1
„Život je jako kniha a kdo necestuje,
pramálo z ní přečte“,
napsal Jean Paul už v 18. století.
Pravidelná cesta za teplem na kole na jih Itálie,
tentokrát opět i Sicílie
8. - 25. 4. 2013
2
Goethe, ohromen krásami ostrova Sicílie, prohlásil:
„Vidět Itálii a nevidět Sicílii je jako nevidět Itálii vůbec, protože Sicílie je
klíčem k celé zemi“.
Již pošesté jsem se vydal na největší ostrov Itálie, kde jsou klasické řecké
chrámy, normanské katedrály a barokní paláce, příroda se skalnatým pobřežím a
nejvyšší sopka Evropy, tj. Sicílii.
8. 4. po Dopoledne jsem cestoval s Mirkem autem do Prahy na Černý most a on
pokračoval na letiště, aby tam přivítal manželku vracející se z Indie. Já
pokračoval z Prahy vlakem přes České Budějovice do Strakonic a odtud asi 10
km na kole do Přešťovic, kde je sídlo firmy Autospol. Zde na mne čekal nejen
majitel firmy a kamarád Pavel Čadek, ale i přátelé jako Jarda Liška a další, a
hlavně řidič kamionu, s kterým budu cestovat na jih Itálie. Popíjeli jsme grog a
Pavel o mně vyprávěl historku z indické Ágry, kde jsem se náhodně setkal v
restauraci s jeho kolegy. Poté jsem odjel s 23letým řidičem kamionu Ondrou,
bývalým reprezentantem v boxu, na hraniční přechod ve Strážném, kde jsme
ještě pojedli.
V pohodlném
kamionu se
cestovalo velmi
dobře. Po setmění
jsme ještě
sledovali video a
filmy jako
„Slunce, seno a
pár facek“,
„Světáci“ a další,
až jsem usnul.
3
9. 4. út Zastavili jsme až před Benátkami a jen asi 3 hodiny spali; mezitím
venku začalo pršet a tak za oblačného počasí jsme pokračovali po dálnici do
Boloně, kde byly první dvě vykládky zboží. Za deště jsme projeli Florencií, kde
na okolních polích všude stála voda z nedávných záplav. Pokračovali jsme na
Řím a u benzinky využili zastávku k pozdnímu obědu, neboť už svítilo slunce a
teplota se blížila 20°C. Kouzelná, členitá a barevná je krajina v Toskánsku, ale
opět zaplavená pole
od předchozích
silných dešťů.
Vzpomínal jsem na
svou poutní cestu na
kole do Říma v roce
2009 při odbočce na
Viterbo, kde jsou
zajímavé etruské
stavby. Už jsou to ale
4 roky; jak ten život
rychle běží. Vzpomněl jsem si na svou spolucestující v rychlíku z Prahy do
Českých Budějovic, mladou hezkou blondýnu, Rusku, žijící a pracující v Česku.
Ta říkala, že stárnutí je přece přirozené a svým způsobem nádherné, pokud
slouží zdraví; na tom jediném záleží. Starat se o sebe, být pozitivní a zůstat tak
co nejdéle; o to jediné jde. Je důležité, aby srdce a mysl byly krásné; věk na tom
vůbec nic nemění; v tom jsme si rozuměli. Je třeba si i vybírat své přátele, díky
nimž se cítíme dobře. Zdůrazňovala, že vždy hledá přátele, kteří v ní vidí to
dobré a chtějí to využít; potom je šťastná. Já se přidal s tím, že chci mít dobrou
životosprávu, nekouřit, neponocovat, nemít stres a mít čas na sebe a svůj sport,
což je má zábava. Mít kolem sebe dobré přátele je stejně důležité jako mít
fungující rodinu. Promiňte toto malé odbočení.
Poslední vykládka byla už pozdě večer, cca ve 21 hodin v Piedimonte San
Germano nedaleko Cassina v továrně Fiat, odkud jsme odjeli asi 15 km
k benzince na dálnici a zde přespali. Bylo to ze Strakonic 1340 km.
4
10. 4. st Piedimonte – Cassino 20 km – Montecassino (516) 27 km – Cassino
34 km – Capua 95 km – Neapol 139 km
Společně jsme ráno posnídali, a zatímco řidič
čekal na pokyny, kde bude nakládat, já se
vydal na první kilometry na kole směr
Cassino, odkud jsem stoupal více jak 500 m
nahoru na Montecassino. Než jsme se
rozloučili, pomohl mi řidič Ondra přenést
kolo přes plot chránící dálnici a s batohy jsem
prošel turniketem, jako chodí do práce personál autogrilu. Počasí bylo příznivé,
ale s vysokou oblačností a mírným větrem a teplotou kolem 15°C; stále se však
oteplovalo. Na
vrcholu hory je
klášter, kolébka
benediktinského
řádu, založený
v roce 529 sv.
Benediktem
z Nursie. V době 2.
světové války, od
října 1943 do
května 1944, to byl
opěrný bod
německé fronty.
Nedaleko je polský
vojenský hřbitov,
kde je pochováno
1045 polských
vojáků padlých
v boji s Němci o Montecassino. Klášter byl v únoru 1944 spojeneckými letadly
5
téměř zničen, ale potom obnoven v původním slohu. Na tuto památku mne už
loni upozornil kamarád Jiří Došek, též cyklista z Jičína. V českých zemích byl
první benediktinský klášter založen v roce 993 v Praze Břevnově.
Sjezd dolů byl nádherný a
celá cesta do Neapole ubíhala
velmi rychle. Pěkná asfaltová
silnice ve zvlněném terénu,
kolem samá pole se zeleninou
nebo ovocné sady. Teprve
posledních 25 km byl provoz
silnější a silnice horší; teplota
kolem 20°C a mírný vítr. Na
rozdíl od aut, která na semaforech stála, cyklisté nezastavují a stále jedou. Velké
kupy odpadků u Neapole znám z předchozích návštěv a také mi to připomnělo
nedávnou návštěvu Indie. Památky jsou však stále stejně krásné, i když jejich
dokumentaci tentokráte nebudu věnovat takovou pozornost, neboť jsou popsány
a jejich fotografie uvedeny v předchozích denících. Ubytoval jsem se ve
známém ostellu a na pokoji se mnou byli ještě dva Argentinci, s kterými jsem si
dlouho povídal, neboť španělština a italština se mnoho neliší.
11. 4. čt Neapol – Pompeje
33 km – Salerno 65 km
Dobře vyspalý jsem posnídal
na pokoji a potom ještě
jednou v jídelně ostella
(ubytovny), což bylo v ceně
ubytování 18 €, ale jen bílá
káva a koláč. Již v 8 hodin jsem opustil ubytovnu a podél moře jsem se vydal na
jih směrem na Pompeje, kde byl na silnici velmi silný provoz a nepříjemná stará
dlažba nebo kostky. Později byl povrch asfaltový, ale provoz ještě zesílil.
6
Bylo teplo a tak se jelo velmi dobře, v pohodě. Už jsem zvyklý na ježdění „po
italsku“ a docela mi vyhovuje, pokud jedu sám. Před 12. hodinou jsem začal
sjíždět k moři do města Salerna, které má 140 000 obyvatel. V parku podél moře
jsem zastavil a začal se
bavit s domácími pány,
kteří se vyhřívali na
lavičkách a byli rádi, že
jsem zpestřil jejich
každodenní vysedávání
u šplouchajícího moře.
Popíjel jsem poslední
Tramín a užíval si
hřejícího slunce. Úžasná pohoda a já se v duchu radoval, že za necelé dva dny
z domova jsem tak daleko a nic mi zde nechybí; jen Mirek, kterému jsem chtěl
ukázat tuto nádheru. Ubytování v předem objednaném ostellu jen pár metrů od
Dómu bylo skvělé. Za 19 € slunečný pokoj a jediný spolubydlící Angličan.
Poobědval jsem na terase a popíjel víno a k němu ještě croisanty od snídaně.
Užíval jsem si příjemného prostředí a hřejících slunečních paprsků, když ve
stínu bylo 24°C! Na vycházku po městě jsem šel jen v kraťasech a na pobřeží
poslouchal šplouchání vln moře, mluvil s místními a těšil se ze života a říkal si:
7
„život je ale krásný“ a vzpomínal znovu na blondýnu, mladší Rusku ve vlaku do
Českých Budějovic, když říkala: „Vy jste ale duchem velice mladý“. Salerno má
důležitý přístav a je živým střediskem turistického ruchu, pobřeží je lemováno
horami, na které jsem se dlouho díval. Po návratu do ostella mi ochotná mladá
recepční nabídla internet gratis, což jsem využil k vyřízení pošty nejen
z domova. Cestou jsem nakoupil hlavně tekutiny a ovoce a lehce povečeřel. Na
promenádě podél moře je tu pestrý život i po setmění a převážně černoši tu
nabízejí zboží všeho druhu; brýle, kabelky, počítače, sportovní boty, dětské hry
aj. Jejich protějšky jsem potkával celé dopoledne při cestě na kole na okraji
silnice, kde nabízely samy sebe; od 10 € do 100 €. Převažovaly dívky či ženy
černé pleti, většinou ale bez auta, avšak občas zákazníky měly.
12. 4. pá Salerno – Battipaglia – Paestum 39 km – Akropoli 49 km – Pioppi
89 km – Ascea 110 km – Marina di Camerota 140 km
Jako včera jsem posnídal dvakrát; druhá snídaně byla ale velmi vydatná včetně
dvojitého kapučína. V 8 hodin jsem opustil útulné ostello a podél moře se vydal
k historické památce Paestum. Cestu mi usnadnil italský cyklista, kterého jsem
na dvacátém km dojel a poté jsme se střídali ve vedení až do Paesta, kde jsme se
rozloučili. Je to historické
městečko s troskami
chrámů a akropolí z roku
600 př. n. l., které tvoří
nejvýznamnější monument
řeckého stavitelského
umění na italské pevnině.
Řekové mu říkali
Poseidonovo město.
Znovuobjevení se dočkalo až v 18. století. Dnes si sem návštěvníci přicházejí
prohlédnout tři mohutné zachovalé dórské chrámy – Héřin, Neptunův chrám a
chrám bohyně Ceres. Moc mi to připomínalo Akropoli v Athénách.
8
Snadná byla ještě
cesta do blízké
Akropole, města
vystavěného na
skalním masivu.
Dále byla sice
asfaltová silnice
podél moře, ale
velmi členitá se značným
stoupáním i klesáním, ale
naštěstí skoro bez provozu.
Hned jsem byl na úrovni moře a
za chvilku o 300 m výše, ale
překrásné pohledy stály za to.
Za celý den jsem tak nastoupal
více jak 1600 m, ale užíval jsem
si to moc. Hodně mi pomáhaly
kilometry nachozené
v Jizerských horách těstě před
cestou. Na oběd jsem zastavil u
pláže ve vsi Pioppi, když bylo ve 13 hodin. Do plánovaného cíle Sapri jsem však
nedojel, neboť před 17. hodinou se mi zalíbilo albergo (hotel) Marla, kde jsem
se ubytoval jako jediný host za 30 €. Na tachometru v té době bylo 140 km, ale
já byl ve velké pohodě. Převýšení tento den činilo 1600 m a tak jsem se odměnil
posledním Plzeňským, ale i mnohým dalším pitím nakoupeným v supermarketu.
Pitný režim jsem se snažil dodržovat, neboť celý den teplota přesahovala 20°C.
Kromě sebe jsem vypral celý cyklistický dres, ale i cyklistické brýle v něm
zapomenuté. Moc jsem byl spokojený s programem celého dne a sám se sebou
9
a večer jsem ještě stihl sledovat TV RAI „1“. Jitka mi polichotila, když v SMS
napsala: “letěl jsi jako vítr“. Vzpomněl jsem na podobný výrok turistů ze
Strakonic cestujících ze severu Indie Sikkimu do Ágry, kde na terase restaurace
před večeří pravili „letěli jsme jako pírko“ a tak jsem se ozval a seznámili jsme
se a prožili příjemný večer společně. Kolem cesty dnes byly hlavně olivovníky a
citrusové plody, tj. citrony, pomeranče a mandarinky, dále palmy, pinie a
kaktusy.
13. 4. so Maina di Camerota – S. Giovanni a Piro 15 km – Scario 25 km –
Sapri 39 km – Praia a Mare 73 km – Belvedere 108 km – Páola 145 km
Trochu jsem si přispal, ale stačil jsem lehce posnídat a už v 8 hodin jsem
pokračoval v cestě podél moře. Více jak hodinu jsem stoupal o 550 m výše do
vsi San Giovanni a Piro, abych za 20 minut sletěl rychlostí více jak 40 km/hod.
opět k moři a poté
do města Sapri, kde
jsem odpočíval. Až
do Praia a Mare
byla silnička skoro
bez provozu, ale
stále nahoru a dolů
a tak to do oběda ve 13
hodin dalo 1000 m
převýšení. S velkou chutí
jsem poobědval a nakoupil
opět tekutiny, tentokráte i
pomerančovou šťávu, resp.
vymačkané čerstvé
pomeranče, neboť do cíle
10
zbývalo ještě mnoho kilometrů.
Vystoupal jsem od moře na výše
položenou „autostrádu“, kde sice
jela nějaká auta, ale cesta nebyla
tak náročná na převýšení. Nutná
byla zastávka v Belvedere na
chlazené pivo Tuborg, abych
cestu dokončil. Stejně jako na
Plzeňské šlapalo kolečko na Tuborg, skoro jako o závod. Zastavuji až na
předměstí Páola, abych zjistil orientační cenu ubytování, neboť ostello mi
nepotvrdilo moji žádost o ubytování. Ostello jsem ve městě vůbec nenašel a tak
jsem se rozhodl, že se odměním za dnešní výkon ubytováním v hotelu a to
ihned, neboť na tachometru bylo už 145 km. Zastavil jsem u hotelu hned vedle
moře, kde však žádali 50 € za noc se snídaní, neboť prý mají jen luxusní pokoje.
To jsem odmítl s tím, že můj limit je 30 €, luxusní pokoj nemusím a tak jedu dál.
Recepční někam telefonoval a řekl: „máte štěstí, majitel souhlasí s vaší cenou“.
Spokojený si vychutnávám hotelový luxus a při sprchování si promítám všechny
ty kopečky a krásné výhledy na moře, které jsem zvládl; byla to krásná pohádka!
14. 4. ne Páola – Amantea 30 km – Pizzo 87 km – Vibo Valentia 118 km.
Začnu dnes poznámkou pro ty, kteří deníček dočetli až sem.
Na začátku pátého dne cestování na kole po jižní Itálii musím připomenout, že
chybí mnohé fotografie a popis památek tak významných měst jako je Neapol a
stejně tomu bude v Mesině, Taormině, Catánii, Palermu a možná i v Římě
(stejně jako už nefotím v Praze), která navštěvuji za posledních šest let už po
páté. Z nových míst jsem se věnoval zatím jen Montecassinu na přání Jirky
Doška, a na přání Petra Volfa jsem fotil jediné stávající řecké chrámy
připomínající Akropolis. Tentokráte je to jen letmý pohled starého cyklisty ze
sedla svého kola na překrásnou scenérii krajiny, kde z jedné strany je většinou
moře a z druhé hory, občas ale v oparu. Užívám si však nádherných silnic,
11
někdy skoro bez provozu, neboť zvolená trasa je velmi členitá, kopcovitá, ale
mne lákající. Nejvíce si vychutnávám setkání s lidmi a také s mnoha cyklisty,
kteří mne zvou na častá posezení v bistrech. Mým záměrem je spíše cyklistické
soustředění v optimálních podmínkách za ideálního počasí stejně jako např. na
Malorce. Potkávám zde nejen jednotlivé cyklisty, ale i celé týmy cyklistů ze
střední a severní Evropy v pěkných jednotných dresech na překrásných kolech,
která jim trochu závidím; jezdí sem za teplem stejně jako já v posledních létech.
Jinou atraktivní trasu jsem měl připravenou pro cestování s Mirkem, kde
bychom poznávali známá turistická místa jako je Trapani, Syrakusy, Agrigento,
Monreale a další, denně max. 90 km, ale vše jste mohli mít zdokumentováno
Mirkovým fotoaparátem. Teď si můžete pouze vyhledat v seznamu deníčků
s názvem „Cesty za teplem“ podrobnější popis a fotografie těchto překrásných
míst, která jsem navštívil předtím. Stejné to bylo předloni při mé páté cestě do
Nepálu, kde mne více zajímali místní lidé a jejich život, než nejvyšší hory světa,
kde jsem doprovázel devět svých přátel.
Po snídani a běžné údržbě kola jsem
už před osmou hodinou opustil hotel a
vystoupal asi o 150 m výše na SS 18,
což je „strada superiore“, která je
přece jenom pohodlnější díky mnoha
dlouhým mostům a osvětleným
tunelům, někdy délky více jak 2 km.
Bylo nedělní ráno a tak se to místo aut
hemží desítkami cyklistů na svém
„švihu“ v obou směrech. Hned za
městem jsem se stačil připojit ke
skupince starších cyklistů na jejich
nádherných silničních speciálech, ale
jeli rychlostí jen cca 30 km za hodinu
a tak jsem „uvisel“ až do Amantea,
kde mne pozvali na kapučíno a odtud se vraceli zpět domů. Další zastávku jsem
12
měl až na 50. km pro pomeranče, víno a pivo, neboť pro mé kolo je to nejlepší
doping . Jel jsem stále podél moře a místy viděl, co vlny dokáží, když odnesou
část silnice, i když ji chrání velké betonové bloky. Všichni cyklisté se stále
zdraví: ciao, salve, buon giorno, ti v protisměru ještě pokynou rukou; nádherné,
příjemné. Všude kolem silnice olivovníky, zelenina všeho druhu a hlavně
„frágole – jahody, které tu sklízí převážně Bulhaři. Při obědě přisedli dokonce
na moji lavičku a jeden
s deformovanou rukou žebral, když
přicházeli lidé na pláž. Uměl pouze
„buon giorno, soldi per mangiare,
grazie“. Pracují tu za 25 € denně.
Krabici překrásných vonících jahod
tu prodávali za pouhé 1 €, ale já jen
ochutnal. Poobědval jsem a těšil se na zbývající kilometry podél moře. Po
ranních 15°C opět slunce hřálo a bylo už 20°C. Bohužel to nebylo u moře, ale
musel jsem vystoupat o 550 m výše, kde leží město Vibo Valentia. Zde jsem se
na náměstí potkal se skupinou cyklistů končících vyjížďku, kteří mi doporučili
ubytování v soukromí o 9 km dále, kde z nich většina bydlí. Těch 9 km městem
byla „pěkná palba“. Ale zvládl jsem to, zvláště ve sjezdech, kdy jeli volněji.
Ubytování v soukromí předčilo mé očekávání; překrásný apartmán, milé přijetí a
cena ještě snížena z 35 € na 25 € včetně snídaně proto, že jsem cyklista, jsem
starší než maminka majitelky, a jel jsem dnes více jak 100 km . Jak je někdy
dobré, být dříve narozený! Jako pozornost jsem ještě dostal chlazené pivo, neboť
13
obchody jsou v neděli převážně zavřené. Po pravidelném sprchování a praní
jsem se do večera slunil a odpočíval na překrásné zahradě, která už kvetla a
voněla. K večeři jsem využil vybavenou kuchyň a jídelnu a poté mi ještě mladá
paní přinesla láhev „limoncina“, kterou jsem tak dlouho ochutnával, až jsem
skoro usnul. Po večeři jsem zašel na bar na pivo a pokecal s místními.
Hospodský mi přinesl chuťovku na způsob „frutti di mare, smažené plody moře,
stejně jako jsou ve Španělsku tzv. „tapas“.
15. 4. po Vibo Valentia, Tipponion (556) – Rosarno 23 km – Palmi 40 km -
Bagnara 59 km – Scilia 73 km –Messina 82 km –Villaggio di Mili 95 km
Snídani jsem měl připravenou už na 7. hodinu a za půl hodiny jsem opustil
příjemný privát. Sjezd dolů k moři do Rosaria byl velmi pohodlný, ale po dlouhé
době v bundě, neboť bylo po ránu jen 13°C. 6 km před Palmi byl táhlý kopec se
stoupáním 300 m a po
chvilce následoval stejně
dlouhý o dalších 250 m
výše, což bylo 550 m n.m.
To už jsem jel bez bundy
a potůčky potu mi stékaly
po zádech. Odměnou byl
dlouhý sjezd až k moři do
vsi Bagnara, ale opět bez
aut a také bez cyklistů. Překrásná
průzračná voda v moři lákala
k osvěžení, ale bylo jen 18°C a
asi stejně tak byla teplá voda.
Bylo právě poledne, když jsem
na lodi opouštěl italskou pevninu
a za 20 minut přistál na Sicílii ve
městě Messina. Už jsem věděl z dřívějších pobytů, že si nemusím kupovat
14
jízdenku na trajekt pro své kolo a tak
jsem ušetřil asi 4 €. Ty jsem okamžitě
utratil ve vonícím bistru za grilované
kuře a obsluhující kuchař, prý také
cyklista, mi k tomu přidal chlazené
pivo a bagetu. Byl jsem překvapen
dlouhou frontou na všechna dobrá
jídla včetně mořských plodů a vše
docela levné a dobře vypadající; jídlo
prodávali i se zabalením domů. Po
tomto vydatném občerstvení jsem se
vydal za město, abych se ubytoval na
periferii Messiny v soukromí u
kamaráda, také cyklisty Dina, 43 let, kde jsem spal loni v březnu. Bohužel nikdo
nebyl doma, neboť jsem přijel o den dříve, což jsem vyřešil snadno tím, že jsem
navštívil nedaleko bydlící jeho rodiče. Jeho otec, stejně mladý jako já, mne
doprovodil do Dinova bytu, který pronajímá za 25 € se snídaní. Popili jsme pivo
a asi hodinu se příjemně bavili. Slunečné odpoledne jsem využil k vyprání všeho
a hlavně odpočinku na terase s výhledem na moře a chutnáním šampaňského,
vína i grapy, které mi Dino připravil, abych neměl žízeň, než se večer vrátí
z práce (pracuje u policie). K dispozici jsem měl celý dům včetně terasovité
zahrady, kde jeho otec pěstuje všechnu zeleninu a hlavně víno. Po večeři jsem
pohovořil s Dinem, hlavně o úspěšném Zemanovi, trenéru Messiny, a opět přišla
řeč i na Pavla Nedvěda a vyřídil jsem skoro všechny maily. Žádal jsem také o
vysvětlení, proč letos je ve většině měst a obcí na jihu Itálie a hlavně na Sicílii
tak velké množství odpadků, které nikdo neodváží. V posledních letech tím byla
známá pouze Neapol, kde jsem pozoroval letos malé zlepšení. Každá hromada,
kde jsou dvě popelnice, by vyžadovala přistavení min. jednoho kuka vozu a
zřejmě by to ani neodvezl. Města prý nemají peníze na odvoz a ještě je to
spojeno s vydíráním zdejší mafií. Přitom nedaleko od těchto hromad odpadků
posedávají skupinky černochů a čekají, že někdo přijede a dá jim nějakou práci,
15
za kterou dostanou za den 20 – 25 €. Zde jsem poznal skutečnou krizi, o které se
u nás stále mluví, ale vidět v supermarketech při nakupování moc není.
16. 4. út Villaggio di Mili – Forza d´Agro (350) 35 km – Taormina (250) 49
km – Catánia 107 km
Už před sedmou hodinou přišel Dino a společně jsme posnídali. Rozloučit se
přišel i jeho otec, který už začal pracovat na zahradě na vinicích. Dino odmítl
úhradu za nocleh, neboť jsme přátelé a naopak mne pozval, abych přijel na
podzim znovu i s přáteli nebo zase na jaře jako obvykle. Pohodlná byla cesta
podél moře směrem na Catánii, ale mně se zachtělo vyjet na nějaký kopeček.
Asi 10 km před Taorminou jsem
viděl takovou příležitost, neboť
odbočovala úzká silnička nahoru a
samé zatáčky do vsi Forza d´
Agro ležící asi 350 m nad mořem,
a pěkně jsem se zahřál. Odměnou
byl nádherný výhled a
fantastický sjezd k moři
na prázdné silnici. Druhá
horská prémie vedla do
překrásné Taorminy
s nejlepším výhledovým
místem na světě
z řeckého divadla na
sopku Etnu a dvě moře, Jónské a Tyrhénské. Tentokráte jsem nebyl v přírodním
divadle s úžasnou akustikou, ale na skalním výběžku, odkud je vidět jak sopka,
tak pohled na moře a také na blízkou vesničku na vrcholu, kde jsem byl asi před
hodinou; překrásné pocity v těle i na duši. Připadal jsem si, že sedím v divadle a
hrají ten nejlepší kus; stačilo se jen dívat, kochat se.
16
Jak je svět malý, jsem se přesvědčil hned po ránu, když jsem na silnici
v protisměru potkal německého cyklistu Hartmuta Koeblera z Norimberku.
Včera o něm hovořil Dino, že se
dnes u něho zastaví a přemlouval
mne, abych zůstal a poznal ho. Teď
se mi to podařilo. 45letý Němec
před 5 roky prodal všechen svůj
majetek a celou dobu jen cestuje na
kole po celém světě. Nedávno se
vrátil z Jižní Ameriky a na Sicílii je
pravidelně na jaře a na podzim. Své
kolo měl neuvěřitelně ověšené vším,
co k životu potřebuje. Ukazoval mi
místo na pláži, kde trávil dnešní noc,
a moc si vše pochvaloval. Je ještě
svobodnější člověk než já a zdál se
velice šťastný a v pohodě. Ptal se
mne pochopitelně na věk a nevěřil,
hrozně se začal smát a pak řekl: „to není možné, že bych mohl jezdit ještě tak
dlouho na kole jako ty; že mne čeká ještě tolik dlouhých let života…“ a smál se
hrozně moc. Pak mne objal a přál mi štěstí do dalších let. Do Catánie bylo časté
dlouhé táhlé stoupání, ale po staré dlažbě, což nebylo moc příjemné. Zde jsem
vzpomínal na mladého cyklistického kolegu z Rakouska, s kterým jsem se
potkal včera a jel na silničním kole, jen s malým batohem na zádech; jak tady
chudák asi trpěl. Dojezd už byl za silného městského provozu a občas jsem se
skoro třel o kapotu předjíždějících aut; na to by Mirek asi neměl nervy. Ostello
jsem našel bez problému a dle mého úsudku patří k těm nejlépe vybaveným a
levným. Pouhých 16.5 € v desetilůžkovém pokoji, v kterém jsem však spal sám.
Žádal jsem totiž nejlevnější pokoj. Toalety čisté a voňavé jako v hotelu, rovněž
tak velká hala, a hlavně velká vybavená kuchyně včetně mnoha potravin;
podobně to někdy vypadá v kuchyních na poutní cestě do Santiaga. Navíc
17
neomezený internet zdarma. Po večeři mne ještě němečtí a italští turisté zvali na
své speciality, které si připravovali celý večer, ale já už neměl místo v žaludku a
byl spokojený se svou večeří. Místo prohlídky už známých chrámů jsem se jen
tak toulal po městě, které už znám z předchozích návštěv, maximálně relaxoval
a žil si tu svůj pohodlný život.
17. 4. st Catánia – Caltagirone (350) 69 km – Piazza Armerina (690)
102 km
Snídaně v ostellu se trochu opozdila,
ale byla velmi dobrá, bohatá. Po osmé
hodině jsem už projížděl v poklidu
centrem města. Až do dalšího města ve
vzdálenosti cca 65 km jsem neprojížděl
žádnou vesnicí, nikde žádní lidé a tak
to bylo trochu smutné. Kdo asi
obdělává okolní pole, jsem se ptal sám
sebe. Rovinatá cesta s malou frekvencí
18
aut a s mírným větrem
v zádech; velká pohoda. Krátká
byla zastávka na ochutnání
krvavých pomerančů, které
stejně sním jen dva, ale je to
pochoutka. Pomeranče jsou
většinou již sklizené stejně
jako citrony, jen olivy to ještě
čeká. Odbočil jsem asi 3 km do
města malované keramiky (je podobná té ze Sardinie), Caltagirone, které má
40 000 obyvatel a je na kopci, kam jsem musel vystoupat o 150 m výše.
Odměnil jsem se piknikem před malým obchůdkem na hřejícím slunci, kde bylo
24°C! Prodavač se divil, jak
mohu ještě pokračovat dalších
30 km po vypití dvou piv.
Místní mladíci mi nabízejí
motorku za pouhých 200 €.
Nová prý stojí 600 € a dokáže
jet rychlostí až 90 km za
hodinu a spotřebě 1 litr na 30
km. Já raději pokračuji na
svém kole a těším se na
kopečky a zvlněnou krajinu, už ne podél moře. Po obědě nejprve sjezd dolů a
poté překrásnou „Vysočinou“, skoro bez aut, nahoru a dolů; paráda. Před cílem
cesty ve městě Piazza Armerina byl táhlý kopec, minimálně 8 km dlouhý, skoro
nekonečný. Ostello, kam jsem zamířil nejdříve, však bylo v rekonstrukci. Na
svou kamarádku Alessandru jsem měl mail, ale bohužel ne telefon ani adresu, a
po třech letech už jsem zapomněl, kde jsem bydlel. Naštěstí si přečetla můj mail
a za 20 minut jsme se už potkali před vinotékou jako naposledy. Svůj byt nyní
přestavují, ale já dostal v přízemí luxusní pokoj a v koupelně jsem si měl
ovladačem volit barvy osvětlení, abych se tam cítil co nejlépe; připadal jsem si
19
jako v luxusních lázních. Její partner
Mirek musel ještě do práce a tak
jsme se všichni setkali až večer u
společné večeře. Stihl jsem navštívit
známého ve vinotéce, koupit dárek
pro Mirka (jeho oblíbené kvalitní
víno, jak mi prozradil someliér), tak i
květiny pro Alessandru. Nakoupil
jsem i maso, neboť jsem věděl, že
zaplatit za ubytování nebudou chtít.
Večer byl stejně krásný, příjemný
jako před třemi roky a zpestřením byl
tentokráte jejich roční Frederico,
který s námi vydržel až do 23 hodin. Popíjel jsem tentokráte trochu více, neboť
jsem měl velkou radost ze setkání a přijetí.
18. 4. čt Piazza Armerina (690) – Enna (1000) 31 km – Alimena (740) 77 km
– Petralia Sottana (1150) 97 km
Ráno byla velká žízeň a tak jsem vypil litr skvělé pomerančové šťávy kromě
obvyklého čaje. S přáteli bylo dlouhé loučení a přiznám se, že ukápla i nějaká
slza. Po osmé hodině vyjíždím do kopců směr Enna. Už včera jsem poznal
dlouhá táhlá stoupání, ale dnes jich bylo ještě trochu více. Jen do Enny jsem
nastoupal 850 m a to bylo jen 30 km! Stále nahoru nebo dolů, ale kolem vonící
piniové lesy a úžasné výhledy do krajiny. Vesnice skoro neexistují a vzdálená
středověká města jsou vždy na kopci stejně jako Enna, což je nejvýše položené
město v Evropě. Kromě hradu je tam mnoho kostelů a překvapivě i turistů a opět
ze Švýcarska, s kterými jsem se zdravil a mnozí se chtěli se mnou a s kolem
fotit. Počasí opět přálo, i když po ránu jsem jel v bundě, než se oteplilo na 20°C
a více. Dopoledne jsem jel na sladké croisanty a dobré červené, které mi dal
majitel včera ve vinotéce, když jsme ochutnávali víno ze všech sudů; proto dnes
20
ráno tak velká žízeň. V Enně jsem lehce posvačil a kochal se výhledy do krajiny.
Oslovil mne francouzský cyklista ovládající italštinu a dlouho jsme si povídali a
nejen o cyklistice; trochu
mi záviděl můj program a
říkal, že by se nejraději
přidal. Pokračování bylo
opět velmi zvlněným
terénem; pochopitelně
nejdříve sjezd a poté
dlouhé táhlé stoupání.
Dalších 30 km byla silnice
pro auta uzavřena, což mi vůbec nevadilo, ba naopak. Zborcená silnice po zimě
byla v opravě a opravdu se na mnoha úsecích velmi intenzivně pracovalo. I když
mám kopce rád, tentokrát jsem chtěl svou cestu po 77 km ukončit. Skvělé počasí
mi však nedalo a pokračoval jsem dle programu až do Petralia Sottana, ale závěr
byl neskutečně těžký. Jen 2.5 km vystoupat o 300 m výše do starého kamenného
městečka bylo na pokraji mých sil. Posledních 200 m po dlažebních kostkách
jsem jen stěží své kolo s batohy vytlačil. Byl jsem nejvýše z celé cesty, ve výšce
1150 m n.m. Štěstí se na
mne usmálo i při
ubytování, neboť první
oslovená dívka mi nabídla
čtyřhvězdičkový hotel
nebo klášter u jeptišek.
Rozhodnutí bylo snadné.
Za 20 € jsem bydlel
v krásném pokoji s moderním sociálním zařízením a mladší jeptiška mi nabídla
ještě snídani zítra přímo do pokoje . Před večeří jsem se procházel kouzelným
městečkem s příjemnými lidmi, s kterými jsem si dlouho povídal na místním
náměstíčku. Dnes jsem nastoupal neuvěřitelných 2250 m a spát budu ve výšce
1150 m! Je to skvělý hřejivý pocit, co staré tělo ještě zvládne.
21
19. 4. pá Petralia Sottana (1150) –
Scilato - Piano Battaglia (1633)! –
Cefalú 78 km
Po své první snídani následovala
opravdu druhá od jeptišky, což byla
ale jen bílá káva a sušenky, ale bylo to
milé. Malá údržba kola a v půl osmé
sjíždím skoro o 500 m níž, kde začal
16 km dlouhý nekonečný výjezd do
sedla, které leží o 29 m výše, než je
naše Sněžka. Jelo se mi ale výborně,
neboť počasí bylo maximálně příznivé, slunečno, ale ne horko. Potkal jsem se
jen se třemi Švýcary na motorkách a chvíli se bavil a s dvojicí Francouzů, která
přijela autem do sedla a chtěla vystoupit na blízký vrchol. Myslel jsem, že do
Cefalú k moři budu už jen sjíždět, ale omyl. Ještě více jak 400 m jsem musel po
prvním sjezdu vystoupat a teprve poté jsem si mohl vychutnávat nekonečný
22
kouzelný sjezd na prázdné silnici k moři do města Cefalú. Ten den to bylo 1400
m nahoru a 2500 m dolů!!! Už ve 13 hodin jsem byl v cíli asi poslední horské
etapy. Zatímco v horách
bylo velmi příjemně, u moře
teplota přes 23°C. Obědval
jsem na náměstí s úžasným
pohledem na historický
Dóm s románským
obloukovým portálem a
oběma masivními věžemi
vypínající se na skále nad
přístavem; lepší kulisu jsem
si nemohl vybrat. Kolem
pěkné restaurace plné
turistů, převážně však žen,
které pokukovaly po
cyklistovi a já zase po nich
. Některé přišly s žádostí
o společnou fotku, když
zjistily, že jsem až z Česka.
Jen dvě minuty odtud jsem
zazvonil na první privát B +
B a okamžitě jsem přijal
nocleh za 25 € bez snídaně. Opět výborné ubytování ve starém, ale
zmodernizovaném velkém bytě. Domácí bydlí v 1. patře a byt o patro výše
pronajímají. Mladá paní domácí mi půjčila i svůj počítač, abych si mohl číst
večer noviny na internetu. Nemělo to chybu kromě toho, že jsem vypraný dres
zapomněl dát sušit. Procházel jsem se úzkými uličkami orientálního rybářského
městečka s ovzduším starého města poblíž písečných pláží. Zde mne oslovili
Italové z Benátek a skoro hodinu jsme se báječně bavili a nakonec i vyfotili.
23
Překvapilo mne, že někteří odvážlivci už smáčeli svá těla v mořských vlnách.
Dlouho jsem se kochal pohledem na moře se zapadajícím sluncem a doplňoval
tekutiny. Byl jsem rád, že také má žena dnes odjíždí na 4 dny do Holandska na
výstavu květin. S dobrým pocitem v duši, jak nádherný den jsem si opět užil,
jsem šel spát po 22. hodině a těšil se na cestu podél moře do Palerma.
20. 4. so Cefalú – Termini Imerese 36 km – Porticello 61 km – Palermo 80
km + po městě 102 km
V půl osmé po snídani jsem opustil příjemný privát v centru města, kde většina
obyvatel ještě spala. Opět překrásné slunečné ráno a u moře tepleji než
v předchozích dnech
na horách.
Pohodlnou cestou
podél moře, jen
s občasným
stoupáním, jsem se
zastavil v Termini,
kde na vyhlídce nad
mořem jsem se bavil s cyklisty, s kterými se dnes „roztrhl pytel“. Stále někdo
zdraví a je jedno, jestli jede v protisměru nebo předjíždí. Abych nebyl v Palermu
24
příliš brzy, odbočil jsem 16 km před hlavním městem Sicílie do Ponticella, kde
jsem poobědval. Potom jsem dokončil cestu do Palerma a zamířil rovnou do
přístavu, kde jsem si koupil jízdenku na večerní loď do Neapole u společnosti
Tirrenia za 56 € s kolem a odjezdem ve 20.15 hodin. Poté jsem se projížděl na
kole městem sem a
tam, ale delší
zastávka byla jen u
mohutné katedrály
patřící
k nejvýznamnějším
normanským
památkám na
Sicílii.
Poté to byla blízká brána
Porta Nuova, která je
obvyklým vstupem do
města. Poprvé jsem se jel
podívat do Orto botanico,
což je jedna
z nejkrásnějších
botanických zahrad Evropy. Ve městě je mnoho
překrásných paláců, ale ty jsem už fotil vícekrát.
Teď jsem se jen kochal a hlavně mluvil s lidmi.
Těsně před Palermem mne předjel a zastavil Ital,
který si všiml české vlaječky a dlouho pronášel
oslavné ódy na Český Krumlov, Telč a
pochopitelně i Prahu, zvláště na Malou Stranu.
25
Také on měl potřebu se se mnou bavit, což bylo příjemné. Takových setkání
mám denně více, a proto jsem zde tak spokojený. Spokojená je dnes i manželka
na výstavě květin v Holandsku a stejně tak mladší syn Štěpán, který mi psal
z Marseille ve Francii, kde hrál golfový turnaj. Z domova jsem poprvé
telefonicky mluvil i se starším synem Pavlem, který byl také v pohodě. Co víc
jsem si mohl přát?
Místo drahých ryb jsem si koupil k večeři u Marokánců výborně kořeněné
grilované kuře, k tomu mi přidali do kelímku velké množství čerstvé zeleniny a
ještě hromadu smažených brambor a marockou placku. K tomu jsem měl
chlazená piva z blízkého obchůdku a sicilské červené. Se mnou večeřely i dvě
mlsné kočky a stále se
olizovaly. Těšil jsem
se na noční plavbu
z ostrova na italskou
pevninu, do Neapole.
Večer ještě stále svítilo
slunce a bylo 20°C. Na
lodi jsem seděl
v oddělení „poltrone“,
kde bylo asi 100 polohovacích křesel, ale obsazeno jich bylo jen devět a tak
jsem měl maximální pohodlí. K pohodě přispěla i láhev červeného na noc.
Jediným rušivým elementem bylo občas brečící štěně, když jej majitelé opustili.
21. 4. ne Neapol –
Montragone 59 km –
Formia 93 km –
Sperlonga 123 km
V 7.30 hodin loď
přistála v Neapoli a po
známé cestě podél moře jsem se vydal na sever, zatím jen do Sperlongy, kde
26
mám oblíbené ostello.
Skoro do oběda jsem jel
tentokrát v dlouhém
oblečení, neboť teplota
nepřekročila 18°C.
Zastávku na oběd jsem si
dopřál v Montragone. Na
silnicích v obou směrech
bylo opět mnoho cyklistů
jako každou neděli;
překrásná kola i barevné
dresy jsem jim občas
záviděl… S jednou
skupinkou jsem chvilku vydržel jet společně, než jsme se zastavili na kapučíno.
Stejně příjemné bylo odpolední posezení s mladými motorkáři, když jsem se 10
km před cílem chtěl odměnit chlazeným točeným pivem v restauraci při moři,
tzv. „služebním pivem“. Na moři tentokráte byly velké vlny, neboť foukal silný
27
vítr a bohužel občas i trochu proti. Převýšení však bylo malé. Najisto jsem jel do
ostella, kde jsem spal již vícekrát; bohužel však netekla voda a tak jej uzavřeli.
Ochotní sousedé mne však doprovodili autem do 3 km vzdáleného kempinku
přímo u moře, kde jsem měl k dispozici překrásný bungalov, který vybavením
připomínal hotel, a kolem se rozprostírala exotická zahrada; vše za 20€. Opět
štěstí na „správné lidi“, kteří nelitovali svůj čas a v případě nouze dokonce
nabídli ubytování u nich doma,
což jsem zdarma nechtěl.
Večeřel jsem až do 19.30 hodin
při zapadajícím, ale ještě
hřejícím slunci na terase venku
před bungalovem. Večer přišla
zpráva od přepravce Pavla
Čadka, že auta budou v úterý
skládat v Bari a Frosinone a tak se zítra vydám místo do Říma do vnitrozemí do
Frosinone. Cesta bude kratší, ale náročná na kopcovitý terén, což mi nevadí.
22. 4. po Sperlonga – Terracina 24 km – Frosinone 78 km – Ferentino 90
km - Alatri (560) 100 km
V noci byla silná bouřka a vytrvale pršelo. Po snídani jsem opustil příjemný
bungalov a podél moře dojel do Terraciny, kde jsem odbočil do vnitrozemí na
pohoří Ausoni. Správné rozhodnutí nejet do Říma se potvrdilo jako šťastné,
28
neboť černá obloha tím směrem a hřmění s blesky nevěštilo nic dobrého. Také
pohoří Ausoni přede mnou bylo v mraku, ale štěstí mne neopustilo, neboť celý
hřeben jsem přejel bez deště, ale s velkým ochlazením vzduchu. Teprve na
sjezdu do Frosinone začalo pršet, teplota klesla jen na 11°C a tak jsem se ukryl
před velkým lijákem
v pěkném novém
moderním baru, kde
jsem také obědval. Po
2.5 hodinách slunce
vysvitlo a tak jsem se
vydal k plánovanému
cíli, tj. do 560 m
vysoko položenému
starému městu Alatri
(je starší jak Řím) s 30 000 obyvateli, kde po dojezdu začalo opět pršet a k tomu
ještě nastala zima. Navštívil jsem místní knihovnu, ale internet nešel. Požádal
jsem proto o ověření telefonem, zda 4 km vzdálené ostello je v provozu. Opět
nebylo, ale měl jsem štěstí, když mi pracovnice knihovny doporučila privát B +
B, jehož majitel měl obchod naproti na náměstí. Ubytování bylo tudíž rychlé,
jen cena byla příliš vysoká – 50 € za noc v apartmánu. O 10 let mladší pán je
také cyklista a navíc vede spinink, a tak jsme se rychle domluvili na nižší ceně
29
30 €, ale u jeho dcery. Úžasný velký apartmán včetně výborně vybavené
kuchyně mne nadchl a přespala by zde pohodlně celá větší rodina. Po prohřátí
v horké sprše jsem za deště doběhl do blízkého supermarketu a nakoupil
laskominy k lukulským hodům večer, neboť to měla být poslední večeře v Itálii.
Byl příslib, že druhý den večer asi už budu cestovat kamionem domů. Byl to
náročný den vzhledem k proměnlivému počasí, ale opět skončil úspěchem;
konec dobrý, všechno dobré. Při večerním popíjení ještě přišla zpráva od
Štěpána: „v golfovém turnaji v Marseille mezi 20 amatéry jsem získal první
místo“. Udělal mi další velkou radost a tak jsem doběhl ještě pro další láhev
Merlotu, abych si to užíval. Na internetu slečny domácí čtu, že v Čechách je
neuvěřitelných 20°C; jaká to byla teplotní změna doma a tady; doma o 10°C
více, zde o 10°C méně za jediný den!
23. 4. út Alatri – Frosinone - 14 km – Veroli 26 km – Castelliri 39 km –
Frosinone 64 km – dálnice za Frosinone směr Roma 70 km
Ve velké pohodě jsem
posnídal, dal řeč s 29tiletou
sympatickou dcerou italského
cyklisty a teprve v 8.30 hodin jsem opustil
penzion a ještě zajel poděkovat do
knihovny za včerejší úspěšný tip na
ubytování. Věnoval jsem se prohlídce
starého města, už opět za slunce, i když
bylo po ránu chladněji. Poté jsem sjel dolů
do Frosinone a vydal se na cestu do Sory
30
za dlouholetými přáteli, kteří několikrát pobývali u nás v Jičíně, ale ještě za
totality a po roce 1989. Antonio Notari dokonce v jičínské galerii uspořádal
výstavu svých obrazů a jeden obraz věnoval městu. Silnice do Sory byla skoro
bez provozu, neboť vedle je postavena nová superstráda, ale pro cyklisty
nepřístupná. Stará cesta je velmi členitá, skoro stále do kopce nebo s kopce. Po
levé ruce jsem jel podél horského zasněženého hřebene pohoří Monti Erici. Asi
10 km před Sorou jsem měl svůj první pomalý defekt a po výměně duše jsem
zastavil v marketu, abych si koupil něco k obědu. V tom okamžiku se ozval
Giovanni ze Sory, abych zůstal u nich dnes na večeři. Toto jsem musel odříct a
už jsem nedokončil cestu do Sory, ale poobědval jsem před barem, kam mne
pozvali místní mladíci. S nimi jsem si dlouho povídal o mém cestování a popil
trochu více dobrého moku. Vybavili mne ještě na zpáteční cestu láhví vína a já
se vrátil do Frosinone, kde jsem si nakoupil jídlo na zpáteční cestu domů. To už
jsem měl první kontakt na řidiče kamionu Aleše Bratku, s kterým se budu večer
vracet. Vystoupal jsem
až do starého města,
které leží o 150 m výše
a kochal se pohledy na
okolní zasněžené hory.
Poslední návštěva
knihovny a setkání se
samotným ředitelem,
neboť většina počítačů byla mimo provoz a žádný nebyl volný. Ten mi velice
ochotně propůjčil svůj, neboť je obdivovatelem Prahy, kterou často navštěvuje a
rád by mne pozval na
večeři, abychom si
mohli povídat jak o mé
cestě, tak i o Praze. Víc
jak 10 km jsem musel
cestovat k dálnici, kam
přijel kamion ve 21.30 hodin. Čekalo nás asi 1400 km do Brna, kde Aleš
31
vykládal zeleninu, kterou však
dříve musel naložit poblíž
Verony. Téměř nový kamion
Mercedes Benz byl luxusním
dopravním prostředkem
s maximálním pohodlím a
širokým pohodlným lůžkem na
spaní. Řidič Aleš, kterému je 35
let, naštěstí nekouří a jízda s
ním byla velmi příjemná a
klidná a stále jsme si měli co
povídat; jel jsem s ním už
podruhé.
24. a 25. 4. st + čt Cesta zpět
se trochu prodloužila vzhledem k delší nakládce zboží, kde skladníci byli lehce
pod vlivem alkoholu a také incidenty na dálnici před Benátkami nás trochu
zdržely.
Ještě se krátce zmíním o neuvěřitelném závěru cestování z Brna do Jičína. Bylo
15.10 hodin, když jsme se s Alešem rozloučili v Brně před Makrem, kde měl
vykládat zboží. Odtud jsem cestoval na kole „italským“ způsobem na asi 5 km
vzdálené vlakové nádraží po chodníku a potom po ucpané silnici směrem do
centra. K pokladně ČD jsem přistoupil v 15.39 hodin, kdy byl čas odjezdu
expresu IC do Prahy. Rychlík měl však 4 minuty zpoždění a tak jsem stačil
doběhnout i s kolem na 2. nástupiště než dal výpravčí pokyn k odjezdu. Rychlík
nestavěl ani v České Třebové, ale poprvé až v Pardubicích. Já však přestupoval
v Kolíně, kde jsem měl také pouhé 4 minuty na přestup. Opět jsem nastoupil
jako poslední, když už výpravčí chtěl dát pokyn k odjezdu rychlíku. Teprve
v Nymburce, při posledním přestupu, jsem měl 10 minut času a tak jsem stihl
první české pivo. Zrychleným vlakem jsem přijel do Jičína v 19.20 hodin. Tomu
říkám „velké štěstí“.
32
Přehled ujetých kilometrů a převýšení.
Stoupání
8.4. po Strakonice – Štěkeň 12 km
10.4. st Casino – Napoli 39 km 800 m
11.4. čt Napoli – Salerno 65 km 450 m
12.4. pá Salerno – Marina ´d Camerota 140 km 1600 m
13.4. so Marina ´d Camerota – Paola 145 km 1600 m
14.4. ne Paola - Vibo Valentia 118 km 950 m
15.4. po Vibo Valentia – Villaggio di Mili 95 km 700 m
16.4. út Villaggio di Mili – Catánia 107 km 750 m
17.4. st Catánia – Piazza Armerina 102 km 750 m
18.4. čt Piazza Armerina – Petralia Sotana 97 km 2250 m
19.4. pá Petralia Sotana – Cefalú 78 km 1400 m
20.4. so Cefalú – Palermo 102 km 350 m
21.4. ne Napoli – Sperlonga 123 km 300 m
22.4. po Sperlonga – Alatri 100 km 900 m
23.4. út Alatri – Frosinone 70 km 750 m
25.4. čt 6 km
Celkem 1499 km 13550 m
Na cestě jsem byl celkem 18 dní:
2 dny cesta vlakem do Strakonic a kamionem na start na jih Itálie
14 dní na kole – viz tabulka nahoře
2 dny cesta kamionem do Brna a vlakem domů
Náklady na cestu:
ubytování a stravování 424 € 10 600 Kč
trajekt Palermo – Neapol lodí 56 € 1 400 Kč
jízdné vlakem + kolo + ostatní 500 Kč
Celkem 12 500 Kč
33
Poděkování:
1/ za dopravu Autospolu, hlavně Pavlovi Čadkovi a oběma řidičům, tj. Ondrovi
a Alešovi
2/ Cyklo SKI Žitník Lomnice, hlavně pečlivému a šikovnému Janu Malému
3/ za ubytování a přátelské přijetí Dinovi v Messině a Alessandře a Mirkovi
v Piazza Amerina
4/ všem neznámým, kteří mne stále povzbuzovali a byli velice přátelští a milí
Závěr:
Na začátku cest jsem si říkal: „život, i když krátký, je stále ještě přede mnou. A
já si ho chci užít. Využít všechen čas, který je mi k životu dán“. Říká se,
„odvážnému štěstí přeje“ nebo „vytrvalost přináší růže“ a „co tě nezlomí, to tě
posílí“. Nekráčet dopředu pro mne znamená vracet se.
I když už také vím, že přijde období a bude pro mne možná úlevou, budu-li se
moci usadit tam, kde jsem rád, tj. v Českém ráji, kde mám domov a navíc
přátele. Mohou to být důvody fyzické kondice, ale spíše psychologické. Čím
více se smysly opotřebovávají, tím menší kouzlo budou mít nové věci. Doma
budu mít pocit bezpečí z okolí, které znám dokonale. Možná se i já začnu ohlížet
k minulosti a hledat vodítko pro přítomnost, kdy nebudu moci být tak aktivní.
V Jičíně 28. dubna I v a n
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013