1

BOHUMIL HRABAL- OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

BOHUMIL HRABAL

Bohumil Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně a zemřel roku 1997 v Praze. Patřil mezi nejvýznamnější prozaiky

současnosti. Studoval na gymnázium a potom na právnické fakultě, kde získal titul Judr. Bohumil Hrabal vystřídal

řadu povolání (úředník, výpravčí, kulisák, balič papíru, dělník). Nakonec se stal spisovatelem z povolání. Přispíval

do různých časopisů, např. do časopisu Květen nebo Červený květ. Hrabal nebyl členem komunistické strany, a

proto v 70. a 80. letech nemohl vydávat své knihy, a tak některé vyšly až v exilu. Patří mezi nejčtenější a

nejpřekládanější české spisovatele. Bohumil Hrabal tragicky zahynul po pádu z okna ortopedické kliniky

nemocnice Bulovka.

NEJZNÁMĚJŠÍ DÍLA: Ostře sledované vlaky (1964),

Slavnosti sněženek (1978),

Postřižiny (1979)- toto dílo je z trilogie Městečko u vody,

Obsluhoval jsem anglického krále (1971),

Něžný barbar (1973),

Příliš hlučná samota (1980)

OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

Literární žánr

Novela

Děj se odehrává v roce 1945- za 2. Světové války, na malé železniční stanici

Kniha je psána v kapitolách bez názvu

Dílo je napsáno v 1. osobě čísla jednotného minulého času, což dílu dodává určitou dávku

přesvědčivosti

Charakteristika osob Miloš Hrma- je to hlavní postava, začínající výpravčí, je čestný, spravedlivý, i v nepříteli vidí člověka a je citlivý

Výpravčí Hubička- byl to „proutník“- otočil se za každou ženou

Zdenka Svatá- zapletla se s výpravčím

Rada Zednicek- soudí přestupek výpravčího Hubičky

Máša- Milošova sousedka z dětství a nynější láska

Viktoria Freie- udělala z Miloše opravdového „muže“

Jazykový plán

Autor občas používá nespisovné výrazy (prdeláč, ceckounek, fofrovat...), nespisovné tvary slov

(mužskej...), ale ve velké většině užívá jazyk spisovný.

Bohumila Hrabala charakterizuje i specifický způsob psaní založený na opakovaní (tím dosahuje efektu, že

příběh vypráví doopravdy ten naivní

22- letý Miloš Hrma).

Spojovací výrazy se často opakují

Užívá nevšední přirovnání a vyjádření

„ ..., sníh, jemný jako jepice... “

„ ...pozobat hlavy ženským… “ (poranit hlavy)

Tématický plán

Jednou z autorových myšlenek bylo přiblížit chod malé železniční stanice v roce 1945, kdy republikou

projížděly ostře sledované transporty. Kvůli jejich zpoždění neváhali Němci střílet. Vyvrcholením knihy je

úspěšný pokus o zastavení a fatálním zničení důležitého, ostře sledovaného transportu se střelivem.

Další z autorových myšlenek bylo říci čtenářovi, že nic není takové, jak vypadá a že za vlast může bojovat

kdokoliv bez ohledu na to, jaký je.

V díle jsou zapleteny i erotické zápletky a komické situace, kdy například výpravčí Hubička přetrhne s

jistou dámou přednostovo kanape. V knize trpí Miloš Hrma komplexem (ejakulatio prekoks), kdy...

2

DĚJ

Příběh se odehrává v zimě roku 1945 na železniční stanici v Čechách. Hlavní hrdina dvaadvacetiletý začínající

výpravčí Miloš Hrma se vrací znovu do služby po delší době, kdy se léčil na psychiatrii, protože si podřezal žíly

kvůli své dívce Máše. Ve službě se opět setkává se svými kolegy, především s výpravčím Hubičkou, který je znám

tím, že se mu líbí každá žena. Stanicí projíždějí vojenské transporty. Vojáci z transportu Hrmu zajmou, ale když

velitel zjistí, že Miloš Hrma má na rukou jizvu po podřezání žil, propustí ho. Hrma se vrací opět na stanici v době,

kdy tam přijíždí rada Zednicek , aby se svými lidmi vyšetřil přestupek výpravčího Hubičky. Výpravčí Hubička

předcházející noc potiskl zadnici telegrafistce Zdeničce a zničili spolu přednostovo kanape. Lidé z inspekce

shledají Hubičku nevinným a odjíždějí. Jednoho dne výpravčí Hubička tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí projede

dnes o půlnoci transport vojenských zbraní, který se budou snažit zničit. Hrma se k nim ochotně hned také přidá.

Rozhodne se, že do transportu vhodí bombu. Jeho úmysl se mu podaří uskutečnit. Vhodí bombu z železničního

ukazatele do vlaku. V poslední chvíli ho však zpozoruje německý voják, který se ho snaží zastřelit. Hrma ve stejné

chvíli vystřelí také. Vzájemně se zasáhnou a oba spadnou do příkopu kde spolu zemřou. Výpravčí Miloš Hrma si

uvědomuje zbytečnost jejich smrti, myslí nejen na svou rodinu ale i na mrtvého německého vojáka a také na jeho

rodinu. Zároveň má dobrý pocit z dobře vykonané práce.

3

Kniha se mi četla velmi dobře. I když to je kniha s válečným tématem, které nemam ráda, tak se mi líbila. Příběh

ukazuje na to, jaký byl život obyčejných lidí na železniční stanici v době války. Popisuje denní příhody, starosti i

radosti. Doporučila bych ji lidem, kteří rádi čtou příběhy z války.

A přestal padat sníh, ušel

krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech

vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a

potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a

ještě hlasitěji volal: "Mutti!! Mutti!!"

A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem

při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho

nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel,

jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak

stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi

šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu

a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se

převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel

voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá

díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel

ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na

jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis.

Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi,

ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky

neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého

postřelili a jeden druhého přivedli ke smřti, ač jistě, kdybychom

se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili

si.

A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí

těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl

jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten

zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal

do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší

kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a

syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu

převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem

se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal

ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a

pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety,

která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:

"Měli jste sedět doma, na prdeli..."