veřejnost a volby druhého řádu - theses · Českou republiku a tedy i občany, kteří se...
Post on 22-Jan-2020
1 Views
Preview:
TRANSCRIPT
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Filozofická fakulta
Katedra politologie a evropských studií
Ludmila Jonášková
Veřejnost a volby druhého řádu
Analýza voličů účastnících se druhořadých voleb do Evropského
parlamentu v České republice
Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Doc. PhDr. Tomáš Lebeda Ph.D.
Olomouc 2016
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Veřejnost a volby
druhého řádu vypracovala samostatně pod odborným dohledem
vedoucího bakalářské práce a všechny použité informační zdroje
jsem uvedla v seznamu literatury.
V Olomouci 28. dubna 2016
Ludmila Jonášková
Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Tomáši Lebedovi
Ph.D. za cenné rady, vstřícné jednání a trpělivost při vedení mé
bakalářské práce. Současně děkuji celé rodině a přátelům za
neutuchající podporu.
OBSAH
ÚVOD ................................................................................................................. 5
1. TEORETICKÁ KAPITOLA ........................................................................... 10
1.1. Teorie voleb druhého řádu ........................................................................ 10
1.1.1. Vznik a vývoj teorie voleb druhého řádu ............................................. 10
1.1.2. Dimenze druhořadých voleb ............................................................... 11
1.1.3. Charakteristiky voleb druhého řádu .................................................... 19
1.1.4. Volební cykly ....................................................................................... 19
1.1.5. Typologizace voleb ............................................................................. 20
1.2. Teorie volební účasti ................................................................................. 23
1.2.1. Systémová úroveň .............................................................................. 24
1.2.2. Individuální úroveň .............................................................................. 26
1.3. Formulování hypotéz ................................................................................. 30
2. METODOLOGICKÁ KAPITOLA .................................................................. 31
3. ANALYTICKÁ KAPITOLA ........................................................................... 35
3.1. Příčiny účasti a neúčasti ve volbách ......................................................... 36
3.2. Analýza volební účasti ve druhořadých volbách ........................................ 41
ZÁVĚR ............................................................................................................. 57
LITERATURA .................................................................................................. 62
ABSTRAKT ..................................................................................................... 67
5
ÚVOD
Rozdílnost prvních přímých voleb do Evropského parlamentu v roce
1979 od voleb do národních parlamentů vedla politology Karlheinze Reifa
a Hermanna Schmitta k vytvoření typologie voleb na volby prvního a druhého
řádu. Pokud bychom měli jejich typologii ve zkratce představit pro realitu České
republiky, jako parlamentní režim, dá se říci, že z voleb prvního řádu vychází
Dolní komora Parlamentu České republiky, neboli Poslanecká sněmovna1,
která ve výsledku produkuje exekutivní moc, čili vládu. Mezi volby druhého řádu
se potom řadí všechny ostatní volby, které na tvorbu exekutivy nemají vliv.
Jedná se tedy o volby reprezentantů do Horní komory Parlamentu České
republiky, čili Senátu2, zastupitelstev krajů, komunálních zastupitelstev
a Evropského parlamentu. Druhořadými volbami jsou v České republice
i prezidentské volby.
S volbami druhého řádu je nejběžněji spojována nižší volební účast
v porovnání s účastí občanů ve volbách prvořadých. Při pohledu na přehledy
o volební účasti v jednotlivých volbách v České republice, jak je zaznamenává
Český statistický úřad3, je patrné, že můžeme vytvořit hierarchii voleb podle
volební účasti v nich. Z druhořadých voleb, které již mají v naší zemi delší
tradici trvání než jen jedno funkční období instituce v nich volené, se nejvyšší
volební účasti těší volby komunální, kterých se pravidelně účastní okolo 45 %
občanů s volebním právem4. Za nimi následují volby do zastupitelstev krajů
s volební účastí kolem jedné třetiny populace. Volební účast v senátních
volbách se díky jejich odlišnému volebnímu systému oproti ostatním volbám,
především díky dvoukolovému systému, poměrně různí. V prvním kole je
volební účast vždy vyšší, což je většinou způsobeno souběhem senátních
a jiných voleb. V takovém případě se volební účast pohybuje okolo 30 až 40 %
dospělé populace. Druhé kolo se pak potýká s nižší účastí v porovnání s prvním
1 Dále jen Poslanecká sněmovna.
2 Dále jen Senát.
3 Dále jen ČSÚ.
4 Výjimkou byly první volby komunálních zastupitelstev v roce 1994, kterých se zúčastnilo
dokonce 62,26 % občanů s volebním právem (ČSÚ).
6
kolem a dosahuje zhruba poloviny až tří čtvrtin úrovně prvního kola5.
Jednoznačně nejméně občanů pravidelně přichází hlasovat ve volbách do
Evropského parlamentu. Volební účast v těchto volbách ještě nepřekročila
hranici 30 % a posledních evropských voleb v roce 2014 se nezúčastnilo ani
20 % oprávněných voličů (ČSÚ).
Právě rozdílná volební účast v jednotlivých volbách druhého řádu mne
vedla k zamyšlení, proč se někteří občané voleb účastní a jiní nikoliv, co voliče
k účasti ve volbách může motivovat a jak se liší od občanů, kteří se voleb
neúčastní vůbec. Cílem mé bakalářské práce je tedy pozorovat skupiny voličů a
nevoličů a na základě jejich sociodemografických vlastností či postojů určit, jak
se tyto skupiny mohou chovat při volbách, a zda se jejich chování liší.
Prostřednictvím ověření či vyvrácení několika hypotéz také odpovím na
základní výzkumnou otázku, která zní: Jak lze charakterizovat typického voliče,
který se účastní druhořadých voleb do Evropského parlamentu?
Ve své práci využiji především analytickou metodu zkoumání. Pomocí
kvantitativních dat od Centra pro výzkum veřejného mínění6, na nichž provedu
analýzu respondentů a ověřím souvislosti mezi jednotlivými charakteristikami
a pravděpodobností, že mají vliv na participaci ve volbách, stanovím závěry
odpovídající celé společnosti. Práce se soustřeďuje výhradně na jediný typ
druhořadých voleb konaných v České republice a to na volby do Evropského
parlamentu. Ostatní volby druhého řádu nebudou v analytické části práce
uvažovány, neboť omezený prostor pro bakalářkou práci by nedostačoval pro
pokrytí analýzy všech těchto voleb. Prostorově se pozorování vymezuje na
Českou republiku a tedy i občany, kteří se zúčastnili výzkumu veřejného mínění
v měsíci červnu v letech konání evropských voleb. Zkoumané časové období je
pak vymezeno lety 2004, 2009 a 2014. Výsledky pozorování za jednotlivé roky
budou vzájemně porovnávány, takže v práci bude částečně využita
i komparativní metoda.
5 V případě doplňovacích voleb do Senátu, které se zpravidla nekonají současně s jinými
volbami, je volební účast ještě nižší a někdy nedosahuje ani dvou pětin oprávněných voličů.
Jako například v doplňovacích volbách do Senátu na podzim roku 2003, nebo na jaře roku 2007
(ČSÚ).
6 Dále jen CVVM.
7
Práce je členěna na tři hlavní kapitoly. První teoretická kapitola se věnuje
dosavadnímu stavu poznání a popisu teorie voleb druhého řádu, jak ji definovali
nejen její tvůrci Karlheinz Reif a Hermann Schmitt již v roce 1980 na základě
voleb do Evropského parlamentu, které se staly obrazem druhořadých voleb,
ale i další teoretici věnující se této problematice jako například Nick Clark, nebo
Michael Marsh. Tato kapitola také charakterizuje jednotlivé dimenze, se kterými
jsou volby spojovány, a ze kterých vyplývají základní charakteristiky
druhořadosti voleb. Závěr této teoretické části se věnuje typologizaci voleb,
začlenění prezidentské volby do typologie a příkladům možného dalšího
rozmělnění typologie. Druhá část teoretické kapitoly se věnuje volební účasti,
popsané z pohledu systémové a individuální úrovně. Individuální volební účast
je pak dále charakterizována na základě šesti teorií volební účasti, kterými se
zabývá poměrně rozsáhle a věcně například Lukáš Linek. Na základě
teoretických poznatků formuluji v závěru první kapitoly hypotézy. Druhá kapitola
je metodologická. Jejím smyslem je popsat, jak bylo pracováno s daty, se
stanovenými proměnnými, jakým způsobem budou ověřovány hypotézy
a vyvozeny závěry na základě analýzy dat. Třetí analytická kapitola se
soustředí na analýzu datových souborů CVVM a ověření vztahů mezi závisle
a nezávisle proměnnými. Současně budou propojeny výsledky pozorování
s teoretickými poznatky, jejichž pomocí budou ověřovány stanovené hypotézy.
V závěru celé práce pak bude i prostřednictvím hypotéz zodpovězena hlavní
výzkumná otázka.
Přestože problematika voleb druhého řádu není v politologickém světě
ničím novým, v České republice se dá stále považovat za prostor otevřený
k dalšímu bádání a zkoumání. Znatelně větší část prací se v současnosti věnuje
výhradně volbám do Evropského parlamentu a okolnostem s nimi spojenými,
ostatní volby druhého řádu konané v naší zemi jsou tak při zkoumání této
problematiky poměrně opomíjeny. Většina publikovaných prací se pak věnuje
aplikaci teorie na jednotlivé typy voleb a jejich porovnání s volbami prvního
řádu, tedy volbami do Poslanecké sněmovny. Případně jsou tyto práce
komparací jednotlivých charakteristik druhořadých voleb s volbami prvního řádu
a zaměřují se tak například na klesající podporu vládních stran, odlišný způsob
8
vedení předvolební kampaně, nebo větší šance malých či vznikajících stran
získat podporu voličů.
Jako příklad můžeme uvést práci Volby do Evropského parlamentu jako
volby druhého řádu: reflexe voleb v nových členských zemích EU ze
středovýchodní Evropy Ladislava Cabady, která se zaměřuje na aplikaci teorie
voleb druhého řádu na nové členské země Evropské unie, jež mají společnou
komunistickou minulost7. Ve své práci dochází Ladislav Cabada k závěru, že
stejně jako v případě původních členů Evropské unie, i mezi novými členskými
zeměmi, je možné pozorovat velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi v aplikaci
teorie voleb druhého řádu. Zatímco v některých zkoumaných
postkomunistických zemích je druhořadost voleb patrná oproti dříve
formulovaným závěrům jiných analytiků, v jiných zemích „staré Evropy“ některé
z charakteristik voleb druhého řádu patrné nejsou. Současně uvádí, že rozdíly
mezi původními členy Evropské unie a zeměmi východního rozšíření se
z pohledu charakteristiky druhořadých voleb neustále zmenšují. Stejné
problematice, tedy rozdílům mezi původními patnácti členskými zeměmi
a zeměmi východního rozšíření8, se zaměřením na stranickou soutěž a ztrátu
podpory stran ve volbách druhého řádu, se věnují i Simon Hix a Michael Marsh
ve své eseji Punishment or Protest? Understanding European Parliament
Elections.
Výjimku představují práce, které aplikují teorii voleb druhého řádu na
konkrétní volby a snaží se tak jejím prostřednictvím ověřit fungování této teorie
i na jiných než evropských volbách. Komparaci prvořadých a druhořadých voleb
provedl Pavel Šaradín, který se ve své knize Teorie voleb druhého řádu
a možnosti jejich aplikace v České republice věnoval kromě evropských voleb
i volbám do krajských zastupitelstev. Práce se zaměřuje na některé aspekty
druhořadých voleb. Jedním z nich jsou předvolební kampaně a jejich témata,
7 Kromě osmi přistupujících států z roku 2004, tedy zahrnul do svého výzkumu i další dvě země,
Bulharsko a Rumunsko, které přistoupily v roce 2007. Pozornost naopak nevěnoval Kypru
a Maltě, jež byly součástí východního rozšíření Evropské unie v roce 2004, ale nespojuje je
s ostatními zeměmi zkušenost s komunistickou minulostí.
8 Přestože práce byla uveřejněna až v roce 2007, kdy byly členskými zeměmi Evropské unie
i Bulharsko a Rumunsko, nejsou tyto země zahrnuty ve výzkumu.
9
kdy se politické strany snaží ovlivnit voliče prostřednictvím témat, která spíše
spadají do prvořadé volební soutěže. Pozornost věnuje také malým, novým
a radikálním stranám, které mají podle předpokladu větší šanci uspět ve
druhořadých volbách oproti volbám prvořadým, což dává do souvislosti
s volebními cykly a tvrzením, že voliči využívají evropské volby jako prostor
protestu proti stávajícím vládním stranám.
Účastí ve volbách do Evropského parlamentu se zabývá ve svém
příspěvku také Nick Clark. Pozornost věnuje například ztrátě podpory vládních
stran a přesunu voličů mezi vládními, opozičními a mimoparlamentními
stranami. Z individuálního pohledu se zaměřuje i na příčiny neúčasti občanů ve
volbách převážně v souvislosti s nezájmem o volby a nedůvěrou v instituce
Evropské unie.
Problematikou volební účasti jako takové se v českém prostoru poměrně
obsáhle zabývá Lukáš Linek. Teoretická část práce týkající se participace ve
volbách bude vycházet z několika jeho příspěvků, především pak z jeho knihy
Kam se ztratili voliči? Ta se zaměřuje na vysvětlení poklesu volební účasti
v České republice, kdy pokles zájmu občanů o účast ve volbách vysvětluje
především na individuální úrovni, tedy na úrovni voliče samotného. Teorie voleb
druhého řádu vychází především z primárních děl zabývajících se tímto
tématem. Jedná se o práci Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta Nine
Second-Order National Elections – A Conceptual Framework for the Analysis of
European Election Results, nebo příspěvek samotného Karlheinze Reifa
National Electoral Cycles and European Elections 1979 and 1984, kde se
zaměřil na znovu ověření a přesnější formulování některých hypotéz i po
druhých evropských volbách v roce 1984. Z děl českých autorů zabývajících se
druhořadými volbami bychom mohli uvést již zmíněného Pavla Šaradína
a Ladislava Cabadu.
10
1. TEORETICKÁ KAPITOLA
1.1. Teorie voleb druhého řádu
1.1.1. Vznik a vývoj teorie voleb druhého řádu
Práce zabývající se komparací voleb na národní úrovni a voleb, jež jsou
považovány za méně důležité, vznikaly již dříve. Jedná se především o práce
srovnávající prezidentské volby a kongresové volby ve Spojených státech
amerických nebo práce, které se zaměřily na určité souvislosti, tedy například
časové rozvržení konání těchto voleb (Šaradín 2008: 30-31). Základy pro
typologizaci voleb a představení teorie voleb druhého řádu provedli Karlheinz
Reif a Hermann Schmitt v roce 1980. Podklady pro vytvoření typologizace voleb
na prvořadé a druhořadé představovaly první přímé volby do Evropského
parlamentu, které se uskutečnily v červnu roku 1979 v devíti členských zemích
tehdejších Evropských společenství9, dnešní Evropské unie10. Po dalších
volbách do Evropského parlamentu byla teorie dále ověřována, případně
rozšiřována o nová zjištění. Srovnávací studii s následujícími evropskými
volbami v roce 1984 provedl i Karlheinz Reif a upřesnil některé závěry
a předpoklady.
Od počátku Reif se Schmittem považovali přímé volby do Evropského
parlamentu spíše „za soubor devíti národních voleb“ (Šaradín 2008: 31), než za
jedny celoevropské volby, proto také hovoří o zvláštní aréně voleb, které se sice
odehrávají na národní úrovni, ale jejich dopad není pro národní úroveň tak
podstatný, jelikož primární smysl volebního klání má dopad na nadnárodní
úroveň a výsledky jednotlivých voleb do Evropského parlamentu na národní
úrovni ještě neznamenají skutečnou moc ovlivňovat politiku EU. Stejně tak
výsledky ostatních druhořadých voleb, které se naopak konají na menším
prostoru, čili v menších volebních obvodech, nemají vždy významný dopad na
národní úroveň vlády a na volby prvořadé, kromě voleb senátních. Reif
a Schmitt považují druhořadé volby za volby, kde je „méně v sázce“ (Reif,
9 Souhrnné označení pro Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), Evropské hospodářské
společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM).
10 Dále jen EU.
11
Schmitt 1980) a rozhoduje se tedy o menší moci, což je v podstatě jejich
významným charakteristickým prvkem.
Autoři teorie druhořadých voleb Reif se Schmittem (1980) popsali šest
dimenzí, jejichž prostřednictvím odlišují prostor pro konání voleb prvního řádu
od prostoru pro konání voleb druhého řádu. Definováním těchto dimenzí vlastně
popisují situace, za jakých se tyto volby odehrávají. Z vymezených dimenzí také
vyplývají základní charakteristiky druhořadých voleb.
Dimenze popisující prostor druhořadých voleb:
1. Dimenze významu
2. Dimenze specifického prostoru
3. Dimenze institucionálně-procedurální
4. Dimenze kampaně
5. Dimenze politické změny
6. Dimenze sociální a kulturní změny
1.1.2. Dimenze druhořadých voleb
1.1.2.1. Dimenze významu
První dimenze popisuje nižší význam voleb. Sami autoři ji označují také
za dimenzi, kdy je „méně v sázce“, čili rozhoduje se o moci, která má menší
dopad než v případě voleb prvního řádu. Menší význam druhořadých voleb se
projevuje nejen chováním voličů, ale i přístupem samotných politických stran, či
kandidátů. Voliči často nepovažují za dostatečně důležité zúčastnit se těchto
voleb. Tento základní jev se odráží na nižší volební účasti, která je pro tyto
volby typická (Blais 2007: 626; Reif 1984: 248; Reif, Schmitt 1980: 9). Díky nižší
občanské participaci na volbách ztrácí i politické strany a jejich představitelé
motivaci pro rozsáhlé kampaně, neboť je zřejmé, že prostředky do nich vložené
mají malou návratnost. Hlavně v případě vládních stran, které tradičně ve
volbách druhého řadu ztrácí podporu, protože mnoho voličů vnímá volby
druhého řádu, jako možnost ohodnotit dosavadní působení vládních stran
a volbou jiných stran jim ukázat svou nespokojenost s jejich prací (Clark,
Rohrschneider 2009: 646; Lefevere, Van Aelst 2014: 161; Reif 1984: 253). „To
ovšem zároveň znamená, že ve volbách druhého řádu nemusí být vůbec
rozhodující to, jakým způsobem se ta která politická strana či konkrétní kandidát
12
vymezují vůči tématům, které bude moci po svém zvolení ovlivnit“ (Kruliš 2015:
127), ale spíše je hlas voličů ovlivněn spokojeností se současnou vládou. Voliči
tak využívají druhořadé volby „k odměně či penalizaci domácích vlád“ (Cabada
2010: 12). Neztrácí ale pouze vládní strany, u parlamentních stran dochází ke
ztrátám bez ohledu na to, zda se jedná o strany vládní či opoziční (Cabada
2010: 10-11).
Pokud se volby konají krátce po volbách národních, tedy volbách prvního
řádu, předpokládá se stále trvající, nebo i mírně narůstající, podpora vládním
stranám a jejich šance na posílení ve druhořadých volbách tedy roste také. Pro
vládní strany je přesto výhodnější nepodnikat výraznou kampaň a upozorňovat
tak voliče na konání volby, jelikož ti v druhořadých volbách spíše volí nezávislé
kandidáty, malé, opoziční, či nové strany (Reif, Schmitt 1980: 9-10). S nižším
zájmem se volby setkávají i ze strany různých občanských hnutí, aktivistů
a médií, která jsou pro kampaně a informovanost společnosti podstatná. Jejich
nezájem se tedy také odráží na nižší volební účasti. Právě proto, že jde ve
volbách o menší sféru vlivu a nekonají se tak rozsáhlé kampaně jako při
prvořadých volbách, mnoho voličů se ani nedoslechne o konání voleb, což opět
snižuje participaci občanů.
Na rozdíl od voleb prvního řádu, které jsou příznivější pro velké,
parlamentní strany, jsou volby druhého řádu prostorem, který přináší lepší
výsledky malým, opozičním, nebo novým stranám (Hix, Marsh 2011: 7; Reif,
Schmitt 1980: 9). Jelikož ve volbách prvního řádu se rozhoduje opravdu
o hodně, bojí se voliči ztratit svůj hlas volbou strany, u které se nepředpokládá
překročení vstupní klauzule. Mnohdy tedy vybírají mezi silnějšími a většími
stranami tu, kterou považují za menší zlo, přestože preferují jinou, menší
stranu. Dávají tedy přednost strategickému hlasování. Místo toho ve volbách
druhého řádu, volí skutečně stranu, se kterou se více ztotožňují, neboť jsou
přesvědčeni, že tato strana dokáže lépe reprezentovat jejich názor, či
vykonávat svou práci (Clark, Rohrschneider 2009: 648; Kruliš 2015: 141; Marsh
1998: 596), ačkoliv se tak neděje na národní úrovni. Od strategického hlasování
tedy ustupují k volbě srdcem (Cabada 2010: 11; Clark 2010: 5; Hix, Marsh
2007: 496; Hobolt, Wittrock 2011: 31; Marsh 1998: 593; Reif 1984: 246). Využijí
13
tak své příležitosti ke změně podporované strany ve chvíli, kdy dopad jejich
volby není tak závažný a případná ztráta hlasu, v podobě neúspěšného pokusu
volené strany o překročení vstupní klauzule, není tak markantní.
S rostoucí podporou malých či nových stran souvisí klesající podpora
vládních stran ve volbách druhého řádu (Hix, Marsh 2007: 501). Ačkoliv
bezprostředně po zvolení ve volbách prvního řádu má podpora občanů mírně
rostoucí tendenci, není to jev trvající dlouho. Pokud se volby konají krátce po
volbách prvního řádu, dá se předpokládat „znovu potvrzení vládních stran
a jejich podpory i ve volbách druhého řádu“ (Reif, Schmitt 1980: 10). Proměna
volební podpory a důvěry u voličů během funkčního období stran, či kandidátů
je popsaná pomocí tzv. volebních cyklů, kterým bude věnována pozornost
později.
Při konání voleb druhého řádu, podpora vládních stran klesá, protože
voliči se nebojí přesouvat od vládních stran ke stranám malým, či novým, a ty
pak získávají větší podporu než v národních parlamentních volbách, jak již bylo
zmíněno dříve. Pravděpodobnost přeběhnutí narůstá, pokud voliči hodnotí
negativně dosavadní působení strany, jež volili v posledních volbách (Clark
2010: 5; Clark, Rohrschneider 2009: 647; Hobolt, Wittrock 2011: 30). Rostoucí
míra přebíhání voličů od vládních, či parlamentních stran v prvořadých volbách
k malým, opozičním a novým stranám ve druhořadých volbách souvisí
i s nižším vnímáním důležitosti daných voleb v očích voličů. Migrace může být
i opačná, tedy od malých a opozičních stran volených v prvořadých volbách
k větším a silnějším stranám ve druhořadých volbách. Tento případ však není
tak častý (Clark 2010: 13).
Podle Reifa a Schmitta dochází ve volbách druhého řádu častěji
k chybnému označení hlasovacího lístku, a tudíž narůstá podíl neplatných hlasů
(Reif 1984: 246; Reif, Schmitt 1980: 9). Chybné označení však nemusí být
způsobeno pouze neznalostí zákonného způsobu označení volebního lístku, ale
může být také projevem protestu voliče, či jeho nesouhlasu s danými stranami,
kandidáty, či volbami jako celkem.
14
1.1.2.2. Dimenze specifického prostoru
Druhou dimenzí druhořadých voleb je specifický prostor, na kterém se
volby odehrávají. Přestože předchozí dimenze přiznává, že je v sázce méně
moci, „stále tady něco v sázce je“ (Reif, Schmitt 1980: 10). Ačkoliv dopad
rozhodnutí zvolených zástupců v druhořadých volbách není tak významný, jako
je tomu u prvořadých voleb, stále mohou tito reprezentanti rozhodovat
o podstatných společenských tématech, která se setkávají se zájmem
veřejnosti.
Specifický prostor druhořadé volební soutěže vnímáme i prostřednictvím
porovnání s arénou voleb prvního řádu. Terčem komparace se stávají například
programy stran a jejich soulad s programy stran na národní úrovni v prvořadých
volbách, případně souvislost s koncepcí celé vládní koalice, pokud se jedná
o vládní stranu. Pozornost je věnována také kandidátům, ať už stranickým, či
nezávislým nebo oblasti, na které budou zvolení reprezentanti vykonávat funkci
a uplatňovat svou moc (Reif, Schmitt 1980: 10-11).
Pro zjišťování vztahů mezi volbami prvního a druhého řádu je třeba
ověřovat, zda na obou úrovních soutěží stejné politické strany, zda jsou tyto
strany na národní úrovni u moci a pokud ano, jsou-li místní koalice tvořeny na
stejném politickém schématu jako na národní úrovni. Relevantní také zůstává
otázka, nakolik je role politických stran akceptována v prostoru konání voleb
(Reif, Schmitt 1980: 10-11), a zda před tradičními politickými stranami nejsou
veřejností upřednostňována nezávislá hnutí, či jiné politické subjekty.
Specifičnost prostoru pro konání voleb lze vnímat i z pohledu odlišností
v politických a institucionálních okolnostech jednotlivých voleb druhého řádu.
Asi nejpatrnějším aspektem je reálná sféra vlivu zvoleného reprezentanta, kdy
rozhodování poslance Evropského parlamentu sice překračuje národní hranice,
ale jeho reálná moc a dosah na občany České republiky je mnohem menší než
v případě ostatních druhořadých voleb. Evropský volební prostor je spojen
složitým systémem koalic a stranických aliancí, které se shlukují podle
ideologických předpokladů. Zařazení stran k jednotlivým koalicím je známé již
dlouho před volbami, oproti tomu vládní koalice na národní úrovni, či nižších
regionálních úrovních, vznikají až v závislosti na výsledcích voleb. V rámci
15
evropských politických stran, také dochází ke spojení několika národů, což
„snižuje možnosti jednotlivých zemí sdružovat své hlasy za účelem podpory
daných politik“ (Reif, Schmitt 1980: 12). Tato situace je však výhodná pro
strany, které na národní úrovni získaly nízký počet europoslanců, ale připojením
k větším a silnějším stranám v Evropském parlamentu získají na významu (Reif,
Schmitt 1980: 11-12).
1.1.2.3. Dimenze institucionálně-procedurální
Dimenze třetí se zabývá institucionálním a procesním nastavením voleb,
které se liší nejen napříč zeměmi, ale i mezi jednotlivými typy voleb. Projevuje
se to především různými volebními systémy pro dané volby. Volební systémy
jsou dány legislativou země, a ani v případě voleb do Evropského parlamentu
na ně doposud nemá EU žádný vliv. Většina zemí ponechává pro volby
druhého řádu stejné prvky jako pro volby do národních parlamentů, protože se
předpokládá, že „čím více je volební procedura odlišná od národních voleb, tím
nižší bude volební účast“ (Reif, Schmitt 1980: 12). Tomuto faktoru však není
přiřazován významný vliv. Faktorem jednoznačně ovlivňujícím účast je pak
zákonem vyžadovaná účast, či následný postih za neúčast.
Ve druhořadých volbách v České republice se většinou využívá poměrný
volební systém stejně jako v prvořadých volbách, tedy volbách do Poslanecké
sněmovny. Výjimkou je pouze volba členů Senátu, která probíhá absolutně
většinovým systémem, a téměř ve všech případech i ve dvou kolech (Antoš
2008: 82-86). Stejným způsobem u nás dochází i k další druhořadé volbě, volbě
prezidenta. Respektive taková volba zatím proběhla pouze jednou, a to na
začátku roku 2013.
Dalším institucionálním zásahem je vstupní klauzule, kterou musí
kandidující strany překročit, aby jim byly přidělovány mandáty. Klauzule má
nejen mechanický efekt na snížení počtu stran ve volené instituci, ale
i psychologický efekt na voliče, kteří z obavy, že by jimi preferovaná strana
nemusela klauzuli překonat, volí strategicky jinou stranu, která má podle nich
větší šanci na úspěch (Antoš 2008: 88). Vstupní klauzule přispívá velkým
stranám, respektive nijak je neohrožuje, naopak může uškodit malým stranám,
které mají ve volbách problém tuto hranici překročit, nebo je může odradit od
16
kandidatury úplně (Reif, Schmitt 1980: 13). V opačném případě výrazný úspěch
v druhořadých volbách může být důvodem účasti i v prvořadých volbách, kde
výsledky malých, tematicky zaměřených nebo regionálních stran nemusí být tak
vynikající. Volební participaci občanů nepřispívá ani časté překreslování
volebních obvodů a přeskupování voličů z okrsku do okrsku, protože tento nově
vzniklý prostor je pro ně cizí a vzbuzuje v lidech nedůvěru. Naopak podpořit
volební účast může personalizace a regionalizace poměrného systému (Reif,
Schmitt 1980: 13), kdy jsou voliči kandidátům blíž a cítí větší možnost svého
reprezentanta kontaktovat. Personalizace také přispívá k výraznější podpoře
konkrétních kandidátů a voliči se tak spíše než stranicky rozhodují, podle pro ně
známých osobností, se kterými se ztotožňují.
Načasování prvořadých voleb může měnit význam druhořadých voleb
(Nový 2015a: 43). Konání voleb prvního řádu v blízké době po volbách druhého
řádu je nevýhodné pro vládní strany, protože druhořadé volby v podstatě působí
jako testování podpory ze strany voličů (Nový 2015a: 43; Šaradín: 2008: 33),
což může v následujících volbách prvního řádu naopak přimět více občanů, aby
se voleb účastnili a hlasovali proti vládním stranám. Pro vládní strany je tedy
výhodnější konání voleb prvního řádu před volbami druhého řádu, protože
pokud klesne podpora vítězné straně národních prvořadých voleb ve
druhořadých volbách, není to pro ni taková ztráta, protože se už nerozhoduje
o tolik moci. Jestliže mohou národní vlády ovlivnit datum konání voleb, je
pravděpodobné, že se rozhodnou pro souběh vícerých voleb v jeden den.
Nejenže je to levnější, pravděpodobně to zvýší volební účast ve volbách
druhého řádu, ale také se očekává relativně stejná podpora stranám na úrovni
obou volebních soutěží (Reif, Schmitt 1980: 12-13). Souběžné konání voleb je
efektivnější i pro voliče, neboť „roste celkový objem politické moci, která bude
v danou chvíli v sázce, a zároveň klesají relativní náklady na jedno volební
rozhodnutí, neboť jedinou cestou do volební místnosti může občan zařídit dvě
(popř. i více) rozhodnutí.“ (Nový 2015a: 43)
17
1.1.2.4. Dimenze kampaně
Pozornost veřejnosti i médií si volební kampaně v případě druhořadých
voleb musí vydobýt, jelikož témata, jimž se kampaně věnují, jsou pro voliče
většinou nová, neznámá, mnohdy i nevýrazná a hlavně jimi považována za
nedůležitá, neboť jde o problematiku, na kterou se všeobecně veřejnost
nezaměřuje. Z pohledu předvolebních kampaní do Evropského parlamentu jsou
volby spojeny se specifickými tématy, která se v rámci jiných voleb nesetkávají
se zájmem, respektive ani o něj neusilují. Jedná se například o problematiku
postupu v evropské integraci, rozšíření politik EU nebo rozšíření společenství
o další členské země (Kovář 2014: 57-58). I přes široké spektrum možných
vlastních témat při volebních kampaních před volbami do Evropského
parlamentu, přicházejí strany často s tématy, která se spíše pojí k prvořadým
volbám a jsou orientována na celou republiku. Nahrává tomu i skutečnost, že
při evropských volbách je Česká republika jedním volebním obvodem. Strany
tak nabízejí stejný program a kampaň v rámci celé země. Zavádění prvořadých
témat do voleb druhého řádu se ale neprojevuje tak významně v případě
komunálních, krajských a senátních voleb. Tyto volby probíhají v menších
volebních obvodech a témata předvolebních kampaní tak lépe reagují na lokální
problémy a více se zaměřují na potřeby v dané oblasti (Šaradín 2008: 148-149).
Pokud političtí hráči a média investují méně do druhořadých kampaní,
generuje to menší pozornost veřejnosti kampaním, a tím se zvyšuje neúčast ve
volbách (Hix, Marsh 2007: 496; Lefevere, Van Aelst 2014: 164). Jak dokládá
Reif ve svém pozdějším výzkumu, druhořadé kampaně jsou směsicí různých
témat a z velké části převládají prvořadá a domácí témata (Reif 1984: 248).
I samotná národní média se spíše orientují na témata prvořadých voleb, které
zaujmou více diváků či čtenářů, jelikož se týkají celé společnosti (Hobolt,
Wittrock 2011: 33; Kovář 2014: 36), oproti tématům, která se zaměřují například
jen na určitou regionální skupinu obyvatelstva. Ne vždy lze potvrdit, že
sledování médií pozitivně ovlivňuje účast ve volbách, protože ta často přinášejí
informace, „že v těchto volbách nejde o moc, ale pouze o vystavení
vysvědčení…vládě.“ (Linek 2004: 29) Kandidáti a politické strany tedy musí
vyvinout mnohem větší úsilí při realizaci kampaní, aby své voliče zaujali.
18
Nevýrazné volební kampaně se objevují v případě nedávného konání
prvořadých voleb, protože politické strany a kandidáti bývají vyčerpáni
„předchozí náročnou prací na soutěži s vyšším významem.“ (Nový 2015a: 44)
Větší pozornost médií a intenzivnější kampaň je patrná při souběhu voleb, což
opět podporuje větší participaci občanů (Nový 2015a: 43). Na druhou stranu
někdy nižší volební účast přináší větší volební zisky stranám, které mají stálý
elektorát a jejich podpora se příliš nemění v závislosti na aktuální situaci. Tyto
strany pak nevěnují takové úsilí předvolební kampani, aby nevyprovokovaly
soupeře k větší anti-kampani a zavádění nových témat kampaní do
druhořadých voleb, což by mohlo přivést k volbám voliče ostatních stran (Reif,
Schmitt 1980: 13-14).
1.1.2.5. Dimenze politické změny
V dimenzi politické změny je třeba nahlížet na měnící se podporu
politických stran v rozmezí několika voleb prvního i druhého řádu. Nelze
zohlednit pouze proměnu zaznamenanou od posledních voleb daného typu,
protože by nám mohly uniknout jiné podstatné politické, ekonomické i kulturní
změny, které ovlivnily proměnu podpory dané strany za delší časový úsek.
Vhodné je porovnat i zisky stran v různých zemích, kdy se může projevit nárůst,
či pokles podpory stran určitého ideologického zaměření. Na základě toho také
zjišťujeme vztah mezi oběma úrovněmi voleb (Reif, Schmitt 1980: 14).
1.1.2.6. Dimenze sociální a kulturní změny
Poslední dimenze se týká sociálních a kulturních změn volebního
prostředí, kdy s určitou proměnou ve společnosti se dá předpokládat odlišná
volební podpora té které strany. Příkladem může být sekularizace veřejného
prostoru, která vede k oslabení elektorátu náboženských stran. Stejně tak při
rostoucím zájmu o životní prostředí, například dodržování limitů těžby, či vývozu
odpadu, poroste i informovanost o dané tématice, což přivede další potenciální
voliče ekologických stran (Reif, Schmitt 1980: 15). Je tedy nezbytné, aby
politické strany, které jsou dlouhodobě součástí stranického systému v zemi,
dokázaly reagovat na změny ve společnosti a přizpůsobily se jim.
19
1.1.3. Charakteristiky voleb druhého řádu
Zřejmě nejvíce vysvětlující dimenzí je hned ta první, která svým
definováním významu všech druhořadých voleb, v podstatě vyjadřuje vše
nezbytné. Od ní se pak odvíjí celý koncept druhořadých voleb. Z těchto výše
definovaných šesti dimenzí následně vyplývá i osm základních charakteristik
voleb druhého řádu, které jsou:
1. Nižší volební účast
2. Malé a nové strany mají větší naději na úspěch
3. Větší podíl neplatných hlasů
4. Vládní strany ztrácí podporu
5. Menší stranická podpora, větší podpora osobností
6. Překročení národních hranic
7. Čím více je volební procedura odlišná od národních voleb, tím nižší je účast
8. Role volebních kampaní
Vzhledem k zaměření autorů na volby do Evropského parlamentu
mohou být některé charakteristiky v rozporu s realitou pro ostatní volby druhého
řádu, tedy volby krajské, komunální a senátní. Tím je myšleno především
překročení národních hranic, kdy kromě poslanců zvolených v evropských
volbách reprezentanti ostatních druhořadých voleb neuplatňují svou moc mimo
prostor země, kde byli zvoleni.
1.1.4. Volební cykly
Jelikož lze vysledovat závislost mezi volebními výsledky prvořadých
a druhořadých voleb, byla vytvořena periodizace funkčního období prvořadých
voleb, ze které je možno popsat proměňující se podporu stran v závislosti na
jejich postavení v politickém systému země a době konání druhořadých voleb.
Čas, který uběhl od posledních prvořadých voleb, je tedy také faktorem, který
ovlivňuje výsledky druhořadých voleb, stejně tak jako skutečnost, že daná
strana participuje na vládě, nebo je opoziční stranou (Reif 1984: 245-246).
Nejčastěji je volební cyklus rozdělen do tří časových období. První
časové období po prvořadých volbách je nazýváno honeymoon a trvá zhruba
12 měsíců po daných volbách. Podpora stran zůstává na relativně stejné úrovni
20
jako při volbách, či mírně narůstá nad hodnotu získanou ve volbách, což je
nazýváno také povolební euforií. Teprve poté začíná klesat a nejnižších hodnot
dosahuje okolo poloviny funkčního období. Toto období trvá přibližně od 13. do
36. měsíce po volbách a je označováno jako mid-term. Od 37. měsíce po
volbách se mluví o later term, což je poslední období před dalšími prvořadými
volbami, kdy podpora především vládních stran opět narůstá a v souvislosti
s rozjíždějící se předvolební kampaní se zvyšuje i zájem voličů o politické
strany (Marsh 1998: 600; Reif 1984: 246; Šaradín 2008: 31). Tato periodizace
odpovídá čtyřletému funkčnímu období instituce volené v prvořadých volbách.
Při delším funkčním období se liší distribuce měsíců v jednotlivých obdobích,
ale skutečnost klesající a narůstající podpory v závislosti na době od posledních
voleb přetrvává.
V závislosti na výše definovaných volebních cyklech tak například Reif
dokládá, že kromě několika málo zemí, kde se volby do Evropského parlamentu
konají ještě v době povolební euforie nebo honeymoon, tedy během 12 měsíců
po prvořadých volbách, budou v evropských volbách zvoleny spíše strany malé,
nové, krajní a nevládní. Upozorňuje tedy, že výsledky vládních stran ve volbách
druhého řádu jsou tak zcela patrně ovlivněny délkou časového úseku, který
uběhl od posledních prvořadých voleb a právě probíhajícím obdobím volebního
cyklu (Reif 1984: 248, 253). S myšlenkou, že dopad volebních cyklů je značný,
se ztotožňuje i Michael Marsh (Marsh 1998: 599).
1.1.5. Typologizace voleb
Někdy se jeví zařazení voleb do typologie poměrně jednoduše, jako
například v případě Lukáše Linka, podle nějž „Jako kritérium pro odlišení voleb
prvého a druhého řádu můžeme použít hranici padesáti procent, z čehož je
zřejmé, že senátní, obecní, krajské a evropské volby spadají do kategorie voleb
druhého řádu.“ (Linek 2004: 26). V jedné ze svých pozdějších prací označuje
autor tuto 50% hranici účasti pouze „jako hrubé kritérium pro odlišení voleb
prvého a druhého řádu“ (Linek 2013b: 18) a dodává, že mezi volbami v České
republice existuje hierarchie, která však díky postupnému poklesu volební
účasti v prvořadých volbách ztrácí na významu a výše volební účasti v obou
úrovních voleb se přibližuje (Linek 2013b: 18). Typologizace tak nezávisí jen na
21
volební účasti v daných volbách. Autoři teorie voleb druhého řádu Reif se
Schmittem rozdělili volby do typologie na základě jejich vlivu na exekutivní moc
ve státě (Reif, Schmitt 1980: 8), což je objektivnějším prvkem pro kategorizaci
než volební účast, která je velmi proměnlivá a závisí na mnoha dalších
faktorech. Oproti tomu vztah mezi jednotlivými úrovněmi státní správy je dán
zákonem, a tudíž je neměnný v souvislosti se současnou situací.
Někteří autoři upozorňují, že existují značné rozdíly i mezi jednotlivými
typy voleb druhého řádu, a proto přichází s dalším pojmem označujícím lokální
a regionální volby jako volby jedna a tři čtvrtě řádu (Cutler 2008: 494; Lefevere,
Van Aelst 2014: 160). Poukazují tak na to, že tyto volby více ovlivňují dění
v zemi a potýkají se s vyšší volební účastí i zájmem veřejnosti než volby do
Evropského parlamentu, které považují za skutečné volby druhého řádu.
Případně lokální a regionální volby řadí mezi druhořadé volby a Evropské volby
označují za volby třetího řádu (Lefevere, Van Aelst 2014: 163; Reif 1984: 253).
Reif v této souvislosti také poukazuje na to, že dokud nebude Evropský
parlament disponovat většími rozhodovacími pravomocemi, zůstane volební
účast do této instituce nižší než v ostatních národních druhořadých volbách, což
nepřispívá k legitimitě evropského společenství (Reif 1984: 253).
Kromě již několikrát zmiňovaných regionálních, komunálních, senátních
a evropských voleb mezi volby druhého řádu řadíme i referenda (Šaradín 2008:
30), která se nekonají periodicky, ale pouze v případě vyhlášení některou
z úrovní státní správy. Účast v nich je většinou poměrně nízká a málo kdy se
podaří překročit 35% hranici účasti a splnit další podmínky nutné pro platnost
a závaznost referenda. Otázka v referendu je téměř vždy úzce zaměřena pouze
na jedno téma, takže k nízké účasti přispívá i neznalost problematiky.
Referendum se také většinou koná na omezeném území, nejčastěji v místní
části, obci nebo městě, s čímž souvisí i nižší informovanost, která je také
důvodem pro nízkou participaci občanů.
Zařazení prezidentské volby do typologie voleb se různí, závisí na formě
režimu dané země. V případě zemí s prezidentským režimem je mezi volby
prvního řádu zařazena volba prezidenta, jako představitele a hlavně
vykonavatele exekutivní moci ve státě (Reif, Schmitt 1980: 8). Typologizace
22
prezidentské volby v poloprezidentských režimech závisí na postavení
prezidenta a parlamentu v systému. „V zemích s nízkou úrovní prezidentských
pravomocí čelí voliči dvojím prvořadým volbám.“ (Elgie, Fauvelle-Aymar 2012:
26) Pokud jsou však oslabeny pravomoci legislativního orgánu v zemi, zůstávají
prezidentské volby prvořadými volbami a legislativní volby se stávají
druhořadými (Elgie, Fauvelle-Aymar 2012: 26).
V parlamentních režimech, jako je i Česká republika, se přímá volba
prezidenta řadí mezi druhořadé volby, jelikož prezident země je v podstatě jen
reprezentantem exekutivní moci. Zavedením přímé volby prezidenta v České
republice vznikl další prostor pro rozhodování občanů o řízení země a přibyly
další volby, které jsou i ukazatelem nálady ve společnosti. Bez ohledu na
skutečnost, že se první přímá volba prezidenta setkala s velkým zájmem ze
strany voličů, kdy se prvního kola konaného 11. -12. ledna 2013 zúčastnilo
61,31 % (ČSÚ) oprávněných voličů a druhého kola o 14 dní později, 59,11 %
(ČSÚ) oprávněných voličů, se volba prezidenta řadí mezi volby druhého řádu
i u nás.
Tato práce se drží typologizace představené již dříve Reifem
a Schmittem. Ti řadí mezi volby prvního řádu v parlamentních režimech volby
do národního parlamentu a v prezidentských režimech volby prezidenta. Mezi
volby druhého řádu pak všechny ostatní volby, tedy obecní, regionální,
evropské a volby do druhé komory (Reif 1984: 245; Reif, Schmitt 1980: 8).
23
1.2. Teorie volební účasti
Rozhodnutí zda volit, či nevolit je velmi individuální. Každý občan na
účast ve volbách nahlíží z mnoha pohledů a je ovlivněn několika faktory.
Primární otázkou volební účasti je, zda se voleb vůbec zúčastnit a jestli zisky
z participace na volbách předčí náklady vynaložené na volební účast (Scervini,
Segatti 2012: 403). Tedy jednoduše, zda se vyplatí volit. Až po rozhodnutí
participovat na volbách většinou následuje otázka, které straně vyjádřit svou
podporu (Linek 2013a: 131). Pokud participace na volbách může přinést
občanovi zvýšený užitek z účasti, je mnohem pravděpodobnější, že se takový
občan skutečně voleb zúčastní (Linek 2011: 13). Hlasování je sice jednoduchou
aktivitou, ale je spojeno se složitým politickým prostředím, jehož pochopení
a prohlédnutí tak snadné není (Blais 2007: 631-632).
Jestliže občan ve volbách nehlasuje, můžeme rozlišovat dva základní
typy volební neúčasti. První je neúčast způsobená okolnostmi, kdy se volič
v době voleb nenachází v místě svého trvalého pobytu nebo se například ze
zdravotních důvodů nemůže dostavit do volební místnosti. Druhým typem je
dobrovolná volební neúčast (Linek 2004: 28). Ta reflektuje nedůvěru ve volenou
instituci, neschopnost rozhodnout se koho volit, nebo celkový nezájem
o politiku.
Celková volební účast je velmi proměnlivá a liší se podle charakteru
voleb. Vyšší je v nově vzniklých demokratických zemích, oproti zemím
s fungujícím a stabilním demokratickým režimem. Rozdíl ve volební účasti
v jednotlivých, po sobě následujících volbách se většinou pohybuje okolo „5 %,
což je poměrně zanedbatelné.“ (Blais 2007: 623) U nově vzniklých demokracií
se jedná pouze o rozdíl v rámci 3 %. Účast ve volbách stejného typu je tedy
poměrně stabilní a klesající tendenci zaznamenáme jen z dlouhodobého
pohledu (Blais 2007: 623-624). Jak můžeme pozorovat v Grafu 1, volební účast
se i v České republice pohybuje v rámci 5% rozdílu od posledních voleb.
Výjimky zaznamenáváme například v posledních volbách do Evropského
parlamentu, kdy volební účast klesla od roku 2009 o 10 % nebo naopak nárůst
volební účasti ve volbách do krajských zastupitelstev je patrný mezi léty 2004
a 2008, kdy účast vzrostla o více než 10 %. Takto výrazná proměna volební
24
účasti většinou upozorňuje „na důležité změny ve společnosti a politice“ (Linek
2011: 10). Současně mohou existovat i jiná vysvětlení pro výraznou změnu
volební účasti, jako například motivace jedince v závislosti na zisku z volební
participace (Linek 2011:10). Faktory ovlivňující volební účast můžeme vnímat
ze dvou úrovní, a to systémové a individuální.
Graf 1 Přehled volební účasti ve vybraných volbách druhého řádu za posledních dvanáct let
Zdroj: ČSÚ, zpracování autorka.
1.2.1. Systémová úroveň
Úroveň systémová se zabývá „variabilitou volební účasti v čase, mezi
různými územními jednotkami (jak mezi státy, tak uvnitř jednotlivých států)
a mezi různými typy voleb.“ (Linek 2013b: 35) Tato variabilita může být
způsobena jak institucionálními charakteristikami, tak charakteristikami
socioekonomickými jako je například úroveň vzdělanosti nebo zaměstnanosti
zkoumané oblasti v určitém čase (Linek 2013b: 35). Mnoho studií se také
zabývalo institucionálními charakteristikami, které mohou ovlivnit výši volební
účasti. Nejčastěji jsou za takové charakteristiky považovány: povinná volební
účast, charakter volebního systému, způsob hlasování a významnost voleb
(Blais 2007: 625).
Předpokládá se, že zákonem daná povinná volební účast se může
projevit zvýšením skutečné volební účasti o 10-15 %, a to hlavně v případě, že
46,38 48,5 44,46
29,62
40,3 36,89
28,32
28,22
18,2
64,47 62,6 59,48
0
10
20
30
40
50
60
70
2004 2006 2008 2009 2010 2012 2013 2014
%
komunální krajské evropské poslanecké
25
neúčast je sankcionována. Závisí ovšem také na podobě sankcí a jak striktně
jsou vyžadovány (Blais 2007: 625). V případě volební povinnosti se také
nepředpokládá významný rozdíl mezi participací občanů různých
společenských vrstev. Samotná povinnost totiž zvyšuje pravděpodobnost, že se
hlasování ve volbách zúčastní i občané z nižších sociálních vrstev, pro které by
bylo za jiných okolností jednodušší se voleb neúčastnit (Nový 2015b: 55).
Výši volební účasti ovlivňuje i volební systém. Vliv poměrného volebního
systému však není tak zřejmý. Sice se předpokládá, že může podněcovat vyšší
volební účast, protože nabízí širší škálu stran, ze kterých mohou voliči vybírat
(Blais 2007: 625) a efektivněji odráží vůli voličů, protože nedochází k plýtvání
tolika hlasy, jako v případě většinového systému, ale množství kandidujících
stran v poměrném volebním systému má také negativní účinek na volební účast
(Blais 2007: 625-628; Söderlund, Wass, Blais 2011: 691). Podle některých
autorů dokonce „volební účast klesá s rostoucím množstvím relevantních
politických stran.“ (Söderlund, Wass, Blais 2011: 697) Za důvod se označuje
skutečnost, že vysoký počet kandidujících stran představuje pro voliče potřebu
vstřebat mnohem více informací o stranách, aby se mohli následně vhodně
rozhodnout, což představuje další překážku snadné volby.
Dalším faktorem ovlivňujícím úroveň volební účasti je způsob hlasování.
Čím snadnější hlasování bude, tím větší se předpokládá participace občanů.
Jak již bylo zmíněno dříve, čím více se bude lišit volební systém druhořadých
voleb od volebního systému do Poslanecké sněmovny, tím více bude klesat
volební účast ve druhořadých volbách (Reif, Schmitt 1980: 12). Platí také
předpoklad, že voleb se zúčastní více občanů, pokud se budou konat
o víkendu, po delším časovém období nebo současně s jinými volbami (Blais
2007: 627; Nový 2015a: 44, 53).
Významností voleb je myšlena i větší těsnost výsledků, tedy v případě
bližšího volebního souboje stran se předpokládá vyšší volební účast, neboť
občané cítí, že každý hlas se počítá a i oni mohou pomoci své preferované
straně (Blais 2007: 628). „Volební účast….roste tehdy, když voliči jsou
přesvědčeni, že jejich hlasy mohou přispět k jimi zamýšleným politickým
výsledkům“ (Linek 2004: 26) a pokud je ve hře skutečná politická moc.
26
O významnosti voleb pojednává v podstatě celá teorie voleb druhého řádu,
proto již nebude význam voleb na tomto místě znovu dále uvažován.
1.2.2. Individuální úroveň
Druhou úrovní, jak lze vnímat odlišnosti volební účasti ve volbách je
úroveň individuální, tedy z pohledu těch, kdo na volbách participují, či
neparticipují. Při individuálním pohledu se zaměřujeme přímo na voliče
a zabýváme se otázkami: kdo volí, proč volí, kdy volí, nebo zda má pro voliče
smysl jít k volbám (Linek 2013b: 35). „Věk a vzdělání jsou dvě nejdůležitější
socio-demografické charakteristiky, které odlišují voliče a nevoliče.“ (Blais 2007:
630) Zatímco volební účast mezi prvovoliči je poměrně nízká, s rostoucím
věkem se zvětšuje i pravděpodobnost volební účasti11. Ta se zvyšuje také se
vzdělaností voličů, takže vzdělanější občané více participují (Clark 2010: 16).
Věk i vzdělání jsou proměnné, které jsou považované spíše „jen za zástupnou
proměnnou za jiné charakteristiky“ (Linek 2013b: 40). Zatímco za věkem se
skrývají proměnné jako příjem, zájem o politiku nebo stranická identifikace,
vzdělání můžeme nahradit souborem proměnných jako je rodinná socializace,
status původní rodiny, či míra participace rodičů (Linek 2013b: 40, 109). Kromě
těchto dvou významně ovlivňujících faktorů jsou zde i další, méně podstatné
a to: příslušnost k náboženství, rodinný stav nebo zaměstnání, ze kterého
vyplývá výše platu (Blais 2007: 630-631, Linek 2011: 10, 263).
Individuální volební účast a neúčast můžeme také vysvětlovat na základě
několika teoretických přístupů, kdy každý z nich je vlastně odpovědí na otázku,
proč se lidé voleb neúčastní12. Důvodem neúčasti tak může být, že občané
nemohou, nechtějí, nikdo je neoslovil, nemá to pro ně smysl nebo je k tomu
nikdo nevedl (Blais 2007; Linek 2013b: 38).
11
Například lidé starší 40-50 let mají více volného času, neboť jejich dospělé děti opouští
domácnost a oni se tak mohou věnovat více svým zálibám. Tato skutečnost může přispět i
k většímu zájmu o politiku a tudíž i volební účasti (Bhatti, Hansen, Wass 2012: 589).
12 V podání Lukáše Linka, který parafrázuje vysvětlení Verby, Schlozmana a Bradyho, jsou tyto
modely volební účasti spojovány s otázkou, proč se lidé voleb účastní. Účast pak vysvětluje tím,
že občané mohou, chtějí, někdo je oslovil, má to pro ně smysl a mají to naučené (Linek 2013b:
38).
27
Občané, kteří se voleb účastnit nemohou, zřejmě nemají dostatek
prostředků, kterými máme na mysli především čas, peníze, dovednosti,
informace o politické situaci a stranách a také znalosti o volených institucích13
(Blais 2007: 631; Clark 2010: 20; Linek 2013b: 39). Této odpovědi přísluší
model socioekonomického statusu a zdrojů, kdy právě tyto zdroje občanům
„umožňují snížit, resp. zvládnout náklady na hlasování“ (Linek 2013a: 119)
a současně dosáhnout i vyšších zisků z hlasování (Linek 2013b: 38-40). Než
dostatek všech prostředků, je častěji pro voliče důležitější „jejich občanská
orientace, přesněji zájem o politiku“ (Blais 2007: 631), a také dostatek času
a schopností pro rozhodování (Linek 2013b: 41).
Druhým modelem je model psychologického závazku, či motivace
a souvisí s odpovědí – nechtějí. Tento postoj k volbě je způsoben v prvé řadě
nedostatkem zájmu (Söderlund, Wass, Blais 2011: 691). Jedná se v podstatě
o občanskou odpovědnost, kdy lidé vnitřně cítí povinnost jít volit, protože mají
v sobě zakořeněný smysl pro odpovědnost za celou společnost, nebo tento
pocit odpovědnosti necítí a voleb se neúčastní. Kromě pocitu občanské
povinnosti může občany k účasti ve volbách motivovat také pocit politické
efektivity nebo identifikace s některou z politických stran (Blais 2007: 631-632;
Linek 2013b: 42-44). S větším zájmem, který je podpořen vzděláním, ale také
vlivem rodičů, roste i pravděpodobnost participace. Účast ve volbách je také
založena na zvyku, kdy „si člověk utváří obecnou orientaci v politice“ (Linek
2013b: 44) a současně „inkorporuje do svého normálního jednání buď účast,
nebo neúčast“ (Linek 2013b: 44) ve volbách, podobně jako v případě
habituálního hlasování.
Mobilizační model předpokládá, že jeden hlas nic nezmůže, a proto je
nezbytné mobilizovat a oslovovat více občanů ochotných volit. Rozhodnutí zda
volit či nikoliv závisí na individuálním prostředí, proto je snahou aktivních
politiků i jiných příznivců stran přesvědčit blízké rodinné příslušníky, přátele,
13
Například Nick Clark uvádí, že vědomosti o EU mají jasný vliv na vnímání jejich institucí,
a také na účast ve volbách do Evropského parlamentu. Respondenti, kteří správně odpověděli
na čtyři základní otázky o EU, se shodují na tom, že volby do Evropského parlamentu jsou
důležité a zvolení reprezentanti skutečně hájí veřejné zájmy. Naopak ti, kteří v některé z otázek
chybovali, tvrdí, že rozhodování v rámci EU pro ně není důvěryhodné, volby nejsou podstatné,
a proto se také voleb do Evropského parlamentu neúčastní (Clark 2010: 20-21).
28
nebo spolupracovníky v zaměstnání. „K významným mobilizačním
a rekrutačním procesům“ (Linek 2013b: 263) dochází v rodině, především mezi
manžely, kteří nejprve o hlasování ve volbách diskutují a následně jdou
společně i volit (Linek 2013b: 263). Pokud jsou voliči propojeni s nějakou
politickou stranou, či kandidátem, jsou mnohem otevřenější participaci na
volbách (Blais 2007: 632), stejně tak jako v případě, že se očekávají mnohem
těsnější volební výsledky (Linek 2013a: 122; Linek 2013b: 47). Mobilizaci
mohou podpořit i mládežnické organizace, či občanské aktivity vyzývající
k účasti ve volbách14.
Další model mluví o tom, že lidé zvažují výhody a náklady spojené
s volbou, na základě toho se rozhodnou pro účast, nebo neúčast ve volbách.
Pokud výhody převáží náklady, jsou občané ochotni volit, je-li tomu naopak, lidé
se voleb neúčastní. Tento model racionálního přístupu přiznává, že náklady na
volební účast jsou malé, ale nikoli nicotné (Blais 2007: 632). Výhody plynoucí
z participace jsou mnohdy ještě menší, neboť je málo pravděpodobné, že
individuální volba jednoho voliče může rozhodnout výsledek celých voleb.
Zda má účast ve volbách pro občana smysl se zvažuje i v případě teorie
valenčního hlasování. Tato teorie pojednává o existenci témat (tzv. valenčních
témat), „u nichž existuje téměř absolutní shoda mezi politiky a voliči ohledně
toho, že jsou to správné cíle“ (Linek 2013b: 58). Mezi taková témata patří
například silná ekonomika, nízká nezaměstnanost, efektivní školství,
zdravotnictví, doprava, nebo veřejná správa. Rozdíl mezi stranami tedy
nepozorujeme v tom, zda jsou pro nebo proti danému tématu, ale v tom jak
chtějí daného cíle dosáhnout a jak jsou pro to kompetentní (Linek 2011: 12).
Čím více volič vnímá rozdíl mezi jednotlivými stranami a čím více pro něj roste
užitek z hlasování pro některou ze stran, tím pravděpodobnější je jeho účast ve
volbách. Pokud je to přesně naopak a „volič vnímá strany jako identické, voleb
se nezúčastní.“ (Linek 2011: 13) Jak v případě teorie racionální volby, tak také
14
Takovým příkladem může být občanské sdružení Vyměňte politiky.cz, o. s., které v roce 2010
vyzývalo občany k účasti v prvořadých volbách za účelem zvolení nových politiků, jež se měli
podílet na rozvoji občanské společnosti, vytváření vhodnější podmínek pro demokratické
vládnutí, rovnou soutěž politických stran, a to v podmínkách nekorupčního prostředí (Stanovy
Vyměňte politiky.cz 2010: čl.2).
29
v teorii valenčního hlasování je pro voliče podstatná maximalizace užitku
z hlasování (Linek 2011: 13; Linek 2013b: 59).
Poslední model vysvětluje individuální volební účast na základě zvyku, či
naučeného jednání (Linek 2013b: 64-65). Jedná se o habituální hlasování, kdy
účast v minulých volbách zvětšuje pravděpodobnost účasti i v budoucích
volbách, protože si lidé „postupně utváří zvyk buď volební účasti, nebo
neúčasti“ (Linek 2013b: 62). Tento zakořeněný zvyk tak může vést voliče
k volbám „i za situace, kdy jedinec opustil podpůrné hodnoty pro účast a už je
nezastává; na základě zdrojů a motivací by se jedinec voleb neměl účastnit, ale
díky zvyku se účastní.“ (Linek 2013a: 130) Philip E. Converse dokonce vnímá
důsledek pravidelné volební účasti, za který považuje stranickou identifikaci
(Linek 2013b: 63), kdy s rostoucí intenzitou identifikace se stranou roste
i pravděpodobnost volební účasti. Přispívá k tomu také skutečnost, že „jedinec
(který se identifikuje se stranou – poznámka autorky) ani neprovádí srovnávání
stran, jak očekává teorie racionální volby nebo valenčního hlasování, neboť má
svou stranu, s níž se identifikuje a kterou chce podpořit.“(Linek 2013b: 149-150)
30
1.3. Formulování hypotéz
Práce se zaměřuje na voliče, kteří se účastní druhořadých voleb. Jejím
cílem je analyzovat tyto voliče a za pomoci ověření následujících čtyř hypotéz
pak v závěru odpovědět na výzkumnou otázku, která zní: Jak lze
charakterizovat typického voliče, který se účastní druhořadých voleb do
Evropského parlamentu?
Hypotéza 1: Mezi voliči účastnícími se druhořadých voleb do Evropského
parlamentu je větší podíl vysokoškoláků a občanů nejstarší věkové kategorie
oproti voličům s nižšími stupni dokončeného vzdělání a voliči mladšími.
Hypotéza 2: Druhořadých voleb do Evropského parlamentu se účastní více
občanů, kteří jsou spokojeni se současnou politickou situací, v porovnání
s občany, kteří jsou nespokojeni se současnou politickou situací.
Hypotéza 3: Respondenti, kteří se více identifikují s některou z politických stran,
více participují na volbách a budou se tedy ve větší míře účastnit i druhořadých
voleb do Evropského parlamentu, oproti respondentům, kteří se necítí být blízko
některé z politických stran.
Hypotéza 4: Mezi levicovými a pravicovými voliči neexistuje rozdíl v míře
participace na druhořadých evropských volbách.
31
2. METODOLOGICKÁ KAPITOLA
Hlavní část práce se zabývá kvantitativními daty sebranými v rámci
pravidelného průzkumu veřejného mínění CVVM. Respondenti jsou oslovováni
na základě kvótního výběru, kdy tazatelé musí provést dotazník s několika
různými kategoriemi obyvatelstva například podle pohlaví, věku nebo vzdělání.
Tyto kategorie většinou vychází „z demografických informací o obyvatelstvu.“
(Hendl 2012: 57) Dotazování se vždy zúčastňuje minimálně 1000 respondentů
starších 15 let, kteří představují reprezentativní vzorek české populace. Analýza
se bude věnovat konkrétně třem datovým souborům, které vznikly na základě
dotazování v měsíci červnu v letech 2004, 2009 a 2014. Jedná se o výzkumy
veřejného mínění CVVM, které proběhly až po konání voleb do Evropského
parlamentu a jejichž součástí jsou dotazy týkající se účasti v těchto
druhořadých volbách, ale i v jim předcházejících volbách prvořadých. Jelikož se
analytická část práce věnuje pouze jednomu typu druhořadých voleb – volbám
do Evropského parlamentu – budou v následujícím textu pojmem druhořadé
volby myšleny pouze tyto evropské volby.
S úmyslem soustředit se pouze na respondenty, kteří mají volební právo
a skutečně se voleb účastní nebo neúčastní, bylo v první řadě nutné zúžit
skupinu pozorovaných. Ještě před provedením analýzy byla z každého
pozorovaného souboru vyřazena část respondentů. Jednalo se o ty, kteří na
otázku, zda se účastnili posledních voleb do Poslanecké sněmovny nebo voleb
do Evropského parlamentu v daném roce neodpověděli. Vyloučeni z pozorování
byli také ti, kteří uvedli, že si nepamatují, či neví, zda se těchto voleb zúčastnili
a ti respondenti, kteří v době konání voleb neměli volební právo.
Pro provedení komparace za účelem zodpovězení výzkumných otázek
a ověření hypotéz bylo také nezbytné rozčlenit pozorované respondenty do
skupin podle míry jejich participace na volbách. Přestože se ukázalo, že existují
i voliči, kteří se zúčastnili pouze druhořadých voleb do Evropského parlamentu,
představují jen malou část z celkového počtu respondentů. V roce 2004 bylo
takových voličů 22 (2,1 %15), v roce 2009 jich bylo 35 (3,2 %) a v posledních
15
Procenta jsou uvedena z celkového počtu respondentů účastnících se výzkumu veřejného
mínění v měsíci červnu daného roku.
32
volbách jen 15 (1,4 %). Vzhledem k této skutečnosti budou původně dvě
zamýšlené skupiny, tedy voliči účastnící se pouze druhořadých voleb a voliči
účastnící se voleb prvořadých i druhořadých, spojeni do jedné pozorované
skupiny, kterou tak tvoří voliči, jež se zúčastnili druhořadých voleb. V rámci
každého datového souboru tak budou vytvořeny tři shodné skupiny (viz Tabulka
1). První skupinou jsou lidé, kteří se neúčastnili ani prvořadých voleb do
Poslanecké sněmovny, ani následných voleb druhého řádu do Evropského
parlamentu. Jsou to tedy lidé, kteří nikdy nevolí. Druhou skupinu představují
voliči, kteří se účastní pouze voleb prvořadých. Poslední skupinu tvoří voliči,
kteří se zúčastnili těchto druhořadých voleb.
Tabulka 1 Skupiny občanů podle participace ve volbách
Zdroj i zpracování autorka.
Analýza se soustředí na některé individuální charakteristiky voličů
a nevoličů a motivy jejich motivace. Konkrétně se zaměřuje na pět nezávisle
proměnných, kterými jsou označeny věk, nejvyšší dosažené vzdělání,
spokojenost se současnou politickou situací, blízkost ke straně a sebezařazení
na pravolevé škále, jejichž vliv je možné pozorovat víceméně ve všech třech
sledovaných obdobích. Dalšími proměnnými jsou zájem o politiku, nebo
spokojenost se členstvím, které vyjadřují postoje respondentů a můžeme je
pozorovat jen v některých letech. Vliv všech těchto nezávisle proměnných na
závisle proměnnou, tedy participaci občanů ve volbách, bude ověřován
v programu IBM SPSS Statistics. Pro ověření vztahů v kontingenčních
tabulkách bylo také nutné rozdělit některé proměnné do kategorií16. Kromě
16
Proto byly vytvořeny čtyři kategorie pro proměnné věk a vzdělání a tři kategorie pro
spokojenost se současnou politickou situací a sebezařazení na pravolevé škále. V případě
spokojenosti byly sloučeny odpovědi velmi nespokojen a spíše nespokojen do odpovědi
nespokojen, a také odpovědi spíše spokojen a velmi spokojen do odpovědi spokojen. Při
sebezařazení měli respondenti určit svou pozici na jedenáctibodové škále, kdy body 1,2,3 a 4
Účast ve volbách
II. řádu
NE ANO
I. ř
ádu
NE nikdy nevolí volby II.
řádu ANO
jen volby I. řádu
33
těchto proměnných budou pozorovány také důvody neúčasti ve druhořadých
volbách a v případě evropských voleb v roce 2014 i důvody, který vedly voliče
do volebních místností.
Nejprve pomocí Chi-kvadrátu testujeme nulovou hypotézu, tedy že
kategorie proměnných na sobě nejsou závislé. Pokud je hodnota Chi-kvadrátu
větší než 0,05, nulová hypotéza se potvrzuje a víme, že mezi odpověďmi
neexistuje statisticky významný rozdíl, neboť „nalezený rozdíl lze přičíst
přirozené variabilitě dat.“ (Hendl 2012: 182) Jestliže je hodnota Chi-kvadrátu
menší nebo rovna hodnotě 0,05 nulovou hypotézu zamítáme a víme, že mezi
odpověďmi existuje statisticky významný rozdíl, který není dán náhodou a že
minimálně jedna kategorie závisle proměnné je ovlivněna nezávisle proměnnou.
O které kategorie se jedná, zjistíme pomocí adjustovaných standardizovaných
residuí, která vypočítají rozdíl mezi pozorovanou četností odpovědi
a očekávanou četností odpovědi. Na základě hodnot těchto residuí určíme
významnost vztahu mezi proměnnými a to, zda jsou dané kategorie
nadreprezentovány či podreprezentovány. Znaménko výsledného residua
určuje, zda se jedná o negativní asociaci a odpověď tedy zvolilo méně lidí,
oproti očekávané četnosti, nebo se jedná o pozitivní asociaci a odpověď zvolilo
oproti očekávání více respondentů. Současně platí, že čím vyšší je absolutní
hodnota residua, tím menší je pravděpodobnost chyby závěru a tím větší je síla
vztahu mezi proměnnými. Tyto získané hodnoty porovnáme s hladinami
spolehlivosti, kdy platí, že je-li hodnota:
menší než 1,96 jedná se o statisticky nevýznamný rozdíl,
větší než 1,96 pracujeme s 5% pravděpodobností chyby,
větší než 2,58 pracujeme s 1% pravděpodobností chyby,
větší než 3,29 pracujeme s 0,1% pravděpodobností chyby.
Hodnoty adjustovaných residuí nahradíme podle hladiny spolehlivosti
závěru znaménky + a –. V případě, že je jeho hodnota větší než 1,96
a předpokládáme 95% spolehlivost, nahradíme ji znaménkem + nebo –. Pokud
pracujeme na 99% hladině spolehlivosti, nahrazujeme hodnoty větší než 2,58
byly nahrazeny kategorií levice, body 5,6 a 7 byly nahrazeny kategorií střed a body 8,9,10 a 11
představují kategorii pravice.
34
znaménky ++ či – –. Je-li hodnota větší než 3,29 a spolehlivost závěru tedy
99,9 %, nahradíme hodnotu znaménky +++ nebo – – –. Vytvoříme tak
znaménkové schéma, které zajistí větší přehlednost kontingenčních tabulek.
Problémem celého pozorování může být skutečnost, že se spoléháme na
deklarovanou volební účast, která se mnohdy docela podstatně liší od reálné
volební účasti17. Tuto skutečnost můžeme vysvětlit několika způsoby. Podle
prvního z nich se podobných dotazníkových šetření všeobecně účastní spíše
občané společensky aktivní a se zájmem o politiku, tudíž ti, kteří více participují
na volbách. Druhá interpretace rozdílné skutečné a deklarované volební účasti
uvádí, že „hlasování ve volbách se dá v demokratické společnosti považovat za
sociálně žádoucí chování, a proto mají lidé tendenci nepřiznat, že se nechovali
žádoucím způsobem.“ (Nový 2015b: 87), a že se v jisté míře zřekli i
společenské zodpovědnosti za současnou situaci v zemi.
17
Přestože Česká republika, společně například se Švédskem nebo Islandem, patří mezi
evropské země, ve kterých se deklarovaná volební účast nejvíce blíží skutečné volební účasti
(Nový 2015b: 88).
35
3. ANALYTICKÁ KAPITOLA
Jak uvádí předcházející metodologická kapitola, z každého
pozorovaného souboru byla část respondentů vyřazena. V letech 2004 a 2009
byla analýza provedena na zhruba třech čtvrtinách původně dotazovaných,
v roce 2014 bylo vyřazeno podstatně méně respondentů a pozorování se
soustředilo na 86,3 % z původně dotazovaných. Už při pohledu na podíl
respondentů, kteří se účastnili voleb druhého řádu, je patrné, že volební účast
v posledních volbách do Evropského parlamentu poklesla. Zatímco prvních
a druhých evropských voleb se zúčastnilo přes 38 % dotazovaných z daných
souborů, na třetích evropských volbách se podílela jen čtvrtina z celého
datového souboru. Zbylých zhruba 40 % (v roce 2014 dokonce 60,5 %)
z celkového počtu respondentů se voleb druhého řádu neúčastnilo.
Tabulka 2 Přehled kategorií podle participace občanů
Účast občanů ve volbách
2004 2009 2014
Počet
% z
celk
u
% z
e
zkoum
aných
Počet
% z
celk
u
% z
e
zkoum
aných
Počet
% z
celk
u
% z
e
zkoum
aných
nikdy nevolí 193 18,6 24,9 205 18,5 23,5 217 20,7 23,9
jen volby I. řádu
180 17,3 23,2 237 21,4 27,2 417 39,8 46,1
volby II. řádu
402 38,7 51,9 430 38,8 49,3 271 25,8 30
Celkem zkoumaných
775 74,5 100 872 78,8 100 905 86,3 100
Vyřazeni 265 25,5 235 21,2 144 13,7
Celkem 1040 100 1107 100 1049 100
Zdroj: CVVM 2004, 2009 a 2014, zpracování autorka.
36
3.1. Příčiny účasti a neúčasti ve volbách
Nejčastějšími důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu
mezi pozorovanými respondenty bylo znechucení a nespokojenost s politikou,
nedůvěra k politikům (17,5 % v roce 2004, 15,6 % v roce 2009), nebo
zbytečnost voleb, které o ničem nerozhodují, nejsou důležité a jsou
bezvýznamné (14,3 % v roce 2004, 11,9 % v roce 2009, 11 % v roce 2014).
Za poměrně častou příčinu neúčasti v těchto druhořadých volbách
můžeme také označit neschopnost rozhodnout se koho volit, velké množství
kandidátů a kandidátních listin, neznalost kandidátů a nedostatek informací
o nich (13,8 % v roce 2004, 9 % v roce 2009 a 8,7 % v roce 2014). Rostoucí
počet kandidujících stran sice nabízí voličům širší spektrum, ze kterého mohou
vybírat pro ně nejvhodnější strany, na druhou stranu tato skutečnost s sebou
nese složitost v šanci volit. Současně zvyšuje pravděpodobnost koaliční vlády
(Söderlund, Wass, Blais 2011: 691) a může tedy oslabovat pocit voliče, že jím
zvolená strana bude moci v případě vítězství voleb a sestavování vlády
prosazovat celý volební program.
Relativně málo respondentů uvedlo, že jsou nevoliči z přesvědčení
a voleb se tedy neúčastní pravidelně (2,5 % v roce 2004, 4,8 % v roce 2009
a 3,5 % v roce 2014). Tato příčina neúčasti není významná svým podílem,
v porovnání s ostatními odpověďmi, ale spíše skutečností, že ve společnosti
existuje určitá část občanů, i když poměrně malá, která vůbec nemá zájem
podílet se na věcech veřejných. Za pozitivní ale můžeme označit, že i přes
klesající volební účast se tato skupina během posledních desíti let nijak výrazně
nerozšířila.
Všechny výše jmenované příčiny můžeme souhrnně pojmenovat jako
příčiny dobrovolné neúčasti ve volbách. Druhým typem pak je neúčast
způsobená okolnostmi, kam z celého spektra důvodů neparticipace můžeme
zařadit více méně pouze tři z nich. Nejčastější je pobyt mimo domov, pobyt na
dovolené, případně služební cestě. Za příčinu neúčasti v evropských volbách
tuto odpověď zvolilo ve všech zkoumaných obdobích okolo 10 % pozorovaných
respondentů. Ještě menší četnost odpovědí pak zaznamenáváme u nemožnosti
37
zúčastnit se voleb kvůli nemoci, případně stáří, kdy pouze 3-4 % respondentů
uvedlo tuto odpověď. Nejméně zastoupenou, a díky svému podílu v porovnání
s ostatními odpověďmi i zanedbatelnou příčinou neparticipace ve druhořadých
volbách způsobenou okolnostmi, je problém s registrací, v České republice
převážně problémy s volebními průkazy, kdy pouze okolo 1 % respondentů
uvedlo tuto odpověď za příčinu neúčasti ve volbách.
Tabulka 3 Důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2004
Účast občanů ve volbách
Celkem % nikdy nevolí
% jen
volby I. řádu
%
Dů
vo
dy
ne
účas
ti v
e v
olb
ác
h
do
Ev
rop
ské
ho
pa
rlam
en
tu 2
004
Znechucení a nespokojenost
s politikou, nedůvěra politikům
38 17 38 17,9 76 17,5
Můj hlas nic nerozhodne
46 20,6 16 7,5 62 14,3
Nevěděl koho volit, neznal kandidáty,
nedostatek informací 32 14,3 28 13,2 60 13,8
Pobyt mimo domov, na prázdninách,
dovolená, služební cesta
16 7,2 31 14,6 47 10,8
Nesouhlas se vstupem do EU
17 7,6 21 9,9 38 8,7
Nezájem o politiku obecně
26 11,7 11 5,2 37 8,5
Nezájem o EU a EP, EP je zbytečný
15 6,7 22 10,4 37 8,5
Málo času, spousta práce, rodinné
závazky 6 2,7 15 7,1 21 4,8
Nemoc, stáří 5 2,2 11 5,2 16 3,7
Ostatní (jiné starosti, nechtělo se mi apod.)
9 4 6 2,8 15 3,4
Nechodí volit, nevolič z přesvědčení
10 4,5 1 0,5 11 2,5
Odpovědi menší než 2 %
3 1,3 12 5,7 15 3,4
Celkem 223 100 212 100 435 100
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
38
Tabulka 4 Důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009
Účast občanů ve volbách
Celkem %
nikdy nevolí
% jen volby I. řádu
% D
ůvo
dy
ne
účas
ti v
e v
olb
ác
h
do
Ev
rop
ské
ho
pa
rlam
en
tu 2
009
Znechucení a nespokojenost
s politikou, nedůvěra k politikům, časté volby,
boj o koryta
46 15,8 48 15,4 94 15,6
Můj hlas nic nerozhodne, nic se
nezmění, zbytečnost chodit volit, nepovažoval
za důležité, jasný výsledek
42 14,4 30 9,6 72 11,9
Nezájem o politiku obecně
45 15,5 13 4,2 58 9,6
Nedůvěra k EU a EP (výroky obecně
odmítající „Evropu“) 21 7,2 35 11,2 56 9,3
Málo času, spousta práce, rodinné závazky
(svatba apod.) 18 6,2 36 11,5 54 9
Nedokázal si vybrat, nevěděl koho volit, velké
množství kandidátek, neznal kandidáty,
nedostatek informací
29 10 25 8 54 9
Pobyt mimo domov, na prázdninách, dovolená,
služební cesta 12 4,1 40 12,8 52 8,6
Jiná odpověď 15 5,2 25 8 40 6,6
Nezájem o EU, EP, evropskou politiku (výroky výhradně
o „nezájmu“)
15 5,2 19 6,1 34 5,6
Nechodí volit / nevolič z přesvědčení
27 9,3 2 0,6 29 4,8
Konkrétní kritika EP (malé pravomoci, je
zbytečný, drahý) 10 3,4 19 6,1 29 4,8
Nemoc, stáří 7 2,4 12 3,8 19 3,2
Ostatní odpovědi s menší četností než
2 % 4 1,4 8 2,6 12 2,0
Celkem 291 100 312 100 603 100
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
39
Tabulka 5 Důvody neúčasti ve volbách do Evropského parlamentu 2014
Účast občanů ve volbách
Celkem %
nikdy nevolí
% jen
volby I. řádu
% D
ůvo
d n
eú
ča
sti
ve v
olb
ác
h
do
Ev
rop
ské
ho
parl
am
en
tu 2
014
Zbytečné volby - volby do EP o ničem nerozhodují,
bezvýznamné
21 9,7 48 11,7 69 11
Nedůvěra k EU a EP (výroky obecně
odmítající „Evropu“) 16 7,4 52 12,6 68 10,8
Málo času, spousta práce, rodinné závazky
(svatba apod.) 17 7,8 41 10 58 9,2
Pobyt mimo domov, na prázdninách, dovolená,
služební cesta 7 3,2 48 11,7 55 8,7
Nedokázal si vybrat, nevěděl koho volit, velké
množství kandidátů 19 8,8 36 8,7 55 8,7
„Nezájem“, „nezajímá mě to“, „nezajímám se
o to“ – obecně 25 11,5 25 6,1 50 7,9
Nezájem o EU, EP, evropskou politiku (výroky výhradně
o „nezájmu")
10 4,6 22 5,3 32 5,1
Nezájem o politiku a volby – obecně
17 7,8 14 3,4 31 4,9
Je to zbytečné, k ničemu, fraška =
obecné výroky 11 5,1 17 4,1 28 4,5
Neví 7 3,2 19 4,6 26 4,1
Nespokojenost s politikou, znechucení
politikou, nedůvěra k politikům
14 6,5 11 2,7 25 4
Nemoc, stáří 9 4,1 15 3,6 24 3,8
Nechodí nikdy volit, nevolič z přesvědčení
(obecně) 20 9,2 2 0,5 22 3,5
Konkrétní kritika EP (malé pravomoci, je
zbytečný, drahý) 4 1,8 15 3,6 19 3
jiná odpověď 4 1,8 13 3,2 17 2,7
Ostatní odpovědi s menší četností než
2 % 16 7,4 34 8,3 50 7,9
Celkem 217 100 412 100 629 100
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
40
Ve výzkumu veřejného mínění v červnu 2014 se poprvé tázali účastníků
voleb do Evropského parlamentu i na důvod jejich participace v těchto volbách.
Jedna pětina respondentů (22,1 %), která se zúčastnila druhořadých voleb,
uvedla, že se zúčastnila, aby podpořila preferovanou stranu, či kandidáta.
Mnoho voličů také vidí v účasti v evropských volbách možnost ovlivnit
budoucnost, ovlivnit výsledek a podílet se na spolurozhodování (18,5 %).
Poměrně frekventovanou odpovědí byla také možnost, že volby jsou občanskou
povinností a je třeba volit (18,1 %). Více než desetina (14 %) voličů, kteří
participovali na druhořadých volbách, také uvedla, že hlasují vždy, jsou zvyklí
volit, ani jedny volby nevynechali a jsou tedy přesvědčenými a pravidelnými
voliči. Mezi dotazovanými, kteří se voleb účastní, tedy jasně převažují příčiny,
které bychom mohli označit za přijetí zodpovědnosti za dění ve společnosti.
Vyjadřují tím smysl pro povinnost a odpovědnost a současně přebírají i na sebe
část zodpovědnosti za situaci v zemi (Blais 2007: 633).
Tabulka 6 Důvody účasti ve volbách do Evropského parlamentu 2014
Účast občanů ve volbách
volby II. řádu %
Dů
vo
d ú
ča
sti
ve
vo
lbá
ch
do
Ev
rop
ské
ho
parl
am
en
tu 2
014
podpora preferované strany, kandidáta
60 22,1
vliv na budoucnost, ovlivnit výsledek, podílet se na
spolurozhodování 50 18,5
je to moje občanská povinnost, je třeba chodit
volit 49 18,1
vždycky hlasuji, jsem zvyklý; ani jedny volby jsem
nevynechal 38 14
jiná odpověď 14 5,2
nespokojenost se situací, potřeba změny (obecně)
11 4,1
zájem o EU, EP, důležitost EU, EP, EU důležitá pro ČR
11 4,1
využil jsem svého práva; moje první volby
9 3,3
hlasování proti některé straně, kandidátovi
6 2,2
Ostatní odpovědi s menší četností než 2 %
23 8,5
Celkem 271 100
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
41
3.2. Analýza volební účasti ve druhořadých volbách
Při porovnání účasti občanů ve volbách z pohledu pohlaví, nepozorujeme
statisticky významný rozdíl v žádných ze zkoumaných voleb. Muži a ženy jsou
rovnoměrně rozmístěni v jednotlivých skupinách podle participace a vliv pohlaví
na účast ve volbách se tedy v tomto případě neprokázal.
Statisticky významný rozdíl mezi odpověďmi najdeme při porovnání
participace mezi čtyřmi věkovými kategoriemi. Jak je patrné z následujících
tabulek, jednoznačnou souvislost nalezneme mezi participací nejstarších
občanů ve volbách druhého řádu a neúčastí nejmladších voličů v žádných
volbách. Ve všech pozorovaných volbách představovali občané starší 60 let
největší podíl mezi voliči účastnícími se druhořadých voleb v porovnání
s ostatními věkovými kategoriemi. Prvních a druhých voleb do Evropského
parlamentu se dokonce účastnila více než polovina z nich (60 % v roce 2004
a 58,8 % v roce 2009), ve třetích volbách došlo k výraznému poklesu volební
účasti všeobecně, a to se projevilo i v této věkové kategorii, kdy se druhořadých
voleb zúčastnilo jen 35,1 % pozorovaných respondentů starších 60 let.
Stejně silný kladný vztah pozorujeme mezi neúčastí v žádných volbách
u nejmladší věkové kategorie. Více než třetina respondentů oprávněných volit,
ale mladších 30 let, uvedla ve všech třech pozorovaných obdobích, že se
nezúčastnila ani prvořadých ani druhořadých voleb. V rámci posledního
desetiletí, ale nedošlo k nijak dramatickému nárůstu nevoličů z této věkové
kategorie. To může vysvětlovat celkový zájem o účast ve volbách těch občanů,
kteří se doposud voleb neúčastnili, a je to pro ně první zkušenost s volební
participací. Jak dokládá Lukáš Linek „osmnáctiletí voliči hlasují mnohem více
než devatenáctiletí a dvacetiletí…teprve kolem věku 21 let dochází
k pozvolnému nárůstu volební účasti a kolem 30 let dosáhne úrovně
osmnáctiletých.“ (Linek 2013b: 65) Po prvotním nadšení z volebního práva pak
následuje často pokles účasti mezi mladými voliči ve věku 19-21 let, a to bez
ohledu na typ voleb (Bhatti, Hansen, Wass 2012: 591).
Mezi nejmladší věkovou kategorií a účastí ve druhořadých volbách
pozorujeme záporný vztah, přestože v prvních a druhých evropských volbách
největší podíl respondentů z této věkové kategorie na volbách participoval, stále
42
je to méně oproti očekávání. S velmi vysokou pravděpodobností také můžeme
říci, že existuje záporný vztah mezi nejstarší věkovou kategorií a neparticipací
v žádných volbách, kdy ve všech pozorovaných obdobích svou neaktivitu ve
volbách potvrdilo méně než 20 % respondentů starších 60 let.
Tabulka 7 Věkové kategorie 2004
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Vě
ko
vé
ka
teg
ori
e
18 - 29 35,0% 29,1% 35,9% 100%
+ 0 - - -
30 - 44 29,1% 23,0% 47,8% 100%
0 0 0
45 - 59 21,5% 22,7% 55,9% 100%
0 0 0
60+ 19,0% 21,0% 60,0% 100%
- 0 + +
Celkem 24,9% 23,2% 51,9% 100%
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
Tabulka 8 Věkové kategorie 2009
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Vě
ko
vé
ka
teg
ori
e
18 - 29 33,8% 25,9% 40,3% 100%
+ + 0 -
30 - 44 26,8% 28,9% 44,4% 100%
0 0 0
45 - 59 21,6% 28,2% 50,2% 100%
0 0 0
60+ 15,9% 25,3% 58,8% 100%
- - 0 + + +
Celkem 23,4% 27,2% 49,3% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
43
Tabulka 9 Věkové kategorie 2014
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem V
ěk
ové
ka
teg
ori
e
18 - 29 39,9% 37,5% 22,6% 100%
+ + + - -
30 - 44 25,0% 48,5% 26,5% 100%
0 0 0
45 - 59 18,0% 47,7% 34,2% 100%
- 0 0
60+ 17,1% 47,8% 35,1% 100%
- - 0 +
Celkem 23,9% 46,1% 30,1% 100%
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
Další proměnnou, která vykazuje souvislost s výší volební účasti je
nejvyšší dokončené vzdělání respondentů. Silný vztah souvislosti pozorujeme
mezi vysokoškolským vzděláním a participací ve druhořadých volbách, kdy
v letech 2004 a 2009 se evropských voleb účastnilo více než 60 % respondentů
s tímto dokončeným vzděláním, v roce 2014 pak o něco méně než polovina
(48,6 %). V roce 2009 nalezneme souvislost i mezi účastí ve volbách druhého
řádu a respondenty, kteří mají středoškolské vzdělání s maturitou. V ostatních
letech odpovídá počet respondentů v této kategorii očekávané četnosti.
Kladný vztah nacházíme i v souvislosti s neúčastí ve volbách a neúplným
nebo základním vzděláním. Vztah je statisticky významný především v letech
2009 a 2014, kdy zhruba třetina respondentů s neúplným nebo základním
vzděláním na volbách vůbec neparticipovala. Také v roce 2004 se druhořadých
voleb neúčastnila třetina (32,5 %) respondentů s neúplným nebo základním
vzděláním, ale v tomto případě se nejedná o statisticky významný rozdíl,
přestože tito respondenti představují větší podíl než respondenti se
středoškolským vzděláním bez maturity nebo s výučním listem (29,8 %),
u kterých naopak pozorujeme statisticky významný rozdíl, a tedy i více takových
odpovědí oproti očekávání.
Záporný vztah nalezneme mezi neúčastí ve volbách a vzdělanějšími
respondenty, kdy podíl respondentů se středoškolským vzděláním s maturitou
a vysokoškolským vzděláním, kteří se voleb vůbec neúčastní, nepředstavuje ani
44
20 %. V roce 2014 můžeme dokonce na hladině 99,9 % spolehlivosti říci, že
neplatí, že by se vysokoškolsky vzdělaní respondenti neúčastnili voleb, neboť to
uvedlo pouze 11 % z nich, což představuje podstatně menší podíl respondentů
v porovnání s ostatními vzdělanostními kategoriemi.
Oproti očekávání silný záporný vztah pozorujeme také mezi účastí ve
druhořadých volbách a méně vzdělanými respondenty. Podle pozorování z roku
2004 můžeme s 95 % spolehlivostí uvést, že se voleb druhého řádu neúčastní
respondenti se středoškolským vzděláním bez maturity nebo s výučním listem.
Stejný závěr, ale s větší (tedy 99%) spolehlivostí, potvrzujeme i v roce 2009
a i v posledních volbách do Evropského parlamentu docházíme ke shodnému
závěru dokonce s 99,9% spolehlivostí. Podobně silné záporné vztahy by se
daly očekávat spíše u respondentů s nejnižším dosaženým vzděláním, tedy
neúplným nebo základním vzděláním, neboť podíl těchto respondentů je
v prvních a druhých evropských volbách ještě nižší (zhruba o 1,5 %) než podíl
respondentů se středoškolským vzděláním bez maturity nebo s výučním listem.
Příčinou tohoto závěru může být nízký počet respondentů s neúplným nebo
základním vzděláním zařazených do pozorování, respektive mohla být velká
část z celkového počtu respondentů s tímto vzděláním vyloučena v rámci
vyřazení respondentů, kteří na otázku, zda se účastnili posledních prvořadých
a druhořadých voleb, uvedli odpověď nevím, nepamatuji si, nebo neodpověděli
vůbec.
Tabulka 10 Vzdělání 2004
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Vzd
ělá
ní
(neúplné) základní
32,5% 21,7% 45,8% 100%
0 0 0
střední bez maturity
a vyučení
29,8% 23,2% 47,0% 100%
+ + 0 -
střední s maturitou
19,2% 24,5% 56,3% 100%
- 0 0
VOŠ, Bakalářské a VŠ
17,4% 21,1% 61,5% 100%
- 0 +
Celkem 25,0% 23,2% 51,9% 100%
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
45
Tabulka 2 Vzdělání 2009
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem V
zd
ělá
ní
(neúplné) základní 31,9% 25,7% 42,4% 100%
+ + 0 0
střední bez maturity a vyučení
26,8% 29,3% 43,9% 100%
0 0 - -
střední s maturitou 17,2% 28,0% 54,8% 100%
- - 0 +
VOŠ, Bakalářské a VŠ
16,5% 21,8% 61,7% 100%
- 0 + +
Celkem 23,4% 27,2% 49,4% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
Tabulka 3 Vzdělání 2014
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Vzd
ělá
ní
(neúplné) základní 37,0% 40,0% 23,0% 100%
+ + + 0 0
střední bez maturity a vyučení
27,0% 51,1% 21,9% 100%
0 + - - -
střední s maturitou 21,0% 46,3% 32,7% 100%
0 0 0
VOŠ, Bakalářské a VŠ
11,0% 40,4% 48,6% 100%
- - - 0 + + +
Celkem 23,9% 46,1% 30,0% 100%
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
Při ověřování vztahu souvislosti mezi participací ve volbách
a spokojeností se současnou politickou situací v roce 2004 nepozorujeme
žádný statisticky významný rozdíl mezi odpověďmi. Pozorovaní respondenti
jsou tak rovnoměrně, a podle očekávaných četností, rozloženi v jednotlivých
kategoriích. V ostatních letech statisticky významný rozdíl pozorovat můžeme,
a to především v případě spokojenosti se současnou politickou situací a účastí
ve druhořadých volbách. V roce 2014 se druhořadých voleb zúčastnilo 39,4 %
respondentů spokojených se současnou politickou situací, o pět let dříve
dokonce 68,3 % spokojených respondentů, což je v obou případech podstatně
více oproti očekávání. Toto zjištění jen potvrzuje druhou hypotézu, tedy že
voleb se budou účastnit spíše občané vyjadřující spokojenost s určitým stavem
46
než občané nespokojení, protože „Pokud je občan z fungování demokracie
rozladěn, nebude vyjadřovat režimu loajalitu (resp. tichou podporu) aktivní
účastí na „svátku demokracie“, tedy na volbách.“ (Nový 2015b: 127)
Můžeme také přinést opačný předpoklad, tedy že se voleb budou spíše
účastnit občané nespokojení, protože pocit, že některá instituce nefunguje tak,
jak by podle nich měla „může mobilizovat občany k tomu, aby prostřednictvím
voleb změnili stav věcí k lepšímu.“ (Nový 2015b: 127) To se ovšem v případě
pozorovaných druhořadých voleb nepotvrzuje, neboť v roce 2014 nalezneme
statisticky nevýznamný rozdíl oproti očekávání a v roce 2009 se voleb
zúčastnilo pouze 46,4 % nespokojených občanů, což je oproti ostatním
kategoriím nejmenší podíl, takže zde pozorujeme spíše negativní vztah
souvislosti. Naopak zde nacházíme v roce 2014 kladný vztah mezi
nespokojeností a neúčastí ve volbách. Výše zmíněný předpoklad by se však dal
považovat za platný v případě účasti pouze v prvořadých volbách, kdy se podle
pozorování z roku 2009, 29,8 % nespokojených občanů zúčastnilo voleb do
Poslanecké sněmovny. Současně se s 99% spolehlivostí nepotvrdilo, že by se
spokojení občané účastnili pouze prvořadých voleb, neboť tak učinilo jen
12,9 % z nich.
Silný negativní vztah souvislosti (tedy 99,9%) pak pozorujeme mezi
spokojeností občanů se současnou politickou situací a jejich neúčastí ve
volbách, kdy takových respondentů bylo v roce 2014 pouze 13,1 %. Stejně
silnou, ale kladnou souvislost pak nalezneme mezi neúčastí ve volbách
a neschopností respondentů určit, zda jsou se současnou politickou situací
spokojeni, či nespokojeni.
47
Tabulka 4 Spokojenost s politickou situací 2009
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Sp
oko
jen
ost
s p
oliti
ck
ou
sit
uac
í
nespokojen 23,8% 29,8% 46,4% 100%
0 + -
ani spokojen, ani nespokojen
23,4% 26,4% 50,3% 100%
0 0 0
spokojen 18,8% 12,9% 68,3% 100%
0 - - - + + +
neví 40,0% 35,0% 25,0% 100%
0 0 -
Celkem 23,5% 27,2% 49,3% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
Tabulka 5 Spokojenost s politickou situací 2014
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Sp
oko
jen
ost
s p
oliti
ck
ou
sit
uac
í
nespokojen 28,6% 43,7% 27,7% 100%
+ + 0 0
ani spokojen, ani nespokojen
20,9% 50,0% 29,1% 100%
0 0 0
spokojen 13,1% 47,5% 39,4% 100%
- - - 0 + +
neví 60,9% 26,1% 13,0% 100%
+ + + - 0
Celkem 24,0% 46,1% 29,9% 100%
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
Další z postojů respondentů, u kterého se projevuje vztah souvislosti
k participaci, je jednoznačně zájem o politiku. S minimální (0,1%)
pravděpodobností chyby můžeme uvést, že respondenti, kteří se spíše (v roce
2004 71,4 % a v roce 2009 71,3 %), nebo velmi (93,6 % v roce 2004 a 84,9 %
v roce 2009) zajímají o politiku, se také účastní druhořadých voleb. Se stejnou
pravděpodobností také konstatujeme, že respondenti, kteří se o politiku spíše
nezajímají, nebo jen málo se účastní pouze prvořadých voleb. Docházíme tedy
ke stejnému závěru jako Peter Söderlund, Hanna Wass a André Blais, kteří
uvádějí, že zájem o politiku se více projevuje ve volbách do Evropského
parlamentu než ve volbách prvořadých, protože ti občané, kteří se o politiku
48
zajímají méně, se spíše zúčastní prvořadých než druhořadých voleb
(Söderlund, Wass, Blais 2011: 695-696).
Na hladině 99,9% spolehlivosti se také potvrzuje předpoklad, že občané,
kteří se o politiku nezajímají vůbec, neparticipují ani na prvořadých ani na
druhořadých volbách. Silný negativní vztah pak pozorujeme (v Tabulkách 15 a
16) v opačných případech, tedy mezi účastí občanů, kteří se nezajímají
o politiku vůbec nebo jen málo, ve druhořadých volbách. Silný negativní vztah
také nacházíme mezi respondenty, kteří se spíše, nebo velmi zajímají o politiku
a neúčastí v žádných volbách, případně účastí pouze v prvořadých volbách, kdy
v roce 2009 pouze 5,5 % respondentů zajímajících se velmi o politiku uvedlo,
že se neúčastnili žádných voleb. O pět let dříve takových respondentů bylo
dokonce jen 2,1 %. Souvislost mezi zájmem o politiku a participací ve volbách
nelze pozorovat v roce 2014, neboť během výzkumu veřejného mínění nebyla
dotazovaným položena otázka, zda a jak moc se zajímají o politiku.
Tabulka 6 Zájem o politiku 2004
Účast občanů ve volbách Celkem nikdy
nevolí jen volby I.
řádu volby II.
řádu
Záje
m o
po
liti
ku
Vůbec 62,7% 15,7% 21,6% 100%
+++ 0 - - -
Málo 26,6% 30,9% 42,6% 100%
0 +++ - - -
Docela 10,6% 18,0% 71,4% 100%
- - - - +++
Velmi 2,1% 4,3% 93,6% 100%
- - - - - +++
Neví 50,0% 25,0% 25,0% 100%
0 0 0
Celkem 24,9% 23,1% 51,9% 100%
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
49
Tabulka 7 Zájem o politiku 2009
Účast občanů ve volbách Celkem nikdy
nevolí jen volby I.
řádu volby II.
řádu Z
áje
m o
po
liti
ku
vůbec se nezajímá
66,2% 23,1% 10,8% 100%
+++ 0 - - -
spíše se nezajímá
28,2% 39,2% 32,6% 100%
+ +++ - - -
spíše se zajímá
7,2% 21,5% 71,3% 100%
- - - - - +++
velmi se zajímá
5,5% 9,6% 84,9% 100%
- - - - - - +++
Neví 0,0% 0,0% 100,0% 100%
0 0 0
Celkem 23,5% 27,2% 49,3% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
Účast ve volbách zcela jistě ovlivňuje i postoj občana k instituci, do níž se
právě volí reprezentanti. Ve výzkumech veřejného mínění jsou tak většinou
respondenti dotazováni na spokojenost s určitou institucí, důvěru v ni nebo
názor na ni. Jelikož se každý z použitých výzkumů veřejného mínění zaměřoval
na poněkud odlišnou tématiku, byla z každého datového souboru vybrána
mírně odlišná proměnná, jejíž vliv na volební participaci byl následně ověřován,
a která se dá označit za vyjádření postoje občana k Evropské unii jako celku.
V roce 2004 byla touto proměnnou hrdost na členství České republiky
v Evropské unii. V případě participace ve druhořadých volbách nalézáme silnou
souvislost s vyjádřením hrdosti na členství, neboť 64,6 % respondentů, kteří
jsou docela hrdí a 88,2 % těch, kteří jsou velmi hrdí, v roce 2004 volilo
v evropských volbách. U respondentů, kteří uvedli, že na členství v EU nejsou
vůbec hrdí, nalézáme silnou souvislost s neúčastí v žádných volbách, což může
být do jisté míry překvapující, protože by se spíše očekávalo, že se budou ve
větší míře účastnit alespoň prvořadých voleb. To se ovšem nepotvrdilo, a tak
můžeme pouze předpokládat, že vyjádření nespokojenosti se členstvím České
republiky v EU může mít souvislost se všeobecnou nespokojeností s politickou
situací v zemi, případně úplným nezájmem o politiku samotnou.
Překvapivý je také statisticky nevýznamný rozdíl v případě neúčasti
občanů, kteří jsou velmi hrdí na členství v EU (11,8 %), v žádných volbách,
50
ačkoliv tito představují menší podíl v dané participační kategorii v porovnání
s respondenty, kteří jsou docela hrdí (15,8 %). Tento závěr však může být
způsoben malým počtem respondentů, kteří uvedli, že jsou na členství v EU
velmi hrdí, ale nezúčastnili se prvořadých ani druhořadých voleb.
Tabulka 8 Hrdost na členství ČR v EU 2004
Účast občanů ve volbách Celkem nikdy
nevolí jen volby I.
řádu volby II.
řádu
Hrd
os
t n
a č
len
stv
í
v E
U
vůbec ne hrdý
33,8% 27,9% 38,2% 100%
+++ 0 - - -
ne příliš hrdý
25,0% 22,1% 52,9% 100%
0 0 0
docela hrdý
15,8% 19,6% 64,6% 100%
- - - 0 +++
velmi hrdý
11,8% 0,0% 88,2% 100%
0 - ++
neví 27,2% 25,7% 47,1% 100%
0 0 0
Celkem 24,9% 23,1% 51,9% 100%
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
V následujících volbách byl zkoumán vliv spokojenosti se členstvím
České republiky v EU na participaci ve volbách. Silný kladný vztah pozorujeme
mezi spokojeností se členstvím a participací ve druhořadých volbách. O něco
slabší, ale stále kladný vztah nalezneme u respondentů nespokojených se
členstvím, kdy 33,1 % z nich se neúčastnilo žádných voleb a 33,8 % z nich
hlasovalo pouze v prvořadých volbách. Mezi poslední třetinou (33,1 %)
respondentů nespokojených se členstvím v EU a participací na druhořadých
volbách pak pozorujeme silný záporný vztah. Stejně silnou zápornou souvislost
zaznamenáváme také u občanů spokojených se členstvím v EU, kteří se však
voleb do Evropského parlamentu nezúčastnili, tuto odpověď uvedlo 12,8 %
z nich.
51
Tabulka 9 Spokojenost s členstvím ČR v EU 2009
Účast občanů ve volbách Celkem nikdy
nevolí jen volby I.
řádu volby II.
řádu S
po
ko
jen
ost
s č
len
stv
ím Č
R v
EU
nespokojen 33,1% 33,8% 33,1% 100%
++ + - - -
tak napůl 22,3% 23,9% 53,8% 100%
0 0 0
spokojen 12,8% 25,0% 62,2% 100%
- - - 0 +++
neví 39,3% 32,5% 28,2% 100%
+++ 0 - - -
Celkem 23,4% 27,2% 49,3% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
I za poslední volby byla za zástupnou proměnou pro postoj k EU vybrána
otázka týkající se členství, tentokrát formulovaná jako názor na členství České
republiky v EU. Stejně jako v předcházejících případech pozorujeme kladnou
souvislost mezi účastí v evropských volbách a názorem, že členství v EU je
spíše dobrá věc (42,3 %) nebo rozhodně dobrá věc (69,1 %). Se stejnou
pravděpodobností chyby (0,1 %) také docházíme k závěru, že respondenti, kteří
považují členství v EU za rozhodně špatnou věc (45,1 %) se neúčastní žádných
voleb. Se stejnou spolehlivostí také můžeme říct, že občané, kteří si myslí, že
členství v EU je spíše špatná věc, se účastní pouze prvořadých voleb. Potvrzují
tak určitý předpoklad, že pokud nejsou s danou institucí spokojeni, nejsou
ochotni participovat na volbě jejích reprezentantů a současně je jejich
nespokojenost dostatečně nemotivuje k účasti ve volbách, přestože právě tato
volba by mohla být prostředkem ke změně k lepšímu. Všeobecně tedy můžeme
konstatovat, že pokud občané vnímají členství v Evropské unii kladně, nebudou
zaujímat odmítavé postoje ani k jejím institucím a budou více participovat na
evropských volbách (Nový 2015a: 47).
52
Tabulka 10 Názor na členství ČR v EU 2014
Účast občanů ve volbách
Celkem nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Názo
r n
a č
len
stv
í
ČR
v E
U
rozhodně špatná věc
45,1% 50,4% 4,4% 100%
+++ 0 - - -
spíše špatná věc
29,7% 56,4% 13,9% 100%
++ +++ - - -
spíše dobrá věc
14,0% 43,7% 42,3% 100%
- - - 0 +++
rozhodně dobrá věc
2,1% 28,9% 69,1% 100%
- - - - - - +++
neví 41,9% 38,7% 19,4% 100%
+++ 0 -
Celkem 24,0% 46,1% 29,9% 100%
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
Součástí většiny výzkumů veřejného mínění je i dotaz, zda by se
respondenti zúčastnili voleb do Poslanecké sněmovny, pokud by se konaly
příští týden. Jestliže respondent neodpoví rozhodně ne a nevyloučí tak možnost
své účasti, je mu následně položena otázka kterou stranu by volil nebo zda je
mu některá strana sympatičtější či bližší. Poté co respondent uvede některou ze
stran, přichází na řadu otázka, jak moc se uvedené straně cítí blízko. V červnu
2014 však nebyla položena otázka všem, kteří uvedli stranu, kterou by byli
ochotni volit v případě prvořadých voleb, kdyby se konaly týden po výzkumu
veřejného mínění, ale tazatelé ji položili pouze těm respondentům, kteří uvedli,
že se zúčastnili posledních voleb do Evropského parlamentu, a kteří současně
uvedli stranu, pro kterou hlasovali. Proto není možné ověřit souvislost mezi
pocitem blízkosti ke straně a participací ve volbách na datovém souboru z roku
2014, a to i díky vytvoření jedné společné kategorie pro respondenty, kteří
uvedli, že se evropských voleb zúčastnili, neboť neexistují další kategorie, se
kterými by mohli být tito respondenti srovnáváni.
V případě let 2004 a 2009 pozorujeme statisticky významný rozdíl
a silnou souvislost, a to především mezi občany, kteří mají blízko k některé
z politických stran a současně se účastní druhořadých voleb. K volbám do
Evropského parlamentu v roce 2004 přišlo 88 %, a v roce 2009 dokonce 90 %
respondentů, kteří mají hodně blízko k některé ze stran. Silný kladný vztah
pozorujeme i mezi neúčastí ve volbách, případně účastí pouze v prvořadých
53
volbách a respondenty, kteří jsou pouze sympatizanty některé ze stran a nemají
k ní tudíž příliš blízko. Opačnou, tedy zápornou souvislost pozorujeme mezi
účastí ve volbách druhého řádu a pouhými sympatiemi k vybrané straně.
Neověřila se tedy teze, že respondenti, kteří sami sebe vnímají pouze za
sympatizanty s určitou stranou, se účastní voleb druhého řádu, neboť tuto
odpověď zvolilo 52,5 % sympatizujících respondentů, což je podstatně méně
oproti očekávané četnosti odpovědi. Nepotvrdil se ani předpoklad, že by se
voleb neúčastnili respondenti, kteří se cítí velmi blízko politické straně, neboť
tuto odpověď uvedlo v roce 2004 pouze 1,1 % a v roce 2009 jen 1 % z nich.
Současně se ani neukázalo, že by se tito respondenti účastnili pouze
prvořadých voleb, jelikož výhradně na volbách do Poslanecké sněmovny
participovalo jen okolo 10 % z nich. Ve dvou pozorovaných obdobích se tedy
potvrzuje předpoklad formulovaný ve třetí hypotéze, že na druhořadých volbách
podstatně více participují občané, kteří se silněji identifikují s některou
z politických stran, oproti těm občanům, kteří se necítí příliš blízko jimi vybrané
straně. Zároveň tak můžeme konstatovat, že identifikace se stranou působí jako
možný motivující faktor k účasti v jakýchkoliv volbách.
Respondenti, kteří nedokážou určit, zda se cítí být blízko některé
z politických stran, v roce 2004 nepředstavovali statisticky významné hodnoty,
jelikož takoví byli v pozorování pouze tři. V roce 2009 pak můžeme sledovat
kladný vztah mezi těmito respondenty a participací pouze na prvořadých
volbách a záporný vztah mezi jejich účastí ve volbách druhořadých.
Tabulka 20 Blízkost ke straně 2004
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Blízk
ost
ke
str
an
ě
je pouze sympatizant
16,9% 30,5% 52,5% 100%
+ + + + + - - -
docela blízko
11,3% 18,1% 70,6% 100%
0 0 0
hodně blízko
1,1% 10,9% 88,0% 100%
- - - - - + + +
Celkem 12,1% 22,6% 65,3% 100%
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
54
Tabulka 11 Blízkost ke straně 2009
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem B
lízk
ost
ke
str
an
ě
ne moc blízko
21,6% 38,8% 39,6% 100%
+ + + ++ - - -
celkem blízko
5,2% 28,1% 66,7% 100%
- - - 0 +
velmi blízko
1,0% 9,0% 90,0% 100%
- - - - - + + +
neví 16,7% 52,8% 30,6% 100%
0 + + + - - -
Celkem 8,8% 28,8% 62,4% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
Poslední proměnnou, jejíž vliv na participaci ve volbách byl ověřován ve
všech pozorovaných obdobích, je sebezařazení na pravolevé škále. S 99,9%
spolehlivostí můžeme konstatovat, že voliči, kteří se řadí mezi pravicové, se
voleb druhého řádu účastní a doposud vždy představovali mezi porovnávanými
kategoriemi největší podíl. Stejně silnou souvislost s participací ve druhořadých
volbách nacházíme u levicových voličů pouze v roce 2009, kdy se těchto voleb
účastnilo 60,1 % z nich. V ostatních letech odpovídal počet levicových voličů ve
druhořadých volbách očekávané četnosti, tudíž zde nepozorujeme statisticky
významný rozdíl. Už nyní tedy můžeme konstatovat, že čtvrtá hypotéza se
nepotvrdila, neboť levicoví a pravicoví voliči na druhořadých volbách do
Evropského parlamentu neparticipují ve všech pozorovaných obdobích ve
stejné míře.
Kladný vztah souvislosti pozorujeme mezi neúčastí ve volbách
a respondenty, kteří se nedokážou zařadit na pravolevé škále nebo
respondenty, kteří se řadí mezi středové. Ve všech třech pozorovaných
obdobích jsou tyto kategorie v případě neúčasti nadreprezentovány,
v porovnání s neúčastí levicových nebo pravicových voličů ve volbách. S 99,9%
spolehlivostí tedy můžeme říct, že respondenti, kteří nedovedou určit svou
pozici na pravolevé škále, se voleb neúčastní. Tito nerozhodní respondenti
zřejmě představují občany, kteří se nezajímají o politiku a politickou situaci
v zemi, díky čemuž dostatečně nevnímají rozdíly mezi aktéry stranického
spektra a nejsou tedy ani schopni identifikovat se s některou z politických stran.
55
Pokud už se takoví občané voleb účastí, dá se předpokládat, že volí strany
středové, které jsou pro ně nejpřijatelnější, neboť tyto strany představují průnik
rozmanitých témat a nejsou politicky extrémní. Díky tomu jsou také
akceptovatelné mnoha voliči. U středových voličů pozorujme v letech 2004
a 2009 kladnou souvislost i mezi jejich účastí pouze na prvořadých volbách.
V roce 2014 uvedlo jen 39,7 % respondentů, kteří se řadí do středu pravolevé
škály, že participovali výhradně na prvořadých volbách, což je v porovnání
s ostatními kategoriemi méně, proto zde zaznamenáváme záporný vztah.
Velmi silný záporný vztah nacházíme i mezi neúčastí pravicových
občanů ve volbách, kdy v každém z pozorovaných období se méně než 20 %
pravicových respondentů doznalo k neúčasti ve volbách, v roce 2009 to bylo
dokonce pouze 6,9 % z nich. Kromě roku 2004, kdy 20,4 % levicově
orientovaných občanů uvedlo, že na volbách vůbec neparticipovali, pozorujeme
záporný vztah i mezi levicovými respondenty a jejich neúčastí v žádných
volbách.
Relativně překvapivý je silný vztah mezi levicovými respondenty a jejich
participací pouze na prvořadých volbách podle pozorování z roku 2014.
Levicoví respondenti představovali jednoznačně největší podíl mezi voliči
účastnícími se pouze prvořadých voleb, kdy 58,8 % z nich uvedlo, že se
účastnili voleb do Poslanecké sněmovny, ale nikoliv voleb do Evropského
parlamentu. Takto významný rozdíl ve volební účasti pouze na druhořadých
volbách mezi levicovými voliči v porovnání s předcházejícími volbami můžeme
přičíst i celkovému nárůstu nespokojenosti se současnou situací v Evropské
unii. Jelikož voliči českých levicových politických stran zastávají spíše
protievropské názory, je možné, že v souvislosti s tématy, která jsou teď pro
evropskou společnost podstatná, vzrostl mezi těmito voliči pocit, že Evropská
unie není schopna taková témata řešit18. Pokud občané vnímají instituce
Evropské unie za bezvýznamné, neschopné, či nedůvěryhodné, postrádá pro
ně účast ve volbách do Evropského parlamentu smysl.
18
Respektive mnoho Evropanů nevěří, že mohou účinně řešit problémy Evropské unie
prostřednictvím voleb do Evropského parlamentu (Clark 2010: 11).
56
Tabulka 12 Sebezařazení levice-pravice
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem S
eb
eza
řaze
ní
lev
ice
- p
rav
ice
levice 20,6% 24,6% 54,9% 100%
0 0 0
střed 29,7% 28,2% 42,1% 100%
+ + + + - - -
pravice 15,9% 15,9% 68,1% 100%
- - - - - + + +
neví 51,0% 18,4% 30,6% 100%
+ + + 0 - -
Celkem 25,0% 23,2% 51,9% 100%
Zdroj: CVVM 2004, zpracování autorka.
Tabulka 13 Sebezařazení levice-pravice
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Se
beza
řaze
ní
lev
ice
- p
rav
ice
levice 16,5% 23,4% 60,1% 100%
- 0 + + +
střed 31,3% 31,3% 37,3% 100%
+ + + + - - -
pravice 6,9% 25,5% 67,6% 100%
- - - 0 + + +
neví 62,7% 23,9% 13,4% 100%
+ + + 0 - - -
Celkem 23,2% 27,3% 49,5% 100%
Zdroj: CVVM 2009, zpracování autorka.
Tabulka 14 Sebezařazení levice-pravice
Účast občanů ve volbách
nikdy nevolí
jen volby I. řádu
volby II. řádu
Celkem
Se
beza
řaze
ní
lev
ice
- p
rav
ice
levice 13,1% 58,8% 28,1% 100%
- - - + + + 0
střed 33,1% 39,7% 27,2% 100%
+ + + - - 0
pravice 16,2% 45,8% 38,1% 100%
- - - 0 + + +
neví 59,2% 24,5% 16,3% 100%
+ + + - - -
Celkem 23,9% 46,1% 30,0% 100%
Zdroj: CVVM 2014, zpracování autorka.
57
ZÁVĚR
Účast ve volbách vždy závisí na individuálním rozhodnutí občana, které
podléhá současné situaci v zemi i osobnímu rozpoložení voliče. Účast ve
druhořadých volbách navíc reflektuje větší zájem občana o dění či o instituci, do
které se volí reprezentanti, případně silnější pocit odpovědnosti jednotlivce za
dění ve společnosti. V České republice jsou druhořadými volbami s pravidelně
nejnižší volební účastí volby do Evropského parlamentu. Ačkoliv má tato
instituce poměrně široké pole rozhodovacích pravomocí ovlivňujících i politiku
naší země, volby do ní se příliš nesetkávají se zájmem občanů. To může být
způsobeno především pocitem občanů, že v těchto volbách je méně v sázce
a rozhoduje se o moci, která pro fungování země nemá takový význam.
Evropské instituce jako celek jsou často spojovány s poněkud negativními
náhledy, což můžeme vnímat i na příčinách volební neúčasti, které uváděli
občané neúčastnící se těchto druhořadých voleb. Kromě všeobecného
znechucení z politiky a nedůvěry politickým aktérům, byl poměrně
frekventovanou příčinou neúčasti také nezájem o Evropský parlament, či
Evropskou unii jako takovou a nedůvěra k těmto institucím. Okolo 10 %
respondentů také uvedlo, že jsou tyto volby zbytečné a o ničem nerozhodují,
nebo přímo odmítlo projekt Evropské unie a členství v něm. Je tedy evidentní,
že převládají důvody dobrovolné volební neúčasti, ačkoliv podíl respondentů,
jejichž neúčast byla způsobena různými okolnostmi, není zanedbatelný.
Až v roce 2014 jedna z otázek výzkumu veřejného mínění zjišťovala, co
respondenty, kteří se zúčastnili květnových voleb do Evropského parlamentu,
k participaci na volbách přivedlo. Jak se ukázalo, v prvé řadě to byla podpora
jimi vybraným stranám a kandidátům. Tato odpověď souvisí s teorií racionální
volby, kdy voliči zvážili náklady na volby a zisky, které jim účast přinese, a došli
k závěru, že účast ve volbách a podpora vybrané strany je pro ně výhodnější
než neúčast. Stejně tak může odpověď souviset i s teorií valenčního hlasování,
kdy v případě obou těchto teorií volební účasti jde o maximalizaci užitku z volby
pro voliče. Dalšími nejčastěji zvolenými důvody účasti v evropských volbách byl
pocit odpovědnosti za výsledek voleb a spolurozhodování o budoucnosti a pocit
občanské odpovědnosti, kdy si voliči uvědomují, že je potřeba participovat na
volbách. Tyto příčiny účasti odkazují na teorii psychologického závazku
58
a motivace, částečně i na teorii habituálního hlasování, protože vnímá-li volič
tyto volby jako svou občanskou povinnost, dá se předpokládat, že i jakékoliv
jiné volby bude považovat za podstatné a bude se jich účastnit.
Záměrem bakalářské práce bylo soustředit se na volby druhého řádu,
přesněji na účast občanů ve druhořadých volbách do Evropského parlamentu.
Práce se také snažila odpovědět na výzkumnou otázku, která zní: Jak lze
charakterizovat typického voliče, který se účastní druhořadých voleb do
Evropského parlamentu? Co tyto voliče motivuje k účasti, respektive proč se
voleb účastní, je již shrnuto výše, nyní přejdeme k jednotlivým charakteristikám,
jejichž pomocí můžeme takového voliče popsat přesněji.
První hypotéza se vztahovala k věku a vzdělání účastníků voleb. Obě
tyto proměnné samy o sobě nevysvětlují volební účast (Linek 2013b: 103), jsou
považovány za zástupné proměnné za mnoho dalších faktorů, jako je například
zájem o politiku, status původní rodiny či míra participace rodičů. I tak můžeme
uvést, že první hypotéza se potvrdila, neboť podle pozorování se voleb účastní
největší podíl občanů starších 60 let a občanů s vysokoškolským vzděláním,
kdy „vzdělaní lidé mají znalosti a kritické myšlení, jež jim umožňují chápat
politiku, která často vyžaduje abstraktní myšlení. Pro vzdělané jedince je tak
mnohem snazší se voleb účastnit“ (Linek 2013b: 109). To můžeme vysvětlit
pomocí teorie socioekonomických zdrojů a statusů, kdy občané starší
a vzdělanější mají dostatek prostředků, s jejichž pomocí dokážou zvládat
náklady vynaložené na volební účast.
Na vliv spokojenosti občanů se současnou politickou situací se zaměřila
druhá hypotéza, která předpokládá, že se voleb druhého řádu budou ve větší
míře účastnit občané zastávající kladný postoj k politické situaci v zemi
v porovnání s ostatními občany. I tato hypotéza se potvrdila, a to konkrétně na
pozorování z let 2009 a 2014, nicméně při porovnání těchto dvou případů je
patrné, že došlo k poměrně významnému poklesu ve volební účasti i mezi
občany, kteří jsou s politickou situací v zemi spokojení, a to o více než 40 %,
i přesto stále představují největší podíl mezi těmi, kdo se voleb zúčastnili.
Současně můžeme také uvést, že nespokojenost s politickou situací, není pro
59
mnoho voličů dostatečně motivujícím faktorem k účasti ve volbách s cílem
změnit prostřednictvím voleb tuto, pro ně neblahou, situaci k lepšímu.
Dalšími postojovými proměnnými, jejichž vztah k participaci byl v práci
ověřován, byl zájem o politiku a postoj k členství v Evropské unii. Ve všech
případech se prokázalo, že čím kladnější postoj zaujímají občané, tím více se
voleb účastní. Tedy podíl občanů účastnících se druhořadých voleb, kteří se
spíše zajímají nebo velmi zajímají o politiku, je zhruba dvojnásobně větší než
podíl občanů, kteří se o politiku spíše nebo vůbec nezajímají. Stejně tak i podíl
respondentů, kteří jsou hrdí na členství v Evropské unii, jsou s ním spokojení,
nebo jej považují za rozhodně dobrou věc, výrazně převyšuje podíl
respondentů, kteří ke členství zaujímají negativní postoj. Můžeme tedy vyslovit
závěr, že občané spokojenější a s kladným pohledem, na členství nebo
Evropskou unii celkově, budou na těchto druhořadých volbách participovat ve
větší míře než občané zastávající spíše odmítavý postoj.
Vliv identifikace s politickou stranou na účast ve volbách se povedlo
ověřit v obou pozorovaných obdobích19. Třetí hypotéza předpokládající, že na
druhořadých volbách budou více participovat ti občané, kteří se identifikují
s některou z politických stran, než občané, kteří se necítí být blízko některé ze
stran, se tak na pozorování z let 2004 a 2009 ověřila. „Jedinci s velmi silnou
identifikací se stranou se účastní voleb téměř vždy, zatímco jedinci bez
stranické identifikace se účastní voleb v menší míře.“ (Linek 2013b: 150)
V našem případě dokonce můžeme zaznamenat v rámci pozorovaných let
poměrně značný pokles ve volební účasti ve druhořadých volbách u těch
respondentů, kteří jsou pouhými sympatizanty stran. Jelikož dlouhodobě
dochází k ubývání členů stran, kteří se identifikují se stranami nejintenzivněji,
dochází k postupnému oslabování vztahů mezi stranou a jejími voliči, což se
projevuje i pozvolným poklesem volební účasti.
Míry participace levicových a pravicových voličů se týká poslední
zkoumaná hypotéza, která předpokládá, že mezi těmito dvěma skupinami
nenajdeme rozdíl ve volební účasti, neboť „obě krajní pozice vedou
19
V roce 2014 byli na pocit blízkosti k vybrané straně dotazováni pouze ti respondenti, kteří
uvedli, že se zúčastnili evropských voleb. Vliv proměnné, tak v tomto roce ověřit nelze.
60
k obdobným pravděpodobnostem volební účasti.“ (Linek 2013b: 142) Tento
závěr se jednoznačně ukazuje v roce 2009, kdy pozorujeme stejně silný vztah
souvislosti s účastí ve druhořadých volbách jak mezi levicovými, tak
i pravicovými voliči. Naopak v letech 2004 a 2014 takový vztah nenalezneme,
neboť vztah souvislosti se objevuje pouze mezi participací na volbách do
Evropského parlamentu a pravicovými voliči. Tedy v těchto letech se voleb
účastnilo výrazně více pravicově orientovaných voličů, což nemusí být tak
překvapivé, jelikož ti se s Evropskou unií a jejími cíli ztotožňují více než voliči
levicoví. U levicových voličů v letech 2004 a 2014 zaznamenáváme
očekávanou volební účast bez statistické významnosti. Současně můžeme
uvést, že v celém pozorovaném období bylo zcela patrné, že „jedinci, kteří se
zařazují na krajní pozice na této škále, se účastní voleb mnohem více než
jedinci, kteří se řadí do středu. Znamená to, že větší motivaci k účasti ve
volbách mají ti jedinci, kteří zastávají zřetelné postoje na levo-pravé škále,
zatímco jedinci se středovými a neutrálními pozicemi k volbám v takové míře
nechodí.“ (Linek 2013b: 142) V posledním pozorovaném období, tedy mezi léty
2009 a 2014 už je patrný pokles volební účasti ve druhořadých volbách i mezi
levicově orientovanými voliči, kdy spíše zaznamenáváme vztah souvislosti mezi
jejich účastí výhradně na prvořadých volbách a ne ve volbách druhého řádu.
Čtvrtá hypotéza se tak nepotvrzuje, neboť levicově a pravicově orientovaní
voliči neparticipují ve stejné míře na evropských volbách v celém zkoumaném
období. Můžeme ale pozorovat, že na druhořadých volbách více participují
voliči řadící se na pravici.
Shrneme-li závěry pozorování a současně odpovíme na výzkumnou
otázku, pak můžeme konstatovat, že typický volič účastnící se druhořadých
voleb do Evropského parlamentu je starší 60 let, s vysokoškolským vzděláním
a zájmem o politiku, hodnotí kladně jak současnou politickou situaci, tak také
členství v Evropské unii, zřejmě má velmi blízko k některé z politických stran
a s velkou pravděpodobností se bude jednat o stoupence pravicových stran.
K možnému zkreslení závěrů mohlo dojít na základě toho, že analýza
vycházela z volební účasti deklarované ve výzkumech veřejného mínění, která
se liší od skutečné volební účasti. Případně vyřazením jistého počtu
61
respondentů z pozorování, kteří jasně neuvedli, zda participovali na posledních
prvořadých a druhořadých volbách. Oběma těmto skutečnostem se však při
pozorování tohoto typu nelze vyhnout a proto připouštíme, že závěry
nemůžeme považovat za absolutně platné, ostatně jako v každém výzkumu
soustřeďujícím se na občany a spoléhajícím se na jejich odpovědi.
Další pozorování by se mohla ubírat podobným směrem a klást si za cíl
znovu ověřit tyto závěry, případně testovat, zda tato charakteristika odpovídá
i voličům jiných druhořadých voleb, nebo jestli u voleb senátních, krajských,
komunálních či prezidentských můžeme pozorovat úplně odlišný typ voličů.
Možný další výzkum by také mohl směřovat k porovnání typického voliče
prvořadých a druhořadých voleb. To by ovšem předpokládalo hlubší analýzu,
případně vytvoření vlastního dotazníkového šetření za těmito účely, jelikož
výzkumy veřejného mínění CVVM jsou orientovány na různá celospolečenská
témata a jejich povolební verze ne vždy dostatečně reflektují skutečnost, že
druhořadé volby proběhly. Případně jejich součástí nejsou dotazy, které by
mohly vést k určitým závěrům v souvislosti s účastí ve volbách20.
Jak jsem uvedla již v úvodu práce, volby druhého řádu v České republice
nejsou tématem, kterému by byla věnována přílišná pozornost. Hlavně
z pohledu volební účasti v nich. Jeden z mála autorů zabývající se vysvětlením
nízké volební účasti ve volbách do Evropského parlamentu je Nick Clark, který
se soustřeďuje celkově na účast v evropských volbách. Z českých autorů na
otázku proč tak málo lidí přichází volit v těchto druhořadých volbách, hledal
odpověď Michal Nový. Jinak se ale setkáme pouze s konstatováním, že mnoho
lidí na těchto volbách neparticipuje, neboť je nepovažuje za volby podstatné.
Proto se tato práce snažila soustředit na voliče participující na druhořadých
volbách a na základě jejich analýzy pak definovat ty voliče, kteří jsou nejvíce
motivovaní se takových voleb účastnit.
20
Viz například dotaz týkající se blízkosti k některé z politických stran, položený v roce 2014
pouze účastníkům druhořadých voleb.
62
LITERATURA
Antoš, Marek. 2008. Principy voleb v České republice. Praha: Linde.
Bhatti, Yosef, Kasper M. Hansen, Hanna Wass. 2012. „The relationship
between age and turnout: A roller-coaster ride.“ Electoral Studies 31 (3): 588-
593; (online; Pdf). Dostupné z: <http://ac.els-cdn.com/S0261379412000716/1-
s2.0-S0261379412000716-main.pdf?_tid=5210a266-d4ec-11e5-a0aa-
00000aacb35d&acdnat=1455654895_a4d612211c535aa94e53b28f196405c2>
(16.2.2016)
Blais, André. 2007. „Turnout in Elections.“ Pp. 621-635 in Russel J. Dalton,
Hans-Dieter Klingermann (eds.). The Oxford Handbook of Political Behaviour.
Oxford: Oxford University Press.
Cabada, Ladislav. 2010. „Volby do Evropského parlamentu jako volby druhého
řádu: reflexe voleb v nových členských zemích EU ze středovýchodní Evropy.“
(online; Pdf) Dostupné z: <http://vz.fmv.vse.cz/wp-
content/uploads/11_2010.pdf> (14.2.2016)
Clark, Nick. 2010. „Explaining Low Turnout in EP Elections: Voter's Perceptions
of the European Parliament.“ Příspěvek přednesený na konferenci Auditing
Electoral Democracy in the European Union. Brusel, 18.-19.11.2010; (online;
Pdf). Dostupné z: <http://www.piredeu.eu/Database/Conf_Papers/III1_3-
PIREDEU_Clark.pdf> (14.2.2016)
Clark, Nick, Robert, Rohrschneider. 2009. „Second-Order Elections versus
First-Order Thinking: How Voters Perceive the Representation Process in a
Multi-Layered System of Governance.“ European integration 31 (5): 645-664;
(online; Pdf). Dostupné z:
<http://facstaff.susqu.edu/c/clarkn/articles/publication%202.pdf> (14.2.2016)
Cutler, Fred. 2008. „One voter, two first-order elections?“ Electoral Studies 27
(3): 492-504; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0261379408000036>
(16.2.2016)
63
Elgie, Robert, Christine, Fauvelle-Aymar. 2012. „Turnout under Semi-
presidentialism: First- and Second-order Elections to National-Level
Institutions.“ Comparative Political Studies 45 (12); (online; Pdf). Dostupné z:
<http://doras.dcu.ie/20741/1/Elgie_Fauvelle-
Aymar_Turnout_SP_revised_CPS_final.pdf> (14.2.2016)
Hendl, Jan. 2012. Přehled statistických metod: analýza a metaanalýza dat.
Praha: Portál.
Hix, Simon, Michael, Marsh. 2007. „Punishment or Protest? Understanding
European Parliament Elections.“ The Journal of Politics 69 (2): 495-510; (online;
Pdf). Dostupné z: <http://personal.lse.ac.uk/hix/Working_Papers/Marsh-Hix-
JOP2007.pdf> (28.2.2016)
Hix, Simon, Michael, Marsh. 2011. „Second-order effects plus pan-European
political swings: An analysis of European Parliament elections across time.“
Electoral Studies 30 (1) 4–15; (online; Pdf). Dostupné z: <http://www.lse-
students.ac.uk/HIX/Working_Papers/Hix-Marsh-ElectoralStudies2011.pdf>
(24.3.2015)
Hobolt, Sara Binzer, Jill, Wittrock. 2011. „The second-order election model
revisited: An experimental test of vote choices in European Parliament
elections.“ Electoral Studies 30 (1): 29-40; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0261379410001095>
(24.2.2015)
Kovář, Jan. 2014. „Europeizace volebních programů pro volby do EP.“ Politické
vedy 17 (3): 32-67; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.politickevedy.fpvmv.umb.sk/app/cmsFile.php?disposition=a&ID=18
242> (14.2.2016)
Kruliš, Kryštof. 2015. „Paradigma voleb do Evropského parlamentu coby voleb
druhého řádu a role českých think-tanků.“ The Journal of the Central European
Political Science Association 11 (1S): 125-147; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.politicsincentraleurope.eu/documents/file/Volume%2011%20-
%20Number%201S%20-%20April%20-%202015.pdf> (14.2.2016)
64
Lefevere, Jonas, Peter Van Aelst. 2014. „First-order, second-order or third-rate?
A comparison of turnout in European, local and national elections in the
Netherlands.“ Electoral Studies 35 (1): 159-170; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://ac.els-cdn.com/S0261379414000699/1-s2.0-S0261379414000699-
main.pdf?_tid=766859e8-d4eb-11e5-a977-
00000aacb361&acdnat=1455654527_c70856ba224d83d1368223d052cfe53b>
(16.2.2016)
Linek, Lukáš. 2004. „Analýza voleb do Evropského parlamentu 2004 v ČR. Platí
stále teorie voleb druhého řádu?“ Naše společnost 2 (2): 25-29; (online; Pdf).
Dostupné z:
<http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c3/a3993/f11/200
4_2.pdf> (14.2.2016)
Linek, Lukáš. 2011. „Proč se měnila úroveň účasti ve volbách do Poslanecké
sněmovny v letech 1996-2010?“ Sociologický časopis 47 (1): 9-32; (online; Pdf).
Dostupné z:
<http://sreview.soc.cas.cz/uploads/e6da7ab668b3aed19f415432df613b455cdbf
b21_Linek%20SC%201-2011.pdf> (11.4.2016)
Linek, Lukáš. 2013a. „Jak vysvětlovat volební účast na individuální úrovni?“
Politologický časopis 20 (2): 117-138.
Linek, Lukáš. 2013b. Kam se ztratili voliči?: vysvětlení vývoje volební účasti v
České republice v letech 1990-2010. Brno: Centrum pro studium demokracie a
kultury.
Marsh, Michael. 1998. „Testing the Second-Order Election Model after Four
European Elections.“ British Journal of Political Science 28 (4): 591-607;
(online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.tcd.ie/Political_Science/staff/michael_marsh/BJPS_SOE.pdf>
(2.3.2016)
65
Nový, Michal. 2015a. „Účast ve volbách do Evropského parlamentu: Proč tak
málo?“ The Journal of the Central European Political Science Association 11
(1S): 39-62; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.politicsincentraleurope.eu/documents/file/Volume%2011%20-
%20Number%201S%20-%20April%20-%202015.pdf> (14.2.2016)
Nový, Michal. 2015b. Vyšší princip?: individuální a kontextuální determinanty
volební účasti ve 31 zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Reif, Karlheinz. 1984. „National Electoral Cycles and European Elections 1979
and 1984.“ Electoral Studies 3 (3): 244-255.
Reif, Karlheinz, Hermann, Schmitt. 1980. „Nine Second-Order National
Elections – a Conceptual Framework for the Analysis of European Election
Results.“ European Journal of Political Research 8 (1): 3-44; (online; Pdf).
Dostupné z:
<http://scienzepolitiche.unical.it/bacheca/archivio/materiale/1821/O.P.E.%20201
5/ISTITUZIONI/REIFF%20and%20SCHMITT%20Second%20Order%20Electio
ns.pdf> (14.2.2016)
Scervini, Francesco, Paolo, Segatti. 2012. „Education, inequality and electoral
participation.“ Research in Social Stratification and Mobility 30 (4) 403–413;
(online; Pdf). Dostupné z: <http://ac.els-cdn.com/S0276562412000303/1-s2.0-
S0276562412000303-main.pdf?_tid=c6ca4c96-d4ed-11e5-af29-
00000aab0f27&acdnat=1455655521_5eb22b1e2a6f288c12a784eacb8c2111>
(16.2.2016)
Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Centrum pro výzkum
veřejného mínění. Naše společnost 2004 - červen (online; datový soubor).
Praha: Český sociálněvědní datový archiv, 2005. DOI 10.14473/V0406.
Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Centrum pro výzkum
veřejného mínění. Naše společnost 2009 - červen (online; datový soubor).
Praha: Český sociálněvědní datový archiv, 2010. DOI 10.14473/V0906.
66
Sociologický ústav Akademie věd České republiky. Centrum pro výzkum
veřejného mínění. Naše společnost 2014 - červen (online; datový soubor).
Praha: Český sociálněvědní datový archiv, 2014. DOI 10.14473/V1406.
Söderlund, Peter, Hanna Wass, André Blais. 2011. „The impact of motivational
and contextual factors on turnout in first- and second-order elections.“ Electoral
Studies 30 (4): 689-699; (online; Pdf). Dostupné z:
<http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0261379411000886>
(16.2.2016)
„Stanovy Vyměňte politiky.cz, o. s.“ 2010. Vyměňte politiky.cz; (online).
Dostupné z: <http://www.vymentepolitiky.cz/phocadownload/Stanovy.pdf>
(12.3.2016)
Šaradín, Pavel. 2008. Teorie voleb druhého řádu a možnosti jejich aplikace
v České republice. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.
„Výsledky voleb a referend.“ Český statistický úřad; (online). Dostupné z:
<http://volby.cz/>
67
ABSTRAKT
Uvedená bakalářská práce – Veřejnost a volby druhého řádu – se věnuje
volební účasti ve druhořadých volbách. Analytická část se zaměřuje na volby do
Evropského parlamentu, které se v České republice setkávají s nejnižší volební
účastí. Současně klade důraz na voliče, jež se těchto voleb účastní. Práce si
klade za cíl prostřednictvím analýzy povolebních výzkumů veřejného mínění
charakterizovat typického voliče, který se těchto druhořadých voleb účastní.
Zkoumaná data, na nichž je analytická část práce založena, pocházejí od
Centra pro výzkum veřejného mínění a jedná se o data, která byla sebrána po
konání evropských voleb, tedy v červnu roku 2004, 2009 a 2014. Na základě
individuálních charakteristik a postojů respondentů je tak v závěru práce
popsán typický volič podílející se na druhořadých volbách do Evropského
parlamentu.
Klíčová slova:
volby druhého řádu, voliči, volby do Evropského parlamentu, volební účast
ABSTRACT
This bachelor thesis – Public and Second-order Election – is devoted to turnout
in second-order election. Analytical part is focus on election to European
Parliament, which are in Czech Republic connected with the lowest turnout.
Also put emphasis on voters, who participate in these elections. The thesis aims
through the analysis of after election public opinion polls characterize the typical
voter, who is participating in these second-order election. Analytical part is
based on examined date, which came from the Public Opinion Research
Center. These dates were collected after European election in June 2004, 2009
and 2014. Description of the typical voter, who is participating in second-order
election to European Parliament, is based on individual characteristics and
attitudes of respondents.
Keywords:
Second-order election, voters, European parliament election, turnout
top related