arthur shenk / chřestot kostot

12011

Jejich kukny planuly žlutavým svítnem... (strana 45)

Kdo má mých játrounův? Kdo jich má? (strana 30)

Proč bubětu mi uštědřuješ? (strana 90)

CHŘESTOT KOSTOTArthur Shenk / Karel J. Beneš

Tato kniha jest sběrem. Materiál, jenž na stránkách těchto jest otisko-ván, všeckek usebírán byl na venkově Nového světa. Jest zkušeností ryze lidovou a nelze rozlišit původní zdroje zkazek těch. Všichni akté-ři jsou však již spolehlivě mrtvi a případné pokusy o soudní spory za účelem finanční saturace plynoucí z nenasytnosti, skončí se smíchem u soudní stolice a neklidem na hřbitovech.

Elektronické vydání zakoupíte na adrese:www.kosmas.cz

Všechna práva vyhrazena! Žádná část této knihy nesmí být šířena, kopírována, měněna, ani veřejně provozována bez svolení autora!

© 1995, 2012 Arthur Shenktranslations © 1995, 2012 Karel J. Benešdesign&photo&ilustrations © 2012 Bohuslav Vaněk-Úvalský© 1995, 2012 Krásné nakladatelství

ISBN 978-80-85958-23-2

Na stranách jsou podávány veškeré dru-hy potvorností, jež nás rozjektají.

Smrt nás plaší, neb jednoho dne bude-me jak ti tamo.

Temnost nás děsí, neboť nevíme, co ve tmách číhá. V noci šelestí listí, větvoví kví-lí a kdosi šeptá nechávajeť nás neklidný-mi. Kročeje se plouží čísi. Nazdáváme se cizích stínových obrysů – snad je to figura člověka, či zvířete, nebo jakás příšeřnost materiální ležící na cestě.

Lidé od nepaměti těmto stvořením ří-kají blitvouni, neboť způsobují mdlení, chřadnutí a vůbec blbětu provázenou ne-volností. Alespoň dle jejich představová-ní se nám zjevují. Avšak od nynějška blit-vouni vstupují do naší skutečnosti.

Již se strašpytlíme též.Slyšíme o chlapíkovi a dívence, mění-

cích se ve zvířecí potvůrku, žijících jinak poklidně mezi námi, o nocích vyjíce, sku-číce a kdekoho pojídajíce. Už jen při po-myšlení na ně chce se třást...

Arthur Shenk, sběratel

Pomazání

10 11

Umrevany Mordíra

Hnusel

Úpat 26

ˇ

10 11

Mordíra

Pokrchlov

Strachýn

Když smrť přikvačí, končí se příběh. Avšak zde teprva začíná.

13

Rande

13

Šestnáctiletý klučina trudil na dě-dečkově statku. Jednoho rána sšel v městec vyřizovat vzkazy.

Kráčeje po korze uzřel Smrť. Smrť mu kynula paží. Klučina navrátiv se co nejrychleji vyřekl zážitek dědečkovi.

„Půjč mi vozín,“ zaprosil. „Sjedu do jiného městce, tamo mne zubatice hle-dati nebude.“

Děd svolil a vnuk odkrouhal vozínem pryčmo. Sotva zapad za obzor, děd ne-lenil a pospíchal v městec vynajít Smrť. Když nahlézl Smrtinu, otázavin:

„Proč zděsívša vnouče mé? Jestiť šest-náct roků mlád na sečnost tvojí.“

„Lituji,“ plkla Smrť, „nekynula jsem na něj. Samo mne zarazilo jeho přítom-no. Však věz, dnes odpoledne s ním budu randit ve vedlejším městci.“

15

Blitvouni

15

ráčejíc dívečka v upozdnělou hodinu, kvačila na večeř domů. Krouhla si to zkratkou přes

hřbitůvek.Ajta! Trochu ji krchov znervózněl.

Uhlídna dívečku jakous přede sebou v dálce, zaspíchala k ní pro družbu.

„Hola, kráčeti krchovem s tebou jestiť dovoleno od tebe?“ volala k ní. „Jestiť cestování také trudovité, jsemť hrůzlivostí jmína.“

„Nazdávám se, že ti rozumím,“ odvě-tilo druhé děvíčko. „Taktéž prožívám hrůzlivost v noci oživna.“

K

17

Zastávka

17

da Koks hasivin z trudu v bouřce. Když číkal u trafiky ku vexlu, skoukl ženinu osamocenou na

zastávce. Deštnidlo nemajíc, stála ve-skrze mokra.

„Ježdereť vy ku Dvořišti?“ volal.„Aj tuť.“„Vezomu vás domův, smím?“„Smíšť,“ odvětila a nasedla. „Jmína su Johanna Jasmínová, šle-

chetný zachránče, vřelý dík.“„Eda Koks, jmín sa,“ prav. „Vítejtež.“Cestou tláchali a tláchali. Právěla

o familii svojí i o trudnidle svém a kde škamnus měla a on zas právěl o svo-jí. Iz chvíleno u jejího domu zabrzdili. Hle, i déšť ustal.

„Potěšení z deštění,“ řekl Eda. „Zalí-bilo by zítra po trudování kams?“

E

18 19

„Ráda,“ Johanna štkla.Zepítla na místo schůze, třebas ona

zastávka blízko jejího kancelu, kdež trudí.

Od doboví toho se pravidelně schá-zívali na smluveném místění. Sešli se a pobyli.

Čím více ji vídal, tím vícero ji lásko-val.

Avšak jednoho nočiště Johanna ni-kde. Ed číkal na zástavě vícero hodiny.

„Třebas je blbě její,“ promýšlel a ha-sil to k domu jejímu ve Dvořišti.

Postarší skřehule otevřela dveře.„Jmín sa Eda Koks,“ pravil. „Můžineš povědít Johanně o míno

zde? Chtělť jsem uhlídat ji dnes po kancelování jejím, ale onať nepřišla. Jesť zdrávasa?“

18 19

Skřehule poulila naň, jakž by sloval cos pitomého.

„Jsemť její matka,“ zamluvila. „Jo-hanna tuť není. Ale proče dál nevkra-čujete?“

Eda spatřil na římse obraz.„Ta postava je podobna Johanně.“„Bylať,“ opáčila matka. „Jenže ob-

raznost tato piktována byla dvacet let nazad. Potom jednoho dnina, když Johanna číkala na zastávce, ji štrejch-nulo auto a padla mrtvolna.“

tama

štrejch

tuhá

tuhá

neni

23

Ó, jak lahodné...

23

Jiří Píšťala miloval jídlení. Deňno uzavřel o polednách svůj krámin s foťáky na dvě hodiny a šlapal

na objeden servírovín ženuší jeho Mí-nou. Byl despota a jeho bázlivná že-nuše pro klid dělala, co mu na okou-nech skukla.

Jednou cestav dom skáknul k řezně-če – koupa játrounů jedněch. Zapřál si jich od Míny na večeř.

Navzdory svému nerudnění uznával ženuši co kuchu výtečnou.

Objedavan Mína pravila, že místní zazobanice zmříla. Její tělna je vysta-vena v místní krkvi. Leží v otevře-né rakvi. Kdo má chuť, můž zajukati naňn. Jako vždy, Jiří nezajíman o řeči Míniny.

„Musím robotit,“ řekl suše.

24 25

Jakmila odchál, Mína jala připra-vovat játrounův. Přihodila zeleninku, dochutila kořením a duchovala ce-locelo odpolídno, neboť tako je Jiří nejraději. Uznava játřina udusiná, čmikla ždíbek a ochutnala. Lahodil, snad nejlepší krma co kuchtala vůbec. Ochutnala znovu. A pak. Lahodné, nemohla přestat.

Játroviny zmizely v Míně, když tu po-myslna na Jiřího, by vrátiv náhle. Coby pomyslen Jiří, nalezin játroviny zhola spuclé? Kdekdo by zasmál tomu, ne tak Jiří. Divounil by a to Mína nechtěla. Kde-pa skoupí játrouny nové, by stopu shla-dila? Tu kmitla jí vzpomínka na starounu v krkvi, číkající na hřbitůvek...

24 25

Jiří zachválil večeř nad jiné.„Dejž si taky játrouny Míno,“ pravil.„Nemám hladinu,“ opáčila. „...dohl-

tín to.“Té noci, sotva Jiří zachrul, sdíla

Mína na stelně a čítla. Přemýšlování její točilo se kol díla dne. Tu nazdálo jí, že jakýs ženušin hlas sluchá.

„Kdo má mých játrounův?“ ptal se hlas. „Kdo jich má?“

Vluzovala Mínina představa? Trávi-la v hlubině snínu?

Tu hlas zezřítelněl: „Kdo má mých játrounův?“ tázavin.

„Kdo jich má?“Míně bylo na běh. „Ne, ne,“ zašpitla. „Nemám jich, ne-

mám tvých játrounův.“Teď hlasoun kvákal přímo na ní.

26

„Kdo má mých játrounův? Kdo jich má?“

Míně zatuhlo krviště. Ukázna Jiřího. „On, krchla, on jich má!“Zničehož světla ustalo a Jiří skřičel

a skřičel.

26

Kdo má mých játrounuv?

On jich má!

31

Cervená skvrnaˇ

31

j Rút spala i pavouk kvachal jí to po tvařnici. Chvíleno se usta-vil na levé licně i pádil dáleje.

„Coť za škvrňáka čivrného na licně mé?“ optala se Rút matiny svojí zrána.

„Vypadáť to pavoučího hovína,“ pra-vlna matna. „To vytratí se. Jen neškrb-ni to.“

Zčasna škvrňka zdurla do rudé bul-činy.

„Teďž na to podívej,“ na to Rút. „Růstliví to. I bolní.“

„Stávaša,“ odsmakla matina. Za pár dní bulvinka zbulvila. „Podívejž teď,“ kachla Rút. „Zbolívá

to a hyzdí.“„Což, volme doktora, ať ukáže,“ pra-

vlna mať. „Co když nakažlivnavono.“ Ale lékran přicvá až zítřeno.

A

32 33

Tu noc se Rút řádně vyráchala. Jakž se mydlila bulvina rachla. Vyhlívál se hejnec pavoučilínků z vajec matny svojí i kvachali si to po licně Rútině.

32 33

34 35

Hrobárna

Prístracha

Mrtvolán

Jekta

ˇ

34 35

Straslina

Rozkřehni útrob bytění i vy-břídne chuchvala. Ptej se, odkavad as přichvála. To ty!

Záhraba

Mordr

ˇ

37

Arnostkuv nový cudlˇ ˇ

37

rnoštek odstavlin s babí, kdyže odchváli rodové do Mečika na zutvarnou.

„Cos ti uvíznem navrátni,“ chlachla mať. „Jistojistě užne.“

Než Arnoštkovi rodové uvízli ku domě, pokoutili, co Arnoštkovi libno. Ujediné nachávlini krasotné sombre-ro, leč drahavé.

Vzdor oceně uradlini při obědách v parkách sombrero sklát, ať ustá, co ustá. Arnoštkův otcen unechal chle-bův tulivým psínům, odchváje na trž-nisko.

Jedno zvíředlno sledilo jej až ku ostanům. Byloť mrnlivou, šedou tvůr-kou krátkosrstnou s ukratnými nožci. Co příroda ubrna okončinám, přidala ocasitě. Kam otcen hnul, tam hnulo.

A

38 39

„Neníť rozkošno?“ jásala mať. „Toť jistoto psisko ono Mečické Olysalé. Ar-noštkovi jistě ulíbí.“

„Jestiť to dějciúhodno něčís čudl,“ nato Arnoštkův otcen.

I optávlini rodové domorodců nezná-vlini majitelův rozkošné tvůrky, leč ni-kova neznen. Jen smávli a krčili ramce.

Ukonečno mať říkla: „Nakonec to toulče. Berme ho v nás.

Námi útulno a Arnoštek umilujesť.“Býváť protiv zákonnosti faunovinu

špeditovat z krajců, leč Arnoštkovi ro-dové ukryli čudlino v krabině, nikve neuhlídlen je. Sotva přichváli, ukázvi-ni kvapně Arnoštkovi.

„Ó, jak švarné psíče,“ zajás Arnoštek.„Je to Mečický psík,“ říkl otcen, „leč

nejistino o druhu a rodu bytvůrky

38 39

této. Tucha o Mečické Olysalé slově. Snad brzy ujistíme oňm. Všako fraj-ný jest, že?“

I udávli psínu jídlovnu psí. Ukouplivli je i ovochlovali srstinu. Tu nočninu uspalo s Arnoštkem v stelně.

Když Arnoštek probdiven, čudl dlá-chal stále tam.

„Mati,“ zívnul. „Psíno jesť studeno.“Očny zvířenky teklivé byly i cos ubí-

leno se vlhlilo kol tlemky. Ještě téhož rance mať uvzala čudla k líkaři.

„Odkupa umanuli to?“ optan líkran.„Iz Mečika,“ odpovědna. „Mečické-

ho Olysalého myslevni. Jdu zepítnout naňm.“

„Oj, toť ne Olysalý,“ udivlen líkran. „Neníť vůbec psínem. Jestiť to stočný krysoun – i máť steklinu.“

41

Vrrrrrrrrz!

41

otva Adélka uvelebna v stelnu, zřela jakéhos bubáka. Hověl na stolku, civín naňn temlými dír-

cemi z míst bydlování okounův. Zahr-dlila i orodové s náhlostí vtrhli.

„Visímiť bubáka na stolku,“ chropla trepce. „Civíť do mne.“

Sotvať orody rozžali, byloť to tam. „Mělas usnec jakýs,“ pravlen otec.

„Alou spát.“Sotvať umizli, byloť to tu, civěvo zno-

vu. Adélka přetáhla onuci jakous přes hlavu, dosahna zachrutí.

Následného nocování bubáka zno-vu. Unášíval se u stropu se svojí civě-tou. Sotvať Adélkou uzřín, oskřeván jí. Znovu orodové s náhlostí vtrhli.

„Pláchá se to u stropoví,“ trefovala prstíkem.

S

42

Rozžali a nic. „Mášť fantasmagornu,“ usnesla mať

i polaskala dcerunku berunku.Po umiznutí orodů, poznovu civětiš-

tě u stropoví zívno. Adélka přiklopila polštářem hlavu

i dostihna zachrutí.Noci sledivé bubáka zas. Civětou

ode stelny častoval. Adélče uvolavno orodců i vtrhli.

„Na stelně mé si hoví,“ kvrchla. „Ci-větá a civětá.“

Rozžali a nic. „To nicna tě souží,“ prosloven otec

i líbna ku nosu prav: „Alou spát.“Jak zmizeli, bubáka zívno na stelně.„Ty, proč mi bubětu uštědřuješ?“ ze-

pítlo Adélče odvážně. „Proče mi sa-motnou neochováš v komůrce mé?“

42

Bubákovi zacpati si ucha bylo i utřa-saven k Adélce. Poté vystrnadil jazyk i spustil:

„Vrrrrrrrrrrrz.“

44

Strašplytlán

Stryga

Nákupra

44

Pláně lidoledá, v svítěhmatají kuknami, uzřívají přeludnosti...

Uzivlecˇ

Jektal

Zásmrtnec

Lidodlak

Elementál

vydalo KRÁSNÉ NAKLADATELSTVÍjako první knihu edice Horory roků z originálních rukopisů do češtiny převedl Karel J. Beneš ilustrace & design & foto B. Vaněk-Úvalskýelektronická podoba Teigéz