burakumin, vylouČenÍ · pojímající o kegare, znečištění, kterým jsou burakumin podle...

Univerzita Palackého v Olomouci

Filozofická Fakulta

Katedra sociologie, andragogiky a kulturní antropologie

BURAKUMIN, VYLOUČENÍ

BURAKUMIN, THE OUTCASTS

Bakalářská diplomová práce

Lucie Sehnálková

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Veselský, Ph.D.

Olomouc 2014

1

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní

veškerou literaturu a ostatní zdroje, ze kterých jsem čerpala.

…………………………………

V Olomouci dne 27. 2. 2014

2

Obsah

Úvod ............................................................................................................... 3

1. Vývoj označení burakumin ........................................................................ 6

2. Pojem kegare .............................................................................................. 9

3. Historický vývoj ....................................................................................... 11

4. Identita burakumin ................................................................................... 18

5. Diskriminace burakumin .......................................................................... 21

5.1. Vzdělání ............................................................................................. 23

5.2. Zaměstnání ......................................................................................... 26

5.3. Manželství .......................................................................................... 27

6. Burakumin komunity ................................................................................ 31

6.1. Shin-machi, 50. léta 20. století ........................................................... 32

6.2. Projekty zaměřené na přestavbu buraku ............................................ 34

6.3. Kuromatsu a Takagawa ...................................................................... 36

7. Strategie burakumin pro zapojení se do společnosti ................................ 40

8. Hnutí burakumin ....................................................................................... 45

Shrnutí .......................................................................................................... 52

Závěr ............................................................................................................. 55

Anotace ......................................................................................................... 57

Abstract ........................................................................................................ 58

Použitá literatura ........................................................................................... 59

3

Úvod

„Burakumin, zemři!“

„Lidský odpad!“

Nekonečné diskriminační graffiti a telefonáty.

Jeden člověk stojí proti jinému, říká: „Zemři!“.

Jaké hrozné věci. (...)

Maeda Katsumasa (1989)1

Snad každá země světa se potýká s určitou formou diskriminace

a snaží se ji řešit. Diskriminovány mohou být menšiny, kultury, subkultury

i jednotlivci. Přestože se Japonsko snaží prezentovat jako etnicky

homogenní země, žije zde několik menšin – Korejci, Číňané, Ainu, lidé

z Okinawy, přistěhovalci z Brazílie či Peru ad.2 Nejpočetnější skupinou

vydělenou z majoritní společnosti jsou burakumin3, kteří se však paradoxně

od zbytku japonského obyvatelstva rasově ani národnostně nijak neliší.

Burakumin (部落民 ) je pojem skládající se ze slov buraku,

znamenající vesnice, a min, lidé. Takto je označována skupina žijící v tzv.

tokushoku buraku, speciálních vesnicích nebo městských čtvrtích, které

mohou být či nemusí být na první pohled rozpoznatelné jako buraku (někdy

nazývané také jako mura4). Tato menšina, přestože složena z etnických

Japonců, čelí diskriminaci v oblasti vzdělání, zaměstnání a volbě životního

partnera, což ústí v mnohé další problémy, jakými jsou například špatná

ekonomická situace a slabší sociální vztahy mimo komunitu.

Téma burakumin představuje pro japonskou veřejnost značný

problém. Samotný pojem má v japonské společnosti negativní konotace. Na

veřejnosti je nepsaným tabu o něm diskutovat5, tím spíše někoho označit

jako burakumin, což je považováno za urážku dané osoby (viz případ

1 AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 1.

2 MORGAN, Ch. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 31.

3 pozn. autora: V této práci je pojem burakumin užíván jako neutrální pojem bez jakékoli

negativní konotace. 4 GORDON, J. From Liberation to Human Rights, s. 191.

5 Tamtéž, s. 184.

4

politiků Nonaka Harumi, Hashimoto Tōru) a otevřenou diskriminaci.6 Tato

mlčenlivost však způsobila kuriózní efekt, kdy dochází k tomu, že někteří

lidé pochybují i o samotné existenci burakumin.7

V akademických kruzích je toto téma zkoumáno nejen japonskými,

ale také západními vědci, kteří se nejčastěji zabývají původem burakumin

a jejich současnou situací. Dle J. Davise je však tématu burakumin „stále

chabě porozuměno – částečně proto, že je stále tématem, na které je

v Japonsku složité zavést řeč, a částečně protože je těžké nalézt obdobné

situace v jiných částech světa.“8

Specifičnost burakumin tkví v důvodu

jejich diskriminace, o němž bude řečeno v dalších kapitolách.

Toto téma jsem si zvolila kvůli jeho blízkosti s tématy kulturní

antropologie – sociální vyloučení, diskriminace, pojetí vlastní identity a vliv

okolí na toto pojetí aj., to vše obsahuje problematika japonských

vyloučených. Přestože mezi burakumin a jinými marginalizovanými

skupinami ve světě i v českém prostředí lze najít některé podobnosti, situace

burakumin v japonské společnosti je specifická, ať už se jedná o důvod

jejich vyloučení nebo samotný fakt, že japonská veřejnost o existenci

burakumin často odmítá mluvit. Problematikou burakumin a dalších

diskriminovaných skupin a minorit v Japonsku se zabývají nejen zahraniční

vědci, ale je také jedním z center pozornosti japonské antropologie

i organizací, které se věnují lidským právům a boji proti diskriminaci na

národní i mezinárodní úrovni.

Burakumin je v českém prostředí neznámým tématem. Zmínek

o japonských vyloučených je v česky psané literatuře velmi málo

a povědomí české veřejnosti o existenci burakumin je minimální. Celá tato

práce proto čerpá z anglicky psané literatury, především od západních

autorů, nebo anglických překladů japonské literatury. Asi nejvíce

odkazovanou knihou v literatuře na téma burakumin je studie An Inquiry

Concerning the Origin, Development, and Present Situation of the Eta in

6When Talking About Burakumin, NEVER SAY "BURAKUMIN!" [online]. [Cit. 2. 8.

2013]. Dostupné z: http://www.hikosaemon.com/2011/11/when-talking-about-burakumin-

never-say.html 7 GORDON, J.A. From Liberation to Human Right, s. 184.

8 DAVIS, J. New Writing on the Buraku Issue, s. 249.

5

Relation to the History of Social Classes in Japan (Shigeaki Ninomiya,

1933), popisující teorie vzniku a vývoje burakumin jako vyloučené skupiny,

a také rozsáhlá kniha Japan’s Invisible Race: Caste in Culture and

Personality (Wagatsuma; De Vos, 1966), která komplexně popisuje

problematiku burakumin do začátku druhé poloviny 20. století. Přestože oba

prameny již nejsou plně aktuální a životní podmínky burakumin se zásadně

změnily, stále přestavují cenné zdroje informací. Současnou situaci

burakumin popisuje mnoho článků a studií zabývajících se např. identitou,

diskriminací či komunitami vyloučených.

Tato práce se věnuje burakumin, skupině nečistých, vyloučených ze

společnosti a diskriminovaných v soukromém i veřejném životě. Cílem je

popis vzniku této skupiny, jejího vývoje, současné situace, ve které se

nachází, a způsobech jejího řešení. Téma je rozděleno do osmi kapitol: (1)

první kapitola představuje historické a moderní názvy, které sloužily

k označení burakumin, jejich vznik a užívání; (2) na ni navazuje část

pojímající o kegare, znečištění, kterým jsou burakumin podle japonské

společnosti zatíženi, čímž někteří dodnes zdůvodňují jejich vyloučení ze

společnosti; (3) následuje historický vývoj mapující několik teorií o vzniku

burakumin a jejich proměně až do současnosti; (4) další kapitola popisuje

problematiku identity burakumin, představuje teorii o typech identity na

základě jejího projevu a také to, jak burakumin se svou identitou

vyloučeného nakládají vzhledem k diskriminaci, které mohou čelit; (5)

diskriminace je pak dalším tématem, a to především vzhledem ke vzdělání,

zaměstnání a manželství, kde jsou vyloučení omezováni; (6) šestá kapitola

se věnuje životu komunit burakumin a jejich vztahy s majoritou, s čímž úzce

souvisí sebe-pojetí komunity a tendence skrývat či naopak upozorňovat na

svou identitu vyloučených; (7) k tomu se váží integrační a asimilační

strategie komunit i jednotlivců z řad burakumin a jejich způsobů, jak se

zapojit do majoritní společnosti, což je složitá a dlouhá cesta, s ne vždy

úspěšným koncem; (8) poslední kapitola se zabývá vývojem organizací

obhajujících práva burakumin a bojujících proti jejich diskriminaci, jimiž

jsou Suiheisha a Buraku Liberation League.

6

1. Vývoj označení burakumin

První problém, na který narazíte při studiu burakumin, je jeho

označení. Již od začátku se totiž setkáváte s různými názvy, jako jsou eta,

hinin či dōwa, které jsou s celou problematikou této vyloučené skupiny

pevně a nedílně spjaty. Burakumin je skupinou, která má značně dlouhou

historii, avšak její název pochází z konce 19. století a začátku 20. století,

z doby emancipace burakumin. Do té doby byli tito lidé označováni

především jako eta, „velmi špinaví/znečištění“. Tento silně negativní

význam slova vznikl s příchodem buddhismu a jeho propojení

s šintoismem9, což byl dlouhodobý proces. V dnešním Japonsku se označení

člověka za eta považuje za vulgární.

Eta označuje vyloučenou skupinu lidí10

, která (společně s hinin)

„zpravidla žila ve svých vlastních komunitách, vykonávala své vlastní

profese a podléhala svému vůdci.“11

Společným znakem, kterým byli eta

určováni, bylo jejich zaměstnání, při kterém zpracovávali kůže a maso

mrtvých zvířat, tedy především výrobci a zpracovatelé kůží a řezníci.

Samotný název eta vznikl, dle jedné z teorií, ze slova etori12

. Jako etori byli

označováni řezníci, zpracovávající maso pro jestřáby a psy císařského dvora.

Avšak šířením buddhismu (a jeho nelibost vůči zabíjení zvířat) ztratili etori

své dědičné povolání a přesunuli se na břeh řeky Katsuri, kde sídlili pastýři

dobytka a odstraňovači mrtvých těl. Soustředěním etori do této lokality tak

začaly vznikat první osady vyloučených eta.13

Dalším pojmem, na který v literatuře můžeme narazit je hinin, „ne-

lidé“. S eta byli po určitou dobu svázáni a sdíleli s nimi stejný, velmi nízký

sociální status. Kromě zpracovávání masa a kůží (což se později stalo

typickým zaměstnáním skupiny eta) se živili jako baviči, věštci či hrobníci,

udržovali hroby nebo se věnovali prostituci.14

Později v 17. století, kdy

došlo k odlišení eta a hinin dle profese, kterou vykonávali, se hinin živili

9 SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 78-79.

10 pozn. autora: Někdy jsou označováni také jako kasta či minorita.

11 NEARY, I. Burakumin at the End of History, s. 269.

12 SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin, s. 86.

13 Tamtéž, s. 73.

14 Tamtéž, s. 85-86.

7

především jako pouliční baviči, kati či žebráci. Je zvláštní, že přestože byli

hinin považováni za ne-lidské, podle sociálního systému období Tokugawa

(17-19. století) zastávali vyšší společenskou pozici než eta. 15

V raném období Chusei (přelom 12-13. století), kdy eta a hinin

nebyli jasně diferencováni, se eta usidlovali na okrajích hlavních vesnic,

blízko polí, lesů nebo opuštěných břehů řek, kde byla málo úrodná půda

nebo místo špatně kryté před vlivy počasí. Výzkumy v japonských

provinciích naznačují, že eta byli zváni na okraje měst, aby je zbavovali

odpadků či chránili respektované osoby. Jako motivace k jejich usidlování

sloužila také některá privilegia, jako například neplacení daní. 16

S pojmem dōwa se setkáváme především v japonském prostředí. Je

to moderní, v Japonsku politicky korektní termín.17

Když zkoumáme situaci

dnešních burakumin, pak mluvíme o Dōwa mondai (o problematice dōwa),

Dōwa chiku (o dōwa čtvrti) a Dōwa chiku jinko (o obyvatelích dōwa

čtvrtě).18

Vznikl ve 20. století skrze rozsáhlý projekt na pomoc burakumin

ke zlepšení vzdělání a životní úrovně komunit vyloučených, o který žádali

burakumin aktivisté.19

Překlad termínu dōwa je různý: J. Gordon jej

překládá jako „’integrační‘, avšak po 2. světové válce se stal známý jako

‘liberační‘ [ve významu „liberační vzdělávání“ – Dōwa kyōiku].“20

Kromě

zlepšení situace burakumin, která byla do té doby spíše ignorována, dosáhli

aktivisté od 60. let také toho, že přiměli japonskou vládu k uznání

„existence diskriminace“21

jako problému a snaze o jeho řešení.

Přestože burakumin se jako označení zde probírané menšiny používá

především v západní literatuře, v dnešním Japonsku se, mimo své značně

negativní konotace, stává nepřesným pojmem. Vesnice či čtvrtě, které se

v minulosti označovaly jako patřící lidem buraku, nejsou obývány pouze

burakumin. Staly se místem pro lidi ve špatné ekonomické situaci, což má

15

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin, s. 96-97. 16

Tamtéž, s. 88-89. 17

When Talking About Burakumin, NEVER SAY "BURAKUMIN!"

<http://www.hikosaemon.com/2011/11/when-talking-about-burakumin-never-say.html>

[2.8.2013] 18

CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 92. 19

GORDON, J.A. From Liberation to Human Rights, s. 187. 20

Tamtéž, s. 187. 21

BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 102.

8

však za následek, že i oni sami jsou labelováni jako burakumin. 22

Další

nepřesností je to, že burakumin nežijí pouze v buraku. Mnozí z nich,

především ti, kteří chtějí šanci na lepší budoucnost, opouštějí komunitu,

a odchází do měst, aby našli lepší zaměstnání či partnera mimo buraku.

Často tak činí ve snaze smazat stopy za svou minulostí a původem, nebýt

označeni jako burakumin či eta. Jejich snaha je však mařena kvůli koseki -

rodinným registrům - podle kterých lze zjistit původ daného člověka a tím

i jeho možné spojení s burakumin, anebo skrze příjmení či adresu, které

mnohokrát samy odhalí vazby s vyloučenými.23

Kromě historických a moderních názvů, které se užívají ve vztahu

k burakumin, uvádí Shikeaki Ninomiya výčet pejorativních výrazů, které se

užívaly v první polovině 20. století k označení eta a dodnes se s nimi mohou

burakumin setkat. Výrazy mohou odkazovat na tradiční práce burakumin

spojované s nečistotou: kawata/kabō (člověk pracující s kůží), yamaban

(strážník kopců) nebo banta (vězeňský strážný). Další názvy, jimiž jsou

čísla, byla často vyjadřována znaky: kokonotsu (9), tōnai (méně než deset),

yattsu (8) nebo yottsu/shi (4), které označovaly nedokonalost burakumin

v prvních dvou případech (v porovnání s číslem deset, které je chápáno jako

dokonalé číslo) nebo jejich nečistotu a přirovnání ke zvířatům (číslo 4 jako

čtyři nohy zvířat). Emancipace r. 1871 dala vzniknout novým, ne tak

hanlivým výrazům, ale přesto přímo ukazujícím na burakumin: oficiálním

označením vyloučených se stalo shin heimin (noví obyčejní lidé), tokushoku

buraku (speciální vesnice) označovala komunitu burakumin spolu s dalšími

méně vhodnými názvy jako „méně vyspělá“ (kōshin), „přeplněná“ (misshū)

nebo „chudá“ (saimin) buraku.24

22

MORGAN, Ch. V. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 35. 23

Tamtéž, s. 35. 24

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 123-124.

9

2. Pojem kegare

Přestože existuje několik teorií o vzniku burakumin jako vyloučené

skupiny, většina autorů se shoduje s názorem, že pevně souvisí

s náboženskými představami japonské společnosti, především s ideou

nečistoty. Ta je charakterizována pojmem kegare (穢れ ) – znečištění,

znesvěcení, pošpinění. Tento koncept pochází zřejmě již z předhistorické

doby a zmíněn byl také v čínských i japonských spisech (Kojiki z roku 712).

Kegare je spojeno nejen s duševním znečištěním25

, ale může být chápáno

také jako fyzická nečistota, která se může přenášet dotykem, ale i blízkostí

se znečištěným jedincem či objektem.26

Za nečisté byla považována také

menstruace, porod, smrt či nemoc.27

Kegare lze také volněji přeložit jako

„to, co ruší život a vede ke smrti a zkáze“ jako protiklad k hare, čistotě,

„tomu, co pozvedá život a je kreativní.“28

Příchodem buddhismu a s jeho rostoucím vlivem došlo

k postupnému prolnutí šintoistických představ o nečistotě a buddhistické

představě, podle které zabíjení zvířat a požívání masa vyvolává „nelibost

bohů“29

. Tím se koncept nečistoty rozšířil také na jedince, jejichž práce

vyžadovala kontakt s mrtvými těly, čímž začali být společností také chápáni

sami jako nečistí. Tak vznikli eta (extrémní špína) a hinin (ne-lidé), kteří se

s postupem času stali „odborníky v nečistotě“.30

To vedlo k jejich sociální

i geografické vyloučenosti a pádu společenského postavení na úplné dno,

protože společnost je fyzicky odsunula na okraj měst a vesnic.

Vyloučení se, podle víry japonské společnosti, pohybovali na pokraji,

ať už mezi živými a mrtvými (případ koželuhů a řezníků), nebo vnitřním

světem vesnice a vnějším, neznámým světem za jejími hranicemi, po kterém

kráčeli například potulní umělci. Ti, kdo nebyli obyvateli vesnice, ale

cestovali zemí, aby předváděli svá umění, byli považováni za prostředníky

mezi živými a zemřelými, a protože vnější svět byl považován za

25

LEVINE, L. The Kegare Concept, s. 227. 26

ABE, Ch. Impurity And Death: A Japanese Perspective, s. 4. 27

LEVINE, L. The Kegare Concept, s. 227. 28

ROTH, J. H. Political and Cultural Perspectives on „Insider“ Minorities, s. 75. 29

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 78. 30

MUCKS, N. Shadows of Modernity, s. 36.

10

nebezpečný a znečištěný, lidé, jež jím procházeli a nikdy se nikde neusadili,

byli taktéž nakaženi nečistotou. Tento koncept okraje mezi dvěma světy má

také další rozměr; eta nejenže pohřbívali mrtvé, ale také přiváděli na svět

děti, nečistili pouze latríny, ale očišťovali pozemky chrámů.31

Také

Shigeaki zmiňuje, že někteří eta byli kopáči studní nebo děr, do kterých se

umisťovali sloupy brány do šintoistických svatyní (torii), což jsou aktivity,

které měly značnou důležitost.32

Eta měli díky svému postavení jedinečnou

schopnost přetvářet mrtvý, nečistý materiál (např. kůže zvířat) na objekty

mající kulturní hodnotu (taiko buben) či využití v každodenním životě.33

To však nesnížilo strach společnosti ze znečištění. Některé aktivity

eta a hinin, například představení umělců se zvířaty nebo s loutkami, mohly

v lidech vyvolávat bázeň či pocit tajemna, práce řezníků nebo hrobníků zase

znechucení a obavy z pošpinění při styku s těmito osobami. Proto se kontakt

s vyloučenými co nejvíce omezoval ze strachu, aby nepřinesl zkázu celé své

komunitě.34

Bylo jim mimo jiné zakázáno účastnit se náboženských rituálů

v chrámech a v době Edo jim nebylo dovoleno ani překročit práh cizího

domu.35

Představy o nečistotě jedinců (nejen burakumin), kteří přichází do

kontaktu s krví, mrtvými těly zvířat či lidí, v Japonsku stále do určité míry

převládá.36

Důkazem je především názor majoritní společnosti na

burakumin a stále přežívající přesvědčení některých jedinců o jejich

nečistotě kvůli tradičním povoláním, které vykonávali. Přestože vyloučenost

burakumin je dnes především geografická a sociální, je nepravděpodobné že

by hluboce zakořeněné náboženské představy o kegare neměly na jejich

diskriminaci žádný vliv.

31

ROTH, J. H. Political and Cultural Perspectives on „Insider“ Minorities, s. 75. 32



KASAHARA, T. Shin Buddhism and the Buraku-min, s. 1. 35


ABE, Ch. Impurity And Death: A Japanese Perspective, s. 5.

11

3. Historický vývoj

Historie společensky vyloučených skupin sahá až do starých dějin

Japonska. O původu burakumin a jejich historii se vedou debaty již od

začátku 20. století. Někteří z vědců se přiklání k názoru. že burakumin jako

vyloučená skupina vznikli v době 13-14. století (Neary, De Vos)37

, jiní

naopak tvrdí, že až v období Tokugawa (17. století)38

, kdy byli jasně

definováni eta a hinin jako společenská třída. Předtím, než se začneme

zabývat historií vyloučených, je třeba zmínit, že v každé době obsahovala

japonská společnost mnoho skupin vyloučených, kteří neformovali

jednolitou komunitu. To, co je dnes nazýváno burakumin, a často chápáno

jako pevně daná vyloučená skupina, jejíž podoba se víceméně nezměnila, je

spíše skupinou spojující několik rozmanitých, společensky odlišných

seskupení obyvatel.39

Proto níže zmíněná historie je spíše popisem

společnosti a vyloučených skupin různých období Japonska než líčením

kontinuálního vývoje burakumin.

Historie burakumin je jedním z témat, kterému se věnuje mnoho

vědců od 20. století. Jejich záměrem je hledání původu burakumin, doby

jejich vzniku jako vyloučené skupiny či zmapování jejich situace

a porovnání s dneškem. K vlastní historii má vztah také mnoho burakumin,

protože tvoří část jejich identity – odkazují se ke svým předkům, popř.

vyloučené skupině jako takové, k jejich zkušenostem s diskriminací a boji

proti ní a mohou se jí inspirovat k vlastní pro- burakumin aktivitě.

V době starověkého Japonska (5. st př. K. – 645 n. l.) byla

společnost rozdělena do 4 tříd – aristokracie, aristokracie bez čestného titulu,

zemědělci a řemeslníci, otroci. Třetí třída, která se nazývala bemin, byla

organizována do tří skupin, z nichž poslední byla určena prací, kterou její

členové vykonávali – skupina výrobců mečů, šípů, sake ad. Přestože bemin

byli v podstatě otroci a někteří z nich zastávali podřadné práce, oproti

třídním otrokům (yatsuko), vlastnili nezávislé domácnosti. Řemeslníci

37

MORGAN, Ch. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 33. 38

BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 101. 39

AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 22.

12

(zakko) patřící do bemin jsou dle N. Shigeaki zjevně základem, ze kterého

vzešli eta.40

V období Chuko, v rozmezí 7-12. století, došlo k reformě Taikwa,

která prakticky rozdělila obyvatele Japonska na dvě skupiny – ryōmin

a senmin (překládáno jako občané a otroci/vyloučení). Do třídy ryōmin se

řadila aristokracie a farmáři obdělávající přidělená pole od vlády. Skupina

senmin se dělila na skupiny rolníků (tomobe) a řemeslníků (zakko), kteří

pocházeli z dřívější třídy bemin, a otroků. Zabývali se především různými

řemesly a průmyslem (výroba zbraní, šperků ad.) nebo péčí o psy, koně

a jestřáby. Obě skupiny měly povinnost dvoru předkládat své výrobky

namísto daní nebo po určitou dobu v roce pro určité vládní oddělení vyrábět

své zboží.41

Senmin, otroci, byli podobně jako yatsuko v předešlém období,

soukromě nebo veřejně vlastnění otroci. Přestože ve starověku nebylo

možné uzavřít sňatek mezi občanem a otrokem, v období Heian (8-12.

století) byl tento zákon zrušen a děti vzešlé z těchto spojení se staly

občany.42

V této době dochází k tlaku na vyloučené skupiny a otroky,

jejichž práce je spojena se smrtí a zvířecími produkty, k přesunu na okraj

společnosti.43

Shigeaki tvrdí, že eta vznikli po reformě Taikwa ze zakko,

řemeslníků. Argumentuje faktem, že zakko společně s tomobe, byli třídou,

na kterou bylo obecně pohlíženo jako podřadnou, zřejmě kvůli svým,

v Japonsku zdomácnělým, korejským předkům.44

Amos, přestože třídu

bemin i pozdější senmin označuje za vyloučené skupiny, se zdá nakloněn

názoru, že kořeny burakumin leží mezi vyloučenými skupinami, které se

objevují až ve středověké době.45

Období Chusei (12-16. století) je doba vojenské vlády šogunátu

a nepokojů v zemi. Administrativní moc se přesunula z dvora do rukou

vojenských vůdců a dvorská aristokracie tím ztratila prakticky veškerou

40

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 62. 41

Tamtéž, s. 66-69. 42

AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 35-36. 43

WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 18. 44


AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 37.

13

moc. V druhé polovině 15. století díky občanské válce došlo ke

společenskému vzestupu třídy heimin (prostého obyvatelstva). Přibližně

o sto let později pak znovu došlo k vypuknutí bojů, které byly ukončeny až

počátkem éry Tokugawa.

Amos o období Chusei píše: „(...) doba středověku se pro mnohé

vědce stala obdobím, které bylo svědkem vzniku japonských vyloučených

skrze myšlenky ‘nedotknutelnosti‘ (fukashoku).“46

Společnost byla v této

době rozdělena na šlechtu, válečníky, rolníky a otroky, z nichž se poslední

společenská třída dělila na kenin-nuhi a (již známé) tomobe-zakko. Většina

kenin-nuhi se stala součástí prostého obyvatelstva a získala tak lepší

společenské postavení. Na druhou stranu však tomobe-zakko, skupina

rolníků a řemeslníků, získala extrémně nízký společenský status. Shigeaki

uvádí dva faktory: tomobe-zakko jsou potomci cizí rasy, a proto pro sňatky

s heimin nežádoucí, a kvůli rychlému šíření buddhistických idejí již

z předešlé doby, které vedly k negativnímu pohledu na hlavní živnost

tomobe-zakko, jíž byla porážka zvířat a výroba kůží. Tak se třída senmin

stává známou pod obecným názvem eta-hinin.47

Kromě eta a hinin patřili do

skupiny vyloučených také lidé žijící na březích řek (tzv. kawaramono), lidé

usvědčení ze zločinu, žebráci a jedinci nakažení leprou.48

Jedním z důsledků stigmatu, které nesla práce v kožedělné výrobě,

bylo pro eta vytvoření monopolu v této výrobní oblasti. Ten byl postupem

času posilován dědičností rodinného povolání i sociálního statusu, který byl

pro eta, narozdíl od hinin, nezměnitelný. Díky době nepokojů a občanských

válek, kterým se toto období vyznačovalo, měli eta „největší štěstí ze všech

vyloučených tříd patřící do kasty eta-hinin. Měli speciální dovednosti

a výrobní monopol, vlastnili nemovitosti a měli stabilní komunitní život;

třebaže právě tato stabilita zajistila jejich kontinuitu jako vyloučené

populace.“49

Díky svým schopnostem byli v této době zváni feudálními

lordy k usídlení blízko hradů či na okraji velkých měst, kde vyráběli části

brnění a jiné kožené zboží. Získáním výrobního monopolu v této době 46

AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 37. 47

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 84-85. 48

AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 38-39. 49

WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 20-21.

14

rychle narostl počet koželuhů a výrobců koženého zboží, kteří se

v následující době Tokugawa stali skupinou konstitující eta. Zpracování

kůží se s těmito lidmi následně pevně propojilo.50

Je však třeba poznamenat,

že i přes úzký vztah eta s tímto povoláním, většina vyloučených skupin,

včetně eta, kteří byli usazeni na obdělávatelné půdě, nikdy trvale neupustili

od zemědělství.51

V 17. století přichází období Tokugawa, doba míru, kdy vládne

šogunát a upevňuje se společenský systém, skládající se ze čtyř tříd. Eta

a hinin, již jasně oddělené skupiny dle povolání, formují pátou třídu,

a zatímco někteří hinin mají privilegium stát se občany společnosti, status

eta padá až na samé společenské dno. S příchodem míru totiž speciální

schopnosti eta ztrácejí na své důležitosti a tím upadá jejich ekonomická

situace i společenský status. Tomu napomohlo také posílení představ

o nečistém charakteru této vyloučené kasty a jejich nedotknutelnosti. Ne

však každý eta byl chudý; vůdci eta různých provincií, tvz. Danzaemon, a

další lokální předáci komunit eta byli bohatí, alespoň na začátku nového

období.52

Také vláda značně napomohla postavení eta, když „upevnila

a legitimizovala jejich marginalizovaný status a vyloučenost lokalit.“53

Osmnácté století a první polovina devatenáctého století byly vrcholem

špatné situace vyloučených eta. Od roku 1710 vyšlo v platnost několik

ediktů, které postupně omezovaly práva a každodenní život eta; eta mohl

uzavřít sňatek pouze s jiným eta, nemohl bydlet mimo vesnici určenou

výhradně eta, bylo jim zakázáno sloužit obyčejným lidem jako sluhové či

služky. Jejich oblečení a účes se odlišovaly od jiných, bylo jim zakázáno

sedět, jíst či kouřit ve společnosti obyčejných lidí a nesměli překročit práh

jejich domu. Obvykle nebyli zahrnováni do sčítání lidu.54

50




GORDON, J. A. From Liberation to Human Rights, s. 185. 54


15

Také cena jejich života byla nižší; „život jednoho eta byl hoden

pouhé sedminy života obyčejného člověka.“55

To vše odsunulo eta ještě dál

na úplný okraj, kde byli nejrůznějšími prostředky drženi mimo společnost.

Bylo to především ze strachu majority o šíření jejich nečistoty, která vedla

k omezení svobody vyloučených a vzala jim tak část jejich lidskosti (o čemž

vypovídá také užívání numerativů pro počítání zvířat, které byly aplikovány

také na eta56

, či diskriminační výraz označující eta jako čtyřnohé zvíře57

).

Rok 1868 byl koncem období Tokugawa a počátkem změn

v japonské společnosti. Vzestup buržoazie a častá povstání rolníků

způsobily společenský neklid, který vyústil v reformu společenského

systému, tzv. reformu Meiji, dle níž je pojmenováno období od roku 1868

do 1912. Zrušením stávající čtyř-třídní společnosti se obyvatelstvo rozdělilo

na skupinu dvorské nobility a masu obyčejných lidí, tzv. heimin. Zůstal zde

však problém vyloučených, kteří se snažili peticemi zasadit o svou

emancipaci. Jedním ze zajímavých argumentů ve prospěch emancipace eta

bylo poukázání na rozpor, že maso-konzumující cizinci, přijíždějící do

Japonska, nečelí žádným společenským problémům oproti eta, staletí

bojujících se svých stigmatem.58

Téma eta-hinin přišlo na řadu o rok později

na setkání vlády, kde padlo několik návrhů na jeho řešení. Konečným

výsledkem byl Emancipační edikt (Eta Kaihō Rei), vydaný roku 1871,

prohlašující: „Názvy Eta a Hinin nechť jsou zrušeny; a od nynějška ať je

s lidmi patřícími do těchto tříd jednáno stejným způsobem v zaměstnání

a sociálním postavení jako s prostými občany (heimin).“59

Eta, nyní označováni jako shinheimin, noví prostí občané, dosáhli

své emancipace. Avšak jejich naděje do ní vkládané nebyly naplněny.

Ztrátou titulu byla eta odebrána také všechna privilegia získaná z předešlé

doby; neplacení daní, povinná vojenská služba a ztráta monopolu ve

zpracování masa a kůží60

byly jedním z mnoha negativních důsledků, které

55



Tamtéž, s. 123. 58




16

Emancipační edikt přinesl. Ani sociální situace eta se nijak nezlepšila;

pokračující diskriminace se ještě více vyhrotila strachem a nespokojeností

obyvatel se změnou systému, která byla vybíjena často na vyloučených

skupinách (hony na eta, tažení za účelem vyhlazení eta) nebo vypalováním

úředních budov.61

Koncem 19. století se lidé již běžně nazývaní burakumin začínají

organizovat a politickou aktivitou bojovat proti diskriminaci na trhu práce,

ve vzdělání, manželství a dalších oblastech vyžadující kontakt s majoritou.62

Do roku 1920 šlo především o hnutí a asociace snažící se vlastní silou

„překonat chladnou a krutou diskriminaci a špatné zacházení s burakumin“63

skrze výuku chování a etikety, finanční podporou a vzděláváním s cílem

dosáhnout nezávislosti, soběstačnosti a přijetí ze strany majority. Přestože

diskriminace majoritou nezeslábla, tato hnutí byla prvním krokem

k založení pozdějšího hnutí za osvobození burakumin nazývané Suiheisha,

kterému bude věnována jedna z budoucích kapitol. Ve zkratce lze říci, že

Suiheisha64

bylo revoluční politické hnutí založené roku 1922, inspirované

mnoha různými směry (křesťanský socialismus, buddhismus, marxismus

ad.), snažící se o vymýcení diskriminace. Od předešlých hnutí se lišilo

přesvědčením, že chyba leží na straně majority, která burakumin udělala

nevzdělanými, chudými a špinavými, a a snahou bojovat proti bezpráví

a předsudkům formou kritiky většinové společnosti.65

Přestože však

Suiheisha spojila burakumin (a nejen je) a dala jim sílu a hlas, postupná

radikalizace a časté konflikty s majoritou způsobily její negativní pověst

v japonské společnosti. Ve své době však byla hnutím „reprezentující

sklíčenou minoritu, (...) [které] rozpoznalo svou spřízněnost (...)

s utiskovanými minoritami po celém světě.“66

S příchodem druhé světové války byly všechny snahy burakumin

odsunuty stranou až do jejího konce. S příchodem 50. let však vyšly na

61

WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 35-36. 62

NEARY, I. Burakumin at the End of History, s. 270. 63


pozn. autora: Název je překládán jako „Hnutí vodní hladiny“, naznačující hlavní cíl –

rovnost obyvatel. 65


Tamtéž, s. 63.

17

světlo kritické životní podmínky, ve kterých burakumin stěží přežívali;

vážné zdravotní problémy způsobené nehygienickým prostředím, žádná

tekoucí voda špatný a systém odpadních vod.67

Tyto a další problémy, na

které upozorňovala nová sociální hnutí podporující burakumin (např.

Buraku Liberation League), vedly vládu k založení koncilu, tzv. Poradního

koncilu pro asimilaci buraku68

, jenž vytvořil program podporující vzdělání

burakumin a zlepšení životních podmínek jejich komunit v celém Japonsku,

známý jako SML (Zákon speciálních opatření pro projekt Dōwa, r. 1969).

Tento projekt během 40 let velmi zlepšil sociální situaci burakumin i oblastí,

ve kterých žijí, přestože ve vzdělání burakumin je stále o několik procent

nižší oproti národnímu průměru a diskriminace v mnoha oblastech

neustává.69

Bohužel po roce 2002 nebyl obnoven, a proto dnes jsou hlavní

podporou různé organizace a hnutí zasazující se o práva burakumin.

67

MORGAN, Ch. V. A Case Study of Buraku and Non-Buraku Couples in Japan, s. 34. 68

Dōwa Taisaku Shingikai (Deliberative Council for Buraku Assimilation) 69

BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality..., s. 102-103.

18

4. Identita burakumin

V průběhu 19. a 20. století se zrodilo několik teorií o tom, kdo jsou

burakumin, jak a kdy tato vyloučená skupina vznikla a čím se liší od

majority. Některé z nich byly již naznačeny v předešlých kapitolách. Zřejmě

nejdůležitějším momentem v otázce burakumin však bylo vydání oficiální

vládní oznámení potvrzující fakt, že burakumin se nijak rasově neliší od

majoritních Japonců, a že čelí diskriminaci v soukromém i veřejném

prostoru. Toto prohlášení je zásadním především proto, že do té doby byla

většina japonské společnosti přesvědčena o etnické či rasové rozdílnosti

burakumin. Prokázáním, že burakumin se biologicky neliší od majoritní

společnosti, částečně zbavila vyloučené jejich podřadnosti. Vytvářením

skupin bojujících za práva burakumin měli vyloučení možnost také veřejně

upozornit na svůj problém a v případě hnutí Suiheisha prohlásit se

burakumin s hrdostí na svou identitu.

Přestože mnozí Japonci mohou označit různé jedince za burakumin,

ať už dle toho, že žijí v buraku, mají profesi obecně rozeznávanou jako

patřící burakumin nebo se jedinci k identitě burakumin sámi hlásí, velmi

často není pro samotné burakumin jednoduché jednoznačně určit svou

identitu nebo se k ní veřejně hlásit. „Vzhledem k tomu, že identity jsou

fluidní,“ píše Ch. Bondy „(...) způsob, jakým se jednotlivec zabývá touto

minoritní identitou, se může posunout od otevřeného projevu této identity

k jejímu selektivnímu pomíjení v pokusu skrýt svou stigmatizovanou

identitu v určitých společenských situacích.“70

Aby se vyhnuli diskriminaci,

někteří burakumin tají svou identitu před společností nebo se mohou

vyhýbat určitým tématům, protože „možnost být náhle označen jako

burakumin se může odehrát v jakémkoli sociálním prostředí a v jakékoli

chvíli.“71

Vědci, studující identitu burakumin, se zajímají především o sebe-

identifikaci burakumin a jak, kdy a za jakých podmínek svou identitu

projevují či skrývají.

70

BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, s. 1. 71

Tamtéž, s. 2.

19

Matsushita Kazuyo v rámci výzkumného projektu vedla rozhovory

s 18 mladými lidmi ve věku 15-25 let. Respondenty byli studenty střední,

vysoké nebo odborné školy, pracující a student čekající na přijetí na

univerzitu. Hlavním tématem byly „zkušenosti a názory na to, co to

znamená pocházet z buraku.“72

Na základě odpovědí respondentů vytvořila

4 ideální typy identity: (1) silná burakumin identita, (2) mnohonásobná

identita, (3) identita v konfliktu a (4) identita moratoria. Identita burakumin

se utváří v průběhu času a je značená ochotou, s jakou jedinec sám sebe

prohlašuje burakumin.

I první typ jedince se silnou identitou burakumin prochází

mnohokrát dlouhým procesem, kdy bojuje či odmítá přijmout svou identitu,

a zároveň se s ní snaží nějak srovnat.73

Hlavním znakem jedince se silnou

identitou burakumin je, že se nebojí prohlásit veřejně svou identitu a má

schopnosti i vůli bojovat proti diskriminaci, když jí čelí. Identita burakumin

je centrální identitou jedince.74

U druhého typu je identita burakumin jen jednou z mnoha jiných

identit a je zhruba stejně důležitá jako identita studenta nebo pracujícího.

Jedinec otevřeně interaguje s lidmi uvnitř i vně buraku. Konstruování této

identity však také provází zmatek.75

Konfliktní typ se nachází uprostřed kolize dvou tendencí; první

tendencí je kultivace vztahu a interakce především s vlastní komunitou,

druhou je pocit úzkosti při interakci s lidmi mimo buraku.76

Bondy doplňuje,

že tito lidé „často mluví o bezpečí čtvrtě a vyjadřují obecně znepokojení nad

svou budoucností.“77

Čtvrtý typ, nazývaný moratorium, pozbývá fázi zmatku při svém

utváření. Zformování jeho identity je dáno tím, že jedinec je přinucen

okolím tuto identitu burakumin vytvořit. Stejně tak její vyjádření či skrytí je

72

BONDY, Ch. Buraku Kaiho-Jinken Kenkyujo, eds. 2001. Buraku no 21 Kazoku, s. 151. 73


BONDY, Ch. Book Reviews: 18-nin no Wakamonotachi ga Kataru, s. 151. 75

Tamtéž, s. 151. 76


BONDY, Ch. Book Reviews: 18-nin no Wakamonotachi ga Kataru, s. 152.

20

podmíněno tím, zda jedinec cítí potřebu odhalit svou identitu nebo ne.

Identitu neskrývá za všech podmínek, ale dle situace.78

Protože je lidská identita fluidní, není možné, aby burakumin již od

začátku měl silnou identitu. Autorka výzkumu argumentuje, že „(...) [typy

identity] jsou ideální, a že (...) se překrývají a mění v závislosti na interakci

s jinými lidmi a na kontextu (...).“79

Důležitým faktorem ovlivňujícím

chování burakumin je názor a chování lidí z „vnějšku“, mimo vlastní

komunitu, změna prostředí, kdy může dojít ke změně v uvědomění vlastní

identity (jak to ve svém výzkumu popisuje Ch. Bondy)80

nebo také účast na

aktivitách různých hnutí či na lekcích Dōwa kyōiku, které jsou dle autorky

velmi důležité v tom, jak jedinci formují svou identitu (protože zdůrazňují

hrdost na sebe sama a dává jim schopnosti bojovat proti diskriminaci).

Při počátečním zmatku v identitách pomáhá člověku také podpora ze strany

rodiny a komunity, která poskytuje možnost sdílet své zkušenosti a tím

usnadnit jedinci jeho vnitřní konflikt.81

K identitě burakumin se krátce vyjadřuje také Yagi Kosuke, který

tvrdí, že tato identita je pouze alternativou mezi různými možnými typy

identity. Burakumin se tak pohybuje na škále, jejíž strany končí strategií

založenou na hrdosti na jednom konci a strategií skrývající identitu

burakumin na druhém.82

Úspěšné skrytí svého původu však není pro mnoho

burakumin lehké. Komunita, ve které žijí, práce, jíž se burakumin živí nebo

existence koseki, to vše může majoritu nabádat k labelování jedince jako

burakumin. Faktem však je, že oproti rasovým a etnickým menšinám

většina burakumin není na první pohled k rozeznání od majoritní

společnosti.83

Proto jsou také některými vědci nazývání např. neviditelnou

minoritou84

, rasou85

nebo neviditelnými vyloučenými86

.

78


Tamtéž, s. 99. 80

BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, 2009. 81

BONDY, Ch. Book Reviews: 18-nin no Wakamonotachi ga Kataru, s. 152. 82



YOSHINO, MURAKOSHI. The Invisible Visible Minority: Japan’s Burakumin, Buraku

Liberation Institute, 1977. 85

WAGATSUMA, DeVOS. Japan’s Invisible Race: Caste in Culture and Personality.

Berkeley, University in California Press, 1966.

21

5. Diskriminace burakumin

S diskriminací je v různé míře spjata historie vyloučených skupin

(eta, hinin ad.) i moderních burakumin. Vyloučením burakumin ze

společnosti se propadl také jejich společenský status a odsun na společenský

okraj byl racionalizován představami o nečistotě a nedotknutelnosti

burakumin a upevněn zákonem. Boj burakumin proti diskriminaci byl

pomalu rostoucí vlnou, která nabrala značné síly ve 20. století se vznikem

několika organizací a hnutí, které upozorňovaly na bezpráví a často kritické

životní podmínky burakumin. Životní situace burakumin dosáhla díky

integračním projektům výrazného zlepšení, na současný stav otázky

vyloučených skupin jsou ale rozporuplné názory.

Diskriminace, označující se v Japonsku jako sabetsu (odlišení;

diskriminace), je jako negativní jev v rámci zákona chápána nedlouhou

dobu.87

V rámci problematiky burakumin je často prezentována jako

„…předsudek, který trvale vytlačuje osoby z japonské společnosti kvůli

chybné víře v podřadnou kvalitu či znečištěnou podstatu jejich lidskosti...“88

Amos dále užívá pojem „cordon sanitaire“, karanténní linii, která podle jeho

názoru stojí mezi majoritní společností a vyloučenými a prvně zmíněnou

skupinu chrání před kontaminací nečistotou té druhé. Touto linií je

specifická diskriminace vyloučených. Karanténní linie je vytvářena

a upevňována různými diskriminačními mechanismy, které mohou mít

dlouhou historickou kontinuitu jako v případě diskriminace burakumin.

Minegishi Kentarō popisuje tzv. zvykovou diskriminaci (shūzokuteki

sabetsu), týkající se komunit eta a hinin v rané modernitě, jejichž vyloučení

bylo formováno majoritou, která se ve vztahu s nimi vyhýbala vzájemné

sociální interakci a kontaktu, smíšenému sňatku a zachování odděleného

místa bydlení.89

Přestože diskriminace provází podřadné nedotknutelné skupiny již

několik staletí, jejich proměnlivá a četná označení mají něco společného

86

WERLY, R. The Burakumin, Japan’s Invisible Outcasts. UNESCO Courier, Sep. 2001,

Vol. 54, Issue 9, p. 29. 87

AMOS, T. D. Embodying Difference, s. 95. 88

Tamtéž, s. 76. 89

Tamtéž, s. 76-77.

22

s formou vyloučenosti a tím i důvodem jejich diskriminace. Kegare eta

a hinin, o jejichž lidskosti většinová společnost pochybovala či ji úplně

zavrhla, byla jedním z hlavní důvodů jejich odvržení na okraj. Nečistota

moderních burakumin se zdá být vázána spíše na komunity, ve kterých žijí,

a která je hlavním ukazatelem odlišujícím burakumin od non-burakumin.

Tím narážíme také na problém nepřesného definováni burakumin, jímž

může být kdokoli žijící v tokushoku buraku, aniž by měl s nimi jakoukoliv

jinou spojitost.

Názory na současný stav diskriminace burakumin jsou, jak bylo

řečeno, značně rozporné. Situace burakumin je na jednu stranu vnímána

pozitivně díky integračním projektům, které zlepšily vzhled i kvalitu

tokushoku buraku, ekonomickou situaci a vzdělání jejich obyvatel. Na

druhou stranu vidí převládající nerovnost, často v manželství a zaměstnání

(viz Morgan, Amos ad.) a neúplné přijetí burakumin do společnosti. Někteří

se proto domnívají, že „...diskriminace na sebe bere nové, méně viditelné

formy...“90

Na druhou stranu je v Japonsku skupina akademiků, popsána ve

studii I. Nearyho s názvem Burakumin at the End of History, která se

zabývá diskuzí, zda jsou burakumin již zcela, popř. téměř vyřešenou

otázkou, zda se dokázali stát součástí majoritní společnosti, a tedy dosáhli

konce své historie.91

Tři hlavní oblasti, ve kterých burakumin (a nejen oni) čelí různým

stupňům diskriminace, jsou manželství, zaměstnání a vzdělání. Každé z nich

bude věnována jedna podkapitola. Kromě nich se burakumin mohou

střetávat s diskriminací v dalších sociálních prostorách, a to například

bydlení. Cangià popisuje případy, kdy realitní kanceláře sepisují zprávy

obsahující diskriminační informace o oblastech, v nichž žijí burakumin nebo

imigranti, jako např. „Toto je oblast mající určité residenční

problémy“ nebo „To to je oblast, které se někteří vyhýbají,“ atd.92

Bondy se

90

NEARY, I. Burakumin in Contemporary, Japan, s. 50. 91

NEARY, I. Burakumin at the End of History, s. 269-294. 92

CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 96.

23

také zmiňuje o výzkumu z roku 1993, který ukazuje, že burakumin mají jen

malou šanci oproti majoritě žít ve vlastním rodinném domě.93

5.1. Vzdělání

Škola má velký vliv na výchovu a charakter dítěte. Je to místo

koncentrující nejen informace. Dětem jsou zde předávány také zkušenosti,

názory a pohled na svět očima vyučujících. Studenti si vytváří širokou

sociální síť a jsou připravováni na budoucnost. Školní léta jsou dobou

formování jedincovy identity. V Japonsku je to také doba, kdy se některé

děti burakumin dozvídají o buraku mondai – problému buraku – a čelí první

diskriminaci.

Japonský vzdělávací systém je rozdělen na šestiletou základní školu,

tříletou nižší a tříletou vyšší střední školu a vysokou školu. Vzdělání je

povinné pro základní a nižší střední školu. Studenti mají možnost si již od

prvních ročníků vytvářet vztah s městskou komunitou, který je podporován

i školami samotnými, a s jejími obyvateli.94

Většina vyučovaných předmětů

je stejná pro všechny školy. Vlivem aktivních burakumin byl do výuky

vložen také předmět s názvem Dōwa kyōiku, vzdělání pro integraci

burakumin, také známé jako „liberační“95

či „asimilační“96

vzdělání.

První pokusy o zavedení vzdělávacích programů na školách byly

vytvořeny za účelem jak prevence neoficiální diskriminace mezi žáky

(burakumin i non-burakumin), tak snahy řešit těžkou situaci burakumin.

Wagatsuma rozděluje tyto programy do tří etap, které však v této práci není

nutné rozepisovat. Obecně lze cíl integračních programů z let 1884-1949

charakterizovat jako snahu o řešení buraku mondai apelováním na školy

i společnost, aby pomáhali burakumin integrovat se do společnosti, a to

přijetím japonských hodnot a výuky dobrého vychování, čímž by se

odstranily důvody pro jejich diskriminaci. Zdůrazňována byla především

93


BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, 2009, s. 7. 95

GORDON, J. From Liberation to Human Rights, s. 187. 96

WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 99.; BONDY, Ch. Lessons from

School, Lessons for Life, s. 7.

24

důležitost vzdělání, které mělo s postupem času přirozeně eliminovat

diskriminaci. Podporovány byly ale také hodnoty jako spolupráce, důležitost

lidských práv, rovnosti a solidarity a ve 30. a 40. letech loajálnost ke státu a

císaři a unifikace národa. Bylo vytvořeno několik edukačních programů,

s menším či větším úspěchem implementovaných do školní výuky.

Wagatsuma tyto oficiální vládní snahy o vyřešení problému diskriminace

hodnotí jako velmi dobře organizované, avšak v zásadě neúspěšné.97

Poválečná doba Japonsku přinesla novou konstituci, reorganizaci

japonského vzdělávacího systému a opětovný silný důraz na myšlenky míru,

lidských práv a rovnocennosti. Znovu byly zahájeny diskuze na téma

asimilačního vzdělávání a s nimi přišly také nové definice. Například

diskriminace burakumin byla ministerstvem školství r. 1952 definována

jako „pozůstatek feudálních praktik rozeznávání a opovrhování menšinou

spolu-krajanů.“ 98

Cílem asimilačního vzdělávání poválečné doby byla „(...)

kultivace a vzdělávání inteligentního a aktivního jedince, který má

kompletní porozumění o nezbytnosti chránit práva a štěstí dětí, mladých lidí

a žen trpících diskriminací, chudobou a útlakem a dozvědět se o podstatě

diskriminace a (...) o mechanismech společnosti, která produkuje

diskriminaci.“99

Ještě na začátku 50. let však velké množství dětí z buraku nechodilo

do školy. Situace se rapidně zlepšila až rozhodnutím vlády poskytovat jim

(nejen) finanční podporu. Roku 1969 byl vydán Zákon o speciálních

opatřeních pro Dōwa projekty (Law on Special Measures for Dōwa

Projects) umožňující místním orgánům zlepšovat podmínky pro život

burakumin; patřilo zde zdokonalování bydlení a cest, udělování stipendií

studentům, snižování daní pro střední buraku firmy nebo zavedení

programů pro osvětu.100

Následné desetiletí se zvýšily nároky hnutí pro

dōwa vzdělávání, požadující výuku problému burakumin a jejich historii na

školách, která je brzy zmiňována i ve školních textech. Spolu s nimi pak

vznikly i nové aktivity podporující sebeuvědomění dětí z buraku a výuka 97




CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 91.

25

zahrnovla také téma lidských práv jako osobního problému jedince, pro

non-burakumin žáky.101

Od 80. let dochází ve výuce burakumin k obratu. Předmět, který se

do té doby zaobíral především historií diskriminace burakumin a principy

lidských práv, se stal všeobecnějším. Z asimilačního vzdělávání se v 90.

letech stává Vzdělávání o lidských právech102

, které se zabývá otázkami

genderu, diskriminace a postižení. Dnes se výuka o burakumin otázce zdá

být spíše v rukou místních orgánů a škol, asociacích dōwa vzdělávání či

burakumin organizací (BLL),103

čímž se šíře a hloubka probíraného tématu

burakumin liší místo od místa.

Z vládního výzkumu z roku 1993 lze vidět jasné zlepšení

v dosaženém vzdělání burakumin. Na vyšší střední školy vstupuje téměř

92 % dětí z buraku a více jak 20 % burakumin teenagerů může dosáhnout

vysokoškolského vzdělání (celkové procento obyvatel s touto možností je

však dvakrát vyšší). Problémem stále zůstává velká školní absence, která je

dvakrát vyšší než je v Japonsku obvyklé.104

Mnohé školy poskytují studentům kurzy zaměřující se na buraku

mondai. Ch. Bondy ve svém výzkumu o vzdělání burakumin popisuje tzv.

liberační vzdělávání (Kaihō Kyōiku) na Takagawa nižší střední škole, které

vzniklo jako odkaz k Buraku Liberation League a nahradilo Dōwa Kyōiku.

Bondy popisuje průběh hodin: každou třídu vyučuje malá skupina

vyučujících, z nichž jsou někteří sami burakumin a sdílí s žáky své

zkušenosti (diskriminace ve škole, život v buraku, odmítnutí rodiny).

Studenti jsou upozorněni na možnost setkání s diskriminací, ať už jí sami

čelí nebo jsou jejím svědkem. Komunita pomáhá také dětem burakumin

přijmout jejich identitu vyloučeného a připravit se na přechod na vyšší

střední školu, do nového prostředí.105

Vzdělání možná úplně neeliminuje

diskriminaci burakumin, ale mnohým burakumin může pomoci ji lépe

101


Jinken kyōiku (Human Rights Education) 103


NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 70-71. 105

BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, s. 9-10, 23.

26

zvládnout. Proto je jistou tragédií, že roku 2002 byl oficiální zákon pro

Dōwa projekty zrušen a tím i ukončena Dōwa kyōiku.

5.2. Zaměstnání

Se vzděláním úzce souvisí také typ profese, kterou jedinec může

zastávat. Během dvacátého století se úspěšně povedlo pozvednout úroveň

vzdělání burakumin, jak dětí, tak dospělých. Díky stipendiím mají žáci větší

šanci ukončit střední školu a také získat vysokoškolské vzdělání. Avšak děti,

žijící v chudších buraku, jsou stále v nevýhodné pozici. Důvody jako např.

nízké vzdělání rodičů, diskriminace a nepochopení ve škole, nestabilní

rodinné zázemí, vyšší procento výskytu těhotenství studentek ad., s tím vším

se může potýkat mladý člověk z vyloučené lokality a ovlivní to jeho výběr

profese či partnera.

Jak již bylo zmíněno dříve, mezi tradiční profese burakumin patřilo

především zpracování kůží, zbavování měst a vesnic lidských a zvířecích

ostatků a přírodního odpadu či strážení hrobů. Mezi eta a hinin se řadili také

potulní umělci. Dodnes je několik profesí spojováno se stigmatem

burakumin - práce na jatkách, profese řezníka106

či výrobce tradičních taiko

bubnů z kůží. Někteří z nich však využívají svou práci, aby projevili hrdost

na svou identitu burakumin a bojovali s diskriminací nebo poukázali na

burakumin v pozitivním světle jako na udržovatele tradic. To je příklad

skupiny burakumin hrající na taiko bubny ve městě Osaka107

nebo

Společnosti opičího tance (Surumaiza), dvojice umělců předvádějící tradiční

praktiky opičího tréninku.108

Wagatsuma a DeVos popisují změnu v živobytí burakumin od

r. 1871 (Emancipační edikt), kdy se, podle výzkumu z roku 1920, téměř

50 % burakumin živilo obděláváním půdy, zbytek pak manuální prací,

smíšenými pracemi či obchodem. Postu vládního úředníka nedosáhlo ani

jedno procento burakumin. I v zemědělství však burakumin někdy naráželi

na diskriminaci. Půda, kterou obdělávali (a jen málokdy vlastnili), byla 106


SUZUKI; OIWA. The Japan We Nevew Knew, s. 132-158. 108

CANGIÀ, F. Performing the Buraku, 2013.

27

často horší kvality, menších rozměrů a daň placená za půdu byla vyšší.

Někdy bylo zemědělství jen jednou z několika dalších prací, kterou

burakumin zastávali: mohli vyrábět malé předměty, obchodovat s kůžemi či

bambusovými výrobky nebo lovit ryby. V městských oblastech jakými jsou

Tokyo či Osaka, kde burakumin žili převážně v čtvrtích nebo slumech, byla

hlavní obživou práce v obuvnickém průmyslu (Tokyo) nebo domácí výroba

či podomní prodej košťat a smetáků (Osaka). Burakumin přesto velmi

spoléhali na vládou zajištěná zaměstnání, nouzové práce a finanční

výpomoc.109

Dnes diskriminace v zaměstnání stále trvá, dle I. Nearyho především

ve větších firmách nad 300 zaměstnanců, kde pracuje zhruba 11 %

burakumin, oproti národnímu průměru čítajícímu 23 %. Některé společnosti

stále využívají koseki (list burakumin komunit se jmény jednotlivých rodin),

aby tak zabránili zaměstnání burakumin. 110

Přestože jsou tyto záznamy

zákonem zakázány, Neary i Cangià se shodují na jejich stálém užívání.

V článku Ch. Bondyho se autor odkazuje na výzkum z r. 1993, kde jsou

jako nejfrekventovanější zaměstnání burakumin označovány manuální práce

na stavbách a ve veřejných službách, poskytující menší ekonomickou

stabilitu. Jen malé procento vyloučených pracuje na úřednických postech.

Vyloučená pozice v sociálním a ekonomickém sektoru je tedy posilována

především úrovní vzdělání a zaměstnání mnohých burakumin. Bondy však

upozorňuje, že nejenže „tato data neposkytují pochopení životních

podmínek, jimž lidé v buraku čelí, (...) [nýbrž, že data] mají ve zvyku

zacházet s burakumin jako s homogenní skupinou (...) [a] nezkoumají

problematiku marginality, proti které mnozí burakumin stojí.“111

5.3. Manželství

Třetí oblastí, ve které jsou burakumin znevýhodňováni, je výběr

partnera. Představy o nečistotě burakumin, jejich ekonomická a sociální

situace, ale také možné spojování vyloučených s kriminalitou 109


NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 71. 111


28

a nevychovaností, to vše může mít vliv na šance burakumin najít partnera

mimo tokushoku buraku a udržet si jej. Incidentů, kdy non-burakumin

opustil partnera burakumin kvůli jeho původu, je značné množství. Důvodů

je mnoho – nesouhlas rodiny a okolí, špatné ekonomické postavení

burakumin-partnera, představa života v tokushoku buraku atd. Faktem je, že

počet smíšených svazků burakumin s non-burakumin se zvyšuje s mladou

generací (což zmiňují již Wagatsuma a De Vos)112

, stejně jako to mnohé

mladší páry čelí silné diskriminaci právě kvůli své volbě partnera.113

Kromě

rodiny a příbuzných, jež jsou prvním faktorem mající vliv na smíšených pár,

a to skrze skupinové sankce, jimi jsou i možná místa, kde se partneři

seznamují, a typ kapitálu, který mohou jeden druhému nabídnout.

V tokushoku buraku je velké procento svazků uzavíráno v rámci

komunity. Jedním z důvodů je zřejmě uzavřenost většiny burakumin

komunit, která je udržovaná jak tlakem majority, tak snahou burakumin

samotných, také převládajícími představami o burakumin, slabým

ekonomickým a sociálním zázemím, nízkým vzdělání a dalšími vlivy, které

utváří komplexní problém diskriminace burakumin. Studie z roku 1868

(před emancipací) popisující burakumin komunitu v prefektuře Hyogo

(blízko města Osaka) udává, že 80 % sňatků obyvatel této vesnice bylo

endogamních, což je o 60 % více než v sousední non-burakumin vesnici.

Také v období po 2. sv. válce je potvrzeno převládající množství

endogamních svazků; v případě komunity Sumiyoshi z oblasti Kansai byl

z 288 rodin zhruba 60 % alespoň jeden nebo oba partneři narozeni

v komunitě, asi dvacet pět procent dotázaných uzavřelo sňatek s partnerem

z majoritní společnosti a oba žijí v komunitě, se kterou se také identifikují.

Zbývající obyvatelé komunity Sumiyoshi byli původem non-burakumin,

kteří se do komunity přistěhovali a lidé korejského původu.114

Do exogamního svazku lze počítat jak smíšená manželství mezi

burakumin a non-burakumin, tak svazek dvou burakumin z odlišných

komunit. V tomto pojetí je exogamie častá – údaje z období 1945-50 ukazují,

112


MORGAN, Ch. A Case Study pf Buraku And Non-Buraku Couples in Japan, s. 37. 114


29

že z 1045 sňatků v komunitách prefektury Kyoto bylo 36 % endogamních

a 65 % exogamních svazků. Smíšených manželství, ve kterých by byl jeden

z partnerů z majoritní společnosti, a který by svazkem vstoupil do

burakumin komunity, bylo dle studie z roku 1953 zhruba 5 % v celkové

městské a 4-7 % v celkové venkovské populaci. Mimo to v tokushoku

buraku přebývají také rodiny a jedinci bez vyloučeného původu, kteří se zde

přistěhovali ať už z ekonomických, pracovních či osobních důvodů.115

Když se podíváme na současnou situaci, kterou zmapoval ve svém

výzkumu sociolog Ch. V. Morgan roku 2007, všimneme si zvyšujícího se

počtu smíšených manželství - největší počet jich opět uzavírají mladí

burakumin do třiceti let. Pokud rozdělíme smíšené páry dle toho, který

z partnerů je burakumin, pak větší zastoupení mají páry burakumin

muž/non-burakumin žena než naopak. Endogamních manželství bylo v 90.

letech 20. století uzavřeno kolem 50 % z celkového počtu, procento

smíšených se zvýšilo na zhruba 25-30 %.116

Ch. Morgan se však ve své studii zabývá především tématem

diskriminace, kterou smíšené páry burakumin/non-burakumin zažívájí,

a faktory ovlivňující množství uzavíraných exogamních svazků. Dle jeho

názoru zažívají největší diskriminaci mladé smíšené páry (až 1/3 burakumin

pod 39 let zažila diskriminaci v manželství), a to především non-burakumin

partner, pro nějž je osobní zkušenost s diskriminací nová, a proto je vůči ní

citlivější než druhý partner. Všimnout si může také diskriminačního postoje

své rodiny vůči burakumin partnerovi.117

Dle I. Nearyho však v této oblasti diskriminace burakumin došlo ke

znatelnému zlepšení, pokud je ukazatelem množství sňatků mimo buraku.

Malého zlepšení doznaly také názory na smíšené sňatky burakumin s lidmi

mimo buraku, kdy 45 % non-burakumin by respektovalo přání svého dítěte

uzavřít sňatek s burakumin, 41 % by souhlasilo, pokud by opravdu nebylo

jiné cesty. Pouhých 5 % tázaných by se vzepřelo a nepřijalo by sňatek.

Neary mimoto upozorňuje na zajímavý fakt, že přestože se vztahy majority

115


MORGAN, Ch. A Case Study of Buraku And Non-Buraku Couples in Japan, s. 35-37. 117

Tamtéž, s. 37.

30

k burakumin pomalu mění k lepšímu, zhruba 10 % populace stále věří teorii

o burakumin jako odlišné rase, přestože byla odmítnuta již r. 1965, a která

stále do jisté míry slouží jako vysvětlení buraku mondai.118

118

NEARY, I. Burakumin In Contemporary Japan, s. 71-72.

31

6. Burakumin komunity

Při studiu tématu burakumin narazíme v mnoha pramenech na

důležitý a mnohokrát upozorňovaný fakt, že burakumin jsou heterogenní

skupina, která je, jak se často stává i u jiných vyloučených skupin, veřejně

homogenizována. To umožňuje existenci někdy rozporných názorů na

diskriminaci burakumin, jejich životní situaci i celkové řešení otázky. Ať už

se zabýváme množstvím buraku, jejich stavem, viditelností či zapojením do

celkového běhu města, situace na západě se s největší pravděpodobností

bude lišit od stavu buraku na východě, nemluvě o složení obyvatelstva

v nich žijící. Ekonomická situace jednotlivých prefektur se také odlišuje,

stejně jako přístup lokálních orgánů a aktivistů BLL. Níže uvedené

burakumin komunity by proto měly být chápány jako specifické příklady,

jejichž stav je výsledkem různých faktorů, které nelze generalizovat na

celou vyloučenou skupinu.

Na začátku dvacátého století čítala dle odhadu vlády populace

burakumin asi 1,3 milionu osob (burakumin žijící v i mimo buraku)

rozprostřených po všech hlavních ostrovech Japonska. Nejvíce početní byli

v dolní polovině ostrova Honshū, na severu Kyūshū, západě Shikoku

a v prefekturách Saitama a Gumma ležících nad prefekturou Tokyo.

Polovina burakumin domácností se zabývala zemědělstvím a mnozí

burakumin zastávali tradiční práce řezníka či koželuha. Vládní zpráva

z roku 1928 charakterizuje tokushoku buraku jako chudé, přelidněné,

nehygienické místo, s lidmi s neudržovaným vzhledem, špatnou morálkou,

nízkým vzděláním a nesvobodnou volbou zaměstnání. Od majority jsou

odděleni, asimilují se ve městech, kde však často ztrácí svou identitu.119

Shigeaki dále popisuje několik incidentů, poukazujíc na předsudky

a diskriminaci vůči burakumin: odmítnutí poskytnout péči nemocné ženě,

eta, ze strachu ze znečištění posvátných prostor, veřejné prohlášení na

konferenci, že vyhlazení eta by bylo lepší než jejich emancipace,

sebevražda třináctiletého chlapce, syna člena hnutí Suiheisha, kvůli svému

původu, propuštění důstojníka armády kvůli jeho příslušnosti k eta.

119


32

Burakumin byli také vylučování z veřejných prostor (veřejné lázně) a někdy

i nuceni odstoupit ze svého zaměstnání (příklad učitele, policisty).120

Přestože členové hnutí Suiheisha aktivně bojovali za práva burakumin

a tlačili na diskriminující společnost, ne vždy byli úspěšní.

6.1. Shin-machi, 50. léta 20. století

Poválečná doba přináší změny. J. Donoghue popisuje terénní

výzkum publikovaný roku 1957 v komunitě vyloučených na severovýchodě

Japonska ve městě Toyoda, nazvané autorem Shin-machi. V něm se zabývá

otázkou, proč vyloučení v dané době nadále zůstávají viditelnou

„podskupinou japonské společnosti“121

a přežívají ve zřetelně

odlišných, přelidněných komunitách nevyhovujících obecným normám,

když již nejsou vázáni svým sociálním postavením a feudálními zákony a

pravidly týkajících se eta.

Burakumin jsou v Shin-machi převážně neprobíraným tématem.

Majoritou jsou označováni jako shin-machi-nin (lidé Shin-machi) a většina

obyvatel města je nevyhledává ani nevstupuje do vyloučené lokality.

Přestože burakumin zde čelí předsudkům a nepřátelství, město nepovažuje

Shin-machi za sociální problém, vzhledem k tomu, že místní vyloučení

nemají na životy majority vliv. Dle odpovědí respondentů (z řad majority)

však mezi obyvateli města vládnou čtyři hlavní přístupy k vyloučeným,

jimiž jsou strach, znechucení, erotická zvědavost a objektivnost.122

Strach vyplývá především z obav majority o své bezpečí. Burakumin

zde mají pověst nebezpečných lidí, schopných ublížit, čemuž napomáhají

i přehnané příběhy o rvačkách a fyzických schopnostech vyloučených.

Mluví se také o nebezpečí přenosu nemocí, jakými jsou syfilis, tuberkulóza

či lepra. Znechucení je spojeno se stále přetrvávající myšlenkou nečistoty

burakumin. Protože jen málokdo se setkává s burakumin či vstupuje do

Shin-machi, kolují mezi majoritou různé příběhy a dohady o vzhledu

burakumin, jejich životním stylu a schopnostech. Erotická zvědavost 120

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin…, s. 118-119. 121


Tamtéž, s. 138.

33

vzbuzuje otázky o sexuálních schopnostech burakumin mužů a žen či

o vzhledu jejich intimních partií. Objektivní je spíše mladší generace.

Objevují se zde názory vytvořené z vlastního pozorování burakumin a stavu

jejich komunity – kritizována je především špína a chudoba burakumin,

jejich endogamie, uzavřenost, úzké vztahy mezi členy Shin-machi

a neschopnost stát se „normálním“ Japoncem. Přestože jsou tato pozorování

objektivního rázu, nijak neovlivňují vyloučené postavení burakumin a dle

autora fungují spíše jako sebe-naplňující se proroctví. Rodiče z řad majority

své děti často odrazují od vztahů s vyloučenými šířením mýtů o jejich slabé

krvi (kvůli endogamii), nebezpečí mentálního a fyzického postižení dětí

smíšeného páru, neštěstí ve vztahu a jejich údajného znečišťování

posvátných míst a zneucťování mrtvých těl.123

V Shin-machi žilo v době výzkumu 347 obyvatel v 45 obydlích

postavených na jihovýchodním konci města Toyoda. Většina domů je

starých a zchátralých, popisuje Donoghue, okna překrytá novinami, střechy

vyspraveny kartonem drženým kameny. Jen několik domů je nových.

V rodinných genealogiích Shin-machi je 18 příjmení a téměř každý obyvatel

lokality je nějak spřízněn s ostatními. Adopce a narození ilegitimního dítěte

jsou častými událostmi.124

Vyloučení jsou rozděleni do dvou sociálních skupin (vyšší a nižší

třídy), k čemuž došlo po roku 1930, dle výše příjmu ze zaměstnání, vzdělání,

typu obydlí a příbuzenské orientace. Vyšší třída čítající 75 členů žije ve

vlastních moderních domech a mnoho jejích členů absolvovalo střední školu.

Děti této třídy od konce války pravidelně navštěvují školu. Rodina má

obvykle jedno stabilní zaměstnání, a pokud vlastní obchod, pak jej řídí již

po několik generací. Do rodinného rozpočtu mohou přispívat také

neprovdané děti. Mezi členy vyšší třídy patří také vůdce komunity a jeho

asistenti. Nižší třída (272 členů v 65 obydlích) žijí v pronajatých a často

přeplněných domech, které se vzhledem i vybavením liší od příbytků vyšší

třídy. Vzdělání této skupiny vyloučených je velmi nízké spolu s docházkou

do školy kvůli chudobě, častým nemocem a nepravidelné stravě. Děti ve

123


Tamtéž, s. 140.

34

škole často čelí diskriminaci a posměchu ze strany spolužáků i učitelů kvůli

svému neupravenému vzhledu. Dospělí burakumin nižší třídy nemají

stabilní zaměstnání, často vykonávají více prací, a to buď brigády, nebo

sezónní práce.125

Komunitu reprezentuje její vůdce, kterého si obyvatelé volí. Shin-

machi má vlastní správu, což utvrzuje její výlučnost. Vůdce má na starost

udržování pořádku, výběr daní a organizaci oslav, řeší také případy

diskriminace burakumin a jedná s „vnější“ společností. Komunita pořádá

schůze, kde se řeší problémy ve vesnici k všeobecné spokojenosti. Tato

setkání také posilují vnitřní solidárnost a upevňují vztahy mezi obyvateli,

jsou místem, kde sociální postavení ustupuje všeobecným zájmům komunity.

Sociální kontrola nad komunitou je utvrzována i dalšími prostředky: lidé

s největší mocí v komunitě omezují kontakt obyvatel s majoritou, předchází

nemístnému chování burakumin na veřejnosti kritikou, výsměchem, někdy

i výhružkou násilí možným výtržníkům. Pocit sounáležitosti je povzbuzován

i náboženskými oslavami a veřejnými událostmi, které unifikují komunitu

skrze ideu společného původu, vzájemné spolupráce a bohatství komunity a

tím je vymezují vůči vnějšku.126

Toto zdůrazňování sounáležitosti

s komunitou vyloučených na jednu stranu upevňuje identitu obyvatel

komunit, která je pro ně podporou a bezpečným místem. Na druhou stranu

však extrémně snižuje šance jednotlivců na opuštění komunity a úspěšnou

asimilaci do majoritní společnosti. Asimilace jednotlivců zde, zdá se, není

cílem, avšak koexistence s vnější společností byla do jisté míry úspěšná. Je

jen otázkou, nakolik je vztah Shin-machi a okolní společností životem spolu,

nebo spíše vedle sebe.

6.2. Projekty zaměřené na přestavbu buraku

Od konce šedesátých let byl zahájen velký projekt renovace lokalit

vyloučených burakumin. Od roku 1969 do roku 1997 vláda investovala do

revitalizace buraku, a to především díky snaze BLL zlepšit životní

125


Tamtéž, s. 142-143.

35

podmínky burakumin. Buraku, na které byl projekt zacílen, se nachází

především v západní části Japonska. Největší burakumin komunity jsou

v prefekturách Kyoto, Osaka, Hyogo a Fukuoka, a to jak městského, tak

vesnického typu, s několika domy nebo několika tisíci domácnostmi. Pro

projekt bylo vybráno 840 buraku a opraveno nebo nově postaveno bylo 295

tisíc domácností. Autor však upozorňuje na stále existující vyloučené

lokality, které nebyly přidány do projektu nebo jej odmítly, popřípadě ještě

nebyly dokončeny probíhající projekty.127

Tokushoku buraku jsou po kompletní renovaci nerozeznatelné od

ostatních částí města. Nově postaveny nebo zrenovovány byly nejen obytné

budovy, ale také veřejné budovy, jako mateřská škola či dětský park,

a místní infrastruktura. Bylo investováno také do veřejné péče, zlepšení

životního standardu, školního a sociálního vzdělání. Stále však přetrvávají

určité problémy: počet lidí sdílejících byty určené jedincům s nízkým

příjmem je velmi vysoký a výše pronájmu naopak extrémně nízká. Byty

jsou jen zřídka kdy pronajaty non-burakumin a systém výběr nájemníků je

někdy pochybný. Hrozí také privatizace těchto domů a limitování výběru

nájemníků jen na jedince trpící chudobou, handicapem nebo stářím.128

Kromě těchto vládních projektů se hnutí burakumin podílí také na

machizukuri (výstavbě komunit), které je v kontextu burakumin chápáno

jako obnova buraku lokalit, při kterém jsou zapojeni i její obyvatelé.

Machizukuri pro burakumin vzniklo v 90. letech před oficiálním vypršením

renovačních Dōwa projektů a do určité míry je jeho experimentálním

pokračováním, které má zabránit úpadku renovovaných buraku. Mizuuchi

a Jeon uvádí příklady několika buraku v prefektuře Osaka, kde machizukuri

dosáhlo přestavby a oživení vyloučených čtvrtí stavbou veřejných budov

(školy, domovy pro seniory, sportovní centra ad.) a zlepšením životního

prostředí.129

Tím, že do renovace mohou zasahovat sami obyvatelé lokality,

umožňuje těmto lidem vytvořit si a upevnit vztah se svým prostředím a se

svými sousedy, a být na ně hrdí. Sekundárně to může také pomáhat jejich 127

MIZUUCHI, JEON. The New Mode of Urban Renewal for the Former Outcaste

Minority People..., s. 26, 28. 128

Tamtéž, s. 29. 129

Tamtéž, s. 29.

36

integraci do většinové společnosti a zlepšování obrazu, který majorita

o burakumin má.

6.3. Kuromatsu a Takagawa

Komunity sociálně vyloučených ne vždy sestávaly pouze

z burakumin. Již bylo zmíněno, že za společenské vyvrhele byli považování

také potulní umělci nebo lidé nakažení leprou. Dnes se do buraku přesunují

chudí lidé, lidé s nízkými příjmy, kteří využívají nízké ceny nájmu

a diskriminované minority japonské společnosti. Podle průzkumu z roku

1993 se během více jak dvaceti let (1971-1993) podíl burakumin žijících

v tokushoku buraku snížil ze 71,9 % na 41,4 %. To může naznačovat

zvyšující se mobilitu burakumin z vyloučených lokalit. Tato čísla však

skrývají různorodost situací japonských buraku, v nichž je odlišný počet

žijících burakumin; například jedna komunita v prefektuře Miyazaki čítá

necelé tři procenta burakumin z celkového obyvatelstva této komunity,

zatímco v prefektuře Fukui sestává komunita téměř výhradně z burakumin

(98 procent). To může být způsobeno různými strategiemi regionů a skupin

aktivistů BLL v nich. 130

Roku 2009 publikoval Ch. Bondy výzkum, ve kterém srovnává dvě

burakumin komunity, ve městech Takagawa a Kuromatsu, a jejich odlišná

sociální hnutí s rozdílnými přístupy k obyvatelstvu buraku. Kuromatsu čítá

60 tisíc obyvatel, z nichž 2000 žije v buraku a silný vliv zde má Jiyū Dōwa

Kai131

. Populace města Takagawa je 3000 obyvatel a zhruba polovina z nich

pochází z buraku. Zde vládne hnutí Buraku Liberation League.132

Vyloučená lokalita v Kuromatsu, nazvaná Nakata-chō, je od

ostatních částí města téměř nerozeznatelná, jen málo věcí zde poukazuje na

existenci buraku. Komunita je od sousedních oblastí oddělena řadou květin

podél cesty, které symbolicky vymezují hranici lokality. Ani uvnitř čtvrtě

toho není moc, co by upozornilo na přítomnost burakumi: „samostatné

domy, některé větší, některé menší, seřazené podél silnic čtvrtě. Malé 130

NEARY, I. Burakumin In Contemporary Japan, s. 70. 131

pozn. autora: Asociace liberální asimilace. 132


37

zarostlé parky se zchátralým zařízením jsou roztroušeny po okrajích

silnice.“133

Uprostřed buraku stojí obecní centrum, dále jsou zde denní

centra starající se o seniory a předškoláky, pobočka Rady pro vzdělání,

supermarket, budovy dotované z fondu Dōwa projektů. Jiné budovy

postavené před vypršením těchto projektů dnes leží zničené a nevyužité na

okrajích buraku, jako například obchod s potravinami či několik obytných

budov.134

Přestože tato buraku byla v minulosti geograficky i symbolicky

oddělená od ostatních částí města, díky práci a snaze obyvatel komunity se

snížila míra vyloučenosti a zlepšila se tak jejich sociální pozice. Dnes

k tomu přispívá také organizace několika ročních událostí – sportovní

soutěže, kampaně pro úklid města a další – které napomáhají zlepšení

životního prostředí a podporují vztahy obyvatel komunit. Tím také zlepšují

vazby s okolními čtvrtěmi a zlepšují názor majority na burakumin.

V Kuromatsu také funguje machizukuri, zmíněné v dřívější kapitole, snažící

se o zatraktivnění lokalit a zlepšení prostředí a tím napomoci vybudovat

v lidech pocit hrdosti na vlastní komunitu a vnímat ji jako hodnotnou.135

Jiyū Dōwa Kai funguje v komunitě především jako instituce

kontrolující téma burakumin a způsob jeho prezentace. Hnutí přijalo tichý

přístup, který rozšířilo nejen mezi obyvatele komunity, ale i mimo ni,

a tento přístup je jimi udržován kolektivně. Burakumin nemluví o svém

původu a otevřeně nespojují svou komunitu s historií coby tokushoku

buraku. Naopak, vedení komunity se snaží vytvořit skupinovou identitu,136

zřejmě přesahující hranice buraku a rozšiřující se do celého Kuromatsu,

smazat propast mezi burakumin a non-burakumin a utvořit z nich jeden

celek. Přestože tento tichý přístup, který je v tématu burakumin častý (a lze

jej definovat rčením „neprobouzej spící dítě“) a nikdy úplně nevyřeší

problém diskriminace burakumin, umožňuje v Kuromatsu do jisté míry

smazat rozdílnosti obyvatel oblasti, nebo je alespoň učinit neviditelné.

Bondy si je však vědom, že pokud by se kdokoli v komunitě „rozhodl 133


Tamtéž, s. 106. 135

Tamtéž, s. 106-107. 136

Tamtéž, s. 105, 107.

38

neúčastnit se ticha, celá kultura ticha by se zbortila.“137

A ochránit tuto

„kulturu ticha“ má za úkol Jiyū Dōwa Kai.

Takagawa je v přístupu k otázce burakumin protikladem

Kuromatsu. V mnoha událostech, které jsou v Takagawa pořádány, je toto

téma zmiňováno. Celá oblast poukazuje na spojitost místa s burakumin

a upevňuje tím vztah mezi burakumin a non-burakumin: prohlášení

burakumin visící nad vstupem základní školy, slova z deklarace hnutí

Suiheisha vyryté do kamene, kaligrafický nápis kaihō, zrovnoprávnění.

Otázka burakumin je BLL udržována živou a aktuální. Postavením obecního

centra a mateřské školky v oblasti buraku dosáhli burakumin snížení

marginalizace; do té doby obyvatelé města neměli důvod vstupovat do

buraku nebo komunikovat s jejími obyvateli, zatímco burakumin byli

nuceni svou čtvrť opustit, aby mohli nakoupit, navštívit banku, poštu nebo

nemocnici. Stavba těchto zařízení umožnila vytvořit vazby mezi obyvateli

Takagawa a dala jim prostor, kde se mohou setkávat, interagovat

a navazovat přátelství, ať už mezi dětmi nebo dospělými lidmi. Dialog

umožňuje lidem se lépe poznat, tím snižovat nerovnost a předejít

diskriminaci.138

Také kulturní události poskytují možnosti obyvatel města spolu

komunikovat. Jedním z nich je Kaihō no Matsuri, Festival liberace, který se

přímo zabývá tématem burakumin. Během něj jsou čteny deklarace hnutí

Suiheisha a BLL a řečeny proslovy, které spolu se zpěvem a tancem oživují

vztah mezi městem a burakumin. Na oslavy přichází obyvatelé celého města,

burakumin i non-burakumin, což poukazuje na to, že otázka burakumin se

týká všech, nejen samotných vyloučených, a že je možné a důležité o ní

mluvit.139

Autor na konci článku značně kriticky shrnuje, že přes odlišné

přístupy k otázce burakumin je mezi komunitami velká podobnost, a to

především v oblasti sociální a symbolické vyloučenosti od širší společnosti.

„V Kuromatsu není doslova žádný důvod pro kohokoli mimo čtvrť proč do

137


Tamtéž, s. 107-108. 139

Tamtéž, s. 108-109.

39

ní vstoupit a jakýkoli důvod pro její obyvatele odejít.“140

Buraku pozbývá

obchody, banku i poštu, kterou by mohli lidé komunity využívat, což jen

zvyšuje jejich vyloučenost a zdůrazňuje nerovnost burakumin. Takagawa,

i přesto, že nabízí služby obecního centra a mateřské školy, také nezahrnuje

poštu, banku, obchody, školy ani nemocnici. Jen obecní centrum poskytuje

obyvatelům možnost setkávat se na půdě buraku. V obou městech přetrvává

sociální a geografická marginalizace spolu se sociální nerovností.141

Tato kapitola, mapující vývoj podoby komunit od 20. století, ukazuje

značné zlepšení nejen, co se týče stavu buraku, ale také vztahu s majoritou.

Renovační projekty Dōwa rapidně zlepšily životní podmínky mnoha

burakumin a přispěly k lepší image vyloučených lokalit. Sekundárně také

napomohly ke snížení jejich geografické odloučenosti. Dnes v některých

z nich fungují také machizukuri. Přestože vztah mezi burakumin a majoritní

společností není zdaleka perfektní, snaha skupin i jednotlivců je viditelná

a má, byť malý, vliv na celkový obraz.

140


Tamtéž, s. 109.

40

7. Strategie burakumin pro zapojení se do společnosti

I přes svou sociální vyloučenost se většina burakumin snaží určitým

způsobem zapojit do japonské společnosti. Komunity organizují nejrůznější

události, jichž se účastní také obyvatelé mimo buraku a tím umožňují

zahájit dialog přínosný pro obě strany. Celá komunita se však jen těžko

asimiluje do okolní společnosti. Jiná situace nastává, když se o to pokouší

jednotlivec. Jedinec může opustit buraku a smísit se s většinou. Tento

proces není jednoduchý a je několik překážek, které mohou ztížit nebo

překazit burakumin tento proces. Kromě asimilace má jedinec či skupina

burakumin možnost se do společnosti integrovat, tedy ponechat si svou

„kulturu“142

a zvyky a využívat je k pozitivní propagaci burakumin, jak to

například popisuje Cangià.

Wagatsuma a DeVos uvádí kapitolu o mobilitě burakumin zásadní

větou v tomto tématu: „Aby se stal člověk samostatným, musí mít velkou

vnitřní jistotu, takže se nepotřebuje spoléhat ani na skupinu, aby se uživil,

ani odmítat svůj původ a tím žít život v přetvářce.“143

Právě samostatnost je

pro burakumin velmi obtížné získat. Komunita totiž může být nejen místem

poskytujícím bezpečí, ale tvoří člověka na ni závislého. Je místem, které

poskytuje podporu a jistotu práce, rodiny a je také útočištěm před

diskriminací a vnějším světem. Zároveň jej váže k místním lidem pocitem

solidarity, sounáležitosti a očekávání, které vůči němu obyvatelé buraku

mají.

Jedinec může být závislý na komunitě v několika oblastech. Jedním

z nejsilnějších faktorů působící na udržení solidarity uvnitř skupiny je

endogamie. Prostředí, ve kterém je většina obyvatel spřízněna a navzájem se

zná, není lehké opustit nebo se k němu otočit zády. Také práce může mít

podobnou funkci. Výběr zaměstnání je pro burakumin stále značně

limitovaný, a proto někdy závisí jen na tom, co jim je kdo ochoten

nabídnout. Komunita tak jedinci může pomoci s nalezením práce, avšak tím

jej více spájí se skupinou. Podobně funguje také společná účast na

142

pozn. autora: Existuje několik názorů na otázku, zda mají burakumin vlastní kulturu či

nikoli. 143

WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 241.

41

buddhistických bohoslužbách.144

V některých buraku může představovat

určitý vliv také BLL či jiné burakumin organizace, ovlivňující pojetí

burakumin problému a diskriminace. Tím, že utvrzují vztah jedince

k buraku a samotné otázce burakumin, nemusí člověk pociťovat touhu

opustit skupinu, ale naopak např. pracovat pro ni a tím se sám pozitivně

realizovat.

Burakumin má několik možností, do jaké míry se asimiluje do

většinové společnosti. Za prvé si může ponechat svou identitu burakumin

a otevřeně ji projevovat, smířen s možnou diskriminací, ale mít také

možnost sdílet identitu s dalšími burakumin. Za druhé může udržovat vztahy

se svými příbuznými z buraku, ale tajit svůj původ burakumin před

majoritou, ať už z důvodu nalezení práce, partnera aj. Třetí možností je

úplná asimilace do majoritní společnosti, kdy jedinec zpřetrhá vazby

s komunitou i vlastní rodinou a změní bydliště i práci. To znamená také

vytvoření nové identity, popř. zkonstruování falešné minulosti, aby nebyl

v nevýhodě kvůli chybějícímu rodovému původu. Tato strategie je však tou

nejtěžší, protože člověka odlučuje od jakékoli rodinné podpory a zázemí

a vystavuje jej neustále obavě z odhalení.145

Asimilace do většinové společnosti však není pouze dobrovolná.

Žáci základních škol se po jejich úspěšném absolvování přesunují na školy

střední, kde se setkávají s novými lidmi a adaptují se na neznámé prostředí.

Toto přizpůsobení může být určitým ekvivalentem k pokusu

o asimilaci/integraci burakumin do společnosti. Děti z buraku, které jsou

často na základní škole učeny o možné diskriminaci a možných cestách, jak

se jí vyhnout nebo se s ní vyrovnat, opouští s příchodem do nové školy

známé prostředí (kde navíc mohly mít podporu dalších dětí z komunity

a učitelů) a tím i bezpečí. Střední škola pro ně znamená nový začátek a tedy

i nové dilema, jak nakládat se svou identitou – zda ji skrývat či nikoli.

Ty z dětí vyloučených, které se rozhodnou skrývat svou identitu,

píše Bondy, jsou pod konstantním tlakem. Hrozba, že je někdo nazve

burakumin nebo je obviní z ukrývání svého původu je neustále přítomná, ať

144

WAGATSUMA, DE VOS. Japan’s Invisible Race, s. 242, 244. 145

Tamtéž, s. 241-242.

42

vědomě či nevědomě, a nese s sebou potenciálně velký dopad na život dítěte.

Na druhou stranu se však díky tomu cítí v bezpečí, jakkoli relativním,

protože jejich identita zatím nebyla odhalena. Ne všichni žáci pocházející ze

sociálně vyloučené lokality skrývají svou identitu. Mladý burakumin může

s někým sdílet informaci o svém původu, bere však na sebe značný risk.

Pozitivním výsledkem je přijetí a možná podpora ze strany těch, kterým se

svěřil. Na druhou stranu se vystavuje nebezpečí odmítnutí a možnosti

následné diskriminace.146

Někteří burakumin mohou zvolit různé způsoby, jak zamezit spojení

mezi ním a buraku, například změnou místa bydliště, které je státem

registrováno, což je ovšem složitá legální procedura. Ti, jež žijí v buraku,

mohou docházet do vyloučené lokality pěšky a tím omezit možnost

rozpoznání svého původu. Dle DeVos a Wagatsuma, jejichž kniha vyšla

roku 1966, se však pokouší o asimilaci do společnosti především burakumin

ze střední třídy, kteří mají dostatečné vzdělání a podporu rodiny, aby byli

schopni získat pozici administrativního pracovníka. Úspěšný vstup do

majoritní společnosti vyžaduje také finanční prostředky a nezávislost, aby

byl jedinec schopen opustit buraku a postupně smazávat vazby, spojující jej

s vyloučenými. Vyloučení nízkého sociálního postavení uvnitř buraku s jen

malou ekonomickou stabilitou nemají příliš velkou šanci na vstup do vnější

společnosti, ať už kvůli závislosti na komunitě nebo malým finančním

prostředkům. Problém původu je patrný také v oblasti manželství, kdy

burakumin mohou cítit potřebu svěřit se partnerovi se svým původem, nebo

vyjde na světlo jejich vazba s buraku.147

S pomalu rostoucím přijetím

burakumin to nemusí představovat velký problém. Předsudky však stále

existují a ne vždy může být vyloučený do rodiny svého partnera přijat.

I po úspěšné asimilaci do majoritní společnosti se mohou burakumin

setkat s určitými těžkostmi, s pocitem nepochopení či samotou, které je

nakonec mohou donutit k návratu do buraku. Asimilace jednotlivce je

psychicky náročný proces, ať už kvůli obavám z odhalení, z diskriminace,

z pocitu opuštěnosti kvůli absenci podpory rodiny nebo odstrčenosti ze

146

BONDY, Ch. Lessons from School, Lessons for Life, s. 15-16. 147


43

společnosti, protože nikdo nechápe útrapy, kterými jedinec prošel.

Burakumin také ztrácí svou identitu vyloučeného, po níž zůstává jisté

prázdno, které musí naplnit, což se ne vždy povede. Wagatsuma a DeVos

popisují případ burakumin s vysokoškolským vzděláním, který trpěl

pocitem viny nad opuštěním rodiny a komunity čelící diskriminaci,

a kterého tento pocit chvílemi dováděl až k touze ohlásit veřejně svůj původ

a tím dosáhnout jakéhosi uspokojení.148

Cílem burakumin komunit může být také integrace do japonské

společnosti. Takovýmto případem je například prefektura Osaka, kde žijí

zhruba 200 000 burakumin v 52 vyloučených lokalitách. Zde vznikla roku

1985 Ikari, skupina burakumin hrající na tradiční taiko bubny. Výroba taiko

bubnů je jednou z tradičních profesí v buraku a všechny tradiční japonské

bubny jsou vyráběny právě rukama vyloučených. Taiko buben je považován

za posvátný nástroj a hraje se na něj především při šintoistických oslavách.

V minulosti bylo burakumin z některých oblastí zakázáno na tyto bubny hrát,

i přesto, že právě oni byli tvůrci těchto posvátných nástrojů. Skupina Ikari

vznikla snahou burakumin přinést uznání vyloučeným, zlepšit jejich sociální

a ekonomické podmínky a pozitivně odkazovat na aktivitu burakumin.

S hrdostí na svou práci se snaží integrovat do společnosti, aniž by ztráceli

svou identitu či „kulturu“ a odkazem na svůj původ čelí diskriminaci

burakumin.149

„Chci společnost, ve které respektujeme rozdílnosti,“ říká

zakladatel Ikari. „Je důležité, aby mé děti uznaly, že jsou burakumin. Není

dobré, když musíš skrývat svůj původ a to, kým jsi.“150

Podobným případem je také již dříve zmíněná Sarumaiza

(Společnost opičího tance), tvořená dvojicí mužů, Shuji a Kōhei Murasaki,

kteří organizují představení tradičního japonského opičího tance, další

historickou profesí burakumin, kterou popisuje ve své nové knize F. Cangià.

Pro umělce Sarumaiza však není odkaz na burakumin hlavním cílem.

Přestože uznávají burakumin tradici tohoto umění a muži sami uznávají

svou identitu burakumin, sebepojetí mladšího muže (Murasaki Kōhei) je

148


SUZUKI, OIWA. The Japan We Never Knew, s. 1136-138. 150

Tamtéž, s. 139.

44

rozděleno mezi muže-burakumin a muže-umělce. Svou identitu

vyloučeného zvýrazňuje jen při určitých příležitostech, s určitým publikem

a za určitým účelem. Snaží se propojit identitu umělce s identitou

burakumin, překlenout tak stigma vyloučeného a spojit burakumin

s profesionalismem, dát této identitě pozitivní nádech. Využívá ji jako

nástroj, aby dosáhl jiného cíle.151

Přestože strategií, jak nakládat se svou identitou vyloučeného mají

burakumin několik, ne vždy jsou jim všechny k dispozici. Je mnoho faktorů,

které působí na jedince, a které omezují i jeho možnosti, do jaké míry

vystoupí z komunity a zapojení se do vnější společnosti. Výchova, prostředí,

škola, kontakt s členy burakumin organizací či to, jak vlastní rodiče

nakládají se svou identitou burakumin má vliv na vyloučeného, na to, zda

skrývá svůj původ nebo jej hrdě odhalí, zda zůstane v buraku nebo opustí

svou rodinu, zpřetrhá své vazby a stane se někým jiným. S diskriminací se

setká většina z nich a oni volí způsob, jak jí čelit.

151

CANGIÀ, F. Performing the Buraku, s. 58-59, 62.

45

8. Hnutí burakumin

Konec feudalismu znamenal pro Japonsko vstup do nové éry, do

doby modernity. Skrze reformy Meiji se změnil společenský systém a byl

zrušen systém pravidel z dřívějšího období Tokugawa. Pro burakumin tato

doba znamenala počátek jejich emancipace a boje za rovnocenné postavení

ve společnosti. Přestože jim toto postaverní bylo oficiálně dáno

Emancipačním ediktem roku 1871, za svá rovná práva bojují prakticky

dodnes. Konec 19. století je podle doktora I. Neary zlomem, kdy vzniká

nové odůvodnění pro diskriminaci burakumin, do té doby založené na

tradici, dle něhož jsou burakumin vylučování pro svou nehygieničnost,

nevzdělanost a chudobu (z dokumentu z roku 1918). Tak vzniká nová,

sociální diskriminace vyloučených.152

Burakumin nezůstali s příchodem nové doby pasivními pozorovateli.

První diskusní skupiny vznikaly již od roku 1870, inspirované liberálními

ideami hnutí Jiyūminken Undō a od roku 1890 začali jejich členové

rozvažovat možné způsoby, jak překonat diskriminaci. Na začátku 20.

století se pak tyto skupiny začaly sdružovat do větších celků. Ne vždy z nich

vznikly plnohodnotné organizace. Hlavním znakem tohoto „prvního

období“ emancipace burakumin bylo jejich pojetí sebe sama: „přijali

převládající myšlenku, že je s nimi něco v nepořádku, něco, co musí spravit,

aby pak mohli být akceptováni společností obecně.“153

Od roku 1905 se stát snažil o omezení šíření liberálních

a socialistických myšlenek. V té době vznikají diskusní kroužky Yūwa

uvnitř buraku, tzv. Vyrovnání,154

a další sociální hnutí, ovlivněná

demokracií a socialismem. Zásadními událostmi probouzejícími masu

burakumin k aktivitě byly Rýžová demonstrace (Rice Riot) roku 1918

a návrh Japonska na rovnocennost ras na konferenci ve Versaille. Tak v roce

1921 ve vesnici Kashiwabara vznikla asociace mužů, s cílem vytvořit

nezávislé hnutí bojující za emancipaci burakumin. Krátce nato vyšla Esej

o emancipaci lidí eta, jejímž autorem je Osamu Sano pokládající dva

152


Tamtéž, s. 57. 154

Tamtéž, s. 57.

46

základní principy pro osvobození eta, jimiž jsou: (1) proces emancipace

musí být zahájen požadavkem samotných eta zrušit jejich nespravedlivé

sociální pozice a (2) vznikající hnutí musí být ve shodě s hnutími

proletariátu. O rok později, roku 1922, vzniká hnutí Suiheisha a vydává

svou deklaraci.155

Burakumin v celé zemi, spojte se!

Dlouho trpící bratři:

V poslední polovině století reformy, vykonané pro náš prospěch

tolika lidmi a v tolika různých způsobech neuspěly v přinesení

jakýchkoli příznivých výsledků. Toto selhání bylo božských

potrestáním, jež jsme přivodili tím, že jsme dovolili jiným i sami

sobě znehodnotit naši vlastní lidskou důstojnost. Předchozí hnutí,

i když zdánlivě motivována soucitem, ve skutečnosti zkazila

mnoho našich bratrů. Ve světle toho je nutné, abychom

zorganizovali nové kolektivní hnutí, skrze které se

emancipujeme, naším vlastním úsilím a sebeúctou.

Bratři – naši předci usilovali a konali svobodu a rovnocennost.

Stali se však obětí falešného a opovrženíhodného systému

vytvořeného vládnout třídou. Stali se odvážnými mučedníky

systému. Odměnou za jejich práci a stahováním zvířat z kůží,

byli i oni zaživa stahováni z kůže. Jako odškodnění za

vytrhávání srdcí zvířat, byla jejich vlastní vřelá lidská srdce

vytržena. Bylo na ně pliváno slinami výsměchu. I přes všechny

tyto prokleté noční můry, jejich krev, stále hrdá na to být

člověkem, nevyschla. Ano! Nyní přišel čas, kdy se muž pulsující

touto krví snaží stát božským. Nadešel čas, aby oběti

diskriminace shodily značky posměchu. Přišel čas, kdy bude

pokřtěna trpitelova trnová koruna. Nadešel čas, kdy můžeme být

hrdí na to, že jsme eta.

155

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 127-128.

47

Nikdy víc nesmíme urazit naše předky a znesvětit naši lidskost

otrockými slovy a zbabělými činy. Dobře znajíce chlad

a pohrdání obyčejné lidské společnosti usilujeme a budeme

hluboce vděčni za vřelost a světlo opravdové lidskosti.

Z tohoto je zrozena Suiheisha. Ať je mezi lidmi světlo

a vřelost.156

Se vznikem tohoto hnutí se mění také přístup vyloučených

k problému diskriminace burakumin. Lidé, do té doby vinící sami sebe

z odmítavého přístupu společnosti, se obrací na společenský systém jako na

chybný, potřebující změnu. Burakumin se nyní vnímají jako oběti, jejichž

důstojnost a lidskost je podupána nelidskou společností. Hnutí vzývá

všechny burakumin, aby bojovali za svá práva, rovnocenné postavení ve

společnosti a na svůj původ pohlíželi s hrdostí.

O rok později po vydání této deklarace se sešlo 1500 delegátů

z různých skupin Suiheisha ve městě Kyoto, kde bylo přijato třicet pět

usnesení o budoucím směru hnutí. Cílem bylo například nediskriminační

prostředí ve školách, v armádě a námořnictvu, organizace národní sekce

Suiheisha pro ženy a mladé lidi, vydávání měsíčních a týdenních

propagačních materiálů hnutí a další. Způsob boje, jenž členově Suiheisha

zvolili, bylo také veřejné pokárání každého, kdo páchal bezpráví na

burakumin, ať už slovními urážkami nebo diskriminační činy. Provinilí byli

nuceni hnutím publikovat v novinách veřejnou omluvu za svůj akt. Tato

metoda, zvaná tettei-teki kyūdan, volně přeloženo jako „důkladné pokárání“,

však přinesla i největší kritiku organizace – některé incidenty se neobešly

bez násilí a téměř 200 členů Suiheisha (z celkového počtu 229) bylo

odsouzeno za kriminální čin. 157

Následný rozpad Suiheisha zapříčinil incident roku 1924 (Spy

Affair), kdy byli členové hlavního ústředí hnutí obviněni z úplatkářství

a spolupráce s metropolitní policií. Ztrátou vůdců se v druhé polovině

dvacátých let organizace rozdělila na několik frakcí. Zhoršující se názor

156

přeloženo z: NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 58. 157

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin..., s. 130-131.

48

veřejnosti na hnutí však nakonec vyvrcholil otevřeným nesouhlasem

společnosti s existencí Suiheisha.158

Nadobro však hnutí zaniklo až roku

1942, což I. Neary připisuje obrovskému úsilí burakumin bojovat za svou

emancipaci a využívání metody tettei-teki kyūdan, která byla jejich hlavní

zbraní v boji proti diskriminaci159

, ukazujíce tak, že jsou připraveni bránit se

proti nepřátelské společnosti.

Druhá světová válka přinesla dočasné pozastavení aktivity

burakumin. Obnovena byla záhy po rezignaci Japonska, a to roku 1946, kdy

vzniká Národní komise pro osvobození buraku (NCBL), jako pokračovatel

hnutí Suiheisha, podporována levicovými stranami.160

Hlavním cílem

NCBL byla „kompletní liberace mas burakumin“ a to skrze „osvobození

utlačovaných lidí skrze dokončení demokratické revoluce.“161

V prvních

letech neměla velkou podporu veřejnosti, a to především kvůli nejasnému

směru komise v řešení problému vyloučených. Uvnitř komise také vládl

konflikt mezi jejími členy v definici burakumin. K její mobilizaci nakonec

napomohl incident v roce 1951, nazývaný „All Romance“, kdy se v časopise

stejného názvu objevil článek s nadpisem Tokushoku buraku. Příběh

přehnaně popisuje život ve vyloučené lokalitě, sexuální chování burakumin

a otřesné životní podmínky v komunitě.162

Autor článku, úředník

z městského zdravotního centra v Kyoto, charakterizoval buraku jako

„peklo na zemi plné obchodníků černého trhu, ilegální výroby alkoholu,

zločinu, násilí a sexu.“163

Proti tomu se ostře vyhranila právě NCBL, která

zorganizovala kampaň obviňující autora a vydavatele za publikování

diskriminačního článku164

a záhy se rozhodla zabývat celým problémem

diskriminace burakumin. Členové NCBL spolu se starostou města Kyoto

vyznačili na mapě všechny oblasti, kde lidé trpěli častým onemocněním,

nízkým vzdělání, málo službami a dalšími faktory, kterými se vyznačovali

buraku tehdejší doby. Právě na ně se komise rozhodla zaměřit svou

158

SHIGEAKI, N. An Inquiry Concerning the Origin...,, s. 131-133. 159


Tamtéž, s. 60. 161


BONDY, Ch. Understanding Buraku Inequality, s. 101-102. 163


AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 156.

49

pozornost a zvýšit tak i sociální a politické povědomí o těchto

komunitách.165

Během 50. let NCBL zahájila podobné kampaně také v dalších

velkých městech, požadujíce po místních vládách zlepšit místní zařízení,

a upozornit tak na diskriminaci burakumin. Tím si také komise zajistila

nárůst podpory a roku 1955 byla NCBL znovu založena pod novým

jménem, Liga liberace buraku (BLL).166

Druhý incident z roku 1962, který

upozornil na špatné životní podmínky burakumin, je známý jako Nagahama

Textbook Struggle (Nagahama učebnicový boj). Rodiny burakumin žijící ve

vyloučené lokalitě v prefektuře Kōchi si kvůli chudobě nemohly dovolit

každý rok nové učebnice pro své děti. Vyzývaly tedy vládu, aby nějak

zakročila proti nízkým možnostem burakumin na dobré vzdělání. Proto byl

záhy založen Poradní koncil pro asimilaci burakumin (Dōwa Taisaku

Shingikai)167

, který roku 1965 vydal zprávu, ve které nejen uznává, že

burakumin se od většinové společnosti neliší ani rasou, ani etnickou

příslušností, ale také to, že celý problém těchto vyloučený není pouhým

pozůstatkem feudální doby, který přechodem ke kapitalistické společnosti

přirozeně zmizí. Odmítá mimojiné také názor, že nejlepším řešením je

ignorace otázky burakumin. Navrhuje proto nové řešení založené na

vědomosti a pochopení buraku mondai. Kromě teoretické části obsahuje

dokument také zprávu z výzkumu o stávajícím stavu burakumin komunit,

které přirovnává ke ghettu, kde chybí systém kanalizace, pouliční světla

a protipožární opatření. Území, na kterém jsou lokality postaveny, podléhají

záplavám. Problémem je také nízká úroveň vzdělání a pracovních možností

burakumin. Autoři zprávy došli k závěru, že je povinností státu eliminovat

některé z těchto problémů vytvořením legislativy, která by umožnila vládě

zabývat se tímto sociálním nedostatkem.168

Roku 1969 byl proto vytvořen speciální zákon o Dōwa projektech

(Special Measure Law – SML), komplexní systém opatření, sloužící

ke zlepšení životních podmínek burakumin v co nejvíce oblastech (sociální 165




NEARY, I. Burakumin in Contemporary Japan, s. 63.

50

péče, ubytování, stav vyloučených lokalit, vzdělání, ochrana lidských práv

atd.). Jedním z hlavních problémů, kterému tento program čelil, bylo

nejasné určení cílové skupiny, na které budou projekty zaměřeny. V buraku

totiž nežijí pouze burakumin, ale také různé minority nebo chudé rodiny

s nízkými příjmy, které nepochází z buraku, ale využívají levného

ubytování. Strhla se tedy debata, zda bude program omezen pouze na lidi

burakumin původu nebo i na další obyvatele těchto komunit. BLL se také

obávala možných negativních dopadů SML na burakumin – vytvoření lehce

zneužitelného seznamu „opravdových“ burakumin, které by umožnilo jejich

diskriminaci nebo snaha vlády o administrativní kontrolu burakumin.

Nakonec byla vytvořena komise, složená z vládních úředníků a členu BLL,

třídící uchazeče o program.169

BLL se potýkalo ještě s jedním problémem, a to s, již několikrát

zmíněnými, koseki – rodinnými záznamy - umožňujícími dohledat jedincův

původ. BLL se snažila o omezení přístupu k těmto záznamům, avšak

neúspěšně. Roku 1975 místní vlády aplikovaly vlastní omezení přístupu,

které se o rok později stalo desátých článkem v zákonu o koseki. Stalo se tak

především kvůli incidentu, kdy byli burakumin aktivisté anonymně

informováni, že seznamy se jmény a adresami byly nabídnuty k prodeji,

čímž umožňují např. firmám vlastnícím tento seznam, kontrolu svých

zaměstnanců a informovat se tak o jejich původu, což se nakonec stalo

realitou. Jako reakce na to začaly být ve velkých prefekturách Japonska

vytvářeny skupiny studující otázku burakumin a organizovány semináře

a události pro úředníky firem, snažící se šířit osvětu a lepší pochopení

problému diskriminace vyloučených.170

Amos zastává názor, že od roku 1985 se burakumin aktivisté snaží

najít konečné řešení problému burakumin, kompletní osvobození

a zrovnoprávnění vyloučených s uchováním vlastní „kultury“. Opatření,

snažící se zlepšit buraku se nyní soustředí i na další obyvatele lokalit

a jejich diskriminaci. Boj proti diskriminaci burakumin se stává bojem za

169


Tamtéž, s. 65-66.

51

lidská práva všech, a to i mimo Japonsko, čímž vzniká „kultura lidských

práv“.171

S ukončením Dōwa projektů je nyní v rukou místních vlád

a burakumin organizací, aby podporovaly vládu v aktivním řešení

diskriminace vyloučených a pomáhaly burakumin v boji za svá práva. Pro

tyto účely byla postavena muzea mapující historii burakumin, tradiční

profese i dlouhou cestu boje za svá práva, jak je to k vidění v Muzeu

Archivy Kinegawa nebo na Cestě lidských práv a taiko ve městě Osaka,

které ve své knize popisuje F. Cangià. Nový směr, kterým se BLL vydala, se

snaží vzbuzovat hrdost burakumin na svůj původ a historii a spolu se

vzděláváním společnosti pokračují ve snaze vytvořit nediskriminační

společnost, ve které mají všichni stejná práva i možnosti.

171

AMOS, T.D. Embodying Difference, s. 164-165.

52

Shrnutí

Burakumin byli v historii charakterizováni různě – jako minorita,

kasta či rasa. Protože kasta ani rasa již nejsou aktuálními označeními, a ne

všichni autoři se shodují na korektnosti pojmenování burakumin jako

menšiny, můžeme je označit jako sociálně vyloučenou skupinu japonských

obyvatel, která čelí diskriminaci v různých oblastech veřejného

i soukromého života. Diskriminace ze strany většinové společnosti je

odůvodněna představou o nečistotě burakumin vyplývající z kontaktu

s mrtvými lidskými a zvířecími těly nebo jejich produkty v rámci jejich

tradičních profesí. Idea znečištění (kegare) při kontaktu s krví či smrtí

pochází z šintoismu, tradičního náboženství Japonska. Poté, co se zde

rozšířil vliv buddhismu a propojil se s původními náboženskými

představami, vznikla postupem času stigmatizovaná skupina japonské

společnosti, eta, která byla v neustálém kontaktu s nečistotou, popř. se

podílela na zabíjení zvířat či lidí, a mimo jiné také požívala zvířecí maso,

což buddhismus označuje jako vyvolávající nelibost bohů.

Eta, k nimž patřili také hinin, žili s dalšími sociálně vyloučenými na

dně společenského žebříčku, na okrajích měst a vesnic a na březích řek.

Přestože se jejich sociální postavení vesměs neměnilo, v době konfliktů

a válek byli eta, znalí práce s kůžemi, stěhováni do středu měst, aby byly

jejich schopnosti využívány při výrobě brnění, čímž nelibost společnosti

vůči nim nebyla tak velká. Od 17. století, kdy bylo zahájeno období

Tokugawa, značně utužující tehdejší společenský systém, však byli eta

a hinin oficiálně označeni za vyloučené, svázáni novými pravidly

omezujícími nejen jejich chování, zvyky a každodenní život, ale také

kontakt s většinovou společností. Roku 1871, kdy byl vydán Emancipační

edikt, znamenal pro vyloučené oficiální zrušení jejich podřadného statusu

a jména, a tím zapojení se do společnosti. Nyní se stali shin-heimin, novými

občany, s šancí na rovná práva, svobody a společenský status. Paradoxně

však edikt vedl k další diskriminaci a chudobě, kterou zapříčinila ztráta

privilegií z předešlé doby. Tato doba je také počátkem shromažďování

burakumin do diskusních kroužků a organizací bojujících za svá práva,

53

emancipaci a proti diskriminaci, mezi které patří Suiheisha a dnešní Buraku

Liberation League. Od 60. let 20. století byl zahájen také program na

podporu burakumin, jejich životních podmínek, komunit a vzdělání, který

rapidně snížil nerovnou sociální situaci vyloučených oproti většinové

společnosti, v čemž se BLL snaží dodnes pokračovat.

Od emancipace burakumin již nebylo možné vyloučené na první

pohled odlišit od ostatních obyvatel. Dále však existovaly koseki, které

dodnes umožňují dohledat vazby Japonců k burakumin a k jejich původním

komunitám. S moderní dobou se však zkomplikovalo také sebe-pojetí

burakumin, jejich chápání a přijímání vlastní identity vyloučeného, které

komplikuje především diskriminace a stigma. Matsushita Kazuyo popisuje

svou teorii čtyř typů ideálních identit, které se však navzájem mohou

prolínat a přecházet z jedné na druhou. Jedinec může být otevřený v projevu

své identity a čelit tak hrdě diskriminaci jiných, je ochoten ji projevovat jen

v určitých situacích nebo pro něj nemusí mít zásadní důležitost, a vnímá ji

stejně silně jako svou identitu studenta či zaměstnance. Burakumin může být

také v konfliktu se svou identitou, kdy se vrací do bezpečí vlastní komunity,

která jej chrání před lidmi žijícími mimo buraku, s nimiž váhá interagovat.

Nejen burakumin mohou pociťovat nejistotu při komunikaci

s vnějším světem. Jen málokdo z majoritní společnosti má důvod vstupovat

do buraku nebo navazovat přátelství s obyvateli vyloučených komunit mimo

zaměstnání či školu. Pocity, které lidé chovají k burakumin jsou různorodé –

strach, znechucení, zvědavost, sympatie, pochopení – a mohou odrážet také

např. strategie vyloučených komunit žijících v okolí nebo osobní zkušenost

s burakumin v každodenním životě. Vztahy burakumin k majoritní

společnosti jsou však často zkomplikovány diskriminací, které musí čelit

v zaměstnání, vzdělání, výběru partnera. Přestože ve vzdělání vyloučení

dosahují téměř stejných šancí jako jiní studenti, výběr zaměstnání je pro ně

stále ještě značně omezen, a to především ve třetím sektoru, kde pracuje jen

minimum z nich. Výskyt diskriminace v manželství také zaznamenal jisté

zlepšení, a to především v počtu jedinců, kteří by souhlasili se smíšeným

sňatkem burakumin s non-burakumin partnerem.

54

Také jednotlivé buraku jsou dnes málokdy k rozeznání od ostatních

částí měst či vesnic díky renovačním projektům z druhé poloviny 20. století.

Dnes tyto projekty napomáhají také ke kultivaci vztahu jejich obyvatel

k lokalitě, pocitu hrdosti a snaze starat se o své životní prostředí. Zlepšení

podoby vyloučených lokalit také napomáhá k lepšímu obrazu, který si

majorita o ní a jejích obyvatelích utváří. Komunity samotné mohou či

nemusí zvýrazňovat svůj původ burakumin, ale, jak bylo ukázáno na

případech měst Kuromatsu a Takagawa, skrze organizaci různých událostí

lze umožnit interakci mezi burakumin a non-burakumin a tím přispívat

k lepšímu porozumění života vyloučeného.

V případě jedinců, kteří opustí buraku a volí život mimo své rodinné

vazby, musí tito lidé čelit mnoha překážkám pro úspěšné splynutí

s majoritní společností - zpřetrháním vztahů s rodinou a komunitou,

přestěhováním se do nového prostředí, ztrátou své identity burakumin.

Tento krok není jednoduchý a vyžaduje velkou nezávislost a soběstačnost

jedince, kterou ne každý burakumin disponuje. Většina těchto lidí navíc

trpí neustálými obavami z odhalení svého původu a tudíž diskriminaci

a ztrátě všeho, co získali.

Komunita však není jediná, kdo může burakumin nabídnout podporu

a pomoc. BLL je přední organizací podporující burakumin a snažící se

nadále zlepšovat jejich životní podmínky a odstranit jejich diskriminaci ve

společnosti. Mimo to také pomáhají mladým vyloučeným vyrovnat se se

svou identitou vyloučeného a pro majoritní společnosti i samotné burakumin

pořádají různé události a semináře, jimiž napomáhají dialogu, lepšímu

vzájemnému porozumění a seznámení japonské společnosti s problémem

burakumin. Participují tak na celospolečenské snaze vytvořit společnost

s rovnocennými právy a možnostmi bez hrozby diskriminace.

55

Závěr

Cílem této práce byl popis japonské vyloučené skupiny, burakumin.

Pozornost byla věnována důležitým vlivům, které zapříčinily její vznik,

rozvoj a existenci do dnešní doby, byla popsána historická i současná

situace vyloučených, úskalí, kterým mnozí z nich čelí a strategie, jimiž se je

snaží překonávat. Přestože některé oblasti kulturního života burakumin byly

opomenuty (např. náboženství), práce byla psána se snahou o komplexní

pohled na celou problematiku a tuto snahou vnímám jako splněnou.

Může se jevit jako odvážné, prezentovat návrhy na zlepšení nebo

kritiku stávající situace celé problematiky vyloučených, avšak po

důkladném seznámení se s literaturou na toto téma vyplývá na povrch

několik zvláštností. První z nich je mlčenlivost veřejnosti při zmínce

o burakumin, a to i přes výzkumy vyloučených ze strany akademiků

a samotnou snahu burakumin upozorňovat na svou diskriminaci. Zajímavý

je také příspěvek Burakumin at the End of History (Neary, 2003), ve kterém

autor popisuje tendenci některých japonských akademiků považovat

problém vyloučených za již vyřešený, nehledíc na jasné důkazy

o přetrvávající diskriminaci burakumini vyplývající ze současných výzkumů.

Jako studentku kulturní antropologie mě láká ověřit si v budoucnu

své znalosti, které jsem o burakumin získala studiem literatury, ve vlastním

terénním výzkumu. Protože však tato touha zatím zůstává jen fantasií, mohu

přispět jen několika návrhy, které by poskytly akademikům i japonské

veřejnosti více informací na toto téma a mohly napomoci vyřešit otázku

burakumin. Mým prvním návrhem je realizace komplexního výzkumu

současné situace burakumin, jejich životních podmínek a vztahů s majoritní

společností. Poslední výzkum tohoto rázu byl zorganizován japonskou

vládou v devadesátých letech. Protože je situace burakumin stále značně

proměnlivá, a vzhledem k ekonomické krizi, se kterou se Japonsko potýká,

by výzkum mohl poskytnout nová potřebná data, která by osvětlila potřeby

dnešních burakumin. Jako důležitý krok vnímám také právní postižitelnost

diskriminace, o což se již několik desítek let usilovně snaží Buraku

Liberation League. Znamenalo by to podporu nejen pro burakumin, ale pro

56

mnoho dalších skupin a minorit, které v Japonsku čelí diskriminaci. Pro mně

nejdůležitějším krokem, který by japonská veřejnost měla udělat, je

otevřeně o otázce burakumin mluvit, aktivně hledat řešení a čelit

společenským problémům, které každá společnost v sobě ukrývá. Myslím si,

že dnes již není místo na oblíbené přísloví japonské společnosti ve vztahu

k problému vyloučených: „Nebuď spícího draka.“

57

Anotace

Příjmení a jméno autora: Sehnálková Lucie

Název katedry a fakulty: Katedra sociologie, andragogiky a kulturní

antropologie, Filozofická fakulta

Název diplomové práce: Burakumin, vyloučení

Vedoucí diplomové práce: Mgr. Pavel Veselský, Ph.D.

Počet znaků: 97 000 (bez mezer)

Počet titulů použité literatury: 21

Klíčová slova: burakumin, eta, vyloučení, marginalizace, diskriminace,

Japonsko

Burakumin jsou sociálně vyloučená skupina japonské společnosti.

Přestože se etnicky ani kulturně nijak neodlišují od majority, kvůli svému

původu čelí diskriminaci ve veřejném i soukromém životě. Důvodem jejich

vyloučení je víra v nečistotu burakumin vyplývající z manipulace s mrtvými

zvířecími a lidskými těly a jejich produkty v rámci tradičních povolání

řezníků a koželuhů či hlídačů hřbitovů. I když byli oficiálně emancipováni

již roku 1871 a od konce 60. let 20. století se snahou vlády i burakumin

organizací podařilo výrazně zlepšit životní podmínky ve vyloučených

lokalitách, zajistit jejich obyvatelům lepší vzdělání, životní úroveň a snížit

diskriminaci, problém burakumin je v japonské společnosti stále aktuální.

Tato práce se zabývá burakumin, jejich vznikem a racionalizací jako

sociálně vyloučených a diskriminovaných. Pozornost je věnována

především historickému vývoji, teorii vytváření identity burakumin, jak je

ovlivněna vztahem k vnější společnosti mimo vyloučenou lokalitu

a oblastem, ve kterých jsou vyloučení diskriminováni. Dále se zabývá

strategiemi komunit i jednotlivců burakumin, jak se zapojit do společnosti

se stigmatem vyloučeného. Nakonec jsou popsány organizace zabývající se

otázkou burakumin a bojující za jejich práva a proti diskriminaci.

58

Abstract

Name and surname of the author: Sehnálková Lucie

University department and faculty: Department of Sociology, Andragogy,

and Cultural Anthropology, The Faculty of Philosophy

Dissertation title: Burakumin, the Outcasts

Supervisor: Mgr. Pavel Veselský, Ph.D.

Characters count: 97 000 (without spaces)

Bibliography count: 21

Keywords: burakumin, eta, outcasts, marginalisation, discrimination, Japan

Burakumin are a socially marginalised group of japanese society.

Even though they do not differ from majority ethnically or culturally, due to

their origin they face discrimination both public and private sector. The

reason for their marginalisation is a belief in the impurity of burakumin

arising from handling dead animal and human bodies and their products

while working as butchers, tanners or tomb guards. Oficially emancipated in

1871 and due to an effort of japanese government and burakumin

organisations since the end of 1960, they have managed to greatly improve

the living conditions in the marginalised localities and ensure their residents

better education, living standarts and decrease discrimination. However, the

burakumin issue is still current in japanese society. This paper describes the

burakumin, their origin and a racionalisation as the social outcasts and

discriminated ones. Attention is mainly paid to historical development, the

theory of creation of burakumin identity and how it is influenced by

a relationship with external society outside of the marginalised location and

also the areas in which are the outcasts discriminated against. Furthermore it

focuses on the strategies of burakumin communities and individuals, how do

they pass into the major society with the stigma of outcast. In the end there

are described the organisations engaged in the burakumin issue and

struggling for their rights and against discrimination.

59

Použitá literatura

ABE, Chikara. Impurity And Death: A Japanese Perspective.

Dissertation.com, USA, 2003.

AMOS, Timothy D. Embodying Difference: The Making of Burakumin

in Modern Japan. University of Hawaii Press, 2011

BONDY, Christopher. Book Review on: 18-nin no Wakamonotachi ga

Kataru: Buraku no Aidentiti (18 Youths Discuss Buraku Identity), by

Matsushita Kazuyo. Social Science Japan Journal. 2004, 7 (1). 151-153.

BONDY, Christopher. Lessons from School, Lessons for Life: Education

of an „Invisible“ Minority in Japan – The burakumin. Paper presented at

the annual meeting of the American Sociological Association Annual

Meeting, Hilton San Francisco, San Francisco, CA, 08. 08. 2009.

BONDY, Christopher. Understanding Buraku Inequality In:

Contemporary Japan. 2010, 22 (1-2), 99–113.

CANGIÀ, Flavia. Performing the Buraku: Narratives on Cultures and

Everyday Life in Contemporary Japan. LIT Verlag, 2013.

DAVIS, John. New Writing on the Buraku Issue. Social Science Japan

Journal. 2002, 5 (2), 249-253.

GORDON, June A. From Liberation to Human Rights: Challenges for

Teachers of the Burakumin In Japan. Race Ethnicity and Education,

2006, 9 (2), 183-202.

KASAHARA, Toshinori. Shin Buddhism and the Buraku-min. Honolulu,

Higashi Hongwanji Headquarters, 1996.

LEVINE, Lauren. The Kegare Concept. In: SHANAFELT, Robert.

Building bridges in anthropology: understanding, acting, teaching, and

theorizing. Knoxville, TN: Newfound Press., 2012.

MIZUUCHI, Toshio a JEON, Gyu Jeon. The New Mode of Urban

Renewal for the Former Outcaste Minority People and Areas in Japan.

Cities. 2010, 27 (1), 25-34.

MORGAN, Charlie V. A Case Study of Buraku and Non-Buraku

Couples in Japan. Journal of Comparative Family Studies. 2007, 38 (1),

31-54.

60

MUCKS, Nicholas. Shadows of Modernity: Hybrid Identities of Buraku

Outcastes of Japan. Asia Pacific: Perspectives, June 2010, 9 (2), 36-42.

NEARY, Ian. Burakumin at the End of History. Social Research. 2003,

70 (1), 269-294.

NEARY, Ian. Burakumin in Contemporary Japan. In WEINER, Michal

(ed.). Japan's Minorities: The Illusion of Homogeneity. London:

Routledg, 1997, s. 50-78.

SHIGEAKI, Ninomiya. An Inquiry Concerning the Origin,

Development, and Present Situation of the Eta in Relation to the History

of Social Classes in Japan. In: Transactions of the Asiatic Society of

Japan, 1933, 47-154.

SUZUKI, David a OIWA, Keibo. The Japan We Nevew Knew: A

Journey of Discovery. Stoddart Pub., 1997.

WAGATSUMA Hiroshi a DE VOS, George A. Japan’s Invisible Race:

Caste in Culture and Personality. University of California Press, 1966.

ROTH, Joshua Hotaka. Political and Cultural Perspectives on

„Insider“ Minorities. In: ROBERTSON, Jennifer (ed.). A Companion to

the Antropology of Japan. Blackwell Publishing Ltd, 2005.

HIKOSAEMON. When Talking About Burakumin, NEVER SAY

"BURAKUMIN!" [online]. Hikosaemon, 2009. Poslední aktualizace 25.

01. 2014 [cit. 02. 8. 2013]. Dostupné z:

<http://www.hikosaemon.com/2011/11/when-talking-about-burakumin-

never-say.html>.

burakumin, vylouČenÍ · pojímající o kegare, znečištění, kterým jsou burakumin podle...

Documents