napříč září 2012

Číslo 7Září 2012Noviny Gymnázia a SOŠ AšFacebook: Napříč //[email protected]

Napříč událostmiNadešel nový školní rok s ním i

po prázdninové prodlevě nové číslo našeho měsíčníku. Zase můžete hltat naše články o tom, co jsme zažili během posledních tří měsíců, a že toho nebylo málo. Hudební zážitky na festivalech, setkání s panem Vieweghem, různé školní akce nebo sportovní utkání.

Samozřejmě to není všechno dění, které jsme sledovali během těchto tří měsíců. Během července se na FB skupině Město lidem, která slouží ke komunikaci občanů našeho města s jeho starostou, rozhořela diskuze ohledně poškození kořenů stromů během úprav cest v Sadech Míru. Celá kauza vyústila ve slovní napadání, zdržení stavby a tím i ohrožení získání dotace na celou revitalizaci a následné zadlužení města.

Dále nám léto zpestřily i dohady kolem letošní podoby maturit. Jako maturantka jen doufám, že se vláda brzy umoudří a nepadne dřív, než stihne uzákonit jejich navrhovanou podobu pro tento rok, k čemuž se schylovalo na začátku září.

Dohady o nové podobě maturit však v hledáčku médií zastínily případy otrav metanolem a následná prohibice. „Díky“ které si v řadě států řekli: Alkohol z Čech již nikdy více. Aneb proč neudělat naší republice ve světě ještě lepší jméno, obzvlášť když většina cizinců si představí pod slovem Česká republika právě onen více jak čtyřiceti procentní alkohol.

Nezbývá již více, nežli přát si, že na konci roku zapijeme úspěšně složenou maturitu, třeba právě v Sadech. (tram)

Jak Jsem se setkal sMichAleM vieweGheM

Setkání v ašském muzeu s populárním českým autorem Michalem Vieweghem nabídlo nakonec ještě jedno setkání. Mnohem osobnější, při pivě na Gruntu. Čtěte dál, hltači bulváru.. (chaot)

Prevencí Proti aiDsStudenti gymnázia se ocitli tváří v tvář

všemi obávanému strašáku jménem AIDS. Nebojácně nahlédli pod pokličku všem jeho nebezpečným nástrahám a se zvídavostí získávali užitečné rady a informace o ochraně před ním. (lentilka)

Festivalový sPeciál

Aneb tři naprosto odlišné pohledy tří redaktorů na tři různé české festivaly.

2

3

4-5

6

7

910

11

více čtěte na straně 3

více čtěte na straně 2

více čtěte na stranách 4 až 5

Jak jsem sesetkal s Michalem vieweghemPrevencí proti AiDSimperialisté divákyFestivalový speciál RFP 2012OAF 2012coO 2012My jsme jeden tým, jsme U.S.K.!!!z varů Až do města Ašvýznamné dny v záříhovory z roboty26 hodin o vodě a zásah z vůle intorpoluDotaz, který obletěl svět

• 2 •

NOviNy GyMNáZiA A SOŠ AŠ Září 2012

Jak Jsem se setkal s michalem vieweghem

Dva dny před napsáním tohoto článku, tj. 11. 9. 2011, poctil ašské muzeum svou návštěvou „náš nejúspěšnější a nejčtenější žijící spisovatel“ – řečeno slovy paní knihovnice Pavly Syrovátkové, která celou akci úderem 17. hodiny zahájila. V případě Michala Viewegha se ovšem nejedná ani tolik o honosný titul, jako spíš o stručnou charakteristiku. Jeho nejznámější díla jako Báječná léta pod psa, Román pro muže, Román pro ženy či Účastníci zájezdu jsou v dnešních domácích knihovnách zastoupena stejně početně jako Alois Jirásek v těch dřívějších. Držitel ceny Jiřího Ortena za rok 1993 a jeden z mála českých autorů, který se může psaním živit, je osobnost přinejmenším pozornost budící.

Proto je trochu ostudné říci, že jsem se o jeho návštěvě dozvěděl teprve týden předem, a to ve třídě, díky češtinářce paní Malotínové. Dokonce ani má reakce nebyla nikterak vzrušená či nadšená. Přijal jsem to pouze s lehkým uspokojením, jako vyplnění úterního odpoledne, ze kterého by mohl vyplynout alespoň námět na článek. A tak jsem se kolem páté hodiny s vědomím, že jsem nečetl jedinou Vieweghovu knížku a že tedy patřím do té ohromné masy lidí, která viděla pouze filmy na motivy jeho knih (k nimž mimochodem většinou píše i scénář), ocitl v budově muzea. Usadil jsem se vedle svého divadelního kolegy a začal si vyplňovat čas čtením novin. Pana spisovatele, jak ho celý večer lidé okolo mě s nepředstíranou radostí označovali, jsem však poprvé krátce potkal již na schodech cestou na toaletu. Jediné, čeho jsem si tak všiml, bylo to, že krásně zapadá do módního stereotypu spisovatele. Černé polo, džíny a černé kožené boty.

Když však stál o několik málo minut později pár metrů přede mnou a beseda oficiálně začala, bylo najednou mnohem více věcí, které upoutávaly mou pozornost. Určitě bych nikdy neřekl, že člověk, na kterého jsem se díval, před nedávnem oslavil padesát let. Atletická

postava, neexistující vrásky a uhlově černé vlasy odpovídaly spíše čilému čtyřicátníkovi. I bez roucha literární osobnosti působí na lidi svým přirozeným kouzlem a od prvních slov je jasné, že před lidmi stojí člověk, který ví, co říká, proč to říká a navíc dokáže ovládat umění přirozeného vtipu. Mluví o své nejnovější knize „Mráz přichází od hradu“, která se při autorském čtení jeví jako divoce úderná politická satira s ostrostí katany Umy Thurmann. Bez skrupulí vyobrazená mozaika mocenských poměrů v české politice a jejího přímého napojení na lobismus a mafii zní po pár stránkách čtení jako něco, co si musím koupit. Je vystavěná technikou koláže, kde se míchají, jak sám neustále připomíná, autentické výroky ať Petra Nečase, Václava Klause či Víta Bárty zanesené do reálných politických kauz a skandálů, o nichž díky velmi úzké spolupráci s investigativními žurnalisty přináší až mrazivě nechutná svědectví. Zároveň se ovšem paralelně rozbíhá fiktivní příběh dvou neonacistů, kteří chtějí odpálit bombu na Prague Pride. Z úst postav létají ostré vulgarismy, které způsobují znatelné brebentění v řadách především penzionovaných návštěvníků. Zároveň je ovšem cítit, jak osvobozujícím dojmem působí fakt, že tento politikou zřetelně zklamaný a znechucený člověk mluví přítomným lidem z duše. Neustále se ptá, jestli má ještě pokračovat, a lidé zuřivě přikyvují.

Po čtení následuje beseda, při které i já položím dvě otázky a diskuse se plynule a přirozeně rozvíjí.

Připadá mi, že jsou všichni až zaskočení, s jakou přirozeností, upřímností a nenucenou bezprostředností pan spisovatel mluví. Kolem čtvrt na sedm se předají květiny a celá akce oficiálně končí. Pro většinu. Jelikož nemám žádnou knížku k podpisu, tak rovnou vycházím z budovy, protahuju se a přemýšlím, co s časem. Najednou vidím, jak mi paní Malotínová gestem ukazuje, abych na ni počkal. Se zvláštně potutelným úsměvem se mě ptá, zdali bych nechtěl být s panem spisovatelem ještě trochu déle. Lakonicky odpovídám, že na rozhovor nejsem připraven a že akorát napíšu článek. V tom mi ale paní Syrovátková vedle ní sděluje, že pan Viewegh večeří kdesi za městem a že rozhodně nechce večeřet sám - a já mám tu možnost tam být také. Když se proberu z nevěřícnosti, už sedím v autě s literární celebritou (nemohl jsem si to označení odpustit), mou učitelkou angličtiny a lidmi, které neznám. Dojíždíme k restauraci Na Gruntu, vcházíme dovnitř, usedáme a jeden velmi příjemný večer může začít. Navzdory mnoha pivům je pan spisovatel stále velmi příjemný, distingovaný, baví přítomné opravdovými historkami ze života a jeho oči prozrazují zájem o to, co říkají ostatní. Dokonce i já. A když nám sděluje své osobní zážitky a vtipně komentuje ty naše, všichni cítí zvláštní radost. Mezi vybranou společností mi připadalo, že jsem prošel jakýmsi křtem. Křtem v poznávání osobností, křtem v trávení večerů na úrovni, křtem žurnalisty. (chaot)

foto: Jan Karásek, viewegh.cz

• 3 •


Prevencí Proti aiDs Už odjakživa se lidé potýkali s různými nemocemi či

smrtelnými mory, které je trápily a hubily. Postupem času nám čím dál více se zdokonalující technika umožnila zdokonalit i vědecké výzkumy, a ty poté dokázaly nalézt na některé z těch nevyléčitelných chorob lék. Mezi léčitelná onemocnění ale nepatří AIDS (doufejme, že pouze zatím). A právě proto jsme se v úterý 11. září sešli v tělocvičně naší školy, abychom se o něm dozvěděli více informací.

Kolem desáté hodiny se studenti z kvinty, sexty a II. IE shromáždili před tělocvičnou plni smíšených pocitů. Jedni se radovali ze dvou volných hodin, druzí se tvářili celkem znuděně při pomyšlení na zdlouhavé kázání o AIDS a o stále míjeném tématu bezpečný sex. Když jsme ale vešli dovnitř, vše se zcela obrátilo. V každém rohu tělocvičny nás čekali vyškolení studenti z chebského gymnázia s tabulemi plnými poutavých obrázků a předmětů. My, nyní náhle plni nedočkavosti a zvědavosti, jsme se měli rozdělit do pěti skupinek a vybrat si jedno stanoviště, které jsme po cca 15 minutách opustili a přesunuli se k dalšímu. Tímto způsobem jsme obešli kolem dokola celkem 5 stanovišť.

Hned u prvního stanoviště jsme pochopili, že nás nečekají zdlouhavé a nudné přednášky, nýbrž poutavé a smysluplné učení hrou. Nejdříve jsme pantomimou měli ostatním předvést bezpečný sex či homosexuální partnerství, poté jsme se přemístili dále, kde

nás čekaly přímé otázky na tělo. Podle barvy na vrhací kostce jsme odpovídali na otázky typu: „Chystáš se přespat u svého přítele/ přítelkyně, ale ještě není jisté, jestli se budete milovat, jak se (na tu noc) připravíš?“ nebo „Řekni 3 důvody, proč je dobré mít při pohlavním styku kondom.“ A pokaždé, když na kostce padla obávaná zelená barva, naším úkolem bylo vytáhnout si z obrovské bedny kondomů jeden, a ten poté navléct na připravenou umělohmotnou napodobeninu penisu. Na dalším stanovišti už nás čekaly antikoncepční pilulky, kondomy, nitroděložní tělísko, postkoitální antikoncepce, vaginální krémy, těhotenské testy či lubrikační gely. Podle pokynů jsme si měli mezi nimi jeden vybrat, rozpoznat ho a poté přiřadit štítek s tím, jestli nás chrání před pohlavními nemocemi, AIDS, otěhotněním, nebo nás nechrání vůbec. Následně jsme ještě získali pár zajímavých informací o dané pomůcce. Postupovali jsme vpřed, kde jsme si pojmenovali hrdinu a vymysleli o něm příběh, ve kterém figuroval právě jeho styk s AIDS. Posléze nám bylo vyprávěno o základních věcech, které bychom měli podstoupit, pokud bychom jím byli také nakaženi. Padla řeč o anonymních HIV testech, informace o nákaze všem našim sexuálním partnerům, a také o ČSAP (Česká společnost AIDS pomoc). A na závěr jsme určovali pomocí malých grafů pravděpodobnost nákazy za různých situací a na odlišných místech. Zjišťovali jsme, jak nebezpečné pro nákazu můžou být použité injekční stříkačky, anální sex či boxerský ring. Aktivní jedinci měli možnost získat Sexeso za aktivitu a každý z nás si také mohl odnést neomezené množství kondomů od Karlovarského kraje. Zasvěceni do všech zákoutí AIDS a s rukama plnýma kondomů jsme tedy všichni kolem dvanácté blaženě opouštěli tělocvičnu.

Vše bylo do posledního detailu propracované a myslím si, že všechny ty informace, jež jsme získávali od studentů jen o pár let starších, nám daly více, než jsme vůbec očekávali. Stoprocentně bych tento projekt podpořila a všem doporučila. (lentilka)

imPerialisté DivákyV rámci osvětové kampaně pro buržoazní vrstvy se ašští

gymnazisté vydali do chebského domu kultury (rozuměj divadla), by zhlédli nacvičený kus tamního ansámblu s názvem Horáková, Gottwald.

Hádáte správně, nebyla to komedie o dvou nejlepších přátelích. I když s tou komedií nejste úplně vzdáleni od pravdy. Karel Steigerwald, provokativní novinář a trn v oku mnoha politiků, napsal tuto politickou grotesku jako připomenutí toho, co se v této zemi, mlékem a strdím oplývajícím, dělo v 50. letech za svinstva. Mléko v oné době nebývale zkyslo a strdí spolu se včelami raději emigrovalo na západ.

Hra není a nechce být historickou kopií událostí, autor, potažmo režisér, se spíše snažil navodit tíživou a paranoidní atmosféru toho času pomocí rozličných divadelních prostředků. Nicméně, hra je stavěna na pevných dějových základech: od prvotního oťukávání a odposlechů Horákové a jejího manžela zručnou StB po konečnou scénu u soudu a následnou popravu. Velkou roli hraje oslizlý prezident Klement Gottwald, Stalinův přisluhovač, který se zprvu zdráhá pověsit ženu, nicméně je estébáckými nohsledy pod nátlakem přesvědčen. Agilní lid je tu zase od toho, aby tíhu příběhu „odlehčoval“ svými hudebními čísly. Celý příběh je vyprávěn postavou E. F. Buriana, spisovatelem a politickým agitátorem té doby.

Ačkoli politická groteska, dávala mi tato inscenace mnohem méně důvodů k smíchu, než žánrově totožná hra chebských Doma u Hitlerů. A při jedné ze závěrečných scén, kdy se nad hlavy všech diváků snesou připravené oprátky, lezl mráz po zádech snad i kryse v divadelním skladu.(Hz)

• 4 •


rock For PeoPle 2012Připadám si, jakoby to bylo včera, co jsem vyjížděl z našeho

malebně komunistického nádraží v Aši, dne 2. 7. 2012, na můj druhý Rock for People a očekával při nejmenším stejnou dávku euforie, jako na ročníku prvním. První jména, která otřásla fanoušky v naší republice, přišla již kolem února. Mezi ně patřil například heroinový král a v současnosti možná už i legendární skladatel Peter Doherty, britští zástupci nejvlivnější vlny indie-rocku po celém světě The Kooks, bohužel pouze jednou písní (Rock´n´roll Queen) známí The Subways, anebo pro poněkud tvrdší nátury metalcorová kapela August Burns Red a velmi energický post-hardcorový kvartet nesoucí název Enter Shikari. Již tato únorová nadílka přesvědčila mě a také pár dalších tisícovek lidí, aby navštívili největší rockový festival u nás, jenž se letos lidem snažil dát první a poslední, ale bohužel mu spousty věcí uniklo a zároveň utrpěl velkou ránu díky nepřízni počasí.

Den první, areál je poprvé otevřen všem návštěvníkům festivalu, všude je spousta cool stánků, kterých je mnohem víc než kdy dříve, a kde můžete dělat cokoli vás jen napadne od hraní kinectu až po figurku ve stolním-živém fotbálku. První problém však přichází již odpoledne. Pořadatele a návštěvníky festivalu začíná trestat matka příroda neustálými dešti, ohlušujícím hromobitím a k večeru dokonce nepříjemně štiplavým krupobitím. Nekonečná fronta táhnoucí se týž den několik set metrů zažila čekání na svůj lístek v druhém nejhorším počasí, které nás na Rock for People zastihlo.

Druhý den už zasáhl lidský faktor a i přes to, že se rozjížděl letošní line-up na plné obrátky, atmosféra byla skvělá, alkoholu hodně a počasí bylo nádherné, by se dalo říct, že to oproti loňskému ročníku mělo své mouchy. Pořadatelé jakoby mysleli víc na vlastní kapsu, než na základní potřeby každého z návštěvníků a spousta základních věcí, jako například fungující sprchy, nebo zajištěná nebahnitá cesta, zkrátka chybělo. Každopádně nálada byla skvělá a po odpoledních kapelách, jako například Two Door Cinema Club nebo již výše zmíněných The Subways, nastoupil první headliner celého festivalu Franz Ferdinand - jaké to ohromující vystoupení. Jejich koncert byla kombinace téměř best-off playlistu (největším fanouškům mohly chybět snad jen písně jako Jacqueline a Ulysses), prosluněného počasí, přívětivého Alexova hlasu a výstřelků pro diváky, jakým byl třeba bubnový kvartet na konci celého koncertu. Když skončila odpolední rocková kytarová vlna, přišel na řadu ryze elektronický večer - vystoupili například legendární Prodigy, a nebo na pódiu pouze mluvící a na jednom místě poskakující Example.

Den třetí a pro mnohé z nás poslední. Po druhém dni plném headlinerů přišel ten nejdražší v historii RFP, a to hlavně díky legendě Faith No More, která k nám dorazila z USA. Tato kapela byla vůbec nejdražší, jakou kdy pořadatelé za uplynulých 18 ročníků pozvali a tento den jí předcházeli například The Kooks, The Computers a nebo pro mě jeden z největších objevů tohoto festivalu, sólová zpěvačka Selah Sue. Kvůli špatnému spoji nedorazili švédští Refused a byli posunuti až na večer - to ještě nikdo netušil, že večer bude zábava trochu jiná, než stepování na koncertech. Kolem 21:00 v průběhu asi nejznámější písně od The Kooks, Naive, přestali hrát a přišel jeden z pořadatelů celého festivalu. Se slovy: „Lidi, běžte pryč od tý stage, žene se sem šílenej Mordor,“ nás všechny poslal pryč a během 10 minut doopravdy začala největší bouřka, které jsem byl svědkem. Už jen skutečnost, že vyhnala nespočet lidí zpátky domů, mluví za vše. Já byl bohužel s absolutně promočenými věcmi mezi nimi. Tato bouřka samozřejmě způsobila to, že několik kapel

jako třeba právě Refused, Orbital anebo nejdražší kapela historie Faith No More nemohli vystoupit. Velký hold za tento večer skládám Skrillexovi, který přes nepřízeň počasí odehrál 45minutový set pro několik tisíc lidí v Youtube stanu.

Den poslední už nemohu moc posuzovat, důležité však bylo, že počasí se vydařilo, a i když byl areál znovu evakuován, tak až na Irie Révoltés vystoupili všechny kapely a festival byl tímto zakončen aspoň s částečnou důstojností.

(druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

oPen air Festival 2012: v noci mrzlo, až praštilo

Polovina prázdnin se přehoupla jako mrknutím oka a to by tak scházelo, abychom se na začátku srpna opět nezúčastnili třetího ročníku festivalu pod patronátem společnosti O2. O2 Open Air Festival letos opět nezklamal a přivezl hvězdy, které září jen za těch nejjasnějších nocí. Tento festival se nevyznačuje velkou žánrovou rozmanitostí, pořadatelé se soustředí spíše na současné trendy, tedy na hudbu, co zrovna letí. Program navíc i po koncertech hlavních headlinerů pokračuje až do východu slunce v podobě vystoupení několika desítek DJů, a tím si festival určitě také přiláká pozornost mladých, energií nabitých „pařmenů“.

A co tedy bylo letos tak úžasného k vidění? Samozřejmě nechyběla domácí scéna, která má na každém festivalu, právem, hojnou účast. Vystoupily kapely Mandrage, Nightwork, Prago Union, Skyline, Monkey Bussines, Support Lesbiens nebo Wohnout. Českou scénu dále podpořili např. zpěváci Tomáš Klus, Xindl X, zpěvačka Anna K a nebo již stařičký, ale stále energický Ivan Mládek s celou svojí partou hic.

Co ale bylo nejdůležitější? Že do Čech úplně poprvé dorazil britský hudebník, bezesporu jeden z nejlepších ve svém oboru, Quentin Leo Cook, známější jako Norman Cook, který vystupuje pod pseudonymem Fatboy Slim. Něco se ale ten večer nepovedlo. Myslím, že čeští fanoušci si přišli spíše poslechnout jeho nejznámější hity (např. Right here, right now nebo Rockafeller Skank), než obdivovat jeho djský um a celé publikum bylo poněkud znuděné. Norman totiž zahrál pramálo ze svých známých skladeb, celý koncert, který byl dlouhý nadstandardně 2 hodiny, mixoval taneční hudbu, jen s malinkými náznaky svých „pecek“. A tak se lidem asi nezavděčil ani svým energickým vystupováním, širokým úsměvem a svou i tak perfektní, originální hudbou.

Dále tu máme Gorillaz Sound System, kompilaci, která vznikla, aby hrála zejména hity známé kreslené skupiny Gorillaz, ale i spoustu jiných tanečních hitů. Dva černoši (nebo byl ten jeden indián?) a sexy černoška publikum pořádně rozparádili a perfektně propracovaná vizuální stránka jen podtrhla

• 5 •


skutečnost, že Gorillaz by nenechali jen tak někoho hrát své písně.

Amy Macdonald, skotská zpěvačka objevená roku 2007, prý předvedla nečekanou, kvalitní podívanou, tedy spíš poslouchanou. Mando Diao, hlavně v posledních letech oblíbená kapela „náctiletých“, zanechali po svém koncertě v hlavách všech přítomných jejich známou melodii a všichni zpívali: „I’m gonna dance with somebody…“. Nakonec Bloodybeetroots DJ Set, duo tvořené umělci Sirem Bobem Corneliem Rifo a Tommym Tea, oděnými v černých maskách, zmasakrovalo sluch a těla svých zmítajících se fanoušků pronikavými, poněkud chaotickými, tvrdými beaty. To bylo fakt vzrůšo!

Nakonec snad jen podotknout, že jsem nikdy uprostřed srpna nezažila takovou zimu jako letos. V nočních hodinách byly tričko, mikina, bunda i čepice málo a od pusy stoupala bílá pára, což nás často zahnalo do teplého, zadýchaného stanu dřív, než bylo třeba. Všechny organizační chyby, které organizátoři loni spáchali, letos úspěšně odbourali, a tak jsme si užívali ničím nerušený, příjemně klidný festival.

(Prasárna)

colours oF ostrava 2012 Proč jsem se namísto tradičně zvučné Pohody a tradičně

přáteli okupovaném Rock for People rozhodl pro Colours? Odpověď je prostá - neměl jsem na výběr. V době, kdy se třetina ašských gymnazistů oddávala bahenním koupelím v Hradci Králové a na trenčínském letišti hrál King Krule a Caribou, jsem já boural omítky ve Vítkovicích (přesněji v Mariánských horách, ale to nikomu nic neříká). A přestože jsem mnoho svých večerů zasvětil tomu, na jaký festival se vlastně podívám a zvažoval už poměrně ztřeštěné nápady na cestu do Dánska a Holandska, nikdy mě Barvy nenapadly. Byl to přesně ten případ pokladu, který máte přímo před sebou, ale jaksi ho nedokážete vidět do té chvíle, než přijde náhlé osvícení, jako přišlo jeden pondělní večer. Najednou si člověk připadá jako hlupák, když si 10.7 zjistí, že se 11.7 koná nějaký festival. Jak mohl ignorovat festival vzdálený 500 metrů od místa, kde pracuje, a na kterém navíc vystoupí jména jako Animal Collective, DVA, The Flaming Lips, Portico Quarte, anebo Parov Stelar?

Čerstvě po poslední robotě ještě celý pokrytý prachem jsem se tedy znovu vydal ze Soběšovic do 23 kilometrů vzdálené Ostravy. Přes všechny útrapy jsem se vydal se zoufale vyhlížející krosnou a normalizačním spacákem na autobusovou zastávku. Tam jsem, musím použít to slovo, dostal znamení. Společně s romskou rodinou, která pochopitelně částečně pocházela z Aše, jsem pozoroval dvojitou duhu. Věc, kterou prý člověk vidí jednou za život. Dech beroucí.

Jsem v Ostravě. Asi půl hodiny hledám vchod do areálu, kde se mám setkat s Hankou, která má pro mě lístek. Po téměř hodinovém čekání se konečně setkáváme a společně razíme na vstupní procedury. Hanka je tak hodná, že zatímco stojím ve frontě u akreditace, mi ona dává krosnu do úschovny, která funguje téměř nonstop. Ve frontě jsem, jak později zjistím, svědkem hodně vzácného jevu. Parta lidí, kteří jsou totálně na mol, se se mnou snaží bavit. Klasické procedury. „Ty jsi až z Aše? A jak si se sem dostal? Já jsem Josefína a mám volné místo ve stanu, hahaha.“ Bude to jedna z posledních skupinek, kterou uvidím takhle opilou. Nevím, jestli za to může věkový průměr návštěvníků, který se pohybuje někde kolem třicítky, kulturní úroveň návštěvníků (protože jak sami Colours rádi tvrdí „jsou festivalem pro náročné“) či co, ale je to tak.

Potom už se bez ostychu nořím do klasického festivalu ruchu,

ze kterého se probouzím až 16. Bohužel už nejsem schopný celistvě hodnotit všechny koncerty, na kterých jsem byl, ale pokusím se o to. První věc, kterou jsem viděl, jsou legendy post-rocku, shoegaze, čehokoliv – Mogwai. Výborný úvod. Stěna melodického hluku, na který dav uvolněně, se zavřenýma očima klimbá po ambientních krajinách. Potom se ztratím, klasika. Nevěda jak, se objevím na koncertě, který potom identifikuju jako koncert Infected Mushroom. Prý kultovní izraelská kapela psychadelic trance. Ne, že by se mi psychadelic trance nelíbil, dokonce mi přišlo, že jsem byl na něco podobného nalazen a tedy i v docela příjemném očekávání. Všude kolem byli lidé, které si „Ašáci“ asi nejlépe představí jako „Hranické“. Takže uvolněnost. Nakonec se to ale docela zvrhlo v trošku lepšího Scootera. Ne ani tak hudbou, jako spíš celkovým dojmem a neustále skákajícím zpěvákem. Takže první zklamání. Po tomhle koncertu jdu na islandské tornádo Hjátlavín a potom na šalinu, na kterou čeká a dobrou půl hodinu ještě bude čekat asi 500 lidí. Nakonec nastoupím do špatné šaliny, skončím na opačném konci Ostravy od mého vysněného kampu a den zakončuji po přeskočení plotu v jedné nejmenované ostravské školce s tím komunistickým spacákem pod hlavou. Nádhera.

Oficiálně první den ovšem začíná krásně a já jsem už od rána na nohou. Stihnu besedu o jedenácté s J.X. Doležalem, která je na téma Reality Show. Nutno říct, že se to nakonec v podobnou reality show zvrhlo. Na mou otázku: „Jak je možné, že většina uživatelů marihuany na západ od Prahy více holduje klasickým papírkům a ti více na východ zase sklům?“ mi odpovídá, že Moraváci a Slezané jsou lakomí. Na závěr ale prohlásí, že jenom lidé sto let za opicemi dnes kouří marihuanu z papírků a že rozumný člověk vlastní vaporizér. Když ale vycházím z budovy, vidím ho, jak s nějakým člověkem kouří obrovský joint. Opravdu zvláštní člověk. První koncert, na který ten den jdu jsou Čokovoko. Česká internetová senzace z pera žen středního věku, které rapují o ženských věcech s takovým vtipem, že drsně vypadajícímu chacharovi tečou po tvářích smíchem slzy. Dále přichází na řadu Tamikrest, tradiční hudba Tuarégů hozená do moderního, kytarového kabátu, ale stále čitelnou úctou k tradicím. Po druhé písni už zní ale všechno stejně a tak se zase odebírám někam jinam, konkrétně na Bobbyho McFerrina. Ti, kteří právě závistivě zasyčeli, se mohou uklidnit. Pro mě, a jak později zjistím i pro mnoho dalších, je spolu s Alanis Morrissete největším zklamáním festivalu. Své zde odvedla i horoucná očekávání, která byla ale fatálně nesplněna. Ač je nejspíš nejlepší vokalista na světě, jednoduše nemůže slavit úspěch s koncertem založený na interakci s diváky, ne v Čechách. Druhou jmenovanou mohu s klidem duši označit jednoduše za „nudnou“. Na stejné stage ale vzápětí vystupuje někdo, koho už nedočkavě vyčkávám - Antony and the Johnsons společně s Janáčkovou filharmonií. Vím, že se to dnes říká hnedle o každém druhém, ale Antony Hegarty je opravdu člověk z úplně jiného světa. Když se po nahrání společné písně o někom vyjádří Lou Reed jako o andělovi, tak už to musí být asi vážně něco. Androgyn, transsexuál, ten, který přichází na pódium v dlouhých černých šatech, to všechno najednou znamená nekonečné nic, když se posadí za klavír a z jeho hlasivek vyjde tón. Neuvěřitelně náročné přechody z extrémních výšek do hloubek, falzet a do toho ještě ten neodbytný pocit, že vás jeho hudba nějak vnitřně svírá, dráždí na srdci. Lidi kolem mě na něho opravdu zírají, jako kdyby se otevřelo nebe a něco spadlo před ně. Mají zvláštně smutné pohledy a na některých tvářích vidím i slzy upřímného dojetí. Vidím dokonce i takové, na které je to prostě moc a odcházejí. Já sedím ostře napravo u obrazovky a po celý večer už z toho koncertu neodejdu, nebo spíš on neodejde beze mě.

• 6 •


Proto mě ani netrápí, že se hned po koncertě jedu vyspat a zmeškám tak třeba The Flaming Lips.

Druhý den byl hudebně asi nejvýživnější. Vše to začalo Charlie Straight, kteří tradičně nezklamali a Albert se dokonce proběhl po publiku v zorbingové kouli. Potom přichází na pódium v teplácích nová Edith Piaf, která na rozdíl od Bobbyho skutečně roztrhla černé mraky na obloze a probudila slunce. Neotřelá, kouzelná, rozverná ZAZ, která znovu povyšuje francouzštinu na jazyk světové hudby. Co ovšem zajímá mě na celém festivalu nejvíc, jsou Animal Collective, kteří přicházejí v 0:45 na stage. Tahle brooklynská čtyřka skutečně maže všechny dosud dosažené hranice a posouvá je daleko za horizont. Neskutečné, jak změť syntezátorů může znít jako Stravinského orchestr a ještě se na to dá tancovat. No, tancovat. Když hrají mojí srdcovku „Brotherspot“, tak jsem tak neskutečně šťastný, že se na mě security dlouho zadívá, co vyvádím, a pak něco zamumlá do vysílačky. Tady byla veškerá moje očekávání vrchovatě překonaná. Cítím, jako bych byl u něčeho hudebně mimořádného, u něčeho, o čem se bude psát v učebnicích.

Poslední den. Ráno se z čistého exhibicionismu účastním Slam Poetry, díky čemuž se dostávám do společnosti Ostravarů zadarmo a umělců z Meetfactory. Perfektní začátek. Co dál? Kytarový bůh melancholie Fink, docela zklamání v podobě elektro-swingového zázraku Parov Stelar, kdy mi přišel celý koncert jako jedna jediná skladba, a nakonec DVA. Krásný, živočišný závěr krásného festivalu, který nakonec zakončuju ve stanovém městečku u táboráku skutečně přeplněný dojmy.

(Chaot)

my Jsme JeDen tým, Jsme u.s.k. !!!

V sezóně 2011/2012 chebský Akademik bojoval o udržení v nejvyšší regionální soutěži a letos by se za cíl sezóny dalo označit umístění mezi 3 nejlepšími této soutěže. Přes prázdniny Akademik nabral nové posily, do obrany přišel na hostování ze Sokolova Fanda Novohradský, začlenil se nový gólman Petr Fusek, z juniorů přišel již věkem způsobilý univerzální hráč Matěj Voborník a z hostování v Karlových Varech se vrátil střelec Jan Kugel. Pro Akademik se vše začalo dobře odvíjet už při letních přátelských utkáních, která sehrál s florbalovými týmy Tachova, Nejdku, Sokolova (A+B tým) a s Kdyní. V této přípravě neztratil ani jeden zápas a bodově zůstal také na plném počtu. Jediný soupeř, který vzdoroval až do

posledního dechu, byl Sokolov, jenž byl nakonec poražen na nájezdy.

Avšak první významný souboj přišel až 22. 9. 2012 v nové hale ve Františkových Lázních, kde měl Akademik odehrát svoje první ligové zápasy o důležité body. V prvním zápase nastoupili svěřenci coache Kapra proti Horšovskému týmu, nováčkovi soupeře. Akademik nastoupil do utkání poněkud nervózně, vždy je nepříjemné, když se proti vám v prvním zápase postaví tým, který vůbec neznáte, ale rozhozenost hráčů Akademiku byla téměř až do konce první třetiny znát i na výsledku, kdy USK prohrával s Horšovským týmem 2:1. Vše se začalo v lepší obracet, když Jan Václav vstřelil branku na 2:2 a chvilku po něm se za chebský celek trefil i Jan Kugel, který zvýšil na 3:2 a zároveň vstřelil vítěznou branku. Horšovský tým měl v zápase spíše štěstí a nedařilo se mu ani dostat k bráně Lukáše Heczka, na druhou stranu mohl být rád, že Akademik neproměnil všechny svoje tutové šance a tak prohrál konečným výsledkem 4:2. Svěřenci Kapra tedy nezklamali a naplnili svojí roli favorita. Do úvodu celé sezóny sebrali hráči USK 3 body.

Druhý zápas čekal nejzápadnější florbalový manšaft nejtěžší soupeř z celé ligy, a to Slavie VŠ Plzeň. Mužstvo, které hrálo loni vyšší soutěž a patří v našem i v Plzeňském kraji mezi ty nejlepší, mužstvo, do kterého o prázdninách přestoupili 2 hráči právě Akademiku - Adam Tkadlec a Dan Michalovský. Naštěstí do něj Akademik naskočil s velkou bojovností a vervou, již po několika vteřinách se povedlo vsítit Milanu Bednaříkovi a florbalový tým z Chebu vedl 1:0. Toto skóre držel téměř do 10 minuty 1. třetiny, ale vzápětí přišlo vyloučení a Plzeň poslal do vedení právě bývalý hráč Chebu, Dan Michalovský. Ve 2. třetině hry, se Akademiku opět povedlo skóre otočit ve svůj prospěch na 3:2 - trefil se Kugel a záhy po něm se kolem brány obtočil Martin Marek. Celý zápas byl jeden velký převrat a Plzeň dokázala využít každého zaváhání chebského celku, jejich hra byla rozhodně svižnější a Akademik v mnoha částech hry tlačili, ve 2. třetině se jim ještě jednou povedlo otočit skóre na 4:3 v jejich prospěch. I přesto skončila tato třetina vyrovnaným stavem díky gólu domácího celku, který vstřelil Kugel. Do 3. třetiny se tedy šlo za nerozhodného stavu a vypadalo to, že hned v prvním kole se zrodí velké překvapení a Akademik dokáže s plzeňskou Slávií uhrát bod. Tuto naději však nejdřív pohřbilo oslabení 5 na 3, kdy na hřišti vzdorovali 5 plzeňským Novohradský, Kašpar a Tkadlec. Tuto hrůzu se podařilo odvrátit, ale několik minut poté se znovu trefil Michalovský a Plzni se podařilo dostat do vedení. Minuta do konce, trenér Kapr si vybíra time out a začíná domluva s hráči, Fusek zůstává v bráně - power play se hrát nebude, jdeme na 4 útočníky a musíme to tam doklepat. 21 sekund před koncem utkání vstřelil srovnávací gól Jakub Kašpar a Akademik doopravdy dokázal uhrát bod s největším favoritem celé soutěže, tím hráči překvapili nejen přihlížející a hráče Plzně, nýbrž i sebe samotné a do začátku sezóny získali celkově 4 cenné body.

(druhá zadní lavice u dveří blíž k uličce)

• 7 •


významné dny v záříPo prázdninách přináším opět svou rubriku výčtu

významných dnů, o kterých spousta z vás jistě v životě ani nezaslechla. Chci poučit i pobavit.

1. září: Světový den míruPrvní školní den (letos však sobota), 244. den

gregoriánského kalendáře (letos však 245. díky přestupnému roku). Církev slaví svátek sv. Jiljí, zatímco OSN vyhlásila tento den Světovým dnem míru. A v některých kulturách slavili 1. září jako první den v roce.

8. září: mezinárodní den gramotnoStiZa to, že právě píši tento článek a za to, že vy ho čtete,

vděčíme všichni gramotnosti. Za to, že můžeme psát smsky, číst knihy, brouzdat po internetu, psát pohledy z dovolené nebo platit složenky, vděčíme gramotnosti. Za to, že si můžeme přečíst noviny plné článků o katastrofách, masových vraždách a o nekončících válkách o přírodní bohatství, vděčíme komu? Ano, gramotnosti.

13. září: mezinárodní den čokoládySnad ten nejsladší den v roce (až na Velikonoce, kdy

každý dostane čokoládovou nadílku od „Zajíčka“, na den Čerta a Mikuláše, kdy každý dostane čokoládovou nadílku právě od těchto dvou stvoření a na Vánoce, kdy každý má plný domov sladkého cukrový, většinou z čokolády). Čokoláda v nás uvolňuje endorfiny a přispívá tím k lepší náladě, doporučuje se proto pro utěšení strastí, jako

Čtyřicet sedmička letos zdobila plakáty Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Již po 47. se do snad nejznámějšího českého lázeňského města sjela celá řada uznávaných herců a filmařů. Hlavní letošní hvězdou mezi nimi byla britská herečka Helen Mirren, která byla oceněna Křišťálovým glóbem za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Českým želízkem v ohni byl také soutěžní snímek Polski film, režiséra Marka Najbrta, jehož herci (Daniel, Liška, Matonoha, Polášek) byli od poroty oceněni zvláštním uznáním za roli ve filmu.

Sehnat lístek na vámi vybraný film je na festivalu takřka nemožné. Často nezbývá nic jiného, než stát několik desítek minut před začátkem projekce u kina a doufat, že se uvolní alespoň jedno místo. Často zcela zbytečně. Já ale měl štěstí a na pár filmů jsem se dostal. Ráno ihned po příjezdu do Varů jsem zamířil k pokladně, kde je možné sehnat lístky tzv. last minute. Uvolnilo se pár lístků na film Až do města Aš, čemuž jsem nemohl odolat. Tak to všecko začalo.

Film Až do města Aš zahajoval soutěžní sekci Na Východ od Západu. Promítání se zúčastnila početná

delegace k filmu (režisérka, producenti, herci, kameramanka ad.), která po skončení projekce diskutovala s diváky. Film syrově zachycuje příběh romské dívky Dorotky, která odchází ze Slovenska do Aše, za vidinou zlepšení své finanční situace. Snímek na pomezí hraného filmu a časosběrného dokumentu působí opravdu autenticky. Více bych nechtěl prozrazovat.

Právě Aš je hlavním dějištěm filmu a tak je zcela jasné, že se zde také bude promítat. Bude se jednat dokonce o českou distribuční předpremiéru za účasti filmařů! Tento zajímavý slovensko-český film dokonce Slováci nominovali na Oscara v kategorii cizojazyčný film. Film bude přístupný od 15 let.

Tímto bych jménem celého organizačního týmu rád na promítání pozval všechny, kteří by film rádi viděli, a požádal je, aby si napsali do diáře datum 1. 11. 2012. Více informací vám bohužel poskytnout nemůžeme, uzávěrka je příliš brzy, avšak věřte, že informace se k vám již brzy dostanou. Ať už formou plakátů, pozvánek, či události na Facebooku.

(Tvrdý Ořech)

z varů až do měSta aš

• 8 •


pokrm před předehrou k sexu nebo jako rychlá dodávka energie. Jsou národy, které se čokoládou doslova živí, její produkcí, stejně jako její spotřebou, např. Belgie, Švýcarsko nebo Švédsko. Každý Čech sní průměrně 6 kg čokolády za rok. Každý Švýcar sní čokolády dvakrát tolik. Dalšími nadměrnými spotřebiteli čokolády jsou v Evropě např. Německo, Belgie nebo Velká Británie. Máme na výběr již z nepřeberného množství příchutí. Taky si asi skočím pro jednu strakatou Milku.

16. září: den církevního školStvíV Čechách slaven poprvé až v roce 2000, neboť v

předchozím režimu si církevní školy ani neškrtly. Jde hlavně o propagaci těchto škol a získání co nejvíce zájemců.

Shodou náhod se u nás ve stejný den, dokonce ve stejném roce ustanovil i mezinároDní Den ochrany ozonové vrstvy. V tento den totiž, ale roku 1987, podepsali hlavy rozvinutých a rozvojových států Montrealskou dohodu, čímž se zavázali kontrolovat ve své zemi produkci chemických látek, které poškozují právě tuto, nám životně důležitou atmosférickou vrstvu, a jejich produkci omezovat.

19. září: den, kdy mluvíme jako pirátiMěsíc před tím, 19. srpna, se slavil mezinárodní den

pirátů a teď tohle. Jak vlastně mluví piráti? A proč máme jejich řeč oslavovat? Znamená to snad pustit si Piráty z Karibiku a papouškovat hlášky Jacka Sparrowa?

21. září: mezinárodní den míruAno, těchto dní, kdy máme oslavovat mír a hlavně

nepřítomnost válek, máme v kalendáři dost a dost. Možná by bylo lepší, soustředit se na to, aby války skutečně neprobíhaly, než na přípravy velkolepých oslav tohoto dne.

Tento den má také svůj paralelní program, totiž mezinároDní Den alzheimerovy choroby. Většinou probíhá distribucí nejrůznějších letáčků o této nemoci a formou osvěty lidí. Nejdůležitější je prevence a včasná diagnóza, jako u většiny chorob.

22. září: evropSký den bez aut

Již v padesátých letech si lidé začali uvědomovat, že automobilismus zásadně mění kvalitu života ve městech. Někdy v tento den, jindy v neděli po 22. 9. se tedy slaví den bez aut různými cyklojízdami a pochody. Automobilů stále přibývá, a ačkoliv již téměř každá domácnost ve vyspělých zemích má své auto, výroba dalších a dalších žroutů nafty a benzinu nepřestává ani nepolevuje. Pohlédněte na naše město plné parkovišť, kterým musí ustupovat kdejaká zeleň a na jiná velká města, přeplněná auty, která jsou k vidění častěji než lidé. Vytváříme tedy taková mrtvá města plná kovového, hlučícího, prostředí znečišťujícího harampádí. Zkuste se znovu zamyslet, jestli své auto nepoužíváte častěji, než je nutné, jestli je přece jen nezbytné se i pro rohlíky do obchodu přesouvat v sedě.

27. září: Světový den ceStovního ruchuZůstaneme u tématu, tentokrát trochu veseleji.

Letošní oslavy probíhají na téma „Cestovní ruch – oslava rozmanitosti“. Má se připomenout důležitost turismu a poukázat na výhody a přínosy, které nám poskytuje. Zároveň probíhá fotografická online soutěž na toto téma, která bude ukončena 30. ledna, tudíž je ještě čas se přihlásit!

• 9 •


30. září: mezinárodní den překladatelůTlumočnictví je staré řemeslo, které se používalo již

před třemi tisíci lety v Egyptě. Pokud vám jdou a baví vás jazyky, neváhejte a zkuste to v tomto oboru. Jako tlumočník máte velkou šanci na uplatnění a nepochybuji, že s touto prací souvisí i cestování a poznávání nových kultur, což je poměrně populární zábava mezi dnešními mladými lidmi. Tak neváhejte a jednejte!

A jaké významné dny nás čekají v říjnu? Den vegetariánství, seniorů, hudby, lékařů, cyklistiky, učitelů, den boje proti popáleninám, den proti trestu smrti, den duševního zdraví, den za omezení přírodních katastrof, den standardů, bílé hole, venkovských žen, den výživy, páteře, boje proti McDonald’s, den úrazů, původních odrůd jablek a nebo světový den spoření. Těch významných dnů je nespočet, a ať zní některé jakkoliv nesmyslně, lidé v různých koutech země je slaví. A pro mě to znamená, že mám o čem psát.

(Prasárna)

hovory z robotyPřed dvěma měsíci jsem poprvé ochutnal chuť štěrku,

držel celý den v ruce lopatu, boural zdi, pracoval s nepřizpůsobivými. Až teď jsem ale našel odvahu o tom napsat. Tohle jsou Hovory inspirované Marcem Aureliem…

o cigáru…V životě každého kuřáka nastane „moment“. Už z

uvozovek je zřejmé, že se nejedná o jen tak ledajaký moment. Je to ona mezní a téměř rituální chvíle, kdy začne člověk o svém kouření uvažovat. Je to nedílná součást kuřáckého vývoje a každý, kdo se jal následovat tuto ušlechtilou cestu, musí dříve nebo později tímto momentem projít. Jedná se o první krok na cestě do kuřácké dospělosti, kdy se akt šluku obnaží do své vrcholné podoby.

Mnozí lidé jsou pošetile přesvědčení o tom, že kouření je monotónní, „nicnedávající“ činnost, o které je zbytečné a nanejvýš nezralé byť jenom psát. Najdou se i dokonce tací, kteří by se dali označit za „nekuřácké nacisty“. Tento obzvláště otravný typ lidí do sebe pojal hlupáckou ideologii tvrdící, že je jejich falešná síla vůle a společenská odolnost, je činí lepšími lidmi než hříšné stádo čudičů. Ke zklamání všech těchto lidí musím říci, že se nemohou více mýlit! Tomu, kdo se totiž zamyslí nad svým kouřením jinak, než v jakémsi morálním uvědomění zbytečnosti, neekonomičnosti a nezpochybnitelné nezdravosti, se z dehtové mlhy vyjeví Nový svět. Svět estetiky a vrcholné požitku, díky němuž bude nadobro odolný vůči pokušení s ním přestat.

Lidé, kteří tento svět ještě neobjevili, nemusí vůbec zoufat. V mém případě přišlo toto uvědomění v jeden nekonkrétní červencový den, kdy se vše změnilo. Objevil jsem krásnou rozmanitost druhů fajčení, jenž najednou

učinila z jindy opravdu automatické činnosti - téměř umění.

ranní Jenom si to představte. Vstanete v 5 hodin ráno, jakžtakž

se doplazíte do koupelny, opláchnete si obličej a jdete si udělat kafé. S hrnkem kofeinu vyjdete na balkón, položíte ho na stůl, otevřete krabičku s velbloudem a zapálíte si. Usrkáváte z ještě horkého kafé, kouříte a jako na dlani se rozprostírá Žermanická přehrada v pozadí s majestátně se tyčícími vrcholky Beskyd. Chuť této cigarety a genius loci, které u ní člověk zažívá, inspirovala celou francouzskou novou vlnu a hodí se jak k přemýšlení o pomíjivosti světa, tak k přemítání o tom, jak se dnes člověk vyšňoří.

před prací Cigareta odvahy, předtuchy a ta „nikdy ne dostatečně

dlouhá“ cigareta. Člověk se z této cigarety snaží marně nasát veškerou možnou formaldehydovou energii v předtuše, co ho čeká. Zoufale civí na své pracoviště a snaží se mohutnými šluky do sebe nasát odvahu. Často marně.

Pauzová Přestávka na čvaňo je věc, kterou člověk vyhlíží od první

sekundy, kdy ta předchozí skončila. Nejenom, že to je často jediná možnost, jak si odpočinout a tedy počechrat plíce kouřem, ale zároveň člověk de facto medituje. Ve stavu úplného vyčerpání je lidská hlava krásně prázdná a tím pádem schopná se skutečně soustředit. Zdali se člověk soustředí na chuť nejlevnějšího tabáku jménem Golem, anebo přemýšlí, co dělá v životě špatně, je už věc volby.

obědováNajíst se, zakouřit si a jít spát. Svatá trojice.

konečnáDen je za námi a my znovu svíráme v prstech tu bílou

trubičku plnou štěstí. Sumarizujeme a představujeme si, jaký bude příští den. A když člověk v myšlenkách zabloudí na chvíle, kdy se mu opravdu krásně kouřilo, hned je mu líp.

(chaot)

• 10 •


26 hodin o vodě a záSah z vůle interPolu

Vystoupil jsem na Karlštejně, což je, až na československou kimenatografií proslavený hrad, docela šeredné město. Místní obyvatelé a chataři jako by se vzájemně dohodli na udržování bordelu kolem svých obydlí. A ani o řece Berounce nelze v těchto místech prohlásit, že je zrovna křišťálovým potokem.

Nezbývalo mi, než se tedy vydat směrem na západ na Beroun, provoz byl totiž opravdu mizerný a stopovat nepřicházelo v úvahu. V hrdle mě svíralo sucho, ale při pohledu na již zmiňovanou Berounku mě žízeň rychle přecházela. Ke svému překvapení jsem však během cesty jeden křišťálový pramen přeci jen našel.

Až asi pouhý kilometr před městem, po dlouhém pochodu nejprve chatařskou kolonií a poté již malebnější přírodou, vesměs stále do kopce, jehož sklon se po prvních 200 metrech vymykal lidskému chápání, projel zelený Fiat, který byl ochoten zastavit a odvést mě na berounskou výpadovku směr Plzeň. Konečně! Alespoň vím přesně, kde jsem a mám správný směr. A na blízké benzínce jsem za posledních osmnáct korun koupil půllitrovku Mattonky.

Láhev jsem později mnohokrát v přírodě doplňoval, neměl jsem ani tušení na kolik pramenů, kromě těch lázeňských, dobře známých, je v naší malé Republice možné narazit.

Na plzeňské výpadovce netrvalo dlouho a zastavilo první auto.

„Nemáš papírek?“„Nejedeš do Plzně?!“ zazněla má rychlá odpověď.Po chvíli trapného ticha jsem z tašky vytáhnul balení

OCB a vyndal hned dva.„Dík,“ a vůz po chvíli zmizel za obzorem.Stál jsem na tom stejném místě ještě bezmála půl

hodiny, než zastavilo druhé auto. Bingo! Vpředu seděl sympatický mladý pár a já mezitím podřimoval na zadním sedadle. Probudily mě až první semafory v Plzni.

„Můžete mě vyhodit na výpadovce na Vary, prosím?“ zeptal jsem se v Plzni.

„Zrovna to řešíme, nemáme čas, ale dáme vám dvacku na trolej a vysvětlíme vám, kudy se tam dostanete,“ načež mi podává zmiňovanou dvacku.

„Tudy půjdete rovně, pořád rovně až uvidíte troleje,“ (krásné slovo), „pak se dáte nahoru na zastávku a pojedete na Novou Hospodu, měla by to být trolej číslo 12, jestli to nezměnili. A tam za Makrem, tam to budete mít dobrý,“ dodává on.

Podle instrukcí jsem dorazil na zastávku a vzhledem ke kručení v břiše, jsem chviličku byl v pokušení koupit si jídlo a jet načerno. Myšlenka však byla rychle zapuzena a já si opravdu koupil lístek v trafice hned vedle zastávky. Dvacku jsem dostal na jízdenku, nebylo by správné si ji nekoupit. Ale kdybych věděl, jak dlouho potom ještě nebudu jíst...

Na varské výpadovce to nebylo nic moc. Vlastně přímo katastrofa! Několik hodin úmorného postávání na horkém

slunku, o hladu a jen s trochou vody. Z mých úst zněly modlitby i kletby. Až konečně po těch mučivých hodinách plných propadání beznaděje zastavila slečna jedoucí z práce. Jiskřička naděje však byla rychle uhašena.

„Jedu jenom do Plzně, chcete tam?“Vzhledem k tomu, že výpadovka na Karlovy Vary je v

Plzni ještě jedna (o dalších nevím), nechal jsem se odvést k ní. Na jiném místě možná budu mít větší štěstí, pomyslel jsem si.

Během cesty jsem se od slečny dozvěděl spoustu věcí. Kde bydlí. Kde vyrůstala. Kolik jí je a že se s přítelem pokoušejí o miminko. Řekla to však takovým způsobem (ten tón hlasu...), že jsem se v tu chvíli lekl, že hledají plodného muže, inseminátora... Naštěstí mě později napadlo, že ten tón hlasu mohl mít spoustu jiných důvodů. Přesto jsem se rozhodl na to nereagovat.

Slečna mě vysadila u Glóbusu, vedle značky Karlovy Vary – 79 Km.

„Tady to budete mít dobrý...“Trochu mě při těch slovech zamrazilo. Ale byly to

zbytečné obavy, během chvíle jsem jel z Plzně pryč s téměř hluchým staříkem, který hlasitě křičel:

„Už to není, co to bejvalo,“ prohlašoval, „taky jsem stopoval, když jsem byl mladej. I na vojně jsem stopoval. Když se mi nechtělo čekat na autobus, stačilo zvednou palec a za 5 minut si jel... “

„Lidi se dneska bojí,“ dodal tišeji.Nerad jsem mu musel potvrdit, že to opravdu jde se

stopováním rok od roku z kopce.Stařík mě tedy vysadil u vesničky Všeruby na rušné

silnici s tak hustým provozem, ještě k tomu na dlouhé rovince, kde se pod 120 km/h nejezdí a řidiči mají problém stopaře vůbec zaregistrovat, natož pak mu zastavit.

A pokud má být tento text nějak slohově členěný, to co jsem doposud napsal, považujte za úvod. To hlavní příjde záhy...

Všeruby je opravdu vesnicí, kde vše je na ruby. U bílé značky s černým nápisem VŠERUBY, jsem hlasitě zanotoval:

„Ruby, ruby, ruby... na-na-na-na-na-naaa... do ya, do ya, do ya, do ya...“Že bych z toho hladu a dehydratace začínal bláznit? Raději jsem do sebe vpravil pád dalších doušků vody. Rum byl také k dispozici, ale s takhle prázdným žaludkem nepřicházel v úvahu. Později došlo i na uvažování o jeho prodeji náhodnému kolemjdoucímu a využití získaného obnosu na nákup jízdenky.

Náhle jsem si vzpomněl na drtičku, ze které jsem vydoloval trošku trávy. Ta radost! Přisypal jsem špetku tabáku a smotnul jointa. Nebo spíš: minijointa.

Má další cesta vedla skrz vesničku Všeruby na polní cestu, a pak přes les, trvala bezmála čtyři hodiny, za které jsem se značně přiblížil Karlovým Varům.

Bohužel nastaly dvě, naprostro nevhodné, situace: začalo pršet a setmělo se.

Stará garáž bez dveří mi posléze poskytla útočiště přes chladnou noc. Navlíknul jsem na sebe čtvery ponožky, tři třička a košili, několik ponožek jsem si natáhnul dokonce i přes ruce a hlavu s krkem obalila palestina.

• 11 •


Na obloze mezitím začaly zářit hvězdy.Po přečtení několika stránek Úvodu do psychoanalysy

od S. Freuda se mi začínaly klížit oči a během chvíle už jsem o sobě nevěděl.

Ráno mě probudila vlezlá zima. Příšerný pocit! Mých několik vrstev zdálo se úplně zbytečných. Rozhodl jsem se situaci řešit radikálně: zahřát se rumem. Avšak už první doušek na lačný žaludek, navíc brzy po ránu, mi vůbec neudělal dobře. Nezbývalo než vstát do toho mrazivého rána a vydat se dál.

Po několika minutách jsem se ocitl opět na stejné silnici, vedoucí do Karlových Varů, ušel jsem několik set metrů a nutno podotknout, že v břiše mi kručelo a nohy už mě taky začínaly slušně bolet. V tom zastavilo první auto. Bylo přibližně půl sedmé ráno a já už se vezl do Varů.

Poté jsem byl instruován, jak projít lázeňským městem, kde se mimochodem zrovna připravoval letošní ročník Mezinárodního Filmového Festivalu, a odkud pak dál stopovat směrem na Sokolov a Cheb.

Další auto mě k městu Cheb značně přiblížilo.Na bankovním účtu jsem měl posledních čtyřicet čtyři

korun, rozhodl jsem se koupit si jízdenku a z Chebu do Aše se dopravit s pomocí Českých Drah.

Bohužel stopování do Chebu nešlo vůbec podle mých představ. Usoudil jsem, že bude lepší stopovat za chůze a alespoň se tak k Chebu více přiblížit. Ostatně se jedná mnohokrát použitou taktiku.

Najednou však vedle mě zastavilo vozidlo Policie ČR.„Vaše doklady, prosím,“ pravil mladý policista.Jako spořádaný občan jsem odevzdal svůj občanský

průkaz a vyčkával v sedu na svodidlech na další pokyny.„Ale pane... Vás hledá Interpol...“ dodal náhle policista.„Tak to musí být buď vtip, nebo omyl,“ zněla má

odpověď.„Nastupte si do vozu, musíte s námi na barák...“ a už

jsem se vezl zpátky do Sokolova na policejní stanici. Cesta trvala bezmála 15 minut. Za pouhých patnáct minut jsme ujeli vzdálenost, kterou jsem šel téměř 4 hodiny v opačném směru.

Na baráku jsem vyčkával několik minut na výslech, když v tom se rozrazily dveře a objevil se v nich policejní náčelník.

„Kreténi! Neumíte se podívat na datum narození,“ křičel rozhořčeně na své podřízené.

„Pusťe ho!“ vyštěknul.Netrvalo dlouho a objevil se druhý policista.„Máte tu jmenovce ze Slovenska, který je vám podobný

a pátrá po něm Interpol, a ještě to máte za dvěstě, že stopujete na rychlostní silnici...“ povídá, přičemž vypisuje blokovou pokutu.

„Asi náhodou nikdo odtud nejede do Chebu, co?“ Zeptal jsem se. Marně...

„Tak třeba to příště výjde,“ dodal jsem na rozloučenou a za několik okamžiků už jsem stál před stanicí a stopoval směrem na Cheb.

Netrvalo dlouho a zastavil kamion jedoucí do Žiliny. Skvělé! Vysadil mě kousek před městem. Pěšky jsem pak

došel do Františkových Lázní, odkud ve 12 hodin a 25 minut vyjížděl motorový osobní vlak do stanice Aš, město.

V Aši, a vlastně z velké části již ve vlaku, mě zalil příjemný pocit euforie. Za pár chvil už budu doma. Najím se. Osprchuju se. Paráda!

U ašské budovy ČSAD zareagovalo na zdvižený palec zastavením první auto. Hranice jsou již na dosah. Tak blízko!

Řidič, jeden můj známý, mě obdaroval hamburgerem z Hladového okna. Lačně jsem se do něho pustil, až mi kečup tekl po bradě. A když jsem pak v Hranicích strčil klíč do zámku u domovních dveří, byl jsem moc rád, že si po 26 hodinách o vodě a zásahu z vůle Interpolu si můžu konečně dát voraz.

Následujících 15 hodin jsem prospal. (dw)

dotaz, který obletěl SvětZa dávných časů, kdy jsme my, redaktoři našich

novin, ještě byli na houbách, popřípadě se rozkoukávali čerstvě po porodu, přišel do naší školy dopis až z dalekého Nového Zélandu. V dopisu stálo, že se jakýsi pan Mil. J Mathews tuhle zamýšlel nad mapou naší republiky, konkrétně pak nad tvarem našeho kraje a pravděpodobně mu tehdy nešlo na rozum, proč mu trčí směrem na západ takový podivný ocásek. I vzal si pan Mathews papír a pero a neváhal napsat dotaz adresovaný studentům na ašském gymnáziu. Jak překvapení museli studenti být, když angličtinářka, paní učitelka Fulínová, přinesla do třídy tento osudný dopis, si už dneska nikdo z nás nedokáže představit. Studenti každopádně dostali neprodleně za úkol, zjistit od dějepisáře, pana učitele Staňka, veškeré historické souvislosti, spojené se vznikem tvaru našeho regionu a po té napsat společně odpověď panu Mathewsovi se všemi potřebnými informacemi. Žáci odepsali a celý proces se opakoval zřejmě ještě několikrát. Díky této události, mohla paní Fulínová přijít ráno 17. září 2012 do třídy se třemi pohledy z Nového Zélandu jako pomůckou k učivu týkajícího se tohoto ostrova. Že bývalo naše gymnázium ve spojení s Novým Zélandem, to jsme vážně netušili. ,,Svět je malej.“

(Prasárna)

• 12 •


s Jako PoezieProcházela jsem mezi milióny vět zapsaných v knihách v

městské knihovně. Prohlížela hřbety pramenů vědomostí a přemítala nad tím, co mi sdělovali. Zaujal mě jeden cihlový s bambusovým motivem v koutku cizokrajné poezie. Vytáhla jsem knížku ze sevření ostatních sbírek. Nguyen Binh stálo na ní a já otevřela Tisíc oken na své dlani.

Šlo o sbírku poezie vietnamského spisovatele Nguyen Binha (1918-1951). Jsou v ní nejen jeho verše a biografie, ale i povídání o kompozici vietnamské poezie jako takové – o skladbě verše, jeho rytmu i rýmu. Navíc je zde podrobně vysvětlena obtížnost překladu vietnamské poezie do našeho mateřského jazyka v souladu se zachováním kompozice a významu básně, který je často také nejasný pro neznalost kulturního kontextu a mnohovýznamovost některých vietnamských slov. Možná i kvůli těmto příčinám je do češtiny přeloženo jen několik děl z vietnamské literatury.

Vybrala jsem ze sbírky k přečtení jednu z básní, tu, na které jsem knihu poprvé otevřela a jež mě z celé sbírky nejvíce zaujala.

(tram)

zářijové číSlo roku 2012 pro váS připravili...

(ŠéFReDAKtORKA)Michaela trávníčková(ADMiNiStátOR)Michal trkal(ReDAKtOři)Dominik Čechlenka DuongováSarah erbanováDavid NushartMatěj tkadlecMarian PekárJan vojkůvka(GRAFicKá ÚPRAvA)Michaela trávníčková

NAPříČ

souseDkaHned vedle mých jsou její dveřeJen živý plot, jen pouhé keře naše domy dělíDva lidi kteří osaměliJako by přitom v domech měli oba stejný smutekVšak nebýt tu ten živý plůteknezůstalo by u pohnutek Šel bych navštívit ji

Zatím si zkouším v duchu snítio bílém motýlu, jenž s kvítí občas zaletí semBělásku přileť, naplň můj sento abych mohl pozeptat se řek‘ ti, co říc‘ zbývá:Ona se nikdy neusmíváhedvábí suší zádumčivá Na verandu vkročíupírá vzhůru něžné oči...

Bělásek svůj let pryč zas stočí Z dohledu se ztrácíA mně se zas ten pocit vracíten pocit prázdna, úzkost v srdci: že bych miloval ji?

Ne Kdysi jsem se láskou spálil…Mé city? – Popel vychladlý… z žáru saze zbyly…

Hedvábí uschlo… drahnou chvíli……a ona nikde… Motýl bílý přilétá sem denně…

Stýská se mi snad po té ženěuž kolik dní teď nespatřené? Snad bych také sušilmít zlaté hedvábí… Však tušímto není stesk, co cítím v duši Ne stesk Ani malýAno Kdys láskou jsem se spálilA z těch dob stesky nezůstaly pro žádnou už jinou

Padá déšť prší nad krajinouDnes čtyři mokré dny již minou Z nebes dál se lijeSamoty smutek smutnější jeAž skončí déšť a všecko smyje – najde motýl cestu?

Tak přece dopršelo dnes tuDen bez hedvábí, bez šelestu, bez motýla minuls verandou bez jejího stínu…Z očí, jež klopím nad stůl – inu – vlhká dlaň mi zbyla…

A myslím, myslím na motýlana hedvábí, jež rozvěsila, ale ne již na ni…Však hedvábí, však motýl anitu nejsou, aby smutek za ni drželi teď se mnou

Odešla včera nocí temnouZemřela A já zas pojednou pláču… Tak přec láska?

Hostí-li tě dál svět náš vratkývstup, čistá duše, do běláska a přileť sem zpátky

překlad Petr KomersNguyen Binh Tisíc oken, vydavatelství Mladá fronta, vydání 1., Praha 2001

napříč si myslíZvykneme si na všechno: protektorát, komunismus a do třetice nastolená prohibice.(Prasárna)

napříč září 2012

Documents