Jeff v Benátkách

Smrt v Benáresu

geoff dyerJeff v Benátkách Smrt v Benáresu

Brno 2010

Věnováno Rebecce

Geoff DyerJeff in Venice, Death in Varanasi

Copyright © Geoff Dyer, ����Translation © Věra Klásková, ����Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., ����isbn �� - �-����-� �-�

Na každém kroku už je stopa nohy.Roberto Calasso

Velikánské zdi & věže & kameny & balkony — výhled přes ohbí řeky, podobný Benátkám za Velkým kanálem či při pohledu z Judeccy — a nakonec k hořícímu ghátu Manikarnika…Allen Ginsberg: Indické deníky

Film bohužel nebyl zrovna prvotřídní a ani novelou jsem nikdy nebyl moc nadšen.Josif Brodskij: Vodoznaky

Zdálo se, jako by zde všichni svržení, poražení, rozčarovaní, či dokonce jen znudění nacházeli cosi, co jim jiné město nabídnout nedokáže…Henry James

Část prvníJeff v Benátkách

jeff v benátkách 13

Jednoho červnového odpoledne roku 2003, zrovna když to na chviličku vypadalo, že invaze do Iráku přece jenom není tak špatný nápad, vyrazil Jeff rey Atman z bytu na procházku. Musel ven, poněvadž teď, když pominula počáteční úleva týkající se celkové situace — úleva, že Saddám neobrátil své neexistující zbraně hromadného ničení proti Londýnu a celý svět nevzplál jako pochodeň —, znovu se na něho pomstychtivě sesypaly myriády pocitů rozhořčení a marnosti, jež prostupovaly jeho situaci osobní. Nad dopolední prací div nechcípl nudou. Měl psát takzvaný „článek k zamyšlení“ o rozsahu dvanácti set slov (sice se počítalo s nulovou mozkovou aktivitou ze strany čte-náře a víceméně i ze strany autora, ale přesto byl tenhle výkon jaksi nad jeho síly), článek, který dosáhl takových výšin sucho-párnosti, že Jeff půl hodiny jen civěl na jedinou větu e-mailu určeného redaktorovi, jenž si tu práci objednal:

„Tuhle srágoru už zkrátka dělat nemůžu. S pozdravem J. A.“Na obrazovce se mu nabízela neúprosná volba: odeslat, ane-

bo smazat. Tak prosté to bylo. Klikni na smazat, a jsi zpátky tam, kde jsi začal. Kdyby se dal vlastní život brát takhle lehkováž-ně, den co den by došlo k tisícům sebevražd. Ukopneš si palec

geoff dyer 14

cestou do koupelny. Klik! Kousneš do toastu a upatláš si mar-meládou manžetu. Klik! Jakmile vyjdeš z domu, spustí se déšť a ty sis nechal paraple nahoře. Co počít? Vrátit se pro něj domů, vyjít ven do deště a nechat se promočit až na kůži, anebo… Klik! Zíral na tu zprávu a užuž se ji chystal odeslat, a stejně věděl, že to neudělá. Ochromovala ho samotná představa takového činu. Takže místo aby ono sdělení odeslal nebo aby pokračoval v psaní článku o „kontroverzní“ instalaci nového umění v galerii Serpentine, jenom bezmocně seděl a nedělal nic.

Aby zakletí nějak zrušil, klikl na smazat a odešel z domu, jako by prchal z dějiště nějakého hrozného, byť dosud nespá-chaného zločinu. Doufal, že ho čerstvý vzduch (dá-li se mu vůbec takhle říkat) a pohyb proberou, umožní mu ten pito-mý článek večer dopsat a sbalit se na cestu do Benátek, kam odlétá nazítří odpoledne. A až do Benátek dorazí? Pak bude vymýšlet a smolit další srágory. Má napsat o zahájení bienále, což je fajn, vcelku hračka, jenomže pak ho čeká rozhovor s Julií Ber manovou (přesněji řečeno, rozhovor, který by měl s Ju-lií Bermanovou udělat) — kromě článku o bienále se od něj totiž navíc očekávalo, že ji přesvědčí (bude žadonit, naléhat a všelijak se pokořovat), aby mu poskytla rozhovor, který zajistí ještě větší publicitu novému albu její dcery a přifoukne už tak dost přebujelou pověst Stevena Morisona, táty mladé zpěvač-ky a silně přeceňovaného umělce. A navrch se má ještě postarat (přinejmenším), aby Julia souhlasila s tím, že časopisu Kulchur poskytne exkluzivní práva na reprodukci svého portrétu, který Morison nakreslil, obrazu, jenž nebyl dosud nikdy publikován, takže ho neviděl ani nikdo z Kulchuru, ale v důsledku obav, že ho uveřejní konkurence, si vydobyl status vzácného a cenného artefaktu. Cena jakékoliv jednotlivé části této dohody neměla pražádný význam. Záleželo jedině na tom, aby z hlediska trhu a publicity (čili oběhu a reklamy — nazíráno očima vydavatele) stály všechny planety v příznivé konjunkci. Jeff tedy musí s Julií

jeff v benátkách 15

udělat rozhovor a musí na ní vyloudit ten obraz a právo na jeho zveřejnění. Pro Kristovy rány…

Prošla kolem něj žena s terénním kočárkem; vrhla na něj kvapný pohled a vzápětí se snad ještě rychleji odvrátila. Už to asi dělá zas: nepovídá si sám pro sebe nahlas, ale ústy tiše na-značuje slova — jeho rty nevědomky sledují proud starostí, jenž mu bez ustání protéká hlavou. Pevně sevřel pusu. S tímhle musí přestat. Ze všech věcí, s nimiž musí přestat anebo pro změnu za-čít, je tahle na prvním místě. Jak má však člověk přestat s něčím, co si naprosto neuvědomuje? Upozornila ho na to Charlotte v době, kdy byli ještě spolu, ale on to nejspíš dělal už mnoho let předtím. Nakonec jeho zlozvyk nazývala němým karaoke. „Už zase!“ říkala. „Už to zase děláš.“ Zpočátku šlo o žertík mezi nimi dvěma. Pak to stejně jako všechno ostatní v manželství přestala být zábava a stal se z toho kámen úrazu, problém, zdroj odpo-ru, jedna z těch mnoha věcí, jejichž vinou byl život na planetě Jeff , jak pojmenovala neobyvatelnou pustinu jejich manželství, k nesnesení. Nikdy jí nedošlo, prohlásil, že život na planetě Jeff je nesnesitelný i pro něj, dokonce víc než pro kohokoliv jiného. Ano, moje řeč, prohlásila ona.

Tentokrát neměl nikoho, kdo by ho upozornil, že kráčí po ulici a bez hlesu vyjadřuje svoje myšlenky. Moc ošklivý zlozvyk. Musí toho nechat. Jenomže je možné, že zatímco jde ulicí, jeho rty formulují slova: „Moc ošklivý zlozvyk. Musím toho nechat. Jenomže je možné, že zatímco jdu ulicí, moje rty formulují slo-va…“ Opět pevně semkl ústa, jako by chtěl tyto úvahy utnout. Jediný způsob, jak tomuhle zlozvyku učinit přítrž, spočíval v tom, že přestane formulovat slova už v mozku, přestane se za-obírat myšlenkami, které určují podobu slov. Jak toho docílit? Jde o závažný počin, o takovou tu záležitost, kterou člověk ře-šívá spíš v ášramu než v salonu krásy coby pouhou kosmetickou úpravu. Všechno, co se děje v nitru, se nakonec samo projeví navenek. Nitro se promění v zevnějšek… S námahou se usmál.

geoff dyer 16

Pokud by si na to dokázal zvyknout a neustále se snažil, aby jeho obličej vyhlížel v klidu vesele, jeho zevnějšek by se možná s nitrem propojil a on by pak třeba začal blaženě zářit i uvnitř. Ale věčně se takhle usmívat je dost otrava. Ve chvíli, kdy se pře-stal na úsměv soustředit, se jeho tvář pozvolna vrátila k nepříliš zářivému normálu. Normál, to je určitě výstižné slovo. Kolem-jdoucí byli většinou zachmuření jako těžký hřích. Soudě podle obličeje, mnozí z nich vypadali, jako by se jim duše kabonila. Alex Ferguson má asi pravdu: jediná možnost je energicky pře-žvykovat žvýkačku. Pokud je tomu tak, nabízí se Jeff ovi řešení v podobě trafi ky.

Za pultem stála mladičká Indka. Kolikpak jí může být? Sedmnáct? Osmnáct? Je půvabná a oslnivě se usmívá, což je pro tuto práci nezvyklé. Možná tady zrovna začíná, jen si na chvilku odběhla od maturitních zkoušek nebo jak se tomu dneska říká, zaskakuje za svého mrzoutského otce, který sice umí anglicky jen málo, ale přilnul k britskému způsobu života tak důkladně, že vypadá každým coulem stejně naštvaně jako někdo, jehož předkové sem přišli už kdysi s Normany. Konverzace s tímhle chlápkem Atmana vždycky vyváděla z míry, protože ať už byla sebekratší, s úspěchem zdusila v zárodku veškeré příznaky po-hody, v níž při vstupu sem byl. Nebylo snadné potlačit zvyk říkat prosím a děkuji, avšak v odpověď na to, jak tenhle chla-pík tvrdošíjně odmítal i základní projevy zdvořilosti, si Jeff na znamení protestu či odvety vždycky vybral zboží — noviny, čokoládovou tyčinku — a mlčky mu podal peníze. Ale dneska to bylo úplně jinak. Jeff dal dívce librovou minci. Vrátila mu drobné, pohlédli si do očí a usmáli se. Za pár let si sotva všim-ne, koho vlastně obsluhuje, jen vzhlédne, popadne peníze a ani se nepokusí vytěžit z komunikace víc než nejnutnější fi nanční úkon. Nyní je to však učiněné kouzlo. Jak snadno lze lidi (tj.  Jeff a) přimět, aby o životě (tj. o sobě samém) smýšleli drobet přívětivěji, jak snadno lze přetvořit svět v trochu lepší místo!

jeff v benátkách 17

Je záhadou, proč z něj tolik lidí — a k nim se mnohdy může směle počítat i on sám — naopak vytváří místo ještě horší. Když odcházel, bylo mu lépe než při příchodu, protože ho dívka okouzlila, ba dokonce svým způsobem vzrušila. Nebylo to vzrušení v pravém slova smyslu, spíše zvědavost. Zajímalo by ho, jaké asi nosí pod tričkem a bokovými džínsy spodní prá-dlo; přesně tohle je způsob uvažování, jímž mnozí příslušní-ci muslimského společenství — takzvaného muslimského spo-lečenství — pravděpodobně ospravedlňují závoje zakrývající ženě celou tvář. Před několika dny se dočetl, že britští musli-mové jsou ze všech evropských vyznavačů islámu nejvíce roz-trpčení a naježení, a obecně vzato, mají všeho po krk. Nač tedy jsou všechny ty řečičky o potřebě začlenit muslimy do života v Británii? Fakt, že jsou takhle naštvaní, je přece známkou úspěš-né asimilace. Oč výmluvnější důkaz si ještě přát?

Jeff , který přežvykoval tohle důležité téma — protože na po-slední chvíli dal před žvýkačkou přednost čokoládě —, zamířil do Regent’s Parku. Skutečnost, že by se právě v tomto okamži-ku měl vrátit domů a pustit se opět do práce, ho popohnala, takže pod oblohou obtěžkanou mraky prošel parkem a přešel přes Marylebone Road.

Atman coby tvor hluboce podléhající zvykům byl naprogra-mován, aby ve chvíli, kdy vkročí na Marylebone High Street, zamířil do patisserie Valerie a objednal si černou kávu a k ní ještě horké mléko a mandlový croissant, přestože o nic z toho nestál. Obvykle sem chodíval dopoledne, ale teď nastal útlum hodin po obědě, kdy je příliš pozdě na kávu, příliš brzo na čaj ( jed-ná se vlastně o denní dobu, kdy nikdo nechce nic) a opravdu hodně pozdě na četbu novin — ty si přečetl nanejvýš důklad-ně už před mnoha hodinami, aby odložil psaní toho pitomého „článku k zamyšlení“. Naštěstí měl s sebou knihu; jmenovala se Benátky spatřené a napsala ji Mary McCarthyová. Poprvé ji četl před čtyřmi lety poté, co se vrátil z bienále 1999, a nyní ji začal

geoff dyer 18

spolu s dalšími obvyklými knihami o Benátkách pročítat zno-vu — byla to příprava na výlet zpátky. Mandlový croissant měl rozměry a vzezření menšího pečeného krocana, a než se jím prokousal, podařilo se mu přelouskat celou kapitolu o Gior-gionově Bouři.

McCarthyová zastávala názor, že z tohoto obrazu vyzařuje „nová melancholie setrvalého nicnedělání“ renesanční šlechty. Dala by se podobná melancholie vysledovat u nepracujících dam z Marylebone High Street? Zjevně ne. Nicnedělání se stej-ně jako všechno ostatní časem změnilo, nabralo na tempu. Tyto manželky investičních bankéřů a správců zajišťovacích fondů, které zdolávají krátkou pauzu mezi obědem a vyzvednutím dětí z lycea či z americké školy, tedy obestírá spíš jakási naléhavost. Vzaly si k srdci lekci o nicnedělání, o tom, jak je důležité uspo-řádat si všechno tak, aby neměly čas být nešťastné. V období renesance času přibývalo, aniž by plynul, takže stále hrozilo propuknutí nějakých neočekávaných bouří. Odtud tedy pra-mení melancholie „zaplavující Giorgionovy obrazy, dech ne-pokoje, kterému se jenom nepodařilo zčeřit listoví stromů… Tento zvláštní dojem vzniká v důsledku naprosté strnulosti jeho scén.“

V roce 1999 Atman ten obraz neviděl, ale tentokrát se Bou-ře řadila k věcem, na něž se těšil nejvíc (pokud bude mít čas): chtěl ji — a město — vidět a porovnat s tím, co o obojím napsala McCarthyová.

Přejedený pečiva a celý nabuzený po kávě odešel z Valerie a chvíli listoval knihami v charitativním antikvariátě Oxfamu, což bylo také součástí obvyklé procházky po Marylebone High Street. Z normálu zato zcela vybočovalo, že se náhle přistihl, jak nakukuje do výkladu draze vyhlížejícího kadeřnického salonu. Jakživ nezaplatil za stříhání víc než deset liber (včetně spropit-ného) a už třicet roků, tedy od dob unisexového třeštění v půli sedmdesátých let, se nedával stříhat jinde než u obyčejného

jeff v benátkách 19

holiče; a co bylo nejdůležitější ze všeho: ostříhat dnes vůbec nepotřeboval. Jenomže to už otvíral dveře, vcházel dovnitř a podnikal první kroky k tomu, že udělá cosi, o čem přemýšlel celá léta: dá si obarvit vlasy. Dávno už považoval šedivé vlasy za příznak, za synonymum vnitřní pustoty, a proto se s nimi smířil jakožto s nevyhnutelností, ale tohle všechno se teď mělo změ-nit. Zavřel za sebou dveře. Ošetřovna vlasů příjemně voněla po účesech a různých elixírech a působila konzervativně — nebyl to takový ten podnik, kde se člověk pasuje na beznadějného burana, když si chce dát obarvit kštici jinak než na oranžovo či do odstínu řvavě červené. Vládla zde atmosféra skoro jako na klinice nebo v lázních. Muž s beztvarým účesem z hnědých vlasů — není to náhodou vynalézavý fígl, že kadeřníci tak čas-to vyhlížejí, jako by potřebovali ostříhat? — se ho optal, zda je objednaný.

„Kdepak, nejsem. Říkal jsem si ale, jestli náhodou nemáte volno.“

Muž se podíval do knihy objednávek; byla těžká, moc-krát proškrtávaná, cosi na způsob Knihy posledního soudu* světa vlasů.

„Ostříhat a umýt?“„Ano. No, vlastně jsem uvažoval, že…“ Cítil se trapně jako

postava z románu z padesátých let, která si kupuje prezerva-tivy. „Bylo by možné, že bych si dal obarvit vlasy?“ Chlapík, jehož celá záležitost dosud zajímala pouze okrajově, při těchto slovech zbystřil.

„Ano,“ řekl. „Barvení je umění jako každé jiné. My ho pro-vádíme mimořádně dobře. Děláme to tak, že výsledek vypadá opravdicky.“

* Pozemková kniha Anglie z roku 1086. (Pozn. překl.)