemám pravdu? Tak je to ale vždycky.“

„Tohle je jiné.“ „Samozřejmě,“ usmál se ironicky. „Nebudu s tebou řešit můj pohled na ten vztah.“ „Dobrá, pokud nemám být tvým vztahovým poradcem ani

psychologem a asi ani sexuologem, vzhledem k tomu, že ta dívka stále nepřísahala žádné straně, tak mi řekni, co ode mě tedy chceš?“

„Chci zůstat s ní,“ vypadlo ze mě. Bylo zbytečné kličkovat. „V tom případě nechápu, co tu děláš, pravidla pro přijetí

a bytí mezi Jezdci znáš.“ „Vlastně jsem doufal v jistou výjimku,“ pronesl jsem

opatrně. Damien se hlasitě rozesmál. Jinou reakci jsem ani nečekal.


9/63

„Vážně čekáš, že dostaneš výjimku? Abych se přiznal, zklamal jsi mě. Snad nemyslíš, že proto, že jsi králův syn, budeme s tebou zacházet jinak?“

„Vůbec nejde o to, kdo jsem já!“ vykřikl jsem. Nedalo se už ovládat. Nechtěl jsem, aby si o mně myslel něco, co není pravda.

„A o co tedy?“ Jeho výraz byl naprosto kamenný, nevěděl jsem, na co myslí, ačkoli kápi měl shozenou. Jezdci mezi sebou nemuseli skrývat svou podobu, znali se dokonale z myšlenek.

„Přeci o ni. Tamara je Fangar. Zvládá magii na pokročilé úrovni, a to trénuje teprve pár týdnů. Je naprosto soběstačná. Dokonce přivolala Moorlia, bez řádných znalostí nebo tréninku, a během prvního dne se s ním dostala po dobrém dál než jiní za několik let zajetými způsoby.“

„Uznávám, že je to úctyhodný výčet jejích kladů, přesto mi není jasné, co z toho mě má přesvědčit? Nejsi sám, Tobiasi, kdo se musel rozhodnout, jestli si zvolí nás nebo ženu. Všech dvanáct nás ztratilo lásku. Každý by býval chtěl výjimku. Ale nešlo to. Michael před dvěma lety musel vlastní rukou vypálit vesnici, kde žila jeho nastávající. A nemohl ji varovat, právě ona byla v centru spiknutí, stála proti nám. Museli jsme to udělat. Podobný příběh bych ti řekl u každého z nás.“

„Ale Tamara je Fangar. Klidně by se mohla stát jedním z nás. Není na nás závislá, mohla by nám dokonce pomoct. Copak to nechápeš?“

„Je to dívka a ty mezi Jezdci nemají co dělat. Nikdy by nepochopila naši situaci, nikdy by nezabila. Navíc, čarodějové k nám také nepatří, ti si žijí vlastním životem. I kdyby ses kvůli ní vzdal Jezdců, Tobiasi, ona by byla vždy nad tebou a to se příčí tvé povaze. Nedokázal bys žít s čarodějkou, Fangarem. S dívkou, která má vlastního Moorlia. S dívkou, na které bys ty sám zůstal závislý. To, co ti dáváme my, je nezávislost. Na nikom. Proto jsme sami, nikdo jiný nás neovlivňuje.“


10/63

„Co kdybych na ní nebyl závislý? Mám ji rád, nechci žít bez ní, ale nejsem na ní nijak závislý. Nevím, jak to vysvětlit. Ale prostě se jí nemůžu vzdát. Bylo mým celoživotním snem stát se Jezdcem a stále po tom toužím, přesto Tamaru miluji,“ tak a je to venku, poprvé jsem to řekl nahlas, „a když budu muset volit, zvolím ji. Přesto bych ocenil, kdyby ses aspoň zamyslel nad tím, že bych s ní mohl zůstat. Nijak by to nenarušovalo chod Jezdců. Ani mé povinnosti. Jen nad tím, prosím, uvažuj, víc nežádám.“

Damiena to možná zaujalo. Možná taky ne, v jeho tváři nebylo snadné číst. „Žádáš po mně velmi mnoho. Musím to probrat se všemi Jezdci, to je ti, doufám, jasné. Kdyby jeden jediný byl proti, smetu to ze stolu hned. Všichni jsme ztratili lásku, nebudeme chtít vidět ve tvých myšlenkách šťastnou zamilovanost.“

„Budete chtít vidět neštěstí? Bolest a utrpení?“ Damien zaváhal. Měl jsem pravdu, přesto to nic

neznamenalo. „Jak jsem řekl, proberu to s ostatními. Rozhodně se ale

nikdy nestane jednou z nás, to snad chápeš, ne? Obávám se však, že i kdybys nějakým zázrakem dostal možnost s ní zůstat, musel bys dokázat svou nezávislost na ní, což znamená jen jedno – rozejít se s ní – a rozhodně ne jen tak na oko – nejsme blbí.

Jak jsem řekl, probereme to a včas se dozvíš náš verdikt.“ Kývl jsem. Úspěch byl, že o tom Damien vůbec uvažoval. Ovšem klidně to také mohl udělat pro to, abych nezačal panikařit a nezmařil zítřejší akci. Jak moc bych chtěl vidět do jeho myšlenek. Ale dokud se nestanu Jezdcem, bude pro mě jeho hlava neprodyšně uzavřená.

Vrátili jsme se zpátky a dál pokračovali v plánech útoku. Dům hned vedle babiččina byl zdrojem veškerého zla, tedy alespoň podle Damienových předpokladů. Proto ho už tolikrát museli opravovat. A ti muži, co byli onehdy na střeše... s děsem


11/63

mi docházelo, že třeba právě oni mohli být potenciální vůdci tamního odporu.

Přes to přese všechno jsem si byl stoprocentně jistý, že babička o ničem z toho vůbec neví. Že právě ona spadá do kategorie nevinné oběti, ze které není cesty ven. To mě na celé akci trápilo nejvíc, že tam někoho znám. Někoho, kdo je moc fajn a koho má Tamara ráda. Už jsem jí vzal Aramata, Tristana, sám sebe... Oliver ji pomalu, ale jistě bere kamarádku a teď bych měl zabít dalšího blízkého člověka?

Pomalu přišla noc. Byl jsem nervózní. Přecházel jsem po

malé jeskyni, kde bylo prostě přelidněno, ačkoli vzduch zůstával stále naprosto svěží.

„Už se na tebe nemůžeme dívat,“ rozhodl najednou Damien. „Zavolej svého Moorlia a běžte se proletět. Až se uklidníš, tak se vrať. Chápeme, že je to pro tebe těžký úkol, zvlášť, když to tam znáš.“ Potom mě poplácal po rameni a vystrnadil z jeskyně. Možná to tak bylo lepší. On si aspoň mohl promluvit s ostatními o Tamaře. Vlastně už jim to možná řekl v myšlenkách.

Tristan už venku čekal. Byl nervózní, proč tak dlouho nevycházím, a zvědavostí to už nemohl vydržet. Snad poprvé jsem ho doopravdy objal. Takhle to vždycky dělala Tami, ovšem na mě, coby budoucího Jezdce, se to prostě nehodilo.

Pak jsem nasedl a vyrazili jsme do oblak. Mohl jsem mu poslat myšlenky, ale já mluvil nahlas. Člověk si tak v hlavě všechno lépe srovná. Tristan byl v šoku. Razantně nesouhlasil se zabitím babičky. Prostě to odmítl a bylo to. Hádat se nemělo smysl, bylo to jako s malým dítětem, ovšem tohle bylo dítě obřích rozměrů, kterému prostě nedáte přes zadek a neprosadíte si svou. Zvlášť, když nejste pevně přesvědčení o správnosti svého jednání.


12/63

Tristan se mnou začal divoce házet. Byl rozzuřený. Problémy už dlouho nedělal. Tami by takové rodeo rozhodně neuseděla, já si s Trisem ale už uměl poradit. Asi po hodině zkrotl, odevzdaně. Ne snad pro to, že bych měl pravdu nebo že bych ho přepral. Prostě mě měl rád a já věděl, že to kvůli mně udělá, když bude muset.

Nejdřív ale babičku půjdeme varovat. Nikomu neublíží, když se zítra vydá na procházku na hrad. Oba víme, že právě ona je nevinná, nikomu to neřekne. – rozhodl a vydal se směrem k Vinarům. Naprosto ho nezajímalo, co na to řeknu. Stejně bych ho nezastavoval. Vlastně se vážně nic nestane, když jí vnuknu myšlenku, že by zítra měla zajít na hrad. I kdyby mělo jít o drobnou lež, že jedna z dívek onemocněla nebo tak něco.

Moorlio zastavil u lesa, na dohled od Vinar. Maličká vesnička vypadala teď v noci naprosto mírumilovně. Vlastně, ona tak vypadala i za dne. Slezl jsem z Trise a vyrazil k babiččině domku. Nikdo mě tu samozřejmě nesměl vidět. Musel jsem se plížit, což mi zabralo o trochu víc času, než kdybych se neohlížel na okolí.

Ale neměl jsem tušení, s jakým zlem se potýkám, proto bylo těžké odhadnout, jak moc se chránit. Nicméně během pár minut jsem stál u malého domečku ve středu vísky. Přemýšlel jsem, jestli klepat nebo ne, ale nakonec jsem vstoupil bez toho. Bylo zbytečné způsobovat nějaký hluk. Ještě by mě někdo venku mohl zahlédnout.

Svíčka už pomalu dohořívala a babička ležela v posteli. Určitě už spala. Zvláštní, že by nechala svíčku svítit?

* Zničeně jsem klesla na postel. Člověk by nikdy neměl mít

plán, protože prostě málokdy vydrží.. Najednou se mi chtělo


13/63

brečet. Přece klidně mohl říct, že dneska nemůže, no ne? Proč oni dostanou vždycky přednost? A pocit, že to takhle bude vždycky, bolel snad ještě víc.

Nakonec jsem boj se slzami vzdala a nechala je, ať si dělají, co chtějí. Na mou přecitlivělou, přetaženou osobu toho bylo vážně moc. Stačilo zavřít oči a vybavit si jeho tvář. Jeho dokonalou souhru mimických svalů. Na všechno měl svůj obličej, na všechno specifické reakce. Znala jsem ho dokonale.

Strávila jsem o samotě pár hodin, než nastal čas oběda. Potom se už nedalo skrývat, takže jsem vyrazila ven. Kupodivu nikde nebyl ani živáček. V klidu jsem do sebe naházela jídlo a vyrazila ven.

Trochu poprchávalo, ale to nebyl problém, u stájí byla stříška, takže na mě nepršelo, když jsem česala Connie srst, poklidila stáje, protože kluci byli kdoví kde, a pak už se to oddalovat nedalo. Začala jsem přivolávat Kassey.

Rozhodně jí to trvalo, nebyla jako Tristan, který obvykle

dorazil během chvilky. Mojí béžové slečně to zabralo pouhých sedmdesát dva minut.

Uklonila jsem se, na pozdrav. Klidně kývla. Bez řečí schlamstla nabízenou sušenku a dokonce mě na sebe na osmý pokus nechala nasednout.

Taky jsi to mohla nechat, až bude venku lepší počasí. Tady může jeden tak akorát nastydnout.

„No ten, kdo tu případně nastydne, ty rozhodně nebudeš, takže klídek. Můžeme letět, řekla bych. Čím dřív vyrazíme, tím dřív dostaneš volno.“ Béžová srst se pode mnou napjala, jak se Moorlio připravoval ke vzletu. Vzápětí jsme vyrazily. Kassey spěchala a já měla potíže se na ní udržet, zvlášť, když mokré chlupy klouzaly.


14/63

Klidně jsme létaly kolem Caer Darossu. Nechtěla jsem nikam daleko, jenom být s Moorliem v kontaktu, abychom si zvykly jedna na druhou. Nakonec jsme se dostaly i nad babiččinu vesnici. Zvažovala jsem, že bych ji šla navštívit, ale nevěděla jsem, jak se zvládne Kassey chovat mezi lidmi a jejich domy. Nebyla zvyklá na civilizaci. Zvlášť když já její řízení zatím stále z části nechávala v její režii.

Vtom se stala divná věc. Bylo to, jako bych dostala obrazovou zprávu od Moorlia, ale byla jsem si na sto procent jistá, že tvor ke mně nic nevyslal. Obraz vyjevoval scénu z této vesnice. Vypadala stejně jako teď, akorát místo deštivého byl jasný, slunný den. A nově opravené střechy se topily v plamenech. Všude byla spousta dýmu, lidé křičeli a snažili se zachránit holý život před černými stíny, které je nemilosrdně... Nemohla jsem dál. Otřesená tímto výjevem jsem málem sletěla z Kassey. Naštěstí jasně viděla mé myšlenky a podřídila se mému vratkému sedu. Klidně toho mohla využít ve svůj prospěch, ale neudělala to.

„Kassey, viděla jsi to taky?“ nevydržela jsem to ticho, které kolem nás ve vzduchu panovalo.

Jestli myslíš svou vizi, tak ano. Jestli jsem se neměla dívat, nestihla jsi mě varovat.

„Ne, nevadí mi to. Ale co to mohlo být? Víš, myslím, že jsem viděla minulost. Všechno hořelo. Bylo to tak skutečné. A babičky dům – no viděla jsi ho? Víš, který to byl? Ten vedle toho velkého sídla, takový maličký, měl nově udělanou střechu, tu dělal Matěj s Vítkem, Oliverem a Tobiasem... Počkat! Vždyť oni tu střechu opravovali! Nemohla hořet. Ale v mém obraze rozhodně hořela ta od kluků. Byla originálně dělaná a uprostřed byla tři světlejší prkna, která zářila do dáli.“

Kassey mlčela. Už tak se mi mozek vařil. Nakonec jsem zůstala u toho, že ať jsem viděla cokoli (minulost nebo


15/63

budoucnost), nešlo tomu nijak zabránit. Neměla jsem nejmenší tušení, kdy se útok odehraje, pokud už se to tedy nestalo. Nedalo se neustále hlídkovat nad vískou. A sama bych asi proti Jezdcům moc nezmohla.

Ani nešlo tamní lidi varovat – nevěděla jsem, co jsem viděla. Mohlo jít o planý poplach. Přesto tu hrůzu budu mít před očima ještě hodně dlouho.

Venku jsme strávily bezcílným létáním něco přes dvě hodiny, načež jsem uznala, že je čas to pro dnešek ukončit. O slovo se hlásila zimnice, protože létat tak dlouho na ledovém dešti nebyl nejlepší nápad.

Kassey mě nadšeně shodila u mě na balkóně a s lehkým mávnutím ocasu zmizela v dešti. Popisovat svou horkou sprchu by asi bylo stejně nudné, jako následné hodiny strávené bezcílným listováním v knihách, které jsem už znala téměř zpaměti.

Začínala jsem se tu nudit. A to hrozitánsky. Lilian si užívala poslední chvíle s Oliverem, Viola si užívala všechny chvíle s Matějem a nevím, jestli Vítkova společnost byla ta, o kterou jsem stála. Nakonec mi nic jiného nezbylo. Nebyla jsem daleko od šílení nad tím nicneděláním.

Vyrazila jsem do knihovny a objevila tam dva zamilované páry a Vítka, který se jim tu snažil co nejméně překážet. Úlevně se na mě usmál, když zjistil, že jsem přišla.

„Vítej mezi živými, tak jak se dnes létalo?“ ozvala se Viola vesele.

„Vlastně celkem mokře,“ odpověděla jsem a posadila se vedle Vítka. „Tak co tu děláte? Nezahrajeme si něco?“

„Šachy? Člověče?“ navrhoval Vítek a už vyskočil ke skříni, kde se skrývaly hry. „Mlýn, dáma, prší, kanasta, poker, žolíky?“ vyjmenovával.

„Šachy jsou jen pro dva.“


16/63

„Tak to bude jednoduché, dáme nějakou karetní, všichni pro?“ nikdo neprotestoval, takže na stole skončilo třicet dva karet a dali jsme si prší. Já s Vítkem jsme však byli jediní, kdo se řádně věnoval hře. Zbytek víc řešil, kam zapomněl svůj protějšek políbit a tak dále. Ale copak jsem jim to mohla vyčítat? Být tu Tobi, nepochybně se chovám stejně.

„Já to vzdávám, s vámi se nedá hrát,“ švihla Lili kartami o stůl. Už poněkolikáté v řadě se jí povedlo prohrát.

„Neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ rozhodl Oliver a přivinul si ji k sobě blíž. Viola s Matějem jejich pohyby napodobili. Na obou párech bylo zřejmé, že s námi dvěma zbývajícími hrají jen ze soucitu.

Z toho stejného pocitu jsem navrhla Vítkovi zkusit tu dámu. Na šachy bych si netroufla, sotva znám pravidla, natož se pokoušet o slušnou hru.

* Naklonil jsem se nad postel. Babička ležela naprosto klidně,

bez dechu... Zarazil jsem se. Opravdu nedýchala. Ruce měla sepjaté v modlitbě, rty pootevřené, víčka semknutá. Naprosto bez hnutí i známek života. Zkusil jsem nahmatat puls, žádný neměla, její kůže byla na dotek ledová. Byla po smrti. Musela zemřít ve spánku.

Rukou jsem ve vzduchu nakreslil kříž a tiše se za mrtvou pomodlil. Nejsem kdovíjak věřící, ale je slušnost pronést modlitbu za člověka, který odešel z našeho světa.

Nebylo času nazbyt. Musel jsem odejít. Rozhodně jsem ji nemohl jen tak nechat být. Zasloužila si řádný pohřeb. Přesto to nešlo, neměl jsem čas ani příležitost. Nikdo mě nesměl vidět.

Sfoukl jsem dohasínající svíčku a ještě předtím si všiml dopisu ležícího na stole. Byl nadepsaný: Mým holčičkám.


17/63

Nepochybně závěť. Bylo mi líto, že cokoli se rozhodla Viole a Lilian odkázat, zítra shoří na popel, přesto jsem listinu schoval ve svém plášti. To jediné jsem pro ně mohl udělat.

Před domem jsem se opět ukryl do stínů a dorazil tak bezpečně až k Tristanovi. Až za letu jsem ho nechal nahlédnout do svých vzpomínek, aby věděl, co se dělo v babiččině domečku. Nevypadal překvapený. Říká se, že zvířata poznají předem, když má člověk zemřít. Jestli jsou Moorliové na tuto věc nějak vyladění a poznají to víc dopředu, nevím. Zvlášť, když se s danou ženou nikdy nesetkal osobně.

Nebylo třeba mluvit, viděli jsme své myšlenky, to stačilo. Bylo to strašné, přesto nás uklidnilo, že naší vinou se babičce už nic horšího nestane.

Přijde o možnost mít normální pohřeb. „Lepší, než kdybych ji musel zabít.“ Měl bys s tím něco udělat. Tohle si ta žena nezasloužila, za tolik

let svého života, skončit upálená ve vlastním domě. „Už je mrtvá!“ vykřikl jsem. Nemůžeš to takhle nechat! Prostě něco udělej. Jsi jediný člověk na

světě, který má možnost uctít její památku. Nikdo jiný o tom, že zemřela, neví a zítra už bude pozdě.

„Máš pravdu,“ přiznal jsem. Možná bychom mohli zkusit... začal a zbytek mi vyjevil

v myšlenkách. „To přece nejde, to nemůžeme žádat po žádném člověku.

Není to morální, etické a ani nemáme právo něco takového chtít.“ Přesto jsem tušil, že je to jediná volba. Ještě za letu jsem tedy naškrábal stručný, ale výstižný vzkaz na kus papíru.

Tristan mě vysadil u jeskyně. Zastrčil jsem mu papírek do brašny a poslal ho pryč. „Víš, co máš dělat, pokus se to stihnout. Když to nevyjde, víme, že jsme se aspoň pokusili. A zkus taky odpočívat, brachu, zítra budeš potřebovat sílu.“ Po tom, co jsem


18/63

po tvorovi žádal, bude vyřízený, přesto by mi svědomí nikdy neodpustilo, kdybych se nepokusil tuto situaci vyřešit aspoň maličko eticky. Teď už to nebylo na mně.

Vstoupil jsem do jeskyně. Hovor uvnitř rázem utichl. Veselá atmosféra se proměnila na napjatou. Jak málo zmůže jeden člověk vybočující z kolektivu. Kdo ví, jestli někdy zapadnu.

„Jsi klidnější, Tobiasi?“ ozval se první Damien. Zaujal jsem místo vedle něj na dlouhém ležatém kameni, připomínajícím lavici.

„Ne tak úplně,“ přiznal jsem. „To je naprosto pochopitelné.“ Poplácal mě po rameni.

„Víš, zatím, co jsi tu nebyl, jsme dál promýšleli zítřejší, vlastně možná už dnešní,“ řekl při pohledu na hodinky, bylo něco po jedné ráno, „útok. Asi by bylo nejlepší, kdybychom vyrazili hned za úsvitu. Je nám jasné, že se nestihneš moc vyspat, ale přiznejme si to – stejně bys nervozitou nespal, tak ať to máš z krku co nejdřív. Bude to víc nečekané, většinou útočíme v odpoledních až nočních hodinách, takhle to nikoho ani nenapadne. I kdyby něco prosáklo ven, budou počítat s tím, že mají dost času.“

Polilo mě horko. Nikdy nemůže stihnout ji pohřbít. Nesmíme zaútočit tak brzo, vždyť bych mohl zranit i jeho. Nebo hůř, zabít. Nikdo nesměl přežít náš poslední, nejničivější útok. V zájmu zachování... čeho vlastně?

„Tobiasi, posloucháš mě?“ ozval se Damien. „Ahm, cože?“ „Ptal jsem se, jestli proti tomu nic nemáš?“ zeptal se

s hlasem nepřipouštějícím odpor. Sice dotaz položil, aby třeba nevypadal jako vůdce, kterého jeho Jezdci nezajímají, přesto nečekal zamítavou odpověď. Ovšem tohle byla moje jediná šance. Musel jsem začátek útoku odsunout, na co nejpozději to půjde.


19/63

„Vlastně bych možná potřeboval víc času. Potřebuji se na všechno připravit. Nic se nesmí pokazit, nikdo nesmí utéct, přežít v tajných skrýších a podobně.“ Vařil jsem z vody.

„Tobiasi, toho se neboj, jdeme do útoku přece s tebou. Ty a dalších dvanáct trénovaných Jezdců,“ promluvil Michael.

„S tím samozřejmě počítám, ovšem má-li jít o první akci pod mým vedením a zvlášť, když je to část mého úkolu, nesmím si dovolit jedinou chybu.“

„Pane,“ obrátil se jeden z mužů na Damiena. „Chci se jen ujistit, Tobias bude v ranním útoku na vyšším vedoucím postu, než jsi ty?“

„Co myslíš, Filipe?“ opáčil tázaný. Všiml jsem si jeho zvyku oslovovat všechny jménem, když s nimi mluvil. Jestli si ujasňoval, že všechny stále pozná, i když nevidí jejich tváře, nebo to prostě jen bral jako zdvořilost, to nevím. Bylo to celkem zvláštní, protože nikde, v žádném záznamu, se jména Černých jezdců nedala vyhledat. A Damien přitom zcela bez zábran každého oslovoval jasně a hlasitě.

Filip jen pokrčil rameny, takže po něm jeho vůdce švihl kamenem, který našel ležet na zemi. Oběť však předvedla své rychlé reakce a proti bleskovému výpadu uhnula.

„Myslel jsem, že je to jasné, ale tak ještě jednou a pro všechny. Zítřejší útok má na povel tady Tobias, ovšem je samozřejmé, že když bude zabit, raněn nebo začne vydávat rozkazy odporující tomu, co jsme si tu dnes naplánovali, budete se řídit vlastní hlavou. Snad nejste pitomí! Jste Černí jezdci, elita celého kontinentu. Ochránci práv občanů. Bojovníci za spravedlnost. Chlapi, jste nejlepší z nejlepších, máte za sebou spousty zkušeností, stejně tak vaši tvorové, opravdu musím řešit takhle stupidní dotazy?“ Damien vypadal naštvaný, Filip se snažil propadnout do temnoty svého pláště a ostatní jen seděli a báli se promluvit, aby neschytali hněv svého pána.


20/63

Teď už nemělo smysl zkoušet cokoli protahovat. Našel jsem si klidný kout jeskyně s podlouhlým vyvýšeným kamenem, na který se dalo natáhnout. Nemohl jsem spát, ani jsem se o to nepokoušel, chtěl jsem se jen opřít o vlhkou zeď a moci přemýšlet.

* „To nemá cenu,“ vzdychla jsem a protáhla se nad

šachovnicovou deskou. „Hraješ to častěji než já.“ Vítek se spokojeně usmíval. Zbavil se Tobiase a měl mě jen pro sebe. Hráli jsme dámu, kterou perfektně ovládal, a z rozložení kamenů na hrací ploše bylo už teď jasné, kdo se stane vítězem dlouhé hry. Tedy pokud by nepřišel zázrak nebo nějaké malé nevinné kouzlo.

Nejsem fanoušek podvádění, zvlášť když jde o velké hry, o sázky o peníze a tak dále, ale když jde jen o kamarádskou hru a lehoučké zjednodušení mé – ne výherně vypadající – pozice, nebyla jsem proti. Nevím, jestli za to mohla Vítkova únava nebo jeho domnělý cit ke mně, ale dělal, že žádný podfuk nezpozoroval. Což mě trochu vytáčelo. Rozhodně jsem své podvody nijak neskrývala a kdyby na mě zaútočil s tím, že podvádím, se smíchem bych se přiznala. On však nic neřekl. Tím mezi námi vzniklo divné dusno. To Tobi by mi hned na oko vynadal, že tady rozhodně dámu vytvořenou ještě nemám a že mám nějak moc kamenů na hrací ploše a podobně.

Unaveně jsem zívla a podívala se na hodiny. Ty jo, bylo už po jedné ráno. Měla bych jít spát. Ovšem hru jsme nemohli nechat nedohranou. A tím, že díky kouzlům dohratelná nebyla, jsem si byla stoprocentně jistá.

Naše dva zamilované páry už se vytratily do svých pokojů, takže jsme tu zůstali sami. Najednou tu bylo nesnesitelné ticho.

„Tak co takhle remízu?“ navrhla jsem.


21/63

„Už chceš skončit? Vždyť se tak dobře bavíme.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. No já se tedy dobře nebavím.

„Je dost pozdě, musím se vyspat, Moorlio mi dává zabrat, i když se chová nad očekávání skvěle.“

„Dobrá, tak tedy remíza, ale zítra si můžeme dát odvetu. A třeba bez podvádění,“ mrkl na mě a podal mi ruku, aby mi jí potřásl. Nakonec ji držel a nepustil ani ve chvíli, kdy jsem vyrazila ke svému pokoji. Jemně jsem mu ji tedy vykroutila.

„Zítra tě porazím i bez magie,“ prohlásila jsem s přehnaným sebevědomím.

„Tím bych si nebyl tak jistý. Pojď, doprovodím tě nahoru.“ „Nemusíš, jestli nechceš, trefím tam sama.“ „Když já chci,“ odpověděl. Nic jsem nenamítala, dokud na

mě nezačne zkoušet nějaké věci směřující víte k čemu, nebyl důvod se bránit jeho společnosti. Vždyť bez Vítka bych tu umřela nudou a samotou. Možná by někdo řekl, že ho využívám, ale já s ním byla opravdu ráda.

Nahoře u mého pokoje se na mě tak rozpačitě podíval. „Tak tedy dobrou noc.“

„Tobě taky dobrou noc.“ „Nechej si zdát něco krásného.“ „Nechám, ty taky, Vítku.“ Přesto se neměl k odchodu

a nervózně přešlapoval před mými dveřmi. „Potřebuješ něco?“ chytřejší dotaz mě nenapadl.

„Vlastně ne, půjdu, tak tedy ahoj,“ prohlásil kvapně. „Dobře,“ usmála jsem se, „dobrou.“ Zničená jsem dopadla do peřin a vzápětí uslyšela zvuky

z chodby. Spěšné otvírání a zavírání dveří a něčí kroky. Rozhodně se něco dělo, ale mě se to zřejmě netýkalo, protože k mým dveřím nikdo nepřišel. Asi nebylo zapotřebí mě tím budit.


22/63

Přišlo mi, že spím sotva pár minut, přesto venku už dávno vyšlo slunce. Na mém balkóně stál nějaký člověk a zběsile bušil do skleněných dveří.

* Spát jsem nemohl. Přemýšlet také ne. Tak jsem prostě těch

pár hodin do východu slunce jenom existoval a čekal. Žaludek jsem měl stažený hrůzou, myšlenky zběsile vířily a ruce se lehce chvěly.

Najednou se mého ramene dotkla Damienova ruka. „Je čas, Tobiasi, vydej příkazy.“ Možná se mi to jen zdálo, ale skoro to vypadalo, jako by na mě mrkl.

Neměl jsem jinou možnost, oddálit se to prostě nedalo. Musel jsem doufat, že to stihl.

„Jezdci,“ začal jsem, „přišla naše chvíle. Povstaňme a přivolejme své tvory. Vyrazíme.“ Nečekal jsem, že by mě někdo poslechl, takže mé překvapení bylo ohromné. Všichni se jako jeden muž zvedli, včetně Damiena, který si roli podřízeného užíval, a začali vysílat signály ke svým Moorliům.

Vyšel jsem ven před jeskyni a nadechl se svěžího ranního vzduchu. Několikrát jsem zhluboka nasál kyslík do plic a klidně vyfoukl. Moc mě to neuklidnilo. Ruce se mi stále klepaly.

Černá monstra se začínala slétat. Jindy bych si tu podívanou s nadšením vychutnal, ale teď jsem v nich viděl jen nástroje zhouby. Tristan se zdál trochu smutný, ovšem odhodlaný mi vyhovět.

„Tak, jste připraveni?“ zeptal jsem se trochu nervózně. Ostatní pobaveně kývali a čekali, až vyrazím. Nasedl jsem tedy a pobídl Moorlia. Za mnou se ozval šustot křídel. Ostatní se vznesli do stejné výše jako já. Tak a teď už to bylo vážné.


23/63

Dál jsem si připadal jako ve snu. Jako by se kolem mě vznášela nějaká mlha. Všechno běželo strašně moc rychle. Jako kdybych to přetočil.

Během chvilky jsme se dostali do blízkosti Vinar. Teď bylo zapalování pochodní na mně. Pohledem jsem rozžhnul oheň na té své a obletěl ostatní. Zatím šlo všechno podle plánu, ale taky to byla samozřejmě ta nejtriviálnější věc.

Nastal čas, vyrazili jsme. Třináct černých šmouh se rozletělo kolem dokola vesnice. Každý připravený zajistit svou část domků. Pochodně v levé ruce, pravá kdykoli připravená sáhnout po meči na zádech.

Zamířil jsem ke své části úkolu, Damien plul tiše za mnou. Rozhodl se mě pro jistotu kontrolovat a krýt mi záda. Stejně tu podle něj bylo dost práce pro třináct lidí. Babiččin domek vypadal stejně jako v noci. Jestli se na to vykašlal, nebo už všechno stihl, jsem nevěděl. Rozhodně byl ale prázdný, toho jediného jsem se opravdu bál. Že bych musel nějak vyřešit situaci, kdy by byl on uvnitř.

Dům chytl během minuty. Rudé plameny hltaly střechu, dřevěné trámy, následně přeskočily vedle na babiččin dům. A přesně v tu chvíli to přišlo. Začal se ozývat křik. Děsivý, vyděšený křik, na který nikdy nezapomenu. Z jedněch dveří vyběhl muž a v náručí držel malé miminko, musel jsem od něj odvrátit pohled.

Podobné výjevy najednou byly na každém kroku. Měl jsem počítat s oběťmi nevinných lidí, přesto to mnou otřáslo.

Víska najednou byla v plamenech celá, jediný, kdo mohl uniknout, jsme byli my, Jezdci. Ostatní moji společníci mezitím definitivně zahodili pochodně a vytasili meče. A asi je jasné, že je nenechali jenom vytažené, ale začali je používat. Nechápu, jak mohli rozlišit, kdo je dobrý a kdo špatný.


24/63

Pouze malé děti byly Jezdci opomíjeny a dostaly šanci utéct. Neměl jsem čas sledovat jejich osudy. Najednou jsem si všiml muže skrývajícího se za hořící kůlnou. Byl to na sto procent čaroděj, na krku se mu houpaly různé amulety. Tady šlo o můj úkol, nemohl jsem se jen tak dívat a nechat všechno na ostatních. Když už musím zabíjet, tak jen ty zlé. Vyrazili jsme s Trisem proti němu. Všiml si nás, jak jinak, a začal zběsile mumlat jakási zaklínadla. Rychle jsem nás zaštítil obranným kouzlem, které mě stálo víc energie, než jsem myslel.

Byl to ještě mladý kluk, maximálně třicet. V magii byl zhruba tam, kde Tamara před týdnem, možná ještě trochu dřív, ačkoli se jistě učil už pár let. Poslal proti nám vichr, který však přes mou bariéru prošel pouze v podobě lehkého vánku.

Pak začal s ohnivými koulemi. Bál jsem se o Tristana, dlouho už štít nad námi oběma neudržím. Rychle jsem doletěl až k němu a vyrazil proti čaroději mečem. Uskočil, takže to odnesla jen jeho paže, na které se najednou objevil proužek krve. Nečekal jsem, až se sebere, a znovu zaútočil. Muž uskočil. Tím pohybem se však dostal do pasti. Stál v rohu mezi dvěma hořícími budovami. Příčilo se mi útočit na někoho, kdo je v pasti, přesto jsem to musel udělat. Damienův ostříží zrak mě pozoroval, cítil jsem to. Tuhle šanci jsem nemohl promarnit. Stále šlo o úkol.

Do rohu se však s Trisem letět nedalo, byl na to moc velký, mohl by se spálit nebo zranit. Seskočil jsem proto na zem a poslal tvora nahoru, aby počkal v bezpečí na nebi a hned, jak to bude možné, se pro mě vrátil.

Mág se zarazil. Málokdy se stalo, že by Jezdec opustil bezpečné sedlo svého Moorlia. Využil jsem jeho zmatení a vyrazil proti němu mečem. Mladík měl na obranu jen svou magickou hůl, která však dávno ztratila svou sílu, takže mu sloužila coby obyčejný klacek. Přesto mohl nadělat spoustu škody.


25/63

Nebyl to bojovník a věděl o tom. Začal couvat, až narazil na žhavý žár ohně. Na vteřinu se ke mně otočil zády. To mě překvapilo, nechtěl jsem ho zabít, když na mě neviděl. Prostě to nebylo fér.

Než jsem se stihl rozhodnout, jak zareagovat, muž najednou otevřel dveře jedné z budov, takové malé kůlny, a skočil dovnitř. V zápalu boje jsem vběhl za ním. Jen co jsem se však ocitl na prahu, oheň dokonal své dílo a stavení strhl. Ihned jsem vyskočil zpátky ven, do bezpečí, přesto mě neminula sprcha jisker, které vznítily můj nehořlavý plášť. Damien přiskočil a uhasil ho pohledem. Neutrpěl jsem nic, kromě šoku. Podíval jsem se na vůdce s dotazem, jestli čaroděj mohl přežít, ten však jen zakroutil hlavou. Úkol jsem tedy splnil, ale dobrý pocit jsem z toho neměl.

Damien pokynul Trisovi, který se lehce snesl mezi trosky, aby mě vytáhl nahoru. Ochotně poslechl. Z výšky byl na vesničku snad ještě horší pohled. Co nestihly zničit a spolykat plameny, zvládli Jezdci, takže se pod námi rozprostírala jen hromada doutnajících zbytků.

Rychle jsem zhodnotil situaci a podíval se po ostatních. Nikomu se nic nestalo, takže jsem nakonec nejhůř vypadal já s ohořelým pláštěm. Bylo to za námi, vůdce byl spokojený, zvládli jsme to beze ztrát. Co na tom, že bezdůvodně zemřela spousta nevinných lidí? Pohled na malou holčičku v tatínkově náruči byl stále příliš živý.

Nebyl důvod se tu dál zdržovat, takže jsem naposledy zavelel, doletěl do čela skupiny a bez problémů jsme dorazili zpátky k jeskyni.

Michael, jen co propustil Moorlia, vběhl kamsi do útrob

naší kamenné skrýše a vrátil se s obřím soudkem vína. Ostatní to


26/63

hlasitě ocenili. Ani se nedivím, že jejich první myšlenkou byl alkohol. Co jiného by mohlo uklidnit jejich svědomí?

„Tobiasi? Na moment,“ zavolal mě vůdce. Věděl jsem, co přijde, a samozřejmě jsem se toho bál. Dokud to neřekne nahlas, nebude to platit a já budu moct aspoň ještě chvíli žít tak, jak dosud.

Přistoupil jsem k Damienovi a vydal se s ním na krátkou procházku.

„Zvládl jsi to, musím ti pogratulovat. To, jak jsi vyřídil toho čaroděje, bylo úžasné.“ Nevím, jestli likvidace lidí může být něčím úžasným, přesto jsem se nebránil. „Vlastně jsem tak trochu čekal, že se vrhneš dolů a budeš zachraňovat nevinné. Tys ale i nadále držel s námi. Vím, že s některými rozhodnutími Jezdců nesouhlasíš, ale ještě nevíš spoustu věcí, které ti zatím ani sdělit nesmím.“

„Věřím, pane, že to bylo nezbytně nutné.“ Damien spokojeně kývl, určitě byl rád, když mu jeden z jeho budoucích bratrů prokazoval úctu.

„Ještě dnes dám vědět tvému otci, že budeš přijat mezi nás. Pokud všechno půjde, jak má, můžeš pozítří projít tou šaškárnou před obecenstvem a vstoupit mezi nás oficiálně.“

„Stále ještě platí, že to nemusím udělat?“ přerušil jsem ho. Zmateně se na mě podíval. Jako by nevěřil tomu, co právě slyšel.

„Samozřejmě, Tobiasi, stále ještě je čas toho všeho nechat. Ale odpovědět musíš sám sobě, jestli chceš přijít o všechny své sny kvůli obyčejné holce.“

Měl jsem chuť vykřiknout, že rozhodně není obyčejná, ale copak by to mělo cenu?

„Jak jsem ti slíbil, tvůj dotaz ještě projednáme. Stojíme o tebe, Tobiasi, potřebujeme každého, kdo je schopen bojovat s nepřítelem... Třeba by to šlo nějak udělat.“ Teď mi bylo


27/63

naprosto jasné, že se jen snaží, abych neřekl něco, čeho bychom oba mohli litovat.

„Nejde jenom o Tamaru.“ „NE? Tak oč tedy?“ „Co bude s Tristanem? Nikdo mi neřekl, co s ním bude,

když vstoupím mezi vás?“ „Předpokládám, že o jiného Moorlia nestojíš?“ Rozhodně

jsem přikývl. „V tom případě, samozřejmě to ještě musím probrat s ostatními, ale já v tom nevidím problém. Není povahově nejvhodnější, ale je v úžasné kondici, pohybuje se hbitě a inteligence mu také nechybí. Ale hlavně... je ti bezmezně oddaný. Byla by škoda ho od tebe odloučit a nechat tě projít znovu celým přivolávacím a výcvikovým procesem.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Damien je pro, aby Tristan zůstal se mnou. „Děkuji.“ Víc se říct nedalo.

„Tobiasi, teď ti dávám volno. Dej mi pár hodin, abych mohl promluvit s ostatními Jezdci, než se zpijí do němoty. Vezmi svého tvora, běžte si vyvětrat hlavu, klidně navštiv i Tamaru. Jediné, co nesmíš, je říct někomu o naší akci, což je asi samozřejmé.“ Kývl jsem.

Rozhovor s Damienem mě na jednu stranu potěšil. Pokud

on bude pro to, abych zůstal spojený s Trisem, znamená to téměř vítězství. Ostatním to podle mě bude jedno. Jsou sice dokonalý kolektiv, ale každý se stará hlavně o své vlastní zájmy, trénink a cíle Jezdců – pokud můj Moorlio nevadí jejich vůdci, nebude vadit ani jim.

Jestli jsem čekal, že Tristan bude sdílet mé nadšení, mýlil

jsem se. On počítal s tím, že ho mezi Jezdce nepřijmou, a doufal, že já se kvůli tomu vzdám možnosti vstoupit k nim sám, bez něj.

Ani nevíš, za co bojují, a stejně by ses k nim přidal?


28/63

„Za naši zemi, za svobodu.“ Kde to je psané? Co když je to jenom hra? Tobiasi, tys viděl ty

nevinné lidi, na které se tví budoucí bratři vrhli, a co nedokázal oheň, dokonaly jejich meče a Moorliové. Snad nečekáš, že budu taky takový?

„Nikdo nic nečeká, Trisi.“ Takže budu brán jen jako létající dopravní prostředek? „Tristane, o co ti jde?“ Nevidíš, jak do toho padáš? Jak silně tě Damien ovlivňuje? „Ještě jsem k nim nevstoupil!“ Ne, ale chystáš se. „Víš co? Nech toho, doleť se mnou, prosím, ke Caer

Darossu. Oba se musíme uklidnit a odpočinout si, než začneme řešit, co se bude dít.“

Tvor poslechl, ale své myšlenky už přede mnou uzavřel. Až ve chvíli, kdy jsem z něj slézal na Tamařině balkóně, mi poslal zprávu, na kterou jsem ale nestihl odpovědět, protože ve vteřině byl v tahu.

Ani ses nezeptal, jestli ji stihl pohřbít. Ani tě nenapadlo, jestli neskončil mrtvý v troskách! – znělo mi v hlavě.

* Otevřela jsem dveře a pod černou kápí ohořelého pláště

jsem rozeznala Tobiase. Obličej měl začouzený od kouře, pod očima měl hluboké kruhy značící, že se za celou noc nevyspal.

Rychle jsem ho dovedla dovnitř a usadila v křesle. Byl úplně mimo sebe. Dostala jsem do něj několik loků vody. Nevěděla jsem, co dělat. Jestli běžet pro doktora, nebo raději nikomu neříkat, že se tu objevil.

„Co se stalo? Tobiasi, mluv se mnou.“ Byl zticha. Tak jsem mu vrazila. Probral se.

„Potřebuju s ním mluvit...“ Víc ze sebe nedostal.


29/63

„Ale s kým? No tak, když nevím, s kým, těžko ti pomůžu.“ „Kde je Lilian?“ zeptal se. „Je ti dobře? Blouzníš? Na co potřebuješ Lili?“ byla jsem

zmatená možná víc než on. „Tobiasi, podívej se na mě,“ zvedla jsem mu hlavu a donutila ho, aby se mi díval do očí, „tak a teď mi řekni, co se vlastně stalo?“ Dlouze na mě zíral prázdným výrazem. Najednou mu zvlhly oči a objevily se v nich slzy. Naprosto je ignoroval. Roztřásla se mu ramena. Musela jsem ho obejmout. Nevím, co zažil, ale muselo to být hrozné. Nikdy bych si zrovna jeho, vždycky tak vyrovnaného, neuměla představit na dně.

„To bude dobré, uvidíš, jenom se potřebuješ vyspat.“ Bez jediného slova se nechal dovést k mé posteli. Jen co si lehl, tak usnul. Nevěděla jsem, jestli ho můžu opustit, jestli je v pořádku. Ale potřebovala jsem vědět, co se stalo, a jediné, co jsem z Tobiho dostala, bylo Liliino jméno.

Tiše jsem otevřela dveře na chodbu a přeběhla k blonďaté kamarádce. Zaklepala jsem a čekala, než někdo přijde. Vzhledem k jejímu vztahu s Oliverem si člověk nikdy nemůže být jistý, jestli neruší.

Po chviličce se objevila ve dveřích, zahalená do župánku. Tak ještě že jsem ťukala. „Stalo se něco?“ zeptala se, když viděla mou ustaranou tvář.

„Vlastně nevím, před chvílí jsem měla strašně zvláštní rozhovor s Tobim, byl úplně mimo sebe a jediné, co jsem z něj dostala, bylo tvé jméno.“ Lili se zarazila. Zjevně vůbec o ničem nevěděla. Vzápětí se ve dveřích objevil Oliver, jen velmi spoře oděný.

„Tobias je tady? Je v pořádku?“ zeptal se ustaraně. Kývla jsem, ale něco mi tu nehrálo. „Právě usnul. Nevypadá zraněný, spíš nevyspalý, unavený

a trochu zmatený.“


30/63

„Musím ho vidět,“ prohlásil a dral se k mému pokoji. „Teď usnul, nesmíš ho budit.“ Naprosto chápu jeho strach

o bratra. Sice si hraje na drsňáka, ale ve své podstatě má Tobiho rád. Oliver se zastavil uprostřed cesty. Potom, jako by si to rozmyslel, uznal, že bych ho nenechala bez dozoru, kdyby na tom byl špatně, a zase se vrátil k nám.

„Dobře, až se vzbudí, potřebuji ho vidět, vyřídíš mu to, prosím?“

„Určitě. Ale můžeš mi říct, co se to vlastně stalo?“ Oliverovi se přes obličej přehnalo hned několik emocí

najednou. Jako kdyby přemýšlel, co mi může říct. Nakonec řekl jen: „Nemám tušení, ale rozhodně je to podezřelé.“ Nevěřila jsem mu ani ň.

„No tak já zase půjdu. Myslela jsem, že byste mi pomohli přijít tomu na kloub, ale asi byl jen zmatený z toho vyčerpání.“ Oba kývli, Lilian nechápavě, Oliver s pochopením. Ale právě teď nebyla vhodná chvíle na to, abych z blonďáka tahala nějaké informace, musela jsem být u Tobiase.

Přesto jsem z toho stále měla zmatek v hlavě. Tobi spal naprosto klidně. Pomalu oddechoval, ve tváři

nevinný výraz. Tak napůl jsem čekala, že se bude budit hrůzou a se slzami v očích, protože měl za sebou nepochybně strašné věci. Přesto se mé obavy nenaplnily.

Probudil se kolem druhé odpoledne. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je.

„Dobré ráno, tak jak jsi se vyspal?“ zeptala jsem se mile, ačkoli bylo těžké skrýt obavy, které jsem z jeho probuzení měla. Překvapeně se na mě díval, ale mlčel. Byla jsem v šoku.

„Kolik je hodin?“ vypadlo z něj jenom. „Budou dvě.“


31/63

„Dvě? Musím jít.“ Vyskočil z postele a vrhl se ke dveřím na balkón.

„Počkej! Chtěl s tebou mluvit Oliver. A předtím jsi hledal Lili, ta je s ním.“ On se však ani neotočil a dál spěchal k východu. „Tak stůj, sakra, co kdybys mi to vysvětlil?“ chytila jsem ho za ruku a prudce jím otočila proti sobě. „Přijdeš sem, celý zničený, s propáleným pláštěm, kruhy pod očima, vyspíš se a bez jediného slova zmizíš? Myslíš si, že to je fér?“

„Ještě ty do mě ryj.“ „Cože?!“ Nevěděla jsem, jestli mu jednu vrazit, nebo se

otočit na patě a odejít bez toho. „Tami, prosím tě, nezlob se na mě, ale jsou věci, které ti říct

nemůžu, a i kdybych mohl, tak bych to neudělal, už kvůli tobě. Není to nic, co bys měla chtít slyšet.“

„Řekli jsme si, že si nebudeme lhát.“ „Tak mě k tomu nenuť. Mám tě rád, chci být s tebou

a právě proto teď musím odejít.“ Potvrdil, že mě má rád, ne že mě miluje. Nevím, jestli to řekl schválně, ale ten rozdíl mi přišel ohromný.

„Takže jen tak odejdeš?“ „Tami,“ začal, ale když zjistil, jak se na něj dívám, tak mě

objal. Dlouho jsme jen tak stáli v objetí. Najednou se sklonil a dal mi lehký polibek na špičku nosu. „Bude to dobré.“ Další přistál na tváři. „My to zvládneme, uvidíš.“ Potom se konečně dotkl mých rtů. Úplně jsem zapomněla, jak úžasné je moci ho políbit. Rázem jsem ucítila motýlky v břiše a lehce se podlamující kolena.

Líbal mě neskutečně dlouho a přitom jenom velmi jemně. Jako by si chtěl každou vteřinu zapamatovat do konce života.

Když jsme se od sebe vzdálili a opět se mohli pořádně nadechnout, všimla jsem si, že si mě prohlíží. Stejně jako když mě líbal, jako by si ten obraz chtěl uchovat navždycky. Co se chystá udělat?


32/63

„Zůstaň tady se mnou,“ zaškemrala jsem. „Musím jít.“ „Proč mám tak divný pocit, že tohle bylo naposledy?“ „Ať se stane cokoli, třeba mě budeš nenávidět, nebudeš

chápat, proč jsem to udělal nebo neudělal, chci, abys věděla, že se to muselo stát, byl to osud. Víš, co jsem ti slíbil i co k tobě cítím, nic se nezměnilo.“ Pak mě pohladil po vlasech, jako by hladil malé dítě, a vyběhl na balkón. Tristan už čekal ve vzduchu, připravený odletět, takže Tobi jen naskočil a zmizel mi z dohledu.

Chtěla jsem zavřít prosklené dveře, aby dovnitř nevnikala lezavá zima, ale něco mezi nimi zavazelo. Na zemi ležela obálka. Sehnula jsem se a otevřela ji.

Musela jsem se opřít o zeď, po které jsem se vzápětí sesula k zemi. Byla to závěť. Babiččina závěť. Kde k ní proboha Tobi přišel? Co to udělal?

Vzápětí se rozrazily dveře a do pokoje vpadl Vítek s kupou lidí v zádech. V očích měl slzy stejně jako Viola s Matějem, kteří byli hned za ním.

„Tamaro, Jezdci dnes ráno vypálili Vinary, babiččinu vesnici, všechno srovnali se zemí.“ Objal mě. Už jsem slzám nebránila. Prostě mi jen potvrdil mou domněnku. „Nikdo nepřežil,“ dodal jaksi na vysvětlenou.

Při těch slovech Viola vykřikla a vypukla v další hlasitý pláč. Matěj ji podpíral a snažil se ji zklidnit. Stejná scéna probíhala u Lilian s Oliverem.

Já byla v šoku, ovšem i přesto, že mi z očí tekly slzy, mi stále nedocházelo, co se stalo. Jasně, připravovala jsem se na nějakou katastrofu od chvíle, kdy se u mě objevil Tobi, ale takhle zdrcující zpráva by mě nenapadla ani v těch nejčernějších myšlenkách.

Jen pomaličku mi docházelo, že babičku už nikdy neuvidím...


33/63

„Potřebujeme čaroděje!“ v místnosti se objevil Garlin.

„Tamaro, i když jsi stále ještě nepřísahala věrnost Targarossu, teď nám musíš pomoct. Třeba někdo přežil. Potřebujeme mága, který uhasí vesnici a vyléčí raněné. Prosím, udělej to pro nás.“ Až teď mi došlo, jakou moc v sobě mám. Mohla jsem pomoci. Musela jsem něco udělat.

Vstala jsem a začala v duchu přivolávat Kassey. „Hele, už je tady,“ zvolal Vítek a ukázal na balkón.

A opravdu, tísnila se tam moje béžová kamarádka. „Tak tomu říkám rychlost.“

Nebýt tak rozrušená, tak by mě to také překvapilo. „Tami, prosím... najdi nám ji,“ chytila mě plačící Lilian za

ruku a poklekla přede mnou. Ostatní ihned přiběhli a začali ji zvedat ze země.

„Pokusím se,“ zašeptala jsem tiše, vyskočila na Kassey a vyrazila.

Moorlio věděl, kam letět. Nemusela jsem ho vůbec řídit, což

bylo fajn. Dalo mi to víc prostoru na uklidnění myšlenek a koncentraci na magii.

Vesnička vypadala naprosto stejně jako v mé včerejší vizi. Možná jen, že na obrázku, který jsem předtím viděla, to nebylo tak děsivé. Všude se válel tmavý dým a byl cítit puch hořící barvy a... masa.

První, co jsem přivolala, byl hustý déšť. Nic jiného se dělat nedalo, vrhnout se mezi plameny a rozžhavené kusy dřeva nemělo smysl. Ničemu bych tím nepomohla. Trvalo to několik desítek minut, které se zdály jako hodiny, než se dalo klesnout dolů.

„Kassey, dokázala bys poznat živého člověka?“


34/63

Copak jsem stopovací pes? „Zvládneš to, nebo ne?“ Nevím, nikdy jsem to nezkoušela. Pokusím se. Prvně jsem zamířila k babiččině domku. Lépe řečeno

k hromadě popela, která z něj zbyla. Jezdci byli precizní, nezbylo vůbec nic, krom několika kusů

nádobí, které bylo napůl roztavené ohromným žárem, a zbytků pece. Zoufale jsem se snažila najít v ruinách známky života, ale nikde nic.

Náhle se ozvalo zamňoukání. V koruně jabloně na zahradě se třásla babiččina kočka, které se, neznámo jak, podařilo utéct. Stromu se oheň jako zázrakem ani nedotkl. Když už ne lidem, tak aspoň té němé tváři jsem pomohla dolů. Jen co jsem ji postavila na zem, zmizela kdoví kde, ale nebyl čas ji hledat.

Myslím, že někoho cítím. – ozvala se náhle Kassey. „Kde? Můžeš ho najít?“ zbystřila jsem a přiskočila k ní, aby

se nemusela namáhat přenosem myšlenek na dálku – stálo by nás to zbytečně spoustu sil.

Tvor vyrazil zpátky k troskám babiččina domku a zastavil v místě, kde stávala kůlna, teď to však bylo jen několik zbortěných ohořelých trámů.

Vtom se zpoza nich začal někdo plazit ven. Nebyla to hezká podívaná. Ten člověk měl popáleniny po celém těle. Vlasy, obočí, to všechno mu ohořelo. Obě nohy měl v nepřirozené poloze a zdálo se, že z jedné trčí kus něčeho. V lepším případě dřeva, v horším kosti.

Odmala mám odpor ke krvi, zraněním a podobným věcem, nikdy bych nemohla být lékařka, přesto jsem právě teď byla jediným člověkem, který mu mohl pomoci.

„Pane, počkejte, pomůžu vám.“ Muž se zarazil a nevěřícně se na mě podíval, přičemž se jeho tvář zkroutila bolestí.


35/63

Chtěla jsem mu pomoci, ale bála jsem se dotknout jeho popálené kůže, abych mu nezpůsobila ještě větší zranění.

„Kdo... kdo... jste?“ dostal ze sebe sípavě. „Vodu,“ zaprosil vzápětí. Popadla jsem ze země plechový hrnek a, za cenu spousty energie, jej naplnila vodou.

Žíznivě se napil. Bylo vidět, jak mu každý lok dělá problémy a působí bolest, přesto pokračoval, dokud plecháček nedopadl na zem prázdný.

„Zkusila bych vás uzdravit, ale ještě nikdy jsem to na lidech nezkoušela,“ přiznala jsem. Na slova se můj pacient nezmohl, jenom kývl, jakože horší už to být nemůže.

Zavřela jsem oči a vybavila si zlaté světlo ve svých rukou. Jen velice pomalu a neochotně se malinkaté blyštivé jiskřičky začaly objevovat v mých dlaních. Trvalo to, než se jich nastřádala dostatečně velká skupina, aby mohla léčit taková zranění, jaká měl můj „pacient“.

Opatrně jsem jimi zamířila na mužovu hruď. Úplně jsem nadskočila, když z konečků mých prstů vytryskl proud zářivého kouzla a rozběhl se po jeho těle. To se začalo jako zázrakem léčit. Kůže dorůstala, boláky mizely.

Asi ho to bolelo, ale viděla jsem výsledky, takže jsem pokračovala, i když jsem si musela vysílením kleknout. Hlava mi praskala bolestí, energie mi unikala obrovskou rychlostí a ruce se chvěly.

V noze nakonec byl zabodnutý jen jakýsi klacek, který jsem trhnutím vytáhla. Muž vykřikl.

„Obávám se, že víc vám nepomůžu,“ omluvila jsem se. Ale byla jsem na dně. Psychicky, fyzicky.

On tam jen tak ležel, v popáleném oblečení, s rudou, avšak celistvou, kůží a pomalu dýchal. Na hlavě mu zůstalo jen několik ostrůvků vlasů, zbytek schvátil oheň. Vypadal opravdu zuboženě, ale byla jsem si jistá, že teď už to přežije.


36/63

Všude kolem nás bylo hrobové ticho. Každý můj pohyb způsoboval hlasitý zvuk, který mě samotnou lekal.

„Jste úžasná, slečno, bez vás bych to nepřežil.“ Evidentně mu už bylo lépe. Po chvíli se dokonce pokusil posadit. Zmučeně zaskučel. Nohy měl sice už v přirozené pozici, ovšem nejsem lékař, takže nepoznám, jestli jsem nechala kosti srůst správně. I takovýhle výsledek byl vlastně zázrak, který se mi povedl jen díky nahromaděnému adrenalinu.

„Máte nějaké příbuzné? Někoho, kdo by se o vás postaral?“ Bylo vidět, že usilovně přemýšlí.

„Vlastně ano, ve Zdamwolfu žije několik mých přátel, kteří mi jistě pomohou. Přivolám svého Moorlia, bude tu co nevidět a odnese mě tam.“

Právě jsem poznala prvního člověka ze Zdamwolfu. A na rozdíl od pověstí, které se o těchto lidech šířily, byl opravdu úplně obyčejný.

„Asi bych měla letět s vámi,“ rozhodla jsem se. Co kdyby se Jezdci rozhodli se vrátit a zkontrolovat to tu?

„To nebude zapotřebí. Víte, lidé ve Zdamwolfu jsou zvláštní a nemají v oblibě cizince. Nerad bych vás za vaši pomoc dostal do problémů.“

„A zvládnete tam doletět sám?“ „Díky vám určitě, vždyť jsme skoro na hranicích.“ Asi bych

se mohla zaměřit na zeměpis. Vůbec jsem netušila, kde se právě na mapě nacházíme.

Konečně se na nebi objevil hnědý Moorlio, který se snesl ke svému pánovi a starostlivě k němu přičichl.

Kassey nepřátelsky zafrkala, připravena chránit mě před cizím návštěvníkem.

Pomohla jsem muži na tvorův hřbet. Nebyl zrovna nejlehčí, ale sám by se nahoru nikdy nedostal.


37/63

Až teď, když se vzpřímeně posadil, jsem si uvědomila, že byl vlastně celkem mladý, maximálně tak třicet, a i přes momentální nedostatek vlasů byl i velmi pohledný.

„Kdybych vás ještě mohl poprosit, jestli byste mi nepodala ten „klacek“, co jsem měl v noze. To víte, taková věc se nestává každý den, nechám si ho na památku.“ Divné přání, přesto jsem se pro kus dřeva natáhla. Vtom se mi v mysli objevil další obraz.

Byl na něm přesně tento muž, také seděl na stejném Moorliovi, přesto už byl zdravý, na sobě měl fialový plášť a na krku se mu houpala řada amuletů. V ruce držel magickou hůl, neboli klacek, který jsem právě měla v ruce, a takto vyzbrojený, s děsivým výrazem ve tváři, vyrážel do bitvy. Nechtěla bych bojovat proti němu. Vypadal vážně hrozivě. A to i přes to, že se potvrdila má domněnka o tom, jak krásný člověk stojí přede mnou.

Překvapeně jsem se na klacek podívala. Pod nánosem špíny jsem opravdu poznala magickou hůl, která však ztratila svůj kouzelný kámen, ale to pro čaroděje rozhodně nebyl problém. Vždycky se někde dal sehnat nerost jiný. Šlo spíš o ozdobu, hlavní bylo dřevo, které jsem držela.

„Kdo vlastně jste?“ zeptala jsem se, ale hůl mu podala. „Omlouvám se, zapomněl jsem se představit, jmenuji se

Nathaniel, jsem dvorní čaroděj zdamwolfského krále Theodora. Tady,“ řekl a strhl si z krku jeden z medailonů a hodil mi jej, „tady máte něco na památku. Jsem vaším dlužníkem, proto až se naskytne příležitost, máte u mě laskavost, jen díky vám jsem stále naživu.“ Prohlédla jsem si, co mi to hodil. Byl to stříbrný medailonek s vyrytým vyjícím vlkem navrchu, zavěšený na řetízku s velkými oky. Sevřela jsem jej v dlani. Měl jistou magickou moc, to bylo patrné na první dotek, jen zatím bylo těžké poznat, jakou. Ale byl stejně silný jako Přivolávací prsten,


38/63

který mi dal Tobi, nebo Znamení Targarossu, které jsem našla u nás ve skříni a od té doby ho nesundala.

„Smím se ještě zeptat,“ začal, „kdo jste? Nevím o žádné čarodějce, která by žila v Targarossu.“ Záměrně použil důraz na ženský rod. „Vlastně ne, nic neříkejte, vy musíte být Tamara, ten nerozhodnutý, neobyčejně magicky nadaný Fangar, nemám pravdu?“ Věděla jsem, každá částečka mého rozumu mi to říkala, že bych měla mlčet nebo zalhat a rychle se ztratit. Přesto jsem prostě jen kývla na souhlas.

Nevypadal překvapeně. Chvíli váhal, jestli nemá ještě něco říct, ale nakonec se rozhodl mlčet. Zamával mi a jeho tvor ho odnesl kamsi za hory, kde musel být Zdamwolf.

Tak čaroděj Nathaniel ze Zdamwolfu. Budu si muset projít kroniky a něco o něm zjistit.

Jen co zmizel, dorazili ostatní z hradu na Gunzích

a Moorliích. Viola se vrhla do trosek a hledala babičku. Neustále jí

přitom po tvářích tekly slzy. Nebyla rozhodně jediná. Každý, kdo se tu objevil, ve vesnici někoho znal, každý plakal.

Já to vydržela přesně do chvíle, kdy ke mně přistoupil Vítek a objal mě. Potom jsem už slzy neudržela a vyplakala se mu na rameni. Můj žal byl o to hlubší, že nešlo jen o truchlení nad ztrátou milované babičky, ale i o Tobiasovu zradu.

Jak to mohl udělat? Jen tak ji chladnokrevně zabít, když věděl, jak jsem ji měla ráda? Že mi tady nahrazovala rodinu?

* Oliver byl tedy v pořádku a babičce už jsem stejně pomoci

nemohl, ať to dopadlo jakkoli. Tristan mě několikrát ujistil, že bratrovi vzkaz předal, ale co se dělo dál, nevěděl a já neměl čas si


39/63

cokoli ověřit. Stejně už to teď bylo jedno. Nebo vlastně to nebylo jedno, ale nedalo se s tím nic dělat.

Dorazil jsem k jeskyni. Michael venku objímal stromy. Filip se hrabal v hlíně na zemi. Patrik s Dominikem se motali v náruživém objetí. Lionell, Jakub a Kryštof dali přednost objetí ženskému. Kde k dívkám přišli, jsem netušil.

Ostatní byli rozprchlí po okolí. S obavou jsem nakoukl dovnitř. Našel jsem Damiena. Na jednom koleni laciná děvka, na druhém láhev vína. Pohledem jsem se zeptal, jestli neruším.

„Ó, vůbec ne, pojď dál, tady Simone se ráda potěší s námi oběma.“

„Díky, ale myslím, že sám si s ní poradíš mnohem líp. Jenom jsem chtěl vědět, jestli už jsi mluvil s ostatními ohledně té mé podmínky, bez které se k vám nepřidám.“ Damien se zarazil. Shodil dívku i víno a podíval se na mě.

„Tobiasi, teď není správný čas na to to řešit, na, napij se.“ Poslechl jsem. Ne, že bych bez alkoholu nemohl být, ale nechtěl jsem být nezdvořilý a ukazovat mu odmítavý postoj. Jediné, oč jsem stál, bylo vědět, že s Tamarou budu moct zůstat a přitom se stát i Jezdcem.

Pomáhal bych dobru a přitom byl s ní. Na ničem jiném nezáleželo.

„Ale... nějak to půjde, tak a teď se odsud nehneš, dokud to nedopiješ, musíš s námi slavit.“

„Podle mě by měl někdo zůstat střízlivý, kdyby hrozil útok od nepřátel, budou se chtít pomstít za zničení Vinar.“

„Výborně, jsem rád, že tě to napadlo, ale už hlídá David s Ondřejem, klidně pij. Musíme to oslavit.“

A tak jsem pil. Víno mizelo drastickou rychlostí a najednou

se snesla tma, přišel večer.


40/63

„Damiene, řekni mi, teď už jsme tedy mimo nebezpečí? Když jsou Vinary v tahu?“ zeptal jsem se a příjemně se při tom houpal na kameni. Vůdce, který překvapivě stále byl schopen držet rovnováhu, se na mě překvapeně zadíval. Jestli se snažil pochopit, nač se ptám, nebo jen přemýšlel, co mi má odpovědět, to nevím. Rozhodně jsem ale už byl slušně opilý a Damien toho měl v sobě minimálně jednou tolik co já.

„Myslím, že už ti to můžu říct, ugh, děvče, běž se chvíli protáhnout na vzduch.“

„Ale broučku, vždyť je tam zima. Přece bys svoji myšičku neposlal do deštíku?“ bránila se spoře oděná dívka, která se za celou dobu od Damiena nehnula ani na krok. Vlastně se nedivím, že ji tak okouzlil. Pro ženy byl nepochybně ideálem krásy s vypracovaným tělem, delšími tmavými vlasy a pronikavýma očima. Navíc to byl vůdce Černých Jezdců, tedy nejmocnější muž Moondroru a možná i celého kontinentu.

„Simone,“ přitáhl si ji blíž k sobě, „okamžitě odsud vypadni,“ procedil skrz zuby a hrubě ji vystrčil ven. Přesně tohle byla druhá strana našeho velitele. Oslnivě krásný a přitom arogantní, hrubý, sebestředný, cílevědomý i necitelný. To všechno byl Damien. Simone odtáhla kamsi do bezpečí oblažovat svou přítomností jiného Jezdce a my spolu zůstali sami.

„Tobiasi, rozhodně bych neřekl, že jsme mimo nebezpečí. Vlastně se teď nebezpečí ještě zvýšilo. Rozpoutali jsme oheň. Zničení vesnice pro nás znamená jenom zvýšené bezpečnostní opatření na hranicích. Ale pro ně to byla poslední kapka. V každém dalším dni můžeme očekávat útok. Budeme odteď držet pravidelné hlídky na moondrorské i targarosské hranici. Je zapotřebí začít verbovat muže do zbraně a trénovat je v boji. Útok přijde co nevidět. Musíme se umět bránit.“

„Ale před kým, pane?“ byl jsem zmatený. Čekal jsem, že tímhle to celé špatné už skončí. Ne, že další zabíjení je před námi.


41/63

„Copak ti to stále nedošlo? Myslel jsem si, že jsi chápavější. Uvažuj, proč jsme zničili všechna města na hranicích? Proč hlídáme naši i targarosskou hranici? Co myslíš?“ Jenom pomalu mi to spínalo. Nebylo to pravděpodobné. To přece nešlo... vždyť...

„Ale... jak by mohli, to není možné. Ve Zdamwolfu žijí jen divoši a podivní šamani. Neměli by dostatek vojska pro útok.“

„Přesně tak, trefil jsi to. Šamani. Zdánlivě může jít jen o malé kouzelníčky, kteří se živí několika lacinými triky, když na ně náhodou narazíme ve městě na trzích. Přesto mají stejný potenciál jako mágové nejvyšší kategorie. A je jich spousta. V celém Moondroru i Targarossu máme pouze Aramata a teď i Tamaru. Těch několik léčitelů snad ani nepočítám. Ovšem ve Zdamwolfu, mezi těmi neznabohy a analfabety, je jich nespočet. Minimálně dvanáct těch nejlepších tvoří vládnoucí třídu.“ Damien si v klidu přehodil nohu přes nohu a za vyčerpávající řeč se odměnil douškem vína.

„Ale jak je to možné? Jak to, že o nich nic nevíme? Kdyby byli opravdu tak silní, tak se podle toho přeci zařídíme a nenecháme to dojít až tak daleko.“

„Však my, Jezdci, o tom víme, Tobiasi. Proto se je snažíme odříznout od pohraničních vesnic. Aby nemohli ovlivňovat jejich obyvatele. Aby je nepřetáhli na svou stranu a nepoštvali proti našim králům.

Ve Zdamwolfu se před pár lety dostal k moci jeden z vysokých kněží. Jmenuje se Theodor. A je to vypočítavá, majetnická svině. Neskončí, dokud celý kontinent nebude pod jeho nadvládou. Uznává jenom velmi psychicky nadané jedince, kteří podle něj mají vládnout, ostatní by se měli stát jejich otroky.

Zastávají heslo: Kdo neovládá magii, nemá právo čemukoli vládnout. Chápeš, co by se stalo, kdyby ovládli celý kontinent?“


42/63

Přikývl jsem. To poznání mi téměř vyrazilo dech a donutilo mě během vteřiny vystřízlivět. Najednou mi všechny dílky zapadly do sebe. Že to ale trvalo! Celou dobu mě to mlátilo přímo do očí. Proto jsme museli útočit na naše vlastní vesnice – byly plné nepřátel. Samozřejmě jsme přišli o civilisty, ale stále to bylo lepší, než ztratit celý kontinent.

„Řekni mi víc o stylu jejich vlády, o jejich armádě a dalších podstatných věcech.“ Potřeboval jsem nutně víc informací.

„Máš štěstí, že mám upito a dobrou náladu. Jediným vládcem Zdamwolfu je, jak jsem již řekl, Theodor, který jako své rádce používá další čaroděje. Dalo by se říct, že jsou rasisté, neuznávají obyčejné lidi jako sobě rovné.

Přesto k nim lid vzhlíží. Ačkoli platí neskutečně vysoké daně, odevzdávají většinu svých produktů a jsou nuceni žít v chudých slaměných chatrčích, vláda ve Zdamwolfu je uznávaná s téměř náboženskou úctou.

Proto je pro nás problematické vysvětlit jim, že vlastně nežijí v tak bezchybném společenství. Oni sami by udělali všechno pro to, aby se k Zdamwolfu připojil i Moondror s Targarossem. Myslí, že jen potřebujeme otevřít oči, i kdyby to mělo stát nějaké lidské oběti.“ Damien se rozpovídal a já od něj dostal odpovědi na většinu svých otázek.

„Armáda,“ pokračoval dál vůdce, „to je kapitola sama pro sebe. Skládá se z několika desítek silných mágů, kteří útočí především ohnivými koulemi. Pro obyčejného člověka je téměř nemožné se takovému útoku bránit. Oproti tomu Moorliovi oheň vážněji neublíží, ačkoli z něj tito tvorové mají strach. I když o Moorliích tady asi hovořit nemusím, víš o nich stejně jako já všechno.“ Přikývl jsem.

„Teď ti taky asi došlo, proč města zrovna vypalujeme a neničíme jinými způsoby. Potřebujeme, aby si zvířata zvykla na ohnivou záři kolem sebe.“ Kdyby byly myšlenky slyšet, ozvalo


43/63

by se hlasité sepnutí, jak mi jednotlivé věci docházely. Znovu a znovu jsem se divil, že mi to nedošlo. Vždyť to bylo úplně jasné. Přesto nebylo snadné to všechno tak rychle najednou pochopit a smířit se s tím.

„Už mě nenapadá, co víc ti teď říct, snad časem, až k tomu dojdeme. Napsal jsem spěšné psaní tvému otci. Je obeznámen s tím, že budeš přijat mezi Jezdce,“ dokončil Damien svou vyčerpávající řeč a klátivou chůzí si došel pro další láhev vína. Pak se posadil zpátky proti mně, napil se a věnoval mi jeden z těch pohledů, které se daly vyložit jako: tohle se ti povedlo nebo teď už budeš doopravdy jedním z nás.

Nadmul jsem se pýchou. Najednou jsem si byl opravdu jistý, že to, co dělám, dělám ze správného důvodu. Konečně bylo jasné, že jsem se rozhodl správně a že moje místo je právě tady, mezi Jezdci, kde mohu pomáhat svému lidu.

„Teď bych ocenil, Tobiasi, kdybys mi našel Simone a poslal ji za mnou. Rád bych si užil vítězství se vším všudy. Ty zatím můžeš jít natrhat nějaké kytky.“

„Kytky? K čemu?“ nechápal jsem. „Přeci té tvé babičce na hrob, který nad ránem kopal

Oliver.“ * Z Caer Darossu přijela i přiletěla spousta lidí, hlavně mužů.

Do obyčejných dřevěných truhlic ukládali těla zemřelých, respektive jejich zbytky, a pohřbívali je do narychlo vyhloubených jam na hřbitově u blízkého kostelíku. Nenašli jsme už nikoho, kdo by byl aspoň trochu živý na to, abych se mohla pokusit ho uzdravit. U všech už bylo moc pozdě.


44/63

Chtěla jsem ostatním pomoct, ale nemohla jsem. Prostě jsem nedokázala lidi pohřbívat. Pohled na mrtvé ve mně vyvolával nepochopitelnou hrůzu.

Chopila jsem se proto lopaty a pomáhala kopat jámy. Kassey mezitím svými schopnostmi hledala v troskách lidská těla. Obě jsme se snažily dělat něco užitečného.

Možná, že někdo čekal, že předvedu nějaké úžasné kouzlo a vrátím všechno do pořádku. Neunikly mi zklamané a opovrhující pohledy cizích lidí.

Právě v tuto chvíli stála metr přede mnou mladá žena s dítětem v náručí a nechápavě na mě zírala. Jako by se ptala, co to sakra dělám? Nemohla jsem se omlouvat, byla jsem vyčerpaná, hlavně psychicky, a jediné, nač jsem se soustředila, bylo nabírání a vyhazování hlíny z hrobu.

Byl to namáhavý den. Celou dobu ustavičně pršelo. Jestli to

byl výsledek mého přivolaného deště nebo prostě jen nástraha počasí, jsem nebyla schopna zjistit.

Hlína byla rozmáčená a těžká. Kopat v tomhle díru v zemi vyžadovalo spoustu energie navíc. Přesto jsme se o mrtvé museli postarat.

Babiččino tělo jsme však nikde v ruinách jejího domečku nenašli. Svitla ve mně naděje, že třeba stihla utéct. Mohla být na návštěvě v sousední vesnici nebo tak něco.

Padl večer, tma nás překvapila a obklopila během pár minut. Stáli jsme na hřbitově nad čerstvě zasypanými hroby a vznášeli tichou modlitbu za mrtvé duše.

Kassey tiše kroužila nad námi. Nepřiznala by to, ale hlídala nás. Co kdyby se Jezdci vrátili? Co kdyby se Tobi vrátil? Myšlenka na to, že všechna ta hrůza dnešního dne byla jeho vina, byla nevěřitelně skličující. Hrál si sice na drsňáka, ale pořád jsem


45/63

tak nějak doufala, že takový ve skutečnosti není. Že se k Jezdcům doopravdy nepřidá...

„Pojďte, vrátíme se na hrad,“ zavelel Matěj, vzal mě s Viou za ruku a vyrazil.

„Proboha, pojďte sem, honem!“ vykřikla Lili. Doběhli jsme k ní a podívali se na jeden z čerstvých hrobů, ve kterém byl zapíchnutý kříž. Na něm stálo vyryté jméno a datum úmrtí.

Myslela jsem si, že už určitě špatně vidím, byla děsná tma. To přece není možné. Nechala jsem si na dlani objevit plamínek a posvítila jím na kříž. Nespletla jsem se. Opravdu tam stálo Marie Jánská a dnešní datum. Byl to babiččin hrob.

„Babičko,“ zašeptala Viola, klesla na kolena a rozplakala se. Lili se otočila k Oliverovi a objala ho. Mě vzal za ruku v povzbudivém gestu Vítek. Vskutku zvláštní situace. Můj současný přítel zabil ženu, u jejíhož hrobu jsme právě stáli, a utěšoval mě při tom jeho sok.

Stále mi to Tobiasovo zvláštní chování vrtalo hlavou. On přeci nebyl vrah. Možná si hrál na něco víc, než byl. Měl vysoké cíle, samozřejmě, ale stále to byl kluk, kterého jsem milovala. Nebyl to někdo, za koho ho považovali všichni ostatní. Přesto se červík pochybností usadil v mé hlavě... Ale co když...?

„Pro Krista, jak můžete být tak zabedněná? Potřebujeme

zásoby na cestu, ne hostinu k večeři. Chléb bude stačit!“ vztekal se Garlin na hradě. Vzápětí stihl vynadat několika ministrům, kteří běhali po hradě jako šílení.

Král se rozhodl okamžitě jednat a na další den naplánoval spěšný odjezd do Moondroru.

Ať udělal kdokoli cokoli, vždycky to bylo špatně. Všem nám dával vinu za útok na Vinary. Jeho vyčítavé pohledy mě děsily i ve snu. Ne že bych si zrovna z něj něco dělala, ale pravda byla, že jsem sama sobě vyčítala, co se stalo.


46/63

„Ale no tak, Alane, tyhle spisy musí zůstat v Targarossu. A TYHLE budeme rozhodně potřebovat. Jak jsem mohl zaměstnat tak neschopné lidi?“ Garlin ječel na jednoho z knihovníků. Právě stál v rohu schodiště, odkud měl výhled na různé chodby a mohl tak komandovat spoustu lidí najednou.

Dovolila jsem si zastavit se na stejném schodě jako on a zaklepala mu na rameno. „Garline, musím s vámi mluvit.“

„Ano?“ zatvářil se překvapeně. Až teď si uvědomil, že si mě vlastně vůbec nevšiml a šokovalo ho to. „Teď ne, Tamaro,“ pokračoval, když si uvědomil, co po něm chci. „Později snad, nebo až se vrátím z Moondroru, teď doopravdy nemám čas na hlouposti,“ utnul mě a dál kolem sebe mával rukama.

„Chci jet taky,“ prohlásila jsem. „Ne!“ „Proč ne?“ „Nechci, abys jela. Někdo musí zůstat na hradě a chránit

jeho obyvatele.“ „A ten někdo mám být já?“ „Samozřejmě. Kdo jiný?“ „A že byste mi o tom třeba řekl? Ne, toho nejsem hodna, já

zapomněla. Vy si prostě jen tak odjedete a já mám počítat s tím, že mám čekat doma a hlídat. Asi byste si měl ujasnit, že nejsem váš hlídací pes.“

„Zastavil bych se za tebou,“ prohlásil nepřesvědčivě. „Nevím, jestli se tu snažíte lhát mně nebo i sobě, ale vězte,

že ani jeden z nás tomu nevěří. Vy po mně chcete přísahu, ale přitom se se mnou vůbec nebavíte. Ignorujete mě, jako bych snad já mohla za to, co se děje. Vážně čekáte, že mě tohle přesvědčí?“

„Jsem zmatený. Netuším, jak se k tobě chovat. Když jsem milý, bereš to jako podlézání. Když se snažím držet odstup a nechat ti prostor, aby ses sama rozhodla, k jaké straně chceš patřit, také nejsi spokojená. Ty si prostě jedeš na vlastní pěst.


47/63

V klidu si s minimálními zkušenostmi přivoláš Moorlia, který nemá na celém kontinentě konkurenta, a u prvního přivolání ti asistuje syn moondroského krále a teď už jejich čaroděj.“ Garlin vyrazil po schodech nahoru, s evidentním záměrem se mě zbavit.

„Vy jste mi nápomocný nebyl.“ Vyrazila jsem za ním. „Co jiného mi tedy zbývalo? A Aramat... vezměte si, jak jste ho tu držel ve vězení. Jak se můžete divit, že rád odešel na druhou stranu?“ Pomalu jsme došli na konec schodiště. Král se konečně zastavil a podíval se mi do očí.

„Nebuď naivní, děvče. Kdyby chtěl, tak by ho tu nic neudrželo. Zůstával ukrytý pro jeho vlastní bezpečnost.“

„Před kým zůstával ukrytý?“ Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by mág mohl být držen násilím. Chtěla jsem vědět, jaký mohl mít důvod k tomu, že se věznit nechal.

„Myslím, že už zase víš až moc.“ „Tak a dost, chcete ode mě pomoct? Chcete. Pokud bych

měla být na vaší straně a pomáhat vám, tak potřebuji, abych byla v centru dění. Když mě budete odsunovat na druhou kolej, nikdy nebudu moct ukázat, co umím, a někoho tím zachránit.“ Garlin nevypadal, že mě poslouchá. „Zkrátka jedu s vámi. Znala jsem lidi z Vinar. Chci být při jednáních ohledně toho útoku. A když mi to nedovolíte, pojedu tam sama.“ Trochu se zarazil.

„Tak dobrá, smíš jet s námi, ale předtím složíš přísahu Targarossu. Nemohu riskovat, že tě tam přesvědčí a ty zůstaneš u nich.“

„Tak o to tedy jde? Jasně jsem řekla, že nebudu přísahat pod tlakem, a tohle je nátlak. Je mi jedno, jestli poletím s vámi nebo sama.“

„Neznáš cestu,“ zmohl se na odpor. „A on je hrozný problém vzít si mapu.“ „Tamaro, chceš mě, starého člověka, provokovat?“


48/63

„A chcete si vy hrát na city?“ „Dobrá, ukončíme tuto diskuzi. Sbal si věci a ráno poletíš

s námi,“ rozhodl nakonec, abych mu dala pokoj a on mohl řešit podstatnější věci. „Ehm, Tamaro? Stav se, prosím, k Lilian a postarej se, aby byla zítra připravená. Musí se k nám přidat.“

„Chcete ji brát na válečné tažení?“ „Když bude zapotřebí uzavřít mír sňatkem, měla by u toho

snad být, no ne?“ Nevěřícně jsem zamrkala a otočila se na patě. Tohle byl

opravdu vrchol všeho. Vyběhla jsem do druhého patra, kde byly ložnice. Bez klepání jsem vletěla k Lili do pokoje a naprosto ignorovala Olivera, který se na kamarádku právě sápal.

„Ahm,“ odkašlala jsem si, aby mě vzali na vědomí. „Lili, musíme si promluvit. A ty, Olivere, bys měl asi rychle upalovat domů a vyřídit tam, ať nás zítra očekávají, Garlin se vydává na válečnou misi.“ Oba mě stále zaraženě pozorovali, aniž by se namáhali změnit polohu nebo aspoň skrýt svou poloviční nahotu.

Blondýnka se probrala jako první. Skopla Olivera z postele a rychle si začala zapínat šaty. „Co chce Garlin v Moondroru?“

Co asi může chtít? Právě ti zabili babičku, jsi vážně úplně blbá? – chtělo se mi zařvat. Spokojila jsem se však jen s výmluvným pohledem. Nakonec si to uvědomila.

Oliver rychle posbíral své oblečení a začal se chystat k odchodu. Lehce, skoro bez zájmu, políbil Lili na čelo a zmizel ve dveřích. Vyběhla jsem za ním.

„Stůj!“ chytila jsem ho za rameno a počkala, až se otočí. Nevypadal překvapeně.

„Ano, Tamarko?“ „Cos jí to udělal? Vždyť už má úplně vymytý mozek.

Nepřemýšlí vlastní vůlí. Okamžitě to nějak zruš.“ „To nejde,“ zakroutil hlavou.


49/63

„Proč?“ měla jsem vztek. Konečně se dostaly na povrch všechny zadržované emoce. Všechen vztek na Tobiase, na zmařené životy, na Garlina i na všechny ostatní.

„Je v našem zájmu, aby mě Lili měla ráda. Kdyby dělala scény kolem svatby, která se nakonec stejně konat nebude, tak by se všechno jen zhoršilo.“ Ani nevím, proč, ale zdálo se mi, že je ke mně snad poprvé v životě upřímný.

„Nic k ní necítíš, proto ani nemáš právo pohrávat si s jejími domnělými city!“

„Uvědomuješ si, co tu blábolíš?“ Kolem nás dvou se vznesl silný vítr. Použila bych přirovnání, že jsem očima metala blesky, ale na to to bylo až moc skutečné, aby se to dalo nazvat přirovnáním. Svrběly mě prsty, mezi kterými se začaly objevovat ohnivé plamínky.

„Zruš to kouzlo, Olivere! Varuji tě.“ „Zabij mě, ale neudělám to. Je to pro blaho naší země. Naše

národy se musí spojit. Ať už svatbou nebo nějakým paktem. Jsem odhodlaný zemřít, neustoupím.“ Zabít ho? Jak ho to proboha napadlo?

Vzápětí mi to došlo. Měla jsem zavřené oči a pozorovala ho jen skrze astrální sféru. Nějak se mi povedlo vztyčit kolem něj ohnivý kruh, který mu bránil se pohnout. Vyděšená sama sebou jsem veškeré své síly okamžitě vypnula a najednou na nás dopadlo tíživé ticho a klid. Vítr ztichl a oheň zmizel neznámo kde.

„Promiň,“ dostala jsem ze sebe. Asi pochopil, že to nebyl úmysl, protože neutekl při první příležitosti, kterou jsem mu dala. Čekal, až se zklidním.

„Pochop, ještě chvíli v tom musím pokračovat. Blíží se konec. Je to cítit ve vzduchu. Jezdci teď konečně zničili všechna nepřátelská stanoviště v pohraničí. Rozhodně přijde odplata.


50/63

Nepřítel, ať je to kdokoli, zbrojí a velký střet už je nadosah. Musíme Jezdcům důvěřovat, jsou naše jediná záchrana.“

„Neříkej, že i tebe někdo očaroval? Takové nesmysly jsem už dlouho neslyšela.“

„Co z toho ti přijde jako nesmysl?“ „Nazývat ty odporné černé zrůdy našimi ochránci.“ Vztekle

jsem vyprskla ta slova, než mi došlo, že mezi mnou označené zrůdy patří, nebo hodně brzy bude patřit, i Tobias.

„Pomáhají nám. Dělají toho víc, než si myslíš. Jen to třeba není tak vidět. Musíme jim věřit. Vždyť víra je naše jediná záchrana. K ní se musíme obracet.“

„Teď mluvíš jako nějaký náboženský fanatik.“ „Sakra, Tamaro, nikdy by mě nenapadlo, že budeš tak

pitomá.“ „Hele sklapni. Vůbec nic nechápeš...“ „No hlavně, že ty tomu dokonale rozumíš.“ „...Olivere, jak po mně můžeš žádat důvěru, když ty sám si

důvěru mé nejlepší kamarádky získáváš kouzlem? Jak mohu věřit Jezdcům, když mi vzali babičku? Obě holky přišly o rodiče a s nimi i spousta dalších dětí, které měly to štěstí a vůbec přežily. Vzali mi Aramata a s ním zničili i můj a Garlinův přátelský vztah. Jak jim mám důvěřovat? Vždyť i Tobiho mi pomalu kradou. Přijdou mi jako spiknutí proti mně. Cíleně pomaličku likvidují všechno, co jsem tu kdy měla ráda.“

„Nejsem jeden z nich, netuším, co se skrývá za jejich činy. Přesto jim stále zůstávám bezmezně oddaný. A pro Lili bude lepší, když to celé bude brát jako vztah, krátkou zamilovanou epizodku, na kterou, narozdíl od pravého vztahu, nezůstávají ošklivé vzpomínky.“

„Takže proto ji musíš tahat do postele, když jí dneska zemřel poslední blízký příbuzný, kterého měla?“

„Mám ji raději nechat utápět v žalu?“ zeptal se nevinně.


51/63

„Vždyť je jí jenom patnáct!“ „Nenutil jsem ji k milování, to chtěla sama.“ Překvapení. „Ano, protože si myslí, že ji miluješ, udělala by pro tebe

všechno!“ „Stejně jako ty pro mého bratra.“ „Tobias na mě žádné kouzlo nepoužil!“ „Ne? Ani na začátku? Jak můžeš vědět, že tvůj vztah

k Tobiasovi není jen odezvou jeho prvního ovlivnění? Víš, jak silná je jeho moc.“ Krve by se ve mně nedořezal. Zůstala jsem stát jako opařená. Takže já tu Olivera z něčeho obviním a ono se možná to samé děje právě mně samotné? Ne, to nebylo možné.

„Je ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se po dlouhé chvíli ticha. Jeho modré oči se na mě soucitně podívaly. Jako by uvažoval, co ještě mi může říct. Nakonec si to ale rozmyslel.

„Vlastně nic. Tamaro, hele, promiň. Nemám tušení, jak moc tě bratr ovlivnil, zda to udělal ještě někdy potom, nebo jestli nějaké důsledky přetrvávají. To ví snad jenom on. Naštvala jsi mě, neudržel jsem se a vypálil první věc, o které jsem věděl, že ti ublíží. Nechtěl jsem.“ Opravdu vypadal, že je mu to líto, ale už bylo pozdě. „Moc jsem se v noci nevyspal...“

„Tvé milostné avantýry mě opravdu nezajímají!“ „Vyslechni mě.“ „Ne, nezajímá mě to.“ V jeho očích se objevil smutek. Snad

nečekal, že ho budu litovat? Po tom všem, co už on a jeho rodina napáchali.

„Dobře, tak tedy půjdu. Jen ještě jednu věc. Kdyby tě Tobias opravdu ovlivnil a nic k tobě necítil, určitě by tě donutil k milování se s ním. Nutně potřebujeme, abys stála na naší straně. To víš. Ale neudělal to. Přebrat si to můžeš, jak sama uznáš za vhodné.“ S tím odešel.

Byla jsem zmatená. Neskutečně zmatená. A taky na dně.


52/63

Mého ramene se po notné chvíli dotkla čísi ruka. Naprosto

lehký stisk znamenající jsem tu s tebou. Byl to Vítek. Dřepl si vedle mě na zem a do náruče mi spustil napůl spící kotě.

„Myslel jsem, že bys stála o kámoše. A Felix umí být skvělý posluchač, když je unavený po celodenním honění myší po stáji.“ Potom mě pohladil po vlasech a zase odešel. Nezadržela jsem ho, ačkoli mi všechno říkalo, ať to udělám.

Uslzenýma očima jsem pozorovala černá kukadla, která na mě rozespale mžourala. Potom Felix dlouze zívl a ukázal mi tak maličké ostré zoubky a růžový jazýček. Následně zhodnotil, že je čas vstávat. Protáhl si packy a drápky mi zaryl do stehen. Ještě to byl prcek, přesto jsem je i přes kalhoty cítila.

Asi nebyl nejlepší nápad vybrat si pro prožívání velké depky právě dosti používanou chodbu. Stráže mě ignorovaly. To mi nevadilo. Přišlo mi to skoro jako u nás doma. Tam ať máte problém v obchoďáku, na ulici nebo v parku, málokdy to někoho zajímá a ještě víc zřídka někoho napadne zeptat se, jestli jste v pořádku.

Přesto jsem právě teď potřebovala Tobiho. Vidět ho vedle sebe. Moci ho obejmout. Nepotřebovala jsem mluvit, cokoli vyčítat. Jeho oči by mi řekly všechno, co jsem chtěla vědět. Ale nebyl tu.

Objala jsem tedy aspoň kotě, které se tomu mermomocí bránilo. Ignorujíc slzy, které se mi zase objevily v očích.

„Teda, ty vypadáš,“ vykřikla Lili, když vylezla ze dveří, aby se podívala, kde jsem se tak zdržela. „Pojď ke mně, promluvíme si o tom.“

„Lil, není nejlepší nápad to rozebírat.“ Najednou jsem si nebyla zcela jistá, jestli jí mohu říct o síle, kterou ji Oliver k sobě připoutal. Co když tím opravdu zkazím nějaký vyšší záměr? Ublížím tím zdejšímu lidu jen proto, že něčemu nerozumím?


53/63

„Nepovídej a pojď, moje křeslo je rozhodně pohodlnější než studená podlaha.“ Nakonec jsem se tedy zvedla a i s Felixem v náručí vešla do kamarádčina pokoje. Klidně jsme se obě usadily v křesílkách u konferenčního stolečku.

„Asi vím, co tě trápí, Tami. Tobi byl u toho útoku, že mám pravdu? A ty se bojíš, že to, co se stalo naší babičce, je jeho vina. Víš, možná že to tak mělo být. Rozhodně ona s tím počítala. Věděla, že útok přijde. Četla jsi přeci tu závěť. Sama nám napsala, že je lepší, když zemře ona namísto mladých, kterých je větší škoda. Samozřejmě, že mě to hrozně mrzí a je to škoda. Ale musíme stejně jako Oliver s Tobiasem věřit, že se to muselo stát pro lepší věc.“ Nebyla jsem si úplně jistá, jestli jen papouškuje Oliverovy podstrčené myšlenky, nebo si to vážně myslí.

„Když babička byla tak skvělá, vždycky měla dobrou náladu, pokaždé se smála, nikdy jsi ji nezastihla nepřipravenou. Vždy bylo napečeno.“ Konečně k Lili dorazily její vlastní pocity a uvědomila si, koho ztratila.

„Byla úžasná,“ přitakala jsem a přijala nabízený kapesník. Rozrazily se dveře a k nám vpadla Viola. Mokré slepené

vlasy, hluboké kruhy pod očima a strhaný výraz. Takovou proměnu s ní udělala babiččina smrt. Možná bylo opravdu lepší, že Oliver Lili ovlivnil. Nenesla pak tu ztrátu tak těžce. Chtě nechtě jsem musela uznat, že měl pravdu.

Matěj, který šel hned za Violou, jenom zkontroloval, že dorazila k nám a tiše za sebou zavřel dveře. Nechal nás o samotě. Bylo to od něj opravdu pěkné.

„Holky, když já to pořád nemůžu pochopit,“ začala Via a zhroutila se na koberec mezi nás dvě. Lili jí jen ve výmluvném gestu podala další sněhově bílý kapesník. „Měly bychom jí udělat pohřeb. Aspoň květiny jí donést na hrob.“

„A kdo ho vůbec vykopal?“ uvědomila jsem si a podívala se po holkách.


54/63

„Tak snad Tobias, ne?“ napadlo Violu. „Je to celé nějak divné. Jestli se Tobi účastnil toho útoku, tak

kdy by stihl kopat hrob? A ani nevím, jak by ji mohl z těch ruin vytáhnout.“ Tohle mě opravdu trápilo. Jakou roli v celé téhle věci hrál můj přítel?

„Měly bychom ten hrob vykopat a podívat se, kdo v něm leží doopravdy. Třeba nás to mělo jen uklidnit,“ rozhodla Lilian. S Violou jsme se po sobě zděšeně podívaly.

„To nesmíme. Tím bychom zneuctily její památku.“ „Přesně tak. Hrob je posvátné místo, které by se nikdy

nemělo otevírat.“ „Ale jak jinak to zjistíme?“ zeptala se Lili. „Tamara se prostě zeptá Tobiase, v nejhorším mu to

vytáhne násilím z myšlenek, kdyby se bránil,“ rozhodla Via jednoduše.

„Jasně, strašně jednoduchá věc,“ pronesla jsem ironicky a pokusila se o úsměv, který však spíš připomínal bolestný škleb.

„No jinak to nejde.“ „Fajn, v zájmu zachování babiččiny památky zjistím

všechno, co jen půjde. Dobrá?“ Obě souhlasně přikývly. „Ráno bychom ještě před odjezdem mohly zajít dát na hrob

květiny. Myslím, že se to od nás čeká. Nikoho jiného už neměla,“ řekla Viola a zase se rozplakala. Tím vyvolala vlnu slz i ve mně a Lilian.

S tímto provizorním plánem se člověku hnedka lépe dívalo do budoucnosti.

„A o čem jsi se mnou vlastně chtěla mluvit, Tami?“ ozvala se po chvíli Lili.

„Vlastně právě o tom odjezdu. Jestli ti o tom vůbec řekli? Prý máš jet také, říkal Garlin.“ Dívka se netvářila ani trochu překvapeně. Jen se významně podívala ke svému téměř sbalenému kufru, který ležel u nohou její postele.


55/63

„Počítám s tím. Oliver říkal, že to asi bude zapotřebí. Aby naše plánované zasnoubení uklidnilo obě rozbouřené strany v zájmu nás všech. Měl pravdu, jako ostatně vždycky.“ A najednou to zase byla ta loutka Lili, která jen prezentovala cizí názor. Tohle se mi vážně nelíbilo, ale rozhodla jsem se dát tomu ještě pár dní. Pokud se v dohledné době nestane nic významného, co by potvrdilo Oliverovu teorii, tak ho donutím kouzlo zrušit.

Lilian se přesunula ke své obrovské skříni. „Asi bychom si měly sbalit nějaké šaty, pochybuji, že by se Konrád nechal zahanbit a neudělal by na přivítanou ples, ačkoli je naše návštěva neplánovaná.“

Překvapeně jsme se na sebe s Violou podívaly. Rozhodně nás nenapadlo myslet na garderobu. Klidně bychom tam dorazily jen tak, ona v obyčejné sukni a já ve svých kalhotách.

„Ale no tak, nemůžeme tam vypadat jako nějaké chudinky, které se nechají zdrtit jejich útokem,“ řekla a začala vytahovat šaty. Každá zářivá barva naprosto odporovala naší náladě, takže většina šatníku skončila na hromadě na zemi. Nakonec v ruce podržela jedny úplně černé, poseté tmavými flitry. Dlouhá, tajemná, smutná róba. Naprosto vyhovující.

Potom se mezi ramínky ještě chvíli přehrabovala a našla další, tmavě modré pro Violu a ocelově šedé pro mě.

„Radši bych nějaké tmavší. Tohle je moc světlé, moc odvážné,“ řekla jsem při pohledu, kam až sahal výstřih a kolik toho odhalovaly vzadu.

„Ty musíš reprezentovat. Přesto jsou dostatečně neveselé a elegantní. Taková musíš být. Šedá je známkou inteligence, jsou skvělé. Budou ti slušet a přitom dáš jasně najevo, že nejsi odvázaná z toho, co se teď kolem nás děje.“ Viola po Liliině vysvětlení souhlasně přikývla. Nakonec jsem souhlasila. Opravdu jsem neměla chuť řešit módu a doplňky, takže pokud to


56/63

za mě někdo udělal, byla jsem mu zavázána. A Lili byla odborník na slovo vzatý.

Vlastně mě ani nepřekvapilo, že se Via rozhodla jet taky. Nikdy by sestru neopustila. Měly už jen jedna druhou. A rozhodně by nemohl nastat okamžik, kdy by svou mladší sestřičku pustila do nepřátelské země a sama zůstala v bezpečí.

Nakonec jsme všechny usnuly v Liliině obří posteli. Ani jedna z nás nechtěla jít do svého pokoje a usínat o samotě po tak těžkém dni.

* Nakonec jsem Damiena poslechl, ačkoli mi to jistě řekl jen

proto, abych věděl, že jemu nic neunikne. Po cestě jsem z jednoho celoročně kvetoucího růžového keře utrhl čtyři květy, které jsem potom položil na hrob Marie Jánské.

Oliver odvedl dobrou práci, dokonce na kříž vyryl jméno a datum úmrtí babičky. Jediným nedostatkem bylo špatné datum úmrtí, ale na tom už nezáleželo. Co je nějaký ten den mimo oproti smrti člověka?

Byl to depresivní pocit, procházet se v noci, pár minut po půlnoci, po hřbitově, kde byla spousta čerstvě zakopaných mrtvol. Zvlášť, když většina z nich ležela v zemi kvůli mně a Jezdcům. To já je vedl.

Pronesl jsem tichou modlitbu za zemřelou. Nejsem věřící, ale věřím, že je správné tento rituál za duši mrtvého provést. Vzdát jí tím jakýsi hold, když už nemohla mít řádný pohřeb, který by si zasloužila.

Zavolal jsem na Trise, který byl v mžiku u mě, a vyrazili

jsme domů, do Moondroru. Nijak jsem netoužil po společnosti opilých Jezdců. A zároveň jsem se bál okamžiku, kdy uvidím


57/63

Tamaru, proto jsem se rozhodl ho odložit a pořádně si promyslet, jak se zachovat a co jí říct, aby to správně pochopila. Aby mě nezavrhla. Zoufale jsem potřeboval čas, přesto mi bylo jasné, že ho moc nemám.

Čas mého vstupu k Jezdcům se nezadržitelně blížil. Stejně jako zúčtování s Theodorem, které nepochybně přinese mnoho obětí. A právě zde byla vysoká šance, že právě já budu jednou z nich, protože coby nejnovější Jezdec budu mít minimum zkušeností s bojem proti mágům. Jsou prostě věci, které si doma nenatrénujete.

Co když ti Černí jezdci zakáží zůstat s Tamarou? – ozval se po chvíli rychlého letu Tristan.

„Nejdřív počkám, jak se Tami postaví k nastalým událostem. Třeba mě ani nebude chtít vidět. Možná pro mě bude volba ochrany naší země vysvobození od bolesti, kterou mi její ztráta přinese.“

Nikdy jsem tě nezažil tak negativního. Nelíbí se mi, co z tebe oni dělají. Pro otcovo uznání jsi ochoten ztratit lásku svého života a ani nebojovat?

„Za prvé, nedělám to kvůli otci. A za druhé, rozhodně o ni budu bojovat, o tom není pochyb. Ale co zmůžu s tím, když ze mě bude mít strach a nebude mi věřit? Slíbili jsme si, že na ni nepoužiji žádné další omamující kouzlo, a alespoň tenhle slib hodlám dodržet.“

Tristan klidně kývl. Dál mlčel po celou dvouhodinovou cestu. Nenutil jsem ho ke konverzaci. Nepochybně byl hrozně unavený, což bylo po dnešku naprosto pochopitelné.

Doma jsem ho propustil, ale ještě předtím jsem mu ze svého pokoje přinesl pochoutku v podobě čokoládové sušenky. Rychle ji schlamstnul.

Tami je má lepší. – podotkl a zmizel mi z očí.


58/63

Jediné, po čem jsem teď toužil, byla horká sprcha a postel. Ale na chodbě mě zastavila Adéla. Úplně jsem na ni zapomněl a Oliver zřejmě taky.

„Tobiasi, už jsem to nemohla vydržet. Kde jste byli tak dlouho? Čekala jsem vás už včera. A proč Olík nepřiletěl s tebou? Že on tam zůstal s tou... s tou...“ nemohla Lili přijít na jméno. Ukázalo se, že je to pěkná žárlivka, chudák můj bratr.

„Adélo, nevím, kde se mohl zdržet, letěl hned za mnou.“ Na důkaz mých slov, díky neuvěřitelné shodě okolností, se před oknem mihl světlý stín. Oliver dorazil na hrad. Dívka vyběhla ven. Musel jsem ji předběhnout. Potřeboval jsem s bratrem mluvit dřív, než ho ona zahrne svou péčí zanedbané milenky.

„Tobiasi, měl by sis jít odpočinout. Téhle scény nechceš být svědkem,“ rozhodla se Adéla, když si všimla, že také čekám na bratra. Vytáhla zrcátko a ještě si přejela rty ohnivě rudou rtěnkou.

„Promiň, ale potřebuji s Oliverem něco probrat.“ „Vždyť jste se viděli celé ty čtyři dny, no ne?“ Po pravdě

jsme spolu strávili jenom pár minut. Ale copak jsem jí to mohl říct?

„Jen jsem si něco uvědomil, nechej mi s ním pár minut a po zbytek noci bude tvůj.“ Nakonec kývla, když uznala, že jí neustoupím. Pár minutek navíc jí dá možnost doopravit si make-up a být pro mého bratra ještě přitažlivější.

Oliver sesedl a dal svému sněžnému tvorovi volno. „Tobiasi, Adélo.“ Evidentně se nemohl rozhodnout, koho pozdravit a obejmout dřív. Vyhrála to dívka. On ji snad opravdu měl rád? V tom případě mi nebyly jasné ty jeho úlety, co předváděl v Targarossu.

„Dej mi momentík, miláčku,“ zazubil se na svou milou a s poplácáním po zadku ji poslal pryč. Nepochybně do jeho ložnice.


59/63

„Tobiasi,“ začal a objal mě. Poplácal mě po zádech a prohlédl si, jestli jsem v pořádku. „Pojďme do knihovny, myslím, že tohle by se mělo oslavit a whisky tam na nás čeká.“ Při představě, kolik jsem toho za poslední den vypil, se mi dělalo lehce nevolno, přesto měl bratr pravdu, takové štěstí, které nás dneska potkalo, se prostě muselo zapít.

Mlčeli jsme celou dobu, dokud Oliver nenalil zlatavou tekutinu do nízkých skleniček, se kterými jsme usedli do křesel u krbu.

„Tvá zpráva mě dost vyděsila. Vlastně jsem v první chvíli jen stál a zíral na to,“ začal. Přikývl jsem. Nečekal jsem jinou reakci. „Ale hnedka jsem přivolal Moorlia a letěl tam. Všechno bylo na svém místě. Pohřbil jsem ji se všemi důstojnostmi, jaké jí náležely.

Dokonce jsem ukradl truhláři krásnou vyřezávanou rakev, takže nemusíš mít žádné výčitky z toho, že by ležela jenom v nějaké krabici. I kříž jsem stihl udělat. Jasně, je provizorní, ale třeba by se časem mohla dočkat kamenného náhrobku od anonymního dárce.“

„Díky,“ řekl jsem. Udělal mnohem víc, než jsem po něm chtěl. Nebyl zase tak špatný, jak se zdálo.

„Holky hrob objevily, viděly, že babičku někdo pohřbil. Neřekl jsem, kdo. Je to tvá volba, bratře. Nevidím v tom žádný vyšší smysl, ale věřím, že jestli tam nějaký je, nechám to na tobě.“ Opět jsem přikývl. Co jiného na to říct.

„A teď už ale mluv ty, Tobiasi. Řekni mi, jak jsi pokročil s Jezdci? Když ti svěřili tak důležitý úkol, jistě tě už zasvětili do celé věci. Chápu, že mi nesmíš říct, co je jejich hlavním problémem, ale musíš mi povědět, jestli dělají dobrou věc?“ zeptal se s naději v hlase a v očekávání držel skleničku v pozici, jako by nevěděl, jestli se napít nebo počkat, až mu řeknu můj


60/63

názor. Uvažoval jsem. Co všechno mu smím říct? Oliver viděl, že mlčím, a tak pokračoval.

„Neuniklo mi, že Damien psal našemu otci, že tě hodlá přijmout mezi Jezdce. V tom případě doufám, že to jde dobře. Přesto, už ses rozhodl, jak to uděláš s Tamarou?“ Opět jsem mlčel. Oproti tomu bratr opravdu chytil povídavou a sypal na mě dotazy, úvahy i informace. „Vzdáš se Jezdců, nebo dívky?“

„Vlastně jsem mluvil s Damienem a požádal ho o výjimku,“ přiznal jsem. Oliver se na mě nevěřícně zadíval. Dokonce u toho překvapením otevřel pusu. Vypadal dost komicky. Vzápětí se hlasitě rozesmál.

„To je nějaký vtip, ne?“ Němě jsem zakroutil hlavou a hanbou sklopil oči. Bylo

neomalené žádat vůdce Jezdců o něco takového. „Určitě tě s tím poslal někam, nemám pravdu?“ řekl, když

se vzpamatoval z mé opovážlivosti. „Nejdřív ano, ale nakonec slíbil, že to projedná s ostatními,

vzhledem k tomu, že Tamara není jen obyčejný člověk. Je Fangar, zatraceně silný Fangar, který už teď nemá daleko do Aramatovy síly. Rozhodně bude silnější. Naznačil jsem Damienovi, že by nebylo moc dobré si ji proti sobě poštvat.“

„Nejsi tak vygumovaný, jak vypadáš,“ usmál se nakonec Oliver, když mu to mozek stihl pobrat. „Ale stejně pochybuji, že ti to dovolí. A tvůj vstup mezi Jezdce se blíží. Co nevidět budeš muset volit, co opravdu chceš.

Jinak pro tebe mám ještě jednu bombu. Garlina ten útok tak vytočil, že se rozhodl sem přijet i s celou družinou, takže tu tvá milá bude co nevidět. Měl by ses připravit na to, jak ji přivítáš,“ uchechtl se. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal.

Vzápětí do knihovny vstoupil otec. Vypadal celkem unaveně. Normálně v tuto noční dobu už dávno spal, ale teď ještě ani nebyl v pyžamu.


61/63

Přistoupil ke mně a poplácal mě po zádech. „Jsem na tebe hrdý, synu,“ řekl. Slyšel jsem to od něj poprvé v životě. Celou tu dlouhou dobu jsem na to čekal. A teď, když ten moment přišel, málem jsem nezvládl potlačit slzy dojetí. Konečně mě taky vzal na vědomí a uznal mou celoživotní snahu a píli, která nakonec dospěla k nějakému cíli.

Oliver se na otce vytřeštěně podíval. Chápal kouzlo tohoto okamžiku.

Třeba bychom teď mohli mít vztah jako normální otec se synem. Co na tom, že je na mě otec pyšný za to, že jsem vypálil vesnici plnou nevinných lidí. Nikdy nevěřil, že by o mě Jezdci třeba jen zavadili pohledem, a přesto nastala chvíle, kdy mě chtěli mezi sebe. Už jen kvůli tomuhle pocitu jsem to chtěl udělat.

Když jsme překlenuli tuto rodinnou intimní chvíli, museli jsme se pustit do plánování budoucnosti.

„Garlin se rozhodl přijet a vzít s sebou jak Fangara, tak obě své neteře. Tím je zřejmé, že nestojí o spory, chtěl by to udobřit. Na jejich počest uspořádáme ples, stejně jako předtím oni, a na jeho konci oznámím zasnoubení Lilian a Olivera,“ seznamoval nás otec se situací. Podíval jsem se na bratra, který jen nepřítomně hleděl před sebe. Do teď doufal, že k tomu nedojde.

„Musí to být už tak brzy?“ otázal se Oliver nakonec. „Samozřejmě. Targaross od nás potřebuje záruku míru.

Tobias zařídí, aby Jezdci prozatím přestali útočit.“ „Pochybuji, že mě poslechnou.“ „Tak jinak, plánuje se teď nějaký útok na Targaross,

v dohledné době?“ „Ne,“ odpověděl jsem pravdivě. „To jsem chtěl slyšet. Teď zpět k dalším bodům, které jsem

s vámi chtěl projednat. Bylo by vhodné, kdybychom to tu té Fangarce ukázali v co nejlepším světle. Třeba ji to přesvědčí


62/63

přidat se na naši stranu, opravdu bychom potřebovali někoho silného.“

„Otče, vždyť ty tomuhle vůbec nerozumíš,“ usmál se Oliver.

„Možná nerozumím, ale nemám snad pravdu?“ oba jsme museli přiznat, že ji má.

Přesto jsem Tamaru nemohl nutit k rozhodnutí násilím. Bral jsem proto jako jisté pozitivum, že zatím nepřísahala jim. Rozhodně bych ji ale nevystavil nátlaku z naší strany, když bude chtít zůstat nestranná, tak ať zůstane, i kdyby to znamenalo, že spolu nikdy nebudeme moct... víte co.

„No a poslední věc, tvůj vstupní obřad, Tobiasi, bych nechal až na dobu, kdy targarosští odjedou. Proč jim zbytečně přidělávat starosti tím, že Jezdci mezi sebe přibírají dalšího člena.“ Dnes mu to celkem myslelo, na to, kolik mu bylo let. Sice jsem tak nějak doufal, že by u obřadu mohla být Tamara, přesto jsem musel uznat, že v tomhle má otec pravdu, nemusíme zbytečně šťouchat do vosího hnízda.

„Jenom bych, otče, doplnil tvůj nepochybně skvělý plán. Hrozí nám všem nebezpečí. Nikdo nevíme, ze které strany může přijít, ale měl bys rozmístit část svých strážců do pohraničí kolem dokola celé země. Aby tam s Jezdci někdo byl.“ Otec kývl, Oliver se už ani nesnažil skrývat překvapení. Oba však věděli, že víc jim toho říct ani nemůžu, takže se nenamáhali ptát. Bylo to zbytečné.

„Dobrá, připravím nás na to. Teď už bychom ale opravdu měli jít spát. Zítra nás čeká velmi náročný den.“ Zvedl se a otočil se až ve dveřích. „A hoši, jsem rád, že jste zpátky a v pořádku.“ Bylo to od něj milé. Takhle se nikdy nechoval, ale rozhodně jsem si na tu jeho změnu nemohl stěžovat.

Oliver odešel za svou Adélou a já zůstal obklopený

knihami a whisky. Až teď mě napadlo, kdo nás vlastně ochrání


63/63

před útokem, když většina Jezdců je opilá namol? Nakonec jsem prostě zadoufal, že zdamwolfská odplata dnes nepřijde, a odebral se i se zlatavou kamarádkou v hranaté broušené lahvi do svého pokoje.

Bylo fajn být zase doma. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem tu byl naposledy. Zničeně jsem se natáhl na postel a v mžiku usnul.

10. kapitola tajemství targarossu

Documents