Systematický přehled hadů

TŘÍDA: Reptilia - plazi

ŘÁD: Squamata - šupinatí

PODŘÁD: Serpentes - hadiPodřád hadů má 12 čeledí asi s 388 rody a 2700 druhy (je ovšem popsáno mnoho forem,

z nichž některé řadí někteří herpetologové jako samostatný druh, jiní jako poddruh).

1. ČELEĎ: Typhlopidae - slepákovitíMalí hadi s nepatrnýma očima. Drobné zuby pouze v horní čelisti, spodní čelist bezzubá.

Na kostře patrny zbytky pánevního pásma. Rozšíření-v jižní Evropě, jižní a jihovýchodní Asii, Africe, Austrálii a tropické Americe.Známe 5 rodů asi s 200 druhy.

2. ČELEĎ: Leptotyphlopidae - slepanovitíMalí hadi s drobnýma očima. Zuby pouze v dolní čelisti. Na kostře zbytky pánevního

pásma. Rozšíření-především v Africe a také v tropické Americe. Známe 1 rod asi se 40 druhy.

3. ČELEĎ: Boidae – hroznýšovitíTělo silné a svalnaté. Až na výjimky vyvinuta obě plicní křídla, levé však menší. U většiny

druhů zbytky pánve a zadních končetin v podobě krátkých výrůstků.Oko má svisle postavenou zornici.

PODČELEĎ: Boinea – hroznýšové pravíŽivorodí hadi. Rozšíření – v Americe, na Madagaskaru,malé druhy v severní Africe a

v jižní Asii. Známe 15 rodů s 55 druhy.

PODČELEĎ: Pythoniae – krajtyKladou vejce. Rozšíření – v jižní a jihovýchodní Asii, Africe, Austrálii a na Nové Guinei.Známe 7 rodů s 22 druhy.

PODČELEĎ: BolyeriinaeRozšíření – na ostrově Round u Mauritia. Známe 2 rody Se dvěma druhy.

PODČELEĎ: LoxoceminaeRozšíření – ve Střední Americe. Známe 1 rod s 1 Druhem.

4. ČELEĎ: Aniliidae – vinejšovitíŠupiny na břiše nejsou zvětšeny jako u většiny hadů. Kosti lebky pevně spojeny. Stopy

po zadních končetinách v podobě drápků po stranách řitního otvoru. Zbytky pánve. Ocas velmi krátký. Rozšíření – Jižní Amerika, jižní a jihovýchodní Asie. Známe 3 rody s 11 druhy.

5. ČELEĎ: Uropeltidae – krátkorepovitíNa čumáku velký svislý štít. Silný krk, krátký ocas. Hlava kuželovitá se silnými štíty.

Život pod zemí. Rozšíření – Cejlon (Srí Lanka) a jižní Indie. Známe 8 rodů se 45 druhy.

6. ČELEĎ: Xenopeltidae – duhovcovitíČelisti opatřeny velkým počtem malých zubů, kterých je 33 až 38 na každé straně horní

čelisti a 35 až 36 na každé dolní straně čelisti. Duhový lesk šupin. Rozšíření – jihovýchodní Asie až Filipíny. Známe 1 rod s 1 druhem.

7. ČELEĎ: Acrochordidae – bradavičníkovitíTělo pokryté malými zrnitými šupinami. Rozšíření – jihovýchodní Asie až Nová

Guinea.Známe 2 rody se 2 druhy.

8. ČELEĎ: Colubridae – užovkovitíNemají žádné zbytky končetin. Zuby buď všechny nerýhované, nebo rýhované zuby až za

zuby nerýhovanými, v zadní části horní čelisti. Zástupci rozšířeni po celém světě.

PODČELEĎ: Xenoderminae – užovky bahenníObývají vlhká místa. Vázány na vodu. Rozšíření – ve východní a jihovýchodní Asii a 1Druh v tropické Americe. Známe 6 rodů s 9 druhy.

PODČELEĎ: Sibynophinae – užovky mnohozubéV horní čelisti 37 až 50 zubů, v dolní méně. Rozšíření - Stření Amerika, Madagaskar a Jihovýchodní Asie. Známe 3 rody s 15 druhy.

PODČELEĎ: Colubrinae – užovky pravéPlné, hladké zuby.Nejpočetnější skupina (někteří herpetologové rozdělují tuto skupinu na několik podčeledí, a to Colubrinae, Natricinae, Xenodontinae, Calamarinaea Lycodontiae). Známe kolem 180 rodů asi s 1500 druhy.

PODČELEĎ: Dipsadinae – šnekožroutiStromové užovky s velkou hlavou a dlouhými zuby (někteří herpetologové rozdělují tuto Skupinu na dvě podčeledi, a to Dipsadinae a Pareinae). Rozšíření – Střední a Jižní Amerikaa jihovýchodní Asie. Známe 5 rodů asi s 60 druhy.

PODČELEĎ: Dasypeltinae – vejcožroutiHadi téměř bez zubů. Do jícnu zasahují výběžky obratlů. Rozšíření - Afrika a jižní Asie. Známe 2 rody se 6 druhy.

PODČELEĎ: Homalopsinae – vodnářkySladkovodní užovky s rýhovanými zadními jedovými zuby. Jed poměrně slabý. Rozšíření - Jihovýchodní Asie, Nová Guinea a Austrálie. Známe 5 rodů s 25 druhy.

PODČELEĎ: Boiginae – bojgyUžovky s velkými rýhovanými jedovými zuby v zadní části horní čelisti. Některé druhy s velmi účinným jedem. Rozšíření – Afrika, Asie, Amerika, Austrálie, Evropa. Známe kolem 70 rodů asi s 300 druhy, z nichž mnohé jsou velmi pestře zbarvené.

9. ČELEĎ: Elapidae – korálovcovitíJedovatí hadi s rýhovanými zuby v horní čelisti v předu. Rýha na přední straně jedových

zubů vypadá jako svár a tvoří kanálek. Některé druhy mají i několik jedových zubů za sebou.Jedové zuby poměrně malé, trvale v kolmé poloze. Rozšíření – Asie, Afrika, Amerika a Austrálie. Známe 41 rodů se181 druhy.

10. ČELEĎ: Hydrophiidae – vodnářovitíMořští hadi s předními jedovými zuby rýhovanými jako svár. Ocas ze stran silně zploštělý.

Rozšíření – tropická a subtropická moře.Známe 16 druhů se 49 druhy.

11. ČELEĎ: Viperidae – zmijovitíVelmi velké jedové zuby kanálkovité v přední části horní čelisti, v klidu ve vodorovné

poloze. Rozšíření – Evropa, Asie, Afrika. Známe 10 druhů s 58 druhy.

12. ČELEĎ: Crotalidae – chřestýšovitíVelké jedové zuby kanálkovité vpředu v horní čelisti, v klidu ve vodorovné poloze.Na

rozdíl od zmijovitých mají chřestýšovití za nosními otvory hlubokou jamku. Rozšíření – Asie a Amerika. Známe 6 rodů se 122 druhy.

Tělesná stavba a rozmnožování hadů

Hadi patří mezi plazy; nepotřebují již ke svému vývoji vodní prostředí. Mají značně protáhlý trup, splývající nenápadně s ocasem i krkem, a postrádají končetiny. Spodní stranu těla kryjí příčné štítkyštítky. Hlava je rovněž chráněna štítky, které mají různý tvar a patří mezi rozlišovací znaky různých druhů nebo skupin hadů. Stavba kostry je poměrně jednoduchá, je tvořena lebkoulebkou, páteří páteří a žebryžebry. Jen u některých skupin se na kostře zachovaly redukované zbytky končetin a zakrnělá pánev. Můžeme z toho soudit, že hadi se vyvinuli v pravěku ze čtyřnohých ještěrů. Nejdokonalejší částí kostry je lebka, jejíž stavba má několik zvláštností. Především je to pohyblivé spojení kostí čelistních kostí čelistních a k nim připojených kostí patrovýchkostí patrových, křídlových křídlových a šupinovýchšupinových. Spojení zajišťují silně roztažitelné vazy. Proto hadi mohou polykat i značně velkou kořist.

Všichni hadi se vyznačují dlouhým rozeklaným jazykem.K lebce se bezprostředně připojuje páteř s obratli. Obratle mají stejný tvar a dělí se

na trupové a ocasní. Trupové obratle nesou po páru pohyblivých žeberpohyblivých žeber , která začínají již od druhého až čtvrtého obratle za hlavou. Žeber mají některé druhy hadů až 300. Počet obratlů včetně ocasních se pohybuje nejčastěji mezi 200 až 400, jen výjimečně jejich méně nebo naopak více.

Hadí tělo se vyznačuje velkým množstvím svalů, zvláště mezižeberních a dalších, které se na žebra upínají a umožňují tak značnou pohyblivost žeber.

Protáhlému tvaru těla odpovídá také uspořádání vnitřních orgánů, které jsou rovněž protaženy a párové a párové obvykle redukovány na polovinu. Například u většiny hadů je levá polovina plic levá polovina plic zakrnělá a vyvinuta jen pravá. U krajt hroznýšů a slepákovců jsou však ještě vyvinuty oba plicní vaky, i když pravý je už delší. Žaludek Žaludek hadů je velký, rovněž protáhlý. Vývod střeva končí v kloacekloace. Párová ústrojí neleží vedle sebe, ale za sebou. Srdce Srdce je poměrně malé a má přepážku mezi pravou a levou částí srdeční komory, i když neúplnou, a dále má dvě srdeční předsíně.

Samci mají vyvinuto pářící ústrojí ve formě páru rohovitých útvarů, které při páření vychlipují z kloaky. Tento samčí pářící orgán, pyjpyj, není však dutý, ale na povrchu opatřen jen mělkou rýhou.

Jak se rozmnožují

Před Pářením projevují hadi zvláštní neklid a samci se vyhledávají se samicemi. Pak se oba partneři navzájem obtáčejí svým tělem a konečně k sobě přiloží kloaky. Z kloaky samce se

vychlípí párový pyj, rohovitý útvar opatřený zpětnými drobnými háčky a podélnou rýhou, a nastává oplodnění. Někdy se v době páření shromáždí na určitém místě více hadů, několik desítek, vzácně až stovek. Tito hadi pak při vyhledávání partnerů přes sebe lezou a proplétají se a to dalo podklad pro bajky o „svatbách hadích královensvatbách hadích královen“.

U naprosté většiny druhů hadů se rodiče o své potomstvo nijak nestarají, ať už kladou vejce, nebo jsou vejcoživorodí.

U některých skupin hadů však známe jakousi péči o nakladená vejce až do vylíhnutí mláďat. O vlastní mláďata se však už potom žádní hadi nestarají a všechna mláďata jsou již od narození zcela samostatná.

„Nejdokonalejší“ péče o vejce je vyvinuta u krajtkrajt (Pythoninae). Samice krajt „sedící“ na vejcích nepřijímá potravu, chrání vejce před chladem i před nepřáteli a jen výjimečně se vzdálí, aby se napila. Přitom samice zvyšuje teplotu svého těla o 6 až 7 ºC pocukáváním svaly v intervalech 20 až 50 za minutu, čímž vytváří jakýsi inkubátor kde se udržuje teplota obvykle mezi 28 až 35 ºC. Samice krajty se zdržuje na vejcích až do vylíhnutí mladých, což je poměrně dlouhá doba (např. mláďata krajty písmenkovékrajty písmenkové se líhla po 60 dnech a po vylíhnutí byla v průměru 54 cm dlouhá).

Vejce větších druhů krajt jsou v průměru 8 cm dlouhá a 5 cm široká, o hmotnosti kolem 300 gramů. K zajímavostem patří, že vejce krajty stromovékrajty stromové (Chondripython viridis) jsou navzájem spojena blanitými stopkami, aby jednotlivá vejce nespadla ze stromu, protože tato krajta je klade na větvích stromů a tady je také „vysedává“.

U nejbližších příbuzných krajt, hroznýšůhroznýšů, však přicházejí na svět přímo živá mláďata, a to v tenkých, průhledných blanitých obalech. Obaly mláďata ihned protrhnou hlavou a vylézají ven.

Většina zmijovitýchzmijovitých (Viperidae) patří mezi hady, kteří „rodí“ už živá mláďata, nebo se jejich mláďata líhnou z vajec okamžitě po nakladení. Najdeme však výjimky, jako například zmiji vejcorodouzmiji vejcorodou (Causus rhombeatus), která klade vejce.

U samců zmijí a chřestýšů někdy dochází k soubojům přezdívaným hadí „tance“.Dva hadi se vždy proti sobě vztyčují první třetinou těla a snaží se smyčkou přitisknout tělo druhého k zemi. Poražený se pak bez zranění odplazí do ústraní.

Hadí jed a jeho účinky

Hadím jedem se na celém světě zabývají stovky vědeckých pracovníků a v mnoha zemích jsou zřízeny speciální ústavy pro výzkum hadích jedů. Nejznámější jsou např. hadí farma Butantan v Sao Paulu v Brazílii, ústav hadích sér v Kalkatě v Indii, Pasteurův ústav v Paříži ve Francii a jiné.

Podle zpráv Světové zdravotnické organizace umírá stále ještě každý rok na otravu hadím jedem 40 000 až 60 000 lidí, což je asi jedna desetina uštknutých.

Dokud se nepoužívalo účinné sérum, bylo úmrtí ze 40 % smrtelné. V dnešní době je největší úmrtnost v Indii (kolem 22 %), díky nedostatečnému používání séra a nejmenší překvapivě v Austrálii (pouze 5 případů za rok). Naprosto to však neznamená, že hadí jed není nebezpečný. Jed hadů je velmi účinný, ale těch zbývajících 60 % uštknutých nedostalo smrtelnou dávku. Při kousnutí jedovatým hadem se dostane do těla při plném zásahu oběma jedovými zuby nejčastěji 1/5 obsahu jedových žláz. Účinnost hadího jedu je tedy závislána těchto faktorech:

1. množství jedu

2. účinnost (toxicita) jedu

Z 2700 známých druhů hadů je jedovatých asi 410 druhů a z nich nejen u každé systematické skupiny, ale i u jedinců téhož druhu působí jed odlišně na živočišný organismus. Účinnost závisí také na vnějších i vnitřních podmínkách hada a může se velmi lišit.

3. specifičnostTýž jed působí rozdílně na různé druhy živočichů, a to obvykle zesíleně v souvislosti s obvyklou kořistí.

4.odolnost vůči jeduTaké záleží na tom jestli byl jed podán intravenózně (větší účinnost zmijího a chřestýšího jedu), nebo podkožně.

Sečteme-li všechny tyto faktory, potom zjistíme, že nejjedovatějším hadem na světě je taipantaipan (Oxyuranus scutallatus), po jehož kousnutí dochází k úmrtí ve 100 % případů. Toxicita jeho jedu není tak velká jako u vodnáře kobřího, ale množství jedu v jedových žlázách je tak vysoké, že by stačilo na smrtelnou dávku pro 80 lidí.

V poslední době se konají intenzivní výzkumy hadího jedu, zejména pro jeho využití ve farmacii. Vznikají léky proti revmatismu (Vipratox), látky které srážejí krev (Haemostypt). Jed se také používá při léčbě rakoviny.

Přesto chemické složení jedu není přesně stanoveno pro jeho nesmírnou složitost. Jed hadů je bílkovinná látka o vysoké molekulové váze. Jed můžeme rozlišovat podle účinků chemických a patologických.

Hadí jed obsahuje proteiny (zvláště albumin a globulin), proteázy a peptony, mucin a látky jemu podobné, enzymy, tuky, soli a nečistoty.

Podle nových výzkumů lze rozdělit hadí jed na několik hlavních frakcí:

1. Neurotoxiny, působící na mozková a míšní centra nervového systému.2. Hemorrhaginy, ničící buňky vnitřních vrstev krevních cév.3. Trombiny, způsobující srážení krve.4. Hemolyzíny, rozkládající červené krvinky.5. Cytolyzíny, působící na bílé krvinky a tkáňové buňky.6. Antifibriny nebo antikoaguliny, zpomalující srážení krve.7. Antibaktericidní látky, které omezují účinky krevního séra.8. Enzymy, potřebné především k umožnění lepšího trávení.

Jed zmijí a chřestýšů je obvykle bohatý na kategorie 2, 3, a 5. Enzymy mají především chřestýši a zmije, jako skupiny vývojově vyšší. Neurotoxiny jsou obsaženy ve všech hadích jedech v různém množství a většinou právě jejich účinky vedou k úmrtí postiženého živočicha.

Velkou úlohu v hadím jedu hrají také antigeny. Jsou to látky, které vedou v těle ke tvorbě specifických protilátek – antitoxinůantitoxinů. Obranné látky pak váží antigeny a ruší tak jejich účinky. Každá jednotlivá složka hadího jedu má své specifické antigeny. V praxi to znamená, že nemůže být například použito kobří sérum proti jedu chřestýše brazilského, i když oba druhy mají jed převážně neurotoxický.

Nejnebezpečnější jsou hadi s velkým množstvím neurotoxinů (korálovcovití). Neurotoxiny působí na centrální a periferní nervstvo. Paralytické účinky jedu se většinou projeví ochabnutím dýchacích svalů a následnou smrtí udušením. Srdce však mnohdy pracuje ještě 2 hodiny po zástavě dýchání.

Velmi účinný jed má také zmije obecná, stejně jako korálovec, ale zmije má maximální množství pouze 10 mg jedu, což jsou 2/3 smrtelné dávky , zatímco korálovec až přes 60 mg suchého jedu.

Jedové zuby a jedový aparát

Podle typů zubů rozdělujeme hady na dvě základní skupiny:A) Aglypha - hadi kteří mají všechny zuby bez rýh.B) Glyphodonta - hadi s některými zuby rýhovanými nebo dutými, přičemž rýhované nebo duté zuby nasedají na přední straně při bázi na vývod párové jedové žlázy (přeměněná žláza slinná). Hadi ze skupiny Glyphodonta se pak rozdělují ještě na tři podskupiny:

a) ProteroglyphaProteroglypha - hadi s jedovými zuby silně rýhovanými, v přední části horní čelistib) OpistoglyphaOpistoglypha - hadi s jedním nebo více páry jedových zubů rýhovaných, v zadní části

horní čelistí.c) SolenoglyphaSolenoglypha – hadi s dutými jedovými zuby v přední části horní čelisti (ViperidaeViperidae)

Některé druhy kober jsou schopny vystříknout otvorem v jedovém zubu jed až na vzdálenost několika metrů. Jed se rozpráší a zasáhne oči rušitele.

Jed se u hadů tvoří v párové jedové žláze, která je umístěna v horní části hlavy daleko za okem. Jedová žláza je obklopena svěracími svaly, které prudce vytlačují jed prvotním vyměšovacím kanálkem, na jehož konci bývá ještě přídatná jedová žláza, a odtud pak jed přichází druhotným jedovým kanálkem do ústí horního otvoru jedového zubu. A rýhou v zubu nebo kanálkem je pak sváděn do rány kořisti nebo protivníka.

Jediný účinný prostředek – sérum

Odchyceným jedovatým hadům se odebírá jed „dojením“. Jed se centrifuguje, profiltruje, vyčistí a usuší v temnu asi při teplotě 37 ºC. Potom se suchý jed vyjme a v roztoku glycerínu se vstřikuje v určitých dávkách koním. To trvá několik měsíců. Kůň si vytvoří protilátky, načež se z jeho krve získává laboratorní cestou čisté sérum.

Protože málokdo z postižených po kousnutí hadem věděl, který druh hada ho uštkl, začaly se vyrábět tzv. polyvalentní séra, účinné proti několika druhům hadích jedů.

Účinnost séra bývá 3 roky, některé až 5 let.Pak se musí nahradit novými.

Smysly a vlastnosti hadů

Zrak

Je zřejmé, že většina hadů nevnímá nehybnou kořist, která je v určité vzdálenosti. Pohyb zachytí pouze na vzdálenost 5 m. Oko hada je nehybné není opatřeno víčky, která jsou srostlá a tvoří průhlednou oční blanku, která se rovněž svléká s celou pokožkou hadů. Hadi jsou navíc většinou noční tvorové. Výrazným znakem hadího oka je panenka. Tvar panenky bývá často považován za charakteristický. Tvar panenky vychází ze způsobu života, denního nebo nočního. Hadi s denní aktivitou mívají kulatou panenku, zatímco hadi s noční aktivitou eliptickou. Při spánku se panenka zužuje.

Sluch

O sluchu hadů, kteří nemají vyvinuty žádné zevní sluchové orgány a navíc jim chybí ušní bubínek, panovaly nejdříve rozporné názory. Hadům se dokonce přisuzovala schopnost reagovat na zvuky fakírovy píšťaly. Ale už koncem19. století bylo pokusně dokázáno, že kobry reagují na flétnu pouze zrakově a že ve skutečnosti hudbu nevnímají.

Přitom ale bylo nezvratně dokázáno, že hadi reagovali na zvuky tak jemné, že je ani člověk nepostřehl.Jak si tyto rozpory vysvětlit?

Pokusy dokázaly, že hadi nevnímají zvuky přenášené vzduchem, ale reagují na nejjemnější chvění pevné hmoty.Hadi jsou tedy hluší, ale jsou vysoce citliví na chvění země nebo podkladu, na kterém spočívají. Vnímají však i podněty šířící se rezonancí.

Naskýtá se však otázka, zda citlivost hadů na chvění podkladu zahrnuje i funkci nedokonalého sluchového ústrojí hada. Na tuto otázku je těžké jednoznačně odpovědět.

Jazyk a čichový smysl

Had má rozdvojený jazyk, který neustále kmitá, je zatahován a vymršťován. Funkce jazyka nebyla dlouho známá. V 30. letech 20.století se konečně zjistilo, že vidlicovitý jazyk dopravuje přímo ze vzduchu pachy k jamkám Jacobsonova orgánu, které obsahují velice citlivé čichové buňky. Takovým způsobem může např. had sledovat uštknutou kořist.

Kromě toho funguje ještě vlastní čich hadů, protože hadi mají vyvinuty normální čichové buňky a nervy zcela nezávislé na Jacobsonově orgánu.

Smyslové jamky

Hadi mají vyvinuty zvláštní smyslové jamky s termoreceptorickou funkcí. Rozdíly teplot jen o 0,2 ºC vyšší, než je teplota okolí jsou schopni vnímat pouze na vzdálenost do 35 cm.

Hmat

Hmat u hadů nemá takový význam jako u jiných druhů zvířat. O jejich citlivosti na záchvěvy půdy jsme se již zmínili. Také jazyk může částečně sloužit jako hmatové ústrojí při ohledávání kořisti, i když to není jeho funkce.

Pohyb a pohyblivost

Hadi se po zemi pohybují těmito způsoby:1. plazení vlnivým pohybem do stran2. „píďalkovitým“ pohybem 3. pohyb postranním posunováním („kráčivá chůze)4. plazení přímočarým přemísťováním těla pomocí břišních štítků

Mezi nejpomalejší hady patří hroznýšovití, mezi nejrychlejší patří některé druhy užovkovitých a korálovcovitých hadů. Rychlost nejrychlejšího hada nepřevyšuje rychlost normálně běžícího netrénovaného hada.

Při útoku je tělo hada schopné se vymrštit až do vzdálenosti 50 cm, rychlost výpadu je však silně přeceňována.

Jak často se svlékají ?

Svlékání hadí „košilky“ slouží k obnově často už poškozené pokožky a také růstu. Mladí hadi svlékají pokožku častěji, poprvé ve stáří 7 až 10 dnů. V prvním roce se hadi svlékají docela pravidelně, asi 7krát do roka. Od 3 až do 10 let pak už jen 4krát do roka. Nad 8 let stáří pak už jen 3krát ročně. Hadi starší než 10 let, zvláště velcí, se svlékají jen 2krát do roka, ale později už jen jednou v roce nebo dokonce během jednoho roku ani jednou. Hadi vyžadují teplo

Hadi jsou živočichové poikilotermní, určité množství tepla, které získávají vlastními metabolickými procesy, je prakticky zanedbatelné, a proto jsou odkázáni výhradně na vyhledávání míst, kde mohou teplo získat. Teplo má tedy pro hady prvořadý význam.

Hadi mají rozsah své tělesné teploty značně komplikovaný. Teplota těla při zimním zimním spánkuspánku musí klesnout natolik, aby metabolický stav byl udržován na bodu, kdy zásoby energie nejsou využívány. Hadi se jsou schopni pohybovat ještě při teplotě 5 ºC a přežijímaximální podchlazení -2 ºC až několik dnů. Optimální tělesná teplota hadů je mezi 18 ºC až 37 ºC. Vyšší teploty jsou pro hady smrtelné.

Čím se hadi živí

Všichni hadi přijímají jen živočišnou potravu. Kořistí se stávají především živí živočichové, které hadi zabíjejí různým způsobem (škrtiči a jedovatí hadi).Dále je to živočišná potrava nepohyblivá a představuje především ptačí vejce.

Hadi mají zuby přizpůsobeny jen k uchopování a polykání kořisti, nemohou tedy kořist ani trhat, ani kousat. Polykání se děje střídavým pohybováním pravé a levé poloviny dolní čelisti. Přitom napomáhají zuby, které jsou jehlicovité, často ve více řadách a obvykle skloněny nebo ohnuty vzad, aby tak sousto zachycovaly. Polykání je také usnadněno silnou sekrecí slinných žláz, aby potrava snadněji klouzala do jícnu. Také žaludek je značně roztažitelný, právě tak svalovité stěny těla a rovněž žebra se mohou volně rozestoupit.

Potrava jednotlivých druhů hadů je velmi rozmanitá. Souvisí s jejich specializací a biotopem v němž žijí.

Jak se hadi brání

Hadi mají mnoho přirozených nepřátel. Proto se u nich vyvinula celá řada projevů aktivní a pasivní obrany.

Aktivní obrana může být velmi účinná, had však neútočí na rušitele bezdůvodně. Kousnout může ovšem jak had jedovatý, tak i nejedovatý. Po útoku a kousnutí využije had překvapení rušitele a snaží se okamžitě zmizet.

Různé způsoby pasivní obrany jsou však u hadů mnohem rozšířenější než obrana aktivní.Mezi nejčastější patří obrana úderem, rozšiřováním některých částí těla, využíváním pestrého zbarvení, chřestidla nebo rozevírání tlamy. Všechny tyto projevy jsou obranné reakce vrozené, had se jim nemusí učit a využívá jich ihned po vylíhnutí.

Zmijovití – Viperidae

Čeleď zmijovití patří do skupiny solenoglyfních jedovatých hadů (tj. s horními sklápěcími jedovými zuby) (Felix, 1981). Délka jedových zubů bývá na obrázcích značně přehnána.

Ve skutečnosti tyto zuby nejsou delší než 4 až 5 mm, a to již musí být statnější jedinec. Zmijí jed se hojně využívá ve farmaceutickém průmyslu. Z jedu se vyrábějí léky na léčení revmatismu, oběhových chorob, padoucnice aj.

Zmije obecná (Vipera berus, Linné 1758)(Vipera berus, Linné 1758)

Zmije obecná je náš jediný jedovatý plaz. Zprávy o její jedovatosti jsou silně přehnané, i když nelze říci, že by její jed nebyl nebezpečný.

Žije od 300 do 2 000 m n. m. V nížinách se tento had zásadně nevyskytuje. Rovněž nežije Na místech s vysokou intenzitou lidské činnosti. Jeho hlavním prostředím jsou rašeliniště, vlhké louky, okraje lesů a polí. Na suchých místech nežije, nejvýše se tam vyhřívá. Avšak zde bývá nejčastěji zastižen právě pro svou netečnost při vyhřívání. Zimu tráví pod kořeny stromů a keřů, ve skalních štěrbinách a v děrách v zemi. Zimuje často se zmijemi z okolí. Zimování probíhá v dosti velké hloubce (i více než 1 m), a to od října až listopadu do března až dubna. Páření probíhá od dubna do začátku května. Březost je 4 až 6 měsíců. Samice nejsou vejcorodé, ale mají téměř pravou živorodost jako savci. Je to způsobeno tím, že zmije žije v chladných a vlhkých místech, a tak by vejcorodost nebyla spolehlivým způsobem reprodukce druhu. Zárodky jsou vyživovány hustou sítí vlásečnic, která je pokrývá a nahrazuje tak savčí placentu. Mláďat bývá od 4 do 18.

Zmije obecná dosahuje délky od 60 do75 cm. Hlava je dobře odlišitelná od těla, ocas však jen zespodu či z boku. Tělo je mírně zavalité. Vejčitá hlava je shora zploštělá s jakoby useknutou špičkou čenichu.

Oko má kolmou zřítelnici – pupilu. Duhovka je červenohnědá až červená. Základní zbarvení samců je šedavé s výrazným klikatým pruhem na hřbetě. Břicho je šedavé, často s černou střední linií, nepravidelně rozptýlenou. U některých forem není vyvinuta hřbetní klikatá kresba! Proto je zde reálné nebezpečí záměny s užovkami.

Zmije obecná se živí převážně hrabošem polním a jinými drobnými myšovitými hlodavci.Méně často požírá ještěrky živorodé, slepýše, skokany hnědé a zcela ojediněle i mláďata ptáků hnízdících na zemi. Zmije zásadně neútočí na větší kořist, proto údaje o napadení člověka jsou nesmyslné. Vždy jde jednoznačně o akt obrany, nikoli útoku. Ohrožena je zde totiž zmije. Musíme si uvědomit,že „příroda je jejím obydlím a my jsme v něm návštěvníci, takže šlapat po hostitelích nebo si na ně sedat se nemá“. A právě takto je třeba chápat chování zmije a nejen její.

Na území ČR žije zmije obecná severní – Vipera berus berus (Linné, 1758)

Použitá literatura:

Jiří Felix – Zvířata celého světa 3 HadiIvan Zach – Naši obojživelníci a plazi ve fotografii.RNDr. Jan Jelínek, RNDr. Vladimír Ticháček – Biologie pro gymnáziaJiří Haleš – Moji přátelé hadi