9. kapitola tajemství targarossu

Tajemství Targarossu 9. kapitola Iveta Jansová

2/32

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová


3/32

9. Kapitola

Probudila jsem se hodně brzo před východem slunce.

Vlastně, Tobi mě vzbudil. Nervozitou se mi klepaly ruce při oblékání a nebyla jsem schopná cokoli sníst.

„Ani náhodou, tady máš, sněz to,“ cpal mi aspoň Trisovy sušenky a sklenici mléka.

„Mlíko nepiju!“ „Dneska potřebuješ sílu a energii, honem, nebo to do tebe

narvu,“ varoval. Nepochybuji o tom, že to myslel vážně. Poslušně jsem tedy do sebe dostala potřebné množství jídla i pití.

Oblečená ve vysokých jezdeckých botách, tmavých kalhotách a pohodlném tričku, na němž se houpal stříbrný trojúhelník s růží. Nikdy jsem ho nesundávala, ani nevím proč, dodával mi energii. A nakonec vlasy v culíku, aby mi nepadaly do obličeje. Každý detail by mohl pomoct.

Potom jsme se vydali ven. Obřadních míst tady na kontinentě moc není. Přesto Tobi trval na tom, že poletíme někam jinam. Chtěl, abych zažila první přivolání na stejném místě, jako kdysi on. A podle jeho slov na místě, kam nás právě Tristan nesl, přivolával i ten největší mág doby, o kterém jsem mluvila v souvislosti s Moorliem se stříbrnou hřívou.

Loučka byla lehce odlišná od té, kde jsme včera viděli Luka. Nebyla kruhová, ale tvořila rovnostranný trojúhelník, v jehož středu zářil rudý keř růží. Osudné místo. Tady se to všechno mělo odehrát. Najednou jsem opravdu dostala strach. Tobi mi položil ruku na rameno.

„Doufám, že se nebudeš zlobit, ale někoho jsem požádal, jestli by tu při přivolávání nebyl s námi.“ Zmateně jsem se otočila a spatřila Aramata, který k nám právě přicházel z lesa.


4/32

Automaticky jsem se rozběhla k němu a objala ho. Po tvářích mi zcela automaticky tekly slzy štěstí. I starý muž byl dojatý.

„... Aramate, ty žiješ.“ „To víš, že ano. A dokonce mnohem víc, než během

posledních pár let. Moondror mi vyloženě svědčí. Žádné mříže a tolik volnosti, kolik si můžu přát. Jsou to opravdu úžasní lidé.“ Byla jsem nadšená. A to hned z několika důvodů. Můj děda a zároveň učitel byl zdravý a živý. Měl se dobře. Byla potvrzena má domněnka, že ho unesli Jezdci, dokonce Tobi, ale nezlobila jsem se. Ale nejpodstatnější pro tuto chvíli bylo, že mi byl na blízku velký čaroděj i léčitel v jednom, který mi pomůže, když bude třeba. Ne, že bych nevěřila Tobiasovým schopnostem, ale mít po ruce velkého mága je mnohem víc uklidňující.

„Myslel jsem, že tu radši uvidíš Aramata než nějakého cizího mága, i když je jasné, že bez něj se to většinou neobejde,“ omlouval se Tobi.

„Holčičko, nikdy bych nevěřil, že se do toho opravdu pustíš. A tak brzy! A že já budu moct být u toho! Tak, jsi připravená? Chceš to udělat? Jestli ano, měli bychom začít, úsvit se blíží.“ Aramat měl pravdu. Potřebovala jsem se uklidnit, začala jsem tedy nervózně kroužit kolem keře. Čaroděj zatím ve vzdálenosti pár metrů od středu mýtiny rozložil dvě rybářská sedátka. Ze svého dlouhého hábitu začal vytahovat spoustu předmětů. Jestli však čekáte něco magického, jste na omylu. Vytáhl jen láhev s vodou, deku, svíčku. On si tu snad bude dělat piknik. I když se to právě vůbec nehodilo, přišlo mi to milé. Radši ať si tu užívají, než aby se užírali mými problémy. Vždycky jsem chtěla bojovat jen sama za sebe.

Přistoupil ke mně Tobias. „Je čas, buď začni teď, nebo to nechej na jindy.“ Povzbudivě mi stiskl prsty ve své dlani. Nezlobil by se, kdybych to teď hned zrušila.


5/32

* Měl jsem strach. Možná větší, než když jsem přivolával já

sám. Tehdy mi to ani tak nedocházelo, takže jsem doufal, že je Tami na tom teď stejně.

Byla rozrušená, to je však samozřejmé. Ale evidentně ji potěšilo, že jsem přivedl Aramata. I čaroděj mi byl neskutečně vděčný, že tu smí být. Doufal jsem, že ho nebudeme potřebovat, přesto, málokdy se to bez jeho pomoci obejde.

Naposledy jsem stiskl její prsty ve své ruce a pustil ji. Přistoupila ke keři a oba jsme s čarodějem zpozorovali bílý kruh, který se objevil v trávě kolem rostliny a dívky. Teď už jsme za ní nemohli. Když bude potřebovat naši pomoc, nebudeme moci přijít, nebylo jak. Dokud bude probíhat první část přivolávání, je od nás odříznutá.

Neexistuje tedy možnost převzít její bolest. To půjde až ve chvíli, kdy samotné přivolání skončí a my budeme už jen čekat. Aramat byl připraven to provést. Odlehčit jí co možná nejvíc, jakmile to půjde. Musí být silná na následující boj s Moorliem.

* Přistoupila jsem ke keři. Najednou všechno kolem jako by

utichlo. Viděla jsem i nadále, jak se o stromy opírá vítr, ale jejich šustot slyšet nebyl. Stejně tak, když jsem se ohlédla, spatřila jsem Aramata otevírat ústa, ale slova ke mně nedorazila.

Budu si holt muset poradit sama. Proč o takových drobnostech, jako že neuslyším okolní svět, nikde nepíšou? Dokáže to člověka celkem rozhodit a přitom jde o takovou nepodstatnost.


6/32

Poklekla jsem. Nevím, jestli se to musí, ale přišlo mi to jako vhodné. Otevřela jsem svou mysl přílivu magie. I se zavřenýma očima se přede mnou jasně rýsoval asi metr vysoký kulatý keř, ačkoli postrádal svou zelenou barvu. Jasně rudé růže však zářily i nadále. Když jsem se na ně teď dívala, došlo mi, jak fatální mohou být následky špatného výběru.

Bylo jich tam plno, ani jsem se nepokoušela je počítat, nedalo se to. A každá byla trošku jiná. Nic na světě není stejné, ani květy rostlin. Jedna měla trochu natržený lístek – což však neznamenalo, že Moorlio, kterého tento květ představuje, musel mít natržené třeba ucho. Mohl mít třeba jistou povahovou vadu. Při delším zkoumání mi došlo, že žádná z růží není dokonalá. Ty, co byly vidět na okrajích keře – tedy ty snadno získatelné, měly sem tam některý lísteček uschlý, ovšem měly podstatně méně trnů a daly se snadněji ukořistit.

Já sem však přišla s tím, že bych chtěla tu nejhůř dosažitelnou, nezáleželo, jak bude vypadat. Po chvilce jsem ji našla. Byla největší, nejkrásnější. Žádná vada. Skrývala se hluboko v keři, schovaná za spoustou cizího trní, ačkoli sama měla stonek samou jehličku.

Hledala jsem cestu, kudy se k ní co nejsnáze dostat, aniž bych si ublížila. Samozřejmě, že to nešlo. Navíc jsem musela brát na zřetel, že právě díky tomu, že nejkrásnější růže byla ukryta hluboko v trní, mohla jsem snadno přehlédnout nějaké poničení, což by ve výsledku mohlo znamenat sobeckého, zlého, agresivního nebo i naopak bázlivého, zamindrákovaného tvora.

Na nebi se objevily první sluneční paprsky. Teď nebo nikdy, strčila jsem ruku do keře...

*


7/32

Teď. Zavřela oči a začala rituál. V první chvíli se nic nedělo, potom jí projela křeč. Bleskově jsem vyskočil, ale Aramat mě zastavil. Ještě že jsem ho vzal s sebou. Bude tu i jako má opora.

„Je to její boj, nenarušuj ho,“ napomenul mě. Musel jsem uznat, že má pravdu, přesto pohled na počátek její bolesti ranil hluboce i mého ducha.

* Projela mnou lehká křeč, přesto hlavní, co jsem cítila, byly

jen trny ostré jako žiletky, které mi rozřezávaly ruku. S tím se dalo žít, bolelo to, ale nešlo o nic, co by Aramat během pár vteřin nenechal zmizet.

Nebojovala jsem s tím, jen dál sunula ruku stále hloub do nitra keře, blíž ke své růži. Zvolila jsem si cestu.

* Proč stále žádnou neutrhla? Nechápal jsem to. Ruku měla

ponořenou už dostatečně dlouho, pomalu se jí zbarvovala krví. Že by se nakonec rozhodla to vzdát? Měla by rychle jednu vzít.

Snad... Proboha, snad opravdu nepomyslela na nejhůř dosažitelnou růži? Na květ rostoucí na nejsilnější stopce, mající nejvíce trnů, ale nejméně kazů. Nejsilnější a nejlepší Moorlio, samozřejmě. To se jí dokonale podobalo. Až příliš dokonale.

Počítal jsem s tím, že jí bude stačit nějaký obyčejný tvor, růže z kraje, ne z centra. Znám jen velmi málo tvorů ze středu. Tristana a Aramatova tvora. Ani Damien nesáhl až tak hluboko. Možná proto, že on na rozdíl od Tamary až moc dobře chápal, že to není jen o tom vybrat si růži, ale následně toho tvora


8/32

i zvládnout, zkrotit a nezabít se u toho. A samozřejmě neodvratná bolest...

* Našla jsem svůj květ. Jen co jsem se ho dotkla, mnou projela

ochromující bolest. Keř poznal, že chci právě tuto růži, a začal se bránit. Ne, ta bolest nešla popsat. I to samotné slovo bolest zní spíš jako veselá odpolední příhoda než to, co se dělo. Oheň i zima najednou. Mrzla jsem a přesto mě všechny končetiny pálily.

Jen silou vůle jsem se přiměla chytit stonek a táhnout po něm prsty směrem dolů. Čím níž se utrhne, tím zdravější a energičtější Moorlio pak měl být. Možná to všechno byly jen babské pověry, já však nemínila vynechat žádnou z nich. Stejně jsem trpěla jako zvíře, bylo jedno, jestli sáhnu níž nebo ne, protože bolest by stejně neustoupila.

Tato myšlenka mi pomohla dojet po stonku až nejdál, kam jsem dosáhla. Potom jsem trhla. Chyba, jestli jsem myslela, že utrpení nemůže být větší... Mohlo... a dávalo to razantně najevo.

Rozechvěla jsem se. Jestli zimou nebo horkem? Nebo bolestí? Vytáhla jsem rudý květ s dlouhým stonkem, ze kterého pomalu stékaly kapky mé vlastní krve. Snažila jsem se najít záchytný bod, na něco se soustředit, hlavně se nesesypat. Pozorovala jsem tedy právě ty kapky a fascinovaně sledovala jejich cestu k zemi.

Zuby mi drkotaly, ruce se chvěly, přesto jsem stále upřeně pozorovala květinu ve své ruce. Pevně jsem ji sevřela a zavřela oči. Bolest od trnů byla minimální ve srovnání s ostatním, proto jsem se soustředila právě na ni. Na celém stonku nebylo jediné místečko, kam by se daly položit prsty, aniž by se rozdrásaly o ostré žiletky.


9/32

Objevila se silná migréna, která mi bušila do spánků. Volala jsem částí své magie po klidu, který se sice snažil přijít, ale silnější kouzlo přivolání jej spolehlivě utlumovalo.

Až teď mi došlo, že můžu křičet. Zkusila jsem to – přesto mi to od bolesti nijak nepomohlo, takže jsem ústa zase klidně zavřela. Proč nervovat Tobiho a Aramata tím, že budu řvát jak zběsilá?

* Najednou vykřikla. A vzápětí zase utichla. Nechápali jsme.

Skoro to vypadalo, jako by zkoušela, jestli to pomůže, a když se výsledek nezměnil, tak toho nechala. Neuvěřitelné, takovou kontrolu nad sebou měla.

Mé domněnky se opravdu potvrdily. Sáhla do středu! To mluví za všechno.

Měla by začít přivolávat... Vsadila vše na jednu kartu, tak uvidíme, jestli to vyjde. Ani nevím, jestli jsem chtěl, aby to vyšlo.

* Začala jsem přivolávat. Čím dřív to budeme mít za sebou,

tím lépe. Vybavila jsem si kouzlo, které bych znala zpaměti, i kdyby mě vzbudili o půlnoci, ačkoli nebylo snadné.

Nevím, jestli mě překvapilo, že se nic nedělo. Vlastně jsem to čekala. Přesto bylo zvláštní, když se po pár minutách na obloze neobjevil černý Tristanův stín.

Asi polovinu své síly jsem využila k přivolávání. Hodně se ten proces podobal rybaření. Ačkoli o něm vlastně nic nevím, dle základních znalostí se mi to zdálo přirovnatelné. Je to jako nahodit udici a čekat na jednu konkrétní rybu, kterou k té udici


10/32

sice něco táhne, ale rozhodně nespěchá na smrt. Stále musíte být ve střehu a připravení zatáhnout. Tak jako já stále musela vysílat signál. Rybář to má vlastně mnohem snazší. Opomenu-li bolest, s celou věcí neodvratně spojenou, tak rybáři stačí nahodit prut a může si klidně sedět a čekat. Já musím vysílat pořád, třeba i několik hodin v kuse, bez přestávky mít v hlavě kouzlo a opakovat si ho.

Nevím, jak dlouho to mohlo trvat. Bolest – utrpení – migréna – spalující oheň a zničující led. Víc toho nebylo, přesto se to střídalo neuvěřitelnou rychlostí. Moje síly rychle ubývaly, a to jak fyzické, tak psychické. Udržování přivolávacího signálu trvalo dlouho.

Konečně jsem ucítila prudké škubnutí v podbřišku. Opravdu hodně prudké. Horší, než když jdete na pouti na nějakou opravdu bláznivou atrakci, která vámi hrká na všechny strany. To mohlo znamenat jen jediné. Moorlio se konečně chytil stopy. Přesto mohl být neuvěřitelně daleko a samozřejmě nemusel spěchat.

* Konečně ze země zmizel kruh zabraňující nám přistoupit

k Tamaře. Oba jsme přiskočili. Aramat jí ihned začal obrovským ručníkem, vypadajícím spíše jako deka na piknik, otírat obličej a já jí dával napít vody, kterou čaroděj přinesl. Dal do ní nějaké bylinky, které měly dodat energii.

Nevím, jestli o nás věděla. Potom mág zkusil odebrat část její bolesti, ovšem zkroutil obličej překvapením. Nešlo to. Nechápal proč, ale nešlo to.

„Aramate, pošli jí mou sílu,“ rozhodl jsem a natáhl k němu ruku. Myslím, že to čekal, na nic se neptal a obřad provedl. Ucítil


11/32

jsem okamžitě, jak ubývá moje síla. Je to vlastně celkem jednoduchý proces, když dáváte sílu dobrovolně a druhý člověk ji dobrovolně přijímá.

Za chvíli mi bylo lehce špatně. Jako když ztratíte spoustu krve, ale ne tolik, že by vás to zabilo, jen jste pak malátnější a chvíli to trvá, než se zregenerujete.

* Najednou jsem pocítila silný příval energie, která nebyla

moje. Matně jsem vedle sebe zaznamenala dvě postavy. Oči jsem pootevřela jen maličko, abych se nenechala odtáhnout od vysílaného kouzla.

Hranice musela povolit. Tobi s Aramatem stáli vedle mě. Dostala jsem napít té vody, o které jsem si myslela, že si ji čaroděj přinesl pro sebe. A z domnělého ubrusu se nakonec stal velký ručník, kterým mi otíral zpocené čelo.

Bylo to od nich milé. Hlavně ta energie se hodila, i když jsem si výslovně nepřála, aby to Tobias dělal. Jezdci ho mohli kdykoli povolat a on bude potřebovat každý trošek, který měl.

Najednou mi bylo o trochu lépe. Bolest sice nepolevovala,

ale cítila jsem se silnější. Po chvíli jsem ty dva vedle sebe opět přestala vnímat a soustředila se na kouzlo.

- 2 hodiny od začátku přivolávání – - 3 hodiny – - 5 hodin –


12/32

* Dával si celkem na čas, chlapeček. V duchu jsem ho

popoháněl. I my dva s Aramatem jsme už toho měli celkem dost. Samozřejmě nám to nevadilo a ani jeden by to nikdy nepřiznal, přesto bychom to celé mnohem radši už měli za sebou.

Tami upadla do jakéhosi transu, což se stává často, trvá-li celý proces delší dobu. A to jsem se děsil, co ještě může přijít. Zvlášť po tom, co já sám to zvládl až za necelých dvanáct hodin.

„Aramate, jak dlouho jsi poprvé přivolával?“ nevydržel jsem to a zeptal se nahlas. Třeba mě uklidní.

„Jó, chlapče, už je to nějaký ten pátek, co se to stalo, přesto si ten den pamatuji, jako by se to stalo dnes... Trvalo to jedenáct hodin a čtyřicet osm minut. Myslel jsem, že už nepřiletí, a zatím to vidíš sám, stal se legendou.“ Potom se na mě trochu zaraženě podíval. Jako by mu až teď došlo, jak slavnými se oba dva stali. „Ale byly to krásné časy, hochu, a zase budou, teď s Tamarou, uvidíš. Jen co se vám povede vyřešit všechny záhady vládnoucí teď nad kontinentem. Jen bych tě rád upozornil, že nemíním pouze Targaross a Moondror, ale opravdu celý kontinent.“ Nevím, kam mě naváděl, ale mé myšlenky byly slepé. Jednak všechna má energie, kterou jsem mohl postrádat, skončila u Tamary, ale ani tak mi to nezapalovalo. Musel jsem holt uznat, že čaroděj vidí dál a v jiných vlnách, než my ostatní.

A s bolestí jsem si uvědomil, že právě tohohle se nejvíc bojím. Že se Tamara stane slavnou a nepřemožitelnou čarodějkou stejně jako on. Bude nejsilnější, uvidí za vším něco jiného než já, pochopí věci jinak, protože je uvidí v různých úhlech pohledu, v čemž se jí já nikdy nebudu moci rovnat.

- 7 hodin –


13/32

- 8 hodin – - 10 hodin – Stále se nic nedělo. Oči jsme si oba dva mohli vykoukat.

Obloha jako vymetená. Slunce k nám posílalo spalující paprsky, které se nás pokoušely uškvařit zaživa.

Aramat sice kolem nás nechával proudit slabý vánek a vytvořil umělý mrak, který nám dodával stín, přesto zchladit to horko nedokázal. Ne, když u toho ještě podporoval dívku.

- 11 hodin – Bylo něco kolem čtvrté odpoledne. Počasí se stále

neuklidňovalo a Tamara stále přivolávala. Na to, jak dlouho to trvalo, se nezdála unavenější. Pořád byla stažená do stejně křeče, lehce se chvěla, víčka pevně semknutá.

Tak nějak jsme s Aramatem čekali, že už to skončí. Jedenáctá hodina bylo maximum. Přesto minuty pomaličku tikaly, až na hodinkách naskočila pátá odpolední. Nic se nedělo. Bolest nepolevila.

- 12 hodin – Nic. - 13 hodin – Stále nic! - 14 hodin – Tak už by ale opravdu mohlo. Sedmá večerní se dostavila

a s ní se slunce konečně rozhodlo vzdát se své dnešní vlády a ustoupit. Na nebi se objevily červánky.


14/32

Podívali jsme se na sebe s Aramatem. Dáme tomu poslední hodinu, potom to ukončíme. Až teď jsme se donutili myslet na to, že Tamara je vlastně dívka, možná nebude schopná přivolat Moorlia právě kvůli tomu. Pokud do šedesáti minut nepřiletí, ukončíme obřad. Nemá cenu, aby se dál vyčerpávala.

* Už to bylo dlouhé. Na bolest jsem si zvykla. Našla jsem si

jakýsi rytmus a v tom se udržovala. Přesto čas plynul a já se stále víc vysilovala. Hlavně psychicky. Snažila jsem se nemyslet na to, co když nepřiletí?

Co když jsem moc slabá? Nebo nejsem hodná toho, stát se jezdcem Moorlia? Nebo prostě jenom proto, že jsem holka? Co když to bude pod tvorovu úroveň, přiletět za opačným pohlavím a nechat si od něj poroučet. Vím přece, jak se tu chovají k ženám.

Zhluboka jsem se nadechla a najednou to šlo. Překvapeně jsem trhla hlavou. Prudká pulzující bolest mě pomaličku začala opouštět. Málem jsem radostí zapomněla udržovat kouzlo. Odcházela jenom velmi pomalu. Nejdřív mě přestala brnět hlava a migréna se stáhla do své obvyklé podoby, kterou používala, když jsem dělala magii. Mrazení skončilo u chladu a oheň v teplém větříku. Křeč mě pomalu opouštěla a já si začala zmateně protahovat unavené přesezené tělo.

Tobias mi pomohl na nohy. Zase jsem se napila. Posílila jsem volání a dovolila si otevřít oči. Chvíli mi trvalo přivyknout si na ostré denní světlo, ačkoli slunce už zapadalo. On už byl večer. Muselo to trvat neuvěřitelnou spoustu hodin.

Úplně mimo téma mě napadlo, že je zvláštní, jak celá magie potlačila všechny mé fyzické potřeby. Neměla jsem hlad, ani se


15/32

mi nechtělo na záchod. No tím bych to tedy opravdu zabila, uvědomila jsem si a začala se smát.

Tobi si musel myslet, že jsem šílená, dostala jsem úpal ze sluníčka nebo něco podobného.

* Bylo jí lépe. Konečně se dostavilo uvolnění. Mohly nastat

dvě možnosti. Buď se Moorlio konečně rozhodl vyslyšet volání a přiletět a nebo sám tvor zrušil spojení. Samozřejmě, že častější byla ta druhá varianta. Co bylo pravděpodobnější, jsem se neodvažoval hádat. Teď už nezbývalo než čekat a upřeně pozorovat oblohu.

Všichni jsme sotva stáli, přesto v nás zůstávala jiskřička naděje.

Minuty však letěly a nic se nedělo. Typická chvíle, kdy na něco čekáte, ale nevíte, jestli to přijde. I když se to nezdá, tak čas letí a vám ho ubývá.

V tu chvíli začalo po nebi kroužit několik ptáků. Zvláštní, většinou se ptáci drží od Moorliů dál, takže jsme tvora nemohli očekávat dalších několik minut. Ty potvory však setrvávaly nad námi a mátly naše, už tak dost unavené, oči.

Z jedné z těch teček se však po chvíli přece jen zhmotnilo tělo. Velké lví tělo s křídly o rozpětí... já se ani neodvažuji hádat, kolik metrů. Minimálně osm. Byl však stále ještě daleko.

Přesto jsem si oddechl. Rozhodl se přiletět. Teď se děj vůle boží.

*


16/32

Konečně, letěl k nám. Bylo brzo hádat barvu, na to byl ještě daleko. Pomalu se přibližoval, ale ne tak rychle, jako to uměl Tristan. Měla bych přestat porovnávat, nikdy nebude stejný.

Zlehka nad námi vykroužil kruh a potom začal slétat směrem od slunce. Takže nám krásně zakryl výhled a kvůli oslepující záři zlatého kotouče jsme jeho barvu mohli jen odhadovat. Žádná se mi však nezdála ta pravá.

Bohužel nebyl černý. To mě mrzelo, chtěla jsem stejného, jako byl Tristan. Ale tahle jediná barva se dala vyloučit hnedka. Nebyl tak tmavý.

Nevím, kterou bych radši, a asi to bylo stejně jedno, protože tvor stál najednou přede mnou. Tedy, pár desítek metrů přede mnou, zalit ve zlatavé sluneční záři.

Srdce mi zběsile tlouklo. Vypadal jako bílý, ale nebyl. Stál přede mnou ohromný béžový, ano béžový, tvor. Nechápu, kde vzal tu barvu, takoví se přece na kontinentě nevyskytují. Byla jsem dokonale zmatená. I Tobias se zdál překvapený. Jen Aramat vědoucně kýval hlavou.

Chvíli jsme si jeden druhého měřili pohledem. Potom jsem pomalu udělala krok dopředu. Tvor nastražil uši a zvedl křídla, připraven vzlétnout při prvním náznaku útoku. Přesto jsem pokračovala a došla do vzdálenosti asi tří metrů. Dál jsem si jít nedovolila.

Tvor, oči hrůzou otevřené, ohromnými drápy nervózně drásal trávu pod sebou, až drny létaly desítky metrů daleko. Vlastně z něho šel celkem strach. Po chvilce zkoumání jsem si uvědomila, že není větší než Tristan, možná dokonce o trochu menší, i když světlá barva ho opticky zvětšovala.

Nakonec, když oční souboj ustal, jsem se uklonila. Mělo to nastat ve chvíli, kdy jsem si byla jistá, že mi neublíží, a ukázat mu tím čisté úmysly. Samozřejmě, že jsem se bála, ale netuším, kdo


17/32

by se nebál. Moorlio by mě teď měl obejít a já na něj vyskočit, tak jako to včera ukázkově předvedl Luke.

Měl by. Ale neudělal to. Místo toho se vzepjal na zadní a hrozivě mávl křídly. Ohromné drápy sekly jen kousek od mé hlavy. Ani jsem se nehnula. Třeba jen zkoušel, jak moc se bojím. Věřím, že zvířata to cítí.

Pak až uznal, že je čas mě obejít. Ovšem v jeho podání to bylo spíš proběhnutí. Odehrálo se to hrozně rychle. Nebyla jsem schopná zareagovat a vyskočit nahoru. Tvor se zastavil zády ke mně a zlehka otočil hlavu. Mohli jste v tom najít překvapení, že jsem se nepokusila na něj vyskočit, výsměch z toho, že na to nemám, a snad i pocit vítězství.

No počkej, ty potvůrko. Tolik hodin bolesti, rozhodně tě jen tak nenechám jít. Ale jak na něj? Byl veliký, silný, rychlý a rozhodně inteligentní. To všechno jsem mu vyčetla z očí. Jak málo stačilo. Opatrně jsem zašátrala v kapse a vytáhla sušenku. S Trisem to fungovalo, třeba to pomůže. Určitě musí být taky vysílený z celodenního zápasení s mou vůlí.

Překvapeně se podíval, co to dělám. Pak dokonce chvíli se zaujetím pozoroval mou ruku, ale ani ho nenapadlo se přiblížit. Nebyl zvyklý jíst od lidí. Rozlomila jsem tedy hnědou sladkost a pomalu, zcela předvídatelným gestem, mu polovinu hodila k nohám. Zděšeně uskočil a roztáhl křídla. Během vteřiny byl několik metrů nad zemí.

Přesto mu to zvědavost nedovolila a pomaličku zase začal klesat dolů. Dosedl k sušence. Dokonce zády ke mně – ideální příležitost na něj vylézt. Přímo se to nabízelo. Přesto jsem nemohla, byl to podvod a já nechtěla náš vztah hned ze začátku zakládat na podrazu.

Viděla jsem, jak k ní čichl a opatrně do ní strčil čenichem. Vonělo mu to, to bylo zjevné, nejenom podle sliny stékající z jeho


18/32

obří tlamy. Přesto mi nevěřil a bál se si kousek vzít. Prohlížel si ho ze všech možných směrů.

Nakonec jsem svou půlku rozlomila ještě jednou. Moorlio sebou při tom zvuku trhnul. Potom jsem jednu ze dvou částí vzala a tak, aby to tvor viděl, si ho vložila do pusy a snědla. Dávala jsem mu najevo, o jakou dobrotu přichází, když otálí. Zabralo to, nakonec pomaličku ochutnal. Nevím, jestli při svých velkých rozměrech vůbec ucítil malou sušenku, ale rozhodně na něm bylo vidět překvapení.

Natáhla jsem k němu ruku s další částí pochoutky. Bylo mu jasné, co po něm chci. Otočil se a vztekle švihl ocasem vzduchem, jen to zasvištělo. Přece si ho nějaká holka nebude kupovat za sušenky. Ale byly tak dobré! Nakonec svůj vnitřní boj vzdal a poraženě se ke mně blížil. Přesto však nezapomněl na ostražitý výraz.

Potom jsme se poprvé dotkly. Ano, dotklY, protože on to nebyl kluk, ale holka. Samička. Nevěděla jsem, že ty se také dají přivolat. Nikde o tom nebyla ani zmínka. Ani Tobi mi nic neřekl.

Málem jsem zavýskla překvapením. Tobias vyskočil, ale Aramat ho zadržel magickou silou,

která byla cítit až sem. Všechno sice neprobíhalo podle plánu, ale rozhodně to mohlo být i horší.

Sušenka zmizela v útrobách béžového těla. Ruku jsem nechala nataženou, dokud ji Moorlio neočichal a důkladně neprozkoumal, jestli se tam náhodou neukrývá něco dalšího. Teprve po dlouhé chvíli jsem se pokusila tvora znovu dotknout.

Poprvé ucukla. Podruhé mě překvapeně nechala. Klidně stála, ovšem křídla zvednutá a bouřlivě máchala nebezpečným ocasem, který mě sám o sobě mohl zabít. Takový tvor se nedá podceňovat.

Šlo to vlastně celkem hladce. Nechala se pohladit, i když jsem to s tím nepřeháněla. Teď byl čas udělat krok blíž.


19/32

Udělala jsem ho. Tvor o stejnou vzdálenost ustoupil. „Ahoj, já jsem Tamara,“ ozvala jsem se tedy. Hlas ji třeba

uklidní. Ale zatím to tak nevypadalo. „Jsi moc krásná slečna, víš o tom?“ říkala jsem a mezitím udělala krok blíž. Neuhnula. Zaujalo ji, jak na ni mluvím, takže jsem rychle hledala slova a pokračovala, hlavně ji nerozptýlit pohybem. „Vlastně mě celkem překvapilo, že jsi slečna, víš? Ale to tebe asi taky, viď? Že nejsem žádný silný bojovník, který by stál o tvou pomoc. Ne, že ten by nestál. Určitě by chtěl tvora, jako jsi ty.“ Byla jsem si vědoma, jaké hovadiny to plácám. Hlavně nepřestávat mluvit, opakovala jsem si. „Víš, nemusíš se mě bát. Nechci ti ublížit. Ani tě do ničeho nutit, vždy respektuji svobodnou vůli zvířat. Kdybys chtěla, můžeme být kamarádky, co na to říkáš?“ Pozorně se na mě podívala. Už jsem byla blízko.

Vlastně ani nevím, jestli mě vážně poslouchala nebo se připravovala na útok, já ale rozhodně neustávala, mluvila na ni a přibližovala se. Když jsem stála půl metru od její přední nohy, pomalu jsem se jí zase dotkla a otevřela svou mysl. Jestli uměla číst jako Tristan, tak ať si přečte, co chce. Nechci jí nic tajit.

Zlehka zamávala křídly a prudce švihla ocasem, až jsem ucítila proudící vzduch kolem sebe. „No tak, neboj se, nic ti neudělám. Klid,“ s těmito slovy jsem jí s částí magie, schovanou pro tuto příležitost, poslala uklidňující kouzlo. Neměla jsem tušení, jestli zabere, ale rozhodně jsem to měla v plánu vyzkoušet. „Neboj, tak a teď, když mi to dovolíš, bych na tebe vylezla.“ Nevím, jestli jsem jí měla říkat i tohle. Bylo jasné, že mi dokonale rozumí, a nebylo chytré otevřít jí své myšlenky a ještě to říct nahlas, přesto jsem chtěla od začátku férové jednání.

„Víš, vlastně bych ti byla celkem vděčná, kdybys mě hnedka neshodila na zem, nechci se zabít hned na začátku, nejdřív bych tě ráda poznala.“ Nic se nedělo. Žádná reakce.


20/32

Myšlenky jsem žádné necítila, buď je vysílat neuměla, nebo byla dokonale blokovaná.

„Připrav se. Tři... Dva... Jedna...“ a vyskočila jsem nahoru. A za vteřinu jsem byla dole. Tak rychlé to bylo. Nicméně tvor stál dál nehnutě a díval se na mě. Snad i trochu výsměšně.

„To nevadí, byla jsi nervózní a já taky, zkusíme to znova.“ A zkusila jsem na ni zase vyskočit, ačkoli mi už po předchozím pádu bolestivě škubalo v kotníku.

Další posazení se nahoru a pád na zem. „Opět nevadí, lepší než padat z nebe,“ usoudila jsem nahlas a pokusila se usmát. Teď mě bolelo už i zápěstí.

Zkusila jsem to ještě pětkrát. Ani se při tom nehnula, přesto jen co jsem se dostala nahoru na hřbet, tak se trochu oklepala a byla jsem tam, co před chvílí. „Víš, děvče, obdivuji tvou trpělivost, že jen tak klidně stojíš,“ zhodnotila jsem ji a zase se vyškrábala nahoru. Kotník i zápěstí pálilo jako čert, přesto k dalším zraněním jsem už nepřišla. Asi jsem se naučila padat nebo co.

Rozhodně šlo o originální přivolávání. Takhle na to určitě ještě nikdy nikdo nešel. Teď už se to povede, věděla jsem to. Naučeným pohybem jsem se vyhoupla nahoru a pevně se chytila hřívy. Stehna přitiskla k jejímu tělu a něž jsem si uvědomila, co se děje, vzlétly jsme.

Čekala bych pokus o shození, ale nekonal se. Prostě jsme klidně letěly, stejně tak jako třeba s Tristanem.

Laskavě si nechej myšlenky na tu černou obludu pro sebe. – ozvala se. To zjištění mě málem shodilo na zem samo o sobě. Zakuckala jsem se, ale nedovolila si jednou rukou se pustit. Ani za nic. Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem vytěsnila z hlavy myšlenky na Tristana, začala si ji prohlížet a palcem jí přejížděla po hřívě, od které se jí podél páteře táhl lehce narezlý pruh, který


21/32

končil u ocasu. Ve hřívě jsem našla několik stříbrných nitek. Rozhodně nebyly známkou stáří. Spíš bych řekla, že šlo o dědictví po jednom jejím velmi slavném předkovi. V mysli jsem si vybavila tvar její hlavy, černý čenich, tmavé oči. A kdybych se nebála a ohlédla se, spatřila bych černou špičku ocasu. Naprosto opojná kombinace všech druhů.

Byla dokonalá, úplně jsem se do ní zamilovala. A v tom to přišlo. Nazvala bych to rodeem, ale to má k tomu opravdu hodně daleko. Začala zkoušet různé přemety, salta a další akrobatické prvky, které měly jediný cíl - dostat mě ze svého hřbetu. A taky mě vyzkoušet, jestli jsem vhodná k tomu, abych se stala její majitelkou.

„No tak, nech toho, chováš se jako malá. Nepustím tě, ať se budeš snažit sebevíc,“ plácala jsem. Síly mi ubývaly, ona však byla energií nabitá. Jediné, co jsem oceňovala, bylo, že takhle vyvádět začala až nad jezerem, takže bych se při pádu nemusela zabít, maximálně se utopím únavou. Horší to nebude.

„Dobře, jen se vyblbni, nebudu ti bránit. Jestli tě to baví, třeba mě to taky jednou začne bavit. Najdu si zalíbení v adrenalinových atrakcích.“ Zarazila se.

Nemysli si, že budeme kamarádky. Já jsem nezávislá. „V tom případě buď ráda, že jsi na mě narazila, já ti totiž

nezávislost nechci brát. Nechci tě jako otroka, spíš jako přítele, pomocníka. Tady je to hrozně těžký, když jsi sama holka v cizím světě, víš?“

To mi povídej... Vlastně! Nesnaž se hrát si na sympatickou, jo? „To bych si nedovolila. Ale jsi úžasná. Komunikuješ se

mnou. Čekala jsem to horší,“ přiznala jsem. Horší jakože takhle? – zeptala se a já kolem sebe najednou

ucítila prázdno. Ona mě normálně vyhodila ze svého hřbetu. Nečekala jsem to. Všude kolem byl jen vzduch, ale vodní hladina


22/32

se bleskově blížila. Ani vykřiknout jsem nestihla, a přesto jsem možná křičela z plných plic. Nevím. Najednou jsem pod sebou zase pocítila její pevný hřbet. Chytila mě za letu a pokračovaly jsme dál. Takhle rychlá byla.

„Vím, jak ti budu říkat.“ Prohlásila jsem. Ty mi chceš nějak říkat? Co tě přivedlo na takovou opovážlivost?

To bylo řečí o nezávislosti a najednou bys mě pojmenovávala?! „Tvá povaha. Vím, že tady se žádným magickým zvířatům

jména nedávají, protože si všichni myslí, že to sráží jejich důstojnost.“

A také mají pravdu, ti, co to říkají. Je pod naši důstojnost nechat se pojmenovat od obyčejných lidí.

„Přijde ti důstojnější být pouhé zvíře, než třeba Kassey?“ záměrně jsem použila zamýšlené jméno. Mlčela. Dlouho mlčela.

Kassey? „Líbí se ti to jméno? Podle mě je rozhodně lepší než být do

konce života jen jeden z Moorliů. Takhle bys byla například Kassey. To znamená čistá energie, což na tebe dokonale sedí, ale jestli se ti nelíbí, nebudu tě přece zotročovat.“

Vlastně celkem ujde. Ale varuji tě, jestli my dvě máme spolupracovat, musíš s tímhle přestat.

„Ty se mnou chceš spolupracovat?“ nemohla jsem uvěřit svým uším.

Mám snad na výběr? Nevím, jak bych se tě mohla zbavit. A asi to s tebou nakonec bude lepší než s nějakým tyranským chlapem. Ale dělej, že jsi mě neslyšela!

„Jak si přeješ, Kassey.“ Při svém oslovení se lehce oklepala. Hrála si na drsnou, ale byla křehoučká uvnitř. Stejně jako já, když se bráním. Ona to měla o to těžší, že jsem její myšlenky viděla. Ale ona moje taky, aby to bylo fér.

Co bys teď po mně chtěla? – zeptala se.


23/32

„Vlastně nevím, co se na takové první vyjížďce dělá,“ přiznala jsem se.

Tak většinou se jezdec snaží zkrotit Moorlia. Řekněme, že tuto nepříjemnou část vynecháme a já poprvé a NAPOSLEDY před tebou přiznám porážku. Máme toho dnes za sebou dost, jestli by ti to nevadilo, klidně se můžeme vrátit, obě si potřebujeme odpočinout. Jenom tě musím donutit přísahat, že nikomu neřekneš, co se tu dělo.

S tím jsem ráda souhlasila. „A když tě příště zavolám, tak přiletíš?“ ujistila jsem se, aby na mě nešila nějakou botu.

Pokud nebudu mít nic lepšího na práci, tak ano – přiznala. Dolétly jsme zpět na trojúhelníkovou loučku. Tobi

s Aramatem stále upírali oči k nebi. Představovala jsem si hladké přistání, jak jim předvedu, jak nám to spolu jde. Od toho se liší představy a realita.

Kassey klesla do výšky asi jednoho metru od země a pak mě hravě shodila na zem. Celkem jsem sebou práskla a trochu si vyrazila dech. Moorlio sebou ladně zavlnil ve vzduchu a zmizel nám z dohledu.

Tobi s Aramatem byli hned u mě a díky čarodějovým schopnostem se mi okamžitě lépe dýchalo. Ruka a kotník byly otázkou dalších několika minut. Dokonce mi zacelil rány po trnech od růže.

* Takže béžová. Nikdy jsem o takové barvě nikde nečetl, ani

podobného Moorlia nepotkal.. Nevěděl jsem, co tedy čekat, to mě trápilo snad nejvíc.

Celé to probíhalo naprosto mimo všechny zaznamenané případy. Tami zkoušela nějakou svou vlastní sušenkovou


24/32

metodu, která překvapivě zabrala. Mohlo to ale také mít nehorázné následky. Nicméně probíhalo to hladce.

Mluvila na ni – byly to vesměs hlouposti, jen aby nebyla zticha. Při tom mi došlo, že tvora oslovuje v ženském rodě, přesto jsem to přikládal za vinu spíš celkové únavě.

Několikrát zkusila nasednout a tvor ji pokaždé setřásl. Přesto zůstal stát, jako by čekal, kdy už se konečně udrží nahoře. Dával jí šanci. Bylo to zvláštní, takhle se divoká zvířata nechovají.

O to horší byla představa, až spolu odletí. Netušil jsem, co by se mohlo dít, co čekat od takového tvora, který je naprosto mimo všechny směrnice. Přesto jsem neměl možnost ani sílu ji zastavit.

„Bude v pořádku,“ ozval se Aramat ve chvíli, kdy nám Tamara zmizela z dohledu. Vím, že umí vidět budoucnost, ovšem předpověď nikdy není stoprocentní. Neměl jsem sílu mu oponovat nebo s ním jen souhlasit. I pro nás dva byl celý den velmi náročný.

„Co znamenalo to zbarvení?“ nevydržel jsem to ticho. „Je to velmi zvláštní jev,“ začal Aramat a klidně se posadil

na svou židličku. Nohou nervózně podupával po zemi. „Ale co jsem tak vypozoroval, bude mít několik dobrých vlastností – například trpělivost, energičnost, sílu, ale taky například bude tvrdohlavá. Doufám, že sis všiml, že to byla samice. To bych viděl jako největší překvapení.“

„Cože?! To není možné, musel jsi se splést, jsi starý, to bude ten problém. Nikdy nemůžeš přivolat samici, ty se starají o mláďata, pokud tedy nějaká jsou.“

„Taky tu byla tabu ohledně toho, že žena nemůže přivolávat, že béžový Moorlio neexistuje, že se nedá první kontakt provést dobrovolně, že na tebe tvor vždy zaútočí... mám opravdu pokračovat, kolik takovýchto tabu naše Tamara


25/32

překročila?“ Měl pravdu. Nemělo cenu řešit, proč se to stalo tak, jak se to stalo. Podstatné bylo, co to pro nás může znamenat do budoucna.

Konečně jsme je zahlédli, jak se vrací zpátky. Musel jsem uznat, že béžová slečna byla opravdu rychlá. Jakmile zjistila, že to pro dnešek bude stačit, shodila Tamaru na nejnižším místě, kam až se obtěžovala klesnout. Naštěstí to Tami odnesla jen vyraženým dechem.

Aramat se nyní už do Tami pustil se vším všudy a během pár minut ji vyléčil od hlavy až k patě. Až potom byla schopná mluvit.

„Tak co, jaké to bylo? Byla nějaká moc krotká, neblbla, když jste nám zmizely?“ zasypával jsem ji otázkami. Jen se na mě zmateně podívala a pak mě objala. Pevně jsem ji chytil kolem pasu a tiskl k sobě. Muselo toho na ni být hodně. „Zvládla jsi to, vidíš, máš svého Moorlia, a naprosto po dobrém, to jsem ještě neviděl.“

„Kassey,“ zamumlala. „Cože?“ „Budu jí říkat Kassey. Asi se jí to jméno líbilo,“ prohlásila

a já nevycházel z údivu. „Tys jí to jméno už řekla? A ona tě za to nezabila?“ „Ne, logicky jsem jí vysvětlila, že pokud bude mít jméno,

odliší se od ostatních a stane se legendární,“ odvětila prostě, jako by to snad byla běžná věc v komunikaci s Moorlii.

„V tom jsi měla pravdu, vy obě se stanete legendárními. Musím pro vás přichystat pár nových stránek do Historie Moorliů. Čeká tam na vás dvě čestné místo,“ ozval se vedle nás Aramat. „Tamarko, byla jsi úžasná, ale obávám se, že už budu muset letět, aby se snad nezačalo šuškat, že jsem uprchl,“ řekl a usmál se. Tami vyměnila mé objetí za jeho.


26/32

„Uvidím tě ještě někdy?“ zeptala se naprosto nelogicky. Věděla snad, že je u nás, může ho navštívit, kdykoli bude chtít. To snad bylo jasné.

„Chceš to opravdu vědět?“ zeptal se místo odpovědi tázaný. Dívka zaváhala a nakonec zakroutila hlavou. „Tobiasi, byl bys tak laskav a nechal nás chvíli o samotě?“ Takové přání se nedalo odmítnout. Kývl jsem tedy a odešel tak daleko, že jsem ani svým trénovaným sluchem nic neslyšel.

* „Děje se něco?“ zeptala jsem se. Nebylo moc věcí, o kterých

bychom neměli mluvit před Tobiasem. „Potřeboval bych s tebou ještě probrat pár věcí, holčičko.

Vidím, co tě ještě čeká, a přiznám, že to nebudou růžové časy. Nebudu ti dávat žádná varování ani prosby. Se svým osudem si nalož sama, jak uznáš za vhodné. Přesto ti řeknu jen jedno, až se vrátíš domů...“

„Nevrátím se domů!“ vykřikla jsem. „... až se vrátíš domů, tak předej tento dopis prababičce,

prosím. Ocenil bych, kdyby jeho tajemství zůstalo nedotknuté, až dokud si ho dotyčná sama nepřečte. Jde o soukromou věc, kde jí vysvětluji okolnosti svého odchodu. To byla první věc.

Potom bych tě v zájmu zdejšího světa požádal, jestli by ses nevrátila a nepřinesla sem hlavní novinky z posledních padesáti let, které by tu mohly být k užitku, a nějaké knihy. Pro budoucí generace to bude jednou velká vzácnost.

A za třetí, a zároveň za poslední, jde spíš o malé připomenutí. Ode dneška jsi svázána s Moorliem. Zavři oči a podívej se skrz magii na vnitřní část svého levého zápěstí.“ Poslechla jsem ho a zalapala po dechu. Z ničeho nic se tam


27/32

objevilo tetování. Lví hlava velká asi tři centimetry. Já, největší odpůrce tetování, jsem právě jedno měla na levé ruce. Rychle jsem otevřela oči a ujistila se, že běžným zrakem viditelné není. Chvíli jsem jen mrkala a sledovala, jak se objevuje a mizí.

„No, abych to dořekl,“ ukončil mou fascinaci Aramat, „tak jsem chtěl říct, že od teď máš jistou zodpovědnost. Nesmíš ji tu nechat jen tak samotnou. Buď musíš provést odvolávací obřad a dát jí volnost, nebo ji alespoň občas chodit navštěvovat. Jinak se utrápí steskem.“ Byla jsem překvapená, zírala jsem na Aramata a přemýšlela, jestli si ze mě nedělá legraci.

Každopádně nic z toho se stát nemusí. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a za tím jsem si stála. Takže uvidíme, co na mě čeká. Vděčně jsem ho ještě jednou objala. A poté zmizel někde v lese. Asi nechtěl, abych viděla, jak odchází.

Tobi se objevil vzápětí. Němě se ptal, co jsem se dozvěděla,

ovšem nahlas se zeptat neodvážil. Čekal, jestli o tom začnu sama, já však mlčela. Stále ještě jsem byla moc otřesená na to, abych o tom mohla mluvit.

„Chceš jít domů? Jsi unavená, měla by ses vyspat.“ Souhlasila jsem. Tobias přivolal Tristana a ten nadšeně doletěl k nám. Hned mě očichal a zmateně s trochou zklamání zjistil, že už u sebe nemám žádnou sušenku. Trochu ho to rozhodilo, ale snažil se být statečný, věděl, že ta příští už bude zase jen jeho.

Doma jsem zamířila rovnou do jídelny na večeři. Bylo sice

už pozdě, ale kuchaři nám naštěstí ohřáli naši večeři. Pak přiběhly dolů holky.

„Tami, tys prý dnes přivolávala Moorlia? Jsi v pořádku? A proč jsi nám nic neřekla?“ ptaly se jedna přes druhou.


28/32

„Koukám, že tady se zprávy šíří rychle,“ podotkla jsem a dál se cpala těstovinami. Hlad se teď projevil v plné síle.

„Ale proč jsi nám to neřekla? Měly jsme u toho být s tebou. Snad jsi nebyla sama?“ Potom vzaly na vědomí Tobiase, sedícího vedle mě. Došlo jim to. „Takže jsi vyměnila jeho za nás? Vážně jsi nám to měla říct, pomohly bychom ti. Známe to tu, máme kontakt na lékaře...“

„Obávám se, že ohledně přivolávání nemůžete pomoci ani jedna,“ ozval se najednou Tobias tónem, který nečekal odpověď. Dál pokračoval v jídle a každou chvilku se po mně podíval, jestli snad jsem v pořádku.

„Holky, nechejte to být, vážně, už je to stejně jedno, mám to za sebou,“ přerušila jsem nastalé ticho. Jediné, co jsem nechtěla, bylo, aby mezi Tobim a kamarádkami panovalo nepřátelství.

„Dobře,“ rozhodla Viola po další chvíli. „A jaké to bylo? Povedlo se? Jaký byl? Barva, povaha? Bolelo to?“ Stále jsem stěží vnímala otázky, natož stíhala odpovídat. Nakonec jsem se přemohla a zodpověděla všechno, co jsem mohla. To jim na chvíli zavřelo pusy. Dumaly nad novinkami.

Po chvíli do jídelny dorazili i Matěj s Vítkem a Oliverem. „Vy tu snad máte slet, nebo co,“ divil se Tobi. Vítek ke mně přiběhl a objal mě. Vzápětí si všiml Tobiase

a celý se napjal. Budoucí Černý jezdec se nadzvedl na židli a na Víťu se zašklebil. Vlastně celkem komická situace. Musela jsem se usmát. Taky za tím asi byl nahromaděný stres. Ostatní se nakonec přidali.

Matěj nechal poslat pro šampaňské a mé první přivolání jsme zapili. Nakonec jsme s Tobiasem museli na střídačku popisovat, jaké to bylo a jak Kassey vypadá.

Měla jsem toho dost. Ráda bych tu seděla a bavila se s přáteli, ale ozvala se únava a já zívala častěji a častěji.


29/32

„Zítra se uvidíme u snídaně, tak to ještě probereme,“ rozhodla jsem nakonec a rozloučila se s ostatními.

„Konečně klid,“ vydechla jsem při dopadu na postel. Tobias

skočil vedle mě. Popadl pramen mých vlasů a začal si s ním hrát. Bylo to příjemné, jenom tak ležet vedle sebe a nechat ho, aby se mě dotýkal.

* Zasypával jsem její tvář i prameny vlasů polibky, přesto na

tom nebylo nic erotického. Na takové myšlenky jsme byli oba moc unavení. Jenom jsme si ještě chvíli chtěli užít jeden druhého, než zítra zase odletím. Nevím, kdy se zase budeme moct vidět. Targarosští plánovali návštěvu Moondroru, pokud možno co nejdříve. Rozhodně jsem se na tu dobu těšil. Pokud tedy zrovna budu mít volno od povinností Jezdců. Chtěl jsem toho Tamaře tolik ukázat.

„Mimochodem, miláčku,“ začal jsem a vytáhl z pláště růži s červeným stonkem.

„To je...“ nemohla uvěřit svým očím. „Jak jsem na ni mohla zapomenout?“

„Měla jsi jiné starosti. Co teď s ní, chceš ji dát do vázy?“ Nervózně se kousla do rtu.

„Vlastně jsem nad tím nepřemýšlela. Kde skončila ta tvoje?“

„Vážně sis jí nevšimla? Visela ve věži v mém a Tristanově hradě. Naše místo, naše památka.“

„Vážně? Nevšimla jsem si jí,“ zamrzelo Tamaru a bylo vidět, že se opravdu snaží vzpomenout si na ni. „Ale je to krásné, že máte spolu takové místo.“


30/32

„Myslím, že ty i Kassey tam budete vítány. Klidně to může být náš společný úkryt. Pokud se tedy ti naši miláčkové spolu snesou. Rozhodně je zatím ale dost brzy na to, abychom je sbližovali. Nejdřív se musíte řádně seznámit vy dvě a sžít se spolu.“

Tamara kývla, načež zavřela oči a rázem usnula. Neobtěžovala se převlékat nebo dělat cokoli dalšího a já ji kvůli hlouposti, jakou oblečení bylo, nemínil budit. Měla za sebou těžký den. Já před pár lety rozhodně usnul stejně rychle, ačkoli jsem to s Tristanem neměl tak snadné.

Zbytek večera, potažmo noci, jsem strávil dumáním nad

tím, co jí řekl Aramat, když jsem měl odejít. Sama o tom nezačala, ale rozhodně to nebylo nic příjemného. Trápilo ji to, přesto mi bylo jasné, že kdyby to nebylo důležité, čaroděj by Tamaře nikdy neřekl nic, co by nemusel. Nejspíš nedoufal, že se dalšího setkání dožije. Stejně jsou podivuhodné ty jeho vize budoucnosti. Co asi viděl? Proč to neřekl i mně? Snažil jsem se být jeho přítelem, věděl, že bych mu neublížil a celá naše země ho bude chránit, kdyby se něco dělo.

Vlastně jsem měl poprvé v životě opravdový strach. Že je tu se mnou člověk, jehož chování neovlivním. Někdo, na kom mi záleží a bez koho nemůžu být. Někdo, kdo se jen tak může rozhodnout mě opustit – vrátit se zpátky do svého světa – a nechat mě tu s mým zpackaným životem. Někdo, bez koho bych dál žít nechtěl, ani nemohl. A přesto to byl stále někdo, kdo by mi to nikdy neudělal, komu jsem věřil a dal mu své srdce.

Měl jsem silnou potřebu ji stále o své lásce ujišťovat, ačkoli jsem si často připadal jako ten naivní pitomec, který jen skáče kolem dívky, kterou posléze omrzí a pošle hocha pryč.


31/32

Byla mezi námi stále spousta tajemství a nevyřčených věcí. A s nimi samozřejmě neodvratně spojená nejistá budoucnost. Jsem opravdu schopný říct Jezdcům ne, pokud mi zakáží vztah s Tamarou? Nebo zvítězí mozek nad srdcem a donutí mě učinit to, co je pro naši zemi správné?

Přesto mi nebylo jasné, co konkrétně bylo na bytí Jezdcem správného? Bylo snad zabíjení správné? Pokud ano, asi mě doma špatně vychovali. Rozhodně jsem věřil, že tohle všechno má nějaký vyšší účel. To, že obětujeme několik vesnic a samozřejmě i lidí, přece musí znamenat něco víc. Jenom jsem zatím neměl potuchy, co přesně to má být. A o to tady asi šlo. Všechno bylo tajné. Lidé nesměli vědět, proč se útoky konají. ALE PROČ?

Vnitřně jsem cítil, že Jezdci jsou dobří. Že je to správná volba. Jen tak budu moci doopravdy pomáhat lidem. Ale jak? Tím, že kvůli mně skončí v hrobě, asi těžko.

Nakonec mě myšlenky dostaly až k Tamařině přísaze. Cítil

jsem její vnitřní odpor vůči Garlinovi, ovšem ani můj otec ji nijak nezaujal a dobře nezapůsobil. Takže bylo jasné, že přísahu neučiní ani před jedním. Ale co dál? Nějak se rozhodnout musela. Samozřejmě pro mě by řešení bylo jasné – milováním se se mnou.

Přesto jsem nemohl zapomínat na toho otravného Vítka, který ne nebere jako odpověď. Věřil jsem Tamaře, ale copak já vím, jak daleko to s Jezdci dojde? Můžeme se s Tami kdykoli pohádat, a že na to povahu má, bylo jasné, a co bude potom? Je schopná udělat to jenom z trucu.

Prostě se musí rozhodnout. Ať klidně přísahá Targarossu, pak alespoň padne bariéra tělesného vztahu mezi námi. Bylo by to proti pravidlům, ale copak se na ně jeden z nás někdy ohlížel?


32/32

Budoucnost je protivná věc. Někdy lituji, že nemám Aramatovo nadání, jindy jsem za to rád. Ze života by zmizela všechna překvapení.

Čím víc je člověk unavený, tím spíš spánek nepřichází a vás napadají samé stupidní myšlenky, častokrát hraničící s absurditou.

9. kapitola tajemství targarossu

Documents