autorský kolektiv - sudpany.cz - akce, večírky, zábava · almanach 4.c ročník 1982 ... 5...

Almanach 4.C ročník 1982

Stránka 1

Autorský kolektiv

příjmení v dětství jméno email

Brejchová Urbánková Diana [email protected]

Černík

Miroslav [email protected]

Eppert

Eda [email protected]

Glauschová Šmídová Petra [email protected]

Horáček

Petr [email protected]

Kobrle

Dalibor [email protected]

Kopáčová Bittenglová Jana [email protected]

Kotrč

Roman [email protected]

Kratochvíl

Marcel [email protected]

Kružík

Hynek [email protected]

Macháček

Ivan [email protected]

Mužáková Mužáková Iva [email protected]

Novotný

Milan [email protected]

Pech

Richard [email protected]

Pešek

Jindřich [email protected]

Peterka

Petr [email protected]

Petríková Kvapilová Iva [email protected]

Škoda

Libor [email protected]

Vaňková Vaňková Alice nemá

Volf

Robert [email protected]

Vondrášek

Josef [email protected]

Zahid Štefková Taťána [email protected]

Zodpovědnost za obsah jednotlivých příspěvků je plně na jejich autorech.

Publikace prošla redakční úpravou a jazykovou korekturou v možnostech

maturanta ze slovenštiny.

Vydalo nakladatelství SUDPANY Publishing © 2012

mailto:[email protected]







Stránka 2


Obsah Stránka 3

Obsah

Diana Brejchová .................................................................................................... 5

Miroslav Černík ..................................................................................................... 7

Eda Eppert .......................................................................................................... 11

Petra Glauschová ................................................................................................ 13

Petr Horáček ....................................................................................................... 17

Dalibor Kobrle ..................................................................................................... 21

Jana Kopáčová .................................................................................................... 25

Roman Kotrč ....................................................................................................... 27

Marcel Kratochvíl ............................................................................................... 31

Hynek Kružík ....................................................................................................... 35

Ivan Macháček .................................................................................................... 39

Iva Mužáková ...................................................................................................... 43

Milan Novotný .................................................................................................... 45

Richard Pech ....................................................................................................... 49

Jindřich Pešek ..................................................................................................... 53

Petr Peterka ........................................................................................................ 59

Iva Petríková ....................................................................................................... 63

Libor Škoda ......................................................................................................... 67

Alice Vaňková ..................................................................................................... 69

Robert Volf ......................................................................................................... 71

Josef Vondrášek .................................................................................................. 73

Taťána Zahid ....................................................................................................... 77


Úvod Stránka 4


Diana Brejchová Stránka 5

Diana Brejchová

Příspěvek nedodala. Proto

alespoň několik fotek…


Diana Brejchová Stránka 6


Miroslav Černík Stránka 7

Miroslav Černík

přezdívka: Mirouš,

Dutohlav (hlavně v kině Moskva)

současná profese:

úspěšný čerpař Vašich daní a daní našich

západoevropských soudruhů

předcházející profese:

student a student a student

Co Vám dalo Gymnázium pro život?

Stejně jako každému, kdo jím prošel, hlavně zabrat!

Nejoblíbenější profesor?

V době studia to byl určitě někdo jiný než po letech. Teď nejčastěji

vzpomínám na třídního Kuglera a matykáře Kaše (neskloňuju ani

nepřechyluju). Vedle jejich nadhledu z nich čišela i životní zkušenost. A

Franc mi určil současnou dráhu, tj. pracovat v ženském kolektivu.

Jaký jste měl prospěch?

Byl jsem spíše nadprůměrný student, takže jsem za celou dobu studia

propadl pouze z jednoho předmětu a to pouze v pololetí (angličtina).

Životní milníky?

Milníkem byl určitě, stejně jako pro 21 dalších, vstup na Gymnázium Lbc

Ženy – muži – děti – psi?

ano – ne – ano – ne (číselně 2040)

Setkáváte se nebo jste v kontaktu s lidmi z gymnázia?

Co jsem přestal chodit na fotbal, tak své spolužáky vidím už méně, tak

jedenkrát týdně.



Můžete zavzpomínat na svého třídního profesora?

Pamatuji si ho jen velmi matně, často mě posílal ze třídy na chodbu a tak

mi jeho tvář v paměti moc neutkvěla.

Vzpomenete si na některé další profesory?

Jeden byl takový tlustější, druhej hubenější, další šíleně šilhal a nikdo

nevěděl, koho se vlastně ptá. Bohužel si jména už nepamatuju. Jeden nás

učil deskriptivu a jmenoval se Prcala, nebo nějak tak,…je to všechno už

dávno. Další mluvil ve sprostých přirovnáních, další nám nadával,

jednomu jsem dokonce tykal, ale rozhodně byli všichni příjemnější než

některé profesorky. Ale po letech si pamatuji již jen to dobré….

Vzpomenete si na některý "výrok" některého profesora?

Já myslím, že zde se sejde jedenadvacetkrát slavný výrok „Kurva třído,

dneska se mi tu ale nedobře učilo…“ a nebo „Dneska jsem šel ráno do

školy…“, ale zkusím najít jiný. Jo, co tenhle: „A proto Volf….“.

Napište nějaký příběh, na který si vzpomenete z dob studií na gymnáziu:

Gymnázium nás naučilo mnoho věcí, např. strachu z psaní souvislého

textu. Představa, že napíšu text, který bude obsahovat zeugmu, anakolut či

dokonce atrakci, mě trápí i po těch třiceti letech, ale budiž.

Udavačem z hladu

Tím, že se jako zdravé jádro kolektivu 4.C scházíme poměrně často,

udržuje se mnoho historek ze školních lavic v ústních podáních

jednotlivých spolužáků a je z čeho vybírat. Je pravdou, že postupem času

se některé historky zapomínají a naopak jiné se objevují s tím, že jejich

vypravěč často přesvědčí kolektiv o tom, že se to jistě stalo a jistě stalo

právě takhle. Při opakování se pak tato historka „zažije“ a již nikdo

nepochybuje o tom, zda se skutečně stala. Budu Vám ale vyprávět

historku, která se stala určitě a jíž jsem byl účastníkem.

Ve čtvrtém ročníku nás vedení školy umístilo do jazykové laboratoře a

posadilo do třech lavic a Edu. Já jsem se shodou okolností či nešťastných

náhod ocitl v lavici s Ríšou, Jindrou a Petrem Peterkou, které velmi trefně



angličtinář Řehánek nazýval Spolek u tří blbců. Nebo to bylo nějak jinak?

To už si nepamatuju.

Rozhodně si ale pamatuju, že přestože měla naše třída velmi dobrou

strategickou polohu tím, že k dosažení schodů k jídelně stačilo zvládnout

jednu křižovatku, byly páteční obědy tragédií. Končili jsme hodinou

s prof. Weinerovou, což znamenalo nejen zkaženou náladu na celý

víkend, ale hlavně obrovskou frontu na oběd, protože Vajnerka měla ve

zvyku končit až se zvoněním ukončujícím přestávku.

Jeden z výše uvedené trojice dostal jednoho pátečního dopoledne výborný

nápad – zajít si na oběd o přestávce před touto hodinou. A abychom to

časově zvládli, je nutné vyrazit již během hodiny angličtiny. Má pozice

v naší čtyřčlenné lavici byla z tohoto pohledu nejhorší, a proto jsem si

nejprve ani nevšiml, že Pech - Pešek již utekli. Protože prof. Řehánek se

již nemínil otočit k tabuli a měl jeden ze svých výchovných monologů,

nezbylo mému hladovému žaludku nic jiného, než se přihlásit. Řehánek

byl mou aktivitou překvapen, protože to nebyl zrovna pravidelný jev, a

okamžitě mě vyvolal. Na mé udání „Pech - Pešek utekli“ zareagoval

podle předpokladu „Černík za nimi!“ Již za minutu se připojuji k v klidu

obědvajícím kamarádům a „Spolek opět prosperuje“. S plným žaludkem

se pak následující Vajnerka dala alespoň trochu přežít.


Eda Eppert Stránka 11

Eda Eppert

Povolání: rentiér, rybář

Bližší informace nedodal.


Eda Eppert Stránka 12


Petra Glauschová Stránka 13

Petra Glauschová

rozená: Šmídová

Vzpomenete si na své spolužáky, jak na

vás při studiu působili?

Zkouším vzpomenout na všechny spolužáky, když už je taková vzácná

příležitost:

Jana Bittenglová VELICE KAMARÁDSKÁ, SPOLEČENSKÁ,

VESELÁ, velká znalkyně sportu a sportovců a

volejbalová divoška, šikulka na češtinu Mirouš Černík DÍTĚ ŠTĚSTĚNY A RADOSTÍ Eda Eppert VELMI OBLÍBENÝ, vždy opálený hezký kluk,

dívkami vyhledávaný, DÁVAL PŘEDNOST

RYBÁM A LYŽÍM, aspoň myslím, maturita 13tka Péťa Horáček TAKOVÝ ROZTOMILÝ BUŘIČ Roman Kotrč člověk, který mi krásně počítal kroky v tanečních a

měl se mnou trpělivost /dodatečně děkuji za

společně protančené chvilky, dá-li se tomu tak říct /

DOBŘE NALADĚNÝ Iva Kvapilová VELKÁ KAMARÁDKA Dalibor Kobrle NESMĚLÝ, ALE UČÍ SE Marcel Kratochvíl VESELÁ KOPA Hynek Kružík VELKÝ SPORTOVEC A ELEGÁN

Milan Novotný VELMI SCHOPNÝ A MILÝ ČLOVÍČEK

Ivan Macháček HLAVA NAŠÍ TŘÍDNÍ RODINY, NEZKAZÍ

ŽÁDNOU LEGRACI

Iva Mužáková DĚVČE DO NEPOHODY

Ríša Pech MILÝ FOTBALISTA

Jindra Pešek KAMARÁDSKÝ ČLOVÍČEK, NEZKAZÍ

ŽÁDNOU LEGRACI

Péťa Peterka POHODA A DOBROTA SAMA

Petra Šmídová taková obyčejná uřechtaná holka, má 3 děti a je

šťastná

Libor Škoda OBĚTAVÝ KAMARÁD

Táňa Štefková RADOST POHLEDĚT A POBAVIT SE, šikovná na



angličtinu a písničky

Alice Vaňková PILNÁ STUDENTKA

Pepa Vondrášek KLUK DO NEPOHODY

Robert Volf TEN SE NEZDÁ, ALE UMÍ PŘEKVAPIT

Diana Urbánková milá, SPOLEČENSKÁ dívka, která uměla a jistě

umí okouzlit a poklevetit

PROSTĚ DĚKUJI VÁM, ŽE JSTE.

A ještě si vzpomenete na někoho?

Občas vzpomenu i na Evu Lisalovou a to doufám, že je nějaké nebe a tam

kouká na toho svého Kratochvíla. S Táňou Stárkovou jsem prožila hezké

chvilky s dětmi v pionýru a na táborech. A ti další co s námi začínali, byla

bych ráda, kdyby někdo udělal jejich soupis, aby o nich byla zmínka

v tom časopise.


Gympl mi poskytl možnost být na konci skupiny zvané Céčko a nyní

jsem za místo na konci vděčná, určitě mě to posunulo dál v mém životě. I

KDYŽ V TĚCH CHVÍLÍCH JSEM MĚLA POCIT BEZNADĚJE, KDYŽ

MÍ SPOLUŽÁCI SE RADOVALI A UŽÍVALI SI RŮZNÝCH

SKOPIČIN A JÁ LEŽELA V UČEBNICÍCH, RODIČE MĚ NIKAM

MOC NEPUSTILI A NA VÝSLEDCÍCH TO NEBYLO VIDĚT.

A co maturita?

O maturitě se mi zdá ještě teď a ráno jsem ráda, že už jí MÁM.


Nemohu nevzpomenout na našeho třídního profesora pana Kuglera, který

jistě koukal, kolik nových pouček vzniklo a nových zákonů za našeho

přispění. Určitě s námi musel mít velkou trpělivost, i když s každým

z jiných důvodů. Ráda jsem ho později potkávala, i když čím dál tím

méně často.

Ráda také vzpomínám na paní učitelku Smetánkovou a naší výpravu

z Ještědu na Pláně, jak vše kvetlo a my šli místy příběhů Karolíny Světlé,

jen mi trochu kazila požitek tréma z mého výstupu. Povídky jsem od té



doby četla několikrát, stále si nic nepamatuji, ale každé jaro mě to tam

táhne, až si ze mě doma dělají legraci.

Velké díky patří paní učitelce Jarošové, která nás nějakou dobu učila

dějepis a dělala to takovou záživnou formou, že jsem se velice ráda učila,

ale po jejím odchodu, jsem se vrátila k normálu, tedy zamotání všech

informací dohromady.

Nemohu zapomenout na prof. Řehánka, měl ohromný přehled a radost ze

života a velké osobní kouzlo, jen angličtinu jsem se nikdy nenaučila, ale

jsem velice ráda, že jsem takového nadšeného člověka životem vůbec

potkala.

Pan učitel Pavlíček měl rád lidi z Vratislavic, takže mě a Edovi poskytl

azyl v jeho hodinách.

Zato nemohu zapomenout na protáhlé Šmíídováá od pana France při

chemii asi to nebylo pochvalou.

Děkuji panu učiteli KAŠEMU, protože ve mně brzdil matematického

ducha, vždy když jsem si myslela, že mě jednička nemine, byla to aspoň

lepší dvojka. Také ve čtvrťáku ty n prostory, které jsem si neuměla ani

představit, mě úplně změnily náhled na matematiku, i když jsem chtěla jít

studovat na MATFYZ do Prahy, tak jsem si to rozmyslela. A už chápu

přísloví VŠECHNO ZLÉ, JE PRO NĚCO DOBRÉ.

A ke škole neodmyslitelně patří postava pana školníka, bez něho by škola

nebyla školou a na něj také moc ráda vzpomínám, měl vždy veselý úsměv

a radost, že zase jdeme a není ve škole sám a bude veselo.

A vaše nejoblíbenější místo ve škole?

Moje nejoblíbenější místo byla jídelna, na oběd jsem se nemusela nic učit

a až teď si uvědomuji, že to bylo místo, kde mě nejvíc chválili, škoda, že

se odsud nepsali známky, protože to by mi určitě zlepšilo průměr. Jen se

hezky usmívat do okýnka a to mi zřejmě šlo, protože paní kuchařka mi

vždy říkala, máš dost Peťulko a pamatuji se, že jsme si chodili s Edou

přidávat a paní kuchařka nás chválila, že vše pěkně sníme a nejsme

vybíraví. Ještě dodnes si ty chvíle mohu připomínat, protože paní



kuchařka je sousedka rodičů mého manžela v Ostašově a stále se na mě

pěkně usmívá, i když mě už k jídlu nepobízí.

Mezi ty oblíbené patřila také tramvaj, ve které jsme se různě potkávali a

ubezpečovali se o tom, co umíme a neumíme, kdo s kým a jak. Škoda, že

už si nic nepamatuju. Jen, že ze školy jsem jezdila radši.

KDYŽ to zhodnotím tak se na mě usmívejte, můžete i na ostatní, mám to

ráda a umím to pochválit, těším se na shledání!!!


Petr Horáček Stránka 17

Petr Horáček

Přezdívka: Horác

Dosažené vzdělání: textilní inženýr

Současná profese: vedoucí oddělení

developerských projektů

Předchozí profese: zásobovač, vedoucí

provozu, pojišťovací agent, výrobce a

testovací pilot padákových kluzáků,

obchodník se zdravotnickou technikou,

projektový a úvěrový manažer, aneb „Ne

vším, čím jsem byl, tím jsem byl rád “.

Co Vám dalo Gymnázium pro Váš život?

Pochopil jsem trojčlenku, což je podle mě jediný složitější matematický

výpočet, který má v praktickém životě nějaké využití.


Třídní Petr Kugler a profesor Pavlíček (zeměpis).

Jaký jste měl/a prospěch?

Proměnlivý (dokonce i jedno pololetní vyznamenání) a postupně se

zhoršující - v závislosti na přibývajících mimoškolních aktivitách.

Životní milníky?

První sex, maturita, promoce, svatba, pobyt na psychiatrii, rozvod.


S bývalými spolužáky se vídávám občas, a to na třídních srazech nebo na

různých kulturních akcích, kde se točí pivo. Nedávno jsem potkal téměř

jednadevadesátiletého! (a z mého pohledu stále stejně vypadajícího)

profesora Řehánka.




Nejvíce mi utkvěla v paměti jeho záliba ve sbírání budíků. Když se v jeho

hodinách fyziky někdo obával zkoušení, stačilo přinést nějaký starý budík

a dotyčný dárce měl minimálně na týden klid. Bohužel pocházím z

vesnice, kde moc budíků nebylo, přinést třídnímu starého kohouta jsem si

nějak netroufal a tak jsem musel být neustále připraven a ve střehu.


Zatím ještě skoro na všechny, namátkou bych jmenoval školníka Pepu.


Samozřejmě - mezi mé nejoblíbenější patří: "Třído, kdo to tu tak

barbarsky vyholil?" (profesorka Smetánková kritizující na chmelové

brigádě naší revoluční metodu jednocení chmelových výhonků před jejich

navedením na drát).

Napište nějaký příběh, na který si vzpomenete z dob studií na gymnáziu.

Zůstanu u chmelu, což byl po zeměpisu můj neoblíbenější "předmět". Ve

třeťáku, po příjezdu na chmelovou brigádu, jsme z úst šťastných soudruhů

zemědělců a méně šťastných soudruhů profesorů vyslechli úvodní

instruktáž. Hovořil též náš třídní profesor Kugler, který na závěr zdůraznil

zákaz chození do místní hospody s dovětkem: "To platí zejména pro Vás -

Horáčku ! " Po brífinku, když se dav rozptýlil, ke mně třídní přišel a řekl:

"Horáčku - až půjdete z hospody, kupte mi dvoje Startky. " A omluvně

dodal : "Šel bych s Vámi, ale kolegyni Smetánkovou by z toho asi ranila

mrtvice...".


Dalibor Kobrle Stránka 21

Dalibor Kobrle

Přezdívka: COB

Co Vám dalo Gymnázium pro vás život?

Pohodu na vejšce

Jaký jste měl(a) prospěch?

Šlo to, aspoň doma nic nenamítali…


Těžko jmenovat jedno jméno, měli jsme kliku na velké osobnosti. Ale

s odstupem času prof.Kaše a prof.Řehánek

Životní milníky?

Je jich více, furt se něco děje


Těch na srazu uslyšíme spoustu, tak jeden osobní : „Kobrle, kuřte !!!“

– profesor Kugler na maturitním plese, když mi podával svou zapálenou

cigaretu. To prostě nešlo odmítnout a tak to byla moje první a zároveň

zatím poslední cigareta v životě.


Střípky a kalich hořkosti

Nejdříve jsem chtěl psát příběh o oslavě Marcelových narozenin na konci

druháku, ale přišel mi vcelku notoricky známý, omílaný na každém srazu.

I když ty střípky paměti, které mám uloženy v hlavě, ve mně vždy

vzbuzují úsměv. Jen tak namátkou pro osvěžení čím dál tím více

vynechávajícího mozku:



Mlíčňák obchoďáku Ještěd a „Liberec loupak párty“, na nichž jsme

domlouvali scénář prvního skutečného mejdanu u Ivana doma pod

záminkou oslavy Marcelových narozenin…

Chodba gymnázia, já úplně zkoprnělý, zpitomělý a cca 10 holek z béčka,

z nichž každá mi dala pusu, kytici šeříků (jaro roku 1980 muselo být

studené, když kvetly až 4.6. …) a básničku…

Ulice pod gymplem a začátek oslavy Marcelových narozenin s konzumací

vysoce kvalitního tuzemského rumu po nácviku na spartakiádu. O co více

jsme se s Jindrou při popíjení z flašky flákali, o to více Pepa a hlavně

Marcel finišovali…

Tamtéž marné Marcelovo „vybíhání“ alkoholu z krve – prostě typická

Cimrmanovská slepá ulička…

Učebna chemie a hodina biologie s profesorem Francem… (dodnes si

pamatuji, jak se rozmnožují lišejníky )

Zastávka tramvaje Na Vápence a zdánlivě ztracený a najednou zničehonic

se vynořivší a obživlý Marcel.

Mejdan u Macháčků bez Marcela, jenž byl zcela nepochopen svými

rodiči, a stydlivou erotikou nabitý Ivanův pokoj plný ploužáků, jazyků a

rukou …

A v neposlední řadě dorazivší Ivanův starší brácha s rozepnutým

poklopcem a neustále upozorňující, že jsme hovno free… s odstupem

času musím uznat, že měl pravdu

Pak jsem si ale vzpomněl ještě na jeden příběh, který je od té doby pro mě

jakousi zkušeností, nebo mementem, že i když si něco krásně maluješ,

děláš pro to vše možné, organizuješ si to, tak stačí podcenit jednu věc a je

vše v háji … zvláště, když proti vám stojí jiných šest kluků, kteří chtějí

úplně opačný výsledek. Ano, vzpomínám na slavné finále fotbalového

turnaje, který jsme si již sami pořádali.

Základní skupinou jsme prošli jako nůž máslem a tak jsme měli pocit, že

nás již nemá herně kdo ohrozit, zvláště ne o rok mladší efko. Tomu



odpovídala i propagace finále a především fantastický Pepův ručně

malovaný plakát s našimi karikaturami a s našimi odpověďmi na otázku

hypotetického sportovního reportéra. Já se pamatuji, že jsem odpovídal na

dotaz, zda mi při hraní nepřekáží v té době ještě černý zcela zánovní knír.

Každopádně odpověď byla patřičně nabubřelá a rozhodně neskromná. No

alespoň jsme byli pochváleni od paní profesorky Smetánkové za

příkladnou parodii na sportovní novinářský rozhovor. Nebyl na tom

plakátě také nějaký papouch, jak sedí na míči? Asi se budu muset

dodatečně zeptat Pepy na logiku tohoto počinu. Musím každopádně

zamáčknout slzu nad osudem tohoto bezkonkurenčního díla a doufat že

ještě spatří světlo světa – do prdele, proč jsme neudělali aspoň fotku…

Nicméně, co se povedlo, to byly zaplněné ochozy gymnazijního hřiště.

No zaplněné, ale rozhodně tam již nikdy tolik lidí a zejména holek na

fotbal nepřišlo. Terén byl těžký, rozbahněný po dešti, ale na vlastní zápas

již probleskovalo slunce. Alespoň tak se mi vybavují naše krásné

oranžové dresy, než dostaly hnědá razítka od bahnem nacucaného míče

(tango bylo ještě v nedohlednu, o roteiru ani nemluvě…). Při nástupu

bylo ještě vše v pořádku, naprosto podle vysněného scénáře. Po prvním

hvizdu rozhodčího to již bylo podstatně horší …

Vůbec jsme nehráli svůj fotbal, z přemíry snahy jsme si nepřihráli na 5

metrů a ono stále platí, že hraješ to, co ti soupeř povolí. A efko nám

nenechalo ani píď prostoru, Sláťa si pečlivě hlídal Ríšu, ostatní jsme se

rozbíjeli o Péťu Nováka. Prostě zatímco oni se na nás pořádně připravili,

tak my jsme na obláčku zdánlivé neporazitelnosti o soupeře ani pohledem

nezavadili a řešili jsme, jaké holky přijdou fandit… Přímo ukázkové

podcenění soupeře. A tak není divu, že jsme brzy prohrávali 0:1. A

s přibývajícím časem a neschopností vytvořit si gólové pozice jsme

začínali být nervóznější a podrážděnější. Jako blesk z čisté oblohy a jako

možnost vybřednout z marasmu vlastního výkonu přišel vyrovnávací gól

z nohy našeho nejlepšího hráče s bohatou ligovou zkušeností, kterého

jedinkrát za zápas pustili efkaři z přísného dohledu. A pak, …, pak nastala

osudová chyba, která ovlivnila celý zbytek zápasu. Ríša mohl hned

spadnout do bahna, kde bychom ho rádi uleželi, mohl si sundat triko a

točit jím v ústrety fanouškům (tehdá za to žlutá karta ještě nebyla). Ale



Ríša, možná kvůli tomu, že za brankou směrem k městu žádné fanynky

nebyly, se rozhodl běžet sprintem kolem celého hřiště až za naši branku,

kde jsme ho konečně odchytili a naskákali na něj. Za sebe musím přiznat,

že dalších minimálně 10 minut jsem nemohl popadnout dech. A podle

pohledu na hrací plochu ani nikdo v oranžových dresech. Už si

nepamatuji, jestli jsme poté dostali góly dva nebo tři, každopádně jsme ze

hřiště odcházeli se sklopenými hlavami. Nekonalo se žádné objímání od

rozvášněných spolužaček, žádná výměna dresů s roztleskávačkami, jen

bahno mezi zaťatými zuby.

Musím říct, že z doby po finále si nepamatuji vůbec nic, jak mozek vše

zlé co nejrychleji zapomíná. Co nám bylo platné, že jsme to pak efkařům

v několika následných finále vrátili i s úroky, finále všech finále jsme

bohužel prohráli …


Jana Kopáčová Stránka 25

Jana Kopáčová

Rozená: Bittenglová

Bližší informace nedodala


Jana Kopáčová Stránka 26


Roman Kotrč Stránka 27

Roman Kotrč

Rozhodl jsem se, že si v tomhle fiktivním

rozhovoru, kdy se budu ptát sám sebe,

respektive moje starší já bude klást otázky

mému mladšímu já, budu tykat. Bude to takové

neformální a upřímnější, ale v žádném případě

to není záruka, že odpovědi budou pravdivé,

nezkreslené a netendenční, nebo snad dokonce

vtipné.

Proč ses vůbec rozhodnul jít na gymnázium?

Tak na to je poměrně jednoduchá odpověď. Protože jsem na základní

škole ještě neměl ani páru, co bych chtěl v jednou v životě dělat. A možné

je, že to pořádně nevím ani dnes. Tím, že jsem šel na gymnázium, jsem

alespoň získal čtyřletý odklad.

A nelitoval jsi někdy téhle volby?

Litoval, v prvním pololetí jsem ten nápor nepochytal. Zatímco na základní

škole jsem zvládal učivo levou zadní a měl samé jedničky (maximálně

občas dvojku z ruštiny nebo z tělocviku), tak v první půlce 1.C jsem měl

na vysvědčení tři trojky a pouhé tři jedničky, takže průměr čistá 2,00 a

velký propad oproti základní škole. A to mi, bohužel, v pubertálních

letech na sebevědomí moc nepřidalo.

No a jak to bylo dál?

Pak se to naštěstí trochu zkonsolidovalo. Zvyknul jsem si na režim učení,

na libůstky jednotlivých profesorů, začalo se mi trochu lépe dařit a

známky se zlepšily. Ostatně objem učiva, které jsme měli zvládnout, byl

neuvěřitelný. Nejlépe to dokumentuje porovnání sešitů z chemie, které

jsem provedl se svými spolužáky ze základní školy (studenty stavební a

strojní průmyslovky) hned asi po prvních čtrnácti dnech na gymnáziu.

Zatímco my už jsme měli popsanou polovinu sešitu formátu A4, oni měli

teprve dva usmolené listy formátu A5.

foto nedodal (doplněno redakcí)



Dnes už mi to přijde úsměvné, ale tehdy jsem trávil opravdu hodně času

nad domácími úkoly. Naštěstí psychologická kategorie zvaná

„vzpomínkový optimismus“ funguje dobře a čas strávený na gymnáziu se

posouvá směrem k veselým historkám vyprávěným u piva.

A nejen to, dodnes okouzluji sextánky (ale i jiné ročníky) vyprávěním, jak

hustou střední školu jsem absolvoval. Že jsme byli matematicko-fyzikální

třída, že jsme měli 8 hodin matematiky týdně, že nás v prváku začínalo 32

a maturovalo nás pouhých 21, že 11 odpadlíků v pohodě dostudovalo a

dokonce odmaturovalo v jiných třídách našeho gymnázia nebo na jiných

školách.

Jaký byl tvůj nejoblíbenější profesor?

Tak tohle je opravdu těžká otázka. Nechceš mi dát nějakou lehčí?

Ne.

Tak já to teda zkusím. Myslím, že všichni profesoři, kteří nás učili, se

opravdu poctivě snažili dělat svoji práci a naučit nás svoje předměty.

Někomu se to dařilo víc, někomu míň, ale to nebyla tak úplně jejich

chyba. Bohužel, všichni považovali právě ten svůj předmět

za nejdůležitější. Na rozdíl od nás.

Navzdory tomu, že ke své práci přistupovali s velkým nasazením,

profesionalitou a leckdy i nadšením, pamatuji si na občasné projevy jejich

rezignace, ba dokonce zoufalství nad marností jejich snah. Možná jsme

někdy opravdu vypadali jako tupá a nezvedená cháska. Všimni si, že jsem

použil slovo „vypadali“ ne „byli“!

Prosím tě, drž se tématu – tvůj nejoblíbenější profesor.

Nemůžu vzpomínat na všechny profesory, tak aspoň pár …Hned na

začátku na mě udělal největší dojem náš třídní profesor pan Petr Kugler.

První den na gymnáziu, kdy nás seznamoval se školou, školním řádem a

dalšími provozními nezbytnostmi, nám vydržel dvě hodiny velice poutavě

a vtipně povídat. A dokonce mi v mých čtrnácti letech vykal!



Úplně mě okouzlil a do dneška si pamatuji, jak jsem potom doma nadšeně

vyprávěl, jak je to na gymnáziu úžasné. Druhý den při fyzice vtipů ubylo,

ale ještě to pořád šlo. Pak ale přišly i dny, kdy nepadl vtip ani jeden.

Pak ještě rád vzpomínám na matematiku, kterou nás učil pan profesor

Kaše. Důstojný starší pán, vždy v saku a s kravatou. Nevím, jak to dělal,

ale v jeho podání mě matematika bavila. Matematika, ten studenty často

opovrhovaný a nenáviděný předmět! Já vždycky, když jsem sednul

k úkolům, začal jsem nejdřív dělat matematiku, protože mě bavilo řešit

úlohy a docházet k výsledkům. Nakonec jsem jenom z matematiky

odmaturoval za jedna. Pak už jen skromně zmíním, že jsem se i já stal

oblíbencem pana profesora Kašeho. Bohužel to nebylo díky excelentnímu

prospěchu, spíš proto, že bydlel nedaleko od nás a pověřoval mě

drobnými úkoly, jako třeba odnést mu ze školní jídelny domů několik

skleněných třílitrových lahví od okurek atd.

Taky nemůžu nevzpomenout paní profesorku Smetánkovou, která se vždy

chovala jako dokonalá dáma. A i když jsme ji někdy fakt naštvali,

vynadala nám jemně a distinguovaně. Taky jsem obdivoval její bezedné

znalosti a sečtělost. Pravda je, že literaturu jsem měl rád, sloh jsem

nesnášel.

A co ti dalo gymnázium do života ?

Tak hlavně asi encyklopedické znalosti z nejrůznějších oborů, které dnes

v praxi téměř nepoužívám.

V kanceláři mladšího kolegu, který je nezatížený zeměpisem, dějepisem,

literaturou a dalšími znalostmi, jednociferná čísla sčítá na kalkulačce,

s pravopisem nebojuje, používá ho dle vlastního uvážení. Zato je schopen

na internetu vyhledat v neuvěřitelně krátké době jakoukoliv informaci.

Ale nejcennější pro mě bylo, že jsem se tam seznámil se svými spolužáky.

S řadou z nich se do dneška (byť nepravidelně) vídám. Jen nynějšího

eurounijního rentiéra, se kterým jsem absolvoval základní, střední a

vysokou školu, vidím jednou za uherskej rok.



Vzpomínáš si na nějakou veselou historku „z natáčení“?

Ano, teď se mi jedna vybavuje. Řada účastníků našeho maturitního

večírku vydržela vzhůru celou noc (na rozdíl od obsluhy v motorestu u

kopuliště), takže k ránu už jsme si natáčeli pivo sami. A to byla podle mě

opravdu veselá příhoda. Bohužel na další historky přímo z natáčení už si

nevzpomínám.

Tak tenhle pokus o vtip se ti fakt nepovedl. Co nějaká jiná historka?

Historek bylo dost a řadu z nich každý z nás vyprávěl nebo slyšel

vyprávět opakovaně, takže se mi nechce vzpomínat na nějakou málo

frekventovanou nebo dokonce naprosto unikátní. Takže sorry.

Ne počkej, přece jenom bych jednu poměrně frekventovanou historku

zmínil, tedy lépe řečeno uvedl na pravou míru. Asi si všichni vzpomínáte,

že mi čeština vždycky vycházela na jedna mínus a naše paní profesorka

Smetánková byla až extrémně čestná a spravedlivá, takže to vždycky

s těžkým svědomím zaokrouhlila nahoru na dvojku a slíbila, že tu půlku,

kterou mi v pololetí sebrala, mi na konci roku zohlední a bude-li opět na

pochybách, tak bude zaokrouhlovat směrem dolů na jedničku.

Takhle moje hodnocení probíhalo celé 4

roky, bohužel v pololetí i na konci roku

stejně, vždycky jsem dostal dvojku s opcí

na další pololetí. A když už nás nečekalo

žádné další pololetí, tak mi alespoň slíbila,

že mi to vynahradí u maturity, kde jsem ale

opět dostal za dvě. Asi jsem to fakt na

jedničku neuměl. Takhle tradovaná

historka znamená devět dvojek za sebou a

všichni včetně mě si ji takhle pamatují. Ale

když jsem pečlivě prostudoval svoje

gymnaziální vysvědčení, zjistil jsem, že

přece jen jsem jednou jedničku z češtiny

dostal. Tímto se tedy za sebe i za všechny

ostatní vypravěče paní profesorce

omlouvám za nespravedlivé nařčení.


Marcel Kratochvíl Stránka 31

Marcel Kratochvíl

přezdívka: Krtek

povolání: antigambler

znamení: blíženec

Co si pamatujete z pobytu na Gymnáziu?

Přiznám se bez mučení, že moje paměť slábne a to, co v hlavě zůstalo,

zavání spíše legendami než historickou pravdou. Navíc jsem onoho

června roku 1980 zaznamenal takový úbytek mozkových buněk, že si

události předcházející mým 16. narozeninám téměř nepamatuji. Tak tedy

k tomu, kde mám alespoň trochu jistotu … jmenuji se Marcel Kratochvíl,

narodil jsem se 6. června 1964 (tedy Blíženec) a přezdívku jsem po

mnoho let míval ... Krtek.

Některé historky jsou až legendární. Objasníte nějakou?

… tehdy před 32 lety jsme odjeli do Frýdlantu na předcvičení, na kterém

měla oblastní komise rozhodnout, kdo odcestuje do Prahy na Spartakiádu.

Tuším, že s námi jel Pelc, možná Jarda Hruška. Každopádně jsme měli

tajně s sebou nějaká piva (pozor, o plechovkách se nikomu tehdy ani

nezdálo), která jsme víceméně nerušeně konzumovali v jakýchsi kráterech

nad frýdlantským stadionem. A pak nadešla velká chvíle! Naše skupinka

cvičenců, povzbuzena chmelovým nektarem, se na travnaté ploše začala

pohybovat s takovým zaujetím, že volnější trenýrky začaly vydávat zvuk

rudého praporu ve vichru. Tribuny nám před očima rotovaly vzrůstající

rychlostí, přetížení rostlo, až … vlhké paže nebyly s to udržet umdlévající

druhy a náš prstenec explodoval! Těla nekontrolovatelně padala vzad,

úleva z následného klidu byla uspávající. Dezorientace v čase i prostoru

byla dokonalá, v důsledku čehož se někteří z nás srdnatě snažili připojit k

jiným, dosud uspokojivě kroužícím skupinám. Dílo zkázy bylo dokonáno.

Do Prahy se nejelo!



A tím byl konec?

Ne. V mých „vzpomínkách“ navazuje plynule další akce … po příjezdu

do Liberce zbývala ještě nějaká chvíle před nuceným návratem do školy a

tak se osmičlená skupina, se mnou v čele, vydala do Potravin k zakoupení

nápoje vhodného k oslavě. Naše volba padla na Tuzemský rum s

plachetnicí, vzhledem k počtu dychtivých krků, v balení o objemu

jednoho litru. Prozřetelně jsme ve své nezkušenosti usoudili, že chlastat

nalačno se nemá a tak jsme na zajedení zakoupili také alobalový pekáček

buchet s tvarohem. K mému překvapení se skutečné oslavy na tajné

loučce pod otočkou tramvaje zúčastnili pouze čtyři stateční! Kromě mé

osoby to byli Pepa Vondrášek a dnes JUDr. Vladimír, tehdy Míša, Škréta

… a na toho čtvrtýho si fakt nevzpomenu. V skrytu jsme si vychutnávali

první doteky tuzemáku s našimi neposkvrněnými chuťovými buňkami a

přikusovali k tomu tvarohové buchtičky. Lahev kolovala od úst k ústům a

vzhledem k časové tísni jsme si statečně přihýbali, skoro bych řekl, že

jsme ten rum pili jako vodu. Blížil se neúprosně čas k odchodu do školy.

Někteří z nás začali jevit známky opilosti, u mne konkrétně to byla

představa, že jsem jediný střízlivý a že celou skupinu zodpovědně dovedu

v pořádku do hodiny, ovšem za předpokladu, že se nám předtím podaří

alkohol v těle spálit - jak jinak než pohybem. Výhody všeobecného

gymnaziálního přehledu – kombinace znalostí z biologie, chemie a fyziky

byly v tu chvíli nedocenitelné a moje argumenty tak silné, že ta čím dál

víc tupá banda opilců začala po louce skutečně běhat. Metabolismus jsme

si zcela jistě zrychlili a alkohol, který pobýval do té doby z větší části

neškodně v našich žaludcích, si rychle našel cestu do krevního řečiště.

Účinky byly zdrcující! Vzájemně se podpírajíc jsme totiž vyrazili směr

školní budova, překonali všechny nástrahy úzkých uliček i vstupních

dveří do budovy a … následujících 24 hodin znám pouze z vyprávění

spolužáků, profesorů a … rodičů, byť oni o této události ani po letech

nedokázali mluvit bez žádoucího odstupu. Otrava alkoholem není

rýmička :-)

Padla zmínka o chmelové brigádě a legendární profesorce češtiny, paní

Smetánkové

… v mých vzpomínkách ta věta po nálezu prázdného a zdecimovaného



chmelového řádku zní: „KURVA TŘÍDO, kdo to tady tak neinteligentně

VYHOLIL!!“ Ale můžu se mýlit :-)

A další profesoři?

Opět nevím, jestli správně, ale vidím v duchu profesora Řehánka v

hudebním kabinetu, kterak nám klade na srdce, že vinylová dlouhohrající

deska, obzvlášť ta s cenným obsahem, vyžaduje důkladné očištění před

uložením na talíř gramofonu … načež ji vždy přejel vlastním kapesníkem,

do kterého si celou hodinu utíral ruce po psaní křídou. Všechny desky

potom hrály téměř stejně, byla to tak říkajíc Bílá alba, ze kterých se

strašlivým skřípotem rvala jehla křídu z drážek … ale Ódu na radost

umím dodnes :-)

Proč je 4.C tak soudržná dodnes?

Kapitolou samou pro sebe byla naše základna v jazykovém kabinetu.

Takovou třídu neměl nikdo v celé budově a jsem přesvědčen, že nám

musela být záviděna, i když … kdo ji zakusil jen příležitostně, mohl nad

ní ohrnovat nos. Ale myslím, že pro nás ta semknutost, blízkost

jednotlivých spolužáků v nezvyklých příčných lajnách způsobily pocit

určité výjimečnosti a že ZDE se zrodil pocit sounáležitosti a hrdosti na

příslušnost ke 4.C, bez ohledu na pohlaví, který trvá dodnes.

A co se v té učebně dělo?

Přehled činností, které se daly v této učebně bez následků provozovat, je

téměř nekonečný: kouření profesorské cigarety, házení křídou po spících,

píchání špendlíkem do souseda, hra v karty, čtení pod lavicí, zmizení celé

třídy, nenápadný odchod zadních řad ze třídy, atd. Velkou výhodou byla

také blízkost bytu školníka Pepy - kde jinde, než v naší třídě, by si měl

vyreklamovat z hodiny pomocníky na manuální práce, které byly v

posledních letech oceněny občas i vychlazenou desítkou. I blízkost

schodiště do jídelny hrála významnou roli!

Nesmím zapomenout na naši tehdejší politickou angažovanost – myslím,

že komunisti zamýšleli mít v čele mládežnických buněk kované svazáky a

v té naší se jim to jaksi vymklo. Nezapomenu na první seznámení s

punkem, lačně hltané zvuky z páskových magnetofonů, hledání akordů,

fonetické zápisy anglických textů a jejich přebásnění Ivanem Macháčkem



z nemocničního lůžka. Pod hlavičkou SSM, zaštítěni Ivanovým kulatým

razítkem, a pod jeho vedením, jsme neuměle (my, nikoliv Ivan) šířili

„kulturní osvětu“ na soutěži Ještědský drak i na nejrůznějších

tancovačkách, až se Ivanovi povedl husarský kousek – pro naše hudebně

divadelní pásmo získal na jeden večer celý klub mládeže Plamen. Nevím,

jestli by se dohledal původní, ke schválení předložený program, ale mám

silné pochybnosti, že by se na něm otevřeně uvádělo, že bude hrána hra

podle Borise Viana v kombinaci s vystoupením punkových přátel. Jinak

by totiž nemohlo dojít k tomu, že když jsme odpoledne před koncertem

přehrávali píseň ... Pusť vsegda budet solnce, pusť vsegda budet nebo,

pusť vsegda budet mama, pusť vsegda budu JA … v úpravě pro punkovou

kapelu, kolemjdoucí okresní tajemník SSM zavětřil jakési „nedopatření“ a

po místním došetření celou akci zakázal a „umělce“ rozpustil.


Hynek Kružík Stránka 35

Hynek Kružík

Přezdívka: ve škole myslím žádná, ale na

volejbale mi spoluhráči přezdívali „styl“.

Snad proto, že jsem vysoko skákal,

s krásným „stylovým“ švihem máchnul

rukou ke smeči, míč jsem však téměř nikdy

netrefil.

Studium: FEL ČVUT, obor kybernetika,

specializace: biokybernetika, doktorand katedry biokybernetiky FEL

ČVUT

Současná pozice: senior konzultant v oblasti zdravotnické informatiky,

GNOMON s.r.o.

Co vám dalo Gymnázium pro váš život?

Čtyři krásná, téměř bezstarostná léta (starosti se kupily pouze v období

třídních schůzek a závěrečných vysvědčení, na to jsem ale už dávno

zapomněl) a kupu skvělých spolužáků a spolužaček.


Těch bylo více a mnoha z nich jsem si vážil pro jejich znalosti a noblesu a

nadhled s jakým zvládali naši rozjívenou pubertu. Měli jsme to štěstí, že

nás učila řada opravdových osobností. Utkvěla mi laskavost profesorky

Smetánkové, která v mnoha z nás dokázala vznítit lásku k jazyku i

literatuře a často nás přiměla ke studu za naši ignoranci. Tajemnými

příběhy byla opředena profesorka Jarošková, která mne více než

dějepisem zaujala svými literárními pořady v Malém divadle. Na další

vzpomínám s určitou bázní, kterou si vždy vybavuji, když se svým synem

řeším domácí úlohy z matematiky, nebo ho zkouším z chemie. Nechci je

jmenovat všechny, někteří byli mému srdci bližší, jiní méně, všichni nám

však dali do života asi to nejpodstatnější – respekt ke vzdělání a chuť do

studia.




Spíše průměrný, nepatřil jsem mezi premianty, občas padlo i pár trojek na

vysvědčení, jinak jsem ale moc problémů neměl. Jsem z podstaty spíše

líný, takže mi mnohem více vyhovoval systém zkoušení na vysoké škole

než průběžná příprava na gymnáziu.

Životní milníky?

První láska, první rozvod, druhý rozvod, třetí svatba (už asi poslední).

Anča a Vojta.

Setkáváte se, nebo jste v kontaktu, s lidmi z gymnázia?

Bohužel málo. Poté, co jsem se odstěhoval z Liberce, tak jen o třídních

srazech.


Jistě. Moc se s námi nepáral, a to bylo dobře.


Utkvěl ve mně výrok profesora Kaše: „Balvan zůstane balvanem“ a

mávnul při tom rukou (myslel tím mně, když jsem odmítl přinést v jídelně

novou várnici čaje. Byla to otázka cti před studentkami z nižších ročníků.

Styděl jsem se více, než kdyby mi vynadal).


Mirek Dušín

Za ty čtyři roky na libereckém gymnáziu (tehdy samozřejmě ve městě

jediném) se stala spousta převážně veselých příhod, na které dodnes rád

vzpomínám. Od situačních mikrokomedií, kdy jsme například Dalikovi

záviděli svačiny s uherákem, šunkou a okurečkami a různými fintami se

snažili odvést jeho pozornost, abychom si v nestřeženém okamžiku mohli

kousnout, až po frajerská dramata, která jsme prožili s naším svérázným

spolužákem Frantou Harudou „ze za kopce“, který se byl ochoten vsadit o

4 koruny padesát a nechat se pro ně opít do němoty či prochladit ledovou

vodou téměř ke klinické smrti. Jeho kousky ve mně vzbuzovaly respekt,

protože se nikdy nevzdával.



Následující příběh nepatří mezi „zlatý fond” 4. C a mnohými byl již asi

zapomenut. Mně však utkvěl v paměti hned z několika důvodů: zejména

asi proto, že je v něm kousek našeho tehdejšího idealismu a pak, že jsem

v něm sehrál roli, o které jsem si nebyl nikdy zcela jist, zda to byla role

kladná nebo jsem byl jen za pitomce. Asi to bylo od obou trochu.

Bylo to asi ve druhém ročníku a jako obvykle jsme se ve skupince loudali

po škole domů směrem k pekárnám. Nevzpomínám si přesně, kolik nás

bylo, ale téměř jistě tam musel být Pepa, Robert, Jindra, Roman a já, tedy

všichni, kdo jsme bydleli směrem na Františkov, a určitě i několik

dalších, kteří šli na tramvaj. Na konci ulice, již téměř u pekáren, se kolem

obrovské hromady uhlí belhal stařeček a střenka s kyblíkem a lopatkou a

snažili se onu hromadu přemístit do sklepa. V našich hrudích se probudily

ideály živené čtením Foglara a profesorkou Smetánkovou a nabídli jsme

se, že jim uhlí sklidíme a zda mají nějaké lopaty. Staříci samozřejmě

souhlasili, přinesli pár lopat a kýblů a my jsme se, tak jak jsme byli ve

školních šatech, pustili do práce. Záhy jsme objevili, že uhlí nemusíme do

sklepa nosit ručně, ale že jej můžeme házet okénkem. Stařeček kupodivu

nebyl rád, hloupý si myslel, že mu rozbijeme skleněné okénko. My jsme

však jeho řečí nedbali, práce byla méně namáhavá a šla mnohem rychleji.

Bohužel se brzy vyplnila dědouškova obava a okénko jsme svou

nešikovností rozbili.

Ani ne za hodinu těch deset metráků uhlí zmizelo, zatímco my jsme se

vzhledem proměnili v partu havířských učňů. Když jsme si pak omyli

ruce a propíchali puchýře, odměnou nám byla radost obou staroušků

z uklizeného uhlí, poněkud zkalená nutností návštěvy sklenáře. Stařeček

vytáhnul z kapsy stovku a my jsme se téměř urazili, neboť nás přece

hnaly jen úmysly čestné a nezištné. Když jsme tedy dědouška přesvědčili,

že nám o mrzký peníz nejde, zeptal se nás: „Chlapci, a jak se jmenujete,

ze které jste školy?“. To už se někteří z nás nechali zviklat a nadechovali

se k odpovědi (viď Pepo), ale já jsem všechny rázně umlčel, protože my

„Rychlé šípy“ přece nepomáháme pro slávu, ale pro radost z pomoci

bližnímu svému a s vyčítavým pohledem („sorry Pepo”), jsem naši

identitu udržel v tajnosti.



Ještě doma jsem se hřál vědomím nezištné

pomoci starým lidem, shovívavě se usmíval

nad zaváháním svých spolužáků, kterým jsem

zabránil narušit čistotu našeho činu a mlčky

odbýval dotazy matky po tom, kde jsem se

proboha tak zaprasil. Již druhý den mi ale

v hlavě začal vrtat červíček pochyb, zda jsem

to s tou nezištností nějak nepřehnal, jak se teď

o tom dozví náš třídní, aby mu konečně bylo

líto, že o nás má takové malé mínění. Nedalo

se ale už nic dělat, kostky byly vrženy. Že

jsem to opravdu přehnal, mi definitivně došlo,

až když ředitel vedlejší devítiletky udělil

školním rozhlasem pochvalu žákům deváté třídy za pomoc starým lidem.

A tak se tedy svým spolužákům dnes omlouvám, že mou vinou přišli o

zasloužené uznání.


Ivan Macháček Stránka 39

Ivan Macháček

přezdívka: o žádné nevím

(Mach, Hubert, Ivča – pozn. redakce)

současná profese: chce se mi napsat

knihkupec, ale jsem zeměměřič

předcházející profese: zeměměřič

studium po gymnáziu: zeměměřič


Přemýšlím nad touto otázkou a musím

přiznat, že budova v Jeronýmově ulici a lidé z ní mě provázejí celý život.

Týden co týden potkávám některé své bývalé spolužáky na společných

sportovních akcích, společně jezdíme za zážitky do hor a na lyže, spojuje

nás významná multifunkční společnost SUDPANY, pořádáme plesy a

jiné společné akce. S jednou spolužačkou z nižšího ročníku se již 20 let

potkávám ráno a večer v jednom třípokojovém bytě. Dokonce v současné

době zažívám jakési de ja vu, protože již šestým rokem navštěvuji budovu

v Jeronýmovce, tentokrát ale z pozice rodiče, kdy jednou měsíčně sedím

v ředitelně na jednání rady rodičů. A mé děti dokonce učí někteří z našich

bývalých spolužáků.

Ženy - muži - děti - psi - kočky?

Jedna žena, jedna dvojčata – kluk a holka, jeden zakrslý králík.


Pokud mám vzpomenout jména, tak to byli profesoři Kaše, Smetánková a

Kugler.


Dovolím si srovnání. Můj syn před poslední čtvrtletní písemkou

z matematiky měl známku mezi 3 a 4. Spočítal si, že i když dostane

z písemky za 5, stačí mu to na vysvědčení na 4. Poznamenal jsem, jestli



by nestálo za to se látku naučit tak, aby dostal alespoň trojku. Pohrdlivě se

na mě podíval a odvětil: “Buďme realisti”. Načež dostal ze čtvrtletky

kouli. Ačkoliv jsem rozhodně nebyl premiant, takhle “realisticky“ jsem

gymnázium nestudoval.

Můžete zavzpomínat na svého třídního profesora? V prvním ročníku mě z neznámého důvodu nechal zvolit předsedou třídní

organizace SSM a pak mě dokonce jednou za dobu studia donutil udělat

schůzi.


Kašeho hláška “jsi vůl jak lev” si občas říkám dodnes.

Nejoblíbenější jídlo ve školní jídelně?

Kuře na paprice s knedlíkem. (prof. Weinerová: “On si ten celej knedlík

strčil do pusy a ani to nemusel zapít“)


Angličtina s panem profesorem Řehánkem byla téměř vždy zárukou

mimořádných zážitků. Ve většině z nich účinkoval především Spolek u tří

blbců z poslední lavice aneb Černík, Pech a Pešek. Už nevím, který

z těchto výtečníků přišel na to, že stačí v sešitu vygumovat podpis pana

profesora a ze zadaného cvičení opsat poslední větu a domácí úkol byl

hotov. Pan profesor větu zkontroloval, připojil parafu červenou obyčejnou

tužkou, takže se celý proces mohl příště opakovat. Já ovšem jako řádný

student jsem poctivě psal všechny úkoly, což se některým členům Spolku

u tří blbců nezamlouvalo a snažili se moje studijní úsilí sabotovat.

Jednou při hodině, když se měly zase kontrolovat domácí úkoly, se

Mirouš Černík zákeřně připlazil ze zadní lavice a sebral mi můj sešit.

Bohužel jsem v té době psal plnicím inkoustovým perem. Pak už stačila

jemně namočená houba na tabuli, kterou mi Mirouš přejel popsanou

stránku, a úkol byl vyzmizíkován. Pan profesor při kontrole jen kroutil

hlavou nad rozmazanou stránkou a Spolek u tří blbců zase triumfoval.


Iva Mužáková Stránka 43

Iva Mužáková

Protože Iva nedodala podklady, uvádíme zde jen nalezenou

fotodokumentaci vysvětlující důvod nedodání těchto podkladů.


Iva Mužáková Stránka 44


Milan Novotný Stránka 45

Milan Novotný

Kdo: přespolní spolužák v 4.C, poté

k překvapení všech i sebe diplomovaný strojař –

konstruktér spalovacích motorů

současná profese:

konstruktér naftových motorů, nákupčí, šéf

marketingu a prodeje nejmenované již zaniklé

značky nákladních aut, nyní certifikovaný

auditor kvality u dodavatelů v automobilovém

průmyslu


manželka stále jedna a ta samá, dvě dcery. Z výše uvedeného vyplývá

poznatek, že hlava není v rodině (ani v životě) to nejdůležitější a že

existuje i 5. kolo u vozu, přestože mne to na katedře dopravní techniky

neučili.

Co mi dalo gymnázium pro život?

Poprvé jsem „čuchnul“ jako vesničan k životu městských intelektuálů a

hlavně jsem poznal partu výborných lidí, s kterými se rád setkávám

dodnes. Také jsem si v praxi potvrdil poté, co mne se spolužákem Ivanem

Macháčkem přesadili z poslední lavice do první, že pod svícnem bývá

skutečně největší tma.


Ani po letech se nebudu vtírat do něčí přízně. U mne se nedá mluvit o

nejoblíbenějším pedagogovi, ale o profesorovi, který na mne působil

dojmem skutečné autority a to byl profesor matematiky Kaše.

Prospěch?

V prváku boj o přežití, potom v rámci aklimatizace postupné zlepšování.

Pokud si moje sklerotická hlava pamatuje, obdržel jsem při předávání

vysvědčení na konci prvního ročníku od profesora Kůglera svéráznou



“cenu“ za největší rozdíl mezi prospěchem v pololetí a na konci školního

roku. A to bylo vzhledem k pololetnímu vysvědčení skutečně snadné. A

ještě se stal jeden zázrak. Po téměř čtyřce z ruštiny v prváku od

Weinerové jsem maturoval z ruštiny za jedna. Musím ale přiznat, že to

nebylo způsobeno láskou k cizím jazykům, ale bylo to výsledkem

soustavného tlaku naší ruštinářky po celé čtyři roky a poté jejím

nečekaným zjihnutím u naší zkoušky z dospělosti.

Milníky?

To slovo se používá v automobilovém průmyslu, v kterém pracuji téměř

čtvrt století, tak často, že jsem na něj mírně alergický. Milníků bylo

v životě už mnoho a většinu si člověk uvědomí, až když už jsou daleko za

ním. Opuštění vesnické malotřídky, sžití se s intelektuálním prostředím

střední školy, potom skutečné první osamostatnění, když jsem prchnul od

rodičů do víru studentského života v Praze na vysoké škole. Bohužel taky

vojna‚ která nám ukradla kus času, i když mně aspoň dala řidičák na

náklaďák a traktor. Práci při řeči o milnících nelze vynechat, ale nevím,

zdali různé kariérní zisky a ztráty lze pokaždé nazvat milníky. No a

potom se život samozřejmě změnil, když se narodily děti a nastala

odpovědnost nejen za sebe.... Ale na bilancování snad máme ještě pár

(desítek) let času.

P.S. zapomněl jsem málem na vlastní ženu (to je asi tím, že na manželky

samozřejmě myslíme téměř neustále), naštěstí zde mám milník jen jeden,

který se mnou najel mnoho mílí na kole během našich dovolených a

víkendů.

Kontakt s lidmi z gymnázia:

Asi 19 let byl velmi pravidelný každou středu na a po fotbálku. Potom ale

jednou bohužel nevydržely bércové kosti při faulu fotbalového soupeře a

nastala vynucená dlouhá pauza. Nyní jsou to pravidelné účasti na

nepravidelných třídních výborech a sporadicky pár minut na pravidelných

fotbalech, kdy nutím sešroubovanou nohu do aktivního (občas i

fotbalového) pohybu.



Třídní profesor:

Paradoxně nejvíce vzpomínám na dobu v prváku, kdy byl tuším na

vojenském cvičení a já se díky zástupu profesora Technika konečně

dozvěděl a pochopil, o čem je středoškolská fyzika a jak na ní.

Další profesoři?

Nesmazatelný dojem, na mne zanechaly obě jazykářky – profesorky

Smetánková a Weinerová (tedy každá úplně jiný). A samozřejmě nemohu

zapomenout na žijící legendu výuky angličtiny a teorie hudby profesora

Řehánka. Bohužel jsem se v době studií společně s ostatními bavil na jeho

účet a angličtinu jsem musel dohánět až v dospělosti. Koho by taky tehdy

(tedy kromě Petra Peterky) napadlo, že ji (tedy tu angličtinu, nikoli jenom

hudbu) budeme někdy potřebovat. A chemii mám dodnes spojenou

s ironickým humorem profesora France.

Výroky profesorů?

Vzpomínám si snad na jeden a to výrok profesora Kašeho : „Omluvné

úsměvy až po maturitě“.


Příběh o Pláních

Tento příběh souvisí s Pláněmi, na kterých bude náš výroční sraz a

nebude vyloženě o naší třídě, ale je s ní spjatý a zároveň dokumentuje,

jakým přerodem procházel přespolní balík z vesnice a zároveň váš

spolužák a jaké musel v té době překonávat „překážky“.

Bylo, nebylo, tedy určitě bylo. Pravděpodobně těsně po maturitě, i když

to už přesně nevím. Ale budu to tvrdit a ostatní tomu věřte.

Domluvili jsme si vlastivědnou vycházku začínající v restauraci Berlín,

dále směřující na Ještěd s nočním pohledem na Liberec a přes Pláně

v brzkých ranních hodinách (s východem slunce nad Jizerskými horami)

zpátky dolů.

Když jsem doma oznámil, že se hodlám účastnit této akce rozšiřující

místopisné znalosti, zlepšující fyzickou kondici a zaměřenou na zdravý

pitný režim, přestala se mnou mluvit celá rodina a dokonce na mne

neštěkl ani náš pes. V té době bylo totiž na naší vesnici zvykem, že místní



výčep 4. cenové skupiny „U tří lip“ smí navštěvovat pouze plnoletí

jedinci nejlépe s ošoupanou vojenskou knížkou ze základní vojenské

služby. A naše rodina vesnického kantora se této zvykové tradice držela

jako klíště. Ani argumenty vypočítávající nadprůměrnou intelektuální

hladinu vlastivědné skupiny ani argumenty o pedagogickém doprovodu

tvořeným gymnaziálním školníkem příliš nezabíraly. V této pro mne

kritické chvíli jsem se uchýlil s žádostí o pomoc k mému dědovi, který žil

v ulici Americká, poté Nikose Belojanise a posléze Belojanisovy ve stále

stejném bytě po sudetských vystěhovalcích v těsném sousedství

spolužáka Peška asi 37. sezonu. Můj děd slévač kdysi mého otce

vychovával rákoskou, k hudbě ho vedl lekcemi klavíru v nevytápěném

obýváku a za odměnu mu dovoloval po hodině hry se na pět minut ohřát

v kuchyni u sporáku. Tentýž děd mne v mých pěti letech naučil mariáš a

šachy a dámu řka, že mi předává základní životní znalosti. A stejný to

děd, který tátu v noci přivazoval s peřinou k pelesti, aby se v noci ve

studené ložnici neodkopával, vytáhl v tom památném (snad) květnovém

podvečeru poctivých 50 korun československých a odeslal mne směr

restaurace Berlín s tím, že to u nás doma vyřídí.

Vlastivědná vycházka se tehdy vydařila, byly splněny cíle stran

místopisu, tělesné kondice i pitného režimu. Možná, že to bude tématem

vyprávění někoho dalšího v našem almanachu. Pouze ještě týden poté náš

pes neštekl nejen na mne, ale i na dědu.


Richard Pech Stránka 49

Richard Pech

Přezdívka: Ríša, RdPS

Vzpomenete si na svůj první den na

gymnáziu?

Vzpomínám si, že jsem si v posledním

týdnu prázdnin rozřízl dlaň a tudíž jsem

první dny na gymnáziu trávil doma. Do školy jsem dorazil v průběhu září.

Nabranou ztrátu se mi už nikdy nepodařilo dohnat.

Znal jste někoho ze svých nových spolužáků?

Jednoho, ale ten do školy nenastoupil vůbec. Odstěhoval se o prázdninách

pryč z Liberce.

S kým jste tedy seděl?

Tak to si fakt nevzpomínám. Postupně jsem se seznámil jak s

husovkářskou klikou, tak s Miroušem a jeho věrným kamarádem

Cimbálem. Když nás Cimbál opustil, zbyli jsme na sebe s Miroušem.

Co děvčata?

Ano. Objevil jsem je ve druháku v tanečních kursech a hlavně v následné

plesové sezóně. Nebo spíš ony mne. Vybavují se mi společné zábavy na

Bříze, na Jizerce, u nás doma v obýváku, u nás doma na balkóně, u

Macháčků v kuchyni.

Co učení?

Tak to se mi nevybavuje vůbec. Mám pocit, že jsem se vůbec neučil. Hrál

jsem fotbal. Čtyřikrát týdně na hřišti, v sobotu zápas. Ale někdy jsem se

učit musel, to je jasné. Jak bych to jinak zvládl.

Co prospěch?

Tak nějak vždycky kousek za bednou. Jednou jsem to myslím dotáhl na

vyznamenání, ale jistý si nejsem. Většinou mi to pokazila ruština. Z hodin

ruštiny jsem měl vždycky hrůzu. Nejhorší bylo, když jsme měli ruštinu po

tělocviku. To jsem byl stresovaný i při fotbale.



Co profesoři?

Musím říct, že už tenkrát mě nadchnul profesor Pršala. Jednal s námi jako

s rovnými a ještě byl vtipný. Do dneška, kdykoliv něco rýsuji, si

vzpomenu na jeho poučku o tlusté čáře. Tlustá čára se nedělá tak, že se

tlačí na tužku. Tlustá čára se dělá opakovanými lehkými tahy. To je

myslím velké poselství.

Jinak nikdo?

Myslím, že nám měli dát úplně něco jiného, než nám dali. Určitě tam byli

takoví, kteří na to lidsky měli. Na druhou stranu je třeba připomenout, že

doba, ve které jsme studovali, byla pro učitele těžká.

Co předměty?

Asi nepřekvapí, že jsem měl rád deskriptivní geometrii, matematiku a

fyziku. Upovídané předměty jako dějepis, zeměpis, občanka mi moc

nešly. Vůbec jsem nepochopil chemii. Jenom z části biologii.

Bylo to tedy k něčemu?

Tak o tom není pochyb. Kde bych jinak vzal tolik kamarádů?

Dobře. Příhodu máte?

Příhod je mraky.

Jak jsme veřejně losovali fotbalový turnaj a na lístečkách už byly vypsány

dvojice, které spolu budou hrát.

Jak jsme vyhlíželi profesorku zeměpisu.

Jak Jana vyhodila penál zavřeným oknem a než se dosypalo sklo, stál

školník ve dveřích.

Jak jsme se dělili o Tvorbu.

Co to bylo s tou Tvorbou?

Tvorba byl komunistický týdeník. Ve třeťáku jsme Tvorbu na gymplu

povinně odebírali. Jeden výtisk na dvojici. Tvorbu v počtu deseti výtisků

k nám do třídy nosily nějaké dívčiny každý čtvrtek o velké přestávce.

Obvykle to probíhalo tak, že kdo první zbliknul, že holky přišly s

Tvorbou, tak jim balík novin vytrhl z ruky, jedno číslo odebral a zbytek



vyhodil do vzduchu, aby se o něj mohli ostatní servat. Často zůstalo

mnoho výtisků zcela nepoužitelných. Po vřavě se výtisky musely

přerozdělit, aby do každé lavice bylo jedno číslo. Bylo to fantastické!

Co v té Tvorbě bylo?

Nevím, co se v ní psalo, protože jsem ji nikdy neotevřel. Ale doma jsem

měl všechna čísla.

Co nějaké výroky?

Dodnes používám a často se hodí klasický A proto Volf...

Slýchali jsme ho každý pátek po šesté vyučovací hodině, kdy se

profesorka Weinerová, přetahujíc celou přestávku, na svůj dotaz

dozvěděla, že je to naše poslední hodina, usoudivši, že je to ten důvod,

proč se jí zdál Robert Volf v první lavici poněkud neklidný.

Ještě něco?

Ani snad ne. Kdybych snad chyběl na srazu po 30 letech, tak jsem odjel s

manželkou (40) a dvěma dcerami (2 a 4) na rodinnou dovolenou, protože

to tak mělo být. Za pět let na viděnou.


Jindra Pešek Stránka 53

Jindřich Pešek

Současné profese:

Ředitel, Prezident, Founder of No 2,

Bafuňář, Učitel, Kapitán, Fanoušek,

Člen PV30S


Nezbývá než použít parafrázi názvu

známé knihy: „Vše co jsem se v životě

naučil, jsem se naučil na gymnáziu!“ I

když přiznávám, že pak jsem se něco

naučil i na VŠ a i po ní.


Asi jsem neměl nejoblíbenějšího profesora. Všichni mi něco dali, někteří

v kladném slova smyslu, těch bylo víc, někteří i v záporném.


Kouknul jsem na maturitní vysvědčení a jinou známku než dvojku jsem

tam nenašel. A tak to se mnou průměrně asi bylo i po dobu studia. I když

jsem se extrémům taky někdy nevyhnul.

Životní milníky?

Velkým milníkem byl určitě pobyt na Gymnázium, neboť právě tam se

utvořil základ skupiny lidí, kteří mají stále hodně a hodně společného.


Tento kontakt je prakticky každodenní. Na již zmíněném základě skupiny

lidí z gymnázia se postupně vytvořila širší společnost kamarádů a

kamarádek, se kterými trávím hodně volného času. A jde o akce sportovní

aktivní i pasivní, společenské, pracovní, zábavné atd. atd. atd. Vždy se

najde někdo, kdo je blízko, dokáže poradit, rozebrat aktuální dění, najít

nějaké řešení, dát dohromady nějakou akci, apod. apod. apod.




Pamatuji a lituji, že si náš Almanach už nemůže přečíst….. .


Kouknul jsem na fotky a vzpomněl si tak na všechny. A asi jsme neměli

nikoho, na koho by šlo v jakémkoli slova smyslu zapomenout. U každého

se mi hned něco vybaví. (viz dále)


Třídní profesor Kugler: Jednou si nás po nějaké akci zavolal do kabinetu

fyziky a jen na papír beze slova napsal 2 a mávnutí rukou nás odeslal

pryč. Naštěstí se to s chování na vysvědčení neobjevilo.

Profesorka Smetánková: Té se povedlo přesvědčit matfýzáky, že čeština

má své kouzlo, naučila nás číst zajímavou literaturu, vyslovovat diskuse,

renesance a resort a vysvětlila, co je anakolut a zeugma. Omlouvám se

dodatečně, že jsem do jednoho diktátu z neznámého důvodu napsal místo

mudrc mrduc.

Profesor Řehánek: Ten nás dokonale odhadl, neboť mě, Ríšu a Mirouše

nazval Spolkem u tří blbců a navíc nás nechal prosperovat.

Profesor Kaše: Jednou si Spolek u tří blbců koupil mě už z neznámého

důvodu do školy rum a ochutnával ho na záchodě. Pak byla matika a Kaše

nás všechny postupně vyzkoušel a rozdal každému několik 5. Je mi

záhadou, jak na naší indispozici ten den přišel. Vždycky se mi taky

vybaví, jak pan profesor vstupuje do třídy rychlým krokem k oknu,

několikrát ještě potáhne z rozkouřené cigarety, vydechne kouř z okna a

rychle típe vajgl do umyvadla. Při těchto činnostech už zkouší a hodnotí:

„Tak to jseš teda vůl jak lev!“, případně „To jseš teda koza Tereza!“ Jinak

nezbývá ocenit způsob výuky matematiky, neboť stačilo dávat při hodině

pozor, doma udělat úkol a člověk celkem věděl, o co jde. Podobně to bylo

i s přípravnými příklady k matuře, které nám zadal, Petr Peterka je

všechny spočítal a Petrův sešit pak používal skoro každý a tak matura

z matiky byla asi nejlehčí. Díky Petře a nejen za to.

Soudružka Weinerová: V rozvrhu bylo jasně dané, zda je danou hodinu

literatura, gramatika apod. Také jsme se s Petrem vždy domluvili, co

řekne na obligátní otázku, kterou hned ve dveřích obtěžkána učebnicemi

na všechno, vykřikla: „Pétěrka, što býlo zádano?“ Chudák Petr to také



minimálně jednou odnesl nepříjemným zkoušením, protože naši lest

prohlédla. Také si vzpomínám, jak nám na občance vykládala o

prověrkách ve straně a jako ona prošla anebo jak GUM je ta obrovský, že

prakticky není vidět nakonec. Při jedné hodině občanky dokonce zvolila

uvolněnější téma „případné nedostatky socialismu“ a tak se Ivan přihlásil,

že taky není čočka. Ona se rozzuřila a vyzkoušela ho s tím: „To jsem

zvědavá, co budeš vědět o Leninovi?“ Dokonalý byl taky její systém

známkování. My, co nás znala z ruštiny, jsme to měli dobrý. Ale když

chtěla dát známku na vysvědčení někomu z druhé skupiny, tak ho

vyvolala, zjistila, že ho nezná, řekla: “Ty nejsi aktivní“ a dala mu

z občanky blbou známku. Mě osobně štvalo, že mě nenechala v klidu z

3.patra pozorovat ruch na železniční trati Liberec – Česká Lípa.

Profesorka Šulcová: Jelikož byl zeměpis můj oblíbený předmět, nemusel

jsem se nikdy nic učit. Ale přeci jen jsem se něco nového dozvěděl a to „

Co je a jak se vztyčuje gnomon.“ A taky si pamatuji Marcelovo časté

přání: „Vztyčíme si?“

Profesor Pavlíček: Od něj vím, že Klima není klyzma, ale rozdíl mezi

šutry a jejich soustavami mě stále uniká.

Profesor Franc: Spousta popsaných stránek v sešitu z chemie. To je ale

vše, co jsem si z tohoto předmětu odnesl. Možná ještě jak jsme při

laborkách destilovali pivo. Ale na druhou stranu záchrana studentů

Kratochvíla a Vondráška stojí za uznání. Pepu poslal vystřízlivět do kouta

a Marcela raději s doprovodem ze školy. Být to někdo jiný, tak nevím, jak

by se to vyvíjelo.

Profesorka Jarošková: Tady mi utkvěl v paměti její systém diktování

zápisků z probrané látky do sešitu, Romanů systém určování koho a kdy

bude zkoušet a Miroušův systém, jak přijít k teplým pleteným šálám.

Profesorka Pospíšilová: Tak to je asi výjimka, neboť si nevzpomínám na

nic zajímavého z jejich hodin a nakonec si asi nevzpomínám ani na nic

z předmětu biologie.

Profesor Hruška: Jelikož se s Jardou často vídám a jsme skoro sousedi,

tak musím být ve vzpomínání obezřetný . V době studia jsme chodívali

o Velikonocích k Hruškům domů koledovat. Jednou se stalo, že jsme tam

chvíli čekali na Jardu, než se vrátí z koledy, byla prima zábava a Robert

nám tam trochu odpadl. Paní Hrušková na to, že Jarda, až se vrátí, ho



odveze domů. Už jsme byli na odchodu a vidíme z okna, jak se Jarda

vrací. Jeden krok vpřed, dva kroky vzad. Tak jsme se s ním chvíli

pobavili a pak nechali oba unavené koledníky paní Hruškové na starosti.

Jak se Robert dostal domů, si už nepamatuji.

Profesor Fojt: Při jedné z hodin tělocviku řekl, že budeme hrát Pasáka.

Všichni jsme se zaradovali, že se konečně naučíme něco pro život, ale

bohužel se z toho vyklubal obyčejný softbal. Ale naučili jsme se co je

skiping, lifting apod. Inu, reprezentační šéf.


Jedním velkým příběhem byly naše hodiny angličtiny s panem

profesorem Řehánkem. Jelikož jsem na gympl přišel společně s Petrem a

Pepou z Husovky, nemuseli jsme se během minimálně 2 roků z angličtiny

nic učit. Já si na to tak zvykl, že i po tom jsem se neučil. A snad proto

jsem si zapamatoval hodně výroků a situací, které se při hodinách

odehrávaly.

Hlavním oslovením pana profesora bylo: „Prosím vás, lidičky“. To

doplňoval dalšími jako „Prosím vás lidičky, Škoda dneska docela umí“

apod. Často končila hodina povzdechem: „A zase jsme nic neudělali!“ a

při zadávání úkolu zaznělo naše skupinový „Celý?“. Když už jsme u těch

úkolů, tak musím připomenout i systém vygumování podpisu pana

profesora a připsání poslední věty k minulému úkolu. A také Miroušovo

setření houbou Ivanova úkolu napsaného inkoustovým perem. To také

myslím pana profesora rozzuřilo tak, že křičel: „Neučím, kupte si ty

známky!“ Podobně reagoval, když přišel na jednu z několika skupinek

hrajících při hodině karty: „Neučím, karban!“ Jednou jsme byli na

začátku hodiny tak neukáznění, že zcela vážně vyprávěl, jak šel ráno do

školy a že tam „Nebylo napsáno Stáje a konírny ale Gymnázium

v Liberci.“ Od té doby taky vím, že každá čtvrtletní práce má mít okraj i

když pan profesor ho ruší. A také si vzpomínám, jak Ríša vymyslel

dokonalý způsob psaní této práce a to tak, že vzal 2 prázdné papíry, mezi

ně vlepil kopírák a to celé dal Petrovi, aby tu písemku psal na tento

materiál. Na konci hodiny si to od něj vzal, oddělil a originál vrátil

Petrovi a kopii odevzdal. Na to asi pan profesor nepřišel, ale jinak by asi

křičel: „Podvod, neučím!“ V zadní lavici s Ríšou, Miroušem a Petrem

jsme většinou mívali jen jednu knihu. Jednou ji ale Petr neměl a tak



Mirouš knihu vytrhl děvčatům v lavici před námi. Toho si ale Řehánek

všiml a zlobil se s tím, že „Všem jsem dal knihu.“ Také vymyslel trefné

větu, že: „Spolek u tří blbců prosperuje“. A taky prosperoval. Když jsme

měli hlad, tak jsme nenápadně s Ríšou opustili třídu. Mirouš ale neváhal,

přihlásil se s tím, že „Pech, Pešek utekli!“ a na to pan profesor „Černík za

nima!“ A tak Spolek poobědval bez fronty.

Kromě školních zážitků jsme měli i bohatou mimoškolní činnost:

Tak jen krátce: družba se 4.B a 3.F, fotbalové turnaje, s lyžemi do školy a

pak rovnou na Kopec, výlet na běžkách, zájezd k Dianě na chatu, plesy,

pravidelné páteční večery na Bříze, na Jizerský chatě, na Baště, časté

čekání u Ríši v obýváku na první tramvaj, mejdan u Macháčků, tenisové

turnaje, chmely, brigáda v tiskárně atd., atd., atd.

Už kvůli tomu stojí za to si na příště připravit další pokračování našeho

Almanachu..


Petr Peterka Stránka 59

Petr Peterka

Rozený: Peterka

Přezdívka: Pítr Píterka

Dosažené vzdělání: magisterské tuplované

Profese: softwarové inženýrství

Životní úspěch: 4 dcery (poznámka cenzury:

s jednou ženou)

Co vám dalo Gymnázium pro váš život?

Co mi dalo, to si už nepamatuju a to, co jsem vzal, to nesmím říct nahlas.


Dnes si samozřejmě velice vážím prof. Řehánka, jelikož mne naučil mou

druhou mateřštinu. Pro vás s pokročilou sklerózou poznamenávám, že

neučil ruštinu.


Prospěch jsem měl výborný a na rozdíl od základky mi ho už nerušil ten

zatracený zpěv. Vím, že tento almanach je jen pro nejlepší studenty, ale

přiznejme si to, někteří z nás jsou nejlepšejší než ti druzí, jak jsme na to

v beztřídní společnosti byli zvyklí.

Životní milníky?

Nejprve jsem myslel, že je otázka o mylnících. V tom případě souhlasím

s Miroušem. Milník pro mne byla návštěva svobodné společnosti

v Nizozemsku během vysokoškolského studia, která mi nedala spát, až do

permanentní změny státní příslušnosti. Dalším milníkem je samozřejmě

krásné děvče ze 4.A.



Setkáváte se s bývalými spolužáky?

Snažil jsem se tomu zabránit za každou cenu, ale i tak mne mnozí

vypátrali, ale co se dá dělat, i navštívili.

Vzpomenete si ne některé profesory?

Prof. Řehánka jsem už vzpomněl a jsem rád, že jméno skladatele a

dramaturga G.B. Shaw vyslovuji správně (Šóóóó).

Prof. Smetánková mne naučila vyslovovat „renesance” a vždycky jsem se

červenal, když předčítala krásné slohy jako důkaz, že i matematický typ

může zvládnout beletrii (samozřejmě psané pod pseudonymem “Marie“).

Od prof. Weinerové jsem dostal přezdívku „Što bylo zádano”.

Prof. Pavlíček nás učil různým nemravnostem – na papír si dovolím hodit

pouze “biologická zavěšovadla”.

Prof. Kaše proslul termínem “vůl jako lev”.

Prof. Jarošková mi první den školy při představování řekla, že moji rodiče

mají malou fantazii.

Prof. Franz – o něm až později.

Příběh:

Nevím, co je na tom pravdy, ale myslím, že sametová revoluce začala

jednou začátkem osmdesátých let během suplované hodiny chemie na

libereckém gymnáziu. Na suplování tenkrát nikdo nepřišel, jen nám řekli,

ať jsme potichu. Jediný způsob, jak nás udržet v relativním klidu

vymyslel Jindra, který pohotově vyndal z aktovky přes osm kopíráků na

stroji opsanou sadu povídek Šimka a Grossmana. Ptáte se: proč by si u

Pešků nemohli dovolit koupit knihu vázanou, jako ve slušných rodinách?

Nebyly to však jen tak ledajaké povídky, ale povídky necenzurované

z doby neslavného roku tisícího devítistého šedesátého osmého (“práskač

nejsem, ale hlásit to musím”). Jen si pamatuju něco o mapě Arizony

vytetované na prsou (že by i tato událost měla na mne milníkový vliv?).



Nejen, že jsme se zasmáli, ale dalo nám to odvahu do dalších let se před

režimem nesklonit (nebo se pak aspoň zase narovnat, ale to už jsou zase

jiné povídky).


Iva Petríková Stránka 63

Iva Petríková

Rozená: Kvapilová

Přezdívka: Kvápa

Profese: proděkanka FS TUL

Co Vám dalo Gymnázium pro váš

život? Vzdělání, asi na dobré úrovni,

alespoň mám takový pocit. Ostatní

mě ale naučil sám život.


V době studia na gymplu to byli prof. Kaše, prof. Smetánková a Šulcová.


Ten jsem měla průměrný a občas lehce podprůměrný. Hlavně mi dala

zabrat chemie. Matematika a čeština patřily spíš k oblíbeným.

Životní milníky?

Největším milníkem byl pro mě rok 1989.


Ano a nejen ze třídy. Některé vidím i vícekrát za týden. Se spolužáky se

setkávám docela často na přípravných výborech. Vždy se na ně těším.


Měla jsem před ním velký respekt. Jednou jsem za ním byla v jeho

kabinetě pro nějaký podpis a důrazně mě při tom upozornil, ať ho

neoslovuji soudruhu. Taky se pamatuji na školní výlet do Prahy, navštívili

jsme tenkrát výstavu obrazů Alfonse Muchy v Jízdárně Pražského hradu a

pak odjeli domů autobusem společně s „áčkem“. Jedna spolužačka z „A“

třídy se někde zapomněla, nikdo si toho nevšiml a zůstala v Praze. Byl

z toho velký průšvih, profesor Kugler byl hodně naštvaný a naší třídě



pořádně vynadal, i když z céčka tam nikdo nezůstal. Řekl, že už s námi na

žádný výlet nepojede, a myslím, že taky nejel.


Třeba prof. Pavlíček, učil nás zeměpis a biologii v 1. a 2. ročníku. Když

jsme probírali země s vysokou hustotou obyvatelstva, říkal: „Je tam vlhko

a teplo…“ nebo v jiné situaci „Vymyslíme pro něj trest – vyskočí z 1.

patra s rozkročenýma nohama na bidlo“. Ani nevím, proč mi utkvěly

v hlavě právě tyto výroky.


„Tak pojď Macháčku, pojď k tabuli. Jsem zvědavá, co víš o Leninovi.“

řekla prof. Weinerová Ivanovi, když poznamenal, že není zelí.

Výroky profesorů ale v mnohém předčily repliky a komentáře mých

spolužáků. Tolik jako ve 4. C jsem se už v životě nezasmála.

A co nějaká historka?

Ruština vs. Matematika. Předměty matematika a ruský jazyk patřily

k těm, které nám dávaly pořadně zabrat, a to nejen svým obsahem, ale i

díky vyučujícím, profesoru Kašovi a prof. Weinerové. Stalo se to ve 4.

ročníku, oba předměty byly tehdy důležitější než ostatní, protože jsme

z nich maturovali.

Profesorka Weinerová měla ve zvyku protáhnout hodinu až do přestávky.

Tehdy jí ale ani 10 minutová přestávka nestačila. Přerušil jí až příchod

dalšího vyučujícího profesora Kaše. Projevil nevůli, že je třída ještě

obsazená jiným vyučujícím, a zeptal se jí, co tam dělá. Profesorka si ho

nejprve nevšimla, ale vzápětí se poněkud změnilo její chování. Bylo

vidět, že má před Kašem respekt, a začala se připravovat k odchodu. Kaše

prohlásil, že jí také může vyzkoušet z matematiky, pokud ještě ve třídě

zůstane. Weinerová již stála u dveří ze třídy, nás studentů si nevšímala a

soustředila se na konverzaci s profesorem matematiky. „Zdálo se mi, že

jsi mě zkoušel z matematiky a úplně jsem se zpotila“, přiznala se. Kaše na

to reagoval: „A dal jsem Ti pětku, viď.“ Jednoznačně to tehdy

matematika nad ruštinou vyhrála. Tak nějak to, myslím, bylo.


Libor Škoda Stránka 67

Libor Škoda

Setkáváte se nebo jste v kontaktu s lidmi z

gymnázia?

Spolužáky potkávám opravdu jen při

organizovaných setkání – tedy minimálně.

Můžete zavzpomínat na svého třídního

profesora?

Vzpomínám, jak se červenal, když jsem ho

v prvním ročníku potkával na

autobusovém nádraží. Každý pátek tam čekal na svoji budoucí manželku

s velkou kyticí, když přijížděla z VŠ.


Po letech se na to horší zapomíná a v paměti zůstávají pouze příjemné

vzpomínky Díky mým „studijním úspěchům“ bych tak mohl vzpomínat

pouze na tělocvikáře – Fojta, Hrušku a školníka Pepu.


Asi jsem nedával pozor, a tak jsem přeslechl i duchaplné výroky

profesorů. Nebo jsem sklerotik.

Co Vám dalo Gymnázium pro váš život?

Díky každodennímu dojíždění autobusem a krácením si tohoto ztraceného

času hraním karet, jsem se za dobu svého studia na gymnáziu velice

zdokonalil v některých karetních hrách. Bohužel pro další život se to

neukázalo zcela přínosným.


Měl jsem rád všechny profesory, kteří mě neučili. Ti po mně nic nechtěli.


Stručně řečeno – prošel jsem.

Životní milníky?

Milníkem byl určitě vstup na Gymnázium


Libor Škoda Stránka 68


Ženy 1 (již 25 let stále stejná)

Muži 0 (stále mě nezajímají)

Děti 2 (dcery, ale už nejsou děti)

Psi 2 a řada dalších zvířátek


Deset piv za hodinu.

Při svém vzpomínání na dny strávené na libereckém gymnáziu jsem se ve

vzpomínkách vrátil až do prvního ročníku. Přestože bych už nedal

dohromady jména těch spolužáků, kteří s námi byli v prvním ročníku a ve

druháku už v naší třídě nebyli, jméno Franta Haruda nezapomenu.

Asi na vždy si budu pamatovat jeho sázku, že za jednu hodinu vypije 10

piv. Nejednalo se o žádné unáhlené rozhodnutí. Franta se od rána

připravoval na svůj nelehký úkol – celé dopoledne nic nejedl a vynechal i

oběd, aby se mu těch deset piv do žaludku hravě vešlo. Když jsme se my

ostatní vrátili z oběda, vychladili jsme Frantovi pivo a odstartovali soutěž.

První dvě piva vypil opravdu ve velice dobrém čase. Třetí pivo už tak

rychle nešlo a u čtvrtého piva nám všem bylo jasné, že deset piv je na

Frantův prázdný žaludek opravdu příliš. Vzpomínám si, jak při otevření

pátého piva Franta vytáhl peněženku a chtěl zaplatit prohru a právě v tu

chvíli pivo, které doposud vypil, chtělo opustit jeho žaludek. Do té doby

jsem nikdy neviděl, že pivo z člověka může stříkat snad i ušima. Možná,

že to úplně takhle nebylo, ale já si to tak budu pamatovat.


Alice Vaňková Stránka 69

Alice Vaňková

Rozená: Vaňková

Bližší informace nedodala.


Alice Vaňková Stránka 70


Robert Volf Stránka 71

Robert Volf

současná profese: eurounijní rentiér

předcházející profese: IT specialista


Prodloužení mládí, ale to jsem tehdy ještě

nevěděl.


Vzpomínám si na France, který byl určitě

profesorem s největším pochopením ze všech. Mě třeba vůbec nezkoušel,

určitě proto, že mi opakovaně četl v očích, že by to bylo zbytečné trápení.

Chemii jsem nemoh, asi tak, jako nemůžu játra. Z písemek jsem měl

jedno pololetí za 4 a za 5 a přesto mi moje ‘úsilí’ vydalo v průměru na

krásnou troječku ((4+5) : 2 = 3).


Děkuju za optání, pěkný. S mírně sestupnou tendencí, nepletu-li se.

Životní milníky?

Milník Gymnázium určitě nebyl omyl.


1-0-4-0


Dobrý to bylo, když jsem jezdil na lyže, to jsem vídal jistou podskupinu

aspoň jednou za rok, teď je to slabší. Moc se to nezlepšilo ani zkrácením

vzdálenosti mezi mým bydlištěm a budovou Gymnázia jakožto

centrálního bodu z 2000 km na polovinu.


Vždycky mi byl sympatický a potvrdil to u maturity, kdy mi jistou rukou

otevřel tabulky na patřičné stránce (sám bych to nebyl našel) a umožnil


Robert Volf Stránka 72

mi si na potítku z tabulek vyčíst veškeré informace, které pak ze mě mohl

vylomit. Gentlemantsky mě pak za tuto rychlou přípravu ohodnotil za 1!


Na všechny, řekl bych. Všichni byli fajn až na toho jedince, co s náma

dělal „občanskou nauku“ – ten to dost žral. Ale i on mi svým velmi

nepříjemným stylem dokázal dát významné poučení pro život. A o tom

škola vlastně je.


To přenechám expertům. Vlastně jeden, a je to taky asi skoro všechno, co

si pamatuju z hodin chemie: ”To jsou plky, tohlecto.”


Už jsem se zmínil o Francovi a jeho pochopení pro studentskou duši, tady

přidám tu historku, která mi uvízla v paměti.

Banda spartakiádníků se vrátila, tuším, že z poslední štace, kde je konečně

vykopli (osobně jsem se nezúčastnil, protože jsem měl dost podobné

vzpomínky na tuto činnost z raného dětství). Vzpomínám si, že po

návratu měl Krtek jaksi oslabený organizmus, tuším, že něco nevhodného

vypil, vlastně dopil, když už ostatní nemohli. Prý toho byla půlka lahve.

Následně pak Krtek několikrát spadl ze židle až už se na to Franc nemohl

dívat a prohlásil :”Tak ho snad necháme sedět na zemi.” Nicméně Krtek

musel být nakonec eskortován domů, ale vše proběhlo pod profesorovým

dohledem spořádaně a se vší diskrétností. A to, si zaslouží ocenění.


Josef Vondrášek Stránka 73

Josef Vondrášek

přezdívka: Boy George

současná profese: obchodník s

železem v gumě

předcházející profese: učitel, ředitel

hracího automatu


Spoustu poznatků, jež jsem zapomněl a spoustu poznatků, jež jsem

nezapomněl, ale teď už nevím, které to jsou.


Myslím, že jsme měli na kantory štěstí, takže tato kategorie určitě přinese

trochu nespravedlnosti. Přesto pro mě je číslo 1 pan profesor Kugler bez

ohledu na jeho některé překvapivé zásahy – např. noční necitlivé narušení

hlubšího poznání na ubytovně jednotného zemědělského družstva.

Zvláštní ocenění bych pak udělil panu profesoru Francovi za to, že i z tak

tragické kategorie, jakou bezesporu chemie je, lze udělat kabaret u dobré

pohody.


Největších úspěchů jsem dosáhl v jazyce ruském, tam se mi podařilo

zařadit předposlední rychlostní stupeň.

Životní milníky?

Nejen vstup na Gymnázium byl životním milníkem. Myslím, že životním

milníkem je každý vstup a každý výstup.

Ženy - muži - děti - psi - kočky?

Dvě ženy dříve, jedna nyní. Žádný muž dříve ani nyní. Dvě děti stále.

Jeden pes dříve, dva osmáci dříve, dva potkani dříve, jedna kočka nyní.



K tomu stále stovky mravenců, slimáků, žížal, mšic, vos, berušek,

svilušek, bzučivek, bzikavek, chřestovníčků, chvostoskoků, drtníků,

háďátek, květilek, molovek, pilořitek, vrtavců, rušníků, zavíječů,

vzpřímenek a podobně.

Káďa a Píďa - dohromady s Marcelem od pana prof. Kašeho (těžko určit,

kdo byl kdo)


Liberec je taková malá díra uprostřed kopců. Chcete-li někoho potkat,

stačí zajít někam, kde se je víc než sto lidí. Jistota je potom fotbal nebo

hokej.


Charismatický mladý muž s knírkem sňatkového podvodníka, šibalským

úsměvem a kladným vztahem ke všem neřestem. Jinými slovy ideál pro

pedagogického pracovníka.


Ano, ale je to čím dál těžší. Jak vůbec zněla otázka?


Sexuální poradna prof. Pavlíčka před odchodem na VŠ: „Ať jsem v Praze

nebo v Brně, vždycky jezdím opatrně.“

Sexuální poradna prof. Kuglera na chmelové brigádě: „Chci ty hrníčky

oba, aby mohly doma na poličce šukat.“

Sexuální poradna prof. Smetánkové na exkurzi: „Horáčku, s čím jsem tě

to viděla v ruce?“

Sexuální poradna prof. France v učebně chemie (jména možno libovolně

zaměnit: „Epperte, vemte si Šmídovou a běžte spolu k ČSD.“

Sexuální poradna stud. Peška na hokeji: „Konopka, nech se přemrdat.“




Vydělávat legálně 240 Kčs za hodinu bylo na sklonku 70-tých let výsadou

stranických funkcionářů. Na půdě školy to byla věc nevídaná. O průlom

této skutečnosti se chtěl pokusit náš spolužák Jiří Haruda a vymyslel

způsob jak na to. Vsadil se, že za pět minut vypije pět lahvových piv s

honorářem 20 Kčs za úspěšné splnění úkolu bez vratného efektu.

Učebna vedle fyziky byla ideální k akci hlavně proto, že byla naše a v

odpoledních hodinách hrozila minimální možnost vyzrazení a tedy

zmaření tohoto veskrze intelektuálního aktu. Všechny náležitosti byly

připraveny: na zemi v tašce pět lahvových desetistupňových nápojů z

blízké výrobny ve Vratislavicích, na židli připraven a plně soustředěn na

výkon student Haruda, a samozřejmě 20 na stole v československých,

jakožto zasloužená odměna pro úspěšného adepta. Akce mohla začít.

Digitální časomíra značky Ruhla ukazovala pět nul oddělených dvěma

dvoutečkami a čekala na pokyn ke změně této statické situace. Start a

krystaly nekompromisní proměnlivostí ukrajovaly k pokusu vyčleněný

čas. Pěnivý mok z první nádoby zběsile vtékal do studentových úst.

Začátek více než slibný – po necelých 40-ti vteřinách je první láhev

prázdná a rychlý pohyb otvíráku v ruce asistenta umožňuje pokračování s

druhou pětinou dávky. I druhá lahev rychle mizí v útrobách a zdá se, že

nic nemůže zastavit úspěšné naplnění cíle. I třetí láhev postupně mizí a

zbývá ještě dostatečná časová rezerva. Pohled na hlavního aktéra ale už

není tak optimistický, zdravá barva jeho tváře zmizela a nahradil ji odstín

podobný zelenobílé malbě na stěně učebny. Ruka se čtvrtou lahví náhle

klesá a přestože zbývá dostatek času je jasné, že pokus končí. Neúspěšný

aktér sportovně nahmatává peněženku v kapse, aby odevzdal cenu za

neúspěšný pokus. Vyndává 20 Kčs a předává je. Nakonec ještě přichází

nečekaný dovětek. V otevřené peněžence končí necelé dva litry

vratislavické pěny a s ohledem na menší objem peněženky pokračují po

celém širém okolí pokusného místa.

Vůbec nejsme škodolibí, ale musím přiznat, že jsme se všichni málem

posrali smíchy.


Taťána Zahid Stránka 77

Taťána Zahid

přezdívka: Taňka

rozená: Štefková

dřívější příjmení: Beránková

Co Vám dalo Gymnázium pro váš život?

Kromě první platonické lásky i poznání, že

když je člověku 14 let udělá občas i

správné rozhodnutí, i když ne prvoplánovaně. Já se rozhodla být

astronomkou, a tím jsem se ocitla v mat-fyzikální třídě místního

gymnázia, ačkoliv jsem matiku nesnášela:-)


Samozřejmě Leoš Pelc, kterého jsme milovaly asi všechny.:-) Ovšem

profesor Kaše byl nezapomenutelný, i když úplně jiným způsobem.:-)


Byla jsem průměrnou studentkou s hlubším zájmem pouze o angličtinu,

což se později (ale opravdu mnohem později) ukázalo jako správná

volba.:-)

Životní milníky?

Určitě rozhodnutí vstoupit do tohoto ústavu, jakkoli mi připravil občas

horké chvilky, a to v mnoha směrech.:-)

Co se týče profesorů?

Myslím, že každý mi utkvěl něčím v paměti. Již zmíněný profesor Kaše

svým neotřelým vztahem k nám studentům, a řekla bych dokonce, že

jsme byli jeho oblíbená třída, což by se dalo odvodit od jednotlivých

láskyplných přezdívek, kterými nás oslovoval (vůl jak lev, tereza - psáno

s malým „t“, neboť myšleno jako negramotka, čili úplně tupá, neboli

dutá). Dále samozřejmě prof. Řehánek, který s námi asi nejvíc při

hodinách trpěl. A paní prof. Smetánková, která byla nadšena naším

kladným vztahem k češtině, ačkoli jsme byli matematická třída.



Pokud jde o příběh?

Musím říct, že jsem kvůli tomu oprášila své deníky, které jsem si v době

střední školy psala v naději, že něco speciálního již zapomenutého

objevím, ale bohužel jsem nenašla nic takového, čím bych spolužáky

ohromila. Co jsem však objevila, bylo to, že ačkoli jsem měla celou dobu

pocit, že mě mí rodiče drželi zkrátka, v každém druhém zápise jsem se

dočetla, kde jsme se spolužáky byli a co a hlavně kolik jsme toho vypili.

Upřímně mě to překvapilo.:-) Myšlenkové pochody týkající se mého

citového života samozřejmě nesnesou zveřejnění.:-) Spoléhám na to, že

ostatní si ještě něco pamatují a nějaké historky dají k dobru. Už se na to

těším.:-)

autorský kolektiv - sudpany.cz - akce, večírky, zábava · almanach 4.c ročník 1982 ... 5...

Documents