fra

Bytosti schopné zemřít

Francouzští prokletí básníci 20. století

Stan

isla

s R

od

ansk

i

Světová poezie

fra.cz

fra

Bytosti schopné zemřítSvětová poezie

1fra

2

Bytosti schopné zemřítFrancouzští prokletí básníci 20. století

3

4

Bytosti schopné zemřítFrancouzští prokletí básníci 20. stoletíPřeložili Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr Zavadil

5fra

Agi

te/

Fra,

200

5/08

6

Světová poezieBytosti schopné zemřítFrancouzští prokletí básníci 20. stoletíZ francouzských originálů vybrali a přeložili Václav Jamek, Erik Lukavský a Petr ZavadilReprodukce na obálce Alén Diviš, Vzpomínka na zeď v cele, 1941–1943, Vojenský historický ústav, PrahaVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2008 jako svou 36. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první. Náklad 650 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2008Texts © All rights reserved, 2008Translation, selection © Václav Jamek, Erik Lukavský, Petr Zavadil, 2008Cover artwork © Vojenský historický ústav, 2008ISBN 978-80-86603-36-0

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR

Jacques Prevel

(1915–1951) Píše svůj život a žije tím, co píše. Poezie je pro nějjedinou možností, jak pochopit podivnou propast, která hodělí od ostatních. Svého mistra nalézá v Antoninu Artaudovi,který mu v blázinci diktuje své šílené vize a ani si nevšímá Pre-velova drsného kašle. Prevel chrlí své básně stejně jako krevz plic, když umírá v náručí své milované Jenny.

7

Rogeru Gilbert-Lecomtovi

Ani stín ani světloJen zpustošené dny a roztříštěný časAni stín ani světloJen zpustošené nebeZtěžklé neklidem úzkostí a neskutečnemVe mně.Ani stín ani světloJen strach roků jež brázdí moji tvářA smutného mě znehybňují v časeAni Láska ani SlávaAni naděje NadáníDokonce ani jistota cesty vstřícPrázdnotě a tichuDokonce ani jistota rozkoše z podzimuNic, jen výhostDokonce ani šelest větru dokonce ani déšťDokonce ani šťastné odměření tajné marné touhyAni stín ani světloJen nepokoj a roztříštěný časVe mně.

8

Pokud ještě není známý můj hlasPak je vše ztracené než to znovu nastaloPak je také vše trpělivéA já se znovu musel učit slunce a noc.Tam odtudJsem přinesl jen tichoA musel jsem se znovu učit slova jež je třeba říkatA postavit si stranou světS utichlým dozvukem toho druhého který už neníSe silou jeho ztracené radostiKdyž Čas neměl žádnou mocDlouho jsem musel žít svůj život aniž jsem ho chápalNarážet na mrtvéNamáhavě je odstraňovat z cestyNež jsem přistoupil na jejich noc a pochopil jejich

přítomnost.

9

Valu Constantinovi

Vy kteří víte že už jsem žilVy chápete dosah mých gestA dáváte smysl mým slovůmVy kteří víte že přicházím z nociVy kteří víte že jdu do nociA že jsem mezi mrtvými vědomě mrtvýVy znáte mé radosti i mé bolestiA Zlo jež mi jeden za druhým požírá dnyVy jste mi vyjevili tvary a obřadyA to málo čím jsem a všechno co jsemA mluvili jsem při vědomí toho co jsme:Naše stíny naslouchaly kolem násA podávaly o nás svědectví jako o prudkých světlech.

10

Jako přízračný vítrVítr který se omílá o slehlou trávuZní tvůj hlas a mate měA jeho křik vyhlašuje všechno co jsem znalNespoutanost, radost a ticho a bolestA můj ukřižovaný život rozptýlený v časeTvýma rukama rozdaný našemu zastřenému bytíA vyprávěný mou tváří a vyprávěný tvou tváří.A vzpomínám si na steskyTy okřídlené stvůry velkých odjezdůJež zatemnily nebe a uvrhly nás do nociA ve svých spárech nás odnesly do zeměKde jsme byli lidmiVztyčení a bez tváře.

30. srpna 1943

11

Vzpomenu si na tebeJako se vzpomíná na neštěstíJako se vzpomíná na velké prostoryJako se vzpomíná na mořeUdeřilas mě a má krev načrtla tvou tvářUdeřil jsem tě a tvá krev načrtla mou tvářPoznali jsme radostPřišla jsi a svět žil z toho okamžikuPřišla jsi, přišla jsiA vzpomínky mě vláčejí jako bahno nebo písekUž zbývají jen mé paže vynořené z mých stesků.

12

Když jsem kdekoliŽiví se odtahují stíny jdou blížRadost mi stahuje tvář jak prudká bolestA spaluje ohlušující ticho živýchA já vím že přišel ten správný časMá slova nepotřebují ozvěnuAby přehlušila hučení davůČi dunění vln na pobřežíA já vím že přišel ten správný časA že má slova jsou konečně plná trvání.

13

Neodbytný labyrint kam mě vedou vaše ruceTragický okamžik mého spáleného životaBlouznění pyšné a požehnané hvězdyPřislíbené vzkříšeníVaše ruceOtevřené nebe nesoucí neviditelnýOtisk kde se uzlí naše cestySlib který zadržuje můj život a dává mi ho zhaslý.

Zázračné ruce možná že držíteNa uzdě bouři jež mě má udeřitMožná že máte sílu která mi chybíA to co máte a co já neznámBy mou radost srovnalo s radostí Démonů.Přestal bych žítA rozbíjet své hodiny o váš zvláštní obrazA zapomněl bych na trest který mě štěpí.

14

Kamenná křídlaA ptáci z masa a kostí prolamující ty hříšné tvaryZkamenělé pod táhnoucím nebem Nebem bezbarvým jako tvá paměťNebem jež umí plakat a smát se jako tvé očiA nesmyslná naděje vířící do výškyJako ti ptáci prolamující rozlet své touhy.A můj život visí uprostřed tichaTěch nehybných kamenných křídelJež ti trhají tvář v níž se odrážímNaděje že ti proniknu do života a zemřuJako ti ptáci prolamující rozlet své touhy.

15

Najít se za deset let stejný jako dnesNic by se nezměniloSvětlo o něco bledší a dny kratšíVýřez nebe mezi střechami stejně ztěžklý deštěm

nebo světlemZvyky a roční doby zkalené příliš dlouhým

a důvěrným užívánímÚnorové nebe těžké a nízké jako dnesU stolu v kavárně má ruka držící zbytečnou tužkuA stejná vzdálenost mezi chodci a mou temnou

přítomnostíJen o něco větší strast o něco větší bolestPři pohledu na prázdnotu tak plného a marného

životaO něco delší obcování se životemO něco delší obcování se smrtíA to bolestivé zúžení mých gestA mé tváře.

16

Claude nenarodil jsem se abych umřelObětoval jsem tvou slávu smrtelným touhámClaude už brzy budeš téměř mrtváBolestná a ztracená v mé pamětiObětoval jsem tvou slávu smrtelným touhámA ty už brzy budeš téměř mrtváŽivá a mrtvá v mém deliriuA mé srdce tlouklo věčnou sebevraždouA rozbil jsem svůj život o smrtelné touhyClaude nikdy jsem tě neopustil když tě znovu nacházímClaude už brzy budu bez tvářeNeboť ta moje kterou jsem ti dal se ztratilaClaude už brzy budu bez tvářeJako člověk žijící na moři.

17

V čase v nociPromluvím k toběV čase v noci budu moct odpovědět tichým hlasemJediný okamžik který mi život vzalV čase v noci znovu najdu tvou tvářA tvar své tvářePromluvím k tobě v čase promluvím k tobě v nociKonečně zaženu strašnou bolest svého tichaKonečně zaženu smrtelné dnyPromluvím k tobě mimo čas promluvím k tobě v nociSetřu hořké stopy čekáníSetřu hořké stopy zapomněníDo svých otevřených rukou vezmu tvou tvářTvou jedinou tvář jediné smrtelné chvílePromluvím k tobě mimo čas zaženu nocVrátím se k svrchovaným slovůmAbych ti je konečně řekl svým hlasemPodobným světlu.

18

I

Žili jsme jako ti kdo zamýšlejí zemřítŽili jsme v nepodmíněném světěBez brzdy v čase bez brzdy v nociBloudící na okraji tichaŽili jsmeSchvácení stejným absurdním a jednotvárným zlem

Pozdvižení světaBolest již proklínám bolest jež mě zlomilaRovnost v tichuUž mi zbývá jen nepřítomnostUž mi zbývá jen životA útržky toho ztraceného zpěvu.

Remeš, 6. července 1945

19

II

Podpálili jsme své vzpomínkyA náš příběh nám připadal možnýŽili jsme jako stínyŽili jsme jako mrtví.

20

9 788086 603360

Nabýt nic než nicota není.Nebýt než vůbec nic. Zbytnět jen z ničeho. Narodit

se narozený. Být jen v kundě ničeho. Všechno popříta poznat se tady a žádný v sobě poznat nic z panskékundy. Bído. Ó bído má paní všechno jsem popřel vsa-dil jsem všechno na tvá bedra vzepjatá od komoléhobodu až do snění mimo minulé kóma. Nit slídí. Sníto slídě… N S A to Ty O

Stanislas Rodanski, Nadbytečné nebytí, s. 109

Básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohle-dech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i protisvé vůli stojí stranou společnosti, někteří z nichi stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy,zvaná i nezvaná. Poezie je pro některé z nich takéjen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začí-ná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poeziemezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tomnejsyrovějším významu slova existenciální. Častose opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezů-stává u pouhých automatických hříček. Šílenstvím,nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou strženéživoty vždycky prosvítají ze dna veršů.

www.fra.cz

Co

ver

© A

lén

Div

iš,

1943

9 788086 603360

Nabýt nic než nicota není.Nebýt než vůbec nic. Zbytnět jen z ničeho. Narodit

se narozený. Být jen v kundě ničeho. Všechno popříta poznat se tady a žádný v sobě poznat nic z panskékundy. Bído. Ó bído má paní všechno jsem popřel vsa-dil jsem všechno na tvá bedra vzepjatá od komoléhobodu až do snění mimo minulé kóma. Nit slídí. Sníto slídě… N S A to Ty O

Stanislas Rodanski, Nadbytečné nebytí, s. 109

Básníci zahrnutí v této antologii se v mnoha ohle-dech pohybují na okraji. Zcela vědomě nebo i protisvé vůli stojí stranou společnosti, někteří z nichi stranou vlastního života. Smrt je dostihuje záhy,zvaná i nezvaná. Poezie je pro některé z nich takéjen okrajová, pro jiné natolik nezbytná, že jim začí-ná s jejich životem splývat. Vždy je to ale poeziemezní zkušenosti, protrpěná, málokdy hravá, v tomnejsyrovějším významu slova existenciální. Častose opírá o surrealistické postupy, ale nikdy nezů-stává u pouhých automatických hříček. Šílenstvím,nemocí nebo tichou, vše rozežírající nudou strženéživoty vždycky prosvítají ze dna veršů.

www.fra.cz

Co

ver

© A

lén

Div

iš,

1943

Jacq

ues

Pre

vel

novinky

Jean-Claude Izzo, Totální chaosFra Blank. Reader 2009Petr Borkovec, Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-NazaireJakub Řehák, Světla mezi prknyLadislav Šerý, Laserová romance 2Guy Viarre, Bílé předáníMichal Witkowski, Chlípnice dotisk

připravujeme

Yasmina Reza, Adam HaberbergSławomir Mrožek, Kohout, lišák a jáAtík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy fra