univerzita hradec králové Ústav sociální prácetheses.cz/id/b5bsv6/stag87994.pdf · další...
Post on 02-Nov-2020
2 Views
Preview:
TRANSCRIPT
Univerzita Hradec Králové
Ústav sociální práce
Bakalářská práce
2017 Eliška Trunečková
Univerzita Hradec Králové
Ústav sociální práce
Zkušenosti lidí bez domova s opresí ze strany
institucí
Bakalářská práce
Autor: Eliška Trunečková
Studijní program: B6731 Sociální politika a sociální práce
Studijní obor: Sociální práce
Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Radka Janebová, Ph.D.
Hradec Králové 2017
Prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením
vedoucí bakalářské práce a uvedla jsem všechny pouţité prameny a literaturu.
V Trutnově dne 28.2.2017 Eliška Trunečková ……………
Poděkování
Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. et Mgr. Radce Janebové, Ph.D., za
odborné vedení mé bakalářské práce, cenné rady a připomínky a také za čas, který mi
věnovala při konzultacích k mé bakalářské práci.
Abstrakt
TRUNEČKOVÁ, Eliška. Zkušenosti lidí bez domova s opresí ze strany institucí.
Hradec Králové, 2017. 49 s. Bakalářská práce. Univerzita Hradec Králové, Ústav
sociální práce. Vedoucí práce: Mgr. et. Mgr. Radka Janebová, Ph.D.
Bakalářská práce zjišťuje, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany
veřejných institucí, jmenovitě s pracovníky obecní policie a Policie České republiky,
zdravotnickým personálem a pracovníky Úřadŧ práce.
Teoretická část pojednává o samotném obsahu pojmŧ jako je člověk bez domova,
popisuje rozdíl mezi opresí a diskriminací, dále zmiňuje nejčastější veřejné instituce,
se kterými lidé bez přístřeší přicházejí do kontaktu, formy oprese ze strany těchto
institucí a nejčastější stereotypy či předsudky, které panují mezi některými
pracovníky veřejných institucí směrem k lidem bez přístřeší. Výzkumná část se
zabývá hledáním odpovědí na hlavní a dílčí výzkumné cíle a to pomocí kvalitativní
výzkumné strategie, konkrétně polostrukturovaného rozhovoru. Jsou zde uvedeny
konkrétní případy, kdy byla lidem bez domova odepřena jejich práva, byli vystaveni
nátlaku ze strany pracovníkŧ převáţně zmíněných institucí. V závěru práce jsou
navrţena moţná řešení, která by těmto případŧm předcházela.
Klíčová slova: Lidé bez domova, oprese, veřejné instituce, obecní policie, Policie
České republiky, zdravotnický personál, Úřad práce, stereotypy, předsudky
Abstract
TRUNEČKOVÁ, Eliška. The experience of homeless people from the oppression of
institutions. Hradec Králové, 2017. 49 p. Bachelor Degree Thesis. University of
Hradec Králové. Leader of the Bachelor Degree Thesis Mgr. et. Mgr. Radka
Janebová, Ph.D.
The objectives of the bachelor thesis is possible oppresion experience of homeless
people from public institutions, namely from the staff of the municipal police and the
Police of Czech republic, medical staff and employees of state employment agency.
The theoretical part deals with the actual content of concepts such as homeless
people, describes the difference between oppression and discrimination, mentions the
most common public institutions, where homeless people try to find help, describes
some kind of oppression of these institutions and the most common stereotypes or
prejudices that exist among some workers of the public institutions toward to the
homeless. The research part is dedicated to finding answers to the main and other
partial research sub-objectives using qualitative research strategy, concretely a semi-
structured interview. This section describes the specific cases in which homeless
people were denied their human rights, where they were exposed to pressure from
workers mostly mentioned institutions. The conclusion suggested possible solutions
to these cases preceded it.
Keywords: homeless people, oppression, public institutions, municipal police,
Police of the Czech Republic, medical staff, state employment agency,
stereotypes, prejudices.
Seznam zkratek:
DVC = dílčí výzkumný cíl
K = klient (respondent z řady klientŧ bez domova)
P = pracovník (respondent z řady pracovníkŧ v pomáhajících profesích, pracující
s cílovou skupinou lidí bez domova)
Obsah
1. TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................................... 11
1.1 Osoby bez přístřeší ................................................................................................. 11
1.2 Oprese a diskriminace ............................................................................................ 13
1.2.1 Oprese ............................................................................................................ 13
1.2.2 Diskriminace .................................................................................................. 16
1.3 Vybrané instituce v kontaktu s lidmi bez přístřeší ................................................. 17
1.3.1 Policie České republiky a obecní policie .............................................................. 18
1.3.2 Zdravotnický personál ........................................................................................... 21
1.3.3 Úřady práce ........................................................................................................... 24
1.4. Stereotypy a předsudky směřující k lidem bez domova ............................................. 26
1.5 Shrnutí teoretické části ................................................................................................. 29
2. METODOLOGICKÁ ČÁST ......................................................................................... 30
2.1 Formulace cíle výzkumu ........................................................................................ 30
2.2 Transformace dílčích cílŧ do tazatelských otázek ................................................. 31
2.3 Zdŧvodnění vybrané výzkumné strategie .............................................................. 37
2.4 Zdŧvodnění vybraného výzkumného vzorku a jeho charakteristika ...................... 37
2.5 Prŧběh výzkumu .................................................................................................... 39
2.6 Zpŧsob zpracování získaných údajŧ ...................................................................... 40
2.7 Etická a jiná rizika výzkumu .................................................................................. 41
3. ANALÝZA A INTERPRETACE DOSAŢENÝCH VÝLSEDKŦ VÝZKUMU .............. 44
3.1 DVC 1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany policie .. 44
3.2 DVC 2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany
zdravotnického personálu .................................................................................................. 46
3.3 DVC 3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany pracovníkŧ
Úřadŧ práce ........................................................................................................................ 49
3.4 Shrnutí výzkumné části .......................................................................................... 51
Závěr a diskuze ...................................................................................................................... 56
Seznam tabulek: ..................................................................................................................... 58
Seznam příloh: ....................................................................................................................... 58
Seznam pouţitých zdrojŧ: ...................................................................................................... 58
Příloha A: Přepis rozhovoru s klientem K1 ........................................................................... 62
Příloha B: Přepis rozhovoru se sociální pracovnicí P2 ........................................................ 65
9
Úvod
Lidé bez domova jsou specifickou skupinou, která je znatelně vytlačována na okraj
společnosti. Jedná se o skupinu lidí, která je nejen většinovou společností, ale často i
pracovníky rŧzných institucí, chápána velmi negativně. Ať uţ je to z nedostatku
informací o dané cílové skupině, má tento negativní postoj na lidi bez přístřeší
nepříjemné dopady. Jedním z těchto dopadŧ je jistě ubírání práv, nepřiměřené a
mnohdy nesmyslné nátlaky ze strany rŧzných institucí vŧči této cílové skupině.
Motivací pro výběr tohoto tématu je fakt, ţe dlouhodobě vnímám problém, jak lidé
bez přístřeší propadají záchranným systémem pomoci a proto je pro ně velmi obtíţné
řešit svoji situaci. Přístup pracovníkŧ je mnohdy neprofesionální, neetický, ať uţ
z dŧvodu jejich předsudkŧ či stereotypŧ. I já osobně jsem byla svědkem velmi
neprofesionálního zacházení s lidmi bez domova ze strany zdravotnického personálu
a policie.
Cílem této práce je zjistit, zda se lidé bez domova někdy setkali s opresivním
chováním ze strany pracovníků veřejných institucí. Práce se snaţí kriticky
poukázat na tento problém, který podle mého názoru pramení z nedostatku
informací, a to nejen u pomáhajících profesí, o této cílové skupině. U lidí bez
přístřeší jsou často ostatními vnímány především povrchní vlastnosti, jako je
například bydlení na ulici, nezaměstnanost, zápach, kriminalita, neochota změnit svŧj
ţivot a další. Většina pracovníkŧ však zapomíná na ostatní faktory, které ovlivňují
situaci lidí bez přístřeší. Nenahlíţejí na celou problematiku v rámci širšího kontextu a
lidé bez domova se tak často stávají obětí neprofesionálního, stereotypního přístupu a
labelingu. 1
Z tohoto dŧvodu je teoretická část mé bakalářské práce věnována hlubšímu
vysvětlení pojmu člověk bez přístřeší a to v celém jeho kontextu. Dále se zabývám
vysvětlením pojmu oprese a jejími formami. Za podstatné nadále pokládám i
definovat pojem diskriminace, jelikoţ hranice mezi opresí a diskriminací je málo
znatelná a tak jsou tyto dva pojmy často společně zaměňovány či dokonce
povaţovány za synonyma. Poslední kapitolu věnuji veřejným institucím, se kterými
1 Neodborné a subjektivistické zaštítkování, nálepkování osobnosti, které často stigmatizuje postiţené
jedince a mŧţe v některých případech vést i k rozvoji nálepkovaného závadového nebo poruchového
chování a proţívání (Zubíková, Drábová, 2007)
10
lidé bez přístřeší přicházejí do kontaktu. Zmiňuji se tedy o Policii České republiky a
obecní policii, zdravotnickém personálu a pracovnících Úřadu práce. Zde pracuji
zejména s příslušnou legislativou, která vyjadřuje vzájemný vztah mezi zmíněnými
institucemi a lidmi bez přístřeší a také navazuji na výsledky předešlých výzkumŧ.
Nakonec této kapitoly uvádím nejčastější stereotypy a předsudky některých
pracovníkŧ těchto institucí vŧči lidem bez přístřeší.
V následující metodologická části se zabývám transformací dílčích cílŧ do
tazatelských otázek, zdŧvodňuji volbu dané výzkumné strategie a výzkumného
vzorku, popisuji prŧběh výzkumu, zpŧsob zpracování získaných údajŧ a moţná
etická rizika.
Poslední kapitolu jsem věnovala analýze a interpretaci dosaţených výsledkŧ
výzkumu. Uvádím zde, jak na celou problematiku nahlíţejí přímo lidé bez přístřeší
spolu s pracovníky v pomáhajících profesích, kteří s danou cílovou skupinou pracují.
Doufám, ţe tato práce najde uplatnění nejen v oboru sociální práce, ale ţe bude
zajímavým poznatkem také pro zmíněné instituce. V souvislosti s tím bych ráda
uvedla, ţe úkolem této práce není uvézt tyto instituce primárně jako nehumánní,
neetické a porušující zákony, avšak pokládala bych za velmi potěšující, kdyby
výsledky výzkumu této práce přinutily pracovníky těchto institucí začít o této
problematice kriticky přemýšlet. Nanejvýš za dostiučinění bych pak povaţovala,
pokud by v návaznosti na tuto práci pracovníci těchto institucí začali reflektovat svá
rozhodnutí a chování ve vztahu k této cílové skupině, zamysleli se nad svými
vlastními předsudky a stereotypy, snaţili se pohlíţet na problematiku svých klientŧ
bez přístřeší v rámci celého širokého kontextu a tím se snaţili vyvarovat opresivnímu
chování vŧči lidem bez přístřeší.
V celé mé práci pracuji striktně s pojmem člověk bez přístřeší, jelikoţ pojem
bezdomovec je stigmatizující a zavádějící. Výjimkou jsou parafráze či citace
z odborné literatury. Zde je pak slovo bezdomovec uvedeno v uvozovkách.
11
1. TEORETICKÁ ČÁST
V této kapitole se snaţím o vysvětlení pojmu osoba bez přístřeší v celém jeho
širokém kontextu a ne pouze v povrchním významu. Vnímám to jako velmi dŧleţité
pro profesionální přístup k lidem bez přístřeší a zároveň i jako prevenci oprese ze
strany pracovníkŧ rŧzných institucí a zaţitých stereotypŧ. V další podkapitole se
zabývám definicí oprese a jejími formami, kde současně pokládám za dŧleţité zmínit
i pojem diskriminace, jelikoţ jsou tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovány.
Následující podkapitola je věnována nejčastějším veřejným institucím, se kterými
lidé bez přístřeší přicházejí často do kontaktu. Zmiňuji se zde tedy o Policii České
republiky a obecní policii, zdravotnickém personálu a pracovnicích Úřadŧ práce.
V poslední části zmiňuji nejčastější stereotypy a předsudky, které panují mezi
pracovníky nejen těchto institucí a podle mého názoru mohou částečně přispívat
k opresivnímu chování.
1.1 Osoby bez přístřeší
Problematika pojmu osoba bez přístřeší se odráţí v tom, ţe pro něj neexistuje pouze
jedna definice a představa. Osoba bez přístřeší je často nejen laickou veřejností, ale i
v některé starší odborné literatuře označována jako „bezdomovec“ coţ často samo o
sobě sebou nese negativní emoce, předsudky. Například představu, ţe lidé bez
domova se poflakují po ulicích, zapáchají, páchají trestnou činnost, jsou líní, nechtějí
nic změnit, holdují ve velké míře alkoholu a ţe jejich ţivotní situace je dŧsledkem
jejich osobního selhání. Jenomţe hovoříme-li o lidech bez přístřeší, nesmíme
zapomenout, ţe se jedná o velmi rŧznorodou skupinu lidí. Profesionální pracovník
pomáhajících profesí by měl mít vţdy na paměti, ţe osoby bez přístřeší nemŧţeme
nikterak paušalizovat a je nutné zachovávat individuální přístup bez předsudkŧ.
Stejně jako se vyvíjela sociální práce s lidmi bez přístřeší, rozvíjela se i definice
toho, co vlastně pojem člověk bez přístřeší znamená. Zejména první snahy o
vysvětlení těchto pojmŧ se dotýkají spíše materiální stránky a nezohledňují
společenské fungování.
12
Slovo „bezdomovec“ bylo prvotně přiřazováno samotářŧm, kteří ţili bez kontaktu
s druhými lidmi, obývali laciné ubytovny a podobně. (Giddens dle Marek a kol.
2012) Později se tento termín přenesl na osoby bez státní příslušnosti a bez
domovského práva. (Prŧdková, Novotný, 2008)
Další definice jsou jiţ poněkud komplexnější. Hradecký (2007) poukazuje na to, ţe
lidé bez přístřeší jsou vyloučeni z fyzické, právní a sociální domény bytu. Ztráta
fyzické domény podle něj znamená samotnou ztrátu střechy nad hlavou, absenci
slušného bydlení, které je zpŧsobilé k naplňování ţivotních potřeb. Do sociální
domény je zahrnuta ztráta svého soukromí, osobního prostoru, ztráta sociálních
vztahŧ a v dŧsledku toho izolace. Ztrátou právní domény člověk přichází o jistotu, ţe
bude moci bydlení nadále uţívat. (Hradecký, 2007)
Představa osoby bez přístřeší se často orientuje pouze na absenci bydlení. Coţ
bohuţel dokazuje i Zákon č. 108/2006 sb. o sociálních sluţbách, který tento pojem
upravuje. Osoba bez domova či osoba bez přístřeší je zde především popisována
skrze hlavní znak ztráty střechy nad hlavou. (Prŧdková, Novotný, 2008)
Vágnerová (2004) však poukazuje na to, ţe člověk bez domova mŧţe mít i trvalé
bydliště, které však z nějakého dŧvodu nemŧţe vyuţívat. Zpravidla se jedná o lidi
nezaměstnané, bez funkčních rodinných vztahŧ, kteří jsou ze společnosti vyloučeni
aţ na její okraj. Na tento fakt, ţe bezdomovectví nemŧţe být striktně spjato pouze
s absencí bydlení, poukazuje i typologie ETHOS2, která hovoří o lidech bez přístřeší
jako o osobách, jejichţ nepříznivá sociální situace je vyvolána nejen absencí
domova, ale také ohroţením ztráty domova či nevhodnými podmínkami k bydlení.
(Marek a kol. 2012)
Nejvýstiţnější definicí je pro mě definice, která označuje osobu bez přístřeší jako
někoho, kdo sice mŧţe mít bydlení, ale postrádá domov. (Netopilová, 2012) „Nemít
domov znamená postrádat místo, kde je máma a táta, kde je člověk obklopen láskou
a péčí, kde se učí ţít v lidské společnosti, přijímá určité hodnoty a osvojuje si nějaký
ţivotní styl. Je to zázemí, místo vzájemného obdarovávání, kam se člověk můţe
kdykoliv vrátit a kde se mu dostane vřelého přijetí, jistoty, bezpečí, ochrany a
podpory v nouzi, místo, kde proţíváme vztahy k blízkým lidem, kde cítíme lidské
2 Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení, vytvořená Evropskou federace národních
sdruţení pracujících s bezdomovci (FEANTSA) (Hradecká, Hradecký, 1996)
13
teplo, spokojenost a štěstí, místo, ke kterému nás váţou silné emoce. Mít domov
znamená vědět, ţe se mám kam vrátit a ţe existují lidé, kteří mě mají rádi.“
(Prŧdková, Novotný, 2008, s.10) Domov tvoří ochranu před vnějším světem a jako
takový patří mezi základní lidské potřeby. (Netopilová, 2012)
Z hlediska mého výzkumu budu pracovat s lidmi bez přístřeší jako s lidmi, které
postihla nejkrajnější forma sociálního vyloučení z dŧvodu, ţe neměli dostatečné
moţnosti a vlastní zdroje k tomu, aby obstáli nárokŧm většinové společnosti.
1.2 Oprese a diskriminace
V této podkapitole povaţuji za dŧleţité zmínit rozdíl mezi pojmy oprese a
diskriminace, jelikoţ se domnívám, ţe jsou oba pojmy často povaţovány za totoţné.
Oba pojmy do jisté míry znamenají znevýhodnění jedincŧ či skupin vŧči většinové
společnosti. Podle Thompsona (in Navrátil, 2013) souvisí oba pojmy se zneuţitím
moci a jejich podstata tak vychází i ze společenských struktur.
1.2.1 Oprese
Opresí označujeme uplatňování moci či autority zatěţujícím, krutým nebo
nespravedlivým zpŧsobem ze strany vládnoucí skupiny vŧči osobám, které mocí
nedisponují. Bývá spojena s násilným omezováním a potlačováním lidských práv.
(Weber, 2010) V rámci antiopresivních přístupŧ mŧţeme opresi vymezit jako útlak
či útisk, v jehoţ dŧsledku dochází ke strukturálnímu znevýhodnění určitých skupin
ve společnosti, jimţ jsou systematicky odepírána určitá práva či moţnosti, která jsou
většinové společnosti běţně dostupná. Tento útisk vychází z předpokladu, ţe moc ve
společnosti je nerovnoměrně rozdělena a na základě toho dochází k vykořisťování
určité, v tomto případě podřízené, skupiny lidí. (Navrátil, 2013) Budeme-li hovořit o
opresi v kontextu sociální práce, mŧţeme ji vztáhnout k nespravedlivým sociálním
normám, které zapříčiňují podřízené postavení určitých společenských skupin, které
nedisponují mocí a tím pádem mŧţeme chápat toto vykořisťování jako sociálně
podporované. (Weber, 2010) V tomto případě mŧţeme hovořit téţ o opresi
institucionální, jelikoţ je podporována a prosazována ze strany společnosti a jejích
institucí. Ty se snaţí systematicky prosazovat praktiky, které mají pro utlačovanou
skupinu represivní dŧsledky. (Cheney, LaFrance, Quinteros, online, 2006) Oprese
14
mŧţe být ze strany vládnoucích skupin záměrná, či si ji pracovníci nemusejí
uvědomovat. (Navrátil, 2013)
Young rozděluje formy oprese do pěti základních kategorií, kterými jsou
vykořisťování, marginalizace, bezmocnost, kulturní imperialismus a násilí. Tyto
základní formy útlaku chápe zároveň jako kritéria pro posouzení, zda je daný jedinec
či skupina utlačována. Zmíněné formy oprese dále Young spojuje do dvou
podkategorií, kdy pŧvod vykořisťování, marginalizace a bezmocnosti vidí ve
zpŧsobu dělby práce ve společnosti, přičemţ jsou omezeny materiální a sociální
příleţitosti k rozvinutí schopností utlačovaných jednotlivcŧ či skupin, zatímco
kulturní imperialismus a násilí vycházejí podle Young z nespravedlivých
stereotypních představ, které jsou ve společnosti kulturně zakořeněné a formují
vztahy dominance a podřízení ve společnosti. Současně dodává, ţe tyto opresivní
formy pŧsobí navzájem v interakcích a v konkrétních případech se často objevuje
více forem současně. (Young in Šubrt, 2007) Jednotlivé formy oprese pak Young
(1990) definuje takto:
Vykořisťování: V pojetí Young vychází vykořisťování z Marxovi teorie nadhodnoty
a jde tedy o nespravedlivé vyuţívání schopností jednotlivcŧ či skupin ve svŧj
prospěch. V nejširším pojetí se projevuje zpŧsobem, ţe skupina či jednotlivec
vykořisťuje jinou osobu či skupinu tím, ţe od nich získává určité sluţby či zboţí, na
které nemá ţádný skutečný nárok. O vykořisťování hovoříme kromě kapitalismu
například v případě otroctví.
Marginalizace: Young povaţuje marginalizaci za pravděpodobně nejhorší formu
oprese. Jedná se o postupné vylučování jednotlivcŧ či skupin ze společenství, jejich
odsouvání na okraj společnosti. Tito lidé jsou pak vyloučeni z účasti na zpŧsobu
ţivota, který je běţný pro většinovou společnost. Členové marginalizovaných skupin
často nezastávají ve společnosti významnější postavení, zpravidla jsou hospodářsky a
ekonomicky slabší. Ve vysoké míře se zde vyskytuje nezaměstnanost a chudoba.
Dŧvodem takového zpŧsobu ţivota mŧţe být skutečnost, ţe marginalizovaným
jedincŧm a skupinám je bráněno k přístupu k pěti základním zdrojŧm majoritní
společnosti, coţ je vzdělání, bydlení, zaměstnání, zdravotní péče a sociální ochrana.
(Prŧdková, Novotný, 2008) Povaţuji za velmi dŧleţité si uvědomit, ţe marginalizace
v dnešní době není povaţována za přirozený jev, nýbrţ za výsledek vědomého či
15
nevědomého vytlačovaní těchto jednotlivcŧ či skupin společností. (Stanoev in
Sociální práce/Sociální práca, 2015)
Bezmocnost: Bezmocnosti vychází podle Young z pocitu utiskovaných, ţe svou
situaci jen těţko změní. Přímá účast těchto lidí na rozhodování veřejné politiky je
vzácná, tito lidé se nemohou stejnoměrně podílet na rozhodnutích, které ovlivňují
jejich podmínky a moţnosti, v tomto smyslu tedy nemají významnější moc. I zde
jsou tedy drţitelé moci privilegováni nad těmi, kteří mocí nedisponují. To vše brání
těmto lidem posunout se, jelikoţ takto nastavený systém jim nedává moţnosti zlepšit
a rozvinout svoje moţnosti. Příčinou této bezmocnosti jsou tedy překáţky v rozvoji
osobních kapacit, nedostatek rozhodovacích pravomocí a neuctivé zacházení
vycházející z nízkého statusu těchto lidí.
Kulturní imperialismus: Spočívá v označení hodnot, zvykŧ, postojŧ, kultury apod.
většinové společnosti jako normální. V dŧsledku toho vznikají kulturní stereotypy,
skrze které je tato normalita hodnocena. Tímto dochází k rozdělení naší společnosti
na ty, kteří se s těmito normami ztotoţňují a na ty „ostatní“ (the Others) Tyto
stereotypní představy jsou pak povaţovány bez diskuze za správné a vše mimo ně lze
označit za neţádoucí či dokonce deviantní. Dobrým příkladem je třeba přesvědčení,
ţe kaţdá ţena je ráda matkou, nebo ţe rodina má být tvořena muţem, ţenou a dětmi.
Násilí: Některé skupiny lidí jsou vystaveni formou oprese nazývanou systémové
(institucionální) násilí. Motivem tohoto násilného chování není nic jiného, neţ
pokořit, poníţit lidskou osobnost. Toto násilí je systematické, jelikoţ je směřováno
ke členŧm určité skupiny právě z dŧvodu toho, ţe náleţí k dané skupině. Skutečnost
ţe toto násilí vychází z nejvyšších společenských vrstev, od samotných drţitelŧ
moci, poukazuje na to, ţe je společensky tolerované a viníci jsou málokdy potrestáni.
Nejčastěji se setkáme se systematickým psychickým týráním, nejsou však vyloučeny
ani fyzické útoky. Institucionálnímu násilí je věnována převáţná část této práce a
konkrétní případy jsou uvedeny nejen v teoretické, ale i v praktické části této práce.
16
1.2.2 Diskriminace
Diskriminací se rozumí nerovné chování vŧči jednotlivcŧm či skupinám na základě
jejich příslušnosti k sociální kategorii. Je tedy přímo v rozporu se zásadami rovného
zacházení. Nejčastějšími dŧvody diskriminace jsou pohlaví, etnická či rasová
příslušnost, národnost, sexuální orientace, zdravotní stav, věk a víra. Slovo
diskriminace nemá však na rozdíl od oprese pouze negativní význam. V rámci
nerovného přístupu zvýhodníme jednoho tím, ţe druhého naopak znevýhodníme.
Mŧţeme tedy hovořit o diskriminaci pozitivní i negativní. (Hnilica, 2010)
K diskriminaci dochází především v soukromé sféře, kdy se zakázaného nerovného
zacházení dopouštějí v našem případě například zaměstnavatelé, stráţníci, lékaři či
poskytovatelé rŧzných sluţeb. Najdeme ji ale také ve sféře veřejné, kdy se
diskriminace dopouštějí přímo orgány veřejné správy či orgány financované státem,
jako jsou nemocnice, školy atd. I v případě diskriminace se mŧţe jednat jak o
záměrné jednání, tak i o neúmyslné chování. (Štěpánková, 2006)
Diskriminaci mŧţeme také rozdělit na diskriminaci přímou a nepřímou.
Diskriminace přímá se vyznačuje méně výhodným zacházením s jedincem či
skupinou ve srovnání s jinou osobou či osobami. Dŧvodem tohoto znevýhodnění
jsou pak výše zmíněné rysy, jako například pohlaví, věk, národnost, rasa nebo
etnický pŧvod apod. Přímá diskriminace je často lehce rozpoznatelná, jelikoţ si
znevýhodněná osoba často uvědomuje, ţe je s ní zacházeno nerovně oproti jiným.
Naproti tomu nepřímá diskriminace, není ve většině případŧ na první pohled zjevná a
její oběti si ani znevýhodněné postavení neuvědomují. Dochází k ní v dŧsledku
aplikace určitého jednání, které je na venek neutrální. (Štěpánková, 2006).
Thompson (in Navrátil, 2013) poukazuje na skutečnost, ţe jednat s kaţdým stejně
ještě neznamená jednat s kaţdým rovně a uvádí příklad osob s tělesným postiţením.
Pokud se totiţ s jejich specifickými potřebami nepočítá, jsou automaticky
znevýhodněni i v prostém přístupu do budovy.
V boji proti opresi a diskriminaci se v sociální práci objevili tzv. antiopresivní
přístupy, které reagovali na konflikty v multietnických společnostech v Evropě a
Americe v 80. letech 20. století. Tyto modely si nedávají za cíl nic jiného, neţ
zmírnit dopady oprese a diskriminace, ideálně je úplně odstranit (Navrátil, 2013)
Podle Thompsona je v rámci antiopresivních přístupŧ jádrem dobré sociální praxe
17
tzv. antiopresivní vědomí, s čímţ souvisí uvědomování si problematiky oprese a
diskriminace mezi sociálními pracovníky. Pokud sociální pracovník nedokáţe
rozpoznat klientovo znevýhodněné postavení, nemŧţe poskytnout klientovi
adekvátní pomoc. (Thompson in Navrátil, 2013)
Oprese a diskriminace znevaţují hodnotu a dŧstojnost člověka. (Navrátil, 2013).
Z předchozího textu vyplývá, ţe hranice mezi nimi je často jen těţce rozpoznatelná.
Přesto lze z tohoto textu vyčíst nepatrné rozdíly, které bych zde ráda shrnula.
Zatímco o diskriminaci se v textu hovoří jak v pozitivním tak negativním smyslu,
oprese má pouze význam negativní. Dále je zde zmíněno, ţe oprese i diskriminace
vycházejí ze společenských struktur. V tomto případě mŧţeme diskriminaci opět
rozdělit jak na individuální tak společenskou, oproti tomu oprese má vţdy pŧvod
společenský. Adams (2007) pak poukazuje na sílu dŧsledkŧ oprese a diskriminace.
Zatímco diskriminace mŧţe být často neškodná, oprese je oproti tomu dlouhodobá,
krutá, velmi systematická a silně institucionalizovaná.
1.3 Vybrané instituce v kontaktu s lidmi bez přístřeší
„Neošetřili mě v ambulanci, neměl jsem kartičku pojišťovny.“
„Byl jsem přepaden, ale jsem pro ně jen feťák bez dokladů, tak mě ani
nevyslechli.“
„Byl jsem napaden stráţníkem Městské policie za to, ţe spím na squatu.
Policista do mě kopal se slovy: „Dnes nepřeţiješ, zmrde!“ Vytáhl sluţební
zbraň, natáhl ji a zamířil na mne. Kdyţ jsem se stočil bolestí v rohu, zandal ji a
začal šlapat po kamarádovi.“
„Chytli mě s botama u regálu v krámě. Policajti mě odvezli za město, a tam po
mě chtěli sexuální sluţby, jinak ţe mě zavřou.“
„Ochranka mě chytla u kasy, protoţe jsem bezdomovec. Měl jsem na všechno
účet. Hrozně je to štvalo, tak mě ve skladu zkopali.“
„Na úřadě na mě řvali a nechtěli mi dát občanku, dokud nezaplatím pokutu.“
(výpovědi klientů převzaty z časopisu Dekontaminace III/2015)
Tyto či podobné výpovědi slýchává čas od času téměř kaţdý kdo, pracuje s lidmi bez
domova. Je smutné, ţe lidé, kteří by měli znamenat pomoc a ochranu, se umí chovat i
18
velmi zle. Ať uţ jde o policisty, zdravotníky či pracovníky úřadŧ. Pro lidi bez
přístřeší platí stejná práva garantována zákony, jako pro všechny občany naší
republiky. Problém však mŧţe nastat v případě uplatňování těchto práv. Pokud dojde
k jejich porušení ze strany veřejných institucí z dŧvodu, ţe si to tyto instituce jako
drţitelé moci „mohou“ vŧči lidem bez přístřeší jako té slabší straně jednoduše
dovolit, mŧţeme hovořit o opresi. To samé platí v případě, ţe by pracovníci institucí
nedodrţovali svoje povinnosti vŧči této cílové skupině. Výzkum provedený
organizacemi Jako doma a ASLIDO poukazuje na to, ţe se ţeny bez domova stávají
při kontaktu s nejrŧznějšími institucemi tzv. „osobami druhé kategorie“ a vnímají, ţe
je s nimi také podle toho zacházeno. Pracovníci s nimi jednají s despektem, odmítají
lidem bez domova poskytnout sluţby, podávají jim nedostatečné informace. Lidé bez
domova se setkávají s nadávkami a jsou vystaveni fyzickému násilí, např. bití.
(Kolářová, Lindovská a kol. in Sociální práce/Sociální práca, 2016) Právě na
konkrétní případy z tohoto výzkumu navazuji i v této části práce, kde se zaměřuji na
Policii České republiky, stráţníky obecní policie, zdravotnický personál a pracovníky
Úřadŧ práce.
1.3.1 Policie České republiky a obecní policie
V této části práce bych ráda krátce představila Policii České republiky a obecní
policii a nadále poukazuji na práva a povinnosti těchto institucí vŧči lidem bez
přístřeší, které vnímám jako klíčové a zmiňuji některé situace, při kterých dochází ke
kontaktu policistŧ s lidmi bez domova.
Policie České republiky je definována jako ozbrojený bezpečnostní sbor, instituce,
která je součástí státní moci a jejím úkolem je udrţování vnitřního pořádku a
bezpečnosti například tím, ţe se snaţí předcházet trestné činnosti. (zákonyprolidi,
online, 2009) Policie ČR je tvořena útvary s územně vymezenou pŧsobností. Činnost
Policie České republiky je řízena zákonem č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky.
(Kuzníková, 2008) Policie ČR je téţ známa jako státní policie a s tímto termínem je
nadále pracováno ve výzkumné části této práce.
Obecní policie je instituce zřízená zastupitelstvem obce a jejím úkolem je zajišťovat
veřejný pořádek v obci, kdy dohlíţejí zejména na dodrţování předpisŧ a pravidel
společenského souţití, přispívá k ochraně bezpečnosti osob a majetku, odhaluje a
19
pokutují přestupky. Příslušníci obecní policie se nazývají stráţníci a kaţdý občan má
právo obrátit se na stráţníka s ţádostí o pomoc. (zákonyprolidi, 2017, online) Obecní
policie úzce spolupracuje při plnění úkolŧ s Policií České republiky a její činnost řídí
Zákon č. 553/1991 Sb. o obecní policii. (Kuzníková, 2008) Obecní policie je často
neodborně nazývána městskou policií a s tímto termínem je i nadále pracováno ve
výzkumné části této práce.
Lidé bez domova přicházejí do kontaktu s policisty nejen jako pachatelé, ale i jako
oběti trestných činŧ či přestupkŧ. Budeme-li hovořit o lidech bez přístřeší jako
pachatelích, je nutné si uvědomit, ţe kriminální chování je do jisté míry ovlivněno
jejich nepříznivou sociální situací. Dŧvodem opačné situace, kdy se lidé bez domova
stávají obětmi trestných činŧ, je především ţivot v nechráněném sociokulturním
prostředí, které do jisté míry dělá z lidí bez domova snadný terč. Ti jsou pak
okrádání, fyzicky napadáni, nebo jsou zmanipulováni k výkonu určitých činností za
hranicí zákona. (Pěnkava, 2010)
Při svém jednání musí pracovník Policie České republiky i stráţník dodrţovat určité
zásady. Tyto zásady jsou dány nejen výše uvedenými zákony3 ale i etickými kodexy
obou institucí a jsou s ohledem na náplň práce obou institucí velmi podobné.
V následujících řádcích bych ráda v obecné podobě zmínila ty nejzákladnější, které
úzce souvisejí s tématem a navazují na výsledky výzkumu organizace Jako doma,
který byl zaměřený mimo jiné na institucionální násilí páchané na ţenách bez
domova. Pro pracovníky Policie České republiky a stráţníky pouţívám
v následujícím textu jednotného pojmu policista.
Ve výpovědích respondentek se v určitých případech objevilo, ţe vnímaly přístup
policistů jako nešetrný, plný nevhodných oslovení, některé klientky se dále setkaly
s nedůvodným vykazováním z veřejného prostranství a dokonce i fyzickým
násilím. Jiné výpovědi hovoří o pocitu nedovolání se spravedlnosti a velmi
necitlivém zacházení. V posledním případě pak šlo o neposkytnutí pomoci, kdy byl
policista svědkem fyzického napadení klientky a nezakročil. (Lindovská, 2016)
3 Při citaci níţe uvedených zásad uvádím jako výchozí zdroj pouze Zákon o Policii České republiky.
Neznamená to však, ţe by zmíněná práva a povinnosti neplatila i pro stráţníky. Obsah Zákona o
Policii České republiky a Zákona o obecní policii je, co se týče těchto práv a povinností, obsahově
velmi podobný s ohledem na obdobnou náplň práce pracovníkŧ obou institucí. Zmíněná práva a
povinnosti jsou tedy uvedeny v obou zákonech.
20
Základní povinností policisty a je být zdvořilý. Policista a zaměstnanec policie jsou
při plnění úkolů policie povinni dodrţovat pravidla zdvořilosti a dbát cti, váţnosti a
důstojnosti osob i své vlastní. (Zákon č. 553/2001 Sb., § 9) V souladu s etickým
kodexem by se všemi lidmi měl policista jednat slušně, korektně a s porozuměním,
vyhýbat se střetu zájmů i korupci. Mají také respektovat rovnost mezi všemi osobami
bez rozdílu při současném respektování kulturní a hodnotové odlišnosti příslušníků
menšin. (Candigliota a kol., 2010)
Pokud jiţ policista musí zasáhnout, má povinnost dbát na to, aby případný postup
byl přiměřený. Nikomu v souvislosti s touto situací nesmí být zpŧsobená
bezdŧvodná újma v dŧsledku postupu a zásah do práv a svobod osob nesmí překročit
míru nezbytnou k dosaţení účelu, který byl sledován tímto úkonem. (Zákon č.
553/2001 Sb.) Stejně tak nesmí dojít k bezdůvodnému použití donucovacích
prostředků, mezi které patří například hmaty, chvaty, kopy a podobně. Takovýto
zásah je oprávněný pouze v případě, ţe by došlo k ohroţení ţivota další osoby
útočníkem. (Zákon č. 553/2001 Sb.)
Pokud dojde k omezení svobody, například zadrţení, nesmí pak tato osoba být
vystavena mučení nebo krutému, nelidskému anebo poniţujícímu zacházení a nesmí s
ní být zacházeno takovým způsobem, který nerespektuje lidskou důstojnost. Pokud se
tak stane a je tomu přítomen další policista, musí tomuto jednání učinit přítrţ. (Zákon
č. 553/2001 Sb. § 24)
Co se týče zmíněné situace, kdy jsou lidé bez přístřeší vykazování z veřejného
prostranství, například z laviček, vlakových a autobusových nádraţí, prostorŧ před
supermarkety apod., mŧţe opět dojít k neodŧvodněnému zasahování do lidských
práv. Policisté by měli jednat s lidmi bez přístřeší jako s kaţdým dalším občanem bez
rozdílu. Ţádný policista tedy nemŧţe legálním zpŧsobem lidem bez domova zabránit
v tom, aby se na těchto místech pohybovali. Nehledě na to, ţe právě tato místa jsou
výborným zdrojem k obstarání si obţivy pro tyto lidi. Výjimkou by byla situace, ţe
by osoba bez přístřeší byla viditelně pod vlivem alkoholu a svým chováním
významně obtěţovala ostatní. Pouhý argument, ţe se sdruţování lidí bez domova na
určitých místech někomu nelíbí, je bezpředmětný. (Brendlová, online, 2012)
Vztah policistŧ k lidem bez přístřeší není příliš kladný. Pokud nahlédneme do
oficiálních zdrojŧ, je patrné, ţe jejich vztah má spíše represivní charakter. Pŧvod
21
tohoto charakteru mŧţeme najít přímo v postoji našich politikŧ k této cílové skupině,
mezi kterými panuje převládající názor, ţe si lidé bez domova za svou situaci mohou
sami. To vede z jejich strany k uplatňování restriktivní politiky, coţ se projevuje
v našem případě například snahou vytlačit lidi bez domova z určitých čtvrtí, na
okraje měst apod. Subjektem se pak v tomto případě stávají právě policisté, kteří tuto
restriktivní politiku vykonávají. (Štěchová a kol. 2008)
1.3.2 Zdravotnický personál
Ţivot na ulici s sebou bezesporu nese značné fyzické i psychické zdravotní
problémy. V některých případech mŧţe být špatný zdravotní stav i příčinou toho,
proč se lidé ocitají bez domova (Šupková, 2007) Zdravotní problémy často vyplývají
z absence zdravé ţivotosprávy a hygieny, která je při ţivotě na ulici jen obtíţně
udrţitelná. Tomu všemu ani nepřispívá nedostatek spánku, tepla a jistě alespoň
v začátcích jakési neustálé vnitřní napětí, co bude dál. Ţivot na ulici velmi často také
doprovází alkohol či jiné návykové látky. Přesto všechno je zjevné, ţe lidé bez
domova mají problémy s dostupností vhodné zdravotní péče. (Barták a kol. in
Sociální práce/Sociální práca 2006)
Formálně shodné podmínky pro přístup lidí bez domova ke zdravotní péči jsou často
dŧvodem, jenţ ve svém dŧsledku vede k nerovnému postavení těchto pacientŧ ve
srovnání s většinovou populací. (Koncepce prevence a řešení problematiky
bezdomovectví do roku 2020, 2013) Příkladem mŧţe být například propuštění
pacienta do „domácí péče“. Pro lidi bez domova však tento počin znamená předčasně
ukončenou léčbu, jelikoţ nejsou schopni si takové podmínky zajistit (Barták a kol. in
Sociální práce/Sociální práca2006)
V České republice právo na ochranu zdraví garantuje Listina základních práv a
svobod. Přesto výjimkou nejsou případy, kdy došlo podle zkušeností sociálních
pracovníkŧ k porušení zákona i lékařské etiky a byla v určitých případech pacientŧm
bez domova odmítnuta zdravotní péče. Lékaři v mnoha případech odmítají lidi bez
přístřeší do nemocnice přijmout. Argumentují například tím, ţe neshledali u pacienta
dostatečné zdravotní dŧvody k hospitalizaci. Někteří lékaři také podezřívají tyto
pacienty, ţe se chtějí pouze najíst a vyspat v teple a odmítají jejich přijetí s tím, ţe
22
nemocnice nejsou sociálně-charitativní zařízení. (Barták a kol. in Sociální
práce/Sociální práca 2006)
Velmi diskutovaným tématem ve věci přístupu lidí bez domova ke zdravotnické péči
jsou chybějící doklady a neplacené zdravotní pojištění. Nicméně neplacené
zdravotní pojištění ještě neznamená, ţe by člověk bez přístřeší neměl nárok na
ošetření. Podle zákona jsou i lidé, kteří neplní povinnost platit zdravotní pojištění,
stále pojištěnci a mají tedy i shodná práva. Dluhy za neplacené zdravotní pojištění
jim však narŧstají a to ve finále vede k administrativním potíţím při ţádosti o plnění
úhrad zdravotnickým zařízením za úkony provedené na těchto pacientech. Navzdory
tomu, nesmí být pacient při zdravotních obtíţích zdravotnickým zařízením odmítnut.
V případě akutních problémŧ pak nehraje roli ani spádovost nemocnice či
neexistence smluvního vztahu s příslušnou zdravotní pojišťovnou, na coţ se lékaři
často odvolávají. (Šupková, 2007)
Podobně na tuto problematiku pohlíţejí i další autoři, kteří udávají zkušenosti s tím,
ţe záchranná sluţba často odmítá vozit lidi bez domova, jelikoţ to pro ně pak
znamená dezinfekci sanitky. Lékaři pak odmítají pacienty bez domova
hospitalizovat, jelikoţ je podezírají z toho, ţe chtějí pouze jídlo a postel. Odmítají je
pro údajně neuhrazené zdravotní pojištění, popř. absence kartičky zdravotní
pojišťovny; neošetří ho, protoţe nemá trvalé bydliště ve spádové oblasti. (Marek a
kol., 2012, s. 49) Většina lidí bez domova nemá spádovou nemocnici, jelikoţ nemají
trvalé bydliště, nebo se k němu vztahují pouze úředně. Obdobné je to i s absencí
praktického lékaře. Avšak přes všechny vyjmenované komplikace je lékař povinen
příznaky nemoci u lidí bez domova prověřit a argumentace spádovosti nemocnice
není relevantní. Pokud nastane neočekávaná událost, záchranná sluţba musí
pacienta odvézt do nejbliţší nemocnice. Argumentace, ţe „bezdomovec“ není
pojištěn, také není důvodem k odmítnutí ošetření. (Marek a kol., 2012, s. 49)
Výzkumu zaměřený nejen na institucionální násilí páchané na ţenách bez přístřeší,
publikovaný organizací Jako doma, přinesl znepokojující výsledky toho, jak ţeny
bez domova vnímají zdravotnickou péči. Respondentky se zmiňují především o
nerovném zacházení, neempatickém přístupu a jiţ zmíněním odmítnutí ošetření
především z dŧvodu chybějících dokladŧ o zdravotním pojištění. (Lindovská, 2016)
23
Přitom kaţdý pacient má právo na dŧstojné zacházení, úctu, ohleduplnost a
respektování soukromí ze strany zdravotnického personálu. Pacient si mŧţe zvolit
lékaře, který mu nejvíce vyhovuje. Má právo znát jména zdravotníkŧ, kteří
s pacientem pracují, a kaţdý má právo na srozumitelné informace o svém zdravotním
stavu a navrhovaném postupu léčby. (Kalibová, Glaserová, 2015)
Dŧvod dalších problémŧ, které pacienti vnímají jako nerovný a neempatický přístup
vidí Šupková (2007) následovně. Podle jejího názoru hraje výraznou roli v tom, jak
zdravotníci přistupují k pacientŧm bez přístřeší fakt, ţe se takový pacient po
propuštění z nemocnice vrací opět na ulici, tedy zpět do rizikového prostředí a tak
někteří zdravotníci vnímají ošetřování těchto lidí jako zbytečné a tak k tomu i
přistupují.
Co se týká řešení zdravotních problémŧ, není výjimkou, ţe lékař předepíše
pacientovi bez domova léky, které si pak následně tento pacient nemá moţnost
obstarat, jelikoţ na ně finančně nedosáhne. Takový pacient se pak opakovaně vrací
do zdravotnického zařízení bez lékŧ a nestabilizovaný a bývá mu opakováno, ţe si za
zhoršení svého problému může sám. Toto je opět dŧkaz formálně shodně
nastavených podmínek, které lidi bez domova znevýhodňují. Proto by si lékaři měli
uvědomit, ţe často jedinou moţností pro takovéto pacienty je předepisovat léky
pokud moţno plně hrazené či s co nejmenším doplatkem. (Schejbalová, 2009,
online)
Bohuţel čím více mají pacienti bez domova zkušenost se špatným zacházením či
odmítnutím lékařské pomoci, příště ji jiţ nevyhledají. (Šupková, 2007) A pokud se
tak stane, tak pouze ve chvíli, kdy uţ je zdravotní stav těchto pacientŧ nanejvýš
závaţný, ţe se bez lékařské pomoci jiţ těţko obejdou. (Schejbalová, 2009, online)
Zajištění zdravotní péče o lidi bez domova není v současnosti v systému zdravotní
péče ani v systému zdravotního pojištění nijak koncepčně řešeno. Jako nejčastější
bariéry v bezproblémovém přístupu lidí bez domova ke zdravotní péči jsou
spatřovány v malé kapacitě lékařŧ ochotných tuto práci vykonávat, problémy
vyplývající z neplaceného zdravotního pojištění, nemoţnost dodrţovat lékařský
reţim ze strany pacientŧ, v případě potřeby lŧţkové či následné péče se pak jedná
především o nedostatek volných lŧţek a problémy s uhrazením pobytu. Většina
expertŧ z oboru pak nachází moţné řešení těchto problémŧ ve zřízení sociálně-
24
zdravotnického zařízení, kde by nejen ke zdravotnímu stavu, ale i k celé sociální
situaci pacientŧ bez domova bylo přistupováno komplexně. (Koncepce prevence a
řešení problematiky bezdomovectví do roku 2020, 2013)
1.3.3 Úřady práce
Úřad práce české republiky je organizační sloţkou státu, jehoţ zřizovatelem je
Ministerstvo práce a sociálních věcí. Řeší situace na trhu práce od roku 1990. Před
tímto rokem se dá hovořit o tom, ţe nezaměstnanost jako taková, neexistovala. Úřad
práce je specializovaným orgánem státní správy, který se podílí a realizaci státní
politiky v oblasti zaměstnanosti. Úřady práce v současné době řeší individuální
problémy osob nezaměstnaných a osob ve finanční tísni.
Od roku 2004, kdy nový Zákon o zaměstnanosti č.435/2004Sb. sjednotil všechny
instituce a agendy v oblasti zaměstnanosti a později i státní sociální podpory, je nyní
v kompetenci Úřadŧ práce kromě péče o nezaměstnané také vyplácet dávky státní
sociální podpory, dávky hmotné nouze, dávky pro osoby se zdravotním postiţením a
příspěvek na péči. Zákonem, který shrnuje obecné zásady Úřadŧ práce, je pak Zákon
č. 73/2011Sb. o Úřadu práce České republiky. Z těchto dávek mají pak pro lidi bez
domova největší význam dávky hmotné nouze, mezi které patří příspěvek na
ţivobytí, doplatek na bydlení a mimořádná okamţitá pomoc.
Strukturu úřadu práce tvoří generální ředitelství v Praze, dále pobočka pro hlavní
město Praha a krajské pobočky, jejichţ součástí jsou kontaktní pracoviště. Výskyt
Úřadŧ práce tak tedy koresponduje tak s bývalým rozmístěním okresních měst.
(Horák, 2014)
Listina základních práv a svobod zaručuje mimo jiné kaţdému, kdo se nachází
v hmotné nouzi, právo na pomoc k zajištění základních ţivotních podmínek, pokud si
tyto podmínky nedokáţe osoba zajistit sama. Dále například Evropská sociální charta
zavazuje smluvní strany, ţe všem osobám bez dostatečných zdrojŧ, pokud si nejsou
schopny tyto zdroje opatřit vlastními moţnostmi, bude zajištěna dostatečná pomoc,
zejména pomocí dávek sociálního zabezpečení, která bude dostačující a odpovídající
jejich situaci. (Chudoba – záleţitost nás všech)
25
Bohuţel realita je často odlišná. Ve výsledku málokterý člověk bez domova pobírá
sociální pomoc, jelikoţ dávky jsou nastaveny tak, ţe na ně člověk bez domova
obvykle nedosáhne. Sociální systém je pro ně sloţitý, neorientují se v něm, takţe
nárok na dávku raději vzdají. V jiných případech je zase dávka tak nízká, ţe
jednoduše nestačí k přeţití. (Marek a kol., 2012)
Značná část sociální pomoci je vázána na místo trvalého bydliště, které je bohuţel
často jen formální. Při přiřazování dávky mají pracovníci většinovou pravomoc
rozhodnout ve prospěch či neprospěch klienta a dávku poskytnout či odepřít. Proto
tedy velmi záleţí na jednotlivém přístupu pracovníkŧ, jejich hodnotách a vnitřních
postojích, ale také na kultuře dané organizace. Osoby pověřené pro udělování dávek
si často klienta bez přístřeší označí jako problémového a dávku mu upřou. Ať uţ si to
klient zaslouţí, nebo ne, těţko to změní. (Marek a kol., 2012, s. 48) Po těchto
komplikacích není divu, ţe takový člověk pak často komunikaci s úřady vzdá.
Tak jako v předchozích kapitolách, i zde bych se ráda odkázala na výsledky
výzkumu organizace Jako doma, který poukazuje na nevhodné zacházení lidí bez
přístřeší při kontaktu s Úřady práce. Respondentky si zejména stěţují na nejrŧznější
nejasnosti při přidělování dávek, nezájem ze strany pracovníků ohledně životní
situace klientek, ponižující a arogantní přístup úřednic a nabízení neadekvátních
řešení situace klientek, které se zároveň bojí odmítnout. (Lindovská, 2016)
Jako největší bariéru pro dosaţení dávek sociální pomoci vnímám ve vnitřních
stereotypních postojích pracovníkŧ, nízké informovanosti lidí bez domova o nároku
na konkrétní dávky a existenci obtíţí v komunikaci s orgány sociální pomoci při
podávání ţádosti o dávku a také při vyplňování formulářŧ. Zároveň bych ráda
podotkla, ţe si uvědomuji, v jakých podmínkách sociální pracovnice na úřadu
pracují. Je na ně kladen neustálý tlak na sniţování výdajŧ, sniţuje se i počet
sociálních pracovnic, zatímco počet klientŧ Úřadŧ práce přibývá. Pracovníci přechází
k byrokratické činnosti a dochází k redukci sociální práce. Samozřejmě se zde nechci
pracovníkŧ Úřadu práce zastávat, avšak pouze poukázat na to, ţe hlavním viníkem
oprese ze strany Úřadŧ práce mŧţe být i politizace a ekonomizace sociální práce na
úřadech. (Hiekischová, in Sociální práce/Sociální práca, 2015)
26
1.4. Stereotypy a předsudky směřující k lidem bez domova
I kdyţ podle Thompsona (in Navrátil, 2013), nemŧţe být oprese jednoduše
vysvětlena s odkazem na osobní předsudky, spousta autorŧ stále spatřuje příčinu
oprese a diskriminace právě v předsudcích a stereotypech. Zároveň však dodávají, ţe
aby tomu tak bylo, musí být tento stereotyp sdílený, coţ znamená, ţe je povaţován
více lidmi nezávisle na sobě jako pravdivý (Hnilica, 2010)
Stereotyp je naše přesvědčení, ţe některá vlastnost A vţdy souvisí s vlastností B.
Nositelem stereotypu je vţdy konkrétní jedinec. (Hnilica, 2010) V našem případě by
například mohlo jít o tvrzení, ţe lidé bez domova nechtějí pracovat. Pokud kdokoliv
na základě tohoto stereotypu jedná, aniţ by si ověřil jeho platnost v dané situaci,
stává se z něj předsudek. Předsudek je tedy neověřený stereotyp. Vlastně mŧţeme
hovořit o tom, ţe se jedná o jakýsi předčasný úsudek, tedy postoj získaný ještě před
tím, neţ se s konkrétním objektem našeho předsudku seznámíme. Předsudky jsou
často pokládány za záporné, ale nejsou vyloučeny také kladné postoje. (Hnilica,
2010). Janebová (2014) dále povaţuje za dŧleţité odlišit, zda jde o předsudek
reflektovaný či nikoliv. V případě reflektovaného předsudku pracovník o tomto
předsudku ví, avšak je pro něj natolik silný, ţe jej nedokáţe překonat a jednat
v konkrétních situacích individuálně. Pokud si pracovník svŧj předsudek
neuvědomuje, jedná se pak o předsudek nereflektovaný.
Obecně a zjednodušeně lze říci, ţe postoj k posledně jmenovaným skupinám lze
shrnout do věty: Proč jim pomáhat, vţdyť si zato přece můţou sami! Kdyby pracovali
a nefetovali, tyto problémy by neměli. (euro.cz, online, 2012) Bohuţel i takové
články najdeme v dnešní době na internetu. Lidé bez domova jsou skupinou, o níţ
panuje nespočet předsudkŧ a stereotypŧ. Vlastně se dá říci, ţe ty nejpodstatnější byly
shrnuty v úvodní větě a proto bych na ně ráda v následující části práce zareagovala.
27
1.4.1 Lidé bez domova si za svou situaci mohou sami.
„ … oni nemusí být bezdomovci. Jsou nástroje ve státě, ţe se do té situace nemusí
vůbec dostat, a i pokud se do ní dostanou, tak se z ní mohou dostat ven, pokud ale
CHTĚJÍ. ... na tohle ten stát opravdu ty nástroje má … aby se nikdo nedostal do té
nejspodnější vrstvy.“ 4 (Kolářová, Vojtíšková, 2008, s. 24)
Podle mého názoru je velmi chybné přistupovat k bezdomovectví jako k dŧsledku
vlastní volby. Nesmíme v první řadě zapomínat na příčiny vzniku bezdomovectví,
mezi které patří ztráta zaměstnání, rozvod, odchod od rodiny, výkon trestu, finanční
problémy a dluhy, opuštění dětského domova či jiného institucionálního zařízení,
ztráta bytu a nakonec mentální či fyzické onemocnění. Hovořit o bezdomovectví
jako o důsledku vlastní volby je relevantní cca v 7% ze všech případů. (Peterek,
2007)
Totéţ potvrzuje v rozhovoru i Vítězslav Bartoš (2006, in Sociální práce/Sociální
práca s.33), sociální pracovník azylového domu Svaté Terezie v Praze.: „Myslím si,
ţe systém nastavený ve společnosti není dobrý. Někdy třeba opravdu lidé nemohou za
to, ţe se ocitli bez domova. Spadnou do toho, ani nevědí jak. Problémy finanční,
problémy v rodině, problémy pracovní – prostě vznikne začarovaný kruh …“
1.4.2 Lidem bez domova se nechce pracovat
V souvislosti s tímto výrokem je nutné si uvědomit, ţe lidé ţijící na ulici často
existují v úplně jiném světě, kde si ve snaze přeţít osvojili úplně jiné zákony, neţ
platí ve většinové společnosti. Jejich chování a přemýšlení je často ostatními
nepochopeno. „Začátečnickou chybou sociálních pracovníků bývá podlehnutí
názoru, ţe se klientovi prostě ‘‘nechce pracovat“ a to je hlavní příčina jeho sociální
situace. Klient se skutečně chová, jako by se mu pracovat nechtělo. Sociální
pracovník si však často neuvědomuje, ţe klient přichází z“ jiného světa“ a ţe se tam
sekává s mnoha vlivy a musí se podřídit naprosto jiným zákonům, neţ jakými se řídí
zbytek společnosti. Sociální pracovníci mnohdy nechápou chování klientů a
vyhodnocují je jako líné a neochotné podřídit se nějakým pravidlům. (Marek a kol.,
2012, s.11)
4 Přejato z výzkumu zaměřeného na vnímání zaslouţenosti postavení v sociální hierarchii veřejností
28
Je pravdou, ţe bezdomovectví nelze s pravidelnou prací skloubit. Ţivotní styl těchto
lidí postrádá klasický denní reţim, nemluvě o pracovních návycích, které si v tomto
stylu ţivota lze jen těţko udrţet. Mnoho lidí bez domova sice pracuje, avšak často
zŧstávají pouze na sekundárním trhu práce. Tomu odpovídá jejich kvalifikace, často
chybějící dokumenty jako občanský a řidičský prŧkaz, rŧzná potvrzení o dosaţeném
vzdělání a tak jsou jejich moţnosti výběru zaměstnání omezené. Zŧstávají tedy na
místech, kde si kolikrát nevydělají tolik, aby dosáhli na vlastní bydlení. Proto by se
mělo apelovat nejdříve na zlepšení jejich sociálního fungování, aby byli do budoucna
schopni nastoupit do odpovídajícího zaměstnání. (Marek a kol., 2012)
1.4.3 Lidé bez domova jsou alkoholici nebo feťáci a je pro ně typický zanedbaný
vzhled
Je sice pravdou, ţe značná část lidí bez domova jsou lidé závislí na alkoholu nebo
jiných návykových látkách. Alkohol pro ně do jisté míry znamená účinnou strategii,
jak přeţít na ulici a nezbláznit se z toho. Osoby bez přístřeší se nemohou s flaškou
schovat doma, tudíţ jsou takto viděni na ulicích. Tato skutečnost posiluje bohuţel i
další předsudek, protoţe pro tyto lidi je typický zápach, neupravený zevnějšek a
nevhodné chování. Bohuţel paradoxem v tomto případě je skutečnost, ţe častým
pravidlem pro poskytování většiny sociálních sluţeb je podmínka střízlivosti a tak
jsou tito lidé z poskytnutí některých sluţeb vyloučeni. (Marek a kol., 2012)
Lidé bez domova jsou velmi rŧznorodou skupinou. Je zřejmé, ţe zde najdeme lidi
holdující ve větší míře alkoholu, na druhou stranu mezi nimi ţijí i lidé, kteří se od
alkoholu distancují. Povaţuji za dŧleţité také zmínit skutečnost, ţe je-li člověk bez
domova vidět s lahví v ruce, veřejnost si ho okamţitě zaškatulkuje jako alkoholika, i
kdyţ se tato osoba napije jen zřídka kdy. Je nutné si uvědomit, ţe ne kaţdý, kdo pije
alkohol, je hned alkoholik. Stejně tak ne kaţdý uţivatel drog je závislý. Samozřejmě,
ţe mezi lidmi bez domova najdeme ty, kteří nepečují o svŧj vzhled a hygienu,
zároveň je zde značná část těch, kteří vyuţívají některé pro ně dostupné sociální
sluţby, kde mohou vyuţít například sprchu, nechat si vyprat prádlo, či vyuţít
moţnosti sociálního šatníku.
Pokud se budeme snaţit zamyslet nad pŧvodem těchto stereotypŧ a předsudkŧ, uţ
samotné slovo „bezdomovec“, jak jsou lidé bez domova neodborně nazýváni,
29
vzbuzuje stereotypní představy osoby přespávající pod mostem, zanedbané a
špinavé, holdující alkoholu, která nechce svou situaci měnit. Nechodí do práce, ţiví
se krádeţemi a vybíráním popelnic. Pro mnoho lidí je pak jednoduché takové osoby
odsoudit. Jak však jiţ bylo několikrát zmíněno, na ulici najdeme velmi rŧznorodou
skupinu lidí a problematika osob bez přístřeší je mnohem sloţitější.
Závěrem je nutné podotknout, ţe není špatné mít stereotypy, do jisté míry je má
kaţdý z nás. Ty mohou vycházet z našeho osobního nastavení, zkušeností, či jen
z prosté neznalosti konkrétní problematiky. Nicméně je v sociální práci krajně
dŧleţité si tyto stereotypy uvědomovat, reflektovat a individuálně je posuzovat ve
vztahu ke konkrétním klientŧm či pacientŧm.
1.5 Shrnutí teoretické části
Lidé bez domova jsou rŧznorodou skupinou lidí, kterou nelze charakterizovat pouze
na základě absence domova. Při posuzování jejich ţivotní je situace je nutné se nad
celým problémem zamyslet komplexně a ne se zaměřit pouze na povrchní vlastnosti.
Lidé bez domova jsou pro své nízké sociální postavení ohroţeni opresí ze strany
nejrŧznějších institucí, coţ se mŧţe projevit například problémovým přístupem ke
zdravotní péči, nemoţností dosáhnout na některé dávky sociální pomoci či
nevhodným zacházením při kontaktu s policisty. Bohuţel lidé bez domova jsou
snadným terčem a jsou v tomto ohledu velmi zranitelní. Pokud dojde k případnému
špatnému zacházení, nechtějí jej řešit, aktuálnější jsou pro ně problémy typu, kde
budou dnes spát, co budou jíst apod. Díky svému zpŧsobu ţivota jsou často vystaveni
stereotypnímu jednání nejen ze strany pracovníkŧ veřejných institucí, coţ nezřídka
vede k „onálepkování“ klientŧ bez domova. Výsledkem celé této opresivní koncepce
pak musí jednoznačně být ztráta dŧvěry v určité instituce.
30
2. METODOLOGICKÁ ČÁST
V následující části své bakalářské práce se budu soustřeďovat na metodologii
výzkumu. Nejprve vydefinuji hlavní a vedlejší cíle výzkumu, které pomocí
transformační tabulky transformuji do tazatelských otázek. Dále zdŧvodním
vybranou výzkumnou strategii a výzkumný soubor, popíši prŧběh výzkumu a
zhodnotím zpŧsob analýzy získaných dat. V závěru budu reflektovat moţná etická
rizik spojená s výzkumem.
2.1 Formulace cíle výzkumu
Hlavním cílem výzkumu je zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze
strany veřejných institucí, případně jaké instituce k tomu mají větší sklony, neţ jiné.
Aby byly cíle mé bakalářské práce naplněny, vydefinovala jsem si dílčí výzkumné
cíle. Tyto cíle jsou:
DVC 1.: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany
policie
1. DVC 1.1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova se slovním
napadáním ze strany policie
2. DVC 1.2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s fyzickým
napadáním ze strany policie
3. DVC 1.3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s odmítnutím
pomoci ze strany policie
DVC 2.: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany
zdravotního personálu
1. DVC 2.1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova se slovním
napadáním ze strany zdravotnického personálu
2. DVC 2.2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s neetickým
zacházením ze strany zdravotnického personálu
31
3. DVC 2.3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s odmítnutím
pomoci ze strany zdravotnického personálu
DVC 3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s opresí ze strany
pracovníkŧ úřadŧ
1. DVC 3.1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova se slovním
napadáním ze strany pracovníkŧ úřadŧ
2. DVC 3.2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova s odmítnutím
pomoci ze strany pracovníkŧ úřadŧ
3. DVC 3.3. Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova
s nepřiměřenými poţadavky ze strany pracovníkŧ úřadŧ
2.2 Transformace dílčích cílů do tazatelských otázek
Tabulka č. 1: Transformační tabulka A,5
Dílčí
výzkumn
ý cíl
Dílčí
výzkumný cíl
2. Řádu
Indikáto
ry
Sada
tazatelských
otázek
Zjistit,
jaké
zkušenost
i mají lidé
bez
domova
s opresí
ze strany
policie
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova se
slovním
napadáním ze
strany policie
slovní
napadení
Stalo se
Vám někdy,
ţe Vás
policie
slovně
napadla?
Povězte mi o
tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova s
fyzickým
napadáním ze
strany policie
fyzické
napadení
Setkal/a jste
se s ním, ţe
by Vás
policie
fyzicky
napadla? Jak
se celá
situace
odehrála?
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
odmítnutí
pomoci
Stalo se
Vám někdy,
ţe Vám
5 Transformační tabulka A slouţí pro část výzkumu, kde jako respondenti vystupují lidé bez
přístřeší
32
domova s
odmítnutím
pomoci ze
strany policie
policie
odmítla
pomoc?
Povězte mi o
tom.
Zjistit,
jaké
zkušenost
i mají lidé
bez
domova
s opresí
ze strany
zdravotní
ho
personálu
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova se
slovním
napadáním ze
strany
zdravotnickéh
o personálu
slovní
napadení
Stalo se
Vám někdy,
ţe Vás
některý člen
zdravotnické
ho personálu
slovně
napadnul?
Povězte mi o
tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova s
neetickým
zacházením
ze strany
zdravotnickéh
o personálu
neetické
zacházen
í
Měl/a jste
někdy pocit,
ţe s Vámi
pracovníci
ve
zdravotnictví
jednají jinak,
neţ s dalšími
lidmi? Čeho
konkrétně se
to týkalo?
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova
s odmítnutím
pomoci ze
strany
zdravotnickéh
o personálu
odmítnutí
ošetření
Setkal/a jste
se někdy
s tím, ţe by
Vás
pracovníci
zdravotnické
ho zařízení
odmítli
ošetřit?
Povězte mi o
tom.
Zjistit,
jaké
zkušenost
i mají lidé
bez
domova s
opresí ze
strany
pracovník
ŧ úřadŧ
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova se
slovním
napadáním ze
strany
pracovníkŧ
úřadŧ
slovní
napadení
Stalo se
Vám někdy,
ţe by Vás
pracovník na
úřadě slovně
napadnul? O
jakého
pracovníka
se jednalo?
Zjistit, jaké
zkušenosti
odmítnutí
pomoci
Stalo se
Vám někdy,
33
mají lidé bez
domova s
odmítnutím
pomoci ze
strany
pracovníkŧ
úřadŧ
podání
lţivých
informací
ţe Vám
pracovník na
úřadě
odmítnul
vyhovět? O
jakého
pracovníka
se jednalo?
O jakou šlo
záleţitost?
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají lidé bez
domova
s nepřiměřený
mi poţadavky
ze strany
pracovníkŧ
úřadŧ
poţadavk
y, které
klient
není
schopný
splnit
Setkal/a jste
se někdy
s tím, ţe
Vám
pracovníci
úřadu uloţili
při ţádosti o
pomoc
podmínky,
které jste
nebyl/a
schopný/á
splnit? Čeho
se to týkalo?
Tabulka č. 2: Transformační tabulka B,6
Dílčí
výzkumný
cíl
Dílčí
výzkumný
cíl 2. Řádu
Indikáto
ry
Sada
tazatelskýc
h otázek
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajícíc
h profesí
s opresí ze
strany
policie vŧči
lidem bez
domova
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí se
slovním
napadáním
ze strany
policie vŧči
lidem bez
domova
slovní
napadání
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by klient/ka
byl/a slovně
napaden/a
pracovníke
m policie, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
6 Transformační tabulka B slouţí pro část výzkumu, kde jako respondenti vystupují
pracovníci pomáhajících profesí pracující s lidmi bez přístřeší
34
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí
s neoprávněn
ým fyzickým
napadením
ze strany
policie vŧči
lidem bez
domova
fyzické
napadení
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by klient/ka
byl/a
fyzicky
napaden/a
pracovníke
m policie, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí
s odmítnutím
pomoci ze
strany policie
vŧči lidem
bez domova
odmítnut
í pomoci
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by
pracovník
policie
odmítl
poskytnout
pomoc
člověku bez
přístřeší, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajícíc
h profesí
s opresí ze
strany
zdravotnick
ého
personálu
vŧči lidem
bez domova
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí se
slovním
napadáním
ze strany
zdravotnické
ho personálu
vŧči lidem
bez domova
slovní
napadení
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by klient/ka
byl/a slovně
napaden/a
zdravotnick
ý
personálem,
a nebo se
Vám s tím
klent/ka
35
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí
s neetickým
zacházením
vŧči svým
klientŧm bez
přístřeší ze
strany
zdravotnické
ho personálu
neetické
zacházen
í
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by s
klientem/ko
u bylo
neeticky
zacházeno
v nějakém
ze
zdravotnick
ých
zařízeních, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí
s odmítnutím
ošetření
klientŧ bez
domova
zdravotnický
m
personálem
odmítnut
í ošetření
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by
klientovi/ce
bylo
odmítnuto
zdravotní
ošetření, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajícíc
h profesí
s opresí ze
strany
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí se
slovním
napadáním
slovní
napadení
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by klient/ka
byl/a slovně
napaden/a
pracovníke
36
pracovníkŧ/i
c úřadŧ vŧči
lidem bez
domova
ze strany
pracovníkŧ/i
c úřadŧ vŧči
lidem bez
domova
m úřadu, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí
s odmítnutím
pomoci ze
strany
pracovníkŧ/i
c vŧči lidem
bez domova
odmítnut
í pomoci
podání
lţivých
informac
í
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by
pracovnice/í
k úřadu
odmítl
klientovi
pomoci, či
mu podával
lţivé
informace, a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
Zjistit, jaké
zkušenosti
mají
pracovníci
pomáhajících
profesí se
zadáváním
neadekvátníc
h poţadavkŧ
ze strany
pracovníkŧ/i
c úřadŧ vŧči
svým
klientŧm bez
přístřeší
poţadav
ky, které
klient
není
schopen
splnit
Byl/a jste
někdy
přítomen/na
situaci, ţe
by
pracovnice/í
k úřadu
kladl
klientovi
poţadavky,
které
evidentně
není
schopen
splnit, , a
nebo se
Vám s tím
klent/ka
někdy
svěřil/a?
Povězte mi
o tom.
37
2.3 Zdůvodnění vybrané výzkumné strategie
S ohledem na účel své bakalářské práce jsem zvolila kvalitativní výzkumnou
strategii. Kvalitativní výzkum je charakterizován snahou o pochopení daného jevu
očima samotných dotazovaných. Díky své pruţnosti je povaţován za nejčastější typ
výzkumu. (Hendl, 2008) Pro získání poţadovaných dat jsem pouţila
polostrukturovaný rozhovor, který nejlépe slouţí ke zdokumentování osobních
pocitŧ, názorŧ a postojŧ, se kterými je toto téma bezesporu spjato. Jeho vhodnost
pouţití vnímám v tom, ţe máme podklad v určitém mnoţství otázek, které chceme
mít zodpovězené. Zároveň nám dává moţnost pokládat otázky doplňující, které nám
prohloubí některé téma, jaké respondent i tazatel vnímá jako klíčové, naopak některé
otázky mohou být u konkrétních dotazovaných zcela opominuty. (Hendl, 2008)
Miovský (2006) vnímá výhodu této strategie v tom, ţe umoţňuje reagovat na
odpovědi respondentŧ, ujišťovat se, zda otázce rozuměl, případně ţádat doplnění,
upřesnění. I tento bod vnímám s ohledem na cílovou skupinu respondentŧ jako
klíčový.
2.4 Zdůvodnění vybraného výzkumného vzorku a jeho
charakteristika
Samotný výběr výzkumného vzorku byl velmi zajímavý. Nejprve byl výzkum
směřován přímo k lidem bez přístřeší, jako k respondentŧm (viz. transformační
tabulka č. 1). Později však bylo potřeba zahrnout do výzkumu samotné sociální
pracovníky, kteří s lidmi bez přístřeší pracují. (viz. transformační tabulka č. 2).
Dŧvodem bylo zjištění, ţe lidé bez přístřeší opresi v rozhovoru popírají a to i
v případech, kdy při jejich předchozích návštěvách o této zkušenosti hovořili.
V rozhovoru jsem oslovila pět respondentŧ, kteří se v současné době nacházejí bez
domova. Ve všech případech se jedná o klienty muţského pohlaví, rŧzné věkové
kategorie, kteří se bez přístřeší nacházejí odlišně dlouhou dobu. Jedná se o klienty
Kontaktního centra RIAPS Trutnov a o klienty Nízkoprahového denního centra
v Hradci Králové. Dále jsem do rozhovoru zařadila pět pracovníkŧ pomáhajících
profesí, kteří pracují s touto cílovou skupinu. Jednalo se o dvě sociální pracovnice a
zdravotní sestru Kontaktního centra RIAPS Trutnov, kde v dopoledních hodinách
tvoří převáţnou většinu klientŧ právě lidé bez přístřeší a nakonec jsem oslovila
38
jednoho sociálního pracovníka a sociální pracovnici Nízkoprahového denního centra
a Noclehárny v Hradci Králové provozované Oblastní Charitou Hradec Králové.
Přesto, ţe se jedná respondenty a respondentky zahrnující obě pohlaví, pracuje dále
ve své práci pouze s jednotným termínem „respondent“. V některých částech práce,
je pro odlišení respondentŧ z řad pracovníkŧ a pracovnic pomáhajících profesí a
klientŧ, pouţíván pro lidi bez přístřeší právě termín klient.
Tabulka č. 3: Respondenti
označení
respondenta
další relevantní informace7
K1 muţ; 47 let; na ulici ţil 4roky spolu se svou partnerkou,
poslední měsíce nejisté bydlení po známých
K2 muţ; 67 let; na ulici 25 let, squaty nevyhledává
K3 muţ; 19 let; bez domova střídavě poslední 2 roky,
diabetik
K4 muţ; 39 let; bez domova poslední rok
K5 muţ; 30 let, bez domova cca 2 roky, střídavé nejisté
bydlení
P1 ţena; diplomovaná zdravotní sestra, s touto cílovou skupinou
pracuje 6let
P2 ţena; sociální pracovnice, s touto cílovou skupinou pracuje
17let
P3 ţena; sociální pracovnice, s touto cílovou skupinou pracuje 2
roky
P4 ţena; vedoucí sociální pracovnice pro Denní centrum a
Noclehárnu Domu Matky Terezy
P5 muţ; s lidmi bez přístřeší pracuje v rámci terénu
7 v tabulce rozlišuji dva druhy pojmŧ: na ulici – tímto pojmem se rozumí, ţe klient přespává
venku, na lavičce, pod mostem apod.; bez domova – takto označuji klienty, kteří nemají
vlastní bydlení, avšak přespávají na squatech, boudách, chalupách apod.
39
2.5 Průběh výzkumu
Celý výzkum bych rozdělila do etap. První byla teoretická příprava, následoval
předvýzkum a poté aţ samotný praktický výzkum. První částí výzkumu, ještě před
jeho samotným zahájením, byla tedy samotná příprava, jejíţ součástí bylo studium
odborné literatury spadající do daného tématu. Jiţ samotný nedostatek monografie
poukazoval na fakt, ţe se jedná o téma zatím neprobádané a ţe samotný výzkum
nebude jednoduchý. Na základě získané literatury jsem vytvořila část teorie k mé
práci.
Dále jsem přistoupila k předvýzkumu, v rámci kterého jsem zjišťovala, zda jsou
otázky vhodně nastaveny, zda jim respondenti rozumí a získala jsem náhled a
ucelenější představu o tom, jak by měl výzkum probíhat. V prŧběhu předvýzkumu
jsem také přišla na zajímavé informace, které vedli k tomu, ţe jsem později vnímala
jako dŧleţité zařadit do výzkumu kromě samotných lidí bez přístřeší a pracovníky
pomáhajících profesí, kteří s touto cílovou skupinou pracují. Předvýzkum probíhal
v Kontaktním centru RIAPS Trutnov a v rámci něj došlo i k oslovování klientŧ pro
,,ostrý“ výzkum, představení celého výzkumu a jeho dŧleţitosti pro práci s danou
cílovou skupinou.
Před započetím samotného výzkumu jsem si od klientŧ vyţádala souhlas se
zaznamenáváním odpovědí na diktafon, s čímţ všichni souhlasili. Vzhledem k tomu,
ţe se jedná z mého pohledu o citlivé téma, byli klienti ujištěni, ţe výzkum je
anonymní, nebylo během rozhovoru pouţito ani jejich křestní jméno a ţe nahrávání
slouţí pouze jako nástroj pro mě k zjednodušení následného přepisu získaných
informací. Pro výzkum mi byla poskytnuta poradenská místnost, kde jsme nebyli
nikým rušeni. Délku rozhovoru jsem nestanovala, rozhovory trvali prŧměrně
20minut. Klienti byli předem upozorněni, ţe se jim o čas probíhajícího rozhovoru
nezkrátí maximální povolená doba pobytu v KC. Znění otázek nebylo klientŧm
dopředu známo. U některých klientŧ došlo k vypuštění některých otázek, zejména
pokud jiţ dopředu avizovali, ţe po dobu svého pobytu na ulici nenavštívili ţádného
lékaře, ani nebyli nikým mimo KC ošetřeni, logicky tedy nemají vlastní zkušenost
s opresí ze strany zdravotnického personálu. V tomto případě jsem se pouze
dotazovala, zda podobné zkušenosti nemá někdo v jeho okolí. Po ukončení
40
rozhovorŧ jsem klientŧm za odměnu předplatila hygienický a potravinový servis
(zejména praní prádla, polévku, kávu apod.)
Jak jsem jiţ zmínila, nejprve došlo k oslovování osob bez přístřeší, aţ později byli do
výzkumu zahrnuti i pracovníci pomáhajících profesí. Zatímco všichni pracovníci
s rozhovory souhlasili, u lidí bez přístřeší jsem se často setkala s odmítnutím a výběr
vhodných respondentŧ trval delší dobu. Dŧvodem pro zahrnutí pracovníkŧ
pomáhajících profesí do samotného výzkumu bylo zajímavé zjištění, ţe klienti své
zkušenosti s opresí ve většině případŧ zakrývají a nemluví o ní ani v případě klientŧ,
kteří se s opresí prokazatelně setkali.
Nejprve jsem se snaţila eliminovat všechny negativní vlivy, které by na zatajení
těchto skutečností mohly mít vliv a které také zmiňuji dále v části mé práce, kde se
zabývám etickými riziky. Vytvořila jsem jednoduché doplňující otázky pro případ,
ţe by výzkumné otázky byly nesrozumitelné a obtíţně pochopitelné. Později jsem
odstoupila od nahrávání rozhovorŧ a přistoupila pouze k zapisování, jelikoţ jsem
předpokládala, ţe pouhé zapisování budou klienti vnímat jako méně rizikové.
Výpovědi se však ani po těchto opatřeních nelišily a z toho dŧvodu jsem do
rozhovoru zařadila i sociální pracovníky, kteří s touto cílovou skupinou přiházejí do
kontaktu a mají k tomuto tématu informace buď od svých klientŧ, nebo se s opresí
vŧči lidem bez přístřeší setkali osobně například při doprovázení klientŧ do rŧzných
institucí.
Po zařazení pracovníkŧ v pomáhajících profesí jako dalších respondentŧ, probíhal jiţ
výzkum bez potíţí, standardně v domluvený termín, v jejich domovských
organizacích. V tomto případě byly výpovědi opět nahrávány na diktafon.
2.6 Způsob zpracování získaných údajů
Odpovědi všech respondentŧ byly nejprve s jejich souhlasem nahrávány na diktafon.
Po prvotních potíţích s výzkumem jsem později u respondentŧ zahrnující klienty bez
přístřeší přistoupila k přepisování odpovědí, i kdyţ nikdo neměl k nahrávání
výhrady. Neverbální komunikace některých klientŧ mi naznačovala, ţe jim
výzkumné téma přijde nepříjemné, necítili se dobře, proto jsem se jim snaţila touto
41
formou odlehčit. U respondentŧ z řad pracovníkŧ v pomáhajících profesích jsem po
celou dobu setrvala u nahrávání výpovědí.
Po získání poţadovaných výpovědí byly odpovědi respondentŧ roztříděny podle
výzkumných otázek. Cílem bylo najít u respondentŧ shodné prvky výpovědí. Velmi
zajímavá mi přišla moţnost porovnání výpovědi některých klientŧ a pracovníkŧ,
kteří jednoznačně hovořili o shodném konkrétním klientovi, avšak výpovědi těchto
konkrétních klientŧ se velmi lišily od výpovědi pracovníkŧ v pomáhajících profesích.
Tento fakt mě utvrdil v myšlence, ţe není pravda, ţe by se lidé bez přístřeší s opresí
nesetkávali, jenom o ní z rŧzných dŧvodŧ nemluví.
2.7 Etická a jiná rizika výzkumu
Při zamyšlení nad etickými riziky jich stojí za zmínku hned několik. První etické
riziko vnímám v sobě sama jako v roli výzkumníka. Téma práce jsem si vybrala
z dŧvodu, ţe je mi velmi blízké. V rámci svých praxí, ale i mimo ně, jsem byla
svědkem velmi drsné oprese zmíněných institucí k lidem bez přístřeší a jsem si
vědoma faktu, ţe k celému tématu cítím silné osobní zaujetí. Jak však uvádí
Littlechild (2014), dobře provedený kvalitativní výzkum spočívá v dosaţení odstupu
od vlastních zájmŧ, představ, předsudkŧ a domněnek. Já však do výzkumu
vstupovala se svými vlastními představami a jako takové jsem si je chtěla potvrdit. O
této skutečnosti se zmiňuje i Miovský (2006) ve své knize Kvalitativní přístup a
metody v psychologickém výzkumu, kde tento faktor označuje pojmem
„romantismus“, kdy výzkumník pracuje se svými vlastními zkušenostmi jako
s výsledkem výzkumu a nezaměřuje se na další skutečnosti a okolnosti. Jsem si
vědoma toho, ţe právě moje představy a osobní zaujetí by mohly zapříčinit, ţe bych
ve výpovědích hledala přesně ty části, které jsem chtěla slyšet, jelikoţ mi byly
blízké, naopak by to mohlo vést k ignoraci témat ostatních. Formulace doplňujících
otázek by mohla být nevědomě tvořena tímto vlastním nastavením a moje
předpoklady se mohly promítnout do celkového vyhodnocování dat. Doufám, ţe
těmto skutečnostem se podařilo do jisté míry zabránit díky korekci mé vedoucí práce.
Dalším zkreslujícím prvkem mohlo být nezahrnutí do výzkumu respondenty z řad
pracovníků a pracovnic Noclehárny ve Dvoře Králové nad Labem, i kdyţ jsem
42
to pŧvodně měla v úmyslu. Dŧvodem bylo, ţe zde vnímám patrnou vzájemnou
kooperaci pracovníkŧ právě s příslušníky Policie ČR a jejich výpovědi bych neviděla
jako objektivní. Do jaké míry souvisí toto rozhodnutí s jiţ výše zmíněnými vlastními
představami, je otázkou.
V souvislosti s lidmi bez přístřeší se nabízí úvaha o tom, do jaké míry byl jejich
souhlas na výzkumu ovlivněn tím, co Littlechild označuje jako „mocenský vztah“.
„Musíme také brát v úvahu mocenské vztahy, v jejichţ kontextu mohou účastníci
výzkumu /klienti vnímat výzkumníka. Je proto třeba zváţit, jak zajistit, aby se klienti,
zejména velmi zranitelní klienti, nedomnívali, ţe participací na výzkumu nebo
odmítnutím na účasti budou buď zvýhodněni, nebo znevýhodněni – podle toho, co
zvolí“. (Littlechild, 2014, s. 125). Ačkoliv já sama nejsem zaměstnancem ani
jednoho z pracovišť, zejména pak v RIAPSu Trutnov nemohu tuto moţnost zcela
ignorovat. Tento případný mocenský vztah mohla v tomto případě utvrdit skutečnost,
ţe zde existuje příbuzenský vztah mezi mnou a pracovnicí kontaktního centra a bylo
patrné, ţe tento vztah je klienty vnímán. Domnívám se však, ţe vzájemné vztahy
jsou natolik otevřené a jsou postavené na vzájemné dŧvěře, ţe by klienti neměli
problém účast na výzkumu odmítnout, čemuţ tak v některých případech bylo.
Jako další z rizikových faktorŧ vnímám samotné téma výzkumu. Uvědomuji si, ţe
někteří z klientŧ mohou vnímat účast na výzkumu jako rizikové či jako krajně
nepříjemné. Dŧvodŧ je jistě několik. Ne kaţdému se jeví jako bezproblémové hovořit
o tom, ţe s ním bylo špatně zacházeno, byl poniţován, či mu bylo jinak ublíţeno. To
vše mohlo mít vliv na výpovědi klientŧ. Dále to mŧţe být strach či obava klientŧ
z toho, ţe se výzkum dostane do nepovolaných rukou, oni budou identifikování a za
jejich výpovědi budou následovat nějaké sankce. To vše jsou skutečnosti, které by
mohli podněcovat ke zkreslujícím odpovědím.
Posledním významným faktorem jsou samotní respondenti z řad klientů bez
přístřeší. V některých případech se jednalo o lidi, kteří k tomu, aby odlehčili svou
situaci, holdují ve větší míře alkoholu, v případě pak jednoho konkrétního klienta by
se dalo hovořit aţ o závislosti. Menší mnoţství oslovených klientŧ, avšak ne
nepatrné, uţívá příleţitostně nelegální drogy. To vše mŧţe zapříčinit, ţe si klienti
případné zkušenosti nepamatují, nebo je vnímají odlišně. Další část klientŧ si také
43
zjevně opresi vŧbec neuvědomuje a to buď z dŧvodu, ţe uţ jim přijde natolik běţná,
nebo jsem se setkala s názorem, ţe si ji zaslouţí.
Zamýšlím-li se nad otázkou rizik zvolené výzkumné strategie, je patrné, ţe
rozhovory jsou časově náročné a kladou velký dŧraz na tazatele, aby zvládl rozhovor
patřičně usměrňovat, neboť by se výzkum mohl proměnit v pouhé povídání o
„nepodstatných“ věcech a výzkumník by se tak nedobral poţadovaných výsledkŧ. Je
také prokázáno, ţe přítomnost osoby tazatele mŧţe vést některé respondenty
k zatajování či zkreslování informací, neţ je tomu například u anonymního
dotazníku. Při vyhodnocování získaných dat je nutné vyhnout se zobecnění
získaných výsledkŧ. Mŧţeme sice zpozorovat některé podobnosti, avšak zároveň
musíme mít stále na paměti, ţe kaţdý případ je individuální, ovlivněný jedinečnými
a neopakovatelnými skutečnostmi. (Hendl, 2008)
44
3. ANALÝZA A INTERPRETACE DOSAŽENÝCH
VÝLSEDKŮ VÝZKUMU
Tato kapitola se věnuje hledání odpovědí na dílčí výzkumné cíle a jejich následnou
interpretaci. Kaţdé z dílčích výzkumných otázek bude věnována jedna podkapitola a
bude doplněna citacemi respondentŧ. Následovat bude souhrn odpovědí na dílčí
výzkumné cíle doplněný o další podstatné zjištěné informace, které sice přímo
nenáleţí do výzkumných cílŧ, ale vnímám je jako podstatné v kontextu daného
tématu.
3.1 DVC 1: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova
s opresí ze strany policie
Pomocí tohoto cíle jsem se snaţila zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez přístřeší
s opresí ze strany policie, zejména jsem se pak zabývala slovním a fyzickým
napadením a odmítnutím pomoci.
Zaměřím-li se na první indikátor, tedy na slovní napadení, pouze ve dvou případech
klienti vypověděli, ţe byli slovně napadeni ze strany pracovníkŧ policie. Klient K4
přímo vypověděl: „ … tak jako kdyţ někde spím všem na očích, tak na mě téměř
pokaţdý někdo zavolá fízly. Nadávají mi do špinavých bezďáků, to je běţný…. Jo ale
sprostý slova to zas ne, na to si dávaj sakra pozor…“ K1 navíc uvádí, ţe slovní
napadání je výsadou městské policie, oproti státní policii: „No takhle, vono je to
rozdíl, jestli státňáci nebo měšťáci. Státňáci jsou vţdycky lepší neţ městská, městská
se vţdycky chová jako prase “… „ … a ve finále tam přijeli stáňáci a nechali nás
tam, zachovali se ve finále úplně jinak, neţ městská, ta byla zlá, vţdycky byla zlá.“…
„… ale to jen u těch měšťáků, ty se chovali jako prasata, nadávali, sprostě řvali.“
Zdŧrazňují však, ţe mají zároveň zkušenost i se slušnými policisty, jak potvrdil
klient K4: „Ale najdou se mezi nima i normální, co se chovaj dobře, ne, ţe by byli
vyloţeně milí, to ne, ale chovaj se dobře.“
Naopak respondenti z řad pracovníkŧ v pomáhajících profesích vypověděli ve všech
případech, ţe jejich klienti mají zkušenosti s verbálním napadáním ze strany
pracovníkŧ policie a to i v případech klientŧ, kteří v předcházejících rozhovorech
45
vypověděli, ţe se s něčím takovým nesetkali. Pro srovnání uvádím výpověď klienta
K2 a sociální pracovnice P2. K2 vypověděl, ţe: ,,Chovaj se celkem slušně, to dřív se
chovali hůř. Podivej se, kdyţ budu dělat bordel, začnou si mě všímat, no a kdyţ bych
si votevřel hubu, chovat se slušně taky nebudou.“ Zatímco P2 uvedla: „Určitě, určitě
to bylo, to bylo opakovaně a opakovaně se také objevilo tykání, automatický tykání
klientům“… „klienta nejenomţe uráţeli a poniţovali, vysmívali se mu“. Pracovnice
P4 pak nezapomněla zmínit, ţe má kromě „problémových policistŧ“ zkušenost
převáţně se slušnými policisty.
Dalším indikátorem, na který jsem se ve svém výzkumu zaměřila v souvislosti
s pracovníky policie, bylo fyzické napadení. Vlastní zkušenosti s fyzickým
napadením otevřeně přiznává pouze jeden z klientŧ. K5 promluvil o své zkušenosti u
výslechu: „Víš, no, hmmm, voni jsou hodný, jsou hodný ze začátku, dlouho, dokud
jim nedojde trpělivost no. A já se prostě nepřiznal ani po hodině, a kdyţ uţ mě měli
plný zuby, ten jeden, tak ten mě chytil pod krkem. Pak mi podkopl ţidli a já spadnul
rypákem k zemi. Jako to je běţný.“ Jeden klient uvádí, ţe se s fyzickým napadením
setkal u svého spolubydlícího na squatu. Klient K4 pak hovoří o agresivním chování
vŧči jeho psovi: „Mě jako nikdy nenapadli, ale jak tu jezdí s takovou tou bílou
krabicí, víš jak, hlavně kolem busáku, tak jak jsem tam šel, tak mě buzerovali, ţe jdu
jako mimo přechod, a ţe co tam dělám jako, no víš jak, tam chodí mimo přechod
všichni a začali mi najíţdět na psa, uboţáci“ Zbylí klienti fyzické napadení popírají.
Pracovníci v pomáhajících profesích shodně vypovídají, ţe vědí o agresivním
chování ze strany pracovníkŧ policie vŧči jejich klientŧm. Některé pracovníce
popsali konkrétní případy, které dokonce souvisely s klienty, kteří fyzické napadení
v předchozích rozhovorech popírají. Pracovnice P1 popsala zkušenost klienta K4
takto: „… no tak zrovna P. ten je teda hodně šikanovanej, snad od všech. Tenkrát
přišel domlácenej, ţe ho někde chytli. Vono s tím teda není vţdy jednoduchý vyjít a
tak uţ ho znaj, a co chvíli ho zbijou.“ Pracovnice P2 pak vzpomíná na situaci, se
kterou se jí svěřil jeden z jejich klientŧ: „… v podstatě ho shodili ze schodů a kdyţ to
vezli do nemocnice tak řekli, ţe teda klient spadl sám a klient nebyl shopnej se
bránit.“ Z výpovědí zbylých pracovníkŧ vyplývá, ţe o těchto situacích vědí, ale ţe
jsou velmi sporadické.
46
Posledním sledovaným indikátorem je odmítnutí pomoci. Zaměřila jsem se tedy na
případy, kdy oslovení příslušníci policie odmítli pomoci lidem bez přístřeší. Nikdo
z klientŧ ani pracovníkŧ však neuvedl, ţe by se s odmítnutím pomoci někdy setkali.
Dokládám výpověď P4: „Občas trvá chvíli, neţ se dovoláme nebo neţ policie
přijede, ne vţdy jsou vyloţeně příjemní, ale asi se nám nestalo, ţe by nepřijeli. Ani
klienti neříkají, ţe by jim policie kdy odmítla pomoci.“ V jednom případě pak klient
opět vyzdvihuje pomoc ze strany Policie České republiky oproti policii obecní.
V rámci rozhovoru se mi také dostaly další zajímavé výpovědi nad rámec mých
otázek. První byla zkušenost klienta, kterému byl odepřen přístup ke zdravotnické
pomoci, kdyţ zkolaboval při výslechu. Jedná se o klienta diabetika, který se dostal
do hypoglykemického šoku. Klientovi se přitíţilo a neustále opakoval, ţe se
potřebuje najíst, coţ policisté ignorovali. Později klient začal ztrácet vědomí.
V domnění policistŧ, ţe klient tento stav pouze předstírá, byl ponechán bez pomoci
desítky minut. Později musel být převezen rychlou záchrannou sluţbou do
nemocnice.
V dalším případě klientovi vadilo, ţe se neustále musí před policisty prokazovat a
vnímá to jako buzeraci: „ No a ty mladý jsou horší, pořád prudí a chtějí občanku,
vědí, ţe ho nemám. Jednou jsem jim řekl, tak ať mi na ni dají stovku a voni mi dali
dýchnout“.
3.2 DVC 2: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova
s opresí ze strany zdravotnického personálu
Pomocí toho cíle jsem sledovala, zda se lidé bez přístřeší někdy setkali s útlakem ze
strany zdravotnického personálu, zejména pak se slovním napadáním, neetickým
zacházením a odmítnutím pomoci.
Zaměřím-li se na první zjišťovaný indikátor, tedy na slovní napadení, nikdo
z klientŧ neuvádí, ţe by k nim byl zdravotnický personál verbálně nepříjemný.
Hovoří spíše o vnímaném nezájmu a povyšování se. Většina klientŧ pak vypověděla,
ţe právě toto jednání je odrazuje od toho, aby pomoc zdravotníkŧ vyhledávali: „Já
tam nerad chodím, vţdy jsou protivní, ţe jsem nepřišel třeba na kontrolu, to si raději
47
ten inzulin seţenu jinde“. (klient K3). Klient K1 odpověděl, ţe za celou dobu, co
pobýval na ulici, nebyl nemocný natolik, aby pomoc zdravotníkŧ vyhledal.
V tomto případě se výpovědi pracovníkŧ shodují s názorem klientŧ a ve většině
případŧ vnímají tento problém stejně, jako klienti. Například P2 sdělila: „Jako
vyloţeně slovní napadání si nevybavuji, ale byl tam takovej despekt a spíš takový
třeba odmítání sluţby nebo sdělování klientům, ţe si za ten problém můţou sami
nebo ţe musej čekat v čekárně dýl neţ ostatní, nebo ţe jsou na ně ti zdravotníci
oškliví. Nic moc jim nevysvětlej, mluvěj v kuse, jsou úsečný, prostě mluvěj ošklivě. A
toho se právě ti klienti bojej, no a nechtěj tam kvůli tomu chodit.“. Pouze v jednom
případě pracovník vypověděl, ţe jeho klient má zkušenost s verbálním napadáním.
Zdŧrazňuje však, ţe jeho pocity mohou být ovlivněny subjektivním vnímáním. P5:
„Jeden klient se schizofrenií, ke kterému jezdí jak policie, tak sanita často, protoţe
zkolabuje a občané je volají, vypověděl, ţe na něj byl personál RZP verbálně
nepříjemný. Je otázka, zda je toto pravda nebo jak moc to je způsobeno subjektivním
vnímáním.“
V případě neetického zacházení ze strany zdravotnického personálu vŧči lidem bez
přístřeší, nevnímají z velké části klienti ţádné rozdíly v chování k jejich osobě a
k dalším lidem z hlediska etiky. Uvádějí sice prvotní potíţe v komunikaci, které byly
jiţ uvedeny výše, avšak další postup nevnímá nikdo z nich jako neetický. V jednom
případě opět klient nemohl na otázku odpovědět, jelikoţ pomoc zdravotníkŧ zatím
nevyhledal.
Výpovědi pracovníkŧ uţ tak jednotné nejsou. P1 vypověděla, ţe si nemŧţe na ţádný
konkrétní případ vzpomenout, ale ţe si několikrát všimla nevhodných neverbálních
projevŧ, jako jsou úšklebky, znehodnocování toho, co klient řekl, protáčení očí apod.
P2 pak hovoří o tom, ţe se s tím v praxi nikdy nesetkala, jelikoţ vţdy zasáhne dřív,
neţ k němu takovému dojde. P3 odpověděla: „V souvislosti s touhle otázkou si
vzpomínám na mou klientku A., která to opravdu schytávala ze všech stran. Zneuţíval
ji nevlastní otec a ona nakonec utekla a skončila na ulici a krátce na to nějak přišla
s tím, přišla sem, ţe je asi těhotná. Začali jsme s ní pracovat, miminko si chtěla
nechat. Šla na gynekologii a vrátila se celá nešťastná, ţe na ni sestra v čekárně
spustila. Prostě začala jeji situaci řešit v čekárně, přede všema, takţe kaţdej věděl,
co je zač. Sestra ji prý dávala silně najevo, jak je klientka nezodpovědná, jak s tím
48
nesouhlasí a tak. Podruhé uţ jsem tam s klientkou šla, no prostě jsem měla potřebu
tu sestru na to upozornit, říct ji, jak ošklivě se v případě týhle holky sekla“… P4 a P5
pak shodně vypovídají, ţe pracovníci nevhodně komentují klientŧv vzhled,
zanedbanou hygienu a podobně.
Posledním sledovaným indikátorem pak bylo odmítnutí pomoci. Zde pak klienti
uvádějí rŧzné zkušenosti. V případě klientŧ K2 a K3 klienti shodně vypovídají, ţe
jim pomoc nebyla nikdy odmítnuta. Jedná se o klienty se závaţnými zdravotními
obtíţemi a pomoc zdravotníkŧ vyhledávají často. Klient K1, který sám pomoc
zdravotníkŧ nikdy nevyhledal, avšak několikrát volat rychlou záchrannou sluţbu, pro
svého nemocného spolubydlícího, vypověděl: „… byl tam s náma kluk, co měl
epilepsii. A kdyţ to bylo fakt akutní, hodně teda jo ţe jo, ţe uţ jsem fakt nevěděl kudy
kam, jako ţe s partnerkou jsme tam byli, tak jsme uţ věděli, co máme dělat, ale někdy
to bylo úplně hrozný, tak jsme zavolali, přijeli. Ale voni ho uţ znali jako jo, takţe mu
vţdycky pomohli. Ve finále mu řekli, ţe má brát léky, jenomţe on na ty léky neměl.“
Klient K4 má s odmítnutím zkušenost: „No to bylo tak, hmmm, udělala se mi kýla,
tak jsem tam šel, někdy mezi svátkama, byl tam doktor, uţ byla pohotovost. Doktor
přišel za dost dlouho a byl protivnej, ţe to není akutní, ať přijdu jindy. No to bylo
něco na mě, znáš mě, jak jsem horká hlava, spusil jsem na něj a nakonec mě vyvedli,
ha. No tak uţ jsem tam nešel.“ Klient K5 potvrzuje, ţe mu nikdy zdravotníci pomoc
neodmítli, i kdyţ často řeší problémy s chybějícími doklady.
V souvislosti s touto problematikou má pracovník P5 podobné zkušenosti, kdy uvádí,
ţe se s odmítnutím pomoci přímo nesetkal, ale současně se shoduje s dalšími
respondenty na tom, ţe chybějící doklady a neexistující zdravotní pojištění jsou
velkým problémem. Pracovníci P1 a P4 pak uvádějí, ţe se u svých klientŧ v dŧsledku
chybějících dokladŧ či zdravotního pojištění setkali se situací, kdy jim byla pomoc
odmítnuta: „Problémy dělali zdravotníci jen v případě cizinců, kteří zde nemají
hrazené zdravotní pojištění. Jeden klient si dobrovolně zdravotní pojištění hradil a
pracovnice na poliklinice mu odmítla udělat rtg se slovy, ať si jede zpátky na
Slovensko.“(P4) Pracovnice P2 vnímá jako problémovou situaci, kdy se klienti bez
přístřeší s rŧznými druhy závislosti, snaţí dostat do léčebny. Hovoří o tom, ţe právě
skutečnost, ţe jsou bez domova, je v některých situacích překáţkou.: „Ani ne tak
v nemocnicích, to spíš jsem se s tím setkala u klientů se závislostí, ţe je nechtěli vzít
do léčby, ţe je normálně odmítli. Vlastně s nima bylo dlouhodobě pracováno a kdyţ
49
se rozhodli, šlo o alko klienty, kdyţ se rozhodli jít do léčby, tak právě proto, ţe byli
bez domova a ten primář se to jako dozvěděl, tak řekl, ţe v podstatě tenhle člověk uţ
nemá šanci se dát do kupy a ţe ho nechce.“ … „… třeba takový situace, kdy zase
třeba vezeme klienta na detox, je to klient bez domova, je jasné, ţe nezvládne nepít a
my mu pomůţeme, doprovodíme ho a ten detox a oni ho tam nepřímou protoţe má
třeba 1.5 promile alkoholu a voni to odůvodní tím, ţe kdyţ není schopen vlastně
abstinovat, tak v podstatě není schopen té léčby. To se hodně týká těch klientů bez
domova.“ Pracovnice P3 pak v hovoru zmínila klienta K3, kterému lékař odmítnul
potvrdit ţádost na dietní stravování kvŧli jeho cukrovce: „… jeho diabetolog mu to
odmítl potvrdit se slovy, ţe s tím nesouhlasí. Kdyţ jsem se ohradila, zda na to má
právo, odsekl, ţe by to klient stejně utratil za chlast nebo drogy.“
3.3 DVC 3: Zjistit, jaké zkušenosti mají lidé bez domova
s opresí ze strany pracovníků Úřadů práce
Prostřednictvím posledního výzkumného cíle jsem chtěla zjistit, zda mají lidé bez
přístřeší zkušenosti s opresí ze strany pracovníkŧ úřadŧ. Zaměřila jsem se zejména na
slovní napadání, odmítnutí pomoci, zatajování informací či podávání lživých
informací a kladení nereálných či zbytečných požadavků, které klient není
schopen splnit.
V případě slovního napadání více neţ polovina klientŧ shodně vnímá, ţe se se
slovním napadáním jako takovým nesetkali, ale ţe vnímají ze strany pracovníkŧ
úřadŧ znechucení a aroganci. Pro doplnění uvádím výpověď respondenta K1: „Jo a
kdyţ jsme k ní přišli, no tak jsme byli špinaví, automaticky, a to bylo hrozný, jak se
k nám chovala. Měla vodstup, nadávala nám, ale zas si dávala bacha, aby nebyla
sprostá, to jako jo.“ Klient K2 pak odpověděl, ţe na úřady nechodí, pouze si chodí
vybírat dŧchod na poštu. Klient K5 uvedl, ţe je mu nepříjemné na úřady chodit, ale
ţe nevnímá ze strany pracovnic ani jeden ze zmíněných opresivních indikátorŧ.
V případě této otázky se pracovníci jednoznačně shodují, ţe se místo slovního
napadání ze strany pracovnic úřadŧ setkávají spíše s arogantním a povrchním
chováním z pozice moci: „O tom jsem od klientů neslyšela, ani jsem toho nebyla
svědkem. Jde spíše o arogantní jednání z pozice moci“ (P4) … „Vadí jim špinavé
50
náhradní doklady, zanedbaná hygiena. Spíše dávají najevo znechucení z přijímaného
špinavého náhradního dokladu…“ (P1)
V případě odmítnutí pomoci jsem sledovala i další indikátory, jako je podávání
mylných informací, či zatajování informací, které by mohly klientovi bez přístřeší
pomoci. V této souvislosti si je klient K1 vědom toho, ţe mu byla odepřena dávka,
na kterou měl nárok. Vnímal to dokonce jako příčinu toho, proč skončil na ulici: „Já
nechci jako nějak mluvit jo, ale já jsem se dostal na ulici tím způsobem, ţe jsem
přišel jako vo byt jsem přišel, ţe jo, jsem chodil dlouho do práce, přišel jsem vo
práci, nechtěl jsem na ulici, tak jsme teda s Marcelou (partnerka) šli do Svobody na
ubytovnu. Tak jsme šli poţádat na příspěvek na bydlení a voni nám ho nedali, takţe
jsme skončili na ulici.“… „Je teda pravda ţe já jsem o tom nejdřív nevěděl, já jsem
v ţivotě před tím na ulici nebyl no a pak jsem se teda tady dozvěděl, ţe ze zákona
jsme na to měli nárok. Já měl u sebe něco, ale ne dost. Kdybychom něco dostali,
mohli jsme tam v klidu bejt, našel bych si novou práci. Ale já tomu nerozuměl, na
úřadě mi neporadili a tak jsem šel na ulici.“ Zbylí respondenti si pak nejsou vědomi
toho, ţe by jim kdy byla nedŧvodně dávka odepřena.
V souvislosti s odmítnutím pomoci jsou zkušenosti pracovníkŧ velmi pestré. Zde
uvádím z mého pohledu nejzajímavější případy.: „Taky třeba jeden klient šel ţádat o
hmotku, neţ šel do léčby. Pracovnice se mu vysmála, ţe prý tu léčbu stejně
nezvládne, ţe zná celou jeho rodinu a ţe je to s ním marné, no tak proto mu dávku
odmítla.“ (P1); „… pamatuji si na klienta, co k nám přišel, měl opravdu promrzlý
nohy a potřebovat na pár dnů někam do tepla a tam to ta pracovnice, co mi měla
přiznávat tu mimořádnou tak mu tu ţádost jako roztrhala. A kdyţ jsme tam pak s ním
šli tak v podstatě tu ţádost mu znovu odmítla dát.“ … „Taky se stalo, ţe pracovnice
uţ neměla argumenty, tak tvrdila, ţe to prostě nejde a ţe ji tam u klienta svítí červené
světýlko a ţe to v zásadě nesměj mu nic vyplatit a já protoţe jsem hrozná, tak jsem
volala na ministerstvo, zda ten systém takto jako opravdu nově funguje, tak mi řekli,
ţe vůbec.“ (P2); „… setkáváme se hlavně s tím, ţe klientům pracovnice tvrděj, ţe na
dávku nemaj nárok, nebo ţe taková dávka vůbec neexistuje. Taky vím o případě, kdy
pracovnice opakovaně tvrdí, ţe to má klient na blbým tiskopise, ale přitom to má od
nás.“ (P3)
51
Ve výpovědích se ve velké části případŧ objevilo jako odŧvodnění neposkytnutí
dávky v souvislosti s chybějícím trvalým bydlištěm.
V posledním případě týkajícím se nepřiměřených požadavků, si je tímto
problémem vědom pouze klient K4, který tento problém vnímá takto: ,, … vono je to
těţký, dávky ti nedaj, pokud nejsi na pracáku, tam ti nutí různý práce, ţe jo. Jenomţe
já mám exekuci na plat a tak dělám na černo. Jak bych vzal nějakou tu jejich práci,
byl bych zas na ulici, protoţe by mi skoro nic nezbylo. To je ale na sociálce vůbec
nezajímá.“ Klient v tomto případě poukazuje na to, ţe bez registrace na ÚP, nemá
nárok na sociální dávky. Avšak bez plnění poţadavkŧ, mezi které patří i přijmutí
vhodného zaměstnání, pokud se nalezne, o dávky opět přijde. On však vnímá jako
nereálné přijmout takové zaměstnání, jelikoţ má exekuci na plat a jiţ by mu nezbylo
dostatek na ţivobytí. Proto vnímá jako výhodnější pracovat tzv. „na černo“, kde si
však nikdy nemŧţe být jistý, ţe dostane výplatu. Celou svou situaci nazývá
„začarovaným kruhem“.
Pracovníci v pomáhajících profesích vnímají nepřiměřené poţadavky ještě někde
jinde. Pracovníci P4 a P5 shodně vypovídají, ţe vnímají jako nepřiměřeně vysoké
pokuty za ztrátu dokladŧ: „Nebo výše pokuty za ztracení občanského průkazu bývá
dost vysoká a je u našich klientů dost těţké, aby si našetřili třeba 500Kč.“ Pracovník
P1 pak vnímá tento problém ve smyslu: „Našim klientům se to stává často. Oddálí se
jim výplata dávky třeba ţe proto, ţe bývalý zaměstnavatel odmítá vystavit potvrzení o
příjmech a tak různě.“ Pracovnice P3 pak hovoří o situaci, kdy doprovázela klienta
bez přístřeší na oddělení HM, kde vyplacení dávky pracovnice podmínily nalezením
ubytovny.
3.4 Shrnutí výzkumné části
Hlavním cílem práce bylo zjistit, zda mají lidé bez přístřeší zkušenosti s opresí ze
strany veřejných institucí, se kterými přicházejí do kontaktu. Zajímala jsem se o
jejich zkušenosti s Policií České republiky, stráţníky obecní policie, zdravotnickým
personálem a pracovníky Úřadŧ práce. Zprvu jsem se zajímala o to, jak danou
problematiku vnímají samotní lidé bez přístřeší. Později jsem se snaţila rozšířit
výpovědi o pohled pracovníkŧ v pomáhajících profesích, kteří s danou cílovou
skupinou pracují a mají nad situací určitý nadhled a znalosti. K jejich zařazení do
52
výzkumu mě také vedl fakt, ţe lidé bez domova, aţ na malé výjimky, přistupovali
k tématu velmi vyhýbavě a často si také neuvědomovali svoje práva.
Dílčím cílem 1 bylo zjistit, zda mají lidé bez domova zkušenosti s opresí ze strany
pracovníkŧ policie. Zajímala jsem se zejména o slovní napadení, fyzické napadení a
odmítnutí pomoci. V případě slovního napadení potvrdili tento jev 2 respondenti
z pěti. Zároveň také uvedli, ţe však mají zkušenost i se slušnými policisty. V případě
pracovníkŧ pak všichni respondenti uvedli, ţe se se slovním napadáním ze strany
pracovníkŧ policie setkávají a to i v případech klientŧ, kteří v rozhovorech uvedli, ţe
si na takové chování nevzpomínají. Z výpovědí je pak patrné, ţe mezi nejčastější
zmiňované slovní napadání patří pejorativní výrazy, tykání klientům a
vulgarity.
Fyzické napadení ze strany pracovníkŧ policie otevřeně přiznává jeden z klientŧ.
Další klient pak uvádí, ţe byl svědkem fyzického napadení svého spolubydlícího na
squatu, avšak dodává, ţe si to klient zaslouţil, jelikoţ byl opilý a dělal „bordel“.
Jeden klient pak vypověděl, ţe agresivní útoky ze strany pracovníkŧ policie
směřovali vŧči jeho psovi. Pracovníci v pomáhajících profesích pak k fyzickému
napadení uvedli, ţe ani v jednom případě tomu nebyli svědky. Zároveň však shodně
potvrzují, ţe vědí o klientech, kteří byli fyzicky napadeni a to dokonce i v případech
klientŧ, kteří v předchozím rozhovoru fyzické napadení popírají.
V případě odmítnutí pomoci ze strany policie pak všichni respondenti, jak z řad lidí
bez přístřeší, tak i z řad pracovníkŧ v pomáhajících profesí, shodně vypověděli, ţe se
s tím nikdy nesetkali ani nevědí o nějakém takovém případu.
Další nepříjemné zkušenosti lidí bez domova s policisty se týkaly neposkytnutí
pomoci, kdyţ se klient dostal do hypoglykemického šoku. I v tomto případě mám
tuto situaci pouze zprostředkovanou od jeho sociální pracovnice. Jiný klient zas
uvádí, ţe některé postupy stráţníkŧ vnímá jako buzeraci.
Dílčí výzkumný cíl 2 byl zaměřený na zkušenosti lidí bez domova s opresí ze strany
zdravotnického personálu. Respondentŧ jsem se dotazovala na zkušenosti se slovním
napadáním, neetickým zacházením a odmítnutím pomoci.
V případě slovního napadání se velká část respondentŧ shoduje na tom, ţe mají
zkušenosti spíše s nepříjemnými neverbálními projevy, povyšováním se,
53
despektem apod. Zároveň se shodují na tom, ţe právě toto chování je dŧvod, proč
lidé bez přístřeší pomoc zdravotníkŧ opakovaně nevyhledávají, nebo jen minimálně.
V souvislosti s neetickým zacházením se výpovědi klientŧ a pracovníkŧ značně
rozcházejí. Klienti ve všech případech hovoří o tom, ţe si nejsou vědomi neetického
zacházení vŧči jejich osobě. Z výpovědí pracovníkŧ P1, P4 a P5 vyplývá, ţe vnímají
jako neetické některé neverbální projevy zdravotníků a dále způsob, jakým
zdravotnický personál vyjadřuje znechucení z neupraveného zevnějšku klienta
a jejich špatné hygieny. Pracovnice P3 pak popisuje konkrétní zkušenost její
klientky, kdy sestra v čekárně hrubým zpŧsobem nerespektovala právo klientky na
sebeurčení a zároveň vyjadřovala silný nesouhlas před čekárnou plnou dalších lidí.
Pracovnice P2 se pak s neetickým zacházením nikdy nesetkala, avšak jak sama
vypovídá, pouze z dŧvodu, ţe vţdy včas zakročí.
S přímým odmítnutím pomoci ze strany zdravotnického personálu má zkušenost
klient K4. Pracovníci P1, P4 a P5 se shodují na tom, ţe velkým problémem jsou
v této souvislosti chybějící doklady a neplacené zdravotní pojištění. Jedna
pracovnice pak uvedla, ţe má opakovanou zkušenost s odmítnutím léčby u klientŧ
závislých na alkoholu, kdy je právě klientova ţivotní situace přímý dŧvod pro toto
odmítnutí. Zkušenost s odmítnutím pomoci u svého klienta má i pracovnice P3, kdy
klientovi lékař odmítnul potvrdit ţádost o dietní stravování, jelikoţ se domníval, ţe
klient peníze pouţije na drogy či alkohol.
Pomocí 3. výzkumného cíle jsem se zajímala o zkušenosti lidí bez domova s opresí
ze strany pracovníkŧ Úřadŧ práce. Soustředila jsem se zejména na verbální napadání,
odmítnutí pomoci a zadávání nereálných poţadavkŧ ze strany pracovnic úřadŧ.
V případě neverbálního napadání se výpovědi většiny respondentŧ shodují v tom, ţe
se místo slovních uráţek setkávají spíše s arogantním chováním a znechucením.
Klient K2 nemŧţe poskytnout objektivní výpověď, jelikoţ úřady nenavštěvuje.
Vnímání odmítnutí pomoci se opět mezi oběma skupinami respondentŧ velmi liší.
Klient K2 si je vědom odmítnutí pomoci, vnímá to zároveň jako dŧvod, proč se
dostal do své tíţivé ţivotní situace. Pracovníci pak hovoří o rozmanitých dŧvodech,
proč jsou klientŧm dávky odepřeny. Často se jedná o podávání mylných informací,
54
proč klient nemá na danou dávku nárok. Mezi odŧvodněním se objevilo také často
zneuţívané tvrzení neexistence trvalého bydliště.
V posledním případě, který se týká nereálných poţadavkŧ, se jeden klient svěřuje o
své zkušenosti a zároveň tak poukazuje na špatně nastavený systém sociální pomoci.
Pracovníci pak vnímají tyto poţadavky převáţně v pokládání nereálných či
zbytečných úkolŧ, kterými podmiňují poskytnutí dané dávky. Dva pracovníci se dále
zmiňují o tom, ţe povaţují za velmi nespravedlivé vysoké pokuty za ztrátu a
vystavení povinných dokladŧ.
Zajímavé a dŧleţité zjištění je, ţe všichni respondenti z řad pracovníkŧ
v pomáhajících profesích vnímají právě úřady práce jako nejopresivnější instituce ze
všech a zároveň většina z nich vnímá jako nejhorší v tomto směru přímo pracovnice
hmotné nouze. Výsledky výzkumŧ navíc poukazují na některé stereotypní názory
pracovnic Úřadŧ práce a není vyloučeno, ţe v některých případech se jiţ jedná o
předsudky. Mezi ty nejčastěji objevované patří tvrzení, ţe si klienti za svou situaci
mohou sami, ţe se klientům bez domova nechce pracovat a v neposlední řadě, ţe
jsou klienti bez přístřeší neupravení až špinaví a zapáchají. Pro zajímavost
dokládám části některých výpovědí: „… oni ale nemusí být bezdomovci. Máme
nástroje ve státě, ţe se do té situace nemusí vůbec dostat. No a pokud se dostanou,
tak se zas můţou dostat ven. My jim pomůţeme, pokud chtěj. Ale nemyslím si, ţe
chtěj, mám pocit, ţe jim to vyhovuje. Pak je jejich věc, ţe jdou na ulici…“; „A chce
se vám vůbec pracovat, nebo tu jen ztrácíme čas?“ (Zkušenost pracovnice P1, která
popsala výpověď pracovnice HM); „nevěřila klientovi, ţe je bez domova, protoţe je
čistý a nesmrdí. Opakovaně tvrdila, ţe pokud je opravdu bez domova, pomohou mu.
No vysvětlila jsem ji, jak naše sluţba funguje, ţe si tu můţe dát sprchu a vyprat a
sociální šatník, no hygienu vůbec. Tak začala klienta zkoušet, kde ţe včera spal a ţe
si musí prostě ty věci ušpinit a vůbec se pořád takhle opakovala.“ (Zkušenost
pracovnice P3, kdy doprovázela klienta na HM)
Alarmujícím zjištěním je, ţe opresivní přístup vŧči lidem bez domova přichází
v některých případech od samotných zadavatelŧ. Alespoň tak to vnímají pracovnice
P1 a P2, které jsou zároveň pracovnicemi stejného zařízení ve stejném městě. Hovoří
o uplatňování represivní politiky směrem k lidem bez domova: „… ale nejstrašnější
je to teda na obci kdy starosta křičí, ţe pro tyhlety lidi tady nic nechce mít, protoţe
55
tady ţádný nejsou, my tvrdíme uţ dávno, ţe tady jsou a v podstatě ţádná sluţba tady
pro ně neexistuje. Zase nemají šanci, oni vůbec nemají šanci se někam posunout.“
Dokládají také případ, kdy si přímo starosta stěţoval generálnímu řediteli organizace.
Jako předmět stíţnosti uvedl, ţe se mu nelíbí, jak pracovnice nabádají lidi bez
domova k tomu, aby se sdruţovali na náměstí. Celá tato situace vznikla v reakci na
klienta, který si opakovaně stěţoval, ţe ho policisté přímo na ţádost starosty nutí
opustit lavičku na náměstí, která je umístěna před radnicí. Podle všech informací zde
klient nepopíjel alkohol ani na sebe nikterak jinak nevhodně neupozorňoval.
V souvislosti s tím ho pracovnice informovali, ţe na takové vykazování nemají
policisté právo.
I zde bych ráda srovnala výchozí teoretické zkušenosti s výsledky vlastních
výzkumŧ, které se v případě přístupu zdravotníkŧ k lidem bez přístřeší téměř nelišily.
Opakovaně se zde objevilo nerovné a neempatické zacházení, problémy
s chybějícími doklady a neexistujícím zdravotním pojištěním. Klienti také vidí
problém v tom, ţe jim jsou předepisovány léky, na které nemají peníze. Dále se zde
potvrdila znepokojující skutečnost, ţe lidé bez domova po předešlých špatných
zkušenostech se zdravotníky jiţ příště lékařskou pomoc raději nevyhledávají.
56
Závěr a diskuze
Z výsledkŧ výzkumu je patrné, ţe se nikterak zásadně neliší se závěry teoretické
části. Co mě však velmi překvapilo, byla neochota lidí bez domova o svých
zkušenostech přede mnou hovořit. Kromě této neochoty jsem se setkala také
s podáváním neúplných informací, vyhýbavým odpovídáním či přímo se zatajováním
některých skutečností, které později vyplynuly na povrch při rozhovoru s jejich
sociálními pracovníky. To mě nutí zamyslet se nad pŧvodem této neochoty. Mezi
nejpravděpodobnějšími dŧvody mě napadá zejména v případě policistŧ moţný strach
z „provalení“ a následného trestu, v případě úřadŧ pak neznalost a neuvědomování si
svých práv a moţností. Jiní klienti zase mohou hájit nepřijatelné chování pracovníkŧ
institucí s odŧvodněním, ţe si to díky svému ţivotnímu stylu zaslouţí. Nebo mŧţe
být pro některé klienty opresivní zacházení tak časté, ţe si jej uţ ani neuvědomují?
Nebo je na vině v některých případech alkohol, který pomŧţe lidem bez domova na
všechny špatné zkušenosti zapomenout?
Z vyposlechnutých příběhŧ je patrné, ţe pokud se jiţ lidé bez domova se špatným
zacházením někomu svěří, pak jsou to lidé, kterým bezmezně dŧvěřují, coţ byli
v našem případě jejich klíčoví sociální pracovníci. I proto jsem později přistoupila
k jejich zařazení do výzkumu. Pracovníci si jsou také často více vědomi práv svých
klientŧ a jsou ke vnímání opresivních projevŧ bezesporu citlivější. Bohuţel však i
oni jsou v těchto případech bezmocní, pokud se klient sám nerozhodne svou situaci
řešit.
Jiţ nyní mŧţeme říct, ţe značná část klientŧ se někdy setkala s opresivním chováním
ze strany pracovníkŧ popsaných institucí. Projevy tohoto chování se však liší co do
intenzity a forem utlačování. Značná část pracovníkŧ v pomáhajících profesích
pokládá za nejrizikovější projevy utlačování právě jednání pracovníkŧ Úřadu práce.
Bohuţel však právě tito pracovníci jsou často ti nejdŧleţitější, kteří mohou pomoci
lidem bez domova získat alespoň nějakou jistotu a stabilitu ve formě nejrŧznějších
finančních podpor a tím bezesporu přispět ke zlepšení kvality jejich ţivotŧ.
K tomu do jisté míry mŧţe přispívat nastavení celého sociálního systému, kdy je vŧči
lidem bez domova uplatňována zejména represivní politika. Příkladem za všechny
mŧţe být nakonec neuskutečněný „Akční plán řešení problematiky bezdomovectví
57
pro rok 2008“, který pracoval s myšlenkou výjezdního týmu, který by oslovoval lidi
bez přístřeší. Ty by následně rozdělil na dvě skupiny, tedy na „spolupracující a
nespolupracující“. První skupině lidí by pak následně byla nabídnuta pomoc
sociálních pracovníkŧ, zaměstnání a ubytování. Druhá skupina, která by odmítla
vyhovět, by pak za asistence týmu specializovaných policistŧ byla vytlačena za
hranice města Prahy. Plán také počítal s telefonní linkou, kde by veřejnost mohla
udávat informace o tom, kde se lidé bez přístřeší nacházejí. (Hníková, 2008, online)
Jako velmi dŧleţité vnímám moţnost ponechat lidi bez domova, aby si sami zvolili
svoje potřeby při kontaktu s rŧznými typy institucí. Vţdyť kdo jiný mŧţe nejlépe
znát své moţnosti a limity, neţ samotní klienti. Pracovníci mají někdy pocit, ţe právě
oni jsou těmi, kdo nejlépe vědí, co klient potřebuje. Avšak toto přesvědčení mŧţe
vycházet z nejrŧznějších stereotypŧ. Proto by pracovníci zmíněných institucí měli
reflektovat své chování vŧči lidem bez domova a zamyslet se nad moţností, zda
některé jejich jednání nevychází z postojŧ a a jiţ zmíněných stereotypŧ. Jakkoliv se
budu opět opakovat, apeluji na to, aby pracovníci vţdy přistupovali ke kaţdému
klientovi individuálně. Je velmi snadné odkazovat nezávidění hodnou situaci lidí bez
domova na špatné nastavení sociálního systému. Avšak síla tuto skutečnost změnit je
právě v jednotlivcích a proto by měl kaţdý pracovník začít hlavně sám u sebe.
Lidé bez domova jsou velmi zranitelnou skupinou lidí, kteří čelí nejrŧznějším
útokŧm ze strany rŧzných institucí. Bohuţel pokud jiţ jsou vystaveni krutému
zacházení, nechtějí tyto případy často řešit. Je tedy na sociálních pracovnících, aby o
této problematice otevřeně hovořili a společně se snaţili nalézt její řešení. Vţdyť co
je očím neviditelné a o čem se nemluví, jakoby ani neexistovalo.
58
Seznam tabulek:
Tabulka č. 1. – Transformační tabulka A s.
Tabulka č. 2. – Transformační tabulka B s.
Tabulka č. 3. – Respondenti s.
Seznam příloh:
Příloha A: přepis rozhovoru s klientem bez domova
Příloha B: přepis rozhovoru se sociální pracovnicí pracující s lidmi bez domova
Seznam použitých zdrojů:
ADAMS, Maurianne., Lee Anne BELL a Pat. GRIFFIN. Teaching for diversity and
social justice. 3rd. ed. New York: Routledge, c2007. ISBN 9780415952002.
Dostupné také z:
https://www.researchgate.net/publication/291348527_Teaching_for_Diversity_and_
Social_Justice_3rd_edition.pdf
BARTÁK, Miroslav, HNILICOVÁ, Helena, HORÁKOVÁ, Pavlína. Zdravotní
potřeby bezdomovcŧ v doporučeních Světové zdravotnické organizace a v
realitě České republiky. Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro
sociální práci. 2006, roč. 6, č. 4, s. 77-82. ISSN 1213-6204
BARTOŠ, Vítězslav. V mnoha případech klienti zneuţívají naší pomoci.
Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro sociální práci. 2006, roč. 6,
č. 4, s. 33-34. ISSN 1213-6204
BRENDLOVÁ, Eva. Policie na bezdomovce nemŧţe. Pravidlo třikrát a dost je
v nedohlednu. Idnes.cz [online]. 30.08.2012 [cit. 2017-02-23]. Dostupné z:
http://praha.idnes.cz/bezdomovci-v-praze-0a0-/praha
zpravy.aspx?c=A120830_1822726_praha-zpravy_kol
CANDIGLIOTA, Zuzana; FOUKALOVÁ Kristýna; KOPAL, Jiří. Jak si
počínat v kontaktu s policistou a stráţníkem: policejní právo v otázkách a
odpovědích. Brno: Liga lidských práv, 2010. Manuály. ISBN 978-80-87414-
01-9. Dostupné také z:
http://www.ferovapolicie.cz/data/Manual_Jak%20si%20pocinat%20v%20kont
aktu%20s%20policistou%20a%20straznikem.pdf
Chudoba - záleţitost nás všech. Hradec Králové: Oblastní charita Hradec Králové ve
spolupráci s katedrou kulturních a náboţenských studií PF UHK, 2010. ISBN 978-
80-86472-48-5.
59
HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní teorie, metody a aplikace. 2.,
aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2008, 407 s. ISBN 978-80-7367-485-4.
HIEKISCHOVÁ, Michaela. Sociální práce na úřadech – od stresu k bezmoci?
Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro sociální práci. 2015, roč. 15, č. 5,
s. 79-88. ISSN 1213-6204
HNILICA, Karel. Stereotypy, předsudky, diskriminace: (pojmy, měření, teorie).
Praha: Karolinum, 2010. Acta Universitatis Carolinae. ISBN 978-80-246-1776-
3.
HNÍKOVÁ, Erika. Udej bezdomáče. Respekt.cz [online]. 20.09.2008 [cit.
2017-02-019]. Dostupné z: https://www.respekt.cz/tydenik/2008/39/udej-
bezdomace
HORÁK, Martin, ředitel kontaktního pracoviště Úřadu práce Hradec Králové.
[Exkurze]. Přednáška o kompetenci Úřadŧ práce. Hradec Králové 19.1.2014
HRADECKÁ, Vlastimila; HRADECKÝ, Ilja. Bezdomovství - extrémní
vyloučení. Praha: Naděje, 1996. 107 s. ISBN 80-902292-0-4
HRADECKÝ, Ilja. Definice a typologie bezdomovství: [zpráva o realizaci
aktivity č. 1 projektu Strategie sociální inkluze bezdomovců v ČR]. Praha: Pro
Sdruţení azylových domŧ vydala Naděje, 2007. ISBN 978-80-86451-13-8.
CHENEY, Carol; LaFRANCE, Jeannie; QUINTEROS, Terrie.
Institutionalized Oppression. Pcc.edu [online]. 2006 [cit. 2017-02-23].
Dostupné z:
http://www.pcc.edu/resources/illumination/documents/institutionalized-
oppression-definitions.pdf
JANEBOVÁ, Radka. Teorie a metody sociální práce - reflexivní přistup.
Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. ISBN 978-80-7435-374-1.
KALIBOVÁ, Klára a Květa GLASEROVÁ. Zaţíváte násilí? Nespravedlivé jednání?
Obtíţné situace na ulici?: máte svoje práva : poradíme vám : rady a kontakty pro
ţeny v sociálně tíţivé situaci, které zaţívají nebo zaţily násilí, diskriminaci či jiné
obtíţné situace. Praha: In Iustitia, 2015. ISBN 978-80-260-8425-9.
KOLÁŘOVÁ, Jitka; LINDOVSKÁ, Eliška. Ţeny bez domova čelí mnohem
většímu násilí, neţ dokud bydlely. Podílejí se na tom i instituce. In: Sociální
práce/Sociální práca [online]. 2016, roč. 16, č. 3, [cit. 2017-02-16]. ISSN
1213-6204
KOLÁŘOVÁ, Marta a Kateřina VOJTÍŠKOVÁ. Vnímání a utváření sociálních
distancí a třídních nerovností v české společnosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR,
2008. ISBN 978-80-7330-155-2.
Koncepce prevence a řešení problematiky bezdomovectví v České republice do
roku 2020. Praha: MPSV, 2013. ISBN 978-80-7421-072-3
60
KUZNÍKOVÁ, Helena. Spolupráce s institucemi. In: JANOUŠKOVÁ, Klára;
NEDĚLNÍKOVÁ, Dana, ed. Profesní dovednosti terénních pracovníků:
sborník studijních textů pro terénní pracovníky. Ostrava: Ostravská univerzita
v Ostravě, 2008. ISBN 978-80-7368-503-4.
LINDOVSKÁ, Eliška. Formy násilí a jeho aktéři. In: KOLÁŘOVÁ, Jitka;
LINDOVSKÁ, Eliška; eds. Stojíme a jejich straně!... Protoţe dvě jsou více neţ
jedna: závěrečná výzkumná zpráva o ţenském bezdomovectví a násilí. 1.vyd.
Ostrava: Jako doma, 2016, s. 23-32. ISBN 978-80-905743-3-5. Dostupné také
z: http://jakodoma.org/wp-content/uploads/2015/10/ZZV_web.pdf
LITTLECHILD, Brian. Etika v kvalitativním výzkumu v sociální práci. In: BAUM,
Detlef; GOJOVÁ, Alice. eds. Výzkumné metody v sociální práci. 1. vyd. Ostravská
univerzita v Ostravě. 2014, s. 121 – 138. ISBN 978-80-7464-390-3
MAREK, Jakub; STRNAD, Aleš; HOTOVCOVÁ, Lucie. Bezdomovectví: v kontextu
ambulantních sociálních sluţeb. Praha: Portál, 2012, 175 s. ISBN 978-80-262-0090-
1.
MIOVSKÝ, Michal. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1.
vyd.
Praha: Grada Publishing, a.s., 2006. 332 s. ISBN 80-247-1362-4.
NETOPILOVÁ, Lenka. Bezdomovectví z pohledu sociální práce. [online]. České
Budějovice, 2012. 59s. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých
Budějovicích, zdravotně sociální fakulta. Vedoucí práce: Mgr. Lenka Rosková [cit.
2017-02-23]. Dostupné z:
http://theses.cz/id/jg5hyb/Bezdomovectvi_z_pohledu_socialni_prace_4_5_FINAL.p
df
NAVRÁTIL, Pavel. Antiopresivní přístup. In: MATOUŠEK, Oldřich, KŘIŠŤAN,
Alois, ed. Encyklopedie sociální práce. Praha: Portál, 2013, s.92-96. ISBN 978-80-
262-0366-7.
PETEREK, Lukáš. Fenomén bezdomovectví - jak se dostat, ţít a přeţít na ulici
v dnešní Společnosti. [online]. Brno, 2007. 66s. Bakalářská práce. Masarykova
univerzita v Brně, Fakulta pedagogiky, Katedra sociální pedagogiky. Vedoucí práce:
Mgr. Tomáš Dvořáček, DiS. [cit. 2017-02-23]. Dostupné z: www:
<http://is.muni.cz/th/135603/pedf_b/verze_pro_tisk.pdf>.
PĚNKAVA, Pavel. Výchovně vzdělávací prvek v sociální práci s cílovou skupinou
osob bez přístřeší. [online]. Praha, 2010, 180s. Rigorózní práce. Univerzita Karlova
v Praze, Filozofická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Kristina Koldinská, Ph.D. [cit.
2017-02-05]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/84545/
PRŦDKOVÁ, Táňa; NOVOTNÝ, Přemysl. Bezdomovectví. 1.vyd. Praha:
Triton, 2008. 93s. ISBN 9788073871000
STANOEV, Martin. Bezdomovci jako nositelé stigmatu a příjemci pomoci. In:
Sociální práce: Sociální práca: odborná revue pro sociální práci. 2015, roč. 15, č. 5,
s. 41-51. ISSN 1213-6204
61
SCHEJBALOVÁ, Jana. Člověk bez domova ve společnosti a zdravotnictví.
Učebna.net. [online]. 03.06.2009 [cit. 2017-02-05]. Dostupné z:
http://ucebna.net/mod/resource/view.php?id=313
ŠTĚCHOVÁ, Markéta a Marina LUPTÁKOVÁ, KOPOLDOVÁ, Bedřiška, ed.
Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie: závěrečná zpráva. Praha:
Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008. Studie (Institut pro kriminologii a
sociální prevenci). ISBN 978-80-7338-069-4.
ŠTĚPÁNKOVÁ, Martina. Co je diskriminace?: Výklad základních pojmŧ. In:
Antidiskriminační vzdělávání a veřejná správa v ČR: příručka pro
zaměstnance veřejné správy. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2006. ISBN
80-239-7825x.
ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-
1275-1.
ŠUPKOVÁ, Danuše, eds. Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. 1.vyd. Praha:
Grada, 2007, s. 9-35. ISBN 978-80-247-2245-0.
VÁGNEROVÁ, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese / Marie
Vágnerová. Vyd. 3., rozš. a přeprac. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3.
WEBER, Lynn. Understanding race, class, gender, and sexuality: a conceptual
framework. 2nd ed. New York: Oxford University Press, 2010. ISBN 0195396413.
YOUNG, Iris Marion. Justice and the politics of difference. Princeton, N.J.:
Princeton University Press, c1990. ISBN 0691023158.
Zákony pro lidi: Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České Republiky [online].
2017 [cit. 2017-02-02]. Dostupné z:
https://www.citacepro.com/dok/orw2xAMRFtRiXjhb
Zákony pro lidi: Zákon č. 553/1991 Sb., Zákon o obecní policii [online]. 2017
[cit. 2017-02-02]. Dostupné z:
https://www.citacepro.com/dok/orw2xAMRFtRiXjhb
Zdravotnictví a medicína: Problematika osob bez přístřeší [online]. Mladá fronta
Dnes, 2012 [cit. 2017-01-29]. Dostupné z: http://zdravi.euro.cz/clanek/mlada-fronta-
zdravotnicke-noviny-zdn/problematika-osob-bez-pristresi-462987
ZUBÍKOVÁ, Zdeňka; DRÁBOVÁ, Renáta. Společenské vědy v kostce: pro
střední školy. Havlíčkŧv Brod: Fragment, 2007. ISBN 8025301907.
62
Příloha A: Přepis rozhovoru s klientem K1
Stalo se Vám někdy, že by Vás policie slovně napadla? Povězte mi o tom.
„No takhle, vono je to rozdíl, jestli státňáci nebo měšťáci. Státňáci jsou vţdycky lepší
neţ městská, městská se vţdycky chová jako prase, jako jo, ta na nás, my jsme našli
squat, tam na nás přišli, stříkli nám do sprejů, teda do vočí sprej a byl tam kluk co
prostě má epilespsii no a to byl průser jako kráva no a ve finále tam přijeli stáňáci a
nechali nás tam, zachovali se ve finále úplně jinak, neţ městská, ta byla zlá, vţdycky
byla zlá.“
Takže podle Vás, se k Vám státní policie chová lépe, než městská?
„Určitě, státňáci jsou vţdycky lepší, městská se chová jak hovado. Voni spolu ani
navzájem nějak nekomunikujou.
A nějaké slovní napadání z jejich strany tam tedy bylo?
„No jéje, ale to jen u těch měšťáků, ty se chovali jako prasata, nadávali, sprostě
řvali, ale státňáci ne, ty nás ještě bránili, prostě byli lepší jako. Jak přišli měšťáci,
tak to byl vţdycky průser.“
To je pro mě zajímavé zjištění, děkuji. A došlo například i na fyzické napadení?
„No třeba ne mě, ale některý lidi jako jo, ţe jo. No jako kdyţ se to někde rvalo,
bezdomovci voţralí mezi s sebou, tak voni to přijeli srovnat jo, takţe tam to prostě
bylo no, ale neudělali to bezdůvodně, to zas ne. Prostě to museli srovnat, ty bordely
po tom chlastu hodně byly.“
Dobře, děkuji. Co se týče ještě té policie, stalo se Vám někdy, že byste žádali o
pomoc a oni Vám ji odmítli?
„To kdyţ uţ jsme nevěděli kudy kam jo, tak kámoška vţdycky vzala telefon a volala
státňáci, přijeli a celý to urovnali a byl pokoj, s nima se dalo mluvit, s měšťákama
ne.“
Děkuji. Teď přistoupíme ke zdravotnickému personálu. Byl jste u nějakého
lékaře od doby, co jste na ulici?
63
„No jako takhle, co jsem na ulici, tak jsem nemocnej nebyl. Ale byl tam s náma kluk,
co měl epilepsii. A kdyţ to bylo fakt akutní, hodně teda jo ţe jo, ţe uţ jsem fakt
nevěděl kudy kam, jako ţe s partnerkou jsme tam byli tak jsme uţ věděli co máme
dělat, ale někdy to bylo úplně hrozný, tak jsme zavolali, přijeli. Ale voni ho uţ znali
jako jo, takţe mu vţdycky pomohli. Ve finále mu řekli, ţe má brát léky, jenomţe on na
ty léky neměl. On nebral sociálku nic, takţe prostě neměl. Do práce ho nikde nevzali,
protoţe měl silnou epilepsii. A to bylo teda silný, co se mu dělo. Ale já jsem fakt
nemocnej nebyl, takţe nemůţu k tomu za sebe něco no.“
Dobře, děkuji. Poslední instituce, která mě zajímá jsou úřady. Vy máte
zkušenost s pracovníky úřadů? Byl jste třeba žádat o nějakou dávku?
„Já nechci jako nějak mluvit jo, ale já jsem se dostal na ulici tím způsobem, ţe jsem
přišel jako vo byt jsem přišel, ţe jo, jsem chodil dlouho do práce, přišel jsem vo
práci, nechtěl jsem na ulici, tak jsme teda s Marcelou (partnerka) šli do Svobody na
ubytovnu. Tak jsme šli poţádat na příspěvek na bydlení a voni nám ho nedali, takţe
jsme skončili na ulici.“
A pamatuje si nějaký důvod? Řekli Vám důvod, proč Vám ho nedali?
„Je teda pravda ţe já jsem o tom nejdřív nevěděl, já jsem v ţivotě před tím na ulici
nebyl no a pak jsem se teda tady dozvěděl, ţe ze zákona jsme na to měli nárok. Já
měl u sebe něco, ale ne dost. Kdybychom něco dostali, mohli jsme tam v klidu bejt,
našel bych si novou práci. Ale já tomu nerozuměl, na úřadě mi neporadili a tak jsem
šel na ulici. A jak jste na ulici, blbě se hledá práce, to vás nikde nechcou. Tak jsem
chodil na brigádu, byl jsem na ulici, za měsíc odmakáno 260hodin a nakonec bez
koruny. Jo protoţe jak jste jednou bezdomovec, kaţdej s váma vymrská, kaţdej. A to
je ten debilní zákon a dělali jsme na smlouvu. A kdyţ jsem šel k advokátovi nahoru
tak mi řekl: podivej se, ty nemáš na soud, jseš na ulici, i kdybys to vyhrál, tak on ti to
bude splácet po stovce a to jsme tam chodili všichni, co jsme byli v tom squatu,
abychom šli z ulice ven. Pak se nám podařilo sehnat novou práci, ubytovnu, ale ve
finále nám pak zas nezaplatili, my nezaplatili na ubytovně a šli jsme zas na ulici.“
64
To mě mrzí a nerada do toho skáču, jen mám pocit, že se nám rozhovor stáčí
někam jinam.
„No já chtěl jen říct, ţe ty lidi do tý práce chodej aby se dostali z ulice a tyhle je zase
vyuţijou jo. A pak abych se vrátil k těm úřednicím, co nám furt říkají, ţe nechceme
pracovat. Člověk má snahu, ale kdyţ s ním kaţdej vymrská tak co pak maj dělat.“
Teď jste se zmínil, že Vám pracovnice naznačila, že si za to můžete sami, můžete
mi o tom říci něco víc?
„No vona to bylo hrozná mrcha, největší kráva, co jsem kdy viděl. A vona nesnášela
bezdomovce, vona to byla svině. Nám to prostě přišlo tak, ţe vona šetřila prachy jo a
jak kdyby šetřila pro Trutnov, protoţe to platí Trutnov a i starosta nás nesnáší. Nic
nám nikdy nedala a snad kaţdej na to měl nárok. Jo a kdyţ jsme k ní přišli, no tak
jsme byli špinaví, automaticky a to bylo hrozný, jak se k nám chovala. Měla vodstup,
nadávala nám, ale zas si dávala bacha, aby nebyla sprostá, to jako jo. A kdyţ jsme ji
prosili tak to bylo jako: A já vám to dát můţu ale taky vám to dát nemusím. Pak jsme
od ní odešli a šli jsme k jiný a ta uţ se k nám chovala jinak zas. A to vím, ţe jsme
neměli problémy jenom my, hodně lidí poslala vona na ulici, z tý svý teplý kanceláře.
Ale stěţovalo si víc lidí a tak uţ tam není. By nás nechala chcípnout.“
65
Příloha B: Přepis rozhovoru se sociální pracovnicí P2
První otázku, na kterou se tě zeptám, jestli jsi někdy byla svědkem toho, nebo ti
klient sám sdělil, že by ho policie nějakým způsobem slovně napadla?
„Určitě, určitě to bylo, to bylo opakovaně a opakovaně se také objevilo tykání,
automatický tykání klientům, takţe určitě.“
Můžeš mi to prosím popsat nějak podrobněji?
„To bylo třeba jenom slovně, ale i fyzicky, kdy klienta nejenomţe uráţeli a
poniţovali, vysmívali se mu, ale v podstatě ho shodili ze schodů a kdyţ to vezli do
nemocnice tak řekli, ţe teda klient spadl sám a klient nebyl shopnej se bránit.“
Ještě nějaké fyzické napadení si vybavíš?
„Aaa, vybavim, vybavim si kdy napadli klienta a vlastně zmlátili ho a následně my
třeba s tím pracujeme a snaţíme se těm klientům říkat, ţe maj právo stěţovat si a
podobně, ale oni se vţdycky bojej, a my to za ně nemůţeme udělat, kdyţ si to
nepřejou, protoţe se bojej.“
Děkuji za odpověď, ještě se zeptám na poslední otázku ohledně těch policistů,
zda víš o případu, že by policie odmítla někdy klientovi bez domova pomoci?
„Tak to ne, to ne.“
Dobře, děkuji. Teď se budu ptát na zdravotníky, opět otázka, zda víš o nějaké
situaci, že by zdravotnický personál klienta nějakým způsobem slovně napadl?
„Jako vyloţeně slovní napadání si nevybavuji, ale byl tam takovej despekt a spíš
takový třeba odmítání sluţby nebo sdělování klientům, ţe si za ten problém můţou
sami nebo ţe musej čekat v čekárně dýl neţ ostatní, nebo ţe jsou na ně ti zdravotníci
oškliví. Nic moc jim nevysvětlej, mluvěj v kuse, jsou úsečný, prostě mluvěj ošklivě. A
toho se právě ti klienti bojej, no a nechtěj tam kvůli tomu chodit.“
Děkuji, nyní se budu ptát na případy neetického zacházení s klienty, možná už
něco bylo zmíněno v té první otázce, vybavíš si nějakou situaci?
66
„Neetický zacházení teď si nevybavuju, ale zase je fakt, ţe kdyţ to k něčemu
takovému spěje, tak já vţdycky zakročím, kdyţ uţ vidím, ţe třeba ta sestra spouští, tak
jako zakročím.“
A s odmítnutím pomoci ze strany zdravotníků jsi se setkala?
„Ani ne tak v nemocnicích, to spíš jsem se s tím setkala u klientů se závislostí, ţe je
nechtěli vzít do léčby, ţe je normálně odmítli. Vlastně s nima bylo dlouhodobě
pracováno a kdyţ se rozhodli, šlo o alko klienty, kdyţ se rozhodli jít do léčby, tak
právě proto, ţe byli bez domova a ten primář se to jako dozvěděl, tak řekl, ţe
v podstatě tenhle člověk uţ nemá šanci se dát do kupy a ţe ho nechce.“
Takhle přesně uvedl ten důvod, že protože je bez domova, tak ho nevezme do
léčby?
„Hmm, jo, do telefonu. A to mě přišlo hrozně diskriminační. A mě přijdou hrozně
diskriminační i konkrétně u této cílové skupiny třeba takový situace, kdy zase třeba
vezeme klienta na detox, je to klient bez domova, je jasné, ţe nezvládne nepít a my
mu pomůţeme, doprovodíme ho a ten detox a oni ho tam nepřímou protoţe má třeba
1.5 promile alkoholu a voni to odůvodní tím, ţe kdyţ není schopen vlastně abstinovat,
tak v podstatě není schopen té léčby. To se hodně týká těch klientů bez domova.“
Děkuji, teď bych přešla na pracovníky úřadů práce, opět mě zajímá to slovní
napadaní, setkala jsi se někdy s tím? Můžeš mi o tom něco říct? Případně zda si
vzpomeneš, jaké to byly pracovnice?
„Jo, pracovnice úřadu práce, klasický, tak tam je to v pohodě bych řekla, ale u tý
hmotný nouze, tam jsou obrovský problémy. Tam se dějou takový věci, jako je ne teda
slovní, ale trhání ţádostí o mimořádnou okamţitou pomoc, dotazování se: A za co
jste ţili doteďka? A nebo: Vy nemáte trvalý bydliště, tak vy mi neudáte trvalý
bydliště, tak já vám ţádný dávky nedám. Jo takţe, takţe tohle tam zaţíváme s nima.
Ţe v podstatě ty klienti vůbec nemají šanci se nějak posunout, protoţe ty pracovnice
jsou neochotný a nejstrašnější je to třeba v mrazech, kdy oni ţádaj o mimořádnou
okamţitou a pamatuji si na klienta, co k nám přišel, měl opravdu promrzlý nohy a
potřebovat na pár dnů někam do tepla a tam to ta pracovnice, co mi měla přiznávat
tu mimořádnou tak mu tu ţádost jako roztrhala. A kdyţ jsme tam pak s ním šli tak
v podstatě tu ţádost mu znovu odmítla dát. On je to problém specielně u tý
67
mimořádný okamţitý pomoci, protoţe i kdyţ se to sepíše, tak ta lhůta na odvolání je
30ti denní, takţe ty klienti v podstatě nemají moţnost nějak obhájit si ten ţivot
v těhlech mrazech. A teď teda nevím, jestli uţ nejdu dál, ale nejstrašnější je to teda
na obci kdy starosta křičí, ţe pro tyhlety lidi tady nic nechce mít, protoţe tady ţádný
nejsou, my tvrdíme uţ dávno, ţe tady jsou a v podstatě ţádná sluţba tady pro ně
neexistuje. Zase nemají šanci, oni vůbec nemají šanci se někam posunout.“
Možná už to tady zaznělo, ale zajímalo by mě, zda jsi se setkala s podáváním
mylných informací klientům, proč tu dávku nemohou dostat, nebo kladení
podmínek, které nejsou schopni splnit a podobně?
„Tak vůbec na tu dávku, ţe na ni nemají nárok, nebo ţe vůbec taková dávka
neexistuje, nebo řeknou, ţe to mají na špatném tiskopise, ačkoliv to jsou tiskopisy, my
jim vyjíţdíme aktuální přímo ze stránek MPSV, takţe to jako roztrhnou, to se prostě
stává a ty pracovnice zkrátka některý dávky nechtěj přiznat.“…. „Taky se stalo, ţe
pracovnice uţ neměla argumenty, tak tvrdila, ţe to prostě nejde a ţe ji tam u klienta
svítí červené světýlko a ţe to v zásadě nesměj mu nic vyplatit a já protoţe jsem
hrozná, tak jsem volala na ministerstvo, zda ten systém takto jako opravdu nově
funguje, tak mi řekli, ţe vůbec.“
Vnímáš tedy, že nechtějí ty dávky klientům vyplácet?
„Nechtěj, nevím, jestli to mají teda jenom vůči lidem bez přístřeší, oni to moţná maj i
všeobecně, moţná jsou přetíţený a je jim to v podstatě jedno, to si myslím já.“
Je ještě něco, co tě napadá v souvislosti s tímto tématem, co třeba nezaznělo a
přijde ti to důležité?
„ No mě teďka napadá třeba pán M., který nám opakovaně říkal, ţe nesmí být na
náměstí, ţe ho policajti vyhazujou. A on se nás na to ptal, kdy já si myslím, ţe kaţdý
člověk má právo pobývat na veřejném prostranství, pokud tam nějak nepobuřuje,
pokud vím, tak ten klient tam ani nepopíjel alkohol a to samý bylo, kdyţ přijel do
města nejmenovaný politik, tak je taky vyklízeli. No a na základě toho, co jsme
klientům řekli, tak jeden s tím pak přímo argumentoval a přišla stíţnost přímo od
starosty našemu generálnímu, ohledně toho, ţe nabádáme klienty, aby se sdruţovali
na náměstí.“
68
top related