západočeská univerzita v plzni - zcu.cz · Čestné prohlášení „prohlašuji, že jsem...
Post on 02-Jan-2020
4 Views
Preview:
TRANSCRIPT
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta právnická
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Kriminalisticko-taktická metoda rekognice – kriminalistické
a trestněprávní konsekvence
Lukáš Kuchyňka
Plzeň 2016
Čestné prohlášení
„Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, a že
jsem vyznačil prameny, z nichž jsem pro svou práci čerpal způsobem ve vědecké
práci obvyklým.“
V Plzni dne 29. 3. 2016
…………………………………
Lukáš Kuchyňka
Poděkování
Na tomto místě bych rád poděkoval panu doc. JUDr. Františku Vaverovi, Ph.D.,
LL.M. za vedení a konzultaci této diplomové práce.
Obsah
Úvod ........................................................................................................................ 1
Cíl a metody práce ................................................................................................... 2
1. Dokazování .......................................................................................................... 3
2. Pojem rekognice .................................................................................................. 5
3. Historický exkurz ................................................................................................ 7
4. Charakteristika rekognice .................................................................................. 11
4.1 Kriminalistická stopa ................................................................................... 11
4.1.1 Stopy paměťové .................................................................................... 12
4.1.2 Stopy materiální a mikrostopy .............................................................. 14
4.2 Subjekt rekognice ........................................................................................ 15
4.3 Objekt rekognice .......................................................................................... 17
5. Příprava rekognice ............................................................................................. 19
5.1 Obsahová náplň přípravy ............................................................................. 19
5.1.1 Analytická fáze obsahové přípravy ....................................................... 19
5.1.2 Syntetická fáze obsahové přípravy ....................................................... 21
5.2 Organizační náplň přípravy ......................................................................... 23
6. Typy rekognice .................................................................................................. 25
6.1 Rekognice živých osob „in natura“ podle anatomicko-morfologických
znaků .................................................................................................................. 26
6.2 Rekognice živých osob podle funkčních (dynamických) znaků ................. 27
6.3 Rekognice mrtvoly „in natura“ .................................................................... 29
6.4 Rekognice dle modelu – fotografie .............................................................. 30
6.5 Rekognice věcí „in natura“ .......................................................................... 31
7. Dokumentace a hodnocení výsledků rekognice ................................................ 33
8. Vztah k dalším metodám ................................................................................... 36
8.1 Vztah rekognice a výslechu ......................................................................... 36
8.2 Vztah rekognice a konfrontace .................................................................... 37
8.3 Vztah rekognice a vyšetřovacího pokusu .................................................... 37
8.4 Vztah rekognice a rekonstrukce ................................................................... 38
8.5 Vztah rekognice a prověrky na místě .......................................................... 38
9. Trestněprávní aspekt .......................................................................................... 40
9.1 Stávající právní úprava rekognice ............................................................... 40
9.2 Neodkladnost, neopakovatelnost rekognice ................................................ 44
9.3 Součinnost obviněného při rekognici .......................................................... 46
10. Srovnání se zahraniční úpravou ...................................................................... 48
10.1 Rekognice na Slovensku ............................................................................ 48
10.2 Rekognice ve Velké Británii ...................................................................... 51
Závěr ...................................................................................................................... 53
Resumé .................................................................................................................. 55
Seznam použitých zdrojů: ..................................................................................... 56
Seznam příloh ........................................................................................................ 61
Příloha č. 1 ......................................................................................................... 62
Příloha č. 2 ......................................................................................................... 62
Příloha č. 3 ......................................................................................................... 63
Příloha č. 4 ......................................................................................................... 64
Seznam použitých zkratek
Ř TŘ - Zákon č.119/1873 ř.z., říšský trestní řád
TrŘ – Zákon č. 87/1950 Sb., trestní řád
Tr.Ř - Zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním
TŘ - Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád
STŘ – Zákon č. 301/2005 Z.z., trestní řád (slovenský)
Sp. zn. – Spisová značka
1
Úvod
Diplomová práce se zaměřuje na rekognici jako na formu kriminalistické
identifikace znovupoznáním. Jedná se o důležitý důkazní prostředek, jenž není
možné brát na lehkou váhu, neboť jde ve své povaze o neodkladný úkon, jehož
včasné provedení mnohdy tvoří jádro celého procesu dokazování v trestním
řízení. Je proto důležité dbát zvýšené pozornosti při porozumění zákonnému
ustanovení o rekognici, jelikož se neustále setkáváme s případy, kdy bylo
provedení tohoto důkazního prostředku orgánem činným v trestním řízení
podceněno a následně před soudem v trestním řízení zpochybněno.
Rekognici, jako téma mé diplomové práce, jsem si v prvé řadě zvolil
proto, abych lépe porozuměl jak samotnému procesu dokazování, jehož je
rekognice neodmyslitelnou součástí, tak právě z důvodu hlubšího seznámení se
s touto metodou kriminalistické praktické činnosti, kterou považuji v dnešní době
za velmi aktuální, neboť se čím dál častěji setkáváme s případy, kdy je nutné
znovu poznat buď pachatele trestného činu, nebo jím odcizenou věc. Za stěžejní
v tomto případě považuji pochopení procesu znovupoznání, jenž se přímo pojí
s paměťovou stopou, jejíž zafixování v každém z nás je klíčové právě pro
odhalení pachatele trestného činu za pomocí této metody.
Diplomová práce je členěna na deset kapitol, přičemž některé obsahují
podkapitoly. V první kapitole diplomové práce bude uveden hrubý nástin procesu
dokazování z hlediska pojmového a obsahového.
Druhá kapitola se bude zabývat rozborem pojmu rekognice a jejím
pojmoslovím.
Ve třetí kapitole budou zmíněny historické souvislosti vývoje rekognice
jako samostatné metody kriminalistické praktické činnosti na našem území.
Kapitola čtvrtá se zaměří především na předmět rekognice a její
psychologický rozbor.
Pátá kapitola bude pojednávat o přípravě rekognice, kterou je nutno
provést maximálně důkladně, aby následně nemohla být v soudním řízení
zpochybněna.
Kapitola šest nejdříve čtenáře stručně obeznámí s jednotlivými typy
rekognice, načež budou v jednotlivých podkapitolách vybrané nejčastější druhy
detailně rozebrány.
2
Účelem sedmé kapitoly bude pojednat o zadokumentování a zhodnocení
průběhu rekognice, jenž je pro pozdější použití, zejména v procesu dokazování
zásadní a nezbytné.
Souvislostem mezi rekognicí a dalšími metodami kriminalistické praktické
činnosti se bude věnovat osmá kapitola. Prostor bude také zabírat rozbor současné
právní úpravy, kde se pokusím poukázat na možné nejasnosti a navrhnout úpravy
de lege ferenda, přičemž budou plynule navazovat aspekty provedení rekognice,
které je zapotřebí zohlednit. Závěrem bych se pokusil srovnat českou právní
úpravu rekognice s úpravou zahraniční, konkrétně s úpravou Slovenské republiky
a poukázat na možné rozdíly provádění rekognice v obou zemích a také zmínit
provádění rekognice ve Velké Británii.
Cíl a metody práce
Při zpracovávání této práce jsem se snažil zjistit, zda i laická veřejnost má
povědomí o rekognici a zda by mi dokázala vysvětlit, co tento pojem vůbec
znamená. V drtivé většině případů jsem narazil na respondenty, jenž vůbec neměli
ponětí o tom, že se právě proces znovupoznávání pro účely vyšetřování trestného
činu nazývá rekognice. Považuji tedy za stěžejní objasnění rekognice pro
odbornou i neodbornou veřejnost.
Cílem diplomové práce je předně rozbor rekognice z hlediska
kriminalistického a trestněprávního. Dále považuji za důležité podat náhled na
rekognici, jakožto na proces identifikace znovupoznáním, zaměřit se na provádění
tohoto specifického úkonu orgány činnými v trestním řízení a v neposlední řadě
zmínit vývoj rekognice se zaměřením na současnou právní úpravu, přičemž v
nejasnostech se následně budu snažit doporučit zákonodárci možné směřování
zákonné úpravy de lege ferenda.
Důraz bude kladen převážně na metody společenskovědní, analýzu a
syntézu použité literatury a její komparace s vlastními názory. Ke zpracování
diplomové práce bylo čerpáno předně z právních předpisů, interních normativních
aktů, dále z odborných monografií, článků v odborné literatuře a v neposlední
řadě byla použita i judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu.
3
1. Dokazování
Dokazování je od pradávna považováno vedle samotného meritorního
rozhodnutí za neodmyslitelnou a dokonce jednu z vůbec nejdůležitějších částí,
týkající se soudního procesu jak v občanském soudním řízení, tak i v tom
trestním. Dokazování v trestním právu procesním lze chápat jako: “Trestním
řádem vymezený postup orgánů činných v trestním řízení za zákonem vymezené
součinnosti stran, jehož smyslem je poznání skutkových okolností důležitých pro
další postup orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi i pro rozhodnutí.“1
Ve smyslu zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále označení TŘ), § 89
odst. 1, bývá dokazováno zejména:
Zda se skutek, v němž je spatřován trestný čin, stal,
Zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek,
Podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu,
Podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele,
Podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené
trestným činem a bezdůvodného obohacení,
Okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.
Výše uvedené okolnosti nutno považovat za výčet čistě demonstrativní,
jelikož každá trestní věc vykazuje znaky jisté individuálnosti a určení skutečností,
jenž se budou dokazovat, bude záležet zejména na bezprostředních výsledcích
dokazování.2
Tyto skutečnosti se zjišťují pomocí důkazů, jenž získáváme
prostřednictvím určitého pramene důkazů. J. Záhora zmiňuje rozdíly mezi
důkazem a důkazním prostředkem, když uvádí, že důkazní prostředek lze chápat
jako určitou formu, jejíž pomocí získáváme kýžený poznatek z pramene, jehož
nositelem bývá osoba nebo věc.3 Praxe nicméně označuje pojmy nositel důkazu,
důkazní prostředek společným výrazem – důkaz.
Za důkaz je označován „přímý poznatek nebo výsledek činnosti orgánu
činného v trestním řízení při dokazovaní (např. obsah výpovědi vyslýchané osoby,
1 MUSIL, J. KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 374. 2 FRYŠTÁK, Marek. Dokazování v přípravném řízení. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
Právnická fakulta, Spisy právnické fakulty, řada teoretické, Edice Scientia; sv. č. 509, 2015, s.
157. 3 ZÁHORA, J. a kol. Dokazovanie v trestnom konaní. 1. vydanie. Praha: Leges, 2013, s. 17.
4
obsah listiny, výsledek znaleckého zkoumání, poznatky získané ohledáním místa
činu, osoby či věci atd.)“4
Důležité je zmínit rozsah dokazování, jenž se k dokazování samotnému
velmi úzce pojí a určuje nám zejména hranice dokazování, množství a kvalitu
důkazů, jimiž má být dokazována určitá relevantní skutečnost, jenž bývá
předmětem dokazování. Rozsah dokazování dle M. Fryštáka bude záviset vždy na
konkrétní trestní věci a v závislosti na vývoji jednotlivých fází trestního řízení se
bude buď rozšiřovat či naopak zužovat.5
Se samotným procesem dokazování se můžeme setkat ve všech stádiích
trestního řízení. Nejvýznamnějším stádiem pro dokazování bývá hlavní líčení, kde
se rozhoduje o vině a trestu obžalovaného, avšak již před zahájením trestního
stíhání lze provádět úkony, které jsou ze své podstaty neodkladné a v pozdější fázi
trestního řízení jen těžko, či vůbec uskutečnitelné. K těmto neodkladným úkonům
dle ustanovení § 158a TŘ mimo jiné řadíme výslech svědka či rekognici, jejichž
nařízení je před zahájením trestního stíhání v pravomoci státního zástupce a u
nichž je nutná přítomnost soudce, jenž odpovídá za zákonnost provedení těchto
procesních úkonů.
4 MUSIL, J. KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 378. 5 FRYŠTÁK, Marek. Dokazování v přípravném řízení. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
Právnická fakulta, Spisy právnické fakulty, řada teoretické, Edice Scientia; sv. č. 509, 2015, s.
160.
5
2. Pojem rekognice
Původ slova rekognice bychom mohli nalézt v latině, pochází tedy
z latinského recognitio, přičemž k významům by se dala přiřadit celá řada pojmů,
a to mimo jiné: opětovné seznání, (roz)poznání; též uznání, stvrzení (příjmu) atd.
Ve starších pramenech se můžeme především setkat s pojmem agnoskace nebo
agnoskování, což bylo považováno konkrétně za prostředek zjištění totožnosti či
identifikaci osoby pro účely trestního řízení.6 Z. Konrád a J. Veselá dále řadí mezi
významy agnoskace také níže popsané činnosti, vyskytující se v říšském trestním
řádu (Ř TŘ): „zjištění, zda nalezené věci jsou věci pocházející z trestné činnosti (§
98, § 168 odst. 1, § 375, § 378 Ř TŘ) a zjištění, zda byl trestný čin spáchán
zajištěným nástrojem (§ 98, § 136 Ř TŘ)“7
V. Porada definuje rekognici jako „samostatnou metodu kriminalistické
praktické činnosti, spočívající v opětovném poznání dříve vnímaného objektu
poznávající osobou s cílem ztotožnění objektu.“8
Další podobné vysvětlení pojmu můžeme nalézt v publikaci prof.
Pješčaka, jenž nám sděluje: „Rekognice je samostatnou metodou kriminalistické
praktické činnosti spočívající v tom, že svědek nebo obviněný v souvislosti
s vyšetřováním trestného činu znovu poznává, a tím ztotožňuje nějakou osobu
nebo věc.“9
Jako dostatečně komplexní vysvětlení pojmu rekognice z hlediska
pojmového a psychologického se mně jeví názor M. Rybáře, kdy uvádí:
„Rekognice je forma kriminalistické identifikace, kdy se jedná o specifickou
metodu kriminalistické praktické činnosti (v trestním řízení trestněprocesní úkon),
kdy osoba bezprostředně svými smysly dříve vnímaný objekt (osobu či věc)
z kriminalistických nebo důkazně relevantních důvodů znovu pozná a ztotožní
pomocí jeho obecných a specifických vlastností.“10
Z výše uvedených definicí bychom mohli rekognici zařadit z hlediska
kriminalistiky mezi kriminalisticko-taktické metody, zatímco v rámci
trestněprocesního práva hovoříme o rekognici jako o zvláštním procesním úkonu.
6 Ottův slovník naučný, XXI. díl. Praha: Vydavatel a nakladatel J.Otto, 1904, s. 457. 7 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 19. 8 PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 268. 9 PJEŠČAK, Ján. Kriminalistika. Vydání. 3., v Našem vojsku 2., přepracované. Praha: Naše
vojsko, 1986, s. 175. 10 RYBÁŘ, Miroslav. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, s.r.o., 2001, s. 149.
6
Její podstata spočívá ve znovupoznání či opětovného poznání objektu,
který dotazovaná osoba dříve vnímala svými smysly a který je důležitý pro účely
trestního řízení. Proces znovupoznávání bude rozebrán níže.
Osoba poznávající, ztotožňující či rekognující je subjekt rekognice, který
znovupoznává osobu, zvíře, či věc. V drtivé většině případů se setkáváme se
subjektem rekognice jako se svědkem nebo poškozeným, minimálně bývá za
osobu poznávající označován obviněný.
Osobu poznávanou (rekognovanou) či ztotožňovanou označujeme jako
objekt rekognice, jejíž obraz má ve své paměti zafixován subjekt rekognice a jejíž
totožnost se průběhem rekognice zjišťuje.
Pokud bychom chtěli účel rekognice shrnout do jedné formulace, lze takto
učiniti názorem doc. Vavery: „Celý smysl rekognice spočívá v tom, že její pomocí
je možné získat pachatele trestného činu či získat nazpět odcizenou věc.“11
Jedná se ergo o jeden ze způsobů dokazování a zároveň zde platí zásada
neopakovatelnosti a neodkladnosti tohoto úkonu dle § 160, odst. 4 TŘ a to
především z hlediska působení a plynutí času (osoba poznávající by mohla
zapomenout).
11 VAVERA, František. Kriminalistické aspekty v trestním právu. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 208.
7
3. Historický exkurz
První historicky podložené základy rekognice na našem území nám
přinesl zákon č. 119/1873 ř.z., říšský trestní řád, neboli tzv. Zákoník říšský,
v Československu platný až do roku 1950. Budu se tedy snažit přiblížit
problematiku zkoumané metody od výše uvedeného roku až po současnost.
Zákon z roku 1873 neobsahoval pojem rekognice jako takový, nýbrž se
v tehdejší době hovořilo o tzv. agnoskaci, o které jsem se zmiňoval výše. České
země byly v tomto období součástí rakouské monarchie a zákon č. 119/1873 ř.z.,
někdy také označován jako Glaserův zákoník, pokládá moderní základy tehdejší
právní úpravy trestního práva. Zákon je systematicky členěn na 27 kapitol,
přičemž úpravu rekognice lze nalézt v kapitole XIII – O slyšení svědků,
konktrétně v ustanovení § 168:
§ 168
„Nastane-li potřeba, aby svědek seznal osoby nebo věci, buďtež mu
příhodným způsobem představeny nebo předloženy; prvé však buď svědek
vybídnut, aby je zevrubně popsal a rozeznávací známky jich pojmenoval.
Byli-li by svědkové v seznání svém o důležité věci mezi sebou na rozdílu,
může soudce vyšetřující učiniti, aby byli sobě v oči postaveni.
Vůbec nemá se více osob zároveň v oči stavěti než dvě. Osoby v oči
postavené buďtež o každé okolnosti, v příčině kteréž se mezi sebou nesrovnávají,
zvlášť o sobě slyšeny a odpovědi obapolné protokolem zapsány.“12
Z výše zmíněného textu se domnívám, že tehdejší právní úprava
upřednostňovala po zevrubném popisu objektu rekognice konfrontaci, jelikož se
zde hovoří o možném postavení svědků tváří v tvář osobě poznávané, pokud si
v něčem rozporovali. Za příhodné se zde jeví zmínit názor Z. Konráda, kdy hovoří
o faktu, že představení svědka pouze s osobou poznávanou, nikoli ve skupině
podobných osob (či věcí) a navíc bez možnosti anonymity (jak je tomu dnes),
značně působilo na myšlení svědka a do jisté míry by mohlo jeho rozhodování
12 Text § 168, Zákona č. 119/1873 ř.z.
8
značným způsobem ovlivnit.13 Tento zásadní nedostatek však již vyplynul v době
účinnosti zákona a tehdejší kriminalisté se snažili o zjednání jeho nápravy. Jako
názorný příklad lze uvést učebnici pro kriminalisty pana R. Košťáka z roku 1938,
kdy se v jedné z kapitol zmiňuje o identifikaci poznávaných osob nezletilými, kde
považoval za stěžejní představení poznávané osoby ve skupině osob a nikoli tváří
v tvář. „Jde-li o konfrontaci k znovupoznání osoby, nemá být dítě stavěno oné
osobě tváří v tvář, poněvadž by snadno podlehlo jejímu vlivu (třeba jen
pohledem). Rovněž nesmí být dítěti ukázána jediná osoba s otázkou, zda v ní
poznává osobu hledanou. To by bylo jednáním sugestivním. Dítěti musíme
představiti najednou několik osob a žádati, aby vyhledalo osobu, která přichází v
úvahu.“14
Následující vývoj trestního práva na českém území byl značně ovlivněn
poválečným politickým směřováním v polovině 20. století, kdy byl přijat zákon č.
87/1950 Sb., trestní řád, který nahradil doposud platný a účinný Zákoník říšský,
jenž byl i přes své nedostatky považován za velmi pokrokový. Pro identifikaci
osob a věcí v trestním řízení byl vymezen § 94, odst. 2 TrŘ, zabývající se
identifikací osob a věcí obviněným: „Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké
osoby nebo věci, vyzve prokurátor obviněného, aby ji popsal; teprve pak mu má
být osoba nebo věc ukázána.“ Pro identifikaci osob a věcí svědkem sloužil § 113,
odst. 2 TrŘ, jehož znění bylo obdobné: „Má-li se výslechem zjistit totožnost
nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má
být osoba nebo věc ukázána.“
Tyto úkony byly zákonodárcem jasně definovány již v nadpisech
příslušných ustanovení jako výslech a o nějaké rekognici zde není vůbec žádná
zmínka. Z obou ustanovení je patrné, že po popisu osoby či věci následovalo její
představení, čímž se zde opakuje již v minulosti dosti kritizovaná skutečnost, kdy
byla ukazována pouze jedna osoba nebo věc a vůbec nebyla brána v úvahu
myšlenka předvést více osob či věcí ke znovupoznání.
Změna kurzu nejen v oblasti identifikace nastala po přijetí zákona č.
64/1956 Sb., o trestním řízení soudním, kdy se stávající úprava ukázala v praxi
jako nedostatečná a málo pokroková a bylo zapotřebí ji zásadně vylepšit. Otázka
identifikace zde byla upravena stejně jako v předešlém zákoně, a to zvlášť
13 KONRÁD, Zdeněk. K procesu konstituování rekognice jako metody kriminalistické praxe a
procesního úkonu v českém trestním řízení. Kriminalistika, 2008, č. 3, s. 178-187. 14 KOŠŤÁK, Rudolf. Učebnice pátrací taktiky. Praha: Nakladatel a vydavatel Rudolf Košťák,
1935, s. 245.
9
v nadpisech Výslech obviněného, konkrétně § 102 odst. 3, Tr.Ř. a Výslech
svědka, nacházející se v § 110, odst. 3, Tr.Ř, ovšem s dosti významným
doplněním těchto ustanovení. Pro výslech svědka nyní platilo následující: „Má-li
se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve vyslýchající svědka,
aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána, a to zpravila mezi
několika osobami nebo několika věcmi téhož druhu.“ Obdobná podstatně
doplněná úprava se vztahovala i pro výslech obviněného. Konečně se zde poprvé
výrazněji setkáváme s počátky rekognice, jako ji známe dnes, a to konkrétně
v druhé části ustanovení, kde se hovoří o představení osoby či věci mezi skupinou
osob či věcí téhož druhu. Z tohoto ujednání usuzuji, že slovem „několika“ se míní
ukázání osoby či věci minimálně ve společnosti dalších dvou osob či věcí stejného
druhu. Vyřešen zde byl tedy dlouho kritizovaný nedostatek mnohosti
představovaných objektů a s tím související následné ovlivňování myšlení
poznávající osoby. Tímto aktualizovaným zněním ustanovení o identifikaci
bychom mohli konstatovat, že se rekognice začíná dostávat do popředí a utvářet
se dle moderních požadavků na identifikaci osob či věcí poznávající osobou.
O 5 let později, přesněji 29. 11. 1961 byl přijat zákon č. 141/1961 Sb.,
trestní řád, účinný od 1. 1. 1962, jenž je doposud platný, avšak v otázce
identifikace osob a věcí znovupoznáním zde nenacházíme žádné změny. Pro
názornost citace z § 93, odst. 3 TŘ: „Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké
osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba
nebo věc ukázána, a to zpravila mezi několika osobami nebo několika věcmi téhož
druhu.“ Určitou změnu je možno spatřit v ustanovení § 103 TŘ o výslechu
svědka, kdy zákonodárce, soudě dle charakteru ustanovení, evidentně pro úsporu
místa, uvedl pouze následující: „Ustanovení § 93 odst. 1 a 2, § 94 a § 95 o
výslechu obviněného se užije přiměřeně i při výslechu svědka.“ Dle studia
vyšetřovacích spisů a empirického výzkumu M. Protivinského ze 70. a 80. let 20.
století, kdy byly porovnávány údaje o 500 proběhlých rekognicích, bylo zjištěno,
že ztotožňující osobou z hlediska jejího procesního postavení byl v 68 % případů
poškozený, ve 30,2 % případů svědek a pouze necelá 2 % případů připadala na
obviněného.15 Tudíž se zdá býti nelogické zařazení základního ustanovení
trestního řádu o ztotožňování osob a věcí do ustanovení o výslechu obviněného.
15 PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování v trestním řízení
znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986, s. 25.
10
Po dobu následujících 40 let se však neustále setkáváme s podřazením
rekognice do zvláštní formy výslechu, ačkoliv významnost tohoto důkazního
prostředku byla zjevná. Nicméně alespoň částečně byla doplňována judikaturou
soudů, instrukcemi pro policii a významnými kriminalistickými publikacemi,
zejména díly M. Protivinského z let 1971 a 198616.
Jako zvláštní způsob dokazování je rekognice upravena až tzv. „Velkou
novelou“ trestního řádu, přijatou zákonem č. 265/2001 Sb., účinným od 1. 1.
2002, jejíž úprava se nachází v hlavě páté, oddíle třetím, pod názvem Některé
zvláštní způsoby dokazování, v ustanovení § 104 b TŘ, kde jsou uvedeny již
podstatné náležitosti na provedení tohoto procesního úkonu, jenž doposud
v ucelené zákonné podobě chyběly. V kapitole desáté s názvem Trestněprávní
aspekt bude věnován prostor pro rozbor stávající zákonné úpravy rekognice.
16 Srov. PROTIVINSKÝ, Miroslav. Rekognice v přípravném řízení. 1. vyd. Praha: Ministerstvo
vnitra ČSSR, 1971.; PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování v
trestním řízení znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986.
11
4. Charakteristika rekognice
Pokud chceme pochopit smysl rekognice, je nutné si objasnit základní
myšlenku v ní obsaženou, a to znovupoznání. „Termínem znovupoznání se
označují psychofyziologické procesy probíhající v mozku člověka, které umožňují
zapamatování vnímaného, vybavení dříve vnímaného objektu a srovnání vybavené
představy s momentálním vjemem předváděného objektu.“17 Jinými slovy se jedná
o situaci, kdy došlo ke zbystření pozornosti, započalo vnímání pozorované
situace, vyvolaly se určité emoce a vzpomínky v subjektu dříve zapamatované,
čímž následně došlo k jakémusi vytváření a formování myšlenkového obrazu
objektu. Vnímaná situace v člověku zanechá určitý otisk, jenž souborně nazýváme
pojmem kriminalistická stopa.
4.1 Kriminalistická stopa
Kriminalistická stopa je velmi úzce spjata s rekognicí a je jakýmsi pevným
základem kriminalistiky jako vědy, jejímž účelem je tyto stopy zkoumat a
vyhodnocovat. Pomocí kriminalistických stop se objasňují kriminalisticky
relevantní události a následně se jejich prostřednictvím sestavují obrazy jak o
průběhu vyšetřované události, tak i o osobě pachatele a o všech skutečnostech,
které vedly ke spáchání trestného činu.
Vymezit pojem kriminalistická stopa bychom mohli jako „každou změnu
v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která příčinně nebo alespoň
místně nebo časově souvisí s vyšetřovanou událostí, obsahuje kriminalisticky nebo
trestněprávně relevantní informaci a je zjistitelná a informace z ní využitelná
pomocí přístupných kriminalistických, přírodovědných a technických metod,
prostředků a postupů.“18
Nejen jednání pachatele trestného činu, ale i prostředky použité
k uskutečnění trestného činu zanechávají odraz v okolním světe. Ovšem je
důležité zmínit, že se takto může dít jak v materiálním prostředí, tak i ve vědomí
osob, které onu událost vnímaly svými smysly.
17 MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. 2. přeprac. a dopl.
vyd. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 345. 18 PORADA, Viktor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 56.
12
Dle toho, kde určitá změna působí, dělíme stopy na:
4.1.1 Stopy paměťové
Pro uskutečnění rekognice, kdy hlavní její těžiště tvoří znovupoznání, jsou
důležité zejména paměťové stopy neboli engramy dříve vnímaného objektu. Ty
bychom mohli charakterizovat jako „myšlenkové obrazy dříve vnímaných objektů
– zpravidla osoby, věci, výjimečně i zvířata nebo vyloučení předváděných nebo
ukazovaných objektů, které v minulosti subjektem rekognice nebyly vnímány.“19
Stopy ve vědomí člověka bývají často chápány jako ideální stopy bez
dalšího dělení, nicméně někteří kriminalisté považují za relativně přesnější
rozdělení těchto ideálních obrazů na:
1. Smyslové názorné obrazy – obrazy vjemů, které jsou nositeli
informace o objektu či skupině objektů,
2. Racionální pojmové obrazy – nejobecnější spojení a vztahy
objektivního světa, které jsou nedostupné našim smyslovým
orgánům.20
Paměťové stopy dále můžeme zachytit pomocí lidských smyslů, dle
kterých bychom je mohli rozčlenit na stopy:
1. zrakové,
2. sluchové,
3. čichové,
4. hmatové,
5. chuťové.21
Velmi důležité paměťové stopy pro uskutečnění rekognice jsou zejména
stopy, jenž můžeme zachytit pomocí zrakového a sluchového vnímaní. U
ostatních to samozřejmě je také možné, ale v kriminalistické praxi jsou využívány
takřka ojediněle.
19 STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. roz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, s. 150. 20 ČÍRTKOVÁ, Ludmila a PORADA, Viktor. Paměťové stopy v kriminalistické teorii a forenzně
psychologických aplikacích. Soudní inženýrství, ročník 16-2005, číslo 3, datum vydání 10. 9.
2005, s. 161-168. 21 Tamtéž.
13
Další, neméně důležité dělení paměťových stop je charakterizováno dobou
uchování v paměti osoby. Z tohoto hlediska dělíme paměťové stopy na:
1. krátkodobé,
2. střednědobé,
3. dlouhodobé.22
Z hlediska kriminalistiky mají význam především stopy střednědobého a
dlouhodobého (v podstatě trvalého) charakteru. Stopy krátkodobého charakteru
nemají bohužel žádný kriminalistický význam.23
Vznik paměťové stopy je dán příslušným vjemem osoby, která určitou
změnu ve svém prostředí zaregistrovala. Jedná se o složitý proces, kdy obrazy,
jenž přicházejí do mozku skrze smyslové ústrojí, jsou mozkem dále přebírány a
vykládány. Nutno podotknout, že člověk vnímá pouze dané obrazy a ty si potom
dle svých zkušeností přímo dotváří. Zde narážíme na zásadní fakt, a to ten, že
určitý vjem působí na každou osobu jinak. Je to dáno zejména stresovou situací
z účasti na kriminalisticky relevantní události, u slabších jedinců může tento stav
vyvolat dokonce nesprávný či chybný obraz o aktuální situaci.
Nositelem paměťové stopy či určité kriminalisticky relevantní informace
z hlediska rekognice může tedy být pouze subjekt rekognice. Můžeme se setkat i
s případy, kdy například v důsledku ztráty paměti si subjekt nemůže či nechce
vzpomenout na určitou informaci zakotvenou v paměťové stopě běžným
způsobem, jako je srovnání obrazů dříve vnímaných skutečností. Zde si dovolím
nesouhlasit s tvrzením24, že tyto stopy nelze žádným způsobem získat. Minimálně
ve stavu, kdy si daná osoba nemůže vzpomenout, lze v těchto situacích, jak uvádí
Z. Konrád a J. Veselá, v některých případech využít speciálních postupů jako jsou
kognitivní rozhovor nebo vyšetřovací hypnóza.25 Co se týče vyšetřovací hypnózy,
ta poprvé našla své využití coby kriminalisticko-taktický prostředek při
objasňování trestných činů v USA v 80. letech minulého století jak v trestních, tak
22 Tamtéž. 23 KONRÁD, Z.; PORADA, V.; STRAUS, J.; SUCHÁNEK, J. Kriminalistika. Teorie,
metodologie a metody kriminalistické techniky. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014, s. 56. 24 Tamtéž. Str. 57. 25 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 12.
14
i civilních věcech a stala se součástí vyšetřovací praxe tamních kriminalistů.26
Oproti tomu v České republice je na tento alternativní kriminalistický postup
pohlíženo spíše skepticky, což zastávají i profesoři Porada a Straus, když uvádějí:
„Na jedné straně stojí menšinový názor, že hypnóza je metoda, která dociluje, že
vyslýchaná osoba hovoří pravdu. Na druhé straně převážná část procesualistů
(trestních i civilních), ale i forenzních psychologů zastává názor, že osoba je
zbavená svobodné vůle, i když jen částečně a je tedy jen trpkým objektem
automaticky reagujícím na podněty jiné osoby, zpravidla vyslýchajícího.“27 Tento
názor se zdá býti pochopitelným, jelikož nikdy nemůžeme přesně vědět, zda
osoba vyslýchající (hypnotizér) nemá dopředu vytvořený svůj obraz o relevantní
skutečnosti či informaci a tento jen nepředává osobě hypnotizované. České trestní
právo však tuto speciální techniku nezakazuje, ani nijak neupravuje a její případné
použití by bylo značně diskutabilní. Eventuální využití této speciální
kriminalisticko-taktické metody jako důkazního prostředku v trestním řízení
spatřuji v provedení hypnózy znalcem v souvislosti se znaleckým posudkem.
4.1.2 Stopy materiální a mikrostopy
Jedná se o stopy či změny v materiálním prostředí. Vznikají především
působením pachatele nebo jeho předmětů na okolní prostředí, důsledkem čehož se
vytvářejí kriminalisticky relevantní skutečnosti. Tyto stopy dělíme dle mnoha
různých kategorií, avšak nejčastější členění, se kterým se v literatuře setkáváme,
je následující:
Stopy, odrážející vnější stavbu (strukturu) objektu, který jej vytvořil – např.
stopy daktyloskopické, mechanoskopické, balistické, trasologické apod.,
Stopy odrážející vnitřní strukturu (složení) objektu, který jej vytvořil –
např. stopy biologické, chemické apod.,
Stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti objektu, který jej vytvořil –
např. stopy chůze, hlasu, písma apod.,
26 PORADA Viktor, STRAUS Jiří a kol. Kriminalistika – výzkum, pokroky, perspektivy. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2014, s. 324. 27 Tamtéž, s. 315.
15
Stopy obsahující sdruženou (komplexní) informaci – jedná se o stopy,
které současně spadají do alespoň dvou z předchozích tří uvedených
skupin – např. daktyloskopická stopa vytvořená krví.28
Specifickou kategorii kriminalistických stop tvoří mikrostopy. Jde o stopy,
jenž jsou pouhým okem neviditelné, či viditelné pouze slabě, a je proto zapotřebí
k jejich zjištění využít speciálních kriminalistických metod prostřednictvím
speciálních laboratorních postupů a přístrojů. Mikrostopy zahrnují např. určité
fragmenty specifických textilních vláken na oděvu zavražděné osoby, nacházející
se současně i na oděvu vytypovaného možného pachatele, či kovové otěry a
částice na vražedném předmětu apod.
4.2 Subjekt rekognice
Jestliže hovoříme o subjektu rekognice, jedná se především o osobu
poznávající, která vnímala objekt rekognice a na základě toho má uchované stopy
v paměti a vytvořený myšlenkový obraz objektu.29 Jedná se o nositele paměťové
stopy a zmíněným nositelem může být pouze osoba, a to nezastupitelná. Za
subjekt tedy považujeme poškozeného či svědka (někdy se můžeme setkat také
s označením poznávající svědek), velmi ojediněle lze narazit na rekognici, kde je
subjektem obviněný nebo podezřelý, to ovšem většinou v souvislosti se
znovupoznáváním dalšího podezřelého nebo obviněného.
Subjektem rekognice – znovupoznávající osobou může být:
Osoba, která nezná a neměla by znát objekt rekognice, tento objekt
vnímala jen v souvislosti s určitou kriminalisticky relevantní událostí,
např. při páchání trestné činnosti – poškozený, očitý svědek,
Osoba, která zná, musí a měla by znát znovupoznávaný objekt, např.
osob důvěrně známých a blízkých, ale i věci, které tato osoba měla ve
svém vlastnictví a zná je (např. odcizené šperky, obrazy a další osobní
věci a předměty), podezřelý nebo obviněný, který má např.
znovupoznat jim odcizené předměty.30
28 MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. 2. přeprac. a dopl.
vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 83. 29 ŠIMOVČEK, Ivan a kol. Kriminalistika. Bratislava: IuraEdition, 2001, s. 246. 30 STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
s.r.o., 2005, s. 153.
16
V kontextu s první kategorií znovupoznávajících osob se setkáváme se
ztotožněním dříve vnímaných, pro tyto osoby neznámých osob, v případech, kdy
se jedná o vyšetřování trestných činů těchto neznámých osob.
Druhá kategorie představuje znovupoznání známých osob či věcí
subjektem rekognice, taktéž v souvislosti s trestným činem, při kterém lze narazit
na ztotožňování mrtvoly osobou známou nebo blízkou, či také ve spojení se
sebevraždou osoby důvěrně známé subjektu rekognice.
Dalším velmi důležitým aspektem pro znovupoznání objektů je také
paměťová schopnost subjektů. Pokud bychom si tuto skutečnost měli názorně
předvést na modelu zmíněném výše, bylo by zjevné, že první skupina osob
vnímala objekt pouze zběžně, naopak druhá skupina je na tom, co se
zapamatování týče, lépe, poněvadž ztotožňovaný objekt mají ve své paměti
zafixován. Narážíme zde na otázku faktorů, které mohou ovlivnit paměťovou
schopnost subjektů, jenž byly přítomni kriminalisticky relevantní události, jejíž
pachatel je předmětem rekognice. M. Molnárová ve své přehledové studii31 uvádí
celou řadu faktorů ovlivňujících přesnost vnímání očitého svědka, když rozděluje
tyto faktory na ty, které nemohou orgány činné v trestním řízení kontrolovat – zde
se jedná zejména o stres, který svědek prožívá v průběhu trestného činu, dále
přítomnost zbraně, pohlaví, věk, zaměstnání, inteligence svědka, zamaskování
pachatele, osvětlení místa činu, vzdálenost mezi pachatelem a svědkem trestného
činu, množství času, po který svědek pozoruje tvář pachatele a doba mezi
trestným činem a identifikací. Co se týče faktorů, které orgány činné v trestním
řízení kontrolovat mohou, řadíme mezi ně především instrukce, které jsou dány
svědkovi před samotným provedením rekognice, tzv. „double blind“ metoda,
spočívající v tom, že vyšetřovatel, který poučuje subjekt rekognice, by neměl
dopředu vědět, který ze ztotožňovaných osob je pachatel, jelikož by se jeho
zainteresovanost případem mohla určitým způsobem promítnout do vědomí
subjektu. Další faktory, jenž mohou orgány činné v trestním řízení kontrolovat,
jsou výběr figurantů, celkový počet členů rekognice a reakční čas subjektu
v průběhu rekognice. Pokud bych měl vyzdvihnout nejdůležitější faktor, který
nemohou orgány činné v trestním řízení kontrolovat, jednalo by se v prvé řadě o
stresovou situaci probíhající souběžně s trestným činem, jelikož se domnívám, a
zároveň jak uvádím výše, u psychicky méně odolnějších jedinců by tento stres
31 MOLNÁROVÁ, Monika. Kriminalistická rekognícia. E-psychologie [online]. 2008, roč. 2, č. 3,
s. 41-53. Dostupné z: http://e-psycholog.eu/pdf/molnarova.pdf
17
mohl zapříčinit vážné zkreslení probíhající situace a s tím související hrubé
nepřesnosti v následné rekognici. V případě faktorů kontrolovatelných bych si
dovolil tvrdit, že mezi nejvýznamnější bude patřit zejména metoda „double
blind“, v kriminalistické praxi ovšem velmi často nedodržovaná. Pakliže by tento
princip dodržován byl, nesetkávali bychom se s případy, kdy by výsledky
rekognice nepřímo stály na mnohdy nevědomém působení poučujícího
vyšetřovatele na subjekt rekognice.
Za klíčový cíl osoby poznávající se tedy klade identifikovat, nebo vyloučit
osobu, zvíře či věc významnou pro trestní řízení.
4.3 Objekt rekognice
Za objekt rekognice bývá označována jakákoliv osoba (živá i neživá),
zvíře (živé, neživé) či věc (movitá i nemovitá), která z hlediska relevantnosti
trestního řízení měla určitou spojitost s vyšetřovanou událostí. M. Protivinský zde
zdůrazňuje obecně respektované pravidlo, že má být rekognicí ztotožňován pouze
jeden objekt, a zároveň je třeba toto pravidlo dodržovat zejména při rekognici
živých osob „in natura“.32 Stejný autor v jiné publikaci zároveň uvádí rozdíly
mezi objektem rekognovaným (ztotožňovaným) a objektem předváděným
(ukazovaným), když uvádí následující: „Do skupiny předváděných (ukazovaných)
objektů patří rekognovaný objekt a objekty přivzaté.“33 Co se týče maximálního
počtu předváděných objektů, ten by dle doc. Fenyka neměl být větší než osm,
přičemž kriminalistická praxe doporučuje představení obvykle pěti předváděných
objektů.34 Avšak názory na počet ukazovaných osob se podstatně liší, „když např.
v anglosaských zemích se vyžaduje ukázání nejméně osmi osob.“35
Mezi formy předvádění objektů řadíme předvádění „in natura“, tedy
ukazování živých objektů a také předvádění dle modelu objektu, kde se nejčastěji
setkáváme s fotografiemi objektů. Obecně lze říci, že za objekt rekognice „in
natura“ můžeme považovat především osobu podezřelou či obviněnou ze spáchání
32 PROTIVINSKÝ, Miroslav. Rekognice v přípravném řízení. 1. vyd. Praha: Ministerstvo vnitra
ČSSR, 1971, s. 45. 33 PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování v trestním řízení
znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986, s. 32. 34 FENYK, Jaroslav, HLAVÁČEK, Jan, KROULÍK Pavel. Některé zvláštní způsoby dokazování –
rekognice [online]. Krimi-servis, 2008[cit. 2. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.krimi-
servis.cz/?p=104 35 PJEŠČAK, Ján. Kriminalistika. Vydání. 3., v Našem vojsku 2., přepracované. Praha: Naše
vojsko, 1986, s. 178.
18
trestného činu, občas může jít také o svědka nebo osobu, jenž ztratila paměť a je
nutné ji poznat.
Objektem rekognice ve velkém množství případů bývá i mrtvola osoby
nebo její část, či pouhé torzo těla. Jedná se o situace, kdy je nutné zjistit totožnost
zavražděných osob. Dále se zjišťuje totožnost osob, jenž spáchaly sebevraždu, a
také osob, jejichž smrt provází nešťastná náhoda.
Často se také setkáváme s rekognicí, kdy je objektem rekognice zvíře,
jenž je třeba poznat v souvislosti s trestným činem, či zvíře, které je předmětem
odcizení. Stejně jako u rekognice osob i zvířata mohou být ztotožňována živá,
mrtvá nebo pouze jejich části. V praxi se dle mého bude nejčastěji jednat o
znovupoznání psa, který způsobil zranění či smrt nějaké osobě.
V neposlední řádě může být předmětem rekognice také znovupoznání
věci. Pro účely rekognice se tyto objekty dělí na věci movité a věci nemovité. Pro
rekognované věci movité zpravidla platí, že jsou to věci užité či vytvořené
pachatelem trestného činu ke spáchání trestného činu, a dále věci, na které
pachatel trestného činu bezprostředně útočí. Za věci nemovité ve smyslu
provádění rekognice považujeme v prvé řadě místo, kde se vyšetřovaná událost
stala. Toto místo se může vyskytovat v domě, bytě či na určitém pozemku.
19
5. Příprava rekognice
S ohledem na skutečnost, že se rekognice řadí mezi neodkladné a ve
většině případů neopakovatelné úkony, je třeba věnovat značnou pozornost právě
přípravě rekognice a nepodcenit žádné faktory, jenž by měly za následek její
nesprávné provedení. Tím se dostáváme k rozdělení přípravy, kterou odborná
literatura člení nejednotně. Doc. Šimovček uvádí rozdělení přípravy na část
taktickou a organizační (materiální),36 oproti tomu J. Straus a Z. Konrád nahrazují
zmíněnou taktickou část, náplní obsahovou, spočívající v analytické a syntetické
fázi.37 Významově se od sebe tyto dvě části (taktická a obsahová) značně neliší,
avšak uvedení autoři rozšiřují v obsahové fázi možný okruh úloh, což se dle mého
názoru jeví jako daleko přesnější a v kriminalistické praxi lépe zajišťující hladké
provedení rekognice bez možných nejasností.
5.1 Obsahová náplň přípravy
Obsahová příprava má za úkol vytvořit podmínky k provedení samotné
rekognice, a to především rozborem a porovnáním úloh, jenž by se měly provést
s ohledem na vyšetřovací situaci. Po vzoru J. Strause a Z. Konráda dělíme
obsahovou část na analytickou a syntetickou.
5.1.1 Analytická fáze obsahové přípravy
V analytické fázi obsahové přípravy jsou blíže rozebírány
nashromážděné podklady, spočívající zejména v důkladné analýze výpovědi
osoby, jenž bude mít za úkol pokusit se objekt rekognice ztotožnit. Dle rozboru
její výpovědi se rozhodne, ke kterému typu rekognice se přistoupí. Bez
předchozího výslechu ztotožňující osoby není možné rekognici provést. Zmíněný
aspekt výslechu před provedením rekognice rozvádí ve svém článku J. Fenyk,
když analyzuje skutečnost, zda lze akceptovat dříve pořízený výslech např.
v souvislosti při oznámení trestného činu nebo jestli musí být výslech proveden
36 ŠIMOVČEK, Ivan a kol. Kriminalistika. Bratislava: IuraEdition, 2001, s. 248. 37 Srov. STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš
Čeněk, s.r.o., 2005, s. 156.; KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství
Policejní akademie České republiky, 2008, s. 47.
20
bezprostředně před zahájením rekognice.38 V článku dospěl k názoru, že dřívější
výslech lze akceptovat, avšak pouze v tom případě, že vyslýchaná osoba
dostatečně popsala ztotožňovanou osobu a zmínila její identifikační znaky. Dle
mého názoru je nutné vyslechnout subjekt znovu před uskutečněním samotného
úkonu pouze tehdy, když si např. vzpomněl na nějaký další důležitý znak či na
nějakou skutečnost, jenž by mohla usnadnit provedení tohoto úkonu. Měla by tedy
být ze strany vedoucího kriminalisty dotázána, zda nechce svoji předešlou
výpověď doplnit.
V souvislosti s analytickou fází zjišťujeme zejména:
Zda subjekt budoucí rekognice disponuje pouze informacemi o znacích
objektu získaných při jeho vnímání v souvislosti s kriminalisticky
relevantní událostí nebo zda musí (případně nesmí) disponovat sdruženou
informací o ztotožňovaném objektu (u osob včetně jména, příjmení,
bydliště atd., u věcí např. opotřebení, poškození atd.),
Za jakých podmínek došlo k vnímání ztotožňovaného objektu (osvětlení,
vzdálenost, použití brýlí, doba vnímání atd.),
Zjištění identifikačních znaků, dle kterých by subjekt mohl znovupoznat
objekt,
Zda objekt podstatně nezměnil svůj zevnějšek,
Závěr, zda subjekt je schopen znovupoznat objekt,
Zhodnocení, zda by následná rekognice neznamenala pro subjekt
nepříznivý psychologický dopad (zejména u osob nezletilých),
Otázku zajištění dostatečného množství objektů stejného druhu nebo
objektů, které se od sebe příliš neodlišují, a v případě, že se odlišují, zda je
nutná jejich úprava,
Otázku případného hrozícího nebezpečí subjektu ve smyslu ustanovení §
55 odst. 2 TŘ.39
38 FENYK, Jaroslav, HLAVÁČEK, Jan, KROULÍK Pavel. Některé zvláštní způsoby dokazování –
rekognice [online]. Krimi-servis, 2008 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.krimi-
servis.cz/?p=104 39 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 47-48.
21
5.1.2 Syntetická fáze obsahové přípravy
Pokud analytická část ukázala, že se rekognice může provést, přistoupí
se k syntetické části. Ta má za úkol sestavit určitý plán, na jehož základě bude
rekognice provedena. Plán by měl zejména obsahovat:
Formulace taktických záměrů rekognice, rozhodnutí o způsobu jejího
provedení se současným určením způsobu předvedení (ukázání)
ztotožňovaného objektu,
Určení času a místa provedení rekognice,
Určení podmínek vnímání, které je v daném případě nutno zachovat,
Určení subjektu a objektu rekognice a zároveň zajistit jejich přítomnost,
Určení počtu přivzatých objektů a jejich výběr a zároveň zajistit jejich
přítomnost,
Určit způsob přípravy přivzatých objektů i objektu ztotožňovaného,
U rekognice osob „in natura“ poučení subjektu i objektu rekognice podle
jejich procesního postavení a instruktáž přivzatých figurantů o jejich
činnosti,
Určení osob, které budou při rekognici přítomny, zajistit jejich účast,
jejich rozmístění při jejím provádění.40
Osobně pokládám za nejdůležitější dbát zvýšené pozornosti především
při výběru přivzatých objektů, zejména při rekognici osob „in natura“, jenž by se
od sebe neměly výrazně odlišovat. Z. Konrád v této souvislosti uvádí
demonstrativní výčet tzv. obecných a zvláštních hledisek podobnosti, které by
měly být při výběru přivzatých objektů dodržovány. Přivzaté osoby by se od sebe
neměly výrazněji odlišovat především v pohlaví, etniku, zdánlivého stáří, výšce,
stavbě těla a barvě, délce a hustotě vlasů a vousů.41 Zároveň se doporučuje, aby
všechny ukazované osoby byly předváděny pokud možno ve stejném či
podobném oblečení, jako při své výpovědi uvedla osoba poznávající, jelikož se
domnívám, že se tímto krokem rekogniční akt zefektivní a výsledek bude o to
objektivnější, než kdyby každá ukazovaná osoba byla v jiném oblečení.
40 STRAUS, J. a kol., Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
s.r.o., 2005, s. 157. 41 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 54.
22
Dalším hlediskem, jenž je třeba brát v úvahu, jsou zvláštní identifikační
znaky objektu, uvedené ve výpovědi osoby poznávající. Jedná se především o
různé jizvy, či tetování. V takovýchto případech je důležité tyto zvláštnosti na
přivzatých objektech maskérem doplnit. Pokud by na druhou stranu měla přivzatá
osoba nějaký zvláštní znak, je třeba ho zakrýt. Domnívám se, že v opačném
případě by se jednalo jak o zřejmé ovlivňování myšlení osoby poznávající, tak o
zbytečné přivzetí této osoby, jelikož by osoba poznávající takovýto objekt
nejspíše ihned zcela vyloučila.
V této souvislosti se dostáváme k otázce kde tyto přivzaté osoby vzít?
Nejčastěji jsou tyto osoby vybírány z řad příslušníků Policie ČR v místě, kde je
rekogniční akt konán, a to z toho důvodu, že zákonná úprava postrádá povinnost
občanů zúčastnit se rekogničního aktu jako osoba přivzatá. Tato skutečnost se dle
mého názoru nejvíce projeví v případě, kdy osoba rekognovaná bude např. jiného
etnika, jehož počet u policistů je velmi malý a bude problém v takto relativně
omezeném kolektivu podobné objekty hledat. Myslím si, že zakotvení pravidla,
které by určovalo povinnost osob, jejichž údaje, včetně fotografie, se nacházejí
v policejní databázi, dostavit se na výzvu k rekogničnímu aktu jako osoba
přivzatá, by značně rozšířilo okruh osob, ze kterých by se dalo vybírat.
Další aspekt syntetické fáze obsahové přípravy, jenž považuji za velmi
důležitý, je zajištění přítomnosti nezúčastněné osoby. Již samotné zákonné
ustanovení trestního řádu nám stanovuje podmínku přibrání osoby, nemající
žádnou spojitost s vyšetřovaným případem. „K provádění rekognice se vždy
přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna“42 Z uvedeného
ustanovení vyplývá, že se nebude jednat o svědka, poškozeného či jiného
spoluobviněného. M. Protivinský označuje nezúčastněnou osobu jako svědka
tohoto procesního úkonu.43 Dále také není možné, aby osoba na věci nezúčastněná
byla zároveň orgánem činným v trestním řízení. Mám za to, že úkolem
nezúčastněné osoby je dohlížet na provádění rekognice, zda nebyl na osobu
poznávající vyvíjen nátlak na označení objektu či zda nebyla ze strany
vyšetřovatele naváděna k označení určitého objektu.
42 Ustanovení § 104b odst. 1 TŘ 43 PROTIVÍNSKÝ, Miroslav. Rekognice po velké novele trestního řádu. Kriminalistika. 2005, č. 2,
s. 121.
23
5.2 Organizační náplň přípravy
Po tom, co proběhla obsahová náplň přípravy, je nutné v její návaznosti
přímo zajistit podmínky k průběhu rekognice. Do těchto podmínek především
řadíme:
Výběr a přípravu subjektu a objektu rekognice,
Opatření, jímž se zabraní ukázání ztotožňovaného objektu nebo jeho
modelu poznávající osobě před rekognicí,
Vytvoření a zajištění podmínek shodných s podmínkami, za nichž byl
poznávaný objekt subjektem vnímán,
Zajištění materiálně technických prostředků dokumentace průběhu a
výsledků rekognice.44
Z kriminalistické praxe je výběr subjektu takový, že pokud je subjektů
více, pro rekognici se upřednostní ten, jehož výpověď byla z hlediska popisu
objektu přesnější. Zároveň je vybrán ten subjekt, jenž výslovně do protokolu
uvede skutečnost, že by v případě opětovného spatření objektu tento objekt poznal
a byl by ochoten rekognici podstoupit. Pokud je takovýchto subjektů více, je
nutné provést rekognici s každým zvlášť.
Co se poučení objektů a subjektů rekognice týče, názory autorů se v této
otázce rozcházejí. Dle Z. Konráda a J. Veselé by poučení subjektů a objektů
rekognice nemělo do její přípravy vůbec patřit, jelikož poučení je vždy součástí
úvodního stadia těchto úkonů.45 Naproti tomu J. Pješčak zastává zcela opačný
názor.46 Dle mého přesvědčení by poučení mělo být součástí jak přípravy, tak i
úvodního stádia tohoto úkonu, jelikož by se tím podtrhla a zdůraznila vážnost a
důležitost provedení rekognice, zejména potom u subjektu rekognice, který by
k otázce znovupoznání postupoval o to vážněji.
Z logičnosti provedení rekognice vyplývá i pravidlo, které přikazuje
provést opatření, týkající se zamezení kontaktu subjektu s objektem rekognice.
Pokud by k takovému kontaktu došlo, následná rekognice by postrádala svůj
smysl, poněvadž by výsledek, respektive z něho získaný důkaz ztratil svoji
důkazní hodnotu a stal by se lehce zpochybnitelným.
44 Tamtéž, s. 159. 45 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 49. 46 PJEŠČAK, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha: Naše vojsko, 1976, s. 235.
24
V souvislosti se zajištěním podmínek, jenž by byly shodné
s podmínkami, za kterých subjekt objekt vnímal, se nejčastěji setkáváme
s dodržením vzdálenosti, světelnými podmínkami a dobou vnímání takového
objektu. Za neméně důležitý je také považován časový úsek mezi vnímáním
kriminalisticky relevantní události a následným provedením rekognice, jelikož
zde nastupuje plynutí času a toto plynutí způsobuje skutečnost, že subjekt
rekognice by mohl postupně paměťovou stopu ztrácet, pokud by např. paměťová
stopa byla střednědobého charakteru, u níž hrozí riziko zapomenutí.
25
6. Typy rekognice
Rekognici můžeme rozčlenit na mnoho druhů, přičemž za základní a
stěžejní považuji rozdělení dle původnosti předváděného objektu, kategorie
znovu-poznávaného objektu, jeho identifikačních znaků, a v neposlední řadě
způsobu, jakým dojde k jeho předvedení.
Dle původnosti předváděného objektu dělíme rekognici na:
Rekognici „in natura“ – což můžeme charakterizovat jako rekognici
předvedenou skutečně, osobně, které se účastní objekt rekognice,
Rekognici dle modelu objektu – nejčastěji se setkáváme s fotografií
poznávaného objektu.
Dle kategorie předváděného objektu dělíme rekognici na:
Rekognici osob – živých, mrtvých, či částí těl,
Rekognici zvířat – živých, mrtvých, či jejich částí,
Rekognici věcí – movitých a nemovitých.
Dle identifikačních znaků předváděného objektu dělíme rekognici na:
Rekognice podle anatomicko-morfologických znaků osob či zvířat –
zda se u osoby jedná o muže nebo ženu, typ postavy, výška, váha,
charakteristické rysy objektu (např. jizvy, tetování); u zvířat se především
uvádí druh zvířete, případně další jeho typické znaky,
Rekognice podle vnějších znaků věcí movitých a nemovitých
Rekognice podle funkčně dynamických znaků a stereotypů – chůze –
pomalá, rychlá, kolíbavá; držení těla, mimika v obličeji, gestikulace apod.
Dle způsobu předvedení objektu dělíme rekognici na:
Rekognice s předvedením ztotožňovaného subjektu ve skupině osob
o Rekognice „neskrytá“ – v trestním řízení preferovaná, kdy
subjekt je v přímém kontaktu s osobou ztotožňovanou, tzv. „tváří
v tvář“,
26
o Rekognice „skrytá“ - tj. taková, která se provádí při vyšetřování
zvlášť závažných zločinů a organizovaného zločinu. Způsob
provedení spočívá v použití polopropustného zrcadla, kdy objekt
rekognice není schopen vidět osobu, jenž se ho pokouší ztotožnit.
Důvody pro uskutečnění skryté rekognice jsou zejména ty, kdy
subjektem rekognice je svědek, jenž má nárok na ochranu či se
subjekt obává opětovného setkání s objektem rekognice.
Rekognice s předvedením pouze jednoho objektu – s nejčastějším
využitím se setkáme při ztotožňování neznámých mrtvol,
Rekognice s předvedením ztotožňovaného objektu a přivzatých
objektů jednotlivě, po sobě jdoucích – obvyklý způsob při rekognici
nemovitostí.47
6.1 Rekognice živých osob „in natura“ podle anatomicko-
morfologických znaků
V úvodní fázi rekognice živých osob „in natura“ podle anatomicko-
morfologických znaků se nejprve subjekt rekognice poučí o jeho procesních
právech, tj. že např. může objekt rekognice prostřednictvím vedoucího
vyšetřovatele vyzvat, aby se krátce prošel či jinak pohyboval atd. Zároveň je
nutné zapsat do protokolu o rekognici obsah takového poučení.
Kriminalistická praxe uvádí, že je doporučeno jako první do místnosti, kde
se rekognice bude konat, přivést skupinu předváděných osob, mezi nimiž se bude
nacházet rekognovaný objekt a objekty přivzaté. Pokud by tato situace
z jakýchkoliv důvodů nemohla být uskutečněna, J. Pješčak zdůrazňuje, že je
důležité, aby byly všechny předváděné objekty předváděny současně a ve skupině,
jelikož tento postup vychází z poznatků obecné psychologie o jednoohniskovém
pozorování a o větší spolehlivosti simultánního znovupoznání než analytického
znovupoznání.48 Je třeba mít na vědomí, že osoby k rekognici přivzaté se od sebe
nesmí výrazně odlišovat (§ 104b odst. 3 TŘ). Zákonná úprava také uvádí právo
ztotožňovaného objektu zvolit si libovolné místo mezi předváděnými osobami (§
104b ost. 3 TŘ). Předváděné osoby si zpravidla vyberou tabulky s čísly, které po
47 STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. roz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství
Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, s. 154. 48 PJEŠČAK, Ján. Kriminalistika. Vydání. 3., v Našem vojsku 2., přepracované. Praha: Naše
vojsko, 1986, s. 178.
27
celou dobu rekognice budou držet viditelným způsobem v ruce, aby mohl subjekt
rekognice sdělit, který objekt s jakým číslem je pachatelem vyšetřovaného
trestného činu a což, v neposlední řadě, výrazně zjednodušuje dokumentaci tohoto
úkonu.
Poté se do místnosti přivede subjekt rekognice a je vyzván, aby dle čísla,
jenž každý předváděný objekt drží ve své ruce, označil objekt, který dle své
uchované paměťové stopy znovupoznává. Výzvu by měl vyšetřovatel položit
způsobem, aby za žádných okolností nebyl subjekt rekognice jakkoliv sugestivně
ovlivněn. Považuje se za stěžejní poskytnout subjektu rekognice dostatek času na
identifikaci objektu.
J. Pješčak zároveň doporučuje: „Provádí-li se rekognice osoby podle
anatomicko-morfologických znaků i podle hlasu a řeči, měly by být provedeny dva
znovupoznávající akty v jednom rekogničním úkonu; nejdříve podle hlasu a řeči a
poté podle anatomicko-morfologických znaků.“49
Zákonná úprava nicméně postrádá skutečnost, kdy a jakým způsobem by
se měl subjekt rekognice vyjádřit, zda objekt poznává, či nikoliv. Obvykle se
takto děje v místnosti, kde rekognice probíhá, avšak existují případy, kdy se např.
subjekt rekognice obává msty či napadení ze strany objektu. Pro tyto případy lze
od výroku subjektu v místnosti provádění rekognice upustit a výrok může být
akceptován v nepřítomnosti předváděných osob.
Pro hladký a nerušený průběh rekognice v prostorách, kde se takový úkon
provádí, policista, jenž má na starosti provedení rekognice, musí zabezpečit
střežení tohoto místa příslušníky policie.50
6.2 Rekognice živých osob podle funkčních (dynamických) znaků
Za funkční (dynamické) znaky, jenž jsou předmětem rekognice, bývají
považovány zejména chůze, držení těla, běh, mimika a gestikulace, jenž
charakterizujeme jako dynamické vlastnosti a pohybové návyky. Podle těchto
návyků je nutno vypozorovat tzv. dynamický stereotyp lokomoce, který odborná
literatura popisuje jako: „dočasně neměnnou soustavu podmíněných a
nepodmíněných reflexů, jež vzniká na základě stereotypně se opakujících podnětů,
49 Tamtéž, s. 179. 50 Závazný pokyn policejního prezidenta č. 159/2009, čl. 7 odst. c)
28
resp. pohybových situací.“51 Na základě dynamického stereotypu lokomoce
potom osoba ztotožňující dle své uchované paměťové stopy zjišťuje a porovnává
zachycené návyky ztotožňovaného objektu.
Značná komplikovanost tohoto typu rekognice tkví zejména v tom, že tyto
návyky může pachatel trestného činu vědomě měnit. Na jedné straně převládá
názor, aby v tomto případě byla provedena skrytá rekognice, a to z toho důvodu,
aby ztotožnovaná osoba v inkriminovaný moment nevěděla, jaký znak vědomě
změnila.52 Na straně druhé M. Protivinský rozvádí myšlenku, že není možné, aby
ztotožňovaný objekt v jeden okamžik změnil svůj dynamický stereotyp, a tudíž se
nabízí úspěšné provedení rekognice i s jeho vědomím.53 V tomto případě spatřuji
jistou nesnáz v tom, že ztotožňovaný objekt by během vyšetřované události mohl
osobu ztotožňující byť i na okamžik zahlédnout, následně si vybavit své chování
v daném okamžiku a tím upravit dynamický znak, jehož předvedení se po něm
vyžaduje. Riziko je proto příliš velké. Z tohoto důvodu se přikláním spíše
k názoru V. Prerada, kdy se má provést skrytá rekognice.
Zákonná úprava v sobě zahrnuje i rekognici podle hlasu, jíž řadíme mezi
rekognici, spadající do této kategorie. Využívá se zejména v případech, kdy
během vyšetřované události osoba ztotožňující jakýmkoliv způsobem nemohla
vidět pachatele trestného činu, a to zejména tehdy, měl-li pachatel masku a byl
slyšet pouze jeho hlas, či v případech, kdy se s ohledem na riziko těžké újmy na
zdraví osoba ztotožňující musela před pachatelem trestného činu skrýt, avšak jeho
hlas i přesto slyšela. Osoba, jenž má za úkol tímto způsobem ztotožnit objekt
rekognice, by měla být umístěna vyšetřovatelem do místnosti, v níž by měl být
slyšet rozhovor mezi vyslýchající osobou a objektem rekognice. Ztotožňující
osoba by objekt rekognice neměla vidět, čímž by se předešlo možné neobjektivitě
při znovupoznávání. Literatura nicméně neřeší otázku reprodukce audiozáznamu
hlasu objektu rekognice v případě, kdy není objekt možné za určitých okolností
předvolat či předvést. Mám za to, že pokud by zmíněná audionahrávka byla
v dostatečné kvalitě a bylo by z ní patrno, která osoba hovoří, v takovém případě
tuto audionahrávku využít a rekognici provést.
51 PORADA Viktor, STRAUS Jiří a kol. Kriminalistika – výzkum, pokroky, perspektivy. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2014, s. 85. 52 PRERAD, V. a kol. Kriminalistika. Pomocný učební text z oboru kriminalistické taktiky. Praha:
ÚKr PF UK, 1968, s. 352. 53 PROTIVINSKÝ, M. Rekognice v přípravném řízení. Praha: ÚKr PF UK, 1968, s. 141.
29
6.3 Rekognice mrtvoly „in natura“
Rekognice mrtvoly „in natura“ s sebou nese vážná úskalí zejména
v samotném procesu znovupoznávání, jelikož ztotožňující osobou bývá ve většině
případech osoba blízká osobě mrtvé. Je tedy nutné zohlednit aktuální situaci a
dbát zvýšené opatrnosti a lidskosti ze strany vyšetřovatele v průběhu
znovupoznávání, a to obzvlášť v situacích, kdy je tělo mrtvoly zohyzděno
různými zraněními či podléhá-li hnilobným rozkladům. Za těchto okolností se
před rekognicí samotnou provádí estetická úprava zevnějšku (znovuobnovení
podoby) identifikované mrtvoly, jenž zároveň slouží i pro vytvoření základních
podmínek znovupoznání.54 Z tohoto závěru usuzuji, že následná úprava před
rekognicí se bude provádět zejména na objektech, jenž mají dané znetvoření
především v obličejové části. Často se ovšem setkáváme s případy, kdy je
nalezena neznámá mrtvola a je zapotřebí ji ztotožnit. Pro účely znovupoznání
mrtvoly se v těchto situacích využívá značné množství osob, jenž se v okruhu
místa nalezení mrtvoly nacházejí či tam žijí.
Ke znovupoznávání dochází ve specializovaných zdravotnických
zařízeních, a to zejména v márnicích či v pitevnách. Před samotným procesem
rekognice je zapotřebí osobu poznávající poučit zejména o skutečnosti, že může
spatřit mrtvolu osoby blízké, jenž je předmětem rekognice, a z toho důvodu, aby
se psychicky připravila na velký emocionální zážitek. Důležité je zmínit
zvláštnost tohoto druhu rekognice, kdy se předvádí pouze osoba rekognovaná
samostatně a nikoliv ve skupině předváděných osob55, a to dle mého názoru
v prvé řadě zejména z důvodů humánnosti a potom z důvodů obtížného
opatřování mrtvol, jenž se od rekognovaného objektu příliš neliší.
Co se týče předvádění ztotožňované mrtvoly, bývá zpravidla
předváděna v oděvu, v němž se našla. V situacích, kdy má mrtvola určité
charakteristické rysy, jako jsou např. tetování či jizvy, je možno ji předvěst ke
znovupoznání bez oblečení.56
Jestliže je u mrtvoly nalezena nějaká věc, která by dle úsudku
vyšetřovatele mohla z určitého hlediska pomoci objasnit daný případ, měla by být
54 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 61. 55 STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
s.r.o., 2005, s. 156. 56 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 61.
30
ztotožňována zvlášť a v tomto případě už společně ve skupině dalších podobných
věcí téhož druhu.
Pokud jde o vyslovení závěru o výsledku rekognice subjektem
rekognice, odpadá zde riziko obavy z následné msty či napadení objektem, tudíž
je možné závěr vyslovit jak v přítomnosti mrtvoly objektu, tak po následné
dohodě s vyšetřovatelem i mimo místnost, v níž byla rekognice provedena.
6.4 Rekognice dle modelu – fotografie
Tehdy, není-li možné provést rekognici „in natura“, přistoupí se
k rekognici dle modelu objektu. V praxi je nejčastějším modelem právě fotografie
ztotožňovaného objektu.
K samotnému uskutečnění rekognice je v prvé řadě nezbytné, připravit si
fotografii osoby, jenž bude subjektem rekognice ztotožňována. Tuto fotografii je
nutné ukázat ztotožňující osobě ve skupině minimálně třech dalších fotografií
podobných objektů (§ 104b odst. 3 TŘ), „které byly fotografovány za stejných
podmínek, v přibližně stejné době, kdy se stala vyšetřovaná událost a jsou stejných
rozměrů.“57 Kriminalistická praxe nicméně doporučuje předvedení až šesti
fotografií podobných objektů.58 Otázku opatření takovýchto fotografií podobných
objektů řeší Závazný pokyn policejního prezidenta č. 77/2009, z něhož je patrné,
že není-li možné získat fotografie podobných objektů, připouští se jejich grafická
úprava.59 Důležitý poznatek v rámci tohoto druhu rekognice nám přináší J.
Chmelík, dle kterého je zákonnou podmínkou provedení rekognice podle
fotografie skutečnost, aby všechny ukazované fotografie, tedy i fotografie
přivzatých objektů, byly založeny v trestním spise. „Použití fotografie v trestním
řízení osoby, která není subjektem trestního řízení, nelze posuzovat jako dotčení
osobnostních práv těchto osob, plynoucích z listiny základních práv a svobod
(např. práva na ochranu cti a dobrého jména v souvislosti s neoprávněným
založením podezření ze spáchání trestného činu a jeho šířením ve veřejnosti).“60
Nicméně může nastat i situace, kdy není možné fotografie např. z časových
důvodů upravit a neexistují ani fotografie, založené v evidenci Police ČR, jenž by
57 MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika. 2. přeprac. a dopl.
vyd. Praha: C.H.Beck, 2004, s. 353. 58 PROTIVÍNSKÝ, Miroslav. Rekognice po velké novele trestního řádu. Kriminalistika. 2005, č. 2,
s. 120-123. 59 Závazný pokyn policejního prezidenta č. 77/2009, příloha 2, písmeno f) 60 CHMELÍK, J. a kol. Rukověť kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
s.r.o., 2005, s. 141.
31
se rekognovanému objektu podobaly. Za těchto okolností Ústavní soud dovodil,
že je možné předložit i fotografie osob, jenž nepocházejí z evidencí ani spisů
Policie ČR, avšak pouze s předchozím souhlasem těchto osob.61
Dále je doporučeno předkládat ke znovupoznání fotografie barevné.
Ztotožňující osoba by měla vhodným způsobem ukázat na fotografii objektu,
jehož poznává.
Ústavní soud je dle dlouhodobé ustálené judikatury toho názoru, že „má-li
se výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby jej popsal.
Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu má být ukázána mezi
několika osobami podobného vzhledu. Rekognice osoby pouze na základě
fotografie lze použít jen v případě, není-li rekognice "in natura" možná, např.
proto, že podezřelá osoba není zjištěna.“62
Tuto skutečnost dále rozvádí I. Šimovček, když uvádí další situace, kdy je
použití modelu ztotožňovaného objektu při rekognici vhodné. Jedná se zejména o
případy, kdy se subjekt a objekt rekognice vyskytuje na různých místech či zda se
jeví jejich setkání jako nemožné, neúčelné nebo z taktického hlediska nevhodné.63
V případech, zejména tehdy, je-li nutné provést rekognici mrtvoly, je
vhodné využít rekognici podle fotografie, a to z důvodu ušetření kontaktu osoby
poznávající s mrtvolou osoby poznávané, jenž může být velmi nepříjemný.
6.5 Rekognice věcí „in natura“
V souvislosti s rekognicí věcí „in natura“ jde především o věci movité, kdy
půjde většinou o věci, jenž byly pachatelem trestného činu užity ke spáchání
vyšetřované události či věci, na něž pachatel bezprostředně útočí s cílem je
odcizit. Můžeme se ovšem setkat i s případy, kdy je třeba provést rekognici věci,
která není předmětem žádné kriminalisticky relevantní události. V tomto případě
se jedná o věc nalezenou či odloženou.
Znovupoznání movitých věcí by nemělo být obtížné, neboť osoba, jenž
tvrdí, že je majitelem uvedené věci, by měla poskytnout přesný popis její
struktury, druhu, povahy, případně zda věc vykazuje znaky určitého opotřebení,
61 Nález ÚS ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a rozhodnutí
N 37/25 SbNU 287 [online]. [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné
z:http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=39544&pos=2&cnt=4&typ=result 62 Nález ÚS ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a rozhodnutí
N 154/24 SbNU 133 [online]. [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné
z:http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=40334&pos=7&cnt=10&typ=result 63 ŠIMOVČEK, Ivan a kol. Kriminalistika. Bratislava: IuraEdition, 2001, s. 250.
32
které je známo pouze majiteli předmětné věci. Zmíněný popis věci musí být
zahrnut do předchozího výslechu, který předchází samotnému ukázání věci ve
skupině přivzatých podobných věcí. „Výjimka z této zásady je možná tehdy, není-
li z objektivních důvodů možné získat vhodné pomocné objekty. V praxi se to stává
např. při rekognici unikátních předmětů.“64
V rámci rekognice věcí se zcela výjimečně můžeme setkat s rekognicí věcí
nemovitých. Tento druh rekognice byl prováděn velmi zřídka již při formování
této kriminalisticko-taktické metody v 70. a 80. letech 20. století, když výzkum
M. Protivinského ukázal, že na rekognici věcí nemovitých připadá pouze mizivé
procento případů.65
Při rekognici nemovitých věcí je nejčastějším znovupoznávaným objektem
určité místo, jenž se pojí s kriminalisticky relevantní událostí a je zapotřebí toto
místo znovu poznat. Mnohdy tímto místem bývá místnost, byt, či dům. Stejně
jako u znovupoznávání věcí movitých je kladen důraz na předchozí popis objektu,
ve kterém osoba, jejímž úkolem je nemovitost ztotožnit, detailně popíše znaky
předmětného místa. Těmito znaky se rozumí: „poloha místnosti, rozměr a tvar,
počet, tvar a rozmístění oken a dveří, podlahová krytina, způsob vymalování stěn
místnosti, druh, vzor a barva tapet, nábytek a jeho rozmístění atd.“66 Po popisu
nemovitosti jsou subjektu rekognice objekty ukázány a je dotázána, zda objekt
rekognice poznává. Předvádění objektů se zde v důsledku povahy nemovité věci
provádí postupně, nikoliv ve skupině podobných objektů.
Mnozí odborníci poukazují na skutečnost, kdy se někteří vyšetřovatelé
mylně domnívají, že je prováděna rekognice věci nemovité, avšak ve skutečnosti
se jedná o prověrku výpovědi na místě, při níž obviněný ukazuje na místa, kde
spáchal trestné činy.67
64 PRERAD, V. a kol. Kriminalistika. Pomocný učební text z oboru kriminalistické taktiky. Praha:
ÚKr PF UK, 1968, s. 354. 65 PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování v trestním řízení
znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986, s. 71. 66 STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
s.r.o., 2005, 278 s. ISBN 80-86898-40-7, s. 352. 67 Srov. PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování v trestním
řízení znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986, s. 71.; PJEŠČAK, J. a kol. Základy
kriminalistiky. Praha: Naše vojsko, 1976, s. 179.
33
7. Dokumentace a hodnocení výsledků rekognice
Nejen pro následné využití výsledků rekognice v procesu dokazování před
trestním soudem, ale i z hlediska její důkazní síly je velmi důležitá povinnost
průběh rekognice zákonným způsobem zdokumentovat.
Základem pro dokumentaci jakéhokoliv procesního úkonu je zhotovení
protokolu, jehož obecná úprava se nachází v ustanovení § 55 TŘ, jenž v první
části odst. 3 dále rozvádí požadavky na obsah protokolu v souvislosti se
zvláštními způsoby dokazování, kde jsou mimo jiné uvedeny specifické
požadavky na sepsání protokolu o rekognici. „V protokolu sepsaném o rekognici
se podrobně uvedou okolnosti, za nichž byla rekognice prováděna, zejména
pořadí, ve kterém byly osoby nebo věci ukázány podezřelému, obviněnému nebo
svědkovi, doba a podmínky jejich pozorování a jejich vyjádření.“68
Pokud bychom měli aplikovat zákonná ustanovení o protokolaci na
sepsání protokolu rekognice, vycházeli bychom zejména z ustanovení § 55 odst. 2
TŘ. Z. Konrád v souvislosti s tímto ustanovením dělí protokol o rekognici na tři
části.69
V první řadě je povinnost zadokumentovat údaje o tom kdo, kdy, kde
rekognici provedl a z jakého důvodu se prováděla, současně se uvedou osobní
údaje osoby, jejímž úkolem je objekt znovupoznat a nakonec obsah poučení, jenž
jí bylo poskytnuto. Dále je zapotřebí uvést počet a popis všech předváděných
objektů společně s jejich osobními údaji. V případě, kdy je ztotožňovanou osobou
podezřelý či obviněný, je důležité uvést do protokolu její poučení o tom, že je
povinen provedení rekognice strpět a že si současně může na základě zákona
vybrat tabulku s číslem dle svého uvážení. Z. Konrád dále uvádí i poučení o tom,
že může být na základě podnětu ztotožňující osoby vyzván, aby promluvil či
udělal několik kroků, avšak této výzvě nemusí vyhovět.70 Dále je doporučeno
zaprotokolovat i údaje o všech přítomných osobách, jako je obhájce, soudce,
nezúčastněná osoba atd.
Další část by měla obsahovat zejména detailní popis podmínek, za jakých
byla rekognice prováděna, se současným uvedením pořadí, ve kterém předváděné
objekty k rekognici předstoupily. Dále je nutné uvést dobu pozorování objektů
68 Ustanovení § 55 odst. 3 TŘ 69 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 63. 70 Tamtéž, s. 64.
34
subjektem, přičemž za nejdůležitější se jeví uvést vyjádření o závěru rekognice,
tedy konečné stanovisko osoby, jenž znovupoznává objekt, se současným
uvedením znaků, dle kterých má za to, že se jedná právě o objekt rekognovaný.
Třetí část protokolu by měla obsahovat případné připomínky či námitky
všech přítomných osob společně s jejími podpisy.
Trestní řád nám v druhé části ustanovení § 55 odst. 3 zmiňuje i podmínku,
dle které je pravidlem o rekognici prováděné v přípravném řízení provést též
obrazové záznamy. Toto pravidlo je zde zakotveno především z hlediska
následného posouzení, zda došlo ke splnění všech zákonných podmínek pro
provedení tohoto procesního úkonu. K tomuto účelu se zpravidla použije zařízení,
jenž umožňuje vytvoření videozáznamu celého průběhu rekognice, který je
následně přiměřeně doplněn o fotografickou dokumentaci. „Je třeba pořídit
snímek celé skupiny objektů (přivzatých a hledaného) viditelně označených
pořadovými čísly tak, aby bylo nesporné, že byl identifikován jediný objekt a
ztotožňující osoby s objektem identifikovaným, který ztotožňující osoba znovu
poznala a ztotožnila.“71
Po provedené rekognici je zapotřebí všechny tyto záznamy rovněž uvést
do protokolu. „Kazeta nebo jiný obrazový nosič se zaznamená v evidenčním listě
(protokolu), do kterého se především uvede druh procesního úkonu (rekonstrukce,
výslech, rekognice aj.) a označení trestného činu, datum pořízení videozáznamu,
jeho délka, a zda se jedná o původní záznam nebo kopii.“72
Výjimku z obrazové dokumentace průběhu rekognice tvoří samotný
okamžik znovupoznávání mrtvoly osobou příbuznou. „Z etických důvodů není
vhodné samotný okamžik znovupoznání mrtvoly osobou příbuznou dokumentovat
fotograficky nebo videozáznamem. Naprosto postačuje protokol. To ale
neznamená, že se nepořídí kvalitní obrazová dokumentace těla mrtvoly, jejího
ohledání a pitvy.“73
Co se týče výsledků rekognice, jejich hodnocení objektivně analyzuje
vyšetřovatel, jemuž bylo vedení rekognice svěřeno. Závěrům by měl přiřadit
určitou důkazní hodnotu, z níž vyvodí možnou použitelnost v rámci procesu
dokazování v trestním řízení. Značné úsilí je třeba vyvinout na posouzení
71 STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
s.r.o., 2005, s. 168. 72 Závazný pokyn policejního prezidenta č. 100/2001, čl. 46 odst. 3 73 FENYK, Jaroslav, HLAVÁČEK, Jan, KROULÍK Pavel. Některé zvláštní způsoby dokazování –
rekognice [online]. Krimi-servis, 2008 [cit. 10. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.krimi-
servis.cz/?p=104
35
věrohodnosti stanoviska ztotožňující osoby o tom, zda předváděnou osobu
poznala a na základě jakých znaků ji poznala. Přihlédnout by se mělo především
k obsahu předchozí výpovědi, ve které osoba ztotožňující tyto znaky uvedla,
případně na její zdůvodnění v průběhu rekognice, kdy si na nějaký důležitý znak
vzpomněla. Dále by měl brát v úvahu podmínky, za kterých osoba ztotožňující
objekt rekognice vnímala a jaký časový úsek uplynul od samotného vnímání až po
uskutečnění rekognice, neboť je zde důležité posoudit zapamatování předmětné
paměťové stopy a určit, zda je stopa krátkodobého, střednědobého či
dlouhodobého charakteru. Velkou roli v hodnocení výsledku rekognice má i
skutečnost, zda osoba, jenž ztotožňovala objekt rekognice, měla dostatečně
rozvinuté rozumové a smyslové vnímání, především je zapotřebí zohlednit, zda se
jednalo o dítě, či naopak o osobu vyššího věku nebo osobu s určitým
onemocněním. Zejména dle mého názoru bude rozhodovat skutečnost, jestli se
nejednalo o osobu se zrakovým, či v případě rekognice podle hlasu sluchovým
postižením. Nakonec by se měl výsledek rekognice porovnat s ostatními, již
získanými důkazy, z čehož by měl vyplynout závěr, zda objekt rekognovaný je
skutečně objektem, jenž bylo zapotřebí znovu poznat.
36
8. Vztah k dalším metodám
S rekognicí nepochybně souvisí i výslech, jelikož byl dlouhou dobu,
v podstatě až do již několikrát zmiňované „Velké novely“ trestní řádu pojmem
nadřazeným rekognici a jejíž úprava spadala do ustanovení o výslechu. Do dalších
metod kriminalistické praxe zajisté spadají zvláštní způsoby dokazování, tedy:
konfrontace, vyšetřovací pokus, rekonstrukce a prověrka na místě. Zmíněné
metody se společně s rekognicí využívají pro účely vyšetřování mnoho let a patří
mezi zvláštní způsoby dokazování. V současné české právní úpravě bychom je
nalezli § 104a - § 104e trestního řádu.
8.1 Vztah rekognice a výslechu
V počátcích trestní úpravy, zejména pak v době, kdy byly české země
součástí rakouské monarchie, byla rekognice včleněna v právním řádu jako
součást výslechu. Nicméně postupně získala jistou váhu a od výslechu se přijetím
„Velké novely“ roku 2001 úplně oddělila. Avšak už v průběhu 20. století tehdejší
odborníci na kriminalistiku zmiňovali podstatné odlišnosti rekognice od výslechu.
Např. v roce 1973 J. Pješčak uvádí, že „rekognice není zvláštností nebo formou
výslechu.“74 Přesto i dnes se můžeme setkat s názory autorů, kteří rekognici za
zvláštní formu výslechu považují.75 Je proto důležité si některé aspekty týkající se
rozdílů uvést.
Výslech, stejně jako rekognici řadíme k samostatným úkonům
kriminalistické činnosti, avšak podstatných aspektů, kterými bychom jednotlivé
metody od sebe dokázali odlišit, je značné množství. Hlavní rozdíl spatřuji už ve
způsobu provádění úkonu, kdy rekognice spočívá ve znovupoznání dříve
vnímaného objektu, naproti tomu výslech je veden za účelem vylíčení dříve
vnímaných skutečností souvisejících s trestním řízením. Dále je při rekognici
nezbytné, aby osoba poznávající znovu vnímala objekt rekognice, přičemž se
dostáváme do roviny spekulace, co kdyby se osobě poznávající v době od vnímání
objektu do zahájení rekognice podstatným způsobem zhoršil zrak nebo dokonce
oslepla? Potom takovou rekognici nelze provést, byť v mysli osoby poznávající je
74 PJEŠČAK, J a kol. Nástin základů kriminalistiky. Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1973,
s. 307. 75 Srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád: komentář. 7. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H.Beck,
2013, s. 1540.; FRYŠTÁK, Marek. Dokazování v přípravném řízení. 2. vyd. Brno: Masarykova
univerzita, Právnická fakulta, Spisy právnické fakulty, řada teoretické, Edice Scientia; sv. č. 509.
2015, s. 257.
37
nadále uchována paměťová stopa.76 Při provádění rekognice se také vyžaduje
přítomnost poznávané osoby (ať už ve skupině osob nebo při poznávání mrtvoly),
načež u výslechu tomu tak není – zde postačí pouhá přítomnost vyslýchaného.
Jako další podstatný rozdíl shledávám v relativní neopakovatelnosti úkonu
rekognice, když naproti tomu výslech je možno doplnit či i opakovat.
Vyzdvihnout lze také skutečnost, že rekognici nelze v jejím průběhu přerušit.
8.2 Vztah rekognice a konfrontace
Prakticky až do přijetí zákona č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním, se
identifikace osob a věcí znovupoznáním považovala za konfrontaci. Přestože mají
rekognice a konfrontace mnoho společných znaků, hlavní podstata je odlišná.
Základní aspekt konfrontace je třeba spatřovat v bezprostředním psychologickém
působení, kdy jsou dříve vyslechnuté osoby postaveny proti sobě tváří v tvář
s cílem odstranit rozpory v jejich dřívějších výpovědích. Naproti tomu hlavní
podstata rekognice spočívá v procesu znovupoznání objektu na základě paměťové
stopy.
Nynější právní úprava konfrontace se nachází v § 104a TŘ a umožňuje
provést konfrontaci obviněného a svědka, dvou spoluobviněných nebo dvou
svědků, jejichž dřívější výpovědi v závažných okolnostech nesouhlasí. Zde
narážíme na další zásadní odlišnost, a to takovou, že rekognicí se nezjišťují
dřívější rozpory ve výpovědi, ale jejím cílem je identifikovat ukazovaný objekt za
pomocí paměťové stopy. Další rozdíl je v počtu osob, jenž se těchto úkonů
účastní. Konfrontace se uskutečňuje mezi dvěma osobami, naproti tomu rekognicí
se zjišťuje totožnost objektu ve skupině nejméně tří objektů. Zjevnou odlišnost je
zapotřebí hledat také v postavení dvou osob tváří v tvář, které je u konfrontace
podmínkou. Naproti tomu při rekognici je za určitých okolností možné využít
polopropustné zrcadlo a tím skrýt totožnost poznávající osoby, což by u
konfrontace při její povaze nebylo vůbec možné.
8.3 Vztah rekognice a vyšetřovacího pokusu
Z. Konrád poukazuje na skutečnost, že v procesu formování zvláštních
způsobů dokazování často docházelo k záměnám právě vyšetřovacího pokusu
76 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 16.
38
s rekognicí, což bylo zřejmě způsobeno nedostatečnou úrovní poznání
kriminalistické vědy.77
„Vyšetřovací pokus (§ 104c TŘ) je zvláštní procesní úkon, kterým se
zjišťuje, ověřuje nebo upřesňuje, zda se určitá skutečnost stala nebo mohla stát
určitým způsobem a za určitých podmínek.“78 Z uvedeného vyplývá, že
vyšetřovacím pokusem se rozumí specifická pokusná činnost, kdežto rekognice
žádným pokusem není. Další podstatný rozdíl shledávám v nutnosti vytvořit
umělé podmínky, v nichž bude vyšetřovací pokus prováděn a také zejména
v obměňování těchto umělých podmínek, z čehož vyplývá, že vyšetřovací pokus
je možno i několikrát opakovat, na rozdíl od rekognice, jenž je ve své podstatě
úkon neopakovatelný.
8.4 Vztah rekognice a rekonstrukce
Hlavní účel rekonstrukce, jejíž úprava se nachází v ustanovení § 104d TŘ,
je obnovení situace a podmínek, při kterých došlo k trestnému činu s cílem
poznat, jak trestný čin probíhal a co mohlo mít vliv na jeho spáchání. Dále musí
probíhat na totožném místě, co probíhal trestný čin. Jedná se tedy o procesní úkon
na zcela jiném principu než rekognice, jejíž hlavní podstatou je znovupoznání
objektu na základě uchované paměťové stopy. V kriminalistické praxi dříve často
docházelo spíše k záměnám mezi rekonstrukcí a vyšetřovacím pokusem.
8.5 Vztah rekognice a prověrky na místě
Prověrka na místě (§ 104e TŘ) je poslední zvláštní způsob dokazování,
jenž je uvedený v trestním řádu. Její podstata spočívá v objasnění skutečností
důležitých pro trestní řízení svědkem či obviněným na místě, jenž se pojí
s vyšetřovanou událostí. V minulosti byla kriminalistickou a soudní praxí často
zaměňována s rekognicí nemovitostí, o čemž jsem se zmiňoval výše. Společným
rysem rekognice a prověrky na místě je srovnání dříve vnímaného stavu, avšak v
případě prověrky na místě jde o srovnání „skutečností uvedených ve výpovědi se
situací a její činností na konkrétním místě“79, naopak rekognice pro svůj cíl
77 Tamtéž, s. 32. 78 Jelínek, J. a kolektiv: Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 435. 79 MUSIL, J. KRATOCHVÍL, V., ŠÁMAL, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní.
3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 471.
39
využívá metody srovnání paměťové stopy s momentálním vjemem ukázaných
objektů, s cílem identifikovat objekt rekognovaný. Dalším rozdílem, který bych
mohl zmínit, je povinnost provést prověrku na místě, které souvisí vyšetřovaným
trestným činem, naproti tomu rekognici je možné provést v budově orgánů
činných v trestním řízení, pokud z povahy věci nevyplyne nutnost provedení
rekognice na místě původním, což se zpravidla neděje.
40
9. Trestněprávní aspekt
Výše, v kapitole třetí, s názvem Historický exkurz, bylo poukázáno na
vývoj zákonné úpravy rekognice, z něhož je patrné, že ustanovení o rekognici
doznalo od 70. let 19. století až po začátek století 21. mnoho změn a doplnění.
Nicméně i stávající právní úprava obsahuje nepřesnosti, které mohou v praxi
zapříčinit nejasnosti při provádění tohoto specifického procesního úkonu. Úkolem
této kapitoly je předně rozebrat stávající právní úpravu rekognice, jenž má své
pevné místo v zákoně č. 141/1961 Sb., trestním řádu od „Velké novely“ trestního
řádu, přijaté zákonem č. 265/2001 Sb., účinné od 1. 1. 2002, poukázat na
nesrovnalosti de lege lata a věnovat se některým aspektům zásad rekognice.
9.1 Stávající právní úprava rekognice
§ 104 b
(1) Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý,
obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost.
K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci
zúčastněna.
Již v prvním odstavci ustanovení nám zákonodárce v podstatě
sjednocuje okruh osob, jenž se rekognice mohou účastnit a zbavuje nás tak
nelogičnosti předešlé úpravy, kde bylo základní ustanovení o identifikaci osob a
věcí znovupoznáním zahrnuto pod ustanovení o výslechu obviněného. Procesní
strany účastnící se rekognice mohou tedy být podezřelý, obviněný a svědek,
většina odborné literatury také doplňuje okruh těchto osob o poškozeného. Dále
zde doplňuje novou podmínku přibrání nezúčastněné osoby, která nemá
k projednávané věci žádný vztah a dle výkladu ustanovení by se ani nemělo jednat
o orgán činný v trestním řízení.
(2) Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc,
se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a
o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat.
Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.
41
Druhý odstavec rozděluje rekognici na dvě části. V první části je nutné
vyslechnout procesní stranu o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímala
svými smysly, když následně v části druhé by měla uvést znaky či zvláštnosti
daného objektu, prostřednictvím nichž je možno rekognovaný objekt rozpoznat od
ostatních objektů stejného druhu. Následně je zdůrazňována podmínka zákazu
ukázání osoby nebo věci subjektu rekognice, jelikož by se rekognice v tu chvíli
stala naprosto neúčelnou a pro pozdější dokazování v trestním řízení jako
nepřípustnou.
(3) Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo
svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která
má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované
osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle
hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s
podobnými hlasovými vlastnostmi.
Ve třetím odstavci nám zákonodárce vytyčuje postup při rekognici, které
se účastní objekt rekognice, neboli rekognici „in natura“. Uvádí zde minimální
počet předváděných objektů a to, že má být přítomen nejméně jeden rekognovaný
a tři přivzaté objekty. Dále připojuje podmínku, aby se přivzaté objekty výrazně
neodlišovaly od rekognovaného objektu svým vzhledem. Nezapomnělo se zde ani
na, ač dle mého úsudku, mírně bezvýznamné právo rekognovaného objektu zvolit
si své místo mezi přibranými osobami. Jediný možný význam spatřuji pouze
v ujištění rekognovaného objektu v tom, že rekognice bude provedena bez jeho
pochybností, zda například nebylo dopředu prozrazeno jeho pořadí osobě
ztotožňující. Jako poslední je zde zakotvení identifikace osob dle hlasu, což
považuji za jeden z nejvýznamnějších aspektů rekognice, který byl dlouhou dobu
zákonnou úpravou opomíjen, jelikož se do popředí může dostat další z lidských
smyslů – sluch osoby, přítomné u vyšetřované události, jenž zároveň nemohla, či
jí nebylo umožněno pozorovat ztotožňovaný objekt svým zrakem.
(4) Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se
provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo
svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup
nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.
42
Čtvrtý odstavec poukazuje na alternativu k rekognici „in natura“, a to na
využití rekognice dle modelu objektu, tedy pomocí fotografie, ovšem pouze za
podmínky, kdy objekt nelze předvést k identifikaci ve skutečnosti. I zde
zákonodárce uvádí povinnost předložení minimálně tří fotografií objektů, jenž
jsou rekognovanému objektu podobné. Z výkladu ustanovení je patrné, že se
předkládají fotografie obličeje rekognovaného objektu, dle kterých by osoba
poznávající měla být schopna objekt rozeznat. Druhá věta zakotvuje podmínku,
kdy rekognice dle fotografie nesmí bezprostředně předcházet rekognici „in
natura“. Zákon však dále nerozvádí časový úsek mezi provedením obou metod.
Můžeme si jen domýšlet, co je onou bezprostředností myšleno. Dle mého názoru
by ukázání fotografií nemělo být obsaženo ve výslechu poznávající osoby, jenž
předchází samotné rekgonici „in natura“. Pokládám za důležité uvést příklad
z praxe M. Fryštáka, který poukazuje na možné vady provádění rekognice podle
fotografie, kdy je mnohdy osobě poznávající předložena pouze jedna konkrétní
fotografie a je dotázána, zda se na ní nenachází poznávaný objekt.80 Toto počínání
orgánů činných v trestním řízení považuji za zcela nepřijatelné.
(5) Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo
svědkovi ve skupině věcí pokud možno téhož druhu.
Zákon pamatuje i na situace, kdy má být ztotožněna ztracená či odcizená
věc. Také tady máme podmínku ukázání předmětné věci spolu s dalšími věcmi,
přičemž se domnívám, že počet přivzatých věcí by měl být stejně jako u rekognice
osob nejméně tři. Nicméně zákonná úprava nám podává mírně zavádějící
pravidlo, když uvádí představení věci mezi věcmi „pokud možno“ téhož druhu.
Pokud by totiž věci přivzaté nebyly stejného druhu, postrádala by rekognice svůj
smysl. De lege ferenda bych zde zákonodárci doporučil vynechání sousloví
„pokud možno“, jelikož předmětné ustanovení zbytečně uvádí do nelogičnosti.
(6) Pro rekognici jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a
svědka.
80 FRYŠTÁK, Marek. Dokazování v přípravném řízení. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita,
Právnická fakulta, Spisy právnické fakulty, řada teoretické, Edice Scientia; sv. č. 509., 2015, s.
259.
43
Přiměřené užití ustanovení o výpovědi obviněného a svědka vůči
rekognici nám uvádí odstavec šestý. Z předmětných ustanovení je patrná v prvé
řadě povinnost obviněného i svědka (§ 97 TŘ) dostavit se na předvolání
k provedení rekognice, a pokud by se nedostavil na základě řádného předvolání,
může být předveden (§ 90 odst. 1 TŘ pro obviněného a § 98 TŘ pro svědka). Dále
musí být subjekt rekognice ztotožněn a poučen o svých právech (§ 93 odst. 1 TŘ,
§ 101 odst. 1 TŘ) a o tomto též pořízen záznam do protokolu (§ 91 odst. 1 TŘ).
Co se týče odepření výpovědi, pak z § 92 odst. 1 TŘ je zřejmá možnost odmítnutí
obviněného učinit výpověď: „Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k
výpovědi nebo k doznání.“ Tudíž je očividné, že může odmítnout identifikovat
objekt rekognice. Jde-li o svědka jako osobu poznávající, je povinen, pokud není
dán zákaz výslechu (§ 99 TŘ) nebo využito právo odepřít výpověď (§ 100 TŘ),
podstoupit provedení rekognice a identifikovat její objekt. Je na zvážení, zda do
budoucna pro větší přehlednost tyto ustanovení nezahrnout do ustanovení o
rekognici, jelikož se domnívám, že by se tímto krokem předešlo možným
procesním vadám, zejména pak by byla vyřešena otázka donucování obviněného
identifikovat objekt rekognice, což považuji za aspekt, jenž by neměl být ze strany
orgánů činných v trestním řízení v žádném případě vynucován.
(7) Podle povahy věci lze rekognici provést tak, aby se poznávající
osoba bezprostředně nesetkala s poznávanou osobou. Provádí-li se rekognice za
účasti osoby mladší než osmnáct let, užije se přiměřeně § 102. Rekognici za
přítomnosti svědka, jehož totožnost se utajuje z důvodů uvedených v § 55 odst. 2,
lze za podmínek utajení jeho podoby a osobních údajů provést, pokud je svědek
poznávající osobou.
Zákon dovoluje dle povahy věci provést tzv. „skrytou“ rekognici, kdy
osoba poznávající nebude v přímém kontaktu s osobou poznávanou. Zvláštní péče
bude i při rekognici věnována osobě mladší osmnácti let (§ 102 TŘ), když stejně
jako u výslechu má být dbáno na ochranu jejího mravnostního a duševního
rozvoje, jenž bude dána zejména přítomností orgánu sociálněprávní ochrany dětí
či jiné osoby, která má zkušenosti s výchovou mládeže.
44
(8) Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek
vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky
rekognice.
Závěrečný odstavec uvádí možnost znovu vyslechnout subjekt
rekognice, pokud by bylo zjištěno zřejmé odchýlení dřívější jeho výpovědi od
výsledků rekognice a zároveň by se měly odstranit všechny případné
nesrovnalosti. Při opětovném výslechu by dle mého názoru měl vyšetřovatel
upozornit subjekt rekognice na skutečnost, že výsledek rekognice je v rozporu
s tím, co před rekognicí vypověděl.
9.2 Neodkladnost, neopakovatelnost rekognice
Rekognici řadíme mezi úkony, jenž zpravidla nesnesou odkladu a jsou
neopakovatelné. Tyto dva aspekty je možno demonstrovat ustanovením § 160
odst. 4 TŘ, který definuje neodkladnost a neopakovatelnost jako: „Neodkladným
úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo
ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude
zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude
možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo
neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl
úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.“ Z předmětného ustanovení
vyplývá, že se jedná o úkony uskutečňující se zpravidla v přípravném řízení,
jelikož není vzhledem k povaze věci možné čekat až na soudní stádium trestního
řízení.
Dle ustanovení § 158a TŘ lze provést neodkladný a neopakovatelný úkon
spočívající ve výslechu svědka či rekognici, ovšem s podmínkou podání návrhu
státního zástupce k provedení takového úkonu a také za účasti soudce, jehož
úkolem je především dohlédnout na zákonnost daného úkonu. Může se nicméně
stát, že ve velmi naléhavých případech je zapotřebí provést úkon, jenž nesnese
odkladu, a policejní orgán takovýto úkon provede bez předchozího souhlasu
státního zástupce (a tedy i bez přítomnosti soudce). Je povinností policejního
orgánu uvést do protokolu o tomto úkonu konkrétní důvody, které ho vedly
45
k provedení úkonu bez souhlasu státního zástupce a po skončení procesního
úkonu ihned státního zástupce informovat.81
Obecně lze proces znovupoznání z psychologického hlediska považovat za
opakovatelný. Avšak pro trestněprávní hledisko tento princip ne vždy platí. M.
Protivinský vytvořil koncepci dvou druhů rekognice, na které je možné
opakovatelnost rekognice aplikovat. Opakování rekognice připadá v úvahu v těch
případech, kdy osoba znovupoznávající má za úkol znovu poznat osobu či věc jí
známou (např. poznává svoji věc, která jí byla odcizena). Naproti tomu rekognici,
jíž má osoba znovupoznávající identifikovat na základě své paměťové stopy
osobu či věc pro ni neznámou, opakovat možné není, poněvadž by původní
vnímaný obraz objektu mohl být zaměněn s obrazem vnímaného objektu při
následné rekognici.82
I. Šimovček dále rozvádí situace, kdy je možné výjimečně rekognici
opakovat. „Poznávající byl v době rekognice ve stavu poruchy zraku, sluchu,
prokazatelném stavu dočasné psychické poruchy, bolesti, choroby, resp. nemohl
správně vnímat skutečnost z jiných důvodů anebo byly podmínky vnímání při
rekognici ve zřejmém nesouladu s podmínkami původního vnímání.“83 Mám za to,
že za okolností uvedených v první části citace, tedy kdyby byla osoba poznávající
v době rekognice ve zmíněném zdravotním omezení, neměla by se rekognice
vůbec provádět, jelikož by bylo zřejmé, že rekognici bude orgán činný v trestním
řízení muset opakovat. Další problém spatřuji v možném sugestivním působení na
objekt rekognice i přes jeho zmíněné zdravotní omezení, při kterém není
stoprocentně zaručeno možné nesprávné vnímání předváděných objektů, když při
následné opakované rekognici může být obraz objektů snadno zaměněn. Dle
mého názoru by se předešlo možným nejasnostem a pochybnostem při opakování
rekognice tím, že by osoba poznávající měla povinnost dopředu orgánu činném
v trestním řízení oznámit svůj zhoršený zdravotní stav a tím rekognici odložit na
dobu, kdy bude schopna rekognici podstoupit.
81 Závazný pokyn policejního prezidenta č. 103/2013, čl. 26 odst. 3 82 PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování v trestním řízení
znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986, s. 58. 83 ŠIMOVČEK, Ivan a kol. Kriminalistika. Bratislava: IuraEdition, 2001, s. 251.
46
9.3 Součinnost obviněného při rekognici
Z hlediska procesního postavení osoby obviněné ze spáchání trestného
činu, kdy ze strany orgánu činného v trestním řízení existuje určitý důvodný
závěr, že tato osoba mohla zmiňovaný trestný čin spáchat, by obviněný s orgány
činnými v trestním řízení měl ve vlastním zájmu, zejména na procesních úkonech
pokud možno spolupracovat. Toto nicméně vyplývá již ze samotného ustanovení
§ 93 odst. 2 TŘ, věty druhé: „Obviněný je však povinen vždy strpět úkony
potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.“ Rekognici mezi tyto úkony
bezpochyby řadíme.
Otázkou součinnosti obviněného na těchto úkonech se zabýval také
Ústavní soud, jenž uvedl: „Je nesporné, že účast na rekognici vyžaduje od
obviněného větší míru součinnosti než např. pouhé sejmutí otisků prstů. Účast na
správně provedené rekognici in natura vyžaduje od obviněného, aby si zvolil
pořadové číslo, rozdal zbývající čísla figurantům. Dále se musí obviněný podrobit
samotné poznávací proceduře, jež pro mnohé osoby, včetně těch, jež ve
skutečnosti nejsou pachateli trestného činu, může znamenat stresující zážitek.“84
Ve zmiňovaném nálezu dále Ústavní soud rozvedl otázku povinnosti obviněného
strpět procesní úkon rekognice, když zaujal stanovisko, že obviněný je povinen
provedení rekognice strpět a může být pod pohrůžkou předvedení či uložení
pořádkové pokuty k účasti na tomto úkonu donucen. Zejména pak zdůraznil
efektivnost rekognice být důkazním prostředkem a také skutečnost, že se
rekognice řadí mezi instituty umožňující dosažení veřejného dobra, jejímž úkolem
je objasnit trestný čin a v této návaznosti také spravedlivě potrestat jeho pachatele.
„ Jako taková má rekognice nezastupitelný význam, a pokud by její konání
záviselo na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování množství
závažných trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v
trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§ 2 odst. 5 věta druhá trestního
řádu).“85
Dále je nasnadě zmínit situaci, kdy osoba poznávaná v době od spáchání
trestného činu do doby uskutečnění rekognice podstatným způsobem změnila svůj
vzhled. Může např. nastat situace, kdy je pachatel trestného činu zadržen,
84 Nález ÚS ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a rozhodnutí
N 159/47 SbNU 75 [online]. [cit. 12. 3. 2016]. Dostupné
z:http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=56590&pos=1&cnt=1&typ=result 85 Tamtéž.
47
následně je vzat do vazby a tam si oholí hlavu a vousy. Tímto si změnil své
podstatné identifikační znaky a osobě poznávající značně ztížil možnost
znovupoznání, jelikož ta má ve své paměťové stopě zafixován obraz objektu
s vlasy a vousy. Kriminalistická praxe uvádí dvě možnosti, dle kterých v těchto
případech postupovat.86 První možností je upravit zevnějšek osoby poznávané
maskérem dle popisu osoby poznávající. Osoba poznávaná je povinna tyto úpravy
strpět. Ve druhém případě je možná rekognice dle fotografie (pokud existuje),
pořízené v době spáchání vyšetřované události.
Ve všech případech je dle mého názoru důležité vyslechnout osobu, jenž
bude objekt znovupoznávat, ke všem podstatným znakům objektu, které si dokáže
vybavit. Zejména potom, když objekt určitým způsobem změnil svoje vzezření, je
zapotřebí spíše než na rekognici podle anatomicko-morfologických znaků se
pokud možno soustředit na rekognici dle funkčních (dynamických) znaků, jelikož
mám za to, že v tomto případě bude druhý zmiňovaný typ rekognice účinnější.
86 KONRÁD Zdeněk, VESELÁ Jitka. Rekognice. Vydavatelství Policejní akademie České
republiky, 2008, s. 45.
48
10. Srovnání se zahraniční úpravou
10.1 Rekognice na Slovensku
Pro komparaci kriminalisticko-taktické metody rekognice jsem se rozhodl
rozebrat její postavení ve slovenském trestním řádu, potažmo ve slovenské
odborné literatuře, jelikož se domnívám, že z důvodu dlouhodobě společné
historie obou zemí by toto srovnání bylo žádoucí. Dalším důvodem, proč jsem se
takto rozhodl, byla také má zvědavost, zda se v samotném procesu provádění
rekognice slovenskými orgány činnými v trestním řízení nachází určité odchylky
od provádění rekognice v České republice.
Až do roku 2005 byl na Slovensku platný a účinný trestní řád z roku 1961,
ve znění pozdějších předpisů, který je v České republice platný i nyní, avšak
aktualizován „Velkou novelou“ z roku 2001. Nicméně na Slovensku dne 1. 1.
2006 nabyl účinnosti nový trestní řád č. 301/2005 Z.z., ze dne 24. 5. 2005 a
společně s ním také nový trestní zákon č. 300/2005 Z.z., ze dne 20. 5. 2005.
Jednalo se o velkou reformu slovenského trestního práva, a to zejména proto, že
doposud platné kodexy nebyly znovelizovány tak jako v České republice.
Slovenský trestní řád (dále jako STŘ) se systematicky člení na sedm částí,
přičemž samotnou rekognici můžeme hledat v části první, hlavě šesté, dílu
prvním, s názvem Dokazování, v ustanovení § 126 STŘ, jenž čítá pouhé tři
paragrafy.
(1) Ak sa má výsluchom zistiť totožnosť nejakej osoby alebo veci, vyzve
sa obvinený, aby ju opísal. Až potom sa mu má osoba alebo věc ukázať, a to
medzi viacerými osobami podobného zovňajšku alebo vecami toho istého druhu.
Z prvního odstavce ustanovení o rekognici je patrné zjevné přenesení
ustanovení z trestního řádu z roku 1961, jehož znění bylo takřka totožné. Opět se
zde setkáváme se zařazením rekognice pod výslech a také s upřednostněním
osoby obviněné do základního ustanovení, ačkoliv dle kriminalistické a soudní
praxe, zmiňované výše, byla rekognice obviněným, jakožto subjektem,
v minulosti prováděna pouze v mizivém počtu případů. V ustanovení § 138 je
opět uvedena pouhá zmínka o přiměřeném užití ustanovení o výslechu
obviněného na výslech svědka: „Ustanovení § 123 až 126 o výslechu obviněného
se přiměřeně použijí též na výslech svědka, na konfrontaci mezi svědky, kteří již
49
byli vyslechnuti, a na rekognici.“ Tento zjevný nešvar bych de lege ferenda
zákonodárci doporučil odstranit.
(2) Rekogníciu možno vykonať aj podľa fotografií, prípadne s použitím
technických prostriedkov.
Stejně jako v českém trestním řádu i v tom slovenském je možnost
rekognice podle fotografie zakomponována. Avšak postrádám zde podmínku
předložení fotografií minimálně tří dalších podobných objektů, jako je tomu u nás.
Mám za to, že představení fotografie rekognovaného objektu např. pouze s jednou
podobnou fotografií značně degraduje provedení rekognice, jejíž výsledek se
následně stane velmi neobjektivním. Naopak kvituji zmínku o možném použití
dalších technických prostředků, kdy se dle mého mínění bude nejspíše jednat o
použití videozáznamu např. z bezpečnostní kamery.
(3) K rekognícii treba vždy pribrať nezúčastnenú osobu.
Stejně jako u nás i zde zákonodárce zařadil podmínku účasti osoby na věci
nezúčastněné na provádění rekognice, bez které by se nemohla vůbec konat.
V předmětném dílu trestního řádu se nachází také další úkon, a to
konfrontace. Další zvláštní způsoby dokazovaní, jenž jsou v českém trestním řádu
upraveny uceleně, bychom nalezli v dílu čtvrtém, pod názvem Ostatní důkazní
prostředky, jenž mimo jiné obsahuje i ustanovení § 160 STŘ – Hlasová zkouška a
hlasový vzorek, které je synonymem pro rekognici podle hlasu, nacházející se
v trestním řádu českém.
§ 160
Hlasová skúška a hlasová vzorka
Ak je v trestnom konaní potřebné identifikovať hlas obviněného alebo
svedka, možno na účely preverenia hlasovej vzorky vykonať hlasovú skúšku. Za
hlasovú vzorku môže slúžiť aj zvukový záznam z výsluchu obviněného alebo
svedka.
50
Zde narážíme na zásadní rozdíl oproti úpravě rekognice v českém trestním
řádu, a to zejména v možnosti použít zvukovou nahrávku hlasu obviněného nebo
svědka pro účely znovupoznání. Domnívám se, že by de lege ferenda bylo vhodné
zakomponovat tuto podmínku také do českého trestního řádu, jelikož dle mého
názoru existuje velké množství situací, kdy je možné provést rekognici podle
hlasu prostřednictvím zvukového záznamu, avšak trestní řád se o takové možnosti
vůbec nezmiňuje.
Co se týče vymezení rekognice v kriminalistické praxi, většinou shodně
odborná literatura uvádí následující definici: „Rekognici je možné chápat jako
kriminalistickou metodu znovupoznání osob nebo věcí.“87 Ačkoliv je rekognice
v trestním řádu formulována jako znovupoznání na základě vnímání obviněného a
svědka, J. Záhora uvádí i možnost účasti poškozeného jako subjektu rekognice.88
Samotný průběh rekognice by měl zde být totožný s průběhem rekognice v České
republice, přičemž před rekognicí se osoba poznávající vyslechne, načež uvede
všechny individuální znaky poznávaného objektu. Následně je jí objekt
představen mezi objekty podobnými.
Jak je z výše uvedených ustanovení o rekognici ve slovenském trestním
řádu patrné, zákonodárce zde vůbec nebral v potaz dle mého názoru velmi
důležitou podmínku a to zákaz ukázání objektu rekognice před provedením
rekognice osobě, jenž bude objekt ztotožňovat. Tuto skutečnost slovenští autoři
odborné literatury dokládají rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 6.
1989, sp. zn. 5 Tz 8/89, ve kterém je uveden zákaz ukázání osoby, jenž má být
znovupoznána, osobě ztotožňující. Nicméně pro lepší přehlednost bych de lege
ferenda doporučil tuto okolnost zařadit do zákonného ustanovení, protože se jedná
o zásadní podmínku objektivnosti výsledku rekognice, bez které celý úkon ztrácí
svůj smysl. Jedinou pozitivní věcí se tedy jeví zařazení rekognice dle hlasového
záznamu ztotožňovaného objektu.
Zákonná úprava rekognice ve slovenském trestním řadu se tedy dle
mého názoru zdá býti značně nedokonalá a roztříštěná. Bylo by žádoucí nejen
rekognici, ale také další zvláštní způsoby dokazování po vzoru české úpravy ucelit
a tím zjednodušit postup orgánů činných v trestním řízení při provádění těchto
úkonů, jelikož by se předešlo možným závažným pochybením.
87 ZÁHORA, J. a kol. Dokazovanie v trestnom konaní. 1. vydanie. Praha: Leges, 2013, s. 156. 88 Tamtéž.
51
10.2 Rekognice ve Velké Británii
Rekognice ve Velké Británii, obecně nazývána jako „identity parade“,
bývá charakterizována jako: „Postavení řady osob vedle sebe, včetně člověka,
který je svědkem označován za pachatele trestného činu, za účelem zjištění, zda
svědek znovu pozná pachatele trestného činu.“89 Jelikož se jedná o angloamerický
„Common law“ právní systém, je zde patrná neucelenost nejen trestního práva.
Velkou roli ve Velké Británii hrají především precedenty, tvořené rozhodnutím
tamních soudů. V trestním kodexu Criminal Law Act z roku 1977 jsem při
zkoumání jednotlivých ustanovení nenalezl zvláštní ustanovení týkající se
rekognice, z čehož usuzuji, že úprava rekognice bude obsažena nejspíše v
precedentech.
Za vhodné považuji zmínit zejména způsob provádění rekognice ve Velké
Británii, kde je již od roku 1997 pro účely této kriminalisticko-taktické metody
zaveden elektronický systém s názvem „VIPER“ (Video Identification Parade
Electronic Recording), jenž bychom mohli volně přeložit jako „videorekognice“.
Jedná se o systém využívaný policií Spojeného království k výrobě a využívání
videorekognice, která by mohla být ukázána potencionálnímu svědkovi či
poškozenému, aniž by se musela rekognice s předvedením objektů reálně vůbec
uskutečňovat. Každoročně policejní sbory po celé Velké Británii vyrobí více než
třicet tisíc virtuálních rekognic, na jejichž základě může ztotožňování pachatelů
probíhat. 90 Zavedení systému mělo za hlavní cíl zejména zbavit osoby
poznávající stresu z opětovného setkání s objektem rekognice a také byla
vyzdvihována zjevná úspora finančních prostředků na vynaložení provedení
rekognice, když rekognice „in natura“ si vyžadovala na své uskutečnění nejméně
800 £ a trvalo několik dní, než mohla být provedena. Kdežto cena videorekognice
se pohybuje okolo 150 £ a je možné ji provést během několika málo minut.91
Na základě výpovědi osoby, jenž bude daný objekt ztotožňovat,
vyšetřovatel do systému zadá identifikační znaky ztotožňovaného objektu, které
následně systém porovná a vybere devět podobných objektů, mezi nimiž by se
měl rekognovaný objekt nacházet. Následně jsou osobě poznávající předvedeny
89 Cambridge Dictionaries Online. Identity parade [online]. Cambridge University Press, 2016 [cit.
20. 3. 2016]. Dostupné z: http://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/identity-parade 90 National VIPER Bureau. Video Identification Parade Electronic Recording [online]. National
VIPER Bureau, 2014 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.viper.police.uk/ 91 BBC News. Police offer virtual ID Parades [online]. BBC News, 14. 3. 2003 [cit. 5. 3. 2016].
Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/hi/technology/2850803.stm
52
snímky vybraných objektů ve dvacetivteřinových intervalech.92 Nejdříve je objekt
ukázán zepředu, poté se otočí a na kameru ukáže svůj levý profil, přičemž
následně ukáže svůj pravý profil. Po tomto předvedení následuje nahrávka dalšího
objektu.93 Poté by měla osoba poznávající učinit závěr, zda a na základě čeho
ztotožňovaný objekt poznala.
Ačkoliv je tato nová metoda v dnešní době v Británii velmi rozšířená,
rekognice „in natura“ se zde provádět zcela nepřestala. Stalo se z ní pouze určité
východisko k situaci, kdy se potencionální objekt rekognice v databázi nenachází.
Domnívám se, že v systému se budou vyskytovat pouze osoby, jenž už spáchaly
nějaký trestný čin a orgány policie ji následně pro účely pozdější možné rekognice
nahrály do této databáze, případně dobrovolníci, jenž k výrobě videorekognice
dali svůj souhlas. I přes uvedené výhody je dle mého názoru rekognice „in natura“
nenahraditelná, zejména z hlediska procesu znovupoznávání a následného
vybavování paměťové stopy zafixované v paměti osoby ztotožňující a také z toho
důvodu, že osoba ztotožňující by si při rekognici „in natura“ mohla lépe
vzpomenout na další identifikační znaky objektu.
92 The Telegraph. Video tape line-up to replace police identity parades [online]. The Telegraph, 5.
4. 2002 [cit. 5. 3. 2016]. Dostupné z: http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/1389895/Video-
tape-line-up-to-replace-police-identity-parades.html 93 Uvedený popis vyplývá z názorné videoukázky „videorekognice“ dostupné z:
http://www.viper.police.uk/pages/parade_demo_video.html
53
Závěr
Diplomová práce se věnuje rozboru kriminalisticko-taktické metody
rekognice jak z hlediska kriminalistiky, tak i z hlediska trestněprávního. V každé
kapitole jsem se pokusil doplnit poznatky z odborných monografií a judikatury o
své názory, přičemž ve zjevných nedostatcích zákonných ustanovení jsem se
snažil doporučit možné směřování de lege ferenda.
Rekognice se řadí mezi specifické úkony kriminalistické činnosti a tedy
je dle mého názoru poněkud zavádějící nadále v dnešní době označovat rekognici
za zvláštní formu výslechu, jelikož, jak uvádím výše, rekognice je především o
znovupoznání dříve vnímaného objektu s jeho následnou identifikací. Zajisté,
výslech osoby poznávající je třeba před provedením rekognice provést, to ovšem
neznamená, že tento úkon bude na úroveň výslechu řazen, poněvadž během
rekognice jde především o subjekt rekognice, který na základě srovnání
předváděných objektů se svou paměťovou stopou objekt rekognice identifikuje.
Zjevný nedostatek spatřuji v tom, že i když by se mělo jednat o
neodkladný a neopakovatelný úkon, často je jedna rekognice i vícekrát
opakována, a to zejména z důvodů momentální indispozice osoby poznávající.
Domnívám se, že by bylo vhodné zakotvit pravidlo, kdy osoba poznávající bude
mít povinnost nejpozději při poučení před rekognicí poučujícímu vyšetřovateli
oznámit, že se momentálně změnila její zdravotní či duševní situace k horšímu,
důsledkem čehož nebude moci vnímat objekt rekognice způsobem, jakým ho
vnímala při vyšetřované události.
V další řadě by vyšetřovatel sám měl dle svého úsudku zhodnotit, zda
osoba poznávající je ve stavu, kdy se rekognice může vůbec zúčastnit, poněvadž
v některých případech dochází k provádění rekognice bezprostředně po
vyšetřované události, kdy je např. osoba poznávající poznávaným napadena,
způsobena jí těžká újma na zdraví a ještě v nemocnici je následně i přes její
zjevně nepříznivý zdravotní stav provedena rekognice dle fotografie. Toto
počínání orgánů činných v trestním řízení považuji za nepřípustné, zejména v tom
ohledu, že výsledek takovéto rekognice se jeví jako značně neobjektivní.
Nepopírám skutečnost, že včasné provedení rekognice zvyšuje pravděpodobnost
znovupoznání pachatele trestného činu, avšak měla by se dle mého přesvědčení
provádět až tehdy, pokud to zejména zdravotní a psychický stav takovéto oběti
trestného činu umožňuje.
54
Dále bych dle mého názoru zákonodárci de lege ferenda doporučil
zařadit do právní úpravy rekognice při poučování osoby poznávající povinnost
orgánů činných v trestním řízení dodržovat metodu „double blind“, která by
zamezila byť i nepřímému působení vyšetřovatele na osobu, jenž má objekt
rekognice znovu poznat. Je také na zvážení, zda po vzoru slovenské právní úpravy
nezařadit do rekognice podle hlasu i možnost rekognice použitím zvukového
záznamu hlasu objektu rekognice, pokud je taková nahrávka k dispozici a je
v patřičné kvalitě. Mám za to, že technické prostředky na záznam zvuku by měly
být v dnešní době na tak vysoké úrovni, aby takový postup umožňovaly.
Skutečnost, že právní úprava rekognice má své samostatné místo
v trestním řádu až od „Velké novely“ trestního řádu v roce 2001, naznačuje, že ne
vždy jí byla přisuzována jistá váha. Tento nedostatek nicméně není možné
přisuzovat tehdejším zákonodárcům, poněvadž během více než sta let se tato
metoda postupně vyvíjela, zejména za pomocí kriminalistické a soudní praxe, až
do nynější podoby. Byť i přes značné množství odborných monografií a vcelku
zdařilou právní úpravu se stále často můžeme setkat s nedostatky, jenž rekognici
provází. Je proto důležité věnovat všem aspektům nejen rekognice, ale i dalším
úkonům orgánů činných v trestním řízení zvýšenou pozornost, zejména pak
v souvislosti s opatřováním důkazů potřebných pro objasnění kriminalisticky
relevantních událostí.
55
Resumé
This diploma thesis deals with analysis of forensic and tactical method
of recognition in terms of criminology, as well as terms of criminal law. In each
chapter, I tried to complete the findings of scholarly monographs and case law
with my opinions. In case of doubts of the statutory provisions, I tried to suggest
possible heading de lege ferenda.
Recognition is important evidence that cannot be taken lightly, because
it is an urgent task. Timely implementation of this method often forms the core of
the whole process of evidence in criminal proceedings. It is therefore important to
pay special attention to proper understanding the statutory regulations of this
method, because there are many criminal cases, where the implementation of this
evidence, law enforcement agencies underestimated and subsequently in criminal
proceedings challenged.
The fact, that identity parade has its own place in Czech Criminal Law
from "Major amendment" in 2001 suggests, that it was not always attached some
weight. However, this deficiency cannot be connected with former lawmakers,
because this method has evolved for over a hundred years to this current form,
particularly with the help of forensic and case law. In spite of the considerable
amount of scholarly monographs and overall successful statutory regulations, we
can still found some deficiencies, which accompanies identity parade. It is
therefore important to focus on all aspects, not only on this method of identity
parade, but also on the other acts of law enforcement agencies, especially in
relation to obtaining necessary evidence.
56
Seznam použitých zdrojů:
Literatura
1. FRYŠTÁK, Marek. Dokazování v přípravném řízení. 2. vyd. Brno:
Masarykova univerzita, 2015. Spisy Právnické fakulty Masarykovy
univerzity v Brně, sv. 509. ISBN 978-80-210-7687-7.
2. CHMELÍK, Jan. Rukověť kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. ISBN 80-86898-36-9.
3. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo procesní. 3. aktualiz. a dopl. vyd. podle stavu
k 1. 4. 2013 včetně změn vyplývajících ze zákona č. 45/2013 Sb. Praha:
Leges, 2013. Student (Leges). ISBN 978-80-87576-44-1.
4. KONRÁD, Zdeněk a Jitka VESELÁ. Rekognice. Vyd. 1. Praha:
Vydavatelství Policejní akademie České republiky, 2008. ISBN 978-80-
7251-269-0.
5. KONRÁD, Zdeněk, PORADA Viktor, STRAUS Jiří a Jaroslav
SUCHÁNEK. Kriminalistika: teorie, metodologie a metody
kriminalistické techniky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk,
2014. ISBN 978-80-7380-535-7.
6. KOŠŤÁK, Rudolf. Učebnice pátrací taktiky. Praha: Nakladatel a
vydavatel Rudolf Košťák, 1935.
7. MUSIL, Jan, Zdeněk KONRÁD a Jaroslav SUCHÁNEK. Kriminalistika.
2. přeprac. a dopl. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2004. Beckovy mezioborové
učebnice. ISBN 80-7179-878-9.
8. MUSIL, Jan, Vladimír KRATOCHVÍL a Pavel ŠÁMAL. Kurs trestního
práva: trestní právo procesní. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: C. H. Beck,
2007. Právnické učebnice (C. H. Beck). ISBN 978-80-7179-572-8.
9. MUSIL, Jan. Kriminalistika. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80-
206-0423-5.
10. Ottův slovník naučný, XXI. díl. Praha: Vydavatel a nakladatel J. Otto,
1904.
57
11. PJEŠČAK, J. a kol. Základy kriminalistiky. Praha: Naše vojsko, 1976.
12. PJEŠČAK, Ján. Kriminalistika. Vydání. 3., v Našem vojsku 2.,
přepracované. Praha: Naše vojsko, 1986.
13. PJEŠČAK, J a kol. Nástin základů kriminalistiky. Státní pedagogické
nakladatelství Praha, 1973.
14. PORADA, Viktor. Kriminalistika: (úvod, technika, taktika). Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-038-
3.
15. PORADA, Viktor a Jiří STRAUS. Kriminalistika: (výzkum, pokroky,
perspektivy). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013.
ISBN 978-80-7380-477-0.
16. PRERAD, V. a kol. Kriminalistika. Pomocný učební text z oboru
kriminalistické taktiky. Praha: ÚKr PF UK, 1968.
17. PROTIVINSKÝ, Miroslav. Rekognice v přípravném řízení. 1. vyd. Praha:
Ministerstvo vnitra ČSSR, 1971.
18. PROTIVINSKÝ, Miroslav a TIPLICA, Mircea. Teorie a praxe dokazování
v trestním řízení znovupoznáváním osob a věcí. Vyd. 1. Praha, 1986.
19. PROTIVINSKÝ, M. Rekognice v přípravném řízení. Praha: ÚKr PF UK,
1968.
20. PROTIVINSKÝ, M., MUSIL, J., PRERAD, V. Taktika výslechu
v přípravném řízení trestním. UK v Praze, číslo publikace 1013-5368,
druhé přepracované vydání. Praha, 1987.
21. RYBÁŘ, Miroslav. Základy kriminalistiky: (vybrané kapitoly pro studenty
povinně volitelného předmětu právnických fakult). 1. vyd. Dobrá Voda u
Pelhřimova: A. Čeněk, 2001. Právnické učebnice (Aleš Čeněk). ISBN 80-
86473-03-1.
58
22. STRAUS, Jiří a kol. Kriminalistická taktika. 2. rozš. vyd. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-095-
6.
23. STRAUS, Jiří. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. Vysokoškolské učebnice (Aleš Čeněk).
ISBN 80-86898-40-7.
24. SWANSON, Charles R, Neil C CHAMELIN a Leonard
TERRITO. Criminal investigation. 6th ed. New York: McGraw-Hill,
1996. ISBN 0070631360.
25. ŠÁMAL, Pavel. Trestní řád: komentář. 7., dopl. a přeprac. vyd. V Praze:
C. H. Beck, 2013. Velké komentáře. ISBN 978-80-7400-465-0.
26. ŠIMOVČEK, Ivan. Kriminalistika. 1. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2001.
Učebnice (Iura Edition). ISBN 80-89047-12-2.
27. VAVERA, František. Kriminalistické aspekty v trestním právu. Plzeň:
Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie (Aleš
Čeněk). ISBN 978-80-7380-450-3.
28. ZÁHORA, Jozef. Dokazovanie v trestnom konaní. 1. vyd. Praha: Leges,
2013. Teoretik. ISBN 978-80-87576-76-2.
Odborné články
1. ČÍRTKOVÁ, Ludmila a PORADA, Viktor. Paměťové stopy v
kriminalistické teorii a forenzně psychologických aplikacích. Soudní
inženýrství, ročník 16-2005, číslo 3, str. 161-168, datum vydání 10. 9.
2005, ISSN 1211-4433.
2. KONRÁD, Zdeněk. K procesu konstituování rekognice jako metody
kriminalistické praxe a procesního úkonu v českém trestním řízení.
Kriminalistika, 2008, č. 3, s. 178-187. ISSN 1210-9150.
3. PROTIVINSKÝ, Miroslav. Rekognice po velké novele trestního řádu.
Kriminalistika. 2005, č. 2, s. 120-123. ISSN 1210-9150.
59
Elektronické zdroje
1. BRÁZDA, Jan. Je rekognice in natura opakovatelný nebo neopakovatelný
úkon? [online]. Bulletin advokacie, 28. 10. 2013 [cit. 5. 3. 2016].
Dostupné z: http://www.bulletin-advokacie.cz/je-rekognice-in-natura-
opakovatelny-nebo-neopakovatelny-ukon
2. FENYK, Jaroslav, HLAVÁČEK, Jan, KROULÍK Pavel. Některé zvláštní
způsoby dokazování – rekognice [online]. Krimi-servis, 2008 [cit. 2. 3.
2016]. Dostupné z: http://www.krimi-servis.cz/?p=104
3. MOLNÁROVÁ, Monika. Kriminalistická rekognícia [online]. E-
psychologie. 2008, roč. 2, č. 3, s. 41-53 [cit. 25. 2. 2016]. Dostupné z:
http://epsycholog.eu/pdf/molnarova.pdf.
4. BBC News. Police offer virtual ID Parades [online]. BBC News, 14. 3.
2003 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z:
http://news.bbc.co.uk/2/hi/technology/2850803.stm
5. The Telegraph. Video tape line-up to replace police identity parades
[online]. The Telegraph, 5. 4. 2002 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z:
http://www.telegraph.co.uk/news/uknews/1389895/Video-tape-line-up-to-
replace-police-identity-parades.html
6. National VIPER Bureau. Video Identification Parade Electronic
Recording [online]. National VIPER Bureau, 2014 [cit. 20. 3. 2016].
Dostupné z: http://www.viper.police.uk/index.html
7. Cambridge Dictionaries Online. Identity parade [online]. Cambridge
University Press, 2016 [cit. 20. 3. 2016]. Dostupné z:
http://dictionary.cambridge.org/dictionary/english/identity-parade
60
Právní předpisy
1. Zákon č. 119/1873 ř.z., říšský trestní řád
2. Zákon č. 87/1950 Sb., trestní řád
3. Zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním
4. Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád
5. Zákon č. 301/2005 Z.z., trestní řád
Interní normativní akty
1. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 100/2001, ke
kriminalistickotechnické činnosti Policie České republiky, ve znění
pozdějších závazných pokynů
2. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 77/2009, kterým se upravuje
věcná, funkční a místní příslušnost znaleckých pracovišť Policie České
republiky
3. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 159/2009, o eskortách, střežení
osob a o policejních celách
4. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 103/2013, o plnění některých
úkolů policejních orgánů Policie České republiky v trestním řízení
Judikatura
1. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01
2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01
3. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06
4. Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 6. 1989, sp. zn. 5 Tz 8/89
61
Seznam příloh
1. Schéma procesu dekódování paměťové stopy
2. Schéma procesu porovnávání a ztotožňování dekódováním paměťové
stopy
3. Ukázka rekognice „in natura“
4. Protokol o rekognici osoby
62
Příloha č. 1
1. Schéma procesu dekódování paměťové stopy
Zdroj: STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 151.
Příloha č. 2
2. Schéma procesu porovnávání a ztotožňování dekódováním paměťové stopy
Zdroj: STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 151.
63
Příloha č. 3
3. Ukázka rekognice „in natura“
Zdroj: STRAUS, J. a kol. Kriminalistická taktika. Plzeň: Vydavatelství a
nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005, s. 169.
64
Příloha č. 4
65
66
67
68
69
4. Protokol o rekognici osoby
Zdroj: Rekognice. Veritas Vincit – Pravda vítězí. [online]. 2014 [cit. 2016-03-21].
Dostupné z: www.lukasnecesany.cz/dokumenty/ostatni/rekognice_za_sklem.pdf
top related