ALTAJSKÁ VODÁCKÁ EXPEDICE

„Zlaté jezero 1959“

DOKUMENTÁRNÍ FOTOKNIHA

Miloš Beran

ÚVOD

Moje studentská léta spadají do druhé poloviny padesátých let minulého století. Pod vlivem situace ve světě po druhé světové válce, mého zájmu o přírodní vědy, a hlavně shodou náhod, jsem je strávil na Moskevské univerzitě ve „veké zemi“ na Východě. Ve školních létech jsem hodně četl romantické a dobrodružné knížky, hlavně verneovky a mayovky. Spolu s romantikou mi v krvi kolovala touha poznat ty daleké kraje. Ležely ale vesměs směrem na Západ, kam byl výhled a hlavně výjezd takřka hermeticky uzavřen tehdejší „železnou oponou“. Studium v Sovětském Svazu nám ale poskytlo možnost, jak si tento nedostatek trochu vynahradit cestami směřujícími na východ a na jih do Asie. Každé prázdniny nabízely československým studentům možnost samostatné organizace turistických cest a vyskokohorských i vodáckých výprav na Kavkaz, Pamir, Altaj a po Sibiři přes Bajkal až po Vladivostok , a třeba i na Kamčatku. Byla k tomu samozřejmě zapotřebí příslušná povolení. Ta se sice vystavovala jenom pro větší města, ale kdo vás bude honit po divočině Sajanských hor a chtít po vás povolení... tím napínavější to všechno bylo. Jednu takovou turisticko vodáckou expedici jsem také absolvoval: na řeku Bija (přítok řeky Ob) a jezero Altyn Köl (Zlaté jezero) na Altaji, pak přes průsmyk Minor v Abakanském hřebenu na horní tok řeky Abakan (přítok Jeniseje) a po Abakanu do Abazy. Netroufám si už dnes popsat všechny zážitky z této expedice, ale chtěl bych touto formou alespoň zachovat a předat fotodokumentaci, která ty zážitky možná trochu odráží. Naše prázdninová vodácká výprava sice směřovala hlavně na řeku Velký Abakan, ale stěžejním výchozím bodem (jakýmsi „základním táborem“) bylo Tělecké jezero (výše uvedené Zlaté jezero, v řeči místního původního obyvatelstva Altyn Köl) které leží v srdci altajských a sajanských hor. Ani název Tělecké jezero nepochází z ruštiny, ale jezero se tak jmenuje podle altajského kmene Tělesů, kteří zde žili. Pro lepší orientaci uvádím přehlednou mapu, kde jsou barevně vyznačeny i naše trasy. Do výchozího i koncového bodu (Bijska a Abazy) se dá dojet vlakem.

Naše putování po Altaji a Sajánách (červenec-srpen 1959)

------------ na náklaďáku ------------ pěší výlety a přesuny ------------ motorovým kutrem po jezeru ------------ vodácká trasa na kajaku

Tělecké jezero leží na Sibiři na rozmezí horských masivů Ataje a Sajan v nadmořské výšce 434 m. Je to zlomové jezero o maximální hloubce neuvěřitelných 325 m, má tvar na hlavu postaveného písmene L o celkové délce 78 km, přičemž největší šířka je asi 5 km. Svou křišťálově čistou vodu získává na jižním konci hlavně z řeky Čulyšmanu , pramenící v horském masivu hlavního sajanského hřebenu poblíž mongolských hranic. Na severním konci z něj vytéká řeka Bija, která po soutoku s Katuní (pramenící pod nejvyšší altajskou horou Běluchou) vytváří mohutný sibiřský veletok Ob. Tělecké jezero je poslední civilizační výspou pro povodí těchto řek a hlavně pro celé povodí Velkého Abakanu. Na jeho severním konci končila v době naší výpravy cesta (nikoliv silnice !) z Bijska přes Turočak do Artybaše, a dodnes tam končí. Odtud do Jajlju, sídla správy Altajské rezervace o rozloze přibližně jednoho milionu hektarů, už jsme museli po jezeru motorovým člunem.

Z mapky je vidět, že nástupní cesta z Jajlju k výchozímu bodu pro vodáckou trasu M66 na Velkém Abakanu je dlouhá jenom asi 60 km. Těch „asi 60 km“ ale vede po stezkách tajgou přes průsmyk Minor v Abakanském hřebenu (1360 m n.m.) s mnoha brody přes horské potoky a říčky. Když si k tomu přimyslíte, že na vodu potřebujete taky lodě a musíte si k tomu nést stany a na několik dnů proviant, protočí se vám panenky. I když lodě jsou skládačky ve vacích, dojdete jistě k závěru, že to není v silách samotných vodáků.

Přitom tady nejsou žádní Šerpové a v tajze nepotkáte nikoho, kdo by vám v nouzi pomohl, ani lovce ne, protože je tady „rezervace“. Od původních domorodých obyvatel se to tady podařilo skoro „vyčistit“ sovětskému režimu za dob velkého vůdce J.V.Stalina. Podobně jako s Tatary na Krymu v roce 1944 to udělal i s turkotatarskými kmeny Tuvinců a Chakasů a s Altajci. Tady měl ale práci o mnoho snadnější, museli si sami postavit vory, a pak už to šlo po horských řekách rychle dolů na Jenisej a Ob a dál na nějaká odlehlá místa Sibiře. Když byla větší voda, jistě se jich pár taky utopilo. Někteří z těch, kdo to přežili, se sem zase vrátili, ale přesto jsou tyhle končiny docela pusté. I když tedy nebylo v lidských silách naší vodácké výpravy dopravit lodě na horní tok Abakanu, naštěstí tady byly síly zvířecí, ještě přesněji řečeno koňské síly. Správa rezervace v osadě Jajlju měla svoje samozásobitelské hospodářství, kde tato krásná a užitečná zvířata chovala pro svoje potřeby. Na ředitele rezervace V.V. Krinického jsme měli doporučující dopis od znalce altajských řek, studenta archeologie Kosareva z naší univerzity, takže tento velký problém se nakonec podařilo vyřešit. Našel se i průvodce, strýček Míša, který nás provedl zarostlými stezkami v tajze, a pak si koníčky zase odvedl zpátky do Jajlju. PRÁZDNINY ZAČÍNAJÍ – VYRÁŽÍME NA CESTU ! Letní semestr 1959 na univerzitě končí, zkoušky jsou za námi ! Zatím se o přípravu expedice starali hlavně o jeden ročník starší kamarádi, kteří měli zkouškové období o něco kratší. A že organizační zajištění výpravy nebylo zrovna jednoduché: zajištění našich plavidel – tří skládacích dvojkajaků, stanů a spacáků, vesměs ve spolupráci s univerzitním klubem turistů; naplánování a nákup proviantu, hlavně konzerv; vyzpovídaní ruských kamarádů, kteří už na Altaji a konkrétně na Abakanu byli; jednání s různými úřady, hlavně schválení expedice od Ústředního klubu turistů a povolení ke vstupu od milice (velká města na Sibiři – Barnaul, Krasnojarsk, Irkutsk) a zajištění jízdenek. Na mě zbyly mapy a lovecké potřeby. V univerzitní knihovně se mi podařilo najít pěknou mapu povodí Těleckého jezera a Abakanu – posuďte sami a porovnevnejte ji se soudobou vodáckou mapou na předchozí straně. Jenom nebyla digitální a musel jsem ji pěkně ručně překresit na pauzák.

Navrhoval jsem vzít sebou loveckou pušku, ale nápad byl zamítnout, protože na východní straně Zlatého jezera, kam naše výprava hlavně mířila, byla a dodnes je veliká (asi 1 milion hektarů) přírodní rezervace. Zbyly mi proto jenom rybářské potřeby – vlasce, háčky, třpytky. Neměl bych zapomenout ani na finanční stránku naší expedice, předpokládaný rozpočet byl asi 10 000 rublů. Velice nás proto potěšil příspěvek 1 800 rublů od krajanského spolku (zemljačestva) při československém velvyslanectví v Moskvě. Takže teď už máme všechno, co potřebujeme, a v neděli 12. července vyrážíme na zhruba čtyřdenní cestu vlakem podle následujícího „jídního řádu“:

Taková cesta pro nás sice není žádnou novinkou, pravidelně jezdíme vlakem - někdy také letadlem - dvakrát ročně na prázdniny domů, a do Prahy to je

také kolem 2000 km. Ale tady je to dalších asi 4000 km a ráz krajiny je jiný a hodně se mění s tím, jak se vlak zakusuje do asijského kontinentu. Navíc od Kazaně vlastně jedeme po trati, po které se po skončení 1. světové války probíjely (nebo ustupovaly ?) do Vladivostoku Československé legie. Každopádně naši legionáři měli jiné zážitky než my a jejich jednání bylo motivováno hlavně touhou být už konečně doma. My teď máme jinou motivaci a těšíme se na dobrodružství, které nás čeká. Cesta vlakem je trochu víc popsaná v mém deníku, jehož fotokopie je přiložena na konci fotoknihy. Pokud to někdo bude číst, ať laskavě promine poněkud emocionální výlevy nezralého mladíka, zatížené navíc po 3 letech pobytu v ruském prostředí některými nemotornými slovními obraty. Je to ale původní dokument, který má dnes už jakousi historickou cenu. FOTODOKUMENTACE VÝPRAVY Přišel okamžik, kdy bych měl představit jednotlivé účastníky expedice. Výše jsem uvedl, že jsme měli tři skládací dvojkajaky. Z toho vyplývá že nás bylo jako v té Poláčkově knížce šest. Posádku prvního kajaku tvořili:

Miloš Beran - kormidelník Dušan Chorvát - háček

Podle toho kapesníku na hlavě mě vždycky poznáte je to nejjednodušší nouzová pokrývka hlavy a naučil jsem se ji pravděpodobně používat už od bratra Oldy, když jsme tátovi doma ve Výprachticích pomáhali na poli. Jinak jsem měl ještě klobouk, ale ten sloužil jedině na pózování při fotografování, do lodi a při prodírání tajgou nebyl moc praktický. Jak jsem se ocitl v roli kormidelníka nevím, do té doby jsem nikdy v kajaku neseděl, ale myslím, že Dušan také ne. Druhé dva kajaky byly novější, měly konstrukci z duralových trubek. Náš měl dřevěnou zranitelnou konstrukci, přesto dostal predátorské jméno „Žralok“. Druhý kajak měl v posádce Zdeňka Málka a Jirku Kopáčka a jmenoval se „Želva“. Logika v tom nebyla žádná, Zdeněk měl z nás ze všech pravděpodobně největší vodácké zkušenosti. A Jirka byl z nás ze všech nejstarší, byl ve vědecké aspirantuře na matematicko fyzikální fakultě.

Zdeněk Málek – kormidelník Jirka Kopáček – háček

Třetí loď nesla jméno „Krokodýl“ a v posádce seděli:

Pavol Dillinger – kormidelník Karel Vacek – háček Karel byl z nás nejlépe vybaven do deště a jinak než ve své oblíbené pláštěnce se nechtěl nechat vyfotit

Do Bijska přijíždíme podle jízdního řádu ve čtvrtek 16. července navečer, přespíme na turistické základně, a hned druhý den ráno se nám podaří chytit náklaďák k Těleckému jezeru. Obyčejná prašná nebo rozbahněná cesta vede nejprve stepí přes několik brodů, pak se postupně zařezává do kopcovité krajiny kolem řeky. Potkáváme čím dál tím víc jezdců na koních a začínáme jim trochu závidět. Terén pod koly náklaďáku se přes tvrdé lavičky tvrdě podepisuje na našich hýžďových svalech. S velkou úlevou večer vylézáme z náklaďáku v osadě Turočak na řece Bija. Těch zhruba 200 km dnešní cesty se na nás docela podepsalo. Protože většina našich věcí se veze na jiném náklaďáku, přespíme za vesnicí v lese pod širákem, já a Palo nemáme dokonce ani spacáky – tak vypadá naše první nocování v Altajské přírodě. Druhý den

ráno, v sobotu 18. července, pokračujeme podle řeky Bija a zvědavě si prohlížíme její peřeje, které čekají jako vodácký křest pro většinu z nás. V 10 hodin dopoledne se před námi objevuje Zlaté jezero v celé své kráse.

Náš nákladní taxík i se spolucestujícími z biologicko geografické studentské expedice se základnou v Kebezeni na řece Bija

První pohled na Zlaté jezero

Kontrola stavu hudebního nástroje po přepravě, přesun na tábořiště v osadě Artybaš, stavba lodí a jejich spuštění na vodu:

Nedovedu si to dnes už představit, ale asi jme měli v mládí pěknou páru, protože hned následující den, v neděli 19. července ráno, vyrážíme na sjezd řeky Bija. Asi nás taky táhne zvědavost a nedočkavost, jak to na takové divoké vodě na Sibiři vlastně vypadá. Prostě touha po dobrodružství. Jezero má obrovskou vodní zásobu a napájí řeku na svém přelivu s poměrně stabilním průtokem vodou. Peřej po přepadu (Sliv) má sice jenom kategorii obtížnosti I, ale stejně je to pěkná divočina pro nováčka jako já. Právě díky dostatečnému průtoku vody v korytě řeky ale všechno kupodivu probíhá hladce. Dobrý začátek nám dodává sebedůvěru. Přicházejí další dvě peřeje kategorie II (Jurtok a Kap) na kterých také nemáme žádné potíže. Pak je ale před námi Kabyrovská peřej (IV) před kterou vystupujeme na břeh a připravujeme strategii pro její průjezd. Zdárné překonání této peřeje nám přináší slastný pocit, je to přece naše první překážka s nadprůměrnou kategorií obtížnosti ! Pod ní si chvíli vychutnáváme pohodovou klidnou jízdu kouzelným údolím, ale to už se blíží Pyžinská peřej (V) která je nejtěžší překážkou celé řeky. Jsme před ní předem varováni Kosarevem, jedním ze znalců altajských řek z naší univerzity, že prý je pro kajaky prakticky neprůjezdná. Je docela dlouhá (asi 700 m) proto si ji po obhlídce rozdělujeme na 2 etapy. V první etapě se rozhodujeme pro průjezd těsně u pravého břehu, protože v řečišti je prakticky nepřekonatelná hradba balvanů. Zdá se, že je to dobrá volba, protože „Krokokodýl“ i „Želva“ obtížnou překážku zdárně překonávají. Mému háčkovi Dušanovi se do toho ale nechce, proto se vrací Palo a sedá si do „Žraloka“ místo něj. Díky tomu, že Palo první etapu peřeje už jednou absolvoval, je průjezd naší pozměněné posádky docela elegantní. Do druhé etapy Pyžinské peřeje už pokračujeme v normální sestavě. Zase je tady ten slastný pocit dobře odvedené práce, zvláště když Kosarev prý tady svoje lodě přenášel. První den na vodě končí a my toho máme pro dnešek už docela plné zuby, ale také plné hlavy zážitků. Zapichujeme to v ústí řeky Pyža a stavíme stany. Usínáme tvrdým spánkem spravedlivých. Kolem půlnoci nás budí divný pocit vlhka. Venku zuří bouřka a leje jako z konve, voda v řece stoupla a teče nám do stanů. Zažíváme pocity zmatku a bezmoci – venku leje a ve stanu plaveme, nemáme si na tu spoušť ani čím posvítit. Do rána ve stanech sedíme nebo ležíme tak , že si podkládáme pod hlavu, pod nohy a pod zadek co se dá, sbalené promočené spacáky, batohy s konzervami, kecky, a podobně. Máme pocity k pláči, Zdeňek bere kytaru a zaháníme je zpěvem sprostonárodních písniček. Tak se dožíváme rána, kdy zase vychází slunce a voda rychle opadá.

Ráno to vypadá jako kdyby se v noci vůbec nic nedělo. Sluníčko svítí a pod kotlíkem už hoří oheň, něco teplého do žaludku se bude hodit:

Pro největší hladovce je pohled na krajíc suchého chleba zážitkem, při kterém se sbíhají sliny…pak že se

očima nedá jíst

Nejvydatnější je ale kotlíková

krupicová kaše, skoro jako od maminky. Sice je o něco hustší a do hliníkových hrnků se špatně

nabírá, ale po noční krizi je to teplá energetická bomba do prázdných

žaludků !

Ještě důležitější je teď ale usušení našich svršků, batohů a stanů. Slunce nám v tom zatím vydatně pomáhá

V tábořišti panuje pohoda, už máme skoro usušeno, ale k poledni začíná znovu pršet. Následuje porada, co dál. Jsem demokraticky maximální většinou přehlasován, ostatní jsou pro to, abychom si od vody a od řeky pro dnešek dali pokoj. Tady jsou výmluvné fotky z našeho sněmování v pláštěnkách:

Zbytek dne trávíme hlavně odpočinkem, déšť jsme moudrým rozhodnutím samozřejmě zahnali. Pracuje se na drobných opravách lodí, je otevřen kadeřnický salon pod širým nebem:

Další den, v úterý 21. července, se odpočatí znovu pouštíme do křížku s řekou. Nejdřív jsou na řadě lehčí peřeje „Ščeki“ (II) a „Kosoj“, ale o zábavu rozhodně není nouze. „Ščeki“ jsou velice atraktivní peřej, stav vody je po včerejších vydatných deštích vyšší, zejména díky příspěvku od řeky Pyža, která sbírá srážky z dvoutisícovek na západ od Těleckého jezera - viz detailní mapa jezera. Díky vyšší vodě jedeme peřej podle doporučení ramenem vlevo od skalnatého středového dělícího ostrůvku. Peřej „vyplivne“ loď pod ostrůvkem přímo proti skále na pravoboku, dá dost práce udržet si od skály dostatečný odstup. V druhé peřeji láme můj háček Dušan pádlo, sám mám dost práce, abych vytáhl loď z proudu ke břehu. Pádlo po opravě už nejde rozebrat a celý zbytek pěší cesty tajgou už bude na fotografiích vidět jako symbol naší vodácké výpravy. Pod touto peřejí už je slyšet hukot nejtěžší překážky dnešního dne, kamenité peřeje nebo spíše kataraktu (délka asi 300 m) u vesnice Kebezeň. Tato peřej má klasifikaci IV, ale vyšší stav vody nám usnadňuje průjezd, kameny jsou více

schovány pod vodou. Jenom jednou jsme si nepozorností najeli bokem na vyšší „stoják“, ale zvládli jsme to. To samé platí pro další tři peřeje pod ústím pravobřežního přítoku, řeky Sary-Kokša, které jinak mají klasifikaci obtížnosti III, IV a IV a celkovou délku asi 1.5 km. Stanujeme proti ústí jakési říčky zprava, můj deník uvádí, že pod nějakou vysokou skálou. Poslední den naší začátečnické vodácké školy na dobře popsané řece už se cítíme jako ostřílení vodáci. „Žralok“se cpe všude jako první a peřeje vesměs jedeme bez předběžného průzkumu, protože jejich obtížnost už je nižší. Větším dojmem na mě zapůsobila pouze jedna peřej, která se dost nečekaně objevila před námi: ostrůvek uprostřed, za ním vysoká skála, odklánějící řeku do oblouku. Hlavní proud nás vtáhl do levého ramene a vyplivl do vírů pod skálou, chvíli trvalo, než jsme se z nich vyhrabali. Dodnes nevím, jak se to místo na řece jmenovalo – pravděpodobně to byla „Koka-Icha“ obtížnosti II-III o délce 200 m. Kus pod ním byla totiž dobře popsaná peřej „Jurok“, která se dá stejně dobře jet oběmi rameny. Před ukončením naší vodácké školy na řece Bija v osadě Turočak nás už čekala jen poslední těžší peřej „Kuzenskij“, klasifikovaná jako III-IV. Dále pod Turočakem už se řeka zklidňuje a i když teče stále rychle, peřeje už prakticky nemá. Původně jsme na Biju počítali s 5 dny, nakonec jsme to i s jedním dnem odpočinku po vyplavení tábora v ústí řeky Pyža zvládli za 4 dny. Délka trasy, kterou jsme na řece absolvovali, byla celkem asi 70 km. Průměrný spád řeky na tomto úseku je 1.7 m/km. Jednotlivé peřeje mají samozřejně spád vyšší, např. „Jurtok“ 5 m/km a „Pyžinská“ 8 m/km. Celkově je na úseku 21 peřejí se stupněm obtížnosti II-V a řeka je pro vodáky středně obtížná. Obecnější popis vodácké výpravy na Tělecké jezero a na Biju na katamaranu z roku 2003 najdeme dnes na Internetu na webových stránkách: http://turizm.lib.ru/c/ceslawin_a_a/biya_2003.shtml

Trochu „starší“ (1999) ale zcela podrobný itinerář pro řeku Biju je ve zprávě kajakářské výpravy na adrese: http://turizm.lib.ru/t/turism/biya.shtml

Tento itinerář vesměs souhlasí s našimi zážitky na řece o čtyřicet let dříve. Pouze peřeje „Ščeki“ a „Kosoj“ jsou tam v obráceném pořadí, to ale může pocházet z informačního „šumu“, prože my jsme měli popis řeky od Kosareva tehdy osobně. Hned po dojezdu do Turočaku ve středu 22. července jsme rozebrali naše kajaky a ještě jsme stihli chytit náklaďák zpátky na Tělecké jezero do Artybaše.

Je čtvrtek 23. července, vstáváme s Jirkou Kopáčkem brzy ráno a jdeme shánět dopravu po vodě do Jajlju, kde je ředitelství Altajské rezervace. Podařilo se nám domluvit motorový člun s vlečnou pramicí, který pro nás přijel kolem poledne. Na pramici jsme naložili všechny naše věci s polovinou výpravy. Podle toho vypadal její ponor. Na motorovém vlečném kutru jsme se cítili skoro bezpečněji.

Trvalo to skoro 4 hodiny, než jsme vzdálenost 35 km překonali. Do lodi tekla dost vydatně voda, kluci ji celou cestu museli hrnkem vybírat, aby pramice nešla ke dnu. Bylo přitom ale ještě dost času na sledování nádherné přírodní scenerie kolem jezera. Vypadalo to neskutečně, spíše jako nějaké divadelní kulisy.

Takhle vypadá celé Tělecké jezero na přehledné mapce:

Harmonogram naší expedice zatím dodržujeme přesně. Vypadá to nadějně, protože protekční dopis z Moskvy je adresován na nějakou slečnu z ředitelství rezervace. Dopis doručujeme, potřebujeme hlavně přímluvu k zapůjčení koní pro přepravu našich lodí tajgou přes horský hřeben k řece Abakan. V pátek 24. července ráno máme audienci u ředitele rezervace a dostáváme příslib podpory. Je tu ale komplikace: na jejich hospodářství právě probíhá senoseč a koně nejsou volní. Zatím nám pomůžou s náhradním programem:

návštěva vodopádů Korbu, dvoudenní cesta k horskému jezírku Plandu Köl v tajze na západním břehu jezera, návštěva jižního konce jezera u ústí řeky Čulyšman.

Vodopád Velký Korbu

Ještě dnes odpoledne se jedeme na jejich motorovém člunu podívat na 15 km vzdálené vodopády Malý a Velký Korbu. Velký Korbu je na ústí stejnojmenné říčky, která pramení pod dvoutisícovou horou Korbu (2024 m) na východní straně jezera. Padá rovnou ze žulového kaňonu, vyhlodaného ve skále ve výšce asi 15 m nad jezerem, a je zasazen do celkem bujné vegetace. Od zítřka, soboty 25. července, máme na tři dny naplánovanou návštěvu jezírka Plandu Köl (Losí jezero) které leží na opačné straně Těleckého jezera v panenské cedrové tajze, táhnoucí se pak dále na levém břehu řeky Bija až někam k Turočaku:

Člun rezervace nás ráno vysadil přesně na protější straně na jih od Jajlju, kde je Tělecké jezero pravděpodobně nejširší – asi 5 km. Na této straně nebylo jezero široko daleko obydleno. Proto jsme dostali signální pistoli se 6 zelenými

světlicemi, abychom mohli dát signál – 2 zelené světlice – až se v pondělí vrátíme. Člun nás tady potom zase vyzvedne. K jezírku Plandu Köl je to odtud po lovecké stezce asi 12 – 15 km, avšak stezka není moc používaná, přestože (nebo protože ?) tady není už rezervace. Často se nám ztrácí a musíme ji pracně hledat. Naše tlupa přitom nadělá tolik rámusu, že všichni medvědi před námi zděšeně prchají, nacházíme dokonce čerstvou medvědí stopu. Z divoké zvěře se nás moc nebojí jenom burunduk. Je to taková pruhovaná zemní veverka a je jich tady spousta. Na stezce je hodně vývratů, kořenů a bahnitých úseků, jednou za hodinu zastavujeme na pětiminutový odpočinek:

Vítaným osvěžením nám po cestě jsou šťavnaté velké bobule červeného a černého divokého rybízu. Těch 15 km chůze tajgou nám trvá 5 hodin, nakonec se ale před námi otevírá pohled na cíl naší cesty. Tady přichází poprvé ke slovu moje rybářské náčiní. Z provizorního voru zkoušíme přesvědčit ryby, aby prozkoumaly naše návnady. Moc se to ale nedaří, teprve když u břehu taháme udičky z vody, najdeme na jedné z nich pěkného okounka. Okouni tady prý byli vysazeni v r.1951. Radost ze života zůstává ale na jeho straně, protože při sundávání z udičky mi vyklouzne. Při další plavbě se pod námi „vor“ rozpadá uprostřed jezírka, stačili jsme ho alespoň zvěčnit.

Další den, v pondělí 27. července, vstáváme do deště a vracíme se z našeho výletu rozblácenou stezkou. Dolů z kopce to jde líp a za 3 hodiny jsme na břehu Zlatého jezera. Střílíme signální světlice, po třetím pokusu po vyčerpání všech nábojů si nás na druhém břehu všimli a posílají pro nás člun. Žádnou velkou radost ale nemáme, také kvůli dešti se sklizeň sena protahuje, a pokračování naší vodácké výpravy na Abakan se znovu odkládá. Nejhorší je, že projídáme svoje zásoby a tady se nedají doplnit, sami zdejší „robinsoni“ si je

nakupují až někde v Bijsku a dovážejí přes Artybaš a odtud lodí po jezeře. Jediné, co nám mohou poskytnout, jsou produkty jejich vlastního malého hospodářství, hlavně mléko, brambory a chleba z jejich pekárny. Na „železné“ zásoby pro Abakan ale nesmíme sáhnout, proto snižujeme denní příděly stravy. Chleba také není dost, nepeče se každý den, a ke slovu přicházejí výše zmíněné brambory na loupačku. Šéf rezervace říká, že když senoseč bude dobře probíhat, dá nám koně nejdříve v pátek 31. července, a pokračování expedice nám všelijak rozmlouvá. Že prý na Abakan to je těžká cesta a on že tam teď nemá žádného lesníka. Pro nás je varianta ukonční výpravy a návratu zpátky ale nepřijatelná. Do našeho tábořiště za námi přichází vedoucí jiné výpravy, jestli prý nemáme nějaké filmy navíc. Slovo dalo slovo, říká že druhý den vyráží stejnou cestou na Abakan a že by místo pro nějaký náklad měl. Do toho si nás volá k sobě „pan šéf“. Když mu říkáme o nové možnosti a vysvětlujeme, že si už další odklad nemůžeme dovolit, slibuje nám na čtvrtek 30. července dva koně. Pro zbývající dva dny nám navrhuje jako programovou výplň výlet na jižní konec jezera k ústí řeky Čulyšman. Že prý tam má zítra cestu a že nás tam vezme motorovým člunem rezervace ! Jeho návrh se nám líbí, snad už se to teď nebude měnit. V úterý 28. července po poledni nasedáme do člunu vlečeného za motorovou lodí a vydáváme se na cestu po jezeru na jih. Scenerie okolo jezera se postupně mění, výška okolních hor narůstá. Na východním břehu je nejvyšší hora Baskon (2502 m) a na druhé straně se zvedá přímo z jezera hora Korumbu (2358 m) v horském řetězu Altyn Tu s převýšením skoro 2000 m na 5 kilometrech ! Jezero tady prakticky nemá břehy, strmé útesy mizí takřka kolmo v nedohlednu pod hladinou. Plavba trvá přes 6 hodin, na místě v Čiri přistáváme kolem půl osmé večer. V Čiri osamoceně hospodaří rodina starousedlíků Smirnovových. V dnešní době je jejich existence už dost známá a stala se trochu legendou. Zabývá se jí ve své jediné faktografické knize „Sibiř, Sibiř“ i ruský spisovatel Valentin Rasputin a současně líčí svoje osobní setkání s panem Smirnovovem. Má tady dokonce černobílou fotku manželů Smirnovových před jejich domkem a sadem v Čiri, která musí pocházet někdy z doby po naší návštěvě: http://books.google.cz/books?id=ViPE-

u1oRVAC&pg=PT220&hl=cs&source=gbs_selected_pages&cad=2#v=onepage&q&f=fa

lse

Líčí také jejich zvláštní vztahy s místním obyvatelstvem, včetně lesníků a hajných z Altajské rezervace. Dospívá k závěru, že k hostům z „velkého světa „

se pan Smirnov choval jinak, než k místním, a že si tím stavěl pomník, doslova „budoval mauzoleum“. Jestli to tak bylo, pak se mu to docela podařilo, ale jenom za cenu celoživotní dřiny s viditelnými výsledky. Oslovení „pan“ pro něj zcela sedí, mimochodem si nevzpomínám, že by on sám vypustil z úst oslovení „soudruh“. Ale to v těchto odlehlých končinách asi používal málokdo. Na Internetu má spoustu krásných fotografií ze Zlatého jezera a Altaje Kosťa Smirnov: http://www.panoramio.com/user/5527897

Nejdřív mě napadlo, že by mohl být jedním z jeho potomků. Bylo by to hezké, ale po navázání kontaktu mě rychle vyvedl z omylu, je to jen náhodná shoda jmen. Některé jeho soudobé fotografie se ale objeví v příloze na konci této fotoknihy. Každopádně naše dojmy z návštěvy u Smirnovových a z jejich kontaktu s „panem šéfem“ jsou jedině kladné. Celý jejich příběh je popsán na Internetu: http://www.altai-photo.ru/publ/ocherk/legenda_teleckogo_ozera/1-1-0-136

Pan Smirnov sem přišel už v roce 1927, vzal si za ženu Altajku a měli spolu celkem 17 dětí. Věnoval se šlechtění a aklimatizaci ovocných stromů, hlavně

jabloní. Výsledkem jsou nové odrůdy ovocných stromů, jejichž ovoce dozrává ve zdejších tvrdých sibiřských klimatických podmínkách. Dokonce tu dozrává i hroznové víno. Celkově jeho hospodářství dobře prospívá a působí jako fata morgana na zcela od civilizace odříznutém jižním konci jezera pod strmými vysokými horami. Těmito horami je vlastně jezero úplně odříznuto od přístupových cest, s vyjímkou cesty údolím řeky Bija do Artybaše na jeho severozápadním konci. Okolní vysoké hory jsou také jedním z důvodů, proč má Altyn Köl svoje specifické mikroklima. Druhým důvodem je přístup teplého vzduchu z mongolských stepí k jezeru údolím Čulyšmanu. Proto na jižním konci je v průměru znatelně tepleji, v zimě tady jezero nezamrzá. Mohou tady dozrávat třeba zmíněná jablka, melouny, dýně a rajčata, která už v Jalju o 40 km severněji nedozrají. Na jezeru se střídají tři směry větru: od údolí Čulyšmanu celkem pravidelně fouká dopoledne teplejší vítr – „věrchovka“, který se kolem poledne otáčí o 180 ° na studenější „nizovku“. Do toho může přijít východní vítr ůdolím Kamgy. Pokud se tyto větry střetnou na zlomu jezera u Jajlju, vznikají často větrné smrště. Podle místních se na jezeru mohou na podzim zvedat až pětimetrové vlny. U Smirnovových se nám každopádně dostává vlídného přijetí. Přenechávají nám dokonce i bochánek chleba ze své pekárny. Člun rezervace se vrací zpátky až pozítří a my máme na zítřek naplánován výstup na horu Koljuš Tu, vysokou přes 2400 m, která se nachází na jih od jezera v horském masivu mezi řekami Čulyšman a Kyga. Trasa je dlouhá zhruba 20 km s převýšením skoro 2000 m, tam a zpátky je to porce slušných 40 km po stezce tajgou a tundrou v horském terénu. Ráno ve středu 29. července vstáváme v 6 hodin. V důsledku snížených denních přídělů jídla je snídaně jen hubená, zato počasí vypadá velice slibně. Vyrážíme nalehko, jen s nejnutnější zátěží na dnešní výlet. Stezka nejprve vede údolím řeky Kygy ve vysokém modře kvetoucím travnatém porostu, který nám místy sahá až půl metru nad hlavu. Asi za 2 hodiny stálého pozvolného stoupání přicházíme ke srubu u dolního Medvědího jezera (Aju Köl) kde jsou na letní praxi studenti biologické fakulty naší univerzity – kluk a dvě děvčata. Bereme s povděkem nabídnuté osvěžení teplým neslazeým čajem. Odtud už začíná dost příkré dlouhé stoupání a tajga s rostoucí nadmořskou (nebo nadjezerní ) výškou přechází v tundru. Za tímto stoupáním následují 2 km černých ohořelých pahýlů - nedávno tu velký lesní požár zlikvidoval 200 ha tundry. V novém podrostu se stezka těžko hledá a poprvé ji úplně ztrácíme na sousední

Podrobná mapa s cílem našeho výstupu – horou Koljuš Tu (2421.4 m) alpské louce. To je ale tak nepopsatelná barevná nádhera, že i na ztracenou stezku na chvíli zapomínáme, když bloudíme hodinu po louce a hledáme ji. Nemáme z louky žádnou fotku, ale na černobílý film by to stejně nemělo cenu. Zrovna dnes jsem našel na Internetu barevnou fotografii té samé alpské louky z roku 1967, která bere dech. Nehodí se teď ji sem mezi černobílé fotografie dávat, ale na konci fotoknihy zařadím pár barevných fotek z novější doby z míst, kterými vedla naše cesta. Když stezku najdeme, dostáváme se konečně po poledni pod hřeben hory. Vyčerpání z hladu a z nedostatku energie doléhá jako na prvního na Zdenka, který tady i s ruksakem zůstává a bude čekat na náš návrat. Pokračuji s ostatními na hřeben, ale slabostí se mi třesou kolena a před posledním kamenitým výstupem si zalezu do závětří za balvan a dám si „šlofíka“. Pozoruji proti obloze zbylé čtyři postavičky, které se o půl třetí objevují na vrcholu. Mají výhled na Zlaté jezero, o který jsem já přišel, ale udělali alespoň dokumentární fotografii.

Zlaté jezero je vidět z vrcholku hory Koljuš Tu do vzdálenosti snad 20 km. Já se musím spokojit s pohledem na krásné horské oko - jezero Bajas

v kotli na straně hory Koljuš Tu odvrácené od jezera.

Na zpáteční cestě mě navíc trápí podebraný palec na noze, při sestupu to samozřejmě bolí víc než při cestě nahoru. Posilněni lehkou svačinkou se vydáváme na zpáteční cestu kolem páté hodiny. Zpátky v Čiri jsme až za tmy,

asi v 10 hodin – celkem slušný výkon, když už nám docházelo palivo, ne ? Ve čtvrtek 30. července se vracíme do Jajlju. Trochu nás sice ještě napínají, ale sami vidíme, že sklizeň sena už opravdu končí. Zítra si ještě dáme pauzu, alespoň nabereme trochu sil po včerejším náročném vysokohorském výletu. Vlastně jsme ještě odpočinkový den neměli. Trochu osobní hygieny taky neškodí, koupeme se v jezeře, i když voda nemá víc než 17 °C . Kompenzujeme to vyhříváním na sluníčku. Nepohrdnu ani dary přírody, je tu hodně jahod, a byla by to škoda nevyužít každé možnosti k doplnění výživy. Také se seznamujeme s naším zítřejším průvodcem do tajgy strýčkem Míšou. Podle věku 75 let by se spíše hodilo říkat mu děda Míša, ale ono vlastně v ruštině zní slovo strýček (ďjaďja) hodně podobně. Mladistvý vzhled, fyzickou kondici, zdravé zuby a jiné intimní věci, na které jsme se ho ostýchali vyptávat, by mu mohl závidět každý „strýček“ ! Snažím se usilovně vypátrat na Internetu, jestli ho někdo neznal a jak se jmenoval plným jménem, ale zatím se mi to nepovedlo.

V sobotu 1. srpna nadchází konečně den D. Vstáváme už v 5 hodin, nakládáme naše sbalená plavidla na 2 koně. Několikrát nám náklad padá a musíme najít správný způsob jak ho přivázat. V 10 hodin teprve konečně vyrážíme po staré Abakanské stezce na 60 km dlouhý přechod sedlem Minor (1365 m n.m.) v Abakanském hřebenu k řece Velký Abakan:

Hned na začátku nás čeká největší převýšení na hřebínek Torot. Hodinu po poledni jsme teprve asi 3 km nad Jajlju, překonali jsme ale přes 500 m stoupání. Dále je už stoupání mnohem mírnější a den končíme u srubu na 11 km trasy. Mapa Abakanské stezky na další stránce je převzata z velice podrobné a důkladné zprávy o vodácké výpravě se stejnou trasou z roku 2000: http://www.skitalets.ru/water/vostok/abakan_krivon2000/

Výpravu vedl Andrej Krivonos, členů výpravy bylo 5 a byli z města Orenburgu. Trasa byla sice stejná jako ta naše, ale hlavní rozdíl byl, že jejich společným plavidlem byl dvouválcový katamaran. Další velký rozdíl byl, že katamaran táhli ne na koňských, ale na svých vlastních hřbetech. Ty dva válce vážily sice jenom 17.3 kg, ale když připočítáme všechny ostatní věci (které ve zprávě mimo jiné podrobně uvádějí, včetně druhu a velikosti hřebíků a počtu kopějek za ně vydaných) tak to byl úctyhodný náklad. Ale asi největší rozdíl byl v tom, že v červenci 2000 chytili velice ošklivé deštivé počasí. Kdo se v takovém počasí tajgou pohyboval, dokáže si odvodit všechny nepříjemnosti, které na ně dolehly: potíže s rozděláváním ohně na tábořišti, věčně mokré stany, sušení mokrého oblečení, hluboké bláto na stezkách – a to na cestě byly bažiny a vysoká

voda v brodech, jejichž počet přesně uvádějí. K tomu šli sami bez průvodce, několikrát ztratili a pracně hledali stezku. Stezka je mimo hlavní body značena jenom záseky na stromech, a když se les ztratí, nemá cizí člověk v rychle zarůstajícím křoví a vysoké trávě mnoho šancí. Na mapce mají vyznačená místa, kde přespali. Když si je spočítáte, vyjde vám, že na těch 60 km potřebovali 9 dnů ! Předem prozradím, že my s našimi dvěmi koníky a průvodcem Míšou jsme byli na Abakanu za necelé 4 dny. Dále je pár ukázek, jakým způsobem jsme se na stezce pohybovali.

Někdy nám nahrála i příroda, když přes potok položila takovýhle pěkný vývrat. V neděli 2. srpna ráno prší, vyrážíme na stezku až po 11 hodině, aby to trochu oschlo. Stejně je na cestě hodně bahna, je to moc těžký den. Cesta vede kolem lesního jezírka Kočimer pod stejnojmennou horou. Za soumraku vidíme před sebou stoupat proužek kouře z ohýnku na tábořišti. Povzbuzeni jdeme až do tmy, teprve kolem desáté hodiny docházíme na tábořiště u jezera Bajgol na 30. kilometru. Máme za sebou dnes 19 km a jsme k smrti unaveni. Přecházíme totiž také na „pochodovou“ stravu, jíme v 6 ráno a pak teprve zase až večer po dokončení denní etapy. Stejný režim mají ale i naše zvířata: večer po shození nákladu se koně napasou a ráno také, než na ně zase přikurtujeme náš náklad.

Hudební nástroje vyžadují v tajze zvláštní péči, nejlépe by se měly nosit v brodech vysoko nad hlavou. A na koně je nakládat se asi moc nedoporučuje.

V pondělí 3. srpna pokračujeme od Bajgolu přes bažinu, která se táhne až do brodu přes řeku Kamgu, pár kilometrů pod jejím pramenem. Vody tady ale má říčka už kupodivu dost. Za brodem začíná 4 km dlouhé ale dost strmé stoupání na sedlo Minor. Jsme na 37. kilometru trasy, odtud už všechny potoky a říčky tečou do Abakanu a s ním do Jeniseje. Také je tady hranice mezi Altajským krajem a Chakasií. Sestupujeme podél Malého a Velkého Syktyzylu a několikrát říčku brodíme. Vody není moc, někdy může být brod i docela zábava. Dnešní etapa končí tam, kde se Syktyzyl vlévá do říčky Konyj, na 48. km trasy. Odtud je už říčka při dobrých podmínkách splavná. Krivonosova parta měla v roce 2000 v řece Konyj vody dost, postavili tady svůj katamaran „Tukan“a pokračovali dál po vodě. Měli ale velké potíže se závaly z polomů a vývratů, buď je museli pracně rozebírat nebo přes ně svoje plavidlo různě přetahovat a podvlékat. Na posledním velkém závalu před ústím řeky do Abakanu katamaran přenášeli po břehu. Jeli také několik prahů o výšce 1 – 2 m, kterým se nijak vyhnout nemohli, protože se nacházely v úzkém a vysokém skalnatém kaňonu bez břehů. Pro jejich katamaran to zřejmě nebyla tak velká

překážka. V úzkém korytě řeky bylo ale v některých úsecích hodně velkých balvanů, někde raději svoje pavidlo kolem nich prováděli. Pro nás a naše kajaky tady ale v roce 1959 není dost vody a proto dokončujeme v úterý 4. srpna poslední část přechodu k Abakanu pěšky. Široké brody přes řeku Konyj jsou hračka i pro mého parťáka v lodi Dušana s jeho koníkem.

Přes říčku Syktyzyl těch brodů bylo nejvíc, některé nám posloužily i pro zábavu. Alespoň Zdeněk vypadá, že se dobře baví, když točí na svou Admiru

Dušanův efektní pád do potoka.

Už brzy odpoledne, asi o půl třetí, se před námi objevuje Velký Abakan. Řeka tady opouští horní tok s velkým spádem a zklidňuje se ve velkém oblázkovém meandru, odtud je už dobře splavná. Je tady postaven velký srub, takže

nemusíme stavět ani stany. Ještě ten den večer dáváme dohromady naše kajaky. Místu se říká Abakanský kordon. Pro slovo kordon jsem nenašel v češtině odpovídající překlad, který by vystihoval jeho ruský význam, znamená to pro cestovatele něco jako útulek nebo oáza, prostě kout vhodný k odpočinku.

Nejvýstižnější možná bude odpočivadlo, jako na dálnici

Ráno se loučíme se strýčkem Míšou, jeho cesta zpátky do Jajlju bude asi hodně rychlá, když má pro sebe dva koně bez nákladu.

Abakanský kordon

Z podrobné mapy Abakanského kordonu je zřejmé, že jsme se vynořili z tajgy na tom pravém místě, které je skutečnou oázou pro unavené poutníky. Končí tady horní tok Velkého Abakanu, který je vhodný spíš pro sportovní vodáky. Nadmořská výška Abakanského kordonu je 883 m a rozkládá se na ploše asi 5x5 km, je však obklopen horami, které dosahují výšky až 2300 m. Na Abakanském kordonu také stojí velký srub, do kterého se celá naše výprava pohodlně vešla, nemuseli jme stavět stany:

Musím ještě jednou zdůraznit, že o takových mapách, jaká je na předchozí stránce, se nám tehdy ani nesnilo. Je na ní dokonce zakreslena stará Abakanská stezka, po které jsme přišli od Těleckého jezera. Stezka tady překračuje Velký Abakan a vede dál údolím řeky Beduj na východ, snad až někam k pramenům řeky Jenisej. Chodili po ní odedávna místní domorodci - a po kolonizaci Altaje a Chakasie Ruskem někdy před 250 lety i zdomácnělí Rusové - léčit si svoje neduhy k termálnímu prameni v Archan Su. Dnes je tady takových „zdomácnělých“ Rusů přes 80 %. Ani taková pěkná mapa a určitě ani GPS vám nebude nic platná, pokud stezku ztratíte, nebo se sami rozhodnete pro cestu terénem. Můžete si jedině vybrat, jestli se budete držet vodních toků, nebo to vezmete přes kopce jako orientační body. Cedrovo – smrkový les je všude plný vývratů nebo polomů, holiny jsou případně zarostlé křovím nebo trávou až nad hlavu. Doporučuje se věnovat

raději nějakou tu hodinku hledání ztracené ztezky. Úplně nejlepší ale je mít sebou nějakého takového „strýčka“ Míšu, jako jsme měli my Dnešní den, středu 5. srpna, využívá naše výprava k návštěvě široko-daleko známého radioaktivního termálního pramene Archan Su, který se nachází proti proudu říčky Beduj ve vzdálenosti asi 7 km odtud. Černý Petr s hlídáním tábořiště, a hlavně lodí, zůstává na mně. Místo cachtání v teplém prameni a lokání léčivé radioaktivní vody plením okolní bohaté plantáže černého rybízu. ABAKAN – HLAVNÍ CÍL NAŠÍ VÝPRAVY Ráno ve čtvrtek 6. srpna začíná hlavní etapa naší expedice, plavba po Abakanu. Náš „Žralok“ má celkem dobře vyspravené boční konstrukční tyče, které jsme polámali na Biji. Od kordonu nabírá řeka zase spád a teče docela rychle, ale bez větších peřejí. Prostě vodácká pohoda a odpočinek , Abakan nás vítá:

Cituji z popisu řeky na adrese http://turizm.lib.ru/t/turism/altasay.shtml : „Река здесь полноводная и спокойная. На первых 30 км сплава основные препятствия - перекаты и снесенные в воду деревья.“ Po těch 30 km řeka úplně zvolňuje a následuje „volej“, kde naše pádla slouží jenom k tomu, abychom se trochu pohnuli z místa. Abakan se takhle „placatí“ až někam k polnímu letišti v tajze Lykovo na 45 km trasy. Je krásné počasí a my konečně můžeme nahodit naše udičky se třpytkami, a to docela úspěšně. Jirka

vytahuje tři pěkné lipany, celkem máme 4 krásné kousky na večeři. Mě se

podařilo 2 třpytky utrhnout

Přišla správná chvíle pro nové představení posádek i s jejich loděmi:

Užíváme si pohody na řece, dokud to jde. Zítra bude už všechno jinak.

Pádlování po „voleji“ máme plné zuby. První den jsme ujeli skoro 50 km a jsme někde nad ústím pravobřežního přítoku Kyzyrsuk. Tábor rozbalujeme na pěkném ostrůvku v řece, k večeři máme lipany upečené na ohýnku. Lahoda – pohoda

Další den, v pátek 7. srpna, začíná pod ústím Kyzyrsuku pravé vodácké rodeo. Koryto řeky se tady zužuje a dostává slušný spád. Znovu 2 citace z výše uvedeného popisu řeky: „Ниже устья р. Иксу количество перекатов возрастает, а после впадения справа Кызырсука возникают пороги. В 25 км ниже устья Кызырсука одно из наиболее серьезных препятствий Большого Абакана, порог Карбонак.“ „В 6 км от Карбонакa порог Томский, образованный грядой крутых скальных обломков - в левой протоке между грядой и островом, правая протока - мелкая. Прохождение - у кромки острова. В 6 км от Томского справа впадает р. Озерная. В 2 км ниже ее устья находится порог Гордeй: навал воды на скалу левого берега, на выходе из прижима - камни. Сразу за Гордеем еще один порог - сужение реки с поворотом направо. В 6 км ниже Гордея – порог Огневка с высокими валами. Еще через 7 км бурлит порог Малый Карбонак.“ I když jsme o hlavních peřejích také věděli předem z ústního popisu Kosareva, přece jenom osobní seznámení s takovými kalibry, jako jsou Karbonak nebo Gorděj, bylo o něčem jiném. Hlavní potíží na Karbonaku jsou totiž velké balvany s prahy v řečišti v levém rameni. Proto se doporučuje spíše průjezd pravým ramenem, s tím že na konci peřeje za ostrůvkem je nutno nenechat se natáhnout na skálu, do které se hlavní proud řeky opírá. Krivonosova výprava na katamaranu z roku 2000, od které jsou nákresy peřejí, tady za velké vody projela celkem v pohodě. Jeli jsme také pravým ramenem, ale protože vody bylo naopak málo, dostávali jsme bodyčeky od valounů pod hladinou. Peřej je delší (asi 250 m) a v mělčích místech jsme kajaky raději převáděli. Průjezd závěrečným jazykem kolem skály jsme celkem zvládli, ale za peřejí jsme samozřejmě vylévali z lodí vodu. „Žralok“ to opět odnesl dvěma polámanými spodními konstrukčními tyčemi, sotva byl po opravě.

Někdy opravdu nezbývá než za peřejí zastavit, vylít vodu, a dodatečně se podívat, čím jsme to vlastně projeli

Pravda je taková, že Velký Abakan tady opravdu má spád a na nudu není čas. Často člověk ztratí pojem, ve které peřeji vlastně je, a teprve zpětně to musí rekonstruovat. Jízda po řece je někdy dost dramatická, lehce se ztratí přehled.

Hned za Karbonakem následuje peřej Tomskij, ve které jsou dost vysoké stojáky, v ruštině valy. Tady často stačí, když si kormidelník trochu nadsedne, aby měl lepší přehled, a nenajel náhodou na stoják bokem. Stejně ale nabírá náš

„Žralok“ skoro čtvrt lodě vody. Po jejím vylití se sotva stačíme vzpamatovat a už je tady další dnešní lahůdka, peřej III. kategorie obtížnosti Gorděj. Peřej se skládá ze dvou prahů, první je v ostrém oblouku řeky doprava a je dost vysoký, přičemž proud řeky se láme o skálu v pravém úhlu, a za prahem jsou v řece velké balvany. Podle našich pocitů je tady nejspíš v sázce život, důležité je nenechat se natlačit na skálu a pak se trefit mezi balvany. Dolní práh už není tak náročný, délka celé peřeje je asi 300 m. Vletěli jsme do ní bez varování, na nějaké fotografování jsme ani nepomysleli. Samozřejmě zase musíme vylévat vodu,

z toho už nějaké fotky jsou:

Hektický vodácký den ale ještě nekončí. Cituji aktuální zápis ze svého deníku z tohoto dne: „Dále přichází peřej za peřejí, jedna lepší než druhá. V jedné z nich můj háček Dušan znovu láme pádlo.“ Dušan měl zřejmě pěknou páru Pokračuji v citaci: „Je už 6 hodin, jsme moc unaveni, proto stavíme. Ujeli jsme opět dobrých 50 km, stojíme 19 – 20 km nad ústím Malého Abakanu. Zítra možná dojedeme do Ady, za 3 dny můžeme být v Abaze. Pádlo je spravené, „Žralok“ jakž takž v pořádku, zítra pokračujeme.“ Třetí den sjezdu Abakanu, sobota 8. srpna, dále zase přepisuji z deníku: „V noci se nám moc pěkně spalo, stanovali jsme na pěkném místě. Ráno nás probudilo sluníčko. Vyjíždíme tentokrát až o ½ 11, řeka má velký spád, peřej jde za peřejí. Projíždíme všechny z „chodu“, tedy bez předběžné prohlídky, jen si kormidelník někdy trochu nadsedá. Peřeje však nejsou už tak mělké a řeka se rozšiřuje. Jen na jednom místě musíme ven z lodí, a kousek je převádět. … Musíme dávat dobrý pozor na velké balvany, takové na Biji nebyly, ale Abakan má nižší stav vody. Asi o ½ 3 přichází opět znenadání něco podobného jako peřej Gorděj. Vidíme ji sice o něco dříve ale nedá se už zastavit. První projíždí „Želva“, chybí jí jen vlásek do převrhnutí, staví se ve vlnách u skály kolmo na pravý bok. Naši záď to nebezpečně nese na skálu, stačím se však ještě v poslední chvíli odrazit pádlem. Vodu z lodě za peřejí vybíráme tentokrát jen

hrnkem, nezastavujeme. Asi jsme se trochu přepočítali ve vzdálenosti do ústí Malého Abakanu. Stále jej vyhlížíme, ale mohutný přítok zprava se ukazuje teprve o ½ 4. Začíná trochu pršet, proto obědváme. Dále se nám moc nechce, jsme mokří od deště a z předešlých peřejí. Fouká stále nepříjemný vítr. Nasedáme však znovu do lodí. …Ještě o kousek doleji nás začíná strašit bouřka. Proto zastavujeme a utáboříme se na krásném ostrůvku, našli jsme zase dobré tábořiště. Je to pravděpodobně asi 10 km nad osadou Usť Ada.“ Neděle 9. srpna je zase hodně rušný den. Doma ve Výprachticích je dnes pouť, a já se tady místo pouťových radovánek trmácím někde po Sibiři a peru se

s peřejemi. Vyjeli jsme dnes hodně pozdě, až v poledne. Byli jsme varováni před peřejí Kurčep, prý je hodně těžká. Peřej není dlouhá, jenom asi 30 m, sestává z velikých balvanů v řečišti. Zastavujeme před ní a provádíme preventivní prohlídku. Vzhledem k nižšímu stavu vody a předběžné prohlídce projíždíme peřej při pravém břehu celkem snadno. Pod Kurčepem potkáváme rybáře, kteří se vracejí se svým úlovkem po řece dolů. Velkoryse nám darují několik pěkných lipanů, o dnešní večeři máme postaráno bez vlastního přičinění. Za Kurčepem přichází úsek rychlé ale klidné vody, srážíme všechny lodě dohromady a obědváme za jízdy. Po pravé straně míjíme osadu Usť Ada, která je ale opuštěná. Kousek pod Usť Adou (Ada je veliký levobřežní přítok Abakanu) nám zase začíná zábava, ovšem ne pouťová, i když atrakce je to veliká a také si ji tak užíváme. Mluvím o další vodácké perle Abakanu, peřeji Šumicha. Podle líčení rybářů z Kurčepu to není nic zvláštního a o to víc s námi realita zacloumala, když jsme si do peřeje nevinně najeli. Nachází se v mírném oblouku řeky a je docela krátká, jenom asi 25 m. Po levé ruce je strmý skalnatý břeh, při něm je nejdříve v řečišti shluk kamenů s menšími stojáky. Následuje asi metrový práh a vodní kotel pod ním:

Už jsme asi měli nějaké vodácké instinkty, protože práh i kotel jsme projeli správně po pravé straně. Větší práce byla se stojáky, které jsou na fotce vidět asi 10 m pod kotlem a jsou vysoké přes metr. Jedna vlna nás trochu natočila bokem a dala tak šanci druhé, aby si k nám vlezla do lodě.

Atrakce se nám tak líbila, že ji pro nás Palo s Karlem jedou ještě jednou a my si

to na břehu fotíme. Nejdříve ale zase musíme vylít z lodí vodu.

A tady už jsou na výjezdu z peřeje Palo s Karlem na „Krokodýlovi“ a jejich pozorovaté, kteří zaujali výhodné pozorovací pozice v první brázdě :

Všude okolo voda, samá voda. Teprve když člověk dostane žízeň, dojde mu, že to je ta nejčistší pitná voda a že napít se může být tak jednoduché.

Úplně jednoduché, tak jak to dělají třeba medvědi

Kousek pod peřejí Šumicha přibírá Abakan zprava žluté kalné vody Kyzasu, v horách asi pěkně prší. Trvá dlouho, než se vody obou řek smísí. Tady bychom se asi z řeky už nenapili. Taky nad námi se stahují mračna pravidelné večerní bouřky, v 6 hodin už stavíme stany asi 25 km nad Usť Maturem a pečeme k večeři ryby, které jsme dostali od místních rybářů.

Pondělí 10. srpna je takový nanicovatý den. Řeka ztrácí spád, okolo defilují ohořelé pahýly stromů po rozsáhlém lesním požáru. Ponurá scenerie navozuje špatnou náladu a líný proud řeky uspává naši pozornost. Když řeka zase

zrychlí, nějak tomu ani nevěnujeme pozornost. Trestem za ztrátu koncentrace je, že v jedné z lehčích peřejí přehlédneme jinak dobře viditelný podvodní kámen a jedna z konstrukčních tyčí našeho kajaku je definitivně na třísky. Kajak drží pohromadě snad už jen silou vůle, ale cíl říční části naší trasy Abaza je už na dohled. Teď právě míjíme po levé straně přítok řeky Matur. Začíná pršet a v dešti přehlédneme pravobřežní přítok , dost velkou řeku Onu. Stanujeme asi 20 km nad Abazou. Úterý 11. srpna je posledním dnem našeho vodního putování. Řeka už je docela mohutná, teče tady sice celkem rychle, ale klidně. S jedinou trochu těžší peřejí Izbuški se předem seznamujeme, času na to máme dost. Jako poslední peřej naší sibiřské vodácké výpravy si to zaslouží. Na oplátku nás nechá v pohodě projet. Ve 2 hodiny se před námi za obloukem řeky vynořuje městečko Abaza, což v chakasštině znamená Medvědí tlapa. Jméno řeky a města Abakan znamená Medvědí krev. Nevím, jak to tady je s medvědy doopravdy, když se v okolí Abazy právě rozběhla těžba magnetovce, kvalitní železné rudy s obsahem kovu 60 %. Zdejší těžba představuje 8 % celkové těžby železa v SSSR . Železniční trať do Abazy je právě čerstvě postavena a ještě není předána do provozu. Celková délka naší šestidenní plavby po Abakanu byla 250 km, měli jsme tedy dost slušný průměr 42 km/den. Spád řeky na tomto úseku je 453 m, znamená to průměrný spád 1.8 m/km. Není to moc, ale na řece jsou samozřejmě krátké úseky s mnohem větším spádem. Na celém úseku je dohromady 93 peřejí, z toho 14 je klasifikováno III-IV stupněm obtížnosti. Celkově je tato trasa sjezdu Abakanu hodnocena stupněm III jako ne příliš obtížná. Ve středu 12. srpna, vlastně přesně měsíc po startu naší expedice v Moskvě, se pro nás a naše zavazadla našlo místo v jednom prázdném nákladním vagonu

pro cestu do Abakanu. Tady jsme se vzhledem k týdennímu zdržení výpravy na Těleckém jezeru rozloučili. Já jsem se vracel do Moskvy, protože jsem měl koupenou jízdenku na zbytek prázdnin domů, ostatní pokračovali podle původního plánu na týdenní návštěvu jezera Bajkal.

Takhle totiž vypadal původní časový rozvrh výpravy v mém deníku:

Od následující stránky vkládám fotokopii celého expedičního deníku, ve kterém je podle možnosti den po dni aktuálně popsáno naše putování a zvěčněny moje zážitky z cesty, někdy až moc emocionální formou.

FOTOKOPIE EXPEDIČNÍHO DENÍKU

JAK TO VIDĚLI DOKONALEJŠÍ OPTIKOU JINÍ PO NÁS Na současném Internetu je hodně informací, které se nějak týkají naší výpravy. My jme měli jedinou mapu, kterou jsem obkreslil ručně na pauzák v univerzitní knihovně. Ve fotoknize je několik map stažených z Internetu, dokonce jsou tady volně dostupé odtajněné mapy generálního štábu sovětské armády. Je velice zajímavé zarámovat do nich zpětně naši cestu. Podobně se dají na Webu najít odkazy na popis turistických tras a zprávy o výpravách, které se třeba v době nedávné pohybovaly po stejných místech a trasách, jako ta naše. V textu tyto odkazy uvádím a porovnávám s našimi poznatky z roku 1959. V neposlední řadě je na Internetu hodně barevných fotografií v dobré kvalitě ze stejných míst, odkud je i naše archivní černobílá fotodokumentace. Pro porovnání několik z nich uvedu na následujících stránkách. Krásné fotky má profesionální fotograf Konstantin Smirnov z Novosibirska, který mi také mimo jiné poskytl odkazy na zmiňované odtajněné mapy. Bohužel to však není

potomek z rodiny Smirnovových ze Zlatého jezera, jak se mi původně chtělo věřit. Autorem dalších pěkných fotek z Altaje je Dmitrij Žiteňjov, rovněž z Novosibirska, kvalifikací a povoláním lovec a lesník. Je to můj trochu starší vrstevník , který byl v letech 1958 – 1962 zaměstnancem Altajské rezervace v Jajlju, takže jsme se tam mohli tehdy potkat. Ředitel rezevace Krinickij (ve fotoknize náš „pan šéf“) jej ale těsně předtím jmenoval správcem pro čulyšmanskou sekci rezervace, takže sídlil v Čodru na Čulyšmanu. Dmitrij je také autorem internetového článku o rodině Smirnovových „Legenda Těleckého jezera“ a je na Webu ve svém věku neuvěřitelně aktivní. Ale tady už jsou jejich slibované fotky, volně stažené z Internetu:

Žánrový obrázek z řeky Bija, na které jsem dostal svůj vodácký křest.

Bija opouští Zlaté jezero už jako Peřeje na řece Bija u osady Kebezeň mohutná řeka

Takhle nějak může vypadat altajská řeka po dešti.

První pohled na Zlaté jezero, který se naskytne po příjezdu do Artybaše.

Černobílá fotka jezera z novějši doby, ale autor by za ni zasloužil ocenění na nějaké soutěži.

Další černobílá fotka. To už jsme v Jajlju, na fotografii je mys Kuvan na protějším břehu jezera.

Tady je barva nenahraditelná. Pohled od Jajlju na hřeben Korbu v Altajské rezervaci na východ od jezera.

K obrázku vlevo nemám slov. Vpravo je znovu mys Kuvan, tentokrát v barvě. V pozadí hřeben Korbu.

Také jezírko Plandu Köl hluboko v tajze, kde jsme chytili a zase pustili na svobodu okounka a kde se pod námi rozpadl provizorní vor, nevypadá ve svém

zeleném lesním rouchu vůbec všedně.

Teď už ale míříme na návštěvu na jižní konec jezera, k ústí řeky Čulyšmanu. Obrázek vlevo nahoře autor pojmenoval „Obloha se zbláznila“. Na dolním obrázku se tyčí nad jezerem masiv hřebenu a hory Altyn Tu – Zlaté hory.

Přímo v jižním čele jezera nám další cestu přehrazuje mnohasetmetrový sráz hory Tolook. Po levé straně v zátoce řeky Kyga nás vítá kordon Čiri, kde měli

svoji „rajskou zahradu“ Smirnovovi.

Kosťa Smirnov je skvělý fotograf. Takhle zachytil v Čiri kouzelnou hru světla :

Při naší návštěvě u Smirnovových v roce 1959 jsme žádné fotografie nepořídili. Na svých webových stránkách má ale hodně jejich pamětních snímků Dmitrij Žiteňjov. Na nejstarším z nich je rok po naší návštěvě pan Smirnov na loďce se svou dcerou a zeťem :

Další fotografie pocházejí z let 1966 a 1982 :

Pan Smirnov v roce 1966 … … a jeho hospodářství v roce 1982 A takhle dozrávaly v roce 1982 na Sibiři plody jeho práce:

Bylo mu už 80 roků, ale zastal ještě práci dřevorubce. Nakonec došlo i ke zvěčnění jeho a jeho dozrávajících jablíček v barvě.

Možná proto, že se stal pan Smirnov už za svého života novodobou Altajskou legendou, v údajích o jeho životním osudu panovaly dlouho rozpory. Nerad totiž o sobě vyprávěl. Zdá se, že teprve na sklonku života v roce 1988 (zemřel v roce 1994) se podařilo jej vyzpovídat skupině návštěvníků, turistů pod vedením I.V.Korzuna. Tato Smirnovova zpověď je popsána na webové stránce http://www.the-ratner-family.com/Korzun_memoirs_4_chapter%203-16.htm a zní docela věrohodně. Hlavně proto, že vysvětluje, proč vlastně rod Smirnovových v Čiri skončil. Ze 17 dětí jich totiž zůstalo na živu 12, z toho 10 dcer, ty se všechny vdaly a odešly z Čiri. Dva synové si našli jiné zaměstnání a o hospodaření „na konci světa“ v Čiri neměli zájem. To zní podle mých genealogických zkušeností docela věrohodně. Jak jsem uvedl v základní části, měli jsme v Čiri jeden den volna, který jsme využili k výstupu na horu Koljuš Tu. Marně jsem dlouho hledal mapu, na které by byla tahle Jezerní hora, abych do ní mohl náš výstup dodatečně umístit. Kosťa Smirnov mi poslal odtajněnou vojenskou mapu, na které jsem našel říčku Koljuš Tu, a bylo mi hned jasné, že Jezerní hora je kóta 2421 m. Do mapy jsem tak Koljuš Tu dodatečně označil.

Teď jsem ale našel na úplně běžné komerční stránce poklad. Je to velice podrobná velemapa vod a hor okolo Těleckého jezera : http://altayer.ru/maps/bolshaya-karta-teleckogo-ozera.html

Z ní je snímek jižního okolí jezera na minulé stránce. Na této velice podrobné mapce nejenže je mnou označená Koljuš Tu, ale je tu vyznačena i stezka, po které jsme tenkrát šli, a která končí u horského oka Bijas pod vrcholem. Stezku jsme ale museli pracně hledat třeba v takovéhle vysoké „trávě“, ale hlavně potom výše na překrásné alpské louce, jejíž snímek pochází z roku 1966.

Tam vzadu se dá tušit Tělecké jezero, ale zatím jsme moc nízko, abychom jej mohli vidět. To viděla a vyfotografovala čtveřice kamarádů až z vrcholu

Jezerní hory.

A tohle už je obrázek Koljuš Tu od Medvědího jezera – Aju Kol. Nahoře je alpská louka, na které jme hodinu bloudili a hledali ztracenou stezku.

Na zpáteční cestě po jezeru z Čiri do Jajlju jsme naposledy zamávali vodopádu Korbu. Takhle vyfešákovaný v podzimních barvách ale nebyl.

Tahle jediná fotografie byla pořízena před naší návštěvou a pochází z roku 1958. Je na ní ředitel Altajské státní rezervace V.V.Krinickij (uprostřed) se svými lesníky. Krinickij (náš „pan šéf“) byl ředitelem rezervace v letech 1958

až 1961 a jeho práce je zpětně hodnocena velice kladně. Ukončilo ji velice brzy centrální rozhodnutí sovětského vedení o zrušení všech přírodních rezervací. Historie tohoto rozhodnutí je přímo anekdotická. Právě v altajské rezervaci byl totiž natočen propagandistický snímek, ve kterém jakýsi blahobytně vyhlížející vědecký pracovník pozoruje dalekohledem „veverky“. Když to viděl Nikita Sergejevič Chruščev, tak bouchnul podpatkem do řečnického pultu a prohlásil: kdo je tam v té rezervaci vlastně chráněný, zvěř nebo ti za zaměstnanci ? Zavřít ! Celá historie rezervace je podrobně popsána na webu http://www.teletsky.ru/index.php/altai/altai-rezerve/istoriya-sozdaniya-abz . Nám sice „pan šéf“ trochu překřížil naše plány, ale zato se nám postaral o náhradní program, bez kterého bychom Zlaté jezero nepoznali. A zpětně musím uznat, že senoseč měla před námi nespornou přednost, seno nebylo určeno jenom pro jejich koně a krávy, ale hlavně pro lesní zvěř. Z přesunu přes Abakanský hřeben průsykem Minor k Velkému Abakanu máme fotografií poměrně hodně a na Internetu se odtamtud obrázky prakticky nenajdou, asi je to pro turisty doposud „terra incognita“. Z Abakanu uvádím pár ilustrčních fotogafií :

Řeka na horním toku s jednodušší peřejí charakteristickou pro Abakan.

Rychlý a klidný proud řeky pod kordonem na Velkém Abakanu.

Velký Abakan pod ústím řeky Ada.

Našel jsem ale dvoudílný videozáznam o tom, jak se dnes Abakan asi jezdí, a je to docela zajímavé. Málokomu se chce nejspíš dopravovat svoje plavidla na horní tok řeky namáhavým pochodem tajgou od Těleckého jezera, případně odjinud. Běžní rekreační vodáci nebo rybáři se nechají vyvézt terénním autem nahoru po Abakanu tak daleko, jak to jde. Tam si pronajmou loď se silným motorem, která je i s nákladem vyveze na abakánský kordon, dál by to už asi nešlo. Takové čluny jsme tam tenkrát neviděli, jsou úzké a dlouhé a několik pasažérů v nich sedí nebo napolo leží za sebou. Musí se chránit před sprškami vody, která při jízdě proti proudu peřejemi mohutně stříká. Cesta na kordon trvá dost dlouho. Tady vybalí svoje plavidla, většinou nafukovací čluny nebo kajaky. V první části je záznam plavby nahoru po řece. Je docela zajímavé vidět z tohoto pohledu peřeje, které jsme tehdy sjížděli: https://www.youtube.com/watch?v=QOUMSyxwpoI

Druhá část obsahuje splav řeky. Na nafukovacích člunech se jede Abakan úplně pohodově, na prvním klidném úseku pod kordonem a následujícím „voleji“ (abakanské tišiny) je to hodně o rybaření. Dost závidím, určitě měli k večeři ryby víckrát než my: https://www.youtube.com/watch?v=lkb2dPe6sX0

VZPOMÍNKA NA KAMARÁDY Polovina z nás už nemůže sdílet vzpomínky na krásné společné putování po horách, jezerech a řekách Altaje a Sajan. Celá posádka „Krokodýla“, Palo Dillinger a Karel Vacek , i můj háček Dušan Chorvát, už odešli do věčných lovišť. Nevím, jak to na onom světě vypadá a doufám, že tam jsou také takové peřejnaté a rybami bohaté řeky, jako je Abakán, a hlavně také taková krásná Zlatá jezera. Kamarádi, držte nám tam místo ! AUTORSTVÍ FOTOGRAFIÍ Všechny původní černobílé fotografie pocházejí z mého archivu, jestli se tak dá říkat menší kartonové krabici. Nejlepší fotoaparát měl Palo Dillinger, někdy je vidět s foťákem na krku Karel Vacek. Některé fotografie asi pocházejí z mého stařičkého ruského fotoaparátu značky „Ljubitěľ “ 6x6, budiž mu země lehká. Pro velký časový odstup ale nejde autorství jednotlivých snímků určit.

P R O F I L A U T O R A F O T O K N I H Y

Datum a místo narození: 16. června 1938, Výprachtice http://www.obec-vyprachtice.cz/

Vzdělání: 1953-1956 Gymnázium Jana Marka Marci v Lanškrouně http://www.gymla.cz/

1956-1961 Moskevská státní univerzita M.V. Lomonosova, chemická fakulta Zaměstnání: 1961-1998 Ústav jaderného výzkumu, Řež u Prahy

1998-2011 Ústav jaderné fyziky, oddělení radiofarmak, Řež 2009-2011 Radiomedic s.r.o.

http://www.radiomedic.cz/cz/uvodni-stranka/ Profesionální profil:

https://cz.linkedin.com/pub/milos-beran/11/722/48a https://www.researchgate.net/profile/Milos_Beran

Rodinné poměry: ženatý, 3 děti, 7 vnoučat, 1 pravnuk Zájmy a koníčky: turistika, sbírání mincí, rodokmen

http://www.myheritage.cz/site-50117591/beran Kontakt: milos.beran@email.cz