kubanska revoluce
Post on 28-Nov-2015
28 Views
Preview:
DESCRIPTION
TRANSCRIPT
Martin Kopáčeksexta A
seminární práce
Kubánská revolucesrovnání pohledu současných historiků s díly dobovými, popř. vzniklými za
socialismu
cíl
Definovat rozdíly mezi interpretacemi kubánské revoluce současných historiku s díly vzniklými za dob socialismu, popř. dobovými díly samotných iniciátorů revoluce, reakce tehdejších tiskovin atp., srovnání a definice ideového posunu.
hypotézaSrovnání pojímání kubánské revoluce jejími samotnými iniciátory, popř.
socialistickými díly a tiskovinami, s pohledem současných historiků, kteří revoluci spíše než jako spontánní vyústění situace chápou jako cílený převrat, plánovaný úzkou skupinou jeho organizátorů.
struktura
1.) úvod2.) politické a mentální klima v Karibské oblasti a na Kubě od 18. do 20.
století3.) náhled současných historiků4.) interpretace socialistických historiků, obsahy dobových děl5.) rozdíly mezi interpretacemi – ideový posun, jeho zdůvodnění6.) resumé
1 | s t r á n k a
materiály, literatura
- Vladimír Nálevkao Fidel Castro (2009)o Světová politika ve 20. století, 2. díl (2000)
- Oldřich Kašparo Dějiny karibské oblasti (2002)
- Sam Dolgoffo Kubánská revoluce (2002)
- Miroslav Krpatao Kapitoly z dějin kubánské revoluce (1989)
- Fidel Castroo Dějiny mi dají za pravdu (vysloveno 1953, knižně vydáno 1976)
- Josef Polišenskýo Historické předpoklady kubánské a chilské revoluce (1974)
- Robert Merleo Útok na kasárna (1967)
- Luis Más Martíno Povstalci ze Sierry Maestry (1960)
- Rudé právo (dobové články)- Valtr Komárek
o rozhovor na téma mise v Kubě v pozici finančního poradce Che Guevary (2009)
o http://www.nekultura.cz/film-rozhovor/rozhovor-s-valtrem-komarkem-aneb-che-guevara-posledni-politicky-romantik.html
2 | s t r á n k a
Kubánská revoluce vzbuzuje v dnešní době mnoho rozporuplných
reakcí. Její hlavní organizátoři se nezřídka vyskytují v pozici symbolu
vzdoru jakési vyšší vůli, v očích jiných se jeví spíše jako fanatičtí
ideologové, kteří pro přijetí a realizaci svých myšlenek neváhali jít doslova
přes mrtvoly. Nesporným faktem je, že její samotný průběh byl za dané
situace značně netradiční, její organizace se v počátcích ujala v podstatě
uzavřená, názorově jasně vyhraněná skupina, která byla v průběhu revoluce
nezřídka izolována od okolního dění. Pro objektivní posouzení považuji za
nutné objasnit politické a mentální klima na daném území, které revoluci
předcházelo. K tomuto účelu nám nejlépe poslouží informace od
současných historiků, které můžeme následně srovnat s obsahem děl
dobových, například od samotných aktérů revoluce, nebo děl historiků, kteří
o kubánské revoluci psali dříve, za dob socialismu. Takové srovnání nám
ukáže, zdali v průběhu půlstoletí doznaly reakce historiků a jiných
angažovaných osobností určitých posunů a při znalosti tehdejší situace
budeme moci posoudit, jestli vůbec a popřípadě proč k nim došlo.
Kubánská republika se formálně jako státní útvar zrodila 20. května
1902, nicméně již 19. století můžeme označit v této oblasti za velmi rušné.
Nejsilnějším vlivem této oblasti bylo vedle expanzivní a ziskuchtivé politiky
Spojených států i Španělsko, a to sice v pozici koloniální velmoci. První
jednání mezi USA a Španělskem se odehrály již koncem 18. století, a to sice
mezi státním tajemníkem USA Johnem Jayem a španělským vyslancem
Diegem de Gardoqui1. Priority a tudíž i požadavky obou stran se však
významně lišily, Spojené státy chtěly dále vylepšit a upevnit svou pozici
ekonomicky a hospodářsky nejsilnějšího státního útvaru v oblasti,
vyžadovaly tedy se Španělskem obchodních smluv a vyjednání volné plavby
po Mississippi. Španělsko zřejmě z obav právě z expanzivní politiky USA
žádalo přesné a dále neměnné vykreslení hranic. Najít kompromis za takové
situace tudíž vůbec nebylo jednoduché a shody obě velmoci došly až
později, roku 1795 kdy Španělé uvolnili plavbu po řece Mississippi,
1 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 138
3 | s t r á n k a
spojující americkou pevninu s Karibskou oblastí. V New Orleans bylo navíc
zřízeno americké skladiště zboží pro oceánské lodi, Spojené státy tak
dosáhly výhodné situace pro ovládnutí hospodářské činnosti ve velké části
karibské oblasti, zejména například i na samotné Kubě.
Válečné konflikty a krize na evropském kontinentu dále posílily již
tak výhodné postavení USA (na počátku 19. století šlo do Karibiku až 35%
veškerého vývozu Spojených států2) – ty se tak zcela logicky obrovských
příjmů z dané oblasti nechtěly vzdát, ba naopak je chtěly ještě více posílit.
Obavy však přinášela právě situace kolem Španělska, respektive jeho
obsazení napoleonskými armádami. Přicházela totiž v úvahu situace, kdy se
španělských kolonií v karibské oblasti zmocní právě Francie nebo Velká
Británie, která je podřídí svému vlastnímu zisku a Spojené státy budou
v důsledku ochuzeny. Španělsko tak bylo v očích USA považováno za
nejmenší zlo, v případě obsazení jinou velmocí by si Karibská oblast žádala
získat nezávislost. Svůj postoj USA doložily roku 1808 veřejným
prohlášením, v přesném znění: „Jestliže zůstanete pod vládou španělského
královského domu, budeme spokojeni, ale byli bychom vrcholně zneklidněni,
kdybyste se dostali pod vládu Francie nebo Anglie nebo se stali na nich
závislé.“
Španělé, kteří byli v důsledku francouzské ofenzivní politiky3 nuceni
soustředit svou snahu na udržení evropských území, představovali menší
hrozbu než právě samotná Francie nebo Velká Británie, tehdy ještě
koloniální velmoc. Spojené státy tak vůči povstalcům z Karibské oblasti
vesměs pozitivní přístup. Prakticky nacházeli revolucionáři v amerických
přístavech zbraně a další zboží nezbytné k vedení ozbrojeného odporu proti
koloniální nadvládě, politicky nejvyšší představitelé Spojených států
uznávali nezávislost a přijímali vůdce revolučních junt4 za zástupce dané
2 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 1393 Španělská válka v rámci napoleonských válek 1808-1814, Španělsko se za pomoci Anglie osvobozuje, Napoleonův režim je svržen a restaurována vláda Bourbonů4 junta (z lat. juncta – spojovat) je ve španělsky nebo portugalsky mluvících zemích ustálený výraz pro komisi nebo výbor, rozšířeno právě za napoleonských válek
4 | s t r á n k a
země. Na angažování Spojených států v Karibské oblasti tedy v této době
nemůžeme pohlížet jako na mocichtivé, spíše než o ovládnutí konkrétních
území a obyvatel jde nejvyšším politickým činitelům o nárůst
hospodářského vlivu, s tím spojený vzrůst zisků a ve své podstatě obchodní
pouto nejen s Kubou, ale i ostatním územím. Roku 1811 se USA tzv.
formulací „No-Transfer resolution“ stává samozvaným ochráncem státu na
Karibském území, neboť si vyhradila právo zasáhnout proti uchvácení
území poblíž Spojených států jakoukoliv jinou, cizí mocností.
Po ukončení napoleonských válek a všeobecném uklidnění situace
na Španělském území pokračuje politika USA „neoficiálních zástupců a
styků. Tím je myšleno svévolné pokračování obchodu se zbraněmi a jiným
zbožím, které mezi USA a povstalci probíhal zejména v amerických
přístavech. Tato pomoc byla výhodná pro obě zúčastněné strany, povstalci
potřebovali zdroj zboží nezávislý a nijak neomezený španělskou koloniální
politikou a pro Spojené státy tento neoficiální, černý obchod přinášel krom
oslabení španělské moci zároveň nemalé zisky do státní kasy, nejvyšší
úředníci proto neměli sebemenší důvod z takového jednání ustupovat a to
navzdory četným protestům španělských vyslanců. Taková situace,
soustavně oslabující španělský vliv byla dlouhodobě neudržitelná a Španělé
tak museli sáhnout ke kompromisu. Spojeným státům za ukončení podpory
povstalcům nabídlo Floridu a uzavření smlouvy ohledně hranic mezi
španělskými koloniemi a spojenými státy od Atlantiku po Pacifik – proto ji
nazýváme tzv. Transkontinentální smlouvou.
Paradoxem je že samotná smlouva přinášela výhody jednostranně
Spojeným státům, nikoliv však Španělsku, které ji iniciovalo spíše jako
z nouze ctnost. Spojené státy díky ní možná přestaly alespoň z větší míry
fakticky zásobovat povstalecké junty, nicméně nálada v tehdejší společnosti
byla už značně „protišpanělská“. Od roku 1823 probíhalo faktické
osamostatnění a uznání Spojenými státy nejen u států střední, ale i jižní
Ameriky jako například u Mexika, Chile, Peru nebo Brazílie. I přes tyto
5 | s t r á n k a
události panoval u nejvyšších činitelů Spojených států strach, že by si
evropské mocnosti mohly své bývalé kolonie podmanit nazpět. Tomuto se
rozhodli předejít formulací tzv. Monroeovy doktríny, která svého největšího
významu spíše než po samotném vydání nabyla později. Za hlavního
iniciátora jejího vzniku můžeme označit Johna Adamse, podle kterého
„americké kontinenty nemohou být považovány za cíl další kolonizace žádné
evropské země.“. Zároveň jsme se mohli dočíst poměrně ofenzivního
dodatku, že návrat Španělů nebo Portugalců do bývalých kolonií bude brán
jako „projev nepřátelského jednání vůči Spojeným státům, nebezpečný pro
náš mír a bezpečnost“5.
Existovala poměrně významná množina Kubánců – tzv. anexionistů6,
kteří uplatňovali názor absolutního připojení Kuby ke Spojeným státům,
které se také pokusili vyjednat s tehdejším americkým prezidentem
Jamesem K. Polkem7, kterému navrhli odkoupit celý kubánský ostrov ze
španělské koloniální nadvlády. Na tuto žádost reagovala španělská Koruna
podrážděně, kdy údajně prohlásila že „Kubu raději potopí, než aby ji předala
jiné mocnosti“. Toto období bylo pro Kubánce specifické jakýmsi hledáním
vlastní identity, krom myšlenek připojení Kuby k USA se vyskytovaly i
myšlenky samostatného, tzv. „kulturního“ – nikoliv politického národa,
ústřední postavou těchto snad se stal José Antonio Saco8. Zajímavostí je, že
svou ideologii opíral Saco především o evropské myšlení a konkrétně se
zmínil o Češích v rámci Rakouské říše. Veškeré tyto snahy o osamostatnění
však v polovině 19. století přišly vniveč a Kuba se ze španělské nadvlády
vymanit prozatím nedokázala.
Mnohem konkrétnější a radikálnější kroky k dosažení vlastní
svobody učinil kubánský lid během prvního povstání, které probíhalo mezi
lety 1868-1878. Záminkou vzpoury se stala nešetrná ekonomická politika
5 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 1416 z výrazu anexe – připojení určitého území k již existujícímu státnímu útvaru7 James Knox Polk – v pořadí 11. prezident Spojených států, v úřadu 1845-18498 kubánský státník, spisovatel a publicista (1797 – 1879)
6 | s t r á n k a
Španělského kolonizátora, který na už tak hospodářsky slabé a zemědělsky
monokulturně zaměřené Kubě ještě více zvýšil daňovou zátěž obyvatel a
podnikatelů. Na počátku celého povstání stál právník a vlastník cukrovaru
Carlos Manuel de Céspedés, který povstání evokoval tzv. Provoláním z
Yary9, kterým vyhlásil kubánskou nezávislost a zároveň propustil všechny
otroky, které vlastnil, stalo se tak 10. října 1868. Již v lednu 1869 byli
z hlavního města Havany vyhnáni hlavní představitelé tehdejší kreolské10
vlády. Nově jmenovaným prezidentem se stal hlavní představitel
revolučního hnutí, který stal na samém počátku - Carlos Manuel de
Céspedés. Zrušeno bylo otroctví a nastolena nová kubánská ústava, nově
vzniknuvší státní útvar však narazil na svou neorganizovanost a
nejednotnost. Existovaly zde totiž skupiny umírněných a radikálů, jejichž
postoj se lišil například v otázce otroctví (radikálové vyžadovali jeho
bezprostřední zrušení, umírnění jej navrhovali až po konečném vítězství a
stabilizaci země) nebo vztahu ke Spojeným státům. Nejdůležitější hnutí –
tzv. „Republika ve zbrani“ navíc nedisponovalo žádným pevně určeným
sídlem, vládou ani parlamentem11. I přes lobbing kubánský vyslanců do
Spojených států se uznání dosáhnout nepodařilo. Situace se tak jevila jako
bezvýchodná, prezident Céspedés se tudíž rozhodl rezignovat, při pokusu
opustit Kubu byl však zajat španělským vojskem a popraven – zřejmě jako
demonstrativní případ který měl dalším revolucionářům ukázat, že se
Španělsko k řešení problému ve své kolonii neostýchá použít ozbrojenou
moc.
Céspédova násilná smrt vyvolala u radikálnějších povstalců další
vlnu odporu. Jako symbol svého nesouhlasu proti španělské koloniální
nadvládě zvolili povstalci prostředek, který se v budoucnu uplatní ještě
9 Yara je kubánské město v jihozápadním cípu ostrova (provincie Granma)10 kreolové jsou lidé s evropskými kořeny, narozeni ve střední nebo jižní Americe, tento výraz je dnes používán jako hanlivý11 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 143
7 | s t r á n k a
několikrát, zejména při samotné kubánské revoluci a to sice partyzánskou
válku. Odboj tak byl roztříštěn do menších skupinek se spíše lokálním
významem, které se koloniálnímu režimu snažily systematicky škodit.
Hlavními představiteli byli Máximo Goméz a Antonio Maceo, postupem
času však vyvstaly mezi veliteli jednotlivých povstaleckých skupin spory a
celkové výsledky tak byly mizivé. Konec války nastal roku 1878 tzv.
Zanjónským paktem. Ten měl tvořit kompromis mezi oběma stranami, kdy
Kuba sice formálně zůstala kolonií španělského království, nicméně získala
mnoho svobod, do jisté míry i vlastní samosprávu. Významnou položku
tvořila též amnestie všech válečných činů vztahující se i na otroky, kteří byli
prohlášeni svobodnými.
V době po první válce za nezávislost Kuby probíhalo další zvyšování
vlivu Spojených států na Kubu, především z obchodního hlediska, neboť
87% vývozu závisela právě na USA. Nevýhody takové konstelace pocítili
Kubánci mezi lety 1890-1894, kdy ostrovu hrozil bankrot v důsledku celní
války, kterou Spojené státy Kubě vyhlásily. Především 80. léta 19. století
byla na Kubě poznamenána významnými politicko-sociálními procesy, kdy
došlo ke vzniku jednak politických stran (především Strany liberální, také
známé jako Autonomistické) a za druhé neméně významných dělnických
hnutí. Dělnická hnutí vznikla dohodou předáků továren hlavních odvětví
průmyslu (na Kubě především průmysl tabákový a typografický) o
společném postupu, od kterého si slibovali všeobecné zefektivnění výroby a
vylepšení výrobních podmínek. Síla těchto organizací byla demonstrována
několika masivními stávkami a roku 1892 se poprvé sešel dělnický kongres.
Významným představitelem a propagátorem myšlenek dělnických hnutí byl
spisovatel a novinář José Martí. Ten se stal ve společnosti všeobecně
uznávanou osobností, podporoval národní soudržnost, kterou nadřadil
rasovým rozdílům. Formuloval taktéž obrovskou zátěž Kuby v podobě
ekonomické závislosti na Spojených státech. Dalšímu úspěšnému odboji
měl napomoci i vznik Kubánské revoluční strany, o které v budoucnu ještě
mnoho uslyšíme.
8 | s t r á n k a
Roku 1895 – tedy 12 let po konci první války za nezávislost propukl
konflikt další. Navzdory poučení, kterého se Kubáncům dostalo na základě
dosavadních neúspěchů, vypadal počátek revolučních snah opět neúspěšně.
Dvě lodě s výzbrojí pro kubánské povstalce, které vypluly ze Spojených
států, byly záhy na pokyn prezidenta zastaveny a několik ústředních
organizátorů celé akce bylo již v den jejího zahájení zabaveno nebo dokonce
nemilosrdně popraveno, jediným pozitivním střípkem se tak stalo vítězství
generála Moncady v Oriente.
Zlomového roku 1895 vyšel také podstatný manifest Montecristi,
redigovaný již zmiňovaným José Mártím – jedním z nejvýznamnějších
umělců kubánské kultury jako takové, který podepsal mimojiné Maximo
Goméz, proslulý z období mezi válkami za nezávislost kdy inicioval odpor
po smrti prezidenta Céspéda. Tento dokument formuloval několik
důležitých myšlenek a stal se ideovým pilířem celé nadcházející války za
nezávislost. Prvně formuloval válku jako nevyhnutelný prostředek
k dosažení demokracie, udělil plných práv veškerému černošskému
obyvatelstvu, varoval před vznikem diktatury a v důsledku podpořil
Kubánce v boji za vlastní svobodu a nezávislost12. 11. dubna roku 1895 se
na Kubě vylodil sám José Mártí s povstaleckým vůdcem Maximo
Gomézem, kubánský publicista, umělec a ideový vůdce Mártí byl však při
potyčce se Španěly zavražděn. V této době byl však už kubánský odpor
mnohem lépe strukturovaný a organizovanější, což bylo pro jeho efektivitu
nezbytné – zvolení zástupci z řad osvobozeneckého vojska zvolili jak
vojenské vedení, tak ústavu a vládní radu.
Koncem roku 1897 se situace pro španělského kolonizátora jevila
opět jako bezvýchodná, neboť s natolik odhodlaným a již lépe
organizovaným odporem se ještě nesetkali. Udržení tak jako tak vypjaté
situace za pomoci ozbrojené moci bylo pro Španěly příliš nákladné (6
12 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 149
9 | s t r á n k a
milionů dolarů měsíčně) a navzdory tomu nepřinášelo žádné smysluplné
řešení. Bylo tak třeba situace uklidnit diplomatickou cestou, kdy se Španělé
pokusili nabídnout Kubě statut autonomie, tedy zřejmě nejvyšší stupeň
svobody, který byli Španělé ochotni tolerovat. K takovému návrhu se ovšem
povstalecké elity a zvolený prezident Bartolomé Marsó vyjádřily odmítavě
s tím, že na mírové podmínky přistoupí pouze tehdy, když bude uznána
absolutní nezávislost Kuby jako státního útvaru. Vypjaté situace se opět
šikovně pokusily využít diplomaté spojených států, kteří Španělsku
opakované nabídli odkoupení kubánského ostrova za cenu kolem 300
milionů dolarů, nicméně k dohodě nedospěli.
19. dubna 1898 byla ve Spojených státech představena rezoluce13, na
jejímž začátku doslovně stála formulace „Kubánský lid má právo být
svobodný a nezávislý“. Tato rezoluce ve své podstatě kopíruje již zmíněnou
„No-transfer resolution“ (viz. strana 5) vydanou již roku 1811, kterou se
USA pasovaly do role ochránce všech karibských států proti uchvácení
jinou mocností. Téhož roku tedy vypluly k břehům Kuby dvě americké
válečné lodě, z nichž jedna záhadně explodovala a potopila se. Tuto událost
Spojené státy samozřejmě ihned vylíčily jako intrikánské jednání ze strany
Španělska, pozdější výsledky expertíz ovšem za pravděpodobnější určily
spíše než cizí záměrné zavinění nešťastnou souhru chemických reakcí.
Americká reakce na sebe však nenechala dlouho čekat, kubánský ostrov byl
záhy blokován americkým námořnictvem a vojenská pomoc USA s pomocí
povstaleckých oddílů obsadila město Santiago. Navzdory tomuto dílčímu
úspěchu byly důsledky celé akce pro Kubánce. V mírové smlouvě,
podepsané ve Washingtonu nebylo o nezávislosti Kuby ani zmínky a spíše
se tak zdálo, že se Kuba neubírá vstříc nezávislosti ale pouze jinému
koloniálnímu poddanství.
Od 1. ledna 1899 disponoval nejvyšší mocí na Kubě americký
zástupci a vztahy mezi kubánským lidem a složkami moci napojené na
13 usnesení, z kterého většinou vyplývají konkrétní požadavky
10 | s t r á n k a
Washington můžeme označit za velmi chladné. Kubánská reprezentace
odmítala požadavky Spojených států jako například kontrolu nad kubánskou
zahraniční politikou nebo právo zasahovat do interních politických a
hospodářských záležitostí Kuby, prakticky to však mělo spíše symbolický
význam. Kuba byla pro USA hospodářsky velmi lákavým územím,
například americká United Fruit Company obdržela na kubánském území 70
tisíc hektárů půda, American Tobacco Company zase pohltila většinu (90%)
tehdejšího exportu kubánského tabáku.
Provázanost Spojených států s Kubou byla navíc upevněna tzv.
Plattovým dodatkem. Jedná se o rozhodnutí přijaté roku 1901 americkými
senátory, jeho hlavním iniciátorem byl Orvill H. Platt, po jehož příjmení
také převzal své jméno. Přijetí Plattova dodatku v praxi znamenalo ukončení
okupace, pro Kubánce tedy umožňoval kýžený vznik republik, což bylo
jeho nesporným lákadlem. Toto na první pohled nesporné pozitivum však
bylo doplněno několika klauzulemi, kterém mnohem více než kubánské
nezávislosti nahrávaly ekonomice USA. Plattův dodatek striktně nasměroval
export z Kuby i import na ostrov pouze na sever do Spojených států.
Vymínil si území pro vojenské základny, právo kontrolovat kubánské státní
účetnictví. Není divu, že přijetí Plattova dodatku proběhlo u kubánské
reprezentace se značnou nelibostí, nicméně i přes všechna negativa byl
pokládán za nejmenší možné zlo a příslib přece jen větší faktické svobody
než při bezcílném pokračování okupace a soupeření amerického
imperialismu se španělským kolonialismem. Prakticky se tímto aktem Kuba
definitivně vymanila ze španělského područí a vytvořila cestu ke vzniku
republiky, ve skutečnosti se však stala pouze loutkou ovládanou nejvyššími
představiteli zahraniční politiky Spojených států.
Kubánská republika se formálně jako státní útvar zrodila 20. května
1902 a první století její existence můžeme označit za velmi rušné.
Především na počátku 20. století byl dál prudce prosazován vliv Spojených
států v karibské oblasti a to především za pomoci námořní pěchoty. Mimo
11 | s t r á n k a
samotnou Kubu, které se budu dále v seminární práci věnovat konkrétněji,
můžeme jako příklad jmenovat ostrov Trinidad, na kterém byly zřízeny
vojenské základny USA, nebo Haiti, které mezi lety 1915 až 1934 Spojené
státy obsadily. Stejně jako tomu probíhalo v minulosti na území Kuby, USA
se ze své vlastní vůle vnutily do role „ochránce“, ve většině případu však
zjevně a pouze jen z důvodu ekonomických výhod, které jejich konání
přinášelo. Navenek takové jednání vypadalo jako bohapusté utužování
majoritního postavení, v kterém se Spojené státy v rámci dané lokality
nacházely, historik Oldřich Kašpar zde hovoří o tzv. politice silného
klacku14. Za takové konstelace se úspěch kubánské revoluce roku 1959 jevil
jako pomyslné vítězství Davida nad Goliášem. Událost celé revoluce poté
nabyla především v latinské Americe postavení kultu, její jednotliví
organizátoři byli pak zobrazováni jako symboly vzdoru vyšší moci.
Již první prezident nově vzniklé Kubánské republiky Tomás Estrada
Palma byl postavou dosazenou v zájmu Spojených států. Jeho politika tak
zanedlouho vyvolala nevoli kubánského obyvatelstva, což Palma řešil velmi
„stručně“ povoláním severoamerického vojska, které Kubu od roku 1906
okupovalo ještě další tři roky. Po skončení okupace americkým vojskem se
úřadu prezidenta ujal opět podobně politiky orientovaný José Miguel
Goméz, který do dějin nechvalně vstoupil krvavým potlačením nepokojů,
při kterém o život přišlo na 3 povstalců především tmavé pleti. Politika
vzniknuvší Kubánské republiky tak byla již od svého počátku zmítána nejen
cizími vlivy, ale zároveň i korupcí a jiným nekalým jednáním.
Roku 1925 se prezidentem stal Gerardo Machado, který právě za
pomoci důmyslných intrik a úplatků prodloužil své funkční období ze
standartních čtyř let, které udávala kubánská ústava o 2 roky na let šest. To
opakovaně vyvolalo zcela pochopitelnou nevoli obyvatel a politické
opozice. Na počátku roku 1930 proběhlo několik menších stávek a protestů,
14 O. KAŠPAR – Dějiny karibské oblasti (2002) – str. 160
12 | s t r á n k a
situace ovšem poměrně brzy eskalovala a vyvrcholila masivní generální
stávkou. Ta celý ostrov ochromila natolik, že situace pod vládou Machada
nebyla nadále udržitelná a ten byl v důsledku nucen abdikovat, neboť
hrozilo lidové povstání.
Striktní provázanost a diktát Spojených států amerických z Kuby
učinil zemi zcela nesamostatnou a dovolím si říci, že významně předurčil
její vývoj po několik dalších desítek let. Nejen že Kuba dosud nebyla nijak
významně industrializována ale i její zemědělství bylo neefektivní a to
proto, že bylo zaměřeno monokulturně. V drtivé většině se soustředilo na
nejvýznamnější plodinu této lokality – cukrovou třtinu a až ve druhé řadě na
tradiční tabák a kávu, tyto dvě komodity však nehrály ve státním
hospodářství tak přílišný vliv. Ekonomické zisky Kuby tudíž závisely
v podstatě jen na vzrůstu, nebo horším případě poklesu cen cukrově třtiny,
jejíž většina proudila pochopitelně na území USA. Ze Spojených států na
Kubu zase naopak proudily chybějící, především průmyslové statky (např.
automobily), které zde chyběly. Kubánská republika byla vržena obrazně do
pozice otroka, bez naděje na jakýkoliv vlastní růst a rozkvět. Celou situaci
navíc ještě zhoršoval rychle rostoucí počet obyvatel, v jehož důsledku
docházelo ke stále vzrůstajícímu podílu nezaměstnaných.
V záři roku 1933 proběhla vzpoura důstojníků armády vedená
Fulgenciem Batistou y Zaldívarem, o kterém ještě dále uslyšíme. Do funkce
prezidenta státu byl dosazen dr. Ramón Grau San Martín, stoupenec
reformních myšlenek a zarputilý kritik výsadního postavení USA. Podařilo
se mu prosadit, aby polovina všech dostupných pracovních míst byla
upřednostněna kubánské populaci, což mělo za cíl znevýhodnit americké
podniky s výrobou nebo sídly právě na Kubě. Samotný Batista se jako
hlavní iniciátor celé důstojnické vzpoury nakonec, zřejmě na základě
vlastních ambicí, přiklonil na stranu politiky USA. O rok později, tedy roku
1934 uskutečnil za pomoci amerického velvyslance puč, sám se však na
úřad prezidenta netlačil a v několika dalších letech se tak na této pozici
13 | s t r á n k a
vystřídalo 7 různých politiků – především z řad generálů, kteří dali
pokračovat zkorumpované politické správě, mezi nimi i sám Batista.
V polovině roku 1952 měly proběhnout volby, ve kterých byla za tehdejší
situace favorizována Strana kubánského lidu, na jejíž kandidátce byl uveden
i dr. Fidel Castro Ruz. Jelikož by v takovém případě Batista ztratil svůj
dosavadní vliv, uskutečnil 10. března 1952 další puč a sám se ujal pozice
hlavy státu.
Tehdy šestadvacetiletý právník Fidel Castro podal na Batistu žalobu
kvůli nelegální uzurpaci státní moci. Již v září téhož roku potom začal
svépomocí organizovat ozbrojené hnutí odporu s jasným cílem nadvládu
Fulgencia Batisty svrhnout. Fidel Castro Ruz se narodil do rodiny poměrně
bohatého statkáře se 4 tisíci hektary plantáži a 500 zaměstnanými gujiros15.
Také zázemí otevřelo Castrovi cestu ke kvalitnímu vzdělání, kdy v Santiagu
de Cuba nastoupil do křesťanské školy Dolores. Tam byl hodnocen velmi
kladně jak samotnými lektory, tak jeho spolužáky. Dovídáme se, že vynikal
ve sportu i vědomostech a stal se neformálním vůdcem tamního
studentského kolektivu. V jeho závěrečném hodnocení jsme se tak mohli
dočíst: „Fidel vždy vynikal ve všech literárních disciplínách. Má vynikající
vlastnosti. Je pravý atlet, který vždy statečně a hrdě hájil prapor školy.
Dokýzal si získat obdiv a náklonnost všech…“16
V říjnu roku 1945 se Castro přihlásil na právnickou univerzitu
v Havaně, kterou můžeme označit za centrum kubánského politického dění.
Právě zde začal být Fidel politicky činným a to především v rámci tamního
studentského hnutí. Inicioval demonstrace proti zkorumpovanému
prezidentu Grau San Martínovi, angažoval se však i mimo ostrov, například
připravoval ozbrojenou expedici na Dominikánskou republiku s cílem
svrhnout tamní režim diktatury. Přes všechnu svoji politickou angažovanost
se Fidel roku 1948 stíha oženit a splodit syna Fidelita, jeho vztah studentkou
filozofie ovšem vydržel pouze po dobu necelých 7 let – můžeme se
15 kubánský výraz pro dělníka16 V. NÁLEVKA – Fidel Castro (2009) – str. 9
14 | s t r á n k a
domnívat, že priority zarputilého revolucionáře povedou jinam než do
rodinného kruhu.
Roku 1944 se prezidentského úřadu ujal lékař a politik Grau San
Martín, názorově směřovaný proti předchozímu režimu Gerarda Machada, o
kterém jsme se již zmiňovali (viz. strana 13). Postupem času ve svém
funkčním období již však nebyl tak zarputilým revolucionářem a ideově
vyhraněným politikem jako na počátku, neboť i jeho vládnoucí období bylo
notně propleteno korupčním jednáním. San Martínovým nástupcem se stal
Carlos Prío Soccarás, který dal podobně jako jeho předchůdce korupčnímu
jednání zelenou – to se tak významně rozrostlo do všech úrovní státní
správy. To si opět vyžádalo reakci, které se ujal populární politik Eduardo
Chibás, zakladatel Strany kubánského lidu (kterou sám označuje za
ortodoxní), jež se díky své zarputilosti brzy stál jedním ze vzorů samotného
Fidela Castra. 5. srpna 1951 totiž pronesl velmi emotivní projev, kritický
právě ke korupcí prolezlé státní správě. Aby mu dodal na důležitosti, na
jeho konci se demonstrativně střelil do břicha a po několika dnech boje se
závažným zraněním zemřel.17
Tak nevyrovnané situace se rozhodl využít generál Fulgencio Batista
y Zaldívar, který v mládí zakotvil u americké armády, která mu umožnil
strmý sociální vzestp. Jak tvrdí Vladimír Nálevka, Batista byl přesvědčen,
že mu Spojené státy jsou přirozeným garantem moci, což mu dozajista
dodávalo potřebného sebevědomí. Obratným diplomatickým jednáním
nejdřív zvýšil svůj společenský kredit podporou kabinetu Grau San Martína,
nabyl vysokého postavení poradce vyslance Spojených států a dopracoval se
tak do velmi vlivných pozic. Spojeným státům se zavděčil o několik let
později, když paradoxně dopomohl svrhnout vládu Grau San Martína,
takové jednání evokuje známé přísloví kam vítr, tam plášť. Roku 1938
potom Batista vyhrál prezidentské volby a učinil několik populistických
kroků. Přijal novou, liberální ústavu (garantující mnoho občanských práv) a
17 V. NÁLEVKA – Fidel Castro (2009) – str. 12
15 | s t r á n k a
znovuobnovil funkci kongresu. Po konci jeho volebního období se na
určitou dobu stáhl do ústraní a veřejně se politicky příliš neangažoval. Ve
40. letech ovšem Spojené státy sledovaly politickou nestabilitu na Kubě se
značným znepokojením, neboť vítězstvím ortodoxní strany ve volbách by
vliv a příjmy USA na Kubě mohly výrazně poklesnout. V důsledku toho
americká CIA kontaktovala právě Batistu, který tak nenásilně 1. března
1952 svrhl vládu Martího nástupce Prio Soccaráse. Batista záměrně
konfrontoval působení zkorumpovaného Soccarásova kabinetu se svým
předchozím demokratickým funkčním obdobím, kriticky vystupoval proti
korupci, která byla tehdy na státní úrovni běžnou praxí. Sám se však pasoval
do role diktátora, zrušil dosavadní ústavu a svým jednáním se projevil jako
obětavý žoldák USA.
V kubánské společnosti tak vyvstala další vlna odporu a to hned na
několika frontách, protestovala se pomocí rozhlasových stanic, vznikaly
revoluční hnutí v armádě nebo nelegálně vycházel časopis s názvem El
Acusador (v překladu žalobce). Žádný z těchto způsobů odboje proti vládě
však nebyl příliš efektivní až na nejradikálnější a nejvíce výkonnou odnož,
která se formovala především mezi lety 1952-1953. Organizace se nazývala
„Hnutím mládeže století“, mezi její hlavní představitele té doby řadíme
Jesúse M. Oropesu, Abdela Santamaríu a především dr. Fidela Castra, který
v procesu následné revoluce zaujal zcela výsadní postavení. Sám již dva
týdny po Batistově nabytí moci podal před zvláštním tribunálem obžalobu
z nelegálního politického puče. Zřejmě i v důsledku povstání z minulosti byl
přesvědčen o oprávněnosti a účinnosti násilného, ozbrojeného převratu,
který také začal bezprostředně poté připravovat.
16 | s t r á n k a
top related