PROSINEC 2014

Stálé

Okénko

Seniorům

Vydává G-Centrum Tábor jako OBČASNÍK pro táborské seniory

Najdete uvnitř:

- Úvodní slovo

- Prosinec

- Prosincové pranostiky

- Dcery Marie Terezie

- Stárneme po celý život

- Antonie Hegerlíková

- Vánoce, zvyky a tradice

- Leoš Janáček

- Linecké cukroví

Dnes se k Vám dostává zimní, vánoční Stálé Okénko

Seniorům, které přináší informace, zajímavosti a čtení na delší

dny, které nám zimní měsíce přinášejí. Přeji všem krásné počasí,

pokud máte rádi zimní přírodu, tak i něco málo sněhu, ale hlavně

krásné svátky vánoční a hodně štěstí a zdraví v novém roce 2015.

Krásné a spokojeně prožité Vánoce a Nový rok Vám přejí

PhDr. Jaroslava Kotalíková, ředitelka G-centra Tábor

a Libuše Dědičová

A máme tu poslední měsíc v roce Prosinec

Český název měsíce Prosinec pochází od slova „prosiněti“ = prosvítati,

což značí, že se jedná o měsíc, kdy slunce už jen občas prosvitne mezi

mraky.

21. prosince nebo 22. prosince je zimní slunovrat. Slunce stojí

nad obratníkem Kozoroha. V tento den je na severní polokouli nejkratší

den v roce. Noc je nejdelší.

V církevním kalendáři, podle toho, na který den připadá Štědrý

den, začíná poslední neděli v listopadu nebo první neděli prosince

advent.

Dle křesťanské tradice se Vánoce (z něm. Weihnachten svaté

noci), které spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším

křesťanským svátkům, slaví od 25. prosince do první neděle po 6. lednu.

Obecně je ale do Vánoc zahrnován i 24. prosinec, případně i

předcházející doba adventu. První písemná zpráva o nich se váže k roku

336.

Pranostiky pro celý měsíc

Hřmění v prosinci

zvěstuje silné větry.

Jaké zimy v prosinci,

taková tepla v červnu.

Jaký prosinec - takový

červen.

Jaký prosinec, takové

jaro.

Jaký prosinec, takový celý rok.

Je-li prosinec deštivý, mírný a proměnlivý, není se kruté zimy třeba báti.

Je-li prosinec mírný a vlahý, nenadělá nám zima těžké hlavy.

Je-li studený a mrazivý prosinec, bude i celá zima tuhá.

Je-li studený prosinec, hodně práce bude mít žnec.

Je-li v prosinci ještě mnoho sedmikrásek, nebude dlouho mrznout.

Je-li v prosinci Mléčná dráha jasně a zřetelně viděti, bude rok budoucí

úrodný; je-li však částečně viditelná, nebude mnoho obilí a vína.

Jsou-li v zimě po cestách ledy, podaří se výborně zelí.

Na suchý prosinec následuje suché jaro.

Nad prosinec leden a únor mrazivější.

Není-li prosinec studený, bude příští rok hubený.

Prosinec naleje a leden zavěje.

Prosinec proměnlivý a vlahý, nedělá nám zima těžké hlavy.

Barbora na ledu, Vánoce na blátě.

Jaká Barbora, Sára a Mikuláš, takový celý advent máš.

Jaké je počasí na svatou Barboru, takové bývá až do Vánoc.

Svatá Lucie noci upije a dne nepřidá.

Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc.

Umaže-li si Lucie šaty od bláta, bude si je po celý leden přepírat.

24. prosince Adam a Eva, Štědrý den

Dvanáct nocí a dní od Štědrého večera až do Tří

králů zvěstuje prý povětrnost příštích dvanácti

měsíců.

Jasná noc o Štědrém dnu, mrazy lezou ke dnu.

Je-li na Štědrý den vítr, bude úroda malá.

Je-li na Štědrý den východ slunce jasný, urodí se jarní obilí.

Je-li na Štědrý večer nebe hvězdnaté, bude rok úrodný.

Těmito moudry si naši předci vysvětlovali všechny události, které je

během roku postihli. Ať už to byla neúroda, nemoci, smrt nebo naopak

bohatá sklizeň, narození dítěte, zachránění majetku před ohněm či

vodou. I my v dnešní době se k pranostikám našich předků občas

uchylujeme.

Podle internetu zpracovala L.Dědičová

DCERY MARIE TEREZIE

Marie Karolína

Tentokrát bychom Vám chtěli představit další

mimořádnou ženu v Habsbursko-lotrinském

rodě. Marie Karolína Habsbursko-Lotrinská se

narodila v Schönbrunnu 13. srpna 1752 jako

desátá dcera a třinácté dítě Marie Terezie a

Františka Štěpána Lotrinského. Fyzicky se

podobala spíše otci, ale své matce byla

mimořádně podobná svou povahou. Až do

svého sňatku však byla známa jako Charlotta.

Měla nespoutaný temperament, byla činorodá, smělá, otevřená,

upřímná a nezkrotně toužila po svobodě a nezávislosti. Spolu se svou

mladší sestrou Marii Antonií, pozdější francouzskou královnou Marií

Antoinettou, ji vychovávala hraběnka Judith von Brandisová, se kterou si

ale ani za mák nerozuměla. Když jí bylo patnáct, požádala matku o něco

neslýchaného - o novou vychovatelku. A co bylo ještě neslýchanější,

dostala ji. „Milá dcero, přeješ si, abychom Tě zbavili Brandisové a svěřili

Tě paní von Lerchenfeldové. Souhlasím.“

Ale této změně se neměla těšit dlouho. Vzhledem k tomu, že její

sesta, Marie Josefa zemřela, musela nastoupit na její místo a začít se

vzdělávat jako budoucí neapolská královna. V učivu musela

arcivévodkyně věnovat pozornost především italštině jako jazyku,

kterým se měla dorozumívat po zbytek svého života v Neapoli. Do tajů

diplomacie a nejrůznějších politických taktik ji zasvěcoval státní kancléř

Kounic, muž nad jiné zdatný.

Sňatek se konal v zastoupení dne 7. dubna 1768. V předvečer sňatku

se konala rodinná večeře na níž zahráli Leopold Mozart a jeho děti

Aninka a Wolfgang. Cesta do nového domova trvalo dlouho a čím blíže

byl cíl, tím byla nervóznější, o Ferdinandovi totiž moc pěkného neslyšela.

Její manžel, jak se povídalo, nebyl příliš pohledný a povahově se dal

charakterizovat jako obhroublý hulvát bez jakéhokoliv šarmu nebo

vychování. Nechoval se ani jako vládce, ani jako galantní muž.

Pomineme-li postel, co si měl počít se svou novomanželkou taky netušil.

Když Marie odcestovala za

svým mužem do Neapole,

sídelního města královského

páru, několik prvních měsíců

jí bylo nelehce. Podle předpisů

musela nosit černý šat, což

nebyl ve vysokých teplotách

pro rakouskou vévodkyni

žádný med, navíc byla nucena

poznávat neobvyklé a nevhodné zvyky svého mladého chotě, dle

ceremoniál se prakticky přejídala a taky byla neustále těhotná. V počtu

potomků překonala dokonce i svou matku – na svět přivedla

Ferdinandovi 18 dětí. Porody u ní však probíhaly mnohem hůře než u její

robustnější matky; ze všech dětí se dospělosti nedožila ani polovina –

jedenáct zemřelo před dosažením deseti let věku.

Marie Karolína zdědila po své matce ostrý politický rozhled a instinkt

a měla snahu reformovat stát. Aby se však mohla prosadit, musela se

vypořádat s dosavadním ministrem Tanuccim. Ani jejímu tchánovi, však

nebyly její snahy po chuti. Dostala příkaz postarat se o dědice.

Odpověděla rázně, porodila syna a zbavila se Tannuciho. Na radu svého

bratra Josefa povolala politika Johna Actona, se kterým si rozuměla –

reformy zemědělského státu tak byly konečně uskutečněny. V zemi byly

zrušeny mnohé církevní instituce, do města byly dosazeny stráže proti

neapolské lůze. Důvěrnicí Marie Karolíny se stala mladičká a krásná žena

anglického vyslance v Neapoli sira Williama Hamiltona – Emma. Život na

Neapolském dvoře přitom plynul stále stejně dál.

Marie Karolína byla zapřisáhlou

odpůrkyní francouzského generála,

pozdějšího císaře, Napoleona. Když se

královský pár vrátil z domoviny Marie

Karolíny, kde provdávala své dvě

nejstarší dcery za syny Leopolda II.,

přišla Velká francouzská revoluce. Se

zděšením přijala zprávu o smrti své milované sestry Marie Antoinetty. Ze

strachu o nezávislost královna přijal tajnou domluvu s Anglií přes

vyslance v Neapoli, lorda Hamiltona. Dohoda znamenala slib, že kdykoliv

by připluly francouzské revoluční lodě, bude Anglie chránit jihoitalské

břehy. Roku 1793 přistála u města Neapol první anglická loď, v čele stál

kapitán Horatio Nelson a královští manželé jej s nadšením uvítali. Menší

nadšení cítila, když jí později oznámili, že její vnučku provdali za

Napoleona.“To mi ještě při všem mém neštěstí chybělo!“

V roce 1796 Napoleon vtáhl do Milána. Po sérii jeho vyhraných bitev

měla královna opravdu nahnáno a začala proti zákeřnému Korsičanovi

brojit; on, poté, co pocítil královninu nenávist, ji nenazýval také zrovna

galantně. V únoru 1798 obsadily francouzské jednotky církevní stát a

ocitly se přímo na hranicích Neapolsko-sicilské monarchie. Osvobozující

italská armáda neuspěla, Napoleon postupoval dále a revoluce s ním. Již

21. prosince se musela dát královská rodina na úprk na ostrov patřící

králi – Sicílii. Když se za Nelsonovy pomoci podařilo Neapol dobýt z

rukou Francouzů, na hlavy stoupenců Napoleona v Neapoli padl nepěkný

soud. Později sledovala Marie Karolína i z Vídně Napoleonovo počínání a

prohlásila o něm že, „Dokud žije generál Bonaparte, nebude trvalý klid.“

9. června 1800 Marie Karolína odcestovala do Vídně. Doprovázel ji syn

Leopold, tři dcery na vdávání – Marie Kristina, Marie Amálie a Marie

Antonie, Nelson a manželé Hamiltonovi. 14. srpna dorazili do sídelního

města rakouského císařství. Schönbrunn jim poskytl pohodlí a radostné

chvíle s rodinou. Špatné předtuchy o Bonapartovi

se jí ale vkrádaly do hlavy i ve Vídni a svému zeti,

mladému císaři Františkovi se protivila čím dál

více. Tchyni kritizoval za to, že se plete do politiky

a snaží se ovlivnit jeho ženu, a Marii Karolíně

naznačil, že by bylo na čase, aby se vrátila zase

domů.

Dne 17. srpna 1802 se tedy vrátila do svého

království. S mužem se za tu dobu velmi odcizili.

„Žijeme zcela odděleně, on nemá rád ani děti, ani

nikoho jiného. Všechno, všechno je to tu k uzoufání.“ Marie Karolína

zestárla, a to mnohem více, než by odpovídalo jejímu věku. Mezitím se

vzájemné antipatie mezi ní a císařem Francouzů Napoleonem I. zhoršily,

což vyústilo v její sesazení z trůnu. Král utekl opět na Sicílii a Marie

Karolína ho později následovala.

Dne 14. června 1813 opustila tehdy 61-ti letá královna Sicílii a

odcestovala zpátky do Vídně, kam po dlouhé cestě dorazila 2. února

1814. Jako poslední žijící dcera Marie Terezie chtěla skonat ve svém

původním domově. Tetě, která mu byla spíš na obtíž, císař přidělil zámek

Hetzendorf, kde také 8. září 1814, těsně před Vídeňským kongresem,

unavená královna skonala. Nedočkala se tak konečné porážky svého

nepřítele Napoleona I. Bonaparta. Její manžel v Neapoli nařídil

šestiměsíční státní smutek.

Mgr. Pavla Huřťáková

STÁRNEME PO CELÝ ŽIVOT,

STÁRNĚME ÚSPĚŠNĚ.

Stárnutí a stáří je v posledních letech

častým tématem, nejčastěji ovšem

spojovaným s věkem 60-70 let a vyšším. Samotný proces stárnutí je

však téměř celoživotní záležitostí, protože některé struktury lidského

těla jsou schopny jen neúplné regenerace, a tedy poškození vzniklá

během života jedince se sčítají. Výsledkem je urychlení procesu stárnutí

dané struktury. Příkladem takové tkáně je kloubní chrupavka. Na druhé

straně řada struktur lidského organizmu prochází trvalým procesem

obnovy, a protože vše v přírodě je velmi efektivní, i proces obnovy

reaguje na aktuální potřeby a podmínky organizmu. Tedy čím méně je

daná struktura využívána a čím nepříznivější podmínky existují pro její

obnovu, tím větší tendenci k postupnému zhoršení vlastností až zániku

jeví. Příkladem takové struktury je sval nebo kost. Čím nižší svalovou

zátěž člověk dlouhodobě absolvuje, tím rychleji se jeho svalová hmota

ztrácí. Všechny tyto procesy probíhají celoživotně, neustále. Hovoříme-li

tedy o zdravém stárnutí, musíme počátek tohoto procesu navázat již

k období dospívání a propojit s celým obdobím dospělosti. Do konce

etapy dospělosti, tedy na start etapy stáří se promítnou důsledky

dosavadního způsobu života.

Kondice, v jaké vcházíme do vlastního

období stáří, bude rozhodovat o tom,

jaké stáří nás čeká – zda úspěšné,

aktivní, uspokojivé, nebo strávené

v čekárnách či na lůžkách

zdravotnických a později sociálních

zařízení.

V současné době tvoří populace starší 65 let asi 16% obyvatel ČR,

tedy 1,6 milion lidí. Do roku 2050 se vlivem prodloužení střední délky

života a poklesu porodnosti zvýší tento podíl na 33%. V absolutních

číslech to bude znamenat i přes očekávaný pokles počtu obyvatel naší

země 3 miliony lidí. Přibližně 6% seniorů ztrácí soběstačnost a je nutno

je institucionalizovat, což je v současné době asi 90 000 lidí, v roce 2050

to bude téměř 200 000 lidí.

Jednou z cest, jak napomoci řešení budoucí situace, je motivace

obyvatelstva k celoživotním preventivním aktivitám proti těm chorobám,

jejichž počátek a rozvoj začíná o několik desetiletí dříve než seniorský

věk. Primární prevence začíná nejdříve u osteoporózy a aterosklerózy, a

sice mezi 10. a 20. rokem věku. Dalšími problémy vyššího věku, jejichž

nástup a rozvoj je možno účinně ovlivnit preventivními opatřeními, je

metabolický syndrom a inkontinence. Doba pro počátek jejich prevence

je od 3. a 4. věkové dekády. Celoživotně, ale nejvíce od 5. a 6. dekády je

možno ovlivnit nástup poruch paměti – demenci a úbytek svalové hmoty

– sarkopenii.

Jak zpomalit sarkopenii

Svalová hmota lidského organizmu se dělí na svalstvo příčně

pruhované kosterní, příčně pruhované svalstvo srdečního

svalu a svalstvo hladké, kterým jsou opatřeny vnitřní orgány.

Zatímco svalstvo kosterní ovládáme z velké části svou vůlí,

srdeční sval a hladké svalstvo je řízeno vegetativním

nervovým systémem a naší vůli naopak prakticky nepodléhá.

Z hlediska stavby je každé svalové vlákno složeno ze

dvou typů bílkovin – aktinu a myosinu, jejichž vlákna do sebe

hřebenovitě zapadají. Na podkladě podnětu přivedeného nervovým

vláknem přes nervosvalovou ploténku a za pomoci vápníku se aktin a

myosin do sebe zasunou, čímž dojde ke svalovému stahu a vykonání

práce. Tento proces se děje za spotřeby příslušného množství energie. U

kosterního svalu rozeznáváme dvojí typ vláken – vlákna I. typu zvaná

tonická, jejichž činnost je dlouhodobá a podílejí se na udržení svalového

napětí, udržení polohy v prostoru a zajišťují svalovou činnost nízké

intenzity. Vlákna II. typu jsou vlákna fázická, která jsou do činnosti

zapojována nárazově, například při nutnosti rychlého obranného

pohybu.

Svalová hmota je tedy nejen nástrojem k zajištění schopnosti

pohybu v prostoru, činnosti srdce a činnosti vnitřních orgánů, ale také

mohutným regulátorem látkové přeměny. Zatímco hladké svalstvo

vnitřních orgánů pracuje trvale, intenzitu činnosti kosterního svalstva

ovlivňujeme sami. Je prokázáno, že intenzita svalové činnosti má

příznivý vliv na látkovou přeměnu, zvláště na zpracování glukózy a řízení

tvorby zásobních látek, ale také na kvalitu činnosti mozku. Pravidelné

dávky přiměřeného pohybu zlepšují schopnost učení.

Přibližně od 50. roku věku začíná kosterní svalové hmoty ubývat a

postupně je nahrazována tukovými buňkami. Nejrychleji ubývají vlákna

II. typu fázická, a tím se snižuje schopnost rychlých pohybových reakcí.

Celkově dochází ke snížení svalové síly a obratnosti. S postupujícím

věkem se tedy snižuje například schopnost rychle se zachytit pevné

opory při ztrátě rovnováhy a zvyšuje se nebezpečí pádu.

U některých jedinců probíhá proces ztráty svalové hmoty rychleji,

mluvíme o sarkopenii. Postižena je přibližně polovina mužů a třetina žen

nad 60 roků věku, nad 80 let věku trpí sarkopenií až 60% populace.

Důsledky sarkopenie je rozvíjející se svalová slabost, se sníženou

obratností, zvýšeným rizikem pádů a celkovým zhoršením funkčního

stavu. V kombinaci s osteoporózou znamená sarkopenie významné

zvýšení rizika zlomenin.

Hlavními dosud známými vlivy

napomáhajícími zachování svalové

hmoty je aktivní pohyb a dostatečná

hladina vitaminu D, který podporuje

tvorbu nových svalových vláken.

Životní styl současné doby však oba

tyto vlivy významně oslabuje –

vlivem rozvoje techniky se snižuje množství aktivního pohybu, které

jedinec musí absolvovat, kosterní svalstvo je tedy významně méně

zatěžováno a tendence k jeho úbytku se projevuje podstatně dříve.

Významně se také zkrátila doba, kterou jedinec stráví mimo budovy,

čímž se omezuje dopad slunečních paprsků na kůži lidského organizmu

jako nejmocnější zdroj dodávky vitaminu D.

O paměť je nutno pečovat

S postupujícím věkem dochází prakticky u každého člověka přibližně

od 50. roku věku k určitému úbytku výkonnosti paměti. Počátek, rychlost

a míra tohoto úbytku je velmi individuální. Poruchy paměti ve vyšším

věku je možno rozdělit na tzv. mírnou stařeckou zapomnětlivost, která

sice přináší určitá omezení, lze ji i objektivně změřit testováním, ale

nedosahuje ještě stupně demence a ani nemá tendenci se dále

prohlubovat.

Z hlediska příčiny vzniku lze demence rozdělit na degenerativní, jejichž

netypičtějším zástupcem je demence Alzheimerova vznikající z dosud

neobjasněných příčin. Podstatou je změna jedné z bílkovin v nervové

tkáni na její nerozpustnou formu, která vytváří shluky nefunkční hmoty.

Degenerativní typ demencí tvoří asi 60% všech demencí.

Dalším typem jsou demence z poruchy prokrvení nervové buňky –

demence ischemicko vaskulární představující přibližně 30% všech

demencí. Podstatou jejich vzniku je postupující postižení cévního

systému mozku aterosklerózou s postupným odumíráním malých okrsků

nervových buněk. Jakmile přesáhne celková ztráta objemu mozku 15 ml,

objevují se příznaky demence. Dalším typem cévního postižení je náhlé

uzavření významnější přívodné tepy s následným odumřením příslušné

zásobované oblasti mozku včetně psychických funkcí touto oblastí

řízených.

Třetím typem jsou demence druhotné, tedy vznikající jako důsledek

jiné choroby – například po infekčním

zánětu mozku (např. po klíšťové

encefalitidě, čtvrté stadium neléčené

Lymské boreliózy, AIDS) nebo jako

následek metabolických poruch, po

jejich vyléčení však změny mohou být

vratné. Jedná se zejména o změny při

snížení funkce štítné žlázy, při

nedostatku vitaminu D nebo vitaminu B12.

Demence je charakterizována jako choroba, u níž dochází k postižení

paměti, intelektu a dalších poznávacích funkci a k druhotnému úpadku

všech dalších psychických funkcí. Výskyt demence se zvyšuje s věkem –

ve věku 65 let se poruchy paměti vyskytují průměrně u 5% populace

této věkové skupiny, se zvyšujícím se věkem se výskyt každých pět let

zdvojnásobuje, tedy ve věku 80 let má přibližně třetina populace obtíže

s postižením paměti, z toho u 60% se jedná o demenci Alzheimerova

typu. Lze tedy říci, že průměrně každý 3. osmdesátiletý má závažnější

poruchu paměti a každý 4. osmdesátiletý má Alzheimerovu demenci.

Demence začíná poruchou novopaměti – neschopností ukládat nové

informace a pracovat s nimi. Tedy postižený „ztrácí“ věci, protože

zapomněl, kam je položil, zapomíná na dohodnuté schůzky, opakuje

otázky a sdělení z nedávné minulosti v řádu hodin či minut, objevují se

epizody časové či prostorové dezorientace. Pokud je nemocný ještě

zaměstnán, již toto lehké stadium demence není slučitelné

s vykonávanou profesí.

Ve středním stádiu demence se

objevuje závažná porucha paměti ve

všech složkách, nemocný postupně

ztrácí schopnost samostatně vykonávat

i dříve běžné činnosti, zhoršují se

řečové schopnosti, objevují se závažné

poruchy chování – v tomto stadiu je

demence v současné době nejčastěji diagnostikována. Pokud nemocný

dosud žije sám, v této fázi demence obvykle schopnost samostatného

života ztrácí.

V třetím stadiu je již postižený úplně odkázán na péči okolí ve všech

základních potřebách, nepoznává svoje blízké, objevuje se obrácení

rytmu spánku a bdění, těžké poruchy chování, stavy zmatenosti.

Z hlediska psychologického bývá demence doprovázena změnami

nálady s tendencí k depresivitě či k podezřívavosti, oploštěním

emotivity, která bývá zpočátku okolím považována za sobectví.

Demence je obvykle rozpoznána okolím nemocného na základě změn

ve slovním projevu – opakování otázek, opakování již sdělených příběhů,

ztrácení věcí, pokles ve schopnosti úsudku, logického myšlení,

představivosti.

Pro přesnější stanovení diagnózy existuje soustava testů, pro

orientační zjištění je možno využít dvou jednoduchých testů – testu

hodin, kdy nemocný dostane papír s předkresleným kruhem a má za úkol

do tohoto kruhu vkreslit hodiny – tedy rozmístit 12 čísel a dále zakreslit

určitý zadaný čas, kdy se hodnotí zakreslení malé a velké ručičky a

správnost vyjádření zadaného času.

Dalším orientačním testem je sedmičkový test – od čísla 100 odečíst

číslo 7 opakovaně 5x po sobě. Testovaný by měl dojít k výsledku 65 a

započítává se počet chyb.

Pokud vznikne podezření na demenci, měly by být vyloučeny další

možné příčiny poruchy paměti jako je deprese, porucha činnosti štítné

žlázy, přechodný stav zmatenosti či naopak již od mládi existující

mentální postižení.

Obtížné může být rozlišení mezi demencí a

depresí. Obecně lze říci, že lidé s počínající

demencí se snaží, ale chybují, lidé s depresí se

nesnaží – odpovídají „nevím“. Dalším

rozlišovacím znakem je maximum výskytu

potíží v závislosti na denní době – depresivní

nemocný má nejzávažnější projevy ráno, odpoledne a k večeru se jeho

stav zlepšuje, stav dementního nemocného se k večeru zhoršuje, po

západu slunce bývá doprovázen stavy zmatenosti. Depresivní i dementní

nemocný může mít bludy, rozdílný je jejich charakter – při depresi mají

charakter sebeobviňování, při demenci charakteru okrádání, přítomnosti

cizích lidí v bytě atd.

Prevence poruch paměti spočívá v jejím cíleném celoživotním

trénování – počítání jednodušších početních úkolů zpaměti, cílené

zapamatování telefonních čísel, poznávacích značek aut, dat svátků a

narozením blízkých a přátel. Při sledování televize aktivně vnímat, co se

na obrazovce děje, sledovat soutěžní pořady a aktivně se zapojovat do

odpovědí. Významným tréningovým prvkem je večerní opakovaní

denních aktivit – inventura činností uplynulého dne. Vhodné je

upřednostňovat společenské hry, u kterých je paměť významně

zapojena, jako například pexeso, šachy, nikoli hry, kde hlavní podíl má

náhoda – hry s hrací kostkou, jako je „člověče, nezlob se“. Z hlediska

druhotných příčin poruch paměti je vhodné věnovat pozornost hladině

vitaminu B12, vitaminu D a činnosti štítné žlázy.

Zpracováno dle internetu. H. Matějovská Kubešová, P. Kellner. Klinika interní, geriatrie

a praktického lékařství. Lékařská fakulta. Masarykova univerzita.

Antonie Hegerlíková

Zleva Jiřina Švorcová (Mae), Antonie Hegerlíková (Mamka) a Stanislav Fišar (Cooper), Tennessee Williams: Kočka na rozpálené střeše, 1966

Narodila se 27. listopadu 1923

na Slovensku, kde její otec působil jako vojenský štábní důstojník.

Po jeho smrti zůstala matka s dcerami Antonií a o dva roky starší Annou

v Žilině, avšak po vyhlášení Slovenského státu se musely

za dramatických okolností odstěhovat do Čech.

Antonie zvolila hudební konzervatoř a ještě během studia

hostovala v Divadle Vlasty Buriana i v Národním divadle. V roce 1946

dostala nabídku angažmá ve Vinohradském divadle a režisér Jiří Frejka jí

svěřil výraznou roli Lady Macbeth a spolu s Macbethem Otomara Krejči

vešli do divadelní historie. Tehdy jí bylo pouze 24 let. Diváky si

podmanila výrazným altovým hlasem, postavou, dramatičností projevu.

Pro její další herecký vývoj bylo určitě důležité, že její první kroky

na jevišti řídil právě Jiří Frejka. Střídala role různého žánru, dokázala být

lidovou Dorotkou, Madlenkou či Rozárkou v Tylových hrách, Kristlou

v Babičce, Lady Windermerovou ve Wildově komedii, skrytou

dramatičnost nalézala v ruských hrách (Máša v Rackovi, Soňa ve Strýčku

Váňovi), nechyběly ani postavy současného repertoáru.

V období, kdy se divadlo změnilo na Divadlo Čs. armády, ji potkaly

také role proklamující „nové ideje“. Těch postav, které vytvořila

na jevišti Vinohradského divadla, bylo na sto padesát. Připomeňme

alespoň titulní postavu v Ibsenově Noře, královnu Alžbětu v Schillerově

Marii Stuartovně, Elmíru v Tartuffovi, Paní profesorovou v Čapkově

Loupežníkovi, Sofoklovu Elektru, Kláru Zachanasjanovou

v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy. Že umí zahrát i komediální role,

potvrdila např. jako Veronika v Šamberkově Jedenáctém přikázání.

Svým hlasem i pohybem podmanivě ovládala velké jeviště

Antonie Hegerlíková (Mechmene Banu),Nazim Hikmet:

Legenda o lásce, r. Jan Škoda, 1954.

S Toničkou (tak jí mnozí v divadle říkali a ona

to vyžadovala i ode mne) jsem se blíže seznámila,

když po krátké přestávce znovu podepsala

angažmá v DnV, protože, jak řekla ředitelka Jiřina

Jirásková, je v nejlepších hereckých letech. Tehdy

hrála v Návštěvě staré dámy Illovu ženu

a následovala Mary Ellisová v Podzimní zahradě.

Jakoby dostávala každou rolí novou energii a zúročila to, co na divadle

i v životě prožila. Svým hlasem i pohybem podmanivě ovládala velké

jeviště. A stejně tak profesionálně se proměnila v komorním prostoru

zkušebny. Režisér Strnisko připravoval Tři velké ženy E. Albeeho

a zvažoval, jestli Toniččino zdraví ten velký úkol dovolí. Ona ani

na okamžik nezapochybovala a do role se vrhla s velkým zaujetím

i pochopením pro moderního dramatika.

Lehce proplouvala texty, které by svou otevřeností v sexu byly

náročné i pro mladší herečku. Za tuto roli byla nominována na Cenu

Thálie; získala ji později, v roce 2005, za celoživotní mistrovství. Ráda

jsem se za ní zastavovala v herecké šatně, kde odpočívala. Zkušebna

je až u střechy divadla a její operované srdce si potřebovalo vydechnout.

Přicházela proto na večerní představení již odpoledne.

Stejně radostně přijala roli v Havlově aktovce Rodinný večer,

kde projevila velký smysl pro absurditu textu. Odměnou jí bylo

blahopřání a poděkování tehdejšího prezidenta.

K jejím 80. narozeninám jsem připravovala výstavu. Přinesla mi

tašku fotografií a s rozpaky mi je předkládala. Ona se sestrou v baletních

sukýnkách a na špičkách („původně jsem chtěla být baletkou … a pak

zpěvačkou“), první role, další úspěšná zastavení (uvítala jsem výraznou

fotografii Mehmene Banu z Hikmetovy Legendy o lásce, kterou jsem jako

holka viděla a obdivovala jsem ji). „Celý život jsem měla pochybnosti

o svém talentu. Proto jsem celý život musela hodně dřít, abych všem

dokázala, že jsem na jevišti právem.“ Když v roce 2004 ukončila

vinohradské angažmá, provázela tento krok slovy: „Jako třiadvacetiletá

děvečka jsem přišla a jako jednaosmdesátiletá babička odešla.“

S velkým elánem se pět let věnovala studentům na vyšší odborné

herecké škole a s nimi hrála Beckettovy Šťastné dny a oslavila

pětaosmdesátiny na jevišti. Až do posledních let byla vnitřně mladá,

stále jí zůstávalo její nezaměnitelné zabarvení hlasu; neztrácela humor

a sebeironii. Antonie Hegerlíková zemřela v prosinci 2012. Do historie

Vinohradského divadla se zapsala jako velká herecká osobnost.

Vánoce - tradice a zvyky

Málokteré období v běžném roce je

opředeno tolika pověrami, zvyky a tradicemi

jako jsou právě Vánoce. A jakkoliv je to

kacířské vězte, že se naše Vánoce neustále

vyvíjejí, Některé tradice zanikají a jiné naopak

vznikají.

Neodmyslitelný vánoční stromeček je z historického hlediska tradicí

velmi mladou. Poprvé se v českých zemích objevil vánoční stromeček

počátkem předminulého století, v roce 1812. Ve svém bytě v Praze-Libni

jej v salonu nazdobil ředitel Stavovského divadla Jan Karel Leibich.

Štědrovečernímu stolu, k němuž pozval herce a jejich manželky, vévodila

jedle s ozdobami a svíčkami. Vzbudil opravdu velkou pozornost a pověst

o něm se rozeběhla celou Prahou. Již příští rok se objevil v mnoha

měšťanských domácnostech.

Na vesnici se začal šířit až téměř o sto let později, kdy první zmínky jsou

z počátku dvacátého století z Valašska. Ovšem ještě stále to nebyl

stromek takový jaký ho známe dnes. Na vesnicích se zpravidla zavěšoval

nad štědrovečerní stůl špičkou dolů a zdobil se převážně jablky, ořechy,

později i perníčky.

Jmelí

Další „vánoční rostlinou“ je jmelí. Lidé si

jeho zelené, postříbřené či pozlacené

snítky nejčastěji připevňují na lustr,

případně nad dveře. Zřejmě proto, že pod

zavěšeným jmelím má muž právo políbit

jakoukoli dívku či ženu. Nebo proto, že

„kdo se pod jmelím políbí, druhému se

zalíbí“ a jejich láska bude po způsobu jmelí věčně zelená. Každopádně

darované jmelí nosí štěstí, a tak se při vánočních návštěvách hodí s

sebou snítku přinést.

Kapr

Pojídání ryb k štědrovečerní večeři je též

zvykem velice mladým. Ryby se totiž na

stolech našich předků v tento den

prakticky nevyskytovaly. Jedly se

především polévky a luštěninová jídla.

Například hrách, hrachová polévka či

"pučálka", což je jídlo z naklíčeného hrachu, se hojně vyskytovala,

protože prý zaručovala strávníkům hojnost na celý příští rok. Dále jste

na stolech mohli vidět houbové omáčky, čočku, "kubu", sušené a vařené

ovoce, krupičné a kukuřičné kaše polité medem nebo sirupem.

Ryby byly nejprve záležitostí bohatých měšťanů, na vesnici opět

začaly pronikat až ve 20. století. Dnes je neodmyslitelnou součástí

vánočního stolu kapr. Nejčastěji připravovaný v trojobalu a usmažený.

Ale i on je dnes už na ústupu. Stále častěji je vytlačován sumci,

štikami, pstruhy, ale také lososem a nebo i mořskými rybami či plody

moře.

Skořápkové lodičky

Poetický zvyk, který upoutá

(nejen) každé dítě, je pouštění

lodiček z ořechových skořápek.

Několik vlašských ořechů se

rozpůlí a do vyprázdněných

polovin skořápek se připevní

maličká svíčka - nejsnáze

pomocí nakapaného vosku. Ořechová lodička se zapálenou svíčkou se

vypustí do větší nádoby s vodou. Její plavba předznamenává životní

dráhu toho, kdo ji vyslal. Když vydrží dlouho svítit, čeká majitele život

dlouhý a šťastný. Jestliže se lodička pustí na volnou vodu, dotyčný se

vydá na cesty, drží-li se při břehu, zůstane doma.

Rozkvetlá Barborka

Svobodná dívka si na svátek sv. Barbory utrhne větvičku třešně nebo

zlatého deště. Pokud jí snítka rozkvete do Štědrého dne, příští rok se

vdá.

Koleda

Tradice koledování sahá v českých zemích

až do středověku a ještě v nedávné době

byl tento zvyk součástí především

venkovského prostředí. Koledníci obcházeli stavení, zpívali písně a za

přání všeho dobrého dostávali od hospodářů výslužku. Hlavní dobou

koledování bylo období mezi Štědrým dnem a svátkem Tří králů (tj.

24.12.-6.1.). S tradiční vánoční koledou je spojen například svátek sv.

Štěpána (26.12.). Verše Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně?

Nesu, nesu koledu, upad sem s ní na ledu znají i děti, které se koledovat

už nevydávají. Koledy se dnes zpívají jen u vánočního stromečku a i ty

jsou stále častěji nahrazovány spíše pouštěním vánoční hudby.

Ježíšek

Po štědrovečerní večeři nastává okamžik, na

který se mnohé české děti těší celý rok. Rodina

se shromáždí kolem rozsvíceného vánočního

stromečku, pod nímž se kupí zabalené dárky.

Podle tradice je sem nepozorovaně přinesl

Ježíšek. Na rozdíl třeba od Santa Clause tato

postava nemá žádnou ustálenou vizuální

podobu. Také způsob, jakým k dětem přichází,

zůstává obestřen tajemstvím. Ježíšek je

zdrobnělinou pro Ježíše Krista, jehož dětství je o Vánocích

zdůrazňováno. Děti Ježíškovi před Vánoci posílají dopis, ve kterém ho

prosí o to, co by si přály pod stromečkem nalézt. Původně v českých

zemích nosíval dárky sv. Mikuláš, postava Ježíška sem pronikla až v

devatenáctém století z Německa. České děti z obou tradic vytěžily

maximum: dárky jim nosí jak Mikuláš, tak Ježíšek.

Betlém – jesličky

Původcem betlému jako ztvárnění zrození Ježíše

Krista byl pravděpodobně ve 13. století

František z Assisi, i když plastická ztvárnění se

objevovala i mnohem dříve. Jesličky zahrnují

zpravidla celý příběh, včetně betlémské hvězdy,

zrozeného Ježíška v chlévě, andělské zvěstování

i příchod Tří králů. Tradice výroby betlémů byla v minulosti hojně

rozvinuta, vyráběly se z nejrůznějších dostupných materiálů, malinké i v

životní velikosti. Za vlast jesliček je považována Itálie, zpočátku byly

spjaty výhradně s církevním prostředím a vyskytovaly se pouze v

chrámovém prostředí. V českých zemích se v 18. a 19. století rozvinula

výroba lidových betlémů s neopakovatelným kouzlem. Vlastnictví

nákladného betlému se často stalo pýchou a znakem společenského

postavení.

Hvězda

Od dávnověku byly hvězdy pokládané za

mocné nebeské bytosti, které mohou

ovlivňovat osudy lidí. Objevení nové hvězdy

na obloze bylo vždy pokládáno za předzvěst

důležité události. O původu betlémské hvězdy

se dodnes vede řada diskuzí i v odborných

kruzích, a ať již byl její původ jakýkoli, vždy

bude symbolizovat víru v nové, lepší časy.

Anděl

Průvodce vánočního času je anděl – objevuje se jako

postava z průvodu sv. Mikuláše i jako figurka k

vánoční dekoraci. Postava anděla troubícího na roh

zavěšená nad vánoční stůl prý dokáže přivést do

domu duše zemřelých předků i usmířit rozkmotřené

příbuzné.

Leoš JANÁČEK

Leoš Janáček se narodil 3. července 1854

v Hukvaldech. Lásku k hudbě zdědil od rodičů.

Otec se přísně staral o jeho hudební vzdělání a

tak už jako malý chlapec dokázal Leoš Janáček

hrát klavírní sonáty.

V roce 1865 ho otec poslal do

starobrněnského kláštera, což byla výběrová

hudební škola pro malé chlapce. Zde se musel

mladý Janáček potýkat s krutou klášterní disciplínou, znásobenou navíc

tím, že se jednalo o německou školu. Zpočátku zde byl velmi nešťasten,

měl však možnost poznat zde řadu vynikajících osobností.

V roce 1869 nastoupil podle původního přání svého již zemřelého

otce na učitelský ústav. Vypomáhal také na kůru starobrněnského

kostela. Zde ho skladatel a kněz Pavel Křížkovský jmenoval svým

zástupcem a s jeho doporučením také odešel na Skuherského

varhanickou školu do Prahy. V Praze, která žila vlasteneckým životem,

bylo Janáčkovi jako vlastenci daleko lépe. Setkal se zde s Bedřichem

Smetanou i Antonínem Dvořákem.

Po návratu do Brna se rozhodl odejít na konzervatoř do Lipska.

Rozhodl se nenastoupit dráhu učitele a věnovat se hudební kompozici.

V Brně se také zasnoubil s dcerou ředitele učitelského ústavu Zdenkou

Schultzovou. V Lipsku nebyl spokojen se svými pedagogy a tak se opět

vrátil do Brna. Janáček se stal sbormistrem spolku Svatopluk a Besedy

brněnské, kde značně pozvedl úroveň jejich produkce.

Janáčkovo manželství se velmi brzy ukázalo jako nešťastné. V roce

1882 se Janáčkovým narodila dcera Olga, o šest let později syn Vladimír,

který však brzy zemřel.

V 90. letech 19. století se lidé začali více zajímat o moravský folklór.

Janáček se sběrem lidových písní zabýval dlouho a tak v nich našel

inspiraci pro Lašské tance. Ty jsou vlastně napsány po vzoru

Dvořákových Slovanských tanců. Brzy nato napsal svou druhou operu

Počátek románu. Svou první operu Šárka napsal na motivy dramata

Juliuse Zeyera, nedostal však od něj za jeho života souhlas na

provozovávání díla. Jedním z nejznámějších děl Leoše Janáčka je opera

Její pastorkyňa. Zde jako vůbec první skladatel vytvořil operu ne na

verše, ale na prózu. Ze začátku však Národní divadlo operu odmítlo.

Kromě tohoto neúspěchu byl Janáček nesmírně zasažen smrtí své

milované dcery Olgy – zemřela ve věku 21 let. Po Olžině smrti se dostalo

manželství do ještě většího rozkladu. Janáček potom poznal několik žen,

z nichž největší vliv na něj měla nepochybně Kamila Stosslová, kterou

poznal v roce 1917 v Luhačovicích.

Janáček byl rovněž velký rusofil a podnikl několik cest do Ruska. Byl

nadšen ruskou literaturou, měl velké sociální cítění a to se projevilo

v jeho díle. Jedná se například o orchestrální rapsodii Taras Bulba, 1.

smyčcový kvartet podle Tolstého Kreutzerovy sonáty, nedokončenou

operu Živá mrtvola podle Anny Kareninové a Z mrtvého domu.

Z doby před 1. sv. válkou je třeba zmínit opery

Osud a Výlety pana Broučka. V roce 1916 se také

podařilo prosadit premiéru opery Její pastorkyňa

v Národním divadle, která měla obrovský úspěch a

získala Janáčkovi v jeho již 62 letech zaslouženou

světovou slávu.

Leoš Janáček byl mimořádně činný ve stáří –

nevyhýbal se žádnému žánru. Jeho aktivita

v poměrně již pozdním věku je vskutku

obdivuhodná – vytvořil orchestrální díla Taras

Bulba, Symfoniettu, komorní kantátu Zápisník zmizelého, 1. a 2.

smyčcový kvartet, Glagolskou mši, různé koncerty pro klavír. Tato díla se

hrají i v dnešní době. Během 7 let napsal další 4 opery – Káťu

Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu.

V roce 1925 byl poctěn čestným doktorátem Masarykovy univerzity.

Život moravského genia se uzavřel 12. srpna 1928 v ostravském

sanatoriu, kam byl převezen z rodných Hukvald, kde se mu původní

nachlazení rozvinulo v zápal plic. Pohřeb byl Janáčkovi vypraven 15.

srpna 1928 z brněnského Divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo

divadlo), kde zazněla většina premiér jeho oper. Pochován je v kruhu

čestných hrobů na Ústředním hřbitově v Brně.

Letos uplynulo již 160 let od narození tohoto našeho hudebního

velikána.

Podle internetu zpracovala L.Dědičová

Linecké cukroví

Klasické linecké

cukroví by nemělo

chybět na žádném

vánočním stole. Děti při

pečení rády pomůžou a

cukroví nazdobí.

Připravit si ho můžeme

ale i během celého

roku, máme-li rádi sladké.

Potřebujeme na ně: 30dkg hladké mouky, 8dkg cukru jemná krupice,

20dkg másla, 2 žloutky, citronová kůra, 1 vanilkový cukr.

Hladkou mouku prosejeme na vál, přidáme změklé máslo, cukr,

žloutky a vypracujeme na hladké a vláčné těsto.

Těsto necháme na pár hodin vychladnout. Po vychladnutí těsto na

vále rozválíme na tenký plát a vykrajujeme různé tvary lineckého

cukroví. Poklademe na plech a dáme péct. Pečeme v předehřáté troubě

asi 10 minut při 175 °C.

Upečené linecké cukroví natřeme marmeládou a vrch namáčíme do

moučkového cukru smíchaný s vanilkovým.

Ať vám krásně provoní byt a udělá tu krásnou předvánoční

atmosféru.

Přeje vám všem Libuše Dědičová