V sobotním článku jsem končil vě-tou: Příběhy našich pilotů veterá-nů i veteránů z jiných zemí, které jsem vyposlechl, vydají na román a rád se o ně s vámi příště podě-lím. Ano, Memorial Air Show byla mnou vymyšlena jako poděková-ní našim hrdinným pilotům z 2. světové války, příslušníkům RAF. Jsem velice rád, že se mi podaři-lo získat ke spolupráci na jejich morální rehabilitaci osobnosti, jakými byl Václav Havel a Luboš Dobrovský. Akce s pracovním ná-zvem Satisfakce byla rozdělena na dvě části. Jedna proběhla na roud-nickém letišti právě pře dvaceti léty 18. června 1991 a druhá byla posunuta na měsíc září a na ní se sešli zbývající veteráni, kteří se slétli z celého světa na jedno letiš-tě u Londýna, ze kterého do Prahy přelétli v prezidentském speciálu. Čekalo je setkání s prezidentem ve Španělském sále na Pražském hradě a večírek v paláci kultury. Díky taky patří Jaroslavu Kopáč-kovi z Roudnice, který pro tyto veterány odehrál koncert se svým roudnickým amatérským sdru-žením profesionálních umělců. Příběhy těchto hrdinů leteckých bojů mají příchuť dobrodružství, hrdinství a strachu zároveň. Toto ale už krásně popsal jeden z nich, generál Antonín Liška, ve své knize Jak se plaší smrt. V příbě-zích svých padlých kamarádů po-pisuje, jak se kdo vypořádával se strachem a jak lze vnímat hrdin-ství. Vyprávěl mi příběh, který se navlas podobal mým prožitkům, když jsem ležel v troskách po jed-nom nezdařeném letu. Zajímavý ale byl jeho pohled na hrdinství. Doslova řekl:“ Létat za války se stíhačkou a bojovat proti několika-násobné přesile ve vzduchu, to ne-bylo žádné hrdinství, byla to válka a bylo to naše řemeslo.“ Přistáli jsme, šli jsme tančit, hrát poker o poslední penci s kamarádem, nebo za holkami. Hrdinstvím bylo opustit rodinu a republiku s vědo-mím, že to celá rodina odnese. To bylo nejen hrdinství, ale opravdo-vé vlastenectví.
V roce 2009 se v Litoměřicích ote-víral nový most přes Labe a nese jméno gen. Františka Chábery. Napsal jsem tehdy žádost, aby se pojmenoval po tomto válečném hrdinovi, a tady přikládám onen článek.
Vzpomínka na FrantuGenerál František Chábera, kte-rého jsme všichni letci oslovovali velice familiárně, prostě Franto, létal ve Francii, Anglii a válku dolétal na Lavočce. V červnu roku 1989 jsem Frantu poprvé navštívil a požádal o besedu s mládeží na olympiádě Středních škol. Přijal s podmínkou, že ale nebude před-
nášet pro komunisty. Po besedě nám Franta při vínku vyprávěl o svých zážitcích z bohatého letec-kého života. Naše všechny letecké zážitky a úspěchy vedle jeho „ ko-trmelců a průserů „ byly rázem zcela bezvýznamné a nicotné. Zkrátka jsme ho žrali a nesmír-ně obdivovali. Už před válkou se vlastně díky jeho letecké nekázni stal stíhačem, protože jako budou-cí bombarďák při cvičném letu nalétával na letadlo svého kolegy a urazil mu kus křídla. Velitel ne-
věděl co s tímto nespoutaným, ale vynikajícím pilotem udělat, tak ho místo potrestání a basy přeřa-dil ke stíhačům. A že létat uměl, potvrzuje fakt, že se stal dokonce zalétávacím pilotem.A teď vzpomenu rok 1949 v příbě-hu, který nám Franta líčil. Jako pi-lot, který prošel celým evropským válčištěm a shodou okolností k nám přiletěl z té pro komunisty správné strany, tedy ze Sovětského svazu, nakonec dral peří v jedné místnosti kriminálu spolu se svým velitelem z letiště Tri Duby a taky s Františkem Fajtlem. A v tom náš Franta pronesl k svému veliteli: „Tak to ty vole vidíš, mě si dal tři dny vězení po službě, že jsem ne-chtěl letět se svou letkou do akce u Ostravy, protože jsem věděl, že je to sebevražda.“ „ Seřval jsi mě se slovy, že soudruzi to chtějí, tak jsme museli letět a Koza tam kvůli tobě zařval, já dostal basu a teď tě tady ti tvoji soudruzi nechají drát peří v kriminále spolu se mnou“. Načež dotčený velitel vstal a za-řval:“ Pane majore vztyk, pozor, po návratu z kriminálu se u mě přihlásíte a dostane 30 dnů ostré vazby za drzé chováni ke svému veliteli, pohov, pokračovat v prá-ci!“ A pak zase pokračovali v další kamarádské muklovské debatě v cele komunistického žaláře. Měl jsem tu čest jako instruktor s ním zažít let v roce 1993 a jen jsem nevěřícně koukal na jeho nezapomenuté pilotní umění, kte-ré měl zažité v krvi. Jen se zeptal, kde je rychloměr, kolik je mini-málka a kde jsou klapky. Pak už jen odstartoval a letěl půlhodiny, aniž by si alespoň jednou podíval na přístroje. Následovala excelent-ní pilotáž bývalého předválečného zkušebního pilota a válečného stíhače. Zkrátka jsem si s pokorou vychutnával jeho pilotáž a bál jsem se mu při přistání připomenout, kolik má tento letoun přistávací rychlost a přistávací klapky úhel. Sedli jsme jako do peřinky. Další příhoda dokresluje jeho smysl pro situační humor a nijak nesnižuje jeho důstojnost. Jedno-
ho dne jsem s kamarádkou šel po chodníku litoměřického náměstí a v tom proti mně jde s hůlkou gen. Chábera. Připomínám, že tam bylo lidí jako o prvomájovém průvodu. Slušně pozdravím a chci mu podat ruku a v tom Franta zvýšeným teatrálním hlasem, ukazujíc holí na mě, spustí:“ Li-dičky, tento chlap dluží mě váleč-nému veteránovi a invalidnímu důchodci dvacet korun a nechce mi je vrátit, podívejte se na něho a dobře si ho zapamatujte.“ Hele, opravdu to zabralo. Chodci se na-jednou zastavili, pohoršeně se na mě dívali a jeden mi dokonce začal nadávat. Stál jsem tam jako solný sloup a nevěděl jsem, jak mám za-reagovat. Dav se rozešel a Franta mi podal ruku se slovy:“ Šantáne, ty vole, to jsme jim to dali, co?“ No a pak ho nemějte rádi.
To nevymyslíšV jednom ročníku MAS jsme od-halovali na letišti památní desku všem padlým pilotům z obou vál-čících stran a tohoto aktu se měl zúčastnit i nejmenovaný předse-da vlády, který častoval novináře vulgaritami. Ale znáte naše po-litiky, na poslední chvíli mu do toho něco naléhavého padlo a tak poslal za sebe jednoho ministra. Ministr ale jel někam s manžel-kou, tak poslal za sebe náměst-ka. Náměstek musel ale právě řešit něco neodkladného, zřejmě velké prádlo, a tak za sebe poslal ředitele nějakého odboru. A ten-to nešťastník mě padl do rukou právě v moment, kdy jsem řešil smrtelné zranění jedné naší po-řadatelky, kterou srazila autem nepozorná řidička. A v tom prá-vě volal onen premiér, že se jako omlouvá a že za sebe poslal….. Nečekal jsem na další vysvětlová-ní a pravil jsem:“ S čertem šesté kategorie v hodnosti vraníka se odmítám bavit.“ A zavěsil jsem. Tím čertem jsem myslel toho úředníčka, který tam přišel jako konečný náhradník za všechny. No a dílo zkázy už za mě dokon-čili přítomní novináři, kteří si
hovor s premiérem vyposlechli, za toho čerta samozřejmě považo-vali premiéra a tak i napsali.
Kdyby to viděl, zabil by násPři airshow 2005 točil Hynek Bo-čan seriál Zdivočelá země. My jsme na to zajistili létající exempláře 2. světové války, létající pevnost B-17 a stíhačku Spitfire. Se Spitfirem přiletěl jeho majitel a dbal na to, abychom se jeho kovového miláč-ka dotýkali jen v rukavičkách. Scénář jasně říká, Martin Dejdar coby pilot Maděra byl za letu zra-něn, po přistání omdlel a z kabiny ho měl těsně před výbuchem le-tounu vytáhnout jeho mechanik. Hořící letoun měla simulovat dýmovnice. Můj kolega přidělal pod Spitfira dýmovnici a spočítal, kdy ji přesně za letu zapálit, aby po přistání do 10-ti vteřin zhasla. Spitfire letí, dýmovnice hoří. Spit-fire přistál a nevím, kde soudruzi z NDR udělali chybu, protože dý-movnice hoří dál, ale pilot musí vypnou motor, aby ho nepřehřál. V ten moment přestává vrtule odfukovat červený dým a ten za-plňuje kabinu. Pilot se dusí a my ho přiotráveného vytahujeme a odnášíme do sanity pod kyslík. A pak už to bylo jak scéna z pro-slulém filmu : rozkaz zněl jasně, zastavit muže s koženou brašnou, nesmí projít za žádnou cenu! Scé-nu je potřeba dotočit a tak Dejdar hraje raněného pilota v kabině.
Mechanik se rozbíhá, v bagan-čatech jelením skokem skáče na křídlo, tluče pěstí do kabiny a řve: „Made otevři, Made otevři!“ Mad otevře a mechanik ho tahá ven. Ale polomrtvý Mad za sebou táh-ne nehybné nohy a botami kope do palubní desky a do přístrojů. Štěstí stojí při nás, protože majitel Spitfiru leží s kyslíkovou maskou v záchrance a nevidí svého miláč-ka, jak mu děláme bebíčka. Když se majitel probral k životu, chtěl vidět záběry z natáčení. Že tady píšu, budiž důkazem, že je nevi-děl. Mám je ještě schovaný.
Jaký program letošní ročník nabízíNa roudnické airshow už létaly téměř všechny létající legendy 2. světové války. Příští víkend divá-ci poprvé v ČR uvidí překrásný letoun OV-10 Bronco, který létal až ve Vietnamu. Dále historické le-touny P-51 Mustang, B-25 Mitchell, A-26 Invader, palubní stíhačky Corsair a Avenger. Věřím, že po-těší i Li-2, což je ruská verze DC-2 a další. Bombónkem bude skupi-nová akrobacie nejlepší akrobatic-ké skupiny na světě FlyingBulls.. Sobotního programu se zúčastní řada osobností z uměleckého i po-litického života. Nezbývá mě, než vás srdečně po-zvat na 18. a 19., června na roud-nické letiště. Vlasta Dvořák,
prezident aeroklubu ČR
Story Memorial Air Show pokračuje