Člověk přece musí něco chtít; - michalus.net · barman jménem branislav z chorvatska, který...
Post on 20-Sep-2019
3 Views
Preview:
TRANSCRIPT
1
Člověk přece musí něco chtít;
musí mít před sebou nějakou cestu, o které ví, kam vede.
A když věří, že je správná, má po ní jít a třeba i zakopávat o kameny.
Dolomity se synem Pavlem a vnukem Tomášem
13. - 17. 7. 2014
Odměna pro Tomáše za dobré vysvědčení
Dolomity označil architekt Le Corbusier za nejkrásnější architekturu na
světě a Reinhold Messner za nejkrásnější pohoří v Alpách. Také já je
mám ze všech hor nejraději. Někdy se nazývají také Bledé hory, neboť
skály se jeví zvláště bledě. Pro mne je to království ticha, krásy a
fantazie. Neopakovatelná panoramata skalních útvarů, poklidné husté
lesy, na podzim modříny zbarvené do barvy koňaku, v létě prohřáté
alpské pastviny a voňavé byliny; mne však lákají horské stezky.
Je to pro mne skoro sen, když poprvé v životě jsem provázel v těchto
překrásných barevných horách současně svého syna Pavla (40 let) a
vnuka Tomáše (10 let). Pánská jízda tří generací a snad i pokračovatelů
rodu v tomto čarokrásném pohoří.
V neděli 13. 7.
ráno v 9.15 hodin
jsme odjeli
z Újezdu nad
Lesy u Prahy přes
Mnichov, Brenner
a Bolzano, kde
jsme opustili
dálnici a
vystoupali na
2
Passo di Costalunga (1758), kde jsme už viděli jedinečnou krajinu pohoří
Latemar vpravo a
vlevo pohoří
Catinaccio, německy
Rosengarten
(Růžová zahrada),
kde jsou nejznámější
štíhlé věže Vajoletky.
Zastavili jsme v 17
hodin na parkovišti
dolní stanice lanovky,
která vede přímo na naší chatu Coronelle. Z Prahy to bylo 730 km.
Odtud 1 a 1/4 hod. pěšky jsme stoupali za drobného mrholení po
rozkvetlých loukách, na kterých se páslo mnoho krav, kterých se Tomáš
trochu bál, na chatu A. Fronza alle Coronelle (2339). Zde mne jako
starého známého už vítal syn majitele Pierpaolo a kuchař s dotazem, co
si přejeme k večeři. Těšili jsme se na výborné jídlo zdejší kuchyně a
nebyli jsme zklamáni. Na závěr jsme dostali ještě digestiv, který nám
„utišil žaludek“, což byla upravená chutná grappa. Zatím co na pokoji
bylo chladno, jen asi 16°C, v útulné restauraci bylo příjemné teplo. Večer
3
jsme společně
s německými
turisty sledovali
v TV finále MS v
kopané Německa
s Argentinou.
Spalo se
výborně, neboť
každý měl dvě
silné teplé deky.
Výstup 560 m.
14. 7. pondělí
Po výborné snídani po půl deváté jsme se rozloučili s chatařem i
kuchařem a začali stoupat ve skalách po stezce zabezpečené ocelovými
lany na Passo Coronele (2630), kde ležel v horní části průsmyku ještě
sníh,
naštěstí ale
měkký, což
nám sdělil
předem
chatař. I tak
jsem měl
v batohu
lano,
úvazky a
cepín pro
případ,
kdyby sníh byl zmrzlý. Tomáš po skále lezl výborně a nebál se ani po
strmém sněhu. Zezadu ho jistil táta Pavel a tak se šlo ve velké pohodě.
4
Za necelou
hodinu jsme byli
v sedle, kde se
dokonce
zatažená obloha
začala postupně
roztrhávat a bylo
vidět do údolí
směrem k chatě
Vajolet. Asi 350
m jsme sestoupili
po kamenité cestě
už bez sněhu
k rozcestí, kde jsme
odbočili vpravo, a
začali mírně stoupat
po cestě č. 541 přes
další průsmyk ve
výšce 2550 m
k chatě Roda di
Vael ve výšce
2280 m, kde jsme
obědvali společně
s kavčaty
žlutozobými, která
se přiblížila na
několik decimetrů.
5
Jen 35 minut trvala cesta k chatě Paolina (2125), odkud Pavel
s Tomášem sjeli dolů lanovkou, odkud pokračovali pěšky pro auto, které
jsme včera zaparkovali u dolní stanice lanovky. Měli štěstí, když po 2 km
jim zastavil řidič s autem BMV a zbývající 4 km jim tak ušetřil. Já mezitím
sestoupil za drobného deště po mokré klouzavé blátivé cestě ke
křižovatce u hotelu Latemar na Passo di Costalunga (1758), když oni
právě přijížděli autem. Při sestupu na kluzké mokré cestě jsem dokonce
upadl, naštěstí mimo kravinec; očista byla problematická – praní až na
hotelu.
Odtud jsme společně pokračovali do Canazei (1450) k hotel Aurora, kde
jsem se setkal
se sličnou
majitelkou
Teresou, kde
budeme bydlet
dvě noci s 20
přáteli za 2
týdny. Dále
jsme
pokračovali 12
km k přehradě
u jezera Fedaia (2044), kde je má oblíbená chata Dolomia se šéfkou
penzionu Annou, která mne velmi mile přijala a omlouvala se za měsíc
nefungující internet. Překrásný 4lůžkový pokoj s koupelnou a terasou byl
velmi příjemný pro náš večer, kde Tomáš stále využíval svůj tablet a
Pavel mobilní telefon nejen pro spojení s rodinou, ale i pro pracovní
účely. Pěkná je zdejší restaurace s jídelním lístkem i v češtině, kde
každý den nabízejí výběr z pěti jídel. Volný večer jsme využili k vyprání,
zvláště já, který uklouzl při sestupu.
Výstup 800 m, sestup 850 m; já sestup 1250 m.
6
15. 7. úterý
Až v půl osmé nás probudil Pavel ke snídani, kde jsme měli opět bohatý
výběr jídel. Před 9.
hodinou jsem je
doprovodil k lanovce,
kterou odjeli k ledovci
pod Marmoladou u
chaty Pian dei
Fiacconi (2625), zatím
co já na dobrý návrh
Pavla odvezl auto přes
Canazei na Passo
Pordoi (2239), odkud jsem se vrátil k jezeru Fedaia autobusem
s okamžitým přestupem v Canazei. Bylo 11 hodin, když jsem začal
stoupat od přehrady po tzv. Bindelwegu - (Bindelova cesta) k chatě
Viel del Pan (2436). Nádherná a pohodlná je vyhlídková cesta od jezera
Fedaia na Passo Pordoi s překrásnými pohledy na nejvyšší horu,
královnu Dolomit, věčně zaledněnou Marmoladu (3343).
7
Na svazích se většinou pasou ovce a žije zde mnoho svišťů. Na druhé
severní straně je vidět vrchol Piz Boe (3152). Pavel s Tomášem však
zvolili
nesprávnou
cestu ihned od
jezera a stoupali
na tzv. Porta
Vescovo k chatě
(2478) a odtud ke
stanici lanovky a
sjeli do Arabby,
kde si dopřáli
výborný oběd.
Cesta se jim moc líbila a hlavně byla mnohem méně frekventovaná než
můj Bindelweg. Já za nimi přijel z Passo Pordoi autem, když si
pochutnávali na dobrém obědě a ještě něco zbylo i pro mne .
Překrásnou horskou dolomitickou silnicí jsme se přesunuli přes Passo
Falzarego (2105), kde jsme potkávali mnoho cyklistů směrem na Cortinu,
následně odbočili vpravo, a po velmi úzké a strmé silničce dojeli k horské
8
chatě Cinque Torri (Pět věží 2137), kde jsme auto zaparkovali. Jen 20
minut trvala cesta pěšky k předem zajištěné a velmi pěkné chatě
Scoiattoli (2280), kde jsem pravidelným hostem více jak 20 let.
Guido a Claudia Lorenzi mne přivítali velmi srdečně a mrzelo je, že za 14
dní se skupinou nemůžeme být jejich hosty, neboť celou chatu si už
dříve objednala skupina Američanů. Nyní zbývala poslední tři místa na
desetilůžkovém pokoji, kde už byli Francouzi a Italové, což nám
nevadilo.
Tomáš byl
hlavně
spokojený, že
má lampičku a
zásuvku na
tablet přímo u
polštáře. Před
večeří jsme
poseděli na
prosklené terase, odkud byly nádherné výhledy, zvláště na bizarní
skaliska Pěti věží; nejvyšší je Torre Grande (Velká věž) 2361 m, Torre
Seconda (Druhá) je nižší; Torre Latina je třetí, čtvrtá Torre Alta (Vysoká)
a pátá Torre Inglese
(Anglická). Jako vždy
byla výborná večeře
o dvou chodech a
moučník nakonec.
Tentokrát jsme si
objednali bílé víno
místo červeného.
Výstup 450 m,
sestup 350 m.
9
16. 7. středa
Po výborné snídani
jsme už v 8 hodin
začali klesat k autu,
odkud jsme přejeli na
Falzarego (2117) a
začali stoupat za
krásného slunečného
počasí s teplotou asi
20°C k tunelu směrem
na Lagazuoi. Asi po hodině cesty jsme došli k tunelu, kde jsme nasadili
čelovky a
pokračovali
výstupem
1100 m
dlouhým
tunelem z 1.
světové
války na
chatu Lagazuoi (2752) s úžasnými
výhledy ze skalních oken. Tato
strmá štola je vybavena
kamennými stupy, občas i
ocelovými stupni a zajištěna
ocelovým lanem, překonává výšku
350 m. Je to lahůdka pro
vysokohorské turisty.
10
Po 2.5 hodinách jsme přišli na velikou dřevěnou terasu chaty a kochali
se pohledem na zasněženou Marmoladu a dále vlevo na hřeben Civetty,
je odsud vidět Monte Pelmo tvaru komolého kužele, za Cortinou
vystupuje
Sorapis, potom
překrásný hřeben
mnou pravidelně
navštěvovaného
pohoří Cristallo, a
zcela vlevo
mohutné Tofany
. Zatím co já
popíjel bílé víno, Pavel
s Tomášem si přidali výstup
na vrchol Piccolo Lagazuoi
(2778). Dopřáli jsme si i
malé občerstvení; uherák
s čerstvou zelenou okurkou
a já poté přistoupil na návrh,
11
že dolů pojedu s nimi společně lanovkou. Bylo to asi rozumné rozhodnutí
vzhledem k mé stále bolavé a nateklé pravé noze. Jen 4 minuty trvala
jízda lanovkou dolů,
kde lano nemá
žádnou podporu
mezi koncovými
stanicemi!
Z parkoviště jsme
sjížděli do Cortiny a
sledovali vojenské
cvičení horských myslivců a
pozorovali několik vojenských
helikoptér. Před prohlídkou
města Cortina (1237) jsme si
dopřáli oběd v pěkné pizzerii,
kde bylo příjemně; zato na ulici
byla teplota 28°C. Další zastávka
byla u jezera
Misurina, kde jsme
popíjeli kávu a bílé
víno. Den jsme
ukončili výjezdem po
soukromé silnici k
chatě Auronzo
(2333), kde se platí
12
mýto, které se nás však jako klientů VIP netýkalo (předem nahlášená
SPZ a jméno). Zde nás přivítala slečna Paola a přidělila pokoj pro 6
osob, ale byl k dispozici pouze nám. Večeře v 19 hodin nám moc
chutnala. Já se zdržel přes večerku ve 22 hodin déle, neboť jsem dlouho
hovořil s horolezci z Děčína a poté nás ještě „napájel“ speciální grappou
barman jménem Branislav z Chorvatska, který rozuměl více češtině než
italštině .
Jako zajímavost uvedu, že občas u chaty ve výšce 2333 m končí některá
etapa cyklistického závodu Giro d´Italia.
Výstup 680 m, sestup 150 m.
17. 7. čtvrtek
Snídali jsme po sedmé hodině mezi prvními, a před osmou hodinou se
vydali pohodlnou cestou kolem kapličky, kde je též busta rakouského
horolezce Paula Grohmanna. Malé stoupání po cestě č. 104 začíná u
chaty Lavaredo do sedla Büllellejoch (2522). Zde jsem čekal na Pavla a
13
Tomáše,
kteří
mne
mezitím
podešli
spodní
cestou a
byli tak
na chatě
Locatelli
(2405) o
pět minut
dříve. Stejně pohodlný byl návrat kolem Tre Cime di Lavaredo, což je
impozantní skupina skalních věží, symbolu Dolomit.
Nejvyšší je Cima Grande (2999); první výstup na ni vedl Rakušan Paul
Grohmann v roce 1869; nižší je Západní (2973), ale nejtěžší, nazývána
„Střecha světa“; asi 550 m nad terénem, kde je prvních 220 m převislých
(asi 30 m); nejnižší je Cima Piccolo (2875).
14
Cesta
mírně
klesala a
poté
stoupala
kolem baity
(salaše),
kde jsme si
udělali
malý piknik
u čisté
říčky,
kterou Tomáš stále přeskakoval, ale boty zůstaly překvapivě suché.
V jednom okamžiku říčku znečistila pouze překračující kráva, čemuž
jsme se moc nasmáli. Také jsme pozorovali dva horolezce na hraně
nejtěžší Západní stěny. Jen 35 minut zbývalo přes sedlo
Paternsattel
(2457)
k chatě
Auronzo,
kde jsme
měli auto.
Zde nás
předběhl
Tomáš a
přišel na
chatu skoro
o 3 minuty dříve. Ve 12.15 hodin jsme začali cestu domů přes Misurinu
do Bressanone, kde jsme se napojili na dálnici. Velmi rychle a dobře
jel Pavel přes Rakousko a Německo do Mnichova, kde ještě zajel ke
15
stadionu Bayernu Mnichov, což bylo přání fotbalově zapáleného
Tomáše. V okolí Mnichova jak při cestě tam, tak i zpět byla obvyklá
fronta na dálnici s obvyklým značením “STAU“. Poslední byla zastávka
před Berounem v restauraci KFC, kde jsem byl já poprvé v životě, a
chutnal zde obalovaná kuřata a smažené brambůrky, což moc nemusím.
Ve 21 hodin jsme se spokojeni navrátili do domu mého syna a jeho
rodiny, kde nás přivítala Pavlova manželka Jitka s čerstvě upečeným
koláčem a dokonce se probudila malá Kateřina.
Bylo to šťastné shledání po pěti dnech putování v překrásných horách.
Splnilo se tak mé další velké přání, i když noha stále bolela.
Výstup 400 m, sestup 400 m.
Jsem rád, že se výlet líbil jak synovi Pavlovi, tak dokonce i Tomášovi,
přestože chození není zrovna jeho koníček.
Pavlovi navíc děkuji za úhradu všech nákladů.
V Jičíně 18. 7. 2014 I v a n
PS: rád bych podobný výlet příští rok zopakoval.
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2014
top related