Johan Huizinga -- Homo Ludens - A Study of the Play-Element in Culture (1955, Boston: Beacon Press, pdf format) David Šmehlík342299 Člověk hravý mě vážně překvapil, a sice nepříjemně. Jako nezralý student a víceméně laik tvrdím, že dle Huizingova uchopení fenoménu hry je možné považovat za hru jakoukoliv činnost odehrávající se v čase, prostoru a podle určitých pravidel. Autor sice podmiňuje označení určité aktivity hrou splněním několika formálních znaků, kupř. že hra se nachází v opozici k vážnosti a hraje se sama pro sebe, nenuceně pro radost. V jedné z následujících částí ale k této kategorii přiřazuje i (což mi utkvělo nejvíce) válku. Lehce to zjednodušuji, ale je tomu tak. Johan Huizinga prvek hry přeceňuje, nadřazuje ho veškeré lidské kultuře. Nepopírám však, že v knížce prezentoval pár zajímavých idejí. Ze značné části je toto dílo koncipováno (bohužel) jako dějepisná příručka. V prvních kapitolách vysvětluje pojem hry obecně, popisuje její údajný původ a základní charakteristiky. Přestože je tématu pojetí hry z pohledu lingvistiky věnována vlastní sekce, etymologie různých slov, s kterými autor operuje a pomáhá na nich demonstrovat pravdivost svých úsudků, je propletena celou knihou. Co mě zaujalo v oněch prvních kapitolách bylo tvrzení, že protiklad vážnost - hra je proměnlivý. Jinde však pan Huizinga tvrdí, že vážnost není dostatečně vysoko postaveným pojmem na to, aby byl antonymem hře. Nejsem si jist, ale mám dojem, že v knížce není nikde explicitně řečeno, co tím protikladem je. Z toho by se dalo usuzovat, že jediným takovým slovem by pro autora mohla být "ne-hra".Následují rozličné etnologické exkurzy do přírodních kultur (např. Inuité) a jejich, místy velmi absurdních, zvyků. Zde autor vnímá jako hru jejich tradiční rituály. Argumentuje tím, že se jedná o slavnost důsledně oddělenou od obyčejného života, koná se zpravidla na k tomu určeném speciálním/posvátném místě a pro všechny zúčastněné platí závazná pravidla. Co se týče tradic, jsou v tomto přírodní národy velice striktní. Mimo tento případ i v jiných oddílech své práce pan Johan zdůrazňuje nežádoucnost hry proti pravidlům, její ruinování či sabotování. Domnívám se, že ani podvádění při hře nepřisuzuje takovou důležitost, nejspíš je podobného názoru jako "alespoň, že se hraje". V prostřední pasáži knihy srovnává autor hru s různými fenomény, s právem, válkou, věděním, filozofií, uměním. Děje se tak v podstatě formou historických exkurzů, ve kterých jsou hledány jejich společné prvky. Bez výjimky se zaměřuje na původ těchto jevů, na které roubuje splnění, se hrou shodných, atributů, z něhož (ze splnění) dle autora neoddiskutovatelně plyne jejich zrod ze hry. Nejsem historikem, ale z logického a intuitivního hlediska nelze přece tvrdit, že je válka obecně hrána podle pravidel. Jistěže dříve existovala určitá míra gentlemanství, ale copak neplatí, že se vyhrávalo originální lstí, čili nečekaným oklamáním nepřítele? Moment překvapení byl zásadní, rozhodoval o životě a smrti. Neprohlašuji, že Huizinga lže, ale umělě si vybírá pro něj vhodné příklady.Ideu vzniku filozofie z hádanek, resp. kladení zapeklitých otázek, považuji za přínosnou a segment jí se věnující za vcelku zábavný. Poptávání se po nevšedních věcech jako základní stavební kámen filozofie sice není nic nového, ale jeho souvislost s vědomostním soutěžením a řešením hádanek je, alespoň pro mě, osvěžujícím poznatkem. Mám za to, že pana Huizingu nezapomenutelně oslovily aktivity sofistů, ke kterým se vrací i v jiných kapitolách. Musím uznat, že zde jeho poita skvěle funguje, jelikož jejich pověstné slovíčkaření je hrou se slovy par excellence.

Tu z nejryzejších forem hry vidí autor v tanci. Já osobně ale spatřuji největší hravost (v tomto rámci) právě v tanci bez pravidel. Dále se vyžívá v lyrice. Z jeho výkladu je jednoznačně cítit pocit nedoceněnosti básnického umění. Skládaní básně považuje též za hru. Zarazila mě zmínka o výtvarném umění, jehož produkce údajně probíhá mimo oblast hry. Jeho názor pochopitelně pramení z faktu, že tento druh umění byl prvně vnímán jako pouhé řemeslo. Pokud se ale nemýlím, tentokrát měl na mysli i tehdy současné výtvarné umění, s čímž já nemohu souhlasit. Není snad většina umělecké tvorby založena na hře (s barvami, slovy, rytmem, melodií, ...), experimentu? Tuto pasáž, podle mého mínění, Huizinga naopak podcenil. Možným vysvětlením mého výroku může být ale můj blízký kontakt s uměním. S tím souvisí i poslední části díla Homo Ludens, kde se pan autor zabývá elementem hry v naší "současné" kultuře. Definitivně odsoudil možnost příbuznosti experimentu se hrou. Jedním z nejsilnějších proudů plynoucích proti hernímu faktoru ve společnosti je totiž prý analytická (u té se shodneme) a experimentální věda.Závěrem Johana Huizingy je teze, že ve svých prvotních fázích byla kultura hrána, ze hry ale nevznikla, ve hře se vyvinula. Popravdě jsem po celou knihu očekával velkolepé představení věhlasného konceptu magického kruhu. Překvapením nakonec pro mě bylo, že tento konkrétní pojem nijak vehementně neprosazuje, ačkoliv je s ním nerozlučně spojen. Poznámka: Omluva za sirotky, Google Docs mi nepovolují vložení nezlomitelné mezery.