Dominique Venner

Za pozitivní kritiku

Délský potápěč

2012

Kroky podniknuté po krachu z dubna 1961 iniciovaly používání nových prostředků. Mobilizovaly

velké množství partyzánů a rázně prosazovaly násilné a tajný způsob vedení boje. Tato změna

formy boje však neovlivnila základy metod používaných předtím. Ty zůstaly v souladu s

charakterem národního osvobozeneckého boje, vyznačujícího se akty odvahy a politováníhodnými

chybami.

V roce 1917 Lenin riskoval vojenskou porážku, aby vytvořil podmínky pro bolševickou revoluci.

Franco vyznačil své ovládnutí povstaleckého velení v roce 1936 popravou vlastního bratrance, který

ho odmítal následovat. To jsou dva příklady chování protikladného k chování „národovců”.

V kontrastu s tím odmítání skutečně něco udělat 22. dubna 1961 v metropoli Francie, jako krvavou

a zbytečnou pařížskou demonstraci 6. února 1934, je typické pro „národoveckou” mentalitu.

CHYBY V POJMECH

„Národovci” používající slovo “revoluce” bez znalosti jeho významu, věří ve spontánní „národní

probuzení”! Věří také, že „masy se pohnou.” Spoléhajíce se na tyto dva neuskutečnitelné sny,

považované za zázračnou léčbu si neuvědomují nezbytnost vzdělávání partyzánů pomocí

důvěryhodné doktríny, která vysvětluje příčiny západní dekadence, nabízí řešení a slouží jako

kormidlo pro myšlenky a činy. Proto se převalují v řadě politických zmatků, které jsou zodpovědné

za jejich nezdary.

Ideologický chaos Národovci útočí na důsledky zla, nikoli jeho kořeny. Jsou antikomunisty, ale zapomínají, že

kapitalistické a liberální režimy jsou hlavními činiteli propagace komunismu. Nepřáli alžírské

politice vlády, ale zapomněli, že tato politika byla produktem režimu, jeho ideologie, jeho zájmů,

jeho finančních odborníků a technokratů, stejně jako jeho politických a ekonomických struktur.

Chtěli zachránit francouzské Alžírsko před režimem, ale do svých výpočtů zanesli jeho principy a

výmysly. Dokážete si představit první křesťany uctívající pohanské modly a komunisty pět chválu

na kapitalismus?

Konformismus Všichni „národovci” mají své dobré gaullisty, své dobré technokraty, své dobré ministry. Podléhají

starým buržoazním reflexům a obávají se „dobrodružství” a „chaosu”. A jakmile člověk režimu

zamává praporem, dají mu svou důvěru. Upřednostňují pohodlí slepoty před jasnou myslí.

Sentimentálnost a omezenost vždy převažují nad politickými úvahami. V plané naději uspokojit

všechny si odmítají vybrat a neuspokojí nikoho.

Archaismus Z nedostatku představivosti „národovci” stále troubí na polnici Derouledeovu, která však mnoho

lidí neupozorní. Programy a slogany jsou fixovány na předválečnou trikoloru. Od armády u moci po

negativní antikomunismus, přes kontrarevoluci a korporativismus, „národovecké programy” spíš

odpuzují víc, než nadchnou. Tento politický arsenál pochází z poloviny století. Nemá na naše lidi

vliv.

***Paul Déroulède (2.9.1846 – 30.1.1914) francouzský spisovatel a politik, vedoucí postava francouzské pravice. V

roce 1882 se stal spoluzakladatelem a později presidentem “Ligy patriotů”***

ORGANIZAČNÍ CHYBY

Příčina, která způsobuje že „národovci” popírají nezbytnost idejí v politickém boji také způsobuje

že popírají nezbytnost organizace. Jejich aktivita je narušena nedostatky, které vysvětlují všechny

jejich kolapsy.

Oportunismus Významní „národovci”, členové parlamentu a ostatní, vojáci a civilové, jsou oportunisty díky

osobním ambicím. Záminka, na kterou se obecně odvolávají aby zakryli své ambice jsou

„schopnosti”. Ve jménu schopnosti „národovci” podporovali referendum roku 1958 a od té doby

také podnikání politiků. Za všemi těmito pózami je vidina medaile, sinekury nebo zvolení. Vědí,

kam fouká vítr a mohou být agresivní, dokonce pobuřovat, když se to jeví jako prospěšné. Jejich

ostré proslovy nevystraší nikoho. Útočí na člověka, vládu, ale jsou opatrní, aby neútočili na

hlavního viníka, a tím je režim sám. Alžírsko bylo dobrým odrazovým můstkem a příležitostí

vydělat jmění na štědře rozdávaných subvencích, zatímco radikální militanti museli bojovat holýma

rukama. Když se vítr otočí, neváhají zradit svůj prapor a své soudruhy. Křeslo v parlamentu není

prostředkem, ale cílem samotným: musí se udržet za každou cenu. Prostí partyzáni jsou oportunisty

z nedostatku doktríny a organizace. Dají svou důvěru uhlazenému řečníkovi a vnějšímu dojmu spíš

než politické analýze myšlenek a faktům, jsou předurčeni k ošálení.

Mýtománie Čtení špionážních románů, pamětí hnutí odporu a jiných zvláštních služeb, příběhů spiklenců,

gaullistů a podobných zavlékají „národovce” do atmosféry přetrvávajících snů. Partička bridže s

penzionovaným generálem, poslancem parlamentu nebo seržantem armádních rezerv se stává

temnou a významnou konspirací. Pokud naverbují jen deset vysokoškolských studentů považují se

za Mussoliniho. Pokud se chvástají, že řídí skupinu pěti tisíc organizovaných mužů, znamená to, že

mají k dispozici dav několika stovek. Když náhodou obdrží dopis z vojenské instituce, zveřejní

obálku s výrazem spiklenců, povzdechy a zlověstným mlčením o důsledcích. Jsou stoupenci

jednoty a mají pouze trpké výčitky pro sektářství militantů, kteří je odmítají brát vážně. Stejní

„národovci” jsou v období skutečného utajování pozavírání se seznamem adres a dokumentů a

začnou mluvit jen, co policie zvýší hlas.

Terorismus Nesprávná analýza situace, nedostatek doktríny a organizace, které jedny tlačí k oportunismu,

vhazuje další do kontraproduktivního násilí a terorismu. Chabé vyznění primitivních studií

věnovaných určitým aspektům komunistické subverze FLN tuto tendenci zvýšilo. Rozbušky

umístěné pod domovníkova okna nepřinesla Francouzskému Alžírsku jediného stoupence. Slepý

terorismus je nejlepším způsobem jak se izolovat od populace. Je to zoufalý čin. Stejně tak jako

tajná operace nebo vypočítané použití síly může být nezbytné, když národ nemá žádné další

způsoby jak se bránit a v tom případě má akce za cíl zapojit lidi do boje, terorismus staví ty, kdo ho

používají mimo oblíbenou společnost a je odsouzený ke krachu.

Anarchismus „Národovci” kteří u ostatních tolik obdivují disciplínu, jsou v praxi opravdovými anarchisty.

Neschopní rozpoznat své postavení v boji mají zálibu v neukázněných akcích. Jejich domýšlivost je

tlačí k bezdůvodným individuálním akcím, i když tím jejich věc utrpí. Ignorují sliby a nikdo

nedokáže předpovědět, kam je jejich fantazie zavede. Úzkostlivě následují vůdce a daří se jim v

malých klanech. Nedostatek obecného ideologického odkazu zvyšuje jejich rozptýlení a nedovoluje

se sjednotit.

K NOVÉ REVOLUČNÍ TEORII

Tato kritika nedostatků „národovců” byla nezbytná předtím, než vůbec začneme přemýšlet o

definování něčeho konstruktivního. Někteří, z nedostatku politické dospělosti, to nebudou schopní

pochopit. Na druhou stranu ti, kdo načerpali znalosti z vlastní zkušenosti, rozpoznají její

nezbytnost.

Revoluce není násilný čin, který někdy doprovází převzetí moci. Ani to není prostá změna institucí

nebo politických klanů. Revoluce je ani ne tak o převzetí moci jako o jejím užití pro stavbu nové

společnosti.

Tento obrovský úkol nelze předpokládat vprostřed neuspořádaných myšlenek a činů. Vyžaduje

ohromný aparát příprav a organizaci. Boj „národovců” ustrnul ve vyježděných kolejích poloviny

století. Nejdříve ze všeho musí být vytvořena nová revoluční teorie.

NEJSOU SPONTÁNNÍ REVOLUCE

Vždy je možné konat, méně snadné je uspět. To platí ještě víc v revolučním zápasu, boji na život a

na smrt proti všemocnému, lstivému a zkušenému nepříteli, se kterým se musí bojovat spíš idejemi

a bystrostí než silou. Často je však slyšet o protikladu myšlenek a činů. Je to víra ve spontaneitu

revoluční akce. Citován je příklad fašistické revoluce v Itálii. Zapomíná se, že když se „fasci” v

roce 1919 zformovali, bojoval již Mussolini více než dvanáct let jako propagátor a novinář.

Zapomíná se zejména na podmínky zápasu v Itálii po příměří v roce 1918, které vůbec nejsou

podobné podmínkám v dnešní Francii.

V Itálii, stejně jako u mnoha dalších evropských národů, byl stát výjimečně slabý, naprosto

neschopný vnutit své zákony ozbrojeným klikám bojujícím po celé zemi. Stát se musel vypořádat s

každou z těchto skutečně politických armád. V říjnu 1922 byla armáda „Černých košil” silnější a

získala moc ve státě. Dnes je pro liberální režimy západu typická velká kasta privilegovaných,

agentů finančních skupin, kteří ovládají všechny politické, administrativní a ekonomické páky a

jsou sjednocení svou konečnou spoluvinou. Mohou se spolehnout na gigantický administrativní

aparát, který nekompromisně řídí lid, zejména pomocí sociálních služeb. Drží monopol politické a

ekonomické moci. Ovládají většinu médií a jsou studovanými filozofy. Jsou chráněni přízní

ohromných policejních sil. Přeměnili občany v poslušné ovce. Tolerována je pouze fiktivní opozice.

Na konci prví světové války znamenala komunistická revoluce bezprostřední hrozbu pro celou

Evropu. Nebezpečí vždy vyvolá obranný pohyb: fašistické hnutí toho využilo. Jako jediná síla

schopná postavit se hrozbě rudých, dostali fašisté silnou podporu a přízeň velkého množství

stoupenců. Dnes tovární sověty a Čeka patří minulosti. Komunisté na Západě se stali buržoazií, jsou

součástí kulis, jsou nejstabilnějšími obránci režimu. Muž s nožem v zubech již není komunista ale

aktivista. A Rusko vidí kapitalisté jako nový trh.

Na rozdíl od první poloviny dvacátého století je uspokojení základních materiálních potřeb

dostupné všem. Veřejné vývařovny a divoké stávky jsou zapomenuty. Až na některé ohrožené

menšiny je velká většina pracujících přesvědčena, že násilím mohou mnohem více ztratit než získat

to co jim pokojné požadavky a čas nevyhnutelně přinesou. Chomout sociálních zákonů a vydírání

bankovními úvěry zbavuje všechny ostatní bojovnosti.

Veřejné uvědomění, občanská a politická odvaha jsou dnes omezeny na malou menšinu, jejíž

legální způsoby projevu byly systematicky omezovány. To nás přenáší daleko od Itálie dvacátých

let. Osobní genialita Mussoliniho byla dostatečná pro shromáždění a mobilizování vášnivého davu a

k poražení státu neschopného se bránit. Taková situace již dávno v Evropě ani ve Francii není.

Protože moc náleží protivníkovi je třeba velké lsti. Vzhledem k tomu, že idea “významného muže”

(kromě toho že takový muž neexistuje) je příliš znehodnocena musí se člověk spoléhat na tým.

Kvalita militantů, metodický a odůvodněný boj, kolegiální vedení potřebují vzdělání, doktrínu.

Po roce 1947 francouzská armáda bojovala v obraně zámořských teritorií, vítězila v poli a byla

přinucena k následné kapitulaci skupinou politických a ekonomických sil, které utvářely režim.

Bylo nutné počkat až do dubna 1961, čtrnáct let na malou skupinu důstojníků, která rozpoznala

jejich skutečného nepřítele. Nepřítele, který nebyl ani tak v poli ve formě Vietkongu nebo feláhů,

ale spíš v samotné Francii, ve správních radách, bankách, redakcích, národním shromáždění a

ministerských úřadech. Nepřátelský sentiment byl namířen proti mýtické dekadentní Francii spíše

než realitě režimu. Tato omezená realizace měla krátké trvání.

K jeho dobytí je nutné porozumět co režim je, objevit jeho metody, spláchnout jeho spoluviníky, ty

kteří se maskují jako patrioti. Je nezbytné určit pozitivní řešení, které umožní konstrukci společnosti

zítřka. To vyžaduje důkladnou sebeanalýzu, důkladné posouzení přijatých pravd a revoluční

uvědomění.

REVOLUČNÍ UVĚDOMĚNÍ

Není nic spontánnějšího než revoluční uvědomění. Revolucionář si plně uvědomuje souboj mezi

nacionalismem, nositelem tvořivých a duchovních hodnot Západu a materialismem, ve své liberální

nebo marxistické formě. Nemá předsudky, nezná podvody a podmíněné reflexy, se kterými se režim

brání. Politické vzdělání, které člověku dovoluje se od toho oprostit, se samozřejmě získává osobní

zkušeností, ale zejména díky vědomostem získaným pouze studiem. Bez tohoto vzdělání je i

nejodvážnější a nejsmělejší muž pouhou loutkou manipulovanou režimem. Podle okolností režim

tahá za nitky, které ovládají jeho chování: patriotismus, slepý antikomunismus, hrozbu fašismu,

právní dogmatismus, jednotnost armády apod. Neustálou jednosměrnou propagandou, které je

každý od dětství vystaven, režim v mnoha ohledech postupně omámil Francouze. Všechny národy

pod demokratickým vedením se nacházejí ve stejném bodě. Jakákoli kritická informace, jakékoli

vlastní myšlení je zničeno. Stačí vyslovit klíčová slova a spustí se podmíněné reflexy potlačující

jakékoliv argumenty.

Spontánnost dovoluje podmíněným reflexům přetrvávat. Vede pouze k revoltám snadno

zneškodněným nebo přesměrovaným několika povrchními ústupky, několika kostmi k ohlodání,

nebo několika změnami kulis. A tak to bylo mnohokrát s francouzskými Alžířany, armádou a

„národovci”.

Tváří v tvář smrtelnému ohrožení je možné vybudovat obrannou frontu. Příkladem je Hnutí odporu

na konci poslední války a OAS. Boj byl otázkou života nebo smrti; fyzický zápas s fyzickou silou

viditelného protivníka může být totální, bez soucitu. Předpokládejme, že revolta zvítězí, jakmile je

nebezpečí odvráceno, fronta se rozpadne do mnoha klanů a masa stoupenců nemajících další důvod

k boji se vrátí ke známým úkolům, demobilizují se a svěří zachráněné město těm, kteří jej ztratili na

prvním místě.

Francie a Evropa musí uskutečnit svou nacionální revoluci, aby přežili. Povrchní změny

nezasáhnou zlo. Nic se nestane, dokud nebudou zárodky režimu vymýceny do posledního kořene.

Proto je nutné zničit jeho politickou organizaci, svrhnout jeho idoly a jeho dogmata, vyřadit jeho

oficiální i tajné mistry, ukázat lidem jak byli podvedeni, zneužiti a pošpiněni. Pak rekonstrukce.

Nikoli na papíře, ale založená na mladé a revoluční elitě naplněné novou koncepcí světa. Může být

akce, která by měla přivodit takovou revoluci, započata bez vedení revoluční doktrínou? Zajisté ne.

Jak se lze postavit protivníkovi, který je vyzbrojen dobře otestovanou dialektikou, bohatý dlouhou

zkušeností, silně organizován bez ideologie, bez metody?

ŽÁDNÁ REVOLUČNÍ DOKTRÍNA, ŽÁDNÁ REVOLUCE

I když nabývá vojenské formy je revoluční boj především psychologický. Jak ho vést, jak

přesvědčit a inspirovat nové stoupence bez jasné definice nové ideologie, bez doktríny? Doktríny

chápané ne jako soubor abstraktních pojmů, ale jako kormidlo pro myšlenky a činy.

Udržování morální převahy vlastních stoupenců a přenášení svého přesvědčení na váhavce, jsou

dvě nezbytné podmínky rozvoje Nacionalismu. Bylo dokázáno, že při akci nebo ve vězení, když je

morálka podkopávána, když protivník zdánlivě triumfuje, vzdělaní militanté, jejichž promyšlené

názory podporují jejich důvěru, mají neobyčejnou sílu odolávat.

Rozvoj nové doktríny je jedinou odpovědí pro nesmírně rozdělené aktivisty. Není pochyb o

sjednocujícím významu činu. To je jasné. Ale takové sjednocení nemůže vytrvat a být užitečné bez

ideologického sjednocení kolem jasné doktríny. Vydavatel France-Observateur, funkcionáři SFIO,

komunisté, všichni mají společnou ideologii: marxismus. Jejich výchozí doktrína je tedy stejná,

jejich představa světa je podobná. Slova, která používají, mají stejný význam. Patří do jedné rodiny.

Navzdory jejich naprosté nejednotnosti v činech usilují souběžně o stejnou ideologii. U nacionální

opozice tomu tak není. Její aktivisté neuznávají žádné společné předchůdce. Někteří jsou fašisty,

další maurrasovce, integristy a všechny tyto kategorie obsahují mnoho variant. Sjednocují je pouze

negativa: antikomunismus, antigaullismus. Nerozumí si navzájem. Slova, která používají jako

„revoluce, kontrarevoluce, nacionalismus, Evropa, atd.” mají různé často protichůdné významy. Jak

by nemohli být vzájemně v opozici? Jak by mohli mít stejnou ideologii? Revoluční jednota je

nemožná bez jednotné doktríny.

***SFIO (Section Française de l'Internationale Ouvrièr) francouzská sekce druhé internacionály založena roku 1905

jako francouzská socialistická politická strana***

***Básník a politolog Charles Maurras byl kontroverzní postavou, zakladatel protivládního a promonarchistického

hnutí ‘Action Francais’ , které napadlo samotné principy republiky. ***

Marxovo dílo je rozsáhlé, nečitelné a těžko pochopitelné. Bylo třeba Lenina, aby z něj vytáhl

srozumitelný základ doktríny a přepracoval tento obrovský mišmaš v účinnou zbraň politické války.

Nacionalismus má za sebou svého společného Marxe, stejně nejasného a nepoužitelného jakým byl

Engels pro Rusko roku 1903. Je zcela nezbytné vytvořit společného Lenina.

Nacionalismus je dědictvím nekonečně bohatého myšlenkového zdroje, ale je příliš rozmanitý,

neúplný a pokažený anarchismem. Nadešel čas vytvořit syntézu, přidat symboly, kvalifikovaná

stanoviska vynucená příchodem nových problémů. Například propracovaná studie velkokapitálu,

nebo doktrín nacionalismu by mohla být vynikajícím přístupem k odpovědím na tyto potřeby.

Důvody, které na konci 19. století, přivodily zrod nacionalismu jako politické ideologie (a ne jen

probuzení národního uvědomění v užším smyslu) se příliš nelišily od dnešních. Nacionalismus se

zrodil z kritiky liberální společnosti devatenáctého století. Později byl stavěn proti marxismu,

nemanželskému dítěti liberalismu…

Po odpůrcích encyklopedistů, pozitivistech, Tainovi a Renanovi, jejichž učení částečně zůstává v

nacionalismu, vyznačili Drumont a Barrés trvalé znaky této ideologie ke které Charles Maurras,

José Antonio Primo de Rivera, Robert Brasillach, Alexis Carrel, a mnozí další v Evropě přispěli

svým vlastním géniem. Založen na hrdinské představě života, se nacionalismus, který je návratem

ke zdrojům lidového společenství, snaží vytvořit nové sociální vztahy na komunitním základě a

vystavět politický řád na hierarchii významu a hodnoty. Po odstranění těsného obalu vynuceného

dobou se nacionalismus stal novou politickou filozofií. Evropská ve svém pojetí a výhledech přináší

tato filozofie universální řešení problémů kladených před lidstvo technickou revolucí.

PERSPEKTIVY NACIONALISTÚ

Netečnost veřejného mínění a zbabělost tradičních elit tváří v tvář událostem v Alžírsku otevřely oči

všem lidem schopným přemýšlet. Za cenu bolestivých korekcí, rozchodu s jejich předchozím

přesvědčením se často přeskupili kolem nově definovaného nacionalismu. Nebudeme se zde

pokoušet testovat doktrínu. Nezbytné jsou studie a konfrontace. Je však možné vyznačit základní

teze.

KRITIKA LIBERALISMU A MARXISMU

Po určitou dobu může být liberalismus přitažlivý svým zevnějškem a ušlechtilostí. Skutečnost však

tento sen rozptýlí. Tato mrtvá idea dnes maskuje licoměrnou diktaturu mezinárodního kapitalismu

zahrnující všechny západní demokracie.

Kapitalistická oligarchie se zrodila na konci osmnáctého století. Liberální myšlenky, které se v té

době rozšířily po Francii, byly použity k odůvodnění společného zájmu vysoké šlechty a bohatých

proti autoritě centrální moci, která je po dlouhou dobu měla pod kontrolou. Tento zápas bohatých

zájmových skupin proti populární moci (v tomto případě francouzské monarchii) lze v historii

nalézt opakovaně. V organizovaných společnostech, jakmile je stržen institucionální obal

monarchistické nebo republikánské formy skrývající realitu, lze rozlišit dva základní typy moci:

první je založen na lidech tak že součástí jsou zájmové skupiny feudální nebo finanční, druhý je v

rukou zájmových skupin tak že lidi vykořisťuje. První se ztotožňuje s lidovou společností a stává se

sluhou jejího osudu druhý si podřizuje společnost pro výhradní uspokojení svých choutek.

Moderní demokracie náležející k druhému typu následují vývoj kapitalismu, jehož byly pouhým

politickým výplodem. Poté co kapitalismus ztratil svou osobní a národní formu, stal se

finančnictvím bez státní příslušnosti, přešly demokracie pod kontrolu mezinárodních finančních

skupin. Těch několik rozdílů, které mezi nimi zůstávají, zmizí, jakmile se objeví ohrožení v podobě

národního probuzení. Pokud lži a úskoky, ve kterých se stali mistry, nestačí, použijí zhoubnější

zbraně, agresivnější omezení. Nikdy necouvli před genocidou, atomovým bombardováním,

koncentračními tábory, mučením a psychologickým znásilňováním.

Kapitalistická oligarchie je netečná k osudu národních komunit. Jejím cílem je uspokojit

neukojitelnou vůli po vládě nad světem pomocí ekonomické převahy. Lidstvo a jeho civilizace jsou

obětovány pro její čistě materiální záměry, které jsou podobné těm marxistickým. Pro technokraty

stejně jako pro komunisty je člověk ekonomickým zvířetem obdařeným dvěma schopnostmi:

produkovat a konzumovat. Co nelze změřit logaritmickým pravítkem je označeno za postradatelné a

to se musí podřídit základnímu: ekonomickému výkonu. Individualistické tendence, které jsou

nevhodné pro osvětu a aplikaci plánů, musí zmizet. V materialistických společnostech je prostor

pouze pro naprosto poslušné, stejnorodé a standardizované masy.

Ti kdo nejsou ochotní přijmout formování mysli a kastraci mas musí nosit nálepku fašistů.

Pochybovat o upřímnosti mistrů názoru v demokracii nebo poukazovat na rozpory v „linii”

komunistického režimu, odmítat srovnání kultury Západu s prehistorickým kvílením černochů nebo

morbidním rozkladem jistého modernismu, opovrhování „universálním vědomím”, smíchem když

někdo mluví o právech člověka na sebeurčení, jsou důkazy podezřelého a rebelantského ducha.

Protesty vedou v komunistickém režimu k fyzickému odstranění a v liberálních režimech k

eliminaci společenské. Tak jeden i druhý ničí tvořivé individuality a lidové kořeny, samotnou

podstatu lidstva a jeho společnosti. Přivedli humanitu do slepé uličky, do nejhoršího ústupu.

Historie lidstva je jedním dlouhým úsilím osvobodit se od zákonů hmoty. Náboženství, umění, věda

a etická pravidla jsou výdobytkem statečnosti a lidské vůle. Nepřetržitost těchto vítězství dala

vzniknout civilizacím. Civilizace jako svévolné výtvory citlivosti, inteligence a energie lidí, se

rozvíjejí a vyzrávají tak dlouho, dokud si udržují svou tvořivou sílu. Lidé, kteří je vytvoří, ztratí sílu

bránit se vnějším útokům, když se jejich původní moc a životní síla vytratí a jejich civilizace se

postupně vytratí nebo upadne.

Takový je logický důsledek vykořisťování lidstva kastou technokratů nebo „novou vedoucí třídou”.

Tyto dvě síly vycházejí ze stejné filozofie.

Liberalismus a marxismus se vydali po dvou různých cestách, které je dovedly do vzájemné

opozice, ale vedou ke stejnému výsledku: podmanění lidí nejprve pomýlených demokratickým

mýtem. Demokracie je pro lidi nové opium.

MUŽNÝ HUMANISMUS

Evropané v minulosti vybudovali výjimečnou civilizaci. Její kreativní síla navzdory tisíciletím

nevyprchala. Její otevření nepřátelé ve skrytu uznávají její univerzálnost. Mezi tradiční východní

podřízeností metafyzickým pravidlům a novými materialistickými společnostmi, spojuje evropská

civilizace duchovní touhy a materiální potřeby. Dokonce, i když je kdekoli na světě uniformita davu

prohlášena za ideál, oslavuje individualitu schopných, triumf lidských předností nad průměrností.

Zahrnuje v sobě rovnováhu, aby mohla být prohlášena za řešení zvratů vytvářených v životě lidstva

technickou revolucí. Tato nová harmonie založená na hodnotách individua a společnosti může být

definována jako mužný humanismus.

Mužný humanismus jako nové měřítko hodnot odmítá falešná pravidla čísel a hledá jak podřídit síly

techniky a ekonomie civilizačnímu úsilí evropského člověka. Na známém základě, uvnitř své rodiny

a ve své původní kultuře znovu najde svět odpovídající jeho velikosti. Objeví smysl svého života ve

splnění vlastního osudu, věrný způsobu života založenému na evropské etice a cti.

Etika cti je v protikladu k otrocké morálce liberálního nebo marxistického materialismu. Potvrzuje,

že život je bitva. Vyzdvihuje hodnotu oběti. Věří v převahu vůle nad událostmi. Zakládá vztahy

mezi muži jedné komunity na loajalitě a solidaritě. Přiznává práci důležitost nezávislou na zisku.

Obnovuje smysl opravdové důstojnosti lidstva, neudělené ale vybojované neustálým úsilím. Buduje

v Evropanech vědomí odpovědnosti ve vztahu k humanitě, které je přirozeným vykonavatelem.

PRAVIDLA ŽIVOTA

Legitimita moci nemůže být vyjádřena jako dohled nesmírně různorodých psaných zákonů nebo

jako souhlas davu získaný psychologickým tlakem propagandy. Legitimní je taková moc, která

sleduje práva národů, jejich nepsané zákony vyjevené historií.

Nelegitimní je taková moc, která se odklání od osudu národa a ničí národní specifika. Legitimita

pak náleží těm, kdo usilují o obnovu práv národa. Jasná menšina tvoří revoluční elitu, na které

závisí budoucnost.

Svět se nepodvoluje systému, ale vůli. Nemusíte hledat systém, ale vůli. Základní struktura státu

musí být samozřejmě ustavena na některých vedoucích principech: autoritě, kontinuitě, síla jeho

vytváření spočívá v kolegiální formě; musí stavět na hierarchické organizaci politických kádrů,

podporovaných skutečně lidovou reprezentací profesí a regionálních společenství schopných

promyslet své vlastní problémy.

Je však důležité zocelit muže, na kterých bude společnost a budoucnost civilizace záviset.

Není to ani elektronické vybavení ani vědci, kdo rozhodnou o osudu humanity. Ohromné problémy

přinesené novým technickým vývojem vyžadují politickou elitu vědomou si poslání, obdařenou

železnou vůlí ve službě jasného uvědomění své historické mise. Tato nezměrná odpovědnost od

nich zaručeně bude vyžadovat více než od ostatních lidí.

Pět procent jedinců, jak tvrdí sociologové, je nesmírně zvrhlých, bláznivých a krutých. Na opačném

pólu může člověk pozorovat stejné množství lidí, kteří mají přirozené a rozvinuté mimořádné

schopnosti moci a sebeobětování, které je předurčují sloužit společnosti a vést ji. Demokracie, které

nastolí vládu podvodu a peněz jsou, z velké části ovládány těmi prvními. Národní revoluce bude

muset odstranit předchozí a uvést posledně jmenované.

Výběr a vzdělávání této elity již od mládí bude jednou z prvotních činností nové společnosti. Jejich

formování bude podporovat sílu jejich charakteru, rozvíjet smysl pro obětování se a otevře jejich

intelekt duchovním disciplínám. Udržováním se ve své původní čistotě, nejen věrností svému

poslání, ale také přísnými a přesnými zásadami, budou utvářet životní řád během času obnovovaný,

ale ve svém duchu vždy stejný. Tím bude moc finančníků nahrazena mocí zastánců a militantů.

ORGANICKÁ EKONOMIE

Ekonomie není sama o sobě cílem. Je to prvek života společností, jeden z nejdůležitějších, ale

pouze jeden prvek. Není zdrojem nebo vysvětlením vývoje humanity. Je nositelem nebo důsledkem.

Vysvětlení dějin najde člověk v psychologii lidí, jejich životním elánu a politické moci.

Ekonomie musí být podřízena politické vůli. Pokud se vytratí, jak je příznačné pro liberální režimy,

zatáhnou nekontrolované ekonomické síly společnost k anarchii.

Ohromný problém ekonomie je přirozeně částí národní revoluce. Bylo by návratem ke smrtelným

chybám „národovců” popírat její důležitost nebo se ji zbavovat zaklínadlem stejně zmateným a

diskutovaným, jako je například „korporativismus.”

Kapitalismus vytvořil umělý svět, do kterého lidstvo nepasuje. V ostatních ohledech je společnost

využívána úzkou kastou, která si monopolizuje všechnu moc a usiluje o mezinárodní nadvládu.

Konečně, kapitalismus skrývá za hýřením novými slogany zastaralou koncepci, kdy ekonomie nese

všechny následky. Tato kritika platí slovo od slova pro komunismus.

Řešení nepřizpůsobivosti lidstva světu, který pro něj není stvořen je, jak jsme viděli, politický

problém. Technický a ekonomický vývoj nenachází sám v sobě ospravedlnění, záleží na jeho

použití. Nový Stát si podřídí ekonomii svému řádu, aby z ní vytvořil nástroj nového evropského

jara. Vytváření kulturních hodnot, vytvoření zbraní nezbytné síly, pozdvižení kvality lidí pak budou

jeho cíle.

Znamená to naprostou transformaci struktury firmy (hovoříme pouze o firmě, kterou finanční

kapitalismus vstřebal, ne o malé rodinné firmě, která musí být ochraňována a kde nejsou takové

problémy) a obecné organizace ekonomiky, jejímž prostřednictvím je rozbita nehorázná moc

technokratické kasty, potlačeno vykořisťování dělníků, nastolena skutečná spravedlnost, nalezena

skutečná zdravě fungující ekonomika.

V kapitalistickém režimu stejně jako v komunistickém je firma výlučným majetkem finančníků v

předchozím a státu v posledně jmenovaném případě. Pro zaměstnance ať jsou to vedoucí nebo jen

dělníci, je výsledek stejný: jsou oloupeni, bohatství vytvořené jejich prací je pohlceno kapitálem.

Tato výsadní pozice dává kapitálu všechny síly obchodní společnosti: zaměření, vedení, dokonce, i

když jsou vnější a zacílené především k vytvoření finančního zisku, někdy ke škodě výroby a

podniku samotného.

Slavná Proudhonova slova „Vlastnictví je krádež!” zde nacházejí svůj pravý význam. Odstranění

přivlastňování si cizí práce je jediným řešením, které uvede do života komunitní podnikání. Kapitál

pak zaujme své pravé místo jako prvek výroby, bok po boku s prací. Jeden i druhý se budou podílet

silou odpovídající jejich důležitosti v podniku, na jmenování jeho vedení, na ekonomickém řízení a

na rozdílení skutečného zisku.

Taková revoluce v podnikání bude odpovídat nové organizaci ekonomiky založené na profesích a

regionálním systému. Zbavením se parazitů a moci finančníků se vytvoří skupina prostředníků.

Nové struktury schopné se jednoduše integrovat do Evropy nemohou být definovány lépe než jako

„organická ekonome”.

MLADÁ EVROPA

Americké a Sovětské vítězství v roce 1945 ukončilo konflikty evropských národů. Hrozba

soupeření a společných ohrožení, samozřejmá solidarita v dobrých a špatných časech a podobné

zájmy vytvořily zveličené pocity jednoty.

Tento sentiment je potvrzen argumenty. Jednota je nezbytná pro budoucnost evropských národů.

Ztratily převahu v počtech; spojeni mohou obnovit svou civilizaci, tvořivého génia, organizační a

ekonomickou sílu. Rozdělením jsou jejich území zatracena, armády poraženy; společně však

vytvoří neporazitelnou moc.

Osamocení se stanou satelity, s jistým úpadkem jak se některým již stalo pod sovětskou nadvládou.

Evropská civilizace se dostane pod systematický útok a to bude konec vývoje humanity. Naproti

tomu spojením budou mít evropské národy prostředky vynutit a zaručit své civilizační poslání.

Jednota neznamená pokračování finančních a politických forem ustavených po válce. Jejich účelem

je rozšířit mezinárodní moc technokracie, která řídí všechny jejich mechanismy, a uchovat politická

a ekonomická privilegia, která jsou skrývána za reklamou na demokracii. Tyto instituce dnes po

celé Evropě chyby a prohlášení vyprodukovaná režimem každého národa a násobí je. Ve jménu

Evropy urychluje rozvoj těchto institucí její zánik.

Jednota neznamená rovnost. Standardizace a kosmopolitismus může Evropy zničit. Její jednota

bude postavena na národních reáliích, které mají všichni lidé zájem bránit: historickou příbuznost,

původní kulturu, spojení s půdou. Snaha vymezit Evropu buď latinským, nebo německým vlivem

by bylo udržováním jejího rozdělení, dokonce rozvíjením nového nepřátelství. Především by to ale

popřelo evropskou skutečnost realizovanou Římem během středověku spojením jejích dvou proudů

- kontinentálního a středozemního.

Představovat si Evropu pod nadvládou jednoho národa by bylo obnovením krvavého snu, ze

kterého si historie nese nedávné jizvy. Rozmanitost jazyků a původu není překážkou. Mnohé státy

jsou vícejazyčné a římské impérium, které první vytvořilo jednotnou Evropu, pokud se týká

shromážděných lidí a jejich kultur, mělo císaře narozené v Římě stejně jako v Galii, Ilyrii a

Španělsku.

Evropské hranice nekončí na umělé linii železné opony zavedené vítězi roku 1945. Zahrnují totalitu

evropských států a národů. Přemýšlení o jednotě je především přemýšlením o osvobození všech

uvězněných národů od Ukrajiny po Německo. Osud Evropy je na Východě: rozlomení řetězů,

svržení sovětské tyranie, odvrácení asijského přílivu.

Mimo kontinentální Evropu tvoří národy a státy patřící k její civilizaci Západ. Evropa je jeho duší.

Jejich úplná solidarita se prosadí zejména v západních centrech Afriky. Jsou to základny nové

organizace afrického kontinentu, jehož osud je spojen s evropským.

Při výstavbě Evropy naleznou nerozvinuté národy příklady a řešení svých vlastních obtíží. Není to

žebrání, co potřebují, ale organizaci. Evropa vládne jedinečnou skupinou expertů specializujících se

na zámořské otázky. S organizačním talentem těchto specialistů podporovaných probuzenou

evropskou dynamikou nemůže soupeřit žádná moc. Dostanou tyto národy ze strádání a anarchie a

přivedou je zpět k Západu.

Evropu nesjednotí ekonomické úmluvy, ale věrnost jejich národů nacionalismu. Překážky, které se

jeví nepřekonatelné, jsou způsobeny demokratickými strukturami. Jakmile bude režim smeten,

zmizí tyto falešné problémy samy od sebe. Je tedy zřejmé, že bez revoluce není evropská jednota

možná.

Úspěch revoluce u jednoho národa Evropy (a Francie jako jediná splňuje všechny nezbytné

podmínky) umožní rychlé rozšíření na ostatní národy. Spojenectví dvou národů osvobozených od

režimu rozvine tak silnou přitažlivost a dynamiku, že se starý systém, železná opona a hranice

rozpadnou. První krok sjednocení bude politický a vytvoří se jediný rovnostářský stát evoluční

formy. Další kroky, vojenské a ekonomické, budou následovat. Národovecká hnutí Evropy budou

nositelem této jednoty a srdcem budoucího evropského řádu života.

Mladá Evropa, založená na stejné civilizaci, stejném prostoru a stejném osudu bude aktivním

centrem Západu a světového řádu. Mládí Evropy bude stavět nové katedrály a budovat novou říši.

ORGANIZACE A AKCE

Úsilí vynaložené kolem událostí v Alžíru ukázalo, že „národovci” mohou přispět k vytvoření

příznivé situace, ale z jejich projevu je zároveň stejně jasná (bez ohledu na události před druhou

světovou válkou) jejich naprostá neschopnost transformovat lidovou revoltu v revoluci. Zárodečné

národovecké organizace, navzdory úsilí militantů, nedrží krok se spontánními revoltami. Z toho

důvodu se převažující „národní” pojetí a nový odboj vzniklý pod příznivými politickými

podmínkami po 22. dubnu 1961 s množstvím stoupenců a zdrojů, stalo směšným a zneuctěným.

Avšak toto období tajného boje a represí ukovalo revoluční militanty, většinou mladé a okolnosti

kolapsu poučily velké množství stoupenců, kteří dali svou důvěru „národoveckým” metodám.

Nacionalismus v budoucnu najde bojovné zastánce a kádry, které v minulosti postrádal.

Mladí Francouzi budou po léta poznamenáni posledními boji spojenými s obranou integrity

národního teritoria Alžíru. Jejich nejlepší část se aktivně účastnila. Riskovali všechno, mučení,

věznění, smrt. Odsouzení teroristických metod se netýká těch, kdo odvážně vykonávali rozkazy a je

na ně poukazováno, ale velitelů, kteří se rozhodli takové zhoubné metody použít. Revolta mládí

proti senilní a nepřátelské společnosti je skutečností.

Nikdo nepředpovídal příliv Poujadistů roku 1955 nebo vzpoury rolníků z roku 1961. Navzdory

chladničkám a televizím vyšly stovky a tisíce lidí do ulic. Porušování zákona ze strany režimu

způsobí v budoucnu novou lidovou explozi. Pokud tyto vzpoury nebudou organizované, zaniknou

stejně jako ty předcházející. Veškerá činnost se tedy musí zaměřit na přidávání kvasnic do těsta.

*** Pierre Poujade byl francouzský populistický politik, který založil Svaz na ochranu obchodníků a řemeslníků

(UDCA) a jeho jménem žádal různé úlevy na daních pro živnostníky. Svaz se roku 1956 dostal i do parlamentu. ***

Organizační práce, pronikání, vzdělávání lidí je vždy pomalé. Je třeba si pamatovat, že všichni

revolucionáři dvacátého století museli bojovat dlouho předtím, než triumfovali: Lenin téměř třicet

let, Hitler třináct, Mao Ce-tung třicet tři … Během obtíží boje získávají masy revoluční uvědomění,

objeví se nové kádry, organizace je zlomena a znovu posílena.

Vývoj revoluční akce nikdy není postupný a harmonický. Podobně jako přerušovaná čára je

vytvořen s částečných úspěchů, překážek, zotavení, nových pádů a zjevných stagnací. Všechna

revoluční hnutí poznala katastrofické neúspěchy, když se vítězství zdálo na dosah: bolševici v roce

1905, národní socialisté v roce 1923, čínští komunisté v roce 1927 a 1931. Jejich úspěch spočíval ve

schopnosti analyzovat příčiny těchto neúspěchů, poučit se, upravit své jednání a přizpůsobit novým

podmínkám boje. Bolševici opustili naprostou ilegalitu, aby vyzkoumali legální i nelegální

možnosti. Národní socialisté odmítli povstaleckou cestu, aby podnikli legální boj o moc. Mao-c-

tung opustil městský proletariát a zaměřil se na partyzánské akce. Revoluční akce se stejně jako

válka řídí jednoduchými pravidly. Národovci je musí vyhledávat ve světle svých vlastních

zkušeností a přizpůsobit se nové situaci.

FUNKCIONÁŘI NEBO MILITANTI?

Pro člověka nebo ideu? Volič, prostý stoupenec sleduje hesla na plakátech, dobře známá jména, současného spasitele.

„Národovci” mají takové možnosti v oblibě. Pasivní davy očekávají od zázračného muže všechno. I

malé skupiny mají svůj idol. Nevyhnutelné vymizení velkých mužů zanechává naivky zatrpklé a

znechucené. Národovci nepotřebují stoupence, ale militanty, kteří se vymezují ve vztahu k doktríně

ne k nějakému muži. Nebojují pro pseudospasení, protože spasení nachází sami v sobě. Ti kdo si

určí směr boje, se mohou ztratit, tím se však hodnota činu neztrácí, jsou nahrazeni. Militanti se

obětují pro své ideje, ne pro člověka.

Organizace musí být společností militantů a ne soukromým majetkem. Budou řízeny veliteli, kteří

budou pouze dočasnými mluvčími nacionalistů. Velitelé budou řídit aktivity militantů, protože

prokážou nejlepší kvalifikaci pro službu organizaci, bez které by nikým nebyli.

Trik a účinnost Nesmírné sumy peněz soustředěné v případě francouzského Alžírska pohltili funkcionáři a politici,

kterým důvěřovali. Nějaké letáky, konference, cesty, plakáty snažící se ospravedlnit své použití. S

těmito obrovskými zdroji funkcionáři neudělali nic.

Během této doby militanti vyvinuli promyšlenou aktivitu ze směšných zdrojů pocházejících pouze z

osobních příspěvků. Pořádali veřejná shromáždění, pokryli zemi nápisy, ručně malovali plakáty, s

malými penězi uskutečnili okázalé akce, použili cyklostyl od jednoho konce Francie na druhý. S

málem dokázali udělat mnoho. To je charakteristické pro militanty.

Hodnostáři a řadoví členové Pro vedoucí funkcionáře nacionalistů jsou militanti podřadnou třídou. Jsou pouze řadovými členy,

kteří jsou využiti pro politický zápas. Jsou částí volebního materiálu. Jsou pěšáky neustálých

spiknutí. Jejich sebeobětování slouží jako stupínek pro ambiciózní kariéristy. Pokud se věci vyvíjejí

špatným směrem, jsou militanti lehce zapomenuti.

Národovecká organizace odsune funkcionáře stranou. Jejími členy a vůdci budou militanti

nepřicházející z volebních laboratoří nebo pařeniště spiknutí, ale z boje: noční vylepování plakátů,

veřejné projevy, nápor, bouřlivá shromáždění, noční tisk letáků na cyklostylu a jejich distribuce za

úsvitu, zadržení, výslechy, násilnosti, vězení, soudy, rozčarování, rány, netečnost, překážky… Zde

to budou ti nejhouževnatější, nejoddanější, nejuvědomělejší kdo budou první, zde se formuje

revoluční elita.

SVAZ „NÁRODOVCÚ” NEBO ORGANIZACE REVOLUCIONÁŘÚ

Maskovaní nepřátelé Mnoho politiků, civilních i vojenských se po dlouhou dobu obracelo na Alžírsko jako na odrazový

můstek svých ambicí. Muži náležející k režimu svými zájmy a uskupením zůstávají zapřisáhlými

nepřáteli revoluce. Byli dokonce vhodnější pro boj s ní, protože se zdálo, že jsou jejími stoupenci.

Gaullisté do 13. května, určití členové parlamentu, určití vůdci poté, jsou obrazem infiltrace režimu

do revolty.

Jeden ze spiklenců 13. května, Léon Delbecque tuto metodu nestydatě popisuje: „byl jsem

organizátorem 13. května,” prohlásil 6. června 1958 na konferenci Socialistických republikánů. „V

kancelářích, které jsem užíval jsem byl sveden k účasti na spiknutí často namířeného proti republice

a republikánskému režimu, spiknutí o kterém policie věděla, ale nebyla schopná ho zastavit.

Podařilo se mi být ve správném místě ve správnou dobu, abych odvrátil povstání proti generálu de

Gaulle, které by se objevilo.”

Vedení OAS bylo plné takových individuí, kterým „se podařilo být na správném místě ve správnou

chvíli” aby revoltu přivedli ke konci. Pokud by Organizace tajné armády (OAS) mohla svrhnout de

Gaulla, stejní lidé by dovolili režimu překonat tuto krizi bez nehod stejně jako 13.května.

***OAS - Organisation de l'armée secrète – Tajná armáda francouzských ultrapravicových sil byla aktivní během

Alžírské války 1954-62 s cílem zabránit samostatnosti Alžíru.***

Jsou obratní v užívání chaosu zrozeného z očividně stejných cílů. Je jim známo, že národovci bez

politického vzdělání podléhají unionistickému vydírání a mají provinilou slabost pro zdánlivě

kajícného protivníka.

Přistoupení na jejich hru by bylo padnutím do jejich rukou. Znamenalo by to stát se jejich

spoluviníkem, být zticha a neodhalit je všemu lidu. Žádné spolky s muži režimu! Musí být co

nejdůrazněji odsouzeni. Za tuto cenu přestanou být masy sváděny z cesty, stoupenci ztratí svou

přirozenou naivitu a stanou se vzdělanými militanty.

Nula plus nula Nula plus nula se vždy rovná nule. Spojení mýtotvůrců, intrikánů, nostalgiků, kariéristů a

národovců nikdy nedá vzniknout soudržné síle. Uchovávání naděje o spojení neschopných je

setrvávání v omylu. Několik hodnotných jedinců bývá ochromeno blázny, kteří je obklopují. Názor

lidu je zde neomylný. Způsobují také značnou škodu nacionalismu, ze kterého jsou často

rozčarováni. Způsobí, že zdravé skupiny utečou a zabraňují náboru kvalitních.

Spojení s nimi je mimo jakékoli otázky. Na druhou stranu je nezbytné zdůraznit zásadní rozdíly,

které je dělí od nacionalismu. Pomatenci musí být nemilosrdně odsunuti stranou. Za těchto

podmínek bude možné zaujmout nové živly, efektivní stoupence.

Svazy a hnutí Ani OAS se svou dynamickou aktivitou, jednoduchým velením, svými obrovskými zdroji a

nezbytným společným cílem se nepodařilo ve Francii federalizovat stoupence francouzského

Alžírska. Jak by si člověk mohl myslet, že tento zbožný sen tak starý jako nacionální opozice může

být v budoucnu uskutečněn v nekonečně méně příznivých podmínkách?

Svazy a hnutí mají pouze jeden cíl: prospět těm kdo je organizují a řídí. Lidová fronta podporuje

komunisty, jako nacionalisté sloužili Soustellovi. Další zúčastnění byli důvěřivými hlupáky.

***Jacques Soustelle za války vedl v emigraci francouzskou výzvědnou službu. V roce 1945 se stal ministrem

informací, v roce 1955 generálním guvernérem Alžírska. Soustelle odmítal nezávislost Alžírska, v roce 1960 byl

odvolán z vlády a připojil se k Organisation de l'armée secrète. V letech 1961 až 1968, kdy byl amnestován, žil v

exilu.***

Svazy a hnutí navržené různými hodnostáři mají mnohem častěji volební cíl. Obstarají si levné

lepiče plakátů a týmy spolupracovníků; jsou vynikajícím vysavačem peněz. Když volební období

skončí, jsou svazy uloženy ke spánku, aby očekávaly novou příležitost k zneužití nezměnitelné

důvěřivosti národovců.

S první vážnou obtíží, například rozhoduje-li se o rozporuplné události, fronta vybuchne a každý se

opět osamostatní. Sen skončil. Politický boj, stejně jako válka, vyžaduje manévrování: předstíraný

ústup, útok. Vyžaduje naprostou disciplínu a jednoduché velení schopné neustále převzít iniciativu,

nasadit všechny své síly. Nerovnoměrné složení a rozdílné představy jejich vůdců zabraňují svazům

uplatnit tyto zákonitosti; jsou tedy předurčeni k oportunismu a rozpadu.

Jak si někdo může představovat, že nesourodé stádo vedené žvanily, kariéristy a podivíny

rozvracené souboji klanů a individualistů, je schopné boje proti vysoce organizovaným silám

režimu? Pravdou je, že to není cílem „národoveckých“ funkcionářů. Tato forma akce je definitivně

zavržena zkušeností. Frontová taktika nemůže být představitelná bez silné nacionalistické

organizace schopné dodávat elán a prosazovat svou politickou linii.

Monolitická a disciplinovaná organizace V posledních letech vykonávali práci malé týmy dokonce i osamocení militanti. Toto tvrdé jádro

bylo vytvořeno ze skutečných militantů, vzdělaných, spolehlivých a zdatných. S nepatrnými zdroji,

ale s houževnatostí a představivostí byli autory všech dílčích úspěchů zaznamenaných v tomto

zápasu.

Je dokázáno, že pět militantů je více než padesát podivínů. Kvalita militantů mnohem důležitější

než množství. Okolo malých účinných skupin se shromáždí masy a ne naopak.

Jsou-li v revolučním hnutí účinné menšiny evidentně neznamená, že všechny menšinové skupiny

jsou rovněž revoluční. Je to příliš jednoduchá výmluva pro průměrnost některých z nich. Účinné

menšiny nejsou sterilními sektami, jsou v přímém kontaktu s lidmi.

Národovecká organizace určená k boji musí být jediná, monolitická a hierarchická. Vytvoří ji

seskupení všech militantů získaných pro Nacionalismus, zasvěcených a disciplinovaných. Jejich

věk ani prostředí, z něhož pocházejí, nejsou důležité. Ať už budou studenty, rolníky, dělníky nebo

techniky, ve všech místech budou propagovat a organizovat revoluci.

Podle okolností bude jejich aktivita zřejmá či nikoli. Její nasměrování jim umožní zajistit všeobecní

proniknutí nacionalistické organizace až do mechanismů režimu.

SPIKNUTÍ NEBO LIDOVÉ POVSTÁNÍ

Pozadu s dobou Příklad Gaullistického spiknutí, systematický terorismus FLN nebo IRA v Irsku se zamlouval

mnoha „národovcům”. Je jednodušší kopírovat minulost než si představovat budoucnost. Přežitek v

politice, stejně jako na vojenském poli, zaručující porážku; člověk nemůže vést zákopovou válku ve

věku tanků.

Některé příklady způsobily v minulosti velkou škodu. Španělská občanská válka, nepokoje v řadách

armády roku 1936. 13. květen a vojenská pseudorevoluce. Výzva vojákům, tak drahá

„národovcům”. Francouzská armáda je jednou ze součástí režimu; její velitelé byli pečlivě vybráni

pro jejich samolibou poslušnost, její kádry jsou většinou jednodušší funkcionáři, ale ne armádou s

velkým A. Budou dobří pouze jako pomocníci v záplatování režimu.

Nedostatek sebevědomí a odmítání jakékoli námahy způsobily, že „národovci” vyprázdnili všechnu

svou důvěryhodnost ve slepé víře v pomyslná vojenská spiknutí. Je to intelektuální zbabělost,

falešná výmluva jak uniknout od obtížných úkolů militantů.

Tisíce revolučních kádrů Všeobecný souhlas ani pouliční akce nejsou dostatečné k zajištění úspěchu revoluce v technicky

rozvinuté společnosti. Není moci bez vnitřního vedení technického mechanismu, který zajišťuje

fungování moderního státu. Vysoká složitost nejvyššího vedení, jeho skrytá moc a obsazení kastou

technokratů jej činí po celém světě neproniknutelné a všemocné. Pouze přítomnost revolučních

kádrů v těchto mechanismech, dokonce i v malém počtu, je umožní neutralizovat a podvolit

„národovecké” vůli. Určité veřejné služby životně důležité pro fungování země, infiltrované

technokraty a komunisty jsou ve stejné oblasti zájmu.

Na veřejnosti, jako hlasatel nacionalismu, bude mít politické hnutí samotné úkol získat veřejnost na

svou stranu projevy. Využije podle okamžité potřeby všechny legální prostředky propagandy a

akce. Postavené na hierarchickém složení kádrů a vzdělaných militantů, organizováno na základě

buněk teritoriálních a profesionálních, přitáhne širokou podporu.

„Základny” budou organizovány progresivně s otevřeným nebo skrytým vztahem politickému

hnutí. Jak bylo vysvětleno výše účelem „základen” je vytvářet a vést specifické prostředí pomocí

sociální a politické akce, eliminace odpůrců a pohlcení nerozhodných. Jejich práce vytvoří různé

vztahy upravené podle vybraných podmínek prostředí. Bude zcela záviset na nacionalistických

kádrech, specializovaných a schopných starat se o organizaci.

Proniknutí do mechanismu státu, politické hnutí a lidové základny budou základními prvky

Nacionalistické organizace. Budou vystavěny na sboru kádrů, hierarchickém, specializovaném,

přítomném ve všech sociálních organizacích, spojeném s ústředním vedením kolegiální formy.

Organizace tak bude schopná připravit stejnou kampaň po celé zemi a ve všech formách. Bude

schopná disciplinovaně a bez prodlení manévrovat v bitvě. Kádry a militanti mezi lidem budou jako

kvasnice v těstě. Tisíc elitních revolučních kádrů přivede nacionalismus k vítězství.

V MĚŘÍTKU ZÁPADU

Vnější plíce V čase následujícím po 22. dubnu 1961 dostávaly aktivity na podporu francouzského Alžírska

permanentní a aktivní podporu od různých skupin s nacionalistickým změřením z celé Evropy a

dokonce i ze Spojených států. První účinná přeshraniční solidarita spojených obyvatel západního

světa.

Propagandistické zdroje těchto skupin byly mobilizovány, aby podpořily akce uskutečňované ve

Francii. Noviny, letáky, konference, setkání, demonstrace, podpůrné výbory přijaly stejná hesla ve

všech jazycích.

Několik národů se určitým způsobem stalo vnějšími plícemi francouzského odboje, dovolujícími

aby znovu nabral dech. Byly ustaveny pracovní skupiny. Bylo zorganizováno přechovávání

partyzánů na útěku. Režim pochopil nebezpečí. Intervenoval na diplomatické úrovni, aby byla

podpora francouzským militantům zastavena a potlačeny projevy solidarity.

Solidarita a příprava

Postaveni před trvalé spiknutí liberálních režimů a mezinárodních komunistických organizací jsou

nacionalisté ze západu nuceni nejen vytrvat ve své cestě, ale také zvýšit svou aktivitu a vylepšit své

metody. Bojovníci evropských národů musí za hranicemi nalézt podporu propagandě, která vysvětlí

jejich boj, podpoří jejich odvahu, odsoudí represe a brutalitu kterých jsou obětí a probudí pocit

společného boje Evropanů za přežití proti těm, kdo je chtějí zotročit.

Rozšiřování těchto iniciativ musí dovolovat skutečnou organizaci kolem velmi jednoduchého

ústředního tématu: boje proti komunismu a všem kdo ho podporují.

Naprosto různými kanály – tiskem, skupinami studentů, odbory, členy parlamentu, politickým

hnutím, kulturními spolky, bývalými vojáky, mládežnickými organizacemi, sdruženími intelektuálů

– může být veden protiútok proti sovětským podnikům a těm kdo je podporují. Taková akce, která

poukazuje na tajné spojení liberálních režimů a komunismu, taková a jí podobné, které jsou

schopné podnítit všeobecnou nespokojenost, mohou být okamžitě provedeny a vynuceny kdekoli a

ve stejný okamžik. Koordinační sbor ponechávající každému svobodu akce bude sbírat informace a

rozšiřovat je pro účely dalšího využití.

Nová krev Vstup mladých do politického boje, vliv zápasu vedeného ve Francii, nové problémy urychlily

potřebu nové definice nacionální ideologie jako doktríny Mladé Evropy. Množství kontaktů, výměn

myšlenek a společné konference ukázaly sbližování koncepcí všech evropských militantů.

Posledních několik let, která jsou nesrovnatelným zdrojem vzdělávání pro francouzské nacionalisty,

se zároveň jeví jako neporovnatelná zkušenost pro nacionalisty Evropy. Zde se ukovala metoda

přizpůsobená novým podmínkám zápasu. V pozitivní kritice podstoupené francouzskými radikály

naleznou evropští militanti lekce, které je povedou v jejich činnosti.

NA ZAČÁTEK

Pro začátek je nezbytné vytvořit podmínky pro novou všeobecnou a naprosto legální akci. Z tohoto

pohledu musí být poslední pozůstatky OAS, které je od nynějška silným nástrojem režimu, zničeny,

protože jsou nebezpečné.

Všude a na všech úrovních je důležité rozvinout pozitivní kritiku předchozích aktivit, pracovat

společně na nové definici nacionalismu. Ne nezbytné mluvit, psát, vysvětlovat a požadovat pro tuto

práci národní opoziční tisk. všechny příležitosti musí být uchopeny a práce všech musí být

inspirovány tímto zájmem a těmito potřebami.

Propaganda musí být vedena tak, aby neustále vysvětlovala nacionalismus. Pláč nad minulostí nebo

uplatňování politiky nenávisti by bylo opakem prosazovanému cíli. Odpovědnost za odstoupení

Alžírska neleží na oklamaném lidu, ale na režimu a politicích (civilních i vojenských), kteří vedli

„národní” boj.

Ze stejného důvodu je nezbytné udržovat kontakty se všemi upřímnými stoupenci. Pomoci těm,

kteří trpí. Být aktivně přítomen mezi našimi krajany uprchlými z Alžírska a nenechat iniciativu

pouze na silách režimu.

Toto přechodné období musí být dobře využito pro podrobnou práci a přípravu na dobu, kdy se

dosud rozptýlení militanti dají dohromady a založí Nacionalistickou organizaci, definují její

program a zahájí boj.

Ne, spiknutí nic nevyřeší, jsou zhoubná. Spiklenci se podobají starým pannám, které se potkávají,

aby daly volný průchod své mrzutosti a jedovatým pocitům. Salonní spiklenci nebo teroristé se

odstřihávají od svých krajanů. Přebírají nepochopitelné způsoby uvažování, stávají se popudlivými

a převládá v nich vztek. Musí trvale zmizet z nacionalismu a vítězství.

Teatrální revolucionáři Revoluční organizaci necharakterizují použité prostředky ale cíle. Prostředky samotné jsou závislé

na okolnostech. Bolševická strana užívala ilegalitu a násilí, zatímco národně socialistická strana,

stejně revoluční organizace, užívala naprosto legálních prostředků k získání moci.

Naopak extravagantní projevy, sliby apokalypsy nikdy nacionalismus neposunuly ani i krok.

Protivníci snadno nacházejí argumenty, lidé se odvracejí od mužů, kteří vypadají jako nebezpeční

blázni, stoupenci ztrácejí odvahu nebo jsou zvikláni ve svém přesvědčení.

Teatrální revolucionáři, jejich poznámky, jejich přístup a jejich aktivity jsou nepřáteli revoluce.

Zejména mladí by se před nimi měli mít na pozoru. Oblékání do čehosi nazývaného uniforma,

zavádějící nesmiřitelné sektářství, předvádění bezdůvodného násilí jsou infantilními zvyky. Někdo

zde nachází vyzdvihování morbidního romantismu. Revoluce není ani maškarním bálem ani

prostorem pro mýtomaniaky. Revoluční akce není příležitostí pro zesílení purismu.

Základny mezi lidmi Akce má za cíl osvítit lidi otrávené silnou propagandou režimu, předložit národní ideál a

připravovat vítězství. Proto je největší důraz kladen na propagandu. Tato aktivita zacílená na masy

musí být zcela legální.

Práce mezi lidmi není výsadou komunismu. Vyžaduje to pouze vhodnou metodu. Systematické a

trpělivé pronikání zahrne všechny různorodé aspekty. Nespokojenost dělníků ve firmě proti

oficiálním odborům, protesty v chudinských čtvrtích, koncentrace uprchlíků ze Severní Afriky v

těsných činžovních domech, založení federace farmářů, studentského spolku, volby na oblíbeném

obecním úřadě, armádní výcvikové centrum, odborné učiliště, zde se nachází tolik příležitostí k

postupnému vytváření nacionalistických „základen” při zachování a bezvadné adaptaci na jejich

prostředí. Učitel, technik, důstojník, odborář, nacionalistický militant, každý z nich je ve svém

prostředí potenciálním organizátorem těchto „základen”.

Organizace takových základen v lidovém prostředí zahrnuje specializaci práce a koncentraci úsilí

všech na několik bodů vybraných po pečlivé analýze šancí a prostředků, které mohou být použity.

Je lepší ovládat v celé Francii jen jednu společnost, jen jedno město, jednu fakultu university než

rozvinout všeobecnou agitaci bez vlivu na masy. Tato útočiště nacionalismu se stanou příkladem

nejlepší složkou propagandy. Budou to školy militantů a organizátorů, kteří vykonají svou práci v

odlišných podmínkách.

Je to dlouhý a náročný úkol bez slávy a elegance. Je to bolestivý úkol, ale jediný účinný.

ŘEMESLNÁ VÝROBA NEBO EFEKTIVITA

Řemeslná výroba Na počátku nacionalistického boje, rozptýlené iniciativy a slabé počáteční zdroje koncentrované na

velmi malém počtu militantů platily na celý úkol. Co bylo nezbytné v první fázi, se v rozvinuté

organizaci stalo katastrofou. Několik organizátorů je zavalených nespočetnými aktivitami, z nichž

každá je stejně důležitá jako ty ostatní. Kolem nich je zvykem spoléhat se na ně ve všem. Ze

strachu, že by nový člen splnil svůj úkol špatně, provádí organizátoři všechno sami. Duch iniciativy

se vytrácí a s ním chuť k akci. Hodnotní militanti jsou pověřeni základními úkony; ztrácí důvěru a

dynamiku.

V této fázi řemeslné výroby musí každý vědět všechno a nikdo není za nic určitého zodpovědný.

Osobní schopnosti militantů jsou ignorovány. Řemeslná výroba vede k výjimečné ztrátě energie a

kvality. Člověk tak vidí vynikajícího ekonomického novináře, dobře napojeného na USA,

obviněného z šíření letáků OAS na poštách. Byl zatčen během jedné takové operace, kterou mohli

provést vysokoškolští studenti místo něj, zatímco nikdo ho nemůže nahradit v jeho specializaci, kde

je jeho užitečnost zřejmá.

Přepracovaný organizátor, stejně jako nevyužívaný militant se shodnou v pocitu zbytečnosti a

znechucení. Oba si připadají, jakoby pracovali ve vzduchoprázdnu.

Pro budoucí nacionalistickou organizaci existují v dostatečném množství prověření miltanti, kteří

odmítají řemeslné provádění práce, které vede k zadušení.

Rozdělení práce a centralizace Rozličnost aktivit organizace, rozdílná prostředí do kterých musí proniknout, skrytý i otevřený

charakter zápasu, si vynucuje rozdělení práce v určitých případech až rozškatulkování. Rozdělení na

různé pobočky vedené vyzkoušenými veliteli je logicky doprovázeno jediným a centralizovaným

vedením shora.

V každé pobočce musí být spravedlivě rozdělena práce a specializace jejich členů. Místní

organizace musí být schopné soustředit se na akci s maximální efektivností, centralizace a

specializace úkolů by jim měla dát šanci. Například ten kdo je zodpovědný za propagandu by měl

být schopen dodat místním skupinám přímo pro ně upravený materiál, spíš než řemeslně prováděné

iniciativy bezmocné v zápasu proti nepřátelské propagandě.

Organizace musí mít své militanty přítomné všude, i v nepřátelském táboře. Přítomnost militantů v

určitých ekonomických a administrativních mechanismech může být nesrovnatelně důležitějším

nástrojem než jejich účast na činnostech skupiny aktivistů. Zápas neprobíhá jediným způsobem. Na

úrovni místních organizací proto musí být práce spravedlivě rozdělena. Její členové musí být

aktivními prvky společné práce, zodpovědnými za specifické úkoly a ne jen prostě vykonávat

rozkazy. Za těchto podmínek se budou formovat schopní militanti, organizátoři a kádry.