Tato kniha vychází s laskavou podporou STATENS KUNSTRÅD, Danish Arts Council.

Vydáno ve spolupráci se Salomonsson Agency.

© Sissel-Jo Gazanová, 2008Translation © Kristina Václavů, 2012© nakladatelství jota, s. r. o., 2012

isbn 978-80-7462-147-5

– 91 –

Jako by Hellandova smrt nic ne-znamenala. V pondělí večer vy-stoupala Anna po schodech ke svému bytu a zastyděla se kvůli

tomu. Byt byl prázdný a studený, otočila kohoutem radiátoru a zavřela dveře k Lily do pokoje. Nesnášela, když nebyla Lily doma, postýlka s veselým dětským povlečením bez dítěte půso-bila podivně skličujícím dojmem. V obývacím pokoji se svalila na pohovku, zůstala dlouho sedět a koukala do prázdna. Ve dvě hodiny se zvedla a šla do postele, ale i když byla vyčerpaná, ne-mohla si odpočinout. Pokusila se s plným nasazením myslet na Hellandovu ženu, která ztratila manžela, na jejich dceru, která přišla o otce, a na ty příležitosti, kdy se k ní choval mile. Ale ne-pomohlo to. Její srdce se neotevřelo.

Helland ji zradil, nepřímo se nedostatkem projevovaného zá-jmu vysmíval její vědecké práci a ve všech ohledech jako vedoucí diplomové práce zklamal. Téměř rok ji nechal plácat se v tom bez pomoci samotnou. Bylo jí jedno, že zemřel, a bezmála i jak zemřel. Otočila se na bok a odkopla peřinu. Nakonec vstala a šla se vyčurat.

Odvezli je k výslechu na Bellahøj ve dvou vozech. Anna jela s Elisabeth a Johannes se Svendem. Elisabeth byla úplně na dně. Třásly se jí ruce, neustále si utírala nos nebo překládala vlhký papírový kapesníček z ruky do ruky. Urazili notný kus cesty po Frederikssundsvej, když Anna vybuchla:

„Proč pláčete, prosím vás? Vždyť jste ho nemohla vystát.“ Eli-sabeth na ni s úžasem vyvalila oči, jako by spadla z nebes.

KAPITOLA 5.

– 92 –

„Pracovali jsme spolu pětadvacet let. Lars Helland byl můj dobrý kolega,“ řekla.

Anna se jala pozorovat dění za okénkem auta, skálopevně přesvědčená, že strážníkům na předních sedadlech nic z toho, co se vzadu za nimi dělo, neuniklo. Každé slovo, každý nádech, každá narážka. Bylo jí jasné, že nezanechala příliš sympatický dojem.

Na stanici je opět vyslýchal Nejprotivnější polda na světě. Stihl s největší pravděpodobností pojíst něco s červenou řepou, protože měl na každý pád nad koutkem úst purpurovou skvrnu, když došla řada na Annu. Položil jí tytéž otázky a dostal na ně stejné odpovědi. Když se v jeden okamžik rozčileně opakovala a poznamenala, že je to pořád dokola, povytáhl Søren Marhauge lehce obočí a řekl:

„Jistě chápete, že musíme být v naší práci důslední, jestliže se jedná o zřejmě zdravého muže, který byl nalezen mrtev ve své kanceláři s ukousnutým jazykem na prsou. Představte si, že by se jednalo o vašeho muže nebo otce. To byste asi ocenila, že věci projdeme ještě jednou, nemyslíte?“ Měl přívětivý, ale roz-hodný hlas a hleděl na ni o chviličku déle, než bylo obvyklé. Anna se podívala jinam. Když si přečetla protokol a podepsala ho, mohla jít.

Kolem třetí hodiny se dostala autobusem zpět na univerzitu a přemýšlela o Tybjergovi. Měla se s ním sejít ve čtyři hodiny. Jestlipak už věděl, co se stalo? Anna netušila, za jak dlouho po-mluvy prosáknou až do muzea, ale dvůr byl plný policejních aut, tak to půjde asi dost rychle. Najednou jí to došlo, třeba mu to bude muset říct ona. Tybjerg seděl jistě někde ve sbírkách a s nikým nemluvil. Zaplavil ji nepříjemný pocit. Otočila se a za-hleděla se ven z okna. Nebe bylo šedivé a mraky napěchované k prasknutí sněhem. V Anně hrklo. Co kdyby odvolali zkoušku? Odmítala déle čekat. Stačila ta noční můra až dodnes, ale jestli bude muset další týdny čekat, možná až do termínu po Vánocích,

– 93 –

dostane depresi a Lily začne Cecílii říkat mami. Odevzdala v pá-tek v kanceláři čtyři kopie diplomky, jednu Hellandovi, která se teď celá zamazaná od krve nacházela někde v zapečetěném ige-litovém pytli pod policejní ochranou, druhou Tybjergovi, třetí neznámému oponentovi z Aarhuské univerzity a poslední byla určená knihovně institutu pro potřeby studentů. Měla by tu být možnost zapůjčit poslední výtisk Hellandovu zástupci. Do obha-joby zbývají dva týdny a jistě by se někdo trochu znalý látky na-šel, kdo by se natolik obeznámil s kontroverzí, aby ji mohl nebo mohla vyzkoušet. Johan Fjeldberg, třeba? Fjeldberg byl vysoko postavený ornitolog Zoologického muzea a dříve spolupracoval s Tybjergem, jak věděla. Až se s Tybjergem ve čtyři sejde, musí na něm vymámit slib, že zkoušku nezruší.

Před budovou číslo 12 stálo více cizích aut a dveře Hellan-dovy kanceláře byly pečlivě zaplombovány. Svend s Elisabeth se ještě nevrátili a celé oddělení působilo opuštěně. Anna se oklepala a zrychlila krok. Tři metry od dveří kanceláře se zasta-vila. Byly přivřené a zaslechla za nimi tlumený hovor, zakašlání a kancelářskou židli přejet kolečky po zemi. Anně se rozbušilo srdce. Zcela jistě dveře včera zamkla, když odcházela. Zaslechla další krátké zakašlání, dva kroky a dveře do spojovací chodby se otevřely dokořán.

„Fuj, tys mě ale vylekal,“ zaječela málem Anna. „Jak ses sem tak rychle dostal?“

Johannesovi leknutím vyletěly ruce k obličeji.„Zatraceně,“ oddechl si. „Vůbec jsem tě neslyšel. Byl jsem

rychle hotovej a čekal na tebe, ale když ses neobjevila, jel jsem sám,“ dodal. Anna ho zběžně objala a posadila se na své místo. Chvíli mlčeli, nakonec prolomila ticho Anna:

„Co se to tam ksakru stalo? Hellanda někdo zabil?“Johannese se to dotklo.„Vůbec nevím, co si o tom mám myslet,“ řekl a promnul si oči.

„To snad není pravda. Kromě toho jsem spal v noci na dnešek jen dvě hodiny, takže mi to dvakrát nepálí. Co si o tom myslíš?“

– 94 –

„Mně je to jedno,“ řekla.Johannes se zarazil.„To ti nevěřím.“„Ale já to tak cítím,“ zamumlala. Pootočila se na židli a po-

dívala se s nešťastným výrazem ve tváři na Johannese. „Nic necítím, je mi úplně jedno, že umřel.“ Zahleděla se zpět na obrazovku počítače a jala se pročítat e-maily. Johannes zůstal otočený směrem k ní, jako by se jí chystal s něčím svěřit. Při-šel e-mail od Cecílie s fotografi í Lily na dobrou noc ze včerej-šího večera. Seděla na ní v pyžamku, které Anna nepoznávala, a usmívala se na celé kolo do objektivu. Svírala v náručí Bub-linu a zářila štěstím. Že by jí Cecílie ostříhala vlasy, či co? Anna se pokusila odhalit, zda ji klame fotografi e, nebo jí Cecílie sku-tečně ostříhala dětské lokýnky? Johannes k ní byl pořád ještě otočený čelem.

„Proč jsi v noci nespal?“ zeptala se, aniž by odtrhla oči od mo-nitoru. Lily zářila spokojeností, jako by jí ani jinde nemohlo být lépe. V babiččině posteli s obrázkovými knížkami, které jí Cecílie půjčila v knihovně. Johannes složil znaveně hlavu do dlaní a tím pohybem si získal Anninu pozornost.

„To je na dlouhý vyprávění. Před pár týdny jsem se v Červený masce s někým seznámil,“ řekl, „a skvěle jsme si rozuměli. Ale ne tak, jak myslíš, každopádně ne z mý strany. No a teď se z toho vy-klubalo úplný milostný drama. Tak vážný, že jsem to snad sto let nezažil. E-maily a noční telefony.“ Rozpačitě se usmál. „Anno,“ dodal rychle, jako by skočil sám sobě do řeči. Celý se sesypal.

„Mám strašně špatný svědomí…“„Jestli nejsi zamilovaný, tak nejsi, ale musíš to dát jasně na-

jevo…“„To ne,“ přerušil ji Johannes. „Mám špatný svědomí kvůli

tobě, protože…“ Vypadal zbědovaně. „Řekl jsem před tím poli-cajtem, že… Nevím proč, ale řekl jsem…“

Vtom zazvonil Anně telefon a ona začala zuřivě hrabat v tašce. Když ho konečně našla, spadl hovor do schránky. Bylo

– 95 –

to Tybjergovo číslo, ale žádný vzkaz nezanechal. Anna rychle zvažovala, jestli to znamená, že už něco ví? Mrskla telefon na stůl a soustředila se opět na Johannese.

„Promiň, co jsi to říkal?“Johannes se tvářil provinile.„Řekl jsem tomu policajtovi, co's říkala na jaře,“ odpověděl.

Anna se zatvářila zmateně.„Co jsem řekla?“„To, že bys měla chuť Hellandovi něco provést. Řekl jsem pol-

dům, že jsi ho neměla dvakrát v lásce,“ povzdechl si Johannes.Anna na něj zůstala civět.„Ale proč?“ neudržela se.Johannes pokrčil rameny.„Protože jsem blbej. Promiň. Vím, že to s tebou nemá co dě-

lat,“ vyčerpaně uzavřel.„Ty ses…“ nabrala dech, ale opět jí zazvonil telefon.„Kruci,“ vztekala se a zkontrolovala displej. Zase Tybjerg.„Pane Tybjergu?“ oslovila ho v telefonu.„Anno,“ zašeptal. „Slyšela jste, co se stalo?“Anna polkla.„Ano,“ odpověděla.„Musím zrušit naši dnešní schůzku. Nemůžu…“ Spojení bylo

mizerné. „Přij ďte jindy, někdy příští týden.“ „Příští týden?“ Anna vyskočila ze židle. „To nemyslíte vážně?

Musíme se sejít dneska. Musím ke zkoušce a chci…“ Zhluboka se nadechla, aby se vzpamatovala. „Já na ní trvám, pane Tyb-jergu,“ naléhala. „To, co se stalo, je příšerný, ale já k tý zkoušce musím, slyšíte?“

„Já nemůžu,“ řekl a zavěsil.Anna se obrátila na Johannese. Měla slzy na krajíčku.„Jen klid,“ utěšila ho zastřeným hlasem, „nejsi jediný, kdo

mě zradil.“„Anno…“ škemral Johannes. „Je mi to vážně moc líto. Nevím,

co to do mě vjelo. Taky jsem to tomu Marhaugovi hned řekl. Že

– 96 –

netuším, proč jim to vůbec povídám. Určitě nemáš s Hellando-vou smrtí nic společnýho. Byl jsem mimo.“ Anna vstala.

„Kam jdeš?“ špitl Johannes, když zamířila ke dveřím.„Vedle do muzea, najít Tybjerga.“„Musí to být hned teď? Nemohla bys ještě zůstat? Musím brzy

pryč a nerad bych… se rozešel ve zlém.“ „To není můj problém,“ opáčila Anna chladně.Cestou do muzea zaslechla Johannese z chodby zhluboka

vzdychnout.

Erik Tybjerg se vždy nacházel na jednom ze tří možných míst: ve své kanceláři ve sklepě, v jídelně nebo u stolu pod oknem před vstupem do sbírky obratlovců, kde analyzoval kosti. Zkusila to nejprve u sbírky. Tam nebyl. Vydala se tedy do jídelny. Ani tam po něm nebylo ani vidu ani slechu. Jen ve vzdáleném koutě se-děla kolem kulatého stolu skupinka mladých vědců a vonělo to tam dýmkovým tabákem. Zbývala kancelář ve sklepě.

Od té doby, co viděla Tybjergovu kancelář poprvé, nevyšla z údivu. Byl předním světovým odborníkem na dinosaury, ale sídlil v maličkaté, vlhké kanceláři, jako by se ho fakulta pokou-šela zbavit. Dvě stěny titěrného prostoru zabírala knihovna, sa-hající od podlahy ke stropu, u třetí se tísnil psací stůl, u čtvrté, pod sklepními okny, stál nízký regál s vystavenými modely di-nosaurů a jeho vlastními publikacemi. Nebyl tam. Dveře byly zamčené, Anna nahlédla dovnitř okénkem ve dveřích, ale nikdo tam nebyl a bylo zhasnuto. Vytáhla z kapsy mobilní telefon a za-volala mu. Telefon nevzal. Nakonec vylovila kus papíru z odpad-kového koše a zanechala mu vzkaz.

„Musíme si promluvit. Buďte tak hodný a zavolejte mi, do-mluvíme si schůzku,“ napsala a zastrčila list do rámu dveří. Té-měř zároveň zhaslo světlo ve spojovací chodbě a Annu obklopila tma. Za nízkými sklepními okny někdo prošel, zahlédla červené kozačky a slyšela je klapat podpatky o dlažbu. Tápala s buší-cím srdcem černočernou tmou sklepní chodby a skoro u dveří

– 97 –

vedoucích na schodiště nahmatala vypínač a rozsvítila. Bylo tam pusto a prázdno.

Anna s Karen byly nejlepší kamarádky a spolužačky ze třídy. Vyrůstaly spolu v Brænderupu u Odense a nehnuly se od sebe na krok. Jednoho dne se potulovaly ve Fødringském lese a po-tkaly Troelse. V lese předtím řádil orkán, vyvrátil stromy, vyrval je i s kořeny jako zkažené zuby a dívky dostaly jasně na vědomí, že do lesa za žádných okolností nesmí. Teď hopsaly v kluzkém listí a navzájem se pobízely ke skoku do kráterů po kořenech. Namluvili jim, že by vítr mohl převrátit stromy zpátky a ty by je rozmačkaly. Karen byla odvážnější. Troufl a si vlézt pod kořeny visící z vyvráceného stromu, odkud jí na ramena padaly drobné hrudky hlíny, a vítězoslavně natáhnout ruce k nebi. Postupovaly čím dál hloub do lesa, a tu je napadlo se podívat po berušce, kte-rou někdo vyrobil z kmene poraženého stromu. Jestlipak přežila vichřici? Rozhodly se po ní poohlédnout, když už stejně došly tak daleko. Co když vichr slunéčko vyrval a teď tam leží s nož-kama nahoře?

U berušky narazily na Troelse, seděl na zemi a opíral se o ni. Nejprve si ho ale nevšimly, kamarádsky brouka poplácaly a po-vídaly si. Anna vylezla nahoru a usadila se mu mezi krovky, když si teprve všimla čupřiny vykukující na opačné straně. Patřila pi-hovatému klukovi se smutným výrazem ve tváři.

Anna řekla ahoj a hodila po něm šiškou, kterou chytil. Vy-drželi si tak hrát celou hodinu. Náhle se setmělo, jako by někdo mezi stromy vylil vědro inkoustu, a Troels se ustrašeně zeptal:

„Vy nemusíte domů?“ Holčičky přikývly. Ale jo. Všichni tři se rozeběhli lesem, a když dospěli k jeho okraji, padl na ně svě-telný kužel kapesní svítilny a dívky se poprvé setkaly s Troelso-vým otcem.

Kdyby je načapala Cecílie, řekla by:„Kdejstetoholkyjednyzatracenýdohájezelenýhobyly?“ Objala

by je a zuřivě by gestikulovala rukama.