neopr.1. kapitola tajemství targarossu

41

Upload: ivet-jansova

Post on 30-Mar-2016

230 views

Category:

Documents


4 download

DESCRIPTION

Fantasy román psaný ze dvou pohledů od autorky Ivety Jansové. Více na www.targaross.cz Hudba k této kapitole na: http://www.youtube.com/watch?v=2jR7Ab7fZuw&list=PL9771EE3ACE0B5E68&index=1&feature=plpp_video

TRANSCRIPT

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

2/41

Tajemství Targarossu

Iveta Jansová

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

3/41

1. Kapitola

Byla tak trochu jiná. Samotář, žijící v realitě snu, čerpajícího

v knihách. Netoužila po kamarádech, protože ji mnohokrát zradili.

Netoužila po lásce, protože na ni nevěřila. Toužila po životě, který

nepřicházel. Na půdě bylo opět nedýchatelně. Přesto jsem sem chodila

často. Měla jsem ráda tu tichou, stářím a vzpomínkami dýchající místnost.

Byla to vlastně úplně obyčejná půda. Proti dveřím stará dětská postýlka, zaplněná píchnutými fotbalovými míči, panenkami, kterým se podařilo přežít mé dětské hry, a podobnými věcmi. Vpravo bylo potom skladiště starého nádobí, učebnic starých několik generací, krabice od všeho možného, nafukovací bazén a kolo po dědovi. Pro mě však byla podstatná ta levá část. Člověk musel prokličkovat přes několik trámů v různých výškách, než se dostal do větší komůrky, kde bylo ještě méně vzduchu než kdekoli jinde. Přesto však oplývala jistým kouzlem.

Vešlo se sem jen staré, proutěné, houpací křeslo, dvě knihovny napěchované knihami a jedna zamčená vyřezávaná šatní skříň, jejíž klíč nebyl k nalezení. Ani nevím o někom, kdo by ho kdy hledal, nebo se o otevření pokoušel násilím. Mně bohatě stačily desítky let staré knihy, které dokázaly člověka zabavit na dlouhé hodiny.

Ráda jsem utíkala do svého světa, plného fantazie, daleko od všeho toho moderního uspěchaného života plného počítačů a mobilních telefonů. Patřím spíš mezi samotáře, nikdy jsem neměla moc kamarádů a snad jsem o ně ani nestála. Kdo by taky chtěl kamarádit s divnou holkou, která má nos neustále zabořený do knížky, nesleduje filmy, seriály, nechodí nakupovat, a na

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

4/41

počítač se chodí jenom učit? Je to zvláštní, ale byla jsem se svým stylem života celkem spokojená.

Otevřela jsem vikýř, aby se dovnitř dostalo aspoň trochu vzduchu a světla a přejížděla prstem po starých knihách, některých ještě v kožených deskách. Musejí mít ohromnou cenu, pomyslela jsem si. U tlustého koženého svazku jsem se zastavila, jeho nápis na hřbetu hlásal cosi latinsky. Se svými nicotnými znalostmi tohoto jazyka mi došlo jen to, že jde zřejmě o nějakou kroniku. Spíš jen ze zajímavosti jsem knihu vytáhla a posadila se s ní do křesla. Byla neobvykle těžká i přes své větší rozměry. Otevření desek roztančilo prach po místnosti.

„Proboha,“ vydral ze mi z hrdla tlumený výkřik. Uvnitř kroniky byla totiž další kniha. Latinsky psané desky byly jen obal, maskování. Rozklepaly se mi ruce a rázem jsem si připadala jako archeolog, který po celoživotní práci objevil mumii. Opatrně jsem knihu vyndala z jejího úkrytu.

Šlo nepochybně o velmi starý a vzácný svazek posazený do tmavě hnědé kůže. Všechny čtyři rohy byly ozdobeny tepanými kovovými růžky. Uprostřed byl vypálen nápis: Targaross a pod ním prázdné vytlačené místo, na kterém se podepsaly zřejmě předchozí generace, protože tu zřejmě některý z mých předků odtrhl ozdobu trojúhelníkovitého tvaru s nějakým symbolem uprostřed. Jinak byla naprosto dokonalá. Pomalu jsem ji otevřela a spatřila starým rukopisem psané texty, občas doplněné obrázky. Zajímavé bylo, že kniha byla psána dnešní češtinou, ačkoli mohla být stará klidně sto let. Zvláštní.

Šlo zřejmě o kroniku nějaké země, jinak si to neumím vysvětlit. Spíš než text mě však zaujaly obrazy na stránkách. Zobrazovaly různá fantastická a neexistující zvířata, létající na nebi, bájné hrady a jejich vládce a obyvatele. Nejvíc fascinující však bylo samotné provedení maleb, byly tak opravdové,

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

5/41

vykreslené do nejmenších detailů, jako by autor kreslil podle živé předlohy, nebo aspoň vzpomínky.

Napadlo mě podívat se, kdo je autorem téhle nádhery, ovšem nikde na obvyklých místech žádné jméno nebylo, až nakonec, úplně na poslední stránce se tísnilo několik podpisů, mezi nimiž jsem rozpoznala podpis mého pradědy. Viděla jsem ho už mockrát, byl to slavný letec samotného Tomáše Bati a prababička si schovávala všechny časopisy, kde se o něm vyskytla zmínka. Celá rodina na něho byla náležitě hrdá a ráda o něm mluvila, nikdy ani slovíčko proti němu. O mrtvých jen dobré, říká se. Kolikrát jsem si přála, aby ještě žil. Byl také vášnivý čtenář a malíř a jak jsem teď právě zjistila, tak také spisovatel.

Láskyplně jsem přejela po jeho jméně prstem a ucítila jakousi vybouleninu na deskách knihy. Zvědavost rozevřela své sítě a zcela mě pohltila. V deskách bylo nepochybně něco ukryté. Něco malého a přesto nepochybně důležitého. Přímo pod podpisem mého předka. Zkoušela jsem opatrně odtrhnout okraj desek, abych se alespoň podívala, co to tam může být, zároveň jsem však nechtěla zničit knihu a památku na pradědečka. Ale nešlo to. Jestli chci zjistit, co se skrývá pod papírem, musím ho roztrhnout v místě podpisu.

Vytáhla jsem z batohu klíče, nic ostřejšího u sebe nenosím, a vrhla jsem dlouhý pohled na stránku. Je mi absolutně proti mysli ničit knihy, zvlášť když šlo o starý a nepochybně vzácný svazek. Ovšem musela jsem to udělat.

Jedno trhnutí a bylo po všem. Jak po deskách, tak po tajemství. V rukou se mi ocitl malý černý klíček. Od čeho jen může

být? Unaveně jsem se rozhlédla kolem sebe a pohled mi padl na zamčenou šatní skříň. To je ale náhoda! Sedím na půdě v křesle před zamčenou skříní se starým klíčem v ruce.

Během vteřiny už se nově objevená věcička dostávala do zámku. Projelo mnou nelíčené zklamání, když nepasoval. Byl

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

6/41

dvakrát tak menší než ten, který bych k otevření potřebovala. Přesto, snad jen pro ten pocit, jsem ho zasunula dovnitř a otočila jím ve vzduchu. Ozvalo se klapnutí a dvířka se se skřípotem líně roztáhla od sebe. Zalapala jsem po dechu a vyběhla z půdy.

* Nutně potřeboval odpočinek. Strhl ze sebe propocené oblečení

a ponořil se do horké lázně. Zadržel dech a potopil se. Měl neobvykle

dlouhou výdrž. V krizových situacích mu to lépe myslí, takže až

s nedostatkem vzduchu došla Tobiasovi jeho marná snaha.

Dře už tolik let, několik hodin denně a to všechno na nic. Je rozený

vůdce, ví to. Jenom se prostě hloupě narodil. Nejradši by tomu sladkému

blonďákovi ublížil. Byl tak proklatě dokonalý. Zahleděný sám do sebe, do

poezie a do snahy zlepšit svět, že nevnímal krutou realitu. Takový král

bude všem pro smích.

Kyslík mu začal opravdu chybět, takže to vzdal a přece jen se

vynořil, i když chuť zůstat pod vodou do konce života byla veliká.

Taková nespravedlnost! Král má umět bojovat, ovládat Moorlia a umět

ochránit sebe i své obyvatele, ne zvládat konverzaci se ženami a mít

diplomatické sklony.

Věděl to, stále si to opakoval, přesto se korunovace blížila, a jeho

cílevědomost mu stále častěji připomínala, že to nedotáhne dál než na

velitele stráží nebo do královské ochranky. Vyšší postup nebyl možný,

leda by Olivera zabil, ovšem to by ho nikdy ani nenapadlo. I přes

všechny křivdy, kterých se na něm otec dopustil, musel mít svého

staršího bratra jistým způsobem rád. Nikdy by to ovšem nepřiznal.

Pramínky vody mu stékaly z černých vlasů, po ostře řezané tváři

s hlubokýma modro-šedýma očima, až na rychle se vzdouvající hruď,

která se pokoušela dostat do těla chybějící kyslík.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

7/41

Ozvalo se zaklepání: „Pane Tobiasi, váš otec by s vámi a vaším bratrem rád povečeřel,“ ozval se sluha přes dveře. Ať žije klid. Ani vykoupat vás nenechají.

Hodil jsem na sebe černou saténovou košili, kožené kalhoty a navrch plášť stejné barvy. Za prvé, se toto oblečení naprosto vymyká dnešní módě, za druhé, otce vytáčí smutečně černé oblečení a v neposlední řadě, se v tom prostě cítím dobře a sebejistě.

Těchto setkání bude stále přibývat stále víc. Oliver už je ve

věku, kdy si bude hledat manželku, pokud možno ženu z vyšší společnosti v Targarossu, a spolu s ní se poté ujme trůnu. Proto si nás oba otec volá téměř každý den ke stolu, kde jsme nuceni dlouze debatovat nad blízkou budoucností.

„Garlin má prý dvě překrásné neteře,“ začal král, jen co jsme dorazili a posadili se na svá místa. „Navíc dostanou věnem velké bohatství a tobě by se podařilo spojit obě znepřátelené země, Olivere.“ Spokojeně si při tom mnul ruce a chystal se do jídla.

„A jak vypadají?“ zajímalo bratra, zatímco si hrál s vidličkou a dloubal do pečeného kuřete.

„Nemělo by tě spíš zajímat, jaké jsou?“ vmísil jsem se, ačkoli mi bylo jasné, že toho budu litovat. V téhle praštěné rodině je lepší být ticho a starat se jen sám o sebe.

„Nepotřebuji vědět jaká je, potřebuji vedle sebe krásnou královnu, která by dělala čest svému jménu a byla dobrou hostitelkou,“ opáčil bratr, aniž by mi věnoval jediný pohled. Vždycky měl pravdu, minimálně podle otce, takže proč se hádat?

Copak to má cenu? Jakmile přijde na věc, bude opět Oliver tím neodolatelným svůdníkem. Každá žena padne na kolena před jeho studánkově modrýma očima a krásnými hebkými blond vlasy. Lehkou, téměř dívčí postavou, znalostí romantických básní a lichotek, které vždy zabírají. Která by

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

8/41

v porovnání s Oliverem stála o tmavovlasého, zamračeného, mladého muže, který víc řeší inteligenci než účes své budoucí manželky?

Odpověď je jasná, chce mě vlastně každá služebná nebo děvečka, které dojde, že u bratra nemá šanci, a považuje za dobrou partii i bratra budoucího krále. Takhle jsem si to vykládal. Protože ve výsledku jsme si oba užívali přízně žen, i když jsem stále čekal, že musí přijít i něco víc, než jenom povrchní románky za jediným účelem.

„Můj pane,“ vpadl do místnosti jeden z Černých jezdců a klekl před svým panovníkem. Mít tak na to, stát se jedním z nich... ale na tohle teď nebyl čas.

Král zděšeně vzhlédl od večeře a pokynul muži, aby se zvedl ze země. „Byl otevřen portál, pane,“ zašeptal udýchaně tak nahlas, že jsme ho stejně slyšeli i já s Oliverem.

„Kdy a kdo jím prošel?“ zeptal se otec napjatě a rozčileně vyskočil z křesla.

„Otevřen byl zhruba před hodinou, ovšem, kdo jím prošel, nikdo neví. Ta osoba se musela objevit u nich.“ Nastalo ticho, to bylo zlé. Moc zlé...

* Rychle jsem prohrabávala šuplíky, než se mi v ruce ocitla

baterka, se kterou jsem pádila zase zpátky na půdu. Tam se mi pak konečně naskytl pohled do obsahu skříně. Na ramínkách viselo několik mužských obleků, které byly zjevně hodně staré. Dále tu byl luk a toulec se šípy, v kůži zabalené dvě dýky, kompas, kapesník, uschlá růže, několik skic s obrázky podobnými těm v knize a nakonec kazeta na šperky v rudém sametu. Netrpělivě jsem ji otevřela a spatřila dlouhý stříbrný řetízek a na něm přívěsek ve tvaru trojúhelníku s květem růže

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

9/41

uprostřed. A stejný symbol byl i na dýkách, luku, kapesníku a vlastně i na samotné skříni. Zajímavé.

Nic tak mystického jsem nikdy neviděla. Nedalo mi to, musela jsem si náhrdelník vyzkoušet. Řetízek se mi svezl přes hlavu na krk a přívěšek se houpal kousek pod mým výstřihem. Skoro jsem čekala, že se něco stane, ovšem všechno bylo jako předtím.

Únava po celém dni ve škole, tělocviku a ještě práci u koní se dostavila a jediné po čem jsem toužila bylo houpat se ve svém křesle a číst si. I když skříň byla nepochybně zajímavá, nebylo tam moc věcí k prozkoumání a rychle mě to omrzelo. Pohodlně jsem se usadila a zvedla těžkou knihu s názvem Targaross ze země. A až potom se to stalo. Možná to byla jen náhoda, pouhý zákon gravitace, ale najednou jako by můj nový přívěsek ztěžkl, a táhl mě za krk dolů. Vtom přišla ta myšlenka. Vzala jsem trojúhelník do ruky a dívala se na knihu na kolenou. Nebylo mi moc jasné, co dělám, přesto jsem však symbol zkusila přitisknout na prázdné místo na deskách. Pasoval přesně. Najednou se odkudsi objevila oslepující záře, před kterou jsem musela zavřít oči.

Země se pohnula. O tvář se mi otřel lehký podzimní vítr, na

půdě naprosto netypický. Pomalu jsem rozevřela víčka a rozhlédla se kolem sebe. Fíha. Zděšeně jsem vyskočila na nohy. Ještě před vteřinou jsem totiž seděla uprostřed louky kdesi naprosto neznámo kde.

Promnula jsem si spánky a zoufale si přála ocitnout se zase ve starém křesle na půdě. Ale okolí se jaksi odmítalo mému přání přizpůsobit. Minuty odtikávaly. Možná to byly jen vteřiny, přesto uplynula dlouhá doba, než mi došlo, že se nic dalšího nestane. To je vše, celé kouzlo.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

10/41

Jako by se čas zastavil. Pravá chvíle pro průzkum okolí. Třeba odsud trefím domů. Nějakou tu minutu trvalo, než jsem se ocitla na okraji malé vesničky. Taková ta typická pohádková stavení stála jedno vedle druhého a všude panovalo naprosté ticho. To ticho bylo zvláštní. Pak to přišlo.

Ozval se hrozný křik a rány. Na cestě se objevil dav dětí, který běžel proti mně. Tak tak jsem stihla uhnout za strom u cesty. Všechny měly ve tvářích vyděšený výraz. Moje skrýš vzala za své a byla jsem stržena s davem. Běžela jsem, ačkoli mi nebyl známý cíl našeho zběsilého útěku. Jedno však bylo jasné, tyhle děti muselo něco hodně vyděsit.

Trvalo to celkem dlouho, píchalo mě v boku, ale když to zvládly mnohem mladší děti a dokonce bosy, jenom v hadrových šatech, nebyla příležitost vzdát to. Zastavila jsem se až v prostorné jeskyni, která už ostatním byla evidentně známá.

Sotva popadajíc dech jsem se opřela o vlhkou zeď a až po chvíli si všimla, že na mě ostatní divně zírají. Jedna malá holčička přicupitala blíž, žužlajíc si při tom palec, a zeptala se: „Ty jsi náš Fangar?“ Bylo to podivné, to jejich oblečení, chování a všechno. Nehodila jsem se sem.

Musela jsem se usmát. „Ne, jmenuji se Tamara a ty?“ Nevím, co je to Fangar, ale rozhodně, kdybych jím byla, musela bych o tom něco vědět, no ne? Každopádně holčičku jsem svou odpovědí nepotěšila, protože se otočila na patě a odběhla za kamarádkami, kde se dala do breku.

„Ahoj, jsi tu nová, já jsem Lilian, těší mě,“ ozvala se drobná blondýnka vedle mě. Mohlo jí být maximálně tak patnáct let, ale už v tomto věku vynikala neobyčejnou krásou. Zelené oči mě vítaly přátelským pohledem.

„Tamara,“ představila jsem se poslušně a potřásla si s dívkou rukou. „Proč tak zírají?“

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

11/41

„To kvůli tvému oblečení. Ženy u nás nenosí kalhoty. Je to příliš mužské. Navíc mají dojem, že jsi Fangar, náš zachránce.“ Kam jsem se to jenom dostala? Tady asi neslyšeli o feminismu, řekla bych. A rozhodně jsou tu všichni tak trochu na hlavu. Já a zachránce? Dovolte, abych se zasmála.

„A to jsi vyvodila podle čeho?“ nedalo mi to a nervózně jsem na ni pohlédla. Opravdu nemohla přijít s žádnou odpovědí, která by mě nepřekvapila.

„Zjevila jsi se tu jen tak, v podivném oblečení a jsi taková vyjevená, a hlavně,“ vypočítávala Lilian a zastavila se pohledem na přívěsku, který se mi houpal na krku, „hlavně, máš na sobě označení všech Fangarů.“ Dobře, asi jsem se definitivně zbláznila.

„Hele, začala bych tím, že mi řekneš, kdo je to vlastně ten Fangar, a já ti řeknu, jestli to jsem, nebo ne, ok?“ Hlavně si ujasnit základy, na tom pak můžeme stavět. Stále mi nebylo jasné, kdo z nás tu potřebuje odbornou pomoc.

Najednou se mezi námi objevila hnědovláska, asi tak v mém věku, tedy kolem sedmnácti let, se stejnýma očima, jako měla Lilian. Nepochybně její sestra, akorát byla trochu menší a zakulacenější. Úsměv od ucha k uchu jí však nechyběl. „Fangar, je osoba z jiného světa, která přišla, aby nás zachránila. Stává se to zhruba jednou za půl století, že se objeví někdo nový. Pokaždé má na krku znamení – buď Targarossu – tedy to, co tam máš ty, nebo Moondroru – což je měsíc v trojúhelníku, Je tu ještě Zdamwolf, ale s tím se nikdy nikdo nezjevil.“ objasnila základní poznávací znaky. Připadalo jí to úplně snadné, vykládala mi to jako nějakému prvňáčkovi, já byla přesto úplně ztracená. Netuším, o čem je řeč.

„V tom případě si nejsem jistá, jestli vážně čekáte na mě, nejsem žádný zachránce, a jsem tu jen čistě náhodou. Vlastně ani nevím, co tu dělám, ani jak se dostanu zpátky.“ Lilian si vyměnila soucitný pohled se sestrou. Jim je mě snad líto. Vlastně i já sama

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

12/41

nemám daleko od toho, abych se začala litovat. „A vůbec, před čím jsme to utíkaly?“ změnila jsem téma a ignorovala vyjevené pohledy ostatních dětí v jeskyni. Samozřejmě bych radši vedla tento rozhovor někde o samotě, ale copak já vím, co na nás čeká venku?

„Před jistou smrtí,“ oznámila mi chytře ta malá holčička s prstem v puse naučenou větu, kterou bezpochyby doma slýchala denně.

„Před Černými jezdci, nájezdníky, nikdo doopravdy neví, odkud se berou, vždycky se jen tak objeví a drancují, co můžou, zapalují nám domy, unášejí ženy a zabíjejí zvířata,“ vysvětlovala starší dívka. Asi bych měla být zděšená, ale stále mi pořádně nedocházelo, že tohle je opravdu realita, které já jsem od teď nedílnou součástí.

„Jsou z Moondroru, připravují si půdu, až nás přijdou dobýt,“ podotkla blondýnka vědoucně.

„Buď zticha, Lilian,“ obořila se na ni sestra, zjevně už toto téma spolu řešily a rozhodně v tom nechtěla pokračovat na veřejnosti a ještě před malými dětmi. „Úplně jsem se zapomněla představit, jmenuji se Viola,“ řekla a podala mi ruku. Neměla tak vřelý stisk jako menší blondýnka, přesto byl pevný a rozhodný. Tahle dívka se jen tak s něčím nepáře, řekla bych.

Děti se pomalu vykláněly z jeskyně a už už se chtěly rozběhnout zase domů, pokud tedy jejich domy ten útok přežily. „Nikdy to netrvá dlouho,“ oznámila Viola a po zhodnocení situace vypustila děti ven. Byla něco jako jejich vůdce, také byla asi nejstarší ze všech. „Karolíno, doveď je domů, my musíme s Tamarou na hrad,“ rozhodla poté hlasem, který nesnesl odpor. Možná byla diktátorem a nebyla mi sympatická, přesto mi bylo jasné, že to se všemi myslí dobře. Rozhodovat za všechny ji naučila až situace, která to vyžadovala.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

13/41

„Na hrad?“ nechápala jsem, když jsme konečně vylezly na denní světlo.

„Samozřejmě, nově objevený Fangar se musí nahlásit. Jsi naše záchrana,“ odpověděla, přesto se netvářila z cesty na hrad nadšeně.

„Nejsi zrovna odvázaná z toho, že bys se mnou někam musela,“ podotkla jsem.

„Zákon je zákon,“ trvala na svém. „Tak ji nech být, Vio. Ty jsi naše záchrana stejně tak jako

Tamara, tak ji do ničeho nenuť, nebo se tu rozpláče,“ bránila mě mladší Lilian.

„Nebudu brečet,“ ohradila jsem se. Opravdu jsem nechtěla, jen toho na mě za jeden den bylo moc.

„Vyřešíme to po cestě, půjčíme si nějaké Gungy, ať jsme tam rychleji,“ rozhodla starší sestra a rázně vyrazila. Šly jsme s Lilian za ní.

„Gungy?“ protáhla mladší sestra otráveně. „Gungy?“ zajímalo mě se zaujetím. Všechno bylo tak nové,

ačkoli to pro mě zatím byla spíš hra. Sen, který měl za chvíli skončit, takže proč si ho neužít?

„Viola je do nich úplný blázen, to kvůli Matějovi, do toho je blázen ještě větší,“ uculovala se na mě spiklenecky Lili.

„Zmlkni, Lilian, vůbec tomu nerozumíš. Koukáš se jen na krásu! Nedivíš jejich vnitřní půvab, inteligenci, vytrvalost a oddanost s věrností,“ obořila se na ni hnědovláska. Nevím, zda tyto vlastnosti poukazovaly na tvora nebo jejího přítele. Každopádně její příkrá odpověď zbrzdila na delší dobu náš hovor. Všechny jsme zůstaly zticha. Nepochybně měla každá z nás na jazyku spousty otázek, ale nikdo se neodvažoval prolomit ticho.

„Jak to Lili myslela,“ nevydržela jsem to první, „když řekla, že ty jsi taky záchrana, stejně jako já. Copak jsi taky přišla

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

14/41

z normálního světa?“ vrtalo mi hlavou. Bylo by fajn, mít si komu postěžovat.

„Naštěstí, nebo možná bohužel, jsem odsud. Ovšem náš strýc je sám mocný Garlin, král Targarossu, (tedy země, kde se nacházíš) který by rád nastolil mír tím, že mě provdá za syna vládce Moondroru, sousední země, s níž prozatím nejsme ve zrovna přátelských vztazích,“ odpověděla prostě. Takže nejenom, že tu dívky nesmějí nosit kalhoty, ale ještě stále existují dohodnuté sňatky? Asi jsem přece jenom ve zlém snu.

„Takže máš být prostředkem ke smíru. Muži jsou neuvěřitelní tvorové, zvlášť, když jim dáš moc. Myslí si, že mohou rozhodovat o životech jiných jen tak,“ rozčílila jsem se. „Hned mi váš strýc není sympatický. Opravdu k němu musíme?“

„Rozhodně,“ trvala na svém Viola a ještě přidala do kroku. Sotva jsme jí stačily.

Zastavila se až u lesa, kde chtěla přivolat Gungy. Víc jsem toho z Lilian nedostala.

„Je to něco jako rituál,“ drmolila hnědovláska, „máme všechna zvířata v úctě. U nás nemůžeš vlastnit živého tvora, je jen na jeho vůli, chce-li ti posloužit. Také jsme v Targarossu všichni vegetariáni. Zatímco o lidech z Moondroru kolují zvěsti, že jedí nejen kuřata a vepře, ale i Moorlia – nejvznešenější tvory na našem kontinentě,“ Viola vytvořila znechucenou grimasu.

Nevím, jestli to dělala schválně nebo si to neuvědomovala, ale nerozuměla jsem jí ani za mák. V hlavě mi vířily desítky otázek. Některé jsem se bála položit, na jiné jsem snad odpověď ani znát nechtěla. Všechno to bylo hrozně zmatené.

Po chvíli bezdůvodného, alespoň dle mého názoru, zírání do lesa Viola pokračovala: „Teď dávej pozor, s Gungy to není těžké, nejsou to zrovna krasavci, ale jsou spolehliví a relativně rychlí, a hlavně vždy po ruce. Každý, kdo tu něco znamená, má za partnera Moorlia, ovšem to se týká pouze mužů. My, ženy, na

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

15/41

magické tvory můžeme zapomenout,“ podotkla a snažila se skrýt v hlase, jak ji moc právě tato nespravedlnost trápí. „Tak tedy, až Gungové přijdou, stačí se jim uklonit a požádat je o službu. Jen zachovej úctu a dělej to samé, co my.“

A opravdu, během chvíle se z lesa vynořilo několik... zvířat. Nejlépe by se dali popsat jako kříženci pštrosa a velblouda. Zní to nepředstavitelně? Ano, tato zvířata rozhodně sahala za hranici lidské představivosti a, i když s popisy normálně problém nemám, tak vážně nevím, jak jinak bych je představila. Největší podobnost nacházím v představě dvounohého velbloudího těla obřích rozměrů s pštrosí hlavou. Nedá se to představit? Tak ano, přesně takové to je, nepředstavitelné.

Proběhl krátký rituál, skýtající, přesně jak řekla Viola, úklonu a prosbu o dopravení na hrad. Gungové moudře kývli hlavou a poklekli před námi. Via a Lili na ně lehce vyskočily, evidentně takto necestovaly poprvé.

Já však byla stále v šoku, nikdy jsem neseděla na tak ohromném zvířeti, i největší kůň, na kterém kdy jela, byl sotva poloviční. Přesto jsem se pokusila napodobit své nové přítelkyně a nějak se vyškrábat nahoru. Určitě jsem při tom nebohému zvířeti uštědřila několik kopanců, za které se samozřejmě dočkalo spousty omluv a slibování dobrot, které jsem neměla. Ani jsem netušila, co takový Gung může jíst. Nemám strach z výšek, ale když se ohromný tvor zvedl na své dvě (!) nohy, málem bylo po rovnováze. Nemluvě o tom, když Viola zavelela a Gungové se vydali na cestu. Rozhodně nešlo o plynulý pohyb, spíš o podivné nadskakování nepředvídatelnými směry v nepravidelném rytmu, které mohlo vzdáleně připomínat jízdu na mechanickém býkovi, kterou jsem si jednou vyzkoušela, při nějaké akci. Byla jsem zaklíněná mezi dvěma Gungovými hrby, bez možnosti se něčeho držet, maximálně tak jeho delší srsti, ale nechtěla jsem mu ublížit. Musel se mnou opravdu trpět.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

16/41

Každopádně i na tento podivný způsob přepravy se po chvíli dalo zvyknout, bylo ovšem jasné, že si potom pěkných pár dní kloudně nesednu.

Nakonec Viola konečně rozhodla, že je čas dát si pauzu. Sesedly jsme dolů – jaká to úleva –, protáhly si nohy a nechaly Gungy napít se z blízké řeky. Nevím, jestli jsme cestovaly několik desítek minut nebo celých hodin, každopádně, svaly na nohou se začaly ihned ozývat, že jim to není příjemné.

Byl krásný slunečný den, jen občas zafoukal lehký větřík. Dlouze jsem se zadívala do slunce. Člověku je hned tepleji na duši, když má před sebou horký klidný bod, který je stejný tady i u nás.

„Holky, co je to vlastně ten Moorlio?“ napadlo mě, když vtom se mi ve výhledu objevila malá černá tečka, která se rychle zvětšovala, až zakryla celé slunce. Tady letadla přece nelítají, ne? „A co je tohle?“ ukázala jsem k nebi. Viole stačil jediný pohled. Okamžitě nás chňapla za ruce a skočila do nejbližšího křoví.

To, že šlo o trnité keře planých růží, bych přežila, ovšem náhlá zástava srdce, kterou mi málem způsobil přízrak na obloze, mi dala zabrat mnohem víc. Ohromný černý lev ve velikosti slona, s dlouhými orlími křídly a dračím ocasem mířil přímo k nám. Bylo to nádherné stvoření, tak majestátní a přitom nepochybně nebezpečné a divoké. A přesto, když se víc přiblížilo, spatřila jsem na něm sedět muže. Zprvu byl těžko k rozeznání, protože svým oblečením téměř splýval s tvorovou černou srstí. Pátral očima po zemi a nepochybně si všiml tří Gungů u řeky. Tvor zamířil ještě níž a zpomalil. Zlehka obkroužil místo, kde jsme byly schované a letěl dál.

Na jeden kratičký okamžik se jeho oči střetly s mými. Možná si to jen namlouvám, v křoví mě nemohl vidět, přesto bych však přísahala, že jsem viděla pobavený úsměv. Ale neviděl nás,

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

17/41

uklidňovala jsem se, jinak by jistě zastavil. Nepochybně hledal nás. Nebo tebe – dodalo mé podvědomí samolibě.

„Tak přesně tohle byl Moorlio,“ pronesla Viola, když nebezpečí pominulo a mohly jsme vylézt ze svého úkrytu. Cesta ven škrábala snad ještě víc než opačným směrem. Bezva, jsem tu chvíli a už jsem zralá na doktora. Nemluvě o napůl zničených kalhotách a mikině.

„A ten jezdec? Kdo to byl?“ zeptala jsem se omámeně a přitom si s přehnaně velkým zájmem prohlížela škrábance na rukou. Nemusí jim hned dojít, jak silně na mě to setkání zapůsobilo.

„Nepochybně jeden z Černých jezdců,“ odpověděla starší sestra znepokojeně.

„To jsou ti, kteří nám podpalují domy a unášejí děti a ničí úrodu,“ obeznámila mě mladší Lilian.

„A co hledal?“ „Netuším,“ přiznala pravdivě Viola. „Kdyby chtěl najít nás,

rozhodně by to udělal. Jsou velmi dobří stopaři. Pravděpodobně nás považoval za obyčejné dívky, se kterými se nechce zahazovat. Možná se už dosyta vydováděl v naší vesnici a nechtěl se zdržovat s námi.“

Tomu jsem nemohla uvěřit, jak by tak úžasná zvířata mohla být využívána k něčemu takovému? Jak by lidé mohli být schopni nutit je k ubližování nevinným?

Tak tohle je už fakt moc i na mě. Nejenom, že jsem v cizí zemi plné divných lidí a zvířat, já se snad ještě dokázala dostat někam, kde by mi mohlo jít i o život.

* „Tobiasi, Olivere, vezměte si nějaké muže a leťte to

prozkoumat,“ nařídil král. „Musíte být zaručeně první, kdo toho

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

18/41

člověka najde. Je to důležité pro celou naší další existenci. Běžte a snažte se mu neublížit, asi bude vyděšený.“ Oba jsme se rázem zvedli ze židlí a vyběhli z místnosti.

Sakra, měli jsme to předpokládat! Vždyť byl správný čas pro příchod nového Fangara. Oliver běžel do svého pokoje, aby se převlékl. Já jeho problémy nemám, v jezdeckém chodím prakticky pořád, takže jsem mohl jít rovnou pro Moorlia.

Stejně ti nepomůže, když u toho muže budeš první, i nadále

zůstaneš tím druhým bratrem - opakoval jsem si stále dokola při provádění přivolávacího rituálu. Jsem v tom dobrý, přivolávání cvičím často, vlastně už od třinácti let, kdy jsem byl schopen udržet se na Moorliově hřbetě. Respektive, kdy tento tvor uznal za vhodné, že jsem způsobilý na něm letět a rozhodl se přijít na zavolání.

Přivolat Moorlia vyžadovalo velmi silnou vůli a trpělivost, protože tito tvorové jsou, jak známo, velmi tvrdohlavá zvířata, která na sebe někdy nechají čekat i dlouhé hodiny. A ono myslet několik hodin na ten stejný rituál a stále ho opakovat, vyžadovalo velkou dávku vytrvalosti.

Náš hrad stál na vysoké skále, kam byl obtížný přístup. Nevýhoda pro běžný život, ovšem vynikající místo, chystal-li se na nás nějaký útok. Problém byl, že útoky nepřicházely už celé generace. Nádvoří bylo uzpůsobeno pro velikost ohromných Moorliů, aby zde mohli v klidu přistát na zavolání svého jezdce a vyrazit s nimi kamkoli si člověk přál.

Vyběhl jsem tedy k zídce, kde mělo mnoho mužů připravené židle, aby nemuseli při tréninku stát dlouhé hodiny na jednom místě. Tenhle problém už asi tak rok nemám. Můj trénink se jednou musel projevit. S „mým“ Moorliem máme jakési pouto, propojení. Vzájemně se respektujeme a můžeme se jeden na druhého stoprocentně spolehnout. A, asi by to ani jeden z nás nepřiznal, ale záleželo nám na sobě.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

19/41

V duchu jsem ho pojmenoval Tristan (latinské trisis znamená smutný, což na mého Moorlia naprosto pasovalo, vlastně to sedlo i na mě – inu jaký pán, takový Moorlio). Nahlas jsem to říct nemohl. Moorlio patří mezi nejhrdější tvory na zemi a rozhodně by se nenechal pojmenovat od obyčejného člověka. Přesto o tom tvor věděl a nebránil se tomu. Někdy, když jsme spolu byli sami, vysoko a daleko od všech zvídavých uší, šeptal jsem mu jeho nové jméno do huňaté srsti na krku, a on jen spokojeně odfrkl. Myslím, že byl rád, když jsme spolu odletěli mimo realitu, stejně jako já.

Trvalo pouhých pět minut rituálu, než se na nebi objevila černá tečka, která se pomalu zhmotnila v ohromného okřídleného lva s dračím ocasem. Zlehka se snesl na nádvoří a nechal si ode mě prohrábnout černou hřívu. Nic víc, přesto naše spojení bylo jasné. Trochu mě mrzelo, že jsem si takové chování nemohl dovolit, když jsme nebyli sami. Jak už jsem řekl několikrát. Moorliové jsou hrdá zvířata, která se nenechají od lidí zotročovat, a kdyby se tohoto lehkého doteku stal svědkem jiný tvor stejné rasy, asi bych přišel o ruku. Při nejlepším. Oba by nás to pak mrzelo, ale přesto se musíme chovat podle určitých pravidel, která se nám nelíbí.

Nebylo času na zbyt, a tak jsme se vydali na cestu. Trochu nás

zdržela jedna vesnice, kde bylo zapotřebí nastolit pořádek. Po cestě jsme minuli Jezdce. Okouzleně jsem pozoroval jejich techniku letu a dokonalou synchronizaci s ostatními.

Pak jsme konečně vyrazili na lov. Absolutně jsem spoléhal na Tristanův dokonalý zrak a čich. Co nejdetailněji jsem Moorliovi převedl své myšlenky a ukázal mu, co hledáme – tedy člověka se znamením ve tvaru trojúhelníku na krku – pozná ho podle silné magické aury. Neustále žasnu nad jejich dokonalostí a schopnostmi. Bez Moorlia bych nemohl žít.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

20/41

Tvor naprosto přesně vyrazil ohromnou rychlostí a po chvíli jsme doletěli k řece, kde se napájeli tři Gungové. Tristan začal pomalu klesat. Do myšlenek mi vyslal obraz keře u řeky, v němž byly skryté tři dívky.

Nikdo vlastně neví, jak posílání myšlenek mezi Moorlii a jejich jezdci funguje a vlastně kolují jen zvěsti, zda-li to vůbec existuje. Jediný případ, o kterém jsem věděl, jsem byl já sám. Ovšem nejednalo se o věc, o které se vykládá s přáteli u piva. Šlo o tajemství, které bylo zapotřebí úzkostlivě střežit.

Vzal jsem dívky na vědomí, přesto jsem donutil Moorlia jenom keř obkroužit a letět dál. Dovolil jsem si jen jeden dlouhý pátravý pohled do křoví. Bylo to jenom krátké mihnutí, ale i díky svému spojení s Tristanem, jsem viděl všechno do nejmenších detailů.

Dvě ze tří dívek jsem podle očí poznal hned – muselo jít o Garlinovy neteře. Z nichž si bude můj bratr vybírat budoucí nevěstu. O jejich kráse, jež je předcházela, nebylo pochyb. Byly obě vyděšené a ztěžka dýchaly. Stěží mi docházelo, že jejich strach opravdu pochází ze mě.

Třetí dívka, sedící mezi nimi, nesla na krku znamení Targarossu. Měla rozcuchané černé vlasy, pronikavé, hnědé, jiskřivé oči. Nevypadala vyděšeně, spíš zmateně, zamyšleně. Prsty svírala svůj nový amulet, jako by jí dodával jistotu. Měla černě nalakované nehty, uvědomil si. A také to její oblečení. Měla kalhoty. Dívka a kalhoty – jak neslýchané! Vlastně mi to ani nevadilo, šlo spíš o nezvyk, rozhodně v nich lépe vyniknou její nohy, než kdyby byly schované pod dlouhou sukní.

Tristan nervózně frkl. Na jedno několikavteřinové setkání bylo

těch zmatených myšlenek na tu dívku ve tvé hlavě až moc. Proč jsme

vlastně nezastavili? Proč jsme nezabránili nejhoršímu? Vždyť ti musí

být jasné, co se stane, jestli se ta dívka dostane na hrad v Targarossu. –

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

21/41

ozval se tvor neslyšně. Muselo mi to všechno sepnout i samo, přesto mi Moorlio posílal myšlenky jako divý.

„Dost!“ zařval jsem na něj. Můj první agresivní výraz v jeho přítomnosti, ale ani mě v té chvíli nenapadlo že se řítíme neuvěřitelnou rychlostí vysoko nad zemí a Tristan nemá problém, se mě zbavit, když o to bude stát. „Chápu to, je mi jasné, co se stane a přesto s tím nic neudělám. Ne, nemůžeme se otočit a unést ji násilím. Ano, je mi jasné, že můj bratr to udělá, pokud se mu povede Moorlia přivolat dříve, než se ta cizinka dostane do bezpečí hradu,“ reagoval jsem hlasitě na jeho námitky.

Ubezpečoval jsem se, že to bylo její pohlaví, co mě rozhodilo. Čekal jsem muže, bojovníka. Mladá dívka mi nepřipadala jako velké ohrožení.

Přesto jsem si ještě jednou nechal vyvolat vzpomínku na ten její pronikavý pohled plný zaujetí, kterým se na mě podívala. Alespoň jsem si to myslel. Nejsem si jistý, jestli z nás neviděla jen rozmazanou šmouhu. Lidé nemají tak dobrý zrak, zvlášť, když ho netrénují.

Ale co teď? Máme spoustu času. Nemohu se hned vrátit do Moondroru, bylo by to podezřelé, ovšem jen tak bezcílně létat nechci. Jsem na to moc rozrušený a on tenhle adrenalinový sport vyžaduje celkem dost soustředění a námahy, udržet se ve vzduchu a zvládat tvora řídit. Navíc mi nepřišlo správné využívat Moorlia, když jsem ho už doopravdy nepotřeboval. Tvor na protest zakroutil hlavou. Měl rád létání, stejně jako já.

„Dobře tedy, tak leť, ukaž, co umíš,“ přikázal jsem mu. Věděl jsem, co přijde, párkrát už mě napadlo zkusit, co dokáže. Dal jsem zvířeti volnost. Tristan se ve stejné chvíli přestal zajímat o to, že má na hřbetě člověka a vyrazil zběsilou rychlostí kamsi do neznáma. Oba jsme si potřebovali pročistit hlavu.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

22/41

Měl jsem rád zeměpis. Ne pro to, že bych se při něm naučil něčemu novému, ale díky tomu, že jsem mohl svého učitele opravovat o chybách jeho výkladu. Znal jsem celý kontinent dokonale. Byl bych dobrým vládcem, vím to...

* Nemohla jsem uvěřit, že by mohl být zlý. Celou cestu mi to

vrtalo hlavou. Viola už asi posedmé vybírala vhodné místo pro přenocování a nic jí nepřišlo dostatečně dobré. Po setkání s Černým jezdcem nechtěla nic riskovat, a hledala ten nejbezpečnější plácek, který by nám zajistil klidné spaní. Bylo mi to jedno, nekonečné zastavování mě otupělo, takže mě ani nepřekvapilo, když jsme zase stály na okraji lesa a starší ze sester ho prozkoumávala, aby nakonec stejně řekla, že pojedeme jinam.

Naznačila jsem svému Gungovi, že bych ráda slezla, a on se poslušně přikrčil, abych to neměla tak vysoko. Při dopadu na zem se mi chvěl každý sval v těle.

„Vio, tady přespíme. Nejsem sice zrovna skautka, ale myslím, že to bude dobré. Další jízdu nepřežiju, navíc se už začíná stmívat,“ prohlásila jsem rezolutně. Lili mě nadšeně následovala, i ona byla po cestě unavená. Viola v duchu bojovala s námitkami, ovšem nakonec musela uznat, že už je opravdu pozdě, a ve tmě by správné místo pro nocleh stejně těžko hledala.

„Dobrá, Lilian rozdělej oheň a postarej se o Gungy, já pošlu vzkaz Matějovi, rozhodně by se nám hodila mužská ochrana,“ rozhodla nakonec.

„A co mám dělat já? Chci pomoct,“ nabídla jsem se. Obě se na sebe bezradně podívaly. Asi nechtěly, abych napáchala víc škody než užitku. Což jim rozhodně nešlo mít za zlé.

„Tak jdi pro dřevo,“ napadlo pak Violu a já se nadšeně vrhla do lesa, splnit svůj snadný úkol. V mé náruči se kupila jedna

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

23/41

suchá větev vedle druhé a když už se to nedalo unést, dotáhla jsem jich hromadu na naši mýtinku. Dva Gungové se spolu honili podél lesa, třetí někam zmizel, Lili už měla rozdělaný oheň a Viola vytáhla ze své obrovské kožené tašky, kterou měla přes rameno a tahala ji skoro u země, pár brambor a nějaké bylinky, které začala krájet do kotlíku s vodou. Zjevně byly připravené na všechno a tuhle polní výbavu s sebou tahaly pořád.

Napadlo mě, že jsem vlastně nikdy nespala pod širákem. Možná nastal čas to zkusit. Jedinou znepokojivou věcí bylo, že jsem na sobě měla jenom džíny, tričko a slabou mikinu, což není zrovna nejteplejší oblečení pro spaní venku na začátku září.

Voda s bramborami poklidně bublala a my si mohly sednout

na kmen stromu, který jsme dovalily z lesa. Viola byla mírně nervózní a pořád se kolem sebe rozhlížela. Nevím jestli začala být paranoidní ze strachu před Černými jezdci nebo jen vyhlížela svého Gunga, kterého poslala se vzkazem za Matějem.

„Povězte mi něco o téhle zemi,“ navrhla jsem a optimisticky se na dívky podívala. Únava mnou cloumala, ale informace byly důležitější.

„Co konkrétně chceš vědět?“ zeptala se Lili. „Spoustu věcí. Pořád mi není jasných několik pojmů, které

bych si ráda ujasnila. Tak tedy říkáte, že žijete na kontinentě. Na něm leží Targaross a Moondror,“ opatrně jsem vyslovila dva nově pochycené pojmy a sledovala, kdy se začnou smát mé špatné výslovnosti nebo něčemu podobnému. Ale mlčely. „Je to tak? Ještě něco podstatného bych měla vědět?“

„Takže stačí zeměpisná přednáška?“ usmála se nuceným výrazem Viola. Jako by měla poučovat malé dítě o naprosto jasných věcech.

„Něco na ten způsob,“ kývla jsem a dívala se do plamenů, jejich teplá záře mě uklidňuje stejně jako pohled na slunce v létě.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

24/41

„Dobře. Právě jsi na kontinentě – něco jako třeba u vás Evropa – akorát tak pětinových rozměrů. Skládá se pouze ze tří zemí. Targarossu, Moondroru a Zdamwolfu. Přičemž se všechny vzájemně dotýkají, jako kdybys koláč rozdělila písmenem ypsilon, otočeným vzhůru nohama. Východní část patří nám, Targarossu, západní Moondroru a nejmenší území má Zdamwolf na jihu,“ když se do toho vysvětlování hnědovláska víc zabrala, tak její zamračené oči pomalu změkly a lépe ladily s jejím úsměvem, který z tváře nezmizel za celou dobu, co jsem ji znala.

„Dobře. Potom je mi celkem jasné vaše nepřátelství s Moondrorem, které ani neskrýváte a jestli opravdu stojí za tím útokem, tak vás naprosto chápu. Ale co ten Zdamwolf, jaký je? O něm skoro nemluvíte, stále se všechno točí jenom kolem vašeho nepřátelství se západní zemí.“

„Zdamwolf je zaostalá země, která se nestará o naše království a spory mezi nimi. Ani nemají krále, jenom kmeny. A taky chodí strašně vtipně oblečení. Připomínají klauny v cirkuse. Kdybys jen viděla tolik barev a stylů, to by žádný krejčí nikdy nevymyslel, ale nosit bys to nechtěla, to si buď jistá. Jediné v čem nás všechny předčili jsou jejich vztahy se zvířaty. Mají téměř všechny Moorlia a další významné tvory kontinentu pod svou výhradní vládou. Ale co je nám do nich, hlavně, že to nejsou zabijáci jako lidé v Moondroru. Bránit se ze všech stran bychom asi opravdu nezvládli. Nějaký další dotaz?“ zasvěcovala mě Lili. Po pravdě řečeno, nějakou velkou obranu jsem nepostřehla. Vždyť všichni utekli.

„Budeš se divit, ale dotazů mám tolik, že nevím, který položit první. Jen dvě věci mi nejsou jasné a asi spolu tak trochu souvisejí. První je, proč na vás vlastně ti Černí jezdci útočí. Vždyť musí vědět, že až se Viola stane ženou syna vládce Moondroru, bude muset nastat mír, no ne? A druhý dotaz – jak s tím souvisím

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

25/41

já, jak vás můžu zachránit? Vždyť ani nemám žádné zvláštní schopnosti, nebo tak něco.“

„Takovej kratší dotaz, že jo,“ vyprskla blondýnka. Načež se slova ujala Viola.

„Nikdo neví, proč na nás útočí. Někdo si myslí, že je to pro to, aby byl strýc donucen provdat mě za moondrorského následníka trůnu. Aby to bylo jediné východisko, které nás před nájezdy zachrání. Jiní říkají, že se Jezdci vymkli kontrole a útočí sami od sebe, jen z čisté radosti zabíjet. Nikdo neví.

A tvé schopnosti... Já nevím, celkově toho o Fangarech moc nevím. To ti spíš řeknou na hradě. Hlavně, vždycky se jednalo o muže, nikdy se tu neobjevila žena. Slyšela jsem, že bys měla mít jisté nadání, které by tě odlišovalo od ostatních, ovšem jak se to pozná, nebo ovládá, na to asi budeš muset přijít sama.“

„Mám pocit, že jsem tu opravdu jen náhodou. Opravdu nejsem ničím výjimečná.“

„Neboj, něco se určitě najde,“ usmála se Lili. Jak nerada bych ji zklamala, ale opravdu jsem naprosto obyčejná. Věděla bych o tom, kdybych byla jiná, no ne?

„Jdeme jíst, mám hrozný hlad,“ prohlásila poté a hrnula se nabírat polévku, nebo co to mělo být. Hlad už mi bolestivě svíral žaludek, takže jsem s vděčností přijala nabízenou misku.

Lilian se také dala do jídla, jen Viola byla stále nesvá. Vtom se v dálce objevily dva malé body, které se k nám řítily. Až po chvíli mi došlo, že jde o dvojici kluků, kteří přijeli na Gunzích a hnali se ohromnou rychlostí k nám. Jestli jsem si myslela, jak jedeme rychle, tak šlo jenom o krok. Viola mě zřejmě šetřila, protože tohle bylo několikanásobně rychlejší.

*

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

26/41

Vítr mě bolestivě šlehal do obličeje, oči jsem měl přivřené do úzkých škvírek, ale přesto jsem ji plně užíval tu rychlost a svobodu, kterou mi létání přinášelo. Krajina se střídala ohromující rychlostí. Slunce pomalu zapadalo, a my stále ještě létali po Targarossu.

Tristan se nezdál unavený a já si potřeboval ujasnit myšlenky, s čímž mi byl tvor velmi nápomocný. Stále jsem musel myslet na nepokoje na hranicích Targarossu a Moondroru i celková netečnost Zdamwolfu. Černí jezdci se pomalu. ale jistě, vymykali kontrole. Ale copak se s tím dalo něco dělat? Zatím rozhodně ne. Otec si je jistý jejich oddaností. ‚Vždyť to jsou jenom klukoviny,

Tobiasi, nechej je vyřádit, dokud mír nebyl uzavřen.‘ – Domlouval mi otec už několikrát. Nechápal, že mír je velmi křehká věc, která nemusí platit neustále.

Černí jezdci si prostě dělali, co chtěli a k čemu byli vycvičeni, a jestli na ně nestačí otec, tak Oliver sotva něco zmůže. Být jedním z Jezdců byl můj sen už od mala, a hned po bratrově korunovaci by se mohl splnit. Rozhodně by mi tím otec dal najevo, že si mě váží. Jde o nejvyšší možný dosažitelný post vojenského charakteru, ovšem to by znamenalo přijít o Tristana.

Tristan nebyl zrovna vhodným Moorliem k boji – po pravdě nenáviděl násilí, proto by byl také vyloučen z funkce, kterou jinak tito tvorové plní s nadšením a hrdostí jim vlastní.

I přesto, že byl ze všech Moorliů největší a nejsilnější, nebyl bojovníkem a nemohl napomáhat škodám, které Černí jezdci páchali. Možná i toto byl důvod, který mě s Tristanem spojoval, ale nikdy bych to nepřiznal.

Přesto mě nejvíc trápilo zjištění, že jsem zklamal. Stačilo jen vzít tu dívku a doletět s ní do Moondroru. Nic by se jí nestalo, jen by se dozvěděla pravidla od té správné strany. Teď už však bylo pozdě. Bude navždy zaujatá proti mé zemi, proti Černým jezdcům, proti mně samotnému. Nevím, co z toho mě tíží více.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

27/41

Co říct otci? Spoléhá na mě, ale prostě jsem ji nechtěl vyděsit, a tím ji poštvat proti nám. Moorlio na všechny mé myšlenky moudře mlčel. Přece jen vždy usoudil, že je lepší jít mi z cesty, když nemám dobrou náladu.

Najednou mě přepadl pocit, že ji musím ještě jednou vidět. Rozhodně budou někde v půli cesty nocovat. Vyrazily pozdě. Viola si nemůže dovolit jet s ní na Gungovi rychle – mohla by ji taky zabít. Musím je najít, třeba by se nechala přesvědčit a odletěla se mnou do Moondroru. Jo, přesně to udělám.

Tristan věděl, na co myslím, a sám od sebe vyrazil směrem na jihovýchod.

* Ti dva jezdci se představili jako Matěj a Vítek. Viola s jejich

příjezdem rázem ožila, házela úsměvy na všechny strany, žertovala a stále se držela v blízkosti Matěje. Její láska pracuje na hradě a kde se věnuje péči právě o Gungy. Konečně mi došlo, proč je dívka pštroso-velbloudy tak obdivuje.

Během chvíle spadla taková tma, jakou jsem ještě neviděla. Možná to bylo tím, že tady byste pouliční osvětlení jen těžko hledali. Seděli jsme kolem ohně, tváře rozpálené horkem z rudých plamenů, a já si připadala jako někde na táboře. Jako mezi kamarády.

Vítek odkudsi vytáhl kytaru, nebo jí podobný nástroj. Začal hrát a ostatní zpívali. Neznala jsem texty, takže jsem se jen tak usmívala a občas skryla nějaké to zívnutí. Lili si toho ale přece jen všimla.

„Měli bychom jít spát, zítra bude náročný den,“ usoudila a na znamení svých slov vytáhla jednu z huňatých dek, které kluci přivezli a podala mi ji. „Když se do ní zabalíš, bude ti teplo až do

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

28/41

rána.“ Tím zneškodnila mé děsivé představy ohledně ledových nočních hodin.

I ostatní si vzali po jedné dece a začali jsme se ukládat ke spánku. Viola trvala na tom, že bychom v noci měli držet hlídky. Respektive – oni by měli držet hlídky – protože já bych prý stejně nebezpečí nepoznala.

„Já klidně začnu,“ rozhodl se Matěj a zůstal dál klidně sedět u ohně.

„Asi bych měla zůstat hlídat s tebou, co kdybys usnul?“ podotkla Via a taktéž se nehnula z kmene stromu, který nám nahrazoval lavičku. Jak průhledné.

Naskládali jsme se vedle sebe, s tím, že jsem měla být uprostřed a mít z jedné strany Lilian a ze druhé Violu. Kluci si ustlali na krajích. Ale díky těmto super hlídkám, jsem vlastně stejně spala na okraji. Nevím proč, ale vážně jsem se nebála, že by se Jezdec vrátil. Prostě, kdyby nám chtěl ublížit, udělal by to hned.

Nejsem tak paranoidní jako zbytek skupiny. Stačilo zalehnout a už mi bylo jasné, že spánek je hodně blízko.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem do tmy. Než se však ozvala odpověď, spala jsem jako dudek.

* Nezáleželo na tom, jestli je světlo nebo tma. S Tristanem nám

změna okolí nedělala problémy. Tedy, nevidím v noci stejně dobře, ale zvládám se orientovat, zvlášť, když máte v myšlenkách obrazy vašeho spřízněného tvora, jehož oči zvládají zachytit cokoli v kteroukoli denní či noční dobu.

Nebylo těžké najít jejich mýtinu. Jednak se všude za nimi nesla pachová stopa a také nebylo zvykem potkat tak vysoký

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

29/41

počet Gungů na jednom místě. A samozřejmě, nechali zapálený oheň, snad aby jim bylo teplo.

Ujišťoval jsem sám sebe, že se jenom podívám na danou situaci, případně je budu hlídat ze vzduchu. Rozhodně jsme nemohli přijít o Fangara, ačkoli to byla dívka.

Tristan začal klesat. Všichni spali. Tři leželi vedle sebe a naproti přes ohniště byli další dva, schoulení jeden k druhému. V říši snů však byli všichni. Nechápu, že nepostavili hlídku, zvlášť po tom, co se dnes stalo v jejich vesnici a potkali mě u řeky.

Tristan instinktivně přistál pár desítek metrů od nich. Zcela tiše samozřejmě. Nemohli jsme riskovat, že je probudí proudící vzduch od mávajících křídel.

Bylo zvláštní, že je ještě neobjevili Černí jezdci. Nebo snad měli jiné plány? Nechtěl jsem se jimi zabývat. Prostě tu nebyli a to bylo dobře. Žádné další ale nebo proč.

Zvažoval jsem, jak se zachovat. Jestli dívku probudit, nebo zůstat stát a hlídat ty pošetilce. Nakonec sehrála roli náhoda, nebo promyšlený Tristanův tah, ovšem je to jen zvíře – nemohl to udělat naschvál. Otevřel svou ohromnou tlamu a hlasitě zívl. Tak hlasitě, že jsem strnul uprostřed pohybu a přesto tak tiše, že to nikoho neprobudilo.

* Ozval se zvláštní zvuk. Okamžitě jsem byla vzhůru. Pomalu

jsem otevřela oči, ovšem všude kolem bylo absolutní ticho a taky tma. Přesto se nedalo jen tak dál ležet. Ten zvuk přišel od lesa. Mohli ho udělat Gungové, ale stejně se mi to nezdálo.

Neznala jsem tato zvířata, proto nevím, jestli se jednalo jen o pouhé tělesné projevy, nebo se blížilo nějaké nebezpečí. Mé znalosti o Gunzích byly příliš nedostatečné. Přesto jsem si je

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

30/41

oblíbila, i přes jejich zjevnou ošklivost a nesourodost, protože prostě měli něco do sebe. I když se to těžko popisuje.

Zvedla jsem se z improvizovaného lůžka a přihodila do ohně další větve. Zapraskalo to a k nebi se vznesla sprška jisker. Omámeně jsem pozorovala tento malý ohňostroj. Oheň je stejně fascinující živel. Promnula jsem si zmrzlé prsty na rukou a zadívala se k lesu, kde spali Gungové. Samozřejmě jsem nic neviděla.

Opatrně jsem se vymotala z dek rozložených kolem ohniště, málem se přerazila o kládu, na které jsme předtím seděli a vydala se směrem ke zvířatům. Nejsem si jistá, kde se ve mně vzalo tolik odvahy.

Vtom jsem do někoho vrazila. Vykřikla jsem, ovšem nikdo neměl šanci cokoli slyšet, protože cizincova ruka byla rychlejší a zacpala mi ústa. Během vteřiny, ani vlastně nevím, jak se to celé stalo, stál za mnou, svou ruku stále na mých rtech.

Hrůzou neschopná jakkoli se pohnout, jsem cítila jak dýchá, byl ke mně úplně přitisknutý. Šel z toho mráz po zádech, ačkoli jeho náruč byla všechno jen ne chladná.

„Psst, nechci ti ublížit. Slib mi, že nebudeš křičet a pustím tě,“ zašeptal. Svými rty se přitom zlehka dotkl mého ucha. Už jen z toho se mi začala podlamovat kolena. Uznávám, možná za to mohla taky únava a zděšení, ale tyto faktory byly jen velmi okrajové.

Tlak jeho ruky zlehka povoloval. Když viděl, že nekladu odpor, tak ji nakonec celou spustil dolů. Rázem jsem se otočila proti němu. Stále jsem byla proklatě blízko. Viděla jsem toho jen velmi málo, přesto mi neušlo, že je tak o půl hlavy vyšší než já, což je celkem výkon, protože jsem hodně vysoká. Cítila jsem jeho horký dech ve vlasech a jeho ruce byly jen několik centimetrů od mých.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

31/41

Ačkoli jsem jinak nic neviděla, tak nějak mi došlo, že tohle je ten tajemný jezdec, před kterým jsme se ukrývaly odpoledne u řeky.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem. Zaváhal s odpovědí, jako by přemýšlel, jestli je podstatné, abych to věděla.

„Jestli tě zajímá jméno, jmenuji se Tobias. Ostatní myslím není důležité. Nemusíš se mě bát,“ promluvil tiše zase tím sametovým hlasem a sklonil přitom hlavu co nejblíže té mojí.

„Ne.. ne... nebojím se tě,“ dostala jsem se sebe a to zakoktání nemělo nic co do činění se strachem, spíš s jeho blízkostí, ovšem on si to vyložil špatně.

„Ne, vůbec ne,“ zasmál se. „Ne,“ odsekla jsem. „Jen nechápu, proč se tu bavím s někým,

koho vůbec neznám a vlastně ani nevím, jak vypadá.“ „To se dá napravit,“ řekl a chytil mou ruku. Nejdřív jsem

ucukla, ale jemu se nedalo vysmeknout. Pomalu, snad jako by čekal, že uhnu, mi mou ruku zvedl se svému obličeji. Pomalu jsem přejížděla po vysokém čele, tvářích, nose, až se mé prsty zastavily na rtech. Trochu se při tom doteku pohnuly. Vzápětí mi došlo, co to dělám a bleskově jsem spustila ruku podél těla.

„Pojď se projít, přece je nechceme vzbudit,“ řekl a lehce mě pohladil po vlasech. Ten dotyk byl úžasný. Potom, jako by mě chtěl napodobit, se zlehka dotkl mé tváře a nakonec mě vzal za ruku.

Poslední pud sebezáchovy zmizel a já se vydala za ním jako omámená. Věděla jsem, že toho ráno budu litovat, vždycky to předem víme a přesto s tím nikdy nic neuděláme. Tak to prostě je.

Šli jsme jenom kousek, abychom se dostali z doslechu spáčů. Tobias zastavil u svého Moorlia. Byl ještě větší, než se zdál odpoledne. Dopadalo sem měsíční světlo, které v této absolutní

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

32/41

tmě vytvořilo svítilo jako pouliční lampa, takže jsem viděla na pár kroků před sebe.

Fascinovaně jsem na tvora zírala. Tobias pustil mou ruku a nechal mě užít si první setkání se zvířetem tohoto druhu. Okouzleně jsem přistoupila blíž. Ani mě nenapadlo očekávat nějaké nebezpečí, i když byl Moorlio opravdu obrovský. Sklonil hlavu do výše mých očí a moudře se na mě podíval. Natáhla jsem k němu ruku, aby si ji očichal, a poté jsem ho pohladila po hladké dlouhé lví hřívě.

Evidentně se mu to líbilo a sklonil hlavu ještě víc, abych ho podrbala za ušima.

„Nedělej to,“ nestačil mě varovat Tobias. Nic se však nestalo, Moorlio spokojeně předl a jeho jezdec zůstal vyjeveně zírat. „Nechápu to,“ zavrtěl hlavou. „Normálně si takové věci k Moorliům nesmíš dovolit, jsou moc hrdí, na nějaké mazlení.“

„Vidíš a zrovna tomuhle se to líbí, viď, broučku,“ usmála jsem se. „Dobře, dobře, tak žádný brouček, je mi to jasné,“ lezla ze mě omluva po té, co tvor při něžném oslovení divoce zvedl hlavu a zmateně zavětřil. A ono, když prudce zvedne hlavu tvor velikosti slona, na kterém máte položenou ruku, to vypadá celkem děsivě.

Tobias se usmál. „Rychlá reakce,“ uznal. „Každopádně, myslím, že by ses mohla představit. Nemám tušení, kdo jsi.“

„Nelži. Na náhody nevěřím, navíc ti rozhodně neuniklo tohle,“ řekla jsem a ukázala na svůj přívěsek.

„Och, tohle. Samozřejmě, o tom, že jsi Fangar není pochyb. Jinak bych tu s tebou ani nestál.“ Píchlo mě u srdce, takže se nevrátil kvůli mně, ale kvůli tomu, čím údajně jsem?

„Co po mně chceš?“ vyštěkla jsem a opět se stáhla do své obranné pózy. Nemůže si se mnou jen tak zahrávat tím, že se mě dotkne, nebo něco řekne.

„Prozatím se spokojím s tvým jménem,“ nadhodil.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

33/41

„Tamara.“ „Těší mě,“ podal mi ruku a už se skláněl k mé tváři. Ještě než

mi docvaklo, co se to snaží udělat, stihla jsem si užít jeho blízkost, cítit jeho vůni, horký dech a rty jen kousek od mých.

„Co to děláš?!“ odskočila jsem od něj v poslední možné chvíli. Zatvářil se zmateně.

„Nevím jak u vás, ale u nás je slušnost si na seznámení připít a nebo se alespoň políbit.“

„No, tak to si zkoušej na někom jiném. Já se sem nepřijela líbat s cizincem.“ Celkem mě vyděsilo, že jsem to opravdu řekla nahlas.

„Aha, a cože jsi to sem teda vlastně přijela dělat, smím-li to vědět?“ Dobrá otázka.

„Copak já vím? Zachránit svět,“ řekla jsem ironicky a dokonce přidala úsměv.

„Tak to asi abych šel a nechal tě ho zachraňovat,“ rozhodl se a než jsem si uvědomila, co se děje, vyskočil na svého Moorlia.

„Nechoď,“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe. „Cože jsi to říkala? Tady nahoře není slyšet.“ „Ale nic,“ dostalo se mu odpovědi a vydala jsem se zpátky

k ohništi. Podvědomě jsem čekala, kdy zašustí křídla a ucítím vítr nesoucí se od vzlétajícího tvora. Nedalo mi to a otočila jsem se, i když jsem nepředpokládala, že bych v té tmě něco viděla.

„Au, dávej pozor. Jsi nebezpečná, víš o tom?“ Ani nevím jak, ale opět do mě narazil. Nebudu tvrdit, že já do něj, protože já se pouze zastavila a otočila, kdežto on pokračoval v chůzi za mnou.

„Jsi celkem děsivej, víš to?“ „Říká se to o mně,“ ušklíbl se. „Chceš se proletět?“ nabídl mi

zničehonic. „S tebou? Nikdy,“ maskovala jsem svůj strach z pobytu v jeho

těsné blízkosti na tak ohromném zvířeti a ještě navíc několik desítek metrů nad zemí.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

34/41

„Stejně to chceš, oba to víme. Každý na něm chce sedět a dal by za to bůhvíco.“

„Nepoučuj mě o tom, co chci. Třeba nejsem každý.“ „Prosím,“ ozval se najednou. „Cože? Vážně čekáš, že sednu s cizím klukem, ještě ke všemu

s nepřítelem, který ubližuje lidem, na ohromné monstrum a poletím s ním kdoví kam?“ Moorlio přitom překvapivě trhnul hlavou. Nemůže mi snad rozumět, ne?

„Ano, přesně to čekám. Nic se ti nestane, slibuju.“ „A tomu mám věřit?“ Mimochodem se nijak nebránil proti

obviněním, která jsem proti němu vznesla. Jak s tím může žít? „Věř, jestli chceš.“ Rukou chňapl po mé a dovedl mě

k tvorovi. Dobře, i když bych se nechala přemluvit k jízdě, tak nemám šanci se vyškrábat nahoru. Je moc veliký.

„Chceš jít první?“ zeptal se. „Rozhodně ne.“ Netušila jsem, jak se dostat nahoru. Když

uvidím, jak to dělá, tak to třeba spíš zvládnu. A také, kdybych se už nějakým zázrakem dostala nahoru, tak co když se tvor splaší?

Opravdu jsem se snažila od něj okoukat, jak leze nahoru, ovšem to prostě nešlo. On na něj prostě vyskočil, jako by lezl na menšího koně. Takhle vysoko doopravdy nevyskočím, to se ani nemusím snažit.

„Tak co je? Bojíš se?“ zeptal se pobaveně. „Ne, jenom... je to moc vysoko, tam nikdy nevylezu,“

přiznala jsem nakonec po pravdě. Rozhodně lepší než aby si myslel, že se bojím. Zajímavě se na mě podíval a pak cosi zašeptal k Moorliovi. Ten se ihned sklonil, takže byl rázem tak polovičně vysoký, přesto stále dost na to, abych se bez problémů dostala nahoru.

„Podej mi ruku,“ přikázal, opatrně jsem ji k němu tedy natáhla, a během vteřiny už seděla před Tobiasem. Měla jsem pocit, že mi ji snad utrhne. „Trocha tréninku a zvládneš to sama,“

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

35/41

usmál se. Úsměv jsem vlastně mohla jen hádat podle tónu jeho hlavu, protože do obličeje jsem mu (bohužel nebo naštěstí) neviděla. Nepřítomně jsem si promnula rameno.

„Nevím, jestli se mi chce, to ještě někdy trénovat.“ „Rozhodně. Tak co, jaké to je, sedět na Moorliovi?“ Jaké to je?

Báječné, pohodlné, i přes huňatou srst krásně hřeje. Prsty jsem mu zabořila do hřívy a užívala si ten pocit. Vtom se mi v hlavě objevil zvláštní obraz. Nešlo ani tak o viditelnou vzpomínku, spíš jako o pocit blaženosti. Je to zvláštní, ale zdálo se mi, jako by to byla Moorliova vzpomínka.

„Co to, co se to teď stalo?“ zeptala jsem se omámeně a otočila k Tobiasovi hlavu. Zatvářil se zmateně.

„Ono se něco stalo? Ani jsme se nehnuli, čekám, až si zvykneš na ten pocit a vyrazíme.“ Měla jsem mu o podivném vidění říct? Rozhodně ne, ještě si pomyslí, že jsem blázen.

„Ne, nic, můžeme,“ rozhodla jsem. Tobias mě chytil kolem pasu a Moorlio vyrazil. Mně se zhoupl žaludek jako na pouťové atrakci, ovšem poté, co jsme nabrali výšku a přestali stoupat, se to uklidnilo.

Nádhera. Letěli jsme krajinou ozářenou jenom svitem měsíce. Taková chvíle nešla ničit slovy. Jenom občas mi zašeptal do ucha názvy měst a vesnic, řek, hor a údolí, nad kterými jsme přelétávali. Napadlo mě, že by to bylo hrozně fajn, kdybych třeba taky něco viděla, ale v té tmě, jsem poznala maximálně tak řeku, která odrážela měsíc a hvězdy.

Ve stejnou chvíli se mi v hlavě začaly objevovat obrazy. Obrazy míst, nad kterými jsme letěli ovšem za denního světla. Tobias jako by to věděl, dál pokračoval ve výčtu názvů a jmen. Ani jsem pořádně neposlouchala, co říká, stačil mi jeho uklidňující hlas a obrázky v mysli.

„Líbí se ti to?“ zeptal se po chvíli něžně. „Jak to děláš?“

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

36/41

„Děláme,“ opravil mě. „My dva?“ nechápala jsem. „Ne, já s Tris... s Moorliem,“ opravil se. „Nechápu.“ „Nechci o tom mluvit.“ „Ale já ano. Děje se toho kolem mě tolik, a nic z toho nechápu

a nikdo mi nic nevysvětlí.“ Chvíli byl ticho, jakoby vedl vnitřní boj sám se sebou, nebo snad s Moorliem, jestli mi to má říct.

„Občas, velice výjimečně, se najde Moorlio, který je schopen si se svým jezdcem vytvořit takové pouto. Je založené na vzájemné důvěře, a spočívá v tom, že jeden druhému vidíme do hlavy. Nevím, jak to říct. Můžeme si prostě posílat myšlenky, obrazy, vzpomínky.“

„Úžasné. A to jde samovolně, nebo pošlete jen to, co chcete?“ „Jak kdy. Většinou posíláme jen to, co chceme druhému

sdělit, například kam letět atd. Ovšem, když je člověk rozrušený a má sám problém své myšlenky koordinovat, je pro druhého snadné je číst.“ Tak otevřené přiznání jsem nečekala.

„A můžeš díky němu číst moje myšlenky?“ napadlo mě. Pro tvora nemůže být těžké zjistit, na co myslím, a poslat to svému pánovi.

„To mě vůbec nenapadlo, můžeme to zkusit,“ navrhl. „Ne,“ bránila jsem se. „To vůbec nemusí být.“ „Ale no tak, zkus na něco určitého myslet,“ pobídl mě. * Kdybych chtěl, mohl jsem její myšleny číst silou vlastní vůle,

ale proč ji děsit hned na začátku. Však ona na to časem přijde sama, co všechno zdejší lidé umí. Navíc tahle hra, kde byl zapojený i Tristan, mě celkem bavila.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

37/41

Před očima se mi zobrazil květ rudé růže. „Myslíš na růži,“ odpověděl jsem prostě. Bylo na ní vidět, jak zalapala po dechu. Tristan stále zůstal napojený na nás oba, takže jsem bez problémů procházel jejími myšlenkami. Nešlo to zastavit. Růže – kniha – já – růže – Moorlio – mé vlasy – já – růže – já – mé rty – růže – růže.

„Dost,“ zakřičela. Urputně se začala soustředit na růži, což Tristanovi nepřišlo tak zajímavé, takže „přenos“ ukončil. „Co jsi viděl? Přiznej se.“

„Rudou růži ve vrcholné části květu,“ přiznal jsem. Nechci jí lhát, ovšem poloviční pravda rovná se taky pravda, ne?

„Jenom?“ nevěřila. „Měl jsem vidět ještě něco?“ „Ne... vlastně ne,“ odpověděla, ale ulevilo se jí. „Co to zkusit

obráceně? Bylo by to fér.“ „Rozhodně ne!“ „Předtím jsi naznačil jeho jméno. Jak mu říkáš?“ „Oficiálně Moorlia nemůžeš pojmenovat, ale Tristanovi to

nevadí, přijde mi, že se mu to dokonce líbí,“ podotkl jsem. Možná až moc rychle. Ale ulevilo se mi, když se konečně našel někdo, kdo se mohl dovědět naše tajemství.

„Díky, tak tedy, Tristánku,“ promluvila něžně ne Moorlia. Při zvuku jejího oslovení jsem se nevědomě zachvěl. „Musíš uznat, že by bylo jenom fér, kdybych si to také mohla vyzkoušet.“ Už delší chvíli jsem si před očima vybavoval stejnou růži jako ona, protože mě nenapadl žádný jiný neškodný symbol, který by byla schopna popsat. A uzamknout myšlenky jsem právě teď nemohl, vyděsilo by ji to, což jsem nechtěl.

* Rozhodně nevěřím, že viděl jenom tu růži. Myslela jsem na

takovou spoustu věcí, že Moorlio rozhodně něco z toho musel

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

38/41

poslat k jeho myšlenkám. Ono je těžké, mít v hlavě růže, když sedíte vedle tak sexy kluka a užíváte si naprosto fantastický let.

Každopádně z jeho myšlenek moudrá nejsem. Růže – růže – růže – starý hrad – růže – růže – Moorlio – růže – můj přívěsek – růže – já v křoví – moje černé nehty – přívěsek – růže – přívěsek – růže...

„Myslím, že to stačilo,“ rozhodne a proud obrazů rázem skončí. Jsem z toho trochu zmatená. „Toho vylívání si srdcí bylo na jednu noc až moc,“ poznamenal rádoby příkře.

„Souhlasím.“ Nastalo rozpačité ticho. Oba jsme se vypořádávali s tím, co

jsme viděli. „Co je tak zajímavého na mém přívěsku?“ nevydržela jsem. „Všimla sis?“ nevesele se usmál. „Jen je zvláštní, že je na něm

zrovna růže, a ty jsi na růži přitom myslela.“ „A to vadí?“ „Jen mě to zaujalo, to je celé.“ * Copak jsem jí mohl říct pravdu? Že je již předem předurčená

stát na jejich straně? Že ji nemohu jen tak unést k nám, protože bych tím jen přiblížil hrozící válečný konflikt. Že od chvíle, kdy se dostane na jejich hrad ji už nikdy neuvidím? Hrozilo tolik věcí a žádná z nich mě nedokázala uklidnit. Byla to zvláštní dívka.

Vůbec se mě nebála, nevyhýbala se mi, dokonce se mě dotkla a na její tváři se neobjevilo znechucení. Stále jsem se ujišťoval, že to je tím, že stále nechápe, jak to tady chodí, což samozřejmě už nebude dlouho trvat. Na hradě se jí dostane nové výchovy. Nikdy už mě nebude chtít vidět, a i kdyby snad chtěla, nepustí ji jen tak z hradu a já tam samozřejmě, coby nepřítel, vstoupit nemohu.

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

39/41

Nemluvě o chvíli, kdy se Oliver ožení a já budu mít jednodušší cestu ke splnění svého snu – tedy stát se Černým jezdcem. Nenávidím budoucnost, chci být tady a teď, ovšem ta mrcha je všude. Nedá se jí utéct.

„Něco tě trápí,“ podotkla. Je všímavá. Mlčel jsem. „Jé, podívej, hrad,“ snažila se odpoutat mou pozornost k něčemu jinému, než utápění se ve strachu. Hrad – ten zpropadený kus kamení. Tristan si mé myšlenky možná nebo schválně vyložil jako směr cesty a doletěli jsme až k Caer Darossu – tedy targarosskému hradu, centru této země.

„Je nádherný, jako v pohádce, nemyslíš?“ řekla a otočila se obličejem ke mně. Propalovala mě pohledem. Čekala na nějakou reakci, ale co jsem jí asi tak mohl říct.

„Znám lepší hrady,“ podotkl jsem nakonec. „Nemůže existovat hezčí hrad, nikdy jsem neviděla takovou

krásu.“ „Může,“ trval jsem si na svém. „Nehádej se se mnou. Miluji historii a řeknu ti, že jsem za celý

svůj život neviděla nádhernější stavbu. Řekni, jak se to tu jmenuje?“

Mlčel jsem. Byla absolutně ztracená v pouhém kusu hezkého šutru. Pokud tam kdy bude bydlet a ještě navíc, se jí dostane vysoké pozice blízko trůnu, těžko by se snížila k tomu, že by snad stála jen o druhého bratra. Ale na co to myslím, proboha? To se prostě nikdy nestane.

Tristan jí přesto poslal název hradu. „Jsi rozčílený pro to, že je to targarosský hrad? To snad nemyslíš vážně. Vždyť o nic nejde, nevím proč žárlíš, že je hezčí než ten tvůj.“

„Já ne-žár-lím,“ procedil jsem pomalu. „Navíc nemáš ani tušení, jak náš hrad vypadá.“

„Tak dobře, leťme tam, ať to můžu porovnat.“ Tak tohle jsem nemohl dopustit. Kdybychom se přiblížili k nám, chytili by nás,

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

40/41

neměla by šanci utéct. Otec by nad Targarossem získal převahu a zrušil by plánované spojení Olivera a jedné z Garlinových neteří. Nepotřeboval by mír, když by měl tak mocnou zbraň, jakou je ještě nevycvičený Fangar, kterého by mohl vychovat ke svému přesvědčení.

Ovšem, kdybych tam s ní doletěl, byl bych hrdina. Dosáhl bych slávy, na kterou čekám celý život, třeba by si toho všiml i otec a ocenil to. Zoufale jsem toužil po jeho uznání, které nepřicházelo, ať se mi povedlo cokoli.

Bylo by to tak snadné, vzít ji na výlet a už tam prostě zůstat. Zvykla by si. Hrad jako hrad. Jen by vyměnila náhrdelník, to není bolestivá věc. Navíc bych ji měl blízko sebe.

Tristan si v klidu procházel mými myšlenkami a rozhodl se zakročit. Vloudil mi do mysli její obraz ve vězení, nejdříve nechápavý, potom vzpurný a nakonec zlomený. Výraz prázdných očí, cestičky po slzách lemující její tvář. Tohle nechci. A byla tu šance, že by tak skončila, kdyby se protivila otcovým rozhodnutím.

* Zmínka o hradu se Tobiasovi evidentně nelíbila. Nevím, co

ho na tom tak vzalo. Cítila jsem vibrace mezi jím a Moorliem. Evidentně spolu něco řešili, něco co bych asi neměla vidět. Vlastně mi to bylo fuk, spíš se mi nelíbilo, že oba mlčí.

„Tak dost, tohle mě opravdu nebaví. Mluvte se mnou aspoň jeden. Nebudeme si tu přece hrát tichou poštu.“ Bez reakce. Pak mě to napadlo. Zvedla jsem nohu a přehodila ji na druhou stranu k té druhé. Seděla jsem tedy jako v dámském sedle. Zároveň jsem se ocitla v Tobiasově náruči.

Překvapeně vykulil oči. Rukama jsem ho objala kolem krku a tvář si položila na jeho rameno. Bylo tak uklidňující v tomhle

Tajemství Targarossu 1. kapitola Iveta Jansová

41/41

cizím světě cítit jeho vůni a teplo. Normálně bych se takhle nikdy nechovala, ale teď jsem to prostě chtěla udělat, navíc Tobias se zdál tak smutný.

Zlehka mě pohladil po vlasech. „Zavři oči,“ zašeptal. Bylo snadné poslechnout. Ucítila jsem jeho soustředění, při kterém si zcela automaticky pohrával s prameny mých vlasů. Náhle jsem uviděla moře. Divoké a přesto úžasně nespoutané. Jeho vlny se tříštily o vysokou skálu, na jejímž vrcholu stál majestátní hrad. V myšlenkách jsme ho obletěli ze všech stran. Rozhodně nebyl tak skvostný jako Caer Darros, přesto z něj sálala jakási přívětivá atmosféra. Na nádvoří stáli dva Moorliové a jejich jezdci. Poté jsme letěli dál, po přilehlých pozemcích do zahrady. Byla obehnaná vysokou zdí porostlou břečťanem. Tráva v ní narostla do ohromných rozměrů a zahltila téměř všechnu půdu. Evidentně o ni nikdo nepečoval, přesto se v ní vyjímala skvostná fontána, kolem které rostly plané růže. Divoké, rudé, krásné. Nádherný kout v zanedbaném kousku světa.

Nevím, co z toho už byl sen a co ještě realita, přesto se mi zdálo, že mi vtiskl polibek do vlasů...