filozofická fakulta univerzity karlovy, 2015

„MEZI ČECHY,

K POBOŽNÉMU ZPÍVÁNÍ

NÁCHYLNÝMI“

Šte yerův Kancionál český,

kanonizace hymnografické paměti

a utváření katolické identity

Marie Škarpová

Recenzovalidoc. Mgr. Jan Malura, Ph.D.PhDr. Martin Svatoš, CSc.

Kniha vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury ČR,v rámci řešení projektu Šte yerův kancionál a český hymnografický kánon 17. století (GAFF/PM04/2013).

© Marie Škarpová, 2015© Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2015

Všechna práva vyhrazena

ISBN 978-80-7308-547-6

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Škarpová, Marie„Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými“ : Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity / Marie Škarpová. – Vydání první. – Praha : Filozofická Fakulta Univerzity Karlovy, 2015. – 552 stran. – (Trivium ; 7. svazek)Anglické a německé resuméISBN 978–80–7308–547–6

783.6 * 783.2:27 * 82–192 * 27–535.7 * 272–29 * 27–789.5 * 272–838–662–768 * 316.6:159.953 * 316.347 * (437.3)– Šteyer, Matěj Václav, 1630–1692– Kancionál český– 1683– kancionály – Česko – 17. století– křesťanské písně – Česko – 10. ‑17. století– písňové texty – Česko – 10. ‑17. století– hymny – Česko – 17. století– katolická literatura – Česko – 17. století– jezuité – Česko – 17. století– rekatolizace – Česko – 17. století– sociální paměť – Česko – 17. století– národní identita – Česko – 17. století– náboženská identita – Česko – 17. století– monografie

82–97 – Náboženská literatura. Duchovní literatura (o ní) [11]

ObsahPředmluva 7

I. Místo úvodu. Dějiny recepce Kancionálu českého 12

II. Metodologické podněty 22II.1. Utváření monokonfesijně katolické české společnosti 22II.2. Cenzura a kánon, regulace a kontrola literární komunikace 36II.3. Regulace českého literárního života pobělohorské doby 40

III. Písňový repertoár Kancionálu českého 53III.1. Kancionál jako hymnografický kánon 53III.2. Vydání Kancionálu českého 59III.3. Postup „postšte yerovských“ redaktorů 70III.4. Datační kritika písňových textů 74

III.4.1. Písně nekatolického původu 78III.4.2. Písně katolické provenience 85

III.4.2.1. Vazba k rukopisným zpěvníkům druhé poloviny 17. století 88III.4.2.2. Vazba ke kramářským písňovým tiskům 90

III.4.3. Písně „opomenuté“ 92III.4.4. Písně „nové“ 94III.4.5. Otázka Šte yerova autorského podílu 98

III.5. Charakteristika Šte yerova souboru písňových textů I 102

IV. Předlohy a koncepční východiska Kancionálu českého 109

V. Péče o smysl – Šte yerova koncepce českého kancionálu 116

VI. Péče o text 141VI.1. Úpravy hudební složky písní 142VI.2. Úpravy písňových textů 147

VI.2.1. Věroučné úpravy 150VI.2.1.1. Úpravy Strejcových žalmových parafrází 162

VI.2.2. Úpravy Lomnického a Michnových písní 174VI.2.2.1. Krácení a komprimace Lomnického veršovaných legend 175VI.2.2.2. Úpravy Michnových písňových textů 186

VI.3. Charakteristika Šte yerova souboru písňových textů II 229

Závěr 235

Přílohy Soupis písňového repertoáru Kancionálu českého 246Abecední soupis písňových incipitů Kancionálu českého 457Soupis incipitů ve funkci nápěvových odkazů v Kancionále českém 486

Prameny a literatura 493Ediční poznámka 532Jmenný rejstřík 537Zusammenfassung 544Summary 550

7

Předmluva

Jen k málokterému období minulosti měla a má česká společnost tak komplikovaný a rozporuplný vztah jako k době, již si vyme‑zila bitvou na Bílé hoře na straně jedné a josefínskými reformami na straně druhé. Bylo to údobí častokrát démonizované i idealizo‑vané. Rok 1620 je dodnes – jako málokterý jiný letopočet – vní‑mán jako výrazný předěl v českých dějinách, nehledě na to, zda býval označován za počátek katastrofy české kultury, spojované s koncem české politické samostatnosti, cílenou germanizací čes‑kého etnika, nátlakem přestoupit ke katolictví a nuceným exilem české intelektuální elity, konfiskacemi a hospodářským zbídačová‑ním, nebo naopak za počátek záchrany české společnosti, jež téměř na poslední chvíli zabránila blížící se katastrofické likvidaci české kultury, zastavila germanizaci Čechů působenou pronikáním ně‑mecké reformace, odstranila v zemi náboženský rozkol a přinesla jí celkovou kulturní obrodu a nebývalý umělecký rozkvět. S málo‑kterým jiným obdobím je dodnes v českém historickém povědomí spojováno tolik historických stereotypů a klišé, apriorních před‑stav a ustálených zkratových myšlenkových spojení. Nepřekvapí tedy, že vnímání artefaktů druhých dvou třetin 17. století a prvních dvou třetin 18. století včetně děl slovesných, jež už jen vzhledem k jejich množství nelze pominout, výrazně podléhalo mimoestetic‑kým kritériím a přístup k nim byl velmi často určován pojetím da‑ného údobí.

Při bližším pohledu na dochované prameny z oné doby je při‑tom zřejmé, že pro první pobělohorské generace Čechů musela být vlastní minulost stejně problematickou záležitostí, k níž hle‑daly vztah obdobně bolestně a komplikovaně, jako se generace 19. a 20. století vyrovnávaly s jejich dědictvím. V českých zemích po‑bělohorské doby lze sledovat cílenou, institucionálně řízenou snahu o likvidaci části hmotného i duchovního dědictví, jež upomínalo na nekatolickou minulost české společnosti (ničení knih, zamazávání obrazů, odstraňování soch, snímání kalichů atd.). Rovněž tvůrce Kancionálu českého a výrazný představitel první pobělohorské gene‑

8 předmluva

race českých intelektuálů Matěj Václav Šte yer1 SJ (1630–1692) se na tomto procesu řízené snahy o zapomnění aktivně podílel. Alespoň v jeho elogiu, tedy v interním jezuitském oslavném nekrologu, jenž měl připomenout ctnosti a následováníhodné skutky zemřelého, se tvrdí, že za svého života „se zbožnou přičinlivostí odebral mnoho ti‑síc kacířských knih a zpravidla je nahrazoval knížkami katolickými“ (Svatoš 2001: CLXII). Podobné formulace lze mimochodem nalézt i v elogiích dalších českých jezuitů, a to včetně těch, které dnes po‑kládáme za nejvýraznější slovesné tvůrce dané doby, např. F. Bri‑delia. Je zřejmé, že odstraňování (literárních) upomínek na českou nekatolickou minulost bylo nejen ustálenou součástí sebelegitimi‑začních strategií misijní práce české provincie Tovaryšstva Ježíšova, ale že se tak i – nehledě na mnohdy zjevně nadsazená vyjádření panegyrického rázu – skutečně dálo. Vedle toho ovšem nacházíme doklady o neméně intenzivním úsilí českých pobělohorských inte‑lektuálů hmotné i duchovní dědictví svých předků uchovávat, ba dokonce snahu ho cíleně připomínat a zpřítomňovat, bezprostředně na ně navazovat. Toto vyostřené úsilí o posilování memorativních a kontinuitních aspektů se přitom netýkalo pouze těch, kteří odcho‑dem do exilu přišli o bezprostřední kontakt s českým prostředím, ale v nemenší míře též těch, kteří žili v Čechách či na Moravě, ve společnosti přetvářené více či méně násilně do katolicky monokon‑fesijní podoby. Ona snaha o zpřítomňování minulého, a to zejména vzdáleného minulého je v dochovaných katolických bohemikálních pramenech natolik zdůrazňovaná a všudypřítomná, že ji dokonce svého času Z. Kalista prohlásil za specifický rys české barokní kul‑tury, „svérázný přínos českého národa, resp. českých zemí do kul‑turní pokladnice evropského lidstva“ (Kalista 1970: 200).

Obdobně byl i Kancionál český jako jeden z výtvorů české spo‑lečnosti druhé poloviny 17. století svým pořadatelem v jeho prvním vydání označen jako „nový, ale větším dílem z samých starých písní“ sestavený zpěvník a jen letmé nahlédnutí do jeho repertoáru tato slova do značné míry potvrzuje: je zřejmé, že daný písňový svod byl zjevně zamýšlen mj. jako jakýsi archiv české hymnografie, mé‑

1 K variabilitě grafické podoby Šte yerova jména viz Koupil 2012: 79–80.

9

dium její paměti. Zároveň tento monumentální soubor téměř tisí‑covky českých duchovních písní, rozsahem první svého druhu mezi českými katolickými kancionály, prokázal značnou rezistenci vůči zapomnění; doklady o jeho recepci navíc pocházejí i z těch údobí, jejichž intelektuální představitelé již k době jeho vzniku zaujali ne‑smlouvavě kritický až a priori odmítavý postoj. Současně ovšem nelze přehlédnout, že nezanedbatelné množství duchovních písní v něm shromážděných patřilo – na první pohled paradoxně – právě k onomu „problematickému“ nekatolickému dědictví minulosti, jež se sestavovatel Kancionálu českého i další čeští katoličtí intelektuálové jeho generace pokoušeli vymýtit nejen z osobních pamětí jednot‑livců, ale především z české kolektivní – transgenerační – paměti. To ukazuje, že se vztah k minulému v dané době neřídil jednoduše aplikovaným konfesijním pravidlem, ale byl mnohem složitější.

Chceme ‑li tedy sledovat fenomén odolnosti slovesného díla vůči času, jeho vynětí z všeobecně vládnoucí tendence k zapomínání, které podléhá veškerý život přírodní i kulturní, chceme ‑li hledat od‑pověď na otázku, jak bylo v rozličných dobách a na rozličných mís‑tech ahistorického spojení s minulostí dosaženo, může nám Šte yerův Kancionál český nabídnout vhodný materiál k výzkumu. Jak ovšem upozornili A. a J. Assmannovi, je nutné se při tom vyvarovat něko‑lika všeobecně rozšířených předsudků: mylné představy o čiré setr‑vačnosti tradice, založené na naivní víře v nezměněné pokračování dochovaného, mylné představy o konzervující síle slova, resp. knihy, signalizující koherenci, hloubku a uzavřenost tradice, a mylné před‑stavy o věčné výpovědní hodnotě „velkých“ textů (Assmannová – Assmann 2012: 25–28). Nic z toho podle nich rezistenci vůči času negarantuje. Všechny životní formy včetně výtvorů lidské tvořivosti jsou vystaveny procesu mnohdy velmi pozvolné a skryté, nicméně permanentní změny, jak ukazují např. změny v jazyce. Obdobně písmo je sice nutnou, ne však samo o sobě dostačující podmínkou pro vznik tradic, neboť i písemné památky mohou upadnout v za‑pomnění, jak o tom koneckonců svědčí i Kancionál český, jenž je na‑vzdory své dlouhé recepci dnes téměř neznámý, nebo fakt, že většinu středověkých česky psaných textů bylo nutno v nové době „znovu‑objevit“ z prachu knihoven či archivů. A konečně smysl textu je

10 předmluva

nutno zprostředkovávat skrze doprovodné komentáře, vždyť každý text se sám o sobě bez interpretace stává nesrozumitelným. Odol‑nost slova vůči času tedy zjevně není přirozená, nýbrž je výsledkem vědomého a namáhavého úsilí. Jaké síly jsou tedy za ni zodpovědné, když jimi nejsou výše jmenované faktory? Podle A. a J. Assmanno‑vých jsou nejdůležitějšími „strážci tradice“ jednak cenzura, odlišující díla, jež jsou hodna recepce, od těch, jež toho hodna nejsou, jed‑nak péče o text, tedy péče o jeho uchovávání ve „věrné“ podobě bez zásahů, a dále péče o smysl textu, umožňující u textů ve fixované podobě, vyňatých z přizpůsobování se žitému světu, tj. stále více se vzdalujících skutečnosti, překonat úpadek smyslu.

Právě na tyto skutečnosti se při analýzách Kancionálu českého za‑měříme: budou nás zajímat kritéria selekce, na jejichž základě byl onen monumentální soubor českých duchovních písní vytvořen, to, jak jeho tvůrce pečoval o materiální podobu shromážděného písňo‑vého repertoáru, i to, jakou interpretaci daného repertoáru nabídl v připojeném komentáři. Šte yerův kancionál může poskytnout za‑jímavý materiál ke studiu toho, jak v rámci určitého společenství fungovala nadindividuální paměť, jaké formy, techniky a praktiky měla; toho, jak silně mohou kulturní techniky vzpomínání reago‑vat na zkušenost krize a ohrožení kontinuity, i toho, jak může při‑spět k porozumění procesům předávání tradice i k reflexi významu změny a variace, tj. diferenciace a jinakosti, uvnitř procesů kolektiv‑ního vzpomínání, neboť kulturní paměti nestojí pouze ve službách stabilizace a homogenizace tradic určitého společenství.

Ani nad hotovým rukopisem nechci zapomenout na ty, bez jejichž obětavé pomoci by tato kniha nikdy nevznikla. V prvé řadě patří můj velký dík dr. Stanislavu Tesařovi, který mi na počátku první verze této knihy, jíž byla má disertační práce, nezištně poskytl di‑gitalizovaný hymnografický materiál z projektu databáze nápěvů bohemikálních duchovních písní pozdního středověku a raného novověku Melodiarium Hymnologicum Bohemiae. Nemenším díkem jsem zavázána dr. Janu Koubovi za podnětné hymnologické kon‑zultace vedené vždy v mimořádně vstřícném a přátelském duchu i za laskavé zapůjčení rukopisné verze Slovníku staročeských hymno­

11

grafů (14.–18. století). Upřímně děkuji také kolegyni Mgr. Kateřině Smyčkové za obětavou pomoc při přípravě rukopisu, nezištné po‑skytnutí vlastních výsledků studia rukopisných kancionálů raného novověku a kritickou debatu nad tématem. Neméně upřímně děkuji i oběma lektorům, dr. Martinu Svatošovi a doc. Janu Malurovi, za důkladné recenzování knihy a mnohé podnětné připomínky, dr. Jitce Pelikánové pak za pečlivou redakční práci. Můj velký dík patří též Grantové agentuře Filozofické fakulty Jihočeské univerzity za po‑skytnutou finanční podporu k dopracování rukopisu, Vydavatelství Filo zofické fakulty Univerzity Karlovy a doc. Danielu Vojtěchovi, jenž mě k této knize vyprovokoval. V neposlední řadě pak moje velká vděčnost náleží všem kolegyním a kolegům, kteří mě v trou‑falém úsilí zabývat se raně novověkým souborem tisícovky duchov‑ních písní přátelsky podporovali a byli ochotni se mnou – mnohdy opravdu s mimořádnou trpělivostí – o tomto tématu diskutovat.

Praha, říjen 2014 M. Š.

550 summary

Summary

Kancionál český [The Czech Hymnal] – collected and edited by a literarily versatile Jesuit Matěj Václav Šte yer (1630–1692) – is one of the most extensive and also most published Czech hymnals. It was published six times (1683, 1687, 1697, 1712, 1727, 1764) and as records show, it has been used at least until the beginning of the 20th century. It contains nearly 1000 Czech sacred song texts and more than 800 song tunes of different origins from different eras, including the early medieval vernacular chant Hospodine pomilůj ny [Lord, Have Mercy on Us] as well as sacred songs from the second half of the 17th century.

Despite the impressive coverage of Kancionál český, the content was carefully selected and the selection was based on various criteria. The first criterion was undoubtedly the linguistic one: only sacred songs in Czech were to appear (Latin and German hymns appear only as Czech translations, paraphrases or adaptations). Another criterion was the popularity of the sacred song: three quarters of the songs found in Šte yer’s Kancionál český have been printed before. Hence, the hymnal can be perceived as an obliging response of the clergy to lay piety. Furthermore, to be selected for Kancionál český, the sacred song must comply with the Catholic doctrine. This criterion, however, was taken with a grain of salt: Šte yer included a number of non ‑Catholic hymns provided they did not openly contradict the Catholic doctrine. Finally, an important criterion for selecting sacred songs for Kancionál český was that the song must be understandable to ‘common people’. There are a few hints indicating this: first, Šte yer deliberately left aside lyrics with a higher artistic ambition. Second, the musical form of the collected repertoire is rather simple (there is no polyphonic music and/or instrumental accompaniment). Thirdly, the consistent use of vernacular indicates the attempt to reach a larger audience rather clearly. Given its form and content, Kancionál český presented a respectable repertoire of Czech sacred songs in their basic form – form that could be used for further arrangements (e.g. for polyphony).

551

Šte yer’s collection of Czech sacred songs is thus an interesting testimony to the literary life of its time and the times of its reception; it reflects the functions of a sung word at those times, it demonstrates the role played by hymnography in the vernacular on the formation of lay piety and confessional identity. Kancionál český can be seen as a medium forming the ‘correct’ confessional identity of the common Czech people after the battle at Bílá hora in 1620. This role is detectable in various ways; most notably the way Šte yer included the existing sacred songs into his Kancionál český and through the types of adaptations the hymn texts had to undergo before they could be included in Kancionál český. Most importantly, Šte yer presents the collected sacred songs as evidence of the immemorial ‘catholic’ piety of the Czechs and in this way, Kancionál český is one of the most successful attempts of the Czech Catholics to ‘appropriate’ non ‑Catholic hymns and re ‑code them to the ‘right’ confession.

In the wider context, Šte yer’s work on Kancionál český can be in‑terpreted as an effort (typical of a few generations of Czech Catholic intellectuals after the battle at Bílá hora) to interpret Czech history from a strictly Catholic perspective and, in this way, to shape the Czech collective memory in a Catholic mold. The present work, then, encourages a more focused study on the memorial function of hymnography. It aims to stimulate researchers to study Czech hym‑nography, the rivalry and conflicts of various hymnals – but also to study the parts shared by them. It encourages studying the role of Czech hymnography (and hymnbook production) in the formation of confessional and national identity in the Czech society and, in general, in the reflection of the Czech past.

Kancionál český reveals a nontrivial amount of information about its creator. The amount of collected sacred songs and their diverse origins indicate that Šte yer undoubtedly had an excellent overview of the contemporary repertoire of Czech hymns. Contrary to the contemporary norm, Šte yer cared greatly about the musical aspect of the sacred songs as well (e. g. hence he gives multiple notations for one song text). But above all, Kancionál český gives evidence for Šte yer’s editorial qualities: it proves his independence (attempts

552 summary

to find a direct model for Kancionál český have failed) and his conceptual thinking. The question of Šte yer’s authorship of sacred songs has remained open.

The present work deals primarily with the texts of Kancionál český. However, we also suggest incentives for musical history, in the expectation that musicology takes it as a challenge to critically examine, refine or correct our conclusions. This work, moreover, is also conceived as a preparatory work for a new anthology of early modern Czech hymns and sacred songs replacing the existing ones (perceived as obsolete now).

Translation by Lucie Taraldsen Medová

Marie Škarpová„Mezi Čechy, k pobožnému zpívání náchylnými“Šteyerův Kancionál český, kanonizace hymnografické paměti a utváření katolické identity

Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta,nám. Jana Palacha 2, Praha 1,jako 7. svazek ediční řady Trivium

Redakce Zdena WiendlováTypografická osnova František ŠtormSazba z písem Baskerville Pro a John Sans Pro studio Lacerta (www.sazba.cz)Tisk Tiskárna PROTISK, s. r. o., České BudějoviceVydání první, Praha 2015