brněnský operní bas

Brněnský operní Bas 18. 10. 2011


Během svého života prošel mnoha identitami. Byl Revírníkem, Vodníkem, Kecalem, Kolenatým, ale taky třeba Italem Jacopem Fiescem. Operní pěvec — „brněnský bas“ — nastudoval více než stopadesát rolí. Jeho hlas se nese více než dvaceti audionahrávkami. Operní legenda s Cenou Thalie za celoživotní mistrovství je většinu svého tvůrčího života věrná brněnskému Janáčkovu divadlu.

Kdo je Richard Novák? A jak vidí současný stav nejen české opery také v hledáčku současných „optimalizací operních provozů“?

richard novák operní pěvec

Jan Hanák


Předtím, než se vás budu ptát na optimalizaci operních souborů, zeptám se tradičně – co vás přivedlo k opeře? Zřejmě za to může moje nedostatečná hra na housle. Mým dětským snem bylo být hráčem v orchestru. Ale pocházel jsem z venkova. A moje cvičení a hra nestačila na profesionální dráhu hudebníka. A přijetí na konzervatoř. Ale hlas má každý a ten stačil k přijetí. Takže po maturitě jsem se dostal na konzervatoř.

Studoval jste brněnskou konzervatoř.Ale vy jste celou dobu nestudoval zpěv. Začal jsem studovat zpěv, ale jen první dva ročníky. Můj učitel byl „odejit“, protože ministerská kontrola naznala, že jeho výuka a metody neodpovídají úrovni konzervatorní výuky. Proto odešel do ostravské opery. A tehdy mi profesor Schöfel nabídl, abych přestoupil do nově otevřeného kompozičního oddělení. Takže zbývající 3 roky jsem navštěvoval oddělení kompozice a dirigování.Na začátku 5. ročníku jsem byl na návštěvě u svého učitele v Ostravě. A on mi sdělil, že je tam špatná situace, že potřebují basistu. Nabídl mi, jestli to nechci zkusit. Tak jsem to zkusil a vyšlo to.

Tehdejší situace se odehrávala začátkem 50. let. S tím souvisí „byl odejit“. Ano, trochu to s tím souvisí. Ve všech komisích byl někdo za stranu. Vzpomínám si, že tehdy tam byl funkcionář Barša. Ten do toho chtěl promluvit a řekl: „No víš soudruhu, to dá rozum. Když máš mladýho kluka, tak mu naložíš 80 kg a musíš ho strhat. Já tomu teda nerozumím, ale myslím si...“ A můj učitel odpověděl: „Víš co soudruhu? Když tomu nerozumíš, tak do toho nemluv.“ A tím si vše pokazil.


Chápu. Ale i když jste se věnoval kompozici, zpěvu jste se nevyhnul. Rok před ukončením konzervatoře jste byl přijat jako sólista Státního divadla v Ostravě. Sám jste říkal, že jste chtěl hrát v orchestru na housle. Ale ve zpěvu jste začal hned jako sólista. I když jsem začal studovat kompozici, zpíval jsem dál. Spolupracoval jsem dál s bývalými spolužáky. Myslím, že jsem se snažil jim pomoct. A už tehdy jsem věděl víc, než co byla pravda. Teprve po dlouhých letech jsem si zkorigoval mnoho. Ale zásadní názor od svého učitele jsem nikdy nekorigoval. Vždycky jsem se snažil ho osvěžit. A při problémech a potížích jsem u svého učitele hledal pomoc.

Co byla první role v Ostravě? Byl to mnich z opery Don Carlos. Tehdy se zpívalo česky. Dobře si pamatuju, že to bylo 19. září. Dirigoval to pan šéf Vašata. Přišel za mnou do šatny a řekl mi: „Nic se nebojte, já vám všechno ukážu. Ne abyste se snažil něco hrát. Dívejte se na mě a já vám ukážu, kdy máte začít a skončit.“ Vzpomínám si, jak jsem stál a držel se kruhů. A cítil jsem, když začaly hrát horny, jak dřevěním. Ale nějak jsem začal a do dneška nevím jak. A potom za mnou šéf přišel a řekl: „No vidíte, že to nic není.“

To muselo být hodně odvážné. Představa, že jako mladý kluk, ještě nedostudovaný, mám zpívat sólo a všichni mají podporovat mě. To musela být odvaha! Samozřejmě, že je to náročné. A po všech lidech požadujete to stejné. Aby přišli připraveni. Samozřejmě se mnou to nikdo nezkoušel. Ale myslím, že ten, kdo má předpoklady, tím projde. Taková zkouška je na začátek správná. Prostě hodit do vody a nechat naučit se plavat.

Kdy jste začal hrát? Já nevím. Často se mě na to ptají a říkají, že jsem po herecké stránce pravdivý a dobře hraju. A co s tím dělám. Ale já odpovídám, že nevím. Já to většinou ponechám na své intuici a spontánnosti. Ale uznávám, že


existuje několik dobrých pravidel, např. jak si mám sednout, jak mám vykročit, nebo chodit po scéně po oblouku. To se taky učí a já proti tomu nic nemám.

Ale to není herectví, jen pravidla dobrého chování. Ale to ještě neznamená, jestli je ten člověk dobrej a kvalitní. Herectví je v pohledu do role a hudby. Pokud budete mít režiséra, který vám řekne „hodně skákej a mávej rukama“, tak to není herectví, to je hloupost. To může být jen módní trend. Ale herectví musí vycházet z role a tam se to musí hledat. Je možné to ještě korigovat, když jste např. rozčilený a máváte rukama. A to na scéně není hezký. Ale jak já to pochopím, to je jen moje role. To je to, jak zkušení herci říkají: „Hercem se člověk rodí.“ Ale mohou tam být podpůrné faktory.

Např. naučit se řemeslo, nevím.Předpokládám, že talent je důležitý. Ale talentu se musí dát řemeslo, aby to nebylo jen prvoplánované. Z pohledu operního zpěváka – řemeslo je v pěvecké technice. Ale technika není pohyblivost hlasu. Myslím tím tvoření tónu, klid v hlase, zpívání na dechu, tzv. legato, zůstávat pořád v tom tónu. To všechno je technika hlasu. Bez toho to nejde. A to je tvrdá, těžká cesta. Ale podle mě je důležitá tato technika pro to, aby člověk prošel

v divadle všemi úskalími. Takže když někdo přijde s červeným diplomem z vysoké školy, neznamená to ještě, že dožije u divadla až do penze.Protože tam všechno začíná a člověk zjistí, že všechno je jinak. A je na tom dobře ten, koho učitel na tvrdou školu života připravil. Protože v opeře je dost tvrdý život. Musí se zpívat i tři dny za sebou velké role.A nemůžete říct, že zítra potřebujete odpočívat. Musíte tam jít a plnit i jiné nároky.

Vzpomínám si, jak jsem hodně jezdil do České filharmonie do Prahy na koncerty a natáčení. Tam jsem se setkal s profesorem Veselkou, který mě taky na konzervatoři učil. A ten se mě ptal, jak se mi daří. Postěžoval jsem si, že je to tvrdý. Že jsem měl dva dny před tím představení, generálku a koncert. Navíc se necítím nejlíp. A ještě jsem musel jet do Prahy. A tento starý moudrý pán mi řekl: „Víte Richarde, já vám to věřím, ale nikomu to neříkejte. Na toto nikdo není zvědavej! Prostě buď přijdeš a odvedeš to, nebo ne.“ A kdo na toto nepřistoupí, nemůže to dělat.

Zmínil jste se o pohybovém herectví v opeře. Asi jste zaznamenal před několika lety, že v Huse na provázku byla nastudovaná Rusalka v režii bratří Formanů. A byla nastudovaná s činoherci, i když se zpívaly stejné party. Musím myslet


na to, jak mnohdy v opeře vystoupí zpěvák a odzpívá si svůj part. A tady byli vynikající herci, kteří možná nepodali tak dobrý výkon v operním zpěvu, ale podali dynamický výkon v herectví. Jak se na takové projekty díváte? V obou případech vždycky něco chybí. Jestliže operní zpěvák neuspokojí diváka, znamená to, že se málo vžil do role, do toho, co říká. A to se projeví na jeho výkonu. Asi tam bude různá míra toho, jak je to propojeno z vnitřku navenek. Vnější projev se nesmí přehánět a musí být určovaný vnitřním pocitem. A vnitřní pocit je pevně spjatý s vnímáním hudby. Proto je to opera. Vždycky se říkalo, že operáci jen stojí a zpívají. Ale víckrát jsem sám zažil operní režie od činoherních režisérů. Ať to byl ředitel Pásek, nebo pan Kaloč. Ničím se nelišili od dobrého operního režiséra. Mám také jednu zkušenost. Opera Boris Godunov. Velká herecká opera. V Bratislavě byl vynikající operní zpěvák, nemohu si vzpomenout na jeho jméno. Ten ale přestal zpívat a dělal činohru. A já jsem tam jednou hostoval. A tento zpěvák se znovu vrátil do opery a zpíval Borise. A já jsem se těšil, jak to takový úžasný činoherec s dobrým hlasem dobře zazpívá. A udělal to tak, jako každý jiný dobrý operní herec. Nijak jinak, než Boris Christov, nebo Neštěrenko.

Prostě ti dobří jsou i herci. A jestli se na to speciálně herecky školí, nevím. Já jsem školený nebyl.

Velké operní domy a opera bývá spojována se společenskou událostí pro diváka. Divák přijde do velké budovy, je oblečený v obleku atd. Ale některého diváka to může naopak odradit. Myslíte si, že patří opera i jinam, např. na ulici? Na ulici asi ne, to je moc.Opera patří do podmínek, kde cítíte hudbu. Např. na ulici není dobrá akustika,jezdí tam tramvaje apod. Ani to nepatří do parků, kde za velké honoráře zpívají slavní zpěváci. Tam je všechno reprodukované. Opera je stále zpívání naplno živým hlasem, přirozeně. My v opeře na mikroporty nezpíváme. To je muzikál, nebo jiné věci. A takové hlasy potřebují kvalitní prostor. A ty byly ve starých italských divadlech. Např. San Carlo v Neapoli, nebo jiné, je jich moc. V 18. a 19. století byla opera největší společenskou událostí, proto se stavěla tato divadla a diváci chodili v róbách. My to dneska tak necítíme. Taková byla opera ještě i na začátku 20. století. Byla to společenská prestižní záležitost. Ale bohužel z velkého umění se stala Popelka.A to není jen opera, i filharmonické orchestry apod.


Většinu svého života jste strávil v Janáčkově divadle. Nyní ale hrozí rozpuštění operního souboru v Brně. Možná že na ulici budou muset hrát. Myšlenka, uzavřít divadlo na 7 měsíců a potom zase hrát, je nesmyslná. Takovou věc neměl nikdo ani vyslovit. Kdyby byl trošku na úrovni. Na 7 měsíců můžete zavřít fabriku, kde se vyrábí převodovky. Přikryjete to plachtami a promažete. Za 7 měsíců přijdete, posbíráte plachty a jedete dál. To možný je. Ale tento soubor nejsou stroje, opera je živý organismus. Tam se rodí inscenace, tam se hrají reprízy. Tam jsou špatné i vynikající výsledky. To je něco živoucího. Tato situace už má ale svoje předchůdce. Za komunismu, který byl nejhorším svinstvem 20. století, byly dvě věci dobrý. Snažili se, aby kultura reprezentovala socialismus. A druhou věcí byli sportovci.A i když to nebylo výrazné, přece se do kultury nezasahovalo.

Nyní povím moje zkušenosti z brněnské opery. Do Brna jsem přišel v r. 1961. V té době už byl šéfem profesor Jílek. A šéfem byl asi 27 let, prostě dlouhou dobu. A to byl pán, který o muzice věděl všechno. Uměl dirigovat, v opeře vyrostl, byl vynikající klavírista. Prostě věděl o opeře všechno. Takže když šel večer za pult, nesl svou kůži na trh spolu se

souborem. On ten soubor znal, řídil ho a jeho autorita šéfovská vyrostla z jeho autority umělecké. Nikdo nikdy nemohl říct, že něco udělal špatně. A to je ten první moment. Šéfem byl nejlepší dirigent, umělec, který nesl zodpovědnost za řízení. A když měl k ruce dobrou tajemnici, měl vyhráno. A nepotřeboval mnoho lidí. Teď se změnily poměry a bohužel je to i ve světě. Nikde není šéfem opery dirigent. To vypadá, jako by v opeře nebyla nejdůležitější hudba. Ale ta tam je nejdůležitější. A to už by měli všichni pochopit. To nejsou výmysly režisérů. Tam se má vymyslit to, aby se to zahrálo na nejvyšší úrovni, které jde dosáhnout. Není sice absolutní, ale můžeme se jí přiblížit. A to má být snahou vedoucího dirigenta.

V Brně se za 10 let vystřídalo 7 šéfů. A skoro žádný z nich není dirigent, nebo nemá žádné zkušenosti. Takže takový člověk není kompetentní, aby divadlo řídil. A takhle je to se vším, i s ministry. Jdou tam, o čem nemají žádné znalosti. Ale v opeře to takhle nejde! Ve vládě mají poradce, tam to možná jde. Ale v opeře ne. On musí mít potřebné znalosti. Ředitelem se nemá stát ten, kdo aspoň 10 let v opeře nežil. Kdo by aspoň poznal složitost vazeb složitého organismu. A ten organismus je opravdu složitý, který má jediný cíl. Maximální hudební kvalitu a jevištní interpretaci.


Toto má samozřejmě i širší souvislosti. Na kulturu se dává stále méně peněz. Možná to ovlivňuje i to, že kultura je v současné době na okraji zájmu. `To je ale téma na další rozhovor. Ano, je to tak.Kultura je na okraji zájmu. A mnohým lidem vůbec opera nebude scházet. A úředníci budou mít o starost míň. „Potřebujeme tady vybudovat nové nádraží, kanalizaci.“ Prostě: „nás zajímá to, aby si stavbaři dost vydělali! Nikoliv to, abychom tady měli operu, o kterou nikdo nestojí!“

To je skvělé slovo na závěr. Mistře, děkuji Vám za rozhovor i za důrazná slova na závěr. Jen vám diváci připomenu, že dnešním hostem byl Richard Novák, legendární operní pěvec, zvučný bas.


Skryté titulky: D. Peňázová Česká televize, 2011

brněnský operní bas

Documents