UKÁZKA Z KNIHY VÁLKA PLÁSTVÍ (Josef Pecinovský)

Bytost, která kdysi byla Dianou a ještě se jí v základních rysech podobala, sklouzla o

čtyři sta metrů níž a dostala se na místo, kde se potrubí větvilo. Odsud už musela postupovat

jiným směrem vzhůru. Kromě vnějšího vzhledu už měla s člověkem pramálo společného.

Přestavba jejího těla již skončila. Pevnost kostí a jejich pružnost se zcela změnily, a

nejdůležitější změny zaznamenal povrch těla. Kůže zrohovatěla a ztvrdla, a stala se

mechanicky neuvěřitelně odolnou. Prsty se proměnily v drápy, svaly získaly sílu převyšující

schopnosti trubců pracujících v těžkém průmyslu.

Ti, kteří tuto bytost vytvořili, ji ve svém slangu nazývali kareta.

Oči vidící v infračerveném světle zaznamenaly překážku. Sluch zaregistroval temný

hukot, provázený občasným praskotem lámaných a drcených kusů. Každý materiál vydával

při své destrukci jiný zvuk.

V uzlu byl instalován drtič.

Neladící kakofonie hluků pronikala do okolí odpadního systému, protože zvuková

izolace drtiče nebyla dokonalá. Uslyšeli jej i Investigator a Kastor. Investigator věděl, oč jde,

a kroutil nad tím hlavou. O zastaralých systémech plástve A30 už nebylo pochyb. Mechanické

drtiče ve většině pláství již nahrazovaly ultrazvukové stroje, které byly mnohem tišší. Navíc

tento drtič působil otřesy. Ale ani kareta nemohla projít drtičem bez nehody. Kdyby tento

úkol dostaly vosy, jen by se usmály a pronikly by čelistmi drtiče jako velké červené kapky.

Kareta musela drtič obejít.

Poznala, že udělala chybu, že měla odpadní potrubí opustit již o několik desítek metrů

výš a tam vyhledat jinou komunikaci.

Její částečně humanizovaný mozek vypočítával varianty dalšího postupu. Jako

nejekonomičtější a nejrychlejší se ukázal únik ven ze systému. Její tělo stále ještě klouzalo

směrem k drtiči, ale drápy, které vyrostly ze čtyř článkovitých prstů, se již zasekávaly do

kovového pláště. Stačila chvíle úsilí a plášť se rozevřel v délce asi dvou metrů.

Kareta pronikla ven a octla se v kolektorové šachtě, kde bylo velmi těsno, a kterou

zdola zcela přehrazoval velký masiv drtiče. Použila drápy ještě jednou, pronikla stěnou

kolektoru a octla se v prostoru výrobní sféry plástve. Stála na nevelké plošině s kovovou

podlahou.

Tyto velké plošiny o rozloze několik stovek metrů se nazývaly pavlačemi a zpravidla

sloužily jako seřadiště trubců a překladiště drobných nákladů. Současně se jednalo o přestupní

stanice dopravního systému a setkávaly se tu chodby vedoucí k různým provozům.

Kareta však vystoupila z kolektoru poměrně nešťastně. Zachytila se nohou, protože

ještě neuměla dokonale ovládat své anatomicky přece jen odlišné tělo. Narazila na stěnu

hlavou a chvíli zůstala ochromena.

Pavlače hlídá ozbrojená stráž. Toto opatření se zavedlo poté, co několik šílených

trubců napadlo organizátory, proniklo do jiných provozů a proměnilo pracovní prostory v

bojiště.

Do tohoto okamžiku byl na pavlači ve 196. poschodí klid. Stáli zde jen dva strážní a

zjevně se nudili. Nezvyklý rachot je nevyvedl z klidu, protože nedaleký drtič vydával občas

velmi podivné zvuky.

Teď zbystřili pozornost. Na plochu pavlače najednou odkudsi vypadla namodralá

postava, která chvíli ležela jako omráčená.

Strážní měli ve zvyku ničeho si nevšímat až do chvíle, kdy se některý trubec začne

chovat podezřele. Mnozí ze strážných byli sadisté. Jako podezřelé chování si vykládali i

přímý pohled. Stačilo, když trubec zvedl hlavu. Většinou to nedělali, chodili poslušně se

sklopenou hlavou tam, kam je hnal zuřivý křik a elektrické rány.

Strážný, stojící blíž, chvíli uvažoval, co to vlastně leží na podlaze. Šedozelené zbarvení

karetina krunýře dávalo namodralý odlesk, což strážného zmátlo a on zprvu považoval bytost

za dozorce. Navíc viděl, že ten tvor má oděv skládající se z jakýchsi nesymetrických lamel.

Strážný nikdy neviděl želvu a nemohl znát pojem „šupina“.

Když však kareta Diana vstala, přestala se strážnému zamlouvat. To, co vypadalo jako

oděv, až příliš přiléhalo k tělu. K ženskému tělu. Strážný by se velmi rád těšil déle pohledem

na ladné křivky ženské postavy, ale když zachytil její pohled, pochopil, že má co dělat se

zrůdou. Ten pohled nevěštil nic dobrého. Strážný si řekl, že něco podobného sem vůbec

nepatří, a rád by se toho zbavil. Ostatně, taková zrůda mohla být jen experimentální dělnicí na

nejnižší úrovni, určená pro vyzdívání šamotových pecí. Zabloudila sem, to je zřejmé. Nebo

uprchla, to je horší. Nic jiného jeho jednoduchý mozek nenapadlo.

Reagoval reflexivně. Kareta dostala úder elektrickým bičem.

Šlo o zákrok naprosto nesmyslný a měl fatální důsledky.

Zásah elektrickým bičem karetě nemohl ublížit, ale znamenal pro ni signál nebezpečí.

Je třeba jednat.

Kareta se vymrštila a vyrvala strážnému bič z ruky. Okamžitě vyhodnotila tuto zbraň

jako zcela neúčinnou, zahodila ji, a jednou švihla levou rukou.

Čtyři drápy rozčísly tělo nebohého strážného šikmo od krku až ke slabinám. Strážný

nestačil ani vykřiknout, jen vytřeštěnýma očima sledoval proud vlastních vnitřností vytékající

na podlahu, a když za nimi vypadlo dosud bijící srdce, nevěděl už o ničem. Smrt přišla dřív,

než se zmučené tělo stačilo zhroutit a vytvořit nevábnou, jasně červenou hromádku, ležící

uprostřed krvavého jezera.

Poplachový signál se rozezněl do několika bočních chodeb, rezonoval o stěny,

ohlušoval. To druhý strážný bezděčně stiskl modré tlačítko na zdi.

Jednal podivuhodně duchapřítomně. Kdyby stiskl červené tlačítko, oznamoval by

vznik požáru. Modré tlačítko však znamenalo vzpouru trubců, i poplašný signál zněl v tom

případě jinak.

Obvykle se stávalo, že bezpečnostní systémy nefungovaly. Byly několik desítek let

staré a nikdo jejich funkčnost nekontroloval. Na této pavlači shodou okolností došlo před

několika měsíci k nehodě a bezpečnostní zařízení bylo znovu nainstalováno.

Z pouzdra zabudovaného ve stěně vypadly dva zářiče. Na vzbouřené trubce nestačily

elektrické biče. Dozorci museli mít k dispozici účinnější nástroje.

Kdyby však nosili zářiče u sebe trvale, přinejmenším by se navzájem pozabíjeli,

nemluvě o tom, že by docházelo ke zneužití těchto zbraní.

Náboj zářiče vydržel aktivní jen asi dvě minuty, ale většinou to na zpacifikování

neklidné masy stačilo.

Strážný se natáhl pro zbraň.

Bylo to poslední, co ve svém krátkém životě udělal.

Ani si nestačil uvědomit, odkud přišla smrt, protože jeho hlava se proměnila během

zlomku sekundy v beztvarou rudou hmotu, která se odpojila od těla a narazila do stěny. Tělo

se zvolna kácelo a obě krkavice chrlily proudy světle červené tekutiny, a to ještě ve chvíli,

kdy se ten svazek kostí a svalů zhroutil k podlaze.

Dlouhá nazelenalá ruka se čtyřmi drápy se zmocnila jednoho zářiče.

Těžko říct, jaké přitom měla kareta pocity. Ti neschopní tvorové, kteří se jí postavili do

cesty, ji nudili. Chtěla se jich jen zbavit podobně, jako se člověk zbavuje dotěrného hmyzu.

Ostatně její program jiný postup ani nepřipouštěl. Netušila, že vše by prošlo možná bez

jakéhokoli krveprolití, kdyby z tohoto místa prostě zmizela a pokračovala v cestě.

Poplašný signál, který zněl chodbou, však velice rychle probudil ostatní dozorce, kteří

byli ve službě, i ty, kteří měli nedaleko ubytovnu.

V jedné stěně pavlače byla dokonce vidět osvětlená okna kantýny. I odsud vyběhli dva

dozorci.

Během půl minuty zkosila palba zářiče z rukou karety osm mužů, kteří sice drželi v

rukou stejné zbraně, ale většinou je neuměli používat. Dva z nich však stačili vystřelit a jeden

z nich dokonce zasáhl.

Krunýř karety dokonale chránil proti energetickému výboji střední síly. Kdyby tento

výboj zasáhl trubce, rozpůlil by jej na dva kusy. Kareta se jen usmála. Aspoň tak to připadalo

Kastorovi, který ve stejném okamžiku vyhlédl z otevřených dveří kabinky a spatřil na podlaze

pavlače tu spoušť.

Kastor instinktivně celým tělem strčil do Investigatora a donutil jej, aby zůstal v

kabince, skrytý před podivnými choutkami té zrůdné bytosti. Instinktivně sáhl k pasu, ale

okamžitě si uvědomil, že není ve službě a cestuje tedy pláství neozbrojený.

Proklel okamžik, kdy svolil s tím, aby odstranili zbraně ukryté za jeho očima. Stál od

karety asi čtyři metry daleko. Viděl zářič povalující se na podlaze, ale aby se ho zmocnil,

musel udělat dva kroky.

Zatím nedělal nic.

Pohledy obou tvorů, kteří už částečně nebyli lidmi, se střetly.

Kareta vystřelila.

Tenhle tvor se od ostatních odlišoval přinejmenším tím, že se dokázal žhavému výboji

zářiče vyhnout.

Kastor využil své krátké reakční doby; kvůli této vlastnosti ho povolali zpět do služby.

Proti němu stál nepřítel, který mohl pálit jen z prostého zářiče s krátkým výbojem, jenž

netrval déle než setinu sekundy.

Kareta neváhala. Vystřelila podruhé, potřetí. Zbytečně. Kastor tancoval mezi blesky a

vypadalo to, že se jí vysmívá. Vystřelila ještě jednou, tentokrát se do cesty výboje dostala

Kastorova noha. Zasáhla jej do stehna.

Kastor pocítil výboj jako prudký úder, který ho mrštil dozadu ke stěně. Narazil na ni

zády. Záření mu propálilo velkou díru v oděvu, ale on sám zůstal nezraněn. Jako skarabeus se

mohl účinkům podobné zbraně jen vysmívat, pokud ho netrefila do očí.

A právě tam teď ta obluda míří.

Kareta však viděla, že Kastor není ozbrojen, a ucítila nebezpečí z opačné strany. Na

pavlač právě dospěli další dozorci. Třímali v rukou zářiče. V podstatě byli dozorci zbabělí

tvorové; kdyby věděli, že je na pavlači čeká smrt, zůstali by zalezlí někde ve svých norách a

ani by nevystrčili nos. Jenže poplach v rajonu obvykle znamenal, že se vzbouřili trubci, a to

slibovalo kratochvilné radovánky. V takové chvíli mohli dozorci vraždit bez ohledu na to, zda

daný trubec byl nebezpečný či nikoli, zda se účastnil vzpoury nebo ne. Nikdo později

nezkoumal, co se vlastně odehrálo, do protokolu se jen zapsalo, že trubci kladli odpor a uvedl

se přesný počet zlikvidovaných, což šlo na úkor spotřebovaného materiálu. Líheň brzy dodala

náhradníky.

S karetou žádný dozorce nepočítal. Když viděli, jak se jejich druhové kácí k zemi, jak

se rozstřikují o stěny, jak je mocná síla drtí na placku a trhá na kusy, jejich odvaha vzala

rychle za své. Na pavlači zůstali jen mrtví, zbabělci se dávno otočili a zmizeli hodně daleko.

Jenže se stalo, že ochranné systémy zablokovaly dveře do výrobní haly, a šest dozorců,

kteří odsud vyběhli, nenašlo již cestu zpátky.

Rozum tady velel přestat se hýbat a vůbec na sebe neupozorňovat. Ale takto rozumní

byli pouze dva. Zbývající čtyři v troufalé snaze uspořádat poměry jiným způsobem vyrazili

vpřed.

Nepřítele nerozlišovali. Dva muži se rozběhli proti karetě, zbývající dva proti

Kastoroví.

Kareta nezaváhala. Dostala sice zásah smrtícím výbojem, ale ten ji donutil jen o půl

kroku ustoupit. Dozorce, který vystřelil a zasáhl, se nikdy neměl dovědět, že zemřel. Výboj ho

zasáhl přímo do obličeje a jeho hlava se doslova vypařila, protože zásah byl veden ze

vzdálenosti necelého metru. Druhý dozorce, který se sápal na karetu, marně tiskl spoušť.

Zbraň, které se zmocnil, byla dávno vybitá. Jeho mozek si brzy našel své místo na protější

stěně, ale nepůsobil tam jako estetické umělecké dílo. Tělo rozbité na kusy dopadlo o dva

metry níž. Svaly, které přestaly dostávat signály od centrální nervové soustavy, se ještě chvíli

chvěly, prsty se několikrát bezděčně sevřely, pak ale ta troska biomasy zcela znehybněla a jen

červená barva krve vytékající z otevřených tepen dokreslovala zátiší…

Dozorce, který zaútočil proti Kastorovi, neměl v ruce zářič. Rozhodl se, že toho

podivného chlápka zpacifikuje elektrickým bičem. Výboj o napětí 10 000 voltů sice Kastor

ucítil, ale jako skarabeus byl vůči podobným útokům zcela imunní. Protože dozorce neustal

ve svém úsilí, Kastor jen lehce vyskočil a nakopl celou plochou chodidla dozorce do hrudi.

Ten odlétl do vzdálenosti asi čtyř metrů, což mu v daném okamžiku zachránilo život, neboť

šleh ze zářiče karety rozžhavil vzduch přesně na místě, kde se před okamžikem nacházel.

Poslední dozorce znejistěl. Když viděl, co se kolem stalo, přešla ho veškerá odvaha.

Vzduch se naplnil nechutným zápachem, protože mu v tom okamžiku povolila střeva. Plácl

sebou k podlaze a skučel nesrozumitelná slova. Ani Kastor, ani kareta si zbabělce nevšímali.

Stáli teď proti sobě na vzdálenost asi čtyř metrů.

Kareta ještě jednou stiskla spoušť. Naprázdno, zásobník energie byl prázdný.

To už Kastor sám držel v ruce zářič, prostě se sehnul pro jednu odhozenou zbraň.

Mrtví dozorci jich s sebou přinesli dost.

Zamířil a chtěl vystřelit. Před očima se mu doslova zhmotnil cíl a prst na spoušti chtěl

vyslat smrtící záření.

Náhle Kastor strnul.

Uvědomil si dvě skutečnosti. Především poznal, že běžný technický zářič, který drží v

ruce, nemůže být proti tomu monstru účinný; kareta měla kůži v principu stejné povahy jako

skarabeus.

Ale hlavně v té půlsekundě, po kterou oba znehybněli, rozpoznal v karetě podobu

ženy, kterou miloval.

Ne, v žádném případě to nebyla Diana, ale ta zrůda měla nepochybně její rysy. Tvar

obličeje, rtů, nosu, uší. Vše pokryté jemnými šupinami.

A jsou tu prsy… Ta postava se honosí dvěma krásnými dokonale tvarovanými prsy,

nepochybně zcela zbytečnými orgány, protože i ty jsou pokryté šupinkami.

Nikdo se už nedoví, co se v tom okamžiku odehrálo v mozku karety, či spíš v té části,

která zůstala aktivní. O dva dny později, za pomocí matematického modelu, rekonstruovali

armádní znalci tuto událost. Prokázalo se, že ani Kastor by se nedokázal ubránit výpadu,

kdyby chtěla kareta použít síly své pěsti.

Kareta neudělala nic. Otočila se a zmizela v nejbližší chodbě.

Investigator se po celou dobu střetu snažil karetu ovládnout svou vůlí. Chtěl

proniknout do jejího mozku a dovědět se, kdo sem tento vraždící nástroj vyslal a za jakým

účelem. Nepochyboval o tom, že kvůli smrti několika dozorců by nikdo vůbec neobtěžoval

vytvořit bytost tak geneticky odlišnou od člověka. Jeden okamžik už se zdálo, že kareta

pocítila sílu Investigatorovy vůle, na okamžik se její pohyby zpomalily, Investigator

rozpoznal lehký otisk, pak ale vše překryl stín, zákmit cizí mysli zmizel a snaha vyšla takřka

naprázdno. Dostaly se k němu jen úlomky vědomí, a z těch se nedala sestavit jediná ucelená

myšlenka. Přesto se však dalo leccos usoudit z toho, jak se kareta chovala. Investigator vůbec

nepochyboval o tom, že kdosi vyslal karetu do plástve s úmyslem vraždit. Mezi lidmi se

neměla vůbec objevit, šlo o technickou chybu. Koho a proč má kareta zabít, to byla jiná

otázka.

„Investigator Mocnému Dijonu, Investigator Mocnému Dijonu,“ uslyšel Kastor za

sebou vyrovnaný a klidný hlas. Kastor se ohlédl. Ještě mu srdce bušilo a adrenalin ve vysoké

koncentraci putoval cévami. Podivil se tomu, jak se Investigator dokázal ovládat. Jiný na jeho

místě by teď seděl v kabince stočený na podlaze do klubíčka. Investigator byl schopen

okamžité akce.

„Hlásím mimořádnou událost na podlaží 196 v sektoru BSB 45. Bytost typu Kareta

zlikvidovala bez zjevné příčiny několik dozorců a napadla mne i mého průvodce. Mou osobu

se díky duchapřítomnosti kapitána Clarka zasáhnout nepodařilo. Lze se domnívat, že se

nejedná o útok vedený proti mé osobě, a má všechny znaky náhodného střetu. Kareta zmizela

v systému plástve. Není pochyby, že se jedná o stejný objekt, který vnikl do plástve při

události registrované v čase 18.24.92. Je třeba objekt typu Kareta sledovat, prchl do chodby

označené DBX 160-04. Nemohu na pronásledování nasadit kapitána Kastora, ten má jiné

úkoly a podle příslibu vedení plástve je mi plně k dispozici. Směr pohybu karety i cíl, kam

míří, lze vydedukovat z porovnání pozic obou bodů, v nichž byla spatřena.“

„Ale Investigatore, já jsem jí dobře viděl do tváře. To byla Diana!“ vykřikl Kastor.

„Já vím,“ odpověděl suše Investigator. Interkom zasunul do kapsy. „Už jsme ji přece

jednou v akci viděli, když pronikala do plástve. Věděli jsme oba, že se tady musí pohybovat.

Teď už se vybarvila, už se nemusí maskovat jako člověk. Pochybuji o tom, že ji do plástve

vyslali, aby zabila mne. V době, kdy byla vyslána, ještě přece nikdo nevěděl, že si plástev

pozvala Investigatora.“

Kastor byl ale dokonale zmaten a skoro neposlouchal, co Investigator říká.

„Ano, ale tahle Diana byla jiná, jako nějaká obluda, která si vypůjčila její tvář, tohle

byla…“

„Uklidněte se, mladý příteli,“ řekl Investigator. „Karety jsou produktem genetiky,

stejně jako skarabeus. To, co jsme teď viděli, byla skutečně jedna a táž osoba. S Dianou

neměla společného vůbec nic. Zatímco vy jako skarabeus jste stále ještě člověkem, karety

jsou nemyslící nástroje smrti. Nejsou to lidé.“

„Ale ona měla tvář… Byla to Diana.“

„Nebyla to Diana, kapitáne Clarku. Možná, že si tvůrci zvolili právě její tvář, aby nás

zmátli.“

„Ale ona se vrátí.“

„Ne, nevrátí se. Ta má jiný úkol než likvidaci Investigatora. Akce na té pavlači byla

spontánní, a došlo k ní jen náhodou. Ona vůbec neútočila na mne, ona se vlastně jen bránila.

Její cíl je jiný. Atentát na Investigatora je v praxi něco nemyslitelného. Plástev, která by

dopustila, aby Investigator zahynul, by za to těžce zaplatila. Pojďte, popojedeme dál.“

„Asi těžko,“ prohlížel si Kastor kabinku. Volně visela v prostoru, měla roztříštěnou

jednu stěnu a ta odhalovala systém gravitačních nosníků. „Celý systém je narušen. Tenhle

řetězec se rozjede nejdřív za osm hodin.“

Investigator si promítl plán sektoru.

„Poradíme si. O půl kilometru dál najdeme opět funkční linii. Ale musíme tam pěšky.“

Překročili mrtvá těla a vyhýbali se kalužím krve. Ani jeden z nich nijak nekomentoval

následky masakru, které se tady všude povalovaly.

Více v knize VÁLKA PLÁSTVÍ (Josef Pecinovský), Epocha, duben 2015

Kniha vyšla v Edici Pevnost

http://www.epocha.cz/vydaneknihy.php?rubrika=14

https://www.facebook.com/FantastickaEpocha