SPOLEČENSKÝ ČTRNÁCTIDENÍK STUDENTŮ ŽURNALISTIKY

Fobia

Fobia Editorial

Připoutejte se, prosím

Ctění čtenáři, utřete slzy! Naše prázdninová pauza končí s prvními listopa-dovými dny. Toto první regulérní číslo nového ročníku je toho důkazem.

Onen čas, kdy jsme se neozvali, jsme strávili navýsost plodně. Pro čtená-ře, kterým přijde náš plátek do ruky na cestách, máme exkluzivní materiál o nelehkém údělu profesionálních řidičů autobusů.

Přinášíme vám rozhovor s MUDr. Jiřím Švarcem, primářem psychiatrické léčebny Bohnice, který objasňuje pohnutky sexuálních deviantů, včetně té nejzvláštnější. Rozhodnutí nechat se dobrovolně vykastrovat.

Dále pak fotoreportáž z kladenské Poldovky, klasického industriálního prostoru, abyste si měli co prohlédnout.

Dušičky latentních sadistů si přijdou na své i v dalších článcích. V ko-mentářích pověsíme pravičáky, povíme si, kdo místo Mickey Mouse má na tričku vagínu, a dočtete se, kolik žraloků vás může potenciálně sežrat na trase Havana-Florida.

Lechtivých témat se drží i mužská část redakce. Drtivá většina editorů a re-daktorů se s úderem 1. listopadu zapojí do charitativní akce Movember, která má za cíl rozšířit povědomí o problematice rakoviny prostaty.

Jak novinářské kníry (ne)vypadají, můžete sledovat na zbrusu novém blogu fobiacasopis.blogspot.com. Pokud se svým knírem nebo přirozením chcete také pochlubit a užít si svou chvíli v záři reflektorů, pošlete nám fotografii a my ji na blogu a Facebooku zveřejníme. Nestyďte se, kníratíme za dobrou věc.

Pevný stisk a bujný knír přeje

Lucie Palkosková

Komentáře: Cuba Libre, prosím Fura glosuje Věšet pravičáky? Jihlava a Palestina Rozhovor: MUDr. Jiří ŠvarcReportáž: Poldovka Kladno Hlas lidu - hlas Boží

Kultura: Odložte si a pojďte dál Šaría Nerubrika: Václav Klaus je pravděpodobně robot

Editoři: Vojtěch Heřmánek, Ondřej Novák Fotografie: Ondřej NovákRedakce: Vojtěch Koval, Ondřej Macka, Lucie Palkosková, Valentyna Polyakova, Jan Hrbek, Přemysl Adamec, Michaela KratochvílováKorektor: přenecháno vůli BožíSazba, grafická úprava: Ondřej Novák, Vojtěch HeřmánekObálka: Ondřej NovákKontakt: fobia.redakce@gmail.com, www.facebook.com/FobiaCasopis, fobiacasopis.blogspot.cz

Kubánská vláda pod vedením menšího a zřejmě také živějšího z bratrů Castrových, Raúla, minulý týden oznámila, že od 14. ledna 2013, zruší výjezdní doložky bránící běžným Kubáncům vycestovat z jejich země. Milovní-ci demokracie zvolali sborové hurá, chytli se kolem ramen a zatancovali si kolový tanec na oslavu vítězství demokracie nad zlem. Kubán-ci už se nebudou muset vypravovat na lehce sebevražednou námořní výpravu na zhruba 160 kilometrů vzdálenou Floridu na plavi-dlech vyrobených z karoserií starých ame-rických dodávek a rezavých sudů, aby utekli tvrdému castrovskému režimu. Dokonce i český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg toto rozhodnutí kubánské vlády označil za chvályhodný krok, který navíc může prospět kubánské ekonomice díky přílivu peněz od v zahraničí pracujících Kubánců. Ctihodný kníže má samozřejmě pravdu. Ku-bánské emigranty totiž na Americe neláká ani tak možnost vyfotit se před sochou Svobody, jako spíš práce, za kterou budou odměněni tvrdou americkou měnou a ne jen poukázkou na suché rohlíky. Ti šťastnější, kteří přežili

slalom mezi žraloky na cestě mezi Kubou a Floridou, pak velkou část svých výdělků po-sílají svým rodinám, které zanechali na Kubě. Vyšší počet Kubánců pracujících v zahraničí – který slibuje zrušení výjezdních doložek – se rovná většímu množství peněz mířících zpět na Kubu. Schwarzenberg ovšem zdvořile ignoruje fakt, že zavedení pasů místo výjezdních doložek je jako šlápnutí z bláta do louže. Procento Ku-bánců vlastnících pas zhruba odpovídá počtu dobrovolných obyvatel základny Guantána-mo. Bude-li tedy nějaký Kubánec chtít vyces-tovat, musí si nejdříve zažádat o pas. Pokud se na něj usměje štěstí a pas dostane, pak možná obdrží i razítko od příslušného úřadu a bude moct legálně odjet do zahraničí. Ale jak už to tak chodívá v nedemokratických zřízeních, v kterémkoliv bodě tohoto procesu může zasáhnout všemocná ruka režimu a cestováníchtivý Kubánec bude mít jednoduše smůlu. Kromě poměrně přijatelných podmí-nek jako je bezdlužnost a čistý trestní rejstřík se totiž přidělování pasu bude řídit i v zákoně nespecifikovanými „obrannými a bezpečnost-

ními zájmy země“. A existují i další výjimky. Jsi lékař? Nebo voják? Pak nemarni náš čas, pas ti stejně s velkou pravděpodobností nevystavíme. Těžko říct, jestli přejmenování výjezdních doložek na cestovní pasy – protože nic jiného zřejmě tento krok kubánské vlády nezna-mená – bude mít reálný dopad na počet Kubánců, kteří skutečně vycestují za hranice matičky Kuby. Zdá se, že tato „zásadní změna v kubánské migrační politice“ je jen součás-tí mediální kampaně propagující „novou, svobodnější Kubu“. Raúl Castro se snaží o vyvolání dojmu demokratizace ostrovní bašty komunismu, ale dokud bude ve spojení s Ku-bou znít sousloví revoluční stát a státem říze-ná média budou Spojeným státům podsouvat podvratné plány a úmysly, jen těžko někoho ošálí. Leda tak po osmé sklenici Cuba Libre.

foto: profimedia.org

Komentáře

Vojtěch Koval

FobiaBlogTaky se divíte, že je první číslo po dlouhé pauze takové... krátké? Je to tím, že některá témata, zvláště ta s omezenou dobou platnosti, mizí ze strá-nek časopisu na blog fobiacasopis.blogspot.cz. O jejich existenci se dozvíte i z našeho Facebooku a Twitteru. Už teď si můžete přečíst, jak to bylo s

bratry Nedvědy, nebo kde bude Václav Klaus vládnout, až ho na Hradě nahradíme v referendu.

Jednu Cuba Libre, prosím

Fobia

Komentáře

Proč měla zpráva o věšení pravičáků takový úspěch? Přesně splnila poptávku publika. V sobotu se v Blesku objevila zpráva, že zastu-pitel Prahy 8 a člen KSČM Jaromír Petelík na svůj facebookový profil údajně napsal: „Je čas rozvěšet pravičáky po městech republi-ky, vyvlastnit násilím všechny podnikatele, do desátého kolena zabavit majetky jejich rodinám…“Zprávu od Blesku převzala snad všechna česká media, přičemž v první vlně senzace snad nikdo nezapochyboval o věrohodnosti této zprávy. Jenže zradil jediný důkaz, který v kauze figuroval, tedy screenshot nenávist-ného statusu. Na snímku se objevují prvky, které má uživatel k dispozici jen u vlastních statusů. To znamená, že se buď někdo nabou-ral do Petelíkova účtu, nebo zkrátka vytvořil duplicitní, ze kterého status napsal. Věrohod-nost a autorství šokující věty najednou vůbec není jisté.Ponechme stranou základní porušení pravidel novinářské práce, tedy ověřování zdrojů. Zajímavější je, proč vlastně zpráva vznikla a s takovým úspěchem obletěla internetový svět. Toto údajné vyjádření člena KSČM totiž v danou dobu přesně uspokojilo poptávku mezi konzumenty internetového zpravodajství.Mladší a technicky gramotnější osoby vyjad-

řovaly hned po volbách své obavy o demokra-tickou budoucnost země vzhledem k úspěchu KSČM. Podle množství protestních příspěvků se skoro dalo čekat, že nespokojení vyrazí do ulic cinkat klíči. Jenže zdání klame a komu-nita sociálních sítí značně zkresluje skutečné rozložení názorů ve společnosti. Přesto právě této skupině zpráva o věšení pravičáků přišla vhod.Konečně dostali do ruky důkaz, že komunisti zosnovali plán na uvržení země zpět do tem-noty a jenom čekají na to, až ho uskuteční. Pokud by se autentičnost Petelíkova výroku potvrdila, vypukla by vlna hysterie (minimál-ně, opět, na sociálních sítích) a patosu („nad korunovaným lvem visí rudá hrozba“ z http://radekblazek.blogspot.cz/), jistě bychom se dočkali i nějaké té výzvy k věšení komunistů.Kdekdo si tak strašně moc přál, aby to byla pravda. Lačně čekají na první demokratickou odchylku komunistů, aby je mohli (kdo? pra-vičáci/ přívrženci demokracie/novináři/větši-na) roztrhat na místě se slovy „my jsme vám říkali, že to jsou pořád ty stejný svině“. A ten pocit, že ta chvíle přišla, prostě převládl nad elementárními pravidly o ověřování zdrojů. Smutný a krvelačný obraz.A poté co se ukázalo, že jde o podvrh? Hlas lidu (lidu sociálních sítí): Faktem zůstává, že

komunisté takové výroky říkají, a proto to vlastně nikoho extra nepřekvapilo. (autorem citátu je Luděk Kvapil). Jistě, komunisté říkají takové věci, socani chlastají Pod Kaštany a Zelení žerou malé děti. Ačkoliv se nám úspěch komunistů nemusí líbit a může zner-vózňovat naše demokratické pudy, nesmíme se unáhlovat. Co třeba situaci řešit rozum-nými prostředky? Například pro začátek chozením k volbám.Jo, a kdyby náhodou komunisti takové věci opravdu říkali, věřte, že si teď dají zatracený pozor, aby je přitom nikdo neslyšel. Takže pokud jste, milý autore podvrhu, skutečně komunisty chtěl poškodit a ukázat jejich „pravou tvář“, dosáhl jste přesného opaku. Komunisté budou zářit jako neposkvrněná neviňátka na politickém nebi a budou našla-povat ještě o něco opatrněji, když teď viděli, co je při první „levárně“ čeká.

Rudo před očima redaktora lidových novin

V LN se na zpravodajské stránce objevil člá-nek, ve kterém autor líčí, jak Českou republiku od východu zaplavuje rudá. Ne nebojte se, nejedná se o komunistický puč. To jen chtěl redaktor dramaticky informovat, kterak ve vý-chodních regionech ČR vznikají první krajské koalice komunistů a sociálních demokratů. My ve Fobii si můžeme myslet, že rudá je jako oranžová, ale v redakci slovutných listů by si své názory měli nechat na komentářové strán-ky. Třeba jim alespoň stoupne prodej...

Otec Fura glosuje

Jakl for president

Na diskusi prezidentských kandidátů ukázal Ladislav Jakl tričko s obrázkem žlutých evropských hvězdiček uspořádaných do kosočtverce. Z řad sociálních demokratů se ozval hlas, že prezidentův poradce je vulgární a dělá ostudu v Evropě a ve světě. Otázkou zůstává, jestli někde vědí, co tento piktogram znamená.

Japonec na konec

Jako supertajfun se vřítil do prezidentských voleb rodák z Tokia, dnes už senátor, Oka-mura. Přesně týden před uzávěrkou zbývá podnikateli a autorovi knih „Umění vládnout“ a „Umění žít“ nasbírat posledních 10 000 pod-pisů. Jestli se mu to podaří stane se těžkým soupeřem především ostatním „nestranic-kým“ kandidátům. Pokud nakonec v prezi-dentské volbě uspěje tak Tomio teda vyndej.

Věšet pravičáky? Ne, raději ověřovat zdroje

foto: cespr.cz

Lucie Palkosková

Fobia

Ondřej Macka

Lucie Palkosková

Nestává se moc často, aby se v Čechách nebo v Evropě otevřeně hovořilo o vztazích a faktech v izraelsko-palestinském konflik-tu. Diskuze často sklouzne k nešťastnému argumentu o tom, že ať už Izrael dělá co chce, má na to jednoduše právo a nárok. Málokdy se spekuluje o tom, co dělá špatně izraelská strana a nepříjemně často slýcháme o tom, na čem všem se podílela Palestina. Neexis-tuje konflikt, který by způsobovala jen jedna skupina. Tak to prostě nefunguje. A kdyby ve společenském prostoru nebylo tabu mluvit o tom, že chyby jsou opravdu na obou stranách, třeba by se řešení situace někam dostalo.

Tak zaprvé, Hammas a Fattah nemá nic spo-lečného s Palestinci. S obyčejnými lidmi, kteří tam doopravdy žijí. Možná to zní pateticky a zbytečně, je ale důležité si říct, že většina těch, kteří žijí “tam za zdí”, s žádným extrémním řešením nesouhlasí. Důležité je uvědomit si, že tam lidé žijí každý den, stejně jako my, opa-kovaně a neustále. Že je to jejich domov. Je to opravdu společenská slušnost kvůli holocaus-tu? Média veřejnosti utváří známé paradigma toho, že Palestinci, vlastně že všichni Arabové a Peršané jsou protizápadní, „islámští radiká-lové“, že nás nesnáší a brousí si na nás zuby.

Není nic zvláštního na tom, že se někdo snaží utvořit takovýto všeobecný názor, zvláštní je však to, že se zdá, jakoby tomu většina lidí opravdu věřila. Není se ani čemu divit, mnoho lidí v oblastech Blízkého a Dálného východu nikdy nebylo. Mají předpojatý, medializovaný pohled a veškeré informace, které dostávají (tedy když už se o téma zajímají), pocházejí od většinového zdroje.

Nestudoval jsem arabistiku ani jsem v oblasti nestrávil dlouhé roky. Zdravý rozum mi však napovídá, že to, jak se k nám informace dostá-vají, je špatně. Novinář by se měl snažit o ob-jektivitu. Měl by se snažit popsat jak extrémní strany obou znepřátelených národů, tak ty obyčejné, každodenní momenty společného soužití. Měl by informovat o extrémistických, ale i obyčejných a pacifistických názorech obyvatel. Něco takového vidím u Izraele, u Palestiny nikoli.

Bohužel se zdá, že kdo se ve společenské debatě začne zastávat Palestinců, nedej Bože Arabů, je s okamžitou platností považován za antisemitu. Přitom jsou Arabové semité,

stejně jako Židé. To je podobně nešťastné, jako označit Palestince za teroristy. Není třeba očišťovat činy palestinských teroristických organizací, ale striktně rozdělovat to, kdo tam patří a kdo ne.

A stejně by to mělo fungovat, mluvíme-li o této válce. Není třeba neuznávat určitou vinu Palestiny, ale na druhou stranu je nemožné manipulovat informacemi a fakty díky vojen-ské a ekonomické převaze Izraele.

Určitou satisfakcí může být dokumentární film. Je to jedno z mála míst, kde se o kon-fliktu mluví otevřeně. A proto vidím Meziná-rodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě jako jednu ze zásadních kulturních akcí u nás. Dokumentu totiž člověk nemůže nic vzít. Může ho zakázat, ale jakmile se dostane ven, nelze na něm nic měnit. Je to tak subjektiv-ní, tak vyčerpávající a autentická výpověď a informace, že se jen velmi těžko jakkoli mění. Dokument je místo, kde se můžou oba tábory jakéhokoli konfliktu doopravdy potkat. A je to šance na spravedlivý souboj. Řekněme, že dokument jako takový z kinematografie asi nejvíc odolává manipulaci. Měli bychom se

tedy dostat k objektivním kouskům pravdy z obou stran. Výsledek nám může pomoci v utváření názoru a pohledu nejen na Palestinu, ale také na Izrael.

Jako obyčejné lidi nás totiž intuitivně zajímají obyčejné životy. A ty dokument poskytuje. Nabízí nám vhled do života. Obrázek si udě-lejte sami. Tečka.

Skupinky lidí, stojící před kinem mezi sebou rozebírají problematiku této oblasti. Padají názory, že za těchto podmínek se nic jiného než současná situace čekat nedá. To je bohužel smutná pravda. Neslyším však známé argu-menty o holocaustu, neslyším nepotvrzené spekulace. Poslouchám a slyším vyrovnané postoje, neutrální názory a rozšířenější informace. Třeba se věc přece jen posouvá dopředu. Třeba to není jen tím, že je MFDF místem, kam jezdí lidé, kteří o těchto věcech víc přemýšlí. Jestli ano, měli by se naučit tyto pohledy přenášet do veřejnosti. Pomohlo by jí to. Na toleranci a zdravých informacích se dá totiž stavět mnohem víc, než si myslíme.

Jak šlo v Jihlavě na chvíli mluvit o Palestině

Ondřej Novák

foto: mapas.owje.com

Fobia

Ondřej Macka

Kultura, Nerubrika

Kdo z vás zná jméno Shane MacGowan? Ně-kdo? Nikdo? Tento zubatý, ušatý Ir, proslavený svým opileckým zpěvem v kapele The Pogues, působí ve svém bydlišti posledních několik dní ohromný rozruch, protože rotuje mezi prázdnými lahvemi od whisky jako turbína. A není sám, Jesus Christ „GG“ Allin nabral ve své rakvi před pár dny úplně stejnou rotaci. Chlapíci, kteří většinu svého dospělého života strávili v takové intoxikaci, že nebyli schopni stát, natož chodit, teď rotují, ruce u těla, jako lodní šrouby.Řeknete si ‚předznamenání konce světa, staří pankáči dělají elektřinu‘, nebo ‚konečně se ti dva rozhodli splatit dluh společnosti‘. Ale, popravdě, možná začnete rotovat taky, až se dozvíte, co to způsobilo. Nejde o konec světa,

ani o energetické reformy západních zemí, ale o zkažené mléko v šatně Justina Biebera a žaludeční nepokoje Lady Gaga. Když posledně jmenovanou přepadla v Bar-celoně nevolnost, kterou zlé jazyky přisuzují těhotenství excentrické zpěvačky, hned se vyrojily videozáznamy, zachycující Lady v ne úplně důstojné pozici, jak si, slovy kanálu RealityView1, „střihla“ Justina Biebera. Vtipy o tom, jak oba performery konečně dohnala kvalita jejich produkce, necháme na jiných. Máme závažnější téma, protože ve chvíli, kdy člověk zodpovědný za zveřejně-ní tohoto videa klikl na „Odeslat“, začali se tvrďáci výše zmínění otáčet ve svých ložích. Možná už vám začíná svítat, proč se Allin, obskurní postava proslavená hrůznými show,

při kterých létaly nejrůznější tělesné výměš-ky všemi směry, otáčí v hrobě. Nejspíš ho trápí, že si ani jedna ze současných hvězdiček „nestřihla“ Ggho, ani Shanea. A ti dva nejsou sami, podle nejnovějších zpráv i jisté členy Aerosmith a Rolling Stones přepadl jakýsi motorický neklid. Keith Richards se nechal slyšet, že ho poslední dobou „nesmírně při-tahují dervišské tance“. Je prý přímo posedlý myšlenkou na otáčení kolem vlastní osy.Nezbývá než apelovat na zdravý rozum lidí z RealityView1. Pokud už opravdu musíte zveřejňovat videozáznamy slabých chvilek celebrit, zkuste aspoň zmínit průkopníky v oboru.

Odložte si a pojďte dál

Kdo by nevěděl, jak to v pohádce o Pyšné princezně dopadlo s rádci, na jejichž nátlak byla v půlnočním království zakázán zpěv. Zdravý rozum zvítězil a s Miroslavem, králem sousední země, se do země vrátila dobrá vůle a optimismus vůbec. Celý příběh je pochopi-telně přitažený za vlasy, vždyť koho by vůbec napadlo zakázat hudbu? Hudba je a vždycky byla zdrojem, projevem, doprovodem radosti. Nejen radosti, pochopitelně i dalších emocí, ale ten pozitivní tón se jí nikdy nedal upřít. I ten nešťastník, žijící v pohádce u hranic to věděl a tak, než aby porušil zákony země, pře-bíhal se zarmoucenou tváří „přes čáru“, kde si od srdce zazpíval a s pocitem úlevy se vrátil domů. Ovšem co s těmi chudáky, kteří bydlí dál ve vnitrozemí a nemají možnost dopravit se na denní dávku ventilace za hranici? Někdo řekne, že melodie pořád existuje uvnitř hlavy,

ale když ji nemůžete dostat ven, je vám takří-kajíc na pendrek. A co se kombinace hudby a pendreku týče, poslední zprávy z Mali hlásí, že místní mili-tantní Tuaregové, hlásící se k Islámu, vyhlásili na severu země šaríu, takže místo zpěvu, hudby, ale i televize teď poslouchají verše z Koránu. Jakkoli jsou Tuaregští rádcové neznalí československých pohádek, o to drsnější mají řeči a výhrůžky a nemají strach a pokoru ani před jmény světového formátu, kapelou Tina-riwen. Muzikantům hrozí mučením, dokonce smrtí a vůbec se nepozastavují nad tím, že my, co máme nakoukáno už dobře víme, že konec je blízko. Další částí pohádkového příběhu byla princezna, která ztratila jakýkoliv kontakt s realitou a její pýcha jí poněkud zmateně přinesla ženicha Miroslava. Postavu Krasomi-

ly, pomatené princezny máme i v Malijském dramatu. Jmenuje se Iyad Ag Ghaly a je to jeden z Tuaregských vůdců. Problém nastává s obsazením Miroslava. Ani ten největší pravdoláskař se netváří, že by chtěl provádět Ghalyho milířem a nechat ho pracovat, aby mu vyhnal z hlavy hlouposti. I Bono, který měl v dobách relativního klidu k Malijskému problému blízko, se dnes tváří, že radši pojede celosvětové tour s U2 na kole, než aby se sna-žil napravit hlavu Tuaregským bossům. Malijským občanům zřejmě nezbyde, než najít si Miroslava ve vlastních řadách. Posíláme jim hodně štěstí a úspěch v boji proti zvůli ozbrojených ignorantů.

Šaría

Zbraň, se kterou byl spáchán „chrastavský atentát“, nebyla pouhou airsoftovou atra-pou, nýbrž opravdovou zbraní. Na tiskové konferenci to dnes sdělili médiím policejní prezident Martin Červíček a velitel týmu Kikina Pavel Housenka, který má na starost vyšetřování útoku na Václava Klause.„Bohužel tato informace, kterou potvrdila i expertíza, při které zemřeli tři vynikající poli-cisté, přináší více otázek než odpovědí. Žádný člověk by totiž s největší pravděpodobností nebyl schopný přestát sedm zásahů z pistole s pouze lehkým zraněním lokte. Navíc z bez-prostřední blízkosti,“ řekl k případu Červíček. „O nových poznatcích jsme informovali vládu i armádní špičky, jelikož se nalézáme ve velmi prekérní situaci. Zatím nejpravděpodobnější se totiž zdá varianta, že Václav Klaus je robot podobný filmovému Terminátorovi. Kontak-tovat pana prezidenta jsme se již pokoušeli, ale marně, což nevěští nic dobrého,“ vyjádřil své obavy Housenka.Výsledky vyšetřovacího týmu jsou opravdu

znepokojivé. V médiích například proběhla informace, že prezident Václav Klaus vyhledal lékařskou pomoc v Ústřední vojenské ne-mocnici v pražských Střešovicích. Nebyla to pravda. Tuto zprávu záměrně rozšířil tajemník prezidenta Ladislav Jakl. Navíc se policistům podařilo vypátrat, že v den útoku si prezident-ská kancelář objednala několik plátů oceli a svářečku. „Mohlo by to znamenat, že skelet robota Václava Klause je poškozen a potřebuje opravit. Možná i proto se prezident neobjevil na otevření Letiště Václava Havla,“ uvažuje Housenka.K zásahu se podle slov policejního preziden-ta připravují jednotky rychlého nasazení. „Václav Klaus ani jeho okolí nijak nereaguje, jsme proto připraveni i na silové řešení této situace. Nemůžeme přeci nechat robota vést naší republiku. Musíme co nejrychleji zjistit pravdu a pokud se ukáže, že Václav Klaus je opravdu robot, musíme zjistit, o co mu jde a kdo ho sestrojil,“ důrazně ukončil konferenci Červíček.

Problémem se už zabývají i právní experti vlá-dy a ústavní soud. Nikdo totiž na situaci kdy je robot prezidentem, nebyl připraven. „Máme kliku, že prezidentské volby jsou už v lednu, takže bychom to případně chvíli bez hlavy státu zvládli, nicméně by to bylo obrovské zatížení pro vládní agendu a celkově by to byl pěkný zmatek,“ zhodnotil situaci exkluzivně pro časopis Fobia premiér Petr Nečas.

Václav Klaus je pravděpodobně robot

Přemysl Adamec

Jan Hrbek

Jan Hrbek

Fobia

Reportáž

Středočeský ČernobylFobia

Ocelárny Poldi Hütte na Kladně byly založeny v roce 1889 Karlem Wittgensteinem. Syn německého filo-sofa vytvořil z malého podniku, především díky dvěma světovým válkám a zakázkám s nimi spojenými,

ocelárny, které se postupně staly jednou z největších fabrik v Rakousko-Uhersku, později v Československu.

Poldovka na Kladně se řadí mezi klasické industriální stavby u nás. Dříve jako impozantní průmyslový komplex, dnes jako atraktivní, rozpadlý areál. Stalo se z ní oblíbené místo pro fotografy, novináře, sbě-

ratele starého železa i paintballových a airsoftových fanoušků. Společně s dalšími objekty, jako například bývalý vojenský prostor Milovice či znovuotevřené prostory oceláren Vítkovice tvoří autentická místa.

Autentická pro svou atmosféru a návštěvníky. Tato místa, společně se všemi opuštěnými a zdemolovaný-mi stavbami jsou poslední dobou velmi oblíbená. Třeba na sociálních sítích se do skupin, které seskupují

materiály o „industriálech“, přihlašují až desetitisíce lidí.

Fenomén těchto míst je asi pochopitelný. Je to úplně jiný kus krajiny. Je apokalyptický, odlišný, špinavý a velmi opuštěný, smutný a inspirující. Pro mnohé lidi jsou industiály ideálním místem, kde si vyčistit hlavu. Tyto prostory mohou být pár minut od centra měs-ta, atmosféra, kterou vyzařují, nás však od něj absolutně izoluje. Strávit v takových prosto-rách delší dobu může být asi dost depresivní, naopak pár chvil nás může nabít úplně jinou náladou. Potkávat obyvatele Kladna, jak si

jdou s cigaretou a pivem sednout na lávku u vysoké pece, která, na pár šroubech, visí skoro 12 metrů nad zemí, je inspirativní zážitek. Člověk tam snadno pochopí, proč jsou tato místa tak oblíbená. Nemluvě o tom, jak jsou místa jako Poldovka Kladno atraktivní pro umělce všech různých odvětví. Když člověk prochází kolem rozpadlých vy-sokých pecí, míjí torza industriálních budov, přelézá zbytky uhelných valů a zdraví obyva-

tele Kladna, kteří místo brigády v Lidlu berou každý den vozíček a sjíždí do “Poldovky” pro denní dávku starého železa, říká si, kam se poděla sláva tohoto kolosu. Můžou za to komunisté? Nebo až doba po listopadu? Navštívil jsem místo, které je 20 minut z kula-ťáku, ale působí spíš jako komplex sousedící s Černobylem.

Proč industriály?

Fobia

foto: Všechny 4 fotografie byly pořízeny ve starém uhelném silu. Dostat se tam nebylo zase tak nemožné, jak mi hlídač Vladimír říkal. Stačilo si sehnat dva žebříky a najít co nejnižší okno..

Fobia

Já jsem novinář a dostal jsem povolení...

Z Vinohrad je to na Poldovku kousek. Minete Havlovo letiště, Lidice a hned při příjezdu do města míjíte nepřehlédnutelný komplex továren. Přibližně polovina Poldovky je stále v provozu, některé komplexy se pronajíma-jí jako dílny či garáže, většina je však stále volně přístupná, zničená a zarostlá. Zkoušel jsem kontaktovat vedení hutí Poldi, jak je to se vstupem do areálu a focením. Do větši-ny objektů je vstup na vlastní nebezpečí, v některých platí zákaz vstupu, především kvůli katastrofálnímu stavu objektů a jejich statiky. Do funkčního komplexu je vstup zakázán úplně. Dobrou zprávou tedy bylo, že do areálu rozpadlé továrny se dá jednoduše dostat. Některé objekty jsou však zavřené a hlídané. Přijel jsem ke komplexu budov, které jsem zahlédl již z dálnice. U vstupní brány byli dva vlčáci, firemní fabie ČEZu a hlídač. „Sem se nesmí, pane. Je to soukromej objekt a já to mám hlídat.“ Stačila mi novinářská kartička a kamelka, kterou jsme si hlídačem Vladimírem dali. Měl jsem od něj povoleno půl hodiny, do budov se prý však stejně nedalo dostat,

vchody jsou zabetonované. Huť Koněv, část, kde se nacházím, je zvlášt-ní místo. Budovy z dvacátých let, které mě obklopují, jsou stejně rozpadlé jako celá Poldovka, člověk by se však nedivil, kdyby pro svoji architektonickou hodnotu byly zařazeny mezi kulturní památky. Jsme však v Čechách a tak stojím před řadou zdevastovaných domů. Na druhou stranu se s pomocí dvou žebříků dostávám dovnitř, do míst, kam se každý nepodívá.Na zemi je všudypřítomná vrstva uhelného prachu, starými okny proniká měkké světlo, kolem se válí helmy, nářadí a v rozích budovy jsou stará uhelná sila. Dřevěná střecha vy-padá, že se za chvíli zbortí. Člověk opět více chápe, co je na těchto místech tak úchvatného. Je zde totiž klid a ticho srovnatelné s 1. zónou národního parku na Šumavě. V tomto případě je však ticho silně vykontrastováno tím, v jakém prostředí se člověk nachází.

Vláda nestojí za nic, tak co bych pro ní pracoval

U druhého objektu, kam se vstup mnohem

jednodušší, člověk potkává obyvatele Poldov-ky. Pan Jaromír, který vláčí svůj vozík na žele-zo za sebou po rozpadlých kolejích, vedoucích k vysokým pecím, bere sběr jako svou malou osobní revoltu. „Vláda nestojí za nic, a to myslim celkově, ne jenom tahle. Tak proč pro ni mám pracovat? Podivejte se, já neplatim ani zdravotní, ani sociální. Stát nestojim nic a taky mu nic nebudu dávat. Když ráno takhle vyjedu a nasbírám pár desítek kilo, docela mi to stačí. Bydlim v ubytovně a přes léto tady na Poldovce. Jsem bezďák, závislej feťák, ale nestěžuju si.“

Zarostlá krása

Člověku dojde, čím vším jsou industriály zajímavé, proč k nim lidé jezdí. Možná je takto paradoxní místo k odpočinku odrazem doby. Možná je jím i bříza a tráva, která trčí z okna či balkónu dříve majestátní-ho podniku.

Fobia

Foto: Unvitř uhelného sila. Po pár hodinách člověk kašle černý kouř..

Fobia

Text a foto: Ondřej Novák

Nahoře: Bývalá hutní budova, dnes zarostlá všemožným plevelem.Dole: Vysoké pece v opušteném areálu Poldi Hutte. Fotografováno z kontrolní věže u kolejiště. Chce to trochu odvahy, celé se to tak trochu drolí a padá.

Fobia

Jiří Švarc: „Sexuální program je v hlavě. Je to celoživotní záležitost.“

Na světě žije přes sedm miliard lidí. Primář sexuologického odděle-ní MUDR. Jiří Švarc, Ph.D., z psy-chiatrické nemocnice Bohnice říká, že vše je o tom, jak si to společnost nastaví. Před padesáti lety se homo-sexualita považovala za abnormali-tu. Dnes tyto lidi společnost toleruje mnohem víc a většina z nich se už otevřeně hlásí k „pětiprocentní menšině“. Jak je to ale s jinými se-xuálními odchylkami? Jak se takoví lidé léčí? Kdy vůbec přijdou na to, že jsou jiní? A jak vůbec sexuální poruchy vznikají?

Rozhovor

Kolik sexuálních deviací existuje?Je jich osm základních. Rozlišujeme také deviace v objektu a v aktivitě. Za základní se považují fetišismus, fetišistický transvestis-mus, exhibicionismus, voyeurství, pedofilie, sadomasochismus, kombinované poruchy sexuální preference a jiné specifikované jako je např. frotérství nebo v české sexuologii patologická sexuální agresivita. Některé z nich jsou zjevně méně nebezpečné jako třeba frotérství nebo exhibicionismus, protože to nikomu neublíží víc, nežli se o vás někdo otře nebo ho na vás někdo vystrčí z dálky. Některé jsou nebezpečné, jako je sadismus, útočný sadismus, vražedný sadismus. Mají devianti vždy jenom jeden určitý typ poruchy nebo mohou mít více druhu? Samozřejmě, že se to kombinuje. Viz už je-nom na ty názvy fetišistický transvestitismus, tam už je kombinace fetišismu a transvestitis-mu, tzn. že ten fetiš je to převlíkání. Sadoma-sochismus je jedna diagnóza, tam je typický, že se kombinuje sadismus a masochismus. Docela běžné je, že homosexuál je zároveň i pedofil. Většinou to může být všechno různě skombinované. Jak vůbec sexuální deviace vzniká? Sexuální deviace je vrozená. Je to program v

hlavě. Vzniká v druhém trimestrů těhotenství, pravděpodobně nějakými hormonálními dys-balancemi. Ale geneticky dané to není. Jsou vrozené věci, které genetické jsou, a vrozené věci, které se dějí při patologii a těhotenství. O homosexualitě se už ví, že vzniká v druhém trimestru, ne během vývoje. Výchovou se z člověka homosexuál nestane. V kolika letech se tyto poruchy projevují? Existuje vůbec něco jako průměrný věk u těchto záležitostí? Nebo je zapotřebí nějaký spouštěcí mechanismus?Ten průměrný věk je puberta. Naběhne testo-steron a začíná sexuální život. Pak jsou různý spouštěcí mechanismy v případech sadismu a sexuální agrese. Někdo si může myslet, že je sexuologicky normální a například uvidí ženu, které teče krev a ono ho to rozparádí natolik, že spáchá sexuální násilný sadistický delikt. V tom okamžiku o sobě teprve zjistí, že je deviant. Agresoři to takhle typicky popisují. V tom okamžiku, kdy se setkali s nějakým zraněním, se neovládli a tak to zjistili. Postihují tyto poruchy spíše muže, nebo ženy?Bonmot profesora Weisse (známý český sexuolog) je, že když se někde svlíkne chlap,

přijede policie a zatkne ho. Na druhou stranu, když se někde svlíkne žena, zatkne ty chlapy, kteří se na ni dívají. Kriminalita a násilí je víc doména mužů než žen. Muži jsou kvůli testosteronu agresivnější a páchají víc trestné činnosti. To je jeden z důvodů, proč jsou sexuální deviace častější u pánů. Samozřejmě tyto poruchy postihují i ženy, ale v menší míře.Jaké je zastoupení sexuologických pacientů v léčebně? Na procenta by asi nejvíce bylo psychiatric-kých pacientů s demencí. Kdybychom neměli tyhle oddělení, tak by bylo nejvíce asi alkoho-liků a pak pacientů se schizofrenií. Zajímavé je to, že těch sexuálních deviantů je tady dva-cet. Čísla pacientů jsou velice stabilní. Pořád přibývá alkoholiků a toxikomanů, ale sexuolo-gických pacientů je od roku 1986 plus-mínus dvacet. Po uvolnění komunistické pevné ruky vylítla kriminalita na čtyřnásobek a zůstala tam. Ale například pohlavních zneužití je pořád stejně. Nejvíce taky v ochranném léčení jsou pedofilové a patologičtí sexuální agresoři. Taky se bohužel nikdo nejde léčit dobrovolně. Lidi přijdou, až když jsou odsouzení k tomu ochrannému léčení ústavnímu.

Mají vůbec šanci na vyléčení? Na normální život ve společnosti? To je trochu hra se slovíčky. Co je to uzdrave-ní? Sexuální program je v hlavě. Testosteron klesá na nulu při kastraci nebo při biologické léčbě, ale ten sexuální program je tam pořad stejný, bez ohledu na hormonální útlum, bez ohledu na kastraci, bez ohledu na psychote-rapii. Norma je, že muž rád souaHomosexuál má program s chlapem, pedofil má program s dítětem, sadista má program škrtit nebo bodat nožem do ženy. A to jsou způsoby, při kterých se sexuálně uspokojí. Je to celoživotní záležitost.V čem spočívá léčba?Léčba spočívá v získání náhledů, sebeovlá-daní a zjištění rizikových faktorů, jako kam smím chodit a kam nesmím chodit, čím se to spouští a co mám dělat. V psychoterapeutic-kých skupinách musí pacienti probrat patnáct témat, přihlásit se tam o slovo, vybojovat si ho a mluvit o své sexuální deviaci. K tomu si uvědomit, že jsem jinačí. A pokud je potřebný, tak i nějaký ten hormonální útlum. Jak dlouho terapie trvá?Soud ukládá ochranné léčení bud ambulant-ní nebo ústavní. Ambulantní je, že se chodí jednou za čtrnáct dní nebo jednou za měsíc k sexuologovi. Ta ústavní část trvá jeden až dva roky, podle inteligence a spolupráce pacienta. Hlavně podle té spolupráce. Oni jsou napřed ve vzdoru, že to neudělali, že tady se léčit nebudou. Někomu stačí jeden dva dny, než za-čne spolupracovat, někomu to trvá třeba dva roky. A pak se při dobré inteligenci pacienta do roku dá splnit to, co se po něm chce. Na skupinové psychoterapii probrat ty témata a adaptovat se na život na svobodě. Propouští-me nerizikového pacienta, který je hormonál-ně utlumeny, ví přesně, že má nějakou deviaci a čeho se má vyvarovat. Jsou i případy, kdy pacient zůstane v léčebně celý život? Někteří jsou tady dlouhodobě a pravděpo-dobně budou v léčebně celý život. Mě napadá z vlastní praxe jeden pacient - normální inteligentní, ale tak psychopatický, že je tady už dvanáctý rok. Jediný rozhovor s ním na téma sexuologie je o tom, že jeho proces byl nespravedlivý, že on ty děti nezneužíval. Po těch dvanácti letech jsme se dál ještě nedo-stali. Tam se nemůže říct, že se dosáhlo účelů. Pokud se nedostaneme za to, že vůbec něco udělal, je tady na doživotí.A konkrétně tento pacient si je vědom toho, že v léčebně zůstane do té doby, než připustí to, že spáchal nějaký trestný čin?Zrovna tenhle je normálně inteligentní a ví, že by nikdy nefungoval ve společnosti. Chodí si po léčebně a nikam neutíká a o to propuštění v zásadě ani moc nestojí. Každý se naučí na-papouškovat, i když tomu sám nevěří, dobrá udělal jsem to a to, a budu se chovat tak a tak. V zásadě by se odsud dostal. Ono v zásadě není tak těžké odsud utéct nebo ano? Ten areál moc uzavřený není. Léčebna je otevřená, a kdyby nebyli památ-káři, kteří zakazují udělat díru do zdi, tak by byla mnohem otevřenější. Uzavřené jsou jen některé budovy. Ti sexuologičtí pacienti jsou na otevřenějším a mají pohyb – ráno jdou

uklízet léčebnu, odpoledne mají terapie, večer se jdou procházet po areálu. A pokud jsou v režimu spolupracujících pacientů, na víkendy chodí domů. Předpokládá se, že si to chtějí odbýt a neutečou. Pak je ještě detenční ústav, kde je v dnešní době dvacet dva chovanců. Trpí různými sexuálními deviacemi, ale většinou ještě spojenými s mentální retardací a schizofrenií. V mnoha případech je u jed-noho pacienta skombinované všechno. Takže je to takové obludárium. Pacienti mezi sebou normálně komunikují?Komunikace na sexuologickém oddělení je zajímavá. Tam kdyby nebyli doktoři a personál, tak oni by byli schopni se i trošičku ohlídat sami. Oni, kromě toho, že mají sexu-ální deviaci, jsou jinak mentálně zdraví. Když jsem přišel na tenhle primariát, tak jsem byl překvapený, jak to tady vše funguje samospá-dem. Oni spolu komunikují tím způsobem, že se uhlídají navzájem v dobrém i ve zlém. Společně všechno řeší na těch skupinových sezeních.

Proč neprobíhá individuální léčba, ale vše se řeší ve skupině? Pokud máte sexuální deviaci, nutně to neznamená, že spácháte sexuálně trestný čin. Pacienti jsou ve většině případů lidé, kteří prostě nemají tu morální brzdu něco takového spáchat. Na terapiích se pracuje nejenom s deviací, ale i s jejich nezdrženlivostí, vztaho-vačnosti a asociálnosti. Zkrátka s tou jejich divnou osobností. Takový člověk v individu-álním rozhovoru zdravotníka lehce převálcu-je. Snadno ho přesvědčí, že je nevinný, že ho odsoudili neprávem a že potřebuje výjimku z režimu. Pokud je v komunitě těchto pacientů, tak mu to neprojde. Říkal jste, že pokud člověka má sexuální deviaci, tak to nutně neznamená, že trestný čin spáchá. Jak potlačují svoji přirozenost? V určitém okamžiku to přece musí „bouch-nout“. Mě napadají případy těch církevníků. Ti se zavážou mít celibát, který je nefyziologický a podle mě i nekřesťanský. A hodně to dělají z toho důvodů, že v pubertě zjistí, že jsou pedofilové nebo homosexuálové a řeknou si, že takový život nechtějí a jdou dělat kně-ze. Právě z tohoto důvodů mají kněží tolik homosexuálních a pedofilních aférek. Protože to právě někdy bouchne. Ovšem neříkám, že jsou psychopati úplně všichni. Občas je tam někdo hodňoučký, kdo má ty děti rád, kdo by jim neublížil, ale prostě při tom tréninku je tam začal masírovat. Já jsem zrovna takovému člověku dělal znalecký posudek, když ho vzali

do vazby. Klečel přede mnou, plakal, nebyl to žádný psychopat ani násilník a rozhodně ta situace pro něho příjemná nebyla. Takže u někoho to bouchne dřív u někoho později. A pak je sorta lidí, o které se říká, že pedofilové byli, ale zvládali to a kreslili krtečky nebo psali pohádky pro děti a dospívající hochy. Říká se to například o Foglarovi a Andersenovi. Uvědomují si vůbec, že svým činem někomu ublíží?Jasně, tak pokud nikdy nic neudělali, a tako-vých pár je, a psali pohádky a dělali vedoucí skautů, tak si to uvědomovali a zvládli to. Ale ti co jsou na mém pavilonu, mají kognitiv-ní distorze, jakési obrany. A když znásilní nějakou ženskou, tak si říkají, že za to může ona, že neměla chodit sama ven. Pedofil si zase říká, že tomu dítěti neublížil a že se mu to vlastně líbilo. Celkově si říkají, že mají právo na sexuální uspokojení. To je potřeba na té psychoterapii změnit na to, aby z toho měli pocit viny a studu, které vůbec nemají. To je ta podstata. Všichni si myslí, že se udělá kastrace a vše je v pořádku.Před nějakou dobou kritizovalo CPT (Ev-ropský výbor proti mučení) postoj České republiky ke kastraci. Proč by ale země neměla poskytnout možnost ke kastraci v případě, že si pacient o to zažádá sám? Jejich argument je ten, že je pacient omezený na svobodě. Oni to nezakazují pacientům, kteří nejsou omezení na svobodě. Říkají, že k tomu by se neměl být schopen rozhodnout člověk, který je ve výkonu trestu nebo v ochranném léčení. Začíná se to komplikovat tím, že každý právní systém je jinačí. V tom českém máme ochranné léčení. A když je někdo indikovaný ke kastraci,tzn. že opa-kovaně páchá násilný sexuální delikt a jiné prostředky nestačí, může si zažádat o kastraci. Tihle lidé jsou buď ve výkonu trestu, nebo v tom ochranném léčení a neměli by být jinde. Čili CPT to těm, kteří to potřebují, zakazují. Prostě nechápou ten princip, že ty pacienty k tomu nikdo nenutí. Těch zákroků se v Praze za deset let udělalo deset. Kdežto deviantů projde léčbou mnohem víc. Skutečně to není frekventovaný zákrok, ke kterému bychom pa-cienty nutili. Podle mě je diskriminace jim to zakazovat. Od 1. dubna 2012 platí, že kastraci může podstoupit člověk starší 25 let, musí to schválit komise ministerstva zdravotnictví a soud. A nesmí se zákroku podrobit lidé ve výkonu trestu, ve vazbě a nesvéprávní. Tím, že pořád zpřísňují podmínky pro zá-krok, ale přece chrání devianty. Nemělo by to být spíše naopak? Proč to dělají? Podle mě to dělají jenom proto, že se tím živí. Dělají práci, za kterou jsou placeni. Veřejnost je 100% pro kastraci. . Veřejnost by takovýhle lidi nejraději pověsila nebo zavřela na doži-votí. Odborná veřejnost je pro kastraci, takže proč je někdo proti? Skutečně jenom proto, že dostanou pět tisíc euro za víkend, co to tady zkritizují.Je vůbec nějaká pravděpodobnost, že vy-kastrovaný člověk spáchá sexuálně trestný čin znovu?Možný to samozřejmě je. Oni jsou schopní průměrně jednou za měsíc masturbace nebo soulože. Možný to samozřejmě je. Hlavně ale

„Bonmot profesora Weisse je, že když se někde svlíkne chlap, přijede policie a zat-kne ho. Na druhou stranu, když se někde svlíkne žena, zatkne ty chlapy, kteří se na ni dívají.“

Fobia

foto: plbohnice.cz

nemají ty sexuální fantazie a mají pokoj od deviantních myšlenek. Většinou si to pochvalují. A podle statistiky je strašně malé procento recidivy po kastraci. Co pacienta donutí k tomu, aby si zažádal o zákrok? Většinou se pro to rozhodují po delším ochranném léčení, které nebere konce. Nebo po nějakém incidentu, kdy zase padají na začátek té léčby. Třeba u nás v léčebně jeden sexuální deviant zbil lékařku. A začal si říkat, že je opět na začátku, že se takhle odsud nikdy nedostane a podstoupil kastraci. Čili v přípa-dě, kdy je jim to doporučováno a oni vědí, že jim to pomůže, tak si o to zažádají. Jsou lidé, kteří si o to zažádají před soudem, proto aby jim soudce dal mírnější trest. Samozřejmě takhle to u nás nefunguje, ale v Americe ano. V USA je běžné, že soudce řekne, že pokud se dotyčný nechá vykastrovat, tak mu dá deset let a v případě, že ne, tak sto.Dalo by se říct, že kastrace je vlastně taková vstupenka na svobodu? Nedalo. Ono to není tak, že se podrobí kast-raci a my je propustíme. Stejně musí probrat ty témata v psychoterapeutických skupinách. Ale mají automaticky splněnou biologickou část léčby. Nikdy už nemusí brát žádné léky a měřit testosteron. Většinou se i psychicky uklidní. Co je tedy lepší? Kastrace, nebo biologická léčba?Proti kastraci svědčí to, že neexistuje žádná studie srovnávající moderní hormonální terapii a urologický zákrok. Takže je klidně možné, že ta hormonální terapie je stejně

účinná jako kastrace a ten zákrok je zbytečný. Rozhodně ale jsou celoživotní následky biolo-gické léčby větší než u zákroku.

Takže hormonální léčba může poškodit zdravotní stav pacienta? Tak jako každý lék, může mít nežádoucí účinky. Prochází játry. Koneckonců i ten žádoucí účinek, což je pokles testosteronu, vyvolává řídnutí kostí, osteoporózu a mluví se o depresích, tedy o psychických problémech, které jsou způsobené hormonálně. A jaká je úspěšnost léčeb v číslech?Podle nějakých světových čísel z USA a Německa devianti co se podrobí nějakému léčení, recidivují ve 20-30 %, ti co se nepo-

drobí tak recidivují v 80 až 100 %. V případě kastrace je pravděpodobnost opakování činu 1-3 %.

Redakce Fobie tématu a panu primáři Švar-covi věnovala prostor na vyjádření postoje ke kastraci. Možná si po dočtení řeknete, že pan doktor je muž na správném místě. Jeho cílem je evidentně pomoci lidem, které by ještě před padesáti lety zavřeli za mříže a zahodili klíč. Tvrzení CPT ovšem také ne-vychází z neinformovaných zdrojů. Nejspíš vám nezbude, než si na základě informací a potvrzených čísel vytvořit vlastní názor.

„Většinou se pro to rozho-dují po delším ochranném léčení, které nebere konce. Nebo po nějakém incidentu, kdy zase padají na začátek té léčby. Třeba u nás v léčebně jeden sexuální deviant zbil lékařku. A začal si říkat, že je opět na začátku, že se takhle odsud nikdy nedosta-ne a podstoupil kastraci.“

Pavilon psychiatrické léčebny v Bohnicích.

Valentyna Polyakova

Valentyna Polyakova

ReportážFobia

Hlas lidu – hlas Boží pro autobusy neplatí

foto: wikimedia.org

Psal se rok 1993, když kapela Tři sestry pustila do světa řidiče Láďu s jeho

autobusem. Nevědomky se jí podařilo na Čechy hluboce zapůsobit. Démona,

který to po dálnici kalí hlava nehla-va, si pod pojmem profesionální řidič představí i o dvacet let později plno

lidí. Ostatně, otevřete si na internetu diskuzi pod zprávou o nějaké nešťastné události na silnici a uvidíte sami. Část

přispívajících bude přesně vědět, jak ke všemu došlo („Byl do tří ráno v hospo-dě, chlastal a pak si sednul za volant!“). Jiní ochotně přispěchají s informacemi ze života řidiče, kterého nikdy neviděli („Zase jeden, co nic neumí, má jenom

základku, tak šel točit kolečkem!“). Dal-ší s chutí poradí všem konstruktérům, co udělat pro větší bezpečnost cestu-jících v autobuse („Zaveďte konečně

tříbodové pásy!“). Jenže ono je to celé jinak.

Volant, lehátko, šroubovák

Je konec září, pět ráno. Dojíždím na benzinku, kde se mám sejít s řidičem autobusu Jirkou. Společně vyrážíme na pražské Roztyly nabrat skupinu mířící na poznávací zájezd do severních Dolomit.Hned zkraje narážíme na problém. Vedoucí zájezdu požaduje přista-vení autobusu na zastávku městské hromadné dopravy. Jirka se snaží vysvětlit, že může stát jen na místě vyhrazeném pro zájezdy. Nakonec se přece podvoluje, aby se vyhnul hádce. „Rozhodně se mi to nestalo poprvé, je to vcelku normální. Ale jsou lidé, kterým se to nevysvětlí. Než se tady hádat a odstartovat pětidenní zájezd ve stresu, radši tam zajedu a budu doufat, že stačím naložit a vyrazit dřív, než si mě někdo všimne,“ vysvětluje mi svoje jednání. Když vidí, jak se tvářím, jen pokrčí rameny: „Když jsem začínal jezdit, tak jsem si taky myslel, že to půjde snáz. Cestovní kanceláře si však často postaví hlavu a nikdo s nimi nehne. Já mám rád, když je na zájezdu klid, tak se vždycky radši usměju a skousnu to.“Usadím se na sklápěcí sedadlo vedle řidiče a vyrážíme. Po pár minu-tách za námi přichází vedoucí zájezdu s oznámením o změně trasy. Potřebuje nabrat čtyři klienty v Plzni. Zastávku předem nehlásila. Přesto sjíždíme u Ejpovic z dálnice a míříme do centra západočes-ké metropole. Je to zajížďka a navíc mají přistupující čtvrt hodiny zpoždění. „To ještě jde. Jindy cestovky počítají nakládání jako řidičovu povinnou přestávku. Neberou v potaz, že je to hlavně čas pro nás, na odpočinek. V autobuse jsou tři tlačítka, pro dobu řízení, odpočinek a jiné práce, podle nich se to zapisuje na tachograf. A nakládání nebo tankování patří mezi jiné práce.“ Z Plzně vyrážíme v době, kdy jsme podle původního plánu měli přejíždět hraniční přechod Rozvadov. Tam také o tři čtvrtě hodiny později stavíme.Vedoucí ohlásí patnáctiminutovou pauzu. Po vypršení limitu však u autobusu stojím pouze já s Jirkou a opodál skupinka seniorů. Poslední doráží vedoucí, která „si prostě musela zapálit“. Nabíráme tak dalších deset minut. Stejná situace se ještě dvakrát opakuje.O několik hodin později se blížíme k Innsbrucku. Před sebou máme ještě dobrých sto padesát kilometrů, v závěru v horském terénu. Jirka začíná nervózně pokukovat na hodiny v autobuse: „Máme dvě a půl hodiny na dojezd a ještě naplánovanou zastávku na Brenneru. Dál mě nepustí karta.“ Nabízím se, že to přetlumočím vedoucí zájezdu a sku-tečně se o to pokusím. Ta mě ale uzemní: „To není pravda. Přece čím víc řidič staví, tím jede bezpečněji.“ Oponuji, že Evropská unie má na věc trochu jiný názor. „No, tak musí přidat a snažit se, aby to stihnul,“ dostává se mi odpovědi. Argument, že má autokar omezovač rychlosti, už raději nevytahuji. Na ubytování místo naplánované časové rezervy dorážíme osm minut před vypršením limitu.

Právní ochrana řidičů – jen na papíře

Jirka vyloží zavazadla a pustí se do mytí autobusu. Přitom mi vypráví o AETRu, Evropské dohodě o práci osádek vozidel v mezinárodní silnič-ní dopravě, závazné mimo jiné pro všechny členské státy EU. „AETR vznikl v 70. letech, aby byli řidiči aspoň trochu chráněni před přetěžo-váním. V práci tak smíme být maximálně patnáct hodin denně. To ne-znamená jen jízdu. Řídit můžeme denně devět hodin, dvakrát týdně až deset, ale potom musí následovat delší odpočinek. Zbytek času je pro jiné práce. A máme nařízené právě i ty povinné přestávky. Nejpozději po čtyřech a půl hodinách jízdy musí řidič zastavit na tři čtvrtě hodiny nebo si udělat dvě přestávky v průběhu, na patnáct a třicet minut.“Zdá se tedy, že kdybychom dnes přetáhli maximální dobu jízdy, na penzion bychom nedorazili. Ale tak snadné to není. „Stejně bych to musel dojet. Musel bych si vzít cizí kartu. Jel jsem na ni už ráno do Prahy, jinak by se to nestihlo,“ říká Jirka. Cestovní kanceláře si totiž s AETRem hlavu moc nelámou. „Jo, je to jednoduché. Cestovka vymyslí program a pošle ho dopravci. Náklady na cestu chce snížit na mini-mum, nasazení dvou řidičů by se prodražilo, tak požaduje jednoho. I na trasy, která sám nemůže oficiálně zvládnout. Pokud to dopravce odmítne, najde si cestovka vždycky jiného, co to pojede. Konkurence je obrovská. Tak na to radši každý kývne a přivře oči,“ vysvětluje mi praxi

tuzemských firem.Řidiči se přitom nemohou účinně bránit. Jsou až posledním článkem v řetězu. Profesní sdružení ani odbory nemají, nejblíže jim je ČESMAD, ten ale zastupuje zájmy dopravců. „Jasně, můžeš jízdu odmítnout. A pak už vůbec nemusíš chodit. Já mám doma ženu a dvě děti. Nemůžu si dovolit přijít o práci. A takových je nás fakt hodně.“ Vzpomenu si na pražskou cestovní kancelář, kde pracovala jedna známá. Majitel zaměstnával řidiče z východního Slovenska, kterým v Praze sehnal i byt. Když cokoliv odmítli, poslal je zpátky. Vzhledem k tomu, že u nich práce nebyla, byli zticha a jezdili ve dne v noci.

Jeden a půl řidiče na autobus

Drtivá většina dopravců AETR porušuje. Karel, který momentálně řídí linkový autobus ve středních Čechách, předtím ale jezdil šestnáct let zájezdy, ze své zkušenosti tvrdí, že by mohlo jít až o 90 % firem působících v kamionové dopravě a 60 % v autobusové. „U zájezdových autobusů jde ale většinou o přejezdy, s lidmi si to v poslední době do-volí málokdo. Něco jiného pak je, že u nás na lince je nouze o lidi, tak jezdíme víc než bychom měli. Jiné společnosti to mají stejně.“ Kromě jízdy na dvě karty jsou některé způsoby, jak zákon obejít, poměrně překvapivé. „Už jsem zažil, že jsme na dva autobusy byli tři řidiči. Oba busy byly od stejné cestovky a jeli jsme na podobné místo v Itálii. Z Prahy vyráželi kolegové a já spal. V Mnichově mě vzbudili, ři-dič ode mě si přeskočil ke kolegovi a šel se natáhnout, pak se vystřídali a já to dojel sám. Nazpátek totéž. Nebo když jedeš na kolečko, musíš na něm mít vždycky napsané svoje jméno, před kontrolou si to doplnit nestihneš. Je pár majitelů firem, co sami jezdí a jejich synové se jmenují stejně. Na kolečko si tedy napíšou svoje jméno, a když je do konce nikdo nezkontroluje, doplní za něj „mladší“. Rázem to pak vypadá, jako že jel ve skutečnosti syn a majitel měl volno. Ten pak může vlastně jezdit v kuse, peníze jdou jenom jemu a další řidiče si najímá jen bri-gádně,“ vypráví Jirka o nevšedních praktikách.Řidiči by se přitom proti porušování AETRu cestovními kancelářemi a dopravci rádi bránili, jenže nemají jak. „Já osobně – a myslím si, že v tom rozhodně nejsem sám – bych byl rád za častější policejní kontroly. To ale předpokládá i odpovědnost dopravce a cestovní kanceláře a ne jen řidiče chyceného, když jede přes limit nebo na cizí kartu. Řidič je v tomhle ten poslední článek a dopravce cestovku informuje do posled-ního detailu. Jen když dojde k nehodě, každý se tváří, že o ničem neví a za vše může šofér. To by se hlavně mělo změnit,“ naznačuje Jirka, co by mohlo problém vyřešit. Totéž si myslí i Karel: „My s tím zespo-da nic neuděláme. A policie se o nějaké kontroly ani moc nesnaží, kontroly autobusů u nás prostě nejsou na denním pořádku. Až mi to někdy připadá divné. Když jsem jezdil za hranice, s kontrolami jsem se setkával běžně. Švýcaři se dokonce ptají cestujících, jestli jel celou cestu stejný řidič nebo se s někým střídal, když mají podezření na porušení pravidel. Ale u nás nic. Je to holt byznys.“

Fobia

foto: minibox.webz.cz

foto: minibox.webz.cz

FobiaSnídaně není nutná

Na zájezdu do severních Dolomit nadešel poslední večer, zítra se chystáme domů. Po večeři v penzionu si s Jirkou jdeme uvařit kafe do autobusu. Po chvíli za námi přijde vedoucí zájezdu. „Řekla jsem klientům, že zítra bude-me nakládat od sedmi a v osm odjíždíme, tak buďte, prosím, připravený v sedm u autobu-su,“ prohodí k řidiči a bez rozloučení odchází. Má to jeden háček – od sedmi do osmi je snídaně. Jirka to ale bere optimisticky: „S tro-chou štěstí to naloží všichni stejně a stačím se i najíst. A když bude nejhůř, mám v ledničce ještě hermelín.“Vzpomenu si na svého učitele v autoškole, který měl řidičák na všechny skupiny. Při jedné z jízd se začal rozčilovat: „Nechápu, že lidem, kteří mají řidičák jenom na auto-bus, nedovolí v dnešní době řídit náklaďák s pískem, protože by to byla jiná skupina. Přitom řízení je to úplně stejné a písek má navíc tu obrovskou výhodu, že se jenom veze a nemluví.“Říkám to Jirkovi. Směje se: „Já rád pracuji s lidmi. Když se najde dobrá skupina, tak není lepší práce. S kamionem by mě to tak nebavi-lo. Na druhou stranu mě štve, že si naší práce skoro nikdo neváží. Není to o tom, že bych nebyl schopný dělat nic jiného. Mám střední školu, uživil bych se i jinak, ale mě baví tohle. Mezi řidiči jsou i vysokoškoláci, kteří ve svém oboru nenašli práci a některé i jen láká být na cestách.“Karel by také povolání neměnil, i když má svoje výhrady: „Cestující si stěžují, že se řidiči

neusmívají nebo jsou protivní. Já se snažím vystupovat příjemně, ale někdy člověk nemá svůj den, to platí pro všechny. Na druhou stranu, kdybych seděl a počítal, kdo mě při nástupu do autobusu pozdraví, stačily by mi pomalu prsty jedné ruky na celou směnu. Ne-mluvě o tom, že se najdou lidé, kteří nastoupí, řeknou mi „Praha“ a přitom mi vrazí do ruky tisícovku na zaplacení třicetikorunového lístku s tím, že menší nemají. Nezajímá je, že řidič linky nemá peníze na vrácení. Moje firma proto zavedla systém, kdy cestující sepíše formulář s odevzdanou částkou, sumou zaplacenou za jízdné a svým číslem účtu a dopravce mu pošle peníze zpětně. Originál dostane řidič, kopii cestující. Ještě nikdy jsem tenhle formulář nemusel vyplňovat. Každý nakonec sáhl do kapsy a zcela náhodou tam našel drobné.“

Bojte se, bojte

Kafe je uvařené, sedíme s Jirkou v autobuse a pozorujeme bouřku v dálce nad vrcholky Dolomit. Ptám se ho na tříbodové bezpeč-nostní pásy. Staví se k nim velice negativně: „Autobus není totéž, co osobní auto, kde je třetí bod ukotven do karoserie. V autobuse by to v případě nárazu situaci naopak ještě zhoršilo, cestující by se vytrhli z podlahy vozu i se sedačkami, protože ono třetí ukotvení do pevné části vozidla tam není možné. Tím pádem by ti vzadu stlačili všechny před sebou. Ono by hlavně bohatě stačilo, kdyby si cestují-cí pásy zapínali. Nedělá to skoro nikdo.“ V tu chvíli tak padá další mýtus.

Velkým paradoxem je jeden z nových nápadů na zvýšení bezpečnosti autobusové dopra-vy – postavit stanoviště řidiče tak, aby seděl níže než cestující a před sebou měl pouze čelní sklo. V řidiči to má vzbudit strach, že pokud se něco stane, on bude první na ráně. „Bude to znít cynicky, ale když z této pozice řidič uvidí nebezpečí kolize, bude se snažit podvědomě natočit autobus tak, aby se jemu nic nestalo. Je to pud sebezáchovy. Navíc každý z nás si uvědomuje, jakou má zodpo-vědnost. Ono mít za sebou padesát lidí, které musíš odvézt v pořádku na místo určení, není legrace,“ konstatuje Jirka. Nutno poznamenat, že dosavadní praxe jeho slova potvrzuje. Od výroby tohoto typu vozidel se opět začíná upouštět.O bezpečnosti se bavím i s Karlem, který to trefně komentuje: „V Čechách se říká, že v noci pracují jenom děvky a řidiči. A je to svým způsobem pravda. V Německu se většina zájezdů realizuje přes den. Ubývá tím riziko mikrospánku, což je věc, se kterou sebelepší řidič nic nenadělá. Ale jasně – zase je s tím spojené o den delší ubytování. To naše cestovky nechtějí. Takhle se lidé vyspí v autobusu a je to. A my jedeme.“

Michaela KratochvílováPozn.: Jména účastníků reportáže byla s ohle-dem na jejich přání změněna.

foto: wikimedia.org