2

Obsah

Chodba …………………………………………………………………………. 4

Druhá šance…………………………………………………………………….. 7

Daimonion ……………………………………………………………………. 10

Minulosť nechaj spať ……………………………………………………….… 11

Karin ………………………………………………………………………….. 18

Dopis ………………………………………………………………………….. 21

Sen, kterému sotva uvěříš …………………………………………………….. 24

Na čaj o piatej neprídem ……………………………………………………… 28

3

Př edmluva

Pohroma nebo příjemné překvapení? Nečekaná návštěva můţe být obojím. Právě na toto téma

zpracovávali studenti závěrečnou povídku v kurzu tvůrčího psaní na jaře 2016.

Začínající autoři vás vezmou třeba do Ameriky padesátých let a za skotskými zloději.

Čeká vás i setkání s daimonionem nebo se ţárlivcem, který najde podezřelý dopis. Další

příběh se odehrává na nemocniční chodbě a jiný ve chvíli, kdy jde hrdinka domů přes park. A

co se stane, kdyţ se vrátí manţel prohlášený za mrtvého, a jak se zachovat, kdyţ potkáte

záhadnou ţenu, která vás zná jménem? Víc vám prozradí samotní autoři ve svých povídkách.

Ve sborníku najdete i dvě slovenské povídky. Určitě je nepřeskakujte, připravili byste

se o opravdu zajímavé příběhy.

Za ilustraci na obálce sborníku děkuji účastnici kurzu Lucii Fajmonové.

Kateřina Foltánková

lektorka kurzu

www.literarnialchymie.cz

4

Chodba

Kristýna Vlasáková

Místům, jako je tohle, se zásadně vyhýbám uţ léta. Nemocnice. Smradlavá, bílá nemocnice.

Sedím na ţidli a přejíţdím pohledem našedlé dlaţdice. Kolem se občas prošourá pacient nebo

proběhne sestřička. Objeví se v dvoukřídlých lítačkách na jednom konci chodby a za chvíli

zmizí ve stejných lítačkách na druhém. Jinak je tu klid. Na plastových ţidlích kromě mě nikdo

nesedí.

***

Bylo mi devět let a čtyři dny, kdyţ jsem tohle oddělení navštívila poprvé. Vím to

přesně, protoţe jsem na sobě měla novou dţínovou sukni, kterou mi máma ušila

k narozeninám podle té, kterou jsme spolu obdivovali ve výloze Tuzexu. Stáli jsme s otcem

na velmi podobné chodbě, a kdyţ mu doktor sděloval diagnózu, tiskl mi ruku tak silně, aţ to

bolelo. Ale neprotestovala jsem, věděla jsem, ţe tohle je ten očekávaný posvátný okamţik.

Rakovina byla v našem bytě vţdy přítomná, na policích se vršily knihy a odborné

časopisy o léčbě a zejména prevenci rakoviny. Na zdech se střídaly plakáty o zázračných

účincích ajurvédy, holotropního dýchání či celeru. Máma byla rozhodnutá zkusit cokoli, co by

mohlo sníţit riziko onemocnění. Kaţdý večer cvičila, aby se udrţovala v kondici a pak

prováděla samovyšetření. Pod košilkou si krouţivými pohyby prohmatávala ňadra, hledajíc

bulku. Já jsem se k ní s důleţitostí a zapálením přidávala. Samozřejmě jsem si na své dětské

hrudi mohla prohmatávat leda tak ţebra, ale připadalo mi, ţe tímhle kaţdodenním rituálem tu

záhadnou chorobu zaháníme. Mělo to pro mě celé trochu magický nádech.

„Jsme prokleté?“ ptala jsem se večer starší sestry, naše studená chodidla se pod

peřinou dotýkala.

„Ne, máme jen genetickou predispozici.“ To v mých uších znělo stejně jako prokletí.

„Babička umřela na rakovinu prsu i prateta Mája...“

„A máma a my na ní umřeme taky,“ doplnila jsem spokojeně. Nezaţila jsem babičku

ani pratetu Máju, smrt pro mě nic reálného neznamenala, ale cítila jsem, jak tělo mé sestry

vedle mě ztuhlo.

Máma nakonec zemřela sedm měsíců po onom sdělení diagnózy na nemocniční

chodbě. A magie se vypařila. Bitvu s temnou paní Rakovinou, jak jsem naše rituální snaţení

v duchu nazývala, jsme prohráli. A máma zmizela. Nadobro. Doopravdy.

Kouzelné knihy a plakáty jsme se sestrou vyhodily. Nebyly uţ k ničemu. A taky jsme

přestaly jíst celer. Sestra si později pořídila jiné knihy a přihlásila se na medicínu. Já jsem

s tím vším nechtěla mít uţ nic společného, s hrozbou rakoviny, s doktory, s naším městem ani

mou neúplnou rodinou. Trvalo to ještě devět let, neţ jsem se od toho všeho mohla

odstřihnout, přestěhovat se do Prahy a začít nový ţivot.

Nehodlala jsem mít děti a šířit tak prokletí. Nechtěla jsem mít muţe, který by po mojí

potenciální smrti zůstal opuštěný. Pracovala jsem dost na to, abych si mohla dovolit byt

kousek od centra, trochu cestování, občasné vymetání barů a taky adopci malé ţirafky

v praţské ZOO. Byla jsem vlastně spokojená. Můj soběstačný ţivot trval téměř dvacet let a

skončil opět ve zdravotnickém zařízení, tentokrát v ordinaci gynekologa.

Těhotenství bylo výsledkem jednoho z náhodných setkání, jiné vztahy jsem vlastně ani

neudrţovala. Nechtělo se mi pátrat po tom, kdo je otec, ale dítě jsem se rozhodla si nechat.

Najednou jsem hrozně touţila být matkou. Mít zase nějaký opravdový, pevný vztah.

5

O pár týdnů později mi doktor na prohlídce oznámil, ţe moje dítě se pravděpodobně

narodí s Downovým syndromem.

„Ještě provedeme amniocentézu. Je to invazivní vyšetření, a proto potřebujeme váš

souhlas, ale poskytne nám téměř stoprocentní jistotu. Potom se rozhodnete, co dál.“

„Na potrat nepůjdu,“ prohlásila jsem rozhodně. Uţ jsem si na toho prcka ve svých

útrobách zvykla.

„Měla byste si to ještě promyslet. Downův syndrom to není jen specifický vzhled a

mentální retardace. Jsou s tím spojené i další zdravotní komplikace - zvýšená

pravděpodobnost výskytu vrozené srdeční vady, sluchové vady a další. Měla byste si o tom

něco přečíst, neţ se rozhodnete, doporučím vám nějakou literaturu.“

„Ráda si o tom něco nastuduji, ale uţ jsem se rozhodla, ţe si to dítě nechám. Nemohu

si to teď přeci rozmyslet jenom proto, ţe nebude perfektní.“

„Jen vás upozorňuji, ţe to nebude jednoduché, ale rozhodnutí je samozřejmě na vás.

Ale pokud si myslíte, ţe je to vaše poslední šance mít dítě, protoţe je vám uţ skoro čtyřicet...“

„Třicet sedm.“

„Chci jen říct, abyste to tak nebrala. Jste zdravá, můţete otěhotnět znovu.“ Tenhle

doktor tedy rozhodně moje sympatie k lékařům nezvýšil.

Adélka se narodila začátkem léta. Bylo to nádherné dítě, ačkoli Downův syndrom na

ní byl jasně patrný hned po narození - mandlové oči, oválný, zploštělý obličej. Za posledních

šest měsíců těhotenství jsem se pilně vzdělávala za pomoci odborné literatury i diskuzí na

internetu. Byla jsem pevně rozhodnutá se tomuto dítěti, jeho rozvoji a štěstí, naplno věnovat.

Pořídila jsem si všemoţné rozvojové pomůcky a hračky, přestěhovala jsem se a v novém bytě

zařídila dětský pokojíček, začala jsem jíst zdravěji, skoncovala jsem se známostmi na jednu

noc a místo toho jsem se snaţila spřátelit s maminkami z pískoviště.

***

Poposednu si na nepohodlné plastové ţidli a pořádně se nadechnu nemocničního

vzduchu. Hlava mě bolí a hrudník mám staţený úzkostí. Daň za odpovědnost.

Někdy mi bývá z mého nového ţivotního stylu na zvracení. Maminkovské štěbetání,

neustálý zápřah a spánková deprivace. Chtěla bych se zase jednou opít vodkou s dţusem a na

všechno zapomenout. Ale to bych Adélce neudělala, nikoho jsem ještě nemilovala tolik jako

ji. Je jí uţ skoro pět let a uţ skoro dva roky mi říká „maminko“, ale já se toho pořád nemůţu

nabaţit. Ten doktor měl pravdu, není to jednoduché, ale stojí to za to. Kaţdý krok vpřed

v jejím vývoji je jako těţce vydřený zázrak. Začala později chodit neţ zdravé děti, i mluvit,

plenky jsme definitivně odloţily teprve nedávno. Momentálně válčíme na mentální frontě

s barvami a na motorické se zapínáním knoflíků.

Samozřejmě se snaţím, aby se Adélka rozvíjela co nejlépe, ale zároveň se mi líbí, ţe

to jde tak pomalu. Bude dítětem déle neţ ostatní a moţná, ţe se mnou zůstane celý ţivot. Ve

svém pokojíčku. V našem bytě. Proto musím zůstat zdravá tak dlouho, jak to jen půjde.

Dokonce jsem začala chodit i na ten pitomý mamograf. Přestala jsem ignorovat dědičný

Damoklův meč naší rodiny a snaţím se ze všech sil vyhnout další návštěvě nemocniční

chodby.

Přesto tady teď sedím. Sedím a čekám na výsledky vyšetření, nic jiného ani dělat

nemůţu. Kolena se mi třesou, kaţdou chvilku se dívám na mobil, jako by se na něm mohla

náhle zjevit odpověď. Uţ několikrát jsem si vytáhla z tašky kníţku, ale po chvilce

nepřítomného pročítání stále stejného řádku jsem ji opět zaklapla.

Čekám tu teprve patnáct minut, ale připadá mi to jako věčnost. Konečně se dveře

ordinace otevřely. Vyskočím ze ţidle. Ze dveří vyšla doktorka, za ruku vede Adélku. Ta se ke

mně hned rozběhne a přilepí se mi k noze. Zvednu ji do náruče.

6

„Podívej, maminko,“ pyšně mi ukazuje červené lízátko, „byla jsem hodná.“

„To je pravda, máte moc šikovnou holčičku,“ usměje se na mě doktorka, „ale bohuţel

mám pro vás špatné zprávy. Leukémie se potvrdila.“

Doktorka pokračuje, vykládá něco o pravděpodobnostech a moţnostech léčby, ale já

uţ slyším jen hučení ve svých uších. Temná paní Rakovina je zase tady. A přišla si pro mou

dceru.

7

Dřuha s ance

Jana Čaňková

Věříte na věci mezi nebem a zemí? Ještě před rokem bych se vám vysmála.

To odpoledne jsem měla celkem naspěch. Takové důleţité holčičí věci jako oholit

nohy a nalakovat nehty. Večer jdu se svým přítelem Robertem na večeři. Prý má pro mě něco

důleţitého. Ale já mám pro něj také zajímavou zprávu. Zrak mi padne na krabičku od

těhotenského testu. Tušíte správně. Jsem těhotná. Chce se mi smát i brečet zároveň a uţ se

moc těším, aţ to Robertovi řeknu. Chodíme spolu uţ dva roky a myslím, ţe dnešní večer mě

poţádá o ruku.

Máme se sejít v restauraci. Je tu dnes plno. Tento podnik je velmi oblíbený. Jdu po

naleštěné pískové dlaţbě a vidím svůj odraz ve velkých zrcadlech na stěnách. Moje modré oči

září. Tmavé vlasy vyčesané do vysokého uzlu s pár spuštěnými prameny. Na krku pod uchem

mám mateřské znaménko, které většinou zakrývám šátkem. Ale dnes ne. Mám nové šaty,

zářivě rudé a k tomu stejné lodičky na vysokém podpatku. Ty šaty si musím uţít. Za pár

měsíců se do nich nevejdu. Cítím, jak se mi nepatrně zhoupnul ţaludek. To těhotenství asi

nebude ţádná legrace. Ale stejně z něj mám radost a doufám, ţe bude mít i Robert.

Uţ jej vidím. Sedí u stolu a studuje jídelní lístek. Krásný jako vţdy. Při pohledu na něj

se mi rozbuší srdce. Prý zamilovanost po dvou letech opadá. U nás to tak rozhodně není.

Vidím, jak si kouše ret jako vţdy, kdyţ je nervózní. Miluju to gesto. Nejradši bych mu ty rty

zlíbala. A ty jeho tmavé vlasy. Má moderní sestřih a na sobě černý oblek. Nosí obleky kvůli

své práci. Je obchodním ředitelem v jedné zahraniční firmě a myslím, ţe má před sebou

skvělou kariéru.

Kdyţ mě zahlédne, usměje se na mě nesmělým úsměvem a opět si skousne ret. Já se

taky usmívám. Zářivě.

„Ahoj, Emo. Sluší ti to. Jako vţdy.“

„Ahoj, zlato, tobě taky,“ uculuji se. „Nečekáš moc dlouho? To víš, potřebovala jsem

trochu víc času.“

„To je v pořádku.“

Ke stolu neslyšně připluje servírka a ptá se, co si dáme k pití. Já minerálku a Robert si

objedná colu. Jsem trochu překvapená. Čekala jsem, ţe navrhne šampaňské nebo nějaký

aperitiv. K jídlu si objednáme lososa s bramborovou kaší a salát. Servírka odchází. Robert je

zamlklý. Evidentně neví, jak začít rozhovor. A zase ten ret.

„Chtěl jsi mi něco říct...,“ začínám tedy já a doufám, ţe neplánoval prsten strčit do

dezertu, který jsme si navíc ani neobjednali.

„ Jo jo, jistě,“ nepatrně se usměje. „Víš, jak jsem ti říkal, ţe přijede ředitel z naší

centrály v Egyptě?“

„Jo jo,“ přikyvuji, ale nechápu, proč teď mluví o práci.

„Víš, tak uţ je týden tady. Procházel si výsledky naší činnosti a je s námi velmi

spokojen. Tedy hlavně se mnou, protoţe jsem dovedl firmu aţ tam, kde je. No a navrhl mi,

jestli bych s ním nechtěl odletět do Egypta. Potřebuje někoho do svého nejbliţšího týmu a já

jsem prý pro něj ten pravý.“ Tázavě na mě pohlédne. V jeho modrých očích vidím nadšení.

„No, počkej, a ty nad tím přemýšlíš? A na jak dlouho by to bylo?“ cítím, jak mi

přeskakuje hlas.

„ Na asi rok určitě.“

Padá mi brada. Na rok. Ale co bude s námi? To je moje první myšlenka. Co naše dítě?

8

„Já nad tím nepřemýšlím, Emo. Já uţ jsem to vzal. Pochop mě, je to pro mě velká

šance. Taková se nemusí opakovat.“

„No, ale co my? Co bude s námi?“ do hlasu se mi vkrádá hysterie. Pěkná svatba. On

chce odjet.

„Tak není to navţdy, můţeme si psát, skypovat. Přijedeš za mnou na návštěvu. To

zvládneme, Emo, určitě, věř mi!“

„Věř mi?! Já ale nechci vztah na dálku. To nevydrţí. Myslela jsem, ţe se vezmeme.

Budeme mít rodinu? A ty chceš odjet?“ Po tváři mi začínají stékat slzy.

„Emo, na rodinu přece máme ještě čas. Jsme mladí a tohle je šance,“ ve tváři má

utrápený výraz.

„Šance?! Ale leda pro tebe je to šance! A co já? Na mě jsi nemyslel?“ Vyskočím od

stolu a málem srazím servírku, která nám nese lososa. Je mi to jedno. Všechno je mi jedno. I

to, ţe se na nás dívá polovina restaurace. Musím na vzduch. Uţ to nemůţu vydrţet. Nemůţu

dýchat, točí se mi hlava. Jsem v naprostém šoku. Vybíhám ven a běţím. Za sebou ještě

zahlédnu Roberta, jak se mě snaţí zadrţet.

Týden jen leţím v posteli a brečím. Zprávy od Roberta ignoruji, pořád mi píše, ale já

neodpovídám. Taky zvracím. To malé mi dává zabrat. Uţ mi dochází jídlo, ale nemám ani

chuť. Musíš jíst, mluví ke mně vnitřní hlas. No dobře, půjdu se projít a něco nakoupím.

Chvíli se procházím a nakonec skončím na lavičce. Po tvářích mi tečou slzy a nevím

co dělat. Co bude dál? Najednou, ani nevím, odkud se vzala, sedí vedle mě starší ţena.

Připadá mi něčím povědomá. Jako bych ji znala. Ale moc si jí nevšímám. Mám svých starostí

dost.

„Těţký den?“ snaţí se navázat konverzaci, ale já nereaguji. Co je mi po ní.

„Taky jsem takhle kdysi seděla. To uţ je dávno. Byla jsem těhotná a nevěděla jsem co

dělat. Rozešla jsem se s muţem. Dal přednost práci přede mnou.“ Ţena vzdychne a já

zbystřím. Začíná mě zajímat. Pokradmu na ni pohlédnu, ale je tma. Nevidím jí do obličeje.

Jen tmavé vlasy, místy prošedivělé. Připadá mi unavená, sešlá. Na krku má nedbale uvázaný

šátek.

„Chlapi jsou teda pořád stejní,“ prohodím sarkasticky.

„Ale abych mu nekřivdila. Nevěděl, ţe čekám dítě. Neřekla jsem mu to. Byla jsem na

to moc hrdá. Říkala jsem si, ať si jde. Ţe to zvládnu. Ale byla to chyba,“ odmlčí se a pak

dodá: „Chyba, která uţ nešla napravit.“

„Proč? Co se stalo?“

„Zemřel. Nikdy uţ nic nebylo jako dřív. Ţádného muţe jsem uţ nemilovala tak jako

jeho. Byla jsem sama se synem a bylo to těţké. Překonej svoji hrdost a řekni mu všechno,

Emo. Vyuţij tuto šanci.“

A neţ se vzmůţu na slovo, ţena odchází pryč.

„Počkejte, jakou šanci? A jak víte, jak se jmenuju?“ Zmateně se dívám za ţenou, ale

najednou ji nevidím. Je pryč. Jen na lavičce leţí noviny. Probůh, kdo si ještě dnes kupuje

noviny? Zběţně na ně mrknu. Čtu titulek: PÁD LETADLA NIKDO NEPŘEŢIL!!! Hmm, to

je smůla, pomyslím si a noviny hodím do koše u lavičky.

Nemůţu usnout, převaluji se na posteli a přemýšlím o té podivné ţeně. Něco se mi

nezdá, ale co? Byla mi povědomá. Jako bych ji znala. A jak to, ţe ona znala mé jméno? A ten

příběh. Běhá mi mráz po zádech. Rozsvítí se mi telefon. Uţ asi stá smska od Roberta.

Neodepisuji. Jsem uraţená a zklamaná. Píše, ţe mě miluje, ať si ještě promluvíme. Ale o čem.

No jo, jsem uraţená. Jak to říkala ta ţenská? „Překonej svou hrdost!“ A co ţe to psali v těch

novinách? Najednou mám nutkání ty noviny znovu najít a pořádně přečíst. Co mi chtěla ta

ţena říct? A proč?

Uţ podruhé letím do parku, ke koši na odpadky. Paneboţe, prosím, ať tam jsou! A

vidím, ţe mám štěstí. Jsou tam, koukají tam na mě. V té tmě na čtení moc nevidím. Ale jo, co

9

to tu píšou? Letadlo havarovalo.... jak staré jsou ty noviny? Coţe? Ale to je zítra! Jakto? Co se

to tu děje? Najednou mi to všechno sepne. Ta ţena jsem já! Proto se mi zdála povědomá. Ten

výraz, ty oči a věděla, jak se jmenuju! Uţ mi to dochází! Hledám v mobilu ve zprávách od

Roberta, kdy odlétá, ale odpověď stejně vím. Bude to zítra. Srdce mi uţ zase buší jako o

ţivot.

Vytáčím Robertovo číslo a modlím se, ať to zvedne. Ale telefon nikdo nebere. Určitě

uţ jel na letiště. Propadám panice. Musím ho zastavit! Běţím a nevím kam. Chytám první

taxík, který projede kolem, a přikáţu mu: „Na letiště! Ale honem!“

„Nojo no,“ brblá chlápek, ale jede na plný plyn.

Na letišti hledám Robertův let. A uţ jej vidím u odbavovací přepáţky. Je uţ skoro na

řadě.

„Roberte,“ zavolám na něj, „prosím, můţeme si ještě promluvit? Musím Ti něco říct!“

Ale Robert jen bezmocně rozhodí rukama: „Promiň, Emo, ale uţ musím jít. Zavolám

ti, jak dorazím. Teď váţně musím!“

„Ne, Roberte, prosím, čekám dítě,“ hlesnu uţ tišeji. A sleduji Robertův udivený

pohled. Vzápětí mizí k celní kontrole.

Přes slzy nevidím. „Tak jsem ho ztratila navţdy,“ hlesnu. A pak se kácím k zemi.

To uţ je téměř konec mého příběhu. Kdyţ jsem se příští den probudila, stál u mé

postele Robert. V obličeji byl bílý jak sníh. Zpráva o pádu letadla do Egypta proběhla všemi

médii. Nikdo nepřeţil. Robert se nikdy nedozvěděl o tajemné ţeně. Záhadné noviny se někam

ztratily. Robert sice prošel celní kontrolou, ale do letadla nenastoupil. Uvědomil si, ţe nemůţe

odjet, aniţ bychom si vše vysvětlili a ţe mě opravdu miluje. To, ţe čekám dítě, prý byla

nejlepší zpráva, kterou kdy dostal. Po absolvování všech vyšetření a několika telefonátech s

Robertovým šéfem jsme měsíc poté odjeli do Egypta oba dva. Vlastně tři. Na ruce se mi

třpytil zásnubní prsten, který Robert opravdu ukryl do dezertu.

Nyní se dívám na mého malého syna a děkuji této záhadné návštěvě za varování. Vím,

ţe teď uţ bude všechno v pořádku. A ţe existují věci mezi nebem a zemí.

10

Daimonion

Petr Sedlák

Ruka se mi třásla. Číst cizí sms…to by mě nikdy nenapadlo. Nemohl jsem ale jinak.

„Miluji Tě, Martine!“

Téměř okamţitě mě zavalila lavina emocí. Emocí ostrých a bodavých jako tisíce

střepů. Ta slova nepatřila totiţ mně a vkradla se nepozorovaně. Ačkoliv jsem do té doby zradu

znal jen z filmů, z vyprávění nebo z kníţek, teď jsem ji měl poznat tváří v tvář a měl jsem si

vytvořit tuto zkušenost, pro ţivot zřejmě nepostradatelnou. Ta slova byla pouhým

zaklepáním. Nečekaná návštěva mohla překročit práh a začít bolestně měnit můj dosavadní

styl ţivota.

První dny a týdny jsem bloumal skrze svět. Na prsou jsem cítil zvláštní tlak, jako by se

něco dralo k povrchu a chtělo to se mnou mluvit. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Plahočil

jsem se ţivotem. Tělo samotné převzalo iniciativu a jen prázdně ţilo. Byl jsem jen loutka

z masa a kostí. Snaţím-li se i po delší době rozpomenout na detaily mého tehdejšího ţivota,

kam jsem šel, co jsem dělal, s kým jsem mluvil a co jsem proţíval, nedokáţu to. Jediné co

vím, byla nesnesitelná bolest na prsou. Neustálý a snad nikdy nekončící bol. Ve dne i v noci.

Často jsem se budil a ptal se sám sebe, co se to se mnou stalo.

„Co to do prdele je?“ probudil jsem se jedné noci se slzami v očích a připadal si jako

bych sto let nespal.

Myslel sis, ţe máš vše perfektně naplánované, ţe se ti nic nemůţe stát. Ţe se věci

z tohoto světa tebe netýkají, ale omyl. Snaţil jsem se ti to ukázat uţ dlouhou dobu a varovat tě.

Jsi vinen! Vinen ve věci neznalosti a nerespektování přirozených zákonitostí tohoto světa. Ţil

jsi ve snu. Připrav se. Čeká tě cesta plná bolesti!

To bylo poprvé a na delší dobu i naposledy, co jsem rozluštil tento vnitřní hlas. Měl

jsem tu čest potkat svoje druhé já. Tehdy jsem ještě nevěděl, co to ke mně mluví. Bolest

uvnitř těla se na několik dní ztratila. Velký boj ale dále pokračoval v hlavě.

„Vinen? Proč? A z čeho?“ pořád jsem to nechápal. Nechtěl jsem tomu druhému

vevnitř uvěřit.

„Jsem přece pragmaticky zaloţený chlap, který ví o světě vše nejlépe a nenechá se jen

tak zviklat…“

Jenţe tohle všechno mělo mezery. Moje tehdejší ţivotní ideologie najednou

nefungovala. Jako by se ta tvrz, co jsem budoval několik let, zhroutila a cihly se proměnily

v bláto, které nešlo vzít do ruky a hrad tak nešlo opravit. Nechtělo se mi tuto moji svatyni a

vše čemu jsem doposud věřil opouštět. Bránil jsem se zuby nehty – zbytečně!

„Moţná, ţe kdybych měl lepší auto a kdybych vydělával více peněz, nikdy by za ním

neodešla. Vţdyť uţ jsme měli naplánovanou hypotéku! Jak to teď všechno zvládnu? Lidé se

na mě budou koukat skrze prsty. Nezvládl jsem to.“

K těmto myšlenkám se navíc ještě přidal pocit zoufalství sídlící hluboko vevnitř.

Bolest rostla! Odmítal jsem ji a chtěl, aby odešla pryč. Myslel jsem, ţe to vyřeším jako vţdy

po svém. Silou a sebezapřením. Tak jsem totiţ doposud ţil. Dny se nekonečně táhly. Lidé na

ulicích pro mě byli jen stíny, kterých jsem si chvíli nevšímal a hned jsem se jich bál. Měl jsem

strach se jim podívat do očí, aby náhodou neviděli utrpení, které mě sţírá zevnitř a nebo mi

snad neublíţili ještě víc. Uzavřel jsem se.

Všechna moje ţivotní síla se vytratila. Nechtělo se mi ţít. Pořád jsem cítil tu bolest

v těle a v hlavě jsem si přehrával: vinen, vinen, vinen! Pořád dokola jsem si propočítával

11

ţivotní rovnice a snaţil se najít rovnítko a výsledek, všechno tak, jak jsem dělal vţdycky. Vzít

minulost a dle ní postavit přesnou budoucnost a toho se drţet. Nešlo mi to, byl jsem zoufalý.

Počty otázek a neuspokojivých odpovědí se s časem začaly sniţovat. Docházela mi energie

pro jejich výţivu. Tělo potřebovalo palivo pro holé přeţití a i to docházelo. Padal jsem

propastí, kterou jsem si zároveň sám kopal stále hlubší a čekal, ţe mě někdo jiný zachytí a

postaví mě na nohy.

***

Byl poměrně chladný den a venku jsem nepotkal jedinou lidskou bytost. Den jako

stvořený na to se projít a zároveň se s nikým nepotkat. Uţ se šeřilo a i přesto, ţe listy začínaly

dostávat podzimní barvy, mně přišel svět stále šedý a plný stínů. Kamkoliv jsem šel, nesl jsem

na zádech tíhu celého svého světa. Z té tíhy se mi klepala kolena a ztrácel jsem dech. Byl to

jen znak toho, ţe všechny zdroje byly vyčerpány a ţe uţ ani tělo dál nemůţe. Došel jsem na

konec!

Kde máš toho chlapa s jeho neochvějnými plány? Stala se z něj fňukna, co jen někoho

prosí o odpuštění a mělo by to být spíš naopak. Copak jsi to neviděl? Copak jsi o tom celou tu

dobu nepochyboval? A co tvoje práce? Myslel sis, ţe tě ta práce bude činit šťastným! Bylo

tomu tak? Kdo jsi, abys tu mohl plýtvat svým ţivotem a trávit dny někde, kde tě to nebaví, kde

většina lidí jen tupě sedí a stěţuje si na systém? Co si o nich vlastně myslíš? Ty přece nechceš

být takový jako oni, nebo snad ano?

„Ale kde vezmu peníze a co si o mě lidé budou myslet, kdyţ odejdu? A co bych měl

vůbec dělat?

Nemáš uţ náhodou to, co bys chtěl dělat, dobře rozjetý? A co je ti po lidech, neříkal jsi

přece vţdycky, ţe ti po nich nic není? Ať si o tobě myslí cokoliv. Nebo sis to jen nalhával?

„Nevím, mám strach. Nevím kudy se vydat. Kde na to vezmu sílu, ztratil jsem

všechno, pro co jsem kdy ţil a nemám nic…“ oči mi zaplavily slzy a stékaly po tvářích dolů

do trávy.

Nemáš nic? Opravdu nemáš nic? Máš všechno, co je třeba ke svému ţivotu. Máš sám

sebe! Nic víc nepotřebuješ!

Začalo pršet. Vydal jsem se ke svému bytu. Byl jsem poraţen. Uţ se mi ani nechtělo

řvát z plných plic, ani brečet. Nechtělo se mi ani ţít, ani umřít. Nebyl jsem ani slabý, ani

silný. Připadalo mi, jako bych ani nebyl. Ani jsem nepřemýšlel. Po několika měsících

nepřetrţitého přemýšlení jsem najednou přestal. Nebylo ve mně vůbec nic. Ani cesta šalinou

pro mě nebyla uţ tím utrpením co předtím. Lidí jsem se uţ nebál. Nikdo mě nemohl ohrozit.

Nikdo mi nemohl nic vzít, protoţe jsem nic neměl, a nikdo mi nemohl nijak zkazit moji

náladu, protoţe jsem nic necítil.

Cítil jsem, ţe věci, co jsem se dnes dozvěděl, se staly zkušeností pevně vrytou do

paměti celého těla. Všechny dosavadní proţitky se ve mně spojily a zasely semínko nové

osobnosti. Ta bolest na mojí hrudi byla moje duše. Její řeč byla tou nejčistší řečí, kterou jsem

poznal. Věřil jsem všemu tak přirozeně, ţe jsem si to nemusel nijak ověřovat. Našel jsem

bytost, ve kterou jsem dříve odmítal věřit a myslel, ţe patří spíše do říše fantasy knih neţ do

reálného ţivota.

I kdyţ bych si to moc přál, změny nenastaly okamţitě. Tělo se mi ale začínalo na

druhý den plnit novou energií. Můj oblek z masa a kostí si oblekl pravý Daimonion. Vyšel

jsem ven a cítil se být znovu po dlouhé době opět člověkem.

Zkus to. Neboj se.

Zvedl jsem hlavu a pokusil se prvnímu člověku, co šel proti mně podívat do očí. Byla

to mladá slečna, docela hezká, naše oči se střetly a usmály se na sebe.

„Hm, tak to nebylo tak těţký a bylo to vlastně docela i příjemný.“

12

***

Další dny probíhaly v nově nastoleném duchu. Strach jsem přetvořil v prostředek

poukazující na to, co mám udělat a co hlavně chci udělat. Věděl jsem, ţe je třeba na nic

nespěchat a zároveň, ţe je třeba činit rázné a ostré ţivotní řezy. Začal jsem si připadat jako

neohroţený bojovník jdoucí ţivotem. Ukončil jsem svoji starou práci. Prostě jsem si dřív

nechtěl přiznat, ţe mě tam práce nebaví a ţe ji dělám jen pro to, abych se vyrovnal všem

ostatním kolem mě a splynul s davem. Ačkoliv ve mně vţdy bylo něco, co mi říkalo, ţe to

není správné, teď uţ jsem tomu rozuměl.

Začal jsem se věnovat jiné práci. Pořád slýchám otázky, jak mě to uţiví a jak to, ţe

třeba některý den nepracujeme. To ovšem slýchám jen od lidí, které teprve podobná ţivotní

zkušenost čeká. Nevysvětluji jim to. Nevěřili by mi. Člověk totiţ v tomto ohledu věří jen

svým zkušenostem a to ještě hodně málo. To samé mě nutilo ke studu, ţe uţ mám svoje auto

od svých studentských let. Dnes to neřeším. Řeším spíše to, kdo z toho auta vystoupí.

Vţdycky jsem chtěl mít to, co mají všichni okolo mě. Nejlepší mobil, nejnovější technický

vychytávky, při běhání pouţívat různé přístroje, abych věděl kolik a jak jsem co uběhl a

vůbec se vlastně nesoustředil na pocity, jaké ze samotného běhání mám. Dnes uţ mi tohle

přijde pošetilé, ale lidi co tohle neustále vyhledávají tam venku, nijak neodsuzuji.

Kaţdý den se učím jazyku své duše. Rozumím jí při kaţdé zkušenosti lépe. Přichází ke

mně promlouvat ve sloţitějších okamţicích, kdy zapochybuji kudy kam. Většinou přichází

zcela očekávaně, téměř jako na zavolání. Vţdy s mečem a štítem připravena vrhnout se

odváţně do arény kaţdodenního ţivota. Ještě i teď někdy přijde s tím pocitem bolesti na

hrudi.

Nečekaná návštěva se u mě nakonec zabydlela, i kdyţ občas mnohdy důkladně

podrobuje zkoušce vše, co si zamanu. Přestěhovali jsme se. Nebydlíme uţ v hradě s bahnitými

základy. Budujeme teď nový a jiţ nestavíme základy na majetku a falešných představách, co

by ze mě chtěla mít společnost. Stavíme z přátelství, neochvějnosti a vědomí, ţe těsně na

konci propasti nás můţe zachytit jen jedna jediná osoba – totiţ my samotní.

13

Minulosť nechaj spať

Sabina Parimuchová

Bol to deň ako kaţdý iný. Horúčava zaháňala ľudí do svojich príbytkov a ulica zívala

prázdnotou. Laura sa usadila na terasku a privrela oči. Odpila si z kávy a vychutnávala si

chvíle ticha. Ešteţe Juraj zobral deti na chvíľu k mame. V kuse s nimi boli starosti.

Jej syn Filip nedávno prišiel domov s potetovanou rukou.

„Zničil si si ţivot! Nikde ťa nezamestnajú!“ kričala naňho a on na ňu len bezvýrazne

hľadel. Odkedy začal chodiť na strednú, boli s ním samé problémy. Trápilo ju to. Hoci by to

nikdy nepriznala, vţdy ho milovala zo svojich troch detí najväčšmi. Tie zelené oči, ktoré tak

často horeli vzdorom. Vášeň, ktorá sa ho zmocnila vţdy, keď sa pre niečo nadchol. A tá

odvaha. A láskavosť. Bola si istá, ţe doňho musí byť zamilovaná polovica dievčat z ročníka.

Je presne ako jeho otec. Aj za ním šalela celá škola, ale on si vybral ju.

Pretrela si oči a vrátila sa späť na zem. Jej pohľad upútal vysoký chlap. Jeho lenivá

chôdza v nej vyvolávala zvláštny pocit. Pripomínal jej... Nie, to nemôţe byť pravda. Uţ od

toho vyčerpania hlúpne.

***

Adam prešiel na druhú stranu ulice a zamieril k domu číslo sedem. Dlane sa mu od

nervozity potili. Ako asi ţije? Má niekoho? Určite. Uškrnul sa. Uţ prešla predsa tak dlhá

doba. Vzrušenie mu sťahovalo útroby a v ústach mal sucho. Nohy mu oťaţeli. Uţ len pár

krokov. Zazvoní. A povie čo? Ahoj. Ako sa máš? To znie primitívne. Objaví sa po štrnástich

rokoch a opýta sa jej, ako sa má? Prebehol po vydláţdenom chodníku aţ ku vchodovým

dverám. Uţ, uţ dvíhal ruku…

***

„Adam?“ ozval sa za ním roztrasený hlas.

Prudko sa otočil. Pohľad na ňu mu vyrazil dych. Vyzerala presne tak, ako si

predstavoval. Jantárové oči mala od prekvapenia rozšírené a hnedé vlasy zapletené do vrkoča.

Malý nosík dodával jej tvári pôvab. Bola dokonalá.

„Si len prízrak?“ krútila hlavou.

„Som skutočný, Laura,“ odpovedal jej.

Vrhla sa mu do náručia a ich telá do seba zapadli ako skladačka.

***

Keď cítila jeho pevné telo, do očí sa jej natisli slzy. Vôňa piţma a vanilky ju pošteklila

v nose. Nemyslela si, ţe ho ešte niekedy bude drţať. Nohy jej zoslabli a koţa jej horela pod

jeho dotykom. Bola ním omámená. Do reality ju vrátil zvuk susedovej kosačky. Odtrhla sa od

neho a o krok ustúpila.

„Ako je to moţné? Mal si byť predsa mŕtvy.“

Prikývol. „Ani sám neviem ako som preţil. Prebudil som sa sto kilometrov od

prístavu.“

„Čo sa stalo?“ pýtala sa vykoľajene.

„V ten deň sme s chlapmi pracovali ako obvykle. Počítali sme posledné minúty do

návratu. Uţ ostával len týţdeň...“ Hlas sa mu zlomil.

14

„A mal si sa vrátiť. A ostať doma. Navţdy. So mnou a s Filipom,“ dodala Laura

pošepky.

Adam prikývol a prehltol. „Hej. Všetko bolo dobré, aţ kým nezaznel výbuch. Odrazu

bola polovica ropnej plošiny v plameňoch. A polovica chlapov horela s ňou. Snaţili sme sa

ich uhasiť. Bolo to hrozné. Všade navôkol krik a pach spáleného mäsa. Muţi skákali do vody,

aby sa zachránili. A potom to vybuchlo. Všetko.“

Laura mu upokojujúco stisla ruku. Bolelo ju z jeho utrpenia srdce.

„A prečo si prišiel aţ teraz? Prečo si čakal tak dlho?“

„Prebral som sa len pred nedávnom. Z kómy.“

„Kedy?“

„Pred rokom,“ priznal potichu.

„A to si sa nevedel ozvať rok?“ Jej tón znel urazene.

„Nie je to tak, ako si myslíš. Keď som sa prebral a dozvedel sa, koľko času uplynulo,

rozhodol som sa radšej nevolať. Bol som v hrozných sračkách,“ prehrabol si vlasy. „Moje telo

nefungovalo. Musel som sa naučiť všetko odznova. Chodiť, jesť.“

„Aj tak si mi mal zavolať.“

„Nemohol som. Nechcel som, aby si ma brala ako príťaţ. Nevedel som, ako ţiješ a čo

všetko máš na krku.“

Laure zovrelo srdce. Zaliala ju ľútosť a silné výčitky. Zatiaľ, čo on spal, ona ďalej ţila

svoj ţivot. Vydala sa. Mala deti. Smiala sa a bola šťastná. Opustila ho.

„Vidím, ţe máš dve obrúčky,“ podotkol s krivým úsmevom.

„Ja.. Keby som to vedela...Prešla dlhá doba...“

„Viem, neospravedlňuj sa. Zatiaľ, čo pre mňa to bola len chvíľka, pre teba to boli

skoro dve desaťročia. Asi sme to nemali v kartách. Dúfam, ţe je na teba dobrý.“

„Prečo si tak zbledla?“ opýtal sa jej Adam. „Deje sa niečo?“

Pokrútila hlavou a rozvzlykala sa. Prial si, aby v nej mohol čítať ako kedysi. Moţno

sem nemal chodiť. Prvýkrát od kedy sa prebudil, zapochyboval, či sa rozhodol správne.

„Som vydatá,“ zamrmlala pomedzi vzlyky.

„Ja viem.“

„Som vydatá za Juraja. Tvojho brata.“

Srdce mu na pár sekúnd zastalo. Význam jej slov mu dochádzal pomaly. Odrazu mal

pocit, akoby váţil asi tonu.

„Ty si si vzala môjho brata?“ Začal v ňom vzrastať hnev, čo mu aspoň na chvíľu

uľavilo od bolesti.

Prikývla. „Bola som sama a on tu bol pre mňa...“

„Prestaň. Nemusíš mi hovoriť, ako to chodí medzi dvoma ľuďmi. Takţe, kým som ja

spal v kóme, tak ty spala s mojím bratom. Boţe!“ skríkol urputne bojujúc so slzami. Cítil sa

podvedene, hoci vedel, ţe na to nemá právo. „Ako si mohla?“

„Mysleli sme si, ţe si mŕtvy.“

„Predstava teba a Juraja mi dodala silu sa vzchopiť! A toto ma tu počkalo,“ trpko sa

zasmial. „Musím ísť.“ Ani nestihla protestovať a uţ sa dívala na jeho vzďaľujúci sa chrbát.

***

„Ako to myslíš, ţe ţije?“ Jurajovi z ruky vykĺzol pohár a s hlasným cinknutím dopadol

na zem. Črepy sa rozleteli po celej kuchyni, no nikto si ich nevšímal.

„Dnes tu bol,“ odpovedala Laura trasľavo.

„Jeţíši!“ Juraj zúfalo dopadol na stoličku. „Čo budeme robiť?“

„Ja neviem.“

Okolo nich sa rozhostilo ticho.

15

Preťala ho Jurajova ostrá otázka. „A čo naše manţelstvo? Znamená to, ţe je

neplatné?“

„Neviem.“

„Musím sa napiť,“ povedal jej vţdy láskavý a milujúci manţel a odišiel z miestnosti.

***

„Tak ty si prišiel,“ skonštatoval sucho Juraj, keď pri dverách vítal svojho brata. Adam

pozorujúc Jurajov rozpačitý výraz prikývol.

„Volal si mi.“

„Hej. Musíme sa porozprávať. Poď ďalej.“

Adam nasledoval brata do kuchyne. Upútala ho fotka vyvesená na stene. Laura sa na

nej šťastne usmievala opierajúc sa o manţela . Po jej pravej strane stál vysoký chlapec

s dlhšími hnedými vlasmi. Jeho syn. Tváril sa znudene. Juraja za ruku drţalo malé rozkošné

dievčatko s hnedými kučeravými vláskami. Okolo pliec ju objímal chlapec v rovnakom veku.

Podobali sa ako vajce vajcu. To budú tie dvojčatá, o ktorých mu hovorila svokra. Jurajove

a Laurine deti. Jeho synovec a neter. Boţe, to je zvrátené. Pokrútil hlavou a s trpkou bolesťou

v srdci sa usadil.

Juraj im obom nalial do pohára whisky. Adam si odpil.

„Ako dlho ste manţelia?“

„Uţ desať rokov.“

„Vidím, ţe si sa poponáhľal.“

„To nie je pravda,“ hájil sa. „Nechaj ma to, prosím, vysvetliť.“

Adam prikývol.

„Obaja sme po tej správe hrozne trpeli. Laura nejedla, nespala. Nezvládala sa starať

o Filipa. Bolo to strašné obdobie. A potom to prišlo. Nebolo to nič plánované,“ odkašľal si.

„Musíš vedieť, ţe som sa ťa nikdy nepokúsil nahradiť.“

„Tomu ty hovoríš, ţe si ma nenahradil? Paneboţe, braček,“ zatiahol ironicky Adam,

„veď si sa oţenil s mojou manţelkou. Veril som ti, ţe sa o ňu postaráš. Ale ţe si ju vezmeš?“

„Bol si mŕtvy.“

„Hej. A teraz som naţive. Takţe ako to bude? Môţeš si zbaliť kufre a nechať ju na

pokoji, čo?“ opýtal sa so zdvihnutým obočím.

„Adam. Ja viem, ţe pre teba to je všetko nové. Ale my sme spolu uţ roky. Milujem

ju.“

Adam sa zarehotal a vypil pohár aţ do dna. Alkohol ho príjemne pálil v krku a trochu

ho upokojil. „Aj ja ju milujem. A ak si myslíš, ţe to nechám tak len preto, lebo si môj brat,

mýliš sa.“

Juraj s úţasom vyskočil zo stoličky. „To predsa musíš. Máme rodinu, deti.“

„Tak sa dívaj, braček. Nech si vyberie sama.“

„Ona si uţ ale vybrala,“ bránil sa Juraj.

„Nevybrala. Sám si to povedal. Bol som mŕtvy.“

Juraj potriasol hlavou a nechápavo hľadel pred seba. V hnedých očiach, tak odlišných

od Adamových zelených, sa mu zračil hnev.

„Keby si nebol odišiel na tie prekliate vrty, nič z toho sa nemuselo stať!“

Adam pomaly odsunul stoličku a postavil sa. Cítil, ako v ňom rastie hnev. Cítil, ako

mu pomaly naplňuje kaţdú bunku v tele. „Takţe ja som na vine, hej?“ Nadýchol sa. „Mal som

ťa na krku skoro celý ţivot. Odkedy zomreli naši rodičia, bez reptania som sa o teba staral!

Platil som ti vysokú školu. Zaloţil som si rodinu a naďalej ťa finančne podporoval! Na tie

vrty som odišiel aj kvôli tebe!“ Teraz uţ kričal.

16

„Si nespravodlivý.“ Jurajovi od rozhorčenia horeli líca. „Ja predsa nemôţem za to, ţe

rodičia zomreli!“

„Ale môţeš za to, ţe si sa oţenil s mojou manţelkou!“ vrátil mu Adam a rozohnal sa

päsťou. Tá tvrdo dopadla Jurajovi na tvár. Zatackal sa.

„Čo sa to tu, dopekla, deje?“ Do kuchyne vpadla Laura ovešaná taškami. Šmarila ich

na zem a vbehla medzi nich.

„No tak. Povedz jej, čo sa deje,“ vyzval ho Adam pokojným hlasom, hoci vnútro mu

celé horelo.

„Nič, zlatko. Mali sme len menšiu roztrţku.“

„Povedz jej pravdu, Juraj. Povedz jej, ako si ju miloval uţ vtedy, keď si brala mňa. No

tak.“

„To je predsa smiešne,“ povedala Laura hľadiac z jedného na druhého.

Nikto sa však nesmial.

„Priznaj sa, braček. Ty si myslíš, ţe som o tom nevedel? Myslíš si, ţe som nevedel, ţe

nad ňou slintáš? Ţe máš fotku mojej ţeny pod vankúšom?“

„Juraj, povedz, ţe to nie je pravda!“ vyzvala ho Laura zmätene.

Juraj pokrútil hlavou a do očí mu vhŕkli slzy. „Nemôţem. Je to tak.“

Adam sa zasmial. „Všetko ti hralo do karát.“

Laura uţ ničomu nerozumela. Celý čas si myslela, ţe sa do seba zamilovali v rovnakej

dobe. A Juraj ju miloval po celý ten čas?

„Je všetko v poriadku, otec?“ Prerušil ich hádku pevný hlas. Chlapec sa pozeral

Jurajovi do očí. Adam na malú chvíľku prestal dýchať. Vo dverách stála jeho mladšia kópia.

Jeho syn. A otcom nazýva iného muţa.

***

„Vy ste môj otec?“ Filip naňho nechápavo hľadel. „Môj skutočný otec je predsa

mŕtvy.“

Obaja sedeli v obývačke na pohodlnej snehobielej pohovke. Adam sa rozhovoril a syn

ho so záujmom počúval. Po chvíli prikývol.

„Musí to byť pre teba ťaţké vidieť mamu s otcom spolu.“ Vzápätí sa zarazil. „Teda...“

Adama zabolelo v hrudi. Mal pocit, akoby ho všetci opustili. Napriek tomu sa však usmial.

„Teraz si nerob starosti s oslovovaním. Rozumiem, ţe som pre teba cudzí človek a nepamätáš

si ma. Ale všetko ti vynahradím. Sľubujem.“

„Ostaneš tu?“

„Budem blízko. Nech sa medzi mnou a tvojou mamou stane čokoľvek, neodídem,“

povedal a zbadal, ţe sa chlapcovi sediacemu oproti nemu uľavilo.

***

„Chcem o teba bojovať, Laura.“

Laura zavrtela hlavou a oprela sa o zábradlie na verande.

„To nesmieš. Som predsa vydatá.“

„Laura, chcem, aby si vedela, ţe sa môţeš rozhodnúť.“

Do očí jej vhŕkli slzy. „Nemôţem, mám deti, Adam.“

„Počúvaj ma,“ uchopil ju nástojčivo za ruku. „Milujem ťa. Vţdy som ťa miloval

a viem, ţe aj ty miluješ mňa. Hneval som sa za to, čo sa stalo. Ale musíš vedieť, ţe nie na

teba. Nikdy nie na teba.“

17

Zvraštila obočie. Keby sa mohla rozhodovať srdcom, hneď by bola s ním. Odišla by

a nikdy by sa uţ neobzrela. Juraja mala rada. Bol to skvelý manţel. Ale Adam bol láskou jej

ţivota.

„Nemôţem. Nevieš všetko.“

„Čo všetko?“

„Adam. Ja uţ nikdy nebudem slobodná,“ povedala vyčerpane. „Moja dcéra Ema. Pred

troma rokmi ochorela na zápal mozgových blán. Pri liečbe došlo ku komplikáciám.“ Zhlboka

sa nadýchla. „Mám postihnuté dieťa. Nikdy nebude samostatná a ja ju nemôţem opustiť.“

Zasmial sa. „Tak ju vezmi so sebou! Budem sa o ňu starať s tebou, Laura. Čo to

nechápeš? Milujem ťa. Urobím čokoľvek.“

„To nejde,“ krútila zúfalo hlavou. „Priveľmi miluje svojho otca. Bol by to pre ňu

obrovský šok. Jej zdravotný stav to jednoducho nedovoľuje. Nikdy nebudem môcť odísť.

Nikdy.“

***

Loď sa pomaly vzďaľovala od prístavu. Voda pod ňou sa prevaľovala

v nepravidelných vlnách a naráţala do jej trupu. Adam stál na korme a hľadel na malú

postavu stojacu na móle. Poznal ju uţ iba vďaka červenej šatke vejúcej vo vetre. O chvíľu

z nej bude iba škvrna.

Snaţil sa o ňu rok. Bezúspešne. Vedel, ţe ho miluje tak ako on ju. Rovnako ako vedel,

ţe nikdy neopustí svoju rodinu. Celá Laura. Priţmúril oči, aby si vryl jej obraz do pamäti.

Potom sa otočil k synovi a rukou ho objal okolo ramien.

Filip mal v očiach slzy.

„V Austrálii nám bude dobre, sľubujem,“ zaškeril sa naňho Adam a postrapatil mu

vlasy.

„Ja viem, otec,“ prikývol Filip a šťastne sa usmial. „Len mi bude chýbať mama.“

„Aj mne, synak. Aj mne.“

18

Kařin

Lucie Fajmonová

Moc dobře vím, kým chci být. Tak jako kaţdý jiný, i já mám svůj sen. Ten je mi však na míle

vzdálený a do splnění má hodně, hodně daleko.

Odemknu dveře a vejdu. Pokoj nevypadá tak hrozně. Uţ jsem uklízela větší svinčík. I

tak si ale pustím na povzbuzení píseň Wonderland. Ukořistila jsem ve výprodeji za pár stovek

stylový MP3 přehrávač, takţe můţu místo zvuku vysavače poslouchat Natalii Kills. Klasicky

začnu tím, ţe vyměním loţní prádlo za čisté. Všechny tyto pohyby mám uţ tak

zautomatizované, aţ mě to děsí.

„I don„t believe in fairy tales…“ zní mi do uší refrén písně. Nevěřím v pohádky.

Jak příznačné. Naklepávám polštáře a začnu si zpívat. „I don„t believe in fairy tales… I don„t

believe in fairy tales…“.

V koupelně poctivě vydrhnu umyvadlo a sprchový kout. Perfektní. Mohli by mi říkat

Mrs. Properová. Uţ jen doplnit nová hotelová mýdélka a můţu celý tento proces zopakovat ve

vedlejším pokoji. Jak já tuhle práci pokojské nesnáším!

Podívám se na sebe do zrcadla. Vlasy nesoucí barvu noci jsou na temeni hlavy

svázané do culíku, aby mi nezavazely při úklidu, i kdyţ mnohem raději je nosím rozpuštěné.

Kolem čela mi poletuje pár neposlušných pramínků. Jeden z nich zastrčím zpátky za ucho,

přičemţ zrcadlo zachytí odraz mého drobného tetování hlavy vlka zdobící mé zápěstí. Plné

rty, výrazné lícní kosti, drobný nos a oči modré jako hladina oceánu. Uţ jsem dnes uklidila

třináctý pokoj a je na mě vidět únava. Vypadám bledě. Vlastně jsem ani nesnídala. Měla bych

zakousnout alespoň jablko. Uţ jen dva pokoje a můţu jít domů, kde se pořádně najím.

S odhodláním vycouvám s úklidovým vozíkem a zamknu za sebou dveře třináctého pokoje.

***

Konečně padla! Pracovní uniformu sloţím do skříňky v zaměstnanecké šatně a jsem

ráda, ţe na sobě opět mohu mít své oblíbené červené letní šaty. Je krásné slunečné odpoledne,

takţe můţu jít domů zkratkou přes lesopark Sherwood. V noci zde číhají nástrahy v podobě

nechtěných sexuálních záţitků, ale ve dne si Sherwood zamilujete. Všude zeleň, nádherná

vůně jehličí a tančící sluneční paprsky, hledající si skulinky mezi stromy, dopadající na cestu.

Velmi uklidňující prostředí. Dokud ho nikdo nenaruší. Všimnu si postavy mezi stromy a

podezíravě přimhouřím oči. Krucinál…

„Ale, ale… Kdopak se nám to sám toulá po lesích?“ promluví ke mně nechutně známý

hlas.

„Jsem plnoletá a netoulám se. Jdu domů,“ odseknu a s nelibostí sleduji, jak se ten

nafoukanec přibliţuje blíţ ke mně.

„Doprovodím tě.“

„Nechci doprovod. A uţ vůbec ne tvůj.“

„Karin, dám ti teď dobrou radu. Jako syn majitele hotelu. Měla bys ke mně být

milejší.“

Rty mám pevně semknuté k sobě. V tomto případě mlčeti zlato. Pohledem se však

neodvracím a odhodlaně mu hledím do tváře.

„Víš, existuje vcelku – věřím, ţe pro oba – příjemný způsob, jak navýšit tvou

výplatu.“ natáhne ruku k mému čelu a úlisným pohybem mi dá za ucho jeden z neposlušných

pramínků, který si do teď volně poletoval kolem mojí tváře. Cítím se úplně paralyzovaná.

19

Tělo mě přestalo poslouchat a já se nedokáţu odtáhnout. Chci být někde úplně jinde.

Kdekoliv jinde. Stačí jen, kdyţ tam nebude tenhle chlap.

„Chceš to. Přiznej. Si. To,“ šeptá mi do ucha. Cítím na krku jeho horký dech. Roztřesu

se. Kolena se mi podlomí. Pevně mě zachytí v pase. Opře mě zády o nejbliţší strom, přičemţ

se mi splašením rozbuší srdce.

Jeho ruka pomalu sjíţdí z pasu dolů a plynulým pohybem opisuje moje křivky. Zastaví

se aţ tam, kde končí látka mých šatů. Zachytí ji a pomalým pohybem postupuje zpátky

nahoru, takţe zcela odhalí mé stehno. Nečekaně mi vystřelí ruka ve snaze zabránit mu

pokračovat ještě výš. Pohotově vyuţije toho, ţe to nebyl zrovna rozhodný pohyb, a proplete

svoje prsty mezi mými. Moje ruka se tomu sevření snaţí vzepřít, ale jeho stisk je tak pevný,

ţe po chvilce rezignuje. Hluboce se mi podívá do očí. Skoro jako by čekal na svolení.

„Ne,“ snaţím se říct, ale z mých úst nevyjde ţádný zvuk. Políbí mě. Vzhledem k dané

situaci je jeho polibek překvapivě opatrný a velmi něţný. Cítím zvláštní pocit v břiše. Chci se

bránit, ale ten pocit mi zatemní mysl. Jeho polibky získávají na jistotě a intenzitě, kdyţ v tom

se z nenadání přistihnu, ţe je opětuji.

Zcela nepozorovaně se mě zmocnila vášeň a úplně mě pohltila. Vědomě si

vychutnávám pozornosti, které mi dopřává. Líbáme se tak jako milenci po dlouhém

odloučení, kteří se opět shledali.

„Karin…“ polaská mé jméno na jazyku. Dojde mi, ţe uţ to není on, kdo má na vrch.

Jsem to já. Vtisknu mu poslední polibek.

„Promiň.“ usměju se na něj napůl omluvně a napůl vítězně. Zatváří se nechápavě,

přičemţ povolí své sevření.

„Za co?“

„Za tohle.“ Vysmeknu se mu a zmizím mezi stromy. Nesleduje mě. Ví, ţe to nemá

smysl. Ostatně vzato, uvidí mě přece zítra v hotelu.

***

Jdu po lesní cestě se sluchátky v uších a přehrávám si, co se to vlastně stalo. „I„m not

Snow White, but I„m lost inside this forest. I„m not Red Riding Hood, but I think the wolves

have got me.1“.

„Těţký den?“ vybafne za mnou rusovlasá dívka přibliţně stejně stará jako já. Vytrhnu

sluchátka z uší. „Ale ne… Slyšela jsi mě zpívat? To je trapné.“

„Nemáš se zač stydět, máš nádherný hlas.“

Cítím se rozpačitě. Ta rusovláska je mi něčím hrozně povědomá, jako bych ji uţ někdy

dříve potkala. Nemůţu si však uvědomit kde ani kdy. „Ehm… Díky. Vůbec jsem si tě

nevšimla. Jsi ubytovaná v hotelu?“

„Na nějaký čas. Ty tam pracuješ, ţe?“

„Jo. Jako pokojská. Prakticky sluţka.“

„Bereš to dočasně? Vydělat si něco do začátku a pak ţít svůj sen?“

Ta otázka mě zarazí. Všimne si toho a opatrně začne vysvětlovat: „Neber si to špatně,

málokterá holka sní o tom, ţe se z ní stane – jak sama říkáš – sluţka.“

„Hm, máš pravdu. Splněný sen to zrovna není.“

„Co je teda tvůj sen?“

„Nebudeš se smát?“

„Spolehni se,“ úsměvem mě povzbudí k odpovědi.

„Chtěla bych dokázat, ţe mám na víc. Ţe toho zvládnu víc, neţ jen perfektní úklid.

Chci zpívat. Nestojím ale o vyprodané koncertní haly a miliony fanoušků. Spíš něco –

1 Nejsem Sněhurka, ale jsem ztracená v tomto lese. Nejsem Karkulka, ale myslím, ţe mě vlci dostali.

20

komornějšího. Chci lidem rozdávat radost. Doprovázet svým zpěvem hezké momenty jejich

ţivota. Jako třeba svatby a různé oslavy. Nezapomenutelné události.“

„Krásný sen. Věříš, ţe si tě úplně umím představit?“ reaguje rusovláska nadšeně.

„Svatba ve stanu, otec tančí sólo se svou čerstvě provdanou dcerou, ty stojíš na pódiu

v krásných večerních šatech. Zpíváš super dojemnou písničku, doprovod ti dělá klavírista.

Svatebčani jsou dojatí, nevěsta září štěstím a otec se dme pýchou. Anebo zpívat na firemním

večírku, to by bylo taky super!“

„Kéţ by!“ skočím jí do řeči. Udivuje mě, jak reálně znějí ta slova z jejích úst. Cítím

v sobě závan motivace. Přemítám o tom, jak moc chci opustit hotel a konečně vypadnout

z tohohle zapadákova pryč do světa, kdyţ v tom něco upoutá moji pozornost.

„Co to sakra…?“ chytnu ji za zápěstí a natočím ho směrem vzhůru. „To není moţné.“

S ohromením zírám na drobné tetování. Tetování hlavy vlka. Nachlup stejné jako mám

na svém zápěstí já. Stejná ruka a přesně stejné umístění. Byl to ale můj vlastní návrh. Nikdo –

nikdo! – nemůţe mít stejné tetování jako já. „Kdo jsi?“

„Odvaha.“

„Coţe?“

„Tvoje odvaha.“

„To má být vtip?“

„Chápu, ţe ti to můţe připadat divné, ale tohle byl nejlepší způsob, jak se ti

připomenout. Uţ si mě totiţ dřív měla, ale pak si mě ztratila. Naštěstí se synáčkovi majitele

hotelu podařilo v tobě jiskřičku odhodlání opět zaţehnout. Jiskra rozhodně přeskočila, ţe? A

řekla bych, ţe pěkně ţhavá…“ mrkne na mě. Rozpačitě uhnu očima.

„Kaţdopádně, zpátky k tématu. Rozhodla jsem se od té špetky odhodlání odrazit,

abych ti připomněla, ţe nejsi ţádná Mrs. Properová! A ţe tu jiskru zaţehl chlap? Koho to

zajímá! Jen ji nech pěkně hořet, rozdmýchej ten oheň v tobě! Ty víš, ţe máš na víc. Víš to.

Takţe uţ na mě prosím pěkně znovu nezapomeň, a ukaţ všem, zač je toho Karin!“

Pane jo, to teda mělo grády. To se musí nechat. Nevím, jak na to reagovat. Coţ mě

nemusí dlouho trápit, protoţe mě téměř oslepí záře zlatavého světla. Vykulím oči. Záře

tancuje kolem rusovlásky jako nějaká magická aura! Cítím hřejivé teplo. Ta samá aura se

postupně rozsvěcuje i kolem mého těla.

„Co se to děje?“ vyhrknu polekaně.

Rusovláska se letmo usměje. Její aura se začne obtáčet kolem mojí a silou podobnou

utahování provazu postupně ztenčuje prostor mezi našimi těly. Aury se pojí v jednu. Teď je

zář mnohem intenzivnější. Vír světla nás zcela pohltí a stává se z nás jedna bytost – já. Před

očima se mi jako flashback promítne scéna ze svatby, kterou mi Odvaha popisovala ještě,

kdyţ šla vedle mě. Cítím v sobě její energii. Srdce mi pod tím náporem motivace radostně

poskočí. Vír ustane a záře zůstává jenom kolem obrysu mého tetování. Po pár vteřinách zmizí

i ta, a já cítím, jak mi ţilami proudí znovu nabitá odvaha. Odvaha ţít ţivot takový, jaký ţít

chci.

„Děkuji.“ zašeptám do vzniklého ticha. Vytáhnu MP3, v seznamu skladeb vyberu

Try everything2 od Shakiry, zmáčknu tlačítko pro přehrávání a začnu si zvesela prozpěvovat

na cestě domů.

2 Zkus všechno

21

Dopis

Veronika Bobková

Karel stál uprostřed obývacího pokoje svého domu. Vypadal zoufale. Vlasy rozcuchané,

zevnějšek neupravený, kravatu odhodil hned, jak za ním zaklaply dveře. Ignoroval telefonické

pokusy jeho asistentky, aby potvrdil dnešní večeři s investory. Něco takového si ještě nikdy

netroufl. S nervózním a lehce strhaným výrazem v obličeji naznačujícím, ţe předešlé noci

příliš nespal, pozoroval obálku leţící na nedalekém konferenčním stolku. Bylo patrné, ţe

dopis byl mnohokrát otvíraný. S rukama zabořenýma hluboko v kapsách přistoupil ke stolku.

Zaváhal. Nakonec vzal dopis a třesoucíma rukama ho otevřel. Slova znal jiţ zpaměti, avšak

doufal, ţe něco přehlédl, ţe mu text bude tentokrát dávat jiný smysl.

Drahá T.,

ve čtvrtek v 19:00 v Zapadlé u Hrocha jako obvykle. Jsi světlem mého bytí.

S láskou D.

Ne, to není moţné, to nemůţe být jeho Tereza. Nikdy nepozoroval ani náznaky

nevěry. Vţdyť jsou spolu tak šťastni! Přemýšlel, jak je to dlouho, co začala trávit většinu

večerů mimo domov. A on ji v koníčcích vţdy samozřejmě podporoval. Navíc, od doby, kdy

se začala věnovat tomu svému duchovnímu rozvoji, zářila. Byla spokojenější, více o sebe

začala dbát. Při této myšlence se zarazil. Je pravda, ţe o sebe teď více pečuje... Ale nevěra?

To by přeci nepřehlédl.

Sloţil rychle papír do obálky. V tuto chvíli věděl, ţe dokud nebude znát pravdu, oka

nezamhouří. Náhle byl rozhodnut. Sebral ze sedačky kravatu a naučeným pohybem se začal

upravovat. Byl klidnější. Ať uţ jeho plán dopadne jakkoli, nebude alespoň muset zaţívat tu

vlezlou nejistotu. Dopis vloţil do náprsní kapsy saka, popadl svou tašku a vyrazil do Zapadlé.

Obával se, zda nebude mít obtíţe najít podivně znějící název ulice a ještě podivněji

znějící místo. Avšak Zapadlá byla v internetových kruzích známá ulička. S pomocí

obskurních stránek nějakého hipstera lehce našel téměř aţ chátrající dům s malým nápisem

Hroch. U recepce, dalo-li se to tak nazývat, se ohlásil Tereziným jménem. Bez obtíţí ho

nasměrovali do zadní části domu. Měl pocit, ţe na něj drobná recepční s dredy mrkla, nebo se

mu to jen zdálo? Jednoduchost, s jakou mu zatím vše procházelo, ho trochu rozhodila. Musel

se několikrát zhluboka nadechnout, aby se uklidnil.

Před dveřmi inkriminovaného pokoje se podíval na hodinky, bylo 19:04. Zaváhal.

Zváţil, s jakou razancí má vstoupit, zda klepat či nikoli. Po chvilkovém otálení lehce

zaklepal. Chvíli se nic nedělo a Karel se uţ začal otáčet k odchodu, kdyţ tu se najednou

otevřely dveře, ve kterých stála ţena s dlouhými lehce vlnitými vlasy. Jeho Tereza. Široký

úsměv na tváři vystřídal překvapený výraz, následně se změnil dle úsudku Karla v mírně

podráţděný, coţ se snaţila zamaskovat nervózním prohrábnutím vlasů.

“Karle…”

“Můţu jít dál?”

Tereza zaváhala. Nakonec neochotně ustoupila ze dveří. Vešel do předsíně plné

pantoflí a odloţil si tašku a kabát. Samotná místnost byla prostorná a provoněná vonnými

tyčinkami. Zdi krášlily temně rudé tapisérie a několik kýčovitých obrazů. Středu místnosti

vévodil pohodlný bílý koberec pokrytý mnoha polštářky a v rohu stál stůl s vychlazeným

bílým vínem a tácem s několika skleničkami. Tereza za sebou zavřela dveře o něco razantněji,

neţ musela a mlčela. Měla na sobě ty vzdušné červené šaty, které od něj dostala k

22

narozeninám, coţ ho potěšilo. Dívali se na sebe. Karel opět začal propadat panice. Co kdyţ se

plete? Co kdyţ ne? Nakonec sáhl do náprsní kapsy a vytáhl obálku. Podal ji Tereze. Ta ji

okamţitě rozpoznala. Nevzala si ji. Přistoupila ke stolku a nalila si trochu vína. Očividně

získávala čas.

“Tak máš obálku. A?”

“Vysvětlíš mi to?”

“Nevím, jestli se mi chce.”

Karel uţ nevydrţel čelit situaci a na rovinu se zeptal: “Spíš s ním?”

Tereza neodpověděla hned, nejdříve si vychutnala ještě jeden doušek vína. Nakonec se

mu podívala do očí a chladně odpověděla: “Ne, stačí?”

“A jak mi vysvětlíš ten dopis?

“Takţe se mi hrabeš ve věcech?”

“Neuhýbej. Ta obálka ti musela vypadnout, leţela v kuchyni na zemi. Jestli mě

podvádíš, tak to děláš dost špatně, ţenská!”

“Říkám ti, ţe ne!”

Mezi oběma nastalo dusné ticho. Karel si prohlíţel ty tmavě hnědé oči, které tolik

miloval. Byly plné zloby. Napadlo ho, ţe jí měl moţná častěji dávat najevo, jak ji má rád.

Moţná ji měl více poslouchat. Nebo s ní trávit víc čas? Povzdychl si a jiţ smířlivěji se pokusil

vyřešit současnou situaci.

“Trápil jsem se tři dny.”

“A co mám říkat já. Přijdeš si sem a hned mě napadáš!”

“Terez, prosím tě...” Karlovi selhal hlas. Jeho ţena se zarazila. Následně jemně

zavrtěla hlavou a přistoupila blíţ ke svému manţelovi.

“Rozumím, ţe tě to napadlo. Ale vţdyť… Proč mi nevěříš? Dala jsem ti snad někdy

záminku?”

Na Karlovi bylo patrné, ţe stále čeká na odpověď, co celá tato situace znamená. Byl

stále obezřetný, i kdyţ teď mnohem víc pochyboval. Tereza si povzdechla.

“Kdybys mě častěji poslouchal, nemusel bys hysterčit. Ten dopis je od Davida, máme

v plánu zaměřit se jako kaţdé úterý na harmonizaci dotykem. Probůh, vţdyť víš, ţe je na

chlapy.”

“Komunikuje s tebou dost nepatřičně.”

“Je to gay,” odpověděla ţena hlasitěji, aby tuto informaci konečně její muţ slyšel,

“navíc má přítele, někdy sem s ním chodí.”

Karlovi jako kdyby vše najednou zapadlo. Samozřejmě, o Davidovi uţ mluvila. Mohlo

ho napadnout, ţe je na chlapy. Pravděpodobně mu to jiţ říkala, ale proboha… vţdyť tu pusu

nikdy nezastaví, kdyby ji poslouchal pokaţdé, zbláznil by se.

“Jsem blbec.” Karel pocítil vinu. Jeho ţena jen přikývla, ale uţ se nezlobila, alespoň to

tak Karlovi připadalo. Vzal opatrně obličej své ţeny do dlaní a ona se na něj poprvé usmála.

Měl najednou pocit, ţe je všechno v pořádku, ţe to bylo hloupé nedorozumění.

“Chceš se k nám přidat? Ale varuji tě, jestli po tobě bude házet očima, udělám

ţárlivou scénu já,” odlehčila situaci Tereza. Karel se pousmál, byl přesvědčen, ţe je všechno

v pořádku.

“Nemůţu, celý den mi volá Eva kvůli večeři s investory.”

“Škoda.” Tereza doprovodila svého muţe ke dveřím, políbili se.

“Nečekej na mě, nevím, kdy přijdu, ta večeře se můţe protáhnout,” sdělil jí ještě.

Tereza zavřela dveře. Odcházel s lehkým srdcem a neustále se pochechtával sám sobě,

jaký je to hlupák. Tři dny se takto trápit. A zbytečně. Musí to Terez nějak vynahradit.

Dnes se mu uţ podesáté rozezvonil telefon. Eva. Tentokrát jej zvedl.

“Konečně! Všichni na vás uţ čekáme. Nezapomeňte ty smlouvy, Karle!”

23

Muţ se praštil do čela. Jistě. Smlouvy. V tom stresu je nechal v Zapadlé v předsíni.

Vrátil se tedy spěšně k Hrochovi. Rychle proběhl recepcí. Nechtěl Terezu rušit v meditaci

nebo co to říkala. Tašku má přece hned za dveřmi, jen ji vezme a půjde.

Potichu otevřel dveře a vstoupil. Chytil poutko tašky, ale náhle se zarazil. Zvuky, které

slyšel, ho obraly o tu krátce nabytou rovnováhu. Sténání, ţenský hlas, ze kterého čišela

rozkoš. Všechny obavy byly okamţitě zpět. Byl si nyní jistý, co spatří, aţ vejde do pokoje.

Terezu s šaty vykasanými do pasu a... Tolik to zabolelo. Dostal náhle vztek. Dělala z něj

hlupáka! Manipulovala s ním a tak přesvědčivě lhala! Představoval si, jak vchází do pokoje,

svého soka zabíjí, ji rdousí a nakonec pláče nad jejím tělem.

Uslyšel náhle sténání jiné ţeny. Nerozuměl. Snaţil se situaci pochopit, ale jeho mozek

stagnoval. Jiná ţena? Nebo ţe by jich tam bylo víc? S kým to vůbec doposud ţil?

Karel jiţ nevydrţel ten zmatek mísící se s pocitem zrady. Vřítil se do místnosti a

překvapeně zůstal stát. V místnosti se nacházelo několik lidí, kteří se po dvojicích jemně

masírovali. Oči měla většina z nich lehce přivřená a patrně si současnou situaci uţívali. Muţ,

který byl nejblíţ ke dveřím a dění v místnosti sledoval, se na Karla zářivě usmál: “Přicházíte

právě včas na láskyplné léčení pomocí doteku. Jmenuji se David a rád se vás ujmu.”

24

Sen, kteře mu sotva uve ř í s

Anita Trubáková

Vyprodaný koncertní sál. Tisíce lidí zabořených do sedaček, bedlivě a napjatě poslouchají

kaţdý tón i slovo té přenádherné melodie. Není slyšet nic neţ něţný, procítěný a současně

mocný hlas charizmatického muţe, který zpívá sebejistě, ale zároveň s plnou pokorou vůči

svému obecenstvu. Stojí na velkém jevišti ve skvěle padnoucím bílém obleku, ověnčen

plumeriemi. Plně soustředěn a odevzdán písni. Příčná flétna zanotuje ústřední

melodii, kterou následně doprovodí zesilující bubny, tu pak postupně celý orchestr a

nakonec sborové chorály. Muţ se naposledy zplna nadechne, aby vyzpíval závěrečné vysoké

tóny. Jeho výkon byl nepřekonatelný! Sál po chvíli ticha zabouří.

„Bravo!“ ozývá se z aplaudujícího publika.

Mladého muţe začaly sluneční paprsky jemně šimrat po tvářích. Bylo ráno. Probudil

se a uvědomil si, ţe se mu to celé jen zdálo. Zasáhlo ho neskutečné zklamání. Stát na jevišti a

být slavným zpěvákem bylo to, o čem celý ţivot snil. Chtěl vyprodávat velké koncertní sály a

těšit svým zpěvem miliony lidí. Touţil být téţ dobrým charakterním hercem. Domníval se, ţe

i v této branţi by obstál. Ve skutečnosti byl jen obyčejným klukem vyrůstajícím v nejchudší

čtvrti města. Neměl stálé zaměstnání, ţivil se všelijakou příleţitostnou prací, kterou sotva

vydělal na ţivobytí. Jeho majetek by se snadno vešel do dvou papírových krabic. Kromě své

matky a hrstky kamarádů neměl v podstatě nikoho. Všichni ho povaţovali za podivína s

nereálnými sny, za snílka.

***

Byl další obyčejný pracovní den. Seděl za volantem zeleného tiráku s úkolem rozvést

za směšné peníze kaţdodenní zásilku. Z rádia zrovna hráli nějaké známé hity. Nevnímal je.

Dělaly mu jen společnost na jeho všední cestě. Zastavil na červenou. Znuděně vyhlédl z

okénka spolujezdce a uviděl červený blikající nápis: ,,Nahrávací studio. Nahrajte si svoji

skladbu! Dnes za polovic!“ Jezdíval kolem mnohokrát, ale nikdy neměl dost peněz na to, aby

si mohl dovolit vejít dovnitř. Dnes se mu však naskytla příleţitost. Po chvilkovém váhání vzal

za kliku.

Uvnitř seděla ţena ve středních letech, která ho okamţitě oslovila.

„Dobrý den, mladíku. Chcete nahrát desku nebo jen song?“

„Jen song, prosím. Chtěl bych ho dát mámě k narozeninám.“

Byla to ovšem jen záminka, aby nevypadal trapně, kdyţ jeho zpěv nebude stát za nic.

Ţena tomu uvěřila. Dojalo ji to a hned si zapsala jeho jméno.

„A zpíváte jako kdo?“

„Nezpívám jako nikdo.“

„Vy mi nerozumíte. Jakému zpěvákovi je váš styl zpěvu podobný?“

„Nejsem nikomu podobný. Zpívám jako já.“

Toto počáteční nedorozumění v něm vzbudilo znovu váhavost. Zalitoval, ţe vůbec

vešel dovnitř. Ţena se ale nenechala odbýt. Moţná jí byl něčím sympatický, moţná jen byla

zvědavá na to, jak zpívá kluk, který nezpívá jako nikdo. Neţ se muţ nadál, stál před

mikrofonem a zpoza skleněného okénko kabiny se ozval cizí nervózní hlas.

„Tak uţ ksakru začni! Na co ještě čekáš?“ řekl zvukař a majitel v jedné osobě.

Viděl před sebou jen dalšího nýmanda, jehoţ zpěv nebude nejspíš stát za nic, stejně

jako u těch předchozích odpadlíků.

„No, aspoň vydělám pár dolarů navíc,“ uklidňoval se.

25

Hoch začal rozpačitě zpívat song, který znal z dětství. Dozpíval. Majitel si ve skrytu

mysli pomyslel, ţe ho na začátku odhadl dobře. Ačkoli hlas pěkný melodický, styl zpěvu

zvláštní. To v současné době nehledal. Asistentka předala chlapci nahraný song. On

poděkoval a odešel. Tím to celé skončilo. Kdyţ si pak doma skladbu přehrál, zhrozil se.

„To zní, jako kdyţ někdo bouchá víkem o popelnici.“

Byl zklamán a v mţiku se jeho sen o slávě rozplynul.

Uplynuly asi dva měsíce. Mladík dál ţil svým nudným ţivotem, ţivil se jako řidič

tiráku a kaţdý den míjel nahrávací studio, kde tak potupně nahrál svou skladbu.

Pak ale zadrnčel telefon. Na druhé straně se ozval majitel onoho nahrávacího

studia. Hoch okamţitě rozeznal jeho chřaplavý nervózní tón hlasu, který mu stále zněl v

uších, nemusel se ani představovat.

„Přejdu rovnou k věci. Měl bych pro vás kšeft.“

„Chtěl bych nahrát pár skladeb, a vy byste se mně do toho hodil. Mám ještě pár kluků,

kteří by hráli s vámi. Něco natočíme a uvidíme, jestli z toho něco bude. Berete nebo ne?“

„Ano, pane. Děkuji! Vaši nabídku určitě přijímám!“

„Výborně! Tak se zastavte zítra a domluvíme se,“ řekl majitel a zavěsil.

Ráno byl hoch nervózní a rozpačitý. Věděl, ţe tentokrát míří do studia jako někdo, kdo

nejede jen náhodou kolem a vejde nečekaně dovnitř. Po celodenní dřině odcházel nejen s

nahranou deskou, ale i s novými přáteli, kteří hráli stejný styl muziky. Začali společně

vystupovat v malých, zapadlých klubech pro hrstku lidí. Za pár drobných hrál skladby, které

byly nové, nevšední, zcela odlišné od těch, které se v té době hrály a byly všemi povaţovány

za slušné a důstojné.

Jednoho večera, kdyţ znovu vystupoval v bezejmenném klubu, vstoupil do

místnosti od pohledu zbohatlík, který do podobných zakouřených pajzlů jen stěţí zavítá.

Obtloustlý elegán s kloboukem a hůlkou, jejíţ kovovou rukojeť ve tvaru páva pevně svíral v

ruce. Na první pohled vůbec nezapadal mezi ostatní omšelce. Všichni na něj okamţitě upřeli

pohledy.

„Krachlo mně auto. Není v týhle zavšivený díře někdo, kdo by to uměl opravit?“

zeptal se hlubokým nevrlým hlasem.

„Podívám se vám na to, pane,“ řekl hoch, který právě slezl z podia.

„Ty seš mechanik?“

„Ne pane, jsem zpěvák, ale autům trochu rozumím.“

„Tak zpěvák říkáš?!“ prohodil elegán s ironickým nádechem.

„Zaveďte mě k autu, uvidím, jestli s tím dokáţu něco udělat.“

Kdyţ mladík zvednul kapotu naleštěného černého Mercedesu, bylo mu jasné, ţe to

nebude lehká práce.

„Tak na tohle budu potřebovat pár kluků z kapely. No, nebude to jednoduchý.

Podívejte, máme teď poslední výstup. Můţete počkat chvíli v klubu? Pak jim řeknu a

opravíme to.“

„No tak proč ne?! Koneckonců rád si tě poslechnu.“

Hoch se vrátil s neznámým do baru a začal znovu zpívat. Chlápkovi

nevěnoval sebemenší pozornost. Byl pro něj jen dalším z posluchačů, kteří sem přišli zabít

čas. Kdyţ ukončil svůj výstup, elegán mu pokynul, aby šel k němu.

„Dobře zpíváš, synku. Dělám do muziky a hledám někoho, kdo by oţivil tuhle

ztuchlinu, co se teď vodevšad hraje. Cítím, ţe ty v sobě máš potenciál. Nechceš dělat pro

mě?“

„Kolik bych u vás mohl vydělat? Nemůţu si dovolit opustit jen tak práci a neţivit sebe

a matku.“

„No, nějak se určitě domluvíme.“

26

Neznámý muţ cítil, ţe v tom klukovi na umouněném špinavém podiu jsou

peníze, hromada peněz. A ty na něm hodlal vydělat stůj co stůj. Nakonec si přece jen plácli a

tím se nečekaná návštěva vepsala mladíkovi nesmazatelně do ţivota.

Další den, kdyţ hoch opět rozváţel zásilky svým otlučeným tirákem, uslyšel z

rádia song, který před pár měsíci natočil. Napřed nevěřil, ţe je to skutečně jeho hlas. Pak mu

ale vše došlo. Ten zbohatlý elegán dodrţel smlouvu.

Po skončení songu se strhla doslova lavina volajících, kteří chtěli skladbu opakovat

stále znovu a znovu a chtěli další od toho nového zpěváka. Začal vystupovat v televizních

pořadech, hrnuly se mu nabídky na natáčení nových písní, ozývaly se hudební produkce, které

ho draze chtěly. Vydělával stále víc a víc a najednou se mu plnily sny, které kdysi měl.

Zní to celé jako pohádka, avšak i v té občas bývají chvíle, které jsou těţké a plné

překáţek. Hoch záhy poznal, ţe ten plukovník, jak se někdy téţ zbohatlík samozvaně

tituloval, není ušlechtilý hledač talentů, ale jen obyčejný podvodník, který mladíka bere

bezcitně pouze jako stroj na peníze.

„Tak je z tebe konečně boháč, synku. Říkal jsem ti, ţe ty prachy vyţdímáme.

Domluvil jsem ti další kšeft, kterej bude stát za to. Tentokrát za tebe zaplatí majlant, jako ještě

nikdy za nikoho!“ potáhl z doutníku a vypustil do místnosti chomáč kouře.

„Ale já bych raději zpíval po svém. Nechci v tomhle vystupovat, není to můj styl.“

„Říkám ti, ţe tohle vezmeš! Vynese to balík pro nás oba!“ pronesl striktně. Zabouchl

dveře a odešel.

Byl duben a blíţil se den máminých narozenin.

„Mami, brzo budeš mít narozeniny. Rád bych tě něčím potěšil.“

„Ale vţdyť máme všechno, co jsme kdy chtěli.“

„Mami, přece musí být něco, co ti můţu dát?“

Matka se zamyslela a po chvilce rozmýšlení plácla: „No, víš, nikdy jsem neřídila

auto.“

V ten moment jejich rozhovor přerušil telefon s nabídkou na natáčení nového alba a

zdálo se, ţe dialog byl zapomenut.

Druhý den ráno byl mladík velmi netrpělivý. Očekával zazvonění domovního zvonku

a chtěl, aby vše vyšlo podle jeho představ. Konečně se tak stalo!

„Máte to tady, pane,“ oznámil mu poslíček a odešel.

Hoch pak zavedl svou milovanou mámu do garáţe jejich nového domu.

„Co tu proboha děláme?“ ptala se rozpačitě.

„Mami, včera jsi říkala, ţe jsi nikdy neřídila auto. Teď je ta pravá chvíle, abychom

to napravili. Jedno jsem ti koupil.“

Odhrnul plachtu. Zbrusu nové luxusní auto nevšední značky i barvy.

„To je pro tebe, mami.“

„Ale vţdyť já ani nemám řidičák,“ pronesla šokovaně.

***

Mladíkova kariéra stále rostla. Z plachého kluka, kterého měli všichni za ustrašeného

venkovana, se stal úspěšný, uznávaný a sebejistý umělec. Dokonce ho televizní producenti

začali obsazovat do hlavních rolí. Hoch si ale stále více uvědomoval, ţe plukovník postupně

získává vládu nad jeho ţivotem.

„Chci s vámi uţ skončit! Mám vás a těch vašich kšeftů po krk!“

„Co to plácáš?! Zapomněl jsi na smlouvu, kterou jsme spolu tenkrát uzavřeli?“

„Já uţ ale dál nechci vystupovat v těch nesmyslnejch cajdácích, ve kterých mě nutíte

hrát. A uţ mě taky nebaví platit vaše dluhy! Končím s vámi! Je konec! Rozumíte!“

„Beze mě se neuţivíš! To já jsem z tebe udělal hvězdu! To si pamatuj!“

27

Psal se rok 1971. Krátce poté, co oslavil třicátéšesté narozeniny se mu dostalo velké

cti v podobě nominace mezi deset nejvýznamnějších muţů Spojených států. Ten večer byl

oblečen v černém na míru střiţeném obleku z kvalitního materiálu. Pod ním měl sněhobílou

košili s vysokým stojatým límcem, kterou doplňoval masivní zlatý řetěz, na jehoţ konci byla

zavěšena lví hlava se safírovýma očima. Ten klenot byl jakoby ukázkou toho, jak daleko se ve

své kariéře dostal. Moderátor uvedl do mikrofonu jeho jméno, on povstal a sál ztichl.

„Kdyţ jsem byl chlapec, byl jsem snílek. Byl jsem hrdinou v knihách, které jsem četl.

Byl jsem hrdinou ve filmech, které jsem viděl. Všechny sny, co jsem kdy měl, se mně splnily

více neţ stokrát. Děkuji za to Vám všem.“

Pár dní nato dostal příleţitost koncertovat před největším publikem, jakému kdy hrál.

Nabídku povaţoval za zlomový bod ve své dosavadní kariéře. Doufal jen, ţe svou trému

znovu překoná. Jakmile se objevil na jevišti, vítací potlesk ihned odehnal jeho počáteční

nejistotu. Jako vţdy vypadal skvostně. Oděn do bílého obleku, ověnčen plumeriemi. Kdyţ

začal zpívat závěrečnou skladbu, náhle mu v mysli vytanul onen dávný sen. Teď se

stal skutečností. V zádech ho zamrazilo.

Celý jeho příběh ţivota se mu v té skladbě promítnul. Všechnu sílu, cit a emoce vloţil

do posledních tónů. Bylo jasné, ţe to nebyl ten falešný plukovník, kdo z něho udělal hvězdu.

On uţ totiţ hvězda dávno byl! Ohlušující aplaus to jen potvrdil!

„Jsi král!“

Byla horká srpnová noc. Vzduch těţký a dusný. To ohlušující ticho, které zavládlo,

bylo jako by předzvěstí něčeho smutného, tragického. Od velkolepého koncertu na Havaji

uplynuly čtyři roky. Pracovní tempo, kterému byl nucen čelit, mu nedovolovalo polevit. Dál

vyprodával sály, dál točil desky a hrál ve filmech. Byl unavený a vyčerpaný a síla ho začínala

pomalu opouštět. Sláva si vybrala svou krutou daň. A pak ten večer uţ jeho srdce nedokázalo

bušit a vzdorovat nelítostnému boji. Zastavilo se navţdy. Avšak hudba, kterou po sobě

zanechal je a bude nesmrtelná stejně jako on.

28

Na c aj o piatej nepří dem

Monika Mizeráková

Mladý Eliot si rýchlo ľahol na zem a priloţil pravé ucho na zaprášenú cestu. Ostatní muţi

stojaci nad ním sa ani nepohli. Nikto ani nemukol. Blíţili sa. Zo stupňujúcich sa otrasov zeme

si ľahko odvodil, ţe do niekoľkých minút sa spoza hustého stromoradia vynorí zástup anglic-

kých vojakov. Prudko vyskočil a oprášil si vestu a nohavice. Medzi tvárami muţov majúcimi

v očiach nedočkavosť, hľadal tvár ich kapitána.

Jeremy, samozvaný kráľ škótskych zlodejov, sa zamyslene uškrnul. Eliot ani nemusel

otvoriť ústa. Kapitán z výrazu jeho tváre všetko vyčítal. „Na miesta!“ zavelil a pätnásť muţov

sa rozpŕchlo do krovia v okolí cesty. „Eliot, ty pôjdeš so mnou.“

Eliot krátko prikývol a šiel za svojím veliteľom. Často sa sám seba pýtal, čo bolo na

ňom takého zvláštneho, ţe ho chcel mať kapitán vţdy po ruke. K druţine sa pridal len nedáv-

no. Našli si ho v jednej z tunajších krčiem. Opitý pod obraz boţí sa oháňal rozbitou fľašou od

vína. Táto zem je naša! Tie slová, ktoré vykrikoval po Angličanoch arogantne si pijúcich

whisky z ich – škótskych – pohárov, mu stále zneli v hlave. Anglickí vojaci mu zabili otca.

Zbičovali ho, lebo nedokázal zaplatiť štvrťročnú daň. Dva dni nato zomrel. Ale ani obrovská

chuť po anglickej krvi, čo Eliotovi pulzovala celým telom, nepomohla jeho pijatikou oslabe-

nému telu, aby vojakov premohol. Zbili ho a vyhodili von. Mal šťastie. Títo zlodeji, ktorí ho

tam v ten večer našli a rozhodli sa ho vziať medzi seba, sa mu stali rodinou. Bratia v pomste.

Pomsta za krivdu, ktorú Škótom Angličania dennodenne spôsobovali!

Keď sa teraz úkosom díval na kapitána, stále tomu veril. Dnes sa chystali opäť napľuť

do tváre tým horenosom. Okradnúť ich o nesmierny obnos peňazí. Dane, ktoré dal anglický

kráľ vyzbierať v Škótsku, bude na ceste do Anglicka určite sprevádzať celý šík vojakov.

Nikdy predtým sa na niečo tak nebezpečné neodhodlali. Na tomto území však mali obrovskú

výhodu. V tejto časti lesa nebolo moţné, aby vedľa seba kráčali viac ako dvaja jazdci. Aj keď

budú Angličania v presile, oni budú mať na svojej strane moment prekvapenia.

„Dvanásťtisíc libier,“ povedal ledabolo Jeremy a prehrabol si hustý porast na svojej

zamazanej tvári. „So svojím podielom nás budeš môcť opustiť.“

„Opustiť, kapitán?“ Eliotovi sa zlomil hlas.

Chladné sivé oči sa zabodli do Eliotových modrých. „Nehovor, ţe by si nevymenil

toto preţívanie za pohodlný ţivot pri kozube s teplou večerou a ţenuškou, čo ti bude kaţdý

večer zohrievať nohy pod perinou.“

Zaskočený mladík uţ nestihol odpovedať. V tom momente totiţ spoza stromov vyšli

prví jazdci. Z tejto pozície Jeremy ani Eliot nemohli zistiť koľko ich presne je. Ale to nebolo

ich úlohou. Mali dať povel k útoku. Vtom odkiaľsi z korún stromov zaznel spev škovránka.

Na Jeremyho zarastenej tvári sa rozľahol spokojný výraz. S chlapmi sa dohodli, ţe o presnom

počte vojakov si dajú vedieť pomocou napodobnenia spevu vtákov. Škovránok znamenal, ţe

vojakov je viac ako tridsať. Nezaznel slávik, takţe ich nebolo viac ako štyridsať. To bolo

dobre. Ide len o dvojnásobnú presilu.

„Počkáme ešte chvíľu a zaútočíme.“

„Kapitán, zadrţte!“ zašepkal Eliot. „Vidíte toho muţa? Nespoznávate ten odev?“

Jeremy zaostril pohľad na Eliotom spomenutého vojaka na začiatku zástupu. Bol odetý

v purpurových farbách. Purpur bol farbou kráľov. Obaja vedeli, ţe do týchto končín by kráľ

nezablúdil. A uţ vonkoncom nie v obkľúčení len tridsiatich muţov. Bol to teda zástupca kráľa

na tomto území. Jeho verný priateľ. Kráľov obľúbenec. Sám lord Richard Sommersby.

29

„Ak by sme zaútočili na konvoj vezúci kráľovské dane, šli by nám po krku. Ak však

zaútočíme a nedajboţe zabijeme lorda Sommersbyho, nielenţe nás zbičujú, nielenţe nás obe-

sia! Naše mŕtvoly vystavia na výstrahu kdesi na námestí!“ upozorňoval Eliot nástojčivo. „Ak

vydáte rozkaz, odsúdite nás na smrť a nesmierne potupenie!“

V Jeremyho očiach sa diabolsky zablyslo. Bola to vidina bohatstva, čo mu zatemnila

úsudok? „V týchto končinách som kráľom ja! A ja vravím, ţe tie peniaze budú naše!“

Nevšímajúc si Eliotov nepriateľský pohľad muţom odpovedal zatrilkovaním ako vlha.

Na kráľovské vojsko sa v tom momente zosypali ťaţké vetvy. Pár z nich zadlávili. Iných len

zhodili z konských chrbtov. Zo stromov zoskočili po zuby ozbrojení zbojníci a hlava-nehlava

ťali Angličanov. Lesom sa ozývali výkriky a zdesené erdţanie koní. Jeden zvuk však prehlušil

bojový rev zlodejov aj bolestné stonanie zranených vojakov. Bol to výstrel z kapitánovej

pušky. Guľka neminula cieľ. Zanorila sa priamo do srdca lorda Sommersbyho.

***

Vyhodili ich z ďalšej krčmy. Správy sa šírili rýchlo. Od toho osudného dňa ubehli

necelé dva týţdne. Nikto s nimi nechcel nič mať. Vo vreckách im štrngalo anglické zlato, ale

nemali ho kde utratiť. Dvanásť tisíc libier v kýbli! Vraj sa ktosi uţ pýtal po muţovi, ktorý si

hovorí Jeremy. Zatiaľ však ţiadna priama roztrţka. Ako dlho ale bude trvať, kým ich niekto

udá?

„Musíme sa načas vypariť. Hlboko v horách je jedno miesto...“ začal raz kapitán a

v Eliotovi vyklíčilo semienko horkosti.

***

Krajinou sa rozliehalo pravidelné bubnovanie. Našli ich. Angláni prišli týţdeň potom,

ako sa zlodeji ako-tak zabývali v jaskyni ukrytej hlboko v horách v rozľahlej škótskej

vysočine. Jas-kyňa leţala asi štyridsať stôp nad zemou, ukrytá v skaliskách. Hore viedol len

strmý chodník, po ktorom sa nedalo prejsť bez toho, aby si človek nepomáhal zachytávaním

sa o mohutnú skalu. Nikto sa k nim nemohol dostať bez toho, aby ho nezasiahla paľba z ich

zbraní. Nebol tu však ani ţiaden iný únikový východ. Ak bol plán anglických vojakov

táboriacich pod skalou vydrásať im nervy tým ich bubnovaním, celkom sa im to darilo.

Jedla mali pribliţne na päť dní, vody o trochu viac. Munície a pušného prachu na

jednu intenzívnu prestrelku. Ale horšie ako stenčujúce sa zásoby bol nepríjemný zápach

z ľudských výkalov a moču rozliehajúci sa po celej jaskyni. Odvtedy, čo bol posledný z nich

vonku, uţ uplynuli štyri dni. Začínalo byť čoraz ťaţšie udrţať obsah ţalúdka, keď sa človek

priblíţil k miestu, ktoré si zvolili na uľavenie si svojim potrebám. V sedemnástich muţoch

strategicky rozmiestnených po jaskyni to vrelo. Eliot vedel, ţe je len otázkou času, kedy

niekomu z nich zlyhajú nervy. Keby v týchto sračkách neboli teraz spoločne, uţ dávno by

kapitánovi podrezali hrdlo.

„Kto to kedy videl, aby sa tí anglickí horenosi dostali tak hlboko do hôr? Museli si

najať nejakého Škóta ako sprievodcu!“ zavrčal jeden z muţov a zhnusene si odpľul.

„Psst! Traja z nich kráčajú k jaskyni!“ ozval sa zrazu Eliot a opatrne sa nahol von.

Stihol si však všimnúť kapitánov neprítomný pohľad. Ten pokojne sedel v najtemnejšom kúte

jaskyne s nohami roztiahnutými pred sebou.

Vonku sa diali veci. Traja Angličania, jeden drţiac bielu vlajku – znak mieru, druhý

zvitok a tretí s puškou prehodenou cez rameno, podišli celkom blízko ku skale a zahľadeli sa

hore k jaskyni. Ten so zvitkom ho napokon roztiahol a hromovým hlasom čítal: „V mene Jeho

Veličenstva, kráľa Anglicka, Severného Írska a Škótskej vysočiny vás všetkých vyzývame,

aby ste nám vydali Jeremyho, známeho aj ako kráľ škótskych zlodejov, a s ním aj muţa či

muţov, čo mali v sebe toľko opováţlivosti, ţe siahli na ţivot blízkemu priateľovi Jeho Veli-

čenstva, lorda Sommersbyho – nech mu je zem ľahká. Vyţadujeme tieţ vrátenie odcudzených

peňazí. Týmto vyhlasujeme, ţe ak do troch hodín od prečítania tohto listu poţiadavky splníte

30

a odprisaháte vernosť Jeho Veličenstvu, zaručí vám anglická koruna nárok na spravodlivý

súd!“ Nato zvinul zvitok a vojaci odkráčali naspäť do tábora.

„Na čo čakáme? Chyťte ho!“ vyprskol zlodej a náhli sa ku kapitánovi.

Jeremy pokojne sedel na zemi. Spod hustého čierneho obočia sa na chlapov díval pár

hrozivých sivých očí, ale telo inak naznačovalo absolútnu odovzdanosť. Zrada muţov, ktorým

priniesol toľko úţitku a s ktorými toho toľko zaţil, ho nechávala chladným. Eliot poznal

kapitána dosť dlho na to, aby vedel, ţe by im neposkytol zadosťučinenie, aby ho videli ţiadať

o milosť. Nech bol kapitán akýkoľvek, je jedným z nich. Je Škót. Rýchlo skočil pred kapitána

a neodbytne odtláčal rozzúrených zlodejov.

„Eliot, zmizni! Zabil Sommersbyho! Jeho vinou tu teraz máme týchto čajom posadnu-

tých hostí. Ja tu nemienim skapať! Vydáme ho, odrečníme si tie bezduché veršíky na kole-

nách a bude pokoj!“ nástojil ďalší zo zlodejov.

„Hovorili len o súde. Nie o tom, ţe nás pustia!“ pripomenul ďalší. Strhla sa búrlivá

diskusia. Strach a netrpezlivosť priniesli svoje výsledky.

„Ani ma nenapadne prisahať tým anglickým sviniarom! Vraţdili našich! A zabijú aj

nás. Neverte tomu, ţe budú s nami mať zľutovanie. A čo sa týka kapitána – áno, zaslúţi si

trest. Ale právo určiť mu jeho osud je naše. Nenecháme iných rozhodovať za nás!“ kričal

mladík celý bez seba. „Viem, čo urobíme!“

***

Zlodejského kapitána drţali pevne pod paţami a viedli ho medzi Angličanmi

rozostavenými do dvoch radov. Nepríjemne páchnuci, od hlavy aţ k pätám ušpinený

a zarastený zloduch vyvolával na tvárach upravených vojakov zvláštne grimasy. Kaţdopádne

tento len niečo pod šesť stôp vysoký muţ robil na okolitých muţov dojem a nebolo snáď

jediného medzi nimi, čo by ho bol prevyšoval. Za ním kráčali dvaja chlapi z druţiny nesúc so

sebou aj truhlicu, v ktorej boli prenášané škótske dane. Tento pochod prešiel aţ k stanu

veliteľa.

„Nesiete mi Jeremyho?“ zapišťal vysokým hlasom dôstojník. „Ste ochotní odprisahať

vernosť kráľovi?“

Jeden z muţov, ktorí niesli truhlicu, bol Eliot. Keď im začali klásť otázky, lišiacky sa

usmial na anglického dôstojníka. „Vskutku sme sem prišli, aby sme dostali rozhrešenie,“

povedal a nato mrkol na druha vedľa seba, „ale nech ma aj pánboh skántri, ţiaden Angličan

neuvidí kľačať Škóta na kolenách!“

Vtedy hodili truhlicu priamo do náručia dôstojníka a rozbehli sa naspäť k jaskyni.

Angličania zmámení pohľadom na ich kapitána si totiţ nevšimli špagát visiaci z truhlice, ktorí

za sebou ťahali. Keď sa Angličan začal pýtať, zlodej na opačnej strane špagátu ho zapálil

a kým sa Eliot, kapitán a ďalší traja zlodeji dostali do ako tak bezpečnej vzdialenosti, oheň

prešiel aţ k truhlici. Namiesto zlata v nej bol naloţený pušný prach.

Ak aj dôstojník chcel dať príkaz, aby ich zadrţali, nestihol to. Pod jaskyňou sa ozval

menší výbuch, ale dosť veľký na to, aby zabil asi desiatich vojakov. Vypukla panika. Zdesení

červenokabátnici lietali ako pomätení po lese. Z jaskyne povyskakovali zlodeji a pustili sa do

tých, čo v sebe nabrali silu bojovať. Ostatných hnali lesom preč.

Na toto divadlo sa opodiaľ dívali Jeremy a Eliot. Zvládli to. Ţijú a peniaze im ostali.

„Som kráľ!“ zašepkal Jeremy a na tvári sa mu roztiahol blaţený úsmev.

V Eliotovi ale jeho slová rozbúrili krv. Zrazu nevidel rozdiel medzi kapitánom

a Angli-čanmi. V tej chvíli našiel odpoveď na Jeremyho otázku z toho osudného dňa. Jeho

miesto ne-bolo pri kozube. Jeho osudom nebolo ohýbať chrbát, len aby si ţil pokojne. Vybral

si tento ţivot. A nenechá sa oň pripraviť.

„Dosť nám bolo podlých kráľov! Nech ţije sloboda!“ zvrieskol, priloţil Jeremymu

pištoľ na spánky a vystrelil.