3. kapitola tajemství targarossu

42

Upload: ivet-jansova

Post on 12-Mar-2016

238 views

Category:

Documents


1 download

DESCRIPTION

3. kapitola fantasy románu ivety jansové...

TRANSCRIPT

Page 1: 3. Kapitola Tajemství Targarossu
Page 2: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

2/42

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová

Page 3: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

3/42

3. Kapitola

Probuzení do slunečného rána bylo vskutku příjemné. Na

malém stolečku ležela na podnose snídaně skládající se ze spousty ovoce, nějakého pečiva a sklenice pomerančového džusu.

Následovalo dilema, co na sebe... Měla jsem spoustu času, žádný denní plán, žádné povinnosti, takže nastala chvíle, začít si tuhle dovolenou užívat. Brala jsem jednu košili po druhé a zkoušela k nim různé kalhoty. Dokonce jsem našla úžasný klobouček s pírkem. Hotový myslivec. Takže moje odění pro dnešní den? Jeden myslivecký, hnědý klobouk, bílá košile s koženou vestou, kožené kalhoty a jezdecké holínky. Tak trochu mi to připomnělo Libuši Šafránkovou v Třech oříšcích pro Popelku.

Nadšeně jsem vyběhla z pokoje na chodbu a málem při tom porazila dva strážce, kteří hlídali mé dveře. Vyjeveně zírali, co to mám na sobě, ovšem zdrželi se komentáře. Přesto údiv skrývali jen těžko. Žena a v kalhotách?

Zaklepala jsem na Violu a už běžela k Lili. Sešly jsme se na chodbě a přesně dle očekávání, obě byly ještě v pyžamu.

„Tami? To jsi ty?“ divila se rozespale Viola. „Kdo jiný by to byl,“ usmála jsem se. „No tak, vstávejte,

musíte mě tu provést, chci vidět okolí hradu, zahrady, stáje, prostě všechno.“

„Kde bere tu energii?“ nechápala Lili a podívala se po sestře.

„Vím já?“ „Hele, nevím jak ty, ale my musíme asi tak za hodinu do

školy,“ oznámila mi Via. „Můžeš tam jít s námi, nebo tu procházku musíš zvládnout sama.“ Odehrával se ve mně vnitřní

Page 4: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

4/42

boj. Rozhodně jsem chtěla vidět, jakým stylem tady může probíhat výuka, ale touha spatřit okolí hradu zvítězila.

„Tak já vás pak někde najdu,“ ujistila jsem je. „Budeme v knihovně.“ Seběhla jsem dlouhé schodiště a div neskončila v náručí

Vítkovi. „Ahoj, tebe bych tu nečekala,“ usmála jsem se. Bylo milé

potkat známou tvář. „Zdravím tě, myslivče, kam máš namířeno?“ „Ven,“ přiznala jsem, „ale kdybys třeba náhodou neměl co

dělat, mohl bys jít se mnou.“ „Náhodou neměl co dělat?“ opakoval po mně užasle. „To

se mi ještě nestalo. Spíš koukám, že ty nemáš co dělat, můžeš mi jít pomoct, jestli to ovšem tvé ctěné fangarské ručičky zvládnou.“ Teď mě namíchl.

„Všechno je lepší než se tu nudit,“ prohodila jsem ledabyle. „Tak pospěš, myslivečku.“ Vyrazil hlavní branou ven. Šla

jsem za ním a vlastně spíš popobíhala, nešetřil mě. Zastavil se až ve stáji. Uznale jsem hvízdla. Byla tu spousta velikých otevřených boxů pro různá zvířata, která sem mohla jít, kdykoli se jim zachtělo. Žádné uzavřené ohrady, nikde jsem nenašla uvaziště, dveře nebo cokoli dalšího omezujícího pohyb.

„Takže takový hotel?“ napadlo mě. „Jo, dalo by se to nazvat hotelem pro magická zvířata.“ To

mě zaujalo. „Magická? Vy tu máte i nemagická?“ „Tak já nevím, přijde ti třeba pes magický? Nebo kráva

nebo kůň?“ „Cože? Vy tu máte i psy?“ vyjekla jsem. „Samozřejmě, za co nás máš?“

Page 5: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

5/42

„No, já vlastně myslela, že tu jsou jen Moorliové a Gungové,“ dostala jsem ze sebe přiznání. Následoval výbuch smíchu, načež se po nás ostatní sloužící začali ohlížet.

„Víš, tví předkové byli toho názoru, že sem musí natahat co nejvíc věcí z jejich světa, aby se jim tu lépe žilo.“

„Ty víš, jak se můžu dostat domů?“ uvědomila jsem si. „Já rozhodně ne, jestli to někdo ví, tak Garlin.“ „Páni.“ „Snad by se ti nechtělo domů?“ zajímal se se zdánlivým

nezájmem. „Zatím ani ne,“ přiznala jsem. Teď to nebudu řešit, zatím se

mi domů ani moc nechce. Komu by se taky chtělo, když se ze dne na den stanete princeznou na hradě a sníte o krásném rytíři s černým Moorliem?

„To jsem rád,“ odpověděl a chopil se vidlí. Jasná pobídka k tomu, že bych se měla přidat a neztrácet čas tlacháním.

„Dobře, tak co mám dělat?“ „Postaráš se o Connie, zatímco já tady poklidím, a pak

můžeme vyrazit poznat okolí, co myslíš?“ Nadšeně jsem souhlasila, ať se to mělo týkat čehokoli. Pronikavě zapískal a odkudsi se vyřítilo veliké hnědé chlupaté cosi, v čemž jsem po chvíli poznala psa, setra. Vítek mi hodil kartáč a sám se chopil vidlí.

„Už jste ji někdy česali?“ divila jsem se. Měla to chudinka úplně zacuchané.

„Někdy jo, když je čas, ale tady je vždycky práce dost.“ Posadila jsem se tedy na stoh slámy a začala fenku česat. Ve

chvíli, kdy se mi podařilo zbavit ji zacuchaných chuchvalců chlupů, bylo vidět, že si to začala užívat. Asi tu na její pravidelnou péči nikdo neměl čas. Od teď to bude můj úkol. Opravdu jsem si dala záležet a z huňaté koule vážně po chvíli vykoukla krásná psí slečna.

Page 6: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

6/42

„Vidíš, jak ti to sluší, když o sebe trochu dbáš,“ usmála jsem se na ni. Pak jsem si všimla, že nás Vítek pozoruje. „Tak hotovo?“

„Rozhodně, můžeme jít tedy na tu obhlídku, jestli o ni stojíš.“

„Že váháš, kde začneme?“ Nakonec se z toho vyklubalo moc pěkné dopoledne.

Prochodili jsme celé panství, načež jsme se celí utahaní vrátili zpátky na hrad. Vítek byl dokonalým vypravěčem. Bohatě mi vykreslil spoustu zajímavých příběhů takovým způsobem, že jsem až měla pocit, jako bych u nich byla přítomna.

„Tak, už jsi viděla všechno, co jsem ti mohl ukázat. Co teď? Chceš se jít podívat za Lilian a Violou, jak správně vyšívat křížkovým vzorem?“

„Není to zrovna nejideálnější nápad na strávení dne, ovšem slíbila jsem jim, že se tam stavím.“ Vydali jsme se tedy dovnitř, když vtom nás odchytil sluha s prosbou, abych navštívila samotného krále v jeho knihovně.

Rozloučila jsem se s Vítkem a vydala se hledat Garlina. Nakonec seděl v obrovském rudém křesle vedle starého globusu. Znuděně jím otáčel, okřál, až když mě viděl, a trochu poposedl.

„Zdravím tě, Tamaro,“ začal, „posaď se tu, vypadáš unaveně, vyspala jsi se dobře?“

„Ano, velmi dobře.“ „Nechal jsem tě zavolat, protože myslím, že nastal čas,

abychom si pohovořili o tvém dalším pobytu tady v Targarossu.“ Poté se na chvíli odmlčel a prsty si prohrábl bílé vousy. „Tvůj talisman,“ poukázal na trojúhelník na řetízku kolem mého krku, „tě už předem předurčil k tomu, aby ses stala naším Fangarem. Stejně jako tvůj praděd, i ty jsi vyvolena k velkým věcem.“

Page 7: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

7/42

„Nevím, co děda dokázal,“ upozornila jsem ho poté, co jsem mu netaktně skočila do řeči. Jasně, asi se to nehodilo, ale král byl upovídaný a pak bych se už nikdy nic nedozvěděla.

„Na tom teď nezáleží, náš historik Filip ti později jistě rád všechno převypráví. Máš v sobě velkou vnitřní sílu a ohromný potenciál k magii a jsi jen krůček od toho, abys ho mohla začít využívat. Jen nepatrná maličkost tě dělí od otevření brány vědomostí a znalostí.“ Moc jsem ho nechápala. „Mohu ti nabídnout toho nejlepšího učitele magie. Na celém kontinentu nemá konkurenta. S jeho znalostmi se ti otevřou nevídané možnosti. Jediné, co od tebe žádáme na oplátku, je přísahat věrnost naší zemi.“ Tak o to tedy běží.

Neviděla jsem důvod, proč nesouhlasit. Garlinovy staré moudré oči se vpíjely do mých. Vlastně jsem ani nestála o nějaké zvláštní schopnosti, přesto pokud tu byla možnost učit se novým věcem, které by mi třeba měly pomoci zastavit nájezdy Černých jezdců a ochránit tak nebohé obyvatele, musela jsem ji využít. Nebýt jich, žili by ještě rodiče Violy a Lilian – můj strýc s tetou, a žil by i můj praděda. Svět by byl mnohem krásnější.

„Stačí jen přísahat?“ zeptala jsem se ještě jednou. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jediné mé slovo by mi mohlo pomoci zastavit to zlo kolem nás.

„Vlastně je to krapet složitější, musíš složit slavnostní přísahu nad knihou, poté budeš zasvěcena do tajemství Targarossu a staneš se jednou z nás. Konečně budeš někam úplně patřit.“

„Dobrá,“ souhlasila jsem. Něco mi na tom všem nehrálo, jen jsem si nemohla vybavit, co to vlastně bylo. Neměla jsem důvod nesouhlasit, všechno, co jsem si kdy přála, bylo stát se členem něčeho, kde se člověk necítí jako vyvrhel. A pokud jsem tímto prohlášením navíc mohla pomoci chránit svou zemi, nebyl důvod váhat.

Page 8: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

8/42

* Počasí se dnes opravdu povedlo. Rychle jsem se nasnídal

a oblékl. Dopis ze včerejška mě pálil v kapse, přesto jsem odolal a nevytáhl ho. Musím tomu divnému vztahu mezi mnou a Tamarou zabránit za každou cenu. Jen mě oddaluje od mého snu stát se Jezdcem. Myslím víc na ni, než na svůj trénink.

Stejně, jaká budoucnost by asi tak nás dva mohla čekat? Žádná. Ona splní svůj úkol a při první příležitosti zmizí zase ve svém světě, jako to udělala většina Fangarů v minulosti. Na to jsem přečetl až moc kronik, abych nevěděl, že jediný, kdo tu zůstal, byl její praděda. Každý jiný sem jenom přitáhl výdobytky tehdejšího světa – většinou samé ďábelské vynálezy, které přinesly více škody než užitku. Chceme být stále modernější, jít kupředu, řešíme pouze budoucnost a zapomínáme tak na krásy přítomnosti.

Přesto se v mé mysli stále ozýval slabý hlásek, který mi říkal, že to tak vůbec být nemusí. Vždyť můžeš odejít s ní – říkal mi. Mohu, ovšem copak bych mohl existovat v tom cizím světě bez svého Moorlia? V zemi, kde lidé stále jen spěchají a nezastaví se, aby si vychutnali dokonalý moment, který právě prožívají? Kde se každý honí za vysokým titulem, platem a hodnocením a zapomíná na obyčejné lidské hodnoty? To bych nezvládl, ani kvůli ní. Přesto, Tamara se bude chtít vrátit, to je jisté, má tam přeci svou rodinu, kamarády, životní styl, technické novinky a další věci, které ji mohou táhnout domů. Třeba i přítele – nedal mi ten hlásek pokoj. Nechci to řešit.

Měl bych ten dopis spálit, dál trénovat a ji brát jenom jako nového Fangara, se kterým se po přísaze (jakékoli straně) stejně neuvidím, protože pro ni pak už bude existovat jen svět magie a kouzel. Nebude stát o Černého jezdce a snad ani o krále. Přesto

Page 9: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

9/42

jsem se papíru nedokázal ani dotknout. Zůstal dál trčet v kapse, zatímco já vyšel na nádvoří.

Jezdci právě vyráželi trénovat. Byli úžasně synchronní. Stačilo jen je pozorovat, jak všichni najednou přivolali svého Moorlia a během pár minut se na nebi začali zjevovat černí tvorové. Muži v pláštích elegantně nasedli a kroužili kolem hradu, dokud nebylo ve vzduchu všech dvanáct Černých jezdců.

Překvapilo mě, že jsou dnes při tréninku v plném počtu. Většinou někdo zůstává hlídat na zemi a někdo kontroluje hranice kolem Moondroru. Teď tu však byli opravdu všichni ve své plné kráse. Černé pláště za nimi vlály. Ve tvářích naprosto strnulý výraz. Nepotřebovali mluvit, všechno podstatné vyřídili pomocí myšlenek.

Věděli, že je pozoruji, přesto to nedali znát a dělali jakoby nic. Lidé je často pozorovali. Byl na ně opravdu úchvatný pohled. Moorliům z očí šlehal oheň – pomyslný tedy – a zlostně si měřili jeden druhého. Jsou to od přírody samotáři, takže ačkoli pro Jezdce pracují ve skupinách, rozhodně je netěší tak těsná blízkost ostatních Moorliů.

Zůstali trénovat u hradu, což nebylo moc časté. Většinou dávali přednost opuštěným místům nebo pohraničním vesnicím, kde se mohli vydovádět, bez rizika kritiky některého z králů. Otec je bral jako nevybouřené děti, které si jen hrají, Garlin se naopak neodvažoval protestovat. Neměl žádné Jezdce, kteří by ho bránili. A těch pár kluků, kteří si svého tvora přivolali, rozhodně nemá na to zastavit sehrané a cvičené moondrorské muže v černých pláštích.

Byl jsem svědkem opravdu okouzlující podívané. Zkoušeli vzlety a pády, otočky, nálety i zastavení. Tam jsem chtěl patřit. Tak zoufale jsem toužil stát se jedním z nich. Stát se uznávaným členem této ohromující skupinky. A možná se konečně blížila doba, kdy se můj sen bude moci splnit. Ovšem za jakou cenu?

Page 10: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

10/42

Jezdci nikdy neuzavírají partnerství. Už jen pro to, že by je to mohlo odvádět od naprosté soustředěnosti na práci. Až donedávna to pro mě byla ta nejmenší překážka. Jenže až

donedávna jsi neznal Tamaru, tu okouzlující charismatickou

černovlásku, co se ti usídlila tak blízko u srdce. Nikoli, mám o ni zájem čistě pro to, kým je – tedy Fangarem.

„Hej, Tobiasi, co kdybys přestal zírat a ukázal, co umíš?“ křikl na mě Damien. Měl sice kápi, přesto jeho hlas převyšoval všechny ostatní. Byl nepsaným vůdcem Jezdců a zároveň otcovým oblíbencem. A samozřejmě také ze všech nejlepší.

Nechápavě jsem se na něj zadíval. Mohl to myslet vážně? „Nikdy nežertujeme, děláme-li nabídku. Máš zájem ukázat

nám, co v tobě je?“ Neváhal jsem ani vteřinu a přikývl. „V tom případě přivolej svého Moorlia, máš pět minut, nestihneš-li to, nejsi hoden trénovat s Jezdci,“ varoval mě.

Ve stejném okamžiku jsem vyslal intenzivní povel k Tristanovi. Pět minut bylo hrozně málo, musel by být náhodou opravdu blízko a přijít na první zavolání, na což jsem se nemohl spoléhat. Zvlášť po té včerejší ráně, kterou mi uštědřil.

Bylo až neskutečné, že celý můj budoucí osud byl vložen do neuvěřitelně majestátního a tvrdohlavého tvora. Prosím, Tristane,

nenechej mě v tom. Celou silou jsem se soustředil na volání svého tvora a nenechal jsem se rušit poznámkami ostatních Jezdců, kteří se kvůli mně obtěžovali mluvit nahlas.

„Deset zlatých, že to nestihne,“ volal David. „Patnáct, že ani nepřiletí, podívejte, jakou mu dal včera

ránu, ještě teď má škrábanec na tváři,“ ozval se Michael. Snažil jsem se je ignorovat. Jenom Jezdci mají schopnost rychlého léčení. Drobný krvavý škrábanec by jim zmizel během několika desítek sekund. Já si hold musím počkat pár dní, jako obyčejní smrtelníci. Volat si na to léčitele jsem opravdu nemínil, nejsem Oliver.

Page 11: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

11/42

Dvě minuty uplynuly. Soustředil jsem se na tlukot svého srdce a snažil se zklidnit. Pokud Tristan nepřijde, mohl jsem si za to jenom já sám. Musí být unavený po včerejší namáhavé cestě, nemůžu po něm chtít nějaký extra výkon.

Jezdci se i nadále předháněli v peprných komentářích. Ignorovat je bylo stále těžší. Přišla třetí minuta, téměř se mi dělalo zle od žaludku. Jinou šanci už mít určitě nikdy v životě nebudu. Kdybych teď zklamal, podobné pozvání by už nepřišlo.

Vtom se Jezdci rozestoupili a překvapeně se dívali do prázdného místa. Po chvíli jsem ho spatřil. Ohromný a okouzlující jako vždy. Rozrazil si mezi nimi cestu a elegantně přistál na nádvoří. Stihl to za tři a půl minuty. Nikdy jsem na něj nebyl pyšnější.

Jezdci uznale zmlkli. Já přistoupil k Tristanovi a nasedl. Při tom jsem mu každou svou myšlenkou děkoval a sliboval hory doly, třeba i nějakou tu sušenku.

„Výborně,“ prohlásil Damien uznale. „Budeš následovat Michaela, schválně, jestli nám budeš stačit.“ Stále jsem si opakoval, že jde jen o trénink, to, že mě jednou vezmou s sebou do oblak, neznamená, že mě nechají vstoupit do svých řad.

Nejdřív jsme jen tak pomalu obkroužili osmičku. Tristan byl mezi ostatními Moorlii trochu nesvůj, proto jsem se ho snažil uklidnit a donutit k absolutnímu soustředění. Už jsem si i dovolil zadoufat, že bych se třeba mohl stát Jezdcem a nechat si Tristana. To hodně brzy, sotva začali.

Ovšem na úvahy nebyl čas. Jezdci rychle nabrali tempo a přestali nás šetřit. Zvedali jsme výšku a klesali v neuvěřitelné rychlosti, žaludek mi poskakoval nahoru a dolů jako na horské dráze. Ještě že jsem moc nesnídal. Hlavní bylo, že zatím jsme jim stačili, a to už se to rozhodně nesnažili zjednodušovat.

„Vedeš si celkem obstojně,“ musel uznat Michael, který letěl přede mnou. Kývl jsem.

Page 12: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

12/42

„Teď nálety ke zdi,“ zavelel Damien, snad jen kvůli mně a Tristanovi nahlas. Netušil jsem, co přijde, ale bylo mi předem jasné, že nepůjde o nic snadného. Přede mnou bylo několik Jezdců, kteří mi to sice ukázali, ale nikdy jsme s Tristanem takhle netrénovali, navíc celá ukázka trvala jen několik málo vteřin a probíhala v ohromné rychlosti.

Celé to spočívalo v tom, že jste se museli rozletět nejvyšší rychlostí a těsně před zdí uhnout stranou. Tady jsem musel Tristanovi prostě absolutně věřit. Vyrazili jsme ohromnou rychlostí a kamenná barikáda se kvapem blížila. Nezvládl jsem to a zavřel oči. Během vteřiny už jsme zase bezpečně letěli nad hradem.

„Na amatéra to nebylo špatné,“ pochválil Damien. Neušla mi zjevná komunikace mezi Jezdci. Někteří se nemínili obtěžovat sdělit mi svůj názor nahlas, a tak si jen posílali myšlenky. Ani mi to moc nevadilo. Byl jsem ve svém živlu. A kdyby mě kritizovali nahlas, akorát by mi zkazili neopakovatelný zážitek.

Samozřejmě jsme zkoušeli jen samé lehčí věci, navíc nic tajného, co bych nemohl vidět. Přesto po pár hodinách, když už jsem opravdu začal cítit únavu, jak mou, tak Tristanovu, Damien rozhodl, že trénink končí a je čas na zábavu. Tedy neřekl doslova na zábavu, ale podle nadšení ostatních mužů by to tak nazvat klidně mohl.

„Chceš letět s námi, Tobiasi?“ nabídl mi Jezdec. Tohle už byla jasná pozvánka mezi ně. Trénink byl jenom hra, ovšem opravdový nálet na vesnici? To už bylo vážné, opravdová nabídka být jedním z nich. Kdybych to přijal a zvládl – cesta k Jezdcům by se hodně přiblížila.

Stačilo jen říct ano a letět zničit nějakou vesnici. Komu záleží na tamních obyvatelích, když se můžete stát Jezdcem? Asi jenom mně...

Page 13: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

13/42

* Stačilo jen říct ano a přísahat věrnost své zemi. Garlin přede

mě na stolek postavil velkou, starou knihu vázanou v kůži, stejnou, jako byla ta u nás na půdě, i na této chyběl trojúhelník uprostřed. Vlastně až teď mi došlo, že tam chybí záměrně – když se svým znakem vypáleného místa dotknu, přenese mě domů, nebo tím také budu moci přísahat.

Zcela automaticky jsem sjela rukou ke svému přívěsku a prohlédla si ho. Ta růže v něm vypadala tak opravdově, nikdy předtím jsem si toho nevšimla. Tak moc opravdově, že připomínala tu mou, která pomalu a jistě usychala nahoře u mě v pokoji. Mou růži od Tobiase, kterému jsem slíbila, tedy aspoň v myšlenkách, že nebudu přísahat nikomu, dokud nepřijede.

Najednou jako bych se probrala z transu. Ucukla jsem a překvapeně zamrkala.

„Proč tak moc záleží na mé přísaze? Ráda bych se učila i bez ní, alespoň prozatím, než se budu moct rozhodnout SAMA,“ promluvila jsem. Garlin sebou překvapeně trhl. Snad se nesnažil nějak mě ovlivnit a přimět mě k přísaze?

„Cože jsi to řekla?“ evidentně nemohl pochopit, jak jsem porazila jeho dokonalou manipulaci mou myslí.

„Je jen na tobě, jestli mi poskytneš učitele, ovšem nebudu přísahat nikomu a na nic, dokud tenhle svět řádně nepochopím, a věř mi, to se nedá po jednom jediném dni tady.“

Vůbec nechápal, stále se vzpamatovával ze šoku, který utržil.

„Co bude, když ti učitele neposkytnu?“ zkusil to. „Nebudu se nic učit a budu to tu pouze poznávat. Ovšem

jsi to ty, kdo se okrádá o čas, čím dřív budou mé schopnosti rozvinuté, tím dříve ti budu moci pomoci.“

Page 14: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

14/42

„Máš neuvěřitelný potenciál, Tamaro, jen málokdo by se dokázal ubránit vložené myšlence mnou samotným, a tím myslím i trénované profesionály. Dobrá, dostaneš šanci učit se ještě před svým rozhodnutím, přesto však doufám, že bude správné. Že jsi správná vnučka svého praděda.“

„Přestaňme si tu hrát na city, Garline. Nejsem malá, vím, jak poznat tu správnou stranu.“

„Dobrá, kdy chceš začít s tréninkem?“ zeptal se tedy poraženě. Udělal tu jedinou správnou věc, která mu zbyla. Buď bude mít trénovaného Fangara (sice bez přísahy, ale s jistou vděčností za poskytnutého učitele), nebo se prostě spokojí s novou neteří (jejíž talent nechá ležet ladem).

„Klidně hned,“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem něco dělat, mít cíl, být užitečná a zjistit, o čem to tedy všichni mluví. A tak trochu jim i dokázat, že jsem naprosto obyčejná a oni se mýlí.

Garlin dal povel strážím, které mě měly dovést k mému budoucímu učiteli. Šla jsem tedy poslušně za nimi a král nás pomalu následoval. Kupodivu jsme nemířili do žádné z knihoven, nýbrž do sklepení. Cesta vedla po točitých schodech dolů a ze zdí byla cítit vlhkost. Až na posledním schodě jsme se zastavili. Garlin vytáhl svazek velkých klíčů a jedním z nich odemkl. Copak můj učitel je zdejší vězeň? Uznávám, že teď jsem se opravdu bála, čeho jsou tu lidé schopní.

Otevřely se těžké tepané dveře a já spatřila celkem útulnou kruhovou místnost plnou knih, zarovnaných stolů posypaných papíry a tužkami. Úplně vzadu se skrývala neustlaná postel, která jediná byla znamením toho, že tu někdo opravdu bydlí. Záchod ani umyvadlo tu nebylo. Vlastně tu chybělo víc věcí, které bych čekala. Třeba baňky na lektvary, pavučiny a další věci, na které jsme zvyklí z filmů. Ale hlavně tu chyběla okna. Jediné světlo tu dávaly spousty svíček, které stály ve svícnech visících

Page 15: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

15/42

po stěnách a jejichž vosk tiše stékal na kamennou zem. Byla tu zima. Rozhodně nešlo o vhodné prostředí pro starého člověka.

Za stolem na rozviklané židli seděl stařičký bělovlasý muž, muselo mu být jistě přes sto let. Byl celý shrbený a lehce se chvěl. Tvář měl zbrázděnou vráskami a jeho hnědé oči byly tak maličké, že jsem je sotva viděla. To on mě má učit? Vždyť z něj jde strach. Ne, že by byl děsivý, spíš z něj člověk nemá dobrý pocit. Ani nepromluvil, přesto z něj vyzařovala autorita.

Neuměla jsem si představit, že nás za chvíli stráže opustí a zamknou za sebou. Co si tu s tím zvláštním mužem budu povídat? Navíc tento maličký prostor, přeplněný věcmi, ve mně vyvolával klaustrofobické pocity.

„Aramate, tohle je Tamara, nový Fangar,“ začal Garlin a stařík pomalu zvedl hlavu a dlouze si mě podrobně prohlížel. To jméno mi něco připomnělo, jenom jsem nevěděla, co to bylo. „Budeš mít tu čest, že ti dovolím ji vyučovat, jistě má v sobě silný potenciál, jak by také ne, se svými předky,“ podotkl a mně neuniklo zvláštní zbarvení jeho hlasu. Jako by mými kořeny opovrhoval.

„Opovažuješ se mi snad něco přikazovat?“ zaburácel starý muž a nadzvedl se ze židle. Garlin se zachvěl a mlčel. „Tak Tamara,“ prohlásil po chvíli čaroděj. Potom zavřel oči a já nevěděla, jestli usnul nebo se jen hluboce zamyslel. Nakonec zase dosedl na židli, která hlasitě zaskřípala. Pak se omluvně podíval po místnosti. „Nemůžu ji učit tady, víš sám. Vynechám-li fakt, že by tu nepochybně nastydla, tak jistě víš, jakými výhodami se může pyšnit tato místnost,“ spiklenecky na krále mrkl a mně věnoval povzbudivý úsměv.

„Tamaro, omluv nás na chvíli, prosím,“ rozhodl Garlin a stráže se mnou vyšly na chodbičku před pokoj. Nebo bych spíš měla říct celu?

Page 16: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

16/42

Chvíli byl slyšet šum hlasů uvnitř. Zjevně se o něčem dohadovali. Následovalo dlouhé ticho, načež se dveře pomalu otevřely. Zvědavě jsem nakoukla dovnitř.

„Dobrá, budu tě vyučovat, děvče,“ prohlásil čaroděj. Ani nevím, jestli mě to potěšilo. „Garlin nakonec uznal, že tu pro výuku nejsou vhodné podmínky, takže se od zítřka budeme scházet v knihovně.“ Stařík mluvil velmi tiše, skoro šeptal, a těžce dýchal, ačkoli slovy rozhodně nešetřil. Něco mi říkalo, že bude pořádně upovídaný, což bylo fajn, nebudu tolik muset mluvit já.

„Posaď se, prosím,“ pokynul k zarovnané židli. Opatrně jsem z ní sundala všechny knihy, černou ponožku a pár skic a posadila se. Opět si mě dlouze prohlížel.

„Všimla sis u sebe... nějakého zvláštního... nadání?“ zasípal. Nervózně jsem zakroutila hlavou. Garlin to nevydržel a vyběhl ven tak rychle, jak to jen jeho staré kosti dovolovaly. Oba strážci šli za ním. Zpoza pootevřených dveří se ozval těžký kašel. Aramat se na mě zase dlouze zadíval a najednou jsem ucítila tlak v hlavě. Pokoušel se zjistit, jakou barvu mám nejraději.

„Bílou,“ odpověděla jsem nahlas a doufala, že tlak povolí. Neříkej to nahlas, stačí mi to poslat. – ozvalo se znovu. Ono se to lehko řekne, ale nikdo mi nikdy nedal návod na to, jak si posílat myšlenky. Zkusila jsem odpovědět stejnou cestou.

Výborně. – ozval se mi v hlavě jeho hlas. Spolu s tím dorazila i prudká bolest ve spáncích. Jako malá jsem na migrény trpěla, ale poslední dobou byl od toho celkem klid. To bude asi tím přetížením a spoustou nových poznatků.

„Zjevné telepatické nadání, patrné bez jakéhokoli tréninku. Zvláštní,“ mumlal si pro sebe. Potom se namáhavě zvedl ze židle a začal něco hledat po pokoji.

Nakonec našel, co hledal, a vrátil se zpátky na své místo. Vytáhl sirky a zapálil jimi bílou tenkou svíčku.

Page 17: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

17/42

„Oheň,“ zamumlal. Nevěděla jsem, co čeká, že udělám nebo neudělám. Tak jsem nedělala nic. Chvíli čekal a nechal mě sledovat plamen. Při tom se pozorně díval do mých očí. Ten muž byl zvláštní. Nepochybně trochu vyšinutý, každopádně však mistr v oboru, to bylo zjevné, ovšem jak my dva se spolu domluvíme, to mi nebylo jasné. „Chci, abys ji zhasla...,“ prohlásil. Věnovala jsem mu nechápavý pohled a naklonila se, abych ji sfoukla. „...pohledem,“ doplnil klidně poté, co před plamen dal ruku, aby ho ochránil.

Zarazila jsem se. „To neumím.“ „Ani jsi to nezkusila,“ oponoval mi. Dobrá, zaměřila jsem

tedy své myšlenky na plamínek. Mohl mi alespoň říct, jak na to. Prostě jsem se rozhodla se na to chvíli soustředit a pak mu to vytmavit. Copak tomuhle se říká výuka?

Zdálo se mi to, nebo se plamínek trochu zkrátil? Oči upřené na plamínek, mozek šrotoval, hlava mi mohla prasknout pod tím náporem tlaku, ale na menší než poloviční velikost jsem ho dostat nedokázala. Naštvalo mě to. Představila jsem si vítr, který by plamínek sfoukl, a v tom se objevil průvan, který opravdu dílo dokonal. Musela jsem se usmát nad tou náhodou.

„Neuvěřitelné,“ vykřikl čaroděj. V tom do pokoje vpadl Garlin.

„Co se stalo?“ zajímal se. „Ohromující. Ta dívka se mnou dokázala komunikovat

pomocí telepatie. A na sfouknutí svíčky si přivolala vítr, když myšlenkou to nešlo. I přes to, že jsme v místnosti potlačující magii. Nepochopitelné.“

„Hej, já jsem tu taky,“ bránila jsem se. Hlava mi třeštila. Chytla jsem si spánky a unaveně je mnula. Vždyť to byla jen náhoda. Jen průvan od dveří.

„Hmm, silné nadání pro živly a telepatii. Velmi dobrá kombinace,“ pochvaloval si král. „A slabiny?“

Page 18: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

18/42

„Myslím to vážně, nedělejte, jako bych tu nebyla.“ Na zdůraznění své nespokojenosti jsem se postavila.

Oba se na mě nechápavě podívali. Vždyť s tou svíčkou to byla jen náhoda. Uznávám, že ty myšlenky jsem nějakým způsobem schopná přenášet, i když nevím jak. Ale ovládat živly? To je už trochu moc, ne?

Vlastně to chtělo jen chvíli přemýšlet. Každá změna počasí mě dokázala fascinovat, od deště po sníh. Čerpala jsem energii ze slunce i plamenů ohně, které mě uklidňovaly. Stejně tak jsem výborný plavec. Rodiče často říkali, že voda je můj druhý domov. Ale že bych dokázala ovládat živly? To se mi moc nezdálo.

Jejich výrazy však byly i nadále zadumané. Lehce nadšené, potěšené, nezklamala jsem je. Je to všechno moc zamotané. Oni mě snad opravdu přesvědčí, že mám nějaké nadpřirozené schopnosti!

„Chceš až moc informací po starém muži,“ odbyl ho Aramat. Až teď mě vzali na vědomí. „Myslím, že pro tuto chvíli to stačilo. Nechej ji vydechnout a odpoledne můžeme zase chvíli pokračovat v tréninku.“

* Nakonec jsem to nechal na Tristanovi, který reagoval

možná jen pudově a prostě vyrazil za ostatními. Letěli jsme dlouho pekelnou rychlostí. Ostatní Moorliové se nezdáli být unavení a ten můj to na sobě rozhodně nedal znát. Ale nebyl tak čilý jako obvykle

Byl jsem vlastně poprvé přímým svědkem útoku. Dosud jsem vždycky spatřil jen následky těchto nájezdů.

Jezdci zaujali formaci do písmene V, s tím, že já zůstal na konci na pravé straně. Damien vyrazil první. Jeho Moorlio ze sebe vydal hrdelní výkřik, který snad mohl být varováním pro

Page 19: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

19/42

občany vísky. Už věděli, co to znamená. Dosud sice slyšeli pouhé zvěsti o tom zlověstném zvuku, přesto ho poznali.

V ulicích se začali objevovat lidé. Sbírali děti a svůj poslední majetek a snažili se utéct. K mému uklidnění se to většině snad i povedlo, ačkoli mi neunikl cílený útok několika Jezdců na konkrétní osoby.

A potom začalo pravé peklo. Michael obletěl nás všechny a každému hodil hořící pochodeň. Nemusíte hádat, k čemu byla určená. Stále jsem nechápal účel toho všeho, proč útočíme a proč se lidé nebrání. Nechají si vypálit domy a pak je prostě postaví na stejném místě, i když nevědí, jestli se Jezdci zase nevrátí a opět dané místo nezničí.

Zůstali jsme stát ve vzduchu, nad celou tou „podívanou“, a stále se nemohli rozhodnout, zda-li se zapojit. Kdyby ti lidé něco provedli nebo by to Jezdcům něco přinášelo, ale tady jsem opravdu neviděl smysl a bez smyslu nemá cenu cokoli konat.

Vlastně to trvalo jen chvilku, ani ne půl hodiny. Když bylo po všem, vrátili se všichni Moorliové i se svými pány ke mně nahoru. Nikdo nekomentoval mou neúčast, nebo alespoň ne nahlas. Byl jsem jim za to vděčný, už takhle jsem se cítil jistou částí své osobnosti ponížený.

Konečně jsme přistáli na nádvoří a mně se ulevilo, když se

mi pod nohama objevila pevná zem. Létání mě bavilo, ale není to žádná odpočinková aktivita. S Moorliem neustále riskujete život, protože je to pořád jenom zvíře, které se může splašit, což v padesátimetrové výšce není úplně bezpečné. Nicméně i Tristan se zdál být dost unavený, jenom tak na mě mžoural a čekal na propuštění, které jsem mu dal hned, jak to šlo.

Celé to bylo tak rychlé. Sice hodiny odbíjely teprve druhou

hodinu odpolední, ale zdálo se mi, že už se co nevidět musí začít

Page 20: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

20/42

smrákat. Najednou jsem neměl co dělat. Síla na nějakou fyzickou aktivitu se ve mně nenacházela a nic jiného jsem ani neuměl.

Překvapivé, že to říkám, ale opravdu jsem se rozhodl navštívit bratra. Zvláštní, znám ho celých devatenáct let svého života a přesto nemám tušení, jak tráví svůj volný čas. Prošel jsem celým hradem s Robinem v patách. Nakoukl do knihovny, Oliverova pokoje, jídelny a dalších místností, kde by se tak mohl zdržovat, ale nebyl nikde.

Pak mě to napadlo a vítězoslavně jsem se podíval na psa, který mi právě seděl u nohy a snažil se podrbat si ucho. Když spatřil můj pohled, tak se zatvářil naprosto nechápavě a hloupě. Pochopil, že od něj něco budu chtít, jen ještě netušil, jestli z toho bude tak nadšený jako já. Proč hledat někoho na vlastní pěst, když máte psa trénovaného ke stopování? Musel jsem se pochválit za týdny tréninku, které jsem mu věnoval. Konečně se naplnila chvíle, kdy se to dalo využít.

Nepotřeboval ani nic k očichání, věděl, kdo je Oliver, když jsem řekl, ať ho najde. Pes vyrazil ke vchodu a hnal se kamsi na pozemky. Měl jsem co dělat, abych mu stačil. Netrénovaný člověk by to vzdal už u brány.

Když jsem začínal mít dojem, že už i já začínám ztrácet síly, přece jen dopoledne s Jezdci mi dalo zabrat, Robin trochu zpomalil. Vlastně o nic nešlo, spíš jen pro ten pocit jsem nalezení Olivera přikládal takovou důležitost a hnal se za psem. Potřeboval jsem zaměstnat mozek, který myslel na věci, na které neměl. Například na jednu černovlásku a její budoucnost.

Udělalo se celkem teplo, slunce ze sebe právě vydávalo maximum a byl to asi poslední horký den tohoto roku. Proto, když mě Robin dovedl až k jezeru, rozhodl jsem se zaplavat si. Pro psa to bylo neuvěřitelné rozptýlení. Miloval vodu, takže jen co pochopil, že si v pronásledování dáváme pauzu, vběhl do jezera plnou rychlostí. Nejdřív jen tak nadšeně poskakoval, čímž

Page 21: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

21/42

vyplašil kachny odpočívající poblíž břehu, které se rychle spakovaly a daly na útěk, protože Robina blízkost pro ně rozhodně nebyla bezpečná. Ne že by jim snad ublížil, nebyl to lovec, ale copak to těm hloupým ptačím mozečkům mohlo dojít? Pro Robina to byla vítaná změna. Nadšeně na ně štěkal a nevím, jestli je chtěl popohnat k odletu nebo přivolat zpátky, každopádně to druhé se rozhodně nepovedlo.

Skočil jsem za ním. Voda po horkém létě ještě ani nestihla moc ochladnout, což bylo super. A hlavně, bylo to to pravé na mé rozbouřené myšlenky. Přeplaval jsem na druhou stranu a zase zpátky. Což zabralo, vzhledem k rozlehlosti vodní plochy, relativně dost času. Pes si mezitím lehl na břeh a žvýkal rozmáčený klacek, který někde našel.

Lehl jsem si vedle něj a snažil se trochu oschnout, než vyrazíme dál. Psisko vedle mě hrozně páchlo. Jeho dlouhá huňatá srst v kombinaci s vodou rozhodně nepůsobila nijak očistně. Prostě typický zmoklý pes.

V tom Robin zavětřil, vyskočil na všechny čtyři a dal vědět, že je schopen pokračovat ve stopování. Zaujalo mě, že by bratra cítil právě tady. I když sám jsem musel přiznat, že o něm vlastně vůbec nic nevím.

Následoval jsem tedy psa vysokou trávou podél jezera. Najednou se zastavil a já měl co dělat, abych do něj nevrazil. Přímo před námi, zdánlivě sami, se procházeli dva mladí lidé.

Můj bratr a mladá dívka, která mi byla odněkud povědomá, nejspíš někdo ze služebnictva. Drželi se za ruce, dívka v té druhé něžně držela pár kopretin a on jí zatím něco šeptal, načež se neznámá začala uculovat a lehce jí zčervenala líčka. Bratr a dívky. O tom by se daly psát romány. Procházení se po břehu, květiny, něžná slůvka, jen ty labutě tu chybí. Hotová romantika. Nechápu, co na tom mají. Přesto představa, že bych se v jejich rolích ocitl já

Page 22: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

22/42

s Tamarou, zcela měnila situaci a celá věc se najednou zdála mnohem méně komická..

Musel jsem psa chytit za obojek a šeptem ho zastavit. Nepřišlo mi správné Olivera špehovat, přesto mě značný nedostatek základních informací o bratrovi tížil a chtěl jsem se o něm dozvědět víc.

Chytil ji za bradu a lehce natočil svým směrem. Nejdřív lehce uhnula, ovšem byl to jen hraný stud, evidentně spolu nejsou na první schůzce. Potom ji dlouze políbil a přitom pomalu klesl na kolena. Dívka se posadila na pláž vedle něj a nechtějte vědět, kam to pokračovalo. To už byl velký vpád do cizího soukromí, takže jsem otočil psa a vytratil se.

* S Lili a Violou jsme se sešly až u oběda. Obě byly unavené

z dlouhé a zajisté nudné výuky. Nejvíc je mučilo to hrozné horko, co se venku udělalo, bylo tam k nedýchání, zvlášť, když člověk musel být zavřený v knihovně.

Řekla jsem jim o svém setkání s Aramatem. Zatvářily se překvapeně. Nemohly uvěřit, že by ve sklepení mohl být zamčený čaroděj, jehož slavné jméno a činy ho dalece předcházely.

„Třeba už byl senilní a nebezpečný,“ prohodila Lilian. „Díky, teď s ním budu trávit každé dopoledne, někdy

i odpoledne,“ protáhla jsem neutrálně. Nevím, jestli to bylo veselé nebo deprimující.

„Tak jsem to nemyslela, určitě bude výborným učitelem. Vždyť je to legenda. A vážně umíš zhasnout svíčku jenom pohledem? Za takovou chvilku?“ nevěřila.

Page 23: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

23/42

„Nevím, prostě se mi to nějak povedlo, nepřijde mi, že bych to uměla,“ bránila jsem se a přejedeně složila příbor na prázdný talíř. Vaří tu opravu výborně, to se musí nechat.

„Zkusíme to,“ rozhodla Viola a zapálila jednu ze svíček na stole. Proč ne, řekla jsem si a zkusila to samé, co dole ve sklepení. Plně jsem se soustředila a myslela na to, jak plamen zhasne, ovšem ten se i po delším úsilí jen lehce zakomíhal a zůstal netknutý.

„Nechápu to, předtím se mi to povedlo.“ Namáhavě jsem si mnula spánky, celkem z toho „rádoby čarování“ bolela hlava.

„Určitě jsi už unavená, zkusíme to třeba zítra,“ utěšovala mě Lili, když viděla, jak jsem z toho zmatená. Usmála jsem se na ni a přála si, aby oběd nikdy neskončil. S nimi jsem si připadala tak spokojeně. To jsou ty vzácné chvíle, kdy si říkáte, že jste opravdu šťastní, a trápí vás jen to, že to co nevidět přejde a vám zbudou jen vzpomínky.

A opravdu to přešlo. Holky musely jít na další hodinu –

tentokrát zpěvu – takže mě celkem těšilo, že nemusím taky, ovšem jen do chvíle, než jsem se ocitla v knihovně sama se starým mágem.

Stále si mě tak zvláštně prohlížel, což mě opravdu hodně znervózňovalo.

„Vypadáš trochu zmateně, Tamaro, trápí tě něco? Víš, neměli bychom mezi sebou mít tajemství. Obávám se, že při tréninku telepatie se do tvé mysli mohu dostat, a raději bych se to od tebe dozvěděl dobrovolně, než tak, že si to prostě přečtu jako zloděj myšlenek.“ Nepochybně jsem se zatvářila ještě zmateněji. Snad opravdu nečeká, že se mu budu svěřovat. Cizímu člověku!

„Vlastně bych celkem ocenila, kdybyste mě naučil, jak své myšlenky uzamknout, jestli to nějak jde,“ vypadlo ze mě první, co mě tížilo. Nešlo mi ani tak o to, co by se dozvěděl starý

Page 24: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

24/42

čaroděj, jako spíš o to, kolik lidí tuto schopnost umí ovládat a hrabat se mi v hlavě. Rozhodně jsou tu všichni tak nějak magicky na výši. Těžko se to popisuje. Prostě cítím, že umí něco navíc, co by u nás doma nikdo nezvládl, a kdyby ano, sprostě by toho využíval.

„Před kým chceš být chráněná?“ zeptal se. Bylo mi jasné, kam tím míří. Chce se dovědět o mých nepřátelích, aby varoval Garlina. Nebo ho zajímá, jak moc nedůvěřivá vůči přátelům jsem. Byla jsem si jistá, že je to spíš ta druhá možnost, ovšem nevím, kde se ve mně ta jistota vzala.

„Před každým, není to normální,“ vyhrkla jsem trochu moc rychle. Když se nad tím zamýšlím, mohla jsem odpovědět trochu lépe a promyslet to. Tohle bylo dost... jak to říct... hrubé.

„Zablokovat svou mysl není snadné. Vyžaduje to spoustu námahy i nadání a ačkoli bychom s tím měli začít co nejdřív, rozhodně se nic nestane, když to necháme na zítra. Určitě máš už teď silnou migrénu, nemám pravdu?“ Na to, jak byl starý, byl celkem všímavý a dost toho namluvil, což mi celkem vyhovovalo. Nevěděla jsem, ani co říkat, ani zda mám vůbec právo si stěžovat na bolest hlavy. Byl to mistr, a i když mi to tu zatím moc nedávalo smysl, musela jsem si vážit toho, že mi dává hodiny.

„Ano,“ přiznala jsem. „Dobrá, začneme tedy trochou teorie, jestli tě neunudím

k smrti,“ zasmál se sám svému malému vtipu, takže jsem se úsměvu také neubránila. „Měl bych ti objasnit některé vlastnosti, které v sobě máš, i když o tom zatím třeba ještě ani nevíš. Musíš být zmatená z toho všeho, co se kolem děje. Nepochybuji o tom, že ti nikdo nic nevysvětlil. Jak znám Garlina, rád si nechává většinu informací pro sebe a sděluje jen to, co musí.

Telepatie, ano, o tom jsme již mluvili, to je, myslím, celkem jasné – posílání a přijímání zpráv – tedy naprostý základ. Dalšími úrovněmi může být, jak jsem již zmínil, vykrádání myšlenek,

Page 25: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

25/42

blokace své osoby a úplně nejvýš stojí vkládání vlastních myšlenek – neboli vnuknutí do myslí cizích lidí, to vše samozřejmě proti jejich vůli.“

„Tohle ale nechci dělat,“ bránila jsem se. Přijde mi to podlé a nenapadla mě žádná chvíle, kdy by se toho dalo využít. Tedy chvíle, kdy by se nedalo si pomoct jinak. „Stačí mi umět se ochránit.“

„Teď možná ano, zatím tu nemáš žádného nepřítele, ještě jsi nepřísahala věrnost žádné straně. Ovšem věř, že jakmile to učiníš, ti druzí se proti tobě spiknou. Je z tebe cítit neobyčejné nadání pro magii a oni se budou chtít zbavit potenciálního nepřítele co nejdříve. Nemusíš to využívat, ale musíš to znát,“ trval si na svém. Vlastně má pravdu.

„Takže to by byla první část tvého nadání, druhá – síla ovládat základní elementy jako je voda, vzduch, oheň, země a život – je mnohem složitější, i když má jako všechno na světě své snadnější části. Máš k tomu neobyčejné předpoklady, takové jsem nezpozoroval ani sám u sebe, a to se musím přiznat, že disponuji stejnou silou.“

„Zkoušela jsem to znovu s tou svíčkou a nešlo to,“ přiznala jsem se.

Čaroděj se na mě spiklenecky usmál. „Trošku jsem ti pomohl, ale nemusíš to nikomu říkat.“ Bezva, takže teď vypadám přede všemi ještě mocnější, než doopravdy jsem. „Potřeboval jsem se dostat ven a začít tě učit. Kdyby Garlin neviděl dostatečný důkaz o tvém nadání, které samozřejmě máš, jenom zatím nevíš, jak na něj, tak by mě nenechal tě učit.“

„Stejně se to musím naučit sama, ne?“ prohlásila jsem. Křeslo, ve kterém jsem seděla, nebylo vůbec pohodlné. Sice tak vypadalo, ale opak byl pravdou. Zmučeně jsem se na něm protáhla a snažila se najít nějaké měkčí místečko. Nebylo zdvořilé

Page 26: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

26/42

zvednout se. Už jen pro to, že čaroděj byl gentleman a vstal by také.

„To rozhodně. Ale začal bych se vzduchem. Je snazší ovládat nehmotné věci, jako je vzduch, a až poté pomalu přidáme práci s ohněm, vodou, zemí a úplně nakonec magii života. Je ze všeho nejtěžší a také nejvzácnější.“

„A to znamená co? Že bych mohla oživit mrtvé?“ naprosto neuvěřitelné.

„Ano. Celý život jsem pracoval na tom dosáhnout bodu, kdy se mi to povede, ale obávám se, že mé schopnosti nejsou dostatečné i přes veškerou píli a snahu. Na to je potřeba několik let či desetiletí dlouhého a neúnavného tréninku a co z toho máš? Nakonec zvládneš život prodloužit třeba jen o pár hodin, maximálně dní.“ Starý muž zmlkl. Evidentně už nemluvil o mně, ale sám o sobě.

„Aha,“ prolomila jsem ticho. „Tak tedy vzduch. Vítr také? A dá se nějak ovládat? Myslela jsem, že je vždy nespoutaný, a proto tak fascinující.“

„Samozřejmě, že je nespoutaný. Ty ho také nebudeš svazovat, jen se staneš jeho přítelem a on ti rád pomůže. Nikdy nebude ve tvé moci ho zcela ovládnout, stejně jako všechny ostatní elementy. To je prostě příroda a ta žije svými vlastními zákony.“

Potom opět rozsvítil svíčku. „Časem ji zhasneš jednoduše tím, že poručíš ohni, aby zmizel, o což jsi se pokoušela dnes dopoledne. Prozatím to zkusíš s pomocí větru – prostě ji jen sfouknout, uvidíš, že je to snazší, než si myslíš. Teď zkus přivolat vítr a sfouknout ji.“

Nechápavě jsem se na něj zadívala. Pouze povzbudivě mrkl. Zkusila jsem to. Nevím, jak se volá vítr. Aramat mi vlastně nedal žádný návod, ale kdyby nějaký existoval, určitě by si to pro sebe nenechal. Každopádně jsem si vybavila jen tenký proud

Page 27: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

27/42

větru a vzápětí se mi lehký vánek otřel o tvář. Soustředěním jsem zavřela oči a překvapením málem zavýskla nahlas. Spatřila jsem vítr! Vypadal jako slabá šedá stužka, kroutící se kolem mého obličeje. Snažila jsem se ji nasměrovat na plamen, který jsem díky soustředění viděla i se zavřenýma očima – jasně rudý. A proud vzduchu opravdu zamířil ke svíčce. Vzápětí červený plamínek za mýma zavřenýma očima zmizel a já ucítila známou vůni právě zhasnuté svíčky.

Musela jsem se podívat, jestli to byla pravda. Měla jsem chuť si zatleskat, jako malé dítě. Už dlouho jsem neměla pocit, že se mi něco opravdu podařilo.

Starý mág se chápavě usmál. „Nebylo to tak těžké, ne?“ „Nebylo,“ přiznala jsem, nicméně hlava mi z toho bolestí

třeštila. „Chceš to zkusit ještě jednou?“ Přikývla jsem. Sice to bylo

bolestivé, ale kdo z vás umí zhasnout plamen pohledem? Čaroděj teď zapálil dvě svíčky. Opět jsem se pokusila přivolat si za zavřené oči stříbrnou stužku a nasměrovat ji k plamínkům. Dalo to víc práce, přesto jsem po chvíli opět ucítila kouř.

Moje hlava ovšem proti tomuto ovládání živlů bolestivě protestovala. Aramat zavolal na stráže a poslal je pro čaj z kozlíku lékařského. Vysvětlil to tím, že pomáhá na bolest hlavy a uklidňuje. Ovšem údivu stráží se nic nevyrovnalo. Oba muži si zmateně opakovali název a odešli z knihovny. Pochybuji, že se něco takového najde ve zdejší kuchyni, přesto jsem v to doufala, protože bolest začínala být nesnesitelná.

„Časem to přejde,“ řekl, jako by mi četl myšlenky. „Tvůj mozek není zvyklý na příkazy k ovládání přírody, ačkoli dispozice k tomu má. Ty k tomu má vlastně každý člověk, ale jen málokdo k nim zná tu cestičku, po které by se měl vydat, aby je ovládl.“

Page 28: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

28/42

„Takže i Viola a Lili by to zvládly?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Kdyby k tomu dostaly trénink, tak po jisté době určitě. Jenom to u každého trvá jinak dlouho a každý má rozdílně posunuté hranice, na jakou úroveň se může dostat.“

Potom jsme ještě chvíli trénovali, načež mi opravdu donesli čaj z kozlíku lékařského. Překvapeně jsem to vypila. Chuť nestála za nic, ovšem jestli to mělo pomoct, byla jsme ochotná obětovat hodně.

„Zapůsobí to rychle, jsi Fangar,“ uklidňoval mě. Potom, když už jsme s tréninkem mých dovedností pro dnešek nadobro skončili, musela jsem mu vyprávět, jak to vypadá u nás doma. O své rodině, naší půdě a celém domě, i o celé moderní společnosti. Čímž mě nepřímo přiměl si uvědomit, že se mi stýská.

„Vědí o tom, že jsem pryč?“ zeptala jsem se. Jistě už zažil nějaké Fangary, musel to vědět. Kdo taky jiný?

„Ne,“ odpověděl, „zatím to může být tak, že si třeba myslí, že jsi na táboře, nebo taky ani nevědí, že mají dceru. Všechno záleží na tom, jestli se někdy rozhodneš tu zůstat, nebo se vrátit domů.

„Každý se nakonec vrátil,“ odpověděla jsem. „Až na jednoho blázna, který byl tak okouzlen zdejší zemí,

že zůstal,“ připomněl mi. „Až na jednoho blázna, který všem tvrdil, že mu zemřela

žena, a oženil se tu,“ pozměnila jsem jeho větu. Můj praděda se odsud nikdy nevrátil. Dal zdejší zemi přednost před svou rodinou.

„Máš velmi zkreslené informace o tom, co se tehdy stalo,“ oponoval mi a v jeho očích jsem zpozorovala slzy. Nepochybně mého pradědečka znal. Ale prozatím nebyla správná chvíle o tom mluvit.

Page 29: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

29/42

„Možná, ale už je mi to jedno, vlastně to ani nechci vědět.“ „Jak myslíš, kdybys někdy chtěla vědět víc o svých

předcích, jsem velmi dobrý historik, hodně jsem toho zažil.“ „Děkuji.“ Nakonec to dopadlo tak, že on by býval mluvil i

přes bolestnou vzpomínku na přítele, ale to já se bála pravdy, kterou bych se mohla dovědět.

Nakonec jsme to skončili. Čaroděj vypadal najednou tak

unaveně a staře, že jsem nedala jinak, než že si musí jít odpočinout. Ani neprotestoval.

Já poté našla své dvě kamarádky a poslechla si koncert v jejich podání. Obě úžasně zpívaly. Lilian k tomu uměla hrát fantasticky na klavír a Viola stejně dobře na housle. Byl to zážitek, moct si sednout do lenošky u okna velkého pokoje a poslouchat je.

Najednou mi někdo zakryl oči. Dotkla jsem se těch rukou a sjela na předloktí. Nedalo mi to a otočila jsem se. Za mnou se schovával Vítek a hned vedle něj se šklebil Matěj. Asi jim skončila práce a hudba linoucí se ven otevřeným oknem je přilákala. Vmáčkli se ke mně na lenošku, takže jsem sotva dýchala. Přesto to bylo fajn odpoledne.

„Večer bude táborák, dole ve vesnici, tak jsme vás přišli pozvat,“ šeptal mi Vítek z jedné strany.

„Rozhodně musíte přijít, Violu samotnou strýc až do vesnice rozhodně nepustí,“ pokračoval Matěj do druhého ucha. Stejně Garlinovu opatrnost nechápu. Nejdřív nás nechá cestovat samotné a přespávat bez ochrany a teď by nás nepustil ani dolů do vesnice? Byl to zvláštní člověk

Vystoupení skončilo a holky se k nám přidaly. Viola okamžitě zaujala místo po boku svého milého a my s Vítkem se nenápadně zvedli. I pro tři tu bylo málo místa, natož pro čtyři.

Page 30: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

30/42

Stáli jsme tak společně s Lili proti nim a snažili se nevšímat jejich něžností, ačkoli se kvůli nám nepochybně krotili.

„Máme ještě tak hodinku a půl čas do večeře, nezajdeme si zajezdit?“ napadlo Vítka.

„Na Gunzích? Díky nechci,“ odbyla ho Lili. Plně jsem s ní souhlasila. Na ta zvířata delší dobu nesednu, pokud to nebude nutné. Nic proti nim nemám, ale je to aktivita pro fyzicky zdatnější, trénované jedince.

„Náhodou to je výborný nápad,“ chytil se toho Matěj, který by neřekl ne na nic spojeného s Gungy. Tím pádem se souhlasně přidala i Viola a já se ani nemusela nahlas vyjadřovat, protože kříženci velblouda a pštrosa vyhráli.

V zájmu zlepšení svých jezdeckých dovedností jsem

nakonec byla celkem ráda za možnost vyjížďky. Jeden by nevěřil, jaký může mít vaše okolí vliv na podvědomí. Normálně bych s nějakým zlepšováním „jezdeckých dovedností“ ani za nic nesouhlasila – protože bych neviděla důvod v trénování něčeho, v čem nemíním pokračovat. Ale tady to prostě vypadalo na zábavu číslo jedna a mě už přestalo bavit ve všem se vymykat jejich „normálu“.

„Tohle ale nebude nic pro sraby,“ ujišťoval mě Matěj, když k nám přivedl několik nádherných tvorů.

„To mluvíš o sobě?“ nedala jsem se a přivítala Gunga, který mě měl nést. Ta všudypřítomná úcta ke zvířatům byla úžasná.

„Ou, nikoli dítě, o sebe strach nemám, spíš o tvůj cenný fangarský život,“ pitvořil se na mě dál a předvedl elegantní nasednutí na svého snad dvoumetrového tvora.

„Hej, no tak, braňte mě někdo,“ otočila jsem se na ostatní. „Jsem zde, připraven tě chránit,“ skočil přede mě Vítek

a nastavil své tělo domnělé kulce z Matějovy neexistující zbraně. Zvládl sehrát dokonalý zásah a následnou smrt.

Page 31: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

31/42

„Ty jsi obránce na jedno použití, pusť k tomu ženu,“ postavila se před něj Lili. Matěj s Violou se otřásali smíchy na hřbetech Gungů. Ti na nás nechápavě zírali.

Potom mně a Lili Vítek pomohl nasednout a vyrazili jsme.

Kluci naštěstí nechtěli bláznit, takže hezky pomalu krokem dojeli až k lesu. Pak ovšem, jako když do nich střelí, zrychlili – něco jako klus – ovšem opravdu hodně nepravidelný. Házelo to se mnou do všech stran. Na rozdíl od ostatních se mi nepodařilo najít v té jízdě nějaký rytmus. Po chvíli se jen podívali, jestli sedím, což se mi zatím jakž takž dařilo, a zrychlilo se ještě o stupeň – tedy na cval – a až tady se kolísavý pohyb uklidnil a ačkoli byl Gung opravdu velmi rychlý, konečně docílil téměř vyrovnaného pohybu. Okamžitě se mnohem lépe držela rovnováha a nebylo to tak náročné, nechápu, proč jsme tímto způsobem nejeli rovnou – je mnohem rychlejší a pohodlnější než předcházející rychlostní stupeň..

* Olivera jsem potkal až u večeře. Tvářil se naprosto

normálně, ovšem nevměšoval se do otcových úvah a plánů, a že byly tentokrát opravdu velkolepé.

„Rozhodně musíme vzít s sebou všechny Jezdce. Neočekávám napadení ze strany Targarossu, nemají vojsko ani na obranu, natož na útok, takže tu nemusíme nechat nikoho krom několika strážců. Tam Jezdce využijeme mnohem účelněji, než kdybychom je tu nechali o samotě.“ Nechtělo se mi věřit, že by otec opravdu dohlédl tak daleko a došlo mu, že tu Jezdce nemůže nechat samotné, protože po návratu by místo hradu mohl najít kůlničku na dříví. Spíš šlo jen o náhodu. Měl pocit, že budeme potřebovat ochránit nebo tak něco.

Page 32: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

32/42

„A k čemu je chceš využít u nich?“ zeptal jsem se. „Myslím, že do královských věcí ti nepřísluší mluvit,“

opáčil otec rozezleně. „Mýlíš se, mám co mluvit do toho, co se bude dít s Jezdci.“

Vlastně jsem neměl a má slova byla neskutečně troufalá vzhledem k tomu, že u stolu byl přítomen i Damien, samotný vůdce. Pod jeho černou kápí jsem však nezaznamenal žádnou emoci.

„Otče, tak ho snad vyslechni, je tvůj syn stejně jako já. Oba máme nárok na vyjádření svého názoru,“ zastal se mě Oliver, který se najednou probral ze svého zamyšlení.

„Olivere, nevím, proč stále hledáte problémy za každým mým rozhodnutím? Máte snad s bratrem dojem, že je lepší nechat tu sebranku doma?“

„Ahm,“ odkašlal si Jezdec podrážděně. To nebylo dobré. Otec ho ignoroval. Jemu snad vážně nedocházela síla, kterou dvanáct mužů v černých kápích mělo nad naší zemí?

„To nikdo neřekl, myslím, že Tobiase spíš zajímá, jak je využijeme u našich sousedů.“

„Díky, Olivere, podle mě totiž nebudou srdečně přijati muži, kteří v dané zemi vypalují a drancují vesnice,“ přidal jsem se a snažil se najít v sobě nějakou tu špetku diplomacie.

„Nebudeme o tom dál debatovat, Jezdci prostě pojedou s námi. Konec, tečka. Je to tak, Damiene?“

Ten jenom pobaveně přikývl. Otec si pohrával s odjištěným granátem. Byla to jen Damienova nepochopitelná trpělivost, že ho nechával myslet si, že je ještě králem této země.

Nechápavě jsme se na sebe s bratrem podívali. Otec se málokdy tak rozzuří jen kvůli hlouposti. Že by problémy s Jezdci byly ostřejší, než se zdají?

Měl jsem chuť jim říct, že jsem se dnes zúčastnil tréninku. Přece jen to byli nejbližší lidé, kterým bych o tom mohl povědět.

Page 33: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

33/42

Bližší mi byl snad už jen Tristan. Takže jsem na tom se společenskými kontakty byl vlastně prachbídně.

Celkově jsem žil dosti osamělý život. Když pominu těch několik učitelů, kteří mou výuku velmi rychle vzdali. Kdo by chtěl učit kluka, co toho ví víc než oni sami? Měl jsem blízko k Aramatovi, kdysi, když ještě žil, ale o svého učitele magie jsem bohužel přišel. Není to moc šťastná vzpomínka a já teď opravdu neměl sílu znovu si to prožít. A dál už tu bylo jen několik osob. Trenér bojových umění – s tím jsem měl téměř přátelský vztah, ovšem byl to muž, který žil jenom bojem a moc rozumu nepobral. Člověk se mu mohl vypovídat, ale nesměl chtít odpovědi nebo rady. A pak už zbýval jenom otec a Oliver.

Ženskou společnost do toho nepočítám. Nebyl jsem rád sám, ale ty hloupé kuchařky a pradlenky pro mě nebyly víc, než husičky, které si lezením do mé postele chtěly polepšit na žebříčku společenské popularity. Nezkoumal jsem, jestli to fungovalo. Často jsem ani neznal jejich jména, pokud mi je samy neřekly. Byly to jenom ženy, nebyly hodny mých myšlenek.

Po večeři jsem zapadl do křesla ke krbu, po boku na jedné

straně psa, na druhé láhev whisky. Dva rezatí kámoši – uvědomil jsem si. Najednou do druhého křesla dopadl Oliver. Nalil si pořádnou sklenku a zkřížil si před sebou natažené nohy.

„Viděl jsem, že tě vzali mezi sebe na trénink,“ začal. Najednou jsem nevěděl, co říct. Celou dobu mě tížilo, že se nemůžu svěřit, a teď, když je příležitost, tak to prostě nejde. „Jenom jsem ti chtěl připomenout, abys do toho nevkládal moc velké naděje. Třeba se ti jen chtějí dostat víc pod kůži. To, že jsi jeden den na tréninku s Jezdci, neznamená, že se staneš jedním z nich.“

Page 34: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

34/42

„Já to vím, jen jsem prostě měl radost, že projevili zájem, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu. Konečně nějaký zájem, pochvala, uznání...“

„A co zájem té mladé Fangarky, ten tě netěší?“ Vzpomínka na Tamaru mnou projela jako dýka zabodnutá hluboko do hrudi. Nebezpečně blízko srdce.

„Tady nejde o zájem, ani nevím, jestli opravdu nějaký má.“ Přicházel ten stav, kdy toho moc vypijete a začínáte čím dál tím víc litovat sami sebe.

„Použil jsi na ni kouzlo? Úmyslně jsi odvedl její myšlenky ke své osobě? Abys něco získal? Například ji samotnou?“ To spíš ona použila kouzlo na mě, ačkoli o tom beztak ani nemá tušení. „Tak co mlčíš? Máš v sobě nadání k lehkému ovládnutí lidské mysli, které jsi tréninkem vypracoval do vysoké kvality.“

„O mých kvalitách mě poučovat nemusíš,“ zarazil jsem ho. „Dobře, neodpovídej, srovnej si to v hlavě sám.

Každopádně pro příště bys nějakého okouzlování měl nechat. Nekončí to dobře...“

„Vlastní zkušenost?“ „Řekněme.“ „Dneska jsem tě viděl. Dole u jezera,“ podotkl jsem.

Nepřišlo mi správné mít před bratrem tajemství a stejně by na to asi časem přišel. On, aury a čtení mysli nebyla dobrá kombinace.

„Myslíš s Adélou?“ zeptal se překvapeně. „Netuším, jak se jmenovala.“ „No, s ní to je jiný případ, poučen předchozími nezdary to

teď zkouším hezky pomalu, romanticky řekl bych.“ „Tak romanticky,“ usmál jsem se. „To mi nic moc neříká.“ „Ale mělo by, dívka z lidského světa má romantické

představy, které vidí dnes a denně v televizi. Bude tu chtít najít prince, jak má být, ne drsňáka se svaly,“ poučoval.

Page 35: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

35/42

„Tys o tom nějak moc přemýšlel,“ podotkl jsem. „Každopádně tak to asi budu mít smůlu, přežiju to.“

„Na tom nic není, dnešní dívku není těžké romanticky okouzlit bez kouzel. Stačí pár svíček, kytka, večeře a pár milých slov a je tvoje.“ V duchu jsem si aspoň tu květinu odškrtl. Nenadálý nápad a hned jsem byl za romantika – v duchu jsem se musel usmát nad svou vlastní bláhovostí.

„To se ti moc snadno řekne, ty máš zkušeností. Já si teď nemůžu dovolit experimentovat, na všechno jen jeden pokus a navíc tak neuvěřitelně málo času.“ Lehce vláčnější rukou jsem nám oběma dolil poslední zbytek whisky – pěkně půl na půl.

„Nedepresuj, když nemáš čas na získání praktických zkušeností, tak si to nastuduj aspoň teoreticky,“ prohodil a vytáhl z knihovny jakousi knihu. Možná to mělo vypadat, že ji vyndal jen tak náhodou, ovšem šlo o zcela promyšlený výběr. Znal knihovnu zpaměti, zvlášť co se týká románů, básní a podobných věcí, kterým jsem se vyhýbal obloukem.

„Celý život jsem tě měl za snílka a tys přitom jen studoval ženy?“ konečně mi to došlo.

Kniha mi přistála na klíně. Robin přesto raději uhnul do bezpečí. Když připití lidé hází knihami, pro zvířata to není bezpečné jen pár desítek centimetrů od místa plánovaného cíle doletu. Podíval jsem se na titul hlásající název Tristan a Isolda. Snad vážně nečeká, že to budu číst?

„Nechceš mi to prostě jen převyprávět?“ navrhl jsem. „Nejde o ten děj, nebo o ten teda taky, ale hlavní jsou ty

fráze, jak ji oslovuje a baví se spolu. Schválně, otevři to někde.“ Namátkou jsem tedy rozevřel knihu zhruba v půli. „A čti,“ pokračoval Oliver. Přišlo mi to trapné, i přes značnou dávku alkoholu.

„TRISTAN: Chci s tebou mřít než vzejde den,

konce neměj lásky sen,

Page 36: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

36/42

v stálém snění, v rozechvění,

nám ať vše se v lásku mění,

celí sví chcem´ býti,

jen v lásce stále žíti!“ Chvíli jsem nad tím přemýšlel a očima pomalu sjížděl níž.

Nakonec jsem to přečetl celé, přece jen nejde o nějakou několikasetstránkovou knihu.

Oliver čekal celé ty dvě hodiny vedle mě a celkem při tom pohnul s novou lahví.

* Seděli jsme u táboráku plného mladých lidí, kolem kolovala

obří láhev s červeným vínem. Určitě má nějaký svůj název, ale nějak se mi ho nepodařilo zachytit. Polovina osazenstva se už lehce klátila ke straně a když měla někam jít, tak se jí pletly nohy. A nás pět z toho samozřejmě mělo ohromnou legraci.

Kolem Lili se začal motat jakýsi výrostek, normální puberťák. Vzájemně se pošťuchovali a využívali jakékoli dvojsmyslné narážky, které situace nabízela.

Viola si veřejně užívala blízkosti Matěje a my s Vítkem jen tak seděli a poslouchali útržky historek cizích lidí.

„Tak tohle jsem si přál celej večer,“ prohodil najednou Vítek. Mezitím někdo spustil na kytaru mně sice neznámé, přesto chytlavé, písničky.

„Co sis přál? Aby někdo začal hrát?“ smála jsem se. Vítek se mi podíval do očí a zavrtěl hlavou.

„To třeba taky, alespoň máme příležitost si v klidu a nerušeně popovídat,“ řekl a přisunul se blíž. Tohle se začínalo zvrtávat špatným směrem.

„Celý den si průběžně povídáme.“

Page 37: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

37/42

„To jo, ale to nás někdo může slyšet,“ trval na svém. Asi toho dneska taky už moc vypil.

„Aháá, a my budeme řešit něco tajnýho?“ smála jsem se. „Rozhodně, pojď si zatancovat,“ nabídl. „Na tohle? Blázníš?“ pokus o odpor byl překonán jeho

silnými pažemi, které mě vytáhly na nohy. Stihla jsem jen vykřiknout tou rychlostí, jakou jsem se ocitla v jeho náruči.

Kytarista tam rázem hodil jakousi pomalou baladu, na kterou se nedalo tančit jinak než ploužák. Nebránila jsem se. Zlehka jsem si přehodila ruce kolem jeho krku.

„Takže, co tak tajného musíme vyřešit?“ zajímalo mě. „Víš, Tami, ty jsi ten nejlepší Fangar, jakého jsme tu kdy

měli.“ „To bude tím, že jsi jiného nepoznal, ne?“ „Ne, tím, že jsi holka,“ zaculil se. „Já to věděla! Ale těší mě, že jsem ti udělala radost.“

„Ty vždycky,“ usmál se a rukou mi sebral pramínek vlasů a zastrčil ho na své místo za ucho.

„Hele, jsme jen kamarádi, že jo?“ musela jsem se ujistit. „Jasnačka, co taky jinýho?“ zasmál se a prudce se mnou

zatočil, takže jsem sotva hledala pevnou půdu pod nohama. „Neblázni,“ bránila jsem se. Neúspěšně – Vítek se rozhodl

tančit v divokých rytmech a já mu v tom nebyla schopna zabránit. Takže jsem v tom jela s ním.

„Já chci taky tančííít,“ vřískala Lili, která k nám doklopýtala.

„Ty bys spíš měla chtít jít spát,“ snažila jsem se ji zpacifikovat do nehybné polohy.

„Jó, spinkat půjdeme, pojď Viooo, jdeme spát,“ volala na sestru a už se k ní vrhala, aby ji odtáhla od Matěje. Nakonec odtáhl Matěj ji, a to až domů, na hrad. Až mě vyděsilo, že jsem po takové chvilce začala brát hrad jako svůj domov.

Page 38: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

38/42

Najednou jsem si připadala hrozně unavená. Dlouhému zívnutí nešlo zabránit. Uložili jsme Lilian do postele, načež jsem se rychle rozloučila s Vítkem a zamilovaným párečkem a zmizela ve svém pokoji.

Ani tak mi nešlo o to utéct před svým-prozatím-kamarádem, jako o to nechat Violu s Matějem rozloučit se o samotě. Bleskově jsem proletěla koupelnou a nadšeně ze sebe shodila své „myslivecké“ oblečení. Ono to možná vypadá stejně jako to naše, ovšem košile nebyla doopravdy tak jemná a kůže tak lehká. Ani klobouk na hlavě už nevypadal tak efektivně, jako když jsem si ho ráno zkoušela.

Umyla jsem si vlasy a z šamponu jsem cítila vůni růží. Až teď jsem si vzpomněla na Tobiase. Celý den jsem se nezastavila, takže mi ani nedošlo, že už zítra večer ho uvidím. Projelo mnou lehké zachvění, které nemělo nic společného s relativní zimou v mém pokoji a kraťoučkou noční košilkou.

Lehla jsem si do postele a na nočním stolku rozsvítila svíčku. Starý mág říkal, ať trénuji, kdykoli jen to půjde, takže proč ne právě teď, kolem jedné ráno, s nějakým tím vínem v sobě.

Poroučet ohni sama nemám, abych prý nevyvolala požár nebo něco horšího. Nevím tedy, co horšího než požár se dá ohněm vyvolat, ale myslím, že prozatím se s větrem spokojím.

Zapnula jsem soustředění a myslela na šedou stužku, která se začala čím dál tím víc protahovat a rozšiřovat. Cítila jsem, jak se mi vznáší vlasy ve větru. Tak silný uragán snad nepotřebuji. Ale zmenšit nešel. Svíčku jsem samozřejmě sfoukla, ale taktéž se tím náporem proudícího vzduchu otevřely balkónové dveře.

Namáhavě jsem si promnula oči, jestli opravdu vidím dobře. Stály tam dva stíny, jeden ohromný velikosti slona, tvaru okřídleného lva, druhý lidský, vysoký, svalnatý, se středně dlouhými černými vlasy a pláštěm vlajícím ve větru.

Page 39: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

39/42

„Jsi v pořádku,“ vydechl a vrhl se ke mně do pokoje. Ještě během těch několika rychlých kroků stihl bouchnout skleněnými dveřmi, jen to zařinčelo. Ani nevím, jak jsem se ocitla v jeho silném objetí. Dotýkat se jeho horkého těla a cítit tu vůni byl naprosto dokonalý pocit.

„Teď už rozhodně jsem,“ zašeptala jsem a rukou mu vjela do vlasů. Usmál se. Jenom tak zlehka, pobaveně a opakoval zrcadlově můj pohyb. Má tak dokonalý úsměv. „Myslela jsem, že přijedeš až zítra?“ uvědomila jsem si.

„Pst, nemohl jsem to vydržet,“ prohlásil a zvedl si můj obličej za bradu, takže jsme se jeden druhému dlouze dívali do očí. Prsty pátral po mých tvářích, načež se dotkl mých rtů. Jen tenhle jediný elektrizující dotek stačil. Přitáhla jsem si ho blíž...

* Byla naprosto dokonalá. Její černé vlasy lehce povívaly ve

větru, který kolem sebe nevědomky vytvářela. Její kraťoučká košilka spíše více odhalovala, než zakrývala, což byl naprosto vyhovující pohled. Přitáhl jsem si ji k sobě a zapletl prsty do jejích dlouhých hebkých vlasů. Voněla po růžích.

Jednu ruku jsem nechal sklouznout po jejích zádech a nechal ji mapovat toto nové území. Vůbec se nebránila a to jsem na ni ani nepoužil svou sílu. Chtěl jsem ji naprosto střízlivou, ne se změněnou vůlí dle mého přání, ačkoli by to všechno značně urychlilo.

Vlastně jsem ani nechtěl spěchat. Naprosto ideálně zastavit čas a zůstat tak napořád. Nosem jsem jí zlehka přejížděl po čele, poslouchal její zrychlený dech. Jak málo obyčejné dívce stačí, aby se její srdce rozbušilo ohromující rychlostí tak, že musela o každé nadechnutí bojovat.

Page 40: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

40/42

Druhou rukou jsem prozkoumával její tvář a stále při tom pozoroval její pohled. Oči měla sklopené, snad se styděla, nevím. Musel jsem ji vidět, zlehka jsem jí zvedl bradu a chvíli jsme se na sebe jenom dívali, jako by tato chvíle neměla nikdy skončit.

Potom se ke mně sama od sebe přitáhla a políbila mě. Nebyl to polibek, kterých jsem už zažil tucty, tenhle ve mně vyvolal zvláštní záchvěv. Oliver by to nazval motýly v břiše.

Přestával jsem se díky ní kontrolovat. Ani netušila, jakou má nade mnou moc. Lehce jsem ji zvedl a donesl na postel. Nebránila se, v jejích očích byla patrná výzva a na tváři se objevil úsměv.

Chtěla to stejně jako já, ačkoli ona netušila, jaké následky to s sebou může přinést, a já na ně teď nechtěl myslet. Pohladil jsem ji po noze, hezky pomaloučku, od špiček až ke stehnům. Všiml jsem si, že její dech se zastavil. Potom se zvedla v bocích a vyžádala si další polibek. Nedalo se odmítnout. Rukou jsem pokračoval stále výš a vysouval s ní nahoru i saténovou noční košilku.

Začala mi rozepínat košili, pěkně pomaličku, přesto pokaždé, když se omylem dotkla mé holé kůže, způsobilo mi to menší elektrický šok. Napjal jsem se a stále si připomínal, že musíme zpomalit – přitom – opravu to nebylo rychlé.

Usmála se, když se jí povedlo mi košili svléknout a jen tak lehce mi přejížděla po prsou. Nechal jsem Tamaře dostatek času, aby prozkoumala, co jí bylo dosud skryto, a až potom se na ni vrhl s dalším žádostivým polibkem.

Poté jsem pomalu sklouzával rty po její bradě, krku, klíční kosti...

*

Page 41: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

41/42

„Ach...“ vydechla jsem a posadila se. To bylo neúnosné. Tak živé, ještě teď jsem cítila jeho doteky na svých... Prostě jen jeho doteky.

Musela být ještě noc, přesto ráno už nebylo daleko. Rozhodně to musel být jen sen, přesto mi padl zrak na otevřené dveře od balkónu, kudy dovnitř proudil ledový vzduch.

Hlava mi třeštila naprosto neuvěřitelnou bolestí, asi jsem to s tou svíčkou už večer zkoušet neměla. Nalila jsem si šálek čaje z kozlíku a rychle ho vypila. Jediným mým přáním pro tu chvíli bylo, aby lék rychle zabral a já mohla zase usnout a doufat v pokračování toho snu.

* Posadil jsem se na posteli. Zmateně se kolem sebe rozhlédl.

Hlava mi třeštila, jako už několik let ne. Zvláštní. Okamžitě mi došlo, co se asi stalo, protože tohle nebyl jenom sen, tohle bylo víc.

Najednou jsem o Tamaru dostal strach. Někdy, ale opravdu jen velmi zřídka, se může stát, pokud jsou mysli dvou nějakým způsobem propojeny, tak se dokáží spojit podobně jako ve snu – přesto jste sami schopni regulovat své reakce. Myšlenkově spojeni jsme s Tamarou byli hned tu první noc při letu na Tristanovi. To mě netrápilo, problém byl s tím, že aby se tyto dvě mysli mohly propojit, musely být obě značně oslabené, například drogou nebo alkoholem a nebo kouzlem a každá z těch variant mě vyděsila při vzpomínce na tu křehkou dívku.

Až poté jsem si uvědomil, jaký charakter měl náš sen. Škoda, že v přenosech není trénovaná, mohli jsme ještě chvíli pokračovat...

Vzápětí bych si nejradši nafackoval. Myslím tu na své erotické fantazie a těší mě, že ani ona ke mně nebyla lhostejná,

Page 42: 3. Kapitola Tajemství Targarossu

Tajemství Targarossu 3. kapitola Iveta Jansová

42/42

ačkoli jsem určitě žádné kouzlo nepoužil, a vůbec si neuvědomuji, jak z toho musí být vyděšená. Pokud mně teď třeští hlava, jí se musela úplně rozskočit. Není na to zvyklá. Už jen z toho, že se sen přerušil, vyplývalo, jakou bolest Tamara musela cítit, že ji to probudilo.

Nemohl jsem si ji představit trpět, zvlášť ne kvůli mně. Nejradši bych ihned zavolal Moorlia, letěl za ní a vysvětlil jí všechno. Jistě, bylo to trochu trapné, ale lepší než snést pocit, že je někde sama, zmatená, s ukrutnou bolestí hlavy a navíc v nejlepším případě lehce opilá. Na horší případy jsem si zakázal myslet.

Přesto nemělo cenu k ní letět, než bych se tam dostal, beztak už bude zase spát a budit ji kvůli tomu bych nemohl, zvlášť když se už večer uvidíme. Už večer... Řeknu jí to potom – ujišťoval jsem sám sebe.

Mohl bych jí poslat myšlenku, takhle na dálku, ale bolest by to nezmírnilo, maximálně tak zvýšilo její zmatení. Prostě počkám.

Znovu jsem si šel lehnout a i když jsem si to snad stokrát zakázal, přesto mi před očima znovu proběhl náš první společný, živý sen.