Star povsti esk

Alois Jirsek

Myslil jsem na dni star...

alm 77 (6)

Pojte a poslyte povsti dvnch as. Poslyte o naem praotci, o pedcch Jak pili do konin na vlasti a usadili se po Labi i po Vltav i po jinch ekch tto zem.

Slyte i, co vce dochovalo se z temnoty vk, co zstalo z bjench vypravovn pelch pokolen, je klanla se bohm v eru starch hj a je obtovala studnkm v tichch ouvalech, jezerm i ekm i svatmu, ivmu ohni.

Pomnme na asy tch prvnch let i na to, jak byla tenkrte tvnost na vlasti, neli sem vkroilo nae plm.

Mst nebylo, ddin jen mlo a podku a ty jen v nkterch koninch, kde se dochoval chud ostatek dvjch obyvatel cizho jazyka. Pda skoro vecka odpovala netknut rdlem. Ve bylo pustj, divoej, rovina, pl i dol.

Ohromn pralesy se ernaly po horch na pomez a ze svah tch hor thly se iroirmi pruhy na mle hluboko do zem. I tam, vnit, rozkldaly se pout starch, temnch hvozd, mezi nimi svtily se jasnj zelen bujn palouky s vlajc hustou, vysokou trvou. Dost bylo tasovisek houpav pdy na sru i v lesch, dost oidnch bain kikem vodnho ptactva oivench, dost tichch, ernch, jako zakletch slatin, v nich se zhlely star stromy ohromnch kmen s vousinatm, sivm mechem.

Lidsk stopa tu byla vzcn. Zve vak vude hojn. Nikm nehonn, nehuben mnoila se, e j sotva postaovala pda. Po ernch lesch bytoval medvd, hledaje dut kameny s medovmi plsty vel, od jejich roj zvuely stromy.

Divok kanec rozrval kyprou lesn pdu a hustm, spletitm podrostem draly se lika

a divok koka. Z haluze hal mrtn rys, pronikaje bystrm zrakem ero lesn, jm se neslo zdaleka van ohromnho zubra, beroucho se k brodu nebo k prameni. Jelen voln pebhal a s nm stdo lan, na paloucch se pslo hojn srn, ale tak mnostv vlk se toulalo a plilo za koist lesem i irou krajinou.

Vysoko v slunnm povt nad hbety les plul krl veho ptactva skaln orel a jemu pbuzn. Po skalch, po lesch hnzdila hejna dravho ptactva, luk i sokol, raroh rod, jestb, krahujec i odrdy mench dravc a sov a vr.

Potoky, eky i jezera hemily se rybami, a vydra, bytujc v eru starch ol a vrb zarostlch divokm chmelem, mla hojn lov, bobi pak neruen stavli sv uml stavby.

V hlas vtr a umn strom hrely potoky, huely eky a v jejich blm psku svtila se na slunci zrna ryzho zlata.

Hlubiny zem byly jet zameny a nikdo na n neuhodil, aby vydaly poklady rud a vzcnho kovu.

Vude jar sla a bohatstv. Zem, dobr svou hojnost a plodnost, ekala jen na dln lid, jen by uil hojnch dar jejch.

I piel a nevzdlanou vzdlal; zvelebil ji tkou, lopotnou prac a svatou ji uinil tm potem svm a krv svou, kterou pak vylil v pemnohch bojch, hje prac svou dobyt zem i svho jazyka.

Z mateskch konin slovanskch piel sem lid, nai pedkov, se svm vdcem echem.

Aj, ponme o nich tu povst.

O echovi

I

Za, Tatrami, v rovinch pi ece Visle rozkldala se od nepamti charvtsk zem, st prvotn velik vlasti slovansk.

V t charvtsk zemi bytovala etn plemena, pbuzn jazykem, mravy, zpsobem ivota.

I stalo se, e se strhly mezi nimi vdy a krvav boje o meze a ddiny. Vstal rod na rod, pbuzn bojovali proti pbuznm a hubili se navzjem.

V ten as dva brati mocnho rodu, oba vojvodov, ech a Lech, spolu se o to snesli, e opust rodnou zemi bojem neblahou. ekli si: "Vyhledejme sob novch sdel, kde by n rod il s pokojem a dla si hledl."

Byli uvykl ji po pedcch pdu piln vzdlvat, velik druh obil pstovat i chovat kon a stda bravu i skotu.

Jak se usnesli, tak vykonali. Svolave sv plm, vzdali ob bohm, vynesli obrazy dd, a rozehnave se s otcovskou pdou, obrtili se na zpad slunce, v neznm koniny. I bral se rod za rodem, kad poetnch rodin, vichni ptel a pbuzn. Naped li zvdov a zbrojn mui, prosted vojvoda ech, siv brady, ale statn a siln, jeho bratr Lech a kolem nich vladykov, starostov rod, vichni na konch. Za nimi

starci, eny a dti na hrubch vozech, na konch, stda dobytka, naposled pak opt zbrojn muov. Tak brali se nejprve koninami pbuznch plemen, a peli hranice charvtsk zem, a pebedli Odru eku a vstoupili do neznmch, hornatch konin.

I tam nali jet osady, jejich obyvatel hovoili jako oni, a dle tak v krajinch pi Labi ece.

Ne jak peli druhou tuto eku, byl kraj pustj a osad shledali jen poskrov-nu. Byly daleko od sebe a obyvatel jejich, cizho jazyka, koemi odni, neet-n, ale sml a srdnat, stavli se jim se zbran v ruce do cesty. ech a Lech a jejich lid je poteli, zhubive jejich chud obydl v chatrch i ve vykopanch jmch, postupovali dle, z lesa do lesa.

Zl byla cesta hlubokmi hvozdy, zl jejich chze luhy a bainami, plnmi rkos, ostice, rozlehlch mechovch trs a rznch kovin. Zveera zaehovali ohn a topili do svitu, aby z, padajc do tmy lesn, plaila skon, lt elmy.

Tak doli a ke tet velk ece, Vltav, kter divoinou tekla; kdy i tu pe-bedli, poala si vechna ele stskat, e nen konce klopotn cesty a nikde stlho odpoinut. Tu voj voda ech ukzal na vysokou horu, je se ped nimi modrala nad irm, rovinatm krajem, a dl:

"Podejdme pod tuto horu, tam dtem, skotu odpoineme." Doli a poloili se na pat hory, je slov p. Vojvodov a star rodu ohledali pdu vkol a znamenali, e jest rodn. Rno pak za prvn zoe vstal ech a vydal se sm jedin vzhru na temeno pu tichm lesem, plnm jet nonho era.

Kdy vstoupil na horu, bylo rno; a hle, iroir kraj se ped nm rozkldal do nedozrn dlky a k modravm horm rovn a voln, les a chrastina, nivy a luka. Bujnou jeho zelen svtily se eky jako rozlit stbro.

I zaradoval se praotec ech nad utenm krajem i zamyslil se pak nad nm, jak bohov daj, jak tu bude jeho rodu i budoucm pokolenm -

Kdy pak sestoupil, zvstoval, co zhldl. Nazejt vydali se mnoz kolem hory, aby poznali vecko okol. Co zhldli, podobalo se jim, vody velmi rybn, pda rodn, vechen zpsob t krajiny, a oznmili, e se hod na sdla.

Kdy pak tetho dne poalo slunce nad lesy vychzet, povolal ech bratra a star a rozkzal svolat vechnu ele. Povystoupiv s nimi na msto, odkud vidli do kraje, promluvil k nim takto:

"Ji si nebudete stskat, nebo jsme nali kraj, kde zstaneme a sdla zarazme. Vizte, to je ta zem, kterou jste hledali. asto jsem vm o n mluvil a sliboval, e vs do n uvedu. To je ta zem zaslben, zve a ptk pln, medem oplvajc. Na vem budete mt hojnost, a bude nm dobrou obranou proti neptelm. Hle, zem po na vli! Jen jmna nem; rozvate, jakm jmnem by mla bt jmenovna."

"Tvm! Tvm nech se jmenuje!" zvolal jako z boskho vnuknut staec dlouh bl brady, nejstar vech starost. Hned vichni, starostov i ele, volali jako jednm

hlasem:

"Tvm! Tvm jmnem!"

"Po tob a se jmenuje!"

Vojvoda ech, poten vli veho lidu, poklekl na kolena a lbal zemi, novou vlast svho plemene. A zlbav ji vstal, a pozvednuv rukou svch do irho kraje, pohnut volal a ehnal:

"Vtej, zem svat, nm zaslben! Zachovej ns zdrav, zachovej ns bez ourazu a rozmno ns od nrodu do nrodu a navky!"

Radostn pak postavil na zemi ddky, je v blostn roue nesli z prvotn vlasti, zantil velik ohe. I obtovali na podkovn a pro poehnn zpalnou ob a radovali se vichni.

II

Vem pak nastala tk, lopotn prce. Kdy se o pdu rozdlili, poali ji vzdlvat. Kde byl les, ten porazili neb ohnm vypraili, mta kluili, luhy a nivy zkopali, druhho pak lta rdlem zorali.

Hned si tak obydl budovali, staven rouben, slmou kryt. Kad rod o sob pebval u svch pozemk.

Zahrady, role a luka byly ddinou, spolenm majetkem vech rodin jednoho rodu, lesy pak, pastvy, eky a jezera obinou. Co ves, to rod.

Staven s chlvy a stjemi, s kolnami a humny za nimi v ohrad plot spletench z prout nebo sroubench z trm, stavli kolem okrouhl nvsi. Co rok pibvalo kolem osad pol a co rok pda vydvala hojnj e. ito, penice, jemen, oves i proso hust se vlnily irmi lny; nad n jasnji se zelenaly pruhy hebkho lnu i vysokho konop vedle zhon plnch strakatch makovch kvt.

Luka i lipov hje zvuely bzukotem vel, je krom lesnch brd chovali v slamnch lech nebo ve palcch ze starch kmen. Co rok byla hojnj stda bravu i skotu a na kobylch polch v ohradch u ddin prohnla se bujn hbata a popsaly se pkn sveepice.

Volen starosta spravoval vechny v rodu i jeho majetek. Ve jmno rodu modlitby zanal i konil, obti pinel, hosti vtal, rozvadn v rodu soudil a eledi prci rozdloval. Kad ml svj kol, kad sv dlo. eny domcnosti si hledly, pedly, robily pltno i sukno, ily aty a roucha, echle, rube, sukn musk i ensk, hce, plt, krzna i koichy.

Mui psli stda, hjili jich proti elmm, pracovali na polch, v lese honili divokou zv a hubili ji tvanm, ze zsady, py, otpem, osidly a jmami, do nich lkali nejvce vlky, nejhor zhoubce std.

ivo a ilo bylo v ddinch a venku. Z pastvin se rozlhal hlas paly nebo dlouh

pastsk trouby, v polch, na lukch i na sad hlaholily psn mlad eledi. Jen v as poledn nikdo venku nezazpval ve chvli hlubokho ticha, kdy vychzely polednice a nesly se v blm roue jako svtl stn mezi lny k lidskm obydlm na zkzu nesteench dt, kdy vychzely div, kared eny, velikch hlav s nerovnma oima, poslajc na lidi divok pl, kdy se zjevovaly spanil lesn panny zlatch vlas s vncem na hlav, odn blostnm rouchem.

Tch se bli, i jezinek uspvajcch, oi vylupujcch, i bludnch du v modravch plamncch na blatech i bainch, a ve strachu mjeli jezera nebo lesn t, kde ve stnu starch strom a kovin hal vodnk, mn svou podobu, a kde lkaly do zkzy vodn bled panny v zelenavm roue.

Nejvce vak se lekali Peruna, hromu vldce, jeho blesku, "boho posla", a jinch mocnch bs, kte oslabovali tlo lidsk, jeho kosti, a rozum zatemovali. Je prosili, k studnkm

dary pineli, ern slepice neb holuby, obti zabjeli, zvlt Velesi, aby chrnil jejich stda od moru a ehnal jim.

Volnji bylo v ohrad ddin. Tu chrnili staven domc bohov, ddov, duchov pedk, jejich obrazy stly na posvtnm mst u ohnit. I kdliv etek, drobounk bek s pazourky na rukou i na nohou, pinel tst domu, i sktek, jen opatroval statek, dobytek hldal a krmil, zato vak eledi v noci spnek ruil. A dokud lhal pod pec nebo pod prahem domc had, star hospod, neodelo tst a poehnn.

Kdy padalo za jesen list a hust mlhy ulhaly na krajinu, kdy zem umrzla a snh vechen kraj zasypal, shromaovaly se rodiny v prostornch jizbch povalovch strop, zavench okenic.

Kamenn velk pec je vyhvala, ohe pak na ohniti osvtloval. Rud jeho z mhala se po stnch, kde visely tty tmavmi koemi potaen, tenata, luky, devn toulce v jezevin, nedlouh me, mohutn otp i tk kamenn mlat, kde parohy jelen i zub rohy vrhaly po stnch kivolak stny.

V mhavm tom svtle eny pedly, mui spravovali hospodsk nin, zbra chystali nebo po namhavm lovu odpovali. A bylo hovor, rznch e i starch zpv. Lovci vypravovali o zpasech s medvdy i zubry nebo o divch, zarostlch much, kte sami nevidni zavdj pes bludn koen do lesnch pustin a bain, e se mnoh lovec tak zaveden vce z hvozdu nevrtil.

A staroch blch vlas i bl brady rozbhal se mysl po dalekch koninch prvotn vlasti, vzpomnal na ptky a boje prvnch as, na statn hrdiny, na mocnho vojvodu, jak vstal, kdy bylo o plnoci ped bitvou, odjel od vojska a poal vt jako vlk, a vlk ozval se jemu vytm a poali vt vlci mnoz.

I la e dl o divnch zjevench a vidnch za hustch noc, na blatech, v irm poli i lesn pustin, o zmecch ohniv se nesoucch tmavou noc, o zl jedubb stehouc ivou a mrtvou vodu, o blch sudikch zjevujcch se u kolbky novorozench, o arodjnch vdmch, o zlch a dobrch znamench, a se svatou hrzou naslouchali

vichni tajemnm vtbm rodu a plemene.

Kdy ohe uhas, lehali na loe vystlan koemi, poniive ddinu modlitbou ddm. Jejich duchov starostn opatrovali statek potomk. ila a kvetla pchylnost krve, rodinn lska do koliktho pokolen, pojc iv s mrtvmi, plynouc as s tm, jen dvno ji peel.

Ddina v ohrad plot, snhem zavt, ztichla v pust noci; jen bedlivch ps tkot v dlku se nesl, kdykoliv vtili vlka, jen se plil, svit zelenma oima, nebo kdy krtkm pskotem ozvala se od eky vydra.

V ten as snh a ledu, dlouhch soumrak a noc vldla Moena, a bh slunce poal dle, vldnji a tepleji hledt na tv zem. I rozbhala se vodou ledov pouta; veselili se po vech ddinch, po vem plemeni. Za zpvu brali se k vodm, k volnm te potokm, ekm, hzeli do nich obraz zimy a smrti a radostnm hlaholeni vtali Vesnu, lbeznou bohyni jara.

Kdy pak slunce na sv drze stanulo nejve, zc na osen vinci se po irch lnech a na luka bujn kvetouc, oslavovali vude posvtn as slunovratu. Noc ped nejdelm dnem byla jim divoplodnou. Kvt jej rosou zkropen nabvalo arovn moci, vt i hojiv, i chrnilo jako ernobl, mti veho koen, ped bsy a zlmi duchy, pemocnmi zvlt t tajemn noci, i ped vdmami, je se rojily na chlumech i v setmlch doupatech. V ero t noci svtily z nvr a kopc velik ohn. Jejich z plla do daleka, a do daleka od nich zalhaly zpvy ovnench panen a jonk kolem nich kepcch a velebcch moc boho slunce, jeho slu, je ivot dv, a lsku, slunce ivota.

Po letnm slunovratu nastvaly n, pak pichzela chladn jese, pak zimy as. Rok mjel po roku. Rod pibvalo, mnoilo se ech plm. Dalek povst vbila za nm nov zstupy z prvotn vlasti, take krajiny nejprv osazen vemu lidu ji nestaily. I rozchzely se rody, plemena postupovala dle, v rzn strany, na plnoc i poledne, vchod i zpad, podl ek i hor, a zakldala nov sdla.

I hradce a hrady stavli za sdlo starostm a lechm, na obranu hranic i na ochranu vbec, zvlt aby kde mli ukrt eny, starce a dti i kam zahnat stda, kdy by neptel vtrhl do zem. Hradit vybrali na ostrozch u ek nebo v rovin mezi lesy, mezi vodami a moly, e cest k nim nebylo, leda pes zk hat. Kolem hradi nasypvali vysok valy okrouhl, asto a trojnsobn, s mohutnmi obrubami z tvrdch kld roubench i s vysokmi sruby v nich a u bran.

Tak mlad bratr echv, vojvoda Lech, maje velikou ele, umnil si postoupit dle na vchod slunce. Vojvoda ech a vichni neradi ho propoutli, kdy vli svou oznmil a odputn bral. Ptelsky se s nm ehnali a prosili ho, aby daleko od nich neodchzel, kdyby nebezpeenstv od neptel na n trhlo, aby jim jako svmu rodu na pomoc pispt hledl.

I promluvil k nim Lech:

" moji mil brat a synov i mui zem esk! Nezapomenu nikdy, e jsem z vaeho plemene. Proto nechci od vs odejt tak daleko, abyste nevdli vy o mn aj o vs. Dm vm znamen, abyste vdli, v kterch koninch zarazme. Tetho dne po naem odchodu vystupte na p, jet neli denice vyjde. J t chvle zaplm v lese velik ohe, a kde uzte blesk ohn a dmu kouen, tam znejte m osazen."

Kdy pak eenho dne ped svitem vstoupili na temeno pu a kolkolem se rozhleli, spatili mezi vchodem a polednem v mlhav dli rudou zplavu, pronikajc hustm erem, po nebi rozlitou. Jak se rozednilo, vidli v tch stranch ernav mraky pod zcm nebem, to dm nemrnho ohn, jej vojvoda s eled svou zaplil. V tch mstech tak Lech zstal a hned poal hrad stavt, jej velikmi valy osypali a od toho kouen pr Kouim nazvali.

III

Minulo skoro ticet let od toho asu, co veel vojvoda ech do esk zem. A kdy osmdest est rok nastal starci, naplnili se jeho dnov a umel. Udlali nad nm tryznu a vichni ho oplakvali jako svho otce a nakali:

"Tys byl n vojvoda i n otec, tys ns uvedl v tyto koniny, tys byl prav a vrn sprvce sv eledi i veho plemene. Ach bda, pebda, kdo ns bude spravovat a opatrovat!"

A nebylo dnho, kdo by jeho smrti neelel. Due jeho odela do rje, tak vili, do konin vnho jara, aby tam dle ila v t cti, v tom dstojenstv, v nm nebotk bval mezi svmi na zemi. Proto oblkli jeho mrtvolu v nov oblek, v asn pl, v sukni pepsanou irokm psem, lesknoucm se od etzk a kovovch ozdob, v hce pkn zbarven a v stevce. Na hlavu blch dlouhch vlas a bl dlouh brady dali mu drahou epici sobolovou.

Tak odnho posadili ped veerem na vysokou hranici, na drva pokryt svrchu vyvanmi rouchami, v hji tmcm se od starch koatch lip a dub, poble trojcest pro odpoinut due. Pak pinesli medovinu, ovoce i vonn byliny a poloili je k nmu. Pinesli tak pecen chleba, maso i luk a poloili ped nm, a pinesli jeho zbra, otp, me, mlat a ern tt a ve mu poloili po boku. Kdy pak zabili kohouta a slpku a uvrhli je na hranici, pistoupil nejbli pbuzn mrtvho vojvody, zaplil kus deva, a dre je v prav ruce, blil se pozptku k hranici. Dokud ji nezaplil, ml levou ruku na zdech. Kdy pak drva chytla, pichzeli ostatn s planoucmi louemi a hzeli je do hranice.

Jak zavl siln vtr, zapraskaly plameny a lehaly vysoko a kou valil se vzhru, a ohalil velebnou postavu mrtvho vojvody, jen naposled sedl nad shromdnm svho lidu. A kolem plakali a bdovali a eny zpvaly alozpvy.

Jak hranice shoela, sebrali kosti a popel a vloili je do popelnice a postavili ji, t ozdoby a zbra nebotkovy, do hrobu, a na hrob nasypali nhrobek, vysokou okrouhlou mohylu. Kdy se pak od pohbu z temnho hje v as soumraku navracovali, sbrali kamen i haluzky i list na zemi a metali je nazptek pes hlavu, a nikdo z nich se pitom neohldl.

Ne potom to msto a mohylu za dlouh as navtvovali, tu plakali a klanli se, ehnajce vojvodovi svmu; a jmno jeho lo od pokolen do pokolen.

O Krokov a jeho dcerch

Dokud vojvoda ech vldl, panovaly vude d a kze. Lid byli poctiv a mezi sebou vrn. U chlv nemli zvor a dve nezamykali. dnho zloinu te nevili neli krdee a loupee. Byl kad v rodu opaten, a chudm se stal jenom ten, jen nechtje pracovat, byl vyobcovn.

Ne jak lid osiel po smrti echov neml sprvce, kazil se a prvo hynulo. Nastaly svry a spory, nejvce o ddiny a meze, daly se ntisky a mnoz poali sami proti sob bojovat. Kdy se zlo den ode dne rozmhalo, seli se star rodu k mohyle echov, a vzpomnajce na mrtvho, pravili mezi sebou: "Vyhledejme sob voj vodu, kter by nmi vldl a soudil po zkonu."

I uradili se, e polou k Lechovi, bratru echovu, aby na se pijal sprvu lidu. Lech vak, nemaje v myslu v Kouimt zstat, odepel, ale poradil jim za sprvce a soudce Kroka, starostu mocnho rodu. Ten obval na hrad, jen po nm slul, mezi lesy nad M ekou, opodl ddiny Zbena. Zbo ml hojnost, ne i moudrost a vtipem nad jin vynikal, take nejen z jeho rodu, ale ze v krajiny kolem k nmu spchali jako vely k oulu, aby je soudil. I poslechli Lechovy rady a zvolili vichni z vle jednostejn Kroka, aby on byl soudcem veho lidu.

Posadive ho na stolici nad hrobem echovm, vstavili mu echovu epici na hlavu; tak hl, kterou vojvoda ech nosval, do ruky mu dali a poctivost jemu inili.

Zatm Lech poslal posly do krajin na vchod slunce, aby krajiny ohledali. Kdy se vrtili, oznmili, e shledali za horami, za ekou Odrou zem irok, plodn a liduprzdn. Lech, uslyev chvlu tch krajin, rozehnal se s Krokem, a pojav rodinu svou a ele, obrtil se do krajin posly oznaench. I usadil se tam a zstal a hrady zaloil, Hnzdno, jemu pro mnostv orlch hnzd tak pezdl, a Krakov, jej po svm synu nazval.

Krok pak eskou zem vldl, ji vecku soudil a moudrosti uil. Jsa vojvodou, sdlil na Budi. Za nho tu byla kola, v n se uili bohoslub, starm zpvm i vtbm a kouzlm. Tehda mli kouzelnictv za nejvt umn a toho za vzcnho a bohu milho, kdo se mohl honosit vtm duchem. I moudr Krok nazral mysl v temno vk.

Jednou, aby ohledal vci minul i budouc, rozkzal, aby k nmu dn po t dny pod zbhl nechodil. Osamv, vstoupil do rozlehl sn velkho srubu na Budi, a modle se tu, obtoval bohm lesnm, bohm hornm i bohm vodnm. Bylo za tajemn, posvtn noci letn, kdy po nvrch a chlumech plly ohn a kdy se od nich tiinou rozlhaly zpvy jonk i panen.

Krok se modlil a bohy a vecky duchy vzval, aby mu odpovdali a nauen dali o vcech budoucch. I pezvdl mnoho v tu chvli na svch vtbch a tajemn ty zvsti, jasn i er, poznamenal na bezovch krch a uschoval dcerm svm. Pak svolal lechy a starosty a oznmil tak jim jedno z toho, co t noci mu z temn budoucnosti prosvitlo v mysli a vdom vnuknutm boh, ka: "Tuto ji nebude dle mho bytu, nebo neobstoj Bude a dlouho nepotrv. Jin sdlo musme hledat."

Vichni pisvdili a Krok, ihned vybrav si posly, naizoval: "Ztra ped slunce vchodem odtud vykrote a vydejte se mezi poledne a vchod, a pijdete k Vltav ece, tam hledejte, a vs bohov na phodn msto uvedou."

I li v ty koniny a hledali, a stanuli na pravm behu Vltavy na skalnatm ostrohu mezi hlubokmi lesy. V jejich modravm eru valila se tichm tokem irok eka. V n se zhlela vysok skla, na kter poslov ped slunce zpadem stanuli, v n se zhlely travnat luiny na druhm behu a temn hvozdy nad nimi na pkrch chlumech.

Pod tmi dl se eka obracela k vchodu a hlasn tam umly a huely jej prahy v hlubok ticho pralesa. Jak poslov ostroh i lesnatou krajinu kolem obhldli, vichni jako jednmi sty v t okamik na t skle zvolali vnuknutm boh: "To je to msto vyvolen!"

Tak ekli pak i Krok a vichni star, kdy sem pijeli na bystrch konch prohldnout msto i kraj. I vystavli tu hrad mistrnm dlem tesaskm z mocnch kld starch dub a smrk, staven prostornch sn o mohutnch sloupech i tichch jizbic, hrad ir s dvory a prostranstvm pro snmy a shromdn lidu, kdy by se tu seel obtovat bohm neb nastolit vojvodu nebo vyslechnout jeho soud a vli.

Kde nebylo strm skly, vykopali hlubok pkopy na ochranu hradu a nasypali nspy, zven roubenou hradbou i sruby. Tmi tak opevnili silnou brnu tkch vrat, jim trm byl zvorou.

Opodl hradu v hji vyvral pod starmi buky siln pramen, z nho erpali hojn ist vody. T studnce Jezerka kali, hradu pak, e stl na vysok skle, Vyehrad. Hrad ten byl pak

slavnm a posvtnm po vem eskm plemeni a povst o nm la i do sousednch plemen a dl a do konin cizho jazyka.

Na ten hrad slavn uvedli Kroka i jeho rodinu a velikou poctivost mu inili. Milovali moudrho voj vodu, za jeho vldy vrtilo se poehnn vekerm krajinm. Vude si mohli hledt klidnho dla. Otp a p a velik zbra hubila jen elmy. Jinak lid vzdlval piln pdu, lesy kcel a prail, take rol a ddin stle pibvalo.

Vude mli hojnost, i v stodolch, i v stjch; mr zstval, pokud Krok zemi spravoval, a to bylo vce ne tmectma let.

Kdy pak odeel k otcm, elel ho vechen lid. Popel jeho i zbra uloili do hrobu vedle mohyly echovy. Z rodiny moudrho soudce zstaly ti dcery: Kaz, Teta, Libue. V tlm mld svm ily na Budi, kde se uily moudrosti s jinmi pannami a jinochy svho plemene i s tmi, kte z jinch sem pichzeli, jako Pemysl z rodu Stadic.

Nad n nade vechny, tenkrt i pak, vynikaly Krokov dcery jako thl lilie nad kvty lun moudrost a mysl ulechtilou i spanilost tve a postavy, je byla krsn na vsost urostl, take byly na podiv vem.

Z nich Kaz znala velik bl a koen i jeho moc. Jm hojila rzn neduhy; ne i pouhm slovem krotila bolesti, zaehnvajc je jmnem mocnch boh a duch. Svm mocnm slovem a kouzlem ehnn pinutkala asto i sudiky k sv vli a vracela ivot i tam, kde ji unikal poslednm dechem. Ta po smrti otcov sdlila nejastji na hrad, jen stl u hory Oseku poble eky Me a jen po n slul Kazin hrad.

Druh byla Teta, kter dle jmna svho vystavla Tetn, hrad velice pevn na vrchu pkr skly nad ekou M. Bojc se boh a bs, zavdla obady k jejich poct, uila lid se jim klant a rozlin obti init. Sama pak asto vstupovala na horu Pohled nad Tetnem na zpad slunce a tu k mran modle postaven na skle pod starmi duby se modlila a asto tu ob zaehovala za dne i v teskn soumrak. -

S nejvt vak oddanost vzhleli vichni k Libui, a vkem nejmlad. Byla tak spanil, tla cudnho, chovn vldnho, pitom vn, v ei jist a rozafn, e i drsn, bojovn mui tlumili hlas a mrnili slova, kdy vecka lbezn krela kol, e i starci vkem zkuen a znaven ji velebili, kouce:

"Nad mater je slinj, nad otce moudej."

A s posvtnou bzn mluvili o n, e bv u vytren, e se j mn tv i oi, kdy zaho vtm duchem, kdy hled v budoucna ero a vid, co nastat m.

Po smrti Krokov seli se lechov, vladykov a mnostv lidu v posvtnm hji u pramene Jezerky. T Krokov dcery tam pily. Pod krytem starch buk, lip a dub

snesli se star rod a vechen lid o to svorn, bez potrky, aby panovn zstalo v rod Krokov, pi jeho nejmlad, Libui.

Star hj se rozezvuel radostnm pokikem vech a hlahol jejich zalhal a k ece do erch les. Jsajce vedli od Jezerky mladou knnu, ovnenou, pohnutm zardlou, na posvtn

Vyehrad. Po boku j krely Kaz a Teta, sestry, a jejich dvky, ped nimi i za knecmi dcerami kreli statn lechov a starostov, vzneen rodem i vhlasem.

Ti, uvede Libui na prostorn ndvo vojvodskho hradu, usadili ji na kamenn stolec pod koatou lipou, kde otec jej, moudr soudce a vlada, sedval. Mlad knna mla svj hrad, po n Libuin nazvan, kter vystavla vedle lesa thnoucho se ke vsi Zbenu. Od svho vak nastolen sdlila na Vyehrad, moude odtud vldnouc vemu lidu.

O Bivoji

V Libuin sdle, mocnm Vyehrad, zelenala se zahrada, krsn rznm stromovm, kovm i vzcnm kvtm. Na div vak byla bludivmi stezkami; ty rzno se vinuly, spltaly, rozchzely se a schzely kolem kovin, pod stromy, mezi kvtinami, trvnkem, vecky sob podobn tak, e ciz z t arovn zahrady, pln stejnch mst a tajemnch koutk, nenael vchodu.

V tto zahrad Libue rda mekala se svmi dvkami, astji jet sama, rno, kdy se na slunci tpytil rosou kad kvt a kad list, i podveer, kdy kmeny strom planuly rovou z zpadu nebo kdy pak v soumrak zernaly jejich koruny a kov, kdy blav stezky se tratily v hlubokch stnech.

Tou dobou mlad knna, urostl postavy, v blav ze, s vlasy voln rozputnmi, sama jako svtl stn, krela voln, vnm krokem, s hlavou pochlenou, zamylenou, nebo stla, slinou tv k nebi obrcenou, jako ve snn v tichm prosvitu hvzd nebo msce.

Sem jednou zavedla sestru Kaz, je pijela na kroitm koni z Kazna ji navtvit. Zahrada, trvnk i stezky spovaly ji ve stnu, jen vrcholky strom, hradba mocnch trm a vysok sruby v pozad kolem, od de a plskanic ztemnl, byly zality zplavou poslednho svtla. Zapadalo slunce do tmavch les v modrav pe stopench na vrch za Vltavou. V klid a ticho t chvle zahlaholil od brny nhl ryk. Ohlas jeho znl a do knniny zahrady, jasnil se a mohutnl. Kik muskch hrdel se blil jako nhl boue. Ze smsi silnch, dalekozvunch hlas pronikal vskot a v tom nkdo na roh zatroubil. Znamen vtzstv huelo z rohu a neslo se irm hradem s radostnm pokikem.

Sestry vytren z hovoru stanuly, naslouchaly. Vtom pichvtal vlada hradu vechen vzruen a prosil je, aby se ly podvat, aby vstoupily na ndvo. -

Tam volnm prostranstvm krel v hlunm prvodu hradnch strc a jinch mu vysok mlad mu statnho tla, s rukama do tla vztaenma, jak nesl njak bm. Zardlou, osmahlou tv ml dopedu pochlenu a zpod apky splvaly kolem n i do ela mu padaly tmav kadeav vlasy.

S asem hledly knny na nj i na jeho bm: na divokho, ivho kance, kterho dre za hrotit boltce, nesl na zdech bichem vzhru.

Mlad ten lovec bez otpu, s meem u irokho pasu v pochv zaraenm, v obuvi zablcen i na pilhavch nohavicch vechen bahnem postkan, nesl hrozn to bm jako lehk mch. Krel pevn a jist, nohy se mu netsly, ani krok mu vzl.

Kolem jsali sta mui i jonci a ukazovali rukama i otpy na starho silnho "seke" ryav hndho, ohromn hlavy, ernho rypku, z nho se problvaly a leskly zahnut mocn tesky. Kanec sebou kubal, ernmi kopyty kopal, zuby klektal a oka krv podlit zuiv obracel.

Vichni v zstupu ztichli, kdy Libui a Kaz zhldli. Sml pak lovec, jen byl Bivoj, Sudivojv syn, zastavil se u schod, je vedly pod siln sloupy stojc pede dvemi k velik sni.

Na tch schodech stly knny. Bivoj v ele vech mu, maje lt zve na zdech, pozdravil Libui i jej sestru a pravil: "Tu nesu to zle kodn zve, divho kance z Kav hory. A zhyne ped tvma oima, chce-li."

Kdy Libue kynula, a se tak stane, vzkikli muov kolem a chystali mee a otpy. Ne Bivoj zvolal do jejich shonu a hluku:

"Sm se postavm proti nmu. J ho lapil, a ho tak zabiju. Vy sevete kolo; kdyby chtl prorazit. A nejprve mn polote k nohm otp."

Stalo se, jak ekl. Mui rozestavili se prostorn kolem a pichystali zbra. Nikdo z nich nespustil oi z Bivoje, jen pehldnuv kolo, upel naposled jiskrn zrak na knny ve stojc, na Libui, zvlt vak na jej sestru. Ta vzruena hledla na statnho mue, jej poprv spatila v hji u Jezerky, na nj pak asto vzpomnala. Te ji tilo toto mustv, jeho sla, udatenstv, ne pece se j srdce pohnulo strachem a oi bezdky zamrkaly, jak Bivoj se rozkroiv mrtil kancem v silou pes hlavu ped se, e a zem zadunla od toho pdu. Neli vak kanec dopadl, sehnul se Bivoj, a zdvihnuv tk otp lesklho hrotu, sevel ho obma rukama a ekal.

Star, siln sek na okamik leel na zemi roztaen jakoby bez sebe. Ale ji se mu bicho pohnulo, heben dlouhch ttin na hbet se zjeil jako hva, blmo o v ern hlav se zablskalo. Vraz se vymrtil ze zem a hnal jako ipka, nehled vpravo ni vlevo, s rozevenou tlamou, z n se ostr tesky blaly, pmo na Bivoje, zuivost slep.

Ve kolem jako pna ztichlo, kdy kanec divoce vyrazil a kdy se tak oboil. Ale ji vykikl kdekdo z muskch, i hradskch en a dvek. Mui kieli a zbran mvali, jak sek nabhl na Bivojv otp. Proud krve vytryskl z tlamy zvete; vzepjalo se, naposled, a jako skoseno skcelo se na zem; krev se z nho valila a zalvala kolem pdu.

Bivoj vytrhl otp z poraenho a lpl pravou nohou na ttinat tlo hynoucho zvete. Pak utev sob z ela i tve pot, promluvil ke knnm: "Ji ne-bude nikoho strait a bhat do kod!" a dupl po hlav zvete. Vtom statn vlada hradn, po vy stoup v k nmu ped knny, pravil:

"Aby t bohov pozdravili! Tys kraji uvolnil. Byl to sek zl, hlavn, estilet," a vlada na kance ukazoval, "a nebezpen, hrza a postrach kol Kav hory. Co kody natropil! Na obil, jeho cel lny rozvlel, i na zvatech, na lovcch psech nejvce, i na konch. Kdy Svatoslav Boejv na nj vyjel, ten sek tu jeho koni hru a bicho rozerval. Tak vysoko vyskakoval. I nejednoho mue smrteln prokll. el z nho strach, ji ped nm utkali a skrvali se i mui. A tu Bivoj -"

Nedomluvil; zahuel radostn kolem zstup na pochvalu i z vdnosti. A knny, n postoupive, hledly na siln zve, Libue pak se zeptala, jak je ulovil, jak je tak lapil. I ztichlo ve kolem; Kaz uprala na silnho lovce oi nad-en zc a dychtiv naslouchala se vemi, jak Bivoj vypravoval:

"Hntlo mne a zlobilo, e ten sek tu tropil tolik kod a e se ho vichni tak bli. valem kolem Kav hory ji nikdo nechtl jt. Tam se zdroval, samotsky, tam leel, tam se proti kadmu stavl, tam roztrhal tolik lid a kon a ps bez potu. I vystopoval jsem, kde se do loe zahrabv, a tmavou kalu pod starmi buky. V t se za poledne brodil a vlel. Pak, kdy jej komi zle ji sekali, drhl se o kmeny dub a vychzval na r do pol smle a jist. lovku se nevyhnul, dnmu, kadho napadl.

Dnes jsem se na nj vypravil. Chtl jsem ekat, a by se vracel z pastvy. Ale jen jsem zael na kraj valu, vyrazil z hout proti mn, nhle, znenadn a tak prudce, e jsem se mu nemohl postavit s otpem. Bylo na volnm mst; strom nablzku dn.

Nemohl jsem odskoit, a na zemi se vrhnout, toho jsem nechtl.

Dve neli jsem toto vypovdl, byl u mne a hned se mi hnal po nohou a hned hlavou hodil; ale neli j dozadu trhl, aby mn zpsobil dlouhou rnu, chytl jsem ho za ui. A drel jsem ho a nepustil. A on chrochtal a trhal sebou jako zbsil a zuby mu klektaly. Ale ji jsem ho ml na plecch a chvtal jsem s nm sem."

Znovu zahluel kol radostn hlahol; kdy ztichl, mlad knna vldn promluvila k Bivoji:

"Bohov ti ehnali i tv sle. Uvolnils krajin a zachovals jej role ped nov-mi kodami. Dky tob, m i vech. Te, staten lovce, poj, odpoi dm, posilni se a pohov si."

Kynula vladai a ten, vzav Bivoje, vedl ho po schodech do velk sn, kam za nimi veli pedn z hradskch mu a z podhrad i z tch, kte potkave Bivoje cestou na Vyehrad ji ho neopustili a vyprovodili ho tam s jeho podivnm, ivm bemenem.

S byla nevysok, ale prostorn. Ohromn trm thl se po cel dlce povalovho stropu, jej tak podpraly mohutn sloupy divnch zez malovanch. Na sloupech visely tu los parohy, zbra a tty, tam rohy zubr nebo medvd koze vzcn velikosti. Mui zasedli kol tkch stol i kolem palk ze staletch dub, kdy zavedli Bivoje za pedn stl v pravm rohu t sn.

Vude po stolech stavli velik dbny pln medoviny a lili z nich zlatov lut npoj do korbel a hlinnch i devnch . Mui pili a pipjeli Bivoji, na jeho slu. Mlad hrdina poten, rd slyel vechnu tu chvlu; jeho zraky vak tajn obracely se po nevysokch tkch dvech s devnm zmkem, jimi odela ze sn Libue knna i jej sestra. Na tu Bivoj myslil i v umnm tom hluku, i na to, kdyby ji jet mohl zhldnout.

Zatm ji v korunch, na hradbch i na vysokch srubech pohasla zlat rov z. Hlubok stny lehly ndvom. Do vy pak sn padalo okny otevench okenic svtlo letnho, dlouhho soumraku. V nm zjevily se mlad knny, vystoupive zas onmi dvemi ze era za sloupy. Dvka z jejich druiny nesla za nimi cosi ve vydlan koi; kdy pak na rozkaz Libuin uzlk na stole rozbalila, zatpytil se tam krsn musk ps. Byl irok, rudmi emnky ozdobn provan, stbrnmi drobnmi heby vechen pobit, jako okut, s

bronzovmi puklami a lesklm etzkem. Ten chestil o skvostn kovn, jak se jen psem hnulo.

Mlad knna jej Bivoji podala, aby ho vzal odmnou, e je z pokladu jejho otce a e mu ho sestra Kaz sama vybrala.

"Je v tom psu zaita haluzka mocnho bl a had zub," dodala Kaz mile. "Chod v tom psu po lesch, nikdy nezbloud, ani za tmav noci, vdy odol bludnmu koen i vdmm a vem perm nonm."

Mlad hrdina se knnm klanl; klanl se a dkoval, a vichni kol pozdravili hlun Libui a Kaz, e tak uctily munou slu a udatenstv. Knny odely a hlasn zase

vybuchlo vesel vech a trvalo a do noci. Pak, kdy se muov rozeli po hojnm jdle a pit, zavedl hradn vlada Bivoje do tich komory na loe z ovch koz. Usnul mlad hrdina a spal tvrd spnek a do jitra.

Kdy nastalo zejtra rno, chystal se Bivoj na cestu dom, do sv ddiny, jejm byl vladykou. Jak o tom zvdl vlada hradu, oznmil Bivoji, e na nj ek k, e mu ho dala knna osedlat, a e Kaz tou chvl se tak chyst na cestu, zptky na svj hrad. Pepsn skvostnm psem, jej vera darem dostal, vsedl jar a sv Bivoj na bystrho hndka leskl srsti, kdy se byl knn poklonil a j podkoval. I pidal se k druin jej sestry.

V brn se zpt ohldl, on a vichni se pak ohleli vzhru po brn, po bev-nu nad n, na nm trela useknut velik hlava divho kance, jej vera skolil. ernala se, ttinat, mocnho rypku, cenc bl tesky, a pipomnala slu Bivojovu. Kaz nenechala Bivoje v druin. Jel po jejm boku drahn kus, a kdy pak dojeli na rozcest, bez rozmylen sob zajel a dal se jej cestou, a pod jej hrad, jen se mocnmi nspy svmi zhlel v ece Mi. - Neli pak jese minula, opustil Bivoj svou ddinu a rod, aby navdy zstal na Kazin hrad. Oblbila si ho Kaz tak, e ho pojala za manela.

O Libui

Jako kdysi ke Krokov, tak chodili tak k Libui zblzka i zdaleka lid ve svch rozepch. K jej moudrosti se utkali dat za nlez. A ona spravedliv soudc, inila moudr narovnn mezi odpornmi stranami. V ten as se dva soused, oba starostov rod, svadili o meze a role. Svadili se prudce, potupili, vyetli si mater a ddy, a mezi nimi i jejich rody povadla dobr vle sousedsk do koene a vybujelo zt.

dn nechtl v tom sporu povolit, kad byl jako z kemene, a jakmile nastal as, kdy knna zasedala na soudu, chvtali oba na Vyehrad.

Tam Libue v blostnm vnku kol ela sedla soudc pod koatou lipou na povenm stolci kobercem prostenm. Vpravo pak, vlevo dvancte kmet, dvancte hospod nejmocnjch rod, muov statn i blch u brad. Ped nimi prostorou kolem zstup, lid eled i muov, eny i starostov, ji pili na soud nebo se zastat nkoho ze svch rod.

Tu ped knnu a soud vystoupili oba rozvadn soused. Mlad zle aloval, e star proti prvu chce meze a role. Star, mu pln, hust brady, chmurn jako mrak, skoil mu do ei.

Zostra a zkrtka dal a chtl, aby se stalo po jeho vli, a nedbal, e by bylo kivdou jeho sousedu.

Kdy Libue vyslechla toho i toho a rozvila pi, kdy pednmu kmetu pak oznmila svj nlez a kdy kmeti, uvive mezi sebou pi a rozsudek, pisvdili, ohlsila knna, jak nalezla za prvo: e mladmu se dje kivda, e jeho jsou role i meze.

Nedoekla, a ji tu star, jak jm zalomcoval divok hnv, udeil vysokou hol tikrt do zem a do temna zardl, jiske oima vykikl, zaklel a zaal, jako kdy nhl lijavec spust:

"Takov tu prvo! Vak co nevme, kdo soud, e ensk! ensk dlouhch vlas, ale krtkho rozumu. Pst um, jehlou t, na to je, ale ne soudit. A ije, a pede, ale a nesoud. Hanba nm mum!" A pst se do hlavy bil a za vniv ei slinou si bradu tsnil. "Hanba nm! Kde jinde v kterm plemeni, kde jinde vldne mum ena? Jen nm, jenom nm, a proto jsme za posmch. To je lip zhynout neli snet takovou vldu!"

Vichni kol strnuli nad divokou e. Rumnec studu polil knnino lce a srdcem j pohnuly zl potupa i al nad takovm nevdkem. Ne hanobiteli pehovla. Jemu neodpovdla. Na kmetech, na zstupu tkvl jej rozilen zrak, a kdy nikdo vnivce nezakikl, kdy se nikdo neozval, promluvila k zstupu dstojn, vzneen, a se jej hlas pohnutm tsl:

"Jest tak. ensk jsem a jako ena se chovm; e vs nesoudm eleznou metlou, zd se vm, e mlo rozumm. Je poteba, abyste mli sprvce nad enu psnjho. Mjte ho! dost vae se vypln. Nyn jdte s pokojem dom. Valn snm nech zvol si vojvodu. A koho si zvol, toho j budu mt za mue..."

Tak promluvivi, odela z ndvo do hradu a hned poslala jzdn posly na Kazin a Tetin hrad pro sv sestry. Sama pak odela do arovn zahrady do nejzazho kouta, erho hustm kovm a koatmi lipami, na posvtn msto, kam nikdo krom n a jejch sester nesml vkroit.

Tam ve stnu lip stl na devnch sloupech psteek z plochch kamen, od rozchodnku a mechu zelench. Pod touto stechou prokmitala se mdlm leskem stbrn hlava se zlatmi vousy devn modly, stojc na balvanu hrub tesanm. Tu modlu bohem nazvali a Perun jmenovali.

Libue ped n klekla a klanla se; pak usednuvi pod balvan u nohou modly, zstala tu ostatek dne i pes zpad slunce, i kdy pod stromy se ji tmlo a veern vtr oumal

keem i kovinou. Sedla zamylen, nehnut, sama jako socha, na mysli pemtajc

0 tom, co se j stalo, co bude, jakho knete si lid zvol, jakho smlen budou sestry a budou-li s n zajedno. A pak nhle vstala, kdy v setml zahrad se ped n zjevily Kaz a Teta. Vlada hradu, jen sestry, jak pijely, od brny a k zahrad provodil, zstal na stri u vchodu a ekal.

Co Libue sestrm ekla nebo vyznala, o em vechny ti vtm duchem nadan jednaly u Perunovy modly, o em se radily, nezvdl nikdo. Letn noc byla ji na sklonku, nebe bledlo a za hradem, za jeho sruby, hradbou a stromy prolehl svitu zsinal pruh.

V tu chvli, kdy vanul u chlad prvnho jitra, vracely se Krokov dcery zahradou. Prosted svch sester, je byly v roukch, Libue s blostnm vnkem kol ela, klidnj, se zrakem ped se upenm. Braly se mlky jako stny a vlada udiven hledl za nimi, jak ho beze slova minuly, jak stoupaly po schodech k velk sni, a zmizely mezi mocnmi sloupy vstupku, jen vechen byl jet ve stnech rannho era.

Hned po rnu vyslala Libue posly svolvat na valn snm, aby se shromdil nrod. Kdy pak bylo po hlavnch nch a uren den nastal, sjelo se i selo mnostv mu ze veho plemene, starostov rod i z eled mnoz, sta, mlad, komo, pky, v apkch, suknch i v pltch; ne i vyzbrojen, v plbch, s meem i lukem pijeli, neb mstem byla cesta pustinou i hvozdy.

Pibyli mnoz zdaleka, a od konin zem, od zlianskch hranic i povskch, je byly na vchod slunce; jin od plnoci, kde sousedili s luanskm hrdm plemenem a s Litomici, a jin od poledne z t strany, kudy se chodilo k Netolicm a k Doudlebm. Mnoz pili od irch les za Krokovm hradem a Stebnem, jimi vedla cesta k Domalicm a dl do Nmec, do bavorsk zem.

V etnch stavench rozlehlho podhrad, kde robili ozdobn sedla, uzdy, tmeny

1 ostruhy, zbra a tty, po krajch i nap pevn kovan ernm elezem nebo rud svtivou md, nebylo dosti pste pro pibyl hosti. Jejich pak kon stli uvzni u plot nebo pod krytem strom. Hluno bylo v podhrad, hluno na behu eky. Znm a pbuzn se vesele vtali, o rolch a honu, o zbrani a ptkch mluvili, nejvce vak o sporu tch dvou vladyk, o soud Libuin, a co nyn bude a koho volit za vojvodu.

Jak se blila chvle snmu, jak z hradeb a srub hlasno zatroubili, hrnuli se mui vzhru k Vyehradu jednm proudem, jen na chvli se zarel ped hradn branou mezi dvma sruby. Tam kad pozvedl hlavu a asna pohlel na ohromnou kanci hlavu na tram pibitou. Ukazovali si ji, a jmno Bivojovo vyslovil tu kad s pochvalou nebo

v obdivu. A dl se pak hrnul proud, vysokou branou, a zarazil na irm ndvo ped knecm stolcem. Vedle nho byly dv poctiv stolice, jedna vpravo, druh vlevo; na ty usedly Kaz a Teta po boku Libuin.

Vichni se knn znzka poklonili. Ona pak vn pokynuvi ze stolce promluvila:

"Slyeli jste, pro jsem vs, lechy, vladyky a vechen nrod, sem svolala. Svobody si vit neumte. Poznala jsem to i zkusila. Z vnuknut boh jsem oznmila, e ji vm nebudu vldnout, protoe ve svm srdci dte si vladae mue. Toute po vojvodovi, jen bude brt vae syny a vae dcery ke svm slubm a tak ze skotu vaeho i kon vezme nejlep dle libosti. Slouit chcete, jak jste neslouili, a da dvat po popelici, kun a pltnku, a vm bude teskno i hoko.

Ne zato nebudete mt t hanby, e vm vldne ena. Nechci vs strait, km opt, co jsem ekla z vnuknut boh a co tak zjevil mm sestrm duch vt. Volte vojvodu, moude vak a opatrn, nebo snadno je vldce dosadit, ale tko dosazenho sesadit. Stojte-li na sv mysli, vechno se vypln, a dte-li si, poradm vm a oznmm jeho jmno i msto!"

"Oznam! Oznam!"

"Pora! Pora!" vzkikli a volali vichni jako jednmi sty. Zstupy dve jako ze klidn stojc a naslouchajc pohnuly se vzruenm a hrnuly se, tlaily ke stolci, jako kdy ped nhlm vtrem hrnou se vlny obilnm lnem.

Vtom Libue v blostnm roue, s vnkem kol ela, vstala a vztyen nad nimi vzthla ruce proti nim. Narz ve ztichlo; kad hned stanul, hled na vzneenou knnu. Pozdvihi prst, ukzala k plnonm horm a ekla:

"Hle, za onmi horami v Lemuzch je eka nevelik, Blina jmnem. Blzko t eky je ddina, v n Stadic rod. Od t ddiny nedaleko je oulehle na dl i na sto dvacet krok, oulehle divn, le uprosted mezi tolika rolemi, a pece k dn nenle. Tam oe v vojvoda dvma strakatmi voly. Jeden vl m hlavu blou, druh jest od ela po hbet bl a m zadn nohy bl. Nyn vezmte sukni a pl i pevlaky, jak se na kne slu, jdte a vyite mui vzkzn od nroda a ode mne a pivete sob knete a mn manela. Pemysl slov a jeho pokolen bude panovat v cel tto zemi, vem plemenm navky."

Kdy pak ustanoveni starostov nejpednjch rod, kte by mui ze Stadic pednesli, na em zstal lid a knna, promluvila k nim Libue:

"Cesty hledat nebudete, ani se ptt. Mj k vs povede; za tm jet nevhejte. Ten vs dovede a zptky pivede pravou cestou. Ped kterm on lovkem se zastav a zaehce, ten jest, o kterm jsem mluvila. Tu mn teprv uvte, kdy svho vojvodu na eleznm stole jst uzte."

Jak Libue pokynula, vyveden jej jzdn k. Blou byl irokho krku, z nho hust splvala dlouh hva. Ml ozdobn sedlo, pod sedlem kosmatou ki a irok prsosiny leskly se mu bronzovmi kotoui a puklami.

Jak mu na sedlo naloili sukni, pl a pevlaky, vykroil a vladyck poselstvo vydalo se za nm na cestu.

O Pemyslovi

Bylo za prvn jesen, v slunen, tich den. Libuin k el byste, uritm krokem; nikdo z mu ho nevedl, ni slovem nedil. el jist, tak jako by krel ke svmu chlvu, a muov asli, a vry dolo domnn, tou cestou k e poprv nejde, e knna jzdou pernou asto tu jezdila za veernho soumraku, a zase ne zaply kury, e se vracela do svho dvora.

Ani krok nevyboil blou z cesty. Nic ho nesvedlo z jeho drhy. Nejednou minuli stdo kon se pasoucch; jejich vesel ehot ho vtal a vbil. Ne blou krel dl, ni vpravo, ni vlevo zrak neobraceje. Kdy pak v irm poli zasedli pod planou hrukou nebo ve slabm stnu rudokmenn sosny, aby si odpoinuli, k knnin, tie postv, sm prvn zase vykroil na dal cestu.

Tak pejeli hory a pln, a tetho dne rno se blili k ddin mezi strnmi, kraj zkho dolu, jm eka tekla. Kdy u dojdl i, vbhl jim jaks chlapec voustrety. Toho se zeptali pravce:

"Ej, dobr chlapeku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich mu jmnem Pemysl?" "Jsou, to jsou Stadici," eklo jim pachole. "A tamhle Pemysl v poli voly pohn." Spatili opodl mue

vysok postavy, an v lench stevcch za pluhem statn krel a pobzel ostnem speen strakatch vol. Jeden z nich ml hlavu blou, druh byl od ela po hbet bl a ml zadn nohy t jako snh. I jeli k ori irokou mez, a kdy se mu piblili, zastavil se knnin k, pak se vraz vzboil, vzepjal, radost ehtaje. A pak se zas na pedn spustil, sehnul hlavu ped mladm orem, jen zarazil pluh a zastavil voly.

Vladykov vzali z bloue knec roucho: sukni dlouhou, vzcnou koeinou lemovanou, drah a krsn pl i pevlaky, pistoupili k Pemyslovi, a nzko se mu klance, pozdravili ho.

"Mui blaen, kne nm bohy souzen, bu zdrv a vtej! Pus voly, roucho zm, na k se ra posadit a s nmi jet. Knna Libue a vechen nrod echv ti vzkazuj, abys s nmi pijel a pijal vldu tob a tvm potomkm souzenou. Zvolili jsme tebe za svho soudce, ochrnce a knete."

Pemysl mlky poslouchal, mlky pak zabodl do zem otku, kterou ml v ruce, a pustil voly. Jho jim snmaje, pravil: "Jdte, odkud jste pili."

Jen to vykl, a ji se vznesli a zmizeli oba mikem. Pod ddinou zanikli ve velk skle, je se jim otevela a hned zase zavela, e nebylo po nich ani stopy.

K poslm pak Pemysl takto promluvil:

"el, e jste tak rno pili. Kdybych byl mohl tuto roli doorat, byla by po vecky asy hojnost chleba. Ale e jste si pospili a mn m dlo peruili, vzte, e bude v zemi asto bvat hlad."

Zatm jako by zem dala suchmu ostnu vraz mzu a ivot. Poal lskov prut puet jako na jae v kei, a hned tak ti odnoe vyhnal, ti ratolesti, na nich se zelenalo sv list i mlad oechy.

Poslov asli, vidouce ten div divouc. Ne Pemysl jich prosil, aby podle nho ke stolu usedli, a zval je na sndani. Obrtil pluh, a vzav z meze lenou kabeli, vyloil z n pecen a sr na jasnou radlici na slunci se svtc.

"To ten elezn stl, o kterm Libue mluvila!" Tak si kad z vladyk v duchu pipomnl a asl. Jak s Pemyslem kol pluhu sndali a z jeho dbnu pili, uschly dv ratolesti na lsce a hned opadly; tet vak rostla kvapem a bujn do ve i na . Z toho a bze hosti pojala. Ukazovali si ten div a ptali se Pemysla, co to znamen, e dv z tch haluz zhynuly a jenom jedin zstala.

"To vm povm," Pemysl vece. "Vzte, e z mho pokolen zanou mnoz panovat, ale toliko jedin pn a vlada ostane."

Pak se ho poslov ptali, pro ne na mezi, ale na eleze j.

"Proto jm na eleznm stole," odvtil zvolen kne, "abyste vdli, e rod mj bude elezn u vld. elezo vak u vnosti mjte! Jm v as pokoje role orejte, v as zl se jm proti nepteli chrate! Dokud echov budou mt takov stl, neptele sv pemohou. Kdy pak cizozemci ten stl jim odejmou, echov pozbudou sv svobody!"

Tak povdv, vstal a el s posly do ddiny rozehnat se se svm rodem, nyn tak poctnm a povznesenm. Odn pak v knec roucho s blsknavm psem, obut obuv knec vsedl na bloue, jen pod nm opt vesele zaehtal. Kdy pak cestou se vladykov Pemysla ptali, pro vzal s sebou kabelu a stevce z lipovho l, odpovdl:

"Na to jsem je dal vm a dm navky uschovat, aby moji potomci vdli, odkud poli, aby ivi byli v bzni a lid sob svench netiskli z hrdosti, ponvad jsme si vichni rovni."

Kdy pak cestu dokonali a jiji pichzeli k Vyehradu, vyla jim Libue vstc v stbroleskl elence, se vzcnmi koraly jantaru a chalcedonu na blm hrdle. la v blostn ze, krsn a vzneen, a radostn pohnut zilo j z o, kter ji zdaleka vyhlely Pemysla na bloui v ele poselstva. S knnou ly jej dvky, li dvoan a nejpednj ze vech rod, kte tu jako vechen valn snm ekali na poselstvo a novho knete.

I zaradovali se vichni, jak ho zhldli, slinho, statnho mue. Nejvce mlad knna, je vdala enicha na Budi. Nyn si podali pravice a blaeni veli do hradu; s nimi vechen nrod u velikm vesel, a za jsotu vech posazen Pemysl na kamenn stolec knec. I slavili novho knete i satek jeho s Libu. Slavili jej v podhrad i nahoe na hrad. Tam dvoan a host zasedli ke stolm na velik sni na prostornm dvoe a hodovali.

Jedli hojn jdla a pili hojn medoviny, pili a pli nebo naslouchali pvcm, jak hrli na struny a zpvali star zpvy o hrdinch a bojch zalch dob. Slavili volbu, slavili satek za dne, slavili jej dlouho do noci za svitu oh a smolnic. A kdy ohn pohasly a nad lesy se ji zardvalo rann zoe, jet zvuel Vyehrad, jet zvuelo podhrad hlunm veselm a rann vtr nesl jeho ohlas za eku ke tmavm lesm stopenm v blav mlze.

Libuina proroctv

Tak uvedla Libue Pemysla na knec stolec. A kdy bylo po svatbch, sestoupila s nm do hlubok sn pod zem, ve skle vylman, zaven tkm poklopem, hrub okutm. V t kobce svtily ze stny i hrub stoly podl zdi leskem rznho kovu: eleza a bronzu, stbra i zlata, jak tam visely mee, bit psy, iat plby, kroukov brn, tty krsn kovan, jak tam leely nramky, spnadla, prsteny i elenky ze stbrnho drtu i ry korl z jantaru, kamene, skla i kovu, kusy ryzho stbra vedle velkch okn plnch rovanho zlata.

Vechen velk poklad mu ukzala, neb byl te tak jeho. Tak jej uvedla do sv zahrady, na posvtn msto pod starmi stromy, kde se leskla stbrn hlava chmurnho Peruna. Tam na jae, za lta sedali sami u vnch hovorech. I v eru posvtnho hje nad Jezerkou asto mekali, tam, kde Libue za svobodna se svmi pannami pobvala, kde se koupvala, kde j jej dvky krsn vlasy rozesvaly a lbezn psn j zpvaly.

Te tam s manelem zamlela d a prvo. Tenkrte Pemysl ustanovil mnoh zkony, jimi bujn lid v kze uvedl a jimi se pak spravovali jeho potomci za mnoh vky. Tenkrte tak Libue promluvila vnuknutm vtho ducha.

Kdys stanula s Pemyslem a s druinou i starmi lidu na skalnm srzu vysoko nad Vltavou. Dlouh stny ji leely na kvetoucch bujnch lukch na dole, kde hrnul se Boti potok pod olemi, javory i klenbou vysokch vrb. Hj na Vl Brn byl zalit lutm u svtlem; v nm zlatem zahoely obiln lny na dole pod Vl Branou i nad

dolem po ir vin na pravm behu.

Vichni hledli na krsnou ourodu, na loutnouc lny a vichni se divili hojnmu poehnn. Vtom star vladyka v druin nahlas si pipomnl, jak tu bvalo tenkrte ped lety, kdy tu stanul s posly, jak je vyslal nebotk voj voda ehnan pamti hledat msta k novmu hradu.

"Jak tu byla pustina! Les a les, jako tam!" a mvl na zpad, na lesnat vrchy za ekou, svtc se na slunci. Ze zc hladiny jej vystupovaly ostrovy divoce zarostl, spousta jejich stromov a hustho podrostu. Ptci krouili hejnem nad nimi a z ernch stn pod stromy u behu, kde z kmen a ke se houpal divok chmel, hluel rkosm zmaten kik vodnho ptactva.

Vichni na vyehradsk skle upeli zraky tam, kam star vladyka ukzal: pes ostrovy, za eku, na ir lesy, je se thly od behu vzhru po strnch, Petnem, Strahovem i po vem podlouhlm vrchu pi nm a vude v tch stranch.

Ji v modrav ero se halily star ty hvozdy. Nad jejich hbet vystupoval v dli rovn sloup svtlho dmu, proren sluncem; jist njak lovec zaehl si ohe v tch lesnch hlubinch.

"Ne padnou ty hvozdy tu!" mnil staec. "Odtud ns jet dlouho budou na-vtvovat hladov vlci. A co lesy dle za Strahovem, lachov i Malejov a vecky tam po sira daleku. Neli se vypra -" Nedomluvil. Nikdo ho ji neposlouchal. Ale nikdo tak ani nehlesl. Kad stl nehnut, boje se, aby ani lpnutm neruil, a hledl na mladou knnu, stojc v jejich ele. Lce sej zjasnilo u svatm, nhlm naden, kterm i zraky j vzplly. Posvtn strach zavanul druinou a dotkl se srdce vech.

Libue u vytren, jako by manela, druiny nebylo, vzthla ruce k modravm strnm za ekou, a hledc na les thlho vrchu, mluvila prorockm duchem:

"Msto vidm velik, jeho slva hvzd se bude dotkat.

Tam v lese je msto, ticet hon odtud vzdl, Vltava eka je obh.

To na plnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokm ouvalem, na poledn pak stran skalnat hora vedle lesa Strahova.

Tam kdy pijdete, najdete lovka prosted lesa, an tes prh domu.

I nazvete hrad, jej vystavte, Prahou. A jako knata, vojvodov proti prahu klanj hlavu, tak budou se klant i proti mstu mmu.

Bude mu est a chvla a bude slovutno svtu."

Umlkla. Byla by vce mluvila; nhle vak pohasl r naden, neb vt duch od n odstoupil.

I hned li za eku na vrch do starho lesa, a naleze tam mue pi dle, jak Libue vidla a ekla, jali se na tom mst stavt hrad. Stavli, vystavli, pevn jej ohradili, nejvce na zpad k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpstupnj. Pkop hlubok a val vysok tam zdlali, na vale hradbu roubenou, v n i nad branou vysok sraby. Do jejich stn natloukli devnch heb a pak je hlnou promenou slmou chodili. Tak sraby

lepence udlali, aby byly jistj proti ohni a proti zpalnm stelm.

I byl hrad Praha een velice pevn a panoval pak vedle Vyehradu cel esk zemi.

Stalo se, e pili na Vyehrad vladykov nkterch rod a mnoz star, vhlasn po vem plemeni, a promluvili k Pemyslovi:

"Knze, veho mme dost i hojn, i std i obil, i ryb a zve. Jedin kov se nm nedostv. To, eho sami ze zem dobudeme, nesta, ostatek pak draze platme hostem koemi, medem a komi. Tys moudr, pora a promluv s knnou, aby nm oznmila svmi vtbami, v kterch tajnch mstech kovov stbra neb zlata a jin rudy byli by uloeni."

Kdy Pemysl jejich dost uslyel, ekl jim, aby se odebrali do svch ddin, patnctho vak dne aby tu na hrad zase byli, pak e usly. Kdy v uritou dobu pili, uzeli Pemysla, an sed na svm stolci, a Libui vedle nho sedc na devn stolici, je byla jejm znamenm znamenna.

"Slyte, staten vladykov a muov esk zem!" promluvil Pemysl. "Slyte slova sv matee; ta vs i vae potomky tmi slovy obohat."

I vzhldli vichni k velebn knn, je vzbuzena vtm duchem vstala a la ndvom a dl v kraj hradby. el Pemysl vedle n a li vladykov a jej dvky opodl za n, a stanula na skle vysoko nad ekou Vltavou a tu promluvila:

Co ukrv se v skle, v zem hloubi, mm hlasem zjev boh hlas.

Vtom se obrtila k zpadu slunce, vzthla ruce i ekla:

Vrch vidm Bezov, v nm ly stbra.

Kdo hled, najde bohatstv.

I soused od zpadu, zvn i nezvn,

chtt bude kov, v nm vldaje.

Vy chrate se, a z dar va zem

vm pouto sluh neskuje.

Pak obrtivi se na levou stranu proti poledni, promluvila:

Vrch vidm Jlov, je zlata pln. V tom slaje i div moc. Vak sla povadne, vs mdloba zchvt, jak pohasne vm lsky svat r.

Opt obrtivi se na levou stranu, k vchodu slunce, takto vtila:

Tam hora thbetn, v svm kryje ln

pro vky stbra poklady.

e troj hbet vak hoe, tikrt sejde j kov a tikrt vzejde zas.

Cizince bude lkat jako lpa,

kdy v kvtu vb roje vel.

Jich trubci nezmohou,jen vel prce, j zlato roste ze stbra.

Jak dopovdla, obrtila se zase k lev stran na plnoc a ekla:

Vrch vidm Kupnut a v jeho hloubi

olova, cnu kaln lesk.

Vak pi mezch je, a tu stre mjte

vdy bedliv na kad krok.

Kde jenom na p sami povolte,

tam ztratte vdy cel ln.

Kdy ukzala tajn do t chvle loiska kov, obrtila se k vladykm a starm, naslouchajcm mlky a dychtiv, a takto je oslovila:

Lesk sedmi kov v pd va svt

a klas zlatem rn ln.

V rod tu bude t vky vk,

a slen bude, poehnn,

kdy svatou jemu bude otc zem

jich krv, prac, hlaholeni,

kdy cizm nesklnn, mrav star uct

a bratrem bude bratm svm! -

asto sestupovala Libue ze svho sdla dol na patu vyehradsk skly, do sv osaml lzn, tam, kde Vltava vymlela nejhlub tni. Tam kdysi, kdy na prahu lzn patila v proudn vody, v tajemn jej hlubiny, prozela v budoucnost, jak ji v ten okamik nadchl vt duch.

ly proudy a plynuly, a s nimi se mhalo erm jejich lnem vidn za vidnm. S proudem piplynula, s proudem odplynula, m dle tm chmurnj, tm smutnj, a trnula mysl, a bolelo srdce.

Bled, chvjc se, chlila Libue hlavu nad ekou a zdenm zrakem sthala vod hrozn zjeven -

S asem, s bzn patily dvky na svou knnu, je v bolestnm vzruen hledc do eky zalkala a teskn pak promluvila hlasem zamenm alem:

"Vidm z por, temnem vod plameny lehaj. V nich ddiny, hrady, velik stavby; a ve hyne, ach, hyne! -

A v por zi krvav boj - krvav boje. A boje! Zsinal tla, ran pln, krve. Bratr zabj bratra a ciz lape jim v tl! Vidm vech bdu, ponen, pokutu zlou."

Tu j dv panny podaly zlatou kolbku jejho prvorozence. Svit tchy vyjasnil Libuin zrak i lce. Polbila kolbku, pak ji potopila v bezedn hlubin, a sklonna nad vodou, mluvila pohnutm hlasem: "Hluboko na dn spovej, kolbko mho syna, a as t opt povol.

Nebude navky v temnch hlubinch, nebude nad vlast noc bez konce. Vzejde zas jasn den, vzejde zas blaho mmu nrodu.

Polbila kolbku a pak ji potopila.

Oitn trapou, slen lskou a prac vzty se v sle, spln sv tuby a dojde zas slvy. Tehda zas ze tmy vod vysvt, na svtlo vyplyne a vlasti spsa, ped vky souzen, spoine na tob, jsouc jet dttem -"

Mjela lta, a kdy nastal souzen as, Kaz, je asto vracela nemocnm ivot ehnn kouzlem, sama podlehla smrti. Kaz na pamtku nanesli obyvatel zem mohylu

velice vysokou poble jejho hradu na behu eky Me vedle cesty, kudy se chodilo do krajin upy bechysk pes horu Osek.

Pak se Moenin prst dotekl ela pobon Tety; i vydechla dui. Po veker krajin tetnsk pro ni truchlili, neb byla vem jako mti. Popel jej pochovn na hoe Pohledu na zpad slunce poble jejho posvtnho msta u starch dub, pod nimi se klanvala bohm a pinela obti.

Tu tak plili po jej smrti nesmrn ohe, po devt dn ho plili a obtovali v nm bohm. K Tetinu pak hrobu navalili velik kmen.

Tak osamla Libue, pekavi sv sestry. A pak tak jej dnov se naplnili. Z vnuknut boh zvdla, e se bl konec jejho ivota. I myslc na dalekou pou u vnost, do rje za otcem a sestrami, podala Pemysla, aby svolal lechy, starosty rod, nebo chtla k nim jet jednou promluvit.

Kdy se seli na Vyehrad, dala Libue zaehnout bohm ob a pak vstoupila s Pemyslem mezi lechy a vladyky shromdn na irm ndvo, knna vem velebn, s posvtnm klidem na bledm lci; jej zrak u hledl u vnost.

Vem tu oznmila, e jej osud se napluje, e je tu naposled vid, naposled k nim mluv. Vech pak prosila, aby zachovali Pemyslu, kneti svmu, i pak jejmu synu vru a

posluenstv. Kdekdo kolem v pohnut naslouchal, a teskno padlo na vechny a slzy pak i bradatm mum zkalily zrak, kdy Libue svho manela prosila, aby ml pro n vdy shovn, a kdy pak ruce vzthla a vem ehnala. -

Vrtivi se do sv jizby, poloila se na zemi, mater vech, a umela. I plakali pro ni manel jej a syn, plakaly dvy a lid vichni plem velikm, a nesli a splili jej tlo, a popel pochovali, uinive nad hrobem velikou tryznu.

Kde ten hrob vykopn, nikdo najisto nev. Sta d, e na jejm hrdku v Libuin, a tak je star zvst, e na hrad libickm, opodl tajemnho chlumu Okobrhu, plnho vzcnch bylin a koen.

Libuin poklad zstal i po jej smrti ve skaln skri tak, jak ho manelu svmu ukzala. Nedotekl se ho Pemysl, vda, na je. A tak le poklad podnes hluboko ve vyehradsk skle, z n zasvt, a bude nejvt bda a drahota. A jak se oteve, objev, bude zas veho hojnost a velik nouze pestane.

Zlat kolbka Libuina spovala dlouho, dlouho na dn Vltavy pod vyehradskou sklou. el asu proud a plynul, a s nm utrpen za utrpenm se neslo na eskou zemi. Hynuly ddiny, hynuly kraje. V porech lehaly vesnice i vstavn msta. Boj za bojem krv zalval rodnou zemi. Bratr niil bratra, nejvce v Libuin rod, a cizozemec lapal jim v tl.

Ale nebyla noc bez konce.

Zlat kolbka pod vyehradskou sklou se vynoila z temnch vod, zasvtila ryzm kovem na ble dni, a v n spoinula vlasti spsa, jsouc jet dttem: synek posledn

ratolstky Pemyslova kmene.

A zlat kolbka rostla s dttem, a vyrostla ve zlat loe, jak vyrostlo jej dcko v mue, jen se stal otcem vlasti. Na posvtnm Karltejn ml to arovn loe, na nm unaven prac a p vladaskou ve chvlch oddechu odpoval. Kdy pak zemel, nesneslo zlat loe dnho jinho a zmizelo. -

Zapadlo zase kolbkou tam, odkud se vynoilo, do temn tn, hluboko pod vyehradskou sklu, a ek tam, ek.

Dv vlka

I

Kdy

Libue odela do nvi, vidly dvky z jej druiny, e nejsou ji u takov vnosti, jakou mvaly za ivobyt sv pan. Tko to nesly, hoce vzpomnaly tch dob, kdy jejich knna samojedin vldla zemi i mum vem, a hnv se jim rozjitil, kdy nejeden z mu ekl jim s smkem:

"Panovaly jste, klanli jsme se vm, a hle, te jste jako bludn ovce!"

A tajen hnv jako prudk plamen vylehl. Z touhy po vld i pomst chopily se dvky mee a luku, a nemce sil, zaaly tuh boj proti vem mum. Ve vedla Vlasta, nkdy nejpednj v druin Libuin. Ta prvn k boji vyzvala, prvn se zbran chopila, vechny pak sdruila a ke stavb pevnho hradu pimla.

Ten hrad si zbudovaly za sv toit za ekou Vltavou na vrchu o nco ve, neli byl na protjm behu Vyehrad.

Dvky poslouchaly ve vem Vlasty jako sv knny a velitelky. Na jej radu a pkaz mnoh se tak rozely do vech krajin vyzvat en a dvek, aby nechaly veho a pichvtaly na Dvn, jak se nazval nov hrad, bojovat proti mum, aby eny vldly zem, mui pak aby jen slouili a rdla se dreli.

Vyzvn Vlastino nebylo przdnm hlasem, jej vtr zavane, ale jako jiskra zaehlo srdce pemnohch. Jako kdy holubice ze svch kotc vylet, tak chvtaly eny a dvky od svch mu, otc, brat, a vechny na Dvn hrad, e se jimi pak hemily jeho sn a jizby, voln ndvo i vysok valy.

Mui opodl od Vyehradu neinn je pozorovali a mli z toho vesel a posmch, jak se dvky cvi ve zbrani a jezd na konch. I sta a zkuen hledli na n pohrdav, a kdy ped knetem Pemyslem byla o ench ve zbrani e, mluvili o nich potupn a chystali se s posmchem zkusit enskho udatenstv.

Vichni kolem knete se smli, to e bude honba. Jen Pemysl byl zasmuil a starostn ekl:

"Slyte, pro se s vmi nesmji. Tak byste se nesmli, kdybyste mli vidn, jak jsem vidl dnes ve snch."

Chtje jich varovat, povdl, co vidl:

"Noc byla, v povt plno hustho, pavho dmu; v zi poru vidl jsem dvku v plb. Zpod plby j vlly dlouh vlasy, v jedn ruce mla me a v druh i. Na zemi leeli v prachu a krvi zabit mui. Ta dvka bhala jako vztekl, lapala po mrtvch, pak nabrala do e krve a lokala ji jako elma v zuiv dychtivosti. Aj slyte, muov, boh hlas a znamenejte jejich znamen. Tm vidnm vs varuji, slyte mou e a lehko j ne vate."

II

Zatm se dvky na Dvn pipravovaly na boj proti mum. Hlas krve udusily a bez srdce, tvrd ohlsily i bratm, i otcm:

"Ji vm nejsme nim a nebudeme. Kad mj pi o sebe!"

Samy si pak slbily vespolek vru a zapshly se slibem velikm a zaklely se, a budou pohubeny svmi vlastnmi mei, jestlie povol nebo dopust-li se zrady. Tak psahaly na Dvn sv velitelce Vlast, je urila kad msto i kol.

Nejmoudej si nechala v rad, opatrnm hrad poruila, nejodvlivj do pole chystala, aby na konch bojovaly a mue bily jako psy. Ty pak, kter byly urostl postavy, krsnho lka a

vbnho pohledu, vybrala, aby lkaly mue a krsou a lbeznost je zniily. Chtla je hubit moc i velikou lst.

Mui pak zstali v bludu a nedbali rady Pemysla knete. Jako na njak vesel hrnuli se k Dvnu. Kad si myslil, e jak se ukou, jak meem zablsknou, dvky se leknou a prchnou, jako kdy na koky zachest mchem s hrachem.

Ale div divouc! Dvky sice na hradbch nezstaly, ale neprchly. Pmo z brny vyrazily a Vlasta je ped hradem ihned ikovala do boje. Sedc na vranm koni, v kroukov brn, s plbou na hlav, s otpem v ruce, mluvila ohniv k dvmu voji,

aby se nelekaly, aby staten bojovaly.

"Dme-li se pemoci," volala, "teprve se nm muov vysmj. Za robotn budete, a h, za otrokyn! Lip je teba zahynout neli se jim dt na milost. Proto na n! Neivte nikoho, bijte kadho, kadho, a je kdokoliv, a bratr, a otec!" -

Jen doekla a ji potrhla uzdou a pobdla kon v cval. Vzkikla, mvala otpem a div kik letl za n. ik bojovnch dvek se hnal za n, dycht po boji, a v ele vech, hned za Vlastou: Mlada, Svatava, Hodka, Radka i astava. -

py bojovnic zasypaly mue jak nhl chumelenice. A ji nebylo jim do smchu. Okrvavli, padali ne porznu, ale adami, a neli se vzpamatovali, vrazily mezi n bojovnice na konch a bodaly je a sekaly do jejich zmatenho houfu.

Boj netrval dlouho. Ti sta mu krvcejcch polehlo na zemi. Ostatn se dali na tk. Hust ern les opodl byl jejich spsou a ztitou. Bez nho byli by vichni zahynuli.

Dvn i vecko okol ozvalo se radostnm hlaholeni dvek. Jsaly nad vtzstvm, je jejich bojovnost rozplilo jet vc a je jim pivedlo slu novch druek. Rozltla se o nm povst po v zemi a rozntila i ty eny, kter jet vhaly. Zle bylo po krajinch. Nejeden mu nalezen rno zabit nebo zbodn noi, a tak mnoz, kdy nebyli jisti ivotem, odchzeli na noc z domu a nocovali po hustch hjch.

A zle bylo tak s mui v okol Dvna. Nemohli nikterak k hradu pilnout, nemohli ho dobt ani moc, ani lst. Nebylo na hrad ani jedinho mue, a z dvek dn se nestala proradnou. Zato mly dvky na Vyehrad sv druky, kter s nimi zjevn nebyly, ale potaj o vem podvaly zprvy, co muov hodlaj a chystaj, kam pjdou, kde by je mohly vyhat, kde pepadnout.

Tak trval boj dlouh as, zjevn v poli i tajn lst. Tak pilkala jedna ze slinch dvivho mldence, aby ji piel osvobodit, a pjde s devti drukami cestou za Dvnem. I piel a ekal v osamlm mst, jak umluveno, se svmi druhy. Pila tak dvka, na ni ekal, a s n devt druek. A v ten okamik vyrazil ze zlohy houf jinch a ty zabily mldence i jeho druinu.

Lst zhynul tak mlad mu, jen uvil spanil dvce z druiny Vlastiny, slb v, e mu zrad Dvn. Po mluv pustila ho tajn za noci do hradu, jej i jeho etnou druinu. Ale ani on, ani dn z prvodch se ji z Dvna nevrtil. -

Lest tak zhubila mladho vladyku, statnho Ctirada, jeho Vlasta nejvc nenvidla, nebo v potykch a v bojch zhubil j svm meem nejvce bojovnic.

III

Jednou za letnho dne jel Ctirad s nkolika mui sv eledi polem, me z ddiny svho rodu k praskmu hradu. Mlad vladyka i prvod mli mee u pasu, luky a srstnat touly pes plece. Nejeden z nich i otp tmal. Nebylo radno v ten as, kdy dvky ze zloh pepadaly, dt se polem sm a beze zbran.

Slunce prailo, bylo dusno. Ani klas, ani list se nezachvl po lnech obil a konop. Ani v lese, do kterho Ctirad zajel, jak ho cesta vedla, nebylo volnji. Stn starch strom i tmavch skal, je strmly nad hlubokm ouvalem, jako by nechladil. Vtr nezavl, ani haluzka se nehnula a potok v houti pod skalami se plil beze zvuku. Ve ztichlo, voda, strom i ptk; jen lidsk hlas se pojednou ozval mrtvm tichem: nek, alostn voln.

Ctirad se zastavil a vichni naslouchali v asu. Nek znl opodl za sklou; pak nhle zmlkl. V ten okamik vznesl se nad Ctiradem havran, a poletuje nad nm, zakrkal svm chraptivm hlasem. Ani vladyka, ani kdo z jeho druiny povimli si ernho ptka, varovnho znamen. Za lidskm hlasem se dali. Jak sklu objeli, bezdky zarazili kon. Na div bylo, co spatili.

U skly, zlatou diviznou prokvtajc, zarostl pi spodu ostruinou a malinm, kde blal se kvt i rdl se ji plod, zelenala se mtinka v proudu svtla, pln metlice i zardl vrbice. Star dub stl na kraji poble t skly a pod dubem leela dvka provazem ke kmeni tuho pivzan. Zamlkla, zmoen volnm, alem, a hlavu mla pochlenu. Vlasy zpola rozputn splvaly j k ramenm, pes n j visel na emeni loveck roh. Ale jak dusot kon j o sluch zavadil, pozvedla hlavu a ji zase volala, pnliv mu prosila, aby ji odvzali, uvolnili, aby se nad n smilovali.

Ctirad dojat prosbou i hlasem spanil dvky, zapomnl na vecku opatrnost, a ostatn tak. Hbit skoil z kon, a vytasiv me, peezal, pesekal provazy a uvolnil dvku. Netuil, e Vlast vera donesena zprva proradnou enou, e dnes tudy pojede na prask hrad, a e Vlasta ehy stala ve, aby se nemohl navrtit, a e j v tom slou i ta spanil dvka. Pout zbaven dkovala vroucn Ctiradovi a povdla, e se jmenuje rka, e je z Okona, vladykova dcera, e ji dvky z Dvna pepadly v hji, e ji spoutaly a vlekly na ten hrad, aby ji pivedly ke sv zlob, e s n a sem dojely, vtom e se ozval zdaleka dusot kon.

"Pustily mne, nechaly, ale tak uvzaly, e jsem se nemohla hnout. A jako na posmch, viz, zavsily mn ten roh, abych si, spoutan, o pomoc zatroubila, a tu, hle, ndobu medoviny, abych znc jet vce se souila zn."

Ukzala na velkou lhev s medovinou, v trv j u nohou. A ji se zase rozplakala, zkostn prosila, aby ji tu vladyka nenechval, kdy ji osvobodil, aby ji vzal k otci, prve neli by se zase ty zbsil eny a panny vrtily.

Ctirad, usednuv vedle n, til ji, e tak uin, a podal j lhev, aby se poslila po tom

strachu a utrpen. Pila a dala tak jemu pt. Zatm jeho druhov sesedli z kon, uvzali je opodl, sami pak ulehli u nich ve stnu, aby se zchladili. Byl poledn as. Pronikav vn sosen i matedouky a kvtin z paseky vanula s horkm dechem tetelcho se vzduchu. Nic se

nehnulo, sotvae se motl mihl ozenou mtinou. Mum z eledi svrala se vka, spnek na n el.

Jejich vladyka vak ile naslouchal ei spanil rky, lahodnmu jejmu hlasu a napil se chut, jak mu zas podala medoviny. I roh prohlel, jej sala z hrdla, a kdy mnila, kdo v, jak m zvuk, pitiskl ho ke rtm a zatroubil z plnch plic.

Roh vzezvuel a hlaholil jasn do mrtvho ticha. Ve skalch, hvozdem se rozlhal jeho hlas, slbl a zanikal, a vyznl dalekou ozvnou v hlubin lesn.

Vraz jako by probudil boui. Strhl se nhle divok pokik, opodl dokola, i vzadu, za stromy, v kravinch, ze era hvozdu. Jako divok roj hnal se k mtin houf ozbrojench dvek. Neli se Ctiradova ele vzchopila, neli piskoili ke konm a vytrhli mee, ji se na n bojovnice sesypaly a bily je a bodaly do nich. -

Ctirad chtl k druhm. Neli vak sebral v trv svj me, shlukly se dvky a eny kolem nho, a neli se zbran mohl po nich rozehnat, padl povalen na zemi. A tu ho svzaly. I leel v poutech tam, kde ped chvl z nich vyprostil Vlastinu dvrnici. Marn zuil, marn j klel a bsy na ni volal, aby ji ztrestali za ten zl ouskok. rka se jen smla; smly se vechny a v div radosti vedly na Dvn statnho zajatce, jen pivzn musel kret vedle rina kon. Druhov jeho zstali na pasece, v zdupan trv, zalit krv. Leeli na slunci, zbodan, mrtv; roje much sedaly na n a z ve nad nimi se ozval havran, jeho prve nedbali, a krkav svolval druhy na hojnou pastvu.

Tak zhynula Ctiradova ele, tak ve zkzu upadl jejich vladyka. A skaln divok oudol, kde se tak stalo, podnes se nazv po t, je byla vech zhoubou.

IV

Stre i zvdov pinesli nazejt dsivou novinu na Vyehrad, e opodl Dvna tr na trmu kolo a do kola e vpleteno tlo Ctirada vladyky, e ho dvky tak umuily.

Zprva ta se rozltla po vem okol, po vech krajinch. A ze vech stran pak pichvtali mui ve zbroji na Vyehrad, rozhoen, rozlcen tou dv zlobou, a dali Pemysla, aby je vedl, e se mus pomstt, e ho budou ji ve vem poslun. Mnoz vak se ani jeho rozkaz nedokali a sami, houfem jeli k Dvnu a bili tu dvky na cestch. Mnoh tak zajali a odvedli na Vyehrad.

Vlasta se rozltila jako medvdice a zpupn, jista ji vtzstvm, vedla vecky sv dvky k Vyehradu, aby se ho zmocnily a vechny mue na nm zbily. Neli vak ke hradbm dorazily, ji se jim vstc hnali muov v plnm iku, lani krvav pomsty.

I utkali se krutm bojem. Vlasta na koni vyrazila v ele svch mezi neptele.

Zuivost ji hnala, a tak ukazovala drukm cestu. Myslila, e jsou v plnm houfu za n. Dvky vak j nestaily; nemohly tak kupedu proniknout a Vlasta pozd poznala, e zapadla mezi mue sama, v nejprud vavu. Husto kolem mu, a v divm jich chumlu, v krut jich tsni nemohla se ani meem ohnat. Seveli ji, z kon strhli, na noe ji rozebrali.

Tak zahynula.

Ostatn tak marn zpasily. A kdy vidly, e velitelku strhli, padl na n nh-l strach, a ty, ped nimi se muov jindy strachovali, daly se na tk. Na div, zmaten tk k Dvnu, kde spsu hledaly.

Mnoho jich zstalo na bojiti, mnoho jich cestou, na tku padlo, a tak ty, kter se k Dvnu dostaly, neuly zkze.

S nimi zrove se tam muov prodrali, s nimi zrove na most a pak do hradu skoili. Tu bylo veta, konec ensk sle a udatnosti! Ji mee zahazovaly, ji lkaly zase po ensku, ji zase bratry a pbuzn poznvaly, ped n na kolena padaly, sepjatma rukama alostiv a lisn prosily...

Ale muov mstili Ctirada a vecky padl nebo lst zahuben druhy. Mstili je krut, ani jedin z bojovnic neuetili. Krsn tla na smrt dali a z oken, z vysokch val je metali. A kdy vechen ten ensk sbor shladili, splili jejich Dvn na prach

a rozmetali.

Tak skonila dv vlka.

I nastaly zase d a prvo, jak bvaly, a Pemysl kne vldl sm, bez enskho odporu.

O Kesomyslu a Horymrovi

Kdy byl ji Pemysl vysoko v letech, usnul snem smrti a due jeho odela k otcm.

Po nm Nezamysl vldu zddil.

Ten kdy se odebral na cestu vech lid, dosedl Mnata na vojvodsk stolec.

A kdy pak i jeho dni se naplnily, ujal se vldy Vojen. Po jeho smrti Vnislav panoval, a ten kdy oi navky zavel, prohlen za vojvodu Kesomysl, a to u posvtn Jezerky, kde seel se valn snm. Tam kdy u t ist studnky vykonna zpaln ob, vstavil nejpednj z lech epici nkdy Pemyslovu Kesomyslovi na hlavu, a vichni kolem radostn volali:

"Kesomysl, hospodin n! I on ns bude blahoslavit."

Vichni ho pozdravili, poklonili se mu a pak jej vyprovodili v hlunm prvodu na Vyehrad. Tam byl slavn dosazen na stolec, z nho kdysi vldla jeho pramti i jeho rodu zakladatel.

Za Kesomyslova panovn hledli si lid vce hor neli orn a std. Pemnoz se vydali na hledn kov v hlubinch zem; i pi potocch vyprali z psku zlato, jeho vude dost nalzali. Zvlt na poledni zem. Sm vojvoda dbal nejvce vteb sv

pramatee. Mnoho kovkop poslal na Jlov a Bezov vrch, jen nad jin vydval mnoho stbra.

Ze vech stran hrnuli se tam lid dobvat rud; kad chtl kvapn zbohatnout. A doma nechali veho. hor nikdo nevzdlval, role hynula, ladem zstvala a svzel i metlice bujely tam, kde jindy hust obil zrlo a zvuelo kepelm hlasem.

Lid bohatli kovem, ale chlebov hynuli. Pi dolech nastal nedostatek a rovnci a kovkopov poslali kupovat chleba do praskho kraje. Mnoz vladykov a starostov rod ve to tce nesli, brnili tomu a touili, e v dolech je zhouba pol, e pro drah kov trhaj se eledi rod a hyne star d a kze. Nkte se odebrali a k vojvodovi na Vyehrad; v jejich ele Horymr, vladyka neumtelsk. I dali Kesomysla, napomnali ho, aby sob vce chleba neli stbra vil, aby ten podzemn lid dal radji rozehnat. Kne vak, oslnn leskem vzcnho kovu, nedbal jejich e a vladykov odeli s nepozenou, nespokojeni, rozmrzel.

Ne i hornci se popudili, e proti nim, na jejich zkzu bylo tak mluveno a jednno. Sbhli se pi dolech mezi svmi boudami a chatami. Jako ve vosm popuzenm hnzd tam bylo, kdy posel ohlaoval, jak vladykov na Vyehrad jednali, co radili, zvlt pak Horymr neumtelsk.

Bouili, kieli, pomstou hrozili, a nejhor Horymrovi. Krev jeho chtli, a hned, bez odklad. Jin v divokm posmchu kieli, e kdy m strach o chlb, a se ho naj dosyta, a mu ho nacpou do st, a se jm udv.

To se zalbilo. Jako divok smeka za jelenem hnali se k ddin Neumtelm.

Podzimnm erem hrnul se houf kovkop polem i ladami, je se ernala v kvapnm soumraku.

Noc byla, kdy zhldli Neumtely, slamn stechy chat, ernajc se mezi stromy, vysok stohy u stodol i hrdek ddiny v kulatm nspu. Tu ztiili krok a zmlknuve plili se jako lstiv, kladn elma k ohrad. Ale dve, ped nimi, vbhl tam dobr lovk oznmit, co se dje a chyst. Jen vzbudil vladyku, a ji zabouil ze tmy divok kik. Na obranu nebylo asu. Houf kovkop hnal se ji k hrdku a pust ryk jeho blil se letem. Nezbvalo nic ne prchnout.

Skokem byl Horymr v stji, kde stl jeho nejmilej k, emk. Okamikem ho vyvedl, osedlal, a ji, promluviv na tich slovo, vyrazil branou ven do pol. Zhldli ho; kieli, hnali se za nm. Slyel i dusot kon. Pobdl emka, a vrn k pustil se v divj cval, a hva mu vlla, a zpod kopyt stkala hlna a psek a jiskry jen srely do tmy.

Za jezdcem vlla blav halena jako kdlo a chvli vedla pronsledovniky. Ale jen chvli. Nestaili emkovi, jen pd mocnmi skoky, zanikl ve tmch podzimn noci. A na pokraji lesa, v ernm vesoviti, ho zastavil jeho vborn jezdec.

Byli zachrnni. Ale jak vladyka zpt pohldl, chytla ho zlost i ltost. Por vidl; jeho ddina hoela. Rud zplava rozlvala se po temnm nebi, rdla se vc a vce a ila se valem.

"Vechno tam sho!" pomlel roztrpen Horymr. "Staven, humna pln obil, stohy, vechna ouroda, vechna nae prce."

A zahroziv v ty strany k poru zaatou pravic, psahal:

"A zernm jako uhel, a mne rozsekaj mm vlastnm meem, jestlie vechno to nepomstm, jestlie jim vechno nesplatm! A vc, a h!"

II

Neumtelsk ddina byla zniena.

Co nezhltil ohe, to hornci odvedli a odvezli. S bohatou koist se vrtili; dobytek vzali, na uloupench vozech s uloupenmi komi odvezli obil z Horymrovch stoh a v div radosti cestou i doma pokikovali:

"Kdy se bl hladu, a jej m!" -

Tak jsav hlueli. Ticho vak a pusto bylo ve vyehnut ddin. Splenit, dlouho dmajc, doutnalo a podzimn vtr roznel jeho pav zpach...

Neli minuly dva dni, shromdil Horymr vechny mue svho rodu, k nim se pidali mnoz jin, sam dob soused, rozhoen nsilm hornk.

Kdy se stmvalo, vytrhli vichni dobe ozbrojen a v ele vech Horymr na vrnm blm emku.

U Bezovch dol netuil nikdo nic zlho. Hornci najisto myslili, e uprchl Horymr bloud krajem a e, jsa bez moci, nieho se ji neodv. Spokojeni, bezpen ulehli, ani o stre se nestarali. A pozd v noci vzbudil je dusiv dm a nhl, oslujc z, rud vzplanuv. Stechy jim hoely nad hlavou. Jako zmaten vyrazili ven, nebo vyneli majetek a nin, shnli dti.

Vtom se na n oboili Horymrovi lid a sekali do nich mei a bodali otpy. Vladyka sm na emku se mhal s meem v ruce mezi boudami, a ji opt na dolech u jam kiel na sv, aby kazili, hubili ve.

Jako non pery kmitala se tam rozzuen jeho ele, boila boudy a stroje, zavlo vla jmy hrubmi balvany, mac ve, co vykonala tu lopotn prce hornk. -

Neli se rozednilo, byl neptel tentam. Zanikl v rannm mlhavm eru. U Neumtel se Horymrv houf rozeel. Vladyka sm vak pospchal dle. emk, arovnou silou sv, nesl ho byste zrovna vtrnm letem k vojvodovu sdlu, a kdy slunce vzelo, dojel Horymr sm neunaven na neznavenm bloui ped vyehradskou brnu.

Druhho dne doly na knec hrad zprvy o tom, co se u Bezov hory stalo. Pichvtalo mnoho hornk na Vyehrad; vichni jednm hlasem vypovdali o hrzch on straliv noci a vichni rozhoen vinili Horymra z tohoto zloinu.

Ten vak zapel a dovolval se toho, e ji na svit po t noci byl na Vyehrad. Ne Kesomysl, alostiv jsa pro stbrn doly, dal Horymra uvrhnout do vzen. Odtud ho

vyvedli teprve, a kdy se shromdili kmeti a vladykov, je svolal vojvoda k soudu.

I stl Horymr sm jedin ped soudem a proti nmu houf rozlcench kovkop, dajcch siln, aby byl zaiva uplen. Jim kne pl, jemu vladykov. Prosili za nj, aby pi hrdle byl zstaven. Hlas hornk vak vce vil, proto odsoudil kne Horymra hrdla.

Ne tolik pece uinil vladykm po vli, e zmrnil trest smrti; neml Horymr zaiva sejt ohnm, nbr ml bt popraven vlastnm meem.

Kdy tak ustanoveno, promluvil Horymr ke kneti:

"Ctn kne, tvm soudem jsem odsouzen, a ponvad mn ivu bt nelze, toliko za to prosm, popej mi toho, dv ne umru, a na svj mil k vsednu a malikou chvli se na nm projedu. Potom ui se mnou, cokoliv chce!"

"Je si!" povolil kne, "ale emk bez kdel ti nepome!" Zasml se a poruil, aby zaveli brny.

Horymr vak, nedbaje Kesomyslova posmku, chvtal poten do stje ke svmu emku. Skoil k nmu, objal jeho ji, pitiskl svou tv k jeho hlav, hladil ho, mluvil k nmu tichm hlasem a emk, zaehtav, radostn hrabal pedn nohou, a dlahy dunly.

Pak vichni, kne s kmety a vladykami na vstupku, i kovkopov, strci i lid dole ndvom podivili se, kdy ze stje vyrazil na prostoru emk, jej Horymr u huby vedl. Vichni obdivovali se krsnmu, bujnmu koni. Blou byl groovat, irokho krku, dlouh hvy a hustho ohonu, na thlch nohch malch kopyt, jako jelen. Oi mu svtily, a pohazuje bujnou hlavou, il zardl nozdry.

Nohy se mu jen kmitaly v hravch, tanivch krocch, a jak se na nj Horymr vyvihl, poal se toit, obracet. Horymr v rozkoi, e m zase milho kon, zavskl, a emk se vzepjal na zadn, zaehtal, a se irm ndvom rozlhalo. A ji dlouhmi lehkmi skoky pustil se dokola prostranstvm; Horymr zavskl podruh, a emk skoil od jedn brny ke druh. Poble valu zavskl Horymr potet a vzkikl:

"Nue, emku, vzhru!"

Pitisknuv kolena, nahnul se k vlajc hv, a vtom promluvil emk:

"Pane, dr se!" A ji skokem po nspu vzhru, a druhm, ohromnm skokem pes roubenou hradbu.

Vecko kol asem ztuhlo.

Blou s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povtm jako ptk, hva koni i vlasy jezdcovi zavlly, a ji stelhbit, vraz zapadli, zmizeli. -

Na hrad vykikli asem i hrzou. Kdekdo se hnal na valy podvat se, kam sletl zoufal jezdec, kde rozttn, zalit krv le i jeho emk.

Hledli z hradeb i srub a asli, trnuli zas a vce, a kieli vztekem i radost, jak kde stli hornci nebo zemane, a ukazovali do dol, k Radotnu, kde rovinou uhnl dlouhmi skoky emk s Horymrem.

Jet nezmizel jezdec zrakm a ji vladykov za nj siln prosili; tak dvoan se po

takovmto divu snan pimlouvali, a Kesomysl je neoslyel.

Ihned poslal na Neumtely za Horymrem, aby se bezpen navrtil, e je mu vechno odputno. I pijel druhho dne, ale na jinm koni, ne na emku, a pokoil se kneti. Kdy pak se ho kne otzal, kde m emka, vladyka smutn odpovdl:

"Tam doma mn velmi teskliv stoj, neb tm nesmrnm skokem si hrub ublil."

Horymr neml na Vyehrad dnho stn. Pze samho knete, pze dvoan ho tu neudrely. Mysl jeho byla u vrnho emka. Jak jen mohl, poklonil se kneti a dvoanm, vzal odputn a pospchal bez oddechu, kon neete, do sv ddiny, kterou ele po svm rozptlen se vrtiv znovu budovala.

Navrtiv se do Neumtel, pmo chvtal ke svmu milmu koni. Ten lee, nemoha ji stt, oznmil svmu pnu, e mus sejt, a prosil ho, aby a zhyne, nedal ho ani ptkm, ani drav zvi napospas, ale aby ho dal ped vraty svho dvoru pohebit.

Horymr velmi zarmoucen vecko slbil a tko se s emkem louil. A kdy mil k zdechl, stalo se, jak byl dal.

Horymr ho zahrabal v ddin, a po dnen den ukazuj tam msto kamenem oznaen, kde vrn emk byl pochovn.

Luck vlka

Kdy kne Kesomysl odeel na vnost, nastolen na Vyehrad Nekla. Ten vldl vemu eskmu plemeni moude a mrn. S Litomici a Lemuzy ml pokoj a lsku a jeho slovo a vle mnoho vily u jejich vojvod. Na plnoc vak a na zpad ml zlho souseda, to Vlastislava vojvodu, jen vldl v koninch hrdch Luan pi Oharce a horn Mi. Nekla byl mrn a rozafn, Vlastislav divok a vniv. Nekla bzlivho srdce, Vlastislav bojechtiv. Nic nedbal dobr sousedsk vle, nic prva ani spravedlnosti a krev pelval bez milosrdenstv. Sv sousedy tiskl krut a thl nejednou po zemi Lemuz, Litomic i po zemi ech se svou divokou druinou a bral da na vech krajinch.

Po veveici bral i po ern kun z rdla, a kdy se mu opeli, musili platit da nejen za sebe, ne i za pobit. Da bral a lidi t, nejvce eny a dti, a zajat prodval do otroctv. A ml jich tolik, e je dval lacino franckm hostem i bradatm idm, kte pichzeli pro otroky a otrokyn.

Kdy naposled vpadl do esk zem, souil he neli kdy jindy neboh kraje. Kudy Luan thli, vude hoelo. Zapalovali pbytky, sruby, stodoly, stje, a nebylo ddiny, kde by nehoelo. Vechno vzplanulo ohnm, neptel dorel meem a odhnl cel stda dobytka. I utkali lid z ddin ke hradm, za nspy a hradby; ne ani ty jich neuchrnily.

Hrad Devc na pomez neodolal sle Vlastislavov; i Slan dobyt, pak Bude lehl popelem; odtud se hnali Luan jako ztopa rozlehlou pln k Levmu Hradci poble alova, posvtnho msta, tam kde chmurn ivn strm nad Vltavou.

I sklili Lev Hradec, od nho pak chtli na sm prask hrad se oboit, a nedali nikomu z hrdku vyjt, ani tam koho pustili s potravou. Velik hlad nastal na hrad, kdy se obleen prodlilo. Ji tam vechen dobytek pobili a vzcn byla hrst mouky a dobr kad hnt.

Touebn vyhleli obleen z val a srub a zraky sv ustavin obraceli na "velikou cestu", je vedla od Levho Hradce pes ntice ble Lysolaj, pes ddinu Holovic a letenskou pl ku praskmu hradu; tam kne nejradji bydlil. Dychtiv vyhleli jeho vojsko, je je mlo vybavit.

Ne marn. Pomoc z praskho hradu nela, "velik cesta" zstvala przdn a oputn. Tu pak zoufal na Levm Hradci a hladem mdl, vpadlch tv a chorobn lesklch o kladli zbra na zemi a kali:

"Ji musme umt hladem, neb pomoc nejde. Vzdejme se radji Luanm, a ji uin cokoliv, a ns pohub, nebo poiv."

Ji chtli tak uinit; ne vtom postehli, e se Luan zvedaj, e opoutj leen a e se dvaj na odchod. Dola jich bezpen zprva, e Lemuzi, Litomici a s nimi Dan thnou echm na pomoc, a jim, Luanm, zrovna v zda a v bok.

Vlastislav se rozltil a tkou psahou se klel: A nem pomoci od Peruna, a bude otrokem po cel ivot budouc, jestlie pehov Danm, Lemuzm a Litomicm. A esk plm e poko, e povs svj tt ve brn praskho hradu na znamen vtzstv.

I odthl od Levho Hradce, protoe musil, aby jako zrno mezi dva ernovy se nedostal.

Zhy se vak vymstil, a to nejprve Litomicm tm, e na jejich pd vystavl siln hrad mezi dvma vrchy, Medvz a Ppet. Hrad ten nazval svm jmnem Vlastislav a dal do nho posdku silnch, surovch mu k oukladm proti sousedm, protoe pomhali echm. I zalekli se Lemuzi s Dany; prosili o pokoj a slbili ech nechat a platit stlou da. Kdy o tom prask kne uslyel, velmi se zkormoutil. Jsa mal mysli, netroufal si sm bez spojenc, a proto se ustanovil, e radji povol, ne aby dolo k vlce.

I vybral poselstvo nkolika vladyk, kte mli s vojvodou Luan jednat o mr a sousedskou vli a odevzdat mu vzcn dary: nkolik vk ryzho zlata, dv kovov plbice, tty krsn a deset vbornch kon ulechtilho chovu.

Vlastislav, sed na vysok, devn stolici, ezan i malovan, sm v sobolov, drah epici s volavm pem, ve vzcnm plti z cizozemsk tkaniny tuhch pehyb a velikch spnadel, hledl zvysoka, zpod pimhouench vek na posly. Hrd je pijal, a kdy oznmili vzkaz svho pna, hrd k nim promluvil:

"Slyel jsem, o ns kne pros. Tak jsem vidl dary, kter mi poslal. A to neopatrn uinil. Jist mn neposlal vechno zlato, co m, ani vechny kon a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mn poslal. Jen si to zase vezmte a kneti vyite, e mu za tu vnadu dkuji, a mi to vechno dobe schov a opat. Pijdu si k nmu pro vecko, co m, a spolu vezmu tak to, co nyn vracm. A vy, rychle odtud! Abyste tu msto dar nenechali svch hlav!"

Vladykov se lekli, ihned se obrtili a co nejkvapnji se vraceli, aby ji mli Lucko za zdy. Kdy pak na praskm hrad ve oznmili, zbledl kne Nekla a neutajil svho leknut nad tm, e Vlastislav ve svm hrdopychu zadychtil, aby vldl nad celou eskou zem jako nad svou.

II

Jak luck voj voda tu pynou e ku praskm poslm promluvil, dal hned vude po vech pti upch luansk zem hlsit, aby vstal kad k vojn.

Jel posel v ele druiny na bystrch konch. Jel, maje me po boku, a druh, vojvodv, elezn, v koen pochv ped sebou hrotem vzhru; druh pak, jemu po boku, nesl u pasu popruh z l ukroucen. Jako vtr se hnali posel i druina zbrojnch mu, pln i dolinou, lesem i luhem (bylo jarnho asu, kdy obil vymetv), z ddiny do ddiny, od rodu k rodu, za blho dne i ped svitem a asto i v pozdn soumrak.

Na nvsch zareli a hned svolvali starostu i vechnu rodovou ele, vechny jonky a mue. Jak se sbhli, posel vytrhl z pochvy vojvodv me, a mvnuv jm ped sebe do vky, oznamoval rozkaz, a kad, kdokoliv pesahuje vkou svho tla mru tohoto mee, a vstane bez prodlen k vojn, a vezme tt a chop se zbran, a spje k vojvodovu hradu, kde sbr se pole proti echm.

Vtom druh jeho, odvzav od pasu len popruh, povznesl ho nad hlavou, posel pak, ukazuje na to len oko, hlsal vojvodovu stralivou hrozbu, e kad, kdo by vythl do pole pozdji, neli udno, e kad bude takovmto popruhem oben, a kad to v, a nen pak vmluvy dn.

A dle volal posel, a kad, kdo m sokola krvesteba nebo raroha, krahuje nebo kn blozora, a vezme je s sebou do pole, a nikdo tch dravc doma nenech. Kdo by tak neuinil, kdo by se poli vyhnul, ten e pohyne, ten e bude tmto meem popraven.

I zamval zase vojvodskm meem, a zasvtil na slunci prudkmi zblesky. Pak mili tm meem po vem rod mue a jonky; vechny mili a pak na vrubech potali, aby mohli vojvodovi oznmit, co vojn d kad rod, kolik jich do pole vyprav.

A ji opt na kon vsedali, v slabiny je bodali a dl hnali se k sousednmu rodu, a dl a dl. Povst letla ped nimi, a vude ekali vojvodv vlen me. Pastevci z obin

s asem hledli na div jezdce; v ddinch je muov hlun vtali, eny starostn. Vude zpsobili neklid a rach, i starost dost enm i dvkm. -

Tak projeli od vojvodova hradu Lukami, prvn upou, pekrsnou na pohled. Vude rodnou rovinou poehnan ln, sam luka, moe kvt, barevn prahy do zlata i rov barvy bujnou zelen, a zase ln a ln, luka a sady, ve v zplav jarnho slunce. Tudy s vlenm meem objdli, a pak vechny ddiny objeve, na jih se dali, do druh upy, vpravo i vlevo bystiny Brocnice. Ty koniny kdy do zbran vyburcovali, obrtili se na plnoc za Oharku, tam kde ped nimi na obzoru thl se modrav val Krunch hor. Tam tet upou jezdili, podkrajem eky zk, na pravm, na levm behu meem mue svolvali, meem mili, na vruby potali.

Odtud spchali do tvrt upy na zpad slunce, do krajin pi toku Hutn. I rozhlaholil se vlen hlahol podl t eky i do tsnho dol Oharky, hml hlubokou jej prorvou mezi strnmi, ve skalch, kde huely, umly peeje.

Odtud dle se nesl, chvatn a prudce jako jarn boue k horm, k horn Mi, kde mezi ernmi lesy, v kopcch i pi ernch slatinch a irch blatech skrvaly se ddiny Chlumanska, pt upy v luansk zemi. Jak tam zaslechli vojvodv rozkaz, jak posel tam blskl jeho meem,

vstvali chut, v div radosti, vichni, kadink mu. Mry mee nedbali, ani j nechtli: e pjde kad, kdo me pro starost, pro mladost.

I chystal se osmahl, divok lid divokho zles, hned nechal role i lesa, a siln, upracovan ruce chpaly se topor, tkch mlat a snmaly velik tty, dobe lovan, tuho potaen zernalmi koemi, i brali z bidel sokoly krve-steby, rarohy, krahujce a na svory ve smeky poutali zuiv psy vlho plemene, uvykl na krev a zpas s ltmi dravci hlubokch hvozd.

III

V nejzazm Chlumansku stla mezi vrchy za rozlehlou slatinou, plnou ostice a zardlho hndho mechu, poble dlouhho lesa, v lpch a javorech mal ddina zernalch plot i tmavch roubench stn. Na slehl slm stech bujel u zelen mech, netesk i bejl.

alan neetn rod tu ji odstara sdlel. Straba, mu mlad a statn, byl toho asu jeho hospodem. Neml brat ani sester a enu jednu, a ta byla z plemene ech. Straba si ji pivedl z jejich konin jako nevolnici, kdy byli Luan naposled ve zbrani a leeli ped Levm Hradcem. Zajat echyn se mu tak zalbila, tak jeho mysl zajala, snad njakm kouzlem, e j ekl:

"Tys plenice, m nevolnice, ale bu mou enou."

Poslechla, stala se jeho enou, ale ve svm srdci nebyla spokojena. Stskalo se j v odlehl ddin, touha ji k domovu hnala, a hoko j bylo, kdy vzpomnla si na hrzy

a zkzu, je Luan pchali v jej vlasti. Ne tajila al a tajila hnv, a mu j do mysli nevidl.

Dobe vak jeho macecha, ji zanechal zemel otec, ena vysok, zachmuen tve