1

Pražská vysoká škola psychosociálních studií

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2010 BARBORA LANDOVÁ

2

Pražská vysoká škola psychosociálních studií

Krize a krizový pracovník

Barbora Landová

vedoucí práce: Mgr. Alexandra Lammelová

konzultant: PhDr. Martin Soukup, PhD.

Praha 2010

3

Prague college of psychosocial studies

Crises and crisis worker

Barbora Landová

The Diploma Thesis Work Supervisor: Mgr. AlexandraLammelová

Supervisor: PhDr. Martin Soukup, PhD.

Praha 2010

4

Poděkování:

Tímto bych chtěla poděkovat především mé vedoucí práce, Mgr. Saše

Lammelové, která mě po celou dobu psaní diplomové práce odborně

doprovázela. Stejně tak PhDr. Martinovi Soukupovi, PhD., který mi jako

konzultant pomáhal s empirickou částí. Rovněž bych ráda poděkovala celému

pracovnímu týmu SOS centra, obzvláště pak Janě Novákové za podporu a

podnětné rady. Také všem respondentům, kteří byli ochotni spolupracovat na

výzkumné části. Filipovi za dodávání sil a motivace a Janě Roškotové za pomoc

se závěrečnými úpravami. Bez Vás všech a dalších by tato práce nikdy

nespatřila světlo světa. Děkuji.

5

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem „Krize a krizový

pracovník“ zpracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných

pramenů.

V Praze dne ............................. Podpis .....................................................

6

„Tady je to mé tajemství, úplně prostinké:

správně vidíme jen srdcem.“

(Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ)

7

Anotace

Diplomová práce s názvem „Krize a krizový pracovník“ se zabývá

obecně tématem krizové intervence a je zaměřena na krizi jako takovou, rovněž

se orientuje na prožívání a zvládání osobní krize u krizového pracovníka.

Teoretická část popisuje základní pojmy a definice týkající se této

problematiky. Jednotlivé kapitoly se věnují termínům, jako jsou krize, řešení

krize, krizová intervence, pracovník krizové intervence apod.

Praktická část je zaměřena na zjištění, jakým způsobem může krizový

pracovník krizi prožívat, jaké jsou jeho vyrovnávací strategie, zdali čerpá

z teoretických poznatků o krizi atd. K těmto výsledkům docházím

prostřednictvím kvalitativního výzkumu.

Klíčová slova:

Krize, krizová intervence, přirozené vyrovnávací strategie, krizový

pracovník, klient.

8

Abstract

The Diploma Thesis with the title "Crisis and the Crisis Worker"

concerns the topic of crisis intervention generally and is focused on crisis as

such; it also orientates itself on crisis experience and its coping by a crisis

worker.

The theoretical part describes the main concepts and definitions

concerning this problems. Each chapter is focused on a term such as crisis, crisis

solution, crisis intervention, crisis intervention worker etc.

The applied part finds out, how can a crisis worker experience a crisis,

what are his coping strategies, whether he draw from the theoretical knowledge

about crisis etc. I come to the conclusions at the hand of a qualitative research.

Keywords:

Crisis, crisis intervention, natural coping strategies, crisis worker, client

9

Obsah

Úvod................................................................................................................................ 11

I. Teoretická část ........................................................................................................ 13

1 Krize..................................................................................................................... 14

1.1. Definice pojmu krize .................................................................................... 14

1.2. Definice duševní krize .................................................................................. 15

1.3. Krize a tělo ................................................................................................... 15

1.4. Pocity a chování člověka v krizi................................................................... 17

1.5. Fáze krize...................................................................................................... 18

1.6. Typologie krizí ............................................................................................. 21

2. Řešení krize.......................................................................................................... 27

2.1. Přirozené vyrovnávací strategie ................................................................... 27

2.2. Odborná pomoc v krizi ................................................................................. 29

3. Krizová intervence............................................................................................... 34

3.1. Charakteristika krizové intervence ............................................................... 34

3.2. Přístupy v krizové intervenci........................................................................ 42

3.2.1 Dynamický přístup v krizové intervenci ................................................................ 42

3.2.2 Podpůrný přístup v krizové intervenci ................................................................... 43

3.2.3 Přístup krizového pracovníka z hlediska aktivity .................................................. 44

4. Pracovník krizového centra ................................................................................. 45

5. Krizové centrum .................................................................................................. 46

5.1. SOS centrum Diakonie ................................................................................. 48

II. Výzkumná část........................................................................................................ 49

1. Výzkumný problém a cíl výzkumu......................................................................... 50

2. Metodologie ............................................................................................................ 52

2.1. Výběr vzorku ................................................................................................ 52

2.2. Popis souboru ............................................................................................... 53

2.3. Metoda sběru dat .......................................................................................... 55

2.4. Metoda zpracování dat ................................................................................. 58

10

3. Výsledky a interpretace .......................................................................................... 59

4. Diskuse.................................................................................................................... 70

III. Závěr .................................................................................................................... 74

Seznam literatury ............................................................................................................ 76

Seznam tabulek ............................................................................................................... 78

Seznam citací .................................................................................................................. 79

Bibliografické údaje........................................................................................................ 82

Evidenční list knihovny .................................................................................................. 83

IV. Přílohy.................................................................................................................. 84

Příloha 1.: Dotazník ........................................................................................................ 85

11

Úvod

Když jsem se rozhodovala, jaké téma si na diplomovou práci zvolím, hned od

počátku jsem věděla, že se bude týkat krizové práce. Již dva roky pracuji jako krizová a

sociální pracovnice v SOS centru Diakonie a tohle téma je mi blízké. Věděla jsem, že se

mi bude lépe psát o něčem, o čem mám již určitou představu.

Jak se asi cítí pracovník, kterému například zemřel někdo blízký, nebo se rozešel

se svým partnerem a přesto všechno pozorně naslouchá ostatním lidem, kteří se na něj

obracejí s podobnými a jinými strastmi? Často jsem si kladla otázku, jak osobní krizi

prožívají krizoví pracovníci, proto jsem se rozhodla, že právě toto téma bude

předmětem mého zájmu. Primárním cílem tohoto výzkumu je tedy zjištění, jakým

způsobem se krizový pracovník potýká s osobní krizí.

Toto téma jsem si vybrala z toho důvodu, že mi přišlo důležité upozornit na to,

co může krizové pracovníky při práci svazovat, nebo co mohou obecně při svém

náročném povolání prožívat. Dalším důvodem byl fakt, že pokud vím, tak se před tím

nikdo jiný tímto tématem nezabýval.

Má práce se bude obligátně dělit na dvě části, na teoretickou a praktickou. Myslím,

že proto, abych mohla přistoupit k té druhé, výzkumné části, je nutné uvést čtenáře do

tajů teorie. Nejprve se tedy budu věnovat té teoretické části, ve které se pokusím

představit základní oblasti, které se tohoto tématu týkají. Pojednám o krizi jako takové,

krizi a tělu, chování člověka v krizi, o jednotlivých fázích krize a typologii. Zaměřím se

na řešení krize, rovněž se zastavím u pojmu krizová intervence. Pokusím se vysvětlit, co

tento termín vůbec znamená, jak se dělí krizová intervence, jaké jsou její přednosti a

úskalí. V další kapitole budu psát o krizovém pracovníkovi, konec teoretické části budu

věnovat krizovým centrům.

Budu pracovat s odbornou literaturou a pokusím se i vycházet z vlastních

zkušeností.

V další, empirické části se budu věnovat kvalitativnímu výzkumu a jeho zpracování.

Jak již výše uvádím, hlavním předmětem zkoumání bude prožívání, zvládání a

12

vypořádávání se s osobní krizí u krizových pracovníků. Oslovím několik organizací a

zařízení, které se potýkají s krizí, a vytvořím výzkumný vzorek. K tomu využiji

techniku sněhové koule. Na základě dotazníků a polostrukturovaných rozhovorů získám

odpovědi na předem nachystané otázky, které budu následně zpracovávat.

13

I. Teoretická část

14

1 Krize

1.1. Definice pojmu krize

Krize je slovo, které se pevně usídlilo v našem okolí a můžeme ho denně číst

v novinách, vidět v televizi či slyšet v rádiu. Slovo krize vychází z řeckého krisis (=

rozhodnutí, rozsouzení, soud). Poprvé se s tímto termínem setkáváme ve struktuře

klasického dramatu, které můžeme rozdělit na několik částí: expozice (zde jsou uvedeny

lidské a dějové základy budoucího konfliktu), kolize (dochází k prvnímu střetu

protichůdných sil) a krize (směřuje k rozhodné chvíli, obratu, vyvrcholení děje

dramatu). Tím ale drama nekončí, dále dělíme: peripetie (náhlý obrat, často tragický),

katastrofa (rozuzlení) a celé drama končí očistnou katarzí.

„Krize je časový a dynamický pojem, ale i stav, určité vyvrcholení děje, který

dospěl do rozhodující chvíle obratu. Je to předěl, zlom, bod zvratu v nějakém dění a

jeho řádu.“1

Krize je v posledních letech velmi často zmiňovaným pojmem. Nemusíme chodit

ani tak daleko a může si vybavit například termín - ekonomická krize, kterou v současné

době celosvětově prožíváme. Můžeme se domnívat, že krize se stává globálním a

permanentním jevem. Dá se říci, že se dotýká řady oblastí, např. ekologie, finančnictví,

hospodářství a dalších. V sociálních vědách je tento termín úzce spojován s radikální

proměnou, kterou prošly instituce tradiční společnosti. V tomto smyslu se pak nejčastěji

diskutuje o krizi v manželství, rodiny, ale také o krizi morálky a hodnot.

„Krize je situace, která postihuje společnost a její instituce, postihuje komunity a

jiné sociální skupiny. Krize je ale také především záležitost týkající se jedince.

V laickém slova smyslu je tento termín používán pro téměř jakoukoliv situaci, která je

vnímána negativně. Pojem krize můžeme tedy použít k popisu všech situací, při kterých

se dramaticky mění a tato změna je doprovázena negativními emocemi.“2

1 Vymětal, J. Duševní krize a psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1995. 11 s. ISBN 80-901773-4-42 Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén. Havlíčkův brod: GradaPublishing a.s., 2004. 15 s. ISBN 80-247-0888-4

15

1.2. Definice duševní krize

Podle současných psychologických koncepcí představuje krize přechodný stav

vnitřní nerovnováhy způsobený kritickými událostmi nebo takovými životními

událostmi, které vyžadují zásadní změny a řešení. Vymětal (1995) definuje duševní

krizi jako: „ Důsledek střetu s překážkou, kterou nejsme schopni vlastními silami,

eventuálně za pomoci nám blízkých lidí zvládnout v přijatelném čase obvyklým

způsobem.“3

René Thom nabízí definici krize takovou: „ V krizi je každý subjekt, jehož stav,

který se projevuje zdánlivě bezdůvodným oslabením jeho regulativních mechanismů, je

tímto subjektem samotným vnímán jako ohrožení vlastní existence.“4

Všechny krize se shodují v několika charakteristických bodech:

obvykle opouzdření a řešení během 1 až 6 týdnů

postižený signalizuje během krize potřebu pomoci

postižený je v krizi mnohem přístupnější pomoci z venčí

východiskem je aktivita postiženého a intervence druhých

(Brown, Pullen, Scott, 1992)

1.3. Krize a tělo

„Krize je příležitost setkání s tělem. Není-li jednání člověka ovlivňováno jeho

vlastními pocity, nýbrž jinými osobami, nestojí ´duševně na svých nohách. ´Osobní krize

vzniká tehdy, jestliže napjatá nebo tuhá část osobnosti je silně zatížena. Proto je

současně nebezpečím i šancí dalšího osvobození a růstu.“5

Alexandr Lowen, Bioenergetics, 1986

Náš psychický život je zároveň i životem našeho těla, které reaguje na vše, co

prožíváme. Ačkoliv to nemusí být hned první pohled zřetelné, tak i tělo má paměť. Tu

poznáme podle toho, že emočně obsazená vzpomínka v něm vyvolá odezvu. Často se

3 Vymětal, J. Duševní krize a psychoterapie., Hradec Králové: Konfrontace, 1995. 11 s. ISBN 80-901773-4-44 Knoppová, D. a kolektiv. Telefonická krizová intervence. Praha: Remedium, 1997. 20 s.

16

stává, že během krize dochází k neúměrnému zatížení celkového organismu, tedy i

k zatížení našeho těla. To jak tělo reaguje na zátěž, může mít mnoho podob. Například

pocity napětí, bolesti a změny ve schopnosti cítit v nejrůznějších částech těla. Také

může dojít k omezení fyziologických procesů, k narušení dechu a k narušení tělesného

schématu.

Když jsem přemýšlela o tom, co si představit pod pojmem „tělesné schéma“,

využila jsem pro upřesnění internet a našla jsem definici. Tělesné schéma můžeme tedy

chápat jako: „mentální reprezentace vlastního těla, tzn. představa o jeho rozměrech jako

celku, o rozměrech jednotlivých částí a vztah k tělu jako celku i k jeho jednotlivým

částem.“6

Typickou krizovou reakcí těla je neschopnost stát na svých nohou. Člověku se

podlamují nohy, ztrácí stabilitu, potácí se, někdy až padá. U mnoha jedinců v krizi se

mění dech. Stává se povrchním, člověk se nemůže pořádně nadýchnout, někdy se až

dusí. Objevit se může svalová ztuhlost, špatná pohybová koordinace, necitlivost nebo

zvýšená citlivost v některých částech těla, únava, nespavost, bolesti hlavy, vegetativní

obtíže, zvýraznění symptomů už probíhajícího onemocnění, pocit rozbitosti v těle, jako

by člověk nebyl úplný. Člověk v krizi má prostě něco naloženo na zádech, něco mu leží

v žaludku, někdo mu vydýchává vzduch, zkamení hrůzou, něčeho má plnou hlavu nebo

hlavu ztrácí, srdce mu bije na poplach nebo mu puká, nemůže to unést, ztrácí půdu pod

nohama… V krizové intervenci by se mělo rozhodně s tělesnými reakcemi počítat a

alespoň nějakou formou s nimi pracovat.

Mnoha lidem se stává, že tělo je prvotním indikátorem krize. Pocity u nich

přicházejí za tělesným prožíváním opožděně. Někteří jedinci krizi zaznamenají nejdříve

ve svém těle. Pocity u nich přicházejí až opožděně.

Docházíme tedy k závěru, že stejně tak jako s psychikou, tak i s tělem se dá

nejrůzněji pracovat, a tím pomáhat ke zlepšení celkového stavu. Ale o tom se nebudu již

více rozepisovat, je to velmi rozsáhlé téma, které by mohlo být tématem samostatným.

5 Vodáčková D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 42 s. ISBN 80-7178-696-9

17

1.4. Pocity a chování člověka v krizi

Dá se říci, že pokud se člověk dostane do krize, jeho pocity mohou být znejistěny.

Často se domnívá, že je na všechno sám, že mu nikdo nemůže pomoci a nikdo mu

nerozumí. Jeho osobnost je ohrožena ve své integritě. „ Problém krize vyvolává

nespokojenost člověka se sebou samým, se svými bližními, s prostředím, v němž žije, a

s okolím, s nímž komunikuje.“ 7

Eis (1993) uvádí šest hlavních ukazatelů psychosociální zátěže, které na klienta

doléhají:

1. pocit změněné tělesné celistvosti (integrity) a ztráta pocitu dobrého zdraví

2. prožitek změny ve vlastním sebeuspokojení (v jeho duševním životě se

zvýrazňují pocity nejistoty, které mají tendenci sílit

3. člověk prožívá narušenou emoční rovnováhu doprovázenou pocitem vnitřního

nebo vnějšího ohrožení

4. stav nejistoty se u člověka prohlubuje ve vztahu k jeho sociálním rolím a

sociálním úkolům

5. proces nového přizpůsobení člověka nově nastalým situacím může prohlubovat

ztrátu psychické rovnováhy

6. u člověka vzniká pocit ohrožení života a s tím spojené životní bilancování, které

ústí v obavy z vlastní nedostačivosti 8

Člověk v krizi se většinou projevuje stavy deprese spojené s vnitřní tenzí a

neklidem, pocity prázdnoty, beznaděje a bezvýchodnosti, pocity neohraničených

bolestí, stavy úzkosti, podrážděnosti, strachu, smutku atd. (Rovněž v kapitole Krize a

tělo). Strach někdy bývá konkretizován do pocitu viny ať skutečné nebo fiktivní, do

stavů odcizení a selhávání v nejrůznějších směrech. Člověk v tomto psychickém stavu

může prožívat ztrátu vlastní hodnoty, může mít pocit nepotřebnosti a neužitečnosti.

Chování člověka v krizi se celkově jeví jako jiné, které nějakým způsobem vybočuje.

6 Stackeová, D. Tělové schéma - možnosti ovlivnění pohybovou aktivitou /online/. c 2000, poslední revize2.10.2004. dostupné z http://www.bodybuilding.cz/stackeova/telove_schema-moznosti_ovlivneni_pohybovou_aktivitou.htm7 Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 25 s. ISBN 80-85467-20-8

18

Eis (1193) rozlišuje v krizovém stavu v zásadě dva typy chování: 9

1. manifestní

2. nemanifestní

ad 1) Manifestní chování se projevuje navenek mnohdy masivním pláčem,

naříkáním, někdy křikem, obviňováním, sebeobviňováním. Když toto chování odezní,

pak lze u těchto lidí pozorovat ochotu ke spolupráci a k hledání vyvážených východisek

z krizového stavu.

ad 2) Nemanifestní chování se navenek příliš neprojevuje, málokdy okolí těchto lidí

vůbec zpozoruje, že se tento člověk nachází v krizovém stavu, většinou to bývají

introverti, kteří svůj psychický stav skrývají. Na pohled vypadají vyrovnaně a klidně a

často se pokusí o sebevraždu. Tito lidé zpravidla nežádají o pomoc a ocitnou-li se

v krizovém centru, tak téměř výhradně v doprovodu příbuzných nebo známých, kteří je

přivedou. 10

1.5. Fáze krize

Na vznik, vývoj a řešení krize se můžeme dívat jako na proces, který má určitou

zákonitou posloupnost (i když je zároveň jasné, že všechny krize neprobíhají stejně);

pro přehlednost je možné vývoj krizového stavu rozfázovat. Krizová reakce probíhá

(dle Gerarda Caplana) ve čtyřech fázích: 11

1. Fáze: Vědomosti, dovednosti a schopnosti jedince a osvědčené zdroje pomoci se

při konfrontaci s událostí, která je příčinou krize, ukazují jako nedostačující, což

vede k napětí a neklidu.

2. Fáze: Jedinec v krizi se domnívá, že není schopen situaci zvládnout. Cítí se

neúspěšný, díky tomu se také snižuje jeho sebevědomí a narůstá v něm pocit

napětí.

8 Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 25 s. ISBN 80-85467-20-89 Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 28 s. ISBN 80-85467-20-810 Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 28 s. ISBN 80-85467-20-811 Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén. Havlíčkův brod: GradaPublishing a.s., 2004. 24 s. ISBN 80-247-0888-4

19

3. Fáze: Stále se zvyšující napětí mobilizuje všechny psychické rezervy k hledání

nových způsobů řešení dané situace. Nakonec dochází buď k překonání krize a

získání ztraceného pocitu emoční rovnováhy, nebo (pokud se snažení ukazuje

jako neúspěšné) k odmítnutí existujících problémů. Tehdy vzniká nebezpečí, že

krize přejde do chronického stavu. Pokud ale jedincovo snažení nevede ani

k překonání krize, ani k jejímu odmítnutí, dochází ke čtvrté fázi.

4. Fáze: Napětí se stává nesnesitelným. Jedinec může navenek působit tak, že

situaci zvládá, ale zkreslené vnímání situace a stažení se ze sociálních kontaktů

vede k dezorganizaci a vnitřnímu chaosu. Jedinec může vykazovat takové formy

chování, které vedou k ventilaci negativních emocí (např. podrážděnost,

sebevražedné tendence apod.)

Tab. 1 : Model krize (podle Gerarda Caplana)12

Pro lepší představu přiložím graf, ve kterém jsou rozkreslené jednotlivé fáze krize.

Důležitý je pojem hrozba (strach z toho, co se bude dít), která ovlivňuje emoční

prožívání. Podle toho v jakém stádiu se emoční prožívání nachází, tak podle toho se pak

dostáváme k řešení problému, které může být automatické, vědomé nebo se můžeme

dostat i k inovaci jednotlivých vyrovnávacích strategií.

12 Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén. Havlíčkův brod: GradaPublishing, a.s., 2004. 24 s. ISBN 80-247-0888-4

Emoční (ne)rovnováha Úroveň řešení1. fáze Krátkodobé zvýšené napětí Známé, „osvědčené“ řešení

problému

2. fáze Plně uvědomované napětí Vědomé řešení „pokus-

omyl“

3. fáze Další zvýšení napětí, úzkost,

nepohoda

Hledání nových řešení

4. fáze Další zvýšení napětí,

dezorganizace, krize

Intervence zvenčí

20

(Brown, Pullen, Scott, 1992)13

Hrozba

1. stádium

2. stádium

3. stádium

4. stádium

13 Brown, Pullen, Scott. Emergentní psychiatrie. 1. vyd.Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 1992. 123s. ISBN: 80-247-0708-X

Emoční rovnováha

Zvýšení napětí(krátce, nepozorovaně)

Další zvýšení napětí(nyní již plně uvědomované)

Další zvýšení napětí(vnímané jako úzkost a nepohoda)

Další zvýšené napětí, dezorganizace,symptomy, dekompenzace, krize

Automatickéřešení problému

Vědomé řešeníproblému,

metodou pokus achyba

Inovace metodřešení

problému

21

Rovněž považuji za důležité zmínit fáze krize podle Kúbler-Rossové. 14 I toto

dělení se často uvádí v literatuře a je dobře aplikovatelné na průběh krize.

vztek – "kdo za to může"

popření – "to není možné"

smlouvání – "třeba to nebude pravda"

smutek – "je to pravda, je to smutné"

smíření – "musím se s tím naučit žít"

Toto dělení se dá možná ještě lépe využít u truchlení, jako u specifického druhu

krize. Proto pokud se tedy jedná o fáze krizí, přijde mi srozumitelnější dělení podle

Caplana, viz Fáze krize

Když se nyní věnujeme jednotlivým fázím krize, neměla bych opomenout dva

pojmy, které s tím úzce souvisí. Jedná se o tzv. spouštěče a precipitory (urychlovače).

Spouštěč můžeme pojmenovat jako okamžik, ve kterém se do krize dostáváme.

Obvykle to bývá například informace, která se k nám dostane (někdo nám zavolá a sdělí

nám, že náš zdravotní stav je velmi vážný, informace o úmrtí apod.), nebo nějaká

událost (např. nehoda) atd. Při práci s člověkem v krizi je důležité znát spouštěče krize,

lépe se nám poté určuje typ krize a způsob hledání cesty k řešení.

Precipitor neboli urychlovač, je takový podnět, který uvede krizi ve větší pohyb.

Může to být například situace, kdy prožíváme vývojovou krizi a do toho se dozvíme

například informaci o nemoci, nevěře apod. Celý proces se urychlí.

1.6. Typologie krizí

Jestliže hovoříme o typologii krizí, můžeme si představit několikero klasifikačních

dělení. Mezi nejznámější patří například Baldwinovo dělení, které je založeno na

odstupňování závažnosti krize. Důležité je zmínit, že podle autora se závažnost odvíjí

od zdroje stresu, který přechází od vnějšího k vnitřnímu.

Baldwin dělí krize do těchto 6 kategorií (psáno dle posloupnosti): situační krize,

krize z očekávaných životních změn, krize pramenící z náhlého traumatizujícího

14 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 307, 308 s. ISBN 80-7178-696-9

22

stresoru, krize zrání a vývojové, krize pramenící z psychopatologie, neodkladné krizové

stavy.15 O jednotlivých typech nyní pojednám více.

Situační krize

Aguiler a Messick (in Pasquali a kol. 1989)16 definují situační krizi jako takovou,

která vzniká působením nepředvídatelného stresu. Závažnost krize je určena

subjektivním nazíráním situace a dostupností vyvažujících faktorů. Převládají zde vnější

precipitory - ztráta a její hrozba (např. ztráta zdraví, blízkého člověka apod.), změna a

její anticipace (rozvod, změna postavení v zaměstnání, změna životního rytmu apod.) a

volba (rozhodování mezi partnery/kami, rozhodování o budoucím studiu apod.)

Krize z očekávaných životních změn (tranzitorní krize)

Během života se potkáváme s řadou přirozených překážek, které jsou dány nároky

růstu a zrání. Krize zrání můžeme vymezit jako předvídatelné procesy růstu a vývoje,

které se rozvíjejí v určitém časovém období. Můžeme je definovat v rámci života

jednotlivce (např. puberta, adolescence) nebo v rámci života rodiny (výběr partnera,

sňatek, narození prvního dítěte apod.)

Krize pramenící z náhlého traumatizujícího stresoru

Burgess a Baldwin (in Pasquali a kol. 1989) uvádějí, že krize tohoto druhu jsou

precipitovány mocnými vnějšími stresory, které klient neočekává a nad nimiž nemá

téměř žádnou kontrolu. Příkladem takových událostí můžou být náhlé úmrtí blízké

osoby, znásilnění, přírodní katastrofy, válečný stres a řada dalších. Do této kategorie

můžeme také zařadit situace hromadných neštěstí a katastrof.

Krize zrání, vývojové

Mají vztah k náhradnímu řešení a vyplývají z psychodynamiky jedince, spíše než

z vnějšího stresu. Tyto krize pramení z neúčinných pokusů řešit mezilidské situace

15 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 34 s. ISBN 80-7178-696-916 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 34 s. ISBN 80-7178-696-9

23

vztažené k zásadním vývojovým otázkám, jako je závislost, moc, konflikty hodnot,

intimita a sexuální identita. Znovu a znovu se opakují vzorce obtíží ve vztazích. Kořeny

těchto krizí jsou zejména sexuální zneužívání dětí a incesty. Strategie intervence

spočívá v tom, aby si člověk uvědomil vývojovou výzvu v krizi obsaženou a porozuměl

jí. Pomáháme klientovi zvládnout manifestní problém a současně rozvíjet vyrovnávací

strategie k řešení vývojového konfliktu.

Krize pramenící z psychopatologie

Tyto krize rovněž souvisejí s nedořešenými vnitřními záležitostmi, které se aktivují

zátěžovými událostmi. Často se jedná o lidi, kteří mají zkušenosti s psychiatrickou

léčbou. Může jít o jedince s poruchou osobnosti, s neurotickými obtížemi, s různými

typy závislostí, ale i o lidi trpící velkou depresí nebo psychózou. Intervence je zaměřená

na rozvíjení dovedností klienta k řešení problému a ke změně chování. Cílem je

stabilizace funkcí jedince na jejich nejvyšší možné úrovni. Po odeznění akutní krize je

na místě nabídnout klientovi dlouhodobou terapii.

Neodkladné krizové stavy

Jsou to situace s vysokou mírou naléhavosti, celkové fungování jedince je vážně

ohroženo, jedinec není nadále zodpovědný za své činy. Patří sem akutní psychózy,

drogové a alkoholové intoxikace, nekontrolované impulsy, jako je sebevražedné a

vražedné jednání a neovladatelná agresivita. Intervence musí být blesková, aby se

předešlo ohrožení života a zdraví jedince v krizi i jeho okolí. Spočívá ve stabilizaci

stavu ohroženého člověka a neobejde se bez odborníka. 17

Když se zamýšlím nad tímto dělením, říkám si, že asi ne vždy nutně platí, že

například situační krizi považujeme za méně závažnou, než například krizi vývojovou,

je to velmi subjektivní. Zvládání krize záleží na osobnosti jedince, jeho charakteru,

temperamentu, na rodinném zázemí, prostředí, ve kterém žije a řadě dalších faktorů,

které ovlivňují prožívání krize. A od toho se odráží i zmiňovaná závažnost.

17 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 34-38 s. ISBN 80-7178-696-9

24

Jak jsem již uváděla na začátku kapitoly, krize můžeme dělit několikero způsobem.

Další dělení:

Podle způsobu manifestace:

Zjevné krize

Člověk si je uvědomuje a snaží se jim čelit, nutí ho k hledání nových řešení nebo

pomoci. (např. rozpad vztahu, nevěra, nemoc).

Latentní krize

Člověk si je neuvědomuje a popírá je. Tento stav může trvat dlouho a vede

k nevhodným způsobům adaptace. (např. únik do nemoci, nadměrná pracovní aktivita,

zneužívání návykových látek). Časem mohou vyvolat krizi zjevnou.

Podle průběhu:

Akutní

Bouřlivé, jasný začátek i konec. Bývají reakcí na traumatické životní události

(nevěra, nehoda, nemoc, znásilnění apod.). Lidé často vyhledávají odbornou pomoc.

Chronické

Na počátku nenápadné, trvají dlouho, měsíce i roky. Většinou vznikají

nedostatečným řešením akutních krizí. (nedořešené rodinné konflikty). Častým

důvodem jdou neuspokojivé sociální okolnosti (chudoba, domácí násilí). Mají tendenci

přerůstat v krizi akutní.18

Za zmínku stojí i tzv. krize Psychospirituální –„(angl. spiritual emergency) je stav,

v němž se člověk ocitá, jestliže prožívá mimořádné stavy vědomí, mystické,

18 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 39 s. ISBN 80-7178-696-9

25

paranormální či jiné neobvyklé zážitky a cítí se být jimi ohrožen nebo má díky nim

potíže se zvládáním každodenního života. Jde o novou diagnostickou kategorii

zařazenou v USA do Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické

asociace (DSM-IV) v roce 1994 (kategorie bude rozšířena v novém vydání DSM-V).

Tyto zážitky se mohou vyskytnout v souvislosti s různými formami duchovní praxe,

po silném emočním či traumatickém zážitku, po užití psychedelických látek, a nebo i

zcela náhle, spontánně. Příkladem neobvyklých zkušeností může být objevení se

mimosmyslového vnímání nebo předvídání budoucích situací, zkušenost existence

mimo vlastní tělo, kontakt s duchy, vize, hlasy, pocity sjednocení s druhými lidmi,

přírodou, vesmírem, příval nesrozumitelných emocí, apod. Do vědomí mohou také

různými způsoby vstupovat mytologická témata jako např. téma smrti, zničení a

znovustvoření, boj mezi silami dobra a zla, téma nového světa, nového společenského

řádu, atd. Člověk může mít pocit, že je vyvoleným, vykupitelem, zachráncem lidstva,

apod.“19

19 http://cs.wikipedia.org/wiki/Psychospiritu%C3%A1ln%C3%AD_krize

26

Krizový barometr

Velká pravděpodobnost výskytu krize

Malá Velká

závažnost závažnost

možné možné

škody škody

Malá pravděpodobnost výskytu krize

„Bezporuchový vodovodní kohoutek je v zelené zóně. Kapající kohoutek (šedá zóna)

se po několika dnech mění v mírně crčící kohoutek (oranžová) až se po opakovaném

necitlivém zatažení dostane do zóny červené. Před každým závažným rozhodnutím

bychom měli pohlídnout na krizový barometr a přibližně odhadnout možná rizika.“20

20 Honzák, R., Novotná, V. Krize v životě, život v krizi. Praha: Road Praha, 1994. Přebal knihy. ISBN 80-

85385-60-00

Šedá zóna

Červenázóna

Zelenázóna

Oranžovázóna

27

2. Řešení krize

2.1. Přirozené vyrovnávací strategie

Myslím, že každý z nás prošel v životě nějakou krizí. Sami se tedy můžeme zamyslet

nad tím, co nám při řešení obtížné situace nejvíce pomohlo. A právě tomu se budeme

věnovat v této kapitole. Jak krizi řešíme nebo jsme řešili, pomohli jsme si sami, nebo

jsme využili pomoci druhých, v čem pomoc spočívala apod. To vše bychom mohli

nazvat, když opomineme návštěvu odborníka, jako přirozené vyrovnávací strategie.

Nejprve, než se přímo zaměříme na jednotlivé strategie, nebo způsoby pomoci, si

vysvětlíme, co to vlastně taková vyrovnávací strategie znamená. „Míní se tím forma a

způsob chování, kterým se přizpůsobujeme nárokům života. Zvládací postupy se

obvykle odvozují od základních reakcí na zátěž ve smyslu útoku, útěku a ochromení.

Více či méně si je uvědomujeme a více či méně je můžeme změnit.“ 21

Strategie jako takové můžeme rozdělit do několika skupin:

1. Vrozené vyrovnávací strategie

Tyto mechanismy jsou vývojově staré, jsou dány lidem i zvířatům a mají za úkol

přežití. Jde o vybuzení určité části vegetativního nervstva zajišťující aktivaci

(panika) nebo útlum (ztuhnutí).

2. Přirozené mechanismy chránící před fyzickou a psychickou bolestí

Regrese: „Ochranný proces, jehož účel tkví v návratu ke starým vzorcům

chování v situaci mezního ohrožení. Novější vrstvy já jsou dočasně setřeny a

dostupnější je chování z ranějších ontogenetických fází existence člověka.“22

Jednodušeji řečeno, pokud se dostaneme do pozice, kdy naše tělo a mysl

prožívá nějakou zátěž, která pro nás může být ohrožující, automaticky se

21 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 46 s. ISBN 80-7178-696-9

28

vracíme k námi již přijatým a naučeným vzorcům chování, které se nám v

minulosti osvědčily a vedou ke snížení úzkosti.

Disociace: „Ochranný proces, při němž se dva psychické procesy od sebe oddělí

a koexistují vedle sebe, aniž by se propojily.“23

Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy jdeme na vyšetření k zubnímu lékaři

a přímo před vyšetřením nás přestane bolet zub. Nebo klient vypráví svůj příběh,

usmívá se a přitom mu tečou slzy. Dva odlišné procesy, které jsou od sebe

odděleny, přesto zároveň na člověka působí.

Skotomizace: „Ochranný proces, při němž subjekt nevnímá ohraničené oblasti

svého prostředí nebo sebe sama. Může jít například o důsledek takových zážitků,

které nelze přijmout a integrovat.“24 Např. nemůžeme si vzpomenout na určitou

událost, vzpomínky jsou buď zkreslené, nebo nedostupné, popř. nemůžeme být

schopni empatie s někým, komu se stalo něco podobného.

3. Adaptivní a vědomé strategie

Kontakt s pocity, schopnost ulevit si pláčem, hněvem, respektovat emoce u

druhých lidí

Schopnost sdílet a sdělovat

Dobrý kontakt s tělem

Kontakt s vlastními potřebami

Vědomí vlastních hranic – např. říkat souhlas či nesouhlas podle vlastních

potřeb

Orientace v situaci s využitím dostupných prostředků a informací

Schopnost využit vlastní starší zkušenosti

Schopnost využít existence a zkušenosti blízkých lidí

Schopnost využít potenciálu přirozené komunity

22 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 47 s. ISBN 80-7178-696-923 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 47 s. ISBN 80-7178-696-924 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 47 s. ISBN 80-7178-696-9

29

Schopnost využít vzorců kolektivního chování

Inspirace literárními příběhy

Otevřenost neobvyklým tvořivým řešením, zapojení fantazie

Víra a naděje

Smysl utrpení 25

Ke každé odrážce by se dal napsat podrobný výčet situací a nejrůznějších příkladu,

ale uvádím je zejména pro představu, jaké oblasti můžeme vůbec do adaptivních a

vědomých strategií zařadit.

2.2. Odborná pomoc v krizi

„ Krizová pomoc je komplexem služeb, které odpovídají na klientův prožitek vlastní

životní situace, již vnímá jako neodkladnou a naléhavou a ve stavu nouze jí není

schopen řešit vlastními silami a z vlastních zdrojů. Cílem je poskytnou klientovi

bezpečí, podporu, naději a vedení, aby pocítil úlevu, aby se zvýšila jeho schopnost

situaci zvládat a aby se vrátila na předkrizovou úroveň přizpůsobení a žití.“ 26

Abychom lépe pochopili, co to je krizová pomoc, nejprve si vysvětlíme základní

charakteristiky a principy. Dále se budu věnovat cílům a formám krizové pomoci.

Proto, aby pomoc mohla být označená za krizovou je potřeba, aby byla dostupná.

„Krizová pomoc je veřejně známá. Dostupná klientům je stále a bez ohledu na

rozdílnost věku, pohlaví, rasy, původu, náboženství a sexuální orientace, řeči,

handicapu a socioekonomického postavení.“27

Pokud mluvíme o dostupnosti, máme na mysli dostupnost informací o krizové

pomoci, bezodkladnost a nepřetržitý provoz (ačkoliv některá krizová centra jsou časově

omezená) – každá krizová pomoc by měla být dostupná místně i časově, ale skutečnost

je taková, že málo komu se to tak podaří zajistit. Řeší se to alespoň dostupností

25 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 48-53 s. ISBN 80-7178-696-926 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 53 s. ISBN 80-7178-696-927 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 53 s. ISBN 80-7178-696-9

30

informací, např. v každém telefonním seznamu je uveden kontakt na krizovou službu a

každá krizová služba má v době, kdy je mimo provoz, odkaz na nonstop provoz.

Vnější bezbariérovost (týká se prostoru, kde se místo nachází, doprava apod.),

krizová pomoc je poskytována v zařízení i terénu a citlivost s ohledem na rozdíly věku,

pohlaví, původu, náboženské a sexuální orientace.

Každý jedinec a jeho krize jsou individuální – princip individuality. Krizové služby

musí být otevřeny každému člověku, podle jeho vlastního uvážení, krizový pracovník

by měl pracovat citlivě podle přání a potřeb klienta.

Princip komplexní péče. Pokud se jedná o osobní kontakt, měl by mít komplexní

charakter. Měl by dbát na potřeby klienta, a to v oblastech bio-psycho-sociálních,

nesmíme opominout ani stránku duchovní.

Krizová pomoc by měla být rovněž návazná. Tzn., že bychom měli umět klienta

odkázat na další organizace, předat přesné informace, dát doporučení, samozřejmě

s ohledem a citlivostí na jeho příběh.

Na závěr zmíním princip vnitřní bezbariérovosti. Pod tímto pojmem si můžeme

představit ledacos, např. pokud je pracovník oblečen do „doktorského“ pláště, neosobní

přístup personálu, hluk, křik v zařízení, zmatek a chaos, nevhodné vybavení apod. 28

Cíle krizové pomoci. Při krizové intervenci je v první řadě důležité propracovat

spouštěcí mechanismy krize, ale také její hlubší souvislosti, tedy její hlubší smysl. Za

druhé by měla krizová intervence také umožnit nový způsob zacházení s úzkostí. Za

třetí obnáší pomoc při řešení vnějších problémů.29

Také můžeme mluvit o cílech krizové pomoci, které jsou obecně platné pro všechna

pracoviště a pro práci s klientem v krizi jako takové. Spočívají ve stabilizace klienta,

snížení nebezpečí, že se bude krizový stav více prohlubovat. Minimálním krokem je

zajistit klientovo fungování alespoň na úroveň před započetím krize. Tyto cíle můžeme

označit za aktuální. Dále můžeme mít cíle perspektivní – propracovat s klientem

28 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 53-55 s. ISBN 80-7178-696-929 Kastová, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2000. 22 s. ISBN 80-7178-365-X

31

blízkou budoucnost a je-li to vhodné, nasměrovat ho na další možnosti řešení. Jedním

z velmi důležitých prvků je podpora samostatnosti a kompetence klienta.30

Ale také můžeme hovořit o konkrétních cílech, které má každá organizace

vydefinované podle standardů kvality a Zákonu o sociálních službách 108/2006 Sb. Pro

příklad přikládám cíle SOS centra Diakonie – denního krizového centra, ve kterém

pracuji: 31

Cíle krizové pomoci

stabilizace psychického stavu uživatele

podpora pozitivních změn v životě uživatele

podpora kompetence a samostatnosti uživatele, nalezení a podpora

jeho vlastních zdrojů

podpora setrvání uživatele v jeho přirozeném prostředí

zajištění návazné péče podle potřeb uživatele

Formy krizové pomoci:

Formu krizové pomoci obvykle definujeme podle určitých indícií, které spočívají

buď v osobním kontaktu klienta v krizi s krizovým pracovníkem, nebo v kontaktu po

telefonu. U nás v ČR se můžeme setkat s pěti formami odborné krizové pomoci.

Ambulantní forma (např. SOS centrum Diakonie, CKI Bohnice v Praze)

Klient přichází do zařízení specializujícího se na pomoc lidem v krizi, nebo

vyhledá odborníka nebo pracoviště, v jehož odborné náplni je rovněž pomoc lidem

v krizi. U této formy pomoci se předpokládá, že klientův stav umožňuje do zařízení

docházet.

30 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 55 s. ISBN 80-7178-696-931 www.soscentrum.cz

32

Forma hospitalizace (např. RIAPS, CKI Bohnice)

Proto, aby klient mohl být hospitalizovaný, je potřeba navštívit zařízení

speciálně tomu určené. Hospitalizace je většinou krátkodobá (5-7 dní), klient je

obvykle přijat po konzultaci s psychiatrem. Po dobu hospitalizace má většinou

k dispozici psychoterapeuta, psychologa, psychiatra, sociálního pracovníka a další

odborníky. Nutné poznamenat, že každé zařízení má nastolená jiná pravidla, o

kterých by měl být klient předem informovaný. Tato forma pomoci je nabízena

takovým klientům, u kterých je stav natolik vážný, že by mohlo být setrvání

v domácím či přirozeném prostředí ohrožující nebo kontraproduktivní.

Forma terénní služby (např. RIAPS)

Má několik podob:

Výjezd ke klientovi

Doprovod klienta

Návštěva klienta (nejedná se o návštěvu v domácím prostředí, ale např.

v nemocnici, nebo jiném zařízení, kde klient setrvává)

Forma terénní služby při mimořádných událostech, jako jsou např. katastrofy

– povodně, zemětřesení apod.

Forma krizové pomoci a služby v klientově přirozeném prostředí (např. SOS

centrum Diakonie)

Jedná se o jednorázovou nebo opakovanou návštěvu klienta v domácím

prostředí. Tato forma je určená takovým klientům, kteří jsou natolik indisponování,

že nemohou navštívit krizové pracoviště sami. Tato forma je určená jednotlivcům,

ale i rodinám. Obvykle navštěvují klienta/ty dva pracovníci, z důvodu bezpečnosti,

lepší spolupráce apod.

33

Telefonická forma

TKI je soubor metod a technik krizové práce s klientem, založený na

jednorázovém nebo opakovaném telefonickém kontaktu s pracovištěm, které se

prezentuje jako pracoviště telefonické krizové intervence. TKI je založená na

vysokém stupni bezbariérovosti, výhodou pro klienta je, že může hovor kdykoliv

přerušit, kontakt je mnohem více anonymní, než při práci tváří v tvář. TKI u nás

v ČR má tři základní podoby:

Kontaktní linky – nemají charakter krizové linky, jsou obvykle k dispozici

klientům daného pracoviště pro navázání prvního kontaktu.

Specializované linky – zaměřené na určitou problematiku, např. podle cílové

skupiny. U nás např. Život 90 – linka určená pro seniory, Dona linka –

určena obětem domácího násilí apod.

Linky důvěry – obvykle se nespecializují na určitá témata, jsou určeny pro

širokou veřejnost, dětem, dospívajícím a dospělým. Volající se může na

pracovníka obrátit s jakýmkoliv problémem, ten mu poskytne buď

intervenci, informace, další doporučení a kontakty, podle toho, jaká je

zakázka klienta. Hovory můžou být jednorázové nebo opakované, viz další

odstavec. Většinou pracovníci využívají tzv. databázi, ve které můžou najít

kontakty na další odborníky a konkrétní zařízení.32

Ve všech případech se jedná buď o jednorázový kontakt, nebo o kontakt

opakovaný, v omezené míře (dle vymezení doby trvání KI). Někdy se stává, že

klient využívá dlouhodobější pomoci a to obvykle v případě, kdy plynule přechází

z odborné pomoci krizové intervence do psychoterapie, buď v rámci pracoviště,

nebo je doporučen do jiné organizace.

32 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 55-58 s. ISBN 80-7178-696-9

34

3. Krizová intervence

3.1. Charakteristika krizové intervence

Definice:

„Krizová intervence je odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou osobně

prožívá jako zátěžovou, nepříznivou, ohrožující. Krizová intervence pomáhá zpřehlednit

a strukturovat klientovo prožívání a zastavit ohrožující či jiné kontraproduktivní

tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na ty prvky klientovy

minulosti či budoucnosti, které bezprostředně souvisejí s jeho krizovou situací. Krizový

pracovník klienta podporuje v jeho kompetenci řešit problém tak, aby dokázal aktivně

zapojit své vlastní síly a schopnosti a využít potenciálu přirozených vztahů. Krizová

intervence se odehrává v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních

překážek.“ 33

Krizová intervence podporuje účelné řešení problému, které (podle Browna, Pullena,

Scotta, 1992):

je časově vymezeno

nezahrnuje pouze jedince, nýbrž také rodinu

je zaměřeno na problém

podporuje spíše spoléhání na sebe než závislost

má pomoci člověku s problémy, nikoli léčit nemocného34

Krizová intervence se zásadně zaměřuje na problém, ohnisko, spouštěč. V tom se

podobá práci s traumatem. Často začíná otázkou, „Co se stalo:“, tím se snažíme

vyprávějícího přimět k tomu, aby svou událost ohraničil, pojmenoval.

33 Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 60 s. ISBN 80-7178-696-934 Baštecká, B. a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál. 2003. 340 s. ISBN 80-7178-735-3

35

Dělení: - pokud mluvíme o dělení KI, připomeňme si formy krizové pomoci

z minulé kapitoly Formy krizové pomoci

Ambulantní forma

Forma hospitalizace

Forma terénní práce

Forma KI v přirozeném prostředí

Telefonická krizová intervence

Principy krizové intervence:

Krize má individuální charakter - pro každého znamená něco jiného

Krizový stav je časově omezený, není-li úspěšně vyřešen včas, nabývá v zájmu

udržení životní rovnováhy jiných, méně produktivních podob.

V KI hlavní těžiště práce s klientem tvoří řešení problému

Jedním z cílů KI je posílit kompetenci klienta natolik, aby řešení své situaci

zvládl co možná nejvíce svým vlastním přičiněním

KI je šitá na míru člověku a jeho situaci - je eklektická (směsná)

Zaměřit se na to, kdy a jak krizová situace vznikla, blízká minulost

S klientem bychom měli dosahovat jen do blízké budoucnosti

Klient se neocitl v krizi většinou osamoceně, jeho situace se týká celého

vztahového systému, v KI je tedy vhodné se zaměřit na celý systém

KI by měla zaujímat celý prostor bio-psycho-sociálně-duchovní.

Důležité zázemí týmu, který vytváří základnu pro bezpečí pracovníku35

35 Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 60 s. ISBN 80-7178-696-9

36

Psychoterapie vs. krizová intervence

Proto, abychom lépe pochopili smysl krizové intervence, je dobré si vydefinovat

rozdíl mezi krizovou intervencí a psychoterapií. Jsou to dvě disciplíny, které jsou si

blízké, pracuje se však odlišnými metodami. KI si klade jiné cíle, má odlišný časový

rámec, má jiný záběr z hlediska hloubky pohledu na problém, klientela je do jisté míry

odlišná. Na druhou stranu v KI používáme řadu prvků psychoterapeutických škol,

abychom dokázali porozumět kl. situaci, adekvátně na ni reagovat a nabízet postupy

„šité na míru“ klientově situaci. Příklad prvků: Rogersovská psychoterap.- techniky

aktivního naslouchání a empatického vedení rozhovoru, dynamická psychoterapie-

konstruktivní dotazování, provázení a vedení rozhovoru, kotvení apod.

Konzultant by měl pracovat s tím, co je v dané chvíli akutní, nejzřetelnější,

nejpotřebnější a nejviditelnější.

Časový rámec:

KI - krizová intervence trvá po dobu klientova krizového stavu. V případě

ambulantního kontaktu jde zhruba o jedno až tři setkání, mezi nimiž je obvykle

několika denní přestávka. Frekvence setkávání se domlouvá dle stavu klienta. Krizová

intervence končí ve chvíli, kdy se klient cítí být schopen svoji situaci konstruktivně

řešit. V případě hospitalizace se osvědčuje trvání pěti po sobě jdoucích dnů. Poté se

doporučuje ambulantní forma setkávání nebo alespoň dvou denní stacionární péče.

Psychoterapie:

krátkodobá - do 20 sezení, klade si omezený cíl - vyřešit a odstranit vymezenou

a ohraničenou symptomatologii, nebo ji alespoň zmírnit.

střednědobá - do 50 setkání

dlouhodobá - nad 50 setkání, obě mají za cíl globálnější změnu osobnosti.

Po ukončení KI je možné navázat psychoterapií - pokud má pracovník psychoterap.

vzdělání, nebo předat klienta kolegovi nebo jinému odborníkovi - každá z možností má

svá pravidla - např. jasně si vymezit, kdy končí KI a začíná terapie, jak dlouho se bude

klient s pracovníkem potkávat atd.

37

Vztahové fenomény:

Za vztahové fenomény jsou považovány všechny osobní prožitky klienta

směřující k osobě terapeuta, v nichž se odrážejí všechna přání, fantazie apod. To, co

klient prožívá, buď otevřeně ventiluje, nebo se nějakým způsobem odrazí v jeho

chování směrem k terapeutovi, nebo prožitky vyvstanou v symbolické podobě, např. ve

snu. V Krizové práci - je žádoucí, aby se krizový pracovník setkal se svými prožitky a

reakcemi na krizové a zátěžové formou výcviku a sebezkušenosti + supervize.

KI tváří v tvář vs. telefonická KI

Jak jsem již výše zmiňovala, krizová intervence se dělí na ambulantní a telefonickou,

tedy na takovou, ve které se potkává klient s pracovníkem osobně a nebo po telefonu.

Tyto dvě formy se nerovnají, některé prvky se překrývají, ale nejsou totožné.

Rozdíly: v TKI – riziko ukončení hovoru, markantnější zapojení smyslových vjemů,

časté zneužívání KI, více anonymní přístup, menší návaznost spolupráce a intenzita

práce atd.

Nyní se pokusím, pro lepší představu, o charakteristiku jednotlivých forem. Vytyčím

body při práci v krizové intervenci, můžeme je pracovně nazvat jako jednotlivé fáze

krizové intervence, které se během hovoru mohou promítnout. Není však pravidlem, že

hovor musí obsahovat všechny fáze a nemusí jít nutně za sebou tak, jak je budu uvádět.

Krizová intervence tváří v tvář (face to face)

První kontakt s klientem - pracovník jde otevřít a osobně se s ním přivítá,

zabezpečí jeho základní potřeby – dostatek tekutin, pokud je mu chladno, poskytne

deku, nebo nějakou přikrývku, WC, kapesníky, apod. Je dobré, aby toto všechno bylo

v čekárně dostupné, také např. informace o zařízení, časopisy a další. Informuje klienta

jak bude dlouho čekat, kdo s ním bude mluvit, kde najde WC (viz.základní potřeby), na

koho se může obrátit, kdyby něco potřeboval dříve, než začne konzultace.

Úvod konzultace - pracovník si vyzvedne klienta v čekárně, přivítá se s ním,

představí se a podá mu ruku. Klient může vystupovat anonymně, proto nemusí

představení opětovat. Po vstupu do konzultační místnosti si klient jako první vybere

38

místo na sezení, pokud ne, konzultant mu vybere takové, které je nejvíce chráněné a

nejblíže dveřím. (Co se týče místa k sezení, v některých případech si vybírá místo první

pracovník, např. ve chvíli, kdy se cítí být ohrožený, takže z bezpečnostních důvodů, je

to individuální podle klienta a typu konzultace). Po usazení a představení, pracovník

učiní s klientem kontrakt. Součástí kontraktu je informace o délce sezení (cca 50-60

minut) a o tom, zdali je konzultace bezplatná, nebo zda je hrazena zdravotní

pojišťovnou. V této fázi je vhodné rovněž posoudit kl. emoční stav, v němž přichází, a

sledovat jeho vývoj v průběhu konzultace. Někdy je situace taková, že není vhodné

zahlcovat klienta hned v první chvíli informacemi, proto ne vždy musíme dodržovat

pevně stanovená pravidla, vycházíme z potřeb a emočního rozpoložení klienta.

Začátek rozhovoru a základní orientace v situaci - pracovník vyzve klienta, aby

mu pověděl svůj příběh, s čím přichází. Někdy kl. povídá sám, někdy rozhovor

pracovník doplňuje otázkami. V průběhu rozhovoru se zaměřujeme na další podstatné

údaje o klientovi - věk, rodinný stav, sourozenci, sociální situace, zaměstnání atd. Dále

se zaměřujeme na zjištění a posouzení základních souvislostí, které událost urychlily:

Kdy se to stalo, jak se to stalo, co to vyvolalo, co byla poslední kapka. S otázkami

vstupujeme průběžně, dle klienta. Pokud klient povídá spontánně bez přestávky a

vypadá to, že není s povídáním u konce, je třeba strukturovat - zdvořile kl. zastavit a

zrekapitulovat co říkal, nebo se přesunout k otázce, kt. vnese více struktury. Další část

můžeme rozdělit na části, např. prvních deset minut se budeme věnovat první otázce,

dalších deset druhé, pět minut zbude na závěr.

Očekávání a zakázka - již víme některé základní údaje, nyní pomocí otázek

zjišťujeme zakázku a očekávání. Např.: „Možná, že jste přišel s nějakým konkrétním

očekáváním, nyní bychom o něm mohli mluvit. Co byste potřebovala, aby se během

našeho hovoru vyřešilo? S čím byste od nás potřebovala odejít?“ Apod. Pokud máme

dojem, že klient zakázku vyslovil, můžeme ji zrekapitulovat. Pokud si klient není jist,

můžeme navrhnout několik variant. Jasná zakázka zpřehledňuje rozhovor a udává mu

směr.

39

Katastrofický scénář - např. strach z toho nejhoršího. Úkolem pracovníka je, projít

s klientem toto téma, leckdy to bývá velmi úlevné. Důležité je nebát se zeptat na

katastrofický scénář, krizová situace dostane jasné a pevné obrysy. Nebát se otevřeně

mluvit o sebevražedných myšlenkách!

Zkušenosti s podobnou situací v minulosti, přítomné vyrovnávací strategie -

v této fázi je dobré zjišťovat, zdali klient již někdy něco podobného zažil, popř. jak se se

situací vypořádal. Otázky typu: „Dostal jste se v minulosti do podobné situace? Co se

tenkrát osvědčilo? Jak se Vám to podařilo tenkrát vyřešit?“

Psychodynamické souvislosti - respektovat klientovo tempo a jeho potřebu sdělovat

i nesdělovat. Opatřovat komentářem to, co je jasné, ale neblokovat tím emoce.

Nevyptávat se na souvislosti, které jsou v tuto chvíli nepodstatné nebo zatěžující.

Kontrakt s klientem a závěr rozhovoru - klient u sebe zpozoroval úlevu a tím se

spontánně posunul do další fáze rozhovoru. Krizový pracovník vycítil, že rozhovor

směřuje k závěru a vrátil se ke klientově zakázce. Začal mapovat, co klient potřebuje

k tomu, aby sám mohl svoji zakázku vyřešit. V závěru pracovník vybaví klienta

podrobnými informace – např. příští setkání, že může přijít i jindy, než ve smluvený

termín, kontakty (LD), apod. – Navrhnout jasný a konkrétní splnitelný postup týkající se

nejbližších klientových dnů a udělat s kl. o něm kontrakt.

Další setkání – je možné domluvit se s klientem na další setkání, pokud má jeden

z přítomných pocit, že by to bylo vhodné. Toto přání může vyslovit klient, nebo

navrhnout sám pracovník. Konečné rozhodnutí je ale na klientovi. Při další konzultaci

se může navázat na to, u čeho pracovník s klientem zůstali posledně, nebo věnovat se

novému tématu.36

36 Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 75-88 s. ISBN 80-7178-696-9

40

Telefonická krizová intervence

Pro práci v TKI je velmi důležité umět zacházet s emocemi, které klient

prostřednictvím hovoru, byť nepřímo, sděluje. Je důležité, aby docházelo k zrcadlení

klientových emocí. Dáváme mu tak najevo, že mu nejen rozumíme, ale že s ním

soucítíme, že jeho pocity respektujeme. Je-li tomu tak, může se mu ulevit, protože

poznává, že není sám, že není opuštěn, že mu někdo rozumí, že ho někdo chápe.

Konzultant se v TKI setkává s širokou škálou pocitů (jak emocí klienta, tak emocí svých

vlastních).

Navázání kontaktu s volajícím - co všechno může pocity volajícího v počátku

hovoru ovlivnit? – oslovení, tón hlasu, kolikrát telefon zvoní – za optimální se považuje

vzít telefon po třetím zazvonění, tím poskytneme volajícímu čas, aby se osmělil a

urovnal si myšlenky. Pokud pracovník potřebuje na chvíli z místnosti odejít, doporučuje

se telefon vyvěsit.

Přirozené navázání kontaktu - vypadá jako normálně plynoucí rozhovor, pracovník

LD se představí Linka důvěry, dobrý den (nebo jiným zahlášením, na kterém je zařízení

domluveno) a hovor přirozeně plyne dál – klient otevře svůj problém.

Obtíže při započetí rozhovorů a nabídka postupů - nejistota, rozpaky, stud,

smích, mlčení – náš úkol je telefonujícího rozmluvit, a to poskytnutím prostoru a

přiměřené opory, nasloucháme jeho signálům. Někdy s klientem mlčíme, i to je způsob,

jak se může s klientem pracovat, aby získal dostatek odvahy k tomu, aby nám něco řekl.

Provázení - jde o to držet s klientem krok, jít obrazně vedle něj, držet se jeho tempa,

do té doby, než získá dobrý kontakt a důvěru. K tomu můžeme pomoci použitím

podobného jazyka jako klient, doporučuje se vynechat profesionální žargon, aby klient

rozuměl, co mu vlastně říkáme. Můžeme doprovázet i na úrovni paraverbální, používat

podobné zvuky, dýchat podobným rytmem apod. Jedním z druhů provázení je

ZRCADLENÍ – reflexe. Smyslem reflexe je projevit, že chápeme, jak se klient cítí a

pomoci mu jeho pocity uchopit a pojmenovat.

41

Vedení - navazuje na úspěšné provázení a zaměřuje i mění dosud probíhající chování

žádoucím směrem. Vést je možno prostřednictvím otázek nebo formulací, které

rozvíjejí dialog. Mezi formulace patří rekapitulace (dokázat mluvčímu, že posloucháme

a rozumíme), parafráze (zapojujeme více vlastních myšlenek, abychom převyprávěli

obsah a posunuli ho do jiného světla), kotvení (zpevňující a stabilizující prostředek –

můžeme využít slov hmm, aha – zvukový ekvivalent přikyvování), zhodnocující

formulace (klade si za cíl dát najevo, že klientovo sdělení má váhu.

Základní orientace v situaci volajícího:

Základní údaje o klientovi – rodinný stav, sourozenci, sociální situace, zaměstnání či

škola, předchozí léčení atd.

Očekávání a zakázka- teprve až vznikne prostor vhodný pro určení zakázka, cca po

15min, jinak podobné jako v KI – např. „Co byste potřebovala, aby se během našeho

hovoru vyřešilo?“ apod.

Zjištění základních souvislostí – důležité získat přehled, jaké okolnosti vedly ke

vzniku současné situace, zjistit souvislosti, dozvědět se více o klientových reakcích na

krizi – co se stalo, současné pocity a jejich vývoj během hovoru, zkušenosti s podobnou

situací v minulosti, pozitivní prvky v současné krizi, katastrofický scénář (jak by to

vypadalo, kdyby se situace ještě více zhoršila), sebevražedné úvahy. Ale také

neopominout informaci o tom, co vedlo klienta k tomu, že se rozhodl zavolat.

Otázky, teoretické hledisko:

4 hl. skupiny otázek – lineární (kdo je to, co dělá, co se stalo?), strategické (a trápí vás

to, co kdybyste jí zítra koupil květinu?), cirkulární (kdo jiný si ještě dělá starosti, co

dělají děti, když se hádáte?), reflexivní (co byste dělala, kdyby vás nezlobil, co kdyby se

vaše deprese náhle vytratila, jak by to změnilo vaše životy?)

Další kroky vedoucí ke změně

Mapování silných míst, zpevňování a znovu kotvení - vnější a vnitřní opěrné body.

42

Přeznačkování - cestou, jak nabídnout pohled na obtížnou situaci v jiném,

přijatelnějším světle – vzniká šance řešit staré problémy jinak.

Ukončení hovoru – varianty: klient dá sám signál, že chce hovor ukončit, klient

nedokáže sám ukončit a jeho úvahy se točí v kruhu, klient otevře nové téma, klient

nechce hovor ukončit, protože je hodně osamělý, klient nechce hovor ukončit, protože

se bojí nekontrolovatelných pocitů, klient volá opakovaně, odmítá hovor skončit.

V tomto případě to je na dovednosti pracovníka, aby hovor strukturoval a vedl

zdárně ke konci. Např. „Jestli s tím souhlasíte, dáme si posledních pět minut a poté se

spolu rozloučíme, už spolu mluvíme téměř hodinu, můžete zavolat třeba hned zítra,

pokud to budete znova potřebovat.“37

!! Hlavním pravidlem krizové intervence je "být tam, kde je člověk v krizi"!!

3.2. Přístupy v krizové intervenci

Jako existuje několik různých přístupů k pochopení mechanismu vzniku krize, tak se

nabízí několik různých přístupů k odbourání krize, tedy krizové intervenci. Mezi

reprezentativní přístupy patří například dynamický přístup v KI nebo tzv. podpůrný

přístup v KI, ale také například přístup zaměřený na aktivitu. Těchto různých přístupů je

několik, já nyní krátce pojednám o těchto třech typech, které uvádím v textu.

3.2.1 Dynamický přístup v krizové intervenci

Je určená pro klienty, u nichž se vyvinula dostatečně silná osobnost, ale i přesto mají

potíže neurotického typu, které omezují jejich přizpůsobení se vnějším podmínkám.

Tito klienti unesou úzkost, proto se u nich může využít práce dynamickým přístupem.

Krizovému stavu z pravidla předchází zkušenost nějaké ohrožující situace, jež vyvolala

pocity úzkosti, které současně zintenzivňuje přítomnost jiných, často intrapsychických,

37 Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 89-114 s. ISBN 80-7178-696-9

43

problémů. Tento druh psychoterapeutického zásahu nakonec umožňuje odbourání

symptomu a vytvoření strategie zvládání, odpovídajících osobnosti klienta. Klient se na

této formě terapie podílí podobně aktivně jako terapeut. Dynamická krizová intervence

je na rozdíl od psychoterapeutické podpory v krizi zaměřená především na osoby, které

byly před propuknutím krizového stavu relativně zdravé.38

Možná, že tento odstavec o dynamickém přístupu působí značně nejasně

v souvislosti s povídáním o krizové intervenci, proto nyní uvedu konkrétní příklad, aby

se pro nás stal více srozumitelný.

Dívka 19 let přichází do krizového centra. Stala se obětí znásilnění, poté pokus o

sebevraždu. Během terapie klientka ventiluje agresi ve vztahu k matce, která ji ovládá a

omezuje. Pociťuje nechuť k vlastnímu tělu, postupně také projevuje lítost nad ztrátou

partnera, kterou před tím negovala. V rámci intervenci ji bylo navrženo pokusit se řešit

její vztah s matkou, závislost, která mezi nimi je, byla označena jako výsledek klientky

volby. Měla by se pokusit řešit konflikt s partnerem, nikoliv ho pasivně přehlížet.

Klientka zprvu reaguje výbušně, je agresivní, po určité době se zamýšlí a věci postupně

mění.

3.2.2 Podpůrný přístup v krizové intervenci

„Podpůrné, úzkost zmírňující, přístupy jsou určeny především osobám, které na

základě genetických, biologických nebo vývojových faktorů nebyly dosud schopny

dosáhnout takového stupně osobnostní zralosti, který by jim umožňoval přiměřeně se

vypořádat se všedními problémy. Někdy shledáváme také chaotické vztahy k okolí,

labilní osobnost a spornou schopnost vypořádat se s každodenní skutečností. Své

příznaky prožívají jako omezující a onemocnění jako těžké.“39

Za cíl považujeme zvládnutí krizové situace prostřednictvím citového odbřemenění,

porozumění, rady atd. Klient se nechává terapeutem převážně vést. Výsledkem podpory

38 Klimpl, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada, 1998. 91 s. ISBN 80-7169-324-339 Klimpl, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada, 1998. 92 s. ISBN 80-7169-324-3

44

bývá překonání krize, odeznění příznaků a zkušenost klienta, kam se v případě vzniku

dalších potíží obrátit.

I u toho přístupu uvedu příklad. Klient, žijící v komunitním bydlení, vyhledal

krizové centrum z důvodu akutního zhoršení psychického stavu kvůli neshodám se

spolubydlícím. Tomuto klientovi pomáhalo už jen to, že mohl zůstat v chráněném, pro

něj bezpečném prostředí nikým nerušen a s podporou terapeutů a ostatních klientů

situaci ustál.

3.2.3 Přístup krizového pracovníka z hlediska aktivity

Tento přístup je od předchozích dvou poněkud odlišný, jedná se o něco zcela jiného a

nemůžeme ho postavit do jedné linie s výše uvedenými. Ale uvádím ho z důvodu,

abychom měli představu, jakými všemi způsoby se dá k práci přistupovat, ve vztahu

ke krizové intervenci.

Krizový pracovník by měl fungovat jako ten, kdo vnese strukturu a oporu, a kdo

pomůže zpřehlednit situaci. Direktivní postupy - konzultant má rozhovor pevně v rukou,

drží rámec konzultace, vede, řídí, pojmenovává a strukturuje, dává častou zpětnou

vazbu (reflektující a rekapitulující sdělení), doporučuje, odrazuje, někdy klienta

konfrontuje s realitou - jde o bezpečnost a aktivitu klienta.40

! Pozor - aktivní neznamená převzít veškerou iniciativu za klienta!

41 Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 71 s. ISBN 80-7178-696-9

45

4. Pracovník krizového centra

V krizové práci se můžeme potkat s řadou osobností, které mají různé role,

kompetence, postavení, vzdělání, náplně práce apod. Můžeme hovořit o profesionálech,

odbornících, dobrovolnících, laicích, lékařích, psycholozích, psychoterapeutech,

sociálních pracovnících, duchovních a určitě by se našli i další, kteří mají s krizovou

pomocí co dočinění. Tyto všechny jedna věc spojuje. Práce s lidmi.

Mohla bych se postupně o každém z nich rozepsat a udělat podrobný výčet toho,

jaké jsou jednotlivé kompetence daných pracovníků, ale to si myslím není mým

úkolem. Je to široké téma, které by mohlo být samostatným pro celou diplomovou

práci. Proto se spíše krátce zaměřím na to, co si myslím, že je u krizového pracovníka

rovněž podstatné.

Krizový pracovník by měl mít pro tuto práci určité předpoklady, znalosti a

dovednosti. Také pro člověka, který poskytuje krizovou intervenci, je důležité ošetření

vlastních emocí. To znamená stabilizovat sama sebe. Také znát svá "slabá místa", čili

vědět, co je pro nás např. těžkým tématem, na co většinou emočně reagujeme. Důležité

je s tím dále pracovat a ošetřit to tak, aby se tato témata pro nás nestávaly noční můrou a

mohli jsme s nimi dál nakládat. Z toho vyplývá, že pro člověka, který pracuje s krizemi

druhých lidí a poskytuje krizovou intervenci, je nutné neustále na sobě pracovat a

zvyšovat svou vlastní citlivost k sobě. K tomu pomáhá například supervize, tým, ale i

další řada aspektů.

Syndrom vyhoření zde hrozní ve zvýšené míře, protože člověk pracuje se silnými

emocemi a velmi často s bezmocí, zoufalstvím, rezignací, může se setkávat se

sebevražednými úvahami či pokusy, bezvýchodností, šokem, úzkostí, panikou, hněvem,

agresí. Je důležité zůstat v klidu a umět pracovat i se svou reakcí, stabilizovat sebe a

nebát se, tím pomáháme i druhému člověku. Péče o sebe je podmínkou takových

schopností, ve smyslu soustavné prevence syndromu vyhoření.

46

5. Krizové centrumPracoviště krizové pomoci

V současné době existují různé podoby krizového pracoviště:

Krizové centrum s ambulantním a lůžkovým programem

Krizové centrum ambulantního typu

Pracoviště (jinak zaměřené) s krizovým programem

Linka důvěry jako jeden z programů krizového centra

Linka důvěry jako součást pracoviště s krizovým programem

Linka důvěry jako samostatné pracoviště v regionu

Vývoj krizové intervence, zejména u nás

Evropským modelem v péči o osoby v krizi se v současnosti stala krizová centra.

Začala vznikat po první světové válce a navázala na hnutí mentální hygieny. Krizová

centra tak jsou pokračováním preventivních programů týkajících se sebevražd, které

mají v Evropě velkou tradici.

Pro rozvoj krizových center měly velký význam zkušenosti psychiatrů za druhé

světové války, stejně jako nové praktické dovednosti získané péčí o válečné veterány,

ale i další osoby, které přežily hrůzy války.

V současné době, ve většině regionů, existují krizová centra v menším a omezenějším

rozsahu než v Praze nebo v Brně, nebo jde o pracoviště s krizovým programem.

Existuje poměrně široká nabídka center pro drogově závislé, ty však nelez řadit pod

krizová centra, ale po centra kontaktní (tzv. Káčka).

Jako první krizové centrum v České Republice zahájilo provoz 5. 12. 1989, Krizové

centrum Psychiatrické kliniky LF MU v Brně-Bohunicích, které poskytuje

telefonickou a ambulantní krizovou intervenci, umožňuje i krátkodobou hospitalizaci na

deseti lůžkách nepřesahující 7 dní.

47

V Praze je významným centrem Centrum krizové intervence v Praze -Bohnicích.

Bylo založeno v roce 1991 v areálu psychiatrické léčebny. Před nedávnem byl přerušen

provoz, ale v současné době centrum opět plně funguje. Více informací naleznete na

stránkách PL Bohnice (www.plbohnice.cz/home3/cz).

Spondea je centrum pro týrané, zneužívané a ohrožené děti. Je to krizové centrum,

které má vlastní nonstop krizovou linku. Dětské krizové centrum zahájilo činnost

v roce 1992, specializuje se na problematiku týraného, zneužívaného a zanedbávaného

dítěte. Krizové centrum pro děti funguje i při Lince bezpečí v Praze.

Riaps – Regionální institut psychiatrických a psychosociálních služeb. Toto krizové

centrum vzniklo v roce 1992 při Záchranné službě Praha. Bylo inspirováno holandským

vzorem krizových služeb. Koncepce centra jako samostatného nízkoprahového zařízení

umístěného mimo areál nemocnice byla jednou z jeho základních myšlenek. V roce

2001 přešel Riaps pod současného zřizovatele – Městské centrum sociálních služeb a

prevence.

V Olomouci existuje krizové centrum při Psychiatrické klinice FN Olomouc. V Ústí

nad Labem se nachází Centrum krizové intervence Spirála. V Plzni krizové služby

poskytuje Regionální institut duševního zdraví (RIDZ), zároveň zde funguje Terénní

krizová služba Diecézní charity Plzeň – výjezdová služba. V Liberci je v provozu

Středisko výchovné péče, které pracuje s mladistvými. V Ostravě funguje Krizové

centrum Ostrava (otevřeno v roce 2005).

V každém regionu dnes existují také nová krizová centra – tzv. intervenční centra

zaměřená na pomoc obětem domácího násilí či jiných trestných činů. 41

Nyní podrobněji představím SOS centrum Diakonie ČCE, ve kterém pracuji, aby

čtenář měl lepší představu o tom, jak může takové krizové centrum vypadat.

41 Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 202 – 206 s. ISBN 80-7178-696-9

48

5.1. SOS centrum Diakonie

SOS centrum vzniklo na jaře roku 1989 ve sboru evangelické církve kostela sv.

Salvátora. Nejprve bylo SOS centrum založeno na dobrovolnosti, jako občanská

aktivita, ale pracovali v něm odborníci. Roku 1992 získalo SOS centrum právní

subjektivitu. Do roku 1997 fungovalo SOS centrum v Jungmannově ulici, poté získalo

prostory v budově Diakonie v Belgické ulici 22. Od roku 1994 mělo SOS centrum

Linku důvěry Diakonie a Gay linku pomoci, které v současnosti již z finančních důvodů

nefungují.

SOS centrum funguje ve všední dny od 9.00 do 20.00 hodin. Je to nízkoprahové

zařízení, takže může přijít v podstatě kdokoliv. Lze přijít bez objednání a bez

doporučení, nebo je možné se předem objednat. Centrum je umístěno v přízemí budovy,

vchází se do něj z hlavní ulice. Je vybaveno 2 konzultovnami, „čekárnou“ – halou, ve

které klient čeká, než se mu pracovník začne věnovat, klientskými toaletami a tzv.

„budkou“, tj. ne příliš komfortním prostorem pro konzultace, který se využívá jen

v mimořádných případech. Při SOS centru je vedena tzv. krizová linka, pracovníci

vedou tedy konzultaci i po telefonu. Kromě krizové intervence poskytuje centrum

rovněž déledobější terapie.

Toto krizové centrum je zaštítěno evangelickou církví, proto je považováno za

křesťanské, mohou se na něj tedy lidé obracet i s duchovními tématy, v rámci

pastoračního poradenství.

Tým SOS centra je složen z psychologů, psychoterapeutů a sociálních pracovníků.

Všichni jmenovaní jsou vybavení kurzem krizové intervence. V současné době je na

pracovišti 11 pracovníků, centrum je pod vedením Mgr. Alexandry Lammelové.

49

II. Výzkumná část

50

1. Výzkumný problém a cíl výzkumu

Každý člověk, ať už je jakýkoliv, prožívá ve svém životě lepší a horší chvilky, nebo

období. Stejně tak i krizový pracovník se potýká se stejnými pocity a prožitky. Způsob,

jak se s tím lidé vypořádají je různý. Někdo potřebuje být sám, někdo naopak vyhledává

společnost, rodinu. Často však musí běžně fungovat, chodit do zaměstnání apod.

U krizového pracovníka je to stejné, zároveň jiné. Co dělá krizový pracovník ve

chvíli, kdy prožívá něco bolestného, a přesto pečlivě naslouchá ostatním lidem, kteří se

na něj obracejí se svými starostmi? Co mu pomáhá to zvládnout? Využívá poznatků o

krizi, které zná ze svého oboru?

Výzkumný problém, na který jsem se zaměřila, nelze popsat jednou větou, otázkou

či hypotézou. Proto tedy, aby celý výzkum byl přehlednější a lépe se mi vyhodnocoval,

zvolila jsem si oblasti zkoumání, v závislosti na kterých jsem si vytyčila několik

základních otázek. K těmto otázkám přiřadím podotázky z dotazníků (Přílohy) tak, aby

korespondovaly se zkoumanou oblastí. Následně na ně budu hledat odpovědi.

Oblast osobního postoje k problematice

Oblast prožívání

Oblast zvládání

Oblast vyrovnávání

Základními otázkami jsou:

Co vedlo krizové pracovníky k tomu, aby vstoupili do této role?

Jak pracovníci obecně vnímají krizi a v čem si myslí, že je dobré osobní

krizi prožít pro práci s klienty?

Jakým způsobem prožívají krizoví pracovníci svou vlastní krizi?

Co pomáhá krizovým pracovníkům k tomu, aby krizi úspěšně zvládli?

Jakým způsobem krizový pracovníci oddělují osobní prožívání krize od

práce s klienty a zdali se jim to daří?

Jaké vyrovnávací strategie krizoví pracovníci využívají?

51

Pro získání odpovědí na tyto otázky jsem zvolila metodu kvalitativního výzkumu,

kterou považuji za nejvhodnější. Primárním cílem tohoto výzkumu je tedy zjištění,

jakým způsobem se krizový pracovník potýká s osobní krizí.

52

2. Metodologie2.1. Výběr vzorku

Při výběru respondentů jsem použila metodu „sněhové koule“ (= snowball sampling).

Tato metoda patří v oblasti kvalitativních metod k jedné z nejčastěji používaných. Je

založena na kombinaci účelového výběru a prostého náhodného výběru. „Základním

východiskem pro aplikaci této metody je získání kontaktu s první vlnou čí generací

účastníků výzkumu. To se může dít přes instituce nebo díky předchozímu osobnímu

kontaktu samotného výzkumníka atd.“42

Abych správně postupovala podle metody „sněhové koule“, nejprve jsem

kontaktovala pracovníky, které znám a požádala je o rozhovor. Pokud souhlasili,

provedla jsem s nimi rozhovor, dle předem nachystaných dotazníků, a zařadila je do

zkoumaného vzorku. Výběr těchto respondentů byl poměrně snadný, jednalo se o mé

kolegy z práce, SOS centra Diakonie, kteří pracují jako krizoví pracovníci, tudíž byli

pro můj výzkum vhodnou cílovou skupinou. S těmito dotazovanými jsem pracovala

individuálně, časové rozmezí spolupráce se pohybovalo zhruba kolem půl hodiny a

výše.

Jelikož jsem chtěla, aby zkoumaný vzorek byl pestřejší, resp. aby se skládal

z pracovníků více organizací (a tím se stal celý výzkum více validním a reliabilním),

oslovila jsem některé kolegy a požádala je, jestli neznají další pracovníky, na které bych

se mohla obrátit. Často šlo o bývalé spolupracovníky, kteří přešli na jiné pracoviště,

nebo spolužáky, přátelé apod. Následně jsem kontaktovala organizace, ve kterých

doporučení jednotlivci pracovali, a poprosila jsem je o spolupráci. Jednalo se vždy o

pracoviště, které je v kontaktu s klienty, kteří se nějakým způsobem potýkají s krizí.

Vzhledem k časové náročnosti rozhovoru a také z důvodů finančních jsem preferovala

respondenty s působištěm v Praze.

Jelikož téma mého výzkumu se týkalo obecně krizových pracovníků, nebyla potřeba,

abych vybírala pracovníky s nějakým užším zaměřením, ale pokud tomu tak bylo,

42 Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Havlíčkův Brod: Grada

53

nevnímala jsem to jako překážku, naopak jsem to uvítala z důvodu rozmanitosti

zkoumaného vzorku.

2.2. Popis souboru

Zkoumanou populací mého výzkumu se stali krizoví pracovníci působící v různých

pražských organizacích. Jediným kritériem pro výběr respondentů bylo, aby pracovníci

absolvovali kurz krizové intervence a působili v této roli alespoň několik měsíců.

Ideálně, aby během svého působení prožili osobní krizi, ačkoliv tuto informaci jsem

dopředu nezjišťovala a nepovažovala jsem ji za nutnou. Věková hranice ani pohlaví

nebylo předem stanoveno.

Svou pozornost jsem zaměřila zejména na kolegy SOS centra Diakonie, z důvodu

dobré dostupnosti, dále na pracovníky dalších center a pracovišť, které pracují

s lidmi, potýkající se s krizí či jinými těžkostmi. Záměrně neuvádím přesné názvy

pracovišť z důvodu větší anonymity pracovníků.

Rozhovor byl veden celkem s 12 pracovníky, z toho s 11 ženami a 1 mužem.

S jedním pracovníkem byl hovor veden v rámci předvýzkumu, z důvodu zjištění

srozumitelnosti otázek. I tento pracovník je zařazen do skupiny respondentů, se kterými

byl výzkum proveden. Věkové rozmezí respondentů bylo 26 až 60 let, průměrně 35,2

let. Podrobná charakteristika souboru je uvedena v Tab.2.

Do tabulky „Charakteristika souboru“ jsem uvedla i kolonku, ve které stojí „cílová

skupina“. Otázka, která se ptá na cílovou skupinu, v rámci rozhovoru konkrétně

nepadla, ale jelikož neuvádím přesné názvy pracovišť, odkud pracovníci pochází, tak mi

přišlo důležité vymezit, alespoň s jakou cílovou skupinou respondenti pracují, v rámci

podrobnější charakteristiky zkoumaného souboru. Respondenty byli především

pracovníci, kteří pracují s cílovou skupinou dospělých (9), ostatní pracovníci (3) jsou

zaměření na dětskou klientelu a mladistvé.

Také do tabulky uvádím informace o tom, zdali mají pracovníci výcvik v krizové

intervenci, jak často mají služby a jak dlouho pracují v roli krizového pracovníka

(otázka č. 1-3).

Publishing. 2006. 132 s. ISBN 80-247-1362-4

54

Tab. 2: Charakteristika souboru

Pracovník

Věk Pohlaví

M Ž

Profese Vztah korganizaci

Cílováskupina

Délkapráce

Službyhod/týdně

Akreditovanývýcvik

ANO NE1. 27 X Soc. pracovník Zaměstnanec Dospělí 2 roky

4 měsíce20 X

2. 37 X Psychoterapeut Zaměstnanec Dospělí 5 let 20 X

3. 40 X Soc. pracovník Zaměstnanec Dospělí 10 let 20 X

4. 40 X Psycholog Zaměstnanec Dospělí 15 měsíců 20 X

5. 27 X Soc. pracovníkPsychoterapeut

Zaměstnanec Dospělí 15 měsíců 10 X

6. 26 X Soc. pracovník Zaměstnanec Děti amladiství

4,5 roku 20 X

7. 60 X PsychologPsychoterapeut

Zaměstnanec Dospělí 15 let 20 X

8. 36 X Soc. pracovník Zaměstnanec Dospělí 2 měsíce 40 X

9. 37 X PsychologPsychoterapeut

Zaměstnanec Dospělí 3,5 roku 16 X

10. 37 X Psycholog Zaměstnanec Dospělí 2 roky 12 X

11. 40 X Lékař Dobrovolník Děti amladiství

3 roky 5 X*

12. 52 X Psycholog Zaměstnanec Děti amladiství

7 let 25 X*

Celkem

422 1 11 645měsíců

228 10 2

Průměr

35,2 53,75 19

55

Profese – v jaké roli pracovník v organizaci působí. Sociální pracovník je pro větší

přehlednost označen modře, psychoterapeut zeleně, psycholog oranžově a lékař zůstává

černě.

Vztah k organizaci – rozlišení pracovníků, v jakém vztahu k organizaci jsou, zdali

za práci ne/dostávají mzdu. Opět pro větší přehlednost jsou zaměstnanci označeni

kurzívou, dobrovolník je vyznačen tučnou kurzívou.

Cílová skupina – vymezuje, s jakou cílovou skupinou krizový pracovník pracuje.

„Dospělí“ jsou označeny obyčejným písmem, děti a mladiství tučným písmem.

Délka práce – doba, po kterou je pracovník v roli krizového pracovníka, nemusí být

vázán k jednomu pracovišti. Přepočteno na měsíce.

Služby – jak často pracovník slouží, odhad počet hodin týdně.

Akreditovaný výcvik – zdali má pracovník akreditovaný výcvik v krizové

intervenci či nikoliv.

X* Výcvik v krizové intervenci, avšak ne akreditovaný

2.3. Metoda sběru dat

Pro kvalitativní výzkum jsem zvolila metodu polostrukturovaného rozhovoru

s otevřenými otázkami 43

„Polostrukturované interview je zřejmě nejrozšířenější podobou metody interview.

Vyžaduje oproti nestrukturovanému náročnější technickou přípravu. Vytváříme si určité

schéma, které je pro tazatele závazné. Toto schéma obvykle specifikuje okruhy otázek,

na které se budeme účastníků ptát. Obvykle je možné zaměňovat pořadí, v jakém se

okruhům věnujeme, a dle potřeby a možností tedy toto pořadí upravujeme, abychom tím

maximalizovali výtěžnost interview.“44

Nejprve jsem vytvořila předběžnou verzi rozhovoru s 16 otázkami, které jsem po

konzultaci s vedoucím práce upravila, poté rozšířila o další 4. Konečný počet otázek,

tak abych zjistila vše potřebné, jsem stanovila na 20, poslední 4 (otázka č. 16-20), jsou

43 Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál. 2000. 175 s. ISBN 80-7178-367-6

44 Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Havlíčkův Brod: Grada

Publishing. 2006. 159 s. ISBN 80-247-1362-4

56

otázky doplňkové. Některé otázky, u kterých jsem si nebyla jistá, jsem položila své

kolegyni, abych zjistila, zda jsou srozumitelné a tím tak dostala zpětnou vazbu.

Otázky k rozhovoru byly předem připravené a měly určené své pořadí, jak budou

v rozhovoru kladeny. Jsou seřazeny podle vytyčených oblastí.

Respondentům jsem pokládala primární otázky, tak jak byly nachystané v dotazníku,

ale zároveň jsem se na některé věci doptávala, pro větší srozumitelnost – sekundární

otázky.

Několika respondentům jsem rozdala pouze dotazník, aby ho vyplnili bez rozhovoru,

ale to se nepotkalo s příliš velkým úspěchem. Některé otázky si vykládali jinak, než

byla moje představa, potřebovali se doptávat. Proto jsem zvolila metodu

polostrukturovaného rozhovoru, který mi připadal mnohem vhodnější. Potkala jsem se i

s názorem, že když respondent vyplňoval dotazník sám, trvalo mu to mnohem delší

dobu, než když jsme následně pracovali dohromady. Těžko se mu formulovaly

odpovědi, snažil se, aby to „nějak vypadalo“. V rámci rozhovoru se mohl rozpovídat,

nemusel myslet na přesné znění, více se soustředil na obsah. Také mu pomáhalo

upřesnění některých otázek, příklady, které jsem k tomu uváděla.

Schéma rozhovoru

Pokud s tím souhlasíte, nyní budeme mít spolu rozhovor, který se bude týkat

prožívání, zvládání, a vypořádávání se s Vaší osobní krizí. Délka rozhovoru bude

stanovena podle potřeby. Je možné, že některé otázky pro Vás budou citlivé, nebo příliš

osobní, v tu chvíli mě na to upozorněte a můžeme je samozřejmě vynechat. Získané

informace budou anonymní a budou určeny výhradně pro účely diplomové práce.

Během rozhovoru si budu dělat s Vaším souhlasem poznámky, do předem nachystaného

záznamového archu. Pokud k tomu máte nějaké otázky, můžete se před začátkem

rozhovoru zeptat.

Nyní uvedu otázky tak, jak šly za sebou během rozhovoru. Jak jsem již výše uváděla,

poslední 4 otázky byly doplňkové (záměrně byly uvedeny až v závěru, aby respondent

na konci odpovídal na to nejjednodušší). Např. „pohlaví“ jsem vyplnila sama bez

57

dotazování, nepřišlo mi podstatné se na tento údaj ptát, když jsem věděla, s kým mám v

tu chvíli čest.

I.

1. Máte akreditovaný výcvik v krizové intervenci? ANO / NE

2. Jak často máte služby? (Kolik hodin týdně, měsíčně?)

3. Jak dlouho pracujete jako krizový pracovník? (měsíce, roky)

4. Co Vás přivedlo k práci krizového pracovníka?

II.

5. Co pro Vás znamená pojem krize?

6. Prožili jste osobní krizi v době, kdy jste byli v roli krizového pracovníka?

7. O jaký typ krize se jednalo?

8. Prožívali jste krizi opakovaně?

9. Pokud ano, jednalo se o stejný typ krize?

10. Změnilo se něco ve způsobu prožívání krize?

III.

11. Jak zvládáte oddělit vlastní prožívání osobní krize od práce s klienty?

12. Jaké využíváte vyrovnávací strategie?

IV.

13. Dovedete si představit, že byste za určitých okolností vyhledal/a odborníka, a

proč?

14. Pomáhají Vám při zvládání osobní krize teoretické znalosti o krizi, a v čem?

15. Využíváte podpory spolupracovníků a týmu?

16. V čem vidíte význam prožité osobní krize pro práci krizového pracovníka?

V.

17. Pohlaví: MUŽ / ŽENA

18. Věk:

19. Vztah k organizaci: zaměstnanec - dobrovolník - vedlejší pracovní poměr -

jiná (uveďte jaká)

20. Profese: sociální pracovník - psycholog - psychoterapeut - lékař - jiná (uveďte

jaká)

58

2.4. Metoda zpracování dat

Pro zpracování dat jsem využila, tzv. záznamové archy, což jsou „pomocné nástroje

výzkumníka, mající mu usnadnit práci v tom smyslu, aby si nemusel všechny údaje

pamatovat, mohl se k nim v průběhu výzkumné situace vracet, mohl si zapsat různá svá

pozorování atd.“45

Abych mohla dále se sesbíranými daty nakládat, musela jsem udělat tzv. analýzu

dat. K tomu jsem využila metodu otevřeného kódování. „Jedná se o metodu, ve které

jsou významové jednotky složeny z pojmů, které označují jednotlivé události (jevy,

pocity, soudy…).“ Během otevřeného kódování jsou údaje rozebrány na samostatné

části, porovnáním jsou zjištěny podobnosti a rozdíly. Výsledkem je tedy označení a

kategorizace pojmů. 46

Záznamové archy jsem pečlivě přečetla. Ke každé otázce jsem si vytvořila tabulku,

do které jsem si zaznamenala odpovědi všech respondentů. Tím se pro mě staly

informace přehlednější a lépe zpracovatelnější. Pro ještě větší srozumitelnost jsem

odpovědi označila barvami. Pokud se některá tvrzení obsahově podobaly, získaly tak

stejnou barvu.

Rovněž jsem výpovědi zakódovala. Ke každé výpovědi jsem přidělila označení.

Např. pokud respondent uváděl odpověď na otázku „Co pro Vás znamená pojem

krize“?, „Psychické nároky, obtížné zvládání neběžné, náročné, životní situace“, dostalo

toto tvrzení označení náročná životní situace. To samé u odpovědi „vyhrocené,

náročné, životní období“, rovněž dostala označení náročná životní situace.

Kódováním a označením barvami jsem získala přehled o obsahu odpovědí, ale i o

tom, kolik odpovědí se zhruba podobá, shoduje, či je naprosto odlišných. Rovněž jsem

díky tomu mohla odpovědi nejrůzněji srovnávat, analyzovat a hodnotit.

45 Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Havlíčkův Brod: GradaPublishing. 2006. 199 s. ISBN 80-247-1362-446 Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Havlíčkův Brod:GradaPublishing. 2006. 228 s. ISBN 80-247-1362-4

59

3. Výsledky a interpretaceV této kapitole se pokusím o interpretaci celého výzkumu. Budu vycházet

z teoretické části, ve které jsem se věnovala základním pojmům a charakteristikám,

týkajících se mého tématu - „Krize a krizový pracovník“.

Kapitola bude rozdělena podle základních otázek a podotázek, které budu následně

zpracovávat. Pro větší přehlednost využiji tabulky.

Co vedlo krizové pracovníky k tomu, aby vstoupili do této role?

Pod tuto základní výzkumnou otázku jsem tematicky zařadila 4. podotázku

z rozhovoru:

Otázka č. 4: Co Vás přivedlo k práci krizového pracovníka?

U této otázky jsem se nejčastěji setkala s označením potřeba pomáhat a být

potřebný, dále zájem o problematiku, náhoda, potřeba profesní změny, potřeba

práce s klienty a stáž v krizovém centru. Pro větší přehlednost uvedu tato označení do

tabulky, ve které uvedu i počet odpovědí u jednotlivých označení.

Tab. 3: Důvody pro práci krizového pracovníka

Potřeba pomáhat a být potřebný 4x

Náhoda 3x

Potřeba práce s klienty 3x

Zájem o problematiku 2x

Stáž v krizovém centru 2x

Potřeba profesní změny 1x

60

U této otázky mi přišly velice zajímavé jednotlivé příběhy respondentů, jakým

způsobem se dostali k práci krizového pracovníka. Většinou než se dostali k jádru

otázky, vyprávěli o studiích, nebo co za zaměstnání dělali před tím, jaký byl jejich

vývoj atd. To jsem považovala za velmi příjemný a vhodný úvod do celého rozhovoru.

Celkový počet označení se nerovná počtu respondentů z toho důvodu, že např.

jeden respondent odpověděl více, než jedním označením. Takto to bude i v ostatních

tabulkách. Každé označení jsem považovala za důležité, proto uvádím všechny, ne

pouze jedno označení na jednoho respondenta.

Jak pracovníci obecně vnímají krizi a v čem si myslí, že je dobré osobní

krizi prožít pro práci s klienty?

K této výzkumné otázce jsem přiřadila podotázky z rozhovoru:

Otázka č. 5: Co pro Vás znamená pojem krize?

Otázka č. 16: V čem vidíte význam prožité osobní krize pro práci krizového

pracovníka?

I u těchto otázek jsem provedla tzv. otevřené kódování, takže jsem získala seznam

určitých označení.

V otázce číslo pět, jsem se ptala na to, co pro pracovníky znamená obecně pojem

krize. Někteří respondenti se ptali, zdali mají uvádět definice, nebo jak by odpověď

měla vypadat. Moje představa byla taková, aby využili volnou asociaci, třeba i

abstraktní pojmy. Nechala jsem to jen na nich. Bylo zajímavé pozorovat, jakým

způsobem to kdo pojal.

Nejčastěji jsem se setkávala s označením náročná životní situace. Kdybych měla

být pro představu více konkrétní a měla přesně opisovat tvrzení, která respondenti

jmenovali, uváděla bych např. „psychické nároky, obtížné zvládání neběžné, náročné

61

životní situace“, dále „vyhrocení náročné životní situace, ve které se člověk hledá“,

těžká životní zkouška“ atd.

Kromě náročné životní situace jsem se setkávala s dalšími označeními:

výzva a změna k lepšímu

díra, do které se dá spadnout, ale můžeme jí také obejít, nebo přeskočit

zhroucení „něčeho“

nedílná součást lidského života

období, kdy je něco jinak

Tab. 4: Pojem krize

Náročná životní situace 6x

Výzva a změna k lepšímu 3x

Období, kdy je něco jinak 2x

Zhroucení „něčeho“ 1x

Nedílná součást lidského života 1x

Díra, do které se dá spadnout, ale můžeme jí také obejít, nebo přeskočit 1x

Dále otázka číslo 16. Význam prožité osobní krize pro práci krizového pracovníka.

V této otázce, jsem se nejčastěji potkávala s odpovědí „větší citlivost pro klienta,

porozumění, empatie“ (10 odpovědí). Pouze jeden pracovník odpověděl, že pro něj

znamená „naději, že se z těžkých chvil dá dostat“. Podle toho, jak respondent naději

popisoval, vkládal ji do sebe i do práce s klienty. Tato odpověď mě velmi oslovila,

62

protože si myslím, že obecně v životě, je naděje důležitým pojmem, proto jsem ocenila,

že tento termín zazněl i v souvislosti s krizovou prací.

Rovněž zajímavé pro mě bylo tvrzení, které bylo uchopeno úplně z opačné strany.

„Nevím, jestli mě prožitá osobní krize při práci s klientem neovlivňuje, musím si dávat

velký pozor, abych do hovorů nevnášel své téma, a tím klienta neovlivňoval. Klient může

vnímat svou krizi úplně odlišně, než jsem ji vnímal já.“ V této myšlence se shodli dva

pracovníci.

Jakým způsobem prožívají krizoví pracovníci svou vlastní krizi?

Otázka č. 6 : Prožili jste osobní krizi v době, kdy jste byli v roli krizového pracovníka?

Otázka č. 7: O jaký typ krize se jednalo?

Otázka č. 8: Prožívali jste krizi opakovaně?

Otázka č. 9: Pokud ano, jednalo se o stejný typ krize?

Otázka č. 10: Změnilo se něco ve způsobu prožívání krize?

K této otázce připadl největší počet podotázek.

Tato část rozhovoru mi přišla velmi důležitá, protože od ní se dál odvíjel celý

rozhovor. Podotázky, tak jak jdou po sobě, na sebe navazují. Za stěžejní otázku

považuji otázku číslo 6., ve které se ptám, zdali pracovník prožil osobní krizi v době,

kdy byl/je v roli krizového pracovníka. Větší počet pracovníků odpovědělo, že ANO,

jedna třetina pracovníků odpovědělo, že NE. Přesný počet uvádím v tabulce č. 5, viz.

níže.

Tab. 5: Prožívání krize

Pokud pracovník odpověděl ANO, týkali se ho i další otázky (7, 8, 9, 10), na které

jsme následně, hledali odpovědi. Pokud odpověděl NE, přeskočili jsme tuto oblast a

ANO 8 pracovníků

NE 4 pracovníci

63

věnovali se dál otázkám, na které mohl pracovník odpovídat, ačkoliv neprožil osobní

krizi v době, kdy byl/je v roli krizového pracovníka.

Proto, abychom mohli dál hovořit o prožívání krize, je důležité vědět, o jaký typ

krize se jednalo. Lépe si tak představíme, co dotyčný mohl prožívat, jaké zkušenosti si

mohl odnést nebo např. (některé teoretické údaje), co mohlo být spouštěčem viz.

kapitola v teoretické části 1.5. Fáze krize.

Z tohoto důvod, jsem do rozhovoru zařadila otázku č. 7, abych se o respondentech

dozvěděla více informací a mohla se tak lépe přiblížit mému sledovanému cíli.

Jednotlivé typy krizí najdeme v kapitole 1.6. Typologie krizí, ze které vycházím.

Tab. 6: Typ krize

Tranzitorní 6x

Situační 4x

Vývojová 2x

V téhle fázi již vím, kolik respondentů prožilo v době, kdy pracují jako krizoví

pracovníci, osobní krizi a o jaký typ krize se jednalo. Proto, abychom mohli porovnávat

a zaznamenávat změny, je zapotřebí, abychom věděli, jestli krizi pracovníci prožívali

opakovaně a pakliže ano, zdali se jednalo o stejný typ. Otázka č. 8 a č. 9.

Z výzkumu vychází, že v šesti případech (6), respondent krizi prožíval opakovaně,

ve dvou (2) případech, že nikoliv. Ostatní pracovníci, jak jsem již psala, tyto otázky

nevyplňovali, protože neprožili osobní krizi v době, kdy byli v roli krizového

pracovníka.

Podobně tomu tak bylo i v otázce č. 9. V té jsem došla k závěru, že 5 respondentů

odpovědělo, že ANO, 1 respondent odpověděl, že NE.

V tuhle chvíli se mohou zdát odpovědi na otázky č. 8 a č. 9 trochu nepřehledné,

proto opět přiložím tabulku, do které informace systematicky rozepíšu.

64

Tab. 7: Opakované prožívání krize

Prožívali jste krizi opakovaně?

ANO 6x

NE 2x

Pokud ano, jednalo se o stejný typ?

ANO 5x

NE 1x

Poslední otázkou v této oblasti je otázka č. 10, „Změnilo se něco ve způsobu

prožívání krize?“

V téhle otázce jsem se zaměřila na změny v prožívání. Otázku jsem do rozhovoru

zařadila z toho důvodu, abych se dozvěděla, jakým způsobem se sebou dotazovaný

pracuje, dokáže nahlédnout na to, co se s ním děje, jak dokáže porovnávat a využívat

nabité zkušenosti v budoucnosti apod.

Dozvěděla jsem se, že důležitým označením pro krizové pracovníky je „změna

k lepšímu“. V rámci rozhovoru jsem tomu rozuměla tak, že krize, (jak říká teorie, viz.

1.2. Definice duševní krize , a potvrzuje to i výzkum viz. Tab. 3) je období, ve kterém

dochází k určitým obratům. Potom, co se člověk po nějakou dobu cítí úplně na dně,

přichází úleva. Čas, ve kterém člověk krizi prožívá, není tedy trvalý, vždy dochází ke

změně – obvykle k lepšímu. V některých případech to může být i naopak, dochází ke

změně k horšímu, ale v tom případě mluvíme o prohloubení krize, nikoliv o úspěšném

zvládnutí. Jinak tomu může být např. u krize chronické, ale to v tuhle chvíle není

předmětem mého zájmu.

Následně se ve výzkumu objevovali tvrzení jako „Překonání jedné krize pomáhá

následně zvládnout tu další“, také o sobě pracovníci dostali informaci „že pokud sami

zvládli svou osobní krizi, jsou schopní zvládnout i ostatní věci“.

65

Pouze jeden pracovník uvedl, že k žádným změnám nedošlo, pokaždé pro něj bylo

prožívání krize stejně náročné.

Z výše uvedených informací docházím k závěru, že krize nám přináší mnoho

poznatků a může být pro nás nejen utrpením, ale i přínosem. A že pokud krizi

prožíváme opakovaně, o to více se můžeme s „krizí“ naučit zacházet.

Nyní v tabulce č. 8 uvedu přesný přehled odpovědí, na otázku č. 10 - „Změnilo se

něco ve způsobu prožívání krize?“

Tab. 8: Změny ve způsobu prožívání krize

ANO: 4x

Zkušenost, že přijde změna k lepšímu 2x

Překonání jedné krize pomáhá následně zvládnout tu další 1x

Sebevědomí, že něco umím zvládnout sama 1x

NE: 1x

Pokaždé to bylo stejně obtížné 1x

Co pomáhá krizovým pracovníkům k tomu, aby krizi úspěšně zvládli?

Otázka č. 13: Dovedete si představit, že byste za určitých okolností vyhledal/a

odborníka, a proč?

Otázka č. 14: Pomáhají Vám při zvládání osobní krize teoretické znalosti o krizi, a

v čem?

66

Na otázku číslo 13. jsem získala tyto odpovědi:

Tab. 9: Odborná pomoc

ANO: 11x

Potřeba pomoci v situaci, kdy člověk neví, jak dál 4x

Potřeba nezávislého odborného pohledu 3x

Potřeba opakované pomoci (využila jsem pomoc odborníka a bylo to dobré) 2x

Potřeba medikace 1x

ANO, ale nevyužiji, moc se v sociálních službách známe 1x

Tato otázka pro mě byla obzvláště zajímavá. Často jsem si kladla otázku, zdali

využívají krizoví pracovníci odborné pomoci a přemýšlela jsem o tom, jakým způsobem

si pomoc např. vybírají, na koho se obracejí, jestli si krizový pracovník vůbec může

dovolit, mít něco „nevyřešeného“. Z výzkumu vyplývá, že kromě jednoho pracovníka

by se všichni ostatní dotazovaní na odborníka obrátili. Naopak tuto pomoc velmi vítají,

že i oni mají tu možnost, sdílet své těžkosti s někým jiným. Dva pracovníci dokonce

uvedli, že odborníka již v minulosti vyhledali, a kdyby potřebovali, udělali by to znova.

Bylo to pro ně velmi prospěšné a ostatním by to s jistotou doporučili.

Důvody, kvůli kterým by odborníka navštívili, jsou různé, uvádím je v Tab. 9, výše.

K praxi krizového pracovníka patří i teorie. I já uvádím v první části diplomové

práce teoretickou část, ze které po dobu celého výzkumu vycházím, a je pro mě

důležitým vodítkem pro svou práci.

Zajímalo mě tedy, zdali krizoví pracovníci využívají při prožívání osobní krize nějaké

poznatky o krizi. Jestli ve chvíli, kdy jim není dobře, vůbec vzpomenou na některé

„poučky a doporučení“ a jestli je využívají jako berličku, pro lepší zvládání krize.

Sedm pracovníků odpovědělo, že ANO, využívají teorii pro lepší zvládání krize.

Čtyři pracovníci uvedli, že NE, zaměřují se více na prožívání, než na teorii. Jeden

pracovník uvedl, že ČÁSTEČNĚ. Teorie mu slouží k hledání možností, co by se dalo

v jeho situaci dělat (vyrovnávací strategie), což potom může aplikovat v praxi.

67

Tab. 10: Využití teorie v praxi

ANO: 7x

Šance pro změnu 4x

Zjištění o normalitě 2x

Ohraničení krize 1x

NE: 4x

Pokud ano, tak nevědomě 2x

Bez udání důvodu 2x

ČÁSTEČNĚ: 1x

Hledání rozšíření možností 1x

Jakým způsobem krizoví pracovníci oddělují osobní prožívání krize od

práce s klienty a zdali se jim to daří?

Otázka č. 11: Jak zvládáte oddělit vlastní prožívání osobní krize od práce s klienty?

Tab. 11: Oddělení osobní krize od práce s klienty

Vědomé oddělení 10x

Oddělení vlastního tématu od klientova 2x

Disciplína ve vlastním životě 1x

U této otázky padla řada odpovědí, často se ale obsahově shodovaly, proto jsem jim

dala jednotné označení „Vědomé oddělení“. Příklad: „Při práci se naladím na klienta,

vnímám jeho potřeby, soustředím se na to, co mi říká, sama sebe v tu chvíli neřeším“.

Během hovorů dvakrát zaznělo, že vyvstává problém ve chvíli, kdy klient přichází se

stejným tématem, které je pro pracovníka citlivé. V tu chvíli je vědomé oddělení

68

mnohem náročnější. Pracovník si dovede představit, že by v tu chvíli klienta mohl i

předat kolegovi s vysvětlením, z jakých důvodů to dělá.

Disciplína v osobním životě – tím je myšleno: dostatek spánku, sport, některé

z vyrovnávacích strategií. „Když se o sebe dobře "postarám" v osobním životě, i během

prožívání osobní krize, lépe se pak mohu soustředit na práci s klienty.“

Jaké vyrovnávací strategie krizoví pracovníci využívají?

Pod tuto otázku jsem zařadila podotázky č. 12 a č. 15. Obě se zaměřují na to, co

pracovníkům pomáhá ve chvíli, kdy prožívají osobní krizi.

Otázka č. 12: Jaké využíváte vyrovnávací strategie?

Otázka č. 15: Využíváte podpory spolupracovníků a týmu?

V tabulce č. 12 (k otázce č. 12) uvádím přehled vyrovnávacích strategií, které

respondenti jmenovali. Teorie nás odkazuje na kapitolu v Teoretické části č. 2. Řešení

krize. Tam můžeme najít informace o přirozených vyrovnávacích strategiích, nebo

odborné pomoci v krizi.

Zaujala mě „potřeba modlitby“. Myslím, že tahle potřeba mi o respondentovi hodně

řekla a napověděla, jak by to asi mohl mít s životními potřebami obecně.

Opakovaně zaznělo: „potřebuju se někomu vypovídat, musím se sejít s kamarádkou a

všechno jí to říct, pak se mi uleví“, „pomáhá mi mluvit, mluvit a mluvit“, „potřebuji

vidět přátele, přijít na jiné myšlenky“. Těmto výrokům jsem přiřadila potřebu

vypovídat se a potřebu přátel, rodiny.

Dva pracovníci mimo jiné uvedli, že jim pomáhá, získat pro sebe prostor v podobě

samoty, stažení se do sebe. Tato potřeba mi přišla naprosto pochopitelná a byla jsem

ráda, že zazněla, protože byla od ostatních jmenovaných odlišná.

Dále zazněla potřeba sportu, zábavy – odreagování se.

69

Tab. 12: Vyrovnávací strategie

VYROVNÁVACÍ STRATEGIE:

Potřeba vypovídat se 7x

Potřeba přátel 7x

Potřeba odreagovat se 7x

Potřeba modlitby 3x

Potřeba rodiny 2x

Potřeba stažení se do sebe/samoty 2x

Poslední otázka výzkumu se ptá, jestli respondenti využívají podpory kolegů a týmu,

ve chvíli, kdy prožívají osobní krizi nebo je něco trápí. Ve většině případů zaznělo, že

ANO. Hledají u nich přátelské porozumění, oporu, ale i odbornou radu a informace.

Často chtějí říct kolegům, co se s nimi děje, aby ostatní věděli, z jakého důvodu nemají

třeba náladu, nebo chuť do práce. To, že se svěří, je pro ně úlevné.

Pouze jeden respondent odpověděl, že podporu v týmu nehledá, v těchto otázkách

důvěřuje především své rodině.

Tab. 13: Podpora kolegů a týmu

ANO: 10x

Na přátelské rovině 8x

Na odborné rovině 2x

NE: 1x

V kolektivu neřeším soukromé záležitosti 1x

CÁSTEČNĚ: 1x

Pouze u některých kolegů, tým napomáhá celkovou atmosférou 1x

70

4. Diskuse

V rámci tohoto výzkumu jsem se snažila najít odpovědi na otázky, které mapují

prožívání, zvládání apod., krize u krizových pracovníků Pro tento účel jsem zvolila

kvalitativní přístup, o kterém se domnívám, že odpovídá výzkumnému cíli.

Na základě zjištěných výsledků, nelze činit žádná zobecnění pro celou populaci,

protože do výzkumu byli zařazeni pracovníci pomocí techniky „snowball sampling“.

Převážně se jednalo o pracovníky jednoho pracoviště, které jsem znala, proto mohly být

některé odpovědi zkreslené, rovněž jsem také mohla ovlivnit jejich ochotu ke

spolupráci.

Co se týká obecně navázání spolupráce s krizovými pracovníky z jiných pracovišť,

setkala jsem se různými přístupy. Několik organizací přislíbilo účast na výzkumu, ale i

po opakované výzvě nebylo možné s nimi kontakt navázat, pracovníci nereagovali.

Bylo tedy velmi obtížné, pro můj výzkum najít dostatečný počet respondentů. Nakonec

jsem oslovila krizové pracovníky, které povětšinou znám osobně, spolužáky a jejich

známé a s těmi jsme následně rozhovor uskutečnila.

Ve vzorku nejsou rovnoměrně zastoupeny zaměstnanci a dobrovolníci, což také

mohlo ovlivnit výsledky celého výzkumu.

K výzkumu byla využita metoda polostrukturovaného rozhovoru. Tuto metodu jsem

zároveň kombinovala s dotazníky, což jsem považovala za dobré a k zjištění všech

informací dostačující. Také by se dala využít např. technika pozorování, ta by však byla

časově náročnější a její výpovědní hodnota by byla odlišná.

Metodu otevřeného kódování jsem uplatnila v těch případech, kdy to bylo vhodné a

možné. Některé odpovědi na otázky šly zakódovat velmi dobře a označení, která tím

vznikla, byla pro zpracování výzkumu dostačující. V některých případech jsem však

musela nechat výpovědi tak, jak byly řečeny, protože v případě, kdy bych je

zakódovala, by ztratily na hodnotě.

Pro výzkum jsem využila otevřené i uzavřené otázky, které se vzájemně doplňovaly.

71

Počet respondentů a počet kategorií, myšlenek (označení) se liší.

Každý dotazovaný se vyjadřoval libovolným způsobem, na otázky volně asocioval a

odpovídal způsobem, jaký mu byl příjemný. Někteří pracovníci byli stručnější, někteří

zase rozváděli odpovědi do nejrůznějších podrobností. Z toho tedy vyplývá, že na

každou otázku respondent odpovídal různým počtem označení. Nemohl se tak počet

odpovědí shodovat s počtem dotazovaných.

Závěrečná interpretace

Stejně tak, jako každý pracovník při svém povolání využívá pro praxi teoretické

podklady, tak i já, abych mohla dobře provést celý výzkum, jsem vycházela

z teoretických poznatků. Těžko bych se ptala respondentů na odborné otázky, když

bych vlastně vůbec nevěděla, o čem mi následně vyprávějí.

Kapitoly v teoretické části jsem volila tak, aby korespondovali s výzkumným cílem.

Hlavní roli v celém výzkumu hrála krize a krizový pracovník. Zejména na ně jsem

teoretickou část zaměřila. Dále jsem pojednávala o krizové intervenci, která je hlavní

náplní krizových pracovníků a je to právě to, čemu se v práci věnují. Uváděla jsem to

zejména proto, aby si čtenář lépe představil, o čem dále ve výzkumné části hovoříme, ve

chvíli kdy se např. ptám: „Jak osobní krize ovlivňuje pracovníka při jejich práci, resp.

Jak zvládáte oddělit vlastní prožívání osobní krize od práce s klienty?“. Aby bylo jasné,

co taková práce s klienty obnáší, co to vlastně je.

Podobným způsobem jsem uvažovala i v ostatních teoretických kapitolách.

A nyní k výsledkům celého výzkumu. Na začátku výzkumné části jsem si položila

několik základních otázek, na které jsem následně hledala odpovědi. V rámci rozhovorů

jsem došla k těmto závěrům:

Co vedlo krizové pracovníky k tomu, aby vstoupili do této role?

V některých případech to byla potřeba pomáhat, v některých potřeba profesní

změny, náhoda a další. Ne všechny odpovědi se shodovaly, motivace pro práci byla

různá. Já však docházím k takovému závěru, že není podstatné to, jak se dotazovaní

72

k práci krizového pracovníka dostali, nýbrž to, co pro ně tato práce znamená, a že ji

vůbec vykonávají. Domnívám se, že se nejedná pouze o „práci“, ale o životní poslání,

pomáhat lidem.

Jak pracovníci obecně vnímají krizi a v čem si myslí, že je dobré osobní

krizi prožít pro práci s klienty?

Pro každého pracovníka znamená krize trochu něco jiného, ale už jen to, že ji

dovedou nějakým způsobem popsat, nebo označit, svědčí o určité citlivosti k dané

problematice a orientaci v ní. Co se týká zkušenosti vlastní krize pro práci s klienty,

opakovaně zazněl termín, „více se pak dokážu do klienta vcítit, pochopit ho“. Myslím,

že to by se dalo aplikovat obecně na empirii. Věci, které můžeme sami prožít, osahat si

je, si dovedeme následně mnohem lépe představit a dále s nimi pracovat.

Jakým způsobem prožívají krizoví pracovníci svou vlastní krizi?

U téhle otázky docházím k závěru, že stejně tak jako všichni smrtelníci, tak i krizoví

pracovníci prožívají své osobní krize úplně běžným způsobem, tak jako ostatní. Vždy je

to o emocích, prožitcích, projevech a dalších věcech, které můžeme během krize

prožívat. My všichni.

Co pomáhá krizovým pracovníkům k tomu, aby krizi úspěšně zvládli?

Tato otázka souvisí ještě s otázkou vyrovnávacích strategií, ale o té až později.

V rámci výzkumu jsem zjistila, že téměř všichni respondenti, by v případě potřeby

využili pomoci odborníka, což mi v podstatě ukázalo, že pracovníci věří sami v sebe a

ve svou práci. Že to co dělají, má smysl, a že jsou přesvědčeni o tom, že krizová

intervence a jiné druhy odborné pomoci lidem pomáhají. Předpokládám, že kdyby tomu

tak nebylo, tak by ani oni neměli motivaci odborníka vyhledat.

73

Jakým způsobem krizový pracovníci oddělují osobní prožívání krize od

práce s klienty a zdali se jim to daří?

Když jsem vymýšlela tuhle otázku, přemýšlela jsem o tom, zdali existují nějaké

„speciální techniky“, které využívají krizoví pracovníci ve chvíli, kdy jim není dobře a

potřebují se soustředit na svou práci. V tuhle chvíli už vím, že nic takového není.

Z výzkumu vyplývá, že téměř všichni respondenti oddělují svou práci od vlastního

prožívání vědomě. To co se v nich odehrává nelze odstřihnout, jde s tím pouze pracovat

a záleží jen na dovednosti samotných pracovníků, jak se svými prožitky během práce

nakládají. A ano, krizovým pracovníkům se daří, oddělovat vlastní témata od témat

klientských.

Jaké vyrovnávací strategie krizoví pracovníci využívají?

I v této otázce jsem došla k závěru, že krizoví pracovníci využívají úplně běžné,

vyrovnávací strategie, stejně tak jako ostatní lidé. Přátelé, rodina, sport, modlitba, atd.

To vše dokáže člověku pomoci, vždy jen záleží na tom, co on sám preferuje.

74

III. Závěr

75

Na začátku diplomové práce jsem si stanovila cíl zjistit, jakým způsobem se krizový

pracovník potýká s osobní krizí. Proto, abych ho mohla naplnit, jsem nejprve vytvořila

teoretickou část, ve které se věnuji krizi, krizovému pracovníkovi, tématu krizové

intervence, krizovým centrům a dalším. V druhé, empirické části jsem hledala odpovědi

na konkrétní vytyčené otázky, které se snažily zmapovat prožívání, zvládání a

vyrovnávání se s osobní krizí krizových pracovníků. Tyto otázky jsem zjišťovala

prostřednictvím polostrukturovaného rozhovoru a dotazníků.

Mými respondenty se stali krizoví pracovníci pražských zařízení, které pracují s

lidmi prožívající nejrůznější těžkosti.

Na základě výsledků získaných kvalitativním výzkumem mohu říci, že se mi podařil

stanovený cíl naplnit. Dnes již vím, jakým způsobem pracuje krizový pracovník se svou

osobní krizí.(4. Diskuse)

Během psaní diplomové práce se mi otevřelo několik dalších otázek, o které by bylo

možné mou práci rozšířit. Například „jakou roli hraje rodina krizového pracovníka při

prožívání osobní krize“ apod.

Doufám, že tato práce bude sloužit nejen krizovým pracovníkům jako materiál,

který je povede k zamyšlení, inspiraci, nebo jim alespoň poskytne nějaké základní

informace o této problematice.

76

Seznam literatury:

1. Baštecká, B. a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál. 2003, ISBN 80-

7178-735-3

2. Brown, Pullen, Scott. Emergentní psychiatrie. 1. vyd.Praha: Psychoanalytické

nakladatelství, 1992. ISBN: 80-247-0708-X

3. Eis, Z.: Malá životní klopýtnutí. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-298-X

4. Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H&H, 1993.

5. Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál,

2000. ISBN 80-7178-367-6

6. Honzák, R., Novotná, V. Krize v životě, život v krizi. Praha: Road Praha, 1994.

ISBN 80-85385-60-00

7. Kastová, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-

365-X

8. Klimpl, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada, 1998.

ISBN 80-7169-324-3

9. Knoppová, D. a kolektiv. Telefonická krizová intervence. Praha: Remedium,

1997.

10. Kroutilová, M. Oblasti ovlivňující vztah pracovníka k práci na LD. Praha: FF

UK, 2004. Diplomová práce

11. Kubler-Rossová, E. Otázky a odpovědi o smrti a umírání. Turnov: Arica, 1994.

ISBN 80-85878-12-7

12. Lester, D. (ed.). Crisis Intervention and Counseling by Telephone. Springfield:

Charles C. Thomas Publisher, 2002.

13. Miovský, M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2006. ISBN 80-247-1362-4

14. Praško, Ján a kolektiv. Stop traumatickým vzpomínkám. Praha: Portál, 2003.

ISBN 80-7178-811-2

15. Schmidbauer, W. Syndrom pomocníka. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-

7367-369-7

77

16. Srnec, J. Strategie a metody psychosociálního výzkumu. Praha: PVŠPS, 2006.

Studijní materiál pro distanční vzdělávání.

17. Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén.

Havlíčkův brod: Grada Publishing, a.s., 2004. ISBN 80-247-0888-4

18. Steinberg, J. Basic conceptionsin Crises Theory, Overview of Crises

Intervention & Characteristics of Crises Event, University mimeographed, 1999

19. Steinberg, J. Developmental Crises in Psychology: When problems with

Maturational Proccesses Need Crisis Intervention. University mimeographed,

1999

20. Viktorová, K. Krizová intervence pro dospělé v Praze. Praha: Evangleická

akademie, 2002. Absolventská práce.

21. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-

7178-696-9

22. Vymětal, J. Duševní krize a psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1995.

ISBN 80-901773-4-4

23. Vymětal, J. Úvod do psychoterapie. Praha: Edice Psychoterapie

24. Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. Havlíčkův Brod: Grada

Publishing, 2009. ISBN 978-80-247-2510-9

78

Seznam tabulek:

Tabulka

číslo:

Název:

1. Model krize (podle Gerarda Caplana)

2. Charakteristika souboru

3. Důvody pro práci krizového pracovníka

4. Pojem krize

5. Prožívání krize

6. Typ krize

7. Opakované prožívání krize

8. Změny ve způsobu prožívání krize

9. Odborná pomoc

10. Využití teorie v praxi

11. Oddělení osobní krize od práce s klienty

12. Vyrovnávací strategie

13. Podpora kolegů a týmu

79

Seznam citací:

1. Vymětal, J. Duševní krize a psychoterapie. Hradec Králové: Konfrontace, 1995.

11 s. ISBN 80-901773-4-4

2. Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén.

Havlíčkův brod: Grada Publishing a.s., 2004. 15 s. ISBN 80-247-0888-4

3. Vymětal, J. Duševní krize a psychoterapie., Hradec Králové: Konfrontace, 1995.

11 s. ISBN 80-901773-4-4

4. Knoppová, D. a kolektiv. Telefonická krizová intervence. Praha: Remedium,

1997. 20 s.

5. Vodáčková D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 42 s. ISBN

80-7178-696-9

6. Stackeová, D. Tělové schéma - možnosti ovlivnění pohybovou aktivitou /online/.

c 2000, poslední revize 2.10.2004. dostupné z

http://www.bodybuilding.cz/stackeova/telove_schema-

moznosti_ovlivneni_pohybovou_aktivitou.htm

7. Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 25 s. ISBN 80-85467-20-8

8. Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 25 s. ISBN 80-85467-20-8

9. Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 28 s. ISBN 80-85467-20-8

10. Eis, Z. Volejte linku důvěry. Jinočany: H & H, 1993. 28 s. ISBN 80-85467-20-8

11. Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén.

Havlíčkův brod: Grada Publishing a.s., 2004. 24 s. ISBN 80-247-0888-4

12. Špaténková, N. a kolektiv. Krize, psychologický a sociologický fenomén.

Havlíčkův brod: Grada Publishing, a.s., 2004. 24 s. ISBN 80-247-0888-4

13. Brown, Pullen, Scott. Emergentní psychiatrie. 1. vyd.Praha: Psychoanalytické

nakladatelství, 1992. 123 s. ISBN: 80-247-0708-X

14. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 307, 308 s.

ISBN 80-7178-696-9

15. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 34 s. ISBN

80-7178-696-9

80

16. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 34 s. ISBN

80-7178-696-9

17. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 34-38 s.

ISBN 80-7178-696-9

18. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 39 s. ISBN

80-7178-696-9

19. http://cs.wikipedia.org/wiki/Psychospiritu%C3%A1ln%C3%AD_krize

20. Honzák, R., Novotná, V. Krize v životě, život v krizi. Praha: Road Praha, 1994.

Přebal knihy. ISBN 80-85385-60-00

21. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 46 s. ISBN

80-7178-696-9

22. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 47 s. ISBN

80-7178-696-9

23. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 47 s. ISBN

80-7178-696-9

24. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 47 s. ISBN

80-7178-696-9

25. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 48-53 s.

ISBN 80-7178-696-9

26. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 53 s. ISBN

80-7178-696-9

27. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 53 s. ISBN

80-7178-696-9

28. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 53-55 s.

ISBN 80-7178-696-9

29. Kastová, V. Krize a tvořivý přístup k ní. Praha: Portál, 2000. 22 s. ISBN 80-

7178-365-X

30. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 55 s. ISBN

80-7178-696-9

31. www.soscentrum.cz

32. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 55-58 s.

ISBN 80-7178-696-9

81

33. Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 60 s. ISBN 80-

7178-696-9

34. Baštecká, B. a kol. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál. 2003. 340 s.

ISBN 80-7178-735-3

35. Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 60 s. ISBN 80-

7178-696-9

36. Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 75-88 s. ISBN

80-7178-696-9

37. Vodáčková, D. a kol.: Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 89-114 s. ISBN

80-7178-696-9

38. Klimpl, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada, 1998.

91 s. ISBN 80-7169-324-3

39. Klimpl, P. Psychická krize a intervence v lékařské ordinaci. Praha: Grada, 1998.

92 s. ISBN 80-7169-324-3

40. Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 71 s. ISBN 80-

7178-696-9

41. Vodáčková, D. a kol. Krizová intervence. Praha: Portál, 2002. 202 – 206 s. ISBN

80-7178-696-9

42. Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

Havlíčkův Brod: Grada Publishing. 2006. 132 s. ISBN 80-247-1362-

43. Ferjenčík, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu. Praha: Portál.

2000. 175 s. ISBN 80-7178-367-6

44. Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

Havlíčkův Brod: Grada Publishing. 2006. 159 s. ISBN 80-247-1362-4

45. Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

Havlíčkův Brod: Grada Publishing. 2006. 199 s. ISBN 80-247-1362-4

46. Miovský, M.: Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu.

Havlíčkův Brod: GradaPublishing. 2006. 228 s. ISBN 80-247-1362-4

82

Bibliografické údaje

Jméno a příjmení autora: Barbora Landová

Studijní program: Sociální politika a sociální práce

Studijní obor: Sociální práce se zaměřením na komunikaci aaplikovanou psychoterapii

Název práce: Krize a krizový pracovník

Počet stran bez příloh: 83

Celkový počet stran příloh: 2

Počet titulů české literatury a pramenů: 24

Počet titulů zahraniční literatury a pramenů: 3

Počet internetových odkazů: 2

Vedoucí práce: Mgr. Alexandra Lammelová

Konzultant: PhDr. Martin Soukup, PhD.

Rok dokončení práce: 2010

83

Evidenční list knihovny

Souhlasím s tím, aby má diplomová práce byla využívána ke studijním účelům.

V Praze, dne: ……………..

………………………………….

Uživatel potvrzuje svým podpisem, že pokud tuto diplomovou práci využije ve své

práci, uvede ji v seznamu literatury a bude ji řádně citovat jako jakýkoliv jiný pramen:

Jméno Adresa Datum Podpis

84

IV. Přílohy

85

Příloha 1.: Dotazník*Prosím zaškrtněte pravdivá tvrzení a doplňte. Pokud jsou pro Vás některé otázky přílišosobní, můžete je vynechat. Děkuji.I.Máte akreditovaný výcvik v krizové intervenci?ANO / NEJak často máte služby? (Kolik hodin týdně, měsíčně?)………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Jak dlouho pracujete jako krizový pracovník? (měsíce, roky)…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………................................................................................................................................Co Vás přivedlo k práci krizového pracovníka?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………II.Co pro Vás znamená pojem krize?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Prožili jste osobní krizi v době, kdy jste byli v roli krizového pracovníka?

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………O jaký typ krize se jednalo?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Prožívali jste krizi opakovaně?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Pokud ano, jednalo se o stejný typ krize?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Změnilo se něco ve způsobu prožívání krize?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………III.Jak zvládáte oddělit vlastní prožívání krize od práce s klienty?

86

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Jaké využíváte vyrovnávací strategie?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………IV.Dovedete si představit, že byste za určitých okolností vyhledal/a odborníka, aproč?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Pomáhají Vám při zvládání osobní krize teoretické znalosti o krizi, a v čem?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………Využíváte podpory spolupracovníků a týmu?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………V čem vidíte význam prožité osobní krize pro práci krizového pracovníka?………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………V.Pohlaví: MUŽ / ŽENAVěk:……………………………………………………………………………………………Vztah k organizaci: zaměstnanec - dobrovolník - vedlejší pracovní poměr - jiná(uveďte jaká)………………………………………………………………………………………………….............………………………………………………………………………………Profese: sociální pracovník - psycholog - psychoterapeut - lékař - jiná(uveďte jaká)………………….................................................................................................................

...................................................................................................................