mým snem je mít plné janáčkovo divadlo

Žena za oponou 13. 9. 2011


Nikdy nechtěla učit. Dnes jsou v Evropě jen 4 státy, kde ještě pedagogicky nepůsobila. Její výuku zpěvu znají i v USA, Kanadě, Japonsku, Korei nebo v Petrohradě. Mezi její žáky patří i proslulá Magdalena Kožená. Když přebírala od rakouského prezidenta zlatou medaili za zásluhy, myslela i na svého dědečka, milovníka zpěvu a národního buditele, který ve Vídni kdysi působil coby poslanec říšského sněmu. Její otec ji naučil přísné disciplíně. Vštěpoval jí i zásadu, že na 1. místě je rodina, poté práce.

Mým dnešním hostem je paní Eva Blahová, rodačka ze slovenské Skalice a nová umělecká šéfka opery Národního divadla Brno.

eva Blahová umělecká šéfka opery národního divadla Brno (nDB)

Igor Dostálek


Mluvíte pěkně slovensky, snad Vám to vydrží. Doufám.

Nyní Vás čeká pobývání v Brně. Brno Vám není neznámé? Vůbec ne. Skalice a Brno nejsou od sebe daleko. Do Brna jsem chodila na Vysokou školu muzických umění. Když jsem začínala v Národním divadle jako dítě, jeden z prvních režisérů, se kterými jsem spolupracovala, byl pan Wasserbauer.

Na Vaše plány se Vás ještě zeptám. Ale nyní se vrátím zpět. Ještě než přišlo Vaše působení v norské Královské opeře, než jste obdržela řadu čestných certifikátů. Vaše působení na jevišti údajně začalo ve třech letech, vzpomínáte si na to? Z toho období si vzpomínám jenom na jeden okamžik. Když jsem ležela na jevišti. Jedna paní mi tam povídala, abych byla tiše. Mého otce v této opeře hrál můj vlastní otec. Byla to tradice v rodině. Byla jsem již třetí v pořadí, která dostala tuto roli. Od té doby jsem hrála všechny dětské role. Poté jsem přišla na Vysokou školu muzických umění. Dokonce jsem dvakrát působila jako asistentka režie. Bylo to u opery Vzkříšení a u opery Hoffmanovy rozprávky. Vyrůstala jsem v divadle. Většinu času jsem trávila v garderóbě nebo rekvizitárně. Tam jsem si psala také domácí úlohy.

V divadle jsem bývala nejméně pětkrát týdně.

Geny hrají nemalou úlohu v životě zpěváka. Váš otec Janko Blaho i Váš dědeček Pavol Blaho jsou významné postavy slovenské historie. Vzpomínáte na dědečka? Je zajímavé, že můj dědeček studoval medicínu ve Vídni. Po letech jsem našla jeho diplom, který mám nyní doma vystaven. Vedle něj visí můj diplom z Vídně. Studovala jsem tam na hudební akademii, obor Písně a oratoria. Byla jsem tam 3 roky. Poté přišel rok 1968. Po ukončení studia mi byl diplom zaslán poštou. 10 let jsem byla doma a nemohla se dostat ven. Můj dědeček nedovolil mému otci studovat zpěv. Nejprve musel ukončit studium práva na Karlově univerzitě v Praze. Následující den odjel do Itálie studovat zpěv.

Otec to přenesl také na Vás, tuto zásadu? Trochu se to v rodině opakovalo. Lásku ke zpěvu a divadlu jsem měla odmalička. První nahrávku jsem vytvořila jako čtyři a půlletá v Československém rozhlase. Dědeček byl názoru, že potřebuji všeobecné vzdělání. Proto jsem šla na gymnázium. Jelikož jsem měla v posudku napsáno, že jsem nábožensky zatížená, jedinou možností bylo matematicko-fyzikální


gymnázium. Úspěšně jsem jej absolvovala. V posledním momentě jsem mohla maturovat z němčiny. Matematika byla pro mě obtížná. Měla jsem vynikajícího profesora, který věděl, že budu zpívat. To byla má jediná dvojka na gymnáziu.

Dnešní maturanti si nedokáží dnes asi představit, že kdysi bylo zakázáno skládat maturitu z němčiny. To povolení přišlo krátce před maturitou? Ano, tři týdny předtím. Mysleli si, že se nikdo nepřihlásí. Já jsem se učila tehdy soukromě angličtinu i němčinu, vítala jsem to. Jinak jsem měla volitelný předmět chemii, což by bylo těžší. Měla jsem paměť na čísla. Vzorce jsem si pamatovala, geometrii nerozumím dodnes.

Váš dědeček byl členem Uherského sněmu z roku 1906, Národního shromáždění v Praze v roce 1918. Byl významným politikem. Váš otec byl prvním profesionálním sólistou Slovenské opery. Jak se Vám s takovým příjmením studovalo? Docela obtížně. Spousta lidí okolo se na mě dívala jinýma očima. Říkali si: „To bude protekční dítě“. I pro mě to byla zátěž. Byla škoda, že jsem tehdy nemohla nastoupit do Drážďanské opery v roce 1968. Všichni jsme se vrátili domů. Změnilo to celý můj život. Začala jsem učit a udělala dva

koncerty. Svoji kariéru jsem tvořila až za hranicemi. To mě nastartovalo, poté jsem začala učit v zahraničí. Stávalo se mi, že jsem byla hozena do hluboké vody.

Co to znamená v případě pedagoga operního zpěvu? Já jsem učila vždy všechny hlasy. Stalo se mi, že jsem dostala žáka kontratenora, který tam přišel se svým agentem. To bylo pro mě náročné.

Kolik Vám bylo let? To si teď nevzpomenu. Nebylo to vůbec jednoduché. Měla jsem sice dobré pedagogické zkušenosti, ale kontratenora jsem nikdy neučila. To jsou ty případy, kde buď obstojíte


nebo ne. Po první hodině jsem to zvládala dobře. Často jsem do rána studovala, co se skýtá v oné hudbě. Musela jsem zaskakovat i za svou žačku. Polská zpěvačka mi týden před premiérou řekla: „Paní profesorko, já se 16 písní v angličtině nenaučím.“ Musela jsem nastoupit a odzpívat to. Na Dobříši a na festivale v Krakově. To jsou životní momenty, kdy musíte zabrat a zachránit jméno školy i své.

Dnes jste renomovaná pedagožka, je o Vás obrovský zájem. Vy jste jako hlasová pedagožka začala pracovat s herci. Jak na to vzpomínáte? To byly mé první roky, kde jsem se začínala dostávat do světa pedagogiky. Nechtěla jsem být nikdy pedagogem. Dostala jsem šanci učit na katedře Herectví a režie na Vysoké škole muzických umění. Mým nadřízeným byl W. Záborský. V kolektivu tam působili K. Zachar, L. Chudík, M.

Pietor, M. Huba. Já jsem přišla po absolutoriu ze školy. Tyto roky byly pro mě velmi prospěšné. Doporučila bych každému pedagogovi, aby začal o laťku níže. Naučila jsem se pracovat a jednat se studenty, udělat z talentovaného herce zvučný hlas. Spolupracovala jsem s celým týmem. Získala jsem tam velmi mnoho. Když jsem poté přešla na Hudební fakultu, práce mi šla snáze.

Úspěchy jsou příjemné. Na druhou stranu pedagog se hodně učí neúspěchy. Vzpomínáte na nějaký šťastný neúspěch? Snad to nebude znít jako samochvála. Za 32 let, co jsem byla v Bratislavě, z mé třídy nikdy neodešel žádný student a nikdy jsem žádnému kolegovi nevzala žádného studenta. To se nikomu na škole asi nepodařilo. Studenti přecházejí, pedagogové odchází. S každým studentem jsem se hodně naučila. Ke každému jsem měla individuální přístup. V tom je má síla. Snažila jsem se z každého učinit jedinečného zpěváka s jedinečnými kvalitami. Snažila jsem se zpěváka usměrnit. Říkala jsem jim, jaké jsou jejich limity, kam by se měli nasměrovat. 90 % mých žáků se věnuje operní kariéře. Jsou i tací, kteří skončili ve slovenském filharmonickém sboru, který je vynikající. Není hanbou být členem vynikajícího týmu. Snáze se Vám


zpívá něco, když víte, že máte navíc. Když máte dostat těžkou roli, máte psychické zábrany a nervy z toho, vyjít na jeviště.

Jak se Vám daří učit své žáky, aby nepodceňovali otázku techniky, ale i otázku zvládání stresu? Pokud Vám to dobře zpívá, o stresu ani nevíte. Stres přichází tehdy, když začínáte mít problémy. Mohou to být problémy s nevhodným výběrem repertoáru, po nemoci, po mateřství. Zpěváci mají blízko ke sportu. Když sportovec pravidelně netrénuje, nemá kolem sebe tým, těžko dosahuje výborných výkonů. Zpěváci stejně jako sportovci také potřebují druhé ucho. Někoho, kdo mu poradí. Profesionální zpěvák potřebuje vždy dobrého poradce, dobrou duši, která mu řekne pravdu. V tom vidím symbiózu, mezi sportem a vokálním uměním.

Vy už máte za sebou i nelehké profesní rozhodování o ukončení své pěvecké kariéry z roku 2007. Jaké to rozhodování bylo? Ano, byl to rok 2007. Přišlo to nečekaně. Poslední roky jsem zpívala s mými studenty, někteří jsou i o dvě generace mladší. Můj hlas nenesl žádné známky únavy. Ale věděla jsem, že přichází čas rozhodování. Bylo to ve Finsku na koncertě, kde jsem zpívala biblické písně. Čekala jsem

na svůj výstup. Bylo to na hřbitově. Zapadalo slunce, viděla jsem hroby. Říkala jsem si, že tito lidé se museli rozloučit se životem, nechat zde něco, co milovali. Já jsem též milovala zpěv, ale bylo na čase se rozhodnout. Tehdy jsem si řekla, že to bude můj poslední koncert, pokud dobře dopadne. Od té doby jsem nezazpívala ani jednu notu. Všem svým příznivcům i kritikům jsem pověděla: „Za mě zpívají mí žáci.“

Před Vámi je nyní nová etapa, symbióza s brněnskou operou, v pozici umělecké šéfky. Jaké jsou Vaše ideje? Brněnskou operu znám dobře. Asi dvacet mých studentů zde zpívalo. Navštěvovala jsem jejich představení. Ráda bych přinesla do divadla mladou krev. Brněnská opera potřebuje na titulní role hodně zahraničních zpěváků, což je nákladné. Chtěla bych vychovat generaci výborných našich zpěváků. To je má úloha. V této sezóně se mi již podařilo sehnat několik zpěváků. Doufám, že brněnští posluchači budou mít radost z nových zpěváků. Přeji si, aby diváci nepřišli na operu jenom jednou. Chtěla bych, aby to byla kvalitní představení, na které by se diváci rádi vraceli.

Opera je týmová práce. Vy často hovoříte o režisérské etapě opery, co tím myslíte?


Já toho již hodně pamatuji. Jako mladá jsem poslouchala nahrávky zpěváků. V 50.–60. letech 19. století to byli Kalasová, Monaco, Atlanto. To byli zpěváci, kteří určovali tón operním domům. Poté přišla etapa velkých dirigentů, kteří se soustředili hlavně na hudební složku. To byla éra dirigentů. Poté přišla éra režisérů.

Nejsem člověk, který by chodil často na opery. Pamatuji si však z 80.–90. let, kdy se někdo snažil rozhýbat statické operní umělce. Na druhou stranu, každá mince má dvě strany. Velmi to pomohlo. Herectví v opeře se posunulo jinam. V 21. století nemůžeme inscenovat operu tak, jak se odehrávala před 100 lety. Vývoj je znát. Zpěváci mají jiné kvality hlasu. Dnes jsou požadavky na zpěváky velmi vysoké. Je vyžadován kvalitní, krásný, talentovaný zpěvák. Kariéru dělá jen pár lidí, kteří mají vše.

Krátké hlasivky, které mají tenory, jsou nižší postavy. I příroda zde hraje svoji roli. Nároky na operní zpěv jsou velké. Dnes je problém ten, získat zkušenosti. Já vždy posílala své studenty na mezinárodní soutěže. Je to psychická zátěž. Zpěvák si však uvědomí, na čem je, jaké jsou jeho přednosti. Dnes se uchytit není jednoduché.

Zanechala jste pěveckou kariéru, nebojíte se, že budete muset zanechat pedagogické činnosti? Pomalu nad tím uvažuji. Vychovala jsem si již své nástupkyně. Např. šéfka katedry Zpěvu v Bánské Bystrici je p. Tomanová, ve Finsku mám výbornou zpěvačku. Chci po sobě zanechat dobrou školu. Ten čas se blíží.

Děkuji Vám za návštěvu a za rozhovor. Děkuji.


Skryté titulky: P. Kinclová Česká televize, 2011

mým snem je mít plné janáčkovo divadlo

Documents