13. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 13. kapitola Iveta Jansová

2/34

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/34

13. Kapitola Nemám tušení, jak jsem se dožil rána. Minimum spánku

a dostatek deprese se na mně rozhodně podepsaly. Ještě že kápě dostatečně skrývá oči, které na člověka prozradí nejvíc.

Na chodbě jsem se potkal s Ondřejem, měli jsme spolu dnes mít hlídku.

„No ty vypadáš, cos dělal v noci?“ smál se. Pak si všiml mého pohledu a jeho úsměv zmizel. „Promiň, kámo. Jde o tu holku?“

Kývl jsem. Stačila zmínka a objevil se přede mnou její obraz. Chvíle, kdy nechápala, co se to děje. Když mě objala... Vzpomínal jsem na každý výraz její tváře, na úsměvy, které rozdávala, na poletující vlasy ve větru, doteky, polibky...

„Tobiasi, vnímej, měl bys začít přivolávat,“ probral mě Ondra.

„Vidíš,“ byl jsem lehce mimo. Zaměřil jsem se tedy na Tristana, nedal jsem tomu tolik, kolik by bylo zapotřebí, takže mu to trvalo snad patnáct minut. Ale nebylo kam spěchat, zatím se nic nedělo.

Když oba Moorliové přiletěli, nasedli jsme a vyrazili. Tris byl zamlklý, skoro ani nepozdravil. Neměl jsem potřebu se bavit, takže mi to vlastně celkem vyhovovalo. Ozval se až po několika hodinách hlídání severní hranice.

Takže jsi to udělal... Sice mě těší, že jsi z toho na dně, přesto to nic nemění na faktu, že jsi dal přednost Jezdcům před Tami.

„Dopadne to dobře, uvidíš,“ odpověděl jsem. Ondřej právě letěl několik desítek metrů ode mě, takže mě neslyšel, nebo se tak aspoň tvářil. Dál nezúčastněně pozoroval krajinu pod sebou a věnoval se vlastním starostem.


4/34

A když ne? Třeba tě už za pár dní nebude chtít vidět. Nepřesvědčíš ji, co bude potom?

„Budu to řešit, až to nastane,“ zašeptal jsem. „Ale nepomáháš mi, Tristane.“

To jsem ani neměl v úmyslu. Stáváš se jedním z nich a já nevím, jak tomu zabránit. Vždycky jsi chtěl to nejlepší pro naši zemi, aspoň jsi to tvrdil, ale přitom jsi byl obyčejný sobec, který toužil po otcově uznání. Kam se poděl ten člověk? Proč teď najednou hrozně myslíš na druhé a neuvědomuješ si, co ztrácíš?

„Uvědom si, co říkáš!“ Pomáhat světu bys mohl i bez plnění stupidních úkolů

a respektování nesmyslných Damienových pravidel. Vždyť tvá koncentrace je mnohem horší teď, než když jsi byl s Tami.

„Neříkej to jméno!“ zaskřípěl jsem. Ale to víš, že budu. Tys Tami ublížil a teď čekáš, že ti

Tami odpustí, jen co uplyne stanovená doba. Ale to se nestane. Víš, jak tvrdohlavá Tami je.

Dělal mi to schválně. Rozhodl se mě týrat a docela se mu to dařilo. Přestal jsem s ním mluvit. Bude to tak snazší.

Celý den se naprosto nic nedělo, což bylo snad ještě

horší, než kdyby se na nás vrhla tlupa hladových vlků. To nekonečné poletování po hranici a dostatek času k přemýšlení. Možná až moc. Co když má Tris pravdu? Třeba se Tama-... prostě ona opravdu rozhodne se mnou už nikdy nepromluvit. Je tu možnost, že se vrátí na Caer Darros, Vítek bude pokračovat ve svých snahách a nakonec mu to i vyjde. Ta představa mě v duchu trhala na kousky. Cítil jsem Tristanovu radost ze své sklíčenosti. Takhle se kamarád nechová, i když se mnou nesouhlasí.

„Je poplach!“ vykřikl najednou Ondřej.


5/34

„Zase? Kde?“ „Na východě – skupinka vlků... zvládnou to bez nás.“ To

mě moc neuklidnilo. I včerejší útok měl být bez problémů a jak to dopadlo. Zdamwolf testoval všechny fronty, to bylo jasné.

„Kolik?“ zeptal jsem se tedy pro jistotu. „Pět,“ odpověděl Jezdec. „Jakub s Patrikem to zvládnou

levou zadní. Aspoň se trochu pobaví.“ Nezbylo mi tedy než mu věřit. Ondřej na tom nebyl s magií tak dobře, aby mi mohl přenášet celý boj jako Damien. Ani se moc nenamáhal s popisem situace. Štvalo mě to. Ještě víc jsem toužil být opravdovým Jezdcem a dostát všech těchto výhod.

„Škoda, že u toho nejsme, mohli jsme si užít srandu a dát těm mrchám co proto,“ posteskl si akorát.

Asi po půlhodině se spokojeně usmál. Na můj němý

dotaz odpověděl: „Tak a je po nich. Bestie,“ ulevil si a poslal z výšky pár desítek metrů k zemi plivanec. „Podle Damiena ti mám dát hlášení, tak tedy: z našich se nikomu nic nestalo, akorát Jakub má nějaký škrábanec, ale to nebude nic, s čím by si zkušený léčitel neporadil.“

Bezvadné. Zítra bychom tedy měli očekávat útok na severu, ačkoli je to naprosto nelogická strana. Protože na severní straně je pouze hranice Targarossu s Moondrorem. Nemohli se tam dostat nepozorovaně, protože naše hlídky byly všude.

„Pokud by tě zajímalo, co se děje na hradě,“ začal pomalu můj druh, „tak bylo další zasedání. Náš král řekl Garlinovi o útoku Zdamwolfu, ten mu samozřejmě nevěřil. Takže došlo k nejhoršímu, dnes večer proběhnou bleskové zásnuby, za tři dny bude svatba. Dokud se naše země nespojí, ten starý kozel nebude spolupracovat.“ Pak se chvíli odmlčel, jako by mi dával příležitost si to všechno pořádně uvědomit.


6/34

Moc to nešlo, myslel jsem na to, co asi dělá Tami. Tohle bych měl přestat dělat. Co nevidět mi všichni ostatní uvidí do hlavy a tohle opravdu není důkaz toho, že mě nijak neovlivňuje.

Potom pokračoval. „Dále náš král, Konrád, nechal zmobilizovat všechny muže v celé zemi. Sami na Zdamwolf stačit nebudeme, potřebujeme i targarosské muže, ovšem zatím musí stačit to, co máme. Mají se shromáždit ve Stormville, kde jim začne trénink.“

Pomalu mi docházelo, co se děje. Otec se rozhodl za tři dny oddat Lilian s mým bratrem a začal mobilizovat armádu. Tolik toho najednou stihl během jednoho dopoledne. Celou dobu se vším otálel a najednou to šlo. Hlavní bylo, že si konečně uvědomil vážnost situace.

Ale Oliver si Lilian vzít nemůže. Nemilují se a navíc, on už svou dívku má. Ačkoli to je mezi nimi podivné, protože jsem ho už několikrát viděl v přítomnosti cizích náhodných známých, které zůstaly na noc. Hlavně v Targarossu.

Musíme té svatbě zabránit. Svůj život si nič, jak chceš, ale ta mladá dívka za to nemůže. Vždyť ani neví, že ho nemiluje.

„Najednou se se mnou bavíš, co?“ neodpustil jsem si rýpnutí. „Kdybych věděl, co udělat, tak to udělám, ale pravda je, že já to nevím. Pravda je, že Targaross na své straně potřebujeme. Nesmí se stát nestrannou zemí.“

Stejně tak by se nám hodila Tamara. – podotkl. „ZMLKNI!“ za řval jsem. „Ne, promiň, Trisi,“ omlouval

jsem se honem, ale už bylo pozdě. Do konce hlídky se mnou nepromluvil. Což bylo ještě pěkných pár hodin.

* „Tami, zlato, co tady děláš?“ vyjekla Viola, když mě

našla. Ani nevím, jestli byla ještě noc nebo už poledne dalšího


7/34

dne. Čas si klidně šel dál, ale můj pojem o něm byl mizerný. „Co se stalo? No tak, na, tady máš, vezmi si můj kapesník. Pojď, nemůžeš tady sedět, projdeme se. Venku je krásné ráno, slunce svítí, uvidíš, bude ti líp.“ Mlela a mlela a já měla pocit, že se mi z jejího štěbetání hlava rozskočí. Popadla mě za ruku a ani nevím, jak, najednou jsem seděla v zahradě na lavičce, přes sebe přehozený zimní kabát z ovčí vlny.

„Ty jo, je celkem zima, nepamatuji tak studené listopady,“ začala a povzbudivě mě objala. „Tak co se stalo, řekni mi to. Vypovídáš se a bude ti líp, uvidíš.“

„Není o čem mluvit, Vio, je konec.“ „Konec? Čeho? Tami, nemohu ti pomoct, když nevím, co

se stalo. Mám zavolat Tobiase? Třeba by nám pomohl.“ Při zvuku jeho jména jsem se rozbrečela, ačkoli mě oči bolestivě pálily a na slzy se už nezmohly.

„Dobře, tak Tobiase...“ Rozklepala jsem se ještě víc. „ne. Dobře, nebudu říkat jeho jméno,“ snažila se. „Co ti udělal? Mám mu jít ublížit?... To bude dobré, děvče, zase se to spraví, každý se někdy pohádá. Ani se není čemu divit. Stává se z něj někdo jiný, dělá věci, které sám nechápe. Ty mu něco vyčteš, on se hájí a hádka je na světě, ale to se zase uklidní...“ snažila se a objala mě.

„Vio, nemůžeš, proboha, mluvit o něčem jiném? Nemám na to sílu.“ Dál se neptala. Pochopila.

„Dobře... Tak o čem bych tak měla mluvit? Asi něco, co ti ho nebude připomínat, nemám pravdu?“ přemýšlela nahlas. Rozčilovala mě. Radši bych se utápěla ve své bolesti někde o samotě. Ale zase na druhou stranu, nestála jsem o to, aby mě našel schoulenou do klubíčka kdokoli jiný a už vůbec ne on.

„Už vím, Vánoce. Budou tu už za měsíc a kousek. Těšíš se na ně? Jak se to vůbec slaví tam u vás?“


8/34

„Vánoce?“ zachraptěla jsem a překvapeně se na ni podívala. Faktem bylo, že tento svátek mi ho nepřipomínal.

„Tak já začnu,“ rozhodla moudře, když viděla mou neschopnost nad tím víc přemýšlet. „U nás je to už několik set let stále stejné. Podle Garlina byly tyto svátky dřív mnohem hezčí, než jak je máte vy, takže se je rozhodl zachovat. Pátého prosince tu opravdu chodí Mikuláš, čert a anděl. Teď za poslední roky už chodíme my, já jako Mikuláš, Lilian se svými blonďatými vlasy nikdo jiný než okřídlený andílek být ani nemůže a Vítek s Matějem nám dělají čerty. Vždycky projedeme okolní vesnice, postrašíme děti a dostanou od nás něco dobrého k snědku. To je jeden z nejkrásnějších zvyků.

Potom tu máme vánoční trhy, každou sobotu po celou dobu adventu, kde můžeš nakoupit dárky pro všechny své blízké, pokud už jsi jim nic nevyrobila. Je to fajn už jen kvůli té atmosféře. Poslouchat sbor, jak zpívá koledy, a u toho popíjet vánoční punč a užívat si s kamarády, které jsme třeba dlouho neviděli.“ Pak se na mě úkosem podívala, jestli ji poslouchám. Překvapivě jsem opravdu vnímala. Líbila se mi představa, kterou mi kamarádka vsunula. Žádné přeplněné obchodní domy plné nervních uhoněných lidí, falešných Santa Clausů a kýčovitých amerických písní.

„Den před Štědrým dnem jdeme obyčejně všichni lovit ryby, aby bylo co na stůl. Sejde se nás tam vždycky fůra. Kdo na rybolov nemá trpělivost nebo zdraví, dostane kapra od těch, kteří mají štěstí a zabere jim větší množství, než sami potřebují. Ještě se nestalo, že by na někoho nezbylo.“ Další krásný zvyk, co dokazoval, jak jsou tu lidé k sobě milí. U nás kdyby někdo náhodou nachytal víc, než sní, vzal by to do mrazáku, co by se dělil, že?

„Teď bych řekla, že jsi mě konečně zase začala poslouchat,“ uznala a moudře se na mě zadívala, jako by


9/34

zkoumala, co se mi honí hlavou. „Mám pokračovat?“ Neměla jsem sílu dál reagovat, takže Viola se rozhodla pokračovat a detailně mi popsala celé nadcházející vánoční svátky. Aspoň na chvíli jsem myslela na něco jiného a uvědomila si, že takové bych je opravdu chtěla zažít. Ovšem museli by tu se mnou být i moji rodiče a bratr. Bez nich jsem si dvacátý čtvrtý prosinec prostě neuměla představit.

Unaveně jsem zívla a Via to pochopila jako pobídku, aby mě dovedla do mého pokoje. Dál si nic nepamatuji, takže jsem nejspíš usnula.

Když jsem večer pracně rozlepila víčka od sebe, v břiše

mi hladem zaškubalo. Těch několik oplatků, původně určených pro Kassey a Trise, mému žaludku pomoci nedokázalo. Seskočila jsem z postele a mátožně se vydala dolů do jídelny.

Všude panoval podivný ruch a mé překvapení bylo o to větší, když se ve velké místnosti plné stolů konala nějaká velká sláva. Všichni ve společenských šatech házeli kolem sebe potutelné úsměvy. Že bych prošvihla, že se koná další ples? Stejně jsem neměla chuť cokoli slavit.

Uprostřed mé otočky čelem vzad najednou povstal Konrád a vyžádal si ticho v sále.

„Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych vás seznámil s jednou milou skutečností. Tímto bych rád, jménem svého syna Olivera, dědice moondrorského trůnu, požádal svého drahého přítele Garlina, krále Targarossu, o ruku jeho neteře, Lilian.“ Zaraženě jsem se vrátila čelem k dění v jídelně. Náš král se nadšeně postavil a s mnoha díky Konrádovu žádost přijal. Lili se blaženě usmívala na svého prince, který si na tváři držel neutrální výraz, který měl do spokojenosti daleko.

Vedle mě se najednou někdo sesunul k zemi. Vyděšeně jsem se podívala na podlahu u křídla dveří a stočená do


10/34

klubíčka tam brečela Adéla. Najednou mi přišla mnohem sympatičtější, než kdy dřív. Taky ji podrazil. Vykašlal se na ni. Nechal ji tu samotnou a šel si za svým cílem. Přes mrtvoly. Přes lásku. Přes city. Pohled na Adélu byl zdrcující, připomínal mi ještě víc, co se stalo mně samotné. Zkopírovala jsem její polohu a skončila na ledové kamenné podlaze vedle plačící dívky.

Celou tu dobu jsem věřila, že si nakonec vybere mě. Že uzná, že to podivné společenství Jezdců si hledí hlavně svých zájmů a jejich existence ve výsledku nikomu nepomáhá. Ale to se nestalo.

Jako bych to přivolala, v chodbě se objevilo devět sešikovaných černých postav v černých pláštích s kápěmi na hlavách. Nepotřebovala jsem se ani podívat pořádně. Poznala bych ho kdekoli. Damien celou skupinu vedl, T... šel poslušně po jeho levici, tedy dál od nás, přesto mi jeho pohled neunikl. Jenom se podíval. Krátce. Jeho vůdce mě prozkoumal mnohem důkladněji. Tohle jsem nechtěla. Skončit na kolenou, utopená v slzách, na očích většině Jezdců. Přesto jsem neměla sílu na to se zvednout a zmizet někde daleko.

Stále by mu ještě stačilo přijít a říct, že si to rozmyslel. Bez řečí bych skočila kolem jeho krku a vše odpustila. Takovou naivní husičku ze mě udělal.

Přesto jsem si pomaličku začínala vytvářet obrannou hráz. Dělala jsem to tak vždycky, když mi někdo ublížil. Neuměla jsem odpouštět, ani se omlouvat. Proto jsem nikdy neměla moc přátel. Nestála jsem o ty pomlouvačné, podlé, zrady schopné rádoby kamarádky, které vás vzápětí za vašimi zády pomluvily. Nechtěla jsem kolem sebe osoby, které mě měly při sobě, kdykoli potřebovaly, ale když já sama měla problém, nikdo neměl čas. Kdo by o ně stál. Nemohla jsem jim


11/34

odpustit, důvěřovat a dělat, jako že se nic nestalo. Společnost němých tváří – psů – mi byla mnohem sympatičtější.

To až tady se všechno změnilo. Já byla jiná. Věděla jsem, že Lili s Violou mě nezradí. Stejná jistota se mě držela ohledně Tobiasových citů ke mně. Všechno tu bylo tak pravé, že by někdo jen těžko mohl lhát a podvádět. Jasně, dost naivní představa. Jenom pomaličku jsem se začínala probouzet ze svého prvotního okouzlení. Lidé jsou všude stejní, není to tím, kde žijí, ale jejich samotnou podstatou.

Každopádně Lili si Olivera nemůže vzít, došlo mi, když jsem se probrala z vlny sebelítosti. Rozhodně ne, dokud bude pod ovlivněním. Zničilo by jim to oběma život. On ji nemiloval, ona sama nevěděla, co cítí.

Musela jsem zakročit, kdo jiný taky. Přesto mi bylo jasné, že v tomhle oblečení do sálu prostě nemůžu. Sílu k tomu dojít nahoru a převléci se jsem v sobě nenašla, takže jsem zůstala sedět vedle zničené Adély a čekala. Místy nebylo jasné, která z nás dvou je víc na dně.

Nesnášela jsem ji, stejně jako ona mě. Neměla jsem chuť ji utěšovat, ani cokoli říkat. Ani žádné souznění, které byste možná čekali, se nedostavilo.

* Když jsme se vrátili na hrad, zjistil jsem, že mi uteklo

další velké jednání. Sakra! Tohle byla má příležitost, chtěl jsem být u toho. Ale prostě to zase nevyšlo. Nemá cenu se z toho hroutit. Je zapotřebí naložit s nastalou situací tak, jak je.

Celou dnešní hlídku jsem se snažil o vytěsnění Tamary z mé mysli. Nemohla mě ovlivňovat v tak důležitou chvíli. Potřeboval jsem se stát Jezdcem a zachránit svou zemi. Deset dní to prostě vydržím a pak bude všechno jako dřív. Své city


12/34

jsem s použitím slabého kouzla odsunul až úplně dozadu a rozhodl se nevypustit je ven, dokud tohle celé nebude za námi. Teď jsem potřeboval klidnou mysl, aby mě nic nemohlo rozptylovat, kdyby přišel útok. Naprostá koncentrace na poslání, asi tak bych to nazval.

Ale zpátky k jednání. Když se po několika úmorných hodinách plkání o ničem konečně dostali k podstatným věcem, byli už unavení a nevrlí, proto se snad ani není čemu divit, že to dopadlo, jak to dopadlo. O nějakém obyčejném příměří nemohla být řeč. Jednomu vadilo to a druhému ono.

Načež Garlinův ministr opět vyrukoval s myšlenkou svatby Lilian a Olivera. Oběma stranám to přišlo jako vítané odlehčení a souhlasily. Tak takhle se, prosím, dneska dělá politika. Dva staří blázni rozhodují o osudech lidí, jako kdyby šlo jen o pěšce v šachové partii. Prostě se jim hodilo oddechové téma typu: uděláme dětem svatbu, a nenašel se nikdo, kdo by něco namítal.

„Večer se koná zásnubní hostina, zítra se budou řešit věci plynoucí ze spojení našich dvou zemí a popozítří bude svatba. Tipuji, že věci jako svatební šaty a hostina vás moc nezajímají, ačkoli se na zasedání řešilo především tohle,“ upozornil nás Michael lehce otráveně. Ani se mu nedivím, nikoho by nebavilo řešit takové hlouposti. Nikoho, krom dvou hlav států, na jejichž rozhodnutích závisely životy. S Ondřejem jsme se na sebe pobaveně usmáli. Náš druh musel během schůze obou králů evidentně hrozně trpět.

Na dveře knihovny, ve které jsme se právě nacházeli, kdosi zaklepal a vzápětí vstoupil můj bratr. Oba Jezdci se okamžitě vytratili. Oliver unaveně dopadl do svého křesla poblíž lahve whisky a pořádně si nalil. Nezapomněl při tom ani na mě a přeplněnou sklenku mi podal.


13/34

„Tak, a jsme v háji, Tobiasi. Nestihneme to. Kdyby bylo víc času, tak možná, ale teď podporu Targarossu potřebujeme za každou cenu. Musím se obětovat. Už jsem o tom mluvil s Adélou. Brečela. Bylo mi jí líto. Asi ji mám vážně rád.“ Takhle otevřené přiznání na mě bylo až příliš. Bratr se se mnou o citech moc často nebavil. Nevěděl jsem, co říct. Nebyla jiná cesta. Leda zabít Garlina. Ale otázkou bylo, koho by postavili na jeho místo? A nedošlo by někomu náhodou, že král neměl srdeční slabost, ale někdo mu do hrobu pomohl? Rizika byla velká. Proti tomu svatba dvou lidí, kteří k sobě nic necítí, mohla způsobit minimální problémy.

„Mám z toho strach, bratře. Všechno to jde do háje. Ty jsi musel opustit Tamaru, rozhádal ses s Tristanem, já se mám ženit s někým, koho ani neznám, protože je celou dobu pod mým vlivem. Co se to děje? Vždyť takovou budoucnost jsme si nenaplánovali.“

„Laskavě mi přestaň studovat auru, nic ti do mých věcí není!“ obořil jsem se na něj. Je to neslušné.

„Proboha, Tobiasi, vím, že jsi nešťastný, i když se schováváš za masku ignorace. Ale tohle bych viděl, i kdyby mě nadání číst aury nepotkalo ani z dálky.

Musím vědět, jestli to za to stojí. Zničíme si životy jen proto, aby byla naplněna nějaká vize? Co když útok nehrozí? Co když to na tebe Damien celé jen nahrál, aby tě získal na svou stranu? Třeba chce on sám ovládnout svět a k tomu potřebuje dostatek nohsledů. Jakmile k nim vstoupíš, budeš jim muset být věrný, ať budou jednat jakkoli. O tohle stojíš? O tohle stojíme?“

„Zmlkni. Jestli jsi mi přišel něco vyčítat, tak zase klidně odejdi. Ty útoky byly pravé!“

„A jak to víš? U žádného z nich jsi nebyl,“ připomněl mi. Za jiných okolností by se mu možná povedlo zasít semínko


14/34

nedůvěry. Ale právě teď jsem vsadil všechno na Damiena, nebyla cesta zpátky. Nemohl jsem pochybovat.

„Laskavě se o mě nestarej, Olivere.“ „Nevyháněj všechny ze svého života. Snad nechceš

nakonec zůstat úplně sám? Bez Tristana, Tamary i rodiny.“ Nechtěl jsem ho poslouchat. Hlavně proto, že měl prostě

pravdu. Ve všem. Kdyby se Damien po mé přísaze jen tak rozhodl, že se

chce stát pánem kontinentu, nepochybně by se mu to podařilo, protože Jezdci jsou neporazitelní. Ale že by tak spěchal, abych k němu vstoupil dřív, než země shromáždí armády, se mi nezdálo. Nevím proč, ale věřil jsem mu. Nikdy by nezradil Moondror, to bylo hlavní.

Ovšem postranní hlásek v mé hlavě, který se nápadně podobal Tristanovi, se ozval: Nezradil? Třeba ho chce zachránit tím, že se ujme vlády. Podívej se, jak to tu vede ten starý blázen, tvůj otec. Pokud to takhle půjde dál, celá země skončí v troskách. Když hrozí válka, každý musí bojovat a ne že se nejdřív bude smlouvat o nějaké svatbě.

„Olivere, pojď, jdeme,“ řekl jsem a vyrazil i s bratrem najít otce. Garlin nám musí pomoct i bez nějakých smluv. Vždyť jde i o jeho zemi, o jeho budoucnost.

Konrád dle očekávání byl ve své pracovně, kde spolu

s pár svými ministry vymýšlel podmínky svatební smlouvy. Druhý král dělal někde na hradě nepochybně to samé.

Jen co nás spatřil, rezolutně zakroutil hlavou, čímž chtěl dát najevo, že na naše výmysly rozhodně nemá čas. Ostatně jako vždycky. Už jsem se nadechoval, abych mu aspoň řekl, proč jsme tu, když mě předběhl.

„Chlapci, je mi jasné, že nejste spokojeni s tím, co se tu teď děje, ale věřte mi, lepší příležitost k uzavření míru jsme


15/34

ještě neměli. Bude to výhodné pro obě země a navíc nám pomohou v bitvě se Zdamwolfem.“

„Navíc?“ nechápal jsem. Takže bitva je jenom okrajová výhoda? Celé tohle má tedy vyšší cíl? „Chceš říct, že Olivera poženeš do sňatku jen tak pro nic za nic?“

Teď se zase rozčílil otec. Kostnatou rukou pevně sevřel opěrku svého křesla, aby se uklidnil. „Nebudu ti tu vykládat, jak moc je pro nás spojení obou zemí důležité. Měl bys mít rozum. Starej se o to, aby ses stal Jezdcem, a ostatní nechej na nás, lidech s rozumem. Tady ti hrubá síla nepomůže, už je rozhodnuto.“

Zůstal jsem stát na místě. Teď mi vlastně nepřímo řekl, že na tom s myšlením nejsem kdovíjak a jediné, co umím, je bojovat. Ale vždyť mě k tomu celý život vedl, že jenom opravdový bojovník v jeho očích za něco stojí.

„Chceš mi i ty, Olivere, něco sdělit?“ otočil se otec ještě na druhého syna, aby snad předešel následným obviněním, že mu nedal šanci. Zároveň tak ukázal, že se mnou už pro dnešek skončil. Ten tupec, který je nějakým nedopatřením mým bratrem, však jen zakroutil hlavou. Neřekl ani ň na svou obranu. Jako by mu to najednou bylo jedno.

„Promiň, já nemohl,“ vypálil, když jsme vyšli

z pracovny. „Všiml jsem si,“ utrousil jsem naštvaně. Takhle prohraný

boj jsem ještě nezažil. Netuším, čím to bylo, že mě najednou nenapadala žádná slova, kterými otci odpovědět. Jako bych to ani nebyl já. Nikdy dřív bych se nenechal takhle urazit. Nikdy.

„Asi to bude nejsnazší, když si ji vezmu. Třeba to pochopí a nechá mě i potom vídat se s Adélou.“

„Pochopí? Vždyť ji vůbec neznáš. Je to mladá holka, které je sotva patnáct. Stojí o prince na bílém koni, který jí


16/34

bude věrný do skonání světa, což mimochodem může být už hodně brzy. Rozhodně ti to nebude tolerovat.“

„To nemá cenu, Tobiasi, prostě to vyřešíme, až to nastane. Já se za tři dny ožením a ty se potom staneš Jezdcem, nic víc. Hlavní výhodou toho bude, že jakmile se dostanu na trůn, staří králové ustoupí a budeme moci vládnout po našem. Dobře a spravedlivě.“

Ty jeho ideály by mě bývaly rozesmály, kdyby mé emoce nebyly kouzlem silně omezeny. Vždyť je to slaboch. Jak může někdo jako on vládnout? Po boku stále ještě skoro dítěte? To přeci nejde. Ale sám jsem jinou cestu neviděl. Možná to bylo celou tou věcí s Tamarou. I přes zákaz jsem na ni aspoň nějakým postranním smyslem myslel. Dalo mi spoustu práce bojovat s magií ve své hlavě a srdcem rozervaným na kusy. Její reakce byla nečekaná. Jako ostatně cokoli, co kdy udělala. Nebylo se tedy ani čemu divit.

NE! Dost. Musím si uchovat zdravé myšlení. A tahle cesta k tomu rozhodně nevedla. Zanechal jsem Olivera jeho vnitřnímu boji a vydal se najít Damiena. To, co jsem teď potřeboval, byl extrémně náročný souboj mečem, který mi mohl nabídnout jedině on. Jenom můj vůdce byl tak dobrý bojovník, že byl schopen zaměstnat mou mysl na sto procent.

Mou výzvu na cvičný souboj přijal s nadšením, i on se

potřeboval odreagovat. Vyběhli jsme na cvičiště a začali. Nevím, jestli mě šetřil nebo se mi to jenom zdálo, ale ani jednou se nedostal do vítězné pozice.

Lil z nás pot a přesto jsme ani po dvou hodinách nepřetržitého boje neměli dost. Zbraně řinčely, čímž přilákaly pozornost několika dalších Jezdců, kteří právě měli volno od hlídky a nenapadlo je nic lepšího, než nás pozorovat. Vytvořili dva týmy a každý povzbuzoval někoho jiného. Většina jich


17/34

byla na straně vůdce, jenom Ondřej s Filipem zůstali nestranní, lehce přiklonění mé osobě. Nevadilo mi to.

Ruka s mečem se mi začínala lehce třást, potřeboval jsem pauzu. Mávl jsem proto na Damiena a on přikývl. Nebyla na něm vidět žádná únava, přesto už toho musel mít taky dost. Téměř nespal, stále létal na hlídce nebo na hradě plánoval obranu, zjišťoval od špehů novinky – mimochodem, nic se nedověděl – a měl na práci další spoustu věcí, o kterých jsme my, obyčejní lidé, nic nevěděli a snad to bylo i nad naše chápání.

Vlastně mě i překvapilo, že kvůli tréninku s jedním ze svých Jezdců zrušil několik schůzek s léčiteli a mágy a kontrolu raněného Davida odložil na později. Určitě si potřeboval odpočinout. Celý život obětoval práci.

Rychle jsem se napil, otřel do ručníku zpocený obličej a byl schopen pokračovat. Damien bez varování vyrazil kupředu. Jeho útok nebyl problém odrazit, šlo spíš o zkoušku, jestli jsem připraven.

„Copak nejsi k unavení?“ vykřikl jsem. „Kdyby mě unavil jeden budoucí Jezdec, byl bych hodně

špatný vůdce a ochránce své země,“ usmál se. „Ondřeji, pojď Tobiasovi pomoci,“ zavolal k ostatním. Jmenovaný byl během vteřiny po mém boku a vyrazil proti Damienovi. Ten jen v klidu zahodil meč a vytáhl ze svého pláště dvě dlouhé dýky. Všichni jsme bojovali naplno a přesto stále nebylo vítěze.

Zarazil nás až sluha, který přišel oznámit, že zásnubní hostina začne už za chvíli. Trénink tedy skončil nerozhodně. I když mi bylo jasné, že kdybych se postavil proti Ondřejovi, nevydržel by ani minutu. Damien ho nepochybně šetřil. Otázkou bylo, jestli stejně přistupoval i ke mně?

Stihli jsme jen krátkou sprchu a poslušně sešikovaní vyrazili na to divadlo. Komedii i tragédii v jednom.


18/34

U rozevřených křídel dveří od jídelny jsem si všiml dvou dívek sedících na zemi. Jediný pohled stačil a už jsem věděl, že ho nikdy nevymažu z paměti. Nemohl jsem ji spatřit podruhé ve stejné situaci. Má hlava se poslušně navrátila na své místo a oči zíraly do prázdna před sebe.

Zničenou, úplně na dně, takhle jsem ji vidět nechtěl. Doufal jsem, že bude naštvaná, protivná, nepromluví se mnou a nechá mě plazit se jí u nohou. Tohle jsem vážně nechtěl.

Damien šel klidně dál, takže jsem ho napodobil a snažil se uklidnit rozbouřené emoce. Musel jsem využít další dávky magie, abych to zvládl. Za chvíli na tom budu závislý.

Šli jsme pozdě. Otec už zasnoubení nejspíš oznámil, protože se ze všech stran ozývaly nadšené gratulace. Kdo ví, nakolik bylo to nadšení hrané a nakolik opravdové.

Lili šťastně skočila Oliverovi kolem krku, protože jí právě navlékl zásnubní prsten naší matky. Ten, který chtěl jednou věnovat Adéle, která se právě zhroutila za zdí této místnosti. Takhle to přeci nemělo být.

Potom začala hrát hudba, páry se vydaly tančit a my se obezřetně rozmístili po místnosti, aby nám neunikl žádný rozhovor, rychlý pohyb za okny, prostě nic.

Jestli byl Damien nervózní, nedal to na sobě znát, ale útok čekal každou chvíli, to bylo jasné už jen z jeho rozmístění stráží.

Přesto se vůbec nic nestalo. Po nějaké době začalo kouzlo slábnout a mě zase začaly přepadat myšlenky, jestli za zdí vedle dveří stále sedí jedna zhroucená černovláska, za jejíž bolest jsem mohl jen já sám.

Na rameno mi z ničeho nic poklepal Oliver. Ve tváři neutrální výraz, přece jen však spokojenější, než jak jsem ho zastihl dopoledne. Rozhodně za to mohla spousta whisky, kterou již stihl vypít.


19/34

„Tobiasi, bráško, potřebuji si s tebou soukromě promluvit, pojď se mnou na chodbu, prosím,“ začal velice mile. Byl bych ho býval vyslyšel, ale chodbě jsem se chtěl vyhnout za každou cenu. Nebylo to tam pro mě bezpečné.

„Nemůžeme to vyřešit tady?“ zeptal jsem se a vyhýbal se pohledu na dveře.

„Vlastně můžeme. Není to nic tajného,“ rozhodl, ale tajemně se kolem sebe rozhlédl. „Chtěl bych tě požádat, jestli bys mi nešel za svědka. Budu se totiž ženit,“ dostalo se mi poučení a rukou mě v přátelském gestu objal kolem ramen. Rozhodně byl opilý.

„M ěl by ses krotit s tou whisky, nebo zažiješ hodně zlé ráno,“ upozornil jsem ho. Jenom mávl rukou a natáhl se k číšníkovi pro sklenici vína.

„Lepší?“ zeptal se vesele. Zmohl jsem se na pouhé pokrčení rameny. „Tak co, odsvědčíš mi tu svatbu? Pro klid duše celé země.“

„Sice s tím nesouhlasím, ale jsi můj bratr a je samozřejmé, že u takové příležitosti budu stát po tvém boku.“ Jeho ruka mě nadšeně poplácala a následně do sebe vyklopil celou sklenici rudého moku. Ráno ho nechci vidět.

* Ze sálu vycházely a vcházely desítky lidí, ovšem nikdo,

koho bych znala. Až po neskutečně dlouhé době se objevila Lilian. Nejdřív si nás nevšimla a proběhla směrem k toaletám, ale pak se najednou zarazila a otočila na patě.

„Ach, Tami, mluvila jsem s Violou, je mi to tak líto.“ Doběhla ke mně a nějak jsem se dostala do jejího objetí. Možná by mě ta lítost, o kterou jsem snad ani nestála, dojala, ale slzy došly, naštěstí, takže jsem jen čekala, než mě pustí.


20/34

Opravdu bylo tak zřejmé, že mě nechal? Viole jsem o tom neřekla ani slovo, co si pamatuji.

„Nechci to řešit, prosím, Lili.“ Pochopila. „Koukám, že jsi zasnoubená,“ pokusila jsem se usmát a podívala se na její prsteníček, kde se náležitě blýskal velký drahý kámen.

„Nevím, jestli je vhodná doba mluvit o zasnoubení, teď když...“

„Ne, to je v pořádku,“ ujistila jsem ji. Měla jsem ráda její hlas, aniž o tom věděla, uměla uklidňovat lidi. Nevím, podle čeho se tu vybírají povolání, ale rozhodně by byla skvělá léčitelka.

„Tak pojď někam jinam, přece to nebudeme řešit tady. V sále je určitě spousta osamělých stolečků,“ navrhla.

„A taky spousta zvědavých uší v černých pláštích,“ ujistila jsem ji. „Promiň, ale na někoho tu čekám.“

„Na koho?“ vyhrkla a vzápětí si uvědomila, že by se vlastně neměla tak ptát, a udělala na mě kajícný obličej.

„Na tvého snoubence,“ přiznala jsem. Překvapeně vykulila oči, ale nahlas už se nezeptala.

„Něco se děje, viď?“ zeptala se po chvíli mlčení. Podívala jsem se po Adéle a zvedla se. Čím míň lidí nás uslyší, tím lépe, a odvedla jsem kamarádku ke schodům, které byly přímo naproti vchodu do sálu. Nebylo to nejpohodlnější sezení, ale lepší než ledová kamenná podlaha.

„Nejsem si jistá, co všechno ti můžu říct. I proto potřebuji nejdřív mluvit s Oliverem. Jistě ti to potom všechno poví sám. Po pravdě z té svatby nejsem nadšená. Takový závazek má být z lásky a ne proto, že se nějací králové rozhodnou, že by to bylo fajn. Oběma zemím hrozí nebezpečí a je zapotřebí svolat vojsko a ne řešit vdavky, promiň, Lil.“


21/34

Překvapeně se na mě podívala. Její obličej pomalu měnil nálady. Byla tak čitelná. Nechápala, pak myslela, že jde o vtip, a až na konec jí pomalu docházelo, že to opravu myslím vážně.

„Vadí ti to kvůli Tobiasovi? On tě nechal a teď nepřeješ lásku nikomu? My se s Oliverem milujeme!“ zakřičela. Adéla sebou na zemi trhla, rozhodně nesouhlasila. Bylo jen otázkou času, než po Lilian vyletí a začne jí rvát vlasy.

Pak se blondýnka rozbrečela. Další ples v slzách. Řasenka se jí pomalu roztékala po tvářích a špinavé slzy ničily nádherné zlaté šaty, které si na svůj zásnubní večírek vzala. Opět mi došlo, že je to stále jen patnáctiletá holka, která se právě ocitla v pubertě a měla by řešit jiné věci, než vládu nad dvěma zeměmi a svého přítele, který ji tajně ovlivňuje. Doplním ještě, že jí zabili rodiče a jediný její příbuzný je krom sestry bláznivý král. To by stačilo k malému rupnutí nervů několikanásobně.

„A to jsem chtěla, abys mi šla za svědka, Tami. Já za to přeci nemůžu, co on udělal, tak proč to mám odnášet já? Proč mi všichni chcete zkazit tak významný den?“

„Ale to není kvůli... němu. Lili, prosím, věř mi. Promluv si, prosím, s Oliverem a jestli i poté budeš trvat na svatbě, ráda ti za svědka půjdu, i když by tahle role náležela spíš Viole, nemyslíš?“

Trvalo, než odpověděla. „Dobře. Promluvím si s ním. Jinak, raději bych chtěla tebe. Viola je má sestra, ale ne nejlepší kamarádka. Máme odlišné názory na spoustu věcí, ačkoli proti té svatbě nic nemá, na rozdíl od tebe.“ Byla jsem zmatená, myslela jsem, že jsou sestry i nejlepší kamarádky zároveň. Samozřejmě mě potěšilo, že do té pozice jmenovala mě. Ale zase tolik společného času jsme podle mého názoru spolu nestrávily, abych měla právo na takový titul.


22/34

„A co nějaká jiná kamarádka?“ napadlo mě. Přece jen jediné, po čem jsem toužila, bylo zavřít se v Caer Darossu v kruhové věži a studovat magii. Daleko od lidí a společenských akcí plných lásky.

„M ěla jsem jich pár, ale kvůli těm černým zrůdám jsi mi zbyla jen ty a Viola. O Moniku jsem přišla před dvěma lety, o Dianu letos v létě.“ Nanovo se rozbrečela a já neměla čím ji utěšit. Jediná věc, ke které se upnula, tedy ke svatbě, jí moc štěstí také nepřinese. Nechápala jsem, jak tu lidé mohou být šťastní. Jak jsem si mohla myslet, že je tu svět lepší, spokojenější? Lili přišla o rodiče, kamarádky, její snoubenec si ji bere jenom kvůli záchraně své země a ještě je ovládána kouzlem, které hýbe jejími emocemi místo ní. A já si tu na něco stěžuji? Musela jsem se usmát nad vlastní ubohostí.

S tím musel být konec. Rozhodla jsem se ho prostě ignorovat. Uzavřít se proti němu, jako jsem to dělala vždycky, aby to tak nebolelo.

Najednou jsem se sama na sebe rozzlobila. Přece tu nebudu jak trubka sedět a čekat, než se Oliver náhodou rozhodne vyjít ven. To vážně ne.

Zvedla jsem se a vyrazila do jídelny. Za těch pár kroků jsem si akorát stihla shrábnout vlasy do culíku a svázat ho černou gumičkou, kterou nosím neustále na ruce jako náramek. Moc elegance mi to nedodalo a nevhodné oblečení spojené s zarudlýma, vybrečenýma očima jistě ještě přidalo na nevhodnosti mého bytí v této místnosti, ale ve mně se něco zlomilo. Jsem Fangar, každý tu ze mě má strach, mám moc, po které všichni touží, nemůžu se schovávat a nechat po sobě šlapat jedním rádoby Jezdcem.

Můj nástup do sálu připomínal příchod Popelky. Hudba přestala hrát, hlasy utichly a desítky očí se upřely ke dveřím,


23/34

aby zjistily, kdo se to opovážil narušit zásnubní večírek. Viola s Lukem zírali vyloženě vyděšeně s jídlem na půli cesty do úst.

Najít blonďatou Oliverovu hlavu nebylo těžké, zvlášť, když stál vedle něj, k němuž mě oči táhly tak nějak automaticky.

Když už do boje, tak do něj skočit rovnýma nohama. Vyrazila jsem rovnou k bratrské dvojici a ignorovala nechápavé pohledy ostatních. Viola právě přemýšlela, jestli mě má jít zarazit, nebo zda by tím riskovala život. Nakonec to za ni vyřešil Luke, který ji chytil za ruku a zadržel.

„Potřebuji s tebou mluvit,“ prohlásila jsem k těm dvěma. T... se překvapeně podíval, nepochybně myslel, že mluvím s ním. V první chvíli nevěděl, jak zareagovat. Významně jsem přesunula pohled k Oliverovi.

„M ůžeš se mnou jít ven?“ Blonďák se na mě zděšeně podíval, avšak přikývl. Na jeho bratra jsem už ani nepohlédla, přijala rámě překvapeného novopečeného snoubence a vyšla s ním ven.

V chodbě mi neunikl jeho roztěkaný pohled mezi Lilian a Adélou, nicméně pokračoval v chůzi.

„Tak povídej, Tami, co jsem zase provedl? Na svou obranu musím říct, že já jsem v té svatbě nevinně. Nenaplánoval jsem ji, jen se z ní nelze vykroutit,“ snažil se hned ze začátku.

„Jen tě prosím, neříkej mi, že jsi v něčem nevinně, to si tu nalhávat nebudeme. I kdyby bylo nakrásně možné, že tu svatbu už zarazit nejde, nemůžeš prostě čekat, že tě nechám vzít si ji za ženu, když je pod kouzlem. To prostě nejde. Nevím, jestli tu na to je nějaký zákon, ale jestli není, tak by měl. Takové rozhodnutí snad musí být učiněno dobrovolně, ne?“


24/34

„Zkrať to, prosím, myslím, že jsem toho vypil až moc a nejsem schopen se soustředit na nějaké sáhodlouhé řečnění. Co po mně chceš?“

„Přiznáš se Lili, žes ji očaroval, a kouzlo zrušíš. Jestli se rozhodne vzít si tě, pro záchranu země, ze svobodné vůle, tak ať se tak stane. Ale jinak to prostě udělám za tebe a všechno jí řeknu.“

„To neuděláš,“ oznámil mi prostě. „Nemůžeš mi v tom zabránit,“ rozhodla jsem se.

„Olivere, tak buď chlap a udělej to sám. Ona si zaslouží vědět pravdu.“ Pozoroval mě velmi klidným pohledem a bylo vidět, jak se snaží přemýšlet, jaké důsledky by mohlo mít oznámení pravdy jeho snoubence.

„Asi máš pravdu, ale co když se rozhodne to neudělat? Nevzít si mě? Nezachránit nás?“ dostal ze sebe po notné chvíli. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu, skousla si ret a rozhlédla se po ostatních lidech na chodbě. Všude samé zamilované dvojice. Sakra. Tohle jsem nepotřebovala vidět. Rychle jsem se opět soustředila na Olivera.

„Jenom na spojenectví s Targarossem to nestojí, co si budeme nalhávat. Moondror jste schopni velmi dobře ubránit sami. Jediné, čeho se bojíte, je, že Zdamwolf obsadí Targaross a pak půjdou společně proti vám, což se taky klidně může stát. Proto si je tak moc chcete pojistit, nemám pravdu?“ Pravdou však bylo, že všechno, co jsem právě řekla, mi došlo až ve chvíli, kdy ta slova opustila má ústa. O to tady celou dobu šlo! To poznání mnou otřáslo.

„Víš co, moc nad tím nepřemýšlej, ono bys ještě něco chytrého mohla vymyslet a to by nebylo moc dobré. Já slibuji, že si s Lilian promluvím, teď hned, a odvolám to kouzlo, klidně si to pak můžeš zkontrolovat. Stačí?“ Kývla jsem. Evidentně se mu ulevilo. Omluvil se a vrátil se do jídelny,


25/34

odkud se vytratil i s Lili, která ho už netrpělivě vyhlížela. Nikomu to nepřišlo podezřelé. Prostě jen snoubenci chtěli být chvíli o samotě.

Trvalo dvě hodiny, než Oliver opustil Liliinu komnatu.

Nechtěla jsem čekat přede dveřmi, ale nohy mě tam nervozitou samy dovedly. Posadila jsem se na malé kožené křesílko, které stálo na chodbě v patře, a bavila se pozorováním stráží. Nic moc zábava, vezmu-li v úvahu, že se celou dobu ani nehnuli, maximálně mrkli jeden na druhého. Asi jsem je znervózňovala.

Oliver konečně vyšel ven. Tvářil se unaveně, zničeně, přesto však jaksi smířeně. Pokynul mi hlavou, abych šla dál, a sám zmizel v tmavé chodbě hradu.

„Lil?“ nakoukla jsem dovnitř. Seděla ubrečená na posteli. „TY! Proč jsi mi nic neřekla? Celou tu dobu jsi to

věděla!“ vykřikla. Proti takovému obvinění se nešlo bránit, zvlášť, když bylo pravdivé. Jako kamarádka jsem jí to měla říct a kouzlo zrušit sama. Nestojím za nic.

„Promiň,“ na nic víc jsem se nezmohla. Pouze kajícně sklopit pohled a pozorovat vzorec na koberci.

„Jak jsi jen mohla? Moje jediná kamarádka. Nikdy bych nečekala, že mě právě ty zradíš,“ nanovo se rozplakala. Nevěděla jsem, jestli mám právo jít ji obejmout. Takže jsem jen zůstala stát přede dveřmi.

„Promiň, vážně mě to mrzí,“ hlesla jsem znovu. Vyčítavě se na mě podívala. Stále při tom nechápavě kroutila hlavou a z očí se jí řinuly slzy. Vypadala tak opuštěná. Měla neskutečně těžký život ve srovnání s tím mým, bylo mi jí líto.

„Jak jsi jen mohla? Nechala bys mě se za něj provdat?“ „To nikdy! Lil, já prostě nemohla, ani nevím, proč jsem ti

nic neřekla, ale věř mi, strašně mě to mrzí. Připadám si hrozně a pochopím, jestli mě už nikdy nebudeš chtít vidět.“ Ml čela.


26/34

Evidentně o tom přemýšlela. Vůbec mi za celou dobu nedošlo, co jsem provedla, když jsem jí neřekla pravdu.

Sama sebe jsem proklínala. Bolelo to. Přišla jsem o T... prostě o něj, a teď hrozila ztráta i mé nejlepší kamarádky.

„Zvládla bys to kouzlo, které zruší všechnu magii, která na mě kdy působila?“ zeptala se nakonec. Nezbylo mi než přikývnout. Sice jsem to nezkoušela na nikom jiném, než sama na sobě, ale nebude v tom moc velký rozdíl. „Už mu nevěřím,“ dodala.

Lili ke mně bez řečí přistoupila a čekala, než jí položím ruce na spánky a zbavím ji veškerého kouzla. Mít své schopnosti delší dobu, třeba bych i poznala, jestli bylo co rušit, nebo šlo jenom o kontrolu prázdného prostoru po Oliverovu zásahu. Stejně tak jsem nepoznala, jestli mě T... ovlivnil někdy jindy krom toho prvního večera, nebo ne.

V tuto chvíli mi více než když jindy bylo líto, že jsem s Aramatem mohla strávit jen tak krátký čas.

Pak mi to došlo. Vždyť jsme v Moondroru. Můj děda je někde tady, musím ho najít, potřebuji od něho ještě spousty odpovědí. Ale proč mě nevyhledal on sám?

„Tami, je ti dobře?“ ozvala se najednou opatrně Lili. „Ne, vlastně jo. Někde tady je Aramat, musím ho najít.“ „Pomůžu ti,“ rozhodla se. „Aspoň přijdu na jiné

myšlenky a rozhodnu se, co dál dělat.“ „Jak, co dál dělat?“ „Moondror potřebuje naši pomoc, stejně jako je

Targaross závislý na nich. Možná bych na tu svatbu měla přece jen přistoupit. Pro dobro obou zemí a ochranu našich lidí. Bylo by to tak nejlepší. Oliver není špatný, on jen... chce se zbavit starých králů a vládnout místo nich. Bude to pro všechny lepší.“ Ačkoli jí tohle všechno určitě nabulíkoval náš milý


27/34

blonďáček, bylo jasné, že omámená kouzlem není. Prostě byla tak důvěřivá už od přírody.

„Kv ůli tomu si ho ale nemusíš brát!“ nechápala jsem. Asi mě moc ovlivnil můj dosavadní život v normálním světě, kde spousta lidí žila spolu jen tak na hromádce, bez svatby, a kde se každý druhý oddaný pár rozváděl. Když už se lidé brali, mělo to být zpečetění jejich lásky.

„Jenže jinak to nejde. Musím si to promyslet.“ „Dobrá, a teď bych si dala film a tunu popcornu. Ale

vzhledem k tomu, že tu nic takového nenajdeme, nevím, jak jinak tu vyřešit depresi.“

„Sice nevím, co je to popcorn, ale filmy tu známe. Dokonce tu máme biograf. Tedy v Caer Darossu,“ posteskla si.

„Vážně?“ vykulila jsem překvapeně oči. „Nejsme zase tak předpotopní. Tvůj dědeček nám sem

přece jen přinesl spoustu věcí.“ „Musíme ho najít, Lilian,“ řekla jsem a zvedla se ze

židličky, kam jsem se mezitím usadila. „Jen si zase pěkně sedni,“ rozhodla se, vyskočila

a zatlačila mě zpátky do židle. „A počkej tady. Aramata najdeme zítra. Teď je už spousta hodin, musíme jít spát, rozhodně ne bloudit po cizím hradě.“ Já vím, že Lilian byla vždycky ta moudřejší. Ale já věděla jistě, že teď prostě neusnu. Potřebovala jsem až do vyčerpání něco dělat. Cokoli.

„Obávám se, že nebudu moct usnout.“ „Já taky ne. Pojď. Najdeme tu biograf. Na každém hradě

je. Navíc, podle mých informací, Aramat nejdřív patřil k Moondroru. Určitě jim přinesl promítačku, stejně jako nám.“ Vážně jsem měla nedostatky ve zdejší historii. Nebyl ale čas na hlubší zamyšlení. Lilian nutně potřebovala nějakou činnost, takže mě chytla za ruku a táhla ven.


28/34

Než mi došlo, co to dělá, snažila se ze strážců vytáhnout, kde tu mají biograf, neboli kino.

„Velmi rád bych vám pomohl, slečno, ale obávám se, že na biograf je už pozdě, a asi by nebylo vhodné, aby se dámy, jako jste vy, v noci toulaly po našem hradě. Není to bezpečné.“

„Klidn ě nás můžete doprovodit a dbát tak o naši bezpečnost,“ navrhla jsem. Přít se se strážcem bylo vážně to poslední, na co jsem měla náladu.

„Stefan vám obstará někoho, kdo zvládne pustit film,“ rozhodl se jeden z nich nakonec, načež druhý zmizel kdesi v chodbách.

„To je skvělé, jsme vám zavázány,“ zašvitořila Lilian mile a nikdo by neřekl, že ještě před pár minutami vyplakala řeku slz. „Tak, a teď, Tami, ten tvůj paprikon. Ale nejdřív mi musíš říct, co to je.“

„Není to paprikon, ale popcorn,“ opravila jsem ji a i přes veškerou depresi se pousmála. „Je to vlastně pražená kukuřice.“

Lili se ve tváři mihlo poznání. „To znám, pojď, zkusím přemluvit kuchaře. Pane, mohl byste za námi poslat Stefana do kuchyně?“ otočila se ke strážci. Ten jen přikývl a my už hnaly ke schodům, jako by nám mělo jít o život.

Kuchařka byla postarší dáma kyprých tvarů, která

nevypadala nadšeně, když jsme ji táhly z postele právě ve chvíli, kdy zalehla. Měla za sebou už druhou náročnou hostinu, přesto, když viděla naše zubožené výrazy, rozhodla se pomoci nám zahnat depresi jídlem a upražit nám kukuřici.

Čekaly jsme s Lili na chodbě, když se tam objevila Viola s Lukem, kteří právě konečně odcházeli z jídelny z oslav. Šli trochu mátožným krokem a jeden druhého podpírali. Vlastně se nebylo čemu divit, že oba pili.


29/34

Via zapíjela žal po Matějovi, Luke si prostě užíval výlet se vším všudy.

„Jé, ahoj, vy dvě. Co tu děláte?“ zvolal kamarád a vyběhl k nám. Vzápětí zakopl o vlastní nohy a kdyby ho Lili nechytila, skončil by na zemi.

„Dávej pozor,“ usmála se Viola. „Ale taky by mě zajímalo, na co tu vy dvě můžete čekat. Snad vás nepřekvapil hlad?“

„To spíš chuť na Tamařin paprikon,“ poučovala Lili a znásilněný název popcornu už asi zůstane.

„Na koho?“ zvolali oba jednohlasně. „Praženou kukuřici,“ dostala jsem je do obrazu. „Bezva, počkáme tu s vámi,“ rozhodl Luke. „Pak jdeme najít biograf a podívat se na film.“ „Úžasný nápad, rozhodně se musíme přidat, že jo,

Luku?“ vyskočila nadšeně Viola. Při dopadu se nebezpečně zakymácela, ale nakonec rovnováhu našla. Mě s Lilian to rozesmálo. Bylo to fajn, chvíli myslet na něco jiného.

Potom vykoukla kuchařka a každému nám vrazila mísu plnou horkých bílých kousků slaného popcornu. Hned po ní dorazil vysoký hubený mužík, kterému na hlavě stálo několik vlasů a na velkém nose dřepěly velké kulaté brýle s tlustými skly.

„Vážené slečny a pane, jmenuji se Ignác a rád bych vás pozval do našeho biografu. Pokud by vám to nevadilo, mohl bych vám nabídnout naprostou filmovou novinku. Film jednoho mladého amerického filmaře Walta Disneyho. Jde prý o jeden z prvních kreslených filmů s prvotřídním dabingem. Je to jeden jediný kus na celém kontinentě.“

„Promiňte, nějak jsem v tom všem nepostřehla název filmu,“ vložila se do jeho chvalozpěvů Lilian.


30/34

„Ó pardon, jmenuje se Popelka, jde o zpracování známé pohádky z roku devatenáct set padesát. Opravdu naprostá novinka, prvotřídní kvalita.“ Já si s hrůzou uvědomila, že ta jeho novinka je už padesát let stará, přesto pro zdejší představuje vrchol filmařských dovedností.

Vedl nás hradem až k jednomu velikému pokoji se zatemněnými okny a spoustou pohodlných křesílek s červeným polstrováním. Usadila jsem se do poslední řady mezi Lilian a Luka, začala do sebe házet popcorn po hrstech a snažila se plně soustředit na známou pohádku.

* Vůbec jsem nechápal tu její změnu. Rozhodně bylo lepší,

když na mě byla naštvaná a ignorovala mou osobu, než kdyby se někde utápěla v depresi.

Přesto se nemohla oklepat tak rychle. Měla být celých deset dní zdrcená mou ztrátou a pak mi padnout kolem krku, omluvit můj výpadek a smazat tuhle hroznou dobu.

Vzápětí bych si nejradši namlátil. Samozřejmě, že to takhle bylo lepší. Miloval jsem ji a nesnesl bych, kdyby kvůli mně trpěla. I kdybych o ni měl přijít nadobro. Znamenalo to mnohem víc práce se získáním Tamary zpět, ale byl jsem si jistý, že to zvládnu.

„Smím vás požádat o tanec, pane?“ objevila se přede mnou najednou drobná dívka a udělala pukrle.

Nevěřícně jsem se na ni podíval. „Je dámská volenka,“ dodala. Byla krásná a nepochybně

to o sobě věděla. Nepočítala s odmítnutím. Bylo nemyslitelné odmítnout žádost o tanec při dámské volence.


31/34

„Je mi líto, netančím,“ odpověděl jsem rázně a odešel od ní. Překvapením zalapala po dechu, zaťala ruce v pěst a vztekle dupla. Jak moc mi ji připomněla.

„No tak, Tobiasi, chovej se trochu víc společensky,“ napomenul mě Damien.

„Snad se tak moc nestalo, ne?“ „Jsi tu jako zástupce Černých jezdců, musíš se podle toho

chovat. Nechceme působit odměřeně.“ „Mám se jí jít omluvit? Budeš spokojenější?“ nevydržel

jsem to. „Ne, jen se, prosím, nesnaž s někým komunikovat. Radši

mi zmiz z očí, nemohu se na tu tvou nešťastnou tvář dívat. Zkontroluj Davida,“ přikázal a gestem mě poslal pryč.

Možná, kdybych neměl sníženou dávku emocí na minimum, tak bych zareagoval mnohem prudčeji. Asi by se mě i dotkl, ale teď jsem prostě jen kývl a odešel ze sálu.

„A Tobiasi?“ křikl ještě za mnou. Otočil jsem se a počkal, než mě doběhne. „Laskavě přestaň používat magii k utlumení svých citů.“ Vyžíval se snad v terorizování mé osoby? Chtěl, abych trpěl ještě víc?

Odpověď přišla vzápětí: „Nejsi schopen náležitě reagovat a to by nás všechny mohlo stát život. A teď odejdi.“ Jasně, byl drsný, zlý, ale jen chtěl ochránit své muže a zemi.

Doběhl jsem na nádvoří a začal přivolávat Tristana.

Můžeme létat kolem hradu a hlídkovat ze vzduchu. Tam se nedaly napáchat nějaké společenské prohřešky.

Už bylo chladno. První listopadové dny s sebou přinesly ledový vítr a blížil se další déšť. Úžasně depresivní počasí na noční let.


32/34

Trvalo mu to. Poslední dobou na sebe nikdy nenechal tak dlouho čekat. Zvlášť od chvíle, kdy se tu objevila Tama... prostě ona. Její jméno mě bolelo i v myšlence.

I přes všechnu použitou magii jsem na ni stále myslel. V jednom kuse jsem bojoval s myšlenkou vykašlat se na Jezdce a všechny ostatní věci. Bylo mi jasné, že kdyby se o těchto úletech dověděl Damien, měl bych osud mimo Jezdce zpečetěn.

Byla to pocta, měl jsem si jí vážit. Vždyť se mi právě plnily sny. Tak proč to sakra tak hrozně bolelo?

Půlhodina utekla a Moorlio stále nikde. Býval bych už dávno odešel splnit vůdcův příkaz a zkontrolovat Davida, ale nešlo to. Nemohl jsem nechat Tristana vyhrát. Musel vědět, že tu na něj čekám, a přiletět.

Napadlo mě, že třeba má blokace ruší přivolávací kouzlo. Nebylo možné, že by Tris nepřiletěl. Vždycky mě poslechl. Ale teď čas letěl, já už téměř vystál důlek do kamenné země. Odmítal jsem se posadit. Tohle jsem nedělal. A můj Moorlio taky ne!

Po dvou hodinách mě našel jeden ze strážců, Stefan. „Pane, naši hosté by rádi viděli moondrorský biograf.

Napadlo mě, že byste jim možná rád vybral a pustil nějaký film sám. Vím, že se o ten přístroj zajímáte a víte o něm víc, než Ignác, který je vrchním promítačem,“ spustil. Byl nervózní. Čekal, jestli ho pochválím za správný úsudek, nebo dostane vynadáno, že si dovolil myslet.

Filmy byly mou vášní od chvíle, kdy mně a Oliverovi Ignác poprvé pustil kreslenou Popelku, kterou přinesl Aramat ze svého světa. Je to jeden z nejhranějších filmů na celém kontinentě. Oba s bratrem ji známe úplně slovo od slova. Navíc Targaross nikdy nic podobného neměl. Chtěl jsem se pochlubit


33/34

a ukázat jim, čím se můžeme pyšnit. Ale naštěstí se ve mně objevil jakýsi pud sebezáchovy.

„Kdo konkrétně, Stefane?“ „Její výsost, budoucí královna naší země, slečna Lilian

a její přítelkyně, Fangarka Tamara,“ pronesl strážce klidně. Mně se udělalo zle. Ne, to nemohla být pravda. Děkoval jsem prozřetelnosti, která mě zachránila od konfrontace s ní.

„Myslím, že dám Ignácovi tu příležitost představit náš biograf. Rád bych se proletěl. Dojdi, prosím, pro něho.“ Muž kývl a zmizel v útrobách hradu.

Proklínal jsem sám sebe. Mohl jsem teď sedět v měkkém křesílku těsně vedle ní. Cítit její vůni, tlukot srdce, rty na těch svých...

Posílil jsem blokovací kouzlo. Takhle to nešlo dál. „No tak, Trisi, prosím,“ zašeptal jsem nahlas. Vzápětí se

ozval šustot křídel. No ty vypadáš, povzdechl si tvor, když se snesl na

nádvoří a nechal mě se ho dotknout. Ale patří ti to, Tobiasi, za blbost musíš platit.

„Nechej si laskavě ta moudra pro někoho jiného. Můžeme letět?“ zeptal jsem se spíš pro jistotu.

Ne, to tedy nemůžeme. Nechci s tebou trávit svůj čas, dokud se chováš takhle, ne pokud to nebude nezbytně nutné.

„Tristane! Ale ty mě musíš poslechnout.“ Musím? Zopakoval nevěřícně. Asi sis moc zvykl na to, že

ti dělám domácího mazlíka. Ale to já nechci. Myslel jsem, že jsme přátelé.

„Vždyť jsme, ale ty se nechováš zrovna jako kamarád. Měl bys mě podržet.“

Podržel bych tě, kdybys neudělal takovou ohavnost Tamaře. Musíš pykat, dokud tě nepřejdou tyhle vylomeniny.


34/34

„Tristane!“ nevydržel jsem to a křikl na něj. Zcela nečekaně se vzepjal na zadní a střelil po mně obrovskou tlapou s vytaženými drápy. Stihl jsem před nimi uhnout, ale před silou švihu jeho ocasu se mi uskočit nepodařilo. Odmrštil mě stranou a já bolestivě dopadl na kamennou zem.

„Sakra, co to vyvádíš?“ zařval jsem a rychle vyskočil na nohy. Tohle si dovolovat nesměl. Než jsem k němu ale stihl doběhnout, vznesl se a zmizel v oblacích. Zmetek.

* Vydržela jsem až do chvíle, kdy Popelka musela utéct

z plesu, protože byla půlnoc, a ztratila střevíček. Viola s Lukem se celou dobu smáli jako pominutí a byli z pohádky úplně u vytržení.

Lilian oproti tomu chvílemi vnímala a ve zbytku času upadala do jakéhosi transu, ve kterém nepochybně přemýšlela nad tím, co se dnes stalo.

„Tami? Jsi v pořádku?“ zeptal se najednou tiše Luke. „Jo, jasně, probrala jsem se ze zamyšlení.“ „Klepeš se, což není zrovna obvyklá reakce u kreslené

pohádky,“ podotkl. „Ukaž, pojď sem,“ řekl a natáhl ke mně svou ruku. Může se to zdát zvláštní, ale nebylo v tom nic jiného než kamarádské gesto. Nechala jsem se obejmout.

13. kapitola tajemství targarossu

Documents