latina 1, 2 - zsf.jcu.cz · latina je indoevropským jazykem. původn ě byla jazykem kmene latin...

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA

KATEDRA FILOZOFIE A ETIKY V POMÁHAJÍCÍCH PROFESÍCH

OPORA PŘEDMĚTU

LATINA 1, 2

pro kombinované studium

oboru Rehabilitační – psychosociální péče o postižené děti, dospělé a staré osoby

České Budějovice 2006

Cíle předmětu:

Hlavním cílem vyučovacího předmětu je poskytnout základní zvládnutí latinské gramatiky (morfologie) a slovní zásoby, které se podílejí na tvorbě odborného názvosloví studovaného oboru. Dílčími cíly jsou: - naučit se správné latinské výslovnosti - porozumění jednoduchým výrazům a slovním spojením z oblasti medicíny a z

nemedicínských oblastí souvisejících s problematikou studovaného oboru - správné a efektivní užívání slovníku - přesné vyjadřování a užívání slov přejatých z latiny a řečtiny - rozvoj logického myšlení a jazykového citu - seznámení se s kulturou z níž vyrůstá myšlení a vzdělanost evropského Západu.

Obsahové zaměření předmětu: Důraz je kladen na lexikální a gramatickou orientaci v lékařském názvosloví. Z gramatických jevů jsou probírány pouze ty, které mají vliv na tvorbu odborné terminologie (zejm. substantiva, adjektiva, předložky, číslovky). Vedle medicínské terminologie je nedílnou součástí studovaného předmětu získání základní orientace v řecko-latinském lexiku ostatních věd souvisejících s problematikou studovaného oboru (speciální pedagogika, sociologie, psychologie, filozofie, právo aj.) Základní slovní zásoba je předpokladem ke studiu ostatních preklinických a klinických disciplín, jakož i pro orientaci v odborném jazyce společnskovědních oborů. Tématické celky:

Latina 1 (zimní semestr) 1) Latina v evropské kultuře, vývoj lékařské vědy a terminologie 2) Základní gramatické kategorie latiny, latinská výslovnost 3) Substantiva 1. deklinace, předložky, přívlastek neshodný, sloveso esse 4) Substantiva 2. deklinace 5) Adjektiva 1. a 2. dekl. , přívlastek shodný 6) Substantiva 4. a 5. deklinace

Latina 2 (letní semestr) 7) Substantiva 3. deklinace 8) Řecká substantiva v latině 9) Adjektiva 3. deklinace a participia prézentu aktiva 10) Stupňování adjektiv 11) Adverbia 12) Číslovky 13) Odvozování slov – slova složená 14) Slovesa ve zdravotnické terminologii

1. téma:

Latina v evropské kultuře, vývoj lékařské vědy a terminologie

Cíl: Dokázat charakterizovat místo latiny v dějinách evropské kultury, znát základní milníky jejího vývoje. Umět vysvětlit proč je latina a řečtina základem odborného zdravotnického názvosloví, znát základní etapy a osobnosti vývoje lékařské vědy a terminologie. Klíčová slova: Latina jako indoevropský jazyk – antika – říše římská – románské jazyky – univerzity – renesance - Hippokrates – Aristoteles – Galénos – Avicena – Andreas Vesalius – B.N.A. – I.N.A. – P.N.A. – latina v akademickém prostředí – akademické tituly – imatrikulační a promoční sliby – studentská hymna Text:

� Latina v evropské kultuře Viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 5 – 6.; SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 11 – 12; 165.

� Vývoj lékařské vědy a terminologie Viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 95 – 96.

� Latina v univerzitním prostředí DOSKOČIL, Breviarium, s. 100 – 105.

Shrnutí: � Latina je indoevropským jazykem. � Původně byla jazykem kmene Latinů; stala se úředním jazykem římské říše. � Z latiny se vyvinuly románské jazyky. � Latina se stala jazykem západního křesťanstva (katolické církve) a středověkých

univerzit. � Rozkvět klasických jazyků přinesla renesance, vznikla humanistická latina. � Dnes je latina mrtvým jazykem, přesto se nesmazatelně otiskla do terminologie.

mnoha tradičních vědních oborů, jejichž počátky sahají do starověku a středověku. � S latinou se setkáváme i v dnešním univerzitním prostředí (např. akademické tituly,

označení univerzitních funkcionářů, promoce…). � Latina se spolu s řečtinou stala tradičním jazykem lékařské terminologie.

Cvičení:

1) Odkud má latina své jméno? 2) Co jsou románské jazyky? Uveďte 3 příklady. 3) Kdo byl nejslavnějším lékařem období starověkého Řecka („otec medicíny“) a čím je

znám? 4) Podle koho jsou pojmenována zdravotnická nakladatelství Galén a Avicenum? 5) Kdo byl Andreas Vesalius? 6) Vysvětlete slova: univerzita, fakulta, děkan, rektor. 7) Naučte se zpaměti text studentské hymny (Gaudeamus igitur).

Literatura:

DOSKOČIL, O.: Breviarium grammaticae latinae. České Budějovice 2005. SVOBODOVÁ, D. Terminologiae medice vestibulum. Praha 2003.

∗∗∗

2. téma:

Základní gramatické kategorie latiny, latinská výslovnost Cíl: Naučit se rozlišovat a pojmenovávat základní gramatické kategorie latiny, znát zásady správné výslovnosti.

Klíčová slova: Slovní druhy – pád – číslo – rod – slovníkový tvar – deklinace – kořen slova Text:

� Základní gramatické kategorie Ačkoli se z latinské gramatiky budeme učit jen nepatrnou výseč potřebnou ke správnému porozumění odborné terminologii, je nezbytné, abychom si osvojili některé základní mluvnické kategorie a jejich názvy jednoduše proto, abychom věděli „o čem je řeč“. Je třeba si osvojit odborné názvy slovních druhů, pádů, čísel a rodů, naučit se rozlišovat kořen slova a rozumět slovníkovému tvaru latinských slov, zejména substantiv. Viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 9 – 10.

� Latinská výslovnost Latinská výslovnost se až na několik výjimek (např. „ae“ „c“ a „ti“) příliš neliší od výslovnosti české. Pro správnou výslovnost latiny je však třeba si osvojit několik pravidel, které shrnuje tabulka v DOSKOČIL, Breviarium, s. 7. Shrnutí:

� Latina má 10 slovních druhů, z nichž odborné terminologii jsou zásadní zejména substantiva, adjektiva a předložky.

� Substantiva se skloňují v 6 pádech, z nichž pro odbornou terminologii jsou zásadní nominativ, genitiv, akuzativ a ablativ.

� Rozlišujeme 2 čísla – singulár a plurál a tři rody – maskulinum, femininum a neutrum.

� Slovníkový tvar substantiva obsahuje nom. sg., gen. sg. a rod. � Latinská výslovnost se od české liší zejména ve výslovnosti „ae“, „c“ a „ti“.

Cvičení:

1. Vyjádřete česky: gen. pl. maskulin – ablativ singuláru neuter – akuzativ singuláru feminin.

2. Vyjádřete latinskými názvy: první pád jednotného čísla ženského rodu – čtvrtý pád množného čísla mužského rodu - druhý pád jednotného čísla středního rodu.

3. Co znamená zvýrazněná část slovníkového tvaru: nervus, ī, m. – nerv

4. Do jaké deklinace patří slovíčko: partus, ūs, m.? 5. Podle pravidel latinské výslovnosti přečtěte text Hippokratovy přísahy:

SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 26. Literatura: DOSKOČIL, O.: Breviarium grammaticae latinae. České Budějovice 2005. SVOBODOVÁ, D. Terminologiae medice vestibulum. Praha 2003.

∗∗∗ 3. téma:

Substantiva 1. deklinace, předložky, přívlastek neshodný, sloveso esse Cíl: Získat základní slovní zásobu substantiv 1. deklinace, naučit se je skloňovat, spojovat navzájem (přívlastek neshodný) a spojovat s předložkami. Seznámit se se slovesem esse . Klíčová slova: 1. deklinace – substantiva – feminina – předložky – přívlastek neshodný – deminutiva – sloveso esse Text:

� Substantiva 1. deklinace Podle 1. deklinace se skloňují substantiva zakončená v nom. sg. koncovkou -a, v gen. sg. -ae; jsou to většinou feminina. Vzor je vēna, ae, f. – žíla (v některých učebnicích též vzor costa,

ae, f. – žebro, nebo fēmina, ae, f. – žena).

� Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 12 – 14. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 32.

Některá substantiva 1. deklinace mají charakteristické přípony, označující typy např. typy onemocnění, lékařské zákroky, vědní obory – viz SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 30 a 32. Některá substantiva 1. deklinace jsou zdrobněliny – deminutiva – latinských substantiv ženského rodu různých deklinací. Zdrobněliny ženského rodu bývají zakončeny na –ula, -

cula, -ola, -la. I když původní nezdrobněná feminina mohla být v různých deklinacích (např. clavis, is, f. – klíč (3. deklinace), jsou jejich zdrobněliny vždy v 1. deklinaci (např. clavicula,

ae, f. – klíček → klíční kost). Více viz SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 35. a DOSKOČIL, Breviarium, s. 30 (feminina).

� Předložky: Všechna latinská substantiva můžeme spojovat s předložkami. Rozlišujeme 3. typy předložek:

a) přeložky s akuzativem b) předložky s ablativem (pomůcka: 6 předložek se 6. pádem) c) předložky s akuzativem i ablativem (pomůcka: 2 předložky s oběma pády).

Přehled předložek viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 76. V učebnici SVOBODOVÁ, Vestibulum na s. 28 a 43 jsou pěkná schémata názorně ukazující významy jednotlivých předložek. Pozor, latinské předložky se často pojí s jinými pády, než předložky české (např. v čj přeložka bez = 2. pád, v lat. = 6. pád; v čj. předložka po = 6. pád., v lat. = 4. pád) atd. Ve spojení s předložkami proto není vhodné užívat českých pádových otázek. Předložky si dobře zapamatujme. Poslouží nám rovněž pro pochopení výrazů, v niž slouží jako předpony. Např. postoperatīvus = pooperační, exspītātiō – vydechnutí, antebrachium – předloktí. Více viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 78; SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 29, 43 – 44. (Stačí si pouze povšimnout, že předložky se stávají předponami. Jednotlivé výrazy obsahují předponu odvozenou od předložky se budeme učit průběžně).

� Přívlastek neshodný: Přívlastek neshodný je substantivum v gen. sg. nebo pl., které blíže určuje nebo rozvíjí řídící substantivum. Ptáme se na něj otázkami „koho, čeho?“. Stojí za řídícím substantivem a i v případě, že je toto řídící substantivum skloňováno, zůstává v gen. (stejně jako v češtině). Př.: frāctūra costae – zlomenina lopatky; post frāctūram costae – po zlomenině lopatky. Více viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 90 – 91 a SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 31. (též s. 17 a 18 v kapitole „Hierarchie větných členů“). Přívlastek neshodný můžeme překládat v zásadě třemi způsoby, z nichž si vybereme v daném kontextu nejvhodnější.

1) doslova: např. frāctūra scapulae – zlomenina lopatky 2) adjektivem: např. glandula linguae – „žláza jazyka“ → jazyková žláza 3) jiným vhodným výrazem: např: columna vertebrārum – „sloup obratlů“ → páteř

Pravidla ohledně přívlastku neshodného je třeba si dobře zapamatovat, budeme se s ním v latině setkávat doslova na každém kroku.

� Sloveso esse: Slovesa nehrají v lékařském názvosloví zásadní roli. Přesto, abychom z cvičných důvodů zvládli překládat jednoduché věty se naučíme alespoň některá. Základním slovesem je sloveso esse – být. Celé časování viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 66. Pro naší potřebu je dostačující znát 3. os. sg. (est) a 3. os. pl. (sunt). Ostatním slovesům se budeme věnovat v závěrečné lekci. Shrnutí:

� Substantiva 1. deklinace jsou v nom. sg. zakončena na –a, v gen. sg. na –ae. Skloňují se podle vzoru vēna.

� Latinské předložky se pojí s ak. nebo s abl. (příp. s oběma pády). � Přívlastek neshodný je substantivum v gen. Neskloňuje se! � Sloveso esse: 3. os. sg. = est, 3. os. pl. = sunt.

Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 39 – 41. 2. V učebnici (s. 161 – 164) vyhledejte zkratky substantiv 1. dekl. 3. Přeložte přísloví, rčení a fráze v učebnici ve II. lekci. Zapamatujte si alespoň některá. 4. Přeložte:

• sine pneumoniā - post pneumoniam - propter pneumoniam - inter costās - sub

costā - circum costam - suprā vertebram - sub vertebrā - inter vertebrās - ante

scarlatīnam - scarlatīna cum rubeolā - post rubeolam - cum fraturīs costārum

- in columnā vertebrārum - in fossā scapulae - ex glandulā mammae - ex

scatulā pilulārum - gutta aquae menthae

• pod lopatkou - nad lopatkou - mezi lopatkami - do žíly - v žíle - žilou (= skrz

žílu) - do tepny - v tepně - z tepny - pod horní čelistí - nad dolní čelistí - mezi

horní a (= et) dolní čelistí - zlomenina klíční kosti - jazyková žláza - prasknutí

povázky - páteř - zlomenina holenní kosti - obal tepny - trn lopatky -

vrátnicová žíla

Literatura: DOSKOČIL, O.: Breviarium grammaticae latinae. České Budějovice 2005. SVOBODOVÁ, D. Terminologiae medice vestibulum. Praha 2003.

∗∗∗ 4. Téma:

Substantiva 2. deklinace Cíl: Získat základní slovní zásobu substantiv 2. deklinace, naučit se je skloňovat, spojovat navzájem, spojovat se substantivy 1. dekl. a s předložkami. Klíčová slova: 2. deklinace – substantiva – maskulina – neutra – pravidlo pro neutra – deminutiva Text:

� Substantiva 2. deklinace Podle 2. deklinace se skloňují substantiva zakončená v nom. sg. koncovky –us, -er, -um, v gen. sg. ī. Substantiva zakončená na –us, -er jsou až na několik výjimek maskulina,

skloňují se podle vzoru mūsculus, ī, m. – sval (v některých učebnicích též nervus, ī, m. – nerv, či servus, ī, m. – otrok). Substantiva zakončená v nom. sg. na –um jsou neutra a skloňují se podle vzoru cavum, ī, n. – dutina (v některých učebnicích též membrum, ī, n. – končetina, úd, nebo verbum, ī, n. – slovo, příp. exemplum, ī, n. – příklad).

� Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 15 – 17. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 46 – 47.

Pozor na rodové výjimky, např. periodus, ī, f. – období, perioda Maskulina zakončená na –er skloňujeme kromě nom. sg. jako mūsculus. Skloňování neuter se liší od maskulin jen v několika pádech – tzv. pravidlo pro neutra (pozor, platí u neuter všech dekl., nejen 2.!). Viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 11. Některá substantiva 2. deklinace jsou zdrobněliny – deminutiva – latinských substantiv mužského a středního rodu různých deklinací. Zdrobněliny mužského rodu bývají zakončeny na –ulus, -culus, -olus, -lus, zdrobněliny středního rodu pak koncovkami –ulum, -culum, -

olum, -lum. Přiměřeně o nich platí totéž, co bylo řečeno o deminutivech v 1. dekl. Více viz

SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 47 - 48 a DOSKOČIL, Breviarium, s. 30 - 31 (maskulina a neutra). Shrnutí:

� Substantiva 2. deklinace jsou v nom. sg. zakončena na –us, –er (maskulina), nebo –um (neutra) v gen. sg. na – ī. Skloňují se podle vzorů mūsculus a cavum.

� Všechna neutra mají shodný nom. a ak. sg.. Nom. a ak. sg. je zakončen na –a → tzv. pravidlo pro neutra.

Cvičení:

1. Vypracujte cvičení v učebnici: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 53 – 55. 2. V učebnici (s. 161 – 164) vyhledejte zkratky substantiv 2. dekl. 3. Přeložte:

• intra cavum nasī - signum icterī neonatōrum - in lobō cerebrī - ex ventriculō

per intestīnum - inter ulnam et radium - post spasmum musculī - praeventia

ante morbōs - ex vaginā in uterum - fractūra manubriī sternī - remedia contrā

tetanum - perīculum morbillōrum - signa tetanī et diptheriae - cancer uterī et

ovariōrum - vitrum cum venēnō - remedia contrā icterum - perīculum cancrī

ventriculī - nervī et musculī membrōrum - septum et cavum nasī - sine spasmō

musculōrum - cum signīs rubeolae

• zlomenina kosti pažní - hlavička kosti vřetenní - svaly prstů - mezi očima -

v deliriu - oční bulva - mozkový lalok - příznaky žloutenky - mezi kostí vřetenní

a loketní - ve střevech - rakovina střeva - nervová křeč - svalové vazy - proti

nemocem - bez nástroje - příznak nemoci - prasknutí vazu - léky v pilulkách -

bez výživy – ve zkumavce


∗∗∗

5. Téma: Adjektiva 1. a 2. dekl. , přívlastek shodný

Cíl: Získat základní slovní zásobu adjektiv 2. deklinace, naučit se je spojovat se substantivy a skloňovat. Pochopit problematiku přívlastku shodného. Naučit se řadové číslovky 1. – 12. Klíčová slova: Adjektiva 1. a 2. dekl. – přívlastek shodný – substantivizování adjektiv – remedia – ordinália Text:

� Adjektiva 1. a 2. deklinace Adjektivy 1. a 2. deklinace nazýváme ta adjektiva (přídavná jména), která jsou v mužském rodě zakončená na –us nebo –er, v ženském rodě na –a a v rodě středním na –um.

Jejich slovníkový tvar proto končí na –us, a, um (např. longus, a, um – dlouhý) nebo –er, a, um (např. dexter, a, um – pravý). Skloňují se podle vzorů mūsculus (1. tvar zakončený na –us či –er), vēna (2. tvar zakončený na –a), cavum (3. tvar zakončený na –um). Adjektivum stojí v latině většinou až za substantivem, např. intestinum crassum – tlusté střevo.

� Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 36 – 38. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, 50 – 51, 37 (zde jsou pouze tvary pro

feminina, nutno podle slovníku si doplnit i tvary pro maskulina a neutra), 64, 77. Viz též s. 191 – 193 (pouze latinská adjektiva (1. sloupec) typu A (tj. adjektiva 1. a 2. dekl.).

� Přívlastek shodný

Adjektivum se chová k substantivu jakožto přívlastek shodný. Ptáme se na něj otázkou „jaký, jaká, jaké?“. Shoduje se se substantivem v pádu, čísle rodě. Jinými slovy: když se substantivum skloňuje, skloňuje se i adjektivum. To ovšem neznamená, že adjektivum nutně musí mít stejné pádové koncovky jako substantivum. Často se stává, že substantivum a adjektivum patří do odlišné deklinace, příkladem může být spojení periodus critica (kritické období), kdy substantivum skloňujeme podle vzoru mūsculus, ale adjektivum podle vzoru vēna. Tento princip je nutné si včas osvojit, neboť později budeme běžně spojovat adjektiva 1.a 2. dekl. se substantivy jiných deklinací. Více viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 85 (scapula dextra), 86 (nervus vagus) a 87 (periodus

longa) a SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 35 – 36, 48 – 50 (též s. 17 a 18 – kapitola Hierarchie větných členů)

� Ordinália (řadové číslovky) Ordinália (řadové číslovky), např. secundus, a, um – druhý, á, é se chovají stejně jako adjektiva 1. a 2. dekl. Pro počáteční orientaci je postačující znát latinské řadové číslovky 1. – 12. Viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 51 – 52. SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 37 (nutno doplnit tvary pro maskulina a neutra), 140 – 141.

� Substantivizování adjektiv Některá adjektiva 1. a 2. deklinace se odloučila od svého řídícího substantiva a začala figurovat jako samostatná substantiva. Skloňují se podle vzorů 1. a 2. dekl. Např. substantivum caecum, ī, n. – slepé střevo (doslova „to slepé“), je substantivizovaný tvar neutra od adjektiva caecus, a, um – slepý, á, é, který se osamostatnil z výrazu intestinum

caecum – slepé střevo. Podobně např. substantivum intima, ae, f. – vnitřní vrstva cévní stěny

(doslova „ta nejvnitřnější“) je substantivizované adjektivum z výrazu tunica intima – nejvnitřnější vrstva. DOSKOČIL, Breviarium, s. 38 – 39. SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 51 – 52. Typickým příkladem jsou některé léky – remedia, které jsou po gramatické stránce substantivizovanými adjektivy neuter v plurálu. DOSKOČIL, Breviarium, s. 39. SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 52 – 53 a 99. Shrnutí:

� Adjektiva 1. a 2. deklinace jsou zakončena na –us, -a, -um, Skloňují se jako mūsculus, vēna, cavum.

� Přívlastek shodný je adjektivum. Skloňuje se spolu se substantivem! � Jako adjektiva 1.a 2. dekl. se skloňují i řadové číslovky – ordinália.

� Některá adjektiva 1. a 2. deklinace se substantivizovala, např. názvy remedií. Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 53 – 55. 2. V učebnici (s. 161 – 164) vyhledejte zkratky adjektiv 1. a 2. dekl. 3. Přeložte přísloví, rčení a fráze v učebnici ve III. lekci. Zapamatujte si alespoň některá. 4. Přeložte:

• ulna dextra - radius dexter - membrum dextrum - pneumōnia acūta - cancer

malignus - tunica mucōsa - tunica coniunctīva - artēria profunda - medulla

oblongata - nervus longus - tibia sinistra - lobus sinister - vertebra septima -

fractūra complicāta - insufficientia postoperatīva - vēsica felea - vertebra

thoracica - intestīnum crassum - resistentia minima - musculus glutaeus -

fascia lāta - nucleus ruber - intestīnum perforātum - ligāmentum transversum -

oculus sinister - hernia congenīta - aqua pūra - unguentum album - musculus

transversus - icterus acūtus - venēnum periculōsum - ventriculus perforātus -

signum varium • komplikovaná zlomenina - pooperační nedostatečnost - močový měchýř - hrudní

obratel - třetí žebro - pravá lopatka - ženský prs - tuberkulózní dutina - žlučník - levá

loketní kost - chronický zápal plic - získaná kýla - destilovaná voda - spojivka - levá

komora - chronická chřipka - špatná výživa - kritické období - vyživovací

kanálek - střední cesta - vnitřní nemoc - levá pažní kost - chirurgický nástroj -

druhý prst - infekční nemoc - levý vaječník - přímá metoda - poškozená

srdečnice - chronická nemoc - vnitřní dutina - bloudivý nerv - komplikovaná

zlomenina - nebezpečný virus


∗∗∗

6. téma: Substantiva 4. a 5. deklinace

Cíl: Získat základní slovní zásobu substantiv 4. deklinace a substantiv 5. deklinace, naučit se je skloňovat, spojovat navzájem, spojovat se substantivy jiných deklinací, s předložkami a s adjektivy 1. a 2. deklinace. Klíčová slova: 4. deklinace – 5. deklinace – substantiva – adjektiva – maskulina – feminina – neutra – deverbativa Text:

� Substantiva 4. deklinace

Podle 4. deklinace se skloňují substantiva zakončená v nom. sg. koncovky –us, -ū, v gen. sg. ūs. Substantiva zakončená na –us, jsou až na dvě výjimky (manus, ūs, f. – ruka, acus, ūs, f. – jehla) maskulina, skloňují se podle vzoru cāsus, ūs, m. – případ (v některých učebnicích též ductus, ūs , m. – vývod, kanál, či exercitus, ūs, m.. – vojsko). Substantiva zakončená v nom. sg. na –ū jsou neutra a skloňují se podle vzoru genū, ūs, n. – koleno (v některých učebnicích též cornū, ūs, n. – roh). Většina maskulin 4. dekl. je slovesného původu, tzv. deverbativa. Dobře je to patrno např. na pojmenování smyslů: audīre (slyšet) → audītus, ūs, m. (sluch) Pozor na snadnou záměnu maskulin 4. dekl. s maskuliny 2. dekl. Každé substantivum zakončené na –us se nemusí skloňovat podle mūsculus – rozhoduje až gen. sg.. např.: icterus, ī, m. (žloutenka) → 2.dekl., mūsculus ALE ictus, ūs, m. (mrtvice) → 4.dekl., cāsus � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 24 – 26. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 62.

� Spojení substantiva 4. dekl. s adjektivem Substantiva 4. deklinace netvoří žádná vlastní adjektiva. Spojujeme je proto s adjektivy jiných deklinací → adjektivum spojené se substantivem 4. dekl. je sice přívlastkem shodným, (shoduje se v pádu, čísle i rodě), ale disponuje odlišnými koncovkami. Srov. ductus hepaticus - SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 61, nebo manus dextra – DOSKOČIL, Breviartium, s. 88.

� Substantiva 5. dekl. 5. dekl. patří k nejméně početným. Podle 5. dekl. skloňujeme substantiva zakončená v nom. sg. –ēs, v gen. sg. -ēī. V naprosté většině případů jsou to feminina. Vzorem je faciēs, ēī, f. – tvář, plocha (v některých učebnicích též diēs, ēī, m. – den, rēs, ēī, f. – věc). � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 26 – 28. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 67 – 68. � Spojení substantiva 5. dekl. s adjektivem Ani 5. dekl. nevytváří žádná adjektiva. Platí zde tedy přiměřeně to, co bylo výše řečeno o spojení substantiv 4. dekl. s adjektivy. Srov. faciēs externa a diēs prīmus – SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 67. Shrnutí:

� Substantiva 4. deklinace jsou v nom. sg. zakončena na –us, (maskulina), nebo –ū

(neutra) v gen. sg. na – ūs. Skloňují se podle vzorů cāsus a genū.. � Substantiva 5. dekl. jsou v nom. sg. zakončena na –ēs, v gen. sg ēī.. Skloňují se podle

vzoru faciēs, ēī, f. � 4. ani 5. deklinace netvoří vlastní adjektiva. Spojujeme je proto s adjektivy jiných

deklinací. Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 65 – 66, 68 – 69. 2. V učebnici (s. 161 – 164) vyhledejte zkratky substantiv 4. a 5. dekl. 3. Přeložte přísloví, rčení a fráze v učebnici ve IV. lekci. Zapamatujte si alespoň některá. 4. Přeložte:

• status optimus – dēcubitus profundus – decursus morbī – defectus digitōrum –

per gradūs - exitus subitus – pulsus tardus – insultus cerebrī – prōcessus

costae – infarctus venōsus – ductus hepaticus – apparātus respiratōrius –

trāctus opticus – ūsus internus – spiritus vīnī – vōmitus gravidārum –

collapsus circulatōrius – sexus masculīnus - facies externa – speciēs

urologicae

• stav nemocného – proti proleženinám – infarkt myokardu – tvrdý puls –

nebezpečí smrti – zažívací ústrojí - podezření na mrtvici – pohmožděná ruka –

levé koleno – předčasný porod – předčasné šedivění – povrch orgánů


∗∗∗

7. téma: Substantiva 3. deklinace

Cíl: Získat základní slovní zásobu substantiv 3. deklinace naučit se je skloňovat, spojovat navzájem, spojovat se substantivy jiných deklinací, s předložkami a s adjektivy 1. a 2. deklinace. Naučit se ve 3. dekl. rozlišovat substantiva různoslabičná a stejnoslabičná a znát rozdíly v jejich skloňování. Klíčová slova: 3. deklinace – substantiva – různoslabičná (imparisyllaba) – stejnoslabičná (parisyllaba) – adjektiva – maskulina – feminina – neutra Text: � Substantiva 3. deklinace

Podle 3. deklinace se skloňují substantiva zakončená v nom. sg. na různé koncovky, v gen. sg. na -is. Ve 3. dekl. se vyskytují substantiva všech tří rodů. Ač existují některé koncovky, které jsou pro ten který rod typické, je nutné, učit se u substantiv 3. dekl. vždy celý slovníkový tvar (nom., gen., rod). Dříve, než přistoupíme ke studiu 3. dekl. jako takové je třeba si osvojit několik základních pravidel a naučit se rozlišovat tzv. substantiva různoslabičná (imparisyllaba) a stejnoslabičná (parisyllaba). � DOSKOČIL, Breviarium, s. 18. � SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 71-73. � Substantiva 3. deklinace – různoslabičná Většinový typ („typ A“) substantiv 3. dekl. Mají v nom. a v gen. sg. různý počet slabik. Maskulina a feminina skloňujeme podle vzoru dolor, iris, m. – bolest (v některých učebnicích též mīlēs, itis, m. – voják, victor, ōris, m. – vítěz), neutra podle corpus, oris, n. – tělo (v

některých učebnicích též caput, itis, n. – hlava, carmen, inis, n. – píseň, nōmen, inis, n. – jméno). � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 19 – 20. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 74 – 76.

� Substantiva 3. deklinace – stejnoslabičná Menšinový typ („typ B“) substantiv 3. dekl. Mají v nom. a gen. sg. stejný počet slabik. Krom toho mezi ně řadíme i různoslab. maskulina zakončená v nom. sg. –ns, -rs a různoslab. neutra zakončená na –al, -ar. Maskulina a feminina skloňujeme podle vzoru pelvis, is, f. – pánev (v některých učebnicích též civis, is, m. – občan), neutra podle rēte, is, n. – síť (v některých učebnicích též mare, is, n. – moře). � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 21 – 22. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 87 – 88. � Spojení substantiva 3. dekl. s adjektivem 3. deklinace disponuje vlastním typem adjektiv (adjektiva 3. dekl.). K těm se však dostaneme později. Nicméně i substantiva 3. dekl. se zcela běžně spojují s adjektivy 1. a 2. deklinace. Platí přitom přiměřeně to, co bylo poznamenáno ke spojení substantiv 4. a 5. dekl. s adjektivy. Adjektiva 1. a 2 dekl. si ponechávají vlastní skloňování. I ve spojení se substantivem 3. dekl. je proto musíme skloňovat podle vzorů mūsculus, vēna, cavum. Srov. výrazy v oddílech „Demonstrace“ v učebnici SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 74, 87. Srov. též forāmen māgnum – DOSKOČIL, Breviarium, s. 89. Shrnutí:

� Substantiva 3. deklinace jsou v nom. sg. zakončena na různé koncovky, v gen. sg. na – is. Ve 3. dekl. se vyskytují maskulina, feminina i neutra.

� Různoslabičná substantiva 3. dekl. skloňujeme podle vzorů dolor a caput. � Stejnoslabičná substantiva 3. dekl. skloňujeme podle vzorů pelvis a rēte. � Substantiva 3. dekl. můžeme spojovat s adjektivy 1. a 2. dekl.

Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 78 – 81, 88 – 90. 2. V učebnici (s. 161 – 164) vyhledejte zkratky substantiv 3. dekl. 3. Přeložte přísloví, rčení a fráze v učebnici v V. a VI. lekci. Zapamatujte si alespoň

některá. 4. Přeložte:

• mūsculus adductor – dolōrēs ad partum – pulmō sinister – apex pulmōnis –

paris cordis – sanguis venōsus – cavitās abdōminis – extremitās dextra –

sterilitās aquisīta – regiō dorsī – suspītiō infarctūs – contūsiō capitis –

commōtiō cerebrī – reactiō allergica – māter dūra – forāmen ossis – cavum

ōris – inflammātiō iecoris – corpus humānum – pars corporis - ulcus crūris –

mens pūbis – dēns lacteus – auris media – pelvis feminīna – causa mortis

• zhoubný nádor - část těla - stěna břicha - mimoděložní těhotenství - získaná

neplodnost - bércový vřed - poškozená slezina - funkce sleziny - křížová kost -

stydký pahorek - operace sleziny - pooperační komplikace - nebezpečí smrti -

amputace končetiny - porušená funkce - punkce hrudníku - transfuze krve -

velká bolest - pravá ledvina - tvrdá část


∗∗∗

8. téma:

Řecká substantiva v latině Cíl: Naučit se základní substantiva a adjektiva v latinsko řeckých ekvivalentech. Porozumět odborným termínům, v jejichž základě stojí řecké výrazy. Znát specifika skloňování řeckých slov. Klíčová slova: řečtina – latinizace – řecko latinské ekvivalenty – řecké deklinace – prefixy – sufixy Text: � Řecká substantiva v latině

Značná část zdravotnické terminologie je řeckého původu. Terminologie anatomická je převážně latinská, terminologie fyziologicko patologická je spíše řecká. Ačkoli se řecká slova jak transkripcí z alfabety do latiny tak částečně i skloňováním latinizovala, ponechala si některá svá specifika. Slova řeckého původu najdeme v 1. 2. a 3. dekl. Většina řeckých slov se však ve zdravotnické terminologii vyskytuje jako slovní základ různých složených termínů, případně se „převtělila“ do prefixů a sufixů. Pro porozumění zdravotnické terminologii je proto nutné znát základní substantiva a adjektiva v řecko latinských ekvivalentech. � SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 187 – 193. (Důležitá jsou hlavně slova označující části těla, orgány, tkáně…) � 1. deklinace řecká Většina řeckých slov v 1. dekl. se plně latinizovala, má v nom. sg. koncovku –a. Skloňujeme je jako vēna. Ta, která si v nom. sg. ponechala řeckou koncovku –ē, skloňujeme jako systolē. Poněkud svérázně se chová maskulinum diabetēs. Obvyklá zakončení (sufixy) řeckého původu v 1. dekl. jsou uvedeny u slovní zásoby 1. dekl. – SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 32 (-pathia…- stomia). Některé názvy léčiv jsou rovněž řeckého původu – SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 99. � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 32. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 98 - 99. � 2. deklinace řecká Většina slov se i ve 2. dekl. latinizovala. Skloňujeme je podle vzorů mūsculus a cavum. Některá maskulina si ponechala řeckou koncovku –os (např. ogthalmos – oko). Ta se obvykle neskloňují, jsou pouze součástí složených termínů. Některá neutra si ponechala řeckou koncovku –on (např. colon – tračník) Kromě nom. a ak. sg. se skloňují jako cavum.

Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 33. Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 97. � 3. deklinace řecká

Substantiva řeckého ve 3. dekl. mají obvykle tato zakončení: 1) -ēr, -ēris, m. (např. urētēr,

ēris, m. - močovod) - skloňujeme jako dolor; 2) –ma, -matis, n. (např. trauma, matis, n.- rána) – skloňujeme jako corpus; 3) –is, idis, f. (např. īris, idis, f – duhovka) – skloňujeme jako dolor; 4) –is, is, f. (např. basis, is, f. – báze, spodina) – skloňujeme jako pelvis (se stejnými pádovými odlišnostmi jako febris, sitis, tussis – srov. DOSKOČIL, Breviarium, s. 22 –

nepravidelné skloňování stejnoslab. substantiv 3. dekl. ). Je třeba si zapamatovat obvyklé sufixy řeckých substantiv 3 dekl., které jsou nositeli významu: - itis, iridis, f. – záněty; ōsis, ōsis, f. – nezánětlivá onemocnění; -ōma, matis, n. – nádorová onemocnění. Velká část řeckých substantiv 3. dekl nefiguruje samostatně, ale pouze jako součást složenin (srov. SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 96 – Lexicon, odd. B). � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 33 – 34. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 95 – 96. � Spojení řeckých substantiv s adjektivem Stejně jako jakákoli jiná substantiva můžeme i slova řeckého původu spojovat s adjektivy. Adjektiva si přitom opět ponechávají vlastní skloňování (např. adj. 1 a 2. dekl. i nadále skloňujeme podle mūsculus, vēna, cavum). Srov. oddíl „Demonstrace“ – SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 95. � Řecká adjektiva

Mnohá řecká adjektiva se latinizovala natolik, že jejich řecký původ na první pohled nepoznáme (např. thoracicus, a, um; styloideus, a, um). Nemusíme se jimi tedy nijak zvlášť zabývat a klidně je můžeme považovat za latinská adjektiva 1. a 2. dekl. Jiná řecká adjektiva nefigurují samostatně, ale jako součást jiných výrazů. Abychom takovýmto výrazům porozuměli, je třeba si osvojit význam alespoň některých řeckých adjektiv. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 122; řecko latinské ekvivalenty adjektiv srov. též SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 191 – 193. Shrnutí:

� Většina řeckých slov se latinizovala, některá si ponechala některé řecké pády. � Slova řeckého původu se vyskytují v 1., 2. a 3. dekl. � Řecká slova jsou často součástí složených termínů, zejména ve fyziologicko

patologickém názvosloví. Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 100 – 104; 123. 2. Doplňte česko –latinsko – řecké ekvivalenty:

tělo caput haima iēcur

mozek nefros oculus děloha gastēr sval

3. Vyjádřete jedním slovem: • zánět mozku - operace v břišní oblasti - vyšetření průdušnice („pohled do průdušnice)

- nádor ze žlázy - vyvedení tlustého střeva - zánětlivé onemocnění kloubů - nádorové

onemocnění svaloviny - odstranění prsu

4. Přeložte: • osteōma - gastralgia - psychopathia - hysterectomia – lipōma - nephropathia -

cephalalgia - enteritis

• praeventia ante diabētēn mellitum - status post operātiōnem glaucōmatis –

symptōmata ūrocystītidis acūtae - in phlebītide chronicā - tracheoscopia propter

corpus aliēnum in tracheā - laparoscopia sine complicatiōnibus - suspīciō

carcinōmatis labiī - perīculum cōmatis hepaticī - post stomatītidem ulcerōsam - contrā

ōtītidem mediam complētam - symptōma adenōmatis testium acūtae - colostōmia propter

carcinōma colī - enterītis cum colītide chronicā - hysterectōmia propter tumōrem uterī

malignum - chondropathia cum arthrītide chronicā - propter hypertophiam myocardiī post operātiōnem urēthēris sinistrī


∗∗∗

9. téma:

Adjektiva 3. deklinace a participia prézentu aktiva

Cíl: Naučit se základní adjektiva 3. deklinace a jejich skloňování. Umět rozlišovat jejich typy a správně je spojovat se substantivy všech deklinací. Naučit se mezi adjektivy 3. dekl. rozpoznat participia prézentu aktiva. Klíčová slova: adjektiva 3. dekl. – adj. trojvýchodná – adj. dvojvýchodná – adj. jednovýchodná – participia prézentu aktiva – přívlastek shodný Text: � Adjektiva 3. deklinace Vedle adj. 1. a 2. dekl. jsou adjektiva 3. dekl. druhým typem latinských adjektiv. Adjektiva 3. dekl. jsou v odborné terminologii velmi rozšířená.

Existují 3 podskupiny adj. 3. dekl.: trojvýchodná, dvojvýchodná a jednovýchodná. Toto rozlišení má vliv pouze na nom.sg. všechny ostatní pády maskulin a feminin se řídí vzorem pelvis. Neutra se skloňují jako rēte (pozor, i u adjektiv platí pravidlo pro neutra). Abl. sg. všech adjektiv 3. dekl. je však zakončen na –ī. � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 39 – 41. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 111. � Participia prézentu aktiva Participia jsou adjektiva slovesného původu. Participia prézentu aktiva vyjadřují vlastnost nositele současného děje (např. ascendēns – vystupující (tj. ten, který vystupuje), penetrāns – pronikající (ten, který proniká). Mají zakončení –ns. Skloňují se jako jednovýchodná adjektiva 3. dekl.

Některé názvy léčiv jsou rovněž tvary participií pro nom. pl. neuter (viz SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 118 – 199 – odst. „Remedia III.“) � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 68 – 69. � Slovní zásoba: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 118 (v oddílu „Demonstrace“). Shrnutí:

� Rozlišujeme trojvýchodná, dvojvýchodná a jednovýchodná adjektiva 3. dekl. � Adjektiva 3. dekl. skloňujeme podle vzorů pevlis a rēte. � Jako jednovýchodná adjektiva 3. dekl. skloňujeme i participia prézentu aktiva.

Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 113 – 115; 119 – 120. 2. K uvedeným tvarům adjektiv připojte vhodná substantiva. Výsledný výraz přeložte:

celeris – grave – naturālis - febrilis – descendēns – evidēns – abdominālis – simplex –

ācer – breve – laterālis – dorsālis – imminēns – latēns – praecox – recēns.

3. Přeložte: graviditātās extrauterīna sine signīs evidentibus - frāctūra costae mobilis simplex -

resectiōnēs radicum dentium permanentium - in cōmate gravī post operātiōnem

difficillem - post pneumōniam bilaterālem gravem - propter insufficientiam

functiōnum vitālium - suspītiō carcinōmatis malignī latentis - propter intoxicātiōnem

ex alimentō putrī - post perforātiōnem colī descendentis et rectī - vertebrae

thorācicae et lumbālēs - ossa extremitātum distālium contrā dolōrēs ācrēs apud

partum naturelem

4. V učebnici (s. 161 – 164) vyhledejte zkratky adjektiv 3. dekl. 5. Přeložte přísloví, rčení a fráze v učebnici ve VIII. lekci. Zapamatujte si alespoň

některá. Literatura: DOSKOČIL, O.: Breviarium grammaticae latinae. České Budějovice 2005. SVOBODOVÁ, D. Terminologiae medice vestibulum. Praha 2003.

∗∗∗

10. téma:

Stupňování adjektiv Cíl: Naučit se stupňovat latinská adjektiva, rozpoznat jednotlivé stupně a umět je vhodně překládat. Klíčová slova: adjektiva – pozitiv – komparativ – superlativ – stupňování pravidelné, nepravidelné, neúplné a opisné Text: � Stupňování adjektiv

Latina rozeznává 3 stupně adjektiv: pozitiv, komparativ a superlativ. Stupňovaná adjektiva se ve zdravotnické terminologii vyskytují relativně často. Komparativy a superlativy se v latinské lékařské terminologii vyskytují i ve výrazech, kde v češtině užíváme 1. stupně. Pravidelně se komparativy tvoří zakončením –ior (m. a f.) a –ius (n). Skloňujeme je podle vzorů dolor a corpus. Superlativy končí většinou na –issimus (m.), -issima (f.), -issimum (n.). Skloňujeme je podle vzorů mūsculus, vēna, cavum. Vedle pravidelného stupňování existuje i stupňování nepravidelné, neúplné a opisné. Tvary nepravidelného a neúplného stupňování jsou v odborné terminologii velmi obvyklé (např. maior – minor; superior – inferior; anterior – posterior). � Gramatika: DOSKOČIL, Breviarium, s. 42 – 45 (opisné stupňování viz SVBOBODOVÁ, Vestibulum, s. 128 – 129). Shrnutí:

� Rozeznáváme 3 stupně adjektiv: pozitiv, komparativ a superlativ. � Komparativy skloňujeme podle vzorů dolor a corpus. � Superlativy skloňujeme jako mūsculus, vēna, cavum. � Vedle pravidelného stupňování existuje i stupňování nepravidelné, neúplné a opisné.

Cvičení:

1. SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 130 – 131. 2. Vystupňujte: mūsculus lātus - os breve - artēria profunda - morbus gravis -

pneumōnia levis - dolor ācer - morbus brevis - vulnus grave.


∗∗∗

11. téma:

Adverbia Cíl:

Naučit se rozpoznávat latinská adverbia. Správně překládat výrazy (diagnózy) obsahující adverbia. Klíčová slova: adverbia Text: � Adverbia Adverbia (příslovce) nepatří ve zdravotnické terminologii k nejčastěji užívaným pojmům. Ovšem tam, kde se užívají (zejm. diagnózy), mohou výrazně posunut význam. (Např. carcinōmata rēnum, praecipue lateris sinistrī – nádory ledvin, obzvláště na levé straně.) Pro naší potřebu je plně postačující jejich pasivní znalost. Značná část adverbií je odvozená od adjektiv. Od adjektiv 1. a 2. dekl. bývají adverbia zakončena nejčastěji na –ē, někdy též na –ō, nebo –um. Od adjektiv 3. dekl. jsou zakončena na –iter, nebo –er. Některá adjektiva jsou jiného než adjektivního původu. Adverbia se neskloňují. � DOSKOČIL, Breviarium, s. 72 – 74. Shrnutí:

� Adverbia se vyskytují zejména ve zdravotní dokumentaci (diagnózy), kde mohou částečně posouvat či měnit význam.

� Většinou jsou odvozena od adjektiv. Od adj. 1. a 2. dekl. koncovkami –ē, -ō, -um, od adjektiv 3. dekl. koncovkami -iter, -er.

� Některá adverbia jsou jiného než adjektivního původu. Cvičení:

1. Přeložte diagnózy: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 135 (oddíl Demonstrace) 2. Přeložte: kolaps téměř úplný – zelený zákal obzvláště pravého oka – horečka často se opakující –

nádor těžko léčitelný – nádor ledviny pravděpodobně zhoubný. Literatura: DOSKOČIL, O.: Breviarium grammaticae latinae. České Budějovice 2005. SVOBODOVÁ, D. Terminologiae medice vestibulum. Praha 2003.

∗∗∗

12. téma:

Číslovky Cíl: Naučit se aktivně užívat latinské číslovky základní a řadové 1 – 10. Základní a řadové číslovky 11 – 100 ovládat pasivně (umět rozpoznat a přeložit). U ostatních typů číslovek (násobné, podílné, číselná příslovce násobná) rovněž postačí pasivní znalost. Klíčová slova: číslovky základní – řadové – násobné – podílné – číselná příslovce násobná

Text: � Latinské číslovky Číslovky se v odborném názvosloví vyskytují až na výjimky (např. farmacie – na receptech notoricky známé duas) spíše ojediněle.V anatomickém názvosloví se setkáme většinou jen s řadovými číslovkami (např. costa quarta – čtvrté žebro) O to častější je jejich výskyt číslovek ve složeninách (bilaterālis, triceps, quadruplegia).

� Základní číslovky: Z číslovek základních je třeba se naučit aktivně 1 – 10. Ostatní číslovky postačují pasivně. Číslovky 1 – 3 se skloňují (učit se není nutné), ostatní jsou nesklonné. Na rozdíl od češtiny se počítané substantivum vyskytuje v takovém pádu, v jakém by bylo i bez číslovky (např. decem digitī – doslova „deset prsty“). Zakončení –decim má tentýž význam jako české „–náct“ (dvanáct, třináct, …) Zakončení –gintā má tentýž význam jako české „–cet“ (třicet, čtyřicet,…) Poslední dvě číslovky v dekádě se tvoří jakoby odečítáním od následující desítky. Např. 28 = duōdētrigintā – doslova „jedna od třiceti“). Ostatní složené číslovky od 21 do 99 se tvoří buď tak, že se kladou jednotky před desítky a spojují se spojkou et, např. duo et quadrāgintā („dva a čtyřicet“), nebo se kladou bez spojky jednotky za desítky quadrāgintā duo („čtyřicet dva“).

� Řadové číslovky Z řadových číslovek je třeba se naučit aktivně 1. – 10. Ostatní postačují pasivně. Všechny řadové číslovky se skloňují jako adjektiva 1. a 2. deklinace, tj. podle vzorů mūsculus, vēna,

cavum. � Číslovky podílné, násobné, číselná příslovce násobná Postačuje pasivní znalost � Řecké číslovky Řecké číslovky se v odborné terminologii vyskytují zejména ve formě prefixů. Je proto postačující pasivní znalost těchto latinizovaných prefixů (např. mono-, deutero-, tetra-, …) � DOSKOČIL, Breviarium, s. 48 - 55. Shrnutí:

� Samostatně se číslovky vyskytují v odborném názvosloví spíše výjimečně. Častěji se s nimi setkáme ve složeninách.

� Kromě číslovek základních a řadových, které je třeba znát aktivně od 1 do 10 je postačující jejich pasivní znalost.

� Základní číslovky se kromě 1 – 3 neskloňují. � Číslovky řadové se skloňují jako adjektiva 1. a 2. deklinace.

Cvičení:

1. Vypracujte cvičení z učebnice: SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 144 – 146. 2. Přeložte: amputātiō unīus phalangis - duō pulmōnēs - tria ossa pelvis - quattuor extremitātēs -

quīnque sensūs - septem vertebrae cervicālēs - octō dentēs incisīvī - decem digitī in

minibus - duodecim pārēs costārum – vigintī digitī in extremitātibus - duo et vigintī ossa

craniī - duo et triginta dentēs - quattuor et trigintā vertebrae per prīmam intentiōnem -

digitus secundus seu index - plexus ventriculī tertiī - omnī quartā horā - frāctūra costae

quintae - diēs sexta post operātiōnem - cariēs in dēnte octāvō in latere dextrō - nervus decimus seu vagus - frāctūra vertebrae thoracicae duodecimae – remēdium simplex -

frāctūra triplex - sclerōsis multiplex – bis in diē – ter per noctem


∗∗∗

13. téma:

Odvozování slov – slova složená Cíl: Naučit se rozeznávat jednotlivé segmenty složených slov, znát základní latinské a řecké prefixy a sufixy. Klíčová slova: prefixy – sufixy

Text: Velkou část lexika zdravotnické terminologie tvoří složená slova. Abychom takovýmto slovům správně porozuměli, je třeba se naučit rozlišovat jednotlivé jejich segmenty. Někdy mohou být tyto složeniny krátké, např. myocardītis (zánět svaloviny srdeční), kde rozpoznáme segmenty myo- sval, card- srdce, -itis – zánět. Jindy mohou být velmi dlouhé, např. ve slově cholēcystoieiūnoanastomōsis (chirurgické spojení žaludku s lačníkem) je třeba rozpoznat: cholē – žluč, cysto – měchýř, ieiūno – lačník, ana – opět, stomōsis – spojení. Pro správné porozumění těmto termínům je jednak nutné znát penzum základní slovní zásoby v latinsko řeckých ekvivalentech a alespoň pasivně základní latinské a řecké prefixy

(předpony) a sufixy (přípony). V neposlední řadě je třeba trochu logického úsudku a jazykového citu. � SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 187 – 196. � DOSKOČIL, Breviarium, s. 78 – 84.

Shrnutí: � Podstatnou součástí odborné zdravotnické terminologie tvoří složená slova. � Jsou tvořena latinskými a řeckými segmenty, mezi nimiž přední místo zaujímají

prefixy a sufixy. Cvičení:

1) Zopakujte si základní slovní zásobu v řecko-latinských ekvivalentech. 2) Zopakujte si latinské předložky, které ve složených slovech plní úlohu prefixů. 3) Připomeňte si, jaké řecké sufixy již znáte. Co znamenají zakončení -ītis, -ōsis, -ōma, -

tōmia, -ectōmia, -stōmia, -scopia? 4) Vypracujte cvičení z učebnice SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 153 – 155.


∗∗∗

14. téma:

Slovesa ve zdravotnické terminologii

Cíl: Porozumět pasivně základním latinským slovesům. Rozlišovat osobní přípony jednotlivých sloves. Dokázat přeložit jednoduchou latinskou větu. Klíčová slova: slovesa – konjugace – aktivum – pasivum – imperativ – participium – gerundivum – gerundium Text: � Slovesa Latinská slovesa jako taková jsou pro studium odborné terminologie záležitostí spíše okrajovou. Avšak ze slovesného základu je odvozena celá řada substantiv (např. audīre – slyšet; audītus – sluch) či slovesných adjektiv tzv. participií (např. latēre – skrývat se; latēns – skrývající se), takže jejich orientační znalost je pro pochopení významu některých termínů nevyhnutelná. Klasická věta s podmětem a přísudkem se zejména v medicíně vyskytuje jen zřídka. Avšak z cvičných důvodů není na škodu se snažit základním tvarům sloves porozumět a umět tak přeložit jednoduchou latinskou větu. Podobně jako substantiva dělíme do deklinací, tak latinská slovesa dělíme do 4 konjugací. O zařazení slovesa do konjugace rozhoduje zakončení infinitivu. To najdeme ve slovníkovém tvaru slovesa na druhém místě (na prvním místě stojí 1. os. sg.). Vzhledem k tomu, že nám postačí pasivní znalost slovesa, nehraje pro nás rozdělení do konjugací zásadní roli. Nám postačí porozumět základním slovesům, jak jsou uvedena v učebnici u jednotlivých konjugací - SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 58, 70, 84, 91, 106 a v gramatice – DOSKOČIL, Breviarium,

s. 59 – 65. Osobní přípony jsou u všech deklinací shodné. Jsou uvedeny v tabulce v gramatice DOSKOČIL, Breviarium, s. 58. Na základě znalosti těchto přípon pak snadno porozumíme tvarům např. od slovesa audiō, īre – slyšet: audit - (on) slyší; audiunt – (oni) slyší; audītur – je slyšen; audiuntur – jsou slyšeni. Tato znalost a znalost významů základních sloves je dostatečná pro neložení jednoduché věty, např: Sanguis per artēriās et vēnās dūcitur – Krev je vedena tepnami a žilami. Povšimněme si, že latinské sloveso stojí zpravidla na konci věty. Pro správný překlad je třeba rozlišovat rod činný – aktivum a rod trpný – pasivum. Na rozdíl od češtiny vyjadřuje latina pasivum jedním slovem: sanātur – je léčen. Sloveso esse se časuje nepravidelně (srov. 3. téma) Více viz: DOSKOČIL, Breviarium, s. 57 – 66. � Imperativ

Mezi slovesnými tvary se v odborné zejména farmaceutické terminologii vyskytuje v hojné míře rozkazovací způsob – imperativ. Pro naši potřebu není nutné se věnovat podrobnostem. Je postačující se naučit obvyklé výrazy vyskytující se v každé lekci v učebnici D. Svobodové v podkapitolách „Imperativ“ v rámečcích. Je třeba si zapamatovat též jich obvyklé zkratky (např. D.S. = Dā, signā! – Vydej a označ!) � Participia Participia jsou další slovesné tvary v odborné terminologii obvyklé. Rozlišujeme participium prezentu aktiva (přítomné činné) a participium perfekta pasiva (minulé trpné). Participia prézentu aktiva jsou zakončena na koncovku –ns, v gen. sg. –ntis. Vyjadřují aktivní vlastnost nositele děje (např. ascendēns, ntis – vzestupný; afferēns, natis – přivádějící; penetrāns, ntis – pronikající). Chovají jako jednovýchodný adjektiva 3. dekl. – viz DOSKOČIL, Breviarium, s. 68 – 69; SVOBODOVÁ, Vestibulum, s. 117 – 120. Participia perfekta pasiva jsou zakončena –us, -a, -um. Vyjadřují pasivní vlastnost nositele děje (např. perforātus, a, um – proděravělý; laesus, a, um – poškozený; sanātus, a, um – vyléčený). Chovají se jako adjektiva 1. a 2. deklinace. � Gerundivum a gerundium Gerundivum a gerundium jsou zvláštní slovesné tvary, jejichž přesnou obdobu v češtině nenalezneme. Není však nutné se zvlášť zabývat tímto jevem po gramatické stránce, nýbrž nám postačí se naučit některé ustálené vazby, jež nalezneme v DOSKOČIL, Breviarium, s. 70 – 71.

Shrnutí: � Se slovesem se v odborné terminologii setkáme spíše okrajově. � Nejčastějšími slovesnými tvary v lékařské terminologii jsou imperativ, participia,

gerundivum a gerundium. � Znalost základních sloves nám pomáhá porozumět výrazům nich odvozeným (srov.

např. substantiva 4. dekl.). Cvičení:

1. Vyhledejte v latinsko českém slovníku slovesa obsažená ve rčeních a příslovích v každé lekci učebnice SVOBODOVÁ, Vestibulum. (Souhrn rčení a přísloví naleznete v téže učebnici na s. 168 – 177.

2. Připomeňte si z jakých sloves jsou odvozena substantiva 4. dekl. 3. Vyhledejte ve slovníku či v učebnici od jakých sloves jsou odvozena tato participia:

latēns, migrāns, penetrāns, dēfōrmāns, ēvidēns, permanēns, imminēns, sufficiēns,

incipiēns, ascendēns, dēscendēns. 4. Co znamenají zkratky: Rp.; D.S.; M.; f. 5. Přeložte věty, označte slovesa: � In cavō crāniī cerebrum est.

� Ossa longa extremitātis inferiōris sunt: femur, tībia, fībula.

� Medicus extremitātem superiorem dextram amputat.

� Aegrōtī ā medicīs auscultantur et palpantur.

� In receptō scrībitur: D.S.

� Causa morbī saepe latet.

� Corpus humānum multa ossa habet.

� Inflammātiō indicātur per calōrem, dolōrem, rubōrem, tumōrem et funciōnem laesam.

� Aēr per nāsum, leryngem, trecheam, bronchōs et bronchiolōs in pulmōnēs inspīrātur.

� Medicī lege artis currāre dēbent.

� Vulnera sanantur per prīmam aut per secundam intentiōnem.

� Cor humānum ēx ātriīs et ventriculīs constat.

� Funciō cordis circulātiōnem sanguinis efficit.

� Aorta sanguinem ē ventriculō cordis sinistrō in corpus dūcit.

� Alimentum ē ventriculō per intestīna trānsdūcitur.

� Dolōrēs remediīs analgeticīs leniuntur.

� Vīta per collāpsum functiōnum vitālium finītur.

� Transfūsiō celeris saepe vītam hominis servat.

� In terminolōgiā medicīnā verba Graeca frequenter invenīmus.

� Multī aegrōtī morbōs graviter tolerant.

� Inflammātiōnēs verbīs Graecīs nomināmus.

� Iam morbum incipientem currāre necessārium est.

� Extremitās inferior etiam extremitās distālis vocātur.

� Pulmō dexter trēs lobōs habet, pulmō sinister duō.

� In columnā vertebrālī distinguimis septem vertebrās cervicālēs, duodecim vertebrās

thoracicās, quīnque vertebrās lumbālēs, quīnque vertebrās sacrālēs et quattuor

vertebrās coccygeās.

Literatura:

DOSKOČIL, O.: Breviarium grammaticae latinae. České Budějovice 2005. SVOBODOVÁ, D. Terminologiae medice vestibulum. Praha 2003.

∗∗∗

Příloha

Penzum znalostí nutných pro úspěšné zvládnutí kolokvia z latiny

1) Znalost slovní zásoby v celých slovníkových tvarech. Na základě této znalosti umět

vysvětlit latinský, popř. řecký původ odborného termínu.

2) Znalost základních gramatických jevů a kategorií. Dokázat je vysvětlit – např.

zdůvodnit, proč je ve výrazu ta která koncovka, jak vypadají např. adjektiva 3. dekl., podle čeho se skloňují, jaký je rozdíl mezi přívlastkem shodným a neshodným atd.

3) Znalost skloňování vzorů všech deklinací. Umět přiřadit slovo ke vzoru a

vyskloňovat jej. 4) Znát ekvivalenty základních slov v latině a řečtině, zejména těch, které označují

názvy částí a orgánů těla. Umět vyjádřit jedním řeckým slovem onemocnění, zánět, nádor, vyšetření apod. konkrétního orgánu či části těla.

5) Umět dát několikaslovní výraz do správného pádu.

6) Základní obraty umět přeložit z češtiny do latiny.

7) Složitější výrazy umět přeložit z latiny do češtiny. Umět přeložit jednoduchou větu.

Ze sloves postačí znát přípony pro jednotlivé osoby.

8) Znát základní latinské obraty obvyklé mimo medicínu – např. pro forma, bona fide, carpe diem, terminus technics – viz Svobodová: Vestibulum v každé lekci. Znát zpaměti alespoň některá latinská rčení a přísloví.

9) Dokázat na základě znalosti latinských slov vysvětlit výrazy obvyklé

v akademickém prostředí (např. universita, fakulta, rektor…) a akademické tituly.

10) Umět vyhledat neznámý výraz ve slovníku.

11) Znát zpaměti libovolný latinský text, např. text studentské hymny, začátek (cca 3-5 řádek) Hippokratovy přísahy, imatrikulačního či promočního slibu apod.

latina 1, 2 - zsf.jcu.cz · latina je indoevropským jazykem. původn ě byla jazykem kmene latin...

Documents