1

2

Nakladatelství děkuje Pavlu Růtovi za spolupráci a výběr textů, Petru Klučinovi za poskytnutí obrazového materiálu

3

K DĚJINÁM POPRAV A KATŮ V ČECHÁCH

Náčrtek z kulturních dějin od Josefa Svátka

Ode dávna spojuje obecné mínění lidu s osobností kata

jakožto vykonavatele trestů tělesných, vyřknutých rozsudkem spravedlnosti lidské, jakýsi příznak démonický, což se zakládá ovšem zcela přirozeně na hrůznosti výkonů, jimiž musil kat zadost činiti úloze své. Nejtěžší trest, jejž mohl soud pronésti nad člověkem vinným, totiž ztráta života, vzbuzoval již sám o sobě hrůzu nejvyšší a i ta byla ještě zostřována způsobem, jakým byl trest tento vykonáván; zostřením takovým byla předně veřejnost, s jakou se každá poprava dála, za druhé kruté obyčeje při odnímání života odsouzencova, nechť již se to dálo mečem, provazem neb ohněm na hranici.

Vše to mělo za následek, že se osoba katova stala v očích lidu zjevem děsným, a to tím děsnějším, když se průběhem věků stávaly také způsoby trestu smrti ukrutnějšími. Ve věci samé, nehledí-li se k ustanovení právnímu, jevil se lidem výkon katův arciť zrovna tak hrozným, jako čin vraha samého, ba ještě krutějším, poněvadž se dál s krví chladnou, s nástroji k odnětí života nejpřiměřenějšími a konečně na oběti zcela bezbranné. Lid nehloubal v mysli své mnoho o tom, že kat koná jen povinnost svou, která na něj byla vložena ustanovením právním a zákonně uznaným, on spatřoval v něm jen osobnost démonickou, brodící se v krvi lidské a utracující životy lidské se srdcem ledovým; proto ji také vyloučil hned od počátku ze spoluobcování svého, pokládaje ji za nečestnou, slovem za vyvrhel společnosti lidské, kteréž i jen osobně se dotknouti bylo dle domnění obecného spojeno se ztrátou cti.

A když pak vývoj výkonů popravčích vedl i k tomu, že též právo vyloučilo kata ze všech styků s ostatní obcí lidskou, že

4

musil žíti a bydliti mimo společnost občanů poctivých, nesměje ani tentýž chrám s nimi navštěvovati, a již krvorudým oděvem svým ode všech ostatních se lišiti, aby se ho každý jako rány morové mohl zdaleka vystříci; pak již dokona vyvinula se v lidu obecném příšerná ona představa o katovi, jaká z něho po staletí činila nejnižšího a povržení nejhodnějšího tvora společnosti lidské, až teprve v našem osvíceném věku dospěla k mírnějším náhledům o významu osobnosti jeho.

Názor tento o katovi vyvinul se však ve veškeré ostrosti své teprve v pozdějším středověku, ač již starý Řím pokládal kata za tak nečestného, že dle obecného mínění lidu znectěno bylo každé shromáždění, jakmile se kat k němu přidružil; proto musil již ve starém Latium kat bydliti na míli daleko od města a mimo zvláštní šat nositi s sebou zvonek, aby se lid již zdaleka mohl vyhnouti nečisté osobě jeho. Staří Řekové opět dávali popravy vykonávati otrokům, tedy lidem, kteří nemohli cti nabýti ani ztratiti; u Židů pak byl výkon kata původně svěřen lidu veškerému, totiž způsobem ukamenování vinníka, a teprve později starším a kněžím, poněvadž trest i vykonání jeho byly pokládány za rozkaz boží, jehož plnění nemohlo zneuctíti, nébrž povinností se stávalo. U ostatních národů Východu byl kat přímo živoucím symbolem neobmezené moci despotického vládce nad životem a smrtí poddaných jeho, pročež neustále provázel osobu vládcovu; dosud pak se u národů oněch názor tento nezměnil, neboť i dnes ještě má v Cařihradě kat příbytek svůj uvnitř serailu sultánova.

U starých Slovanů však jakožto u národa rolnického a pokoje milovného nebyl původně trest smrti znám, a proto nebylo u nich také žádných katů. Demokratické jejich zřízení, dle kterého každá rodina i v největším rozvětvení svém pospolu žila a pod jménem „zádruhy“ svou vlastní osadu tvořila, vedlo k tomu, že veškeří členové této rodiny byli bratřími a sestrami, kteří společně pracovali, majetku rodiny společně užívali a nejstaršího člena rodiny jakožto „starostu“

5

poslouchali. Neznajíce tedy nouze a chudoby, poněvadž každý za všecky a všichni za každého pracovali, neznali tudíž také slova „chudý“ v nynějším slova toho smyslu, nébrž „chudým“ byl jim člověk „zlý“, jemuž se nechtělo dobře činiti, pracovati neb starosty poslouchati; takovým se říkalo „zlosyn“, „zlá dci" (zlý syn, zlá dcera), a když nebylo lze jich napraviti, vynesl nad nimi starosta nejpřísnější tehdejší soud, zbaviv je „společné ruky“, totiž všeho společenství s ostatním rodem. Byli vypuzeni ze středu rodiny i kmene veškerého do světa, jako ta zvěř, která není životem jista, a kdokoli jinde na takového „zlosyna“ ruku vložil neb jej i života zbavil, nehledáno na něm žádné náhrady.

Obyčejně stihl tento nejkrutší trest starých Čechů jen ty, kdo se dopustili krádeže, neboť ta byla u nich zločinem nejohavnějším, a proto také nejpřísněji trestána. „Žádný zločin,“ díl nejstarší kronikář český Kosmas, „nebyl u nich těžší jak krádež a loupež,“ a kdokoli se dopustil zlého činu takového, jejž jiní národové už tehdáž stíhali trestem smrti, podlehl vyhoštění ze „zádruhy“. A ač byl tento trest pro vyhoštěného „zlosyna“ zajisté ve mnohých případech krutějším, než rychlá smrt popravou, přece nevedl ku prolévání krve lidské ustanovením právním, a tudíž nebylo u Slovanů a najmě u starých Čechů také žádných vykonavatelů trestu smrti, žádných katů*

* I sama pověst o vrahu Durinkovi, ke staré době pohanské se vztahující, nedí ničeho o tom, že byl tento vrah mladistvého synka luckého knížete Vlastislava popraven, nébrž zcela v souhlasu s ponětím starých Cechů o nepřístojnosti trestu smrti popravou vypravuje, kterak Durink týž mohl sám sobě voliti způsob trestu, načež zvolil smrt oběšením, a tudíž sám se na Smíchově u Prahy na olši oběsil.

. Mluví-li pak Kosmas dále o tom, kterak Libuše hrozila spupným lechům, že zvolí-li sobě muže knížetem, týž „onoho dá uvrhnouti do vězení, onoho oběsiti na šibenici“, což by se mohlo uváděti za doklad toho, že trest smrti oběšením byl v Čechách již za Libuše v obyčeji, tož nesmí se zapomenouti, že Kosmas psal již pod názorem věku svého, kdy šibenic bylo

6

již ode dvou století v Cechách užíváno. Naopak trval trest zbavování „společné ruky“ u slovanských kmenů a rodů v Čechách i dlouho potom ještě, když zde „zádruhy“ už počaly mizeti, až pak vlivem křesťanství a němectví dokona za své vzaly.

V době těchto vlivů cizích, výhradně německých, neboť prvotní pokřesťanění Čechů věrověsty slovanskými Cyrillem a Methodějem nedotýkalo se národních obyčejů staroslovanských, počalo vlivům těm podléhati také soudnictví starých Cechů, neboť byl u kmenů německých trest smrti ode dávna v obyčeji a postupem času byl u nich prováděn způsobem nejrozličnějším a tytýž nejukrutnějším. Vyplývalo to z názoru germánského, že vrchnost jest svrchovaným pánem nejen nad majetkem, leč i nad životem svých poddaných, a proto trestali feudální páni němečtí i pouhou krádež smrtí, a zejména ten, kdo se odvážil na lesní zvěř své vrchnosti, stíhán byl smrtí nejtrapnější, totiž tím, že mu bylo břicho rozpáráno a střeva na strom přibita, načež byl zločinec honěn kolem stromu, až byla z něho všecka střeva vysoukána. Neméně děsným trestem bylo u Němců pohřbívání za živa, prorážení kolem, vaření zločince ve vařicím oleji neb víně, kamenování a vržení do vody v pytli kameny obtíženém, a toto vše bylo ve starých germánských zákonech uvedeno ve přesné formy právní již v dobách, kdy v Čechách nebylo o podobných trestech ještě ni potuchy. Pro toto ukrutenství ve vykonávání trestů smrti stali se Germani již ve starých dobách pověstnými a pověst tuto zachoval si národ německý po vešken další středověk a až hluboko do věku nového, jak nestranní a spravedliví dějepisci němečtí sami přiznávají.

A takž byl k nám do Čech z Německa přiveden způsob trestati vinníky ztrátou života, když se po zavedení křesťanství počaly množiti obchodní a jinaké styky Němců se zemí českou a když kupci němečtí do Čech přicházejíce a zde se usazujíce, vymáhali si od panovníkův českých výsady té, že nemají

7

podléhati, pokud meškají na území českém, právu a řádům v Čechách obvyklým, nébrž že se tu mohou říditi svými obyčeji a právy. Z toho se vyvinula soustava práv osobních, záležející v tom, že každý Němec měl býti souzen dle práva toho, jež platilo ve vlasti jeho, kterážto zásada byla vyslovena již v zákonníku Theodoricha I. (511-534) a opakovala se ve všech pozdějších zákonníkách a tak zvaných Zrcadlech franckých, burgundských, alemanských, švábských i saských.

Podotknouti však sluší, že v prvních dobách spočívalo u těchto kmenů germánských vykonávání trestu smrti v rukou kněží, kteří jakožto soudcové zároveň tresty pronášeli i je ve skutek uváděli, načež teprve ve věku Karolovců spadla úloha tato na soudce světské, z nichž nejmladší musil také trest smrti na vinníkovi vykonati, kterýžto způsob se zachoval až do časův pověstných tajných soudů westfalských. Proto také nebyl tehdáž úřad kata u Němců nečestným, ba jsou doklady k tomu, že též šlechticové, ano i knížata popravy konali a mnozí z nich pro zvláštní svou zručnost v tom chvalné pověsti požívali. Teprve ve věku XII., když počalo právo římské v Německu platnosti nabývati, ustanovováni placení katové k vykonávání poprav a od té doby stal se i v Německu úřad kata nečestným.

Z německého tohoto zřídla, které se u Germanů proudilo již po několik století v pevných tvarech a způsobem uzákoněným, naučili se tudíž i Čechové znáti trest smrti, a to teprve za doby křesťanské, kdy se styky jejich s říší německou každým rokem množily, panovníci čeští ke dvoru císařů německých vždy častěji dojížděli a tamní právní zvyky a obyčeje též do vlasti české zaváděli.

Proto setkáváme se s prvními zprávami o trestu smrti v Čechách teprve v době prvních knížat křesťanských, a sice děje se o tom zmínka nejdříve v legendě o Utrpení sv. Lidmily (viz Prameny dějin českých I. 142), která pochází z doby ne mnoho pozdější roku 921, ve kterém se události v ní líčené sběhly. Jeden z vrahů sv. Lidmily, Kovan, byl totiž dle zprávy této,

8

„když s bratrem svým útěkem se zachrániti hleděl, chycen a sněmovním nálezem i s bratrem odsouzen a přišel o život jak vezdejší tak i věčný“. Dále dokládá legenda, že „i děti obou vrahů zhynuly nejbídnější smrtí a mnoho jich přišlo mečem o hlavu“.

Ze slov těchto jde na jevo, že oba vinníci i děti jejich byli

popraveni mečem, čímž tedy byl trest smrti stínáním do Čech zaveden, avšak touže dobou bylo zde také již věšení obyčejem, neboť v Gumpoldově Životu sv. Václava (psaném po roku 973)

9

pokládá se tomuto knížeti českému za zásluhu, že za tou příčinou, „aby se mučidel hnusné památky dále nezmáhaly, veškery šibenice, které na věšení lidí na mnohých místech té země postaveny byly, na dobro strhati dal a nedopouštěl, aby za jeho času byly více obnovovány“. Dále sděluje týž pramen, kterak sv. Václav, sedaje na soudu, ve kterém měl býti nad vinníkem ortel smrti pronesen, vyšel raději ze sedění a ze soudu, aby rozsudku takového nemusil býti účasten.

Dálo se tedy tehdáž pronášení trestu smrti již na sněmu neb v plném soudu zemském, nedokládá se však ještě ničeho o tom, kdo rozsudek tento na odsouzeném také vykonával, byl-li to totiž kat k tomu zvláště ustanovený nebo dle způsobu německého nejmladší ze soudcův samých.

Ale již po násilné smrti knížete sv. Václava přišla šibenice v Čechách opět ku platnosti, neboť vypravuje legenda Gumpoldova dále, kterak kníže Boleslav Václavova sluhu Podivena, jenž vychvaloval mezi lidem ctnosti zavražděného pána svého, jíti dal a „rozkázal, aby bez meškání byl oběšením utracen“. Mrtvola oběšeného pak prý po dvě léta na šibenici viseti zůstala, při čemž prý jí hlava jako při živých lidech šedivěla.

Ani při této popravě není blíže udáno, zda ji vykonal skutečný kat, ale můžeme to souditi z toho, že dle Kanapariova Života sv. Vojtěcha (psaného kolem roku 999) popravování k smrti odsouzených vinníků v Čechách již za nečestné považováno, neboť když dle legendy té Vršovci roku 995 dopadli ženu jednoho z členův rodu svého, která se byla dopustila cizoložství s knězem, v asylu kláštera sv. Jiří na hradě pražském a odevzdali ji mužovi jejímu, aby sám na ní trest smrti mečem vykonal, zdráhal se týž „jako muž poctivý“ tak učiniti, načež byla sťata mečem „obecného“ slouhy. Jesti to tudíž první zmínka o katu v Čechách, jenž zahajuje od roku 995 dlouhou řadu všech ostatních.

V následujícím na to věku XI. byl však kat (carnifex,

10

tortor), jak to vychází na jevo z tehdejších listin a jiných pramenů písemných, zřízen již při každém soudu župním, při nichž vykonávali biřicové od soudcův župních přisouzené tresty tělesné, kat pak popravy. Leč i přes to, že byl tudíž úřad kata již jaksi obecným, netrestala se ani tehdáž ještě každá vražda smrtí, jak to vysvítá ze zákonů vévody Břetislava I., roku 1039 ve Hnězdně při přenášení těla sv. Vojtěcha prohlášených, dle nichž byli i ti zločincové, kteří se dopustili vraždy na bratru, otci neb knězi, pouze poznamenáni od kata šmáhem (cejchem) na rukou a na těle a pak spoutáni ze země vyhoštěni, aby jako Kain světem bloudili.

Za to pokutováni byli smrtí oběšením zlodějové a loupežníci, o nichž ustanovovala statuta Otova z roku 1189, aby zločincové tito, byť i byli stavu šlechtického*

Neméně byly smrtí trestány zločiny proti moci panovničí, ve kterémžto ohledu se připomíná při roku 1014 hromadná poprava pánů českých, kteří se pokoušeli o vysvobození knížete Jaromíra, jejž bratr jeho kníže Oldřich o trůn český připravil a na hradě Lysé jej žalářoval; pánové tito, mezi nimiž se jmenuje Božej jakožto nejvzácnější a nejpřednější, byli jati a k rozkazu Oldřichovu od kata mečem popraveni. Roku 1038 stihla krutá smrt Vršovce Kochana, který byl dal oslepeného knížete Jaromíra sluhou svým úkladně o život připraviti za to,

, byli na hrdle trestáni a vešken majetek jejich aby spadl na knížete; podobný trest šibenice stihl všecky společníky a pomahače zlodějů i loupežníků; udal-li ale někdo někoho křivě z loupeže, měl takovýto udavač býti ukamenován.

* V tomto ohledu, což musí zvláště býti vytknuto, panovala tedy v Čechách plná rovnost všech stavů před právem a zákonem, kdežto v Německu byly už ode dávna činěny rozdíly na prospěch stavů vyšších, jejichž příslušníci se mohli z každého zločinu vykoupiti penězi, jak to bylo i zvláštními stupnicemi pokut peněžných (Wehrgeld) ustanoveno. Jak vysoko vynikají tu právní názory Čechů nad ony Němců již v dobách tak dávných! Teprve za času Lucemburkův byl i tento způsob vykupování se z trestu za vraždu z Německa k nám přivoděn.

11

že rod Vršovcův veřejně za zrádný prohlásil; nejdříve byl mu, jak Dalemil vypravuje, vyřezán jazyk a obě oči vyloupeny, načež mu bylo břicho rozpáráno a střeva z něho soukána na kůl ve vodě stojící, kolem něhož musil Kochan choditi, až z něho všecka střeva vyšla a on mrtev do vody sklesl. O tři léta později byl rovněž krutou smrtí strestán zrádný župan bílinský Prkoš, jenž byl v tehdejší válce Břetislava I. s Němci vpustil vojsko saské do Čech a pouze na oko se mu bránil. Za to dal mu rozhněvaný vévoda od kata vyloupiti oči, ruce a nohy usekati a tělo jeho vhoditi do hlubiny řeky Běliny.

Viděti jest z toho, kterak ukrutnost při popravách, od starodávna v Německu obvyklá, vešla nyní též v Čechách v obyčej, což se ještě děsněji jeví při známém krvavém vyhubení rodu Vršovcův, které vévoda Svatopluk roku 1108 provedl a při němž prý do tří tisíc mužských členův rodu toho o život přišlo. Dle líčení Kosmova měli katové při veliké exekuci této plné ruce práce, „nebo jedni z Vršovcův byli vedeni na tržiště a jako hloupá zvířata zkoleni, jiní na hoře Petříně sťati“. A jako očitý svědek popisuje starý letopisec onen zvlášť ukrutné usmrcení obou mladistvých synů předního Vršovce Mutiny takto: „Byli dobrá pacholátka, obličeje úhledného, pohledu líbezného, jakých ani vtipný umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovede vytvářiti. Nebo viděli jsme je žalostivě vléci na tržiště, a kterak častěji volali: máti má! máti má! když je krvavý kat oba jako prasátka pod sekerkou podřezal nožem. Rozutíkali jsou se všichni bijíce se v prsa svá, aby neviděli kata tak ukrutný skutek konajícího.“ Za neslýchanou ukrutnost tuto na rodu Vršovcův spáchanou pomstili se však pozůstalí jeho členové rychle; již roku na toto vraždění následujícího padl totiž vévoda Svatopluk v ležení u Hlohova mečem Vršovce Jana Tisty.

Ale již nástupce Svatoplukův vévoda Vladislav I. zjednával katům zase hojné práce, neboť když s pomocí německého císaře Jindřicha pokořil na počátku roku 1110 odboj knížete

12

Bořivoje, pokutoval přívržence téhož jedny zbavením zraku, jiné uřezáním nosů, zvláště potupně ale strestal náčelníka odboje kmeta Přivítana v Praze; dle německého způsobu dal mu přivázati prašivého psa na záda, načež jej kat vodil za dlouhé jeho vousy po tržišti pražském a potom mu před očima shromážděného lidu vousy na desce uřezal*

Až hrozno jest čísti zprávy o tehdejších popravách osob, které se byly nějakým způsobem proti panovníkovi neb proti řádům zemským provinily. Když bylo roku 1130 vyzrazeno spiknutí proti životu vévody Soběslava I., svolán jest velký sněm na Vyšehrad, aby soudil vinníky, a všickni obvinění jsou tu odsouzeni ke smrti ukrutné; synové mocného někdy župana Jana, jménem Miroslav a Střezimír, jakož i lékař Gracian, jenž byl nejspíše zbraň vražednou, na knížete uchystanou, jedem napustil, popraveni na tržišti pražském osekáním všechněch údů, od kteréhož krvavého divadla až lidé utíkali. Ještě

. Potupná exekuce tato dála se u sloupu uprostřed náměstí stojícího, který tam měl své místo i v dalších stoletích a slul „sloupem hanby“, poněvadž při něm byly podobné tresty tělesné na zločincích konány, anebo vlečena byla pod něj těla jejich za živa neb po smrti, jak se o tom později ještě zmíníme.

Nedlouho na to byl jat výše zmíněný Vršovec Jan Tista, jenž pak byl k rozkazu vévody Vladislava, ač mu byl krvavým činem svým proklestil cestu ke trůnu, oslepen od kata, a to tím, že mu týž držel žhavé železo před očima. Téhož osudu dočkali se dva jiní pánové čeští, zeman Rozčej a zeť jeho Vacek, protože popouzeli knížete Otu proti bratru jeho Vladislavovi, a Ota sám ušel jen stěží oslepení, k němuž radili pánové čeští, jsouce již zúplna ve šlépějích krvavé spravedlnosti německé, která té doby v Čechách dokona již v obvyklost přicházela.

* Nositi prašivého psa byl trest obvyklý jen ve Švábsku a ve Frankách, odkud se rozšířil na veškeru říši německou a na země sousední až do Vlach. Bývaly jím pokutovány osoby šlechtické a svobodné, které se dopustily vzpoury proti zeměpánu, jak to právě též Přivítanovou vinou bylo.

13

ukrutnějším způsobem, dotud prý nevídaným, byli téhož dne utraceni dva sluhové Miroslavovi, Skoch a Jaroš, kteří prý byli najati, aby vévodu zavraždili; byliť na kolo vpleteni, oči jim vyloupány, ruce i jazyk uřezán, konečně s přelámanými hnáty vstrčeni na koly, na nichž bídně skonali. V krátce na to sťati jsou od kata na trhu pražském ještě strýc Miroslavův Křivosud a dva jiní šlechticové čeští, jménem Vacemil a Jindřich — věru, člověku zdá se, jakoby četl nějakou městskou kroniku německou, v nichž se zpráv o podobných ukrutných a krvavých popravách jen hemží! Práce katův českých nezadala si od té doby v ničem od děsných výkonů katův německých, jež dosud v Čechách, jak Kosmas výslovně dí, nikdy ještě nebyly vídány.

Zvláště čtvrcení odsouzencův nebylo do těch dob v zemi české užíváno, ale potom přišlo zde taktéž v obyčej, neboť mimo jiné dal vévoda Soběslav II. hradního na Přimdě Konráda Sturma, když z dlouholeté vazby na hradě tomto vyvázl, od kata rozčtvrtiti, ačkoli mu byl, odcházeje z vězení, slíbil odpuštění.

Vedle stínání a sekání údů těla lidského, jak jsme toho příklady tyto uvedli, bylo tehdáž i věšení přečasté, a sice při vinnících, kteří byli usvědčeni z krádeží neb loupeží. Když nastoupil vládu rázný vévoda Vladislav II., řádilo loupežnictví v Čechách v míře neobyčejné; aby v tom rychlou nápravu způsobil, dal týž panovník roku 1141 v měsíci březnu schytati a pověšeti množství loupežníkův po všech krajích českých, z nichž přední pro důkladnější výstrahu dlouhý čas viseli na šibenicích na vrchu Vítkově u Prahy, který již za těch časů byl tudíž popravním místem*

* Šibenice byly z počátku postavovány v každém případu zvlášť a sestávaly z břevna do země zaraženého s příčným břevnem nahoře, na kterém teprv provaz byl zavěšen; později byly již stavěny šibenice zděné a trvalé, a to vždy u sídla soudu trestního, pro celý kraj ustanoveného. Obyčejně stály přede zdmi města na místě povýšeném, aby již zdaleka jsouce viditelny byly každému výstrahou. Proto musili z míst, kde šibenic nebylo, voditi zločince k popravě do sídla soudu ttestního. Jednou vedli zlosyna z města Police k

, jehož pak bylo ještě později užíváno

14

k témuž účelu. Tam také skončil na šibenici jistý kněz za krále Přemysla Otakara I., jak to vysvítá z omluvného listu tohoto krále k papeži Honoriovi III. z roku 1218, v němž se dí, že kněz onen byl člověk, jenž vyloupil pět kostelů, dělal křivou minci, konečně pak přidav se k loupežníkům, mezi nimi se zbraní zajat byl, a tedy zároveň s nimi k potupné smrti odsouzen.

Leč také vrch Petřín na druhém břehu Vltavy sloužil, jak jsme to již při vyhubení Vršovců viděli, za popraviště a jednou z nejpřednějších osobností, které tam rukou katovou zhynuly, byl dvorský sudí Ctibor, jeden z původcův odboje mladého králevice Přemysla Otakara II. proti králi Václavovi I.; když byla tato vzpoura od krále přemožena, odsouzen jest Ctibor ke smrti a sťat dne 29. prosince 1250 na Petříně, kdežto syn jeho Jaroš, taktéž v povstání ono zapletený, byl téhož dne za městem na kolo vpleten, nejspíše na návrší jižně od vrchu Vítkova se táhnoucím, které bylo taktéž místem popravním, a proto již tehdáž zváno Šibeničným vrchem, sloužíc až do naších časů nepřetržitě za popraviště.

Když pak po nešťastné smrti krále Přemysla Otakara II. nastalo bezkráloví v Čechách a správce země Ota Braniborský sem volal žoldnéře německé, kteří si zde počínali jako v zemi nepřátelské, odírajíce a loupíce obyvatelstvo domácí, v čemž jim Němci ve městech osedlí pomáhali, povstala z toho válka občanská, při níž všude proudy krve prolévány; popravy a mučení zajatých dály se dle svědectví souvěkého Dalemila všudež, ano sám palác královský na hradě pražském byl smutným jich divadlem, tak že nikdy ještě nebyla v Čechách práce katovská tak hojná, jako v neblahých dobách této války domácí, která po dvě léta trvala a tím hroznější se stala, když se k ní připojil i všeobecný hlad v zemi. Lidé hladem zmoření jedli nejen mrchy koní, psů a jiných zvířat, leč odřezávali též popravě do Hradce Králové; na cestě jim ale týž uprchl, pročež udělil král Václav II. Polickým roku 1295 k žádosti jejich vlastní právo hrdelní.

15

mrtvoly oběšených loupežníků se šibenic, aby se krmili jich masem. Ano i vražd dopouštěno se z hladu, aby se mohli lidé masem z mrtvol zavražděných osob nasytiti, a letopisci tehdejší zmiňují se o dvou podobných případech vražd, jejichž původcové, jistý dvanáctiletý hoch a žena jakási v Praze, skončili pak za to pospolu na břevně na Šibeničném vrchu před městem. Popravy takové opakovaly se za děsné oné doby ostatně i po všem venkově velmi zhusta, tak že prý nebylo tehdáž v Čechách šibenice, na níž by se nebylo současně vždy několik viselců houpalo*

Na sklonku století XIII. udála se však poprava v Čechách, která neobyčejný povyk jak v zemi, tak i ve veškeré ostatní Evropě způsobila. Nejpřednější velmož český té doby, pan Záviš z Falkenšteina, květ a ozdoba panstva českého, choť vdovy po králi Přemyslu Otakarovi II., jenž v neobmezené ctižádosti své toužil i po královském trůnu českém, byl pro nebezpečné pikle své k rozkazu krále Václava II. roku 1288 na hradě pražském jat a vržen do žaláře v Bílé věži tamže, v němž jej drželi po dvě léta. A když přátelé jeho nechtěli hradův jeho králi vydati, voděn jest Záviš od jednoho ke druhému a obsádkám hradů vyhrožováno, že bude někdejší pán jejich před očima jejich popraven, nevydají-li hradův králi. U některých z nich stalo se tak, ale hrad Hluboká, kde velel Závišův bratr Vítek, nechtěl se ani na tuto výhrůžku podrobiti, a takž sťat jest pan Záviš skutečně na tak zvané pokutní louce pod hradem dne 24. srpna 1290. Popravu tuto vykonal na něm kat mečem a

. Teprve rázným zakročením nového místodržícího biskupa Tobiáše a sněmu zemského, o vánocích roku 1281 zase svolaného, byla neslýchané spoustě této přítrž učiněna a opět pořádek v zemi uveden.

* Smyšlénkou Hájkovou však jest, když vypravuje, že roku 1282 Staroměstští vytáhli loupežně proti Malostranským, následkem čehož tehdejší purkmistr dal prý osmnáct těch zločinců na Letné nad Prahou „na krásném dubu zvěšeti“. Ze současných kronikářů nezmiňuje se nižádný o podobné popravě hromadné, ač zaznamenali podrobně jednotlivé popravy v Praze tehdáž konané.

16

nikoli ostrým prknem, jak se později psalo, když kronikář Pulkava spletl si slova „plkno“ (meč) a „prkno“ a tím omyl onen zavinil, kdežto současní letopisci ničeho nevědí o podobné „české guillotině“ (jak to Palacký nazval), ba Petr opat zbraslavský píše výslovně, že byl Záviš mečem sťat. Hlava od trupu oddělená pak byla pohřbena v kapitulní síni kláštera ve Vyšším Brodě, kde dosud ukazují místo ve stěně, kam prý ji tehdáž zazdili mnichové kláštera toho, jemuž byl pan Záviš velkým dobrodincem.

Jako po zahynutí krále Přemysla Otakara II. nastalo i po zavraždění Přemyslovce Václava III. v Čechách totéž bohopusté řádění a krve prolévání, při němž měli katové neustále co činiti s popravováním loupežníků, anaž na každou krádež a loupež byla stále ještě vysazena smrt oběšením, kdežto zloděj při požáru postižený byl mečem sťat. Když roku 1312 za velikého hladu tehdejšího jinoch jakýsi, hladem zmořený, raději živ býti nechtěl a sebevraždy se štítil, umínil si spácháním krádeže vyzvati proti sobě ruku spravedlnosti. Ukradnuv kdesi v Praze ubrus z prádla na sušení vyvěšeného, tak aby byl spozorován, jest ihned zajmut a veden před rychtáře, kterýž jej odsoudil na šibenici. Když pak jinoch snažně prosil, aby se s popravou pospíšilo, a tázán po příčině, vyznal se, že mínil tím způsobem ukrátiti ukrutný zápas se smrtí hladem, hnut jest lítostí i soud i lid všechen tu shromážděný a jinoch jest propuštěn a nasycen almužnou sebranou.

Vedle věšení nastalo za těch časů katům též pálení odsouzencův na hranici, jímž byly trestány osoby usvědčené z kacířství. Učení waldenské bylo se totiž tehdáž i v Čechách tak valně rozšířilo, že pražský biskup Jan IV. přiměl krále Jana Lucemburského k tomu, že roku 1315 zřídil k vyhubení kacířstva toho zvláštní inkvisitory, kteří si zejména v Praze tak přehorlivě počínali, že roku 1318 během jednoho měsíce bylo zde neméně než čtrnáct kacířů obojího pohlaví odevzdáno

17

rameni světskému a na hranici upáleno. Přísné toto nastupování inkvisitorů mělo za následek, že sám biskup brzo zase úřad jejich zrušil*

Aby ale v Čechách nebyl pohřešován ani jediný z oněch krutých trestů smrti, které ode dávna byly v Německu obyčejem, jak jsme se o nich dříve zmínili, zaveden zde v

. Za to byla rozšířena působnost katů, když roku 1331 pro

přílišné množení se vražd byl ustanoven nálezem sněmovním na každý podobný zločin trest smrti buď oběšením, buď stětím. Bylo totiž v Čechách za toho času jako u Němců vešlo v obyčej, že se mohl vrah vykoupiti penězi, jak to již ve výsadách pražským Němcům od Soběslava II. roku 1174 daných bylo v platnost uvedeno. Leč už ve XIII. století byl mnohde prohlašován trest smrti za vraždu, jak to vysvítá z obecního řádu města Německého Brodu od roku 1278, v němž bylo v 5. článku stanoveno, že „jest-li kdo koho zabil, sťat bude“. Také židé pražští dosáhli toho ve svém velkém privilegium, které jim udělil král Přemysl Otakar II. roku 1268, že na zavraždění žida bylo vzneseno ztracení hrdla. Teprva za Jana Lucemburského, kdy se dály, jak řečeno, vraždy velmi četné, byl zločin tento již všeobecně stíhán trestem smrti, a trest tento byl zákonem z roku 1349 rozšířen i na pouhé zranění; když totiž někdo v době příměří někoho zranil nebo ochromil, měl i za to hrdlo ztratiti. Vrahové zákeřničtí a loupežníci pak byli dle zákona toho lámáni kolem a trest jejich zostřen i tím, že byli na popraviště smýkáni koni, kteréžto ustanovení bylo vzato od konšelů Starého Města pražského ze Zrcadla švábského.

* Smrt upálením hrozila, jak seznáváme z Řádu práva zemského (Archiv český II. 117), též oněm, kdo nařkli úředníky zemské při dskách, že tyto desky falšovali, a tohoto nařknutí neprovedli. Dále trestalo se hranicí též ražení peněz, ano i podvádění některým zbožím, jak jeden takový případ soudní kniha staroměstská při roku 1365 vykazuje, kdežto roku 1412 byli na Novém Městě dva zločincové, ač neznámo, pro jaké viny, na hranici upáleni.

18

těchže dobách také trest utopením, a to tím způsobem, že zločinec byl zašit do pytle, do něhož bylo několik těžkých kamenů vloženo — právě jako to v Německu už od staletí dělali - a pak svrhli odsouzence s mostu do hlubokého místa řeky. První zmínka o tomto trestu děje se v pověstném přísném zákoně z roku 1330, daném Starému Městu pražskému, jenž nenapravitelné prostopášníky a ničemy odsuzoval k utopení. Dle zákona toho mohl rychtář městský synky měšťanské, kteří jmění své mrhali a vůbec nezdárně si počínali, uvězniti v žalářní síni v mostní věži staroměstské, a když ani opětovaná vazba vinníka nenapravila, měl rychtář neb i některý příbuzný marnotratníkův právo dáti jej zašiti do pytle a s mostu do vody vhoditi*

Jinak byl tento trest smrti způsobován i tím, že se odsouzené osobě přivázal těžký kámen na hrdlo, s nímž pak byla do vody svržena; v soudní knize města Budějovic jsou ze

. Takovouto smrtí byl roku 1360 utracen v Praze též kněz

Martin z duchovenstva kostela metropolitního sv. Víta, jenž se domáhal u obce staroměstské podílu za otcovský dům strženého a na radnici uloženého. Rychtář a konšelé, kteří se však zdráhali peněz oněch mu vydati, dali jej, když jim příkrými slovy vytýkal nespravedlivé jednání toto, zajmouti a do žaláře uvrci, načež byl druhého dne na to do pytle vstrčen a s mostu do Vltavy shozen. Násilný tento skutek rozhněval císaře Karla IV. tak velice, že rychtáře Mikuláše Reinbota a veškeré konšely sesadil a navždy z města vypověděl. Že také arcibiskupský generální vikář Jan z Pomuku byl dne 20. března 1393 k rozkazu krále Václava s mostu do Vltavy smeten, jest dostatečně známo.

* Sám král Jan pokutoval utopením lékaře francouzského, který jej po návratu z válečného tažení do Prus léčil ve městě Vratislavě; leč neobratností svou zhoršil slepotu královu jen ještě více, načež rozjitřený král dal ho bez okolků v pytli utopiti v řece Odře. Jiný lékař, rodem Arab, zachránil se před podobným osudem jen tím, že si dal dříve písemně jistotu života zaručiti.

19

XIV. století zaznamenány dva takové případy, a sice byla roku 1349 spuštěna ženština jakási s kamenem na hrdle do Vltavy, protože utopila dítě své, roku 1374 pak utopena jest taktéž ve Vltavě Kateřina Šinková, na kterou se proneslo, že vhodila dítě své do roztopené pece.

Podobných poprav udalo se taktéž v Čechách zajisté asi

více, jen že se o nich nedochovaly zprávy, poněvadž málokteré město české zachovalo roveň Budějovicům soudní knihy svoje z té doby, neboť byly tytéž za válek husitských z největší části uvedeny na zmar.

Mimo to přišla města, která nebyla královská, nýbrž jen ochranná, za toho věku o dosavadní pravomoc svou, neboť zmáhaly se německé řády feudální v Čechách vždy více, aniť král Jan Lucemburský i sám Karel IV. spatřovali v nich vydatnou oporu pro svou moc panovničí; proto mizely za toho času vždy více soudy župní, které stanovily rovnost všech

20

stavů před zákonem, ano právě Karel IV. to byl, jenž dával pánům privilegium fori nobilis a výhradní pravomoc nad poddanými jejich, soudy župní pak již dokona nahradil soudy popravců čili soudců krajských, za kteréžto soudce byli voleni vždy jen příslušníci stavu panského a později též rytířského. Kdyby byl vyšším stavům těmto udělil ještě právo hrdelní, byli by páni a rytíři čeští již tehdáž požívali téhož práva nad životem a smrtí svých poddaných, které již od staletí příslušelo feudálním pánům v říši německé, a jehož se domohli teprve za krále Vladislava Jagellonce, když se v Čechách zavedlo již skutečné nevolnictví.

Výhrada ona stavům vyšším po způsobu německém udělená nepřiváděla tudíž více vinníky ze stavův těchto před soudy župní a krajské, nýbrž přímo před soud královský ze šlechticů složený, u něhož snáze bylo lze z trestu buď dokona se vymaniti, aneb aspoň zmírnění jeho docíliti, poněvadž nařízení v Majestas Carolina (rubr. 28) propůjčovalo králi práva udělovati zločincům milost a odsouzeným vrátiti život a statky, čehož se titíž u soudů krajských nemohli nadíti. Leč i zde stihl mnohdy plný trest spupného vznešeného vinníka, jak to vidíme na případu z roku 1366, při němž Karel IV. dal přísný příklad spravedlnosti k odstrašení jiných. Jak totiž kronikář Beneš ve své kronice vypravuje, dal vládyka jakýsi z okolí Hradce Jindřichova knězi faráři na svém panství vyloupiti oči, že vyhlásil proti němu odsouzení vyřčené officialem arcibiskupským. Císař dal vladyku zajmouti a postaviti před soud královský v Praze, jenž pronesl nad vinníkem rozsudek, aby mu taktéž byly oči vyloupeny. Ač se četní pánové i knížata velice za něj přimlouvali, chtějíce za něj složiti všelikou pokutu peněžitou, jak to bylo u panstva již v obyčej vešlo, přece dal mu císař v Praze veřejně před lidem od kata obě oči vyloupiti, z čehož odsouzenec zemřel třetího dne v bolestech strašlivých*

* Také současný německý kronikář Petr z Herenthalu zmiňuje se v rukopisné kronice své, nyní v museum germánském v Norimberku chované,

.

21

Téhož ještě roku dal Karel IV. oběsiti též rytíře Svitáka a deset jeho soudruhů, že v den P. Marie Narození přepadl času nočního klášter Skalický u Kouřimě a zabiv opata, klenoty kostelní pobral; loupežný rytíř byl krátce na to jat a vyznav se na trápení ze zločinu svého, skončil v Praze na Šibeničném vrchu i s tovaryši svými na šibenici.

Neméně přísně byl nastoupil Karel IV. již o deset let dříve proti loupežným rytířům, kteří se za dvouleté nepřítomnosti císařovy v Čechách opět vrátili k zastaralé neřesti své, tak že čety loupežnické po šedesáti i stech chlapích běhaly po zemi a škodily lidem, zjevně přechovávány jsouce na hradech, odkud provozovaly zájmy a loupeže. Vydán sice roku 1860 přísný zákon proti řádění takovému, když ale ani ten loupežné rytíře nezastrašil a oni zvláště ve východních Čechách provozovali dále zvůli svou, vypravil se Karel v létě roku následujícího osobně s vojskem do Hradecka, kde několik hradův loupežných rytířů se zemí srovnal a vinníky jaté na hrdle potrestal. Zvláštní případ o tom zaznamenal kronikář Beneš o držiteli hradu Žampachu, rytíři Janovi ze Smojna, který byl nejpověstnějším ze všech rytířů loupežných té doby, a od lidu obecně jen „Pancéřem“ zván byl, poněvadž stále obrněný chodil. Pán tento byl druhdy pro neobyčejnou udatnost svoji od císaře na rytířství pasován i poctěn řetězem zlatým. Nyní však byl i jeho hrad dobyt, a když jatého rytíře přivedli před Karla, hodil mu císař provaz, jímž měl býti oběšen, sám okolo krku,

o pražském případu tomto, dokládaje k tomu ještě tuto zajímavou podrobnost: „Když se byli mnozí šlechticové za něj přimlouvali, aniž by čeho pořídili, tu naposledy ženy z měst pražských, oděny v roucha nádherná, před císaře předstoupily, aby zevnější krásou jejich jat, na jich prosby odsouzenému milost dal. Uzřev je, rozhorlil se císař, že by chtěly spravedlivému soudu zabrániti, a uložil jim z toho takové pokání, aby po celý ten den seděly na mostě, jenž jest mezi Novým a Starým Městem, s rozpuštěnými vlasy a svlečenými pláštíky, v pouhých jen košilích před kolemjdoucími. Avšak na prosbu dvořenínů císař ženám pokořující toto pokání prominul, nicméně po celý týden z domu vyjíti jim zakázal.“

22

pravě, že nemá vždy na rozdávání řetězův zlatých. Na to pak Pancéř i s ostatními soudruhy svými oběšen na stromě od kata pražského, jenž císaře na výpravě této provázel*

Měli tudíž katové za věku onoho v Čechách mnohem méně práce, než jak tomu bývalo za dřívějších dob bouřlivých, a proto vymyslil si ve století XVI. některý nepřítel památky krále Václava IV. šerednou onu pověst o krvavém sněmu vilímovském z roku prý 1389, kterou i Pelcl v nekritické chvíli pojal do dějepisného díla svého o králi tomto, čímž zavdal německým historikům příčinu, že líčí Václava jako skutečného „despotu tureckého“. Dle pověsti té, jejíž lživost Palacký nevývratně dokázal, dal prý Václav IV. na sněmu ve Vilímově celou řadu pánův českých, kteří prý mu zastavené statky korunní nechtěli vydati, ode tří katův mečem popraviti, tak že prý tu krev potoky tekla. Podobně jest lživá pověst Hájkova při roku 1391 zaznamenaná, že prý král Václav dal toho roku dva pány české, Hrozka na Čbáně a Jiroše na Hradišti, protože mu vyčítali nedbanlivost ve vládě, jíti a ve vězení stínati; pánů podobného příjmí v Čechách ani vůbec nebylo a měla býti

. Toto neobyčejně přísné nastoupení proti Pancéřovi, které

ve veškeré zemi hluboký a na dlouho trvalý dojem způsobilo, anoť přísloví „brní jako Pancéřova košile“ i v XVII. století ještě bylo v Čechách užíváno, přivodilo zemi na několik desítiletí pokoj a bezpečnost jako nikdy před tím, což trvalo nejen po ostatní dobu panování Karlova, leč i ještě za prvních let Václava IV., jak to vysvědčují Staří Letopisové čeští, pravíce, že „za těch dnův kdyby kdo byl zlato na hlavě nesl a cestou byl jel nebo šel, neměl se obávati, že by ho potkalo něco zlého“.

* Při roku 1359 nalézáme vTomkově Dějepisu města Prahy (II. 176) první zmínku o příbytku staroměstského kata v Praze, a sice nalézal se týž v postranní uličce u pověstných Benátek (nyní ulice Bartolomějská); řečeného roku prodala Kedruta Hoffartová městiště při tamním domku svém katovi staroměstskému, který si v zastrčeném koutě tom postavil příbytek, dávaje z něho plat ročních 20 grošů.

23

podobnými hanlivými pověstmi jen památka krále tohoto zhanobena. Z této ošklivé snahy vyplývaly též ostatní pověsti o Václavovi, kterak prý v přestrojení a provázen svým katem chodil po městech pražských, a kdekoli někoho dopadl při nějakém činu zlém, ihned jej od průvodčího svého na místě stíti dal. Naopak zase klade Hájek „ukrutnému“ Václavovi za vinu, že prý nepotrestal těch, kteří roku 1389 způsobili známou krvavou lázeň mezi židy pražskými, připravivše jich do tří tisíc o život, kdežto současný Ludolf, opat zahaňský, výslovně dí, kterak „Václav IV. velice litoval násilností, jakých se dopouštěno v Praze 1389 proti židům“, a tudíž zajisté vrahy jejich ztrestati dal, ač se o způsobu trestu tohoto v chudých pramenech té doby neděje zmínka zřejmá, a jen tolik se dokládá, že veškeré židům uloupené zlato a stříbro musilo král. komoře vydáno býti.

Toho času byl u dvora Václavova všemohoucím královský podkomoří Zikmund Huler z Orlíka, který na počátku r. 1393 vyvolal na se hněv arcibiskupa Jana z Jenštejna za to, že dal dva bohoslovce vysokých škol pražských o své ujmě popraviti, a sice jednoho stíti a druhého, jakéhosi Dětřicha, jenž byl spáchal loupež v kostele v Holubicích, upáliti; následkem toho prohlásil arcibiskup na tohoto králova milce klatbu církevní, což ovšem způsobilo v Praze hluk veliký. Ale ještě větší povyk byl vyvolán o čtyry léta později krvavou událostí, která se na hradu Karlštejně zběhla, kde kníže Hanuš Opavský, nejvyšší hofmistr králův, povraždil s branným lidem svým několik pánův českých, za kteroužto práci katovskou pak byl od lidu českého potupně zván jen „mistrem Hanušem“, totiž katem, a od těch časů vešlo v Čechách v obyčej říkati každému katovi „mistr Hanuš“, což se po několik staletí zachovalo.

Jsouce takto v líčení svém na sklonku XIV. století, musíme zde uvésti, že ve věku tomto bylo v Čechách zavedeno též mučení vinníkův, které se později vyvinulo na tak zvané „právo útrpné“, jež se stalo jednou z hlavních částí každého procesu

24

hrdelního. Poprvé ho zde počali užívati inkvisitoři dominikáni, roku 1315 do Prahy uvedení, kteří mučením osoby z kacířství obviněné ku přiznání viny jejich donutiti se snažili.

Když inkvisitoři tito pro přílišnou horlivost svou byli zase zrušeni, přece bylo mučení od nich zavedené též od domácích soudců městských i krajských v obvyklost vzato, tak že je novoměstská kniha psanců z roku 1402 nazývá již „obyčejným prostředkem“ k vynucení vlastního vyznání obžalovaného i výpovědi proti jiným. Záleželo pak tehdáž mučení toto v natažení na skřipec a v pálení těla hořícími pochodněmi, jak se to připomíná roku 1393 zejména při mučení arcibiskupského officiala Mikuláše Puchníka a generálního vikáře Jana z Pomuka, při kterémžto posledním účastnil se král Václav osobně tohoto díla katova.

Uvedením mučení do Čech byla tudíž rozšířena také působnost katů, která se byla do té doby obmezovala na vykonávání trestu smrti a ostatních trestů potupných; mimo meč a ostatní nástroje popravní musil nyní kat užívati též přístrojů k mučení sloužících, které se za krátko rovněž tak rozmnožily a čím dále tím krutějšími stávaly, jako tomu bylo při trestech hrdelních. Také tato hrozná instituce soudní, která byla potom po pět století u nás v užívání, přivlečena jest do Čech z ciziny, jíž jako za tak četné jiné zlořády a nešvary národ český též za „právo útrpné“ pochybný dík vzdávati musí. V tomto případě ale mělo zásluhu tuto duchovenstvo, a ono také tohoto „prostředku právního“ samo hojně užívalo, jak to vysvítá z toho, že byl rektor university pražské mistr Zdeněk z Labouně, když byl roku 1410 od konšelů staroměstských zatčen a soudu arcibiskupskému na Malé Straně vydán, od arcibiskupského žalářníka, kosteleckého faráře Ojíře, přísně vyslýchán „s užitím muk jak provazy tak nástroji jinými“. Právomocnost duchovenská byla tudíž právě tak málo milosrdná jako světská, ano vynalezení tortury inkvisiční sluší přičítati jen na vrub její, kdežto se soudům světským musí

25

přiřknouti ta smutná zásluha, že prostředku toho již v druhé polovici XIV. století všeobecně a co nejhorlivěji užívaly, kladouce zejména každého zloděje a loupežníka „na mučení“, jak to seznáváme z Popravčí knihy pánův z Rožmberka, v níž jest zaznamenána dlouhá řada takovýchto případů, které pak pravidelně při každém obviněném končily smrtí na šibenici neb čtvrtcením.

Byl tudíž kat v Čechách pro tyto stále děsnější výkony své nejen u všech, kdo se zákonům a řádům zemským protivovali, leč také u veškerého lidu osobností obávanou i tytýž opovrhovanou, tak že nesměl míti nic společného s obyvatelstvem, které ho ze středu svého vyvrhlo a veškerých styků občanských i společenských s ním se stranilo. Musil žíti zcela odloučeně od ostatních občanů, ba nesměl ani do města vcházeti branami veřejnými, nébrž byla mu k tomu vykázána obyčejně zvláštní fortna v odlehlém místě zdí městských, kterou pak nechodil nikdo z lidí počestných, byt i byl při vcházení do města musil velikou zacházku učiniti*. Již na začátku XIV. století nazývala se v Hradci Králové jedna ze čtyř bran městských brankou biřickou (porta preconis) a nalézala se tatáž za onoho času v těch místech, kde nyní stojí residence biskupská; aspoň se nalézá pod zahradou biskupskou dosud bašta se zazděnou fortnou, nepochybně to zbytek řečené branky biřické. Podobný zvláštní vchod pro kata byl v Kutné Hoře, kde se „fortna katova“ také již ve XIV. století připomíná**

Byliť katové v druhé polovici XIV. věku, kdy stará soustava župní již dokona ustoupila zřízení krajskému,

, dále v Chrudimi, v Čáslavě a v četných jiných městech, jak o tom místní kroniky vypravují.

* Kat hradčanský bydlil v pozdější době v některém domku v zadní části král. hradu, neboť se tam při požáru roku 1541 dva holomci katovi popálili. ** Roku 1416 stal kutnohorský kat pod pranýřem na trhu města stojícím dva havíře, kteří se byli účastnili v zavraždění pana Racka Kobyly a jeho soudruhů, když přijel do Kutné Hory pro plat do komory královské.

26

ustanoveni již při všech krajských soudech v Čechách (bylo jich dvanáct, poněvadž bylo tolikéž krajů českých tehdáž), mimo to ale byl kat osedlým též v jiných městech, která měla právo hrdelní, všude ale byl stejně opovrženým, tak že nesměl ani kostely dle vůle své navštěvovati, nébrž jen v jediném kostele (v Praze byl k tomu ustanoven kostel sv. Valentina v Starém Městě) s vykázaným koutkem se spokojiti; svátost oltářní pak směl teprve poslední u oltáře přijmouti, když se byla ostatní obec již z kostela vzdálila.

Toto vyloučení ze společnosti občanské mělo za následek, že se žádný kat nesměl odvážiti k tomu, aby si vyhledával ženu v kruzích ostatního obyvatelstva, nébrž mohl si vzíti jen zase dceru katovu, čímž se četné rody katovské v Čechách staly mezi sebou příbuznými a tím i zvláštní kasta ze stavu jejich se vytvořila. Zcela přirozeně nebyl také žádný syn katův připouštěn k řemeslům neb živnostem počestným, nébrž musil se oddati opět jen krvavému řemeslu otcovu, z čehož má svůj původ název „holomků“ pro pomocníky katovy, neboť byli tito pomocníci, věku mladého jsouce, vesměs „holí“, totiž bezvousí. Často se však přiházelo i to, že k smrti odsouzený zločinec vykoupil život svůj tím, prohlásil-li se, že se chce státi holomkem katovým; krokem tímto připravil se totiž na vždy o čest svou občanskou, a to dostačovalo právu k náhradě za trest smrti, neboť by katové byli mnohdy zůstávali bez pomocných sil, jichž přece nutně potřebovali jak při mučení obžalovaných, tak při popravování ke smrti odsouzených.

Byloť jim pomocníků těchto tím více třeba, když jim hned s počátkem XV. století bylo vykonávati popravy hromadné, jaké již ode dlouhých let nebyly v Čechách vídány, a které jen v bouřlivých časech, jež předcházely války husitské, základ svůj měly. Domácí válkou, která roku 1402 v zemi české zuřila, trpěla také v Praze veřejná bezpečnost a zejména v Novém Městě utvořila se společnost zločinců pod velením kloboučníka Mikuláše, zvaného Trinksaus, kteří loupeže a vraždy páchali,

27

až je konšelé ještě téhož roku zjímali a všech dvanáct členů „šibalstva“ tohoto na šibenici zvěšeti dali. Ještě větší povyk způsobila však v Praze o dvě léta později poprava loupežného rytíře Jana Zoula z Ostředku, který, zmocniv se dvou zámků na Sázavě, Hrádku a Dubé, provozoval odtamtud loupeže a vraždy, tak že se proti němu arcibiskup Zbyněk jakožto jeden z hejtmanů zemských se silným vojskem vypravil, aby řádění jeho přítrž učinil. Tu byl Zoul na Hrádku jat s padesáti tovaryši svými, vesměs „mladými, krásnými lidmi“, a přiveden do Prahy, kdež všickni jsou k šibenici odsouzeni. Dne 9. července 1404 byli vyvedeni na popraviště na hoře Šibeničné, kde zvěšeni jsou v několika řadách, rytíř Zoul pak nade všemi nejvýše. Provázel jej k smrti mistr Jan Hus, kazatel betlémský, kterýž krvavého zlosyna pohnul k pokání, tak že dle návodu jeho obrátiv se k lidu zvolal: „Svatá obci, prosímť vás, proste za mne Pána Boha!“ Jak Staré Letopisy dí, visel Zoul po sedm let na šibenici této, až pak jakýsi podivín, jenž rád odnášel viselce se šibenic a je pochovával, také tělo jeho chtěl sníti, při čemž mu ale nohu utrhl; přes to jej odnesl do Prahy a pohřbil na hřbitově u kostela sv. Štěpána na rybníčku, kde již té doby byli pochováváni všickni v městech pražských popravení, což se zachovávalo až do XVII. století.

Jiná hromadná poprava udála se na témže Šibeničním vrchu roku 1416, kdy král. podkomoří pan Jan z Lestkova zajal pod hradem Přimdou přes třicet žoldnéřů loupežného rytíře Borše z Riesenburka, když se v masopustní outerek vyráželi v krčmě pod hradem hrou v kostky. Byli přivedeni do Prahy a jakožto loupežníci zvěšeni jedním dnem na šibenicích na řečeném vrchu, jehož vrcholek se tím jako lesu podobal. Mezi odsouzenými byli čtyři vlastní bratří, z nichž tři vedeni jsou před ostatními svázáni a jsou oběšeni, čtvrtý však propuštěn, poněvadž se zjistilo, že byl jen z přinucení v rotě této loupežnické.

Neobyčejné dosud místo k popravě bylo zvoleno hned za

28

rok po popravě Zoulově, když zmíněný již milec krále Václava IV., podkomoří Zikmund Huler z Orlíka, za nějž se proneslo, že zpronevěřil velké peníze ze státní pokladny, k rozkazu královu sťat byl dne 23. června 1405 v obecní síni na radnici staroměstské, která se od té doby ještě často stala jevištěm podobného divadla krvavého, jak se dále o tom zmíníme.

Veškeré popravy v těch letech v Praze vykonával kat staroměstský, neboť Nové Město pražské nemělo tehdáž právě svého kata, jak to vysvítá z té okolnosti, že Novoměstští, chtějíce dáti v únoru r. 1409 popraviti zrádného konšela Duchka Velikého, žádali na Staroměstských, aby jim k tomu opět zapůjčili mistra popravního, což jim ale tehdáž bylo odepřeno; to zachovalo Duchkovi život, neboť nalezl mezitím vyšší ochranu a musil po krátkém čase býti propuštěn. Za to padl ve dvou měsících na to mečem kata staroměstského jeden z pánův ze Švamberka, kteří tehdáž s Pražany válčili.

Že však působil kat i v Novém Městě pražském hned od založení obce této, vysvítá z hojných zpráv v novoměstských knihách soudních o mučení a popravování zločinců, z nichž uvádíme onu o stětí dvou řezníků novoměstských, kteří se roku 1395 na veřejné ulici meči setkali a při tom konšela je rozhánějícího zranili. Byli popraveni od kata novoměstského pod pranýřem uprostřed Dobytčího trhu, kterýž pranýř se připomíná opět při roku 1412, kdy u něho byly za posměšného průvodu přívrženců Husových spáleny listiny na potupu bull papežských zdělané. V radnici novoměstské pak se nalézala mučírna, o níž se děje zmínka roku 1419, že v ní při pověstném vyhazování německých konšelů z oken radnice oné byl od vzbouřeného lidu zabit konšel Řehák valchář, který se v ní chtěl před zlobou lidu husitského ukryti*

* Vyhazování lidí z oken, které se tuto poprvé v Čechách připomíná, bylo považováno za způsob „staročeský“, jak to při vyhození král. místodržících roku 1618 výslovné bylo zpomínáno; avšak nebyl to výmysl český nébrž bylo i toto nelidské trestání nenáviděných osob přineseno do Čech z ciziny.

.

29

Staré Město mělo mučírnu svou taktéž v radnici, kdežto pranýř tamní stál na severní straně velkého rynku, kde ode dávna bylo místo popravní; tam měli býti stati dne 11. července 1412 k rozkazu konšelů staroměstských oni tři jinoši, jménem Martin, Jan a Stašek, kteří byli předcházejícího dne nedělního v kostelích pražských proti hlasatelům odpustků výtržnost způsobili. Obklopeni řadou žoldnéřů byli z vězení na radnici vedeni ku pranýři, ale lid se opíral popravení jich, tak že se žoldnéři nemohli s nimi dostati k popravišti, pročež musil na nich kat krvavou práci svou vykonati na rychlo před nárožním domem Železné ulice. Žena jakási přikryla pak mrtvoly sťatých mladíků prostěradly bílými, načež byla těla jejich ve velkém průvodu a za zpěvu responsoře „Tito jsou svatí“ nesena do kaple betlémské a tam pohřbena.

Krvavá poprava tato byla od lidu českého pokládána německým konšelům staroměstským za čin vášně národnostní a byla jednou z příčin, pro které byli po vypuknutí bouří husitských veškeří Němci vyhnáni z měst pražských. Konšelé tito však nedbajíce na vzrůstající hněv obyvatelstva českého, a kořistíce z privilegia krále Václava, kterým bylo jim dáno bezvýminečné právo nad hrdly a statky měšťanů staroměstských, dali již následujícího na to roku pro vinu neznámou, ale nejspíše také z národní zášti, v síni radnice stíti české dva konšely, Jana Domšíka a Čeňka, kraječe suken. Násilnosti tyto přiměly konečně krále Václava k tomu, že ihned řečené privilegium zase odvolal a veškeré konšely německé ssadil a českými nahradil, od kteréž doby nabyl živel český na radnici převahy trvalé.

Pranýře na rynku staroměstském bylo té doby od Pražanův užíváno též k tomu, aby na něm bylo znectěno jméno oněch pánů a šlechticů, kteří se proti obci pražské nějak provinili a

Již roku 1378 vyhodili měšťané v brabantském městě Lovani v Nizozemsku třináct šlechtických radních pánů z oken radnice, načež je vzbouřený lid dole podle příkladu jiných měst nizozemských na oštěpy chytal a dobíjel.

30

jiným způsobem trestáni býti nemohli. Trest takový stihl ve květnu roku 1420 zemského vladaře pana Čeňka z Vartemberka, protože postoupil hrad pražský bez vědomí obcí pražských vojsku císaře Zikmunda; korouhev Vartemberkova byla dosud k poctě jeho vztyčena na věži radnice staroměstské, po zradě jeho však byla stržena a shozena dolů, načež ji protrženou kat postavil na pranýř, pod ní pak položil klobouček k podobě helmu jeho, na znamení, že neupřímně „pod kloboučkem“ jednal s obcí, aby ji ošálil. Za tři měsíce na to octla se na témže pranýři korouhev pana Jindřicha z Plavna, který se pro svůj odboj proti králi Václavovi nalézal již po dvě léta ve vazbě na radnici staroměstské; Pražané jej pak propustili na svobodu, když jim slíbil vyplatiti dva tisíce kop grošů a zavázal se pode ctí a věrou nebýti nikdy proti Pražanům. Nezdržel však závazku toho ni onoho, pročež dali konšelé korouhev jeho se znakem lvice pověsiti k potupě na pranýř, kde po dvě léta visela. A aby trojice těchto poprav in effigie byla doplněna, pověšen tam již za rok na to též prapor pana Jana Městeckého z Opočna, že se dopustil zrady proti straně podobojí*

Avšak té doby dály se již pod pranýřem tím také skutečné popravy, jakož se vůbec v bouřích husitských prolévala krev jak se strany podobojí, tak se strany katolické měrou v Čechách dosud nevídanou, tak že ruce katův nikterak nestačovaly k vykonávání poprav, pročež se rozlícený lid sám chápal práce katovské, aby vyhlazoval nepřátele kalicha, což pak od katolíkův bylo tímžto ukrutným způsobem „kacířům“ husitským spláceno. Jako hnutí náboženské vzalo tehdáž počátek svůj v Praze, tak i zde dály se nejdřív ony krvavé výstupky, jimiž jsou dějiny světodějného hnutí onoho pokáleny. V prvních dnech bouří pražských po smrti krále Václava IV. zakročováno sice ještě přísně proti těm, kdož

.

* O posledním pánu tomto, známém to dobrodruhu válečném, dokládá starý letopisec, že „byl vždy lítý na zloděje a rád je věsil“.

31

kláštery pražské vybíjeli, a zejména byl po zničení kláštera kartouského na Smíchově výtržník jeden, jenž se oděl v uloupené roucho kněžské a nevážně v něm po kamenném mostě pobíhal, pro takové rouhání jat a bez odkladu pod pranýřem staroměstským od kata mečem popraven.

Ale když počaly docházeti zprávy, jak krutě sobě počíná

křižácké vojsko císaře Zikmunda, z Uher a z Němec na vyhlazení kacířů do Čech přivedené, jakož i že za pobytu císařova v Litoměřicích bylo sedmnáct husitských měštanů na rukou i nohou svázaných do Labe uvrženo, v Kutné Hoře pak že němečtí havíři přes šestnáct set husitů do šachet vmetali, tak že katové tamní pro přílišné namáhání při hromadných

32

popravách těchto „často z unavenosti odpírali své služby“: tuť pak není dokonce divu, že se lid husitský žoldnéřům a vůbec všem přívržencům katolickým tímže ukrutným způsobem mstil a mečem i ohněm svůj hněv na nich hojil.

Dálo se tak zejména v červenci 1420, když se jal císař Zikmund Prahu oblehati a s vojskem svým na pláni u Holešovic táborem se položil; žádnému zajatému Němci nedarovali Pražané života, nébrž každého vyvedli na místo řečené Prelát na břehu Vltavy pod Starým Městem, kam bylo viděti z ležení křižáckého, a upálili jej tam v pomstu za své; a když konšelé staroměstští chtěli jednoho dne sedmnácti zajatých přece ušetřiti, a proto je dali do vězení na radnici, násilím je lid na konšelích vynutil a zabedněné v sudy upálil je na zmíněném místě před očima vojska nepřátelského.

Děsné výjevy tyto opakovaly se i v jiných městech, na př. v Berouně, kde bylo jednoho dne přes 40 kněží a mistrů pojednou upáleno, kteráž smrt stihla též v Jaroměři 21 kněží, začež vzali katoličtí páni odvetu tím, že u Chotěboře upálili ve třech stodolách před městem tři sta jatých husitů ze sboru Hromádkova, jiných čtyřicet utratili touže smrtí na cestě k Čáslavě a ostatní vmetali do šachet kutnohorských, tak že jedním i druhým způsobem popraveno celkem na sedm set osob, kdežto vůdce Hromádka byl sám pátý na náměstí v Chrudimi veřejně upálen.

Tímže zdivočilým způsobem počínáno si na obou stranách při obléhání města Mostu od Pražanův, kde husité každého jatého Němce a měšťané mostští opět každého jatého husitu ihned upálili; jeden z Němců nejsa spoután, vyskočil sedmkrát z ohně a prosil o milosrdenství, leč pokaždé vhodili jej znovu, ukrutný žert s ním tropíce, nazpět na hranici, a konečně jej cepy utloukli. Životů lidských utraceno tehdáž v zubožené vlasti české podobnými popravami do tisícův a opět tisícův, tak že genius lidstva musil bolně zastříti tvář nad ohavnostmi, které z fanatismu náboženského i národního byly páchány.

33

Leč také v samé straně husitské neobcházeno se bez poprav a zejména stíhali kališníci neúprosně trestem smrti výstřední stranu tak zvaných pikartů, jichž dal Zižka v dubnu 1421 ve vsi Klokotech u Tábora 24 (Vavřinec z Březové dí dokona 50) i s knězem jejich Petrem Kanišem upáliti, načež v říjnu téhož roku vyhladil mečem i ohněm nejvýstřednější sektu náboženskou, zlopověstné Adamity. Také přední původce náboženských krajností těchto Martin Houska a tovaryš jeho kněz Prokop, kteří byli drženi ve vazbě na Roudnici, měli býti k rozkazu Žižkovu přivedeni do Prahy a na veřejném náměstí upáleni. Ale konšelé pražští, bojíce se lidu, u něhož byl Martin oblíben, vyslali raději ze sebe jednoho i s katem staroměstským do Roudnice, kdež je týž nejdřív tak velice zmučil, že jim boky až ku střevům popálil, načež je do sudu zabednil a na hranici upálil.

Rovněž přísně nastupováno proti pikartství též v Praze, kde v neděli dne 20. dubna 1421 člověk jeden, jenž v kostele sv. Havla monstrancí na zem mrštil, hostii pošlapal a víno z kalicha na zem vylil, ihned jat a zmučen a před městem od kata v sudě upálen. Týž trest stihl dne 23. července ševce Václava, souseda staroměstského, který pro zatvrzelé přidržování se učení pikartského z rozkazu konšelů upálen jest.

Nerovně hlubší dojem však vyvolala tehdáž v Praze poprava pana Jana Sádla z Kostelce, bývalého purkrabí karlštejnského, jenž sice náležel ke straně podobojí, ale od výstřední strany mnicha Jana Želivského, která té doby v Praze hrůzovládu svou provozovala, ze zpronevěření proti vlasti viněn byl. Pan

Sádlo přijel do Prahy, aby se z nařčení toho ospravedlnil, a ač mu byl bezpečný příchod povolen, přece byl k rozkazu konšelů staroměstských, jakmile do síně radní vstoupil, jat a bez vyšetřování i bez soudu hned následující noci v radnici sťat, aniž mu bylo dovoleno před smrtí svátostí se opatřiti. Násilný tento čin, jenž byl přímo vraždou politickou, způsobil

34

v obyvatelstvu pražském konečně reakci proti výstředníkům táborským, následkem čehož byl v březnu 1422 mnich Jan Želivský s devíti konšely strany své na radnici zatčen a od vítězné strany kališníků bez odkladu ke smrti odsouzen. Ve dvoře radnice svázal fanatickému knězi kat ruce na zad a poblíže studnice tamní sťal mu hlavu; po něm pak bylo i všech ostatních devět konšelů tímže způsobem popraveno.

Radnice byla při hromadné exekuci této pečlivě uzavřena, aby lid táborský snad popravu nepřekazil, ale když holomci katovi smyli krev na dvoře spuštěním vody ze studnice, vytékala krev s vodou smíšená otevřenou struhou z radnice na náměstí, z čehož lid seznal, že kněz Jan i přívrženci jeho byli stínáni. Povstala z toho bouře veliká proti straně mírné, když lid vraziv násilně do radnice, spatřil ve dvoře mrtvoly popravených, a ještě téhož dne dali výstředníci na Novém Městě stíti dva obecní starší, druhého dne pak jiných pět konšelů staroměstských a konečně i rychtáře, jenž byl popravu kněze Jana nařídil.

Ale již v několika měsících na to byla staroměstská radnice jevištěm podobného divadla krvavého, když v říjnu 1422 vzbouřený lid pražský vyprostil z vazby několik Táborů na radnici vězněných; což uslyšev kníže Zikmund Korybutovič, od kališníků zvolený vladař zemský, přichvátal s jízdným lidem na rynk a dal původce útoku onoho zjímati a do šatlavy na radnici vsaditi. U večer pak kázal konšelům poslati pro kata a dal zajaté po jednom voditi ze šatlavy a stínati je. Když již pátý sťat byl, zakročili konšelé a rádci knížete proti dalšímu krve prolévání, načež musil kat v ukrutné práci své ustati.

Vůbec zmáhal se tehdáž v Praze působením kněží mírné strany husitské vždy větší odpor proti trestání smrtí, nebot kněží tito v kázáních svých hájili zásadu, že nemá býti nikdo na hrdle trestán, leč o kom se nelze žádným způsobem nadíti polepšení; zejména pak zamítali popravy pro pouhé zlodějstvo, dosud tak obyčejné, ano mistr Rokycana zastával zásadu tuto i

35

před koncilem basilejským roku 1433, kdež ovšem vzbudila u otců církevních jen ustrnutí*

Přes to arciť stál i v Praze pořád ještě na náměstí Staroměstském pranýř tamější, neboť děje se o témže zmínka

. Co známý humanista Beccaria teprve o tři století později na vládách žádal, že by měl trest smrti zrušen býti, to učili v Čechách již kněží husitští, kterážto činnost jejich jest skutečně jasným bodem v temném obrazu válečné doby tehdejší, na nějž může kulturní historik jen s pýchou poukázati. Lidumilná zásada ona pak nebyla v Praze jen slovy hlásána, nébrž také skutkem následována, neboť po mnoho let potom nebyly od obcí pražských žádné popravy konány, až teprve později zase v obyčej přišly.

Po krajích českých, kde stále ještě válčily sbory katolických pánů s husity, neustalo se ovšem ani tehdáž v popravování, ano válka roku 1425 na podzim vedená byla přímo nazývána „válkou šibeničnou“, poněvadž katoličtí páni, kteří drželi hrady Vlašim a Vožici, dali všecky jaté rytíře a panoše z té krajiny, již s Tábory drželi, na šibenicích zvěšeti. Rovněž kázali následujícího na to roku stavové zemští, na sněmu v Praze shromáždění, stíti zemana Jana Ohništka ze Smidar, že v čas sněmování toho, kdy bylo starým řádem zemským zakázáno zbraň tasiti, zabil v souboji soupeře svého Prokopa Trčku. V poslední schůzi své dne 12. ledna 1426 odsoudili sněmovníci pro toto porušení míru pana Ohništka ke ztrátě hrdla, a ještě téhož dne sťal jej kat na prostranství před zadní branou hradu pražského, kde bývaly popravovány osoby stavu šlechtického. Pánové a rytíři, nechť byli podobojí neb katolíci, neřídili se tudíž humánním příkladem občanů pražských, jaký byl těmže od kněží jejich ke cti člověčenstva doporučován.

* Osvícený Petr Chelčický hlásal zásadu onu taktéž ve svém spisu Síť víry, nebot mezi jinými humanistickými větami obsahuje týž také onu, že „zloději a lotři nemají se mečem trestati“. Když pak ve druhé polovici XVI. věku pověstný jezovita Šturm ve svých spisech proti Jednotě bratří českých bouřil, polemisoval také prudce ve zvláštním spisku proti tomuto článku Chelčického.

36

při roku 1427, kdy páni Hynek z Kolštejna a Jan Smiřický provedli známý úklad svůj proti Starému Městu, vpadše do něho s jízdným sborem, aby provolali vzbouření lidu pražského. Byli však od měšťanstva rozprášeni a pan Hynek z Kolštejna, jenž se byl na útěku svém ukryl v domě „u slonů“ na Staroměstském náměstí, zabit jest tam od jakéhosi žoldnéře Makovce, kterého byl druhdy uprosil od konšelů staroměstských od šibenice, a mrtvola jeho vlečena jest od lidu pod pranýř na rynku, aby tím památka jeho jakožto zrádce města byla ještě více potupena. Ostatní zajatí byli od konšelův uchráněni před podobným trestem, a jen jeden z nich, panoš Václav z Jince, byl pro nějaké starší zločiny své pod tímže pranýřem sťat. Tatáž smrt tam zastihla po půl roce řečeného vraha Makovce, neboť dne 6. března 1428 „sťat byl pod pranýřem ve Starém Městě pro své zlé činy, cizoložství a násilí panenské a vdovské na vojnách“.

Po dalších pět let nepřipomíná se pak žádná poprava více ve městech pražských, a jak mocně se byla zásada o zrušení trestu smrti, od kněží husitských hlásaná, v lid pražský vžila, objevilo se v den 7. května 1433, kdy měl býti na Novém Městě oběšen panoš Čeněk ze Sendražic, jejž konšelé novoměstští odsoudili pro krádeže a loupeže, jež páchal v čele roty loupežnické, jakých dlouhá válka tak mnoho byla zplodila. Již vedli jej s pomocníky jeho k šibenici, ana tu vystoupila z davu mladá šlechtična Markéta Lomnická s matkou svou a s jinými paními, prosíc konšely, aby mu život darovali a jí ho dali za manžela, že ona jej tak bude hlídati, aby se nikdy více takových činů nedopouštěl. Když i přítomní kněží se přimlouvali za splnění její žádosti, tu konšelé hnuti milosrdenstvím, ale sami nemohouce rozsudek svůj měniti, odkázali prosících na obec, to jest na lid vůkol stojící, zdali by od ní mohli odsouzeného vyprositi; obec pak slitovala se a konšelé dali k tomu vůli svou. Čeněk ze Sendražic veden jest tedy zpět na radnici novoměstskou, kdež učinil slib napravení

37

svého života, a hned zaslíben jest panně Markétě k manželství. Zdali se též ostatním druhům jeho dostalo milosti, nedokládá soudní kniha novoměstská, v níž jest příběh tento zapsán; ale již vyprostění panoše od trestu smrti svědčí o tom, jak obecným byl již cit lidskosti v obyvatelstvu pražském, které se počínalo už štítiti hrůz katovských.

Teprve císař Zikmund, když byl po skončení válek husitských v Čechách ke vládě uveden, způsobil Pražanům zase ohyzdný obraz hromadné popravy, když byl roku 1437 na hradě Sionu u Kutné Hory jat poslední přívrženec výstřední strany táboritské Jan Roháč z Dubé a dne 8. září s ostatními zajatými do Prahy přiveden. Císař dal jej s jinými uvrhnouti do vězení v radnici staroměstské a tam ukrutně zmučiti, při čemž se z Roháče až střeva vyvalila; druhého dne pak jsou všickni vyvedeni k popravě na rynk, kde byl císař dal postaviti šibenice o trojí výšce. Na nejvyšší oběšen jest Roháč v rouchu červeném se zlatým pásem a s pouty pozlacenými, na druhé nižší šibenici tři přednější jeho soudruzi, rytíř Výšek, kněz Prostředek a puškář Zelený, na nejnižší všech ostatních třiapadesát. S hrůzou utíkal lid od děsného tohoto divadla, a jak současný letopisec dí, „byl velmi veliký pláč v lidu za dlouhý čas a vždycky lidé plakávali, když byla zmínka o tom“.

Dojem popravy této byl v Praze i ve veškerých Čechách tak mocný, že Zikmund, obávaje se nějaké bouře proti osobě své, na rychlo ze země ujel, a když krátce na to ve Znojmě zemřel, byla mu smrt tato obecně vykládána za trest boží.

V následující na to době počaly se též v Praze množiti opět popravy, a sice stihl trest smrti roku 1438 konšela Vavřince Babku, jejž dali spoluradní jeho na radnici staroměstské stíti, protože si od krále Albrechta vyprosil ještě před jeho příjezdem do Prahy rychtářství staroměstské; o dvě léta později pak byli popraveni dva účastníci spiknutí konšela Zikmunda Slámy, které čelilo ke svržení purkmistrů a konšelů pražských, se stranou panskou držících; Sláma zachránil se útěkem, ale z

38

jatých soudruhů jeho byli Augustin Forster a Ješna sťati, a sice bylo ustanoveno, aby ke zvýšení potupy nebyli utraceni na popravišti obecném, nébrž každý „k větší žalosti a hanbě“ před prahem domu svého; a tak sťal kat Forstera před domem téhož „u bílého zvonu“ na náměstí v rohu do uličky Týnské a Ješnu u domu „u bílého medvěda“ na nynějším Ovocném trhu proti kolleji Karlově*

Když pak po smrti Albrechtově nastalo v zemi bezkráloví, udála se v Praze po dlouhých časech opět poprava upálením, a sice zhynul na hranici roku 1445 „jeden laik, který se činil knězem“; za to však byli po venkově houfně věšeni loupežní

. Po nějakém čase pak byli sťati ještě dva ze spiklenců, Matěj Smolař a Ondráček uzdář; na těch ale vykonal kat trest smrti pod pranýřem staroměstským, na nějž byl už dříve zavěšen obráceně erb uprchlého Slámy, na němž visel po mnoho let.

Způsob stínání odsouzencův před vlastním prahem jejich byl tehdáž poprvé zaveden v Praze, neboť co Hájek vypravuje v kronice své o popravě staroměstského primasa Jiřího Schwerhammera za času krále Václava IV. před domem „u červeného kříže“ v Martinské ulici, jest pouhá smyšlenka lživého kronikáře toho, anoť tehdáž v Praze nebylo ni „primasa“, ni nějakého Schwerhammera.

Za krátkého panování krále Albrechta připomíná se poprvé též trest smrti hladem, jenž byl od krále toho usouzen panu Zikmundovi z Vartemberka, kterýž prý při oblehání Tábora o králi zrádu ukládal. Byl jat a odvezen do Hradce Jindřichova, kdež jej k rozkazu královu ve věži žalářní umořili hladem, kterýžto trest pak později v Čechách ještě často byl ukládán provinilcům ze stavu šlechtického.

* Starý letopisec pronáší při zprávě o popravě této následující charakteristický povzdech: „O co jest za mé paměti v té Praze měšťan lidí znamenitých stínáno, počnouc od pana Domšíka a pana Čeňka, v pravé pravdě mohli by jimi dobře velikou ulici osaditi! A to všecko nic jiného nečiní, nežli pýcha a závist; neb vždy jedni nad druhé chtí se pnouti, chtíce vlásti v Praze a na úřadech býti, aby zbohatěli.“

39

rytíři a jejich pomocníci, neboť byl sněm roku 1451 učinil nálezy ku prospěchu obecné bezpečnosti v zemi, a sice měli v každém kraji pečovati popravci dle obyčeje starodávného o stíhání a trestání loupežníků, což bylo také zejména ve východních Čechách, kde řádil po dlouhá léta pověstný zbojník Kolda ze Žampachu, s velkou horlivostí vykonáváno.

Roku 1453 však došlo v Praze zase jednou k popravě mocného velmože českého, a sice pana Jana Smiřického, člena správy zemské, který ze zášti proti Jiřímu z Poděbrad zrazoval mladistvého krále Ladislava Pohrobka od příjezdu do Čech. Pikle jeho prozradil však na mučení staroměstský soused Václav Duršmid, který byl už dříve jakožto účastník spiknutí Slámova z Prahy uprchl, později se ale zase vrátil a konšelem se stal. Pro zpronevěření při správě důchodů obecních byl dne 30. dubna 1453 sťat a na základě výpovědí jeho, které byly dotvrzeny zachyceným zrádným listem pana Smiřického, byl velmož tento od správcův zemských jednohlasně odsouzen k smrti a dne 7. září téhož roku sťat pod pranýřem na rynku staroměstském.

Za kralování Jiřího z Poděbrad neuvádí se v současných zprávách ni jediná poprava v Praze, což bylo asi jen následkem působení kněží husitských, o němž jsme se již výše zmínili, a dle něhož byl také Jiří protivníkem trestu smrti, tak že sám jeden z úhlavních odpůrců jeho, polský dějepisec Dlugosz, vyznal o něm, že „ku prolévání krve lidské nebýval kvapným“. Touže zásadou humánní řídil se i přední jeho rádce arcibiskup podobojí Jan Rokycana, který ji nejednou veřejně a v listech svých zastával, pravě, že nemají zločincové býti utracováni na životě. Jak zcela jinak choval se katolický král uherský Matyáš, když na př. roku 1467 dal u Trnavy v Uhrách zvěšeti půldruhého sta jatých bojovníků českých a vůdce jejich Švehlu nejvýše, načež Uhři volali: „Teď potáhneme do Čech a naložíme tam s kacíři právě jako zde s loupežníky!“ V tom ohledu vyniká tudíž Jiří z Poděbrad vysoko nad svého soupeře

40

Matyáše Korvína, neboť nikdy nesnížil se, ač zajal ve válčení svém s ním dosti Uhrů, k takovému potupnému trestání zajatých vojínů.

Pouze proti vznikající Jednotě bratří českých, od níž se obával rozštěpení v obyvatelstvu husitském, nejednal král Jiří s obvyklou opatrnou mírností svou, nébrž choval se k ní zároveň s Rokycanou tak přísně, že i zakladatel nové sekty této Řehoř, ač bratrovec Rokycanův, byl roku 1461 k rozkazu královu jat a v mučírně v novoměstské radnici tak silně zmučen, že skoro mrtev se skřipce spadl. Ke smrti však přece nebyl od krále tehdáž ještě žádný Bratr odsouzen, jen pan Zdeněk Kostka na Litomyšli, neřídě se lidskostí královou, dal téhož roku čtyry přívržence Jednoty z Richemburka krutě zmučiti, a když se učení svého zříci nechtěli, rovněž krutě popraviti.

Krvavý příklad tento ale nebyl po dlouhou dobu od kališníků proti Bratřím následován (teprve roku 1511 byl v Kutné Hoře Bratr Ondřej Polívka, protože se ostře proti knězi na kazatelně ozval, jakožto kacíř na hranici upálen), kdežto na straně katolické jak na statcích pánů, tak ve městech Římu oddaných popravování dále bujilo. Tak byli již roku 1458 v katolické Plzni stati tři „znamenití zhoubcové země české“ Strniště, Houf a Lexa, kterýž osud stihl pak roku 1470 dne 13. prosince v rovněž pravověrných a německých Budějovicích deset mládenců, že sobě dovolili v opilosti některých výstředností a při svém zatýkání městskému rychtáři Janovi Kotzenzaglovi odpor kladli, tak že jeden z nich rychtáře do smrti zranil. Poněvadž zatčení nechtěli vinníka prozraditi, odsoudili je konšelé všecky k smrti, kterou na nich kat vykonal uprostřed náměstí budějovického pod pranýřem třemi meči, jež se v bohaté sbírce mučidel tehdejších v Budějovicích dodnes ukazují.

Měloť tehdáž každé hrdelním právem nadané město svou mučírnu, vystrojenou všemi možnými nástroji k mučení, a zároveň i řád pro vykonávání práva útrpného, které již v

41

polovici XV. století bylo dle vzoru německého též v Čechách přivedeno v plnou soustavu, jež příslušné při tom práce katovi a holomkům jeho podrobně vyměřovala. Vysvítá to ze zápisu v městských knihách kouřimských, který byl učiněn roku 1487 na základě nálezu podkomořského úřadu z roku 1460, tedy z prvních let panování krále Jiřího z Poděbrad. Nález tento obsahoval předpis pro soudce ve městech královských a pro purkrabí na král. panstvích, jak mají z hrdelních zločinů obžalované osoby býti mučeny, aby byly přivedeny ku přiznání viny své; avšak bylo v prvním tomto ustanovení o mučení, které se v Čechách zachovalo, výslovně předepsáno, že se mučení nemá užívati „na člověku dobré pověsti, zachovalém, nikda nenaříkaném, ani v čem neslušném shledaném“, nébrž jen při osobách, které buď již byly trestány, neb o kterých bylo důvodné podezření, že skutečně spáchaly čin, za vinu jim kladený. Z příkladů výše uvedených jakož i z jiných pozdějších jde však na jevo, že se tohoto ustanovení při osobách jinak zachovalých vždycky nešetřilo, nébrž že mnohé z nich roveň zlosynům již známým hned také byly dány na mučení.

O mučení samém pak bylo v nálezu onom ustanoveno, aby se „dálo po tři dni pořád zběhlé tímto obyčejem: první den má obviněný třikrát svržen býti a dolů spuštěn se skřipce, tak aby jemu ruce z kloubů vystoupily, a to slove štosování*

* Již toto slovo jest důkazem toho, že útrpné ptávo bylo do Čech přivlečeno z Němec.

, a i hned tu na skřipci vise, prve nežli se páliti počne, má tázán býti těch všech kusův, kteréž naň původ vede; jestliže se nesezná, tehdy má pálen býti v jeden bok, tak aby znamenitý pryskýř měl, a potom opět má tázán býti; jestliže se nesezná, tehdy v druhý bok má pálen býti, v též jako i v první; a jestliže se nesezná, tehdy má dolů se skřipce sňat býti a zase do vazby vsazen, vždy aby s ním žádný mluviti nemohl. Nazejtří tím vším obyčejem má tázán, smetán i pálen býti, a jestliže se nepozná, tehdy třetí den též rovně má se jemu díti. Jestliže se pozná,

42

tehdy poprava nad ním má se státi vedle provinění.“ Každý soukromý obžalobce musil však dříve u soudu

složiti padesát kop grošův českých, aby z toho, když by obžalovaný sám statku neměl, mohly býti uhrazeny náklady soudní, zejména pak aby mistr popravní z toho dostal, „což jeho právo jest“. Značná tato záloha peněžní byla zajisté jen proto předepsána, aby se zamezilo všecko lehkomyslné udávání, které často tak mnohého nevinného na skřipec přivedlo. Podobně lze z toho souditi, že byla již tehdáž vyměřena sazba platů za jednotlivé výkony prací katových, jen že se o tom ze století XV. nedochovaly žádné doklady a teprve z věku následujícího máme o nich vědomost, jak se o tom na svém místě zmíníme.

Tolerantnost co do stíhání trestem smrti, která za doby Poděbradovy panovala, pominula však s úmrtím velikého krále tohoto a čtyrycetileté neslavné panování Jagellonce Vladislava, které bylo takřka nepřetrženou řadou domácích půtek a rozbrojův, přivedlo zase exekuce popravní k plnému rozkvětu a katům nastala práce tak hojná, jak tomu za předešlých časů nikdy nebývalo. Zvláště ve městech, která nepodléhala více někdejší přísné kontrole s hůry, osobovali si purkmistři a konšelé opět právo nad životem a smrtí občanův*

* Budějovickému katu však bylo již roku 1406 nařízeno od konšelův, aby se bez odmluvy propůjčoval všem sousedním městům k vykonání poprav, kdykoli by obec budějovická byla za propůjčení jeho požádána. Město Žebrák, které bylo již roku 1396 od krále Václava IV. právem hrdelním nadáno, vypůjčovalo si kata k exekucím popravním z Prahy, někdy zase z Plzně, ano i z Mladé Boleslavě, jelikož si vlastního kata vydržovati nemohlo.

, čímž se vysvětlují časté ty bouře obcí proti konšelům jak v Praze, tak ve mnohých jiných městech českých, které měly za následek vraždění i popravy, jak o tom sdělují Staré Letopisy české na mnoha místech.

43

Hned roku 1473 dali konšelé staroměstští na radnici stíti

apatekáře Tomáše od lilie na malém rynku, že k návodu prý uherského krále Matyáše zjednal z vlaských Benátek jed k otrávení krále Vladislava, kdežto soudruh jeho ve spiknutí tomto panoš Jiří Hlucký umořen ve vězení na Karlštejně; o pět let později odsoudili Staroměstští pro neznámé již příčiny tři zločince k smrti, a sice měli dva býti oběšeni a třetí na kolo vpleten. Když byl kat tohoto posledního popravil, nechtěli se druzí dva dáti oběsiti, žádajíce, aby byli raději sťati; když kat takto jednomu z nich po vůli učinil, chtěl druhý zase na šibenici skončiti, ale kat maje tohoto vzpírání zločincův již dosti, sťal i tohoto mečem pod šibenicí. „Toho času pak,“ dokládá letopisec dále, „také na Malé Straně mnoho mordéřův odpraveno,“ což se nejspíše stalo pod pranýřem, jenž měl své místo uprostřed náměstí malostranského před radnicí tamní.

44

Roku 1480 bylo k rozkazu královu zjímáno několik konšelů staroměstských, kteří v mučírně na radnici „zmučeni nekřesťansky“; zvláště byl jistý pekař, jménem Šejnoha, „tak velmi mučen a pálen, že ho bylo naskrze prohlednouti, a tak velmi tažen, že přetržen na skřipci a umřel“. Rovněž ukrutným způsobem byl téhož roku na Karlštejně umučen farář od sv. Jiljí v Praze Michal Polák, jeden ze čtyř kněží podobojí, jež byl dal král, od strany katolické podnícený, pro horlivá jejich kázání kališnická jíti. Při mučení kněze tohoto, jemuž byli osobně přítomni dvorský maršálek Krištof Appl z Victumu, purkrabí křivoklátský Hrožek, dva jiní hodnostové dvorští a několik konšelů pražských, bylo již užito mnohem ostřejších muk, než jak bylo výše zmíněným řádem předepsáno, neboť byly mu rozpálené hrušky mosazné kladeny pod paží a žhavé plechy železné dány pod nohy, načež jej tak utrápeného žízní umořili. Současně bylo zjímáno též několik měšťanů pražských, kteří byli odvezeni na Křivoklát a tam zmučeni, což tehdáž způsobilo velice trapný dojem v národě veškerém, že král z hradu Křivoklátu, ano i z posvátného Karlštejna učinil mučírnu.

Při velikém vzbouření lidu proti konšelům všech tří měst pražských roku 1483, při kterém byli na Starém Městě někteří konšelé s purkmistrem svrženi s oken radní síně, na Novém Městě pak někteří dokonce povražděni, dostalo se tehdejšímu katovi staroměstskému, jenž se tu první z katův českých uvádí svým jménem jakožto mistr Mates, opět mnoho práce stínáním zjímaných konšelů, kteří pro mnohé zločiny své byli pak od vítězné strany k smrti odsouzeni. Staroměstský purkmistr Jan Klobouk musil ode dvou holomků katových býti přinesen v trokách pod pranýř na rynku, neb nemohl jíti, zlámav sobě nohu, když ho s radnice smetli; než ho kat sťal, poklonil se mu uctivě jako bývalému pánu svému; po něm následovali konšelé Publik, Chanický a Stodola, jimž všem mistr Mates vzdal stejnou poctu. Na Novém Městě musil týž kat stíti purkmistra

45

Šimona a konšely Truhličku a Kahouna, v Menším Městě pražském pak purkmistra Primáska a konšela Tomka. „A hned od té chvíle ten kat Mates nechtěl jest již potud více mistrovati, odpovídaje se toho; potom nemaje se čím živiti, na Starém Městě rynk dláždil a na fary kněžím vodu vozil a jiným lidem.“ Tato útlocitnost katova nevzbuzuje ani tak mnoho podivení, jako spíše ty dvě okolnosti, že byl kat zase připuštěn k jiné práci mezi občanstvem, tak že se zd á, že nabyl o pět cti občanské, když se byl vzdal řemesla katovského, a za druhé, že král Vladislav neslýchaný onen odboj obcí pražských zcela bez trestu zůstavil a nové konšely zcela dle přání strany vítězné dosadil; zřejmý důkaz to, jak hluboce byla v tak málo letech po Jiřím Poděbradském autorita královská v Čechách poklesla. Tím více však se zmohla pravomocnost pánů a rytířů, kteří se již po mnohá léta snažili, aby přivedli stav selský v úplnou porobu a stali se nejen pány nad statky poddaných svých, ale i nad životy jejich, čili jinými slovy, aby mohli veškeru pravomoc soudní též ve přích hrdelních nad nimi vykonávati, i aby přestalo všecko dosavadní odvolávání se lidu selského k soudům královským. Roku 1487 podařilo se jim tento záměr učiniti skutkem a tělesní porobu poddaných selských ustáliti též formou zákonní, neboť stav městský choval se v té věci zcela nečinně a umožnil tím provedení tohoto nejkrutějšího výstřelku feudálního zřízení německého v Čechách. Kdežto byli dosud králové čeští udělovali právo popravy jen jaksi výminečně předním pánům zemským a čelným městům královským, trestajíce přestupky proti tomu jako pych a zločin, rozhodovali nyní od osudného onoho roku páni a rytíři sami nad životem a smrtí svých poddaných a každý šlechtic mohl si na statku svém vydržovati kata, jak se to také přes tři století zachovalo. Také udělovali páni a rytíři z této své moci právo hrdelní městům svým, jak o tom z pozdějších dob hojné příklady jsou.

Řemeslo katovské bylo tím v Čechách nepoměrně

46

rozšířeno, neboť všickni bohatší šlechticové zjednali si, aby hrdelní pravomocnost jejich byla tím více každému zjevna, ihned kata s veškerým aparátem mučicím a popravním, jejž pak méně zámožným šlechticům, kteří si nemohli vlastního kata držeti, k vykonávání práva hrdelního ochotně způjčovali.*

Ještě nespravedlivější bylo strestání několika havířů

I tím byla tudíž pravomocnost panovníkova obmezena a věku Vladislavovu náleží ta truchlá zásluha, že s klesnutím politického významu království Českého klesla i někdejší výhradní svrchovanost králova nad životem a smrtí obyvatelstva, a král se musil děliti o právo toho s každým jednotlivým členem obou vyšších stavův.

Vůbec podléhal již tehdáž král Vladislav vlivu svých rádců, nadužívajících moci úřední a právní, a ti byli také toho příčinou, že dal král roku 1490 v Praze popraviti dva panoše knížete Hynka z Poděbrad, jménem Alexandra a Podvinského, o nichž mu byli rádcové ti namluvili, že prý jej chtějí k návodu krále Matyáše Uherského jedem se světa sprovoditi. Avšak trapné vyznání obou panošův těchto, zachované v archivu třeboňském, nepodává žádného znamení o úmyslu vraždy na králi a nanejvýše mohlo jim kladeno býti za vinu, že se snad účastnili v tajném jednání, aby na Poděbrady uvedena byla obsádka uherská. Dne 10. května řečeného roku byli oba vězňové, kteří byli v mučírně na Křivoklátě několikrát zmučeni a pak přivezeni do Prahy, vyvedeni na popravní místo uprostřed rynku hradčanského a tam od kata čtvrtceni, kdežto dva měštané staroměstští, Sylvestr od sv. Anny a Prokop Krejčí ze Šmerhova, pak novoměstský měšťan Pečeně, kteří prý byli také zapleteni v domnělé ono spiknutí, stínáni jsou na popravišti před Horskou branou.

* Pan Oldřich z Rožmberka, jenž si držel kata na Krumlově, půjčoval jej už dávno před tím okolním zemanům; takž poslal jej roku 1452 panu Václavovi z Michalovic na Strakonice, kdež kat tento tři oběsil, jednoho sťal a jednoho na kolo vpletl.

47

kutnohorských, kteří se byli roku 1496 proti úředníkům báňským vzbouřili, že královský důchod okrádali a havířům nátisky činili. Shluknuvše se ve zbroji na vrchu Kaňku, chtěli si ku právu svému dopomoci, byli ale od žoldnéřů král. hejtmana poděbradského a od přivolaných oděnců měst Kolína a Čáslavě obklopeni, načež se vůdcové jejich, nechtějíce krev prolévati, dobrovolně vzdali, té naděje jsouce, že budou míti u krále slyšení. Ale byvše od úředníků u krále křivě obžalováni, jsou jati a vsazeni do vězení v Poděbradech a na Křivoklátě, kdež je ukrutně zmučili a pak deset z nich v Poděbradech a tři na Křivoklátě ku smrti mečem odsoudili. Dne 3. srpna 1496 bylo oněch deset v Poděbradech před městem sťato od kata pod dubem, na kterémžto popravním místě pak dal po dvaceti letech pražský měštan Ondřej Prachovec na památku nevinné smrti jejich postaviti kapli ke cti Panny Marie. Na Křivoklátě sťal ale kat jen dva z odsouzených, neboť třetí, jménem Vít Křehnavý, chopil velký kámen, kata jím zabil a za pomoci lidu, který nespravedlivost poprav těchto uznával, šťastně se zachránil. Popravy tyto způsobily ve veškeré zemi tak veliký hluk, že král, když o věci důkladně byl zpraven, nařídil mimořádný o ní soud, z jehož akt poznáváme, že odpravení byli za nevinné uznáni; zdaž ale vinníci smrti jejich nějak potrestáni byli, nedokládá se.

Zvláštní pověsti došel ve veškerém národě českém osud rytíře Dalibora z Kozojed, který se roku 1496 dopustil pychu proti Adamovi Ploskovskému z Drahonic, zmocniv se statku jeho Ploskovic na Litoměřicku, začež byl uvězněn ve věži hradu pražského, tehdáž nově opravené, která podnes po něm Daliborkou sluje. Byl několikrát mučen na skřipci, jenž byl v hantýrce katů též „houslemi“ zván, a poněvadž při mučení tomto bolestí tak velice křičel, že nářek jeho z mučírny vycházející lidé venku zasléchali, pravilo se o něm, že „nouze naučila Dalibora na houslích hráti“, z čehož pak povstala známá pověst, jakoby se byl rytíř tento po čas dvouleté vazby

48

své hře na housle přiučil a tak krásně hrál, že se lidé pod žalářem jeho zastavovali, aby mistrné jeho hře naslouchali*

Rovněž velikou sensaci působil v Praze téhož roku hrdelní proces proti davu ženštin, které byly obviněny z toho, že otravují muže své. „Neobyčejná a nekřesťanská tato věc“, jak ji letopisec nazývá, přišla na jevo v Kutné Hoře, kdež byla bába jakási pro otrávení muže svého na hranici upálena. Na mučení vyznala, že se dopouštěly téhož zločinu mnohé ženy v Praze, následkem čehož bylo zde zavedeno rozsáhlé vyšetřování a zatčeno jest pět žen, mezi nimiž také židovka Bělská, která ty jedovaté prášky strojila a ženám dodávala. Na skřipci udaly na sto jiných žen, které prý taktéž muže trávily, ale vina byla zjištěna nepochybně jen při oněch pěti, neboť pouze o těch se sděluje, že byly v pátek po božím Vstoupení roku 1498 na hranici upáleny. Jedna z nich, manželka předního konšela novoměstského Kameníka, pravila, že tak činila s vědomím muže svého, načež byl též on na skřipec natažen, až mu ruka zlámána, ale vina jeho asi nebyla usvědčena, neboť jej později, ač chromého, zase propustili

. Nálezem soudu zemského byl Dalibor dne 13. března 1498 odsouzen pro pych svůj ke ztrátě hrdla a sťat na popravišti šlechticův před zadní branou hradu pražského.

**

Značila-li se první léta panování Vladislavova opět četnými popravami, tož se počet těchže s počátkem věku XVI. přímo zdesateronásobil, a musilo by století toto v dějepisu katů v

.

* Ještě v předešlém století byly ženštinám padlým neb zlodějkám zavěšovány na hrdlo „housličky“, nástroj to mučicí na spůsob skřipce, do něhož byla vinnice za ruce sevřena, a s „housličkami“ těmi musila před kostelem přes mši státi. V pamětních knihách města Žebráka obsaženo jest z té doby několik případů trestů s těmito „housličkami“, což jest další doklad k vyvrácení romantické pověsti o Daliborově hře na housle. ** Ještě roku 1509 pácháno bylo v Praze toto trávení mužů a byly pro zločin ten utopeny dvě ženštiny ve Vltavě pod mlýnem za Pořickou branou. „Co manželů s světa skrze to trávení těmi prášky sešlo,“ dí letopisec, „o tom nejlépe vědí ti, kteří při mučení jejich byli.“

49

Čechách zváno býti „zlatým věkem“ krvavého řemesla jejich, neboť tak často byl od té doby jak v Praze, tak všude ve městech na venkově vykonáván trest smrti, že by k vyčtení případů těch nestačila kniha objemná, a byt i uváděly se jen popravy ony, které jsou od letopisců a kronikářů výslovně zaznamenány, kdežto valný počet jiných ani zapsán nebyl. Ve Starých Letopisech uvádí se jen v Praze od roku 1506 do roku 1523 neméně než 108 poprav, a sice bylo zde v době těchto osmnácti let 45 osob sťato, 18 na kůl vstrčeno, 13 oběšeno, 4 odřeny, 4 za živa zakopány, 3 čtvrtceny, 3 upáleny, 2 utopeny a ostatních 16 buď kolem lámáno, neb jinakým způsobem popraveno.

Mohl-li humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic ve svém listu z roku 1502, v němž příteli svému Christannovi popisoval tehdejší Prahu a mravy obyvatelův jejích, ještě s jakousi oprávněností psáti: „Zřídka se v městě tom přihází, by kdo na hrdle trestán byl, neb návodem kněží svých domnívají se, že nesluší usmrcovati člověka i nejohavnějšího —", tož by byl již o několik let později musil vyznati pravý opak toho a říci, že se nikdy dříve netrestalo v Praze tolik lidí na hrdle jako za těch časů, jak dosvědčuje hořejší statistika poprav pražských. Poslední stopy učení husitských kněží a Bratří českých, že se trestání smrtí příčí zákonům lidskosti, byly již za živobytí Bohuslava z Lobkovic (+ 1510) úplně z mysli lidu českého vyhlazeny a řemeslo katovské slavilo již za dob jeho pravé orgie ve veškerých Čechách*

Pouze tolik lze k vysvětlení, nikoli ovšem k omluvě krutého tohoto řádění uvésti, že v jiných zemích bylo tehdáž popravování ještě hojnější a ukrutnější, jak to dokazují dějiny Španělska, Francouzska, Anglicka a jiných zemí.

.

**

* Bratří čeští netrpěli vůbec nikdy žádného kata aniž jakého člena katovské rodiny v Jednotě a v seznamu Jednotou zapovězených obchodů a zaměstnání nalézá se řemeslo katovské na prvním místě.

Nebyloť v

** V Anglicku bylo na př. pouze za vlády krále Jindřicha VIII. (tedy v letech

50

Čechách aspoň oné děsné záliby ve hromadném utracování lidských životů, jako na př. ve Španělsku, kde i dvůr královský býval přítomen pověstným autos da fé a kde pyšní grandové konali úlohu katových holomků a lid po obětech náboženského fanatismu na hranicích kamením metal. Nebylo tu justičních vražd, kterých Tower a Bastilla, olověná vězení benátská a čarodějniční hranice ve všech městech německých tak neskonale větší množství viděly, že před tím popravy v Čechách, po výroku soudů konané, takořka mizejí. Leželoť toto plýtvání životy lidskými v povaze dokonávajícího středověku, jehož strašné příznaky zasahovaly ještě hluboko do věku nového, a přece musí svědomitý historik kulturní vyznati ke cti vlasti české, že zde řádění toto bylo v poměru k jiným zemím ještě nejmírnější, jak to dokazuje i ta významná okolnost, že soudy čarodějniční vešly v Čechách o celé století později v obyčej než v Němcích a že i potom za následující dvě století nebylo zde dohromady tolik čarodějnic upáleno, jako za jediné desítiletí ve kterémkoli městě německém.

Ze spousty zpráv o popravách, které se vztahují k době obou Jagelloncův Vladislava a Ludvíka, uvedeme jen některé charakterističtější, neb takové, které právem veřejnou pozornost k sobě obracely. Tak byli roku 1504 ve Strakonicích upáleni dva židé a matka jejich, že zavraždili dítko křesťanské, aby prý krve jeho zneužili, první to případ podobného nastupování proti židům v Čechách. Již rok na to bylo ale z téže příčiny v Budějovicích neméně než dvacet židů upáleno a ostatní z města vyhnáni, při čemž si kat a holomci jeho, židy z města ženoucí, tak krutě počínali, že se těchže několik v příkopě městském utopilo. Velmi smutné následky měla pro Prahu poprava mladého rytíře Jana Kopidlanského, jenž dne 3. října 1506 v Praze v souboji, svedeném v Celetné ulici, zabil

1509-1547) přes 72 000 lupičů a zlodějů popraveno, za panenské královny Alžběty každoročně nejméně 400. Obětí inkvisice španělské pak bylo, jak známo, do statisícův.

51

Jana Cukra z Tamfeldu, a za to k rozkazu purkmistra Rouše ještě téhož dne pod pranýřem na rynku staroměstském sťat byl. Bratr popraveného Jiří Kopidlanský a spolčení s ním šlechticové mstili se za to na Pražanech po tři léta způsobem nejukrutnějším, vraždíce po silnicích měšťany pražské a pálíce statky jejich, až roku 1509 narovnání pro Pražany velmi ponižující docíleno bylo.

Roku 1507 sťali opět Plzeňští loupežného rytíře Jana Bavůrka ze Švamberka se dvěma soudruhy jeho, kdežto čeleď jeho byla už dříve po dobytí jeho tvrze po stromích v blízkém lese zvěšena; sotva že však hlava Bavůrkova pod mečem katovým v Plzni padla, zaznělo zvonění na poplach, neboť milenka rytířova byla s několika uprchlými tovaryši Bavůrkovými zapálila město na několika stranách, tak že dvě stě domů v Plzni vyhořelo. Krutým způsobem zneužil svého práva hrdelního roku 1507 na zámku Lichtenburku pan Mikuláš Trčka z Lípy na nevěrné své manželce paní Alžbětě ze Šellenberka; tajného milence jejího panoše Šanovce dal stíti, starou služku, která dostaveníčka milenců svozovala, za živa zahrabati a manželku svou ve sklepě za živa zazdíti. Dle „práv Rendlových“, jak bylo novému řádu zemskému z roku 1500 po původci jeho Rendlovi z Úšavy přezdíváno, měl pan Trčka plné právo k takovémuto trestání provinilcův a ani král nemohl jej za to stíhati.

Tím přísněji však dal Vladislav naložiti s chátrou pražskou, která v neděli dne 20. května 1509 na Malé Straně pro jakousi ženštinu svedla krvavou rvačku s rozpustilou uherskou čeledí královou, v níž bylo šestnáct Uhrů zabito; přes třicet vinníků bylo zjímáno a v mučírně na hradě pražském krutě zmučeno, načež je čtvrtého dne vedli k popravě na rynku malostranském. Vedle kata malostranského byl ke krvavé práci této povolán kat staroměstský i kat z Kutné Hory, kteří pět odsouzenců sťali, se dvou kůži sedřeli a ostatní na kůl vstrkali, kteréžto poslední dva způsoby popravování byly tu poprvé do Čech uvedeny,

52

neboť dokládají při tom Staří Letopisové, kterak prý „o takové ohavné smrti prvé v Čechách nebylo slýcháno, ani o dření kůže, ani o vstrkání na k ů l, ale to jest již z Uh er sem přineseno“. Když pak o několik dní později kat stínal na Hradčanech ještě dva odsouzené, chybil se jednoho, tak že ho druhý kat musil dotíti. A tu lid, rozhořčený popravami těmi, obořil se na oba katy a utloukl je kamením, že „neučinili tomu dosti vedle práva, což učiniti měli“. Kata staroměstského mezi těmi utlučenými katy nebylo, nebot již v několika dnech na to stínal pod pranýřem na velkém rynku jiné zločince k smrti odsouzené.

O tři léta později odsoudil soud zemský dva loupežné rytíře, bratry Chlevce, kteří se byli též ukrutných vražd na obětech svých dopouštěli; vyvedli je na popravní místo na Hradčanech, kdež je kat oba na kůl vrazil a do výše vztyčil. Jeden z nich vypustil brzo ducha, druhý ale byl živ ještě v noci, a když se s ním kůl zlámal, dovlekl se až ke blízkému kostelu sv. Benedikta, kdež mu pak ráno kněz posloužil svátostí, načež teprve vrah dokonal a před vchodem do řečeného kostela pochován byl. Výjev tento byl později vymalován v kapli sv. Barbory, patronky umírajících, která označuje někdejší ono místo popravní na Hradčanech a v níž obraz onen, dílo to proslulého umělce českého Václava Reinera, posud lze na zdi spatřiti.

Popravní místo pro zločince víry židovské nalézalo se v Praze tehdáž na břehu Vltavy pod klášterem křižovníků, pustém to místě, které leželo již za zdmi městskými. Tam měl toho času příbytek svůj kat staroměstský, pro nějž byla v sousední zdi hradební zřízena zvláštní fortna, tak že jinými branami nesměl do města vcházeti. Na popravišti onom byl roku 1513 sťat žid, jenž byl ve svádě jiného žida zabil; dříve mu však vyřezal kat jazyk a vyloupil oči. Jinak ale bývali židé popravováni také na ostatních popravištích pražských, jak se stalo roku 1516 židovi, který byl pro falešnou minci odsouzen

53

k smrti mečem; kat jej vedl za Horskou bránu oblečeného v bílý oděv, čepičku bílou plátěnou i nohavice bílé, což bylo tehdáž obvyklým oblekem při delinkventech židech, neboť se bílý oděv tento při nich ještě častěji připomíná, zejména při popravě dvou židů o tři léta později vykonané; titéž byli dopadeni při nočním loupení kostela sv. Štěpána, a když je vedli na popravu, „byli zobláčeni do bílých košilí a karkule plátěné na hlavě, nohy pak plátnem obšité podle svého obyčeje židovského“. Byli oběšeni, a dokud těla jejich visela na šibenici, nesměli ostatní židé pražští, jak to tehdejší purkmistr staroměstský Jiří Vlk nařídil, žádného masa jísti. A poněvadž tehdáž těla oběšencův visela obyčejně tak dlouho na šibenici, až se sama rozpadla, měli z toho židé pražští strach, že za dlouhý čas nesmí požívati masa; proto uplatili, jak letopisec dodává, pány i kata, aby oběšence zutínal a pochoval, načež mohli zase maso jísti*

V těch dobách připomíná se také poprvé, že byly hlavy sťatých zločincův k výstraze lidu vztyčovány na věžích neb na branách, tak aby je mohlo co nejvíce lidí spatřiti a bralo si příklad z osudu těchto popravených osob. Stalo se tak roku 1517 s hlavou pověstného odbojníka Pražanův i všech měst královských rytíře Jindřicha Bohnického, obyčejně Bohnička zvaného, který po mnohá léta s loupežnickou tlupou svojí činil městům škody veliké. Když pak po mnohých marných pokusech zmocniti se ho kralohradecký radní Jan Roučík vyzradil Pražanům jeho skrýš, byl od žoldnéřův jejich v krčmě za Jičínem přepaden a v nastalé bitce smrtelně raněn i se třemi tovaryši svými jat. Poněvadž jej nemohli žoldnéři více živého do Prahy přivézti, dali mu od jednoho ze zajatých sekerou stíti

.

* Mnohem krutější způsob věšení židů zločinců byl však tehdáž v obyčeji v německých městech v Rudohoří, kam se způsob tento, jak se výslovně dí, dostal ze sousedních Němec. Ve městě Údlici u Chomutova byl totiž roku 1530 pověšen k smrti odsouzený žid na šibenici nohama vzhůru, tak že visel hlavou k zemi, a tři dni to trvalo, než umřel.

54

hlavu, kterou pak pražský kat vystrčil na železném rožni ze staré věže mostní na Malé Straně. Tam trčela po čtyry dni, načež ji kat na druhé věži vystrčil z vikýře proti hradu, kdež za dlouhý čas byla, až shnila. Zajatí tovaryši Bohnického byli kolem lámáni neb na kůl vstrčeni, později pak sťat i jiný šlechtický soudruh jeho Jaroslav z Přerubenic, kterýž osud stihl roku 1520 rytíře Jakoubka z Vřesovic a pána z Hernštejna, již byli před zadní branou hradu pražského stati. O rok později pak popravil kat mečem ještě sedm jiných rytířů loupežných, mezi nimi Viléma Bechyni z Lažan, jenž „jda na popravu, ještě sobě poskakoval a zpíval“. Hromadnou touto popravou bylo konečně přetrženo řádění loupežných rytířů v Čechách, neboť potom bylo se strany správy zemské již mnohem přísněji dbáno o bezpečnost v zemi.

Za to počalo v Praze bujiti upalování náboženských

55

sektářů, zejména tak zvaných Amositů, sekty to Bratří českých, která byla roku 1526 krutě pronásledována. Přiznávala se k ní jakási Klára, sousedka Nového Města, a její nájemník vřetenář Mikuláš, kteříž oba byli pro bludy své k smrti na hranici odsouzeni a dne 19. prosince 1526 na popraviště za Horskou branou vyvedeni. Ubírali se tam se zpěvem a rozžehnavše se s dětmi svými, vhozeni jsou na hranici a „shořeli oba beze všeho křiku a povyku, co by usnuli“. Na Mikuláše naházeli katovi holomci také veškeré jeho knihy, aby zároveň s ním shořely. Za tok na to utrpěla tutéž smrt paní Marta od sv. Klimenta na Pořičí, s níž byl upálen také dřevěný korbel, z něhož byl náčelník sekty Amositů nožíř Kalenec svým spoluvěrcům jako z kalicha vína podával. V krátké době potom byli na témže popravišti upáleni dva Němci, z nichž jeden byl novokřtěnec a druhý pikart, a o jejichž vině biřic k lidu volal, že o Pánu Kristu a o Panně Marii ničeho nedrželi. Všecky tyto osoby musily se na poslední cestě k popravišti dle starého obyčeje zastaviti v Celetné ulici před domem „u Templu“ zvaným, na jehož průčelí byl namalován velký obraz umučení Páně, aby před ním konali poslední pobožnost svou; ale ni jediný z těchto pěti odsouzencův tak neučinil, neboť všickni pravili, že Bůh nemá býti představován obrazem.

S počátku vlády krále Ferdinanda I., která čelila k opětnému povznesení moci panovničí v Čechách, ustalo však toto pronásledování pro víru a dály se již jen popravy pro zločiny světské, kterým podléhaly bez výminky též osoby stavu šlechtického, jakmile se provinily proti zákonům. Nový duch zavládl ve správě zemské a pevná ruka Habsburkovce řídila veslo státní vždy rozhodněji ve směru rozšíření a upevnění moci královské, která byla za obou Jagelloncův tak hluboce poklesla. Toho počali pociťovati též provinilci vznešení, kteří se byli druhdy řádům zemským a zákonům jen posmívali a často i za těžké zločiny bez trestu vycházeli.

Možná, že by byla jindy pokutě smrti unikla též pověstná

56

vražednice paní Kateřina Bechyňová z Lažan, která s ďábelskou rozkoší trýznila čeleď svou až na smrt, tak že usmrtila neméně než čtrnáct osob služebných, řezajíc těla jejich nožem, kůži s nich odírajíc a krvavé tělo solíc a jinak ubohé oběti své mučíc. Dne 23. ledna 1534 odsouzena jest hrdla, a sice tím způsobem, aby v podzemním sklepení žalářní věže Mihulky na Hradčanech byla hladem umořena. Tam ji kat spustil v pátek po sv. Matěji, načež byla mrtvola její po čtrnácti dnech zase vytažena a na Karlově pohřbena. O dvě léta později dal král Ferdinand stíti v Praze Jana Krupého z Probluze, že způsobil falešnou kvitanci, jsa dlužen tisíc kop, a když věřitel toho dluhu zemřel, chtěl sirotky o to připraviti. Pro falšování kšaftu byli roku 1537 stati též zemani Jaroslav Kapoun ze Svojkova a Vlkovský z Vlkova, touže dobou pak byl jat pan Václav Šárovec, že nařkl soudce zemské, a když se z obžaloby nevyvedl, zmučen jest na hradě pražském a sťat na Pohořelci, kterýž trest stihl roku 1544 z neznámé již příčiny pana Jana Popela z Vesce a za nedlouho na to pana Buriana Medka z Valdeka, jenž byl dal dvoje svědectví křivé; na těch obou vykonal kat krvavou práci svou na popravišti hradčanském. Z osob stavu duchovenského, které taktéž musily podstoupiti trest smrti, připomíná se roku 1531 kněz Mikuláš, známý co alchymista, jenž se dopustil padělání mince stříbrné a za to ve dvoře radnice staroměstské na popravním kameni tamním od kata sťat byl.

Zvláště hojná práce nastala katům pražským po přemožení odboje stavův podobojí roku 1547, kdy bylo tolik osob všech stavův v Praze jato, že pro ně hradčanské žaláře ani nestačily. Při hlavních vinnících bylo užito mučení k vyšetření viny jejich, a sice byl s tím učiněn začátek dne 1. srpna řečeného roku, kdy bylo v mučírně, jež se nalézala ode dávna v staré části hradu pražského v podzemním sklepení, užito k trápení pana Václava Pětipeského z Chyše nástroje z točidel a provazů sestaveného; nazejtří došlo na pana Bernarda Barchance z

57

Barchova a dne 3. srpna na pana Hynka Krabici z Veitmile, jenž byl od kata dvakrát na žebřík přivázán a po třetí teprv stržen a hrozně zmučen; dne 4. srpna byl pan Václav z Jelení po tři hodiny pálen a jinak mučen, načež jej kat ještě do kozla svázal a po celou noc jej tak ležeti nechal. Konečně zmučil kat i staroměstského primasa Jakuba Fikara z Vratu, a ti všickni byli pak, vyjma pana Krabici, odsouzeni k smrti mečem, kterýž trest byl na nich vykonán na zvláštním lešení na náměstí hradčanském v den 21. srpna, právě když byl zahájen sněm stavovský, kterýž proto od té doby byl zván „krvavým sněmem“.

Popravu tuto konal kat schválně z Litoměřic do Prahy povolaný, neboť kat hradčanský, když měl mučiti někdejší tyto pány své, klekl před nimi s pláčem, prose, aby mu odpustili, a proto nebylo mu od královských soudcův více důvěřováno. Popravě ale musil též kat tento býti přítomen, a když soudruh jeho litoměřický sťal pana Pětipeského a pana Barchance, byl vyzván od král. komisařův, aby „své pány stínal, ale kat domácí nechtěje toho udělati, řekl tomu katu: když jiné stínal, také to udělaj dále. I tak se stalo.“ (Zápisky současníka kněze Václava Rosy.) Stínání všech těchto čtyr pánů dálo se za stálého víření bubnů žoldnéřstva, které umlklo jen tehdáž, když kat vyvolával před shromážděným davem lidu vinu odsouzencovu, na kterého právě řada přišla. Mimo to bylo ještě mnoho jiných osob zmučeno, mezi nimi Jan Prostibořský na Šanově, který, byv od kata na žebřík natažen, raději si jazyk ukousl, aby nemohl ničeho na mučení vypovídati, od kteréž rány pak za nedlouho zemřel.

Zvláštní potupný trest zavedl v Praze roku 1551 tehdejší místodržící království Českého arcivévoda Ferdinand, dav postaviti na Staroměstském náměstí velkou klec železnou, do níž by kat sázel provinilce proti mravnosti veřejné; přišli do ní nejdřív dne 15. června 1551 dva zemané Kuneš a Troskovec, kteří byli freje tropili. Vsadili je tam nahé, jen fěrtoušky

58

opatřené, a kat musil ještě tělo jejich medem pomazati, aby prý je mouchy hodně štípaly; jeden z nich činil si posměšky z toho, že prý nikdy ještě neseděl v paláci, jehož jeden pokoj by měl tolik oken, jako tu v té kleci. Byli v kleci této, na níž visela tabulka s naznačením viny jejich, drženi na odiv lidu po několik dní, načež je ze země vypověděli.

Roku 1564 přišel do podivného vězení toho i prokurátor Jan Montan z Bigance, a sice pro tutéž vinu jako onino dva prostopášníci a dále proto, že byl nevážně mluvil o Filipině Welserovně, tajně oddané choti arcivévody Ferdinanda. Musil v kleci vydržeti celý den 4. března, načež jej staroměstský kat večer ještě notně metlou vymrskal, než jej zase na svobodu propustil.

Avšak nejenom na živých musili katové vykonávati tresty vinníkům přisouzené, i mrtvá těla sebevrahův propadávala pokutě, neboť byla tehdáž sebevražda pokládána za zločin s vraždou totožný, poněvadž „sebevrahové netoliko násilí svému vlastnímu tělu činí, ale také své duši ubližují“. Takovéto trestání sebevrahův bylo v XVI. století pojato i do městských práv Brikcího a Koldína, ve kterýchžto posledních se ustanovovalo v článku O. I., že těla sebevrahův „nemají do země v kostelích aneb na krchovích kladena ani pochovávána býti, by pak ti a takoví lidé jakéhožkoli stavu, povolání i také důstojenství byli. Ale taková těla jich mají skrze poprávci na rozhraní vyvozována a tam pálena býti.“

První případ takového trestání sebevraha jest nám znám z roku 1517, kdy se ve městě České Třebové jistý měšťan sladovník sebevražedně uškrtil. Trest nad mrtvolou zoufalce tohoto musili ve spolku s holomky katovými vykonati sladovničtí, protože sebevrah náležel k cechu jejich. Mrtvola jeho byla vyvezena za město a tam upálena na hranici, načež byl popel její na vše strany rozmeten. O osm let později oběsil se v Starém Městě pražském v osadě sv. Michala kramář

Duchek, jehož mrtvolu přátelé jeho, nechtějíce, aby byla od

59

kata spálena, vyvezli až za Benešov, kde ji pochovali na hřbitově v jedné dědině, kdež způsob smrti Duchkovy nebyl znám. Ale lid tamní se to přece dověděl, načež mrtvolu ihned vykopali a ani v lese ji pohřbiti nepřipustili; musila tudíž býti zase převezena do Prahy, kdež se jí zmocnil kat a na hranici k upálení ji vyvezl. Poněvadž nechtěla dlouho shořeti, uťal jí kat hlavu a zahrabal tělo na popravišti*

Zvláště krutě musil kat pražský naložiti s mrtvolami dvou sebevrahův, mužův to, kteří byli vysoké postavení zaujímali; prvním z nich byl nejv. komorník císaře Rudolfa II. šlechtic Kašpar Rucký z Rudz, který byl pro své pletichy politické a pro odírání král. klenotnice hned v den úmrtí Rudolfova roku 1612 uvězněn, načež se v žaláři Bílé věže ze strachu před mučením oběsil. Kat přijel s károu pod okno Bílé věže, jímž mrtvolu oběšence vyhodil, načež ji vyvezl na popravní místo před Strahovskou branou (kde se nyní usedlost Andělka nalézá), usekal jí nohy a ruce, srdce vytrhl z těla a tloukl jím mrtvole o hubu, a konečně tělo na kusy rozsekal a do jámy vhodil. A

. V Rakovníku oběsil se roku 1574 v šatlavě Jakub Adámek,

začež byla mrtvola jeho druhého dne od kata na popravišti upálena; roku 1580 byl v Praze tímže způsobem strestán někdejší císařský harcíř Melichar Holoubek, který si ve vězení v radnici novoměstské chřtán podřezal, načež kat mrtvolu jeho na popraviště vyvezl a tam ji sťal a spálil. V Kutné Hoře, kde byly sebevraždy zvláště časté, anť jich Dačický ve svých Pamětech uvádí skoro dvacet, zavraždil se roku 1599 tulichem hudebník Zpěváček, když se byl se svou tchyní svadil; rodina již jej byla pěkně vystrojila na marách k pohřbu, ale „z poručení práva jest mistrem popravním odklizen“, což se tamže stalo roku 1623 též mladému synovi řezníka Větrovského, který jsa kárán od otce svého, sám se zoufale oběsil.

* Zdá se ale, že trest tento platil tehdáž jen pro sebevrahy ze stavu nižšího, neboť když se roku 1521 zastřelil v Praze nejvyšší mincmistr pan Vilém Kostka z Postupic, byl s velkou slávou pochován v kostele týnském.

60

poněvadž se hned na to roznesla pověst, že prý duch Ruckého na hradě straší, musil kat kusy těla jeho zase vyhrabati a spáliti. Tatáž potupa učiněna roku 1621 tělu Martina Fruvejna z Podolí, jednoho z direktorův českých ke smrti odsouzených, který několik dní před popravou skočil se střechy Bílé věže, kde vězněn byl, do Jeleního příkopu a pádem tím se zabil; holomci katovi vzali mrtvolu do pytle, vložili ji na káru a odvezli na výše řečené popraviště před branou, kde jí kat nejdřív hlavu sťal, tělo rozčtvrtil a jednotlivé čtvrti před branami pražskými na koly rozvěsil, kdežto hlava byla na justicii na Koňském trhu řetězy přikována. Také v jiných městech bylo s mrtvolami sebevrahů nakládáno tímže způsobem potupným.

Podle dalšího ustanovení v městských právech Koldínových neměli však takto býti trestání sebevrahové, „kteříž byli zblázníce se, o rozum i pamět přišli a hrdlo sobě odňali“, a přece i tací nebožáci byli katu vydáváni, jak to vysvítá z pamětní knihy města Rakovníka, v níž se při roku 1611 takto píše: „Krištofa Ernesta manželka, byvši těžkou nemocí od Pána Boha několik neděl postavena, potomně zas povstala, jakoby na mysli ztržena byla; v outerý po Nanebevzetí Panny Marie v témž domě jeho se oběsila. Na zejtří po hodině na noc od mistra popravního u šibenice jí hlava sťata a potom zahrabána jest.“ Rovněž potupně naloženo ještě roku 1731 s mrtvolou libereckého purkmistra Jana Rösslera, jenž se byl, jak se zjistilo, v nepříčetném stavu mysli oběsil; kat musil o půlnoci odvleci tělo jeho na popraviště a tam je zahrabati pod kamennou šibenicí na místě, kde bývali popravení zločincové pochováváni.

Že konečně také pověra byla toho příčinou, že kat musil potupnou práci svou vykonávati na těle mrtvém, vysvítá z události, která se zběhla roku 1567 ve městě Turnově; byl tam zemřel bohatý měšťan Štěpán Hubner, který okrášlil město několika výstavnými domy a všeobecné vážnosti se těše, s

61

velkou poctou pochován byl. Pojednou se však roznesla pověst, že prý zemřelý z hrobu vstává a lidi dáví, pročež bylo poručeno katovi, aby to tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu jemu sťal, což bylo také skutečně vykonáno. Podobný případ udál se roku 1617 v České Lípě, kde musil kat na hřbitově sv. Petra vykopati mrtvolu jisté stařeny, která již tři čtvrti roku v zemi ležela a o níž šla pověst, že byla čarodějnicí a nyní prý po smrti pozůstalé přátelstvo dáví. Kosti její sebral kat do pytle a spálil je na popravišti, jak mu to bylo od počestné rady obecní kázáno.

Za panování mírumilovného císaře Maxmiliana II. a ještě i v prvních letech vlády Rudolfa II. ubylo však katům v Čechách valně práce tím, že Maxmilian II. k žádosti vyslance republiky benátské uzavřel s Benátčany smlouvu, aby zločincové v zemích habsburských ke smrti odsouzení byli posýláni na galeje benátské. Roku 1571 vyšlo tudíž ke královským městům v Čechách nařízení, aby všecky zločince k šibenici odsouzené dopravovali do Prahy, odkud by společně byli odesýláni na galeje benátské. Stalo se tak poprvé roku 1571, kdy byl na jaře vyslán z Prahy první transport takovýchto zločincův Benátčanům, kteří rádi dávali císaři za každého z nich jistý poplatek, poněvadž se jim nedostávalo potřebných sil na galejích, pročež si je z ciziny zamlouvali. Ve čtvrtek po sv. Matěji 1571 byl nový tento způsob trestání oznámen všem městům českým, která měla právo hrdelní, a zároveň bylo nařízeno Pražanům staroměstským, aby tři zločince, právě ke ztrátě hrdla odsouzené, vydali orátorovi benátskému, tak aby „všichni tři za tři léta pořád zběhlá na moři na galeřích vesly táhli a tam držáni byli“. Z ostatních měst českých pak byli od té doby veškeří k šibenici odsouzeni zločincové posýláni do Prahy, odkud nastupovali společnou cestu k moři.

Neobyčejný tento trest však vyvolal v Praze nevoli mezi chátrou, tak že se tatáž činně protivovala odvádění zločincův na galeje, jak to vysvítá z následující zprávy v Rožmberské

62

kronice Březanově, v níž se při roku 1572 takto píše: „10. Aprilis, jinak ve čtvrtek po velikonoci, vedli z Prahy 64 vězně na gallee; i tu někde pod Slovany na Novém Městě u Pražského špitálu sebrala se nějaká chasa, a odňali ty padouchy všecky Vlachům a z řetězů vytloukli, a něco těch Vlachů zmordovali. A předních vůdců jejich bylo něco na kočím; ti ujeli přece přes Vyšehrad až tam někde za Krč. I honili je, a když se jich měli dohoniti, skákali s kočího dolů a do lesa zutíkali, a na kočím do několika set hotových peněz měvše, jim od té lotroviny pražské pobráno. Předešle také se několikrát přiházelo, že když takové zločince ven ze země na gallee vésti chtěli, že se zdobývali.“

Přes všechen tento odpor však byli zločincové i v následujících ještě letech vyváženi z Čech na galeje benátské, a když některá města v odsýlání odsouzenců do Prahy ochabla, obnovil císař Rudolf II. roku 1583 mandát Maxmilianův, jak to bylo následujícím otevřeným listem císařským všem městům ohlášeno: „Jakož jsme minulého času mandáty a listy našimi otevřenými všem městům království Našeho Českého poručiti ráčili, aby zloděje, kteříž by sice provazem na hrdle strestáni býti měli, na galery ortelovali a o počtu, co by jich kolik před rukama jměli, do kanceláře Naší české oznamovali. I ačkoliv jsou se podle takového oznámení některá města poslušně zachovala, a však na poníženou žádost oratora Benátského k tomu znovu milostivě povolovati a Vám poroučeti ráčíme, co jich koliv nyní před rukama jmáte aneb jmíti budete, abyste je k veslům mezi tímto časem a vánoci nejprve příštími konečně a jistotně ortelovali, jmen jich poznamenání do kanceláře Naší české odeslali a My o tom nařízení učiniti ráčíme, aby od stravy hospodáři šatlavnímu záslušné učiněno bylo. Na tom atd. Ve středu po svaté Alžbětě 1583. Rudolf*

* Ještě v XVII. i v XVIII. století užívalo se v Čechách tohoto trestu vyvážení na galeje, neboť v pražském kalendáři na rok 1694 vytištěno jest v kronice denních událostí při 21. listopadu: „Roku 1684 vyvezeno ze tří měst

.“

63

Kdežto se tedy v těch časech katům práce na šibenicích umenšilo, rozmnožila se činnost jejich zase pálením na hranici, byt i nikoli v té míře, jako tomu bylo při popravování provazem. V polovici XVI. věku počaly se totiž také v Čechách objevovati procesy čarodějniční, které v sousedních zemích německých bujily již po celé století a tisíce obětí na hranici přiváděly. Slouží-li již to Čechám ke cti, že teprve tak pozdě byly též zde procesy čarodějniční zaváděny, musí kulturní historik tím více vytknouti okolnost, že v Čechách po celá dvě další století nebylo tolik osob pro domnělá kouzla a čarodějnictví upáleno, co v některé z nejmenších zemí německých za jediný rok. A i tu dála se větší část těchto poprav čarodějníků a čarodějnic ve městech německých, zejména v oněch, která ležela poblíž hranic saských, slezských a bavorských, kdežto se ve středních a v jižních Čechách případy takové jen sporadicky vyskytují, ba velká část zavedených již soudů čarodějničních končila zde osvobozením osob obžalovaných. V Praze samé pak nebyl po veškeru tu dobu ni jediný proces takový proveden, ač zde, jak z líčení našeho již známo, popravy byly takměř na denním pořádku a mnoho kacířů a jiných zločinců v plamenech hranice skončilo - čarodějník však nepřišel v hlavním městě českém nikdy katovi pod ruku a jen ve skrovném počtu měst českých na venkově byly po příkladu německém osoby z čarodějství obviněné páleny neb jinak popravovány.

pražských zločincův 15 na gallery.“ Roku 1694 pak byli konšelé v král. městech vyzváni, aby do čtrnácti dnů oznámili krajským úřadům, kteří zločinci ve městech těch hrdlem propadli, jelikož takoví provinilci mají býti na „nové galeje“ posláni. Také císař Karel VI. vydal dne 29. ledna 1726 mandát proti tajným nekatolíkům v Čechách, v němž bylo ustanoveno, aby „každý kacíř byl odsouzen na galeje bez vyměření času“. Tehdáž byli však odsouzenci tito vyváženi na ostrovy dalmatské. Roku 1728 byl řeznický chasník Adam Limlay, jenž soudruha svého v Karlových Varech zavraždil, odsouzen ke smrti mečem, pak ale na galeje vyvezen, což se i později ještě s jinými delinkventy dálo.

64

První proces čarodějniční udál se roku 1540 v Náchodě, kde kat spálil na hranici jistou babiznu, na kterou bylo se proneslo, že prý mladému pastýři něčeho namíchala, aby lásku k jeho milé obrátila v nenávist. Na skřipci ji soudcové, kteří mermocí chtěli také v Čechách míti procesy čarodějniční, jaké byly v sousedním Slezsku už dávno v obyčeji, ovšem brzo přiměli k vyznání, že byla skutečnou čarodějnicí, a proto ji také odsoudili na hranici. V následujících pěti letech byly v Náchodě z téže malicherné příčiny ještě dvě ženštiny upáleny, další případy toho druhu se však v archivu náchodském více nepřipomínají. Jiné upálení „čarodějnice“ zběhlo se roku 1576 na tvrzi Svinné u Zbirova, ač i tu se prokázalo, že obžalovaná mladá dívka namíchala pánu svému „nápoje lásky“, aby si přízeň jeho získala. Konšelé plzeňští, kteří v té při soudili, odmítli sice žalobu na čarodějství, ale appellační soud v Praze ji přece potvrdil, poněvadž se byla dívka mezitím „na mučení“ k čarodějství přiznala. V Chrudimi pak byla roku 1587 pro čarodějství za živa zakopána manželka mlynáře Vaňury, kdežto tři společnice její skončily na hranici; leč z celého procesu jde na jevo, že mladá mlynářka otrávila svého starého muže jen z příčiny zištné a tři ženštiny ony že jí k tomu jed opatřily.

Za to bylo v německém městě Chomutově v letech od 1579 do 1615 přes čtyrycet „čarodějnic“ upáleno, a podobných exekucí opakovalo se v rudohorských městech více, kdežto soudní akta českých měst z té doby jen jednotlivé případy procesů čarodějničních vykazují. Jediný takový rozsáhlejší soud byl veden roku 1606 ve městě Nymburku, kde se jistý Jan Špička přiznal na skřipci k čárám a kouzlům, začež byl odsouzen ke kruté smrti, an s něho kat řemeny dřel, pravou ruku mu uťal a tělo rozčtvrtil, načež ještě několik osob, jež byl ubožák ten na mučení udal jakožto spoluvinníky své, buď sťato, buď na hranici upáleno bylo.

I divoká doba třicetileté války viděla v Čechách jen nepatrný počet „čarodějníků“ a „čarodějnic“ na hranici, kdežto

65

v říši německé po celé XVII. století hranice po tisících plály a soudové tamní v upalování čarodějnic přímo závodili, zjednávajíce katům tolik práce, že ji titéž ani nemohli zastati, ač mnohé německé město mívalo toho času osm i deset katů. Tam bylo stíhání čarodějnic již za císaře Maxmiliana I. pověstným

Čarodějničním kladivem Sprengerovým uzákoněno, kdežto v Čechách teprve Koldínova městská práva z roku 1579 první ustanovení trestu smrti na čarodějství obsahují, a sice u mužův mečem neb upálením a u žen zahrabáním za živa neb ohněm.

Ba ozval se v Čechách první hlas proti takovémuto trestání čarodějnic, když kněz strany podobojí Jan Štelcar Želetavský ve svém, roku 1588 vydaném spisu Kniha duchovní dokazoval, že kouzelníci a čarodějnice nemohou způsobiti žádných bouří, blesků, krupobití atd., a že tudíž víra v jejich moc jest nesmyslnou. Ojedinělý tento hlas zanikl ovšem ve vřavě tehdejších předsudků pověrečných, ale přes to musí se znovu opakovati, že v Čechách soudy čarodějniční nedosáhly ni stínu oněch obrovských rozměrů, jakých k hanbě člověčenstva nabyly ve všech ostatních zemích západní Evropy.

Tato všeobecná pověrečnost lidu, dědictví to temného středověku, která touže měrou panovala i v prvních stoletích věku nového, byla také příčinou toho, že též v století XVI. a XVII. bývaly dále staré předsudky proti katům a že titéž zůstávali i nadále vyloučeni z ostatní společnosti občanské a pokládáni jsou za vývrhel člověčenstva, jak jsme se byli o tom již zmínili. K dolíčení toho obrátíme nyní, než přikročíme k vypisování poprav dalších, pozornost svoji ke vnitřním poměrům stavu katovského v Čechách, jak se nám v XVI. a v XVII. století jeví, ač právě ve směru tomto, jak to povaha věci sama s sebou přináší, máme jen nedostatečné zprávy před rukama, neboť který kronikář, který zapisovatel pamětí by se byl obšírněji zabýval osobností tak opovrženou, jakou byl kat té doby? Také akta soudní podávají v tom ohledu jen chudá a

66

sporá data, která se vztahují pouze k činnosti katů v mučírně neb na popravišti, ale ostatní poměry života jejich zcela pomíjejí. Rovněž nezanechal žádný z katů českých podobných zápiskův jako kat v Anšpachu (z let 1551 až 1580), ani obsáhlý Denník jako norimberský popravčí František Schmidt (z let 1578 až 1617) a jiní kati němečtí, jejichž zachované písemní záznamy poskytují teď kulturním historikům německým vydatného materiálu k líčení dějin a poměrů řemesla katovského. Není-li obraz náš celistvý, jest toho příčinou pouze nedostatek příslušných pramenů, jenž musí býti nahrazen sestavením stručných dát, jak se roztroušeně a zlomkovitě zachovaly v místních kronikách a jiných zápisech.

67

Již výše jsme pravili, že se ze starších dob nezachoval

žádný záznam o tom, jak byli katové v Čechách placeni za výkony své, ač není pochybnosti o tom, že též zde jako v zemích německých byly již ve XIV. století ustanoveny stálé poplatky za každý jednotlivý způsob popravy i za každou práci, která byla spojena s mučením neb s vykonáváním trestů zločincům přisouzených. V soudní knize města Zhořelice v Lužici, kterážto země příslušela tehdáž ke koruně české, zaznamenáno jest při roku 1416, že kat téhož města měl vyměřeno ročně půl třetí kopy grošů českých a dvojí oblek; mimo to měl ještě zvláštní taxu za každý svůj úřední výkon, a sice dostával za stínání neb oběšení 18 grošů českých, za mučení na skřipci půl hřivny a za useknutí ruky neb za uříznutí uší 6 grošů.

Můžeme vzíti za pravé, že tatáž taxa platila také pro katy v Čechách, aneb se od oné lužické mnoho nelišila.

Teprva počátkem XVI. věku nalézáme též v Čechách první určité zprávy o platu kata, a sice platila obec ve městě Hradci Jindřichově roku 1506 za upálení dvou zločincův 4 kopy grošů českých a za každé stínání po 6 kopách; v Hradci Králové dostával městský kat roku 1510 týdního platu 8 grošů a mimo to od každé popravy 30 grošů, necht to bylo stínání neb oběšení; také když byl hradecký kat roku 1515 vyslán do Stěžer, aby oběsil dva zloděje, dána mu za to kopa grošů a za stínání lotra 30 grošů; při roku 1605 připomíná se v městských knihách hradeckých, že tamní kat Nedorost dostával od obce měsíčně 40 grošů a za každou popravu mu dáno ještě 15 grošů, tak že proti dřívějšku byla taxa tato již o polovici menší.

Mnohem vyšší poplatky měli ve městě Novém Bydžově, kde roku 1512 přisouzeno katovi za popravu 10 kop grošů, rovněž i v Polici u Náchoda dostal kat roku 1589 za popravu 8 kop grošů, nejspíše proto, poněvadž se v menších těchto městech jen zřídka kdy jaká poprava dála. Na Kladně, kde si k

68

popravám vypůjčovali kata ze Slaného, dostal týž za oběšení vraha Jakuba Krejzy dokona 22 kop grošů. Rovněž dobře byli placeni popravní mistři při vojště, neboť roku 1619 měl každý císařský pluk v Čechách též svého kata, jenž byl uváděn mezi zřízenci pluku toho a dostával měsíční mzdu 16 zl. a vedle toho ještě zvláštní plat za každou popravu. V druhé polovici XVII. století byl zvláštním patentem císaře Leopolda I. ustanoven katovi za každou popravu poplatek 6 kop grošů, který se platil dvojnásobně, když byl kat volán do jiného města; proto obdržel v Chomutově roku 1698 kat z Mostu přivolaný, jenž stal vražednici dítěte a pak ji kůlem protkal, za meč a za kůl po 10 kopách a mimo to zapravila obec útratu katovu v hostinci 8 zl. 21 kr., nepočítaje v to 57 žejdlíků vína z městského sklepa, které byl kat se svými holomky vypil. Téhož roku přiřknuto katovi v Žebráku za stětí ženštiny a probití těla jejího kůlem již jen 5 zl. 50 kr., ale tolikéž mu dáno na pětidenní útratu a vedle toho zaplaceno 1 zl. 10 kr. za pivo a jídlo jeho po vykonané popravě. Pozdější popravy vynášely katům již mnohem méně, neboť roku 1727 dostal kat v Náchodě za stětí cikánky jen 6 zl. a v Kostelci n. O. přiřknuto katovi roku 1735 pouze 7 zl. za popravení Pavla Krupky, který byl pro otrávení hospodáře svého kolem lámán.

Vůbec byla té doby mzda mistra popravního za všeliké výkony jeho již přesně ustanovena v Novém řádu práva útrpného a hrdelního, jenž byl za císaře Josefa I. roku 1707 vydán a od appellačního rady Kašpara Jana Bílka z Bílenberku o rok později do češtiny přeložen. V 23. kapitole tohoto zákonníku věnován jest 3. článek ustanovení mzdy katovy, a sice za stínání a oběšení 6 zl., tolikéž když byla ženština sťata a pak v hrobě kůlem probita; za upálení zločince, za lámání kolem neb čtvrtcení dostával kat 7 zl., byl-li pak zločinec vláčen koňmi k popravišti neb před popravou trhán ještě kleštěmi rozpálenými, dostal kat nejvyšší taxu 9 zl. Při mučení byla předepsána taxa 1 zl. 12 kr. při prvním dotazu trapném, při

69

úplném zmučení pak dvojnásob tolik; za vymrskání zločince z města, od uřezání uší a nosu, od utnutí ruky neb řemenů trhání platilo se po 2 zl. 24 kr., od vypálení šmáhu neb cejchu 1 zl. 12 kr.

Výslovně se však ustanovuje, že si kat musí veškeré mučicí a popravní nástroje sám zaopatřovati a že jen dříví, kolo, kůl atd. dostane od vrchnosti popravu vedoucí, jak to už dříve bylo v obyčeji a jak to patentem císaře Leopolda I. bylo stanoveno. Tím se vysvětluje, proč popravní nástroje a zejména meče stínací jakožto osobní majetek katův zůstávaly stále v rodinách katovských i po mnohá století, a často se nyní ukazují ve sbírkách meče popravní, kterými bylo průběhem věků třebas na sta osob stínáno. Rovněž musili míti katové své koně, jichž bylo třeba k vlečení zločinců na popraviště neb ku čtvrtcení, na ty však dostávali od obce příslušný obrok.

Taktéž hojné příjmy vycházely katům z toho, že docházeli k vykonávání poprav do jiných měst a na jiná panství, kde vlastních katů neměli; zvláště páni a rytíři, kteří si popravních mistrů nevydržovali, vypůjčovali si je od jiných pánů neb od měst, kdykoliv některého ze svých poddaných na hrdle trestali. Za doby Rudolfa II., kdy se tak mnoho poprav po veškerých Čechách dálo, vycházeli katové velmi často na podobné krvavé „pohostinské hry“, neboť se páni i města ve věci této sousedsky podporovali. Jediný pan Adam Slavata z Chlumu, držitel malého statku čestínského, vypůjčil si ve třech letech (od 1590 do 1593) od šepmistrů v Kutné Hoře kata neméně než osmkrát na hrádek svůj Čestín Kostelec.

Na Třeboni zase vzdaloval pan Petr Vok z Rožmberka tamního kata z města, aby ho neměl hned po ruce ke konání poprav; pán tento byl totiž velmi prchlivý a dával poddané a sluhy své pro každou maličkost hned stíti, načež náhlého soudu takového obyčejně litoval. Proto musil kat za přítomnosti pánovy v Třeboni odejíti do Soběslavě, aby, než by byl na Třeboň k popravě povolán, mezitím nějaký čas uplynul, ve

70

kterém by se zlost všemocného Rožmberka zase vykouřila. Za každou takovouto popravu v jiném městě konanou dostával kat dvojnásobnou taxu, než jaká mu byla vyměřena ve vlastním jeho sídle, a mimo to musil i s holomky svými hojně býti vyčastován, kteréžto útraty hradily se buď z pozůstalého jmění zločincova, neb nebylo-li takového, byly rozvrženy na obyvatelstvo města neb panství.

Mimo tyto pravidelné příjmy a taxy měli katové též valný důchod z toho, že od nejstarších dob bylo také jejich povinností lapati psy, odklízeti psy vzteklé a každou zdechlinu, tak že jim prodej koží a kostí z padlých zvířat hojný užitek přinášel. Již roku 1487 bylo v Hradci Jindřichově vyplaceno katovi, „ježto psy bil, 7 grošů 3 den.“, roku 1503 za pobití psův 18 grošů a témuž roku 1537 „od 50 psův a 20 fenek 48 grošů 4 den.“. Výkony tyto přešly teprve v pozdějších dobách na pohodné, jak se to až do našich dob zachovává; odtud to také pochází, že též pohodní jako katové a jejich holomci byli pokládáni za lidi nečestné, kterých se ostatní obyvatelstvo touže měrou jako oněch stranilo. Bezplatně však musili katové za starších dob čistiti záchody a stoky ve všech domech obecních, kteréž práce ovšem od svých holomků obstarávati dávali*

Rovněž vydatný příjem měli katové z tajného prodeje rozličných věcí s popravou souvisících, neboť tehdejší pověrečnost lidu připisovala zvláštní moc provazu, na němž byl někdo oběšen; zvláště zázračný účinek měla prý tříska z

.

* O katovi třeboňském vypravuje Březan (II. 238), že bylo též jeho povinností trhati každoročně dvakrát všem psům v poddaných městech a vesnicích pazoury, aby v panských lesích zvěř honiti a trhati nemohli. Tutéž povinnost měli kati též na všech jiných panstvích v Čechách. Veřejné tyto výkony, chytati totiž psy a čistiti záchody, zavdaly asi již za starodávna příčinu k tomu, že také katové a jejich pomocníci jako jiní veřejní zřízenci obecní chodili o vánocích po městě koledou, což ale bylo od staroměstských konšelů v Praze již roku 1390 tehdejšímu katovi a všem jeho holomkům zakázáno. Ve městech na venkově trvalo toto koledování katů až do předešlého století.

71

hůlky, jakou soudce po prohlášení rozsudku na smrt ve dví přelomil a odsouzenému k nohoum hodil**; ale nejvzácnější byl palec z pravé ruky oběšencovy, zvláště když prý byl ještě teplý z mrtvoly utržen. Všecky tyto pověrečné prostředky, jež byly zvláště od zlodějů vyhledávány, byly katům draze placeny a rozmnožovaly důchody jejich. Neméně dovedli těžiti z připravování všelikých mastí a léků, na než jim pověrčivost lidu přiváděla taktéž hojné kupce; ano bylo jim též povoleno léčiti polámaniny na těle lidském, poněvadž se mělo za to, že kdo umí při lámání kolem uměle údy polámati, dovede je také zase napraviti***

Tato pomoc katů byla však vyhledávána jen potají a za doby noční, neboť i ten, kdo potřeboval přispění podobného, nezapomínal na to, že kat jest osobou nečestnou a že i ten se sám stane nečestným, kdo by se osoby jeho jen dotknul, a dlouho trvalo, než se mohl zase očistiti

.

*

** Tento způsob zlámání hůlky, jímž se zevně naznačovalo zničení života odsouzencova, byl již ve XIV. století v obyčeji, jak se o tom děje zmínka v soudních knihách města Chebu při roku 1350. *** Náhled týž byl rozšířen zvláště v Německu, kde měli za to, že který kat sťal sto osob, nabyl tím už tolik zkušenosti v pytvání mrtvol lidských, že byl hoden, aby se mu udělil název doktora lékařství. A skutečně byl berlínský kat Martin Koblenz nejen jmenován doktorem lékařství, nébrž obdržel ještě od pruského krále Fridricha I. roku 1706 čestný název tělesního lékaře a dvorního medika. Popravní meč, kterým byl tento kat 103 osobám, jeho otec 19 a děd 68 odsouzencům hlavu sťal, byl po dlouhou dobu v král. zbrojnici v Berlíně vystaven a jako zvláštnost ukazován. V Čechách jsme arciť na takové „doktory lékařství“ nedospěli. * Zmínky zde zasluhuje, že dvorní šašek krále Jiřího Poděbradského, známý Jan Paleček, člověk prý stavu rytířského a duch zajisté šlechetný, již tehdáž byl tak tolerantní mysli, že jako každého jiného člověka též kata „bratrem" svým nazýval a jeho nijak se neštítil.

. Zbavovalyť i předměty, s nimiž kat zacházel, každého člověka poctivosti; takž byl na začátku minulého století bednářský mistr Jiří Valda v Německém Brodě od starších cechu svého pojednou zbaven práva provozovati řemeslo své, poněvadž se na něho proneslo,

72

že jedenkráte mistru popravnímu po vykonaném upálení jistého zločince odvezl domů zbytky dříví z hranice. Teprve listem z král. české kanceláře dne 27. dubna 1702 vydaným byl zase lehkosti té sproštěn a s rodinou svojí na poctivosti opatřen, tak že mohl opět řemeslo své provozovati.

Nebylo-li časem zmíněných důchodů vedlejších, dovedli si je mnozí katové sami vyhledávati, hřešíce totiž na výsadu, dle které jim náležel každý kus padlého dobytka; tak se dálo roku 1610 v krajích čáslavském a kouřimském, kde pojednou počaly krávy ve velkém počtu na pastvinách padati. I vyšlo na jevo, že katové a holomci jejich posypávali trávu jedovatým práškem, od něhož ovšem krávy mřely, přinášejíce koží svou katům laciný výdělek. Následkem toho bylo pak za zločin tento v Čáslavě několik katů a jejich holomků utraceno.

Celkem ale bylo řemeslo katovské v starších dobách, kdy byly popravy tak časté a každý obžalovaný podléhal právu útrpnému, velmi výnosné, tak že se četní popravní mistři a jejich rodiny honosily značnou zámožnosti, která jim dovolovala ve čtyrech zdech jejich vésti život skvělý a rozmařilý, což je aspoň tímto způsobem odškodňovalo za ústrky a potupu, jakéž se jim dostávalo od ostatní společnosti občanské. Měloť reální právo katovské a rasovské tehdáž velkou cenu peněžní, tak že bývalo za vysoké sumy postupováno neb prodáváno; když roku 1599 zemřel v Kolíně na mor kat Jiří Křižanovský koupil od jeho vdovy rasovnu tamní za 100 kop grošův českých kat Václav Samson z Hradce Králové, který byl zároveň katem v Kutné Hoře; roku 1610 koupil tu „sníženou živnůstku“ Jan Pštros, prvé kat v Hradci Králové, jenž ji po třech letech pustil katovi Jiřímu Prangerovi z Čáslavě.

Této zámožnosti katův používaly obce městské k tomu, že žádaly od nich, když úřad svůj nastupovali, značný poplatek, jak se to stalo roku 1689 v Novém Bydžově, kde popravní mistr Matěj Žižka, když po svém otci katovnu a zároveň i

73

rasovnu smidarskou přejímal, obci 460 kop grošův zaplatiti musil; rovněž i v jiných městech živnost katovská obecní kase hojné důchody takové vynášela.

Mnohé jsou toho doklady, jak katové vystupovali před veřejností v obleku bohatém, ač jim kroj téhož i barva byly předepsány, aby se již zevnějškem svým lišili od lidí ostatních. Oblek jejich záležel totiž už ve starších dobách v šedivém špičatém klobouku s červenou stuhou, v červených krátkých spodkách, červeném krznu neb náprsníku, v botkách neb botách s nízkými holeněmi a v černém plášti s rudou podšívkou. Velice si zakládali na svém starobylém právu, že mohli i se svými syny nositi kord, jehož také nikdy neodložili, i když popravní práce své vykonávali.

V pozdějších časích se ale také již mnohdy událo, že mnozí občané nesdíleli více všeobecný předsudek proti katům panující a stáli jich dítkám za kmotry, aniž by v tom byli něco zneucťujícího spatřovali. To ale byly příklady ojedinělé, které ničeho neměnily na obecném pravidlu opovržení rodin katovských, a matriky křestní jsou toho dokladem, že novorozencům katovým stáli za kmotry vždy zase jen katové a jejich ženy, byt i z daleka musili ke křtu přijíti. Také v hospodě neb v krčmě nesměl nikdo přisednouti ke katovi, nechtěl-li se státi bezectným, tím méně pak mu nějak v pracích jeho pomáhati. Ba ani po smrti nebylo katům přáno téhož pohřebního místa s ostatním lidem, nébrž měli na hřbitovech vykázánu zvláštní odlehlou místnost, a odhodlal-li se kdy nějaký přívrženec liberálnějších náhledů k tomu, že byl účasten pohřbu katova, kráčel i ten vždy před rakví a nikoli za ní, jako tomu bylo při jiných pohřbech, neboť za mrtvým tělem katovým se bráti bylo i u těch pokládáno za nečestné.

Za starších dob byly mrtvoly katů a členův rodin jejich vynášeny na hřbitov zase jen od katů a jejich holomků; teprva v druhé polovici XVII. století vymohli si katové toho, aby zemřelí příslušníci jejich rodin byli ke hrobu odnášeni od cechů

74

řemeslnických, jak se dálo při pohřbech ostatního lidu. Snadno lze pochopiti, že se cechové tomu dlouho vzpírali a teprva po přísném zakročení vrchností neb zemských úřadů úloze této se podrobovali. A když i tak se stalo, vysýlali cechové k pohřbům katův jen nejmladší tovaryše a nikoli mistry, a to ještě bez obvyklého smutečního oděvu a bez hořících svící, načež po každém takovém pohřbu vždy výslovně prohlášeno býti musilo, že toto účastenství nemá ani cechu, ani těm, kdož se dostavili k pohřbu katovu, k nějaké újmě poctivosti jejich býti.

Teprve v polovici XVIII. věku zavládly i v tomto ohledu mírnější názory, jak to seznáváme z listu městského rychtáře kutnohorského z roku 1748, když se Kouřimští ohražovali proti účastenství v pohřbu katově, pravíce, „že by snad v celé Evropě pamětníka nebylo, aby katovský pohřeb nějaký poctivý cech vyprovázeti měl“; bylo jim totiž na příslušný dotaz jejich, jaký panuje v té věci obyčej v Kutné Hoře, odpověděno, „kterak v král. hlavním městě pražském, též v jiných král. městách cechové řemeslničtí mrtvá těla snížených osob k pohřbu se světlem doprovázejí a nosejí“. Ale ještě roku 1763 vzpíral se v České Lípě cech obuvnický proti tomu, aby nesl katovo zemřelé dítě ke hrobu, a raději vedl po tři léta nákladný proces proti nařízení tomu a skutečně bylo cechu dáno za právo.

Rovněž tuhý odpor kladli cechové řemeslničtí tomu, když jim bylo nařizováno, aby stavěli šibenice a pranýře, kteréž práce musili druhdy katové a holomci jejich sami obstarávati. Když totiž někdejší jednoduché čekany a sloupy šibeniční buď sešly, buď více nestačovaly, byly na popravních místech staveny šibenice na zděných podstavcích, které byly tak prostorné, že na nich byly vztyčovány též kůly a kola k lámání údův odsouzenců a jiné přístroje popravní. A právě tyto obsáhlejší práce nechtěli jednotliví řemeslníci vykonávati, aby se sami nestali nečestnými, a protož musily vrchnosti neb obce naříditi cechům řemeslnickým, aby práce tyto obstaraly.

75

Příklady toho jsou již ze XVI. století, ale cechové podrobovali se takovýmto rozkazům jen pod výminkou, že po každé podobné práci bylo prohlášeno veřejně, že tatáž nemá býti k žádné újmě poctivosti jejich. Tak se stalo několikrát v Hradci Králové zedníkům, zámečníkům a tesařům, kdykoli konali nějakou práci na popravišti; zvláště se to připomíná při roku 1584, kdy řemeslníci tito byli povoláni do rady, kde všickni v poctivosti jsou opatřeni a kázáno veškeré obci, že jim nikdo nemá tuto práci vytýkati; a pro dotvrzení toho šel rychtář osobně s konšely na popraviště a každý z nich hodil vlastní rukou kámen do základů, načež řemeslníci dále v práci pokračovali. Ale přes to zdráhali se ještě roku 1714 zedníci hradečtí vystavěti nové schůdky ku pranýři, až po dlouhém rozmýšlení přece dali sebou hnouti, tak že nejstarší cechmistr kámen první založil, lžici vápna na něj hodil a kladivem na kámen ten uhodil, a tak postupně až do nejmladšího tovaryše se činilo, aby jeden druhému co vytýkati neměl; po té práci dal jim magistrát v odměnu tolik piva ze sklepa radnice vytáhnouti, že se spili. Ve městě Polici bylo opět povinností cechu mlynářského postaviti tamní šibenici, leč i tito mlynáři konali tak vždy jen po opětovném rozkazu a i potom musilo se jim dostati nejen prohlášení další poctivosti, leč také hojného občerstvení na útraty obecní. V Kutné Hoře vzpírali se roku 1602 taktéž řemeslníci obnoviti šibenici, pročež vytáhli s nimi páni šepmistři i s cís. rychtářem pod praporcem s pištcem a s bubeníkem k popravišti, kdež pak byla šibenice za přítomnosti jejich opravena a vápnem znovu ovržena; vdova Lidmila Slaměnská, která za týmiž řemeslníky povolávala s posměchem, že musí šibenici stavěti, byla za to do šatlavy dána.

U stavův vyšších byl kat v tak velikém opovržení, že si zločincové ze stavu panského neb rytířského, když byli k smrti odsouzeni, výslovně vymiňovali, aby se kat při popravě těla jejich nedotknul, neboť bylo by se stalo právě tak bezectným

76

jako kat sám. Soudové také ochotně vyhovovali tomuto přání vznešených odsouzencův, jak toho mimo jiné máme příklad, když roku 1631 byl v Plané stínán jistý důstojník, který byl v hádce vlastního bratra zabil; v rozsudku stálo, že se odsouzenec smí bráti k popravě v plné uniformě své, s ostruhami na botách a s polním pásem, leč že se „kat nesmí těla jeho dotknouti“.

Pádným dokladem toho, jak nízko cenili šlechticové a bohatí patriciové i život katův, jest událost, která se zběhla roku 1556 ve Vodňanech, kde v pondělí po Třech králích zastřelil zámožný soused toho města pan Jiří Černý na veřejné ulici městského kata ze msty za to, že mu byl psa lapil a zabil. Kat žil ještě několik hodin po obdržené ráně a „scepeněl“ (tak se tehdáž surově o katech mluvilo a psalo) v noci k jedenácté hodině, načež druhého dne holomci mrtvolu jeho na pustém místě za Mlázkovým mlýnem zakopati musili. O potrestání bohatého vraha neděje se však ani zmínky.

Není pak divu, že také obecný lid života katův mnoho nevážil, a zvláště když si při popravování odsouzencův nedosti zručně počínali, zlost svou si na nich vyléval. Již při roku 1509 uvedli jsme příklad toho, že v Praze lid ukamenoval dva katy na popravišti hradčanském, podobný případ udál se zde roku 1588 na popravním místě za Strahovskou branou, kde měl býti sťat vrah, který v židovském městě v hádce zabil žida. Při popravě té ale počínal si kat tak neobratně, že ni po třetí ráně mečem hlava nespadla. To rozlítilo přítomný lid tak velice, že kata i jeho holomky kamením utloukl, tak mezi nepřátely o něm pověst, že jako znalec umění kouzelného lil kule, z nichž každá trefila a jedem prý jsouc napuštěna smrtelnou byla. Pověsti té věřil i velitel oblehajícího vojska hrabě Mansfeld, a proto uděliv po dobytí města milost všem ostatním obhájcům, dal jediného tohoto kata, který prý byl proti meči a kulím neranitelným, provazem oběsiti na téže šibenici, na které byl týž dříve popravy konal.

77

Vůbec byli tehdáž katové v pověsti kouzelníků a čarodějů,

kterážto pověst byla podporována tím, že se, jak už řečeno, zaměstnávali hotovením mastí a prášků, ba i jedů, což z nich dělalo osobnosti ještě větší měrou obávané, než jak to s sebou přinášelo krvavé řemeslo jejich. Mělo se o nich za to, že se při procesech čarodějničních snadno mohli od delinkventů přiučiti čarám a kouzlům, ale že by byl některý z nich pro tuto příčinu právu propadl, o tom jsme nenalezli žádného příkladu.

Pro zločin zabití však byl jeden z katů českých popraven, a sice stalo se tak roku 1588 ve městě Žatci, kde si byl tamní kat Vyskočil pozval k posvícenským hodům lounského kata Rosu a litoměřického popravního mistra Kabáta. Při hojné pitce v

78

katovně žatecké přišel hostitel v hádku s Rosou a probodl jej nožem, tak že soupeř jeho ihned mrtev k zemi sklesl. Vyskočil byl proto vržen do žaláře a po skončené soudní při odsouzen k smrti mečem, kterýžto trest na něm vykonal druhý jeho host litoměřický kat Kabát vlastním jeho mečem popravním. Jiný případ trestání kata mečem udál se v České Lípě roku 1610, kde byla vzata ve vazbu dcera kramáře

Hanuše Scherera, jménem Sybilla, že zavraždila novorozené děcko své. Během vyšetřování zamiloval se do hezké vražednice tamní kat, jenž ji jedné noci pustil ze žaláře a uprchl s ní přes hranice do Saska; ale v Drážďanech je zase lapili a přivedli nazpět do České Lípy, kde jsou oba mečem popraveni.

Lépe to uměl navléci kat, který odkudsi z Němec jako tak mnoho jiných dobrodruhů přišel do Čech a ve městě Kolíně za doktora lékařství se vydával; veda sobě nádherně, dovedl si získati lásku jisté dívky, kterou také se značným věnem za manželku obdržel. „Po hodech pak svatebních,“ vypravuje Dačický, „pobyv s ní tu na čas, jel s ní odtud, rozprávěje, jak se dobře míti bude ve vlasti jeho; a dojevše toliko do města Hradce nad Labem, vyjeveno jest a oznámeno, že ten slavný ženich jest kat. A když to rozhlášeno, pospíšil odtud ten nešťastník, pobrav s sebou, což s sebou měl a nabyl, a té mladice Mariany tu nechal s naříkáním.“ Na štěstí toto spojení manželské s katem neškodilo pověsti ubohé mladé paní, neboť se potom v Kutné Hoře ještě dvakrát provdala, jak to Dačický při zprávě o úmrtí jejím roku 1590 dokládá.

Opovážil-li se kat pronésti někdy úsudek svůj o nespravedlnosti rozsudku nad osobami, které mu byly k popravě odevzdány, potázal se se špatnou, jak to roku 1613 zakusil na sobě kat Václav Svoboda v Kopidlně, který maje stíti zlosyna, jejž držitel Kopidlna pan Baltazar Rabenhaupt ze Suché odsoudil k smrti, a špatně jej odpraviv, veřejně pronesl se: „Jak jej páni odsoudili, tak se mně při popravě vede,“ a

79

když nedlouho na to byl od něho též rytíř Myslibor Hamza ze Zabědovic sťat, týž kat hlavu jeho do rukou vzav, hlasitě zvolal: „Škoda té hlavy, že skrze takovou maličkost musila se světa jíti!“ O těchto výrocích kata svého pan Rabenhaupt se dověděv, dal prostořekého kata v žalář vsaditi a odsoudil jej k tomu, aby pod pranýřem klekl, pro Bůh a všecky svaté odprosil, načež jej druhý kat šmáhem znamenal a z panství kopidlanského vyhnal, v jehož vůkolí se nesměl na čtyry míle více objeviti, nechtěl-li šibenici propadnouti.

Roku 1583 byl „přísežný holomek“ staroměstského kata v Praze Jan Soběslavský pro neznámý jakýsi zločin vsazen do vězení v Daliborce na hradě pražském, ale nalezl dva měšťany, kteří se mu za rukojmí postavili, tak že byl brzo zase na svobodu propuštěn, když se zaručil, že se na zavolání opět před soud purkrabský dostaví. O rok později byl v témže žaláři stížen vazbou holomek hradčanského kata Jíra Pelhřimovský „pro nepilnost v šetření vězňů a nevěrné v tom chování“; holomek týž byl za to odsouzen hrdla, ale i ten dostal milost a propuštěn na slib, že se zase na soud dostaví. Konečně přišel roku 1596 do Daliborky jistý Karel Mihulka „za příčinou tovaryšstva s katy, kteří Eliáše Poláka žida ztrápeného v Daliborce hlídali, načež jeden holomek katovský i se židem tím ze žaláře utekl“; Mihulka byl pak propuštěn na tak dlouho, až by uprchlého holomka vypátral a ku právu dostavil.

Jiných trestů na katech vykonaných nenalezli jsme, vyjma stručnou zprávu Beckovského při roku 1643, že byl tehdejší kat staroměstský (neudáno, z jaké příčiny) od druhého kata z Prahy vymrskán, ve svých pramenech ze XVI. a XVII. století žádných více, z kteréžto okolnosti dá se důvodně souditi na to, že katové i čeleď jejich, majíce stále před očima kruté následky každého provinění, opatrně se střežili toho, proti přísným zákonům a řádům tehdejším se prohřešiti, aby nepropadli těmže trestům, jakéž musili vykonávati na jiných provinilcích. Též odloučenost jejich od ostatní společnosti občanské, která

80

jim nedovolovala v bližší a častější styky s lidmi přicházeti, byla příčinou toho, že se ve stavu katovském poměrně tak málo zločinů dálo, a zejména že krádeže a loupeže byly u nich, jakožto u lidí celkem zámožných, zjevem velmi řídkým.

Naproti tomu bylo na účet jejich hřešeno často tím způsobem, že mrtvoly oběšených osob, které, jak jsme již uvedli, i po mnohá léta na šibenicích visívaly, buď ze zištnosti, buď z pověrečnosti olupovány bývaly, tak že se proti tomu musilo přísnými tresty zakročiti. Roku 1623 byl v Praze na popravišti za Horskou branou oběšen jistý důstojník, který měl s četou jezdců dbáti o bezpečnost na silnicích, sám ale loupeže páchal; oběsili jej v bohatém obleku jeho, což přimělo jakéhosi podruha z Nového Města pražského k tomu, že viselce hned druhé noci uřízl a až do košile oloupil. Když ale věci ty prodával, byl lapen a za loupež svou vězením stížen. Ještě hůře dopadl podobný výjev ve Voticích, kde byl roku 1676 pro krádež oběšen jistý Lesák; v noci na to vylezl Jan Mráz, myslivec z nedalekého Skrýšova, a čtyři jiní na šibenici, uřízli oběšenému kus oprátky od krku a rukou a kus košile k rozličným čarám, a vylámali mu pak též z úst zuby, kterých myslivec chtěl užiti ke kouzlům při střelbě. Byl však prozrazen a pro loupež tuto dokona k smrti odsouzen; appellační soud pražský změnil trest tento a odsoudil ho na dvě léta do žaláře, poněvadž se omlouval tím, že prý dělal jen to, co prý katové často dělají, prodávajíce ke kouzlům a čarám kusy ze šatstva neb i z těla oběšených osob, jež prý za tím účelem tajně olupovali. Bylo-li tomu tak, pak si při tom katové počínali asi mnohem obezřeleji, neboť není podobný případ trestání kata nikde zaznamenán.

Měliť katové dosti na svých příjmech z řádných důchodů oněch, o kterých jsme výše mluvili a k nimž náležely v první řadě poplatky za výkony při mučení, které nebyly sice velké, za to ale tím častější. Dostávaliť od přišroubování palečnic neb od šněrování 36 kr., od druhého stupně zmučení 1 zl. 12 kr. a od

81

plného zmučení 2 zl. 24 kr., z kterýchžto peněz si musili, jak už řečeno, sami pořizovati veškeré nástroje k mučení potřebné, totiž palečnice, šrouby to neb svory na palec, železná spínadla, španělské boty, háky a kleště, píšťaly i hrušky dřevěné; dále žebříky s kladkami, těžká závaží na nohy, smolnice a jiné přístroje k pálení, potřebnou k tomu koudel, síru a smolu, a konečně lavici útrpnou se čtyřmi skřipci neb kladkami (tak zvané to „housličky“). Průběhem času rozmnožily se též tyto nástroje, neboť byla v tom ohledu vynalézavost katů nevyčerpatelná, jelikož si na tom zakládali, zhotovovati co nejúčinlivější nástroje útrpné. Jen pověstná „železná panna“, o které se tak mnoho bájilo, jest pouhým výmyslem, neboť takového složitého nástroje mučicího nebylo užíváno ani v Čechách, aniž kde jinde, a kdekoliv takovou ukazují ve sbírkách rarit katovských, nemohou nikde dokladů k tomu uvésti, že byla skutečně v mučírnách v činnosti.

Mučení dálo se v mučírně, obyčejně podzemním to sklepem, odkud nebylo tak snadno nářek a úpění mučených osob na venek slyšeti; proto bylo také konáno pravidelně vždy jen za doby noční, a to buď o půlnoci, neb ráno přede dnem. Přítomen byl mu vždy městský rychtář se dvěma soudci a s písařem, který výpovědi obžalovaného zapisoval; mimo to býval přivoláván k trapnému výkonu též soudní lékař a duchovní.

Jednání počalo tím, že byl obžalovaný vyzván, aby učinil vyznání dobrovolné, a bylo-li to marné, předvolán jest kat, který musil inkvisitovi veškeré trapné nástroje své ukázati a jemu vyložiti, jaké bolestné účinky mají, aby mu strachu nahnal a jej přiměl vinu mu přičítanou dobrovolně přiznati. Zůstával-li obžalovaný i nyní ještě zatvrzelým, neb byly-li výpovědi jeho uznány za nedostatečné, byl od holomků katových do naha svlečen a dána mu jen „sukně mučennická“, zástěra to z hrubého plátna, kterou mu holomci kol boků opásali.

82

Po té se přikročilo k prvnímu stupni mučení, a sice vloženy obžalovanému palce u rukou a nohou do palečnic, jež byly šroubem utahovány a ke zvýšení bolesti chvílemi zase povolovány; obyčejně byly tím palce polámány neb dokona rozmačkány. Mnohdy bylo užito na místě toho také šněrování, při němž otočeny vinníkovi tenké šňůry okolo holých rukou a zatahovány vždy silněji, až se do masa prořezaly; sešněrování plnými pouty záleželo v tom, že se na každou ruku a na každou nohu vložilo po třech šňůrách, tak že při tom musil katovi jeden z holomků pomáhati.

Při druhém stupni mučení přišel vinník na lavici útrpnou, na níž mu byly pomocí kladek nohy dolů a ruce vzhůru taženy a tak až z kloubů vymknuty; aneb byla hořejší část těla provazem pod ramena zatočeným vytažena do výše a na nohy zavěšena těžká závaží. Zostřen byl stupeň tento španělskými botami, železnými to plechy se šrouby, jimiž se lýtka na nohou stiskovala a rozmačkala, při čemž kat „zapínačem“ neb „klíčem“ na plechy klepal, aby bolest ještě zvýšil. Jinak se tu užívalo též „špikovaného zajíce“, dřevěné to kladky s ostrými zuby, na niž byl inkvisit položen zády a tahán po ní sem tam celým tělem, jež se při tom stále více rozedrávalo.

Při třetím stupni konečně byl mučený pálen ohněm, a sice buď brky v rozpálené síře namočenými a zapálenými, které mu kat házel na tělo, vyjma prsa; neb smolnicí, to jest hůlkou, koudelí obtočenou, v rozpuštěné smůle namočenou a zapálenou; neb klocem smolným, jenž byl vinníkovi na tělo vložen a zapálen, neb hořícími pochodněmi, jimiž kat zločince na skřipci nataženého pod rameny neb na bokách pálil. Před pálením takovým ostříhal kat obžalovanému dříve vousy a všecky vlasy na těle, jak se to připomíná též při mučení biskupa Českých bratří Jana Augusty roku 1548 na Křivoklátě.

Aby mučený nemohl příliš při tomto trápení křičeti, dávána mu do úst „píšťala“ neb „hruška“, opatřená dírkou, která mu jen dýchati dovolovala. Dal-li znamení, že chce přiznání

83

učiniti, ustal kat v mučení a uvedl inkvisita před soudce, kteří dali výpovědi jeho zapsati a dle obsahu jejich pak ustanovili, má-li se příští noci v mučení pokračovati, neboť mezi každým stupněm mučení musila uplynouti aspoň doba jednoho dne. Pak odevzdán zmučený lékaři, aby jej obvázal a pro budoucí mučení schopným učinil. Podlehl-li inkvisit, jak se často stávalo, bolestem svým již na mučení, zavázal kat mrtvolu jeho do slámy a vyvezl ji na mrchoviště, kdež zakopána byla; jinak byl odveden zpět do žaláře svého, aby rozsudek svůj očekával. Týž byl prohlášen odsouzenému na radnici od král. rychtáře u přítomnosti soudců a konšelů, a zněl-li na smrt, ustanovil rychtář obyčejně též dva mladší konšely k tomu, aby s ním byli popravě přítomni. Na popravišti tázal se rychtář po třikrát delinkventa, umírá-li také na tom, k čemu se znal před trápením i po něm, a pak jej odevzdal katovi, aby na něm přisouzenou mu smrt vykonal.

Děsná tato procedura mučení zachovala se ve vylíčené tuto způsobě až do polovice XVIII. věku, kdy byla trestním zákonníkem Marie Teresie zmírněna a pak roku 1776 úplně zrušena. Jak ale toto zmírnění vypadalo, jeví se z následujícího stručného obsahu hrdelního soudního řádu tohoto, daného dne 31. prosince 1768. V 5. článku ustanovuje se ještě za trest smrti: upálení (zmírněno stětím delinkventa), čtvrtcení a lámání kolem (zdola neb shora), kteréžto tresty mohly býti zostřeny vlečením na popraviště, trháním řemenů, štípáním žhavými kleštěmi, vyříznutím jazyka neb vytržením téhož z týla; dále mohl býti trest smrti zostřen proražením těla kůlem, vpletením na kolo, useknutím ruky a vystavením téže neb hlavy na kolo neb na šibenici. Za to nemělo se v Čechách více užívati utopení, dření a zakopání za živa, ženské pak neměly více býti kolem lámány neb čtvrtceny; rovněž neměly býti ženské věšeny, nébrž jen stětím trestány. Mučení mělo se užívati jen při zločinech, na něž byl trest smrti ustanoven; delinkventovi bylo nejprv mučením pohrozeno, pak mu byl představen kat,

84

jenž mu nástroje mučicí ukázal a pak jej ke skřipci vedl a palečnice neb šňůru na tělo mu vložil. Děti do 14 let věku, lidé přes 60 let staří a těhotné ženy nesměly však mučeny býti. Mučení se mělo díti předepsanými nástroji, bez velkého porušení na zdraví, ve všední dny a dopoledne a vždy u přítomnosti ranlékaře neb lékaře. V českých zemích mělo se díti mučení: 1) vložením palečnic, na něž se mohlo tlouci, 2) sešněrováním ze předu, 3) natažením těla na žebřík a 4) pálením těla na žebříku. Delinkvent směl býti nejvýše třikrát mučen, a nepřiznal-li se ani potom, měl býti za nevinného propuštěn. Ve 32. článku bylo nařízeno, aby katovi a jeho holomkům bylo zakázáno při mučení užívati věcí pověrečných neb příliš ukrutně si počínati; soudce musil katovi vyložiti, jakého stupně mučení má užiti, a kat nesměl nic jiného konati, aby vyznání vynutil. Před popravou mělo dle 43. článku býti provoláno, že nezdar exekuce, když se totiž rána mečem nepovedla, neb když se provaz při věšení přetrhl, nesmí žádné výtržnosti v lidu spůsobiti, aniž má se tím kat s holomky svými v nebezpečí uváděti. Rovněž nepřipouštělo se více obecné mínění, že má býti odsouzenci milost udělena, kdyby se ani třetí rána mečem nezdařila, neb kdyby se při věšení provaz přetrhl, neb kdyby se některá žena nabídla, že odsouzence pojme za muže. Popravení neměli pohřbu počestného a musili býti pochováváni buď na popravišti, neb na mrchovišti, což také o sebevrazích platilo. Lékařům měla býti k pytvání odevzdána jen těla odsouzenců nízkého původu neb kteří žádné hodnosti nepožívali a bez příbuzenstva byli. Článek 53. jest věnován katům a dí se o nich, že jsou obyčejně i s holomky svými lidé nemilosrdní, a proto má soudce k tomu hleděti, aby nepřekročovali pravé míry a aby při mučení i při popravě užívali jen předepsaných nástrojů; kdyby kat neprávě trestal, má za to od soudu trestán býti. Šibenice a vůbec popraviště mělo se nalézati ve vzdálí 24 loket od pozemku nejbližšího souseda a měli se ke stavbě šibenic přivolaní řemeslníci bez

85

odporu dostaviti, jinak že by byli trestáni. Článek 90. konečně kázal o sebevrahu, aby byl od kata na káře vyvezen a na popravišti neb na jiném místě nečestném jako „nerozumné zvíře“ pohřben; jmění jeho pak mělo býti zabaveno, a jen když sebevrah byl mysli nepříčetné, mělo se mu dostati pohřbu čestného.

Dolíčivše takto spůsob hrdelního práva, které mělo v Čechách průběh svůj až skoro do konce panování císařovny Marie Teresie (mučení čili právo útrpné bylo teprv roku 1776 zrušeno), vrátíme se opět k líčení význačnějších poprav od konce XVI. století, při čemž musíme nejdříve poukázati k té významné okolnosti, že století toto v ohledu poprav zrovna tak skončilo, jak bylo počalo. Právě takové nesčíslné množství vražd, jako za posledních let panování Jagellonců, bylo pácháno v Praze i ve veškeré ostatní zemi za věku Rudolfa II., kdy v Čechách přece již po více než století hluboký mír panoval a soudnictví ve všech oborech přísně bylo vykonáváno. Ale všecka tato přísnost nedovedla zabrániti zmáhajícím se zločinům proti bezpečnosti majetku a života, které v onom, neprávě tak zvaném „zlatém věku“ na denním pořádku byly. Poněvadž tehdáž dvůr císařský v Praze sídlil, táhlo se do hlavního města českého množství dobrodruhův a pochybných existencí ze všech zemí evropských, ba objevili se zde vedle domácích „stupkův“, jak lotři a zlosynové námezdní zváni byli, též vlaští bandité, kteří se bez ostychu dávali za peníze ke vraždám najímati a také jich v Praze nesčíslné množství spáchali, užívajíce k tomu pověstných vlaských dyk neb krátkých pistolí, kterým proto tehdáž po banditech těchto obecně říkáno „banditky“, z čehož pak slovo „bambitka*

* Mikuláš Dačický z Heslova píše ve svých Pamětech (I. 201) o banditech těchto takto: „Těch časuov v městech pražských dáli se hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne, čímž J. M. Cská pohnut jsa, ráčil přísně poručiti a naříditi, že se ve všech třech městech pražských v ryncích hlavních dřevěné poloušibenice ustavěly a slouly Justicia. A jak by se o tom zachováno býti jmělo, jest vuobec vytisknuto; a zrádné, tajné ručničky —

“

86

povstalo. Z četných případů podobných vražd uvádíme zvláště onen z roku 1597, kdy byl v Praze v noci zastřelen král. prokurátor David Rydl ode dvou vlaských banditů, kteří prý k tomu od pana Jáchyma z Kolovrat najati byli, ale vlastně bratra prokurátorova, Mikuláše Rydla, jenž s panem Kolovratem proces vedl, zavražditi měli. Bandité byli vypátráni a utraceni, při popravě jejich pak musil pan Kolovrat přítomen býti, ač se nedokládá, byl-li též on nějakým trestem stižen. Po dvou letech na to již opět byli dva jiní vlaští bandité v Praze popraveni, což se i v následujících letech stále ještě opakovalo, tak že roku 1609 i sněm zvláštní artikul proti banditům vydati musil, neb „skrze ně mnozí lidé úkladně zamordováni bývají a o hrdla přicházejí“.

Vedle cizí této sběři vražedné a loupežné nedávali se též domácí zlosynové v ničem zahanbiti a přes všecky časté popravy počínali si proti ostatní společnosti občanské co nejdivočeji, shlukovali se v celé tlupy loupežné, jež po venkově i pevné tvrze a zámky přepadaly a v nich jako za vpádu válečného spousty na životech lidských a statcích spůsobovaly. Již v prosinci 1590 vydán byl mandát královský ke všem stavům a městům, aby co nejpřísněji nastupovaly proti „těm lotrům a povalečům, kteří se v mnohých místech rotí, ve velikém počtu pospolu chodí a lidem jak domácím tak přespolním loupeží i jinak velikou škodu činí“. Mandát tento byl vyvolán hlavně loupežným útokem na tvrz pana Davida Boryně v Roztokách u Prahy, který v celé zemi veliký hluk spůsobil smělostí roty, do padesáti hlav čítající. V noci okolo sv. Martina 1590 vpadli „Martinkové“ tito, jak podobným rotám ode dávna též říkáno, násilně do oné tvrze, kdež pana Boryně málem utloukli a do třiceti tisíc zlatých mu odcizili. V okolí

Chomutova řádila opět mordéřská tlupa tak zvaných jimž panditky od zrádných mordeřuov, tak řečených pandituov, přezděli - jsou zapověděny.“

87

„kartových mužů“, kteří si dávali jména dle karet hracích, tak že náčelník jejich slul „červené eso“, ostatní pak králové, svrškové a spodkové až do sedmičky. Po nesčíslných vraždách byli roku 1588 konečně dopadeni a všech 32 kartových mužů pověsil pražský kat, jehož si Chomutovští od staroměstských konšelů pražských k hromadné popravě této vyžádali. U Rakovníka zase lapili roku 1591, jak zápis v knihách městských dí, vraha, jenž spáchal 35 vražd, a brzo potom druhého, jenž se přiznal ku 65 mordům; oba byli kleštěmi trháni, kůže s nich dřena a onen do kola vpleten a tento za živa na špalku sedě pečen a spálen. Roku 1594 bylo v témže městě v krátké době neméně než osmnáct hrozných poprav vykonáno. Podobně tomu bylo i v jiných krajích a městech českých a ze samé Prahy bylo roku 1609 psáno do Štrasburských Novin (nejstarších to novin německých, jejichž výtisk z řečeného roku v universitní knihovně heidelberské se zachoval), kterak „v Pražských městech jsou muži i ženy denně od mordéřů napadáni, oloupeni, uškrceni a do Vltavy vházeni. Sedm mrtvol bylo zde jednoho dne z řeky vyloveno a jednoho času bylo sedm zlosynů lapeno, kteří se vyznali, že dne 18. tohoto měsíce čtrnáct osob do vody vmetali, a že tlupa jejich čítá osmdesát hlav, kteří jsou větším dílem z Pražských měst rozeni.“

Za takových okolností není divu, že měli katové tehdejší neustále práci na popravištích, tak že řemeslo jejich mělo tehdáž své pravé „zlaté dno“, jež z nich zámožné lidi činilo. Pražským katům pak vzešel ke konci XVI. století nový pramen užitku, když po příkladu francouzského učence Andréa Vésala počali též v Praze lidská těla pytvati a professoři i magistři vědy lékařské zjednávali si k účelu tomu mrtvoly popravených osob, což se ovšem v prvních letech jen potají díti smělo. Do medicinské kolleje v Kaprové ulici ve Starém Městě pražském bylo tehdáž tímto spůsobem množství mrtvol sťatých neb oběšených zločinců dopravováno, na nichž doktoři pokusy pytevní činili a pak je v rozsáhlé zahradě kolleje zakopati

88

dávali*. Ale již roku 1600 pytval proslulý doktor lékařství Jan Jesenský tělo oběšence veřejně na universitě pražské, a dne 24. února 1605 otevřel učenec tento ponejprv i tělo sťaté ženské, kteréžto pytvání se od té doby častěji opakovalo a katům hojné důchody za dodávání mrtvol lékařům vynášelo.**

Jiný experiment lékařský s tělem sťatého člověka podnikl v

té době Jesenský, vyžádav si k tomu svolení císaře Rudolfa, aby seznal, zda-li po stětí zmizí ihned život lidský. Vypravoval o pokusu tomto Balbínovi očitý svědek Marek Markův z * Ke konci předešlého století byly na místě zahrady této medicinské kolleje v Kaprové ulici staveny domy a tu se při kopání základů, jak pražský topograf Schaller dosvědčuje, skutečně přišlo na množství lidských kostí, které dle všeho pocházely z mrtvol oněch pytvaných oběšenců. ** Již roku 1631 bylo pytvání mrtvol delinkventů popravených tak obecné, že bylo tehdáž purkmistrovi Nového Města pražského nařízeno, aby dal uškrtiti některého z odsouzených na smrť a mrtvolu jeho dodal k pytvání. Roku 1678 opět psala appeilace na hradě pražském právu města Horažďovic, aby se otázalo k meči odsouzeného Jakuba Mlynářovice, chce-li se podrobiti zkoušce s lékem, jejž pražský apatékář František Dyryx „proti všelikým lidskému přirození škodicím jedům vynalezl, načež když mu skrz tento lék jed neuškodí, při životě zůstaven bude“. Přijal-li delinkvent nabídnutí toto čili nic, není více v archivu města Horažďovic, v němž jest tento přípis appellačního soudu zachován, zaznamenáno.

89

Kronlandu, pozdější proslulý lékař, slovy těmito: „Za mého mladého věku byl na popravním místě na Hradčanech nedaleko Černé věže sťat člověk, kterého si lékaři a ranlékové pražští na císaři a králi vyžádali, aby s ním po smrti jeho pokusy činiti mohli. Stáli kolem popraviště s náplastěmi a všemi jinými lékařskými potřebami, aby seznali, jak dlouho se dá ještě prchající život v těle popraveného udržeti. Jakmile byl kat hlavu zločincovu sťal, pozdvihli někteří tělo do výše a natírali krevní cévy balsámem; jiní vstavili zase sťatou hlavu na trup, tak aby céva na cévu přišla. Pak přidrželi hlavu a trup pevně k sobě, a přiloživše na krk náplasti, vřelými obvazky je přivázali. Pak mu dali k nosu silné voňavky, jež v popraveném zase vědomí vyvolaly, tak že za jásotu přistojícího lidu oči otevřel. Pak jej přenesli zvolna a opatrně do nedalekého domu, kde ještě několik známek života na sobě projevil. Ale za nedlouho přece pod rukama lékařů ducha vypustil.“

Podobných pokusů, které jsou důkazem toho, jak doktor Jesenský a ostatní tehdejší lékaři pražští vědu pytevní vážně brali, bylo by se mohlo tehdáž v Praze mnoho konati, neboť neuplynulo dle současných zpráv ani téhodne, aby se nebyla nějaká poprava dála. Vedle stínání a věšení však bylo tehdáž stále ještě též upalování v obyčeji, kterého zvláště krutým spůsobem bylo užíváno proti žhářům, jak o tom v Beckovského

Poselkyni při roku 1604 tento případ čteme: „Dne 3. srpna čtyři žhářové byli následovně utraceni při pražské spravedlnosti: Čtyři sloupy do země vraženi byli, na nichž řetězy visely; k třím byli žhářové a k čtvrtému muž s ženou řetězy svázáni, aby okolo těch kolův choditi mohli; okolo každého kolu hojné hromady řeřavého uhlí obloženy byly, aby ti zlosynové poznenáhla se pekli, okolo těch kolův mezi uhlím řeřavým chodíce; jestli který od běhání a dlouhé chůze unavený a zemdlený na zem se posadil a odpočinouti sobě chtěl, hned přistojící katané vřelý olej naň stříkali a k vstání i k běhání tou bolestí olejnou nutili; to když nejméně půl hodiny

90

trvalo, všichni na popel upáleni byli.“ Trest upálení na žhářství byl vůbec dle práv Koldínových v Čechách obvyklý, pročež v Rakovníku roku 1593 jistý mlynář, který byl zámek i ves Psovlky vypálil, u šibenice upálen a po roce tamže jistý krejčí, jenž se na mučení vyznal, že byl před léty oheň položil a město Rakovník všecko vypáliti mínil, „upečen a olejem špikován byl“. Také v Chrudimi byla žena jistého provazníka Ličky, na kterou se prokázalo, že založila velký oheň, jímž značná část města popelem lehla, v pěti nedělích na to vržena na hranici, a sice rovněž v hodinu 18., kterouž bylo hořelo. Že také „čarodějnice“ na hranici končily, a to zejména ve městech německých v severních Čechách, o tom byla již dříve zmínka učiněna.

Po celou dobu panování Rudolfa II. však nespůsobila žádná z těch tisíců poprav, které tehdáž byly v Čechách vykonány, tak velikého hluku, jako poprava pověstného císařského maršálka Heřmana Krištofa ryt. Rosswurma, jenž v noci dne

25. července 1605 v Praze ve Vlaské ulici na Malé Straně přišel v krvavý souboj s hrabětem Františkem Belgiojosou, v němž sluha Rosswurmův Furlani, vida pána svého již ze tří ran krváceti, hraběte ranou z pistole do hlavy zastřelil. Od četných nepřátel maršálových, k nimž především patřil nejv. císařský komorník Filip Lang z Langenfelsu, byl čin tento Rosswurmovi pokládán za vraždu a on skutečně odsouzen hrdla, kterýžto rozsudek císař dne 20. listopadu 1605 potvrdil; zároveň s maršálkem byli tři jeho služebníci odsouzeni k smrti a všickni tři skonali na šibenici. Vlastní vrah Belgiojosův Furlani byl na útěku dopaden v Brandýse n. L., kdež se pronásledujícím jej žoldnéřům se zbraní v ruce v odpor postavil a od nich skolen jest; mrtvola jeho byla dopravena do Prahy a tu ji kat vyvlekl na kravské kůži na popraviště a tam rozčtvrtil. K popravě na Rosswurmovi pak byla, jak se za starších dob tak často dálo, ustanovena radnice staroměstská, a to velká síň tamní, do níž se za časného jitra dne 29. listopadu

91

mnoho vzácných osob k spatření popravy tak znamenité osoby sešlo. Pokleknuv zde na prostřený černý aksamit a pomodliv se, žádal Rosswurm ještě, aby se ho kat nedotýkal, načež mu staroměstský kat, jenž byl s mečem v předsíni čekal a pak na znamení přítomného mnicha františkána tiše do síně vkročil, jednou ranou hlavu sťal. Služebníci maršálkovi přišili hned na to hlavu k mrtvému tělu, jež pak do rakve vložili a do kostela františkánů u Matky Boží Sněžné k pohřbení odnesli. Za hodinu na to došel na radnici rozkaz císařský, jímž byla Rosswurmovi milost udělena, jejž ale komorník Lang schválně zadržel, aby nepřítel jeho dříve potupnou smrtí skončil. Rudolf II. litoval velice maršálka svého, který jen intrikami dvorskými padl, což dosvědčuje také ta zvláštní okolnost, že všecka akta processu Rosswurmova zmizela a nejspíše zničena byla. Ale již po třech letech na to padl i komorník Lang a skončil bídně v žaláři Bílé věže, což mu bylo za spravedlivou odplatu smrti Rosswurmovy přičítáno. V témže žaláři oběsil se roku 1612 nástupce Langův komorník Rucký, o jehož děsném konci jsme již vypravovali.

Po vpádu Pasovských do Prahy roku 1611 viděla Praha opět řadu hromadných poprav, neboť pro povraždění mnichů v klášteřích pražských (zejména u františkánů, kde čtrnáct mnichův od vzbouřené chátry ukrutně se světa sprovozeno bylo) odsouzeno jest dvanáct vrahů ku smrti provazem neb mečem a byly tyto popravy na nich po tři dny konány. Prvního dne skončili čtyři z delinkventů těchto na šibenici, druhého dne byla čtyřem dalším k smrti odsouzeným dříve každému před klášterem františkánským pravá ruka uťata, načež na popravišti za Horskou branou sťati jsou; třetího dne byli čtyři poslední odsouzenci před klášterem františkánským a na dvou jiných místech žhavými kleštěmi páleni a se zad jejich řemeny dřeny, na popravišti pak byli dva kolem shůry dolů a dva, jakožto nejtěžší ze všech těchto zločinců, zdola nahoru kolem lámáni a pak všichni čtyři na připravená již kola vpleteni. Ještě krutější

92

poprava dála se v Praze roku 1614, kdy byli dva zlosynové zavraždili a oloupili v domě na Koňském trhu jistého novoměstského radního, kolem lámáno a do kola vpleteno, kterýžto rozsudek byl na něm v květnu 1614 vykonán.

Všecky tyto popravy, jichž bychom z doby té až do osudného roku 1620 mohli ještě množství uvésti, konány byly v odvetu za spáchané zločiny krvavé neb loupeže, avšak již již nastávala truchlá perioda, kdy přicházeli na popraviště mužové z příčin politických neb strannických, jimž dějiny nemohou sympatií svých odříci a jejichžto popravy dosáhly vrchole svého v den 21. června 1621 na náměstí Staroměstském. Vyhozením král. místodržících z oken hradu pražského nastala v Čechách doba tak rozrušená jako za válek husitských, jen že výsledek její byl právě opačný a skončil úplnou porážkou těch, kdož byli státní převrat tento přivodili. Než však k líčení posledního krvavého výjevu odboje českých stavů protestantských proti Ferdinandovi II. přistoupíme, zmíníme se ještě o události, která v rámec tohoto vypravování patří a rovněž měla základ svůj v politických a náboženských sporech tehdejších.

Po dobytí Plzně Mansfeldem roku 1618 přibyl do města tohoto mladý český šlechtic Jan Krištof Zouzar, aby odvedl odtamtud svou sestru, jeptišku z kláštera chotěšovského, která se byla s jinými pannami do Plzně uchýlila. Stavovský komisař pan Krištof z Widerspergu, na něhož se Zouzar v té věci obrátil, spatřoval v něm vyzvědače z vojska císařského a dal jej do vězení ve městečku Stodech uvrhnouti. Teprva po pěti nedělích byl propuštěn na revers, že českou zemi opustí a ničeho proti stavům českým podnikati nebude. Přes to vstoupil Zouzar do vojska císařského a přišel k pluku Huertovu v Písku, odkud činil s četou žoldnéřů vyjížďky do okolních měst, aby kontribuci vybíral. Stavovští pásli po něm delší dobu jako po zpronevěřilci a také jej jednoho dne v okolí Blatné jali. Od direktorů v Praze přišel rozkaz, aby byl Zouzar před vojenský

93

soud ve Stodech postaven, a ten jej také o vánocích 1619 k smrti mečem odsoudil. Jelikož nebylo v Stodech kata po ruce, povolán kat z Klatov, jenž měl odsouzence dne 1. února 1620 stíti. V ustanovený den byl Zouzar vyveden na popravní lešení uprostřed náměstí stodského, kdež u špalku již kleče, zvolal k přistojícímu lidu: „Umírám nevinen! Bůh pomstiž nevinně prolitou krev mou!“ Slova tato pomátla kata tou měrou, že Zouzara místo do týla do ramene ťal; kat hrůzou vykřikl a Zouzar se svalil k zemi, drže si pravicí krvácející ránu. Lidu zmocnilo se veliké rozčilení a se všech stran spíláno katovi. Komisaři veleli témuž, aby zasadil odsouzenci druhou ránu, kat byl ale jako hluchý a vypustil meč z ruky; přítomná žena jeho chopila se nože a chtěla jím odsouzenci hlavu uříznouti. To ale lid více nepřipustil a žena utekla s popraviště i s mužem svým a Zouzar vzchopiv se, sestoupil taktéž s lešení, pomoci se dovolávaje. Leč vše prchalo před ním jako před strašidlem, až se ho dvě ženštiny ujaly a jej do blízkého domu odvedly, kde mu byla krev zastavena a rána obvázána. Kat zešílel následkem děsného výjevu tohoto a zemřel po pěti dnech. Zouzar byl opět převeden do vězení, z něhož ale, uplativ své strážníky, po nedlouhé době uprchl a do Bavor se obrátil. Osud jeho spůsobil veliký povyk, celá řada létacích lístků popisovala krvavou popravu stodskou, a sám císař Ferdinand II. dal si ve Vídni představiti mladého šlechtice, jenž byl tak trapnou chvíli na popravišti přestál.

Následující na to události válečné uvedly ale děsný příběh Zouzarův brzo zase v zapomenutí a katastrofa bělohorská obrátila již dokona pozornost veřejnosti ku tragickému osudu předních účastníkův odboje stavů protestantských proti Ferdinandovi II. Jak vědomo, bylo v únoru 1621 mnoho pánův a bývalých direktorů v Praze jato a po skončeném procesu hrdelním dvacet sedm z nich k smrti odsouzeno. Pondělní den 21. června 1621 byl ustanoven k veliké exekuci této, která se před radnicí na náměstí Staroměstském díti měla. Již v pátek

94

před tím obdržel staroměstský kat Jan Mydlář od městského rychtáře rozkaz, aby dal ve dvoře radnice sroubiti lešení popravní, které pak téhož dne večer postaveno na náměstí při východní straně radnice, s jejíž pavláčky nad solnými krámci tamními byl veden můstek na lešení, jež mělo čtyry lokte výšky a šířku 22 kročejů a délku tolikéž kročejů; kolem dokola pak bylo postaveno dřevěné zábradlí. V sobotu byly všem vězňům na hradě pražském přečteny rozsudky a pak byli odsouzenci převezeni na radnici staroměstskou, kdež se s povolenými jim duchovními k smrti připravovali. V pondělí dne 21. června o 5. hodině ráno zahřměla rána z děla na hradě, což bylo znamením, aby exekuce počala. Popraviště bylo již před tím obklíčeno dvěma kornetami jezdců a třemi prapory pěchoty, tak že diváci jen z dálky krvavému výjevu mohli přihlížeti;

po celý čas exekuce pak se tlouklo hlučně v bubny, aby nikdo poslední slova odsouzenců slyšeti nemohl. Na pavláně při radnici zasedl úřad staroměstský a císařští rychtáři všech tří měst pražských, kdežto tři rychtáři městští chodili střídavě s lešení do radnice, aby odsouzence jednoho po druhém k poslední cestě vyvolávali. Jeden z úředních sluhův, jenž měl obličej smutkovou kápí zastřený, postavil před špalek, u něhož kat Mydlář s obnaženým mečem stál, vysoký krucifix, aby odsouzenci před ním smrt podstupovali. Již dříve byly do uzavřené prostory pod lešením popravním vneseny rakve, do nichž měly mrtvoly popravených snášeny býti; k tomu bylo ustanoveno šest mužů, taktéž černým suknem zakuklených, kteří každé tělo po schůdkách dolů pod lešení snesli, tak že se kat žádného z těch, jež mečem se světa sklízel, ani rukou nedotekl. Před špalek popravní bylo prostřeno sukno, do něhož zakuklenci tělo i hlavu zaobalili, a pak vždy nové sukno prostřeli. Sťato bylo mečem osob čtyřiadvacet a mezitím byli tři měšťané, „snad proto, aby popravce sobě trochu pooddechl“, jak Pavel Skála ze Zhoře dokládá, oběšeni, a sice

95

jeden na justicii uprostřed náměstí stojící a dva na břevnech z oken radnice vystrčených. Po věšení tomto vrátil se mistr Mydlář opět na lešení, aby dokonal mečem krvavou práci svou. Počínal si při ní tak dovedně, že ani při jedné osobě rány zmateční neučinil a všem dvaceti čtyřem odsouzencům vždy jedinou ranou hlavu sťal. Celá exekuce trvala po čtyry hodiny, tedy až do deváté hodiny dopolední, a užil při ní kat čtyř mečův: prvním odpravil jich jedenáct, druhým pět a ostatními dvěma osm*

* „Památných“ těchto mečů jest za našich dob v starožitnických sbírkách nejméně pětkrát tolik, tak že je všecky za nepravé pokládati můžeme. Největší část jich nese pěkně vyzlacená jména všech dvaceti čtyř popravených pánů, což ve srovnání se svědectvím Pavla Skály ze Zhoře jest zhola nemožné. V českém museum chová se také „památný“ meč z roku 1621, ale jsou na něm vyryta jména sťatých pánů v jazyku německém, což je důkazem nepravostí meče toho, třebas jich bylo uvedeno jen 11, tak že ten, kdo je vrýti dal, věděl, ktetak dle svědectví Skálova jedním ze čtyr mečů Mydlářových mohlo býti nanejvýš 11 osob sťato. Ještě roku 1878 koupil český studující bohosloví E. Molnát v Edinburku u vetešníka podobný „památný“ meč z roku 1621 s německy psanými jmény všech 24 statých pánů a s monogramem „C. M.“ a připojenou větou „Poslední nešťastná práce byla 21. června 1621", což vše jsou důkazy nepravosti meče toho, neboť křestní jméno kata Mydláře bylo Jan, a nemůže se tedy monogram rento k jménu jeho vztahovati; poprava roku 1621 pak dokonce nebyla poslední nešťastnou prací Mydlářovou, neboť týž ještě více než deset let chutě dále v popravním řemesle svém pokračoval, anť se ještě roku 1631 za obsazení Prahy od Sasův jakožto kat staroměstský připomíná. Ostatně nebyl kat Mydlář, jenž si v účtu svém za exekuci v den 21. června 1621 každý groš vypočítával, muž dle roho, aby byl popravené pány za „mučenníky“ považoval a jména jejich na meče své vyrýti dával.

. Jen tělo sťatého doktora Jesenského nebylo sneseno pod lešení, nébrž vloženo na káru a na té po exekuci na náměstí vyvezeno na popraviště před Horskou bránu, kde je kat Mydlář podle zostřeného rozsudku rozčtvrtil a na koly vtekl. Před polednem vrátiv se zase k popravnímu lešení na náměstí, dal kat hlavy dvanácti sťatých pánů vložiti do puten a odnesl je s holomky svými do mostní věže staroměstské, aby je, taktéž dle rozsudku, na kranclích věže této vztyčil. Šest hlav

96

přišlo na stranu proti Starému Městu a šest druhých proti Malé Straně; na hlavu hraběte Šlika položena ještě uťatá jeho pravice a rovněž i na hlavu doktora Haunšilda, kdežto na hlavu Jesenského vložen jazyk, jejž mu byl kat již před popravou jeho vyřízl. Hlavy byly ke kranclím připevněny železnými háky a trčely na věži (až na hlavu Šlikovu, která byla rodině jeho již po dvou letech odevzdána) po celých jedenáct let, načež byly za vpádu Sasů do Prahy roku 1631 od emigrantů českých s velikou poctou sneseny a dle jedněch v kostele Týnském, dle jiných v kostele Pavlánském potají pohřbeny, aby od katolíkův nalezeny býti nemohly. Večer dne 21. června byla mrtvá těla popravených, která přes den v rakvích pod lešením popravním ležela, rodinám jejich odevzdána a v hodině na noc buď na hřbitovech u kostelů pražských ve vší tichostí pohřbena, neb na venkov do rodinných hrobek odvezena. Druhého dne ráno vymrskal kat Mydlář tři osoby z Prahy až za Horskou bránu, před tím pak přibil ještě Mikuláše Diviše, nejstaršího služebníka při úřadě staroměstském, za jazyk k šibenici na rynku, načež jej po návratu do města zase od justicie odtrhl a do šatlavy k další vazbě odvedl.

„Tím spůsobem vykonala se,“ jak Skála dí, „ta přesmutná a v království Českém nikda prvé nevídaná ani neslýchaná tragedie.“ Následky její byly bohužel tak kruté, že nikdy z dějin národa českého vyhlazeny nebudou, i kdyby Prozřetelnost' Božská vlast českou nejpříznivějším dařila osudem. Kat

Mydlář jako bezvolný nástroj přemoci zasáhl meči svými co nejbolestněji nejen v osud nešťastných jednotlivcův, ale též v osud veškerého národa českého, a tím stala se „snížená“ osobnost tato v naší době předmětem dramat, románů a povídek, kteréžto cti se žádnému jinému katovi českému nedostalo. Jaké peněžité náhrady došel za krvavé výkony v den 21. června 1621, vysvitá z jeho žádosti, podané dne 19. července r. 1621 císařskému rychtáři staroměstskému, v níž

97

žádal za exekuci, kterou „sám osobně s násilnou prací svou náležitě vykonal, 500 kop míšenských a čeládce své 20 kop míšenských a obzvláště za uklizení Martina Fruveina 60 kop a na čeleď 4 kopy míš., což vše spravedlivě zaslouženo jest, a vší sumy učiní 584 kop míš., na to přijato 150 kop míš., zůstává se dodati 434 kop“. Již dne 27. července bylo nařízeno cís. výběrčímu, aby Janu Mydlářovi 434 kopy míš. byly vyplaceny.

Těmito penězi nebyly však uhrazeny veškeré útraty osudné

exekuce pobělohorské, neboť současně podal cís. rychtáři staroměstskému písař šestipanského úřadu Starého Města pražského Jan Müller účet vydání za přípravy k popravě v obnosu 559 kop 40 grošů 6 denárů, jež taktéž byly k zaplacení poukázány. Odečteme-li od sumy této 50 kop, jež byly katovi dříve na účet dány, stála exekuce pobělohorská celkem 1093

98

kop míšenských 40 grošů 6 denárů, věru nepatrná to kapka v moři oněch třiceti milionů, jež pouhé konfiskace statků vítězům bělohorským vynesly!

Bitvou na Bílé hoře byla sice válka v Čechách skončena, ale pravidelné a spořádané poměry se dlouho ještě do země nevrátily, ač po celé další desítiletí žádné nepřátelské vojsko do Čech nevkročilo. Zejména v prvních letech po oné bitvě měli katové opět mnoho práce, neboť najatí cizí žoldnéři rozprášeného vojska stavovského dali se zejména v okolí Prahy a pak i jinde na venkově v loupežení, tak že musil cís. místodržící vojsko proti lupičům těmto vysílati. Pomoc ta však zhoršila ještě celou věc, neb vyslaní vojáci sami se loupežnictví na silnicích dopouštěli, než aby zlořádům takovým překáželi. Jeden rumormistr vyjížděje s četou jezdců na silnice, aby škůdce zemské schytal, sám se v to nepoctivé řemeslo dával a lidi obíral; byl však chycen, a jak již výše podotknuto, kde ztrátě hrdla odsouzen. V ozdobném obleku svém, v němž byl jat, oběšen jest před Horskou branou v Praze. Také pět Francouzů, kteří ve vojště císařském na Bílé hoře bojovali, dopustili se na silnicích loupeživých výstupků, začež musili v Praze hrdlem zaplatiti, a sice byli čtyři oběšeni, pátý ale sťat, poněvadž byl šlechtic; marně chtěl si hrdlo 50 000 korunami vykoupiti, neboť pro výstrahu jiným byl i na něm ortel vykonán. Vše to ale nepomáhalo, neboť již za krátko musilo býti v Praze sedm jiných podobných škůdců zemských popraveno a z těch ztrestáni čtyři mečem, tři pak byli po trhání těl jejich kleštěmi ohnivými do kola vpleteni, z nichž jeden přiznal se k osmnácti mordům. Vůbec nalézalo se tehdáž ve vojště císařském tolik loupežné čeládky, že se v létě roku 1622 vrhla celá tlupa žoldnéřů pražské obsádky na krámce ševců a plátenníků na Koňském trhu v Novém Městě, kdež zboží za několik set kop grošů naloupili. Za to bylo jich odsouzeno patnáct k smrti provazem a ostatní k nucené práci na hradbách; na popravišti byla oněm dána milost v ten spůsob, aby metali o

99

to kostky, kteří by z nich měli oběšeni býti. Tím se jich vypalečkovalo dvanáct z provazů a jen tři prohráli krky. Krátce před tím vyloupili vojáci, stojící na Malé Straně na stráži před palácem místodržícího knížete Liechtensteina, komnatu knížecí a vzali z ní klenotů za 8000 zl., jež židovi Josefu Barochovi prodali. Lupičové byli oběšeni a také žid měl na šibenici na břehu židovském blíže domku staroměstského kata skončiti; Waldstein mu však udělil milost, když starší židovští deset tisíc tolarů za krk jeho složili, kterážto suma byla pak odevzdána konšelům staroměstským, aby z úrokův jejích chudé podíleli. Po těchto hromadných popravách loupeživých vojáků došlo roku 1628 na sedláky, kteří se byli v povstání selském roku 1627 ve východních Čechách súčastnili; množství jich bylo zvěšeno hned na místě, kde byli se zbraní v rukou dopadeni, mnoho jiných zajatých pak bylo přivedeno do Prahy, kdež byli kolem lámáni a do kola vpleteni, jiní na koly vstrčeni, tak že všecka tři popraviště pražská vypadala tehdáž jako lesy pro samé šibenice a koly; méně vinným pak byly nosy a uši uřezány, a to v takovém počtu, že nebylo té doby ve východních Čechách jediné vesnice, kde by se nebyli takto zohavení lidé nalézali. Zvláště krutě byl v Čáslavě popraven jeden z předních původcův tohoto selského odboje, totiž evangelický kněz Matěj Ulický, jemuž kat na popravišti napřed usekl pravou ruku, kterou prý druhdy laikům kalicha podával, pak mu srazil hlavu, vnitřnosti z těla vyňal a do košile zaobalil; tělo pak bylo čtvrtceno a každá část se nastrčila na koly, na pátý kůl hlava. Avšak ani kněz katolický neušel v rozrušených těch dobách, kdy přece katolicismus v Čechách plné vítězství slavil, potupné smrti na popravišti, jak to vidíme na faráři Vavřinci Nižburském u svatého Vojtěcha v Jirchářích v Novém Městě pražském. Týž se provinil tím, že prodával osobám, které se jen na oko ke katolické víře obrátily a ke zpovědi choditi nechtěly, lístky zpovědní, čímž nabyl od šlechticů i od měšťanů velikých peněz. Poněvadž ale nechvalný obchod tento

100

ve velkém provozoval, přišlo to na jevo a soud začal celou věc vyšetřovati. Přes sto šlechticů a měšťanů bylo zatčeno, a poněvadž byli uznáni vinnými těžkého uražení Boha, odsouzeni jsou k smrti, od kteréhož trestu vykoupili se jen velikými pokutami peněžními a veřejným přestoupením k víře katolické. Farář Nižburský ale byl trapným spůsobem svého důstojenství kněžského zbaven a dne 7. dubna roku 1630 na Staroměstském náměstí sťat.

Z dalších časův třicetileté války, po kterou katové byli neustále krvavou prací na popravištích zaměstnáni, uvedeme jen ještě dvě hromadné popravy důstojníků a vojáků, kteří se byli zbabělosti v bitvě dopustili a za to dle zákonů vojenských smrti propadli. Tak se stalo poprvé v bitvě u Lužína, z níž několik pluků císařské jízdy věrolomně uprchlo, začež byli veškeří jejich důstojníci s několika vojáky jati a do Prahy přivedeni, kdež byl nad nimi v Liechtensteinském paláci na Malé Straně stanný soud konán. Důstojníci tito byli vesměs ze vznešených rodin, avšak ani jediný rodem Čech, jak to písnička o krvavém procesu tomto současně složená s pýchou zaznamenává; jedenáct z nich, kteří vlastní velení měli, bylo odsouzeno k smrti mečem, jíní opět k smrti provazem a ostatní ke ztrátě cti; z prostých odsouzeni čtyři k smrti stětím, dva k šibenici. Poprava dála se v den 4. února 1633, a to na náměstí Staroměstském na lešení, před radnicí postaveném a černým suknem obvěšeném, tak že se výjev tento podobal zcela krvavé exekuci v den 21. června roku 1621, jen že se významem naprosto od ní lišil. Jedenáct důstojníků bylo na lešení sťato, sedm jiných vedeno k nové šibenici uprostřed náměstí, načež i prostí vojíni popraveni. Jména asi čtyřiceti jiných důstojníků, kteří se k soudu vojenskému nedostavili, byla na šibenici přibita. Všecky tyto popravy vykonal staroměstský kat Jan Mydlář, jen že měl tehdáž tu nehodu, že mu při stínání důstojníka Jakuba Jučiče, rodem Chorváta z pluku Langhausenova, rána mečem selhala, načež odsouzenec

101

vyskočil a vykřikl: „Ježíši!“ Musil však opět kleknouti a druhou ranou byla mu hlava sťata.

Druhá podobná exekuce na zpronevěřilých důstojnících udála se po bitvě u Breitenfeldu roku 1642, ale ještě o tři léta dříve bylo v Praze sťato osm žoldnéřů s rytmistrem, kteří se po odtáhnutí vojska Banérova od Prahy dopustili vybíjení domů měšťanských a při tom i několik osob zabili. V řečené bitvě velel arcivévoda Leopold, byl ale od Švédů na hlavu poražen, poněvadž se císařská jízda na levém křídle, zejména valonský pluk Madlonův, dala předčasně na útěk. Za to byl v zimním stanovišti tohoto pluku v Rokycanech nad ním přísný soud konán; každý desátý muž z prostého mužstva byl oběšen, dva rytmistři zastřeleni a ostatní důstojníci postaveni před vojenský soud v Praze, jenž plukovníky Madlona a Desfoursa k smrti odsoudil a ostatní lehčími tresty stihl. V den 10. června roku 1643 byli oba plukovníci na Staroměstském náměstí sťati, při čemž podotknouti sluší, že obec pražská musila hraditi útraty této popravy, právě jako to musila obec rokycanská za oběšené čtyřicet dva vojáky učiniti, proti čemuž se, ovšem marně, dlouho zpouzela.

Po válce třicetileté, která v Praze počavši opět v Praze skončila, potulovalo se po zemi české množství propuštěného žoldáctva, které se na všech stranách loupeží a vražd dopouštělo, tak že katové měli opět hojnou práci ve všech městech, hrdelním právem nadaných, jichž se tehdáž v Čechách do tří set čítalo. Všude trčely za tou příčinou šibenice, jichž mnoho nových a větších musilo býti postaveno, aby pro četné delinkventy stačily; jen jedna z nich byla tehdáž navždy se svého místa odstraněna, a sice byla to stará justicie na Staroměstském náměstí v Praze, kteráž byla od časův Rudolfa II. tolikrát k popravám sloužila. Roku 1650 byla skácena a od kata na břeh Vltavy přenesena, poněvadž na místě jejím postavili Staroměstští sochu P. Marie na památku šťastné obrany Prahy při obležení švédském. Po četných těchto

102

ojedinělých popravách, které zvláštního zaznamenání nezasluhují, došlo teprv roku 1680 zase k houfným exekucím po velikém povstání selském, o nichž jsme již v první části spisu tohoto podrobněji vypravovali. Hromadné tyto popravy sedláků, v odboji proti vrchnostem a úřadům súčastněných, dály se vesměs ve městech venkovských, kdežto Praha byla o devět let později zase svědkem veliké exekuce na oněch francouzských žhářích a zdejších jejich spojencích, kteří z návodu krále francouzského Ludvíka XIV. byli v tehdejší válce s císařem Leopoldem I. do Čech vysláni, aby zde města pálili a zejména Prahu v popel obrátili. V červnu roku 1689 spůsobili žhářové tito v Starém a Novém Městě pražském kladenými ohni tak ohromný požár, že mu přes devět set domů v obět padlo a obyvatelstvu, zvláště v židech, nezměrná škoda spůsobena byla. Ještě po čas třídenního požáru tohoto bylo několik dopadených žhářů od rozlíceného lidu do plamenů vrženo, a když pak celé spiknutí francouzské a jeho spojenců v Praze na jevo vyšlo, bylo přes dvacet paličův těchto odsouzeno k tomu, aby byli na cestě k popravišti žhavými kleštěmi trháni, pak ke kolu na hranici řetězem přivázáni a pak upáleni; popel jejich pak musil kat i se zbytky spálených kostí do Vltavy vhoditi. Také z venkovských měst bylo několik žhářů do Prahy přivedeno a ti všichni na hranici na popravišti staroměstském před Horskou branou za své vzali.

Poněvadž bylo vyšetřováním soudním zjištěno, že se ve žhářství tomto účastnili též cikáni, již se tehdáž v četných tlupách po Čechách potulovali, vydali čeští místodržící dne 21. srpna 1689 ke všem krajským úřadům dekret, aby veškeří cikáni, kteří do tří dnů zemi neopustí, bez milosti byli oběšeni. Již tehdáž skončilo množství těchto hnědých synův kmene hindostanského na šibenici, ale všeobecná honba na cikány počala v Čechách po vydání cís. dekretu ode dne 11. července 1697, jímž byl potulný tento lid za psance prohlášen a mimo zákon postaven, tak že každý mohl cikána mužského pohlaví

103

bez trestu zastřeliti, oběsiti neb jinak o život připraviti, jakoby se o dravou zvěř jednalo; ženám a dětem cikánským měly býti nosy a uši uřezány a zohavení takto mrzáci násilně přes hranice vypuzeni. Dvanáct hodin po vyhlášení řečeného dekretu nastal všude hon na cikány a v celých tlupách byli nešťastní synové Indie po stromích věšeni, zejména v lesích pohraničních viselo na sta hnědých mrtvol, aby pohledem na ně byli následující je soudruhové jejich od vkročení do země zastrašeni. A když pak v dalších letech opět se tlupy cikánské do Čech odvažovaly, vztyčeny na všech silnicích a cestách na hranicích zemských výstražné tabulky proti cikánům a jako srozumitelné varovné znamení postavena hned vedle každé takové desky šibenice. V prvních dvou desítiletích minulého věku zhynulo tímto spůsobem zvláště v jižních a východních Čechách na sta cikánů, a když císař Karel VI. mandátem ode dne 20. června 1721 nebohý tento lid poznovu vyzákonil, byly též ženské při dopadení bez milosti katu k oběšení odevzdány a jen děti měly býti dány do špitálů, aby křesťansky vychovávány byly. Hromadné toto popravování cikánů trvalo až do časův císařovny Marie Teresie, kterážto lidumilná panovnice obmezila se na to, že roku 1744 cikány ze všech rakouských zemí vypověděla, a kdekoli který byl dopaden, neměl býti více utracen, nýbrž jen přes hranice vypuzen.

Méně smírně chováno se však tehdáž v Čechách ke „kacířům“, jak každý nazýván byl, kdo se k víře katolické nepřiznával; takových „kacířův“ jakožto tajných pozůstatků protestantův a Českých bratří bylo zde i v XVIII. století na tisíce, a kdekoli který vypátrán byl, trestán vyvezením na galeje neb dlouhou vazbou, ba i na hranici skončilo mnoho takových ubožáků, kteří byli z „kacířství“ usvědčeni. Stalo se tak zejména roku 1748 na Bydžovsku, kde byl krejčí Jan Pita z obce Chudonic sektu blouznivců založil, která se i do Hradecka rozšířila. Když to na jevo vyšlo, vydán po skončeném procesu dne 30. ledna 1748 na Pitu ortel, aby byl v Novém Bydžově

104

„před domem radním na hovězí kůži vložen, do ní zašit a až na popravní místo koněm smýkán, pak po vytržení jazyka týlem na hranici vložen a tak za živa spálen“. Dále byl ovčák Václav Vacek v Hradci Králové sťat a potom na hranici upálen; Jan Boura, sedlák z Lužnice, jenž v Praze ve vazbě umřel, byl mrtvý v kůži na popraviště vlečen a spálen, manželka jeho pak ve Hradci Králové sťata a upálena*

V těch dobách počalo se konečně také o „snížených“ osobách mírněji smýšleti, neboť roku 1730 vydal císař Karel VI. dekret, kterým se děti biřiců a ovčáků nepokládaly více za „nepočestné“, z kteréhožto právního dobrodiní ale děti katův a pohodných stále ještě zůstávaly vyloučeny, až teprv za osvícené doby císaře Josefa II. i těmto „sníženým“ lidem znamení nepočestnosti sňato bylo. Ale přes to zůstávaly rodiny katův a pohodných v obecném mínění opovrženými, a teprva ve století našem mizel předsudek tento vždy více, ač i teď ještě nejsou všecky stopy jeho vyhlazeny, jak se při tisícileté platnosti jeho ovšem snadno dá pochopiti. I po vydání trestního řádu Teresianského, který se lišil lidskostí ode všech řádů předešlých, zůstávaly přece ještě mnohé kruté tresty smrti v platnosti a takž nemohl se lid zhostiti předsudků svých proti katům, když je viděl pořád ještě děsné spůsoby poprav vykonávati. Také všecky tři stupně mučení zůstávaly v novém řádu zachovány; skřipec, palečnice, šrouby a svěrací provazy

. Ostatní přívrženci Pitovi ztrestáni dlouholetou vazbou v káznici neb k nucené práci v železích. Byla to poslední hrdelní exekuce v Čechách z příčin náboženských vykonaná, neboť jiných se od té doby více nepřipomíná, a katové měli již jen co činiti s provinilci pro zločiny světské odsouzenými.

* Při těchto popravách hradeckých vypomáhal též kat města Rychnova n. Kn. Jan Zaske, jejž připomínáme zde proto, že o čtyry léta později v opilství zavraždil ženu svou Kateřinu a pak i sám si nůž do prsou vrazil, od kteréžto rány druhého dne zemřel. Soudruh jeho z Hradce Králové musil jej v Rychnově na káře k spravedlnosti vyvézti, tam mrtvolu jeho kolem lámati a do kola vpletenou do povětří vyzdvihnouti.

105

vynucovaly obžalovaným posud v mučírnách přiznání se k vině, až konečně dne 2. ledna 1776 bylo v rakouských zemích mučení trvale zrušeno a tím vzaly i pověstné mučírny na vždy za své. Kruté někdejší popravy ale byly i za císaře Josefa II. stále ještě konány, jak to případ z roku 1788 v Praze se udavší dosvědčuje. Toho roku byl se jistý Bernard Bartel, rodem Němec ze Žatce, dopustil vraždy ve mlýně v Jirchářích (tehdáž u Lignetů zvaném), začež byl odsouzen k smrti a trest tento na něm dne 30. června takto vykonán: Ráno o 9. hodině byl v novoměstské radnici zašit do kravské kůže, naložen na káru a vyvezen na popraviště před Novou branou; tam jej kat vytáhl z kůže, lámal na každé ruce kolem nahoru a pak jej vpletl do kola a vyzdvihl vzhůru, kdež teprv po delší době ducha vypustil. Ještě téhož roku zrušil císař Josef i trest smrti, jenž byl ale za císaře Františka I. opět zaveden a prvními oběťmi jeho stali se v Praze r. 1803 oni penězokazové, o nichž jsme již na jiném místě tohoto spisu svého vypravovali. Na venkově českém byla v tomto století konána první poprava v Kutné Hoře dne 9. května 1805; oběšen tu byl 251etý mladík, jemuž čtení tehdejších „rytířských“ románů hlavu popletlo a jenž se následkem toho vraždy na své milence dopustil. Byl to tudíž jakýsi český „Eugen Aram“, jenž ještě na českého romanopisce Bulwera čeká.

Popravy v dalším průběhu XIX. století konané neposkytují žádné příležitosti ke zvláštnímu záznamu, neboť dály se skoro veskrz jen pro loupežné neb úkladné vraždy, ač mnozí z vrahův takto popravených buď pro smělost a odvážnosť svou, neb pro četné zločiny velké pověsti v obecném lidu došli. Jen o jedné popravě pražské se ještě zmíníme, poněvadž byla zvláštními okolnosťmi provázena. Roku 1838 zastřelil jakýsi muž pražského měšťana Štěpána Kalivodu několika ranami z pistole; byl ale ještě nad mrtvolou dopaden a od té chvíle zahalil se v roušku tajemnosti, tak že osobnost jeho přes všecky hrozby a kárné tresty - cizozemským listům psalo se tehdáž

106

dokona z Prahy, že prý byl také zmučen — zjištěna býti nemohla. Ve vyšších kruzích pražských se pravilo, že jesti to potomek vznešené aristokratické rodiny francouzské, a on sám prohlásil, že vraždu jen z pomsty vykonal. Dne 27. dubna roku 1839 byl odsouzen k trestu smrti provazem a dne 7. září na popraviště před Novou branou vyveden; když však po stupních k šibenici vzhůru kráčel, vytrhl pojednou jednomu z dole stojících vojáků pušku s bodákem, a než mu v tom kdo mohl zabrániti, vrazil si bodák přímo do srdce, tak že okamžitě mrtev k zemi sklesl. Jméno sebevraha, jenž takto ruce katově unikl, nikdo více nezvěděl.

Na závěrku vypravování našeho jest se nám ještě zmíniti o jednom z českých katův, který i přes potupné řemeslo své vznešeným návštěvám se těšil a konečně jaksi i slavným mužem se stal. Jak jsme již uvedli, ocítilo se řemeslo katovské v Čechách za tou příčinou, že se rodiny katovské směly jen mezi příslušníky svými ženiti a vdávati a že se synové katů mohli opět jen katy státi, anť jich nikdo na jiné řemeslo nebral, v držení několika rodin katovských. K těm patřila také rodina, jež měla jméno Hus a od století popravy při soudech v Chebu a Mostu vykonávala. V druhé polovici minulého století, kdy obecné mínění i úřady o katech již vlídněji smýšlely, chtěl mostský kat Hus synovi svému poskytnouti lepšího vychování a dal jej na studie. Avšak děti počestných měšťanů mostských nechtěly vedle syna katova na jedné lavici seděti a piarista, jemuž třída ta svěřena byla, zdál se s nespokojenci spolčen býti a zacházel s malým gymnasistou Karlem Husem tak příkře, že týž konečně utekl a teprva v Lounech chycen byl. Otec Hus musil se vzdáti naděje, že ze syna udělá pátera. Chtěj nechtěj musil hoch zůstati při řemesle otcově a roku 1776, když byl v Mostě jistý svatokrádce popravován, pomáhal patnáctiletý syn otci. O dvě léta později konal již v Teplici popravu na vlastní pěst, šel pak do světa na zkušenou a svůj mistrovský kus vykonal v Chebu na vojákovi, který byl svou milenku zabil.

107

Strýc jeho, který s 54 zl. ročního platu a šesti strychy žita co deputátu zastával místo katovské v Chebu, postoupil mladšímu Husovi své místo a šel na odpočinek do Jáchymova. V Chebu měl Hus hned z počátku mnoho práce, neboť přišli za jeden měsíc do jeho rukou husar od pluku Gräfeho a mušketýr od pluku Ruttova. Během času vycvičil se mladý kat také v léčení, zejména v magnetickém, které byl již dříve pěstoval, a získal si v oboru tomto tak velikou důvěru, že i do Saska a Braniborska volán býval a mastičky a léky jeho na dračku šly. Arci lékaři a lékárníci neměli jej proto v lásce a škodili mu, kde mohli. Dokud magistrát chebský Husa potřeboval, neubližoval mu. Když ale císař Josef roku 1788 trest smrti zrušil, přestalo spojení kata s magistrátem, městská komise přepadla obydlí katovo a zabavila mu všecky vodičky, mastičky a náplastě. Tím přišel mladý kat do tísně, a to právě v době, když si byl svou domácnost zařídil a jistou Žofii, kterou byl dříve unésti musil, protože mu ji rodiče dáti nechtěli, za manželku pojal. Přes to ale nebyl Hus v rozpacích. Mastičkařil dále, nehledě na zápověd; byl při tom ale tak opatrným, že lidi v obvodu města Chebu na oko zdarma hojil. V Chebu bývalo obyčejem, že kmotři dávali dětem do vínku starodávné mince stříbrné neb zlaté, tak že jich ve mnohých rodinách měli hromady. Tyto peníze bral Hus za léčení a za několik let měl stříbrných a zlatých mincí za dvanáct tisíc zlatých pohromadě. Zároveň sbíral staré ručnice, meče, brnění, kopí, žbány, sklenice, nerosty atd., vycpával ptáky a na cestách svých do Saska a Braniborska sbíral všecky možné vzácnosti a pamětnosti, tak že se za dvacet let katovna chebská proměnila v pravé museum, jež pak i vysoce postavení mužové navštěvovali. A když pak jednoho dne 1821 slavný básník německý Goethe z Marianských Lázní s proslulou zpěvačkou Sontagovou k němu přišel a u něho posnídal, stal se kat Hus přímo slavným mužem. Hlas o jeho sbírkách došel až i státního kancléře knížete Metternicha a ten nabídnul Husovi roku 1823

108

prostřednictvím magistrátního rady Grünnera v Chebu, aby mu sbírky své odstoupil a kustodem jich na zámku Kynžvartě se stal. Hus návrh tento přijal, Metternich dal mu doživotního platu 300 zlatých a město Cheb jmenovalo bývalého kata svého čestným měšťanem, aby státní kancléř mohl s někdejším katem obcovati. Hus dosáhl věku 80 let a požíval až do smrti své roku 1839 všeobecné vážnosti. Právem lze o něm říci, že odstranil chvalnou činností svou poslední balvany předsudkův, které bylo celé tisíciletí na „snížený“ stav katovský navalilo. Nejbujnější obrazotvornosť by nebyla vymyslila vzácnější trojici kol stolku kávového u kata chebského: nejslavnějšího básníka a nejslavnější pěvkyni své doby a nejslavnějšího kata v Čechách! A toho docílil poslední hrdina tohoto vypravování našeho. Sbírkám jeho, z nichž jen mince mají cenu 18 000 zl., obdivuje se dnes každý návštěvník zámku kynžvartského.

109

JAK TRESTALI PADĚLATELE MINCE V ČECHÁCH

Obyčejně přikládá se našemu věku jakožto příznak, že jest

dobou falšování a padělání všech možných výrobků, plodin, potravin, mincí, peněz papírových, předmětův uměleckých, slovem všeho, co jest určeno ku prodeji neb čemu se skutečná aneb i jen domnělá cena přičítá. Ba vyvinul se za našich časův i pravý průmysl, co se týče falšování neb padělání cenných předmětův uměleckých, jak by o tom každé museum neb každá obrazárna mohly mnoho vyprávěti, kdežto zdravotní úřady opět mohou knihy psáti o tom, kterak se potraviny a jiné potřeby životní měrou nejrozsáhlejší falšují, annaly soudní pak nám takměř denně vypravují o padělání mincí a peněz papírových: tak že skutečně se zdá nekalé řemeslo falšování býti attributem našeho osvíceného století.

Avšak i starý věk nebyl v tom ohledu o mnoho lepší, a pokud to tehdejší nevyvinuté poměry a nedostatečné prostředky průmyslové a umělecké připouštěly, falšovalo a padělalo se i za dávných dob ve mnohých oborech právě tak čile a s dobrým výsledkem, jako se to za našich časův děje, tak že i v tomto směru platí staré přísloví, nic nového že není pod sluncem. Jako každý zločin a každá nepravost mají svou historii, takž i falšování a padělání sáhá původem svým do časů nejdávnějších a dá se také u nás v Čechách stopovati až k těm dobám, jež jsou prvními zprávami historickými zjištěny. Ovšem nevztahují se příslušná data ke všem oborům, v nichž bylo falšování a padělání obyčejem, tak že nevíme, byly-li u starých předkův našich ku př. také již potraviny a nápoje falšovány, tím hojnější jsou za to záznamy o padělání listin a falšování mincí, ve kterýchžto dvou oborech může se starověk český našemu století po bok stavěti.

Zvláště co se týče padělání listin byli staří předkové naši

110

dovednými mistry, jak to vysvitá z charakteristického výroku výtečného našeho palaeografa dra. Emlera, který píše v Pojednáních české král. společnosti věd roku 1877 o kancléřích králův Přemysla Otakara II. a Václava II., pronáší se o starých listinách českých takto: „Z nemnoha listin, které se nám v Čechách zachovaly před rokem 1150, jsou skoro všecky aspoň co do formy podezřelé neb zcela nepravé.“

Tento úsudek zkušeného odborníka jest dostatečným

svědectvím toho, kterak u n ás již v e XII. v ěk u a sn ad ještě

111

dříve umění padělatelské kvetlo, majíc i ve vzdělaných a vysokých kruzích zástupce své.

Nelépe tomu bylo v oboru mincovnictví, které u nás, jak vědomo, na začátku století X. vznik svůj vzalo a hned v prvních dobách vývoje svého kořistí falšovatelů se stalo, tak že se dnešní padělatelé mincí mohou u nás v Čechách honositi historií takměř tisíciletou. Poněvadž i tato temná stránka v dějinách společnosti národní od svědomitého historika kulturního nemůže býti pomíjena, obrali jsme si za úkol v této stati své přispěti sestavením příslušných zpráv k osvětlení oné stránky, pokud se původu a průběhu falšování veřejné mince zemské a též trestání tohoto zločinu týče. Jsou to ovšem jenom zprávy kusé a dosti sporé, leč dostačují k celkovému nastínění obrazu, z něhož se pozná, že padělání mincí bylo již u starých Čechův pácháno, ale že již za nejdávnějších dob bylo po právu krutě trestáno a padělatelé sami že byli již tehdáž i ztrátou života stíháni.

Než byly vlastní mince české raženy, což se dálo již v prvních desítiletích X. věku za knížete Vratislava I. (912—926), byly zde v oběhu hlavně mince římské a byzantinské*

* Leč známy jsou také četné mince zlaté a stříbrné z doby Mojmírovce Rastislava, jichž museum české a klášter rajhradský na Moravě valný počet ve svých sbírkách chovají.

, ponejvíce ale nalézaly se tytéž v rukou obchodníků, kdežto lid obecný užíval jako u všech ostatních kmenů slovanských od pradávna čtverhranných kousků plátna, předchůdcův to nynějších peněz papírových, o nichž píše španělský Arab Al-Bekri ještě v druhé polovici X. století na základě zpráv židovského obchodníka Ibrahima Ibn-Jakuba, který byl v té době Prahu a Čechy navštívil. „I vyrábějí v končinách Čech,“ sděloval Arabovi španělský tento žid na základě osobního seznání, „tenké, jako síť tkané šátečky, kterých k ničemu nelze potřebovati, které však u nich pevnou cenu mají jedné desetiny peňse (peníze stříbrného). Jimi oni obchody vedou a účtují

112

mezi sebou; mají jich plné skříně i pokládají se šátečky ty u nich za bohatství a za věci nejjemnější; za ně kupuje se pšenice i mouka, i koně, i zlato, i stříbro, i všeliké věci.“

Z přesného tohoto údaje svědka očitého jde na jevo, že ještě déle než půl století po prvním ražení mincí českých bylo užíváno v Čechách staroslovanských „plátěných bankovek“, jimž naše „plátno“ jméno své děkuje. Byly-li již tyto plátěné peníze také padělány, o tom se nám arciť žádných zpráv nedochovalo, neboť teprva z této zprávy arabské, za našich časův do veřejnosti přišlé, jsme se poprvé dověděli, že Slované užívali kousků plátna jakožto peněz, čímž se vysvětlila též záhadná zpráva Helmoldova, že „u Ranů není mincí, aniž při kupování užívají peněz, ale cožkoli bys na trhu smluviti chtěl, to koupíš za plátno lněné“. Při vysoce vyvinutém obchodu, jaký již v X. věku v Čechách panoval, tak že se zde obchodníci ze všech tehdejších známých zemí scházeli, nebylo by ovšem nic divného, kdyby se i tyto slovanské „plátěné bankovky“ byly falšovaly.

Tím určitěji to víme o ražených tehdáž mincích stříbrných, které děkují první původ svůj knížeti Boleslavu I. a nazývaly se denár, menší a lehčí půldenár, že byly hned v prvních letech po svém zavedení v Čechách zlehčovány a falšovány, jinak by nebyl kníže Boleslav II., jak vypravuje kronikář Kosmas, před smrtí svou roku 999 napomínal synův svých, aby vážili sobě mince a podoby její, neboť prý žádná rána, žádný mor, ani mření, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením hubili, tolik by neuškodilo lidu jako časté měnění a lehčení mince, jako šidba v penězích. „Neboť říše,“ pravil panovník tento v posledním tažení svém, „byť byla velmi rozmnožena, lichou podobou mince rychle bude v niveč obrácena.“

Z těchto slov šlechetného a slavného knížete Boleslava II., která mu kronikář Kosmas z dobré příčiny také s ohledem na svou vlastní dobu v ústa klade, zřejmě jde na jevo, kterak již v první době kovových mincí v Čechách byly tytéž nejen od

113

zištných lidí padělány, ale též od panovníkův samých na ceně své lehčeny tak že z toho nenabytná škoda obyvatelstvu povstávala. Bylyť ony první mince české „denáry“ (asi 8 kr. dle našich peněz) raženy vesměs dle typů cizích, což padělání jejich nejen u domácích, ale ještě více u cizích usnadňovalo. Zjištěno jest, že denáry české byly tehdáž padělány zejména v Polsku a posílány do Čech, kam jim domácí lehkovážné hospodářství finanční přímo cestu otvíralo. Když totiž Boleslav I. při ražení mincí zavedl typy domácí, jemnější než ony cizí, nebyla tím přece lehčení mince přítrž učiněna, poněvadž kníže tento často, ba skoro každého roku měnu mincí těchto měnil a tím padělatelům jen do rukou pracoval. K tomu také vztahovala se varovná slova syna jeho Boleslava II., když o zlých následcích lehčení mince mluvil, jak to byl zajisté z vlastního názoru seznal za panování otce svého, který sobě velice liboval ve finančních takovýchto operacích, jimiž se sice pokladna knížecí obohacovala, ale obyvatelstvo ochuzovalo a zároveň padělání mince veřejné podporovalo*

Napomenutí knížete Boleslava II. nebrali si však pozdější nástupcové jeho k srdci, neboť během XI. století stávají se mince české co do zrna vždy horšími a lehčími, až za panování knížete Fridricha (1180-1187) sotva polovici stříbra obsahovaly. Bylyť veškeré mince tehdejší v Čechách raženy jen ze stříbra, neboť zlaté počaly se raziti teprve na začátku XIV. století, ačkoli byly také dvě zlaté mince české z dob Spytihněva II. a krále Vratislava, tudíž ze XII. století, nalezeny. Jsou sice raženy zcela ve spůsobu stříbrných denárů, ale do oběhu nepřicházely, neboť bylo tehdáž zlato pokládáno ještě za

.

* Z dob Boleslavů zachovaly se až na naše doby takovéto padělané mince, zejména dvě mezi mincemi v Želčanech u Blovic v červnu 1884 vykopanými; mnohem více jich bylo v nálezu jaročinském v Poznaňsku (v srpnu 1878). Většinou byly padělky tyto do Čech přinášeny od kupců cizích, kteří musili vlastní své peníze v Praze dříve vyměňovati za české, a aby ztrátě při tom utrpené ušli, padělali současně české denáry a pak je v Čechách za pravé udávali.

114

zboží, jehož cena se řídila dle oběžné ceny stříbra. Drobné mince měděné v prvních třech stoletích mincovnictví českého vůbec nebylo, a proto vyhovovali někteří panovníci obecné potřebě tím, že dávali raziti též půldenáry neb třetiny denáru, kteréžto oba druhy jsou ale skoro také tak vzácné jako mince zlaté. Obyčejně si lid pomáhal ku drobnější minci tím, že přelomil neb rozřízl denáry na dva neb na čtyry kusy; proto také přicházejí na starých mincích českých zhusta tak zvané kříže Ondřejovy, které ražením svým toto dělení denárů usnadňovaly**

Dle toho můžeme vzíti za pravé, že byl na padělání zemské veřejné mince již ode dávna ustanoven trest smrti, neboť dotýkáno se zločinem tímto regalu panovnického; poněvadž pak tento těžký trest stíhal provinilce i ve všech dobách pozdějších, ba až do začátku našeho století, lze v tom

. Tím však byla také zároveň ulehčována práce padělatelům

mincí, jejichžto výrobků se během XII. století již velmi mnoho v oběhu nalézalo, neboť ve známém výsadním listě, jejž kníže Soběslav II. asi roku 1176 udělil Němcům pražským, uvádí se mezi jiným též ustanovení, že „kdyby u Němce nalezena byla falešná mince ve skříni, má býti držán za vinného, nikoli ale tehdáž, když by tato mince byla nalezena v domě jeho neb ve dvoře“. Rozumí se samo sebou, že také u obyvatelstva českého bylo falšování mince přísně trestáno, jen že se o výměře tohoto trestu žádných určitých zpráv nezachovalo, a teprva za krále Přemysla Otakara I. se připomíná při roku 1217, že byl jistý zběhlý kněz, který se k loupežníkům přidal a pak též z toho usvědčen byl, že dělal „falešné mince“, od světského soudu odsouzen k smrti na šibenici.

** Roku 1866 nalezli u Dippoldiswaldu v Německu hrnec se 2300 brakteaty, mezi nimiž bylo 36 českých se 17 typy. Asi 400 jich bylo na vlas ve dvě půle rozřezáno, aby se jich co drobných užívalo. Mnohé brakteaty z doby Přemysla Otakara II., které se nalezly roku 1864 v kapli sv. Kříže v Praze ve zdi, byly netoliko ve dví, než i na čtvero rozstříhány

115

spatřovati další důvod k vyslovení určité domněnky, že hned od prvního počátku byl v Čechách zločin padělání mince stíhán trestem smrti, a to v prvních dobách oběšením, později pak též upálením.

První zákonné ustanovení o trestu tomto nalézá se ve známém nejstarším zápisu o českém sněmu zemském, jenž se zachoval ovšem jen z nedatovaného formuláře v rukopisu archivu kraloveckého v Prusku a k době panování krále Přemysla Otakara se vztahuje*

Tohoto přísného ustanovení proti mincmistrům bylo pak proto třeba, že také ve XIII. století byla mince v Čechách skoro každoročně, ba i dvakráte za rok obnovována, tak že staré mince musily býti stále za nově ražené vyměňovány. Proto již dávno nestačily k tomuto ražení mincí českých staré dvě mincovny, v Praze a na Mělníku, nébrž byly pak zřizovány mincovny takměř v každém královském městě v Čechách, a tím byla padělání mincí již dokona brána otevřena, tak že se proti zlořádu tomuto musilo konečně zakročiti zmíněným

. Snesení tohoto sněmu vyhlášené mandátem královským obsahuje v sobě čtvero nařízení, z nichž jedno týče se falešného mincování a takto zní:

„Proti komukoli potah vznikne, že buď sám lichou minci bije, aneb na statku svém bíti dopouští, budiž on pán, rytíř, panic aneb měšťan, jestliže sedmero svědkův stavu jemu rovného pod přísahou za vinného jej uzná, ten a takový hrdlo i statek svůj králi ať propadne.“ Mimo to bylo dále ustanoveno, že byl-li by některý mincmistr postižen buď ve špatném zrně, neb v lehčení peněz, bije jich více z hřivny, než jest předepsáno, ten nejvyšším komorníkem aneb podkomořím království Českého podle práva souzen býti má.

* Herm. Jireček klade toho snesení sněmovní do roku 1266, moravský historiograf B. Dudík však důvodněji až k roku 1283 neb 1286, poněvadž právě v těch letech táhlo vojsko české do války, a protože ve snesení onom obsažena jsou též ustanovení, jak se má vojsko na pochodu chovati, připadá akt tento nejspíše do řečených let pozdějších.

116

usnesením sněmovním, kterým byl na padělání mince trest smrti ustanoven.

Tomuto více než třistaletému zlořádu neustálého měnění a zlehčování mince stříbrné učinil konec teprve král Václav II., když roku 1300 kázal bíti od mincířův, zvláště z Vlach sem povolaných, proslulé bílé groše pražské, které pak po několik století v oběhu zůstávaly a též v cizině pro dobré své zrno a pro pěknou formu svou velice oblíbeny byly; pro čistotu jejich a sněhovou bělost nazýval je lid český po dlouhá léta „zmrzlíky“ a skutečně patřily po celou dobu trvání svého k nejpěknějším mincím v tehdejších zemích evropských.

Již dříve byl král Václav pro zachování dobrého zrna při stříbře a pro zkažení zlé neb falešné mince v zemi ustanovil čtyry veřejné průbíře v Praze, aby ve zvláštním domě na trhu městském měli čtvery průbírny, kde by se mohly mince stříbrné zkoušeti; od té doby pak bylo zlatníkům pražským pod přísnou pokutou zakázáno průbovati mince stříbrné, kterýžto zákaz byl sice už za krále Přemysla Otakara II. vydán, za nedlouho ale zase ku prospěchu zlatníků odvolán.

Leč i tato moudrá opatření krále Václava II., která zůstávala též za jeho nástupců v platnosti, nezamezila úplně padělání mince v Čechách, neboť v pergamenovém kodexu Liber statutorum v Litoměřicích chovaném nalézá se při roku 1346 zmínka o tom, že tehdejší podkomoří království Českého Jakub Frenclin jistého padělatele mince ze země a ze všech měst vypověděl. Že padělatel tento nebyl dle platného zákona trestán na životě, jako se všem podobným zločincům stávalo, mělo snad svou příčinu v tom, že provinění jeho nebylo buď velké, neb že se mu vina jeho nedala přesně dokázati, a tudíž bylo proti němu zakročeno jen vypovězením, aby v nekalém řemesle svém nemohl v Čechách více pokračovati. Za to přišel r. 1387 v Praze na hranici jakýsi drůbežník Jiřík, který usvědčen byv z padělání stříbrných grošů pražských, k rozkazu tehdejšího mincmistra královského Kunata Kaplíře ze Sulevic

117

za živa na hranici upálen byl, jak se o tom děje zmínka v soudní knize Nového Města pražského.

Že také lidé necvičení, jako uvedený tuto drůbežník Jiřík, mohli mince padělati, vysvětluje se tím, že tehdáž a dlouho ještě v časích pozdějších dálo se ražení mince z pouhé ruky a že ku práci této nebylo více potřebí než kladiva, kovadliny a matic; na kovadlině takové nalézal se přišpičatělý výběžek se spodní maticí (štemplem), kteráž byla tudíž při ražení nepohyblivá, kdežto matice hořejší byla zasazena do železného, několik palců dlouhého válce, jenž se při ražení držel levou rukou na kovadlině. Ke každé minci musil se tedy válec znova nasaditi, z čehož se vysvětluje ten zvláštní zjev u starých mincí, že svrchní strana jest vždy přesněji a čistěji vyražena než spodní. Při mnohých mincích ponechala se spodní strana nezměněna a jen strana svrchní byla zjinačena, čímž měli padělatelé práci svou tím více usnadněnu.

Jak se toto ražení mincí provádělo, seznáváme z pečeti král. mincovního úřadu v Kutné Hoře, která se zachovala na listině z první polovice XIV. století v král. archivu saském v Drážďanech; jeť na pečeti této, velmi zřetelné a umělecky provedené, vyobrazen mincíř ražením zaměstnaný; statný muž stojí ve své dílně, maje před sebou kovadlinu, která má ve výběžku svém vyrytu matici spodní. Na tu položil mincíř stříbrný plíšek, z něhož měla býti mince ražena, a na ten nasadil železný váleček s maticí vrchní a chystá se těžkým kladivem udeřiti. Primitivní tento spůsob ražení nebyl tudíž velkým uměním, a proto není divu, že se mohli paděláním peněz zabývati též lidé z tříd nejnižších, jak o tom zejména z rozrušených dob bouří husitských několik příkladů jest zaznamenáno.

Již roku 1421, kdy se země česká v plném plameni válečném a v bezvládí nalézala, nedostávalo se ovšem mince v oběhu, neboť ji všickni zámožnější a bohatší lidé pečlivě ukrývali; následkem nedostatku tohoto byly raženy mince z

118

kalichův a z monstrancí i z jiných nádob bohoslužebných, od husitského lidu v klášteřích a kostelích ukořistěných, kterýmžto penězům dle původu jejich říkáno „kalíškové“. Ale když ani tyto mince nestačily a stříbra k ražení nových se nedostávalo, dělali peníze z pouhé mědi pod rázem královým a těm opět říkali „flutky“. „A dělali je,“ jak staří Letopisové vypravují, „z pánví, z kotlův a svícnův a z jiných nádob měděných; a tak dělali ty flutky měděné po hradích, po pivnicích, po zahradách i po vsech, a tak jsou jich mnoho nadělali, že jich měli všickni dosti. A potom, když těch peněz bráti nechtěli, lomili lidé rukama, jsouce oklamáni o své statky.“

Ze zprávy této vysvitá, že v bouřlivé té době, když byly veškeré řády zemské a společenské převráceny, padělatelé mincí na všech stranách země zločinné řemeslo své ke škodě obyvatelstva provozovali, ač zejména Pražané snažili se tomuto dělání falešných mincí měděných i olověných přítrž učiniti. Ale marné bylo jejich usilování proti neřesti tak všeobecné, ano snesení sněmu pražského, dne 28. května 1422 prohlášené, že se „mají bráti peníze a groše v Pražských mincích dělané a že se ražení mince kromě Prahy a Kutné Hory pod přísnou pokutou zapovídá“, zůstávalo bez výsledku, neboť již na sněmu roku 1423 v Praze konaném musilo dne 1. listopadu býti učiněno nové snesení, jímž se jednostejná mince stříbrného groše pražského přesně ustanovovala a zároveň tento odstavec do usnesení toho byl vložen: „A jestliže by kto kde jinde v kterémkolivěk městě mimo Horu od starodávna vysazenú groše nebo peníze koval nebo dělal na škodu a na záhubu této země: proti takovému slibujeme vší naší mocí společně se postaviti k jeho hrdlu i statku hledíce jakožto k falešníku peněz a škódci země této a obecného dobrého.“ (Sternberg Bergwerke I. 108 v příl.)

Leč marna byla výhrůžka tohoto posledního usnesení sněmovního, v němž se padělatelům peněz bez milosti smrtí vyhrožovalo, neboť vypravuje Popravčí kniha pánův z

119

Rožmberka při roku 1424, že v polovici srpna toho roku byl na hradě Helfenburku u Vodňan jat táboritský kněz Lukáš s falešnými penězi vídeňskými a uherskými, a ten pak na trápení v Krumlově vyznal, že Matěj z Moravy od Kroměříže dělal v Prachaticích černé zlé peníze vídeňské, na hradě Žlebích pak že dělají zlé peníze uherské; ano, že prý on kněz Lukáš a kněz Vaněk Rajovec prosili Matěje, kterýž přišel ze Žlebův, aby jim nadělal za několik kop těch zlých peněz vídeňských a uherských, načež prý chtěli jíti s nějakým žákem Pavlem do Nového Města na moravsko-uherské pomezí, aby tam ty peníze falešné utratili. Z dalšího pak té věci vyšetřování vyšlo na jevo, že řečený Matěj, který měl svou tajnou dílnu v kostelní věži v Prachaticích, skutečně nadělal falešných peněz veliké množství a pět kop jich poslal knězi Lukášovi do Písku. Po vyznání tomto byl kněz, který řemeslo padělatelské dovedl tak dobře spojovati s úřadem kazatele husitského, od pána z Rožmberka odsouzen k smrti na hranici, kterýž trest na něm v Krumlově také vykonán jest; není pochybnosti, že také ostatní spoluvinníci jeho byli rovněž upálením potrestáni.

Z líčení toho seznáváme, že tehdáž padělatelé čeští neobmezovali činnost svoji pouze na falšování mincí domácích, nébrž že falšovali také mince cizozemské, které pak přes hranice zemské zanášeli a tam jimi lidu tutéž škodu jako v Čechách spůsobovali; proto čteme ve městských kronikách rakouských, bavorských, uherských atd. časté nářky na to, že jim husité čeští nejen svými výboji válečnými, ale též falešnými mincemi veliké škody dělali.

V odvetu za to vrhaly jmenované sousední země po skončení válek husitských do Čech nejen tyto české falešné peníze nazpět, ale s nimi také množství svých vlastních lehkých mincí, za něž pak dobré české peníze ze země vyvážely. Král Jiří z Poděbrad vedl si na to k naléhání obyvatelstva stížnost u vévod rakouských, u kurfiřta falckého a u vévody bavorského a jednal s nimi také na sjezdu chebském

120

o vyplenění neřesti této, která i v Čechách falšování mince tak velice fedrovala, leč jednání toto nevedlo k výsledku, a takž kázal rázný panovník tento dne 1. prosince 1459 provolati veřejně po všech městech zápověď obecnou, aby nikdo drobných peněz cizích, ani černých, ani bílých, do země nenosil, ani peněz českých ze země nevyvážel pod ztracením hrdla. A aby zákaz tento nebyl obcházen, ustanoveni jsou dalšími rozkazy zvláštní úředníci po všech městech na trzích a ve branách, aby na minci přísný dohled měli a falšování téže překáželi. Raženy pak byly zároveň nové dobré peníze a zřízeny měny skoro ve všech městech, aby se peníze špatné vyměnily za dobré, peníze cizí a falešné pak aby byly vyhlazeny. Snadno lze pochopiti, že se tato neplecha s cizí lehkou a falešnou mincí nedala tak brzo vypleniti, tak že ještě na sněmech v letech 1467 a 1469 držených musila býti dána nová přísná nařízení o minci, kterými mělo odpomoženo býti zmatku v penězích dosud panujícímu. Byloť v resoluci od sněmu dne

5. června 1469 přijaté a od krále Jiřího potvrzené ustanoveno: „Item jakož někteří svévolně, proti všemu právu, nespravedlivě minci naši tepú a falšují, nám i všemu královstvie k velké škodě: takové všecky mince zapovídáme, aby brány nebyly. Pakli by kto usvědčen neb popaden byl, ješto by takové peníze mezi lid vznášel: takový každý aby kázán byl a pomstu trpěl, tak jakož na falešníka slušie.“

O padělatelích peněz a o jejich trestání nemáme však z celé této doby až ke konci XV. století žádných bližších zpráv*

* Pouze při roku 1475 zachována jest písemná zpráva o tom, kterak tehdejší držitel hradu Kamene v Táborsku rytíř Jan Fifka z Vidří byl od Jana Malovce z Pacova obviněn z toho, že prý ve sklepích hradu svého tajně dělá minci falešnou a svůj lid že na silnice na kořist vysílá. Leč obviněný odvedl se před král. dvorským soudem v Praze z obojího nařknutí tohoto, a takž nemůže pan Fifka z Vidří mezi české padělatele peněz počítán býti.

, z čehož důvodně soudíme, že náprava v mincovnictví českém od krále Jiřího z Poděbrad důrazně vedená nezůstala bez dobrých

121

následků i co se týče falšování mince; přísný dohled na peníze v oběhu jsoucí mařil řemeslo padělatelů, tak že totéž v Čechách na mnohá léta skoro zcela zaniklo, až pak teprva v druhé polovici panování slabého krále Vladislava Jagellonce se zase k větší činnosti odvažovalo. Pouze při roku 1487 nalézá se v zemských deskách (DD. 16 f. 51) zaznamenáno, že dva poddaní z obce Sloupna u Bydžova, jménem Jan Ryšan a Macek, na jednom dvoře dělali falešné peníze, pro kteroužto věc dotčený statek a bezpochyby také hrdlo propadli.

V pozdějších letech měli však v tomto nekalém řemesle, jako v každém výnosném šejdířství vůbec, hlavní účastenství židé, jak to vysvitá ze snesení pánův a rytířův kraje hradeckého, kteří na sjezdu svém v únoru roku 1494 v Hradci Králové konaném mimo jiné ustanovili, aby „mince opět příliš lehká opravena, i aspoň na to zrno ražena byla, jako posléze před králem Jiřím; dále aby židé, kteří jsou hlavní příčinou zlehčování a falšování mince, vypovězeni a vybyti byli ze země“. Zdali k tomuto vypovězení židů ze země došlo, nenalézáme dále zaznamenáno; ale jelikož se takováto krátká procedura se židy tehdáž zhusta opakovala, můžeme se domnívati, že se aspoň v Hradecku vystoupilo takto přísně proti židovským padělatelům a lehčitelům poctivé mince české.

Do Vladislavova Zřízení zemského z roku 1500 pojata byla pod články 430 a 432 obě snesení sněmovní z roku 1469, jimiž byl na přivážení cizí mince do Čech jakož i na falšování mince domácí uložen trest smrti, a sice upálením na hranici, jakž toho zakusil na sobě roku 1502 sám tehdejší mincmistr při král. mincovním úřadě v Kutné Hoře Alexander, na kterého se proneslo, že provozuje falešné mincovnictví a tím král. komoru ve velkou škodu přivádí. Král Vladislav, jenž v lednu roku 1502 právě do Kutné Hory přijel, kázal ihned v té věci zavésti přísné vyšetřování, při němž byla vina král. mincmistra skutečně zjištěna; král dal jej tudíž i s několika spoluvinníky jeho dle starého práva hornického odsouditi k smrti na hranici,

122

a takž byl mincmistr Alexander i se společníky svými na popravním místě u Kutné Hory upálen.

Nedálo se to prý ale bez hluku a výtržnosti se strany kovkopův, u nichž byl mincmistr tento oblíben, ale spravedlivý trest onen byl přes to vykonán*.

Podobný krutý osud stihl v nemnoha letech na to celou

tlupu padělatelů, kteří ve městě Trutnově po dlouhý čas ve věži tamního starého hradu falešné mince české i zhořelické razili a v oběh přiváděli. V den sv. Havla roku 1517 byli tu konečně ve skrýši své při plné práci přepadeni a jati; byl to jakýsi měšťan * Připomenutí zasluhuje, že král Vladislav za tohoto pobytu svého v Kutné Hoře v král. mincovně vlastní rukou několik mincí stříbrných razil. Mohl to tím spíše učiniti, anť i tehdáž ještě panoval v Čechách týž primitivní spůsob ražení mince jako ve XIV. století. Vidíme to na freskách v kostele sv. Barbory v Kutné Hoře, na nichž jsou vyobrazeni mincíři a tovaryši mincovní při práci své, a rovněž o tom svědčí miniatury v kancionálu kutnohorské rodiny Smíšků z Vrchovišť, nyní v ambrasské sbírce chovaném. A přes to byla král. mincovna kutnohorská vzornou pro veškeré mincovny v zemích sousedních, jejichž mincíři se v Kutné Hoře umění svému učili.

123

trutnovský, jménem Kývač, a jeho dva tovaryši, kdežto ostatním se podařilo přes blízké hranice do Slezska uprchnouti. Po nějaký čas byli drženi ve vazbě v Trutnově, načež je přikovali na vůz a zavezli do Prahy, kdež se ke zločinu svému přiznali a mimo jiné vyjevili, že měli v lese „království“ v Krkonoších tajnou skrýš pod zemí, v níž své nástroje, měděné kotle, ražené mince falešné atd. ukrývali, což tam také vše bylo nalezeno. Všichni tři byli odsouzeni k smrti upálením, a takž je vyvedl kat malostranský na popraviště před Strahovskou branou, kde každý na zvláštní hranici v plamenech skončil.

Leč také mečem byli tehdáž penězokazové trestáni, jak o tom Staří Letopisové čeští při letech 1516 a 1517 vypravují, aniž by ale zároveň bližších zpráv o zločincích takto trestaných sdělovaly; prv řečeného roku, dí se v onom pramenu, „sťali na hradě pražském dva falešníky pro falešnou minci“, a z té okolnosti, že na popravišti před zadní branou hradu pražského na Hradčanech byly popravovány pouze osoby stavův vyšších, soudíme, že také tito dva zločinci pocházeli ze stavu šlechtického. O rok později zaznamenáno pak jest v Letopisech oněch takto: „V den sv. Prisky vyvedli jednoho křesťana a druhého žida, oblečeného v bílý oděv, čepičku bílou plátěnou i nohavice bílé, a jda na smrť zpíval až za Horskou bránu. I sťali nejprv křesťana před božími mukami, a potom žida za nimi; a to pro falešnou minci, že ji dělali.“ Čtyry popravy padělatelů mince ve dvou letech, to svědčí zajisté o tom, kterak zločinné řemeslo bylo tehdáž v Praze ve vyšších i nižších třídách obyvatelstva často provozováno, kterak ale i četné tyto popravy neodstrašovaly penězokazy od dalšího páchání jeho*

Neurovnané vnitřní poměry za tehdejšího krále Ludvíka, .

* Jak hojné byly z počátku XVI. věku mince padělané, vysvitá z toho, že se jich v každé sbírce numismatické dosti nalézá. Četné exempláře peněz bílých a haléřů z té doby jsou též ve sbírkách českého museum; bílé peníze jsou nyní ovšem hnědé a v lomu jeví se čistá měď. Líčení na nich jest pravidelně hrubší než na mincích královských a opisy často nesprávné.

124

které byly toho příčinou, že se v Čechách rytířských loupežníků jen hemžilo, měly také ten následek, že se mnozí z těchto urozených lupičů zabývali též paděláním peněz, aneb je na svých hradech a tvrzích provozovati připouštěli, jak toho z těch časů některé příklady jsou. Pernštejnský hejtman v Novém Bydžově zmocnil se roku 1520 jistého Duchka Chudovlasa, poddaného pana Hajmana Krušiny z Miletína, a odeslal jej svázaného do Pardubic, poněvadž byl již podvakráte dopaden pří vydávání falešných mincí. Pan Vilém z Pernštejna, pán na Pardubicích a zároveň nejv. hofmistr zemský, chtěl jej ihned dáti na hranici upáliti, dal se ale listem pana Krušiny z Miletína pohnouti, že mu zločince opět vydal. U pána toho týž pak své řemeslo dále provozoval, neboť se zjistilo později, že byl pan Krušina již tehdáž ve spojení s pověstným padělatelem peněz, panem Aplem z Vitzthumu, který pro tento zločin musil roku 1530 z Čech prchnouti, jak o tom doleji řeč bude.

S týmže urozeným zločincem byla spojena též tlupa padělatelů mince, která v Kutné Hoře v zahradě měšťana Kukly při domě „u zlaté husy“ pod zemí tajnou dílnu svou měla a v té falešné peníze ve velkém množství razila. V měsíci lednu 1523 byla však tato skrýš vypátrána a městský rychtář vrazil do ní s několika biřici a měšťany, právě když se padělatelé v nejpilnější práci nalézali. Penězokazové však se postavili k obraně a ranami z ručnic, které v dílně své pohotově měli, zastřelili tři z útočníkův, totiž syna Pavla Landy, pak šenkýře

Štefka od konvářů a rychtářova pacholka Trojánka, několik jiných zranili. Podlehli však konečně přece přesile a byli tři z nich jati, ostatní pak, kteří se chtěli v úzké chodbě skrýše své dále brániti, udusili se tam vesměs kouřem z ohně, jejž dal rychtář u vchodu zapáliti, když se zločinci nechtěli po dobrém vzdáti. Hlava penězokazů těchto, jistý Václav Vlašťovička, soused kutnohorský, byl s oběma jatými soudruhy svými

125

zmučen a pak na hranici upálen*

Zmíněný pan Apel z Vitzthumu, člen rodiny rytířské, která v druhé polovici XV. století z Míšně do Čech se přesídlila a v Chebsku i jinde v Rudohoří statkův nabyla, účastnil se roku 1526 vynikajícím spůsobem záležitostí zemských, byl také jedním z volenců krále Ferdinanda I., jejž ve Vídni a pak při vjezdu jeho jakožto člen deputace stavovské vítal; to vše ale mu nevadilo používati k rozmnožení jmění svého prostředku zločinného, totiž falšování mince, které s několika tovaryši tajně na statcích svých provozoval. V měsíci říjnu roku 1530 byla tajná jeho dílna na hradě Novém Šumburku vypátrána a penězokazové tamní jati; rytíř Vitzthum dověděl se o tom, právě když meškal při svatebním veselí na Vlašimi, odkud ujel ihned ze země, aby hrdla svého zachoval. Kronikář Bartoš vypravuje o této události, která tehdáž ve veškerých Čechách veliký povyk spůsobila, takto: „Jako jest to pan Apel z Vitzthumu rytíř učinil, že jsa v jistém a důvodném domnění při falešné minci ujel ven z Čech od statku, od ženy i od dětí. A to zavinění jeho bylo hlavní, v kterémž se dotýkalo cti, hrdla i

.

* V Manualu práva útrpného, v městském archivu kutnohorském chovaném, zapsány jsou výslechy s Václavem Vlaštovičkou vedené, z nichž toto vyjímáme: „Věděl jsem o tom, že faleš dělali Jan Loreckého, Hudeček, Staněk a Vaněk v té zahradě, a Jakub Polák ručníkář, který zde býval, udělal jim dvoje kleště a sekáč, a také Hudeček dělal jim kolky na Hrádku zde. Když jsem byl v Suchdole, přišel ke mně Albrecht, syn Žižkové odsud, a mluvil ke mně, uměl-li bych kolek udělati, dalť by tři kopy grošů, a já řekl, že tomu nerozumím a neudělal jsem jemu; a potom kúpil jej od zlatníka nějakého zde za tři kopy grošův. Potom udělal jsem sám sobě kolek v Suchdole, i udělal jsem jich za deset grošů, i stloukl jsem jej. Když jsem v Praze byl, přišel ke mně Jan mydlářův, který dům zde měl u Můstku, a přinesl mi několik hotových, dělali jsme je u mne tu v kuchyních a nadělali jsme jich za půl kopy. Hudečkovi jsem schoval dvě kladiva pregéřská, jež ve šmitně pobral, i povolil jsem mu asi po čtyřikrát dělati. A byli s ním a s Loreckým Staněk a Vaněk; Hudeček je loroval (vypíral) a udělali jich za dvě stě kop atd. A na tom všem umřel jest v ohni fer. IV. p. S. Pauli (29. ledna) 1523."

126

statku jeho. A poněvadž jest svévolně ujel před řádem a právem svobodným, maje ten škraloup na sobě, a nad to výše někteří tovaryši jeho potvrdili toho o něm a vyznali na trápení svém katem o skutku jeho: král pobral mu statek jeho.“ V Míšeňsku, kam se Vitzthum z Čech uchýlil, provozoval nenapravitelný tento penězokaz opět falšování mince saské, není nám ale známo, jaký osud jej v cizině konečně stihl.

Hůře to dopadlo hned následujícího roku 1531 s knězem Mikulášem v Praze, který měl pověst znamenitého alchymisty, ale vlastně jen odvážným penězokazem byl. Když pak tato pravá povaha černokněžnického umění jeho na jevo vyšla, že totiž vyrábí stříbrné groše z pouhé mědi a jen na povrchu je postřibřuje, byl k rozkazu konšelův staroměstských ve vazbu vzat a katovi na trápení odevzdán. Na skřipci vyznal se z falšování mince a byl pro zločin tento odsouzen ku ztrátě hrdla; ve dvoře radnice staroměstské, kde tehdáž osoby stavu šlechtického a duchovenského u tamního kamene popravního stínány byly, vykonal na něm kat krvavou práci svou, ač se mnohé vznešené osobnosti byly za něho přimlouvaly, aby se mu milosti dostalo.

Když byl po přemoženém odboji stavův protestantských proti králi Ferdinandovi I. roku 1548 na Křivoklátě vězněn proslulý biskup Bratří českých Jan Augusta, vsadili k němu do žaláře též nějakého Němce, pacholka formanského, který byl v Praze pro účastenství v padělání nějaké mince jat a zmučen, načež jej na Křivoklát převezli. Od drzého tohoto chlapa šlechetný biskup Jan mnoho zkusil, ano i bit od něho byl; po dvou letech a dvaceti nedělích byl penězokaz zase na svobodu propuštěn, a jak životopisec Augustův Jan Blahoslav dokládá, dáno mu při vypuštění jeho ze žaláře z komory královské deset kop grošů míšeňských, tak že se zdá, že přičítaná mu vina nebyla při něm dokázána, aneb že se dovedl chytře vyvětiti z obžaloby.

Hned po svém dosednutí na trůn český byl král Ferdinand I.

127

věnoval péči svou též mincovnictví domácímu a zřídil mimo jiné též dva průbíře, z nichž jednoho dosazoval král sám a druhého stavové, pročež slul onen průbířem královským a tento zemským; povinností jejich bylo, aby každého čtvrt leta bedlivě skoumali mince domácí i cizí co do zrna i váhy jejich, a kdekoli by nějakou šidbu shledali, měl to průbíř královský ohlásiti ihned nejv. mincmistrovi a průbíř zemský sněmu stavovskému, aby škoda z toho zemi hrozící byla odvrácena. Rovněž i císař Maxmilian II. zakázal přísně veškeré podvody při mincích, ražení falešných i ořezávání dobrých mincí, neméně pak i koupi a prodej stříbra, aby nikdo nemohl potají dělati nepravou a lehčí minci s rázem královským. Zákazy tyto byly prohlašovány zvláště vzhledem k židům, kterým za nejv. mincmistra hraběte Karla Biebersteina bylo roku 1560 pod ztrátou hrdla zakázáno docházeti do Kutné Hory, kde nejsnáze mohli provozovati šejdířství své kupováním stříbra a ražením lehké a falešné mince.

Kvetloť v XVI. století v Kutné Hoře jakožto v sídle nejpřednější mincovny zemské, která veškerou zemi stříbrnými mincemi zásobovala a kde se stále ještě mnoho stříbra z bání tamních dobývalo, také penězokazství mnohem bujněji než jinde, jak jsme o tom již příklad uvedli. Roku 1522 byl tam opět do vězení vsazen jakýsi Píra jinak Kovanda, kterýž minci falešnou dělal; k rozkazu nejv. mincmistra Jindřicha Tunkla z Brníčka nesměl býti na žádné rukojmě z vazby své propuštěn, nébrž mělo se s potrestáním jeho sečkati, až král v brzkém čase do Čech přijde. Z okolnosti této, že sám král měl o zločinu tomto rozhodovati, lze souditi, že vina Pírova byla veliká a že nepochybně za ni v plamenech hranice pykal. Také v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova čteme mnohé zprávy o falšování mince v Kutné Hoře na několika místech zajímavé kroniky této. Při roku 1551 píše Dačický, kterak „zjevena jest faleš v tolařích dělání, o čež mnozí těžkosť měli“; to se opakovalo v následujících na to časích vždy častěji, neboť

128

císařové Maxmilian II. i Rudolf II., snažíce se opět zjednati mincím českým pověst dobrou, dávali v Kutné Hoře raziti peníze stříbrné s lepším zrnem, než tomu bylo kdekoli jinde v cizích zemích, a za tou příčinou přicházeli do Čech cizozemci, kteří pak z dobrých českých tolarů potají mince lehké razili a houfně je do oběhu přiváděli, zemi českou tím olupujíce. Takových případů uvádí Dačický celou řadu z druhé polovice XVI. a z prvního čtvrtstoletí XVII. věku, stýskaje si na to, že vláda zemská nezakročuje dosti přísně proti řádění takovémuto a že nestíhá ty cizozemské penězokazy, jako se bylo za starších dob dálo. Pouze při r. 1609 zmiňuje se o tom, že byl do vězení v Kutné Hoře vsazen jistý Němec, tovaryš řemesla pasířského, který byl při dělání falešné mince postižen. Roku 1612 opět byli jati nějaký Šobloch ze vsi Kbele a kutnohorský švec Viktorin Goliáš, kteří falešnou minci dělali, ale vina prý jim byla mlčením prominuta, aby prý se to, jak Dačický významně dokládá, „někoho vyššího nedotklo“. A skutečně měli v tomto falšování a lehčení mince ruku též úředníci kutnohorské mincovny, ponejvíce cizozemci, kteří tím k velikému bohatství přicházeli. Teprva r. 1612 zakročila zvláštní komise sněmovní proti tomuto zlořádu a sesadila veškeré cizí úředníky mincovní a nahradila je domácími, z nichž mnozí si ale nepočínali o nic lépe. Ba po bitvě bělohorské vyšlo největší a nejosudnější zlehčení mince v Čechách od nejvyšších hodnostů zemských, jak o tom blíže budeme vyprávěti.

Císař Rudolf II. vydal hned v začátku panování svého k žádosti stavův českých roku 1577 zvláštní patent o mincovnictví, kterým byla větší část lehkých cizích mincí v Čechách zakázána a cena mincí domácích přesně ustanovena, na padělání její pak nejpřísnější tresty uloženy. Proto bylo také v Koldínových Právech městských, roku 1579 vyhlášených, v článku O. V. obsaženo ustanovení proti falšování mince v tomto znění: „Zločinu falše se dopouští, kdož minci falšuje, mince stříže, ujímá, do šadvoseru ji dává, aneb grošův i

129

všelijaké jiné mince ustruhuje, a jakýmž pak koli spůsobem a chytrostí zlehčováním jí ujmu činí, aneb falešné mince odbývati pomáhá. Pokuta na tento čas na takové vztahuje se upálení.“ Ale i přes toto výslovné ustanovení o trestu smrti upálením byli hned roku 1578 v Chomutově dva padělatelé peněz mečem popraveni a nikoli na hranici upáleni.

Přísného tohoto trestu nebylo ale vždy užíváno proti všem penězokazům, jak by toho byli dle platného práva zasloužili. Když se totiž roku 1598 ve městě Čáslavě počaly objevovati v oběhu falešné tolary na spůsob mince tyrolské, vypátrán jest co jejich původce jakýsi Němec přespolní, jenž se byl v Čáslavě oženil a osadil, provozuje tam řemeslo zlatnické. Když byl z falšování mince této usvědčen, neboť byly u něho falešné pláty tolarové nalezeny, byl z poručení konšelů vzat ve vazbu a dodán později do Prahy, ale nevešlo více ve známost, jakým trestem za zločin svůj stížen byl, což přimělo kronikáře Dačického k poznámce, že „v Čechách cizozemcům vše prochází“, tak že dle toho všemu trestu ušel.

Jak již podotknuto, nastalo největší zlehčení mince, jaké se kdy v Čechách událo, hned v první době po bitvě bělohorské, jako by i v tomto hmotném oboru měl český národ co nejcitelněji ztrestán býti za odboj protestantských stavův proti Ferdinandovi II. Ano, smíme-li věřiti zprávě v Historii protivenství církve české, že prý pověstný utiskovatel národa svého Pavel Michna z Vacinova často říkával, kterak „zlehčením mince Čechové jsou lépe znuzeni, než aby celých deset let chováním vojáků byli sužováni“, musíme za to míti, že se ono zlehčení mince dálo zúmyslně, aby též vešken lid český, pokud nemohl býti trestán konfiskacemi statků jako stavové vyšší, byl úplně přiveden na hůl žebráckou. Úmysl tento byl nejen vykonán, ale dosáhlo se ho také skutečně; neboť bylo-li konfiskacemi panství a statků ztraceno skoro plných 30 milionů, dosáhla ztráta na jmění národním tímto zlehčením mince sumy ještě mnohem vyšší, jak to vysvitá už z

130

ohromných milionů, jaké pouze přední strojitelé této neslýchané finanční operace pro sebe vytěžili.

Již dne 2. března 1621 nařídil tehdejší místodržitel český kníže Karel z Liechtensteinu, že mincovně pražské smí budoucně dodávati stříbro pouze dvorský žid Jakub Bassevi, známý to finančník dvorský již za císařů Rudolfa II. a Matyáše; hned na to pak sníženo zrno tolarů a zlatníků českých skoro o 70 pct., kterýžto poměr se ještě zhoršil, když dne 18. ledna 1622 odevzdáno veškeré mincování zvláštnímu družstvu s pražským velkoobchodníkem Janem de Witte v čele, začež mělo totéž státu odváděti ročně 6 milionů zlatých. U dvora vídeňského neměli ovšem tušení o tom, kterak družstvo zneužije plné moci této ve prospěch vlastní, neboť jakmile vyšla praktika jeho při tom na jevo, zrušil císař hned po roce opět smlouvu příslušnou a stát převzal zase mincovnictví ve správu svou, jen že škoda za jediný rok spůsobená jak národu českému, tak pokladně státní nedala se více odčiniti.

Ona společnost mincovní čítala patnáct účastníků, k nimž patřili sám kníže Liechtenstein, pak Albrecht Waldstein, pozdější vévoda Fridlandský, dále Pavel Michna z Vacinova, kníže Jan z Eggenbergu, žid Jakub Bassevi a jiní, a ti všickni dodávali mincovně pražské stříbro, za jehož hřivnu mělo se platiti po 32 zl., ale ve skutečnosti dostával Waldstein po 123 zl., Michna po 248 zl., kníže Liechtenstein po 569 zl. a ostatní společníci v průměru po 440 zl., jak to vše vychází z jednoduchého sečtení hřiven stříbra pražské mincovně tehdáž od družstva dodaných a z porovnání této sumy se sumou peněz od mincovny za to stříbro vyplacených. Největší užitek z nekalého obchodu tohoto měl kupec de Witte, neboť dodal mincovně stříbra za 31 340 544 zl. 59 kr., a žid Bassevi za 6 750 389 zl. 29 kr. Rovněž veliký zisk vyplýval všem účastníkům družstva z vlastního zlehčení mince, které šlo tak daleko, že se razily mince, v nichž nebylo už ani stříbra dvoulotového. Jak nesvědomitě tu bylo těženo z finanční

131

kalamity státu a ze jmění ubohého lidu českého, jemuž byly tímto spůsobem nesčetné miliony vyrvány!

Tato neslýchaně zlehčená mince byla obecně nazývána „dlouhou mincí“ a vyplňuje perioda trvání jejího jednu z nejtemnějších stránek dějin národního hospodářství českého. Všeobecný nářek obyvatelstva, ještě více ale ztráty, které státní pokladna sama tímto řáděním utrpovala, byly příčinou toho, že rozhodnutím císařským ode dne 31. března 1623 bylo mincování opět ve státní správu převzato a zároveň zakázáno kupovati skonfiskované statky za „dlouhou minci“, nebot všickni účastníci družstva onoho byli množství zabavených statků nejlacinějším spůsobem za „dlouhou minci“ skoupili. Dne 1. srpna 1623 pak nařídil císař Ferdinand II. dále, aby se razily již jen mince ze stříbra l4 lotového, ale co byla tato opatření platna, když byla již státní kasa o velké důchody připravena a vešken lid v Čechách od družstva mincovního ochuzen!

A jaká pokuta stihla původce „dlouhé mince“ a všeobecného úpadku finančního? Vliv jejich byl tak mocný, že přes všecky žaloby nezakročeno proti nim dle práva, až teprva za Ferdinanda III. byla zřízena komise, která měla vyšetřiti ztrátu, jakáž byla od družstva v osudném roce 1622 státní pokladně spůsobena, a tu bylo vyšetřeno, že jen kníže Liechtenstein, který byl už roku 1626 zemřel, má dáti státu náhradu v obnosu 10 747 817 zl. Suma tato byla také na dědicích jeho vymáhána, ale proces o tom táhl se až do počátku XVIII. století, aniž by byl k cíli vedl. Jaká škoda byla ostatním členům družstva vypočtena, o tom se bližších zpráv nedostává, ale již z jednoho tohoto příkladu lze souditi, že úhrnná suma byla přímo obrovská. Jen ze zabavení majetku Waldsteinova po pádu jeho vzešla státní pokladně náhrada aspoň částečná.

Pouze proti židovi Bassevimu bylo ještě za císaře Ferdinanda II. pro podvody jeho při onom mincování soudně nastupováno. Ač byl dvorní tento žid císaři v letech 1618 až

132

1620 velké sumy peněz na vedení války půjčil, začež byl roku 1622 ve stav šlechtický s přídomkem „z Treuenbergu“ povýšen (první to žid šlechtic v Rakousku) a hojnými jinými milostmi nadán, upadl r. 1631 přece v nemilosť u císaře, jemuž byly podvody Basseviho přičiněním nepřátel téhož zjeveny, a dne 22. února 1631 dal místodržícím v Praze rozkaz, aby Bassevi byl jat a do státního vězení v Bílé věži na hradě pražském vsazen; movitý jeho majetek byl po zatčení jeho zapečetěn a dlužníci jeho vyzváni, aby své dluhy u král. komory přihlásili. Proces s předním tímto účastníkem zmíněného družstva zavedený byl by zajisté Basseviho jakožto padělatele mince přivedl na popraviště, kdyby nebyl tehdáž ještě žil spoluvinník jeho Albrecht Waldstein, který se musil obávati, sám že bude také v proces ten zapleten. Zakročil tudíž plným vlivem svým u dvora vídeňského, kde Waldsteina tehdáž k vůli vpádu Sasův velice potřebovali, ve prospěch Basseviho a šejdíř ten byl konečně na svobodu propuštěn a proces proti němu zdvižený zastaven. Prohnaný padělatel mince necítil se však v Praze, kde měl několik domů, více bezpečným, a proto udělil mu mocný ochránce jeho Waldstein právo volného bydlení v Jičíně, odkud se Bassevi přesídlil do Mladé Boleslavi, kdež dne 2. května 1634 zemřel. Unikl tak právě v čas spravedlnosti lidské, která by ho byla konečně přece stihla, nebot hned po násilné smrti Waldsteinově byl dřívější proces proti němu obnoven a i po smrti Basseviho dále veden, anť ještě r. 1638 nařizoval císař Ferdinand III. nejv. mincmistrovi v Čechách, pánu z Lobkovic, aby mincovní účty Basseviho z těch let, kdy byl v družstvu mincovním, byly podrobně skoumány, by se mohlo proti dědicům jeho ve prospěch státní pokladny nastupovati. Jak proces tento dopadl, není nám na ten čas z listin archivu místodržitelského, kterých jsme tuto užili, známo.

Z následujících dob nalézáme ve svých pramenech již jen sporé zprávy o penězokazích v Čechách, ač není pochybnosti, že řemeslo toto bylo i dále provozováno a jako za časův

133

dřívějších stejně krutě trestáno. Roku 1704 byl v Kutné Hoře obžalován jakýsi Trumler pro dělání falešné mince, ač vše zapíral.

Appellační soud v Praze nařídil o něm, „aby mu pohrůžka

učiněna byla nastávajícího trápení, ano i s představením mistra popravního se všemi k trápení náležejícími nástroji, aby naň strach puštěn byl, jako by skutečně trápen býti měl, a pokudž by i pak ještě pravdu hájil, má skutečným právem útrpným až i ohněm tázán býti“. Mučení toto bylo na Trumlerovi také

134

vykonáno, neboť čteme v rozsudku nad ním vyneseném, „kdy on od ran při umučení dostalých zhojen bude, má po tři dny trhové na pranýř meč v ruce drže vždy celou hodinu postaven, pak metlami z města vymrskán býti“. Soudíme z rozsudku tohoto, že vina Trumlerova nebyla asi plně zjištěna, jinak by byl propadl zajisté smrti upálením, kterýž trest byl i v trestním řádu císaře Josefa I. na falšování mince ustanoven. Propadlť témuž ještě roku 1765 ve městě Poličce jakýsi Matěj Bittner, který byl tamže pro padělání peněz na hranici upálen.

Také hrdelní řád od císařovny Marie Teresie roku 1769 vydaný ustanovoval v 63. článku na zločin falšování mince domácí trest smrti upálením, aneb trest stětím a pak upálením; týmže trestem byli stíháni, kdo cizí peníze na půdě zemí rakouských padělali a je vydávali, kdežto v tom případě, že falešné mince ještě vydány nebyly, vinník mečem sťat byl. Rovněž propadli meči, kdo dobré mince ořezávali a falešné mezi lidem rozšiřovali. Mučením byl takovýto obviněný stíhán, našlo-li se u něho něco podezřelého; jmění všech takových vinníků pak propadlo cís. komoře. Také to zasluhuje zmínky, že podle 16. článku téhož řádu Teresianského patřilo padělání mince k oněm zločinům, které se nikdy nepromlčí.

Když byl císař Josef II. v prvních letech panování svého trest smrti vůbec zrušil, nebyl týž ani na padělatelích mince a papírových peněz vykonáván, a takž byli roku 1783 v Praze tři padělatelé tehdejších bankocetlí odsouzeni k doživotnímu žaláři a k veřejnému mrskání i vypálení šmáhu; po tři dni, a sice 4., 5. a 6. prosince 1783 byli vyváděni ze žaláře na Staroměstské náměstí, kdež je kat veřejně mrskal a pak třetího dne každému žhavým železem i cejch na rameně vypálil.

Za císaře Františka I. byl ale na padělání mince a bankovek opět ustanoven trest smrti, jenž byl v Praze r. 1803 vykonán na třech padělatelích; byl to jistý Siegl se synem a zetěm, kteří bydlíce pospolu v nízkém domku na Smíchově proti zahradě Kinského, jenž do nedávna tvořil úzkou uličku s protějším

135

hostincem „u dělového kříže“, dopustili se padělání tehdejších bankocetlí a prozrazeni byvše, k smrti provazem odsouzeni jsou. Ortel byl jim přečten na pranýři před radnicí novoměstskou, načež je vyvedli na popraviště před Novou branou, kde všichni tři na šibenici skončili. Hromadná tato poprava učinila však na císaře Františka tak hluboký dojem, že od té doby nikoho více pro zločin tento nedal popraviti. To byla poslední poprava penězokazů v Čechách a jimi končí se řada vinníků, kteří pro padělání mince smrti propadli. Nynější trestní zákon tresce zločin tento jen žalářem, po případě však i doživotním.

136

SOUBOJE V ČECHÁCH

Obrázek z kulturní historie od Josefa Svátka Kdyby byl souboj příznakem civilizace, stáli by v naší době

Francouzové a Maďaři nejspíše v čele všech ostatních národů světa, neboť u oněch i u těchto jsou nyní souboje takměř na denním pořádku a zejména pešťské listy, jak je čtenářům denních novin známo, neustávají přinášeti zprávy o soubojích, jimiž se horkokrevní synové Arpádovi snaží vyrovnati neméně horkokrevným Pařížanům. Na štěstí není ale souboj, jejž řízný náš Rittersberg ve svém Konversačním slovníčku stručně i případně vysvětluje co „bláznovství, proti němuž se vždy hlasitěji mravnost i rozum vzpírají“, ještě žádným měřítkem vzdělanosti neb pokročilosti národa, ba právě naopak. Jinak bychom musili býti my Čechové pokládáni za národ velmi opozdilý, neboť „souboj“, skutečný krvavý souboj, jest dnes v naší národní společnosti něco přímo neslýchaného, a zašeptá-li si po dlouhých letech v Praze druh druhu tajemně do ucha, že ten neb onen kavalír, ten neb onen důstojník měl kdesi ve Stromovce nebo v Košířích souboj, pak je to událostí tak neobyčejnou, že se na podobnou i známí „nejstarší lidé“ nedovedou více upamatovati.

A přece bývaly v Čechách souboje rovněž obvyklým obyčejem, jako ve všech jiných zemích, ano bývaly doby, kdy se předkové naši mohli v ohledu tomto směle vyrovnati dnešním Pařížanům a Maďarům; leč zapomnělo se již na to vše a jen mimochodem stává se v kronikách minulých věků zmínka o tom nebo onom pánu a rytíři českém, buď že v souboji padl, nebo že protivníka svého v souboji skolil. Sebráním zpráv příslušných podařilo se nám sestaviti jaksi historii soubojů v Čechách, která není bez mnohé zajímavosti a v dějinách kulturních taktéž svou stránku vyplňuje.

137

Než ale k líčení samému přistoupíme, jest nutno zmíniti se o některých věcech, kterých je širším kruhům pro větší znalost předmětu nezbytně třeba věděti.

Především se musí vytknouti významná okolnost, že klassický starověk neznal žádných soubojů v nynějším smyslu slova. Co bájili Rekové o bitkách hrdinů před Trojou, co Římané o zápasu Horaciů a Kuriaciů, to vše byly boje povahy zcela jiné než souboje osobní, v nichž byla pouze čest jednotlivců bráněna a nikoli zájem národa veškerého, jako tomu bylo při zmíněných zápasech v dobách klassických. Tehdáž měli národové zcela jiný názor o cti osobní, a kdokoli se jí při někom dotknul, byl trestán státem, zákonem, a nebylo tudíž příčiny k rozmíškám čestným. Avšak též národové východní, i národ israelský v to čítaje, neznají souboje, i ač o rytířském duchu mnohých z těchto národů, ku př. Arabů, není nikdo v pochybnosti, přece by se i nejstatečnější Arab asi jen opovržlivě usmál, kdyby na něm bylo žádáno, aby si dal od někoho, kdo ho pohaněl nebo kdo mu ženu svedl, ještě kuli do těla vehnati. Neznajíť souboje taktéž ani Hindové, ani vyznavači jiných věr pohanských, a takž se mimovolně namane domněnka, že snad je veškeré soubojnictví jaksi výsadou křesťanství, čili že vešlo teprve za dob křesťanských u národů evropských v obyčej.

A skutečně jest tomu tak. Neboť domněnka oněch, kdož mají za to, že nynější zvyk souboje jest pouze výsledkem a zbytkem „pěstního práva“ středověkého, jest právě tak mylna jako domněnka Grimmova a jeho potakačů, že prý „boží soudy“ jsou původu pohanského a pocházejí z dob prastarých. Ni jedno, ni druhé toto domnění není opodstatněno žádnými doklady, kdežto naopak není o tom žádné pochybnosti více, že „boží soudy“ čili „očisty“ (ordalie) jakožto průvody nebo průkazy k vyšetřování pravdy způsobem nadpřirozeným sáhají prvními stopami svými teprve do IV. století křesťanského. Z těchto „božích soudů“, při nichž bylo užíváno k nalezení

138

pravdy původně vody a žhavého železa, později pak i meče, vyvinul se souboj soudní a z tohoto zase souboj osobní. Lze tedy právem říci, že je souboj křesťanského původu, anť má svůj počátek v „božích soudech“, již ve IV. století u západních Gothův užívaných a uvedených v VI. století od burgundského krále Gundebalda v soustavu zákonní, která pak i do zákonníků jiných národův přešla. Nejhorlivěji se ujali soustavy té národové germanští, u nichž vůbec „boží soudy“ a „soudní souboje“ brzo splynuly v pojem jeden, tak že takový souboj jako každá „očista“ vůbec byl zároveň pokládán za „boží soud“, čímž se ovšem původní význam „božích soudů“ zcela pošinul, neboť kdežto tam záležel „boží soud“ v projevu jaksi zázračném, kterým bůh sám dával za právo nevině, rozhodovala zde pak jen síla tělesní a zručnost bojovní, jak tomu dodnes u soubojů jest.

A když tímto způsobem souboj byl učiněn odvislým ne více od zázraku, od moci nadpřirozené, nýbrž jen od moci a síly člověka, již si jej také germanští rytíři vymínili výhradně pro sebe a ustanovili, že souboj mečem k vůli své „očistě“ smí vésti pouze osoba šlechtická, kdežto se ostatní láje směla vyzvati nejvýše na kyj neb obušek. Při souboji rytířském ovšem musily býti na obou stranách zbraně i ostatní poměry zbrojní zcela stejné, žádný z obou protivníků nesměl užiti nějakých výhod, jen aby se mohlo tvrditi, že při „soudním souboji“ zvítězilo skutečně právo, byť i stokrát bylo podlehlo silnějšímu neb zručnějšímu bezpráví.

Tak se vyvinula vedle „božích soudů“ celá soustava v soubojnictví, jak ji od zmíněného zákona Gundebaldova z roku 501 až po Sachsenspiegel a jiné zákony německé stopovati můžeme. Jen tolik ještě podotknouti sluší, že církev v prvních dobách nevěděla, jak se chovati k božím soudům a soudním soubojům; někteří papežové, biskupové a preláti „soudy boží“ přikazovali, jiní je opět zatracovali, ale i přes tuto nesrovnalost udržely se „boží soudy“ až do XIV. věku; větší sjednocenost

139

panovala v odsuzování soubojů, jen že nebylo ve směru tomto docíleno žádných výsledků, byt i byli církevní sněmové na soubojníky kletbu vyhlašovali a panovníci smrtí jim hrozili — rytířská privilej tato, na jakou se soudní souboj zvrhl, bujila ve všech zemích a u všech národů zejména od zavedení křesťanství dále.

Tento křesťanský ráz původu soubojů vysvětluje také zcela přirozeně, proč se u starých Slovanův, pokud nebyli ještě obráceni na víru křesťanskou, nesetkáváme s nižádnými stopami toho, že by u nich byly „boží soudy“ neb soudní souboje v obyčeji bývaly*

* Šafařík a Palacký (a po nich Erben v Naučném Slovníku) vyslovují sice ve svém společném spisu Aelteste Denkmäler (str. 99) náhled, že prý „boží soudy nalézáme u Slovanů v nejstarších dobách tak rozšířené, že je též u Čechů musíme pokládati za pozůstatky z dob pohanských a z doby nejstarší“. Náhled tento však je pronesen jen mimochodem a bez dokladů, tak že při dnešním stavu badání, jenž při všem žádá důkazů a dokladů, netřeba více na něj váhu klásti. Vždyť sami řečení dva učenci hned po uvedeném tuto výroku dokládají, že nejstarší určitá zpráva o „božích soudech“ v Čechách pochází teprve z roku 1039. Na jiném místě {Museumszeitschrift 1831, II. 315) diví se Palacký naopak zase právem, jak se takové „pošetilé“ právní prostředky jako „boží soudy“ mohly v Čechách tak dlouho udržeti vedle tak moudrého zařízení, jako byly „poroty“. Poroty byly prastarým zřízením českým, „boží soudy“ však byly sem přivlečeny z Němec jako zřízení křesťanské a pominuly teprv tehdy, když český kněz, arcibiskup Arnošt z Pardubic, sám je jako nekřesťanské vymýtil. Tím se také vysvětluje, proč i současníci Arnoštovi, Ondřej z Dubé a Tóma ze Štítného, „boží soudy“ jmenují „obyčejem pohanským“, neboť Arnošt z Pardubic a kněží vůbec je tehdáž označovali lidu za zbytek pohanstva, aby je tím spíše jako vynález ďáblův vymýtili.

. Co se u nás uvádí na základě „pravdozvěstného ohně“ a „svatocudné vody“ z Rukopisu Zelenohorského jakožto důkaz toho, že „boží soudy“ byly již u pohanských Čechů v obyčeji, jest ze známých příčin posud sporné a nenalézá dalších dokladů ani z věků bezprostředně následujících, ani u ostatních národů slovanských. Teprve po zavedení křesťanství v Čechách počínají se objevovati doklady takové, což jest nám důkazem, že „boží soudy“ byly též u nás

140

teprve v době křesťanské zaváděny, a sice že přišly do Čech z Německa, jako podobných mravů a ctností více, z nichž připomínáme jen pověstné soudy čarodějniční. I v tomto ohledu jeví se tedy starý zásadní rozdíl mezi povahou slovanskou a germanskou, rozdíl to, který ovšem Slovanům jen ke cti slouží a v nevýbojné jejich povaze se zakládá. Jako u všech Slovanů panovaly v oboru soudnictví a vykonávání práva veřejného i soukromého též u Čechů zcela jiné zásady než u Němců, a teprve vlivem německým počaly zásady tyto v Čechách měniti povahu svou, až se pak průběhem věků z velké části přizpůsobily názorům sousedů západních tak mocně, že se zde „boží soudy“ o století déle udržely než v zemích německých, kde ku př. císař Fridrich souboje soudní pro Štyrsko již roku 1237 zrušil.

Jako instituce „božích soudů“ byly tedy též vyplývající z nich soudní souboje vynálezem německým, v Čechách za dob ryze slovanských neznámým, jejž Čechové právě jako Slované polabští (o kterých to dí kronikář Wippo) přijali teprve od Němců. Připomíná-li se na doklad toho, že souboj byl znám již pohanským Čechům, báseň Záboj v Rukopisu Kralodvorském, v níž se líčí souboj Záboje s Luděkem, a dále báseň Čestmír, v níž se taktéž popisuje souboj Čestmíra s Vlaslavem, tož nesmí se zapomenouti, že jest zde co jednati s básněmi a nikoli s údaji historicky doloženými; leč i v obou těchto básních líčí se souboj jen co pouhá episoda boje a ani v tom, ani v onom případu není příslušných znaků vlastního souboje. Jeden z českých badatelův o té věci (Dr. Emil Komárek v Mus. 1868, str. 368) výslovně dí o výjevu v básni Čestmír takto: „Souboj mezi oběma vůdci jest bezpochyby smyšlený, neb zaujímá za konečné rozhodnutí mezinárodních rozepří ve všech pověstech typické místo,“ s kterýmžto náhledem úplně souhlasíme, poněvadž se tento způsob rozřešení boje vyskytuje skutečně v nesčíslných pověstech a u všech národů evropských.

Toho dokladem jest i známá legenda o souboji, jejž český

141

kníže sv. Václav nabídnul kouřimskému knížeti Radislavovi před bojem, aby ušetřil krve obapolných poddaných, ačkoliv je známo, že sv. Václav liboval si ve hrách rytířských, které byl v Němcích seznal, a tudíž i soubojům byl nakloněn*. Soubojem tímto, který prý zázračným zjevením se dvou andělů po boku sv. Václava skončil nekrvavě pokořením se Radislava, octli jsme se již v době křesťanské, která též souboje do Čech uvedla, a tím i nás na historické pole „božích soudů“ a soudních soubojů přivádí**

Avšak trvalo to, jak na čest národa českého musí býti řečeno, dlouhou dobu, než se německý zvyk soudních soubojů také v Čechách šíře ujal, a ještě delší doba uplynula, než byl uveden v jakousi formu zákonní, která v Němcích trvala již od staletí. Tam již v X. a v XI. věku bylo podrobně předepsáno, jakým způsobem se má souboj vésti, který stav se smí v něm účastniti a jakých zbraní při něm užívati; ano zřízení toto bylo tam tak zdokonaleno, že byly připouštěny k soubojům nejen též osoby duchovní, leč i ženy a panny, jak to ovšem vyplývalo z klamného názoru onoho, že každý soudní souboj jest zároveň „božím soudem“. O ničem takovém nebylo slechu v Čechách v prvních dobách, čímž se vysvětluje ta sporost příslušných zpráv u našich kronikářů, od Kosmy počínaje. Teprve statuta knížete Oty na obecném sněmu v Sadské roku 1189 prohlášená činí první zákonní zmínku o soudním souboji, jenž „má býti připuštěn pouze naproti cizincům, protože sám jest cizího

.

* Viz Prameny Dějin českých I. 131, kde se v legendě o sv. Václavu dí: „I vsed na koně svého, počal hráti se sluhami na dvoře Boleslavově.“ ** Zde třeba učiniti aspoň zmínku o pověsti v kronice Dalimilově (kap. 24) obsažené, v níž se vypravuje, kterak již moravský kníže Svatopluk v převlečení mnicha svedl vítězný souboj s německým rytířem na dvoře císaře německého; leč vypravování toto se zakládá na pouhé pověsti a jedná mimo to na půdě německé, nespadá tedy v obor naší stati. Ale i co pověst vztahuje se údaj tento o souboji Svatoplukovu k době křesťanské, kdežto o věku pohanském v tom ohledu ani žádných pověstí není, poněvadž tehdáž souboje u Slovanů vůbec nebyly známy, tím méně pak v obyčeji.

142

původu . Tímto výrokem jest nejzjevněji dokázáno, jakého původu souboj v Čechách jest a komu za „rytířský“ tento obyčej právě jako za „boží soudy“ máme co děkovati.

Bojováno pak bylo tehdáž při takovém soudním souboji

buď mečem, buď kyjem, a sice bylo rozhodováno mečem tehdáž, jednalo-li se o vraždu neb o zabití, kyjem, šlo-li o odškození při zabití neb o cizince. Boj vedli pravidelně původce a pohnaný pod dozorem duchovenstva před soudem, jenž pak přiřknul právo onomu z obou, který přemohl protivníka svého. Tehdáž ale, jednalo-li se o souboj osoby urozené s osobou méně urozenou, mohl výše postavený za sebe postaviti zástupce, s kterým pak onen nižší musil bojovati; podlehnul-li zástupce, ztratil zastoupený při, jakoby sám byl bojoval. Poněvadž pak souboje tyto byly vedeny často na život a na smrt, volán byl k nim také vždy člověk v léčení ran znalý, aby rány bojovníků ještě mezi bojem zavázal, pročež byl muž takový „vazačem“ zván, jak ještě ve XIV. věku obyčejem bylo; ten pak při souboji konal i jiné služby, podávaje zápasníkům meče neb dřevce atd. Zabil-li vítěz v souboji protivníka svého, musil složiti poplatek na oféru za duši jeho. Bližších příkladů o soubojích takových však z celé doby až do začátku XIV. století v písemných pramenech našich nenalézáme, kdežto se jich v německých kronikách městských i z nejstarších dob jen hemží,

143

ve kterémžto ohledu nemusíme ovšem Němcům záviděti. Pouze z polovice XIII. věku zachoval kronikář Přibík

Pulkava zprávu o chystaném souboji, k němuž roku 1244 jako k „božímu soudu“ neb ordálu vyzval vévoda Fridrich Rakouský českého krále Václava I.; souboj ten měl býti konán na Šacké hoře na Moravě u hranic rakouských před tváří obojího vojska. V ustanovenou dobu, totiž v třetí den po sv. Kateřině roku 1244, dostavil se král Václav, přijav toto vyzvání vévodovo k souboji osobnímu, s vojskem svým na Šackou horu, ale kdo se nedostavil k zápasu, byl vévoda Fridrich sám, neboť „z daleka vojsko české spatřiv, preč jest utekl“. Z jaké příčiny vévoda, jenž tímto nestatečným chováním se jména svého poskvrnil, dřívějšího spojence svého k souboji vyzval, kronikář blíže neuvádí, a také odjinud není příčina toho známa.

Leč i přes tento nedostatek podrobných zpráv víme bezpečně, že toho času byly již nejen souboje soudní mezi pány a rytíři českými dosti časté, nýbrž že sváděny byly již také souboje osobní v nynějším toho slova smyslu, jen že se takovýmto soubojům tehdáž počalo říkati „sedání“, kdežto turnaje u Čechů „kláním“ neb „kolbami“ sluly. Tento obrat v soubojnictví českém pak byl způsoben tou okolností, že právě za krále Václava I. byly do Čech přivedeny z Němec též turnaje*

Cvičení tato ve zbrani pak byla následována též ve

hry a zápasy rytířské, při kterých rozhodovaly o vítězství jediná síla a zručnost v zacházení se zbraní. K dosažení této síly a zručnosti bylo třeba cviku, a proto vzalo na hradech a tvrzích vznik svůj umění šermířské, ve kterém brala ostatně podíl i čeleď zbrojní, aby byla v boji tím zručnější.

* Podobné hry rytířské byly však už dříve v Čechách v obyčeji, jak to vysvítá ze zmíněné již zprávy o sv. Václavu, při roku 1117 pak se připomíná „turnaj“ v Praze, na němž se dva rytíři setkali, kteří prý se nepoznali až po zranění svém, načež jeden z nich klášter Waldsasy vystavěl. Uvedení vlastních turnajů německých stalo se teprve za krále Václava I., a sice dle Dalimila rytířem Ojířem z Friedberka, krerý se v listinách poprvé při roku 1238 připomíná.

144

městech, a jelikož zde byl každý usedlý měšťan oprávněn nositi zbraň, snadno pochopíme, že za takových poměrů též ve stavu měšťanském často docházelo k bojům osobním čili k soubojům, které se v druhé polovici XIII. století udávaly již nejen ve vyšších, ale i v nižších třídách obyvatelstva. Důkazem toho jest řád obecní města Brodu Německého, jejž pan Hynek z Lichtenburka roku 1278 udělil městu tomuto; jesti to jedna z nejstarších památek toho druhu v naší vlasti a již v té jest na několika místech řeč o souboji, a sice ustanovuje se v ní, aby se ten, kdo někoho v souboji zabil, očistil šesti svědky aneb jedním přísežným; dále chtěl-li by se kdo pro pýchu vymluviti soubojem a vešel by v šranky k potýkání se, měl zaplatiti čtyry hřivny, a kdyby se již počal bíti, pět hřiven; za ránu v souboji způsobenou platila se hřivna pokuty, a konečně ručil-li by kdo za ránu soubojovou a uručený by utekl, musil rukojmě dáti žalobníkovi deset hřiven a sudímu tři hřivny.

Není pochybnosti, že podobná ustanovení platila též v jiných městech českých, a že jako „sedání“ mezi pány a rytíři, tak „souboje“ mezi měšťany byly postupem času vždy častějšími. Ba na dvorech knížat a pánů stávala se, jak báseň Ludiše a Lubor svědčí, za posledních Přemyslovců takováto sedání okázalými slavnostmi rytířskými, až konečně za Jana Lucemburského, kdy se páni čeští vždy více seznamovali s rytířskými způsoby a obyčeji v zemích cizích, přešla dokona v pravidelné turnaje, na které už Dalimil pro nesmyslnou nádheru při nich objevovanou tak velice žehře.

Poněvadž ale nám jest jednati zde o „sedání“ nikoli co o hře rytířské, nýbrž co o „souboji“, tudíž o skutečném zápasu zbrojném, obrátíme pozornost svoji už jen ke zprávám, přímo k soubojům se vztahujícím, a tu se nám při roku 1315 zachovala obšírná rýmovaná zpráva v přídavcích ke kronice Dalimilově, která sděluje o hromadném souboji soudním, „do té doby v zemi české neslýchaném a nevídaném“. Český rytíř Rudolt z Košic, v krajině kralohradecké osedlý, zabil sousedovi svému

145

Věňkovi panoše, načež mu Věněk z pomsty syna zabil, v krátce na to ale vlastního syna rukou Rudolfovou ztratil. Aby se dalšímu řádění této krevní msty předešlo, byli oba vinníci povoláni do Hradce k souboji soudnímu, a to tak, že každá strana se šesti zbrojenci na zápasiště přijela. Rudoltovici měli na sobě, aby se obě strany vzájemně od sebe rozeznaly, sukně zelené a Věňkovici červené. Zápas byl velmi tuhý a z počátku byli při něm Rudoltovici ve výhodě, pak ale počali umdlévati a musili se sokům svým dáti v milost, čímž pan Věněk při svou prohrál, aniž by ale byl který ze dvanácti zápasníků v souboji tomto o život přišel.

K podobnému souboji soudnímu, jenž měl býti skutečným „soudem božím“ a zameziti další prolévání krve, vyzval roku 1345 tehdejší polský král Kazimír českého krále Jana Lucemburského, když tento slepý hrdina město Krakov obléhal;

Kazimír chtěje ušetřiti lidu bojovného, žádal krále Jana, aby sami spolu v uzavřeném místě souboj svedli a vítěz aby nad poraženým panoval. Král Jan, který si byl druhdy tak velice v sedání a v turnajích liboval, byl by ovšem ihned takový dobrodružný návrh přijal, kdyby mu v tom nebyla bránila slepota; pročež dal králi polskému vzkázati, aby se dříve taktéž oslepil, a pak že by „s ním v rovném odění rád chtěl sedati“. Sešlo tedy se souboje, který by v každém případě nebyl zůstal i bez důležitých následků politických.

Jakožto souboje pouze osobní a nikoli soudní zaznamenány jsou v následujících na to letech dva případy, a sice bili se roku 1352 z neznámé příčiny pan Vilém z Landštejna a pan Jindřich z Hradce, roku 1361 pak Sezema z Dobrušky, muž povahy násilnické a milovník svárů i bojů, se svým strýcem a sousedem Janem z Potštejna, jejž byl z několika zločinů obvinil a konečně i k souboji ho vyzval. Leč podlehl při sedání tomto a měl následkem toho dosti hanby u svých sousedů a přátel až do své smrti roku 1374.

146

Ze oba případy tyto nebyly více souboje soudní, uzavíráme z toho, že císař Karel IV. byl již roku 1350 ve svém zákonníku Majestas Carolina zakázal veškeré ordalie, a tudíž i souboje soudní. Jen ve třech případech byl souboj i potom ještě dovolen: obvinil-li totiž některý rytíř druhého, že baží po životě člena rodu panovnického, neb že zradil některý hrad královský, aneb že mluvil proti mravopočestnosti rodiny královské. Ovšem musil Karel IV. zákonník tento pro odpor pánů a rytířů již po pěti letech zase odvolati, leč zákaz ordalií byl k naléhání arcibiskupa Arnošta z Pardubic i dále v platnosti zachován; co se soubojů mimosoudních týče, mohli tudíž páni a rytíři opět zvůli svou dále provozovati, ba nebyly ani souboje soudní ještě na dobro z Čech vymýtěny a opakovaly se i o století později, neboť v Talmberské knize v museu chované podává se ze starých desk zemských zpráva o souboji, ustanoveném roku 1456 od soudu zemského mezi panem Janem z Děčína a Mikulášem z Lobkovic. I lze za to míti, že se už před tím podobné případy i přes Karlovu zápověď ordalií časem ještě opakovaly.

Za jakých forem byl do Karlovy doby souboj soudní konán, o tom podává jasného názoru jedna z krásných miniatur v zákonníku českém z polovice XIV. věku, jenž se chová mezi jinými slovanskými rukopisy v královské dvorní knihovně v Mnichově. Na stolci, avšak beze stupňů, sedí kníže nebo soudce, po obou jeho stranách stojí čtvero oděnců s kopími a s přílbicemi, opírajících se levicí o veliké bílé, tříhrotné štíty. Jeden z těchto vojínů, vyznačený již svým ozdobnějším oděvem, drží mimo kopí také obnažený, do výše vztyčený meč. V popředí bojují dva mužové, ozbrojeni jsouce každý mečem a štítem, avšak o hlavách nepokrytých a bez brnění, ba skoro polonazí, anoť pouze krátké modré roucho, splývající od hrdla až po kolena, kryje jejich nahé tělo. Na nohou mají modré botky, po kotníky sáhající. Líčí se tu tedy souboj mužů urozených, aniť oba mečů užívali, kdežto soupeřníci stavu

147

měšťanského a selského směli jen kyje nebo obušku při souboji užiti, jakž to také Řád práva zemského udává, pravě v článku 37, pohnal-li měšťan sedláka: „máte sě bíti kyji a s štíty velikými, neb jsta oba jednoho řádu chlapského; a to jest ot starodávna ustanoveno, že k téj bitvě nemáta mečóv užívati.“

Měšťané však na toto ustanovení mnoho nedbali a roven urozeným pánům potýkali se zejména za rozrušených dob kralování Václava IV. i neusedli meči, jak to vysvitá ze zápisu v knize Nového Města pražského při roku 1395, kdy právě v den prohlášení mandátu, že „žádný takový, který není usedlý, s meči a zbraněmi nesměl po městě choditi, dva řezníci neusedli meči vytaženými jsou se sekali“. Jeden z nich při tom bodl i konšela, který soubojníky chtěl roztrhnouti, a když konečně oba byli jati, vzneseno na ně právo a strestáni jsou oba stětím hlavy. Krvavý příběh tento jest zároveň první zjištěný případ souboje mezi lidmi stavu nižšího a nevojenského, kdežto mezi lidem bojovným byly takovéto spory ovšem častější; vysvitá to z nejstaršího českého zřízení vojenského, které k rozkazu krále Václava IV. sepsal roku 1415 pan Hájek z Hodětína a v němž se dí: „Jestliže by kto která svádu u vojště počal, takový bude kázán slušnú pomstú. Jestliže by kto svú braň na druhého obnažil, takovému bude bez milosti ruka uťata. Jestliže by kto koho u vojště neb před vojskem skrze svádu zabil, takový bude bez milosti sťat.“ Pánům a rytířům pak bylo kázáno, aby po čas tažení válečného mezi nimi všecko záští, všecky kyselosti neb nelibosti přestaly, aniž která pomsta o to činěna, čili jinými slovy, aby v takový čas žádné souboje nebyly sváděny.

Proto se také z dob válek husitských neuvádějí než dva případy takovýchto soubojů, a sice jeden při roku 1425, když rytíř Prokop Trčka z Kralovic, jemuž byli Pražané tvrz Květnici u Českého Brodu zkazili, pohádav se s rytířem Ohništkem ze Smidar, meč proti němu tasil, v souboji však padl, načež rytíř Ohništko nálezem sněmovním, že porušil mír sněmovní, k smrti jest odsouzen a roku 1426 sťat. O druhém

148

případu vypravují při roku 1436 Staré Letopisy české, kterak „v pátek po svatém Františku kláli Jan řečený Larva s císařovým dvořenínem řečeným Michalem na mostě pražském“. Neobyčejnost toho, že místo tak oživené jako kamenný most pražský bylo od řečených dvou rytířů zvoleno za místo souboje, vysvětluje zaznamenání toto v Letopisech, které svědčí o tom, jak veliký hluk asi ve městech pražských toto „klání“ způsobilo.

Rovněž mnoho se mluvilo o souboji, jenž byl sveden roku 1444, když i po skončení válek husitských čeští páni v severních Cechách činili výboje proti městům v Lužici; tu dobyvše hradu Děvína, byli v něm obleháni od Zhořelických, jejichž vůdcem byl Kašpar z Nostic; toho vyzval slezský šlechtic, jejž lužické Letopisy jmenují „von Rymen“ a jenž s pány českými na hradě bojoval, k osobnímu souboji, jejž Nostic také přijal. Šlechtic slezský, ač prý byl síly obrovské, přece po dlouhém zápasu v souboji tom podlehl a mrtev na místě zůstal, načež se hrad vzdal vítězi, který byl od té doby zván od lidu lužického „neohrožený“.

Lepšího úspěchu v sedání dobyl roku 1454 jiný šlechtic slezský, který s velkým poselsvím Vratislavanů a pánů slezských přibyl ke dvoru krále Ladislava do Prahy, kde se za příčinou doby masopustní střídaly kolby a hry rytířské. Jak vratislavský kronikář Petr Eschenloer, též člen vyslanstva onoho, v kronice své vypravuje, „vyzvali se jeden Slezan a jeden Čech na hradě sv. Václava k rytířskému zápasu, při němž měl vítěz obdržeti 400 zlatých, koně a brnění rytířské. I stalo se zázrakem, že Němec Čecha přemohl a na smrt zranil, pročež se mu Čech vzdal. Ladislav král dal vítězi rytířskou cenu a vesele pravil:,Kdyby byl Čech zvítězil, nebyl by tě při životě zanechal!', což velikou nevoli u Čechů způsobilo.“

Také sám král Jiří z Poděbrad, kterému se sželelo ukrutností, jež páchalo vojsko uherského krále Matyáše Korvina při vpádu do Moravy a do Čech roku 1470, byl na

149

odvrácení dalšího krveprolití hotov podstoupiti osobní souboj s Matyášem, když týž nejen kacířství mu vyčítal, ale též osobní statečnost jeho podezřívati se opovážil. Takovéto prznění své cti snésti nemoha, podal mu král Jiří zvláštním listem návrh „bitvy osobní sám a spolu“, na nějž ale zpupný Matyáš odpověděl jen novým kaceřováním. Odplata za odmítnutý souboj ovšem brzo následovala, když král uherský po ztrátě města Hradiště na Moravě s vojskem svým nectně musil z Čech prchati.

Nabídnutý tento králem Jiřím souboj jest zároveň posledním, jemuž sluší připisovati povahu souboje soudního, zakládajícího se na názoru o „božím soudu“; co dále ve směru tomto v Čechách následovalo, patří již vesměs v obor soubojů osobních, kterými se mělo pomstiti buď pohanění osobní, neb jakákoli urážka, člověku urozenému učiněná. Proto se stal od té doby souboj již jen výsadou stavů vyšších, které měly za to, že každé dotknutí se cti a dobré pověsti nemůže býti napraveno neb smazáno soudem, jakého se v podobných příkladech dovolávaly stavy nižší, nýbrž že všeliké pohanění muže urozeného jen krví shlazeno býti může. Na tomto základě stojí ponětí o souboji dodnes, a proto se všecky další zprávy o soubojích v Čechách svedených týkají pouze osob ze stavů vyšších, zejména příslušníků stavu vojenského, kteří ovšem povoláním svým nejspíše sáhali ku zbrani, aby jí čest svou obhajovali. Podobná proměna v povaze souboje udála se během XVI. století ve všech zemích evropských a nabývá od těch časů soubojnictví rázu všeobecného, aniž by byl týž charakteristickým pro tu neb onu zemi, pro ten neb onen národ, jak jsme to viděli za dob středověkých. Změněný způsob válečnictví, jaký nastal užíváním zbraně střelné, neměl však z počátku vlivu na způsob soubojů samých, dlouho ještě zůstával v ohledu tomto meč jedinou zbraní při soubojích, nedávaje v zápasu takovém místa pouhé náhodě, jaká tak často při užívání zbraně střelné rozhodovala o výsledku boje. I dále zachovával

150

tudíž souboj ráz zápasu rytířského, při němž zjednávala vítězství jen osobní síla a zručnost u vedení zbraně. Zákonodárství zakročovalo sice hned v prvních dobách XVI. století proti soubojům vůbec, hrozíc smrtí každému, kdo by zabil protivníka svého, ale přes to bujilo soubojnictví ve vyšších stavech a najmě ve stavu vojenském dále, ba stalo se v následujících dvou stoletích pravou epidemií.

V Čechách byl první takovýto zákaz soubojů vydán roku 1527 od krále Ferdinanda I., jenž ve svých artikulích válečných ustanovil vzhledem k souboji následovně: „Item, kde by kdo k jinému starou zášť choval, nechť se jeho v tomto tažení všude vystříhá a na něm nemstí, ani slovy ani skutky, leda právem, kdo by však toto přestoupil a nezachoval, budiž na životě trestán. Item, ať se nikdo nesrocuje, když dva neb více do sebe perou aneb se trhají, anobrž nejbližší ať věrně a nestranně smír zjednají, jednou-, dva- i třikráte; kdo by pak mír zachovati nechtěl a co rušitel míru zabit nebyl, budiž dle uznání na životě trestán. Item, když jeden na jiného střelí neb hodí, budiž to před mírem anebo po míru, budiž na životě trestán.“

Z tohoto zákazu soubojů a přísných trestů na ně ustanovených dá se souditi na to, kterak četné souboje mezi důstojníky a vůbec válečníky byly tehdáž asi sváděny, když se takto ostře proti nim nastupovalo. Z doby o něco dřívější připomínají Staré Letopisy české při roku 1514 následující zprávu o souboji mezi dvěma pány českými: „Při sněmu obecném, uloženém králem den sv. Maří Magdaleny, bili se v středu den sv. Štěpána Jakoubek Vřesovec na Valči a Zikmund Bareš z Kamenice; ale Jakoubek přemohl Barše i koně pod ním zabil a Barše ranil, a on se mu dal, ale proto se zhojil a nic mu neškodilo.“ Z jaké příčiny byl souboj tento sveden, kronikář blíže nedokládá, právě jako nezaznamenala místní kronika, z jaké příčiny byl roku 1522 sveden souboj mezi vladykou Burianem Košíkem, držitelem Červených Peček, a jeho sousedem Heřmanem z Vartemberka na Lorci, a jen tolik se dí,

151

že byl pan Košík v souboji tom zabit. Za panování Ferdinanda I., který byl též královskou korunu

uherskou rodu Habsburkův získal a co král uherský neustálé války s Turky vésti musil, při čemž se dovolával též branné pomoci Čechů, účastnily se i voje české ve válkách těchto, a ač v Čechách po celé století XVI. hluboký mír panoval, vystřídalo se v té době mnoho pánů a rytířů českých ve válčení s nepřítelem křesťanstva, z něhož pak přinášeli do vlasti své choutky bojovné, které zde docházely výrazu v častých soubojích*

* Bývalyť ovšem na válečných taženích těchto všeliké souboje přísně zakazovány, aniž by se toho ale bylo kdy dbalo, a zejména v Uhrách byly v táborech vojenských souboje na denním pořádku. Když se pan Petr Vok z Rožmberka roku 1594 stal vůdcem zbrojného lidu z Čech do Uher vyslaného, vydal také zvláštní nařízení lidu vojenskému, v němž byly souboje pod ztrátou hrdla zakázány, aniž by tím ale byla soubojnictví jen dost málo přítrž se učinila.

. A když pak císař Rudolf II. zvolil v Praze sídlo své a za tou

příčinou přicházeli se všech stran Evropy cizí šlechticové a dobrodruzi ke dvoru císařskému do hlavního města českého, přinášejíce sem s sebou cizí nemravy a zlozvyky kavalírské: tu již dokonce přicházely osobní souboje v obyčej, jak nám o tom současné kroniky a paměti podávají dokladů nesčetných. Za doby Rudolfovy došlo soubojnictví v Praze a vůbec v Čechách, možno-li tak říci, nejbujnějšího rozkvětu svého, který vedl konečně i k tomu, že v prvních letech XVII. věku byly v Praze dle způsobu francouzského a německého zřizovány i „školy šermířské“, v nichž tak zvaní „mistři dlouhého meče“ (fedrfechtíři) cvičili mladé bojechtivé kavalíry české v šermování mečem, rapírem a dykou, aby mohli s úspěchem tím větším podnikati souboje. Rozmařilý život tehdejší šlechty podporoval tuto bojechtivost a zavdával při každé příležitosti příčiny ke svárům, které pak bývaly jen soubojem vyřizovány. Z nekonečné spousty zpráv o soubojích v té době svedených uvedeme zde jen některé.

152

Roku 1560 svadil se vladyka Jan Kasalický z Kaštic, držitel statku Pašiněvsi, ve městě Kolíně s rytířem Čeňkem Dašickým z Barchova a byl od něho v následujícím na to souboji zabit. Roku 1581 nepohodl se v Kutné Hoře v domě šenkovním „u Kadeřávků“ Jan Nyklásek ze Žitenic, který byl už dříve na Nebovidech v souboji zabil pana Fridricha Hrabaně z Přerubenic a vykoupil se za to složením 1500 kop gr. míš., s panem Zikmundem Zygelem z Chocenic a pobídli se k souboji před bránu kolínskou, kdež Nyklásek padl rukou soupeře svého. Když pak otec zabitého stíhal pana Zygela právem, bylo mu sice v Kutné Hoře za právo dáno, ale soud appellační očistil Zygela, když byl žalovaný dal nejv. hofmistrovi panu Krištofu Popelovi z Lobkovic za revisi procesu svého sto tolarů.

Pověstným byl té doby co soubojník pan Jaroslav Smiřický ze Smiřic, který měl řadu soubojů k vůli vdaným paním, s nimiž prý „frej tropil“, až roku 1588 také tím zahynul, nalezen byv jednoho jitra v Praze v jedné z ulic Staršího Města, kde některý žárlivý muž byl záletníka toho v nočním souboji skolil. Neméně znám byl co soubojník pan Mikuláš Dačický z Heslova, jenž přece ve svých Pamětech tak velice na soubojníky horlí, ale sám byl jedním z nejdivočejších, tak že bylo tehdáž v Kutné Hoře přísloví: „Tys divoký jako Dačický!“ Již roku 1588 zabil v Kutné Hoře pana Felixa Novohradského z Kolovrat, který prý ho vyzval na kordy, protože před ním Dačický klobouku nesňal. Z toho povstal Dačickému proces, který se táhl až do roku 1615 a rváče toho několikrát do vězení přivedl, až se Dačický s rodinou zabitého vyrovnal, zaplativ jí 125 kop gr. míš. Ale i přes to bouřil divoký kumpán tento dále, vyvolávaje v hospodách i na ulicích sváry krvavé, tak že může býti pokládán za vzor prostopášného rytíře doby tehdejší. Zaznamenával ale pilně do svých Pamětí podobné souboje jiných, jako na př. onen z roku 1591, jemuž padl v Kutné Hoře za oběť mladý šlechtic moravský Vranovský z Vranova, který dne 19. června toho roku do Kutné Hory přibyl a zde v domě

153

„u Bakalářů“ s Vilémem Konecchlumským a Hrdiborem Hrabaněm z Přerubenic v hádku se dostal; byv vyzván na souboj před bránu kouřimskou, zraněn jest od protivníka svého smrtelně, tak že za krátko v domě Matěje Stejška zemřel a v kostele sv. Bartoloměje pochován byl.

Veliký hluk nejen v Čechách, ale i za hranicemi způsobil roku 1592 souboj, jejž svedl pověstný alchymista císaře Rudolfa II., Angličan Eduard Kelley, s císařským úředníkem

Jiřím Hunklerem; tento poslední byl od soka svého zabit, následkem čehož Kelley z Prahy prchl, ale v Soběslavi chycen a na Křivoklát do tuhého vězení dán byl, čímž učiněn konec nekalému působení tohoto anglického dobrodruha v Čechách. O dvě léta později sjela se k rytíři Janovi Vchynskému ze Vchynic na jeho zámek Vítanovice u Louňovic okolní šlechta, aby slavila veselí masopustní. V nejlepší zábavě strhl se mezi panem Oldřichem Skuhrovským ze Skuhrova, držitelem Louňovic, a rytířem Oldřichem Malovcem z Malovic, pánem na Kostelci Podolském, z neznámé příčiny souboj, v němž byl Skuhrovský smrtelně raněn, tak že ve dvou hodinách ducha vypustil. Roku 1602 zabil pan Kašpar Bechyně z Lažan v souboji pana Mikuláše Velemického, začež byl od soudu zemského hrdla odsouzen a do věže Daliborky na hradě pražském vsazen, ale domluvil se s rodinou zabitého, tak že byl při hrdle zachován. V následujícím roce setkali se v Třeboni o výročním trhu filipojakubském služebník pana vladaře domu rožmberského Konrad z Löbenu s Janem Chvalem z Machovic v souboji, v němž byl onen od soka svého proboden a tak o život připraven.

Zmínky zasluhuje také, že proslulý dánský hvězdář Tycho de Brahe, jenž roku 1600 přišel ke dvoru císaře Rudolfa II. do Prahy, objevil se zde s nepravým nosem, anť byl polovici nosu svého ztratil v souboji ještě na studiích ve městě Roztokách; na plesu tamže nepohodl se s krajanem svým Manderupem Pasbergerem, jenž mu v souboji z toho povstalém dne 29.

154

prosince 1569 rapírem svým celou špičku nosu usekl. Od té doby nosil Tycho nepravý nos z jakési smíšeniny

stříbra a zlata, jejž pak natíral líčidlem barvy životní, tak že cizí původ nosu jeho nebylo tak snadno lze poznati.

Jedním z nejpověstnějších soubojníků toho času však byl císařský maršál Heřman Krištof Rosswurm, nejvyšší velitel vojska císařského v Uhrách v prvních letech XVII. věku; hra, lehké ženy a souboje byly jeho živlem, a zlostný i svárlivý jsa, byl hned s mečem neb s dykou po ruce. Již ve Francii zabil v souboji důstojníka Petoncourta; od roku 1594, kdy přišel do Uher, svedl tam celou řadu soubojů, při nichž prý „nebyl vždy docela bez úskoku“, a když přišel roku 1598 do Prahy, aby zde nové vojsko sbíral, žil i zde dle obyčeje svého divoce a prostopášně. S Janem Vchynským ze Vchynic svedl souboj, v němž jej dykou nebezpečně ranil, a když se zase do Uher vrátil, zabil tam v souboji císařského vojenského radu Jeronyma rytíře Dentize; v lednu 1604 přibyl opět do Prahy, kde byl sekundantem při souboji pana Adama Havla Popela z Lobovic se starším Vchynským, kteří se byli při hře v karty svadili; v souboji byl pan Lobkovic raněn do nohy, následkem čehož byl delší dobu k lůžku upoután. Následujícího na to roku 1605 propadl ale i maršál Rosswurm svému osudu, neboť meškaje v červenci v Praze, setkal se jedné noci ve Vlaské ulici v Menším Městě pražském se svým dávným protivníkem hrabětem Františkem Belgiojosem a tu jej v souboji srazil rapírem k zemi, načež sluha Rosswurmův padlému hlavu prostřelil. Maršál byl následkem toho vzat ve vazbu na radnici staroměstské, a poněvadž mu byl též všemohoucí komorník císařův, Filip Lang, nepřítelem, odsouzen jest hrdla, kterýž ortel na něm dne 29. listopadu 1605 v síni radnice vykonán; tragický tento konec císařského maršála způsobil ovšem nejenom v Čechách, ale i ve všech cizích zemích povyk veliký.

Leč ani odstrašující příklad tento neučinil konec řádění soubojníků v Praze, neboť již po dvou letech na to musil býti k

155

naléhání sněmu stavův českých vydán mandát císařský, kterým Rudolf II. s ohledem na to, že „mnozí majíce k sobě nějaké záští, opovrhnouce řád a právo, sami sebou právi jsou a jeden druhého buď za bránu anebo na plac za hrad náš Pražský (jakž to mnozí příkladové takových oučinkův, kteříž se v kolikasi málo měsících zběhli, dostatečně ukazují) k bitvě pobízejí“, všeliké souboje co nejpřísněji zakázal a purkmistrům měst pražských nařídil, aby každého soubojníka dle práva trestali.

Jak málo ale i tento přísný mandát prospěl, vysvitá z toho, že musil býti roku 1609 znova vyhlášen, aniž by ale i potom byl nějakého účinku docílil. Z mandátu toho se ostatně dovídáme, že oblíbeným místem ke svádění soubojů bylo za doby Rudolfovy též prostranství za královským hradem pražským, kde druhdy bývalo popraviště osob šlechtických, pročež tam ode dávna stála socha patronky umírajících sv. Barbory, která se na onom místě dodnes zachovala. Jiné místo k soubojům bylo od starodávna na Rejdišti za hradební zdí staroměstskou nad příkrým břehem Vltavy, ale za Rudolfa II. bylo pověstným v tom ohledu Špitálské pole před Pořickou branou, kde bývalo sváděno tak mnoho podobných zápasů krvavých, že se tehdáž v Praze, byla-li řeč o vybídnutí k souboji, říkalo jen, že soupeři „vyzvali se na Špitálsko“.

Hlavní příčinou, že se v těch letech souboje v hlavním městě českém tak úžasně rozmohly, byla, jak už výše naznačeno, ta okolnost, že se v Praze v prvních letech XVII. věku po příkladu měst Paříže, Vídně a Frankfurtu zřídil spolek tak řečených „svobodných šermířů od péra“ (fedrfechtířů), který mladé šlechtice vyučoval v zacházení s mečem, rapírem a dykou, a roku 1607 od císaře Rudolfa i stanovy cechovní si vymohl, v nichž bylo mimo jiné ustanoveno, aby hlavní škola či veřejná zkouška v šermířství trvala každoročně po celý čtrnáctidenní čas výročního trhu svatovítského. Kdo se tomuto „svobodnému učení rytířskému“ naučil a „ve všech sedmi rytířských a zmužilých zbraních“ šermoval, zapsán jest do

156

cechu fedrfechtířů a mohl pak sám vyučovati v šermířství. Kterak nevázaně si však tito svobodní šermíři počínali v

počestném řemesle svém, o tom vypravuje někdejší císařský lékař Guarinonius ve svém obrovském díle Greuel der Verwüstung (vyšlo roku 1609 v Ingolstadtu) následovně: „Za mého času rdousili a vraždili se v Praze nejpřednější šermíři v krčmách jako kohouti, vyčítajíce si v opilství svém rány ve škole šermířské utržené, z čehož pak následovalo, že se vyzývali na ostrou zbraň, a tak jeden druhého o živobytí a své duše do věčného zahynutí připravovali. Bylť pak tehdáž v Praze zvláště znamenitý jeden fedrfechtíř, který v šermování s rapírem a s dykou v rozličných fortelích cvičil a jejž malý Schlosserle nazývali.“

Při takovémto zřízení a chování se členův řemesla

šermířského není pak divu, že byly v Praze tehdáž mezi bujnou šlechtou a četnými dobrodruhy cizími souboje na denním pořádku a že Špitálské pole došlo téže pověsti jako neméně známá „louka písařská“ u Paříže, kde byly toho času taktéž co denně sváděny krvavé zápasy soubojníků francouzských. A přece těšili se té doby „svobodní šermíři“, jak už z potvrzení stanov jejich vysvitá, ochraně úřadů, ba roku 1608 bylo od císaře Rudolfa Staroměstským zvláště nařízeno, aby šermíře v privilejích jejich a povolených jim artikulích chránili; dále bylo

157

šermířům povoleno, že správcové jejich škol mohou sami zbraně půjčovati, což dosud bylo výsadou nožířů pražských; ovšem musily každému cvičení šermířskému dvě radní osoby přítomny býti a na udržení pořádku hleděti, ale nešvar soubojů se tím přece nevymýtil, ano právě v letech před osudným povstáním protestantských stavův proti Ferdinandovi II. hemží se v současných kronikách a zápisech zpráv o soubojích, které končily většinou smrtí jednoho, ba někdy i obou soků.

Roku 1610 zabit byl v Praze v souboji na veřejné ulici pan Kašpar Horňatecký od pana Pavla Malovce z Malovic, a v krátce na to se bil pan Vladislav Běšín z Běšin s panem Žampachem, od něhož byv raněn mečem, vystřelil na něj z ručnice, ale trefil sekundanta pana Měsíčka z Vyškova, jenž ihned mrtev k zemi klesl. Roku následujícího zabit byl pan Jan Trmal z Toušic od pana Jana Jiřího Leskovce z Leskova, kterýžto Trmal byl nedlouho před tím v souboji zastřelil pana Adama Byšického z Byšic. Dne 27. listopadu 1612 měl souboj císařský dvorní komorník nad světly Josef Türg s Askaniem Romanellim, učitelem šermířství u císařských panošů; boj byl tak krutý, že oba protivníci mrtvi na místě ležeti zůstali.

Roku 1615 zabit jest v souboji na Špitálsku Adolf Vchynský ze Vchynic od Mikuláše Sekerky ze Sedčic, a rok na to padl v Kutné Hoře Blažej Maštalíř v souboji s Václavem, služebníkem pana Oldřicha Holického ze Šternberka, jehož byl vyzval v šenkovním domě Petra Capona k boji na kordy. Roku 1617 udál se dokona i v kostele Všech Svatých na hradě pražském souboj mezi synem španělského vyslance hraběte Oňate s hrabětem di Justi, dvořenínem vyslance florenckého; oba mladí kavalíři tito pohádali se o místo v kostele onom a tasivše hned meče, svedli, jak Dačický dokládá, „šarvátku mistrnou“, v níž hrabě di Justi padl. Rok na to skončil v Čáslavě podobně nešťastně souboj pro pana Chotouchovského z Nebovid, nejvyššího mincmistra na Horách Kutných; rovněž zahynul v souboji dne 19. listopadu 1619 v Praze před Novou

158

branou svedeném pan Vojtěch Doupovec z Doupova, jenž tu padl od ruky Hynka Albrechta Mičana z Klinštejna, který byl pak k vůli tomu v těžký proces zapleten.

Ani krutá doba pobělohorská nezmenšila u českých pánů choutky po soubojích, ba válečná léta tehdejší jako vůbec celá válka třicetiletá rozdmychaly v kruzích vojenských bojechtivost tou měrou, že právě v osudných těch časích bujilo soubojnictví nejdivočeji a krev byla přímo proudy prolévána, aniť si válečníci vážili života svého i jiných tím méně, když neustálé boje a denní zápasy s nepřítelem přiváděly jim nízkou cenu života lidského na oči a na mysl. Také z této strastné periody v dějinách vlasti české nalézáme hojně příkladů o soubojích, jak od domácích, tak od cizích sváděných.

Roku 1622 udál se souboj na pistole mezi Václavem Suchomastským ze Svárova a Kašparem Belvicem z Nostvic, kteří se byli při hře v karty svadili; Suchomastský byl při tom zastřelen od svého soka, jemuž bylo v zavedeném o tom procesu vyčítáno, že „to nenáležitě spáchal“. Mladý Belvic, jenž tehdáž ještě ani právních let svých neměl, očistil se však z nařknutí toho a dokázal, že ho byl Suchomastský úmyslně k souboji vyzval. Téhož roku bili se v Praze jiní dva mladí kavalíři, a sice Jindřich Myška ze Žlunic a Jan Mírek ze Solopisk; tento poslední utrpěl v souboji tak těžkých ran, že na ně po několika dnech zemřel. Roku 1624 sveden byl hromadný souboj na Bračicích v kraji čáslavském u pana Jiřího Dobřenského z Dobřenic; Albrecht Rabenhaupt ze Suché a bratr jeho Ferdinand, pak nadřečený Jindřich Myška ze Žlunic, dále Adam Jiří Materna z Květnic, Jindřich Salava z Lípy a jistý Moravan Kusý, vše mladí lidé, svářivše se z neznámé příčiny, dali se ve společný souboj na zbraně sečné i střelné, při čemž byl Materna zabit a ostatní zraněni. O rok později svadili se taktéž při poháru v Kutné Hoře Karel Ferdinand Lukavecký z Lukavic a Bohuslav Mírek ze Solopisk, a pobídše se k souboji, dali se meči do sebe před kostelem svatého

159

Bartoloměje, a ač Mírek byl již silně zraněn, zabil přece Lukaveckého, jenž tu zanechal vdovu mladou, s kterou byl teprve před nedávnem oddán.

Dne 30. května 1626 byla z Prahy dána zpráva do Vídně, že plukovník císařské jízdy Jan Oldřich Schafgottsch měl souboj s presidentem Ferdinandem z Donína, v němž tento byl těžce raněn; co zavdalo příčinu k souboji mezi osobnostmi tak vysoké hodnosti zaujímajícími, neudává se blíže ve stručné zprávě této. Sensační případ týž zavdal ale příčinu k tomu, že byl obnoven mandát císaře Ferdinanda II. ode dne 5. července 1625, kterým byl každý souboj přísně zakázán a všem přestupníkům zákazu toho vyhrožováno tresty těžkými. V zemské zřízení české nebyl tehdáž patent tento přijat, později ale bylo téhož přece v dodatcích ke zřízení onomu připomenuto. Vydání mandátu tak přísného však přece nevadilo tomu, že byly roku 1626 opět v Praze povoleny zaniklé školy šermířské, o kterých musilo býti přece známo, kterak soubojnictví velice fedrují. Žádaliť totiž toho času, jak listiny archivu místodržitelského dosvědčují, „hejtmani a mistři meče dlouhého a svobodného umění od péra“ purkmistra staroměstského o přímluvu u císařského místodržitele knížete Lichtenšteina, aby směli po přestávce devíti let zase v Praze zříditi školy šermířské a cvičiti mládež šlechtickou v šermování. Dne 4. října 1626 bylo jim to také z královské kanceláře české povoleno a zřídil se ihned zase cech „svobodných šermířů“, jenž mladé kavalíry cvičil v zacházení se zbraní bodnou i sečnou a v Praze ještě po celé století působil, až pak byl dokona zakázán.

Také Waldštein byl rozhodným nepřítelem soubojů a rozeslal v té příčině svým generalům list, v němž dí: „Poněvadž se často udává, že vzdor blízkosti Švédů důstojníci armády císařské svádějí mezi sebou souboje pro příčiny malicherné a často jeden druhého o život připraví, budiž v takovém případě mrtvé tělo jako nepočestné pod šibenicí

160

zakopáno, druhý ale buď od kata na téže šibenici oběšen.“ A přece byl i sám švakr Waldšteinův hrabě Adam Trčka rok před svou smrtí (byl, jak známo, s Waldšteinem roku 1634 v Chebu zavražděn) vyzván k souboji od vlaského vévody ďEste, jenž se zdržoval v Praze a v hlavním stanu Waldšteinovu; bylť Trčkovi zaslal jakýsi klenot co dar, aby mu pomohl k místu důstojnickému ve vojště vévodově, ale Trčka dar tento zasylateli nevážně vrátil. Boje se nejspíš možných následků přísného mandátu císařova proti soubojům, vyzval vévoda ďEste hraběte Trčku, aby přijel za ním do Ponteby v Benátsku, kde by „jej mohl skoštovati zbraněmi jako kavalíra“, načež Trčka vyslovil ochotu svou k souboji, ale soka svého do Čech vyzýval, kde prý při vojsku není souboj zakázán, nýbrž obyčejem. Vévoda přibyl skutečně do Plzně, z dopisů obou kavalírův o tomto sběhu v archivu roudnickém zachovaných však nevysvitá více, došlo-li mezi oběma skutečně k souboji.

Při roku 1636 připomíná se souboj pana Linharta Korky z Korkyně, známého odpadlíka, jenž se stal po bitvě bělohorské císařským rychtářem ve Starém Městě pražském a pak roku 1635 císařským hejtmanem skonfiskovaných panství Točníka, Zbirova a Králova Dvora; měl po mnohá léta stálé spory s jakýmsi Vlachem Zanettim, jejž jako mnohé jiné pronásledoval, a ten pohádav se s ním jednou při hostině, pobídl jej na souboj, v němž císařský hejtman padl. Zanetti prchl z Prahy, byl ale stíhán a chycen a pak v Praze přísně vězněn, není však známo, jaký jej stihl trest. O několik let později zabit byl v souboji bavorský baron Adrian z Enkefurthu, jenž býval polním maršálem ve vojště císařském a za své služby od Ferdinanda II. dostal Adamovi Trčkovi skonfiskované panství ledečské. Šlechtic jakýsi, jehož jméno se neuvádí, svedl s ním hádku pro minulost jeho vojenskou, vyčítaje mu zrádné pikle se Švédy, a ve vzniklém z toho souboji ranil jej smrtelně, tak že Enkefurth v několika hodinách na ránu svou zemřel. V missalu pergamenovém v městském

161

archivu v Načeraci chovaném jest taktéž zachována následující zpráva o souboji: „Roku 1643 v den seslání Ducha svatého byl raněn z pistole urozený a statečný rytíř pan Václav Dvořecký z Olbramovic na Načeraci, Novém Podolí a Šebířově, od rytíře pana Bohuslava Řísnického z Řísnice, a to se stalo pro výstav piva do Stojislavic; a ten leže u felčara ve městě Vlašimi v sedmý týden život dokonal.“

Že ve šlechtě české, která po bitvě bělohorské v Čechách zůstavši služby císařské přijala, nevyhynula všecka láska k vlasti a k národu, dosvědčuje mimo jiné též následující událost. Český šlechtic Zikmund Myslík z Hyršova byl roku 1646 generálem ve vojště císařském a ke konci dubna téhož roku ležel s pluky svými táborem nedaleko hranic českých v Sasku, odkud se mělo táhnouti proti Švédům u Žatce. Dne

30. dubna přišel pan Myslík na cestě z hlavního stanu arcivévody Leopolda Viléma, tehdáž nejvyššího velitele vojsk císařských, ve spor s francouzským hrabětem Bassompierrem, který se taktéž ve službách císařských nalézal a tehdáž nejvyšší velitelství vojenské v Čechách a ve Slezsku spravoval. Bassompierre počal v rozmluvě urážeti národ český, jehož se Myslík horlivě zastával. Přišlo k hádce a oba kavalíři odhodlali se ihned k souboji na koni. Vytaženy pistole k první ráně, ale obě selhaly. Myslík zahodil svou pistoli, chopil se druhé, ale rána netrefila Bassompierra. Než tento z druhé pistole vypálil, tasil Myslík meč a probodl jím hraběte, tak že se týž mrtev s koně do rukou sluhy svého skácel. Myslík se vrátil ihned zpět do hlavního stanu, kde arcivévodovi nešťastný souboj oznámil. Následků to pro něho asi nemělo, neboť ho krátce na to zase v dřívějším důstojenství při vojště nalézáme. Zabitý Bassompierre byl mladším bratrem pověstného maršála francouzského, jenž v mladém věku svém byl taktéž v Čechách u dvora císaře Rudolfa II. a zde jako kumpán Rosswurmův záletnictvím svým a sváděním soubojů nechvalnou pověst si získal. Pro tutéž příčinu jako Myslík z Hyršova svedl souboj

162

Leopold Jiří Harant z Polžic, syn známého Krištofa Haranta z Polžic, jenž byl pro účastenství v odboji stavův českých roku 1621 popraven; mladý Harant byl vstoupil taktéž do vojska císařského, v němž se stal plukovníkem jízdy. Roku 1652 vyčítal mu jeden z cizích důstojníků potupnou smrt otcovu, začež jej Harant vyzval na souboj, byl v něm ale od svého odpůrce zabit.

Roku 1647 způsobil v Praze veliký povyk souboj, jenž byl sveden taktéž mezi vysokými hodnosty vojenskými. Dne 30. června téhož roku dával vojenský velitel pražský, hrabě Kolloredo, ve své residenci maltezské, anť byl velkým převorem řádu maltezského, skvělou hostinu, k níž byl pozván také hrabě Wolfgang Adam Pappenheim, syn proslulého vojevůdce z války třicetileté, maršála Pappenheima; týž se byl krátce před tím vrátil ze Španělska do Prahy, aby co plukovník vstoupil do vojska císařského. Při oné hostině káral přítomný general Goltz Pappenheimova přítele generala Sperreutera, pročež vyzval Pappenheim Goltze na pistole. Hrabě Kolloredo vynaložil vše, aby souboj tento byl zamezen, a aby sokové jej nemohli ani mimo Prahu svésti, ustanovil zvláštní stráže důstojnické ve všech branách městských, které by jim nedaly z města vyjíti. Ale Pappenheim i Goltz vypravili přece koně své za bránu a sami prošli otevřeným místem na Hradčanech za kapucíny, kde právě byly hradby opravovány. Pappenheim měl za sekundanta hraběte Krištofa Waldšteina a Goltz pana Čabelického ze Soutic. Na Bílé hoře, kde byl otec Pappenheimův dne 8. listopadu 1620 bojoval v řadách císařských proti Čechům, setkali se oba soupeři koňmo, a sice střelil Pappenheim na Goltze ihned, jakmile jej na místo souboje přijížděti spatřil; chybiv se ho, vytrhnul pistoli druhou a současně padla i rána Goltzova, leč ani teď ještě nebyl nikdo poraněn. Tu vypálil Pappenheim třetí pistoli na Goltze, která mu lehkou ránu na levé ruce způsobila. Vida, že sok jeho zdráv na koni sedí a ještě ránu proti němu má, obrátil čerstvě koně a

163

dal se v utíkání, leč Goltz jej trefil smrtelně ze zadu a Pappenheim spadl mrtev s koně. Mrtvola jeho byla dopravena na Strahov, kde ji pohřbili v hrobce kostela tamního vedle rakve maršála Pappenheima; s ním rod Pappenheimů v Rakousku vymřel.

Rovněž jako poslední rodu svého zahynul soubojem o rok

později Karel Maxmilian z Bleilebenu, držitel statku soběchlebského u Teplic, jehož otec, podplukovník ve vojště Waldšteinově, byl v Čechách povýšen do stavu panského. Karel Maxmilian byl sice vychovanec jezovitů, ale velmi divoká a násilnická povaha; o Třech králích roku 1647 probodl u hostiny na faře v Krupce z pouhé zlovůle svého služebníka Hanuše Brosche, tak že ubožák třetího dne skonal, načež násilník i vdovu a dítky zavražděného ze statku svého vyhnal. Když Švédové v červenci roku 1648 dobyli Hradčan a Malé Strany v Praze, hostil na tvrzi Soběchlebech několikrát důstojníky saské, což se i dne 13. srpna stalo. Hosté jeho byli se po hojné pitce již ze tvrze vzdálili, ale Bleileben pustil se z neznámé příčiny s dobytým mečem za nimi, volaje, aby se mu se zbraní v ruce postavili. To se stalo a brzo krváceje z jedenácti ran padl Bleileben mrtev k zemi. Felčar a jistý krejčí, kteří přikvapili, aby přispěli pánu svému, byli od důstojníků taktéž zraněni; saští důstojníci pak se více neobjevili v krajině

164

té a nikdo nezvěděl příčinu toho, proč se Bleileben s nimi v souboj pustil.

Zvláštní souboj udál se roku 1656 v den slavného vjezdu císaře Ferdinanda III. do Prahy, ke kterému byly okázalé přípravy ve městě vykonány; bylať proti císaři vedle šlechty české vyjela na míli před město též setnina cís. harcířův, která příjezd císařův v Praze očekávala a při vjezdu kolem kočáru jeho i císařovny čestný průvod tvořiti měla. Dva z těchto harcířův, kteří byli vesměs šlechtici, nepohodli se po výjezdu z Prahy a vybídše se k souboji, ihned na silnici proti sobě s pistolemi se postavili; byli tak dobří střelci, že oba na cestě zastřeleni ležeti zůstali.

Jedním z nejpověstnějších soubojníků v Čechách v době po válce třicetileté byl hrabě Krištof Vilém Harant, synovec popraveného Krištofa Haranta z Polžic, který roku 1642 vstoupil do vojska císařského a zemřel roku 1691 co generál jízdy a nejvyšší velitel vojenský v Čechách; byl výtečným šermířem a vítězem v nesčetných soubojích, tak že byl obecně zván „soubojníkem“ (der Duellator). Roku 1680 byl potlačil pověstné velké vzbouření sedláků ve východních a v severních Čechách a jen veliké zásluhy jeho byly příčinou, že mu souboje jeho byly od císaře Leopolda I. promíjeny. Bylť panovník tento roku 1682 a 1687 vydal velmi přísné mandáty proti soubojům, jak málo ale tytéž prospívaly, viděti právě při Harantovi, který co jeden z předních generalů císařských zákazů těchto přece pramálo dbal a tím ostatním soubojníkům jen příklad dával, aby též nešetřili mandátů oněch. Ba při samém dvoře císařově neštítěno se soubojů, jak vysvitá z události, která se sběhla v dubnu roku 1680, když Leopold I. se svým dvorem v Praze na Hradčanech meškal. Markrabě Ludvík Badenský svadil se tehdáž s anglickým vyslancem Skeltonem a vyzval jej na souboj, ke kterému by zajisté bylo došlo, kdyby císař nebyl oběma uložil vězení domácí a nebyl dal celé okolí pražské vojskem střežiti, aby se bojechtiví kavalíři snad přece v souboj

165

nedostali. Nejen však vojíni dávali se tehdáž v časté souboje, také

umělci znali mistrně vládnouti mečem v bojích takových, čehož jest důkazem slavný malíř český Karel Škreta Sotnovský ze Závořic; umělec tento byl povahy velmi prudké a snadno popudlivé, tak že se často dostával v hádky se soudruhy svými. Jakožto člověk rytířský měl vždy kord po boku a hned v mládí svém potýkal se často v soubojích, neboť byl v šermování velmi zběhlý. Za pobytu svého ve Vlaších stal se pověstným pro tyto četné souboje své, tak že mu tam i příjmí „burdýř“ dáno. Ještě ve vyšším věku svém byl povždy hotov každému soupeři s kordem v ruce se postaviti, a takž se stalo i roku 1673, rok před smrtí umělcovou, kdy se v prvních dnech září v Praze svadil se známým nizozemským malířem Ondřejem Oktavianem Pierrem, jenž se byl v Praze usadil a roku 1656 do bratrstva malířského na Starém Městě přijat byl a mnoho pro šlechtu zdejší i pro dvůr císaře Leopolda I. maloval. V uměleckém jakémsi sporu se Škretou byl od tohoto vyzván na kordy a ještě téhož dne 2. září 1673 potýkali se nočního času před domem „u černého kohouta“ nedaleko kláštera svatého Havla, jenž Škretovi patřil. Škreta zvítězil a probodnul Nizozemce, jenž na místě mrtev zůstal, načež Škreta prchl před pochopy městskými do kláštera při kostele svatého Václava na Zderaze, který tehdáž práva asylního požíval. V asylu tomto vytrval Škreta po celý rok a z vděčnosti za to, že se mu útulku tohoto a ochrany před právem světským dostalo, vymaloval pro tamní kostel několik obrazů oltářních. Zemřev roku 1674 byl pochován v kostelní hrobce u svatého Havla, kde odpočíval také zabitý sok jeho Pierre.

Jako se byl roku 1617 udál zmíněný již souboj též v kostele Všech Svatých na hradě pražském, tak opětoval se podobný krvavý výjev ve svatyni Páně v Žandově, starobylém to městě blíže České Lípy. O tamním kostele svatého Bartoloměje jest zaznamenáno v kostelní pamětní knize v dědině Malé

166

Bukovině, že v něm roku 1682 měli spolu souboj Karel rytíř Proy a Benedikt z Preschenfeldu; poněvadž byl při tom jeden ze soubojníků těžce raněn, znesvěcen jest tím kostel a farář tehdejší byl z trestu přeložen z města Žandova do nedaleké vsi Paliče, kostel žandovský pak byl znova vysvěcen.

Také mezi studenty byly té doby souboje velmi časté, aniť synové Mus na vysokých školách pražských měli od roku 1648, kdy Staré Město tak hrdinsky proti Švédům bránili, právo nositi kordy, které pak často ve sporech svých proti sobě tasili. V létě roku 1672 přibyli dva studenti pražští a přítel jejich klerik do města Plané na Tachovsku, kde sestoupili v hospodě Jana Jakobiho, ale při pitce ve svádu přišli a na souboj se vyzvali. Tasili hned proti sobě kordy, a když klerik mezi ně vskočil, aby je od sebe roztrhl, utrpěl sám ránu smrtelnou, tak že za krátko skonal, načež ho ve městském chrámě v Plané pohřbili. Co se studentům za to stalo, není v místní kronice planské dále poznamenáno. Podobně se svadili v prvních letech XVIII. věku dva studující lékařství na universitě pražské s jinými dvěma soudruhy, jež v souboji přemohli, pročež od soudu stíháni byli. Uprchli spolu do hor krkonošských, kde na severním svahu Sněžky, tedy již za hranicemi českými, v úkrytu dále žili, učíce tamní chudé obyvatelstvo horské z bylin a kořínků léčivé vody a masti připravovati; krkonošští „kořínkáři“ vypravují podnes o obou těchto „studentech pražských“, kteří k vůli souboji do hor jejich utekli a tam se stali zakladateli výnosné jejich živnosti léčitelské.

O zvláštním případu souboje, který se dle všeho ale jen na tradici rodinné zakládá, vypravuje rytíř Jeník z Bratřic ve svých Pamětihodnostech. Hrabě Jan Václav Kinský ze Vchynic (1671—1733), proslulý co nejlepší šermíř ve všech zemích rakouských, byl v prvních letech panování císaře Karla VI. vyslán za zvláštním poselstvím do Paříže, kde jej vyhledal též markýz Arthur de Chateauloup, který opět ve Francii požíval pověsti nejlepšího šermíře. Pozval Kinského na svůj zámek,

167

kde mu ukázal v kryptě kostelní dvacet mrtvol mužů, jež byl vesměs v souboji zabil. I vyzval taktéž Kinského na souboj, aby se rozhodlo, který z nich obou jest lepším šermířem. Kinský souboj přijal, vyžádal si ale, aby se mohl dříve hodinu o samotě ve hrobce pomodliti. Markýz to pokládal již za předtuchu blízké smrti a svolil k žádosti jeho. Kinský ale si zatím prohledl v hrobce mrtvoly a spatřil, že mají všecky smrtnou ránu na témže místě těla, a z toho viděl již také, v čem fortelná rána markýzova záleží. Když přikročeno k souboji, seznal markýz brzo, že Kinský vypátral jeho tajemství, a proto se tím zuřivěji na něho vrhal; ale Kinský odraziv rozhodnou jeho ránu, sám jej probodl a mrtvého na místě zůstavil, načež byl v Paříži uznán za nejlepšího šermíře na světě, když se mu podařilo i markýza Chateauloupa přemoci.

Císař Karel VI. byl však taktéž nepřítelem soubojů, neboť již v druhém roce panování svého, totiž roku 1712, vydal přísný mandát proti soubojům, jež stále ještě mezi důstojníky vojenskými a neméně i v kruzích šlechtických v obyčeji byly; rovněž i za císařovny Marie Teresie byl prohlášen roku 1752 podobný zákaz všech soubojů, ale nejrozhodnějším nepřítelem týchže byl císař Josef II., jak to nejzřejměji jde na jevo z vlastního jeho listu k generalu Lascymu, v němž císař píše: „Hraběte Károlyiho a setníka šlechtice Werfta pošlete ihned do vězení; hrabě jest popudlivý a veden nepravou ctižádostí; setník pak jest starý rváč, který chce vše jen pistolí a mečem spravovati. Nechci a netrpím žádných soubojů ve svém vojště, povrhuji zásadami těch, kteří se ho zastávají a chladnokrevně se vraždí. Každého takového nepokládám za nic lepšího než za římského gladiatora. Barbarský tento zvyk, který jest přiměřen věku Tamerlanovu a Bajazetovu, chci vymýtiti a strestati, byť i mne to stálo polovici mých důstojníků.“

Ačkoliv tyto přísné zásady císařovy byly obecně známy, přece i tehdáž bujily souboje dále, ano jeden případ, jímž vypravování svoje o soubojích v Čechách končíme, udál se za

168

přítomnosti Josefa II. roku 1784, když zde císař za příčinou velkých manévrů vojenských delší dobu meškal. Tehdáž bylo v Praze hráno v českém divadle na Koňském trhu stojícím, do kterého i císař několikrát zavítal.

O primitivní hře českých herců a vůbec o českém živlu

vyslovil se posměšně jeden z dvořanů císařských, jejž za to jistý šlechtic český, který ještě pamatoval rodu svého i národa, vyzval na souboj, jenž byl také konán v zahradě hraběte Canala před Koňskou branou a skončil porážkou cizáka dvořana, který z toho měl u soudruhů hodnou potupu. Událost tato způsobila ale též v ostatní Praze veliký hluk, tak že „ředitelové českého divadla“, jak jistý starý Pražan ve svých Pamětech vypravuje, „použili toho úmyslného soubojného činu a vzdělali jej v divadelní kus pod názvem ,Vršovci, který měl sice obsah historický, ale dějem i osobami zcela zjevně se vztahoval k onomu souboji. Veškeré obecenstvo skrze celý měsíc neúnavně divadlo navštěvovalo a vždy na ten samý kus se hrnulo. Šlechtictvo si vedlo na ten kus stížnost u císaře, načež on knihu té činohry sobě dáti velel a po přečtení ani písmena nezjinačil, nébrž s ,imprimatur Josephus imperator' potvrdil a ředitelství divadla diplom na ,Cís. král. vlastenecké české divadlo' udělil.“

169

Tímto projevem osvědčil Josef II. poznovu, jak o soubojích smýšlí a že žádného soubojníka v ochranu svou nevezme, byť i byl vydán posměchu veřejnému, jako se onomu dvořenínu v českém divadle stalo.

Dnešní zákonodárství sice také souboje zakazuje a tresce, s jak nepatrným výsledkem ale, jest dostatečně známo. Dokud budou ve společnosti panovati jisté zvrácené pojmy o cti, dotud budou i souboje panovati; na štěstí není u nás v Čechách více půdy pro ně, jaká tu před věky bývala, jak vysvitá z tohoto nástinu našeho.

170

POZNÁMKA REDAKCE

Oba publikované texty vycházely na pokračování v časopisu Lumír v letech 1885-1887, a tak jsou pochopitelně poznamenány dobou vzniku; s mnoha názory autora nelze dnes již souhlasit, přesto jde o zajímavý a svým způsobem ojedinělý pokus souhrnně zpracovat daná témata. Snahou redakce bylo zachovat kouzlo dobového jazyka, proto texty doznaly pouze minimálních úprav. Všechna vlastní jména a data zůstala v podobě, jakou uvedl autor. Totéž se týká pravopisu, a to i v případech, kdy jsou příslušné tvary podle současných pravidel považovány za chybné. Určité úpravy byly provedeny jen u interpunkce a některých místních názvů. Záměrně byly ponechány rovněž četné pravopisné nejednotnosti.

171

Edice MÝTUS

Josef Svátek

DĚJINY POPRAV A KATŮ

V ČECHÁCH

Grafická úprava a sazba Honza Šavrda Redakce Ivan Beránek

Tisk PBtisk, s.r.o., Příbram Vydalo nakladatelství Havran, s.r.o.,

Krokova 4, 120 00 Praha 2, jako svou 45. publikací

V tomto souboru vydání první Praha 2

ISBN 80-86515-45