i/2017 15.03.2017 ročník xv neprodejné literární...

lite

rárn

í

Fóru

m

I/2017 15.03.2017 ročník XV neprodejné

S ilustracemiJiříhoHovorky

[email protected] Vydává Jihočeský klub Obce spisovatelů s finanční podporou Jihočeského kraje

Ilustrace: Jiří Hovorka

1Fórum/I/2017 http://spisovatelejih.blog.cz

editorial

editorial

Vážení a milí čtenáři!

Vítejte na stránkách jar-ního vydání časopisu Literár-ní fórum.

Je březen a položíte-li stovce Čechů otázku: „Co se vám vybaví, když se řekne

březen?“, mnozí z nich odpoví – MĚSIC KNIHY. To spíš v případě starší generace. Ti mladší řeknou – MĚSÍC ČTENÁŘŮ. Co mají obě skupiny společného? Pro kaž-dého je to báječná příležitost k tomu, abychom sáhli po dobré knize.

A proč se neinspirovat naším časopisem a nevyužít nabídky jihočeských autorů, kterou naleznete v recen-zích Hanky Hosnedlové či v ukázkách z tvorby.

Pro inspiraci si můžete také zajít na některou z be-sed, které s našimi autory pořádají knihovny a kulturní zařízení celého kraje. Jejich aktuální přehled naleznete na stánkách klubu: http://spisovatelejih.blog.cz/.

Pro ty, kteří mají raději informace v tištěné podobě, jsme vyzpovídali dalšího autora. Tentokráte je to písecký spisovatel a básník Richard Uher.

Kromě informací o nových knihách obsahuje náš časopis také pravidelnou porci informací z literárního a kulturního života v Jihočeském kraji. O ilustrační do-provod se tentokráte postaral výtvarník a spisovatel Jiří Hovorka.

Literární fórum je časopisem nejen autorů, kteří v něm pravidelně publikují, ale i vás, čtenářů. Napište nám tedy, jak se vám líbí a co byste na jeho stránkách uvítali. E-mailovou adresu najdete na této stránce dole.

Pokud vás navštíví literární Múza, pochlubte se svým dílem. Bude-li publikovatelné, rádi ho zveřejníme v rub-rice určené začínajícím autorům s názvem Rozjezdová plocha.

Přeji vám mnoho hezkých chvil nejen nad stránkami našeho časopisu, ale nad jakoukoli dobrou knihou…

Váš Fanda :-) Tylšar

Literární fórum – časopis pro literaturu a kulturuVydává: Jihočeský klub Obce spisovatelůŽižkova 3, 370 01 České BudějoviceVychází s finanční podporou Jihočeského krajeE-mail: [email protected]Časopis je vydáván Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby a instituce a je volně neprodejný. Časopis je připravován v DTP programu Adobe InDesign a využívá volnou licenci písma Lido Střešovické písmolijny.

Redakce: František Tylšar (šéfredaktor a editor, typografická úprava)Jan Bauer, Hanka Hosnedlová, František Niedl, Miloslav Král Český, Jiří Sivok, Vladimír Sulek

2 www.epika.cz Fórum/I/2017

literatura

obsah

dění

kultura, umění

Redakce Předvánoční setkání nad knihou ...................................... 4

Hanka Hosnedlová Růže, šampaňské a knihy v Milevsku ............................... 5

Hanka Hosnedlová Heyduk by se asi divil ...................................................... 6

František Tylšar Repríza u Heyduků ............................................................ 7

Vladimír Janda Vánoce z písmenek a not ................................................. 8

Hanka Hosnedlová Slovensko na břehu Vltavy ............................................... 8

Hanka Hosnedlová Operní klasika v novém kabátě ...................................... 10

Hanka Hosnedlová Co mohlo být a není ........................................................ 11

Hanka Hosnedlová Dříve ilustroval, než psal ................................................. 12

Miloslav Král Český, Anna Zemanová, Lenka Tylšarová Fotohumor ........................................................................ 38

František Tylšar Básník ze Šrámkova Písku ............................................... 14

Dušan Žárský Na křídlech andělů .......................................................... 15

Miloslav Král Český Kterak moudře doaktualizovat Senecu 10. díl ................ 15

Miloslav Král Český Alchymia Litera ................................................................ 16

Hanka Hosnedlová Nové knihy .................................................................. 18-24

Z internetu Kolik má čeština slov? ..................................................... 37

Ilustrační doprovod čísla - Jiří Hovorka

Básník Alen Malina na autorském čtení v Písku


autorská tvorba - próza

obsah

Jindřich Malšínský Die Fahne hoch ................................................................ 26

Jiří Hovorka Tenkrát na východě ......................................................... 28

Jan Bauer Smrt na Karlštejně ........................................................... 30

Ladislav Beran Polda na zabití ................................................................. 31

Petr Šulista Nečekaní spolunocležníci ............................................... 33

František Niedl Ve službách mocných ..................................................... 34

Hynek Klimek Jak do mlýna Soukeníku přišel mladý krajánek ............. 35

Vladimír Šindelář „Tajemná Řásnovka“ ....................................................... 36

autorská tvorba - poezie

František Tylšar Muzikální ......................................................................... 38

František Tylšar Kniha ................................................................................ 38

František Tylšar Pravda a láska .................................................................. 38

Alexandr Wdowyczyn (2 x bez názvu) ................................................................ 39

Alexandr Wdowyczyn Na cestu .......................................................................... 39

Petr Šulista Výhoda stáří ..................................................................... 39Otakar Pánek Slovo ................................................................................ 40

Otakar Pánek Já chci .............................................................................. 38

Alen Malina Křídla lze utnout pouze jednou ...................................... 41

Alen Malina Trpké nevratné zjištění .................................................... 41

Šimotová Wendy Vánice .............................................................................. 42

Stáhněte si elektronickou verzinašeho časopisu zdarma na:

http://jihocesky-klub-obce-spisovatelu.webnode.cz/novinky/nebo na blogu JčKOS:

http://spisovatelejih.blog.cz


dění | jižní Čechy

Předvánoční setkání nad knihou ◊ Redakce / Foto JoseF novotný

Bohatá účast na obvyklé předvánoční multiautogramiádě v prvním prosincovém dni loňského roku potvrdila navzdory pesimistickým prognózám, že lidi o knížky zájem pořád ještě mají.

A povzbudivé je, že právě o knížky české regionální literatury.

Tentokrát se v českobudějovickém knih-kupectví Kanzelsberger svými knižními novinkami představilo devět jihočeských autorů – osm osobně, ten devátý, jímž byl František Niedl, alespoň zprostředkovaně. Jihočeský klub Obce spisovatelů zastupo-vali kromě Niedla ještě Jan Bauer s celou hromadou nových knižních titulů, Ladislav Beran jak s knížkami s prvorepublikovou čet-nickou tematikou, tak se současnou krimi, Jaroslava Pixová s životopisnou črtou jiho-českého mlynáře a s místopisnou publikací o zámečcích a tvrzích na jihu Čech a nechy-běl ani šumavský spisovatel Hynek Klimek se svými posledními Strašidláři, které se staly v posledních letech hitem dětských čtená-řů. Jiří Hájíček do rozběhnutého programu autogramiády vstoupil doslova v poslední chvíli, aby prezentoval svůj poslední román z venkovského prostředí – Dešťová hůl, Mag-dalena Zachardová, která se v této literární sestavě ocitla poprvé, vsadila pak ve svém novém titulu Magická tajemství dávných Čech na záhady a tajemno. Dalibor Vácha zůstal v jednom ze svých dvou posledních románů s názvem Cestou věrný problematice československých legií, zato ve druhé knize s titulem Nikam přesedlal nečekaně na kata-strofické téma v linii sci-fi, dokonce situované přímo do Českých Budějovic. A Jiří Březina přišel se svou Polednicí, napínavou detektiv-kou vsazenou do aktuálního prostředí i času. Literární odpoledne, připravené a mode-rované novinářkou a publicistkou Hankou Hosnedlovou, příjemně prokládala hudební-mi vstupy sehraná českobudějovická skupina CB Dědows. V závěru, kdy pak došlo nejen na podpisy do zakoupených knih, ale i na osobní rozhovory, našel spolehlivě každý z autorů svůj okruh příznivců. A už dnes se všichni zú-častnění – jak na straně autorů, tak na stra-ně čtenářů, těší na příští ročník každoročně opakovaného tradičního předvánočního setkávání nad knihou. -red-

Přítomní autoři (zleva): Jan Bauer, Ladislav Beran, Jaroslava Pixová a Hynek Klimek

O hudební doprovod se postarali CB Dědows


Růže, šampaňské a knihy v Milevsku◊ Hanka Hosnedlová / Foto stanislava kobliHová


Nečekaným, ale velice příjemným překvapením pro mne byla bohatá účast návštěvníků na veřej-ném knižním křtu v Milevsku.

Tato událost se konala v útulných, umě-ním dýchajících prostorách galerie, a to

poslední lednovou sobotu odpoledne. A ačko-liv počasí zrovna k vycházení moc nelákalo, čtenáři své místní literáty nezklamali. Na své příznivce zde čekali hned tři milevští autoři, připravení prezentovat a podepisovat knihy i odpovídat na všetečné otázky. Prvním z nich byl Vladimír Šindelář, zavedený spisovatel a dlouholetý člen JčKOS, držitel několika pres-tižních literárních ocenění včetně Číše Petra Voka. On byl vlastně také iniciátor a hlavní garant této literární sešlosti, která vzbudila zaslouženou pozornost čtenářské obce. Před-stavoval hned tři své nové knihy z poslední doby, čímž svým fanouškům, rozhodnutým k nákupu, přivodil určité dilema: který z tro-jice nabízených titulů zvolit pro rozšíření své knihovničky? Kriminální příběhy ze staré Šumavy dvojku nebo trojku, anebo úplně nej-novější Vražedné příběhy z Čech a Moravy? U Pavla Hrdličky už to bylo jednodušší – ten kromě báječného a všemi oceňovaného ob-čerstvení, na němž se podílela i rodina Šinde-lářova, připravil pro autogramiádu další svou historickou detektivku - Úkol pro šaška. Ale jeho prohlášení, že se se svým dosavadním hlavním hrdinou – podrychtářem Václavem

od Černého koně, který procházel všemi pěti jeho dosavadními tituly a kterého si čtenáři skutečně oblíbili, hodlá definitivně rozloučit, vzbudilo všeobecnou nevoli. Tak kdo ví, zda se autor přece jen nenechá přemluvit a jeho středověký detektiv nepřežije ještě do další knihy. A třetím v tomto literárním trojlístku byl Zdeněk Klásek, který si sice křest svých pohádek nadmíru úspěšně odbyl již před loň-skými vánočními svátky, ale byl připravený podepisovat nejen tuto publikaci, ale i předtím

vydaný sborník povídek Sedm dýmek a mincí. Nadmíru dobře zvolené byly i hudební vstu-py klasické kytary mezi jednotlivými body programu, v němž se i mně dostalo té cti růží a šampaňským pokřtít zmiňované tituly, ale i slovně stručně představit zdejší literární trio.

Jak autoři, tak návštěvníci pak s nadšením přivítali v proslovu Vladimíra Šindeláře ná-znak toho, že by se podobné akce mohly stát v Milevsku pravidelnou tradicí, Takže i já dou-fám, že nezůstane pouze u slov.

O autogramy Vladimíra Šindeláře do právě pokřtěných knih byl velký zájem

Pavel Hrdlička, Vladimír Šindelář, Hanka Hosnedlová a Zdeněk Klásek - aktéři lednového milevského literárního setkání



Písecký Heydukův dům byl poslední lednovou neděli místem, které v odpoledních hodinách hos-tilo jihočeské literáty a jejich příznivce.

Konal se zde totiž již druhý ročník Velké-ho literárního čtení, které pod záštitou

Jihočeského klubu Obce spisovatelů inicio-val a organizoval písecký Richard Uher za obětavého přispění Radky Velkové.

Hostitelem byl i tentokrát ředitel písec-kého muzea Jiří Prášek, který celý pořad, prokládaný hrou klasických kytar Ivana Zborníka a Miroslava Grégra, nejen zaha-joval, ale i fundovaně moderoval. Povídka-

mi a básněmi se postupně představilo osm členů JčKOS – František Niedl, moje malič-kost, Vlasta Dušková, Stanislava Bumbová, Alexandr Wdowyczyn, Otakar Pánek, Ri-chard Uher a Petr Šulista. Nesporně příjem-ná byla pro všechny zapojené neskrývaná přízeň publika, které mělo velký zájem i o ná-sledné osobní rozhovory s autory. A protože nejen slovem živ je člověk, nezůstalo opo-menuto ani báječné pohoštění, připravené

díky sponzorství emeritního hoteliéra Karla Malířského a z oceňované kuchyně Richarda Uhra. Na akci nechyběli ani novináři, takže se nepochybně o prezentované tvorbě jiho-českých literátů dočteme i v jiných tiskovi-nách, což je pro klub nesporně přínosem.

Tento báječný podvečer měl pak o dva týdny později pokračování ve stejném pro-středí za účasti sedmi dalších autorů z jiho-českého klubu.

Předsedkyně JčKOS Hanka Hosnedlová a moderátor Jiří PrášekSpisovatelé František Niedl (s knihou) a po jeho levici Otakar Pánek

Heyduk by se asi divil ◊ Hanka Hosnedlová / Foto Milena beRanová

Další písecký básník - Richard Uher (vpravo)V popředí písecký básník Alexandr Wdowyczyn



Písecká sekce Jihočeského klubu Obce spisovatelů připravila ve spolupráci s Prácheňským muzeem v Písku již druhý ročník Velkého čtení spisovatelů jižních Čech.

Na úspěšnou první část, která proběhla dne 29. ledna 2017, navázala v neděli

12. února neméně úspěšná část druhá. V prostorách Památníku Adolfa Heyduka

se tentokráte sešli spisovatelé Pavel Hrdlička, Jaroslava Pixová, Ladislav Beran, Alen Mali-

na, Radka Velková, Zlata Měchurová a Fran-tišek Tylšar, ale zejména písečtí čtenáři, kteří zaplnili prostory do posledního místa.

Každý z přítomných autorů se nejprve krátce představil a potom přečetl ukázku ze svého díla.

I toto odpoledne moderoval ředitel Prácheňského muzea Jiří Prášek a hrou na kytaru doprovodili Ivan Zborník a Jaromír Grégr. Sponzorem akce byl opět emeritní hoteliér Karel Malířský.

Děkujeme.

Závěrečný přípitek spisovatelů - zleva: František Tylšar, Alen Malina, Ladislav Beran. V popředí Richard Uher, v pozadí Adolf Heyduk

Repríza u Heyduků ◊ FRantišek tylšaR / Foto MaRtina tylšaRová

Prostory Heydukova domu se opět zaplnily píseckými čtenáři do posledního místa



Už více než dvě desetiletí patří v Čes-kých Budějovicích k únorovým udá-

lostem tradiční Dny slovenské kultury. Jejich součástí je pravidelně rovněž setká-vání jihočeských a slovenských spisovate-lů. Jejich forma se v průběhu let měnila od koncipovaných pořadů s prezentacemi ukázek z tvorby až po přátelská posezení a neformální rozhovory. A stejně tak se měnily i sestavy slovenských hostí ze spi-sovatelských kruhů.

Letošní únor přivedl do jihočeské me-tropole dvojici autorů ze Slovenska, a to Zuzanu Kuglerovou a Ondreje Kalama-ra. Jejich českými protějšky byla kromě představitelek Klubu slovenských doty-kov, vedoucí odboru kultury na českobu-dějovickém magistrátu a zástupců tisku pětice autorů z Jihočeského klubu Obce spisovatelů – František Niedl, Hanka Hos-nedlová, Jiří Sivok, Jarmila Mandžuková a František Tylšar. Bez nadsázky lze říci, že diskuse, která se rozvinula hned po kratičkém představení jednotlivých pří-tomných, byla naprosto spontánní a velice živá. Hlavním tématem se stala samosebou literatura a kultura všeobecně, ale v rozho-vorech se zabrousilo se i do jiných oblastí života. Příjemným překvapením pro Jiho-čechy byl nelíčený zájem slovenských hostí o literární tvorbu přítomných autorů, ale i snaha navázat užší a trvalejší kontakty po jednotlivých žánrových liniích. Nechyběly ani veselé a rozmarné historky ze života

a nečekaně se objevily i předběžné nabíd-ky na další setkání, účast na slovenském literárním festivalu, možnosti pobytu na rekreačních objektech spisovatelské orga-nizace slovenských kolegů. Zaujaly mimo jiné informace o projektu nazvaném Česko-slovenské mosty, o festivalovém dění s ná-zvem Biblioteka nebo o česko-slovenských literárních večerech Pars artem. Došlo i na oboustranné klasické dárky v podobě knih

a Jihočechy pak velice potěšil zájem i veli-ce kladné hodnocení almanachu Literární fórum, jehož poslední vydání bylo sloven-ským kolegům rovněž předáno.

Zbývá jen do budoucna doufat, že se tentokrát navázané nitky kontaktů nepře-trhnou a naopak se zpevní další vzájem-nou spoluprácí či výměnnými návštěvami a třeba vznikne i nějaký společný literární projekt.

Slovensko na břehu Vltavy◊ Hanka Hosnedlová / Foto FRantišek tylšaR

Vánoce z písmenek a not◊ vladiMíR Janda

Poté, co Městský úřad v Rudolfově vytvo-řil v budově opraveného perkmistrov-

ského domu podmínky pro kulturní akce, využil Jihočeský klub Obce spisovatelů tuto lákavou možnost již několikrát.

Tak se stalo i 14. prosince loňského roku 2016, kdy řada spisovatelů přijala na-

bídku ke krátké prezentaci povídek, poezie nebo výňatků z obsáhlejší prózy. Zúčast-nili se především českobudějovičtí autoři jako František Niedl, Hanka Hosnedlová, Jirka Sivok, Stáňa Bumbová a Pepa Vrba. Pozvání přijal i strakonický spisovatel Petr Šulista.

A protože se jednalo o předvánoční čas, přišli se svými nástroji i rudolfovští školáci, aby pořad průběžně doprovázeli koleda-mi a hrou na kytary. Naplněný sál svědčil o úspěchu nabídnutého kulturního pořadu. Do budoucnosti je proto možné věřit v další pokračování takové spolupráce.

Slovenští autoři Zuzana Kuglerova a Ondrej Kalamar


umění | ilustrace



První premiérou Jihočeského divadla v letošním roce byla slav-ná Verdiho opera Trubadúr. Je jedním z nejznámějších a také nejhranějších děl tohoto skla-datele a společně s Rigolletem a Traviatou tvoří jedinečný oper-ní trojlístek.

Na jihočeské scéně byla premiérově uve-dena již počtvrté – její první inscenace

před více než půlstoletím nese datum roku 1965 a stalo se tak před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově.

Opera Trubadúr byla zhudebněna podle Gutiérrezova dramatu El trovador a příběh, v podstatě nadčasový, se odehrává na počátku 15. století v severním Španělsku. Milostný troj-úhelník, otázka pomsty a jejích následků jsou sice hlavní dějovou nití tohoto hudebního me-lodramatu, ale nesou s sebou ještě řadu dalších kontroverzních aspektů plných emocí a hlubo-kých prožitků, včetně konečného prozření.

Režie se tentokrát ujal Tomáš Studený a společně s choreografkou Veronikou Poldauf Ridlbauchovou dali představení svérázný, téměř antický rámec, jak uvádí i tisková zprá-va divadla. Podle režisérových slov hledali vlastní způsob, jak zachytit vnitřní obraz Tru-badúra, přičemž se inspirovali jak divadlem středověku, tak divadlem antickým, zejména ve využití sboru. A pravdou zůstává, že sbor je neustále na scéně a přejímá tudíž jakousi roli prostředníka či nepřímého vypravěče a svým způsobem tak dotváří i nynější scénografii.

Samotná scénografie Aleše Valáška ve sna-ze funkčně členit daný prostor využívá velké dřevěné komponenty jakoby středověké vozy, umožňující scénu průběžně variabilně promě-ňovat. Svou neopomenutelnou roli zde hraje také oheň v rozličných symbolických podoben-stvích. Skvěle do toho zapadají mimo jiné také kostýmy Zuzany Přidalové, které třebaže ne-jsou historickou kopií tehdejších oděvů, pre-zentovanou dobu příběhu plně akceptují, navíc s jistou dávkou vlastní imaginace výtvarnice.

„V našem příběhu je zmařená láska Manrica a Leonory jen vedlejším motivem

tragédie mnohem dalekosáhlejší, a její obětí je i Manricův protivník - hrabě z Luny. Stej-ně jako pro Verdiho i pro nás zůstává hnacím motorem celého dramatu postava Azuceny a její nesmírně bolestný vnitřní konflikt mezi neodbytnou potřebou pomsty a mateřskou láskou k Manricovi. Právě on se ale nakonec stává nástrojem a zároveň i obětí její pomsty, čímž se tragédie anticky završí,“ říká k obsa-hu opery dramaturg František Řihout.

Trubadúr je uváděn v hudebním nastu-dování Maria de Rose a v mezinárodním obsazení – v roli Leonory alternují Yukiko Kinjo a Jana Šafářová Doležílková, postavu

Manrica střídavě ztvárňují Lázaro Calde-rón a Paolo Lardizzone a jako hrabě z Luny vystupují Alexandr Beň a Miguelangelo Ca-valcanti, sólista Národního divadla Praha. O roli Azuceny se pak podílí Šárka Hrbáčko-vá a Eliška Weissová. Dále hrají Josef Škarka / Jan Šťáva, Vladimíra Malá / Jana Málková, Josef Falta / Peter Malý a František Branta-lík. Pod hudební přípravou jsou podepsáni Jan Bubák, Lilia Červená a Aleš Vítek, jako sbormistr pak Martin Veselý. V letní sezóně bude tato opera uvedena i v jedinečném pro-středí českokrumlovské zámecké zahrady před otáčivým hledištěm.

Operní klasika v novém kabátě◊ Hanka Hosnedlová / Foto MicHal siRoň, WWW:JiHoceskedivadlo.cz

umění | divadlo

Naďa Kabelová, Yukiko Kinjo


Výstavou, která se těšila nad-míru velké pozornosti a zájmu, byla bezesporu expozice nerea-lizovaných projektů v krajském městě, instalovaná na sklonku loňského roku v českobudějo-vické radniční výstavní síni.

Už víc než bohatě navštívená prosincová vernisáž krátce před vánočními svátky

signalizovala, že se téma této nevšední prezen-tace strefilo skutečně do černého. A neutucha-jící zájem veřejnosti trval po celou dobu trvání výstavy. O přitažlivém a zajímavém obsahu vý-stavy výstižně vypovídal už její nezvykle dlou-hý název: Historická odhalení, co tu mohlo být a není aneb Nerealizované projekty Českých Budějovic. Na vzniku poměrně náročné vý-stavní expozice se podílel osvědčený tandem - Milan Binder a Daniel Kovář, tentokrát s vy-datnou spoluprací Marty Vaverkové.

„Viděl jsem spoustu námětů, které mohly naše město obohatit nebo i částečně změnit, ale které nebyly z takového či onakého důvodu realizovány a zůstaly tak v šuplíku architek-tů. Bylo mi těch zapomenutých nápadů svým způsobem líto, a tak mne napadlo, že by bylo dobré je představit budějovické veřejnosti. Šel jsem s tím nápadem za Danem Kovářem do

okresního archivu a on mne překvapil prohlá-šením, že si tyto věci také už nějakých dvacet roků zapisuje. Takže nebylo co řešit – šli jsme do toho a výsledkem byla zmiňovaná úspěšná výstava,“ říká Milan Binder, jeden z tvůrčího trojlístku.

Sehnat konkrétní podklady nebyl příliš vel-ký problém, ale přes půl roku společně sháněli někoho, kdo by nerealizované projekty dovedl nakreslit pak v jejich konečné vizuální podobě. Jejich společným představám nevyhovovala

ani grafická počítačová zpracování, ani pokusy studentů z vysokých škol. Až teprve výtvarné zpracování Marty Vaverkové, jedné z provo-zovatelek tvůrčího ateliéru Tvor, jim káplo do noty a ve výsledné fázi nadchlo i návštěvnickou veřejnost všech věkových kategorií.

To, že byla výstava přijata s takovým záj-mem a sympatiemi, podmínila nejen skuteč-nost, že expozice přinesla naprosto jiný a zcela nečekaný pohled na jihočeskou metropoli, ale i fakt, že se zde podobná prezentace předtím nikdy nevyskytla. To také povzbudilo tvůrčí trio k dalším krokům, na jejichž konci bude další výstava, tematicky navazující na tu loň-skou. Bude to vlastně druhý díl, přinášející to, co se do první části nevešlo. Její součástí by měl být mimo jiné také křest knihy, jejímž obsahem budou materiály z obou výstavních expozic a ještě něco navíc. A to vše by se mělo odehrát již letos, v prosincových dnech.

„Projektů, které se nedočkaly realizace, je na dvě stovky, a nejedná se jen o budovy a stavby, ale také třeba o nepostavené tratě, prodloužení historické koněspřežky v době je-jího provozu až před radnici nebo třeba doda-tečně přistavěné balkony na radniční budově a podobně,“ dodává k dvoudílnému výstavní-mu scénáři výstavy Milan Binder a už nyní tak vzbuzuje zvědavost budějovických občanů, kteří své město milují.

Co mohlo být a není◊ Hanka Hosnedlová / Foto aRcHiv Milana bindeRa

umění | výtvarno


Jiří Hovorka (1946) se narodil v Cetorazi na Pelhřimovsku, kde jeho tatínek působil jako ředitel školy a Jirkův první učitel.

Výtvarný talent uplatnil hned po umě-lecko-průmyslové škole v propagač-

ním oddělení Jitexu Písek, posléze jako grafik v Alšově jihočeské galerii, několik let působil také v Muzikexportu a později pak jako výtvarník na volné noze.

Jaké jsou tvé vzpomínky na roky dět-ství v Cetorazi?

Nádherné, krása krás... Bydleli jsme ve škole, takže jsem ani nepotřeboval školní brašnu. O přestávce jsem si vždyc-ky seběhl dolů po schodech pro učebnici a sešit, pomazlit se s maminkou a zase zpátky do třídy. Na střední škole jsem ale měl problém s tím, že jsem jen z Cetora-ze. Spolužáci byli většinou z Prahy, zby-tek pak z Plzně, Ostravy, Karlových Varů a jen já - z Cetoraze. Ani kantor nevěděl, kde to je, ale pochválil mne, že nemám žádný cizí akcent, i když jsem z Jugoslá-vie, kam si Cetoraz mylně umístil.

Kam tě zaválo první zaměstnání?Na základě konkurzu jsem byl přijat

jako reklamní výtvarník do Jitexu Pí-sek. Plakáty, katalogy, poutače, obaly, etikety, kalendáře, výstavy, veletrhy, módní přehlídky včetně shánění a vý-běru manekýnek. Dneska by se řek-lo sportovní terminologií scaut. Tohle mi hodně přátel závidělo, že mojí pracovní náplní bylo vy-hledávat a hlavně kontaktovat ty nejhezčí ženy z hezkých.

A jaký byl další tvůj pracovní post?

Po několika letech jsem na-stoupil jako grafik do Alšovy jiho-české galerie v Hluboké. Tady jsem se prostřednictvím své práce sezná-mil s celou řadou malířů, sochařů, gra-fiků, muzikantů i herců - od Borna přes Lhotáka, Komárka, Kulhánka až třeba po Hlinomaze či Kanyzu. Byla to nádherná

práce v kouzelném prostředí bývalé zá-mecké jízdárny mezi gotickými socha-mi, holandskými mistry a současným uměním.

Jistě máš své výtvarné vzory...Jako grafik jsem měl a mám dva.

Oldřicha Hlavsu a Milana Kopřivu, ke kterým jsem vzhlížel s úctou a obdivem. Oba tak jiní ve svém výtvarném projevu, a přesto jedineční, nezaměnitelní. Měl jsem tu čest seznámit se s nimi osobně.

A z Jihočechů?Z Jihočechů byl a stále je mým vzorem

nepřekonatelný malíř, grafik a také přítel Karel Valter.

Kdo ze současné jihočeské výtvarné scény tě v poslední době zaujal?

Těžko říci, když se jihočeská, potažmo českobudějovická výtvarná scéna spíše

neprezentuje, než prezentuje, a to je, jako by nebyla. Pokud ovšem neberu jako umění dřevěnou ohradu kolem kašny na budějovickém náměstí.

Ale otočíme stránku. Jak ses vlastně dostal ke spisování?

Jak píši v úvodu své první knihy „Po-zdrav, ptáku!“, psát jsem začal už před léty, když bylo mé dceři Lucii sedmnáct let. Během studií na gymnáziu byla ne-mocná a já se jí snažil zpříjemnit ty dny vyprávěním historek z doby, kdy bylo sedm náct mně. O kantorech, spolužá-cích, o prvních láskách a zklamáních... Vlastně na její popud jsem začal psát o lé-tech mého dozrávání, abych ji případně potěšil i v budoucnu, pokud na ni přijde v životě nějaká chandra. Pak jsem se se-známil s hercem a spisovatelem Miloněm Čepelkou od Cimrmanů, kterému jsem ilustroval několik knížek. Stali se z nás přátelé a já jsem se mu jednou nesměle pochlubil. A byl to on, kdo mne přesvěd-čil, abych povídky vydal jako knihu a do-

konce se stal jejím kmotrem.

Jaký byl osud téhle prvotiny?Křest se odehrával v česko-

budějovické Horké vaně a byla to taková malá událost pro okruh mých přátel - přišli z blízkého i širšího okolí, z Prahy, Plzně, Liberce, Písku... Knížka měla slušný ohlas v novinách, rozhla-su i televizi, ale především u čtenářů, což mne těšilo

nejvíc.

Můžeš uvést nějaké konkrét-ní ohlasy?

Tak například jedna čtenářka mi psala, že moje kniha je její z nej-

milejších a že s ní cestuje, kam se hne. Naposledy že s ní byla až v jordánské

Dříve ilustroval, než psal◊ Hanka Hosnedlová / Foto aRcHiv JiříHo HovoRky

umění | výtvarno


Petře. Druhá se mi chlubila, že mou knížku už půjčila sedmdesáti lidem, a já v tu chvíli zalitoval, že to nebyli zároveň i kupci. Další napsala, že čte knížku na balkoně hotelu a směje se tak nahlas, že musela odejít na pokoj, protože si okolní hosté mysleli, že se zbláznila...

Taková pochvala jistě potěší.To nesporně a mne to navíc moti-

vovalo k tomu, že jsem napsal druhou knížku „Máš cigáro?“. Zatímco první knížka byla sbírkou povídek ze studií, tahle už je ucelený příběh z prostře-dí nemocnice, vyprávějící o přátelství staršího zkušenějšího lékaře s mladým zvídavým sanitářem, o pacientech, sest-řičkách a o životě vůbec.

Pokud vím, tak byl tenhle titul i oceněn.

Ano, dostal jsem za ni literární cenu Zeyerův hrnek a kromě jiného se i dobře prodává. Ale musel jsem se hlídat, abych nezpychl, když o knihu projevila zájem i televize. První nástin scénáře jsem sice už četl, ale je to běh na dlouhou trať.

A na co dál se mohou tvoji čtenáři těšit?

Třetí kniha „Světlo z trubky“ je už napsaná, ale zatím čeká na nakladatele nebo sponzora, který by mi pomohl ji vydat.

Můžeš prozradit něco málo z jejího obsahu?

Cherchez la femme. Když mezi ka-marády vstopí ženská, nemůže to skon-čit happy endem.

Komu jsi svěřil ilustrování svých knih?Všechny tři jsem si i sám ilustroval -

podle hesla sám si vařím, sám si peru...

Jaké knihy tě v poslední době zaujaly?Z pohledu literárního Patrik Hartl a

po linii výtvarné pak výhradně titul „Jde

o to, aby o něco šlo“, což je zvláštní, ne-tradičně pojatá monografie Oldřicha Hlavsy.

Máš nějaké skromné a třeba i ne-skromné přání?

Mám. Skromně přeji především mojí rodině, všem přátelům a neskromně i sám sobě především zdraví.

A co říci na závěr?Lehce budu parafrázovat Julia Fučí-

ka: Lidé, čtěte! Mám vás rád...

umění | výtvarno

Jiří Hovorka s vnukem



literatura | literární osobnost

Básník ze Šrámkova Písku◊ FRantišek tylšaR, Foto autoR

* 25. 05. 1942, v Českých Budějovicích

Vyrůstal v Písku. Vyučil se nejprve po-krývačem hromosvodářem a pracoval

v těchto profesích do roku 1962. V letech 1962-1966 byl vychovatelem v píseckém domově mládeže a zároveň studoval Střední průmyslovou školu stavební v Písku. Stal se učitelem na středním odborném učilišti a po dvou letech složil zkoušky pedagogického minima. Na středním odborném učilišti a střední odborné škole učil do roku 2010.

První básně mu otiskli v roce 1967 v ča-sopise Divoké víno. Na literárních pořadech spolupracoval s Československou televizí a Československým rozhlasem (studio České Budějovice). Publikoval v almanaších Prou-dy (Růže, České Budějovice 1975), Vesmíru podali jsme šeřík (Jihočeské nakladatelství, České Budějovice 1980), Písecká čítanka I (báseň Léto u Otavy, Okresní knihovna, Pí-sek 1980) a Písecká čítanka II (báseň Konec cesty a črta Vzpomínka, Okresní knihovna, Písek 1981), Budějovické povídky (2016), v katalogu výstavy fotografií soutěže Krajem Blanice (Protivín 1984), Literáti na trati II (2015) a Literáti na trati III (2016). Knižně debutoval sbírkou Tvář člověka je čas s ilus-tracemi Františka Doubka (Jihočeské na-kladatelství, České Budějovice 1979). V roce 2013 vydal sbírky Pět prstů a Každý má právo něco nevědět (spoluautor Karel Šmíd).

O sobě s úsměvem, který je pro něj typic-ký, říká: „Žiji v Písku. Mám krásnou, velkou rodinu. Tři dcery a z tajné lásky i syna Ond-řeje, sedm vnoučat a tři pravnoučata. Jsem členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů. Mojí velikou vášní jsou houby. Za nimi jsem schopen jet kdykoli a kamkoli.“

Ríšo, jak se to přihodí, že se vychovatel a učitel stane básníkem?

Byla to především práce s mladými lidmi a přáteli. Hlavně s režisérem Petrem Skalou, Karlem Sýsem, Jardou Kohoutkem, s kterým jsme začali publikovat v Divokém víně v Praze, se scénáristou Karlem Čabrádkem, výtvarní-kem Františkem Doubkem a celou řadou dal-ších umělecky zaměřených lidí, včetně mé ženy.

Písek je město mnoha velkých literátů. Čím myslíš, že to je?

Je to jeho posazením do malebné jihočes-ké krajiny, plné lesů a rybníků a také řekou Otavou, která jím protéká. A samozřejmě i školstvím. Mnoho studentů i literátů a ji-ných umělců inspiroval Písek i svojí historií.

Kdo je tvůj literární vzor?V poezii to byl František Hrubín a také Fráňa Šrámek. V próze Bohumil Hrabal. Dnes už jich mám daleko víc. V poezii jahodového básníka - to jsi ty, Františku, a v próze Jana Bauera, Františka Niedla a Láďu Berana. Obdivuji vaši pilnost při psaní a váš styl.

Co je pro tebe těžší. Vytvořit hromosvod nebo napsat báseň?

Když se udělá špatně střecha nebo hro-mosvod, nelze je roztrhat a zahodit. Musí se povést hned napoprvé. Je to vždy společná práce několika lidí a má svoji hodnotu. Báseň nebo próza, pokud je špatně napsaná, nemá právo na život, lze ji roztrhat a zahodit. To už musí posoudit nejdříve autor sám a pak čtenáři. Ono se pozná, když je psaná srdcem a upřímně.

Jak vznikl nápad pořádat písecká autorská čtení, jejichž jsi garantem?

Řekl jsem si, že písecká čtenářská obec by se měla seznamovat i s dalšími jihočeský-mi autory, nejenom s Písečáky, protože jsou mezi nimi skvělí spisovatelé.

Kolik literárních setkání jsi již inicializoval a jaký měly ohlas?

Literárních setkání jsem inicioval něko-lik. Namátkou vyberu jen pár z nich. V Písku to bylo v bývalé kavárně RW café, v hotelu U kapličky, v písecké Sladovně společně s Františkem Doubkem a dále společně s vý-stavou obrazů mé ženy v píseckém hotelu Bílá růže, v Senátu České republiky, v kultur-ním domě v Protivíně a řadu dalších, na které si v tuto chvíli nevzpomenu. Ohlas, pokud vím, byl vždy velmi dobrý.

Je o tobě známo, že tvoje křty jsou vždy vel-kou událostí. Kde je pořádáš a co je na nich výjimečného?

Křty svých knih jsem pořádal většinou za podpory a přispění svých přátel, a to Jiřího Papuly v Pivovarském dvoře v Písku a Karla Malířského v Penzionu u Malířských. Tyto křty mývají vždy úspěch, a to nejenom díky zajímavému programu, jako je četba, recita-ce a hudba, ale také díky dobrému občerstve-ní, které pro své přátele a příznivce za pomoci své rodiny vždy připravuji.

Píšeš knihu o Písku. Kdy se na ni můžeme těšit a co bude obsahovat?

Ano je o Písku a hlavně o době, ve které jsem žil a zatím ještě žiji. O lidech, které jsem znal a ještě znám, o přírodě a životě. Přál bych si, aby vyšla na jaře k mému 75. výročí narození.

Co je ti při psaní inspirací?Lidé, příroda, počasí, ale také zdraví mé i

přátel a mojí rodiny. A samozřejmě hospůd-ky, ve kterých píši, protože tam získávám svo-ji inspiraci a mám v nich i svůj klid na psaní.

Máš nějaký nesplněný sen?Ano, samozřejmě, jako každý člověk.

Aby konečně lidi přestali blbnout. Vážili si je-den druhého, protože jsme tady každý jenom na skok. A abych napsal konečně něco, co by mé čtenáře mile a pravdivě oslovilo.

Co bys rád vzkázal našim čtenářům?Aby se jim dostávala do rukou jen kvalit-

ní literatura, která jim přinese pocit pohody, krásy a další chuti do života.


Jihočeský spisovatel Jindřich Malšínský rozšířil svou sbírku vydaných elektronic-

kých i tištěných knih o další titul, nazvaný „Na křídlech andělů“. Podobně jako u jeho předchozí knihy „Julie, kde máš Romea?“ jde o ságu, odehrávající se v nejmenovaném malém jihočeském městě.

Poutavý příběh židovské rodiny, která vlastní krámek s veteší všeho druhu, zde za-číná počátkem minulého století a dále ubíhá, vyprávěn autorovi vlastním, velmi pouta-vým stylem, přes další období až do součas-nosti. V protikladu je pak dramatizován příběhem příbuzného bohatého továrníka

na česnou přízi. Čtenář tak poznává jednot-livé členy rodiny a později i jejich potomky, jejich radostné i bolestné osudy v první svě-tové válce, v období první republiky, druhé světové války, kde se ani jim nevyhnou tíživé roky holocaustu, a následně jeho hrdinové prožívají celé období socialistického Čes-koslovenska až po sametovou revoluci, kdy všichni pevně věří, že jedenadvacáté století bude stoletím nejen vědeckého pokroku, ale i spolupráce mezi lidmi této planety.

Kniha vyšla v elektronické a v malém nákladu i v tištěné verzi a odkazy na ni je možno nalézt na stránkách www.zar.cz.

Na křídlech andělů◊ dušan ŽáRský

literatura | zprávičky, fejeton

V okamžiku největšího štěstí je žádoucí zemřít.- Neprošvihniž tedy onu hypervzác-nou příležitost, pokud ti ji osud vů-bec nabídne. A nebuď u toho smuten, kdekdo na ni čeká (přečasto i marně) celičký život.

Dobrý je jenom ten, kdo je i moudrý.- Seznam všech dotčených v yznaču-je se nespornou zapamatovatelností i pro mizivě moudrého. Jeť totiž až ex-trémně krátký: „Seneca“.

Osud nám nemůže vzít nic z toho, co by nám dříve nedal.- Přeješ-li si naprostou záruku na klid ve svém nitru míti, věnujž Charitě vždy bez prodlení každičkou obdrže-nou lahev vína. A to i obdrženou zjev-ným omylem – kupříkladu v krabici od úplatku.

Lidský duch je od přirozenosti čilý a chti-vý pohybu.- Mnohý jistě ano, leč sevření určité submnožiny lidských duchů do kazaj-ky singulárního tvaru jest podezřelým překlepem (čti: podrazem). Může to-tiž v y volávati dojem jakéhos fiktivně povšechného plurálu. To by ovšem znamenalo popření legitimní stupnice rozmanitosti duchů konzervativněj-ších či lokálně stabilizovaných. Chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo chce víc. - Leč kdo čeká, že se pojednou odně-kud v ynoří chudý a hladový Werich v hadrech, který by navíc zároveň věřil sytému lháři ve fraku, ten se načeká.

Hodně věřím soudu velkých mužů, něco však vyhrazuji svému soudu. Vždyť i oni nám nezanechali hotové řešení, ale jen ukázali, co je třeba řešit.

- Největší z velkých mužů byl pochopi-telně jenom jeden. A je příznačné pro naši klamavou dobu, že právě o něm (o Járovi C.) mnozí chovají nezapudi-telnou domněnku, že je figurou pouze virtuální.

Žena buď miluje nebo nenávidí, u ní třetí možnost není. - A pak-li chátrající menšina mužských jedinců v průběhu dalších tisíciletí lehkomyslně připustí celozeměkoulo-vě kalamitní přemnožení feministek, může si lidstvo pomalu v yškrtnout i tu první možnost.

Celý lidský život je jen cesta ke smrti.- Braň se všemožně umdlévání na této cestě – a v ytrvej. Neboť nedojdeš-li až do cíle, nezahyneš! A posuď velepocti-vě sám (sama), zda bys ve svém věku vůbec ještě o věčné fyzické setrvávání stál (stála).

Kterak moudře doaktualizovat Senecu 10. díl◊ Miloslav kRál Český


Taková podivná věc... Běžné substanti-vum „metr“ nedělá dojem slova ryze

českého, české však je. Bylo sice kdysi od-kudsi převzato, ale češtější zkrátka nemá-me. A teď otázka: měli bychom nějaké jiné vůbec chtít? Na metr jsme si už zvykli, i jeho děti (cm a mm) jsme dávno přijali za své. Já bych to nechal, jak to je. Žádná pseudo-obrozenecká bohemská (hurá)kouzla bych nezkoušel. Jedině kdyby se z nějakého seri-ózního důvodu musela změnit vlastní délka metru. Potom by úprava pojmenování byla dokonce nevyhnutelná. Ovšem když uváží-me náročnost celé takové operace, pracnou přípravu a zdlouhavé očekávatelné spory, různé skupinové zájmy a nezájmy, případně i protizájmy a střety mezi tím vším, indivi-duální protesty a oprávněné námitky... To by pak snad bylo lepší provést přípravy v utaje-ní. A pro jistotu ještě rozhlásit předem, že k žádné změně míry zaručeně nedojde. Což ovšem znamená nejdřív vylosovat někoho, kdo by se měl k takovému rozhlášení dobro-volně propůjčit...

Jó, něco jiného by bylo, kdyby novou moderní měrnou jednotku kodifikoval na-příklad někdo zvenčí, z mimočeského pro-středí. Jako profesionál by k ní jistě vymyslel i nějaký ukázkově český novonázev, který by nám potom už jenom srozumitelně nadikto-val, a my bychom to celé pouze kolektivně nevinně odsouhlasili. (To může někomu při-padat jako gigantická pitomost. Nelze proto pominout ani přístup tuzemštější, který by byl potvrzením naší jen mírně inovované úcty k tradicím. Mohli bychom si například re-transplantovat starý dobrý loket, a to pěkně sami. A slavnostně! S ohňostrojem spuště-ným hned při svítání, dopoledne pak s koloto-čem štěstí, nevadnoucími papírovými růžemi a alespoň půltuctem odrůd cukrové vaty s pří-chutěmi tropických plodů barevně odlišenými vždy v závislosti na druhu použitého barviva. Přehlídka uniforem, včetně těch civilních, by mohla proběhnout odpoledne. Hned po ní zá-pas s jedovatým plazem, a večer by zůstal pro tancovačku s nějakou stádotvornou muzikou, přičemž vyvrcholení v podobě rozchechtané gender-free volenky by se odehrálo zase už

v kulisách svítání...!) Tak takhle nějak by mohl vypadat začátek jakýchsi fiktivních gladiátorských her, kdy do arény pořád ještě nenastoupil dlouho očekávaný nadějný bo-jovník – zdravý rozum. Přitom tribuny jsou zaplněné hlavně kvůli němu. Jako prokaza-telně nehmotná bytost je známý tím, že jím přijímané sponzorsko-motivační dary musí být rovněž výhradně nehmotného charakte-ru. (Budiž neskromně poznamenáno, že i já mám tu čest přihazovat průběžně do jeho pomyslné kasičky svůj skromný díl – trva-lou osobní důvěru.) Momentálně se někde v zákulisí rozcvičuje. A vzhledem k tomu, že výše popsaný návrat lokte spadá též do říše hovadin, vidím to už předem jasně. Na tom úplně nejvyšším stupni bedny vítězů stane právě on, zdravý rozum, šampion i otlou-kánek v jednom! Jinak to dopadnout nemů-že. Neboli – dnes platný metr nám i nadále zůstane. Potom ovšem slogan, který jsem si připravil extra na podporu zachování met-ru, už nebude potřebný. S radostí ho tedy odhazuju do koše.

Právě se vracím od koše... Nějak se mi zdálo, že to uspokojení v závěru předcho-zího odstavce mělo dostat aspoň trochu vzletnější fazónu. Takže jsem ten slogan zase z koše vylovil. – „Že vše plyne, to dáv-no ví se. Leč metr není vše, a tudíž nemění se!“ – To je přece přesně ono. Přesto ale váhám, jestli to mám k tomu konci ještě do-lepit. Aby náhodou někoho nelákalo chytat mě za to sloveso „nemění se“. Není totiž myšleno absolutně. Má pouze znamenat, že metrická jednotka zůstává v platnosti. Ji-nak se metr pochopitelně měnit může. Když například krejčí měří obvod hrudi chlapí-ka s pokročilou plicní rozedmou a navíc s medvědovitě chlupatým povrchem, k jis-tému proměření dojde. Známe to: Dvakrát měř – dvakrát naměříš jinou cifru. Bylo by zbytečné to popisovat, každý si to jistě umí představit. K tomu ještě připočtěme vše-lijak přetrhávaný nádech, potom škubavý výdech, ani případné zachrchlání není vy-loučeno. Další vliv na výsledek má i koefi-cient měrné poddajnosti těla i toho porostu. A ještě významnější vliv má koeficient m. p.

měřidla samotného. Nikdo si snad nemyslí, že se krejčovské metry dělají z platiny. (Ten chlapík, to je jen namátkou vybraný příklad. Kdyby na někoho taková představa působila znepokojivě, může si místo něj klidně předsta-vit – je to vcelku jedno – třeba některou z po-sluchaček Mezinárodní univerzity pro český jazyk. Nebude to sice úplně totéž, ale vliv na samu fyzickou podstatu úkazu by to mít ne-mělo.) Kde jsem to skončil? Jo – u té platiny. Takže pokud krejčí dbá na to, aby metr ná-ležitě přilehl, zákonitě se mu prodlouží. To už ale jsou jen takové podružnůstky. Zrovna tak můžeme konstatovat, že někdy se metr naopak zkracuje. Taky víme, o co jde – vo-jáček sedící v přítomném čase na kavalci, v obličeji blažený výraz času budoucího, v ruce metr, v druhé ruce nůžky, a ta radost, každodenní radost, radost až... až do nuly! Vlastně ani nevím, jestli tento zvyk už kmot-řička Historie nepřeřadila do času minu-lého. Možná bych o aktuálním stavu mohl něco vyhledat na intersíti, ale tak důležité to zase není. A jsme znova u toho: Podstatná je přece ta podstata.

Teď ale pozor. Abych mohl pokračovat,

musí nejdřív proběhnout takový zlomový pokus. To se slovo „metr“ vloží do lexiko-varné zkumavky, potom se opatrně přisype několik dalších předem připravených liter, a bez prodlevy se obsah musí promíchat me-todou třikrát opakovaného důkladného pro-třepání. Následně směs krátce požíháme nad plamenem, zaříkávadlo je volitelné, ne-mělo by být kratší sedmi slov. Vzniklou sub-stanci pak necháme usadit. /// ... ... Čekání ... ... /// Tááák, a máme zcela nové substan-tivum – „semestr“. To už je pojem z úplně jiného chlívku, nosič odlišného významu. Jistě i doc. Olivová z Etymografické fakulty MUČJ by potvrdila, že žádná retropříbuz-nost ani účelová odvozenost mezi metrem a semestrem není. A přesto – jakási dílčí stejnoběžnost se vysledovat dá. Semestr má totiž taky pevně stanovenou délku. To aby všichni věděli, s čím mají počítat. Vlastně jde o logickou provozní nutnost. V tomto ohledu jsou tedy oba pojmy „stejné“. Taková anomálie by ale měla mít nějaké vysvětlení.

Alchymia Litera◊ Miloslav kRál Český

literatura | esej


literatura | esej


A když skutečně ano, tak jaké? Nebo je to tajemství? Jenom další, kdovíužkolikátá komnata našeho jazyka? Jen vzácně se po-daří na složitou multiotázku najít strohou a jednoznačnou odpověď. A právě to se teď stalo mně:

1. - Žádné vysvětlení není nutné. 2. - O žádnou anomálii se totiž nejedná.3. - Ve hře tudíž není ani žádné tajemství, 4. - natož nějaká komnata... 5. - Je to všechno jenom čirá náhoda!!

Ano, obyčejná náhoda. Nejdřív jsem měl

jen neurčité tušení, teď už mám jistotu. To, co skutečně hýbe celým vesmírem, nejsou žádné gravitační makrosíly, ale nepřetržitý proud roztodivných náhod. A tak mě ne-překvapuje, že principem náhody můžeme vysvětlit i další jev. Totiž to, že i semestr se může maličko prodloužit. Zkusme si zase modelově představit tu studentku. Ta by na nikoho rušivě působit neměla. Nebo přece jen, pro změnu, představme si nějakou jinou podobného stáří*). Těsně před zkouško-vým obdobím ji potkalo nečekané zauzlení celkem všedních problémů. Nevyhnutelný důsledek – časová tíseň. To přece není ne-možné. Co si teď počne? Hodiny ani kalendář

nikdo nezpomalí, žádný obchvat časového deficitu zatím nikdo nevymyslel. A zkouš-kové období už probíhá. (Kdo má pocit, že si na tu první už zvykl, nebo ten, kdo prostě jenom nemá rád změny, případně i takový exot, který sice nemá rád skutečné změny, ale o to víc preferuje právě změny v představách, a to dokonce tak moc, že už z nich začíná blb-nout, a proto se právě teď rozhodl, že s nimi navždycky skončí – tak ti všichni ať si pro mě za mě u té první zůstanou.) A ona už ví, že ten její semestr bude tentokrát delší, než si ještě nedávno představovala.

A jestli i v případě semestru existuje nějaká cesta k jeho zkrácení? Představme si tedy ještě jednou některou z těch dvou, lhostejno kterou. Tentokrát v situaci, kdy by se jí z privátních důvodů hodilo svůj semestr zkrátit, jaksi zastřihnout, přistřihnout... (Nabízí se i varianta náhradní, prakticky nouzová – představit si místo studentky ně-jakého přestárlého opelichaného „takyštu-denta“. To pro případ, že by se někomu jevilo jako neúnosné představovat si pořád dokola jenom ty nemožně přemládlé bytosti.) A když už přistřihnout, tak co nejvíc. Nejraději až k té bájné nule. A skočit tak rovnou – iuvenes dum sumus – do semestru dalšího! A hned

po tom do dalšího dalšího... a potom ještě totéž... a ještě jednou... a... Což už se mi ale nějak nezdá. Nebylo by už těch náhod nějak moc pohromadě? Vždyť by to snad ani neby-lo proveditelné. Jistě i o tom by se dalo něco vyhledat, ale myslím si, milý čtenáři, že by tě to stejně moc nezajímalo. Cože? Tak dobře, tak tebe zrovna jo. Ale proč bych kvůli tobě měl takovým nesmyslem otravovat ostatní tvoje spolučtenáře? Umíš si aspoň připustit, že by to byla bezohlednost? No no, tak se ne-musíš hned rozčilovat. Špatně ses vyspal, že jo? Za to já ti ale nemůžu. Néé, nepřemlouvej mě! A vůbec, co kdyby sis to zkusil vyhledat sám? Jó, ty nemáš čas. Aha. Ovšem na pře-hánění čas máš. Spíš se ti taky nechce, viď? Ale máš recht, stejně by to bylo jenom ve stylu „jedna síť povídala“. Tak to pusť z hla-vy. Já teď už stejně musím končit. Nebo víš co? Jednu docela dobrou radu ti ještě dám. Když budeš opravdu chtít zjistit, jestli se dá semestr nějak drasticky zkomprimovat, tak se obrať na někoho, kdo se vyzná. Třeba na nějakého... co já vím... možná právníka.

-----------------------------------*) Pojem „stáří“ je sice zařazen v platném slovním zásobníku, avšak kvalita jeho výstiž-nosti je v závislosti na účelu použití kolísavá.


literatura | nové knihy - připravuje Hanka Hosnedlová

Ivana ŠimánkováJižní Čechy a jáKopp, 2016

S Ivou Šimánkovou jsem se setkala mno-hokrát – ať už jako divák a posluchač,

účastník na různých kulturních akcích nebo při osobním kontaktu v televizním studiu či při večírku členů někdejšího dětského

dramatického souboru Českého rozhlasu v Českých Budějovicích. A vždycky na mne znovu a znovu zapůsobila její vstřícnost, uznání, empatie a samozřejmá snaha nala-dit se na stejnou strunu.

A to na mne dýchá i ze stránek její nové knihy Jižní Čechy a já, kdy se s Ivou setkávám poprvé i jako s literátkou. Titul, který vydalo nakladatelství Kopp na sklonku loňského roku, je vlastně výběr rozhovorů s osobnost-mi z našeho kulturního a společenského života. Z více než čtyř desítek rozmlouvání s postavami, které známe z filmových plá-ten, divadelních prken a koncertních pódií, z televizních obrazovek, rozhlasových vln a stránek knih, vybrala osmnáct pro svou knihu. A ty navíc spojuje ještě jeden spo-lečný jmenovatel – a to jejich vztah k jižním Čechám. Někteří se na jihu narodili a prožili zde dětství nebo jinou část své životní cesty, jiní spojili s jižními Čechami svůj pracovní život nebo naopak sem jezdí relaxovat, trá-vit volný čas a kochat se přírodou.

Autorka nám však v rozhovorech před-stavuje tyto osobnosti i v jiném světle, svými

cílenými otázkami o jejich všedním, každo-denním životě. Tím, jak si s nimi vypráví o bílých i černých stránkách uplynulých let, o jejich trablech i radostech, přáních a předsevzetích, je jaksi mimoděk polidšťuje a přibližuje je víc běžnému posluchači a čte-náři. Vytváří jakési neviditelné slovní mosty mezi oběma stranami. Podstatné ovšem je, že není vlezlým a netaktním paparazzim, toužícím urvat svůj kus bulváru za každou cenu, ale naopak laskavým a chápajícím přítelem s dostatečnou mírou porozumění. Zkrátka a dobře - Iva se umí ptát! A to je také i tajemstvím obliby jejích rozhovorů.

Pod autorčinou taktovkou se na strán-kách knihy tak setkáváme například s Pav-lem Šporclem, Bárou Hrzánovou, Zdeňkem Troškou, Simonou Stašovou, Ivetou Toušlo-vou, Ivo Šmoldasem, Marianem Rodenem, Martinem Hilským, Petrem Kolářem, Na-ďou Urbánkovou a řadou dalších včetně těch, kteří k jihu patří dodnes – stejně jako Iva Šimánková. Možná, že příště se v křesle pro hosta ocitne ona sama – a věřím, že by to rozhodně nebyl nezajímavý rozhovor.

Miroslav TotaKrálovství pejsků a kočičekEpika, 2016

Ještě datum loňského roku nese kniha Mi-roslava Toty, vydaná jindřichohradeckým

nakladatelstvím Epika a příhodně nazvaná Království pejsků a kočiček. Právě těmto čtyř-nohým a chlupatým miláčkům a především dětským čtenářům je totiž publikace, doplně-ná spoustou barevných fotografií a ve druhé polovině pak realistických obrázků, z větší části věnovaná.

V prvních kapitolkách vypráví čiperná osmiletá školačka Adélka o svých sourozen-cích, rodičích, prarodičích, ale hlavně o pejs-cích a kočičkách, kteří prošli jejich životem. A samozřejmě se k nim váže řada hezkých

příběhů. Poněkud jiný úhel pohledu na svět lidí a domácích zvířátek pak nabízí další oddíl, a to vyprávění Sárinky, neposedného štěnátka bílého labradora. Představuje tak malým čte-nářům svůj zvláštní svět, také svou maminku i kamarády, ale i své psí radosti a strasti. A pro-střednictvím jejího povídání prochází kluci a holčičky i jednotlivými etapami Sárinčina ži-vota a sdílí s ní všechna její poznání a poučení, kterých postupně nabývá.

A poslední část této barevné knížky tvoří veršované krátké a snadno zapamatovatelné říkanky o vláčku, autě, letadlu, o lese, sluníč-ku, dešti a zvířátkách, o pohádkovém světě,

ale třeba i o docela obyčejných věcech v našem životě, které bychom jinak dočista přehlédli.



Hynek KlimekStrašidlář – Mezi námi cizokrajnými strašidlyGrada, 2016

Tentokrát se Hynek Klimek v knížce, kte-rá vyšla na sklonku loňského roku, vy-

dal za strašidly až za hranice, protože přece jenom ta česká a moravská už probral od a až do zet. Za průvodce v tomto v pořadí už šest-náctém díle si zvolil severského elfa Aelfbe-ortha, poněkud sebestředného a je šitného, nicméně se strašidelným evropským světem

solidně obeznámeného. Nakonec stvoření, která jsou na světě déle než lidstvo samo, už má na nějaký ten extrém nárok. Navíc jeho odkazy na pány Andersena a Tolkiena jsou nejen sympatické, ale zároveň i zárukou spolehlivě pohádkových jistot.

Svou prezentaci cizokrajných strašidel začíná Aelfbeorth na britských ostrovech – a to rovnou ve Skotsku, kde se to bájnými stvořeními, duchy a strašidelnými histor-kami jen hemží. Vyprávění o tulení ženě je sice exotické, ale tak trochu svou zápletkou připomíná i některé naše pohádky. A když se nad stránkami knížky hlouběji zamyslíte, zjistíte, že tato báje není jediná, v níž najdete určitá podobenství s našimi pověstmi a po-hádkami. Také další báje o naříkající víle se odehrává na skotském území a odtud se úpl-ně nepřemístíme ani ve vyprávění o Nessii – neboli lochnesské jezerní příšeře, či celkem dobromyslných skřítcích, kterým se pro je-jich hnědou barvu říká browniové. Ovšem v této kapitole už si čtenář odskočí i za dán-ským Olem Zavřiočkem a dalšími uspavači, pozná irské banshee, britské fairy a jiné víly, které mají v jednotlivých zemí různé názvy. Pochopitelně nevynecháme trolly, které už známe téměř důvěrně z řady severských po-

hádek. Málokdo však zná holandského obra Grendela či strarogermánská strašidla, jako je paní Holle či divoký sekáč Bilmetzsichnit-ter. Z trochu jiného soudku jsou pak pověsti o pstruží královně se zlatou korunkou, o zlé baronce von Weckel, polských jezernicích a redunicích či smutném vlkodlakovi. Bližší českému čtenáři budou asi sklářští skřítci, nebo divoženky z Polska, které se spřáhly se slovenskými bosorkami, aby potrestaly přísného hajného. A na Slovensku se ještě chvíli zdržíte s bohyňkami a bogynohy. Ale potkáte i draka a čerta. Pohádka o ošklivé Babě Jaze a černém kocourovi se do knížky dostala až z Ukrajiny a vyprávění o zlomysl-ných a krutých lešijích zase z Novgorodska, zatímco za harpyjemi bychom museli až do starověkého Řecka. Zkrátka Evropa roz-hodně nemá o strašidla nouzi.

Tak jako všechny předešlé díly Strašid-láře i tenhle je vyšperkovaný barevnými ob-rázky Zdeňky Študlarové, které jsou natolik milé, že se nemusíte bát ani toho nejstraš-nějšího strašidla či přízraku. Ovšem ob-vyklá mapa neznázorňuje tentokrát Českou republiku, ale celou Evropu s vyznačením míst, o nichž je v knížce v souvislosti se stra-šidly řeč.

Úkol pro šaškaPavel HrdličkaKnižní Klub, 2016

Koncem loňského roku byla vydána kniha Úkol pro šaška, pod níž je po-

depsán milevský autor Pavel Hrdlička. Ačkoliv se literární tvorbě začal věnovat až v důchodovém věku, má na kontě již čtyři vydané a navíc úspěšné tituly. Tema-tikou svých historických detektivek se ocitl zhruba na stejné literární ranveji jako po-pulární a nesmírně pilný vodňanský spiso-vatel Jan Bauer. Jak vidno, středověk není tak bezvýhradně temný, jak jej prezentují

staré učebnice dějepisu, a v poslední době láká spisovatele stále více. Snad je to i tím, že tato doba má spoustu prostoru nejen pro četná historická fakta a dění, ale i pro určité tajemno a fantazii. Ovšem bez roz-sáhlých historických znalostí, a to až do detailů denního života, to rozhodně nejde. O to to má pak autor historických románů těžší, pokud se nechce nechat nachytat na švestkách, tedy přesněji řečeno – na ne-přesnostech použité faktografie.



Společným jmenovatelem Hrdličkových knih není jen časové umístění děje, ale i hlav-ní postava - Václav od Černého koně, původ-ně podrychtář Starého Města pražského, Ten je však tentokrát, v době kvasícího dění, plného nečekaných zvratů a nejistot, měst-skou radou zbaven své funkce. Ačkoliv se ho tento zásah do života bolestně dotýká, roz-hodně se nevzdává a vstupuje do tehdejšího vypjatého politického vření předhusitské doby na základě nabídky tajemného Bratr-stva obruče a kladiva. A právě díky tomu se mu nabízí nebezpečná cesta do Vídně, kde je svým bratrem Zikmundem vězněn král Václav IV. K dramatickému pozadí líčeného

a nesporně zajímavého osobního příběhu přispívá i tehdejší nelehká situace s nájezdy loupeživých a krutých Kumánů, ale i s vo-jenskými střety mezi přívrženci Zikmunda a krále Václava IV.

Kulisu pro zvolený časový úsek děje tvoří, jak už bylo řečeno, pečlivě volená historická fakta, na jejichž základě Pavel Hrdlička dokázal vybudovat i pro dnešní-ho čtenáře přitažlivou dějovou nadstavbu se samostatnou příběhovou linkou, která nepostrádá ani vzrušení, ani pro detek-tivku nezbytné napětí. O to se nesporně v bohaté míře postará svými ne právě po-klidnými epizodami jak hlavní hrdina se

svými přáteli – dvorním šaškem Kotrmel-cem, řádovým rytířem Bohuňkem a další-mi osobními příznivci, ale také jejich četní nepřátelé.

Za zmínku však stojí rovněž auto-rův literární styl, s nímž líčí jednotlivé dějové sekvence. Na čtenáře příjemně působí Hrdličkův lehký, místy sotva postře-hnutelný nadhled, důvěryhodné živé dialogy a v neposlední řadě i neopomenutelná špet-ka přiměřeného humoru. Výsledkem tohoto naservírovaného koktejlu je příjemné a zá-bavné čtení, při kterém se určitě nebudete nudit a navíc získáte ještě řadu znalostí o této časové výseči ze středověkých dějin.

Ivan NovýŠumavský triptychGrayling and Trout Publishing, 2016

Českobudějovický nakladatel Karel Křiva-nec, majitel nakladatelství Grayling and

Trout Publishing, vrací na literární scénu v mi-nulosti oblíbeného šumavského autora Ivana Nového. Díky tomuto obětavému nakladateli vyšla před pár měsíci kniha dosud nepubliko-vaných Nového povídek s názvem Šumavský triptych, které jednoznačně a netradičně vypo-vídají o autorově hlubokém vztahu k Šumavě.Ivan Nový, který občas fungoval i pod pseu-donymem Jan Horský, si zvolil za své poslání

povolání učitele, které po vojenské službě vy-konával na škole v Loučovicích. Zde také učil žáky vztahu k přírodě, a to v rámci různých mimoškolních kroužků. Koncem padesátých let pak změnil místo působnosti a šel učit do Kaplice, kde měl daleko větší prostor k aktiv-ním koníčkům, ať už se jednalo o sport nebo divadelní amatérskou činnost, ale hlavně zde začal psát své knihy. Ta první byla věnována dětem, a další potom jeho velké rybářské váš-ni. Ale Nového fejetonky a povídky nacházíme i v tehdejším tisku a na rozhlasových vlnách. Dalším působištěm talentovaného šumavské-ho autora byla Horní Planá, kde mimo jiné na krátkou dobu zastával i funkci zástupce ředite-le základní školy. Sem je také datována knížka pro dětského čtenáře s titulem Davídek, kterou později přepracoval a k níž pak napsal i další pokračování. Do Hořic na Šumavě byl přelo-žen z trestu a tady již nepůsobil ve školství, ale jako dělník u staveb ČSD. A začal se šířeji vě-novat dalšímu svému koníčku, a to mykologii. Psal však i nadále krátké povídky a esejistické postřehy ze šumavské přírody, pro něž ale mar-ně až do své smrti v roce 1998 hledal vydavate-le. Jeho odkaz nyní naplnil až Karel Křivanec. Povídky Ivana Nového se neutápí v bublině pří-rodního sentimentu, jsou psané čtivým svěžím jazykem a mají i zřetelný filozofický podtext. Vykazují hlubokou autorovu znalost prostředí, jak přírody, tak šumavských obyvatel, ale také

historických souvislostí. Za vyzdvižení stojí i jeho neotřelé metaforické obrazy a poetické postřehy, srozumitelné pro každého čtenáře, který je ochoten přijímat je otevřeným srdcem. Spolu s autorem se naučíte zcela jinak vnímat na první pohled běžné věci a zážitky - maje-státnost a vůni lesa, zurčení potůčku, pohádku houbového ráje, let motýla či rybí šarády. S las-kavou shovívavostí popisuje i své souputníky, s nimiž se v průběhu let setkal a pro něž měl vždy plnou náruč pochopení. A jako červená nit se vine celou poměrně obsáhlou knihou jeho láska k Šumavě, místu, které by nikdy ne-vyměnil za jiné.

Také nakladatel Karel Křivanec o této nevšední knize v jejím závěru píše s nadšením: „Když se mi před více než dvaceti roky dostal do ruky samizdat Ivana Nového „A v hlubi-nách zvon“, byl jsem jeho obsahem velmi zasažen a umínil jsem si, že tyto nádherné a hluboce filozofické povídky o šumavské pří-rodě a lidech nesmí zapadnout, a po celou tu dobu jsem přemýšlel, jak to udělat. Přišel jsem na to až letos, když jsem získal od autorovy rodiny zbytek „Šumavského triptychu“. Nád-herná poetika díla mne znovu uchvátila a já věděl, že tento novodobý Klostermann nesmí zůstat nepoznán. Byla by to velká škoda i pro naši literaturu, protože takové detailní vidění nejrůznějších krás přírody je velkým darem málem zapomenutého autora.“



Ivan NovýDavídekGrayling and Trout Publishing, 2016

Druhým titulem z pera šumavské-ho autora Ivana Nového, o jehož

znovuvzkříšení se zasloužil českobu-

dějovický nakladatel Karel Křivanec, je dětská knížka s názvem Davídek. Tento-krát díl první – Doma.

Ačkoliv se děj odehrává zhruba před šesti až sedmi desítkami let, oslo-vuje i dnes malé čtenáře jednak čtivým přístupným jazykem a jednak dějem blízkým vnímavé dětské duši. Velkým bonusem pro tato vyprávění je i kulisa prostředí, kterou tvoří především je-dinečná šumavská příroda. A Davídek jako hlavní postava a jako chlapec z há-jenky má podobných příležitostí k po-znávání daleko víc než jiné děti.

Davídek vstupuje na scénu jako no-vorozeně, ale postupně jsme na strán-kách knihy svědky jeho prvních krůčků, slůvek a sžívání se nejen s domácími zvířátky, ale i s okolní šumavskou příro-dou, kterou objevuje kousek po kousku. Společně se svými čtyřnohými přáteli, rodiči, s trpělivým dědečkem, ale i s ka-marády z okolí. Jako předškolák zažívá

nejedno dobrodružství, ke kterému při-spěje obvykle především jeho klukovská zvídavost, ale velkou roli zde zastává i hravá fantazie, která je dětem vlastní. Také není nouze o drobné vylomeniny, které nekončí pro Davídka zrovna pří-znivě a kterým se malý čtenář s chutí zasměje. Kromě toho se tak nenásilnou a čtivou formou dozvídá i leccos zají-mavého o přírodě a jejích oby vatelích, ovšem také si tímto způsobem přiblíží život a podmínky, ve kterých vyrůstali třeba jeho prarodiče.

Knížku, doplněnou barevnými ob-rázky Miloslava Kocmicha, sice uzavírá kapitola popisující Davídkovo těšení na školu, ale příběhy malého nezbedy tím zdaleka nekončí. Mají totiž své pokračo-vání v dalších třech dílech s příhodami neposedného šumavského kluka, který pochopitelně také roste a jeho zážitky i poznání se paralelně s přibý vajícími roky adekvátně mění.

Otakar PánekKapičky moudrostiNová forma, 2016

Moudrost má podobné vlastnosti jako voda. Teče jen tam, kam si

sama zamane, a když už si myslíš, že ji pevně držíš, proteče ti mezi prsty. To je motto, které si autor uvedl v záhlaví své útlé básnické sbírečky nazvané Ka-pičky moudrosti, která je jeho knižní prvotinou. V úvodním traktátu trefně přirovnává lidský život ke knize, ve kte-ré jen blázen letmo listuje. Moudrý pak naopak přemýšlí, protože ví, že ji může číst jen jednou jedinkrát.

Naopak Pánkovu sbírečku, kterou si i sám ilustroval počítačovou grafikou, můžete číst kolikrát uznáte za vhodné. Najdete v ní veršované epigramy, autor-

ské citáty a drobná zamyšlení, veršován-ky, metaforická přirovnání, aforismy i drobná zrnka pravd posbíraných po cestě životem. Svůj prostor v knížečce nachází sloky o lásce, ženách a vášních, ale také o věčném a nikdy nerozhodnu-tém souboji pravdy a lži, či o víře, Bohu, hříchu i laskavém odpouštění. V Pánko-vých verších se objevují rovněž řádky věnující se antigonistickému a stále se opakujícímu problému ve vztahu mládí a stáří, zamýšlí se nad lidskými vlast-nostmi, ukápne ze sklenic s vínem a kon-čí nostalgickým, nicméně realistickým epitafem a slovními kapkami posbíra-ných mouder.



Hynek KlimekToulava – Jak se Mates toulal ke štěstíGrada, 2016

Po dlouhé řadě nápaditých a úspěš-ných Strašidlářů přesedlal šu-

mavský autor Hynek Klimek na jiný

cyklus, který je prezentován pod spo-lečným názvem Příběhy z jižních Čech. Příběh první Jak se Mates toulal ke štěs-tí má jednoho ústředního hrdinu jmé-nem Mates, který se jako krajánek toulá po jihu Čech. Tentokrát konkrétně v lo-kalitě Toulava, vymezené městy Tábor, Bechyně, Milevsko a Sedlčany, kterou Klimek označuje doslova jako přímo stvořenou k toulání. Ve svém vyprávění se také snaží tuto oblast čtenáři předsta-vit a přiblížit nenápadně i její minulost. Ovšem jak sám v úvodu zdůrazňuje, je to příběh nejen o toulání, ale i o lásce a hle-dání pravého štěstí.

Povídání o cestách a dobrodruž-stvích Matese je zasazeno do dob, kdy chasníci chodili na zkušenou do světa pěšk y a jako krajánci se nechávali na-jmout na sezónní práce tam, kde bylo potřeba. Mates tak v době žní zakotvil na mlýně se zvláštním jménem Souke-ník. K jeho rozhodnutí přispěla vlast-

ně i hezká tvářička mlynářov y dcerk y Aničk y, do které se na pr vní pohled zamiloval. A to by nebyl ani Hynek Kli-mek, kdyby do příběhu nenarouboval různé báje, zajímavé zkazk y a pověsti s krajem spojené. A že je jich v knize opět požehnaně – od čarodějnic přes obr y až po čer ty. Jedna taková čaro-dějnice byla i důvodem, proč Mates opustil svou milou a v ydal se znovu do světa. Tentokrát ale hledat bohatství. Do toho všeho se ještě zamotal pro-radný čer t a strašidla, ale také hodný myslivec a hovorný povozník. A jak to všechno dopadlo? Stal se Mates bohá-čem a vzal si svou milovanou Aničku? To vám neprozradím, to se dozvíte sami až z knížk y.

Ale prozradím vám naopak, že kníž-ku jako obvykle ilustrují veselé barevné obrázky Zdeňky Študlarové a již tradič-ně je doprovázena mapami míst, o kte-rých se ve vyprávěném příběhu hovoří.

Jan BauerKlášterem obchází ďábelBrána, 2017

Už samotný název nové historické detektivky z pera pilného vodňan-

ského autora Jana Bauera vzbuzuje zvě-davost. Klášterem obchází ďábel – zní to tajemně a zároveň dost děsivě, nicméně natolik přitažlivě, že čtenář neodolá…

Hlavním hrdinou nejen této knihy, ale celé série středověkých detektivních románů, je královský soudce Melichar, jak se dozvíte už z podtitulu publikace. Tentokrát se s Melicharem dostáváme už do doby, kdy na český trůn po smrti Rudolfa Habsburského znovu nastoupil Jindřich Korutanský, manžel Anny Pře-myslovny, která byla vlastně nejstarší dcerou Václava II.

Melichar sice i v těchto rozporupl-ných časech svědomitě vykonává úřad královského soudce, ale nemá to zrovna jednoduché a ne každému na vysokých postech jeho osoba na soudcovské stolici vyhovuje. Tím spíš, že se v premonstrát-ském klášteře na Strahově dějí záhadné vraždy, jejichž objasnění dostal soudce Melichar za úkol. S touto nevšední pros-bou se na něj obrátil Gerard, nový opat strahovského kláštera. Podle Gerardova mínění jsou tyto zločiny natolik zvlášt-ní, jako by se na nich podílel sám ďábel.

Soudci Melicharovi je ale jasné, že za všemi těmi hroznými činy stojí člověk z masa a kostí, a zakousne se do přípa-


du s obvyklou buldočí houževnatostí. Jako vždy mu stojí věrně po boku jeho pomocník Božetěch, který mu v rozmo-távání zapeklitých záhad vydatně pomá-há, i když nejednou jim běží i o život. Jde jen o premonstráty a jejich klášter, který

by se někomu hodil, anebo nitky zločinu sahají ještě daleko výš? Co sledují vrazi, skrý vající se v pozadí, těmi strašnými činy? Podaří se Melicharovi tuhle kr-vavou pavučinu rozplést a usvědčit ty, kteří všechno bez skrupulí zosnovali?

Odpověď najdete, pokud knížku, plnou historických reálií, dobových kulis, ale i napětí a mrazení v zádech, dočtete až do konce. A to bude jistě každý, kdo do stránek této středověké detektivky jen letmo nahlédne...

Emil FlusserVálka jako nemocJihočeská vědecká knihovna, 2016

Publikace vydávané Jihočeskou vědeckou knihovnou v Českých

Budějovicích jsou vždycky nějakým způ-sobem mimořádné. Výjimkou není ani kniha, která sice vyšla v loňském roce, ale oficiálního křtu a slavnostního před-stavení veřejnosti se dočkala až v roce

letošním. Jejím autorem je dětský lékař Emil Flusser, který v období mezi oběma světovými válkami působil v Českých Budějovicích a zahynul s celou rodinou v nacistickém táboře smrti. Psal se rok 1942 a bylo mu necelých 54 roků.

O hloubce a závažnosti jmenované publikace svědčí mimo jiné i skuteč-nost, že úvod ke knize napsal sám Albert Einstein. Podle jeho slov obsah knihy ozřej muje psychické faktory patologické povahy, které svou živoucí součinností hrají roli i ve válce a jejích přípravách. A o to právě autorovi tohoto pojednání jde – představit a rozebrat válku jako negativní syndrom z hlediska filozofické etiky, z hlediska mravních zákonů. Zao-bírá se měnícími se lidskými postoji ke vzniku válečného konfliktu a kolísavou rovnováhou mezi dobrem a zlem, právě s přihlédnutím k válce a jejímu vnímání z běžného lidského hlediska. Rozebírá okolnosti, které k mimořádnému syndro-mu války vedou, psychologické procesy myšlení v závislosti na této dějové pod-statě, ale i otázkou a silou kolektivního afektu. Zkoumá válku jako skutečnou,

nebezpečnou nemoc, zohledňuje veš-keré možné okolnosti, i takové, které si doposud dokázal dát do souvislostí jen málokdo. Do svých úvah zapojuje rovněž odpovědnost státníků a dopady jejich jednání, ale stejně tak rozebírá i úlohu církve, kléru a jejich postavení ve váleč-né mašinérii. Podrobně rozebírá jednot-livé typy jednání lidí ve vyšinuté válečné době, přistupuje i k možnostem ovlivnění lidské psychiky z lékařského hlediska. Jako jasné varování se však celou knihou táhne odmítání války jako řešícího fakto-ru a neustále zdůrazňovaná myšlenka na mír, na dobu klidu a normálního života bez válečných stresů a hrůz. A z lidské-ho hlediska nám Emila Flussera přiblíží i poměrně obsáhlý doslov, hovořící nejen o jeho osobním životě, názorech a posto-jích, ale také o jeho lékařském působení.

Smeknutí pomyslného klobouku si nesporně zaslouží rovněž českobudějo-vický spisovatel Jan Mareš, který je po-depsán pod překladem Flusserovy knihy z němčiny do češtiny. A kdo si jen kousek z knihy přečte, je mu jasné, že to nebyl úkol zrovna jednoduchý.




František NiedlVe službách mocnýchMOBA, 2017

Píše se rok 1313 a při svém italském tažení umírá císař Jindřich VII. Pro

jeho syna, sedmnáctiletého Jana Lucem-burského, kterému se konečně podaři-lo sestavit vojsko na otcovu podporu, a který se o jeho smrti dovídá uprostřed tažení, nastává nová situace. Již nemá za svými zády mocného otce a v Čechách zůstává odbojná šlechta. Jeho vojsko se téměř okamžitě rozprchne a on se musí

rychle rozhodnout, kde se nejdříve po-kusí upevnit svoji moc. Zda v Čechách nebo v Lucembursku, aby mohl získat římskou korunu po svém otci. Ale s tím se nehodlají smířit Habsburkové, kteří po římské koruně též sahají. Když však Jan zjistí, že i pro svůj nízký věk korunu nezíská, podpoří ve volbě Ludvíka Ba-vorského. Nakonec jsou zvoleni římští králové dva, Ludvík Bavorský z rodu Wi-ttelsbachů a Fridrich Sličný Habsburský – každý svojí stranou kurfiřtských voli-telů. Z této situace vyplý vá, že o budoucí spory a střetnutí nebude nouze.

Když se později vrátí Jan do Čech, podaří se Jindřichovi z Lipé, jak svým, na první pohled přímočarým chováním, tak i suverenitou, přesvědčit mladého krále o své nepostradatelnosti. Jindřich z Lipé soustřeďuje do svých rukou čím dál tím větší moc. Na svoji stranu zís-kává velkou část významných českých rodů. Snaží se k sobě připoutat i mocné-ho jihočeského šlechtice Petra z Rožm-berka, mimo jiné tím, že ho přesvědčí, aby se zasnoubil s jeho dcerou. Bohatne z kutnohorského stříbra, zatímco král z něho dostává jenom zlomek a králova moc je oklešťována. Avšak ne všichni šlechtici se dostanou mezi ty vy volené…

a zákonitě vznikne druhá skupina, ve-dená Vilémem Zajícem z Valdeka, která se přimkne ke králi a především k jeho manželce Elišce.

Rytíř Wolfram Katzinger z Olšo-vé vystupuje z řádu johanitů a na přání Jana Lucemburského vstupuje do jeho služeb. A s ním mladičký Čeněk z Vřeso-va. Beneš z Vřesova zůstává ve službách Petra z Rožmberka. Vřesov zůstává vy-pálený a na Olšové sedí Wolframův ne-duživý bratr Lothar. Někdejší zemský škůdce Joachym z Hohenbachu, zvaný Hans Křivák, je nyní ve službách Ludví-ka Bavorského a u Křiváka zůstává jako jeho milenka a možná i jeho budoucí žena, Hilgret, Wolframova sestra a vdo-va po Jankovi z Vřesova, kterého Hans Křivák zabil, jakož spolu se svojí lupič-skou bandou vyplenil Vřesov a povraždil i ostatní jeho osazenstvo.

Nic není jednoduché. V románu se budou potkávat přátelé s přáteli, ne-přátelé s nepřáteli. Ale v těch dobách se tyto pojmy dost často rychle měnily, a ten, kdo byl ještě včera přítelem a spo-jencem, může druhý den stát na úplně opačné straně. A podstatné je, mít dobře nabroušený meč a občas se také hodí, když člověku někdo kryje záda.


umění | ilustrace



autorská tvorba | ukázka z knihy

Cestou z Bohušovic pršelo. Ester pod-pírala Ignáce, jehož rty se neznatel-

ně pohybovaly, zdálo se, že se snaží dát dohromady slova nějaké modlitby.Nad bránou je vítal velký nápis ARBEIT MACHT FREI.

Na prvním nádvoří se pohybovalo několik vojáků s puškami. Organizátoři nakázali promočeným příchozím posta-vit se do fronty, muži a ženy odděleně. Postupně přicházeli do patrové budovy do kanceláře, kde si Němka v khaki uni-formě a lodičkou na upravených rovných vlasech zapsala jejich jména, předala pásku s několikamístným číslem a kar-tu s písmenem a římským číslem ubyto-vacího bloku. Protože začalo pršet jako z konve, poslali vojáci čekající do chodeb, kde sestavovali řemeslníci tříposcho-ďové palandy jakožto lůžka pro další transport. Odbavení přešli s dozorcem do části zvané „šlojska“, kde jim byla prohledána zavazadla a zabaveny zaká-zané předměty. Peníze, cennosti, ciga-rety, zapalovače, kapesní nože, hudební nástroje, fotoaparáty a další předměty se hodily prohlížejícímu personálu. Po-tom, s celtou nad hlavou, přešli druhým nádvořím do třetího s velkými ubytova-cími prostory a dodatečně přistavenou přízemní budovou pro samotky.

Staří lidé byli umístěni ve zvláštní budově, která se měla stát vizitkou pro mezinárodní kontroly Červeného kříže, jak je o ně vzorně pečováno.

Druhý den byla vězňům přidělena práce. Senioři, muži i ženy, uklízeli pro-stranství, chodby a ubytovací prostory, ostatní pracovali na druhém dvoře jako pomocníci v dílnách a skladech, tiskár-ně, prádelně, správkárně uniforem do-vezených z fronty a vězeňských obleků. Mladší muži pracovali na dokončování vlečky z Bohušovic nad Ohří do pevnosti, rozšiřování kanalizace, vodovodu, úpra-vě chodníků a komunikací.

Na konci ghetta se stavělo pevnostní krematorium a márnice a přístavek pro ubytování nemocných s podezřením na nakažlivé nemoci.

Ester se s Ignácem vídali na dvoře při úklidu. Pokud žena svého muže oslovila, ten jen zpitvořil obličej, pokrčil rameny a domnělý úsměv se proměnil v jakousi nic neříkající grimasu. Ester byla o ně-kolik let starší a zdálo se, že těžký úděl snáší lépe než její muž.

Sára Gebauerová byla př id ělena do prádelny a po měsíci přeřazena jako pomocná síla do kuchyně. Brzy si všim-la její zručnosti dozorkyně a zařadila ji mezi kuchařky.

Stalo se, že při práci pozorovala ok-nem, co se děje na dvoře, a když uviděla Ignáce s koštětem a kbelíkem na odpad-ky, rychle strčila do papírového pytlíku skývu chleba, jablko a pár švestek, roz-hlédla se a jídlo podala starci se slovy: „Ignáci, poznáváš mě?“

Odpovědí bylo jen zakroucení hlavy.Po čase se setkala s Ester, která jí za-

šeptala, že Ignác je duchem zcela jinde. Žije ve vzpomínkách, možná ani to ne.

Na otázku, co je s Juditou, Gebauero-vá jen pokrčila rameny. „Od příjezdu do ghetta jsem ji neviděla.“ Nechtěla staré ženě říct, že brzy po příjezdu do ghetta zemřela na těžký zápal plic.

Na místo Samuela dosadila správa věznice německého invalidu a Samuel za-čal pracovat v Malé pevnosti na přípravě lůžek pro neustále přibývající vězně. Mezi nimi byli i jiné národnosti-Slováci, Maďaři, Rakušané, Nizozemci, Dánové a političtí vězni, nežidé, z celé Evropy.

Ghetto bylo přeplněno, a tak byly z Terezína vypravovány transporty do koncentračních táborů v Polsku.

Koncem roku 1944 se opět setkala Ester se Sárou. O Ignácovi již několik měsíců nic nevěděla. Nakonec se od jeho spoluvězně dověděla, že byl přidělen do sekce hubení hmyzu a od té doby po něm není ani památky.

Při sestavování seznamu pro trans-port do Mejdanku byl na seznam neo-čekávaně zařazen i Samuel Götz. Jeho kamarád se domníval, že se zprotivil při práci svému nadřízenému slovy, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Ubytovací a stravovací podmínky v ghettu byly čím dál horší, a tak není divu, že se zvýšila úmrtnost vězňů. Věz-ňové žili v hromadných ubikacích na trojpatrových palandách z nehoblova-ných prken. Život, pokud se tomu vůbec tak dalo říkat, jim ztrpčoval hmyz, vši, blechy a štěnice. Hmyzu se nebylo mož-né zbavit. I když byla zřízena desinfekč-ní stanice, sotva byla provedena očista jedné ubikace, vracel se hmyz na místa, odkud byl vypuzen. Na chudý oběd stály dlouhé fronty. Vězni dostávali studenou stravu, k obědu pohankovou nebo krou-povou polévku, vodovou omáčku s nelou-panými bramborami nebo podle sklizně zeleniny v přilehlých zahradách eintop-fessen. V tom případě pak nebyla večeře nebo jen skýva chleba.

Sára Gebauerová obvykle při vydává-ní stravy přilepšila Ester trochou polévky nebo bramborou navíc. Když ji po něko-lik dní nezahlédla ve frontě, začala se po ní shánět. Při mytí nádobí se dověděla, že Götzová je na ošetřovně s horečkami, neustále kašle a téměř nemluví.

Se svolením dozorkyně se za ní vy-pravila, aby jí předala nějaké ovoce. Na chodbě jí mladá Polka, ošetřovatelka z Ostravy, sdělila, že pani Ester umiera.

Smrt si nevybírá! Mladý může, sta-rý musí. Toho podzimku roku 1944 si ta s kosou na práci nemohla stěžovat. Jakmile lékař zjistil, že někdo má tuber-kulózu, břišní tyfus, kožní nemoci nebo dokonce spalničky či neštovice, byl pře-vezen na oddělení nemocnice, odkud ne-bylo návratu. O úmrtí měli být blízcí pří-buzní informováni, ale k tomu zpravidla nedocházelo. Nebožtíci nikoho neměli.

V polském Mejdanku – Lublinu to bylo nesrovnatelně horší. Dunění děl, svištění a výbuchy ručních granátů, rakety a svět-lomety na noční obloze byly důkazem toho, že konec války je na dosah ruky. Němečtí vojáci byli přesvědčeni, že boží prozřetel-nost nedopustí, aby válka skončila neúspě-chem. Jejich přesvědčení o spravedlivém uspořádání světa v rámci Velkoněmecké říše se projevilo daleko větší krutostí a ne-

Die Fahne hoch◊ JindřicH Malšínský



návistí proti všem, z jejichž pohledů při ranním nástupu, práci či setkání bylo pa-trné, že Hitler je kaput. U stěny smrti stály denně řady vězňů čekající na smrt.

Zrzavý poddůstojník nechal po prá-ci nastoupit vězně do řady a rozpočítat. Každý třetí musel dva kroky vystoupit z řady, což neznamenalo nic jiného než přejít ke stěně smrti.

„Laut und fröhlich! Mehr Leben… do toho umírání!“ řval zrzek a usmíval se.

Trojka padla i na Samuela. Při pove-lu „jeder dritte zwei Schritte vorwärts“ ho vedle stojící muž odstrčil a vystoupil z řady místo něj. Byl to Vokurka, dlouho-letý údržbář ve Fleischmannově fabrice na česanou přízi.

Než se odstrčený Götz vzpamatoval, zazněl povel: „Links um! Maschieren marsch!“

Brzy nato zbývající uslyšeli hlasitý povel: „ Achtung! Feuer!“

Vokurka pracoval v lomu a po příjez-du Samuela do tábora se sešli na stejném pracovišti. Při odstřelu skály, když leželi na zemi vedle sebe, se k němu naklonil, levou ruku nad hlavou, pravou jako hlás-nou troubu, mu zakřičel do ucha: „Noco-vat budeš na ubikaci se mnou místo Ho-lanďana, který včera odešel na věčnost.“

Večer mu vyprávěl, že ve třicátých le-tech vstoupil do strany, která prostým li-dem slibovala nebe na zemi. V továrnách vysvětloval dělníkům, že kapitalismus je mor lidstva a jeho odstraněním získají volnost, rovnost a bratrství.

„Po práci v lomu jsem na pryčně pře-mýšlel o životě a došel jsem k názoru, že učení o svobodě a proletářské revoluci je pouze krásným snem. Slibovaný ráj na zemi je jen pro ty nahoře.“

„Béke!“ ozval se hlas Maďara z opačné strany místnosti.

„ Ano! Béke! Klid. Klid v duši! To je to pravé, po čem toužím!“ Údržbář od Fleischmanna, Alois Vokurka, při hod-nocení svého života si dobrovolně zvolil slunce v duši.

„Bože, za co nás trestáš!“ povzdechl si Samuel při salvě od stěny smrti.

Němci, přestože tušili, že je konec, se snažili zbavit svědků a z tábora se sta-la doslova továrna na smrt. Krematoria nestačila zlikvidovat těla z hermeticky uzavřených komor, kde namodralé krys-taly při sloučení s kyslíkem vykonaly své. Cyklon bylo slovo, při jehož vyslovení vstávaly vlasy na hlavě. I když se z ko-mínů valil dým po celý den a noc, nově zmodernizované krematorium svou ka-pacitou nestačilo likvidovat tolik lid-ských těl, a tak mrtvá těla byla odvážena v nákladních autech do polí a zakopána ve společných hrobech. Vzduch v okolí byl prosycen strašným mrtvolným zápa-chem.

Samuel byl svědkem, jak několik pod-napilých esesáků, v čele se zrzavým pod-důstojníkem, uspořádali pro svoje potě-šení divadlo. Před nastoupenými vězni vybrali z řady jednoho, kterému potá-cející se, křivohubý voják přiložil pistoli k hlavě a přikázal počítat do deseti. Vě-zeň se třásl na celém těle a poslušně od-počítával: „ Ein, zwei, drei, neun, zehn!“

Pistolník stiskl spoušť, ale výstřel se neozval. Následoval smích a dotaz, jak to tam nahoře vypadá. Pro potěše-ní přikázali deseti vězňům dělat dřepy, a kdo první odpadl, toho ostatní odtáhli za nohy obličejem k zemi ke krematoriu.

A to se několikrát opakovalo do té doby, kdy opilci neudrželi rovnováhu a pada-li k zemi za hlasitého zpěvu Die Fahne hoch.

Začátkem dubna roku 1944 byla část vězňů převezena do Osvětimi-Březinky, kde práceschopní byli převáženi do prů-myslových závodů v říši, část hromadně vyvražděna a ostatní pod dozorem kopali před táborem zákopy.

Po půlroce byl Samuel s několika stovkami práceschopných vězňů poslán do koncentračního tábora ve Flosenbur-gu k firmě WFG Bremen. Několik šťast-nějších odvezli auty do pobočky v Ján-ské-Rabštejně, kde v podzemní továrně pracovali na součástkách pro letecké motory. Pracovali pod dozorem hlídky u vchodu, ale jejich práci řídili mistři a in-ženýři, kterým šlo o přesnost a splnění plánu. Ve Flosenburgu hloubili vězni od rána do večera ve světle reflektorů, hluku strojů a rachotu vozíků odvážejících ka-meny a zeminu podzemní chodby a pro-story pro další tovární výrobu. Vězňové pracující z posledních sil byli likvidováni a na jejich místa nastoupili noví.

Počátkem nového roku, těsně po Vá-nocích, se po náletu část lešení sesula a kameny zasypaly několik vězňů. Byl mezi nimi i Samuel Götz.




Náš ředitel věděl o mojí touze realizo-vat výstavní expozice v cizině, a tak

když se mě zeptal, jestli bych si to chtěl zkusit, že by tady určitá možnost byla, protože zná pár lidí, co o tom rozhodují, byl jsem radostí bez sebe. Ozval se pod-nik zahraničního obchodu EXPORTIA a mou první zahraniční zkušeností se stal běloruský Minsk. Udělal jsem návr-hy, připravil makety a technické výkresy expozice a veškerého výstavního fondu-su, včetně rozvodů vody a elektřiny, ne-chal si ten giga projekt v Praze schválit a v dílnách výstaviště realizovat. Přípra-vy zabraly všechen volnej čas včetně so-bot a nedělí, aby všechno klaplo tak, jak má, abych obstál a moje první cesta aby nebyla cestou poslední. Povedlo se. Pak jsme celej ten cirkus naskládali do kami-onů a sami odjeli přes Polsko vlakem do Sovětskýho svazu. Když bylo hotovo,vo-lal jsem řediteli, abych mu poděkoval, uklidnil ho a taky se pochlubil, že vsa-dil na správnýho koně, a on mi radostně potvrdil, že už to ví, že už mu volali, jak skvělá expozice to je a že jsem mu udělal radost.

Těšil jsem se, že i tady v Minsku navážu na svou průvodcovskou praxi ruskejch delegací, a hned jsem jednomu z vystavovatelů nabízel svoji ruštinu. Byl to starší člověk, ředitel, dělnickej kádr a ruština nebyla jazyk, kterým by hovo-řil. Všim jsem si, že se při večeři choval velmi plaše a byl rád, když jsem ho rám-cově informoval, o co vlastně gou.

„Jste laskav, já bohužel méně rozu-mím, ale rusky mluvím óčeň charašo, tam něma probléma,“ snažil se mě pře-svědčit. Ráno jsme se spolu sešli u sní-daně.

„Dal bych si máslik, marmeládik, cukrik, chlébik, róhlik, salámik, sejrýk a jajco na měkůčko,“ předved tu svou brilantní ruštinu.

Číšník kýval hlavou, snažil se vypa-dat světácky, že rozumí, a pak něco za-mlel.

„Ptá se vás, co k pití,“ překládal jsem, když tázanej na číšníka jen civěl.

„Čajku,“ heknul ředitel a pohodlně se opřel.

„Pažalujsta?“ zeptal se číšník a číh-nul z okna, jestli je žádanej pták nablíz-ku.

Pro jistotu jsem ukázal na čaj, co jsme pili všichni, pingl se teatrálně bacil dlaní do čela, poděkoval pohledem a zmi-zel v kuchyni.

„To je snad Tatar, ne, že mi nero-zumí,“ divil se ředitel. „To je jak v tej… v tej... Bekéššabě! To je v Maďarsku, víte, taková prdel. Tam mluvil už asi čtvrt ho-diny nějakej jejich papaláš. Nikdo mu ne-rozuměl, tak udělal pauzu, čekal, jestli to někdo přeloží, a když se k tomu nikdo neměl, tak jsem se toho chopil já, aby ne-byl průser.“

„Vy umíte maďarsky?“ zajímal jsem se.„Já? Ne! Proč?“„Tak jak jste se toho chopil?“Začal se smát, až se zakuckal. Bál

jsem se, že ho trefí.„Na to nemusím umět maďarsky,

abych věděl, co asi tak říkal.“„Čtvrt hodiny? To není málo,“ nedal

jsem se.„Co by asi tak říkal na uvítanou? Že

nás tam všechny vítá.“ Ale jistej si náhle nebyl.

V deset hodin na druhej den bylo slavnostní zahájení. Cesta k výstavnímu pavilonu vedla parkem, kde byly i veřejné záchodky. Já nikdy nic takovýho neviděl, a když jsem je spatřil, pak jsem nevěřil. Byla to podlouhlá, jednoduchá, dřevěná stavba, co hodně připomínala tribunu vesnickýho fotbalovýho klubu. Strohá stavba měla jen tři stěny, tou čtvrtou, co chyběla, byly vidět jednotlivé kotce tu-reckých záchodů bez dveří. Minimálně jich bylo dvacet, skoro všechny obsazený, všichni na bobku, v kabátech se zimníma čepicema na hlavě a obličejem schova-ným za novinama, který posléze použi-li. Místní to rozhodně nepohoršovalo, a pokud si sami nemuseli odskočit, prošli lhostejně kolem, jako by tam záchodky ani nebyly. Po krátké poradě jsme se roz-hodli, že látkou tenhle exponát zakryje-

me a dodáme mu tak částečnou intimitu, alespoň v den zahájení, ale byla to zby-tečná námaha. Zvyk je železná košile. Záhy tu látku někdo ukrad.

Vojenská kapela hrála řízně, měl jsem dobrou náladu, výstava se povedla, zástupci vystavovatelů pěli chválu. Byl jsem v euforii.

„Už vám někdo řek, že jste hezká,“ zeptal jsem se rusky děžurný, co stála ještě se svou tělesnou nadváhou u vcho-du do výstavního pavilonu a kontrolovala pozvánky.

„Nět,“ zašpitla nešťastně.„Myslel jsem si to.“ Koukala jak

sůva.Vernisáž výstavy byla událost. Údaj-

ně snad největší toho roku. Velkým kon-kurentem měly být sice dožínky, ale ty byly až v srpnu a Velká říjnová socialis-tická revoluce zas až v listopadu. Teď byl mrazivej únor. Přišel každej, co ve městě něco znamenal. Jen vojenskej mužskej pěveckej sbor čítal dobrejch sto dva-cet členů. Všichni stejně vysoký, stejně urostlý a hodně si podobný. Na hlavě bri-gadýrku velikosti kola od vozu, všichni majoři. Jen hráčů na balalajku bylo tři-cet. Delegaci ved sto padesát centimetrů malej nejvyšší tajemník Gubarev, a ved ji skvěle. Byl první, kdo se opil, ale opici nosit uměl. Pak se sbor rozeřval a na vol-nou plochu vpluli tanečníci bez tanečnic. Byli jako z gumy. Skákali asi dva metry do vejšky a hodně do dálky, šermova-li šavlema a kozáček v jejich podání byl brilantní.

V oficiální delegaci byla jedna napu-covaná mladá Ruska, velice luxusní, vo-ňavá a k smrti unuděná. Oblečená podle poslední francouzský módy, s kozačka-ma do půli stehen, musela si připadat mezi ruskejma báryšňama ve válenkách nepat řičně. Měla ten pohled, kterej chla-povi rozhodí krevní tlak a všem mužům napříč věkem probudí k činnosti i ty žlá-zy, co už dávno ležely ladem. Když pak takoví zoufalci docela zblbnou, zapo-menou, že jsou ženatý, že s těma svejma doma mají děcko, a ne jedno, a dluh na

Tenkrát na východě◊ Jiří HovoRka



baráku k tomu, a že ne všechno, co kdy dělali, bylo košer, a že jejich ženy to vědí, a tak, když je poníží nevěrou a snad i rozvodem kvůli takovýhle kočičce, pište si, že je to jejich píseň labutí.

„Šukala bys?“ řek jsem jí polohlasně v domnění, že nerozumí, s vilným pohle-dem na její luxusní stehna, co jí hleděly z kozaček.

„To bys musel bejt leda Karel Gott, fešáku,“ zasmečovala plynně česky.

„Heeezzzkýýýý,“ bylo jediný, nač jsem se zmoh.

Pak mi někdo řek, že studovala v Praze. Ale kontaktáž proběhla a já si ji zanes do pomyslnýho diáře, přesvědčen, že to s tím Gottem tak nemyslela. Čas ukázal, že jsem měl pravdu.

Tajemník Gubarev se chopil slova, ale spíš hučel jako piliňáky. Překládat neby-lo co, nikdo mu nerozuměl, ale potlesk byl neutuchající. Muslim Magomájev se sborem přidali Kalinku Kakalinku, a pak nabraly události divnej spád. Hvězda ceremoniálu, nacionálnaja artístka Ala Pugačeva, začala zpívat Píseň o sokolu a soudruh Gubarev se do mě zavěsil. Dílem proto, aby se ukotvil a přestal vrávorat, ale taky proto, že ve mně našel zalíbení. Snad to zavinila ta píseň. V jednom kuse šeptal „Kryštof, ty moloďec“ a snažil se mě políbit. Naštěstí vejškový rozdíl mezi náma byl na mý straně. Vypadali jsme jak Pat a Patachon. Jen jednou jsem se k němu neprozřetelně sklonil a Sergej Sergejevič mně políbil tak vroucně, že jsem měl hlavu celou oslintanou, a jeho dech mě málem skolil. Cibule, vodka a česnek vytvořily odér, kterej by zabil vola.

Výstava byla prohlášena za zaháje-nou, ale ta správná oslava měla teprve začít. Jádro nebližších přátel soudruha Gubareva, včetně nás, odvezli asi čty-řicet kilometrů za město do březovýho háje. Tam na mýtině hořela veliká vatra a v závějích se chladily hektolitry pití. Kolem bylo rozestavěno dvanáct pařezů jako v pohádce. Na jeden z nich mě ta-jemník vší svou silou vtlačil a snažil se mě znovu líbat. Pracně jsem se vymanil tak, abych jej neurazil, a vstal rozhod-nutej, že už si nesednu. Pilo se ze staka-nů velikosti hrnků na bílý kafe. Lil jsem alkohol do závějí kolem. Jen se neožrat! Tajemník se nešetřil. Když už byl na-

šrot, začal se překotně svlíkat. Všichni jsme se na sebe plaše dívali, ale nikdo se neodvážil zasáhnout. Nahej Sergej Sergejevič pak na mě zavolal „Kryštof, vazmi meňá“, čili „chyť si mě, Kryštofe“ a vyrazil do lesa. Ochranka čekala, zda na to kočkování přistoupím, a když jsem se k tomu neměl a Gubarev začínal být daleko, vyrazila. Zpočátku je vedly stopy dobře, ale jak tajemník kličkoval a měnil směr, bylo stopování obtížný. Z lesa byl slyšet jen jeho zpěv. No zpěv, Gubarev byl prostě slyšet. Zábava byla v tu ránu u konce. Obsluha začala balit a vatru za-sypávat sněhem. Když uštvaná ochranka přinesla do růžova omrzlýho tajemní-ka, už se smrákalo. Třeli ho ručníkama a přemejšleli, kdo ho vrátí manželce. Měli už svoje zkušenosti. Nakonec usou-dili, že nejradši má mě, a tak abych sou-druha vrátil manželce já. Do města jsme dorazili za tmy. Tajemník cestou usnul. Šofér zastavil před barákem, Gubareva mně hodili přes rameno jako pytel a já vešel vrávoravě do domu. Před jejich by-tem jsem ho zcepenělýho opřel o dveře a zazvonil. Uvnitř se spustilo boží dopuš-tění. Zvonkohra nade dveřma rozehrála Podmoskevský večery, psi se rozvyli, žen-skej hlas štěkal. Tajemník se pomalu se-souval po dveřích na zem a papacha mu komicky sklouzla do obličeje. Právě když jsem ho znovu postavil na nohy, upravil mu čepici a opřel o dveře, ty se otevřely,

Gubarev ztratil oporu i rovnováhu a ská-cel se rovnou na svou paní, která se zjevi-la mezi futrama. Svalil se na ni jako žok a na zem pak žuchli spolu. Irina Andre-jevna začala něco křičet, podle dikce nic milýho, jako třeba „to jste velmi laskav, soudruhu, že jste toho mýho medvídka dovlek domů a nenechal ho zmrznout v lese, bože, jak jsem šťastná, že ho nic nesežralo a že si nic nezlomil,“ ale na-opak „to se dalo čekat, že vožralí mají vždycky štěstí, příkladně tohle moje pra-se, imrvére zpitej jak carskej důstojník, co je tohle za život“ atakdál, atakdále. Sergej Sergejevič k tomu jen neklidně chrčel.

„Kde já dneska mohla bejt?“ zvolala závěrem pateticky Irina Andrejevna.

„Na gulagu!“ zodpověděl otázku Gu-barev a definitivně usnul.

Nechal jsem je tam ležet, opatrně jsem zavřel dveře a vrátil se ven.

„Spasíba,“ řekli jeho zbrojnoši a do-jatě mně tiskli ruku.

Řidič mě dovezl do hotelu a oznámil, že na mě bude čekat ráno v devět.

„Ty moloděc,“ objal mě a já jsem se vylekal, že to všecko proboha začíná snad znova.

Ukázka z připravované knihy „SVĚTLO Z TRUBKY“, která by měla v yjít v letošním roce




Nejníže položenou věží Karlštejna byla věž zvaná Studniční. Chránila

studnu, která vlastně ani studnou neby-la. Byla hluboká zhruba 45 sáhů a vodu do ní z blízkého potoka přiváděla štola proražená kutnohorskými havíři, které k tomu úkolu povolal císař a král Karel IV. Že studna není opravdová studna, bylo předmětem přísně střeženého ta-jemství, protože v případě obléhání by nepřátelům stačilo otrávit vodu Mořin-ského potoka, aby rázem zcela ochro-mili obránce hradu. Voda se ze studny nabírala těžkým plechem pobitým oko-vem spouštěným a vtahovaným nahoru pomocí velkého šlapacího kola, jakéhosi obřího rumpálu na lidský pohon. Dva če-ledíni či sluhové vstoupili každé ráno do tohoto kola a svým šlapáním ho uváděli do pohybu. Nabranou vodu pak roznášeli do hradní kuchyně, lázně a také do ne-daleké prádelny. Většinou jim to zabralo celé dopoledne, ale panstvo se tu dobu bez vody klidně obešlo a žízeň beztak za-hánělo pivem nebo vínem.

To ráno po hostině uspořádané karl-štejnským purkrabím Kunešem z Olbra-movic pro pozvané členy královské rady měli u studny službu sluhové Šimon a Martin, asi dvacetiletí mládenci věčně remcající na svoji otrockou práci, ale na druhou stranu vděční, že mohou praco-vat právě v královských službách. A to znamenalo hodně, protože jim nikdy ne-hrozil hlad a ještě mohli z vydělané mzdy podporovat svoje rodiny.

„Dneska bych nejraději spal až do oběda,“ stýskal si Šimon, když se svým druhem šlapal v kole, aby vytáhli na laně zavěšený okov.

„To se nedivím, když si celou noc pro-šoustal s Běličkou,“ ušklíbl se Martin.

„Právě že ne,“ odbyl přítelovu po-známku Šimon. „Ta mazaná kuchtička nechtěla o milování ani slyšet. Prý až po svatbě, dřív že mi nedá.“

„To ji asi navedl kaplan Bartoloměj. Ještě nám ten zatracený flanďák zkazí všechnu radost ze života. Líbali jste se alespoň?“

„Co je ti po tom!“ odrazil Šimon Martinovu zvědavou otázku. „Raději pořádně šlapej! Zdá se mi, že ten okov je dneska nějak podezřele těžký.“

„Taky se mi zdá. Jestli to takhle pů-jde dál, tak nenabereme dost vody do oběda.“

„To bychom tomu dali! Už vidím, jak by nás mistr kuchyně seřval.“

„Neboj. Podívej, okov už je skoro na-hoře.“

Ve studniční věži bylo poměrně šero. Venkovní světlo sem dopadalo jen malým okénkem, a tak si oba mládenci nejpr-ve nevšimli, že spolu s vodou nabrali ve studni i cosi jiného. Vypadalo to jako kus trámu zabaleného do mokrého šedého hadru nebo jako nějaké velké zvíře.

„Běž popadnout ten okov a přelij vodu do vě-der!“ Poroučel Šimon, který byl sice jen o pár měsíců starší než Mar-tin, ale to mu stačilo, aby se ve dvojici považoval za toho, kdo je důležitější a může svému druhovi poroučet.

„Co jsme to ve studni nabrali? Běž mi ze svět-la, ať se na to podívám!“ Martin trochu poodstou-pil a Šimon strnul úža-sem. Napříč okovem leželo lidské tělo oblečené jen ve spodkách a v košili a ka-pala z něho voda na kame-ny, kterými byl vydlážděn vnitřek Studniční věže. Zjevně to byl muž, ale v té chvíli spíš připomínal díky zplihlým světlým vlasům a vousům bezvládného vodníka z pohádky.

„Svatý Bože, kdo to je?“

„Jsi hloupý nebo co? Je to utopenec. Zřejmě v noci spadl do studny.“

„Co by tady asi tak někdo dělal?“„Vím já? Někteří lidé mívají všelija-

ké nápady a tenhle utopenec byl zjevně nějaký nóbl pán. Podívej se, ta košile je dokonce vyšívaná.“

„Co když ještě žije? Neměli bychom s ním něco udělat? Prý pomáhá dýchání z úst do úst,“ staral se Martin.

„Kdepak, tomu už nepomůže ani modlitba k Panence Marii. Podívej se, jak se dívá? Oči má mrtvolně skelné jak leklá ryba.“

Ukázka z historické detektivky Jana Bauera Smrt na Karlštejně, která v ychází v 1. pololetí 2017

Smrt na Karlštejně◊ Jan baueR



Když šéf písecké kriminálky kapitán Karas třicátého března, na svátek Arnoš-ta, přišel v došlé poště na trestní oznámení inženýra Leoše Smrta z Písku, které učinil na obvodním oddělení na Veroniku Pražá-kovou, zavolal si do kanceláře oba majetkáře poručíka Studničku a poručíka Macha. Jen co se usadili u stolu, podal Studničkovi, který byl k němu nejblíže spis, který páni krimi-nalisté a vyšetřovatelé nazývali „žiletkou“, neboť v něm bylo pouze trestní oznámení, dva služební záznamy a fotografie Veroniky Pražákové, která měla pověst písecké „pretty woman“.

„Mám pro vás, pánové, chuťovku. Jak to vypadá, tak „pretty women“ vyčistila panu inženýru Smrtovi jeho bankovní konto. Obvo-ďáci se toho elegantně zbavili, protože to tam smrdí čtvrtým odstavcem, je tam škoda ko-lem sedmi set tisíc,“ začal si kapitán Karas připravovat půlčíka startky do cigár špičky a pohotový Studnička mu hned připálil.

„Ten případ dám vám, páni majetkáři, a vyšetřovatelce Vandový, co si s „pretty wo-men“ chodí huntovat tělo do fitka do Porty-če. Obvoďáci udělali pouze šetření v bydlišti Pražákový a tam zjistili, že Veronika není doma už dobře čtrnáct dnů a odjela někam ven. Že si ten Smrt nedá s takovýma ženšti-nama pokoj. To už je třetí případ, co ho žen-ská takhle oholila.“

„To máš těžký, šéfe. Když se někdo jme-nuje Leoš Smrt a svlíkne se na plovárně do plavek, přitom jako smrt vypadá, nemůže če-kat, že se o něj holky na plavečáku poperou. To pak nemá moc na výběr a musí spoléhat na to, že se o něm ví, že je vycpanej pracha-ma z restitucí, a ženský jako Pražáková se k němu pohrnou. Sedm set tisíc jsou prachy, ale Smrt rozhodně chudej nezůstane. Je to multimilionář. Víš, šéfe, kolik toho jen v Pra-ze restituoval? Já bych chtěl bejt v jeho věku taky rentiér,“ předal Studnička Machovi výslech inženýra Smrta, čímž dal najevo, že jeho se tento případ netýká. Mach si případ inženýra Smrta nechal a jen co vstal od stolu, tak z něho vypadlo: „Kde tu můru Pražáků budem, šéfe, hledat, to je ve hvězdách. Po-moz nám Pánbůh,“ pokřižoval se a hned to od Karase schytal.

„Když už se Machouši křižuješ před svým šéfem, kterej jako kluk chodil minis-trantovat, tak vždycky zleva doprava . Už jsem tě na to upozornil mockrát. Jinak na toho nahoře moc nespolíhej. Bůh pomáhá těm, co si pomůžou sami. To je starý anglic-ký přísloví ověřeno praxí. Jeden tlustej pán s doutníkem si na tom za války moc zakládal a měl pravdu. Vyhlašte po Pražákový celo-státní pátrání, snad někde chytne.“

„A co máme říct panu inženýrovi?“„Co? Že za blbost se platí a tohle je pa-

trně vystavenej účet. Víc dělat nemůžeme, a že se mu patrně nesplní to, co mu Pražá-ková slibovala, že spolu zešediví. Jestli se ta potvora chytí, tak bude Smrt šedivět nějakou dobu sám bez ní,“ zarazil se Karas najednou a změřil si přísným pohledem Macha.

„Ty, Machouši, teď si vzpomínám, že tys měl k tý Pražákový svýho času taky dost blíz-ko. Neměl jsi s ní něco?“

„Ale no tak, šéfe. S blondýnou? Blondýny přece nejsou můj typ. To by mě museli zmrazit.“

„No? Radši jsem se zeptal. Ty jsi horňák, jako pan inženýr, a toho určitě ta můra uhra-nula těma svejma pětkami, který jak může, tak je všude vystavuje. Ale to s tím zmraze-ním si budu pamatovat. Jo, to ji vtipný, to použiju někdy na poradě nahoře u starý-ho,“ ukázal šéf kriminálky tužkou do stropu a vzápětí spis Veronika Pražáková zapsal do Protokolu událostí, že ho přidělil Machovi.

Jakmile se vrátili oba majetkáři k sobě do kanceláře, zavolal Mach vyšetřovatelku Van-dovou, že s ní má spolupracovat na novém pří-padu, hned jí vyklopil o koho jde a zeptal se jí, jestli neví něco blíž o písecké „pretty woman“.

„Vím a hned jsem u vás,“ položila vy-šetřovatelka telefon a za chvíli se objevila v kanceláři u Studničků s okousanou velkou hruškou, kterou kamarádsky nabídla, jestli si nechce někdo z nich kousnout. Studnička rezolutně odmítl, že mu hruška dělá větry a strašně po nich prdí, Mach se chvilkou roz-mýšlel, a když skoukl Wandovou v minisukni a v bílé síťované halence, tak se jí zeptal, jest-li by neměla jablko, že toho by si rád kousl.

„Machu, ty kanče, vím kam míříš. Za-prvý se nejmenuješ Adam, za druhý co je v domě, není pro mě a za třetí, to by mě mu-

seli zmrazit, abych si zrovna s tebou něco začala,“ zakousla se vyšetřovatelka pořádně do hrušky a oběma majetkářům došlo, že to Vandová musela k nim vzít přes kancelář šéfa kriminálky.

***„No, tak se chlubte, majetkáři, jakej máte

plán. Od Karase jsem si přinesla tuhle hruš-ku a nový případ, na kterým mám s váma dělat. Dlouho jsem ve fitku nebyla, dneska večer tam zajdu a přeptám se tam na Pražá-kovou, jestli o ní holky něco neví. Ona se ráda udělá zajímavou a ráda se pochlubí. Jestli-pak se pan inženýr pochlubil, že jí zaplatil řidičák, a jen co ho udělala, tak jí koupil oje-týho opla?“

„Tak na to nějak v tom svým protoko-lu pan inženýr pozapomněl, o tom tu není zmínka,“ nakoukl Mach do výslechu Smrta.

„Hm. To mají tak některý holky kliku. Já na takovýho pracháče nenarazím, kdybych prošla půlku Písku.“

„Víš proč? Protože chodíš, děvenko, do špatných hospod. U Reinerů nebo na Stu-dánce, kam chodí samý „lopaty“, na pra-cháče, jako je Smrt, nenarazíš. Pražáková klofla Smrta v nočním klubu Na Americe. Tam prej se holky, jako je Pražáková, koupou v šampaňským. Teď nevím, jestli před a nebo až potom…“ nedořekl Mach větu, když do kanceláře vrazil kapitán Karas.

„Máme sebevraždu. Vy dva všeho nech-te,“ ukázal na Macha a Studničku.

„Na Gottwalďáku skočila ženská z osmý-ho patra. Obvoďáci s doktorem a zámečník už jsou na místě. Výjezd má Čtveráková, tak jí tam s tím píchnete. Jo, ta ženská se jmenuje Edita Šuranová, víc nevím,“ zavřel šéf krimi-nálky dveře, a tím také započatá debata ko-lem Pražákové pochopitelně skončila.

Když se po hodině vrátil výjezd krimi-nálky do kanceláře kapitána Karase, bylo kolem sebevraždy čtyřiapadesátileté Edity Šuranové jasno. V zamčeném bytě Šuranové byl v obýváku na stole, vedle rozpité lahve rumu, nalezen dopis, kterým rozvedená vy-světluje motiv svého činu. Její třiadvacetiletý syn Igor si nadělal díky hracím automatům dluhy, které se snažila jeho matka řešit půjč-kami, které se jí nepodařilo splácet, a hrozila

Polda na zabití◊ ladislav beRan



exekuce nejen na zařízení bytu, ale i na druž-stevní byt. Ke konci dopisu napsala, že by tu ostudu neunesla, a proto dobrovolně odchází z tohoto světa. Když šéf kriminálky dopis přečetl, vstal od stolu a šel se uklidnit k oknu, od něhož viděl na starý most.

„Pátek a třináctýho, den na hovno. Tenhle dopis bych s chutí poslal těm mudr-cům do parlamentu, co se zabývají kravi-nama a pořád váhají, jestli zakázat hrací automaty nebo ne. Rakušáci se toho svin-stva zákonem zbavili, od nich se to k nám navozilo a budou pomalu ne v každý hospo-dě, ale i na hajzlech. Blil bych z toho, z ta-kovýho svobodnýho podnikání, a všechny takový podnikatele bych poslal do prdele,“ vrátil se Karas od okna za stůl a víc říkat nemusel. Přestože ze strany šéfa kriminál-ky padly dvě sprostá slova, tak pátračka Čtveráková, která na kriminálce hlídala morálku a vybírala za každé sprosté slovo padesátikorunu, mu to ujetí pro tentokrát s pochopením tolerovala. Nikdo z přítom-ných proti tomu neřekl ani slovo a jeden po druhém se začali z kanceláře šéfa krimi-nálky vytrácet za prací.

Kolem půl čtvrté se objevil na krimi-nálce Igor Šuran, který si sem přišel pro klíč od nové fabky od bytu, neboť ten našel po příchodu domů zapečtěný. Byl z něho cítit pořádně alkohol a sotva stál na nohou. Klíč mu předala Čtveráková, která jen, co Šuran odešel, zašla do kanceláře u Studničků.

„Vypadá to, že bych, pánové, potřebo-vala frťana. Teď ode mne odešel ožralej Šu-ran. Když si pomyslím, že kvůli takovýmu klackovi si vzala jeho máma život. Mrknete se na ty jeho dluhy? První, co jeho bylo, kde vezmu prachy na pohřeb? Ten by potřeboval do basy jako sůl,“ sedla si pátračka do křesla pod velkou nástěnnou mapu a Studnička jí okamžitě nalil z placatice ruma.

„Už jsme se tu s Machoušem na tom do-mlouvali. Od sousedů jsme zjistili, jak se tam často ozývaly nadávky a asi i mámu mlátil, když si nechtěla vzít další půjčku. Dost čas-to ji viděli chodit s tmavými brýlemi. Určitě tam šlo o domácí násilí. Škoda, že se tohle policie dozví, až když je pozdě a sousedi od-vedle to mají celou dobu na háku a mlčí. Při-tom v paneláku je slyšet každý uprdnutí, na-tož pak takovej kravál a pláč. Jen se, Petro, neboj, my mu to smrt mámy osolíme,“ rozlil to Studnička pro sebe i pro Macha a Igor Šu-ran si mohl být jistý, že Studnička rozhodně v té chvíli nemluvil do větru.

Když se druhý den před ranní poradou objevila v kanceláři u Studničků vyšetřovatelka Vandová se svým hrnkem kafe a už ve dveřích se na Macha culila, ten okamžitě poznal, že ve fitku v Portyči pořídila, a hned na ní spustil.

„Tak kdopak na dnešek vcházel do tvých snů má, lásko, když nemohlas v noci spát?“

„No, tys to, Machouši, nebyl. Navíc jsem na dnešek spala jak zabitá. Nezchladíš mi něčím dobrým to mý kafe? Nebudeš lito-vat, mám dobré zprávy. Vím, kam zmizela „pretty women“ Pražáková.“

„Neurazí tě dobrá česká whiska? Rum nám včera došel,“ otevřel Mach skříň a vy-ndal rozpitou láhev whisky.

„Tu jsem vyhrál v šipkách a nejsem dob-rej jen v nich,“ naznačil Mach dvojsmyslnost.

„Machu, ty kanče, není tohle harašení? Najdi Pražákovou, a pak ti budu věřit, žes dobrej. Holky ve fitku mi řekly, že Veronika sbalila loni v létě na akci „Dotkni se města Písku“ nějakýho kořena z Rakouska, co tam v osmašedesátým emigroval, a odjela za ním. Údajně je snad někde v Linci nebo ve Vídni. Je to Písečák a jmenuje se Libor Hasačert. Říká ti to něco?

„Chlap určitě ne, ale hasačert je určitě něco ze mlejna. Myslím, že to je nějaký za-řízení, co tam prosívá mouku. Nedávno to bylo v křížovce. Ale nemusím mít pravdu. No, kouknem do evidence obyvatel.“

„Nekoukej nikam. Když byl ten chlap v Pís-ku, tak spal v hotelu Na Americe, tam najdeš i jeho adresu. Jaká jsem?“ kopla do sebe Van-dová whisky a nechala si nalít druhou, když vtom se objevil v kanceláři poručík Studnička.

„Plně s tím chlastem po ránu souhlasím, protože v tomhle státě je fakt hanba vystřízli-vět. Někdo mi do rána před bytem ukrad tři dny nový botasky. Devět stovek v prdeli! To abych šel na sociálku.“

„Na tu zapomeň. Na to jsi málo opále-nej. Ale já ti poradím, dej to, hergot, krimi-nálce. Ta už vyšetřila jiný věci. Ňáký ukrade-ný botasky. Máš je podepsaný?“

„Hele, Vandová, ještě ty mě chtěj dožrat. Dobře mi tak. Potrestala mě moje blbost a tohle je účet za ni.“

„Ty toho, Studno, naděláš. Inženýr Smrt přišel o víc a je v naprostý pohodě.“

„Až já budu multimilionář, tak takových botasek nakoupím kamion a budu je na po-tkání rozdávat důchodcům, protože to je bota, která ti roste s nohou a máš v ní nohu jak v peřince. No, já toho zlodějskýho hajzla chytit, tak…“

„Tak neuděláš vůbec nic. Peníze od něj neuvidíš a boty už si na nohy po něm nedáš,“ postavil Mach před Studničku jeho hrnek s kafem. Studnička si v rychlosti vybral jednu dýmku, kterou si v rychlosti nacpal, a vyrazil na ranní poradu k šéfovi kriminálky, který každou poradu začínal, jak všude na kri-minálkách, čtením svodky denních událostí z předešlého dne. Když čtení skončil a pro-nesl, že to je všechno, ozval se poručík Mach.

***„Není to všechno, šéfe. Studničkovi

ukrad někdo před bytem nový botasky. Vy-křikoval, že půjde na sociálku, tak jsem mu to rozmluvil, aby nebyla ostuda. Tady je de-set korun na sbírku, aby si mohl koupit nový. Přece jen je to kolega,“ vyndal Mach z kapsy desetikorunu a položil ji na stůl. To samo-zřejmě vyvolalo všeobecné veselí a na stole se začaly objevovat další drobné.

„Machu, ty hade. Tobě když vykradla „královna noci“ ze Soběslavi garsonku, tak já jsem ti jí objasnil, a ty máš z lidskýho ne-štěstí vyloženě prdel!“ vyskočil Studnička ze židle, ale to už k němu pátračka Čtverá-ková natahovala ruku pro padesátikorun za sprosté slovo.

„Ty že jsi, Machu, kamarád? Víš ,co jsi? Ty jsi polda na zabití!“ vypadlo ze Studničky, odpočítal v drobných na stole padesát korun, dal je Čtverákové, a polda na zabití už poru-číkovi Machovi zůstal.

Hned po poradě vyrazili Studnička s Machem do hotelu Amerika a recepční si na píseckého emigranta Libora Hasačer-ta, který se jmenoval nyní Libor HASEN-SCHRECK moc dobře pamatovala, protože se kolem něho motala provařená známá pí-secká „pretty woman“ Pražáková. Krimina-listé z hotelu odjížděli nejen s adresou Libora Hasenschrecka, ale i s rakouskou státní po-znávací značkou jeho černého mercedesu, která patřila Linci. To byla pro majetkáře v tu chvíli moc dobrá zpráva, neboť v tu dobu už fungovala mezi Policií České republiky a rakouskou policií, potažmo lineckou krimi-nálkou, výborná spolupráce.

Když se šéfovi krajské kriminálky ozva-la linecká kriminálka, neboť přeshraniční spolupráci vyřizoval kraj, že má písecký emigrant Libor Hasenschreck v Linci, přímo v přístavu na Dunaji, noční podnik s názvem Modré z nebe, kde má převážně „dámskou obsluhu“ z Česka, to ho, po pravdě řečeno až tak moc nepřekvapilo. Co ho překvapilo, že tam fungují kromě Veroniky Pražákové pří-


autorská tvorba | ukázka z knihy, povídka

Náhodný výlet do západních Čech zavál Michala až do kraje kolem Bělé nad

Radbuzou. Pomalu se stmívalo, a protože zde měl ordinaci jeho přítel, praktický lékař, rozhodl se, že ho navštíví. Dlouho se nevidě-li, a tak počítal, že posedí a zavzpomínají na společně prožité chvíle.

Zazvonil u jednoposchoďové vily, v níž se místní zdravotnické středisko nacházelo. Přítel ho uvítal s netajenou radostí, ale hned se omlouval, že musí bohužel odjet na noční službu. Michal chtěl odejít, ale přítel mu to rozmluvil. Dovedl ho do svého bytu v patře. Řekl mu, aby si udělal pohodlí a choval se tam jako doma. Kuchyňka je prý hned vedle, pouze koupelna a WC až na druhé straně budovy za dalšími třemi pokoji. Ráno, že si sednou a popovídají. Pak odjel.

Michal si uvařil čaj, něco málo pojedl a uvelebil se v pohodlném křesle v koutě po-

koje. Na poličce vedle ležela kniha Pes Bas-kervilský. Otevřel ji a začal číst. Příběh ho tak zaujal, že ji přečetl jedním dechem. Když dočetl poslední stránku, byla téměř jedna hodina po půlnoci.

Ani nezpozoroval, že se mezitím ven-ku změnilo počasí. Kapky deště bušily na parapet, občas se zablýsklo a zahřmělo. Položil knihu zpět na poličku a vyrazil ke koupelně. Ve chvíli, kdy vstoupil do první průchozí místnosti a sahal po vypínači, ozvala se ohlušující rána a on se ocitl v na-prosté tmě. Někde blízko asi uhodilo a elek-trický proud vypadl. Tápal ve tmě a využíval záblesků bouřky k postupnému přesunu k vytýčenému cíli. Dveře do dalšího pokoje nebyly zavřeny. Když jimi procházel, mo-hutný blesk na okamžik prozářil místnost před ním a on hrůzou oněměl. Místnost byla plná lidí. Stáli vlevo i vpravo. Náhlý

příval strachu ho zcela ochromil. Stál na místě a bál se pohnout. Tma a skličující ne-jistota mu svazovaly ruce. Jako naschvál se bouřka na chvíli odmlčela. Každý okamžik se mu zdál věčností. V místnosti bylo na-prosté ticho a klid. Co je to za lidi, ptal se sám sebe? Co tu dělají? Jak se sem dostali? Co chtějí? Další blesk prozářil oblohu, ale úlevu mu nepřinesl. Ba naopak, jeho strach ještě znásobil.

Když za pár minut elektrický proud na-skočil, udiveně hleděl před sebe. Místnost byla plná kostelních soch převážně v životní velikosti. Napočítal jich jedenáct.

Když se ráno jeho přítel vrátil z noční, Michal mu vylíčil svůj noční zážitek i strach, který nečekaně prožil. Přítel se mu omluvil. Ve spěchu mu totiž opomněl sdělit, že se ve-dle své lékařské praxe věnuje i renovaci chrá-mových sousoší.

Nečekaní spolunocležníci◊ PetR šulista

mo z Písku ještě dvě “dámy“. Liběna Dabra-jová s „uměleckým“ jménem Ilona a Regina Čurajová s „uměleckým“ jménem Irma. Ty dvě „umělkyně“ píseckou kriminálku nijak netrápily, ale o zatčení Veroniky Pražákové si poručík Mach a Studnička lineckou kri-minálku požádali a nečekali na její zatčení dlouho. Už za dva dny se jim ozval šéf kraj-ské kriminálky, aby si pro zatčenou Veroni-ku Pražákovou dojeli na kriminální úřad v Linci, kde je Pražáková předvedena. Když s tímto zjištěním přišli oba majetkáři za šé-fem kriminálky kapitánem Karasem, tak se tomu zasmál.

„Vy dva s vaší němčinou, když si do-vedete říct v hospodě maximálně o pivo a ještě k tomu potřebujete prst jedné ruky, vy se chcete vydat do Rakouska pro Pra-žákovou? U toho bych chtěl bejt, jak vy dva se s tou lineckou kriminálkou domlouváte,“ vytočil Karas šéfa cizinecké policie majora Homuta a když mu vysvětlil, o co jde, ten vůbec nebyl proti, aby se pro něho Studnič-ka s Machem v Budějovicích zastavili a že

s nimi do Lince rád sjede a vše potřebné kolem předání zadržené Pražákové vyří-dí. To se ukázalo být od kapitána Karase velmi prozíravé, neboť kolem předání Pra-žákové bylo spousty papírování. Tím, že byl se Studničkou a Machem šéf cizinecké policie, který nejenže byl jazykově vyba-vený, ale znal se osobně s lineckým šéfem kriminálky, tak to proběhlo bez problémů a Studnička s Machem se vrátili do Písku už kolem třetí odpoledne.

Popravdě řečeno, že by byla písecká „pretty woman“ nadšená z toho, že je opět v Písku, navíc sedí na chodbě kriminálky v zamřížované separaci, to nebyla. Cestou z Lince do Písku se odmítla se Studničkou a Machem bavit, a když se jí Mach zeptal, jestli se spokojí s jídlem, které jí můžou dát v rámci služebního předpisu, zavrtěla hla-vou, že nemá hlad. Mach dobře věděl, koho má před sebou, tak o tom napsal služební záznam, který jí dal podepsat.

„To je, Veroniko, pro pořádek. Známe svý lidi.“

„Do prdele, nemůžu si jít sednout k vám do kanceláře? Tady mě každej očumuje, jako by nikdy neviděli ženskou,“ utrhla se Pražá-ková na Macha, když odcházel.

„Že zrovna tobě, Veroniko, tohle vadí. V Linci ti to v baru Modrý nebe nevadilo?“

„To byly žhavý pohledy, pane Mach. Na ty já jsem u pánů zvyklá. Navíc jsem tam byla v teple. Tady na tý chodbě to protahuje jako bejk. Jestli mi nastydnou vaječníky, tak si to se Studničkou odskáčete.“

„Kdo si počká, ten se dočká. V autě jsi se bavit nechtěla, teď zase máme čas my. Ale jestli chceš, skočím ti dolů do basy pro deku. Jinak je jaro, Veroniko, na chodbě je skoro dvaadvacet stupňů. Je to dokonce víc než v base. To přece víš,“ ukázal Mach na teplo-měr na chodbě a vrátil se do kanceláře, kde se Studnička domlouval s inženýrem Smr-tem, kdy se bude moc dostavit na kriminálku.

Ukázka z povídky Polda na zabití, kterou naleznete v připravované knize

Ladislava Berana - Kriminálka v ofsajdu.



Petr z Rožmberka přijal Beneše ve své ob-líbené pracovně obložené dřevem. Chvíli

ho nechal stát. Benešovi to nevadilo, protože měl dobré nohy. Pak se Rožmberk rozmyslel, vrátil se k původním zvyklostem, kdy jejich vztahy byla mnohem důvěrnější, a Benešovi pokynul, aby se posadil.

„Celá záležitost je uzavřena a tebe, Be-neši, z ničeho neobviňuji.“

Beneš jen kývl hlavou, ale slova díků, na které Rožmberk nejspíš čekal, nevyslovil.

„Bohuše ze Smolna se nepodařilo vy-pátrat, ale to neznamená, že se o to nebu-deme pokoušet. Niklas Sarkantes propadne hrdlem. Jiná možnost není. To, co spáchal, mu nelze prominout, protože by to bylo ná-vodem pro další, aby se něčeho podobného v budoucnosti dopustili také. Celý Niklasův majetek propadne rožmberskému domu.“ Rožmberk se odmlčel v očekávání na Bene-šovu reakci.

Vše bylo jasné. O svůj dům přijde i Bene-šova sestra Máří. Protože tak to bylo poprá-vu. Sňatkem přechází majetek ženy na jejího manžela. K tomu nebylo co říct, a tak Beneš dál mlčel.

„Ale vzhledem k tvým dosavadním služ-báms a vzhledem k tomu, že byla tvoje sestra Niklasovou ženou jen krátce, a že se na jeho rejdech ničím nepodílela, vyňal jsem z té exe-kuce její někdejší majetek. Není to tak poprá-vu, ale je to moje rozhodnutí.“

Teď už bylo třeba odpovědět. „Tvoje šlechetnost tě ctí, pane Petře,“ pronesl Beneš upjatě.

„Čekal bych více vděku,“ ušklíbl se Rožm sberk, „ale vím, že nepatříš mezi vr-tichvosty, Beneši. A také předpokládám, že vezmeš své rozhodnutí zpět a zůstaneš dál v mých službách. Tvé služné, které ti bylo po-zastaveno, ti bude vyplaceno zpětně.“

„Je mi líto, pane Petře, ale už jsem se rozhodl a své slovo nemůžu vzít zpět.“

„To jsi tak paličatý?! Nebo si myslíš, že si snad před tebou kleknu? Víš, že bych to nikdy neudělal.“

„Proto si tě také vážím, pane Petře, a nic ti nevyčítám. Dělal jsi jenom to, co jsi musel.“

„Uvědomuješ si, že jsi mi stále vázán manskou službou?“

„Jistě. V případě svolávání královské ho-tovosti, pokud se k ní připojíš i ty, nebo když ty sám svoláš hotovost pro ochranu svého do-minia, musím se dostavit spolu se dvěma jízd-ními nebo se čtyřmi pěšími. Nejdéle však na dobu dvou měsíců a za úhradu pro mne a mé muže. Další přítomnost by byla možná pouze za předpokladu, že já bych k ní byl svolný.“

„Hodně ses naučil,“ pronesl Rožmberk trpce.

„Za což ti též děkuji, pane Petře.“„Co chceš dělat?“„Vrátím se na Vřesov.“„Cože?“ podivil se Rožmberk, jako by

nevěřil svým uším. „Do té díry? Kde nebudeš mít ani střechu nad hlavou, protože tvoje tvrz je vypálená. Tohle chceš vyměnit za možnost dobrat se těch nejvyšších postů v mých služ-bách? Ale jak myslíš.“ Rožmberk z Benešova výrazu viděl, že další přemlouvání je zby-tečné. „Tvoje volba. Ale to ti ještě přikazuji, zůstat do Niklasovy popravy, které budeš též přítomen. Pak se můžeš s pánembohem vrá-tit na ten svůj Vřesov.

Když vešel Beneš do obytné jizby domu své sestry, uviděl před sebou pohublou ženu s neupravenými vlasy.

„Ty?!“ vydechla Máří nevěřícně. „Jak se opovažuješ vstoupit do tohoto domu, ty, který jsi byl příčinou našeho neštěstí?“

„Já?“ Benešovi se zdálo, že ho šálí sluch. „Já to snad byl, kdo kradl?“

„A co je mi po tom? Já nevím, kdo kradl. Ale vím, že jste mi zničili život.“

„Pamatuj se, Máří, Niklas se ke všemu přiznal.“

„Že přiznal? Jednou mě k němu pustili, ani jsem ho nemohla poznat, jak byl zbědo-vaný. Pravda, přiznal se, ale na mučení, kte-rého ses zúčastnil i ty. Na mučení se každý přizná i k tomu, co nikdy neučinil.“

„Přiznal se už předtím, protože důkazy byly nezvratné.“

„Které jsi proti němu sbíral právě ty.“„Sbírali je i jiní, nezávisle na mně.

Rožm berk už byl o všem zpraven ještě dřív, než vyslechl mě. A když už mě obviňuješ, po-chlubil se ti Niklas, že si na mne najal nájem-né vrahy?“

Máří zavrávorala a musela se opřít o stůl.

„Měl jsem ještě v úmyslu ho přemluvit, aby se pokusil vše urovnat. Možná by po-tom… Ale tu možnost mi tím úkladem vzal.“

„Nevěřím ti. Co však vím jistě, že všich-ni vřesovští muži byli vždy příčinou neštěstí vřesovských žen. Můžeš být na sebe pyšný a dál se vtírat do přízně svého pána, který připravil Niklase o veškerý jeho majetek, a teď ho připraví ještě o jeho život.“

„Ne o veškerý majetek. Rožmberk roz-hodl, že ten, který ti patřil před svatbou, ti zůstane.“

„A to mu snad za to mám jít líbat ruce? Jen ať se udáví. Když se podíváš z okna, uvi-díš, jaký hrad má nad řekou. A kolik tako-vých dalších po kraji. Jen ať se udáví. Ale můj dům bych mu stejně nedala. To bych ho radši spálila a sebe s ním.“

„Žal ti zakalil rozum, Máří,“ řekl Beneš smutně. „A pokud ti to uleví… Odcházím z Rožmberkových služeb a vracím se na Vře-sov.“

Máří se rozesmála. „Nic jiného si taky nezasloužíš. Budeš tam vést stejně hrozný život, jaký tam vedli všichni tvoji předci.“

Beneš se otočil ke dveřím, ale před nimi se ještě zastavil. „Co…,“ nemohl najít slova. „Co se stalo s Anežkou?“

„O tu se nestarej!“ odsekla Máří zle. „Už jsi způsobit i takhle dost zlého. O Anež-ku je postaráno.“

Den byl studený, i když roztrhanými mraky probleskovalo slunce. Ale jeho paprsky byly nesmělé. Zato vítr se proháněl krajinou bez zábran. Z krumlovského hradu se přes Latrán pohyboval smutný průvod. Vpředu oddíl jezdců, za ním kára s odsouzencem, ob-stoupená oddílem pěšáků. Za károu šel kněz přeříkávající modlitbu. Za knězem kráčela Máří se služkou a mezi nimi, oběma podpíra-ná a snad i chráněná, Anežka. A pak zástup zvědavců, a jejich počet, jak průvod prochá-zel Latránem a Krumlovem, narůstal.

Občas byly přihlížejícími, jak kolem nich kára projížděla, hozeny na odsouzeného něja-ké odpadky, což patřilo při takové exekuci k zá-bavě, která ještě rozmnožila jejich povyražení.

Ve službách mocných◊ FRantišek niedl



Byl slunný červencový den, začínal čas žní. Po cestě, vedoucí poblíž

řeky Lužnice souběžně s jejím proudem k mlýnu Soukeníku, kráčel svižným kro -kem urostlý mládenec. Měl rozhalenou režnou košili, světlé kalhoty pod kolena a na zádech velkou tornu, pod kterou se na řemínkách houpala pečlivě stočená deka. Boty, svázané k sobě tkaničkami, měl zavěšené na holi, kterou si rukou přidržoval šikmo přes rameno.

„Vypadá na krajánka a jestli to opravdu je krajánek a míří k nám, tak ho snad posílá samo nebe!“ řekl sou-kenický mlynář, sedící na lavičce před mlýnem se svou dcerou Aničkou.

Po zkušenostech z loňských žní vě-děl, že ke stárkovi a mládkovi, které měl ve mlýně natrvalo, by bylo dobré mít i pro letošek ještě alespoň jednoho pomocníka. Nejlépe takového, který má s prací při mletí již zkušenosti. Úroda

obilí na polích v okolí byla stejně dobrá jako minulý rok. To si již dlouho pře-dem obhlédl a tak věděl, že zakrátko, možná již následný den, budou mít v mlýnici napilno.

Loni jim s mletím vydatně pomohl jeden z krajánků, kteří chodívali kra-jem za prací. Byl šikovný, v mlynář-ském řemesle se vyznal a do mlynářské party dobře zapadl. Po žních, kdy již nikdo žádné obili k semletí nevozil, by ho mlynář býval rád ještě nějaký čas udržel. Bylo třeba udělat pár oprav na stavení a také přichystat zásobu dříví na zimu. Jenže jak krajánek sám říkal, měl toulavé boty, rád poznával nové končiny, a tak, třebaže byl na Soukení-ku spokojený, už ho to zase táhlo dál. Nechal si zaplatit za odvedenou práci a rozloučil se. Třeba jim teď za něj při-chází náhrada, přál si mlynář a nemý-lil se.

„Dobrý den vám oběma,“ pozdravil mladík, když k ním došel, a sotva mu na pozdrav odpověděli, hned pokračoval.

„Vy jste patrně pan otec. Nehledá-te teď o žních pomocníka?“ promluvil k mlynářovi, avšak jeho pohled hned po prvních slovech sklouzl od mlynářovy tváře k hezké dívce sedící vedle něj. Až se mu rozbušilo srdce, jak se mu líbila. Neušlo jí, kam se zadíva, a usmála se na něj. Její táta si toho rovněž všiml, ale přešel to bez poznámky.

„Inu, zdatný pomocník by se nám ve mlýně hodil. Máš ty s mlynařinou už něja-ké zkušenosti?“ chtěl vědět od mládence.

„Baže mám, už odmalička. Já jsem se ve mlýně narodil, jsem z mlynářského rodu,“ dostal odpověď.

Ukázka z nové knihy Hynka Klimka

Jak se Mates toulal ke štěstí

Jak do mlýna Soukeníku přišel mladý krajánek◊ Hynek kliMek

Průvod směřoval přes rynk a Horní uli-ci k městské bráně, aby se pak vydal vzhůru do kopce až na Šibeniční vrch. Ne všechny popravy se uskutečňovaly až na Šibeničním vrchu. Ty, které příslušely k městu Krumlo-vu, se uskutečnily přímo na městském rynku. A ty, které se vztahovaly přímo k rožmberské-mu domu, byly vykonány na nádvoří hradu. Avšak ti z odsouzenců, kteří měli pro výstra-hu zůstat pověšeni na šibenici, až to přiro-zeného odpadnutí, způsobeného tlením, nebo měli zůstat vpleteni do lámacího kola, museli absolvovat svoji poslední cestu až na Šibeniční vrch. Jinak by obtěžovali obyvatele Krumlova zápachem a také by mohli způso-bit pohoršení, to kdyby z nich sklouzl zetlelý šat a obnažil tak nějakou nemravnou část těl viselců.

Petr z Rožmberka vyjel z hradu se svojí družinou, ve které nechyběl ani Beneš, až když se průvod s odsouzencem vyšplhal téměř až k popravišti. Nebylo by vhodné, aby oni čekali na odsouzence, jen ať si pěkně počká Niklas.

Beneš měl pramalou radost z toho, že bude přítomen Niklasově popravě. Předně, že to byl i on, kdo přispěl k jeho konci, ale pře-devším, že budou u popravy přítomny i Máří a Anežka. Když dojeli na vyhrazené místo u šibenice, které jim nejdřív od přihlížejících vy-čistili zbrojní pěšáci, snažil se Beneš na Anež-ku nepodívat. Ale nebylo to možné, protože stála na druhé straně šibenice přímo proti němu. Hlavu měla téměř celou zavitou do čer-né loktuše, aby si ji zvědavci nemohli prohlí-žet, přesto se jejich pohledy několikrát setkaly.

Byl přečten rozsudek a Niklas byl dotá-zán, chce-li vyslovit nějaká poslední slova. Jistě by rád. Nejspíš by proklel i Petra z Rožm-berka, ale musel myslet na svoji dceru a na Máří, kterým by mohl Rožmberk ještě notně znepříjemnit život. Mohl by ještě jednou pro-klít Beneše, ale možná usoudil, že jedno pro-kletí je dostatečné. A tak jen zavrtěl hlavou.

Kněz odříkal poslední modlitbu a nechal Niklase, aby políbil kříž. Pak pomohli katovi pacholci Niklasovi po žebříku blíže k nebesům, sestoupili dolů a žebřík mu podtrhli, což bylo provázeno všeobecným vydechnutím a několi-ka výkřiky. Niklas vydechnout nemohl, protože mu v tom bránil provaz. Zuřivě kopal nohama, ale i to po chvíli ustalo. Bylo po všem.

Ukázka z knihy Ve službách mocných


autorská tvorba | povídka

Román s tímto názvem napsal před více než šedesáti lety Jaroslav Foglar, proslulý au-

tor knížek pro kluky. Napínavý příběh hlavního hrdiny Jindry Sochora se odehrává v Řásnovce, městské čtvrti, nad níž se vznáší záhadný opar tajemna. Kniha se až dodnes dočkala sedmi vydání, ale ulice názvem Řásnovka existuje v Praze dodnes. Spojuje na Starém městě uli-ci Hradební s blízkým Haštalským náměstím. Název bývá odvozován od Jana Řásného z Řás-nova, hejtmana strahovského kláštera, který si zde kolem roku 1670 koupil část pozemků. A právě v této ulici se roku 1887 odehrává náš smutný příběh.

V domě čp. 780 zde tehdy bydlela poslu-hovačka Marie Dostálová. V době našeho příběhu jí bylo 35 let a měla celkem čtyři děti. Byla provdána, ale její muž musel roku 1878 narukovat do válečného tažení, kdy Rakousko-Uhersko okupovalo Bosnu a Hercegovinu. Vrátil se zpátky jako nemoc-ný člověk a ještě za rok po návratu k rodině víc ležel, než chodil. Bída v rodině byla ta-ková, že Dostálovi nakonec oslovili mužovy rodiče, zda by si nejstarší dcerku, šestiletou Františku, nevzali na nějaký čas k sobě. Staří se sice zdráhali, ale nakonec souhla-sili. Františka se tedy na čas přestěhovala k dědovi a babičce, leč i tam bývala nouze o chleba, a tak po třech letech se Františka musela vrátit k rodičům do Řásnovky. Tam ji však rozhodně nevítali s nadšením. Zvykli si už, že mají doma o jeden hladový krk míň, a teď najednou museli živit další dítě, byť bylo jejich vlastní.

Tak se stalo, že holčička po návratu pro-žívala doma pravá muka. Nedostávala jíst a stěnami starého domu se každou chvíli rozléhal pláč dítěte a zvuk ran, které na ni dopadaly. Nakonec se na to už sousedé ne-mohli dívat a některý z nich upozornil policii. Výsledkem bylo, že matka dítěte byla koncem prosince 1885 odsouzena okresním soudem na tři dny vězení. Tento rozsudek měl být spíš jen varováním, aby se Dostálová k dítěti chovala jako matka, ale ve skutečnosti ještě zvýšil nenávist, kterou žena k dcerce měla. Tak ona ta mrcha nejenže vyjídá jejich chu-dou domácnost, ale ještě dostala svou mámu až před soud! No, však počkej!

Od té doby se starým domem v Řásnovce rozléhal bolestný křik dítěte ještě častěji, až sousedé chodili ženě domlouvat, aby dítě to-lik nebila. Dostalo se jim však jen odpovědi, že jim do toho nic není. Zanedlouho pak spat-řili Františku, která měla hlavu skoro holou. Když se jí ptali, co se jí stalo, dozvěděli se, že jí maminka vyrvala skoro všechny vlasy. Bylo zcela běžné, že Dostálová vyhnala dítě v létě spát na chodbu. Jeden ze sousedů, který se v noci vracel potmě domů, na ni nechtěně šlápl a způsobil jí bolestivé zranění. Velmi ho to mrzelo, a když o dva dny později holčička doma plakala hladem, podal jí oknem dvě housky. To však bylo jen nevelké řešení.

Také místní strážníci znali tuto vyhublou, modřinami posetou dívku. Františka totiž několikrát utekla z domova, a tak ji stráž-níci museli přivést zpátky. Jednou ji přivedli z Karlína, jindy zase ze Smíchova. Když se policejní komisař Hlaváček ptal děvčete, proč pořád utíká z domova, Františka mu s plá-čem vyprávěla, že maminka „ji pořád bouchá a když ji strážník přivede domů, ona musí zase utéct, jinak by ji maminka utloukla!“

Jednoho dne dostal komisař zprávu až z Pardubic. Že prý tam na náměstí byla nalezena opuštěná dívka, která říká, že se jmenuje Františka Dostálová, je jí devět let a bydlí v Praze, v ulici Řásnovka. Do Par-dubic ji prý přivezla maminka, která ji tady opustila. Když policie sdělila oběma rodi-čům, kde jejich dcerka je, Dostálovi odmítli pro dítě dojet. Když ji nakonec do Prahy při-vezl strážník a dítě se octlo na komisařství, jakmile slyšelo, že si pro ni maminka přijde, hned se ukrylo za kamna. Když si pak Dostá-lová dítě odváděla, nevěstilo to pro holčičku nic dobrého.

Jen o několik týdnů později, 21. prosince 1887, přišla za místním lékařem, doktorem Plocem Dostálová, že prý její Františka ne-ustále zvrací a má průjem. Doktor řekl, že si jen vezme kabát a hned přijde. Poslal zatím Dostálovou napřed.

Když přišel do onoho starého oprýskané-ho domu, čekala jej Dostálová už ve dveřích a suše mu sdělila, že dítě mezitím zemřelo. Doktor nadzvedl chatrnou pokrývku a pro-hlížel si vyhublé dětské tělíčko, plné modřin.

Děcko bylo mrtvé, na tom už se nedalo nic změnit. Teď bylo důležité zjistit, proč. Lékař si všiml, že v nočníku pod lůžkem je trochu tekutiny a prohlásil, že si ji vezme s sebou a dá ji chemicky prozkoumat. Když se však na chvilku otočil, využila Dostálová tohoto okamžiku, a vlila do nočníku vodu, čímž byl obsah jakožto důkaz úplně znehodnocen. To už bylo podezřelé a policejní komisař Hlavá-ček, který sem už mezitím také dorazil, dal Dostálovou odvést do vazby.

Dětská mrtvolka byla pak pitvána a soud-ní lékaři dr. Reinsberg a Hněvkovský konsta-tovali, že došlo k otravě. Chemický rozbor střev pak prokázal přítomnost arzeniku. Dítě bylo tedy otráveno a za hlavní podezřelou byla označena jeho matka. V březnu následujícího roku 1888 měl o její vině rozhodnout zemský trestní soud na Karlově náměstí.

Když se po Praze rozkřikla zpráva o kruté vražedkyni z Řásnovky, tlačily se už do samého rána před soudní budovou davy zvědavců. Do jednací síně se jich zdaleka tolik nevešlo, a tak někteří museli zůstat na chodbě a před budovou, kde dychtivě hltali zprávy z jednání.

Obhájce Dostálové, zkušený advokát JUDr. Kliment, si dobře všiml, že obžaloba trpí důkazní nouzí a vlastně neexistuje žád-ný přímý důkaz, že Dostálová svou dcerku o trávila, jakkoli se to zdálo být jisté. Ani dok-tor Ploc, komisař Hlaváček a další předvola-ní svědkové nemohli uvést nic konkrétního. Dostálová sice s dítětem jednala krutě, bila je a týrala hladem, pokusila se je v Pardubicích opustit, ale to všechno nestačilo jako důkaz, že to byla právě ona, kdo dceři podal arzenik. Následkem toho ji nakonec obvinění z vraždy porota zprostila a Marie byla odsouzena jen za napomáhání k smrti na tři roky těžkého žaláře. V davu diváků to sice zašumělo proje-vy nesouhlasu, ale nedalo se nic dělat.

Pro Marii Dostálovou pominula hrozba šibenice. Místo toho mohla teď tato zlá žena po tři roky za pevnými zdmi ženské věznice v Řepích přemýšlet o svém dalším osudu.

Ukázka pochází z připravované knihy Vladimíra Šindeláře o ženských

pachatelkách zločinů v historii

„Tajemná Řásnovka“◊ vladiMíR šindelář


umění | ilustrace



Kniha

Prastará kniha vázaná v plátně

otvírá bránu k cestování časem.

Promlouvá němým zapsaným hlasem

k tomu, kdo naslouchá a neúnavně

na stránkách pravdu v minulosti hledá.

Prastará kniha zažloutlých listů

dávno už vůni ztratila zcela.

Upadla v nemilost, štěstí však měla.

Přežila časy všech ateistů

a dnes svou moudrost moudrému předá.

◊ FRantišek tylšaR

Muzikální

Stupnice touhy mi ve všech kostech zní,

když dotek tíží pírky harmonie.

Dříve, než ticho nenávratně smyje

zážitek další skladby nevšední,

já chtěl bych tvoje preludium hrát.

Jak student cvičit sladké trioly,

kůží pít tóny z tvarů violy,

pilovat rytmus, cvičit prstoklad

a v notách hledat cestu k souznění

našich dvou duší, tiché akordy.

Vzývaje věčnost výzvou na kordy,

která se v skladbu pro dva promění.

V mistrovské dílo s mnoha tématy.

V etudu etud s názvem Já a ty.

autorská tvorba | poezie

Pravda a láska

Za stínem vlastních myšlenek kráčím

polapen v sítích bouřlivé doby.

Pod palbou temnoty, pýchy a zloby.

Za lány kopřiv a za bodláčím,

za mlhou z dehtu a nesvobody…

Tam někde je ukrytá pravda a láska.


◊ alexandR WdoWyczyn

***

Na lampě se můra češe

Co je to tu za mátohy?

To jen noc za sebou vleče

ušmajdané rybí nohy

A ač táhne, sama šmajdá,

hvězdy jsou dnes plné špíny,

nejradši bych odsud pádil,

kdybych nebyl tolik líný

***

Nevím zdali platit za hřích

a to kolik? V jaké měně?

Obracím se z boku na břich

je mě zase o noc méně

Na cestu

Cos nerudného do termosky

a k tomu břečka jako příbal

Překontroloval jsem své trosky,

a pak se do tmy odkolíbal

autorská tvorba | poezie

◊ PetR šulista

Výhoda stáří

Žehráme na život,

že nás dost nehostí,

neschopni radovat

se z drobných radostí.

Šém žití objevíš

většinou k stáru až,

v tom stáří výhoda,

již v mládí nepoznáš.



◊ otakaR Pánek

Slovo

Přemýšlím si, zas a znova,

kde jen lidstvo vzalo slova.

Kde snad slovo bylo vzaté,

od Boha... či z Bible svaté?

Když se slovo slovem stalo,

lidstvu se hned lépe lhalo,

a tak lži, co vznikly časem,

nemožné je chytit lasem.

Výhody, jež slovo skýtá,

přesto nikdo nespočítá,

obzvlášť, když dnes lidé hrdí

cokoli svým slovem stvrdí.

Nyní říkat každý může

slova krásná jako růže,

plevy jsou však mezi zrny,

každá růže má i trny.

Musel bych vám začít lhát,

kdy že lidstvo začlo psát

slůvka sváteční i prostá

... a nakonec i ta sprostá.

autorská tvorba | rozjezdová plocha

Uvažuj a zvaž svá slova,

oklikou se vrátí znova

v koloběhu tvojich dní.

Může být i poslední.

Já chci

Chci koupit obrázek,

jenž ti pad‘ do oka,

chci ti dát oblázek,

co jsem vzal z potoka.

Chci být malým psíčkem,

co u tvých nohou leží,

v ložnici mladým býčkem

bez jha i bez otěží.

Já tě chci dobývat,

jak Pizarro zemi Inků,

já chci se s tebou smát

každý den ještě chvilku.

Hezká jak svítání,

sladká jak chleba s medem.

Zkrátka jsi k sežrání,

... já chci být lidojedem.


◊ alen Malina

Křídla lze utnout pouze jednou

Křídla lze utnout pouze jednou –

pak zbudou jenom pahýly.

Plíce se mohou znovu vzedmout.

Však paže – křídla motýlí –

jsou přec jenom to nejvzácnější.

Jak chléb od Tebe, Pane, zdejší.

Trpké nevratné zjištění

Už nemá mi kdo říct,

kdo leží v jistém hrobě,

jak bylo to s dětskými sny

mých rodičů,

či zda a kdy

alespoň na chvíli

zahlédli

okraj křídel

štěstí.

autorská tvorba | rozjezdová plocha

◊ alen◊ šiMotová Wendy

Vánice

Skučící vítr nese sníh oblaky

A meluzína mu k té práci zpívá

Slunce se nadobro ukrylo za mraky

A já už dávno nejsem živá

Za okny zuří sněhová vánice

A já tu tiše ležím v závějích

Sněhové vločky mi padají na líce

Umírám sama zbavená nadějí

Vydechnu naposled s tvým jménem na rtech

Promrzlá na kost a zavátá sněhem

Kolem mne vítr v skučivých tóninách

Drnká tu na větvích pokrytých mrazem

Vrátím se zpátky, až zas bude jaro

S prvními kvítky sněženek

Zasaď mne do země, aby slunce mě hřálo

A vyrašil první oddenek

Ten příslib nového životaa


umění | ilustrace



literatura | zajímavost

To nelze bohužel určit úplně přesně, protože je to jazyk živý a neustále se vyvíjí. Můžeme vy-cházet z toho, kolik slov je zachyceno ve slovnících, ale stále se spíše pohybujeme v odhadech:

Náš největší slovník, Příruční slovník jazyka českého, obsahuje 250 000

hesel. V devíti svazcích zachycuje i slova, která dnes zná už málokdo. Na druhé stra-ně neobsahuje slova jiná, obecně známá, například vulgarismy. Byl postupně vydán v letech 1935-1957.

Čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého obsahuje kolem 200 000 hesel a je trochu mladší: z let 1960-1971.

Ale náš jazyk, to není jen spisovná mlu-va! Musíme sem zahrnout širokou a pestrou paletu expresivních výrazů, nemusí to být jen ony zmiňované vulgarismy, dále obec-nou češtinu, slangové výrazy, slova přejatá/přejímaná z cizích jazyků, odbornou termi-nologii nebo dialekty.

Proto existuje poměrně nový Slovník ne-spisovné češtiny se 12 000 hesly v 1. vydání z roku 2006. A konečně velkého ohlasu se dočkal i Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka, 2005, obsahující přes 16 000 výrazů z oblasti argotu, slangu a vůbec „nekonvenční, okrajové češtiny“, používané v období let 1945-1989.

Kolik lidí mluví česky?Česky mluví zhruba 11,5 milionu lidí, z toho přes 10 milionů v České republice. V důsledku několika vln vystěhovalectví během posledních 150 let používají češti-nu všude po světě i desetitisíce emigrantů a jejich dětí.

Jaké je nejdelší slovo v češtině?nejnevykrystalizovávatelnějšího ... 31 hlásek nejneobhospodařovávatelnějšího ... 30 hlásek [devětadevadesátimikrogramového, čtyřiase-dmdesátimikrometrového, jedenadevadesáti-mikrogramového]

Jaké je v češtině slovo s největším počtem háčků?Ztřeštěnějšípřesvědčivější[roztříštěnější]

Jaké je nejdelší slovo v češtině, které se dá číst stejně oběma směry?nepochopennezasazennepotopennezařazen

Je jich více, každopádně nemají více než 9 hlásek.

Tomuto jevu se říká palindrom (slovo, věta, číslo, melodie, jež se dá číst oboustran-ně).

Jaké dokáže vytvořit čeština větné palindro-my?Jelenovi pivo nelej.Co nám nedá den, má noc.

Následující věty už se liší délkami samohlá-sek:Kobyla má malý bok.Fešná paní volá: Má málo vína pan šéf!Do chladu si masa mísu dal Chod.Sabina hrává na varhany bas.A dál vidí lítat netopýry potentát i lid, i vláda.

Jak zní nejdelší věta ze tří stejných slov?Kuli kuli kuli. (Tedy: Kuliové kovali kouli.)

Které české slovo složené jen ze souhlásek je nejdelší?scvrnkls

Víte, že výčet českých samohlásek i v přes-ném pořadí obsahují tato slova?dvacetikorunymateřídoušky

Chcete si usnadnit psaní? Využijte číslovky!Pe3kovi bra3 spa3li, jak 8ahlí lo3, 3mající pos3břené pi100le, o5 a o5, s3leli.

Slyšeli jste někdy o Q-systému?Qapem přiqačil qartál a qelikému přeqapení qalita qasinek qůli qantudodáveqázne. Qasinky neqasí.

Tautologie je termín nepříliš známý, ale co takhle pleonasmus? Nic? Tak jednoduše hezky česky: nadbytečné hromadění slov sloužících k vyjádření téhož. S jistou nadsázkou a smyslem pro humor lze sestavit třeba následující větu:Při dopoledním matiné bude ve skleněné vit-ríně vystaven notoricky známý exponát.

Co že je na té větě divného? Zkusme ji tedy přeložit:

Při dopolední dopolední slavnosti bude ve skleněné zasklené vitríně vystaven obecně známý známý exponát.

Zbytečně se zde vyjadřuje jeden význam různými slovy, jde o nadbytečné zdvojení vý-znamu.Notorický překládáme z latiny jako „obecně známý“;matiné - dopolední koncert, slavnost;vitrína - zasklená skříň, v níž se vystavují předměty;exponát - předmět vystavený na výstavě;

Jaká jsou nejfrekventovanější slova v češtině?a (spojka), na, míti (se),býti, že, já, ten,s/se, k/ke/ku, v/ve, z/ze, do, on, který, i

První podstatné jméno se vyskytuje až na 48. místě: pán, na 60. místě život, pak práce, ruka, den, země.

Nejčastěji používaná slova jsou ta nej-kratší, už zde se projevuje přirozená tenden-ce jazyka o úspornost.

Zdroje:B. Havránek, J. Jedlička: Stručná mluvnice česká. Praha 2007.Michal Ptáček: Breviář praktické češtiny. Praha 1989.Josef V. Bečka, Jaroslav Jelínek, Marie Tě-šitelová: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce. Praha 1961.

Kolik má čeština slov?◊ zdRoJ: inteRnet

fotohumor

Co je císařovo, císaři, a co je Urbanovo... Text: Miloslav Král Český

Foto: Anna Zemanová

Tento způsob ochrany zdá se mi poněkud nešťastným...Text: František TylšarFoto: Lenka Tylšarová

Ilustrace: Jiří Hovorka

Časopis Literární fórum je vydávaný

Jihočeským klubem Obce spisovatelů pro jeho členy, spřátelené osoby

a instituce.

i/2017 15.03.2017 ročník xv neprodejné literární...

Documents