VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
Katedra cestovního ruchu
CESTOVNÍ RUCH
ZÁKLADY A PRÁVNÍ ÚPRAVA
Ivica Linderová
2013
2
Ing. Ivica Linderová, PhD.
CESTOVNÍ RUCH – Základy a právní úprava
1. vydání
Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2013 .
Schválila ediční komise Vysoké školy polytechnické v Jihlavě jako učební text.
Rukopis neprošel jazykovou úpravou.
ISBN 978-80-87035-82-5
© Ivica Linderová, 2013
3
OBSAH
PŘEDMLUVA
9
PRVNÍ ČÁST – ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU
1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU 11
1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu 11
1.2. Systémová teorie cestovního ruchu 16
1.2.1. Subjekt cestovního ruchu 19
1.2.2. Objekt cestovního ruchu 23
1.2.3. Okolí systému cestovního ruchu 26
1.3. Klasifikace cestovního ruchu 34
2.
TRH CESTOVNÍHO RUCHU
40
2.1. Poptávka po cestovním ruchu 42
2.2. Nabídka cestovního ruchu 51
2.2.1. Primární nabídka cestovního ruchu 54
2.2.2. Sekundární nabídka cestovního ruchu 55
2.2.3. Konkurenční výhoda v cestovním ruchu 55
2.3. Potenciál cestovního ruchu 56
2.3.1. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu 56
2.3.2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu 59
3.
SLUŽBY CESTOVNÍHO RUCHU
62
3.1. Podstata služeb cestovního ruchu 62
3.1.1. Znaky služeb cestovního ruchu 63
3.1.2. Klasifikace služeb v cestovním ruchu 65
3.1.3. Proces poskytování služeb cestovního ruchu 68
3.2. Produkt cestovního ruchu 69
3.2.1. Řetěz služeb cestovního ruchu 70
3.2.2. Tvorba produktu cestovního ruchu 74
4
4. POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM HOSPODÁŘSTVÍ 76
4.1. Spotřeba v cestovním ruchu 77
4.1.1. Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu 77
4.1.2. Členění spotřeby v cestovním ruchu 79
4.1.3. Měření spotřeby v cestovním ruchu 80
4.2. Příjmová funkce cestovního ruchu 81
4.2.1. Přidaná hodnota v cestovním ruchu 83
4.2.2. Multiplikační efekt v cestovním ruchu 87
4.3. Cestovní ruch jako faktor zaměstnanosti 89
4.3.1. Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu 90
4.3.2. Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu 91
4.4. Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje 94
4.4.1. Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu 94
4.4.2. Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu 96
4.5. Cestovní ruch jako faktor platební bilance 97
4.6. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu 100
5. VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE 103
5.1. Vývoj cestovního ruchu ve světě 103
5.1.1. Historické počátky rozvoje cestovního ruchu 103
5.1.2. Moderní cestovní ruch 104
5.1.3. Novodobý cestovní ruch 105
5.1.4. Současný rozvoj cestovního ruchu 109
5.2. Vývoj cestovního ruchu v České republice 112
5.2.1. Novodobý cestovní ruch v Československu 112
5.2.2. Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice 117
6. ORGANIZACE CESTOVNÍHO RUCHU 121
6.1. Organizace a řízení cestovního ruchu ve světě v Evropské unii 122
6.1.1. Orgány cestovního ruchu v Evropské unii 122
6.1.2. Mezinárodní organizace cestovního ruchu 123
6.1.3. Organizace cestovního ruchu v Evropě 131
5
6.2. Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice 135
6.2.1. Orgány cestovního ruchu v České republice 135
6.2.2. Organizace cestovního ruchu v České republice 139
7.
PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ REPUBLICE
144
7.1. Nezbytnost podpory cestovního ruchu 144
7.2. Nástroje finanční podpory cestovního ruchu 145
7.2.1. Podpora cestovního ruchu ve veřejném sektoru 147
7.2.2. Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru 151
7.3. Nástroje nefinanční podpory cestovního ruchu 153
7.3.1. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice
na období 2014 – 2020
153
7.3.2. Národní program podpory cestovního ruchu 155
7.3.3. Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 -
2020
156
7.4. Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii 156
7.4.1. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů
Evropské unie v programovém období 2007 až 2013
158
7.4.2. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů
Evropské unie v programovém období 2014 až 2020
162
8. NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU 165
8.1. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let
20. století
167
8.2. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let
20. století
168
8.3. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století 172
6
9. PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKANÍ V CESTOVNÍM RUCHU
V ČESKÉ REPUBLICE
178
9.1. Živnostenský zákon 180
9.1.1. Podmínky provozování živnosti 181
9.1.2. Členění živností a živnostenské oprávnění 183
9.1.3. Živnosti v cestovním ruchu 184
9.2. Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu 186
9.2.1. Zájezd 187
9.2.2. Cestovní kancelář vs. cestovní agentura 193
9.2.3. Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře 196
9.3. Občanský zákoník 198
9.3.1. Dočasné užívání ubytovacího zařízení 199
9.3.2. Smlouva o ubytování 200
9.3.3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku 201
9.3.4. Smlouva o přepravě 202
9.3.5. Smlouva o zájezdu 203
9.3.6. Škoda na věci odložené a na věci vnesené 206
9.4. Obchodní zákoník 208
9.4.1. Mandátní smlouva 208
9.4.2. Komisionářská smlouva 210
9.4.3. Smlouva o zprostředkování 211
9.4.4. Smlouva o nájmu dopravního prostředku 212
9.4.5. Smlouva o provozu dopravního prostředku 214
9.5. Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu 215
10.
OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU
218
10.1. Spotřebitel v cestovním ruchu 218
10.2. Spotřebitelské smlouvy 219
10.3. Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace 221
10.4. Klamání a zavádění spotřebitele 222
10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele 222
10.4.2. Nekalé obchodní praktiky 224
7
10.5. Reklamace 226
10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu 227
10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie 229
10.5.3. Frankfurtské tabulky 230
10.6. Dozorčí orgány 233
11.
PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ
UNIE A ČESKÉ REPUBLIKY
234
11.1. Pohyb na území Evropské unie a Schengenského prostoru 235
11.1.1. Pohyb v Evropské unii 235
11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru 236
11.1.3. Cestovní doklady 238
11.2. Pobyt cizinců na území České republiky 241
11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky 242
11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky 243
11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu 247
11.3. Celní předpisy 248
11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie 250
11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin 251
11.4. Pomoc v nouzi 252
11.5. Konzulární ochrana občanů Evropské unie 254
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
Příloha
8
PŘEDMLUVA
Cestovní ruch je výrazným fenoménem současnosti. V mnohých krajinách výrazně
ovlivňuje ekonomickou situaci, vytváří tak pracovní místa v podnicích cestovního ruchu,
a zároveň v návazných a zabezpečujících odvětvích. Pozitivně ovlivňuje ekonomický rozvoj
regionů s výraznými atraktivitami a umožňuje zlepšení kvality života místního obyvatelstva.
Na druhé straně podporuje regeneraci fyzických a duševních sil návštěvníků cestovního
ruchu, umožňuje poznávat jiné kultury, jejich zvyky, tradice a jazyk a přispívá k zvýšení
uvědomělosti návštěvníků i místních obyvatel v oblasti trvalé udržitelnosti a vzájemného
respektu.
Interdisciplinární charakter cestovního ruchu umožňuje jeho zkoumání z různých úhlů
pohledu a v rámci rozličných vědních disciplín. Zkoumáním cestovního ruchu se zabývá
teorie cestovního ruchu, která je interdisciplinární vědou a ve vztahu k ostatním vědním
disciplínám má zevšeobecňující a integrující funkci.
Pro porozumění problematice cestovního ruchu je potřeba znát jeho historický vývoj,
jednotlivé složky, a také jeho funkce z hlediska přínosů pro národní hospodářství.
Z praktického hlediska má význam právní úprava cestovního ruchu na úrovni Evropské
unie i na úrovni České republiky. Právní úprava je důležitá pro podnikatele v oblasti
cestovního ruchu ale i pro návštěvníky. Všichni aktéři, kteří se podílí na cestovním ruchu
nebo se ho účastní, musí znát svá práva a povinnosti.
Cílem této knihy je přiblížit čitateli teoretická východiska cestovního ruchu z hlediska
jeho systému a objasnit vliv cestovního ruchu na národní hospodářství a rozvoj regionu.
Kniha obeznámí čitatele s orgány, v jejichž kompetenci je cestovní ruch v rámci Evropské
unie a České republiky a také s organizacemi, které zastupují zájmy jednotlivých aktérů
na trhu cestovního ruchu.
V neposlední řadě text věnuje pozornost právním normám, které platí v oblasti cestovního
ruchu na úrovní Evropské unie a zabývá se právní úpravou cestovního ruchu v České
republice.
Text poskytuje základní teoretický i praktický pohled na problematiku cestovního ruchu
v České republice s propojením na širší rozměr v rámci Evropy.
a u t o r k a
9
PRVNÍ ČÁST
ÚVOD DO CESTOVNÍHO RUCHU
− objasnění systémové teorie cestovního ruchu
− klasifikace cestovního ruchu z hlediska druhů a forem
− charakteristika trhu cestovního ruchu, identifikace nabídky a poptávky po cestovním
ruchu
− vymezení služeb cestovního ruchu, jejich specifických znaků a tvorba produktů
cestovního ruchu
− objasnění postavení a významu cestovního ruchu v národním hospodářství
10
1. PODSTATA CESTOVNÍHO RUCHU
Klíčová slova
Cestovní ruch. Druhy cestovního ruchu. Formy cestovního ruchu. Objekt cestovního ruchu.
Subjekt cestovního ruchu. Systémová teorie cestovního ruchu.
Cestovní ruch je významným sektorem národního hospodářství. Jeho význam v průběhu
20. století významně vzrostl a stal běžnou součásti života obyvatel vyspělých států.
Považujeme ho za společensko-ekonomický fenomén současnosti. Rozhodující mírou přispívá
ke tvorbě hrubého národního produktu, pomáhá vyrovnávat regionální disparity apod.
Cestovní ruch je interdisciplinárním jevem, tj. předmětem zkoumání mnoha vědních
disciplín. Poznatky z jednotlivých disciplín tvoří interdisciplinární vědu - teorii cestovního
ruchu. Teorie cestovního ruchu (Gúčik, 2004) plní ve vztahu k vědním disciplínám, které
zkoumají cestovní ruch, integrující a zevšeobecňující funkci.
1.1. Přístupy ke zkoumání cestovního ruchu
V současnosti chápeme cestovní ruch jako odvětví společenské činnosti. Jeho formování
datujeme na přelom 19. a 20. století.
Vznik novodobého cestovního ruchu spojujeme s obdobím průmyslové revoluce
ve vyspělých státech jako důsledkem technického, ekonomického a sociálního rozvoje. Vznik
a rozvoj novodobého cestovního ruchu přitom předpokládá (Gúčik, 2001):
(1) možnost svobodného pohybu lidí,
(2) existenci primární nabídky, která je základem tvorby produktu jako předmětu spotřeby
v cestovním ruchu,
(3) takový stupeň technického, ekonomického a sociálního rozvoje, který má za následek
postupné zkracování fondu pracovní doby a prodlužování fondu volného času,
(4) takový stupeň uspokojení základních životních potřeb, kdy vzniká možnost uspokojovat
i méně nezbytné potřeby, kam řadíme i cestovní ruch a výstavbu potřebných dopravních,
ubytovacích, pohostinských, sportovně-rekreačních a dalších zařízení pro cestovní ruch.
V počátcích výzkumu cestovního ruchu šlo spíš o empirické opisování jevu, jeho
popularizaci a vytváření předpokladů pro rozvoj (Gúčik, 2010, s. 11). Předmětem vědeckého
zkoumání se stal později.
Cestovním ruchem se zabývá několik vědních disciplín např. ekonomie cestovního ruchu,
geografie, sociologie, kulturní antropologie ap. Jedná se o interdisciplinární jev
a jeho vysvětlování pouze z pohledu jedné vědní disciplíny by bylo nedostatečné.
11
První zmínky o cestovním ruchu v souvislosti s geografií jsou součástí práce Stradnera
(1905, In Šíp, 2012). Za průkopníky ve zkoumání cestovního ruchu můžeme podle Gúčika
(2010) považovat Guyer-Freulera (1905), Piccarda (1911), Schullerna zu Schrattenhofena
(1911), Gutha (1917), Morgenrotha (1927). Změnami v systému osídlení způsobenými vlivem
rozvoje hotelnictví a pohostinství se zabývá Sputz (1919, In Šíp, 2012).
Počátky vědeckého zkoumání cestovního ruchu odrážejí práce Stradnera (1905),
Schullerna zu Schrattenhofena (1911) a Morgenrotha (1927). Pojítkem jejich práce byla snaha
odlišit cestovní ruch od širšího pojmu – cestování (Šíp, 2012). Podle
Schullerna zu Schratenhoffena (1911, In Freyer, 2006; Berg, 2010) je cestovní ruch označení
pro všechny hospodářské procesy, které souvisí s pobytem a tokem cizinců mezi státy
a oblastmi.
Nový pohled na cestovní ruch přináší Glücksmann (1935, In Berg, 2010; Šíp, 2012), který
ho chápe jako souhrn vztahů mezi lidmi, kteří přechodně pobývají na určitém místě
a místními obyvateli. Slovenský autor Fodor (1937, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) naproti tomu
zdůrazňuje význam změny místa pobytu a vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým
místem. Cestovní ruch definuje jako periodický příliv a odliv lidí do určitého místa nebo státu
z jiného místa nebo státu. Podobně chápe cestovní ruch také Poser (1939, In Gúčik, 2010; Šíp,
2012). Podle něho cestovní ruch představuje lokální a územní nahromadění cizinců
s přechodným pobytem, které vyvolává vznik vzájemných vztahů mezi cizinci na jedné straně
a místním obyvatelstvem, místem a krajinou na straně druhé.
K průlomu ve vymezení cestovního ruchu došlo až v 40. letech 20. stol., když švýcarští
autoři Hunziker a Krapf publikují práci "Grundriss der Allgemeinen FremdenverkehrsLehre"
(Základy všeobecné nauky o cestovním ruchu, 1942). Jejich definice se na dlouhou dobu stala
základem vědeckého poznání cestovního ruchu a utvořila základ (Gúčik, 2010) pro vysvětlení
faktů souvisejících s cestovním ruchem.
W. Hunziker, K. Krapf (1942, In Kopšo, 1979; Gúčik, 2010)
Cestovní ruch považovali za soubor jevů a vztahů, vyplývajících z cestování a pobytu osob na
cizím místě, pokud cílem pobytu není trvalé usazení nebo výkon výdělečné činnosti.
V roce 1954 se v návaznosti na definici Hunzikera a Krapfa stala oficiální definicí
cestovního ruchu, definice podle organizace AIEST (International Association
of Scientific Experts in Tourism, Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním
ruchu).
12
V 60. letech 20. stol. se objevují definice, které obohacují chápaní cestovního ruchu
o novou dimenzi – motivaci. Zabývají se jí také čeští (Dohnal, 1965) a slovenští autoři
(Kopšo, 1969). Dohnal (1965, 1969, In Gúčik, 2010; Šíp, 2012) chápe cestovní ruch jako
uspokojování potřeb lidí v oblasti rekreace, turistiky a kultury, pokud k němu dochází mimo
běžné životní prostředí a ve volném čase. Podle Kopša (1969, In Šíp, 2012) je cestovní ruch
formou uspokojování potřeb, reprodukce fyzických a duševních sil člověka mimo běžné
životní prostředí a ve volném čase.
Vzhledem k narůstání významu cestovního ruchu v národním a mezinárodním měřítku
se stále ve větší míře projevovalo úsilí vymezit pojem cestovní ruch i na mezinárodní úrovni.
Diskusi o novém vymezení cestovního ruchu vyvolal zejména prudký rozvoj cestovního
ruchu v důsledku ekonomického růstu a strukturální změny, které měly za následek i změny
atributu původní definice, která již nevyhovovala praxi (Gúčik, 2010). Roku 1971
se přikročilo k diskusi o upřesnění definice z roku 1942 tak, aby odpovídala novým formám
cestovního ruchu např. kongresovému cestovnímu ruchu, přičemž se měla stanovit přesná
hranice mezi osobní dopravou a cestovním ruchem (Kopšo, 1979). Na základě závěru diskuse
na půdě Mezinárodní asociace vědeckých pracovníků v cestovním ruchu zpřesnil ponímaní
cestovního ruchu Kaspar (1975). Jeho definice je založena podobně jako definice Dohnala
(1965) a Kopša (1969) na motivaci návštěvníků cestovního ruchu. Definice byla přijata na
konferenci v St. Gallenu, proto se označuje také St. Gallenská definice.
C. Kaspar (1975, In Sölter; Berg, 2010; Gúčik, 2010)
Cestovní ruch je soubor vztahů a jevů, které vyplývají z cestování a pobytu osob, pro jejichž
místo pobytu není ani hlavním místem bydliště, ani místem výkonu výdělečné činnosti.
S cílem sjednotit definici cestovního ruchu, zejména z hlediska vykazování údajů
zorganizovala Světová organizace cestovního ruchu (WTO, World Tourism Organisation)
v roce 1991 v Ottawě mezinárodní konferenci věnovanou statistice cestovního ruchu.
Na základě závěru konference přijala OSN v roce 1993 definici, která se stala základem
pro statistické zjišťování cestovního ruchu (Gúčik, 2010).
Světová organizace cestovního ruchu (1991, Gúčik, 2001)
Z hlediska statistiky se cestovním ruchem rozumí činnost osoby, která cestuje na přechodnou
dobu do místa mimo své běžné životní prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než
vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě.
13
V současnosti neexistuje obecně platné vymezení cestovního ruchu. V podmínkách České
republiky a Slovenské republiky se komplexním vymezením ruchu zabývá Gúčik (2000,
2004, 2010).
Gúčik, M. (2000, In Gúčik, 2004; Gúčik, 2010)
Cestovním ruchem rozumíme soubor činností zaměřených na uspokojování potřeb
souvisejících s cestováním a pobytem osob mimo místo trvalého bydliště a obvykle
ve volném čase. Jejich cílem je odpočinek, poznávání, zdraví, rozptýlení a zábava, kulturní
a sportovní vyžití, služební cesty, tj. získání komplexního zážitku.
Chápání cestovního ruchu se vyvíjelo postupně se změnou podstaty samotného jevu
a vlivem vnějších činitelů (obrázek 1). Hunziker a Krapf (1942) chápali cestovní ruch
zejména jako pobyt mimo místo trvalého bydliště. Kaspar (1971) obohatil definici cestovního
ruchu o aspekt motivace a cestování, a Gúčik (2000) poukázal na význam existence fondu
volného času pro rozvoj cestovního ruchu.
Obrázek 1: Vývoj pojmového chápání cestovního ruchu
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Cestovní ruch (Zelenka, Pásková, 2012, s. 83) tedy zahrnuje (1) aktivity osob cestujících
mimo trvalé bydliště (obvyklé prostředí) za účelem zábavy, rekreace, vzdělávání, služební
(pracovní) cesty apod., a také (2) aktivity subjektů poskytujících služby a produkty těmto
osobám (tabulka 1).
Hunziker, Krapf (1942): pobyt
St. Gallen (1975): cestování + motivace + pobyt
UNWTO (1991): cestování + pobyt
Gúčik (2000): cestování + motivace + pobyt + volný čas
14
Tabulka 1: Aktivity cestovního ruchu
aktivity osob cestujících mimo trvalé bydliště aktivity subjektů poskytujících služby a produkty
účel: obnova fyzických a duševních sil (rekreace),
prevence (lázně, wellness), zábava, sportovní vyžití,
vzdělávaní/poznávaní, služební cesta
(1) provozování zařízení se službami pro cestující
včetně aktivit osob, které jednotlivé služby
nabízejí a zajišťují
(2) aktivity spojené s využíváním, rozvojem
a ochranou zdrojů pro cestovní ruch
(3) souhrn politických aktivit a aktivit veřejné správy
(4) mezinárodní spolupráce a reakce místního
obyvatelstva na dané aktivity
Pramen: zpracováno podle Zelenka, Pásková, 2012.
Z uvedeného vymezení vyplývají vztahy mezi místem trvalého bydliště a cílovým
místem/destinací(obrázek 2).
Obrázek 2: Cestovní ruch
Prameň: Gúčik, 2001.
Podmínkou rozvoje cestovního ruchu je cestování a dočasný pobyt osob mimo místo
trvalého bydliště s cílem uspokojovat specifické potřeby, přičemž pokud se nejedná o služební
cestu, odehrává se ve volném čase. Z ekonomického hlediska (Gúčik, 2007a) se jedná o formu
spotřeby, kterou návštěvníci uspokojují specifické potřeby odpočinku, poznávání, kulturního
a sportovního vyžití, zdraví, společenské komunikace, rozptýlení, zábavy apod. Dochází k ní
v jiném než běžném životním prostředí, tj. je spojena s cestováním a pobytem na jiném místě
než je místo trvalého bydliště nebo pracoviště, a která představuje formu účelného využívání
volného času a nespojuje se s výdělečnou činností.
Cestovním ruchem tedy nerozumíme dojíždění za prací nebo do školy, cestování
za účelem získání státního občanství (uprchlíci), pohyb osob pracujících v příhraničních
oblastech a pohyb ve městě trvalého bydliště např. účast na koncertu, návštěva divadla.
trvalé bydliště
návštěvník – subjekt CR
(nositel poptávky)
přechodné bydliště
(dočasný pobyt)
cíl. místo/destinace - objekt CR
(nositel nabídky)
cestování
(účel)
15
1.2. Systémová teorie cestovního ruchu
Systémová teorie cestovního ruchu je výsledkem modelování cestovního ruchu
z ekonomického hlediska. Přitom model představuje zjednodušené vnímání skutečnosti.
Modelováním systému cestovního ruchu se zabývalo několik autorů např. Kaspar (1975),
Krippendorf (1986), Freyer (1993), Müller (1997), Gúčik (2000), McIntosh (2000), Bieger
(2004) aj. Gúčik (2010, s. 31) uvádí, že disciplíny, které se zabývají cestovním ruchem,
využívají modelování jako pracovní hypotézu, na základě které formují svou teorii. Přitom
každá vědní disciplína se na modelování cestovního ruchu dívá z jiného úhlu pohledu.
Ve vědecké a odborné literatuře cestovního ruchu se setkáváme s modely ekonomickými,
teritoriálními, prostorovými, časovými nebo kulturními.
Z ekonomického hlediska definovali a graficky znázornili cestovní ruch už Hunziker
a Krapf (1942, In Gúčik, 2010). Zobrazují ho jako dopravní proces, který ovlivňují početné
faktory jako hospodářství, politika, sociální otázky, kultura, technika, národní zdraví a vztahy
mezi nimi. Za ohnisko všeho dění považují člověka jako subjekt cestovního ruchu. Objektem
cestovního ruchu jsou podle nich instituce cestovního ruchu, které zahrnují destinaci
a zařízení přímo nebo zprostředkovaně zabezpečující služby cestovního ruchu.
Na základě východisek systémové teorie a na principech modelu Hunzikera
a Krapfa sestavil v roce 1975 Kaspar model cestovního ruchu. Podle něho představuje systém
cestovního ruchu (obrázek 3) jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5).
Přitom má dva podsystémy, a to návštěvníka cestovního ruchu, tedy subjekt cestovního ruchu,
který vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch a cílové místo,
podniky a organizace cestovního ruchu, tedy objekt cestovního ruchu, který představuje
poskytovatele služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2007a, 2010).
16
Obrázek 3: Kasparův model systému cestovního ruchu
Pramen: Kaspar, 1996 In Bieger, 2010.
Dynamikou systému cestovního ruchu se zabýval Bieger (2004, In Gúčik, 2010), který
vymezil čtyři základní subsystémy cestovního ruchu, a to (1) destinaci, (2) dopravu,
(3) zprostředkovatele a (4) poptávku (obrázek 4). Takto vymezený systém cestovního ruchu
reflektuje vztahy s vnějším prostředím, které tvoří hospodářství, společnost, příroda,
technologie a politika. Ta je přitom projevem společenské praxe. Technologii (Bieger 2006,
In Gúčik, 2010) považuje za průřezovou oblast mezi hospodářstvím, společností a přírodou.
Každý ze subsystému má své vnitřní složení. Subsytém destinace zahrnuje ubytovací
zařízení, sportovně-rekreační a kulturně-společenská zařízení, pohostinská zařízení,
organizace cestovního ruchu (agentury destinačního managementu), místní dopravce,
atraktivity cestovního ruchu (kulturní, přírodní) a vztahy mezi nimi. Subsystém
zprostředkovatelů zahrnuje cestovní kanceláře, cestovní agentury a webové portály, které
v destinaci působí v rámci domácího a příjezdového cestovního ruchu a vztahy mezi nimi
a zákazníky. Subsystém poptávky tvoří turisté a obchodní cestující, subsystém dopravy
zahrnuje dopravní podniky a instituce, které v oblasti působí.
subsystém
subjekt CR
(návštěvník
CR)
subsystém
objekt CR
institucionální
subsystémy
destinace
organizace
CR
podniky
CR
ekonomické
prostředí sociálně-kulturní
prostředí
technologické
prostředí
politické
prostředí
ekologické
prostředí
systém CR
17
Obrázek 4: Biegerův model systému cestovního ruchu
Pramen: Bieger, 2010, s. 81.
Z časového hlediska se systém cestovního ruchu podle Biegera dynamicky vyvíjí a vlivem
různých okolností může docházet k jeho změnám např. fúze cestovních kanceláří v destinaci,
nárůst prodeje produktu destinace přes internet, vznik organizace destinačního managementu
apod.
Cestovní ruch tedy považujeme za otevřený a dynamicky se vyvíjející systém. Chápeme
ho jako jednotu vztahů a rozhodnutí v cestovním ruchu (Sölter, s. 5). Tento komplex
se přitom skládá z dvou subsystémů. Jedním ze subsystémů je návštěvník cestovního ruchu,
kterého označujeme jako subjekt cestovního ruchu. Je nositelem poptávky po cestovním
ruchu a vystupuje jako spotřebitel statků a služeb typických pro cestovní ruch. Druhým
subsystémem v systému cestovního ruchu je objekt cestovního ruchu. Objekt je tvořen
destinací (cílové místo), podniky a organizacemi cestovního ruchu. Představuje tedy
poskytovatele služeb cestovního ruchu.
Všichni, kteří se podílejí na uspokojování potřeb návštěvníků cestovního ruchu, jsou
přitom povinni spolupracovat. V systému cestovního ruchu existuje soustava vazeb nejen
mezi jeho subsystémy a jejich prvky, ale i mezi cestovním ruchem a jinými systémy, které
tvoří jeho okolí (obrázek 5).
hospodářství
subsystém
destinace
subsystém
zprostředkovatelé
subsystém poptávka
společnost
politika životní
prostředí
technologie subsystém doprava systém
cestovního
ruchu
18
Obrázek 5: Systém cestovního ruchu podle Gúčika
Pramen: Gúčik, 2007.
1.2.1. Subjekt cestovního ruchu
Z ekonomického hlediska je subjekt cestovního ruchu každý, kdo uspokojuje své potřeby
během cestování a pobytu mimo místa trvalého bydliště spotřebou statků cestovního ruchu
(Gúčik, 2001, s. 8). Vystupuje tedy jako nositel poptávky po cestovním ruchu.
V praxi cestovního ruchu je důležité rozlišit cestující ze statistického hlediska. Statistické
členění cestujících vychází ze závěrů mezinárodní konference o statistice cestovního ruchu
konané v Ottawě v roce 1991. Cestující je každý [34], kdo cestuje mezi dvěma nebo více
krajinami, či lokalitami v rámci krajiny svého obvyklého pobytu. Podmínkou je cesta mimo
místo obvyklého pobytu bez ohledu na účel cesty a použitý dopravní prostředek.
Rozlišujeme cestujících, kterých zahrnujeme do statistik cestovního ruchu a cestujících,
kterých cesty se ve statistikách cestovního ruchu neevidují (obrázek 6). Do statistik
cestovního ruchu nezahrnujeme:
− tranzitních cestujících, kteří krajinou projíždí za cílem návštěvy jiné destinace a nejsou
formálně zapsaní pasovou kontrolou např. cestující na říční nebo zaoceánské lodi, kteří
nejsou oprávnění vystoupit; cestující, kteří krátkou dobu v rámci přestupu zůstávají
v prostoru leteckého terminálu. Ostatní tranzitní cestující jsou klasifikováni jako
návštěvníci např. slovenští cestující mířící na vánoční víkend do Drážďan přecházející
Českou republikou,
− pracovníky v pohraničí, tedy osoby s bydlištěm v blízkosti hranic a pracující v sousedící
zemi např. osoby s běžným pobytem v Holíči na západě Slovenska pracující v Hodoníně
na Moravě,
− dočasné imigranty,kočovníky a uprchlíky,
subjekt
objekt
ekonomické
prostředí
politické prostředí legislativní
prostředí
kulturní
prostředí
sociální
prostředí
ekologické
prostředí
technicko-
technologické
prostředí
CESTOVNÍ RUCH
formy a druhy
(kategorie)
cestovního ruchu
19
− příslušníky armád v zahraničních posádkách včetně jejich rodinných příslušníků
a doprovázejících osob např. čeští vojáci v Afghánistánu nejsou cestujícími vykazovanými
v mezinárodní statistice cestovního ruchu,
− diplomaty a představitelé konzulátu, kteří vykonávají výdělečnou činnost mimo své
krajiny včetně jejich rodinných příslušníků a doprovázejících osob.
Ve statistikách cestovního ruchu v mezích domácího cestovního ruchu také
nevykazujeme:
− obyvatele, kteří cestují v rámci své země za prací nebo studiem do jiného města, či
regionu např. cesta obyvatele Poděbrad jednou týdně do Prahy na Vysokou školu
hotelovou,
− obyvatele, kteří cestují s úmyslem změny svého trvalého bydliště,
− obyvatele bez trvalého bydliště,
− obyvatele, kteří cestují v rámci místa svého běžného pobytu, a to buď pravidelně např.
obyvatel Ústí nad Labem cestuje o víkendech na vlastní chatu do Děčína, nebo
nepravidelně např. obyvatel Brna navštíví v létě kulturní festival „ceskehrady.cz“ na hradě
Veveří.
Obrázek 6: Subjekt cestovního ruchu
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2001.
CESTUJÍCÍ
zahrnovaní do statistiky
cestovního ruchu
nezahrnovaní do statistiky
cestovního ruchu
návštěvníci
stálý obyvatel turista výletník
− turista na dovolené
− krátkodobě pobývající
turista
− tranzitní cestující
− pracovníci v pohraničí
− dočasní imigranti
− kočovníci
− uprchlíci
− příslušníci armády
v zahraničních posádkách
− diplomati
− představitelé konzulátů
20
Do statistik cestovního ruchu jsou zahrnováni návštěvníci, stálí obyvatelé, turisté
a výletníci, kteří uspokojují své potřeby během cestování a pobytu mimo místa běžného
bydliště spotřebou statků cestovního ruchu.
Návštěvníkem je každá osoba, která cestuje na místo mimo svého obvyklého prostředí
na dobu kratší než 12 měsíců a jejíž hlavní účel je jiný než výkon výdělečné činnosti
v navštíveném místě. Návštěvníky zahrnované do statistiky cestovního ruchu je možné odlišit
od tranzitních cestujících apod. na základě několika znaků. Důležité je, že se musí jednat
o cestu mimo běžné životní prostředí, přičemž neexistuje pravidelnost přepravy mezi místem
obvyklého bydliště a navštíveným místem. Na základě uvedeného je potom možné vyřadit
ze statistik cestovního ruchu pravidelné (denní, týdenní) cesty za prací nebo studiem mezi
dvěma místy.
Krajina obvyklého pobytu je jedním z klíčových kriterií pro určení, zda je přijíždějící
osoba „návštěvníkem“ nebo „jiným cestovatelem“, a pokud je návštěvníkem, zda se jedná
o návštěvníka v domácím nebo zahraničním cestovním ruchu. Základní myšlenkou klasifikace
zahraničních návštěvníků je jejich vnímání podle krajiny trvalého bydliště, nikoliv
podle státní příslušnosti. Cizí stání příslušníci s trvalým pobytem v dané zemi jsou do statistik
zahrnováni v rámci domácího nebo výjezdového cestovního ruchu např. Slovák s trvalým
bydlištěm v Plzni cestující na prodloužený víkendový pobyt do Krkonoš bude vykazován jako
návštěvník v domácím cestovním ruchu. Naopak čeští státní příslušníci s trvalým pobytem
v jiném státě jsou vykazování jako návštěvníci v příjezdovém cestovním ruchu např. Čech
s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestující na dovolenou na Šumavu.
Pro potřeby statistik cestovního ruchu rozlišujeme návštěvníky v mezinárodním
a v domácím cestovním ruchu. Návštěvník v mezinárodním cestovním ruchu je každá osoba,
která cestuje do jiné země, než je jejím obvyklým bydlištěm, ale mimo své obvyklé prostředí
na dobu nepřesahující 12 měsíců. Hlavní cíl cesty je přitom jiný jako výkon výdělečné
činnosti v rámci navštívené krajiny.
Návštěvníky (tabulka 2) členíme dále na stálé obyvatele, turisty a výletníky.Vyznačují se
rozličnými charakteristikami v závislosti od toho, zda se jedná o zahraniční nebo domácí
cestovní ruch.
Stálý obyvatel (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je osoba, která žije alespoň
šest po sobě jdoucích měsíců v jistém místě před příchodem do jiného místa na kratší dobu
než šest měsíců. V zahraničním cestovním ruchu je to osoba, která žije v zemi alespoň jeden
rok před příjezdem do jiné země na kratší dobu než jeden rok.
21
Turista (Gúčik, 2001, s. 8) v domácím cestovním ruchu je návštěvník trvale usazen
v zemi, který cestuje na dobu minimálně jednoho přenocování v hromadném ubytovacím
zařízení nebo v soukromí, ale nikoliv na delší dobu než šest měsíců. V zahraničním cestovním
ruchu je to návštěvník, který cestuje do jiné země na dobu alespoň jednoho přenocování, ale
nikoliv na dobu než jeden rok. Z hlediska délky pobytu přitom rozlišujeme turistu
na dovolené, tedy turistu, který pobude na daném místě více než určený počet nocí nebo dní
a krátkodobě pobývajícího turistu, který cestuje na dobu nepřekračující určený počet nocí
nebo dní, ale zahrnuje pobyt alespoň s jedním přenocováním. V podmínkách České republiky
je krátkodobě pobývajícím turistou návštěvník, který se zdrží na území krajiny
1 až 3 přenocování, v krajinách kolem Středozemního moře je stanovený počet
7 až 8 přenocování.
Tabulka 2: Návštěvníci zahrnovaní do statistik cestovního ruchu
Cíl a motiv cesty Typ návštěvníka
Slovák pracující v IT firmě v Plzni cestuje na prodloužený
víkend do Českého Krumlova
stálý obyvatel v domácím cestovním ruchu
(kulturně-poznávací cestovní ruch)
Slovák pracující ve stavební firmě v Hodoníně cestuje na
prodloužený víkend do Krkonoš
stálý obyvatel v domácím cestovním ruchu
(rekreační cestovní ruch)
Slovák pracující v reklamní agentuře v Praze cestuje na 5-denní
lyžovačku do rakouského Semmeringu
stálý obyvatel ve výjezdovém cestovním
ruchu (rekreační cestovní ruch)
Slovák mající české občanství a trvalé bydliště v Olomouci
cestuje na Silvestrovský pobyt na Šumavu
krátkodobý turista v domácím cestovním
ruchu (rekreační cestovní ruch)
Slovák mající české občanství, trvalé bydliště ve Žďáru
nad Sázavou cestuje na 10-denní letní dovolenou do Jizerských
hor
turista na dovolené v domácím cestovním
ruchu
(sportovní cestovní ruch)
Francouz – manažer francouzského zastoupení společnosti
OMD přijede na konferenci do Prahy
krátkodobý turista v příjezdovém cestovním
ruchu
(kongresový cestovní ruch)
Francouz žijící v Praze cestuje na wellness pobyt do Karlových
Varů
krátkodobý turista v příjezdovém cestovním
ruchu
(zdravotní cestovní ruch)
Kanaďan žijící v Praze cestuje na prodloužený relaxační
víkendový pobyt do Františkových Lázní
krátkodobý turista v příjezdovém cestovním
ruchu
(zdravotní cestovní ruch)
Maďar – manager maďarského zastoupení společnosti Nissan
přijede na konferenci do Brna
krátkodobý turista v příjezdovém cestovním
ruchu
(kongresový cestovní ruch)
Němec cestující na filmový festival do Karlových Varů
bez přenocování
výletník v příjezdovém cestovním ruchu
Čech s trvalým bydlištěm v Liberci cestuje na týdenní pobytový
zájezd na Korfu
turista na dovolené ve výjezdovém
cestovním ruchu
(rekreační cestovní ruch)
Čech s trvalým bydlištěm v Bratislavě cestuje na víkend
do Lednicko-Valtického areálu
krátkodobý turista v příjezdovém cestovním
ruchu
(kulturně-poznávací cestovní ruch)
Čech s trvalým bydlištěm v Jihlavě cestující na koncert
Madonny do Prahy bez přenocování
výletník v domácím cestovním ruchu
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
22
Výletník (Gúčik, 2001, s. 8) je návštěvník, který cestuje na kratší dobu než 24 hodin, aniž
by přenocoval v navštíveném místě.
1.2.2. Objekt cestovního ruchu
Objektem cestovního ruchu (Gúčik aj., 2004) je vše, co se může stát cílem změny místa
pobytu např. příroda, kultura, hospodářství nebo společnost. Je tedy nositelem nabídky.
Objektem cestovního ruchu (obrázek 7) jsou místa/destinace, kde vyvíjejí činnost podniky
a instituce cestovního ruchu, které produkují statky cestovního ruchu jako předmět nabídky
pro uspokojení poptávky návštěvníků. Subjekt cestovního ruchu může uspokojit svou potřebu
účasti na cestovním ruchu pouze v tom případě, pokud existuje vhodný ekvivalent k jejímu
uspokojení.
Obrázek 7: Objekt cestovního ruchu
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Destinace (cílové místo; Gúčik, 2001) představuje středisko cestovního ruchu, region
nebo stát jako cestovní cíl. Musí disponovat vhodným přírodním a kulturním potenciálem
pro rozvoj cestovního ruchu. Potenciál destinace má jistý význam, funkce a využitelnost
v průběhu roku, je cílem cestování a pobytu návštěvníků cestovního ruchu. Přitom není
rovnoměrně rozmístněn v krajině, a proto může mít s ohledem na svoji jedinečnost místní,
regionální, celostátní až mezinárodní význam.
Pro naplnění potřeb návštěvníků cestovního ruchu je důležitá infrastrukturní vybavenost
destinace, tzv. sekundární nabídka. Infrastruktura cestovního ruchu (Gúčik, 2001) představuje
soubor podniků, zařízení a institucí cestovního ruchu a jejich služeb potřebných na to, aby
mohl návštěvník cestovního ruchu v cílovém místě přechodně pobývat a uspokojovat svoje
potřeby, a tím získat komplexní zážitek.
OBJEKTCESTOVNÍHO RUCHU
cílové místo/destinace
podniky cestovního ruchu instituce cestovního ruchu
− ubytovací zařízení
− pohostinská zařízení
− cestovní kanceláře a agentury
− turistické informační kanceláře
− sdružení cestovního ruchu
− organizace destinačního managementu
− klastry
− marketingové organizace
23
Destinace mají různé funkce, podle kterých můžeme určit jednotlivé typy destinací.Gúčik
(2001) rozlišuje městská střediska cestovního ruchu, lázeňská místa, rekreační střediska,
rekreační obce a chatové osady (tabulka 3).
Tabulka 3: Destinace cestovního ruchu podle funkcí
Destinace Charakteristika
městská střediska
cestovního ruchu
− kulturně-historické památky
− administrativně-správní orgány
− obchod
− průmysl
lázeňská místa − termální lázně
− klimatické lázně
rekreační střediska − koupání a vodní sporty v nížině
− turistika a vodní sporty v podhorské krajině
− turistika a zimní sporty v horské krajině
rekreační obce − původní hospodářská funkce zanikla
− využití na rekreační účely
chatové osady
výletní místa
− obyčejně u vodní plochy
− přírodní atraktivity
− civilizační atraktivity
Pramen: zpracováno podle Gúčika, 2001, s. 9.
Podrobnější klasifikaci destinací zmiňují Vystoupil, Holešinská a Šauer (2007), kteří
rozlišují typy destinací podle převládajích aktivit (tabulka 4). Rozlišujeme destinace
lázeňského typu, destinace turistiky v přírodně hodnotových oblastech, destinace u vodních
ploch, destinace poznávacího cestovního ruchu ve vesnických oblastech, destinace městského
typu, historického typu, horského typu a poutního typu, destinace individuální rekreace a
komplexy uměle vytvořených atraktivit a služeb cestovního ruchu.
Kromě destinací charakteru středisek se v České republice nachází 17 regionů cestovního
ruchu, které se dál člení na 40 tzv. turistických oblastí (příloha). Oficiální rozdělení regionů
cestovního ruchu zpracovala česká agentura pro cestovní ruch – CzechTourism.
24
Tabulka 4: Klasifikace destinací cestovního ruchu podle funkcí
Destinace Charakteristika Formy (f) a druhy (d)
cestovního ruchu
lázeňského typu − přírodní léčebné zdroje a zdravotně
příznivé klima
− navazující (rozvinutá) infrastruktura
− zpravidla přírodně hodnotná krajina
zdravotní CR(f)
kulturně-poznávací CR (f)
typu turistiky v přírodně
hodnotových oblastech
− zajímavé nebo vzácné přírodní
výtvory
a oblasti (nastupní destinace
do CHKO)
sportovní CR (f)
− zahrnuje: cykloturistika, pěší
turistika,hipoturistika, vodní
turistika (splav), speleoturistika
(jeskyně), rybaření
typu u vodních ploch − vodní plochy, toky
− příznivé podmínky pro rekreaci
− provozování vodních sportů a rybaření
rekreační CR (f)
− zahrnuje: plavání, splav,
plachtení, rybaření
příměstský CR (d)
typu poznávacího
cestovního ruchu
ve vesnických oblastech
− dochovaná lidová architektura
− místní tradice a produkty
− kulturní krajina
kulturně-poznávací CR (f)
− zahrnuje: agroturistika
a venkovská turistika,
etnografický CR (zvyky,
tradice, pověsti)
gastronomický CR (f)
− zahrnuje: vinářský CR
sportovní CR (f)
− zahrnuje: cyklo- a pěší turistika
městského typu − městské památkové rezervace
a městské památkové zóny
− panoramatické pohledy (městská
krajina)
− příp. podmínky pro kongresový CR
a veletrhy
kulturně-poznávací CR (f)
− zahrnuje: poznávaní a náštěvy
historických památek, muzeí
a galérií, nákupy
kogresový CR (f), včetně
incentivního CR, veltrhů,výstav
historického typu − historické objekty (hrady, zámky,
zříceniny)
− zajímavý krajinný rámec
kulturně-poznávací CR (f)
horského typu − horská krajina
− terény a klima vhodné pro zimní
sporty a letní turistiku
sportovní CR (f)
− zahrnuje: cykloturistika, horská
pěší turistika, lyžování
poutního typu − sakrální stavby (chrámy, kláštery,
poustevny, křížové ceste, kaple,
židovské hřbitovy)
− poutní akce přesahující místní význam
− harmonická okolní krajina
kulturně-poznávací CR (f)
− zahrnuje: návštěva sakrálních
objektů a prostor, poutě, účast
na obřadech a světských
slavnostech
typu středisek individuální
rekreace
− příměstská poloha s příznivými
podmínkami pro víkendový CR
− chatové a trampské osady, rekreační
domy, chaty, chalupy
příměstský CR (d)
− zahrnuje: chataření, chalupaření
typu komplexů uměle
vytvořených a atraktivit
a služeb CR (atrakční typ)
− tematické parky
− sportovní areály
− nákupní a zábavní komplexy
− komplexy CR (hotelové areály apod.)
rekreační CR (f)
− zahrnuje: nákupy, zážitkové
atraktivity např. Disneyworld,
odpočinek
CR – cestovní ruch
Pramen: zpracováno a přizpůsobeno podle Vystoupil, Holešinská, Šauer, 2007.
25
1.2.3. Okolí systému cestovního ruchu
Vymezení cestovního ruchu jako systému zdůrazňuje význam vlivu okolí na jeho
strukturu. Pokud je cestovní ruch jako oblast činností jednotný a existuje dobrá spolupráce
všech zúčastněných na jeho rozvoji, pak je možné působení okolí na cestovní ruch ovlivnit.
Rozvoj cestovního ruchu ovlivňuje ekonomické, politické, legislativní, ekologické,
kulturní, sociální a technicko-technologické prostředí. Vztah vlivu jednotlivých prostředí
a cestovního ruchu je vzájemný.
a) Ekonomické prostředí. Vliv ekonomického prostředí na rozvoj cestovního ruchu je
nepopíratelný. Jedná se zejména o ekonomický růst, míru nezaměstnanosti, míru inflace,
stabilitu měny a úrokovou míru. Vliv jednotlivých činitelů na cestovní ruch může být přitom
pozitivní nebo negativní.
Rozhodující je ekonomický růst, který se projevuje v růstu hrubého domácího produktu
a výdajů na cestovní ruch. Růst hrubého domácího produktu (HDP) ovlivňuje objem investic
a výdajů na cestovní ruch. Pozitivní je vliv těchto činitelů tehdy, pokud výdaje na cestovní
ruch rostou rychleji než HDP. Negativní vliv na cestovní ruch má hospodářský pokles a krize,
kterou doprovází rostoucí nezaměstnanost a zmrazení mezd. Nezaměstnanost se spojuje
s poklesem příjmů obyvatelstva a výdajů na méně nezbytné potřeby (Gúčik, 2001, s.10),
ke kterým patří i cestovní ruch.
Inflace má za následek pokles kupní síly peněz a projevuje se růstem cen zboží a služeb.
V cestovním ruchu je důležitá i stabilita měny, která ovlivňuje zahraniční cestovní ruch.
Devalvace měny zdražuje cesty občanů do zahraničí, tj. výjezdový cestovní ruch. V případě
devalvace měny musí občané za jednotku cizí měny zaplatit více domácí měny. Naopak
devalvace měny umožňuje levnější cesty v rámci příjezdového cestovního ruchu.
Úroková míra (Gúčik, 2001) je cenou za poskytnutý úvěr. Výše úrokové míry může
působit jako pobídka k investování v cestovním ruchu. Nedostupnost úvěrů vlivem vysoké
úrokové míry omezuje investování. Zejména v období hospodářské krize stát cestou vysoké
úrokové míry ovlivňuje objem peněz v oběhu, a tak vytváří tlak na míru inflace.
Cestovní ruch jako ekonomický činitel má vliv na ekonomický růst, ovlivňuje zaměstnanost,
příjmy obyvatelstva a cílových míst a má vliv na platební bilanci státu.
26
b) Politické prostředí. Cestovní ruch je závislý od politiky státu. Hodně závisí
na společenském zřízení, ve kterém se rozvíjí. V ekonomicky rozvinutých zemích se cestovní
ruch stal významným hospodářsko-politickým činitelem. Vlády musí věnovat pozornost
odstranění cestovních formalit, vyřizování cestujících na hranicích a finančnímu zajištění
turistů při cestách do zahraničí. Zrušení vízové povinnosti zjednodušuje cestování. Státy
Evropské unie se podle Schengenské dohody z roku 1995 zavázaly odstranit formality
na hranicích. Některé státy k dohodě nepřistoupily z obavy před zvýšenou imigrací, nárůstem
teroristických útoků a pašováním drog (Gúčik, 2010).
Vývoj cestovního ruchu je podmíněn mírovými zahraničními vztahy. V období
hospodářské nestability a otevřeného válečného konfliktu dochází k poklesu počtu
návštěvníků (Gúčik, 2000, s. 47). Může dojít k uzavření hranic a omezením při vydávání pasů
a při cestování. Za takových podmínek stagnuje příjezdový i výjezdový cestovní ruch.
V období dlouhodobého válečného konfliktu ve státě se hospodářství přeorientuje na válečnou
výrobu, dochází k omezením v konečné spotřebě obyvatelstva, doprava se podřizuje
vojenským zájmům. V důsledku přímých válečných operací cestovní ruch zaniká. Během
války dochází k omezení cestovního ruchu i v těch zemích, které se přímo nepodílejí
na válečném konfliktu.
Negativní vliv na rozvoj cestovního ruchu má i terorismus, který představuje použití násilí
k dosažení politických cílů. Projevuje se únosy a atentáty na turisty, únosy dopravních
prostředků, bombovými útoky na objekty cestovního ruchu (ubytovací a pohostinská zařízení)
apod. Rostoucí obavy návštěvníků cestovního ruchu doprovází pokles poptávky po něm a růst
výdajů na zajištění bezpečnosti (Gúčik, 2004). Opatření bezpečnosti se projevují v růstu
nákladů. Zvyšuje se kontrola osob na letištích. Přitom se nejedná pouze o zajištění
bezpečnosti osob, ale i majetku (krádeže, kapesní krádeže).
c) Legislativní prostředí. Cestovní ruch a jeho rozvoj je ovlivněn legislativním prostředním.
Různé předpisy, nařízení, zákony a vyhlášky mohou cestovní ruch eliminovat nebo naopak
podporovat. K nejvýznamnějším dokumentům na mezinárodní úrovni patří:
− Globální etický kodex cestovního ruchu, který definuje principy rozvoje cestovního ruchu
např. právo na cestování, přístup ke kulturně-historickým a přírodním památkám,
vzájemné respektování návštěvníků a místního obyvatelstva apod.,
− Agenda 21, dokument týkající se trvale udržitelného rozvoje cestovního ruchu.
Oba uvedené dokumenty jsou dobrovolné. Nejedná se o závaznou legislativu, ale krajiny,
které dané dokumenty ratifikovaly, se zavazují dodržovat jejich principy.
27
V rámci Evropské unie upravuje oblast cestovního ruchu několik směrnic a norem např.:
− Směrnice 99/42/EC ze 7. 6. 1999 dotýkající se zejména činnosti průvodců, sjednocuje
požadavky na uznávání kvalifikace a doplňuje směrnice vytvářející všeobecný systém
uznávající odborné vzdělání (89/48/EEC a 92/51/EEC),
− EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického
ubytování – terminologie“,
− EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře –
terminologie“.
K významným dokumentům patří také Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu
(2002), která obsahuje řadu komplexních doporučení pro další rozvoj cestovního ruchu. Její
základní myšlenkou je zlepšení komunikace a spolupráce všech subjektů v cestovním ruchu
a přijetí dlouhodobého programu na jeho podporu, včetně sjednocení legislativy. Podstatnými
dokumenty jsou také Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu a strategie
Evropa 2020.
Oblast podnikání a činnosti cestovního ruchu v České republice ovlivňují také daňové zákony,
Živnostenský zákon (podnikaní v oblasti cestovních kanceláří, pohostinství, průvodcovská
činnost), Obchodní a Občanský zákoník, Zákon o ochraně spotřebitele, Celní zákon, Zákon
o pobytu cizinců na území České republiky, Lázeňský zákon (rozvoj lázeňského cestovního
ruchu), Stavební zákon a příslušné vyhlášky (bezbariérové prostředí, protipožární opatření) aj.
Typickým příkladem vlivu legislativy na situaci v cestovním ruchu může být kategorizace
ubytovacích zařízení, která upravuje zařazení ubytovacích zařízení do tříd (* - *****)
podle standardu a kvality poskytovaných služeb a usnadňuje tak orientaci zákazníků.
V krajinách, kde je kategorizace dobrovolná, je orientace zákazníků ve standardu
poskytovaných služeb náročná a ne vždy avizovaný standard odpovídá skutečnosti.
d) Sociální prostředí. Rozvoj cestovního ruchu úzce souvisí s činností člověka (Gúčik, 2010),
jehož potřeby a řízení jsou ovlivněny i mimoekonomickými činiteli, podmíněnými
společenským zřízením. To ovlivňuje např. rozdělování HDP, pracovní a mimopracovní
podmínky, jakož i sociální politiku státu. Spravedlivé rozdělování důchodů se projevuje
ve hmotné spotřebě a spotřebě služeb obyvatelstva a má vliv na úroveň výživy, odívání,
vybavenosti domácností předměty dlouhodobé spotřeby, jakož i úroveň veřejné spotřeby
např. služby školství, zdravotnictví ap.
Význam při účasti na cestovním ruchu má také demografická struktura. Cílové skupiny
zákazníků ovlivňuje při výběru cílových míst jejich věk, pohlaví, velikost rodiny, sociální
28
situace apod. Od demografických faktorů závisí jejich preference a očekávaní při účasti
na cestovním ruchu. Specifické požadavky při účasti na cestovním ruchu mají zejména rodiny
s malými dětmi, senioři, zdravotně znevýhodněné osoby a ženy jako obchodní cestující.
V současnosti můžeme pozorovat trend stárnutí populace, prodlužování věku odchodu
do důchodu a růst zdravotní uvědomělosti lidí.
Pracovní podmínky (Gúčik, 2010) se spojují nejen s délkou pracovní doby, intenzity práce
a pracovním prostředím, ale také s úrovní technické vybavenosti, hygieny a bezpečnosti
práce. Mimopracovní podmínky spojujeme s fondem volného času a podmínkami
na jeho účelné využití např. s odpočinkem, cestováním, kulturním a sportovním vyžitím ap.
Dostatečný fond volného času je podmíněný také právem na placenou dovolenou. V této
souvislosti je významný rok 1936, kdy Mezinárodní organizace práce
(Interantional Labour Organization) souhlasila s Dohovorem o placené dovolené.
Podle dohovoru má každá osoba zaměstnaná minimálně jeden rok, nárok na šest dní placené
dovolené do roka [33]. Základné myšlenky tohoto dohovoru se vzpomínají i ve Všeobecné
deklaraci lidských práv z roku 1948, která uvádí, že každý člověk má právo na oddych
a volný čas včetně přiměřeného omezení počtu pracovních hodin a pravidelné placené
dovolené [27].
V průběhu času postupně dochází ke zkracování fondu pracovní doby a růstu fondu
volného času (obrázek 8). V minulosti kolem roku 1900 (Freyer, 2006) lidé pracovali
10,5 hodiny denně přibližně 300 dní v roce. Po 2. světové válce došlo ke změně. V roce 1950
měli pracující k dispozici v průměru 12 dní dovolené. V současnosti je to průměrně 29,5 dne,
což představuje přibližně 6 týdnů. Prognóza do roku 2020 představuje převahu volného
času nad pracovní dobou. Pro rozvoj cestovního ruchu je důležitá zákonná placená dovolená.
Obrázek 8: Růst fondu volného času
1950 1970 1990 2020
6 dní v týdnu 6 dní v týdnu 5 dní v týdnu 4 dny v týdnu
48 hodin týdně 42 hodin týdně 38 hodin týdně 32 hodin týdně
279 pracovních dní 238 pracovních dní 200 pracovních dní 165 pracovních dní
86 volných dní
(dovolené, svátky,
neděle)
127 volných dní
(dovolené, svátky,
neděle)
165 volných dní 200 volných dní
Pramen: zpracováno podle Freyer, 2006.
29
S růstem fondu volného času přichází i změna hodnot návštěvníků cestovního ruchu. Mění
se jejich nároky a požadavky na dovolenou, což se projevuje ve formě trendů na trhu
cestovního ruchu (obrázek 9).
Obrázek 9: Trendy na trhu cestovního ruchu
Pramen: zpracováno podle Freyer, 2006.
Sociální politika se orientuje na sociální zabezpečení té části populace, která má
nedostatečné nebo žádné pracovní příjmy k zajištění existenčních potřeb.
Stát určuje podmínky např. pro nemocenské pojištění, invalidní důchody, přídavky na děti,
podporu v nezaměstnanosti apod. Na financování sociálního zabezpečení se podílí stát,
občané, podnikatelé a různé veřejné instituce (Gúčik, 2001).
Cestovní ruch ovlivňuje sociální prostředí např. tím, že
diferencovanou nabídkou produktu umožňuje účast na cestovním ruchu i sociálně slabším
skupinám obyvatelstva. V Evropské unii je aktuální problematikou sociální
cestovní ruch nebo "cestovní ruch pro všechny". Kromě toho cestovní ruch ovlivňuje
i zdravotní, vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatelstva.
Důležitým faktorem, který ovlivňuje návštěvnost destinací, je zdravotní bezpečnost.
Zahrnuje informovanost o zdravotních rizikách při cestách do zahraničí zejména
do exotických krajin severní a střední Afriky, jihovýchodní Asie a střední a jižní Ameriky.
Jednotlivé země můžeme z hlediska zdravotního rizika rozdělit na země s nízkým, středním
a vysokým rizikem (tabulka 5).
Tabulka 5: Země podle stupně zdravotního rizika
Stupeň rizika Země
nízké riziko střední, západní a severní Evropa, USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland
střední riziko východní Evropa, okolí Středozemního moře, Izrael, Jihoafrická republika, Japonsko
vysoké riziko Mexiko, některé země střední a jižní Ameriky, Asie a Afriky
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Trendy zítřka
− cestování mezi
galaxiemi
− virtuální cestování
− zůstat doma
− návrat
k ztraceným
hodnotám
Trendy včerejška
− cestování poštovním
dostavníkem
− cestování parníkem
− cestování autem
− cestování s ruksakem
− dovolená v kempu
Trendy dneška
− charterové lety
− klubová dovolená
− dovolená all-inclusive
− tematické parky
− cykloturistika
30
Návštěvníci cestovního ruchu musí být informováni o potřebě povinného i doporučeného
očkování. Povinným očkováním je očkování proti žluté zimnici. K doporučeným očkováním
patří očkování proti meningokokové meningitidě, japonské encefalitidě, hepatitidě
typu A a B, ecoli, vzteklině apod. v závislosti od aktuální situace v navštívené krajině. Rozvoj
cestovního ruchu negativně ovlivňují epidemie, jako např. ptačí chřipka (SARS, 2003),
prasečí chřipka (A/H1N1, 2009). Při vstupu do rizikových oblastí se návštěvníci prokazují
mezinárodním očkovacím průkazem. Zdravotní riziko představují také znečištěné pláže nebo
otravy z jídla a vody.
e) Kulturní prostředí. Vlivy kulturního prostředí na cestovní ruch se projevují zejména
ve vztahu místního obyvatelstva a návštěvníků v jejich vzájemném vnímaní. Proces sociálně-
kulturních změn, které jsou výsledkem kontaktu různých kultur, označujeme jako akulturace.
Jedná se o proces (Gúčik, 2004), ve kterém si jednotlivec nebo sociální skupina osvojuje
prvky cizí kultury (obrázek 10). S postupující globalizací je riziko akulturace vyšší. Pod jejím
vlivem může dojít ke ztrátě autenticity v nabídce cestovního ruchu, kterou vyhledává
návštěvník. Nejčastěji se jedná o vliv západní kultury na původní kulturu hospodářsky méně
vyspělých krajin. Místní obyvatelé přebírají zvyky návštěvníků a prvky jejich vlastní kultury
se postupně vytrácí.
Obrázek10: Proces akulturace
Pramen: Eisenstein, 2010, s. 592.
Vliv rozvoje cestovního ruchu může způsobit nárůst cen v destinaci, což má negativní vliv
na životní úroveň místního obyvatelstva. Může dojít až k vytlačování místního obyvatelstva
zejména z historických částí měst a k tzv. vylidnění dané oblasti např. historické centrum
Prahy, oblasti s významnou lidovou architekturou apod. Vytlačování místních obyvatel může
kultura návštěvníků
kultura místního
obyvatelstva
demonstrace efekt
demonstrace
efekt identifikace
efekt imitace
efekt akulturace
akulturace
kulturní
změna
31
mít za následek např. růst kriminality, prostituce. K dalším negativním projevům vlivu
cestovního ruchu patří:
− komerční předvádění tradic ve smyslu vžité představy návštěvníků o kultuře dané oblasti
tzv. inscenizace nebo folklorizace zážitku,
− přibližování místní kultury globální kultuře tzv. „McDonaldizace“,
− ztráta autenticity dané oblasti,
− architektonické znečištění, tj. zasazení architektonických prvků, které nejsou pro danou
lokalitu typické např. typický alpský horský hotel v Beskydech, plážový bungalov
se slaměnou střechou na břehu Lipna.
Proces akulturace může mít i pozitivní vliv na rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti,
a to např.:
− růst životní úrovně obyvatel dané oblasti,
− zviditelnění tradičních řemesel, zvyků prostřednictvím zájmu návštěvníků,
− zrestaurování kulturně-historických a sakrálních staveb.
Výsledkem kulturních vlivů je vznik tzv. subkultur. Ty (Horner, Swarbrooke, 2003,
s. 132) přesahují hranice států a většinou mají původ mimo Evropu. Je pravděpodobné, že se
nevyvinuly jako subkultury „euromládeže“, ale jsou důkazem rostoucího vlivu americké
kultury v oblasti ovlivňování spotřeby. Subkultury představují nové skupiny spotřebitelů
se specifickou motivací. Patří k nim tzv. eurostudenti, kteří se rozhodli studovat mimo
své domovské krajiny, mládež, uživatelé internetu a provozovatelé módních sportů
např. snowboardingu, nordic walkingu, jógy apod.
Nejen cestovní ruch ovlivňuje kulturní prostředí, ale tento vztah probíhá i opačně.
Kulturní a náboženské tradice mohou v některých případech odrazovat návštěvníky od účasti
na cestovním ruchu. Příkladem mohou být muslimské krajiny, ve kterých by návštěvníci měli
respektovat odlišné postavení žen ve společnosti oproti západním krajinám. Některé
návštěvníky může odradit omezení, které zde platí pro ženy. Na druhé straně odlišné zvyky
a odlišná kultura mohou přilákat návštěvníky do destinace formou autentických folklorních
slavností, či typických organizovaných akcí např. karneval - Rio de Janiero, Benátky
a podnítit tak rozvoj cestovního ruchu v oblasti.
f) Ekologické prostředí. Cestovní ruch se rozvíjí tam, kde existují přírodní a kulturně-
historické zdroje rozmístěné v krajině. Narušení rovnováhy Země může dříve nebo později
vést k likvidaci cestovního ruchu (Gúčik, 2001).
32
To byl jeden z důvodů, které vedly v roce 1995 k uspořádání mezinárodní konference
Organizace spojených národů (OSN) o Zemi. Výsledkem konference byla strategie
udržitelného rozvoje, tzv. Agenda 21. Jedná se o program udržitelného rozvoje, který
rozpracovává závěry Konference OSN o životním prostředí z roku 1992 pro cestovní ruch.
Definuje opatření na ochranu přírody a kulturních památek jako základu podnikání
v cestovním ruchu a formuluje doporučení pro vlády a národní organizace cestovního ruchu.
Nejdůležitějším cílem podniků cestovního ruchu je vytvořit systémy a procedury na zahrnutí
cílů udržitelného rozvoje do vlastního systému managementu, a to v oblasti minimalizace
odpadu a recyklace, managementu zdrojů a úspory pitné vody, dopravy, využití krajiny,
zapojení zaměstnanců a hostů do procesu udržitelného managementu, spolupráce
pro udržitelný rozvoj (Gúčik, 2004).
Kromě Agendy 21 existuje i program Místní agenda 21, který se snaží o uplatnění
principů udržitelného rozvoje na regionální úrovni. Program je věnován místnímu rozvoji,
povzbuzení ekologické aktivity obyvatel a zájmu o kulturní život měst a obcí. Zahrnuje
např. obnovu pamětihodností, oživování tradičních zvyklostí a řemesel, péči o krajinu,
vysazování stromů, údržbu parků, akce pro veřejnost (jarmarky, poutě), vlastní práci místních
orgánů, tj. zapracování principů udržitelného rozvoje do koncepcí a plánů. Předpokladem
pro uskutečňování Místní agendy 21 je zapojení místního obyvatelstva a veřejných činitelů.
Cestou k zabezpečení rovnováhy je udržitelný cestovní ruch. K principům udržitelného
cestovního ruchu patří např. omezení návštěvnosti pláží formou zavedení poplatků, omezení
počtů návštěvníků v průběhu jednoho dne např. lezení na ledopády v Krkonoších (16 osob
denně), zákaz vjezdu motorových vozidel do historického centra města, systém ekologické
městské hromadné dopravy a odstavných parkovišť, spolupráce podniků cestovního ruchu
a místních obyvatel apod.
K typickým příkladům vlivu ekologického prostředí na cestovní ruch jsou ekologické
katastrofy jako povodně, tsunami, zemětřesení, výbuchy sopek, které poškozují materiálně-
technickou základnu cestovního ruchu a rekreační prostředí. Jejich vlivem dochází k zatopení,
přelití, zbourání apod. celých komplexů cestovního ruchu. Vlivem ekologické katastrofy
dochází na nějaký čas k ochromení cestovního ruchu. Návštěvnost však postupně
s revitalizací postižené oblasti narůstá.
33
g) Technicko-technologické prostředí. Technicko-technologické prostředí zahrnuje dopravní
infrastrukturu a další technickou a informačně-technologickou vybavenost.
Informační technologie se projevují na trhu dopravních služeb. Dochází k budování
velkokapacitních letedel (A380) a lodí (zejména zaoceánské okružní plavby
např. Allure of the Seas, Oasis of the Seas). Kromě toho se rozšiřuje dopravní síť, a to
budováním dálnic a železničních tratí. V železniční dopravě se budují rychlostní koridory,
rozšiřuje se síť vysokorychlostních vlaků např. TGV/AGV ve Francii nebo Maglev (princip
magnetické levitace). Prostřednictvím rozvoje dopravních technologií dochází
ke zpřístupňování vzdálených destinací. Objevují se i snahy o zpřístupnění vesmírů jako nové
destinace cestovního ruchu.
Nové komunikační technologie zmenšují svět. Platí to i v cestovním ruchu. Internet je již
běžným nástrojem vyhledávání informací a rezervování služeb. Stále více se používají
elektronické letenky, GPS, čipové či magnetické karty namísto klíčů v ubytovacích
zařízeních, virtuální katalogy cestovních kanceláří, dokonce se objevuje i virtuální cestování.
Provoz ubytovacích a pohostinských zařízení ulehčují rezervační systémy a PDA zařízení
(propojení objednávky u stolu z terminálu číšníka s kuchyní a barem). Spolupráci cestovních
kanceláří, ubytovacích zařízení a dopravců ulehčuje zapojení do globálních distribučních
systémů jako např. Galileo, Amadeus, Worldspan, Sabre.
1.3. Klasifikace cestovního ruchu
Klasifikace cestovního ruchu představuje vymezení a charakterizování jednotlivých typů
cestovního ruchu. Na klasifikaci cestovního ruchu existují různé pohledy. V rámci
jednotlivých profesních zaměření dochází k vytváření nových kategorií cestovního ruchu.
Vlivem globalizace se mění motivace účasti na cestovním ruchu a vznikají další kategorie.
Dochází k jisté nejednotnosti v klasifikaci cestovního ruchu.
O klasifikaci cestovního ruchu se zasloužil Bernecker (1962, In Gúčik, 2010), který
rozlišil druhy a formy. Na základě motivace návštěvníků určil druhy cestovního ruchu,
a to rekreační, kulturní, společensky motivovaný, sportovní, politicky motivovaný
a ekonomicky motivovaný. Na základě vnějších faktorů identifikoval formy cestovního ruchu.
Jeho klasifikaci rozšířil Kaspar (1975, In Gúčik 2010). Přebrali ji také další autoři
např. Gaworecki (2000), Gúčik (2000), Bütow (2006), Ryglová, Burian a Vajčnerová (2011).
Postupně se ale objevují snahy o určení kategorii nebo typů cestovního ruchu bez rozlišování
mezi druhem a formou např. Malá (1999), Attl a Nejdl (2004), Vanhove (2005). Jiní autoři
34
využívají členění na druhy a formy, od kterých navíc odvozují typy cestovního ruchu
např. Galvasová, Binek, Holeček, Chabičkovská a Szczyrba (2008; tabulka 6).
Tabulka 6: Členění cestovního ruchu podle Ministerstva pro místní rozvoj
Druhy cestovního ruchu Formy cestovního ruchu Typy cestovního ruchu
− podle místa realizace
− podle původu návštěvníků
− podle vlivu na platební bilanci
− podle počtu návštěvníků
− podle délky trvání
− podle způsobu zabezpečení
− podle způsobu financování
− podle převažujícího místa
pobytu
− podle věku návštěvníků
− rekreační
− kulturní
− společensky orientovaný
− sportovní
− ekonomicky orientovaný
− specificky orientovaný
− aktivní
− incentivní
− poznávací
− venkovský
− veletržní a kongresový
− lázeňský a rekreační
Pramen: Galvasová, Binek, Holeček, Chabičkovská, Szczyrba; 2008, s. 32.
Uvedené členění je značně strukturované a není z něj zcela jasný rozdíl mezi formou a typem
cestovního ruchu.
Existuje také členění na druhy a formy, kde formy se dále člení na základní a specifické
např. Hesková (1999), Šauer a Vystoupil (2011). K specifickým formám pak patří nákupní
cestovní ruch, dark tourism (cestování na místa katastrof, koncentrační tábory), dobrovolnický
cestovní ruch apod.
V praxi cestovního ruchu se setkáváme s různými jevovými druhy a formami (Gúčik,
2004), přičemž v české a slovenské literatuře jsou chápany obráceně. Forma cestovního ruchu
podle českých autorů vyjadřuje účel nebo motiv cestování a přechodného pobytu návštěvníků
v cílovém místě. K formám cestovního ruchu (tabulka 7) patří rekreační, sportovní,
dobrodružný, kulturní, lázeňský/zdravotní a obchodní cestovní ruch. Formy cestovního ruchu
je možné identifikovat na základě otázky „Proč návštěvníci cestují?“. Formy cestovního ruchu
nevystupují v praxi v čisté podobě, ale ve vzájemné kombinaci, přičemž jedna bývá
dominantní. Vlivem globalizace a změny motivů účasti na cestovním ruchu se objevují další
jevové formy cestovní ruchu, které jsou většinou subformou (specifickou formou), resp. jistou
modifikací již známých a zažitých základních forem.
35
Tabulka 7: Charakteristika forem cestovního ruchu
Forma CR Charakteristika Modifikovaná forma
rekreační - aktivní nebo pasivní odpočinek ve vhodném
přírodním prostředí s cílem obnovy fyzických
a duševních sil
- aktivity: procházky, sportovní aktivity,
poznávání přírody a památek
tematický cestovní ruch
- zábavné parky jako Legoland
v Dánsku, Orlando na Floridě,
Asterix ve Francii, Walibi
v Belgii, Europe Park v Německu
- aquaparky
sportovní - pobyt ve vhodném přírodním prostředí spojený
s prováděním různých sportovních aktivit,
které předpokládají fyzické schopnosti
- aktivity: turistika (pěší, horská, vodní,
cykloturistika), ekoturistika (putování přírodou
a poznávání krajinných a přírodně hodnotných
oblastí), lesoturistika (pobyt v lesním prostředí
a poznávání lesnické činnosti), lovecká
turistika, rekreační rybaření
dobrodružný - aktivity: spojeny s pobytem
v extrémních podmínkách (poušť, ledovec,
země s válečným konfliktem), spojeny
s nevšedními zážitky (pobyt na pustém ostrově,
cesty do vesmíru), extrémními sporty
(vysokohorská turistika, horolezectví,
paragliding, let balónem, rafting, lezení
na skály)
kulturní/
poznávací
- uspokojování duchovních potřeb lidí
(poznávání, vzdělávání, zábava, rozptýlení)
- aktivity: návštěva muzeí, galerií,
kulturních pamětihodností, archeologických
nalezišť, hudebních, divadelních a filmových
festivalů, společenských a náboženských akcí
- významné jsou kulturní trasy
vlastivědná turistika
- poznávání památek přírodního,
archeologického, etnografického,
historického a uměleckého
charakteru v regionu, na území
státu
- geoturistika (seznamování se
s geologickými procesy
probíhajícími na povrchu Země,
návštěva geoparků)
- montanistika (návštěva dolů,
hornických děl amuzeí)
lázeňský/
zdravotní
- spojen s fyzickou regenerací, psychickou
pohodou a s péčí o zdraví
- aktivity: zdravotně-preventivní a léčebné
činnosti pod lékařským dohledem
- podmínka rozvoje: existence přírodního
léčivého zdroje (voda, klima, bahno, plyn)
wellness a spa
- léčivý zdroj není nutný
- aktivity: masáže,
květinové a bylinné koupele,
sauny, páry, inhalace apod.
- cíl: relax, odpočinek, nikoliv léčba
obchodní/
kongresový
- souborné označení pro obchodní jednání,
kongresy, výstavy a veletrhy
- průběh: pracovní doba mimo místa trvalého
bydliště, mimosezónní období (jaro, podzim)
- specifikum: výdaje jeho návštěvníků dva až
třikrát vyšší než výdaje u ostatních forem
incentivní (motivační) cestovní ruch
- cíl: motivovat nebo
stimulovat zaměstnance
na základě jejich výsledků
- "teambuilding"
- aktivity: prezentace výsledků
podniku a volnočasové aktivity
gastronomický - spojen se zážitkem
- cíl: poznávání regionálních jídel, nápojů a
zvyků a tradic
- součást udržitelného cestovního ruchu, pokud
není masový
- aktivity: husí a kachní hody, ukázky typické
jihočeské svatby, ukázky masopustu, vinné
stezky
vínny (enologický) cestovní ruch
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
36
Druhcestovního ruchu (Gúčik, 2004) je označení pro rozličné příčiny a jejich důsledky
související s cestováním a pobytem na cizím místě. Druhy cestovního ruchu umožňují blíže
určit podstatu cestovního ruchu z hlediska potřeb a cílů jeho návštěvníků. To dovoluje lépe
připravit produkt a nabídnout ho na trhu pro cílovou skupinu návštěvníků cestovního ruchu
(Gúčik, 2001). Druhy cestovního ruchu rozdělujeme z několika hledisek (tabulka 8).
Tabulka 8: Druhy cestovního ruchu
Kriterium Charakteristika
geografické hledisko − domácí
− vnitřní
− regionální
− národní
− zahraniční
− mezinárodní
počet návštěvníků − individuální
− kolektivní (skupinový – většinou přes cestovní kancelář nebo agenturu,
klubový např. Club Mediterraneé, klubové vesnice)
věk návštěvníků − mládežnický
− rodinný (rodiny s dětmi)
− seniorský (od 55 resp. 60 let)
délka účasti − výletní (do 24 hodin)
− krátkodobý (stanovený počet dní, tj. v ČR 2 až 3 dny, ve Francii 7 – 8 dní)
− víkendový
− dlouhodobý (dovolená)
převažující místo pobytu − městský
− příměstský
− venkovský (agroturistika, hipoturistika)
− horský, vysokohorský (hory, jeskyně, splav)
− přímořský
roční období − sezónní (letní, zimní)
− mimosezónní (jaro, podzim)
− předsezónní např. před letní sezónou pro Středomoří v květnu
− posezónní např. po letní sezóně pro Středomoří v září
− celoroční
− svátky (Silvestr, Velikonoce)
způsob organizování − individuální cesta (např. backpackers – baťůžkáři)
− organizovaný zájezd (pobyt, přes cestovní kancelář/agenturu)
použitý dopravní prostředek − železniční (zážitkové vlaky např. Orient Express, vyhlídkové vlaky např.
Bernina Express, Glacier Express ve Švýcarsku)
− lodní (okružní plavby, plavby na hausbótu např. na Baťově kanálu)
− letecký
− autoturistika, mototuristika, karavaning
dynamika − statický (pobytový)
− dynamický (putovní)
sociologické hledisko − návštěvy příbuzných a známých
− etnický/genealogický (např. hledaní předků, cesty po starých židovských
městech, čtvrtích a hřbitovech)
způsob financování − volný
− vázaný (část nákladů nese návštěvník a část nákladů hradí příslušná
organizace/instituce/grant např. sociální cestovní ruch)
dopad na životní prostředí − masový (tvrdý)
− ekologický (měkký, šetrný k životnímu prostředí)
Pramen: zpracováno podle Bütow, 2006 In Berg, 2010 a Gúčik, 2010.
37
Je možné je identifikovat na základě otázek „Jakým dopravním prostředkem návštěvníci
cestují?“, „Kdy cestují?“, „Kam cestují?“, „Na jak dlouho cestují?“ apod.
Pro statistickou evidenci cestovního ruchu má význam členění cestovního ruchu
z geografického hlediska.
Domácí cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 26) představuje cestování a pobyt domácího
obyvatelstva (rezidentů) ve vlastní krajině, pokud nepřesáhne 6 měsíců.
Zahraniční cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 146) chápeme jako cestování a pobyt obyvatel
jistého státu v zahraničí ve volném čase kratší jako jeden rok, přičemž jejich cílem je oddych,
poznávání, kulturní a sportovní vyžití apod. Podle turistických proudů z hlediska daného státu
ho členíme na příjezdový a výjezdový cestovní ruch. Ve vztahu k platební bilanci státu se dělí
na aktivní a pasivní cestovní ruch.
Příjezdový (incoming) cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 101) je aktivní cestovní ruch do cílové
krajiny uskutečněný rezidenty jiných krajin (výletníci, turisti).
Aktivní cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 8) chápeme jako příjezd návštěvníků do cílového místa.
V zahraničním cestovním ruchu jedná se o příchod zahraničních návštěvníků do cílové
krajiny, jejichžvýdaje v navštívené krajině se projevují v aktivech platební bilance cestovního
ruchu jako součásti platební bilance státu.
Výjezdový (outgoing) cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 87) je pasivní cestovní ruch rezidentů
jistého státu do zahraničí na kratší dobu jako jeden rok. Jejich cílem je využití volného času,
obchod apod.
Pasivní cestovní ruch (Gúčik, 2004, s. 90) představuje cestování rezidentů do cílového místa.
V zahraničním cestovním ruchu se jedná o cestování rezidentů do cílové krajiny, přičemž
jejich výdaje se v navštívené krajině projeví v pasivech bilance cestovního ruchu jako součást
platební bilance.
Kromě domácího a zahraniční cestovního ruchu má z ekonomického hlediska význam
také sledování vnitřního, národního a mezinárodního cestovního ruchu (obrázek11).
Vnitřní cestovní ruch zahrnuje domácía příjezdový cestovní ruchv geografických hranicích
dané krajiny.
Národní cestovní ruch je souhrn cest v rámci domácího a výjezdového cestovního ruchu.
Pod mezinárodním cestovním ruchem rozumíme příjezdový cestovní ruch ve světě.
Zahrnuje cestování všech návštěvníků mezi státy světa. Ve statistikách UNWTO se vykazuje
jen počet turistů tj. těch, kteří v navštívené krajině alespoň jednou přenocovali (Gúčik, 2004,
s. 77). Sleduje se jenom příjezdový cestovní ruch, a to z důvodů vyloučení dvojího započtení.
38
Obrázek 11: Cestovní ruch z geografického hlediska
CR – cestovní ruch
Pramen: vlastní zpracování podle Pásková – Zelenka, 2002.
V praxi dochází k prolínání forem a druhů cestovního ruchu (obrázek 8). Formy
rozlišujeme na základě motivu účasti na cestovním ruchu. Přitom forma cestovního ruchu
může být realizovaná v různém čase, s využitím různých dopravních prostředků apod.
Obrázek 12: Charakteristiky cestovního ruchu ve vztahu k času, vzdálenosti a účelu cesty
čas rok zkušenosti ze zahraničí
backpakers
mezinárodní studentské
výměny
měsíc/e sezónní práce v průběhu prázdnin
cesty v průběhu letních prázdnin
dovolená v tzv. v druhém domově (prázdninové domy)
týden/týdny prázdniny (jarní, podzimní,
zimní) víkend/y cesty do tzv. druhého
domova (chalupy, chaty)
city-breaks (prodloužené víkendy v evropských metropolích)
den/dny návštěvy
příbuzných a známých
exkurze, jednodenní výlety do okolí
obchodní cesty
hodina/y shopping
(nákupní turistika)
místní regionální národní mezinárodní územní hledisko, přechod hranic
Pramen: Hall - Cooper, 2008.
Kontrolní otázky
Vysvětlete podmínky rozvoje novodobého cestovního ruchu.
Objasněte systémovou teorie a popište Kasparův model systému cestovního ruchu.
Jak členíme subjekt cestovního ruchu z hlediska statistického vykazování?
Charakterizujte vliv politického, sociálního a legislativního prostředí na cestovní ruch.
Identifikujte rozdíl mezi formou a druhem cestovního ruchu.
domácí CR
příjezdový CR (incoming, aktivní)
výjezdový CR (outgoing, pasivní)
vnitřní CR
národní CR
zahraniční CR
39
2. TRH CESTOVNÍHO RUCHU
Klíčová slova
Konkurenční výhoda. Motivy. Nabídka v cestovním ruchu. Poptávka po cestovním ruchu.
Potenciál cestovního ruchu. Potřeby. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu. Trh cestovního
ruchu.
Trhem cestovního ruchu rozumíme prostor, ve kterém si jednotlivé ekonomické subjekty
vyměňují výsledky své činnosti. Podle toho, co je předmětem koupě na jedné straně a prodeje
na straně druhé, rozlišujeme trh výrobních faktorů, trh peněz, a trh zboží a služeb. Trh
cestovního ruchu je samostatnou součástí trhu zboží a služeb.
Pro trh cestovního ruchu (Gúčik, 2000, s. 31) jsou typické všechny znaky trhu zboží
a služeb. Trh cestovního ruchu má ale některé osobitosti, které vyplývají z charakteru potřeb
uspokojovaných v cestovním ruchu, z charakteru spotřebních statků cestovního ruchu,
z působení obecných podmínek a předpokladů rozvoje cestovního ruchu, což se projevuje
na straně poptávky a nabídky, tak i v tendencích vývoje cestovního ruchu.
Trh cestovního ruchu se odlišuje od trhu zboží a služeb zejména tím, že (Gúčik 2000,
2010):
− část služeb a zboží nabízejí specializovaní producenti výlučně návštěvníkům cestovního
ruchu, realizují se tedy na trhu cestovního ruchu,
− část zboží a služeb uspokojují potřeby všech spotřebitelů, nejen návštěvníků cestovního
ruchu, realizují se tedy na trhu zboží a služeb.
Vzniká přitom závislost mezi trhem cestovního ruchu, který představuje realizaci
specifických služeb a zboží a trhem zboží a služeb. Cílem rozvíjení trhu cestovního ruchu je
uspokojení potřeb a přání návštěvníků cestovního ruchu a dosahování prosperity podniků
cestovního ruchu jako celku (Gúčik, 2010, s. 54).
Na trhu cestovního ruchu mohou nastat tři vztahy. Pokud je nabídka větší než poptávka,
jedná se o trh kupujícího. Zdali je poptávka větší než nabídka, jedná se o trh prodávajícího.
V případě, že se poptávka rovná nabídce, utváří se na trhu rovnovážná cena, tj. nejvyšší
možná cena, kterou je kupující ochotný zaplatit a nejnižší možná cena, kterou je prodávající
ochoten akceptovat.
40
Obrázek 13: Ekonomické znázornění trhu cestovního ruchu
Prameň: vlastní zpracování, 2013.
Na straně poptávky vystupuje návštěvník, tedy subjekt cestovního ruchu. Na základě
svých vnitřních pohnutek, motivů a vnějších stimulů (cena, módnost) se rozhoduje o využití
služeb cestovního ruchu. Na straně nabídky vystupuje destinace, tedy objekt cestovního
ruchu. V závislosti na zdrojových trzích můžeme destinaci chápat jako město např. Karlovy
Vary, Paříž, Moskva (pro zdrojové trhy z evropských krajin); určitý region např. Vysočina,
Jižní Morava (pro zdrojové trhy Slovensko, Polsko), stát např. Česká republika (pro zdrojové
trhy Nizozemí, Dánsko), část kontinentu nebo kontinent např. střední Evropa (pro zdrojové
trhy Japonsko, Jižní Korea), Evropa (pro zdrojové trhy USA). V destinaci působí (obrázek
14):
− podniky cestovního ruchu, tedy ubytovací a pohostinská zařízení, cestovní kanceláře
a agentury a turistická informační centra,
− ostatní podniky, např. sportovně-rekreační zařízení (golfové kluby, sportovní haly,
aquaparky), kulturně-osvětová zařízení (muzea, galerie), budovy občanské vybavenosti
(banky, obchody, pošta, nemocnice),
− dopravní společnosti, tedy veřejná linková a charterová doprava (letadla, lodě/trajekty,
autokary, vlaky), městská hromadná doprava, půjčovny aut a taxislužby,
− instituce cestovního ruchu, tedy sdružení cestovního ruchu např. Jeseníky – Sdružení
cestovního ruchu, Střední Morava – Sdružení cestovního ruchu, Region Slovácko –
sdružení pro rozvoj cestovního ruchu; organizace destinačního managementu (DMO,
Destination Management Organization) např. JCCR - Jihočeská centrála cestovního ruchu,
Vysočina Tourism, Destinační management PÍSEcKo; klastry např. KLACR –
Moravskoslezský klastr cestovního ruchu, marketingové organizace např. Česká centrála
Q
P
D
vysoká
cena
nízká
cena
přebytek
nedostatek
S
S1
D1
E
A
B
Vysvětlivky:
P price, cena
Q quantity, množství produktu/
služeb
S supply, nabídka
D demand, poptávka
E equilibrium, rovnovážná
cena
A trh kupujícího (S > D)
B trh prodávajícího (S < D)
41
cestovního ruchu - CzechTourism, Slovenská agentura pro cestovní ruch (SACR),
Agentura cestovního ruchu Spojeného království (VisitBritain) apod.
Obrázek 14: Trh cestovního ruchu
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
2.1. Poptávka po cestovním ruchu
Poptávku (Gúčik, 2000) chápeme jako souborný prvek trhu a je výsledkem působení
různých činitelů. Nositelem poptávky je subjekt cestovního ruchu, který se ho účastní s cílem
uspokojit specifické potřeby spojené s cestováním a pobytem mimo místo trvalého bydliště,
obvykle ve volném čase a získávání komplexního zážitku. Povaha a rozsah jeho poptávky
jsou podmíněny charakterem a strukturou potřeb, které je možné uspokojit účastí
na cestovním ruchu.
Z ekonomického hlediska (Pásková, Zelenka, 2002) představuje poptávka množství
daného produktu cestovního ruchu, které kupující hodlá koupit za danou cenu na daném trhu
a v daném čase. V hlavní sezoně poptávka po službách cestovní ruchu a zpravidla i jejich cena
výrazně roste. Graficky je možné poptávku znázornit křivkou funkce poptávky (obrázek 15).
POPTÁVKA
(návštěvník, subjekt CR)
- efektivní poptávka
NABÍDKA
(destinace, objekt CR)
primární & sekundární
finanční toky
STÁT
(legislativa v CR; daně,
místní poplatky)
PODNIKY
- podniky CR
- ostatní podniky
- dopravní společnosti
INSTITUCE
- sdružení CR
- DMO
- klastry
- marketingové
organizace
42
Obrázek 15: Křivka poptávky po cestovním ruchu
Prameň: vlastní zpracování, 2013.
Funkcí poptávky přitom rozumíme vztah mezi množstvím poptávaných produktů a jejich
cenou. Křivka funkce poptávky vyjadřuje nepřímou úměru závislosti poptávaného množství
produktu cestovního ruchu na ceně, za kterou je tento produkt nabízen. Polohu křivky
ovlivňují necenové faktory jako velikost trhu, sezóna, politická situace, přírodní katastrofy,
sociálně-ekonomická situace apod. Závislost poptávky na ceně (elasticitu) vystihuje
i podmíněnost daného produktu segmentem zákazníků, časem a modifikacemi např. změna
třídy hotelu, dopravního prostředku apod.
K charakteristickým znakům poptávky po cestovním ruchu (Gúčik, 2004) patří
komplexnost, periodičnost, pružnost, priorita a diferencovanost poptávky.
Komplexnost poptávky znamená, že potřeby v cestovním ruchu jsou různorodé a jejich
uspokojení vyžaduje komplex služeb a statků.
Periodičnost (sezónnost) poptávky vyjadřuje sezónní charakter poptávky, tedy soustředění
poptávky do letních či zimních měsíců.
Pružnost poptávky představuje schopnost poptávky rychle reagovat na změny, přitom
nabídka se poptávce přizpůsobuje jen velmi pomalu. Poptávku ovlivňují různé faktory, které
mají vliv na jejípružnost a strukturu. Jedná se o ekonomickou situaci návštěvníků podmíněnou
objemem jejich reálných příjmů a cenovou politikou nabídky, novou nabídku produktů a
cílových míst, mezinárodní politickou situaci a globalizační procesy, změny v životním stylu,
ve struktuře hodnot a ve fondu volného času, klimatické změny, technologické a ekologické
faktory apod.
Priorita poptávky znamená, že cestovní ruch je možné rozvíjet jen za předpokladu existence
poptávky, vyvolané zejména hlavní nabídkou, jejíž kapacita je omezená a nelze ji rozšiřovat
bez ohrožení kvality.
Diferencovanost poptávky představuje rozdílnost v poptávce z hlediska individuálních
a institucionálních (kongresový cestovní ruch) zákazníků, jakož i turistů a obchodních
cestujících.
Prameň: zpracováno podle Gúčik, 2010.
Poptávku po cestovním ruchu můžeme znázornit jako systém (obrázek 16).
Jeho základními komponenty jsou motivace, vnitřní a vnější vlivy.
Q
P
D
Vysvětlivky:
P price, cena
Q quantity, množství produktu/
služeb
D demand, poptávka
43
Obrázek 16: Systém poptávky po cestovním ruchu
Pramen: Bieger, 2010, s. 92.
Poptávku po cestovním ruchu ovlivňuje řada faktorů, které rozličnou mírou působí
i na chování subjektu cestovního ruchu. Faktory ovlivňující poptávku po cestovním ruchu
(Petrík, 2008, In Gúčik, 2010) můžeme rozdělit na (1) ekonomické (nabídka na trhu, příjmy,
ceny, vlastnictví statků dlouhodobé spotřeby) a (2) mimoekonomické, tj. demografické
(přirozený pohyb obyvatelstva, struktura podle pohlaví, věková struktura, počet členů
domácnosti), geografické (poloha, podnebí, počasí), sociální (postoje, móda, reklama,
vzdělanostní, kulturní a životní úroveň, společensko-politická situace), psychologické
(potřeby, zájmy, preference, návyky, kupní motivy), administrativně-politické (cestovní
doklady, vízová a celní omezení, devizová vybavenost, zdravotní omezení, bezpečnost
cestování) a technologické.
a) Ekonomické faktory. Ekonomické faktory (Gúčik, 2000) vyplývají z dosaženého stupně
rozvoje hospodářství. Patří k nim hrubý domácí produkt, příjmy obyvatelstva, ceny zboží
a služeb, úspory a jejich stabilita, nezaměstnanost, inflace a vlastnictví předmětů dlouhodobé
spotřeby v domácnostech.
Hrubý domácí produkt (HDP, Gúčik, 2010) představuje souhrn finálních statků a služeb
vytvořených na území daného státu, vyjádřený v běžných cenách za jeden rok, tj. nezahrnuje
meziprodukt. Rozděluje se na spotřebu, hrubé investice, vládní výdaje na zboží a služby
a čistý export. Čistý domácí produkt je hrubý domácí produkt snížený o amortizaci
kapitálových statků.
motivace
motivy potřeby
vnitřní
vlivy
přátelé
a známí
rodina
nadřízení a kolegové
poptávka sociální prostředí
ekonomicképrostředí
hodnotový řebříček
44
S růstem hrubého domácího produktu rostou nejen příjmy, ale i spotřeba domácností
a veřejná spotřeba. Ekonomickýrůst zahrnuje rozvoj ekonomiky a růst důchodů. Přičemž výše
disponibilního důchodu ovlivňuje rozhodnutí obyvatelstva o účasti na cestovním ruchu.
Obyvatelé krajin s vysokým ekonomickým růstem si mohou dovolit náročnější spotřebu.
Úroveň příjmů obyvatelstva je přitom závislá nejen na velikosti HDP a jeho rozdělení,
ale i do objemu ekonomických statků a služeb pro uspokojení poptávky obyvatelstva.
Vzájemná vazba mezi těmito činiteli je zprostředkována reálnými příjmy obyvatelstva.
Rozdílná výška individuálních příjmů se projevuje v objemu a struktuře výdajů. Růst
individuálních příjmů vede k vyšší spotřebě i v cestovním ruchu, která je však odlišná podle
jednotlivých sociálních skupin (Gúčik, 2010).
Spotřeba v cestovním ruchu závisí i od počtu ekonomicky činných členů domácnosti
a výšky příjmu na jednoho člena. Příjmy jsou rozdělovány v závislosti na druhu a naléhavosti
potřeb. Cestovní ruch patří k sekundárním potřebám. Potřebu účasti na cestovním ruchu je
tedy možné uspokojit až po uspokojení primárních potřeb. Růst průměrného příjmu člena
domácnosti ovlivňuje i růst výdavků na cestovní ruch.
Při účasti na cestovním ruchu sehrává roli i vlastnictví osobního automobilu nebo
rekreačního objektu (chata, chalupa), které zvyšují intenzitu krátkodobého domácího
cestovního ruchu.
Význam při účasti zejména na dlouhodobém cestovním ruchu mají úspory. Jedná se
o tzv. odložený kupní fond. Při zkoumání vztahu příjmů a účasti na cestovním ruchu (Gúčik,
2010) je třeba respektovat i půjčky obyvatelstva na nákup spotřebních předmětů
dlouhodobého charakteru. Výška půjček a jejich splácení může negativně ovlivnit účast
na cestovním ruchu. V závislosti od velikosti splátky a doby splatnosti se obyvatelstvo může
vzdát účasti na cestovním ruchu, nebo délku pobytu výrazně snížit, což se projeví v příjmech
z cestovního ruchu. Na druhé straně může mít půjčka na předměty dlouhodobé spotřeby
i pozitivní vliv, zejména na účast na domácím cestovním ruchu např. návštěva vlastní
rekreační chaty, využívaní vlastního automobilu na výlety do okolí, využívaní vlastního
karavanu a následné ubytování v kempu apod. Jednou z možností účasti na cestovním ruchu
při nedostatku volných finančních prostředků je také „dovolená na splátky“, kterou
ve spolupráci s bankami a splátkovými společnostmi nabízejí i některé cestovní kanceláře
např. Exim Tours, Blue Style, You Travel. Zákazník při koupi zájezdu zaplatí 10 % až 30 %
ceny zájezdu a zbytek doplatí v několika měsíčních splátkách.
K ekonomickým faktorům ovlivňujícím účast na cestovním ruchu (Gúčik, 2010) patří
takéceny služeb a ekonomických statků. Významná je nejen cenová hladina služeb, ale i její
45
vztah k úrovni cen spotřebního zboží. Důležitý je i poměr cen jednotlivých druhů služeb
cestovního ruchu, např. cen přepravních, ubytovacích, stravovacích a dalších služeb. Obecně
platí, že zvýšení cen služeb a zboží vede k omezování spotřeby tehdy, pokud není
kompenzována růstem příjmů, případně snížením cen jiných statků a služeb nezbytných pro
život. Naopak snížení cen služeb a ekonomických statků podporuje růst spotřeby za
předpokladu, že snížení cen není stimulováno snížením příjmů, případně zvýšením cen
ostatních životních potřeb.
b) Demografické faktory. Vliv demografických činitelů na poptávku po cestovním ruchu je
přímý a nepřímý. Přímý vliv znamená, že obyvatelstvo se účastní cestovního ruchu
v závislosti na dosaženém stupni blahobytu. Čím vyšší je úroveň hospodářského rozvoje
ve státě, tím větší je poptávka obyvatelstva po cestovním ruchu. Nepřímý vliv se projevuje
i růstem počtu ekonomicky činného obyvatelstva (Gúčik, 2000).
Poptávku po cestovním ruchu z demografických činitelů ovlivňuje zejména věková
struktura obyvatelstva. V současnosti můžeme pozorovat trend stárnutí populace,
prodlužování věku odchodu do důchodu a trend zdravotní uvědomělosti obyvatelstva. Je to
způsobeno změnou životního stylu lidí a poklesem porodnosti v tradičních zemích cestovního
ruchu (Francie, Německo, Rakousko, Švýcarsko, Itálie). Znamená to, že roste počet seniorů,
čehož důsledkem je i chybějící pracovní síla. Je nezbytné připravit pro seniory takové balíčky
služeb, aby si mohli dovolenou "užít". Je však třeba rozlišovat chování našich a zahraničních
seniorů. Oproti minulosti jsou senioři aktivnější, mají zájem o návštěvu i vzdálenějších
destinací a zejména v západních krajinách mají i dostatek finančních prostředků.
Důležitý je i rostoucí podíl cestující mládeže na trhu cestovního ruchu. K cestující mládeži
zařazujeme mladé lidi ve věku 15 až 25 let. Přitom mládežnický cestovní ruch představuje
nejrychleji se rozvíjející součást cestovního ruchu s více než 20 % všech příjezdů
v mezinárodním cestovním ruchu [39]. Roste počet návštěvníků tzv. dobrovolnického
cestovního ruchu (poznávání navštívené krajiny spojeno s pomocí místní komunitě). Význam
mají také tzv. „baťůžkáři“ (backpackers), kteří při účasti na cestovním ruchu nezůstávají na
jednom místě, ale v dané krajině/oblasti cestují většinou místní dopravou nebo pěšky,
poznávají místní tradice, kulturu, jazyk a obyvatelstvo.
Mění se i rodinné struktury a roste počet tzv. "singles", pro které je také třeba vytvořit
balíčky služeb. Jsou zajímavou cílovou skupinou zejména pro lodní společnosti, které
organizují výletní okružní plavby, kasina apod.
46
Do popředí se dostává změna sociálního statusu žen. Ženy se stávají nezávislé, neplánují
rodinu a stále více cestují. Proto je třeba vytvořit speciální balíčky služeb i pro tuto klientelu.
Význam má také orientace na dětskouklientelu, kterou mnohé podniky cestovního ruchu
považují za budoucí zákazníky. Vznikají rodinné a dětské hotely. V některých krajinách jsou
běžné sítě rodinných hotelů např. KinderHotels v Rakousku, KidsHotels ve Švýcarsku.
Ubytovací zařízení mají také možnost získat certifikaci „baby friendly“ např. v České
republice jsou taková zařízení označená nálepkou „Dítě vítáno“, na Slovensku nálepkou
„Vstúpte s dieťaťom“.
c) Sociálně-kulturní faktory. Vliv na poptávku po cestovním ruchu mají ze sociálně-kulturních
činitelů volný čas, vzdělání a kultura.
Volnýčas (Gúčik, 2000) je jedním ze základních předpokladů vzniku a rozvoje cestovního
ruchu. Denní časový fond člověka představuje pracovní a mimopracovní dobu. Pracovní doba
představuje státem určenou pracovní normu, která je dána délkou pracovního dne, ale i prací
přes čas a dodatečnou prací. Mimopracovní čas je všechen ostatní čas, do kterého zahrnujeme
docházku do zaměstnání a zpět, přípravu na práci, čas na domácí práce a vlastní obsluhu
(nákupy, příprava stravy, úklid), čas na biologické potřeby (stravování, spánek, hygiena)
a volný čas. Volný čas s ohledem na jeho velikost lze věnovat aktivitám v místě bydliště,
v příměstských oblastech nebo ve vzdálenějších cílových místech. Z hlediska cestovního
ruchu je nejvýznamnější volný čas během dovolené, který je předpokladem pro rozvoj
dlouhodobého cestovního ruchu. Velký význam má zákonná úprava placené dovolené.
Roční fond volného času (Gúčik, 2010) tvoří přibližně 25 % času bdělosti člověka.
Je možné ho vyjádřit jako rozdíl mezi časem stráveným spánkem a volným časem, a lze jej
rozdělit na denní volný čas (6 %), víkendový volný čas (12 %) a dovolenou (7 %).
Rozvoj cestovního ruchu je podmíněný jistým stupněm socioekonomického rozvoje.
Socioekonomický rozvoj společnosti je dán vzdělanostní a kulturní úrovní. Od úrovně
vzdělanosti závisí způsob využívaní volného času a kulturnost uspokojování potřeb. Vyšší
vzdělání podmiňuje frekvenci účasti na cestovním ruchu. Osoby s vyšším vzděláním mají
větší zájem o poznávání jiných kultur, cestování do vzdálenějších destinací apod. S vyšším
stupněm vzdělání roste i účast na cestovním ruchu.
d) Psychologické faktory. Návštěvník cestovního ruchu se o své účasti na cestovním ruchu,
destinaci, způsobu dopravy, ubytování apod. rozhoduje na základě vnitřních impulsů, které
vycházejí ze struktury potřeb. Potřeba představuje nedostatek něčeho, co jednotlivec žádá
47
uspokojit. Jedná se o něco, co je pro život dané osoby nezbytně nutné. Vždy se jedná
o subjektivně pociťovaný nedostatek. Potřeby přitom dělíme na (1) nezbytné, které je potřeba
uspokojovat každý den např. výživa, bydlení, spánek a (2) zbytné, vznikající až na jistém
stupni rozvoje společnosti např. změna místa pobytu, relaxace, poznávaní.
Cestovní ruch tedy chápeme jako formu uspokojování potřeb. Účast na cestovním ruchu
vzniká až na určitém stupni rozvoje společnosti, kdy byly relativně uspokojeny nezbytné
potřeby a začínají se uspokojovat i potřeby zbytné (Gúčik, 2000).
Potřeby uspokojované během účasti na cestovním ruchu jsou různorodé (obrázek 17).
Členíme je na primární a sekundární. Primární potřeby představují motiv cestování
např. zdraví, sport, dobrodružství, poznávaní apod.
Obrázek 17: Pyramida potřeb cestovního ruchu
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000, s. 36 a Gúčik, 2010, s. 115.
Jsou tedy cílem účasti na cestovním ruchu, a to za předpokladu, že jsou uspokojovány mimo
místo trvalého bydliště a ve volném čase. Sekundární potřeby slouží k naplnění primárních
potřeb. Jedná se o potřeby výživy, bydlení, hygieny, přepravy apod. Bez možnosti využití
ubytovacích, pohostinských a dopravních služeb by nebylo možné uspokojit potřebu
např. aktivního pohybu v přírodě či relaxace u vody, protože potenciální turisté by neměli
možnost ubytování. Avšak uspokojení sekundárních potřeb (Gúčik, 2000) je časově a místně
vázané na uspokojení primárních potřeb.
Potřeby jsou podmíněné motivy. Ty ovlivňují chování člověka. Jedná se o vnitřní
pohnutky, jejichž působení vyvolává činnosti zaměřené na uspokojení potřeb. Umožňují
užitek (případně zážitek)
aktivity cestovního ruchu (vyrovnání se se životními deficity, krajina využitelná v cestovním ruchu)
přechodné ubytování
uspokojení potřeby výživy (stravování)
atraktivity cestovního ruchu
změna místa, cestování a pobyt v destinaci
informace
48
pochopit chování za jistých podmínek. Přitom rozhodnutí a jednání vyvolává jen dominantní
motiv.
V 20. století bylo možné motivy rozdělit na (1) dovolenkové, tedy turistické, ke kterým
patří např. útěk od všedního dne, sebezdokonalování, hledání kontaktů, odpočinek a uvolnění,
aktivita, vzdělávání, zdraví, zážitek, dobrodružství a (2) neturistické, které zahrnují obchodně-
ekonomické, politické a náboženské motivy. Poznání motivů je významné z hlediska tvorby
nabídky služeb cestovního ruchu (Gúčik, 2000).
Klasickým vyjádřením potřeb lidí je Maslowova hierarchie potřeb. Jednotlivé potřeby
motivují k účasti na jiné formě cestovního ruchu (obrázek18).
Obrázek 18: Potřeby a jimi vyvolané formy a druhycestovního ruchu
Pramen: zpracováno podle Maslow, 1970 a Freyer, 1933 In Bieger 2010; Fűth, 2001 In Berg,
2010.
e) Ekologické faktory. Poptávku po cestovním ruchu ovlivňuje prostředí, ve kterém
se návštěvníci cestovního ruchu pohybují. Jedná se o obytné prostředí (¾ časového fondu
člověka), pracovní (¼ časového fondu člověka) a rekreační prostředí (Gúčik, 2000).
• rekreační - zážitkový cestovní ruch
•pasivní sportovní cestovní ruch (účast na významných sportovních utkáních)
•kongresový cestovní ruch (kongresy, výstavy, veletrhy)
potřeby seberealizace a prestiže - osobnostní růst
• rekreační - zážitkový cestovní ruch (dobrodružství, tematické parky)
•kulturně-poznávací cestovní ruch (prodloužené víkendy ve městech,;poutní, resp. náboženský cestovní ruch; pobyty zaměřené na vzdělávaní; okružní plavby)
•aktivní sportovní cestovní ruch (ekoturistika)
potřeby sebeuznání - kulturní motivy (umění, poznávaní) - náboženství - poznávaní cizích krajin, tradicí a zvyků - jazyky - zájem o přírodu
•klubový cestovní ruch
•kulturně-poznávací cestovní ruch (autokarové zájezdy)
• rekreační cestovní ruch (pobyty v kempech)
•návštěva přátel a známých
potřeby sounáležitosti - sociální kontakty
•klubový cestovní ruch
• rekreační cestovní ruch potřeby bezpečí
• rekreační cestovní ruch (moře, jazera)
• lázeňský cestovní ruch a cestovní ruch wellness
•sportovní cestovní ruch
fyziologické potřeby - odpočinek - léčba, obnovení fyzických a psychických sil - sport
49
Pro cestovní ruch má význam zejména rekreační prostředí. Přírodní a uměle vytvořený
potenciál jsou podnětem k účasti na cestovním ruchu. Z tohoto hlediska má význam
udržitelnost rozvoje cestovního ruchu, tedy využívaní atraktivit cestovního ruchu v únosné
míře tak, aby byly zachovány i pro příští generace. Masový cestovní ruch způsobuje
nadměrné využívání atraktivit cestovního ruchu, devastaci přírodních památek např. sběr
typických rostlin, písku, kamínků jako suvenýrů z dovolené; znečištění přírodního prostředí
např. pláží, lesních cest; ničení kulturně-historických památek např. dotýkaní se předmětů,
které údajně nosí štěstí (bronzové plakety ze sochy Jana Nepomuckého na Karlově mostu)
apod.
V souvislosti s ekologickými faktory usměrňuje poptávku také obytné prostředí.
O navštívené destinaci se budou návštěvníci v cestovním ruchu rozhodovat i na základě toho,
zda jejich běžným životním prostředím je horská oblast, pobřeží, venkov, velkoměsto,
historické, či lázeňské město apod. (Berg, 2010).
f) Politické a administrativní faktory. Poptávku po cestovním ruchu negativně ovlivňuje
terorizmus, hospodářská nestabilita, občanské nepokoje, otevřené válečné konflikty. V období
otevřeného válečného konfliktu a občanských nepokojů dochází k poklesu cestovního ruchu.
Přitom válečný konflikt způsobuje postupně zánik cestovního ruchu, který nahrazuje vojenská
výroba.
Teroristické útoky v střediskách cestovního ruchu nebo na letištích, nádražích apod.
odrazují potenciální návštěvníky od účasti na cestovním ruchu. Cestovní ruch vlivem
teroristických útoku krátkodobě klesá. Většinou se po několika měsících vrací na svoji
původní úroveň, ale pokles se promítá do celkových příjmů z cestovního ruchu.
Překážkou rozvoje příjezdového cestovního ruchu v některých zemích je vízová
povinnost. Vydávání víz může mít různá omezení. Při zájmu vycestovat do některých krajin
nemusí být vízum vydáno, případně je jeho vydání při opětovné žádosti podmíněno
minimálním časovým intervalem mezi pobyty v krajině apod. Mezi některými krajinami
existuje bezvízový styk. Ten má Česká republika např. s Bahamami, Mexikem, Černou
Horou, Venezuelou, Japonskem. Vízová povinnost je zrušena i v rámci Schengenského
prostoru.
g) Technologické faktory. Poptávka po cestovním ruchu je ovlivněna rozvojem dopravní
infrastruktury a dopravních spojení do jednotlivých destinací. V případě, že destinace
je omezeně dopravně dostupná např. neexistují přímé letové linky nebo vhodná síť pozemních
50
komunikací, zájem o destinaci je malý. Se zavedením pravidelních letových linek,
vybudováním dálnice apod. roste i poptávka po cestovním ruchu. Návštěvníci v cestovním
ruchu přitom kladou důraz na bezpečnost, rychlost, pohodlí a cenu.
Význam má také vybavení ubytovacích a pohostinských zařízení moderními
technologickými zařízeními. Samozřejmostí v ubytovacích zařízeních je možnost připojení
k internetu.
Potenciální návštěvníci stále častěji hledají informace o své dovolené, možnosti dopravy,
či volnočasových aktivitách prostřednictvím internetu. Proto je nezbytné, aby podniky
cestovního ruchu využívaly při propagaci vlastní webové stránky nebo různé tematicky
zaměřené webové portály. Zvláštní význam při propagaci služeb cestovního ruchu mají
sociální sítě jako Facebook, Twitter apod. Umožňují dostat destinaci do povědomí
potenciálních návštěvníků.
2.2. Nabídka cestovního ruchu
Nabídka cestovního ruchu je soubor prvků, které v různé kombinaci tvoří statky
cestovního ruchu, tedy služby, zboží, volné statky. Spotřeba statků cestovního ruchu ovlivňuje
konečný efekt cestovního ruchu. Nositelem nabídky je objekt cestovního ruchu, tedy (Gúčik,
2010) destinace, podniky a instituce cestovního ruchu.
Destinace cestovního ruchu je předmětem zájmu návštěvníků. Důležitý je přitom její
přírodní a kulturně-historický potenciál. Podniky cestovního ruchu (Gúčik, 2010) svými
kapacitami produkují služby jako předmět spotřeby návštěvníků v cestovním ruchu. Instituce
cestovního ruchu zase svou činností utvářejí rámec pro realizaci nabídky na trhu cestovního
ruchu.
Nabídka cestovního ruchu představuje maximální množství produktu cestovního ruchu,
které má podnikatelský subjekt v úmyslu prodat za danou cenu. Graficky můžeme nabídku
znázornit rostoucí křivkou (obrázek 19).
Obrázek 19: Funkce nabídky cestovního ruchu
Pramen: vlastní zpracování, 2013. Q
P S
Vysvětlivky:
P price, cena
Q quantity, množství produktu/služeb
S supply, nabídka
51
Vyjadřuje za jinak nezměněných podmínek poměr mezi maximálním množstvím produktu
určeného k prodeji a jeho cenou. Objem nabídky nezávisí jenom od ceny, ale také
od necenových faktorů. K těm patří např. politika konkurence, cena výrobních faktorů –
zejména pracovní síly, cíle jednotlivých podniků (maximalizace zisku, zvýšení podílu na trhu,
stabilizace trhové pozice, získaní konkurenční výhody) (Pásková, Zelenka, 2002).
Povahu a rozsah nabídky podmiňuje charakter primární nabídky a od ní odvozené
sekundární nabídky (Gúčik, 2000). Primární nabídka dává cestovnímu ruchu
charakteristickou podobu. Představuje přírodní a kulturně-historický potenciál cílového místa,
který se může stát cílem změny místa pobytu v cestovním ruchu. Sekundární nabídka
představuje materiálně-technické zabezpečení rozvoje cestovního ruchu. Zahrnuje ubytovací
a pohostinská zařízení, sportovně-rekreační zařízení, kulturně-osvětová zařízení, občanskou
vybavenost, tedy všechna zařízení, které musí být k dispozici návštěvníkům cestovního ruchu.
Rozsah a struktura sekundární nabídky závisí na charakteru a významu primární nabídky
(regionální, národní, mezinárodní). Budování materiálně-technického zabezpečení je tedy
podmíněno existencí dostatečně atraktivní primární nabídky v daném území.
K charakteristickým znakům nabídky v cestovním ruchu (Gúčik, 2004) patří různorodost
a komplexnost nabídky, vázanost nabídky na rozsáhlé investice, nízká pružnost nabídky
ve srovnání s dynamicky se rozvíjejícím poptávkou, protože primární nabídka v cestovním
ruchu je místně a časově vázána; vysoký stupeň pohotovosti k poskytování služeb.
Rozmanitost a komplexnost nabídky představuje návaznost sekundární nabídky na primární
nabídku.
Vázanost nabídky na rozsáhlé investice znamená vázanost na investice spojené
s budováním ubytovacích, stravovacích, sportovně-rekreačních a ostatních zařízení
infrastrukturní vybavenosti. Přitom efektivita provozu zařízení cestovního ruchu závisí
na zabezpečení jistého objemu výkonů a zejména efektivní poptávce.
Nízká pružnost nabídky se projevuje ve srovnání s dynamicky se rozvíjející poptávkou.
Primární nabídka je místně a časově vázána na jistý prostor a čas, jakož i na infrastrukturní
vybavenost, která má jen omezenou kapacitu.
Vysoký stupeň připravenosti na poskytování služeb lze vysvětlit tím, že služby, které
převažují v nabídce cestovního ruchu, jsou užitkové efekty, které vznikají v okamžiku jejich
spotřeby, proto je nelze produkovat do zásoby.
Pramen: Gúčik, 2010.
Rozhodující roli z hlediska struktury nabídky má motivace (Gúčik, 2000). Primární
nabídka sehrává větší roli v případě fyzické motivace např. adrenalinové sporty, turistika,
lyžování, relaxace. Naopak v případě prestižní motivace a motivace podmíněné postavením
52
návštěvníka cestovního ruchu je důležitější sekundární nabídka např. St. Tropéz jako
destinace letní dovolené, St. Moritz jako destinace zimní dovolené.
Z časového hlediska se může jednat o stálou nabídku, která se váže na období celého roku
a sezónní nabídku, která je podmíněna výskytem sezónních událostí vyvolávajících poptávku.
Sezónnost je pro cestovní ruch typická vlastnost, vyplývající zejména ze střídání ročních
období, které výrazně ovlivňují variabilitu primární nabídky (Gúčik, 2000).
Z ekonomického hlediska nabídka představuje ekonomické statky cestovního ruchu.
Subjekt cestovního ruchu získává spotřebou statků užitkový efekt - zážitek, zatímco podniky
a instituce cestovního ruchu, regiony a stát získávají hodnotový efekt, tedy tržby, výnosy, zisk
(Gúčik, 2000). Statky cestovního ruchu můžeme rozdělit na volné a ekonomické, resp.
veřejné (kolektivní) a soukromé.
Volný statek je statek, jehož je dostatek např. vzduch, voda, sluneční svit, přírodní atraktivita.
Volné statky se časem mění na statky ekonomické např. v důsledku znečištění
nebo zpřístupnění (jeskyně, úprava vody ke koupání, úprava turistických stezek, cyklostezek
a lyžařských svahů).
Rozhodující část statků spotřebovaných v cestovním ruchu má však charakter ekonomických
(vzácných) statků. Jejich užívaní je tedy podmíněno poplatkem.
Veřejný (kolektivní) statek nebo služba je přístupný pro všechny jeho spotřebitele
např. služby policie, veřejné osvětlení, veřejná prostranství a parky, zdravotnické služby
na rozdíl od soukromých statků. Náklady na tvorbu veřejných statků a služeb se hradí
z veřejných rozpočtů formou daní. Náklady na získání soukromých statků a služeb se hradí
z důchodů spotřebitelů.
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2010.
53
2.2.1. Primární nabídka cestovního ruchu
Primární nabídku spojujeme s přírodním a kulturně-historickým potenciálem země
pro cestovní ruch. Primární nabídka může být dána přírodními podmínkami nebo vytvořena
činností člověka, kterou tvoří kulturně-historické památky a organizované akce (tabulka 9).
Tabulka 9: Primární nabídka
Přírodní podmínky
geomorfologické poměry − rozličné typy reliéfu
− kontrastní formy reliéfu (jeskyně, vodopády, ap.)
− estetická hodnota výhledů do okolí
− chráněná území
klimatické podmínky − vodní a sněhové srážky
− větrnost
− trvání slunečního svitu
hydrologické podmínky − podzemní vody
− povrchové vody
biogeografické podmínky − flóra
− fauna
Kulturně-historické podmínky
architektonické památky světské − hrady, zámky, paláce, městská památková rezervace
− technické díla
− sakrální památky
umělecko-výtvarná díla − sochy, pomníky, obrazy, zbraně, náčiní
folklór − hmotný – obydlí, tradiční umělecká výroba
− duchovní – písně, zvyky, tradice
archeologická naleziště ve volné přírodě
a muzeální sbírky
místa světových a národních dějin, rodiště
kulturně-osvětová zařízení − divadla
− galerie, muzea
− skanzeny
Organizované akce
kulturní akce − folklorní a hudební festivaly
− vědecká sympozia
− kongresy
sportovní akce − mezinárodního nebo národního významu např.
Mistrovství světa, Olympijské hry
politicko-společenské akce − politická výročí, oslavy
− náboženské poutě
obchodní akce − výstavy
− veletrhy
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000.
Přírodní a kulturně-historický potenciál cestovního ruchu není rovnoměrně rozmístěn v zemi
a má rozdílný význam z hlediska cestovního ruchu, který může být místní, celostátní
až mezinárodní s ohledem na svou jedinečnost a neopakovatelnost (Gúčik, 2000).
54
2.2.2. Sekundární nabídka cestovního ruchu
Sekundární nabídka je prostředkem k dosažení cíle účasti na cestovním ruchu, neboť
vytváří podmínky pro využívání primární nabídky a přizpůsobuje se jí.
Sekundární nabídku tvoří tři skupiny faktorů (tabulka 10), a to suprastruktura cestovního
ruchu, infrastruktura cestovního ruchu a všeobecná infrastruktura cestovního ruchu v cílových
místech.
Tabulka 10: Sekundární nabídka v cestovním ruchu
Složky nabídky Charakteristika
Suprastruktura cestovního ruchu
− ubytovací zařízení
− pohostinské zařízení
Infrastruktura cestovného ruchu
− cestovní kanceláře/agentury
− turistické informační centra
− kongresové haly a centra
− herny, casina
− směnárny
− hraniční průchody, celnice
Všeobecnáinfrastruktura − místní infrastruktura (obchodný dom, prodej upomínkových předmětů)
− dopravní infrastruktura (taxi služba, autoservis, parkoviště, půjčovna aut)
− zdravotnická infrastruktura (nemocnice, lékárna)
− policie a záchranní služba
− ostatní infrastruktura (pošta, banka, pojišťovna)
− sportovně-rekreační zařízení a aktivity
− dopravní zařízení (MHD, autobusová, železniční, vodní, letecká doprava)
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000.
2.2.3. Konkurenční výhoda v cestovním ruchu
Úspěch nabídky na trhu cestovního ruchu lze dosáhnout pouze tehdy, pokud se bude
jednat o diferencovanou nabídku s ohledem na potřeby a očekávání konkrétní cílové skupiny
návštěvníků cestovního ruchu.
Z hlediska nabídky na mezinárodním trhu cestovního ruchu je důležité, aby stát nabízel
jen atraktivity a produkty, které mají celostátní až mezinárodní význam. Stát jako cílová země
cestovního ruchu má specializovat v nabídce tak, aby získal absolutní nebo relativní
konkurenční výhodu. Jen tak lze dosáhnout prodejnost nabízeného produktu.
Absolutní konkurenční výhodu má ten stát, který nabízí ojedinělé produkty, které jsou
nenahraditelné a nenapodobitelné, jako např. Alpy, Středozemní moře, obrazárna Louvre
apod. Relativní konkurenční výhodu má ten stát, který nabízí srovnatelné produkty, ale lepší
kvality s nižšími náklady a jejich dosažení je výhodnější z hlediska dopravní dostupnosti,
cenové výhodnosti apod. (Gúčik, 2001) např. české lázně vs. slovenské nebo maďarské lázně.
55
Cestovní ruch se stává faktorem regionálního rozvoje obvykle tam, kde se nachází vhodná
primární nabídka, tj. tam kde jsou vhodné přírodní a kulturní atraktivity vyvolávající
návštěvnost. Je třeba si uvědomit, že tam, kde je atraktivní primární nabídka a odpovídající
sekundární nabídka cestovního ruchu, stává se cestovní ruch předmětem ekonomického
využití a nástrojem rozvoje regionu (Gúčik, 2011).
2.3. Potenciál cestovního ruchu
Potenciál cestovního ruchu na základě regionalizace cestovního ruchu v České republice
(2006) chápeme jako souhrn podmínek a předpokladů pro cestovní ruch v daném území,
regionu. Zahrnuje vlastní potenciál, ale ovlivňují ho i další faktory jako např. dopravní
dostupnost, vzdálenost poptávkových center a jiné.
Potenciál cestovního ruchu představuje z ekonomického hlediska kapacitu, strukturu
a využívání infrastruktury cestovního ruchu (Gúčik, 2004), tj. strukturu ubytovacích,
pohostinských a dalších zařízení cestovního ruchu, využití jejich kapacit v sezónním
a mimosezónním období. Z geografického hlediska se podle Mariota (1983, In Gúčik, 2004)
jedná o způsobilost území poskytnout podmínky pro rozvoj.
Potenciálem cestovního ruchu rozumíme tedy soubor územních podmínek a předpokladů
pro rozvoj cestovního ruchu, které tvoří složitý heterogenní systém. Do něj vstupují aspekty
přírodního prostředí, hodnoty kulturně-historického dědictví a projevy aktuální lidské
činnosti. Komplexní obsažení a kvantifikace tohoto systému jsou těžko možné, protože
některé prvky působí nehmotně a neměřitelně, u jiných prvků je jejich významová
diferenciace velmi složitou záležitostí (Bína, 2010; In Linderová, 2012).
Potenciál cestovního ruchu můžeme chápat jako souhrnnou hodnotu všech předpokladů
cestovního ruchu, která je při jeho kvantitativním hodnocení oceněna na základě bodové škály
a snížená o zápornou hodnotu negativních faktorů rozvoje cestovního ruchu např. nízká
kvalita ovzduší, znečištěné moře, znečištěné pláže, vysoká kriminalita, výskyt nakažlivých
nemocí apod. (Zelenka, Pásková, 2012).
2.3.1. Předpoklady rozvoje cestovního ruchu
K vymezení předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu existuje několik přístupů.
Podle Sniščáka (2001) můžeme kritéria vhodnosti území pro rozvoj cestovního ruchu
rozdělit na (1) reliéf, (2) klimatické podmínky, (3) čistotu ovzduší, případně stupeň znečištění,
(4) hluk, (5) flóru a faunu, (6) vodní plochy a toky, minerální a termální prameny,
(7) dopravní dostupnost, (8) infrastrukturu a suprastrukturu cestovního ruchu, (9) kulturní
56
a historické zajímavosti, (10) demografické podmínky, (11) sociálně-komunikační
předpoklady domácího obyvatelstva, (12) směry finančních zájmů, možnosti finančních
zdrojů, (13) zájem managementu na rozvoji území, (14) zásobování a odvoz odpadu,
(15) hygienu a čistotu prostředí a (16) politické klima. V tomhle vymezení se překrývají
charakteristiky poptávky a nabídky po cestovním ruchu v cílovém místě, vztahy mezi nimi
a zásady udržitelného rozvoje.
Za základní vymezení předpokladů rozvoje cestovního ruchu v území považujeme
funkčně-chorologické členění podle Mariota (1983) na lokalizační, realizační a selektivní
předpoklady.
Lokalizační předpoklady jsou předpoklady, které tvoří potenciál pro tvorbu produktu
cestovního ruchu a určují místo jeho lokalizace (Plesník, 2008), tedy kulturně-historické
a přírodní (příznivé/nepříznivé). K přírodním předpokladům patří reliéf, klima, vodstvo, fauna,
flóra a celkový vzhled krajiny (Mariot, 1983). Kulturně-historické předpoklady členíme
na kulturně-historické památky (movité/nemovité), kulturní zařízení (muzea, galerie, památníky,
divadla, hvězdárny, planetária) a společenské akce (kulturní, sportovní, výstavní, kongresové)
(Bína 2002, In Franke, 2012). Lokalizační předpoklady podle Bíny (2002) vyjadřují vhodnost
krajiny pro určitou aktivitu. Kulturně-historické památky považujeme za relativně fixní danost.
Pro návštěvníky cestovního ruchu jsou atraktivní a vyskytují se v podobě kulturních, sportovních
a jiných akcí, které jsou v oblasti uskutečňovány. Přírodní a kulturní podmínky jsou relativně
neměnné. Potenciál cestovního ruchu v dané oblasti se ale může změnit např. pořádáním různých
akcí cestovního ruchu, které se pro ni stanou typické (Bína, 2002). Jedná se o faktory
resp. podmínky, které jsou dány územím a jsou prakticky neměnné. Lokalizační faktory
do značné míry určují, jaká forma cestovního ruchu se bude v území rozvíjet. S jejich pomocí
je možné docílit odlišení jednotlivých území (regionů, středisek cestovního ruchu), protože
určují, jak se bude dané území cestovního ruchu prezentovat a vymezovat vůči konkurenci
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Realizační předpoklady jsou "nadstavbou" lokalizačních faktorů. Zpravidla umožňují
samotnou realizaci cestovního ruchu. Tento druh faktorů zahrnuje dopravní infrastrukturu
a služby spojené s cestovním ruchem jako je stravování, ubytování apod. (Mariot, 1983), tedy
komunikační a materiálně technické podmínky rozvoje cestovního ruchu. K hodnocení úrovně
realizačních faktorů se využívá několik ukazatelů např. počet a skladba návštěvníků v určitém
prostoru, počet ubytovacích zařízení, počet lůžek, počet lůžkodní (osobodní), počet míst
u stolu, velikost přepravních kapacit a jejich kvalita, limit využití území z pohledu materiálně
57
technické základny, občanská vybavenost, stupeň modernizace a restrukturalizace
ubytovacích a stravovacích zařízení (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Selektivní předpoklady stimulují vznik a rozvoj cestovního ruchu. Řadíme k nim
objektivní faktory, tedy politické (politický systém, vnitropolitické uspořádání země),
demografické, administrativní, urbanizační (obyvatelé větších měst mají vyšší požadavky
na účast na cestovním ruchu, obyvatelé se zdevastovaným životním prostředím vyhledávají
různé formy účasti na cestovním ruchu), personální, ekologické a sociologické (životní
úroveň, fond volného času, kulturní a vzdělanostní úroveň) předpoklady (vlivy). Konkrétně
např. úroveň řízení cílového místa, úroveň spolupráce mezi jednotlivými subjekty v území,
vnímání důležitosti politiky cestovního ruchu a jeho veřejná podpora, příjmová situace
potenciálních návštěvníků (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Subjektivními faktory jsou potom např. postavení hodnoceného území oproti konkurenci,
jeho obraz u vybraných cílových skupin, tedy marketingové (reklama, módnost)
a psychologické faktory (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Tabulka 11: Příklad předpokladů rozvoje cestovního ruchu
region cestovního ruchu Jižní Morava
lokalizační předpoklady Punkevní jeskyně, Vila Tugendhat
realizační předpoklady Hotel Vista****, Brno
selektivní předpoklady řízení destinace centrálou cestovního ruchu Jižní Morava
region cestovního ruchu Střední Morava a Jeseníky
lokalizační předpoklady Jeseníky, zámek a zahrady UNESCO v Kroměříži, sloup nejsvětější trojice
UNESCO v Olomouci
realizační předpoklady Hotel Trinity****, Olomouc; hotel Excellent**** a hotel La Fresca****,
Kroměříž
selektivní předpoklady produkt „Po stopách Aloise Nébela“ podle stejnomeného filmu (reklama)
spolupráce Sdružení cestovního ruchu Jeseníky a místních podnikatelů
region cestovního ruchu Jižní Čechy
lokalizační předpoklady státní hrad a zámek Český Krumlov, Holašovice – selské baroko
realizační předpoklady letiště České Budějovice
selektivní předpoklady ROP Jihozápad a podpora cestovního ruchu v rámci jeho výzev
Chorvatsko
lokalizační předpoklady Makarská riviéra, Jaderské moře, historické centrum Dubrovníku, národní park
Plitvická jezera, Krka, Mljet
realizační předpoklady letiště:Záhřeb, Bol, Zadar, Split, Rijeka, Pula, Dubrovník
přístavy: Split, Rijeka
selektivní předpoklady vstup do Evropské unie, možnost platby eurem, liberalizace vstupu do krajiny
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Důležité je si uvědomit, že potenciál destinace cestovního ruchu by mě být rozvíjen tak,
aby nepřekročil míru únosné kapacity pro rozvoj cestovního ruchu. V opačném případě
dochází k jeho snižování (Zelenka, Pásková, 2012).
58
2.3.2. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu
Problematiku hodnocení potenciálu nazýváme také valorizací krajiny z hlediska možnosti
jejího využití pro cestovní ruch (Mariot, 1983). Hodnocení potenciálu cestovního ruchu je
složitým jevem a existuje k němu několik přístupů. Zabývali se jím např. Mariot (1983),
Bína (2002), Novotná (2003) a Vystoupil (2012). Názory jednotlivých autorů se rozchází
zejména při začleňování aktivit cestovního ruchu do hodnocení.
Složitost hodnocení potenciálu cestovního ruchu v oblasti volného času je dána vysokým
podílem nekonzumovatelných, resp. nehmotných účinků při provádění jednotlivých aktivit
a nehomogennosti nabídky, kdy různé skupiny návštěvníků cestovního ruchu hodnotí stávající
potenciál různě. Při hodnocení vhodnosti území pro rozvoj cestovního ruchu bereme v úvahu
dva základní faktory, a to tzv. objektivní faktor, tedy vhodnost území pro rozvoj cestovního
ruchu a tzv. subjektivní faktor, tedy atraktivitu území resp. schopnost přilákat návštěvníky
cestovního ruchu.
Mariot (1983) zpracoval koncepci založenou na funkčním hodnocení činitelů.
Svou analýzu aplikoval na území Slovenska. Východiskem jeho zkoumání je rozčlenění
předpokladů cestovního ruchu podle funkčně-chorologické metody (lokalizační, selektivní,
realizační), která vyústila ve vytvoření teritoriálního modelu cestovního ruchu. Jeho práce
měla tři etapy výzkumu, a to (1) inventarizaci, (2) analýzu a (3) syntézu. Inventarizace
(Hrubešová, 2007) sloužila k seskupení všech potřebných údajů týkajících se zkoumaného
území. Ve druhé etapě podrobněji rozpracoval jednotlivé komponenty předpokladů
cestovního ruchu a přiřadil jim určitý stupeň typologie. Na základě stanovení těchto typů
krajiny, mohly být určeny společné průniky jednotlivých typů krajiny a určily se hranice
funkčního využití území. Výsledkem syntézy bylo zanesení těchto vybraných oblastí do map.
Dalším ze způsobů hodnocení potenciálu je hodnocení podle Ústavu územního rozvoje
v Brně. Podle něj má při hodnocení potenciálu území pro rozvoj cestovního ruchu význam
(Křížová, 2002):
(1) prvotní potenciál, tedy vhodnost území pro určitou aktivitu cestovního ruchu z hlediska
přírodního prostředí, atraktivita kulturně-historických památek, kulturní a společenské
akce,
(2) druhotný potenciál, který dále členíme na
− omezující cestovní ruch; sem patří faktory, které snižují užitek z rekreačního pobytu
v daném území; představují omezení rozvoje cestovního ruchu v důsledku ochrany
některých přírodních, sídelních nebo infrastrukturních prvků; nevhodná poloha vůči
důležitým komunikačním liniím nebo areálům koncentrace obyvatelstva,
59
− podporující cestovní ruch; sem patří např. výhodná poloha vůči dopravním tepnám
(dálnice, železniční tratě).
Ústav územního rozvoje rozděluje potenciál cestovního ruchu do dvou základních
subsystémů, přírodního a kulturního. K přírodnímu subsystému se zařazují složky cestovního
ruchu založené na turistice, rekreaci, poznávání přírody a zařízení pro sportovní aktivity.
Do kulturního subsystému řadíme prvky cestovního ruchu spojené s poznáním kultury,
návštěvy zábavných a jiných zařízení. Lázeňství je zvláštní složkou, která stojí na rozhraní
obou subsystémů, ale jelikož převažuje lidský faktor nad přírodním, řadíme ho do kulturního
subsystému (Bína, 2002). Lokalizační podmínky v rámci jednotlivých složek jsou v některé
oblasti vyšší, jinde nižší. Proto bylo zapotřebí vytvořit tři základní stupně lokalizačních
podmínek, od nejmenšího potenciálně relativního jevu po nejvyšší. U některých aktivit
(horolezectví, závěsné létání, sportovní myslivost, rybolov a pozorování ptáků) rozlišujeme
pouze jeden stupeň. Území je pro dané aktivity buď vhodné nebo nevhodné. Význam
jednotlivých aktivit vnímá každý návštěvník cestovního ruchu odlišně. Z toho důvodu bylo
zavedeno tzv. váhové hodnocení pomocí bodové metody. Váhové počty bodů byly získány
metodou expertního odhadu, který se snažil přihlédnout k obecnému významovému postavení
příslušné aktivity, k současným trendům a předpokládanému objemu počtu osob, které se
zapojí do dané aktivity. Konečné rozložení významu potenciálu je podle výsledných hodnot
rozčleněno do několika zón. Pokud se v oblasti vyskytuje negativní faktor rozvoje cestovního
ruchu např. špatný stav životního prostředí, existence negativních společenských jevů, snižuje
se hodnota potenciálu o tuto jednotku.
Novotná (2003) se zaměřila na hodnocení potenciálu lokalizačních a realizačních
předpokladů pomocí metody geografických informačních systémů (GIS), tzv. mapové
algebry. Využitím průzkumu sestavila devět nejčastějších aktivit provozovaných na území
Šumavy. Metoda je založená na využití digitálních mapových vrstev, které obsahují i některá
tematická data, např. lokality s turistickými atraktivitami. GIS umožňuje vytvoření kvalitních
mapových dokumentací. Výhodou metody je využití pro hodnocení jakéhokoliv potenciálu
krajiny nebo ke srovnání potenciálu různých zemí [100].
Výsledky hodnocení potenciálu cestovního ruchu jsou uplatňovány při tvorbě produktů
cestovního ruchu v destinaci. Hodnocení potenciálu poskytuje přehled o územním rozložení
diferencovaně vyvinutých předpokladů rozvoje cestovního ruchu podle regionů, resp.
jednotlivých obcí, přehled o jejich typologickém strukturování, možné podklady pro přípravu
legislativních a plánovacích norem apod. Výsledky hodnocení potenciálu cestovního ruchu
60
mohou využít i odbory územního plánování, a to při zpracování nové územně plánovací
dokumentace a podkladů pro obce, regiony a kraje [35].
Kontrolní otázky
Čím se trh cestovního ruchu odlišuje od trhu zboží a služeb?
Vysvětlete, co znamená priorita poptávky po cestovním ruchu.
Popište pyramidu potřeb v cestovním ruchu.
Vysvětlete časovou a místní vázanost nabídky v cestovním ruchu.
Identifikujte rozdíl mezi volným a veřejným statkem cestovního ruchu a uveďte příklad.
Vysvětlete pojem relativní konkurenční výhoda v cestovním ruchu a uveďte příklady.
Definujte potenciál cestovního ruchu.
Uveďte příklad realizačních předpokladů rozvoje cestovního ruchu.
Zamyslete a uveďte příklady předpokladů podle funkčně-chorologického členění
pro krajiny Slovenská republika, Španělsko, Řecko, Itálie, Belgie, Kuba a pro regiony
cestovního ruchu Střední Čechy, Šumava, Západočeské lázně, Krkonoše a Podkrkonoší.
61
3. SLUŽBY V CESTOVNÍM RUCHU
Klíčová slova
Hardware produktu cestovního ruchu. Produkt cestovního ruchu. Řetěz služeb v cestovním
ruchu. Služby cestovního ruchu. Software produktu cestovního ruchu. Znaky služeb.
Střediska cestovního ruchu nabízejí své produkty a služby v konkurenčním prostředí
na trhu služeb cestovního ruchu (ubytování, stravování, doplňkové služby). Trh cestovního
ruchu je součástí trhu zboží a služeb. Setkává se na něm nabídka a poptávka. Přitom nositelem
nabídky služeb jsou střediska cestovního ruchu a nositelem poptávky po službách jsou
návštěvníci v cestovním ruchu (zákazníci/hosté).
3.1. Podstata služeb cestovního ruchu
Služba je ekonomický statek, jehož podstatou je činnost a jeho hodnota je určena užitkem,
který přináší. Poskytování služeb se od výrobku liší tím, že se jednáo (1) nemateriální činnost,
kdy do procesu poskytování služby je nezbytné začlenit vnější faktor (zákazník, zboží),
v důsledku čehož dochází ke sladění produkce služby s její spotřebou (synchronizace), a (2)
pomíjivost služby (nemožnost vytváření zásob). Služby se spotřebovávají ve všech sférách
ekonomiky, tj. ve výrobě, distribuci i spotřebě. V oblasti spotřeby uspokojují jednak potřeby
společnosti např. obrana, bezpečnost, státní správa, jednak potřeby jednotlivých obyvatel.
Služby obyvatelstvu jsou součástí životní úrovně a kvality života (Gúčik, 2010).
V trhovém hospodářství členíme služby (tabulka 12) z hlediska funkcí na výrobní,
distribuční, osobní a společenské. Podle způsobu realizace rozlišujeme služby tržní a netržní
(veřejné). Podle umístění na trhu hovoříme o službách orientovaných na domácí trh a
službách exportovaných.
Tabulka 12: Členění služeb
Hledisko Členění
funkce
− výrobní (stavební služby, služby pohostinských zařízení, tisk)
− distribuční (služby cestovních agentur, personálních agentur,
přeprava, logistika)
− osobní (kadeřnictví, kosmetika, výklad průvodce)
− společenské
způsob realizace − tržní (služby cestovních kanceláří, průvodcovské, ubytovací)
− netržní (veřejné;veřejné toalety, zdravotní pohotovost)
umístnění na trhu − orientovány na domácí trh
− exportované (služby ve výjezdovém cestovním ruchu)
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
62
3.1.1. Znaky služeb cestovního ruchu
Služby představují určitou činnost a na rozdíl od zboží mají jisté znaky (tabulka 13). Jedná
se o obecné znaky služeb, které se vztahují i na služby v cestovním ruchu, a o specifické
znaky, které jsou typické pouze pro služby v cestovním ruchu (Orieška, 2010).
Tabulka 13: Znaky služeb
Všeobecné znaky Specifické znaky
nemateriální charakter služeb
vysoká spotřeba živé práce při poskytovaní služeb
začlenění vnějšího faktoru do procesu
poskytování služby
soulad (synchronizace) poskytování služeb
s jejich spotřebou
pomíjivost služeb
časová a místní vázanost služeb na primární
nabídku cestovního ruchu
komplexnost a komplementarita služeb
zastupitelnost služeb
mnohooborový charakter služeb
nezbytnost zprostředkování služeb
dynamika a sezónnost nabídky služeb
nezbytnost poskytování informací o službách
a jejich kvalitě
neanonymita spotřebitele služby
Pramen: Orieška, 2010.
K obecným znakům služeb patří (Gúčik, 2010; Orieška, 2010):
a) nemateriálnost a vysoká spotřeba živé práce; služby není možné vnímat smysly před
a po jejich spotřebě. Tím se liší od zboží, které je možné uchopit a vidět. Nemateriálnost
vyplývá z nemateriální podstaty služeb, tj. nemožnosti produkce do zásoby, a tím
i nemožnosti jejich skladování. Z toho vyplývá, že služby není možné poskytovat
nezávisle od nositele poptávky. Jistou "zásobu" služeb je možné vytvořit pomocí
mediálního nosiče, např. průvodce po muzeu může nahradit CD přehrávač, zájezdy je
možné prodávat prostřednictvím elektronických médií, nápoje prostřednictvím automatu
ap. Stupeň materializace služeb v cestovním ruchu je však značně nízký a omezuje se
pouze na některé pracovní operace např. koupě/prodej zájezdu, poskytování informací,
v omezeném rozsahu poskytování některých služeb,
b) začlenění vnějšího faktoru do procesu poskytování služby; předpokladem procesu
poskytování služby je vzájemná kombinace vnitřních produkčních faktorů (nabídka)
a vnějšího činitele (poptávky) výrobního procesu. Znamená to, že producent služby může
s jejím poskytováním začít tehdy, pokud se vyskytne poptávka, tj. když se ho účastní
zákazník jako spotřebitel služby. Zákazník tedy službu osobně zažije. Tím se začlení
do individuálního výrobního procesu (tvorby hodnoty), kterýpřekračuje míru běžnou
v procesu výroby zboží. Děje se tak v různých fázích, např. již při plánování služby,
kdy zákazník přichází do cestovní kanceláře, a při rozhodování o destinaci dovolené
využívá informační a poradenské služby jejich zaměstnanců. Rozhodující je i intenzita
63
účasti zákazníka na poskytování služby, např. při návštěvě fotbalového utkání se jedná
o pasivní účast na poskytování služby. Pokud se ale jedná o provádění sportovní činnosti
nebo absolvování léčebného pobytu, považujeme to za aktivní začlenění zákazníka
do procesu poskytování služby. Podle stupně zapojení zákazníka do procesu poskytování
služby zákazník více či méně ovlivňuje její výsledek. To má vliv i na kvalitu služby,
c) soulad poskytování služby s její spotřebou (tzv. souběžnost, synchronizace) existuje např.
v případě vysokohorské túry, lázeňské léčby apod. Využití hotelového pokoje
na přenocování, snídaně, osobní doprava, návštěva muzea apod. je možné pouze tehdy,
pokud je zákazník přítomen v místě spotřeby a spotřebovává službu,
d) pomíjivost služeb vyplývá z jejich nemateriálního charakteru, tj. nemožnosti jejich
produkce do zásoby a nemožnosti skladování. Služba, která se neprodá v daný okamžik je
navždy ztracená např. neobsazený pokoj v hotelu, neprodané obědové menu v restauraci
nebo nevyužitá jízdenka na vyhlídkový vlak, či plavbu.
Služby spotřebovávané v cestovním ruchu (Gúčik, 2004) jsou tedy služby osobní a z části
společenské, tržní i netržní a exportovatelné. Služby cestovního ruchu představují heterogenní
soubor užitečných efektů, které uspokojují potřeby návštěvníků. Mají průřezový charakter,
tj. produkují je nejen podniky cestovního ruchu, ale i další subjekty soukromého a veřejného
sektoru. Jsou pro ně charakteristické speciální znaky, jako jsou (Gúčik, 2006):
a) časová a místní vázanost na primární nabídku; poskytování a spotřeba služeb v cestovním
ruchu musí být sladěny nejen z hlediska času, ale také z hlediska prostoru. Podstatné
prvky nabídky cestovního ruchu, např. destinace, letiště, hotel, jsou místně vázány, tedy
lokalizovány a nepohyblivé. Předpokládají, že za jejich službami přijde zákazník, aby je
mohl spotřebovat. Místní vázanost je výrazná zejména v cílových místech, kde je jejich
struktura podmíněna primární nabídkou,
b) komplexnost a komplementarita; zákazník spotřebovává nejen jednotlivé služby,
ale i jejich rozličné kombinace (soubor, balík, řetěz služeb), které se vzájemně podmiňují
a doplňují. Vyplývá to z nezbytnosti komplexního uspokojování poptávky,
tj. různorodých, vzájemně se podmiňujících potřeb,
c) mnohooborovosta v jejím důsledku nezbytnost zprostředkování služeb; služby
spotřebovávané v cestovním ruchu jsou různorodé, např. informační, ubytovací,
stravovací, dopravní aj., proto je nutné, různě je kombinovat a zprostředkovat
zákazníkům. Kombinace služeb vytváří např. touroperátoři, kteří sestavují balíčky služeb
a nabízejí je jako vlastní produkty v závislosti na poptávce zákazníků. Za kvalitu
64
zprostředkovaných služeb vždy odpovídá jejich zprostředkovatel, proto je důležité,
aby důkladně poznal nakoupené služby a jejich kvalitu. Znamená to, že když cestovní
kancelář nabízí pobytový zájezd na Azurové pobřeží v hotelu třídy***** v St. Tropéz
se stravováním all inclusive a leteckou dopravou z Prahy, odpovídá za kvalitu ubytovacích
služeb (čistota, komfort), stravovacích i dopravních služeb v rozsahu, který uvádí
v katalogu,
d) dynamika služeb a sezónnost poptávky po službách; poptávka po službách je výsledkem
působení různých ekonomických, demografických, psychologicko-sociálních,
biologických a přírodních činitelů, které jsou velmi dynamické. Mimořádně silný vliv
na poptávku má sezónnost a často se měnící trendy, módnost destinací a formy cestovního
ruchu. Nabídka se jen pomalu přizpůsobuje dynamické poptávce. Sezónnost v našich
podmínkách se projevuje zejména vlivem přírodních podmínek, tedy střídáním ročních
období a sociálních činitelů, které představují tradici v čerpání dovolených (zejména léto),
prázdninami (jarní, letní, pololetní), svátky apod. Snaha přizpůsobit kapacitu nabídky
maximální poptávce během hlavních sezon by měla za následek vznik nekrytých nákladů
v mimosezónních obdobích. Z tohohle důvodu je důležitá koordinace služeb v daném
cílovém rekreačním prostoru, v daném čase a z hlediska věcné náplně a úrovně služeb.
Destinace tedy musí v čase nejvyšší poptávky poskytovat kromě základních služeb
i doplňkové služby např. noční bary, sportovní zařízení (Štěpánová, 2010),
e) nezbytnost informací o službách a jejich kvalitě; zákazník se pro koupi služby rozhoduje
na základě příslibu producentů nebo zprostředkovatelů. Je proto důležité, aby existovaly
dostatečné informace o službách a jejich kvalitě. Producenti služeb a jejich
zprostředkovatelé musí využívat informace, propagaci a vizualizaci příslibu (časopisy,
TV, katalogy, online reklama) a potenciálního užitku ze spotřeby nabízených služeb, a tak
je zpřístupnit potenciálním zákazníkům. Zde plní rozhodující úlohu komunikace
se zákazníkem na trhu jako nástroj marketingu.
3.1.2. Klasifikace služeb v cestovním ruchu
Rozmanitost služeb spotřebovaných v cestovním ruchu umožňuje jejich základní
rozdělení (Gúčik, 2010) na služby cestovního ruchu a ostatní služby. Služby cestovního ruchu,
tedy tzv. vlastní služby jsou ty, které výhradně nebo převážně uspokojují potřeby návštěvníků
v cestovním ruchu a produkují jej podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře.
K ostatním službám, tedy cizím řadíme služby, které produkují podniky s polyfunkčním
65
charakterem, tj. v rozhodující míře uspokojují i potřeby místního obyvatelstva např. fitness
centrum, divadlo, dopravní podniky.
Služby cestovního ruchu můžeme členit na základě několika kritérií a podle různých účelů
(tabulka 14).
Tabulka 14: Klasifikace služeb cestovního ruchu
Kriterium Členění
z hlediska producentů - vlastní služby (podniky cestovního ruchu)
- cizí služby (jiné subjekty veřejného a soukromého
sektoru)
podle druhů (druhová klasifikace) - informační
- přepravní
- ubytovací
- stravovací
- sportovně-rekreační
- kulturně-společenské
- lázeňské a zdravotní
- kongresové
- zprostředkovatelské
- průvodcovské (i horská služba)
- animační
z procesního hlediska - služby v místě trvalého bydliště
- služby v průběhu cestování
- služby během pobytu v destinaci
podle stupně naléhavosti uspokojování potřeb - základné (ubytování, stravování, doprava)
- doplňkové
z ekonomického hlediska - placené
- neplacené
z hlediska umístnění na trhu - služby pro domácí trh
- exportovatelné služby
ostatní služby - služby místní infrastruktury (komunální např. čištění
a posyp silnic)
- specializované služby (pobřežní hlídka)
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2000; Gúčik, 2010 a Orieška, 2010.
Z hlediska producentů hovoříme o tzv. vlastních službách, které produkují podniky
cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře, turistická informační centra a o cizích
službách, které produkují jiné subjekty veřejného a soukromého sektoru např. autobusová,
železniční dopravní společnost.
Druhové členění služeb cestovního ruchu vyjadřuje jejich vztah k hlavním nositelům,
tj. podnikům a organizacím cestovního ruchu a zároveň jejich strukturu v závislosti na formě
a druhu cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Z hlediska druhů rozlišujeme např. služby ubytovací,
stravovací, přepravní, průvodcovské, animační apod.
Z procesního hlediska (Gúčik, 2010) rozlišujeme služby, které (1) návštěvník v cestovním
ruchu vyžaduje, kupuje a spotřebovává v místě trvalého bydliště např. informační,
poradenské, zprostředkovatelské; (2) služby během cestování např. informační, přepravní,
66
ubytovací, stravovací, průvodcovské a (3) služby během pobytu v destinaci např. informační,
ubytovací, stravovací, přepravní. Dále sem řadíme ostatní služby, které závisí na formě nebo
druhu cestovního ruchu např. sportovně-rekreační, kulturně-společenské, zdravotní
a lázeňské, animační, služby místní infrastruktury (pošta, bezpečnost, zdravotnické).
Podle stupně naléhavosti uspokojování potřeb hovoříme o službách základních
a doplňkových. Základní služby uspokojují obvykle sekundární potřeby cestovního ruchu.
Patří k nim ubytovací a stravovací služby. Vyjadřují tak stupeň naléhavosti uspokojování
potřeb, protože nejdříve musí návštěvník v cestovním ruchu bydlet a stravovat se, aby mohl
uspokojit své primární potřeby cestovního ruchu, tedy ty, jejichž uspokojení je motivem
účasti na cestovním ruchu. Primární potřeby cestovního ruchu je možné uspokojit spotřebou
doplňkových služeb např. sportovně-rekreačních, kulturně-společenských, lázeňských,
zdravotních a dalších (Gúčik, 2010) v závislosti na formě cestovního ruchu.
Z ekonomického hlediska je významná klasifikace na služby placené a neplacené. Zdrojem
pro úhradu nákladů placených služeb je jejich cena např. prodejní cena, jízdné, vstupné,
mýtné, parkovací poplatek, která kryje vlastní náklady na poskytování služby a přitom
zabezpečuje zisk jejímu producentovi. Neplacené služby nevytvářejí zdroj na úhradu s nimi
spojených nákladů. Producent tedy musí tyto náklady krýt z výnosů placených služeb
nebo z jiných zdrojů, např. příspěvku z rozpočtu města (obce), darů od sponzorů apod.
Povahu neplacených služeb v cestovním ruchu mají i tzv. veřejně prospěšné služby orgánů
státní správy (veřejná administrativa), turistické informační kanceláře poskytující bezplatné
informace nebo služby soukromých výdělečných institucí (vstup na hotelovou pláž). Některé
kolektivní služby jsou však poskytovány za nominální poplatek (Gúčik, 2010).
Z hlediska umístění na trhu (Gúčik, 2010) rozlišujeme služby cestovního ruchu určené
pro domácí trh a exportovatelné služby. K službám určeným pro domácí trh patří všechny
služby, které jsou spotřebovávány v domácím a příjezdovém cestovním ruchu.
K exportovatelným službám patří služby spotřebovávané v příjezdovém cestovním ruchu.
Jedná se o tzv. neviditelný export.
K ostatním službám (Gúčik, 2010) spotřebovaným v cestovním ruchu lze zařadit služby
místní infrastruktury a specializované služby. Služby místní infrastruktury využívají
především místní obyvatelé a v závislosti na intenzitě cestovního ruchu i návštěvníci. Jedná se
zejména o obchodní služby, komunální služby, zdravotnické služby, služby policie
a bezpečnosti turistů, záchranné služby, poštovní a telekomunikační služby. Specializované
služby pro cestovní ruch poskytují pojišťovny (cestovní pojištění, pojištění proti úpadku),
banky (směnárenské služby), orgány veřejné správy (služby celních a pasových orgánů).
67
Cestovní ruch klade na služby několik požadavků (Gúčik, 2010). Důležité je přizpůsobit
struktury služeb primární nabídce destinace tak, aby se optimálně využily její funkce.
Například v případě lázeňské destinace má význam poskytování ubytovacích služeb
v léčebných domech, a to pro pacienty přicházející přes pojišťovny, ale také zabezpečení
ubytovacích služeb vyššího standardu pro samoplátce a návštěvníky cestovního ruchu
se zájmem o wellness. Je potřeba myslet také na společenské a kulturní vyžití hostů. Význam
má sladění kapacity, struktury a kvality služeb s požadavky cílových skupin zákazníků,
tj. nemá význam nabízet vysoký standard ubytování a sportovní lekce v podhorském
středisku, které je svým charakterem a náročností turistických tras vhodné pro rodiny s dětmi.
Tato klientela má pak zájem o animační aktivity a ubytování v penzionech třídy*** až ****.
Zajištění kapacitní návaznosti služeb v destinaci je důležité z hlediska dosažení maximální
spokojenosti návštěvníku např. velké ubytovací kapacity vs. omezené kapacity sjezdových
tratí, lanovek a vleků. K dalším požadavkům patří pohotovost a pružnost nabídky služeb
v závislosti na dynamice a časovém rozložení poptávky. Nabídku je tedy v destinaci potřeba
směřovat do období hlavní sezony. V mimosezoně přitom nemusí být v provozu všechna
zařízení v destinaci. Neméně významná je i cenová dostupnost služeb v závislosti na poptávce
cílových skupin zákazníků.
3.1.3. Proces poskytování služeb cestovního ruchu
Proces poskytování služeb (Gúčik, 2010) se od výroby zboží liší tím, že do procesu
poskytování služby je nezbytné začlenit vnější faktor (zákazník, zboží) a zajistit odbyt služeb.
Tento proces probíhá současně s poskytováním služby. Poskytování služby má přitom tři fáze,
a to (1) připravenost k poskytování služby, (2) začlenění vnějšího faktoru do procesu
poskytování služby a (3) samotné poskytnutí služby (obrázek20).
Důležitý je tzv. potenciál služeb. Týká se producenta služby a zahrnuje jeho vůli,
schopnost a ochotu poskytovat služby (Gúčik, 2010). K poskytování služby musí být
k dispozici vnitřní výrobní faktory, a to práce, zboží a informace.
Proces poskytování služby předpokládá začlenění vnějšího faktoru. U osobních služeb
jako je např. poskytování informací, kadeřnictví, kosmetika, se jejich poskytování účastní
zákazník, který má přání a ochotu přijmout službu. V případě materiálních služeb se musí
do procesu začlenit i materiál a zboží (Gúčik, 2010).
68
Obrázek 20: Proces poskytování služby
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Výsledek poskytnutí služby vzniká jako součinnost producenta služby a zákazníka jako
jejího spotřebitele. Činnost spojená s poskytováním služby je již ukončena a může mít
za následek požadovaný efekt, který je pro zákazníka užitný a pro producenta hodnotový,
protože má podobu tržby za poskytnutou službu (Gúčik, 2010).
Příklad: Výsledek poskytnutí služby
Pracovně velmi vytížený pán Novák, potýkající se s výrazným pracovním stresem má zájem
odpočinout si, relaxovat a regenerovat své duševní i fyzické síly. Proto se rozhodne
pro listopadovou dovolenou na agroturistické farmě v Bretani, kde se bude věnovat relaxaci,
jízdě na koni, dlouhým procházkám po pobřeží a vychutnávat domácí bioprodukty. Po dvou
týdnech se vrátí domů s čistou hlavou a odpočatý. Motiv jeho účasti na cestovním ruchu byl
zcela naplněn a výsledkem poskytnutí souboru služeb (ubytování-stravovaní-doplňkové
aktivity) je tedy regenerace fyzických a duševních sil pana Nováka.
Pramen: zpracováno podle Kirstges (2010, s. 438), In Schulz, Berg, Gardini, Kirstges,
Eisenstein, 2010.
3.2. Produkt cestovního ruchu
Návštěvník získává z účasti na cestovním ruchu uspokojováním svých potřeb spojených
s cestováním a pobytem mimo místo svého trvalého bydliště užitkovou hodnotu (Gúčik,
2010).
Medlik a Middleton (1973, In Smith 1994) chápou produkt cestovního ruchu jako soubor
aktivit a služeb, které tvoří zážitek z účasti na cestovním ruchu.
Podle Kotlera (1984, In Smith 1994) je produkt cestovního ruchu něco, co je možné
nabídnout na trhu za účelem využívání a spotřeby. Jedná se o zboží, služby nebo destinace,
které uspokojí potřeby a přání zákazníků.
Produkt cestovního ruchu představuje zboží např. suvenýry, knižní průvodce, mapy, jídlo
a služby např. ubytování, stravování, doprava, průvodce. Není možné ho předem vyzkoušet
připravenost na
poskytování služby
začlenění
zákazníka výsledek poskytnutí
služby
efekt
užitný hodnotový
zákazník destinace
69
a ovlivňují ho faktory, které nelze nebo jenom omezeně lze ovlivnit např. počasí, sezónnost,
další účastníci zájezdu apod. (Pásková, Zelenka, 2002).
Produktem podle Seifertové (2003) rozumíme souhrn procesů, které přinášejí zákazníkům
určitou hodnotu. Produkt je přitom tvořen službami. Jedná se tedy o komplex služeb. Přitom
zákazník určuje hodnotu služby podle užitku, který mu přinese.
Produkt cestovního ruchu chápeme jako užitek vyplývající ze spotřeby statků a služeb,
které nabízí destinace a produkují podniky v ní. Z ekonomického hlediska je produkt
cestovního ruchu soubor statků a služeb, které požaduje a spotřebovává návštěvník v průběhu
cestování a pobytu v destinaci. Z podnikového hlediska je produkt vždy diferencovaný
v závislosti od motivu návštěvnosti v cestovním ruchu a dalších faktorů např. délky pobytu,
ceny apod. Produktem cestovního ruchu tedy může být jednotlivá služba nebo zboží
např. přenocování, jídlo, vstupenka do zoo, aquaparku, skipas, ale také soubor služeb a zboží
např. zájezd, pobyt all inclusive. Z národohospodářského hlediska je produktem cestovního
ruchu souhrn prvků primární nabídky, všech služeb a zboží, které produkují podniky
soukromého sektoru a organizace veřejného sektoru na uspokojování potřeb návštěvníků.
Pro produkt cestovního ruchu je přitom charakteristické, že návštěvník z ekonomického
hlediska spotřebovává jednak volné a kolektivní statky a služby a jednak soukromé statky
a služby, které se vzájemně podmiňují a navzájem vystupují jako komplementární (Gúčik,
2010).
Produkt cestovního ruchu se vyskytuje na několika rovinách, a to jako:
− specializovaný produkt podniků,
− produkt regionu cestovního ruchu,
− produkt státu (krajiny) jako cílové destinace,
− produkt euroregionu např. Nisa (Česká republika, Německo, Polsko), skupiny státu
např. European Quartet One Melody (Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko),
v rámci kontinentu jako cílové destinace.
3.2.1. Řetěz služeb cestovního ruchu
Podniky cestovního ruchu nabízejí své služby na trhu cestovního ruchu v podobě balíku
služeb jako soubor služeb. Z pohledu návštěvníka cestovního ruchu se jedná vždy o soubor
či balík jednotlivých služeb, které jsou spojeny podobně jako řetěz.
Řetěz služeb může tvořit např. prvotní informace, cestování do destinace, pobyt v hotelu,
stravování v restauraci, získávání místních informací, doprava a různé aktivity v destinaci
70
(prohlídka kulturních pamětihodností, výlet do okolí, tenis) a nakonec zpáteční cesta do místa
běžného životního prostředí (trvalé/přechodné bydliště).
Každý podnik a destinace má vlastní řetěz služeb (tabulka 15). U destinace tvoří řetěz
služeb informační, dopravní, ubytovací a stravovací služby, služby místní dopravy
a doplňkové aktivity. Každá individuální služba zanechává dojem z její spotřeby a ovlivňuje
komplexní zážitek z pobytu v destinaci (Gúčik, 2010).
Tabulka 15: Řetěz služeb destinace
Před V průběhu Po
informace
rezervace
cestování místní
informace
stravování ubytování místní
doprava
aktivity/
zábava
zpáteční
cesta
aktivity
po návratu
+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-
Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník
- záporné hodnocení; nespokojený zákazník
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2006.
Podobně také v jednotlivých podnicích (tabulka 16) např. v hotelu, host pociťuje balík služeb
jako řetěz, i když se jedná např. jen o jedno přenocování. V hotelu je jedna služba spojena
s následující, např. prvotní informace, rezervování ubytování, příjezd do hotelu, check-in,
nastěhování se do pokoje, stravování v restauraci, pobyt, check-out (Gúčik, 2010).
Tabulka 16: Řetěz služeb hotelu (ubytovacího zařízení)
Před V průběhu Po
informace rezervace příchod check-in příchod
na pokoj
restaurace pobyt
aktivity
zábava
check-out aktivity
po pobytu
+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-
Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník
- záporné hodnocení; nespokojený zákazník
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2006.
V pohostinském zařízení (restauraci) tvoří řetěz služeb např. (tabulka 17) prvotní informace
prostřednictvím webového portálu, vývěsky apod., rezervace stolu, v průběhu poskytování
služby zákazník hodnotí profesionalitu a chování personálu, způsob a systém obsluhy
a jeho provedení, kvalitu jídel a nápojů, hygienu a čistotu v podniku.
71
Tabulka 17: Řetěz služeb restaurace (pohostinského zařízení)
Před V průběhu Po
informace rezervace profesionalita
(chování)
personálu
kvalita
jídel
a
nápojů
atmosféra
design
způsob
a systém
obsluhy
hygiena
čistota
profesionaltia
(chování)
personálu
aktivity
po
návratu
+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-
Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník
- záporné hodnocení; nespokojený zákazník
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Obdobně můžeme zobrazit i řetěz služeb kongresové akce (tabulka 18), kterou tvoří
informace formou pozvánky a následná registrace, cesta do destinace (individuální nebo
zabezpečená organizátorem akce), ubytování a s ním spojené služby, stravování. Zákazník
hodnotí také zajištění kongresu technikou a doprovodné aktivity např. služby wellness, golf.
Po ukončení akce zákazník posuzuje sborník.
Tabulka 18: Řetěz služeb kongresové akce (konference)
Před V průběhu Po
infor-mace
(pozván-
ka),
registrace
cesta
do
desti-
nace
ubyto-
vání
stravo-
vání
zajištění
kongresu
(technika)
odborný
program
dopro-
vodný
program
(golf,
wellness)
cesta
z desti-
nace
sborník,
mono-
grafie
aktivity
po
návratu
+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-
Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník
- záporné hodnocení; nespokojený zákazník
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Při lázeňském pobytu (tabulka 19) zákazníci hodnotí možnost získaní informací, ubytovací
a stravovací služby, doplňkové aktivity, zdravotní služby, které zahrnují léčebné procedury
a služby wellness.
Tabulka 19: Řetěz služeb lázeňského pobytu
Před V průběhu Po
informace rezervace zdravotní
služby
(léčebné
procedury,
wellness)
ubytování
(lázeňský
dům,
lázeňský
hotel)
stravování
(dietní
stravování,
restaurace,
kavárny,
cukrárny)
zábava
kultura
(taneční
večer,
divadlo,
animace)
sportovní
aktivity
(golf,
tenis,
plávaní)
lékařská
zpráva
aktivity
po
návratu
+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-
Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník
- záporné hodnocení; nespokojený zákazník
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
72
Zájezd je soubor služeb cestovní kanceláře (tabulka 20). Zahrnuje informační a poradenské
služby, rezervaci zájezdu, místní informace v destinaci, chování a profesionalitu delegáta
a průvodce, kterou hodnotí zákazník, ubytování, stravování, místní dopravu, doplňkové
aktivity a fakultativní výlety.
Tabulka 20: Řetěz služeb zájezdů
Před V průběhu Po
informace
rezervace
cesta do
destinace
místní
informace
(delegát,
průvodce)
stravování ubytování místní
doprava
aktivity
zábava
animace
fakultativní
výlety
cesta z
destinace
aktivity
po
návratu
+/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/- +/-
Vysvětlivky: + kladné hodnocení; spokojený zákazník
- záporné hodnocení; nespokojený zákazník
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Poskytování jednotlivých služeb a přímý kontakt s hostem jsou nezbytné, protože každý
host má specifické potřeby a přání. Host předpokládá, že dostane dobré služby jako
protihodnotu za cenu, kterou zaplatil. Ačkoliv se zaměstnanci mohou chovat pohostinně a být
taktní, je téměř nemožné vyhnout se příležitostné chybě nebo nedorozumění, tj. nepříznivé
události. Jedná se o nedostatky v řetězu služeb, které vyvolávají nespokojenost hosta. Hosté
mají tendenci zapamatovat si nepříznivé události a říkají o nich svým příbuzným a přátelům.
Šiří tzv. zlé (illwill) nebo dobré jméno (goodwill) podniku či destinace. Šíření špatného jména
může znamenat i ztrátu stálého zákazníka (Gúčik, 2010). Přitom je potřeba si uvědomit, že jen
přibližně 4 % nespokojených zákazníků si stěžují přímo v podnicích cestovního ruchu.
Nespokojení zákazníci vyprávějí o své negativní zkušenosti v průměru deseti příbuzným,
přátelům a dokonce cizincům. Podle Longa (Belešová, 2009) 13 % z nich řekne o stížnosti
dalším dvaceti lidem. O této negativní zkušenosti se může nakonec dozvědět až 1 560 dalších
lidí. Platí, že řetěz služeb je tak silný, jak silný je její nejslabší článek, tj. spokojenost hosta
ovlivňuje nejhorší služba (Gúčik, 2010).
73
3.2.2. Tvorba produktu cestovního ruchu
Při tvorbě produktu cestovního ruchu vycházíme ze segmentace trhu. Každý podnik
a destinace cestovního ruchu musí znát cílové skupiny svých zákazníků. Musí vědět,
co požadují, na jak dlouho přijedou, jaký je jejich kupní fond atd. Je potřeba, aby také
uvažovali nad kombinací cílových skupin. Hotel např. nemůže vytvářet produkt zaměřený
na seniory i rodiny s malými dětmi, protože tyto dvě cílové skupiny by si vzájemně
nevyhovovaly.
V praxi můžeme rozlišovat tři úrovně produktu. Podle Levittovy teorie (1981, In Smith,
1994) se jedná o základní produkt (základní služby), skutečně nabízený produkt a rozšířený
produkt (přidaná hodnota zážitku). Tato teorie byla upravena Kotlerem (1984) v kontextu
všeobecného marketingu a Middletonem (1988) v kontextu marketingu cestovního ruchu.
Z marketingového hlediska tedy rozlišujeme tři úrovně produktu (Gúčik, 2004),
a to (1) obecný produkt, (2) očekávaný produkt a (3) širší produkt.
Obecný produkt tzv. jádro představuje nabídku specializovaných služeb včetně variabilní
primární nabídky destinace. Nabídka specializovaných služeb přitom např. u hotelu zahrnuje
přenocování a stravovací služby all inclusive. Jádro produktu zákazníci pokládají
za samozřejmost. Představuje minimální standard, který by měla destinace či podnik splňovat.
Variabilní primární nabídka v místě lokalizace např. hotelu představuje možnost koupání,
sportovního nebo kulturního vyžití (Gúčik, 2007a).
Očekávaný produkt (Gúčik, 2004) je produkt, se kterým se ve skutečnosti zákazník
setkává, a kterým se producent služeb odlišuje od konkurence. V případě hotelu k němu patří
např. prostředí, architektura budovy, atmosféra prostor hotelu, pohostinnost, profesionalita
a ochota personálu, kvalita služeb a nabízený komfort, příslušnost ke značce nejen k hotelové
síti apod. Jedná se o všechny drobné a osobní služby zákazníkům, tedy osobitý způsob jak
zákazníka vítají, oslovují nebo se s ním loučí. Je potřeba si přitom uvědomit, že špičková
služba neznamená nevyhnutelně luxusní službu. Špičkovou službu může poskytovat
i nejjednodušší restaurace, a může tak předstihnout standardní služby konkurence. Proto není
vhodné se při poskytování špičkových služeb soustřeďovat převážně na řešení technické
vybavenosti tzv. hardware, ale na služby, kterým se lze odlišit od konkurentů a předstihnout
očekávání zákazníků tzv. software (Gúčik, 2007a; obrázek 21).
Širší produkt (Gúčik, 2004) poskytuje zákazníkovi dodatečný užitek. Jedná se
např. o překvapení, slevu pro stálého hosta, blahopřání k svátku, ubytování v stejném pokoji
jako při předchozí návštěvě.
74
Obrázek 21: Hardware a software produktu cestovního ruchu
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Při tvorbě produktu je tedy třeba nejdříve rozpoznat jádro zákazníkových potřeb, které má
produkt uspokojit. Až následně je možné navrhnout očekávaný produkt a hledat způsoby jeho
rozšíření. Produkt musí být v souladu s cenou, aby splnil očekávání zákazníka (Gúčik, 2007a).
Když cena odráží kvalitu a úroveň poskytovaných služeb, je možné utvořit souhrn zážitků,
které zákazníka skutečně uspokojí.
Příklad: Hardware a software produktu cestovního ruchu ubytovacího zařízení
Chateau Mcely*****, Mcely (okolí Prahy)
Jádro produktu: hotelový pokoj Deluxe „Evropa“ (dvoulůžkový)
(hardware) snídaně v ceně ubytování
Očekávaný produkt: bylinný nápoj na uvítanou
(software) ovoce a zámecké sladkosti na pokoji při příjezdu
Širší produkt: květiny na pokoji při opětovném ubytování
(software) pozornost z kolekce kosmetiky Mcely Bouquet k narozeninám
vyškolený sommelier a barista
zařazení ke Small Luxury Hotels of the World
Kontrolní otázky
Vysvětlete, co rozumíte pod pojmem služba cestovního ruchu.
Identifikujte speciální znaky služeb cestovního ruchu.
Jak členíme služby v cestovním ruchu z procesního hlediska?
Definujte produkt cestovního ruchu.
Vysvětlete řetěz služeb cestovního ruchu na příkladu zájezdu.
Jaké úrovně produktu cestovního ruchu z marketingového hlediska označujeme
jako software? Uveďte konkrétní příklady ve vybraném středisku a ubytovacím zařízení.
jádro
produktu
(hardware)
jádro
produktu
(hardware)
očekávaný
a širší produkt
(software)
(očekávaný
a širší produkt
(software)
pozitivní stav pro destinaci (podnik) negativnístav pro destinaci (podnik)
75
4. POSTAVENÍ CESTOVNÍHO RUCHU V NÁRODNÍM
HOSPODÁŘSTVÍ
Klíčová slova
Ekonomická specializace regionu. Kupní fond. Multiplikační efekt. Platební bilance. Příjmy
v cestovním ruchu. Přímé a nepřímé výdaje. Satelitní účet cestovního ruchu. Sociální
a kulturní funkce cestovního ruchu. Spotřeba v cestovním ruchu. Teorie pólů rozvoje. Tvorba
hodnoty v cestovním ruchu. Zaměstnanost v cestovním ruchu.
Cestovní ruch je složitým sociálně-ekonomickým jevem, který ovlivňuje množství
ekonomických a mimoekonomických procesů společnosti. Jde o mnohooborový a průřezový
jev (Indrová, 2009). Převážně ho chápeme jako sektor národního hospodářství. Cestovní ruch
zahrnuje hotelnictví, pohostinství, činnost cestovních kanceláří a agentur, regionální rozvoj,
tedy činnost organizací destinačního managementu, klastrů, resp. spolupráci veřejného
a soukromého sektoru v obdobné formě (obrázek 10).
Cestovní ruch je významnou součástí světové ekonomiky a vytváří 9 % HNP. Podílí se
také na zaměstnanosti, kde každé 11 pracovní místo je vytvořeno v cestovním ruchu
a 6 % se podílí na světovém exportu (unwto.org).
Obrázek 22: Cestovní ruch jako sektor národního hospodářství
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
hotelnictví pohostinství
CK & CA DMO, klastr,
sdružení
cestovní ruch
doprava
76
Můžeme tedy konstatovat, že postavení cestovního ruchu v národním hospodářství
se projevuje (Indrová, 2009):
− ve spotřebě obyvatelstva,
− ve vztahu cestovního ruchu k odvětvové struktuře národního hospodářství,
− v tvorbě podnikatelských příležitostí a ve vztahu k zaměstnanosti,
− ve významu působení na rozvoj územních celků,
− v multiplikačních účincích cestovního ruchu na národní ekonomiku,
− v dopadech globalizace na národní hospodářství.
Cestovní ruch má určité ekonomické a mimoekonomických vlivy. K ekonomickým
vlivům cestovního ruchu řadíme (1) jeho příjmovou funkci, tedy tvorbu příjmů do státního
a místních rozpočtů, je zdrojem tvorby hodnoty a projevuje se v něm i multiplikační efekt,
(2) cestovní ruch působí jako faktor zaměstnanosti v regionu nebo státu, (3) ovlivňuje také
regionální rozvoj a (4) působí na vyrovnávání platební bilance. K mimoekonomických
funkcím cestovního ruchu patří (1) jeho zdravotně-preventivní funkce, (2) kulturně-poznávací
funkce, tedy poznávání národních tradic, kultury, umění, historie, kulturního dědictví, přínos
k všeobecné vzdělanosti a (3) jeho přínos k porozumění mezi národy.
4.1. Spotřeba v cestovním ruchu
Spotřeba v cestovním ruchu je historicky novým druhem spotřeby, výrazně se rozvíjejícím
od 20. století. Její růst je závislý od dosaženého stupně společensko-ekonomického rozvoje.
Spotřebou v cestovním ruchu chápeme rozsah uspokojených potřeb návštěvníků. Vyjadřuje se
objemem výdajů na cestovní ruch, resp. příjmů z cestovního ruchu (Gúčik, 2004).
4.1.1. Podstata a znaky spotřeby v cestovním ruchu
Spotřeba v cestovním ruchu vzniká v místě trvalého bydliště, během cestování
a v cílovém místě. Její charakteristické znaky vyplývají z historických aspektů. Vyznačuje se
(1) masovým charakterem, (2) prostorovou koncentrací, (3) substitucí potřeb,
(4) komplementaritou a (5) sezónností.
Masový charakter nabyla spotřeba po skončení druhé světové války, kdy rozvoj
dopravních technologií a zlepšení ekonomické situace umožnily rozsáhlejší účast
na cestovním ruchu a také cestování do zahraničí. Lidé začali hromadně cestovat zejména
na pobřeží Středozemního moře a spotřebovávat statky a služby cestovního ruchu.
Prostorová koncentrace spotřeby znamená nerovnoměrné prostorové rozdělení v rámci
světa, jednotlivých kontinentů a území států, která vyplývá z vázanosti služeb poskytovaných
77
v cestovním ruchu na primární nabídku. Spotřeba v cestovním ruchu je koncentrována do míst
s dostatečně atraktivní primární nebo sekundární nabídkou např. lyžařský areál, historické
centrum s pevností, jeskyně a turistické trasy apod. V místech, kde se nachází jen atraktivita
s lokálním významem např. rybník nebo rozhledna, je koncentrace spotřeby nižší.
Substituce představuje zastupitelnost ve spotřebě při uspokojování jednotlivých potřeb.
Zastupitelné jsou zejména potřeby sekundární, při kterých je i míra substituce vyšší.
Například v případě dovolené v Chorvatsku může návštěvník s omezenými finančními
prostředky substituovat ubytování v hotelu třídy**** s polopenzí ubytováním v penzionu
nebo apartmánovém domě s polopenzí, případně dopravu letadlem je možné substituovat
dopravou autobusem nebo individuální dopravou. Avšak při uspokojování primárních, tedy
cílových potřeb v cestovním ruchu je míra substituce nižší. Je ale možné substituovat např.
lyžařský pobyt ve Francouzských Alpách pobytem v Jasné na Slovensku nebo dovolenou
u moře pobytem na jezeře Balaton.
Podmíněnost, tedy komplementarita spotřeby vychází ze skutečnosti, že v cestovním
ruchu se uspokojuje soubor potřeb a uspokojení jedné potřeby vyvolává uspokojení dalších
potřeb. V případě, že návštěvník uspokojí svou potřebu po změně místa pobytu a navštíví
např. řecký ostrov Santorini, tato potřeba vyvolává následně uspokojení potřeby bydlení,
stravování a také aktivního trávení volného času. Návštěvník tedy využívá ubytovací služby,
navštíví restaurace, kavárny a bary v cílovém místě, využije animační služby, účastní se
fakultativních výletů apod. Platí ale, že nejdříve je potřeba uspokojit tzv. sekundární potřeby
v cestovním ruchu (spánek, jídlo), a až pak je možné uspokojovat primární potřeby cestovního
ruchu (aktivity, zábava, odpočinek).
Jedním ze znaků potřeby, který není možné zlikvidovat, je sezónnost. Z hlediska spotřeby
je u sezonnosti možné zmírnit její negativní dopady. Sezónnost (Gúčik, 2004) vnímáme jako
důsledek působení přírodních činitelů např. střídání ročních období, klimatické a povětrnostní
změny, délka dne a sociálních činitelů např. tradice čerpání dovolených a školních prázdnin.
To podmiňuje období s příznivými a méně příznivými podmínkami pro cestovní ruch.
Částečně je možné dopady sezónnosti na spotřebu usměrňovat, a to poskytnutím slev a výhod
v mimosezónním období.
Předmět spotřeby tvoří hmotné statky a služby cestovního ruchu (tabulka 21). Tento
předmět nabízí destinace, podniky a instituce cestovního ruchu, přičemž se může jednat
o spotřebu jednotlivých statků cestovního ruchu a spotřebu komplexního produktu cestovního
ruchu, tj. souboru služeb (Pompurová, 2008).
78
Subjekt spotřeby bezprostředně nebo zprostředkovaně uspokojuje své potřeby
prostřednictvím statků cestovního ruchu. Za subjekt považujeme jednotlivce a domácnosti,
a také formálně organizované skupiny návštěvníků cestovního ruchu, tedy skupina
zorganizována prostřednictvím cestovních kanceláří, formálně existující skupiny, tedy
zaměstnanci podniků podílející se na spotřebě v cestovním ruchu a neformální skupiny, které
se řídí jinými kritérii, např. cestovním cílem. Řadíme sem i všeobecnou spotřebu a spotřebu
segmentů (Staszewska, 2001).
Tabulka 21: Spotřeba v cestovním ruchu
Subjekt spotřeby Finanční zdroje Předmět spotřeby
− jednotlivci
− domácnosti
a) soukromé zdroje
− úspory, spotřeba
individuální spotřeba − jednotlivé statky a služby
− komplexní produkt cestovního
ruchu
− formálně organizované
skupiny (cestovní kancelář)
− formálně existující skupiny
(zaměstnanci)
b) veřejné zdroje
− sociální fond
− státní účelová dotace
společenská spotřeba
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
4.1.2. Členění spotřeby v cestovním ruchu
Spotřebu v cestovním ruchu můžeme klasifikovat z různých hledisek (tabulka 22)
např. podle způsobu financování, podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby nebo podle
druhu cestovního ruchu.
Tabulka 22: Členění spotřeby v cestovním ruchu
Hledisko Charakteristika
podle způsobu financování uspokojování potřeb - individuální spotřeba
- společenská spotřeba
podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby - neorganizovaná spotřeba (jednotlivci)
- organizovaná spotřeba (CK, organizace)
podle druhu cestovního ruchu - v příjezdovém cestovním ruchu
- v domácím cestovním ruchu
- ve výjezdovém cestovním ruchu
- ve vnitřním cestovním ruchu
- v národním cestovním ruchu
- v zahraničním cestovním ruchu
Pramen: zpracováno podle Huľo, 2007 a Pompurová, 2008.
Subjekty financují uspokojování potřeb v cestovním ruchu ze soukromých zdrojů,
disponibilních důchodů, které mohou vynakládat kromě spotřeby na úspory. Při vynakládání
takových soukromých finančních prostředků domácností a jednotlivců mluvíme o individuální
79
spotřebě. Kromě ní rozlišujeme i spotřebu společenskou, která je financována z veřejných
zdrojů např. ze sociálního fondu nebo státní účelové dotace na rekreaci nepracujících
důchodců (Gúčik, 2004).
Podle způsobu zabezpečení předmětu spotřeby v cestovním ruchu rozlišujeme spotřebu
organizovanou a neorganizovanou. V případě, že si předmět spotřeby jednotlivci,
resp. domácnosti zajišťují individuálně, mluvíme o spotřebě neorganizované.
Při organizované spotřebě zajišťují předmět spotřeby různé kulturní, sportovní a charitativní
organizace, cestovní kanceláře apod. (Pompurová, 2008).
Podle formy cestovního ruchu dělíme spotřebu na (Huľo, 2007):
− spotřebu v příjezdovém cestovním ruchu, tedy export. Tato spotřeba představuje finanční
prostředky vydané na cestovní ruch zahraničními návštěvníky, které plynou do ekonomiky
navštíveného státu,
− spotřebu v domácím cestovním ruchu, která představuje výdaje obyvatel daného státu
v tuzemsku, ale i jejich výdaje spojené s návštěvou jiného státu, pokud byly vynaloženy
v tuzemsku např. marže cestovních kanceláří zajišťujících zahraniční zájezd,
− spotřebu ve výjezdovém cestovním ruchu, která zahrnuje spotřebu rezidentů mimo vlastní
stát,
− spotřebu ve vnitřním cestovním ruchu. Jedná se o součet spotřeby domácích
a zahraničních návštěvníků na území daného státu,
− spotřebu v národním cestovním ruchu, která představuje výdaje rezidentů v tuzemsku
a v zahraničí,
− spotřebu v zahraničním cestovním ruchu, která zahrnuje spotřebu výjezdového cestovního
ruchu.
4.1.3. Měření spotřeby v cestovním ruchu
Spotřebu vyjadřujeme prostřednictvím spotřebních výdajů návštěvníků v cestovním ruchu.
Je možné ji změřit dvěma způsoby, buď prostřednictvím jednotlivce, resp. domácností nebo
prostřednictvím podniků a organizací.
Informace o spotřebě jednotlivců, resp. domácností získáváme ze statistiky rodinných
účtů. Obraz o spotřebě jednotlivců můžeme získat také na základě průzkumu. Výzkumný
soubor, ale musí respektovat rozdělení respondentů do určitých sociálních skupin
např. podle demografické struktury, výšky příjmu apod.
V podnicích a organizacích, které poskytují služby návštěvníkům v cestovním ruchu,
je možné měřit spotřební výdaje podle podnikové statistiky. Problematické je ale odlišit
80
příjmy podniků, které plynou z cestovního ruchu a ostatní příjmy. V cestovním ruchu
poskytují služby vlastní podniky cestovního ruchu např. hotely, cestovní kanceláře, ale také
polyfunkční podniky např. restaurace, dopravní podniky. Dochází tedy ke sledování výdajů
návštěvníků v cestovním ruchu a také výdajů místního obyvatelstva.
K vyjádření spotřeby v cestovním ruchu používáme kvantitativní ukazatel cestovní
intenzity a kvalitativní ukazatel spotřební kvóty cestovního ruchu (Petrík, 2008).
Cestovní intenzitu (Ci) vyjadřujeme jako podíl počtu přenocování, resp. počtu návštěvníků
v cestovním ruchu, počtu pobytových dní apod. a hrubého domácího produktu.
Vzorec 1: Cestovní intenzita
Ci = Σ přenocovaní , kde
HDP
Pramen: Petrík, 2008.
Spotřební kvóta vyjadřuje podíl výdajů na domácí cestovní ruch na hrubý domácí produkt
v procentech.
Vzorec 2: Spotřební kvóta
Q = Σ VDCR , kde
HDP v %
Pramen: Petrík, 2008.
4.2. Příjmová funkce cestovního ruchu
Příjmy z cestovního ruchu představují příjmy od návštěvníků cestovního ruchu, kteří
uspokojují své potřeby spotřebou statků a služeb cestovního ruchu během cestování a pobytu
v cílovém místě. Prostřednictvím příjmů měříme spotřebu, tj. rozsah uspokojených potřeb
návštěvníků cestovního ruchu (Gúčik, 2004). Jedná se tedy o realizovaný kupní fond.
Výdaje návštěvníků na účast na cestovním ruchu dělíme na (Gúčik, 2004) přímé, nepřímé
a indukované výdaje. Přímé výdaje (tabulka 23) bezprostředně souvisí se spotřebou
v cestovním ruchu. Gúčik (2000) uvádí, že 45 % z přímých výdajů připadá v průměru
na přepravní služby, 50 % na ubytovací a pohostinské služby a 5 % na ostatní služby
např. animační, sportovně-rekreační, kulturně-společenské apod. Rozložení přímých výdajů
Ci cestovní intenzita
HDP hrubý domácí produkt
Q spotřební kvóta
VDCR výdaje na domácí cestovní ruch
HDP hrubý domácí produkt
81
na jednotlivé služby přitom závisí na druhu cestovního ruchu. Podle nositelů spotřeby
v cestovním ruchu přímé výdaje členíme na (Huľo, 2007) výdaje tuzemských domácností,
výdaje soukromých a veřejných institucí a podniků a výdaje zahraničních hostů v tuzemsku.
Tabulka 23: Přímé výdaje v cestovním ruchu
Výdaje od … Účel
tuzemských návštěvníků
− zotavení, relax
− dovolená
− návštěva chalup a chat
− návštěva příbuzných a známých
soukromých a veřejných institucí, podniků
(fyzické osoby, právnické osoby, producenti)
− služební cesty
− obchodní cesty
zahraničních návštěvníků v tuzemsku − zotavení, relax
− dovolená
Pramen: Huľo, 2007.
Nepřímé výdaje zahrnují zboží dlouhodobé spotřeby, jejichž nákup je vyvolán účastí
na cestovním ruchu např. obytné auto nebo karavan při cestách po zajímavých lokalitách
s ubytováním v kempu, potápěčská výstroj, lyžařská výstroj, léky apod. Indukované výdaje
jsou výdaje zaměstnanců jednotlivých podniků na cestovní ruch hrazené z jejich pracovních
příjmů.
Dále v rámci cestovního ruchu hovoříme o výdajích před cestou, během cesty a po návratu
z cesty. Výdaje vynaložené před cestou zahrnují spotřebu výrobků a služeb, které s cestou
souvisí např. očkování, vybavení cestovních dokladů, ale také výrobků, které jsou vezeny
jako dárek nebo určeny ke spotřebě během cesty a jednoúčelových předmětů dlouhodobé
spotřeby. K výdajům během cesty patří veškerá spotřeba výrobků nebo služeb realizovaná
přímo na cestě a předmětydlouhodobé spotřeby zakoupené během cesty, vyjma nákupu
pro komerční účely. Výdaje po návratu z cestypředstavují spotřebu výrobků a služeb
zakoupených po návratu z cesty a jasně sevztahujících k cestěnapř. vyvolání filmů
a zhotovení fotografií [22].
Strukturu výdajů na cestovní ruch ovlivňuje komplementarita uspokojovaných potřeb.
Výška příjmů, resp. spotřebních výdajů je podmíněna množstvím peněžních prostředků,
které mají návštěvníci v daném období k dispozici na nákup služeb a zboží v cestovním
ruchu, tzv. kupní fond. Kupní fond ovlivňuje vznik koupěschopné poptávky. V cestovním
ruchu je nezbytné brát v úvahu nejen kupní fond domácího obyvatelstva, ale i návštěvníků
ze zahraničí, kteří přineseným kupním fondem ovlivňují poptávku na trhu cestovního ruchu
navštíveného státu (Gúčik, 2004). Celý kupní fond (vzorec 3) se ale nespotřebovává
v mateřské krajině. V případě pasivního zahraničního cestovního ruchu je část výdajů spojena
82
s poskytováním služeb domácímu obyvatelstvu v mateřské krajině a část kupního fondu
slouží ke krytí výdajů domácího obyvatelstva v zahraničí.
Vzorec 3: Kupní fond v cestovním ruchu
FS = FSDCR + FSAZCR+/- FSPZCR, kde
Pramen: Gúčik, 2000.
4.2.1. Přidaná hodnota v cestovním ruchu
Tvorba hodnoty je důležitou hospodářskou funkcí cestovního ruchu, která interpretuje vliv
cestovního ruchu na hrubý domácí produkt regionu, státu. Využití výrobních faktorů -
přírody, práce, kapitálu a informací v transformačním procesu má za následek produkci
služeb a zboží (Gúčik, 2004). Zdrojem tvorby hodnoty v cestovním ruchu přitom není celý
objem vyprodukovaného zboží a služeb, ale pouze jeho část, kterou označujeme
jako přidanou hodnotu (Gúčik, 2000).
Přidaná hodnota (Gúčik, 2000) v podnicích cestovního ruchu vzniká při produkci zboží
a služeb, které jsou předmětem spotřeby návštěvníků v domácím a příjezdovém cestovním
ruchu jako rozdíl mezi tržbami podniků a jejich nákupem zboží a služeb do jiných podniků.
Přidaná hodnota přitom zahrnuje podnikové náklady ve formě mezd, platů, úrokových plateb
a dividend.
Přidanou hodnotu regionu nebo státu jako destinace cestovního ruchu určíme jako rozdíl
tržeb za prodané služby a zboží v podnicích cestovního ruchu, včetně subvencía pořizovací
ceny nakupovaných výrobků a služeb od jiných podniků, odpisů nepřímých daní a poplatků
(Gúčik, 2004; Gúčik, 2011).
Vytvořenou hodnotu můžeme odměřit podnikovou metodou a národohospodářskou
metodou. Podniková metoda výpočtu představuje rozdíl tržeb podniků cestovního ruchu
pořizovací ceny a nepřímých daní (vzorec 4).
Vzorec 4: Podniková metoda výpočtu přidané hodnoty
,
Ph = T– (NTaS + ND + O) + S, kde
Pramen: Gúčik, 2011.
FS fond spotřeby
DCR domácí cestovní ruch
AZCR aktivní zahraniční cestovní ruch
PZCR pasivní zahraniční cestovní ruch
Ph přidaná hodnota
T tržby
NTaS náklady na nakupované zboží a služby
ND nepříme daně a poplatky
O odpisy
S subvence
83
Odpisy vyjadřují v podniku stupeň opotřebení hmotného majetku, jsou součástí vlastních
nákladů a vstupují do ceny, přitom zůstávají v podniku jako zdroj na obnovu hmotného
majetku. Od příjmů se odečítají, jinak by byly započítány dvakrát. Nepřímé daně jsou součástí
realizační ceny a neúčastní se procesu tvorby hodnoty, ale připočítávají se k realizační ceně na
základě stanovené sazby (DPH) nebo pevnou cenou (daň za ubytování). Subvence se dostávají
do podniku zvenčí, zvyšují příjmy podniku a tím i vytvořenou hodnotu (nikoliv zásluhou
podniku). Přidaná hodnota potom zahrnuje vlastní náklady, tedy mzdy, platy, dividendy
a úroky a hrubý zisk (Gúčik, 2011).
Národohospodářská metoda (vzorec 5) představuje součet spotřeby domácností, investicí,
vládních výdajů a čistého exportu. Jedná se tedy o celkovou produkci finálních statků
a služeb, která se vyrábí a prodává na spotřebu a investování. Znamená to, že hrubý národní
produkt (množství statků a služeb vyrobených v krajině za jeden rok) zahrnuje
tzv. meziprodukty. To jsou statky, které se využívají na výrobu jiných statků. Přidanou
hodnotu potom představuje rozdíl mezi tržbami podniku a jeho nákupy materiálu a služeb
od jiných podniků (Gúčik, 2000).
Vzorec 5: Národohospodářská metoda výpočtu přidané hodnoty
HNP = C + I + G + X, kde
Hodnota vytvořena v ubytovacích a pohostinských zařízeních tvoří 43 % z realizovaných
tržeb. Při ubytování v soukromí je vytvořená hodnota až 80 %, protože objem nakupovaných
služeb je velmi nízký (Luft, 1994, In Gúčik, 2000). Platí ale, že čím bude rozsah
nakupovaného zboží a služeb, tedy meziprodukt, nižší, tím bude vyšší podíl cestovního ruchu
na hrubém domácím produktu a hodnotě vytvořené cestovním ruchem v destinaci (Gúčik,
2000; obrázek 23 a 24).
C spotřeba domácností
I investice
G vládní výdaje
X čistý export
84
Obrázek 23: Přidaná hodnota v cestovním ruchu
Produkt: láhev Frankovka Rosé
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Obrázek 24: Přidaná hodnota v cestovním ruchu
Produkt: Malinový cheesecake s mátou
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
domácí
suroviny
9CZK/kg
dodavatel výrobce
mouky
prodej
lahví
výrobce
lahví
30CZK/l
výrobce
vína
8CZK/l
velko-
obchod
6CZK/l
malo-
obchod
31CZK/l
restau-
race
host
prodej lahví
plnění
a prodej vína
prodej vína
prodej vína prodej vína
20CZK/ks 50CZK/l 58CZK/l 64CZK/l 95CZK/l
celková přidaná hodnota (CPh): 95CZK/l
přidaná hodnota v cest. ruchu (CPhCR): 31CZK/l
41CZK/
ks
186CZK/
koláč
agrores-
taurace
host
host
prodej prodej
− tvaroh
− ovoce
− vejce
− mléko
− bylinky
18CZK/kg
45CZK/ks
205CZK/
celý koláč
(6ks)
celková přidaná hodnota (CPh): 195 CZK/koláč
přidaná hodnota v cest. ruchu (CPhCR) 186 CZK/koláč
9CZK/kg
výroba
CPh
CPhCR
CPh
CPhCR
prodej
85
Specifikem cestovního ruchu je, že návštěvníci nespotřebovávají jenom služby podniků
cestovního ruchu, ale také služby ostatních podniků např. využívají městskou hromadnou
dopravu, taxi službu, nákupy v obchodech apod. Na druhé straně služby podniků cestovního
ruchu využívá i místní obyvatelstvo, které se neúčastní cestovního ruchu např. obědové menu
v restauraci. Není tedy zcela možné oddělit výlučně příjmy z cestovního ruchu např.
od příjmů z veřejné osobní dopravy. Výšku přidané hodnoty v cestovním ruchu
na národohospodářské úrovni je ale možné změřit. Sleduje se v tzv. satelitním účtu.
Satelitní účet (TSA, Tourism satellite account) je metodický nástroj vytvořený na základě
spolupráce Organizace spojených národů (OSN), Organizace pro hospodářskou spolupráci
a rozvoj (OECD, Organisation for Economic Cooperation and Development), Světové
organizace pro cestovní ruchu (UNWTO, World Tourism Organization) a Světové rady
pro cestovní ruch (WTTC, World Travel and Tourism Council). Jedná se o metodický nástroj
výzkumu a chápaní cestovního ruchu, který umožňuje zjistit a samostatně analyzovat
jednotlivé ekonomické aktivity (tabulka 30). Jeho základem je komplexní přístup k chápání
souvislostí a vazeb jednotlivých ukazatelů popisujících poptávku a nabídku cestovního ruchu.
Satelitní účet zahrnuje údaje týkající se (Metodika satelitního účtu České republiky):
− analýzy poptávky vytvářené různými formami cestovního ruchu a klasifikované
podle typů návštěvníků samotných a jejich cest a podle požadovaného zboží a služeb,
− dopadu cestovního ruchu na základní makroekonomické proměnné,
− popisu povahy zaměstnanosti v souvislosti s cestovním ruchem, spotřeby kapitálu
a nepeněžních investic,
− dovozu a vývozu a dopadů na platební bilanci
− vlivu na vládní příjmy, vytváření příjmů jednotlivců a podniků.
Tabulka 24: Tabulky satelitního účtu České republiky
Označení Název účtu
TSA T1 Spotřeba příjezdového cestovního ruchu v České republice
TSA T2 Spotřeba domácího cestovního ruchu v České republice
TSA T3 Spotřeba výjezdového cestovního ruchu v České republice
TSA T4 Spotřeba vnitřního cestovního ruchu v České republice
TSA T5 Výrobní účty jednotlivých odvětví cestovního ruchu a ostatních odvětví v České republice
TSA T6 Domácí nabídka a spotřeba vnitřního cestovního ruchu podle produktů v České republice
TSA T7 Zaměstnanost v odvětvích cestovního ruchu v České republice
TSA T8 Tvorba hrubého fixního kapitálu v cestovním ruchu v České republice
TSA T9
TSA T10
---
Nefinanční ukazatele v cestovním ruchu v České republice
Pramen: Český statistický úřad, 2013.
86
Podíl cestovního ruchu na hrubém domácím produktu státu byl v České republice v roce 2011
2,7 % a podíl cestovního ruchu na hrubé přidané hodnotě byl 2,6 %. Oproti předchozím
rokům se jedná o určitý pokles, např. v roce 2003 byl podíl cestovního ruchu na HDP 3,5 %
a na hrubé přidané hodnotě 3,4 %.
4.2.2. Multiplikační efekt cestovního ruchu
Podnikům cestovního ruchu plynou od návštěvníků příjmy za realizované služby. Podniky
následně své příjmy spotřebují na nákup surovin, služeb od dodavatelů, mzdy apod., investují
nebo uspoří. V případě, že podnik své příjmy spotřebuje, dostávají se do ekonomického
(hospodářského) koloběhu. Působí na místní produkci a výrobu, cirkulují v hospodářském
koloběhu, až nakonec vstoupí do oběhu ve formě daní, úspor nebo dovozu. V transformačním
procesu tak přecházejí příjmy několika stádii, čímž vyvolávají násobící účinek
tzv. multiplikační efekt.
Teorii multiplikátoru aplikoval v cestovním ruchu jako první H. G. Clement v 60. letech
20. století (Gúčik, 2000).
Je potřeba si uvědomit, že následkem vzájemné závislosti odvětví, každá změna agregátní
poptávky vyvolá změnu reálného outputu, zaměstnanosti a příjmů. Koeficient této změny se
nazývámultiplikátor. Obecně je definován jako násobitel, tj. ukazatel vyjadřující kvantitativní
vztah mezi přírůstkem závislé proměnné a vnější, nezávislou proměnnou (Vanhove, 2005).
Multiplikační efekt narůstá geometrickou řadou (Bieger, 2010).
K faktorům, které ovlivňují multiplikační efekt, zařazujeme (zpracováno podle Gúčik,
2006, Mundt, 1998 In Payer, 2001):
a) velikost (rozloha) sledované oblasti. Předpokládáme, že na větším území působí také více
ekonomických jednotek – podniků. Čím větší je sledovaná oblast, tím je větší předpoklad,
že podniky budou obchodovat mezi sebou a služby externích dodavatelů budou využívat
velmi omezeně. Tím bude zvýšen i multiplikační účinek,
b) stupeň rozvinutosti ekonomiky a počet článků v dodavatelském řetězci. Čím rozmanitější
je ekonomika dané krajiny, tím více zboží dokáže krajina vyprodukovat sama
za konkurenceschopné ceny. Je tedy méně závislá od dovozu a její multiplikátor je tím
větší. Počet článku v dodavatelském řetězci také pozitivně ovlivňuje velikost
multiplikátoru, za předpokladu se jedná o místní dodavatele,
c) sortiment zboží a služeb,
d) rozsah meziregionálních přesunů. V případě nákupu zboží a služeb od dodavatele z jiného
regionu multiplikační účinek klesá, protože příjmy se dále zhodnocují v hospodářském
koloběhu jiné oblasti,
87
e) rozsah importu zboží a služeb ze zahraničí. Čím víc zboží a služeb je dováženo
ze zahraničí, tím nižší je multiplikační účinek,
f) transfer zisků, platby zahraničním nadnárodním společnostem a mezinárodním
manažerům, propagace a podpora prodeje v zahraničí, výcvik personálu v zahraničí
apod.
Multiplikační efekt má vliv na produkci návazných odvětví, tj. stabilizuje jejich produkci,
a také ovlivňuje tvorbu pracovních míst a výdělků. Velikost multiplikačního efektu je často
podnětem pro růst investic do cestovního ruchu (Gúčik, 2000).
Podle Pellešové (1998) souvisí podstata multiplikátoru v cestovním ruchu
s ekonomickými dopady cestovního ruchu (obrázek 25), které rozděluje na (1) přímé,
plynoucí z výdajů návštěvníků cestovního ruchu do daného regionu a (2) nepřímé,
představující rozvojové důsledky regionu z prostředků cestovního ruchu. Existenci
multiplikátoru pak spojuje právě s nepřímými efekty cestovního ruchu.
Obrázek 25: Multiplikační efekt cestovního ruchu v regionu
turista
místni touroperátoři dopr. podnik hotel další podniky posk. služby
rast indiv. příjmů nákup zásob mzdy
spotřeba úspory suroviny mzdy úspory potraviny nájem
......... .......
Pramen: zpracované podle Pellešová, 1998.
V cestovním ruchu se využívá multiplikátor příjmový, multiplikátor pracovních míst a
investiční mulitiplikátor.
Příjmový mutliplikátor (vzorec 6) úzce souvisí s příjmy z cestovního ruchu. Jeho podstata
je v hraničním sklonu ke spotřebě a k úsporám. Hraniční sklon ke spotřebě je část příjmů,
kterou podnikatel spotřebuje a hraniční sklon k úsporám je ta část příjmů, kterou podnikatel
Vysvětlivky
tok příjmů
88
uspoří. Podnikatelská aktivita je tím výhodnější, čím vyšší je mezní sklon ke spotřebě (Gúčik,
2000).
Vzorec 6: Příjmový multiplikátor
multiplikátor = 1
hraniční sklon ke spotřebě
Pramen: Gúčik, 2000.
Z hlediska kumulace a zhodnocení příjmů z cestovního ruchu je výhodnější, když u podniků
cestovního ruchu v dané oblasti převažuje hraniční sklon k spotřebě. Upřednostňování úspor
má z ekonomického hlediska pro region stejný efekt, jako v případě nákupů, resp. spotřeby
příjmů na území jiného regionu.
Multiplikátor pracovních míst vyjadřuje, o kolik se zvětší celková přímá zaměstnanost
v regionu nebo státě, jestliže vlivem růstu výdajů obyvatelstva na cestovní ruch vzroste přímá
nebo nepřímá zaměstnanost v cestovním ruchu. Multiplikátor pracovních míst v cestovním
ruchu se mění vlivem sezónnosti. V hlavní sezóně (Gúčik, 2000) je vytvořeno více pracovních
míst. Na druhé straně se ale část příjmů může spotřebovat v jiném regionu nebo státě, protože
sezónní pracovníci většinou nepocházejí z dané oblasti.
Mzdový multiplikátor hovoří o výši mzdy v nově vytvořených pracovních místech. Ve své
hodnotě je obvykle vyšší než multiplikátor zaměstnanosti. Z uvedeného vyplývá, že mzdy
jsou vyšší než přírůstek zaměstnanosti (Pellešová, 1998).
Investiční multiplikátor vyjadřuje přírůstek hrubého domácího produktu vyvolaný
přírůstkem investic do cestovního ruchu.
4.3. Cestovní ruch jako faktor zaměstnanost
Rozvoj cestovního ruchu ovlivňuje nejen přímou (primární) ale i nepřímou (sekundární)
zaměstnanost. Pracovní místa, která jsou vytvořena bezprostředně v podnicích uspokojujících
poptávku po cestovním ruchu, představují přímé zaměstnanost v cestovním ruchu. Tvorba
přímých pracovních míst má ale vliv na vytvoření pracovních míst v návazných
a zabezpečujících odvětvích. Tu se projevuje multiplikační efekt.
Podle průzkumů Světové organizace cestovního ruchu představuje podíl zaměstnanosti
v cestovním ruchu v zemích s rozvinutým cestovním ruchem až 10 % (Sútoris, 1999).
89
Příklad: Vliv rozvoje cestovního ruchu na růst zaměstnanosti
Představme si, že organizace OSN pořádá výroční sympozium v Brně. Město se tak dostane
do povědomí veřejnosti jako kongresová destinace a následně vzroste zájem o pořádání
velkých kongresových akcí i na mezinárodní úrovni. Ve městě je potřeba vybudovat
kongresové kapacity – kongresový sál a doplnit ubytovací kapacity standardu **** a *****.
Vybudováním těchto kapacit vzniknou přímá pracovní místa v hotelích, restauracích, pozice
průvodců apod. Budou ale vytvořena i místa v návazných odvětvích např. tlumočníci,
překladatelé. Růst počtu návštěvníků vyvine tlak také na zvýšení potravinářské výroby např.
pekárenské výrobky. Ubytovací kapacity musí někdo vybudovat. Vytvoří se tedy také
pracovní místa ve stavebnictví atd.
Jiným příkladem může být zviditelnění oblasti prostřednictvím filmu. Americký film Twilight
zatraktivnil pro návštěvníky v cestovním ruchu hned dvě toskánská městečka, a to Volterru
a Montepulciano. Název Volterra se objevuje ve filmu. Záběry se ale v realitě točily
v Montepulcianu. Obě městečka se tak medializovala a stala se středem zájmů návštěvníků
Toskánska. Růst návštěvnosti ovlivnil např. zvýšení kapacit kaváren, růst sezónních
pracovních míst v hotelech, pekárnách, obchodech apod. Projevil se v přímé i nepřímé
zaměstnanosti.
4.3.1. Specifika zaměstnanosti v cestovním ruchu
Poskytování služeb v cestovním ruchu je spojeno s velkou potřebou živé práce. Souvisí to
s charakterem činnosti podnikatelských subjektů cestovního ruchu, kde převládají osobní
služby. Při poskytování služeb podnikatelé cestovního ruchu vyžadují od pracovníků spíše
univerzální dovednosti, které jsou typické pro malé podniky, namísto specialistů, kteří jsou
vyžadovány v podnicích s rozvinutou dělbou práce. Až 45 % profesí v hotelnictví
a pohostinství, které spolu tvoří rozhodující část pracovníků cestovního ruchu, nevyžadují
více než základní vzdělání, případně instruktáž, zaškolení apod. Jeví se to výhodně, protože
na vytvoření pracovního místa není potřeba odborně vyškolený personál. Má to však
nepříznivý vliv na kvalitu práce, a to i proto, že zaměstnavatelé nejsou ochotní starat se
o zvyšování kvalifikace pracovníků (Gúčik, 2000). Poznatky ze států s rozvinutým cestovním
ruchem prokazují, že ani dlouholeté úsilí o uplatňování prvků mechanizace a automatizace
nedokáže výrazněji snížit rozsah živé práce (Sútoris, 1999).
Při tvorbě pracovních příležitostí v cestovním ruchu je třeba brát v úvahu, že kromě
vysoké potřeby živé práce a jen částečné substituce technikou, je vážným činitelem tvorby
pracovních míst velikost podniků cestovního ruchu a její kapitálová náročnost. V cestovním
ruchu převažují malé podniky až mikropodniky, z nichž mnohé nevytvářejí kromě majitele -
živnostníka žádné pracovní místo. Kapitálově je náročné místo v hotelech a restauracích
(Gúčik, 2000).
Při tvorbě pracovních míst v cestovním ruchu je třeba respektovat i další skutečnosti, které
označujeme jako rizikové faktory, a to sezónnost cestovního ruchu, nízké požadavky
90
na kvalifikaci a nízké výdělky. Sezónnost cestovního ruchu ovlivňuje ekonomiku podniků
a potřebu živé práce během letní a zimní sezóny. Nejvíce se projevuje v ubytovacích,
pohostinských a průvodcovských službách (Gúčik, 2000).
4.3.2. Měření zaměstnanosti v cestovním ruchu
Vzhledem k průřezové povaze cestovního ruchu, multifunkčnosti některých zařízení
cestovního ruchu, sezónnosti apod. je možné kvantifikovat zaměstnanost v cestovním ruchu
pouze přibližně (Kmeco, 2003). Náročnost přesného určení pracovních míst v cestovním
ruchu (Pellešová, 1998) vyplývá z toho, že k pracovním místům vyvolaným cestovním
ruchem patří i pracovní místa v jiných odvětvích terciární sféry, jejichž existenci
bezprostředně nebo zprostředkovaně podporuje cestovní ruch. Zároveň v cestovním ruchu
pracuje velké množství sezónních pracovníků i pracovníků na částečný úvazek.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že k přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu
nepatří jen profese cestovního ruchu, ale i další zaměstnanci, jejichž činnost nemůžeme
označit za profesi cestovního ruchu, ale jsou zaměstnáni přímo v podniku cestovního ruchu
např. údržbář v hotelu. Rozhodujícím kritériem při měření zaměstnanosti je pak podnik
cestovního ruchu (Chovan, 1999).
Předpokladem určení skutečného významu zaměstnanosti v cestovním ruchu je vyčíslení
podílu osob zaměstnaných v cestovním ruchu na celkové zaměstnanosti (Chovan, 1999).
Cestovní ruch generuje přímou a nepřímou zaměstnanost. Měření přímé zaměstnanosti je
poměrně jednoduchá metoda, která je založena na počtu zaměstnanců podniků poskytujících
služby návštěvníkům cestovního ruchu (Kmeco, 2003).
Předpokladem měření přímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je vymezení podniků
a institucí cestovního ruchu. Je třeba stanovit základní kritéria pro měření zaměstnanosti
ve všech podnicích cestovního ruchu bez ohledu na velikost a právní formu. Základem měření
zaměstnanosti v cestovním ruchu je průměrný evidenční přepočtený počet zaměstnanců, který
bere v úvahu skutečně odpracovaný pracovní čas. Při vykazování počtu zaměstnanců je třeba
vyčíslit i počet osob mimo pracovní poměr, především osob pracujících na dohodu o pracovní
činnosti, resp. dohodu o provedení práce. V úvahu je třeba brát pouze osoby, pro které je tato
činnost v daném období jedinou a osoby, které nemají jiné trvalé pracovní místo. V případě
podnikatelů - živnostníků se započítají tyto osoby do zaměstnanosti, pouze pokud jsou
zaměstnanci podniku. Při vyčíslení zaměstnanosti je třeba brát v úvahu místo sídla podniku
a v případě sítě podniků místo působení každé pobočky, která pracovní místo vytvoří
(Chovan, 1999).
91
Základem metodiky měření přímé zaměstnanosti je zjištění počtu zaměstnanců
v jednotlivých kategoriích podniků (tabulka 25). Při stanovení přímé zaměstnanosti
v cestovním ruchu je třeba zohlednit skutečnost, že ve vlastních podnicích cestovního ruchu
generuje 100 % zaměstnanost. Ve smíšených a ostatních podnicích se podíl zaměstnanosti
vyvolané cestovních ruchem na celkové zaměstnanosti může pohybovat od 0 % do 100 %.
Takové podniky poskytují služby nejen návštěvníkům cestovního ruchu ale i místnímu
obyvatelstvu. Podle podílu výkonů, které připadají na návštěvníky cestovního ruchu, můžeme
určit podíl zaměstnanosti vyvolaný cestovním ruchem (Kmeco, 2003).
Tabulka 25: Generování zaměstnanosti v závislosti od typu podniku
Subjekt E v % Poznámka
Vlastní podniky cestovního ruchu
ubytovací zařízení 100 -
cestovní kanceláře 100 -
turistická informační centra 100 -
pohostinské podniky v středisku CR 100 -
podniky průvodců a horských vůdců 100 -
Smíšené podniky cestovního ruchu
pohostinské podniky ostatní 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
sportovně-rekreační zařízení 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
kulturně-osvětová zařízení 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
lázeňské podniky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
Ostatní podniky cestovního ruchu
dopravní podniky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
pojišťovny a finanční instituce 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
mediální podniky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
obchody se suvenýry a dárky 0 – 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
Instituce cestovního ruchu
národní marketingová agentura 100 -
sdružení cestovního ruchu 100 -
zájmové, profesní svazy CR 100 -
orgány státní správy cestovního ruchu 100 -
vědecké a vzdělávací instituce CR 0 - 100 podíl návštěvníků CR na výkonech
E – zaměstnanost
CR – cestovní ruch
Pramen: Kmeco, 2003.
Primárním výzkumem není možné získat informace od všech podniků a zařízení
cestovního ruchu. Proto je nutné zjištěné údaje přepočítat. Předpokladem takového přepočtu
je vztah mezi kapacitou podniku a počtem zaměstnanců (vzorec 7).
92
Vzorec 7: Celková zaměstnanost v ubytovacích a pohostinských zařízeních
TC
TE = ––––– x PE, kde
PC
Pramen: Kmeco, 2003.
Nepřímá zaměstnanost vzniká v důsledku multiplikačního efektu cestovního ruchu
v zabezpečujících a návazných odvětvích a její měření je komplikované (Kmeco, 2003).
Měření nepřímé zaměstnanosti je možné pouze odhadem, na základě přibližných propočtů.
Měřit vliv podniku cestovního ruchu na vytvoření pracovního místa v jiném odvětví můžeme
pomocí hodnotových ukazatelů, jako jsou tržby a náklady. Náklady podniku cestovního ruchu
představují příjem podniku v jiném odvětví. Tyto ukazatele přepočtené na jednoho
zaměstnance umožňují vyjádřit, kolik pracovních míst v jiném odvětví připadá na jedno
pracovní místo v cestovním ruchu. Uvedený přepočet bere v úvahu pouze vztah dvou podniků,
jeho realizace v praxi by ale byla složitá (Chovan, 1999).
Jinou možností vyčíslení nepřímé zaměstnanosti v cestovním ruchu je použití
multiplikátoru. Na základě multiplikačního efektu můžeme určit,kolik pracovních míst
v návazných odvětvích cestovního ruchu vytvoří spotřební výdaj. Pokud se spotřeba
návštěvníka cestovního ruchu v podniku cestovního ruchu zvýší o jednotku, zvýší se produkt
podniku cestovního ruchu, který vyvolá zvýšení nákladů na zajištění produktu, což se projeví
ve zvýšení produktu podniku v jiném odvětví. K zabezpečení tohoto produktu vytvoří podnik
nové pracovní místo, případně jen zvýší odměnu za práci nad pracovní dobu. S růstem příjmů
zaměstnanců podniku rostou jejich úspory, které přeměňují na spotřebu. Součástí této
spotřeby jsou výdaje na cestovní ruch a opět dochází k růstu produktu. Multiplikační projevy
nepůsobí jen na přímé návazné odvětví, ale projevují se ve více odvětvích, např. nákup
surovin na výrobu jídel v restauraci má vliv na produkci velkoobchodu, potravinářského
průmyslu a také zemědělství. Tímto způsobem se účinek multiplikátoru zvyšuje. Působení
multiplikátoru závisí na stupni rozvinutosti regionu. Čím je region rozvinutější, tím je
přírůstek nových pracovních míst v jiných odvětvích menší (Chovan, 1999).
TE celková zaměstnanost v ubyt./pohostin. zařízeních
PE zaměstnanost ve vybraném vzorku ubyt./pohostin. zařízení
TC celková kapacita ubyt. /pohostin. zařízení
PC kapacita vybraného vzorku ubyt./pohostin. zařízení
93
4.4. Cestovní ruch jako faktor regionálního rozvoje
Území, na které se váže působení a ekonomická aktivita podniků cestovního ruchu, je
vymezeno činiteli, které motivují zájem a poptávku návštěvníků. Čím je dané území
z hlediska motivace poptávky hodnotnější pro rekreaci a zotavení, tím větší počet podniků
a organizací cestovního ruchu se bude nabízet, a tím větší význam bude mít cestovní ruch
v ekonomice daného regionu jako nástroj socioekonomického rozvoje (Jarábková, 2007).
Cestovní ruch se rozvíjí tam, kde se nachází vhodná primární nabídka, tj. kde jsou objekty
rekreačních a kulturních aktivit cestovního ruchu. V takovém prostoru obvykle nejsou
významnější ekonomické aktivity těžebního a zpracovatelského průmyslu, případně intenzivní
zemědělská výroba. Tam, kde je primární nabídka cestovního ruchu nejatraktivnější, je
cestovní ruch předmětem ekonomického využití a nástrojem rozvoje regionu (Gúčik, 2000).
Cestovní ruch může mít jako ekonomická aktivita v regionu rozličné postavení. Čím má
primární nabídka cestovního ruchu větší význam, tím významnější bude i postavení
cestovního ruchu v hospodářství daného regionu jako nástroje hospodářského rozvoje. Toto
poznání je založeno na ekonomické specializaci regionu. Ekonomická specializace regionu je
vybudována na preferenci takových ekonomických aktivit, pro které má daný region
nejvhodnější předpoklady, a to z hlediska atraktivit, jako i kvalifikovaných pracovních sil
apod. Základem specializace regionu z hlediska cestovního ruchu je jeho primární nabídka,
tj. přírodní a kulturně-historické podmínky a organizované akce (Gúčik, 2000).
Podle Belajové a Fázikové (In Jarábková, 2007) je cestovní ruch v ekonomice regionu
často exportujícím odvětvím. Exportující odvětví jsou ty, jejichž produkce zboží a služeb
nachází odbyt za hranicemi regionu, ve kterém jsou lokalizována. Exportní schopnost vytváří
atraktivnost cestovního ruchu v regionu a je hlavní veličinou regionálního hospodářského
růstu. Příspěvek k rozvoji regionálního hospodářství je tím vyšší, čím nezávislejší je region
od mimoregionálního trhů. To se týká jak financí - únik prostředků do mimoregionálních
peněžních ústavů, jakož i zboží a práce - dovoz potravin, získávání pracovních sil z jiných
regionů (Kaspar, 1995).
4.4.1. Vliv cestovního ruchu na rozvoj regionu
Aby mohly podniky cestovního ruchu v regionu vyvíjet ekonomickou činnost, je nezbytné
v návaznosti na jejich potřeby budovat ekonomické činnosti (Gúčik, 2000), které (1) zajišťují
činnost podniků cestovního ruchu, (2) navazují na rozvoj cestovního ruchu, (3) technickou
infrastrukturu a (4) sociální infrastrukturu (obrázek 26).
94
K podnikům, které zajišťují činnost podniků cestovního ruchu, patří např. stavební
podniky, zemědělské podniky a družstva, potravinářský průmysl (pekárny, mlékárny,
vinohradnictví), obchody apod.
Na rozvoj cestovního ruchu navazují např. dopravní podniky, včetně zážitkové dopravy,
telekomunikace, výroba a prodej upomínkových předmětů, komunální služby, služby
bankovních institucí a pojišťoven.
Technickou infrastrukturou rozumíme zajištění zásobování vodou a plynem, elektrifikaci,
kanalizaci, komunikace apod.
Sociální infrastruktura představuje bytový fond, předškolní a školní zařízení, zdravotnická
zařízení (polikliniky, nemocnice), kulturně-osvětová zařízení (divadla, muzea, galerie),
sportovně-rekreační zařízení apod.
Obrázek 26: Vliv cestovního ruchu na ekonomiku regionu
zajišťující činnosti nabídka cestovního ruchu návazné činnosti
zemědělství doprava
stavebnictví finanční služby
obchod komunální služby
automobilový průmysl atd. bezpečnostní služby
technická infrastruktura sociální infrastruktura
dopravní síť, bytový fond
energetická síť (plyn, teplo) zařízení obchodu
vodovodní síť zdravotnická zařízení
telekomunikační síť sport-rekreační zařízení
kanalizační síť školní zařízení
cestovní ruch – faktor regionálního rozvoje
Pramen: Jarábková, 2007.
V případě, že existují dostatečně rozvinuté zajišťující a návazné činnosti, sociální
a technická infrastruktura v dané destinaci, je možné očekávat vliv cestovního ruchu
na jeho hospodářský a sociální rozvoj. Cestovní ruch v destinaci (Gúčik, 2000):
a) ovlivňuje tvorbu nových pracovních příležitostí pro místní zdroje práce tehdy, jestliže se
zaměstnává obyvatelstvo daného regionu. Tím se zastavuje pokles domácího obyvatelstva,
které v důsledku nedostatku pracovních míst obvykle odchází za prací do jiných regionů,
b) ovlivňuje výdělečnou situaci místního obyvatelstva, stimuluje jeho poptávku, vytváří
příležitosti pro podnikatelské aktivity, aktivuje rozvoj zemědělské výroby, řemesel,
obchodu, a tak zlepšuje ekonomické a sociální poměry místního obyvatelstva,
c) stimuluje rozvoj technické infrastruktury např. zásobování vodou, kanalizace,
plynofikace, budování silniční sítě, telekomunikací,
95
d) stimuluje rozvoj sociální infrastruktury např. modernizací a výstavbou bytového fondu,
kulturně-osvětových, zdravotnických zařízení, zlepšuje péči o životní prostředí. Zvyšuje
se tím sebevědomí a sounáležitost místního obyvatelstva,
e) je zdrojem příjmů a tvorby hodnoty, multiplikačního efektu na návazné odvětví
a v důsledku ekonomické specializace regionu na cestovní ruch i faktorem meziregionální
kooperace,
f) má pozitivní přímý a zprostředkovaný vliv na tvorbu a růst hrubého národního produktu
regionu a vlivem rozvoje příjezdového cestovního ruchu i na devizové zhodnocování
služeb cestovního ruchu.
4.4.2. Teorie pólů rozvoje v cestovním ruchu
Ekonomický růst v regionu (destinaci) se uskutečňuje nerovnoměrně a vychází
z tzv. ohnisek rozvoje, tedy silových polí. Z nich se pak šíří s různou intenzitou, různými
kanály a ovlivňuje národní hospodářství (Ivaničková, 1998).
V regionu musí působit podnik nebo odvětví, které je nositelem rozvoje a stává se
jeho dominujícím prvkem. Pól rozvoje je tedy hnací ekonomickou jednotkou, která působí
na ostatní jednotky, ke kterým má vytvořený vztah, jako hnací síla ekonomického růstu
a vytváří impulsy na rozvoj. Zvýšení výstupu hnací jednotky pak násobí výstupy jiných
tzv. hnaných jednotek. Hnací jednotka ve svém okolí podmiňuje rozvoj, a tedy ho polarizuje.
Pólem rozvoje se ale mohou stát jenom nosné klíčové aktivity daného regionu (Ivaničová,
1998).
Cestovní ruch může přitom ve vztahu k ostatním odvětvím v regionu nabývat různou
pozici. Hovoříme tzv. teorii pólů rozvoje. Cestovní ruch může tedy mít pozici
(1) polarizujícího odvětví, (2) indukovaného odvětví nebo (3) neutrálního odvětví.
Při určování, které odvětví je polarizující rozhodují faktory jako příjmy nebo zaměstnanost
v daném odvětví. Neutrální se jeví ta odvětví, která jsou v regionu chápána jako běžný
doplněk života, součást kvality života a jejich procentuální podíl na regionální ekonomice
není výrazný (Ivaničová, 1998).
Cestovní ruch je polarizujícím odvětvím v případě, že v daném regionu je
hlavním pólem rozvoje. Je tedy tzv. hnacím odvětvím ve vztahu k jiným odvětvím. Efekt
dominance hnací jednotky se projevuje v tom, že dominantní odvětví ovlivňuje podmínky
výměny, směr investičního rozvoje, technického pokroku apod. Hnací jednotkou je takové
odvětví, které zvýšením svých výstupů způsobuje současně zvýšení výstupů jiného odvětví
(Jarábková, 2007). Takové postavení má cestovní ruch např. v regionech Západočeské lázně,
96
Krkonoše a Podkrkonoší, Šumava, Český ráj, Jižní Čechy, na Slovensku v Tatranském
a Spišském regionu cestovního ruchu.
Když má cestovní ruch pozici indukovaného odvětví, znamená to, že má postavení
tzv. hnaného odvětví. Jiné odvětví tedy ovlivňuje jen zprostředkovaně a stimulujícím je jiné
odvětví (Jarábková, 2007). Indukovaným odvětvím je cestovní ruch např. v turistickém
regionu Praha, Jižní Morava a na Slovensku v Bratislavském regionu cestovního ruchu.
Stimulující je v tom případě automobilový, strojařský a jiný průmysl.
V případě neutrálního odvětví nemá cestovní ruch vliv na hospodářský a sociální rozvoj
regionu, ale může být jeho důležitým doplňkem. Postavení neutrálního odvětví má cestovní
ruch obyčejně v průmyslově nebo zemědělsky orientovaných regionech (Jarábková, 2007).
Neutrálním odvětvím je cestovní ruch např. v turistickém regionu Severní Morava a Slezsko,
Severozápadní Čechy, Plzeňsko a Český les.
4.5. Cestovní ruch jako faktor platební bilance
Příjmy plynoucí z příjezdového a výjezdového cestovního ruchu se projevují ve stavu
platební bilance státu. Platební bilance státu představuje vztah mezi součtem peněžních
příjmů, které přicházejí ze zahraničí a součtem peněžních výdajů do zahraničí za stejné
období, zpravidla jeden rok (Gúčik, 2007b).
Platební bilance zachycuje mezinárodní transakce, kde export představuje kredit a dovoz
debet. Obsahuje tři druhy účtů (Gúčik, 2004 a 2007b), a to (1) běžný účet, (2) kapitálový účet
a (3) oficiální rezervy. Běžný účet se dělí na:
a) obchodní bilanci (zboží),
b) bilanci služeb, která zahrnuje cestovní ruch, dopravu, pojištění,
c) bilanci výnosů, kam patří důchody z investic, vládní a soukromé příjmy a výdaje,
d) běžné transfery, tedy soukromé a vládní dary.
Kapitálový účet zahrnuje přímé zahraniční investice, portfóliové investice a jiné investice.
Na účtu oficiální rezervy jsou zaznamenávány transakce centrální banky s mezinárodními
rezervními aktivy.
Součet všech tří účtů platební bilance musí být nulový. Bilance se sestavuje
jako vyrovnaná. Vyrovnávací položkou je změna stavu rezerv. Kreditní položky představují
kladné veličiny, neboť přinášejí zahraniční měny do ekonomiky např. vývoz zboží a služeb,
půjčky kapitálu ze zahraničí. Debetní položky představují záporné veličiny, neboť představují
odliv zahraničních měn do zahraničí např. dovoz zboží, služeb, vývoz kapitálu. V případě,
že souhrn kreditních položek je roven souhrnu debetních položek nebo je mezi nimi jen malý
97
rozdíl relativně s přechodným charakterem, hovoříme o vyrovnané platební bilanci. Pokud
mezi debetními a kreditními položkami vzniká zjevný rozdíl, platební bilance je nevyrovnaná.
Pokud bilance vykazuje aktivum, pak vyrovnáváním bilance je růst rezerv. Ten se v bilanci
zapisuje se záporným znaménkem, protože výsledek bilance se musí rovnat 0. Pokud je
bilance pasivní, pak je to naopak. Vyrovnávání platební bilance je problémem tržního
hospodářství. Dlouhodobá nevyrovnanost platební bilance státu má nežádoucí důsledky na
národní hospodářství. Chronický deficit platební bilance se řeší devalvací měny,
dlouhotrvající aktivum platební bilance vyústí do revalvace měny. Pro udržení vnější
rovnováhy jsou důležité vztahy mezi běžným a kapitálovým účtem bilance (Gúčik, 2007b).
Platby v zahraničním cestovním ruchu daného státu se evidují v bilanci cestovního ruchu,
která je součástí bilance služeb, neboť cestovní ruch patří do sektoru služeb (obrázek 27).
Obrázek 27: Bilance cestovního ruchu
Pramen: zpracováno podle Gúčik, 2007b.
Jedná se o vnitřně nesourodý sektor, který vykazuje rozdílné vývojové tendence uvnitř
národních ekonomik i v intenzitě a rozsahu svého zapojení do mezinárodní dělby práce.
Některé služby jsou autonomní, např. hotelnictví, cestovní ruch, doprava. Pokud některé
služby přesahují hranice národní ekonomiky, jedná se o služby v mezinárodních
ekonomických vztazích. V článku 145 Ústavy o Evropské unii se za "služby" považují služby
poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu
Aktiva Pasiva
výdaje na služby a zboží CR spojeny s pobytem v
zahraničí
výdaje na lázeňské pobyty včetně lékařské péče
výdaje na ubytovací a pohostinské služby
příjmy za spotřeby ostatních služeb a spotřebního zboží
příjmy za lázeňské pobyty včetně lékařské
péče
příjmy z prodeje ubytovacích a
pohostinských služeb
98
osob, zboží a kapitálu. Služby zahrnují zejména činnosti průmyslového a obchodního
charakteru, řemeslné činnosti a činnosti související se svobodnými povoláními (Gúčik,
2007b).
Rozdíl obou stran bilance cestovního ruchu tvoří aktivní, pasivní nebo vyrovnané saldo
(Gúčik, 2007b).
Při posuzování kvalitativní stránky zahraničního cestovního ruchu je důležitý nejen stav
salda bilance cestovního ruchu, ale i postavení tohoto salda v rámci platební bilance státu.
V této souvislosti porovnáváme saldo bilance cestovního ruchu se saldem bilance služeb
a se saldem obchodní bilance státu. Výsledek porovnávání je podíl salda bilance cestovního
ruchu na saldu bilance služeb, resp. saldu obchodní bilance (vzorec 8) a představuje rozsah
jeho krytí (Gúčik, 2007b).
Vzorec 8: Podíl salda bilance cestovního ruchu na saldu bilance služeb
Scr Scr
x = * 100, resp. * 100, kde
Sbs Sob
Pramen: Gúčik, 2007b.
Můžeme měřit i podíl devizových příjmů zahraničního cestovního ruchu na příjmech
ze služeb, resp. příjmech z exportu zboží (vzorec 9).
Vzorec 9: Podíl devizových příjmů zahraničního cestovního ruchu na příjmech ze služeb
Pzcr Pzcr
x = * 100, resp. * 100, kde
Ps Pv
Pramen: Gúčik, 2007b.
Takové srovnání dává přesnější obraz o ekonomické funkci zahraničního cestovního
ruchu v národním hospodářství. Pokud klesají devizové příjmy ze zahraničního cestovního
ruchu, resp. saldo bilance cestovního ruchu je to důvod, aby se učinila opatření na změnu
tohoto stavu. Krajiny rozvíjející zahraniční cestovní ruch se snaží o udržení vysokého salda
cestovního ruchu, aby tak mohly ovlivňovat aktivum platební bilance státu. Využívají k tomu
různé nástroje politiky cestovního ruchu (Gúčik, 2007).
Scr saldo cestovního ruchu
Sbs saldo bilance služeb
Sob saldo obchodní bilance
Pzcr devizové příjmy zahraničního CR
Ps příjmy ze služeb
Pv příjmy z vývozu zboží
99
4.6. Sociální a kulturní funkce cestovního ruchu
Kromě ekonomických přínosů má cestovní ruch i mimoekonomický přínos a plní několik
sociálních a kulturních funkcí.
Významná je zdravotně-preventivní funkce cestovního ruchu, která se rozvíjí úměrně
s účastí obyvatelstva na cestovním ruchu. Zdravotně-preventivní účinek se dosahuje změnou
každodenních stereotypů a pobytem člověka v přírodním prostředí. Zajišťuje se tak obnova
organismu, upevňuje se tělesné zdraví a duševní rovnováha. Cestovní ruch tím působí nejen
na zdraví jednotlivce, ale i na národní zdraví. Využívají se přitom preventivní, relaxační
a rekondiční pobyty, různé aktivity zdravotního, sportovního a rekreačního cestovního ruchu,
které působí na pokles nemocnosti a zlepšení zdravotního stavu. Zdravotně-preventivní
funkce cestovního ruchu má i ekonomický aspekt, neboť vznikají úspory nákladů na zvýšenou
léčebnou péči (Gúčik, 2000).
Účelné využívání volného času v cestovním ruchu je příležitostí k poznávání národních
tradic a kultur, podporuje vzájemné poznávání mezi národy a státy. Cestovní ruch má vliv
na rozšiřování duševního obzoru, poznávání a nemalou měrou přispívá ke zvyšování
všeobecné vzdělanosti. Plní kulturně-poznávací funkci, která souvisí s poznáváním historie,
tradic, umění, přírody a společnosti. Má bezprostřední vliv na kultivaci duševních hodnot
člověka a obohacuje jeho vnitřní život. Pomáhá utvářet kulturní zájmy, resp. napomáhá jejich
realizaci, učí rozpoznávat a vážit si kulturní dědictví vlastního národa a jiných národů.
Kulturně-poznávací funkce má i ekonomický aspekt. Rozšiřování vzdělanosti, poznání
a duševního obzoru prostřednictvím cestovního ruchu přispívá k šíření vědeckých poznatků
a všeobecné vzdělanosti obyvatelstva, a tím snižuje finanční nároky na vzdělávání ve školách
(Gúčik, 2000).
Cestovní ruch předpokládá pro svůj rozvoj mír a zároveň ho trvale posiluje. Přispívá
k světovému míru a porozumění mezi národy, k poznávání jejich života, národních tradic
a kultur. Návštěvníci v cestovním ruchu přitom musí nést odpovědnost za taktní a vhodné
chování vůči místnímu obyvatelstvu, za ochranu přírodního prostředí a kulturního dědictví.
V této souvislosti můžeme konstatovat, že cestovní ruch je iniciátorem mezinárodních
kulturních a hospodářských styků (Gúčik, 2000).
Rostoucí poptávka po cestovním ruchu klade nároky na rozvoj sekundární nabídky, tedy
budování nejen infrastruktury cestovního ruchu (hotely, restaurace), ale také suprastruktury
cestovního ruchu (kongresová centra) a všeobecné infrastruktury (banky, obchody, pošta,
nemocnice). Vlivem rozvoje cestovního ruchu dochází k přetváření krajiny a zvyšuje se míra
urbanizace. Do oblastí s výrazným potenciálem cestovního ruchu proudí nejenom návštěvníci,
100
ale dochází také k migraci pracovní síly, která se stěhuje za prací. Dochází k budování
bytového fondu a roste počet obyvatelstva dané oblasti žijícího ve městách. Případně dochází
k pronikání městských prvků do osídlení v oblasti. Spolu s růstem urbanizace roste i hustota
obyvatelstva. Místní obyvatelé se přesouvájí do center cestovního ruchu, měst či středisek.
Cestovní ruch tedy plní urbanizační funkci.
Odpovědný rozvoj cestovního ruchu je cestou k jeho trvalé udržitelnosti a k ochraně
přírodních atraktivit v daném území. V současnosti se dostává do popředí respektování
únosného vytížení krajiny a sídel, snaha o rozložení turistických proudů do delšího časového
období, a tím snížení počtů návštěvníků v hlavní sezóně. To má za následek kromě jiného
i omezení devastace životního prostředí. Prostřednictvím rozvoje šetrných aktivit jako je např.
ekoturistika, agroturistika, ekoagroturistika, venkovský cestovní ruch, vychovává cestovní
ruch k odpovědnému přístupu a respektování přírodního prostředí. Plní tzv. ekologickou
funkci.
Kontrolní otázky
Vysvětlete prostorovou koncentraci spotřeby cestovního ruchu.
Co znamená komplementarita spotřeby cestovního ruchu?
Definujte ukazatel cestovní intenzity a význam jeho sledování.
Jaké výdaje řadíme k přímým výdajům návštěvníků na cestovní ruch?
Objasněte podstatu tvorby hodnoty v cestovním ruchu a způsob jejího výpočtu.
Co je TSA?
Uveďte faktory, které ovlivňují multiplikační efekt v cestovním ruchu.
Vysvětlete pojmy přímá a nepřímá zaměstnanost v cestovním ruchu.
Vyberete si jeden z regionů cestovního ruchu České republiky (Střední Čechy, Jižní
Morava, Západočeské lázně, Český ráj) a identifikujte podniky v návazných
a zabezpečujích odvětvích.
Vysvětlete teorii pólů rozvoje z hlediska rozvoje regionu.
Na jakém ze třech základních účtů platební bilance jsou vykazovány údaje týkající se
cestovního ruchu?
Objasněte kulturně-poznávací funkci cestovního ruchu.
101
DRUHÁ ČÁST
CESTOVNÍ RUCH VE SVĚTĚ A V ČESKÉ REPUBLICE
− nastínění vývoje cestovního ruchu ve světě a v podmínkách České republiky
− ukazatele vývoje cestovního ruchu (počet návštěvníků, výška příjmů)
− identifikace orgánu a organizací v cestovním ruchu na mezinárodní, národní
a regionální úrovní a vymezení jejich činností
− vymezení možností podpory cestovního ruchu na národní a evropské úrovni
− seznámení se se základními strategickými a koncepčními dokumenty v České
republice pro období let 2014 - 2020
102
5. VÝVOJ CESTOVNÍHO RUCHU VE SVĚTĚ A V ČESKÉ
REPUBLICE
Klíčová slova
Čedok. Etapy vývoje cestovního ruchu. Liberalizace živností. Moderní cestovní ruch.
Novodobý cestovní ruch. ROH. Thomas Cook. Vývoj mezinárodního cestovního ruchu.
Cestovní ruch je v současnosti důležitým sektorem národního hospodářství a jeho význam
stále narůstá. Rozvoj cestovního ruchu nevyhnutelně souvisí s rozvojem dopravních
technologií, růstem zájmu o cestování a s jistým stupněm sociálního a ekonomického rozvoje.
Cestovní ruch se jako sektor hospodářské činnosti dostává do povědomí na přelomu
19. a 20. století. Avšak cestování, poznávání a zájem o odpočinek se objevují z historického
hlediska už od období před naším letopočtem.
5.1. Vývoj cestovního ruchu ve světě
Vývojcestování a následně cestovního ruchu může rozdělit do čtyř etap (Kaspar, 1987;
Hesková, 1999; In Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011; tabulka 26). První etapa zahrnuje
období 5. stol. před n. l. až do 16. stol. n. l. Druhou etapu vývoje cestovního ruchu datujeme
od 17. až do 1. poloviny 19. stol. Označujeme ji jako tzv. moderní cestovní ruch. Třetí etapu
nazýváme novodobým cestovním ruchem a zahrnuje přelom 19. a 20. stol. do roku 1989.
Čtvrtá etapa představuje současné období po roce 1989.
Tabulka 26: Etapy vývoje cestování a cestovního ruchu
Etapa Období Charakteristika
první 5. stol. před n. l. až 16. stol. n. l. prvopočátky
druhá od 17. stol. až do 1. poloviny 19. stol. moderní formy cestování
třetí přelom 19. a 20. stol. do roku 1989 novodobý cestovní ruch
čtvrtá po roce 1989 až po současnost současné období
Pramen: zpracované podle Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011.
5.1.1. Historické počátky rozvoje cestování a cestovního ruchu
První etapa vývoje cestování se datuje od 5. stol. před n. l. po 16. stol. n. l. Za nejstarší
cestovatele jsou považováni Egypťané, Peršané, Sumerové a Féničané. Hlavním důvodem
jejich cest byl obchod, poznání a vojenská tažení. Už v období 2 tis. let před n. l. existovaly
tzv. nouzové ubytovací přístřešky. Významné je období antiky (Řecko, Řím). První doložené
popisy cest z oblasti Středozemního moře pocházejí z Řecka z období let 480 až 425 před n. l.
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). V antickém Řecku a Římě se zřizovala tzv. rekreační
103
centra. Byla situována u moře a sloužila v letním období k relaxaci v příjemnějším klimatu,
jako bylo vnitrozemské. Významnéz hlediska informací o rozvojicestování jsou pro nás mapy
cizích měst a první dochované popisy zemí a cest, jejichž autorem je Herodotes.
Ve středověkucestovali především bohatí mladí šlechtici, synové bohatých kupců
a měšťanů. Hlavním motivem jejich cest bylo získávání zkušeností, znalostí, vyučení řemesla
a poznávání jiných kultur. Šlechta považovala cestování za módní záležitost. Z tohoto období
se zachovaly i psaní průvodci, popisy cest pro obchodníky (Ryglová, Burian, Vajčnerová,
2011) a kvalitní mapy.
13. století je považováno za počátek obchodních, objevitelských a kolonizačních cest
do zámoří, zejména do Indie, Číny, Indonésie. Pravděpodobně nejznámějším cestovatelem
tohoto období byl benátský kupec Marco Polo (1254 - 1324), který strávil 17 let v Číně
na dvoře císaře Kublajchána (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Přibližně do tohoto období
(11. - 12. stol.) se datuje i vznik zájezdních hostinců. Nacházely se převážně ve větších
městech. Hostinské právo se v nich dědilo.
Za období rozmachu zámořských objevů je považováno 15. století. K nejvýznamnějším
objevům tohoto období patří portugalské a španělské námořní plavby. Za nejvýznamnější
mořeplavce jsou považováni (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) Kryštof Kolumbus, který
v roce 1492 zakotvil na březích Ameriky, Bartolomeo Diaz, který obeplul Mys Dobré naděje,
Vasco de Gama, který doplul do Indie a Amerigo Vespucci, který je známý jako autor mnoha
cestopisů týkajících se zejména cest do Jižní Ameriky.
5.1.2. Moderní formy cestování
Počátky moderních forem cestování datujeme do období 17. a 18. stol., kdy existovalo
právo volného pohybu po cizích územích pro šlechtice a kupce. Cestování je reprezentováno
především jejich cestami za obchodem a získáváním zkušeností. Protože nebyl splněn jeden
ze základních předpokladů rozvoje cestovního ruchu, a sice volný pohyb, nemůžeme hovořit
o cestovním ruchu, ale pouze o cestování privilegovaných vrstev obyvatelstva. V tomto
období existovalo ještě nevolnictví, které bylo např. v Rakousko-Uhersku zrušeno v roce
1781 a dovoz otroků, který v USA zakázali v roce 1808.
Na konci 17. stol. rozvoj cestování výrazně ovlivnila průmyslová revoluce. Potřeba
nových pracovních sil vyvolala tlak na zrušení omezení volnosti pohybu. Zároveň technický
pokrok vyžadoval vzdělání a získávání odborných zkušeností. Důležitým byly politické
a společenské změny ve společnosti, zejména zrušení nevolnictví (Ryglová, Burian,
Vajčnerová, 2011).
104
V první polovině 19. stol. byly časté zejména poznávací cesty mladých anglických
šlechticů tzv. "Grand tours" do Itálie. Cestovali především nejbohatší členové společnosti, tj.
církev, šlechta, buržoazie. Rozvíjelo se lázeňství a cesty za poznáním (Ryglová, Burian,
Vajčnerová, 2011).
5.1.3. Novodobý cestovní ruch
Za období vzniku novodobého cestovního ruchu považujeme přelom 19. a 20. stol. Vývoj
novodobého cestovního ruchu můžeme rozdělit do čtyřvývojových fází (tabulka 27).
Tabulka 27: Vývojové fáze novodobého cestovního ruchu
Fáze Období let Převládající druh
dopravy
Hlavní proudy motivace
v cestovním ruchu
Návštěvníci
(cestující)
předfáze do roku 1850
nemotorová silniční
(koňské spřežení)
a lodní, pěší
poutě, objevy, poznávání,
obchod
šlechta, církev,
obchodníci
počáteční
fáze 1850 – 1914
parní, železniční
a lodní, nemotorová
sil., pěší
lázeňství, poznávání, obchod,
turistika (hory)
buržoazie, církev,
nejbohatší zaměstnanci
rozvojová
fáze 1914 – 1945
parní, železniční,
motorová silniční,
vrtulová letecká
rekreace (moře, venkov),
obchod, poznávání
buržoazie, pracující
s vyšší životní úrovní
vrcholová
fáze 1945 – 1989
silniční (dálnice),
letecká (charter,
lowcost)
rekreace, poznávání, péče
o zdraví, dobrodružství, obchod
všechny vrstvy obyvatel
Pramen: zpracováno podle Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011 a Ministerstva pro místní
rozvoj, 2007.
První fáze, resp. předfáze je období do roku 1850, resp. 2. polovina 19. stol., kdy se začala
rozvíjet horská a pěší turistika (alpské spolky). Postupně s rozvojem průmyslu a dopravy se
rozvíjelo organizované cestování. Cestovní ruch se formoval v podmínkách ekonomicky
vyspělých zemí. Vyšší vrstvy se účastnily lázeňských pobytů a střední a nižší vrstvy
upřednostňovaly kratší pobyty v přírodě (Petrů, 2007).
Hnací silou rozvoje byla od počátku 19. stol. železniční doprava. V 80. letech 19. stol.
došlo k prudkému nárůstu silniční dopravy, a to zejména využíváním benzínového motoru
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Kromě toho byla realizována první cesta kolem světa (1882 - 1883), která trvala 222 dní.
V tomto období byl založen i jeden z prvních moderních hotelů Hotel Savoy (1898)
v Londýně vedený Cesarem Ritzem. Došlo k prudkému rozvoji materiálně technické základny
105
zejména v lázeňských střediscích a postupně se formovaly nové profese pracovníků
cestovních kanceláří a hotelů (Petrů, 2007).
V cestovním ruchu byl uplatňován liberalismus. Neexistovaly hranice mezi domácím
a zahraničním cestovním ruchem a stát nezasahoval do jeho rozvoje (Petrů, 2007).
Významnými osobnostmi rozvoje cestovního ruchu 19. stol. jsou Angličan Thomas Cook
a Němec Karl Baedecker. Se jménem Karla Baedeckera se spojuje první tištěný průvodce
po krajinách Skandinávie a Švýcarsku, jenž byl vydán v roce 1827 s cílem usnadnit
a zpřístupnit cestování i středním vrstvám obyvatelstva (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Průvodce obsahoval mapy trasy, plány, informace o pamětihodnostech, ubytování, dopravním
spojení a také podrobné praktické rady pro cestovatele. Dodnes se pro označení tištěného
průvodce využívá pojem "bedeker".
Začátky organizovaného cestovního ruchu jsou spojeny s osobou Thomase Cooka, který
v roce 1841 založil první cestovní kancelář a 5. července 1841 uspořádal první organizovaný
hromadný výlet. Účelem výletu byl boj proti alkoholismu jinou aktivitou a zúčastnilo se ho
570 stoupenců protialkoholního hnutí. Výlet byl zároveň realizován při příležitosti otevření
železniční trati Derby – Rugby a jeho trasa vedla z Leicesteru do Loughborough. V roce 1851
uspořádal Thomas Cook cestu na průmyslovou výstavu do Londýna a vydal první zájezdový
časopis. V roce 1855 uspořádal první zahraniční zájezd do Paříže na Světovou výstavu, v roce
1863 první zájezd do Švýcarska a v roce 1869 první zájezd do Egypta. Thomas Cook vydal
první kontinentální jízdní řád. K jeho dalším přínosům patří:
− zavedení používání voucheru, tedy poukázky na služby,
− zavedení používání cestovních šeků,
− rooming list, tedy ubytovací rozdělovník cestovní kanceláře sloužící k rozdělení klientů
do objednaných pokojů,
− provizní prodej zájezdů a služeb,
− zpřístupnění nových destinací a do té doby neobjevených krajin a kontinentů pro cestovní
ruch např. Ukrajina, Afrika.
Druhou (počáteční) fází vývoje novodobého cestovního ruchu je období přelomu
19. a 20. stol. do 1. světové války (1914). Pro toto období je charakteristický rozvoj parní
železniční a lodní dopravy, které významně ovlivňuje cestování do lázeňských měst,
poznávací zájezdy a zájezdy za horskou turistikou.
106
Jako rozvojová se označuje třetí fáze vývoje novodobého cestovního ruchu, kterou
datujeme do období mezi dvěma světovými válkami. V důsledku vývoje vojenských
technologií došlo i k rozmachu dopravních technologií a do popředí se dostala parní
železnice, motorovávozidla a vrtulováletadla. Rozvíjely se zejména rekreační pobyty u moře a
na venkově a poznávací zájezdy.
Po 1. světové válce jednotlivé země prakticky do rozvoje cestovního ruchu nezasahovaly
a cestování bylo možné bez vážnějších administrativních omezení. To se však
změnilov důsledku hospodářské krize ve 30. letech 20. stol., kdy mnoho zemí zavedlo některá
ochranářská opatření v celní, pasové a vízové oblasti. Šlo o omezení, která v určité míře
přetrvávají do současnosti např. víza, omezení převozu peněžních prostředků, kontrola
dovozu a vývozu některých komodit prostřednictvím dovozních a vývozních cel apod.
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Krize zpomalila i rozvoj domácího cestovního ruchu.
Zvláštní postavení získal zahraniční cestovní ruch, který vystupoval relativně samostatně
s cílem získávat devizové prostředky (Petrů, 2007).
Velký význam pro rozvoj cestovního ruchu mělo přijetí Úmluvy o placené dovolené v roce
1936 Mezinárodní organizací práce (Interantional Labour Organization), podle které má
každá osoba zaměstnaná minimálně jeden rok, nárok na šest dní placené dovolené ročně
(Linderová, 2009a). Existoval tedy prostor pro využití volného času na účast na cestovním
ruchu.
Došlo ke zpomalení v rozvoji materiálně technické základny a objevily se nové tendence
v zajišťování služeb pro motoristy. Začala se budovat zimní střediska cestovního ruchu
(Petrů, 2007).
V období mezi světovými válkami se vývoj cestovního ruchu v Evropě ubíral přibližně
stejným směrem.
Po 2. světové válce, tedy ve čtvrté (vrcholové) fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu
se vývoj na Východě a Západě začal odlišovat. Rozvoj cestovního ruchu byl tedy podmíněn
rozdělením světa na kapitalistickou a socialistickou soustavu. Toto období je na východě
Evropy charakterizováno zásadním omezením pohybu, který byl důsledkem studené války.
Zároveň byl markantní nedostatek finančních prostředků. Nebyly tedy splněny dvě
ze základních podmínek rozvoje cestovního ruchu, a to volný pohyb osob a jistý stupeň
ekonomického rozvoje. Na západě Evropy vedla zlepšující se ekonomická situace
po 2. světové válce k relativně rychlému uspokojení základních potřeb a zvýšené poptávce
po využití volného času. Spojené státy americké iniciovaly v roce 1947 plán hospodářské
107
obnovy, tzv. Marshallův plán hospodářské pomoci. Jeho cílem bylo přispět k hospodářské
rekonstrukci západní Evropy prostřednictvím finanční a materiální pomoci v zájmu její
stabilizace. Plán přijalo 18 zemí, avšak Československo mezi nimi na nátlak Sovětského
svazu nebylo. V roce 1949 byla socialistickými zeměmi založena Rada vzájemné hospodářské
pomoci (RVHP) jako reakce na Marshallův plán (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
K rozvoji cestovního ruchu přispěl i rozvoj silniční a dálniční sítě, souvisejících služeb
a civilního letectví. Cestovní ruch se postupně stal předmětem běžné spotřeby a začaly se
na něm účastnit i rozvojové země (Petrů, 2007).
V zemích východní Evropy se rozvíjelo zejména chataření a chalupaření, a tedy domácí
cestovní ruch v důsledku omezení volného pohybu osob. V zemích západní Evropy došlo
k prudkému nárůstu kapacity služeb v cestovním ruchu, a tím i k růstu konkurence.
To přispělo v 70. a 80. letech 20. stol. ke spojování podniků cestovního ruchu za účelem
společné strategie prosazení se na trhu. Postupně začala vznikat první střediska (destinace)
cestovního ruchu a hotelové sítě (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011) např. Hilton Family,
International Hotel Group IHG, Mariott, Accor apod. V tomto období se začal rozvíjet
i klubový cestovní ruch. V roce 1950 byl na břehu Středozemního moře založen Club
Méditerranée, v současnosti známý jako Club Med. Podle jeho vzoru vznikl v 70. letech
20. stol. německý klub Robinson. Zároveň vznikly další kluby např. Neckermann a Calimera
v Německu, Jamboree v Rakousku, Valtur v Itálii (Orieška, 2003). Základem klubového
cestovního ruchu je přitom myšlenka nabízet produkt za cenu, která zahrnuje nejen ubytovací
a stravovací služby, ale i širokou nabídku doplňkových služeb včetně možností provádět
různé animační aktivity, tzv. all inclusive.
Cestovní ruch se v hospodářsky vyspělých zemích stal masovou záležitostí dostupnou
pro všechny vrstvy obyvatelstva. Ve vyspělých zemích se rozvíjela tzv. sociální turistika, tedy
cestování sociálně slabších vrstev obyvatelstva. V socialistických zemích byl její obdobou
tzv. vázaný cestovní ruch, čili dětské tábory, rekreace realizována odbory (ROH - Revoluční
odborové hnutí) apod., na jejichž získání museli zájemci splnit určité podmínky (Petrů, 2007).
Vznikly mezinárodní organizace cestovního ruchu např. Světové sdružení cestovních
kanceláří (1949; WATA, World Association of Travel Agencies), Mezinárodní sdružení
vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (1949; AIEST, Association Internationale d'Experts
scientifiques du Tourisme) a byly založeny specializované odborné školypro přípravu
pracovníků cestovního ruchu. Zároveň se začal formovat výzkum cestovního ruchu.
V některých zemích vznikla samostatná ministerstva a vládní orgány cestovního ruchu (Petrů,
2007).
108
5.1.4. Současný rozvoj cestovního ruchu
Období po roce 1989 označujeme jako současné období rozvoje cestovního ruchu (tabulka
28). Po tomto roce došlo ve východní Evropě k rozpadu socialistické soustavy a odstranění
politických bariér cestování mezi zeměmi dvou různých politických systémů, což lze
považovat za významný mezník v rozvoji cestovního ruchu (Petrů, 2007).
Tabulka 28: Novodobý cestovní ruch
Fáze Období let Převládající druh
dopravy
Hlavní proudy motivace
v cestovním ruchu
Návštěvnící
současné
období po roku 1989
letecká (charter),
lodní (cruises),
železniční (TGV)
rekreace, poznávaní, vzdělání,
adrenalin, wellness
všechny vrstvy obyvatel
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Pokračuje rozvoj masového cestovního ruchu. Zásahy států jsou menší a cestovní ruch se
stává celosvětovým fenoménem. V některých částech světa je však negativně ovlivňován
občanskými válkami, teroristickými útoky nebo epidemiemi např. akutní respirační syndrom
SARS, prasečí chřipka (Petrů, 2007).
Rok 1991 je významný přijetím statistické definice cestovního ruchu na konferenci
Světové organizace cestovního ruchu v Ottawě a vymezením problematiky návštěvníků
cestovního ruchu (cestující, návštěvník, turista, výletník).
Statistická definice cestovního ruchu (1991, Ottawa)
Cestovní ruch je činnost osoby, která cestuje na přechodnou dobu do místa mimo svého
běžného životního prostředí, přičemž hlavní účel cesty je jiný než vykonávání výdělečné
činnosti v navštíveném místě.
Pramen: Gúčik, 2001.
V 90. letech 20. stol. nastal v cestovním ruchu stavební boom, a to zejména v pobřežních
oblastech jako je např. západní a jižní pobřeží Evropy, Kalifornie, Florida, Havaj,
tichomořské ostrovy. Byly vybudovány obrovské rekreační komplexy, což se však projevilo
nežádoucími změnami ve složení a chování místního obyvatelstva, které se stalo závislým
na příjmech z cestovního ruchu (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011). Došlo k vytlačování
místního obyvatelstva např. na ostrově Mallorca německými návštěvníky, kteří začali
skupovat letní vily; v Karlových Varech ruskými lázeňskými hosty apod. Začaly se vytrácet
zvyky, tradice, tradiční architektura a folklór.
109
Období konce 20. a počátku 21. stol. je charakterizováno globalizací, tj. zmenšováním
a spojováním světa. Její negativním projevem je však potlačování národní identity. Reakcí
na tento vývoj je dnešní požadavek udržitelnosti cestovního ruchu.
Cestovní ruch v mezinárodním měřítku zaznamenává neustálý růst. V roce 1950 to bylo
jen 25 mil. příjezdů, v roce 1980 tento počet vzrostl na 278 mil. příjezdů, v roce 1990
na 434 mil. příjezdů a v roce 2012 počet příjezdů v cestovním ruchu poprvé v historii
překročil 1 miliardu (1,035 mil. příjezdů). Oproti roku2011 (995mil.) se jedná o nárůst
o 4,6 %.
Evropamánadálevedoucí postavenív počtumezinárodníchpříjezdůajejí podíltvoří vícenež
polovinuvšechpříjezdů, i když její podíl na celkových příjezdech se v časové řadě snižuje
(tabulka 29). V roce 2011 byla Evropa nejrychleji rostoucím regionem (+ 6 % příjezdů,
o 29 mil. návštěvníků více). V roce 2012 do Evropy přicestovalo o 18 mil. návštěvníků více,
což představovalo růst příjezdů o 3 %. Výrazně rostoucím regionem je Asie a Tichomoří.
Tento region zaznamenal v roce 2011 růst příjezdů o 6 %, v roce 2012 o 7 % (+ 17 mil.
návštěvníků). Poklesv mezinárodníchpříjezdech dlouhodobě zaznamenává Blízký a Střední
Východ (- 8 % v roce 2011, - 5 % v roce 2012), a to v důsledkupolitickýchnepokojů. Rok
2012 byl významný pro Afriku, která poprvé v historii zaznamenala více jak 50 mil.
návštěvníků.
Tabulka 29: Návštěvníci v mezinárodním cestovním ruchu ve světě v mil. osob
Region/Rok 1990 2000 2010 2011
2012
Podíl na
trhu v %
v roku 2012
Svět 436 674,0 940,0 983,0 1,035 100,0
Evropa 262,7 385,0 474,8 504,0 534,2 51,6
severní Evropa 29,8 43,4 56,1 59,3 64,9 6,3
západní Evropa 108,6 139,7 153,8 159,0 166,6 16,1
střední a východní Evropa 33,9 69,3 95,7 103,5 111,6 10,8
jižní Evropa a Středomoří 90,3 152,5 169,1 182,2 191,1 18,5
Asie a Tichomoří 55,8 110,1 204,4 217,0 233,6 22,6
Amerika 92,8 128,2 150,7 156,6 163,1 15,8
Afrika 14,8 26,2 49,7 50,2 52,4 5,1
Blízky a Střední východ 9,6 24,1 60,3 55,4 52,0 5,0
Pramen: Tourism Highlights 2013.
Motivem až 52 % příjezdů byla rekreace, 14 % příjezdů bylo realizováno v rámci obchodního
a kongresového cestovního ruchu a 27 % za účelem léčby, wellness nebo náboženské poutě.
Důležitým ukazatelem v mezinárodním měřítku jsou příjmy z cestovního ruchu
(tabulka 30). Mezinárodní cestovníruchgeneroval v roce 2012 příjmy ve výši1,075 mld. USD.
110
Oproti roku 2011 se jedná o nárůst o 4 %. Cestovní ruch zaznamená každoročně jistý nárůst
příjmů. V roce 2011 generoval příjmy ve výši 1,042 mld. USD, v roce 2010 ve výši 927 USD.
Všechny regionyzaznamenaly v roce 2012 mírný nárůstpříjmůoproti roku 2011,
kroměregionuBlízkého a Středního východu, kde došlok poklesupříjmů o2 % v důsledku
politických nepokojů. Přitom Evropa se na příjmech cestovního ruchu podílela nejvíce
(43 %), následovaná Asii a Tichomořím (30 %) a Amerikou (20 %).
Tabulka 30: Příjmy v mezinárodním cestovním ruchu
Příjmy v mil. USD Meziroční změna v %
1990 1995 2000 2005 2010 2011 2012 08/07 09/08 10/09 11/10 12/11
262 403 475 680 930 1,042 1,075 9,7 -9,4 8,7 12,0 3,1
Pramen: Tourism Highlights 2013.
K nejnavštěvovanějšímkrajinám ve světě patří tradičně Francie, Španělsko, Itálie,
Spojenékrálovství VelkéBritánie aSeverníhoIrskaaNěmecko. Kroměevropských zemí se
v posledních letech v první desítce objevují Čína, Turecko, MalajsieaMexiko (tabulka 31).
Tabulka 31: Nejnavštěvovanější krajiny světa v mil. osob
Krajina/Rok 2010 2011 2012 2011/2010
index změny v %
2012/2011
index změny v %
Francie 77,1 81,6 83,0 5,0 1,8
USA 59,8 62,7 67,0 4,9 6,8
Čína 55,7 57,6 57,7 3,4 0,3
Španělsko 52,7 56,2 57,7 6,6 2,7
Itálie 43,6 46,1 46,4 5,7 0,5
Turecko 27,0 34,7 35,7 10,5 3,0
Německo 26,9 28,4 30,4 5,5 7,3
Spojené království 28,3 29,3 29,3 3,6 -0,1
Rusko . 22,7 25,7 11,9 13,4
Malajzie 24,6 24,7 25,0 0,6 1,3
Pramen: Tourism Highlights 2013.
Ke krajinám s nejvyššími příjmy z cestovního ruchu patří dlouhodobě Spojené státy
americké, Francie a Španělsko, které se střídají na prvních třech příčkách (tabulka 32).
111
Tabulka 32: Krajiny světa s nejvyššími příjmy
Krajina/Rok 2010 2011 2012 2011/2010
index změny v %
2012/2011
index změny v %
USA 103,5 115,6 126,2 11,7 9,2
Španělsko 52,5 59,9 55,9 14,0 -6,6
Francie 46,6 54,5 53,7 16,2 -1,5
Čína 45,8 48,5 50,0 5,8 3,2
Macao (Čína) 27,8 38,5 43,7 38,3 13,7
Itálie 38,8 43,0 41,2 10,9 -4,2
Německo 34,7 38,9 38,1 12,1 -1,9
Spojené království 32,4 35,1 36,4 8,2 3,7
Hong-Kong (Čína) 22,2 27,7 32,1 24,6 16,0
Austrálie 29,8 31,5 31,5 8,1 0,2
Pramen: Tourism Highlights 2013.
Postupně se do desítky krajin s nejvyššími příjmy dostávají i krajiny jihovýchodní Asie, což
je způsobeno zejména vysokým tempem ekonomického růstu v těchto krajinách v posledních
několika letech.
Prognóza Světové organizace cestovního ruchu do roku 2030 hovoří o zvýšení
mezinárodních příjezdů o 3,3 % ročněmezi lety 2010 – 2030. V roce 2030 by měly
příjezdydosáhnout1,8 mld. V roce 2012 vzrostl tržní podíl rozvíjejících se ekonomik na 47 %
z 30 %v roce 1980aočekává se, že do roku 2030 dosáhne57 %, což odpovídá více než jedné
miliardězahraničních turistů.
5.2. Vývoj cestovního ruchu v České republice
Rozvojem cestovního ruchu v České republice má význam se zabývat až ve třetí a čtvrté
etapě vývoje cestovního ruchu, tj. od doby vzniku novodobého cestovního ruchu. Třetí etapu
vývoje cestovního ruchu přitom rozdělujeme do čtyř fází, a to:
− předfáze, tedy období do roku 1850,
− počáteční fáze, období let 1850 - 1914,
− rozvojová fáze, období let 1914 - 1945,
− vrcholová fáze (po roce 1945).
5.2.1. Novodobý cestovní ruch v Československu
Na přelomu 19. a 20. stol. (počáteční fáze) se obecné tendence v rozvoji cestovního ruchu
více méně projevovaly i ve specifických podmínkách Československa, a to již od jeho vzniku,
tedy od roku 1918. Československo se v tomto období řadilo k ekonomicky vyspělým
kapitalistickým zemím (Petrů, 2007).
112
Koncentrace ubytovacích zařízení směřovalaod počátků rozvoje cestovního ruchu, tedy od
2. poloviny19. stol., především do Prahy a velkých kulturně-obchodníchměst a do lázní.
V roce1921 bylo ve zhruba 700 obcích na území České republikylokalizováno více než
1,3 tis. ubytovacích zařízení s celkovou lůžkovou kapacitou kolem 25 tis. lůžek. Téměř 70 %
těchto kapacit se nacházelo v Čechách, z toho v Praze asi 10 % a v 35 tehdejších lázeňských
místech dalších 25 %. Z moravských středisek lze uvést zejména Brno, které disponovalo
840 lůžky, Ostravu (500 lůžek), Luhačovice (430 lůžek), Olomouc (370 lůžek), Jihlavu,
Opavu a Šumperk (všechny po 200 lůžkách). Od konce 20. let 20. století se výstavba
ubytovacích zařízení začala soustřeďovat významněji také do horských oblastí, především
do Krkonoš, Jizerských hor, Orlických hor, Jeseníků a na Šumavu. Koncem 30. let lze
odhadovat počet lůžek v ubytovacích zařízeních na cca. 50 tis. s podobnou prostorovou
lokalizací a koncentrací jako na počátku 20. let 20. století (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev,
2010).
Pro rozvoj cestovního ruchu v Československu je významný rok 1920, kdy byla založena
první cestovní kancelář, a sice Československá dopravní kancelář (ČEDOK). Počátky Čedoku
sahají až do roku 1918, kdy se založením československého státu vznikla potřeba vytvořit
silnou národní českou cestovatelskou organizaci, která by se stala jakousi protiváhou cizích
společností jako Wagon-lits a Cook, které počátkem 20. století ovládaly téměř celý trh
cestovního ruchu bývalého Rakouska-Uherska. Na základě iniciativy Zemského cizineckého
svazu a Československých státních drah byla1. listopadu 1919 založena Informační kancelář,
z které se později vyvinul Čedok. Tato kancelář poskytovala informace a služby zahraničním
návštěvníkům. Čedok po svém vzniku musel bojovat se zahraniční konkurencí, která nabízela
zejména železniční zájezdy. Proto začal jako první cestovní kancelář ve střední Evropě
nabízet letecké zájezdy a pobytové zájezdy u Jadranského moře [48].
Mezi světovými válkami (rozvojová fáze) se cestovní ruch vyznačoval kromě obecných
rysů i určitými charakteristickými znaky. Příznačná nerovnoměrnost rozvoje cestovního
ruchubyla dána předpoklady vytvořenými v předchozím období. Domácího cestovního ruchu
se více účastnili obyvatelé na území českých zemí (v roce 1937 až 80 %) než na Slovensku.
Šlo především o bohaté vrstvy obyvatelstva, které měly zajištěné existenční podmínky a vyšší
nároky na dovolenou. Zahraniční cestovní ruch se koncentroval především do Prahy
a lázeňských měst např. měst západočeského lázeňského trojúhelníku, Piešťan. Cestovní ruch
se vyznačoval pobytovým a výrazně sezónním charakterem (Petrů, 2007).
113
V roce 1937, tedy již v období hospodářské recese, byla průměrná délka pobytu
v domácím cestovním ruchu 5 dní a v zahraničním cestovním ruchu 8 dní. Československo
v tomto období navštívilo více než 0,5 mil. zahraničních návštěvníků. Z hlediska materiálně
technické základny cestovního ruchu bylo evidováno 10,2 tis. veřejných ubytovacích zařízení
s více než 189,6 tis. lůžek. V soukromí bylo pro potřeby v cestovním ruchu k dispozici kolem
344,5 tis. lůžek (Petrů, 2007).
Pro děti existovaly v období mezi světovými válkami v malé míře letní sportovní tábory
různých sportovních organizací. Pro děti z nemajetných rodin se pořádaly tzv. federální osady
podporované z veřejných prostředků, ačkoliv jejich kapacity nebyly dostačující. V případě
dělnických, často sezónních povolání, nebyly vytvořeny ani formální vhodné podmínky
pro dovolenou na zotavení. Letní tábory organizací, jejichž členy byli i dělníci, byly vzhledem
k výši poplatků často nad jejich finanční možnosti. Mladí dělníci proto hledali náhradu
v trampingu, který byl určitým specifickým rysem rozvoje cestovního ruchu
v Československu a do určité míry předznamenal vývoj chataření po 2. světové válce, ačkoliv
za jiné situace a z jiných důvodů (Petrů, 2007).
Po 2. světové válce (vrcholová fáze) je zejména pro 60. léta v Československu
charakteristický prudký rozvoj cestovního ruchu. Cestování se dostalo v pyramidě potřeb
mezi tzv. nezbytné potřeby a obyvatelé začali cestovat mnohem častěji. Ve struktuře
materiálně technické základny došlo ke znárodnění hotelů, zrušení soukromých a založení
státních cestovních kanceláří.
Dominantní postavení v cestovním ruchu měl Čedok, který byl v roce 1948 znárodněn,
prošel organizačními změnami a do jeho systému byly integrovány podniky cestovních
kanceláří a hotely. V této struktuře fungovala Správa zahraničního cestovního ruchu jako
samostatný organizátor zájezdů a Podnik cestovních kanceláří jako síť poboček
a zprostředkovatelů zájezdů. Na konci 80. let 20. stol. měl Čedok 166 poboček
v Československu, 20 zahraničních a majetkových účastí v zahraničí, 200 hotelů s kapacitou
22 tis. lůžek a zaměstnával 22 tis. osob. Kromě toho disponoval vlastní autobusovou divizí.
Od poloviny 60. let 20. stol. začaly v cestovním ruchu v Československu působit
specializované cestovního kanceláře, a to Cestovní kancelář mládeže, Autoturist, Sportturist,
Balnea, Rekrea, Slovakturist, Slovakoterma, Tatratour. Na poskytování služeb motoristům
se orientovala cestovní kancelář Automotoklubu ČSSR Autoturist, která patřila pod Svaz
pro spolupráci s armádou a pod jeho autokluby. Autoturist společně s Čedokem
mělacelostátníčeskoslovenskou působnost. Cestovní kancelář mládeže (CKM) se orientovala
114
na cesty mládeže a patřila do jedné organizační struktury spolu s Junior hotely. Po roce 1989
privatizací postupně zanikla. Úkolem cestovní kancelář spotřebních družstev Rekrea bylo
zajistit využití kapacit družstevních ubytovacích zařízení. Na lázeňské pobyty se orientovala
cestovní kancelář Balnea. Sportturist byla cestovní kanceláři českého tělovýchovného svazu
a orientovala se na aktivní sportovce a diváky. Cestovní kanceláře Rekrea, Balnea, Sportturist
a Cestovní kancelář mládeže mělynárodní českou působnost. Cestovní kancelář Svazu
spotřebních družstev na Slovensku Tatratour, kooperovala s Jednotou jako vlastníkem hotelů.
Obdobnou činností jako český Sportturist se na Slovensku zabývala cestovní kancelář
slovenské tělovýchovné organizace Slovakoturist. Na lázeňské pobyty se orientovala
Slovakoterma. Tyto cestovní kanceláře měli celostátní slovenskou působnost.
V Československu také působila Ústřední správa rekreační péče, která nebyla
podnikatelským subjektům. Po roce 1989 se z ní stala cestovní kancelář Orea, která je i dnes
ve vlastnictví odborů. Na Slovensku je obdobním podnikem společnost Sorea.
Období let 1946 až 1960 neznamenalo významnější rozvoj ubytovacích zařízení
cestovního ruchu. Lze odhadovat, že v roce 1960 bylo k dispozici zhruba 60 tis. lůžek
v ubytovacích zařízeních lokalizovaných ve více než 900 obcích. Z nejvýznamnějších
středisek cestovního ruchu se jedná zejména o Prahu (5 tis. lůžek), Špindlerův Mlýn
(2 tis. lůžek), Karlovy Vary (1,4 tis. lůžek), Brno (1,2 tis. lůžek), Mariánské Lázně
(1 tis. lůžek), Janské Lázně (650 lůžek), Děčín (600 lůžek), Liberec (600 lůžek),
Pec pod Sněžkou (570 lůžek), Gottwaldov (dnešní Zlín‘, Plzeň, Luhačovice a Olomouc
(450 lůžek) (Picka, 1965, In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev 2010).
V roce 1987 bylo v České republice evidováno 129 tis. lůžek v ubytovacích zařízeních
volného cestovního ruchu a 207 tis. lůžek v zařízeních vázaného cestovního ruchu, který
zahrnoval výběrovou a podnikovou rekreaci ROH a lázeňská zařízení. Mezi nejvýznamnější
střediska cestovního ruchu v té době patřila velká města (Praha, Brno), lázeňská města, horská
střediska (Pec pod Sněžkou, Špindlerův Mlýn, Rokytnice nad Jizerou, Harrachov, Železná
Ruda, Malá Morávka) a střediska letní rekreace u vody (Doksy, Seč, Vranov nad Dyjí)
(Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev 2010).
Ve vývoji cestovního ruchu se do roku 1989 projevovaly určité charakteristickérysy, které
měly povahu dlouhodobých tendencí a byly ovlivňovány celou řadou ekonomických
a mimoekonomických činitelů, které byly odrazem předchozího vývoje. K typickým rysům
rozvoje cestovního ruchu patřily (Petrů, 2007):
a) trvalý a neustálý kvantitativní růst cestovního ruchu. V období od roku 1948 vzrostl počet
návštěvníků domácího a zahraničního cestovního ruchu z 10,6 mil. osob (1948)
115
na 186,6 mil. osob (1989), což představovalo téměř 18x zvýšení účasti na cestovním
ruchu v průběhu 41 let. Růst účasti na cestovním ruchu byl důsledkem růstu příjmů
obyvatelstva, celkového růstu osobní spotřeby, růstu fondu volného času, růstu
vybavenosti osobními automobily a rekreačními objekty v osobním vlastnictví (chaty,
chalupy),
b) domácí cestovní ruch jako základ rozvoje cestovního ruchu. V důsledku mezinárodních
politických vztahů, množství omezujících správních opatření v zahraničním cestovním
ruchu Československa a celkových ekonomických podmínek plnil všechny funkce
cestovního ruchu ve vztahu k domácímu obyvatelstvu domácí cestovní ruch. Až 95 %
účasti na cestovním ruchu bylo realizováno v domácím cestovním ruchu. V roce 1989
se různých forem cestovního ruchu zúčastnilo 180 mil. obyvatel, což ve vztahu k počtu
obyvatel země znamenalo několikanásobnou účast jednotlivců,
c) cestovní ruch realizovaný mimo veřejné formy. Ve struktuře cestovního ruchu převládal
cestovní ruch realizovaný mimo veřejné formy, tj. mimo volného a vázaného (ROH)
cestovního ruchu. Jednalo se o cestovní ruch, který byl realizován v objektech v osobním
vlastnictví občanů (chaty, chalupy), případně spojený s návštěvou příbuzných a známých.
Rozvíjel se také cestovní ruch ve vlastních přenosných (stan) a pojízdných zařízeních
(karavan) a jednodenní výletní cestovní ruch. Cestovní ruch mimo veřejné formy
představoval 90 % podíl na celkovém domácím cestovním ruchu. Velký vliv na rozvoj
takového cestovního ruchu měl růst počtu obyvatelstva, které vlastnilo rekreační chaty
a chalupy, a rozvoj automobilismu,
d) rostoucí podíl společenských fondů. Na úhradě nákladů spojených s účastí na cestovním
ruchu se podílely společenské fondy. Jejich neustále se zvyšující podíl je typickým rysem
rozvoje cestovního ruchu v období před rokem 1989. Stále více rostl podíl vázaného
cestovního ruchu, který představoval nejdynamičtěji se rozvíjející složku domácího
cestovního ruchu. Mezi různými formami vázaného cestovního ruchu se nejrychleji
rozvíjela podniková a závodní rekreace jako výraz péče o pracujících, a také rekreace dětí
a mládeže ve formě letních táborů, škol v přírodě, lyžařských kurzů apod.,
e) velmi pomalý rozvoj volného cestovního ruchu. Pomalý rozvoj volného cestovního ruchu
lze zdůvodnit výraznou závislostí této formy cestovního ruchu na stávající materiálně
technické základně, která v období hlavní sezóny nestačila rostoucí domácí poptávce, a to
i přesto, že zahraniční návštěvníci využívali jen její malou část,
f) vysoký podíl krátkodobého cestovního ruchu. Z hlediska struktury převládala
v Československu účast na krátkodobém cestovním ruchu. Představovala 92 % celkové
116
účasti na cestovním ruchu. Dlouhodobého cestovního ruchu se zúčastnilo pouze 8 %
obyvatelstva.
Významnou složkou československého cestovního ruchu byl výjezdový cestovní ruch.
Ten zaznamenal po 2. světové válce nejvyšší dynamiku rozvoje. V počátcích rozvoje
zahraničního cestovního ruchu vycestovalo za rekreací téměř 1 mil. osob, v roce 1989 to již
bylo 8,6 mil. osob. Přitom více než 50 % cest představovaly dlouhodobě zahraniční služební
cesty. Ve struktuře výjezdů do zahraničí se dlouhodobě projevovala orientace na socialistické
země (90 % výjezdů) oproti zemím kapitalistickým (Petrů, 2007). V polovině 80. let
směřovalo zhruba 20 mil. návštěvníků domácího cestovního ruchu do tehdejších
socialistických zemí a další 1 mil. návštěvníků do západních zemí, z toho však příbližně 600
tis. formou služebních cest (Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010). V roce 1989 však poklesl
počet cestujících do zemí východní Evropy (73 %) a nepatrně vzrostl počet cest do zemí
západní Evropy (23 %) (Petrů, 2007).
Příjezdový cestovní ruch byl rovněž podstatnou součástí rozvoje cestovního ruchu
Československa po roce 1945. V roce 1957 přijelo zejména prostřednictvím Čedoku
do Československa 81,8 tis. osob, což zahrnovalo i služební a studijní cesty. Komplexní
statistika cestovního ruchu v tomto období ještě neexistovala. Určitým vývojovým mezníkem
pro oblast příjezdového cestovního ruchu bylo v roce 1963 usnesení tehdejšího nejvyššího
stranického orgánu ÚV KSČ (Ústřední výbor komunistické strany Československa) k rozvoji
zahraničního cestovního ruchu, zejména k rozšíření a zkvalitnění materiálně technické
základny. V roce 1964 následkem růstu ubytovacích kapacit vzrostl i počet zahraničních
návštěvníků, a to nacca. 3,7 mil. Na stejné úrovni se udržel až do roku 1970. Poté až do roku
1989 počet zahraničních návštěvníků neustále rostl. V roce 1989 přijelo do Československa
29,6 mil. osob ze zahraničí. Převažovali návštěvníci ze zemí východní Evropy a sousedních
zemí. Cestovali na krátkodobé a víkendové pobyty (Petrů, 2007).
5.2.2. Současný stav vývoje cestovního ruchu v České republice
Po roce 1989 došlo vlivem politických a ekonomických změn k výrazným změnám
i v sektoru cestovního ruchu. Byla zrušena vízová povinnost s většinou cílových zemí.
Začátek tohoto období je charakteristický vyšším tempem růstu cestovního ruchu. Došlo
k zpřístupnění hotelů z prakticky monopolního systému Čedoku a výstavbě nových kapacit
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011), což vedlo k prudkému nárůstu zahraničního cestovního
ruchu a k přechodné stagnaci domácího cestovního ruchu. Díky rozvoji materiálně technické
základny tedy vzrostla ubytovací kapacita a rychleji se rozvíjel volný cestovní ruch. Výjezdy
117
občanů Československa zaznamenaly několikanásobný nárůst a jejich struktura se změnila
ve prospěch zemí západní Evropy. Vázaný cestovní ruch následkem privatizace a rozpadu
ROH postupně zanikl, avšak vznikly nové formy cestovního ruchu např. kongresový
a incentivní cestovní ruch, agroturistika apod. (Petrů, 2007).
V letech 1990 a 1991 je charakteristický jednodenní příhraniční cestovní ruch nákupního
nebo poznávacího charakteru (Petrů, 2007). V roce 1991 byl přijat zákon č.427/1990 Zb.
o převodu některých věcí z vlastnictví státu do vlastnictví fyzických a právnických osob
(tzv. malá privatizace), kterým byla postupně navrácena znárodněná zařízení cestovního
ruchu do rukou podnikatelských subjektů (fyzické osoby, drobní a střední podnikatelé). Šlo
většinou o menší ubytovací a pohostinská zařízení, byť ve značně zanedbaném stavu. Tento
proces trval více než 15 let, tedy zhruba do roku 2006. Lze odhadovat, že z více než 4 tis.
ubytovacích zařízení v České republice s kapacitou 156 tis. lůžek v sektoru tehdejšího
volného cestovního ruchu (1987) se navrátila asi polovina, z hlediska lůžkových kapacit však
jen asi 20 % fyzickým osobám, zhruba desetina obcím a městům. Ostatní zařízení pak byla
transformována na soukromá v rámci velké privatizace. To činilo přibližně 40 % ubytovacích
zařízení, s lůžkovou kapacitou větší než 70 % (Vystoupil 1993, In Vystoupil, Kunc, Šauer,
Tonev, 2010).
Navazující „velká“ privatizace v období let 1993 až 2000 znamenala zásadní změnu
majetkových poměrů především u významnějších zařízení cestovního ruchu, ke kterým patřily
hotely, lázeňská zařízení, zařízení podnikové a výběrové rekreace ROH, vybraná sportovně-
rekreační zařízení a cestovní kanceláře. Tento významný potenciál privatizovaly především
již vzniklé a vznikající soukromé podnikatelské subjekty (asi 85 %), ale nemalý majetek
připadl také obcím. Lze odhadovat, že z 200 tis. lůžek v zařízeních podnikové a výběrové
rekreace ROH přešlo do soukromého sektoru téměř 80 %, 10 % zůstalo dodnes v majetku
odborových organizací a dalších 10 % skončilo likvidací. Podobně se privatizovala naprostá
většina lázeňských zařízení, a to nejen samotná lázeňská péče, ale i více než 30 tis.
lázeňských lůžek dnes započítávaných do sektoru cestovního ruchu (Vystoupil, 1993,
In Vystoupil, Kunc, Šauer, Tonev, 2010).
V roce 1993 došlo k rozdělení Československa a od roku 1994 je statisticky sledována
i státní hranice se Slovenskou republikou. Cestovní kancelář Čedok se v tomto období
rozdělila na Čedok (Česká cestovní kancelář) a Satur (Slovenská agentúra turistického ruchu).
Důsledkem uvolnění poměrů a malé "scestovanosti" obyvatel byl vysoký nárůst počtu
cestovních kanceláří a jejich nabídky na trhu. Neexistovala omezení v zahájení podnikání
v cestovním ruchu. Došlo k liberalizaci živností, čehož důsledkem byli podnikatele
118
s minimálními zkušenostmi, např. kuchař si otevřel restauraci, průvodce cestovní kancelář
apod. V krátkém čase vzniklo několik tisíc subjektů (4 tis. cestovních kanceláří), jejichž
nabídka již v roce 1996 převyšovala poptávku o 30 %. To vyvolalo krach mnoha cestovních
kanceláří. V tomto období převládal zájem o levné poznávací zájezdy do sousedních států
s minimálním využitím ubytovacích a stravovacích služeb např. Benátky autobusem
bez noclehu a stravy, Istanbul autokarem na 5 dní a 2 přenocování v hotelu apod. (Ryglová,
Burian, Vajčnerová, 2011).
V roce 1989 bylo v České republice evidovaných celkem 2 863 ubytovacích zařízení
včetně hotelů, penzionu, kempů a chatových osad. V roce 1997 jich už bylo 7 342. Od té doby
se počet ubytovacích zařízení pohybuje kolem 7,5 tis.
V roce 2012 bylo v České republice evidováno 7 631 ubytovacích zařízení, z toho 2 444
penzionů, 889 chatových osad a 487 kempů. Hotelů třídy**** bylo evidováno 490, přičemž
v roce 1989 jen 31 a hotelů***** bylo evidováno 56, přičemž v roce 1989 jich bylo jen 7.
Pramen: Český statistický úřad, 2013.
Devadesátá léta jsou v České republice poznamenána nejen liberalizaci živností, ale také
neustále se měnící právní úpravou činnosti cestovních kanceláří. Provozování cestovní
kanceláře bylo zprvu živností koncesovanou, v roce 1995 se stalo živností volnou.
To odpovídalo snahám o liberalizaci přístupu k podnikání, ale zároveň to mělo za následek
velké zvýšení počtu cestovních kanceláří na českém trhu. Zejména v roce 1997 došlo k řadě
negativních jevů, které tato změna způsobila. Turisté zůstávali bez pomoci a bez dostatečných
finančních prostředků v zahraničí (Petráš, 2013). Tato skutečnost měla za následek diskuse
o změně legislativní úpravy týkající se podnikání v cestovním ruchu. V této souvislosti byl
v souladu s legislativou Evropské unie v roce 1999 přijat zákon č. 159/1999 Sb. některých
podmínkách podnikání v cestovním ruchu, který stanovuje kromě jiného i povinnost pojištění
proti úpadku cestovní kanceláře.
Druhá polovina 90. let (od roku 1996) zaznamenala pokles výjezdů, který byl způsoben
zhoršující se ekonomickou situací. Ta se projevila růstem cen a následně nižší kupní silou
obyvatelstva. Došlo k odklonu od zahraničního cestovního ruchu ve prospěch domácího
cestovního ruchu. Tento trend pokračoval i po roce 2000, kdy se počet výjezdů ustálil
na cca. 36 mil. výjezdů ročně s výjimkou roku 2002. V roce 2002 byl počet výjezdů ovlivněn
reakcí na teroristické útoky z roku 2001, a také povodněmi v roce 2002 (Praha). Jejich
důsledkem nemohla část obyvatelstva realizovat zahraniční dovolenou (Petrů, 2007).
119
Po roce 2000 začaly v cestovním ruchu vznikat nové strategické dokumenty na úrovni
státu, krajů i regionů. Státní agentura CzechTourism vymezila turistické regiony, zatímco
jednotlivé kraje se soustředily na propagaci cestovního ruchu ve svých administrativních
hranicích. Částečně došlo ke zlepšení spolupráce mezi subjekty v cestovním ruchu. Postupně
se snížil počet cestovních kanceláří z několika tisíc na několik stovek (Ryglová, Burian,
Vajčnerová, 2011).
V současnosti se v souladu s trendy na trhu cestovního ruchu rozvíjejí nové specifické
formy, jako např. cestovní ruch wellness, golfový cestovní ruch, cykloturistika apod. Roste
důraz kladený na regionální aspekty a rozvoj cestovního ruchu v regionech. Mění se
distribuční cesty v důsledku rostoucího významu internetu a rozvoje informačních
a komunikačních technologií. Na trh vstupuje stále více zahraničních společností a využívají
se nové formy spolupráce podniků cestovního ruchu např. franchising nebo manažerské
smlouvy (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Cestovní ruch v České republice v číslech
V roce 2011 se cestovního ruchu v České republice zúčastnilo téměř 12,9 mil. osob (38,2 mil.
přenocování), z toho 6,7 mil. tvořili zahraniční návštěvníci. Výjezdového cestovního ruchu se
zúčastnilo cca. 5,9 mil. osob. V roce 2012 vzrostl počet příjezdů na 13,6 mil. osob (39,6 mil.
přenocování. Do zahraničí vycestovalo téměř 6 mil. osob (Český statistický úřad, 2013). Největší
počet návštěvníků do České republiky plyne z Německa, Slovenska, Rakouska a Polska.
Kontrolní otázky
Které období označujeme jako moderní formy cestování?
Identifikujte hlavní motivy cestování v první fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu.
Proč považujeme rok 1841 za významný pro rozvoj cestovního ruchu?
Jaké jsou přínosy Thomase Cooka v oblasti cestovního ruchu?
Popište vrcholovou fázi rozvoje novodobého cestovního ruchu ve světě.
Které krajiny patří k nejnavštěvovanějším v mezinárodním cestovním ruchu?
Kdy vznikl Čedok?
Vyjmenujte cestovní kanceláře, které fungovaly na konci 80. let 20. stol. a měly národní českou
působnost.
Jaké jsou charakteristické rysy vývoje cestovního ruchu v Československu do roku 1989?
Popište vývoj cestovního ruchu v České republice v první polovině 90. let.
Zamyslete se a popište základní tendence vývoje cestovního ruchu v České republice v 21. století
(současný stav).
120
6. ORGANIZACE A ŘÍZENÍ CESTOVNÍHO RUCHU
Klíčová slova
Organizace cestovního ruchu. Orgány cestovního ruchu. Politika cestovního ruchu.
Význam cestovního ruchu pro světovou ekonomiku je nepopíratelný. Proto se podporou
a koordinací rozvoje cestovního ruchu ve světě zabývají různé organizace na mezinárodní,
národní nebo i regionální úrovní.
Politika cestovního ruchu je přitom součástí mezinárodní a národní politiky, ale také
politiky Evropské unie. Politiku chápeme jako zvláštní druh společenských vztahů a z nich
vyplývajících činností, sestávajících z účasti na státních záležitostech, správě státu a určování
formy, úkolů a obsahu činnosti státu (Kopšo a kol., 1985). Součástí světové, evropské
a národní politiky je mimo jiné i politika cestovního ruchu.
Politika cestovního ruchu je průřezová disciplína, která spojuje různé oblasti
společenského života. Ty se vzájemně ovlivňují a mají na ni vliv jako na celek. Vymezení
politiky cestovního ruchu je náročné, protože cestovní ruch je průřezovým sektorem
hospodářství, zahrnuje aktivity soukromých i veřejných institucí a organizací a klade velký
důraz na kvalitu produktu (Jiménez Moreno).
V minulosti mnozí autoři chápali politiku cestovního ruchu jako součást ekonomické
politiky státu. Takové chápání je nesprávné, protože se jedná o redukci cestovního ruchu jen
na jeho ekonomickou funkci (Kopšo a kol., 1985). Podle Halla a Jenkinse (1995) představuje
politika cestovního ruchu všechna rozhodnutí vlády, které se rozhodne udělat nebo neudělat
v oblasti cestovního ruchu.
Politikou cestovního ruchu (Gúčik, 2004) rozumíme cílevědomé, programové ovlivňování
vývoje cestovního ruchu prostřednictvím zúčastněných subjektů a pomocí specifických
nástrojů. Vychází z možností rozvoje cestovního ruchu ve státě nebo oblasti a jeho rozvoj
chápe jako politickou úlohu s výrazným ekonomickým, sociálním a ekologickým dopadem
na životní úroveň obyvatelstva a na kvalitu jeho života. Je součástí zejména hospodářské, ale
i sociální, kulturní, školské, zdravotnické, dopravní, ekologické i zahraniční politiky státu.
Cíle politiky cestovního ruchu jsou ekonomické, související s hospodářskými funkcemi
cestovního ruchu a mimoekonomické, související se sociálními a kulturními funkcemi
cestovního ruchu, přičemž respektují i nadřazené cíle obsažené v etickém kodexu cestovního
ruchu.
Politika cestovního ruchu zasahuje do různých oblastí hospodářství státu a je řízena
na různých úrovních. Nositelem politiky cestovního ruchu jsou různé instituce, organizace
121
a svazy. Můžeme je členit z několika hledisek. Nejčastější členění je z regionálního hlediska,
a to na (Freyer, 1988, Gúčik, 2006) mezinárodní, národní, regionální a místní nositele.
6.1. Organizacea řízení cestovního ruchu ve světě a v Evropské unii
Na úrovni Evropské unie se řízením cestovního ruchu zabývá Evropský parlament
a Evropská komise se svými příslušnými odděleními.
6.1.1. Orgány cestovního ruchu v Evropské unii
Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého
uvážení. Evropská unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Tyto oblasti
nazýváme politiky Evropské unie. Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky, tedy
oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie
(Rada, Parlament, Komise). Mezi společné politiky patří společná obchodní politika, společná
zemědělská politika, společná dopravní politika a pro členské státy Eurozóny i měnová
politika [28].
Některé evropské instituce ale vytváří opatření, které zasahují i do oblasti cestovního
ruchu např. v případě ochrany spotřebitele, která je oblastí koordinovanou Evropskou unií.
K orgánům zasahujícím do oblasti cestovního ruchu v Evropské unie zařazujeme
Evropský parlament a Evropskou komisi.
Evropský parlament představuje shromáždění poslanců členských států, volených občany
členských států na 5 let. Protože cestovní ruch je v kompetenci národních vlád,
parlament má pouze omezené legislativní a soudní kompetence, dohlíží na exekutivu
Evropské unie, podílí se na egislativním a rozpočtovém procesu. V květnu
2002 přijal Rezoluci k cestovnímu ruchu, ve které zdůrazňuje potřebu společné politiky
Evropské unie v cestovním ruchu. V rámci Evropského parlamentu pracuje
Výbor pro dopravu a cestovní ruch. Jeho cílem je zkoumání problémů souvisejících
s cestovním ruchem, jakož i příprava stanovisek ke zprávám projednávaným na plenárních
zasedáních parlamentu. Na jeho jednání se účastní i zástupci organizací HOTREC, ECTAA,
ETOA a další (Gúčik, 2007b).
Evropská komise je výkonný Správní orgán Evropské unie. Má 26 generálních správ –
ředitelství. Za svou činnost zodpovídá parlamentu. Z hlediska rozvoje cestovního ruchu má
význam 23. generální správa - ředitelství pro podnikání, kde je vytvořeno oddělení
cestovního ruchu (Tourism Unit), která zaměřuje svou činnost na zlepšování kvality
v cestovním ruchu, konkurenceschopnost a udržitelnost evropského cestovního ruchu
122
a na péči o zájmy turistů. Její cílem je přitom zajištění optimálního přínosu cestovního ruchu
pro Evropskou unii. Evropská komise spolupracuje s vrcholnými evropskými institucemi
např. Evropským parlamentem, Radou ministrů, Hospodářským a sociálním výborem,
Výborem regionů, dále s evropskými organizacemi např. s Evropskou agenturou pro životní
prostředí, Světovou organizací cestovního ruchu, OECD a centrálami cestovního ruchu
členských států (Gúčik, 2007b).
6.1.2. Mezinárodní organizace cestovního ruchu
Organizacezabývající se cestovním ruchem působí na mezinárodní i na národní úrovni.
Mezinárodní organizace plní významné úkoly v rozvoji mezinárodní spolupráce a jejich
význam neustále narůstá. Podle míry jejich vlivu rozlišujeme mezinárodní organizace (Gúčik,
2007b) mezistátní a mimovládní. Členy mezistátních organizací jsou vlády nebo státy.
Vznikají podle veřejného mezinárodního práva. Členy mimovládních organizací jsou fyzické
a právnické osoby a vznikají podle mezinárodního soukromého práva.
Ve smyslu Charty Organizace spojených národů mezinárodní mezistátní organizace
vznikají na základě mezinárodních smluv a mají vymezenou kompetenci.
Mezinárodní mezistátní organizace (Gúčik, 2007b) chápeme jako sdružení států, které
vzniklo v důsledku mnohostranné mezinárodní smlouvy k zajištění společných cílů. Každý
stát si přitom ve sdružení zachovává svou suverenitu. Mezinárodní mezistátní organizace má
relativně stálý okruh členů a relativně stálé orgány zakotveny ve stanovách. Práva takové
organizace nemůže měnit žádná jiná mezinárodní organizace, ale jen sdružení samé, pokud to
umožňují stanovy. Pokud práva mezinárodní organizace může měnit jiná organizace, pokládá
se tato organizace za mezinárodní mezistátní agenturu. Ta (Gúčik, 2007) má vlastní stanovy,
vlastní orgány a finanční zdroje. Může mít samostatné členství a velkou autonomii
při uskutečňování svých cílů. Působí však pod vedením a kontrolou organizace, do které patří.
Mezinárodní nevládní organizace (Gúčik, 2007b) je organizované sdružení, které nemusí
mít právní subjektivitu a vzniklo v důsledku aktu s charakterem soukromé dohody. Jeho členy
jsou fyzické osoby, právnické osoby, svazy fyzických nebo právnických osob, resp. dvě nebo
tři složky alespoň ze tří států. Má vlastní stálé orgány a činnost organizace musí mít
mezinárodní charakter.
Za nejvýznamnější mezinárodní organizace cestovního ruchu, které mají vliv na jeho
řízení v globálním měřítku, považujeme Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
a Světovou organizaci cestovního ruchu.
123
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD, Organisation for Economic
Cooperation and Development) sídlí v Paříži. Byla založena jako Organizace pro evropskou
hospodářskou spolupráci (OEEC, Organisation for European Economic Cooperation) v
roce1948za účelem financováníMarshallova plánu. V roce 1960 se k OEEC přidala Kanada
a Spojené státy americké. Organizace pro hospodářskou spolupráci arozvoj (OECD)oficiálně
vznikla v roce 1961 a měla 18 členů. V současnosti má 34 členů, včetně České republiky
a Slovenska. Organizace vytváří platformu k diskuzím o problémech a analýze podpory
politiky jednotlivých států. Její hlavním cílem je koordinace politik členských států za účelem
dlouhodobého ekonomického rozvoje [2].
Zřejmě nejvýznamnější světovou organizací zabývající se cestovním ruchem je Světová
organizace cestovního ruchu (UNWTO). Kromě této organizace působí v cestovním ruchu
na mezinárodní úrovni mnoho dalších organizací, které se zabývají např. činností cestovních
kanceláří, hotelnictvím a pohostinstvím, průvodcovskou činností, dopravními službami apod.
(tabulka 33).
Mezistátní vládní světovou organizací je Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO,
United Nations World Tourism Organization) ve své činnosti navázala na Mezinárodní svaz
oficiálních organizací cestovního ruchu (IUOTO, International Union of Official Travel
Organizations), a to 1. října 1974, kdy se stala mezinárodní mezistátní organizací a v platnost
vstoupily její nové stanovy. Sídlem UNWTO je Madrid (Gúčik, 2007b).
UNWTO (Gúčik, 2007b) je nejdůležitější a největší světovou organizací cestovního ruchu.
Jejím hlavním cílem je všestranná podpora rozvoje mezinárodního cestovního ruchu nejen
pro jeho ekonomický efekt, ale i jako prostředku vzájemného poznávání národů, jejich
způsobu života a kultury, v zájmu lepšího pochopení a dorozumění, a tím upevňování
světového míru. UNWTO je ústředním představitelem zájmů mezinárodního cestovního
ruchu na úrovni vlád a orgánů cestovního ruchu ve světovém měřítku. Aby mohla plnit tento
úkol, byl jí přiznán statut OSN, tj. možnost spolupráce s orgány OSN v otázkách cestovního
ruchu a účast na zasedání jejích orgánů. Partnerem UNWTO v OSN je Hospodářská a sociální
rada (ECOSOC, Economic and Social Council).
124
Tabulka 33: Organizace cestovního ruchu ve světe
Označení Název organizace Název organizace v češtině
MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE
UNWTO United Nations World Tourism Organization Světová organizace cestovního ruchu
WTTC World Travel and Tourism Council Světová rada cestovního ruchu
WATA World Association of Travel Agencies Světové sdružení cestovních kanceláří
UFTAA Universal Federation of Travel Agents
Associations
Světová federace národních asociací
cestovních kanceláří
ISTA International Sight-seeing and Tours
Association
Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy
IHA International Hotel Association Mezinárodní sdružení hotelů
HoReCa International Union of National Associations
of Hotel, Restaurant and Café Keepers
Mezinárodní svaz národních organizací
majitelů hotelů, restaurací a kaváren
IYHF International Youth Hostel Federation Mezinárodní federace ubytoven
a mládežnických ubytoven
FEMTEC Fédération Mondiale du Thermalisme
et du Climatisme
Mezinárodní federace pro termální
a klimatickou léčbu
ICCA International Congress and Convention
Association
Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií
SITE Society of Incentive &Travel Executives Společnost organizátorů incentivního
cestovního ruchu
IATA International Air Transport Association Mezinárodní sdružení leteckých dopravců
AIT Alliance Internationale de Tourisme Mezinárodní sdružení cestovního ruchu
FICC Fédération Internationale de Camping
et Caravaning
Mezinárodní federace pro turistiku a táboření
ICAO International Civil Aviation Organization Mezinárodní organizace pro civilní letectví
IRU International Road Transport Union Mezinárodní svaz silniční dopravy
RDA International Coach Tourism Federation Mezinárodní svaz autobusových dopravců
OTA Organization Mondiale du Tourisme
et de l'Automobile
Světová organizace cestovního ruchu
a automobilismu
CEH Conférence Européenne des horaires
des Trains de Voyageurs
Evropská konference přepravních řádů vlaků
osobní dopravy
AIEST Association Internationale d'Experts
scientifiques du Tourisme
Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků
v cestovním ruchu
FIJET Fédération Internationale des Journalistes
et Ecrivains du Tourisme
Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů
cestovního ruchu
IAT International Academy of Tourism Mezinárodní akademie cestovního ruchu
BITEJ Bureau International pour le Tourisme
et les échanges de la Jeunesse
Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny
mládeže
WFTGA World Federation of Tourist Guide
Associations
Světová federace asociací průvodců
cestovního ruchu
IATM International Association of Tour Managers Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů
ISO International Organization for Standardization Mezinárodní organizace pro normalizaci
AMERIKA
ASTA American Society of Travel Agents Společnost amerických cestovních kanceláří
COTAL Confederación de Organizaciones Turistica
de la América Latina
Konfederace organizací cestovního ruchu
Latinské Ameriky
PATA Pacific Area Travel Association Sdružení cestovního ruchu Tichomoří
AFRIKA
ODTA Organization pour le Developement
du Tourisme Africain
Organizace pro rozvoj cestovního ruchu
v Africe
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
125
Svou činnost zaměřuje na (Gúčik, 2007b):
− výzkum a statistiku cestovního ruchu, orientuje se na výzkum trhu cestovního ruchu,
prostorové plánování, výzkum zaměstnanosti v cestovním ruchu, zjednodušení cestovních
formalit apod.,
− organizování seminářů a konferencí ve spolupráci s dalšími specializovanými
organizacemi cestovního ruchu,
− výchovu řídících pracovníků cestovního ruchu, a to i ve spolupráci s jinými organizacemi
cestovního ruchu,
− vydavatelskou činnost, v rámci které vydává periodické publikace Travel Research
Journal, World Tourism Statistics, dvouměsíčník World Tourism, závěrečné zprávy
z výzkumu konkrétních otázek cestovního ruchu.
Členové UNWTO jsou řádní, tedy plnoprávné státy a jejich vrcholné orgány cestovního
ruchu, přidružení, tedy teritoria bez úplné suverenity v mezinárodních vztazích, mezinárodní
organizace cestovního ruchu a afilovaní, tedy mezinárodní organizace se specifickými vztahy
k cestovnímu ruchu. V současnosti má organizace 156 řádných členů, 6 přidružených
a 400 afilovaných. Česká republika jako nástupnický stát Československé federativní
republiky je řádným členem UNWTO od jejího vzniku (Gúčik, 2007b).
Nejvyšším orgánem UNWTO je valná hromada, která se schází každé dva roky. V období
mezi jeho zasedáními řídí činnost UNWTO výkonný výbor, který tvoří volení členové
z řádných členů. Od roku 1979 jsou řídícím orgánem i regionální komise, a to Evropská,
Africká, pro Střední východ, pro Severní a Jižní Ameriku, pro východní Asii a Tichomoří,
pro jižní Asii, které řeší aktuální otázky cestovního ruchu daného regionu a koordinují postup
zemí na mezinárodním cestovním ruchu. Výkonným orgánem UNWTO je sekretariát v čele
s generálním tajemníkem, jehož volí valná hromada (Gúčik, 2007b).
K mezinárodním mimovládním organizacím patří Světová rada cestovního ruchu (WTTC),
Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA), Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků
v cestovním ruchu (AIEST), Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu
(FIJET) a jiné.
Světová rada cestovního ruchu (WTTC, World Travel and Tourism Council; Gúčik
2007b) je mezinárodní nevládní organizace sdružující vedoucí osobnosti průmyslu cestovního
ruchu, tedy letecké, lodní a železniční společnosti, hotelové sítě, půjčovny aut a další subjekty
podnikající v cestovním ruchu. Vznikla v roce 1990 a má sídlo v Londýně. Jejím základním
cílem je přesvědčit vlády jednotlivých států o ekonomickém významu cestovního ruchu
působením na politické představitele, aby cestovní ruch respektovaly při tvorbě zákonů.
126
Předmětem činnosti je (Gúčik, 2007b):
− koordinace součinnosti dopravních a hotelových společností a to také v souvislosti
s ochranou životního prostředí,
− zlepšení dopravní infrastruktury zejména v Evropské unii,
− zlepšení bezpečnostních systémů v letecké dopravě,
− odstraňování překážek rozvoje cestovního ruchu mezi státy,
− liberalizace předpisů o cestování a celním vyřizování.
Publikuje materiály a statistiky, které zpřístupňuje ministrům financí, obchodu, dopravy
a cestovního ruchu, jakož i představitelům masmédií a mezinárodních organizací.
a) K organizacím cestovních kanceláří na mezinárodní úrovni patří Světové sdružení
cestovních kanceláří (WATA), Světová federace národních asociací cestovních kanceláří
(UFTAA) a Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy (ISTA).
Světové sdružení cestovních kanceláří (WATA, World Association of Travel Agencies)
vzniklo v roce 1949 a sídlo má v Ženevě. Jeho členy jsou fyzické osoby, společnosti
a instituce, které profesionálně vykonávají činnost cestovních kanceláří. Členové se dělí
na řádné, korespondenty, smluvní agenty a akreditované agentury. Je přidruženým členem
UNWTO. Cílem činnosti WATA je prosazovat zájmy svých členů, mezi nimiž organizuje
výměnu obchodních a technických informací, informuje je o cenách služeb cestovního ruchu,
jakož i o spolupráci cestovních kanceláří s hotely a dopravci. Shromažďuje a kompletuje
dokumentaci o mezinárodním cestovním ruchu. Vypracovala soustavu doporučení a záruk
pro své členy. Zabývá se unifikací dokumentace cestovního ruchu a vydává ročenku World
Master Book a General Tariff (Gúčik, 2007b).
Světová federace národních asociací cestovních kanceláří (UFTAA, Universal Federation
of Travel Agents Associations) sídlí v Bruselu. Jejím úkolem je chránit zájmy svých členů
z právního, profesního, materiálního a morálního hlediska. Pomáhá agentům cestovních
kanceláří, tj. cestovním agenturám (Petrů, 2011).
Mezinárodní sdružení pro okružní jízdy (ISTA, International Sight-seeing and Tours
Association) sdružuje cestovní kanceláře a agentury specializované na organizaci okružních
jízd, zájezdů a garantovaných tras (Petrů, 2011).
b) Nejvýznamnějšími organizacemi ubytovacích a pohostinských zařízení jsou Mezinárodní
sdružení hotelů (IHA), Mezinárodní svaz národních organizací majitelů hotelů, restaurací
a kaváren (HoReCa) a Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven (IYHF).
127
Mezinárodní sdružení hotelů (IHA, International Hotel Association) má sídlo v Paříži.
Jeho členy jsou národní hotelové a restaurační sdružení. Zabývá se zkoumáním problematiky
hotelnictví a mezinárodního cestovního ruchu a chrání zájmy vlastníků hotelů a restaurací
(Petrů, 2007).
Mezinárodní svaz národních organizací majitelů hotelů, restaurací a kaváren (HoReCa,
International Union of National Associations of Hotel, Restaurant and Café Keepers)
se sídlem v Curychu chrání zájmy majitelů ubytovacích a pohostinských zařízení a podporuje
rozvoj ubytovacích a pohostinských služeb (Petrů, 2007).
Mezinárodní federace ubytoven a mládežnických ubytoven (IYHF; International Youth
Hostel Federation) sídlí v Londýně a zajišťuje mladým turistům, tj. mládeži do 25 let,
cestující individuálně nebo ve skupinách, levné ubytování v jednoduše zařízených ubytovnách
s přísným jednotným vnitřním řádem (Petrů, 2011).
c) Významnou organizací lázeňských podniků je Mezinárodní federace pro termální
a klimatickou léčbu (FEMTEC, Fédération Mondiale du Thermalisme et du Climatisme).
Vznikla v roce 1937. Sdružuje národní organizace lázní a zastupuje zájmy svých členů.
d) Organizace poskytovatelů kongresových služeb mají významné místo na světovém trhu
cestovního ruchu. Patří k nim Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií (ICCA), Společnost
organizátorů incentivního cestovního ruchu (SITE) a Asociaci objednatelů služebních cest.
Mezinárodní sdružení kongresů a sympozií (ICCA, International Congress
and Convention Association) sdružuje cestovní kanceláře a organizace, které v rámci své
činnosti organizují mezinárodní kongresy a sympozia. Cílem je jejich koordinace,
prosazování unifikace podmínek a výše provize za zprostředkovatelské služby (Petrů, 2011).
Společnost organizátorů incentivního cestovního ruchu (SITE, Society of Incentive
&Travel Executives) je jedinou mezinárodní neziskovou profesní organizací, která se zabývá
incentivním cestovním ruchem. Byla založena v roce 1973 a sídlí v Chicagu. Má více než
2 tis. členských organizací v 82 zemích světa (Petrů, 2007).
K organizacím, které zasahují do dění na trhu kongresových služeb můžeme zařadit
i Asociaci objednatelů služebních cest. Tato asociace sdružuje cca. 2,5 tis. největších zájemců
o služby na úseku obchodních cest ze 49 zemí (Petrů, 2007).
128
e) Nemalý význam pro cestovní ruch mají také organizace dopravních podniků např.
Mezinárodní sdružení leteckých dopravců (IATA), Mezinárodní sdružení cestovního ruchu
(AIT), Mezinárodní federace pro turistiku a táboření (FICC).
Mezinárodní sdružení leteckých dopravců (IATA, International Air Transport
Association) je sdružením původně vnitrostátních leteckých společností. Řádným členem
IATA se může stát jen letecká společnost. Různých programů se mohou zúčastnit také
společnosti z příbuzných odvětví např. cestovní kanceláře. V současnosti má přibližně
270 členů (Petrů, 2007).
Mezinárodní sdružení cestovního ruchu (AIT, Alliance Internationale de Tourisme)
vzniklo v roce 1898. Je nejstarší mimovládní neziskovou organizací ve světě. V současnosti
má 140 členů ve 101 krajinách světa. Členy jsou národní turistické, cykloturistické,
mototuristické a jachtářské organizace [7].
Mezinárodní federace pro turistiku a táboření (FICC, Fédération Internationale
de Camping et Caravaning) sdružuje národní federace a sdružení pro turistiku a popularizuje
kempování (Petrů, 2007).
K dalším organizacím dopravních podniků ve světě patří:
− Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO, International Civil Aviation
Organization),
− Evropská konference přepravních řádů vlaků osobní dopravy (CEH, Conférence
Européenne des horaires des Trains de Voyageurs),
− Mezinárodní svaz silniční dopravy (IRU, International Road Transport Union),
− Mezinárodní svaz autobusových dopravců (RDA, International Coach Tourism
Federation),
− Světová organizace cestovního ruchu a automobilismu (OTA, Organization Mondiale
du Tourisme et de l'Automobile).
f) Organizace odborníků mají v oboru cestovního ruchu osobité postavení. Nejvýznamnějšími
jsou Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST), Mezinárodní
sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET), Mezinárodní akademie cestovního
ruchu (IAT) a Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny mládeže (BITEJ).
Mezinárodní sdružení vědeckých pracovníků v cestovním ruchu (AIEST, Association
Internationale d'Experts scientifiques du Tourisme) vzniklo v roce 1949 a má sídlo v Bernu.
Sdružuje fyzické osoby - odborníky v cestovním ruchu z univerzit a vysokých škol, středních
odborných škol a představitele vrcholných národních orgánů cestovního ruchu. Cílem AIEST
129
je utvářet podmínky pro vědecký výzkum cestovního ruchu a kolektivně projednávat vědecké
problémy rozvoje cestovního ruchu. AIEST soustřeďuje publikace a vědecko-výzkumné
práce o cestovním ruchu. Každoročně pořádá kongres věnovaný aktuálnímu problému
cestovního ruchu. Vydává sborník referátů z kongresu, čtvrtletně vydává časopis The Tourist
Rewiew (Gúčik, 2007b).
Mezinárodní sdružení novinářů a spisovatelů cestovního ruchu (FIJET, Fédération
Internationale des Journalistes et Ecrivains du Tourisme) vzniklo v roce 1954 a sídlív Paříži.
Sdružuje národní svazy novinářů a spisovatelů, které se zabývají cestovním ruchem. Cílem
činnosti FIJET je propagovat rozvoj cestovního ruchu doma a v zahraničí publikační činností
svých členů, kteří píší redakční články, cestopisy, turistické průvodce apod. (Gúčik, 2007b).
Mezinárodní akademie cestovního ruchu (IAT, International Academy of Tourism)
vznikla v roce 1951. Sídlí v Monte Carlu a jejími členy jsou fyzické osoby. Činnost akademie
se zaměřuje na rozvoj kulturních a humanitárních aspektů mezinárodního cestovního ruchu
a na empirický výzkum cestovního ruchu (Petrů, 2007).
Mezinárodní úřad pro cestovní ruch a výměny mládeže (BITEJ, Bureau International pour
le Tourisme et les échanges de la Jeunesse) se sídlem v Budapešti sdružuje organizace
cestovního ruchu mládeže po celém světě (Petrů, 2007).
g) Významné organizace v oblasti průvodcovských služeb představují zejména Světová
federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA) a Mezinárodní asociace vedoucích
zájezdů (IATM).
Světová federace asociací průvodců cestovního ruchu (WFTGA, World Federation
of Tourist Guide Associations) je nezisková organizace založená v roce 1987. Sdružuje
asociace průvodců cestovního ruchu a reprezentuje zájmy více než 88 tis. individuálních
průvodců cestovního ruchu v nich sdružených (Petrů, 2007).
Mezinárodní asociace vedoucích zájezdů (IATM, International Association of Tour
Managers) byla založena v roce 1962 a reprezentuje zájmy a názory vedoucích zájezdů.
Zároveň umožňuje výměnu jejich zkušeností. Od roku 2004 je přidruženým členem Asociace
evropských touroperátorů (ETOA), což jí umožňuje spolupráci s hlavním objednatelem
(nájemcem) jejích členů (Petrů, 2007).
h) K mezinárodním nevládním organizacím ve světě patří i Mezinárodní organizace
pro normalizaci (ISO, International Organization for Standardization). Byla založena v roce
1947 a jejím úkolem je tvorba dobrovolných mezinárodních standardů mimo jiné v oblasti
130
cestovního ruchu. Od svého vzniku vytvořila organizace více než 19 tis. mezinárodních
norem, které pokrývají téměř všechny oblasti technologií a podnikání např. bezpečnost
a hygienu potravin, zdravotní péči, zemědělství, ochranu životního prostředí apod. [18].
K dalším mezinárodním organizacím zaměřeným na cestovní ruch patří Organizace
pro rozvoj cestovního ruchu v Africe (ODTA), Konfederace organizací cestovního ruchu
Latinské Ameriky (COTAL), Sdružení cestovního ruchu Tichomoří (PATA) a Společnost
amerických cestovních kanceláří (ASTA).
Organizace pro rozvoj cestovního ruchu v Africe (ODTA, Organization
pour le Developement du Tourisme Africain), má sídlo v Paříži. Jejími členy jsou africké
státy. Je přidruženým členem UNWTO. Zajišťuje propagaci cestovního ruchu členských zemí
a jejich kolektivní prezentaci v jiných mezinárodních organizacích (Petrů, 2007).
Konfederace organizací cestovního ruchu Latinské Ameriky (COTAL, Confederación
de Organizaciones Turistica de la América Latina) se sídlem v Buenos Aires sdružuje
cestovní kanceláře zemí Latinské Ameriky (Petrů, 2007).
Sdružení cestovního ruchu Tichomoří (PATA, Pacific Area Travel Association) sídlí
v San Francisku a jeho členy jsou národní sdružení cestovních kanceláří, letecké a plavební
společnosti, správy železnic a hotely z 60 zejména rozvojových zemí, ale i několika
západoevropských krajin (Petrů, 2007).
Společnost amerických cestovních kanceláří (ASTA, American Society of Travel Agents)
je nejvyšší regionální organizací cestovních kanceláří pro oblast Spojených států amerických
a Kanady. Umožňuje také členství zástupcům cestovních kanceláří dalších zemí. Svou činnost
zaměřuje na zastupování svých členů především vůči organizaci IATA, a to v otázkách
provize a speciálních tarifů a na vztahy mezi cestovními kancelářemi a hotely, a to v otázkách
zavádění elektronických systémů rezervování. Jedná se o nejdůležitější organizaci
severoamerického trhu cestovního ruchu (Petrů, 2007).
6.1.3. Organizace cestovního ruchu v Evropě
K mezinárodním nevládním organizacím v Evropě patří Evropská komise cestovního
ruchu (ETC), Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA), Die Donau a také
různé sdružení v oblasti hotelnictví, pohostinství a dalších služeb cestovního ruchu (tabulka
34).
Nejvýznamnější evropskou organizací je Evropská komise cestovního ruchu (ETC,
European Travel Commision). Jedná se o mezinárodní nevládní organizaci cestovního ruchu.
131
Vznikla v roce 1948 v Norsku jako součást OECD. Od roku l967 je samostatnou organizací se
sídlem v Bruselu. Cílem ETC je zvýšit návštěvnost Evropy ze zámořských zemí a propagace
Evropy jako regionu cestovního ruchu (Gúčik, 2007b).
Působí na pěti stěžejních trzích, kterými jsou Spojené státy americké, Kanada, Latinská
Amerika, Japonsko a Austrálie. Uskutečňuje na nich průzkum trhu, poskytuje informace,
zajišťuje vzdělávání, reprezentuje zájmy svých členů a upevňuje spolupráci. Úzce
spolupracuje s UNWTO a výborem pro cestovní ruch OECD. Sdružuje 31 evropských států
(Gúčik, 2007b). Českou republiku v ní zastupuje národní agentura cestovního ruchu
"CzechTourism".
K výhodám, které vyplývají z členství, patří (Gúčik, 2007b) pravidelné získávání
marketingových analýz stěžejních zámořských trhů, získavání informací o nových trendech,
výměna zkušeností a možnost společné prezentace při získávání zámořských turistů během
pobytu v Evropě i pro návštěvu České republiky. Organizace má vlastní webové stránky
www.VisitEurope.com.
Tabulka 34: Organizace cestovního ruchu v Evropě
Označení Název organizace Název organizace v češtině
ETC European Travel Commision Evropská komise cestovního ruchu
ECTT European Council on Tourism and Trade Evropskárada pro obchod a cestovní ruch
CECTA Central European Countries Travel
Association
Asociace cestovního ruchu středoevropských
států
Die Donau Danube Tourist Commission
ESPA European Spas Association Evropský svaz lázní
HOTREC Committee of the Hotel and Restaurant
Industry in the European Community
Sdružení národních svazů hotelnictví
a pohostinství v Evropské unii a v evropském
hospodářském prostoru
EHMA European Hotel Managers Association Evropské sdružení hotelových manažerů
FEG European Federation of Tourist Guide
Associations
Evropská federace asociací průvodců v
cestovním ruchu
EUTO European Union of Tourist Officers Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu
ATLAS Association for Tourism and Leisure
Education
Evropská asociace pro vzdělávání v
cestovním ruchu
ECTAA European Commission of the Travel Agents
Associations
Evropský svaz cestovních kanceláří
ETOA European Tour Operators Association Asociace evropských touroperátorů
AETA Association of European Travel Agents Asociace evropských cestovních kanceláří
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
V Evropské unii je velmi významnou organizací Evropská rada pro obchod a cestovní
ruch (ECTT, European Council on Tourism and Trade). Jedná se
o neziskovou organizaci se sídlem v Bukurešti. Jejími členy jsou národní organizace
cestovního ruchu členských krajin Evropské unie. Svou činnost zaměřuje zejména
132
na propagaci Evropské unie jako cílové destinace cestovního ruchu na hlavních zámořských
trzích, ke kterým patří Čína, Japonsko, Kanada, Spojené státy americké a Latinská Amerika
[14].
Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA, Central European Countries
Travel Association) je mezinárodní nevládní organizace, jejímž cílem je navazovat kontakty,
vzdělávat a budovat dobré jméno střední Evropy jako cílového regionu cestovního ruchu.
Členem je i Česká republika. Původně vznikla s cílem koordinovat marketing střední Evropy
ve Velké Británii a v Irsku. Zakrátko se stala mezinárodní organizací. Mezinárodní pověst
dosáhla svými internetovými stránkami (www.visitcentraleurope.com, www.cecta.org), které
se staly bránou cestovního ruchu středoevropských států. Pro své členy realizuje společný
marketingový plán, propaguje region na cílových trzích v Americe, Asii, Austrálii pod heslem
"Navštivte střední Evropu". K její hlavním činnostem patří (Gúčik, 2007b):
− reprezentace zájmů svých členů,
− propagace středoevropského regionu z hlediska cestovního ruchu,
− marketingový výzkum,
− tvorba informační databáze členských států,
− odborné konference, semináře a vzdělávací programy.
Die Donau (Danube Tourist Commission; Gúčik, 2007b) je mezinárodní sdružení
podunajských států se sídlem ve Vídni. Vzniklo v roce 1971. Zastoupeny jsou v něm národní
organizace cestovního ruchu a společnost Casino Austria jako podporující člen. Dunaj jako
druhá největší řeka Evropy je nezastupitelným prvkem v historickém, politickém
a hospodářském rozvoji Evropy. Otevřením kanálu Dunaj - Mohan - Rýn vznikla vodní cesta
v délce 3,5 tis. km. Die Donau organizuje veletrh cestovního ruchu Dunajská burza, na kterém
členské státy vystavují své produkty v oblasti Podunají.
a) V oblasti lázeňských služeb působí Evropský svaz lázní (ESPA, European Spas
Association), který sdružuje 21 členů z 20 evropských zemí. Členy jsou i Česká a Slovenská
republika. Svaz reprezentuje více než 1,2 tis. lázní a středisek wellness. Napomáhá zvyšovat
úroveň a kvalitu lázeňských služeb, přináší speciální nabídku pro zákazníky, zajišťuje
výměnu znalostí a zkušeností svých členů (Petrů, 2007). Svaz uděluje i mezinárodní značku
kvality EUROPESPA med (léčebné lázně) a EUROPESPA wellness (wellness hotely).
133
Certifikované lázeňské podniky jsou prezentovány prostřednictvím adresáře EUROPESPA
na webové stránce www.EuropeSpa.eu [15].
b) K organizací v hotelnictví a pohostinství patří Sdružení národních svazů hotelnictví
a pohostinství v Evropské Unii a v evropském hospodářském prostoru (HOTREC) a Evropské
sdružení hotelových manažerů (EHMA, European Hotel Managers Association).
Hlavním úkolem Sdružení národních svazů hotelnictví a pohostinství v Evropské Unii
a v evropském hospodářském prostoru (HOTREC, Committee of the Hotel and Restaurant
Industry in the European Community) je zastupování zájmů hotelnictví a pohostinství na
evropské úrovni. Partnery jsou evropské instituce a zástupci ostatních organizací evropského
cestovního ruchu. V rámci HOTREC pracuje 9 pracovních skupin, a to pro otázky
spotřebitelů a hygieny, pro ekologickou politiku, pro hospodaření a zdanění, pro cestovní
ruch, pro statistiku, pro hospodářskou soutěž, pro podnikatelské právo, pro standardizaci
a informační systémy, pro pracovní a sociální právo (Gúčik, 2007b).
c) V průvodcovských službách působí Evropská federace asociací průvodců v cestovním
ruchu (FEG, European Federation of Tourist Guide Associations). Byla založena v roce 1986
v Paříži. Velmi úzce spolupracuje s Radou Evropské unie, národními vládami a organizací
Světového a kulturního dědictví UNESCO. V současnosti se podílí na zpracovávání standardů
přípravy kvalifikaci průvodců. Má 14 plnoprávných členů a 4 přidružené (Petrů, 2007).
d) Pro rozvoj cestovního ruchu v Evropě má význam také Evropský svaz odborníků
v cestovním ruchu (EUTO) a Evropská asociace pro vzdělávání v cestovním ruchu (ATLAS).
Evropský svaz odborníků v cestovním ruchu (EUTO, European Union of Tourist Officers)
má za úkol podporovat spolupráci a zvyšovat úroveň vzdělávání pracovníků v cestovním
ruchu.
e) V oblasti cestovních kanceláří působí organizace Evropský svaz cestovních kanceláří
(ECTAA, European Commission of the Travel Agents Associations) a Asociace evropských
touroperátorů (ETOA, European Tour Operators Association).
134
6.2. Organizace a řízení cestovního ruchu v České republice
Na národní úrovni se ve většině organizací řízením cestovního ruchu zaobírá příslušné
ministerstvo. V jeho kompetenci je legislativa a podpora cestovního ruchu. Ministerstvo
vytváří programy a strategie rozvoje cestovního ruchu. Zároveň je nositelem politiky
cestovního ruchu, zastupuje krajinu v mezinárodních organizacích a sdruženích cestovního
ruchu.
Za propagaci cestovního ruchu v jednotlivých krajinách je odpovědná národní centrála
cestovního ruchu, která je většinou zřizovaná a podporovaná příslušným ministerstvem.
6.2.1. Orgány cestovního ruchu v České republice
Řízení cestovního ruchu prošlo v České republice v průběhu let podstatnými změnami.
V souvislosti s nimi se často měnila i organizační struktura orgánů a organizací, které cestovní
ruch metodicky řídí a bezprostředně ovlivňují jeho vývoj. V současnosti se na řízení
cestovního ruchu v České republice podílí (Indrová, 2009):
a) Poslanecká sněmovna parlamentu, které součásti je Podvýbor pro cestovní ruch a krizové
regiony a Podvýbor pro prezentaci České republiky,
b) Senát, kde působí Výbor pro hospodářství, zemědělství a dopravu, Ústavně-právní výbor,
Výbor pro evropskou integraci,
c) Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky,
d) Česká centrála cestovního ruchu "CzechTourism",
e) regionální orgány státní správy (krajské úřady, městské a obecní úřady),
f) regionální občanská sdružení,
g) informační centra,
h) profesní organizace a zájmová sdružení.
V rámci poslanecké sněmovny parlamentu působí Podvýbor pro cestovní ruch a krizové
regiony, který je zřízen u hospodářského výboru a Podvýbor pro prezentaci České republiky
v zahraničí, který zřízen u zahraničního výboru. Podvýbory nemají řídící kompetence, ale
představují pracovní, konzultační a poradní orgány, které se zabývají např. legislativními
otázkami cestovního ruchu (Indrová, 2009).
Vzhledem k značnému rozšíření problematiky cestovního ruchu se mnohé otázky v této
oblasti mohou projednávat v Senátu, konkrétně veVýboru pro hospodářství, zemědělství
a dopravu, v Ústavně-právním výboru, i ve Výboru pro záležitosti Evropské unie.
135
Ministerstvo pro místní rozvoj České republiky (MMR) je metodickým centrem řízení
cestovního ruchu (Indrová, 2009). Od roku 1996 vykonává státní správu v oblasti cestovního
ruchu. Dříve byla v kompetenci Ministerstva hospodářství a předtím Ministerstva obchodu
a cestovního ruchu. V rámci ministerstva pracuje Sekce Cestovní ruch, kde součástí jsou
čtyřiodbory, a to Odbor evropské územní spolupráce, Odbor rozvoje a strategie regionální
politiky, Odbor veřejných dražeb a Odbor cestovního ruchu.
Ke kompetencím MMR patří otázky mezinárodní spolupráce v oblasti cestovního ruchu,
vede agendu spojenou s členstvím ve Světové organizaci cestovního ruchu, podílí se na tvorbě
legislativy, připravuje materiály koncepčního charakteru, podporuje rozvoj cestovního ruchu
v regionech (Indrová, 2009).
K hlavním činnostem Ministerstva pro místní rozvoj patří:
− tvorba návrhů příslušných právních norem, které upravují cestovní ruch,
− tvorba a realizace programů zaměřených na rozvoj cestovního ruchu (Státní program
cestovního ruchu),
− koordinace činností ostatních orgánů působících v cestovním ruchu,
− získávání a rozdělování finančních prostředků pro rozvoj cestovního ruchu,
− sledování a analýza statistických údajů o cestovním ruchu.
Příspěvková organizace Česká centrála cestovního ruchu (ČCCR) byla zřízena
Ministerstvem pro místní rozvoj v roce 1993 za účelem propagace státu jako atraktivní
destinace cestovního ruchu na zahraničním i domácím trhu. V roce 2003 byl oficiální název
organizace změněn a zní Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism.
V současnosti má 26 zahraničních zastoupení např. v zemích Beneluxu, v Číně, Francii,
Itálii, Polsku, Německu, Japonsku, Mexiku atd., prostřednictvím kterých propaguje Českou
republiku. V rámci propagace se účastní také mezinárodních propagačních akcí, jako jsou
veletrhy, workshopy, výstavy a filmové festivaly zaměřené na cestovní ruch a vydává
propagační materiály o České republice (prospekty, katalogy, CD, DVD). Organizuje pobyty
novinářů (press trip) a zaměstnanců (fam trip) cestovních kanceláří na území České republiky
s cílem přiblížit její atraktivity potenciálním návštěvníkům.
Česká centrála cestovního ruchu – CzechTourism zpracovává také analýzy v regionech,
organizuje průzkumy příjezdového cestovního ruchu podle pokynů Českého statistického
úřadu, které slouží pro potřeby Satelitního účtu cestovního ruchu a podílí se na tvorbě
a zavedení národního informačního portálu cestovního ruchu.
136
Důležitou aktivitou centrály je zapojení do mezinárodních projektů, a to Eden (European
Destination of Excellence), European Quartet – One Melody (státy V4) a do portálu Evropské
komise cestovního ruchuVisiteurope.com [11].
K orgánům samosprávy v oblasti cestovního ruchu na nejvyšší úrovni patří Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky (Podvýbor pro cestovní ruch a krizové regiony),
jejímž úkolem je volba a schvalování právních norem v cestovním ruchu. Na úrovni regionů
jsou to zastupitelstva krajů, měst a obcí, zpravidla komise cestovního ruchu.
Cestovní ruch ovlivňují i regionální orgány státní správy. Orgány cestovního ruchu
na regionální a místní úrovní se obvykle zabývají propagací, plánováním a rozpočtem.
Na úrovní státní správy působí vyšší územní celky, na úrovní samosprávy je cestovní ruch
v kompetenci obcí a měst, dále se na něm podílí regionální rozvojové agentury a turistická
informační centra.
Krajské úřady ovlivňují rozvoj cestovního ruchu ve svém území pomocí odborů, které
mají ve své kompetenci problematiku cestovního ruchu. Často se jedná o odbor cestovního
ruchu a kultury (Indrová, 2009). Jejích úkolem je zpracování koncepce a strategie pro rozvoj
cestovního ruchu na území kraje a spolupráce na propagací cestovního ruchu v regionu.
Kraj je přitom podle zákona č. 129/2000 Sb. o krajích územním společenstvím občanů,
které má právo na samosprávu. Jedná se o veřejnoprávní korporaci, která má vlastní majetek
a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem
podle vlastního rozpočtu. Kraj vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Je samostatně spravován zastupitelstvem kraje.
Dalšími orgány kraje jsou rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad.
Kraj pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Spravuje své
záležitosti samostatně. Státní orgány mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen
vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon. Rozsah samostatné
působnosti může být též omezen zákonem. Kraj zajišťuje výkon finanční kontroly
podle rozpočtových pravidel územních rozpočtů a podle zvláštního právního předpisu.
Ke kompetencím kraje v rámci samostatné působnosti patří několik činností např.:
− předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně a návrhy Ústavnímu soudu na zrušení
právních předpisů, má-li za to, že jsou v rozporu se zákonem,
− vydávat obecně závazné vyhlášky kraje,
− koordinovat rozvoj územního obvodu, schvalovat programy rozvoje územního obvodu
kraje podle zvláštních zákonů, zajišťovat jejich realizaci a kontrolovat jejich plnění,
137
− schvalovat koncepce rozvoje cestovního ruchu na území kraje, zajišťovat jejich realizaci a
kontrolovat jejich plnění,
− volit zástupce kraje do regionálních rad regionů soudržnosti,
− stanovit rozsah základní dopravní obslužnosti pro území kraje,
− rozhodovat o spolupráci kraje s jinými kraji a o mezinárodní spolupráci,
− schvalovat rozpočet kraje, schvalovat závěrečný účet kraje a schvalovat účetní závěrku
kraje sestavenou k rozvahovému dni,
− zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky kraje,
− rozhodovat o založení a rušení právnických osob,
− delegovat zástupce kraje na valnou hromadu obchodních společností a navrhovat zástupce
kraje do ostatních orgánů obchodních společností, v nichž má kraj majetkovou účast,
a navrhovat i jejich odvolání,
− volit a odvolávat hejtmana, náměstky hejtmana a další členy rady z řad svých členů
a odvolávat je z funkce,
− udělovat ceny kraje,
− rozhodovat o vyhlášení krajského referenda,
− poskytování dotací občanským sdružením, humanitárním organizacím a jiným
právnickým a fyzickým osobám působícím na území kraje v oblasti mládeže, sportu
a tělovýchovy, sociálních služeb, podpory rodin, požární ochrany, kultury, vzdělávání
a vědy, zdravotnictví, protidrogových aktivit, prevence kriminality a ochrany zvířat
a životního prostředí v hodnotě nad 200 000 Kč jedné fyzické nebo právnické osobě
v kalendářním roce, nejedná-li se o účelové dotace z prostředků státního rozpočtu,
− poskytování dotací obcím z rozpočtu kraje a kontrola jejich využití.
Jednotlivé městské a obecní úřady nemají ze zákona č. 128/2000 Sb. o obcích konkrétně
vymezenou působnost v oblasti cestovního ruchu. Mají pouze právo být členem společenstva
obcí za účelem ochrany a prosazování svých společných zájmů v oblasti cestovního ruchu.
Obec je podle zákona č. 128/2000 Sb. základním územním samosprávným společenstvím
občanů a tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Jedná se o veřejnoprávní
korporaci, která má vlastní majetek. V právních vztazích vystupuje svým jménem a nese
odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec zároveň pečuje o všestranný rozvoj svého
území a o potřeby svých občanů. Při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.
V samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními
předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče
a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení,
138
ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání,
celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku. Obec má pravomoc uložit
vyhláškou nebo nařízením povinnosti:
− k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, zejména může stanovit, které
činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými
mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase
obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných
prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,
− pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků,
včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném
k zajištění veřejného pořádku,
− k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního
prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně a k užívání zařízení obce sloužících
potřebám veřejnosti.
V cestovním ruchu působí také regionální občanská sdružení. Vznikají spojením několika
měst, obcí, podnikatelských subjektů apod. za účelem podpory cestovního ruchu v dané
oblasti. Sdružení mohou aktivně působit (Petrů, 2007):
− ve vymezené profesní oblasti např. Klub českých turistů, Sdružení lázeňských míst České
republiky, Svaz měst a obcí, Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska, Svaz
podnikatelů ve venkovské turistice a agroturistice,
− ve vymezeném regionu České republiky např. Region Vysočina, Sdružení Český ráj,
Sdružení obcí a měst Orlice, Greenways na Jižní Moravě,
− ve vymezeném nadnárodním regionu např. Euroregion Šumava, Euroregion Silesia,
Euroregion Labe, Euroregion NISA apod.
Cílem regionálních sdružení je obvykle posílení jejich produktů cestovního ruchu a získání
prostředků z Evropské unie na rozvoj cestovního ruchu v dané oblasti (Petrů, 2007).
6.2.2. Organizace cestovního ruchu v České republice
Organizace cestovního ruchu v České republice zahrnují zejména profesní organizace
a zájmová sdružení (tabulka 35). Dbají o zvyšování kvality poskytovaných služeb v oboru,
pomáhají prosazovat zájmy svých členů a pravidelně informují členskou základnu
o novinkách v oboru (Indrová, 2009).
139
Tabulka 35: Organizace cestovního ruchu v České republice
Kategorie Název
sdružení podniků Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky
Asociace hotelů a restaurací České republiky (AHR)
Asociace českých cestovních kanceláří a agentur
Asociace cestovních kanceláří České republiky
Asociace turistických informačních center (A.T.I.C.)
Sdružení podnikatelů ve venkovské turistice
Kempy a chatové osady – Živnostenské společenstvo profesní sdružení Asociace kuchařů a cukrářů České republiky
Asociace průvodců České republiky
Sdružení průvodců České republiky dopravní podniky Autoklub České republiky (AČR)
Autoklub Bohemia Assistance (ABA)
Společenství autodopravců Čech a Moravy
Svaz provozovatelů lanovek a vleků ostatní sdružení Klub českých turistů
Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska
Agentura pro regionální rozvoj (ARR)
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
a) Organizace, které sdružují podniky cestovního ruchu, jsou např. Svaz obchodu a cestovního
ruchu České republiky, Asociace hotelů a restaurací České republiky, Asociace českých
cestovních kanceláří a agentur, Asociace cestovních kanceláří České republiky, Asociace
turistických informačních center aj.
Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky [31] je nezávislé, dobrovolné
a lobistické profesní sdružení. Reprezentuje zájmy svých členů, a sice svazů, asociací,
retailových a distribučních společností, spotřebních družstev, obchodních aliancí
a franchisingových sítí, malých a středních podniků obchodu, pohostinství, cestovního ruchu
a souvisejících služeb. Prostřednictvím svých regionálních kanceláří a krajských zastoupení
spolupracuje s územními samosprávami na sociálním a hospodářském rozvoji krajů.
Jeho úkolem je ochrana a prosazování hospodářských a sociálních zájmů svých členů
v souladu s právními předpisy České republiky např. stejné podmínky podnikání, dodržování
obchodní etiky apod.
Asociace hotelů a restaurací České republiky (AHR ČR) je profesní nezisková
organizace. Vznikla v roce 2006 dobrovolným sloučením Národní federace hotelů a restaurací
ČR (NFHR ČR) a HO.RE.KA (Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu), které
následně zanikly. AHR ČR se tak stala významným partnerem vlády, orgánů samosprávy,
Dolní i Horní komory Parlamentu. Jejím hlavním cílem je podpora podnikatelů v oboru
hotelnictví a pohostinství. Členy asociace jsou majitelé a provozovatelé ubytovacích
140
a pohostinských zařízení z celé republiky. Asociace zajišťuje pro své členy pravidelný servis
a poradenství.
K jejím úkolům patří [5]:
− zastupování zájmů členů vůči státní správě a samosprávě,
− marketingová propagace členských zařízení,
− získávání pravidelných informací a poradenská činnost,
− tvorba oficiální jednotné klasifikace ubytovacích zařízení (Hotelstars Union),
− realizace projektu "Ochutnejte Českou republiku",
− realizace odborných školení a kurzů prostřednictvím Podnikatelské akademie,
− publikování informačního zpravodaje AHR Fórum.
Asociace hotelů a restaurací je členem HOTREC (Evropská konfederace asociací hotelů
a restaurací) a zároveň zastupuje zájmy svých členů i na evropské úrovni. Krajské sekce AHR
ČR spolupracují se samosprávou při propagaci a rozvoji cestovního ruchu v krajích
a marketingové podpoře svých členů. Asociace pomáhá svým členům lépe se orientovat
na trhu, být připraven na nové legislativní opatření a umožňuje ovlivňovat dění v oboru.
Asociace cestovních kanceláří České republiky (ACK ČR) je dobrovolné sdružení. Jedná
se o první profesní sdružení cestovních kanceláří v České republice. Vzniklo v roce 1991.
Posláním asociace je zastupování a ochrana hospodářských zájmů členů a podpora jejich
informovanosti, rozvíjení jejich činností, profesní prestiže a také spolupráce na tvorbě
legislativy. Asociace se zasazuje proti nekalé konkurenci a poškozování pověsti cestovního
ruchu v České republice. Kromě toho prezentuje členské organizace na veletrzích cestovního
ruchu a podává informace o členech a jejich nabídce potenciálním obchodním partnerům
i zákazníkům [3].
Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) je profesní sdružení subjektů
cestovního ruchu, založené v roce 1991, které má v současné době 250 členů z řad subjektů
cestovního ruchu. Řádným členem asociace jsou cestovní kanceláře a agentury zabývající se
příjezdovým i výjezdovým cestovním ruchem. Přidruženými členy jsou zahraniční cestovní
kanceláře, hotely, centrály cestovního ruchu, školy a komerční firmy nabízející služby
cestovním kancelářím např. pojišťovny [4].
K dalším subjektům, které působí v oblasti cestovního ruchu, patří turistické informační
kanceláře. Poskytují prvotní informace návštěvníkům regionů a současně by se měly podílet
na propagaci daného střediska, či regionu.
141
Asociace turistických informačních center (A.T.I.C.) je člení do tří kategorií, a to:
− kategorie A s celorepublikovou působností např. Turistické informační centrum města
Brna, KIS Mariánské Lázně, Informační centrum Olomouc, Pražská informační agentura,
Informační centrum města Plzně aj.,
− kategorie B s regionální působností např. Infocenrum Velehrad, Informační centrum
Velké Meziříčí, Městské informační centrum Uničov, Turistické informační centrum
Mělník aj.,
− kategorie C s místní působností např. Informační centrum Velké Losiny, Informační
centrum Lipová – lázně, Turistické informační centrum Bechyně, Infocentrum Pohádkové
království, Infocentrum Dvůr Králové aj.
b) K profesním organizacím v České republice patří např. Asociace kuchařů a cukrářů České
republiky, Asociace průvodců České republiky a Sdružení průvodců České republiky.
Asociace kuchařů a cukrářů České republiky[6] vznikla pod názvem Svaz kuchařů, jako
cechovní organizace, již v roce 1903. V roce 1987 se transformovala z Asociace
československých kuchařů a cukrářů na Asociaci kuchařů a cukrářů České republiky.
Je dobrovolnou nepolitickou organizací. V současné době (2013) sdružuje přes 1200 kuchařů
a cukrářů z celé České republiky. Asociace organizuje pro své členy i veřejnost
gastronomické akce, odborné přednášky, semináře a tréninky, celonárodní soutěže i soutěže
s mezinárodní účastní, výstavy i další kulturní akce. Tradici mají soutěže jako Kuchař roku,
Cukrář roku, Gastro Junior či Gastro Hradec nebo gastronomicko-společenská přehlídka
Oslavy sv.Vavřince. Národní reprezentační týmy a regionální týmy asociace se úspěšně
pravidelně účastní mezinárodních kuchařských a cukrářských soutěží a v celosvětovém
hodnocení si dlouhodobě drží 16. místo. Asociace je členem Světové federace kuchařských
sdružení (WACS, World Association of Chefs Societies).
Asociace průvodců České republiky vznikla v roce 2001 jako občanské sdružení průvodců
v cestovním ruchu. Členy asociace jsou kvalifikovaní průvodci doprovázející zájezdy cizích
i domácích turistů na území České republiky, zahraniční zájezdy, místní odborní průvodci, ale
i průvodci v památkových objektech v krajině. Předmětem činnosti asociace je hájit zájmy
svých členů ve všech oblastech. Zajišťuje společenské sdružování průvodců, podílí se
na kvalifikačních zkouškách a dalším vzdělávání průvodců apod. Asociace je členem Svazu
obchodu a cestovního ruchu České republiky, Světové federace asociací turistických
průvodců (WFTGA) a Evropské federace asociací turistických průvodců (FEG).
142
Sdružení průvodců České republiky[30] je nejstarší profesní organizací kvalifikovaných
průvodců v České republice. Vznikla v roce 1990 jako dobrovolná, nezávislá a nepolitická
organizace, která hájí profesní a sociální zájmy svých členů. Sdružení průvodců sdružuje
především průvodce, pro něž je tato činnost hlavním zdrojem příjmů.Jeho cílem je změna
právní úpravy činnosti průvodců na území České republiky obdobným způsobem jako
v ostatních zemích Evropské unie i jiných zemích s vyspělým cestovním ruchem, včetně
prezentace problémů průvodců v médiích.
c) Další významnou organizací cestovního ruchu v České republice je Klub českých turistů.
Jedná se o největší českou turistickou neziskovou organizaci. Byla založena už v roce 1888.
Sdružuje zájemce o aktivní turistiku, turistické chaty a ubytovny, které poskytují slevy
na ubytování pro členy. K jeho aktivitám patří značení turistických tras, vydávání turistických
map apod.
Kontrolní otázky
Co rozumíte pojmem politika cestovního ruchu?
Uveďte orgány řízení cestovního ruchu na úrovni Evropské unie.
V kompetenci kterých orgánů je cestovní ruch na národní úrovni v České republice?
Jaká je úloha České centrály cestovního ruchu – CzechTourism?
Uveďte příklad sdružení, které působí ve vymezeném nadnárodním regionu v oblasti
cestovního ruchu.
Jaké jsou základní úlohy Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO)?
Koho sdružuje Světová rada cestovního ruchu (WTTC)?
Vyjmenujte mezinárodní organizace působící v oblasti hotelnictví a pohostinství.
Co je AIEST a jaký je předmět její činnosti?
Jaké jsou výhody členství v Evropské komisi cestovního ruchu (ETC)?
Co je hlavním cílem Asociace cestovního ruchu středoevropských států (CECTA)?
Identifikujte význam Asociace hotelů a restaurací České republiky pro rozvoj cestovního
ruchu.
Uveďte příklad profesních sdružení v České republice.
V čem vidíte přínosy členství samostatných podniků v národních sdruženích a asociacích?
Jak by bylo možné využít členství podniků v profesních organizacích, či sdruženích
podnikatelů na rozvoj cestovního ruchu?
143
7. PODPORA ROZVOJE CESTOVNÍHO RUCHU V ČESKÉ
REPUBLICE
Klíčová slova
Financování cestovního ruchu. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice
na období 2014 – 2020. Operační programy. Podpora cestovního ruchu. Soukromý sektor.
Strukturální fondy. Veřejný sektor.
Podpora cestovního ruchu zahrnuje finanční i nefinační podporu na úrovni regionů, krajů,
ale také podniků cestovního ruchu.
Rozvoj cestovního ruchu je možné podporovat s využitím veřejných i soukromých zdrojů.
Z veřejných zdrojů je podpora cestovního ruchu možná s ohledem na platnou legislativu
v případě malých a středních podniků tehdy, pokud se jedná o veřejný zájem (Gúčik, 2006).
Podle zákona č. 47/2000 Sb. o podpoře malého a středního podnikání vymezujeme malé a
střední podniky na základě doporučení Evropské komise 2003/361/EC, které bere v potaz
počet zaměstnanců a výšku tržeb (tabulka 36). Evropská komise se zabývá otázkami podpory
malých a středních podniků zejména pro sociální a ekonomický význam této kategorie,
protože 99 % všech podniků v Evropské unii patří do této kategorie, přičemž jsou nositelé
inovencí a inovací (Gúčik, 2006).
Tabulka 36: Malé a střední podniky
Kategorie podniku Počet zaměstnanců Roční tržby v mil. eur (anebo) Bilanční suma
v mil. eur
mikropodnik < 2 < = 2 < = 2
malý podnik < 10 < = 10 < = 10
střední podnik < 250 < = 50 < = 43
Pramen: Gúčik, 2006.
Směrnice Evropské unie (Gúčik, 2006) vymezuje maximální výšku podpory, která
představuje 15 % oprávněných investičních nákladů malých podniků a 7,5 % oprávněných
investičních nákladů středních podniků, 50 % nákladů na poradenství a 50 % nákladů
spojených s účastí na veletrzích a výstavách.
Podpora rozvoje cestovního ruchu je ale možná i na regionální a národní úrovni formou
koncepcí a strategií rozvoje cestovního ruchu, případně čerpáním podporných programů
Evropské unie.
144
7.1. Nezbytnost podpory cestovního ruchu
V Evropské unii na jedné straně pozorujeme snahy o decentralizaci, při důsledném
uplatňování principu subsidiarity a na druhé straně stále centralizovanější přistup k řízení
rozvoje cestovního ruchu. Politika podpory podniků cestovního ruchu představuje jednu
z nosních politik Evropské unie, které cílem je prostřednictvím vhodných nástrojů řešit
problémy podnikání. Nedokonalosti trhového prostředí např. znevýhodněná pozice malých
a středních podniků na kapitálovém trhu, asymetrické informace, generování externalit,
závislost na kolektivních statcích a přírodním prostředí jsou příčinou, že podniky jsou
předmětem státních intervencí (Gúčik, 2006). V současnosti se hledají odpovědi na otázky,
jaké nástroje využít k podpoře cestovního ruchu a jak je optimálně zvolit.
Podpora podnikání představuje souhrn nástrojů a institucí vytvořených s cílem rozvoje
podnikatelské činnosti malých a středních podniků. Jsou zainteresovány na vytváření nových
pracovních příležitostí, řešení regionálních problémů a disparit, zvyšování exportní
výkonnosti, rozvoji cestovního ruchu, rozvoji zemědělství, zdravotnictví, výrobě na bázi
domácích surovin a materiálů, úspoře energií, rozvoji služeb, ekologických cílech apod.
Podpora může mít podobu přímé či nepřímé finanční, institucionální anebo legislativní
pomoci na podporu rozvoje podnikatelských činností pro malé a střední podniky (Gúčik,
2006).
Filozofie Evropské unie v oblasti podpory podniků není založena na jejich dotování, ale
na vytváření takového právního, administrativního a finančního prostředí, které pozitivně
stimuluje jejich činnost.
V rámci podpory cestovního ruchu rozlišujeme finanční a nefinační nástroje podpory
(tabulka 37).
Tabulka 37: Finanční a nefinanční nástroje podpory cestovního ruchu
Finanční nástroje Nefinanční nástroje
přímé nepřímé
− investiční dotace
− neinvestiční dotace
− exportní prémie
− příspěvky
− daňová politika
− úvěrová soustava
− státní záruky
− cenová politika
− speciální formy
− poskytování informací
− poradenství
− konzultace
− vzdělávací programy
Pramen: Gúčik, 2006.
145
7.2. Nástroje finanční podpory cestovního ruchu
Financování cestovního ruchu je ovlivněno jeho průřezovým charakterem, a z toho
plynoucí multiodvětvové příslušnosti podniků a organizací produkujících služby, které jsou
předmětem spotřeby v cestovním ruchu. Na uspokojování potřeb návštěvníků se podílí kromě
soukromého sektoru, jako nositele soukromých statků, i veřejný sektor, který je nositelem
kolektivních statků (Hanesová, 2007).
V soukromém sektoru existuje ucelený systém financování bez ohledu na odvětvovou
příslušnost podniků. Problematické je financování cestovního ruchu z veřejných zdrojů
na místní, regionální a národní úrovni, jakož i tvorba sdružených zdrojů financování
rozvojových potřeb (Hanesová, 2007).
Při financování rozvoje cestovního ruchu je nezbytná kooperace institucí veřejného
a soukromého sektoru (Hanesová, 2007).
Typickými finančními nástroji podporujícími určitou činnost jsou dotace nebo granty
(tabulka 38). Základními zdroji dotací jsou státní rozpočet, mimorozpočtové fondy, rozpočet
Evropské unie, rozpočty krajů a obcí [76].
Mezi další významné finanční nástroje patří investiční pobídky, neinvestiční pobídky
a zvýhodněné úvěry či záruky. Významnou oblastí financí ve vztahu k cestovnímu ruchu jsou
i místní poplatky např. za lázeňský nebo rekreační pobyt, z ubytovací kapacity či
ze vstupného. Základní nástroj finančního řízení veřejné správy je rozpočet a rozpočtový
výhled [76].
Tabulka 38: Členění dotací
Hledisko Typy dotací
podle účelu − účelové (svázány s konkrétní aktivitou)
− neúčelové (všeobecné, nemají konkrétně vymezené podmínky
užití)
podle výše − částka je předem známa, dotace závislé na výkonu
podle nároku na přidělení − nárokové (spojeny s výkonem určité veřejné služby)
− nenárokové (příjemce se musí o ně aktivně ucházet)
podle financování výdajů − běžné (neinvestiční)
− kapitálové (investiční, financování jednorázových investičních
akcí)
podle zúčtování a způsobu vypořádaní − prostředky nevyčerpané v rozpočtovém roce musí příjemce vrátit
− prostředky nevyčerpané v rozpočtovém roce nemusí příjemce
vrátit
podle nároků na disponibilní
prostředky
− poskytnuté na bankovní účet
− poskytnuté formou otevření čerpacího limitu u banky
− poskytnuté po realizaci projektu
podle nároků na vlastní prostředky − dotace se spoluúčastí (podíl příjemce na celkově vynaložené
částce)
− dotace bez spoluúčasti
Pramen: zpracováno podle Holečka. [online].
146
7.2.1. Podpora cestovního ve veřejném sektoru
Financování cestovního ruchu ve veřejném sektoru se odvíjí od priorit hospodářské
politiky státu. Pokud území státu disponuje dostatečným potenciálem pro rozvoj cestovního
ruchu, je posláním a úlohou státu podpořit jeho rozvoj finančně i legislativně. Stát k tomuto
účelu využívá dostupné veřejné zdroje, které mohou být vytvářeny (Hanesová, 2007):
− jednorázově, tj. rozhodnutím vlády,
− systematicky, tj. zákonnou úpravou tvorby a použití zdrojů (legislativa).
Z hlediska rozvojových potřeb cestovního ruchu je důležité, aby se uplatňovalo systémové
vytváření a používání zdrojů financování na úrovni státu, regionů a obcí, resp. středisek
cestovního ruchu (Chovan, 2000; In Hanesová, 2007).
V případě financování z veřejných zdrojů, se jedná o financování cestovního ruchu
na národní úrovni, regionální úrovni a místní úrovni.
V České republice v současnédobě existuje čtyřstupňová rozpočtová soustava, kterou
tvoří státní rozpočet, rozpočty regionálních rad, krajů a obcí. Rozpočtová soustava státu tvoří
provázaný systém relativně samostatných dílčích rozpočtů, které se v každém momentu
nacházejí ve vzájemné dynamické interakci a probíhají mezi nimi permanentní finanční toky
(obrázek 28).
Obrázek 28: Model rozpočtové soustavy České republiky
Pramen: Šelešovský, 2006.
dotace
příjmy dotace
výdaje
fondové
financování
výdaje státní
rozpočet příjmy
dotace
výdaje
výdaje
rozpočty
obcí
rozpočty
krajů
příjmy
příjmy
dotace
financování
z fondů může být
i na krajské
a obecné úrovni
147
Ty mezi jednotlivými rozpočty tvoří především dotace, příspěvky a návratné finanční
výpomoci (Šelešovský, 2006). Hlavními finančními toky ze státního rozpočtu do rozpočtů
obcí a krajů jsou podíly na daních.
Z veřejných zdrojů se na národní úrovni financuje státní marketing a propagace státu jako
cestovního cíle. Jedná se o podporu aktivního zahraničního a domácího cestovního ruchu,
který má pozitivní vliv na národní ekonomiku. Posláním státního marketingu je vytvářet
příznivou image státu, přitáhnout pozornost potenciálních návštěvníků a ovlivnit jejich
rozhodování. Za tímto účelem stát zřizuje státní marketingové agentury (Hanesová, 2007).
Státnímu marketingu cestovního ruchu se v České republice věnuje Česká centrála
cestovního ruchu – CzechTourism, na Slovensku je v kompetenci Slovenské agentury
pro cestovní ruch (SACR). Předmětem činnosti CzechTourism je marketing a propagace
českého cestovního ruchu doma (portál: kudyznudy.cz) i v zahraničí (portál:
czechtourism.com) a od roku 2004 také implementace strukturálních fondů Evropské unie
do cestovního ruchu.
Za těžiště rozvoje cestovního ruchu ve státě se považují regiony a regionální produkty
cestovního ruchu. Posláním veřejného sektoru na regionální úrovni je především koordinace
rozvoje cestovního ruchu tak, aby region byl konkurenceschopný na domácím i mezinárodním
trhu cestovního ruchu (Hanesová, 2007).
Představitelem veřejného sektoru na regionální úrovni je samosprávný kraj, resp. vyšší
územní samosprávný celek. Kraj chápeme jako územní společenství občanů, kterému náleží
právo na samosprávu. Má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem, a s nimi také
hospodaří. V právních vztazích vystupuje pod vlastním jménem a nese odpovědnost z těchto
vztahů vyplývající. Stará se o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů [17].
Zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích (krajské zřízení) bylo v České republice vymezeno
14 samosprávných krajů.
Úkolem samosprávných krajů je vytvářet dostatečné veřejné zdroje z příjmů
na financování svých potřeb. Samosprávné kraje financují plnění svých úkolů na základě
rozpočtu (Hanesová, 2007, tabulka 39).
148
Tabulka 39: Struktura příjmů krajů a obcí
Vlastní zdroje Další zdroje
Daňové příjmy
− sdílené daňové příjmy
(DPH, daň z příjmů FO ze závislé činnosti a
funkčních požitků, daň z příjmů FO vybíraná
srážkou podle zvláštní sazby, daň z příjmů PO,
ledaže je poplatníkem obec nebo kraj; procento
výnosu daně z příjmů FO z podnikání)
− výlučné daňové příjmy
(výnos daně z příjmů PO v případě, pokud je
poplatníkem kraj; místní poplatky, správní
poplatky)
Nenávratnépeněžnítransfery − běžné (neinvestiční) dotace
(financování provozních, neinvestičních potřeb,
jsou přidělovány formou účelových dotací nebo
neúčelových dotací. O použití neúčelových dotací
rozhodují kraje samy. Převažují však účelové
dotace.)
− kapitálové (investiční) účelové dotace
(nepravidelné, financování investiční výstavby
např. školy, silnice apod., realizace a financování
záměrů státní politiky a vyhlášených výdajových
programů)
Nedaňové příjmy
− příjmy z vlastního podnikání
− uživatelské poplatky za některé lokální
a regionální smíšené veřejné statky, pokud nejsou
příjmem neziskové organizace provozovatele
služby
− sankční pokuty např. za nepovolené uložení
odpadu, znečišťování ovzduší
− příjmy z mimorozpočtových zpravidla účelových
peněžních fondů, pokud jsou vytvářeny
− jiné příjmy např. dary a výnosy z veřejných sbírek
Návratnéúvěrovédotace − úvěr od peněžního ústavu
− příjmy z emise obligací (tzv. komunální
dluhopisy) a jiných druhů cenných papírů
− návratné půjčky a finanční výpomoci od jiných
subjektů, např. ze státního rozpočtu nebo
ze státních fondů. Zpravidla jsou bezúročné nebo
nízko úročené
− směnky
− finanční leasing = finanční nebo operativní
pronájem. Využití finančního leasingu celkově
zvyšuje zadluženost územní samosprávy.
Kapitálovépříjmy (příjmy získané prodejem majetku, úvěrem apod.)
FO – fyzické osoby, PO – právnické osoby
Pramen: zpracováno podle Financování krajů. [online]. Dostupné na internetu:
<http://www.pef.czu.cz>
Z rozpočtu krajů se hradí zejména (Zákon č. 250/2000 Sb.):
− závazky vyplývající pro kraj z plnění povinností uložených zvláštními právními předpisy,
− výdaje na činnost orgánů kraje v jeho samostatné působnosti, zejména výdaje spojené
s péčí o vlastní majetek a jeho rozvoj,
− výdaje spojené s výkonem státní správy, ke které je kraj pověřen zvláštními právními
předpisy,
− závazky vyplývající pro kraj z uzavřených smluvních vztahů v jeho hospodaření
a ze smluvních vztahů vlastních organizací, jestliže k nim přistoupil,
− dotace do rozpočtů obcí v kraji,
− závazky přijaté v rámci spolupráce s jinými územními celky nebo s dalšími subjekty,
včetně příspěvků na společnou činnost,
− úhrada úroků z přijatých půjček a úvěrů,
− výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů z nich náležejících jejich
vlastníkům,
149
− výdaje na podporu organizací provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu
soukromého podnikání prospěšného pro kraj,
− jiné výdaje uskutečněné v rámci působnosti kraje, včetně darů a příspěvků na sociální
nebo jiné humanitární účely,
− dotace Regionální radě regionu soudržnosti.
I na místní úrovni (středisko cestovního ruchu) je nezbytné vytvořit předpoklady
pro financování veřejných služeb z místních rozpočtů, a to vyčleněním finančních prostředků
na rozvoj cestovního ruchu. Při koordinaci finančních toků se obec řídí územním plánem,
strategií rozvoje cestovního ruchu a marketingovou koncepcí střediska (Hanesová, 2007).
Místní samospráva jako představitel veřejného sektoru v obci (středisku) cestovního ruchu
poskytuje svým návštěvníkům širokou paletu veřejných statků a služeb, čímž dotváří
komplexní produkt střediska. Měla by proto plnit především roli koordinátora v rozvoji
cestovního ruchu na místní úrovni. Aby obce mohly plnit s tím spojené úkoly, je třeba zajistit
dostatečné veřejné zdroje na jejich financování. Objem veřejných výdajů na místní rozvoj
cestovního ruchu by se měl odvíjet od jeho významu v ekonomické struktuře obce (Hanesová,
2007).
Kromě vlastních příjmů mohou obce získat dotace ze státního rozpočtu a prostředky
z Evropské unie.
Příjmová struktura rozpočtu obce se skládá ze stejných částí jako příjmová struktura kraje
(viz. tabulka 44). Z rozpočtu obce se hradí zejména (Zákon č. 250/2000 Sb.):
− závazky vyplývající pro obec z plnění povinností uložených jí zákonem,
− výdaje na vlastní činnost obce v její samostatné působnosti, zejména výdaje spojené s péčí
o vlastní majetek a jeho rozvoj,
− výdaje spojené s výkonem státní správy, ke které je obec pověřena zákonem,
− závazky vyplývající pro obec z uzavřených smluvních vztahů v jejím hospodaření
a ze smluvních vztahů vlastních organizací, jestliže k nim přistoupila,
− závazky přijaté v rámci spolupráce s jinými obcemi nebo s dalšími subjekty, včetně
příspěvků na společnou činnost,
− úhrada úroků z přijatých půjček a úvěrů,
− výdaje na emise vlastních dluhopisů a na úhradu výnosů z nich náležejících jejich
vlastníkům,
− výdaje na podporu organizací provádějících veřejně prospěšné činnosti a na podporu
soukromého podnikání prospěšného pro obec,
150
− jiné výdaje uskutečněné v rámci působnosti obce, včetně darů a příspěvků na sociální
nebo jiné humanitární účely.
7.2.2. Podpora cestovního ruchu v soukromém sektoru
Soukromé podniky cestovního ruchu jsou pilířem jeho rozvoje v České republice a svou
činnost financují z vlastních a cizích zdrojů. Financování podniků cestovního ruchu
na základě původu finančních prostředků může být (Hanesová, 2007) interní nebo externí.
Interní resp. vnitřní financování podniků cestovního ruchu představuje tzv.
samofinancování podniku zvlastních zdrojů a volného kapitálu. Vlastní zdroje slouží
k financování krátkodobých potřeb prostřednictvím zálohod zákazníků nebo dlouhodobých
potřeb ze zisku a odpisů. Pro podniky cestovního ruchu je charakteristická kapitálová
náročnost, což ve značné míře brzdí rozvoj podnikání. Kromě toho financování ovlivňuje řada
faktorů např. sezónnost, vysoký podíl živé práce, kvalifikace zaměstnanců apod. (Hanesová,
2007).
Z těchto důvodů využívají podniky cestovního ruchu i cizí zdroje, tedy externí,
resp. vnější financování. Jedná se o použití cizích zdrojů, jak soukromých tak i veřejných.
Externí financování ze soukromých zdrojů se zajišťuje úvěry, které poskytují komerční banky.
Jedná se o podnikatelské úvěry určené malým a středním podnikatelům. Možnosti externího
financování pro předem určené cílové skupiny podnikatelských subjektů nabízejí i instituce
ve veřejném sektoru. V tomto případě hovoříme o financování soukromých podniků
z veřejných financí. Nejčastěji se jedná o různé programy státní podpory (Hanesová, 2007).
Významnou institucí v rámci financování činnosti podniků cestovního ruchu je
Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s. Jedná se o rozvojovou banku České
republiky. Napomáhá v souladu se záměry hospodářské politiky vlády České republiky
a regionů rozvoji malého a středního podnikání, infrastruktury a dalších odvětvích ekonomiky
vyžadujících veřejnou podporu. Byla založena v roce 1992. Jejím jediným akcionářem je
Česká republika zastoupena Ministerstvem průmyslu a obchodu, Ministerstvem financí
a Ministerstvem pro místní rozvoj. Je řízena pětičlenným představenstvem a devítičlennou
dozorčí radou. Banka poskytuje především pomoc malým a středním podnikatelům formou
záruk a zvýhodněných úvěrů s využitím prostředků státního rozpočtu, strukturálních fondů
a krajů a zvýhodněné úvěry pro rozvoj technické infrastruktury obcí. Banka spravuje rozsáhlé
portfolio záruk za bankovní úvěry, a dotace na úhradu úroků z úvěrů poskytnutých
na podporu oprav bytových domů jejich vlastníkem či spoluvlastníkem a dalších podpor
151
bydlení poskytnutých v minulých letech. Působí také jako finanční manažer prostředků
poskytnutých České republice na financování rozvoje infrastruktury [12].
Podpora podnikání je možná tehdy, jde-li o veřejný zájem a rozvoj podnikatelské činnosti
malých a středních podniků, které jsou zaměřeny mimo jiné i na vytváření nových pracovních
příležitostí, řešení regionálních problémů, rozvoj cestovního ruchu apod. (Hanesová, 2007).
Soukromé neziskové organizace tzv. mimovládní organizace, resp. třetí sektor jsou
v cestovním ruchu dost rozšířené a podle předmětu činnosti je můžeme rozdělit na (Hanesová,
2007):
− sdružení cestovního ruchu, a to místní sdružení, mikroregiony, regionální sdružení,
euroregiony,
− turistická informační centra,
− odvětvové svazy a profesní sdružení.
Sdružení cestovního ruchu financují svou činnost obyčejně z (Hanesová, 2007):
− členských příspěvků (řádných, mimořádných),
− příspěvků obcí, případně krajů,
− dobrovolných příspěvků (darů),
− úroků,
− výnosů služeb poskytovaných za úhradu.
Zájmová sdružení právnických osob existují zejména na regionální úrovni jako
(1) miroregiony, jejichž zakladatelem jsou města a obce, (2) regionální sdružení cestovního
ruchu, kde členskou základnu tvoří obce a podnikatelské subjekty v cestovním ruchu
a (3) euroregiony (Hanesová, 2007).
Stávající zdroje nevytvářejí dostatek finančních prostředků na financování sdružení
cestovního ruchu či zájmových sdružení. Doplňkovým zdrojem jejich financování mohou být
prostředky z veřejných rozpočtů v rámci státní podpory, resp. z fondů Evropské unie. Kromě
fondů Evropské unie mohou subjekty soukromého a veřejného sektoru v cestovním ruchu
získat podporu i z programů zahraničních vlád, fondů, nadací a nevládních organizací
(Hanesová, 2007).
152
7.3. Nefinanční nástroje podpory cestovního ruchu
Nefinančním nástroji rozumíme souhrn legislativních, administrativních, informačních
a komunikačních nástrojů. Rozhodující význam má přitom poradenství a vzdělávaní.
Malé a střední podniky při řešení podnikatelských problémů využívají externí poradenské,
vzdělávací a konzultační služby. Náklady na tyto služby často překračují jejich finanční
možnosti. Státem organizované vzdělávací programy umožňují zájemcům o podnikání jako
i aktivním podnikatelům získat teoretické vědomosti a praktické dovednosti z nejdůležitějších
oblastí trhové ekonomiky. Cílem poradenských programů zvýšit míru přežití malých
a středních podniků, a tak přispět k udržitelnosti zaměstnanosti a tvorbě nových pracovních
míst (Gúčik, 2006).
Z legislativního hladiska můžeme k nefinačním nástrojům podpory cestovního ruchu
v České republice zařadit Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice
na období 2014 – 2020, Národní program podpory cestovního ruchu a Legislativní balík
pro politiku soudržnosti na období let 2014 – 2020.
7.3.1. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020
Koncepce státní politiky cestovního ruchu (mmr.cz) je střednědobý strategický dokument,
který vychází především z rozvojových možností cestovního ruchu v České republice
a účinnými nástroji podněcuje jeho další rozvoj.
Základním atributem Koncepce je rozvoj cestovního ruchu, který vychází z mobilizace
zejména privátních zdrojů zaměřených na cestovní ruch, dále také rozvoj systémového
a koncepčního přístupu veřejné správy na všech úrovních jako zdroje konkurenceschopnosti,
zaměstnanosti a hospodářského růstu zejména v územích s vhodným potenciálem
pro efektivní rozvoj tohoto sektoru.
Cílem zpracování Koncepce je harmonizace koncepční činnosti v oblasti cestovního ruchu
s programovacím obdobím Evropské unie a vytvoření strategického materiálu, který bude
ovlivňovat zvýšení konkurenceschopnosti celého sektoru cestovního ruchu na národní
i regionální úrovni, udržení jeho ekonomické výkonnosti i jeho pozitivních dopadů na socio-
kulturní a environmentální rozvoj České republiky.
Koncepci státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020
schválila vláda České republiky v březnu 2013usnesením č. 220.
Koncepce představuje základní strategický střednědobý dokument v oblasti cestovního
ruchu pro období let 2014 - 2020. Výsledkem aplikace nové strategie by mělo být vytvoření
chybějícího systému řízení cestovního ruchu včetně jeho dlouhodobého financování.
153
Mezi nejdůležitější návrhy Koncepce patří srozumitelnější vymezení postavení Ministerstva
pro místní rozvoj, České centrály cestovního ruchu - CzechTourism a dalších subjektů
např. krajů. Snahou je podpora a stabilizace regionální spolupráce mezi veřejným,
soukromým a neziskovým sektorem na principech destinačního managementu. Fungující
organizace destinačního managementu by měly být informačním a marketingovým základem
pro kvalitní prezentaci České republiky v zahraničí a měly by podporovat marketing českých
destinací v rámci domácího cestovního ruchu.
Součástí Koncepce je i změna ve způsobu uplatňování dotační politiky. Ta je zaměřena
na využívání integrovaných přístupů na regionální úrovni, využívání nových finančních
nástrojů např. zvýhodněných úvěrů apod.
Koncepce je propojená s realizací národního marketingu, který je popsaný a specifikovaný
ve schválené Marketingové koncepci cestovního ruchu České centrály cestovního ruchu -
CzechTourism. Oba materiály byly připravovány současně a jsou vzájemně provázané.
Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období 2014 – 2020 má
čtyři základní priority (tabulka 40).
Tabulka 40: Priority Koncepce
Priorita Název
priorita 1 Zkvalitnění nabídky cestovního ruchu
priorita 2 Management cestovního ruchu
priorita 3 Destinační marketing
priorita 4 Politika cestovního ruchu a ekonomický rozvoj
Pramen: Ministerstvo pro místní rozvoj, 2013.
Z obsahové struktury navrhovaných priorit vyplývá dělba územní dimenze podpory
cestovního ruchu v období let 2014 - 2020 (tabulka 21).
154
Tabulka 21: Územní dimenze podpory cestovního ruchu
Národní úroveň Regionální úroveň
d
o
t
a
c
e
− informace pro podnikatele
− kvalita služeb
− podpora sítí prvků nabídky národního
významu
− národní marketing (image, národní produkty
cestovního ruchu)
− statistika
− rozvoj lidských zdrojů
d
o
t
a
c
e
− marketing a tvorba produktů cestovního
ruchu
− kulturní památky a příroda
− veřejná infrastruktura cestovního ruchu
ú
v
ě
r
y
− základní infrastruktura cestovního ruchu
(ubytovací zařízení)
− sportovně-rekreační infrastruktura
(aquaparky, lyžařská střediska – vleky,
lázeňství, zábavní centra)
Pramen: zpracováno podle Koncepce státní politiky cestovního ruchu na období 2014 – 2020.
7.3.2. Národní program podpory cestovního ruchu
Národní program podpory cestovního ruchu je jedním z nástrojů implementace Koncepce
státní politiky cestovního ruchu.
Hlavním cílemNárodního programu podpory cestovního ruchu na období 2007 - 2013[23]
bylo vytvořit nástroj, který by efektivním způsobem přispěl k rozvoji cestovního ruchu
pro všechny. Byl schválen v roce 2010. Ve stejném roce byl realizován podprogram Cestovní
ruch pro všechny se zaměřením na tvorbu nových produktů v cestovním ruchu včetně
vytvoření podmínek pro jejich realizaci a marketingu těchto produktů. V letech 2011 a 2012
byl realizován podprogram Cestování dostupné všem.
V roce 2011 bylo cílem podprogramu Cestování dostupné všem podpořit formou dotace
podnikatelské subjekty v tvorbě nových produktů cestovního ruchu se zaměřením
na specifické cílové skupiny. Podporovanými aktivitami byly rekonstrukce nebo vybudování
odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí pro pěší, cyklisty
a handicapované návštěvníky, dále pak zpřístupnění atraktivit cestovního ruchu a aktivity
zajišťující lepší orientaci po atraktivitách cestovního ruchu pro handicapované.
Podpora v rámci podprogramu Cestování dostupné všem v roce 2012 byla poskytována
na rekonstrukci a vybudování odpočívadel, center služeb pro turisty a hygienického zázemí
pro pěší, cyklisty a handicapované návštěvníky podél tras, zpřístupnění atraktivit cestovního
ruchu a zavedení, resp. zlepšení vytvoření navigačních a informačních systémů pro sluchově
a zrakově postižené návštěvníky cestovního ruchu, to vše včetně marketingu zrealizovaných
výstupů akcí.
Obdobně by měl být zaměřen i Národní program podpory cestovního ruchu na období
2014 až 2020.
155
7.3.3. Legislativní balík pro politiku soudržnosti na období let 2014 - 2020
Evropská komise připravuje na konkrétní plánovací období legislativní balík pro politiku
soudržnosti. Poslední návrh přijala koncem roku 2011, a to legislativní balíkpro politiku
soudržnost ina období let 2014 až2020.
Jeho cílem je [43]podpořit růst a zaměstnanost v celé Evropě a zaměřit investice Evropské
unie na evropskou agendu pro růstazaměstnanost (strategický dokument Evropa 2020).
Ústředním prvkem nových partnerských smluv, na nichž se členské státy dohodly
s Evropskou komisí, je menší zaměření na investiční priority v souladus výše uvedenými cíli.
Ve smlouvách se stanoví jasné cíle a vyhradí zvláštní finanční výkonnostní rezerva jako
odměna pro regiony, kterým se nejlépe podaří dosáhnout cíle. Aby dopad politiky na růst
a zaměstnanost neoslabovaly nerozumné makrofiskální politiky nebo nízká administrativní
kapacita, Komise může požádat o revizi programů. V případě, že nebudou přijata nápravná
opatření, může pozastavit financování. Dosah využitíp Ostředků se zintenzivníi pomocí
zjednodušení a harmonizace pravide uplatňovaných v různých fondech, včetně fondů
pro rozvoj venkova, námořní politiky a rybolovu. Pět různých fondů se bude řídit společným
souborem pravidel. Díky integrovanějšímu přístupu budou různé fondy sloužit vzájemně
propojeným cílům a posílí jejich součinnost.
Návrhy podporují zejména sociální investice, které umožňují lidem čelit budoucím
výzvám trhu práce, a to s podporou Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci
a nového programu prosociální změny a inovace, které doplňují a posilují Evropský sociální
fond.
7.4. Podpora rozvoje v cestovním ruchu v Evropské unii
Evropská unie usiluje o rovnoměrný hospodářský a společenský rozvoj všech svých
členských států a jejich regionů. Cílem je zmírnit rozdíly v životní a ekonomické úrovni mezi
zeměmi Evropské unie, a zvyšovat její schopnost jako celku a zároveň čelit výzvám
21. století. Toto úsilí se souhrnně nazývá evropská politika hospodářské a sociální
soudržnosti, zkráceně politika soudržnosti (Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Hlavními nástroji realizace evropské politiky hospodářské a sociální soudržnosti jsou
fondy Evropské unie, a to (1) strukturální fondy, ke kterým patří Evropský fond regionálního
rozvoje (ERDF, European Regional Development Fund), Evropský sociální fond (ESF,
European Social Fund), (2) Fond soudržnosti a (3) Evropský zemědělský fond pro rozvoj
venkova (EAFRD, European Agricultural Fund for Rural Development), pod který patří
156
i podporu nezemědělských funkcí venkova, tedy i podporu rozvoje cestovního ruchu
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011).
Přitom jakákoliv podpora z domácích nebo zahraničních zdrojů je vždy účelová, tedy
vázaná na konkrétní projekt, nenárokovátelná a vázána na spolufinancování. Základním
předpokladem ucházení se o podporu na projekty cestovního ruchu je kvalitně zpracovaný
projekt a zajištěné spolufinancování (Hanesová, 2007).
Z fondů Evropské unie v oblasti politiky soudržnosti čerpala Česká republika poprvé
v roce 2004 po svém vstupu, a to ve zkráceném programovém období v letech 2004 až 2006.
Pro původní státy evropské patnáctky začalo programové období vroce 2000. Období 2007 až
2013 bylo pro Českou republikup rvním programovým období, ve kterém měla možnost plně
využívat zdroje z fondů Evropské unie. K dispozici měla 26,69 mld. eur. Dalším
programovým obdobím je období let 2014 až 2020.
Operační programy [26] jako oficiální dokumenty schválené Evropskou komisí definují,
které problémy chce Česká republika řešit za prostředky získané z evropského rozpočtu
a čeho chce v daném programovém období dosáhnout. Operační programy zajišťují, aby
projekty nebyly k financování vybírány nahodile, nýbrž podle toho, zda pomáhají
uskutečňovat záměry kohezní politiky.
Operační programy (OP) se dělí na prioritní osy. Ty konkrétněji vymezují, na co mohou
být finance, přidělené danému operačnímu programu, vynaloženy. Prioritní osy se dále
skládají z oblastí podpory, případně i z podoblastí podpory.
Každý subjekt, jenž chce požádat o finanční podporu z fondů Evropské unie, musí
předložit projekt řídicímu orgánu operačního programu.
Řídicími orgány operačních programů jsou:
− u tematicky zaměřených operačních programů resortní ministerstva,
− u územně vymezených operačních programů regionální rady regionů soudržnosti, což jsou
územní celky odpovídající jednomu nebo více českým krajům zřízené za účelem přijímání
dotací z evropských fondů.
Projekt přitom chápeme jako dokument dokládající aktivity žadatele, které přispějí k cílům
stanoveným v operačním programu a tím i k uskutečňování evropské politiky hospodářské
a sociální soudržnosti. Žadatel proto musí znát prováděcí dokumenty operačního programu
a řídit se jeho prioritními osami.
Řídící orgány operačních programů vyhlašují pravidelně časově vymezené výzvy
k předkládání projektů v rámci jednotlivých prioritních os a oblastí podpory. Projekty mohou
157
předkládat obce, kraje, ministerstva, podnikatelé, vlastníci dopravní infrastruktury, neziskové
organizace, školy, výzkumná centra a další.
7.4.1. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém
období 2007 až 2013
Rozvoje cestovního ruchu se v tomto období týkaly především operační programy
(Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011):
− Integrovaný operační program (IOP),
− Regionální operační programy (ROP),
− Program rozvoje venkova (PRV),
− Evropský sociální fond (ESF, pouzevzdělávání),
− případněokrajověanepřímoi dalšíprogramy např. Evropská územní spolupráce, OP Životní
prostředíapod.
Uvedené operační programy navazovaly na cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti,
kterými byly (1) konvergence, (2) regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
a (3) evropská územní spolupráce.
a) Integrovaný operační program. Integrovaný operačný program (IOP, strukturalni-fondy.cz)
byl zaměřený na:
− řešení společných regionálních problémů v oblastech infrastruktury pro veřejnou správu,
− veřejné služby a územní rozvoj,
− rozvoj informačních technologií ve veřejné správě,
− zlepšování infrastruktury pro oblast sociálních služeb, veřejné zdraví, služeb
zaměstnanosti a služeb v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení rizik,
− podporu cestovního ruchu, kulturního dědictví,
− zlepšování prostředí na sídlištích a rozvoj systémů tvorby územních politik.
V rámci IOP se integrovalo několik tematických oblastí podpory, které byly z hlediska
vymezených kompetencí, subsidiarity, tj. respektování pravomocí organizačně nižších úrovní
a dělby práce zajišťovány z centrální úrovně orgány státní správy nebo orgány územní veřejné
správy. Jednalo se o tematické oblasti (1) modernizace veřejné správy, (2) zvýšení kvality
a dostupnosti veřejných služeb a (3) podpora územního rozvoje. Společným cílem
těchto tematických oblastí bylo posílení veřejné správy, veřejných a navazujících služeb
na území České republiky s cílem zvýšit kvalitu života obyvatel a atraktivitu krajiny
158
pro investory. Vymezení konkrétních aktivit IOP bylo podloženo koncepčními strategickými
materiály v daných oblastech, tedy národními koncepcemi.
Řídícím orgánem IOP bylo Ministerstvo pro místní rozvoj - odbor řízení operačních
programů.
IOP obsahoval 6 prioritních os rozdělujících operační program na logické celky, a ty byly
dále konkretizovány prostřednictvím tzv. oblastí intervence, které vymezovaly, jaké typy
projektů mohou být v rámci příslušné prioritní osy podpořeny. Příspěvek z ERDF byl
stanoven podle obecného nařízení Evropské Komise na maximálně 85 % celkových
způsobilých veřejných výdajů, minimální hranice spolufinancování z národních veřejných
zdrojů byla určena jako 15 % celkových způsobilých veřejných výdajů. Podporovány byly
pouze akce celostátního rozsahu a významu.
b) Regionální operační programy. V rámci cíle Konvergence bylo v období 2007 - 2013
možné čerpat celkem ze 7 regionálních operačních programů (ROP) určených pro celé území
České republiky s výjimkou hlavního města Prahy.
Příjemcem podpory z regionálních operačních programů byly tzv. regiony soudržnosti.
V České republice existuje 8 regionů soudržnosti, které mohou čerpat prostředky
prostřednictvím 7 ROP (tabulka 42).
Tabulka 42: Regionální operační programy 2007 – 2013
Název ROP Územní vymezení
ROP NUTS II Severozápad Karlovarský kraj, Ústecký kraj
ROP NUTS II Severovýchod Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj
ROP NUTS II Střední Čechy Středočeský kraj
ROP NUTS II Jihozápad Jihočeský kraj, Plzeňský kraj
ROP NUTS II Jihovýchod Jihomoravský kraj, kraj Vysočina
ROP NUTS II Moravskoslezsko Moravskoslezský kraj
ROP NUTS II Střední Morava Olomoucký kraj, Zlínský kraj
Pramen: zpracováno podle www.strukturalni-fondy.cz.
Hlavní město Praha mělo svůj vlastní operační program a nemělo nárok na čerpání prostřední
z ROP.
Regionální operační programy [26] pokrývaly několik tematických oblastí s cílem zvýšení
konkurenceschopnosti regionů, urychlení jejich rozvoje a zvýšení atraktivity regionů
pro investory. Každý ROP byl řízen samostatně Regionální radou (RR)příslušného regionu
soudržnosti.
159
Evropská unie rozděluje územní celky podle systému NUTS (La Nomenclature des Unités
territoriales Statistiques, Nomenklatura územních statistikých jednotek). Systém NUTS byl
zaveden jednotně v celé Unii pro potřeby statistiky a hodnocení úrovně regionů
a pro stanovení způsobu a výše jejich podpory ze společných prostředků Unie. V běžné praxi
cestovního ruchu se s termínem NUTS setkávají žadatelé o dotace.
V České republice nese normalizovaná klasifikace název CZ-NUTS. Skládá se ze6 úrovní,
a to:
− NUTS 0: stát (Česká republika); 1
− NUTS 1: území (Česká republika); 1
− NUTS 2: oblast (sdružené kraje, tzv. Regiony soudržnosti); 8
− NUTS 3: kraj (vyšší územní samosprávné celky); 14
− NUTS 4: okres; 77
− NUTS 5: obec (základní územní jednotka); 6 254
Pramen: Ryglová, Burian, Vajčnerová, 2011.
Přestože byl každý ROP samostatným programem spravovaným samostatnou regionální
radou a reagujícím na potřeby příslušného regionu, obecně se zaměřují na obdobná témata,
která lze shrnout do několika oblastí, a to dopravní dostupnost a obslužnost, rozvoj území,
regionální rozvoj podnikání arozvoj cestovního ruchu. Pod rozvoj cestovního ruchu patřila
např. výstavba a rekonstrukce turistických cest (pěší stezky, cyklostezky, hipostezky, vodní
cesty, přístavy či přístaviště) včetně doprovodné infrastruktury a značení, rekonstrukce,
modernizace a rozvoj ubytovacích kapacit rozšíření o návazné služby (sportovní zařízení
včetně půjčoven sportovních potřeb, wellness služby, zábavní centra apod.), rekonstrukce
kulturní či technické památky nebo kulturních zajímavosti pro využití v cestovním ruchu,
rozvoj a obnova sportovních areálů využitelných primárně pro cestovní ruch včetně návazné
infrastruktury, modernizace, rozvoj a rekonstrukce lázeňské infrastruktury apod.
Uvedený výčet podporovaných aktivit se v jednotlivých regionech soudržnosti lišil.
Význam tedy mělo obeznámení se s podmínkami ROP, v jehož rámci se měl projekt
realizovat.
Všechny podporované aktivity byly spolufinancovány z Evropského fondu pro regionální
rozvoj, takže se jednalo o investiční (infrastrukturní) projekty.
c) Hlavní město Praha. Praha [26] spadala v období 2007 - 2013 do cíle Regionální
konkurenceschopnost a zaměstnanost. Ostatní regiony příslušely do cíle Konvergence. Praha
nesplňuje podmínku. Pro Prahu byly v cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost
připraveny dva operační programy (OP), a to OP Praha Konkurenceschopnost a OP Praha
Adaptabilita. Oba operační programy měly kombinovaný charakter regionálních
i tematických programů, tj. byly určeny jen pro jeden region a týkaly se širší škály
160
problémových oblastí než poměrně úzce zaměřené tematické programy cíle Konvergence.
Řídícím orgánem pro oba pražské operační programy bylo hlavní město Praha.
Na celý cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost připadalo v České republice
419,1 mil. eur. Naoperační programy pro Prahu bylo vyčleněno jen 343,3 mil. eur, zbývající
prostředky cíle Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost byly rozdělovány
prostřednictvím vícecílových tematických operačních programů např. IOP, OP Lidské zdroje
a zaměstnanost, OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost, OP Technická pomoc. Tyto
vícecílové programy byly realizovány na území celé České republiky včetně Prahy.
d) Programy mezinárodní spolupráce. Integrovaný operační program, Regionální operační
programy a Operační program města Prahy byly určeny přímo pro jednotlivé činnost
cestovního ruchu a jeho infrastrukturu. Kromě těchto programů existovala také podpora
z Evropského sociálního fondu a programy mezinárodní spolupráce např. Česko – Slovensko,
Česko – Rakousko apod.
Iniciativa Evropského společenství Interreg III z období 2000 - 2006 dala základ novému
cíli politiky hospodářské a sociální soudržnosti s názvem Evropská územní spolupráce (EUS)
[26] realizovanému prostřednictvím přeshraniční, nadnárodní a meziregionální formy
spolupráce a dvou síťových programů ESPON 2013 (Monitorovací síť pro evropské územní
plánování) a INTERACT II (program pro výměnu zkušeností s přeshraniční, meziregionální
a nadnárodní spolupráci).
Operačníprogramy Přeshraničníspolupráce se týkaly vždy hraničních regionů NUTS III
sousedících s regiony v jiném členském státu. Pro Českou republiku tak byl aktuální operační
program (OP) pro přeshraniční spolupráci s Polskem, Saskem, Bavorskem, Rakouskem
a Slovenskem.
Operační program yMeziregionální spolupráce byly společné pro všechny členské státy
Unie a také pro Norsko a Švýcarsko. Též síťové programy ESPON 2013 aINTERACT II byly
určeny pro všechny členy Unie.
Pro účely Operačního programu Nadnárodní spolupráce byla Evropská unie rozdělena
do několika zón, přičemž Česká republika patřila do zóny střední Evropa a OP Nadnárodní
spolupráce tak sdílela s Rakouskem, Polskem, částí Německa, Maďarskem, Slovinskem,
Slovenskem, částí Itálie a z nečlenských zemí s částí Ukrajiny.
Pro operační programy přeshraniční a nadnárodní spolupráce bylo pro Českou republiku
z fondů Evropské unie vyčleněno 389 mil. eur. V případě ostatních programů cíle Evropské
územní spolupráce tvořily rozpočet programu příspěvky z fondů Unie a zúčastněných států.
161
Rozpočet programů byl pro všechny členské země společný a neexistovaly zde určeny
alokace fondů Unie pro jednotlivé státy. Z fondů Evropské unie bylo pro OP Meziregionální
spolupráce vyčleněno 321,3 mil. eur, pro OP ESPON 2013 činila alokace z fondů 34 mil. eur
a pro OP INTERACT II 34 mil. eur.
7.4.2. Podpora cestovního ruchu v České republice z fondů Evropské unie v programovém
období 2014 až 2020
Pro programové období 2014 - 2020 je navrženo několik operačních programů (tabulka
43).
Tabulka 43: Operační programy pro období 2014 – 2020
Operační program Řídící orgán
Cíl: Investice pro růst a zaměstnanost Financování:
Evropský fond regionálního rozvoje
Fond soudržnosti
Evropský sociální fond
OP Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost Ministerstvo průmyslu a obchodu
OP Výzkum, vývoj a vzdělávaní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
OP Zaměstnanost Ministerstvo práce a sociálních věcí
OP Doprava Ministerstvo dopravy
OP Životní prostředí Ministerstvo životního prostředí
Integrovaný regionální operační program Ministerstvo pro místní rozvoj
OP Praha – pól růstu České republiky Magistrát hlavního města Prahy
OP Technická pomoc Ministerstvo pro místní rozvoj
Cíl: Evropská územní spolupráce Financování: Evropský fond regionálního
rozvoje
OP přeshraniční spolupráce mezi Českou republikou
a Polskou republikou
Ministerstvo pro místní rozvoj
OP přeshraniční spolupráce mezi Slovenskou republikou
a Českou republikou
Ministerstvo pro místní rozvoj
OP přeshraniční spolupráce mezi Rakouskou republikou
a Českou republikou
Ministerstvo pro místní rozvoj
OP přeshraniční spolupráce mezi Svobodným státem
Bavorsko a Českou republikou
Ministerstvo pro místní rozvoj
OP přeshraniční spolupráce mezi Svobodným státem Sasko
a Českou republikou
Ministerstvo pro místní rozvoj
OP přeshraniční spolupráce Central Europe Ministerstvo pro místní rozvoj
OP pro mezinárodní spolupráci Ministerstvo pro místní rozvoj
Další operační programy
OP Rybářství Ministerstvo zemědělství
Program rozvoje venkova 2014 - 2020 Evropský zemědělský fond rozvoje venkova
Pramen: zpracováno podle Podkladu pro přípravu Dohody o partnerství pro programové
období 2014 - 2020 - Vymezení programůa další postup při přípravě České republiky
pro efektivní čerpání fondůSpolečného strategického rámce, 2012.
162
Z hlediska rozvoje cestovního ruchu v České republice má význam tzv. Integrovaný
regionální operační program (IROP) [26]. Jedná se o nově vzniklý program pro zájemce
o dotaci z Evropské unie v letech 2014 – 2020. Připravuje ho Ministerstvo pro místní rozvoj
spolu s partnery na regionální, místní a národní úrovni. Platformou pro přípravu nového
operačního programu je Řídicí výbor IROP.
Prioritou Integrovaného regionálního operačního programu je umožnění vyváženého
rozvoje území, zlepšení veřejných služeb a veřejné správy a zajištění udržitelného rozvoje
v obcích, městech a regionech. Cíle bude dosaženo snižováním územních rozdílů,
zkvalitněním infrastruktury a posílením konkurenceschopnosti v regionech. Dále pak
posílením veřejných služeb, zaměstnanosti a podpory vzdělanosti, jako jednoho z pilířů
zvyšování kvality života obyvatel, a posílením institucionální kapacity veřejné správy.
K dosažení cíle si stanovil IROP prioritní osy, a to (1) zvýšení konkurenceschopnosti
v území, (2) zkvalitnění veřejných služeb v území a (3) posílení institucionální kapacity
veřejné správy.
Kontrolní otázky
K jakým aktivitám cestovního ruchu směřuje finanční podpora na národní úrovni v České
republice?
Jaký je význam Českomoravské záruční a rozvojové banky při financování rozvoje
cestovního ruchu?
Z jakých prostředků může financovat svoji činnost sdružení cestovního ruchu?
Uveďte priority Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice na období
2014 – 2020.
Identifikujte strukturální fondy Evropské unie.
K čemu sloužily tzv. ROP v programovém období 2007 až 2013 v České republice?
Vysvětlete, co je Integrovaný regionální operační program.
Navrhněte způsob podpory cestovního ruchu ve vybraném regionu v České republice
(Vysočina, Jižní Morava, Střední Morava a Jeseníky, Střední Čechy, Plzeňsko a Český
les, Českolipsko a Jizerské hory, Šumava).
163
TŘETÍ ČÁST
PRÁVNÍ ÚPRAVA CESTOVNÍHO RUCHU V EVROPSKÉ UNII
A ČESKÉ REPUBLICE
− obeznámení se základními normami Evropské unie pro rozvoj cestovního ruchu
− nastínění vývoje evropské legislativy v oblasti cestovního ruchu
− identifikace základních legislativních norem pro oblast cestovního ruchu v České
republice a jejich význam
− obeznámení se s částmi, které se vztahují k podnikání v oblasti cestovního ruchu
Živnostenského zákona, Občanského a Obchodního zákoníku
− nastínění významů a přínosů Zákona o podpoře cestovního ruchu
− obeznámení s problematikou ochrany spotřebitele v cestovním ruchu
− nastínění problematiky služeb pasových orgánů a možností pobytů cizinců na území
České republiky
− obeznámení s celními opatřeními při dovozu zboží v rámci Evropské unie a z třetích
krajin
− obeznámení s pravidly konzulární ochrany občanů Evropské unie
164
8. NORMY EVROPSKÉ UNIE PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU
Klíčová slova
Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch. Akční plán Evropské
unie na podporu cestovního ruchu. Evropa 2020. Lisabonská smlouva. Obnovená politika
Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní
ruch. Philoxenia. První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu. Rezoluce
Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu.Směrnice Rady 90/314/EHS.
Cestovní ruch je součástí koordinované politiky Evropské unie. Je tedy v kompetenci
jednotlivých členských krajin. Evropská unie má ale v kompetenci vydávání doporučení
pro oblast cestovního ruchu. V posledních letech se týkají zejména udržitelného rozvoje
a podpory cestování sociálně slabších skupin obyvatelstva. Při přijímání nových legislativních
opatření zaujímá Evropská unie integrovaný přístup.
Dokumenty vytvořeny Evropskou unii mají nadnárodní povahu a ve vztahu k oblasti
cestovního ruchu zavazují členské krajiny bez ohledu na to, zda jim to vyhovuje. Z hlediska
právní úpravy rozlišujeme zejména nařízení a směrnice (Petráš, 2013).
Nařízení (Petráš, 2013) představují obecně závazné a přímo platné předpisy, které
zavazují členské krajiny, aby upravily své vnitřní právo podle toho, jakým
požadavkůmodpovídá nařízení. Záleží přitom pouze na konkrétní členské krajině, jakým
způsobem to provede. Může vydat nový zákon nebo podzákonný předpis, novelizovat starší
právní předpis apod. Nařízení se většinou týkají speciálních dílčích otázek, které lze jednotně
upravit v Bruselu, bez ohledu na další právní předpisy členských krajin.
Směrnice (Petráš, 2013) jsou nejčastější formou evropského práva. Jejich zásadním
problémem je ale skutečnost, že implementace do vnitrostátního práva je prováděná orgány
jednotlivých členských států. V praxi pak dochází k tomu, že úprava řešená evropskou
směrnicí se v detailech a někdy i v dosti závažných aspektech v jednotlivých členských
krajinách odlišuje. Cílem směrnic je přitom unifikace právních řádu v dané problematice.
Evropská unie vydala řadu dokumentů, usnesení, sdělení, směrnic a nařízení, které mají
význam pro rozvoj cestovního ruchu v evropském prostoru, a tedy i v České republice
(tabulka 44).
165
Tabulka 44: Přehled právních dokumentů Evropské unie vztahujících se k cestovnímu ruchu
Rok Název
1957 Římské smlouvy
1965 Doporučení Rady týkající se činnosti vlády na podporu cestovního ruchu
1982 První směry politiky Evropského společenství v cestovním ruchu
Opatření k účinnému uplatňování svobodného podnikání a svobodného poskytování
služeb
Směrnice oobecném systému pro uznávánívysokoškolských diplomůvydaných
po ukončeníodbornéhovzdělávání a přípravyv délce trvánínejméně tří let
1984 Rezoluce o požadavku na usnadnění rozvoje cestovního ruchu
Směrnice o turistické pomoci a opatření k zahájení provozování obchodní činnosti
1986 Rozhodnutí Rady o ustanovení postupu konzultací a spolupráce v oblasti cestovního
ruchu
Jednání Evropské unie na poli cestovního ruchu
Rozhodnutí Rady zakládající postupy konzultací a spolupráce v oblasti cestovního
ruchu
Rezoluce Rady o lepším sezónním a geografickém rozložení cestovního ruchu
Doporučení o jednotlivých informacích ve stávajících hotelech
Doporučení Rady o požární bezpečnosti ve stávajících hotelech
1990 Protokol evropské politiky cestovního ruchu
Směrnice Rady o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy
1992 Akční plán Evropské unie na podporu cestovního ruchu
Rezoluce o cestovním ruchu v pojetí roku 2000
Směrnice o druhém obecném systémuuznávání odborného vzdělávání apřípravy
vytvářející všeobecný systém uznávající odborné vzdělání
1995 Směrnice Rady o sběru statistických informací v oblasti cestovního ruchu
Zelená kniha Komise - Role Unie v oblasti cestovního ruchu
1996 Zpráva o opatřeních Společenství týkajících se cestovního ruchu
Zpráva o hodnocení Akčního plánu Společenství na podporu cestovního ruchu
Pozměněný návrh na rozhodnutí Rady o prvním víceletém programu na podporu
evropského cestovního ruchu Philoxenia
1997 Opatření Společenství ke zvýšení efektivity cestovního ruchu
Sdělení o boji proti sexuální turistice zaměřené na děti
1999 Sdělení o rostoucím potenciálu cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti
v návaznosti na hodnocení a doporučení Skupiny pro cestovní ruch a zaměstnanost
Sdělení o růstu turistického potenciálu pro zaměstnanost
Směrnice, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci
pro profesní činnosti upravené směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatřeních,
a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci
Sdělení o zlepšení potenciálu cestovního ruchu pro zaměstnanost
2001 Sdělení o spolupráci pro budoucnost evropského cestovního ruchu
Cestovní ruch pro všechny
2002 Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu
2003 Sdělení o základní orientaci pro trvalou udržitelnost evropského cestovního ruchu
2004 Usnesení o cestovním ruchu a rozvoji
Usnesení o nových perspektivách a výzvách pro udržitelný cestovní ruch
2005 Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii
2006 Obnovená politika Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu
partnerství pro evropský cestovní ruch
2007 Usnesení Evropského parlamentu k Obnovené politice Evropské unie
Agenda pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch
Lisabonská smlouva
2010 Sdělení Evropa jako přední světová destinace cestovního ruchu
Evropa 2020
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
166
8.1. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu do období 80. let 20. století
Podpora rozvoje cestování je částečně zahrnuta již v preambuliŘímských smluv.
V preambuli se konstatuje, že je potřeba posilnit jednotu ekonomik a zajistit jejich
harmonický rozvoj snižováním existujících rozdílů mezi jednotlivými regiony a zmírňováním
zaostalosti znevýhodněných regionů [29].
Problematikou cestovního ruchu se zabývá několik dalších dokumentů Evropského
společenství. Významným je dokument „Doporučení Rady týkající se činnosti vlády
na podporu cestovního ruchu“z 20. července 1965, na jehož základě byla vypracována řada
analýz. Výsledky těchto zpráv byly později základem pro stanovení hospodářské politiky
sjednocené Evropy (Kosmák, 2008).
Můžeme konstatovat, že Evropská unie začala věnovat pozornost oblasti cestovního ruchu
již v 80. letech.
V roce 1982 byl vytvořen dokument „První směry politiky Evropského společenství
v cestovním ruchu“. Dokument obsahoval několik úkolů (Kosmák, 2008), ke kterým patřilo
(1)širší časové rozložení turistické sezóny, (2) ochrana architektonických památek, (3) rozvoj
cestovního ruchu v méně rozvinutých oblastech, (4) podpora sociálního cestovního ruchu,
(4) podpora kulturního cestovního ruchu a (5) podpora venkovského cestovního ruchu.
Již v roce 1982 bylo tedy stanoveno jasné kritérium definující problémy spojené s oborem
cestovního ruchu. Tato kritéria a cíle přetrvávají dodnes, byť občas mírně upravené o aktuální
vývojové tendence (Kosmák, 2008).
Rok 1982 je zajímavý i vydáním směrnice„Opatření k účinnému uplatňování svobodného
podnikání a svobodného poskytování služeb“. Jejím cílem bylo usnadnit zahájení a vlastní
průběh podnikání samostatně výdělečných osob ve službách, které souvisejí s dopravními
a cestovními kancelářemi, ve skladování a skladovém hospodářství [16].
Význam cestovního ruchu pro Evropskou integraci uznala Rada 10. dubna 1984, kdy
vyzvala Komisi k předložení návrhů. Dalším krokem za účelem vzájemné spolupráce zemí
Společenství byla rezoluce Rady „o požadavku na usnadnění rozvoje cestovního ruchu“
z roku 1984. Rada v ní vyslovila požadavek na nutnost konzultací členských krajin s Komisí
i mezi sebou navzájem. Ve stejném roce vydala Rada novelizující směrnici týkající se
„turistické pomoci a opatření k zahájení provozování obchodní činnosti“ [16].
Následně Rozhodnutím Rady 1986/86/664/EEC, která stanovila postup pro konzultace
a spoluprácivoblasti cestovního ruchu, byl v roce 1986 zřízen Poradní výbor pro cestovní
ruch. Jeho členy jsou zástupci ministerstev odpovědných za cestovní ruch v jednotlivých
167
členských krajinách. Schází se třikrát do roka. Hlavním úkolem výboru je informovat
a koordinovat aktivity členských krajin a Evropské komise.
Dále v roce 1986 vydala Komise dokument „Jednání Evropské unie na poli cestovního
ruchu“, na jehož základě začala Rada činit aktivity v oblasti cestovního ruchu. Výsledkem
bylo několik dokumentů Rady vydaných ke konci roku 1986 (tabulka 45).
Tabulka 45: Významné dokumenty Evropské unie z roku 1986
Dokument Obsah
Rozhodnutí Rady zakládající postupy
konzultací a spolupráce v oblasti
cestovního ruchu
− vzájemné výměny zkušeností v oblasti cestovního ruchu
− vzájemná informovanost mezi státy Společenství
− konzultace členských států Společenství s Komisí a mezi sebou
Rezoluce Rady o lepším sezónním
a geografickém rozložení cestovního
ruchu
− zdůrazněna úloha cestovního ruchu jako nástroje sbližování
jednotlivých národů Evropy
− výzva k analyzování vytíženosti kapacit cestovního ruchu
a na jejich základě regulace přetížené oblasti a rozvoj nevyužitých
oblastí v členských státech
− podpora prodlužování turistické sezóny a rozložení dovolených
a prázdnin do delšího časového období
Doporučení o jednotlivých
informacích ve stávajících hotelech
− návrh vytvoření jednotného standardizovaného informačního
systému pro hotely
Doporučení Rady o požární
bezpečnosti ve stávajících hotelech
− vytvoření jednotných zásad bezpečnostního standardu hotelů,
včetně požadavku pravidelných inspekcí
Pramen: zpracováno podle MagConsulting, cot.cz.
8.2. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu v období 90. let 20. století
Politika Evropské unie na podporu cestovního ruchu řeší v 90. letech prakticky stejné
problémy jako v 80. letech, ale dochází ke zintenzivnění ovlivňování.
Rok 1990 vyhlásila Rada Evropským rokem cestovního ruchu. Proto se sešli ministři
členských států Společenství odpovědní za oblast cestovního ruchu a přijali program
pro Evropský rok cestovního ruchu. Zajímavé je, že k Evropskému roku cestovního ruchu se
mimo všech zemí Evropských společenství připojilo také šest zemí Evropského sdružení
volného obchodu. Evropský rok cestovního ruchu měl za úkol především zdůraznit integrační
roli cestovního ruchu v rozvoji Evropy a zdůraznit ekonomický a společenský význam
cestovního ruchu. Cílem bylo zlepšení informovanosti občanů a větší orientace na rozvoj
cestovního ruchu v souladu s ochranou životního prostředí, na kterou chtělo Společenství
klást stále větší důraz. Dalším cílem bylo zvýšit propagaci Evropy na mimoevropských trzích
a zvýšit kvalitu služeb cestovního ruchu. Rok 1990 byl považován za úspěšný, neboť vzbudil
celoevropský zájem o oblast cestovního ruchu a rozšířil spolupráci a kontakty od vládních
orgánů až po konkrétní podniky [16].
168
Pro 90. léta je z hlediska rozvoje cestovního ruchu v Evropské unii typický koncepční
přístup. Cestovní ruch se stává významným sektorem hospodářské činnosti, na což reaguje
Evropská komise i Rada ministrů. V červnu 1990 přijala Rada ministrů „Protokol evropské
politiky cestovního ruchu“. K řešení problémů cestovního ruchu [16] bylo předloženo
11 projektů, které řešily především dopady jednotného vnitřního trhu na oblast cestovního
ruchu, kulturní cestovní ruch, vybavenost středisek cestovního ruchu, společenský cestovní
ruch, nabídku a klientelu cestovního ruchu ve střední a východní Evropě, vývoj zaměstnanosti
v cestovním ruchu apod. Rozpracování Protokolu evropské politiky cestovního ruchu
vyústilo mimo jiné, ve vydání velmi důležité Směrnice Rady 90/314/EHS z 13. června 1990,
„o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy“, která představuje zásadní opatření
pro ochranu spotřebitele v oblasti cestovního ruchu. Zároveň stanovuje povinnost státu
zabezpečit spotřebiteli garanci při insolventnosti či úpadku cestovní kanceláře. Směrnice
vychází z potřeby stanovit minimum společenských pravidel souborných služeb cestovního
ruchu v členských státech. Vychází z rozdílů v pravidlech ochrany spotřebitele a možnosti
přijmout nebo si podržet přísnější opatření na ochranu spotřebitele. Jedná se především
o obligatorní náležitosti cestovní kanceláře, o refundaci zaplacených a neposkytnutých služeb
a repatriaci klientů [19].
Dalším dokumentem z roku 1990 bylo sdělení Komise (COM/90/438) „Akce Společenství
na podporu venkovského cestovního ruchu“ (Palatková, 2011).
V červenci 1992 byl Radou přijat důležitý dokument „Akční plán Evropské unie
na podporu cestovního ruchu“, a to v reakci na klesající podíl Evropy v mezinárodním
cestovním ruchu (Palatková, 2011). Tento plán vycházel ze zhodnocení dosavadního vývoje
cestovního ruchu a jeho významu pro Evropu. Zahrnoval programy na roky 1993 – 1995.
Jeho základními cíli bylo (1) zdůraznění integrační úlohy cestovního ruchu v Evropě
a (2) prezentace Evropy jako homogenního celku. Akční plán v sobě zahrnoval problémy
[16]:
− koordinace cestovního ruchu,
− příhraniční spolupráce regionů,
− ochrany spotřebitelů,
− další propracování rovnoměrného sezónního rozložení dovolených,
− ochrany životního prostředí,
− kulturního cestovního ruchu,
− venkovského cestovního ruchu,
− sociálního cestovního ruchu, zvláště mládežnického cestovního ruchu,
169
− výchovy a vzdělání pracovníků,
− propagaci evropského cestovního ruchu mimo evropské trhy.
Mimo Akčního plánu přijal Evropský parlament také „Rezoluci o cestovním ruchu v pojetí
roku 2000“. Rezoluce zdůrazňovala význam cestovního ruchu ve snižování meziregionálních
rozdílů.
V roce 1995 byla přijata „Směrnice Rady o sběru statistických informací v oblasti
cestovního ruchu“. Ta sjednocuje požadavky na zpracování a sběr statistických údajů
v cestovním ruchu [16].
Úkoly Evropské unie v rozvoji cestovního ruchu jsou prezentovány v tzv. „Zelené knize
Komise - Role Unie v oblasti cestovního ruchu“ z roku 1995, jež se stala základem
současných aktivit Unie v oblasti cestovního ruchu. Patří k nim:
− popis činností, které Společenství v cestovním ruchu realizuje,
− popis všech nástrojů, které k tomu využívá,
− předložení vyhlídky na pokrok v cestovním ruchu Unie,
− vypracování a přezkoumání hodnoty přidané realizací politiky na úrovni Unie.
Obsah Zelené knihy je potom zaměřen na problematiku činností prováděných v cestovním
ruchu např. na rozvoj cestovního ruchu, zaměstnanost v cestovním ruchu, na přidanou
hodnotu Evropské unie v oblasti cestovního ruchu a na předpokládaný vývoj úlohy Unie
v oblasti cestovního ruchu [16].
Označení Zelená kniha se používá pro dokumenty Evropské komise, které se vztahují
k určitému problému či oblasti evropských politik, kde se počítá se zvýšením vlivu Komise.
Dokumenty mají souhrnný a konzultační charakter a naznačují předpokládaný směr další
úpravy dané oblasti. Zelené knihy jsou určeny širokému okruhu subjektů, jichž se daná
problematika dotýká a od nichž se očekává, že se zapojí do diskuse a konzultací na evropské
úrovni. Výsledkem konzultací může být pak vydání tzv. bílých knih. Bílé knihy obsahují
konkrétní nástroje pro řešení dané problematiky na evropské úrovni a mají charakter
střednědobých programových dokumentů.
Pramen: Palatková, 2011.
V roce 1996 předložila Komise sdělení COM/96/29 „Zpráva Radě, Evropskému
parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o opatřeních
Společenství týkajících se cestovního ruchu“. Z dalších dokumentů měla význam sdělení
COM/96/166 „Zpráva o hodnocení Akčního plánu Společenství na podporu cestovního
ruchu“ a sdělení COM/96/635 „Pozměněný návrh na rozhodnutí Rady o prvním víceletém
programu na podporu evropského cestovního ruchu Philoxenia (1997 – 2000)“ (Palatková,
2011).
170
Na základě úkolů obsažených v Zelené knize přijala v roce 1996 Rada Rozhodnutí
k vypracování prvního víceletého programu na podporu cestovního ruchu. Jednalo se
o program Philoxenia. Program obsahoval čtyři hlavní cíle, a to (1) zlepšení informovanosti
v cestovním ruchu, (2) zdokonalení legislativního a finančního prostředí pro cestovní ruch,
(3) zvýšení kvality evropského cestovního ruchu a (4) propagaci Evropy v nečlenských
zemích a získání většího počtu návštěvníků [16].Přestože se návrh Komise setkal s kladnou
odpovědí od ostatních evropských institucí, Rada ministrů nebyla schopná dosáhnout
jednomyslného konsensu a Komise svůj návrh oficiálně stáhla v dubnu 2000.
V dalším roce (1997) podala Komise zprávu k „Opatření Společenství ke zvýšení
efektivity cestovního ruchu“. Tato zpráva se zabývala návrhy na zvýšení účinnosti evropského
cestovního ruchu [16].
Z hlediska ochrany lidských práv mělo význam „Sdělení o boji proti sexuální turistice
zaměřené na děti“ z listopadu 1997. Bylo vydáno jako reakce na boj proti cestovním
kancelářím, leteckým společnostem a hotelovým řetězcům podporujícím sexuální cestovní
ruch [9].
V roce 1997 začal proces zvaný Cestovní ruch a zaměstnanost, jehož plán byl obsažen
v závěrečném materiálu Konference o zaměstnanosti a cestovním ruchu. Pro praktickou
realizaci byla založena Skupina pro cestovní ruch a zaměstnanost složená z odborníků
každého členského státu, s pověřením určit podmínky a doporučení k maximalizaci
ekonomických efektů cestovního ruchu v návaznosti na podmínky udržitelnosti.
V souladuse správou skupiny bylo přijato sdělení COM/99/205 „Rostoucí potenciál
cestovního ruchu jako zdroje zaměstnanosti v návaznosti na hodnocení a doporučení Skupiny
pro cestovní ruch a zaměstnanost“. Dokument získal neobvykle silnou podporu a proces
Cestovní ruch a zaměstnanost byl dále rozvíjen v další dekádě (Palatková, 2011).
Sdělení Komise z 28. dubna 1999 „O růstu turistického potenciálu pro zaměstnanost“
analyzuje význam cestovního ruchu pro evropskou zaměstnanost [16].Komise informovala
o zřízení čtyř pracovních skupin (A, B, C, D), k nimž v roce 2001 přibyla pracovní skupina E.
Všechny pracovní skupiny předložily svá doporučení v létě 2001 (Palatková, 2011).
Velmi významným krokem bylo přijetí Směrnice 99/42/EC, kterou se zavádí postup
pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené směrnicemi
o liberalizaci a o přechodných opatřeních a kterou se doplňuje obecný systém uznávání
dokladů o dosažené kvalifikaci z roku 1999. Směrnice se týká i průvodcovské činnosti. Její
význam je v sjednocení požadavků uznávání kvalifikace, přičemž doplňuje směrnici
89/48/EEC o obecném systému pro uznávánívysokoškolských diplomůvydaných
171
po ukončeníodbornéhovzdělávání a přípravyv délce trvánínejméně tří let, a směrnici
92/51/EEC o druhém obecném systémuuznávání odborného vzdělávání apřípravy vytvářející
všeobecný systém uznávající odborné vzdělání. Základem všeobecného systému uznávání
odborné kvalifikace je skutečnost, že pokud někdo dosáhl potřebné odborné kvalifikace
k výkonu profese v jedné členské krajině Evropské unie, opravňuje ho to usilovat o výkon
příslušné profese v jiné členské krajině. Každá krajina má přitom volnost k regulaci profesí
v rámci své územní působnosti [19].
Ve stejném roce přijala Komise „Sdělení o zlepšení potenciálu cestovního ruchu
pro zaměstnanost“, které analyzovalo význam cestovního ruchu pro růst zaměstnanosti
v evropském hospodářském prostoru (Kosmák, 2007).
8.3. Normy Evropské unie v oblasti cestovního ruchu na začátku 21. století
Začátkem 21. století pokračuje orientace Evropské unie v procesu Cestovní ruch
a zaměstnanost, a zároveň se zintenzivňují rozhovory o trvalé udržitelnosti cestovního ruchu.
Ke konci roku 2001 zveřejnila Komise „Sdělení o spolupráci pro budoucnost evropského
cestovního ruchu“ (COM/2001/0665), v němž navrhla vytvoření operačního rámce
založeného na otevřené koordinaci mezi všemi zúčastněnými stranami. Přitom identifikovala
klíčové oblasti koordinace, a to informace, vzdělávání, kvalitu, udržitelný rozvoj a nové
technologie. V rámci plnění cílů sdělení uspořádaly členské státy Unie několik konferencí,
na kterých se pokoušely o zlepšení koordinace národních politik cestovního ruchu
a o politické uznání cestovního ruchu. Nosným tématem konference v Bruggách (červenec
2001) se stalo téma dostupnosti účasti na cestovním ruchu a bariér, které účasti brání, zejména
z ekonomických, sociálních či zdravotních příčin. Výsledkem by dokument „Cestovní ruch
pro všechny“. Členské státy se jim zavázaly k podporování sociálního cestovního ruchu
(Palatková, 2011).
Usnesení Rady ze dne 21. května 2002 zdůraznilo hospodářský význam cestovního ruchu
a nutnost posílit uznání jeho významu na evropské úrovni a začlenit jej do dalších evropských
politik.Na tomto základě Komise později zavedla řadu opatření a iniciativ.
K přímým dopadům této strategie patří např. [10]:
− satelitní účty cestovního ruchu pro každý členský stát dokončené při prezentaci prvního
evropského satelitního účtu,
− spuštění internetového portálu visit.europe.com na podporu Evropy jako destinace
cestovního ruchu,
172
− každoroční fórum evropského cestovního ruchu, které se koná od roku 2002 za účasti
vysokých představitelů cestovního ruchu, orgánů Evropské unie a vlád členských krajin
Evropské unie.
V roce 2003 vydala Evropská komise sdělení pod názvem„Základní orientace pro trvalou
udržitelnost evropského cestovního ruchu“ (COM/2003/716). Cílem sdělení (Palatková,
2011) je efektivní podpora udržitelného cestovního ruchu na všech úrovních. Komise
ve sdělení navazovala na rezoluci Evropského parlamentu z roku 2002 a zdůrazňovala
potřebu zajištění konzistence jednotlivých politik Evropské unie. Jednalo se o vůbec první
rezoluci, která se zabývala výlučně cestovním ruchem.
Rezoluce Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu je významným dokumentem, který
obsahuje řadu komplexních doporučení pro další rozvoj cestovního ruchu.
Rezolucenastiňujestrategii rozvojecestovníhoruchuvEvropskéunii, podle kterémají členské
krajiny chránitzájmynávštěvníků vcestovnímruchu arespektovat jejichrostoucí nárokyna
kvalitua strukturuposkytovaných služeb. Majípodporovatzmírněnísezónnostiarozvíjet
formycestovníhoruchu, které ji budoustimulovataumožnícestovní ruchzpřístupnitvšem.
Zvláštní pozornost je třebavěnovat péči ovytváření novýchkomplexníchproduktů prokonkrétní
cílové skupiny (Gúčik, 2006).
V letech 2004 a 2005 je patrná vyšší intenzita kroků směřujících k politice cestovního
ruchu, a to zejména prostřednictvím usnesení Evropského parlamentu 2004/2212
„o cestovním ruchu a rozvoji“ a 2004/2229 „o nových perspektivách a výzvách pro udržitelný
cestovní ruch“. Významné bylo také stanovisko Evropského hospodářského a sociálního
výboru 2005/C255/02 „Politika cestovního ruchu v rozšířené Evropské unii“. Výbor
upozornil na propojenost se sociální politikou, kvalitou, výzkumem a vývojem, ochranou
spotřebitele, ochranou životního prostředí apod. (Palatková, 2011).
V únoru 2005 Evropská komise navrhla obnovení Lisabonské strategie a zaměřila úsilí
Evropské unie na dva hlavní úkoly, a sice zajistit vyšší a trvalý růst a větší počet lepších
pracovních míst [37].
V roce 2006 vydala Evropská komise sdělení „Obnovená politika Evropské unie v oblasti
cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch“. Hlavním cílem
této politiky je zdokonalit konkurenceschopnost evropského cestovního ruchu a vytvořit více
lepších pracovních příležitostí prostřednictvím udržitelného růstu cestovního ruchu
v evropském i celosvětovém měřítku. Obnovená politika se soustředí na několik oblastí, a to
zlepšení právní úpravy, koordinaci politik, lepší využívání dostupných evropských finančních
173
nástrojů, podporu udržitelnosti cestovního ruchu a podporu povědomí o cestovním ruchu
a jeho viditelnosti.
Usnesení Evropského parlamentu z 29. listopadu 2007 k Obnovené politice Evropské unie
[32]:
− zdůrazňuje pozitivní roli, kterou v oblasti ochrany spotřebitele hrají organizace působící
v sociálním cestovním ruchu, jejichž činnosti by měly povzbuzovat a podporovat,
− vítá iniciativy na koordinaci informací o bezbariérovém cestovním ruchu na evropské
úrovni, které by umožnily turistům s omezenou pohyblivostí a jejich rodinám nalézt
informace o přístupnosti destinací a vyzývá členské krajiny, poskytovatele služeb
cestovního ruchu, národní a místní organizace cestovního ruchu, aby se připojily
k takovým iniciativám nebo je podpořily,
− vyzývá Evropskou komisi a členské krajiny, aby zahájily proces, který by vyústil
do ustanovení systému označení "Přístup pro všechny", které by zaručovalo základní
zařízení pro bezbariérový přístup pro návštěvníky se sníženou pohyblivostí a které by
se vztahovalo na ubytovací a pohostinská zařízení, místa pro trávení volného času,
přírodní a kulturně-historické památky, muzea,
− vyzývá Evropskou komisi, aby vypracovala sdělení a akční plán na podporu označení
"Přístup pro všechny",
− navrhuje, aby Evropská komise prostudovala možnost zavedení cestovního pasu mládeže
pro mladé Evropany, kteří dostali finanční podporu v rámci programů Erasmus, Leonardo
nebo Comenius, nebo kteří vykonávají dobrovolnou civilní službu v Evropské unii, aby
mohli snadněji cestovat a seznámit se s hostitelskou zemí,
− upozorňuje na potřebu zavedení evropského programu pro seniory cestující mimo sezóny,
který by zlepšil kvalitu života starších občanů v Evropské unii, navrhuje, aby se tento
program nazýval Odysseus (obdobný program je již zaveden pod názvem Calypso).
V říjnu 2007 vydala Evropská komise střednědobou strategii za účelem dosažení
udržitelného a konkurenceschopného evropského cestovního ruchu pod názvem „Agenda
pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch“ [38]. Komise výslovně uznala,
že vytyčení růstu a zaměstnanosti jako bezprostředního cíle je spojeno s podporou cílů
v sociální oblasti i v oblasti životního prostředí, a na základě výsledků práce Skupiny
pro udržitelnost cestovního ruchu shrnutých ve zprávě „Akční program pro udržitelnější
evropský cestovní ruch“ přijala Evropskou agendou 21 pro cestovní ruch. Cílem agendy je
přinést ekonomickou prosperitu, sociální spravedlnost a soudržnost a ochranu přírody
a kultury. Tyto cíle by měly respektovat i členské krajiny při vytváření jejich politik a činností
174
ovlivňujících dopad pasivního cestovního ruchu Evropy, a při jejich podpoře cestovního
ruchu jakožto nástroje udržitelného rozvoje v hostitelských zemích. Při plnění stanovených
cílů je zapotřebí řešit několik otázek specifických pro cestovního ruchu např. [38]:
− dosáhnout udržitelné ochrany a správy přírodních a kulturních zdrojů,
− minimalizovat využívání zdrojů a znečišťování v cílových destinacích, včetně
minimalizace vytváření odpadu,
− zvládat změny v zájmu dobrých životních podmínek společenství,
− snížit sezónní charakter poptávky,
− zabývat se dopadem dopravy související s cestovním ruchem,
− umožnit zážitek z cestování všem bez diskriminace,
− zlepšit kvalitu pracovních míst v cestovním ruchu,
− zajistit bezpečnost návštěvníků i místních obyvatel v cestovním ruchu.
Důležitým dokumentem, z hlediska právního základu pro cestovní ruch na úrovni
Evropské unie je Lisabonská smlouva. Jejím přínosem je zejména reforma institucí azlepšení
procesurozhodovánív Evropské unii, posílení demokratického rozměru Unie, reforma vnitřní
politiky a posílení zahraniční politiky Unie. Z hlediska vnitřní politiky byly posíleny
pravomoci Evropské unie v oblasti kontroly hranic, azylu a přistěhovalectví, v oblasti justiční
spolupráce v občanských a trestních věcech a v oblasti policejní spolupráce. Také byla
posílená činnost Unie na mezinárodní úrovni. Lisabonská smlouva vnáší dospolečné
zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie především větší soulad a přehlednost. Unie
nabyla právní subjektivitu, na jejímž základě může jednat o mezinárodních smlouvách
a vystupovat v nich jako smluvní strana [21]. Lisabonská smlouva přináší novou právní
úpravu v oblastech, kde Unie podporuje, doplňuje a koordinuje činnosti členských států,
k nimž patří podle článku 6 ochrana a zlepšení lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní
ruch, všeobecné vzdělávaní, odborné vzdělávaní, mládež a sport, civilní ochrana a správní
spolupráce. Novou právní úpravu přináší Lisabonská smlouva v oblasti cestovního ruchu,
v článku 195 Smlouvy o fungování Evropské unie, který doplňuje činnosti členských států
v sektoru cestovního ruchu podporou konkurenceschopnosti na úrovni podniků Unie.
Cestovní ruch je tedy zařazen do oblastí, kde má Evropská unie pravomoc provádět aktivity
podpory, koordinacenebo doplňení činnosti členských států (Palatková, 2011).
Sdělení z června 2010 s názvem „Evropa jako přední světová destinace cestovního
ruchu“ bylo prvním politickým aktem zveřejněným po přijetí Lisabonské smlouvy. Podrobně
analyzuje faktory a překážky, které se týkají konkurenceschopnosti cestovního ruchu
a jeho udržitelného rozvoje, tedy demografické a klimatické změny, nedostatečné energetické
175
a vodní zdroje apod. Hlavním vytyčeným cílem je i nadále zlepšení konkurenceschopnosti
cestovního ruchu z hlediska zachování kvalitní nabídky a rovněž slučitelnost cestovního ruchu
s udržitelným rozvojem [62].
Pro rozvoj cestovního ruchu jsou důležité také předpisy Evropské unie v oblasti dopravy
o ochraně práv cestujících v letecké, námořní, železniční a silniční dopravě.
Boj proti chudoběnazajištění sociálnía územní soudržnosti, aby lidéžijící vchudobě
a sociálním vyloučeníměli možnostžítdůstojně a aktivněse podílet naživotěspolečnosti,
je součástí strategieEvropské komiseEvropa2020. Jedná se o strategii růstu v Unii pro příští
desetiletí. Jejím cílem je, aby se Evropská unie stala inteligentní a udržitelnou ekonomikou.
Strategie má pomoci Evropě, aby překonala krizi a vyšla z ní silnější vnitřně i na mezinárodní
úrovni, a to posílením konkurenceschopnosti, produktivity, růstového potenciálu, sociální
soudržnosti a hospodářské konvergence. Strategie reaguje na výzvy spojené s přechodem
politik z krizového řízení na zavedení střednědobých až dlouhodobých reforem na podporu
růstu a zaměstnanosti, a zajištění udržitelnosti veřejných financí.
Unie si stanovila pět ambiciózních cílů, které se týkají zaměstnanosti, inovací, vzdělávání,
sociálního začlenění a klimatu (tabulka 46). Mají být dosaženy do roku 2020. Úkolem každé
členské krajiny je přijmout vlastní národní cíl v každé z uvedených oblastí.
Tabulka 46: Cíle strategie Evropa 2020
Oblast Cíl
zaměstnanost − míra zaměstnanostiobyvatelstva ve věku20-64 let75 %
výzkum a vývoj − investice do výzkumuavývoje, resp. inovací 3 % HDPEU
změny klimatu a energie − pokles emisískleníkovýchplynů o 20 %, příp. až o30 % ve srovnání
s úrovněmizroku 1990
− vyrobit20 % energie zobnovitelných zdrojůa zvýšit energetickou
účinnosto20%
vzdělávaní − poklespodíluosob, kterépředčasněukončujíškolní docházku, pod10 %
− minimálně 40 % podílvysokoškolskéhovzdělání mezimladší generací
boj proti chudobě
a sociálnímu vyloučení
− pokles počtuosob, kterým hrozí chudoba a sociální vyloučení, alespoňo 20
milionů
Pramen: zpracováno podle Strategie Evropa 2020.
Strategie má sedm priorit, ke kterým patří (Gentner Vavrová, 2011):
− Digitálníagenda pro Evropu zaměřená na urychlení zavádění vysokorychlostního
internetu a využití výhod jednotného digitálního trhu pro domácnosti a podniky,
− Inovace v Unii, zaměřena na zlepšení rámcových podmínek a přístupu k finančním
prostředkům na výzkum a inovace s hlavním cílem posílit inovační řetězec a zvýšit úroveň
investic v celé Unii,
176
− Mládež v pohybu, jejímž cílem je zlepšit úroveň vzdělávacích systémů, usnadnit vstup
mladých lidí na trh práce a posilovat mezinárodní přitažlivost evropského
vysokoškolského vzdělávání,
− Evropa účinněji využívající zdroje, jejichž cílem je napomoci oddělení hospodářského
růstu, využívání zdrojů prostřednictvím snížení emisí oxidu uhličitého v hospodářství,
zvýšení využívání obnovitelných zdrojů, modernizace sektoru dopravy a podpory
energetické účinnosti,
− Průmyslová politika ve věku globalizace, jako cíl stanovuje zlepšení podnikatelského
prostředí, především pro malé a střední podniky a podporu rozvoje silné a udržitelné
průmyslové základny, která bude celosvětově konkurenceschopná,
− Program pro nové dovednosti a pracovní místa, který je zaměřen na modernizaci trhu
práce usnadněním pracovní mobility, a rozvoj dovedností v průběhu celého života
s ohledem na zvýšení zapojení na trhu práce, a zlepšení souladu mezi nabídkou práce
a poptávkou po práci,
− Evropská platforma pro boj proti chudobě, zaměřena na zajištění sociální a územní
soudržnosti.
Kontrolní otázky
Jaké úkoly vymezil dokument „První směry politiky Evropského společenství v cestovním
ruchu“?
Jaká je úloha Poradního výboru pro cestovní ruch zřízeného v roce 1986?
V čem spočívá význam Směrnice Rady 90/314/EHS „o souborných službách
pro cestování, pobyty a zájezdy“?
Vysvětlete, co jsou tzv. zelené knihy.
Uveďte, které evropské směrnice nebo normy se týkají uznávaní dokladů o dosažené
kvalifikaci.
Proč považujeme Rezoluci Evropského parlamentu k cestovnímu ruchu za jeden
z nejvýznamnějších dokumentů v oblasti cestovního ruchu na evropské úrovni?
Jaký je cíl Obnovené politiky Evropské unie v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu
partnerství pro evropský cestovní ruch?
Identifikujte cíl Agendy pro udržitelný a konkurenceschopný evropský cestovní ruch.
177
9. PRÁVNÍ ÚPRAVA PODNIKÁNÍ PRO OBLAST CESTOVNÍHO RUCHU
V ČESKÉ REPUBLICE
Klíčová slova
Komisionářská smlouva. Mandátní smlouva. Pojištění proti úpadku cestovní kanceláře.
Smlouva o nájmu dopravního prostředku. Smlouva o provozu dopravního prostředku.
Smlouva o zájezdu. Smlouva o zprostředkování. Spotřebitelské smlouvy. Věc odložená. Věc
vnesená. Všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Zájezd. Zákon o podpoře
a řízení rozvoje cestovního ruchu. Živnosti.
Vstup České republiky do Evropské unie měl značný přínos i pro oblast cestovního ruchu.
Ustanovení volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu zjednodušilo cestování mezi
členskými krajinami.
K nejvýznamnějším přínosům členství České republiky v Evropské unii v oblasti
cestovního ruchu patří rozvoj příhraniční spolupráce měst a obcí, přístup k finančním zdrojům
Unie a možnost jejich využití a nová právní úprava podnikání v cestovním ruchu.
Rozvoj příhraniční spolupráce měst a obcí se na obou stranách hranic projevuje
fungováním euroregionů např. Euroregion Nisa (Liberecký kraj a Šluknovský výběžek,
jihovýchodní část Svobodného státu Sasko, jihozápadní část Vojvodství Dolnoslezského
v Polsku), Euroregion Šumava (Šumava, Bavorský les), Euroregion Labe (severo-západní
Čechy, Saské Švýcarsko, část Horního Polabí a východních Krušných hor v Německu).
Přístup k finančním zdrojům Evropské unie a možnost jejich využití pro cestovní ruch je
reflektována zejména prostřednictvím využívání strukturálních fondů.
Velmi významné pro rozvoj cestovního ruchu v České republice bylo přijetí
SměrniceRady 90/314/EHS z roku 1990 „o souborných službách pro cestování, pobyty
a zájezdy“. Na směrnici v české legislativě navazuje Zákon č. 159/1999 Sb. o některých
podmínkách podnikání v cestovním ruchu. Hlavním přínosem zákona je příspěvek k vyšší
ochraně zákazníků cestovních kanceláří a agentur.
Mezi důležité normy Evropské unie, které byly implementovány do české legislativy, patří
dvě normy z roku 2003. Obě se zabývají jasným vymezením terminologie používané
v cestovním ruchu. Jedná se o normy:
− EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře –
terminologie,
− EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie turistického
ubytování – terminologie“.
178
Obě normy mají statut české technické normy. Podstatný význam pro praxi cestovní ruchu má
informativní příloha norem, která slouží jako slovník s ekvivalentními výrazy v angličtině,
francouzštině, němčině, španělštině a češtině.
Norma EN 13809:2003 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a cestovní kanceláře –
terminologie“ byla v České republice vydána v lednu 2004. Vymezuje kategorie pracovníků,
kteří se podílejí na zajišťování asistenčních služeb např. průvodce, horský vůdce, vedoucí
zájezdu, doprovod zájezdů, delegát, hosteska, vedoucí okružní plavby, sportovní instruktor,
animátor.
Norma EV/ISO 18513:2003 „Služby cestovního ruchu – hotely a ostatní kategorie
turistického ubytování – terminologie“ byla vydána v červnu 2004. Stanovuje:
− typy ubytovacíchjednotek např.jednolůžkový pokoj, studio, apartmán, suite, duplex,
− vybrané druhypostelí, jako je double bed, twinbeds, singlebed, queenbed, kingbed,
− pokrmyanápoje, tj. vymezuje, co obsahuje kontinentální snídaně, rozšířenásnídaně,snídaně
formoušvédských stolů, anglická snídaně,
− další služby, tedy definuje, co je např.úschovnajízdních kol, šatna, lyžárna,
zařízenípro tělesně postižené osoby, donáškováslužbaapod.,
− zařízení pro hosty, tj. vymezuje lobby, restauraci, bar, doplňkový prodej,
etážovouslužbu,dětský koutek, wellness, bazénapod.
Cestovní ruch v České republice není uceleným právním odvětvím jako např. trestní nebo
pracovní právo, kde v podstatě platí jeden zákoník, kterým se jednotlivé subjekty řídí.
Cestovní ruch upravuje několik roztříštěných právních norem, které se ho přímo nebo
částečně týkají. Navíc tyto normy často leží na pomezí několika složitých právních odvětví,
jako je tomu i u klíčového zákona č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání
v cestovním ruchu. Zákon spadá do obchodního práva, je ale složitě propojen s občanským
právem a zároveň je implementací evropské legislativy (Petráš, 2013).
K právním normám, které upravují výlučně oblast cestovního ruchu, patří právě Zákon
č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu.
Právních norem, které se zabývají kromě jiného i podnikáním a aktivitami cestovního
ruchu a zasahují do jiných oblastí, je několik (tabulka 50). Pro rozvoj cestovního ruchu jsou
nejvýznamnější Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, Občanský zákoník č.
89/2012 Sb., Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992
Sb. a Zákon č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky.
179
Tabulka 47: Právní normy související s cestovním ruchem
Název právní normy Oblast úpravy
Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání,
tzv. Živnostenský zákon podnikání
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. vztahy mezi podniky cestovního ruchu a zákazníky
Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. vztahy mezi podniky cestovního ruchu navzájem,
vztahy s dodavateli služeb apod.
Zákon o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. ochrana spotřebitele
Zákon č. č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území
České republiky víza, cestovní doklady, evidence cizinců
Zákon č. 13/1993 Sb. tzv. Celní zákon celní politika
Zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči
Zákon č. 183/2006 Sb. o územním plánování
a stavebním řádu
výstavba, rekonstrukce a modernizace (hotely,
restaurace)
Zákon č. 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní
prostředí ochrana životního prostředí
Zákon č. 114/1992. Sb. o ochraně přírody a krajiny ochrana životního prostředí
Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech nakládání s odpady (hotely, restaurace)
Zákon č. 477/2001 Sb. o obalech označování výrobků
Další:
daňové zákony
hygienické předpisy (hotelnictví, pohostinství)
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
9.1. Živnostenský zákon
Základním právním předpisem pro každé podnikání, které naplňuje znaky živnosti, je
zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikáníve znění pozdějších předpisů. Zákon
definuje pojem živnost a stanovuje také podmínky pro provozování jednotlivých živností
v cestovním ruchu. V průběhu své platnosti byl cca. 120x novelizován.
Živností podle §2 zákona rozumíme soustavnou činnost provozovánu samostatně, vlastním
jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených
Živnostenským zákonem.
Soustavností se míní, že podnikatel vykonává činnost určitým periodickým opakováním.
Není však nutné, aby byla činnost vykonávaná denně, stačí i sezónní aktivita. Samostatnost
znamená, že podnikatel jedná a rozhoduje se samostatně, není nikým veden a ovlivňován.
Problémem praxe je tzv. „Schwarzsystem“, kdy jsou osoby pracující v závislé činnosti nuceny
formálně samostatně podnikat, takže jejich práva vůči zaměstnavateli jsou pak minimální.
Podnikání pod vlastním jménem představuje činnost podnikatele pod svým jménem nebo
obchodní firmou. Tím, že živnostník podniká na vlastní odpovědnost, ručí za své závazky
celým svým majetkem (Petráš, 2013).
Živností přitom podle §3 zákona neníprovozování činnosti vyhrazené zákonem státu nebo
určené právnické osobě, využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními
zákony, jejich původci nebo autory, výkon kolektivní správy práva autorského a práv
180
souvisejících s právem autorským podle zvláštního právního předpisu,restaurování kulturních
památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými
pracemi a provádění archeologických výzkumů. Živností také není činnost např. lékařů,
lékárníků, stomatologů, psychoterapeutů, znalců a tlumočníků, činnost bank, pojišťoven,
penzijních fondů, spořitelních a úvěrních družstev, burz, pořádání loterií a jiných podobných
her, námořní doprava a mořský rybolov, provozování rozhlasového a televizního vysílání,
nabízení nebo poskytování služeb směřujících bezprostředně k uspokojování sexuálních
potřeb, výchova a vzdělávání na základních školách, středních školách, speciálních školách
a vysokých školách, provozování letišť, provozování obchodní letecké dopravy a leteckých
prací a poskytování leteckých služeb apod.
Živnost může provozovat (§5) fyzická nebo právnická osoba, splní-li podmínky stanovené
zákonem. Státní povolení k provozování živnosti se vyžaduje jen v případech vymezených
zákonem. Fyzická osoba, která nemá bydliště na území České republiky, nebo právnická
osoba, která nemá sídlo na území České republiky, může na území České republiky
provozovat živnost za stejných podmínek a ve stejném rozsahu jako česká osoba, pokud
ze zákona nevyplývá něco jiného. Pro účely živnostenského zákona se za českou (tuzemskou)
osobu považuje fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem na území České
republiky. Bydlištěm na území České republiky se pro účely zákona rozumí trvalý pobyt
na území krajiny.
Zahraniční fyzická osoba, která hodlá na území České republiky provozovat živnost
a která má podle zvláštního zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České
republiky povinnost, mít pro pobyt na území krajiny povolení, musí k ohlášení živnosti
a k žádosti o koncesi doložit doklad prokazující udělení víza k pobytu nad 90 dní
nebo povolení k dlouhodobému pobytu. Povinnost doložit doklad se nevztahuje na zahraniční
fyzickou osobu, která hodlá na území České republiky provozovat živnost prostřednictvím
organizační složky svého podniku.
9.1.1. Podmínky provozování živnosti
Živnostenský zákon stanovuje podmínky pro provozování živnosti. Přitom je potřeba
rozlišovat všeobecné a zvláštní podmínky provozování živnosti. Všeobecné podmínky se
týkají všech živností, zvláštní podmínky upravují jen některé druhy živnosti.
Všeobecnými podmínkami provozování živnosti (§6) jsou dosažení věku 18 let, způsobilost
k právním úkonům a bezúhonnost.
181
Za bezúhonnou se pro účely zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena
pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti
s podnikáním, nebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni
nehledí, jako by nebyla odsouzena. Bezúhonnost se prokazuje u občanů České republiky
výpisem z evidence Rejstříku trestů. U osob, které jsou občany jiného členského státu
Evropské unie (§46 odst. 1 písm. a), výpisem z evidence trestů daného státu, případně
prohlášením o bezúhonnosti učiněným před notářem nebo orgánem členského státu, jehož
jsou občany, nebo před notářem nebo orgánem členského státu posledního pobytu. Tyto
doklady nesmí být starší než 3 měsíce. Takový doklad může být nahrazen dokladem o uznání
odborné kvalifikace, pokud prokazuje i splnění podmínky bezúhonnosti.
Zvláštními podmínkami provozování živnosti (§7) jsou odborná nebo jiná způsobilost,
pokud je Živnostenský zákon nebo zvláštní předpisy vyžadují.
Pokud je v rámci odborné způsobilosti vyžadována praxe v oboru, rozumí se jí výkon
odborných činností, náležejících do oboru nebo příbuzného oboru živnosti, osobou
samostatně výdělečně činnou v oboru nebo v příbuzném oboru na základě příslušného
oprávnění k podnikatelské činnosti, osobou pověřenou vedením podniku nebo organizační
složky podniku, odpovědným zástupcem, osobou bezprostředně odpovědnou za řízení
činnosti, která je předmětem živnosti, nebo osobou vykonávající samostatné odborné práce,
odpovídající oboru živnosti, v pracovněprávním vztahu. Za příbuzné obory se považují obory,
které užívají stejných nebo podobných pracovních postupů a odborných znalostí.
Odbornou způsobilost může občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské
unie prokázat též doklady o odborné kvalifikaci, které osvědčují, že předmětnou činnost
vykonával v jiném členském státě Evropské unie.
Důležitým prvkem provozování živnosti je možnost provozovat živnost prostřednictvím
odpovědného zástupce (§11). Je to fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která odpovídá
za řádný provoz živnosti a za dodržování živnostenskoprávních předpisů a je k podnikateli
ve smluvním vztahu. Odpovědný zástupce musí splňovat všeobecné a zvláštní podmínky
provozování živnosti. Přitom nikdo nemůže být ustanoven do funkce odpovědného zástupce
pro více než čtyři podnikatele. Toto ustanovení vyvolává v praxi rozpaky a způsobuje
problémy (Petráš, 2013).
182
9.1.2. Členění živností a živnostenské oprávnění
Živnosti podle zákona č. 455/1991 Sb. (§9) členíme na ohlašovací a koncesované.
Ohlašovací živnosti smějí být při splnění stanovených podmínek provozovány na základě
ohlášení. Koncesované živnosti smějí být provozovány na základě koncese.
Ohlašovací živnosti se dále podle §19 člení na živnosti volné, vázané a řemeslné. Odborná
způsobilost pro řemeslné živnosti (§21) se prokazuje dokladem nebo doklady o:
− řádném ukončení středního vzdělání s výučním listem v příslušném oboru vzdělání,
− řádném ukončení středního vzdělání s maturitní zkouškou v příslušném oboru vzdělání,
nebo s předměty odborné přípravy v příslušném oboru,
− řádném ukončení vyššího odborného vzdělání v příslušném oboru vzdělání,
− řádném ukončení vysokoškolského vzdělání v příslušné oblasti studijních programů
a studijních oborů,
− uznání odborné kvalifikace, vydaným uznávacím orgánem podle zákona o uznávání
odborné kvalifikace,
− získání všech profesních kvalifikací tak, jak jsou pro odpovídající povolání stanoveny
v Národní soustavě kvalifikací.
Uvedené doklady můžou být nahrazeny doklady získanými v příslušném oboru.
Odborná způsobilost pro vázané živnosti (§24) je stanovena přílohou č. 2 Živnostenského
zákona. Občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie může prokázat
odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem
podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.
Živnostvolná (§25) je živností opravňující k výkonu činností, pro jejichž provozování
zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání živnostenského
oprávnění pro živnost volnou musí být splněny všeobecné podmínky.
Odborná způsobilost pro koncesované živnosti je stanovena přílohou č. 3 Živnostenského
zákona. Občan České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie může prokázat
odbornou způsobilost dokladem o uznání odborné kvalifikace vydaným uznávacím orgánem
podle zákona o uznávání odborné kvalifikace.
183
Oprávnění provozovat živnost, tedy živnostenské oprávnění (§10) vzniká právnickým
osobám již zapsaným do obchodního rejstříku, právnickým osobám, které se do obchodního
rejstříku nezapisují, a fyzickým osobám:
− u ohlašovacích živností dnem ohlášení, nebo pokud je v ohlášení uveden pozdější den
zahájení živnosti, tímto dnem,
− u koncesovaných živností dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese.
Podnikatel prokazuje své živnostenské oprávnění výpisem ze živnostenského rejstříku
s údaji, příp. do vydání výpisu stejnopisem ohlášení s prokázaným doručením živnostenskému
úřadu, a to i prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy nebo pravomocným
rozhodnutím o udělení koncese. Živnostenské oprávnění přitom nemůže být přeneseno
na jinou osobu. Toto oprávnění zaniká:
− smrtí podnikatele, nepokračují-li v živnosti dědicové nebo správce dědictví,
− zánikem právnické osoby,
− uplynutím doby, pokud živnostenský list nebo koncesní listina byly vydány na dobu
určitou,
− rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění.
9.1.3. Živnosti v cestovním ruchu
V cestovním ruchu se Živnostenský zákon vztahuje na několik činností. Živnosti volné
jsou živnosti, pro jejichž provozování zákon nevyžaduje prokazování odborné ani jiné
způsobilosti. V cestovním ruchu k nim patří:
ubytovací služby, a totypyubytování neposkytující stravovací služby, tj. turistické
ubytovny, kempy, chatové osady nebo jiné kategorie staveb poskytující i jiné než základní
služby a poskytující snídaně v těchto stavbách s kapacitou do 10 lůžek např. rodinné
domy,
provoz cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu,
pozemní doprava s výjimkou železniční a silniční motorové dopravy,
činnostinformačníchkanceláří,
překladatelskáa tlumočnická činnost,
provozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavních zařízení, pořádání kulturních
produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí,
služby osobníhocharakterujako jsou seznamovací a svatební agentury, kartářky,
astrologie, čistič bot, hostesky, společnice, doprovod skupiny osob či jednotlivců.
184
Zařazení průvodcovské činnosti k volným živnostem nelze považovat za vhodný krok.
Průvodcovská činnost představuje doprovázení skupin nebo jednotlivců a poskytování
výkladu zejména o kultuře a historii v různých jazycích, poskytování praktických informací
o místu pobytu, případně základní pomoc návštěvníkům cestovního ruchu. Je potřeba
konstatovat, že požadavky na průvodce jsou v řadě krajin značné. V České republice je však
stále nedoceněn význam kvalitních průvodcovských služeb pro města a regiony, a to tak
ze strany státu, jako i ze strany organizací destinačního managementu (Petráš, 2013).
Živností vázanou je průvodcovská činnost – horská, která zahrnuje provádění jednotlivců
nebo skupin v horských oblastech, včetně zabezpečování bezpečnosti a realizace naučné,
informační a propagační činnosti. Pro její výkon se vyžaduje střední vzdělání s maturitní
zkouškou a profesní kvalifikace pro horskou průvodcovskou činnost, nebo osvědčení
o rekvalifikaci, nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní činnost
vydaný zařízením akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy,
nebo ministerstvem, do jehož působnosti patří oblast, v níž je živnost provozována, a 4 roky
praxe v oboru.
Živností řemeslnou je hostinskáčinnost, tj. příprava a prodej pokrmů a nápojů určených
k bezprostřední spotřebě v provozovně, v níž jsou prodávány. Činnost může být prováděna
buď samostatně, nebo společně s poskytováním ubytování např. v hotelech nebo penzionech.
Pro její výkon se vyžaduje doklad o vzdělání v oboru.
Klíčovou živností v oblasti cestovního ruchu je provozování cestovní kanceláře. Jedná se
o živnost koncesovanou. Živností se rozumí organizování, nabízení a prodej zájezdů nebo
jednotlivých služeb cestovního ruchu např. zabezpečení dopravy, ubytování, prodej jízdenek
apod. Pro její výkon se vyžaduje splnění jedné z následujících podmínek:
− vysokoškolské vzdělání ve studijním programu a studijním oboru zaměřeném na cestovní
ruch,
− vyšší odborné vzdělání v oboru vzdělání zaměřeném na cestovní ruch,
− střední vzdělání s maturitní zkouškou v oboru vzdělání zaměřeném na cestovní ruch,
− vysokoškolské vzdělání a 1 rok praxe v oboru,
− vyšší odborné vzdělání a 3 roky praxe v oboru,
− střední vzdělání s maturitní zkouškou a 6 let praxe v oboru,
− osvědčení o rekvalifikaci nebo jiný doklad o odborné kvalifikaci pro příslušnou pracovní
činnost vydaný zařízením akreditovaným podle zvláštních právních předpisů, zařízením
akreditovaným Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, nebo ministerstvem,
do jehož působnosti patří oblast, v níž je živnost provozována, a 6 let praxe v oboru,
185
− doklad o profesní kvalifikaci pro provozování cestovní kanceláře podle zvláštního
právního předpisu a 2 roky praxe v oboru.
K dalším koncesovaným živnostem vztahujícím se k cestovnímu ruchu patří:
silniční motorová doprava (včetně taxislužby), která zajišťuje přepravu osob silničními
motorovými vozidly pro cizí potřebu, jakož i přemísťování silničních motorových vozidel
samých,
vnitrozemská vodní doprava, která představuje souhrn činností, jimiž se zajišťuje přeprava
osob, věcí, případně zvířat, jakož i přemísťování plavidel samých po vnitrozemských
vodních cestách pro cizí potřebu s výjimkou plovoucích strojů a zařízení.
9.2. Zákon o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu
Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu
některých činností v oblasti cestovního ruchu, je klíčovým předpisem právní úpravy
cestovního ruchu v České republice. Oficiálním označením se jedná o zákon č. 159/1999 Sb.
o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu některých činností v oblasti
cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů a zákona č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů.
Zákon byl devětkrát novelizován novelami 37/2004 Sb., 39/2004 Sb., 57/2006 Sb.,
214/2006 Sb., 130/2008 Sb., 301/2009 Sb. a 89/2012 Sb. Zákon implementuje do praxe
evropskou směrnici č. 90/314/EHS. Důvodem přijetí zákona byla ale zejména řada
negativních jevů v oblasti cestovního ruchu, a to úpadky cestovních kanceláří a snaha
o zabezpečení garancí pro spotřebitele (Petráš, 2013).
Tvorba zákona a jeho přijetí měli několik základních cílů, a sice (Petráš, 2013):
− implementaci směrnice č. 90/314/EHS do vnitrostátního práva,
− zvýšení ochrany spotřebitele,
− zkvalitnění služeb cestovních kanceláří.
Zákon se ale musel vyrovnat s problémem soukromě-právní úpravy cestovního ruchu
spočívající v dualizmu občanského a obchodního práva. Na jedné straně by měl zajistit
ochranu zákazníka cestovních kanceláří a agentur, na druhé straně regulovat podnikání
cestovních kanceláří (Petráš, 2013).
Je nutno dodat, že upravuje jen některé podmínky podnikání v cestovním ruchu. Vztahuje
se na činnost cestovních kanceláří a agentur a činnost průvodců. Neupravuje ale podnikání
v ubytovacích zařízeních, v pohostinských zařízeních, ve společensko-zábavních zařízeních
např. kasina a jiných specifických zařízeních cestovního ruchu např. v aquaparcích.
186
Důležité z pohledu poskytování služeb v cestovním ruchu je vymezení pojmu zákazník.
Podle §4 zákona č. 159/1999 Sb. je zákazníkem osoba, která uzavře s cestovní kanceláří
smlouvu o zájezdu, nebo osoba, v jejíž prospěch byla tato smlouva uzavřena. Zákazníkem je
i osoba, na kterou byl zájezd převeden.
9.2.1. Zájezd
Zájezd je podstatným pojmem, který je potřeba z hlediska cestovního ruchu jasně
vymezit. Jedná se o vlastní produkt cestovní kanceláře. Prodávat jej můžou cestovní kanceláře
a agentury po uzavření smlouvy o zájezdu.
Podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. zájezdem rozumíme předem sestavenou kombinaci
alespoň dvou služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li
služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin nebo když zahrnuje ubytování přes noc.
Jedná se o kombinaci služeb doprava, ubytování nebo jiné služby cestovního ruchu, jež
nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena
tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu (obrázek 29).
Obrázek 29: Zájezd
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
Oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt, který je
oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona.
Zájezdem podle tohoto zákona není kombinace služeb cestovního ruchu (1) prodávaná
jinému podnikateli za účelem jeho dalšího podnikání nebo (2) jejíž nabídka a prodej nesplňuje
znaky živnostenského podnikání.
ostatní
služby
a/nebo
ubytování a/alebo
průvodce
a výjimečně/nebo
pojištění
doprava
a/nebo
stravování
ZÁJEZD
187
a) Předem sestavená kombinace služeb. Vymezení, kdy kombinaci služeb považujeme
za zájezd a kdy nikoliv, je z hlediska praxe nesmírně důležité. Podle výkladu Evropského
soudního dvora podmínka, že zájezd je předem sestavená kombinace služeb, znamená, že se
jedná o kombinaci sestavenou kdykoliv před čerpáním první služby. Jedná se tedy tak o balík
služeb, který je předem sestavený a nabízený v tištěném katalogu, elektronickém katalogu
nebo na letáku, jako i o kombinaci sestavenou na základě individuální objednávky zákazníka
dříve, než spotřebitel začne čerpat první službu.
Zájezdem tedy je kombinace služeb na základě přání klienta, ale není jím dokoupení
fakultativního výletu, oběda, či večeře v cílové destinaci [25].
Zájezdem rovněž není, pokud si klient k zakoupenému ubytování později (kdekoliv)
zakoupí jízdenku či letenku. Zájezdem ale je, jestliže si klient zakoupí současně ubytování
a dopravní ceninu, případně voucher na dopravu. Nabídku místa v dopravním prostředku,
která je provedena současně s nabídkou ubytování a koresponduje s ní, tedy chápeme jako
nabídku zájezdu. Pokud tedy organizátor nabízí v katalogu osobitně ubytování a osobitně
k němu vhodnou dopravu (leteckou, autokarovou, železniční) v odpovídajících termínech,
jedná se o nabídku zájezdu, kterou smí vlastním jménem provádět jen cestovní kancelář.
Pro účely pojištění pro případ úpadku pak mohou při prodeji nastat 2 různé situace [25]:
− pokud si zákazník z takové nabídky zakoupí jen jednu službu, tedy dopravu nebo jen
ubytování, nezakoupil zájezd, a proto se na tuto službu nevztahuje pojištění pro případ
úpadku,
− pokud si zakoupí dopravu a ubytování, jedná se o zájezd, a proto se na tyto služby
pojištění vztahuje.
Nabídkou zájezdu není, pokud cestovní agentura nabízí pouze ubytování a kromě toho
v rámci svých služeb zprostředkovává prodej dopravních cenin pravidelné dopravy. Cestovní
agentura však nesmí na přání zákazníka takové služby kompletovat, protože by se jednalo
o zájezd.
Zájezdem je pobyt v ubytovacím zařízení zahrnující ubytování a další předem rezervované
služby, např. stravování, využití wellness, sportovního zařízení, gastronomického zařízení
a jiných služeb, pokud tyto služby nejsou automaticky zahrnuty v ceně ubytování. Typickým
příkladem je teambuilding, vícedenní konference, incentivní pobyty apod.
188
Zájezdem je také rekondiční, relaxační nebo wellness program, který nespadá pod režim
zákona č.20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, tedy který není léčebným pobytem na lékařský
předpis.
b) Kombinace služeb přesahující 24 hodin. Podle §1 zákona č. 159/1999 Sb. je další
podmínkou klasifikace zájezdu poskytování kombinace služeb po dobu přesahující 24 hodin
nebo zahrnutí ubytování přes noc.
Za zájezd tedy považujeme kombinaci dopravy a programu, kterého cena tvoří min. 20 %
ceny zájezdu, případně program, který je pro účastníka zájezdu významný v případě, že celek
přesáhne 24 hodin.
c) Kombinace min. dvou služeb. Zájezdem je i kombinace dopravy a ubytování, pokud
ubytování není doplňkem dopravy. Za zájezd ale nepovažujeme ubytování v dopravním
prostředku jako součást přepravy na základě přepravní ceniny, tj. lůžko ve vlaku, kajuta
na lodní lince. Na druhé straně je zájezdem ubytování ve vlaku, autokaru nebo výletní lodi
tzv. cruise, pokud je nabízené speciálně jako turistická poznávací trasa nebo plavba. Tedy
kombinace služeb, kde účelem cesty není dopravit se z výchozího do koncového místa, ale
projet trasu resp. místa na ní včetně případného programu. Kombinace dopravy a ubytování
není zájezdem, pokud doprava je jen doplňkem ubytování např. transfer z a do ubytovacího
zařízení z obvyklého dopravního uzlu, doprava zavazadel ubytovaných hostů apod. [25].
Kombinace služeb ubytování a stravování je zájezdem v případě, že stravování není
doplňkem ubytování. Stravování nad rozsah snídaně se za doplněk ubytování považuje, pokud
je poskytnuto ubytovacím objektem automaticky každému hostu v rámci ceny ubytování např.
režim all inclusive v hotelu.
Ubytování a program, pokud cena služeb programu tvoří alespoň 20 % ceny zájezdu nebo
pokud je program pro účastníka zájezdu významný, je možné tuto kombinaci považovat
za zájezd. Program se ale za doplněk ubytování považuje, pokud je poskytnut ubytovacím
zařízením automaticky každému hostu v rámci ceny ubytování např. animace, hotely fungující
pouze v režimu all inclusive apod. Taková kombinace pak není zájezdem.
Zájezdem je lyžařský pobyt s permanentkou i s individuální dopravou, a to i v případě
když cena permanentky nepředstavuje 20 % ceny zájezdu. Lyžování považujeme
za významný program z pohledu spotřebitele.
Zájezdem je kombinace dopravy a vstupenek na významnou sportovní, společenskou
či kulturní akci, i pokud cena vstupenky nedosáhne 20 % celkové ceny za předpokladu, že
189
celek přesáhne 24 hodin [25] např. Liga mistrů, Mistrovství světa v hokeji, Tour de France,
Filmový festival v Cannes, Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary apod.
Zájezdem není jakkoliv dlouhý pobyt v luxusním přímořském hotelu bez dalších služeb.
Snídaně přitom nepovažujeme za samostatnou službu. Stejně za významnou službu tvořící
kombinaci nepovažujeme zprostředkování cestovního pojištění.
Zájezdem je cesta autobusem nebo vlakem s lehátkovou, či lůžkovou úpravou delší než
24 hodin se zajištěnými prohlídkami v místě zastávek a návratem do výchozího místa,
resp. do jiného místa, kam lze dojet přímo. Zájezdem ale není cesta vlakem s použitím lůžka
nebo lehátka aniž bez předem zakoupených služeb.
Zájezdem není, pokud zákazník letecké společnosti dostane ubytování v místě
mezipřistání, protože návazná doprava není technicky možná.
Zájezdem je pobyt v ubytovacím zařízení s teambuildingovým programem
organizovaným jiným subjektem než je spotřebitel. Zájezdem není stejný pobyt s programem
organizovaným spotřebitelem v místnostech, které si od hotelu pronajal spolu s ubytováním.
Zájezdem také není, pokud ubytovací zařízení nabízí ubytovaným hostům doplňkové služby
v případě, že tyto služby jsou poskytovány v rámci ceny ubytování nikoliv jako osobitně
nabízený balík, ale po každé a pro každého např. volný vstup do bazénu, wellness centra,
animační služby apod. [25].
Zcela specifickým problémem je nabídka a prodej léčebných pobytů v lázeňských
zařízeních. Tyto pobyty jsou z hlediska zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu postaveny
do jiného režimu než je zákon č. 159/ 1999 Sb. V posledních letech však tato zařízení čím dál
častěji nabízejí a prodávají čistě komerční wellness pobyty, které jsou prakticky totožné
s programy organizovanými wellness hotely apod. nebo cestovními kancelářemi. Je
nepřípustné, aby návštěvníci v rámci stejného typu pobytu měli různou právní ochranu
podle různých právních předpisů. Proto se tyto pobyty rozčleňují na dva druhy, a to léčebné a
ostatní.
Léčebný pobyt ve státním i nestátním lázeňském zařízení ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb.
není zájezdem, i když zahrnuje kombinaci služeb cestovního ruchu jako je ubytování,
stravování, nejvýše jednodenní výlety a kulturní programy. Tyto další služby cestovního
ruchu se chápou jako doplněk léčby. Podstatným a určujícím znakem léčebného pobytu je
lékařská péče. Pobyt v léčebném zařízení, jehož součástí není péče pod lékařským dohledem
(nezbytnou součástí je vstupní a výstupní lékařská prohlídka), není léčebným pobytem, ale
zájezdem [25].
190
Relaxační a wellness pobyty nezahrnující služby lékaře plně naplňují definici zájezdu,
a proto je za zájezd považujeme bez ohledu na to, který subjekt je nabízí a prodává. Tedy
i lázeňské zařízení nebo hotel. Zájezdem samozřejmě není, pokud jsou wellness služby
nabízeny k ubytovací službě jen jako možnost k využití, bez zahrnutí a určení počtu
a charakteru takových služeb v ceně pobytu [25].
Výjimku ze zákona tvoří léčebné pobyty realizované přes veřejné vysílatele, lyžařské
pobyty včetně skipasu, doprava a ubytování v dopravním prostředku za primárním účelem
přepravy, doprava a ubytování včetně vstupenky na významnou sportovní nebo kulturní akci.
Příklad: Zájezdem je/není …
letenka s Air France, ubytování v hotelu Plaza Athénée**** se snídaní, vstupné
Louvre a Eiffelova věž, Paříž
letenka se Smart Wings a ubytování včetně polopenze v hotelu Silver Beach***,
Korfu, Řecko
autokarový zájezd first minute s ubytováním a polopenzí v hotelu Perla***, Slunečné
pobřeží, Bulharsko
okružní plavba all inclusive Řím – Neapol – Santorini – Eféz – Atény – Korfu –
Dubrovník – Benátky, Evropa
zážitková plavba po Baťově kanálu s ubytováním na hausbótu Hodonín – Kroměříž,
Česká republika
cesta trajektem společnosti Balearía z Barcelony na Mallorcu s přenocováním
v kajutě, Španělsko
cesta Orient Expressem Paříž – Lausanne – Miláno – Benátky – Bělehrad – Sofia –
Istanbul
cesta vlakem EC z Prahy do Berlína s přenocováním v lůžkovém vozu
individuální doprava s ubytováním v kempu, Tučepi, Chorvatsko
individuální doprava a ubytování v Residence Regina Dolomiti*** se skipasem,
Malga Ciapela, Itálie
léčebný pobyt v hotelu Felicitas, Poděbrady, Česká republika
wellness pobyt v resortu Svatá Kateřina**** včetně snídaně a hodin jógy, Počátky,
Česká republika
ubytování včetně wellness služeb v Grand hotelu Permon**** a masáže, peeling
a kosmetika v Beauty Paradise Sothys Paris placeny osobitně, Podbanské, Slovenská
republika
ubytování v hostelu Clink78 a lístek na fotbalový zápas finále Ligy mistrů, Londýn,
Velká Británie
all inclusive pobyt v komplexu Hilton Hawaiian Village Waikiki Beach Resort,
Honolulu, Havajské ostrovy
průvodce po Moskvě a vstupenky do galerie Ermitáž, Rusko
Vysvětlivky:
je zájezdem
není zájezdem
191
Kombinace služeb, jinak zcela splňující definici zájezdu není zájezdem, jestliže je prodána
jinému podnikateli za účelem jeho podnikání. To znamená, že např. cestovní agentura,
ubytovací či lázeňské zařízení v rámci své podnikatelské licence může vytvářet kombinace
služeb a může je prodat jinému podnikateli pouze k podnikatelským účelům tj. prakticky
pouze k vytvoření zájezdu jménem tohoto podnikatele. Přitom nehraje roli, zda podnikatel,
kterému byla kombinace prodána, ji dále upraví, přidá další služby nebo ji převezme
beze změny a přidá jen své jméno a ochranu podle zákona č. 159/1999 Sb. Pokud by
podnikatel takovou kombinaci spotřebovával např. pro zaměstnance, žáky, dodavatele, byla
by tato kombinace zájezdem.
Zájezdem tedy není, když organizace destinačního managementu vytvoří balík
dvoudenního putování po památkách UNESCO na Vysočině a prodá ho cestovní kanceláři.
Zájezdem se stane až, když ho cestovní kancelář nabídne potenciálním spotřebitelům.
Zájezdem ale je, když organizace destinačního managementu prodá stejný balíček jakékoliv
firmě pro její zaměstnance, partnery apod.
Zájezdem je také komerční zajištění vícedenní služební cesty, vícedenní incentivní akce,
vícedenní podnikové akce, vícedenního školení, vícedenních seminářů.
Zájezdem není kombinace, jejíž nabídka a prodej nesplňuje znaky živnostenského
podnikání. Například naprosto stejný pobyt v horách organizovaný klubem horolezců, není
zájezdem, pokud je určen výlučně pro členy klubu, kteří za něj uhradí služby třetích subjektů,
tedy jízdenku, přenocování v horské chatě, lanovky. Stejný pobyt ale je zájezdem, pokud byl
určen veřejnosti, která v ceně uhradí i režijní náklady, dozor či průvodce ze strany horolezců
apod. [25].
Kombinace služeb nabízená a prodávaná podnikatelem je vždy zájezdem, pokud není
prokazatelně nabízena a poskytnuta bezúplatně pro charitativní účely např. pobyty pro děti
z dětských domovů, pro oběti katastrof apod. [25].
d) Souhrnná cena kombinace služeb. Termín „za souhrnnou cenu“ je v zákoně doplněn
dovětkem o tom, že oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu
nezprošťujesubjekt, který je oprávněn nabízet a prodávat zájezdy, závazků podle zákona.
Souhrnná cena tedy neznamená, že cena zájezdu musí být nutně uvedena v jedné částce,
resp. součtem. Rozhodující není, kolik účtenek bude vystaveno, ale že budou vystaveny
stejným subjektem, stejnému zákazníkovi a na služby vztahující se ke stejné akci [25].
192
9.2.2. Cestovní kancelář vs. cestovní agentura
Cestovní kancelář i cestovní agentura mají při zabezpečování své činnosti jisté povinnosti
vyplývající ze zákona č. 159/1999 Sb.
a) Cestovní kancelář. Provozovatel cestovní kanceláře je podle §2 zákona č. 159/1999 Sb.
podnikatel, který je na základě koncese oprávněn organizovat, nabízet a prodávat zájezdy.
Provozovatelem cestovní kanceláře je také osoba, která má v době podpisu cestovní smlouvy
sídlo nebo místo podnikání v jiném členském státě Evropské unie nebo v jiném státě tvořícím
Evropský hospodářský prostor, než je Česká republika. Cestovní kancelář usazená na území
jiného státu musí podnikat na základě oprávnění tohoto státu k provozování cestovní
kanceláře a musí mít sjednané pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře,
nebo být jinak pro tento případ zajištěna, alespoň v rozsahu stanoveném zákonem
č. 159/1999 Sb. V rámci živnosti může cestovní kancelář:
− nabízet a prodávat jednotlivé služby cestovního ruchu,
− organizovat kombinace služeb cestovního ruchu a nabízet je a prodávat jiné cestovní
kanceláři za účelem jejího dalšího podnikání,
− zprostředkovávat prodej jednotlivých služeb cestovního ruchu pro jinou cestovní kancelář
nebo cestovní agenturu, případně pro jiné osoby např. dopravce, pořadatele kulturních,
společenských a sportovních akcí apod.,
− zprostředkovávat prodej zájezdu pro jinou cestovní kancelář, přitom smlouva o zájezdu
musí být v těchto případech uzavřena jménem cestovní kanceláře, pro kterou je zájezd
zprostředkováván,
− prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní
řády, tištěné průvodce a upomínkové předměty.
Cestovní kancelář je povinna po celou dobu své podnikatelské činnosti mít uzavřenu
pojistnou smlouvu. Je povinna označit provozovnu a propagační a jiné materiály určené
zákazníkovi slovy „cestovní kancelář“, pokud toto označení neobsahuje již její obchodní
firma. Označení cestovní kancelář nebo CK může používat pouze podnikatel, který je
držitelem platné koncese.
Cestovní kancelář dále nesmí zprostředkovávat prodej zájezdu pro subjekt, který není
cestovní kanceláří.
Kromě toho je povinna předložit před uzavřením smlouvy o zájezdu zájemci
na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění zárukypro případ úpadku cestovní kanceláře.
193
Při zprostředkování prodeje zájezdu pro jinou cestovní kancelář v propagačních,
nabídkových a jiných materiálech, včetně jejich elektronických forem, vždy informovat,
pro kterou cestovní kancelář je prodej zájezdu zprostředkováván. Před uzavřením smlouvy
o zájezdu předložit zájemci o uzavření smlouvy na jeho žádost k nahlédnutí doklad o pojištění
záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, pro kterou zprostředkovává prodej zájezdu.
Před zahájením zprostředkování prodeje zájezdů pro cestovní kancelář usazenou na území
jiného státu je nutné neprodleně informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj,
a to včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo jiné
formy zajištění zájezdů. Při zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kancelář usazenou
na území jiného státu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí opis oprávnění
k provozování cestovní kanceláře včetně jeho úředně ověřeného překladu a informovat
zájemce o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, nebo jiné formy
zajištění zájezdů.
Při zprostředkování prodeje zájezdu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku
poskytnout zájemci s dostatečným předstihem relevantní údaje.
Cestovní kancelář usazená na území jiného státu je povinna před zahájením prodeje
zájezdů bezodkladně informovat o této skutečnosti ministerstvo, a to včetně údajů o rozsahu
pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění zájezdů.
Podle §10 zákona č. 159/1999 Sb. je cestovní kancelář dále před uzavřením cestovní
smlouvy v katalogu, případně jinou prokazatelnou formou povinna pravdivě, srozumitelně,
úplně a řádně informovat o všech skutečnostech, které jsou jí známy, a které mohou mít vliv
na rozhodnutí zájemce o koupi zájezdu (tabulka 48).
Tabulka 48: Informační povinnost cestovní kanceláře
Povinnosti
termín zájezdu
storno poplatky
místo pobytu
dopravní prostředek
ubytovací zařízení
forma stravování
trasa cesty + zastávky
program
pasové a vízové povinnosti
rozsah a podmínky pojištění
možnost uzavřít individuální pojištění zákazníka
zprostředkovat informace k zájezdu od jiné cestovní kanceláře
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
194
Cestovní kanceláří musí zákazníka informovat, zda je pro zájezd požadován minimální
počet zákazníků včetně termínu, kdy nejpozději před odjezdem musí být zákazníkům
oznámeno, že nebylo tohoto minimálního počtu dosaženo a cestovní kancelář zájezd ruší.
Před uzavřením cestovní smlouvy mohou být potřebné údaje změněny jen v případě, že si
cestovní kancelář v katalogu toto právo vyhradila, nebo pokud se na nich dohodla se
zájemcem o koupi zájezdu. V ostatních případech jsou pro cestovní kancelář závazné.
a) Cestovní agentura. Provozovatelem cestovní agentury je podnikatel, který provozuje svou
činnost na základě ohlášení volné živnosti. Cestovní agentura nesmí zprostředkovávat prodej
zájezdu pro subjekt, který není cestovní kanceláří. V rámci živnosti může cestovní agentura
prodávat věci související s cestovním ruchem, zejména vstupenky, mapy, plány, jízdní řády,
tištěné průvodce a upomínkové předměty.
Cestovní agentura je povinna označit provozovnu a propagační a jiné materiály určené
zákazníkovi slovy "cestovní agentura", pokud toto označení neobsahuje již obchodní firma.
Dále je povinna:
− v propagačních, nabídkových a jiných materiálech, včetně jejich elektronických forem,
vždy informovat, pro kterou cestovní kancelář je prodej zájezdu zprostředkováván,
− před uzavřením smlouvy o zájezdu předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí doklad
o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, pro kterou zprostředkovává
prodej zájezdu,
− před zahájením zprostředkování prodeje zájezdů pro cestovní kancelář usazenou na území
jiného státu bezodkladně informovat o této skutečnosti Ministerstvo pro místní rozvoj, a to
včetně údajů o rozsahu pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné
formy zajištění těchto zájezdů,
− při zprostředkování prodeje zájezdu pro cestovní kancelář usazenou na území jiného státu
předložit zájemci na jeho žádost k nahlédnutí opis oprávnění k provozování cestovní
kanceláře včetně jeho úředně ověřeného překladu a informovat zájemce o rozsahu pojistné
záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře nebo jiné formy zajištění těchto zájezdů,
− při zprostředkování prodeje zájezdu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku
např. přes internet poskytnout zájemci s dostatečným předstihem náležité údaje.
Cestovní kancelář je živností koncesovanou. Podléhá tedy ustanovením Živnostenského
zákona. Druhá živnost, cestovní agentura, byla zřízená ve snaze umožnit podnikání v zásadě
všem provozovatelům. Avšak cestovní agentury byly původně koncipovány jako živnosti
195
vázané. Později prošly k živnostem volným. Základní rozdíl (tabulka 49) mezi cestovní
agenturou a cestovní kanceláří je v tom, že cestovní agentura nesmí sama organizovat
zájezdy. Může je pouze zprostředkovat pro cestovní kancelář. Přitom musí mít svou
provozovnu a materiály řádně označeny, aby nedošlo k záměně s cestovní kanceláří (Petráš,
2013).
Tabulka 49: Rozdíl mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou
Cestovní kancelář Cestovní agentura
živnost koncesovaná ohlašovací volná
tvorba zájezdů a jejich prodej
zprostředkování zájezdů
prodej jednotlivých služeb
pojištění proti úpadku
označení provozovny, propagačních a jiných materiálů
předložit na požádání zákazníka doklad o pojištění proti
úpadku
informační povinnost
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
9.2.3. Pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře
Zákon č. 159/1999 Sb. je speciálním prováděcím předpisem k Živnostenskému zákonu
(Petráš, 2013). Zásadní roli hraje pojištění proti úpadku cestovní kanceláře, tedy smlouva
s pojišťovnou. Na rozdíl od evropské směrnice č. 90/314/EHS, která umožňuje i jiné možnosti
ochrany zákazníka např. bankovní záruku, česká legislativa striktně vyžaduje u každé cestovní
kanceláře pojištění. Toto pojištění je základním prvkem ochrany spotřebitele.
Podle §6 až §8 je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky pro případ úpadku
cestovníkanceláře. Na základě tohoto pojištění vzniká zákazníkovi pojištěnému cestovní
kanceláří právo naplnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku
(1) neposkytne zákazníkovi dopravu z místa pobytu v zahraničí do České republiky, pokud
jetato doprava součástí zájezdu, (2) nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu
v případě, že se zájezd neuskutečnil, nebo (3) nevrátí zákazníkovi rozdíl mezi zaplacenou
cenou zájezdu a cenou částečně poskytnutého zájezdu v případě, že se zájezd uskutečnil
pouze zčásti.
Pojistná smlouva musí být sjednána tak, aby se pojištění vztahovalo na veškeré zájezdy
prodané v době platnosti pojistné smlouvy, pokud cestovní kancelář uzavře novou pojistnou
smlouvu. Okamžikem prodeje zájezdu se rozumí okamžik uzavření smlouvy o zájezdu.
Pojišťovna předá cestovní kanceláři kromě pojistky rovněž doklady určené zákazníkům,
které musí obsahovat informace o uzavřeném pojištění, zejména označení pojišťovny,
196
podmínky pojištění a způsob oznámení pojistné události. Cestovní kancelář je povinna předat
tento doklad zákazníkovi současně s cestovní smlouvou.
a) Pojistné plnění. V případě, že zákazníkovi nebude poskytnuta doprava z místa pobytu
v zahraničí do České republiky, poskytne pojišťovna plnění zabezpečením dopravy z místa
pobytu do České republiky, včetně nezbytného ubytování a stravování do doby odjezdu
i v případě, že se pojišťovně nepodaří do 12 hodin po oznámení škodné události průkazně
ověřit u odpovědného zástupce cestovní kanceláře, že došlo k pojistné události.
V případě, že se následným šetřením pojišťovny neprokáže, že došlo k pojistné události, je
cestovní kancelář povinna uhradit pojišťovně to, co za ni pojišťovna plnila.
Zajistí-li si zákazník dopravu včetně nezbytného ubytování a stravování
na vlastní náklady, poskytne mu pojišťovna peněžní plnění pouze do výše, jakou by musela
vynaložit, pokud by dopravu, ubytování a stravování zajišťovala sama.
Pojistné plnění poskytne pojišťovna okamžitě po ověření pravdivosti oznámení pojistné
události. Pro oznámení pojistné události se přitom nevyžaduje písemná forma.
Pojišťovna není oprávněna odmítnout pojistné plnění nebo snížit jeho výši v případě,
dozví-li se po pojistné události, že cestovní kancelář vědomě poskytla nepravdivé nebo
neúplné podklady, které byly pro uzavření pojištění podstatné. Pojišťovna je však v tomto
případě oprávněna domáhat se náhrady škody na cestovní kanceláři.
b) Výška pojistného plnění. Pojištění lze sjednat pouze u pojišťovny, která je oprávněna
provozovat pojištění záruky např. Generali, Union, Uniqua. Pojistné podmínky pro povinné
pojištění záruky je pojišťovna povinna předložit České národní bance na její vyžádání
ke kontrole. Česká národní banka spolupracuje při kontrole pojistných podmínek pro pojištění
záruky s Ministerstvem pro místní rozvoj.
Cestovní kancelář je povinna sjednat pojištění na pojistnou částku minimálně 30 %
ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů nebo v případě, že tyto tržby mají být nižší než
tržby v předchozím roce, na pojistnou částku minimálně 30 % těchto tržeb v předchozím roce.
Cestovní kancelář je povinna před uzavřením pojistné smlouvy a kdykoli v době trvání
pojištění umožnit pojišťovně na její žádost přístup ke všem dokladům, které souvisejí
s pojištěním zájezdů, a podat k nim vysvětlení.
Všeobecné pojistné podmínky stanoví, jakou částkou se cestovní kancelář podílí
na pojistné události, způsob její úhrady pojišťovně a zúčtování vůči cestovní kanceláři, bližší
podmínky jejího použití a případy, kdy je pojišťovna povinna nepoužitou částku cestovní
197
kanceláři vrátit. Výše částky, kterou se cestovní kancelář podílí na plnění z pojistné události,
nesmí být nižší než 2 % ročních plánovaných tržeb z prodeje zájezdů.
Přesto že minimální výška pojištění je zákonem jasně vymezena, v praxi často dochází
k podpojištění cestovních kanceláří. Zákazník si sice může ověřit, zda je cestovní kancelář
pojištěna, ale nemá možnost zjistit výšku pojištění, ani zda je dostačující. Pojišťovna ale má
nárok prověřovat finanční hospodaření cestovní kanceláře a cestovní kancelář ji to musí
umožnit (Petráš, 2013).
9.3. Občanský zákoník
Občanský zákoník upravuje obchodně-závazkové vztahy mezi osobami (občany)
navzájem a mezi podnikateli a zákazníky (občany). Upravuje tedy vztahy mezi fyzickými
osobami, resp. mezi fyzickou a právnickou osobou např. mezi hotelem a hostem, cestovní
kanceláří a zákazníkem. Je základní právní úpravou soukromého práva. Soukromé právo (§3)
přitom spočívá zejména na zásadách, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví,
jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí.
V České republice se původní zákon č. 40/1964 Sb. nahradízákonem č. 89/2012 Sb.
s účinností od 1. ledna 2014.
Každý člověk má podle tohoto zákona vrozená, již samotným rozumem a citem
poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu. Zákon stanovuje jen meze
uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.
Člověk má právníosobnost od narození až do smrti. Každý člověk odpovídá
za své jednání, je-li schopný ho posoudit a ovládnout. Kdo se vlastní vinou přivede do stavu,
v němž by jinak za své jednání odpovědný nebyl, odpovídá za jednání v tomto stavu učiněná.
Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Tou se nabývá dovršením osmnáctého roku
věku. Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti
nebo uzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani
zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.
Právnická osoba je organizovaný útvar např. jednotka územní samosprávy, sdružení
fyzických osob, účelová sdružení majetku apod., o kterém zákon stanoví, že má právní
osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele
na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.
Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat,
může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba,
která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.
198
Ke vzniku zastoupení se vyžaduje schválení soudu. Kdo je oprávněn právně jednat jménem
jiného, je tedy jeho zástupcem. Není-li zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná
vlastním jménem.
Pro cestovní ruch jsou podstatné následující části Občanského zákoníku:
− ustanovení k dočasnému užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby (§1852 -
§1867),
− škoda na věci odložené (§2945) a na věci vnesené (§2946),
− spotřebitelské smlouvy, ke kterým patří smlouva o ubytování (§2326 - §2331), ustanovení
o nájmu dopravního prostředku (§2321 - §2325), smlouva o přepravě osoby (§2550 -
§2554) a smlouva o zájezdu (§2521 - §2549).
Spotřebitelskými smlouvami (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006) jsou smlouvy, pokud
smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.
Rozhodujícím hlediskem je tedy právní povaha subjektů smlouvy. Dodavatelem je osoba,
která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské
činnosti a spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci
své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
9.3.1. Dočasné užívaní ubytovacího zařízení
Dočasné užívání ubytovacích zařízení představuje právo spotřebitele (§1852 zákona
č. 89/2012 Sb.):
− užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo na výhodu
spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková
smlouva uzavřena na období delší než jeden rok,
− účastenství ve výměnném systému výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá
obdobná práva ze smlouvy.
Smlouva vyžaduje písemnou formu. Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně
po uzavření smlouvy alespoň jedno její vyhotovení. Smlouvu se spotřebitelem uzavře
v úředním jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je
spotřebitel státním příslušníkem.
Spotřebitel může od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě čtrnácti dní od uzavření
smlouvy.
Dočasné užívání ubytovacího zařízení s vyčleněným časovým úsekem se označuje jako
„timeshare“. Můžeme ho vymezit, jako úplatné získaní práva strávit určitou dobu, zpravidla
několik týdnů v roce, v rekreačním zařízení v konkrétně určeném nebo určitelném časovém
199
intervalu během roku. V podstatě se jedná o jakési předplatné ubytování v rekreačním
zařízení na několik let dopředu (Petráš, 2013).
Je potřeba poznamenat, že striktní vymezení povahy timeshare stále chybí.
Podle některých názorů může být sjednán buď jako závazek na základě smlouvy o ubytování,
či na základě smlouvy o koupi vlastnického podílu nebo jako věcné břemeno. Je
pravděpodobné, že některé prvky se vyjasní až v praxi (Petráš, 2013).
9.3.2. Smlouva o ubytování
Smlouvě o ubytování (§2326 - §2331) je v Občanském zákoníku věnovaná malá
pozornost. Vzhledem k dosavadní praxi se ale jedná o dostatečné vymezení (tabulka 50).
Touto smlouvou se ubytovatel zavazuje poskytnout ubytovanému přechodné ubytování
na ujednanou dobu nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném
a objednatel se zavazuje zaplatit ubytovateli za ubytování a za služby spojené s ubytováním
ve lhůtě stanovené ubytovacím řádem.
Ubytovaný má právo užívat prostor vyhrazený k ubytování, jakož i společné prostory
ubytovacího zařízení a využívat služby s ubytováním spojené.
Požádá-li o to ubytovaný, ubytovatel od něho převezme do úschovy peněžní prostředky,
klenoty nebo jiné cennosti, pokud to jsou věci nebezpečné nebo hodnotou či rozsahem
pro ubytovací zařízení neúměrné.
Ubytovatel odevzdá ubytovanému ubytovací prostor ve stavu způsobilém pro řádné
užívání a zajistí mu nerušený výkon jeho práv spojených s ubytováním. Ubytovaný užívá
ubytovací prostor a přijímá služby s ubytováním spojené. Přitom bez souhlasu ubytovatele
nesmí v ubytovacím prostoru provádět podstatné změny.
Tabulka 50: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o ubytování
Objednavatel Ubytovatel
zaplatit za ubytování a služby s ním spojené
ubytovateli cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími
řády
odevzdat ubytovanému prostory ve stavu způsobilém
pro řádné užívání
Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.
Ubytovaný může smlouvu vypovědět před uplynutím ujednané doby. Prokáže-li
ubytovatel, že nemohl zabránit škodě, která mu vznikla předčasným zrušením ubytování
ze strany ubytovaného, může žádat, aby mu ubytovaný škodu nahradil. Ubytovatel může
200
před uplynutím ujednané doby smlouvu vypovědět bez výpovědní doby, porušuje-li
ubytovaný i přes výstrahu hrubě své povinnosti ze smlouvy, nebo dobré mravy.
Typickým příkladem, na který se vztahuje smlouva o ubytování, je pronájem rekreační
chaty.
9.3.3. Smlouva o nájmu dopravního prostředku
Nájemní smlouvou (§2321 - §2325) se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci
na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to
pronajímateli nájemné.
Pronajímatel odevzdá nájemci dopravní prostředek spolu s potřebnými doklady
v ujednané době. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání, k němuž
obvykle slouží (tabulka 51).
Tabulka 51: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku
Pronajímatel Nájemce
− odevzdat dopravní prostředek způsobilý
k provozu
− odevzdat doklady
− nahradit nájemci náklady, které vynaložil
na údržbu
− zaplatit nájemné
− pojistit dopravní prostředek (pokud bylo
ujednáno)
− udržovat dopravní prostředek
Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.
Není-li dopravní prostředek způsobilý k provozu, nájemce má právo odmítnout dopravní
prostředek převzít, a zjistí-li nezpůsobilost dodatečně, má právo jej vrátit a žádat odstranění
vady nebo odevzdání jiného dopravního prostředku, nebo zrušení smlouvy.
Nájemce dopravní prostředek pojistí, jen bylo-li to ujednáno.
Nájemce zaplatí nájemné po ukončení užívání dopravního prostředku. Ale v případě, že je
nájem ujednán na dobu delší než tři měsíce, platí nájemce nájemné ke konci každého
kalendářního měsíce.
Nájemce udržuje dopravní prostředek ve stavu, v jakém jej převzal, s přihlédnutím
k obvyklému opotřebení.
Pronajímatel nahradí nájemci náklady, které nájemce vynaložil na údržbu. Neuplatní-li
nájemce toto právo u pronajímatele do tří měsíců od vynaložení nákladů, právo zanikne.
Typickým příkladem smlouvy o nájmu dopravního prostředku je pronájem auta, čtyrkolky
nebo jachty (tzv. „rent a car/quad/boat“).
201
Příklad: Využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku
− obchodní cestující, který cestuje na kongres do Karlových Varů, si po příletu do Prahy
pronajme osobní auto, kterým se bude v průběhu svého pobytu pohybovat
− pronájem čtyřkolky na jeden den v průběhu dovolené v Špindlerově mlýně
− pronájem motorového člunu na jeden den v průběhu dovolené na Lipně
9.3.4. Smlouva o přepravě
Smlouvou o přepravě osoby (§2550 - §2554) se dopravce zavazuje přepravit cestujícího
do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné (tabulka 52).
Dopravce se při přepravě postará o bezpečnost a pohodlí cestujícího. Podrobnosti upraví
přepravní řády.
Tabulka 52: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o přepravě
Dopravce Cestující
− přepravit cestujícího do místa určení
− péče o bezpečnost a pohodlí cestujícího
− přepravit zavazadlo (s cestujícím,
v zavazadlovém prostoru)
− nahradit škodu
− zaplatit jízdné
Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.
Má-li cestující zavazadlo, přepravuje ho dopravce buď společně s ním
a pod jeho dohledem, nebo odděleně. Je-li zavazadlo přepravováno odděleně, dopravce dbá,
aby bylo přepraveno do místa určení nejpozději ve stejnou dobu jako cestující.
Jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující
vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Při nepravidelné (charter) přepravěosob
nahradí dopravce cestujícím vzniklou škodu v tom případě, žepřeprava nebyla provedena
včas. Podmínky a rozsah náhrady stanovují přepravní řády. Svá práva musí cestující uplatnit
u dopravce bez zbytečného odkladu.
Vznikne-li cestujícímu během přepravy újma na zdraví nebo škoda na zavazadle
přepravovaném společně s ním, nebo vznikne-li škoda na věci, kterou měl cestující u sebe
a také na zavazadle přepravovaném odděleně, má dopravce povinnost škodu nahradit.
Typickým příkladem v cestovním ruchu je jakákoliv cesta do cílové destinace
např. autokarem, vlakem apod., pravidelnou nebo charterovou dopravní linkou.
202
9.3.5. Smlouva o zájezdu
Smlouva o zájezdu (§2521 - §2549) je kromě Občanského zákoníku, také součásti zákona
č. 159/1999 Sb. Pořadatel se jí zavazuje obstarat pro zákazníka předem připravený soubor
služeb cestovního ruchu, resp. zájezd a zákazník se zavazuje zaplatit souhrnnou cenu. Přitom
platí podmínky zájezdu podle §1 zákona č. 159/1999 Sb.
Za pořadatele se považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob
podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby. Kdo zprostředkuje nebo zařídí
jednotlivé služby cestovního ruchu, se považuje za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních
okolností u třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako zájezd
na vlastní odpovědnost.
a) Informační povinnost pořadatele (cestovní kancelář, cestovní agentura). Pořadatel sdělí
zákazníkovi vhodným způsobem ještě před uzavřením smlouvy údaje o pasových a vízových
požadavcích, lhůtách pro jejich vyřízení a sdělí mu také, jaké zdravotní doklady jsou pro cestu
a pobyt požadovány.
Pořadatel je povinný vydat zákazníkovi při uzavření smlouvy či bezprostředně po jejím
uzavření doklad o smlouvě, tedy potvrzení o zájezdu. To se vyžaduje písemně. Obsahuje-li
smlouva i potvrzení o zájezdu údaje, jenž se liší, může se zákazník dovolat toho, co je pro něj
výhodnější.
Spolu s potvrzením o zájezdu vydá pořadatel zákazníkovi doklad o svém pojištění
vystavený pojistitelem.
Obsah potvrzení zájezdu
− označení smluvních stran
− vymezení zájezdu min. uvedením času jeho zahájení a ukončení a všech služeb cestovního
ruchu zahrnutých do ceny zájezdu, jakož i místa jejich poskytnutí a doby jejich trvání,
− údaj o ceně zájezdu včetně časového rozvrhu plateb a výše zálohy, jakož i o poplatcích,
které nejsou zahrnuty do souhrnné ceny
− označení způsobu, jakým má zákazník uplatnit své právo z porušení povinnosti pořadatele
včetně údaje o lhůtě, ve které může své právo uplatnit
− výši odstupného, které zákazník pořadateli uhradí v případě odstoupení od smlouvy
− další služby, jejichž cena není zahrnuta v ceně zájezdu, údaj o počtu a výši plateb
za tyto služby
− ubytování, údaj o poloze, kategorii, stupni vybavenosti, hlavních charakteristických
znacích a souladu s právními předpisy příslušného státu
− doprava, údaj o druhu, charakteristice a kategorii dopravního prostředku, jakož i údaj
o trase cesty
− stravování, údaj o jeho způsobu a rozsahu
Pramen: Zákon č. 89/2012 Sb.
203
Podmiňuje-li se uskutečnění zájezdu dosažením určitého počtu zákazníků, uvede to
pořadatel v potvrzení o zájezdu výslovně a uvede i lhůtu, v níž musí zákazníkovi nejpozději
oznámit zrušení zájezdu proto, že nebylo dosaženo určitého počtu zákazníků.
Jsou-li důvody pro určení podmínek, které musí účastník zájezdu splňovat, uvede
pořadatel v potvrzení o zájezdu, o jaké podmínky se jedná např. zdravotní stav
při dobrodružných horolezeckých výpravách do Himalájí.
Pořadatel uvede i lhůtu, ve které zákazník může oznámit, že se zájezdu místo něho
zúčastní jiná osoba.
Pořadatel doručí zákazníkovi vhodným způsobem nejpozději sedm dní před zahájením
zájezdu další podrobné a pro zákazníka důležité údaje o všech skutečnostech, které zná,
nejsou-li již obsaženy ve smlouvě nebo v potvrzení o zájezdu, nebo v katalogu, který
zákazníkovi předal. V rámci toho pořadatel (1) upřesnění základních údajů, (2) účastní-li se
zájezdu nezletilý bez doprovodu osoby, která o něj pečuje, podrobnosti o možnosti spojit se
s nezletilým nebo se zástupcem pořadatele v místě pobytu nezletilého, (3) sdělí údaje o osobě,
na niž se lze během zájezdu obrátit v nesnázích s žádostí o pomoc, především jméno, adresu
a číslo telefonu místního zástupce pořadatele a (4) sdělí adresu a telefonní číslo
zastupitelského úřadu.
Vyžadují-li to okolnosti, předá pořadatel zákazníkovi v téže lhůtě letenku, poukaz
k ubytování nebo stravování, doklad nutný pro poskytnutí fakultativních výletů nebo jiný
doklad, jehož je pro uskutečnění zájezdu třeba.
Je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dní před zahájením zájezdu např. zájezdy
last minute, splní pořadatel uvedené povinnosti již při uzavření smlouvy.
b) Zvýšení ceny zájezdu a změna smlouvy. Pořadatel může zvýšit cenu zájezdu z důvodů, je-li
to ve smlouvě ujednáno společně s přesně určeným způsobem výpočtu zvýšení ceny. Cenu
zájezdu může pořadatel zvýšit, zvýší-li se do jedenadvacátého dne před sjednaným
okamžikem zahájení zájezdu:
− cena za dopravu včetně cen pohonných hmot,
− platby spojené s dopravou, jako jsou letištní, přístavní či jiné poplatky zahrnuté v ceně
zájezdu,
− směnný kurz české koruny použitý pro stanovení ceny zájezdu v průměru
o více než 10 %.
Odešle-li pořadatel oznámení o zvýšení ceny zákazníkovi později než dvacátý první den
před zahájením zájezdu, nemá zvýšení ceny právní účinky.
204
Nutí-li vnější okolnosti pořadatele změnit podmínky zájezdu, navrhne zákazníkovi změnu
smlouvy. Má-li být v důsledku změny smlouvy změněna i cena zájezdu, uvede pořadatel
v návrhu i výši nové ceny.
Nesouhlasí-li zákazník se změnou smlouvy, má právo od smlouvy odstoupit. Pořadatel
může určit pro odstoupení přiměřenou lhůtu, která nesmí být kratší než pět dní a musí skončit
před zahájením zájezdu. Neodstoupí-li zákazník od smlouvy v určené lhůtě, platí, že se
změnou smlouvy souhlasí.
c) Postoupení smlouvy. Splňuje-li třetí osoba podmínky účasti na zájezdu, může jí zákazník
smlouvu postoupit. Změna v osobě zákazníka je vůči pořadateli účinná, doručí-li mu
postupitel o tom včas oznámení spolu s prohlášením postupníka, že s uzavřenou smlouvou
souhlasí a že splní podmínky účasti na zájezdu.
Oznámení je včasné, je-li doručeno alespoň sedm dní před zahájením zájezdu. Kratší lhůtu
lze ujednat, je-li smlouva uzavřena v době kratší než sedm dní před zahájením zájezdu.
Postupitel a postupník jsou zavázáni společně a nerozdílně k zaplacení ceny zájezdu
a k úhradě nákladů, které pořadateli v souvislosti se změnou zákazníka vzniknou.
d) Odstoupení od smlouvy. Zákazník může před zahájením zájezdu od smlouvy odstoupit
vždy, avšak pořadatel jen tehdy, byl-li zájezd zrušen, nebo porušil-li zákazník svou povinnost.
Pokud pořadatel zrušil zájezd z jiného důvodu než pro porušení povinnosti zákazníkem,
nabídne pořadatel zákazníkovi náhradní zájezd celkově odpovídající alespoň tomu, co bylo
původně ujednáno, pokud je v pořadatelových možnostech takový zájezd nabídnout.
Dohodnou-li se strany o náhradním zájezdu, nemá pořadatel právo zvýšit cenu, i když je
náhradní zájezd vyšší jakosti. Je-li náhradní zájezd nižší jakosti, vyplatí pořadatel zákazníkovi
rozdíl v ceně bez zbytečného odkladu.
Zruší-li pořadatel zájezd ve lhůtě kratší než dvacet dní před jeho zahájením, uhradí
zákazníkovi penále ve výši 10 % z ceny zájezdu. Právo zákazníka na náhradu škody tím není
dotčeno. Pořadatel se zprostí povinností důkazem, že zájezd byl zrušen vzhledem k vyšší
moci např. zemětřesení, požár v hotelu apod.
Odstoupí-li od smlouvy zákazník z jiného důvodu, než je porušení povinnosti pořadatele,
zaplatí pořadateli odstupné. Stejné odstupné zákazník zaplatí, odstoupí-li od smlouvy
pořadatel pro porušení povinnosti zákazníka.
205
Odstoupí-li zákazník od smlouvy proto, že pořadatel porušil svou povinnost, nemá
zákazník povinnost platit odstupné. To platí i tehdy, nebyl-li zákazníkovi poskytnut náhradní
zájezd.
e) Vady zájezdu. Nemá-li zájezd vlastnosti, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo které
zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával, zajistí pořadatel nápravu,
pokud si nevyžádá neúměrné náklady.
Nezjedná-li pořadatel nápravu ani v přiměřené lhůtě, kterou mu zákazník určí, může si
zákazník zjednat nápravu sám a pořadatel mu nahradí účelně vynaložené náklady. Určení
lhůty k nápravě není třeba, pokud pořadatel odmítl nápravu zjednat nebo vyžaduje-li se
okamžitá náprava vzhledem k zvláštnímu zájmu zákazníka.
Vyskytnou-li se po odjezdu podstatné vady zájezdu a nepřijme-li pořadatel opatření, aby
zájezd mohl pokračovat, nebo odmítne-li zákazník takové opatření z řádného důvodu, zajistí
pořadatel na své náklady přepravu zákazníka na místo odjezdu, popřípadě na jiné ujednané
místo.
Nelze-li pokračování zájezdu zajistit jinak než prostřednictvím služeb cestovního ruchu
nižší jakosti, než jakou určuje smlouva, vrátí pořadatel zákazníkovi rozdíl v ceně.
Zajistí-li pořadatel pokračování zájezdu s vyššími náklady, jdou takové náklady
k jeho tíži.
Má-li zájezd vadu a vytkl-li ji zákazník bez zbytečného odkladu, má zákazník právo
na slevu z ceny ve výši přiměřené k rozsahu a trvání vady. Nevytkl-li zákazník vadu zájezdu
bez zbytečného odkladu vlastním zaviněním, soud mu právo na slevu z ceny nepřizná, jestliže
pořadatel namítne, že zákazník své právo neuplatnil ani do jednoho měsíce od skončení
zájezdu ani u něho, ani u osoby, která uzavření smlouvy zprostředkovala.
9.3.6. Škoda na věci odložené a na věci vnesené
Poskytování služeb v cestovním ruchu nese sebou riziko škody na tzv. věci odložené nebo
věci vnesené.
a) Škoda na odložené věci (§2945). Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno
odkládání věcí a byla-li věc odložena na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se takové
věci obvykle ukládají, nahradí provozovatel poškození, ztrátu nebo zničení věci tomu, kdo ji
odložil, popřípadě vlastníku věci. Typickým místem na odložení věcí je např. šatna, stojan
206
na deštníky u vchodu do restaurace, věšák na kabáty v restauraci nebo v kavárně (nikoli
židle), trezor na hotelovém pokoji apod. (tabulka 56).
Neuplatní-li se právo na náhradu škody u provozovatele bez zbytečného odkladu, soud je
nepřizná, pokud provozovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo
na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.
Byla-li škoda způsobena na věci odložené v dopravním prostředku hromadné dopravy,
nahradí se jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené provozem dopravního prostředku.
b) Škoda na vnesené věci (§2946). Kdo provozuje pravidelně ubytovací služby, nahradí škodu
na věci, kterou ubytovaný vnesl do prostor vyhrazených k ubytování (hotelový pokoj, kajuta
v botelu) nebo k uložení věcí (trezor na pokoji), popřípadě na věci, která tam byla
pro ubytovaného vnesena. To platí i tehdy, byla-li věc za tím účelem ubytovatelem převzata
(trezor v recepci, tabulka 53).
Prokáže-li ubytovatel, že by ke škodě došlo i jinak, nebo že škodu způsobil ubytovaný
nebo osoba, která ubytovaného z jeho vůle provází, povinnosti k náhradě škody se zprostí.
K ujednánío jiných důvodech zproštění se nepřihlíží.
Povinnost nahradit škodu se nevztahuje na vozidla, na věci ponechané ve vozidle, ani
na živá zvířata, ledaže je ubytovatel převzal do úschovy např. hotely pro psy.
Škoda se hradí do výše odpovídající stonásobku ceny ubytování za jeden den.
Byla-li věc převzata do úschovy, odmítl-li ubytovatel úschovu věci v rozporu se zákonem
nebo byla-li škoda způsobena ubytovatelem nebo tím, kdo v provozu pracuje, hradí se škoda
bez omezení.
Neuplatní-li se právo na náhradu škody u ubytovatele bez zbytečného odkladu, soud je
nepřizná, pokud ubytovatel namítne, že právo nebylo uplatněno včas. Nejpozději lze právo
na náhradu škody uplatnit do patnácti dní po dni, kdy se poškozený o škodě musel dozvědět.
Tabulka 53: Nárok na náhradu škody
Situace Nárok na náhradu
škody ano/ne
z lehátka u bazénu zmizela hostovi plážová taška s peněženkou a mobilním telefonem
z věšáku v restauraci zmizela hostovi kožená bunda
host si zapomněl na toaletě u recepce desky s pracovní dokumentací a ta zmizela
z hotelového pokoje zmizely hostovi sluneční brýle
z trezoru na hotelovém pokoji zmizelyhostovi doklady
z nočního stolku v pokoji zmizely hostovi zlaté náušnice s brilianty a náhrdelník
ze šatny v hotelu v průběhu konference zmizel hostovi deštník
ano, ne
Pramen: vlastní zpracování, 2013.
207
9.4. Obchodní zákoník
Zákon č. 513/1991 Sb., tedy Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, se zabývá
vztahy mezi právnickými osobami např. mezi cestovní kanceláří a dopravní společností,
mezi hotelem a cestovní kanceláří apod. Upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové
vztahy i některé jiné vztahy s podnikáním související a zapracovává příslušné předpisy
Evropských společenství. Jedná se tedy o obchodní právo.
Hlava II obsahuje zvláštní ustanovení o některých obchodních závazkových vztazích,
zejména různé smluvní typy.
V podnikání v oblasti cestovního ruchu se využívají:
− mandátní smlouva (§ 566 - § 576),
− komisionářská smlouva (§ 577 - § 590),
− smlouva o nájmu dopravního prostředku (§ 630 - § 637),
− smlouva o provozu dopravního prostředku (§ 638 - § 641),
− smlouva o zprostředkování (§ 642 - § 651),
− cestovní šek (§ 720 - § 724).
9.4.1. Mandátní smlouva
Mandátní smlouvou (§566 - §576) se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet
zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta
nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu.
a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 54). Mandatář je povinen postupovat při zařizování
záležitosti s odbornou péčí. Činnost, k níž se mandatář zavázal, je povinen uskutečňovat
podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo musí znát.
Mandatář je povinen oznámit mandantovi všechny okolnosti, které zjistil při zařizování
záležitosti a jež mohou mít vliv na změnu pokynů mandanta.
Mandatář je povinen zařídit záležitost osobně, jen jestliže to stanoví smlouva.
Mandant je povinen předat včas mandatáři věci a informace, jež jsou nutné k zařízení
záležitosti, pokud z jejich povahy nevyplývá, že je má obstarat mandatář. Vyžaduje-li zařízení
záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas
mandatáři písemně potřebnou plnou moc.
Mandatář je povinen předat bez zbytečného odkladu mandantovi věci, které za něho
převzal při vyřizování záležitosti. Přitom odpovídá za škodu na věcech převzatých
od mandanta k zařízení záležitosti a na věcech převzatých při jejím zařizování od třetích osob,
208
pokud tuto škodu nemohl odvrátit ani při vynaložení odborné péče. Tyto věci je mandatář
povinen dát včas pojistit, jen když to stanoví smlouva, nebo když jej mandant o to požádá,
a to na účet mandanta.
Mandant je povinen uhradit mandatáři náklady, které mandatář nutně nebo účelně
vynaložil při plnění svého závazku, pokud z jejich povahy vyplývá, že jsou již zahrnuty
v úplatě.
Mandatář neodpovídá za porušení závazku osoby, s níž uzavřel smlouvu při zařizování
záležitosti, pokud se ve smlouvě zaručil za plnění závazku převzatých jinými osobami
v souvislosti se zařizováním záležitosti.
Tabulka 54: Povinnosti vyplývající z mandátní smlouvy
Mandatář Mandant
− postupovat s odbornou péčí
− respektovat pokyny mandanta
− oznamovací povinnost
− zařídit záležitost osobně
− bez odkladu odevzdat věci převzaté od mandanta
− včas vystavit plnou moc
− uhradit mandatáři nevyhnutelné náklady
− zaplatit mandatáři úplatu
Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.
b) Vypovědění smlouvy. Mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu
vypovědět. Mandatář může smlouvu vypovědět s účinností ke konci kalendářního měsíce
následujícího po měsíci, v němž byla výpověď doručena mandantovi, nevyplývá-li z výpovědi
pozdější doba. Ke dni účinnosti výpovědi zaniká závazek mandatáře uskutečňovat činnost,
ke které se zavázal. Jestliže tímto přerušením činnosti by vznikla mandantovi škoda, je
mandatář povinen jej upozornit, jaká opatření je třeba učinit k jejímu odvrácení. Jestliže tato
opatření mandant nemůže učinit ani pomocí jiných osob a požádá mandatáře, aby je učinil
sám, je mandatář k tomu povinen.
Závazek mandatáře zaniká jeho smrtí, je-li fyzickou osobou, nebo jeho zánikem, je-li
právnickou osobou.
Mandátní smlouvou jsou v oblasti cestovního ruchu upraveny obchodně-závazkové vztahy
mezi cestovní kanceláří (mandantem) a dodavatelem služeb (mandatářem) např. autokarovým
dopravcem, hotelem apod.
209
9.4.2. Komisionářská smlouva
Smlouvou komisionářskou se zavazuje komisionář, že zařídí vlastním jménem
pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu
úplatu.
a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 55). Komisionář je povinen při zařizování záležitosti
jednat s potřebnou odbornou péčí podle pokynů komitenta. Od pokynů komitenta se může
komisionář odchýlit, jen když je to v zájmu komitenta a nemůže-li si vyžádat včasný souhlas.
Při porušení této povinnosti nemusí komitent uznat jednání za uskutečněné na svůj účet,
jestliže účinnost jednání pro sebe odmítl bez zbytečného odkladu poté, co se o obsahu jednání
dozvěděl.
Komisionář je povinen chránit jemu známé zájmy komitenta související se zařizováním
záležitosti a oznámit mu všechny okolnosti, jež mohou mít vliv na změnu komitentových
příkazů. Pojištění je komisionář povinen obstarat, jen když to stanoví smlouva, nebo když
dostal k tomu příkaz od komitenta, a to na účet komitenta.
Komisionář je povinen podávat komitentovi zprávy o zařizování záležitosti způsobem
stanoveným ve smlouvě, jinak na výzvu komitenta.
Tabulka 55: Povinnosti vyplývající z komisionářské smlouvy
Komisionář Komitent
− postupovat s odbornou péčí
− chránit zájmy komitenta
− oznamovací povinnost
− obstarat pojištění, pokud tak stanoví smlouva
− použít ke splnění smlouvy třetí osoby
− zaplatit komisionáři úplatu
− uhradit nevyhnutelné náklady při plnění závazku
Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.
b) Využití třetí osoby. Nestanoví-li smlouva něco jiného, je komisionář povinen použít
ke splnění smlouvy jiné osoby, jestliže nemůže svůj závazek splnit sám. Použije-li komisionář
ke splnění závazku jiné osoby, odpovídá jako by záležitost obstarával sám.
Z jednání komisionáře nevznikají komitentu ve vztahu k třetím osobám ani práva ani
povinnosti. Komitent však může přímo na třetí osobě požadovat vydání věci nebo splnění
závazku, které pro něho opatřil komisionář, jestliže tak nemůže učinit komisionář
pro okolnosti, které se týkají jeho osoby.
210
Komisionáři vzniká nárok na úplatu, jakmile splní povinnosti. Zároveň s úplatou je
komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně
vynaložil při plnění svého závazku.
V oblasti cestovního ruchu je možné komisionářskou smlouvu využít např.
při zabezpečení stravování prostřednictvím jídelních kuponů „Chècques Déjeuner“. Kdy se
komsionář (Chècques Déjeuner) zavazuje zabezpečit pro komitenta stravovací služby
prostřednictvím těchto kuponů.
9.4.3. Smlouva o zprostředkování
Smlouvou o zprostředkování (§642 - §651) se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet
činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou,
a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli úplatu (provizi).
a) Povinnosti smluvních stran (tabulka 56). Zprostředkovatel je povinen bez zbytečného
odkladu sdělovat zájemci okolnosti důležité pro jeho rozhodování o uzavření
zprostředkovávané smlouvy a zájemce je povinen sdělovat zprostředkovateli skutečnosti, jež
pro něho mají rozhodný význam pro uzavření této smlouvy. Zprostředkovateli vzniká nárok
na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování.
Zprostředkovatel je povinen pro potřebu zájemce uschovat doklady, kterých nabyl
v souvislosti se zprostředkovatelskou činností, a to po dobu, po kterou mohou být tyto
doklady významné pro ochranu zájmů zájemce.
Zprostředkovatel neručí za splnění závazku třetích osob, s kterými zprostředkoval
uzavření smlouvy. Nesmí však navrhovat zájemci uzavření smlouvy s osobou, ohledně které
ví nebo musí vědět, že je důvodná pochybnost, že splní řádně a včas své závazky
ze zprostředkované smlouvy.
Tabulka 56: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o zprostředkování
Zprostředkovatel Zájemce
− zabezpečit uzavření smlouvy s třetí osobou
− uschovat doklady
− informační povinnost
− zaplatit zprostředkovateli provizi
Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.
211
b) Zánik smlouvy. Smlouva o zprostředkování zaniká, jestliže smlouva, jež je předmětem
zprostředkování, není uzavřena v době určené ve smlouvě o zprostředkování. Není-li tato
doba takto určena, může kterákoliv strana smlouvu ukončit tím, že to oznámí druhé straně.
Vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku
smlouvy o zprostředkování je s třetí osobou uzavřena smlouva, popřípadě splněna smlouva,
na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost.
Příklady vzniku práva na provizi
smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena
po zániku smlouvy o zprostředkování na základě intervencí cestovní kanceláře
smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena
v čase platnosti smlouvy o zprostředkování na základě iniciativy hotelu
smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena
po zániku smlouvy o zprostředkování na základě inciativy hotelu
smlouva s farmaceutickým podnikem o zabezpečení incentivního zájezdu byla uzavřena
v čase platnosti smlouvy o zprostředkování na základě intervencí cestovní kanceláře
ano, ne
V cestovním ruchu se smlouva o zprostředkování využívá v případě zprostředkování
zájezdu přes cestovní agenturu. Upravuje smluvní vztah mezi cestovní kanceláří a cestovní
agenturou. Cestovní agentuře za prodej zájezdu pak patří provize.
9.4.4. Smlouva o nájmu dopravního prostředku
Smlouvou o nájmu dopravního prostředku (§630 - §637) se pronajímatel zavazuje
přenechat nájemci dopravní prostředek k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje zaplatit
úplatu, tedy nájemné. Smlouva vyžaduje písemnou formu.
a) Povinnosti smluvních stran. Pronajímatel je povinen předat nájemci dopravní prostředek
spolu s potřebnými doklady v době určené ve smlouvě, jinak bez zbytečného odkladu
po uzavření smlouvy. Dopravní prostředek musí být způsobilý k provozu a k užívání
určenému ve smlouvě, jinak k užívání, k němuž dopravní prostředek obvykle slouží.
Pronajímatel odpovídá za škody způsobené nájemci v případě, že dopravní prostředek není
způsobilý k užívání. Této odpovědnosti se pronajímatel zprostí, jestliže prokáže, že nemohl
zjistit ani předvídat nezpůsobilost dopravního prostředku při zachování odborné péče
do jeho převzetí nájemcem.
Nestanoví-li smlouva něco jiného, nesmí nájemce přenechat užívání dopravního prostředku
jiné osobě. Nájemce je povinen pečovat o to, aby na dopravním prostředku nevznikla škoda.
212
Škodu na dopravním prostředku nese pronajímatel, pokud škoda byla způsobena nájemcem
nebo osobami, jímž nájemce umožnil přístup k dopravnímu prostředku. Nájemce je povinen
dát dopravní prostředek pojistit, jen když to stanoví smlouva. Právo pronajímatele na náhradu
škody na dopravním prostředku zanikne, jestliže pronajímatel nepožaduje tuto náhradu
na nájemci do šesti měsíců po vrácení dopravního prostředku.
Nájemce je povinen udržovat dopravní prostředek na účet pronajímatele ve stavu, v jakém
dopravní prostředek převzal s přihlédnutím k obvyklému opotřebení.
Tabulka 57: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o nájmu dopravního prostředku
Pronajímatel Nájemce
− předat dopravní prostředek s potřebnými doklady
− zabezpečit způsobilost dopravního prostředku
− odpovídat za škody způsobené nezpůsobilostí
dopravního prostředku
− užívat dopravní prostředek sám
− pečovat o dopravní prostředek
− pojistit dopravní prostředek
− platit nájemné
− přerušit platbu nájemného v čase, kdy nemůže
dopravní prostředek využívat pro jeho
nezpůsobilost
Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.
b) Nájemné. Nájemce je povinen platit nájemné ve smluvené výši, jinak nájemné obvyklé
v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k povaze pronajatého dopravního prostředku
a stanovenému způsobu jeho užívání.
Nájemce není povinen platit nájemné za dobu, po kterou nemohl dopravní prostředek užívat
pro nezpůsobilost dopravního prostředku nebo potřebu jeho opravy, pokud nemožnost užívat
dopravní prostředek způsobil nájemce nebo osoby, kterým nájemce umožnil k dopravnímu
prostředku přístup. Neoznámí-li nájemce nemožnost užívání dopravního prostředku
bez zbytečného odkladu pronajímateli, jeho povinnost platit nájemné trvá.
c) Zánik smlouvy. Právo užívat dopravní prostředek zaniká uplynutím doby, na kterou byla
smlouva sjednaná, nebo zničením dopravního prostředku.
V cestovním ruchu se smlouva o nájmu dopravního prostředku využívá při pronájmu
např. autokaru, lodě apod. cestovní kanceláří nebo podnikem za účelem zabezpečení zájezdu
nebo výletu.
213
Příklad: Využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku
− pronájem autokaru na poznávací zájezd Praha – Vídeň – Salzburg v případě, že cestovní
kancelář má vlastní řidiče
− pronájem jachty pro 10 osob soukromou firmou za účelem zabezpečení „teambuildingu“
pro své zaměstnance
9.4.5. Smlouva o provozu dopravního prostředku
Smlouvou o provozu dopravního prostředku (§638 - §641) se zavazuje poskytovatel
provozu dopravního prostředku, tedy provozce, přepravit náklad určený objednatelem
provozu dopravního prostředku, a k tomu účelu s dopravním prostředkem buď vykonat jednu
nebo více předem určených cest, nebo během smluvené doby vykonat cesty podle určení
objednatele. Objednatel se zavazuje zaplatit úplatu. Smlouva vyžaduje písemnou formu.
Provozce je povinen zabezpečit (tabulka 58), aby dopravní prostředek byl způsobilý
k cestám, které jsou předmětem smlouvy, a použitelný pro přepravu stanovenou ve smlouvě.
Provozce je povinen opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou a pohonnými hmotami
a dalšími věcmi potřebnými pro smluvené cesty.
Oprávnění požadovat smluvený provoz dopravního prostředku může objednatel postoupit
jiné osobě.
Tabulka 58: Povinnosti vyplývající ze smlouvy o provozu dopravního prostředku
Provozce Objednavatel
− přepravit náklad určený objednavatelem
− zabezpečit způsobilost dopravního prostředku
− opatřit dopravní prostředek způsobilou posádkou
− opatřit dopravní prostředek pohonnými hmotami
− zaplatit úplatu
Pramen: Zákon č. 513/1991 Sb.
V cestovním ruchu se smlouva o provozu dopravního prostředku běžně využívá v rámci
vztahů cestovní kanceláře a dopravce při zabezpečení charterové dopravy. Dopravce
se zavazuje přepravit klienty cestovní kanceláře na stanovené trasy.
Příklad: Využití smlouvy o provozu dopravního prostředku
− pronájem autokaru na sérii 18 přeprav na trase Brno – Vodice
− pronájem autokaru na první a poslední turnus zájezdu, tj. dva termíny, na trase Olomouc –
Lefkada, Řecko
− pronájem autokaru na dva turnusy poznávacího zájezdu Praha - Švýcarsko
214
9.5. Zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu
V České republice se již několik let pracuje na přípravě zákona o podpoře rozvoje
cestovního ruchu, který byl původně nazván „zákon o podpoře a řízení cestovního ruchu“.
Předlohou pro připravovaný zákon se stalyrakouské zákony o cestovním ruchu, které
sezabývají organizací a financováním cestovního ruchu, ale také „Zákon o podpore
cestovného ruchu“ platný od roku 2010 na Slovensku.
Účelem návrhu je podle Ministerstvo pro místní rozvoj definovat doposud chybějící
systém řízení cestovního ruchu, zavést závazné organizační struktury a vymezit jejich úrovně
včetně kompetencí, odpovědností a forem vzájemné spolupráce a komunikace (Moždiaková,
2010).
Cílem chystané právní regulace je dosáhnout za pomoci účinného managementu
a jednotného marketingu turistických destinací efektivního rozvoje cestovního ruchu, zvýšení
atraktivity destinací, a s tím souvisejícího nárůstu příjmů generovaných cestovním ruchem
(Moždiaková, 2010).
Zákon předpokládá vytvoření tříúrovňové organizační struktury (tabulka 59).
Pokud na určitém území nevznikne oblast cestovního ruchu, případně oblast nenaplní kritéria
daná zákonem, jedná se o čtvrtou úroveň řízení. Zavedením zákona nedojde k omezení
činnosti této lokální organizace, případně jejímu zrušení. Založení a podpora destinace bude
i po zavedení zákona patřit do samostatné působnosti krajů i obcí. Zákon nemůže nařídit
jejich zrušení.
O vzniku, případně transformaci organizace cestovního ruchu rozhodují její zřizovatelé.
Současně zákon nemůže zakázat zřizovatelům založené subjekty podporovat, avšak ze zákona
vyplývá, že pokud organizace cestovního ruchu nenaplní kritéria daná zákonem, nebude
zařazena do systému financování a neobdrží příspěvek ze státního rozpočtu na svoji činnost,
a současně nebude mít nárok na krajský příspěvek [24].
Zákon vymezuje kompetence v rozvoji cestovního ruchu Ministerstvo pro místní rozvoj,
krajských a oblastních organizací a podnikatelů.
215
Tabulka 59: Zákon o podpoře a rozvoji cestovního ruchu
Úroveň řízení
cestovního ruchu
Administrativní
jednotka
Jednotka
cestovního ruchu Zřizovatel Zdroj financování
1. úroveň
(národní) stát
národní destinace
Česká republika
Ministerstvo
pro místní rozvoj
− příspěvek
ze státního rozpočtu
− dobrovolné
příspěvky
samosprávy
− dobrovolné
přípěvky sdružení
podnikatelů
− vlastní výdělečné
nástroje
2. úroveň
(regionální) kraj
krajská destinace
(DMO) kraj
− příspěvek
ze státního rozpočtu
− příspěvek kraje
min. ve výši 50 %
poskytnutého
příspěvku
ze státního rozpočtu
− dobrovolné
příspěvky obcí
− dobrovolné
příspěvky sdružení
podnikatelů
na úrovni kraje
− vlastní výdělečné
nástroje
3. úroveň
(oblastní) ---
oblastní destinace
(DMO)
obce, podnikatelé,
sdružení
podnikatelů,
neziskové
organizace
− příspěvek
ze státního rozpočtu
− příspěvek kraje,
na jehož území se
oblast vyskytuje
− příspěvek obcí,
které jsou členy
destinace
− dobrovolný
příspěvek ostatních
obcí
− dobrovolný
příspěvek
podnikatelů
působících
v destinaci
− vlastní výdělečné
nástroje
4. úroveň (lokální) obec místní destinace
(DMO)
obce, podnikatelé,
sdružení
podnikatelů,
neziskové
organizace
DMO – Destination Management Organization (organizace destinačního managementu)
Pramen: zpracováno podle Návrhu věcného záměru zákona o podpoře a řízení cestovního
ruchu.
216
Zákon by měl být do legislativy České republiky implementován vydáním doprovodné
vyhlášky. V ní budou specifikována kriteria pro vznik oblastí cestovního ruchu, struktura
povinných dokumentů, činnosti podporované ze státního rozpočtu a sankce.
Vznik nového zákona o cestovním ruchu a následné zavedení organizační struktury řízení
cestovního ruchu v České republice bude mít dopad na Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně
přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů. V zákoně bude ošetřeno, že v případě
totožnosti nebo výrazného územního překrytí území oblasti cestovního ruchu s územím
národního parku, příp. chráněné krajinné oblasti (CHKO) by měla správa daného národního
parku, resp. správa CHKO nebo Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky
pravomoc podílet se na rozhodování o oblasti cestovního ruchu [24].
Kontrolní otázky
Identifikujte všeobecné podmínky provozování živností.
Uveďte členění živností podle Živnostenského zákona.
K jakým živnostem patří problematika průvodcovské činnosti?
Definujte zájezd.
Uveďte základní rozdíly mezi cestovní kanceláří a cestovní agenturou.
Jaký je význam a minimální výška pojištění proti úpadku cestovní kanceláře?
Jaké vztahy upravuje Občanský zákoník?
Definujte „timeshare“.
Uveďte příklad využití smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle Občanského
zákoníku v cestovním ruchu.
Vysvětlete pojem věc vnesená s aplikací na cestovní ruch.
Uveďte příklad využití mandátní a komisionářské smlouvy v praxi cestovního ruchu.
Uveďte rozdíl mezi smlouvu o nájmu dopravního prostředku a smlouvou o provozu
dopravního prostředku podle Obchodního zákoníku.
Uveďte rozdíl mezi smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle Občanského zákoníku
a podle Obchodního zákoníku.
Identifikujte hlavní účel přijetí Zákona o podpoře a řízení cestovního ruchu.
V čem shledávate přínosy a nedostatky navrhovaného Zákona o podpoře a řízení
cestovního ruchu? Váš názor zdůvodněte.
217
10. OCHRANA SPOTŘEBITELE V CESTOVNÍM RUCHU
Klíčová slova
Agresivní obchodní praktiky. Frankfurtské tabulky. Klamavé obchodní praktiky. Prostředky
dálkové komunikace. Reklamace. Selhání služby. Spotřebitel. Spotřebitelské smlouvy.
Stížnost.
Ochrana spotřebitele v cestovním ruchu je osobitní problematikou, zejména z důvodu
ochrany spotřebitele při úpadku cestovní kanceláře, poskytnutí služeb v nižší kvalitě než bylo
domluveno, podávaní nepravdivých a zavádějících informací apod.
V České republice se ochranou spotřebitele zabývá zákon č. 634/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů. Tento zákon navazuje na Občanský zákoník a zapracovává příslušné
předpisy Evropských společenství. Zároveň stanovuje některé podmínky podnikání významné
pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění
spotřebitelů, sdružení spotřebitelů nebo jiných právnických osob založených k ochraně
spotřebitele.
S ochranou spotřebitele v cestovním ruchu souvisí také otázky ochrany osobních údajů,
řešení zákaznických sporů, prodej na dálku, zavádějící, klamavá a komparativní reklama,
kouření na veřejných místech, nevýhodné smlouvy, povinnosti uvádění transparentních cen
apod. (Jakubíková, 2009).
Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu
některých činností v oblasti cestovního ruchu se zabývá ochranou spotřebitele v rámci
ustanovení o povinném pojištění proti úpadku cestovní kanceláře.
Členství v Evropské unii zaručuje spotřebiteli dodatečnou ochranu [36]. Působítady síť
evropských spotřebitelských center, která poskytuje rady a informace v oblasti ochrany
spotřebitele v cestovním ruchu např. o právech cestujících v letecké dopravě, v železniční
dopravě, jak postupovat při krádeži věcí v ubytovacím zařízení, rady v případě poškození
zavazadla apod.
10.1. Spotřebitel v cestovním ruchu
Při podnikání v oblasti cestovního ruchu hraje z právního hlediska velmi výraznou roli
pojem spotřebitel a právní úprava jeho postavení. Důvodem je skutečnost, že největší skupinu
zákazníků cestovních kanceláří, cestovních agentur, podniků provozujících hostinskou činnost
či ubytovací služby jsou osoby, které tyto služby nenakupují pro své další podnikání, nýbrž
218
těchto služeb užívají zejména za účelem vlastního zotavení, poznání, společenského kontaktu,
kulturního či sportovního vyžití (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
Právní normy regulující vztahy dotýkající se spotřebitele vycházejí ze společenského
faktu, že spotřebitel je fakticky slabším subjektem, podobně jako zaměstnanec oproti
zaměstnavateli, na jehož protější straně stojí podnikatel (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
Právní úprava tedy stanovuje jisté ochranné prvky, které by měly chránit spotřebitele
a zabezpečit upřednostnění jeho zájmu.
Nejobecnější definice spotřebitele vychází z dvou kritérií, které musí být pro vymezení
pojmu spotřebitele naplněny současně. Spotřebitel je pojat jako nepodnikatel, tedy
neprofesionál. Může ale být i podnikatelem, tedy profesionálem, který v konkrétním vztahu
s jiným podnikatelem nevystupuje jako podnikatel, jelikož jedná mimo svou specializaci
(Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Například wellness pobyt v hotelu si může zarezervovat
manželský pár (individuální spotřebitel, nepodnikatel) při příležitosti svého výročí svatby,
ale i mediální agentura (institucionální spotřebitel, podnikatel) pro své zaměstnance v rámci
teambuildingové akce.
Spotřebitelem (§2) tedy podle zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele ve znění
pozdějších předpisů rozumíme každého, kdo nakupuje výrobky nebo služby za jiným účelem,
než je podnikání s nimi, tedy podnikatele i nepodnikatele.
Výrobkem je přitom jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána
bez ohledu na stupeň jejího zpracování. Je určena k nabídce spotřebiteli a službou jakákoliv
podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli (Kulhánek, Ivičič, Jamborová,
2006).
10.2. Spotřebitelské smlouvy
Spotřebitelské smlouvy vycházejí z Občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jedná se
o smlouvy, kde smluvními stranami jsou spotřebitel a dodavatel např. smlouva o zájezdu,
smlouva o ubytování apod.
Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele stanovuje některé specifické způsoby
uzavírání spotřebitelských smluv, kterými reaguje na marketingové metody některých
podnikatelů.
Jejich opatření mají za úkol posílit právní postavení spotřebitele. Smluvní ujednání
spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Ten se
přitom nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení
(Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
219
Spotřebitel má možnost od spotřebitelské smlouvy odstoupit (tabulka 60) v případech, že
spotřebitelská smlouva byla uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání dodavatele nebo
pokud dodavatel nemá žádné stálé místo k podnikání. Spotřebitel může za těchto okolností
od smlouvy písemně odstoupit do 7 dní od jejího uzavření. V případě, že nedošlo k dodávce
předmětních služeb ze strany dodavatele, lze od smlouvy odstoupit do 1 měsíce. Jedná se
o ustanovení, které lze vztáhnout zejména na tzv. podomní prodej. Pro právní účinnost
odstoupení je však nezbytné, aby dodavatel v těchto lhůtách vyrozumění o odstoupení
od smlouvy také obdržel. Nestačí tedy pro zachování lhůty podat toto vyrozumění poslední
den k poštovní přepravě. Dodavatel má stanovenu povinnost písemně spotřebitele na možnost
odstoupení od smlouvy upozornit, a to nejpozději při uzavření smlouvy. Pokud tak dodavatel
neučiní, má spotřebitel právo odstoupit do 1 roku od uzavření smlouvy (Kulhánek, Ivičič,
Jamborová, 2006).
Tabulka 60: Odstoupení od spotřebitelských smluv
Předmět smlouvy Časový horizont Důvod odstoupení
zboží/služba
7 dní uzavření mimo prostory dodavatele
1 měsíc nedodaný výrobek/služba
1 rok upozornění na možnost odstoupení
zboží/služba 7 dní od převzetí zboží nákup prostřednictvím katalogu
timeshare
15 dní bez udání důvodu
3 měsíce chybí povinné náležitosti
15 dní od nápravy doplnění náležitostí
15 dní s uvedením důvodu po uplynutí tříměsíční
lhůty
Pramen: zpracováno podle Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006.
Uvedené oprávnění se však nevztahuje na smlouvy na dodávku zboží nebo služeb, které
byly uzavřeny podle katalogu dodavatele, s nímž se spotřebitel měl možnost seznámit
v nepřítomnosti dodavatele, za předpokladu, že mezi stranami má pokračovat spojení
při plnění uzavřené nebo jiné smlouvy, a za předpokladu, že spotřebitel má právo odstoupit
od smlouvy nejméně do 7 dní od převzetí zboží a je s tímto právem seznámen v katalogu nebo
ve smlouvě (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
Zvláštní právní úpravu odstoupení od smlouvy obsahují smlouvy, ve kterých se sjednává
právo užívat budovu nebo její část na určitý časový úsek, tedy „timeshare“. Spotřebitel má
u takových smluv právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě 15 kalendářních dní od uzavření
smlouvy, a to bez udání důvodu. Pokud pak smlouva neobsahuje povinné náležitosti, které
byly uvedeny výše, může spotřebitel od této smlouvy odstoupit ve lhůtě 3 měsíců od jejího
uzavření. Pokud pak jsou chybějící náležitosti smlouvy v této lhůtě řádně předány, má
220
spotřebitel právo odstoupit od smlouvy s uvedením důvodu ve lhůtě 15 kalendářních dní
od poskytnutí těchto náležitostí. Spotřebitel má rovněž právo odstoupit od smlouvy
do 15 kalendářních dní ode dne uplynutí výše zmíněné 3 měsíční lhůty, a to s uvedením
důvodu, pokud poskytovatel neposkytne spotřebiteli výše zmíněné informace ani do 3 měsíců
od podpisu smlouvy. Této možnosti může spotřebitel využít v případech, jestliže
nevyužilprávo odstoupit od smlouvy ve výše uvedené 3 měsíční lhůtě. V případech, kdy
spotřebitel uplatnil právo na odstoupení od spotřebitelské smlouvy, ve které se sjednává právo
užívání budovy nebo její části na časový úsek, má poskytovatel právo na náhradu
prokazatelně vynaložených výdajů spojených s uzavřením a následným odstoupením od
smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
10.3. Smluvní vztahy při využití prostředků dálkové komunikace
Pro uzavření smlouvy, jež nevyžaduje striktně písemnou formu např. smlouva o zájezdu,
mohou být použity prostředky komunikace na dálku (tabulka 61), které umožňují uzavřít
smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran (Kulhánek, Ivičič, Jamborová,
2006).
Tabulka 61: Prostředky komunikace na dálku
Druh prostředků Členění
tisk − neadresovaný
− adresovaný
telefon − s lidskou obsluhou
− automatický volací přístroj, audiotext
videotelefon − telefon s obrazovkou
videotext − mikropočítač a televizní obrazovka
rozhlas
elektronická pošta
faxový přístroj
televize (televizní nákup, teleshopping)
veřejná komunikační síť např. internet
Pramen: Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006.
Především platí, že prostředky komunikace na dálku mohou být použity pouze
v případech, že spotřebitel jejich použití neodmítl.
Obsahem návrhu na uzavření smlouvy (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006) musí být
především informace nutné k uzavření jakékoliv smlouvy. Tyto informace musí být
poskytnuty srozumitelným způsobem s přihlédnutím k zásadám dobré víry a k ochraně osob,
zejména nezletilých nebo spotřebitelů. Spotřebiteli musí být především známo, s kým má
smlouvu uzavřít. Je tedy potřeba uvádět název podniku, příp. identifikační číslo podnikatele.
221
Dalšími obvyklými informacemi jsou název či hlavní charakteristika zboží a služeb, jejich
cena včetně všech poplatků, způsob platby, doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena
v platnosti.
Po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však
před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty informace o identifikaci dodavatele,
o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o službách po prodeji
a o zárukách, podmínkách pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo
platnost je delší než jeden rok (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
Z oblasti cestovního ruchu je možné prostřednictvím prostředků dálkové komunikace
uzavírat smlouvy o ubytování, dopravě, stravování nebo využití volného času, pokud
dodavatel poskytuje tato plnění v určeném termínu nebo době (Kulhánek, Ivičič, Jamborová,
2006).
10.4. Klamání a zavádění spotřebitele
Prodávající v cestovním ruchu, tedy dodavatel služeb, je povinen poskytovat služby
v předepsané nebo schválené jakosti, pokud je závazně stanovena nebo pokud to vyplývá
ze zvláštních předpisů nebo v jakosti jím uváděné, není-li jakost předepsána, schválena nebo
uváděna, tak v jakosti obvyklé. Je také povinen poskytovat služby za ceny sjednané v souladu
s cenovými předpisy a ceny při poskytování služeb správně účtovat (Kulhánek, Ivičič,
Jamborová, 2006).
Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými
mravy. Zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat a nesmí mu lhát
(Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006). Prodávající nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené,
neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje,nebo zamlčet údaje
o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. Odpovědnosti
za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukázáním na skutečnost, že potřebné nebo správné
údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel.
10.4.1. Informační povinnost podle zákona o ochraně spotřebitele
Prodávající je povinen informovat spotřebitele o charakteru poskytovaných služeb
a o jejich ceně platné v okamžiku nabídky, jakož i o případném riziku spojeném
s poskytovanou službou a s podmínkami a způsobem uplatnění reklamace. Informaci o ceně
služeb má vhodně zpřístupnit.
222
Poskytovatel služby je povinen spotřebitele řádně informovat (Kulhánek, Ivičič,
Jamborová, 2006):
− o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb,
− o způsobu použití a údržby výrobku,
− o nebezpečí, které vyplývá z nesprávného použití nebo údržby výrobku,
− o riziku souvisejícím s poskytovanou službou např. u masáží.
Mimořádně důležitým požadavkem na poskytovatele služeb je i povinnost jednoznačně
informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb platné
v okamžiku nabídky. Za tím účelem je povinen zejména zřetelně označit výrobky cenou nebo
informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Z toho vyplývá, že poskytovatel
služby nemůže poté účtovat jinou cenu, než jaká byla uvedena v této informaci.
Informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná nebo chybí, nesmí vzbuzovat
zdání, že (§12 zákona č. 634/1992 Sb.):
− cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti,
− stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí,
− v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb placené ve skutečnosti
zvlášť,
− cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, ač tomu tak není,
− vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku nebo služby a ceny a užitečnosti
srovnatelného výrobku nebo služby je takový, jaký ve skutečnosti není.
Zákon o ochraně spotřebitele dále ukládá povinnost informovat o podmínkách, rozsahu
a způsobu uplatnění reklamace.
V případě prodeje výrobků má prodávající povinnost k výrobku přiložit také příbalovou
informaci, pokud je to nutné, např. když hotel vyrábí a prodává svou vlastní přírodní
kosmetiku.
Výrobce má povinnost označit všechny výrobky, nejen ty vlastní, např. musí být označeny
nejen zákusky a pečivo, které vyrobili přímo na místě, ale také ty, které byly zabezpečeny
dodavatelským způsobem.
Paragon, případně u výrobků záruční list, nemusí výrobce ani poskytovatel služby
ze zákona vystavovat. Má však povinnost vystavit paragon a vydat záruční list na požádání
zákazníka.
223
10.4.2. Nekalé obchodní praktiky
Obchodní praktika je nekalá (§4), je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu
s požadavky odborné péče a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může
učinit obchodní rozhodnutí, které by jinak neučinil.
Je-li obchodní praktika zaměřena na spotřebitele, kteří jsou z důvodu duševní nebo
fyzické slabosti, případně věku zvlášť zranitelní, hodnotí se její nekalost z hlediska
průměrného člena této skupiny. Tím ale není dotčeno obvyklé reklamní přehánění.
Užívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení
nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní
obchodní praktiky.
Příklad: Nekalá obchodní praktika
− delegát cestovní kanceláře nevydá klientovi, který reklamuje např. hluk na pokoji nebo
zaplacený výhled na moře, potvrzení o reklamaci
− cestovní kancelář odmítne prodat letecký zájezd do Chorvatska rodině s mentálně
postiženým dítětem s odůvodněním jeho problematické přepravy (diskriminace)
a) Klamavé obchodní praktiky. Obchodní praktika je klamavá, pokud je při ní užit nepravdivý
údaj. Za klamavou obchodní taktiku považujeme také, pokud je důležitý údaj sám o sobě
pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž
byl užit. Za důležitý údaj se přitom považují identifikační údaje o prodávajícím a informace
požadované pro uzavření smlouvy nebo uplatnění práv z ní podle zvláštních právních
předpisů.
V případě, že podnikatel opomene uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem
okolnostem lze po podnikateli spravedlivě požadovat, jedná se také o klamavou praktiku.
Za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným, nejednoznačným
způsobem.
V případě, že způsob prezentace výrobku či služby, včetně srovnávací reklamy,
nebo jejich uvádění na trh vede k záměně s jinými výrobky či službami, nebo rozlišovacími
znaky jiného podnikatele, považujeme to za klamavou obchodní praktiku.
Za klamavou obchodní praktiku se považuje také nabízení nebo prodej výrobků a služeb
porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků
za účelem jejich nabízení nebo prodeje.
Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je popis části zájezdu nebo pobytu
v hotelu slovy „gratis“, „zdarma“, „bezplatně“ apod. v případě, že spotřebitel musí zaplatit
224
něco navíc, než jsou náklady nevyhnutelně s nabídkou spojeny. Fakultativní výlety přitom
za klamavou praktiku nepovažujeme, protože jsou placeny osobitně a často jsou i realizovány
partnerskou cestovní kanceláři v zahraničí.
Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je také využití prostoru ve sdělovacích
prostředcích k propagaci produktu např. placená reklama v tisku, aniž by to byl spotřebitel
schopen z obsahu jednoznačně poznat.
Používaní značky jakosti, kterou v skutečnosti podnik nevlastní a využívá ji neoprávněně,
považujeme také za klamavou obchodní praktiku.
Klamavou obchodní praktikou v cestovním ruchu je také nepravdivé uvedení, že výrobek
nebo služba budou nabízeny pouze po omezenou dobu nebo že budou nabízeny pouze
po omezenou dobu za určitých podmínek s cílem přimět spotřebitele k okamžitému
rozhodnutí, aniž by mu prodejce poskytl přiměřenou lhůtu potřebnou k informovanému
rozhodnutí.
Příklad: Klamavá obchodní praktika
− hotel třídy**** ve Vysokých Tatrách nabízí pětidenní wellness pobyt „all inclusive“,
přičemž host má v ceně snídani, oběd a večeři a služby wellness, ale konzumaci v baru
např. kávu si musí doplatit. Jedná se tedy o plnou penzi nikoliv all inclusive.
− prezentace horského penzionu**** jako ekologického přesto, že nedisponuje žádným
ekologickým označením jako je např. the green key, evropská květina apod.
− v propagačním materiálu cestovní agentury chybí informace, pro kterou cestovní kancelář
zprostředkovává pobytový zájezd na Mallorku
− cestovní agentura zprostředkuje týdenní letecký zájezd do Turecka s ubytováním v nově
otevřeném hotelu třídy**** se stravováním „all inclusive“. Po příchodu klient zjišťuje, že
hotel není ještě zcela dostavěn, na pokoji neteče voda a nefunguje minibar, skříně nemají
přední dveře a stravování je zabezpečeno ve vedlejším hotelu*** formou „plné penze“
− cestovní agentura prezentuje speciální slevu 15 % na dítě do 12 let u pobytového zájezdu
do Itálie včetně animačních služeb, i když cestovní kancelář,pro kterou zájezd
zprostředkuje, poskytuje takovou slevu automaticky
b) Agresivní obchodní praktiky. Obchodní praktika je agresivní, pokud s přihlédnutím
ke všem okolnostem svým obtěžováním, donucováním, včetně použití síly nebo nepatřičným
ovlivňováním výrazně zhoršuje možnost svobodného rozhodnutí spotřebitele. Při posuzování,
zda je obchodní praktika agresivní, se přihlíží zejména k (1) načasování, výběru místa a doby
trvání obchodní praktiky, (2) způsobu jednání, jeho výhružnosti a urážlivosti, (3) vědomého
využití nepříznivé situace spotřebitele, (4) nepřiměřené překážky pro uplatnění práv
spotřebitele a hrozbě protiprávním jednáním.
225
Obchodní praktiky, se kterými se můžeme setkat i v oblasti cestovního ruchu, jsou podle
zákona č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele vždy považovány za agresivní, pokud
podnikatel:
− vytváří dojem, že spotřebitel nemůže opustit provozovnu nebo místo, kde je nabízen nebo
prodáván výrobek či poskytována služba, bez uzavření smlouvy,
− osobně navštíví spotřebitele v jeho bydlišti, ačkoliv ho spotřebitel vyzval, aby
jeho bydliště opustil a nevracel se, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků
způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy,
− opakovaně činí spotřebiteli nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu,
elektronické pošty, nebo jiných prostředků přenosu na dálku, s výjimkou vymáhání
splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními
předpisy,
− prostřednictvím reklamy přímo nabádá děti, aby si nabízené výrobky nebo služby koupily,
nebo aby k jejich koupi přesvědčily dospělou osobu,
− požaduje na spotřebiteli okamžitou nebo odloženou platbu za výrobky nebo služby, které
mu dodal, ačkoliv si je spotřebitel neobjednal nebo požaduje vrácení či uschování
nevyžádaných výrobků, nejedná-li se o náhradní dodávku podle předem uzavřené
smlouvy,
− prohlašuje, že pokud si spotřebitel výrobek nebo službu nekoupí, ohrozí tím jeho
podnikání, pracovní místo nebo existenci,
− vytváří klamavý dojem, že spotřebitel vyhrál nebo vyhraje, pokud bude jednat určitým
způsobem, ačkoliv ve skutečnosti žádná taková výhra nebo výhoda neexistuje,
nebo pro získání výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky.
Typickým příkladem agresivní obchodní praktiky jsou prodejní zájezdy spojeny např.
s návštěvou divadla nebo kulturně-historické pamětihodnosti a prodejem konkrétního zboží
např. vysávač, hrnce, parní čistič apod.
10.5. Reklamace
Reklamace je projevem nespokojenosti zákazníka s poskytnutou službou nebo zbožím. Je
potřeba si uvědomit, že ve skutečnosti se otevřeně u konkrétního podnikatele stěžují jenom
4 % jeho zákazníků. Přitom udržení zákazníka je pro podnik cestovního ruchu velmi důležité.
Z tohoto důvodu (Gúčik, 2009) je nezbytné věnovat pozornost sledování míry ztráty
zákazníků a činit opatření k jejímu snížení, např. sledováním opakovaného nákupu,
stanovením příčin odjezdů a způsobů jak jim předcházet. Zákazníky, kteří odchází z regionu
226
nebo přestali podnikat, tzv. institucionální zákazníky, není možné udržet, ale je možné udržet
si zákazníky, kteří nejsou spokojeni s poskytovanými službami.
10.5.1. Reklamace a stížnosti v cestovním ruchu
Vyjádřením nespokojenosti je obvykle stížnost. Jedná se o všechny zákazníkem iniciované
projevy nespokojenosti zaměřené na organizaci s cílem upozornit na její nevhodné chování,
způsobit změnu kritizovaného chování, řešit klíčový problém nebo alespoň nastolit nápravu
narušené nebo zhoršené spokojenosti (Schober, 1997, In Gúčik, 2009). Za parciální část
stížnosti se pokládá reklamace. Zatímc ostížnost je možné vyslovit před koupí, během koupě
a poní, reklamace vznikají výlučně ve fázi koupě (Hansen, 1990, In Gúčik, 2009). To
znamená, že jako reklamace můžeme označit pouze ty stížnosti, při kterých si zákazníci
stěžují v ponákupní fázis e zákonnýmp ožadavkem na produk tnebo službu, kterou v daném
případě mohou prosadit právním způsobem. Obvykle se jedná op ísemné oznámení, že
produkt nebo služba není v souladu se smluvně dohodnutými podmínkami. Reklamace může
směřovat i od prodávajícího ke kupujícímu v případě, že nezaplatil včas, zaplatil nižší částku
než fakturovanou apod. Písemné stížnosti a reklamace se týkají např. jakosti, množství,
neposkytnutí služby, záměny služby, zpoždění dopravního prostředku, ztráty zážitku
z dovolené (Gúčik, 2009, tabulka 62).
Prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí
reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb,
případně i v sídle nebo místě podnikání např. zájezd zakoupený v cestovní kanceláří Blue
Style v Praze, je možné reklamovat také na pobočce v Jihlavě.
Prodávající je povinen spotřebiteli vydat písemné potvrzení o tom, kdy spotřebitel právo
uplatnil, co je obsahem reklamace a jaký způsob vyřízení reklamace spotřebitel požaduje.
Dále vydá spotřebiteli potvrzení o datu a způsobu vyřízení reklamace, včetně potvrzení
o provedení nápravy a době jejího trvání, případně písemné odůvodnění zamítnutí reklamace.
V provozovně musí být po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizovat
reklamace, např. v restauraci by měl mít obsluhující číšník právo vyřídit stížnosti na studené,
nedovařené jídlo apod.
227
Tabulka 62: Selhání služby
Typ selhání Způsob selhání Důsledek selhání
selhání dodávky služby
nedostupná služba - zrušený let
nepřiměřeně pomalá
služba
- pomalá obsluha v restauraci
- dlouhé čekací řady u památek
- dlouhé čekací řady v bance, na poště
ostatní selhání jádra služby - čistota dopravního prostředku
- dodání zavazadel
selhání v reakci na potřeby
a požadavky zákazníka
odpovědi na speciální
potřeby
- zdravotní okolnosti
- dietetické okolnosti
- psychologické okolnosti
- jazykové okolnosti
- sociální okolnosti
preference zákazníků - substituce menu v restauraci
chyby způsobeny
zákazníkem
- ztráta vstupenky
- ztráta klíče od hotelového pokoje
rušení ostatních - požádaní návštěvníků kina, aby nerušili
ostatní
spontánní a nežádoucí konání
zaměstnanců
úroveň pozornosti
zákazníkům
- nepříjemné vystupování zaměstnanců
- ignorování zákazníků
- lhostejný postoj zaměstnanců
nezvyklé chování - neslušnost
- hrubost zaměstnanců
- nevhodné dotyky
kulturní normy
- diskriminace
- klamání
- podvádění
- krádeže
nepříznivé podmínky - stresová situace
Prameň: Schoefer, Ennew, 2003, In Linderová, 2009b.
Prodávající nebo jím pověřený pracovník rozhodne o reklamaci ihned (§19 zákona
č. 634/1992 Sb.), ve složitých případech do tří pracovních dní. Do této lhůty se nezapočítává
doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady.
Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději
do 30 dní ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne
na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu,
kterou nelze odstranit.
Při prodeji nebo poskytování služeb mimo ohlášenou provozovnu je prodávající povinen
písemnou formou poskytnout zejména název nebo jméno a adresu prodávajícího, kde může
spotřebitel i po ukončení takového prodeje nebo poskytování služeb uplatnit reklamaci.
228
Délky záruční doby v České republice dle občanského práva. U spotřebního zboží je to
24 měsíců (u použitých věcí lze zkrátit až na 12 měsíců), u potravin 8 dní (může být zkrácena
nebo prodloužena, co musí být uvedeno na obale), u krmiv 3 týdny, při prodeji zvířat 6 týdnů,
při zhotovení věci na zakázku 6 měsíců, u opravy 3 měsíce, u stavby 3 roky, na stavební práce
18 měsíců. Je-li však u věci vyznačena lhůta k použití např. v návodu nebo na obalu, končí
záruka uplynutím této lhůty.
10.5.2. Reklamace a stížnosti v rámci Evropské unie
Je potřeba si uvědomit, že v Evropě nefunguje tzv. jednotná záruka. Služby lze
reklamovat v podniku, kde byly zakoupeny. Tedy v případě koupi zájezdu přes rakouskou
cestovní kancelář, která nemá zastoupení v České republice, je potřeba zájezd reklamovat
v některé pobočce v Rakousku. Nelze jej reklamovat u české cestovní agentury, která zájezd
nabízí, pokud byl zakoupen v pobočce se sídlem v Rakousku.
V případě nákupu výrobku nebo služby přes internet má spotřebitel v rámci Evropské unie
stejná práva jako při podobných nákupech v kamenném obchodě.A stejně jako v České
republice má k dispozici lhůtu, po kterou může bez udání důvodu odstoupit od smlouvy.
V případě problému při reklamaci výrobku je možné se obrátit na Evropská spotřebitelská
centra.
Evropská komise usiluje také o zlepšení ochrany spotřebitele při nákupu pobytů a zájezdu
zejména prostřednictvím internetu. V roce 2013 navrhla v rámci „Návrhu na modernizaci
pravidel pro organizované zájezdy“reformní opatření, které jsou zaměřeny na přísnější
kontrolu příplatků a požadavkůpředávat dále slevy za rovnocenných okolností [49].
Usiluje o lepší práva v případě odstoupení od smlouvy o zájezdu. Spotřebitelé tedy budou
mít více flexibility, jelikož budou moci před opuštěním domova zrušit smlouvu a zaplatit
organizátorovi přiměřenou náhradu. Budou také moci před odjezdem bezplatně odstoupit
od smlouvy v případě přírodní katastrofy, občanských nepokojů či podobných závažných
situací v místě dovolené, pokud by takové události jejich dovolenou narušily, např. v situaci,
kdy velvyslanectví cestování do příslušné oblasti nedoporučují [49].
Spotřebitelé budou muset být jasně a srozumitelně informováni o tom, že organizátor
(podnikatel) zodpovídá za řádné poskytnutí všech zahrnutých služeb, zatímco v současnosti
vedla odlišná vnitrostátní pravidla týkající se odpovědné strany k situaci, kdy organizátoři
a maloobchodníci odkazovali spotřebitele na druhou ze stran, přičemž žádná z nich
nepřijímala odpovědnost [49].
229
Kromě slev v případech, kdy cestovní služba nebyla řádně poskytnuta, mohou spotřebitelé
rovněž požadovat náhradu jakékoli vzniklé „nehmotné škody“, zejména v případě zkažené
dovolené [49].
Spotřebitelé budou moci adresovat stížnosti nebo žádosti přímo cestovní kanceláři, u které
zájezd zakoupili.
Návrh Evropské komise také znamená právo na vrácení peněz a právo na zajištění návratu
do vlasti, pokud je to nutné, v případě, že prodávající, dopravce nebo jakýkoliv jiný příslušný
poskytovatelslužeb během jejich dovolené zkrachuje. Spotřebitel tedy nebude chráněný jen
proti úpadku cestovní kanceláře, ale také proti úpadku letecké společnosti apod. [49].
10.5.3. Frankfurtské tabulky
Frankfurtské tabulky byly vypracovány 24. komorou Zemského soudu ve Frankfurtu
nad Mohanem v roce 1985. Slouží při vybavování stížnosti a reklamací v cestovních
kancelářích. Obsahují seznam možných nedostatků s procentuálně uvedenou kompenzací
z ceny zájezdu či služby (tabulka 63). Jejich využívání není pro cestovní kanceláře povinné,
ale stále více cestovních kanceláří v České republice tyto tabulky v plném nebo zkráceném
rozsahu využívá.
Tabulka 63: Frankfurtské tabulky
Druh služby Sleva
z ceny v % Poznámka
Ubytování
odchylka od objednaného objektu např. vzdálenější
objekt, než byl nabízen 10 - 25 podle vzdálenosti
změna v místě pobytu 5 - 15 vzdálenost od pláže
změna druhu ubytování v objednaném hotelu 5 - 10 bungalov místo hotelu, jiné podlaží
jiný druh pokoje
dvoulůžkový místo jednolůžkového 20
třílůžkový místo jednolůžkového 25 rozhodující je, zda jsou zákazníci
ubytováni dohromady s neznámými
osobami
třílůžkový místo dvoulůžkového 20 – 25
čtyřlůžkový místo dvoulůžkového 20 - 30
Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra
pro Českou republiku.
230
Tabulka 63: pokračování
Druh služby Sleva
z ceny v % Poznámka
nedostatky ve vybavení pokoje
příliš malá plocha 5 - 10
bez balkónu 5 - 10 je-li přislíben, podle ročního období
bez výhledu na moře 5 - 10 je-li přislíben
bez vlastní koupelny a WC 12 - 25 je-li přislíbena
bez vlastního WC 15
bez vlastní sprchy 10 je-li přislíbena
bez klimatizace 10 - 20 je-li přislíbena
bez rádia/TV 5 je-li přislíbeno
málo nábytku, nedostatečná vybavenost 5 - 15
škody (trhliny, pukliny, vlhkost) 10 - 50
hmyz 10 - 50
nefunkčnost vybavení
toaleta 15
bojler na teplou vodu v koupelně 15
výpadek elektrického proudu nebo plynu 10 - 20
netekoucí voda 10
nefunkční klimatizace 10 - 20 podle ročního období
nefunkční výtah 5 - 10 podle podlaží
služby
celkový výpadek 25
nedostatečný úklid 10 - 20
nedostatečná výměna ložního prádla 5 - 10 povlečení, ložní prádlo, ručníky
chybějící lázeňské zařízení (termální bazén, masáže) 20 - 40 je-li přislíbeno, podle druhu objednávky
např. léčebný pobyt
rušivé vlivy
hluk během dne 5 -25
hluk v noci 10 - 40
zápach 5 - 15
Stravování
celkový výpadek 50
obsahové nedostatky
jednotvárný jídelní lístek 50
nedostatek teplých jídel 5
zkažená strava 10
samoobslužný bufet namísto obsluhy 20 - 30
dlouhé čekací doby 5 - 15
špinavé stoly 5 - 10
špinavý příbor, nádobí 10 - 15
chybějící klimatizace v jídelně 5 - 10 je-li přislíbena
Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra
pro Českou republiku.
231
Tabulka 63: pokračování Druh služby Sleva
z ceny v %
Poznámka
Doprava
časový posun odletu o více než 4 hodiny 5 ceny za zasažený den a každou hodinu
navíc
změna vybavení
nižší třída 10 - 15
podstatné odchylky od běžného standardu 5 - 10
servis
strava 5
bez možnosti rozptýlení typického pro příslušnou
letovou třídu (rádio, film apod.)
5
změna dopravního prostředku
podíl z ceny odpovídající za zpoždění
způsobené změnou dopravního
prostředku
chybějící transfer z letiště nebo ze stanice do hotelu cena náhradního dopravního prostředku
(skutečně vynaložené náklady)
Ostatní služby
chybějící/špinavý bazén 10 - 20 je-li přislíben
chybějící krytý bazén je-li přislíben
− je-li k dispozici jiný
− žádný není k dispozici
10
20
použitelný během ročního období
bez sauny 5 je-li přislíbena
bez tenisového kurtu 5 - 10 je-li přislíben
bez minigolfu 3 - 5 je-li přislíben
chybějící vybavení pro surfing/potápění 5 - 10 je-li přislíbeno
chybějící hlídaní dětí 5 - 10 je-li přislíbeno
nemožnost koupání v moři 10 - 20 podle popisu v katalogu a možných
náhradních řešení
špinavá pláž 20
chybějící lehátka, slunečníky 5 - 10 jsou-li přislíbeny
chybějící snack bar, bar na pláži 0 - 5 podle náhradních možností
chybějící nudistická pláž 10 - 20 je-li přislíbena
chybějící restaurace nebo supermarket je-li přislíbeno a podle náhradních
možností
− při hotelovém stravování
− při individuálním stravování
0 - 5
10 - 20
bez možnosti zábavy např. disko, noční klub, kino,
animace
5 - 15 jsou-li přislíbeny
chybějící butiky nebo obchodní zóna 0 – 5 podle náhradních možností
výpadek výletů na pobřeží při lodních zájezdech 20 - 30 z ceny na den, kdy se měl výlet konat
chybí průvodce
− technický (organizační záležitosti)
− při poznávacích zájezdech
− při studijních cestách s odborným výkladem
0 - 5
10 - 20
20 - 30
je-li přislíben
ztráta času při nutném přestěhování se
− ve stejném hotelu
− do jiného hotelu
z ceny pobytu, suma rovnající se ceně ½
dne
Pramen: zpracováno podle Pompurová, 2009 a Evropského spotřebitelského centra
pro Českou republiku.
232
10.6. Dozorčí orgány
Dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem č. 364/1992 Sb. o ochraně
spotřebitele provádí Česká obchodní inspekce.
Dozor nad dodržováním povinností na úseku zemědělských, potravinářských
a tabákových výrobků provádí Státní zemědělská a potravinářská inspekce.
Dozor pokud se jedná o prodej výrobků a poskytování služeb, které jsou upraveny
zákonem o ochraně veřejného zdraví, provádějí krajské hygienické stanice. Patří sem
např. kontrola dodržování a uplatňování hygienických předpisů v podnicích s pohostinským
provozem.
Dozor nad dodržováním povinností v oblasti obchodu a služeb provádějí obecní
živnostenské úřady, příslušné podle umístění provozovny. Nelze-li určit místní příslušnost
podle umístění provozovny, provádějí dozor obecní živnostenské úřady podle místa
realizované činnosti.
Uvedené orgány jsou oprávněny vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných
nedostatků. V případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku jsou oprávněny
pozastavit prodej výrobků nebo poskytování služeb,nebo uzavřít provozovnu. Vyžaduje-li to
naléhavost situace, lze toto rozhodnutí oznámit ústně a neprodleně doručit písemné
vyhotovení rozhodnutí. Obnovit prodej výrobků nebo poskytování služeb,nebo otevřít
provozovnu lze až po uvedení do nezávadného stavu a jen s písemným souhlasem orgánu,
který o pozastavení prodeje výrobků nebo poskytování služeb,nebo uzavření provozovny
rozhodl (Kulhánek, Ivičič, Jamborová, 2006).
Kontrolní otázky
Identifikujte spotřebitele podle zákona č. 634/1992 Sb.
Jaké jsou možnosti odstoupení od spotřebitelských smluv?
Vysvětlete, co rozumíte pod prostředky dálkové komunikace.
Uveďte příklad klamavé a agresivní obchodní praktiky v cestovním ruchu.
Vysvětlete rozdíl mezi reklamací a stížností.
Na co slouží Frankfurtské tabulky?
Prostudujte si Frankfurtské tabulky a pouvažujte, o jaké další nedostatky by bylo vhodné
je rozšířit.
233
11. PASOVÉ A CELNÍ PŘEDPISY PŘI CESTÁCH V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE
A ČESKÉ REPUBLIKY
Klíčová slova
Bezcelní limity. Cestovní doklady. Domovní kniha. Konzulární ochrana. Pomoc v nouzi.
Schengenský prostor. Vízum.
Vycestování do zahraničí umožňují návštěvníkům cestovního ruchu platné cestovní
doklady. Kontrola cestovních dokladů slouží k zjištění nebo kontrole totožnosti osoby na
hraničních přechodech jednotlivých zemí určených pro mezinárodní styk (Orieška, 2010).
Na hraničních přechodech se účastnící cestovního ruchu zároveň podrobují celnímu řízení,
tedy celní kontrole příslušného státu, které je zaměřené na ochranu ekonomiky krajiny.
Konkrétně se jedná o kontrolu vývozu a dovozu neobchodního zboží, popřípadě i peněžních
prostředků. Hraniční přechody se od sebe odlišují. Podle druhu dopravního prostředku fungují
hraniční přechody pro pěší návštěvníky, a to zejména v rámci tzv. malého pohraničního styku
např. v národním parku Podyjí přechod Čížov - Hardegg, dále hraniční přechody pro silniční
a železniční dopravu, hraniční přechody na mezinárodních letištích, v přístavech a říční
hraniční přechody. Podle doby provozu rozlišujeme nepřetržité a sezónní hraniční přechody
(Orieška, 2010).
Pro bezproblémové cestování do zahraničí je potřeba, aby návštěvníci v cestovním ruchu
měli platné cestovní doklady s potřebnou dobou platnosti. Měli by využívat oficiálních
hraničních přechodů, a v případě potřeby se podrobit pasové kontrole, kterou provádí
cizinecká policie a celní a devizové kontrole, kterou provádí celní úřady. Při cestách do
zahraničí je také potřeba mít všechny další požadované doklady např. vízum, mezinárodní
řidičský průkaz, zelenou kartu, tedy doklad o pojištění vozidla, doklad o zajištění zpáteční
cesty, doklad o minimálním devizovém vybavení, potvrzení o očkování, pozvání apod.
Vstup České republiky do Evropské unie umožnil redukovat činnost související
s kontrolou cestovních dokladů a s celním řízením na hraničních přechodech u občanů
členských státu. Ve vztahu k občanům z nečlenských zemí tyto činnosti dále trvají
v původním rozsahu (Orieška, 2010). Přitom pasové předpisy na území České republiky
upravuje zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dále vyhláška č. 415/2006 Sb.,
kterou se stanoví technické podmínky a postup při pořizování a dalším zpracovávání
biometrických údajů obsažených v nosiči dat cestovního dokladu a vyhláška č. 400/2011 Sb.,
kterou se provádí zákon o občanských průkazech a zákon o cestovních dokladech.
234
K souvisejícím předpisům patří zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů
a zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
11.1. Pohyb na území Evropské unie a v Schengenském prostoru
Jednou z priorit Evropské unie je volný pohyb osob, kapitálu, zboží a služeb. V roce 1999
byla pod hlavičku Evropské unie prostřednictvím Amsterodamské smlouvy přesunuta
mezivládní spolupráce v oblasti volného pohybu. Už v roce 1985 deklarovaly státy Beneluxu,
Německo a Francie zájem na vytvoření zóny volného pohybu osob a zrušení kontrol na
společných tzv. vnitřních hranicích doprovázené zavedením účinných kontrol na vnějších
hranicích. V tomto roce byla podepsaná Schengenská úmluva[96].
11.1.1. Pohyb v Evropské unii
Každý občan České republiky se může dovolávat práva svobodného pohybu a pobytu
v jiném členském státě Evropské unie, a to na základě ustanovení článku 45 Listiny
základních práv Evropské unie, článku 3 Smlouvy o Evropské unii a článku 21 Smlouvy
o fungování Evropské unie. Například článek 21 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie
stanoví, že každý občan Evropské unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních
přijatých k jejich provedení [41].
Občan České republiky může cestovat do krajin Evropské unie na základě platného
cestovního pasu nebo občanského průkazu. Doklady by měly být platné minimálně po dobu
plánovaného pobytu mimo území České republiky [41].
Po vstupu České republiky do Evropské unie, tj. od 1. května 2004, mohou občané České
republiky používat k cestování v rámci zemí Evropské unie [8]:
− všechny typy cestovních pasů se strojově čitelnými údaji i bez strojově čitelných údajů,
− od 1. ledna 2006 lze k cestám do států Evropské unie používat pouze občanský průkaz se
strojově čitelnými údaji. Tyto strojově čitelné občanské průkazy jsou vydávány od druhé
poloviny roku 2000. Nedoporučuje se používat občanské průkazy s oddělenou
vyznačenou částí, tedy s odstřiženým rohem z důvodu změny povinných údajů zapsaných
v občanském průkazu. Odstřižení rohu by v případě prokazování totožnosti držitele ve
státě Evropské unie mohlo být považováno za vyznačení neplatnosti občanského průkazu
nebo za jeho poškození.
235
Biometrické systémy jsou aplikace biometrických technologií, které umožňují automatickou
identifikaci nebo autentizaci určité fyzické osoby. Každý druh biometrie se zakládá ve větší či
menší míře na příslušném biometrickém prvku, který je:
− univerzální, biometrický prvek existuje u všech osob,
− jedinečný, biometrický prvek musí každou osobu odlišovat,
− stálý, každá fyzická osoba si v průběhu času biometrický prvek trvale uchovává.
Rozlišují se dvě hlavní kategorie biometrických postupů, a to na základě toho, zda používají:
a) stabilní data, tedy postupy založené na fyzických a fyziologických aspektech, které měří
fyziologické vlastnosti fyzické osoby a zahrnují:
− verifikaci otisku prstu
− rozpoznávání duhovky
− analýzu sítnice
− rozpoznávání obličeje
− analýzu markantů hlavy
− rozpoznávání tvaru ucha
− detekci pachu těla
− rozpoznávání hlasu
− analýzu vzorku DNA
b) dynamická data nebo charakteristiky chování, tedy postupy založené na rysech chování,
které měří chování osoby a zahrnují:
− verifikaci vlastnoručního podpisu
− analýzu stisku tlačítek
Pramen: Ministerstvo vnitra České republiky, 2013.
11.1.2. Pohyb v Schengenském prostoru
Schengen je prostorem volného pohybu osob a stejně tak prostorem bezpečnosti a práva.
Zrušené hraniční kontroly na vnitřních hranicích jsou nejviditelnějším, nikoliv však jediným
znakem schengenské spolupráce. Členství v Schengenu znamená plné zapojení
do schengenské spolupráce, která zahrnuje harmonizovaná pravidla týkající se ochrany
vnějších hranic, vízových a konzulárních záležitostí, policejní spolupráce i ochrany osobních
údajů [95].
Česká republika se stala součástí Schengenského prostoru z noci 20. na 21. prosince 2007,
kdy byly zrušeny kontroly podél celé pozemní hranice se sousedními státy. Hraniční kontroly
zůstaly zachovány pouze na mezinárodních letištích. Od 30. března 2008 však i na nich
odpadla povinnost absolvovat hraniční kontrolu v případě letů uvnitř rozšířeného Schengenu
[95], který v současné době tvoří kromě České republiky dalších 26 států. Schengenský
prostor není automaticky rozšířen na všechna zámořská území členských
krajin.Do Schengenského prostoru jsou zahrnuty i Kanárské ostrovy, Azory, španělské
exklávy Ceuta a Melilla v Africe. Nepatří sem ale zámořská území Francie, norské Špicberky,
německý ostrov Helgoland a další.
236
Členské státy Schengenského prostoru
1985 Belgie, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemí
1990 Itálie
1991 Portugalsko, Španělsko
1992 Řecko
1995 Rakousko
1996 Dánsko, Švédsko, Finsko
2001 Island, Norsko
2007 Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko,
Slovensko, Slovinsko, Maďarsko
2008 Švýcarsko
2011 Lichtenštejnsko
Mezi hlavní změny související se vstupem České republiky do Schengenu patří [95]
překračování pozemních hranic bez hraničních kontrol a bez zastavení. V rámci
schengenského prostoru jsou pravidla pro překračování hranic stanovená speciálním
předpisem tzv. Schengenským hraničním kodexem. Všechny osoby a zboží překračující vnější
hranice schengenských států jsou kontrolovány. Při kontrole se rozlišuje, zda-li se jedná
o tzv. osoby s přiznaným právem Společenství na volný pohyb, tedy o občany států
Schengenu a Evropské unie včetně jejich rodinných příslušníků, nebo o občany ostatních
tzv. třetích zemí. Zatímco cílem kontroly občanů Evropské unie je ověřit totožnost a platnost
předloženého cestovního dokladu, občané třetích zemí jsou podrobeni důkladné kontrole,
během které je kromě totožnosti a platnosti cestovního pasu ověřováno také splnění všech
dalších podmínek nezbytných pro vstup a pobyt ve společném prostoru např. zdůvodnění
účelu pobytu, dostatek prostředků na obživu během celého předpokládaného pobytu apod.
[42].
Na vnitřních hranicích států Schengenu nesmí být hraniční kontroly prováděny vůbec, což
se týká všech osob. Volnost pohybu osob přes vnitřní hranice schengenského prostoru však
není absolutní. I po zrušení hraničních kontrol je třeba dbát na dodržování pravidel
vyplývajících z předpisů daného státu. Schengen nijak nemění místní omezení vyplývající
z pravidel silničního provozu, ochrany přírody a krajiny či soukromého majetku. Stejně tak se
v jednotlivých zemích liší předpisy stanovující např. nejvyšší povolenou rychlost, tolerovanou
hladinu alkoholu v krvi při řízení motorových vozidel, lhůty pro hlášení pobytu, pravomoci
právo vynucujících orgánů apod. [42].
K dalším přínosům vstupu České republiky do Schengenského prostoru patří nové účinné
nástroje pro potírání kriminality, ke kterým patří zintenzivnění spolupráce s policejními
i justičními orgány ostatních schengenských států při předcházení, odhalování a stíhání
trestných činů. Kromě výměny informací prostřednictvím Schengenského informačního
237
systému (SIS) ke spolupráci přispívají společná kontaktní centra se sousedními státy,
nasazování společných smíšených hlídek nebo přeshraniční sledování a pronásledování, které
umožňují policejním orgánům jednoho státu za určitých podmínek pokračovat ve svých
aktivitách i na území jiného státu, např. při pronásledování osoby podezřelé ze spáchání
trestného činu [95].
Využívání Schengenského informačního systému, jehož prostřednictvím si členské krajiny
sdílejí a vyměňují informace důležité pro zajištění bezpečnosti společného prostoru, je také
jednou z výhod vstupu České republiky do Schengenského prostoru. SIS obsahuje záznamy
o vybraných kategoriích osob a věcí, např. o nežádoucích státních příslušnících třetích zemí,
kterým má být odepřen vstup a pobyt na území schengenského prostoru, o osobách hledaných
za účelem zatčení či hledaných věcech např. odcizené či ztracené doklady, automobily, střelné
zbraně, padělané bankovky a další [95].
Vstupem České republiky do Schengenského prostoru došlo také k zjednodušení
cestování cizinců, v rámci kterého zastupitelské úřady České republiky vydávají krátkodobá
víza ve formě tzv. jednotných schengenských víz s platností pro celý schengenský prostor.
Žadatelům ze třetích států, které podléhají vízové povinnosti tato víza umožňují cestovat
téměř po celé Evropě s jedním vízem. Občané třetích zemí, kteří jsou držiteli platného
povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu na území České republiky a kteří podléhají
vízové povinnosti, již pro své krátkodobé cestování po Schengenu nepotřebují vízum.
Postačuje jim platné české povolení k pobytu a platný cestovní pas [95].
11.1.3. Cestovní doklady
Cestovní doklad je veřejná listina opravňující občana k překračování státních hranic České
republiky přes hraniční přechod, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, jíž je Česká
republika vázána. Cestovním dokladem občan prokazuje své jméno, popřípadě jména,
příjmení, rodné číslo, podobu, státní občanství České republiky a další údaje zapsané
nebo zpracované v cestovním dokladu (§2 ods. 1 zákona č. 329/1999 Sb.).
Cestovnídoklad obsahuje údaje potřebné k prokázání totožnosti držitele,údaje oúzemní
a časové platnosti. Ze zákona č. 329/1999 Sb. o cestovních dokladech je zakázáno ponechávat
a přijímat cestovní dokladjako zástavu a odebírat jej při vstupu do objektů nebo na pozemky.
Rozlišujeme několik druhů cestovních dokladů, a to cestovní pas, diplomatický pas a služební
pas, občanský průkaz a cestovní průkaz.
Cestovní pas, diplomatický pas a služební pas obsahující strojově čitelné údaje a nosiče
dat s biometrickými údaji se vystavuje s územní platností do všech států světa a s dobou
238
platnosti 5 let občanům mladším 15 let nebo 10 let občanům starším 15 let. Cestovní pas
bez strojově čitelných údajů a bez nosiče dat s biometrickými údaji se vystavuje s územní
platností do všech států světa a s dobou platnosti 6 měsíců (§11 zákona č. 329/1999 Sb.).
Cestovní pas (§12 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo vnitra prostřednictvím
pověřených městských úřadů. Občanovi vydá cestovní pas obecní úřad obce s rozšířenou
působností a úřad městské části určený Statutem hlavního města v hlavním městě Praze
příslušný podle místa jeho trvalého pobytu. Nemá-li občan trvalý pobyt na území, vydá
cestovní pas obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle místa jeho posledního
trvalého pobytu v České republice. Pokud občan neměl trvalý pobyt v České republice nebo
pokud jej nelze zjistit, vydá cestovní pas Magistrát města Brna. Řada států vyžaduje, aby byl
cestovní pas platný ještě určitou dobu po ukončení pobytu. Zpravidla se vyžaduje platnost
ještě 6 měsíců po opuštění daného státu. Jedné osobě může být vydáno i více cestovních pasů.
To je vhodné, zejména když daná osoba cestuje do států, kde by jím dřívější navštívení
jinéhostátu mohlo způsobit problém se vstupem např. cesta za příbuznými do Libanonu
a následně dovolená ve Francii nebo Spojených státech amerických.
Diplomatický pas (§13 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo zahraničních věcí
vymezenému okruhu osob, a to:
− prezidentu republiky,
− poslanci a senátorovi,
− členovi vlády,
− soudci Ústavního soudu,
− předsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi Nejvyššího správního soudu, prezidentu
Nejvyššího kontrolního úřadu,
− manželu prezidenta republiky, manželu předsedy Poslanecké sněmovny a manželu
předsedy Senátu, manželu člena vlády, manželu předsedy Ústavního soudu, manželu
předsedy Nejvyššího soudu, manželu předsedy Nejvyššího správního soudu,
− diplomatickému pracovníku Ministerstva zahraničních věcí, manželu a nezaopatřenému
dítětidiplomatického pracovníka pracujícího na zastupitelském úřadě, pokud s ním žijí
ve společné domácnosti v místě působení.
Služební pas (§14 zákona č. 329/1999 Sb.) vydává Ministerstvo zahraničních věcí také
vymezenému okruhu osob, a to:
− nejvyššímu státnímu zástupci, náměstkovi ministra, místopředsedovi Nejvyššího soudu,
náměstkovi nejvyššího státního zástupce, viceprezidentu Nejvyššího kontrolního úřadu,
239
vedoucímu Úřadu vlády, vedoucímu Kanceláře prezidenta republiky, vedoucímu
Kanceláře Poslanecké sněmovny a vedoucímu Kanceláře Senátu,
− zaměstnanci Ministerstva zahraničních věcí k cestám při plnění pracovních úkolů
v zahraničí, není-li držitelem diplomatického pasu,
− zaměstnanci zastupitelského úřadu, pokud není držitelem diplomatického pasu,
a jeho manželu a nezaopatřenému dítěti, pokud s ním žijí ve společné domácnosti v místě
působení.
Jiným osobám může být služební pas vydán se souhlasem ministra zahraničních věcí
na základě žádosti potvrzené vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, vedoucím Kanceláře
Poslanecké sněmovny, vedoucím Kanceláře Senátu, předsedou Nejvyššího soudu, předsedou
Nejvyššího správního soudu, ministrem nebo vedoucím jiného ústředního orgánu státní
správy, pokud cestují do zahraničí v záležitostech České republiky.
Služební pas lze použít pouze ke služební cestě do zahraničí. Po jejím skončení je držitel
služebního pasu povinen jej bezodkladně odevzdat orgánu, který o vydání tohoto pasu
požádal.
Občanský průkaz vydaný po roce 1993 lze použít pro vstup do členských zemí Evropské
unie.
Cestovní průkaz (§15 zákona č. 329/1999 Sb.) je doklad pro jednotlivou cestu s územní
a časovou platností omezenou účelem cesty, zejména v případě ztráty cestovního pasu
v zahraničí pro návrat do České republiky. Vydává ho zastupitelský úřad. Lze jej vydat
na dobu platnosti nejvýše 6 měsíců.
Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 444/2009 a podle zákona
č. 197/2010 Sb. (kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně
zákona č. 283/1991 Sb.,o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a zákon
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,ve znění pozdějších předpisů) skončilo dnem
1. července 2011 zapisování dětí do cestovních dokladů rodičů. Provedené zápisy dětí
v cestovních dokladech rodičů byly platné pouze do 26. června 2012, po tomto datu můžou
děti cestovat jen s vlastním cestovním dokladem. Toto opatření se týká i zápisu dětí
provedených do občanských průkazů rodičů. Skončením platnosti zápisu dětí v cestovních
dokladech rodičů však nekončí platnost cestovních dokladů rodičů. Od 26. června 2012 musí
mít každý občan České republiky, včetně dětí, při cestování do zahraničí vlastní cestovní
doklad. Z České republiky lze vycestovat pouze s platným cestovním dokladem. V případě
cesty do zemí Evropské unie a dále Islandu, Norska, Lichtenštejnska a Švýcarska lze
jako cestovní doklad použít platný občanský průkaz [46]. V případě, že nezletilé dítě cestuje
240
v doprovodu jiné osoby, než je rodič nebo zákonný zástupce, doporučuje se ověřit
u zastupitelského úřadu navštěvovaného státu, zda mimo platného cestovního dokladu nebude
vyžadován také písemný souhlas rodičů nebo zákonného zástupce s cestou dítěte do zahraničí.
Zapisování titulů do cestovních dokladů bylo zrušeno. Jedinou změnou údajů v cestovním
dokladu, kterou lze provést, je prodloužení doby platnosti cestovního průkazu. Dobu platnosti
cestovního průkazu prodlužuje na žádost občana zastupitelský úřad.
11.2. Pobyt cizinců na území České republiky
Podmínky vstupu cizince na území České republiky, jeho pobytu na něm a vycestování
z územístanoví Zákon č. 326/1999 Sb.o pobytu cizinců na území České republiky, zákon
zároveňvymezuje působnost Policie, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí
v této oblasti státní správy.
Cizincem se podle zákona č. 326/1999 Sb. rozumí fyzická osoba, která není státním
občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Zákon se nevztahuje na cizince,
který např. požádal Českou republiku o ochranu formou azylu.
Vstup na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb. upravují §3 až §15. Podle
§3 je cizinec oprávněn vstoupit na území přes hraniční přechod v místě a čase určeném
k provádění hraniční kontroly. Hraničním přechodem se rozumí:
− místo vymezené mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána, určené
pro překračování státních hranic České republiky za podmínek stanovených mezinárodní
smlouvou nebo zákonem,
− mezinárodní letiště, které je vnější hranicí podle zvláštního právního předpisu, pokud
(1) bylo jako mezinárodní letiště určeno podle zvláštního právního předpisu
a (2) provozovatel letiště splnil bezpečnostní podmínky stanovené ve zvláštním právním
předpisu,
− vnitřní hranice,
− prostor mezistátního vlaku a paluba lodě mezistátní osobní nebo nákladní lodní přepravy
v době, kdy je v tomto prostoru prováděna hraniční kontrola.
Podle §4 je cizinec povinen podrobit se hraniční kontrole bez odkladu po překročení
státních hranic, pokud je hraniční kontrola prováděna na území, nebo překročit státní hranice
bez odkladu po ukončení hraniční kontroly, pokud je prováděna mimo území. Na vnitřní
hranici se hraniční kontrola provádí v případě přijetí rozhodnutí vlády o zajišťování ochrany
vnitřních hranic podle zvláštního právního předpisu. Policie potvrdí v souladu s přímo
použitelným právním předpisem Evropských společenství cizinci vstup na území vyznačením
241
otisku vstupního razítka do jeho cestovního dokladu. Provádí-li policie hraniční kontrolu
na základě mezinárodní smlouvy mimo území, má tato kontrola a na jejím základě provedené
úkony stejné právní účinky jako hraniční kontrola provedená na území.
11.2.1. Podmínky vstupu a odepření vstupu na území České republiky
Podmínky vstupu (§5) na území a provádění hraniční kontroly stanoví přímo použitelný
právní předpis Evropských společenství. Při vstupu na území je cizinec při hraniční kontrole
povinen prokázat splnění podmínek stanovených přímo použitelným předpisem Evropských
společenství.Dále je na požádání povinen vyplnit a podepsat hraniční průvodku, strpět ověření
pravosti cestovního dokladu, ověření své totožnosti pomocí osobních údajů zapsaných v
cestovním dokladu, popřípadě porovnání biometrických údajů zpracovaných v nosiči dat
prostřednictvím technického zařízení, které umožňuje srovnání aktuálně zobrazených
biometrických údajů cizince s biometrickými údaji zpracovanými v nosiči dat cestovního
dokladu, jedná-li o cestovní doklad, který obsahuje nosič dat s biometrickými údaji.
Povinnost předložit cestovní doklad se nevztahuje na cizince, který je mladší 15 let a je
zapsán do cestovního dokladu jiného cizince.
Občan Evropské unie a rodinný příslušník občana Evropské unie je povinen při hraniční
kontrole předložit policii cestovní doklad. Nemá-li občan Evropské unie cestovní doklad nebo
nemůže-li si jej obstarat, policie mu při hraniční kontrole umožní, aby svou totožnost
a skutečnost, že je občanem členského státu Evropské unie, prokázal jiným dokladem. Nemá-
li rodinný příslušník občana Evropské unie cestovní doklad nebo nemůže-li si jej obstarat,
policie mu při hraniční kontrole umožní, aby svou totožnost a skutečnost, že je rodinným
příslušníkem občana Evropské unie, prokázal jiným dokladem.
Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie, je dále
povinen při hraniční kontrole policii předložit vízum opravňující k pobytu na území, vztahuje-
li se na něho vízová povinnost.
Policie odepře cizinci a občanovi Evropské unie nebo jeho rodinnému příslušníkovi vstup
na území z podobných důvodů, a to jestliže:
− nemá platný cestovní doklad,
− předloží padělaný nebo pozměněný cestovní doklad, vízum nebo povolení k pobytu,
− nepředloží vízum, podléhá-li cizinec vízové povinnosti nebo povolení k pobytu,
− nepředloží doklady prokazující účel a zabezpečení podmínek pobytu na území,
− nemá dostatečné množství prostředků k pobytu na území a k vycestování z území,
− je nežádoucí osobou,
242
− je zařazen do informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními
smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích, za účelem získání přehledu
o cizincích, jimž nelze umožnit vstup na území smluvních států, to neplatí, je-li cizinci
uděleno vízum opravňující pouze k pobytu na území,
− je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území ohrozit bezpečnost
státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo ohrozit mezinárodní vztahy
České republiky,
− je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území jiného smluvního
státu ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek nebo ohrozit
mezinárodní vztahy smluvních států,
− je důvodné podezření, že cizinec trpí nemocí, která je uvedena v seznamu stanoveném
vyhláškou č. 274/2004 Sb. Ministerstva zdravotnictví.
Závažné nemocipodle vyhlášky č. 274/2004 Sb., kterou se stanoví seznam nemocí, které by
mohly ohrozit veřejné zdraví, a seznam nemocí a postižení, které by mohly závažným
způsobem ohrozit veřejný pořádek
− akutní respirační syndrom SARS
− pravé neštovice
− tuberkulóza dýchacího ústrojí v aktivním stádiu
− syfilis
− poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním psychoaktivních látek a akutní
psychotické poruchy, deliria či impulzivní stavy a další nemoci spojené s chováním
ohrožujícím druhé osoby, které se projevuje násilím nebo chováním projevujícím se
ničením, nebo jejich důvodnou hrozbou
Cizinec, kterému byl odepřen vstup na území, je povinen bez zbytečného odkladu vycestovat
zpět do zahraničí.
11.2.2. Doklady pro vstup na území České republiky
Pro vstup na území České republiky lze použít doklady jako hraniční průvodka, pozvání,
vízum. V některých případech je povolen i vstup bez víza, v závislosti od krajiny, ze které
cestující pochází.
Hraniční průvodka (§14) je evidenční doklad obsahující údaje o jménu a příjmení, dnu,
měsíci a roku narození cizince a spolucestujících cizinců mladších 15 let, o sérii a číslu
cestovního dokladu cizince, jeho státním občanství a pohlaví. Hraniční průvodka dále
obsahuje číslo víza, tovární značku vozidla, s nímž vstupuje na území, mezinárodní poznávací
243
značku a státní poznávací značku tohoto vozidla a jeho barvu, datum a místo vstupu na území
a datum vycestování z území, účel a místo pobytu na území.
V pozvání (§15) se zvoucí osoba zavazuje, že uhradí náklady spojené s (1) obživou,
(2) ubytováním, (3) poskytnutím zdravotní péče po dobu pobytu na území až do vycestování
z území, případně též s převozem nemocného nebo ostatků zemřelého, (4) pobytem
zajištěného cizince na území a jeho vycestováním z území.
Podle §17 může cizinec pobývat na území přechodně buď bez víza nebo na základě
uděleného krátkodobého víza, dlouhodobého víza, diplomatického víza nebo zvláštního víza
(tabulka 64), na základě povolení k přechodnému pobytu, nebo na základě výjezdního
příkazu.
Vízem se rozumí povolení, které po dobu platnosti opravňuje cizince ke vstupu a pobytu
na území a vycestování z území, pokud zákon nestanoví jinak. Na udělení víza není právní
nárok. Vízum je platné po dobu v něm vyznačenou. Nelze jej udělit občanu Evropské unie.
Za udělené se považuje jeho vyznačením.
Tabulka 64: Víza
Krátkodobá víza Dlouhodobá víza
Název Typ Název Typ
letištní vízum A vízum k pobytu
nad 90 dní D
průjezdní vízum B
dlouhodobé vízum
smluvních států
D nebo D + C udělené
smluvním státem, které
opravňuje jeho držitele
k pobytu i na území
jiného smluvního státu
vízum k pobytu
do 90 dní
C
jednotné schengenské
vízum
A, B nebo C udělené
smluvním státem, které
jeho držitele opravňuje
k pobytu i na území
jiného smluvního státu
Pramen: zpracováno podle zákona č. 326/1999 Sb.
Cizinec může pobývat na území České republiky přechodně bez víza, stanoví-li tak
mezinárodní smlouva nebo vláda svým nařízením, a je-li občanem Evropské unie
nebo rodinným příslušníkem občana Evropské unie, jehož vízum k pobytu do 90 dní
příp. průjezdní vízum pozbylo platnost, pokud na území pobývá s občanem Evropské unie
a doba pobytu na území nepřekročí 3 měsíce. Zákon stanovuje také další situace, kdy může
cizinec na území krajiny pobývat bez víza včetně umístnění v policejní cele, výkonu trestu
244
odnětí svobody, hospitalizace apod. V případě, že cizinec má trvalý pobyt v některém
členském státě Unie a jeho pobyt na území České republiky nepřekročí 3 měsíce, může
na území pobývat bez víza.
a) Průjezdní vízum uděluje diplomatická mise nebo konzulární úřad České republiky
na žádost cizince, který hodlá projíždět územím. Průjezdní vízum opravňuje cizince
k průjezdu územím při jeho cestě z území jednoho státu na území jiného státu. Doba platnosti
průjezdního víza se stanoví podle předpokládaného počtu cest na území, nejdéle však
na 6 měsíců.
Jednosměrné průjezdní vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu 5 dní.
Obousměrné průjezdní vízum opravňuje cizince ke dvojímu pobytu na území po dobu 5 dní.
Dále je ještě možné získat vízum bez omezení počtu cest, které opravňuje cizince
k opakovanému pobytu na území České republiky po dobu 5 dní.
b) Letištní vízum uděluje zastupitelský úřad na žádost cizince, který z důvodu čekání
na letecký spoj je nucen pobývat v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území
krajiny. Doba platnosti letištního víza se stanoví podle předpokládaného počtu pobytů
v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území, nejdéle však na 3 měsíce.
Jednosměrné letištní vízum opravňuje cizince k pobytu v tranzitním prostoru po dobu
čekání na letecký spoj uvedený v letence. Obousměrné letištní vízum opravňuje cizince
ke dvojímu pobytu po dobu čekání na letecký spoj uvedený v letence.
c) Vízum k pobytu do 90 dní uděluje zastupitelský úřad na žádost cizince. Doba platnosti víza
se stanoví podle předpokládaného počtu cest na území, nejdéle však na 2 roky. Vízum
k pobytu do 90 dní podle požadavku cizince uděluje zastupitelský úřad jako jednorázové,
ke dvěma vstupům nebo vícenásobné. Vízum k pobytu do 90 dní opravňuje k pobytu
na území po dobu v něm uvedenou. Celková doba pobytu na území nesmí překročit 3 měsíce.
245
d) Jednotné schengenské vízum vydané Českou republikou udělíČeská republika jako
průjezdní vízum, letištní vízum nebo vízum k pobytu do 90 dní, jsou-li splněny konkrétní
podmínky, a to:
− cizinec není zařazen do informačního systému smluvních států,
− není důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území jiného smluvního státu
ohrozit jeho bezpečnost nebo v něm narušit veřejný pořádek, nebo ohrozit mezinárodní
vztahy smluvních států,
− Česká republika je cílem jeho cesty, nebo v případě průjezdu územím smluvních států je
prvním smluvním státem, do kterého na toto vízum vstoupí,
− cestovní doklad, do něhož má být vízum vyznačeno, opravňuje ke vstupu do všech
smluvních států,
− cizinec předloží náležitosti k udělení požadovaného druhu víza a má-li být vízum uděleno
ke dvěma vstupům nebo jako vícenásobné, cizinec dále předloží čestné prohlášení, že
ke každému dalšímu pobytu na území smluvních států bude mít uzavřeno cestovní
zdravotní pojištění.
Celková doba pobytu cizince na území smluvních států nesmí překročit 3 měsíce v průběhu
6 měsíců ode dne prvního vstupu na území těchto států. Orgán, který takové vízum udělil,
oznámí tuto skutečnost ostatním smluvním státům. Jednotné schengenské vízum vydané
jiným smluvním státem v zastoupení České republiky je považováno za vízum vydané
Českou republikou.
e) Jednotné schengenské vízum vydané jiným smluvním státemopravňuje cizince k pobytu
na území po dobu v něm vyznačenou, pokud z jeho územní platnosti není Česká republika
vyloučena.
f) Diplomatickým vízem se rozumí letištní vízum, průjezdní vízum, vízum k pobytu do 90 dní
nebo vízum k pobytu nad 90 dní udělené cizinci na základě oficiální žádosti a označené jako
"diplomatické vízum". Diplomatické vízum lze vyznačit do diplomatického pasu nebo jiného
cestovního dokladu cizince, který požívá příslušných výsad a imunit.
g) Zvláštním vízemse rozumí letištní vízum, průjezdní vízum, vízum k pobytu do 90 dnínebo
vízum k pobytu nad 90 dní, udělené cizinci na základě oficiální žádosti a označené jako
"zvláštní vízum". To lze vyznačit do služebního pasu nebo jiného cestovního dokladu cizince,
který požívá příslušných výsad a imunit.
246
11.2.3. Povinnosti podnikatelů v cestovním ruchu
V souvislosti s pobytem cizinců na území České republiky zákon č. 326/1999 Sb.
vymezuje i povinnosti ubytovatele (§99 až §102). Ubytovatelem se rozumí každý,
kdo poskytuje ubytování za úhradu. Přitomse jedná o vztah založený smlouvou o ubytování,
nájemní smlouvou, podnájemní smlouvou nebo smlouvou s obdobným obsahem. Ubytovatel
je povinen:
− neprodleně policii oznámit úmrtí ubytovaného cizince,
− umožnit policii vstup do míst, kde se může cizinec zdržovat, jedná-li se o místo užívané
pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, pokud tímto vstupem nebude
porušeno právo cizince na soukromí nebo rodinný život,
− oznámit policii ubytování cizince (§ 102),
− zajistit cizinci ubytování, které není zjevně nepřiměřené úrovni ubytování poskytovaného
ostatními ubytovateli v objektech obdobného určení v obci, popřípadě okresu nebo kraji,
− cizinci na požádání vydat potvrzení o ubytování s uvedením jména, příjmení, ulice, místa
a doby ubytování,
− vést domovní knihu a na požádání policie ji předložit ke kontrole.
Domovní kniha je dokument, do kterého ubytovatel zapisuje jméno a příjmení
ubytovaného cizince, den, měsíc a rok narození, státní občanství, číslo cestovního dokladu,
počátek a konec ubytování. Domovní knihu pro účely kontroly podle § 100 písm. e) vede
ubytovatel v písemné podobě. Digitalizovaná podoba je pro účely kontroly vyloučena. Zápisy
do domovní knihy musí být provedeny přehledně a srozumitelně. Tyto zápisy musí být
uspořádány postupně z časového hlediska. Domovní knihu ubytovatel uchovává po dobu 6 let
od provedení posledního zápisu. S osobními údaji vedenými v domovní knize lze nakládat
jen způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem.
Ubytovatel je povinen oznámit ubytování cizince do 3 pracovních dní po jeho ubytování.
Povinnost oznámit ubytování lze splnit (1) předložením vyplněného přihlašovacího tiskopisu,
nebo (2) prostřednictvím technických nosičů dat a jejich telekomunikačním přenosem
v rozsahu údajů vedených v domovní knize, je-li takový přenos možný.
Uvedené povinnosti se vztahují i na provozovatele ubytovacích zařízení v cestovním
ruchu.
Letecký dopravce nesmí na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo
vízum, je-li vzhledem k účelu a cíli cesty potřebné, nebo je-li podmínkou pobytu v tranzitním
prostoru mezinárodního letiště na území.
247
Provozovatel vodní dopravy a provozovatel na pravidelných autobusových linkách nesmí
na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo vízum, je-li vzhledem k účelu
a cíli cesty potřebné.
Průvodce má povinnost spolupracovat s celními a pasovými orgány při celním a pasovém
odbavení. Má připraven aktuální seznam návštěvníků zájezdu, který je na některých
hraničních přechodech vyžadován. Působí jako tlumočník a poradce při případných
problémech cestujících nebo řidiče autokaru (uplatnění slevy z DPH, zaplacení cla).
V autobuse, uskutečňující hromadnou nepravidelnou dopravu osob, musí být seznam
cestujících uložený u řidiče.
11.3. Celní předpisy
Ochrana ekonomiky jednotlivých států, resp. skupin států, souvisí s uplatňováním jejich
celní politiky. Celní politikou rozumíme souhrn zásad a opatření využívaných státem
k zajištění jeho zájmů v hospodářských vztazích s jinými státy. Týká se cel, celního zřízení,
umožnění nebo omezení dovozu, vývozu a tranzitu zboží z hospodářských, bezpečnostních,
zdravotních, případně dalších důvodů. Uplatňování celní politiky upravuje celní legislativa.
Základní normou je přitom celní zákon (Orieška, 2010).
Clo, resp. celní poplatek, je dávka vybíraná státem při přechodu zboží přes celní hranici.
Stát, nebo skupina států je používá jako tzv. ochranářský prostředek za účelem ochrany
vnitřního trhu před zbožím z okolních zemí.
S cestovním ruchem a cestami do zahraničí souvisí i dovoz a vývoz zboží, tedy
i vykonávání celního dohledu podle Zákona č. 13/1993 Sb., tzv. Celního zákona. Celní dohled
představuje soubor úkonů a opatření, jejich provádění je v působnosti celních orgánů a jimiž
se zajišťuje dodržování zákonů a dalších všeobecně závazných právních předpisů (Orieška,
2010). Součástí celního dohledu je i celní kontrola.
Při celním dohledu (§48) se zjišťuje druh, množství a jiné skutečnosti o zboží potřebné
k posouzení, zda se dovoz, vývoz nebo tranzit zboží uskutečňuje nebo uskutečnil v souladu
s celními předpisy. Výsledky získané touto činností musí být zabezpečeny před vyzrazením
a zneužitím. Při celním dohledu musí být ošetřeny ústavní a jiné zákonné předpisy o ochraně
osobní svobody a listovního tajemství. V rámci celního dohledu může být prováděna osobní
prohlídka v případech důvodného podezření, že osoba ukrývá u sebe zboží, které podléhá clu,
daním a poplatkům vybíraným při dovozu, nebo jehož vývoz nebo dovoz je zakázán,
nebo omezen. Osobní prohlídka může být provedena teprve tehdy, jestliže výzva celníků, aby
248
podezřelá osoba vydala ukrývané zboží, je bezvýsledná. O provedení osobní prohlídky
a vnitřní kontroly poštovních zásilek, na jejichž obsah se vztahuje listovní tajemství, musí být
sepsán úřední záznam.
Celní orgány mohou při výkonu celního dohledu rovněž pořizovat kopie příslušných
dokladů, požadovat potřebná vysvětlení, jakož i pořizovat dokumentaci. V případě porušení
celních předpisů nebo důvodného podezření, že byly celní předpisy porušeny, mohou tyto
doklady na dobu nezbytně nutnou zadržet. Celní orgány vystaví na zadržené doklady písemné
potvrzení. Pominou-li důvody zadržení dokladů, jsou celní orgány povinny neprodleně tyto
doklady vrátit osobě, které byly zadrženy. Celní orgány jsou povinny zajistit ochranu
zadržených dokladů proti jejich odcizení, ztrátě, zničení, poškození nebo zneužití.
Celní orgány mohou při celním dohledu zajistit totožnost zboží nebo zajistit zboží
podléhající celnímu dohledu celní závěrou. Tou se rozumí zajištění totožnosti zboží
nebo zajištění zboží v dopravních prostředcích, kontejnerech, obalech nebo v místnostech
plombou, pečetí, známkou nebo jiným zajišťovacím prostředkem tak, aby z nich nebylo
možno zboží vyjmout nebo do nich zboží vložit, aniž dojde k narušení zajišťovacího
prostředku. Porušit celní závěru lze jen se souhlasem celního orgánu.
Celní kontrole nepodléhá:
− zboží dovážené, vyvážené a přepravované v tranzitu, jako zavazadla představitelů jiných
států a ostatních osob, které požívají výsady a imunity podle mezinárodního práva,
− diplomatická pošta a konzulární zavazadlo a jiná pošta požívající ochrany
podle mezinárodního práva,
− diplomatická pošta ministerstva zahraničních věcí a zastupitelských úřadů České
republiky,
− úřední dokumenty určené pro potřebu ozbrojených sil nebo civilní složky smluvních stran
Severoatlantické smlouvy, jsou-li opatřeny úředním razítkem a je-li předloženo potvrzení
osvědčující, že zásilka obsahuje pouze úřední dokumenty,
− zásilky s úředními a jinými dokumenty obsahující utajované informace podle zvláštního
zákona, pokud splňují všechny podmínky a náležitosti pro manipulaci a přepravu.
Celní prohlášení je doklad vyplňovaný cestujícím, jehož obsahem je soupis cennějších
předmětů, případně účel jejich vývozu či dovozu a peněžních prostředků. V mnoha státech je
nahrazován ústním prohlášením cestujícího tzv. deklarece zboží k proclení. Zvláštním
systémem celní kontroly (Orieška, 2010) je zelená a červená zóna, kterých je možné využít
na letištích s celnicí nebo u dopravních hraničních přechodů. Zelený pruh je označen nápisem
249
„nic k proclení“ a červený nápisem „zboží k proclení“. Zeleným pruhem prochází cestující,
který prováží statky nepodléhající clu. I v tomto pruhu může být vykonána namátková
kontrola. Po vstupu České republiky do Evropské unie zůstaly pravidelné celní kontroly
zachovány pouze na vnějších hranicích Unie, a proto jsou v České republice pravidelné celní
kontroly prováděny pouze na mezinárodních letištích.
11.3.1. Dovoz zboží v rámci Evropské unie
Při cestách na území Evropské unie si spotřebitel na dovolenou může vzít a z dovolené
bez omezení přivézt jakékoliv zboží v libovolnémmnožství pro osobní spotřebu. Zboží
zakoupené v jiné členské zemi se posuzuje stejně jako by bylo zakoupeno v domovské zemi
[42]. Jedinou výjimkou z tohoto volného režimu je zboží, které podléhá spotřební dani, tedy
tabákové výrobky, alkoholické nápoje nebo pohonné hmoty (tabulka 65). Bez dodatečných
poplatků je možné v rámci členských zemí převážet limitované množství tohoto zboží
pro účely osobní spotřeby [13]. Některé krajiny Unie uplatňují vůči České republice přísnější
limity. Hlavním důvodem jsou nižší sazby spotřební daně na cigarety a tabákové výrobky
v České republice. Jednotlivé krajiny se tak brání dovozům výrazně levnějších tabákových
výrobků. Vůči České republice uplatňují snížené limity na dovoz Belgie, Dánsko, Finsko,
Francie, Irsko, Německo, Rakousko, Švédsko a Spojené království Velké Británie a Severního
Irska [44].
Tabulka 65: Limity pro dovoz zboží v rámci Evropské unie Běžné limity Snížené limity
(Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Irsko, Německo,
Rakousko, Švédsko, Velká Británie)
Tabák osobní potřeba/os. Tabák osobní potřeba/os.
cigarety 800 ks cigarety 200 ks
krátké doutníky 400 ks krátké doutníky 100 ks
doutníky 200 ks doutníky 50 ks
tabák 1 kg tabák 250 g
Alkohol osobní potřeba/os. Alkohol osobní potřeba/os.
lihoviny 10 l lihoviny
beze změny
aperitivy 20 l aperitivy
víno 90 l (max. 60 l šumivého
vína)
víno
pivo
pivo 110 l
Pohonné hmoty množství dopravované
v běžných
nádržích zvýšené o 20 l
Pohonné hmoty
beze změny
Pramen: zpracováno podle informací Evropské komise na webové stránce ec.europa.eu.
250
Vstupem do Evropské unie byly na hraničních přechodech České republiky také
zrušenytzv. Duty-Free Shopy, kde je prodáváno zboží bez DPH a spotřební daně. Tyto
obchody zůstaly pouze na mezinárodních letištích při cestách mimo Unie [13].
Pro pohyb uvnitř Evropské unie není stanoven žádný limit pro převoz
finančníchprostředkův hotovosti. Takový limit ale existuje pro situace, kdy je překračováno
celní území Unie, tedy pro případ dovozu i vývozu. Jedná se o situace, kdy úhrnná hodnota
platných bankovek a mincí v české a jiné měně, cestovních šeků nebo peněžních poukázek
směnitelných za hotové peníze, cenných papírů na doručitele nebo na řád nebo vysoce
hodnotných komodit, jako jsou například drahé kovy nebo drahé kameny, přesáhne
10 000 eur [13], tedy cca. 250 tis. českých korun.
11.3.2. Dovoz zboží z třetích krajin
Při dovozu zboží z krajiny mimo území Evropské unie do České republiky, či jiné členské
krajiny Unie, se při proclení uplatňuje společný celní sazebník. Bezcelně lze dovézt zboží
do hodnoty 175 eur u cestujícího staršího 15 let nebo 90 eur u cestujícího do 15 let (tabulka
66).
Tabulka 66: Limity pro dovoz zboží z třetích krajin Tabák osobní potřeba/os. Alkohol osobní potřeba/os.
cigarety 200 ks
víc než 22 % obj. nebo
nedenaturovaný líh
o obsahu min. 80 % obj.
1 l
krátké doutníky 100 ks max. 22 % obj. 2 l
doutníky 50 ks tiché víno 4 l
tabák 250 g pivo 16 l
Pohonné hmoty Léčiva
množství dopravované
v běžných
nádržích zvýšené o 10 l
běžná osobní potřeba
Pramen: zpracováno podleInformací celní správy České republiky pro cestující při dovozu
zboží na území EU ze třetích zemí, 2009.
Podle pravidel dovozu zboží ze třetích krajin každé množství tabákových výrobků
osvobozené od cla představuje 100 % celkového povoleného množství tabákových výrobků.
Nelze tedy povolit současně vše, ale poměr výrobků možno kombinovat tak, aby součet
nepřekročil 100 %, např. kombinace 100 ks cigaret a 50 ks doutníčků. Stejný princip platí
i u alkoholických nápojů. Také je možné povolené množství kombinovat, ale nesmí překročit
100 % povoleného množství, např. kombinace 0,5 litru lihovin a 1 litru meziproduktů
o obsahu do 22 % obj. [41].
251
Dovoz zboží cestujícím v letecké dopravě je v tuzemsku osvobozen od daně do výše
hodnoty zboží odpovídající částce 430 eur na osobu. Dovoz zboží cestujícím v rámci
rekreačního nebo sportovního létání je v tuzemsku osvobozen od daně do výše hodnoty zboží
odpovídající částce 300 eur na osobu. Při dovozu zboží cestujícím mladším 15 let se částka
snižuje na částku 200 eur na osobu [41].
11.4. Pomoc v nouzi
Pomoc v nouzi představuje pomoc Ministerstva zahraničních věcí České republiky
a zastupitelských úřadů občanům při cestách do zahraničí. Poskytování pomoci občanům,
kteří se v zahraničí ocitli v nouzi, je jednou z důležitých činností, kterou zajišťují konzulární
pracoviště zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Poskytováním pomoci se
rozumí způsoby řešení situace občana, který se ocitl v nouzi v zahraničí v důsledku
mimořádné události např. při autohavárii, hospitalizaci, v souvislosti s náhlým úmrtím,
při omezení osobní svobody, při odcizení nebo ztrátě cestovních dokladů nebo finančních
prostředků, a jestliže není schopen řešit tuto situaci bez pomoci zastupitelského úřadu. Občan
má možnost obrátit se na zastupitelský úřad a žádat o poskytnutí jeho pomoci či jiné
součinnosti, přitom je však potřebné, aby občan v odpovídající míře s úřadem při řešení svého
problému spolupracoval [50].
Pomoc se poskytuje v závislosti na okolnostech každého konkrétního případu a spočívá
zejména ve zprostředkování komunikace v případě jazykové bariéry, v poskytnutí informací
a v zprostředkování nevyhnutelných kontaktů (tabulka 67).
Nejčastějšími nouzovými situacemi, se kterými se setkávají návštěvníci v cestovním
ruchu, jsou ztráta nebo odcizení cestovních dokladů, či finančních prostředků.
Při okradení nebo ztrátě cestovních dokladů[50] je třeba kontaktovat příslušný
zastupitelský úřad a následně se dostavit na zastupitelský úřad osobně k dalšímu řízení
podle povahy případu a po dohodě s příslušným pracovníkem zastupitelského úřadu.
Na základě policejního protokolu vystaví zastupitelský úřad po ověření totožnosti občana
a jeho státního občanství České republiky náhradní cestovní doklad. Doba potřebná k vydání
náhradního cestovního dokladu vychází z doby potřebné k ověření totožnosti a státního
občanství. Občan může k rychlému vyřízení záležitosti přispět zejména poskytnutím
správných a úplných údajů o své osobě a o svých rodinných příslušnících, které jsou
pro ověření totožnosti nezbytné. Náhradní cestovní doklad je určen k jednotlivé cestě,
zpravidla k návratu do České republiky a doba jeho platnosti je za tímto účelem časově
omezena.
252
Tabulka 67: Pomoc v nouzi
Situace
Oblast
pomoci
Havárie Hospitalizace Úmrtí Omezení
osobní
svobody,
vazba
Ztráta
cestovních
dokladů
Ztráta,
odcizení
finančních
prostředků
zprostředkování
komunikace
(jazyková
bariéra)
poskytnutí
informací
zprostředkování
kontaktu
místní
advokát
odtahová sl.
oprava
pojišťovna
pohřební sl.
ústav
soudního
lékařství
místní
advokát
finanční
instituce
příbuzní
komunikace
s místní policií
v případě
potřeby
komunikace
s lékařem
zprostředkování
repatriace
komunikace
s orgány
činnými
v trestním
řízení
provedení
konzulární
návštěvy
ve vězeňském
zařízení na
žádost občana,
či příbuzných
provedení tzv.
doplňkového
prodeje valut
poskytnutí
půjčky
Pramen: zpracováno podle informací Ministerství zahraničních věcí České republiky
k problematice pomoci v nouzi.
Častou nouzovou situaci v oblasti cestovního ruchu je také ztráta neboodcizení finančních
prostředků návštěvníků[50]. Nejrychlejší způsob pomoci je zaslání peněz prostřednictvím
specializovaných organizací např. Western Union příbuznými či přáteli. Vedle rychlosti je
výhodou této formy i široká síť poboček organizací zprostředkovávajících zaslání finančních
prostředků (občan nemusí cestovat k zastupitelskému úřadu) a neomezená výše zasílané
částky.
Další formou je provedení tzv. doplňkového prodeje valut občanovi ze strany zastupitelského
úřadu, v rámci něhož vyplacení ekvivalentu vyplácené částky v cizí měně předchází potvrzené
253
zaslání odpovídající sumy v CZK na účet Ministerstva zahraničních věcí České republiky
příbuznými či přáteli občana žádajícího o pomoc. V tomto případě je výše částky omezena
pouze na sumu nutnou k zabezpečení dopravy občana zpátky do České republiky a není
možno ji použít např. na prodloužení pobytu v zahraničí.
Existují i další, výjimečně využívané, možnosti jako je např. poskytnutí půjčky ve zcela
mimořádných případech, kdy nelze na základě konkrétních okolností postupovat jiným,
standardním způsobem.
Pomoc může spočívat i v poskytnutí informací nebo rady, ve zprostředkování kontaktu
s příbuznými či známými, zjištění nejlevnějšího a nejrychlejšího způsobu zajištění návratu
občana do České republiky apod.
Jako stav nouze přitom nelze kvalifikovatsituace, kdy do zahraničí odcestují občané
na návštěvu známých, příbuzných či přátel nebo za účelem zjištění možnosti získání
zaměstnání, a kdy mají zajištěnu pouze cestu do zahraničí, nikoliv již návrat do České
republiky, resp. kdy cestují, aniž by byli vybaveni dostatečným množstvím finančních
prostředků na cestu a pobyt, tedy i na návrat do České republiky. Jedná se o případy, při nichž
by bylo nutno označit situaci dotčených osob za stav nouze ještě před jejich vycestováním
do zahraničí. Nelze cestovat do cizího státu a očekávat či žádat, aby návrat občana financoval
stát z peněz daňových poplatníků [50].
11.5. Konzulární ochrana občanů v Evropské unii
Konzulární ochrana je upravena v článku 23 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Podle něho má každý občan Evropské unie na území třetí země, kde členský stát, jehož je
občan státním příslušníkem, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou nebo konzulární
ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu
[45].
Hlavním úkolem konzulární služby je poskytovat pomoc v rozmanitých životních
situacích, do kterých se občané České republiky mohou během svého pobytu v zahraničí
dostat a které nejsou schopni řešit vlastními silami. Konzulární služba dále plní úkoly veřejné
správy, jako např. obecní úřady s rozšířenou působností v České republice. Prostřednictvím
zastupitelských úřadů je možné zaregistrovat matriční událost, ke které došlo v zahraničí.
Jedná se např. o zápis narození či sňatku. Zastupitelské úřady též přijímají žádosti o vystavení
pasu a provádějí ověřování podpisů nebo kopií listin. Řada zastupitelských úřadů České
republiky je rovněž zapojena do projektu Czech POINT. Na těchto zastupitelských úřadech
254
lze tedy požádat o vystavení výpisu z informačních systémů veřejné správy, např.
z obchodního rejstříku či z rejstříku trestů [45].
Konzulární služba též upozorňuje občany České republiky na mimořádné a krizové
situace v zahraničí, jako jsou přírodní pohromy, sociální nepokoje, epidemie nebo dokonce
válečné konflikty. Zároveň jim pomáhá překonávat jejich důsledky [45].
Na území České republiky se občané mohou v konzulárních záležitostech obrátit
na Odbor konzulárních činností Ministerstva zahraničních věcí. V zahraničí pak působí síť
zastupitelských úřadů České republiky, do které patří velvyslanectví, konzulární úřady
a konzulární úřady vedené honorárními konzulárními úředníky. Honorární konzulové nejsou
za výkon této funkce finančně odměňováni, naopak financují chod konzulátu z vlastních
prostředků. Proto mohou být pověřováni plněním jen některých funkcí [45].
Na konzulární ochranu má nárok každá osoba se státním občanstvím České republiky,
která je v nouzi v zahraničí a potřebuje konzulární ochranu, pokud v krajině, kde se nachází,
není dostupné diplomatické ani konzulární zastoupení České republiky.
Konzulární ochranu poskytuje velvyslanectví nebo konzulát kteréhokoli členského státu
Evropské unie v případech· úmrtí, vážné nehody či nemoci, zatčení či zadržení, při repatriaci,
při vydání náhradního cestovního dokladu a v případě, že se občan Unie stal obětí násilného
trestného činu [45].
Velvyslanectví nebo konzulát jiné členské krajiny Evropské unie však nebudenahrazovat
pomoc, které se občanovi již dostalo nebo dostává od zastupitelské mise České republiky,
která je pro něj v dané zemi k dispozici. Konzulární ochrana také nespočívá v zaplacení účtu
např. za hotel, či nemocnici ani v zaplacení letenky na cestu domů. Konzulát také nebude
kontaktovat cestovní kanceláře, hotely a letecké společnosti a provádět rezervace pokud se
nejedná o repatriaci. Konzulární ochrana se nevztahuje na přímou právní pomoc a vylučuje
zásahy do soudního řízení. Také neposkytuje turistické informace [45].
Kontrolní otázky
Vyjmenujte druhy cestovních dokladů.
Kdo se může při cestě do zahraničí prokázat diplomatickým pasem?
Za jakých podmínek bude cizinci odepřen vstup na území České republiky?
Jaké druhy víz znáte?
Charakterizujte průjezdní vízum.
Vysvětlete, k čemu slouží domovní kniha?
Které zboží je možné dovážet do Evropské unie jen v omezeném množství?
Jak byste postupovali v případě ztráty cestovních dokladů v zahraničí?
Vysvětlete, co je konzulární ochrana.
255
SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ
[1] ATTL, P. – NEJDL, K. 2004. Tourismus 1. Praha : Vysoká škola hotelová v Praze 8,
2004, 178 s. ISBN 80-86578-37-2.
[2] b. a. About OECD. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.oecd.org>
[3] b. a. Asociace cestovních kanceláří České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www.ackcr.cz>
[4] b. a. Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. [online]. [cit. 28. 07. 2013].
Dostupné na internetu: <http://www.accka.cz>
[5] b. a. Asociacehotelů a restaurací České republiky. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné
na internetu: <http://www.ahrcr.cz/>
[6] b. a. Asociace kuchařů a cukrářů České republiky. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www.akc.cz>
[7] b. a. Alliance Internationale de Tourisme. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www.aitgva.ch>
[8] b. a. Cestovní doklady k cestám do Evropské unie. [online]. [cit. 07. 08. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www.mvcr.cz>
[9] b. a. Cestovní ruch. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.circa.europa.eu>
[10] b. a. Cestovní ruch. [online]. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.europarl.europa.eu>
[11] b. a. CzechTourism. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.czechtourism.cz>
[12] b. a. Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. [online]. [cit. 26. 07. 2012].
Dostupné na internetu: <http://www.cmzrb.cz>
[13] b. a. Dovoz zboží v Evropské unii. [online]. [cit. 07. 08. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.euroskop.cz>
[14] b. a. European Council on Tourism and Trade. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://ectt.webs.com/>
[15] b. a. EuropeSpaCertification. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internetu:
<http://www.espa-ehv.eu>
[16] b. a. Evropská unie a my. [online]. MagConsulting. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www.cot.cz>
256
[17] b. a. Financování krajů. [online]. [cit. 26. 07. 2012]. Dostupné na internetu:
<http://www.pef.czu.cz>
[18] b. a. ISO. [online]. [cit. 18. 07. 2012]. Dostupné na internete: <http://www.iso.org>
[19] b .a. Koncepce státní politiky cestovního ruchu v České republice 2002 – 2007. [online].
Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 30. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.businessinfo.cz>
[20] b. a. Koncepce státní politiky cestovního ruchu 2014 – 2020. [online]. Ministerstvo
pro místní rozvoj. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.mmr.cz>
[21] b. a. Lisabonská zmluva. [online]. Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 31. 07. 2013].
Dostupné na internetu: <http://www.europa.eu>
[22] b. a. Metodika satelitního účtu České republiky. [online]. Český statistický úřad.
[cit. 26. 07. 2013]. Dostupné na internetu: < http://www.czso.cz>
[23] b. a. Národní program podpory cestovního ruchu na období 2007 – 2013. [online].
Ministerstvo pro místní rozvoj. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.mmr.cz>
[24] b. a. Návrh věcného záměru zákona o podpoře rozvoje cestovního ruchu. [online].
[cit. 05. 08. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.vlada.cz>
[25] b. a. Ne x oprávněné podnikání v cestovním ruchu. Jak se vyhnout střetu se zákonem.
Příručka pro profesionální organizátory dovolených, výletů podobných akcí. Praha :
Asociace cestovních kanceláří České republiky.
[26] b. a. Operační programy. [online]. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.strukturalni-fondy.cz>
[27] b. a. Origins of social tourism. [online]. [cit. 21. 10. 2008]. Dostupné na internetu:
<http://www.bits-int.org>
[28] b. a. Politiky Evropské unie. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www. businessinfo.cz>
[29] b. a. Regionálna politika v Evrópskej únii. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www. euractiv.sk>
[30] b. a. Sdružení průvodců České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www.konecceskychpruvodcuvcr.cz>
[31] b. a. Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky. [online]. [cit. 28. 07. 2013].
Dostupné na internetu: <http://www.socr.cz>
[32] b. a. Uznesenie Európskeho parlamentu z 29. novembra 2007. [online]. [cit. 28. 07. 2012].
Dostupné na internetu: <www.sacka.sk>.
257
[33] b. a. 1936. Holiday with Pay Convention. [online]. [cit. 11. 11. 2008]. Ženeva :
International Labour Office. Dostupné na internetu: <http://www.ilo.org>
[34] b. a. 1994. Recommendations on Tourism Statistics. [online]. New York : Statistical
Division, Department for Economic and Social Information and Policy Analysis, United
Nations & World Tourism Organization, 1994, N°83. [cit. 09. 04. 2012]. Dostupné
na internetu: <http://http://unstats.un.org>
[35] b. a. 2001. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu na území ČR. [online]. 2001.
[cit. 12. 02. 2013]. Dostupné na internetu: <http://vyzkumy.czechtourism.cz>
[36] b. a. 2005. Ochranaspotřebitele v Evropské unii: Deset hlavních zásad. [online]. Evropská
komise. [cit. 07. 10. 2012]. Dostupné na internetu:
<http://europa.eu.int/comm/dgs/health_consumer/index_en.htm>
[37] b. a. 2006. Sdělení Evropské komise COM/2006/134 Obnovená politika Evropské unie
v oblasti cestovního ruchu: Vstříc silnějšímu partnerství pro evropský cestovní ruch.
[online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www. eur-lex.europa.eu>
[38] b. a. 2007. Sdělení Evropské komise COM/2007/621 Agenda pro udržitelný
a konkurenceschopný evropský cestovní ruch. [online]. [cit. 31. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www. eur-lex.europa.eu>
[39] b. a. 2007. UNWTO to boost youth tourism. [online]. 2007. [cit. 11. 11. 2008]. Dostupné
na internetu: <www.union-network.org>
[40] b. a. 2008. Cestujeme po Evropské unii. [online]. [cit. 07. 06. 2013]. Ministerstvo
zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu: <http://www.mzv.cz>
[41] b. a. 2009. Informace celní správy České republiky pro cestující při dovozu zboží na území
Evropské unie ze třetích zemí. [online]. Celní správa České republiky. [cit. 08. 06. 2013].
Dostupné na internetu: <http://www.celnisprava.cz>
[42] b. a. 2009. Pravidla překračování hranic. [online]. Odbor azylové a migrační politiky.
Ministerstvo vnitra České republiky. [cit. 07. 06. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.mvcr.cz>
[43] b. a. 2011. Nové základy politiky súdržnosti zvýšia dosah investícií. [online]. Tlačová
správa Európskej komisie. [cit. 26. 07. 2012]. Dostupné na internetu:
<http://www.fsr.gov.sk>
[44] b. a. 2012. Dovoz a vývoz zboží. [online]. [cit. 08. 06. 2013]. Evropská komise. Dostupné
na internetu: <http://ec.europa.eu>
258
[45] b. a. 2012. Konzulární ochrana občanů Evropské unie. [online]. [cit. 08. 08. 2013].
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu:
<http://www.mzv.cz>
[46] b. a. 2012. Podmínky vycestování z České republiky. [online]. [cit. 07. 06. 2013].
Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Dostupné na internetu:
<http://www.mzv.cz>
[47] b. a. 2013. Cestovní ruch – časové rady. [online]. Český statistický úřad.
[cit. 27. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.czso.cz>
[48] b. a. 2013. S Čedokem z Čech až na konec světa. [online]. [cit. 27. 07. 2013]. Dostupné na
internetu: <www.cedok.cz>
[49] b. a. 2013. Komiseposiluje spotřebitelská práva 120 milionů rekreantů. [online]. Evropské
spotřebitelské centrum Česká republika. [cit. 06. 08. 2013]. Dostupné na internetu:
<www.europskyspotrebitel.cz>
[50] b. a. 2013. Pomoc v nouzi. [online]. [cit. 08. 08. 2013]. Ministerstvo zahraničních věcí
České republiky. Dostupné na internetu: <http://www.mzv.cz>
[51] b. a. 2013. Tourism Highlights 2013.[online]. UNWTO. [cit. 28. 07. 2013]. Dostupné
na internetu: <http://www2.unwto.org>
[52] BELEŠOVÁ, S. 2009. Podpora vyjadrovania sťažností v organizácii. In GÚČIK, M. a kol.
Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta
UMB, 2009, s. 42 – 49. 978-80-8083-839-3.
[53] BERG, W. 2010. Wirtschaftsfaktor Tourismus. In SCHULZ, A. – BERG, W. –
GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen des Tourismus.
Mníchov : Oldenburg, 2010, s 7 - 43. ISBN 978-3-486-59725-7.
[54] BIEGER, T. 2010. Tourismuslehre – EinGrundriss. Bern : HauptVerlag, 2010, 3. vydání,
322 s. ISBN 978-3-8252-2536-0.
[55] BÍNA, J. 2002. Hodnocení potenciálu cestovního ruchu v obcích České republiky. In
Urbanismus a územní rozvoj. [online]. Brno : Ústav územního rozvoje, 2002.
[cit. 12. 02. 2013]. ISSN 1212-0855. Dostupné na internetu: <http://www.uur.cz>
[56] COOPER, CH. – HALL, M. 2008. Contemporary Tourism an International Approach.
Oxford : Elsevier, 2008, 377 s. ISBN 978-7506-6350-2.
[57] EISENSTEIN, B. 2010. Grundlagen des Destinationsmanagements. In SCHULZ, A. –
BERG, W. – GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen
des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 551 - 708. ISBN 978-3-486-59725-7.
259
[58] FRANKE A. a kol. 2012. Zmírňování regionálních disparit prostřednictvím rozvoje
cestovního ruchu. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, 312 s. ISBN 978-80-7357-718-6.
[59] FREYER, W. 1988. Tourismus Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Mníchov :
R. Oldenbourg Verlag, 1988, s. 235. ISBN 3-486-20620-6.
[60] FREYER, 2006. Tourismus – Einführung in die Fremdenverkehrsökonomie. Mníchov :
Oldenburg, 2006. ISBN 3-486-57874-X.
[61] GALVASOVÁ, I. – BINEK, J. – HOLEČEK, J. – CHABIČKOVSKÁ, K. – SZCZYRBA,
Z. aj. 2008. Průmysl cestovního ruchu. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2008,
262 s. ISBN 978-80-06-1.
[62] GENTNER VAVROVÁ, Z. 2011. Stratégia Európa 2020. [online]. [cit. 31. 07. 2013].
Dostupné na internetu: <http://www.europarl.europa.eu>
[63] GÚČIK, M. 2000. Základy cestovného ruchu. Banská Bystrica : Občianske združenie
Ekonómia, 2000. 151 s.
[64] GÚČIK, M. 2001. Cestovný ruch pre hotelové a obchodné akadémie. Bratislava :
Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2001. 105 s. ISBN 80-08-03071-2.
[65] GÚČIK, M. a kol. 2004. Krátky slovník cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss
Tourism, 2004. ISBN 80-88945-73.
Heslo Cestovný ruch, s. 18. Heslo Druh cestovného ruchu, s. 28. Heslo Forma cestovného
ruchu, s. 37. Heslo Objekt cestovného ruchu, s. 86.
[66] GÚČIK, M. a kol. 2006. Manažment cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss
Tourism, 2006. ISBN 80-88945-84-4.
[67] GÚČIK, M. 2007a. Cestovný ruch jako systém. In GÚČIK, M. a kol. 2007. Manažment
regionálneho cestovného ruchu. Banská Bystrica : Slovak-Swiss Tourism, 2007, s. 5 - 17.
ISBN 978-80-89090-34-1.
[68] GÚČIK, M. 2007b. Ekonómia cestovného ruchu. Banská Bystrica : Občianske združenie
Ekonómia, 2007. Učebný text Ekonomickej fakulty Univerzity Mateja Bela.
[69] GÚČIK, M. 2009. Manažérstvo sťažností v organizácii orientovanej na zákazníka.
In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností v organizáciách služieb. Banská Bystrica :
Ekonomická fakulta UMB, 2009. ISBN 978-80-8083-839-3.
[70] GÚČIK, M. 2010. Cestovný ruch. Úvod do štúdia. Banská Bystrica : Slovak-Swiss
Tourism, 2010, 307 s. ISBN 978-80-89090-80-8.
[71] GÚČIK, M. 2011. Cestovný ruch. Politika a ekonómia. Banská Bystrica : Slovak-Swiss
Tourism, 2011, 188 s. ISBN 978-80-89090-98-3.
260
[72] HALL, C. M. – JENKINS, J. M. 1995. Tourism and public policy. Londýn : Routledge,
1995, 116 s. ISBN 0-415-11354-7.
[73] HANESOVÁ, L. 2007. Financovanie a podpora cestovného ruchu v cieľovom mieste.
In GÚČIK, M. a kol. 2007. Manažment regionálneho cestovného ruchu. Banská Bystrica :
Slovak-Swiss Tourism, 2007. S 89 - 99. ISBN 978-80-89090-34-1.
[74] HESKOVÁ, M. 1999. Základní problémy cestovního ruchu. Praha : Vysoká škola
ekonomická, 1999, 142 s. ISBN 80-7079-047-4.
[75] HORNER, S. – SWARBROOKE, J. 2003. Cestovní ruch, ubytování a stravování, využití
volného času. Aplikovaný marketing služeb. Praha : Grada Publishing, 2003, 488 s.
ISBN 80-247-0202-9.
[76] HOLEČEK, J. Cestovní ruch jako cesta rozvoje? [online]. Olomouc : Přírodovědecká
fakulta Univerzity Palackého. [cit. 29. 07. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.regionalnirozvoj.cz>
[77] HUĽO, P. 2007. Satelitný účet cestovného ruchu. In Acta oeconomica N°22. Banská
Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2007, s. 37 - 53. ISBN 978-80-8083-524-8.
[78] CHOVAN, J., 1999. Meranie zamestnanosti v cestovnom ruchu. In Ekonomická revue
cestovného ruchu, roč. 32, 1999, č. 4, s. 203 -215. ISSN 0139-8660.
[79] INDROVÁ, J. 2009. Cestovní ruch (základy). Praha : Vysoká škola ekonomická, 2009.
ISBN 978-80-245-1569-4.
[80] IVANIČKOVÁ, A. 1998. Regionalizácia a priestorová organizácia regionálneho rozvoja.
Bratislava : EKONÓM, 1998, 175 s. ISBN 80-225-0937-X.
[81] JAKUBÍKOVÁ, D. 2009. Marketing v cestovním ruchu. Praha : Grada Publishing, 2009,
288 s. ISBN 978-80-247-3247-3.
[82] JARÁBKOVÁ, J. 2007. Vybrané kapitoly z cestovného ruchu. Nitra : Slovenská
poľnohospodárska univerzita, 2007. ISBN 978-80-8069-950-5.
[83] JIMÉNEZ MORENO, F. J. Política Económica del Sector Turístico. [online]. Universidad
de Salamanca. Escuela de Educación y de Turismo. [cit. 10. 08. 2010]. Dostupné
na internetu: <http://web.usal.es>
[84] KASPAR, C., 1995. Základy cestovného ruchu. Banská Bystrica: Ekonomická fakulta
UMB, 1995, s. 93. ISBN 80-901166-5-5.
[85] KIRSTGES, T. 2010. Besonderheiten der Touristikbranche. In SCHULZ, A. – BERG, W.
– GARDINI, M. A. – KIRSTGES, T. – EISENSTEIN, B. 2010. Grudlagen
des Tourismus. Mníchov : Oldenburg, 2010, s 7 - 43. ISBN 978-3-486-59725-7.
261
[86] KMECO, Ľ. 2003. Sociálno-ekonomické účinky mestského cestovného ruchu
na Slovensku. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2003. ISBN 80-8055-765-9.
[87] KOPŠO, E. 1979. Metodologické otázky cestovného ruchu. In KOPŠO, E. – BAXA, Š. –
GÚČIK, M. 1979. Ekonomika cestovného ruchu – národohospodárske otázky. Bratislava :
Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1979.
[88] KOPŠO, E. a kol. 1985. Ekonomika cestovného ruchu. Bratislava : Slovenské pedagogické
nakladateľstvo, 1985, 405 s.
[89] KŘÍŽOVÁ, B. 2002. Potenciál cestovního ruchu. In COT business, 2002, č. 12.
ISSN 1212-4281.
[90] KULHÁNEK, M. – IVIČIČ, M. – JAMBOROVÁ, L. 2006. Legislativa pro cestovní ruch.
[online]. Kulhánek Legal Konsulting. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2006, 97 s.
[cit. 06. 08. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.mmr.cz>
[91] LICHTENEGROVÁ, R. 2009. Ředitel státní agentury CzechTourism: Praha se prodává
pod cenou. [online]. In Profit, 2009. [cit. 25. 07. 2012]. Dostupné na internetu:
<http://profit.tyden.cz>
[92] LINDEROVÁ, I. 2009a.Cestovný ruch zdravotne postihnutých osôb ako súčasť štátnej
politiky cestovného ruchu. In Cestovný ruch – teória a prax v podmienkach globalizácie.
Zborník z konferencie [CD-ROM]. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009,
s. 226 - 236. ISBN 978-808083-744-0.
[93] LINDEROVÁ, I. 2009b. Príčiny sťažností. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností
v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009.
ISBN 978-80-8083-839-3.
[94] LINDEROVÁ, I. 2012. Hodnotenie potenciálu Českej republiky pre rozvoj cestovného
ruchu zdravotne postihnutých návštevníkov. In Ekonomická revue cestovného ruchu,
roč. 45, 2012, č. 1. ISSN 0139-8660.
[95] MACHOTKOVÁ, Š. Vstup České republiky do Schengenu.[online]. Ministerstvo vnitra
České republiky. [cit. 07. 08. 2013]. <http://www.euroskop.cz>
[96] MACHOTKOVÁ, Š. Co je Schengen?[online]. Ministerstvo vnitra České republiky.
[cit. 07. 08. 2013]. <http://www.euroskop.cz>
[97] MALÁ, V. 1999. Cestovní ruch (vybrané kapitoly). Praha : Vysoká škola ekonomická,
1999, 83 s. ISBN 80-7079-443-7.
[98] MARIOT, P. 1983. Geografia cestovného ruchu. Bratislava : Veda, 1983.
262
[99] MOŽDIAKOVÁ, M. 2010. Financování cestovního ruchu v České republice. [online].
Brno : Masarykova univerzita, Dny práva 2010. [cit. 05. 08. 2013]. Dostupné na internetu:
<http://www.law.muni.cz>
[100] NOVOTNÁ, M. 2003. An evaluation of the conditions for the recreational exploitation
of the region (Hodnocení předpokladů pro cestovní ruch pomocí GIS. Geografická analýza
mikroregionu Vimpersko)[online]. 2003[cit. 2013-03-21]. Dostupné na internetu:
<http://gis.vsb.cz>.
[101] ORIEŠKA, J. 2003. Animácia v cestovnom ruchu. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta
UMB, 2003, 116 s. ISBN 80-8055-858-2.
[102] ORIEŠKA, J. 2010. Služby v cestovním ruchu. Praha : Idea Servis, 2010.
ISBN 978-80-85970-68-5.
[103] PALATKOVÁ, M. 2011. Mezinárodní cestovní ruch. Praha : Grada Publishing, 2011,
224 s. ISBN 978-80-247-3750-8.
[104] PÁSKOVÁ, M. – ZELENKA, J. 2002. Cestovní ruch – výkladový slovník. Praha :
Ministerstvo pro místní rozvoj, 2002.
[105] PÁSKOVÁ, M. – ZELENKA, J. 2012. Cestovní ruch. Výkladový slovník. Praha :
Linde a. s., 2012. ISBN 978-80-7201-880-2.
[106] PAYER, A. 2001. Einführung in Entwicklungsländerstudien. Stuttgart, 2001. [online].
Učební text. [cit. 26. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://www.payer.de>
[107] PELLEŠOVÁ, P. 1998. Multiplikačné efekty cestovného ruchu v regióne. In Ekonomická
revue cestovného ruchu, roč. 31, 1998, č. 4, s. 230 – 240. ISSN 0139-8660.
[108] PETRÁŠ, R. 2013. Právo a cestovní ruch. Praha : Univerzita Jana Amose Komenského,
2013, 224 s. ISBN 978-80-7452-032-7.
[109] PETRŮ, Z. 2007. Základy ekonomiky cestovního ruchu. Praha : Idea Servis, 2007.
ISBN 978-80-85970-55-5.
[110] PLESNÍK, P. 2008. Vymedzenie a ocenenie regiónov cestovného ruchu. Bratislava :
EKONÓM, 2008. ISBN 978-80-225-2476-6.
[111] POMPUROVÁ, K. 2008. Spotreba slovenských a českých domácností v cestovnom ruchu
v rokoch 2001 až 2006. InEkonomická revue cestovného ruchu, roč. 41, 2008, č. 1,
s. 35 -46. ISSN 0139-8660.
[112] POMPUROVÁ, M. 2009. Prípadové štúdie. In GÚČIK, M. a kol. Manažérstvo sťažností
v organizáciách služieb. Banská Bystrica : Ekonomická fakulta UMB, 2009.
ISBN 978-80-8083-839-3.
263
[113] RYGLOVÁ, K. – BURIAN, M. – VAJČNEROVÁ, I. 2011. Cestovní ruch –
podnikatelské principy a příležitosti v praxi. Praha : Grada Publishing, 2011, 213 s.
ISBN 978-80-247-4039-3.
[114] SEIFERTOVÁ, V. 2003. Marketing v lázeňském cestovním ruchu. Praha : Pragoline,
2003. 120 s. ISBN 80-86592-00-6.
[115] SMITH, S. 1994. The Tourism Product. [online]. In Annals of Tourism Research, 1994,
ročník 21, č. 3. [cit. 23. 07. 2013]. ISSN 582-595. Dostupné na internetu:
<http://ftur.uh.cu>
[116] SNIŠČÁK, V. 2001. Služby a cestovný ruch. Bratislava : Sprint, 2001.
ISBN 80-88848-78-4.
[117] SÖLTER, M. Skript Management in der Freizeit- und Tourismuswirtschaft. [online].
[cit. 21. 11. 2008]. Dostupné na internetu: <http://dr-schnaggels2000.surfino.info>
[118] STASZEWSKA, J. 2001. Teoretické aspekty spotreby v cestovnom ruchu. In Ekonomika
a spoločnosť, roč. 2, 2001, č. 1, s. 32 – 42. ISSN 1335-7069.
[119] SÚTORIS, I., 1999. Ekonomický význam cestovného ruchu. In Ekonomická revue
cestovného ruchu, roč. 32, 1999, č. 3, s.127 - 133. ISSN 0139-8660.
[120] ŠELEŠOVSKÝ, J. 2006. Finance, audit, kontrola - Průběžné vzdělávání úředníků
ÚSC.1. vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2006, 118 s. ISBN 80-210-3944-2.
[121] ŠÍP, J. 2012. Vývoj vědeckých přístupů ke studiu základů cestovního ruchu. In Czech
Hospitality and Tourism Papers, 2012, č. 14, s. 75-92. ISSN 1801-1535.
[122] ŠTĚPÁNOVÁ, H. 2010. Technika služeb cestovního ruchu. [online]. Učební text.
[cit. 18. 07. 2013]. Dostupné na internetu: <http://igdm.vsb.cz>
[123] VANHOVE, N. 2005. The economics of tourism destination. [online]. [cit. 01. 06. 2013].
Oxford : Elsevier, 2005, 251 s. ISBN 0-7506-6637-4. Dostupné na internetu:
<http://books.google.cz>
[124] VYSTOUPIL, J. – KUNC, J. - ŠAUER, M. – TONEV, P. 2010. Vývoj cestovního ruchu
v České republice a jeho prostorové organizace v letech 1990 – 2009. InUrbanismus
a územní rozvoj, 2010, roč. 13, č. 5, s. 93 – 108. ISSN 1212-0855.
[125] VYSTOUPIL, J. – HOLEŠINSKÁ, A. – ŠAUER, M. 2007. Destinační management
a vytváření produktů v cestovním ruchu. Vymezování destinace a formulace jejích
charakteristik a organizace cestovního ruchu v destinaci. [online]. [cit. 12. 11. 2013].
Praha : Thema Consulting, s. r. o., 2007, 71 s. <http://www.mmr.cz>
[126] VYSTOUPIL, J. – ŠAUER, M. a kol. 2011. Geografie cestovního ruchu České republiky.
Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 315 s. ISBN 978-80-7380-340-7.
264
[127] Zákon č. 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání ve znění pozdějších předpisů.
[128] Zákon č. 513/1991 Sb. – Obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů.
[129] Zákon č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebiteleve znění pozdějších předpisů.
[130] Zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu a o výkonu
některých činností v oblasti cestovního ruchu ve znění pozdějších předpisů.
[131] Zákon č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů.
[132] Zákon č. 329/1999 Sb. o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
[133] Zákon č. 47/2000 Sb. o podpoře malého a středního podnikání a o změně zákona
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky ve znění pozdějších předpisů.
[134] Zákon č. 128/2000 Sb. o obcích.
[135] Zákon č. 129/2000 Sb. o krajích.
[136] Zákon č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve znění pozdějších
předpisů.
[137] Zákon č. 197/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,ve znění pozdějších předpisů.
[138] Zákon č. 89/2012 Sb. – Občanský zákoník.
265
Příloha Regiony cestovního ruchu a turistické oblasti v České republice
Obrázek 1: Regiony cestovního ruchu v České republice
Pramen: Mapa turistických regionů České republiky. [online]. [cit. 13. 07. 2012]. Dostupné
na internetu: <http://www.czechtourism.cz>
Obrázek 2: Mapa turistických oblastí České republiky
Pramen: Mapa turistických oblastí České republiky. [online]. [cit. 13. 07. 2012]. Dostupné
na internetu: <http://www.czechtourism.cz>
266
Autor: Ing. Ivica Linderová, PhD.
Název díla: Cestovní ruch – Základy a právní úprava
Rozsah: 265 stran
Formát: A4
Vydání: první
Vydavatel: Vysoká škola polytechnická Jihlava
Recenzenti: prof. Ing. Marian Gúčik, PhD.
(Univerzita Mateja Bela v Banské Bystrici)
Ing. Stanislava Belešová, PhD.
(Vysoká škola hotelová v Praze)
Ing. Petr Scholz, DiS.
(Vysoká škola polytechnická Jihlava)
Elektronické vydání.
ISBN