1

LE CORBUSIER A „ STROJE NA BYDLENÍ “

Eliška Vaňharová, 399222

„Le Corbusier je kapitolou sám o sobě. Je příznačné pro jeho tvorbu, běžné kritice zcela se vymykající, že vzbuzuje na jedné straně obdiv, na druhé pak odpor. [...] Teoretické propracování jeho námětů je příkladné. Lze mluviti u něho o propagaci absolutně logické tvorby a o architektonické matematice, jež v jeho rukách nikdy nevedla k pohodlí a k mrtvému schematu. Naopak, bylo by těžko postaviti mu dnes po bok druhého architekta tvorby tak opravdové, mužné a přece jen vysoce umělecké.“1

Světoznámý umělec a urbanista, kterého známe pod jménem Le Corbusier, jeden z nejvlivnějších architektů 20. století, se narodil vlastním jménem jako Charles-Edouard Jeanneret v roce 1887 v La Chaux-de-Fonds ve Švýcarsku. Jeho otec smaltoval hodinové ciferníky a zdálo se, že v hodinovém průmyslu setrvá i syn Edouard. V patnácti letech nastoupil do školy uměleckých řemesel v místě svého rodiště, kde se měl vyučit na rytce a cizeléra. Ve třídě vedené malířem Charlesem L’Eplattenierem se však postupně vzdaloval svému původnímu cíli stát se rytcem hodin, avšak vzájemné působení tovární výroby a umění se posléze odrazilo v jeho architektonické tvorbě.

Vlastní vzdělání v oboru architektury získával Le Corbusier v průběhu celého života převážně samostudiem, na což byl sám velmi hrdý. Okřídleným se stal Le Corbusierovi připisovaný výrok: Jsem samouk a jsem zvědavý. Nemám žádnou školu, nemusel jsem se tudíž pracně odnaučovat to, co bych se v ní učil. Nechci se míchat mezi akademiky, neboť člověk nesmí myslet akademicky. Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.

CHVÁLA NORMOVÁNÍ A ŽELEZOBETONU

Ve svém díle hledal Le Corbusier novou formu, která by se dokázala oprostit od okázalosti a kultu strojené estetiky přetrvávající ještě počátkem 20. let 20. století. Přeplácanost a zbytečná komplikovanost měla být elegantně nahrazena geometrickou čistotou tvarů - krásou účelových a racionálně řešených inženýrských konstrukcí. Architekruta se měla více přiblížit průmyslu:

„Naší zásadou po dobu posledních deseti let je: dům stavěti ‚suchou cestou‘, t. j. v dílně a továrně, kde se užívá oceli, strojů, moderních technických prostředků a nových stabilních materiálů.“2

Základem pro rychlost a racionalizaci výstavby se měla stát norma a sériová výroba:

„Cíl vede vždy ke zřízení standardů. Standardy jsou výsledkem výběru – zákon ekonomie vnucuje výběr. Standard je věc vyvrcholená až do určitého bodu postupnými zkušenostmi; je to typ, k němuž nelze ničeho přidati ani od něho ubrati.

1 Adolf Benš, Výstava bydlení ve Stuttgartě, Stavitel VIII, 1927, s. 124

2 Le Corbusier - P. Jeanneret, Obytný dům „Clarté“ v Ženevě, Stavitel XIV, 1933-34, s. 26

2

Standart odmítá náhodnou fantazii, oživuje hlavní charaktery. Veliký průmysl této poslední periody, zmítané neúnavnou konkurencí, vytvořil a tvoří denně standardy, které stanoví díla opravdu čistá, na nichž se naše pozornost může ustáliti. Ekonomické nezbytnosti, které ženou k práci v sérii, vychovávají našeho ducha k přesné disciplíně, neboť série umožňuje standard a standard je manifestací par excellence.“3

OBDIV KE ZLÍNU

Rychlý meziválečný rozvoj Baťovského Zlína přitahoval mezinárodní pozornost a neunikl ani vizionářskému Le Corbusierovi. Baťa usiloval o zavedení progresivní fordovské organizace výroby, a s tím souvisely i myšlenky na vybudování průmyslového Zlína jako města, které by modelovým způsobem odráželo nový životní styl a pracovní podmínky zaměstnanců moderní racionalizované výroby.

Pro Le Corbusiera mohl být Zlín svým způsobem laboratoří moderního průmyslové města – město se začalo stavět téměř na zelené louce, a proto by zde dal realizovat ideál výstavby podle současných moderních urbanistických premis, nezatížený ochranou historických částí osídlení.

Hlavní urbanista města Zlína, architekt František Lydie Gahura, však dal přednost jako základní myšlence pro výstavbu města „konkurenčnímu“ anglickému vzoru - továrně/městu v zahradách.

UNITÉ D’HABITATION – MEZI SOUKROMÝM A VEŘEJNÝM

Jedním z charakteristických znaků Le Corbusierovy architektury, která sama o sobě je vícevrstevnatá až individualistická, je hledání ideálního řešení souladu – vztahu mezi životem privátním a veřejným. To bylo takto jedním z nejdůležitějších témat meziválečního období. Životaschopnost Le Corbusierova řešení můžeme snad nejlépe hodnotit na marseilleském obytném bloku nazvaném Unité d’Habitation. Šlo o 17patrovou výrazně členěnou stavbu s 337 různě velkými byty, která byla kocipována jako „město ve městě“ pro 1 600 obyvatel. Na rozdíl od svých vulgárních napodobenin, jaké známe ze socialistické panelové výstavby, šlo o vertikálně členěnou stavbu s důmyslnou kompozicí: ve čtvrtém patře se nacházel hotel, sedmé a osmé podlaží bylo nákupním střediskem. Každý byt měl obývací pokoj o výšce dvou pater.

Střecha měla sloužit jako společensky využívaná „paluba“ s bazénem, dětskými hřišti, divadlem, běžeckou dráhou, apod. Nakonec však zůstala nevyužita, mimo jiné pro velké nápory větru.

SÍDLIŠTĚ WEISSENHOF A PĚT BODŮ ARCHITEKTURY

Pro výstavu bydlení ve Stuttgartu, kterou uspořádal německý Werkbund a které se účastnili především nejznámější němečtí moderní architekti, postavil Le Corbusier spolu Pierrem Jeanneretem (svým bratrancem) dva domy: dům typu Citrohan, který tvoří dominantu sídliště, a dvojdům jako vzorové bydlení pro existenční minimum.

3 Oldřich Ševčík: Architekti, programy, realizace, 2011 s. 165

3

„Le Corbusier přispěl k výstavbě kolonie dvěma objekty: jednorodiným a dvojrodiným domem. Jednodům je variantou jeho obvyklé dispozice, jak ji známe již z jeho starších prací. Celý prostor domu je pokud možno zkoncentrován ve vysoké a rozlehlé denní obytné místnosti, zastávající několik funkcí, Vedle plochy obývací tu je část sousedící s kuchyní jako jídelna, na galerii pak pracovna a tentokráte i ložnice rodičů s koupelnou. Vše v jednom společném prostoru, odděleno pouze nevysokými zástěnami z tvárnic lehkého betonu. Spojovati tolik různorodých prostor v jednom se zdá povážlivým experimentem.“4

Aby tuto svou architekturu, o které se v konzervativním tisku vedly silné spory, vysvětlil, formuloval tzv. „Pět bodů nové architektury“ a vytvořil tak jeden ze svých nejslavnějších a nejvlivnějších manifestů. Těchto pět bodů se odvíjelo od nosného železobetonového skeletu, který umožňoval celkové uvolnění:

• Volný půdorys (v každém patře jiný, stěny již nejsou nosné)

• Volné průčelí • Pásová okna, která zaplavila interiér denním světlem

• Zahrada na ploché střeše, která měla vrátit přírodě tu zelenou plochu, která se zastavila na půdorysu

• Užití sloupů/ pilířů, které nesou první (obytné) patro („domy na kůlovém roštu“)5

„V tomto určitém okamžiku dneška, kdy architektura se přizpůsobuje novým podmínkám světa od základu převráceného a strojem nesmírně a úplně zrevoluciovaného, [...] zahloubána ve zkoumání nových prostředků, má architektura vzezření učence, pracujícího v laboratoři; a zdá se skutečně, jakoby tu vládl jedině rozum. [...] Abychom tento proces historicky zachytili, vzdali jsme se především říms, štítů, bání posledních století. Přeložili jsme architekturu do obytného domu, [...] a zabředli jsme v nesmírný problém: vytvoření přiměřených domů pro novou společnost. [...] V snaze po odstranění říms, štítů a bání jsme vyřkli formuli. Dům jest stroj na bydlení. A výraz byl tak výstižný, že všude nalezl odezvu.“6

Le Corbusier se však zároveň ohrazuje proti zjednodušenému chápání „stroje na bydlení“, architektura pro něho nepřestala tímto být zárověň uměním:

„Veliké množství těch, kdož se hlásí ke ‚stroji na bydlení‘, by chtělo, aby definice architektury při tom zůstala.“ Ale „umění jest nerozlučitelné od lidského počínání. Nedojde ani k jedinému gestu, jež by se neopíralo do určitého stupně o umělecké vnímání. Neboť umění není nic jiného, než individuelní projevování svobody a osobní volby: zde teprv cítí člověk své lidství. [...] Stroj na bydlení‘ by nemohl být uveden v chod, kdyby nám neskýtal nijaké duchovní stravy.

Kde začíná architektura? Začíná tam, kde stroj končí.“7

4 Viz Benš (pozn. 1), s. 126

5 V roce 1927 Le Corbusier uvádí ve skutečnosti bodů šest – tím šestým je odtranění říms.

6 Le Corbusier, Kde začíná architektura, Stavitel VIII, 1927, s. 132

7 ibidem, s. 133

4

POUŽITÁ LITERATURA A JINÉ ZDROJE:

BENŠ, Adolf. Výstava bydlení ve Stuttgartě. Stavitel: měsíčník pro moderní architekturu. 1927, VIII.: 121-132.

COHEN, Jean-Louis. Le Corbusier: 1887-1965 : lyrismus architektury ve věku strojů. Ilustrace LeCorbusier,. V Praze: Slovart, c2005, 96 s. ISBN 80-7209-669-9.

CORBUSIER, Le. Kde začíná architektura. Stavitel: měsíčník pro moderní architekturu. 1927, VIII.: 132-133.

CORBUSIER, Le a P. JEANNERET. Obytný dům „Clarté“ v Ženevě. Stavitel: měsíčník pro moderní architekturu. 1933-34, XIV: 25-29.

ŠEVČÍK, Oldřich. Architekti, programy, realizace: paralelní texty ke studiu dějin a teorie architektury. 1. vyd. V Praze: České vysoké učení technické, 2011-, ^^^sv. ISBN 978-80-01-04741-5.

ŠEVEČEK, Ondřej. Baťův Zlín jako částečně úspěšný koncept moderního průmyslového města. Český rozhlas Leonardo: Víkendová univerzita [online]. 2009 [cit. 2015-06-25]. Dostupné z: http://prehravac.rozhlas.cz/audio/948015