fakulta zdravotnickÝch vĚd · who are related to this problem. the terms as antisepsis, asepsis...
TRANSCRIPT
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD
ÚSTAV PORODNÍ ASISTENCE
Klára Vaculíková
Horečka omladnic Bakalářská práce
Vedoucí práce: Mgr. Věra Vránová, Ph.D.
Olomouc 2014
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené
bibliografické a elektronické zdroje.
Olomouc 6. května 2014
---------------------------
podpis
Děkuji Mgr. Věře Vránové, Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce, za ochotu,
vstřícnost, cenné rady a poskytnuté materiály. Mé díky patří i celé mé rodině, která
mě podporovala jak při zpracovávání mé bakalářské práce, tak i po celou dobu studia
ANOTACE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Název práce: Horečka omladnic
Název práce v AJ: Puerperal fever
Datum zadání: 2014-01-29
Datum odevzdání: 2014-05-06
Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta zdravotnických věd
Ústav porodní asistence
Autor práce: Klára Vaculíková
Vedoucí práce: Mgr. Věra Vránová, Ph.D.
Oponent práce:
Abstrakt v ČJ:
Předmětem bakalářské práce je horečka omladnic. Bakalářská práce představuje
přehledovou studii o tomto onemocnění, které se vyskytovalo spíše v naší historii.
Cílem práce je představit onemocnění jako celek, s jejími příčinami, příznaky, léčbou
a známými i neznámými osobnostmi, které s předkládanou problematikou souvisí.
K tématu se vztahuje i pojem antisepse, asepse a dezinfekce. Jedná se historický
pohled na nemoc do doby, ve které byla rozšířená.
Abstrakt v AJ:
The object of the work is puerperal fever. Bachelor thesis presents an overview study
of this disease, which was occurred especially in our history. The aim is to introduce
the disease, its causes, symptoms, treatment, and known and unknown personalities
who are related to this problem. The terms as antisepsis, asepsis and disinfection are
also related to this topic. It is a about historical view of the disease in the period in
which was widespread.
Klíčová slova v ČJ:
Horečka omladnic, prevence, antisepse, historie, I. F. Semmelweis, Alexander
Gordon, Thomas Watson, Oliver Wendell Holmes
Klíčová slova v AJ:
Puerperal fever, preventiv, antisepsis, history, I.F.Semmelweis, Alexander Gordon,
Thomas Watson, Olover Wendell Holmes
Rozsah: 38 stran, 4 přílohy
OBSAH
ÚVOD ....................................................................................................... 8
1 PRVNÍ POZNATKY O HOREČCE OMLADNIC ........................ 11
1.1 MOTTO ........................................................................................................................................ 11 1.2 POČÁTKY HOREČKY OMLADNIC .......................................................................................................... 11 1.3 TEORIE VZNIKU ............................................................................................................................... 12 1.4 POSTUP INFEKCE ............................................................................................................................. 13 1.5 PŘÍČINY INFEKCE ............................................................................................................................. 15 1.6 PŘÍZNAKY ...................................................................................................................................... 16 1.7 LÉČBA........................................................................................................................................... 17
2 ANTISEPSE A ASEPSE ................................................................... 20
2.1 NOZOKOMIÁLNÍ INFEKCE .................................................................................................................. 20 2.2 PORODNICKÁ ČISTOTA ..................................................................................................................... 21 2.3 STERILIZACE ................................................................................................................................... 21 2.4 DEZINFEKCE ................................................................................................................................... 22
2.4.1 Chemická dezinfekce .......................................................................................................... 22 2.4.2 Mechanická dezinfekce ...................................................................................................... 23
2.5 PORODNÍ BÁBA A ČISTOTA ................................................................................................................ 23 2.5.1 Hygienické požadavky ........................................................................................................ 24 2.5.2 Časté chyby porodních babiček .......................................................................................... 25
2.6 PŘIJETÍ ANTISEPSE ........................................................................................................................... 26 2.7 VZDĚLÁVÁNÍ PORODNÍCH BAB ........................................................................................................... 26 2.8 DEZINFEKCE RUKOU......................................................................................................................... 28
2.8.1 Historie ............................................................................................................................... 28 2.8.2 Hygiena rukou v dnešní době ............................................................................................. 29 2.8.3 Jednotlivé kroky hygieny rukou .......................................................................................... 30
2.8.4 STUDIE ...................................................................................................................................... 31
3 VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI.............................................................. 33
3.1 ALEXANDER GORDON ...................................................................................................................... 33 3.2 THOMAS WATSON .......................................................................................................................... 34 3.3 OLIVER WENDELL HOLMES ............................................................................................................... 34 3.4 IGNÁC PHILIPP SEMMELWEIS ............................................................................................................ 35
3.4.1 Jeho rodina......................................................................................................................... 35 3.4.2 Studium .............................................................................................................................. 36 3.4.3 Vídeňská univerzita ............................................................................................................ 37 3.4.4 Jeho působiště .................................................................................................................... 38 3.4.5 Nepřijetí veřejností ............................................................................................................. 39 3.4.6 Pád a konec ........................................................................................................................ 39
ZÁVĚR ................................................................................................... 40
BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE ............................................................ 42
PŘÍLOHY .............................................................................................. 46
8
ÚVOD
Horečka omladnic neboli puerperální sepse je onemocnění spíše historické,
i když její výskyt se nevylučuje ani v dnešní době. Je známa už odpradávna, zmínil
se o ní i nejznámější a nejslavnější lékař Hippokrates, který je považován za otce
medicíny. Nejvíce se o ní však začalo mluvit v 19. století. Mluvíme o chorobě,
která postihovala matky krátce po porodu, tedy v raném šestinedělí. Už z názvu
můžeme odvodit, že se jedná o hořečnaté onemocnění doprovázené řadou dalších
příznaků a obtíží. Přemíra matek trpící horečkou omladnic, této nemoci bohužel
podlehla. Počet šestinedělek, které na nákazu umíraly, byl až zarážející.
V historických novinách vedle zpráv o počtu zemřelých na tyfus, tuberkulózu
nebo záškrt, se objevovala i čísla spojená s úmrtím na horečku omladnic. Dlouho
nikdo nevěděl, jak nákaza vzniká, nebo jak se přenáší. O léčbě a prevenci už ani
nemluvě. Tato nemoc se vyskytovala ve velké míře hlavně ve státních porodnicích,
kde rodily ženy z nižších vrstev, které si nemohly dovolit porod v domácím
prostředí, jelikož neměly dostatečné ať už finanční nebo jiné prostředky. U žen
rodících doma, se tato nemoc nevyskytovala tak často. (Nuland, 2005, s. 13-15)
Kromě jiných, jako například Oliver Wendell Holmes, lékař a básník, to byl
maďarský lékař Ignác Philipp Semmelweis, který se o toto onemocnění začal
hlouběji zajímat. Zprvu také nemohl přijít na příčinu nemoci. Do té doby byly
považovány za příčinu tak zvané kosmicko-telurické záležitosti, nebo stoka
vyskytující se v blízkosti porodnice. Někteří dokonce věřily, že za nákazu může
nečistá duše ženy. Ignác působil ve všeobecné nemocnici ve Vídni, kde byla
porodnice rozdělena na dvě části. V jedné části se o maminky před porodem,
během porodu a po porodu staraly porodní babičky. V druhé části pracovali lékaři
a studenti medicíny, kteří se zde učili a vykonávali něco jako dnešní praxi.
Semmelweis přišel na zajímavou věc a to na to, že na oddělení kde pracovaly
porodní báby, byl výskyt horečky omladnic podstatně nižší, než na druhém oddělení
kde působili lékaři. Tuto skutečnost si však nedokázal sám vysvětlit. Na onu záhadu
přišel jen náhodou. A to po pitvě svého přítele, také lékaře, který zemřel po tom,
kdy ho jeden student při pitvání omylem řízl skalpelem. Po porovnání zemřelých těl
9
žen, postihnutých horečkou omladnic s tělem svého přítele zjistil, že se vlastně jedná
o jednu a tu samou věc. (Daniel, 1907, s. 65-66)
Horečku omladnic způsobují mrtvolné částice, které přenášejí k matkám
lékaři a studenti. Od pitvy přecházejí na porodní oddělení přímo k matkám,
které vaginálně vyšetřují, aniž by si před tím jakkoliv otřeli či umyli ruce.
Semmelweis přišel s tímto objevem na svět před lékařskou komisi, ale bohužel mu
nikdo nevěřil a každý lékař ho spíše odsuzoval a vysmíval se mu, než aby se
nad touto skutečností zamyslel. Semmelweis se tím nenechal odradit a dále se
onemocněním zabýval. Přišel i na to jak nemoci zabránit, jaké preventivní opatření je
nutné dodržovat. Nutil lékaře, aby si před příchodem k rodičkám a samotnému
vyšetřování, myli ruce v chlorovém vápně. Sám věděl, že samotné omytí rukou
ve vodě nestačí. Dnes ho známe jako objevitele antisepse. (Nuland 2005, s. 85-115)
Stanovené cíle:
CÍL 1: Předložit poznatky o horečce omladnic.
CÍL 2:Předložit poznatky o antisepsi.
CÍL 3:Předložit poznatky o osobnostech spojených s horečkou omladnic.
Základní bibliografické citace vstupní studijní literatury zahrnovaly:
1. NULAND, Sherwin B. Špinavé ruce: mikrobi, horečka omladnic a podivuhodný
příběh Ignáce Semmelweise. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Argo, 2005. 171 s.
Velké objevy; sv. 2. ISBN 80-7203-673-4.
2. SCHOTT, Heinz. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994. 648 s. Edice
Kronik. ISBN 80-85873-16-8.
3. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po
současnost. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2001. 807 s., [24] s. obr. příl.
Obzor; sv. 34. ISBN 80-242-0594-7.
4. JUNAS, Ján. Průkopníci medicíny: Vývoj lékařství v životě a díle jeho tvůrců. 1.
vyd. [S.l.]: Avicenum, 1977. 264 s.
5. DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. V
Praze: Slovart, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
10
Byla provedena rešerše za použití klíčových slov, v období od listopadu 2013 do
dubna 2014. Z hlediska, že mé téma o horečce omladnic pojednává o historii,
nepoužila a nenašla jsem žádné nejnovější poznatky o této problematice. Pro
vyhledávání relevantních článků v podobě dostupných plnotextů byla použita
databáze Národní lékařské knihovny, digitální knihovna novin Vědecké knihovny v
Olomouci, databáze Medline a databáze ProQuest. Celkem bylo nalezeno 48 článků,
z nichž 25 jich bylo českých a 23 článků anglických. Anglických článků jsem
použila pouze 6, jelikož se téměř ve všech článcích informace opakovaly. Českých
článků jsem použila 10. K získávání dalších informací o tomto tématu jsem
používala také knihy a učebnice. Dostupné zdroje byly publikovány mezi lety 1897 –
2013.
11
1 PRVNÍ POZNATKY O HOREČCE OMLADNIC
1.1 Motto
„Vyslovím- li slova horečka omladnic, jako bych pronesl kletbu,
vždyť strašnější akutní onemocnění snad ani neexistuje… Není nic dojímavějšího
než smrt ženy, jež právě dala život svému dítěti, nic truchlivějšího než zklamání
očekávaných nadějí, nic žalostnějšího než opuštěné bezmocné novorozeně. Navždy
připravené o něžnou péči a laskání, jež jsou pro ně tolik důležité – taková katastrofa
musí zasáhnout i to nejzatvrzelejší srdce. Svým způsobem je to znesvěcení.“ (Meigs,
1851)
1.2 Počátky horečky omladnic
Horečka omladnic, puerperální horečka nebo také febris puerperalis je pouze
ženskou záležitostí. Jako specifická choroba byla poprvé rozpoznána v 18. století. Je
odvozena z latinského slova puer „dítě“ a parere „přivést.“ Období bezprostředně
po porodu bylo označováno jako puerperium, tedy šestinedělí. Na horečku omladnic
umírala pravděpodobně po celá staletí řada žen. Pozornosti lékařů si tato choroba
vydobyla až v 18. a 19. Století. (Dobson, 2009, s. 72)
Horečka je chorobný stav, který je charakterizovaný zvýšenou tělesnou
teplotou nad 37,6 °C, zvýšenou tepovou frekvencí nad 80 tepů za minutu, vzestupem
žízně a poklesem chuti k jídlu. Horečka omladnic vzniká zanesením hnisavých
jedovatých plísní do rodidel, nejčastěji při porodu, ale může vzniknout
i během těhotenství, nebo v šestinedělí. Tyto plísně se hojně vyskytují v očistkách
(lochiích) nakažených žen. Objevují se i v hnisavých ranách, vředech, na kůži u osob
trpících růží, mázdřivkou, v ústech osob s vyžranými zuby a ve všech látkách
zasažených hnilobným procesem. Ve větším množství se vyskytují ve staré krvi,
v krvavých skvrnách a ve všech lidských i zvířecích výmětech z těla. Naopak
12
v menším množství se objevují všude kolem nás, ať už ve vzduchu, nebo na našich
rukou, předmětech, dokonce i na našich šatech. (Rubeška, 1897, s. 139)
Horečka omladnic je onemocnění rané, které vzniká uhnízděním
a zmnožením bakterií v ranách, které mohou vzniknout za porodu. Ať už jsou
to menší poranění měkkých porodních cest, nebo velká rána vzniklá po odloučení
placenty. Frekvence horečky omladnic se nedá zcela určit, protože lehčí onemocnění
nepodléhaly statistikám. Proto se rozšíření odhaduje pouze podle čísla úmrtnosti
na onu chorobu. Kolem roku 1949 byla úmrtnost asi 2-4 z tisíce všech porodů.
V zemích, kde je porodnická čistota na velmi špatné úrovni, je úmrtnost
o mnohem vyšší. (Trapl, 1949, s. 432)
V roce 1847 zemřela na puerperální horečku každá šestá žena, která rodila
ve Všeobecné nemocnici ve Vídni na prvním oddělení. Mnoha ženám se podařilo
překonat počáteční příznaky, a tudíž se z nemoci samy vyléčily. Na lékařské fakultě
ve Vídni, ke které porodnice patřila, každý lékař a student věděl, co ho čeká
po otevření těla zemřelé matky. Přes menší rozdíly byly základní rysy stejné. Zápach
byl tak velký, že mnozí studenti i zvraceli a omdlévali. Rozkládající tkáň byla
pokryta páchnoucím výpotkem s bělavým bezbarvým hustým hnisem, který pokrýval
nejvíce zasažené orgány. Děloha nesla známky rozsáhlého zánětu, který se často šířil
na vejcovody, vaječníky a mířil až do dutiny břišní. (Nuland, 2005, s. 23-24)
1.3 Teorie vzniku
O příčinách horečky omladnic kolovalo mnoho teorií. Nejstarší a pro mnohé
lékaře nejpřesvědčivější byla teorie o zadržování lochií v děloze. Očistky nemohly
volně odcházet z dělohy. Lékaři o tom byli přesvědčeni hlavně proto, že hnis
a rozkládající tkáň mrtvých žen připomínala nejvíce právě ony očistky. Podle této
teorie se lochia hromadí v děloze, kde zahnívají a vstřebávají se do tkání a do krve.
Někdo byl přesvědčen i o tom, že se nečistoty střádají v krvi celých devět měsíců
těhotenství. Zvětšující se děloha tlačí na střeva, zpomalí se peristaltika a jedy, které
se vylučují se stolicí, se dostanou do krve. Francouzský lékař Riverius věřil, že:
13
„Příčinou hromadění očistků může být přílišná hustota krve, zúžení či ucpání cév
nebo chladný vzduch, který pronikne do dělohy a uzavře ústí cév.“ (Nuland, 2005, s.
24-25)
Další teorií byla teorie mléčné metastázy horečky omladnic. Mléko,
jehož normální cesta z dělohy k prsu měla být něčím přerušena, bylo tvořeno
přeměnou menstruační tekutiny. Fyziologické cestě mléka věřil i Leonardo Da Vinci,
i když se mu ji nikdy nepodařilo prokázat. Lékaři měli za to, že hnis v břišní dutině
mrtvých těl připomínal mléko. Tato teorie vysvětlovala i zástavu laktace, tedy tvorbu
mateřského mléka. Kdy se mléko nemohlo dostat až k prsům, jelikož mu v cestě
bránila nějaká překážka. (Nuland, 2005, s. 27)
Jindy se přisuzovalo nejasné úmrtí nečistému vzduchu tak zvanému
miasmatu, který se vinul ze spodních pater. Tomu tak bylo například v Hotel-Dieu v
Paříži, kde byli ve spodních patrech léčeni muži s otevřenými infikovanými ranami.
Hotel-Dieu byl postaven už v roce 660, ale porodnice zde byla založena až roku
1664. V 18. Století zde proběhla první zdokumentovaná epidemie puerperální sepse.
(Nuland, 2005, s. 28-29)
1.4 Postup infekce
Denní činností každého zdravotníka je bojovat s infekcí, aneb vniknutím
choroboplodných zárodků do organismu. V porodnictví je tento boj důležitý
a to protože: „Organismus těhotné a šestinedělky je méně odolný vůči nákaze,
nákaza se snáze šíří a má většinou horší průběh, nákaza může přestoupit na plod,
nákaza může být příčinou přerušení těhotenství.“ (Vácha, 1969, s. 97))
Zánět je vyvoláván choroboplodnými zárodky, mikroby. Organismus se
nákaze brání pomocí centrálního nervového systému, který je spuštěn
interoreceptory, vyskytujícími se v napadené tkáni. V počáteční fázi musí
organismus infekci lokalizovat a ohraničit. Zánět je charakterizován zčervenáním,
otokem, bolestivostí, zvýšenou teplotou a porušenou činností. Organismus může
14
bojovat proti infekci díky bílým krvinkám, další ochrana spočívá v tvorbě protilátek.
(Vácha, 1969, s. 98-99))
Horečka omladnic vzniká zanesením infekce do rodidel zvenčí (exogenní
infekce), nebo se infekce vyvine z mikrobů, které žena měla už před porodem v sobě
(autogenní infekce). (Poradovský, 1974, s. 410)
Exogenní infekce může vzniknout rukama lékařů nebo ženských sester,
kteří rodičku vyšetřují. Dále může vzniknout infikovanými předměty
nebo pomůckami, které přijdou do styku s rodidly. Rodičku mohou nakazit
jak lékaři, tak porodní báby kapénkovou infekcí, tedy šířením vzduchem, pokud trpí
nějakým onemocněním, například rýmou, angínou, zubním kazem, kašlem.
Při nedodržování hygieny intimních partií může vzniknout infekce z jejího okolí,
a to z močové trubice nebo z konečníku. Rodička si může zavést infekci sama
používáním nečisté vody na oplach genitálu, na koupání, nesprávnou hygienou
po močení a po stolici, špinavým prádlem, zaváděním léků do pochvy nebo prstů.
Infekce může být způsobena i souloží, proto se nedoporučuje mít pohlavní styk tři
měsíce před porodem. (Vácha, 1969, s. 99)
Vnitřní autoinfekce vzniká při nepřítomnosti z výše uvedených příčin.
Předpokládáme, že infekce přetrvávala v pochvě už dlouho před porodem
nebo vznikla z jiného infekčního ložiska v organismu. Prostupu infekce brání
hlenová zátka, která je umístěna v hrdle děložním. Před porodem však tato zátka
praská a hrdlo děložní se během porodu stále více otevírá, to umožňuje snadný
přechod infekce do dělohy. Plodová voda také brání infekci, jelikož je její pH kyselé
a tedy baktericidní. Po odtoku plodové vody může být děloha ještě snadněji zasažena
infekcí. Bakterie se začnou množit, čím déle odteklá plodová voda, tím více bakterií
se pomnoží. (Vácha, 1969, s. 99)
K autoinfekci musíme počítat infekce metastatické, které se mohou šířit
ze vzdálenějších ložisek cestou hematogenní a nebo lymfogenní. Za autoinfekci
bychom měli považovat jen tyto metastatické případy, jelikož bakterie, které byly
přítomny v pochvě již před porodem, se tam musely také nějak dostat, ať
už jakoukoli cestou. Můžeme tuto infekci považovat také za infekci exogenní,
která ale nebyla přenesena žádným nástrojem, či rukou porodníka. Proto bychom
15
neměli užívat pojmy jako endogenní a exogenní, ale spíše infekce zaviněná
a nezaviněná. Autoinfekce je poměrně vzácná. (Trapl, 1949, s. 434)
Jak bude onemocnění probíhat a jakou formou závisí na mnoha faktorech.
Jeden z nich je samotná imunita neboli obranyschopnost organismu rodičky. Jak se
dokáže sám organismus vypořádat s nákazou. Dále záleží na druhu bakterie,
která infekci způsobuje, na stavu rodidel, zda není přítomno nějaké poranění
na rodidlech. V neposlední řadě závisí na způsobu přenosu bakterií do organismu.
(Vácha, 1969, s. 99)
1.5 Příčiny infekce
Horečku omladnic označujeme jako infekční onemocnění. Po porodu může
genitální infekce postupovat dále do organismu. Po porodu se infekci otevírá brána,
která může prostupovat přes vnitřní stěnu dělohy, kde dříve zaujímala místo placenta,
přes různé trhlinky a poranění v oblasti hráze, pochvy a hrdla děložního. Mateřský
organismus se může infekci bránit a to vytvořením leukocytárního valu v děložní
dutině, kontrakční schopností děložní svaloviny se děloha zavinuje a cévy,
které zaujímají místo po inzerci placenty se také stáhnou. Tato ochrana však může
být nedostatečná, může ji narušit několik elementů, jako například patologický
porod, předčasný odtok plodové vody, příliš časté vaginální vyšetřování, operační
porod, větší ztráta krve po porodu, celkové onemocnění rodičky a také špatná výživa
rodičky. (Poradovský, 1974, s. 409-410)
Jako první byl za původce infekce považován streptokokus. Až později bylo
zjištěno, že streptokokus není jediná bakterie, která může puerperální infekci vyvolat.
Nejprve byly zjištěny bakterie aerobní, které nebylo tak těžké zjistit a později byly
objeveny i bakterie anaerobní, které mohly být kultivovány až po vyloučení přístupu
kyslíku. V dnešní době je známo několik aerobních i anaerobních bakterií, které jsou
viníky horečky omladnic. Autor Trapl zde poukazuje na knihu od Málka a Wágnera
– Mikrobiologická diagnostika, ze které uvádí jednotlivé typy bakterií:
16
1. Micrococcaceae - Staphylococcus pyogenes, Micrococcus tetragenes,
Staphylococcus aerogenes.
2. Lactobacteriaceae - Diplococcuss pneumoniae, Streptococcus.
3. Enterobacteriaceae - Escherichia coli, Klebsiella pneumoniae.
4. Bacillaceae - Clostridium perfringens, Clostridium oedematiens, Clostridium
tetani.
Streptococcus má za následek puerperální sepsi po porodu, staphylococcus
způsobuje puerperální infekci nejčastěji zase po potratu. (Trapl 1949, s. 433)
Nákaza může také zapříčinit zánět prsu, který může matku značně polekat,
i když nemusí být provázen vysokými horečkami a být nebezpečný, pokud je však
správně léčen. U novorozenců se může dostavit zánět pupku, který může jejich život
značně ohrožovat. Někdy onemocní i matka zánětem dělohy, takže není zcela jasné,
kdo získal nákazu jako první a zda-li přenesla infekci matka na dítě nebo naopak.
Během porodu se mohou hnisavé bakterie dostat do očí dítěte. Zapříčiní tak hnisavý
zánět očí. Ten může být velice nebezpečný i pro matku, protože se na ni může velice
snadno přenést. Mikroby jsou proto nebezpečné pro matku i novorozence, oba
ohrožují na životech. (Chvojka, 1913, s. 17)
1.6 Příznaky
Onemocnění se začíná projevovat bezprostředně nebo obvykle první týden
po porodu. Probíhá většinou podobně jako jiná zánětlivá onemocnění. V počáteční
fázi se jeví jako horečka septického charakteru. Poté následuje zvýšené pocení,
septické průjmy, hubnutí. Nakažená žena má suchý povleklý jazyk, klouby jsou
bolestivé a zvýší se puls. U nemocné se začnou projevovat také bolesti hlavy a může
se objevit i kožní vyrážka. (Schořovská, 1963, s. 79-80)
Pokud po porodu nezačnou odcházet očistky, tak se břicho nadme. Dostaví se
horečka a zimnice. Při doteku pacientka ucítí bolest v celém těle. Při doteku
na břicho je bolest mnohem větší a výraznější. Souběžně se může projevit i pocit
17
pálení v břiše, které je většinou doprovázeno i bolestivostí v podbřišku. Pacientka má
nechutenství, je slabá a podrážděná. Moč vypadá jako moč oslí. Tep je slabý, čas
od času velmi rychlý, zřídka silný, ale pomalý. To je začátek nemoci a její příznaky
se začnou dále a dále prohlubovat. Vpadlé tváře mohou po nějaké době zčervenat.
(Nuland, 2005, s. 26)
Časté jsou i změny na rodidlech. Na nešitých trhlinách na hrázi, v pochvě
a na děložním čípku může být špinavě žlutý povlak, který vyměšuje hnis. Takto
může být postižena i děložní sliznice, kdy je pak výtok zvláště páchnoucí. Zánětem
mohou být postiženy dále vejcovody, široké vazy, pobřišnice, buďto jen v malé
pánvi nebo v celé dutině břišní. Pokud se zánět rozšířil až na pobřišnici, tak
se začínají objevovat nové příznaky. Nemocná šestinedělka vrhne, škytá, puls je
velmi rychlý, až 120 tepů za minutu. Průběh nemoci může být ve svých příznacích
i trvání velice různorodý. (Daniel, 1907, s. 77)
1.7 Léčba
Nutností a samozřejmostí porodní báby je, aby onemocnění zabránila a měřila
ženám po porodu teplotu dvakrát denně a to ráno a odpoledne. Zaznamená-li
u někoho zvýšenou teplotu, předpokládá se, že se jedná o horečku omladnic. Důležitá
je co největší čistota rukou, prádla, nástrojů a pomůcek. Musí se vyvarovat styku
s nebezpečnými látkami, své ruce musí chránit od možného poranění. Babička nikdy
nesmí ženu vnitřně vyšetřovat bez jakékoliv příčiny. Fyziologické porody má vést
bez vaginálního vyšetřování a zasahování do rodidel. Pokud jsou nějaké nejasnosti
při zevním vyšetření, smí babička ženu vaginálně vyšetřit. Smí však jen dvakrát a to
při příchodu a po odtoku plodové vody. Je-li přítomna nějaká nepravidelnost, ihned
volá lékaře porodníka. Co se týče šestinedělí, tak se babička vnitřních rodidel vůbec
nedotýká. Ovšem pokud se u ženy objeví horečka, která není vyšší jak 38,0 °C, musí
prohlédnout zevní rodidla, jestli nenajde nějaké ranky či trhlinky. Pokud nějaké
poranění najde, musí ho ošetřit 1% roztokem vody karbolové a pochvu vypláchnout.
Přesáhne-li teplota 39,0 °C, nebo pokud se objeví třesavka, musí opět neprodleně
18
zavolat lékaře. Jestliže porodní bába ošetřuje ženu trpící horečkou omladnic, nesmí
k žádnému jinému porodu a po skončení se musí vykoupat a obléct si nový šat a své
pomůcky vyvařit v 1 % roztoku sody. Po další tři dny nesmí jít k dalším porodům
a ruce si musí umývat dvakrát denně. (Rubeška, 1897, s. 140-142)
Porodní bába musí šestinedělku sledovat a kontrolovat. Ptá se a sleduje
poporodní bolesti, které jsou zapříčiněny stahováním dělohy. Bolesti mohou
zesilovat při kojení, nebo když v děloze zůstane část koláče, část blan, pokud je
v děloze krevní sraženina, nebo pokud byl porod příliš rychlý. Babička může
na břicho přiložit obklad, který nechá zapařit a po dvou hodinách vymění. Dále
sleduje otok zevních rodidel, který by měl po několika dnech ustoupit,
není-li přítomna žádná infekce. Na otok přikládá vatu namočenou v 1 % vodě
karbolové nebo otok vodou oplachuje. Zapáchající očistky jsou způsobené
nahromaděním krve v děloze, kde zůstanou déle, než mají. Doporučené je
vyplachování karbolovou vodou třikrát až čtyřikrát denně. Po porodu může mít
rodička potíže s močením způsobené sníženým břišním tlakem i polohou vleže.
Při takových potížích musí bába šestinedělku třikrát denně vycévkovat kovovou
cévkou. V prvních třech dnech po porodu se může objevovat zácpa, přesahuje-li
i další dny musí babička ženě provést klystýr Seidlickým práškem nebo vinnou
skleničkou horké vody. Důležité je sledování krvácení po porodu. V prvních dvou
týdnech může být silnější. Pokud je krvácení až příliš četné musí se zavolat lékař.
Mezitím babička pochvu vypláchne horkou 1 % karbolovou vodou. (Rubeška, 1897,
s. 142-144)
Pokud není děloha přiměřeně rychle zavinovaná, měla by být již 10. den
po porodu skryta v pánvi, tak se jedná o zpomalené zavinování. A právě pomalé
zavinování bývá spojené i se zadržením očistků. Příčinou pomalého
nebo nedostatečného zavinování může být i neustále plný močový měchýř nebo plný
konečník. V prevenci a v léčbě je důležitý hlavně pohyb. (Mikoláš, 1955, s. 152)
Pokud je šestinedělka puerperální horečkou zasažena, musí jí lékař podávat
ergotinový preparát nebo natrium nucleinicum. Při bolestech se užívá antipyrin,
amidopyrin nebo Harburnův prášek. Důležité je zahájit včas sulfonamidovou léčbu.
Začíná se s ní ihned, jakmile teplota přesáhne 38,5 °C a objeví se tachykardie.
Avšak zvýšenou teplota po porodu je fyziologická, takže se začíná s léčbou až druhý
19
den, pokud teplota neklesá. Pokud trvá onemocnění déle, je nutné sulfonamidy
vyměnit za penicilin. Každý druhý den se podávají transfúze, které mají velice
blahodárné účinky. (Trapl, 1949, s. 463-464)
20
2 ANTISEPSE A ASEPSE
Antisepse znamená soubor opatření, která nemocného chrání před zevními
škodlivými vlivy a intraorganickými procesy. Mluvíme o opatřeních hygienických,
o různých metodách obvazů a přečetných kautelech, jenž mají za úkol redukovat
nebezpečnost prostředí na minimum a zamezit rozkladu v tělesném organismu.
Docílíme tím důkladným větráním, čistotou, ničením hmot, na kterých se mohou
množit mikroorganismy, isolací nemocného a dezinfekčními přípravky, jako jsou
například kyselina karbolová, chlorečnan zinečnatý, sublimát a tak dále.
(Anonymous, 1906, s. 1)
Od antisepse se přešlo k asepsi. Nyní už se nedezinfikují rány, ale dává
se pozor na to, aby se rána stýkala pouze s čistými nástroji a obvazy. Jelikož jsou
antiseptika silnými a leptavými jedy, tak je asepse mnohem výhodnější.
(Anonymous, 1906, s. 1)
2.1 Nozokomiální infekce
V překladu znamená slovo nozokomiální – nemocniční. Jedná se o nákazu,
která může vzniknout při pobytu v nemocnici nebo v souvislosti s tímto pobytem.
Nozokomiální nákazy vznikají, jsou-li v nemocničním prostředí přítomny určité
mikroorganismy, nebo mají-li pacienti oslabený organismus. Nákazy souvisí
i s nejrůznějšími diagnostickými a terapeutickými zásahy do samotného organismu.
Některé nákazy jsou těžce léčitelné, jelikož bakterie bývají značně rezistentní
na léčbu antibiotiky. Za nozokomiální nákazy nepovažujeme infekce, které vznikly
před přijetím do nemocničního zařízení. (Vokurka, Hugo, 2004, s. 311)
V porodnictví představují nozokomiální infekce velice důležitou roli. Jsou to
vlastně infekce získané v souvislosti s pobytem ve zdravotnickém zařízení.
Tyto infekce může přenášet zdravotnický personál, avšak zdrojem může být
i nedostatečná hygiena jak rodičky, tak i personálu. Dále se infekce přenáší
při chybné manipulaci s ložním i osobním prádlem, při chybném odstraňování
infekčního materiálu jako je stolice nebo krev. V porodnictví představují hrozbu
21
kmeny stafylokoků, které mohou postihnout jak matku, tak i její dítě. Při likvidaci
infekce, je důležité odstranit nosiče a zdroje stafylokoků i streptokoků. Na porodních
a novorozeneckých odděleních jsou stanovené přísné hygienické předpisy,
které zamezují vzniku nozokomiálních infekcí. (Vácha, 1969, s. 99-100))
2.2 Porodnická čistota
Dodržování porodnické čistoty při vedení porodu a při ošetřování
v šestinedělí, má za následek udržování noninfekce, abstinence a asepse. Noninfekce
představuje to, že musíme rodičku, těhotnou i šestinedělku chránit před vnitřní
i vnější infekcí. Jedná se o dodržování všech požadavků celkové i osobní
životosprávy, správné osobní i sexuální hygieny, hygieny pracovního prostředí
a oblékání. Tyto požadavky je nutné neustále upravovat a šířit pomocí osvěty.
Abstinence nám říká, že se musíme zdržovat vaginálního, neboli vnitřního vyšetření.
Je-li nutné vyšetření provést, musíme při něm zachovat všechna ochranná opatření.
Asepse znamená zničení všech choroboplodných zárodků na všem, co přijde
do styku s rodidly při porodu. Zárodky je možné zničit fyzikálně pomocí sterilizace,
chemicky nebo mechanicky pomocí dezinfekce. (Vácha, 1969, s. 100)
2.3 Sterilizace
Sterilizace znamená něco jako chirurgická kuchyně. Vaří, neboli připravuje se
v ní vše, co je potřebné k operaci, jako jsou například operační pláště, rukavice,
závoje, roušky, hydrofilní gáze, Brunsova bavlna, instrumenty, roztok solný, voda
a tak dále. Všechny tyto nástroje se podrobují vysokým teplotám v přístrojích
zvaných sterilizátory. Díky vysoké teplotě se z nich odstraní všechny škodlivé
mikroby, a tak se stanou aseptickými. (Bakeš, 1902, s. 1)
22
Sterilizace je tedy ničení choroboplodných zárodků za pomocí varu, páry,
horkého vzduchu nebo plamenu. Nejjednodušší a nejznámější je sterilizace varem.
Předměty, které chceme sterilizovat, se nechají povařit ve vařící vodě 15-20 minut.
V nemocnicích jsou pro to zřízené zvláštní aparatury. V domácím prostředí můžeme
použít všechno nádobí, jako například hrnec, avšak je nezbytné, aby se nádobí
nepoužívalo k vaření masných jídel. Nejprve se musí nádoba vyvařit a to 15 minut
pod pokličkou, teprve potom můžeme do nádoby vložit předměty, které chceme
vysterilizovat a sterilizujeme dalších 15-20 minut. Dalším způsobem je sterilizace
parou, která se používá v kombinaci se zvýšeným tlakem. Sterilizuje se při 100
a více stupních Celsia. Sterilizace plamenem se nejčastěji používá na kontaminované
předměty, které chceme zničit, jako jsou například použité vložky.
Pokud potřebujeme náhlou sterilizaci, stačí požadovaný předmět vypálit
nad plamenem ohně. Tato sterilizace vypadá tak, že do umyvadla nalijeme alkohol,
vložíme požadovaný nástroj a zapálíme. Tato sterilizace se však používá jen
v nejnutnějších případech, jelikož není až tak spolehlivá a ničí se tak povrch
poniklovaných nástrojů. Současně však nesmí být u této sterilizace přítomná nádoba
s benzinem, mohl by nastat výbuch a nebezpečí uhoření. (Vácha, 1969, s. 100-101)
2.4 Dezinfekce
Dezinfekce znamená ničení choroboplodných zárodků pomocí fyzikálních a
chemických prostředků. (Čoupková, 2010, s. 60)
2.4.1 Chemická dezinfekce
Za chemickou dezinfekci považujeme působení chemických látek, které
v určité koncentraci usmrcují mikroby. Požadovaný roztok nesmí být až příliš
koncentrovaný, neboť by mohl poleptat pokožku a sliznice. Na druhou stranu zase
musí být dostatečně koncentrovaný, aby mohl působit baktericidně. Pro dezinfekci
23
pokožky jako jsou ruce, rodidla nebo operační pole používáme 2% roztok
oxycyanátu, avšak pozor je jedovatý. Dále se používá 0,5-1,0 % roztok Chlorseptolu,
1% roztok Ajatinu a 5% roztok Merphenu. Na dezinfekci podložních mís, pohárů
na moč a podložek se uplatňují fenolové a krezolové preparáty v 3-5 % roztocích.
Pro dezinfekci místností se používá Formaldehyd v 1% plynné koncentraci smíchaný
s vodními parami. Na poševní výplachy je nejlepší použít slabě růžový roztok
hypermanganu. (Vácha, 1969, s. 101)
2.4.2 Mechanická dezinfekce
Jako mechanickou dezinfekci rozumíme umývání. Umýváme ruce mýdlem
a kartáčkem, operační pole, rodidla, ale i podlahy a nábytek taktéž mýdlem
a kartáčem. Postup při umývání rukou je takový, že si nejprve ruce umýváme
vyvařeným kartáčkem pod teplou tekoucí vodou 10-15 minut. Ruce si namydlíme
až po lokty a kartáčkem drhneme jednotlivé prsty ze všech 4 stran. Po vydrhnutí
musíme mýdlo smýt a postup opakujeme znovu. Dále si musíme ruce umývat
v dezinfekčním prostředku asi 5 minut. Avšak ani tato dezinfekce není úplně
dokonalá a tak si musíme na umyté ruce nasadit ještě sterilní rukavice,
v kterých vyšetřujeme nebo vedeme porod. (Vácha, 1969, s. 101)
2.5 Porodní bába a čistota
Ženská sestra, nebo-li porodní bába musí udržovat sebe i své okolí v čistotě. Tudíž
dbá o osobní čistotu a vyhýbá se práci, při níž by se mohla jakkoliv znečistit. (Vácha,
1969, s. 102)
24
2.5.1 Hygienické požadavky
Porodní bába se musí vyhýbat práci na poli a kolem dobytka,
neboť při takové práci hrozí riziko zanesení tetanové infekce. Ženská sestra by se
měla alespoň dvakrát týdně koupat v teplé vodě a mýt se mýdlem. Po každé stolici,
močení a znečisťující práci by si měla umýt ruce. Po stránce vzhledové by měla mít
vlasy krátce střižené a dvakrát měsíčně umyté. Taktéž nehty musí být krátce
ostříhané, aby se za nimi nemohla držet jakákoliv špína. Při ruce by měla mít vždy
u sebe nůžky a pilníček. Práce, při které může pokožka hrubnout a drsnět, jsou
pro ni nevhodné, jelikož se na takové pokožce více zadržují nečistoty a ztrácí se
tak jemnost. Suché ruce si musí mazat mastným krémem. Pokud je nutné vykonávat
nečisté práce, musí při nich mít vždy gumové rukavice. (Vácha, 1969, s. 102)
Ložní prádlo si musí měnit každé dva týdny, spodní prádlo dvakrát za týden,
pokud se více potí, tak i častěji. Pracovní oblek musí být pokaždé dokonalý. Bílá
zástěra, která se obléká na pracovní šaty, musí být vždy čistá, vyžehlená a vyvařená.
Gumové zástěry nebo gumové podložky, které se dávají pod rodičku, musí být vždy
po každém použití pečlivě vyčištěny a utřeny. Nástroje musí být také vždy dokonale
vyčištěné a doplněné na požadované množství. Ženská sestra musí být plně zdráva
a každého půlroku musí docházet na kontrolu bacilonosičství. Jednou za čas se musí
podrobit i rentgenovému vyšetření plic. (Vácha, 1969, s. 102)
Průběh celého porodu musí neprodleně zapisovat do svého deníku. Pokaždé
musí mít umyté ruce podle předpisů a taktéž vykonat i přípravu k porodu.
Před každým vyšetřením a porodem musí omýt zevní rodidla. Všechny nástroje,
předměty, tampóny, obvazový materiál a roušky musí být sterilně připravené.
Při samotném porodu používá masku a čepec. Při porodu dodržuje přísnou asepsi,
všechna infekční ložiska na těle rodičky musí překrýt mulem a leukoplastí.
Pokud je sama infekčně nemocná, nesmí vykonávat svou práci a má se hlásit
jako práce neschopná. Do zaměstnání může nastoupit až po úplném uzdravení.
(Vácha, 1969, s. 102)
25
2.5.2 Časté chyby porodních babiček
V přípravných kurzech se ženy učí být dobrou porodní babičkou. Ale ne vše,
co se zde naučí, si také pamatují. Proto je velice důležité, aby byly přípravné kurzy
vedeny pečlivě a svědomitě. Babičky zapomínají věci, které se jim v kurzu sdělí,
které nikdy v životě neviděly nebo nepoužily, ale i takové věci, které viděly i stokrát.
Častých chyb se dopouští při ředění dezinfekčních roztoků. Ve škole babičky
důkladně probírají jednotlivé druhy dezinfekčních roztoků, jako je kyselina
karbolová
nebo lysol. Učí se jak správně vypočítat ředění jednotlivých přípravků, učí se jak
pracovat s odměrným válcem. (Scherbak, 1908, s. 9)
V praxi stále častěji pozorujeme přípravu roztoků, která se nekoná
podle přesného měření, nýbrž se koná s nedbalostí a bezmyšlenkovitostí.
A tak babičky míchají dezinfekční roztoky, jak se říká: „od oka.“ A tudíž jsou
dezinfekční přípravky jednou až příliš slabé a podruhé zas až moc silné. Další chybu
můžeme zaznamenat při operacích, kdy se dávají nástroje vyvařit. Lékař se porodní
babičky zeptá, zda už voda vře a ta mu klidně odpoví, že ano, i když to není pravda
a voda je pouze teplá. Někdy se stane i to, že se nástroje vaří až příliš dlouho a voda
se vyvaří. Babička přidá čerstvou vodu, ale nástroje už znovu nevyvaří. Mělo by být
nutností prohlížet porozené lůžko pod čistou tekoucí vodou, kdy se odplaví všechna
krev
a nebezpečné plísně. Když babička naloží lůžko hned do mísy a až potom ho
prohlíží, přenáší plísně z mísy na své prsty. Dále by se mělo dávat pozor
na odcházející smolku ještě nenarozeného dítěte, která může také obsahovat
nebezpečné plísně. Také podložní mísa by se neměla dávat na špinavou podlahu,
protože pokud se dá pod šestinedělku, je v blízkosti rodidel a plísně by se na ně
mohly přenést. Mísa by se měla odkládat na židli nebo do nohou postele.
Také hadice z irigátoru by měla být stále čistá. Neexistuje, aby babička po nálevu
do konečníku dala konec hadice do irigátoru a poté samou tekutinou oplachovala
rodidla. A prstýnky na rukou? To v žádném případě. (Scherbak, 1908, s. 9-10)
Nechybují jen porodní babičky, ale i samotné rodičky a jejich muži. Není nic
horšího než když si rodička do čerstvě převlečené, čisté postele lehne v nepraném,
26
starém županu, nebo když se její manžel položí do postele v botách a v kabátě,
ve kterém přišel z ulice. Ještě horší je, když se do takto čisté postele položí i pes.
(Chvojka, 1913, s. 17)
2.6 Přijetí antisepse
V roce 1847 Semmelweis zavedl aseptickou metodu boje s infekcí.
Až po několika letech, kdy Ignác Phillip Semmelweis zemřel, byla jeho teorie
širokou veřejností přijata. Billroth objevil roku 1874 streptokoky v hnisu z rané
infekce a Louis Pasteur prokázal hemolytického streptokoka v krvi ženy s horečkou
omladnic. Joseph Listeur zaváděl antiseptické zásady do chirurgie, předtím studoval
Pasteurovy práce. S antiseptickými zásadami dramaticky pokleslo pooperační úmrtí
na infekci. Listerovy myšlenky byly také přijímány opožděně a trvalo asi třicet let,
než byly přijaty do lékařské praxe. Porodnická asepse byla velice dobře známa
koncem 19. století. (Rozsypalová. 2006, s. 11)
2.7 Vzdělávání porodních bab
Díky vzdělání jsou porodní báby více informované a mohou se tak starat
o rodičky, jak nejlépe umí a jak jim bylo kladeno na srdce. Za nejstarší babickou
školu v Evropě je považován Hôtel Dieu, který se nacházel ve Francii. Byl založen
roku 1195. Byl to jeden z nejstarších francouzských špitálů. Porodnická škola zde
byla založena až o 435 let později od jeho vzniku, tedy roku 1630. Vyučovaly se zde
porodní báby a proběhly zde také první porody. Výuka porodních babiček trvala
pouze tři měsíce. Výuka probíhala tak, že prvních šest měsíců byly žákyně přiřazeny
ke zkušenějším porodním bábám, pod kterými také pracovaly. Až poté mohly
pracovat samy a také vést samy porody, pod dohledem vrchní porodní asistentky
27
Margueritte du Tertre. Muži do této budovy v žádném případě nesměli. (Vránová,
2007, s. 20)
V roce 1731 byla ve Francii, v Paříži, založena Académie royale de chirurgie.
V porovnání s dnešní dobou bychom mohli chápat Académii jako dnešní lékařskou
fakultu. Výuku zde vedli lékaři anatomové a chirurgové. Hlavním představitelem
školy byl Jean Astruc, který ovlivnil informovanost o porodech v řadě evropských
zemí, neboť jeho publikace byly vydávány i v anglickém jazyce. Školily se zde
jak Francouzsky, tak i Angličanky. V Anglii i v Holandsku takové školicí ústavy
chyběly, a tak byly v první polovině 18. století vybudovány ústavy v holandském
Dublinu roku 1725, irském Dublinu roku 1736, skotském Edinburghu v roce 1739
a v neposlední řadě v Londýně v roce 1749. (Fiala, 2011, s. 1)
Ve školách byla výuka stanovena pro lékaře, ale i pro porodní báby. Výuka
probíhala ve formě instruktážních kurzů, kde se žákyně školily hlavně
na porodnických modelech. Teprve po kurzech mohli studenti lékařství a porodní
babičky do skutečné praxe, za skutečnými pacientkami. Fakulty v Leydenu
a Edinburghu spolu spolupracovaly a následně se z nich stalo společné centrum
mezinárodního lékařství. Jedním z předních odborníků byl Herman Boerhaave,
který přednášel nejen o anatomii, ale učil i další obory. Herman si nepotrpěl na žádné
modely, a tak byla jeho výuka přímo u pacientova lůžka. Později byli jeho žáci velice
uznávanými odborníky. Šířily své přednášky nejen po Evropě, ale i po Americe. Jeho
nejznámější a nejslavnější student se jmenoval Carl von Linné, který byl
zakladatelem botanické a zoologické systematické nomenklatury. (Fiala, 2011, s. 1)
V roce 1728 byla otevřena škola také ve Štrasburku. Zde se stal hlavním
představitelem porodních bab Johan Jacob Fried. Dvakrát týdně přednášel a třikrát
týdně kontroloval, jak porodní babičky pracují v praxi, tedy v porodnicích. Porodní
báby byly průběžně zkoušeny, i ty které vyučovaly své budoucí mladší kolegyně.
I tady probíhalo učení nejprve na porodnických modelech a teprve potom mohly
babičky pracovat ve skutečné praxi. (Fiala, 2011, s. 1)
V roce 1727 byla založena Charité v Berlíně, která měla určený sál přímo
pro porody. Učili zde jak lékaři chirurgové, tak i příslušná ústavní porodní bába.
V roce 1751 byla založena první porodnice ve střední Evropě a to při Göttingenské
univerzitě. Zásluhu na založení měl Johann Georg Röder, který byl členem
28
Francouzské královské chirurgické akademie. Byl kritikem středověkých
porodnických způsobů. Také v Německu byly zakládány porodnické školy. Bylo zde
jasné pravidlo, muži nesměli být přítomni u porodů. V Hamburku byl dokonce jeden
lékař za přítomnost u porodu odsouzen a upálen na hranici. Jeho převlečení za ženu
asi nebylo příliš věrohodné. (Fiala, 2011, s. 1)
V Čechách byly zřizovány porodnické školy až později. Za rozvoj zdravotní
a porodnické péče u nás vděčíme Marii Terezii, která povolala Gerharda van
Swietena, aby s rozvojem pomohl. Na pražské univerzitě působili většinou čeští
profesoři. (Fiala, 2011, s. 1)
V roce 1749 byl vydán dekret, který uváděl, že porodní babičky
i jejich pomocnice musí být přítomny u pitev mrtvých žen. Jen tak mohly být
poučeny o anatomii rodiček. Zemský zdravotní řád uváděl, jak by měla probíhat
výuka a kontrola znalostí. Bylo zde například pravidlo, které nařizovalo profesorům
anatomie, aby přednášeli porodnictví medikům, chirurgům a porodním bábám.
Přednášky měly být pro chudé zcela zdarma a pro ty bohatší za dva zlaté za semestr.
Porodní báby působily ve Vlašském špitále v Praze na Malé Straně. Založili ho
v 17. století Italové neboli Vlaši. Později byl špitál chudobincem a sirotčincem.
V roce 1789 byl zavřen. Báby, které již byly přezkoušeny, nosily na krku odznak své
profese. V roce 1775 existovalo nařízení, které nařizovalo, že: „nezkoušené
a nepotvrzené báby se netrpí.“ (Fiala, 2011, s. 1
2.8 Dezinfekce rukou
Mytí a dezinfekce rukou hrají velkou roli v ošetřování nemocných,
ale i v běžném životě. Přesně definované postupy jsou zahrnuty ve Standardech mytí
rukou a dezinfekce rukou, které jsou jako součást Standardů ošetřovatelské péče.
(Kelnarová et al., 2009, s. 94)
29
2.8.1 Historie
Dezinfekce rukou se opírá o značně dlouhou historii. Ignác Philip Semmelweis věřil,
že pokud si lékař umyje ruce roztokem chlorového vápna, sníží se tak riziko výskytu horečky
omladnic. Když Louis Pasteur (1862) objevil hnilobu způsobenou bakteriemi a důkaz Lemairea
(1863), že mikroorganizmy lze odstranit karbolovou kyselinou, vedly roku 1867 Josepha Listera
k zavedení antisepse v chirurgii. Karbolové roztoky však nebyly tou správnou volbou,
jelikož způsobovaly různé vedlejší místní a celkové příznaky. Proto se začaly používat jiné
preparáty, například 1 promilový roztok sublimátu, který však také nebyl úplně vhodný.
Furbringer zavedl roku 1888 alkoholovou dezinfekci, která se vtírala do rukou po dobu tří minut,
a poté se ruce myly 1 promilovým sublimátem další tři minuty. (Melicherčíková, 2007, s. 1)
Roku 1895 byla prokázána smrtící účinnost alkoholu na mikroby, zvláště pak
na stafylokoky. Za nejlepší byl považován 70-80% etylalkohol, 60-80% n-propylalkohol a 60-
70% izopropylalkohol. Alkohol se vtíral do rukou 3-5 minut, předtím je však nutné omýt si ruce
vodou a mýdlem. Alkohol ale pokožku vysušuje a zdrsňuje, může docházet až k trhlinám. Což je
nevyhovující, protože na takové pokožce se bakterie mohou naopak zase více množit.
(Melicherčíková, 2007, s. 1)
Pokožku také vysušovaly chlorové preparáty, které ještě navíc nepěkně zapáchaly.
Roztoky na bázi kvarterních amoniových solí byly velice oblíbené. Jejich účinek spočívá
v přímém zásahu do fermentového systému mikroorganizmů. Jejich účinnost se však snižuje
v alkalickém prostředí. Na kůži dokáží vytvořit tenký film, který se zde vyskytuje ještě několik
hodin od zaschnutí. Nemají však tak vynikající baktericidní účinek jako alkoholy a po delším
používání se může vytvořit alergie. Dříve se používaly i preparáty fenolové, kresolové
a hexachlorofenové, které dnes už nevidíme. Jejich problém spočívá v tom, že se dokáží navázat
na keratinové vrstvy kůže a zde mohou kumulovat. Jejich účinek je tak spáše bakteriostatický.
(Melicherčíková, 2007, s. 1)
2.8.2 Hygiena rukou v dnešní době
Mikroorganizmy tvoří skupinu, která je nedílnou součástí životního prostředí.
Na kůži, tkáních a sliznicích nalézáme mikroorganismy, které tvoří normální
mikrobiální flóru. Ta nás chrání před tím, aby se zde nemohly usadit patogenní
30
mikroorganismy. Množství a zastoupení mikroorganismů závisí na mnoha faktorech,
jako je věk jedince, pohlaví, výživa, celkový zdravotní stav, životní a pracovní
prostředí, životní styl a působení léků, z nichž jsou to hlavně antibiotika. Na kůži
tedy mohou být jak nepatogenní, tak i patogenní mikroorganismy, které mají za úkol
udržovat nízké pH pokožky, mastné kyseliny a lysozym. Při poranění se mohou
dostat mikroby do podkoží, zde pak mohou vzniknout záněty kůže. Rezidentní flóra
nebo také vnitřní flóra je tvořena mikroby, kteří se v místě běžně vyskytují. Pokud je
porušena, velice dobře se opětovně obnovuje. Tranzientní flóra, také vnější flóra,
může zůstat na kůži několik hodin, dnů nebo týdnů. Je-li normální mikrobiální flóra
z nějakého důvodu porušena, může to způsobit vznik onemocnění. (Melicherčíková,
2007, s. 1)
Nejlepší způsob umývání rukou spočívá v umytí teplou vodou a nejlépe
tekutým mýdlem. Kartáčky nejsou příliš časté, a když už, tak jen na lůžka nehtů.
Kombinace kartáčku s alkoholovými dezinfekčními přípravky není vhodná,
jelikož mohou pokožku podráždit. Dávkovače, které jsou určené na mýdlo a zvlášť
na dezinfekci, se musí před každou výměnou ponořit do dezinfekčního roztoku.
Při používání alkoholových preparátů je nutné, aby po aplikaci řádně zaschnuly.
(Melicherčíková, 2007, s. 1)
2.8.3 Jednotlivé kroky hygieny rukou
1. Mytí rukou
2. Dezinfekce rukou
3. Péče o ruce
Příliš časté umývání rukou působí na pokožku nepříznivě. Mohou vznikat
i mikrotraumata. Proto je důležité ruce po omytí ošetřit ochranným krémem.
Mechanické umytí rukou nemůžeme brát jako dezinfekci. Po mechanickém umytí
rukou zůstává mikrobiologický obraz pokožky téměř stejný, změní se jen minimálně.
Po správně provedené dezinfekci rukou mohou být mikroby odstraněny, ale pouze
31
na krátkou dobu. Pro expozici na 30 sekund je nutné použít zhruba 3 ml
dezinfekčního přípravku. Používání dezinfekce je proto nutné opakovat. Prstýnky,
náramky, gelové nehty a jinými metodami upravované nehty a nalakované nehty
představují živnou půdu pro bakterie. Postup správného mytí a dezinfekce rukou je
umístěn v příloze. (Melicherčíková, 2007, s. 1)
2.8.4 Studie
Světová zdravotnická organizace (WHO) zahájila v roce 2004 program
hygieny rukou. Cílem bylo snížení počtu infekcí spojené se zdravotní péčí a zvýšit
tak pacientovu bezpečnost. Hodnocení a zpětná vazba hygieny rukou jsou důležitými
prvky tohoto programu. Program spočíval v přímém pozorování zdravotníků v praxi,
kteří však netušili, že pozorováni byli. Přímé pozorování pomáhá určit oblasti síly
nebo nedostatky v hygieně, hodnotit techniku a poskytovat zpětnou vazbu
pro zdravotnické pracovníky. Současná studie byla navržena tak,
aby nemohly být její výsledky zkresleny. Studie se prováděla po celý jeden rok (od
roku 2010 do roku 2011) ve fakultní nemocnici v Taipei, v Taiwanu. Ve fakultní
nemocnici je 2 200 lůžek. Nemocnice poskytuje jak primární, tak terciární
zdravotnickou péči. K pozorování byli vyzváni jak lékaři, tak i všeobecné sestry,
kteří ve studii figurovali jako studenti medicíny vykonávající v nemocnici stáž.
Jelikož jsou studenti nedílnou součástí zdravotnického týmu, tak to byla ta nejlepší
volba pro nenápadné sledování. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)
Tým pozorovatelů se skládal z 11 zkušených zdravotníků, na každém
oddělení byli dva pozorovatelé, všeobecná sestra a lékař. Pozorovatelé nosili
uniformy a jmenovky na hrudi. Pozorovali celý zdravotnický tým, lékaře, všeobecné
sestry, ale i pomocný personál na 83 nemocničních odděleních. Byly to oddělení
chirurgie, dětské, gynekologie, urologie, ortopedie a tak dále. Zaměstnanci nemohli
v žádném případě identifikovat tajné pozorovatele. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-
Lien, 2013, s. 1-8)
32
Byly zhotoveny také dotazníky, které se týkaly hygieny rukou. Ty byly
předány k vyplnění jak lékařům, tak všeobecným sestrám i pomocnému personálu.
Dotazníky byly samozřejmě anonymní. Vyplňovaly se jedenkrát do měsíce po celý
rok. Výsledky pak byly předány pouze primáři oddělení a vrchní sestře,
vždy jedenkrát za čtvrtletí. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)
Nejčastější indikace pro hygienu rukou byly před (38,6 %) a po dotyku
s pacientem (42,0 %). Následovalo mytí po návštěvě pacientova pokoje, kde se
personál něčeho dotkl (16,1 %), před aseptickým vyšetřováním (6,8 %) a po styku
s tělními tekutinami (5,5). (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)
Lepší dodržování hygieny bylo u všeobecných sester než u ostatních. Nejlépe
si vedlo pediatrické oddělení. Spotřeba mýdla a dezinfekčních přípravků se po dobu
studie nijak výrazně neměnila. Zdravotnický personál byl během celého roku školen
o zásadách hygieny. Bylo zjištěno špatné dodržování hygienických zásad
u pomocného personálu v prvním čtvrtletí. To vedlo ke zpětné vazbě, která byla
pozitivní, po další čtvrtletí došlo ke zlepšení. Bylo zjištěno, že hygienické návyky se
nijak výrazně nelepšily ani po intenzivním školení během celého roku. Schopnosti
pozorování našich studentů byly také ověřovány. Lepší schopnost pozorování byla
zjištěna u všeobecných sester. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)
Výhody studie spočívaly v tom, že naši pozorovatelé byli utajení studenti
medicíny, a tak nemohlo být zkresleno chování pozorovaného zdravotnického týmu.
Bylo tak dodrženo i soukromí pacientů. Nevýhodou bylo to, že se studenti nemohli
úplně věnovat svému pozorování, jelikož si museli dělat také svou práci v rámci
ošetřování nemocných. (Pan, Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)
V závěru bylo zjištěno, že lékaři jsou méně vyhovující než všeobecné sestry.
Nejlepší úroveň dodržování hygienických zásad byla na odděleních intenzivní
medicíny. Nejhorší dodržování hygienických zásad bylo zjištěno o víkendech. (Pan,
Sung-Ching; Tien, Kuei-Lien, 2013, s. 1-8)
33
3 VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI
Mezi významné osobnosti patří Alexander Gordon, Thomas Watson, Oliver
Wendell Holmes a Ignác Philipp Semmelweis. Zasloužili se o objevení poznatků
horečky omladnic.
3.1 Alexander Gordon
Alexander Gordon se narodil v roce 1752 nedaleko Aberdeenu. O jeho životě
je pouze málo zmínek. Získal magisterský titul na Marischal College a v Aberdeenu
vystudoval lékařskou univerzitu. V roce 1780 vstoupil do nemocnice Royal Navy
jako asistent a o dva roky později byl povýšen do hodnosti chirurga. Protože se mu
nelíbil jeho plat, tak odešel roku 1783 do Londýna, kde studoval v nemocnici
Lyin-In. Zde docházel na různé přednášky. Mezitím se oženil s Elizabeth Harvey,
se kterou měl dvě dcery, jedna však bohužel v dětství zemřela. V roce 1785 se vrátil
do Aberdeenu. V Aberdeenu se stal dispenzárním lékařem. Zajímal se hlavně
o porodnictví a gynekologii, v tomto oboru také přednášel. Zažil závažnou epidemii
horečky omladnic, kde se staral o 77 pacientek. Z nichž se vyléčilo 52 pacientek a 25
žen nemoci podlehlo. Ženy umíraly obvykle pátý den po porodu. (Dunn, 1998, s. 2)
V roce 1795 vydal publikaci o horečce omladnic – A Treatice on the
Epidemic Puerperal Fever of Aberdeen (Pojednání o epidemickém výskytu horečky
omladnic v Aberdeenu), se kterou mu pomáhal Thomas Denman. Psal o prevenci,
epidemiologii a patologii horečky omladnic. Podle jeho pozorování zjistil, že je
puerperální horečka nakažlivá jako například neštovice nebo spalničky. (Porter,
2001, s. 409)
Zabýval se také tím, proč horečkou omladnic onemocní ženy pouze
po porodu a ne před porodem. Zjistil, že je to jako v chirurgii, kdy se pacient nakazí
erysipelem, tehdy slovo znamenalo infekce, až po operaci, protože do operativních
ran může teprve vstoupit infekce, je-li s místem nečistě zacházeno. Tak to bylo
i s ženami po porodu a místo vstupu infekce byla právě inzerce placenty, která se
po porodu odloučí a tak v děloze zůstane otevřená rána. Všiml si také toho,
34
že čerstvý vzduch a čistota nestačí pro zabránění infekce. Nejúčinnějším prostředkem
proti nákaze byl prokázán oheň a kouř. (Dunn, 1998, s. 2)
Na tyto objevy přišel o více jak půl století před Semmelweisem. Krátce
po svém publikování odjel do války do Francie. V roce 1799 onemocněl
tuberkulózou a po příjezdu domů ke svému bratrovi umírá 19. Října roku 1799.
Zanechal po sobě rozsáhlou sbírku rukopisů, čtyři svazky přednášek z fyziky a tři
svazky přednášek o porodnictví. (Dunn, 1998, s. 2)
3.2 Thomas Watson
Na přelomu 18. a 19. století byla britskými lékaři poprvé uznávána příčina
horečky omladnic jako infekce. Thomas Watson není příliš znám. Byl to profesor
Královské univerzitní nemocnice v Londýně. V roce 1842 publikoval: „Wherever
puerperal fever is rife, or hen a practitioner has attended any one one instance o fit,
he should use most dirigent ablution, (Tam, kde je rozšířená horeča, nebo kde se
praktit zúčastnil na případu horečky, je třeba co nejpečlivější mytí.“ Thomas hlásal,
aby si porodnický personál umýval ruce chlorovou vodou a měnil své pláště. Tvrdil,
že to vše předchází tomu, aby se lékař stal šiřitelem infekce a způsoboval tak smrt
z jednoho pacienta na druhého. V té době to také nebylo jinak a jeho rady byly
ignorovány, protože teorie přenosu infekce chyběla v porodnických textech.
(Rozsypalová, 2006, s. 4)
3.3 Oliver Wendell Holmes
Oliver Wendell Holmes se narodil 29. srpna roku 1809 v Cambridge
v Massachusetts. Zpočátku vystudoval práva, poté se dal na medicínu. Vzdělával se
v Evropě a v Bostonu. Studoval v Dartmouthu a na Harvardské univerzitě. Holmes
byl výborný básník, povídkář, humorista, spisovatel lékařský, ale i profesor anatomie
35
a fyziologie. V Americe je považován za jednoho z nejlepších básníků 19. století.
(Lane, 2010, s. 2)
Byl také prezidentem Bostonské společnosti pro pokrok v medicíně.
Ve společnosti jsou popsány dva příklady, o které se tak zajímal, kdy lékař a student
zemřeli na sepsi po provedené pitvě. Pitvali ženu, která zemřela na horečku
omladnic. Holmes pročítal nespočet literatury, kde se dočítal takové věci, že byl
přesvědčen, že je puerperální sepse vysoce nakažlivá nemoc. Byl také přesvědčen,
že lékaři, porodní báby a zdravotní sesty jsou aktivními osobami v jejím šíření.
Holmes, nabytý vědomostmi o této nemoci začal přednášet a psát. V roce 1843 vydal
práci s názvem Nakažlivost horečky omladnic. Práce obsahovala pravidla pro práci
v porodnictví, celkem jich bylo osm. Zahrnovala jak mytí rukou, výměnu plášťů,
tak i zákaz pitev v místě vedení porodů.
Jeho tvrzení však bylo jeho vysoce postavenými kolegy zesměšňováno.
Známý porodník, Charles Meigs, byl velice naštván, protože tvrzení, že on sám by
mohl být šiřitelem nemoci, bylo krajně nepřijatelné. Meigs prohlásil: „Doctors are
gentleman, and gentlemen's hands are clean, (Lékaři jsou džentlmeni a džentlmenovy
ruce jsou čisté).“ Semmelweis mezitím hledal ve Vídni příčiny a prevenci horečky
omladnic, aniž by znal Holmesovu práci. (Rozsypalová, 2006, s. 5-6)
3.4 Ignác Philipp Semmelweis
Nejvýznamnější osobnost 19. století spojovaná s nákazou horečky omladnic.
3.4.1 Jeho rodina
Ignác Philipp Semmelweis se narodil 1. července 1818 v Budíně,
v Maďarsku. V 28 letech byl středně vysoké postavy, o něco statnější, se světlými
vlasy a šedomodrýma očima. Byl to příjemný, bezstarostný, oblíbený a dobromyslný
muž. Jeho rodiče se jmenovali József a Terézie Semmelweisovi. Jószef se živil
jako obchodník a matka Térezie byla v domácnosti. Prameny rodiny lze dohledat
36
až do roku 1570, kde žila rodina v malé vesničce zvané Marczfalva. Jószefuv otec
János působil jako dělník na vinici v Kismartonu. Jeho otec, také János, byl zřejmě
rolník a jeho dědeček Gyorgy byl sedlákem v Szikře. Matka Térezie pocházela
z bohaté rodiny bavorského výrobce kočárů. Sňatkem s ní si Jószef polepšil a získal
kapitál, s kterým se ujal v obchodní sféře. Po krátké době si získal místo předsedy
Spolku obchodníků s potravinami. Jeho majetek činil čtyři domy, včetně domu,
který fungoval jako jeho obchod a kde také celá rodina žila. Ignác měl ještě čtyři
sourozence, byl ze všech nejmladší. Nejstarší z nich Jószef pracoval v rodinném
podniku, později si otevřel svůj obchod s potravinami. Další syn Károly se stal
římskokatolickým knězem. Fulop se zabývál také obchodem a sestra Julianna se stala
ženou majitele drogerie a lékárny. (Nuland 2005, s. 63-64)
3.4.2 Studium
Otec Jószef mluvil takzvanou budskou švábštinou, kterou používal hlavně
v obchodě, ale také doma, jelikož on i jeho žena měli německé kořeny. Proto se
nejmladší potomek Ignác naučil maďarsky až na střední škole. Ignác vystudoval
katolické gymnázium, tehdy mu bylo 11 let, kde působil jako šikovný
a bezproblémový žák. Nicméně škola prý nekladla na studenty nijak zvlášť vysoké
nároky. V 19 letech se přihlásil na práva, jelikož to bylo výhodné pro rodinu.
Ignácův otec měl představu, že by se jeho syn mohl stát vojenským soudcem,
avšak netušil, že to není to pravé ořechové pro Ignáce. A jak se dostal na lékařskou
fakultu? Pouze náhodou, když se z čista jasna náhodně objevil na jedné přednášce
z anatomie. Rok poté si dal přihlášku a byl přijat. (Nuland 2005, s. 65)
Prvně studoval lékařskou fakultu ve Vídni, ale po roce přešel na Univerzitu
v Pešti, což je dnešní známá Budapešť, kde studoval také pouze dva roky. Rozhodl
se, že pro něj bude lepší studovat ve Vídni, jelikož mu univerzita umožňovala otevřít
si lékařskou praxi kdekoliv v Rakouské monarchii. V roce 1844 sepsal disertační
práci na téma Tractus de vita plantarum. Chyběly jen dva měsíce do předání
diplomu, ale Ignác promoce odložil kvůli smrti své matky a odjel zpět domů.
(Nuland 205, s. 65-66, Schott, 1994, s. 278)
37
V roce 1844 obdržel doktorát v oboru lékařství a v roce 1845 také v chirurgii.
(Jay, 1999, s. 2)
3.4.3 Vídeňská univerzita
V tehdejším nepokojném Uhersku vládl habsburský císař, jeho druhým já byl
tvrdý kníže Klemens von Meternich. V Uhersku žilo mnoho národností,
a tudíž zavedl Klement postihy za liberalismus a autonomii, jelikož se obával
národnostního nacionalismu. Na denním pořádku bylo vnucování německé kultury,
jelikož Uhersko bylo zemí zaostalou a bylo nutné ji Rakouskem dovést
k modernizaci. V roce 1848 proběhlo na Rakouské univerzitě povstání. Studenti zde
pronesli své revoluční požadavky, které byly nazvány „Lehrfreiheit und Lernfreiheit
– svoboda vyučování a učení.“ Ignác nastoupil na lékařskou fakultu v období,
kdy byly bouřlivé emoce na prvním místě. Zajímal se o nové výzkumy z oblasti
patologické anatomie. Proto také po skončení studií zažádal o místo asistenta
u soudního patologa Jakuba Kolletschky. Byl to stoupenec a bývalý žák
Rokitanského. Jeho žádost však byla zamítnuta. A tak podal další přihlášku, tentokrát
k přednímu lékaři na univerzitě Josephu Skodovi. Jeho žádost byla opět zamítnuta,
jelikož bylo místo slíbeno už někomu jinému. A tak se vydal na cestu zvanou
porodnictví. Po absolvování přípravného kurzu a složení zkoušek, nastoupil v roce
1846 jako asistent. Díky Rokitanskému se stal zkušeným patologem, jelikož mu
umožňoval účastnit se pitev žen, které zemřely na horečku omladnic. Za čtyři měsíce
však o své místo přišel, protože se jeho předchůdce rozhodl, že si prodlouží úvazek.
Nicméně se pak mohl zase vrátit, protože jeho bývalý předchůdce dostal místo
profesora jinde. A tak se stal na dva roky právoplatným asistentem porodnictví.
(Nuland 2005, s. 66-75)
38
3.4.4 Jeho působiště
V roce 1850 získal docenturu a vrátil se zpět do Pešti. Zde působil jako
primář v nemocnici sv. Rocha. V roce 1855 začal přednášet jako profesor na lékařské
fakultě porodnictví. (Junas, 1977, s. 107-108)
Semmelweis se zabýval otázkou ohledně vysokého procenta úmrtí žen
po porodu. Ve všeobecné vídeňské nemocnici, kde působil jako porodník a zároveň
i patolog, to bylo na prvním oddělení více jak 10 % a na druhém něco kolem 3 %
úmrtí žen na horečku omladnic. Na prvním oddělení byli přiřazeni studenti medicíny
a působili zde lékaři, zatímco na druhém oddělení porodní báby. Semmelweis se
pořád zaobíral otázkou, co nemoc může způsobovat. I přes desítky provedených
pitev mrtvých žen, na to nemohl stále přijít. (Jay, 1999, s. 2)
Byla to pouze náhoda, když jeho přítele a kolegu profesora Jakoba
Kolletschku, omylem bodl medik skalpelem pod nehet při pitvě. Byl naočkován
mrtvolnými částicemi. Při pitvě bylo zřejmé, že těla žen zasažených horečkou
omladnic a tělo profesora Kolletschky, procházely stejnými orgánovými
a anatomickými změnami. Teď už jen chybělo zjistit, jak se mrtvolné částice
dostávají k rodičkám. (Anonymous, 1940, s. 4)
Byly to ruce mediků a lékařů, které zlověstnou nemoc přenášely.
Po absolvování posmrtných vyšetření a pitev, přicházeli lékaři k rodícím matkám
a bez umytých rukou ženy vaginálně vyšetřovaly. (Jay, 1999, s. 2)
Ruce mladých lékařů i samotného Semmelweise byly tím nástrojem,
který přenášel posmrtné částice z piteven k matkám. Ignác vyžadoval, aby si lékaři
po pitvách umyly ruce v roztoku chlorového vápna a nehty vydrhly kartáčkem.
Po třech měsících úmrtnost rapidně klesla. Avšak jeho domněnky, že puerperální
sepsi způsobují samotní lékaři a že je nutné tomuto přenosu zamezit vydrhnutím
rukou, byly odmítané a ignorované. Lékaři se mu dokonce vysmívali. Jeho teorie si
protiřečily s tehdejšími vědeckými názory. Byly známy i argumenty, tedy pokud by
jeho tvrzení byly správné, že umývání rukou před vyšetřením dává lékařům moc
práce. Po opakovaném zdůrazňování a kladení na srdce ostatním lékařům, jaká je
nutnost si ruce umývat, byl Ignác z vídeňské porodnice vyhozen. (Kelsch, 2013, s. 1)
39
3.4.5 Nepřijetí veřejností
Ale Ignác Philipp Semmelweis se nevzdal. Psal otevřené dopisy, nechtěl
nechat těhotné ženy i nadále umírat. V roce 1861 vydal knihu Die Ätiologie, der
Begriff und die Kindbettfiebers des profylaxe – příčina, pojem a profylaxe horečky
omladnic. Avšak i tato kniha byla ignorována a zesměšňována. Začal osočovat
významné evropské porodníky a nazýval je nezodpovědnými vrahy. Bohužel začal
pít. Jeho chováním se stal trapným, bylo to nepříjemné jak jeho kolegům,
kteří mu věřili, tak i jeho rodině. (Lane, 2010, s. 2)
3.4.6 Pád a konec
Díky jeho zhoršujícímu se psychickému stavu byl oklamán a pod záminkou
návštěvy lázní se vydal na cestu, avšak do ústavu. Byl hospitalizován v psychiatrické
léčebně ve Vídni, zřejmě pro maniodepresivní poruchu. Po dvou týdnech od přijetí
do léčebny se pokusil o útěk. Tamní stráž ho však chytila a dala mu co pro to
ve formě fyzického násilí. Ignác Philipp Semmelweis umírá dne 13. Srpna 1865.
Zřejmě zemřel na následky infekce z ran, kterou získal od stráží při jeho útěku.
S Ignácem bylo v léčebně špatně zacházeno a jeho smrt někteří dokonce uvítali.
Nebo to mohla být dokonce i smrt plánovaná? (Noakes aj., 2008, s. 1-3)
Za další a oficiální příčinu úmrtí byla považována mozková paralýza,
která však nebyla nijak obsahově popsaná. Po pitvě následovalo diagnostické shrnutí
v podobě cerebrální atrofie a chronické hydrocefalie. Avšak tato diagnóza byla
provedena pouhým okem, bez jakýchkoliv dalších vyšetření. Jinde se zase
o chronické hydrocefalii vůbec nemluví. A tak se badatelé po celé století zabývali
stanovením diagnózy Semmelweisovi smrti. Většina z nich označila jako původce
syfilis. Až ředitel neuropatologie na Yaleově univerzitě Elias Manuelides vyslovil
jako diagnózu Alzheimerovu presenilní demenci. Ta byla původně chybně
považována za nemoc mladších a středně starších lidí. (anonymous, 2005, s. 1)
40
ZÁVĚR
Horečka omladnic bylo onemocnění, které postihovalo matky po porodu.
Jak už bylo zmíněno v úvodu, bylo nebezpečné hlavně pro matky, které rodily
v nemocnicích, neboť tam hrozilo větší riziko vzniku infekce. Stávalo se
tak zpravidla třetí až pátý poporodní den. Jedná se tedy o onemocnění infekčního
charakteru. Onemocnění způsobují bakterie, hlavně streptokoky a stafylokoky.
Klinický obraz představuje typický obraz infekčního onemocnění, samozřejmě
i s nejrůznějšími výjimkami. Hlavním příznakem, i když nespecifickým je zvýšená
tělesná teplota, zpravidla nad 38 °C. Dále se může vyskytovat únava, slabost,
nechutenství, nadměrné pocení a tak dále. Specifickým příznakem bývá bolestivost,
zejména v oblasti podbřišku. Onemocnění bylo známé už dlouhou dobu předtím,
než se o něm začalo více mluvit. Po dlouhou dobu však nebylo známo, jak choroba
vzniká a jak se přenáší. Existovaly nejrůznější teorie, které popisovaly vznik a přenos
nemoci, byl to spíše popis, který se spojoval s nadpřirozenem. Ty byly samozřejmě
smyšlené a vycházely pouze z domněnek lékařů.
Až později byl objeven pravý vznik a viník této nemoci. Byli to samotní
lékaři, kteří tuto hrůznou nemoc přenášeli od jedné rodičky ke druhé. Byly to jejich
ruce, které se staly zdrojem přenosu nákazy. Lékaři a medici přicházeli na porodní
sály přímo z piteven. Lékaři rodičky vaginálně vyšetřovali, aniž by si předtím ruce
umyli. A tak byl zapříčiněn přenos mrtvolných částic do rodidel ženy. Tady bylo
vysvětlení, proč na porodním oddělení, kde pracují pouze porodní báby, je výskyt
horečky omladnic o mnohem nižší než na oddělení s lékaři. Porodní babičky
nechodily provádět pitvy, a tak nemohly zanést do rodidel infekci, jako lékaři. Byl
to Ignác Philipp Semmelweis, který přišel na způsob přenosu nákazy a který zavedl
opatření proti vzniku horečky omladnic. Nařídil, aby si lékaři a medici umývali
své ruce v roztoku chlorového vápna.
Ignác Philipp Semmelweis se stal nejznámějším lékařem bojovníkem
proti puerperální horečce. Jeho tvrzení však nebyla přijata, ale spíše odsuzována
a zesměšňována. Bylo to tak, protože označil lékaře jako viníky této nemoci. Že oni
jsou ti, kteří nemoc způsobují a přenášejí. Semmelweis si uvědomil, že i on sám je
viníkem této nemoci. Začal psát knihy a otevřené dopisy o poznatcích této nákazy.
41
Ale i tak jeho tvrzení nebyla širokou lékařskou veřejností přijímána.
Avšak Semmelweis nebyl jediný, který se nemocí zabýval. Byl akorát nejznámější.
Už dávno předtím, byla nemoc hlouběji zkoumána a dokonce byl popsán i zdroj
a přenos infekce. Byl to například Oliver Wendell Holmes nebo Alexander Gordon,
kteří se nemocí taktéž zabývali. Nicméně Semmelweis za nemoc a za umírající
šestinedělky neustále bojoval a nedal se odbýt. I když mu to za jeho života nebylo
nic platné, jelikož jeho tvrzení přijata nebyla. V dnešní době je Semmelweis
považován za objevitele antisepse.
42
BIBLIOGRAFICKÉ ZDROJE
1. ANONYMOUS. Klinická mikrobiologie a infekční lékařství. [online]. [cit.
26. 3. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:
http://kmil.trios.cz/Predchozi/kmil06027c.htm
2. ANONYMOUS. Lidové noviny. Bojovník se smrtí. 14. 8. 1940. 409. výtisk.
ISSN: 1802-6265, 10 s.
3. ANONYMOUS. Biography of Ignaz Philipp Semmelweis. Mindfully.org.
[online]. [cit. 26. 3. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:
http://www.mindfully.org/Health/Ignaz-Philipp-Semmelweis5mar1865.htm
4. ANONYMOUS Národní listy. Mučedník vědy. 14. 6. 1906. 162. Výtisk.
Praha. ISSN: 1214-1240, 12 s.
5. ANONYMOUS. Science Word-jak si objevitel sepse sám zosnoval svůj pád.
[online]. [cit. 26. 3. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:
http://www.scienceworld.cz/clovek/jak-si-objevitel-sepse-sam-zosnoval-svuj-
pad-1860/
6. BAKEŠ. Lidové noviny. Z nové třebíčské nemocnice. 22. 10. 1902. ročník 10.
číslo 243. Brno. ISSN: 1802-6265. 8 s.
7. ČOUPKOVÁ, Hana et al. Ošetřovatelství v chirurgii I. 1. vyd. Praha: Grada,
2010. 264 s., [4] s. barev. obr. příl. Sestra. ISBN 978-80-247-3129-2.
8. DANIEL, Jaroslav. Časopis porodních babiček. Horečka v šestinedělí. 1.
Ročník. Číslo 7. Brno. 10. července 1907. Vychází každý měsíc. ISSN
neuvedeno.
9. DANIEL, Jaroslav. Časopis porodních babiček. Horečka v šestinedělí 1.
Ročník. Číslo 8. Brno. 10. srpna 1907. Vychází každý měsíc. ISSN
neuvedeno.
10. DUNN, P. M. (1998). Dr alexander gordon (1752-99) and contagious
puerperal fever. Archives of Disease in Childhood. vol. 78. n. 3. pp. F232.
ISSN 00039888.
11. DOBSON, Mary J. Nemoci: příběhy nejnebezpečnějších zabijáků historie. V
Praze: Slovart, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7391-292-5.
43
12. FETISOVOVÁ, Želmíra. KELČÍKOVÁ, Simona. ADAMICOVÁ, Katarína.
Hygiena rúk a profesionálne dermatózy zdravotníkov. In: Ošetrovateľstvo -
teória, výskum a vzdelávanie. Vyd. 1. Martin: Komenského univerzita v
Bratislave, Jesseniova lekárska fakulta, 2007. 2007, s. 104-114. ISBN: 978-
80-88866-43-5.
13. FIALA L., Zdravotnictví a medicína, Od chirurgie k vědeckému porodnictví –
Z dějin porodnictví VII. 2011, [online]. [cit. 17. 4. 2014]. ISSN neuvedeno.
Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/mlada-fronta-zdravotnicke-noviny-
zdn/z-dejin-porodnictvi-vii-460037
14. FRANCOVÁ, Význam mytí a hygieny rukou, Sestra, [online]. [cit. 23. 4.
2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:
http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra/vyznam-myti-a-hygieny-rukou-461371
15. CHVOJKA, Dr. Národní listy. Porodnická čistota. 7. 12. 1913. 336. Výtisk.
ISSN: 1214-1240. 28 s.
16. JAY, V. (1999). Ignaz semmelweis and the conquest of puerperal
sepsis. Archives of Pathology & Laboratory Medicine, vol. 123. n. 7. pp. 561-
2. ISSN 00039985.
17. JUNAS, Ján. Průkopníci medicíny: Vývoj lékařství v životě a díle jeho
tvůrců. 1. vyd. [S.l.]: Avicenum, 1977. 264 s.
18. KELNAROVÁ, Jarmila et al. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty. 1.
ročník. 1. vyd. Praha: Grada, 2009. 236 s., [4] s. obr. příl. Sestra. ISBN 978-
80-247-2830-8.
19. KELSCH, N. B., R.D.H.A.P. (2013). ANNIVERSARIES AND HAND
HYGIENE. RDH , n. 1. Pp. 14. ISSN 02797720.
20. LANE, H. J., M.L.S., BLUM, N., PhD., & FEE, E., PhD. (2010). Oliver
wendell holmes (1809-1894) and ignaz philipp semmelweis (1818-1865):
Preventing the transmission of puerperal fever. American Journal of Public
Health, vol. 100. n. 6. pp. 1008-9. ISSN 00900036.
21. MELICHERČÍKOVÁ, Věra, CSc. Adera – Čištění a dezinfekce pokožky, 2007.
[online]. [cit. 23. 2. 2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:
http://www.adera.cz/clanky/dezinfekce/7_cisteni-a-dezinfekce-pokozky/
44
22. MIKOLÁŠ, Vladimír, PROS, Jiří R. a LANĚ, Václav. Gynekologie a
porodnictví pro zdravotní sestry: Učeb. text pro zdravot. školy, obor zdravot.
a dětských sester. 1. vyd. Praha: SZdN, 1955. 170, [1] s.
23. NOAKES, T. D., BORRESEN, J., HEW-BUTLER, T., LAMBERT, M. I., &
JORDAAN, E. (2008). Semmelweis and the aetiology of puerperal sepsis 160
years on: An historical review. Epidemiology and Infection, vol. 136. n. 1. pp.
1-9. ISSN neuvedeno.
24. PAN, S., TIEN, K., HUNG, I., LIN, Y., SHENG, W., WANG, M., CHEN, Y.
(2013). Compliance of health care workers with hand hygiene practices:
Independent advantages of overt and covert observers. PLoS One, vol. 8. n. 1.
ISSN neuvedeno.
25. PORADOVSKÝ, Karol, ed. Gynekológia a pôrodníctvo. [Čast] 2,
Patologické pôrodníctvo. 1. vyd. Martin: Osveta, 1974. 629 s. Edícia pre
postgraduálne stúdium lekárov. Dererova zbierka; Zv. 37.
26. PORTER, Roy. Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po
současnost. V českém jazyce vyd. 1. Praha: Prostor, 2001. 807 s., [24] s. obr.
příl. Obzor; sv. 34. ISBN 80-242-0594-7.
27. RUBEŠKA, Václav. Porodnictví pro babičky. 2. opr. vyd. V Praze: V.
Rubeška. 1897. 160 s. ISSN neuvedeno.
28. SCHERBAK. Časopis porodních babiček. O několika velmi častých chybách
porodních babiček. 2. Ročník. Číslo 2. Brno. 10. února 1908. Vychází každý
měsíc. ISSN neuvedeno.
29. SCHOŘOVSKÁ, Helena. Speciální ošetřovatelská technika pro porodní
asistentky: Pomocná kniha pro střední zdravotnické školy, obor porodních
asistentek. 1. vyd. Praha: SZdN, 1963. 159, [1] s.
30. SCHOTT, Heinz. Kronika medicíny. Praha: Fortuna Print, 1994. 648 s. Edice
Kronik. ISBN 80-85873-16-8.
31. TRAPL, Jiří. Učebnice praktického porodnictví pro studující mediciny a
lékaře. 2. opr. a dopln. vyd. Praha: Zdravotnické nakladatelství, 1949. 668,
[1] s.
32. VOKURKA, Martin a kol. Praktický slovník medicíny. 7. rozš. vyd. Praha:
Maxdorf, 2004. 490 s. ISBN 80-7345-009-7.
45
33. VRÁNOVÁ, Věra. Historie babictví a současnost porodní asistence. 1. vyd.
Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 203 s. Monografie. ISBN
978-80-244-1764-6.
34. ZKINNER. Hygienická dezinfekce rukou. Dentimedshop. [online]. [cit. 23. 4.
2014]. ISSN neuvedeno. Dostupné z:
http://www.dentimedshop.cz/cs/hygienicka-dezinfekce-rukou.html