Sbor

ový

zvěs

tník

Čas

opis

pro

vn

itřn

í pot

řebu

sbo

ru C

írkv

e br

atrs

ké v

Ch

rudi

mi

V tomto čísle:

M. Kudláček - Editorial

M. Grohman - Aktuality ze staršovstva

J. Drahokoupil - Velikonoce

K. Wernerová - Svoboda

D. Novák - Simeon a pokoj spojený s bolestí (2. část)

květen 2019

Ecce Homo

Sborový zvěstníkstr. 2

Vybrané body z jednání star­šovstva:

Po setkání s manželi Štěpánkou a Romanem Ne­dbalovými staršovstvo rozhodlo o jejich přijetí za plnoprávné čle­ny sboru.

Staršovstvo jednalo o nad­cházejících akcích ­ O Noci kostelů, o sborovém výletu, o cyklovýletu a o dětském tábo­ru.

Staršovstvo hovořilo o novém webu CB Chrudim.

Staršovstvo projednalo vánoč­ní program.

Staršovstvo projednalo konfe­renční návrhy na letošní výroční konferenci Církve bratrské v Praze.

Staršovstvo jednalo o bib­lických hodinách a vyučování ve sboru.

Staršovstvo jednalo o přestav­bě sborových WC.

Z jednání staršovstva

Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí. Ř 12:12

EditorialEcce homo!

J ežíš vyšel ven s trnovou koru­nou na hlavě a v purpurovém

plášti. Pilát jim řekl: "Hle, člověk!"Jan 19, 5Ecce homo. Tato dvě slova ne­

oddělitelně patří k velikonoční zvěsti. Možná jim nevěnujeme po­zornost, protože je pronáší před­stavitel té světské, potažmo zlé moci. Pokud však pozorně sle­dujeme – právě v evangeliu sv. Ja­na – dialog mezi Ježíšem a Pilátem, zjišťujeme, že Pilát dis­ponuje velkým poznáním Krista. Někdo může „pohotově“ namítnout: „Sice měl poznání, ale neměl lásku. To by přece nenechal Krista ukřižovat.“ Možná. Ale představme si tu situaci. Kolem je rozběsněný dav Židů, kteří chtějí Krista – svého bratra, přítele a Spasitele – ukřižovat. Do toho při­chází Pilát a říká: „Ecce Homo.“ Jako kdyby nám říkal, že máme před sebou člověka, jakého Pán Bůh zamýšlel při stvoření. Je do­cela dobře možné, že tato slova mnozí v té vypjaté atmosféře prostě přeslechli. My se však mů­žeme nad nimi zastavit a zamyslet se, co Ecce Homo říká nám.

Vidíme, že Ježíš docela ochotně diskutuje – i v této ne­lehké situaci – se „světem“. A svět/

Pilát mu naslouchá. Snaží se najít východisko, když nabízí Židům, že Ježíše propustí. Ano, nakonec je Ježíš pro naši spásu ukřižován, ale Pilát si prosadí, že na jeho trnové koruně je nápis Král Židů. Je to vlastně podruhé, co Ježíš na­chází zastání ve světě. První ochranu našel hned po svém naro­zení, když utíkal s rodiči do Egyp­ta. Známe to všichni, když vidíme, že lidé opouštějí sbory a církve. Někdo mluví o odpadlictví, jiný dokonce o zradě. Myslím, že je však naší téměř povinností vidět člověka, který byl Ježíšem – právě o Velikonocích – také spasen. Ji­nými slovy, každý spasený člověk, bez ohledu na to, zda právě žije dle našich pravidel, nese pečeť toho, o němž Pilát řekl: Ecce ho­mo!

Mirek Kudláček

květen 2019 str. 3

Nové webové stránky sboru

Sborový den

Pokud vyjde počasí, v neděli 2. 6. se sejdeme na společném sborovém dni v přírodě. Ten­

tokrát v Heřmanově Městci, parkovat je možné v ulici Na Ježkovce v blízkosti Domu dětí a mlá­deže. Shromáždění proběhne ve venkovním areálu poblíž. Začátek shromáždění bude v 9:00.

Dětský tábor

Dětský příměstský tábor bude i tento rok! Kdy?: Po ­ Pá, 22. ­ 26. července 2019. Zá­

jemci o službu nechť se hlásí u br. kazatele. Při­hláška a další informace jsou k dispozici na webových stránkách.

Máme nové webové stránky. Aktuální informace, pozván­

ky, kázání i tento Sborový zvěstník můžete najít zde:

www.cb.cz/chrudim

Co nás čeká, novinky

J elikož Sborový zvěstník vychází jen jako občasník, přinášíme zde výhled na další domluvené či plánované akce. Pro aktuální informace sledujte kalendář (www.cb.cz/chrudim/kalendar), termíny se mohou

změnit. Prosíme také o modlitby za jednotlivé akce.

Sborový zvěstníkstr. 4

Ž ivot bez svátků je jako dlouhá cesta bez hospod. Tuto větu

antického filosofa Demokrita si v její lidsky přívětivé moudrosti můžeme vzít k srdci i jako křesťané.

Biblická tradice nabízí v tom­to směru usouženému a „stre­sovanému“ člověku jedinečný dar: šabat, sedmý den, den odpo­činku. Dosáhl světového rozší­ření. V židovsko křesťanském pojetí znamená slavnost sedmého dne klidu ovšem mnohem víc než jen pravidelně se opakující den klidu pracovního. Je to „den Pá­ně“, kdy v modlitbě vzpomínáme na počátek a cíl lidského života. Proto mluví Nový zákon o „odpo­činutí Božího lidu“ (Žd 4,10), ja­ko o definitivním cíli, na který se můžeme vždy orientovat.

Majestát neděle jako dne Páně neměl být snižován konkurencí svátků. Tak to bylo vnímáno i v reformované (puritánské) tra­dici. Avšak taková mínění se ne­prosadila. Odedávna slavili křesťané také „zvláštní“ svátky. Činili tak z dobrých důvodů. Víra a naděje církve není totiž všeo­becná, ale konkrétně odůvodněná, strukturovaná. Má přece vztah k událostem zakotveným v ději­nách: ke zjevení, utrpení a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Kris­ta, k vylití Ducha.

Máme vydávat počet z konkrétních důvodů naší naděje (1 Pt 3,15) Z toho zájmu vznikl církevní rok – jako řetěz zvlášt­ních podnětů: Vánoce, Velikono­ce, Nanebevstoupení, Letnice… My věřící lidé potřebujeme na své dlouhé pouti taková zvláštní místa občerstvení a odpočinku,

abychom nepodlehli únavě, zapo­mnětlivosti nebo dokonce nudě našich všedních dnů (a snad i ne­dělí). Stojí za to ptát se na smysl svátků.

Stojíme na prahu Velikonoc. Velikonoce jsou velmi starý svá­tek. Zvěstují nám vysvobození ze smrti do života. Připomínáme si ukřižování, pohřbení a zmrtvýchvstání Pána Ježíše Kris­ta. Starozákonní Velikonoce slavili ovšem už staří Izraelité. I malý Pán Ježíš chodil s rodiči na Velikonoce do Jeruzaléma. Oslavovali Boha za vysvobození z egyptského otroctví. V Egyptě byli zachráněni ti, kdo natřeli krví obětovaného beránka zárubně dveří domu. Ti si pak vysvobo­zení stále připomínali.

V době Pána Ježíše na počátku našeho letopočtu byl Izrael pod nadvládou Římanů a čekal od Bo­ha poslaného Mesiáše – Zachrán­ce. Mesiáš Pán Ježíš skutečně přišel, ale oni ho nepřijali (J 1,11). To byla tragedie „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jedi­ného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J3, 16). A oni neuvěřili.

Díky milujícímu Bohu si jako křesťané o velikonocích připomí­náme také záchranu. Ne z Egypta, ale záchranu od hříchu. Stalo se to podobně jako v Egyptě skrze oběť, ale ne oběť zvířete, nýbrž obětováním Božího Syna Pána Ježíše na golgotském kříži. Ze­mřel z lásky k nám lidem, aby nás zachránil od hříchu před Božím soudem.

Bůh miluje člověka, ale nenávidí hřích. „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je

život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 6,23). Podmínkou zá­chrany je pouhá víra, že Pán Ježíš za nás položil život, vstal z mrtvých a my budeme jednou vzkříšeni k věčnému životu s ním (více 1 K 15). Pavel to vyjádřil ja­drně: „Co je staré, pominulo – hle, je tu nové“ 2 K 5,17). A po tomto vyznání následoval čin. Mi­sijní iniciativa křesťanů. Totiž ten, kdo prožil velikonoční zkušenost, nemůže prostě nechat svět „být“ jen tak.

Závěrem vás čtenáře chci po­zvat: Pojďme prožít velikonoční týden s Pánem Ježíšem, třeba čet­bou pašijových textů evangelií a modlitbami:

Zelený čtvrtek – poslední Ve­

čeře Páně s učedníky a umývání nohou,

Velký pátek – památka umu­čení Páně, zatčení, soud, ukři­žování,

Sobota – den kdy Pán Ježíš leží v hrobě,

Velikonoční neděle – vítězné a slavné zmrtvýchvstání Páně.

Jan Drahokoupil

Velikonoce

květen 2019 str. 5

Úvahy, svědectví, příběhy

Nesvobodni ve svobodě

Bože můj rozmilý,

proč právě v tuto chvílichceš mi připomenout,nač nezapomenout.

Vzdávám Ti své díky,za svobody knoflíky,co jsme si zapnuly,kabáty víry tak napnuly.

Odpust mi, snad to jde,Nepomněla jsem kde,Stojí ty svobodné pilíře,se základy na víře.

Na víře v hodnoty,ideje bez kapoty,bez plytkých obalůbez slovních zákalů.

Na víře s odhodláním,bojovné i s poznáním,že výsledky nejasné jsou,netuše, kam ostatní jdou.

Tento literární počin vznikl po zhlédnutí filmu Jan Palach, který ve mně zanechal zvláštní pocit, asi přesně takový, který filmaři zamýšleli navodit. Donutil mě opět se zamyslet nad kontroverz­ním činem Jana Palacha, který

jsem jakožto křesťan odsuzovala, vnímaje ho jako sebevraždu, a zá­roveň jakožto občan ČR ob­divovala pro neskutečnou odvahu jeho vykonavatele. Jaká neskonalá touha po svobodě a jistota správnosti vlastního přesvědčení ho musela pohánět až k sebeobě­tování tak drastickým způsobem? Ať už s jeho způsobem odboje souhlasím či nikoli, jedno mu nelze upřít, Tu jeho nakažlivou touha po svobodě. Kéž dokážeme taky tak toužit po svobodě. Žije­me ve svobodě, aniž bychom si uvědomovali, kolika věcmi se o ni necháváme dobrovolně při­pravovat. Svazujeme sami sebe různými závislostmi, prací, ško­lou, honbou za úspěchem a uznáním a podstata svobody se nám ztrácí v mlžném oparu a co víc, tu svobodu bez všech těchto našich pošetilostí už vlastně ani nechceme, přestáváme toužit po opravdové svobodě.

Tenhle film mi připomněl, ja­ké základní pilíře svobody, které jsou pro nás dnes samozřejmostí, nám naši předkové těžce vydoby­li. Letos si budeme připomínat tři­ceti leté výročí Sametové revoluce, což přímo vybízí

k vděčnosti za svobodu, ve které žijeme.

Před 30 lety byla v ČR díky Janu Palachovi a spoustě dalších vydobyta svoboda, osvobození od komunistického režimu, ale asi před 2 000 lety nám byla Pánem Ježíšem vydobyta svoboda z otro­ctví hříchu.

S nadcházejícími Velikonoce­mi si připomínáme sebeobětování a následné zmrtvýchvstání Pána Ježíše Krista. Kristus nám vydo­byl na kříži svobodu. Svobodu od nutnosti zalíbit se lidem, svobodu od následování pokrytců, svobodu od honby za pomíjivou slávou, úspěchem, uznáním, svobodu od workoholismu, zbytečného pachtění, svobodu od pozemského majetkaření, svobodu od našich model a závislostí, svobodu od ča­su.

Po zhlédnutí tohoto filmu jsem si znovu připomněla, jak nesvo­bodná žiju ve svobodě, a jak ně­kteří lidé byli a jsou schopni žít daleko svobodněji v nesvobodě. Važme si svobody a tužme po ní, po její opravdové podstatě.

Klára Wernerová

Sborový zvěstníkstr. 6

Simeon a pokoj spojený s bolestíDavid Novák - (dokončení)

Simeon se stal otrokem.

Simeon vnímá sám sebe jako služebníka, doslova jako otroka. Jako majetek svého pána. To je hodně silné slovo, s hodně nepří­jemnou konotací. Dnes se spíše hovoří o tom, že jsme Boží děti, někdy dokonce partneři, ale otro­ci? Otrok v židovském světě ne­znamenal nezbytně někoho, kdo je utlačován a mučen despo­tickým pánem. Židé znali i dobrovolné otroky, kteří se dobrovolně vzdali svobody, pro­tože se jim u pána líbilo. Nicméně i u dobrovolných otroků platilo, že pro ně platila pánova vůle, kte­ré se podřizovali. Simeon vlastě

těmito slovy vyznává, Pane, pod­dávám se tvojí vůli a to nikoli proto, že jsem slaboch, že si ne­vím rady s životem, ale proto, že ti důvěřuji a že akceptuji, že tvoje vůle je lepší, než moje. Tohle se snadno říká a žije, když se vše da­ří a když vše jde podle našich představ. Těžko se tato slova říka­jí, když se naše a Boží plány zkří­ží. Jenže tajemství Simeonovy radosti a pokoje, je právě v této vlastnosti.

Vánoce připomínající bolestTřetí moment jakoby nepatří

do Vánočního poselství. Jsou to slova o meči, který pronikne Ma­riinou duší. Bez těchto slov, která odkazují ke kříži ale Vánoce a ce­

lý advent nedává smysl. Proto ta­ké advent mnoha lidem smysl nedává. Proč? Protože Advent ne­dává smysl bez Golgaty, na kte­rou Simeonovo proroctví odkazuje. V životě to ale chodí tak, že často bez bolesti není pokoj a radost. Pokud někdo cho­dí na terapie, někdy se musí vrátit do minulosti, což bolí. Vý­sledkem ale může být změna. Pokud někdo chce uzdravit, musí podstoupit někdy nepříjemná a bolestná vyšetření. Výsledkem ale může být změna. Proroctví má dvě dimenze. První je vnější tlak: Hle, on jest dán k pádu i k po­vstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpí­

květen 2019 str. 7

rat. V Mt. 10, 34 pak slyšíme slova o meči: Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Ježíš tím nemyslí válku a ná­silí, ale konflikt mezi lidmi, který někdy víra přináší.

Jan 3, 19 – 20 píše: Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepři­chází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.

Někdy nemáme rádi světlo, protože vnáší světlo do věcí, které bychom raději, kdyby zůstaly skryté. Někdy to, že žijete jako křesťané v místě, kam vás Pán po­stavil, působí u druhých zášť, pro­tože je svými skutky obviňujete. Zkuste být v kolektivu, kde se be­rou úplatky a najednou je přestat brát. Zkuste se zastat někoho, kdo je utiskován. Najednou vás lidé a kolegové nenávidí, nebo nemají rádi, i když jim nijak neškodíte. I v naší kultuře je tradiční křesťanství stále více vnímáno ja­ko netolerantní. Někdy ale stačí, když se člověk přizná ke Kristu, tak má problémy. Jenže víra někdy meč a rozdělení přináší. Zároveň ale Simeon mluví o vnitřním konfliktu, který si Ma­rie prožije, což je druhá dimenze proroctví. Jakkoli je Marie skvělá žena, vidíme, že i v jejím životě bylo několik okamžiků, kdy se její a Ježíšova vůle střetla. Když ho Marie a jeho sourozenci hledají, Ježíš řekne, všichni, kdo konají vůli mého otce, jsou moji bratři a sestry. Tedy nejenom vy… Když mu rodiče poté, co se jim jako dvanáctiletý ztratí a řeknou: "Synu, co jsi nám udělal? Hle,

tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hle­dali." Ježíš jim poněkud břitce od­poví: "Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?" Při svatbě v Káni, když Marie naléhá na Ježíše, tak slyší: "Ženo, ještě nepřišla má hodina." Nej­drsnější pak V Mariině životě je, když vidí syna na kříži… Co si asi myslela? Jako bychom zde viděli, že pokud člověk miluje Krista a následuje ho, pak i jeho duší pro­nikne meč v podobě vnitřních konfliktů, zápasů, a někdy i bo­lesti. Anglikánský biskup Ryle na­psal: Boží dítě v sobě nese dvě znamení. Jedním je vnitřní konflikt a zároveň vnitřní pokoj. Jde o následující věc. Když se vy­dáme Bohu, leccos se vyřeší. Na­cházíme novou identitu, smysl života, skutečné uspokojení. Jenže přichází další zápasy. Abych byl konkrétní. Boží pokoj např. při­chází po vnitřním konfliktu souvi­sejícím s pokáním. Pokání je jako antiseptikum. Pálí, bolí, ale přine­se pokoj a uzdravení. Boží pokoj přichází poté, co se Pánu Bohu podřídíme. Jenže v Řím 6 – 8 je popsán obrovský vnitřní konflikt, který křesťan podstupuje, když staré já odumírá, když se uvnitř nás překříží dvě vůle. Boží a naše. Simeonova slova o meči ukazují na protivenství kvůli Ježíši a na zápas, který vedeme i jako křesťané uvnitř sebe samých. Jenže toto by nás nemělo vést k sebelítosti, ale k tomu, že Sime­onův meč by nás měl vést k oče­kávání, že trápení přijde.

Jak s mečem, který ukazuje na zápasy, které souvisí s násle­dováním, nakládat? V Gen 3 čte­me, co se stalo, když Adam a Eva zhřeší. Jsou vyhnáni z ráje a ráj je

střežen serafy s ohnivými meči (Gen 3, 24). Vidíme zde symbol toho, že cesta zpět do ráje neexis­tuje. Celý SZ pak je prosycen oběťmi zvířat, která jsou obětová­ny za lidské hříchy, za obnovení vztahu s Bohem. V Izaiášovi ale čteme o někom, kdo bude vyťat ze země živých, kvůli přestoupení mého lidu (Iz 53, 8). A tak meč, který byl namířen na nás, nakonec pronikne nejen Marií, ale i Ježí­šem. Je to v boji, který JK vedl na našem místě a který vede spolu s námi i dnes tím, že nám slibuje, že našimi zápasy půjde s námi.

Když Marie slyšela slova o meči, mohla odpovědět „nechci, aby meč prošel mojí duší“. Jenže Marie tento úděl přijímá. Zároveň ale vidíme i Simeona, který proží­vá na konci života veliký pokoj, protože naslouchal Bohu, který přijal úděl služebníka a který pro­rokoval slova o meči, který pro­niká každým, kdo Krista následuje.

Sborový časopis Církve bratrské v Chrudimi,Tištěno pro vnitřní potřebu sboru

Redakční rada: Miroslav Kudláček, Martin Grohman,Zuzana Brůnová.

Vychází v Chrudimi jako občasník.Vydal sbor Církve bratrské v Chrudimi, Filištínská 27, IČO 26520010

dne 26. 5. 2019 jako číslo 1/2019. Za věcnou správnost příspěvků odpovídají autoři.

Své příspěvky můžete posílat na adresu chrudim@cb.czKontakty: kazatel sboru – Martin Grohman, tel.: 778014340,

šéfredaktor – Miroslav Kudláček, mirek.kudlacek@seznam.cz, tel. 723449470