6. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 6. kapitola Iveta Jansová

2/27

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/27

6. Kapitola

Když jsem otevřela oči a spatřila vedle sebe spícího Tobiho,

nejdřív jsem se trochu zarazila. Jak milé překvapení. Tak nějak jsem napůl očekávala, že prostě do rána zase zmizí, ale on tu zůstal.

Opatrně jsem sklouzla z postele a doběhla do koupelny. Děkovala jsem náhodě, že se neprobudil dřív než já a neviděl mě takhle rozcuchanou a rozespalou. Rychle jsem si vyčistila zuby a hodila na sebe normální oblečení. Tmavé kožené kalhoty a černé tričko – další ze součástí pánské výbavy mého šatníku. Potom jsem vzala kartáč na vlasy a chtěla se jím učesat, ovšem ve stejnou chvíli se Tobi objevil přímo za mnou.

„Tohle je moje práce, ne? Myslel jsem, že jsme si to vyjasnili,“ usmál se a vzal mi kartáč z rukou. „Jinak ti přeji dobré ráno,“ pokračoval a políbil mě. Jak fajn to je pocit, když jsme se konečně přenesli za tu magickou hranici první pusy.

„Nechtěla jsem tě budit.“ „Ale, ale, to jsou mi výmluvy... Fakt musíš na tu hodinu?

Třeba bys mohla jít za školu, víš?“ „Blázníš? Bažím po informacích, musím tam jít, dokonce

i sama chci.“ „Nováčkovské nadšení, když to zatím všechno jde dobře,

počkej, až se zasekneš.“ „Nepřivolávej to. Navíc mám toho nejlepšího učitele.“ „Pana tajného,“ ušklíbl se. „Nech toho, musím letět, pa,“ dala jsem mu pusu na čelo

a vyletěla z pokoje. Až v knihovně mi došlo, že jsem se nestihla nasnídat. I tak už hodiny odbíjely devátou.

„Garline,“ pozdravila jsem.


4/27

„Tamaro, přeji dobré ráno, jakpak jsi se vyspala?“ „Skvěle jako vždy.“ „To rád slyším. Myslím, že jsem pro tebe a tvého učitele

našel dokonalé místo. Daleko od všech zvídavých pohledů, pojď za mnou,“ vybídl mě a začal se sunout ke schodišti. Šla jsem tedy za ním šnečí rychlostí a znuděně odpočítávala schody. U dvoustovky jsem s tím přestala. Snad tu nemůže být tolik schodů? Ačkoli bylo patrné, že stoupáme do věže.

Nakonec vytáhl velký zlatý klíč a otočil jím v zámku na konci schodiště. Ocitli jsme se v kruhové místnosti, ovšem na hony vzdálené té, ve které jsem byla včera s Tobim. V jednu chvíli mi nebylo jasné, kde jsem se to vlastně ocitla.

„Aramat to tady trochu vylepšil,“ oznámil mi Garlin. „Tady,“ podal mi zlatý klíč, „zamkni za sebou dveře, aby někdo omylem nevstoupil, a až skončíte, tak za sebou opět zamkni a klíč mi dones,“ požádal a odešel. Celá zmatená jsem tedy otočila tou zlatou věcí v zámku a nechala ji být. Byla jsem plně zaujata tou místností.

Stála jsem na měkoučkém mechu, který zde ležel místo koberce. Kolem dokola rostly stromy, mezi dvěma z nich stála dřevěná lavička, na níž seděl můj učitel. A nebe, nebe bylo nádherně modré, jen sem tam obláček, a svítilo na něm zářivé slunce. Tak trochu opačné počasí než to, jaké bylo právě dneska venku. Asi si chtěl mág užít trochu toho světla a přírody, když jinak musí trčet v tom sklepním vězení.

„Líbí se ti tady? Doufám, že nevadí, že jsem to tu trochu vyzdobil,“ usmál se starý muž a vykouzlil pařez přímo uprostřed místnosti a pokynul mi, abych se na něj posadila. „Vidím, že máš skvělou náladu, kdopak asi bude jejím původcem?“ zeptal se spíš pro sebe. Nechtěl znát pravou odpověď, nebo už ji naopak znal.

„Je to nádherné. Taky něco takového budu jednou umět?“


5/27

„Ale jistě, jenom to je skoro až na konci řady věcí, které musíš znát ještě předtím. A teď mi řekni, jak jsi trénovala, když jsme se včera nemohli sejít, nějaké novinky?“ V rychlosti jsem shrnula, že jsem dokázala zvýšit svou bariéru na desetimetrovou zeď, sfouknout několik svící zároveň, jednu dokonce i rozsvítit a překonat žulovou bariéru u cizího člověka. Učitel zůstal doslova zírat. Bylo vidět, jak informace pomalu přicházejí k jeho mozku a jak posléze vždycky překvapeně vydechl.

„Můžeš mi to, prosím, ukázat?“ Předvedla jsem mu tedy všechno, co po mně chtěl. „A co bolest hlavy? Jak jsi na tom? Teď ti musí úplně třeštit, přesto se stále usmíváš,“ nechápal.

„Spíš jen takový tlak. Snažila jsem se tu migrénu potlačit a najednou jako by sama začala ustupovat,“ přiznala jsem. Vytřeštil na mě oči.

„Neuvěřitelné, postupuješ rychleji, než kdokoli před tebou. Ani já sám jsem magii nezvládal takovým tempem. Zvláštní, jako by tě něco hnalo dopředu, jako kdyby nám hrozilo nějaké nebezpečí a ty ses vyvíjela tak rychle, jak to jen jde, abys nás ochránila.“ Teď jsem zase nechápala já.

„Copak nám hrozí nebezpečí?“ „To musíš vědět ty, holčičko, já se ven jen tak nepodívám.

I teď musíme mít zakrytá okna, kdyby Jezdci slídili kolem věže... To je jedno, teď tedy půjdeme pokračovat, máme toho před sebou spoustu. Máš nějaké konkrétní přání, co bys chtěla umět?“

Měla jsem dvě a ani na jedno jsem neměla dostatek sil. „Tak to neprotahuj, povídej,“ rozhodl. „Můžete se mi přestat hrabat v hlavě?“ nevydržela jsem to. „Nemůžu, bohužel, potřebuješ trénovat svou bariéru.

A navíc se musíš naučit poznat, když ti do těch myšlenek někdo vstoupí, to je moc důležité. Vidíš, tím začneme.“

Trvalo to neskutečně dlouho a nebyl to příjemný pocit, když se vám skoro hodinu v kuse někdo hrabe v myšlenkách a vy


6/27

se celou tu dobu snažíte ovládat, na co myslíte. Nakonec jsem ale opravdu poznala lehké vlnění v myšlenkách, když se je Aramat pokoušel číst, a ticho, když mi dával pauzu. Nevím, jak jinak to popsat. Hradbu jsem při tom zvýšila o dalších pár metrů a zvládla už kamenné základy.

„Oheň, myslím, ani trénovat nemusíme, evidentně jsi ho zvládla sama, teď jenom budeš zkoušet jeho zesílení. Chtělo by to nějaký oříšek, který by ti dal zabrat. Nejsem si ovšem jistý, jestli bys jedno ze svých přání zvládla.“ Jasně, že mi to z hlavy vytáhl. Ovšem lepší než vzpomínky na Tobiho, kterým jsem se mermomocí bránila. A že to dalo zabrat.

„Na přivolání vlastního Moorlia nemáš dostatek teoretických ani praktických zkušeností a asi bohužel ani fyzické zdatnosti. Tvé druhé přání, umět léčit, také není jen tak. Vysává to z tebe život. Chceš-li zdraví dát, musíš ho někde sebrat, jen tak je to spravedlivé.“

„Přesto to chci umět.“ „Dobře, první věc, dostaneš domácí úkol – tady máš knihu,

přečti ji.“ Jako zázrakem se mu v rukou objevila kniha, na jejímž obalu byl v kůži vyrytý obraz Moorlia. Nápis hlásal: Moorlio, aneb od prvního přivolání po mistrovskou akrobacii a rozhodně nešlo o tenký svazek. To mi ale nevadilo. „Začneme tedy Moorlii, přijde mi to jako schůdnější cesta, do té doby se naučíš víc věcí a časem bys zvládla třeba i to léčení.“

„Dobře,“ souhlasila jsem. „Těch úkolů dostaneš několik, domluv se s některým z těch

tvých kamarádů od Gungů, aby tě brali aspoň dvakrát denně ven jezdit, zpevníš si stehenní svaly, a kdybys k tomu ještě začala chodit plavat a běhat, bylo by to úplně ideální. Po měsíci bychom možná mohli začít trénovat přivolávání – takže si do té doby pořiď židli, nebo aspoň polštář pod zadek, většinou to těm potvůrkám trvá, než se nechají přivolat.“


7/27

„O tom jsem už slyšela. A vážně musím čekat tak dlouho? Vždyť trénovat fyzičku můžu i po prvním přivolání, ne?“

„Tamaro, musíš být fyzicky schopná zvládnout ohromného divokého tvora. To nebude jako Tobiasův Tristan, který je velmi výjimečný, klidný a hodný na lidi. To bude běsnící bestie, kterou budeš několik dalších let muset trénovat, aby se třeba jen nechala řídit, natož aby letěla, kam chceš ty.“

„Dobrá, je mi to jasné.“ Najednou se hlasitě ozval můj žaludek.

„Snad nemáš hlad? Vlastně se nedivím, zapomněla jsi v tom spěchu a česání se na snídani. Něco bych ti mohl vykouzlit,“ navrhl. Překvapeně jsem se na něj podívala a najednou jsem v ruce držela krajíc chleba.

„Je to jenom obyčejný chleba, víc se vyčarovat nedá, ovšem hlad zažene spolehlivě kdykoli.“ Rozhodla jsem se ho alespoň ochutnat, ačkoli si právě na chléb moc nepotrpím. Byl neuvěřitelně dobrý. Chutnal sice úplně obyčejně, přesto však úplně jinak. Až potom mě napadlo rozdělit ho na půlku a tu druhou nabídnout svému učiteli. Co já vím, kolik dá práce vykouzlit si chleba, třeba by pak kvůli mně zůstal o hladu. Poděkoval, ale odmítl.

„Víte, ještě bych se chtěla na něco zeptat. Nevím, na koho jiného se obrátit. Proč jste se rozhodl zůstat v Targarossu? Je mi jasné, že musíte být také Fangar, protože ti mají největší schopnosti, tudíž i jeden z mých předků, jestli to předpokládám správně. Takže bych ráda věděla, proč jste se rozhodl přísahat této zemi a ne Moondroru.“ Překvapeně se na mě podíval. Dovolila jsem si podívat do jeho myšlenek, nebylo pro mě těžké zbourat jeho bariéru, jediné, v čem mu pomohla, bylo, že mu dala několik vteřin na to, aby si stihl zklidnit myšlenky. Přesto byl velmi rozrušený. Nechápal, s jakou lehkostí jsem vyvodila, že je


8/27

můj příbuzný, a jak snadno jsem od toho přešla dál. Přesto svou mysl přede mnou neuzamkl.

„Chceš pravdu?“ „Samozřejmě.“ „Bylo mi úplně jedno, komu budu přísahat. Chtěl jsem

rozvíjet své schopnosti a bylo mi fuk, kdo mě to naučí, ale jak se časem ukázalo, stejně jsem musel většinou studovat sám, protože nikdo neměl tolik znalostí, kolik jsem byl schopen pojmout. Takže nakonec za mě rozhodla náhoda.“

„Náhoda?“ Starý muž se zamyslel a trochu se pousmál, jenom tak lehce.

„Nu, zamiloval jsem se. Ta dívka byla z Targarossu a já jí podlehl celou svou duší i tělem. Měl jsem doma svou ženu a děti, ale přesto, jakmile jsem ji uviděl, věděl jsem, že bez ní nikdy nebudu šťastný.“

„Takže nezáleží na tom, které zemi člověk přísahá?“ „Ale ano, to záleží. Ovšem stejně bychom ani jeden nebyli

šťastní, kdybychom nebyli spolu.“ „A nenapadlo vás vzít ji domů, do našeho normálního

světa? Tam by to přece nemuselo platit.“ „Tami, dítě, vím, jak moc by sis přála, aby to šlo. Ale umíš

si představit Tobiase bez Tristana? Ty bys zvládla posadit toho kluka do kanceláře a nechat ho dělat úřednickou krysu? Přijít o všechny své schopnosti?“ Musela jsem uznat, že má pravdu, a zakroutit hlavou. „Samozřejmě jsem se pokusil vrátit zpátky bez ní, domů k rodině, s myšlenkou, že pro mě děti budou cesta zpátky k původnímu spokojenému životu, ale prostě to už nešlo. Emily se mi dostala pod kůži. Myslel jsem na ni každou volnou minutu a nakonec jsem se vrátil, přísahal věrnost Targarossu a zůstal tu s ní.“

„A bylo to správné rozhodnutí?“


9/27

„Podle mě na tom ani tak nezáleží, pokud si můžeš být jistá jeho láskou a víš na sto procent, že ti vůbec nic netají, tak je vlastně jedno, na které straně stojíš. Nikdo tě nemůže donutit jít bojovat proti té druhé. Jediné, co musíš, je bránit zem, kterou si zvolíš, pokud ji napadne nepřítel.“ A najednou, jako bych dostala ránu palicí. Až teď mi to došlo. Jak jsem jen mohla být tak zabedněná? Jednak mi naznačil, že mi Tobias něco neřekl, něco moc důležitého, ale hlavně...

Skočila jsem staříkovi kolem krku. Jediný Fangar, který kdy zůstal na kontinentě, byl přece můj praděda.

„Dědečku,“ rozplakala jsem se. Překvapeně na mě zíral. V myšlenkách jsem si stihla přečíst, že měl zakázané mi to říct. Přesto, když jsem na to přišla sama, tak mi to vlastně neřekl.

Také v jeho očích se objevily slzy. Jsem rád, že to víš, holčičko moje, ale slib mi, že to nikomu, opravdu nikomu, neřekneš.

Nebylo pro mě těžké slíbit cokoli v tuto památnou chvíli. Slibuji. Odpověděla jsem telepaticky. Přišlo mi, že touto formou má slib mnohem větší váhu.

* Po dlouhé době krásné, ačkoli deštivé, ráno. V klidu jsem se

nasnídal z Tamařiny snídaně a odešel k sobě do pokoje. Stráže právě někam odešly – s tím hlídáním se přes den nepředřely.

Převlékl jsem se a šel najít Olivera. Chtěl jsem zaměstnat své myšlenky, aby mě třeba náhodou nenapadlo jít Tami hledat. Jediné, čeho jsem zalitoval, bylo, že spolu nejsme myšlenkově spojeni pořád. Měl bych šanci vycítit, kdyby se jí něco stalo, kdyby se nad něčím radovala. Přece jen, jestli mé domněnky byly správné a učil ji ten starý blázen, kterého beztak museli držet za mřížemi, mohlo se stát cokoli.


10/27

Silou vůle jsem zahnal špatné myšlenky a soustředil se na bratra, kterého jsem našel – překvapivě – v jedné z knihoven, kde právě Lilian a Viola měly hodinu dějepisu. Oliver seděl až vzadu a četl si, zatímco čekal, až dívkám skončí škola.

Jen co mě spatřil, tak si založil rozečtenou knížku a vyběhl za mnou ven, čímž si vysloužil káravý učitelův pohled.

„Tak jak sis užil noc?“ zeptal se místo pozdravu. „Jsi nějak zvědavý, ne?“ „Ne, já jen očekával, že se mě zeptáš na to samé...“ ušklíbl

se. „To jsi neudělal, že ne?“ vytřeštil jsem na bratra oči. „Ale to víš, že udělal... a s jakou chutí.“ Nemohl jsem

uvěřit, že můj bratr byl schopen vyspat se s mladičkou Lilian a jen tak to nechat plavat. „Byla opravdu rozkošná, ovšem do postele mi vlezla sama, takže jsem z obliga.“

„Vždyť jsi ji ovlivnil!“ vykřikl jsem. „Tak o jaké dobrovolnosti to tady mluvíš?“

„Náhodou, nepoužil jsem na ni ani špetku magie. Šla sama, vábená mým úžasným tělem.“ Tomu jsem nemohl uvěřit. Vždyť na Tamařině kamarádce byly jasně patrné prvky kouzel.

„O kom to sakra mluvíš?“ „No přece o Sáře, o kom jiném?“ rozesmál se. „Vážně vtipné, bratře. A já už se lekl, že sis užíval s mladou

Lilian.“ „S tou počkám na svatební noc,“ snažil se o uklidňující tón

a poplácal mě rukou po rameni. „Teď vážně, jak jsi pokročil s Fangarkou? Bylo něco, co by

stálo za řeč? Nebo se stále držíte metr od sebe, jako byste se jeden druhého štítili?“

„Nestarej se.“


11/27

„Bratře, rád tě poučím, neboj se za mnou přijít, kdykoli budeš chtít,“ nabídl mi. Jak komické. Proč zrovna já musím mít bráchu děvkaře?

V tom k nám přistoupil Michael a nenápadně mi podstrčil další dopis. Jen takovou malou obálku a mně došlo, že hezký den právě skončil. Další nebezpečný úkol přede mnou. Bleskově zmizela v mé kapse.

„Takže už tě vážně pozvali mezi sebe,“ pochopil bratr. „Nevím, o čem to mluvíš,“ dělal jsem nechápavého. Taky

nevím, proč s tím Jezdec nemohl počkat. Nebo snad chtěl, aby to bratr viděl? Pokud bych se prořekl, jsem to já, kdo přijde o život, ne Oliver nebo Michael.

„Ajo vlastně, mlčenlivost, já zapomněl. Promiň Tobiasi, budu dělat, že jsem nic neviděl, ale děláš mi radost, bratře, zlom vaz,“ popřál mi a zmizel.

Pral jsem se s myšlenkou, jestli jí aspoň nemám napsat vzkaz, že se možná zdržím, protože po přečtení dopisu už třeba nebudu mít čas. Nakonec jsem to ale neudělal, nechci, aby si dělala starosti. Radši ať si myslí, že někde lítám s Tristanem.

Tvora jsem zavolal hned, jak jsem se dostal na nádvoří. Přiletěl téměř okamžitě. Asi musel kroužit kolem. Hned jsem nasedl a poslal mu myšlenkou informace o další obálce ukryté v mé kapse. Nadšeně ještě přidal na rychlosti, takže jsme na naše skryté místo v lese, obehnané křovím, dorazili během chvilky.

Opatrně jsem tuhou obálku vytáhl ven a dal ji Moorliovi očichat. Nadšeně zamával křídly. Pomalu jsem ji tedy roztrhl a vyndal ven další dopis, který po přečtení budu muset zničit.

„Přežil jsi první úkol a seznámil se tak se všemi tvými budoucími kolegy. Teď tě čeká něco mnohem horšího. Nedaleko Caer Darossu leží malé jezírko s vodopádem. Někde hluboko pod vodou na tebe čeká tunel, který tě dovede do jeskyně, kde najdeš stříbrný prsten s šedočerným oválným kamenem. Asi už víš, k čemu slouží – tvůj úkol bude splněn, až


12/27

ho použiješ na Caer Darosském nádvoří na všech dvanáct, vlastně třináct... – stačí jen jednou – a poté se ho zbav, klidně ho někomu věnuj. Na závěr snad jenom dodáme, že tunel i vnitřek jeskyně jsou plny ostrých krápníků pokrytých jedovatým mechem, na který tvé léčení nezabere, snaž se jim pro to vyhnout. ČJ.“ Dvakrát jsem si dopis přečetl a spálil ho. Normálně sirkami, s ohněm zase takový kamarád jako Tami nejsem. Zato s vodou jo. Tohle byl úkol pro mě jako stvořený. Ani časové omezení nebylo tak strašné. Mám do večeře čas nějakých sedm hodin. V tom musí být nějaký háček, protože jinak mi to není jasné.

Háček mi došel ve chvíli, kdy jsme s Trisem doletěli k jezeru. Nebylo nijak velké, zato tmavé a ledové. Oblečení jsem až na spodní prádlo nechal na břehu a skočil do vody. Byla ještě studenější, než se zdála zvenčí.

Ledové žiletky mě bodaly do celého těla. Rychle jsem se v klidu rozdýchal a ponořil se. Ani se svým trénovaným zrakem jsem toho moc neviděl. Že jsem u dna, jsem poznal až díky vysokým chaluhám, nebo co to bylo, a velkým kamenům. Žádné písečné dno. Opatrně jsem tedy ohmatával jeden po druhém a hledal otvor, kterým by se dalo vplout do tunelu. Čekal jsem, že to bude na nějakém těžko dostupném místě, tedy uprostřed jezera, nebo naopak na okrajích, ovšem nikde nic. Po dvou hodinách neustálého ponořování mě rozbolela hlava i plíce a stále jsem nenašel ani vstup do jeskyně. Ohmatat celé jezero po dně pouze rukama bylo nadlidským úkolem.

Nakonec jsem musel uznat, že se bez pauzy neobejdu, takže jsem skončil na břehu, kde zrovna dneska musel foukat tak ledový vítr. Tristan se mě snažil zahřát, seč to šlo, což se mu celkem dařilo díky silné vrstvě huňatých chlupů. Hluboké nádechy střídaly ty rychlé.

Jak se ukázalo, času nebylo nazbyt, takže jsem opět skočil do vody a hledal u dna to správné místo. Následně se přede


13/27

mnou zjevila bariéra. Překvapeně jsem vyplul na hladinu a zjistil, že už jsem na druhé straně jezera, u vodopádu. Poslední místo, kde bych hledal – snad právě proto, že vypadalo nejpravděpodobněji. Připadal jsem si jako blbec – připravit se o tolik času jenom kvůli hlouposti.

Masy vody se bouřlivě snášely na hladinu, o kterou se tříštily. Z hluku zaléhaly uši a tlak pod vodou byl neuvěřitelně silný. Díky stříkajícím kapkám byl problém se i nadechnout. Přesto jsem se potopil a proplaval silným proudem, který mi téměř vyrazil dech. O to větší překvapení jsem zažil, když na druhé straně za vodopádem byla jenom holá zeď. Plaval jsem tedy ke dnu, abych se vyhnul dalšímu setkání s vodním vírem a dostal se ke hladině pro další nadechnutí.

Zmateně a unaveně jsem se podíval na Tristana. Ten jen klidně stál celou tu dobu téměř bez hnutí na břehu a díval se na mě. Teď jako by kývl hlavou směrem ke mně. Možná to byla jen náhoda a jeho hříva zavlála ve větru, přesto mě donutil se znova nadechnout a zkusit se ponořit. Voda už mi ani ledová nepřipadala – což nebyla nejpříznivější informace – byl jsem podchlazený.

Rozhodl jsem se podplavat točící se vír kousek ode dna a prozkoumat znovu skálu za vodopádem. Pokud ani teď nic nenajdu, asi to vzdám. Ne, nejsem zvyklý cokoli vzdávat, ale někdy musela přijít chvíle, kdy bych zjistil, že na to prostě nemám. Narazil jsem na stěnu a šmátral po ní rukama, abych našel nějaký tajný vchod, když v tom se mi noha zahákla o nějaký kámen téměř u dna a nešla vyprostit. Spustil jsem tedy zbytek těla níž, abych zjistil, co mě zastavilo, a přímo přede mnou zela díra. Obyčejná kruhovitá díra, asi tak metr a půl široká.

I přes nedostatek kyslíku jsem si vzpomněl na varování v dopise. Neměl bych se dotýkat okrajů. Sakra, že já si nevzal nějaké světlo. Po tmě se snažit plout tunelem a nedotknout se


14/27

okrajů? Kdo to může zvládnout? Přesto jsem se vydal do černé tmy. Jen opatrně jsem pomalu postupoval dopředu a vzduch mi začínal docházet čím dál tím víc.

Najednou jsem vyplaval nad hladinu. Hladově jsem lapal po dechu. Normálně by se mi ze starého, zašlého a plísní prosáklého vzduchu dělalo zle, teď jsem však nebyl v pozici, kdy bych si vzduch mohl vybírat. Několik minut jsem jen šlapal vodu a dýchal. Až poté mi došlo, kde to jsem. V jeskyni, plné otrávených krápníků, ostrých jako břitva. A přímo uprostřed na jednom z ostrých vystouplých kamenů ležel prsten.

Během vteřiny se přemístil na můj malíček – jinam se nevešel – ten je tak pro Tamaru, napadlo mě. Na ni myslet nesmím! Ne při plnění úkolu. Čas plynul, asi bych si měl pospíšit, jinak se bude Tristan bát, kde jsem tak dlouho.

Dopřál jsem si jeden dlouhý nádech a ponořil se. Nevím, jestli jsem se špatně nadechl, nebo to bylo tím vzduchem, ovšem najednou mě začalo hrozně škrábat v krku a potřeba kýchnout byla zcela akutní a nepotlačitelná. Nešlo tomu zabránit. Musel jsem vyfouknout část vzduchu, abych se výbuchem kašle nezadusil úplně. A právě ta část vzduchu mi velmi brzy začala chybět a přede mnou zbývala ještě dlouhá cesta ven.

Téměř na konci tunelu, už jsem viděl meloucí se vodu na jeho konci, jsem začínal pozorovat první známky přidušení se. Zkalil se mi zrak a nemohl jsem se soustředit. Tlak na hlavu byl neuvěřitelně silný a pocit, že se mi rozskočí, zesiloval.

Rychle jsem vykopl nohou, abych se co nejdřív dostal ven. Vzápětí mi ostrá bodavá bolest projela lýtkem. Nějakým nedopatřením jsem jím musel vrazit do stěny tunelu. Neměl jsem představu o tom, jak hluboká rána mohla být, a vlastně mi to bylo celkem jedno. Snadno jsem vplul do smrtícího víru a nechal se jím semlít.


15/27

* I přes toto překvapivé zjištění jsme nakonec pokračovali

v hodině jako by nic. Mág, můj praděda, se mi snažil říct co nejvíc informací z různých oborů. Podával postřehy tak na přeskáčku, že jsem z toho během chvilky měla v hlavě pořádný zmatek. Jako by tušil, že už nebudeme mít moc příležitostí společně cvičit magii, a chtěl mi rychle předat co nejvíc informací. Nakonec byl čas na oběd. Chtěla jsem zůstat, ale Aramat mě poslal najíst a odpolední výuku zrušil. Prý si potřebuje odpočinout a já mám zatím studovat knihu, trénovat běh a jízdu na Gungovi.

„A vážně mám za sebou zamykat?“ zeptala jsem se učitele. „Doopravdy, jsem tady celkem rád, nemusí mě tu nikdo

rušit ani najít. Nedělej si o mě starosti, jsem radši tady než tam dole.“

„Tak tedy zítra, na shledanou.“ „Hodně štěstí v tréninku.“ Otočila jsem klíčem v zámku a odnesla ho Garlinovi. „Tak jak to šlo?“ zeptal se. „Myslím, že výborně,“ odpověděla jsem po pravdě. „A co tvé přesvědčení ohledně přísahy naší zemi, Tamaro?

Už jsi se rozhodla, kam chceš patřit? Víš, všiml jsem si, že jsi se hodně sblížila s Konrádovým mladším synem, Tobiasem, tak bych tě rád varoval, abys neudělala nějakou hloupost.“

„Jako třeba přísahala věrnost Moondroru? A není to ve výsledku jedno? S přísahou nebo bez, budu bránit tu zemi, které bude ubližováno. Nechci být použita jako válečná zbraň,“ oznámila jsem mu na rovinu. Překvapeně otevřel ústa a nevěřícně se na mě podíval.

„Snad nemyslíš vážně, že bys o tom uvažovala? Tami, děvče, nechci tě přesvědčovat, ale zamyslela ses někdy nad tím, jakou bys s tím chlapcem měla budoucnost? Všichni vědí, že se


16/27

už od malička chce stát Černým jezdcem a ti nemohou mít stálého partnera – ohrožovalo by to život jeho i ostatních, při misích, které vykonávají.“

„Třeba se jím nestane,“ namítla jsem. „Takže ty věříš tomu, že si postavíte malý domek, pořídíte

tam pár Gungů a jednoho psa, nad vámi budou létat Moorliové a vy budete žít šťastně až do smrti? Snad nejsi tak naivní.“ Vím, že má pravdu, přesto jsem nějakou podobnou představu v hlavě měla. I když nešlo o domek a další věci, chtěla jsem zůstat s ním, jedno kde a jak. „Vždyť on by to nevydržel. Potřebuje se někde vybít. Teď možná, ze začátku, když jste oba okouzleni povrchní láskou, ale jakmile by přišlo pozvání od Jezdců, neváhal by. Nikdo z celého kontinentu by neváhal a vstoupil k nim, kdyby měl tu možnost. Před takovou ctí nemá žádná dívka šanci, i kdyby šlo o životní lásku nebo snad Fangara. A věř mi nebo ne, Tobias se jedním z nich stane. Má na to zkušenosti, fyzické nadání i pořádek v hlavě. Jestli ne on, tak nikdo jiný. Nedivil bych se, kdyby ho už oslovili.“

„Stop, nechci tohle poslouchat. Taky tady stále existuje možnost, že se seberu a vrátím domů. A budete v háji všichni i celá ta vaše prokletá nekonečná a nesmyslná válka.“

„Takhle nemluv, navíc, domů se nedostaneš jen tak, k tomu nejdřív potřebuješ naši knihu, kterou nemáš, a po dnešní rozmluvě tě k ní ani nepustím.“ Nevěřícně jsem se na něj podívala, otočila se na patě a utíkala do svého pokoje. Tobias už tu nebyl, přitom bych ho právě teď tolik potřebovala. Seběhla jsem tedy schody o patro níž, abych se od stráží dověděla, že ve svém pokoji taky není. Otevřely se však vedlejší dveře a vykoukl Oliver.

„Stalo se něco?“ zeptal se starostlivě a přistoupil ke mně, aby mě objal. Dokonce jsem se nechala. Až potom mi došlo, že se mi po tvářích kutálejí slzy. „Zase tě naštval Tobias?“ tipnul si.


17/27

Zakroutila jsem hlavou. „To bude dobré, uvidíš, pojď, dáme si něco dobrého k obědu a hned se ti bude lépe dívat na svět.“ A už mě táhl po schodech dolů do jídelny.

Lili a Viola už tu seděly a hned mě začaly utěšovat, aniž by tušily, co se vlastně stalo. Jedna přes druhou mi dávaly desítky otázek, já však ani nebyla schopná mluvit. Všechno to na mě najednou nějak dolehlo. Ty zmatky ohledně mého a Tobiho vztahu, celá ta věc s Jezdci, to, že jsem vlastně našla svého dědu, a v neposlední řadě, začínalo se mi stýskat po domově, ke kterému jsem najednou měla odříznutou cestu.

„Garlin mi zakázal vrátit se domů,“ dostala jsem ze sebe nakonec. Všimla jsem si, jak se po sobě všichni kamarádi podívali.

„To by strejda neudělal,“ nevěřila tomu Lilian. „Co udělal?“ zeptal se Oliver, kterému se to taky nezdálo. „K návratu domů potřebuji knihu Targarossu, tu, na kterou

jsem měla přísahat, a váš král,“ pohlédla jsem na Lilian a Violu, „mi řekl, že ji přede mnou schová – takže bez možnosti návratu.“

„Já bych znal možnost,“ řekl Oliver tiše. Všechny jsme se na něj podívaly. „U nás existuje stejná kniha, akorát s jiným znakem. Stačí přejít na naši stranu, vyměnit přívěsek na krku a cesta domů je ti kdykoli otevřená,“ nabídl. Zakroutila jsem hlavou. Ačkoli proč? Garlin mě domů pustit nechce, kdybych se přidala na stranu Moondroru, mohla bych cestovat mezi oběma světy a nepřišla bych o Tobiho. Asi znáte ten pocit, že vždycky nejvíc stojíte o to, oč jste právě přišli. Mně právě vzali svobodu a domov. Jen tak, pro hloupou válku, která stejně nikam nevedla.

Obě sestry se nevraživě podívaly na Olivera. „To snad nemyslíš vážně? Snad bys nám ji nevzal?“

„Oliver má pravdu,“ řekla jsem nakonec. „Navíc už je na čase přestat řešit tohle hloupé bytí na jedné nebo druhé straně. Stejně jako kamarádím s Oliverem a jeho bratrem, kamarádím


18/27

i s vámi dvěma. Změní to snad něco, když budu já na druhé straně? Zničí to naše přátelství?“ Mlčely. „Myslím, že v tom případě mě přešla chuť na jídlo.“

Vyběhla jsem z hradu, ve stájích našla Connie, dlouho jí česala hnědou zářivou srst a potom už mi nebránilo nic v cestě za tím jít běhat. Vyrazila jsem po příjezdové cestě směrem do podhradí a fenka běžela za mnou. Po pár stech metrech se projevila má špatná kondice a já celá zadýchaná musela zastavit a odpočinout si. Za chvíli jsme ovšem pokračovaly.

Chtěla jsem tím zabít čas, než se vrátí Tobi, a trochu si vyčistit hlavu. Což se ne tak úplně povedlo. Když jsem se vrátila, našel mě ve stáji Vítek.

„Ahoj, právě jsem skončil a ty vypadáš, že bys potřebovala vypadnout, rád bych tě pozval na zběsilou projížďku na Gunzích, jestli budeš souhlasit?“

Bylo mi to jedno, takže vymoct si můj souhlas mu ani nedalo moc práce. Najednou mě probraly prudké škubavé pohyby. Nějak jsem se dostala nahoru na to zběsilé zvíře a „letěla“ na něm za Vítkem šílenou rychlostí.

„Kam to vlastně jedeme?“ zakřičela jsem. „Na buchty, dostal jsem hroznou chuť na něco sladkého.

A vzhledem k tomu, že to je na nervy a tys neobědvala, tak dostaneš taky plný talíř,“ rozhodl. Jeli jsme tentokrát jinou cestou, řekla bych i delší, takže se nám to krásné jezírko s vodopádem vyhnulo, což byla škoda, ráda bych se podívala na tu přírodní krásu.

Potřeba dávat pozor a držet se mě donutila myslet na něco jiného, a tak jsem se celkem sebrala, než jsme k babičce dojeli. Byla z nás nadšená, asi moc často návštěvy nemívala, a tak nám hned začala vyprávět různé příhody a pohádky a my si užili nádherné odpoledne. Tedy v určitých mezích samozřejmě.


19/27

Bylo fajn jen tak sedět, poslouchat příjemný hlas staré paní a ujídat přitom teplé buchty rovnou z pekáče. Najednou jsem na peci spatřila kočku. Takovou velikou, mourovatou. Moudře na nás shlížela, jako by měla vše pod kontrolou. Dostala jsem chuť ji pohladit, stačilo však napřáhnout ruku a už po mně sekla packou. Překvapeně jsem ucukla a babička se usmála.

„Brání koťata, co tam má, ale jinak je velmi přítulná, možná až moc. Neustále se člověku motá pod nohama a to víte, já stará ženská, sotva stojím a ještě stále kličkuji mezi kočkou a prťaty, abych je nezašlápla nebo o ně nebrkla.“ Zůstala jsem tedy u dívání se. Kočičí máma jako by zhodnotila, že ode mě jejím miláčkům nebezpečí nehrozí, zvedla se z pece a líně se protáhla. Mně se tak naskytl pohled na šest malých různobarevných klubíček.

„Jé,“ vydechla jsem, „ti jsou roztomilí.“ „Jestli chceš, holčičko, tak za týden už půjdou od mámy, tak

ti jedno nechám. Aspoň vám na hradě pochytá myši. Však už to jsou teď jenom příživníci, kdybys věděla, kolik toho snědí, a to je stále ještě kojí naše Míca, viď holka,“ usmála se na kočku, která si došla pro její pohlazení.

„Babičko, vy jste kouzelná.“ Stará paní se jenom usmála. * Stačila jedna rána o ostré kameny na dně a stihl jsem si

sedřít ruku a vyrazit dech. Přesto mé ruce nějak udělaly ještě jedno tempo, které mě dostalo z vodního kolotoče, a já mohl začít pomalu vyplouvat ke hladině. Tedy – mohl bych, kdybych všechen vzduch nevypustil z úst při nárazu o dno.

Zkusil jsem se odrazit levou nohou. Špatný pokus, zraněná noha se zkroutila do nepřirozeného úhlu a bolest se vydrala na povrch s novou razancí. Tak tedy odraz druhou nohou. I ta mi


20/27

vyslala křeč do zbytku těla, kde ještě zůstal nějaký cit. Neměl jsem tušení, kterou nohu jsem si zranil. Obě mi přišly naprosto nepohyblivé, jako bych neměl cit ani v jedné. Sedřená ruka začínala taky štípat, přesto jsem pomalu zkoušel jedno tempo za druhým.

Tamara by mi neodpustila, kdybych ji tu nechal samotnou. Hrála si na tvrďáka, ale ve výsledku to byla jen citlivá dívka, která se celého našeho světa bojí. Možná ve mně našla záchytný bod, od kterého se mohla odrazit pro svou další cestu. Nechci myslet na budoucnost. Musím být rád za přítomnost, kterou máme, a těšit se z ní.

Myšlenky na černovlásku, která si tak neomaleně dovolila ukrást mé srdce, zaměstnaly mé myšlení natolik, že jsem si neuvědomoval bolest a nějakým zázrakem se dostal na hladinu.

Nádech – výdech – nádech – nádech – výdech – nádech. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Jen co se však mozek okysličil, přišla migréna a všechna ostatní bolest snad ze všech končetin, včetně namožených svalů, ledová voda najednou studila ještě víc. Neměl jsem tušení, jak se odsud dostat na břeh, i když to nebylo daleko.

Tristan se na mě lítostivě díval. Najednou vzlétl a doletěl ke mně. Nabídka byla jasná, chtěl, abych se ho chytil a on by mě donesl na břeh. Ovšem neměl jsem v rukou žádnou sílu. Nešlo to. Navíc se mi mokré ruce po jeho hebké srsti smekaly.

Tvor tedy doletěl zase na břeh a nešťastně zavyl. Nevěděl, jak mi pomoci, a já to nevěděl taky.

* Babičce jsme nakonec slíbili, že se zítra zase zastavíme. Já

potřebovala trénovat a Vítek nadšeně souhlasil s čímkoli, co bych


21/27

navrhla. Asi je na čase mu opět připomenout pravidla našeho přátelství. Tedy vlastně jediné pravidlo – jsme jenom kamarádi.

Cesta na hrad mě celkem unavila, opět jsem na tvorovi sotva seděla, když jsme konečně dojeli ke stájím. Fenka už mě vítala skoro jako svou paničku. Potěšilo to.

U večeře jsme se sešli opět všichni. Tedy myslím oba krále, Violu s Lili a Olivera. Jen Tobi chyběl.

„Nevíš, kde je Tobias?“ zeptala jsem se Olivera. Vedle něj sedící Jezdec se jenom usmál, vytáhl z kapsy kapesní hodinky a významně je ukázal svému druhovi, co seděl naproti.

„Tik tak, tik tak,“ zašeptal. Mně to však neuniklo. * Nakonec Tristan sebral veškerou svou odvahu a vlezl do

ledové vody. On, patřící mezi kočkovité šelmy, on, který má panický strach z vody, do ní vlezl kvůli mně. Doplaval snadno až k mé napůl tonoucí osobě a já mu jen s vypětím všech sil vylezl na hřbet.

Poté jsem asi omdlel nebo nevím, každopádně mě probral až ledový vzduch, který se mi opíral do tváře, když jsme pomalu jeli ke hradu. Tvor měl stále mokrá křídla, takže nemohl letět, přesto vůbec nepotřeboval mé vedení a já děkoval prozřetelnosti, že jsem dopis před ním přečetl nahlas, protože věděl, kam mě má donést a jak moc to spěchá. Zbývaly dvě minuty do šesté, tedy konce mého úkolu. Dvě minuty na přivolání třinácti Moorliů – tedy tvorů všech Jezdců. Vlastně jen dvanácti. Tristan tu byl se mnou. Právě k posílení přivolávání sloužil prsten, který zdobil můj malíček. Samotného mě překvapilo, že mi někde nespadl.

Bylo mi jasné, že nejsem schopný se postavit na nohy. V jedné jsem neměl cit, protože se mi po ní táhlo říznutí od jedovatého kamene z tunelu. Druhou jsem si musel zlomit ve


22/27

vodním víru, který mě smetl. Jsem mrzák, pousmál jsem se nevesele.

Zůstat sedět na Tristanovi se ukázalo jako jediná možnost, jak se pokusit splnit úkol a nepřijít při tom o všechnu důstojnost. Zvedl jsem sedřenou ruku, krví zbarvenou do ruda, a v duchu volal tvory Jezdců. Měli na to pouhé dvě minuty. Tak málo času, to nemohli stihnout, leda – by právě všichni přišli do stáje na chutnou večeři, kterou pro ně Garlin nechal každý večer našeho pobytu chystat.

Uplynula sotva minuta a už se kolem hradu začaly množit černé stíny. Tristan hluboce zavyl. Po kolikáté dnes již? Přesto v tomto zvuku byla jasná výzva, odhodlání a oznámení. Lákal k nám ostatní zvířata, nabádal je k vyšší rychlosti a zároveň tím dával najevo Jezdcům, že se blíží konec našeho úkolu.

Takže se z hradu sbíhaly černé postavy, z nebe slétali černí tvorové. Nádvoří během chvíle celé zčernalo. Neměl jsem sílu tvory počítat, jen jsem doufal, že jsou všichni.

* Najednou se zvenčí ozvalo hrozivé zavytí. Stejné, jaké

způsobil včera v noci Tristan. Oba Jezdci, kteří s námi jedli, se na sebe významně podívali. Vzápětí zkontrolovali hodinky, na tváři se jim objevil výraz mezi nevěřícností, zmatením, nadšením a čímsi jiným a vyrazili ze svých židlí, aniž by se ostatním stolovníkům omluvili.

Asi je volali jejich tvorové, usoudila jsem a dál pokračovala v dloubání do těstovin. Najednou k nám přiběhl sluha a pošeptal Konrádovi, který seděl vedle mě, několik slov:

„Pane, váš syn, na nádvoří se děje něco moc divného, měl byste tam honem jít.“ Nebylo pochyb o tom, kterého syna myslí,


23/27

vzhledem k tomu, že Oliver tu seděl s námi. Konrád následoval Jezdce a vystřelil z místnosti.

Teď by mě na mém místě nezadrželo vůbec nic. A ani nemuselo, ostatní, až na Garlina, vyběhli společně se mnou. Nádvoří bylo plné Moorliů a jejich pánů. Stmívalo se a do toho změť černých osob a tvorů. Zmateně jsem hledala Tristana s Tobim, ale nebyli nikde vidět. Nikdy jsem snad neviděla tolik Moorliů pohromadě. Ne tak blízko u sebe, nacpaných na jednom malém prostranství. Nedalo mi to a spočítala jsem je – přesně třináct tvorů – takové smutné číslo. Nejsem pověrčivá, ale tohle nevěstilo nic dobrého.

Přesto jsem se trochu bála vstoupit mezi tahle ohromná zvířata a jejich zamračené pány. Najednou jsem si všimla Konráda. Stál u ohromného tvora – to musel být Tristan - ovšem na jeho hřbetě nikdo neseděl. To mě zarazilo, tak kde je sakra Tobi? Vedle Trise se najednou vytvořil černý hlouček. Rozeběhla jsem se k němu, ignorujíc všechny ty ostatní tvory.

Asi jsem měla spíš zůstat na místě. Ležel tam na zemi, na jedné noze hlubokou řeznou ránu, druhou zkroucenou do nepřirozené polohy. Obě ruce zkrvavené a ještě nebyl ani oblečený, nepočítám-li trenýrky.

„Vezměte ho domů,“ řekla jsem roztřeseně. „Tady je hrozná zima.“ Najednou, jako by si uvědomili, že jsem tu taky, začali se muži místo zírání pohybovat. Opatrně ho zvedli na nosítkách a odnesli do hradu.

„Kolik jich bylo? Kolik?“ opakoval pořád dokola, jako v horečce.

„Všech třináct, Tobiasi,“ řekl mu ten Jezdec od našeho stolu. Najednou mi moje odpolední problémy připadaly tak nicotné a malicherné. Tobiasovi se něco stalo a já si klidně byla na vyjížďce s Vítkem. Měla jsem být s Tobim a pomoct mu.


24/27

Přistoupila jsem k Tristanovi a zlehka ho pohladila. Hlavou mi však neprojel žádný obraz, oznámení, nic. Tvor mlčel. Byl celý mokrý, a to jsem myslela, že nemají rádi vodu. Vtom mi to došlo.

„Tys ho zachránil, viď? Jsi úžasný,“ opakovala jsem spíš pro sebe, než k tvorovi. „Řekni mi, co se stalo?“ Ovšem on mlčel. Nevím, jestli jím tak otřáslo, co se stalo jeho pánovi, nebo samotná ledová voda, ze které měl hrůzu. Zavolala jsem jednoho muže ze stáje, aby Tristana osušil a dal mu najíst, a Moorlio s povděkem odešel.

Přišel mi celý tak nějak otřesený, unavený, zklamaný a vyděšený. Přesto, že jindy komunikoval celkem rád, teď mlčel. Neměla jsem však moc času to rozebírat, mnohem víc mě zajímal stav jeho pána.

Rozeběhla jsem se k jeho pokoji. Byl zavřený a stráže mě odmítly vpustit dovnitř. Už jsem byla odhodlaná použít na ně některé z lehkých kouzel, které mě dnes naučil Aramat, když vtom se dveře rozletěly. Otevřel mi ten stejný Jezdec, evidentně vůdce všech.

„Pojď dál, ale nekřič, právě usnul a lékař se mu snaží dát dohromady tu nohu.“ Poslechla jsem a tiše vstoupila. Lékař vlastně vůbec nebyl doktor, na kterého bych byla zvyklá. Byl to čaroděj – léčitel, který mu nohu spravil během pár minut. Tedy – tu zlomenou – s tou druhou si nevěděl rady, zkoušel spoustu kouzel, ale nic nezabíralo.

„Vypadá to, pánové, že to budu muset zašít a tomuhle mladíkovi tu aspoň zůstane památka na tu událost, jak že jste to říkali? Spadl z Moorlia? Já to pořád opakuji, že kdyby ti tvorové nebyli, bylo by na světě víc klidu.“ Tak tomu jsem nevěřila ani náhodou. Tristan by Tobiho nenechal spadnout. Navíc by u toho asi nepřišel o všechno oblečení. Copak jsou tu všichni tak zabednění?


25/27

Pozorovala jsem, jak mu opatrně sešívá rozšklebenou ránu na noze. Nevím, jestli se ve mně začaly projevovat masochistické sklony, ale dívala jsem se na každý lékařův pohyb jehlou. Potom vstal, řekl, že jde umíchat nějaké masti a ať Tobiase zatím necháme vyspat, dáváme mu studené obklady na čelo, ale jinak ať je v teple pod peřinou, ale nohu ať nechá na vzduchu. Trochu si protiřečil.

„Chcete se o něj postarat sama?“ zeptal se mě ten vůdce. Kývla jsem.

„Jinak, já jsem Damien, zatím nás nikdo nepředstavil,“ řekl a podal mi ruku. Neměla jsem moc čas si ho prohlížet, všechny mé myšlenky se točily kolem zraněného Tobiase.

„Tamara,“ vyslovila jsem své jméno a on se usmál. Jasně, že mě znal. Tady mě znal bohužel snad každý.

„Pošlu služebnou, aby vám přinesla obklady a hadr, je celý od krve. Ale jestli to nechcete dělat, jestli se třeba štítíte té krve, udělá to někdo jiný.“

„Ne, udělám to,“ nemohla jsem nechat někoho cizího, aby se o něj staral. „Jenom mi řekněte, co se stalo?“ Přátelský výraz zmizel.

„Řekněme, že si šel zaplavat a semlel ho spodní proud. Je to uspokojivá odpověď?“

„Vzhledem k tomu, že mi nic jiného stejně neřeknete, tak bude muset.“ Mohla jsem být ráda i za to málo, co mi řekl.

Posadila jsem se na okraj postele a počkala, až všichni Jezdci i s Konrádem opustí místnost. Potom jsem vyždímala hadřík, který mezitím donesla služebná, a opatrně jím začala otírat jeho obličej od krve. Jeho krásné černé vlasy jí byly také slepené, ale na to hadr nestačil, to bude muset pod sprchu, až mu bude lépe. Hlavně že žije, říkala jsem si.

Po chvíli už byl opět vidět ten jeho krásný, dokonalý obličej. Usmála jsem se na něj, i když to nemohl vidět. Najednou,


26/27

jako by to cítil, ztěžka otevřel oči. Chvíli se na mě zmateně díval a snažil se zaostřit, až mu došlo, kdo to u něj sedí.

„Tami,“ zašeptal. „Jsem u tebe,“ řekla jsem a nahnula se ke kýblu s vodou,

abych mu vyměnila obklad na čele. Najednou jeho ruka vyletěla zpod deky a chytil mě.

„Zůstaň tady se mnou.“ „Nikam nejdu,“ ujistila jsem ho. „Měl bys spát, jsi

vyčerpaný.“ Najednou se pokusil posadit. „No tak, lež,“ řekla jsem a zatlačila do zpátky na polštář.

„Nejdřív musím něco udělat,“ řekl. Nechala jsem ho tedy, aby se trochu nadzvedl. Čekala jsem, že se podívá na své nohy, na tu zázračně uzdravenou a na tu sešitou, on ovšem svlékl ze svého malíčku drobný stříbrný prsten s oválným černošedým kamenem a než jsem se nadála, přistál na mém prostředníčku. Padl přesně, přesto jsem to nechápala.

„Co... to?“ „Zachránila jsi mi život,“ řekl. „Já? Ale já tam vůbec nebyla,“ bránila jsem se. Musí to mít

v hlavě popletené. „To Tristan tě zachránil.“ „Ne, ty. Teda on taky, ale nebýt tebe, tak jsem se

nevynořil.“ Nechápala jsem. „Jsi důvod, proč žiji, bez tebe by to nemělo smysl.“ Málem jsem se na místě rozbrečela. Chtěla jsem ho obejmout, ale vzhledem k jeho zraněním a právě magicky srostlým žebrům to nebylo moc reálné.

Chytila jsem ho tedy alespoň za ruku a lehce ji stiskla. „Dej mi pusu, pak budu spát, slibuji.“ Mohla jsem mu věřit, včera ten slib také splnil. Zlehka jsem ho tedy políbila na rty a pohladila po vlhkých vlasech. Zavřel oči a chystal se usnout, když vtom ještě promluvil: „Nemáš nějakou tu sušenku?“

„Snad jsi na ni nedostal chuť?“


27/27

„Já ne, ale Tristan by si jich zasloužil kýbl,“ řekl a vzápětí usnul.

6. kapitola tajemství targarossu

Documents