15. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 15. kapitola Iveta Jansová

2/23

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/23

15. Kapitola Probudila jsem se celkem pozdě, a to jen díky klepání na

dveře. Čekala jsem Aramata, protože včera ani nebyl čas se rozloučit. Nestihl mi všechno říct, musel ještě přijít.

„Slečno?“ nakoukla opatrně dovnitř malá holčička oblečená do béžových lněných šatů a bílého čepečku, který jsem pokládala jen za výbavu pohádkových služtiček. „Mám vás prý dovést do salónu,“ zašeptala.

„Do salónu? Ty jo. A můžu se předtím nasnídat?“ Holčička se zatvářila zděšeně. Neznala odpověď, a to si

svou řeč nepochybně několikrát pečlivě zopakovala. Najednou se otočila na patě a zmizela za zavřenými dveřmi.

Já pomalu vylezla z postele a bleskově se převlékla. Vtom se dívčina vrátila celá udýchaná.

„Snídani prý dostanete tam. Teď je důležité, abyste si pospíšila. Musí vám za dnešek vybrat šaty, účes, líčení a spoustu dalších věcí.“

„Dobrá, tak mě tedy veď,“ navrhla jsem jí a ona nadšeně poskočila a vyběhla z pokoje. Následovala jsem ji.

Když přede mnou otevřela velké dvoukřídlé dveře,

poskytla mi pohled do ráje. Menší světlá místnost, s vysokým stropem, křišťálovým lustrem a bílými lehoučkými závěsy na obřích oknech. Na zemi ležel béžový koberec s delšími chlupy. Měla jsem chuť sundat boty a projít se po něm bosa.

Na podstavci uprostřed stála Lilian v šatech a švadleny dodělávaly poslední úpravy. Omámeně jsem vydechla. Tak krásné šaty bych si neuměla představit ani v těch nejúžasnějších snech.


4/23

Bílé šaty s krajkou a výšivkou kolem živůtku. Lehounké rukávy z tylu, od lokte volně spuštěné. K tomu lehce se rozšiřující sukně s asi metrovou vlečkou.

Asi žádný popis nedokáže vyjádřit tu krásu. Vážně jsem musela vzdát hold zdejším i našim švadlenám a krajkářkám a dalším lidem, kteří se na přípravě podíleli.

„Vypadáš úžasně, Lili,“ žasla jsem. Blondýnka zářila jako sluníčko a házela úsměvy do všech

stran. Potom se ženské, které dosud lítaly kolem nevěsty,

pustily do mě a Violy. Obě nás sladily do světle fialkových a béžových šatů s černou krajkou navrchu. Já si vybrala ty veselejší, Viola se po nenápadné barvě také doslova vrhla. Každá byla spokojená.

„Nemůžu uvěřit tomu, že se už zítra budu vdávat.“ „Taky tomu nevěřím. Že se konečně zbavím své malé

protivné sestřičky,“ zasmála se Via. Lili se po ní napřáhla, aby jí dala pohlavek, ovšem sestra hbitě uhnula.

Ani jedna se však nezachránila před plácnutím od Alžběty, která přísně dohlížela na práci na šatech. Hlasitě jsem se rozesmála a před rozjetou Bětou se stihla uhnout.

„Však už to stačí, ne? Ty šaty jsou dokonalé,“ protestovala jsem. Přesto do mě stále někdo píchal špendlíkem.

„Dokonalosti není nikdy dost,“ odbyla mě Alžběta a dál pokračovala ve své práci.

Pak následovala ještě rychlá zkouška účesu a konečně mě a Violu ty ženské propustily. Chudák Lilian to asi bude mít ještě na celé odpoledne.

„A co teď?“ zeptala se Via. „Viděla bych to na útok na kuchyni a krádež nějakého zákusku, jsi pro?“

„Rozhodně. Můžeme u toho naplánovat rozlučku pro Lilian.“


5/23

„Rozlučku?“ zarazila se a věnovala mi nechápavý pohled. „To tu nemáte?“ „Možná kluci. Myslím, že Oliver určitě něco bude mít,

ale zapomínáš na to, že my, ženy, nemůžeme pořádat opilecké akce, tančit a blbnout bez doprovodu.“

„Ale samozřejmě, že můžeme. Kdyby něco, tak to vezmu na sebe.“

„Ty vidíš svět moc jednoduše.“ „Ne, to ty ho vidíš moc složitě. No tak, Lili si zaslouží

rozloučit se se svobodou.“ „Ale jsme na cizím hradě. Neznáme to tu. Všude hlídají

Jezdci. Nevíš, co všechno se může stát...“ „Máš povolené jedno poslední ‚ale‘ a potom začneme

plánovat program na večer.“ „Ale,“ začala a až pak jí došlo, že je to její poslední

možnost odporu, a proto by si svou odpověď měla promyslet, „to stejně nebude ono. Jsme jenom tři. Nemůžeš dělat rozlučku ve třech. A nikoho tu neznáme. Snad jenom Adélu a u ní je nemyslitelné, že by s námi šla slavit Liliinu rozlučku.“

„Tak a dost. Nevadí, že jsme jen tři. O to víc si to užijeme.“

„Dobře,“ souhlasila nakonec. Víc jsem nepotřebovala. Pak už jen stačilo domluvit si v kuchyni dostatek jídla

a pití na večer. A vzhledem k tomu, že tam každý řešil hlavně nastávající svatbu, bylo by nám dovoleno asi vše, oč bychom požádaly.

* Stále mi vězela v hlavě. „Hele, Tobiasi, jsi v pohodě? Vypadáš úplně duchem

nepřítomný,“ nevydržel to Lionell někdy po třetí ráno.


6/23

„Promiň, asi dneska nejsem nejvhodnější kandidát na popovídání si.“

„Jsi nervní z toho, že se staneš jedním z nás?“ zeptal se naprosto logicky.

„Spíš z toho úkolu, co mi teď Damien dal.“ „Jo z ignorace Fangarky?“ rozlilo se mu po tváři

pochopení. „Chápu, že vy ostatní jste ani nedostali takovou možnost

jako já. Přesto mi nejde na rozum, jak je možné, že Jezdci vyhráli? Že jste si vybrali je a dali přednost černým plášťům před svými láskami?“

„Protože být Jezdcem je pocta. Nikdy se nemůžeš dostat výš. Každý malý kluk chce být jedním z nás. Každá žena této země po nás touží. Každý nepřítel se nás bojí. A každý je hrdý na to, čím jsme. Je to otázka cti. Dívky byly a budou. Pochopí to. První rok to bývá těžké, spousta z nás podváděla. Věřil bys tomu?“ podíval se na mě a lehce se pousmál.

Já na oplátku dokázal vykouzlit pouze nějaký škleb. Ať jsem se považoval za sebevíc silného a odolného, tohle bych nezvládl.

„A Damien o tom celou dobu věděl. O každém úletu. Je to zvláštní. Přesto to nikdy nedal najevo. Nechal nás za nimi chodit. Věděl, že je to jediná cesta, jak nás od nich odpoutat.“

„Cože?“ zbystřil jsem. „Lze se odpoutat?“ „Jak se to vezme. Možná když vidíš do budoucna, tak to

tak můžeš pojmout. Damien už předem věděl, že nakonec zůstaneme sami. Proto nás nechal. Chodili jsme ‚tajně‘ za svou dívkou po tréninku, místo spánku, o pauzách. Nejdřív to bylo fajn. Dobrodružství. Ale pak jim to začalo vadit. Každá chce muže jen pro sebe. Žárlí na Jezdce a na jejich práci a ty jsi utahaný. Sotva chodíš a místo odpočinku jdeš za ní, abyste byli spolu. Ale jí to nestačí. Ona celý den čekala doma a teď se chce


7/23

jít bavit. Nechápe, že ty už toho máš dost. Pak přijdou výčitky, vztek, hádky a rozchod. Každý nakonec zjistí, že je lepší být Jezdcem bez závazků. Užívat si přízně žen a nemuset jim nic slibovat. Navíc, ony ani nic nečekají. Chtějí jen další historku pro partu bláznivých kamarádek.

Dokonce bych řekl, že mezi sebou vedou nepsanou soutěž o to, která jich z nás uloví nejvíc. Ale neboj, jen co vstoupíš mezi nás, naučíme tě, jak poznat kvalitní materiál.“

„A co když se tohle mně nestane? Co když my dva to přečkáme?“

„Ale jaké my, Tobiasi? Vždyť už jsi to jenom ty.“ „Ještě šest dní a zase to budeme my, uvidíš.“ „Přál bych ti to, bratře. Ovšem uvidíš sám, ženy jsou

sobecké, nechtějí se dělit. Nevydrží to.“ „No, umíš potěšit.“ „Promiň,“ uvědomil si. „Třeba to fakt zvládnete,“ snažil

se ještě. Vlastně jsem ho chápal. Mohlo to vypadat, že náš vztah

je stejný jako každý jiný. Ale takový nebyl. Věděl jsem to. My dva se k sobě vrátíme a už se nerozdělíme.

Přesně tak to bude. Uplyne deset dní. Pak se omluvím. Možná to bude trochu trvat, Tami je tvrdohlavá, ale miluje mě úplně stejně jako já ji. Musí mi odpustit a pak bude všechno zase v pořádku.

„Hele, Patrik s Dominikem, myslím, že se můžeme letět vyspat,“ protrhl najednou mlčení Lionell.

Ani jednoho z Jezdců jsem neviděl, ale svému druhovi jsem věřil. Přece jen mohli komunikovat myšlenkami. Takže jsme vyrazili a opravdu, Patrik s Dominikem nám letěli vstříc.

Udělali jsme symbol Jezdců a pokračovali ve své cestě. Těšil jsem se, až tenhle den skončí. Bylo to náročné,

trénovat tu partu kluků jen o něco málo mladších, než jsem byl


8/23

já. Potom celá ta věc s Tamarou a nakonec hlídka s ukecaným Lionellem a mlčícím Tristanem.

Bylo to zvláštní, létat spolu a nepromluvit jediné slovo. Tris byl uražený. Poslechl, protože musel. Nikdy bych proti němu nešel silou, to věděl a asi mě k tomu ani nechtěl nutit. Ale k hovoru jsem ho nepřiměl, i když snaha byla.

‚Tak ahoj, a nebuď tak uražený, všechno zase bude v pořádku,‘ zašeptal jsem neslyšně, když jsem mu odepínal popruh s brašnou a propouštěl ho.

Neodpověděl. Bylo po šesté ráno. Před chvilkou vyšlo slunce. Byl to

krásný pohled, přesto mě to táhlo do postele. Mohl bych se klidně vrátit k Tami. Probudit ji růží vlhkou

od rosy. Společně bychom si užili východ slunce a až pak bych šel spát. Možná za šest dní. Musím to ještě chvíli vydržet.

* Po pravdě řečeno, nikdy z nás nebudou nejlepší

organizátorky rozlučky pro nevěstu. Krom spousty lahví vína a další tuny vynikajícího jídla k tomu nás nenapadlo vůbec nic, co by se tu dalo podnikat.

„Nikdy jsem nebyla ani na svatbě. Jak můžu vědět, co se dělá na rozlučce? Ještě navíc ve středověku,“ stěžovala jsem si, zatímco jsme seděly na schodech, pozorovaly to hemžení kolem a ujídaly z talířků dort, který nakonec nevyhrál tu čest být hlavním dortem.

„A co se tak dělá u vás? Třeba tu najdeme obdobu.“ „Tak podle seriálových verzí bychom si měly vzít

princeznovské korunky, opít se a jít pařit do nějakého gay klubu a koukat na pánský striptýz.“

Via vykulila oči a kousek dortu jí zaskočil v puse. Rozkašlala se.


9/23

„Cože? To se tam u vás dělá? Je to vůbec legální?“ „Legální to sice bude, ale nevím o nikom, kdo by takovou

rozlučku měl,“ usmála jsem se. „To jen televize jako vždycky přehání. Ale asi bychom měly někam vyrazit. Opít se jen tak na pokoji nemá význam.“

„Co tu vy dvě kujete?“ ozvala se nad námi pomoc z nebes.

„Alžběto,“ vydechly jsme omámeně. Jak jsme na ni mohly zapomenout?

„Plánujeme rozlučku pro Lilian.“ „A moc nám to nejde.“ „Takže jen tak ujídáte, co?“ usmála se a posadila vedle

nás. Co na tom, že po schodech už nemohl projít skoro nikdo. Řekly jsme jí, co už máme, a ona se zhrozila. „Alkohol? A zítra chcete všechny vypadat jako mrtvoly?

Holky jedny bláznivý. Ještě že jsem vás potkala. Já bych to viděla na uvolněný relaxační večer. Nějaká ta masáž, zajít do sauny, dát si pleťovou masku, v županech se podívat na film v biografu a nechat při tom schnout čerstvou manikúru a na závěr toho všeho jít brzy spát, abyste byly zítra ty nejkrásnější.“

„Běto, ty jsi nejlepší,“ zavýskla Via a objala ji. „Zachránila jsi nás.“ „V tom jediném máš pravdu. Kdyby bylo po vašem,

nechtěla bych vás zítra potkat. Vůbec byste si ten den neužily. Však uvidíte, jak dopadnou chlapci. Ti jistě nemají jiný program než hospodu U Veselého pašíka.“

* Probral mě Oliver.


10/23

„Vstávej, brácho. Večer je tu a my jdeme slavit. Má svoboda končí a to se musí zapít. Pohni, Veselý pašík na nás čeká. Damien rezervoval celou hospodu, je to machr,“ volal a už ze mě sundával peřinu.

„A to se nemůžeš loučit trochu tišeji? Budíš mě,“ zamumlal jsem.

„Tak to ani náhodou. Jsi můj svědek a ten nikdy na rozlučce nechybí. Koukej se strojit.“

„Víš, jak dlouho jsem pořádně nespal?“ „Nehudruj, za pět minut vyrážíme a já chci, aby můj bratr

byl u toho a v plné síle, takže se koukej něčím nakopnout, dostaň tu holku konečně jednou z hlavy a pojď to přepít. Jo, a udělej mi laskavost, vykašli se aspoň pro dnešek na tu tvou černou a obleč si něco veselejšího. I když to pro někoho může být funus, stále slavíme svatbu.“

Rychle jsem koukl na hodiny – něco po sedmé – to jsem spal tak dlouho?

Co si obléct na rozlučku se svobodou? Ne, nejsem jako ženy, co stojí před zrcadlem dlouhé hodiny. Ale já nejsem člověk, co chodí do společnosti. Plášť ze zásady nesundávám. Ovšem tohle nebyla práce. Můj bratr se měl ženit.

Černé kožené kalhoty byly jasné – jinou barvu beztak nemám – ale nakonec jsem sáhl až dospod šatníku a našel bílo-šedou košili. Větší ústupek udělat nešlo.

Vykoukl jsem před dveře a brácha překvapeně zamrkal. „No teda, málem bych tě nepoznal, prokoukl jsi.“ „Tak buď tak laskav a přestaň to komentovat, nebo se jdu

převlíct.“ „Ne, jen to ne. Je to v pohodě. Jen zůstaň, jak jsi.“ „Fajn, můžeme jít?“ „Jasně, kluci už čekají dole.“


11/23

Vlastně mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, koho Oliver na svou rozlučku pozval. Takže jsem celkem zíral, když ve skupince pod schodištěm stál i Damien a Lionell.

Jasně, s Lionellem se kamarádili, než vstoupil mezi Jezdce, ale nikdy se nezmínil o tom, že by i nadále zůstávali přáteli.

„Na Oliverův poslední volný den! Poslední hodiny

svobody!“ křičeli kluci a začalo se pít. Ve velkém. * Alžběta byla dokonalá. Naprosto o všechno se postarala,

takže my tři jsme si užily dokonalou masáž. Řádně promasírované nás usadila do sauny.

„Tak co, bojíš se?“ zeptala jsem se kamarádky. „Trošku. Co když zasedací pořádek nebude přesně podle

pravidel? Někoho omylem posadíme někam jinam a bude z toho skandál. Nebo někdo nestihne přijít včas. Nebo bude moc velké teplo a dorty se budou roztékat, a nebo může být zima a to by znamenalo, že se hostina bude muset přesunout dovnitř. Opravdu jsme na to připraveni?“

Viola to už nevydržela a zacpala sestře pusu. „Tami spíš myslela, jestli se nebojíš toho, že zítra už budeš vdaná paní?“

„Jo tohle? Vlastně se celkem těším,“ řekla. Přesto jsem jí to tak úplně nevěřila. Pro mě navždy zůstane tou dívkou, která touží po romantické lásce a ne dohodnutém sňatku. Ale měla jsem právo o tom rozhodovat?

„A co ty s Matějem?“ zeptala se Alžběta a navodila tak prostor pro Violiny sáhodlouhé zamilované řeči. Ale vzhledem k dostatku šampaňského, které nám Běta dovolila pít, se nálada postupně zlepšovala.


12/23

Film jsme celý prosmály, takže už ani netuším, jak se

jmenoval nebo o čem byl. „A pamatujete si na toho panáka, jak si tam myslel,

kdovíjaký není?“ prohlásila Viola zmateně. „Ne,“ odpověděly jsme všechny tři. „Kde měl být?“ „No v tom filmu, ne?“ „Ty už nepij, Vio,“ rozhodla Alžběta. „Tak to tedy ne. Ne, ne, ne. Řekla jsi, že my s Tamarou

můžeme. Jen Lil se má šetřit a to taky dělá. Chudinka cucá teprve druhou skleničku.“

„Zato ty máš aspoň pátou,“ odvětila blondýnka. „Omyl, šestou,“ opravila jsem ji. „S Viou totiž držím

krok.“ „Přesně, a teď bych šla tančít,“ usmála se na mě. „Tančít?“ zopakovala jsem nechápavě. „Tady?

V Moondroru se nedá tančít, nemají tu hudbu.“ „Taky bych šla – zatancovat si,“ prohlásila opatrně

Lilian. „Naposledy jako svobodná. Flirtovat s muži a moct si to užít. Tak jak se to dělá u Tamary doma. I kdyby jen ve filmech. Ta představa se mi líbí.“

„Ale kde splašíme ty chlapy?“ zeptala jsem se. „Řeknu Matějovi,“ nabídla se pohotově Viola. „Violo! Pravidlo číslo jedna – nebudeme se bavit

o současných nebo bývalých klucích,“ upozornila ji Alžběta. „Máme si to užít a já vám ty cizí chlapce obstarám, jako že se Běta jmenuju.“

Všechny jsme na ni ohromeně zíraly. „No honem, strojte se. Dnes je poslední noc, kdy může

Lilian běhat za chlapama, musí si to užít.“ Alžběta se evidentně rozjela. Pravda – taky nepila zrovna první šampaňské. Tuším, že byla jen kousek za mnou.


13/23

„A co heslo, že máme jít brzy spát?“ uvědomila jsem si. Ne kvůli sobě – já bych klidně vyrazila – ale Lilian musí zítra vypadat kouzelně.

„Tamaro, nekaž to. Je sotva deset, dvě hodinky budeme venku a potom hurá na kutě.“

Takže jsme se opravdu převlékly, nalíčily a vyrazily.

Dokonce jsem holky přesvědčila, že aspoň jednou si mohou vzít šaty pod kolena. Nemusí být vždycky až na zem.

Ovšem první prokletí a nadávky přišly, jen co jsme vyrazily ven z hradu. Byla neskutečná zima a ani těžké teplé pláště nás dostatečně nezahřály.

„Kam to vlastně jdeme, Alžběto?“ zeptala se Lilian. „Po cestičce hopky hop,“ usmála se Via a začala skákat

střídavě po jedné a druhé noze, aby se zahřála. Být střízlivá, tak bych se nikdy nepřidala, ale takhle to prostě nešlo. Nohy přestaly poslouchat svou majitelku a hopsaly si v rytmu Violina broukání.

„Trénujeme na ten taneček, ne?“ „Holky! Chovejte se trochu na svůj věk. Ještě si začnu

myslet, že Lilian je jediná, která z vás tří má rozum,“ snažila se nás Běta uklidnit. Bohužel bezúspěšně. Akorát v nás vyvolala další salvu smíchu.

„Ale vážně, Běto, kam to jdeme?“ nedalo mi to, když jsem musela zastavit a vydýchat se.

„Kousek od hradu je takový hostinec. Jmenuje se U Veselého pašíka a tam se dnes koná zábava s hudbou. Říkal mi o tom jeden ze sluhů z kuchyně – že se tam chystá skoro celý hrad. Nejoblíbenější místo k zábavě zdejších mladých lidí.“

„Hele, Vio, támhle to je,“ vypískla jsem a ukázala na domovní štít, na kterém byl nakreslený.


14/23

„Ajó!“ vyk řikla a rozběhly jsme se k hostinci. Právě vycházel nějaký muž, tak nám podržel dveře a my vpadly dovnitř.

* Musel jsem uznat, že když nějakou párty zařizuje Oliver,

stojí to za to. Celou hospodu pronajal jenom pro tuto akci, kam pozval snad celý hrad a všechny další lidi, co znal. A že jich nebylo málo.

Sehnal skvělou kapelu a spoustu povolných holek. Neptejte se mě, kde je vzal.

„Tobiasi, ty se nebavíš,“ všiml si Damien. Rychle jsem se probral a kopl do sebe zbytek whisky, co jsem držel v ruce. Sklenička břinkla o dřevený stůl a už u mě byla mladá servírka a nesla mi další.

„Spíš už na mě leze ten sentiment. Můj starší brácha se bude ženit.“

„To teda bude,“ ozval se Lionell a všichni do sebe povinně vyklopili dalšího panáka. Jakékoli slovo týkající se svatby totiž bylo motivem k dalšímu pití.

Najednou jsem za sebou ucítil silnou voňavku a hned poté ženskou ruku, jak mi sjíždí od krku přes prsa dolů.

„Tobísku, prý se málo bavíš. Nicole je tu od toho, aby ti pomohla zlepšit náladu.“

„Nemám zájem,“ odbyl jsem ji a odtáhl její ruku. „Mám ti zatančit, cukrouši?“ „Vážně nechci, věnuj svůj čas někomu jinému.“ „Nelíbím se ti snad?“ zatvářila se ukřivděně. Donutil

jsem se na ni pořádně podívat. Byla opravdu krásná. Blondýna s dlouhými rovnými vlasy a výrazně nalíčenýma očima.


15/23

Vychrtlá, téměř nahá. Pouze kousky napůl průhledné látky zakrývaly to, co nemělo být vidět.

„Jsi nádherná, Nicole, ale já teď opravdu nemám náladu.“ A navíc vážně nejsi můj typ, dodal jsem v duchu.

„To proto, že nejsem ona, co? Každej to tady ví. Jakmile nebudu Fangar, tak o mě nikdo nezakopne, co?“

„Ale no tak, Nicole, nedělej dusno a pojď si postěžovat kamarádovi Damimu,“ snažil se Damien uklidnit rozpálenou blondýnku.

„Fakt bys měl bejt trochu víc v pohodě, brácho. Slavíme tu přeci mou svatbu,“ na to jsme do sebe všichni kopli dalšího panáka, „tak se trochu raduj. Vypadáš k světu a teď bude jen na tobě utěšit všechny tyhle nedočkavý slečny, protože já budu, kamaráde, ženatej,“ zvolal Oliver a následovala další runda.

„Fakt to nejsi ty,“ ozval se zase Damien. „Koukej se sebou něco udělat. Pokud budu muset, tak sem Tamaru dotáhnu, jen aby si Olí užil poslední den svobody, než si vezme Lilian za ženu,“ rozhodl a objednal nám další pití. Měl už až dost, přesto stále vypadal jen tak lehce přiopilý.

„Jasně, zavolej Fangarku,“ začali volat ostatní kluci. „Aspoň bude sranda, povídá se, že ta umí taková kouzla, o jakých se nám ještě ani nesnilo.“

„Nechte toho,“ bránil jsem se. Jejich řeči mi nedělaly dobře.

„Tak se zvedni a jdi tancovat. Vyber si kteroukoli dívku tady. Klidně i víc najednou,“ řvali jeden přes druhého.

„Fajn, jeden tanec s první holkou, co se vrátí z venkovní procházky a nebude mít doprovod.“ Což se málokdy stalo.

Ostatní se upokojili a zírali na dveře. Ale jak na potvoru nikdo nešel.

„Vsadím dvacku na to, že to bude blondýna.“ „Čtyřicet na černovlásku.“


16/23

„Ne, bude to zrzka.“ Rozjela se plodná debata. Sázky létaly na všechno

možné, ovšem ve chvíli, kdy se otevřely dveře, vešel pouze jeden z mladých kluků s kamarády, kteří si byli venku zakouřit.

A vtom vtrhly dovnitř dvě dívky. „Pašíku, vítej, už jsme tady!“ zařvala první. „Chystejte parket, protože my to tu rozjedeme,“ ozvala se

druhá. „Joo, vedeme nevěstu!“ ozvala se zase první a všichni

uvnitř se natáhli pro dalšího panáka a i nově příchozí dostaly po jednom.

„Heleme se, my o Fangarovi a Fangar za dveřmi,“ ozval se někdo a vzápětí se opravil: „vlastně už uvnitř.“

Ti, co nebyli zainteresováni do situace, se začali smát. „Mám je poslat pryč?“ zeptal se nenápadně Damien. „To nebude dobrý,“ přidal se Oliver. „Tak šup, kterou si vybereš? Měl jsi s jednou z nich jít

tancovat,“ ozval se někdo z davu a zbytek začal skandovat. Holky si až teď všimly, kam to vlezly. Ale to už přišla

i Lilian a ta jejich služebná, odložily pláště a usadily se rovnou na baru.

„Jdi s ní tančit! Tancovat! Tan-co-vat!“ volali. „M ěl bys jít,“ kývl Damien. „Jinak nedají pokoj. A my

nechceme, aby si lidé mysleli, že se na nás Fangar zlobí.“ * Když jsme zjistily, že jsou tu taky, proběhl mnou šok.

Takhle to dopadnout nemělo. Ale když už jsme došly až sem, neskončí tenhle super večer jenom kvůli mně a Tobiasovi.

Prostě jsem se rozhodla si ho nevšímat, lépe řečeno úplně ho ignorovat, a věnovat se jen holkám a svému pití.


17/23

Přesto nám skandování: „Tan-co-vat!“ neuniklo. „O co se snaží?“ zeptala se Viola ostražitě. „Nevím,“ přiznala jsem. „A jsi v pohodě?“ zeptala se Lilian s Alžbětou současně. „Jo, jsem. Budu ho ignorovat a vy si to tu koukejte užít!“ „Co budete pít, krásky?“ zeptal se nás hospodský

a dokonce přidal rádoby svůdný úsměv. Vzhledem k jeho věku mohl zabodovat tak akorát u Alžběty. A když jsem se pozorněji podívala, neuniklo mi, že i ona se na něj nějak podezřele uculovala.

Najednou jsem poznala, že stojí za mnou. Jeho vůně a blízkost na mě působily elektrizujícím účinkem. Nasála jsem vzduch do plic a pak se snažila nedýchat. Nepochybně přišel jen objednat další pití a za vteřinu bude pryč.

„Tami?“ ozval se. Ignorovala jsem ho. Tohle byl hloupý vtip. Co jiného

čekat od opilého kluka vyhecovaného podobně „postiženými“ jedinci?

„Šla bys se mnou, prosím, tancovat?“ zeptal se klidně. Pomalu jsem se otočila na barové stoličce a podívala se

mu zpříma do očí. Bolelo to, sedět tak blízko, cítit ho a vědět, že už není můj. Chystala jsem si nějakou ostrou odpověď, když mi došlo, co je na něm jiného. V jeho očích byla bolest. A taky láska. Možná ji chtěl zakrýt, ale byla tam.

Najednou jsem si tím byla úplně jistá. Nevím, jestli za to mohly nové schopnosti, o které se se mnou podělil Aramat, ale najednou jsem viděla věci, co předtím ne.

Rozhodně jsem na něj byla naštvaná. Proč tohle dělal? Jestli cítil to samé, tak jak mě mohl jen tak nechat? Kvůli Jezdcům!


18/23

„Fajn,“ slyšela jsem sama sebe říkat. Kývnout bylo nejhorším trestem, který si rozhodně zasloužil. Nečekal totiž, že bych za nějakých zvláštních okolností byla schopna říct ano.

A samozřejmě mé odpovědi hodně pomohl počet skleniček šampaňského, které jsme vypily.

„A polku, páni muzikanti,“ zavelela jsem. Jediný tanec, který jsem znala a přitom jsem se mohla držet dostatečně daleko.

Chytil mě do držení a taky se snažil zůstat v největším možném odstupu.

„Jsi srab,“ začala jsem. „Cože?“ překvapeně se po mně podíval. Nečekal

rozhovor. Chtěl si odbýt ten tanec, aby mu dali pokoj, a znovu se zavrtat do své ulity.

„Nechat se vyhecovat klukama k tomuhle? Evidentně jsem ti tak protivná, že ti nestojím za slovo vysvětlení. Chápu, jak se teď musíš přemáhat, a proto jsi srab. Obávaný Jezdec, vyhecovaný pár nalitými kluky,“ rozesmála jsem se.

„To není dobré,“ zaslechla jsem Violu od baru. Tobias mlčel. „Zase budeš zticha? Víš, klidně nemluv, řeknu ti, co mám

na srdci. Aspoň mě to necháš doříct.“ „Tamaro, prosím, nechej toho,“ řekl jen. Mému pohledu

se vyhýbal. Sledoval okolí nebo své špičky a dělal, jako když si hlídá kroky. Při polce!

„Ne, jen si to poslechni. Tohle bude ještě dlouhá píseň, máme dost času. A nebo můžeš zase zdrhnout. To je taky tvůj styl.“

„Nech toho. Prostě to teď nejde.“ „A ono to někdy půjde? Aha. Díky za poučení.“ Zakroutil hlavou a protočil panenky.


19/23

* Proč musí být tak impulzivní? Může zkazit úplně

všechno. Já se jí potřeboval vyhýbat. Ne se nechat dostat do tak přímého střetu.

Je těžké se nějak ovládat, chovat, myslet. Navíc už jsme něco vypili.

„Víš, vlastně jsem ráda, že jsi to skončil. Teď, když vidím, jaký vlastně jsi. Ale ty city jsi nemusel hrát. Bolí to, ještě pořád,“ dodala neslyšně.

Nemohl jsem reagovat. I kdybych jí poslal zprávu, Damien by to poznal. A v případě, že budu mluvit, i kdyby jen šeptat, on to uslyší. A tohle byla má poslední zkouška.

Přesto jsem neslyšně ve svém duchu křičel. To já tu umíral bolestí. Miloval jsem ji. Tak moc, až mě to děsilo. Tolik jsem jí toho chtěl hned teď říct. Smést to ze stolu a být zase s ní. Ale tohle byla zkouška a já se nevzdávám. Mohla mě nazývat srabem, já věděl, jak je to doopravdy.

* „A nyní trochu zpomalíme. Romantická píseň pro

ženicha a nevěstu. Když už se nám tu tak pěkně sešli. A mimochodem, dva panáčky pro všechny na účet ženicha,“ zvolal basista místní skupiny a my se odklidili z parketu, aby Lili s Oliverem mohli tančit svůj první téměř-manželský tanec.

„Myslím, že úkol jsi splnil, můžeš se vrátit, zvládnu to tu s Alžbětou,“ řekla jsem a oddálila se od něj, jak nejvíc to prostor plný lidí dovoloval.

„Počkej,“ zašeptal a chytil mé prsty do své dlaně. Bylo to jen na okamžik, přesto to mohlo znamenat hrozně moc. Podívala jsem se mu do očí a to, co jsem viděla, mě překvapilo.


20/23

Byl zmatený, jako by se pro něco rozhodoval. Na jediný zlomek sekundy jeho pohled zněžněl, pousmál se a vzápětí mi zase zmizel za tou maskou.

Pustil mou ruku a vrátil se zpátky k Jezdcům. Já tam stála ještě dobrých pár desítek vteřin, než mi došlo, že je pozdě. Tohle už nepůjde vrátit. Byl moc daleko...

Jak Alžběta slíbila, zdržely jsme se jenom chvíli

a o půlnoci už na nás čekaly naše postele. Jen co jsem ale ulehla, došlo mi, že rozhodně jen tak

neusnu. Prostě to nešlo. Měla jsem ho před očima. Pořád, nemohl zmizet, ať jsem dělala cokoli.

Navlékla jsem na sebe krátký župánek a vylezla na chodbu. Všude byla tma jako v pytli, ale to mi ani tak nevadilo, už jsem se tu celkem zvládala orientovat.

Bylo zapotřebí, abych co nejdříve usnula. Takže jsem vyrazila pro meduňkový čaj, který jediný mi v tom mohl pomoci.

O patro níž jsem ale do někoho vrazila. Bylo vidět sotva na krok a nohy se mi stále ještě trochu pletly z množství šampaňského, které jsme na Liliinu počest dneska vypily.

„Tami?“ ozval se. Ani nemusel mluvit. Dneska jsem prostě neměla šťastný den a stále ještě to nekončilo!

„Co tu děláš?“ „Šel jsem do svého pokoje spát,“ přiznal, snad i pravdivě. „Na co si tu hraješ, Tobiasi?“ zeptala jsem se přímo.

„A opovaž se zase mlčet.“ „M ěli bychom jít spát.“ „Ne, chci to vyřešit teď hned. Nemám už sílu na to,

pokračovat takhle. Na jednu stranu děláš, že mě už nechceš vidět, a na druhou mám dojem, že je to celé jinak,“ bylo


21/23

neskutečně těžké to říct takhle na rovinu, ale já v tom musela mít pořádek. Pokud chtěl konec, tak úplně absolutní.

Zavřel oči a trvalo mu hezkou chvíli, než je zase otevřel. * Tohle jsem nechtěl. Žádné definitivní závěry. Prostě jen

vydržet ještě těch pár dní a pak to zase dát dohromady. Nemohl jsem se na ni dívat. Bylo by tak snadné

podlehnout. Tak stupidně snadné! A pak mě najednou políbila. Zcela nečekaně. Zničehonic jsem ucítil její rty na svých.

Prsty se dotýkala mých tváří a čekala. Překvapila mě. Polibek jsem opětoval. To se nedalo

zastavit. „Co to děláš?“ zeptal jsem se, když se její spalující rty

konečně odlepily od mých. „Chtěla jsem si něco ověřit,“ řekla zadýchaně. Zrychlil se

jí puls, rozhodně to nebylo vhodné v tuto chvíli, museli jsme se kontrolovat. Tedy ona nemusela. To já.

„Fajn, teď půjdu.“ „To si děláš srandu, ne?“ Potřeboval jsem uniknout. „Tami, pochop, já musím.“ „Víš co? Nechci to chápat. A taky že nebudu. Možná jde

o stupidní úkol, nebo třeba nevíš, co chceš. Ale já chci důvod. Rozhodni se hned teď.“

„Ne,“ odpověděl jsem a vyrazil pryč. Radši ji nechat stát samotnou, než aby mě donutila říct něco, co jsem nechtěl.

*


22/23

Zkusila jsem všechno. Stále byl tak zarputile proti. Chtělo se mi brečet, ale na to

ještě nebyla ta vhodná chvíle. Musela jsem ještě aspoň minutu vydržet.

„Tak sakra stůj,“ rozeběhla jsem se za ním. Byl sakra rychlý. Kašlal na nějaké slušné chování nebo tak něco. Prostě se normálně rozběhl svou bezkonkurenční rychlostí. Ale mně nemohl utéct.

Právě jsem se chovala jako ty holky, kterým jsem se celý život vysmívala. Snažila jsem se dohonit kluka a donutit ho k vyznání lásky.

„Nech toho. Budeš mi tu dál ukazovat, jak dokonalá jsi? Co všechno už umíš?“

„Ale já...“ „Laskavě mě nechej na pokoji.“ Trvalo mi pěkných pár tichých nádechů, než jsem se

vzmohla na nějakou reakci. „Fajn. Pokud to tak vážně chceš. Jen ještě poslední věc.“ Cukl sebou. Tušil, co přijde, a právě před tím utíkal. „Tehdy v noci jsi řekl, že mě miluješ. Chci jen vědět,

jestli to byla pravda, jestli je to ještě pravda? Odpověz mi a pak ti slíbím, že už se na to nikdy nezeptám a nepromluvím s tebou ani slovo, když o to nebudeš stát.“

* Proč mě stavěla do téhle situace? Nemohl jsem lhát, ale

ani říct pravdu. „Fajn, mlčení výjimečně neberu jako souhlas, ale jako ne.

Kdybys mě miloval, tak se takhle nechováš.“ Nemohl jsem odpovědět. Cokoli bych řekl, by bylo

špatně.


23/23

Najednou se její ruka vymrštila. Mělo jít o facku, kterou bych si zasloužil, ale v reflexu jsem Tamařinu ruku zachytil.

„Ty jseš takovej... blbec. Ale jak chceš. Tohle je konec. Úplnej,“ nervózně kolem sebe házela rukama a najednou se otočila a utekla.

15. kapitola tajemství targarossu

Documents