Argo / 2014

D e n i s C r o u z e t

n o s t r a D a m u s

aneb Léčba Duše v renesanCi

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS.sklad: KOSMAS, s. r. o. Za Halami 877, 252 62 Horoměřicetel.: 226 519 383, fax: 226 519 387e-mail: odbyt@kosmas.czwww.kosmas.cz

Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectvíwww.kosmas.cz

EDICE HISTORICKÉ MYŠLENÍ / SVAZEK 66

DENIS CROuZETNOSTRADAMuSaneb Léčba duše v renesanci

Z francouzského originálu Nostradamus. Une médicine des âmes à la Renaissance

vydaného nakladatelstvím Payot v roce 2011 přeložila Helena Beguivinová.

Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, Praha 3, 130 00,

www.argo.cz, roku 2014 jako svoji 2374. publikaci.

Obálku a přebal podle grafického návrhu Roberta V. Nováka

zhotovilo Studio Marvil, s. r. o.

Odpovědná redaktorka Petra Švehlová.

Jazyková korektura Martin Svoboda.

Technický redaktor Milan Dorazil.

Sazba Studio Marvil, s. r. o.

Vytiskla tiskárna Akcent.

Vydání první.

ISBN 978-80-257-1269-6

1. v z Á s v Ě t Í s L ov

Ve chvíli, kdy jsem si kladl otázku, zda by nebylo rozumné toto bádání vzdát, mou pozornost upoutala první očividnost. Člověk, který psal ve formě hádanek to, co nazýval „proroctvími“ nebo „předpověďmi“, sám sebe označoval jako milovníka hvězd, astrofila. Jestliže se však snažil na hvězdném nebi, v „pohybu nebeského běhu“, a Deo a natura, hledat poznání běhu času, nebylo to bez hlubších důvodů, podobně jako jeho zájem o astrologii. Stejně jako Rabelais i Nostradamus byl nejdříve léka-řem léčícím tělo, a to patrně od konce 20. nebo začátku 30. let 16. sto-letí po skončení studia na „vynikající fakultě lékařství“ v Montpellieru. Léčil v nejkritičtějších dobách, během nejnebezpečnějších epidemií. Jak později tvrdil a jak zapsal jeho syn César ve svých Dějinách Pro­vence, 30. května 1546 ho najalo město Aix-en-Provence, aby „zachoval město“ a čelil „strašlivému“ moru, který trval devět měsíců. Hřbitovy byly plné mrtvol a nedostávalo se posvěcené půdy k jejich pohřbení. Postižení morem už druhý den propadali „zuřivosti“, přestože se jim na těle neobjevily skvrny: „A ti, u nichž se skvrny objevily, náhle umírali uprostřed řeči, aniž se jim ústa jakkoli změnila, ale po smrti celé tělo pokryly černé skvrny; a ti, kdo umřeli v zuřivosti, měli moč čirou jako bílé víno, a po jejich skonu polovina těla nabyla nebeské barvy, plná fialové krve.“ „Nákaza byla prudká a zhoubná, pouze pokud se člověk přiblížil na pět kroků od postiženého morem, a dokud trvala, všichni byli zasaženi: a někteří měli sněť vepředu i vzadu, a dokonce po celých nohou: a ty, kdo ji měli vzadu, tělo svědilo a většina jich vyvázla, ale z těch, kdo ji měli vepředu, nevyvázl jediný.“ Nemocní nežili déle než šest dní, pouštění žilou ani léky nijak nepomáhaly, a „když bylo celé město prohlédnuto a nakažení vyhoštěni, druhý den jich bylo více než předtím“. Krutost světa, v němž otec nedbal o dítě, pokud se zdálo, že se nakazilo, „někteří“ vykládali jako trest Boží, „neboť na míli dokola bylo všechno zdravé; a celé město bylo tak zamořené, že k náhlému pře-nosu nákazy na člověka stačil pohled nakaženého“. Někteří nemocní raději skočili do studny nebo z okna. Nostradamus viděl ženu, která si sama ušila rubáš a v něm pak čekala na smrt, zatímco těhotné ženy

16 NOSTRADAMuS

samovolně potratily a do čtyř dnů umíraly; novorozenci hynuli náhle, tělíčko fialové, „jako by se v celém těle rozlila krev“. Nostradamus vyro-bil prášek obsahující provensálské kosatce a hřebíček a následujícího roku se pustil v Lyonu do boje s jinou morovou nákazou nebo pravdě-podobněji s epidemií černého kašle.1)

I Rabelais ovšem „rozdával léky a paliativa pro choroby těla, duše a ducha“, jak uvádí Michael Screech. A psaní odpovídá praxi, protože má stejný cíl. Jestliže mistr Alcofrybas Nasier – jak se anagramem svého jména podepisoval tvůrce postav jako Panurgos nebo bratr Jan – užíval smíchu, pak samozřejmě proto, aby lidi rozesmál, ale také proto, aby se smál sám sobě; a především proto, aby se vysmál všem těm křesťa-nům, které viděl utápět se v bludech, nemocné natolik, že si přáli smrt nebo vyhlazení svých bližních jen proto, že nesmýšleli stejně. Křesťa-nům, které viděl trpět nemocí, jež je stravovala a vedla k opouštění víry, že je Bůh učinil k obrazu svému, aby ho oslavovali a ctili ve víře a lásce k bližním. „Bylo to lepší než je upalovat.“2) Smích, zajisté odvozený z karnevalových rituálů, Rabelais chápal především jako lék, který má člověka očistit od jeho vášní a odvrátit ho od nejhoršího. Nevylučoval ostatně násilí. Gérard Defaux zdůraznil, jak obrovskou dává najevo bratr Jan agresivitu, což ukazuje, že psaní bylo pro Rabelaise „tím, čím bylo už pro starozákonního proroka: zbraní a čistým násilím, mečem a zároveň bičem a holí, nástrojem proklínání, uvalování klatby, trestu i pomsty; ale zároveň plesáním a svobodou“.3) I Nostradamus souběžně, byť zcela jinak, léčil duše. Chtěl je vzdálit od nebezpečného světa kolem nich, od iluzí a množících se rizik, která hrozila posílit pokušitelské zlo, jež je ovlivňovalo. Navrhuji tedy, abychom komplexní Nostradamovo dílo a způsob jeho psaní plný hádanek chápali jako terapii duše; há-danky pro něj byly tím, čím pro Rabelaise smích, totiž nástrojem, jenž má křesťany přivést ke Slovu Božímu, neboť hádanka v sobě, v tom, co skrývá, i tímto skrýváním, obsahuje sílu pro rozvoj pochopení Písma svatého.

V 16. století, jež zažilo ty největší konflikty, existovaly dvě cesty, jak duše léčit ze sebelásky vedoucí k těm nejstrašnějším hrůzám a ukrut-nostem: cesta halasného smíchu, kterou si zvolil Rabelais ve svém líčení dobrodružství známých obrů, a cesta temného strašení v hádankách, k níž se přiklonil Nostradamus. Na jedné straně Erasmus viděl ve dru-hém žalmu „prorockou předzvěst satirického Kristova výsměchu špat-ným lidem“.4) Ve Starém zákoně se vyskytuje Bůh posměšný, který

171. V ZáSVěTÍ SLOV

v Novém zákoně nadále působí v ironii Kristova smíchu. Mimetický postoj vyžadoval smát se jako blázen i smát se bláznům. Na druhé straně však nacházíme tvrdou a přísnou postavu Boha mstitele lidských urážek a pošetilostí, Boha trestajícího Izrael za nevěrnost morem, vál-kou a hladem. A právě tohoto působivého, tragického Boha nechává Nostradamus promlouvat ve svém věšteckém psaní, když hromadí vize hrůz a ukrutností. Jak sám píše, strach burcuje lidi z letargie, ze zapo-mínání na Boží přikázání. Například ve čtyřverší, kde se mluví o tom, že ve dvacátém stupni Býka se země bude třást tak silně, až se zhroutí velké divadlo plné diváků. Vzduch, nebe i země budou zahaleny tmou. Pak bude „bezvěrec“ ve své hrůze konečně úpěnlivě vzývat Boha a jeho svaté.5) Strach a víra v theatrum mundi před zraky žárlivého Boha.

Ať už ale jde o rozzlobený výpad nebo o satirický výsměch, hněv či smích, záměr je stejný: probudit duše a otevřít je Bohu, probudit je tím, že se ocitnou tváří v tvář lidskému nerozumu, lakomství, chlípnosti, zločinu a vést je ke Slovu. Když Nostradamus nejprve líčí vizi období míru mezi křesťany „v naplnění božského Slova“ a vidí Španělsko sjed-nocené s Francií, ihned následuje předpověď blížící se kalamity spo-jené s krutým bojem. Všechna odvážná srdce se pak rozechvějí.6) Nešlo mu snad o to předat svému čtenáři toto chvění, hrůzou mu zabránit, aby se pouštěl po světských oklikách, jež na lidi takový trest přivolá-vají? Nešlo o to, vyléčit ho z choroby, kvůli níž zapomíná, že v pozem-ském životě nic netrvá věčně, že po štěstí nevyhnutelně následuje násilí a neštěstí? Z choroby, kvůli níž lpí na nadějích a statcích zde na zemi a je ochoten napadat, zabíjet, tyranizovat a hubit své bližní? Dát mu najevo, že na zemi najde jen soužení, a pouze upře-li veškeré své naděje k Bohu, může nalézt klid, který mu pomůže připravit svou duši na život na onom světě? Nostradamus zkoumá neblahé sklony lidského srdce na velké scéně světa, aby je přiměl k obratu do jeho nitra, ke konverzi, convertere. Nejen, jak napsal Montaigne ve svých Esejích, kvůli „pozná-vání tragických her lidské štěstěny ukazovaných v divadelním stínu a fabuli“,7) ale hlavně proto, že hromadění zla vede v biblickém smyslu k probuzení. K probuzení vůči jediné slávě Krista, jehož lidé svým nási-lím a krutostí zesměšňují, přestože se obětoval, aby vykoupil jejich hří-chy. O tomto probuzení mluví Jacques Grévin ve svém Brief discours pour l’intelligence dece Théâtre (Stručném pojednání pro pochopení divadla), vyda-ném v roce 1561, a po něm Jean de La Taille v Art de la tragedie (Umění tragédie), neboť cílem tragédie je dojmout8) a Nostradamus je prorokem

18 NOSTRADAMuS

tragičnosti lidského údělu. Totéž aristotelovsky tvrdí i Julius Caesar Scaliger (zemřel 1558) ve svém díle Poetices libri VIII (Osm knih o poetice), které vyšlo posmrtně v roce 1561.

Nostradamus není v implikacích svých popisů lidstva unášeného do hrůzy a v tom, co tato hrůza musí napovídat jeho čtenáři, příliš daleko od děsu tragické vize Saulovy ve chvíli, kdy si uvědomil moc Božího hněvu:

Cítím tedy jeho hněv, protože jsem lidský,a jedná-li krutě, je ke mně dobrotivý.9)

Ba co víc, ukazuje se tu, že jeho pojetí předpovědi musíme chápat ve smyslu prognózy hippokratovského lékařství. Nostradamus vystudoval medicínu na univerzitě v Montpellieru; léčil nemocné a zároveň se zabý-val prorockými předpověďmi. Chápe člověka v trvání od narození po smrt jako tělo, které má své neduhy, choroby, prožívá utrpení a strach, podléhá více či méně neblahým přirozeným nebo nadpřirozeným vli-vům, a z tohoto pohledu se mu snaží poskytnout nástroje léčby. V tom je zásadní rys Nostradamova prorockého vidění, zapadajícího do doby, kdy zažívá rozmach „nový styl hippokratovského myšlení“: Hippo-kratés byl tehdy považován za „vzor praktického lékaře“, vychvalovala se „přesnost jeho aforismů, způsob, jak předkládá případové studie ve svém díle Epidémiai (Návštěvy cizích měst), a jasnost a stručnost jeho pouček o úloze lékaře a o prognózách“.10) Hippokratovské lékařství se na základě pozorování těla a jeho chorobných stavů snaží předpově-dět další vývoj. Jde tudíž o poznání, epistémé. A vše nasvědčuje tomu, že Nostradamus je stoupencem hippokratovské či pseudohippokratovské prevence; nejspíš v souvislosti s pracemi Julia Caesara Scaligera, „muže učeného a znalého, druhého Marsilia Ficina v platonské filozofii“, který v Lyonu v letech 1538–1539 vydal u Sébastiena Grypha knihu Hippo­cratis liber de somniis (Hippokratova kniha o snech) s připojenými komen-táři;11) nebo také díky dobrým vztahům s lékařem Louisem Serresem, označovaným tenkrát za „nového Hippokrata“. Vždyť co jiného než poznání, epistémé, nabízí ve svých Proroctvích, v zásvětí jejich slov? To chci přinejmenším ukázat dále v této knize, a to na základě hypotézy, že Nostradamus ve svém způsobu psaní aktivně využívá systém sym-bolického přenosu. Soli Deo.

Jestliže totiž v Nostradamově díle věštby fungují jako znamení, není to náhodou. Hippokratés je například ve své Coaca praesagia,12) což je

191. V ZáSVěTÍ SLOV

sbírka sentencí, i ve svých prognostica či prorheticora teoretikem tělesné sémiotiky: ke stanovení „prognózy“ je třeba poznat minulost těla, ana-lyzovat příznaky či bezprostřední znaky, zhruba předvídat budoucnost, aby se co nejlépe podařilo nemoc léčit a říci pacientovi, jak bude jeho nemoc postupovat či jak bude vyléčena. „Zima s třesem, obracení očí v sloup, s horečkou a velkými obavami je smrtelná; u těch je dřímota špatná.“ Obecně hippokratovské lékařství vychází z anamnézy, zkou-mání příznaků, směřuje k diagnóze a nakonec k prognóze, což je jejím hlavním cílem, protože v ní jde o to vytušit, co pacienta čeká. A to s cílem zabránit, aby k tomu došlo. Hlavní lékařovou starostí tedy není budoucnost těla, on chce léčit pacienta v přítomnosti a jeho práce se zaměřuje na přítomný stav těla.13)

„Konkretizovat“, jak říká sám Nostradamus, zřejmě znamená vztáh-nout na lidskou povahu požadavky kóské školy: rekonstruovat minu-lost jistého momentu lidského trvání, zmínit faktické implikace, které lze bezprostředně vnímat, a ponechat na čtenáři pochopení a výklad

„prognózy“ nebo přesněji „znamení“. Podobně jako k vyšetření lidského těla lze po způsobu Françoise Vallerioly vytyčit Loci medicinae communes (Lyon, 1562), i na lidskou časovost lze patrně aplikovat jistá loci com­munes, z nichž vycházejí Nostradamovy centurie, a objevují se i v před-povědích a almanaších.14) Astrofil a věštec Nostradamus je také lékař, který své poznání přenáší a aplikuje na chápání lidského času ve snaze nabídnout léčbu svým současníkům, kteří se potýkají s vývojem své existence. Metoda kolísá mezi aforismy, průpověďmi, příslovími a věš-teckými hádankami.15) Vedle biblického způsobu vyjadřování Nostra-damus zřejmě používá konkretizovanou metodu vycházející z jeho lékařských poznatků a postupů, která může vypovídat o stylistickém utváření jeho diskurzu.

Zatímco první vydání jeho centurií ze 4. května 1555 v Lyonu péčí Macého Bonhomma, patrně souběžně s avignonským vydáním u Pierra Rouxe, nese název Les Prophéties de M. Michel Nostradamus (Proroctví od pana Michela Nostradama), je dost dobře možné, že je to odkaz na hippokratovská Praesagia, tedy na sémiologickou metodu, která hodlá pojmout minulost, přítomnost a budoucnost v jejich nedělitelnosti, stanovit dohady a směřovat k odhalení pravdy cestou objevování, ordo inventionis. Ta se aplikuje na lidské bytí chápané a pojednávané meta-foricky jako tělo, vyšetřované prostřednictvím loci communes, jimiž jsou čtyřverší. Tělo tak má být léčeno ze své nemoci, ze své nevědomosti

20 NOSTRADAMuS

a ignorování sebe sama, jež hraničí se šílenstvím. Má to logiku, neboť musíme připomenout, že „medicus“ je „minister naturae“16) a že pro Fran-çoise Valleriolu je příroda „tvůrcem všeho a lékař je jejím sluhou“.

Náš astrofil chtěl být léčbou duší v boji proti zlu pomocníkem Božím. V tom tkví Nostradamův étos, chápaný ve smyslu „reprezentace mluví-cího já promluvou“.17) Nostradamus se vztahuje k dlouhé křesťanské tradici, jež mu dovoluje uplatnit poslání lékaře duše zároveň s provo-zováním léčby těla. Tradici dionýsiovské, postupně revidované Miku-lášem Kusánským a Marsiliem Ficinem, která na základě záměrného zmnožení smysly vnímatelných obrazů „vzhledem k všepojmenovatel-nosti Boží“ spojovala jejich očividnou obludnost s probuzením věřícího k „vědomí nevýslovnosti“.18) Jestliže Nostradamovo léčení duší probíhá terorizováním, je to kvůli představě, že poznávání se děje „drsnou trans-gresí“ a produkováním představ, „které jsou jen nedokonalými dohady, nejasnými záhadami pravdy“.19) Nostradamovo dílo je obrovskou alego-rií zasazenou do mnoha alegorizačních sekvencí. Je to alegorie, protože pravdu skrývá, ale zároveň ji slovně odhaluje pomocí hádanek, takže se může projevit jen zatemňováním. A tato pravda je Pravdou a věřící je k ní veden cestou konverze. Proto Nostradamovo psaní představuje

„médium transcendence“, jak to skvěle vyjádřil Jan Miernowski, neboť porozumět znamená pochopit, že tu o pochopení nejde. Vyléčit duši znamená dovést ji k uvědomění si její absolutní konečnosti a odvést ji stranou od všech hrůz světa.

Nostradamus, jak si ukážeme, píše hádanky, jejichž účelem není jejich luštění ani identifikování, protože rozluštěny ani identifikovány být nemohou a protože se vztahují k ontologickému přemítání, cogito, podobně jako u Markéty Navarrské* v jejím Zrcadle hříšné duše nebo Heptameronu. „Ve světle této negativní metafyziky musí literární dis-kurz násobit své protimluvy, protože ty náležejí jen do roviny lidského rozumu, zatímco ve vyšší ontologické rovině se vstřebávají do doko-nalé shody. Musí se rozložit, neboť v tom je známka zániku já, jež pak tím lépe napodobuje oběť božského všeobjímajícího celku, jenž se stal ničím z lásky k lidem.“20) Jestliže Nostradamus píše „temnou formou“, pak proto, aby i čtenář zvážněl, zkoumal, co skrývá v sobě, a vydal se vstříc mysteriu.

* Markéta Navarrská (1492–1549) byla navarrská královna a renesanční spi-sovatelka, manželka krále Jindřicha II. Navarrského, pozn. red.

2 . P ro m L u va s e b e P o P Ř e n Í

Ve skutečnosti je těžké vyjít z jiného pohledu než z hlediska promluvy o ničem, popírající sebe samu, jež jako by se vzpírala jakékoli taxono-mii a popírala jakékoli normy nebo pravidla. Nejde samozřejmě jen o syntaktické uspořádání slov, které je v Proroctvích jaksi vykloubené téměř úplnou absencí zájmen, spojek nebo někdy i sloves; jde také o oprávnění slov žádné oprávnění nemít; věštecká čtyřverší si meta-foricky pohrávají s poznáním, jako by odrážela kognitivní iluzi, aby ji mohla lépe zpochybnit.

Veliká hvězda bude hořet sedm dní,na nebi se objeví dvě slunce:veliký pes bude celou noc výt,když velekněz změní kraj.

Nostradamus zde využívá jistého prokázaného pramene, z něhož čerpá inspiraci jak jeho parafrázováním, tak pozměňováním, aniž lze důvod takových změn jakkoli vysvětlit.1) Jde o Liber prodigiorum (Knihu zázraků) Julia Obsequenta. Obsequens se v daném případě odkazuje k době konzulátu Marka Antonia a Publia Dolabelly, kdy prý po celý týden zářila hvězda výjimečné velikosti. Když o této nova stella mluví Nostra-damus, překvapivě zprávu koriguje. Podle římského dějepisce totiž sví-tila tři slunce, zatímco psi vyli celou noc před domem velekněze Lepida a toho největšího z nich pak ostatní roztrhali. Z několika psů se tedy stává jediný obrovský pes. Jak uvádí Pierre Brind’Amour, tyto známky ohlašovaly občanskou válku mezi Caesarem a Antoniem. Těžko ale říci, zda má věštecké exemplum pouze v mírně pozměněné formě, možná přizpůsobené básnické dikci, opakovat zázraky z doby končící římské republiky – a tedy nastolit paradigma začátku občanské války –, nebo zda se opakuje v jiném historickém čase; ten veliký pes se totiž znovu objevuje v páté centurii, „vyhnán z města“. Tehdy už to není pes štěka-jící v noci, a tudíž veden předtuchou, nýbrž postava, kterou rozzlobí

„podivné spojenectví“, takže ti, kdo budou honit jelena, v daném pří-padě vlk a medvěd, k sobě pojmou nedůvěru!

22 NOSTRADAMuS

Zdá se, že si Nostradamus hraje s dobou, že čtyřverší by se spíše než k předpovědi neblahé Lepidovy budoucnosti mohlo vztahovat na dobu velkého schizmatu (neboť vzdoropapež Jan XXIII. byl nazýván „neapol-ským jelenem“ – „cerf de Naples“) nebo na nějaký jiný blíže neurčený okamžik dějin (není snad papež servus servorum Christi?) nebo i na ně-jakou eschatologickou dobu, protože jelena by bylo možno spojovat s Kristem. To, co lze přesně historicky ověřit, poté tvořivá fantazie Nos-tradamova textu pokřivuje nebo překrucuje, což je známka toho, že se nesmíme nechat nachytat do pasti identifikování. Jde patrně o poetiku, která k sobě řadí různé narativní prvky, mnohdy však deformované, takže právě tímto znetvořením relativizují jakékoli pokusy o vztáhnutí textu k nějaké konkrétní minulé události, která by se mohla v budoucnu opakovat.2) Nostradamus není historik, jak se někdy tvrdilo, své před-povědi skládá právě na základě toho, že minulost i budoucnost, jejichž vzájemným vztahem lze charakterizovat trvání, zcela destabilizuje.3) To proto, aby dal najevo nenapravitelnou slabost chápání, vlastní lidskému bytí. Vymanit se ze smyslu, zhatit jeho možnosti zevnitř, to je Nostra-damův postup při psaní. V tomto rámci například svět bude „blízko posledního období“, kdy se „opožděně vrátí“ Saturn.4) Podobně pak během onoho cyklu trvajícího tři sta padesát čtyři roky a čtyři měsíce bude říše převedena na „národ Brodde“ – možná Savojce – a v Nar-bonne sup vyrve oko.5) Incident se supem a vyrvaným okem se sice nachází u Julia Obsequenta, ale vůbec nesouvisí s městem Narbonne! A je to zmíněné oko nějaká osoba, vládce, božstvo? Pro Nostradama tedy čas, prostor ani lidé a jejich atributy nepředstavují žádné pevné údaje. S postupem svého věšteckého vyjadřování si je svévolně a záro-veň racionálně přetváří.

Pochopení čtyřverší navíc bezpochyby velice znesnadňuje jejich zdán-livý ordo neglectus, v němž jako by panovala rozmanitost díky množství odboček, rozporů, posunů nebo sémiologických podobností, které nehledí na žádná pravidla. Například: strašlivě znetvořený novoroze-nec bude udušen ve městě velikého krále. Bude odvolán přísný edikt týkající se vězňů a na město Condom se sesype neuvěřitelné krupobití a hromobití.6) Je těžké v tomto čtyřverší najít aspoň minimální logiku. Ledaže vycházíme z toho, že konjunkce narození zrůdného dítěte nebo jeho usmrcení a zrušení nějakého ediktu bude předzvěstí mimořádné bouřky, která postihne Condom! Druhý příklad: „nešťastník“ zemře

„zármutkem“: a kdo nad ním zvítězí, vykoná jeho pohřební obřad. Bude

232. PROMLuVA SEBEPOPřENÍ

sepsán edikt pro znovuzavedení starého franského zákona a sedmý den, v den Saturnův (v sobotu), spadne na vládce zeď.7) I zde je ke zjištění, jaká událost se tu prorokuje, nutné spojit dva velmi odlišné údaje: smrt poraženého následkem smutku způsobeného jeho smůlou a obno-vení ediktu, tzn. zákona, který se už nepoužíval. Rozpoznání toho, co se má stát, závisí na chápání souběhu nahodilých skutečností, které zjevně nemají žádnou příčinnou souvislost. Navíc lze říci, že tytéž pří-činy (smrt zrůdy a smrt „nešťastníka“) nevedou ke stejným následkům, v jednom případě je edikt zrušen, ve druhém obnoven.

Nostradamus tedy zřejmě nabízí klíče k jazyku popisujícímu budouc-nost, který jako by spočíval v nahodilosti nepodobností a nerozumnosti induktivní i deduktivní logiky poznání, jež však zřejmě funguje vzá-jemnou zaměnitelností faktických údajů. uveďme si totiž třetí příklad: příliš předstíranou a svůdnou svatost bude provázet hojná řeč. Civi-tavecchia a Parma ji budou celé nedočkavé poslouchat a nechají se jí svést, zatímco Florencie a Siena „více“ osiří, možná budou opuštěnější, protože i jejich obyvatelé odejdou naslouchat oné řeči.8) Zdá se, že zde se vše točí kolem síly slov, jejichž hojnost sama je v systému převráce-ných vztahů známkou ohlašující oběma toskánským městům osamě-lost nebo mlčení. V tomto rozporném rámci jaksi více na jedné straně znamená méně na straně druhé. Jako by se Nostradamus domníval, že jedním z gramatických pravidel věšteckého čtení toho, co nastane, je protikladnost. Protiklad mezi hojností a nedostatkem, mezi řečí a tichem. Mohli bychom pokračovat čtvrtým příkladem: ten, kdo se narodil ve stínu a za nočního svitu, povládne se svrchovanou dobroti-vostí, obrodí svou krev ze „starobylé urny“ a obnoví zlaté století místo bronzového.9) Osoba, která by vzhledem ke svému narození mohla ztělesňovat temnotu a neštěstí, se stává naopak tím, kdo navrací světlo a blaženost.

Avšak pravidlo významové protikladnosti nefunguje vždy. Nefun-guje v jiných typických případech. Totéž může být jiné a norma podob-ností je pak potvrzena. Například ten, kdo se narodí v zálivu a ve městě bez hranic a kdo bude pocházet z temných a nejasných rodičů, bude chtít zničit uctívanou moc velkého krále skrze Rouen a Évreux.10) Tem-nota jeho zrození na svět přinese jen temnotu a zlo. Jiný příklad, tedy jiná logická konfigurace, protože temnota opět znamená přicházející neštěstí: až bude nalezen nápis D. M. (Deis manibus) – tzn. strážcům mrtvých – a starobylá podzemní hrobka bude prozkoumána světlem

24 NOSTRADAMuS

lampy, zákon krále a prince ulpiana o sňatcích bude zpochybněn či otřesen, neboť královna a vévoda se pod plátnem stanu skrytě dopustí toho, co je pravděpodobné cizoložství.11) Zde opět platí pravidlo podob-nosti: Nostradamus zřejmě chce říci, že objevení skrytého místa je pro-rockou metaforou jednání, jímž je cizoložství, tajně provozované ve stanu. Podobnost se známkou věštící „změnu vlády“, jíž se vyznačuje proměnlivost lidského života, nacházíme i v souvislosti s „věru zázrač-ným případem“: „Pole“ bude „proměněno“, jednodušeji řečeno, dojde k zemětřesení. Tento otřes země je však uveden jen proto, že ohlašuje jinou velkou změnu, translatio imperii. Nostradamus totiž dodává: por-fyrový sloup (obelisk) bude přenesen na „sukovitou skálu“ na znamení přesunu sídla z říma. Zřejmě se zde mluví o tom, že si Konstantin po porážce Licinia, který se snažil udržet Orient v pohanství, vyvolil nové hlavní město na místě osady jménem Byzantion a 11. května 330 je zasvě-til Panně Marii. Porfyrový sloup byl přivezen z Egypta a usazen na fóru, na jeho vrchol umístěna socha císaře, do jejíž hlavy byly uloženy hřeby, nástroje Kristova umučení. „Případem věru zázračným“ je zde tedy zalo-žení Konstantinopole, která se původně měla jmenovat nova Roma.12)

Na druhé straně bouření vod ohlašuje podvratné podniky ve městě, lidská hnutí. Když voda pochází z mořských bouří, značí vypovězení a invazi: velké město bude sužováno vodami a rozděleno dvěma hlavami a třemi pažemi. Velcí budou posláni do vyhnanství, zatímco byzant-skou říši budou silně ohrožovat Peršané (ti s modrými hlavami).13) Jiný příklad: totéž nebezpečí nastane, až nadejde rok, kdy se Saturn

„ocitne mimo služebnost“: tehdy území Franků zaplaví voda. Trojská krev ovšem uskuteční svůj sňatek, ale bude obklopena Španěly.14) Voda pokrývající zemi je zde na základě podobnosti synonymem zrady půso-bící v skrytu, protože se zakrývá. A také: tam, kde Meuza přichází na zem v lucemburské zemi, se ukáže Saturn a tři další planety ve Vodnáři a nastane potopa na horách i v nížině, ve městech, obcích i vesnicích v Lotrinsku; dojde ke zradě za bílého dne.15) Nebo: v kraji rhônských soutěsek, tam, kde se křesťané téměř sjednotí (?), když se obě planety Mars a Slunce setkají v Rybách, bude mnoho bytostí zaplaveno poto-pou.16) Někdy však iniciativa připadne lidem a přírodu změní lidské násilí: strašlivá válka se bude chystat na Západě a následujícího roku přijde tak hrozná a silná morová nákaza, že nepřežijí ani mladí, ani staří, ani zvířata, a na Francii udeří krev a oheň, neboť Merkur, Mars a Jupiter budou v konjunkci.17)