obsah - muny.cz
TRANSCRIPT
1
2
OBSAH:
Nejstarší státy a civilizace ....................................................................................................................... 5 Přední východ a egejská oblast v době bronzové ................................................................................ 5 Vznik písma a jeho podoby ................................................................................................................. 8 Počítání času a chronologie ............................................................................................................... 10
Mezopotámie ......................................................................................................................................... 11 Starověký Egypt .................................................................................................................................... 25 Malá Asie (Anatolie) ............................................................................................................................. 42
Syropalestinská oblast ....................................................................................................................... 51 Foiníkie .............................................................................................................................................. 55 Sýrie .................................................................................................................................................. 57 Palestina ............................................................................................................................................ 59
Egejská oblast ........................................................................................................................................ 59 Předpalácové období na Krétě ....................................................................................................... 61 Mínojská civilizace (období prvních a druhých paláců) ............................................................... 62 Mínojská kultura............................................................................................................................ 63 Předpalácové období: 2500-2000přnl. ......................................................................................... 64 Období prvních paláců: 2000-1700přnl. ...................................................................................... 64 Období druhých paláců 1700-1450přnl. ........................................................................................ 64
Mykénská civilizace .......................................................................................................................... 65 Ostatní Evropa v době bronzové ........................................................................................................... 70 Státy a říše na Předním východě ........................................................................................................... 73
Foiníkie .............................................................................................................................................. 75 Palestina ............................................................................................................................................ 76 Egypt v Pozní době............................................................................................................................ 79 Novoasyrská říše ............................................................................................................................... 81
Organizace novoasyrské říše ................................................................................................................. 83 Novobabylónská říše ......................................................................................................................... 84
Politické dějiny ...................................................................................................................................... 85 Organizace státu .................................................................................................................................... 85 Krize a pád říše ...................................................................................................................................... 85
Malá Asie .......................................................................................................................................... 86 První písemné zprávy o Íránu ................................................................................................................ 87 Médská říše ........................................................................................................................................... 87
Perská říše ......................................................................................................................................... 87 Řekové a řecké státy v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. .......................................................................... 90
Temné nebo Homérské období .......................................................................................................... 91 Archaické období: raná polis a kolonizace středomoří a černomoří ................................................ 95
Sparta a spartský (peloponnéský spolek) do konce archaické doby .............................................. 99 Athény do konce archaické doby ................................................................................................ 101
Řecké státy v 5. a 4. století př. n. l. - vrchol a pád klasické polis .................................................... 103 Změna politické struktury Řecka (4. st. př. n. l.) ................................................................................. 116
Říše Alexandra Makedonského ....................................................................................................... 117 Foiničané v západním Středomoří - Karthágo ............................................................................. 120
Itálie ..................................................................................................................................................... 127 Etruskové ......................................................................................................................................... 129
Řím do dobytí Itálie ............................................................................................................................. 130 Rané období římské republiky ............................................................................................................ 133
Řím a podrobení Itálie ................................................................................................................. 142 Helénistické státy ............................................................................................................................ 142
Velké helénistické říše ......................................................................................................................... 143 Menší helénistické státní útvary v Řecku a na předním východě ........................................................ 144 Vznik Římského impéria ..................................................................................................................... 148 Římská říše .......................................................................................................................................... 155
3
Krize a zánik republiky ................................................................................................................... 155 Počátky juliovsko – claudiovské dynastie ................................................................................... 174
Římská říše za principátu .................................................................................................................... 175 Krize římské říše ve 3. stol n. l. ................................................................................................... 186 Novoperská (sásánovská) říše ..................................................................................................... 188
Obranná politika Říma ........................................................................................................................ 193 Pohyby germánských kmenů ............................................................................................................... 193 Frankové .............................................................................................................................................. 194 Sasové .................................................................................................................................................. 194 Alamani ............................................................................................................................................... 194 Hospodářství a společnost Germánů ................................................................................................... 194 Dáko-Getové ....................................................................................................................................... 194 Oblast mezi Rýnem a Vislou – Germánie. .......................................................................................... 194 Pozdní Římská říše .............................................................................................................................. 196
Constantinus ................................................................................................................................ 197 Zánik Západní Římské říše a vznik tzv. barbarských království ......................................................... 199 Přední Indie v pravěku a starověku ..................................................................................................... 202
Harappská kultura............................................................................................................................ 202 Indie v době védské ......................................................................................................................... 204
Čína ..................................................................................................................................................... 212
4
Úvod
Jako studenti univerzity často musíme plnit všelijaké úkoly. Kromě psaní
různých seminárních prací na divná témata, patří do našich starostí samozřejmě i
učení. Ale právě tato druhá činnost nám občas komplikuje život. Ne že by to
samo o sobě nebylo komplikované (mozek je jenom jeden). Ale situaci nám
komplikují i další věci. Příklad jsou studijní materiály.
Jen když si člověk vzpomene na první semestr, kdy skripta do Pravěku
vyšly až 10. prosince – „o celé 4 dny dříve než jak bylo původně slíbeno!“ -
(zkouška byla 4. ledna). No a teď je tady semestr druhý. A náš studijní materiál?
Dvě tlusté knihy z roku 1964. Kromě dalekosáhlých pasáží popisujících
neutěšený třídní boj snad v každém koutě starověkého světa, můžeme si počíst o
spásné práci čínských archeologů po vítězné revoluci v Číně. No a pak se ještě
dozvíme tehdejší pohled na věc. Tím samozřejmě nechceme snižovat kvalitu
původního díla.
Říká se, že každá doba má na historii jiný názor. A proto je trochu
paradoxní, že se stále učíme podle pohledů a názorů minulého režimu.
A tak když jsme se studenti Pedf MU podívali do „BIBLE
STAROVĚKU“, rozhodli jsme se, že prostě musíme dílko aspoň trochu osvěžit.
Vyškrtat třídní boj a prázdná propagandistická hesla minulého režimu, aby se
prostě a jednoduše bylo z čeho učit.
Chvílemi byl kolem toho zmatek. Především díky tomu, že byl Pečírka
vydán několikrát, a proto nám neseděly některé stránky. Nebo někteří to prostě
vzdali úplně.
Ovšem i když to stálo hodně času (několik nocí beze spánku) a úsilí,
výsledek je na učení dostatečně kvalitní.
No prostě posuďte to vy!
5
NEJSTARŠÍ STÁTY A CIVILIZACE
PŘEDNÍ VÝCHOD A EGEJSKÁ OBLAST V DOBĚ BRONZOVÉ
(asi 3500 – 1100 př.n.l.)
Vznik civilizace, třídní společnosti a státu
Vývoj eneolitických a chalkolitických kultur v Předním orientě vyvrcholil vytvořením dvou
ohnisek, v nichž koncem 4. tis. př.n.l. došlo ke vzniku nejstarších civilizací. Tato ohniska ležela v jižní
Mezopotámii a v Egyptě. V průběhu 3. a 2. tis. je postupně následovaly další oblasti Přední Asie
(Elam, severní Mezopotámie, syropalestinská oblast, Malá Asie) a na evropské půdě Egejská oblast
(Kréta, Řecko, ostrovy Egejského moře). Toto období zhruba odpovídá podle archeologické
periodizace bronzové době v Přední Asii a Egejské oblasti.
Přechod k civilizaci, nazývaný také „městskou revolucí“ (Childe), charakterizují: společenská
dělba práce, oddělování řemesel od zemědělství, později vydělení vrstvy obchodníků, vznik
veřejných institucí, úředního aparátu a „správců“ společnosti.
Prohlubující se majetkové rozdíly vedou ke stratifikaci společnosti, která je v Mezopotámii poprvé
již v druhé polovině 3. tis. zakotvena v právních ustanoveních. Státní správa se soustřeďuje
v městech, čímž dochází k jejich růstu a rozkvětu. Jiným důležitým rysem je vynález písma, který je
úzce spjat se vznikem státu, protože písmo zpočátku sloužilo k účelům hospodářsko-správním.
Konečně se vznikem civilizace souvisí i náboženství, zvyky, obřady, glorifikace panovníka (a tím
i státní moci), jíž slouží monumentální stavby. Patří sem také rozvoj umění, literární památky a
přírodní vědy.
Území na Předním východě a v Egejské oblasti, na němž ve 3. a 2. tis. vznikly nejstarší státy,
zahrnuje od východu na západ dnešní Írán a Irák, Sýrie, Libanon a Izrael, Turecko, Egypt, Kypr a
pevninské i ostrovní Řecko a Krétu. Rozdílné klimatické i přírodní podmínky přispívaly
k rozdílnému historickému vývoji jednotlivých oblastí. K rozvoji zemědělství byl třeba kromě úrodné
půdy i dostatek vláhy. V Mezopotámii a Egyptě ji dodávaly velké řeky, bohaté na srážky byly i oblasti
střední Sýrie, břehy Středozemního moře, ostrovy Egejského moře a úrodné nížiny jižního a středního
Řecka.
Důležitým zdrojem obživy v těchto oblastech byly rybolov a možnost dopravy po vodě (např. pro
dovoz surovin – kovy, stavební dříví z oblasti syrolibanonské, kámen do Mezopotámie). Přirozené
přístavy na mořském pobřeží umožňovaly dálkové styky po moři a vedly obyvatele ke stavbě lodí a
mořeplavbě. Vznikají tak bohatá a prosperující civilizační centra. Např. syropalestinské pobřeží, jehož
města zprostředkovávala styk celé Přední Asie s Egyptem, Kyprem, západním pobřežím Malé Asie,
Krétou, ostrovy Egejského moře a Řeckem: to je asi nejdůležitější cesta šíření civilizace do Egejské
oblasti. Významné byly i námořní cesty vycházející z pobřeží Perského zálivu a spojující již ve 3.tis.
Mezopotámii s indickým subkontinentem.
Civilizační střediska se vytvářela i na náhorních rovinách a často poměrně vysoko položených
pahorkatinách (Malá Asie, severní Mezopotámie, Elam, Persie), kde byly příznivější podmínky než
dnes, protože během dějin došlo působením lidské činnosti k odlesnění, ke zvýšení množství soli
v půdě a vyhynutí zvěře. Pro nedostatek vody zde převládalo pastevectví, pěstování dobytka a
zpracování živočišných produktů. Byly tu však bohaté zdroje důležitých surovin – dřeva a kamene,
rud. Obzvláště Malá Asie byla důležitým centrem metalurgie. Odtud se asi ve 2. pol. 2. tis. rozšířilo
zpracování železa.
Na okraji vyspělých oblastí existovalo obyvatelstvo na různých nižších stupních vývoje, zvláště
v oblastech hor, stepí a pouští. Tyto kmeny podnikaly pravidelné vpády do úrodnějších a
civilizovaných oblastí. Někdy se jim podařilo se těchto států, na jejichž území pronikly, dokonce
zmocnit (Kassité v středobabylonské době).
Nejstarší státy
6
Na Předním východě a v Egejské oblasti existovalo ve 3. a 2. tis. množství menších či větších
státních útvarů. V Egyptě se už na počátku 3. tis. poměrně rychle vytvořil ze starších celků
centralizovaný stát. Jižní Mezopotámie byla po celé 3. tis. rozdělena mezi řadu sumerských (na jihu) a
akkadských (na severu) městských států, jež spolu v druhé polovině tohoto tisíciletí bojovaly o získání
nadvlády. Teprve ve 2. tis. došlo v Mezopotámii ke vzniku dvou trvajících státních celků, Babylónie
na jihu a Asýrie na severu. Syropalestinská oblast byla po celé 3. i 2. tis. rozdělena mezi řadu
městských států na mořském pobřeží (Byblos, Ugarit) a vnitrozemských (např. Ebla, Mari, Jamchad,
Mitanni). Po roce 1800 se vytvořil v Malé Asii chetitský stát, jenž se zúčastnil mocenských zápasů
v Přední Asii a stal se rovnocenným partnerem tehdejších velmocí. V r. 1594 se Chetité dočasně
zmocnili Babylónu a ve druhé pol. 2. tis. se jejich expanze ze severu do Sýrie střetla s expanzí Egypta
z jihu a zastavila ji. Mnohem hůře jsme informování o dějinách států v oblasti Egejského moře, jejichž
střediska známe v podstatě jen díky archeologickým nálezům. I tam, kde se zachovaly písemné
prameny a kde jsou rozluštěny, neobsahují o politických dějinách žádné zprávy. Beycesultan a Trója
v západní části Malé Asie, Knóssos a další města s paláci na Krétě, Mykény, Pylos, Théby a další
místa v Řecku a na ostrovech byla ve 2. tis. bezpochyby středisky menších či větších států, jejichž
hranice neznáme a jejichž politické osudy můžeme jen tušit z archeologických pramenů, z pověstí a
legend.
Obyvatelé Předního Východu a Egejské oblasti a jejich etnická příslušnost
Kmeny, které vytvářely dějiny Předního východu v pravěkém období, neznaly písmo, proto my
neznáme jejich jména, neznáme jazyk, kterým hovořili, etnickou ani rasovou skupinu (pozn. dnes již
možné díky DNA), k níž patřili. Pohyby těchto kmenů lze sledovat jen na základě zbytků jejich
materiální struktury.
Teprve písemné památky poskytují první přesné informace o jazyku obyvatelstva, proto je můžeme
zařadit do některé ze známých širších jazykových rodin a obyvatelstvo do širších etnických a rasových
souvislostí. (Např. sumerštiny se používalo i v době, kdy Sumerové jako etnická jednotka již
neexistovali. Podobně se používalo babylónštiny v Sýrii, a to i při sepisování soukromých dokumentů,
v době, kdy obyvatelstvo bylo zřejmě převážně churritské.
Významnější roli ve starověku hrály tyto jazykové rodiny:
1. Jazyková rodina semitsko-hamitská: Z jazyků této velké jazykové rodiny se ve starověku
dochovala jednak egyptština, jednak celá řada jazyků na území Mezopotámie a
v syropalestinské oblasti, reprezentujících větev semitskou. Tyto jazyky jsou příbuzné, proto
lze předpokládat společný základ. Pravlastí by mohla být oblast Sahary – se zhoršujícími se
přírodními podmínkami opouštěli obyvatelé Sahary (asi od 6.tis.) tuto oblast a usadili se
v povodí Nilu (staroegyptština), do oblastí Přední Asie pronikli nositelé semitských jazyků. Ti
se usadili nejpozději v 5. - 4. tis. na Arabském pol. a v oblastech syrských pouští.
Východosemitská skupina: akkadština s dialekty babylónštinou a asyrštinou. Západosemitská
skupina (oblast Sýrie, Palestiny a Arabského pol.): arabština a etiopština - zóna jižní,
ugaritština, hebrejština, aramejština, foiničtina a eblajština (jazyk písemných památek
severosyrského města Ebly) – zóna severní.
2. Jazyková rodina indoevropská: Jejich existence v Malé Asii je doložena chetitskými
písemnými památkami z 2. tis. Kromě chetitštiny (příslušnost prokázal Bedřich Hrozný) sem
patří na tomto území ještě luvijština a palajština. Všechny tvoří chetitsko-luvijskou
(anatolskou) větev a jsou zatím nejstaršími doloženými (písemně) indoevropskými jazyky.
Patří sem i pozdější lykijština, lýdština a kárština. V Řecku a na ostrovech Egejského moře (i
Kréta) je to řečtina a její dialekty – poprvé doloženy písemnými památkami mykénské kultury
psanými tzv. lineárním písmem B (2. pol. 2. tis.). Další velká větev jsou jazyky indo-íránské:
indo-árské (árijské) + íránské. Indo-árské mají dlouhou tradici. Jsou známy ze tří období: 1.
stará indičtina - jazyk védů z 12.-11.stol. př.n.l. a sanskrt – literární jazyk – rozkvět ve 4.-5.
stol. n.l.; 2. jazyky středoindické, prákrty, vznikající kolem 5.-3. stol. př.n.l., patří sem pály-
jazyk starého buddhismu, a 3. jazyky novoindické, začínající kolem r. 1000 n.l. S indo-
árskými jazyky jsou úzce příbuzné jazyky íránské: avestský jazyk (náb. spis Avesta),
médština, severoperský jazyk, některé skýtské jazyky z černomořské oblasti, později
pehlevština, sagdština, parthština a další. V západním Středomoří – v Itálii – má ve starověku
7
své místo skupina jazyků italických. Nejvýznamnější je latina (první doklady ze 6. stol.
př.n.l.), z níž se vyvinuly všechny současné románské jazyky (italština, francouzština,
španělština...). Ze skupiny keltských jazyků dnes zůstávají jen zbytky (irština, welština,
bretonština, skotština). Bermánské kmeny severně a východně od Galů hovořily jazyky
germánskými, kmeny baltoslovanské jazyky baltskými a slovanskými.
3. Další jazyky. Kromě výše zmíněných je v Přední Asii a Egejské oblasti dosvědčena ve 3.- 1.
tis. př.n.l. řada starších jazyků, které nelze přiřadit k žádné dosud známé jazykové skupině:
jazyk Sumerů, Churritů, Urartejců, Elamců a tzv. Protochetitů, jazyk mínojských Kréťanů a
snad i Etrusků, dále jazyk Kassitů, předindoevropského obyvatelstva Egejské oblasti a západní
Asi atd.
Jazyk a etnická příslušnost: Příslušnost jazyka k určité skupině nelze zcela ztotožňovat s příslušností
lidí, kteří jím hovořili, k téže etnické skupině. V jednotlivých oblastech se během starověku etnické
skupiny střídaly a mísily nebo jedna druhou zcela asimilovaly, jazyky se navzájem obohacovaly.
Příchod nových obyvatel někdy znamená převládnutí jazyka, který skupina s sebou přinesla, jindy
nově příchozí lid přijme jazyk staršího obyvatelstva (např. Kassité vládli v Babylónii téměř půl
tisíciletí, jejich jazyk však neznáme, protože v zachovaných písemnostech užívali jazyka
babylónského). Také nelze psaný jazyk brát jako jazyk všeho obyvatelstva (např. v Malé Asii se píše
chetitsky ještě v době, kdy většina obyvatelstva zřejmě mluvila luvijsky). Některé písemnosti vůbec
neodrážejí místní jazyk, protože jsou psány jazykem mezinárodním – diplomatické dokumenty -, např.
babylónštinou.
Obyvatelé mezopotamské oblasti: Původní obyvatelé Mezopotámie nezanechali žádné písemné
památky, ale víme, že to nebyly ani sumerské, ani semitské ani indoevropské kmeny. Obyvatelé při
Tygridu bývají označováni jako „Prototigridci“, obyvatelé při Eufratu jako „Protoeufratci“. Prvními,
od nichž se zachovaly písemné památky, jsou Sumerové. Jejich jazyk zatím nelze zařadit do žádné
etnické skupiny. Sumerové přišli zřejmě z Íránu ve 4. tis. př.n.l. Současně se Sumery obývaly
Mezopotámii kmeny semitského původu. Nejstarší písemné záznamy semitského obyvatelstva
pocházejí od tzv. Akkadů z druhé poloviny 3. tis. Jako dva velmi příbuzné jazyky se později vyvinula
babylónština na jihu a asyrština na severu země počátkem 2. tis. Do Mezopotámie však neustále
pronikaly kmeny z hor či Arabského pol. Např. ke konci 3. tis. horští Gutejci nebo později
západosemitští Amorejci, jejichž původu byla např. Chammurabiho dynastie v Babylónii. Kolem
poloviny 2. tis. se zmocnili Babylónie Kassité, horský kmen neznámého původu. Přejali jazyk i
kulturu Babylónie, jejich jazyk se zachoval převážně jen ve vlastních jménech. V druhé polovině 2.
tis. dochází k stěhování západosemitských Aramejců a postupně aramejizují oblasti Přední Asie. Na
jihu Mezopotámie se usazují kmeny chaldejské a v první polovině 1. tis. se objevují první nomádské
kmeny arabské.
Obyvatelé Malé Asie: Nejstarší obyvatelé Malé Asie nazýváme Protochetity. Jazyk je znám z malé
skupiny textů a nelze ho zařadit do žádné známé jazykové skupiny. Nejpozději na rozhraní 3. a 2. tis.
jsou ve střední části Malé Asie usazeny kmeny indoevropských Chetitů. V jihozápadní Asii jsou to
kmeny Luvijců a na sever Palajců – oba mluvily jazyky indoevropskými. Po vpádu tzv. mořských
národů koncem 2. tis. Chetité zcela mizí a část Luvijců se přesouvá do severní Sýrie. V 1. tis. se
v Malé Asii objevují indoe. Frygové, Lýdové a Lykové. Ve východních částech sídlili Urartejci.
Obyvatelstvo syropalestinské oblasti: Kolem poloviny 3. tis. semitské kmeny, které přišly z Arabské
pouště. Nomádské západosemitské obyv. (Kanaanejci) se zřejmě zcela přizpůsobilo novým
podmínkám usedlého života, osvojilo si vysokou raně bronzovou kulturu původního obyv., s nímž
splynulo. V první pol 2. tis. přišli další semitské kmeny Amorejců. Ve druhé polovině 2. tis. se zde
objevují Aramejci, do jižní části pronikají od druhé poloviny 2. tis. semitské kmeny Hebrejců.
Postupně se usazují na území dosud osídleném kanaanejskými obyvateli.
Írán: je ve druhé polovině 2. tis. obsazován indo-íránskými kmeny, které se zčásti usazují a zčásti
prochází do Indie.
8
Obyvatelé Egypta: Asi od poloviny 5. tis. nedošlo v Egyptě k žádným změnám v etnickém složení
obyvatelstva. Avšak mezi obyv. na severu a na jihu byly rozdíly nejen v charakteru a vyspělosti
civilizace, ale i jazykové odlišnosti byly veliké.
Obyvatelé Egejské oblasti: Poněvadž nejstarší rozluštěné písemné památky z této oblasti – tabulky
psané mykénským lineárním písmem B – pocházejí teprve z druhé poloviny 2. tis., nevíme nic o
jazyku a etnickém složení egejského obyv. před 2. tis. př.n.l. Archeologové však přinášejí stále
přesvědčivější důkazy o tom, že nejpozději na počátku neolitu docházelo k četným přesunům obyv.
z Předního východu (anatolské oblasti) přes moře do egejské oblasti, a to v raných fázích bronzové
doby. Ve 3. tis. bylo Řecko i ostrovy Egejského moře včetně Kréty osídleno obyvatelstvem, které
Řekové nazývali Pelasgy, Káry a Lelegy. Stopy jazyka(ů) se zachovaly v řečtině v některých přejatých
geografických názvech, jménech rostlin, zvířat i kulturních předmětů s typickými neřeckými
koncovkami – Parnassos, Knossos, Korinthos, Athenai, Mykenai, hyakinthos, narkissos, labyrinthos
aj.). Nejspíše na konci rané bronzové doby, asi v době 2200 – 1900 př.n.l., přišli do Řecka přímí
předkové Řeků, kmeny hovořící indoevropským jazykem, jehož nejstarší známá podoba je řečtina
tabulek lineárního písma B ve 14. – 12. stol. Řada badatelů soudí, že předkové Řeků – Achajové –
jsou kulturně i etnicky příbuzní také s tvůrci kultury VI. města v Tróji, kteří se na Heléspontu objevují
rovněž koncem r. 2000. Achajové obsadili postupně řeckou pevninu i ostrovy v Egejském moři,
nezasažena zůstala asi do poloviny 2. tis. jen mínojská Kréta. Během 12. a 11. stol., v průběhu nebo
krátce po tzv. egejském stěhování, přišly do Řecka ze sousedních severozápadních balkánských oblastí
další řecké kmeny mluvící dórským a severozápadním řeckým dialektem. Jejich příchodem začíná
konečná fáze řeckého osídlení Egeidy, tentokrát včetně Kréty, a o něco později i západního pobřeží
Malé Asie a přilehlých ostrovů.
VZNIK PÍSMA A JEHO PODOBY
Klínové písmo a klínopisné systémy
Nazýváme ho podle typického základního tahu, který připomíná
tvar klínu. Vzniklo na území Mezopotámie. První písemné
památky z této oblasti pochází z rozhraní mezi 4. a 3.
tisíciletím, ale jsou psány obrázkovým písmem- písmem
piktografickým. Šlo o hliněné destičky popsaných piktogramy,
někdy nelze jejich přesný význam odhadnout, ale jde zřejmě o
písmo slovní- každý znak/obrázek značí jedno slovo. Ke vzniku
písma vedly potřeby hospodářsko-správní, dochované památky
jsou hlavně hospodářské záznamy.
Psalo se na tabulky z měkké jílovité hlíny, zbavené nečistot a
uhnětené do tvaru obdélníku nebo čtverce, většinou se po
napsání usušily na slunci, pouze malý počet byl vypalován
v pecích.
Do tabulek se rylo rákosovým pisátkem zostřeným na konci.
Vryty mají na místě, kde písař nasadil rydlo, širší hlavici, která se postupně zužuje=> podoba klínu
(bylo to později napodobováno i při tesání kamene nebo rytí do kovu).
Charakter obrázkového písma postupně mizel, znaky se zjednodušovaly.
A kolem r. 2700 př.n.l. došlo k fonetizaci písma- jednotlivé znaky nabývaly fonetické hodnoty
(slabičné), znaky ale pak mají po dobu celého dalšího vývoje jak význam slovní, tak i fonetickou
hodnotu=> tento způsob převzali od Summerů Akkadové (polovina 3.tisíciletí), Babyloňané, Asyřané
a Chetité, používal se v Elamu i Persii.
Původně bylo 2 000 znaků, později jen 400 znaků.
Tabulka s klínovým písmem
9
Výchova písařů byla náročná=> specializovaná profese písařů, kteří své povolání vykonávali celý
život.
Po zániku starých kultur bylo písmo zapomenuto, východiskem luštění se staly nápisy v ruinách
Persepole, které byly psány trojjazyčně: persky, elamsky a babylónsky. Nejdříve byla rozluštěna
perská verze, první pokus o rozluštění se zdařil německému učiteli Georgu F. Grotefendovi, další
pak Angličanovi Henry Rawlinsovi.
Staroegyptské písmo
Známe 4 druhy písma: hieroglyfické (posvátné), hieratické (kněžské),
démotické (lidové) a koptské (pořadí= vývojová řada)
Hieroglyfické písmo vznikly z písma obrázkového, základem obrázky
zobrazující předmět nebo děje (logogram), postupně k nim přistoupilo množství
dalších významů na základě metafory nebo metonymie (oko= sloveso vidět),
Později se začaly stejné skupiny souhlásek psát stejným způsobem bez ohledu
na význam=> fonogram.
Pro rozlišení mezi logoramy a fonogramy se začala za logogramy nebo pod
nimi psát svislá čárky.
Hieroglyfy se psalo většinou na kámen nebo dřevo, což bylo obtížné pro psaní.
Takže si to vynutilo vznik nového materiálu - tzv. papyrus a nového písma
hieratického.
Proužky rozřezaného stonku rostliny dnes nazývané papyrus se nakladly na sebe
křížem a lepily v jakési listy.
Psalo se na ně barvou štětečkem (rozžvýkaný
konec sítiny), psalo se ovšem též na nádoby, střep,
ploché úlomky kamenů; hieratické písmo je
zjednodušené hieroglyfické p. => kurzíva
V Pozdní době (700- 600 př.n.l.), 25. a 26. dynastie – zjednodušení
hieratického písma=> démotické písmo, které se používalo v běžném
životě, ale též i do kamene, poslední démotická památka je z r. 473 n.l.
Po přijetí křesťanství v Egyptě se k překladu bible použily řecké
majuskuly doplněné 7 novými písmeny=> písmo koptské, používalo se
až do zániku mluvené koptštiny v 17. – 18. století, v koptské církvi se
k bohoslužebným účelům používá dodnes.
Syropalestinská konsonantní písma: počátky abecedy
Klínové znaky zaznamenávaly slabiky, egyptské znaky souhlásky a skupiny souhlásek, ale jejich
fonetizace byla nedůsledná.
Mezníkem ve vývoji se stala písma používaná v druhé polovině 2. tisíciletí př.n.l. v syropalestinské
oblasti. Šlo o důsledně hlásková písma zaznamenávající takřka výhradně souhlásky (konsonanty),
odpadly logoramy, zmenšil se i počet znaků.
Byly to první abecedy, z pořadí jejich písmen je odvozeno pořadí v řecké abecedě.
Ugaritské klínové písmo
Od počátku 2. pol. 2. tisíciletí př.n.l. Nejstarší dosud známé konsonantní písmo.
Základní prvek- klín a způsob psaní – na hliněné tabulky byl převzat z asyrsko-babylónského
klínového písma, ale znaky jsou uměle vytvořené a systém písma je odlišný.
Písmo má 30 znaků, které označovaly hlásky (převážně souhlásky).
Skupina severozápadních semitských písem
Především se jedná o tato hlavní písma:
Foinické písmo - asi od 11. stol. př.n.l., má 22 znaků pro souhlásky a kromě Foinikie se
užívalo v četných foinických osadách v západním Středomoří (např. v Kartágu se udrželo déle
Krásně vytesané hieroglyfické znaky na kusu kamene v muzeu v Louvru.
Smlouva z 26. dynastie zapsaná na papyrus v démotickém písmu.
10
než v samotné F. – do 3 stol.n.l.), jedna z jeho variant byla asi v 8. stol.př.n.l. převzata a
upravena Řeky=> základ moderních evropských abeced.
Aramejské písmo- převzato ze severosemitského na počátku 1.tisíciletí př.n.l., 22 znaků pro
souhlásky, nejstarší doklady pocházejí asi z 9. stol. př.n.l., koncem pol. 1. tisíciletí se stalo
nejpoužívanějším písmem v Přední Asii, v 6.- 8. stol. n.l. vytlačeno písmem arabským.
Raně hebrejské písmo (kanaanejské p.)- konec 2.tisíciletí př.n.l., rovněž přejato ze
severosemitského písma, v 6.- 3. stol. př.n.l. vytlačeno klasickým písmem hebrejským
(kvadrátním písmem- podle forem jeho písmen), vyvinulo se z aramejského písma a používá
se dodnes (z písma aramejského též arabské).
Egejská písma
3. tisíciletí, Kréta- objevují se razítka a jejich otisky s obrázky písma, což může být počátek
obrázkového písma.
2 000-1 650 př.n.l.- na razítcích, někdy i hliněných tabulkách
sušených na slunci- krétské (mínojské) piktografické písmo
(nebo někdy nazývané hieroglyfické), které není zatím
rozluštěno.
Z něj se vyvinulo mínojské (krétské) lineární písmo A-
užívané v letech 1 900-1 450/1 400 př.n.l., je slabičné, známo
cca 350 významnějších dokladů od rozluštění lineárního písma
B, s nímž má lineární písmo A polovinu společných znaků,
bylo učiněno mnoho pokusů o jeho rozluštění.
Tabulek popsaných mykénským lineárním písmem B je dnes
známo téměř 5 tisíc, nalezeny byly v troskách paláců
v krétském Knóssu (asi 3 500 tabulek z doby kolem r. 1400) a
na řecké pevnině v Pylu (1200 tabulek, r.1 200), v Mykénách
(asi 70 tabulek, 13. stol.) a r. 1964 v Thébách (14. a 13. stol.).
Byly původně nepálené, ale oheň, který zničil paláce, tabulky
vypálil.
Lineární písmo B bylo rozluštěno britským architektem M.
Ventrisem, podle něj byly tabulky psány řecky; písmo
slabičné, má kolem 90 fonetických znaků, 5 znaků označuje samohlásky, ostatní slabiky, kromě toho
150 ideogramů (např. žena, muž, ovce, vepř)
Z lineárního písma A se vyvinulo písmo kypro-mínojské užívané v 2.pol. 2 tisíciletí př.n.l. na
Kypru, dosud nerozluštěné
700- 200 př.n.l. se na Kypru používalo k zaznamenávání řečtiny i neznámého místního jazyka
klasického kyperského písma (z písma kypro-mínojského).
POČÍTÁNÍ ČASU A CHRONOLOGIE
Datovat historické události- stanovit, kolik let uplynulo mezi nimi a současností a vyjádřit to podle
našeho způsobu počítání čas (př.n.l./n.l.); snaha o stanovení této absolutní chronologie byla už od
počátku bádání o starověkém Orientu, pro dobu starší než 1 000 př.n.l. stále není možné bezpečně
určit.
Ve starém Orientu se nevytvořila pevná éra- neexistoval dohodnutý časový bod jako v naší éře (údajné
narození Krista, stanovené v 6. stol. opatem Dionysiem) nebo v islámských zemích (rok útěku
Mohammeda z Mekky do Mediny- 622 n.l.).
Ve starověku bylo počítání podle pevné éry zavedeno (ne všeobecně!) v Řecku asi od 4. stol. n.l.
(olympijská éra od údajného roku 1.olympijských her 776 př.n.l.) a v Římě (éra „od založení
města“, fiktivní datum, stanovené římským učencem Varronem na počátku 1. stol. př.n.l na rok 753
př.n.l.).
Způsoby datování ve starém Orientě
Jižní Mezopotámie (Summer a později Babylónie)
Tabulka s lineárním písmem A
11
Ve 2. pol. 3. tisíciletí př.n.l. běžné, že každý rok měl svůj název- podle významné události, která se
stala (např. rok po králově nastoupení na trůn měl název- rok kdy se X stal králem), označení
pocházelo zřejmě z královské kanceláře.
Písaři pořizovali pro praktické účely seznamy datovacích formulí- názvy roků jsou uváděny tak, jak
šly za sebou , můžeme podle toho ale pouze určit jen vzájemný časový poměr= relativní datování
dvou nebo více historických událostí.
V pol. 2.tisíciletí př.n.l. se datování zjednodušilo - podle roku vlády příslušného panovníka.
Asýrie
Rok označován jménem úředníka, který vykonával jinak blíže neznámou funkci, nazývanou limu
(„rok, kdy byl limu X“).
1. rok své vlády zastával funkci limu sám panovník=> můžeme celkem spolehlivě určit dobu vlády
jednotl. Panovníků.
Opět možné pouze relativní datování.
Egypt
Datování vycházelo z nějaké významné události, např. až do 4. dynastie se jednalo o sčítání dobytka
(„v roce dvanáctého sčítání dobytka a bravu..)“
Ve Staré říši se začalo datovat události počtem let od
nástupu panovníka na trůn a tento zvyk se udržet 3 tisíciletí.
Též pořizovány seznamy panovníků i s udáním, jak
dlouho vládli=> kdybychom znali jména všech egyptských
panovníků až do 1.pol.1.tisíciletí, kdy už jsou absolutní data
bezpečně známá, a přesnou délku jejich vlád, bylo by
možné určit absolutní data.
Tzv. Palermská deska (5.dynastie) obsahuje seznam
panovníků od „počátku“ Egypta, je však v místě nejstarších
fází silně poškozena.
Karnacký seznam (Nová říše, kolem r. 1 500 př.n.l.) uvádí
jen 62 králů od 1. dynastie po Thutmósse III.
Synchronismy Pomůcka pro relativní chronologii.
Archeologickými či písemnými prameny dosvědčená současnost určitých předmětů či nálezových
celků z různých oblastí nebo událostí a osob z různých oblastí (např. mezinárodní korespondence nebo
smlouvy, umožňující zjistit, kteří panovníci vládli současně apod.).
Absolutní chronologie Na základě všech uvedených pramenů je možno celkem spolehlivě určit pořadí panovníků sled
jednotl. událostí v některých státech Blízkého východu.
Bylo potřeba stanovit absolutní data (tj data podle naší éry) alespoň pro jednotlivé události nebo
osoby zachycené v těchto řadách, aby se zjistila časová vzdálenost těchto řad a systémů od
současnosti; k tomu sloužily hlavně zaznamenané astronomické úkazy (nyní je lze poměrně přesně
datovat do minulosti).
Např. v Egyptě- záchytné body srovnáváním egyptského civilního kalendáře a zpráv o astronomickém
pozorování hvězdy Síria; egyptský rok měl 12 měsíců po 30 dnech (360 dní), ke kterým se přidávalo 5
dnů (tzv. malý rok).
MEZOPOTÁMIE Přírodní podmínky
Území v povodí středního a dolního (jižního) toku předoasijských veletoků Eufratu a Tigridu (kryje se
zhruba s územím dnešního Íráku).
Podle teorie astronoma Příhody sloužili egyptské
obelisky jako sluneční hodiny a kalendáře.
12
Název pochází z řečtiny- „meziříčí“
Na severu a severovýchodě oddělovala Mez. arménská a íránská pohoří od Arménie a Íránu, z těchto
hor napadaly Mez. horské kmeny, průsmyky těchto pohoří ale také procházely obchodní cesty
(dovážely se jimi hlavně kovy).
Na jihu omývají Mez. vody Perského zálivu, tudy procházel obchod s Indií; dle některých badatelů
zasahoval ve starověku záliv hluboko do vnitrozemí, takže např. Eridu (dnes 150 km od moře) leželo u
moře, podle nových výzkumů ale byla poloho Perského zálivu přibližně stejná jako dnes
Na východ od jižní Mez., ze pohořím Zagros, ležel při Perském zálivu Elam
Na západě odděluje řeka Eufrat Mez. od syrských a arabských stepí, odkud pronikaly semitské kmeny;
toto pronikání někdy násilné, jindy ne=> stálá infiltrace kočovných kmenů je typickým rysem
mezopotamských dějin
Se Sýrií byla Mez. spojena obchodními cestami, Sýrie byla ve starověku křižovatkou obchodních cest
(spojovala Mez., Malou Asii, Egypt, Středomoří a Írán) a byla pro Mez. důležitá=> neustálé boje o její
ovládnutí a udržení
Eufrat a Tigris protékají Mez. od severozápadu k jihovýchodu, pramení v arménských horách a ústí
v Perském zálivu; přítoky Tigris- Choser, Dolní a Horní Záb, Dijála a Duvejrig; Eufrat- přítoky Balích
a Chábúr.
Babylónie a Asýrie
Severní a jižní Mez. se od sebe liší geografickými i klimatickými podmínkami, rozdílný i historický
vývoj.
Babylónie (jižní část) je pojmenována podle Babylónu, který byl od 19. stol.př.n.l.– od dnešního
Bagdádu na severu až k Perskému zálivu.
- její severní část- Akkad, podle nejstarší semitské říše v Mez., jež zde vznikla
- jižní část- Summer- podle obyvatelstva, které zde sídlilo
- pláň se suchým a horkým podnebím a malým množstvím srážek=> závislost na
každoročních záplavách na Eufratu a Tigridu + podzimní deště a jarní tání sněhu
v arménských horách, na jaře se rozvodnily (duben a květen), v červnu voda opadala,
osívalo se v listopadu, v době záplav se tedy vzrostlé obilí muselo chránit před
záplavami=> soustava kanálů (velké kanály, z nich do menších), vysoká salinizace
(procento soli v půdě) zmenšovala rozlohu půdy pro kultivaci
Severní část se nazývá Asýrie podle nejstaršího hlavního města Aššuru – náhorní plošina, na sever od
Bagdádu až o podhůří arménských hor, horské oblasti se střídají s úrodnými údolími podél Tigridu;
mírné podnebí=> umělé zavlažování nebylo nezbytné.
Zemědělství a surovinový základ
Nejdůležitější plodiny - obiloviny: ječmen, menší význam pak pěstování pšenice a prosa.
Dále: olejnaté rostliny- seznam, v Asýrii i olivy.
V Babylónii a Asýrii, bylo vyspělé zahradnictví, dále díky velké množství pastvin se v oblasti
Mezopotámie rozvíjí pěstování dobytka ( ovce, kozy, …), dále tažná zvířata, kolem r. – 1600 se
rozšiřuje chov koní ( při válečných taženích jako jezdecká zvířata nebo zapraženi do válečných vozů) .
V jižní Mezopotámii se nevyskytují téměř žádné nerostné suroviny – kámen, kovy: musely se tedy
dovážet, a proto se zpravidla využívaly pouze na výstavbu chrámů a paláců. Tyto suroviny byly
nahrazovány všestranným využitím hlíny a rákosu. V severní Mezopotámii se vyskytuje sice v malém
množství kámen (vápenec), ale i zde byl dovoz surovin nutností.
Díky nutnosti dovozu surovin dochází již velmi brzo k rozvoji dálkového obchodu. Pro přepravu zboží
bylo užíváno řek a kanálů. Stát pečoval o bezpečnost a průchodnost cest, které vedly po souši.
Prameny k dějinám Mezopotámie
Klínopisné texty objevené na území Mezopotámie jsou početné a obsahově rozmanité. Nejsou však
rozloženy rovnoměrně, takže některá území nebo odvětví mezopotamského života nejsou
dokumentována vůbec nebo jen velmi málo.
Ke psaní se požívaly hliněné tabulky nejrůznějších velikostí, některé královské nápisy byly vytesány
na kamenných deskách, které zdobily stěny paláců, dále byly z kamene i vítězné stély vládců.
13
V Asyrských městech Ninive, Aššur a v mnoha další se našly sbírky tabulek, které svým uspořádáním
připomínají dnešní knihovny, dále v chrámech a palácích byly objeveny archivy obsahující právní a
administrativní texty.
Nejdůležitější prameny ke studiu politických dějin jsou:
- seznamy jmen vysokých asyrských úředníků.
- seznamy panovníků a dynastií, které obsahují
jména vládců, délku jejich vlády, a jejich sídelní
města .
- kroniky, kt. popisují rok po roce války a
události , které se týkají vládců a jejich rodin.
Byly sepsány babylónskými kněžími v 1.
tisíciletí a popisují události posledních staletí
babylónských dějin.
- královské nápisy, kt. popisují a oslavují činy
asyrských a babylónských vládců( babylónské
nápisy líčí pouze stavební činnost králů, asyrské
kromě staveb popisují i jednotlivé válečné
úspěchy vládců).
- Diplomatická korespondence a mezinárodní smlouvy mezi asyrskými a babylónskými
panovníky, dále mezi vlády Egypta, Sýrie, Palestiny a Malé Asie.
- Bybylónské astronomické deníky, které kromě poznámek o pozorování planet uvádí i některé
historické události ( Babyloňané a Asyřané věřili, že stejný přírodní úkaz vždy doprovází
stejnou historickou událost: proto zapisovali neobyčejné přírodní jevy, kt. považovali za
varování bohů a spojovali je s význačnými událostmi) .
Prameny k poznání sociální a ekonomické struktury mezopotamské společnosti :
- účty, seznamy pozemků, pracovníků a jejich odměn, seznamy dávek a poplatků, smlouvy mezi
jednotlivci, smlouvy mezi panovníkem a poddanými…
- zákoníky: jedná se o soubory právních nařízení jednotlivých vládců. Jsou velmi důležité pro
sociální poznání společnosti.
Jako historické prameny lze částečně považovat i literární a mytologické skladby, jejichž obsahem je
vyprávění o bozích nebo o nejstarších polomytických vladařích (mýty, věštby, modlitby, popisy
rituálů). Ke studiu počátků vědy slouží texty matematické, astronomické …
S vylíčením některých událostí z mezopotamské historie se setkáváme ve Starém zákoně a u některých
řeckých autorů.
Archeologické prameny:
-A.H. Layard objevil Ninive , W. Andrae-Aššur, R. Koldewey –Babylón, L. Woolley – Ur ,
A. Parrot- Mari
Přehled pravěkých dějin Mezopotámie
Kolem r. 8.000 ( protoneolit) první vesnice v Kurdistánu, Chúzistánu a
Luristánu a na záp.okraji hornomezopotámské
stepi ( stř. Eufrat)
asi 5.900 – 5.500 vesnice ve vlastní Mezopotámii asi 5.500 – 5.200 vesnice v asyrské stepi : počátky umělého
zavlažování kolem r. 5.000 první osídlení jižní Mezopotámie (Babylónie) asi 4.300 – 3.500 (ml.eneolit) Babylónie definitivně v čele vývoje ( kultura
obeidská)
Válečková pečeť s vyobrazením Gilgameše s Enkiduem. Válečkové pečeti jsou obvykle kameny ve tvaru válce s vyrytým dekorem. Vtlačením do podkladu (mokrý jíl) zanechával váleček otisk sloužící jako pečeť či podpis.
14
Rozdílné přírodní podmínky v oblasti Eufratu a Tigridu vedly k tomu , že také jejich pravěké dějiny
jsou velmi rozdílné. Kultivace oblasti předpokládala již poměrně vysokou úroveň zemědělských
znalostí. Osídlení Babylónie spadá do období kolem – 5000 let př.n.l., kdy členitější a výše položená
část severní Mezopotámie měla za sebou již mnoho tisíc let pravěkého vývoje.
V starší době kamenné obývali paleolitičtí lovci především jeskyně v Kurdistánu, v poříčí Velkého a
Malého Zábu ( asi – 1.mil.let př.n.l.). V jeskyni Šanidar byly nalezeny pozůstatky neandrtálce ( asi –
500.000 let př.n.l.).Osídlení je zde doloženo i v mladém a pozdním paleolitu.
Oblasti přirozeného výskytu divokých obilnin a horské zvěře v oblasti kolem pohoří Zagros patří mezi
území, které jsou spjaty s počátky zemědělství( protoneolit) . Kolem r. -8.000 vznikají v Kurdistánu,
Chúzistánu a Luristánu první vesnice.
Teprve ve středním neolitu ( -5.900 až 5.500) se začínají vesnice přesidlovat do vlastního meziřící,
do mosúlské pláně.
V mladém neolitu ( - 5.500 až -5.200) se v souvislosti s dalším osidlováním, tentokrát už stepních
oblastí, poprvé objevuje umělé zavlažování. Centrum vývoje se přesouvá postupně z pohoří Zagros
do stepí severní Mezopotámie. Díky umělému zavlažování, bez něhož ve stepi zavodňování není
možné, a díky vyšlechtění výnosnějších druhů obilí a ochočení tura, který byl pěstován velkých
ohradách , dosáhlo zemědělství trvalých přebytků , přesáhlo potřebu zemědělských společností , takže
se objevily první předpoklady pro vznik řemesel.
Koncem -6. tis. ( eneolit) došlo k osídlení samotné Babylónie , která se postupně dostává do čela
historického vývoje a kolem -4. tis. př.n.l. zde vznikají první města.
Vyvrcholením pravěkého vývoje Mezopotámie je kultura severoobeidská a jihoobeidská ( asi -
4.300 až -3.500 př.n.l.). Hospodářský a sociální vývoj dospěl až k bodu, kdy vznikají výrobní a
organizační centra – města – na nichž jsou okolní vesnice závislé ekonomicky , ne však ještě politicky.
Střediskem měst byly monumentální stavby chrámů. Oblast Babylónie se tak ocitá definitivně v čele
pokroku a moci, sledována s určitým zpožděním Chúzistánem ( Elam) . Severní Mezopotámie –
budoucí Asýrie- se dostává do druhořadého postavení, i když i zde vznikají města. Obě obeidské
kultury nezůstaly omezeny na Mezopotámii, ale ovlivňují i Sýrii, část východní Anatolie, Ázerbajdžán
a celý Irán.
Vznik prvních států: Predynastické období
( asi 3.500 až – 3.000 př.n.l.)
Babylonie: Asýrie:
-asi 3.500- 3.200 : urucká kultura
( Uruk,Eridu, Ur, Nippur )
-asi 3.200 – 3000- džemet-nasrská
kultura( Uruk, Chfádží, Džemet Nasr)
-guarská kultura: Tepe Guara, Tell Brak
Urucká kultura v jižní Mezopotámii
Druhé čtvrtině 4. tis. př.n.l. končí v Mezopotámii pozvolna
kultura obeidská a je na jihu vystřídána kulturou uruckou. Je
pro ni charakteristická nová keramika: je poprvé vyráběna na
hrnčířském kruhu, vypalována v peci a její tmavošedý povrch
je vyleštěn a na vnější straně červeně natřen. Dochází
k dokončení urbanizačního procesu a vzniku prvních
městských států, archeologicky tuto dobu zařazujeme jako
začátek starší doby bronzové.
Velký rozkvět městské civilizace zaznamenává mladší urucká
Rekonstrukce uruckého Zikkuratu.
15
kultura- z této doby pochází nejstarší písemné (piktografické) památky v Mezopotámii a vůbec ve
světě. Z této doby pochází i první pečetní válečky a nejstarší irácký monumentální chrám ( Anův
„zikkurat“) .
Pro všechna jihomezopotámská města byly nadále nejvýznamnějším rysem chrámy –je pro ně typická
vysoká terasa , základ pozdějšího zikkuratu.
Dalším typem je džemet-nasrská kultura, známe ji hl. v podobě architektury z Uruku a dalších měst.
Etnická příslušnost nositelů kultury urucké i džemet-narsrké není přesně známá, je však
pravděpodobné, že to byli již Sumerové. Z písemných památek víme, že další raně dynastická kultura
je již sumerská. Můžeme se tak domnívat hlavně protože, že mezi kulturami uruckou, džemet-
nasrskou a následnou raně dynastickou je určitá kontinuita, hl. ve vývoji písma.
Elam, Asýrie
V Elamu se v džemet-nasrské době ( Súsy) objevuje piktografické písmo , jež je jasně závislé na
písmu sumerském. Avšak tabulky jsou psány jazykem elamským. Z toho vyplývá, že urucká kultura,
k níž Elam rozhodně patří, byla polyetnická ( nebyla zastoupena jen samotnými Sumery, ale i jinými
kmeny). Přesto Elam i Asýrie jeví závislost na Sumeru a jisté kulturní zpoždění, proto lze Sumery
označit za tvůrce urucké kultury.
Sumerské městské státy v raně dynastickém období
(asi – 3.000 až – 2350 př.n.l.)
3.000 RD I počátky uzemní a politické expanze měst
2.700 RD II archaické tabulky z Uru, hegemonie Kiše a Uru
2.600 RD III vláda Meskalamduga a Akalamduga v Uru, nejstarší hroby
urského hřbitova
Ur: 2.520 – I.. dynastie , 2. 430 – konční vláda I. dynastie
Lagaš: Urnaše, Eannatum ( Supí stéla) , Entemena ( války s Ummou), Urukagina
Uruk: Lugalzagesi, pokus o vytvoření 1. teritoriálního státu
V raně dynastickém období byl Sumer rozdělen na městské státy, které vznikaly spojením
prodynastických měst a vesnic. Začínají vznikat i města na severu ( Kiš, Ešnunna).Město se stalo
centrem státu-tato funkce se projevuje v městské architektuře: města byla obehnána hradbami a vedle
chrámu se objevuje i další centrální budova- palác.
Vládcové v počátcích raně dynastického (RD I-II) období jsou většinou bájné postavy , hrdinové
pozdějších eposů a mýtů a jen u některých lze předpokládat, že skutečně vládli (např.Gilgameš) .
Eposy a mýty jsou často jediným pramenem pro toto období.
V RD III jsou písemné prameny hojnější - kromě účetnických záznamů se zachovaly i první
královské nápisy v Uru a Lagaši , pocházející od vládců Urnašeho, Eannatuma, Etenemy a
Urukaginy.Popisují události jejich vlády-jedná se o první historické záznamy v dějinách.
Nejspolehlivějším pramenem k raně dynastickým dějinám je archeologický materiál: Palác v Kiši,
Inannin chrám v Nipuru, královské hrobky v Uru, pečetítka, sochy bohů a vládců, keramika, kovové
předměty ( šperky, zbraně, figurky).
Významným, i když ne zcela spolehlivým pramenem k tomu období je tzv. sumerský královský
seznam - je zde zaznamenaná vláda mytických vládců a zmiňuje se zde i potopa světa – na konci toho
období podle sumerské tradice vyhubili bohové lidstvo potopou.Po potopě vládly první dvě dynastie
v Kiši ( Enmebaragesi, Agga) a v Uruku ( Gilgameš).
16
Sumerské vyprávění o potopě světa převzali Babylóňané a Asyřané a od nich Židé, kteří jej zařadili do
Starého zákona. Z RD I byly objeveny v některých sumerských městech nánosy bahna, z nichž někteří
archeologové usuzovali, že legenda má historické jádro. Současnou domněnkou je, že došlo pouze k
lokální záplavě, která postihla některá města.
Nejstarší politickou formou sumerských městských států byla tzv. primitivní demokracie, jejíž
zbytky se zachovali ještě počátkem raně dynastické doby. Nejvyšší autorita byla v rukou shromáždění
všech obyvatel města, kteří rozhodovali o všech státních záležitostech. K provádění svých rozhodnutí
volilo shromáždění úředníky-nejdůležitějším úředníkem byl nejvyšší kněz městského boha.
V zastoupení tohoto boha městský stát řídil, sídlil v chrámu, vedl chrámové hospodářství, kterému
náležela velká část obdělávané půdy státu.
Základem chrámového hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov, k chrámu náležely
speciální řemeslnické dílny. Mezi nejrozvinutější řemesla patřilo tkalcovství, kamenictví, kolářství,
zlatotepectví a kovářství. Většina zemědělské půdy náležela chrámu. Chrámový pracovníci byli
odměňováni naturálními dávkami.
Kněží zastávali nejvyšší funkce v administrativě. Vedoucím úředníkem byl kněz nazývaný sanga,
kterému podléhali ostatní úředníci.
Územní růst sumerských městských států a jejich zápas o hegemonii si postupně vynutil novou formu
politické organizace-monarchii. Politické funkce, které byly dříve v rukou všeobecného shromáždění,
se nyní soustředily v osobě vládce, který měl titul lugal nebo ensi. Shromáždění jako politická
instituce zmizelo. Panovník, jehož funkce se vyvinula z voleného vojenského náčelníka, se opíral o
moc, nejdůležitějším garantem této vlády bylo vojsko - vztah vojska k panovníkovi připomínal vztah
nevolnický.
Funkcí panovníka bylo zabezpečit hospodářský chod městského státu, udržovat dobré vztahy s bohy,
byl nejvyšším soudcem i vrchním velitelem vojska, sídlil v paláci.
Palácové hospodářství bylo organizováno podle vzoru chrámového hospodářství.
Ur
Vlastními nápisy jsou doloženi panovníci Meskalamdug a Akalamdug, kteří byli vystřídáni vládci I.
urské dynastie.
Z období vlády těchto dynastií
pochází jedinečná památka,
královský hřbitov v Uru, na kterém
bylo objeveno více než 2500 hrobů.
Nejbohatší hroby jsou urských vládců
a jejich manželek, kteří byli pohřbeni
spolu se členy své družiny a se
služebnictvem.
Mezi nejslavnější hroby patří hrob
královny Pu-abi , která ležela na
lůžku, obklopená svým
služebnictvem. V hrobce leželo
celkem 50 těl, dva vozy s posádkou a
přípřežím. Mezi nejcennější nálezy z urského hřbitova patří: královská standarta, na které jsou
inkrustací z mušlí a lapis lazuli znázorněny výjevy z válečného i mírového života, dále zlatá čelenka
královny Pu-Abi a množství šperků a drahocenných předmětů. Tento urský poklad je svědectvím
rozvinutého dálkového obchodu s Íránem, Afganistánem, Anatólií, Arábií a Indií.
Zčásti současně s vládci I. dynastie z Uru vládli v Lagaši panovníci dynastie, kterou založil Urnaše (
kol. r. 2520 př.n.l.). V lagaškých archivech se našlo mnoho písemných památek, díky kterým lze
Královská standarta, Londýn, Britské Muzeum
17
poměrně spolehlivě rekonstruovat politické i hospodářské dějiny tohoto městského státu v polovině 3.
tisíciletí. Rozvoj zemědělství, řemesel a obchodu, který byl provázen
stabilitou vnitřních poměrů, je charakteristickým rysem vlády Urnašeho
dynastie, která vládla v Lagaši téměř celé století.
Politické dějiny Lagaše tohoto období byly vyplněny konflikty se
sousedním státem Ummou-předmětem sporů bylo zásobování vodou ze
společných kanálů. Průběh jednoho z těchto sporů je vylíčen v nápise třetího
vládce dynastie, Eannatuma ( kol. 2470 př.n.l.). Nápis je umístěn na tzv.
Supí stéle, nazvané podle reliéfu, který zobrazuje supy klovající hlavy
nepřátel.
Hospodářství
Značná část lagašské půdy patřila chrámům i paláci. Další část vlastnili velké
rodiny. Není dosud možné utvořit si úplný obraz o sociální struktuře
lagašského státu, protože v pramenech jsou zachyceny jen ty vrstvy
obyvatelstva, které byly zaměstnávány chrámem nebo palácem.
K chrámovému a palácovému hospodářství náleželi též otroci, jejichž počet
nebyl veliký. Pracovali jako služebníci, tkali tkaniny a mleli obilí. Existoval
rozdíl mezi dlužním otrokem a otrokem zajatcem-postavení zajatce bylo horší.
Ke konci vlády Urnašeho dynastie byla narušena rovnováha původního ekonomického systému tím, že
si vládnoucí rodina přivlastnila půdu chrámů, čímž dochází k hospodářské krizi.Tuto krizi se pokusil
vyřešit Urukagin tím, že se pokusil obnovit minulý ekonomický systém, stal se však obětí rivality
mezi Lagašem a Ummou. Lugalzagesi z Ummy dobyl Lagaš a po něm i ostatní sumerské městské
státy.
Lugalzagesim končí raně dynastické období, ve kterém byl ukončen civilizační proces, který začal
v době prehistorické a pokročoval v predynastickém období. Jeho výsledkem bylo vytvoření
sumerských městských států, první státní formy v dějinách Mezopotámie.
Raně dynastické období Charakteristika městských států
Vytvoření států bylo důsledkem pokročilého rozvrstvení společnosti na přelomu 3. a 4. tisíciletí.
Základní důsledky, které vedly k rozvrstvení společnosti:
1) Intenzivní využití půdy umožněné používáním dokonalejšího nářadí (pluh, tažná zvířata,
kovové nástroje), dále vybudování zavlažovacího (irigačního)systému- pozn.:v minulosti
převládal názor, že nutnost udržovat a budovat zavodňovací systém byla nutně důsledkem
vzniku státu v Mezopotámii. Později se ukázalo, že vývoj státu a irigačního systému jsou dva
procesy, které probíhají paralelně a vzájemně se ovlivňují-bezprostřední příčinou vzniku státu
je sociální rozvrstvení společnosti.
2) Rozvoj specializace řemesla, nutnost opatřování surovin vedla k další sociální stratifikaci, dále
vzrůst administrativy a větší důraz na vojenskou expanzi.
3) Růst měst a vytváření chrámového, později palácového hospodářství.
Vedle chrámů a paláců se vytvořily také velké zemědělské usedlosti, které byly vlastnictvím
velkých rodin a později soukromníků (členů vládnoucí rodiny). V městských státech se ujala
monarchická politická organizace, kterou reprezentoval lugal nebo ensi sídlící v paláci. Královská
moc měla vojenský a náboženský charakter a její růst a upevňování souviselo s expanzivními
snahami, které nakonec vedly k překonání partikularismu sumerských městských států.
Staroakkadské období
_______________________________________________________________________________
2340-2284 Sargon Akkadský, vytvoření akkadské říše
2284-2260 Rimuš, Maništusu a boje o udržení říše
2260-2223 Narámsín, počátek rozkladu říše
Kozlík chycený ve křoví,
z královského hřbitova v Uru.
Mistrovská ukázka sumerského
umění kovotepeckého i
zlatnického.Vyroben ze zlata,
stříbra, lapis lazuli a mušlí, Londýn,
Britské Muzeum. Lagaš
18
2223-2198 rozpad říše, období vnitřních nepokojů
Kolem roku 2340 se vlády v Kiši zmocnil semitský úředník
kišského panovníka Ur-Zababy a po svém nástupu na trůn přijal
jméno Sargon (tj. „pravý král“). Vystavěl nové hlavní město
Akkad. Sargon upevnil své pozice na severu a obrátil se proti
jižním městům, v několika bitvách porazil Lugalzagesiho a stal
se tak jediným vládcem Sumeru a Akkadu. Dále vedl úspěšné
války v Sýrii a pronikl na středomořské pobřeží. Aby zeslabil
možnost vzpoury na dobytých územích, nechal strhnout hradby
sumerských měst a umístil zde vojenské posádky, členy
vládnoucích rodin odvedl do Akkadu jako rukojmí. Vysoké
funkce ve vojsku a administrativě zastávali jen členové jeho
dvora. Ale i přes všechna tato opatření museli jeho synové
Rimuš a Maništusu potlačovat vzpoury sumerských měst a oba
zahynuli jako oběti palácových převratů.
Čtvrtý vládce akkadské dynastie, Narámsín, vedl
mnoho válek a rozšířil říši, ale zároveň ji také vyčerpal a oslabil.
Ovládl západní břeh Perského zálivu, což přineslo kontrolu nad
obchodními cestami do Indie, pronikl do Kurdistánského pohoří
a válčil s horskými kmeny. Svá vítězství zaznamenal na skalním reliéfu v Darband-i Gaur na jih od
Sulejmánie. Týž reliéf byl nalezen také v Súsách (Narámsín je vyobrazen v čele svého vojska, na
hlavě má přílbu s rohy, což byl božský atribut). Narámsín se jako první mezopotámský vládce dal
zbožštit a byl považován za ochranné božstvo Akkadu. Pro kontrolu obchodních cest nechal postavit
v Asýrii pevnosti v Tell Braku a Ninive. Na konci jeho vlády proti němu povstala sumerská a
akkadská města (příznak krize akkadského státu).
Po Narámsínově smrti ohrožovaly Mezopotámii útoky kmenů z pohoří Zagros, syrských stepí
a z Elamu, které poslední vládcové akkadské dynastie nemohli zastavit. K vnějšímu nebezpečí se
připojily ještě vnitřní nepokoje. Vláda akkadské dynastie skončila a země upadla do bezvládí.
Hospodářství a stát
V akkadském období získalo palácové hospodářství definitivní převahu nad hospodářstvím
chrámů. Palác se stal obrovskou politickou, správní a ekonomickou jednotkou, která do sebe
včleňovala stále větší množství půdy a zaměstnávala velký počet pracovníků: vojáci, úředníci, písaři,
obchodníci, řemeslníci a zemědělci. Část půdy a zemědělského obyvatelstva nepatřila k palácovému
ani chrámovému hospodářství. Tito lidé žili ve skupinách spojených příbuzenskými svazky a
jednotlivé rodiny odvozovaly svůj původ od společného předka a kolektivně vlastnily půdu. Značný
počet kupců vedl ve službách paláce dálkový obchod.
Akkadská dynastie se pokusila vytvořit centralizovaný teritoriální stát. Ale nedostatečně
rozvinutá administrativa způsobila, že dobytá území se nastala trvalou součástí říše. Nepodařilo se
překonat ani tradiční partikularismus sumerských městských států. Výsledkem dobyvatelských výprav
bylo tedy získání kořisti a zabezpečení karavanních cest pro dálkový obchod.
Období gutejské nadvlády (2198 – 2110 př. n. l.)
2144-2124 Gudea z Lagaše
Busta krále Sargona Akkadského
19
Nepokojů na konci vlády akkadské dynastie využil kmen Gutejců z pohoří Zagros. Zpustošil
Asýrii (zničil chrám bohyně Ištar v Aššuru) a téměř ovládl jižní Mezopotámii. Ale některé městské
státy (z nich zejm. Lagaš) si udržely samostatnost pod vládou domácích dynastií. Nejznámějším
panovníkem tohoto období je lagašský vládce Gudea. Na stavbu chrámu Eninnu pro městského boha
Ningirsua nechal dovážet dřevo z Libanonu, kovy z Malé Asie a Íránu a kámen z jižního Íránu, což
svědčí o rozvinutém dálkovém obchodu.
Roku 2116 př. n. l. vyhnal Utuchengal z Uruku (2116 – 2110) Gutejce ze země, sjednotil
sumerská a akkadská města a dosadil do nich své úředníky ve funkci guvernérů.
Vláda 3. dynastie z Uru (2111 – 2003 př. n. l.)
2111-2094 Urnammu; založení říše
2093-2046 Šulgi; největší rozkvět říše
2045-2028 Amarsín, Šusín; začínají nájezdy Amoritů
2027-2003 Ibbisín; zánik říše
Urnammu, Utuchengalův guvernér v Uru, se zmocnil vlády
nad Sumerem a Akkadem a založil dynastii. Z tohoto období se zachovalo
velké množství ekonomických, administrativních a právních textů (soudní
rozhodnutí a fragment zákoníku krále Urnammua). Dále se objevil nový
literární žánr, oslavné hymny skládané k poctě panovníků. Bohatý
archeologický materiál – chrám boha Sína a královské hrobky v Uru,
ruiny chrámů v ostatních městech, množství kovových předmětů – svědčí
o hospodářském rozkvětu. Urnammu nechal přestavovat chrámy v mnoha
sumerských městech (nejnádhernější stavbou byl třístupňový zikkurat
boha Sína v Uru). Dále se mu podařilo obnovit hospodářskou prosperitu
země a dálkový obchod.
Jeho syn a nástupce Šulgi zvětšil říši připojením Elamu a Asýrie.
Kmeny, které ohrožovaly východní hranici říše, pacifikoval trestnými
expedicemi a některé z nich získával pro služby státu sňatky náčelníků se
sumerskými princeznami. On i jeho nástupci se nechali zbožšťovat a
uctívat jako ochranná božstva země.
Během vlády následujících panovníků Amarsína a Šusína začaly
říši ohrožovat ozbrojené nájezdy amoritských kmenů ze syrských stepí.
Šusín na obranu nechal postavit ochranný val. Ale nájezdy urychlily proces vnitřní krize a za
Ibbisínovy vlády se říše začala rozpadat. Opět byl nastolen partikularismus sumerských městských
států, které postupně odpadávaly od centrální autority. Vnějším projevem bylo, že města neužívala
oficiálních datovacích formulí a přestala dodávat obětiny pro Sínův chrám v Uru. Politická krize byla
provázena krizí hospodářskou, která se projevila hladem. Země byla pustošena nájezdy kmenů
z východního pohoří a v 27. roce Ibbisínovy vlády dobyli Ur Elamité a posledního panovníka odvlekli
do zajetí.
Stát a společnost
Panovníci 3. urské dynastie navázali na centralizační pokus akkadských vládců a vytvořili
jednotný stát, který byl spravován složitým administrativním aparátem, v jehož čele stál panovník.
Říše byla rozdělena na 40 správních okrsků v čele se správci (ensi), kteří byli jmenováni panovníkem.
Socha vousatého muže z Uruku
20
Vojenské záležitosti okrsku řídil velitel (šagin), rovněž jmenovaný panovníkem. Úředníci byli často
přemisťováni, aby jejich moc příliš nevzrostla, tím se
mělo snížit nebezpečí povstání. Nejvyšším státním
úředníkem byl „velký vezír“. Urští panovníci vlastnili
rozsáhlé pozemky, které získali na úkor půdy velkých
rodin. Kontrolovali i chrámové hospodářství a jmenovali
nejvyšší chrámové úředníky. Stát se staral o kulturní
potřeby chrámu a dodával obětiny.
Palácoví zaměstnanci byli odměňováni
v naturáliích, vyšší úředníci dostávali také stříbro.
Nejpočetnější kategorií palácových pracovníků byli
zemědělci, řemeslníci a nižší úředníci, nevlastnili půdu a byli odměňováni malými naturálními
dávkami. Jejich ekonomické postavení se blížilo postavení otroků.
Soudní protokoly a zákoník krále Urnammua dělí společnost na svobodné a otroky. Otroků
nebylo mnoho a pracovali většinou jako služebníci a v menší míře jako řemeslníci. Jejich právní
postavení bylo poměrně volné (mohli svědčit, oženit se svobodnou ženou a mít vlastní majetek).
Vládcové 3. dynastie ovládali stát s poměrně vysokých stupněm centralizace, s rozvinutým a
specializovaným administrativním aparátem a s dobře fungujícím hospodářstvím. Se zánikem této
dynastie přestali Sumerové existovat jako politický útvar, ale jejich kulturní a civilizační dědictví bylo
přejímáno v následujících obdobích.
Starobabylónské období (1894 – 1594 př. n. l.)
Prameny
Zachovalo se velké množství administrativních, ekonomických a právních textů (nejdůležitější jsou
zákony Chammurabiho), královská korespondence administrativní i diplomatická, královské nápisy a
21
literární památky. Dále mnoho pečetítek z hlíny a z kamene, vyzdobených mytickými postavami a
nápisy.
Isin a Larsa
Po rozpadu urského státu se na území jižní Mezopotámie utvořila řada městských států
ovládaných panovníky amoritského původu, kteří mezi sebou zápasili o ovládnutí většího území.
Prvním panovníkem, kterému se to podařili byl Išbierra z Isinu (2017 – 1985), bývalý guvernér
posledního urského krále. Isinští panovníci stabilizovali politický a hospodářský život území, které
ovládali. Ke konci Lipitištarovy vlády (1934 – 1924) začala Larsa ohrožovat hegemonii Isinu a její
panovník Gungunum se zmocnil části isinského území. Vládcové Larsy se také považovali za dědice
3. dynastie Z Uru stejně jako isinští panovníci. Rímsín z Larsy roku 1817 dobyl Isin a ovládl celou
jižní a střední Babylónii.
První babylónská dynastie
Na severu byl soupeřem Larsy Babylón, kde vládla dynastie, kterou založil náčelník jednoho
z amoritských kmenů, Sumuabum. Nejvýznamnějším panovníkem první dynastie byl Chammurabi
(1792 – 1750). Ten se díky diplomatickým a administrativním schopnostem, které byly provázeny
vojenskými úspěchy, stal jediným vládcem celé Babylónie. Porazil koalici Elamu, Mari a Ešnunny. O
dva roky později proti němu vypuklo v Mari povstání, Chammurabi je však znovu dobyl a Mari
navždy ztratili svůj politický význam.
Stát a společnost v době Chammurabiho
Země byla rozdělena na oblasti, které řídili panovníkem jmenovaní správci. Správce odpovídal
za udržování kanálů a komunikací a za obdělávání královské půdy, řídil i právní záležitosti své oblasti.
Tyto oblasti byly dále rozděleny do okresů, které spravovali vždy dva úředníci podřízení správci.
Administrativa státu byla početná a specializovaná, ale úředníkům
královské administrativy byla ponechána malá iniciativa (byli odkázáni
na panovníkovy instrukce a nemohli rozhodovat bez jeho souhlasu).
Nájemné z půdy a daně byly hlavními zdroji státních příjmů. Část
palácové půdy byla rozdělena na díly (ilku), které panovník dával
některým kategoriím palácových zaměstnanců jako prostředek k jejich
obživě. Držiteli královských přídělů byli také úředníci, obchodníci,
písaři, řemeslníci a zemědělci. Držba půdy byla vázána na povinnost
udržovat zavodňovací kanály v bezvadném stavu, účastnit se veřejných
staveb a platit daně.
O právním postavení některých skupin se dovídáme
z Chammurabiho zákonů. Jsou napsány na dioritové stéle, která je
ozdobena reliéfem Chammurabiho a boha Šamaše, jenž byl uctíván
jako ochránce spravedlnosti. Stéla byla objevena francouzskými
archeology v Súsách, kam byla odvlečena Elamity. V současné době je
vystavena v pařížském Louvru. Zákony dělí obyvatelstvo do tří skupin.
První skupina awílum zahrnuje příslušníky horních vrstev společnosti, kteří měli řadu privilegií.
Trestní právo stanovilo tresty za vzájemné přestupky příslušníků této skupiny, bylo velmi přísné a
platila v něm zásada odvety. Příslušníci druhé skupiny, zvaní muškénum, patřili mezi držitele
královských přídělů. Provinění nebyla trestána podle zásady odvety, ale pachatel byl nucen zaplatit
pokutu. Nejnižší skupinou obyvatelstva byli otroci. Otrok mohl být koupen nebo zděděn, jeho zabití
nebo zranění bylo trestáno pokutou, která byla vyplácena majiteli. Otroci byli označeni otrockou
Chammurabiho zákoník
22
značkou a jejich útěk byl přísně stíhán. Měli právo na vlastní majetek, mohli svědčit a ženit se se
svobodnými ženami.
Konec 1. babylónské dynastie
Po smrti Chammurabiho se začaly projevovat příznaky úpadku říše. Jih Babylónie se
osamostatnil pod vládou tzv. přímořské dynastie a z pohoří Zagros se do Babylónie stěhovaly
kassitské kmeny. Chetitský panovník Muršiliš I. v roce 1594 dobyl a zpustošil Babylón a tím učinil
konec vládě 1. babylónské dynastie. Po Chetitech se vlády zmocnili Kassité.
Ve starobabylónském období se Semité stali vedoucí politickou silou v Mezopotámii. Amorité
přejali sumerskou kulturou i náboženství a navázali na sumerský způsob řízení státu.
Staroasyrské období (20. – 18. stol. př. n. l.)
Chronologie viz. tabulka
Prameny
Hlavní prameny k nejstarším asyrským dějinám jsou královské nápisy, v Mari nalezená
korespondence Šamši-Adada I. s jeho synem, dokumenty o činnosti asyrských obchodníků v Malé
Asii a administrativní texty. V seznamu asyrských panovníků jsou uvedena jména i délka vlády
panovníků někdy i krátké historické poznámky.
Nejstarší písemné zprávy o Asýrii pocházejí z nápisů panovníků akkadské dynastie a 3. dynastie
z Uru. Urští panovníci vládli v Asýrii prostřednictvím místodržících. V době úpadku urské říše za
Ibbisína se vlády v Asýrii ujala domácí knížata, která sídlila v Aššuru. V 19. stol. a počátkem 18. stol.
nastupuje první období ekonomického rozkvětu. Asyřané provozovali intenzivní obchod s Malou Asií
a došlo i k založení obchodních středisek („obchodní kolonie“). Po zániku urské říše využila Asýrie
rozdrobenosti Babylónie a panovník Ilušuma pronikl až k Nippuru a zmocnil se města Déru, které
leželo na hranicích s Ealmem a mělo klíčovou pozici v obchodě s Íránem. Za vlády Iríšuma a Sargona
I. (1. pol. 19. stol.) dosáhl asyrský obchod s Malou Asií největšího rozkvětu.
Asyrské „obchodní kolonie“ v Malé Asii
Nejdůležitějším pramenem jsou dokumenty, nalezeny na místech obchodních osad v Malé
Asii (tzv. kappadocké tabulky). Jedná se zejména o smlouvy, dopisy a obchodní záznamy všeho druhu
(většinou psané asyrsky). Střediskem obchodních sídlišť bylo ve městě Kaneš. Předmětem importu
asyrských kupců do Malé Asie byly především různé druhy látek, dále vlna a kov (olovo nebo cín).
Obchodníci měli zájem především o drahé kovy, zlato, stříbro (stříbro bylo v Asýrii platidlem) i různé
druhy mědi. Kromě vlastního obchodu se obchodníci zabývali i finančními transakcemi, zejm.
poskytováním úvěrů mezi sebou navzájem i domorodým obyvatelům. Asyrské obchodní kolonie měly
své vlastní správní a soudní asyrské orgány nezávislé na moci domorodých vládců. Nadřízenou
instancí byly jen soudy v Aššuru. Z archeologického i písemného materiálu vyplývá, že dobu
existence těchto kolonií je možné rozdělit na dva úseky. První končí z nejasných důvodů asi po 70
letech, po nějaké době dochází k obnovení činnosti kolonií asi na dobu 15 let. Po této době Asyřané
s území Malé Asie zcela mizí.
Šamši-Adad I.
(1815 – 1782 př.n.l.)
Šamši-Adad byl synem náčelníka jednoho z mnoha amoritských kmenů. Ovládl část severní
Babylónie a město Mari na jihu. Za jeho vlády byla struktura i organizace asyrského státu obdobná
23
struktuře starobabylónského státu. Panovník řídil administrativní, ekonomické, diplomatické i
vojenské záležitosti státu. Šamši-Adad vybudoval nové hlavní město zvané Šubat-Enlil.
Ale snahy vybudovat mocnou a centralizovanou Asýrii byly ohroženy kočovnými kmeny
Turukku a Qutú (sídlily v oblasti na východ od Tigridu), které přepadaly a pustošily asyrská města. Po
jeho smrti začalo dlouhé období úpadku Asýrie. Na krátkou dobu byla ovládnuta Chammurabim.
Kolem roku 1650 př. n. l. začala ozbrojená expanze Churittů na jihozápad, zmocnili se Asýrie a
pronikli až do Sýrie. Churritská expanze skončila sjednocením churritských kmenů a vznikem
mocného státu Mitanni.
Ve staroasyrském období se Asýrie poprvé stala politickou silou a zaznamenala velký
hospodářský rozkvět, ale její vládci byli politicky málo významní a jejich moc se omezovala pouze na
Aššur. Za vlády Šamši-Adada I. byla Asýrie silným a významným státem, který se vyvíjel pod silným
kulturním vlivem Babylónie.
Další státy v oblasti Mezopotámie
Vedle Babylónu a Larsy existovalo ještě několik menších států (Ešnunna, Mari, Elam, Dér),
které vytvářely rychle se střídající koalice proti nebo na podporu jednoho z obou velkých soupeřů
(Babylón, Larsa).
Elam (dnešní západní Írán) byl východním sousedem Babylónie a byl ovlivněn
mezopotamskou kulturou a civilizací. Nejstarší politickou organizací byl systém městských států
v čele s ensim, vytvořený podle sumerského vzoru. Elamité přejali klínové písmo. Po rozpadu
akkadské říše vládla v Elamu domácí dynastie se sídlem v Súsách. Vládce se dělil o moc se svými
bratry. Na konci vlády 3. dynastie z Uru dobyli Ur a vyplenili další sumerská města. Ve
starobabylónském období se množí prameny psané elamsky (král. Nápisy, ekonomické, právní a
správní texty).
Mari byl stát rozkládající se při Eufratu na severozápad od Babylónie, na křižovatce
obchodních cest z Mezopotámie do Sýrie. V době vlády 3. dynastie z Uru bylo součástí urského státu.
Na konci tohoto období bylo ovládnuto Amority a ti jej dovedli k největšímu rozkvětu.
Nejúspěšnějšími vládci byli Jachdunlim a jeho syn Zimrilim, kteří udržovali přátelské styky se
syrskými městy. Nejvýznamnější památkou je palác, který byl komplexem obytných, správních a
školních budov, archívů a skladišť. V archívu se našlo přes dvacet tisíc tabulek a bylo objeveno
mnoho soch a bronzových předmětů. Částečně se zachovala barevná fresková výzdoba stěn.
Středoasyrské a středobabylonské období
Toto období má dvě části.
V první části období spolu zápasily tři říše – Egypt, Mitanni a říše Chetitů o politické prvenství. Tyto
říše se snažily ovládnout hlavně Sýrii ze strategických a ekonomických důvodů. Stranou bojů
zůstávala Babylónie, kde vládli kassitští vládcové, kteří si zachovávali neutralitu. Asýrie v tomto
období přestala existovat samostatně a stala se součástí státu Mitanni.
V druhé části období se Egypt stal v politice pasivním, převahu získala chetitská říše a Mitanni upadal.
Důsledkem toho se znovu objevil samostatný asyrský stát, který se ve 13. st. př. n. l. po zániku
chetitské říše stal mocnou vojenskou říší. Na konci tohoto období přišly do Mezopotámie a Sýrie
aramejské a chaldejské kmeny, které způsobily ekonomický a politický rozvrat.
Poznámka:
Pramenem k politickým dějinám první části období je diplomatická korespondence z archivu města el-
Amarna v Egyptě. Jsou to dopisy, které si vyměňovali Amenhotep II., III. a IV. S vládci Asýrie,
Babylonie, Mitanni, chetitské říše a syrských a palestinských měst.
24
Významným pramenem o pozemkovém vlastnictví v kassitské babylonii jsou záznamy o darování
pozemků, tzv. kudurru. Jsou to kameny zdobené reliéfy, které stály na darovaných pozemcích. Byla
zde zapsána velikost a hranice pozemků a práva a povinnosti plynoucí z držení pozemku.
Podle písemných materiálů i písemných památek lze soudit, že na konci tohoto období se
v Mezopotámii začíná používat železo z Malé Asie a zpočátku slouží jen na kultuvní předměty a
šperky. Nástroje a zbraně se vyrábí z bronzu, který se tam v této době velice rozšířil.
Jako první začali v Mezopotámii pěstovat koně Churrité.
Churritský stát Mitanni
Vznikl v 2. pol. 17. stol. př. n. l. sjednocením churritských kmenů na území jižní Arménie, severní
Mezopotámie a východní Sýrie. O nejstarších dějinách není prakticky nic známo, protože dosud
nebylo objeveno jeho hlavní město Vašukanni. Pozdější dějiny lze rekonstruovat z el-amarnské
korespondence.
První známý vládce byl Parattarna. Kolem roku 1500 vládl království s vazalskými státy v Sýrii a
byl rovnocenný panovníkům Chetitů a Egypťanů.
Kolem roku 1590, kdy prožívala chetitská říše období úpadku (po smrti Muršila I.) bylo Mitanni stejně
mocné jako Egypt.
V době svého největšího rozkvětu se stát rozkládal na území od arménského jezera Van až ke
střednímu Eufratu, pohoří Zaros a syrskému pobřeží.
Kassitská vláda v Babylonii
Během 14. století se po krizi znovu obnovila stabilita babylonské říše a chetitští panovníci se znovu
pokoušeli proniknout do Sýrie, kde se ovšem střetli se zájmy Egypta a Mitanni. Kassitská dynastie do
zápasu nezasahovala a za svoji neutralitu přijímala od egyptských panovníků dary. Kassitští
panovníci se snažili o vnitřní upevnění země a obnoven centralizované Babylonie. To se podařilo až
v 15. století Ulamburiášovi.
Kassité splynuli s domácím obyvatelstvem a přijali babylonskou kulturu a náboženství. Jejich vláda
přinesla období míru a rozkvětu. V tomto období byla zachycena a zpracována do kanonizované
podoby některá díla sumerské a babylonské literatury. Králové také vyvíjeli rozsáhlou stavební
činnost. Vládnoucí vrstva dostávala za odměnu nebo jako projev přízně od panovníka půdu. Velké
množství půdy bylo také darováno chrámům.
O nižších vrstvách společnosti víme jen to, že musely platit daně a plnit některé státní povinnosti.
Největší rozkvět prožívala Babylonie v letech 1400 – 1347 za vlády Kadašman-Charbeho, Kurigalzua
I., Kadašman-Enlila a Burnaburiáše II. Tito panovníci udržovali dobré styky s Egyptem za vlády
Amenhotepa III. a IV.
Panovník Kurigalzu I. vystavěl město Dúr-Kurigalzu (dnešní Akarkúf u Bagdádu).
V této době probíhaly změny v uspořádání předního východu. Nitranský stát prožíval krizi v podobě
dynastických válek. Za Amenhotepa IV. Ztratili Egypťané své pozice v Sýrii a také přestali
podporovat Mitanni. Proto se stalo obětí Chetitů. Chetitský panovník Šupiluliumaš I. dosadil
v Mitanni na trůn Mattivazu. Chetité obsadili severní Sýrii. Mitanni ztratilo svá území a politický
význam.
Asýrie
Po oslabení státu Mitanni získala Asýrie znovu samostatnost. Asyrsko-babylonské konflikty zahájil
středoasyrský panovník Aššuruballit I., protože se vojensky pletl do vnitřních záležitostí Babylonie.
Když Asýrie dobyla Babylon, dynastie z města Issinu vystřídala kassitskou. Nejvýznamnějším
panovníkem 2. kassitské dynastie byl Nabúkudurriusur I., který úspěšně válčil s Elamem. Na konci
25
vlády Tukultininurta nastala v Asýrii krize, která vyústila v povstání. Byl to začátek kmenových
přesunů v Přední Asii a Egejské oblasti.
Příznivým pro Asýrii bylo také zničení chetitské říše kolem r. 1200. Asýrii vyvedl z krize král
Aššurrešiši a jeho syn Tiglapilesar I, který se stal nejmocnějším panovníkem středoasyrského období.
Asýrie v té době zažívala blahobyt.
O struktuře asyrské říše víme jen málo. Významným byl pro hospodářství dálkový obchod, který se
rozvíjel společně s expanzivní politikou státu. V souvislosti s tím se objevila otázka, jak si udržet
podmaněná území, která byla organizována jako vazalské státy. To se ale nevyplatilo, protože státy
nechtěly platit daně a Asýrie musel neustále posílat trestné výpravy. Proto byly z dobytých území
nakonec vytvořeny provincie.
Impulsem ke vzniku říše byla reakce na nitranskou nadvládu a nutnost bránit se Aramejcům. Růstu
říše nepomohlo i zničení Mitnni a chetitské říše a oslabení Babylonie a Egypta.
STAROVĚKÝ EGYPT
Základní rozdělení je do 31 dynastií. Končí jeho dobytím
Alexandrem Velikým r.332 př. n. l. Toto dělení pochází od
Manehta, velekněze ze Sebennytu, který ve 3. stol. př. n. l. sepsal
dějiny Egypta pro Ptolemaia I. Sotera. Dnes jsou dynastie
seskupeny do větších celků. První dvě dynastie tvoří archaické
období, 3. – 6. představuje tzv. Starou říši, po které přichází
První přechodné období. 11. a 12. dynastie představují Střední
říši, která je ukončena vpádem Hyksósů a Druhým přechodným
obdobím. Nová říše začíná 18. dynastií a končí 20. dynastií.
Ostatní dynastie se řadí do Pozdní doby.
Přírodní podmínky
Na severu Egypt hraničí se Středozemním mořem, na východě
s Rudým. Na jihu byly jeho hranicí nilské peřeje u Asuánu.
Západní hranicí byly oázy. Civilizace se ale rozvíjela spíše jen
na území nilského údolí. To bylo ohraničeno horami Východní
(Arabské) pouště. Na západě hraničí se Západní (Libyjskou)
pouští. Na severu se území rozevírá do tzv. nilské delty.
Charakteristické je teplé, suché podnebí. Krajina se v minulosti několikrát podstatně změnila.
V dobách dešťových (v Evropě doby ledové) zde byla bohatá zeleň i zvířena. Poslední vlhká fáze na
Sahaře (tzv. neolitický subpluviál) skončila asi v pol. 3. tis. př. n. l.
V důsledku jarního tání sněhu a prudkých dešťů se Nil začal pravidelně rozvodňovat a na víc než 3
měsíce v roce zaplavovat celé údolí až k deltě. To přispívalo k pravidelnému zavlažování a
zúrodňování půdy.
Prameny
Vychází se především z archeologických výzkumů, nápisů a textů na papyrech. Důležitým pramenem
jsou i tzv. seznamy králů, a to „Palermská deska“ (5. dynastie), Karnacký seznam (1500 př.n.l.), tzv.
Abydosský seznam (1300 př.n.l.), Sakkárský seznam (1250 př.n.l.) a Turínský (královský) papyrus
(1300 – 1200 př.n.l.).
Přehled pravěkých dějin Egypta I.
26
Paleolitické přisvojovací hospodářství (asi do pol. 6. tis. př.n.l.)
Prameny z tohoto období se omezují na kamenné nástroje. Ty byly nalezeny např. v Thébské vysočině
na západním břehu Nilu proti Luksoru. Charakterem se příliš neliší od olduvajské kultury. Výskyt
např. ručních hrotů se skoseným koncem naznačuje datování spíše na její konec.
V nejstarší fázi starého paleolitu se setkáváme s pěstními klíny a nástroji acheulského typu. Vývoj
nástrojů pokračoval do středního paleolitu, kdy se zmenšovaly jejich rozměry. Svrchní acheuléen
spadá do obd. druhého pluviálu. Tento typ je vytlačen levalloiskou technikou. Rozvíjela se také
specializace nástrojů.
V mladém paleolitu vysychaly oblasti východně a západně od nilského údolí. V důsledku toho lidé
pronikají víc k Nilu a do oáz. Nejvýznamnější skupinou jsou nositelé severoafrického atérienu.
Současně se ustálil periodický charakter nilských záplav vázaných na monzunové deště a tání sněhu na
Habešské vysočině.
Pozdněpaleolitické a mezolitické období je charakterizováno časově se překrývajícími industriemi.
Největší význam má sebilien (široké levalloiské úštěpy), heluanien a chartúmská mezolitická kultura.
Přehled pravěkých dějin Egypta II.
V období nejstaršího paleolitu přítomnost člověka v nilském údolí je prokázána až
v 70.letech20.století. Na pahorcích Thébské vysočiny na západním břehu Nilu naproti Luxoru
nalezeny nástroje – Olduvajská kultura. Tvary charakteristické pro Egypt např. hroty se zkoseným
koncem.
Období starého paleolitu je lépe úrozkoumáno. První opracované nástroje po celém povrchu – pěstní
klín s robustní špicí a trojúhelníkovým průřezem na středu.
Střední paleolit – zmenšování rozměrů nástrojů. Svrchní acheuléen, potom vytlačen levalloiskou
kulturou. Mladší část středního paleolitu moustérien acheulská tradice.
Období mladého paleolitu je poznamenáno vysycháním oblasti. Pronikání skupin lidí k Nilu a do oáaz
za zdroji vody. Zrychlující se vývoj, ale i kulturní rozrůznění Egypta.
Nejstarší je tzv. Hawwarská fáze, která je typicky egejská. Nástroje se dále zmenšují, postupně se
prosazuje odštěpování z malých jader.
Odvodňuje se stále těší území Egypta. Patrně dochází k ustálení periodického charakteru nilských
záplav, vázaným na monzunové deště, zadahující rovníkovou Afriku, a na tání sněhu na Habešské
vysočině.
V pozdně paleolitickém a mezolitickém období se setkáváme s pozůstatky činnosti lidí přímo na dně
Nilského údolí, při jeho skalních stěnách a v okolí. Je zde řada časově se překrývajícíh industrií např.
Sebelien, pak mladší Heluanien.
Doba neolitická a chalkolitické (predynastické) období
(od 3000přnl. +-100let)
Přechod k neolitickému výrobnímu hospodářství, vliv sousedních oblastí. V nilském údolí se rozvíjejí
relativně nezávisle na sobě tři kulturní oblasti: dolnoegyptská, hornoegyptská a núbijsko-súdánská.
Hlavní z nich, kde se vytvořil základ pro dynastický Egypt byla hornoegyptská oblast s centry např.
v Abydu, Nagadě, Hierakonpoli.
Rané kultury prodynastického
27
Období se vyznačují prostou neolitickou kulturou. Malá sezónní tábořiště, stany a rákosové chýše,
obývají je rody. Počátek neolitického osídlení představuje sídliště kultury Fajjún A, podél severního a
severovýchodního pobřeží jezera. Zemědělská kultura, domestikace zvířat. Spijení s levantskou
kulturou.
Další je např. kultura hornoegyptského badarienu, prostý způsob života, sídliště např.Mostagena. Další
kultura např. chartúmská mezolitická a pak neolitická kultura.
Střední predynastické období
Je završením neolitického komplexu v Egyptě. Příbytky jsou trvalé, rozšíření regionálních hranic
horního Egypta. Nejstarší zjištěnou vesnicí v dolním Egyptě je Merimba Bení Saláma, kultura Fajjún
A, na západním okraji Delty. Naleziště např. Vádí Hof neboli el-Omarí, Abyd, Náqáda.. Další kultury
např. Naqáda I, ghassúllská, karat…
Mladší predynastické období (chalkolitické) období je prolomem historické etypy průlomu Egyptské
společnosti. Roste produkce a specializace řemesel, hrnčířství se stává řemeslem (dříve každý doma).
Rychlý vývoje je zejména v Horním Egyptě, vznik sídel městského charakteru v Naqadě,
Hierakonpoli aj.
Horní Egypt se stává kulturním centrem. V období gerzeanu ( kultura gerzean neboli Naqáda II od
Delty na jih k núbijské poušti, cihlové domy s pravoúhlými domy) se připravovaly zásadní podmínky
pro vznik egyptského státu.
Archaická doba, vznik jednotného Egyptského státu
(1.a 2.dynastie, 3000 - 2635přnl.)
1. dynastie – Narmer, Aha, Džer, Džet, Den, Andžib, Semerchet, Kaa
2. dynastie – Hetepsechemvej, Raneb, Ninecer, Peribsen, Chasechem, Chasechemvej
Prameny: písemné památky z archeologických vykopávek v Sakkáře, Abydu a Hierakonpoli. Seznamy
panovníků, členění do dynastií. Nejznámější seznam je Turínský královský papyrus. Zaznamenávány i
tzv. anály na tzv. Palermské desce.
Sjednocení Egypta a vznik egyptského státu
Byl dlouhý a složitý a dodnes není zcela doložený. Horní Egypt – jih, hory,
lovci a nomádi. Dolní Egypt – sever, nížiny a bažiny, usedlí zemědělci, vliv
pokročilých oblastí jihozápadní Asie.
Dříve se předpokládalo, že v obou částech země vznikla postupně
hospodářsky a politicky silnější regionální střediska, další vzájemné
soupeření mezi severem a jihem, a že posléze strhl vítězství na svoji stranu.
Nyní však převládá názor, opírající se množství archeologických výzkumů,
že Dolní Egypt stát nevytvořil a podnět k vytvoření státu vzešel z Horního
Egypta, oblasti mezi městy Cinev, Abydos a Hierankopolis, odtud byla
postupně moc místních vládců rozšiřována nejen dále na sever, ale i směrem
na jih. Poslední hierakonpolský panovník Štír rozšířil svoji moc až na oblast
dnešní Káhiry, avšak území Delty ještě neovládl, to až panovník Narmel a
jeho nástupci Ahovi, z nichž jeden je zřejmě totžný s legendárním
zakladatelem 1.dynastie Menim.
Země a její správa
Král Dolního Egypta zasazuje poslední smrtelnou ránu králi Horního Egypta. Je to údajný moment sjednocení Egypta.
28
Egypťané svoji zemi nazývali „černá země“ (barva úrodné půdy), oproti tomu poušť nazývali „červená
země“. Po spojení jižní a severní části země se stalo novým sídelním městem a městem úřední správy
„Bílé zdi“ (později Mennofer, Memfis) – vybudovaná na hranici obou historických území, křižovatka
cest, místo, kde se začíná rozvětvovat Nil. Země byla rozdělena na 42 krajů, nomů: 22 horní Egypt, 20
Dolní Egypt. Nejvyšším správcem země byl panovník, jediný žijící Bůh na zemi. Úřady z počátku
vytvářel jen příležitostně, ke spolní učitého poslání a pvěřoval jimi členy své rodiny. Vyvíjející se
práva říše nesla i rozvoj úředníků. Mezník ve vývoji státu bylo vybírání daní. Na samém počátku
archaické doby si Egyptský stát objížděl panovník sám se svojí družinou (tzv. Horova jízda) a od
místní rodové šlechty přebíral daň. Koncem 2.dynastie, těsně před počátkem Staré říše, byla Horova
jízda nahrazena „počítáním“ = odvody jednotlivým úředníkům určeným panovníkem. Daně se platili
jednou za dva roky a termín x-té sčítání se stal základem kalendářních údajů. Nejpozději od
3.dynastie se řízení státní správy soustředilo do rukou vezíra.
Závlahové zemědělství
Pravidelné rozvodňování Nilu zhruba od poloviny července do počátku listopadu určilo přirozená
rytmus života obyvatel. Ještě během celého 3.tisíciletí až do konce Staré říše existovalo v Egyptě jen
tzv. přirozené zavlažování. Doklady o budování umělých kanálů až od konce Staré říše.
Sociální rozvrstvení
Na velkých pohřebištích z konce pravěku a počátku dynastické doby – v Hierakonpoli, Naqádě,
Heluánu, Tarchánu, Sakkáře aj. – se již v hrobech, jejich výbavě i pohřebních zvycích zřetelně
projevuje rozvrstvení egyptské společnosti. Jasně se odlišují, i když ne tolik jako v pozdější době
pyramid. Rychlý, dynamický proces sjednocení země, relativní geografická izolovanost, menší
ohroření nepřáteli a některé další faktory přispěly k tomu, že se Egyptě vývoj ubíral jiným směrem než
v Mezopotámii (nevznikaly městské státy, ale jednotný stát s ústřední mocí spojenou s osobou
panovníka, jediného žijícího boha na zemi) – k „božímu království“.
Panovník
Již vládci predynastických státních útvarů Horního Egypta se považovali za vtělení sokolího boha
Hora. Pohřbívat se nechávali na pohřebištích u svých sídelních měst. Teprve dynastičtí vládci celého
Egypta založili ústřední královské pohřebiště v Abydu. V okolí jejich velkých cihlových hrobek byly
objeveny pohřby služebníků (u hrobky panovníka Džera až 580), kteří byli zabiti, aby sloužili svému
vládci i v posmrtném životě. Tento krutý obřad, který nepřežil protidynastickou dobu, je jedním
z dokladů výjimečného postavení panovníka. Panovník Aha založil naproti novému sídelnímu městu
na vápencových útesech u dnešní Sakkáry nové královské pohřebiště. Po krátkou dobu se dávají vládci
Egypta pohřbívat na dvou místech, na jihu v Abydu a na severu v Sakkáře. Postupně se začaly
spojovat odlišné pohřební zvyky severu a jihu. Ty daly později vzniknout monumentálním královským
hrobkám – pyramidám.
Během 2. dynastie došlo k oslabení ústřední moci státu. To způsobily hospodářské a kulturní rozdíly
mezi severní a jižní částí země. V zemi vypukl ozbrojený boj. Panovník Peribsen s neobvykle označil
za vtělení hornoegyptského boha Sutecha, později obávaného boha války. Pokusy dolnoegyptských
vládců o odpor nakonec zlomil Chasechemvej, označující se za vtělení Hora i Sutecha.
Stará říše
(2635 – 2135 př. n. l.)
3. dynastie Nebka, Džoser, Sechemchet, Huni
29
4. dynastie Snofru, Chufu, Radžedef, Rachef, Menkaure,
Šepseskaf 5. dynastie Userkaf, Saháte, Neferrirkare, Raneferef,
Šepseskare,
Nevoserre, Menkauhor, Džedkare, Venis 6. dynastie Teti, Pepi I., Pepi II.
3. dynastie Touto dynastií začíná první velká epocha hospodářského a
kulturního rozmachu Egypta – Stará říše. Mezi posledním
panovníkem 2. dynastie a znovusjednotitelem Chasechemvejem
a prvním panovníkem 3. dynastie Nebkou nebylo přímé
příbuzenské pouto (zeť). Viditelným mezníkem obou dynastií a
také epoch egyptských dějin se stala první monumentální stavba
v Egypt – stupňovitá pyramida, vybudovaná poblíž nekropole
panovníků v Sakkáře. Její základy položil Nebka, rozsáhle
přebudovat a dobudovat ji však pro sebe dal Džoser,
považovaný za opravdového zakladatele Staré říše.
Šestistupňová, 60 m vysoká pyramida byla vybudovaná ve
čtyřech stavebních etapách: na počátku byla masívní mastaba
(hranolovitá stavba, název z arabského „mastaba“ – lavice), postupně rozšířená a změněná ve
stupňovitou pyramidu. Velmi členité podzemí pyramidy (mnoho šachet, chodeb vytesaných ve skále)
sloužilo k uložení ostatků panovníka jeho nejbližších. Pyramidu obklopovaly stavby kultovního
charakteru a to vše bylo ohrazeno masívní kamennou zdí obdélníkového půdorysu mohutnými
baštami. Tento stavební komplex napodoboval „pozemské“ královské sídlo a správní budovy
v Memfise. Stavitel první pyramidy Imhotep byl později zboštěn. Za prvních panovníků 3. dynastie byla pozornost egyptského státu zaměřena na východ – usilovali o
zatlačení kočovných kmenů a zabezpečení přístupu ke zdrojům měděné rudy na Sínaji.
Zahraničněpolitická a vojenská aktivita na konci této dynastie se zaměřila na jih. Závěr dynastie tvoří
vláda Huniho, stavitele první skutečné pyramidy (ve tvaru jehlanu) na jih od Memfidy, v Medúmu.
Pevnost vybudovan Hunim na nilském ostrově Elefantíně u Asánu měla upevnit moc nad touto oblastí
s cennými syenitovými lomy a vytvořit „cestu“ k postupnému ovládnutí Núbie.
4. dynastie
Panovníci této dynastie Cheops, Chefren a Mykerinos (pořečtěné podobyjmne Chufu, Rachef a
Menkaure) byli stavitelé gigantických pyramid v Gíze. Zakladatel dynastie Snofru upevnil moc
Egypta nad důležitými zdroji surovin na východě na Sínaji a v Núbii. Dokončil pyramidu svého
předchůdce Huniho v Medúmu a vybudoval dvě vlastní – tzv. Lomenou a Růžovou pyramidu
v Dahšúru jižně od Sakkáry. Nádherná socha prince Rahotepa a jeho manželky Nofrety, jeden
z nejvzácnějších pokladů Egyptského muzea v Káhiře, pochází z pohřebiště v Médúmu a dokládá
rozmach i v oblasti výtvarného umění, který Snofruova doba přinesla.
Snofruův syn Chufu založil královské pohřebiště v Gízee severně od sakkáry. Pyramida má přísně
geometrický tvar jehlanu a je největší egyptskou pyramidou (tzv. Velká pyramida). V jejím okolí
založil Chufu rozsáhlé komplexy hrobek – mastab – svých příbuzných a nejvyšších státních úředníků,
plánovitě budovaných a hierarchicky uspořádaných. I v tomto detailu se zrcadlí přísný absolutistický
řád, který v Chufuově době dosáhl svého vrcholu, stejně jako i důsledné rozvrstvení vládnoucí třídy.
Faraónova moc, která se v Chufuově době zdála neotřesitelná a neomezená se se smrtí faraóna ocitla
ve vážné krizi. Mezi Chufuovými syny došlo k ostrému sporu o následnictví. Tento spor nebyl nikdy
s konečnou platností rozhodnut. Po krátkém panování Radžedefa přešla vláda nad Egyptem do rukou
Socha Džosera
30
dalšího Chufuova syna rachefa, jehož dioritová sochy patří k mistrovským dílům své doby. Rachef
upevnil státní správu a vybudoval obrovský pyramidový komplex, do něhož byla zakomponována
největší sochy starověku – Velká sfinga se lvím tělem a Rachefovou hlavou. Měla symbolicky hlídat
vstup do nekropole v Gíze, brány do podsvětí. Další z Chufuových synů Hardžedef se neproslavil jako
vládce, ale jako mudrc a autor sbírky moudrých rad do života, literárního žánru, který ve Staré říši
dosáhl svého vrcholu. Doba vlády dalšího Chufuova syna Menkaurea představuje závěrečnou etapu
slavné éry Chufuovy rodiny. Jeho pyramida v Gíze (má menší rozměry) vypovídá o slabené moci
faraóna a je i dokladem vyčerpaných zdrojů země. Neklidná doba a nejasná posloupnost a okolnosti
vlády následujících panovníků v závěru dynastie je poznamenána prohlubující se sociálně
ekonomickou krizí Egypta, která se prohlubuje v následující 5. a především 6. dynastii.
Budování pyramid
Pyramidy jsou označovány královské hrobky Staré až Střední říše budované na západním břehu Nilu
na okraji pouště, kde prý začínala říše mrtvých. Nejstarší pyramidy pochází z počátku 3. dynastie. Na
konci 3. dynastie se prosadil tvar jednoduchého hladkého jehlanu. Vrcholem tohoto vývoje je skupina
pyramid panovníků 4. dynastie v Gíze.
Chufuova je vysoká 46,6m a je největší
pyramidou v Egyptě. Ve 4. dynastii se ustálil
soubor staveb příslušejících k pyramidě –
pyramidový komplex. Vstupní část
představoval údolní chrám s přístavištěm
(tam se konaly pohřební obřady –
mumifikace těla mrtvého panovníka).
Mohutná rampa s chodbou – vzestupná cesta
– spojovala údolní chrám s pyramidovým
záduším. V pyramidovém chrámu pěstovali
kněží zádušní kult panovníka.
K mumifikovanému tělu, uloženému do
sarkofágu v pohřebí komoře vybudované
pod pyramidou, byla připojena bohatá
pohřební výbava nezbytná k životu na onom
světě. V chodbě do sarkofágové komory byly spuštěny obrovské kamenné zátarasy, aby již nic
nerušilo mrtvého faraona. Ale to nezabránilo vykrádání královských hrobů v dobách neklidu nebo
oslabení státní moci.
Podle Hérodota stavělo Velkou pyramidu v Gíze 100 000 lidí po 20 let, podle Plutarcha dokonce
360 000 lidí. Celý Egypt měl však pouhých 1 mil obyvatel. Chufuovu pyramidu mohlo stavět okolo
30 000 dělníků. Podstatná část pracovala sezónně, asi 4 měsíce v roce, kdy byla zemědělská půda
zaplavena vodami Nilu. Při opracovávání kamene, v lomech i na staveništi používali dělníci
jednoduché kamenné, dřevěnné a měděné nástroje. Při přepravě kamenných bloků používali tažný
dobytek. Pyramidy vybudovali pomocí uměle navršených ramp, po nichž se kamenné bloky postupně
dovlékaly do stále větší výšky. Svědčí o tom archeologické i písemné prameny.
5. dynastie
Cheopsova pyramida v Gíze
31
Podle legendy dochované na papyru Westcar se první panovník 5. dynastie zrodil ze spojení
slunečního boha Rea s pozemskou ženou. Od té doby si egyptští panovníci zařazují jméno „syn Reův
XY“ na přední místo své královské titulatury. To vše mělo politicko-propagační význam:
ospravedlňovalo a vysvětlovalo to nástup celé dynastie a odráželo i dominantní postavení slunečního
boha Rea ve státní ideologii. Za zakladatelku – „matku“ - 5 dynastie bývá považována Chentkaus –
dcera posledního z trojice stavitelů pyramid v Gíze Menkaurea. Říkali jí „matka dvou králů“, přestože
první panovník 5. dynastie Userkaf nebyl ani jejím manželem ani synem. Teprve další dva panovníci
Saháte a Neferirkare byli jejími dětmi. Userkaf si opět zvolil Sakkáru za místo stavby svého
pyramidového komplexu. Současně s tím začal budovat severně od Sakkáry v Abusíru chrám, který
napodoboval svatyni slunečního boha Rea z dnešní Heliopole.
Sluneční chrámy dalo postavit po Userkafovi ještě pět dalších panovníků 5. dynastie. Jejich
dominantou byl obrovský kamenný obelisk, na jehož vrcholu – pyramidiu – se za ranního rozbřesku
rodil sluneční bůh. Chrámy pravděpodobně souvisely se zádušním kultem panovníků a byly i
ekonomicky, správně i kultovně spjaty s nedalekými pyramidami. Sluneční chrámy představují pro
archeologii velkou záhadu – z pramenů víme o šesti, nalezeny byly však pouze dva.
Nová dynastie si založila i nové pohřebiště s pyramidovými komplexy v Abusíru. Nevoserre (za
něho vrchol 5. dynastie) dal dokončit malý pyramidový komplex své matky a přenést do něj kult
zakladatelky dynastie, „matky dvou králů“ Chentkaus, která byla původně pohřbená v Gíze.
Ke konci 5. dynastie byla ústřední královská moc již natolik oslabena a moc šlechty v provinciích tak
silná, že musel být stvořen nový úřad „správce Horního Egypta“, který měl obnovit otřesenou
panovníkovu autoritu v jižní části země.
Z doby Džedkareovy pochází nejstarší z dosud objevených papyrů tzv. Abusírského archivu.
Abusírské papyry
Zatím nejstarší písemné památky svého druhu, byly
objeveny v r. 1982 československými archeology. Mají
hospodářskosprávní charakter a obsahují cenné údaje o
poměrech na konci 5. a počátku 6. dynastie, o náboženském
významu a hospodářském provozu královských
pyramidových komplexů… Papyry jsou psány tzv.
archaickým hieratickým písmem, nejstarší formou
egyptského kurzívního písma.
Pyramida posledního panovníka 5. dynastie Venise má jako
první některé místnosti popsány hieroglyfickými nápisy,
tzv. Texty pyramid. Představují nejstarší egyptsky soubor
náboženských textů, jejichž ústředním tématem je
panovníkův posmrtný život. Zatím byly objeveny jen
v některých pyramidách od konce 5. do 8. dynastie.
Prolínají se v nich sluneční (o vzestupu panovníka na
nebesa a jeho spojení se slunečním bohem), hvězdné
(odchod panovníka mezi nikdy nezapadající hvězdy) a usirovské (splynutí panovníka s bohem Usirem,
vládcem zemřelých) náboženské představy.
Z osobností nekrálovského původu té doby se do dějin zapsali tři vezírové. Ptahšepses měl klíčovou
funkci ve státní správě, sehrál rozhodující roli ve sporech mezi soupeřícími větvemi královské rodiny
Socha egyptského písaře z vápence
32
– ve prospěch panovníka Nevoserrea a stal se jedním z hlavních organizátorů výstavby nové královské
nekropole v Abusíru, kde si také sám postavil svou vlastní hrobku – mastabu. Vezír Ti si postavil
mastabu v Sakkáře, její bohatá a dobře dochovaná reliéfní výzdoba patří k nejkrásnějším památkám z
5. dynastie. Ptahhotep, vezír z Džedkareovy doby, je autorem tzv. moudrých rad do života (slavného
literárního díla).
6.dynastie
Oslabování ústřední moci a narůstání hospodářských a sociálních rozporů
uvnitř egyptského státu začalo vrcholit. Obraz hladem zubožených lidí,
zachycený v reliéfní výzdobě vzestupné cesty Venisova pyramidového
komplexu, předznamenává události, které v zemi nastaly. Společenské
postavení tehdy již dědičných správců krajů – monarchů – se natolik
upevnilo, že neusilovali o stavbu své hrobky poblíž panovníkovy
pyramidy. Zakládají si nekropole se skalními hroby nebo mastabami pro
svůj rod a své úředníky. Hornoegyptští monarchové byli tak mocní, že
rozhodovali o osudu egyptského trůnu. Když se po Venisově zeti Tetim
ujal vlády Pepi I., vystoupil proti němu vzdorokrál a jen vojenská pomoc
správců hornoegyptských krajů udržela panovníka u moci, ale za cenu
trvalé závislosti na hornoegyptských správcích, pečetěné sňatky s jejich
dcerami. Za dlouhé vlády posledního velkého panovníka 6. dynastie
Pepiho II. (64 nebo 94 let vlády) oslabovala společnost hospodářská krize, k jejímuž prohloubení
přispěl i naprostý rozklad státní správy. V zemi začínal hlad. Podíl na hospodářském úpadku Staré říše
v polovině 3. tisíciletí př. n. l. mělo to, že dozněl tzv. neolitický subpluviál (vlhká fáze klimatu
provázená vydatnými srážkami).
Vnitropolitická krize měla své následky na zahraničněpolitické a vojenské postavení Egypta. V závěru
vlády Pepi II. o egyptské nadvládě v Núbii nemohla být řeč. Nepodařilo se ji obnovit ani monarchou
z Asuánu – správní středisko, odkud byla tato země ovládána. Egypt tak ztratil cenný zdroj surovin i
levné pracovní síly. Zvláště núbijští vojáci byli ceněni (odráželi nájezdy asijských kočovníků).
Panovníci6. dynastie budovali pyramidové komplexy na pohřebišti v Sakkáře. Egyptský název
pyramidy Pepiho I. „Men– nefer-Pepi“ (Trvalá je krása Pepiho) dal vzniknout jménu nedalekého
sídelního města Mennoferu (Memfidy).
Mezi významnými osobnostmi nekrálovského původu vyniká vezír Kagemni, s jehož jménem je spjata
další sbírka moudrých rad do života.
Sociálně ekonomické poměry Egypta ve 3. tisíciletí př. n .l.
Faraón se stal na počátku Staré říše neomezeným panovníkem celé země. Byl jediným žijícím bohem
na zemi, prostředníkem mezi obyčejnými smrtelníky a ostatními bohy. Faraónovi patřila zemědělská
půda včetně vod Nilu, které ji pravidelně každý rok zaplavovaly, zavlažovaly a zúrodňovaly.
Neomezeně rozhodoval o osudech lidí, při hloubení zavodňovacích i odvodňovacích kanálů nebo při
stavbě jeho vlastní monumentální hrobky – pyramidy. Panovníkově přízni se těšily na prvním místě
chrámy, ve kterých byli uctíváni bohové. Také nejbližší členové panovníkovy rodiny bývali štědře
obdarováváni. Darování zemědělské půdy bylo jen dočasné a bylo vázáno na jednu právní osobu.
Obraz egyptské společnosti se na konci Staré říše podstatně změnil. Na počátku 3. dynastie byl nade
všemi faraón, pak nejužší okruh členů jeho rodiny, rodová šlechta (významné postavení hlavně na
venkově), kněžstvo a písaři, hlavní masu obyvatelstva tvořili zemědělci. Armáda tehdy ještě
neexistovala, jen podle potřeby byla dočasně vytvářena vojenská moc. O vztazích mezi jednotlivými
složkami společnosti se dozvídáme z panovníkových dekretů z pozdní Staré říše, jimiž se udělují
výsadu chrámům. Veškeré práceschopné obyvatelstvo muselo nastoupit k práci, když k tomu dal
panovník pokyn. Za vykonanou práci se jim dostávalo základní zaopatření – stravy, možná ošacení a
výjimečně ubytování.
Vezír Kagemni
33
Postupující společenská dělby práce, rozšiřování zemědělské výroby zakládáním nových vesnic a
zdokonalováním závlahového systému, osvojování nových pracovních postupů při výrobě kovů a
opracovávání kamene, rozvoj řemesel a obchodu, rozvoj písemnictví – to jsou základní znaky
vzestupu Staré říše. Zemědělská půda v celém Egyptě sice formálně zůstává panovníkovým
vlastnictvím, ve skutečnosti přechází do držení chrámů, vysokých úředníků a rodové šlechty. Výsadní
postavení panovníka se podlamuje. Příjmy putující do panovníkovy pokladny se zmenšují, půdy
v panovníkově držení ubývá a bohatství a moc šlechty na venkově rychle vzrůstá. Tomu nezabrání ani
opakující se panovníkovy reformy řízení hospodářského i náboženského života. Panovník se musel
postarat o pokračování svého života po smrti, o posmrtný život stále většího okruhu své rodiny a
svých úředníků, budoval mohutné pyramidové komplexy→ vyčerpávalo hospodářské zdroje země.
Přísně uspořádaný faraónský stát Staré říše se upevňoval během 3. dynastie a za panovníků první
poloviny 4. dynastie dosáhl vrcholu své hospodářské i politické moci. Od konce 4. dynastie se státní
moc začala rozpadat, až zanikla na konci 6. dynastie v době sociálních nepokojů.
První přechodné období (2134 – 1991 př. n. l.)
7. – 8. Dynastie rozpad Staré říše
9. – 10. Dynastie Herakleopolské království
11. dynastie (1.část) znovusjednocení Egypta vládci z Théb
Archeologické i písemné prameny k tomuto období pochází z pohřebišť poblíž sídel monarchů, vládců
egyptských krajů.
7. – 8. dynastie
Manehtova 7. dynastie trvala jen 70 dní – snad tak mělo být vyjádřeno bezvládí, doby samozvaných
vládců a jejich pokusů se zmocnit egyptského trůnu. Podobně i 8. dynastie trvala krátce – asi 20 let.
Rozvrat státní moci vedl k úplnému zániku vnitřní i vnější bezpečnosti země. Hlad, drancování
pohřebišť i královských pyramid, nájezdy cizích kmenů do Egypta a obsazování úrodné půdy
Východní Delty asijskými kočovníky dokládalo bídu, která zachvátila Egypt. To vše narušilo
světonázorové představy Egypťanů (jaký má smysl královská moc, posmrtný život, víra v bohy).
Pozdější literární díla (Naučení Ipuverovo, Dialog zoufalcův, Písně harfeníků,…) o tom dokládají
přímé svědectví.
9. – 10. dynastie
Během 9. – 10. dynastie se v rychlém sledu vystřídalo několik
panovníků za sebou, aniž by se jim podařilo sjednotit zemi. Sídelním
městem se stal Nennisut (řecky Herakleopolis). Zakladatel 9.
dynastie Achtoj ovládl jen oblast středního Egypta, jeho nástupci
připojili i Deltu, do Horního Egypta se jim moc nepodařila rozšířit.
Vládcové Théb (egyptsky Vesetu – 11. dynastie) se jim postavili na
odpor a sami zahájili boj za znovusjednocení země. Úspěšně jej
dokončil Mentuhotep II., který nakonec zlomil i moc tzv.
herakleopolského království na severu země.
Upevňovat státní moc a správu, zlepšovat hospodářské poměry se
dařilo jen postupně. To lze usoudit ze slavných literárních děl té doby
– Naučení pro panovníka Merikarea nebo z povídky O výmluvném venkovanovi.
Střední říše (2061 – 1785 př. n. l.)
Sochy v Thébách
34
11. dynastie 2061 – 1991 př. n. l.
Mentuhotep II. – IV.
12. dynastie 1991 – 1785 př. n. l. Amenemhet I., Senvosret I., Amenemhet II., Senvosret
II., Senvosret III., Amenemhet III., Amenemhet IV.,
Sobeknofru
Kromě četných archeologických pramenů existují pro toto období písemné prameny různého druhu –
texty správního charakteru (Reisnerovy papyry č. I-IV, Kahúnské papyry – podávají svědectví o
hospodářském a náboženském životě této doby, některé pomohly stanovit chronologii Střední říše;
Hekanachtovy dopisy,...) i díla literární (Naučení Amennemheta I. jeho synovi Senvosretovi I.,
Povídky o Sinuhetovi,...).
11. dynastie (2.část)
Novým sjednotitelem Egypta byl okolo roku 2040 př. n. l. Mentuhotep II., který zajistil hranice
země, zahájil rozsáhlou stavební činnost v údolí Dér el-Bahrí. Za vlády jeho syna a nástupce
Mentuhotepa III. se upevnila politická a hospodářská situace v zemi.
12. dynastie
Vezír posledního panovníka 11. dynastie, Mentuhotepa IV., Amenemhet (nepocházel z královského
rodu) založil roku 1991 př. n. l. novou 12. dynastii. Jejím panovníkům se podařilo vybudovat silný stát
a přivést Egypt k druhému období velkého rozkvětu. Panovník Amenemhet I. založil nové hlavní
město Ictavej, asi 30km od Memfidy. Začal se stavbou rozsáhlého systému pohraničních pevností,
zvaného Vládcovy zdi, který měl zamezit pronikání Asijců do Egypta. Uspořádal četná tažení proti
lybijským kmenům a Núbii, kde také začal se stavbou pevností, které měly zajisti kontrolu nad Dolní
Núbií. V roce 1971 př. n. l. zavedl Amenemhet I. instituci spoluvládce, která měla zaručit plynulost při
přechodu vlády. To se osvědčilo v roce 1962 př. n. l., kdy byl Amenemhet I. zavražděn při harémové
vzpouře, proto byla instituce spoluvládce v platnosti po celou Střední říši. Jeho nástupci Senvosretovi
I. se podařilo dokončit kolonizaci Núbie
Z této doby pochází důležitý soubor tzv. zaklínacích textů na hliněných soškách zajatců a na
nádobách, mají značný význam pro poznání politicko-zeměpisných poměrů v daných oblastech.
V následujícím období, za vlády Amenemheta II., se rozvíjel obchod s Puntem, Přední Asií a Krétou.
Nejvýznamnější soubor předmětů nalezených v těchto oblastech představuje tzv. poklad z Tódu a je
považován za dar ze Sýrie. Obsahoval 4 měděné schránky s drahými kovy a výrobky z nich.
Za mírové vlády Senvosreta II. se do popředí zájmu dostala oblast Fajjúmu – největší egyptské oázy
ležící v proláklině v Libyjské poušti. Z velké části ji tvořilo jezero se systémem umělých
zavodňovacích kanálů vybudovaných Senvosretem II., umožňovaly podle potřeby rozvádět vodu a
regulovat zavlažování. To znamenalo opuštění systému přirozeného zavlažování, praktikovaný ve
Staré říši. Systém umělého zavlažování umožnil získat obrovské plochy nové úrodné půdy. Z původní
fajjúmské močálovité krajiny se stala nejvýznamnější zemědělská oblast Egypta, v níž vznikala nová
sídliště.
Panovník Senvosret III. provedl významné reformy v oblasti státní správy. Především radikálně
omezil tradiční práva a moc monarchů a jejich rodin a vyřadil je z politického života země. Současně
začal spravovat nomy centrálně z rezidence prostřednictvím tří vlastních kanceláří, které přímo řídil
vezír. Senvosret III. dále upevnil egyptské panství v Núbii a Palestině. V roce 1871 př. n. l. dal
prokopat průplav, který umožnil velkým obchodním a vojenským lodím průjezd do Núbie, a tím
rychlejší zásobování tamějších egyptských pevností.
35
Poslední panovníci 12. dynastie dále zvelebovali oblast Fajjúmu. Núbijské i předoasijské oblasti byly
plně pod egyptskou kontrolou. Po smrti Amenemheta IV. se ujala vlády jeho
sestra Sobeknofru - první žena na faraónském trůnu.
Náboženství
Théby zůstaly centrem boha Amona, ale během 12. dynastie ztratily politický
význam. Do popředí se dostalo uctívání memfidského boha stvořitele Ptaha a
héliopolského boha slunce Rea. S růstem významu Fajjúmu i krokodýlí božstvo
Sobek a hadí bohyně žní Renenuta. S rozšířením víry v Usírovo království na
onom světě souviselo s uctíváním tohoto boha, rostl význam města Abydu (tam
byl hrob Usíra) a vznikly soubory náboženských textů – Knihy dvou cest a
Textů rakví.
Společenské poměry
Monarchové měli stále značná privilegia, vládli neomezeně svým krajům a hromadili svůj majetek.
Radikální změnu přinesla až vláda Senvosreta III. a jeho administrativní reforma, která zlomila
tradici mocných rodů správců Elefantíny, Zaječího a Antilopího nomu. Všechny nomy byly nadále
řízené centrálně a byl zavedený systém účinné kontroly.
Tato reforma značně zvýhodnila střední vrstvy obyvatelstva, zvláště úředníky a řemeslníky. Získali
majetek a výhody. Stali se rovněž (vedle panovníků a chrámů) vlastníky nově získané půdy v oblasti
Fajjúmu, kde byly zakládány vesnice v čele se starosty odpovědnými za placení daní z užívání půdy.
Charakteristickým rysem společenského vývoje ve Střední říši byl neustálý růst počtu otroků cizího
původu (zvláště asijského), kteří se dostávali do Egypta jako váleční zajatci nebo prostřednictvím
obchodu s otroky. Tito otroci byli uváděni v úředních seznamech domácností svých pánů. Lidé je
dostávali darem od krále, popř. si je mohli koupit příslušníci zvýhodněné střední vrstvy.
Stavitelství a umění
Hrobka Mentuhotepa II. v Dér el-Bahrí představuje kombinaci hornoegyptské skalní hrobky
s memfidskou pyramidou. Amenemhet I. se opět vrátil ke královské hrobce v podobě pyramidy. Po
něm si je i další panovníci 12. dynastie dali stavět poblíž nové rezidence Ictaveje. Na rozdíl od
pyramid Staré říše byly stavěny jinou metodou: nejprve byla postavena kostra z kamenných zdí,
prostory mezi nimi se zasypaly pískem a sutí a obestavěly vrstvami z nepálených cihel a teprve
nakonec byla stavba obložena vápencovými deskami a zakončena popsaným žulovým pyramidiem.
Pyramidy byly obklopeny cihlovými mastabami vysokých úředníků. Další velkolepou stavbou byl
zádušní chrám Amenemheta III. u Hawwáry. Vznikala i pozoruhodná sochařská díla, krásné reliéfy
a malby a dokonalá klenotnická díla.
Literatura
Skutečného rozkvětu dosáhla v období Střední říše krásná literatura. Mezi vrcholná díla patří povídky
(o Sinuhetovi), pohádky, chvalozpěvy (na Nil) a písně harfeníků, které zdůrazňují pomíjivost
pozemského života a nabádají k užívání životních radostí.
Z doby Střední říše známe některé odborné texty – matematické, lékařské a zvěrolékařské, které
dokládají vysoký stupeň znalostí starověkých Egypťanů.
Druhé přechodné období (asi 1785 – 1552 př. n. l.)
Bůh Anubis – bůh
mumifikace a pohřebišť
36
Prameny
Mezi archeologické prameny patří vedle hrobek panovníků 13. dynastie, svatyní božstev a různých
předmětů se jmény panovníků především sídliště a pohřebiště v Tell ed-Dábě (rezidence Hyksósů).
Důležitým písemným pramenem jsou dvě Kamosovy stély z Amonova chrámu v jarmaku s líčením
osvobozovacích bojů. Karnacký seznam, Turínský papyrus a výpisky z Maneta uvádějí množství
panovníků (217), kteří se rychle střídali a často také vládli společně. Jediné souvislé líčení vpádu
Hyksósů se zachovalo Josefa Flavia z 1. stol. n. l.
Politické dějiny
Během vlády13. dynastie se rychle střídali panovníci, státní moc slábla a území Egyptu se
zmenšovalo. Moc monarchů v provinciích, kterou zlomil Senvosret III., se i přes oslabení
panovníkovy moci neobnovila. Politickou moc získali hornoegyptský a dolnoegyptský vezír a jejich
rodiny (dříve jednotný vezírův úřad).
Bezpečnostní linie ve Východní deltě se za 13. dynastie stala nespolehlivou. Do země pronikaly
západosemitské kočovné kočovné kmeny a usazovaly se především ve Východní Deltě, kde uctívali
svého boha Baala, kterého ztotožnili s egyptským Sutechem, zřídili mu kultovní centrum v pozdější
hyksóské rezidenci Avfarisu (egyptsky Hatvoret, dnešní oblast tel led-Daˇba – Kantír). Semitští
přistěhovalci posílili asijskou vrstvu v Egyptě, složenou z otroků a propuštěnců. Její příslušníci se
postupně začali prosazovat a získávat významné postavení ve státní sféře a u královského dvora.
Někteří dokonce vládci země. Tito původem Semitští vládci (např. Chendžer) si dali jako jiní
panovníci 13. dynastie postavit cihlové pyramidy v Dahšúru a Sakkáře. Rezidencí dynastie zůstal
Ictavej. Mezitím se většina nomů v Deltě osamostatnila pod
vládou cizích správců a vládci 13. dynastie museli ustoupit do
Horního Egypta.
V 1. pol. 17. stol. př. n. l. do Egypta pronikla vlna
předoasijských přistěhovalců, kterou chápeme jako expanzi
nositelů foinicko-palestinské kultury z doby bronzové II
s pokročilou městskou civilizací. Egypťané označili
přistěhovalce titulem beduínských náčelníků hekau-chasut,
„vládci cizích zemí“, který antičtí autoři přepisovali jako
hyksós. Pomocí nových zbraní a účinné vojenské taktiky
ovládli celou Deltu a kolem roku 1650 př. n.l. v Avarisu
založili vlastní dynastie (15. a 16.). V Horním Egyptě si
udrželi relativní nezávislost thébští vládci. Nejvýznamnějšími
hyksóskými panovníky byli Chajan a Apopi. Kvetly
obchodní styky se zahraničím.
Za jižní hranicí Egypta se mezitím vytvořilo samostatné
núbijské království. Uznávalo hyksóskou nadvládu, ale
zároveň poskytovalo thébským vládcům vojáky.
Hyksóští panovníci uctívali egyptského Sutecha,
13. dynastie asi 1785 – 1650 př. n. l.
14. dynastie asi 1715 – 1650 př. n. l.
15., 16. dynastie=hyksóské asi 1650 – 1540 př. n. l.
17. dynastie=thébská asi 1650 – 1552 př. n. l.
Delta Nilu ze satelitu
37
užívali egyptských jmen, do Egypta zavedl válečné vozy tažené koňmi, složené luky většího dostřelu a
průrazností, bronzové meče, šavle a sekery.
Thébští vládci měli jen lokální význam, i když se jejich území rozkládalo mezi Abusem a
Elefantínou. Od roku 1640 př. n. l. začali tito vládci (17. dynastie) užívat faraónskou titulaturu. Za
politický vzor si vybrali thébské vládce 11. a 13. dynastie. Vládce Sekenjenre byl natolik silný, že
zahájil boje s hyksóským panovníkem Apopim, v nichž sám padl. V osvobozovacích bojích
pokračoval jeho syn Kamose, který prý při tažení na sever dobyl strategický bod Hyksósů Nerusi a
pronikl až k Avarisu. Uspořádal tažení do Núbie a znovu se zmocnil Buhenu. Po jeho smrti nebyli
ještě Hyksósové z Egypta zcela vypuzeni, nicméně svému bratru Amosovi zanechal území, které
sahalo až k Fajjúmu. Amose dosáhl konečného vítězství nad Hyksósy, sjednotil Egypt a založil
novou, 18. dynastii.
Nová říše 18. dynastie 1552 – 1306 př. n. l. Amose, Amenhotep I., Thutmose I., Thutmose II.,
Hatšepsut,Thutmose III., Amenhotep II., Thutmose IV.,
Amenhotep III., Amenhotep IV. (Achnaton), Smenchkare,
Tutanchamon, Aje, Haremheb
19. dynastie 1306 – 1186 př. n. l. Ramesse I., Setchi I., Ramesee II., Merenptah, Setchi II.,
Amenmesse, Siptah, Tausret
20. dynastie 1186 - 1078 př.n.l. Setnach, Ramesse III., Ramesse IV. – XI.
Prameny
Archeologických i písemných pramenů je mnoho. Archeologické:
hrobky faraónů v tzv. Údolí králů a manželek ramessevských
faraónů v Údolí královen, jejich zádušní chrámy na západním
břehu Nilu, chrámy bohů a hrobky faraónských úředníků a
hodnostářů. Zbytky paláců, měst, sídlišť, sochy, stély, skaraby,
které jsou opatřeny nápisem připomínající určité události. Písemné:
seznamy panovníků, Amarnský archív s dochovanou
korespondencí Amenhotepa III. A IV. S předoasijskými vládci,
chrámové nápisy, papyry s texty hospodářského i správního
charakteru, soudní protokoly s vykradači hrobek z ramessovské
doby, úřední i soukromé dopisy na papyrech aj.
18. dynastie
Ahmose, zakladatel dynastie a první panovník Nové říše, rozhodl
o definitivní porážce Hyksósů, když dobyl Memfis a kolem roku
1540 př. n. l. i Avaris. Krátce na to obsadil zbytek Delty a ovládl
Sinaj a Dolní Núbii (núbijské území se zlatými doly=nesmírný
hospodářský význam pro Egypt). Núbie kontrolována opět
prostřednictví impevností, navíc zavedena přísná egyptská správa
v čele s místokrálem (označován jako „královský syn z Kuše“ a „správce jižních zemí“). Mohl v Núbii
rozhodovat prakticky samostatně.
Po sjednocení země se Ahmose snažil vytvořit novou ústřední správu. Opíral se o úřednickou
vrstvu, jejíž příslušníci své úřady dělili. Správním centrem země a sídlem vezíra byly Théby, které se
staly i náboženským centrem. Po upevnění státní moci za Amosovy vlády, došlo během panování jeho
Egypt za Nové říše
38
syna Amenthotepa I. ke kulturnímu rozmachu. Amenhotep I. se obklopil umělci, staviteli, učenci. Jeho
stavitel Ineni vybral pro panovníkovu hrobku místo ve skalách v Západních Thébách, v tzv. Údolí
králů.
Údolí králů
Amenhotep I. se stal zakladatelem nového pohřebiště faraónů, kde se později pohřbívali i ostatní
panovníci Nové říše. Jeho skalní hrobka představuje nový typ královského hrobu: vlastní hrob
zdobený reliéfy a náboženskými texty a opatřený bohatou pohřební výbavou je vytesán do
vápencového masívu, zatímco zádušní chrám, zároveň zasvěcený Amonovi, leží blíže Nilu. V jiném
odlehlém údolí vybral později Setchi I. místo pro skalní hrobku své matky Satre, čímž založil
pohřebiště ramessovských královen a princů, tzv. Údolí královen. Hrobky tesali a zdobili řemeslníci,
kteří bydleli v nedaleké vesnici, dnešní Dér el-Medíně. Při archeologických výkopech objeveny nejen
domy řemeslníků, ale i jejich nedaleké hrobky. Archeologické a písemné prameny z Dér el-Medíny
informují o každodenním životě obyvatel vesnice.
Stěny v hrobkách jsou zdobeny scénami a nápisy. Kněží panovníka Amenhotepa I. zavedli řadu
rituálů a sepsali náboženské dílo = „Amduat“, které se stalo předlohou pozdějším tzv. průvodcům
podsvětím. Kněží nové říše považovali vládce podsvětí Usíra za personifikaci nočního boha slunce. Ze
starších rozšířených představ o Usírovi vychází v době Nové říše kodifikovaná sbírka textů o 189
kapitolách, tzv. Kniha mrtvých. Tyto texty napsané na papyrech se dávaly zemřelému do hrobu.
Účelem byl usnadnit zemřelému cestu do podsvětí, pomoci mu obstát při Usírově „posledním soudu“,
umožnit mu překonat mu různé překážky a nebezpečí na onom světě, a tak mu zajistit věčný život
blažených mrtvých.
Zakladatel egyptské říše Thutmose I. (zahájil novou epochu v zahraniční politice) zřídil
v Horní Núbii novou provincii, upevnil egyptské panství v Přední Asii a při svém tažení překročil
dokonce Eufrat; novou hranici říše vymezil až u Karchemiše. Rostla opět úloha Memfidy- vojenské
centrum s kasárnou, byli zde vychováváni princové.
Po smrti Thutmose II. Se s pomocí Amonova kněžstva ujala vlády jeho manželka Hatšepsut, „dcera
Amonova“. Přijala dosud výhradně mužskou roli
faraóna: používala panovnickou titulaturu a nechala
se znázorňovat jako muž. Dobyvatelskou politiku
nahradila mírovou. Vojenská tažení do Asie
vystřídaly obchodní výpravy do Putnu a na Krétu.
Královna si dala postavit velkolepý zádušní chrám
v Dél el-Bahrí. Jejím nástupcem se stal vojevůdce
Thutmose III., který byl 22 let jejím spoluvládcem (i
mrtvou královnu nenáviděl). Zahájil nejrozsáhlejší
egyptskou dobyvatelskou politiku.
Vážný soupeř vyrostl Egyptu v podobě koalice
syrských knížat, v čele se správcem Kadeše.
Thutmose III. Musel uspořádat celkem 17 tažení, aby
získal Sýrii zpět (ztratil ji při odstraňování památky zesnulé královny Hatšepsut). Podél
středomořského pobřeží vytvořil řetěz pevností. Při 8. tažením v roce 1458 př. n. l. překročil Eufrat a
dobyl Kadeš, což zapůsobilo na Chetity, Babylóňany i Asyřany. O těchto událostech jsme informováni
z tzv. Análů Thutmose III. V Karnackém chrámu.
Na asijském území zavedl přísnou správu v čele se „správcem severních zemích“ Džehutim. Núbii,
která dodávala Egyptu zlato a vojáky, ovládal Egypt až ke 4. kataraktu. Thutmose III. se zdržoval
Chrám Hatšepsut v Údolí králů
39
častěji ve vojenském Memfisu než v hlavním městě Thébách. Podporoval obchodní styky s cizinou a
stavěl chámy bohů.
Po Amenhotepovi II., který krutě potlačil vzpouru v Asii, vládl jeho
syn Thutmose IV. Ten potvrdil mírovou smlouvu s Mitanni politickým
sňatkem s dcerou mitannského krále Artatamy.
Politické sňatky v 18. dynastii byly časté, Asijské princezny se stávaly
vedlejšími manželkami, hlavními=královnami byli Egypťanky.
Amenhotep III. vládl pomocí své manželky Teje. Pozoruhodná je
stavitelská činnost Amenhotep III. v Jarmaku, Luxsoru a Núbii. Jeho
zádušní chrám v Západních Thébách prý svou velikostí a nádherou
překonával všechny ostatní stavby.
Syn Amenhotepa III. a Teje Amenhotep IV. (Achnatón) Provedl
radikální, rozsáhlou reformu v náboženství, správě a umění podle dobře
promyšleného plánu. Začal prosazovat uctívání Atona, kterého chápal
jako personifikaci starého slunečního boha Re. Místo sokolího slunečního
božstva bylo znázorněno slunce s vyřazujícími životodárnými paprsky,
které byly určeny bez rozdílu všem bytostem ve všech zemích. Aton
nahradil Amona v úloze státního boha. Náboženskou reformu provázela
reforma umění. Byl zaveden nový, expresionistický až naturalistický styl.
Faraón se obklopil novým úřednictvem, které pocházelo z nižších
egyptských vrstev i z asijských přistěhovalců. Veškerá moc (politická i
náboženská) byla v rukou Amenhotepa IV. V 6. roce své vlády panovník
založil nové sídelní město a Atonovo kultovní centrum Achetaton
v dnešní el-Amarně s paláci, chrámy a obytnými čtvrtěmi, ale státní správa z velké části nadále
sídlila v Memfise a Thébách. Zároveň změnil své jméno na Achnaton
(„prospěšný Atonovi“) a dal odstraňovat jména ostatních bohů v chrámech a
archívech. Zavedl monoteismus boha Atona a sám se prohlásil za jeho
zvěstovatele a jediného prostředníka mezi ním a lidmi. (O událostech z doby
Achnatonovi vlády a neklidných poměrech v Palestině se dovídáme
z diplomatického Amarnského archívu). Hlavní manželkou a stoupenkyní
Achnatona byla Nefertiti. Protože se jí nenarodil syn, ustanovil Achnaton roku
1351 př. n. l. svého příbuzného Smenchkarea spoluvládce a oženil ho se svou
dcerou.
Po smrti Achnatona a Smenchkarea nastoupil na trůn mladičký
Tutanchamon (snad Smenchkareův bratr), za něhož skutečně vládl Tejin
příbuzný Aje. Po dvou letech byla rezidence přeložena z Achetatonu do
Memfidy. Za krátké vlády mladého panovníka končí tzv. Amarnské období;
bůh Aton ztrácí význam. Objev nevyloupeného Tutanchamova hrobu (jediný
dosud objevený nevyloupený hrob egyptského panovníka) v Údolí králů
učiněný H. Carterem v roce 1922 překvapil svou výbavou celý svět.
Doznívání Amarnské doby
Tato doba zanechala v Egyptě trvalé stopy. Hovorovou egyptštinu Nové říše Achnaton povýšil na
spisovnou. Nadále se jí užívalo i v Ramessovské době a jsou jí psány četné dochované povídky a
pohádky (např. Spor Hora se Sutechem) a jedinečný soubor milostných písní. Náboženská literatura
se i nadále psala klasikou egyptštinou. Úlohu Atona jako jediného boha stvořitele, který pečuje o
veškeré lidstvo, převzali v Ramessovské době Re a Hor. Achnatonova reforma nejvíce přežívala v
Amenhotep IV.
Achnaton s Nefertiti uctívají Atona
40
umění; ještě řadu let vznikaly reliéfy a malby chrámech, a zvláště v hrobkách v tzv. pozdním
amarnském stylu.
Když se Achnesenamově, mladé vdově po Tutanchamovi, nepovedlo uzavřít sňatek se synem
Chetitského panovníka Šuppiluliumy (princ cestou do Egypta zavražděn), převzal vládu velekněz Aj,
kterého podporoval vysoký důstojník Haremheb. Aj neměl mužského potomka, tak určil za svého
nástupce Haremheba. Tento panovník se soustředil na urovnání hospodářství země a její správy. Vydal
soubor nařízení, která měla zabránit korupci. Za své vlády byl nucen bojovat s Chetity.
19. dynastie
Za svého nástupce Haremheb vybral důstojníka Patramessehoka, kterého jmenoval vezírem a
„zástupcem Jeho Veličenstva v Horním a Dolním Egyptě“. V roce 1306 př. n. l. nastoupil tento muž
na trůn jako Ramesse I. a založil 19. dynastii. Teprve v této době byly zahlazovány stopy po
Amarnský době, v chrámech bylo stesáváno Atonovo jméno.
Výrazněji se do dějin zapsal jeho syn Setchi I., který založil poblíž hyksóského Avarisu ve Východní
Deltě (odtud pochází 19. dynastie) rozlehlý královský palác a znovu začal uctívat boha Sutecha. Spolu
s Amonem, Reem a Ptahem se stal Sutech nejvýznamnějším božstvem. Setchi I. se při svých taženích
znovu zmocnil Sýrie a odrazil útok Libyjců. Významná byla jeho činnost stavitelská.
Jeho syn Ramesse II. vládl 66 let a byl snad nejslavnějším egyptským panovníkem. Za jeho vlády
byla osídlena nová rezidence Pi-Ramesse („Ramesseovo město“), do které se z Memfidy přestěhoval
královský dvůr a státní správa
Když mladý král při svém tažení do Asie opět získal území sahající až k Ugaritu, rozhodl se
zakročit chetitský král Muvatalliš. Tak v roce 1285 př. n. l. došlo k bitvě u města Kadeše na Orontu,
v níž se Ramessovi II. Podařilo odvrátit hrozící porážku. Byl však nucen tažení ukončit a území
Amurru přenechat Chetitům.
V roce 1270 př. n. l. uzavřel chetitský král Chattušiliš III. mírovou a spojeneckou smlouvu s Ramesse
II., v níž se obě mocnosti zřekly použití zbraní proti sobě, slíbily si pomoc v případě vnějšího napadení
i vnitřních nepokojů a dohodly se na vdávání politických uprchlíků. Část území Amurru zůstala
egyptská a město Kadeš chetitské. Tato smlouva nebyla nikdy porušena. Ramesee II. Uzavřel sňatek
s chetitskou princeznou, hlavními manželkami však nadále zůstávají Egypťanky – Nefertari a
Esetnofret.
Mírová smlouva s Chetity umožnila Ramessovi II. chránit a rozšiřovat západní a jižní hranici země
a věnovat se stavitelské činnosti ( chrámy božstev v Jarmaku, Luksoru a Abú Simbilu a zádušní chrám
v západních Thébách).
Další panovník Merenptah dal jako sídelnímu městu přednost dávné Memfise, kde vybudoval
poblíž Ptahova chrámu nový královský palác. Dodržoval mírovou smlouvu s Chetity a v souladu s ní
dodával obilí do hladomorem postižené Chetitské říše. Nebezpečí hrozilo Egyptu z jiné strany.
Mořské národy. Již v Amarnské době dosáhli východního středomoří Šerdenové (po nich
pojmenována Sardínie), kteří, vstupovali jako vojáci do egyptských služeb. Po nich dorazila další vlna
tzv. mořských národů mezi nimiž byly národy Šekleš, Luka, Turša a další. V roce 1219 př. n. l. se
spojily s libyjskými kmeny a společně napadly Egypt. V Západní Deltě se jim postavilo Merenptahovo
vojsko a porazilo je poblíž města Bútó (vítězství zachováno na stéle).
Proti Merenptahovu nástupci Setchimu II. Se postavil núbijský místokrál, který vojensky ovládl
Horní Egypt a zmocnil se na krátký čas královského úřadu pod jménem Amenmesse. Při dalším tažení
na sever byl poražen. Skutečná vláda v zemi nebyla v rukách Setchiho II. nýbrž královny Tausret,
která vládla za svého manžela a potom i za jejich syna. Používala panovnické titulatury a v Údolí králů
si dala vytesat skalní hrobku. Na sklonku 19. dynastie byla v zemi chaotická situace, což potvrzují
nápisy kancléře Baje, oblíbenec Tausrety, podílel se na vládě. Úřednická vrstva zajistila kontinuitu
státní správy i nástupnictví nové dynastie.
41
20. dynastie
Zakladatel dynastie Setnach, všichni jeho nástupci používali jméno Ramesse
=) dynastii označujeme jako ramessovskou. Jeho syn Ramesse III. je
posledním významným panovníkem Nové říše. Odrazil útok Libyjců a
mořských národů a ochránil hranice Egypta. Ve všech těchto bitvách získal
Egypt obrovské množství zajatců, z nichž se stali otroci, ale i žoldnéři.
V Egyptě jim byla přidělena území, kde se usadili a zdomácněli.
Ze staveb Ramesse III. vyniká jeho palác a zádušní chrám v Medínet Habu,
který má pevnostní charakter, a jeho velkolepá hrobka v Údolí králů.
První známá stávka v dějinách
Řemeslníkům a jejich rodinám se poměrně dobře dařilo za vlády 18. a 19. dynastie. Byli svobodní,
pracovali pevně stanovenou dobu, pravidelně dostávali mzdu a měli svůj majetek, s nimž mohli volně
disponovat. V době Ramesse III. se značně zhoršila hospodářská situace v zemi, vzrostla korupce,
objevili se stížnosti na prodejné úředníky. Během krátké doby stouply ceny potravin 5krát.
Řemeslníkům z Dér el-Medíny nebyla v roce 1156 př. n .l. vyplacena mzda (příděly potravin) po dva
měsíce. Proto uspořádali protestní pochod do správního centra v Ramesseu a vstoupili do stávky.
Otevřeně kritizovali neschopnost a korupci úředníků. Král byl nucen vyplatit zadržovanou mzdu.
Proběhlo spiknutí proti králi, v jehož čele stála královna Teje ( a někteří vysocí úředníci), která
chtěla dosadit na trůn svého syna Pentavereta. Král byl sice za svého pobytu v Medínet Habu
zavražděn, ale legitimnímu nástupci se podařilo ujmout se vlády. Následoval proces s viníky, po němž
zúčastněným vysokým úředníkům bylo dovoleno spáchat sebevraždu, zatímco ostatním za trest uřízli
nos a uši.
Ramesse IV. Dal sepsat manifest, v němž potvrdil dary, které jeho otec věnoval chrámům (zvláště
thébským) – tzv. Velký Harrisův papyrus. Mimo jiné to byla desetina veškeré obdělávané půdy
v zemi. Další nová nařízení ještě zvýhodnila postavení kněžstva, které již tak mělo značný majetek a
přebíralo i politickou moc.
S hospodářským úpadkem Egypta souvisí celková krize Egypta za posledních Ramessovců. Na
Předním východě se tehdy rozšířilo zpracování železa a pro Egypt ztratily význam bohaté měděné
doly, které byly zdrojem vysokých příjmů pro státní pokladnu. Strategický význam tím ztratily i
egyptské opěrné body v jižní Palestině. Za Dlouhé vlády Ramesse IX. Došlo k vylupování hrobek
v thébské nekropoli. Při soudních procesech, jejichž záznamy se dochovaly na papyrech, vycházela
najevo neuvěřitelná korupce nejvyšších státních úředníků a kněží. Za Ramesse X. opět pokračovaly
stávky řemeslníků z Dér el-Medíny.
V době hospodářské a politické krize slábla moc krále a vezíra, zatímco Amonův velekněz a
núbijský místokrál se stále více osamotňovali a své úřady již po několik generací dědili. Egypt ztratil
jednotné politické a vojenské vedení. Kolem roku 1090 př. n. l. vypukl v zemi hladomor a občanská
válka. Král byl nucen pověřit núbijského místokrále Panehsiho, aby silou opět zavedl pořádek. V zemi
tak byla zavedena vojenská diktatura, která se opírala o núbijské žoldnéře. Roku 1082 př. n. l. se
Panrusi vrátil na jih a novým vládce Horního Egypta se stal velekněz Hrihor, který se snažil o
urovnání poměrů v zemi. Podobně jako na jihu také na severu svěřil Ramesse XI. Skutečnou moc do
rukou blíže neznámého Smendese a královny Tanutamony. ( Z této doby pochází literární dílo
Venamonova cesta do Foinikie).
Společenské poměry
Mumie Ramesse III.
42
V období Nové říše byl faraón stále neomezeným vládcem Egypta. Významnou úlohy v této době
sehrály i ženy – manželky panovníků i samostatně vládnoucí královny.
V čele státní správy stály dva vezíři (hornoegyptský a dolnoegyptský). Vezírovi byli přímo
podřízeni správci měst, starostové vesnic vysoký úřednický sbor. Svou zvláštní správu měl královský
palác a vojsko. V čele náboženské správy byl „představený kněží všech bohů Horního i Dolního
Egypta“, kterým byl často Amonův velekněz. Cizí Egyptem ovládaná území měla svou vlastní správu.
Asijské državy spravoval správce severních zemí s pomocí místních knížat, v čele Núbie stál
místokrál, královský syn z Kuše.
Králové 18. dynastie vytvořili novou úřednickou vrstvu, o kterou se opírali. Nejvyšší úřednici,
které si král vybíral a kteří byli často nižšího původu, měli jeho plnu důvěru. V Ramessovské době se
jejich úřady dělily. Thutmose III. se v souladu se svou politikou opíral především o vysoké důstojníky
a vůbec o vojsko. Vojáky z povolání byli právě důstojníci – velitelé, zatímco prostí vojáci se
rekrutovali z řad městského a venkovského obyvatelstva.
V době Nové říše byli značně znevýhodněni řemeslníci. Situace zemědělců byla v době nízkých
náplav a neúrody neutěšená, platili i vysoké daně. Zadlužovali se a existují doklady, že prodávali sebe
sama i s rodinou do otroctví. Většina otroků však byli cizího původy, zvláště asijského. Zdrojem byli
váleční zajatci, které král přiděloval zpravidla chrámům.
Důležitou úlohu sehrálo v Nové říši kněžstvo působící v chrámech po celé zemi, zvláště však
v Thébách. Na základě královských darů přicházely do vlastnictví chrámů pozemky, stáda dobytka,
lomy atd. Bohaté chrámy se hospodářsky osamostatnily a staly se nezávislými na panovníkovi.
Z Wilbourova papyru pocházejícího z ramessovské doby se dovídáme, že většina půdy v zemi patřila
právě chrámům. Panovníci 18. a 19. dynastie hojně obdarovávali cizími válečnými zajatci, kteří tam
potom pracovali jak zemědělští otroci.chrámy se navíc významně podílely na zahraničním obchodu
Egypta. Je teda přirozené, že v Nové říši stále stoupal vliv kněžstva, až dosáhl vrcholu v pozdní
ramessovské době, kdy jeho představitel – Amonův velekněz- převzal v zemi faktickou moc.
MALÁ ASIE (ANATOLIE)
Přírodní podmínky
Malá Asie (podle lat. Názvu Asie Minor) je
poloostrov obklopený ze tří stran mořem:
Černým na severu, Egejským na západě a
Středozemním na jihu. Na východě přechází
pozvolně do arménských hor a jejím dalším
pokračováním je náhorní rovina íránská;
v jihovýchodním cípu se stýká oblastí
nazývanou později Kilikie se Sýrií.
Geografický pojem Malé Asie se v podstatě
kraje s dnešním asijským Tureckem.
Většina severního a jižního pobřeží Malé Asie
je od vnitrozemí oddělena pohořími, která jsou
těžko průchodná a příkře spadají do úzkých
pobřežních rovin, místy- zvláště na jihu- přímo
do moře. Na severu je to Pontské pohoří (přes
3 000 m), jehož několik málo průsmyků je po velkou část roku zapadlých sněhem, podél střední a
východní části jižního pobřeží pohoří Taurus. Dvě úrodné pobřežní roviny ležící jižně od Tauru –
Pamfýlie ve střední a Kilikiev východní části – mají na rozdíl od drsného podnebí vlastního Tauru
43
teplé, subtropické klima. Jejich spojení s centrální Malou Asií je velmi obtížné, a proto byly tyto
oblasti již od starověku spjaty spíše s oblastmi Sýrie severní Mezopotámie.
Ve starověku se pro malou Asii nepoužívalo žádného jednotného názvu. Existovaly jen názvy
jednotlivých státních útvarů, jak se na tomto území postupně vytvořily. Dnes často užívaný název
Anatolie označuje především tzv. vlastní Anatolii, tj. území centrální Malé Asie, v širším slova smyslu
však celou Malou Asii. V označování jednotlivých oblastí užíváme názvů z doby helénistické a
římské.
Malá Asie není po přírodní stránce jednotné území, chybí jí jednotící přirozená spojnice (např.
řeka), není zde ani místo, které by svou polohou bylo předurčeno jako středisko celé oblasti. To
nepochybně přispělo k tomu, že se pro celou Malou Asii ve starověku nevytvořila centrální moc a
jednotný stát. Jednotlivá území zůstávala samostatná nebo projevovala alespoň stále tendenci
decentralizační.
Západní pobřeží Malé Asie je bohatě členité a příznivé pro vznik přístavů. Zejména v povodí řek
bohatých na vodu, jako je Maiandros a Hermos, je velmi úrodné a má mírné středomořské klima
s poměrně bohatými srážkami. Řetěz ostrovů v Egejském moři (Porady a Kyklady) umožňoval snadné
spojení s přilehlým Řeckem a také Bosporská úžina na severozápadě tvořila jen jednu překážku při
cestě směrem z Balkánského poloostrova.
Od západního pobřeží stoupá krajina pozvolně do vnitrozemí, takže tudy probíhala přirozená cesta
od západního pobřeží Malé Asie (a dále z Evropy) do vlastní Anatolie, náhorní roviny s průměrnou
výškou 800 až 1200 m nad mořem, i když bohatě členité a protkané pohořími.
Tato centrální náhorní rovina, nazývaná později Kappadokií, má typické suché kontinentální klima
s horkým v létě a tuhou zimou. Malé množství srážek přispělo k tomu, že krajina má dnes charakter
stepi nebo polostepi. Řeky nevelké, v létě nedostatek vody, jsou nevhodné nejen jako dopravní tepny,
ale neumožňují provádění zavlažovacích prací.
Málo úrodná půda umožňovala obdělávání pouze v údolích, a třebaže nelze hovořit o intenzivním
způsobu zemědělství, přece jen se dařilo pěstovat obilí, zejména ječmen, a na úbočích i vinnou révu.
Tato krajina je vhodná především jak pastvinářská oblast. Ve středověku byla krajina více zalesněna
než dnes, to způsobilo vzrůstající množství soli v půdě.
Anatolská náhorní rovina je bohatá na kovy, a protože si obyvatelé osvojili záhy způsob dobývání
rud, tavbu kovů a způsob jejich zpracování, stala se směna kovů podnětem k ranému styku
s vyvinutějšími krajinami, v nichž byl nedostatek kovů, především pak s Mezopotámií. Těžilo se
hlavně stříbro a měď. Snad i těžba železné rudy a zpracování železa mají svůj počátek právě v Malé
Asii.
Na východě přechází centrální anatolská náhorní rovina do arménských hor, drsné krajiny, z níž
vedly v průběhu historie četné vpády do anatolské oblasti. Na jihovýchodě ji oddělují od Sýrie horská
pásma Tauru a Antitauru. Jen několik průchodů umožňovalo vzájemný styk, především průsmyk
zvaný Kilikijská vrata, kudy procházely obchodní i vojenské cesty spojující centrální Malou Asii přes
východokilikijskou rovinu se Sýrií a jejím prostřednictvím s dalšími oblastmi Předního východu.
Prameny
Všechny prameny k dějinám Malé Asie v období pravěku a orientálního
starověku pocházejí z archeologických průzkumů.
Zvláštní místo mezi prameny zaujímají písemné památky.
Stejně jako v Mezopotámii jde i zde o hliněné tabulky popsané
klínovým písmem.
Nejstarší písemné prameny nalezené na území Malé Asie
pocházejí od asyrských kupců, kteří se na počátku 2. tis. v Malé
Asii usadili => jsou proto psány asyrsky.
Bedřich Hrozný při vykopávkách
44
o V hlavním středisku těchto kupců, Kaneši, se našlo 12 000 tabulek obsahujících jejich
soukromou korespondenci a obchodní dokumenty.
o Kaneš objevil ve 20. letech 20. stol. prof. Bedřich Hrozný
Hlavní část písemných památek k dějinám Malé Asie v 2. tis. př. n. l. pochází z vykopávek u
vísky Boghazköy (sídelní město chetitských panovníků – Chattušaš) – jde o hliněné tabulky
popsané klínovým písmem.
Chetité převzali klínové písmo z Mezopotámie – od Babyloňanů, ale zaznamenávali jím vlastní jazyk,
chetitštinu.
Chetitštinu se podařilo rozluštit českému badateli prof. B. Hroznému v roce 1915; podařilo se mu
prokázat, že chetitština patří mezi jazyky indoevropské.
Přehled pravěkých dějin Malé Asie (Anatolie)
do konce 3. tis. př. n. l.
po r. 8 000 př. n. l. počátky neolitické výroby potravin = protoneolit
kolem r 7 000 př. n. l. vesnice v Hacilaru = raný, předkeramický neolit
asi 6 600 - 5500 př. n. l. město zemědělců Šatal Hüyük = starý až mladý neolit
2. pol. 6. tis. - 1. pol. 4. tis. př.
n. l. chalkolitické kultury
3. tis. př. n. l.
příchod indoevropských Luvijců, Chetitů a Palajců do
Malé Asie
= na počátku nebo v období raného bronzu
asi 2700 - 2300 př. n. l.
2 300 – 1 900 př. n. l.
vznik majetkově diferenciované společnosti střední a
západní
Malé Asii - Ališar, Alaca Hüyük, Trója, Beycesultan,
Poliochni na Lémnu, Emporio na Chiu
asi 2 500 - 2 200 př. n. l.
opevněná města v Tróji II (Priamův poklad),
Beycesultanu,
Poliochni, královské hroby z Alaca Hüyüku
Malá Asie byla osídlena od staršího paleolitu. Malá Asie patří mezi oblasti s nejstarším zemědělstvím.
Malá Asie leží na vrcholu oblouku předhorských oblastí.
Písmo Malá Asie převzala v průběhu 2. tis. př. n. l. z Mezopotámie
Střed Malé Asie
Ve střední Malé Asii (jižní části) se zemědělské neolitické kultury (jejich počátek je zachycen
v kultuře beldibské) vyvíjely souběžně s nejpokročilejšími oblastmi Mezopotámie.
významná je neolitické město Šatal Hüyük
o Šatal Hüyük bylo sídliště zemědělců o několika stech obyvatel se složitou
architekturou domů a svatyň.
o Je zde tendence zmenšování počtu svatyň => centrální svatyně pro ves => tento vývoj
vedl v Mezopotámii v chalkolitu ke vzniku centrálních chrámů
Chalkolitické kultury nastupují ve střední Malé Asii souběžně s nejpokročilejšími oblastmi
Mezopotámie
o V chalkolitické Malé Asii přetrvává spíše forma vsi opatřené hradbami s obecnou
svatyní.
o V Hacilaru byla ves hrazena, měla specializované hrnčířské dílny, svatyni a obecní
studnu
V rané době bronzové ( 2 700 – 2 300 př. n. l.) ve střední Asii vzniká majetkově
diferenciovaná společnost, vytváří se bohatá vládnoucí vrstva, jejichž centry jsou sídla
45
panovníků, např. Ališar, Kültepe, Alaca Hüyük (13 královských hrobů vybavených
kovovými zbraněmi, nástroji a šperky).
Západní Malá Asie (= MA)
Hrála významnou roli ve stycích mezi Evropou (Balkánem a Egejskou oblastí
V rané bronzové době existovaly v západní Malé Asii podobné státní útvary s majetkovým
rozvrstvením a bohatými opevněnými středisky jako ve střední MA.
centra: Trója, Beycesultan
Trója byla od počátku střediskem celé oblasti, byla malou, ale silnou pevností.
Obyvatelé Tróje užívali měděných i kamenných nástrojů a zbraní, neznali hrnčířský kruh.
Trója II byla vystavena na troskách Tróje I zničené požárem, byla pevností o něco větší a především
bohatší
Její střed tvořila akropole s palácem (typu megaron), okolo stály bohaté domy, sídlo vládnoucí vrstvy
bylo oddělené od ostatního města propylejemi.
Její obyvatelé znali předení a tkaní. Její bohatství dokládá velké množství zlatých ozdob a klenotů,
zlatých, měděných a bronzových nádob a bronzových zbraní, Schliemannových pokladů.
Příchod Chetitů
Uprostřed střední doby bronzové jsou v 1. pol. 2. tis. př. n. l. ve střední Anatolii historicky doloženi
Chetité, Luvijci a Palajci, kteří hovořili indoevropskými jazyky. Doba a směr jejich příchodu do Malé
Asie nejsou známy.
Chronologicky je možno jejich příchod klást nejdříve do začátku Tróje I => Indoevropané by byli
nositeli trójsko – yortánské kultury.
Luvijci byli pravděpodobně 1. indoevropskými příchozími do Malé Asie, o něco později přišli Chetité
a Palajci.
Ve střední době bronzové se kmeny usadily ve střední části Anatolie, do této části země po Luvijcích,
Chetitech a Malajcích se tlačí další indoevropské kmeny patřící ke kulturní oblasti egejské – Frygové
=> Chetité se přesouvají až na anatolskou náhorní plošinu.
Písemné zprávy o Malé Asii ve 3. tis. př. n. l.
Z mezopotamských pís. památek z 2. pol. 3. tis. př. n. l. (období staroakkadských vládců) lze usuzovat,
že oblasti Sýrie i Malé Asie stály v popředí mocenských zájmů těchto panovníků, kteří se snažili
ovládnout tato hospodářsky významná území s přírodním bohatstvím, které Mezopotámii scházelo.
Období tzv. asyrských obchodních kolonií ve střední a východní části Malé Asie (20. a 19. stol. př. n.
l.), období městského partikularismu a snah o vytvoření většího státního útvaru
Prameny
Prvním pís. pramenem, který pochází od maloasijského panovníka, je historický nápis knížete Anitty,
jednoho z 1. historicky doložených maloasijských vládců.
Nápis byl nalezen v hlavním městě chetitského státu Chattuši na tabulce.
Politické dějiny
Podle dochovaných pramenů se zdá, že obyvatelstvo bylo v tomto období soustředěno v jednotlivých
městských střediscích a jejich okolí.
Města byla opevněna hradbami. V čele města stál panovník, který sídlil v paláci
Mezi městy existovala určitá hierarchie.
46
1. známé pokusy o sjednocení několika středisek do většího státního celku jsou spjaty se
jménem panovníka Anitty. Z původního sídla Kuššaru si podrobil samostatná maloasijská
města.
Nejvíce informací o maloasijské společnosti tohoto období čerpáme z pís. památek asyrských
obchodníků, kteří sídlili u některých maloasijských měst. Celé období bývá proto označováno jako
„období kappadockých kolonií“.
Maloasijské obyvatelstvo se živilo zemědělstvím, pastevectvím, zpracováním živočišných produktů,
těžbou a zpracováním rud.
Dovídáme se i o existenci otroků, sloužili v domácnostech asyrských kupců. Významná byla i
instituce tzv. dlužního otroctví – velmi rozšířená a zdroj vzniku otroctví
20. – 19. stol. př. n. l. (= doba asyrských obchodních kolonií) lze charakterizovat jako období, kdy
domorodé obyvatelstvo je již pevně usazeno na svých sídlištích a větší sídla připomínají svým typem
městské státy.
Postupně se projevují tendence ke sjednocování jednotlivých městských států ve větší celky. Určitou
dobu si udržovalo hegemonii město Puruchšanda a Kaneš.
1. historicky doloženým vládcem, jemuž se podařilo sjednotit velkou část centrální Anatolie, byl
Anitaš z města Kuššaru. Obyvatelstvo si již osvojilo těžení, tavbu a zpracování kovů, které se staly
předmětem směny se zahraničím.
V pol. 17. stol. došlo k upevnění politické pozice indoevropských Chetitů, jejichž jazyk byl oficiální
jazyk země.
Starochetitské období
(kolem 1 650 – 1 450 př. n. l.)
kolem 1 650 př. n. l. založena starochetitská dynastie - král Labarnaš
kolem 1 620 př. n. l.
počátky expanze chetitského státu do Sýrie - Chattušiliš
I.
1 594 př. n. l.
vpád Chetitů do Sýrie, dobytí Aleppa; vpád do Babylónie
a zpustošení Babylonu - Muršiliš I.
1 590 - 1 520 př. n.
l. období dynastických rozbrojů
kolem 1 520 př. n. l. zavedení práva primogenitury panovníkem Telipinem
Prameny Historických pramenů pro toto období není mnoho. Z doby vlády Chattušila I. se dochovaly 2 bilingvy
(= dvojjazyčné nápisy) psané babylónsky a chetitsky. Jedna má formu análů a vypráví o vojenských
akcích, a druhá je označována jako politický testament.
Hlavním historickým pramenem politických dějin je edikt krále Telipina, určuje pevný nástupnický
pořádek a zavádí právo primogenitury.
Hlavním pramenem poznání hospodářských a sociálních dějin jsou předpisy tzv. chetitských zákonů.
Na 2 tabulkách je dochováno skoro 200 předpisů, které vznikly patrně v 17. a 16. stol. př. n. l.
Politické dějiny
Za zakladatele starochetitského státu je označován panovník Labarnaš, o jeho existenci se pochybuje.
Starochetitský stát byl založen v 17. stol. př. n. l. a existoval asi 2 stol..
První starochetitský vládce od něhož se dochovaly přímé zprávy byl Chattušiliš I. (vládl po roce
1 650 př. n. l.), místo jeho rezidence se nazývalo Chattušaši.
V době jeho panování ovládal chetitský stát značnou část anatolské náhorní plošiny, zahájil expanzivní
politiku jihovýchodním směrem, vyvrcholením Chattušilových výbojů bylo vypálení jednoho ze
47
středisek severní Sýrie – města Alalachu, Chattušilovy výboje byly ukončeny až po dosažení a
překročení řeky Eufratu.
Chattušilovým následníkem se stal Muršiliš I. (vládl 1 620 – 1 590 př. n. l.).
Jeho cílem bylo získat dostatečně velký prostor pro mocenskou politiku v oblasti
jihovýchodní Malé Asie a v severní Sýrii. Jeho dobyvatelské úspěchy nebyly nikdy později
v chetitských dějinách předstiženy a dokazují moc, kterou měl v této době na Předním východě
chetitský stát.
Muršiliš I. vykonal mohutný vojenský pochod do Sýrie, dobyl Aleppo (mocné středisko celé
severní Sýrie), pokračoval na jih, dobyl a zpustošil Babylon (r. 1 594 př. n. l.) a tím udělal konec
slavné dynastii Chammurabiho.
Doba, která následuje po Muršilově panování byla jedním z nejtěžších období chetitského státu. Na
jeho území vpadli Kaškové, kmeny, které sídlily v severní a severovýchodní části Malé Asie.
Telipinovy reformy
Konec dynastickým nepořádkům chtěl udělat panovník Telipinuš (vládl kolem r. 1 520 př. n. l.). Podle
něho má být vyhrazeno právo na trůn mužským potomkům krále, a teprve není – li ani syna „druhého
pořadí“ (syna pocházejícího z vedlejšího manželství panovníka), může se stát panovníkem manžel
královské dcery.
Zásahem omezujícím pravomoc panovníka bylo Telipinovo rozhodnutí, že žádný příslušník
shromáždění (nazývalo se pankuš) nesmí být potrestán samotným králem.O potrestání rozhoduje
výhradně pankuš.
Zásady stanovené Telipinem byly respektovány a to i v pozdější době – v novochetitském
období.
V Telipinově období bylo území chetitského státu omezeno na centrální Anatolii. Došlo za
něho k uzavření 1. známé „mezinárodní“ smlouvy mezi chetitským panovníkem a státem na jihu
Malé Asie – Kizvatnou.
Po Telipinově smrti došlo opět k rychlému střídání panovníků. Z toho těžily ovšem okolní kmeny a
země, které se postupně zbavovaly chetitské nadvlády, a tak zůstala koncem starochetitského období
( kolem r. 1 450 př. n. l.) moc chetitského státu omezena jen na hlavní město.
Společnost
V důsledku centralizace moci v hlavním městě
Chattuši zmizela zcela instituce vládců jednotlivých
městských středisek. Správu jednotlivých měst
vykonávali starostové. Určitými pravomocemi byli
pověřeni stařešinové – měli i pravomoc soudní.
Hlavní část obyvatelstva se zabývala nepochybně
zemědělstvím a pastevectvím, rozvinutá a
specializovaná byla řemeslná výroba a významné
postavení ve společnosti zastávali kupci.
Chetitské zákony rozdělují obyvatelstvo na 2
skupiny – na svobodné a nesvobodné osoby.
Mezi svobodné patřili příslušníci
vládnoucí vrstvy, bohatí majitelé pozemků a stád a prostí obyvatelé venkovských sídlišť.
Nesvobodné obyvatelstvo tvořili otroci a osoby, které byly v závislém postavení k paláci
nebo chrámu.
Zákony poskytují nesvobodným osobám menší intenzitu právní ochrany než osobám
svobodným.
Chetitská rodina byla v podstatě založena na patriarchálním základě. Otec rodiny měl právo
rozhodovat o osudu dětí, mohl je i prodat.
Chetitská Lví brána v Boğazköy v Turecku
48
Chetité psali většinu záznamů indoevropským jazykem.
Období starochetitské říše je možno charakterizovat jako dobu prvního konstituování chetitského
státu. Indoevropská vládnoucí vrstva soustředila v této době moc do svých rukou.
Novochetitské období
(1 450 – 1 200 př. n. l.)
asi 1 370 - 1 330 př.
n. l.
Šuppiluliumaš I., zakladatel velmocenské politiky chetitského
státu;
porážka státu Mitanni, opětovné získání oblastí severní Sýrie,
srážky s Egyptem
asi 1 329 - 1 300 př.
n. l. Muršiliš II.
asi 1 300 - 1 280př. n.
l.
Muvatalliš, válka s Egyptem ( Ramesse II., rozhodující bitva u
Kadeše)
asi 1 275 - 1250 př. n.
l.
Chattušiliš II. - uzavření spojenecké smlouvy s Egyptem, období
diplomatické aktivity (styky s Babylónií atd.)
kolem r. 1 200 př. n.
l.
vpád tzv. mořských národů a rozpad chetitské říše za
Šuppiluliumy II.
Písemné prameny
Z písemných pramenů sem patří tzv. anály chetitských vládců, mezinárodní smlouvy, korespondence
chetitských panovníků s vládci okolních zemí (Egypt, Babylónie, Asýrie), verze chetitských zákonů,
dokumenty o darování pozemků, katastrální seznamy.
Politické dějiny
Chetité při své snaze zmocnit se opět severní Sýrie se střetli s mocenskými zájmy
severomezopotámského churritského státu Mitanni, který v této době stál na vrcholu své moci a
zabraňoval Chetitům v přístupu do Sýrie. Zájem na ovládnutí syrské oblasti měl i Egypt.
V této situaci nastoupil na chetitský trůn Šuppiluliumaš I. (vládl asi 1 370 – 1 330 př. n. l.), uspořádal
poměry ve své zemi.
Když upevnil svou pozici v centrální Anatolii, snažil se ke svému státu připoutat oblasti, kam
směřovaly výboje jeho předchůdců. Nejsilnějšího protivníka, stát Mitanni, se mu podařilo porazit.
Výboje v Sýrii
Vládcově malých syrských států nemohli čelit chetitskému náporu. Chetitům se tedy podařilo dobýt
Karchemiš, Aleppo a zavázat si stát Amuru, a tak získat celé území severní Sýrie až po město Kadeš.
Šuppiluliumaš získal do svého vlivu celou rozsáhlou oblast severní Sýrie a současně si smlouvami
zavázal východní oblasti Malé Asie a zemi Kizvatnu na jihu Malé Asie. Šuppiluliumovi se tak během
jeho vlády podařilo vytvořit mocný chetitský stát, který účinně konkuroval moci Egypťanů v Sýrii.
Další výboje Chetitů
V této politice pokračoval i panovník Muršiliš II.. Snažil se připoutat k chetitskému státu co největší
území, ať cestou diplomatickou či válečnými akcemi.
Velká část chetitských výbojů končila vypleněním dobyté země a obyvatelstvo bylo odvlečeno do
chetitské říše. Obyvatelstvo z vypleněné země nahrazovalo pracovní sílu těch, kdo se museli účastnit
válečných tažení. Tak vzniká velká vrstva osob, jejichž hospodářské postavení lze stručně
49
charakterizovat tak, že byly usazeny na cizích pozemcích, které musely obdělávat, a které nemohly
opustit.
Chrámové hospodářství však nekonkurovalo hospodářství paláce. To vyplývá již ze skutečnosti, že
panovník chrámová hospodářství podporoval poskytováním osob, domácího zvířectva, osiva atd.
Chrámová a palácová hospodářství k sobě připoutávala velký počet obyvatelstva různými formami
závislosti. Šlo o obyvatele, kteří byli formálně svobodní, ale museli část doby pracovat pro tato
hospodářství a ve zbylé době mohli obhospodařovat své pozemky. Nebo šlo o vlastní personál těchto
hospodářství, tedy osoby, které byly palácem nebo chrámem usazeny na půdě, jež jim byla přikázána,
kterou museli obdělávat a z níž se nesměli vzdálit. Půda, která patřila paláci nebo chrámu, byla
nezcizitelná, stejně jako další inventář, který jim byl přidělen. Podobné postavení měl i vlastní
personál paláce a chrámu, tj. především osoby, které vykonávaly řemeslnické práce. Šlo nepochybně o
osoby právně nesvobodné, často pocházející z řad zajatého obyvatelstva (zavlečeného v důsledku
válečných výprav do chetitské říše) a přidělované pak jednotlivým palácovým a chrámovým
hospodářstvím. Jiná část tohoto obyvatelstva byla usazována v pohraničních oblastech, které chtěl
chetitský stát kolonizovat. Způsob přisvojování tohoto obyvatelstva není dostatečně znám.
Velká část obyvatelstva usazeného v malých sídlištích a na vesnicích, byla zřejmě svobodná. Byla
patrně vázána jen tím, že se musela podílet na vysokých dávkách ve prospěch místního chrámu apod.
O otrocích a jejich postavení ve výrobě se dovídáme jen málo. Počet otroků a jejich zařazení do
pracovního procesu nám není znám. Podle chetitských zákonů by bylo možno usuzovat na poměrně
volné právní postavení (možnost vlastního majetku atp.); proti tomu však svědčí zmínky o krutých
zohavujících trestech platných pouze v případě otroků, stejně jako četné zmínky o útěku otroků z moci
jejich vlastníků.
Západní Malá Asie
ve 2. tisíciletí př. n. l.
asi 1900-1300 Trója VI, mocné a bohaté město vytvořené nově příchozím
(indoevropským?) obyvatelstvem
asi 16. -15. stol.
kolem r. 1400
mínojská osada v Mílétu
mykénské osady na západním pobřeží Malé Asie
(Mílétos aj.)
14.-13. stol. boje a smlouvy Chetitů se státy na západním pobřeží Malé Asie (a na
přilehlých ostrovech?)
asi 1300-2. pol. 13. stol.
(1200?)
„homérská" Trója (vrstva VIIa)
asi střed 12. stol. asi příchod nového obyvatelstva do Tróje (VII b2) v souvislosti s
egejským stěhováním
Již ve 3. tisíciletí př. n. 1. byla Malá Asie etnicky rozdělena. V západní části se usadily kmeny
Luvijců hovořící indoevropským jazykem; v centrální a východní části převládala sídliště tzv.
Protochetitů (Chatijců). Obě oblasti se vyvíjely nezávisle na sobě. Od střední doby bronzové (asi od
19. stol. př. a 1.: Trója VI, Beycesultan V) se západní Malá Asie zcela přiklonila ke světu egejskému.
Zůstala mimo hlavní sféru působnosti chetitského státu a po dlouhou dobu i stranou jeho mocensko-
politických zájmů. Teprve z novochetitského období máme v chetitských pramenech zprávy o vý-
pravách na západ a smlouvách s panovníky západních oblastí. To jsou také naše jediné spolehlivé
písemné prameny k dějinám západní Malé Asie ve 2. tisíciletí (patrně ještě nebylo užíváno písma).
50
Hranice mezi východní a západní častí Malé Asie není pevná; její průběh se měnil v souvislosti s výboji, které
podnikali chetitští vládci v novochetitském období na západ. Jaký vliv měly pohyby kmenů kolem r. 2000 na
etnickou mapu západní části Malé Asie nemůžeme dosud spolehlivě určit. Soudíme, že luvijské kmeny v této
době přesídlily na jihozápadní cíp Malé Asie, zatímco severozápadní část se střediskem v Tróji byla obsazena
novým obyvatelstvem. Svědčí o tom zcela nová kulturní tradice v 6. městě v Tróji (asi 19.—14. stol. př. n. 1.).
Etnická příslušnost tohoto obyvatelstva, jehož jazyk neznáme, je nejasná. Je však možné, že to byly kmeny
příbuzné indoevropskému obyvatelstvu, které přibližně v téže době přichází do Řecka, tedy Achajům.
Z chetitských zpráv je jasné, že v západní Malé Asii
existoval ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. 1.
mocný protivník, organizovaný v několika státních
celcích. Již za Muršila II. došlo k uzavření smlouvy s
Arzavou, územím ležícím na jihozápadě Malé Asie.
Za Muvatalla došlo k dalšímu zesílení styků se
západní oblastí Malé Asie uzavřením smlouvy s
Alakšandem z Viluše, přičemž se nabízí otázka, zda
toto chetitsky psané vlastní jméno neodpovídá řecké
formě Alexandros.
Také nástupci Chattušila III. podnikali v západních a jihozápadních oblastech Malé Asie četná válečná
tažení. O tom, že šlo o akce velkého rozsahu, svědčí i množství zajatých protivníků; např. syn
Chattušila III. zaznamenává, že zajal během takového tažení na 10 tisíc pěších vojáků a 6 000
válečných vozů.
Trója VI. Největším archeologicky prozkoumaným městem v západní Malé Asii je Trója, která byla
ve 2. tisíciletí (Trója VI, asi 19.-14. stol. př. n. 1.) na vrcholu své moci. Byla to mohutná pevnost,
zřejmě středisko oblasti a sídlo významného panovníka. Město bylo postaveno na terasovitě
upraveném terénu, na němž v kruhu kolem akropole stály výstavné domy. Akropole sama se
nezachovala, byla zničena při úpravě terénu pro stavbu helénistického Ília. Kultura si zachovala
svébytný ráz, i když obyvatelstvo Tróje (asi příbuzní řeckým Achajům) udržovalo styky s Egejskou
oblastí. Svědčí o tom mykénské importy (keramika). Kolem roku 1300 byla Trója VI zničena
katastrofou (asi zemětřesení). Obyvatelé město obnovili: Trója VIIa je přímým pokračovatelem Tróje
VI. To, že domy jsou více stěsnány svědčí o tom, že opevněné město bylo nyní útočištěm většího
počtu lidí. Trója VII a se považuje za Tróju homérskou. Podle importů udržovala styky s mykénským
světem. Ve druhé polovině 13. století byla zničena ohněm, asi v důsledku dobytí města nepřáteli.
Importovaná mykénská keramika je nalézána i na četných jiných místech západního maloasijského pobřeží.
Zatím na dvou místech lze s velkou pravděpodobností předpokládat mykénské osady: u Halikarnássu, kde byla
objevena mykénská nekropole, a především v Mílétu, kde byla zjištěna opevněná mykénská osada na místě, kde
předtím lze pozorovat silný vliv kultury mínojské. Poloha Mílétu u ústi řeky Maiandru umožňovala výhodnou
směnu domácího zboží, dopravovaného z vnitřní Anatolie, za zboží dovážené mořeplavci.
Již v dřívějších dobách, ale zejména v novochetitském období se v chetitských pramenech hovoří v různých
souvislostech o zemi Achchijava. V názvu se spatřuje označení pro stát Achajů. Její panovníci patřili zřejmě k
významným osobnostem tehdejšího světa a Chetité s nimi udržovali četné kontakty. Je možné, že tento stát ležel
na západním maloasijském pobřeží nebo na přilehlých ostrovech (např. na Rhodu); někteří badatelé se dokonce
domnívají, že šlo o řeckou pevninu. Přitom i některá vlastní jména dochovaná v souvislosti s tímto státem v
chetitských textech bývají považována za chetitské ekvivalenty jmen známých z řeckých pramenů, např.
Alaksandus — Alexandros; Milavata, příp. Milavanda = Mílétos atd
Pád chetitské říše
Rekonstrukce nádvoří chetitského chrámu: Chatušaš, 13. stol. př. n. I
51
Za posledního panovníka chetitské říše Šuppiluliumy
II. sváděli Chetité námořní bitvy u ostrova Alašija
(Kypru), které by mohly signalizovat další směr, odkud
byla chetitská říše ohrožena. Chetité zřejmě
nepociťovali žádné nebezpečí, které by se k jejich
území blížilo. Dochované nápisy Šuppiluliumy II. jsou
věnovány běžné činnosti chetitského vládce.
Kolem r. 1200 př. n. 1. však došlo k náhlému a zřejmě
neočekávanému útoku, který vedl k zániku chetitské
říše. Hlavní město Chattušaš bylo vyvráceno do
základů a archeologické nálezy naznačují, že k
podobné katastrofě — totiž ničení a vypalování sídlišť
a měst — došlo současně na celém území Malé Asie i v
Sýrii. Zničení chetitské říše bylo zřejmě v souvislosti s
vpádem tzv. mořských národů. Egyptské prameny tuto
katastrofu „mořským národům" výslovně připisují. Na
zničení říše mohlo ovšem mít svůj podíl i povstání
podrobených maloasijských kmenů, které se vzbouřily proti chetitské nadvládě.
Část maloasijského obyvatelstva byla po pádu říše zatlačena do jihovýchodních oblastí Malé Asie a do
severní Sýrie. Zde si vytvořila svéráznou kulturu a jen indoevropský jazyk (dialekt luvij-štiny) a
hieroglyfické písmo, které si toto obyvatelstvo přineslo s sebou z Malé Asie a jehož používalo i v
dřívější době vedle klínového písma (např. na pečetích), prokazují, že jde o obyvatelstvo téže etnicity.
Zničením chetitské říše došlo k přervání přirozeného pouta mezi Malou Asií a zeměmi Předního
východu. Dalším vývojem pak už byla otevřena nová kapitola maloasijských dějin, která spojuje
Malou Asii spíše s Evropou.
SYROPALESTINSKÁ OBLAST
asi 8. Tisíciletí počátky zemědělství (neolitu)
asi 2. polovina 4. Tisíciletí příchod západosemitských kmenů (Kanaanejců)
konec 4. Tisíciletí počátek bronzové doby a vznik měst a městských států (mj. Ugarit, Byblos)
asi 2400-2250, kolem 2250 období nadvlády města Ebly, tažení Narámsína do Sýrie, porážka Ebly
počátek 2. Tisíciletí vliv města Mari v severní Sýrii
18.-17. stol. stát Jamchad v severní Sýrii (středisko Aleppo)
18.-16. stol. ovládnutí střední a jižní Sýrie, Palestiny a Foiníkie svazem Hyksósů
15.-1. pol. 14. stol. vliv říše Mitanni v Sýrii
15.-14. stol. rozkvět města Ugaritu
1480 porážka syrské a palestinské koalice Egypťany u Megidda
1350-1200 vliv Chetitů na severu a Egypta na jihu a v pobřežních oblastech
asi 1285 bitva mezi Chetity a Egypťany u Kadeše
asi od poloviny 13. stol.
12. stol.
příchod hebrejských kmenů do Palestiny konec chetitské a egyptské
nadvlády, vpád „mořských národů" (usídlení Filištínů)
Přírodní podmínky
Plán chetitského chrámového areálu: Chattušaš.
13. stol. př. n. I. - V severní části uprostřed vlastni
chrám oddělený uličkami od skladišť a archívů.
V jihozápadní části za dlážděnou silnici
příbytky, resp. dílny chrámového personálu
52
Syropalestinskou oblastí nazýváme území, jež je výrazně ohraničeno pouze na západě pobřežím
Středozemního moře. Na severozápadě je syropalestinská oblast. Na jihu přechází syropalestinská
oblast do Sinajského poloostrova a na severovýchodě sahá až k Eufratu a hraničí s Mezopotámií.
Geografická poloha předurčila syropalestinskou oblast k tomu, aby se stala přirozenou spojnicí mezi
oblastmi nejstarších civilizací: mezi kulturami vzniklými na půdě Malé Asie a kulturami
mezopotamskými; mezi kulturami Předního východu a Egypta; a mezi kulturami Předního východu a
Egejské oblasti. Význam syropalestinské oblasti zvyšovalo i její přírodní bohatství (dostatek
stavebního dřeva). Syropalestinské pobřeží Středozemního moře s řadou přirozených přístavů se stalo
překladištěm transponovaného zboží. Vytvořily se trvalé obchodní cesty vedoucí od pobřeží Stře-
dozemního moře do Mezopotámie.
V syropalestinské oblasti se střetávaly mocenské zájmy jejích sousedů, kteří se snažili připoutat k sobě
toto strategicky významné území. Docházelo k četným vojenským střetům a drancování území.
Syropalestinskou oblast lze rozdělit na několik základních zón podle přírodních podmínek:
1. Pobřežní území, tj. úzký pás země podél Středozemního moře. Jeho šířka je závislá na
vzdálenosti pásma hor od pobřeží. Pohoří Libanon, ohraničující toto území na východě,
probíhá severojižním směrem a svažuje se na některých místech až do moře. Četné přirozené
přístavy. Některé leží přímo v ústích řek, což umožňovalo snadný přístup proti proudu řeky
do vnitrozemí, a tím i k přírodnímu bohatství (kámen a dřevo, zejména pak cenné dřevo z
cedrů i dřevo dubové). Z přístavů vznikla postupně městská střediska, jako např. Ugarit,
Byblos nebo Tyros.Města mají jen nevelké zázemí, a tím malé možnosti rozvoje zemědělství.
Svahy hor umožňovaly rozvoj sadařství a vinařství. Od 1. tisíciletí se tomuto území,
sahajícímu na jihu až po pohoří Karmel, dostalo od Řeků názvu Foinikie. Název pochází od
Egypťanů, kteří již dlouho předtím nazývali obyvatelstvo zde usedlé Fenech.
2. Východně od pobřežního pruhu leží území vlastní Sýrie. Na severu oddělují Sýrii od Malé
Asie pohoří Amanus a Taurus, přírodní hranici s Mezopotámií tvoří řeka Eufrat. Pohoří na
tomto území probíhají severojižním směrem a rozčleňují tím Sýrii na několik pásů. Nejvyšší
pohoří - Libanon a Antilibanon. Úzkým úrodným pruhem země mezi nimi teče řeka Orontés
směrem na sever a vlévá se do Středozemního moře, řeka Leontés směřuje na jih. Vzhledem k
množství srážek bylo možno v západní části syrského území dosáhnout poměrně dobrých
výnosů při pěstování obilí i jiných plodin. Směrem na východ úrodnost Sýrie klesá a území
nabývá stepního charakteru. Jedině severní část Sýrie, kterou tvořila nížina sahající od
Středozemního moře až k toku Eufratu, tvořila celek, který mohl být spravován z jednoho
střediska. Stalo se jím již ve 3. tisíciletí př. n. I. město Ebla, které bylo ve 2. tisíciletí
vystřídáno městem Chalpa (Aleppo).Největší část Sýrie tvoří stepi (zejména východní
oblasti), přecházející na některých místech až v pouště. Na jižní hranici stepi leží město
Damašek. Uvnitř stepí se vytvořily i oázy, z nichž nejznámější je oáza Tadmor (Palmýra).
Stepi byly vhodné pro pastevectví a chov dobytka. Územím Sýrie procházely četné obchodní
cesty spojující severní maloasijské oblasti s Mezopotámií i cesty vedoucí do Arábie a do
Egypta.
3. Území ležícímu mezi Sýrií a Egyptem dostalo název Palestina podle kmene Pelešet. Při
pobřeží Středozemního moře je to úrodná nížina, pokračování Foiníkie, od níž je Palestina
oddělena pohořím Karmel. Dále na východ leží náhorní rovina, známá zejména jako sadařská
a vinařská oblast. Stepi ještě dále na východ bylo možno zčásti využít jako oblasti
pastvinářské. Předěl mezi úrodnou západní částí Palestiny a stepními oblastmi na východě
tvoří řeka Jordán, tekoucí severojižním směrem a vlévající se do Mrtvého moře. Jordán nebyl
vhodný k plavbě; údolí podél jeho toku bylo jen úzké, bylo však využíváno k pěstování obilí
a dalších plodin. Na jihu přechází Palestina v poušť, jež se táhne až k hornatému Sinajskému
poloostrovu, který odděluje Palestinu od Egypta.
53
Syropalestinská oblast tedy netvořila jednotný celek (přírodní podmínky stály v cestě jejímu sloučení a
jednotné správě). Díky své strategické poloze a přírodnímu bohatství země, jejím zemědělským pro-
duktům i řemeslným výrobkům místního obyvatelstva se stala významným střediskem a místem, kde
se střetávaly zájmy mocností. Předmětem exportu bylo dřevo (do Mezopotámie i do Egypta), obilí,
olej, víno a jiné zemědělské produkty. Z výrobků syrských řemeslníků především hliněné nádoby,
výrobky kovotepců, a zejména lněné i vlněné tkaniny.
Prameny
Prameny k dějinám syropalestinské oblasti pocházejí především z archeologických výzkumů.
Umožňují sledovat vývoj osídlení jednotlivých sídlišť a rozvoj měst.
Písemné prameny byly nalezeny jen v několika střediscích: v městech Eble a Alalachu na severu země
a v přístavních městech foinické oblasti Ugaritu a Byblu. Velmi významné archívy města Mari.
Jde vesměs o hliněné tabulky popsané klínovým písmem a psané většinou babylónským jazykem.
Tento písemný materiál se hlavně dotýká období zhruba 15.—13. století př. n. 1.
Jde zejména o památky hospodářského a soukromého charakteru (hospodářské texty, dopisy, smlouvy,
záznamy). Máme však k dispozici i oficiální korespondenci panovníků (diplomatické dopisy,
mezinárodní smlouvy apod.).
Východiska výzkumu dějin Sýrie ve 3. a 2.
tisíciletí př. n. l. se v současné době značně
změnila systematickým průzkumem někdejší
severosyrské metropole — města Ebly (asi
70 km jižně od Aleppa), probíhajícím od
roku 1967, v jehož ruinách byly nalezeny i
rozsáhlé archívy hliněných tabulek (dosud
asi 15 000 textů a zlomků). Velká část je
psána jazykem místního obyvatelstva (jde o
semitský jazyk náležející k západní větvi),
vztahují se ke druhé polovině 3. tisíciletí a
postihují i počátek tisíciletí druhého. K
dějinám Sýrie se vztahují i písemné
dokumenty pocházející ze 14.—13. století př. n. l., nalezené v egyptské el-Amarně, především
korespondence egyptského panovníka Achnatona se syrskými knížaty, obsahující zprávy osobního i
vojenského charakteru, politické informace, situační zprávy apod.
Archív města Mari nám umožňuje sledovat zejména vývoj vzájemných vztahů mezi tímto městem a
Asýrií a Babylónií v době vlády Chammurabiho. Stejně však lze z těchto písemných zpráv čerpat řadu
informací o sociální struktuře obyvatelstva syrsko-mezopotarnského pomezi, o hospodářství i o správě
země.
Dalším významným pramenem pro dějiny Sýrie jsou texty z chetitských archívů v Boghazkoy;
obsahují především smlouvy a diplomatickou korespondenci chetitských panovníků se syrskými
vládci i historické zprávy o chetitských vojenských a diplomatických akcích podnikaných v Sýrii.
Kromě písemných památek ze Sýrie samé, se o Sýrii dovídáme i z některých mezopotamských
historických nebo legendárních zpráv.
Přehled pravěkých dějin syropalestinské oblasti
Syropalestinské pobřeží Středozemního moře bylo velmi intenzívně osídleno od nejstaršího paleolitu.
V severní Palestině je doložena staropaleolitická „oblázková kultura" („pebble") v Tell Ubeidiji. Z
řady středopaleolitických nálezů je nejznámější nález neandertálců (Homo sapiens palestinensis) v
jeskyních na hoře Karmel. Na následující mladopaleolitické kultury pak navazuje mikrolitický mezolit
Zbytky města Ebla
54
(kebarien v Palestině a nebekien v Sýrií), z něhož v Palestině vyrůstá protoneolitická kultura natufská
(Beidha, Jericho atd., asi 8000—7500 př. n. l.). Je v ní doloženo pěstování kulturních plodin a chov
ovce a kozy. Syropalestinské území patří do oblasti, v níž lidé poprvé vynalezli zemědělství.
Vesnice neolitických zemědělců jsou známy z celé syropalestinské oblasti (např. Mersin a Tarsos v
Syrokilikii, Ras Šamra, Tell Sukas, Tell Ramad a Bukras v Sýrii, Beidha a Jericho v Palestině). V
Jerichu vznikly koncem protoneolitu a v následujícím raném neolitu mohutné kamenné terasy a
kamenná věž, obklopená obilnými sily, svědčící o dobré organizaci společných prací. V Beidze
vznikly patrové domy s dílnami v přízemí.
V chalkolitickém období se syrokilikijská oblast i střední Sýrie staly provinciemi
severomezopotamských kultur, nejprve chaláfské (střední chalkolit), pak severoobeidské (mladší
chalkolit). Do Ugaritu vedla patrně jedna z hlavních chaláfských obchodních cest ke Středozemnímu
moři, v Mersinu vzniklo v mladém chalkolitu první hrazené „město", snad se specializovanou vrstvou
vojáků.
Do jižní Sýrie a Libanonu mezopotamské vlivy v chalkolitickém období nepronikly. Existovala tu
samostatná periferní kultura (Byblos), jen v poslední fázi ovlivněná obeidskými vlivy ze severu.
Ve středním chalkolitu je znovu intenzivněji osídlena Palestina. Středochalkolitická kultura jarmucká
(podle řeky Jarmuk) znamená návrat nomádského obyvatelstva k usedlému zemědělskému životu, a to
asi pod vlivem chaláfského a raně obeidského kolonizačního přílivu od severu, ze Sýrie. Jarmucká
kultura snad zasáhla až do Egypta. Kolem r. 4000 př. n. l. zasáhl Palestinu mladoobeidský kolonizační
proud, současný částečně již s uruckou kulturou v jižní Mezopotámii a vytvořil v Palestině kvetoucí
pasteveckou kulturu ghassúlsko-beerševskou, jejíž vliv také zasáhl až do Egypta.
Raně bronzová doba (zhruba od konce 4. tisíciletí)
je i v syropalestinské oblasti dobou vzniku měst a
městských států. Jména měst a míst ukazují, že nám
bylo obyvatelstvo chalkolitického a předchozích
období neznámého etnického původu. Asi již v
druhé polovině 4. tisíciletí sem přišly semitské
kmeny, které se postupně stěhovaly z arabských
pouští a v polovině 3. tisíciletí již tvořily hlavní část
obyvatelstva syropalestinské oblasti. Toto tzv.
západosemitské obyvatelstvo nazýváme
Kanaanejci.
Syropalestinská oblast
ve 3. tisíciletí př. n. l. V Syrokilikii se utvořily koncem 4. tisíciletí první městské státy a začala
rozsáhlá výroba kovových předmětů. Styky s Mezopotámii prokazuje i první
pečetní váleček.
Ve druhé polovině 3. tisíciletí se stal důležitým střediskem městský stát Ebla,
který ovládal v období svého největšího rozkvětu (přibližně 2400—2250 př. n.
1.) Sýrii, Palestinu, část Anatolie i severní Mezopotámii. Stal se tak překážkou
rozpínavosti nově vzniklého akkadského státu.
Moc Ebly byla zlomena akkadským panovníkem Narámsínem (kolem r. 2250
př. n. 1.). Ebla však zůstala i nadále významným obchodním střediskem, které
udržovalo bohaté hospodářské styky s okolními středisky i vzdálenými
partnery.
Narámsín se svým vojskem
55
Díky dochovaným písemným památkám máme dostatek informací o správě země (na níž se kromě
panovníka podílela ještě i „rada starších") i o stycích s okolními zeměmi. Již z této doby jsou
dochovány i mezinárodní dohody.
Ugarit na pobřeží střední Sýrie se stal od rané bronzové doby významným obchodním centrem, jehož
bohatství bylo založeno i na metalurgické výrobě. Nejdůležitějším městským centrem na jihosyrském
pobřeží se stal městský stát Byblos (semitsky Gubla). Rychle zbohatl zejména z obchodu s Egyptem,
který z Byblu po moři dovážel cedrové dřevo a asi i pryskyřice nutné k balzamování. Spojení Byblu s
Egyptem bylo úzké. Svědčí o tom četné nálezy egyptských předmětů s hieroglyfickými nápisy v
Byblu z doby od 2. do 6. egyptské dynastie. Přerušení styků s Byblem považoval autor tzv.
Leydenského papyru z prvního přechodného období v Egyptě za jeden z příznaků katastrofální situace.
Příchod semitských Kanaanejců do Palestiny asi způsobil koncem 4. tisíciletí zánik pastevecké
ghassúlsko-beerševské kultury, která beze stop mizí. Vznikla první opevněná města a městské státy v
Jerichu, Megiddu, Bet-Šanu aj. Počet sídlišť a hustota obyvatelstva svědčí o prosperitě kanaanejských
států v polovině 3. tisíciletí.
Raně bronzová doba končí na sklonku 3. tisíciletí zničením kanaanejských opevněných měst v
syropalestinské oblasti, včetně Ugaritu a Byblu. Jejich zánik je přičítán útoku dalších semitských
kmenů, které ve 3. tisíciletí vedly kočovný život v polopouštních oblastech Přední Asie a neznaly
městskou civilizaci. Tyto západosemitské kmeny nesou hromadný název Amorejci a objevily se
koncem 3. tisíciletí i v Mezopotámii. Jejich pohyb vyprovokovalo snad nějaké katastrofální sucho.
Někteří badatelé je také považují za asiaty, kteří koncem období Staré říše pronikli do Egypta. Největší
úder však Amorejci zasadili městské civilizaci syropalestinské oblasti. Ve 23. - 20. století byla tímto
nomádským obyvatelstvem pohlcena a trvalo většinou několik staletí, než byla města obnovena.
Obyvatelstvo syropalestinské oblasti bylo tedy značně smíšeného etnického původu. Kromě několika
semitských kmenů, které byly dominující složkou a smísily se s původním obyvatelstvem, sídlili v
Sýrii již ve 3. tisíciletí př. n. l. Churrité, obyvatelstvo neznámého etnického původu, které přišlo
patrně ze severovýchodu a jež lze i podle písemných památek prokázat zejména na území severní a
střední Sýrie.
FOINÍKIE
ve 2. tisíciletí př. n. l.
Města, která vznikla již ve 3. tisíciletí na místech příznivých pro vytvoření přirozených přístavů, se
postupně stala hospodářskými, politickými a správními středisky malých státních celků (městských
států), jež tvořila vlastní města.
Největší takové středisko, je přístavní město Ugarit (moderní Ras Šamra), jež leželo na křižovatce
námořních i suchozemských obchodních cest jižně od ústí řeky Orontu, proti ostrovu Kypru. Po pře-
chodném úpadku městského života koncem 3. tisíciletí byl Ugarit již v 18. století znovu kvetoucím
obchodním městem, jehož rozkvět vyvrcholil v 15. - 14. stol. př. n. 1.
56
Vykopávky prokázaly, že Ugarit
byl městem velkých rozměrů, s
mohutným opevněním a s řadou
bran, což dokazuje, že byl
současně i strategickým opěrným
bodem. Jak se zdá, byl plánovitě
budován nejen z vojenského, ale i
z civilního hlediska: ukazuji to
celé čtvrti s ulicemi protínajícími
se v pravém úhlu. Kromě paláce,
chrámu, zásobáren, zbrojnice atd.
zde byly domy bohatých obyvatel
města, rovněž plánovitě
budované - s koupelnami,
záchody a domácími studnami ve
dvorech obklopených obytnými
prostorami. Domy dokonce měly
i kanalizaci.
V těchto domech zámožných obyvatel se nalezly archívy obsahující soukromé písemné památky, a dokonce i
knihovny s literárními díly; přítomnost babylónských textů tu zřetelně prokazuje styk s mezopotamským
kulturním světem.
Mohutný byl i panovníkův palác (přes 9 000 m2 plochy), který byl vystavěn o dvou podlažích spojených dvěma
schodišti a měl více než 60 místností. Mozaiky pokrývaly podlahy a zdi byly pokryty dřevem; na stěnách byly
malby. Inventář tvořily mj. četné předměty vyrobené z drahých kovů a drahokamů. Palác byl ovšem nejen
sídlem panovníkovým, nýbrž také administrativním centrem státu, kde písaři sepisovali smlouvy a různé
záznamy na tabulky, které byly na jednom z dvorů vypalovány a pak ukládány do archívů podle svého obsahu.
Kromě toho palác zahrnoval i dílny některých řemeslníků, např. řezbářů slonoviny.
Toto bohaté obchodní středisko, které zprostředkovávalo zámořský obchod, se snažilo zachovat si
neutralitu v boji mocností o získání hegemonie nad Sýrií. Zdá se, že ty více či méně respektovaly
neutralitu Ugaritu jako místa, které nezávisle na mocenských vztazích umožňovalo směnu zboží.
Ugaritský panovník, jenž byl současně i knězem a byl považován za syna nejvyššího boha (Ela) a
bohyně (Aširaty), měl na dálkovém obchodu významný podíl.
Ugaritští obchodníci (a tím i panovník) bohatli jak ze zisků z importovaného zboží, jež dováželi z
Egypta, Kypru, Kréty i dalších území; tak i z exportu, který tvořilo v Ugaritu převážně dřevo, olej, ví-
no, tkaniny, vlna, ale i otroci a také bronz, jenž byl vyráběn přímo v tomto městě.
Řada dochovaných textů nám ukazuje počet a složitost obchodních transakcí. Některé texty jsou psány
babylónským typem klínového písma a babylónským jazykem, jiné jsou psány klínovým písmem
domácího původu a jazykem domácím - ugaritštinou.
Podobné obchodní státy, jako byl Ugarit, se vytvořily i na dalších místech středomořského pobřeží.
Bylo to např. ostrovní město Arvad jižně od Ugaritu, jež si udrželo svou nezávislost i v dobách, kdy si
Egypt (v době 18. dynastie) podrobil celou Foiníkii.
Z dalších měst byly nejvýznamnější přístav Byblos (starověká Gubla -
středisko obchodu s Egyptem), přístav v místech dnešního Bejrútu, a
soupeřící přístavy na jihu země - Tyros a Sídón.
Všechna tato města byla podobnými středisky obchodu, jako byl Ugarit.
Byla to ovšem i místa, kde se stavěly lodě, které pak byly používány
jednak pro vlastní dopravu, jednak prodávány do zámoří. K rozvoji
loďařství zde přispělo i to, že v blízkosti přístavů byl dostatek kvalitního
dřeva (cedrového i dubového), jež se na stavbu lodí používalo. Dřevo bylo
Pohled na zbytky Ugaritu
Busta „Ugaritského prince“
57
ovšem hledaným zbožím i pro dálkový obchod. Velký zájem o import dřeva z Foiníkie měl Egypt, a
proto sem ve 2. tisíciletí př. n. 1. zaměřila svou expanzi. Foinická města se dostala do egyptského
vlivu a v polovině 2. tisíciletí byla dokonce Egypťany považována za egyptské državy, zejména
přístavní město Byblos. To s Egyptem udržovalo těsné styky již od 3. tisíciletí a podílelo se významně
na exportu foinického zboží do Egypta. Byblos si v polovině 2. tisíciletí př. n. 1. podmanil okolní
města a vytvořil tak větší celek, jenž se díky stykům Byblu s Egyptem stal současně i oporou
Egypťanů na foinickém území.
Jinak tvořila jednotlivá města ve 3. a 2. tisíciletí vždy samostatné správní celky: jednotný stát se ve
Foiníkii nevytvořil.
SÝRIE
ve 2. tisíciletí př. n. l.
Geografické podmínky a etnická různorodost silně podmiňovaly
celkový vývoj vlastní Sýrie a byly nepochybně hlavním
důvodem toho, že se na tomto území nevytvořil žádný stabilní
státní útvar. Po celé 2. tisíciletí jsme tak svědky rozčlenění Sýrie
na řadu drobných států a státečků, které se stávají hříčkou ve
snahách velkých mocností o získání nadvlády nad tímto územím
a předmětem dobyvatelských snah Egypta, Babylónie, Chetitů a
Churritů. Často se dovídáme o osudech jednotlivých oblastí
Sýrie jen z diplomatické korespondence nebo zpráv egyptských,
chetitských a jiných panovníků.
Na počátku 2. tisíciletí, kdy již byla zlomena nadvláda Ebly nad
Sýrií i dalšími oblastmi, ovlivňovalo severní část Sýrie značnou
měrou město Mari, ležící na syrskomezopotamském pomezí u
řeky Eufratu. Mari sice bylo samo silně poznamenáno
mezopotamskými vlivy, ale po hospodářské a politické stránce
silně podmiňovalo vývoj v celé severní Sýrii.
Již v tomto období, nebo o něco později, zřejmě vzniklo v
severní Sýrii státní seskupení zvané Jamchad, které dočasně
sjednotilo celou severní Sýrii a učinilo na čas konec partikularismu a rivalitě malých syrských měst,
jež kontrolovalo ze svého střediska - města Aleppa v severní Sýrii. Ebla je i v této době nesporně
významným střediskem, které je nám známo z textů jako hospodářský partner Mezopotámie i Anatolie
(v období obchodních osad staroasyrských kupců), zejména pro export dřeva, lněných textilií a oliv. V
této době je možno prokázat i existenci silnější skupiny Churritů, kteří se usadili zejména v severní a
střední Sýrii. Zde také došlo v první polovině 2. tisíciletí př. n. 1. k založení a rozvoji státu zvaného
Mitannl.
Asi v 18. století se vytvořily silné, ale etnicky různorodé kmenové svazy, zahrnující jak Churrity, tak
semitské obyvatelstvo Sýrie a Palestiny, které si na dlouhou dobu podrobily zejména území jižní Sýrie
a Palestiny, pobřežní oblasti (Foiníkii), a dokonce na dlouhou dobu i Egypt. Podle egyptských prame-
nů nazýváme tyto kmenové svazy Hyksósy. Hyksósové asi měli své středisko především ve střední a
jižní Sýrii a v Palestině. V druhé polovině 17. století zesílili Chetité své snahy o proniknutí z Malé
Vykopávky v Mari
58
Asie do Sýrie a zdá se, že stát Jamchad tvořil bariéru proti jejich tlaku. Moci Chetitů však neodolal a
Chetité dobyli a vyplenili jeho hlavní město Aleppo i jižněji ležící město Alalach. Chetité prošli Sýrií i
při svém tažení do Babylónu, ale Sýrii opět opustili.
V polovině 16. století (za egyptského panovníka Ahmóse I.) je kmenový svaz Hyksósů poražen
Egypťany a vyhnán z Egypta. Egypťané za dalších panovníků pronásledovali ustupující kmeny dále do
Palestiny, pokračovali ve svém útoku přes jižní a střední Sýrii a podrobili si přitom syrská města a stá-
tečky. Syrské panovníky sice ponechali u moci, ale města vyplenili a jejich obyvatelstvo oloupili. V
jednotlivých městech zanechali Egypťané své posádky a domácí vládce podřídili dosazenému
egyptskému hodnostáři, který měl nejen vojenskou pravomoc, ale i právo zasahovat do civilní správy a
daňových otázek. Daňové požadavky Egypťanů vyvolaly u palestinských a syrských vládců odpor,
který vyvrcholil tím, že se se svými vojsky shromáždili u města Megidda a připravovali proti
Egypťanům úder. Egypťané však shromažďující se vojska neočekávaně napadli a způsobili v roce
1468 př. n. 1. palestinským a syrským vládcům u Megidda těžkou porážku.
Egypťané tak uhájili svou nadvládu nad palestinskými a syrskými městy i nadále a udrželi si ji i na
počátku druhé poloviny 2. tisíciletí, kdy se snaží prosadit mocensky, alespoň v severní Sýrii, Chetité.
Ze 14. stol. př. n. l. se nám dochovaly o vztazích mezi Egypťany a syrskými knížaty zprávy v
dopisech, jež se nalezly při vykopávkách v egyptské el-Amarně, sídelním městě Amenhotepa IV.
(Achnatona).
Chetité se na počátku své Nové říše orientovali především na získání nadvlády nad severní Sýrií. Již
první panovník nové doby, Šuppiluliumaš I. (asi 1370—1330 př. n. 1.), porazil mocnou říši Mitanni,
která stála v Sýrii v cestě jeho dobyvačným cílům, a tím způsobil základní mocenský obrat nejen na
půdě Sýrie, ale na celém Předním východě. Zmizela tím velmoc, která asi od 17. století př. n. 1.
ovládala rozsáhlá území Předního východu včetně velké části Sýrie, na západě ovládala i přístup ke
Středozemnímu moři a na východě způsobila dočasný úpadek Asýrie a vzbudila i oprávněné obavy v
samotné Babylónii, která počala připravovat systematickou a intenzívní obranu.
Chetité podporovali ve vlastním zájmu partikularismus a snahy jednotlivých syrských měst o
samostatnost a uzavírali s jednotlivými středisky vazalské smlouvy, které jim zaručovaly faktické
mocenskopolitické ovládání syrských měst. Zástupcem chetitského panovníka v Sýrii byli panovníci
města Karchemiše, kde vládli příslušníci chetitské vládnoucí vrstvy.
Tím byl v Sýrii opět nastolen mocenský partikularismus a ani v severní Sýrii nedochází v této době již
k žádným projevům snah o sjednocení země. To ovšem poskytovalo Chetitům více prostoru pro
vlastní politiku a uvolnilo cestu jejich snahám o expanzi jižním směrem. Zdařila se jim jejich dávná
snaha zmocnit se severní Sýrie jako nástupiště k boji o získání nadvlády nad střední Sýrií; tu se jim
podařilo skutečně získat v ostrém soupeření s Egyptem, jež vyvrcholilo bitvou vedenou mezi oběma
velmocemi u města Kadeše na řece Orontu kolem roku 1285 př. n. 1.
Bitva u Kadeše, v níž sice Chetité nabyli vojenské převahy, ale nedovedli jí náležitě využít, je
počátkem dlouhého období rovnováhy sil, kdy si Egypťané podržují nadvládu nad Palestinou a jižní
částí Sýrie, zatímco Chetité mocensky ovládají území Sýrie na sever od Kadeše. Tato situace trvá
prakticky až do zničení chetitské říše na rozhraní 13. a 12. století př. n. 1.
Za doby chetitské a egyptské nadvlády zůstal partikularismus syrských státečků zachován, ale
syrským vládcům se dovedným využíváním napětí mezi Chetity a Egyptem a manévrováním mezi
oběma těmito mocnostmi dařilo vytvářet dočasně i větší celky. Hlavním z nich byl kmenový svaz
zvaný Amurru (= západní země), zahrnující oblast na západ od horního toku řeky Orontu. Vůdce
tohoto svazu, panovník Aziru, rozšířil jeho moc na západ, podrobil si i část foinického pobřeží, získal
obchodní cesty, a tím zabezpečil i hospodářskou prosperitu tohoto svazku.
Po pádu chetitské říše vpadly i na území Sýrie tzv. mořské národy. Řada syrských měst byla zničena
(např. Alalach), jiná se opět stala nezávislými malými státy. Do severní Sýrie byli vytlačeni Luvijci,
kteří zde založili svá sídliště a malé státy.
59
PALESTINA
ve 2. tisíciletí př. n. l. Na území Palestiny se vyvinula malá knížectví (Megiddo, Jeruzalém aj.) v čele s panovníky, městské
státy s hradbami atd. (podobně jako v Sýrii a Foiníkii). Dějiny Palestiny ve 3. a 2. tisíciletí př. n. 1.
jsou však silně poznamenány sousedstvím s mocným Egyptem, který po celé toto období politicky,
mocensky i kulturně území Palestiny ovlivňoval.
Egypťané podnikali od počátku do Palestiny válečná tažení s cílem podrobit si palestinské území a
učinit z něho nástupní prostor k dobytí Sýrie.
Jinak sdílela Palestina v této době v podstatě osudy jižní Sýrie: od 18. stol. byla územím, na němž se
vytvořil kmenový svaz Hyksósů; a v 16. stol. byla opět prvním státem, do něhož vstoupili Egypťané
při svém pronásledování Hyksósů. Byla při válečných akcích Egyptem vypleněna a podrobena. Vy-
plenění země ukazuje ostatně i archeologický výzkum jednotlivých palestinských měst V
palestinských městech zůstaly egyptské posádky a byli do nich dosazeni egyptští místodržící, kteří
vymáhali od obyvatelstva vysoké daně.
Teprve zánik chetitské říše a mohutné migrace koncem 13. stol. značí konec egyptské nadvlády. Až do
Palestiny se dostávají kmeny „mořských národů", přicházející z Malé Asie; kmen Pelešet (Filištíni) se
na palestinském pobřeží dokonce usadil a dal Palestině její moderní jméno.
Palestinská sídliště nebyla tak rozvitá a bohatá jako foinická. Převažovalo v nich zemědělství a
pastevectví. Nižší úroveň výrobků hmotné kultury ukazuje i nižší úroveň řemesla a také obchod zde
nehrál tak velkou roli jako ve Foiníkii a Sýrii.
Pro Palestinu 3. a 2. tisíciletí př. n. 1. nemáme dostatek písemných dokladů, abychom mohli spolehlivě
popsat stav společnosti. Majetkovou nerovnost však prokazují archeologické nálezy již od 3. tisíciletí
př. n. 1.
EGEJSKÁ OBLAST
Nejstarší evropské civilizace a státy se vytvořily v bronzové době, v druhé polovině 3. a během 2.
tisíciletí př. n. l., v Egejské oblasti (Egeidě). Nazýváme tak země a ostrovy ležící v severovýchodní
části Středozemního moře, tj. na březích Egejského moře a v jeho vodách. Patří sem především řecká
pevnina, kde vznikla kultura heladská (její pozdní období tvoří kultura mykénská), a ostrovy v
Egejském moři, z nichž skupina Kyklad a Kréta daly jméno kulturám kykladské a krétské (mínojské),
avšak patří sem také egejské (západní) pobřeží Malé Asie a přilehlé ostrovy s významnými středisky v
Tróji a na ostrovech Lémnu, Lesbu a Chiu. V mnohém je spjat s Egejskou oblastí také největší ostrov
východního Středomoří, Kypr.
Egejská oblast leží na periférii nejstarších civilizací Předního východu. Západní malá Asie byla
dokonce bezprostředním sousedem chetitské říše; i když však s ní byla ve styku, byla již v bronzové
době spjata úže s Egeidou než s Asií.
Ještě v polovině 19. století začínal George Grote řecké dějiny rokem 776 (tradiční datum první olympiády); před
tímto datem leželo období známé jen z řeckých mýtů. Egejské civilizace bronzové doby byly objeveny koncem
19. století, kdy Heinrich Schliemann začal soustavně archeologicky zkoumat Tróju v severozápadní Malé Asii
(1870-1890) a Mykény a Tíryns na Peloponnésu (od r. 1875) a Arthur Evans palác v Knóssu na Krétě (od r.
1900).
60
Vědomí vedoucího postavení Řecka v „klasické" době, velmi silné především díky velkému významu
klasické řecké kultury pro pozdější kulturu evropskou, vedlo v minulosti často k bezděčnému
promítání situace v klasickém období do vzdálenější minulosti. To zastíralo skutečnost, že vývoj Egej-
ské oblasti a jejího předřeckého i řeckého obyvatelstva byl až do konce doby bronzové, tedy včetně
kultur krétské a mykénské, v podstatě odvozený, sekundární ve srovnání s vývojem nejpokročilejších
bronzových civilizací Předního východu, a to civilizačně i chronologicky. Snad nejnázorněji to
ukazuje srovnání funkce písma v obou oblastech. Zatímco koncem 2. tisíciletí př. n. l. existovalo v
Mezopotámii, Egyptě a dalších předoasijských oblastech kromě četných písemných hospodářských a
správních dokumentů také rozsáhlé písemnictví, bylo v Egejské oblasti koncem 2. tisíciletí př. n. 1.
používáno písma skoro výhradně k účelům hospodářsko-správním.
I když však jsou bronzové civilizace Egejské oblasti sekundární z hlediska celkového vývoje své
doby, jsou nesmírně důležité pro další vývoj řecký, a to nejen proto, že řecké civilizaci umožnily
navázat technicky i civilizačně na vývoj Předního Orientu (a překonat jej), ale i proto, že civilizační
podněty z Orientu nepřijímaly pasivně, nýbrž samostatně je originálním způsobem zpracovávaly a
vytvořily - v umění, mytologii i ústní básnické tradici - vysoké hodnoty a trvalý základ pro řeckou
kulturu 1. tisíciletí př. n. l.
Způsoby, kterými se civilizační podněty od počátku neolitu dostávaly z Předního východu do Egeidy, byly velmi
rozličné. Někdy šlo zřejmě o přímé přesuny obyvatel, migrace, jindy o nepřímé působeni prostřednictvím styků
nejrůznějšího druhu. Také směry těchto migrací a styků byly zřejmě velmi rozmanité; vedly jednak z Malé Asie
přes černomořské úžiny na Balkánský poloostrov a do severního Řecka, jednak po moři z Malé Asie,
syropalestinské oblasti a Egypta na ostrovy a řeckou pevninu. Přesnou historii těchto migrací a styků nelze pro
nedostatek pramenů rekonstruovat; nesporný je jen jejich celkový směr z Předního východu do Egejské oblasti a
jejich rozhodující význam pro počátky egejských civilizací.
Přírodní podmínky
Egejská oblast je geograficky nesmírně členitá a rozmanitá. Vedle pevniny zahrnuje několik set
ostrovů o velikosti od nepatrných skalnatých útesů až po velké ostrovy, jako je Euboia nebo Kréta.
Veliké a náhlé jsou výškové rozdíly mezi přímořskými pláněmi a četnými pohořími, většinou
vnitrozemskými, někdy však spadajícími příkře přímo do moře.
Nejvyšší řecká hora Olympos (přes 2 900 m), mytické sídlo
nejvyššího boha Dia, leží např. jen asi 30 km vzdušnou čarou od
východního řeckého pobřeží a pohoří Parnássos (skoro 2 500 m),
tyčící se nad slavnou delfskou věštírnou, je od severního pobřeží
Korintského zálivu vzdáleno ještě méně.
Četnými pohořími, jejichž hlavní masív probíhá řeckou pevninou od
severu k jihu, ale jejichž výběžky se táhnou východozápadním směrem
často až k moři, je Řecko rozděleno na desítky relativně uzavřených
oblastí velikosti našich okresů nebo v několika málo případech
(Thessalie, Boiótie, Attika, Elis, Lakónie, Messénie) krajů. Jádrem jejich
území je zpravidla větší či menší úrodná pláň sahající většinou až k mořskému pobřeží a obklopená pahorkatinou
či svahy hor, vhodnými v nižších polohách pro letní pastvu dobytka a poskytujícími dříví a kámen na stavby.
Podobně jsou utvářeny i ostrovy a velmi členité západní pobřeží Malé Asie, kde však jsou úrodné pláně mezi
západními výběžky anatolských pohoří rozsáhlejší a méně izolované.
Jednotlivé krajiny pevninského Řecka, ostrovů a maloasijského pobřeží se od sebe liší, často velmi výrazně,
svou velikostí, rozsahem plochy obdělávatelné půdy a pastvin, surovinovým a nerostným bohatstvím i svou
přístupností a možnostmi spojení s okolním světem. To vše mělo velký význam pro jejich historické osudy, pro
jejich místo ve vytváření řecké kultury i v politickém a mocenském životě Řecka a Egejské oblasti. Tak relativně
Vrchol hory Olymp, kde údajně sídlí bohové.
61
otevřená krajina s rozsáhlými pastvinami na severovýchodě Řecka a pláně středního Řecka a Peloponnésu
přitahovaly lovce a později rané zemědělce ze severovýchodu a východu. Naproti tomu zejména severní a
severozápadní oblast Řecka a ostrovy v Jónském (západním) moři, oddělené horami od center kolem Egejského
moře, byly spjaty spíše se západním Středomořím a evropským vnitrozemím a jejich vývoj byl proti ostatnímu
Řecku zpomalen. Ostrov Kréta a později západní maloasijské pobřeží vděčily za svůj význam mj. i své poloze na
námořních (resp. pozemních) cestách, které spojovaly Přední Asii a Egypt se Středomořím.
Přes lokální rozdíly je ovšem Egejská oblast ekologicky jednotným celkem. Převládá mírné
středomořské podnebí, jen vysokohorské oblasti zasahuje kontinentální evropské podnebí s krutými
zimami, kdežto vnitrozemské oblasti, oddělené od moře, podnebí africké s tropickými vedry. Všude
jinde jsou zimy mírné a vlhké, letní vedra jsou mírněna suchými chladivými větry vanoucími přes
moře od severovýchodu.
Zemědělství
Řecko nepatří mezi ty oblasti, kde zemědělství vzniklo. Jeho znalost se sem rozšířila z Předního
východu. Dařilo se zde dobře obilí, luštěninám, fíkům a ovoci. Později se do Řecka dostalo i pěstování
oliv a vína.
Z domácích zvířat je pro Egejskou oblast typické ovce a kozy, které se mohou pást i v hornatějších
oblastech. Velice důležitým zdrojem potravy byl rybolov a také lov na vysokou zvěř.
Nerostné bohatství
Území Egejské oblasti je velmi bohaté na kvalitní stavební kámen. Jsou to různé druhy vápence,
z nichž nejcennější je mramor. Co se těžby kovů týče, bylo nutné část zásob do Řecka dovážet.
Prameny
Archeologické prameny – jejich množství neustále roste od Schliemannových objevů. Mezi
nejvýznamnější patří mínojské a mykénské paláce.
Písemné prameny – ve srovnání s jinými soudobými civilizacemi Předního východu jich je velmi
málo. Zachovaly se převážně jen tabulky z mínojské Kréty a mykénského Řecka.
Řecké pověsti – byly přenášeny převážně ústní formou. Zakládají se sice na historických událostech,
avšak netvoří souvislý výklad a to velice ztěžuje jejich datování.
Počátky výroby kovů
Do Egejské oblasti začíná pronikat znalost výroby kovů (měď a bronz) kolem roku 3000 př.n.l.
Metalurgie byla vynalezena nejspíše v Anatolii asi v 6. tisíciletí př.n.l. a již v polovině 4. tisíciletí
př.n.l. vstoupila Anatolie do doby Bronzové. Brzy po roce 3000 začíná výroba kovů pronikat i do
pevninského Řecka a na Krétu. S šířením výroby kovů je spojen i počátek specializovaných řemesel a
společenské dělby práce i zvýšení celkového bohatství společnosti a jeho nerovnoměrného
rozdělování. V Egejské oblasti tak během 3. tisíciletí paralelně vznikají na řecké pevnině i na Krétě
předpoklady pro vznik městské civilizace a státu.
PŘEDPALÁCOVÉ OBDOBÍ NA KRÉTĚ
Archeologické nálezy ukazují na značný vývoj specializace ve výrobě kovů, kovových nástrojů,
zbraní, zlatých šperků, křišťálových ozdob a kamenných i keramických nádob. O úrovni stavitelství
svědčí např. dům ve Vasiliky na východní Krétě nebo stavební komplex ve Furnu Korifi. Koncem
Předpalácového období jsou také značně vyvinuty pravidelnější námořní styky se Sýrií, Kyprem,
62
Egyptem i Itálií. Kolem roku 2000 př.n.l. existovaly na Krétě veliké vesnice, na místech budoucích
palácových měst i jinde: v Knóssu, Faistu, Pallii, Vasiliki a Mirtu.
Bronzová doba v Řecku před Příchodem Řeků
Vesnice byli často budované na nízkých pahorcích moře. Nabývaly postupně městského charakteru:
domy byly spojeny v malé bloky, úzké ulice mezi nimi byly někdy dlážděny…
Domy se stavěly nesušených cihel na kamenných základech a jejich zdivo bylo prokládáno dřevěnými
trámy. Byly používány i tašky na střechu. Tento vývoj však byl v celém Řecku násilně přerušen
různými dobyvateli. Někteří z těchto dobyvatelů byli předkové historických Řeků.
MÍNOJSKÁ CIVILIZACE (OBDOBÍ PRVNÍCH A DRUHÝCH PALÁCŮ)
1. období:
2000 př.n.l. první města s paláci na Krétě
1700 př.n.l. zničení paláců zemětřesením
2. období:
16. století př.n.l. posílení styků Mínojské Kréty s Řeckem
15. století př.n.l. zničení paláců mimo Knóssos
První polovina 14. stol.př.n.l. zničení Knóssu a zánik mínojské civilizace
V první polovině 2. tisíciletí vstoupila Kréta jako první v Evropě do období civilizace. Bylo nutno
vytvořit nové správní orgány. Vznikala města a paláce jakožto centra nové organizace společnosti. Pro
hospodářské a správní účely bylo také zavedeno písmo.
Politické dějiny
Kréty jsou nám neznámé. První města a paláce vznikla kolem začátku 2. tisíciletí. Těžištěm vývoje
byla střední Kréta s městy Knósso, Faitos a Mallia. Mírový vývoj pokračoval až do pol. 2. tisíciletí,
kdy byl přerušen přírodními katastrofami. Ty zničili paláce v Knóssu, Faistu i Mallii a používají se
jako dělítko mezi prvním a druhým palácovým obdobím. Právě druhé palácové období je považováno
za období největšího rozkvětu mínojské civilizace.
Mínojská města a paláce
Město Knóssos leželo asi 6 km od severního pobřeží Kréty.
Kromě paláce nebylo soustavně prozkoumáno a jeho
rozsah je tudíž znám jen z náhodných nálezů a omezených
výkopů. Plác ležel uprostřed města. Měl několik podlaží.
V jeho přímém okolí stály domy obývané zřejmě
významnými členy aristokracie. Středem knósského
paláce(i všech ostatních minojských paláců) byl obdélný
dvůr, kde se patrně odbývaly různé ceremonie a hry.
Město Pallia leželo na severním pobřeží Kréty v úzké
úrodné pláni asi 30 km od Knóssu.
Knóssos, Malla, Faistos a Zakro jsou největšími dosud
objevenými paláci. Vedle nich je však známá i řada menších paláců a honosných domů: Hagia
Triada(u Faistu), Tylissos, Archanes a další.
Města a paláce svědčí o existenci vyspělého stavitelství, jež používalo celé řady speciálních řemesel.
V období prvních paláců je uměleckým vrcholem výroba polychromní malované vázy. V druhém
období to je výroby gem (polodrahokam s vyřezávaným vzorem), klenoty a tepané kovové vázy.
Palác Knóssos – pravděpodobná podoba
63
Velmi rozvinuté bylo užívání pečetí. Jejich funkce patrně souvisela s hospodářským systémem paláců.
Označovaly a ochraňovaly vlastnictví a zaručovali kvantitu dodávek do palácových skladů a z nich.
Hospodářství a společnost
Obraz hospodářství a sociálního uspořádání mínojské Kréty ukazuje paláce nejen jako sídla vládců a
moci, ale také jako centra správy a hospodářské organizace oblastí, které jím podléhaly.
Ve společnosti měli nejvyšší postavení:
1) panovnické rodiny, které sídlily v palácích
2) vrstva bohatých obyvatel, žijících v honosných
domech a vilách (sem patřila například aristokracie,
panovníkova družina, ale také písaři a úředníci spjatí
s palácem)
3) třetí skupinu tvořili především zemědělci a daleko
méně početnější řemeslníci
4) zřejmě i na mínojské Krétě existovali otroci. Není však
znám jejich počet, zaměstnání ani postavení
Ženy měli v mínojské společnosti daleko volnější a
významnější postavení než v pozdějším Řecku. Žena byla
nejspíš také hlavním božstvem zobrazovaným za doprovodu zvířat nebo s menším mužským bohem
po boku. Nejsou zde však žádné monumentální chrámy. Božstva byla uctívána v domácích svatyních,
na volných prostranstvích…
V řeckých bájích měla Kréta nadvládu nad mořem. Existují sice archeologické důkazy o výskytu
minojských sídlišť na několika ostrovech, avšak představy o krétské nadvládě nad celým Egejským
mořem nejsou ničím potvrzeny. Mínojská Kréta však provozovala rozsáhlý dálkový obchod, který jí
měl obstarat jak základní suroviny (měď a cín), tak i umělecké (slonovina, polodrahokamy).
Konec mínojské civilizace
Od 16. století velmi zesílily styky mínojské Kréty s řeckou pevninou.
V 15. století se řečtí Achajové stávají pány Knóssu a z něj ovládli většinu
ostrova. Ostatní krétská města vyla v polovině 15. století postižena
katastrofou, z niž se většinou již nevzpamatovala. Mallia a Faistos
přestaly být středisky moci. Nadvláda achajského Knóssu trvala asi do
první poloviny 14. století, kdy byl knósský palác vyvrácen.
Mínojská civilizace zanikla.
MÍNOJSKÁ KULTURA
(z referátu)
Vliv civilizace předního východu (zvl. Egypta a Malé Asie)křivítka mořských cest z Asie, Afriky a
Evropy.
- Obyvatelé - Mínojci – dodnes nerozluštěný jazyk
- Achájové – od r.1450přnl., jazyk archaické řečtiny – texty lineárního písma B
(poupravené krétské lineární písmo A), které rozluštil M.Ventis
- Eteokréťané – „praví Kréťané“, používali minojské písmo
Podle Homéra pobývalo na Krétě - Pelasgové, Dórové, Eteokréťané, Kydonové, Achátové
Sloupořadí v paláci Knóssos
Nástěnná freska - Princ s liliemi
64
Minojská doba se podle Evanse dělí na tři období – raně, středně a pozdně mínojské období
Dnes se používá rozdělení podle destrukcí paláců.
PŘEDPALÁCOVÉ OBDOBÍ: 2500-2000PŘNL.
Osídlení Kréty z malé Asie a severní Afriky, první osadníci v nížině Messará
Specializovaná řemeslná výroba – šperky, nádoby
Stavby s mnoha místnostmi
Stavba první flotily
Sociální rozdíly – výzdoba hrobů
OBDOBÍ PRVNÍCH PALÁCŮ: 2000-1700PŘNL.
Palácové hospodářství = moc je centralizována do paláce, palác je hospodářské a politické centrum.
Vrchol je za vlády krále Mínoa
řecká mytologie, syn foinické královské dcery Európy a Dia, který ji unesl(v podobě býka); Mínoova
manželka Pásifaé porodila netvora Minotaura – napůl býk, napůl člověk (tauros=býk) trest boha moře
Poseidona za Mínoovo provinění; Mínotaurus žil v labyrintu, byl zabit athénským hrdinou Théseem
za pomoci mínoovi dcery Ariadny – Ariadnina nit.
Hlavní město Knóssos – palác Labyrinthos = palác „dvojité sekery“ ( z řeckého labrys – sekera =
kultovní symbol).
(sídlo vládce a ústřední správy, hospodářské centrum a skladiště zemědělských zásob (olej, obilí,
víno).
Úřední místnosti, řemeslnické dílny, velký počet obytných místností s koupelnami a vanami, spletité
schody a schodiště =) bludiště.
Uprostřed obdélníkový dvůr – hry s býky (viz fresky).
Bez opevnění (mírumilovnost?, obchodníci a mořeplavci).
Palác byl zničen zemětřesením a objeven anglickým archeologem A. Evansem.
Další paláce ve Faistu, Málii, Kato Zakru.
OBDOBÍ DRUHÝCH PALÁCŮ 1700-1450PŘNL.
Vrchol mínojské civilizace.
Obnova paláců – nové a mohutnější, propojení sídlišť ulicemi, domy stavěny z vysušených cihel.
Zaveden trojí kanalizační systém – voda pitná, dešťová, znečištěná.
Kréta je námořní velmocí.
65
Obchod – Au,Ag, Cz, Zn, olej, víno, med, keramika (vysoká úroveň, barevně zdobená-Kamarská
keramika, ženy zobrazovány jen s obnaženými ňadry).
Výbuch sopky Santorini =) úpadek a od roku cca1450přnl.mykénská nadvláda.
Kultura:
Písemné záznamy na hliněných tabulkách nerozluštěny – tzv. lineární písmo A
( z původního obrázkového – evidence řemeslníků a zemědělců).
Reliéfy na nádobách, bronzové sošky mužů a žen, zlaté zdobené číše
Nástěnné malby – přírodní motivy i běžný život
Hry s býkem – přemety akrobatů přes býka, kultovní zvíře (symbol kultu – býčí rohy)
MYKÉNSKÁ CIVILIZACE
2000 př.n.l. Příchod Řeků(Achajů) do Řecka
1900 – 1600 př.n.l. předmykénské období
16. – 15. století př.n.l. raně mykénské období
2. pol. 15. stol. př.n.l. Achajové v Knóssu
14. – 13. stol. př.n.l. vrcholná mykénská doba
asi 1220 – 1180 př.n.l. vpád „mořských národů“(egejské stěhování)
konec 13. stol.př.n.l. první vlna ničení mykénských paláců
2. pol. 12. – 11. stol.př.n.l. definitivní pád mykénské civilizace, příchod Dórů a
„severozápadních“ Řeků
Příchod Řeků
Předkové Řeků přišli do Řecka nejspíše v době mezi 2200 – 1900 př.n.l. Vyšší datum je blízké datu
příchodu indoevropských kmenů (Luvijců, Palajců a Chetitů) do Malé Asie, nižší datum příchodu
tvůrců kultury Troje VI. do Troje. Přesný směr příchodu Řeků neznáme, víme jen, že jejich dřívější
domov ležel severněji.
Středně heladské (předmykénské) období v Řecku
(asi 1900 – 1600 př.n.l.)
Řecké kmeny, které kolem r. 2000 přišli do Řecka, byli na nižší civilizační úrovni než nositelé
heladské kultury 3.tisíciletí. At kdokoli zničil Lernu a ostatní raně heladská sídliště, vývoj řecké
pevniny k městské civilizaci byl dočasně zastaven a Řecko bylo předstiženo mínojskou Krétou a pod
jejím vlivem i některými ostrovy. Archeologicky se toto přerušení vývoje projevilo jako výrazné
schudnutí.
Tak se dnes příchod prvních Indoevropanů do Řecka jeví zcela jinak, než jak byl mnohdy líčen v první polovině
20.století historiky, kteří byli v zajetí nacionalistických nebo rasových mýtů. Jejich teorie v různých variantách
předpokládaly, že Indoevropané přinesli do Řecka vyšší kulturu jež jim byla vrozena nebo alespoň její zárodky.
Ve skutečnosti přišli Indoevropské kmeny do oblasti vyspělejší kultury, než byla kultura jejich a jejich vztah byl
rozporný. Zničili sice mocenská centra vznikající heladské městské civilizace, na druhé strane se však smísili
s místním heladským obyvatelstvem a mnohé z jeho kultury převzaly. Z tohoto splynutí vznikla před polovinou
2.tisíciletí mykénská kultura, která má své kořeny právě tak v předřeckém vývoji v Egejské oblasti jako v nově
66
příchozím obyvatelstvu.Obrazně lze říci, že Řekové se staly Řeky teprve v novém prostředí a pod jeho vlivem,
právě tak jako se historická řečtina vyvinula teprve v Řecku a pod částečným vlivem místního jazyka a kultury.
Proces konsolidace (tedy ustálení, sjednocení ) nové etnické situace a splývání obyvatelstva a kultur
probíhaly v Řecku zřejmě po většinu středně heladského období. Zbytky materiální kultury té doby,
náš jediný pramen jejího poznání, jsou většinou neopevněné, jsou bez paláců a většinou i jiných
větších budov ( nejlépe prozkoumaná velká vesnice v Dorion - Malthi na Peloponésu v Messénii
byla opevněna ).Bronzové zbraně, zpočátku vzácnější, se postupně znovu rozhojňují, k výrobě je
používáno i kamene a rohoviny. Také zámořské styky jsou zpočátku minimální, výjimku tvoří styk
s Krétou, dosvědčený od počátku období a k jeho konci se velmi rozšiřující. Ke konci období můžeme
pozorovat také růst počtu vesnic (a tedy hustoty obyvatelstva) a sílící mínojský vliv ve výzdobě
keramiky.
Raně mykénské období
(PH I-II, 16. – 15.stol.př.n.l.)
Monumentální pevnosti, hrady a paláce, které jsou v naších
představách tradičně spjaty s mykénskými státy, pocházejí
téměř bez výjimky teprve z vrcholného období mykénské
civilizace, ze 14. – 13. st. př.n.l.
Pro předcházející dvě staletí 16.a 15., není naše
dokumentace o mnoho úplnější než pro období
předmykénské. Kromě keramiky, jež úzce napodobuje
současnou keramiku mínojskou a ukazuje, odkud mykénská
kultura od počátku brala svou inspiraci, známe vlastně jen
hrobky panovníků mykénských států: slavné šachtové hroby
z Mykén a monumentální, tzv. tholové hrobky, které se
v 15.stol. rozšířily v mnoha řeckých oblastech.
Mykénské šachtové hroby
V Mykénách jsou dnes známá dvě kruhová pohřebiště, v nichž
byli podle bohaté výbavy hrobů zřejmě pohřbíváni v 16.stol.
vládcové Mykén a jejich rodiny. Obe pohřebiště tvořila kdysi
součást rozsáhlejšího hřbitova, jehož část byla později
zastavěna při rozšiřování mykénské pevnosti. Starší kruh B,
jehož nejstarší hroby sahají ještě do středně heladského
období, byl objeven řeckými archeology v 50.letech minulého
století. Ve 14 šachtách tu bylo pohřbeno 24 osob s bohatou
výbavou – bronzovými meči, dýkami, noži, zlatými a
stříbrnými poháry, dalšími šperky a jednou posmrtnou maskou
z elektronu. Mladší a mnohem bohatší kruh A se šesti šachtami
(celkem 14 pohřbů) byl objeven už H.Schliemanem, poněvadž
leží uvnitř pevnosti, těsně za Lví branou. Skvělé bohatství jeho
hrobů je dobře známo ze Schliemanových popisů. Jeden
z nejbohatších obsahoval několik set předmětů, m.j. tři zlaté masky, dvě zlaté koruny, osm zlatých
diadémů, skoro třicet bronzových mečů, pět zlatých a desítku stříbrných váz, další předměty ze zlata,
stříbra, bronzu, alabastru, fajánse, slonoviny, baltského jantaru atd. Šachty v obou kruzích byli na
povrchu značeny kamennými stélami (obdélné desky postavené na výšku) většinou zdobenými
Lví brána v Mykénách
Agamemnónova posmrtná maska
67
reliéfními ornamenty nebo scénami z lovu, dostihů, války a soubojů zvířat, neobsahovali žádné
nápisy.
Kopulové hrobky
Druhým, pozdějším typem hrobek mykénských vládců jsou
kopulové (tholové, od řeckého tholos ) hrobky, tj. do terénu
zapuštěné kruhové místnosti zaklenuté falešnou klenbou.
Největší z nich, tzv. Átreova pokladnice Mykénách, má
průměr 14,5 m, její klenba je 13 m vysoká a přístupová
chodba vyříznutá do svahu (dromos ) je přes 30 m dlouhá.
Tholové hrobky, vesměs vyloupené již ve starověku, jsou
známy z celého Peloponésu ( Sparty, Messénie, Agru, Pylu
), ve sředním Řecku z Attiky a Boiotie a v severním Řecku
z Iolku v Thessalii.
Raně mykénská společnost
Bohatství šachtových hrobů je v takovém kontrastu s nedostatkem svědectví o růstu obecné
civilizační úrovně raně Mykénského Řecka (raně mykénská sídliště si zachovala vesnický ráz bez
významnějších kamenných staveb), že vedlo některé badatele k hypotéze, která se opírá o řecké
pověsti a hovoří o příchodu cizích dynastií z Předního východu na počátku 16. stol. Tato hypotéza je
zatím nedokazatelná. Ostrý kontrast mezi bohatou vládnoucí špičkou a ostatním obyvatelstvem trval i
v 15. stol., kdy jej symbolizují výstavné kopulové hrobky na jedné a trvající nezřetelnost stop po
ostatním obyvatelstvu na straně druhé, a byl zřejmě příznačný pro vývoj rané civilizace v Řecku. At
už vládcové pohřbívání v šachtových hrobech v Mykénách byli jakéhokoli původu, je celkem obecná
shoda v tom, že své bohatství nezískali jenom v Řecku. Četné jejich poklady pocházejí z Kréty,
některé snad z Egypta. Nevíme, zda je získali jako odměnu za žoldnéřské služby v cizině nebo
loupeží a obchodem spojeným s pirátstvím. Válečný (a lovecký ) charakter mykénské civilizace, který
je v ostrém kontrastu s civilizací minojskou, dokládají scény s válečnými vozy na stélách šachtových
hrobů i například zlomek stříbrné vázy, znázorňující obléhání města a množství zbraní v hrobech. Zdá
se, že v 16. stol Achajíce převzali jen některé – možno říci vnější – znaky civilizace a že jiné,
podstatnější rysy – především stavba měst jako center moci i hospodářské správy a užívání písma – se
vyvinuly teprve dodatečně. Náhrobní stély na šachtových hrobech jsou bez nápisů a zatím nejstarší
záznamy psané mykénským lineárním písmem B pocházejí nejdříve ze 14. stol. z Knossu. Během 15.
stol. se nová civilizace rozšířila po většině jižního a středního Řecka a bohatě vybavené hroby,
existující vedle kopulových hrobek panovníků, svědčí o celkovém růstu bohatství společnosti, nejen
jejich špiček.
Geografické rozdělení kopulových hrobek a od 14 stol. i paláců ukazuje, že Řecko bylo v této
době rozděleno mezi několik mykénských států, nic neukazuje na vedoucí postavení Mykén. Můžeme
asi věřit řeckým legendám, že tyto státy žily někdy v mírových stycích a jejich vládnoucí rodiny byli
spjaty příbuzenstvím a sňatky, že však často mezi sebou bojovaly. Byli ovládáni válečnickou šlechtou
v čele s náčelníkem – panovníkem, a můžeme-li věřit našim neúplným pramenům, bylo jejich sociální
složení charakterizováno hlubokými protiklady, avšak jejich hospodářská a správní organizace byla
primitivnější než na Předním východě a na Krétě. S Krétským ekonomickým a správním systémem se
Achátové seznámili v průběhu 15. stol. a převzali jej – a spolu s ním i znalost písma.
Mykénská města a paláce
Vchod do hrobky
68
( 14. – 13.stol )
Ve 14. stol. se staly středisky mykénských států výstavné paláce vyzdobené po Krétském způsobu
freskami, vybavené kanalizací a koupelnami. Jejich základní půdorys nebyl se však od Krétských
zásadně odlišoval: středem nebyl dvůr, nýbrž panovnické ´´megaron´´ místnost s krbem oltářem
uprostřed a čtyřmi sloupy okolo něho. Zasedal v něm zřejmě vládce se svou družinou. Jako na Krétě
byli v palácích kromě obytných místností v bočních a zadních traktech také dílny, skladiště a
´´archívní ´´ místnosti, kde byli skladovány tabulky se záznamy o palácovém hospodaření.
Nejlépe prozkoumány jsou paláce v Mykénách, Tíryntu a Pylu na
Peloponésu, mykénský palác na athénské akropoli byl při
pozdějších přestavbách zcela zničen, palác v boiotských Thébách
leží pod zástavbou moderního města. V Boiotii leží také ostrovní
pevnost Gla s palácem ( její plocha je asi sedmkrát větší než
rozloha Mykén ), jejíž starověké jméno neznáme, v Thessalii je
zkoumán Iolkos aj. Podle Řeckých pověstí se předpokládá i
existence dalších, dosud neobjevených paláců, m.j. i ve Spartě.
Paláce stály obvykle na vyvýšeném místě a okolo nich se
rozkládaly příbytky ostatních obyvatel. Můžeme snad hovořit
o městech ač jsou méně prozkoumána než paláce, pod
pevností v Tírynthu leželo město s pravidelnou sítí ulic,
souvislá zástavba mimo pevnost je dnes známa i z Mykén. Velká péče byla věnována zásobování
vodou, do Polského paláce byla např. voda vedena visutým dřevěným vodovodem ze vzdálenosti asi 1
km. Mezi sebou byla mykénská města spojena sítí cest širokých v průměru necelé 2 m, někdy však až
3, 5 m, s uměle upraveným povrchem, kamennými podpůrnými zdmi a můstky.
Politický a společenský řád
I ve vrcholné fázi mykénské doby bylo zřejmě Řecko (i ostrovy Egejského moře) rozděleno do řady
států ovládaných válečnickou šlechtou v čele s vládci – náčelníky. Nevíme, jaké nebezpečí vedlo
některé z nich ke stavbě mocných pevností, nejspíše to však to byli vzájemné loupeživé války o území,
stáda a poklady, známé z Řecké herojské tradice. Tabulky psané lineárním písmem B a nalezené
v největším počtu v Knossu (nejdříve 14.stol.) a v Pylu (konec 13.stol.) nás seznamují alespoň
částečně s funkcí paláce jako hospodářsko – administrativního centra určité oblasti. Obsahují
především záznamy o příjmech, výdajích a stavu majetku a zásob paláců.
Ohrožení a zánik mykénské civilizace
(konec 13. – 11. stol. př.n.l.)
13. stol. je dobou největšího geografického rozšíření a zároveň největší uniformity mykénské kultury,
která v té době zahrnovala celý Peloponnésos, ostrovy při západním pobřeží Řecka, velkou část
středního Řecka a Thessalie, ostrovy středního a jižního Egejského moře a některá místa na západním
pobřeží Malé Asie. zároveň však neustálé posilování obrany mykénských center, především ve
východní části pevniny, svědčí o rostoucí nejistotě. Z druhé poloviny 13. stol. pochází patrně i hradba
na Korintské šíji, snad obranné opatření proti nájezdům. Koncem 13.stol. byla řada mykénských sídel
zničena, nebo opuštěna. Byli zničeny m.j. domy ležící mimo hradby pevnosti v Mykénách, palác
v Pylu a asi ostrovní pevnost Gla v Boiotii. Z 12.stol. je známá jen asi polovina počtu Mykénských
sídlišt z 13.stol.
Po krátkém a částečném zotavení v první polovině 12.stol. dochází v druhé polovině 12.stol. k další
vlně katastrof, jež definitivně zničila zbývající centra mykénské civilizace vč. Mykén, Tírintu a
ostrovů. Mykénské paláce a pevnosti již nikdy nebyli obnoveny. Archeologické svědectví o úpadku a
pádu Mykénské civilizace nelze jednoznačně spojit z žádnou historicky doloženou událostí.
Zlatá nádobka nalezena v hrobě v Mykénách
69
Dorové postupně obsadili asi během 12.a 11.stol. jižní a východní část Peloponésu, tedy kdysi
centrální oblasti mykénské civilizace na řeckém jihu. Za nimi pronikající severozápadní kmeny
(nazývané tak podle svých sídel v klasické době) obsadily severozápadní Peloponnésos a západní část
středního Řecka s přilehlými ostrovy.Ač tedy nelze popsat průběh pádu mykénské civilizace, zdá se,
že oslabena válkami či vnitřními spory podlehla – podobně jako řada států na Předním východě –
náporu útočníku ze Severu.
„Mořské národy“ a Egejské stěhování
Konec Bronzové doby na Předním východě a v Egejdě.
Civilizace a státy bronzové doby na Předním Východě a v Egejské oblasti ve 3. a 2. tis.př.n.l.
představují první vrchol starověkých dějin. Jejich vznik byl umožněn růstem celkového bohatství
společnosti v Mezopotámii a v Egyptě a o něco později v dalších oblastech Předního východu a
v Egejské oblasti.
Základem tohoto růstu bylo významné technické i organizační zdokonalení zemědělství, jež tvořilo
základ hospodářství starověkých států a rychlý rozvoj specializované řemeslné výroby, na prvním
místě tavení a zpracovávání kovů. Vyšší nároky, které společnost kladla na řemeslnou výrobu,
znamenaly však také podstatný růst nároků na opatřování surovin a především na jejich výběr a to i
v oblastech, kde se některé důležité suroviny – např. pro výrobu bronzu, pro stavbu lodí a kamenných
budov – nevyskytovali. Výsledkem bylo definitivní překonání soběstačnosti a tím izolovanosti oblastí
a společností a to tím spíše, že právě nejvýznamnější země této doby, Mezopotámie a Egypt některé
základní suroviny postrádaly
Pohyby kmenů koncem 2.tisíciletí
Komplikovaný systém států, který se vytvořil v Bronzové době na Předním východě a v Egejské
oblasti, byl v poslední čtvrtině 2.tisíciletí otřesen bouřlivými posuny kmenů přicházejících nejspíše od
severu. Jejich výsledkem bylo zničení některých a oslabení jiných států i značné etnické změny v řadě
oblastí předního východu a Egejdy. Dle archeologické dokumentace se zdá, že původ těchto posunů je
třeba hledat v karpatsko – dunajské oblasti odkud se – snad v důsledku populační exploze spojené
s klimatickými změnami – tlačí nově kmeny na jih, z Makedonie do Řecka.
Události v Malé Asii jsou spjaty s útoky tzv. mořských národů. Egyptský panovník Ramesse III.
popsal sílu mořských národů a jejich nájezdy na Egypt v 8.roce své vlády ( asi 1176 př.n.l.) Před jejich
rukama neobstála žádná země Chatti (Chetité), Qode (Kilikie), Karchemiš, Arzava, Alašija (Kypr)
Tento útok nebyl první. O tři roky dříve popsal Ramesse III. Útok proti Egyptu po moři i po zemi ze
západu, přičemž spojenci Libyjců byli některé z mořských národů a před tím odrazil Merenptah
v 5.roce své vlády (asi 1220 př.n.l.) podobný útok ze západu – seveřany přicházejícími ze všech zemí
moře. Ramesse III. Zaznamenal, že útočníky odrazil u Nilské delty. Kmen Filištínů jediný zatím
bezpečně identifikovaný, se však usadil v blízkosti Egypta, v přímořské oblasti Palestiny, tedy
v oblasti, která do té doby podléhala Egyptu. Zda k usazení došlo se svolením Egypta , či bez něho,
nevíme. Jisté však je, že Egypt ztratil natrvalo svůj vliv v Palestině a stáhl se, oslaben vnitřními spory,
do svých přirozených hranic v Africe.
Slova Ramesse III. O náporu severních útočníků lze dobře sloučit s dalšími historickými a především
archeologickými zprávami. Druhé pol. 13.stol.př.n.l. měla chetitská říše rostoucí potíže na západě a na
Jihu Malé Asie. Nejpozději kolem r. 1200 př.n.l. padla Troja, ležící přímo na cestě z Evropy do Malé
Asie. Kolem r. 1200 př.n.l. chetitská říše padla, její hlavní město bylo zničeno a stejný osud postihl
další města v Malé Asii, mezi jiným Mesin a Tarsos na jihu. V Sýrii byl vyvrácen Karchemiš, Hama,
Uvarit – na pobřeží.
Obtížnější je zatím identifikace kmenů uvedených v Egyptských nápisech se známými jmény té doby,
žádná hypotéza - údajně jsou to Achátové – to však není potvrzeno. Na počátku 12.stol.př.n.l. byli tak
70
Sýrie a Palestina na Dlouhou dobu zbaveny nadvlády předoasijských velmocí (vpád Asyrského
Tiglatpilesara I. Do Sýrie kolem r. 1110 byl jen epizodou) a v poslední čtvrtině 2.tisíciletí se tam
postupným usídlováním Aramejců a hebrejských kmenů vytvořila zcela nová etnická a politická
situace.
Nevíme bezpečně, jakou úlohu při zániku mykénské civilizace v Řecku i v Egejské oblasti hráli útoky
mořských národů a o něco později příchod dorských a tzv. severozápadních Řeků do Řecka.Teprve
koncem následujícího temného období řeckých dějin ( asi 1100 – 800 př.n.l.), na počátku železné
doby, vstoupilo Řecko do období civilizace znovu, navazujíc technicky i kulturně v mnohém na
mykénské období, avšak nespoutáno společenskoekonomickým řádem a státními formami zděděnými
z bronzové doby.
OSTATNÍ EVROPA V DOBĚ BRONZOVÉ
( 1900 - 700 př.n.l. )
Celková charakteristika a chronologie
Civilizace doby bronzové na evropském kontinentu navázala svou podstatou na neolit, rozvinula jeho
podstatné znaky. Bylo to umožněno dalším rozšířením metalurgických znalostí. Tam kde byl dostatek
měděných a nyní i cínových rud nebo jiné zdroje pro jejich získávání směnou se vývoj značně
urychlil. Zpracování kovů, především bronzu, dosáhlo vysoké úrovně. Je třeba zdůraznit, že z hlediska
technického byli metalurgické znalosti z výroby bronzu v nitru Evropy překonány až průmyslovou
revolucí nejnovější doby.
Starší doba bronzová
Reineckův stupeň A, dělený na podstupně A1 A2 , někdy i A3, asi 1900 – 1500 př.n.l. má
nejvýznamnějšího zástupce v unětické kultuře s jádrem osídlení v českých zemích a středním
Německu. Nelze však opomenout oblasti nejbližší Egejským nebo západoanatolským střediskům,
které byli prostředníky nových impulsů.
Bohužel nedostatek archeologických nálezů nedovoluje ještě přesněji hodnotit tehdejší dění na
Balkáně.
Unětická kultura – završila vývoj předchozí doby a také vytvořila postupně velký středoevropský
celek s vyspělejší ekonomickou, kulturní a politickou organizací, lze u ní rozpoznat možnosti dalšího
rozkvětu podobného egejským poměrům. Byla pravděpodobně první kulturou, jejíž tvůrci počali
s těžbou cínových rud v Krušnohoří, které (nebo přímo cín)
Mohli být důležitou směnnou hodnotou pro získání mědi dodávané z přialpské oblasti na sever ve
tvaru kruhových hřiven, v zemědělství bylo patrné běžné oradlo. Výzkumy četných pohřebišt
s kostrovými pohřby, uloženými ve skrčené poloze, hlavou k jihu a na pravém boku, dokládají
vyhraněné pohřební zvyklosti. Doklady řemeslné činnosti, bronzové industrie (sekery, dýky, jehlice,
nože) a neobyčejně dobře zpracovaná keramika to vše odráží vysokou a vyrovnanou hospodářskou
úroven. Na konci doby bronzové (stupeň A3, 1500 př.n.l.), v době rozkvětu unětické kultury, došlo
k novějšímu silnějšímu impulsu z egejsko – anatolské oblasti, prožívající období nového rozmachu.
Starší dobou bronzovou byla započata nová etapa evropského vývoje , nejprve na jihovýchodě a
v centru kontinentu . Poměrně slibný a rychlý rozvoj se musel nutně zpomalit pro nedostatečné vnější i
vnitřní předpoklady dalšího prohloubení dělby práce a koncentrace sil. Nadto tu zasáhli další činitelé,
z nichž jeden je archeologicky dobře znám: lid z mohylovou kulturou, s nímž vstoupila velká část
Evropy do střední doby bronzové.
71
Střední doba bronzová
(1550 – 1300 př. n. l.)
SDB byla proti závěru předchozího období v jistém smyslu krokem zpět. Došlo k zhoršení
klimatu, čímž zmizely některé bohaté kultury na severním Balkáně i ve střední Evropě.
V oblasti horního a středního Podunají a na severozápadním Balkáně – lid mohylových kultur
a jemu příbuzné skupiny (apeninská kultura v Itálii).
Proces vzniku celého mohylového komplexu není dosud objasněn, právě tak podíl etnických
posunů. Některé kulturní změny nad dolním Dunajem snad způsobil také přístěhovalci z jihoruských
stepí, kteří ovládli asi část starého obyvatelstva a vtiskli mu nový ráz (kultura Noua v Rumunsku).
Sídliště jsou známa méně a do popředí vstupují nálezy hrobové; protože většina skupin pohřbívala své
mrtvé pod mohylami, které byly zkoumány již od počátku prehistorické archeologie, dal jim způsob
pohřbu jejich dnešní jméno. Bronzová industrie se rozvíjela na základě předchozí doby, z nových
zbraní se stává obecným dlouhý meč a kopí, z nástrojů je nový srp a nůž vedle pokročilejších typů
seker, z toaletního náčiní břitvy a pinzety. Meč, kopí a dýka provázely muže nejen po jeho pozemské
pouti, ale také do hrobu, zatímco ženy byly pohřbívány s těžkým šperkem, který zahrnoval vedle
náramků a prstenů též náramenní a nánožní kruhy; ženský oděv, často zdobený kovovými nášivkami,
se zapínal na ramenou dvojicí dlouhých jehlic. Oproti raně bronzové působí keramika jednodušším
dojmem; leckdy připomene dřevěné nádoby a jejich dekoraci (vrubořez).
Hranice skupin mohylové kultury jsou dosti neostré a nezřídka nacházíme podobné předměty
daleko od sebe. Zdá se, nejednotlivé pospolitosti byly pohyblivější a dobytkářství opět důležitější.
Soudí se, že mohylová kultura netrvala déle než 300 let, a obvykle se v ní rozlišují tři až čtyři hlavní
stupně v rámci Reineckovy periodizace; počáteční B1, střední B2 – C1 a pozdní C2, případně ještě
další D1, tvořící rozhraní s následující dobou popelnicových polí.
Pohřby byly někdy žárové, jindy kostrové, počet žárových hrobů postupně soupá, zvláště ve
východních mohylových skupinách. Pozoruhodné jsou kultovní objekty: hliněné rohaté krby a otláře
se zvířecími oběťmi, libačními mísami a krby; zdá se, že kult vegetativních božstev ustupuje pomalu
kultu božstev nebeských (zejména slunce), typických pro dobu popelnicových polí a halštatské
období.
V severní Itálii byla tehdy budována četná opěvněná sídla kultury terramarní, na většině
poloostova se rozšířila apeninská kultura. Obě přesahují svou závěrečnou fází do doby počátku
středoevropských popelnicových polí, kdy došlo k silnému kulturnímu zásahu z východoalpské
oblasti. Jeho výsledkem je vznik kultury protovillanovské a příbuzných skupin ve střední a jižní Itálii.
Od poloviny 2. tisíciletí začíná též kultura nuraghická na Sardinii, nazvaná podle opevněných
obytných věží – nuraghů, které byly stavěny od 9. a 8. stol. př. n. l.
V přiatlantské oblasti západní Evropy se domácí kultury počínají plynule rozvíjet z málo
vyspělých skupin rané doby bronzové do střední; nedošlo tu k takovému kulturnímu přerušení jako
v oblasti kultur mohylových.
Severská oblast (sz. Německo, jižní Skandinávie) se v této době rozvíjí ze skromných počátků
doby předchozí. Kvalitní bronzová industrie („nordický“ okruh) navazuje převážně na předlohy
z konce starší doby bronzové na severním Balkáně, odkud se dostávaly nejspíše oderskou cestou
k Baltu, a kontrastuje tam s hrubou primitivní keramikou.Patrně to byl obchod s jantarem, který
přinášel do jinak chudé země bohatství bronzu.
Dosti odchylná byla situace ve východním Polsku, kde kultura třtinecká, vyrůstající
z pozdních skupin se šňůrovou keramikou, navazuje spíše na ukrajinské skupiny, přestože nové
podněty včetně bronzové produkce přicházely z Karpatské kotliny. Pozoruhodné jsou u ní velké
mohyly, naznačující jistou společenskou diferenciaci ještě v poměrně prostém kulturním prostředí. Ze
severní části České republiky, Saska, Slezska a Braniborska jsou známy nálezy ze sklonku rané doby
72
bronzové, více je jich z období současného s mladou kulturou mohylovou, jejíž tvarová náplň byla
inspirací lužické kultuře, pocházejí vzácné nálezy bronzů a mohylové keramiky naznačující, že tato
oblast nebyla zcela pustá. Nepříznivé podnebí střední doby bronzové ztěžovalo patrně možnosti
zemědělství v klimaticky a půdně méně příznivých oblastech.
Jiný obraz je v severním Černomoří, kde vývoj navazuje na předchozí „okrové hroby“. Hlavní
představitelka středobronzového osídlení, srubová kultura (název podle dřevěných roubených
pohřebních schrán pod mohylami), je považována za jejich další stupeň a její nositelé někdy za předky
historických Kimmeriů. Jednoduchá pohárová keramika je blízká nejen nádobím kultury komárovské
ze západní Ukrajiny (ta je sesterskou skupinou východopolské třitnecké), známé též z mohylníků, ale i
keramice andronovské kultury, rozšířené od Zavolží k hornímu Jeniseji. Tehdy již pracovala
metalurgická střediska v Přiurazí (později tzv. industrie sejminsko-turbinského typu), dodávající
bronzové sekyry aj. do širokého okolí, až k Obu, pravděpodobně i prostřednictvím kočujících
řemeslníků. Stoupal i význam Kavkazu, v jehož severním předpolí se rozvinuly bohaté kultury
užívající např. masivní sekery s okem pro příčnou násadu. Dostávaly se tam nové prvky z Íránu a
Anatolie, zprostředkované podobně jako dříve Zakavkazím (trialetská kultura s „knížecími“ hroby
s vozy z poloviny 2. tis. př. n. l.).
Střední dobou bronzovou bylo završeno období, ve kterém ve valné části Evropy zdomácněl
bronz, jehož výroba však byla omezena jen na některé oblasti. Byly vytvořeny základní typy nástrojů,
zbraní a šperků, které byly v budoucnu již jen obměňovány. Horší přírodní podmínky, pohyby a
střetávání kmenů, zhoršení podnebí i jiné příčiny způsobily, že stupeň vývoje středobronzové
civilizace stále nedosáhl úrovně egejského světa.
Mladší doba bronzová
(1300 – 1000 př. n. l.)
Ve 13. století př. n. l. končí kultury mohylové a nastupují kultury popelnicových polí, jimž
dala název rozsáhlá žárová pohřebiště. V jižním severoalpském pásu navazují na předchozí skupiny
mohylové a jsou jejich pokračovatelkami, i když část obyvatelstva se patrně změnila. Docházelo
k četným kmenovým posunům, bojům a střetnutím, a především k prudkému růstu počtu obyvatelstva.
Ten je zejména patrný v severním pásu středoevropském, kde po chudších nálezech středobronzových
nastupuje kultura lužická jako výrazný představitel kultury popelnicových polí na severu kontinentu.
Většina kulturních znaků je odvozena z jihu, z kultur mohylových, ale obyvatelstvo bylo jednak
původní, jednak snad příšlo od severozápadu; antropologicky má lužická populace i laponoidní prvky.
Skupiny kultury lužické zaujaly oblat na sever od pásu popelnicových polí severoalpských,
území ve střední době bronzové jen málo osídlené. Lužický lid pohřbíval na rozsáhlých pohřebištích
žárově, a to v popelnicích či jamkách. Zejména zpočátku se hojněji vyskytují pohřby pod mohylami.
Bronzová industrie je relativně chudší a sociální rozdíly se tu jeví menší než u kultur severoalpského
pásu. Nejzápadnější skupina lužické kultury zaujala Sasko a východní Durynsko, Lužici (podle
tamějších nálezů dostala kultura název) a malou enklávu v okolí Ústí nad Labem v Čechách, druhá
horní Slezsko, východní Čechy a severní Moravu, třetí byla rozšířena na Krakovsku, severním
Slovensku a severovýchodním cípu Moravy. Několik dalších skupin bylo v ostatních částech Polska,
v Braniborsku a Marce.
Evropské lidstvo žijící na sever od Řecka bylo na konci doby bronzové na poměrně vysokém stupni
hospodářského, kulturního a společenského rozvoje (vyjma okrajových a nepříznivých oblastí). Bylo
to podmíněno lepšími hospodářskými technikami, rozšířením nových nástrojů, zvýšením řemeslné i
zemědělské produkce a obchodu. Souběžně vzrůstal rychle počet obyvatelstva a postupující sociální
diferenciace vedla k stmelování větších kmenových celků. Do historického světla se vynořují evropské
národnosti, ale na rozdíl od Předního výchovu a Egejské oblasti u nich nedošlo ještě k vytvoření státu
73
a společenské komunity. Další krok k završení dosavadního vývoje a k nástupu vývoje nového,
charakterizovaného rozbitím prvobytných vztahů i počátkem svébytné kulturní cesty, musil být
podmíněn dalším impulsem v ekonomice: bylo jím rozšíření výroby železa.
STÁTY A ŘÍŠE NA PŘEDNÍM VÝCHODĚ
v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l.
Úvod
Důsledkem bouřlivých událostí a přesunů obyvatelstva ve 12. a 13. století př. n. l. nebyly jen
rozsáhlé změny etnického a politického obrazu Předního východu a Egeidy. Znamenaly také konec
bronzové doby v této oblasti a zároveň konec celé etapy starověkých dějin. V období následující,
v němž se postupně rozšiřuje po celém Předním východě a Středomoří užívání železa, není již Přední
východ jediným ohniskem civilizace a společnosti. Těžiště civilizačního vývoje se začíná posunovat
z Předního východu do Středomoří, kde vzniká druhé, teď už samostatné ohnisko civilizace v Řecku a
dalších oblastech osídlených Řeky. Během první poloviny prvního tisíciletí tam vznikly a dozrály
řecké městské státy (polis). S nimi a v jejich rámci vznikla řecká civilizace a kultura, která v 8. – 6.
stol. dosáhla svého prvního vrcholu.
Foinické a řecké osady přinášely asi od 8. století př. n. l. předoorientální a řeckou civilizaci
také do západního Středomoří – do severní Afriky, jižní Itálie, na Sicílii, jižní pobřeží Francie a
východní pobřeží Pyrenejského poloostrova. V severní Itálii rozkvetla pod silným řeckým vlivem
civilizace etruská. Tak vznikla ke konci první poloviny 1. tisíciletí relativně samostatná a svébytná
civilizační oblast také v západním Středomoří. Z jejich zdrojů začaly v Itálii brzy čerpat indoevropské
kmeny Italiků.
Všechny státy a oblasti Předního východu a Egeidy nebyly válkami a přesuny z konce 2.
tisíciletí zasaženy stejně. Zatímco některé – chetitská říše, Ugarit, mykénské státy – byly zcela
smeteny, byly jiné – Asýrie, Babylónie a Egypt – jen na delší či kratší dobu oslabeny nebo např.
postiženy tím, že byly odtrženy od oblastí, s nimiž byly tradičně spjaty. Zatímco v některých oblastech
– především v Malé Asii a Egejské oblasti, částečně i v syropalestinské oblasti – znamenal proto zlom
2. a 1. tisíciletí počátek nového vývoje, vyvíjely se jiné oblasti dále směrem nastoupeným v bronzové
době, na ekonomických, společenských a kulturních základech v ní vytvořených. Dosavadní obchodní
i kulturní styky byly na mnoha místech na čas přetrhány, především mezi Předním východem a Egidou
i mezi Malou Asii a Předním východem.
Syropalestinská oblast
Byla v důsledku pádu chetitské říše a oslabení Egypta i Mezopotámie dočasně osvobozena od sporů a
nadvlády svých mocnějších sousedů. Její území však bylo snad nejvíce zasaženo pohyby kmenů, jež
podstatně změnily její etnickou mapu. Koncem předcházejícího období jsme v syropalestinské oblasti
i v Mezopotámii byli svědky rozsáhlých pohybů kočovných Aramejců a Chaldejců, kteří se nejpozději
v 11. století začali usazovat v severní Sýrii a v povodí horního a středního Eufratu. V Sýrii vytvořili
Aramejci nejpozději v 10. století celou řadu drobných států. Do Palestiny již předtím začaly pronikat
kočovné semitské kmeny hebrejské a postupně ji celou osídlili a ovládly. Další kmeny pronikly do
74
Sýrie a Palestiny v souvislosti s pohyby tzv. mořských národů: do severní Sýrie se po pádu chetitské
říše posunula z Malé Asie část luvijského obyvatelstva a založila tam malá knížectví, v nichž přežívala
luvijská kultura s vlastním hieroglyfickým písmem. Jižněji, při mořském pobřeží Palestiny, se usadili
Filištíni, jeden z „mořských národů“, a vytvořili několik drobných městských států, které byl vážnými
soupeři hebrejských kmenů. Samostatný vývoj syropalestinské oblasti vyvrcholil v 10. a 9. století
vytvořením hebrejského státu v Palestině a foinických městských států na syrském pobřeží. Foinické
přístavy se staly výchozími body čilého dálkového námořního obchodu, a tím i zprostředkovateli
pronikání mnoha prvků předovýchodní kultury do středomořské oblasti. Foinické osady vznikaly
nejpozději od 9. století v západní části Středomoří, kde se staly konkurenty a soupeři osad řeckých
(především na Sicílii) a později Říma (Kartágo).
Období relativního klidu syropalestinské oblasti skončilo koncem 8. století novou expanzí
nejprve novoasyrské, pak novobabylónské a konečně perské říše, jejíž součástí se syropalestinská
oblast stala v 6. století.
Aramejci a Chaldejci začali od konce 2. tisíciletí pronikat i do jižní MEZOPOTÁMIE. Již v první
polovině 11. století je znám aramejský vládce v Babylónii, která v té době zůstávala v hlubokém
úpadku. Chaldejci a Aramejci se usadili v nejjižnější části Mezopotámie, kde v 9. století vytvořili
kmenové svazy. Nedotčeno zůstalo jen na severu základní území Asýrie, která po krátkém období
slabosti v 10. století obnovila v 9. století svou expanzi a v 8. a 7. století vytvořila říši novoasyrskou, do
té doby největší říši na Předním východě, která získala na krátkou dobu i Egypt. Novoasyrská říše byla
koncem 7. století vystřídána říší novobabylónskou, v jejímž čele stáli panovníci dynastie chaldejského
původu. V druhé polovině 6. století se Mezopotámie stala součástí
říše perské.
Severně od Asýrie, zhruba na území dnešní Arménie a
východních částí Turecka, se vyvíjel v úzkém kontaktu se severní
Mezopotámií stát URARTU. V době svého největšího rozkvětu
v 8. století se na čas stal jednou z předoasijských velmocí, pronikl
do severní Sýrie a byl vážným soupeřem Asýrie, která jej však
koncem 8. století porazila.
Svůj dosavadní význam ztratil v první polovině 1.
tisíciletí EGYPT, omezený teď na své africké území. V 7. století
byl dobyt novoasyrskou říší, za 26. (sajské) dynastie prožil pak
ještě jednou krátké období samostatnosti a relativního rozkvětu,
avšak koncem 6. století natrvalo ztratil samostatnost a stal se součástí perské říše.
V MALÉ ASII došlo k úplnému přetření dosavadního vývoje a k velkým etnickým změnám. Zmizela
chetitská říše i její kultura, jen část luvijského obyvatelstva přenesla svou kulturu do severní Sýrie.
Jinak nemůžeme pro absolutní nedostatek písemných pramenů pro období 1200 až 800 př. n. l. popsat
etnické změny, k nimž v této době v Malé Asii bezpochyby došlo.
Od konce 8. století vyrostl tradičním předoasijským velmocím nový mocný soused a soupeř
v říši médské a její nástupkyni říši perské. Indoevropské kmeny, jejichž potomky jsou historičtí
Médové a Peršané, začaly pronikat do íránské oblasti v druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. V 8. století
Soška býčka nalezená v Urartu
75
došlo ke vzniku médského státu, který brzy zesílil (zahrnoval mj. Urartu a Elam) a koncem 7. století
byl spojencem Babylóňanů v boji, který skončil zničením novoasyrské říše. V polovině 6. století se
v médské říši zmocnil vlády Kýros, vládce Peršanů, do té doby médských vazalů. V čele perské říše
dobyl Kýros a jeho nástupce Kambýsés prakticky celý Přední východ včetně Egypta. Perská říše se tak
stala v druhé polovině 6. století jediným sousedem řeckých států na východní hranici civilizace.
FOINÍKIE
Nápor „mořských národů“ silně rozrušil celou oblast Sýrie a Foinikie, způsobil četné změny
ve struktuře států a přivodil změny i v etnickém složení země. Nezanechal však trvalé následky.
Nejdříve to byla zřejmě Foinikie, která vděčila za opětovný vzestup především své geografické poloze
na křižovatce obchodních cest a tradičnímu obchodu, který ve foinických přístavech propojoval oblasti
Předního východu s Egeidou, Egyptem, Malou Asií i vzdálenou Afrikou a Arábií. Část těchto
obchodních cest vedla po souši, nejvíce se však rozvinul právě v této době foinický námořní ochod.
K rychlému rozvoji foinických měst přispěla i vnější situace. Egypt i Asýrie byly značně
oslabeny a foinická města nebyla nucena připravovat obranu proti mocným sousedům. Kromě toho
bylo po třesech kolem roku 1200 vyřazeno i mykénské Řecko a přestalo být konkurentem Foiničanů,
pro něž se tak brzy naskytla možnost strhnout na sebe velkou část dálkového námořního obchodu
v celém Středomoří.
Foiničané obchodovali především s cedrovým dřevem. Stálá potřeba stavebního dřeva i čilá
směna jiného zboží zřejmě rovněž přispěly k tomu, že foinická města brzy získala významné postavení
na pobřeží Středozemního moře. Dřevo se dopravovalo i do Palestiny (dodávky pro krále Šalamouna
na stavbu jeruzalémského chrámu), asyrskému panovníkovi Sargonovi II. na stavbu jeho paláce v Dúr-
Šarrukému.
Rozvoj zemědělství, sadařství, vinařství i řemesel umožňoval však i vývoz vína, olejů, obilí i
vlny a tkanin, zejména tkanin barvených purpurem, výrobků ze skla apod.
V tomto období poklesl význam města Byblu, které se dosud nejvíce podílelo na
zprostředkování obchodu mezi Foinikií a Egyptem. Z dalších středisek bylo velice významné přístavní
město Sidón, které ve starověku dalo dokonce název všem obyvatelům Foinikie – Sídonci.
Nejvýznamnějším a nejbohatším městem se však stalo město Tyros, které leželo na ostrově při
pobřeží, bylo přitom velmi mocně opevněno a díky této své poloze bylo prakticky nedobytné.
Expanzivní politiku tohoto města zahájil zřejmě král Chírám I. (969 – 939 př. n. l.), který si podrobil i
pobřeží Kypru; Tyros postupně získal hegemonii nad četnými městy a během 9. století př. n. l. si
podrobil značnou část foinického pobřeží, včetně takových obchodních středisek, jako byl Bérút
(dnešní Bejrút), Sifón a Byblos.
Foinická kolonizace
Do tohoto období spadá i vznik velké řady foinických osad, které zasahují celou
středomořskou oblast; Tyros, jakožto nejmocnější foinické středisko si jich vytvořilo největší počet.
V centru foinického zájmu a pak i konkurenčního boje s Řeky byl nejprve ostrov Kypr, kde
Foiničané již od 2. tisíciletí př. n. l. postupně zakládali jednotlivé osady. Postupně získali Foiničané
76
značnou část kyperského pobřeží, a dokonce se zmocnili i některých oblastí vnitrozemských, takže
ostrov prakticky ovládli.
Foiničané se postupně dostávali i do západních oblastí Středomoří. Ve své snaze doplavit se až
ke břehům Španělska, tedy ke zdroji značného rudného bohatství, se po roce 1000 zmocňovali
jednotlivých bodů na středomořském pobřeží. Způsob tehdejší plavby je nutil zakládat podél
námořních cest jednolité přístavy, kde foinické lodi mohly kotvit. Z těchto přístavů se postupně stala
obchodní střediska. Tímto způsobem bylo kolonizováno především pobřeží severní Afriky prakticky
až k Atlantskému oceánu, tedy jižní cesta Středozemním mořem.
Snad už do počátku 1. tisíciletí (asi do období Chíráma I.) spadá i zakládání obchodních osad
v nynějším Tunisku, z nichž nejvýznamnějším se stalo město Kartágo. Jeho založení se klade podle
tradice, odpovídající archeologickým závěrům, do roku 814 př. n. l. Bylo kolonií Tyru.
Foinická kolonizace zasáhla i pobřeží Atlantiku, a to jak na pobřeží dnešního Španělska, tak
Maroka. Ovládnutí Gibraltaru umožňovalo Foiničanům kontrolovat vstup do Atlantiku a této možnosti
Foiničané také plně využívali.
Vlastní foinické území bylo již od 9. století opět ohrožováno agresivní novoasyrskou říší,
později říší novobabylónskou, až se nakonec stalo součástí perské říše. I tak však zůstal foinickým
městům značný hospodářský význam i vojenská moc – válečné loďstvo. Ještě v období řecko-
perských válek stáli Foiničané spolu s Peršany proti Řekům a více než jedna třetina Xerxových lodí
náležela tehdy Foiničanům.
Foinická města se za perského období nesmířila se svým osudem; k vyvrcholení
nespokojenosti došlo na konci perské nadvlády, kdy foinická města proti Peršanům povstala.
Po porážce Peršanů Alexandrem Makedonským dobyla a obsadila Foiníkii řecká a
makedonská vojska. Většina foinických měst se jim poddala, jen ostrovní město Tyros se postavilo na
odpor a bylo poraženo teprve po těžkých bojích, když Alexander Makedonský navršil mezi pobřeží a
ostrov, na němž Tyros ležel, umělý násep.
PALESTINA
kolem poloviny 13.stol. př. n. l. počátek pronikání hebrejských kmenů do Palestiny
asi 1200 - 1025 období kmenových náčelníků (tzv. soudců)
snad kolem 1025 - 1005 Saul, počátky státu a královské moci
snad kolem 1010 - 970 David
snad kolem 972 – 930 Šalamoun
1. pol. 9. stol. boje s Aramejci, založení Samaří (král Omri)
střed 9. stol. - střed 8. stol. dynastie Jehuova, koalice severního království s
Aramejci proti Asýrii
77
722 dobytí Samaří Asyřany, konec severního království
587
dobytí Jeruzaléma Babylóňany, konec jižního království počátek
,,babylónského zajetí“
539 dobytí Babylónu perským Kýrem, návrat z ,,babylonskéh zajetí“
520 započetí nové stavby jeruzalémského chrámu
Prameny
Literární prameny - Starý zákon, Hlavní skupinu pramenů k dějinám starověké Palestiny tvoří
prameny literárního charakteru,z nich na prvém místě soubor biblických textů, pro který se vžilo
křesťanské označení Starý zákon (v protikladu k pozdějším řeckým křesťanským textům, tzv. Novému
zákonu,viz.str. 812). Texty Starého zákona jsou psány ve staré hebrejštině, z malé části i v aramejštině,
která je s hebrejštinou příbuzná.
Starozákonní texty vznikaly přibližně v období od 10.- 9.století do 2. století př. n. l. Definitivní
podobu získal Starý zákon koncem 1.století n. l. Jeho prvou část tvoří tzv. Pět knih Mojžíšových
(Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), zvaných hebrejsky Tora, řecky Pentateuch,
které obsahují mýty o stvoření světa, o stvoření člověka a jeho vyhnání z ráje a myticko-legendární
vyprávění o údajných předcích starověkých hebrejských kmenů a jejich osudech před usazením
v Palestině (Kanaánu). Podstatnou část těchto knih tvoří též partie nábožensko-zákonodárné. Po
textech Pěti knih Mojžíšových následují ve Starém zákoně texty popisující obsazování Kanaánu, boje
hebrejských kmenů s jejich sousedy, přerod kmenové pospolitosti ve stát a jeho dějiny. Tzv. prorocké
knihy obsahují sbírky výroků jednotlivých starozákonních ,,proroků,,. Ve Starém zákoně jsou konečně
zastoupeny i poetické texty (Žalmy, Píseň písní aj.) a sapientální (mudroslovná) literatura (Přísloví
aj.).
Ostatní prameny. Obraz dějin staré Palestiny, známý ze Starého zákona, se postupně upřesňoval a
doplňoval s vývojem příbuzných orientalistických disciplín, který umožnil zasadit dějiny Palestiny do
širšího rámce starověkého Předního východu. Písemné a jiné památky pocházejících z okolních
orientálních kultur – z Mezopotámie, Egypta, Sýrie a Foinikie i z kultury chetitské – tvoří proto další
skupinu pramenů k dějinám staré Palestiny. Velmi důležitý byl především objev města Ugaritu
v Severní Sýrii a bohaté ugaritské literatury, která mimo jiné podává plastický obraz náboženských
představ kananejsko – foinické oblasti.
Třetí skupinou pramenů tvoří důležité archeologické památky objevené na území Palestiny a
v přilehlých oblastech.
Poslední skupinou pramenů tvoří díla antických historiků, zvláště historika Josepha Flavia (1. stol. n.
l.) a řady dalších.
Příchod hebrejských kmenů do Palestiny
78
Území Palestiny bylo osídleno většinou semitským obyvatelstvem tzv. Kanana-ejci (odkud
starověký název Kanaán), kteří vytvořili poměrně vyspělou městskou kulturu. Nesemitským prvkem
byli zvláště Filištíni, kteří se do Palestiny dostali s tzv. mořskými národy a vytvořili zde při pobřeží
několik drobných městských států (Gaza, Aškelon, Gat, Ekron, Ašdod). Základní rys dějin starověké
Palestiny určovala geografická poloha jejího území. Nacházelo se spolu se Sýrií na průsečíku různých
mocenských zájmů. V době, kdy do Palestiny počaly pronikat hebrejské kmeny, leželo toto území
zájmové sféře Egypta, který o Palestinu a Sýrii bojoval s chetitskou říší. Kočovné či polokočovné
hebrejské kmeny začaly pronikat na půdu Palestiny kolem poloviny 13. stol. př. n. l.
Hebrejci osazovali zprvu méně obydlená území a teprve postupně dobývali Kananejská opevněná
města a pevnosti a splývali s kananejským obyvatelstvem. Rozhodující zlom tvořila porážka koalice
pěti kananejských měst, vedené jeruzalémským králem. Na palestinské půdě vytvořily hebrejské
kmeny postupně dvanáctičlenný svaz. Ideově byli příslušníci kmenového svazu spojeni náboženskou
viru v boha zvaného Jahve, jejich náboženství nazýváme jahvismem.
Odbodí kmenových náčelníků
(tzv. SOUDCŮ, asi 1200-1025 př. n. l.)
Federace dvanácti hebrejských kmenů získávala pevnější formy především v době válečných
střetnuti s Kanaanejci, Filištíny, případně i dalšími skupinami, V cele jednotlivých kmenu stali tzv.
soudci (šofetim) byli to kmenoví vůdcové, kteří v sobě spojovali funkce vojenské, náboženské i soudní
a vedli kmeny do válečných střetnuti. Jediným pramenem pro toto období je biblická Kniha soudců.
Dílčí porážky kmenů jsou chápany jako bozi trest za hříchy vůči bohu. Nejdůležitější události tohoto
údobí je boj koalice některých hebrejských kmenu pod vedením ,,prorokyně“ Debory a vojevůdce
Baraka s Kananejci. V důsledku oslabení Kananejské moci došlo zřejmě ke konci 12. stol. př. n. l.
k vpádu beduínského kmene Midianitů na palestinské území, který byl zastaven ,,soudcem“
Gideonem.
Vznik státu a královské moci
V důsledku postupného narušení patriarchálního kmenového systému, v důsledku postupného
usazování a asimilace ke kanaanejské městské civilizaci a v procesu boje s okolím vznikl na přelomu
11. a 10. století př. n. l. ze svazu hebrejských kmenů stát, jehož aparát se do značné míry utvářel podle
egyptského vzoru.
Vlastní království vytvořil David (snad kolem 1010 – 970), který působil ve službách Saula. Po
porážce Saulova vojska na hoře Gilboa a po jeho smrti dosáhl vlády, centrum království tvořil zprvu
Nebroj a později Jeruzalém, který si David zvolil za hlavní město a to ze strategických důvodů.
David vytvořil prosperující říši, po jeho smrti nastupuje jeho syn Šalamoun (kolem 972 – 930),
který usiloval o hospodářské upevnění země. Posiloval také pouto mezi Egyptem a Foiníkií. Po jeho
smrti se říše rozštěpila na severní (izraelské) království a jižní království judské.
Období rozděleného království
79
Severní království
Rozpad Davidovy a Šalamounovy říše na dva státní útvary vedl k tomu, že se oba státy dostaly do
vleklých sporů a sblížily se teprve v důsledku sílící moci Aramejců (Damašek) v první polovině 9.stol.
př. n. l. Král Omri, založil hlavní město v severní části Palestiny, Samaří. Díky spojenectví s Foiníkií,
začal na půdu severního království pronikat silný vliv foinického náboženství, které však vyvolávalo
rozpor mezi vládci a představiteli přísného Jahvismu. Této situace využil vojevůdce Jehu, který
provedl vojenský puč končící svržením Omriho dynastie a likvidací nejahvistických kultů.
V polovině 9. století zasáhl do dějin palestinské oblasti nový činitel – Asýrie a samotný Jehu se tím
pádem podrobil Salmanassarovi. Později se sice zbytky severního státu snažily vymanit z asyrské
moci, ale pokus skončil porážkou. Sargon II. (722 – 705) nakonec dobyl r. 722 Samaří a severní
království přestalo existovat.
Jižní království
V okamžiku zániku severního království panoval v judském státě král Ezechiáš (kolem 725 – 697).
V důsledku postupného slábnutí asyrské moci unikl judský stát útoku Asýrie. Ovšem definitivní konec
judského státu a davidovské dynastie nastal r. 587 př. n. l. Jeruzalém byl dobyt a byla provedena
rozsáhlá deportace části obyvatelstva do Babylónie.
Perské období
Vyhnanci z judského království vkládali naděje do perského krále Kýra a nastupující moci perské
říše, jež v r. 539 př. n. l. zničila říši novobabylónskou. Obnovení jeruzalémského chrámu a opevnění
Jeruzaléma se stalo základem postupného budování nového jahvistického útvaru v Judeji ve svazku
perské říše.
EGYPT V POZNÍ DOBĚ
(1070 – 332 př. n. l.) 1070 – 945 21. dynastie dolnoegyptská
945 – 715 22. dynastie libyjská
747 – 656 25. dynastie núbijská
671 asyrský panovník Assarhaddon nakrátko
obsazuje Dolní Egypt
667 asyrský panovník Aššurbanipal dobývá Egypt
664 – 525 26. dynastie sajská
525 perský panovník Kambýsés dobývá Egypt
525 – 404 27. dynastie: perští králové
Asi 460 – 454 nezdařené povstání proti Persii, podporované
Athénami
404 – 343 obnovení samostatnosti Egypta (28. 30. dynastie)
343 – 332 druhá perská nadvláda
322 příchod Alexandra Makedonského
80
Třetí přechodné období
(1070 - 664 př. n. l.)
21. dynastie. Ještě za vlády Ramesse XI. Došlo k faktickému rozdělení Egypta na dvě samostatná
území, spojená jen formálně osobou panovníka. Po Ramessovi XI. Nastoupil jeho zeť Nesbanebdžed,
zakladatel 21. dynastie. Panovníci této dynastie, sídlící ve Východní Deltě ve městě Tanis, byli sice
formálně uznáváni v celém Egyptě, fakticky ale ovládali jen Deltu. Střední a Horní Egypt byl v rukou
rodiny veleknězi Amonova chrámu v Thébách, kteří zároveň zastávali vysoké vojenské funkce. Vztah
mezi 21. dynastií a thébskými velekněžími byl mírový. Styky se zahraničím se omezovaly na obchod
s Palestinou a Foiníkií.
Sajská (26.) dynastie
(664 – 525 př. n. l.)
Za válek mezi núbijskými a asyrskými dobyvateli Egypta upevnili své postavení vládcové ze Sají,
kteří se přiklonili ke vzdálenější Asýrii. Vzdálenost od centra říše neumožňovala Asyřanům účinnou
kontrolu Egypta, takže sajský vládce Psammtek I. (664 – 610 př. n. l.) Mohl bez větších obtíží šířit
svou moc v zemi. Do r. 656 př. n. l. ovládl celý Egypt a zbavil se závislosti na Asýrii. Ve vztahu
k zahraničí se Psammtek snažil o zachování poměru sil v sousedství Egypta. Oslabení Asýrie využil
k prosazení egyptského vlivu v Palestině, později dokonce podporoval Asýrii v boji proti médsko-
novobabylónské koalici.
Neko II. (610 – 595 př.n. l.) pokračoval v aktivní zahraniční politice svého otce. Věnoval se také
budování námořní moci Egypta podle řeckého vzoru.
V době jeho smrti již táhlo proti Egyptu perské vojsko vedené Kambýsem. Armáda Psammteka III.
byla r. 525 v bitvě u Pelusia zničena a celý Egypt se během krátké doby ocitl pod perskou nadvládou.
Od 27. dynastie do příchodu Alexandra Makedonského
(do 322 př. n. l.)
Kambýsem začíná řada perských vládců Egypta, označených Manehtem jako 27. dynastie.
Perskému vládci Dáreiovi I. se spoluprací s částí egyptské aristokracie a kněžstva dařilo v Egyptě klid.
Avšak ještě na sklonku jeho vlády propukla v zemi první z protiperských revolt, kterou až r. 484 př. n.
l. potlačil Xerxés I. Ten nastolil v Egyptě pevnou vládu, ale ihned po jeho smrti vypuklo asi v létech
460 - 454 další povstání, vedené Inarem, který obsadil celý Dolní Egypt. Třetí vlna nepokojů skončila
r. 404 př. n. l. obnovením samostatnosti Egypta.
R. 343 př. n. l. však byl Egypt obsazen vojsky krále Artaxerxa III. a následovalo několik let plenění a
ničení, není proto divu, že navzdory účasti egyptských oddílů v perské armádě v bitvě u Issu vítali r.
332 př. n. l. Egypťané Alexandra Makedonského jako osvoboditele země.
81
NOVOASYRSKÁ ŘÍŠE
911 - 891 př. n. l. Adanirári II., obnovení říše
883 – 859 Aššurnasirpal II, období expanze a hospodářského rozkvětu
858 – 824 Salmanassar III., ovládnutí Sýrie
8.stol. vrchol moci Urartu za panovníků Argišity I. a Neruda III
746 – 727 Tiglatpilesar III., administrativní reformy
722 – 705 Sargon II., porážka Urartu
704 – 681 Sinacherib, babylónské války, přestavba Ninive
680 – 669 Assarhaddon, dobytí Egypta, nájezdy Kimmeriů a Skýtů
668 – 626 Aššurbanipal, zničení Elamu, založení knihovny v Ninive
612 dobytí Ninive Médy a Babylóňany, konec novoasyrské říše
Vznik asyrské velkoříše
Po smrti Tiglatpilesara I. r. 1077 př. n. l. nastalo v Asýrii opět období
úpadku. V celé Mezopotámii zesílil tlak aramejských a chaldejských
kmenů, které se tu asi od 11. stol postupně usazovaly a vytvářely státní
celky.
Jejich příchod do Babylónie byl počátkem a příčinou dlouhého období
politického a ekonomického úplatku způsobené vnitřními nepokoji. Jiná
situace byla v Asýrii, jejíž základní území nebylo pohyby kmenů dotčeno.
Vznikla tedy poměrně dobře fungující politická i ekonomická struktura.
Panovníkům 10. století se podařilo zahájit vojenskou a ekonomickou
expanzi (Adadnirári II.). Adadnirári (911-891) pečoval o rozvoj o
asyrského zemědělství a vybudoval mnoho kanálů. Na konci jeho vlády
byla Asýrie opět hospodářsky i vojensky silnou říší. Jeho nástupci
pokračovali v budování říše. Zejména jeho vnuk Aššurnasirpal II. byl velmi
schopný vojevůdce a administrátor. Jeho úspěšné války na severozápadě
skončily vytvořením provincie v pohoří Kašiári. Cestu do Sýrie otevřel
Asýrii dobytím aramejského státu Bít Adíni. Sám syrská města nedobyl,
vybral od nich pouze jednorázovou daň. Aššurnasirpalova vláda byla
obdobím míru a rozkvětu. Své sídelní město Kalach vyzdobil množstvím
nádherných staveb a zahrad. Aššurnasirpalův syn a nástupce Salmanassar III. získal kontrolu nad celou
Sýrií.
Obelisk Salmanassara III.
82
Asýrie a Urartu
Po Salmanassarově smrti prožila Asýrie krátké období úplatků, ve kterém ztratila takřka všechna
závislá území.
Toto oslabení Asýrie umožnilo expanzi jejímu severnímu sousedu, státu Urartu. Urartu se rozkládalo
na území dnešní Arménie a východních částí Turecka. Už mezi rokem 1800 a rokem 1500 byla na
území Urartu konfederace churritských kmenů s centrem kolem jezera Van. V 11. a 10. stol. se
churritské kmeny sjednotily ve stát, který Asyřané nazývali Urartu.
Nejpočetnější vrstvou společnosti byli svobodní rolníci a vojáci, kteří dostávali od panovníka příděly
půdy. Hlavním městem byla Tušpa (Van).
Základem urartského hospodářství bylo dobytkářství a zemědělství. Chov dobytka a koní byl velmi
vyspělý. Pěstovala se pšenice, ječmen, víno a ovoce. Vysoce produktivní byla textilní výroba a
zpracování kovů. Urartu obchodovalo s Mezopotámií, Sýrií a Černomořím.
V 9.stol. př. n. l. se Asyřané častěji utkávali s Urartejci, po smrti Salmanassara III. však již nebyli
schopni čelit jejich tlaku, který vrcholil za vlády urartských panovníků Argištiho I. (kolem 789 - 766)
a Sardura III. (765 - 733). Urartu pronikalo do severní Sýrie a podporovalo každou protiasyrskou
koalici. Získalo kontrolu nad obchodními cestami a nad některými asyrskými územími. Nedostatek
koní a kovů způsobil pokles asyrské vojenské aktivity a v některých asyrských provinciích vypukly
vzpoury.
Tiglatpilesar III. Z této těžké situace vyvedl Asýrii Tiglatpilesar III. (746 - 727 př.n.l.). Úspěšnými
válkami získal říši nazpět všechna ztracená území a podařilo se mu oslabit vliv Urartu v severní Sýrii a
v Malé Asii.
Na koni své vlády rozdrtil Tiglatpilesar III. koalici syrských a palestinských měst, potlačil protiasyrské
hnutí v Babylónii a stal se babylónským králem. Asýrie tak ovládla rozsáhlá území v severní a jižní
Mezopotámii, v Palestině, v Sýrii, v jižní Malé Asii a některá území v severozápadním Iránu.
Sargonovská dynastie
Sargon II. Po krátké době vlády Tigladtpilesarova syna Salmanassara V. (726 - 722 př. n. l.)
vypukly v Asýrii spory o trůn, ve kterých zvítězil Sargon II. (722 - 705 př. n. l.), zakladatel poslední
asyrské dynastie, podle něho nazývané sargonovská.
Již Salmanassar V. zahájil tažení do severní Palestiny a oblehl hlavní město severního židovského
království Samaří. Obléhání města ukončil až Sargon II., který Samaří v roce 722 př. n. l. dobyl.
Velkým úspěchem Sargonovy vlády byla vítězná válka s urartským panovníkem Rusou I. Po této
porážce ztratilo Urartu své velmocenské postavení i ambice.
Sargonův syn a nástupce Sinacherib (704 - 681 př. n. l.) převzal od svého otce říši, jejíž vnitřní i
vnější situace se velmi upevnila. Tažením do Sýrie a Malé Asie upevnil Sinacherib v těchto oblastech
asyrské pozice. Několikrát během své vlády válčil Sinacherib s babylónskými i elamskými vojsky.
Jeho poslední babylónské tažení skončilo dobytím Babylónu v roce 689 př. n. l.
Sinacheribův nástupce Assarhaddon (680 - 669 př. n. l.) připojil k říši Egypt. Za jeho vlády
dosáhla říše největšího územního rozsahu, ale současně se začaly projevovat i první příznaky blížící se
83
krize. Nejslabším místem asyrské říše byla její severní hranice. Asyrským panovníkům se nikdy
nepodařilo severní území trvale pacifikovat a jejich udržení vyžadovalo stálé vysílání trestných
výprav.
Za vlády Assarhaddona a jeho syna Aššurbanipala ( 668 - 626 př. n. l.) zesílily na severu útoky
Kimmeriů, s Skýtů a hlavně Médů, kteří ohrožovali i vlastní asyrské území. Asyřané přešli na severu
definitivně z útoku do obrany.
Během Aššurbanipalovy vlády byla Asýrie zatlačena do defenzívy i v dalších oblastech své ohromné
říše. Byl ztracen Egypt, který se osamostatnil pod vedením panovníků 26. dynastie. Jen z velkou
námahou se podařilo Asyřanům potlačit velké babylónské povstání. Po porážce povstání zničili
Asyřané v několika vojenských taženích Elam, který přestal existovat jako samostatný politický útvar.
Porážka Elamu byla posledním velkým vítězstvím asyrského vojska. Následující období je
poznamenáno rychlým úpadkem politické moci Asýrie.
Pád říše
Po Aššurbanipalově smrti se vnitřní i vnější situace říše rychle zhoršovala. Výrazem vnitřní krize
byly boje o trůn, ve kterých se politická moc soustředila v rukou nejmocnějších vojenských velitelů.
Vnitřní krize říše byla provázena dalšími ztrátami provincií. Někdy kolem roku 621 se Nabopolassar
spojil se sjednotitelem médských kmenů Kyaxarem, se kterým uzavřel protiasyrskou alianci. Médská a
babylónská vojska zahájila ofenzívu na vlastním asyrském území. V roce 614 dobyli Médové Aššur a
v roce 612 bylo dobyto Ninive společným útokem médských a babylónských vojsk. Pádem Ninive
byla asyrská říše definitivně zničena. Část asyrského vojska se uchýlila do Charránu, který se
Asyřanům podařilo s egyptskou pomocí udržet až do roku 610 př. n. l., kdy byl Charrán dobyt
Nabopolassarovými vojsky.
Organizace novoasyrské říše
Asyřané vybudovali poměrně dobře fungující administrativní a vojenský aparát, který jim umožnil
území nejen dobývat, ale také spravovat. V prvním období asyrské říše (14. - 10. stol. př. n. l.) užívali
její vládcové stejného systému správy dobytých území jako Egypťané a Chetité. Dobytá území byla
ponechána pod vládou domácích vládců, kteří museli uzavřít s Asýrií vazalskou smlouvu stvrzenou
vazalskou přísahou. V této smlouvě se vládcové zavázali k tomu, že nebudou podporovat žádnou
protiasyrskou koalici a že budou platit roční daň.
V novoasyrském období (9. - 7. stol. př. n. l.) byla správa dobytých území dále centralizována. Z
většiny závislých území se staly asyrské provincie, které spravovali panovníkem jmenovaní úředníci s
titulem bél pacháti (guvernér). Guvernér sídlil v paláci v hlavním městě provincie a disponoval štábem
úředníků a vojenskými oddíly. Řídil vojenské, právní a finanční záležitosti své provincie, ale jeho
hlavním úkolem bylo vybírání daní. Musel vybrat tolik, aby mohl vydržovat svou administrativu a
ještě odesílat určenou daň do Asýrie.
Krize říše na konci 9. stol. ukázala, že velké provincie v čele s mocnými guvernéry vážně ohrožují
centrální vládu. Tiglatpilesar III. proto zmenšil jejich rozlohu a zavedl systém častého střídání
guvernérů. Činnost guvernérů kontrolovali panovníci i tím, že od nich vyžadovali časté a podrobné
84
zprávy. Tyto zprávy tvoří značné procento korespondence nalezené v královském archivu v Ninive a
jsou naším nejdůležitějším pramenem k dějinám asyrské administrativy.
Všechny naše prameny potvrzují obrovskou úlohu panovníka v životě asyrské společnosti. Byl
stále informován o finančních, právních, vojenských a správních záležitostech své říše a o většině z
nich sám rozhodoval. Panovník byl také vedoucí osobností kultu a osobně se podroboval magickým
obřadům, které měly zajistit bezpečnost a prosperitu říše.
Při vojenském charakteru asyrské říše bylo přirozené, že byl kladen velký důraz na organizaci
armády. Až do vlády Tiglatpilesara III. neměli asyrští vládcové stálé vojsko, ale pouze stálý elitní
oddíl, který doprovázel vládcův válečný vůz. Při každém válečném tažení byla armáda sestavována
pomocí povinných odvodů. Elitními oddíly armády bylo vozatajstvo a jezdectvo, které zavedl
Aššurnasirpal II. Základem armády ale zůstala pěchota, která byla vyzbrojena luky, kopími a
krátkými meči, které byly vyráběny ze železa. Základní jednotkou byl oddíl, kterému velel důstojník.
Asyrský stát nebyl vydržován pouze válečnou kořistí a daněmi, základem jeho hospodářství zůstalo
zemědělství. V soukromém vlastnictví byla jen malá část půdy, její podstatnou část vlastnil panovník.
Velký pozemkový majetek náležel také chrámům. Chrámová hospodářství podléhala královské
kontrole a asyrští panovníci nedopustili, aby chrámy ohrožovaly královskou autoritu nebo jí
konkurovaly.
Zvláštní kategorií půdy byla půda osvobozená od všech státních povinností, kterou panovník
daroval chrámům nebo vysokým státním úředníkům do dědičného držení a současně je osvobozoval
od povinností platit za její držení daně. Tyto královské „imunitní dekrety“ se množí zejména po roce
793, kdy začíná postupné oslabování neomezené panovníkovy autority. Majitelé těchto dekretů
vytvořili privilegovanou vrstvu pozemkových vlastníků, kteří současně zastávali nejvyšší a
nejdůležitější úřady ve státě a nakonec narušili centrální moc panovníka a tím i samu podstatu
asyrského státu.
Do určité míry byla na královské autoritě nezávislá i některá velká města (Babylón, Sippar, Aššur
aj.), která byla osvobozena od povinnosti platit daně a vykonávat jiné tíživé státní povinnosti. S těmito
privilegovanými městy byla spjata vlivná a bohatá kupecká vrstva, která těžila z expanzivní politiky
asyrské říše. Snaha po rozvoji obchodu, ovládnutí důležitých obchodních cest a po získání obchodních
privilegií stála v pozadí mnoha asyrských válek.
Vysoký stupeň centralizovanosti a dobře organizovaný administrativní aparát je významným dílem
Asyřanů, které bylo převzato řadou pozdějších předoasijských říší.
NOVOBABYLÓNSKÁ ŘÍŠE
626 - 605 př. n. l. Nabopolassar – vytvoření říše
605 – 562 Nabukadnezar II. - vrchol období, dobytí Sýrie a Palestiny, výstavba Babylónu
556 – 539 Nabonid – pokus o záchranu říše
539 př. n. l. dobytí Babylónu Peršany
85
Politické dějiny
Po dobytí Ninive si Babylóňané a Médové rozdělili bývalá
asyrská území. Médové získali vlastní Asýrii a Charrán, na
západě procházela hranice médského území podél středního a
horního toku Tigridu. Babylóňané ovládli vedle vlastní Babylónie
všechny bývalé asyrské provincie v povodí Eufratu. Nabopolassar
a po něm jeho syn Nabukadnezar II. ovládli postupně celou Sýrii
a Palestinu. Nabukadnezar dobyl r. 587 př. n. l. Jeruzalém a
deportoval do Babylónie tisíce obyvatel (tzv. „babylónské zajetí“
ve Starém zákoně).
Nejslavnější novobabylónský vládce Nabukadnezar II.
Babylón přestavěl. Babylón byl obklopen třemi řadami vysokých
a silných hradeb, které z města činily nedobytnou pevnost. Ve
městě se nacházel palác, byly zde vysázeny terasovité zahrady,
byl přestavěn chrám boha Marduka, jehož součástí byla 70 m
vysoká věž (zikkurat) - biblická „babylónská věž“ a dále také
Ištařina brána.
Organizace státu
V novobabylonském období byly vedle panovníka největším pozemkovým vlastníkem chrámy.
Zaměstnávaly početný personál, který se skládal z kněží, písařů, dozorců, řemeslníků, zemědělců a
otroků. Hospodářství chrámů podléhalo státní kontrole a královský úředník kontroloval jejich účty.
Vedle dávek z chrámové půdy plynuly státu příjmy z pronájmu královské půdy, z různých cel
(silniční, dovozní) a poplatků na udržování královských paláců. Velké příjmy měl stát a některá města
z výnosu kvetoucího mezinárodního obchodu.
Guvernéři provincií, správcové měst, nejvyšší kněží a někteří vazalští vládcové tvořili shromáždění
nazývané „velcí Akkadu“, které mělo funkci poradního sboru.
Krize a pád říše
Po smrti Nabukadnezara II. začala vleklá vnitřní krize, která se projevila rychlým střídáním
panovníků. Z východu a severu ohrožoval říši Kýros z perského rodu Achaimenovců, který se chopil
moci v médské říši. Ovládl Malou Asii a zmocnil se kontroly nad obchodními cestami, které vedly z
Mezopotámie do Malé Asie.
Ztráta obchodních cest
zhoršila vnitřní krizi říše.
Krizovou situaci se
pokusil překonat poslední
babylónský panovník
Nabonid. Na začátku své
vlády uskutečnil náboženskou
reformu, jejímž cílem bylo
Podle Starého zákona způsobila stavba
babylónské věže vznik rozdílných jazyků.
Rekonstrukce Ištařiny brány (Berlín, Předoazijské muzeum)
86
sjednotit v kultu různé národy říše. Nabonid se pokusil nahradit ztrátu obchodních cest tím, že navázal
spojení s Arabským poloostrovem. Centrum říše chtěl posunout z Babylónu na jihozápad a tak
uniknout tlaku Peršanů. Po dobu deseti let sídlil v arabské oáze a ovládl i další arabská území. Poté se
vrátil do Babylónu, aby osobně řídil obranu země, kterou napadl Kýros. V některých babylónských
kruzích ale patrně vzbudila odpor Nabonidova náboženská politika, takže se zřejmě rozhodly perského
krále podporovat. Babylón se r. 539 př. n. l. vzdal bez boje. Kýros zakázal plenit město a zachoval
všechny administrativní a náboženské instituce, jmenoval pouze do čela země perského guvernéra.
Novobabylonská říše byla poslední samostatnou etapou vývoje mezopotámské civilizace. Byla
vytvořena chaldejskou vojenskou vrstvou, která kopírovala dobyvatelskou politiku novoasyrské říše a
do značné míry i její administrativní systém. Na druhé straně navazovali na vědomě na staré
babylónské tradice. Avšak všechny snahy uchovat a oživit babylónskou kulturu nemohly zastřít
skutečnost, že vývoj prastaré mezopotámské civilizace se blížil ke svému konci.
MALÁ ASIE
Vpád tzv. mořských národů změnil od základu dosavadní obraz Malé Asie. Chetitská říše byla
vyvrácena a její hlavní město bylo zničeno. Chetitština zcela zmizela a písemné památky obyvatelstva,
které katastrofu přežilo, jsou psány hieroglyfickým písmem a jazykem, který se přimyká spíše k
luvijštině než k chetitštině. Jinak zůstaly západní část i střed Malé Asie na počátku 1. tisíciletí bez
písemných památek. Řekové v této době postupně osídlují západní pobřeží Malé Asie, do
maloasijského vnitrozemí pronikají nové kmeny.
Frygové
Tyto kmeny přišly do Malé Asie patrně z Balkánu a hovořily řečí, která patří do rodiny
indoevropských jazyků. Frygové vytvořili velký stát v západní část Malé Asie s hlavním městem
Gordion, jehož vykopávky prokazují bohatství i vyspělou kulturu tohoto státu, který se stal vážným
soupeřem novoasyrské říše a ohrožoval Asýrii v její expanzivní politice.
Lýdové
Lýdové současně s Frygy sídlili v jihozápadní části Malé Asie. Tyto kmeny se usadily v rozsáhlém
území řeky Hermu, na území vhodném pro zemědělství a bohatém na zlato. Prvním historicky
doloženým panovníkem je Gýgés (asi 685 – 657). Zahájil expanzi lýdské říše na sever a na západ, ale
podlehl Kimmeriům. Gýgův nástupce byl Alyattés, který vyhnal poslední Kimmerie z Malé Asie.
Jeho nástupce Kroisos dokončil podmanění řeckých měst v Malé Asii a ovládal téměř celou západní
Malou Asii. Avšak snaha o další expanzi na východ se mu stala osudná. V roce 547 př. byl poražen
perským Kýrem.
Írán: Médové a Peršané
Jméno Írán je novoperské označení části Přední Asie mezi údolím řeky Tigridu na západě a údolím
Indu na východě. Slovo samo značí oblast obývanou Árijci, tj. kmeny indoevropského původu. Ve
starověku se Írán rozpadal v mnoho krajin různé hospodářské hodnoty, různého podnebí a
obyvatelstva různého původu.
87
První písemné zprávy o Íránu
Ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. začaly indoevropské kmeny obsazovat íránské oblasti.
Stěhovaly se ze severních krajin a usídlovaly se v zemích vhodných k nomádskému chovu domácího
zvířectva, později přecházely k orbě ve stálých sídlech. Některé proudy indoevropských kmenů prošly
severovýchodními územími do Indie, valná část indoevropských kočovníků zůstala na severním okraji
Íránu.
Médská říše
Stálé boje s Asýrií přiměly skupinu sousedních kmenů, aby se semkly k obraně a vytvořily
kmenové svazy. Nejvýznamnějším z těchto svazů byl médský, který se sjednotil kolem médskéko
knížete Dahjuky, zakladatele hlavního města Médie, Hangmatánu (dnešní Hamadán). Tento svaz byl
dlouho závislý na silnějším a starším státě Mannai, později musel uznat asyrskou svrchovanost,
překonal svízele bojů s odvěkými nepřáteli a útoků středoasijských a přikaspických nomádů Kimmeriů
a Skýtů a ve spojení s Babylóňany vyvrátil asyrskou říši v roce 612 př.
Médové donutili k uznání své nadvlády velkou část íránských kmenů a vytvořili tak první velkou
íránskou říši. Velikost říše a rozdílnost jejích jednotlivých částí nebyly příznivé k vytvoření
jednotného státu. Kolem r. 560 byly v Přední Asii tři hlavní státy: Médie, Lýdie a novobabylónská
říše. Okolnosti, které se utvářely příznivě pro indoevropské kmeny na jihu Íránu, vedly v nejbližších
letech k vytvoření perské velmoci.
PERSKÁ ŘÍŠE
Kýros II. Veliký (559 – 530) povstal proti svému pánu Astyagovi
r. 533, několikrát ho porazil a posléze patrně zradou médské šlechty
zajal. Stal se tak pánem médské říše a zjednal Peršanům postavení
pánů v nově vytvořené velmoci. Roku 547 zahájil válku s Lýdií,
porazil krále Kroisa a dobyl hlavního města Sard. V této válce přišli
poprvé Peršané do přímého kontaktu s Řeky, kteří žili v bohatých
osadách na západním pobřeží Malé Asie. Řecká města byla Peršany
obsazena, jedině Mílétos uzavřel hned na počátku války přátelskou
smlouvu s Kýrem. Perská vláda byla pro Řeky daleko tíživější než
lýdská, odtud vznikla jistá rozmrzelost mezi Řeky a jejich novými
pány, kteří dosazovali v řeckých městech na řídící místa Řeky
sympatizující s perskou vládou a jejími opatřeními.
V Babylónii byly tehdy rozhárané poměry. Král Nabonid sídlil po
několik let v arabské oáze a vyhýbal se Babylónu. Kýros napadl Babylónii, v krátké válce opanoval
všechna důležitá místa a posléze r. 539 i Babylón. Babylónské kněžstvo se odměnilo Kýrovi za jeho
přízeň tím, že ho prohlásilo za panovníka.
Snaha zajistit východ proti středoasijským kmenům vedla Kýra k novým válečným tažením na
severovýchodě říše. Na jednom tažení proti skýtskému kmeni byl však poražen a padl.
Kýros II. veliký
88
Kýros sjednotil celou Přední Asii a založil monarchii, v níž panoval privilegovaný perský národ.
Formou vlády byla patriarchální despocie. Kýros sám byl velmi obratný politik, který si dovedl
naklonit jednotlivé vrstvy a národnosti tolerancí k jejich zvyklostem a názorům, především
náboženským. Sám fakt založení perské veleříše a osobní kvality jejího tvůrce vytvořily v řecké
historické literatuře obraz Kýra jako vzoru spravedlivého a statečného vládce.
Kambýsés – energický syn a nástupce Kýrův Kambýsés zaútočil po několikaleté přípravě na Egypt
a zmocnil se ho krátkou válkou r. 525. V pramenech vystupuje většinou jako despota a nelidský tyran.
Tvrdilo se o něm, že dal zabít svého mladšího bratra Bardiu, aby odstranil legitimního uchazeče o
trůn. V Persidě proti němu vypukla vzpoura, jakýsi mág Gaumáta se vydával za Bardiu, který prý
nebyl ve skutečnosti zabit, lid se k němu většinou připojil a mág se prohlásil králem. Kambýsés na
tažení z Egypta do vlasti zemřel za neznámých okolností. Gaumáta se pokusil naklonit si obyvatelstvo
říše odpuštěním daní na tři roky. Vysoká perská šlechta se ho obávala a nenáviděla ho. Konec své
vlády prožil v jedné médské pevnosti, obávaje se násilí ze strany nepřátel. Ale velmožové se proti
němu spikli, přepadli ho v jeho sídle a zabili ho. Jednoho ze svých druhů, Dáreia, dosadili na trůn.
Dáreios I. (522 – 486) – pocházel z mladší linie rodu Achaimenovců. Nějaký čas po svém
nastoupení musel obnovovat Kambýsovu říši. Upevnil královskou moc, zřídil nádherný dvůr a
stanovil pevné daně jednotlivým provinciím ( v čele provincie – satrapie – byl královský místodržící,
satrapa, jemuž byla svěřena správa krajiny rozhodování v civilních záležitostech).
Hlavní město říše byly Súsy a nejrozšířenější jazyk byla aramejština.
89
Budovaly se dopravní cesty.
Dáreios založil poštovní styk mezi městy, obstarávali je jízdní poslové, kteří na jednotlivých stanicích
měnili koně.
Pro námořní obchod nechal zřídit průplav z Nilu do Rudého moře.
Nechal razit stříbrné, zlaté a měděné mince.
Pokusil se rozšířit Perskou říši, zabral část Thrákie a Indie.
Výprava proti Athénám skončila perskou porážkou u Marathón r. 499.
Za jeho vlády dosáhla Perská říše největšího rozkvětu i moc v Přední Asii a okolních krajinách
Kultura a náboženství
Dáreios byl patrně prvním králem, který dal zhotovit nápisy klínovým písmem.
Mnoho přírodních božstev, zosobněných živlů, každý člověk, rod, kmen měl svého ochranného boha,
zřejmě ducha zemřelých.
Výtvarné umění – vzor v akkadském a egyptském, stavěly se nádherné paláce, dovoz vzácného dřeva,
slonoviny, drahého kamení a alabastru
Achaimenovská říše od smrti Dáreia I. do konce dynastie
490 - 449 řecko-perské války
486 - 465 Xerxes I.,
465 - 424 Artaxerxés I.
424 - 405 Dáreios II.
405 odpadnutí Egypta
401 Kýros mladší, bitva u Kúmax
359-338 Artaxerxés III., Egypt znovu připojen k perské říši
336-330 tažení Alexandra Makedonského proti Persii, porážka Dáreia III.
330 v červenci Dáreios III. zraněn smrtelně svými průvodci na útěku před Alexandrem v Médii
Xerxés
90
Syna a nástupce Dáreia I., r. 480 podnikl trestnou výpravu proti řeckým obcím v Athénách a Spartě →
ztratil skoro celé loďstvo
465 – zavražděn dvořany
Úpadek Persie
(465-330)
Vláda Artaxérxése I., objevily se
neblahé tendence, vedly
k oslabení vlády i říše: harémové
intriky, vzpurnost provincií a
satrapů, povaha panovníků a
jejich neschopnost.
Charakteristické znaky doby
úpadku byly vraždy králů a četné
vzpoury.
Nejednotnost říše, různorodé
poměry hospodářské,
náboženské, kulturní a sociální
byly hlavními příčinami pádu
perské říše.
V r. 334 zahájil makedonský král Alexandr válku proti perské říši, porazil Dareia III. v několika
bitvách a stal se pánem nové persko-makedonské říše.
ŘEKOVÉ A ŘECKÉ STÁTY V 1. POLOVINĚ
1. TISÍCILETÍ PŘ. N. L.
asi 12/11. st. př. Kr. příchod Dórů a tzv. severozápadních Řeků
asi koncem 12. st. první železné výrobky v Řecku
asi koncem 11.-10. st. železné výrobky začínají převažovat
koncem 11.-9. st. Řekové osidlují západní pobřeží Malé Asie a přilehlé ostrovy
9. st. obnovení styku Řecka a Egidy s Předním Východem
asi 8. st vznik Iliady, o půl století později – vznik Odyssey
Výjev – Dareios III. utíká před Alexandrem Makedonským
91
TEMNÉ NEBO HOMÉRSKÉ OBDOBÍ
(asi 1100-800 př.n.l.)
Toto období je pro nedostatek pramenů často nazýváno právě temným.
Dalším vysvětlením toho názvu je také celková charakteristická
situace v Řecku po pádu mykénských paláců.
Jedná se o období zmatků, stěhování a období úpadku materiální a
kulturní úrovně. Zároveň je to ale také počátek nového řeckého
vývoje, který vede ke klasickému otrokářskému městskému státu a
klasické řecké kultuře. Ohniskem této doby je Řecko a Egejská oblast
osídlena Řeky.
Po pádu mykénské vlády zmizela i její přepychová kultura, ale zůstali řemeslníci se znalostmi
a tak Řekové navazovali na vysokou úroveň výrobních znalostí Mykén.
11. stol. osídlili západní pobřeží Malé Asie a ostrovy v Egejském moři nově příchozí řec.
kmeny- Dorové a severozápadní Řekové. Již ke konci temného období v 8. stol. existují městské
státy (polis), vznikají města, rozvíjí se řemeslná výroba a je obnoven styk s Předním východem, což
má za následek v 9. stol. př. Kr. převzetí písma a vytvoření řecké abecedy(alfabety). Objevuje se i
umění geometrického stylu a hlavně vrchol řec. epického umění: homérské eposy Ilias a Odysseia.
polis = základní forma řeckého politického života
Homérské eposy
Ilias: epická báseň z 2. pol. 8. stol. př.Kr., 16000 veršů, líčí události 51 posledních dnů
desátého roku obléhání Tróje Achaji vedenými Agamemnonem, vládcem Mykén.
Osou básně je roztržka Agamemnona a Achilleem, protože mu Agamemnon odňal oblíbenou
otrokyni. Achillees proto nebojuje a tak se štěstí od Achajů odvrací. Teprve když padne Achillův přítel
Patroklos, začne Achillees znova bojovat, zabije Hektora (syn troj. krále Priama) a Trojané jsou
zahnáni za hradby. Báseň končí Hektorovým pohřbem.
Odysseia: epická báseň,vznikla v maloasijské Iónii, 12000 veršů, líčí události 41 dní
z posledního, 10. roku bloudění a dobrodružství ithackého vládce Odyssea při návratu z Tróje.
Odysseův syn Tékmach pátrá po otci, Odysseův návrat na Ithaku za pomoci bohyně Athény a
vítězný boj s ženichy, šlechtici, kteří se ucházeli o ruku Penelopy a její majetek.
Údajně slepý básník a autor
Iliady a Odysei - Homér
92
Řekové o pravdivosti eposů nepochybovali, pro ně šlo o líčení života a válce minulého
(herojského) období. Pro historiky jde o umělecká díla ale ne historická. Nemůžeme totiž izolovat a
datovat jejich jednotlivé části a epizody (zasahuje mykénské, temné i období 8. - 7. stol. – obraz
řeckého světa neodpovídá přesně
žádnému období).
Příchod Dorů a tzv. Severozápadních
Řeků
Přišli do Řecka ve 12. - 11. stol.
př. Kr. ze severozápadního Řecka kolem
Épeiru a jihozápadní Makedonie.
Příchod souvisel s rozsáhlými pohyby
kmenů v Dunajské oblasti, které přivedly
do Malé Asie indoevropské Frygy a do
Itálie italické kmeny.
Dórové obsadili Peloponnésos
kromě Arkádie a severozápadního pobřeží, kde se usadili severozápadní Řekové, kteří obsadili také
západní polovinu středního Řecka. Dórové se pak dostali také na Krétu a jih Kykladských ostrovů.
S původním obyvatelstvem buď splynuly (v Agru, Korintě) či zůstali odděleni jako vládnoucí
vrstva ( ve Spartě, na Krétě).
Osídlení maloasijského pobřeží Řeky:
Jde o proud uprchlíků před dórskou invazí s nejdůležitější částí - ,,stěhování Iónů“, které bylo
organizováno z Attiky 140 let po trójské válce (1044/3). Trvalo od 11. do 9. stol. a vytvořilo 3 proudy
osídlení podle dialektů:
aiolský = vychází ze severního a středního Řecka
ionský = ze střed. Řecka a severovýchod. Peloponésu (přes Attiku)
dórský
Řeckým územím se tak stalo Egejské moře se západním a východním pobřežím a všemi
ostrovy až po Krétu a Rhodos.
Tato oblast byla podobná pevninskému Řecku, ale nebyla organizována v žádný stát. Osídleny
byly většinou oblasti u velkých řek ovšem jen do vzdálenosti km od pobřeží.
Smyrna: založena 1000 př. Kr. na poloostrově u Izmirského zálivu, proto mělo město dobré
přístavy. Kolem 9. stol. byla obehnána silnou hradbou, uvnitř byly oválné nebo obdélné domy s 1
místností z nepálených cihel na nízké kamenné podezdívce kryté doškovou střechou s krbem uprostřed
místnosti. Celý dům byl ohrazený. R. 600 byla zničena Lýdy a teprve ve 4. stol. byla znovu založena
na místě dnešního Izmiru.
Usídlování nových kmenů v Řecku
93
Rozmístění řeckých dialektů
Pro řecké oblasti platí, že jejich obyvatelstvo vzniklo smíšením různých řeckých etnických
skupin a kultura se vytvořila pod vlivem tradic přinesených z původních i nalezených v nových
sídlech vlivem historických osudů každé oblasti. Řecký jazyk nebyl jednotný a literatura a především
nápisy archaického a klasického období nám dochovali mnoho místních dialektů.
Dialekty: ionský, aiolský, dorský -> poté na východo a západořecké
Východořecké= aiolský a arkado-kypreský dialekt, které se spojely v tzv.
achajskou skupinu (patří sem i jazyk mykénského
lineárního písma B
Západořecké= dialekty severozápadní(Fókis) a dórský(Kréta)
Řecká společnost v ,,Temném období“:
Zemědělství, řemeslo a počátky měst
Po pádu mykénské civilizace nenastalo v Řecku ani vylidnění ani zastavení života. Zmizeli
sice paláce a hospodářská, sociální a mocenská struktura společnosti a kopulové hrobky. Výbava
hrobů nám ukazuje na chudou společnost a na malou diferencovanost. Nebyly ani styky se zahraničím.
Nově příchozí kmeny byly spíše zemědělci, pastýři a válečníci.
Sídlištními jednotky zemědělské společnosti byly rodové vesnice. Díky hřebenům hor šlo o
izolované oblasti a centry byly úrodné pláně, z kterých se postupně staly centrální vesnice(zárodek
měst). Postupně se lidé přesouvali do ,,měst“, odkud docházeli každé ráno na pole.
Řemeslo
Existovalo buď jako domácí výroba tj. neodděleně od zemědělství či se určitému řemeslu
věnovali již specialisté (otrokyně na mletí, kováři, hrnčíři..). Stále více se začíná zpracovávat železo,
čímž Řecko vstupuje do rané doby železné.
Železo
Železné předměty přišly do Řecka z Předního východu. První zbraně, nástroje se sem dostaly
koncem 12. stol. a již v 10. stol. př. Kr. převažují nad bronzovými. Znalost zpracování železa se
dostala do Řecka z Přední Asie (kmen Chalybů- legendární první kováři). V 7. stol. je již železa
využíváno i v zemědělství a řemeslech.
94
Organizaci společnosti. Tzv. vojenská demokracie
aristokrati (život popsán v homér. básních, jsou aktivní nositelé děje)
neurozený lid (služebníci, otroci)
Základní organizací ještě nebyl stát s institucemi (politic. forma), ale rodové skupiny(sociální
skupiny) z rodové společnosti určené osobním vztahem.
Nejvýše byly fýly(kmeny), poté menší skupiny- frátrie. Základní jednotkou rodové společnosti
byly rody, mezi kterými byla majetková diferenciace. Z jejich středu byli voleni vládci - basileové.
Základem bohatství šlechty bylo pozemkové vlastnictví, jehož část (tzv. temeno) dostali
basileové od lidu jako odměnu za své služby a jako odznak svého postavení v obci, a také stáda +
poklady z válek a tažení.
Dům a hospodářství(oikos) Basilej byly centrem obce.
Postupně převládá moc aristokracie nad basileovou. Lidové shromáždění tj. shromáždění
dospělých mužů bylo svoláno jen při důležitých příležitostech. Otroci byly buď kupováni, zajatí ve
válce (ženy a děti, muži vražděni) či narozeni u pána. Nevykonávali však základní výrobní práce ani
v zemědělství či řemeslech. Muži většinou pastevci a ženy služky, správkyně. Ještě níž však byli
nádeníci najímáni na sezónní práce.
Vládnoucí skupiny si ale nevytvořily samostatné mocenské tj. státní instituce.
Řecko a orient, řecká abeceda
Po pádu mínojské a mykénské kultury byly styky s Orientem přerušeny. Během 9. stol. se
styky Egejské oblasti s Předním Orientem začaly obnovovat a na konci temného období byly v plném
proudu.
Styky Řeků se Sýrií a Foiníkií
Dovážela se slonovina, fajáns, zlato, papyrus, koření atd. V 8. stol. se objevil u Řeků vliv
orientálních výrobků = asyrská metalurgie. Nejsilněji se orientální vlivy projevily v archaickém
období (750-650).
Pramenem pronikání orientálních vlivů do Řecka byla syrská a foinická pobřežní oblast,
zvlášť v drobném umění (textil, barvířství..). V 8. stol. vznikla na severu Sýrie při ústí řeky Orontu
řecká obchodní stanice = Al Mina, nalezena 1936/7 L. Wooleym.
Počátky řecké abecedy (alfabety)
Řekové převzali abecedu od Foiničanů koncem 9. stol. - 1. pol. 8. stol.
22 znaků řecké
abecedy
95
Foinikie= pobřežní oblast od východní Kilikie na severu až po Palestinu na jihu. Zde se užívalo tzv.
severosemitského písma a z toho se vytvořila řecká abeceda. Svědčí o tom tvar písmen a pořadí.
Převzatá abeceda měla 22 fonetických znaků (především souhlásky). Řekové vytvořili úplný
systém pro zapisování souhlásek i samohlásek. Díky tomu se lidé mohli rychleji naučit hláskové
písmo a tím vstupuje lidstvo do období, kdy je možno dosáhnou plnější gramotnosti.
Řecko a Orient
Pro vývoj klasické řecké civilizace měla velký vliv předoasijská civilizace. Nakupily se
technické (výrobní), kulturní a vědecké znalosti, což vedlo v Řecku k přechodu od primitivní
společnosti k civilizaci.
ARCHAICKÉ OBDOBÍ: RANÁ POLIS
A KOLONIZACE STŘEDOMOŘÍ A ČERNOMOŘÍ
(800-500 př. Kr.)
Sociální a politický život Řeků byl organizován v tzv. městských státech (polis), jejich
počátek byl už v temném období.
Velká řecká kolonizace = obsazovali pobřežní oblasti Středomoří a Černomoří.
V městských státech vzestup řemeslné výroby a obchodu znamenal posílení nearistokratických
sociálních skupin, což mělo za následek spory s aristokracií. Proti aristokracii se postavilo i rolnické
obyvatelstvo, které nakonec zvítězilo a někde byla aristokracie zbavena polit. privilegií. Stát měl 2
vyhraněné třídy: svobodný občan polis x otroci.
Městský stát (polis) a problém vzniku státu:
Neexistoval řecký národ ani řecký stát.
Barbar = sousední kmeny a státy, které se nepodíleli na řecké kultuře a nebyly organizovány
v civilizovaném státě tj. polis.( Egypťané, Peršané, Trákové, divoké kmeny vnitřní Malé Asie.)
ŘECKOST = od Hérodota v 5. stol. př. Kr.
- jde o pokrevní příbuznost a společný jazyk, společné chrámy a oběti bohům a
společnými mravy. Ale hospodářský, sociální, politický i kulturní vývoj
probíhal v samostatných a mnohdy vzájemně nepřátelských městských státech
(poleis) - Sparta, Attika, Korint, Aigína..
Polis:
96
-městský stát, malá územní jednotka, jejímž jádrem byla úrodná planina ohraničená výše
položenou půdou, vhodnou pro pastviny, lesnatými pahorky i vysokým pohořím a někdy i mořem.
Správním centem byla ústřední vesnice (později se z nich vyvinula města).
Osady ve východním Středomoří
Řecká kolonizace probíhala severovýchodním směrem, tj. na sever od Egejského moře,
černomořské úžiny a Černého moře. Výboje ale probíhaly i na jihovýchod – zakladatel 26. egyptské
dynastie Psammtek I. (řecky Psammétichos) 664 – 610, využil Řeků a Kárů v nilské deltě a vyhnal
s nimi asyrské posádky z Egypta. Docházelo k nárůstu obchodu mezi Řeckem a Římem → byla
založena řecká obchodní stanice Naukratis v nilské deltě, uznávaná a podporovaná egyptskými vládci
sajské dynastie. Řecké státy účastnící se obchodu: Mílétos, Samos, Aigína a některá maloasijská
města.
Na západ od Egypta (dnešní Kyrenaika), založili Řekové z ostrova Théry po pol. 7. století
osadu Kyréné. Šlo o úrodnou oblast (obilí, vlna, olivový olej, rostlina silfion - lékařství), docházelo k
rozšiřování dalších osad. Roku 570 Kyréné pod vládou Battiovců odrazila útok Egypťanů a Libyjců.
V syrské a palestinské oblasti, které byly pod kontrolou orientálních států, vznikaly řecké obchodní
stanice (Mezopotámie, Al Mina, Tell Sukas, Tars), skutečné osady vyrostly na jižním pobřeží Malé
Asie (rhodská Fasélis 7. stol).
Řecká města potřebovala novou půdu, expanze ale byla omezena sousedními vnitrozemskými
státy (Frygie, Lydie, Persie), proto osidlovali přilehlé pobřeží ostrovů a poloostrovů. Maloasijská
města zase kolonizovala severní pobřeží Egejského a Černého moře. Eubojská města Eretria a Chalkis
se staly v 2. pol. 8. stol. prvními kolonizátory makedonského a thráckého pobřeží (nejstarší osady
Methóné, Mendé, Toróné). Thrácké pobřeží byůp kolonizováno maloasijskými Řeky, ti měli také
rozhodující podíl na osídlení černomořských úžin a Černého moře. Rozhodující úlohu měl Mílétos
(metropole 100 osad), Černomořské osady byly zdrojem obilí, otroků, stavebního dříví, ryb, zlata a
železa. Většina byla založena na úrodných přímořských pláních s klimatem podobnému řeckému,
půda byla v osadách velice pečlivě rozdělena.
Příčiny kolonizace: Již koncem temného období vznikaly zárodky nového civilizačního
vývoje, docházelo k podstatnému růstu populace a také vnitřní krize, jež provázely vznik a dozrávání
městských států. Důvodem bylo především hledání nové půdy a nového domova pro relativně
přebytečné obyvatelstvo, pro něž městské státy při dané úrovni zemědělské výroby a daném
rozdělení půdy nemohly zajistit dobrou existenci občana, tj. vlastníka půdy. S rozvojem obchodu se
vytvořil zahraniční trh a oboustranné obchodní zájmy (export).
Vnitřní vývoj městských států
Na konci archaického období, kolem 500 př. n. l. existovaly plně zformované městské státy
s komplikovaným hospodářstvím spjaté námořním obchodem, s pevně vymezenou sociální strukturou
regulovanou psanými zákony, s politickými institucemi a politicky aktivním občanstvem, technicky i
umělecky vyspělou kulturou.
97
Vláda zemědělské aristokracie: Před kolonizací byly městské státy prostými, soběstačnými a
izolovanými zemědělskými komunitami, ovládanými rodovou aristokracií (dědičná privilegia,
nepsané zákony), aristokracie vedla přepychový život. Už během 8. stol. př. n. l. absorbovala tato
aristokracie basiley (krále), v předchozím období hlavy jednotlivých obcí (např. ale ve Spartě a Argu
královská moc zachována). Po odstranění království se stala rozhodujícím orgánem moci
aristokratická rada, která kontrolovala i nejvyšší úředníky (členství omezeno na některé
aristokratické rody). Aristokracie získala vojenskou převahu, díky bohatství měli monopol na
vytváření jízdy.
Za kolonizace se předpokládá zvětšování zemědělské produkce (zavodňování, odvodňování),
terasování svahů, širší užívání železných nástrojů, které umožnilo zvětšování podílu pěstování vína a
oliv (rozkvět přinášel výhody aristokracii → vykořisťování rolníků).
Vývoj řemesla a obchodu: Docházelo k vytváření nových
sociálních skupin a forem bohatství, nespojených s tradičním
vlastnictvím půdy, a nových hodnot, spjatých s růstem významu
řemesla a obchodu. Díky kolonizačnímu obchodu byla rozšířena
stavba lodí a plavby, výroba zbraní a zbroje a došlo ke zvýšení a stálé
poptávky, zaručující řemeslu stálý odbyt; ve městech vznikaly stálé
řemeslnické dílny. Význam pro rychlý vývoj mělo moře, které se
stalo levným a rychlým spojením. Růst řemeslné výroby byl provázen
růstem významu otroctví a zavedením ražených mincí.
Otroctví: Existovalo již v temném období (ženy domácnost,
muži pastevci), za Solóna otroci pracovali v zemědělství. V archaické
době dochází k rozšíření klasického otroctví = užívání dovážených
otroků, získaných násilím či výměnou za zboží v „barbarských“
oblastech (Skýtů, Thráků, Syřanů, aj.). Stali se z nich sluhové a
pomocníci, pracovníci v řemeslných dílnách, dolech a lomech.
K rozšíření otroctví přispěl prudký vzestup potřeby pracovní sil
v řemeslech a stoupající životní úroveň ve spojení s nechutí
svobodných občanů pracovat.
Mince: Počátkem 2. pol. 7. stol. př. n. l. byly v západní Malé Asii, v oblasti vzájemného
působení řecké a lýdské kultury, poprvé raženy mince (z elektronu = Au + Ag). Před rokem 600 se
začaly stříbrné mince razit i v Řecku na ostrově Aigíně a snad i v Korintě, od 6. stol. pak postupně ve
všech významnějších řeckých městských státech. Dříve byla míla hodnoty zboží směňována za
dobytek, kovové předměty nebo kousky drahého kovu.
Sociální vývoj, krize nadvlády aristokracie: V 2. pol. archaického období, asi od pol 7. stol.
př. n. l., docházelo k útoku na pozice vládnoucí aristokracie, k němuž se často spojovali aristokracii
poddaní rolníci i bezzemci s představiteli „středních“ vrstev, tj. bohatších řemeslníků, obchodníků i
svobodných rolníků (síla „střední“ vrstvy vyrostla díky vývoji nové vojenské taktiky – těžkooděná
pěchota hoplíti, rekrutováni z neurozených občanů → značná moc). Sociální srážky a reformy měly
rozmanitou formu v jednotlivých městských státech. Centry neklidu se staly oblasti ve výhodné poloze
(Korint, Megara, Sikyón, Mílétos, ....).
Zapsání práva: Asi v 2. pol. 7. stol. byly v jednotlivých státech zapsány a zveřejněny zákony,
které měly značný úspěch nearistokratických občanů městských států. Kromě přísné ochrany
soukromého vlastnictví zákony výslovně sankcionovaly třídní nerovnost (např. zákony z Gortýny
Řecká amfora na víno z města Pithos
98
na Krétě, jediný téměř úplně zachovaný soubor řeckých zákonů, byly vytesány až v 5. stol. př. n. l., ale
obsahují řadu mnohem starších ustanovení). V řadě států byly rozpory mezi aristokracií a lidem řešeny
pomocí reforem (např. podmínkou pro členství v radě přestal být urozený původ a stala se jí určitá
výše majetku), výsledkem tohoto vývoje byla v řadě států vláda bohaté menšiny, oligarchie.
Raná řecká tyranida: V mnoha státech (především těch aktivně kolonizujících), dosáhly
rozpory takové intenzity, že musely být řešeny násilnou cestou – do čela státu se dostával dočasně
samovládce, který se opíral o lid nebo alespoň o jeho část a většinou i vlastní ozbrojenou moc a jehož
vláda byla namířena proti dosud vládnoucí aristokracii. Raná řecká tyranida vznikla asi nejdříve –
kolem pol. 7. stol př. n. l. – ve státech na Korintské šíji: v Sikyónu vládli Orthagorovci (asi 655 –
555), v Korintě Kypselovci (asi 657 – 582), v Megaře ve 2. pol. 7. stol. tyran Theagenés. Na
přelomu 7. a 6. stol. vznikly tyranidy v Malé Asii (Efesos, Mílétos) a v Mytiléně na Lesbu, ve 2.
pol. 6. stol. vládl Polykratés na ostrově Samu, tyranida Peisistratovců v Attice trvala asi od roku
561 – 510 př. n. l.
Tyrani řešili různé problémy, opatření mají však všeobecně shodný směr: všichni zrušili
politickou moc aristokracie, někteří nahradili dosavadní rodové fýly fýlami územními, proti
aristokratickým kultům stavěli a propagovali tyrani kulty bohů – ochránců státu, zřizovali
monumentální chrámy na jejich počest, pořádali slavnosti a hry (podporovali umění), podporovali
řemeslo a obchod (budování vodovodů, cest, přístavu, loďstva), dynastické sňatky mezi tyrany a
aristokratickými rody byly zcela běžné.
Aktivní a často úspěšná byla většina tyranů v zahraniční politice (boje s Lýdy a Peršany), vedli
boje se sousedy při rozšiřování území a kolonizaci, posílili svou politikou nearistokratické vrstvy a
předpoklady pro vývoj otrokářských výrobních vztahů. Během tyranidy nebo brzy po ní byl dokončen
vývoj klasického městského státu, v něm vládnoucí třídou byli plnoprávní občané polis bez ohledu na
svůj původ.
Významní tyrané: Kypselos (stříbrné mince) a jeho syn Periandros na Korintu; Polykratés
na Samu (rozvoj umění i řemesel, styky i s Egyptem, zavražděn Peršany).
Politický vývoj Řecka, celořecké instituce
Východní řecké státy:
Maloasijské poleis: Mílétos, Efesos, Fókaia, Kýmé, Erythari a další + přilehlé ostrovy
Lesbos, Samos, Chios, aj. byly v archaické době, především díky své poloze na hranicích řecké a
orientální civilizace nejvyspělejšími částmi řeckého světa (známé osobnosti: Tháles, Anaximandros,
Anaximenes z Mílétu, Hérakleitos z Efesu). Po pádu fryžské říše, s níž asi udržovali mírové styky,
museli odrážet útoky Kimmeriů (např. Efesos byl těžce poškozen). Po porážce Kimmeriů lýdskými
panovníky se stala sousedem Řeků lýdská říše, která si řecká města postupně podmanila; museli
platit daně a poslušnost byla vymáhána i vojenskou silou, avšak Lýdové se do jejich života
nevměšovali (výhody z obchodu).
Po dobytí Lýdie Peršany v r. 546 př. n. l. byla jimi postupně dobyta i řecká města v Malé
Asii, jen Mílétos a ostrovy si zachovaly delší dobu samostatnost. Peršané dosazovali do řeckým měst
jako vládce stoupence z řad Řeků (tíživější vláda než lýdská), koncem 6. stol. byli již všichni
maloasijští Řekové pevnou součástí perské říše.
99
Vlastní Řecko: Šlo o státy s dobrým přístupem k hlavním obchodním cestám a s vyvíjejícím
se řemeslem a zámořském obchodem, aktivně kolonizovaly. Některé, převážně zemědělské oblasti,
měly tendence k pozemní expanzi (válečná střetnutí, mohutnění některých států, oslabení či dokonce
podrobení jiných). Vlastní území spartského státu zaujímalo celý jižní Peloponnésos, více než 1/3 jeho
celkové rozlohy, Sparta se tak stala největším řeckým státem. Athény se rozšiřovaly expanzemi
(Marathón, Eleusína, Megara, Salamína), v Thébách existovala volná federace, Thessalie byla
zemědělsky úrodnou oblastí, ovládanou aristokracií.
Amfiktyonie: Doslova spolky sousedů, byly původně náboženská sdružení, jež pečovala o
některý významný kult a chrám, měly rady složené ze
zástupců členských států nebo kmenů a nabývaly i
širšího mezinárodního významu (např. regulovaly
vztahy mezi členskými státy), např. středem kykladské
amfiktyonie byl ostrov Délos, zasvěcený Apollónovi.
Celořecké instituce: Instituce celořeckého
charakteru existovaly již v archaické době, byly
spojeny nejvýznamnějšími kultovními centry.
Důležitou součástí řeckého náboženského života byly
věštírny (Diovy věštírny v Dódóně v Épeiru,
Apollónovy v Didymách u Mílétu a v Klaru v Malé
Asii, nejproslulejší Apolĺónova v Delfách). Na počest
vítězství ve svaté válce a zničení Kirrhy byly v roce 582 reorganizovány v Delfách pýthijské hry,
jedny ze čtyř nejznámějších všeřeckých náboženských slavnostních her (+ isthmické, nemejské,
olympijské – ty se slavily každý čtvrtý rok v Diově svatyni v Olympii, založeny r. 776), po dobu
her měl být dodržován mír.
SPARTA A SPARTSKÝ (PELOPONNÉSKÝ SPOLEK) DO KONCE ARCHAICKÉ DOBY
Dórští Sparťané se usadili na středním toku řeky Eurótu nejpozději během 10. stol. př. n. l. a
jejich čtyři spojené vesnice tvořily základ historické Sparty. Podrobovali si jednak starší předdórské
obyvatelstvo i okolní obyvatelstvo dórské. Podrobené obyvatele Sparťané nezačleňovali do svého
společenství jako občany, nýbrž dělili je do 2 kategorií: na perioiky, svobodné, ale politicky bezprávné
obyvatelstvo, a na heilóty, nesvobodné zemědělské obyvatelstvo.
Perioikové: obyvatelé obcí podrobených Sparťany v Lakónii a v menší míře v Messénii,
hlavně na jejím západním pobřeží, byli alespoň částečně dórského původu a zabývali se zemědělstvím
na vlastní půdě, ale také řemeslem a obchodem, byli zahrnuti se Sparťany do názvu Lakedaimoňané.
Od Sparťanů se lišili ve 2 ohledech: neměli právo na příděl občanské půdy (na té pracovali
heilóti) a neměli podíl na řízení státu ve vnitřní, ani v zahraniční politice. Byli povinni sloužit ve
spartském vojsku pod spartským velením, bohatší z nich jako těžkooděnci.
Rekonstrukce Apollónovi věštírny v Delfách
100
Heilóti: zemědělské obyvatelstvo, jehož počet podstatně převyšoval Sparťany a asi i
Lakedaimoňany. Od klasických řeckých otroků se lišili tím, že nebyli majetkem jednotlivých
spartských rodin, nýbrž Sparťanů jako celku a byli i s půdou, na
níž pracovali přidělováni Sparťanům státem. Nemohli být proto
Sparťany prodáváni nebo individuálně propuštěni na svobodu.
Měli své rodiny, takže se sami reprodukovali. Jejich hlavním
úkolem bylo živit plnoprávné Sparťany – z úrody jim museli
značnou část odvádět.
Sparťané: jediní plnoprávní občané Sparty, na poč.
5.stol. šlo asi 8 tis. dospělých mužů s rodinami. Nepracovali,
byli vychováváni k vojenské službě a oddanosti státu, od 7 let
byli v polovojenských oddílech vedeni k fyzické odolnosti,
bojové zdatnosti a absolutní poslušnosti. Byli skromní nejen
v chování, odívání, ale i jídle. I dospělí Sparťané žili více ve
svých vojenských oddílech, než se svými rodinami. Každá
spartská rodina měla přidělen z občanské půdy příděl, tzv.
kláros, na němž pracovaly rodiny heilótů a živili ji. Výrobní
činnost v zemědělství i v řemesle a stejně tak obchod byly plně
přenechány heilótům a periodikům.
Vztah Sparťanů k heilótům byl nepřátelský, každoročně jim byla formálně vyhlášena válka a
v tzv. kryptei procházeli vybraní spartští mladíci, přecházející do řad dospělých, území heilótů a měli
právo pobíjet ty, kteří byli potenciálně nebezpeční. Hrozba heilótů se projevila jasně především v 2.
messénské válce asi v 2. pol. 7. stol. př. n. l. Vzpoura Messéňanů, jejíž potlačení trvalo řadu let,
Sparťanům ukázala, že jenom naprostá jednota občanských řad je může zachránit před katastrofou, a
tak došlo asi v 1. pol. 6. stol. k reformám, jejich výsledkem je známá spartská společnost „rovných“
(homoioi). Smyslem bylo udržet v poslušnosti podrobené obyvatelstvo.
Sparťané vyráběli železné mince, na jejich území se nacházela bohatá ložiska železa.
Státní zřízení
Na konci archaické doby stáli v čele spartského státu dva rovnoprávní králové (archagetové).
Byli voleni ze dvou rodů, Ágiovců a Eurypóntovců. Měli vysoké kněžské funkce, byli nejvyšším
veliteli spartského vojska, jejich politická moc byla však omezena sborem eforů a radou. Počátek
zachovalého seznamu králů sahá do konce 10. st. př.n.l.. Sbor eforů (dohlížitelů) vznikl později, byl
pětičlenný a vznikl jako protiváha ke královské moci a rady. Euforové byli voleni na jeden rok
spartským lidovým shromážděním. Jejich funkcí bylo dohlížet na správné fungování státu a
výchovného systému. Měli výkonnou, soudní a trestní moc. Dva eufoři doprovázeli krále za hranice a
mohli jej stíhat pro porušení zákonů. V klasické době se stali eufoři nejdůležitějšími úředníky.
Svolávali radu a lidové shromáždění a předsedali jim. Každý měsíc skládali králové i eufoři přísahu.
Králové slibovali, že nebudou porušovat zákony a euforové slibovali, že při zachování zákonů, bude
moc králů nedotčena.
Členy rady (gerúsia) byli oba králové a 28 dalších členů, starších 60 let. Byli voleni aklamaci
(hromadné, veřejné, nikoli tajné, vyjádření souhlasu či nesouhlasu, například hlasováni zvednutím
ruky) v lidovém shromáždění na doživotí, z užšího kruhu aristokratických rodin. Gerúsia měla funkci
poradní (připravovala schůze lidového shromáždění), moc soudní (těžké zločiny, mohla soudit i krále).
Členy lidového shromáždění (appelá) byli všichni dospělí a plnoprávní spartští muži. Kromě
volby členů gerusie, eforů a dalších úředníků rozhodovala appellá o válce a míru, o mezinárodních
Socha Sparťanského chlapce.
Nejlépe vystihuje charakter spartské
výchovy.
101
smlouvách a o změnách zákonů. Jednání apelly bylo velmi primitivní, rozhodovala jen o návrzích,
které jim byly předloženy, bez diskuse se hlasovalo aklamací. Je možné, že gerusia mohla v některých
případech rozhodnutí nerespektovat.
Není možné přesně datovat jednotlivé fáze vývoje společenské a státní organizace. Antická
tradice ji připisuje jako celek zákonodárci Lykúrgovi (Lykúrgova ústava). Rozdělil mezi Sparťany
půdu (kláry), určil práva a povinnost jednotlivých společenských skupin, stanovil zákony. Zavedl
vojenský a výchovný systém (včetně syssítií). Druhou osobností, která měla vytvořit různé reformy,
byl efor Cheilón (556/5 přnl). Zavedl opatření k rovnosti Sparťanů a změnil spartskou zahraniční
politiku. Oba tito zákonodárci nejsou podložení. Někteří vědci jejich existenci odmítají.
Státní zřízení mělo hodně společného se státním zřízením na Krétě. Sparťané právě od nich
odvozovali svůj původ. Byla zde stejná vrstva poddaných (héliotů).
Počátky peloponéského (spartského) spolku
Porážkou Argu (546 přnl.) a připojením ostrova Kythéry a části východního pobřeží
Peloponéského pol., skončila územní expanze Sparty. Kolem roku 550 př.n.l, kdy bylo dobyto území
arkadská Tegea, nebylo území připojeno ke Spartě. Oba státy uzavřely spojeneckou smlouvu. Pomocí
těchto smluv s řadou dalších peloponéských států se v druhé pol. 6 st. vytvořil kolem Sparty tzv.:
peloponéský spolek (oficiální název: Lakedaimoňané a jejich spojenci), který zahrnoval značnou část
Peloponéského pol. Včetně Korintu, Megary, ostrova Aigíny atd. Agros zůstal mimo spolek. Spartští
spojenci byli zcela autonomní, Sparta byla však hegemonem spolku a měla velení nad spolkovým
vojskem. Koncem 6. st. se ve Spartě začala scházet shromáždění delegátů spolkových zemí a o
důležitých krocích od té doby rozhodovaly dva orgány: apellá (Sparta) a spolkové shromáždění (návrh
byl přijat pouze, když byla rozhodnutí souhlasná). Základem moci spolku byla vojenská síla
těžkooděné pěchoty. Byli největší mocenskou silou v Řecku na konci archaického období.
ATHÉNY DO KONCE ARCHAICKÉ DOBY
Území Attiky tvoří trojúhelníkový pol. V jihovýchodním cípu středního Řecka, sousedící na
západě s Magarou na Korintské šíji a na severozápadě s Boiótií. Ostatní hranice Attiky tvoří mořské
pobřeží s přístavy jak na jihozápadě (v Sáronském zálivu), tak na východě, kde je Attika oddělena jen
poměrně úzkým průlivem od jižní části ostrova Euboie. Celá Attika je rozčleněna na tři větší a několik
menších úrodných planin horskými pásmy, z nichž Pentelikon a Hyméttos poskytovaly výborný bílý a
modravý mramor a jižní pohoří Laurion obsahovalo ložiska stříbra a olova. Na Thriasijské planině se
dařilo obilí a její středisko, Eleusis, se proslavilo kultem bohyně Démétry (patronka obilnářství).
Planina okolo Athén a východní Mesogeia byly vhodné pro pěstování ovil, vína a fíků. Důležitá
surovina byla hrnčířská hlína.
Státní zřízení a společnost aristokratický Athén
V 7. st. př. n. l. byly Athény politickým střediskem celé Attiky. Vláda krále byla
vystřídána vládou aristokracie (eupatridé). Z ní byli voleni nejvyšší úředníci státu, archonti (v 7. st. byl
jejich počet ustálen na 9, doba jejich vlády byla 1 rok). Po uplynutí této doby se stávali členy
areopagu. Tato rada byla nejdůležitějším státním orgánem. Měla dozor nad dodržováním nepsaných
zákonů a byla poradním sborem archontů. Měla soudní pravomoc v trestní oblasti (vraždy, náboženské
zločiny, zločiny proti státu) a právo vynášet nejvyšší rozsudky, proti kterým nebylo odvolání (trest
smrti, vyhnanství, zabavení majetku). Funkce archontů byly rozděleny (např.: epónymos byl formální
hlava státu). Organizace státu (jeho správa, vojsko, finance) spočívaly na rodových institucích. Každý
athénský občan byl příslušníkem jedné z frátrií, které tvořily vyšší jednotky, fýly (byly 4 a měly
společná jména jako u jíných iónských států.
102
Eupatridé pomocí svých politický funkcí, bohatství, vládnoucího postavení a náboženských
kultech ovládli hospodářský i politický život. V Attice neexistovalo nesvobodné obyvatelstvo typu
spartský heilótů, ale část attických rolníků upadala do závislosti na aristokratických statkářích a jako
tzv. hektémorové jim museli odevzdávat část své úrody. Existovali zde i zadlužení rolníci, kteří ručili
svou svobodou, mohli být prodání i se svou rodinou do ciziny.
(621 př.n.l napsal Drakón zákony. Rozsah není znám, protože se nezachovaly. Rozlišují mezi
úmyslnou vraždou a vraždou. Zmírňují krevní mstu, kterou museli podle ústního zákona vykonat
pozůstalí. Chránily soukromé vlastnictví)
Solónovy reformy
Počátkem 6. st. si vyhrocené sociální rozpory vynutily řešení. Roku 594/3 byl zvolen
archontem Solón. Aristokrat, měl zkušenosti s obchodem. Jeho politickým cílem bylo smíření rozporů
aristokracie s lidem a jeho metodou byl politický kompromis. Zavedl seisachtheiu (setřesení břemen).
Zrušením dluhů osvobodil ty, kteří byli pro dluhy v otroctví. A dokonce vykoupil Athéňany, kteří byli
pro dluhy prodáni do ciziny. Zakázal do budoucnost zaručovat se vlastní svobodou. Toto opatření
uvolnilo cestu rozvoji klasického otroctví. Od Solónovy reformy mohli být v Attice otroky jenom lidé
mimoattického původu, kteří byli dovážení z okolních barbarských zemí. Druhým velkým zásahem,
tentokrát do politické struktury státu, bylo rozdělení všech občanů do čtyř tříd podle výnosu
z pozemkového majetku zrní nebo ekvivalentní množství jiných zemědělský plodin, podle nichž byla
odstupňována práva a povinnosti občanů. Příslušníci prvních dvou tříd, pentakosiomedomnoi a hippeis
(= jezdci), mohli být voleni do nejvyšších úřadů a ve vojsku sloužili jako jezdci, příslušníci třetí třídy
(zeugítai) mohli zastávat nižší úřady a sloužili jako těžkooděnci a příslušníci nejnižší třídy (théové)
měli právo účastí v lidovém shromáždění a ve vojsku sloužili jako lehkooděnci a později jako veslaři.
Takto Solón zrušil monopol eupatridů na politickém vedení státu, už nezáleželo na
aristokratickém původu, ale na bohatství. Postupně se změnilo i složení areopagu (volba archontů
mimo řady eupatridů). Některé prameny tvrdí, že založil jako protiváhu areopagu novou radu o 400
členech ( po stu z každé rodové fýly). Oživil činnost lidového shromáždění a dal mu také právo
rozhodovat o odvolání proti soudním rozhodnutím úředníků.
Sestavil soubor zákoníků, které platily až do konce 5. st. př. n. l. Regulovaly další hospodářský
vývoj Attiky, celkovým smyslem bylo uvolnit cestu řemeslu a obchodu. Mezi ně patřil zákaz vyvážení
obilí a podpora vývozu olivového oleje i povzbuzování cizích řemeslníků k usazení v Attice udílením
občanství.
Solón odmítl hlouběji zasáhnout do majetkových vztahů, proto se brzy objevila nespokojenost
nechudších. Na rozdíl od 7. st.př.n.l byli však teď protivníci aristokracie silnější, protože vývoj
athénského řemesla a obchodu, posílený Solónovými reformami, vedl v Attice k vytvoření střední
třídy řemeslníků a obchodníků. A tak se po krátkém období politických zmatků zmocnil i v Athénách
vlády tyran.
Tyranida Peisistratovců
Peisistratos, příslušník významného eupatridského rodu, se
pokusil o získání tyranidy v Athénách poprvé r 561. Avšak až roku
546, kdy porazil eupatridy pomocí žoldnéřů se dostal k moci.
Peisistratos se dostal k moci jako představitel nejchudší části
athénských občanů, mezi ně patřili také zchudlí zemědělci a
bezzemci. Bojoval proti aristokratům. Řada eupatridských rodů
musila odejít do vyhnanství a je možné, že Peisistratos jejich půdu
zkonfiskoval a rozdělil je mezi své přívržence. Jeho vláda byla
mírná a přinesla mocenský i hospodářský rozkvět. Ponechal
Peisistratos
103
Solónovu ústavu, ale obsazoval nejdůležitější úřady svými příbuznými nebo přívrženci. Zemědělce
podporoval výhodnými půjčkami a zavedl venkovské soudce, kteří urychlovali řešení místních sporů.
Doba tyranidy je dobou rozkvětu řemesel a obchodu. Kolem 6. st. vytlačila athénská malovaná
keramika korintskou z řeckých trhů. Do této doby spadá i těžba stříbra a počátky attických mincí (sov)
a obrazem sovy na rubu a Athéniny hlavy na líci. Řemeslo a obchod byly podporovány také
velkorysou zahraniční politikou a výstavbou města Athén. Po jeho přirozené smrti vládli jeho synové
Hippiás a Hipparchos. Hipparchos byl 514 zavražděn, vlád Hippiás. Alkmeónovci si ve vyhnanství za
pomici delfské věštírny získali podporu Sparty a spartské vojsko přinutilo r. 510 Hippia k odchodu
z Athén. Avšak pokus eupatridů zavést opět za pomoci Sparty aristokratickou vládu se nepodařil. V 6.
st. až příliš zesílily díky vývoji athénské ekonomiky a politice tyranů nearistokratické složky
obyvatelstva a státní orgány se prosadily v řízení stáru namísto orgánů zděděných z rodové společnosti
a ovládaných eupatridy. Aristokraté a jejich spatští spojenci byli poraženi a do čela Athén se dostal r.
508 Alkmeónovec Kleisthenés, který se stal vůdcem athénského lidu.
Kleisthenovy reformy
Reforma státního zřízení definitivně odstranila organizační opory politické moci eupatridů a
položila základ k dalšímu demokratickému vývoji Athén. Reorganizoval správu stáru tak, že se jejím
základem stala příslušnost k územním jednotka místo příslušnosti k rodinným celkům. Základní
jednotkou nové územní organizace se staly démy. Na venkově to byla větší sídliště s okolím (např.
démos Marathón, Eleusis, atd.) nebo několik menších vesnických sídlišť, v Ahténách městské čtvrti.
Démů bylo nejméně sto a byly seskupeny do 30 větších územních celků, trittyí. Démy byly vybírány
do trittyí tak, aby alespoň jedna ležela při cestě do Athén, a tak bylo urychleno mobilizování
vojsk.nejvyššími správním a politickými jednotkami se stalo deset místních fýl. Každá se skládala ze
tří trittyí a to vždy jedné městské, jedné přímořské a jedné vnitrozemské. Toto komplikované
uspořádání mělo patrně zajistit v každé fýle rovnováhu různých sociálních skupin, ve skutečnosti však
dávalo převahu městskému lidu, který žil přímo v politickém centru a byl přitom zastoupen ve všech
deseti fýlách.
Démy fungoval jako samosprávné obce a jako základní správní i volební jednotky. V nich byli
např. vybíráni kandidáti na volbu členů nově zřízené rady 500 (50 členů z každé fýly), která se stala
hlavním státním orgánem vedle sněmu, jehož pravomoc dále vzrostla. V rámci nových místních
jednotek byla vedena veškerá správa státu, bylo stavěno vojsko (velel stratégos), vybírány daně,
vedeny seznamy občanů a jejich majetku. Aby byl znemožněn návrat k tyranidě byl zaveden
ostrakismos (střepinkový soud), při němž athénští občané rozhodovali, zda je v obci muž, který
ohrožuje svobodu lidu. Hlasovalo se střepy hliněných nádob, na něž každý napsal jméno osoby,
kterou považoval za státu nebezpečnou. Taková osoba musela odejít na deset let do vyhnanství.
Těmito reformami byl v Athénách ukončen přechod od aristokratického státu. Vládnoucí
sociální skupinou byli teď všichni plnoprávní občané athénského státu, ovládající jednak rostoucí
počet otroků i cizince usazené na athénském území. Stále ještě platila Solónovo majetkové dělení,
proto stát řídili příslušníci prvních dvou skupin majetkové třídy. Zřízením sněmu byla však otevřena
cesta k další demokratizaci.
ŘECKÉ STÁTY V 5. A 4. STOLETÍ PŘ. N. L. - VRCHOL A PÁD KLASICKÉ POLIS
Klasická staletí jsou nejlépe dokumentovaným obdobím řeckých dějin. Spisy antických historiků,
teoretiků státu. Politických i soudních řečníků a celá řada umělců a literátů poskytují spolehlivý
politický a chronologický rámec a také zachycují mnoho z politické a
104
Antičtí historikové: Pátým stoletím se poprvé dostáváme do období, které bylo souvisle popsáno na
základě přímých pramenů antických historiků. Bohužel se většina nezachovala v originále, známe
pouze jejich opisy, které pocházejí z římské doby. Zachovala se díla Hérodota, Thukydida a
Xenofónta.
Hérodotos z Halikranássu v Malé Asii (485 – 425 přnl), označovaný za zakladatele
historie. Ústřední téma jeho knih, je válka Řeků s Peršany. Věří věštbám, proto není zcela
objektivní.
Thúkýdidés z Athén (460 – 400), začíná své Dějiny peloponéské války. Sám se bojů
účastnil. Používá přímé řeči a debaty významných politiků, vojevůdců, poslů atd. Své dílo
nedokončil
Xenofón: pokračoval v práci Thúkýdidéda
Ostatní literární prameny:
- vzniká politická publicistika (debaty politiků)
- Aristofanovy komedie (komentují politický život, sociální problémy)
- Sofoklovy a Eurípidovy tragédie
- Filozofové Platón a Aristoteles
Nápisy: V Řecku se rozšířil zvyk vyhlašovat nejrůznější státní usnesení, smlouvy, státní účty
atd. ve formě nápisů vytesaných do kamenných tabulí a vystavovaných na náměstí a jiných veřejných
místech
Ostraky: v Athénách bylo nalezeno přes 6000 střepů hliněných nádob popsaných jmény
politiků. Zajímavý materiál o postoji Athéňanů k různým politikům.
Mince: nálezy mincí nám poskytují informace o měnách, ale i rozsahu zahraničního obchodu.
Iónské povstání a odražení perského útoku na Řecko
(500 – 478 př. n. l)
513/2 př.n.l Nezdařená výprava Dáreia I. Proti Skýtům, zřízení perské satrapie v Evropě
(Thrákii)
499 Povstání iónských měst proti Persii
495 Porážka Řeků u ostrůvku Ladé
494 Dobytí Milétu Peršany
490 Odražení Dáreiova útoku na Řecko, bitva u Marathónu
487/6 Reforma ústavy v Athénách
486 Xerxés králem v Persii
481 Všeobecný mír v Řecku, uzavření spolku proti Persii
480 – léto Bitvy u Thermopyl a Atermísia
480 – září Bitva u Salamíny
479 – podzim Bitvy u Plataj a mysu Mykalé
Povstání Řeckých měst v Malé Asii
Koncem 6. st. př.n.l byla jediným sousedem řeckého světa na jeho východní hranici, od
Egypta an jihu až po černomořské úžiny na severu, perská říše. Řecká města v Malé Asii byla dkonce
její součástí. Za krále Dáreia I. Začali pronikat Peršané do Evropy. Dáreiovo tažení přes Dunaj proti
Skýtům skončilo neúspěchem, avšak Peršané zůstali na obou březích Helléspontu, podrobili si jižní
pobřeží Thrákie a tamní řecká města až k řece Strymonu a vytvořili tak v Evropě satrapii. I
105
makedonský král uznal perskou suverenitu. Přímou srážku mezi Řeky a peršany urychlilo povstání
iónských řeckých měst v Malé Asii proti Persii. Vedené Mílétem (499).
Dáreiův útok na Řecko a bitva u Marathónu
Athéňané sice poslali 20 válečných lodí na pomoc iónským městům a athénští vojáci se
zúčastnili dobytí Sard, ale o necelý rok pozdějií byly athénské jednotky odvolány domů. Athéňané
nebyli v názorech na Persii jednotní. Soucitili s Míléťany, kteří byli Persii poraženi. Ale na druhou
stranu na Perském dvoře žil vyhnaný tyran Hippiás, který se snažil o návrat s perskou pomocí a měl
dosud v Athénách přívržence.
Dáreios vyslal do Řecka a na egejské ostrovy posly s výzvou, aby řecké státy formálně uznaly
perskou nadvládu. Po té, co Dáreiovi vojevůdci vypluli r. 490 do Egejského moře, uznala skutečně
velká většina ostrovů perskou svrchovanost a podle příkazu posílila perskou armádu. Na pevnině byli
Athéňané izolováni. Když bylo po pádu Eretrie jasné, že Peršané, s nimiž byl i Hippiás, míří do
Attiky, požádali Athéňané o pomoc Spartu. Sparťané pomoc přislíbili, ale z náboženských důvodů
mohli táhnout až o týden později. Mezitím prosadil Miltiadés v athénském sněmu vyslání vojska
k Marathónu, kde kotvilo perské loďstvo. V bitvě, k niž došlo dva dny před příchodem spartského
vojska, porazili Athéňané s malým oddílém ze sousedních Plataj (celkem asi deset tisíc těžkooděnců)
díky Miltiadově taktice podstatně silnější perské vojsko, které se se značnými ztrátami (6400 mužů a 6
lodí) rychle nalodilo a po marném pokusu překvapit obeplutím Attiky město Athény, pokud bylo bez
obránců, odplulo do Asie. Porážka u Marathónu byla pro Peršany jen částečným neúspěchem.
Všechny ostrovy v Egejském moři jim zůstaly.
Themistoklés a počátky athénské námořní moci
Roku 489 se Miltadés vypravil s athénským loďstvem do Kyklad a pokusil se dobýt jeden
z nejvýznamnějších ostrovů. Ostrov Paru. Cílem útoku bylo oslabit perský vliv v Kykaldách. Bohužel
se nezdařil a Miltiadés byl po návratu odsouzen k velké pokutě, zanedlouho umírá. Tím skončil jediný
pokus využít vítězství u Marathónu k protiútoku a Řekové i Peršané se věnovali každý svým domácím
problémům. Dareios a jeho syn a nástupce Xerxés (486) meseli potlačovat povstání v Egyptě (486-
484) a nepokoje v Babylónii, Sparťané měli potíže s dobrodružnou politikou krále Kleomena a
Athéňané s válkou proti ostrovu Angíně, v níž utrpěli vážnou porážku.
Politický boj v Athénách
Politický boj mezi významnými athénskými politiky v 80. letech (pol. strany neexistovaly) je nám
znám jen ze série ostrakismů od roku 488 do roku 482. Mezi vypovězenými byli politikové spříznění
s Peisistratovci a Alkmeónovci. Touto eliminační metodou si Athéňané vybrali za politického vůdce
demokratického politika Themistokla.
Počátky Themistoklovy politické dráhy jsou sporné. Podle jednoho pozdního pramene zastával už v roce 493
úřad epónymního archonta a v tom roce také zahájil výstavbu athénského válečného přístavu Peiraia. Proti
tomuto datu jsou četné námitky. Nalezená ostraka svědčí o tom, že si Themistoklés své postavení získal v ostrém
politickém boji a že byl “kandidátem“ ostrakizování. Roku 487/6 došlo v Athénách k důležité ústavní reformě:
nejvyšší úředníci athénského státu (archonti) nebyli od tohoto roku voleni, nýbrž vybíráni losem z 500 kandidátů
ze všech démů. Tím bylo znemožněno, aby do tohoto úřadu byli voleni političtí vůdcové Athén. Úřad archontů
tím pro budoucnost ztratil svůj vysoký politické význam ve prospěch úřadu stratégů, vojenských velitelů
jednotlivých fýl, kteří byli nadále voleni.
Stavba loďstva
106
Roku 483/2 byla objevena v attických stříbrných dolech nová, velmi vydatná žíla, jejíž odhadovaný
roční výnos činil 100 talentů. Themistoklés přesvědčil athénský sněm, aby upustil do dosud běžného
rozdělování tohoto státního výnosu mezi občany a použil peníze na stavbu válečného loďstva. Přístav
Peiraieus se stal v 5. stol př.n.l. nejvýznamnějším válečným i obchodním přístavem ve východním
Středomoří a jedním ze základů athénské moci a prosperity. Athénská válečná flotila se od té doby
stala nejsilnější námořní mocí v Řecku. Neméně významné byly i politické důsledky. Vzrostl význam
nejchudší čtvrté majetkové třídy – thétů.
Válečné lodě potřebovaly více než 100 veslařů.
Zatímco bitvu u Marathónu vyhráli těžkooděnci,
největší zásluhu na odražení perského útoku
v roce 480 bude mít athénské loďstvo. Otevřela
se tak cesta k další demokratizaci athénského
státu a k orientaci na námořní obchod.
Odražení Xerxova útoku na řecko
Už asi v roce 484 se Xerxes na naléhání některých svých rádců a přívrženců z řad Řeků odhodlal
k rozhodujícímu tažení proti Řecku a v roce 481 se osobně dostavil do Sard, aby se mu postavil do
čela. Na jaře roku 480 se perská armáda dala na pochod přes dva pontonové mosty přes Helléspontos
do Thrákie a perské loďstvo ji doprovázelo podél pobřeží. Řekové tedy museli očekávat od severu
útok snad asi 150 000 mužů pozemní armády a možná přes tisíc válečných lodí dodaných většinou
Féničany a maloasijskými a ostrovními Řeky.
Protiperská koalice
Tváří v tvář tomuto nebezpečí uzavřelo roku 481 př.n.l. asi třicet řeckých států vojenské spojenectví
proti Peršanům; pro posílení jednoty byli povoláni nazpět političtí vyhnanci a ukončeny vzájemné
spory. Vrchní velení bylo svěřeno Sparťanům, kteří se svými peloponéskými spojenci a s Athéňany
tvořili jádro aliance. Mnoho států účast odmítlo, jiné se dokonce přímo přidaly k Peršanům. Mezi těmi
byla i Thessalie, když spojenci z politických důvodů odmítli hájit severní Řecko a rozhodli se hájit
přístupy do středního Řecka.
Po dvoudenních marných útocích se Peršanům podařilo po horské stezce obejít
řecké postavení u Thermopyl, hájené asi 7 000 řeckých těžkooděnců, jenž velel
spartský král Leónidás. Tím byla z boku ohrožena i ústupová cesta řeckého
loďstva, které svádělo s Peršany nerozhodnou bitvu. Leónidás proto odeslal
většinu svého vojska na jih a asi s tisícem mužů zadržel v boji do posledního
muže postup Peršanů, dokud se pozemní i námořní síly Řeků nestáhly na jih.
Střední Řecko tak bylo otevřeno Peršanům, jejichž loďstvo však bylo výrazně
oslabeno ztrátou asi 600 lodí v bouřích a v bitvě u Artemísia. Řecké pozemní
vojsko, složené především z oddílů peloponéských států, se stáhlo na
Korintskou šíji, kterou začalo opevňovat, a peršané obsadili Attiku a zpustošili
Athény. Na naléhání Themistoka však spartský velitel řeckého loďstva
Eurybiadés přijal jeho návrh, aby loďstvo svedlo boj v úzkém průlivu mezi
pobřežím Attiky a ostrovem Salamínou, kam byla evakuována část obyvatel
Attiky a athénské úřady. U Dalamány byli Peršané poraženi a Xerxes se vrátil
se zbytkem loďstva a částí pozemní armády do Asie. V následujícím roce pak
Řekové vedení Sparťany porazili v Boiótii v bitvě u Plataj tu část perské
Athénská padesátiveslice (attická číše, 3. čtvrtina 6. stol.př.n.l.)
Pomník padlých vojáků z bitvy
u Thermopyl (480 př.n.l.).
Nápis na pomníku říká:
Poutníče, zvěstuj
Lakedaimónským. že mi tu
mrtvi ležíme, jak to zákony
kázaly nám.“
107
armády, která v Řecku přezimovala, a u mysu Mykalé na pobřeží Malé Asie zničilo řecké loďstvo
zbytky perské fotily, když se maloasijští Řekové přidali na stranu Řeků. Perský útok byl odražen,
Řecko zbaveno útočníků a Egejské moře perské nadvlády.
Počátky délského (athénského) námořního spolku na protiútok Řeků proti Persii
(478 – 462/1 př.n.l)
Založení délského (athénského) námořního spolku
Po vítězství u Plataj a Mykalé stáli řečtí spojenci před problémem, mají-li pokračovat v boji proti
Peršanům (měli ještě opěrné body v Thrákii, na Helléspontu a stále si činili nárok na řecká města
v Malé Asii). Řecká aliance z roku 481 nebyla v této otázce jednotná. Na athénské naléhání odplula
část řeckého loďstva do Helléspontu a obléhala Séstos, který v zimě 497/8 padl.
Dobytím Sextu končí Hérodotovy dějiny a tím i
spolehlivá znalost chronologie politických a vojenských
událostí. Pro následující období asi padesáti let – doba
tzv. pentékontaëti, tedy od odražení perského útoku do
začátku peloponéské války, se nezachovalo žádné
souvislé historické líčení (kromě stručné a neúplné
Thukydidovy rekapitulace).
V následujícím roce válečných operací (478 př.n.l.) se
sice Sparťané na nátlak svého regenta Pausania ještě
zúčastnili v čele spojeneckého loďstva úspěšných
protiperských operací u Kypru a dobytí Byzantia, avšak nechuť Peloponnésanů bojovat mimo
Peloponnésos a prý také arogantní chování Pausaniovo vedly k tomu, že spojenci nabídli vedení boje
proti Persii Athéňanům. V tomto rozhodnutí hrála hlavní roli síla athénského loďstva. Athéňané
nabídku přijali a Sparťané se z dalších operací proti Persii stáhli.
Založení délské symmachie
Athéňané již v roce 479 př.n.l. začali obnovovat své zničené město. Athény byly obehnány skoro 6 km
dlouhou hradbou; dobudován a opevněn byl i přístav Pireius. Když byly Athénám nabídnuta
hegemonie v dalším boji proti Peršanům, zorganizovali jej na zcela nových základech založením tzv.
délského (athénského) námořního spolku (symmachie) v roce 478/7 př.n.l. Kromě Athén bylo členy i
několik desítek řeckých států na západním pobřeží Malé Asie, v černomořských úžinách, na egejských
ostrovech, thráckém pobřeží a na poloostrově Chalkidiké. Spojenci zůstávali zcela autonomní,
zavázali se však mít společné přátele a nepřátele. Měli rovnoprávné zastoupení se shromáždění spolku,
které se scházelo na posvátném Apollónově ostrově Délu a rozhodovalo o společných akcích. Na Délu
byla i spolková pokladna. Výše každoročního příspěvku (foros) byla stanovena podle možností
každého členského státu. Athény měly jako hegemon spolku vojenské velení a také pokladna byla
spravována deseti pokladníky z řad athénských občanů.
Hlavním cílem délského spolku byl bezpochyby boj proti Peršanům. Dále udržování svobodné plavba
v Egejském moři a černomořských úžinách, likvidace perských opěrných bodů v Evropě a možná i
svoboda maloasijských řeckých měst. Tyto cíle uvádějí pozdní pramen, které činnost Athén
glorifikují. Podle některých badatelů byl jeden z cílů pomsta a kořistění na území perské říše.
Kimónovy úspěchy proti Peršanům a počátky nadvlády Athén ve spolku
Kimón (syn Miltiada, vítěze u Marathónu) byl poprvé zvolen v Athénách stratégem v r. 479/8 nebo
478/7 př.n.l. a od roku 476 řídil jako velitel spojeneckého loďstva většinu válečných operací dénské
Athénská Triéra (loď s třemi řadami vesel). Reliéf
(Athény, Akropolské muzeum).
108
symmachie. Jeho boj proti Peršanům byl úspěšný. Největší úspěch spojenci dosáhli na jižním pobřeží
Malé Asie při ústí řeky Eurymedontu, kde roku 466 (?) porazili soustřeďující se perskou armádu a
získali bohatou kořist. Úspěchy spolku také vedly k získávání nových členů (zvláště na thráckém
pobřeží a v Malé Asii). Počet spojenců se k polovině století blížil dvěma stům.
Vztah Athén ke spojencům
Zároveň se začaly objevovat mezi spojenci první známky nespokojenosti (např. Athény začaly
používat spojenecké lodě pro vlastní cíle). Athény nutily ke vstupu nové členy, stálí členové nesměli
vystoupit; vymáhali (i násilím) placení foru a dodržování vojenských povinností. Spojenci stále
obtížněji snášeli svou podřízenost, která se proti zásadám spolku stále zvyšovala.
Athénský postoj ke spojencům se brutálně projevil při vzpouře ostrova Thasu (asi 465/463 př.n.l.).
Příčinou byl athénský zásah do thajského území a do tamních rudných dolů, jenž byl součástí athénské
expanze. Roku 465 byla na řece Strymonu založena Athéňany a spojenci kolonie. Kolonisté však byli
Thráky vyhnáni. Athény (Kimón) oblehly odbojný Thasos a po dvou letech dobyly.Thasos musel
kromě placení válečných náhrad a foros vydat své území na thráckém pobřeží, strhnout hradby a vydat
své válečné loďstvo.
Vnitřní vývoj ve Spartě a v Athénách. Efialtova reforma a roztržka Athén se Spartou
Sparta byla vojenským vůdcem řecké protiperské koalice a jako nejsilnější pozemní vojenská moc
měla nesporně důležitou zásluhu na vyhnání Peršanů z Řecka. Na druhou stranu zásluhy athénského
loďstva a Themistoklovy taktiky nebyly o nic menší. Řekové vděčili za svou svobodu právě
spojenectví obou států. Ve válkách s Peršany postupně stoupala vojenská moc a prestiž Athén, někteří
spartští politikové začali v nich pociťovat soupeře. I přes vytvoření námořního spolku stále trvalo
spojenectví uzavřené r. 481 mezi Athénami a Spartou.
Vnitřní vývoj ve Spartě
Účast v bojích proti Persii za hranicemi Peloponésu neměla pro Spartu dobré důsledky. Vzhledem
k nepříznivému početnímu poměru plnoprávných Sparťanů k periodikům a Heilótům byly i relativně
malé ztráty velmi citelné, tím spíše, že perioikové a heilóti poznávali za hranicemi demokratičtější
organizaci společnosti u ostatních Řeků. Vážné bylo i lákadlo méně strohého života a válečné kořisti.
Největší hrozbu pro spartský systém však stále představovali heilóti. Asi v druhé polovině 60. let
(přesná chronologie je nezjistitelná) využili messinští heilóti těžkého zemětřesení ve Spartě a jejich
povstání (3. tzv. messinská válka) potlačovali Sparťané několik let. Na pomoc při obléhání messinské
pevnosti Ithómé, kam se Messéňané uchýlili, si Sparťané dokonce pozvali i Athéňany. Messéňané
nakonec kapitulovali pod podmínkou povolení svobodného odchodu ze země. Všechny tyto události
vedly jen k utužení konzervativního režimu ve Spartě a nakonec i k roztržce s Athéňany.
Vnitřní vývoj Athén
Rozhodujícím politikem v Athénách se stal bohatý a urozený, ale i velmi populární Miltiadův syn
Kimón. Pokračoval jako budovatel athénské námořní moci, na rozdíl od demokraticky smýšlejícího
Themistokla však nebyl ochoten podporovat další vnitřní demokratizaci athénského státu.
Ostrakizování Themistokla, odpůrce Kimónovy prospartské politiky, bylo výrazem Kimónovy
popularity, která se brzy nato ještě zvýšila po skvělém vítězství nad Peršany u Eurymedontu.
Efialtova reforma
109
Kimónova politika, jejíž slabina spočívala v rozporu mezi jeho postojem v zahraniční a vnitřní
politice, měla v Athénách právě pro jeho postoj ve vnitřní politice vážné odpůrce. Nejvýznamnějším
demokratickým politikem se stal po Themistoklově odchodu Efialtés, s nímž již v 60. letech
spolupracoval mladý Periklés.Roku 462 prosadil Kimón proti Efialtovi vyslání vojenské pomoci proti
povstání heilótů, o kterou požádala Sparta. Efialtés využil nepřítomnosti Kimóna a prosadil podstatné
okleštění pravomocí areopagu, což znamenalo významný zlom v politice Athén.
Nejvyšší politické úřady byly stále obsazovány podle solónských zásad bohatými občany (většinou
členové bohatých aristokratických rodin). Bohatí občané tak kontrolovali sami sebe. Efialtés již dříve
úspěšně žaloval jednotlivé členy areopagu pro jejich činnost, a tak připravil půdu pro reformu, která
areopag zbavil všech politických pravomocí a z jeho pravomocí soudních mu ponechal jen malou část
(souzení vražd a náboženských přestupků). Dosavadní funkce areopagu byly přeneseny především na
radu pěti set, na lidové shromáždění a porotní soudy.
Efialtova reforma je počátkem klasické athénské demokracie. Volitelnost do nejvyšších úřadů sice
stále zůstávala vázána na výši majetku, avšak kontrola činnosti všech úředníků a téměř veškeré
soudnictví (především politické) byly od jeho reformy v rukou demokratických orgánů: shromáždění
všech občanů, rada pěti set a porotních soudů. Efialtés byl roku 462/1 zavražděn., avšak ani tak se
nepodařilo odstranit jeho reformy, Kimón byl téhož roku poslán ostrakismem do vyhnanství a pod
dojmem událostí v Messénii bylo vypovězeno spojenectví Athén se Spartou.
První střetnutí Sparty a Athén (461 – 446/5 př.n.l.), ukončení bojů s Persií
Nedostatek pramenů je nejcitelnější právě v tomto období, kdy v Řecku probíhaly na několika
frontách boje Athéňanů a jejich spojenců se státy, jenž byly členy spartského spolku nebo jím byly
podporovány. Vyvstaly opět staré spory, které ustoupily do pozadí v době přímého ohrožení Řecka
Persií. Zároveň pokračovali Athéňané se svými spojenci v boji proti Persii, a to především v Egyptě,
v oblasti Kypru a jinde. Stav našich pramenů pro toto období je nejlépe charakterizován nejistotou,
která panuje o historičnosti tzv. Kalliova míru, jenž podle některých pozdních pramenů formálně
ukončil roku 449 řecko – perské války.
Boj mezi řeckými státy
Hned po zrušení spojenectví se Spartou roku 462 uzavřely Athény spojenecké smlouvy s Argem,
Megarou a Thessalií (Megara byla důležitou základnou pro operace na obou mořích; její území leželo
na Korintské šíji a přehrazovalo pozemní cestu mezi středním Řeckem a Peloponésem). Athéňané
obsadili nefarský přístav Pagai, spojili hradbami s městem Megarou a tak vznikla pevnost, snadno
dosažitelná z Athén po moři i v případě nepřátelského obležení.
Všechny tyto úspěchy dokazovaly především athénskou převahu na moři, Na severní frontě, v boji o
kontrolu středního Řecka, rozhodovaly operace pozemní. Roku 457 se v Boiótii střetli Sparťané a
Athéňané. Sparťané s Boióťany zvítězili, po odchodu Sparťanů však Athéňané porážku Boioťanům
oplatili, s pomocí Boiótských demokratů získali v Boiótii vliv a obnovit za přispění spojeneckých
Fóků svůj vliv v delfské amfiktyonii. Asi v roce 453 bylo dohodnuto pětileté příměří mezi Spartou a
Athénami. Athény se tak mohly soustředit opět své síly proti Persii.
Dokončení boje s Persií
Athény (nejpozději od roku 460) podporovaly povstání domorodého vůdce Inara v Egyptě proti Persii.
Silná Athénská flotila pronikla do nilské delty a dobyla Memfis (kromě citadely obsazené Peršany).
Další průběh bojů neznáme; v letech 456 – 154 však bylo athénské loďstvo v deltě zničeno a Egypt
110
byl znovu připojen k perské říši. Tato vážná porážka znovu ohrozila řeckou nadvládu nad Egejským
mořem. Jejím důsledkem bylo patrně přenesení athénského námořního spolku z ostrova Délu do Athén
a asi i ochota Athén k příměří se Spartou. Roku 450 se loďstvo Athéňanů a jejich spojenců obrátilo
proti perské námořní základně na Kypru. Vele mu Kimón, jenž se mezitím vrátil do Athén, zemřel
však při neúspěšném obléhání kyperského města Kitia. Tažení však skončilo naprostou porážkou
Peršanů u kyperského města Dalamány a ukončilo tak na dlouhou dobu vojenské zásahy Peršanů proti
Řecku. Ačkoli nevíme, zda tzv. Kalliův mír z roku 449 je skutečně historický nebo později
vykonstruovaný, jeho tradované podmínky byly skutečně dodržovány. Délská symmachie pod
vedením Athén splnila svůj základní úkol.
Po vypršení pětiletého příměří mezi Athénami a Spartou znovu vypukly boje ve středním Řecku.
Athéňané ztratili kontrolu nad Boiótií, museli potlačovat povstání na ostrově Euboi, také Megara se
znovu obrátila proti Athénám. Athéňané tedy přistoupili na jednání a v roce 446/5 uzavřeli se Spartou
mír na třicet let. V něm se vzdali území, která získali na spojencích Sparty na Korintské šíji (nefarské
přístavy) a v Korintském zálivu, ponechali si však ostrov Angínu. Mír v podstatě uznával rozdělení
Řecka na dvě mocenské seskupení. Jen státy, které nepatřily ani ke spartskému, ani k athénskému
spolku, měly výslovnou volnost uzavírat spojenectví s jednou či druhou stranou; ostatní byly mlčky
považovány za trvalou součást jednoho z obou spolků. Byl zaručen volný styk mezi státy obou aliancí
a spory mezi nimi se měly řešit napříště arbitráží.
Athénská říše a athénská demokracie v době Periklově
Třídní a mocenské struktura
Ukončení bojů s Persií roku 499 a uzavření třicetiletého míru se Spartou
roku 446/5 bylo pro Athény počátkem krátkého, ale významného období
míru, které trvalo až do vypuknutí nové války se Spartou roku 431. Toto
období spojené se jménem athénského demokratického státníka Perikla a
nazývané také “zlatým věkem“ Athén, znamenalo vrchol athénského
demokratického státu a athénské moci v Řecku. Bylo také jedním
z vrcholů klasické řecké (a především athénské) kultury.
Athénská demokracie Periklovy doby a její kultura dostaly přídomek
“klasická“. Platily v pozdějších dobách jako vzor spravedlivého státního
zřízení a dokonalého uměleckého ztvárnění člověka a jeho osudů, jeho
vztahu k přírodě, k bohům i ke společnosti v klasickém výtvarném umění
a literatuře. Athénské státní zřízení je skutečně vrcholem přímé
demokracie ve starověku.
Athénský stát, stejně jako všechny ostatní řecké státy starověku, přiznával
občanské právo a z něho vyplývající práva a povinnosti (tedy v Athénách účast na demokratickém
zřízení) jen určité části obyvatel, které trvale sídlilo na jeho území. Zcela nesvobodnou třídou byli
otroci. Základní omezení řecké demokracie tedy spočívá v tom, že se na ní podílela jen část obyvatel
státu.
Athény byly v druhé polovině 5. stol. př.n.l. politicky i kulturně vládcem poměrně rozsáhlé říše, která
se vyvinula z původně délské symmachie.
Athénská říše
Perikles
111
Délská Symmachie (“Athéňané a jejich spojenci“) splnila svou
hlavní funkci – odstranila perskou hrozbu v Egejském moři a
zajistila svobodu maloasijských Řeků. Mnozí athénští spojenci
byli toho názoru, že existence symmachie a požadované finanční
příspěvky nejsou nutné. Periklés navrhl svolání všeřeckého
kongresu do Athén, aby Řekové posoudily problémy obnovení
chrámů zničených za perského vpádu (splnění slibů daným kdysi
bohům, pomohou-li Řekům k vítězství, a konečné zajištění
bezpečnosti námořní plavby a míru na moři). Návrh však
ztroskotal na odporu Sparty. Athény tedy jednaly sami, délská
symmachie byla zachována, obnovilo se vybírání poplatků a
Periklés začal uskutečňovat svůj velkolepý program výstavby
athénské Akropole. Když Sparta v míru z roku 446/5 formálně
uznal athénskou hegemonii nad spojenci, byla přeměna délské
symmachie na athénskou říši dovršena.
Téměř jedinými prameny k dějinám athénské říše jsou
zlomkovitě zachované nápisy. Mezi nimi vyniká soubor tzv.
seznamů příspěvků. Podstatné části seznamů se podařila rekonstruovat (např. epigrafik B.D.Meritt).
Jsou pro nás důležitým pramenem pro poznání rozsahu říše i výše kojeneckých poplatků.
Kromě toho se zachovala řada dvoustranných smluv mezi Athéňany a jednotlivými členskými státy,
regulující jejich vzájemné politické a právní vztahy. Zachovaly se i některá usnesení athénského
sněmu. Přesné datování těchto dokumentů je značně sporné.
Rozsah říše a Foros
Athénská říše zahrnovala okolo dvou set členských států, rozložených na západním pobřeží Malé Asie
(v Tróadě) a po obou březích černomořských úžin (hellésponský obvod), na severním pobřeží
Egejského moře a poloostrově Chalkidiké (thrácký obvod), na jihozápadním pobřeží Malé Asie a
přilehlých ostrovech (kárský obvod), na ostrovech jižního Egejského moře (ostrovní obvod) a
v Černomoří.
Dobrovolný příspěvek (foros), který se spojenci zavázali platit při založení délské symmachie se
později proměnil v daň, kterou Athéňané přísně vymáhali.
Výše foru byla stanovována každé čtyři roky v Athénách (spojenci se mohli odvolat k athénskému
porotnímu soudu, jehož rozhodnutí bylo konečné). Spojenci platili každoročně na jaře; nedoplatky
byly vymáhány a někdy i pokutovány. Říše byla rozdělena na obvody, do nichž byly vysílány
v případě potřeby válečné lodi s výběrčími. Od poloviny století byly peníze získané od spojenců
používány na budování Athén.
Mocenské nástroje říše, Klérúchie
Faros byl základním ekonomickým pojítkem říše a týkal se všech jejích členů bez rozdílu. Avšak už
od 60. let používali Athéňané na strategicky zvlášť významných místech a také tam, kde bylo
nebezpečí odtržení nebo kde došlo k povstání, mocenských nástrojů. Nejvýznamnější z nich byla
absolutní převaha Athéňanů na moři. V městech, kde Athény potlačily povstání zanechávaly vojenské
posádky. Athéňané však dávali přednost politické kontrole. Podporovali demokratické režimy pomocí
zvláštních athénských úředníků, kteří hájili zájmy Athén (episkopovi – dočasní ú.; archontes – stálí
ú.).
Zvláštní formou, která spojovala kontrolu měst s řešením demografických problémů Athén, bylo
vysílání tzv. klérúchií. Byly vysílány především na území těch měst, jejichž povstání bylo potlačeno a
část půdy konfiskována, nebo tam, kde nebezpečí povstání hrozilo, nebo ze strategických důvodů.
Acropole
112
Klerúchové zůstávali athénskými občany, žili však z přídělu půdy (kléros), který jim byl v příslušném
státě Athéňany přidělen.
Další důležitou oblastí v níž Athéňané otevřeně zasahovali do záležitostí členů své říše bylo
soudnictví. Z důvodu ochrany svých občanů mimo Athény a svých přívrženců v městech své říše,
soustřeďovali do Athén spory mezi Athéňany a občany měst své říše. Protože řecké státy nemohly
sami žalovat a žalobcem musil být soukromý občan, existovali již v této době v Athénách řemeslní
žalobci (sýkofanti). To jsou hlavní rysy organizace athénské říše v druhé polovině 5. stol., před
vypuknutím peloponéské války. Nebyl to ani sjednocený, ani federální stát, neboť Athény i ostatní
členské státy říše byly oficiálně svobodné, měli své ústavy (demokratické), své občanství, své zákony,
úředníky i soudy. Avšak Athény natolik převyšovaly mocensky ostatní členy, že jim fakticky vládly.
O vztahu občanských měst athénské říše k Athénám nemáme mnoho zpráv a ty, které máme, sou
obvykle z období krajních situací – vzpour a válek. Vzpoury jasně svědčí o malé popularitě říše
v některých městech, avšak tento postoj nelze generalizovat (např. během peloponéských válek zůstalo
mnoho měst věrno Athénám). Nelze jednoznačně mluvit o oblíbenosti nebo neoblíbenosti athénské
říše; vztah měst k Athénám byl zřejmě určován mnoha individuálními faktory, které většinou neznáme
(pro: zajištění míru v Egejském moři; proti: zásahy do samostatnosti). Relativní stabilitu athénské říše
v době míru se Spartou dokazuje pouze jedna vážná vzpoura proti Athénám na ostrově Samos.
Athénská společnost a demokratické zřízení
Hlavní tendencí vnitřního politického vývoje Athén v 5. stol (který vrcholil v době Periklově) bylo
politické i organizační posilování rozhodující úlohy lidu. Ta se uskutečňovala prostřednictvím sněmu
jako nejvyššího a zcela suverénního politického orgánu a prostřednictvím lidových porotních soudů.
Druhou stránkou tohoto procesu bylo striktní vymezení kompetence a kontrola činnosti všech
úředníků, kteří byli nakonec téměř vesměs voleni losováním z přihlášených kandidátů; sněmem byli
voleni jen úředníci, u kterých bylo třeba dbát na úzkou odbornost (stratégové, finanční úředníci,
stavitelé,…). Postupně byl snižován majetkový census pro zastávání úřadů.
Shromáždění athénských občanů (sněm, ekklésiá) a rada pěti set
Členy nejvyššího státního orgánu demokratických Athén, lidového sněmu, byli všichni plnoprávní
občané (muži, kteří dosáhli věku 20let a nebyli soudním rozhodnutím zbaveni občanských práv).
Podle zákona navrženého Periklem (451/0) byl athénským občanem jen ten, jehož oba rodiče byli
občany. Přitom plných občanských práv dosahoval mladý muž zapsáním do seznamu občanů ve svém
domovském dému, které podléhalo schválení ostatních občanů téhož dému a vykonáním dvouleté
vojenské služby (mezi 18. a 20. rokem). Sněm se scházel asi již v 5. stol. čtyřikrát do roka. Tím, že se
schůze konaly v Athénách byla fakticky omezena účast (asi jen jedna třetina občanů bydlila
v Athénách a jejich bezprostředním okolí; ostatní se mohli dostavit ze vzdálenějších míst jen
výjimečně). Pro některá důležitá rozhodnutí bylo však třeba přítomnosti 6000 občanů.
Sněm byl jediným zákonodárným orgánem athénského státu a příslušelo mu rozhodování ve všech
důležitých sférách (otázky války, míru, zahraničních smluv, finance, náboženství, zásobování,…).
Udílel pocty a privilegia zasloužilým občanům a cizincům mohl udělovat athénské občanství.
V některých politických procesech byl i nejvyšším soudním orgánem. Jako volební orgán volil
hlasováním stratégy a některé další úředníky.
113
V době mezi zasedáním
sněmu řídila athénský stát
rada o 500 členech
starších 30 let, po
padesáti z každé fýly; její
členové byli losováni
z kandidátů jednotlivých
démů.
Na rozdíl od sněmu byly
v radě všechny oblasti
Athén zastoupeny
stejnoměrně. Členové
rady z každé Fýly tvořili
tzv. prytaneiu a každá
z deseti prytaneí
úřadovala nepřetržitě
jednu desetinu roku.
Prytanové losovali ze
svého středu na každý den
předsedu, jenž byl hlavou
“vlády“, předsedal
sněmu,… Každý Athéňan mohl být tímto předsedou jen jednou v životě. Rada připravovala zasedání
sněmu; bez jejího předběžného projednání nemohl sněm jednat. Na druhé straně musela rada předložit
směnu každou otázku, již kterýkoli athénský občan na sněm navrhl. Rada vykonávala rozhodnutí
sněmu. Spolupráce rady a sněmu odstraňovala těžkopádnost přímé demokracie a umožňovala její
fungování. Athénské demokratické zřízení bylo chráněno tzv. žalobou z nezákonnosti (každý občan ji
mohl vznést proti zákonu nebo usnesení, pokud podle jeho názorů odporovaly zásadám
demokratického zřízení.)
Úřady a soudnictví
Nejvyššími úředníky se stalo v průběhu 5. stol. deset
stratégů volených na rok ve sněmu (po jedno z každé
fýly). Stratégové (velitelé athénského vojska a loďstva)
zcela zatlačili do pozadí archonty, teď losované
z kandidátů navržených fýlami. Stratégové byli pod
kontrolou rady, jejíchž zasedání se mohli účastnit, a
sněmu, jenž je mohl sesadit a soudit. Funkci stratéga
(vyžadující vojenské znalosti) bylo možno zastávat
libovolný počet let za sebou (Periklés byl volen
každoročně v letech 443 – 429 př.n.l).
Nižší úředníci byli voleni losem, zpravidla na rok a
tvořili vždy kolegium. Starali se o zásobování, kontrolu
trhu, řízení veřejných staveb, pořádek ve městech,...
Výběr všech úředníků podléhal schválení rady.
Nejvyšším soudním orgánem byla héliaiá, porotní soud o 6000 členech starších 30 let, každoročně
vybíraných losem, kteří však zasedali po skupinách, jejichž velikost se řídila významem pře. Soudní
řízení připravoval a řídil úředník, do jehož kompetence záležitost spadala. V politických procesech
Athény v 5. Století př.n.l.
Řečnické pódium na athénském stanovišti (Pnyx)
ve 4. stol.př.n.l
114
mohl fungovat jako soudní dvůr také sněm. Proti rozsudkům porotních soudů a sněmu nebylo
odvolání. Soudní pravomoc úředníků byla omezena jen na mírné tresty, většinou pokuty.
Peloponéská válka (431 – 404 př. n. l.)
431 – 421 tzv. archidámská nebo desetiletá válka
431 – 425 vpády peloponnéských vojsk do Attiky
430 – 427 mor v Athénách
429 Periklés umírá na mor; Kleón vůdcem Athénské demokracie; Athéňané
dobývají Poteidaiu
428 – 427 Athéňané potlačují vzpouru Mytilény na ostrově
425 Porážka Sparťanů na ostrově Sfaktérii u Pylu; spartská nabídka míru
odmítnuta
425 – 424 podstatné zvýšení poplatků athénských spojenců
424 porážka Athéňanů v Boiótii (u Délia)
422 porážka Athéňanů v Thrákii; Kleón i spartský vojevůdce Brásidiás padli
421 mír na 50 let mezi Athéňany a Sparťany (tzv. Nikiúv mír)
415 athénská výprava na Sicílii
414 – 404 obnovení války mezi Athénami a Spartou (tzv. dekelejská válka)
413 úplná porážka athénské expedice na Sicílii; Sparťané opevňují attickou
pohraniční pevnost Dekeleiu
412 dohoda Sparty s Persií
412 – 411 oligarchická epizoda v Athénách
406 námořní vítězství Athéňanů u Arginúských ostrovů
405 zničení athénského loďstva Sparťany u Aigospotamoi v Helléspontu
404 kapitulace Athén; nastolení prospartské oligarchické vlády („30 tyranů)
Tato válka je považována za největší a nejzhoubnější mezi Řeky. Pravděpodobnými příčinami vzniku
byla rostoucí moc Athén a její soupeření s Korintou a Megarou a dále problémy mezi Athénami a
Spartským spolkem.
Athény(+ Thessalie a Korkyra) měly absolutní námořní převahu. Athénské loďstvo mělo 300
bojeschopných válečných lodí (triér) s veslaři z nejnižší majetkové třídy (thétové) a metoikové a najatí
veslaři. Ale slabé pozemní vojsko - Athény jen cca 13 000 těžkooděnců (hoplitů) + 16 000
domobranců na obranu Athén. Avšak měli výraznou finanční převahu nutnou pro vedení války.
Spartský spolek (+Boióťané a středořecké státy) výrazná převaha na souši. 40 000 hoplitů.
Archidámská válka
(431 – 421př. n. l.)
Snaha Sparty o dobytí Attiky pod vedením krále Archidáma. Athéňané se opevnili do pevnostní
soustavy Athény – Peiraieus a jejich loďstvo pustošilo pobřeží Peloponésu. V Athénách se vytvořily
dva tábory, které ovlivnily peloponnéskou válku i Athénskou vnitřní a zahraniční politiku až do 4. st.
Rolníci a bohatí majitelé půdy usilující o mír a stabilizaci politické situace X Obchodníci a řemeslníci
pracující pro export, kterým přinášela athénská námořní moc a existence námořní říše užitek.
Zpočátku síly vyrovnané a válka doprovázena dílčími úspěchy obou stran, ale 430 rovnováha
narušena morem v Athénách, který dozníval až do roku 427 zabil 1/3 obyvatel a narušil jednotu a
morálku Athéňanů. Do čela Athénské politiky představitel radikálního vedení války Kleón a umírněný
aristokrat Níkiás navazující na Périkla.
115
Období Níkiova míru
(421 – 414)
Nikiás vyjednal mír se Spartou na 50 let a bylo uzavřeno spojenectví. Athény velmi vyčerpané
válkou (obzvlášť po porážkách v Boitií a Thrákií) = zavedení přímé daně a zvýšení poplatků
spojencům a tím oslabení loajality vůči Athénám. Korint, Megara a Biotie neuznali podmínky míru.
Do čela Athén Alkibiad usilující o vytvoření protispartské koalice přímo na ostrově Peloponnés
s pomocí Argu. Tento pokus zmařen Sparťany, ale 415 - 413 výprava na Sicílii vedena Alkibiadem,
Níkiou a Lámachem proti Syrakúsám. Ty za pomocí Korintu a Sparty zničili
Athénské loďstvo a Alkibiadés pod hrozbou trestu přešel na stranu Sparty.
Dekelejská válka a porážka Athén
(414 – 404)
Athény po porážce na Sicílii velmi oslabeny = tato poslední fáze války už
neměla charakter boje o udržení rovnováhy, ale šlo o získání hegemonie na
Řeckem. Sparťané obsadili na radu Alkibiada pevnost Dekeleiu odkud útočili na
Attiku. Do války vstoupila na straně Sparty Persie, za jejíž peníze bylo
vybudováno Spartské válečné loďstvo a došlo k přesunu bojů na moře do okolí
Helléspontu, které bylo strategickým místem Athénského zásobování.
Tímto vývojem byla narušena Athénská hegemonie v Egejském moři,
demokratické zřízení v Athénách, ale i samotná existence Athén. V Athénách
vypukla politická krize, na krátkou dobu byla svržena demokracie a nastolena
oligarchie, která omezila občanské práva pouze na skupinu majetných. 406
Athény zničili Spartské vojsko u Kyziku (poslední vítězná bitva Athén) pod
vedením Alkibiada, který přešel zpět na stranu Athén. Byla restaurována
demokracie v Athénách a odmítnuta nabídka Sparty k míru. 405 v bitvě u
Aigospotamoi definitivní porážka Athén spartským vojevůdcem Lýsandrosem.
Na jaře 404 kapitulace Athén.
Dopady:
konec velmocenského postavení Athén
stržení opevnění včetně „dlouhých zdí“
rozpuštění Athénského námořního spolku
návrat politických emigrantů
Athény nuceny stát se členem Spartského spolku
demokratická vláda nahrazena 30 –ti člennou oligarchickou vládou
hegemonní postavení Sparty
Období přechodných hegemonií a dobytí Řecka Makedonií
(404 – 338)
404 – 394 Nadvláda Sparty na moři
403 Restaurace demokracie v Athénách
401 Spartou podporovaný pretendent na perský trůn; Kýros ml. zabit u
Kúnax v bitvě proti svému vládnoucímu bratrovi Artaxerxovi
395 – 386 Korintská válka
394 zničení Spartského loďstva u Knidu
386 Královský (Antalkidův) mír
378 – 377 Založení 2. Athénského námořního spolku
371 Boioťané porazili Spartu u Leukter. Konec Spartské hegemonie a rozklad
peloponnéského spolku
371 – 362 Období Thébské hegemonie
116
362 Théby porazily Spartu u Mantineie
359 – 336 Filippos II. Makedonský
357 – 355 Válka Athénských spojenců proti Athénám
357 – 356 Filippos dobývá Amfipoli, Pydnu a Poteidaiu
354 – 342 Eubúlos v čele Athénské politiky
352 Filippos zastaven řeky u Thermopyl
349 – 341 Demosthénovy „filipiky“
348 Filippos dobyl a zničil Olynthos
346 Filokratův mír mezi Filippem a Athénami
340 – 338 Válka řecké koalice proti Filippovi
338 Porážka řeků u Chaironeie
338 – 337 Korintský kongres. Vytvoření celořeckého spolku pod Filippovým patronátem.
Vyhlášení války Persii
336 Zavražděn Filippos
ZMĚNA POLITICKÉ STRUKTURY ŘECKA (4. ST. PŘ. N. L.)
Před Peloponéskou válkou opakované snahy o spojení jednotlivých městských států (poleis) a
vytvoření jednotného státního útvaru pod nadvládou Athén. Poprvé vznik federálních států, které
poskytovali stejná politická práva občanům ze všech přidružených poleis. Zpočátku vznikaly hlavně
v zaostalejších zemědělských a pasteveckých oblastech, ale jejich význam postupně narůstal. Např.
federace: boiotská, chalkidická, arkadská (s novým hl. městem Megalopolis), achajská, aitolská.
Nastává Krize polis
období krize městských států a začínají být upřednostňovány větší státní útvary. Dalším důvodem
krize byl rychlý hospodářský a sociální vývoj, který přinesl rozvoj řemesel a obchodu založený na
práci otroků v otrockých dílnách (ergastériích). Nešlo o ekonomickou krizi, ale o důsledek rychlého
ekonomického vývoje, který znamenal i růst majetkových rozdílů. Toto vedlo v řadě městských států
k vnitřním mocenským a politickým bojům, které oslabovaly jejich moc.
Hegemonie Sparty
Získali moc po porážce Athén, ale jejich oligarchická vláda 30-ti tyranů v čele s Kritiem popravovala
občany a zbavovala jejich majetek. Za pomocí Théb byla tato vláda roku 403 svržena a byla obnovena
demokracie. Sparta se zapletla do sporu o perský trůn a tím i do války s Persií. S podporou Perských
peněz vznikla protispartská koalice Athény + Théby + Argos + Korint, která v tzv. Korintské válce
narušila hegemonii Sparty. Sparta a Persie spolu sjednaly tzv. královský mír, který přiřkl řecká města
na území Malé Asie pod nadvládu Peršanu a ostatním řeckým státům nechal svobodu a autonomii, což
znamenalo rozpuštění boiotské federace.
Thébská hegemonie
Prohlubování majetkových rozdílů a zhoršování vnitřní situace ve Spartě vedlo ke snahám o vytvoření
převratu a k vzniku protispartské koalice Athén a Théb r. 378 Théby porazili Spartu u Leukter a znovu
sjednotili pod svou nadvládu celou Biotií. Tvrdá porážka Sparty u Leukter znamenalo konec
hegemonie Sparty a tím i konec peloponnéského spolku. Postupně byla od Sparty odtržena Arkádie a
Messénie a Théby získaly i Thesálii, Byzantion a Chios. Tím že došlo k rozpadu všech větších
mocenských celků, bylo řecko nepřipraveno na útok Makedonie.
117
Athény a Makedonie
Za vlády Filippa II. se Makedonie vyvinula v silný stát s expanzivními tendencemi. Usilovali o získání
přístupu k Egejskému moři což vyvolalo střet s pobřežními městy a tím i s Athénami. Filipp
reorganizoval armádu s použitím Epameinondovy taktiky. Postupně si podrobil Amfipoli, Pydnu,
Methone a Poteidaiu. V následujících letech si podrobil i federaci chalkidických měst a zničil
Olynthos.
V Athénské politice dvě skupiny. Zastánci expanzivní politiky X umírnění. Po porážce Athén do čela
umírněný Eubúlos, který svou obratnou finanční politikou zvýšil prosperitu.
Dobytí řecka a Korintský kongres:
Snaha umírněných o udržení všeobecného míru narušena
pokračující expanzí Filippa = do čela přívrženci války v čele
s Demosthéném. 340 vyhlášena válka Athény v koalici s Boiothií
proti Filippovi. Porážka řeků u Chaironeie a rozpuštění boiotské
federace a 2. athénského námořního spolku.
Do Korintu svolán 338 kongres řeckých států – Sparta
odmítla. Jednání vedlo k vytvoření Korintské ligy, která uzavřela
spojenectví s Makedonií a společně vyhlásili válku Persií. Hned na
začátku války Filipp zavražděn a na trůn nastoupil syn Alexandr.
ŘÍŠE ALEXANDRA MAKEDONSKÉHO
336 – 323 Alexandros Veliký
335 Alexandros potlačuje povstání v Řecku
334 začátek tažení proti Persii. Bitva na řece Gráníku
333 Porážka Dáreia u Issu
331 Rozhodující bitva u Gaugamél. Dáreios III. Zabit
330 – 327 Alexandrovo tažení do Íránu
327 – 325 Alexandrovo tažení do Indie
323 – 322 Protimakedonský řecký svaz poražen Makedonií v tzv. lamijské válce
321 – 301 Spory a boje mezi diadochy
306 – 305 Diadochové přijímají tituly každý na svém území (Ptolemaios v Egyptě,
Seleukos v Asijské části)
301 Smrt Antigona jednookého a definitivní rozpad Alexandrovy říše
279 Vpád Keltů do Makedonie a Řecka
277 Antigonos Gonatás poráží Kelty
276 Antigonos Gonatás králem Makedonským – ustavení dynastie
Antigonovců v Makedonii
Portrét Filippa II. Makedónského
118
Počátek Alexandrovy vlády
Makedonským králem byl jmenován 336 a po té se na
sněmu korintské ligy nechal jmenovat velitelem pro válku proti
Persii. Potlačil protimakedonskou vzpouru vedenou Boioťany a
Fóky a nechal srovnat Théby se zemí.
Dobytí Perské říše
334 př.n.l.překročil Alexander Helléspondos (armáda 40 000
mužů; polovina Makedonci, 10 000 řecká korimtská liga)
V Persii vládne Dáreios III., říše je oslabena snahou
podrobených území o odštěpení(např.Egypt, Indie).
Po překročení Helléspontu Alexander provedl útok přes řeku
Gráníkos a porazil vojsko maloasijských satrapů (20 000 řeckých
žoldnéřů, ti kteří nepadli odsouzeni za zradu =) smrt, těžké
práce)
Získání vlády nad řeckými městy (zachována určitá autonomie).
Roku 334/3 V Gordiu (historka o Gordickém uzlu)
Pochod na jih, na syrské a fónické pobřeží - zničení Perského loďstva na pobřeží(na moři by ho
neporazil).
Alexander Dáreios III. U Issu, rozhodující bitva r.333přnl. Peršané i přes převahu poraženi
Dobytí syrského a foinického pobřeží, město Tyros musel obléhat 7 měsíců.
Roku 332 př.n.l. tažení do Egypta, kde je přijat jako nástupce faraónů a prohlášen za boha
r.331př.n.l. založení Alexandrie.
Tažení do nitra Perské říše bitvě u Gaugamel Dáreia znovu porazil.
Dáreios byl po bitvě zrazen a zabit a Alexander přijal titul „král králů“, který příslušel vládci perské
říše.
331-330 př.n.l. Dobyl perské rezidence - Súsy, Pasargady, Persepoli (odveta za vypálení Athén)
Pak propustil oddíly korintské ligy a následujících šest let se zmocnil celé východní části perské říše
od Perského zálivu po Kaspické moře až po Pamír a povodí Indu, chtěl táhnout na Indii, ale vojsko
r.325př.n.l. i přes vojenské úspěchy odmítlo dále pokračovat a Alexander musel ustoupit.
Roku 324přnl. v Pasargách organizace říše
323přnl. Výprava do Babylónu, jenže se měl stát hlavním městem makedonsko-perské říše
Zde po krátké nemoci umírá.
Protože neměl nástupce, svůj pečetní prsten – tím regentství říše- předal svému makedonskému příteli
Perdikkovi
Alexander Veliký
119
Alexandrova říše
Předčasná smrt Alexandrovi zabránila Alexandrovi dokončit organizaci říše, avšak je jasné, že jeho
cílem bylo vybudování světové makedonsko-perské říše
Jeho manželka byla baktrijská princezna Roxana a další dvě perské princezny. Do elitní makedonské
armády zařazoval urozené perské mladíky a přijímal perský dvorský ceremoniál včetně pokusu o
zařazení tzv.proskynéze (=padání na kolena a klanění se až k zemi před králem, pro Makedonce i
řeky)
Územní organizaci perské říše nezměnil, do r.331 jmenoval satrapy z Makedonců, později i z Peršanů.
Makedonské posádky zde však zůstávaly a satrapům bylo zakázáno verbovat vlastní vojsko. Finanční
samospráva zůstávala pod přímou kontrolou krále
Zakládání nových měst na území perské říše, ale egyptská Alexandrie zůstala nejdůležitější.
Situace v Řecku
Po roce 338př.n.l. V čele Athénské politice řečník Lykúrgos, do roku
327přnl. Vedl finanční politiku, pokračoval ve výstavbě zahájené
Eubúlem-dokončil stavbu zbrojnice, budoval doky, přístavní zázemí,
posílení athénského loďstva, přebudování Dionýsova divadla pod
Akropolí.
Po Alexandrově smrti se projevuje protimakedonská politika vedená
Hypereidem a Démosthenem, rozpuštění korintské ligy a ustanovení
nového protimakedonského „řeckého“svazu.
V tzv. lamijské válce (323-322)byli Řekové poraženi Antipatrem na
zemi i na moři. Athény musely kapitulovat, do přístavu Múnychie
umístěna makedonská posádka. Hypereidés byl popraven a
Démosthenes spáchal sebevraždu.
Alexandrovi nástupci (diadochové) a rozdělení jeho říše
Prameny:
Dopisy jednotlivých panovníků a pretendentů(=výnosy jejich kanceláří pro města pod jejich správou).
Nápisy z řeckých měst ve vlastním Řecku a hlavně z Athén. Dějiny psané Hieronymem z Kardie,
přímým účastníkem boje o Alexandrovo dědictví.
Boj o Alexandrovo dědictví
(323-301přnl.)
Shromáždění makedonského vojska v Babylónu svěřilo vládu nad říší nevlastnímu Alexandrovu
bratru, duševně ne zcela zdravému Filippu III. Arridaiovi, kterého podporovalo pěší vojsko, a
Alexandrovu pohrobkovi, Romaninu synu Alexandrovi IV.; prosazovaného jízdou.
Oba byli neschopní vlády a formálním regentem říše se stal Perdikkás. Podržel správu asijské části
říše, Antipatros zůstal vojenským velitelem v Evropě, Ptolemaios-syn Lágův-správce Egypta,
Athénský řečník Démosthenes
120
Antigonos jednooký satrapa části Malé Asie, Lýsimachos Thrákie a o něco později Seleukos satrapou
Babylonie.
Doje mezi diadochy, vznikají nejrůznější koalice, vraždy (zavražděni: Perdikkás, Filippos III. A jeho
matka Olympia, syn Alexandros IV. A jeho matka Roxana)
Dokonce i Alexandrova mrtvola se stala předmětem boje: Ptolemaiem převezena do Egypta a
pohřbena v Alexandrii, Perdikus pokus o proniknutí do Egypta a převoz mrtvoli, ale zavražděn.
V bojích mezi diadochy se postupně ztrácela myšlenka jednoty říše. Po smrti regenta Perdikky a r
319přnl. i jeho nástupce Antipatra a pak zavraždění Filippose III. A Alexandra IV. Znamenaly konec
jednoty říše.
306přnl. poslední významný zastánce říše Antigonos Jednooký porazil syna Démétria
Poliokréta(=oblehatel) u Kypru nad Ptolemaiem a přijal titul krále a udělil jej i Déméttriovi. Ostatní
následovali jeho příkladu a prohlásili se také za vládce a krále. R.301přnl. Antigonos poražen a zabit a
s ním padla i myšlenka jednoty říše.
Ustanovení helénistických říší
(301-276přnl.)
Egyt ovládaný Ptolemaiovskou dynastii (Ptolemaios I.zemřel 283přnl.)
Asijskáčást říše s centrem v Sýrii ovládána Seulekovskou dynastií (Seulekos I. zemřel 281přnl.)
Boje o Malou Asii a Evropskou část říše, boje i s Kelty, nakonec je vítěz vnuk Antigona Jednookého
Antigonos Gonatos r.277přnl. natupuje Antigonovská dynastie- Makedonie a Řecko.
FOINIČANÉ V ZÁPADNÍM STŘEDOMOŘÍ - KARTHÁGO
Založení Kartága se dnes podle tradice datuje do roku 814 př.n.l. Bylo významnou součástí foinické
kolonizace západní části Středomoří. Město se nacházelo v na severním pobřeží dnešního Tuniska –
asi 20 km od hlavního města Tunis. Pozice města byla velmi výhodná, díky obchodní dostupnosti se
Sicílií, Hispánií, Baleáry a Héraklovými sloupy (dnešní Gibraltar).
Historické prameny založení Kartága jsou velmi chudé. Kartágo bylo založeno největším a
nejdůležitějším městem Tyrem v 8 stol. př.n.l. Po dobu existence udržovalo živé styky se svou
metropolí. Každoročně posílalo Kartágo desátek svého výdělků do Tyru jako obětinu nejvyššímu
bohovi Melkartovi, což jasně dokládá závislost Kartága na Tyru.
Od poloviny 7. století se Kartágo začíná osamostatňovat, začalo si podmaňovat starší osady v okolí
Kartága a začalo ovlivňovat i život dalších foinických kolonií v okolním Středomoří. Nejdůležitější
ovšem byly styky Kartága s foinickými usedlíky na Sardinií a Sicílii. V 6. století vzrůstá role Kartága
ještě víc, díky vzniku tzv. protiřecké koalici, kterou tvořili Kartaginci s italskými Etrusky. Hlavním
úkolem této koalice bylo omezení vlivu Řeků na oblast Tyrhénského moře. Největšího úspěchu
dospěla tato koalice v roce 535 př.n.l, když porazila Řeky v bitvě u Alálie, což pro Řeky znamenalo že
ztratili velmi důležité obchodní kolonie na Korsice a Sardinii. Další spory se udály na Sicílii, kde
Řecké obyvatelstvo začalo být kolonizováno Kartaginci. Ovšem tyto spory do otevřeného vojenského
konfliktu nikdy nepřerostly.
121
Kartágo jako velmoc
Hospodářské poměry – politické poměry - páté století se stává pro Kartágo nejvýznamnějším
obdobím, kdy se stává mocností. Kartágo se úplně zbavilo závislosti na Tyru a hospodářské závislosti
na místním africkém obyvatelstvu, jemuž původně platili za užívání polí. Dotlačili domorodé
obyvatelstvo, aby jim začalo platit v naturáliích daně. Kartaginci využívali k ovládnutí domorodého
obyvatelstva především lichvu.
Zemědělství - Severoafrická půda byla v té době velmi úrodná a zaručovala pevný přísun potravy.
Právě proto se většina Kartaginců soustředila na námořní obchod. Ovšem objevoval se i názor, že by
se Kartaginci měli soustředit na zemědělství – což dokládá i kniha Agronoma Magóna, která se ale
nedochovala. Na polích bohatých Kartaginců pracovali především otroci ovšem potkáváme se i se
svobodnými pracovníky (Afričany), kteří neměli půdu a proto byli závislý na bohatých Kartagincích.
Řemesla – sloužila především místním potřebám. Výrobky vznikaly v malých dílnách, kde pracovali
malé skupinky pracovníků (většinou otroci či svobodní zaměstnanci). V některých dílnách pracovali i
foiničtí specialisté, kteří zaškolovali nově příchozí otroky. Často také zde pracovali Řečtí specialisté,
kteří se do Kartága dostali jako zajatci při válečných taženích. V dílnách se vyráběli – běžné kovové
nástroje, zbraně, části lodí. Dřevo se zpracovávalo pro denní potřebu, především ve stavitelství a pak
při stavbě lodí. Keramika byla dosti rozšířená, ale nikdy nedosáhla řecké technické či umělecké
úrovně. Normální konzumenti nevyžadovali dokonalejší keramiku. Boháči si obstarávali keramiku
z Řecka. Vyspělá ovšem byla výroba skla, tkaných koberců a látek.
Vývoz – prostředkování širokého počtu zboží. Největší zájem byl v cizích městech o kartaginské
koberce a látky, které barvili purpurem, což bylo jejich výrobní tajemství. Ze svých zemědělských
zdrojů prodávali olivový olej. Dále prodávali slonovinu, zlato a další nerostné suroviny, které se
dostávali do jejich města přes suchozemské karavany ze střední Afriky.
Otrokářství – se stalo v 5. století velmi důležitým odvětvím – kromě prodeje otroků do Středomoří
vzrostl počet otroků pracujících pro Kartágo několika násobně. Dokonce se používali i jako veslaři na
galérách.
Dovoz - cín z Británie, stříbro a měď z Hispánie, Jantar z Evropy.
Objevitelská činnost – Kartaginci podnikli dvě důležité objevné výpravy – mořeplavec Himilkon se
v 6. stol dostal až do Británie a Irska a mořeplavec Hannón se dostal až ke Guinejskému zálivu, odtud
se ovšem musel vrátit kvůli nedostatku potravy.
Státní zřízení – v 5. století př.n.l. bylo Kartágo typickým městským státem s agrárním zázemím.
Politická moc byla v rukou úzkého okruhu lidí, kteří měli určitý původ a velké bohatství. Z jejich řad
se volili tzv. sufetové, což byla nejvyšší hodnost. Každý rok se volili dva sufetové, kteří společně
vládli jedno funkční období. Trvalým nositelem moci byl ale senát, který měl 300 členů, z kterých se
vybírala 30ti členná Rada nejmoudřejších, která de facto vládla a řídila politickou moc. Dalším
orgánem byla Rada 104, která fungovala jako kontrolní orgán a politický soudní dvůr. Svobodní
Kartaginci se podíleli na volbě úředníků, ale jejich vliv byl jen formální.
Společnost – velký počet otroků a chudých zemědělců a řemeslníků naproti malá kasta bohatých
obchodníků a vlastníků půdy. I když existovali mezi Kartaginci velké spory, zůstávali jednotní, co se
týče problémů s místními severoafrickými kmeny.
Armáda – byla jednou ze slabších stránek města. Náčelníci pocházeli z vlivných aristokratických rodin
ale velitelé a mužstvo bylo získáváno žoldnéřským
způsobem. Proto ve vojsku byli Afričané, Řekové, Hispánci a
Italikové. Díky této směsici kultur nebylo ve velkých
konfliktech jasné, zda armáda zůstane v bitvě jednotná a
bude bojovat za zájmy Kartága.
Loďstvo – i přes protesty pozemkových magnátů, kteří chtěli
upevnit postavení Kartága na africké půdě, prosadili si
obchodníci v 5. století př.n.l. svou a začala se zvyšovat síla
kartáginské obchodní flotily. Kartágo zvětšilo
několikanásobně svůj přístav a upevňovalo své základny
v západním Středomoří. Zásluhu na tomto vývoji měl
Kartágo – nejdůmyslnější byl přístav, který úplně
znemožňoval vplutí nežádoucích lodí do města.
122
především rod Magónova, který měl v letech 535 – 450 př.n.l. rozhodující politické slovo.
Kolonizace – díky obchodům využívá Kartágo starších foinických osad v západní části Sicílie, získává
opěrné body na Sardinii, Maltě a Baleárských ostrovech. Do obchodního vlivu se dostává i
jihovýchodní Hispánie, která díky svému nerostnému bohatství budila u Kartaginců velký zájem.
K rozmachu této državy došlo až ve 3. století př.n.l. díky expanzi vynikajících politiků a vojevůdců
příbuzných Hamilkara Barky.
Kartágo a Řekové
Přeměna Kartága v expanzivní středomořskou
mocnost vedla k vyhrocení vztahu mezi
Kartaginci a sicilskými Řeky. Od 5. století
př.n.l. neslo Kartágo hlavní tíži soupeření,
protože jejich hlavní spojenci – Etruskové –
procházeli hlubokou vnitřní krizí a neměli již
možnost zasahovat do mezinárodního děni.
Snahy Kartaginců a Řeků byly jasné –
zmocnit se celého ostrova.
Kartaginci využili situace, když bylo Řecko
zaměstnáno bojem s Peršany, a zaútočilo na
Sicílii. Proti kartáginskému vojsku se postavil
syrakúský tyran Gelón, který v bitvě u města
Himera v roce 480 př.n.l. Kartagince porazil a
zaručil tak sicilským Řekům na skoro celý
zbytek 5. století klid.
Koncem 5. století konflikt znovu propuká.
Boje se vlečou po celé 4. století. Kartágo získalo asi třetinu ostrova, ale ani jedna strana nedokázala
vnutit druhé svou nadvládu.
Tento stav potvrdilo i velké střetnutí mezi Kartaginci a sicilskými Řeky v letech 311 – 306 př.n.l. za
vlády syrakuského tyrana Agathokla. V tomto konfliktu Syrakusy byly obklíčeny kartáginskou
flotilou. I přes to se podařilo Agathoklovi uskutečnit úspěšnou invazi na severoafrické území a
postupoval na Kartágo. Ovšem dojít do Kartága se Agathoklovi nepodařilo. A celkově neskončila
rozhodujícím vítězstvím. Proto skončila mírem, podle něhož Kartágo získalo třetinu západní Sicílie a
jako váleč Proto skončila mírem, podle něhož Kartágo získalo třetinu západní Sicílie a jako válečné
odškodné muselo zaplatit 200 000 medimnů pšenice.
Kartágo a Řím
V době sporů Kartága se sicilskými Řeky, udržovalo Kartágo velmi přátelské styky s Římem, který se
stal novým mocenským sídlem Apeninského poloostrova. Řím samozřejmě vítal jakékoliv oslabení
Řeků. Spojenectví mezi Římem a Kartágem však nikdy nepřerostlo rámec taktických dohod, které
vymezovali sféru moci mezi oběma městy.
Výrazem kartáginsko – římské spolupráce byly tří smlouvy vyplívající z momentálních a
hospodářských a politických potřeb obou států:
I. smlouva – uzavřena v roce 509 na začátku republiky – podle této smlouvy byla stanovena
hranice mezi Římem a Kartágem. Tuto hranici tvořil tzv. Krásný mys, ležící u výběžku
afrického pevniny směrem k Sicílii. Kupcům byl dovolený obchod ve všech Kartaginských
městech za předpokladů, že veškeré transakce budou řízeny kartaginskými úředníky.
Kartaginci se naproti tomu vzdávají snahy expandovat do střední Itálie, kde uznávají vliv
Říma. Existence této smlouvy byla několikráte zpochybněno.
II. smlouva – byla uzavřena v roce 279, kdy Řím s Kartágem podepsalo, že si bude poskytovat
pomoc proti Pyrrhovi, který ohrožoval Itálii i Sicílii.
Punské války
Kartágo – leží necelých 20 km od hlavního města Tuniska, Tunisu.
123
Sjednocení Itálie a zvýšení kartáginské moc vedlo kolem poloviny 3. století k ostré rivalitě mezi
oběma dosavadními spojenci. Nebezpečná situace se především vytvořila na Sicílii, díky tomu, že se
stala důležitým strategickým bodem mezi Kartágem a Římem.
Boj o hegemonii nad západním Středomořím řešili 3. punské války. (Další kapitola) Vítězně z tohoto
konfliktu vyšel Řím, který se zbavil jak Kartága tak i Řeků na Sicílii.
Zničení a následné prokletí Kartága v roce 146 př.n.l. mělo znamenat úplné zničení foinických tradic.
Přesto, že kartáginskou říši postihla v boji s Římem drtivá porážka, působil punský vliv na
severoafrické půdě ještě dlouhou dobu. Nakonec i Římané zjistili, že Kartágo leželo ve velmi výhodné
pozici a že je v jejich zájmu město obnovit. Jako první se pokusil o vznik kolonie v místě, kde leželo
Kartágo Gaius Sempronius Gracchus, ale teprve Gaius Julius Caesar vytvořil podmínky k definitivní
obnově města. Ve 3. století n. l. se Kartágo stává jedním z nejvýznamnějších měst v říši. Prý bylo, co
se úrovně života týče, druhé hned po Alexandrii.
Po kulturní stránce nemělo Kartágo větší význam. Především v době císařství promítalo do římské
kultury punské prvky a staré punské tradice.
Nejvíce se projevovali vlivy punské kultury v náboženském životě. Kult Saturna pevně navazoval na
tradici semitského Baala. Kult Herkula navazoval na punský kult Melkarta. Ještě někteří křesťanští
autoři kritizují, že v oblastech okolo Kartága se obětovaly děti. Podle pozdních pramenů je doloženo,
že ještě po roce 0 se v severoafrických oblastech mluvilo punštinou (ovšem možná šlo jen o určitý
berberský dialekt)
Kolonizace – západní Řekové v archaickém období
Řecké pověsti umisťují některé činy svých hrdinů do západního Středomoří. Tyto pověsti vznikali
právě v době kolonizace, kvůli tomu, aby došlo ke spojení Egejské oblasti se západním Středomořím a
aby nové osady získaly herojskou minulost. Archeologické nálezy ale nepotvrzují styky západu
s minojskou kulturou.
V polovině 8. století př.n.l. se v západním Středomoří objevily první řecké osady a kolonizace
pokračovala dále do 7. a 6. století př.n.l.
Řekové obsadili jihoitalské pobřeží po Neapolský zálivu a Tarentu a založili řadu osad u Jaderského
moře, sicilského pobřeží. Obsadili Lipanské ostrovy, pobřeží Francie a založili i několik osad na
jihovýchodu Španělska.
Ve většině oblastí zůstávali Řekové především na pobřeží, protože často jim bránilo místní
obyvatelstvo obsadit i vnitrozemí (na Sicílii Sikenové, na západním pobřeží Itálie Italikové).
Sikenové byli však brzy helenizováni a řecké osady měli
příležitost dostat se i do vnitrozemí- Řekové především
druhotnou kolonizací získali Syrakúsy a syrakúští Řekové
potom porobili předešlé obyvatele města jako svou levnou
pracovní sílu (tyto otroky nazývali kyryllioi).
Podobně se druhotnou kolonizací dostali do jižního cípu
Itálie, kde se podařilo Řekům v Tarentském zálivu v úzkém
pásu okolo pobřeží založit několik obchodních měst,
nejvýznamnější byl Sybaris, které garantovali bezpečnou
cestu kolem přes Tarentský záliv.
Sybaris se stal hlavním překladištěm pro mílétský obchod
s Etrurií. Osada Sybaris nakonec ovládla i protilehlé
západní pobřeží, především město Poseidónia (Paestum). A
Řecké pozůstatky v Tarentu
124
město se stává v 6 století př.n.l. nejvýznamnějším městem oblasti, které pod sebe svázalo dalších 25
řeckých měst.
Dalším významným městem v Tarentském zálivu se stalo město Krotón, které se stalo sídlem
starověkých lékařů (působili zde Démokédés a Alkmaión z Krotónu). Sídlila zde i Pythagorova
filozofická škola.
Metapontion, nejdůležitější zemědělské město, které razilo svoje vlastní mince s obilným klasem na
rubu. Do Metapontionu nakonec utekl i Pythagoras potom co byla jeho škola vypálena a on musel
Krotón opustit.
Ovšem brzy se objevili v oblasti spory o moc. V roce 540 zničila koalice Sybaris, Krotón a
Metapontion město Sírs. Později se snažil oblast ovládnout Krotón, který vedl několik let válku proti
městu Lokroi, ovšem nakonec stočil svoji snahu ovládnout oblast proti městu Sybaris, které nakonec
Krotón v roce 510 úplně zničil. Od roku 510 se Krotón stává nejdůležitější polis v oblasti.
Etruskové, Kartaginci a Západní Řekové.
Řecká města na západním pobřeží Itálie, jižním pobřeží Francie a na Sicílii se dostávají v 6. století
př.n.l. do ostrého konfliktu s Kartágem a Etrusky.
Díky etruské expanzi na jih Kampánie se dostávají Řekové a Etruskové do těsného sousedství u města
Kýmé. Ve stejné době se dostávají Kartaginic do sporů s Massalií a fókajskými Řeky. Massalia
(dnešní Marseille) se stala vlivným městem, které ovládalo osady od Itálie až do severního Španělska.
V roce 560 k tomu všemu fokajští Řekové (obyvatelé osad spadající pod Massalii) začali kolonizovat
Korsiku, což ovšem brzdilo zájmy Kartaginců na španělském území.
Fokajští Řekové byli také zdatnými piráty a okrádali jak Kartagince
tak Etrusky. Konflikt vyvrcholil v roce 539 v bitvě u Alalie, kdy se
kartaginské a etruské loďstvo snažilo porazit Řeky. Což se jim ale
nepodařilo. Řekové ale jako reakci vyklízejí Korsiku a stěhují se do
Itálie, kde u Poseidónie zakládají město Vélia. Kartágincům se daří
vytlačovat fokajské Řeky ze Španělska.
Řekům se podařilo zastavit etruský postup v Itálii. Pod vedením
Aristodéma porazili v roce 525 Etrusky v bitvě u Kýmé. Poté se
Aristodémos stává v Kýmé tyranem a v roce 505 znovu poráží Etrusky
ve spojení s Latiny u Aricie. Poslední ránou, které zasadilo Etruskům
Kýme, byla v roce 474 porážka Etruského loďstva syrakuského tyrana
Hieróna. Po roce 500 př.n.l. zůstávají v oblasti jen dvě velmoci
Řekové a Kartáginci.
Sicilští Řekové a vzestup Syrakús
Nejdůležitějším obdobím je tyranida v městě Gele pod vládou Gelóna, který
se moci zmocnil v roce 491 př.n.l., využil povstání v Syrakúsách a na výzvu
aristokracie do nich v roce 485 zasáhl. Přesídlil i s dvorem do Syrakús a
polovině Geleónů dal Syrskúské občanství. Platil 10 000 žoldnéřů,
zdokonalil opevnění a zesílil loďstvo a nakonec se Syrakúsy stávají
nejmocnějším městem té doby. Spolu s tyranem Thérónem ovládl Sicílii a
vyhnal tyrany Himeru a Rhégia, kteří ovšem odmítli porážku a poprosili
Kartagince o pomoc.
Kartáginci, kteří měli zájem o Sicílii, spíš jak o tyrany, se nakonec vylodili u
města Himera, kam přivezli žoldnéry z Afriky, Španělska a Korsiky. Ovšem
nakonec byli v bitvě právě u Himery v roce 480 poraženi na hlavu. Kartágo
Rozmístění národností na apeninském
poloostrově cca 500 před Kristem
Avers a revers Gelónovi
stříbrné mince
125
muselo zaplatit vysoké odškodné, které využil Gelón na ražení nových mincí a pro honosný dar
delfské věštírně.
Po Gelónově smrti se vlády chopil jeho bratr Hierón, který se zasloužil o značnou výstavbu, porazil
Etrusky v bitvě u Kýmé a další expanze do Itálie.
Demokracie v Syrakúsách
Po Hierónově smrti byl jeho nástupce vyhnán a to za pomoci nejvýznamnějších sicilských měst a i
domorodých Sikelů. Díky tomuto činu byla tyranida oficiálně na Sicílii odstraněna. V Syrakúsách
začala platit ústava, byl zaveden i princip ostrakismu. Ovšem změna netrvala dlouho – tlaky přicházeli
ze samotného nesourodého občanstva sicilských polis, způsobené hlavně přesuny obyvatelstva a
udílením občanství žoldnéřům za tyranidy.
V roce 450 ještě ke všemu dochází k Sikelskému povstání vedené Duketirm, kterému se podařilo
sjednotit proti Řekům všechny Sikely z východní části ostrova. Dokonce vzniká i domorodý stát Sikel
s hlavním městem Peliké. Po pár letech bylo povstání poraženo koalicí Syrakus a Akragantu a
domorodý stát byl zničen. Díky demokratickému zřízení došlo zřízení v druhé polovině 5. Století ke
sporům měst o hegemonii na ostrově. Nakonec museli zasáhnout samotné Athény, které uzavřeli
s ostatními městy smlouvu proti rostoucímu vlivu Syrakús. Roku 427 oficiálně požádalo město
Leontinoi Athény o vojenskou pomoc. Ve stejném roce se na ostrově objevilo malé vojsko. Protože
města měli z Athén strach, byl na kongresu v Gelé oficiálně v roce 424 vyhlášen mír. Ovšem jen co
Athéňané odpluli, rozhořel se nový spor mezi Selínúntem a Segestou. Selínunt otevřeně podporovali
Syrakúsy. Segesta se s prosbou o pomoc obrátila na Kartágo, které ovšem jakoukoliv pomoc odmítlo.
Nakonec tedy Segesta poslala prosbu do Athén, které v roce 415 vyslalo na Sicílii velkou trestnou
výpravu proti Syrakúsám. Ovšem jejich tažení skončilo 413 katastrofální porážkou.
Porobení jihoitalských Řeků Římem
V 5. Století žila jihoitalská města v prosperitě a v bohatém kulturním životě. Ovšem rostl tlak
italských kemnů. Města v jižní Itálii těžko odolávala, až nakonec postupně všechny podlehla. Částečně
si za to Řecká města mohla sama, protože válčila také mezi sebou a strhávala některé kmeny na svou
stranu jako spojence.
Krotón v té době upadal, naopak rostla síla Tarentu. Na západním pobřeží rostl vliv Eleji, kde
pracovali filozofové Zenon a Parmenidés.
Některá města se bránila až do 4. Století, ovšem to se bránili jak Syrakúsám, tak Římanům. Často se
díky tomu v městech střídali panovníci a vedli to ještě k většímu rozvratu.
VRCHOL MOCI SYRAKÚS SYRÁKÚSY MEZI KARTÁGEM A ŘÍMEM
Syrákúsy leží z části na ostrově před východním pobřežím Sicílie, založili jej Korinťané ve 2. polovině
8.století př. Kr.
Vláda Dionýsia I.
(405 – 367 př.n.l.)
126
Kartágo v r. 410 vyhovělo nové žádosti Segesty a v letech 410 – 405 zničilo nepřítele Segesty –
Selínús, a dále i Himeru, kde Kartágici obětovali 3000 Řeků památce svého velitele Hamilkara, který
padl v r. 480 v bitvě u Himery.
V r. 405 uzavřel syrákúský vojevůdce Dionýsios s Kartáginci mír, podle něhož se západní Sicílie stala
kartáginskou državou a stejně tak i dobytá řecká města. Dionýsios byl uznán za vládce Syrákús. Jeho
vláda byla založena na osobní moci a žoldnéřské armádě ( žoldnéř je profesionální voják, který se
nechává za finanční odměnu najímat k účasti na bojových operacích, na nichž není z hlediska státní
nebo ideologické příslušnosti zainteresován).
397 – 392: Dionýsios obnovil válku s Kartágem, po střídavých úspěších je moc Kartáginců omezena
jen na západní cíp ostrova, v době největšího rozmachu zaujímá Dionýsova říše kromě Sicílie jižní
Itálii až k Tarentskému zálivu a ve spojení s Lukány porazí svaz řeckých měst včetně Rhégia,
Krotónu, Thúrií a Tarentu, až ke Splitu, hranicí jeho říše byly dlouho řeky Himeras a Halykos. Za
jeho vlády jsou Syrákúsy nejmocnějším řeckým státem 4. století. Jeho syn Dionýsios II. říši
neudržel, z čehož těžili opět Kartáginci.
Tímoleón (344 – asi 338) a Agathoklés (317 – 289)
V tísni se Dionýsiovi odpůrci obrátili na mateřské město Syrákús,
Korint. Ten vyslal Tímoleóna a ten r. 340 Kartágince porazil a
obnovil moc a prosperitu sicilských měst. Posledním velkým
obdobím Syrákús je vláda Agathokla, který po vzoru
helénistických států r. 305/4 přijal titul král. V bojích s Kartaginci
udržel starou hranici na Sicílii, byl první, kdo Kartágince
ohrožoval vyloděním na africkém území.
Sicílie a Římané
Po smrti Agathokla se syrákúská říše rozpadla a král Hierón II.
(269 – 215) si udržel vládu nad poměrně malou částí vých. Sicílie
za podpory Kartága a od r. 264 Římanů, byl spojencem Říma a
dodavatelem obilí. V 1. punské válce (264 – 241 př. n. l.) Římané
Kartágince ze Sicílie vyhnali a Heriónův stát zůstal samostatný,
nestal se částí římské provincie. V 2. punské válce (218 – 201 př.
n. l., po Heriónově smrti) se ale Syrákúsy přidali na stranu
Kartága, po dvou letech bojů byly Syrákúsy r. 212 nebo 211 dobyty a jejich území bylo začleněno do
římské provincie Sicílie.
Kultura západních Řeků
Hierón II. s Archimédem při diskuzi –
Archimédes, žil právě na dvoře Hieróna II.
127
Ze západních osad pocházeli raní zákonodárci Zaleukos a Charóndás a v helénistické době básník
Theokritos, historik Diodóros. V Akragantu žil filozof, básník a státník Empedoklés (5.st.),
v Syrákúsách působil vědec, matematik a vynálezce Archimédes. V Itálii působila lékařská škola
v Krotnu a filozofická škola eleatů (název podle města Eleje). V již. It. a Sicílii působil Aischylos i
Platón. V již. It. našel útočiště Pythagoras ze Samu,
v Krotónu založil svou filozofickou školu.
Řekové také zasáhli do vývoje rétoriky a divadelní tvorby,
první rétorické příručky vznikly díky Syrákúsanům Kotaxovi a
Teisiásovi. Přínosem byl příchod rétora a filozofa Gorgia
z Leontinou do Athén, v divadelní tvorbě zasáhl Epicharmos
ze Syrákús do vývoje komedie.
ITÁLIE
(do r. 800 př.n.l.)
Itálie má ve starověku velký význam díky své poloze, leží ve středomořské oblasti a je ze všech stran
obklopena mořem (kromě severu, tam byla chráněná mohutným pásmem Alp), pro spojení
s vnitrozemím se využívalo alpských průsmyků, s Balkánem po moři, přes Sicílii s Afrikou, na západě
s Galií a Hispánií, dnešní italský sever se nazýval Předalpská Galie (osídlena Kelty), součástí Itálie se
stává až v období konce republiky.
Přírodní podmínky:
geografický ráz:
Sever tvoří úrodná rovina s řekou Pád + Apeninský poloostrov vbíhající do Středozemního moře
(nejvyšší bod Apenin: Gran Sasso – 2914 m),
ve středu a na jihu převládá vulkanická činnost, výbuchy sopek: Vesuv u Neapole, Etna na Sicílii,
častá zemětřesení → nepříznivá znamení = projev bohů,
řeky jsou často znečištěny bahnem (záplavy), města vznikají spíše uprostřed pevniny
přístavy:
Populonia (u Tyrrhénského moře, založili Etruskové), Puteoli (u Neapolský zálivu, zal. Římané,
dříve ho využívali i Řekové) – obchod s východními zeměmi, Brundisio (u Jaderského moře, zal. ve
3.st. př.n.l.) – obchod s řeckými oblastmi, Aquilea (v Benátském zálivu, 2.st. př.n.l.), Ostia (u ústí
řeky Tibery, 3. st. př.n.l.)
nerostné bohatství:
Dovoz kovů, těžba železa u Populonie a na ostrově Ilva, zlato u Vercell, hrnčířská hlína je důkazem
vyspělé keramické výroby, stavební kámen, mramor se dovážel z Řecka a Egypta (slavný
KARARSKÝ mramor se těžil u Luny), sůl se získávala odpařením z mořské vody
Dobová řecká keramika
128
podnebí:
Sever It. – tuhá zima, horká léta, střed – mírnější zimy, jih – suchá horká léta: nedostatek vláhy.
Zdrojem obživy je v rovinách zemědělství, v hornatých oblastech pastevectví, dále pěstování vinné
révy, obilí, ovocných stromů, oliv.
Sever a střed It. měl největší předpoklady pro husté osídlení.
Vrcholná doba bronzová a počátky doby železné, příchod indoevropských
kmenů (1200 – 800 př.n.l.)
Původně se na území Itálie objevuje mnoho – od sebe izolovaných – kmenů, kteří se snaží zachovat si
svoji samostatnost.
Ve střední It. se nachází : Etrurie (Toskána) a Latium (u Tyrrhénského moře), Umbrie a Picenum (u
Jaderského moře), Sabinsko (ve vnitrozemí)
V jižní It. : Kampánie, Lukánie, Brutium (u Tyrrhénského moře), Samnium, Apulie, Kalábrie (u
Jaderského moře)
1200 – 1000 př.n. l.: příchod kmenů hovořících indoevropskými jazyky a illyrských kmenů
z Balkánu – Japygové, Kalibrové, Messapiové, dochází k velkým kmenovým přesunům od
středoevropského Podunají na sever Itálie, proniká sem protovillanovská kultura, zná žárové pohřby
a železo → vzniká villanovská kultura: praktické využití železa, bronz, zemědělství, šachtové
hroby (šachta – pozzo)
Kvůli příchodu illyrských kmenů z Balkánu dochází k postupné jazykové diferenciaci, už v 8. st. př. n.
l. existují 2 italické skupiny: latino-faliská a umbro-sabelská.
Shrnutí
Vývoj v předřímské Itálii:
I. příchod indoevropského obyvatelstva
II. rozšíření znalosti zpracování železa a využívání bronzových předmětů
III. villanovská kultura
IV. nejednotnost a rozdíly: do konce 9. př. n. l. byla Itálie jen okrajovým územím civilizovaného
světa
Společné rysy pro celou Itálii:
I. jednoduché zemědělství a pastevectví
II. prosté vesnické osady ovládající přilehlá zemědělská území
III. 1200 – 800 př. n. l. se v It. utváří předpoklady pro rozvinutí vyšších forem společenského
vývoje
129
ETRUSKOVÉ
8. – 6. stol. př. n. l., dějiny Itálie jsou silně spjaty s historií jihoitalských a sicilských Řeků, a zvláště
Etrusků.
Archeologické prameny tvoří hlavní zdroj informací z této doby, mezi tyto prameny patří nekropole
s nálezy kovových předmětů, zbytky měst (např. přístavní město Spina, vesnice Marzabotto se zbytky
dlážděných ulic) a hrobky (r. 1836 – u Caere – dnes Cerveteri).
Písemné prameny tvoří náhrobní nápisy (písmo se vyvinulo
z řecké abecedy). Etruština však dodnes není rozluštěna, je to
jazyk, který není srovnatelný se žádným jiným jazykem na
světě.
Problém původu Etrusků
3 teorie původu:
příchod přes moře z Malé Asie
Etruskové jsou domácí italské obyvatelstvo
příchod ze severu po souši
Latinské Etrusci či Tusci označuje obyvatele na území dnešní
Toskány, v řeckých pramenech se pro Etrusky objevuje označení Tyrrhénové či Tyrsénnové,
v etruských pramenech jméno Rasenna označuje všechny etruské kmeny.
Etruská města, hospodářství a společnost
Nejstarší doklady o přítomnosti Etrusků v Itálii pocházejí z 10. – 9. st. př. n. l. Města, střediska
rozvinutých řemesel a místního obchodu, vznikala většinou na vyvýšených místech. Byla to např.
Veje, Caere, Tarquini, Vulci, Vetulonia, Populonia – byla jediným významným přístavem, který
umožňoval spojení s ostrovem Ilva (dnes Elba), kde byla naleziště železné rudy. Města nebyla etnicky
jednotná, nikdy nebyla sjednocena.
Nástěnná malba – Etruskové rádi slavili, byli také
otylejší než tehdejší jiné národy.
130
Vznikaly městské státy, v jejichž čele stály Lukumoni (místní úředníci), ke sjednocení došlo jen
v rámci náboženství – uctívali společný kult bohyně Voltumny.
Zemědělství
Bylo značně vyspělé, budovali terasovité plochy na svazích pahorků (proti sesuvům úrodné půdy).
Vrchol etruské moci
(7. – 6. st. př. n. l.)
Jádrem moci byla dnešní Toskána, podnikali expanze do Kampánie (patřilo Řecku). Velký význam
měl obchod po moři s Hispánií (měď) a Británií (cín), po souši dováželi baltský jantar.
Kromě Etrurie jsou další 2 mocenská centra: Velké Řecko a Kartágo, rozvíjí se námořní obchod.
Etruskové se spojili s Kartágem proti Řekům, společně usilovali o prvenství v obchodním vlivu v záp.
Středomoří.
R. 600 př. n. l. byla založena Massalie (dnešní Marseille), r. 540 př. n. l. byli Řekové poraženi
v námořní bitvě u Alálie na Korsice.
Etruskové a Řím
Etruská (?) osada Roma u řeky Tibery stále více nabývá na důležitosti, protože umožňuje spojení
s državou v Kampánii. Etruskové zde podle tradice vládli až do r. 510 př. n. l.
Úpadek etruské moci
Dochází k zániku etruského panství v Římě, od pol. 5. st. přestala být Etrurie námořní velmocí, je
ohrožena Kelty ze severu a sílícím Římem, Kampánie musela být odevzdána.
V r. 265 př. n. l. si Řím podmanil poslední etruské město.
ŘÍM DO DOBYTÍ ITÁLIE
(8. stol - 265 př. n. l.)
(8. – 6. st. př. n. l.) Počátky Říma
753 př. n. l. tradiční datum založení Říma
8. – 6. př. n. l. „doba královská“
6. st. př. n. l. „Reforma Servia Tullia“
131
510 př. n. l. tradiční datum vyhnání etruské dynastie z Říma, konec království a počátek
římské republiky
Prameny
Důkazy o osídlení poskytují archaické hroby, známý je národní
římský epos od Publia Vergilia Mara: „Aeneis“, další informace o
Římanech máme z díla „Ab urbe condita“ od Tita Livia (Od
založení města)
Vznik a počátky Říma
Za praotce římského impéria byl považován trojský hrdina
Aeneas, podle rozšířené tradice byl Řím založen v r. 753 př. n. l. a
pojmenován podle Romula (spor o to, po kom se bude město jmenovat, zda po Romulovi či jeho
bratru Removi – Romulus bratra zabil)
510 př. n. l. – konec království, byl vyhnán poslední Etrusk Tarquinius Superbus.
Badatelé jsou toho názoru, že Řím vznikl synoikismem = spojením několika vesnic.
Římané převzali od Etrusků odznaky nejvyšší úřední moci: fasces – svazek prutů s vetknutými
sekerami a kurulské křeslo.
Společenské zřízení v archaickém Římě
Společnost byla rozdělena do tří kmenů:
A. Titientes
B. Ramnes
C. Luceres
Každý kmen se skládá z 10 kurií (curia = skupina 10-ti rodů) → celkově byly tedy 3 kmeny, 30 kurií
a 300 rodů.
Kurijský sněm (comitia curiata) : byl tvořen všemi občany ze všech tří kurií, kteří byli schopni
konat vojenskou službu, měl za úkol volit krále (nebo zvolení potvrdit).
V čele stál král (rex), který měl moc administrativní, vojenskou i náboženskou. Jmenoval správní
úředníky a měl poradní sbor, který tvořil senát a rada starců (tuto radu tvořili představitelé
jednotlivých rodů).
Svobodní občané se dělili na patricie ( = plnoprávní občané) a plebeje (= měli omezená občanská
práva). Otroctví existovalo, ale mělo patriarchální, tj.nerozvinutý charakter. Co se týkalo zájmů obce,
museli pomáhat i lidé z nižších vrstev.
Mozaika „Vergilius a múzy“ – Aeneia je
považována za jedno z jeh vrcholných
děl.
132
Klientela je považována za nejstarší projev sociální diferenciace. Vznikala v případě, kdy chudí
Římané (plebejové, ale i patriciové) byli nuceni hledat hospodářskou podporu a ochranu u bohatých
patriciů a stávaly se tak klienty (cliens = poslušný), a vůči svým ochráncům měli různé povinnosti
(přispívali na věno dcerám…). Podobný vztah vznikal mezi otrokem propuštěným na svobodu a
bývalým pánem (libertu – libertinus).
Reforma Servia Tullia
Ke konci doby královské došlo díky etruskému králi Serviu Tulliovi k závažným změnám: ustanovil
novou ústavu, která zapřičinila konec rodového zřízení: rozdělil římské obyvatelstvo podle výše
majetku do 5 tříd a podle místa bydliště do 4 místních tribuí (okresů).
Původně pro zařazení do třídy sloužila výměra pozemkového majetku. Nejprve měla cena majetku
naturální ráz, později byla převedena na peněžní hodnotu (asy) → cca 0,25 ha = 1 jitro => 5000 až
6000 asů. Podle třídy se rozdělovala politická práva a vojenské povinnosti.
Členové každé třídy tvořili v armádě stanovený počet vojenských jednotek, tzv. setnin (centurie).
Množství setnin mělo význam pro strukturu setninového sněmu (comitia centuriata). Jednotlivé
třídy měli tolik hlasů, kolik setnin dávali římskému státu k dispozici. Armáda měla spíše pěší ráz.
Význam archaického Říma
Za svůj vznik a počáteční vzestup vděčil Řím nepochybně Etruskům. Řím byl pro Etrusky
důležitý z hlediska jeho výhodné polohy, byl opěrným bodem a pomáhal chránit jejich zájmy v oblasti
sousedící se sférou přímého řeckého vlivu.
Řím leží na Tibeře, proto byl přirozenou vnitroitalskou obchodní cestou, byl v bezpečné
vzdálenosti od moře (asi 25 km), která chránila před případnými nájezdy pirátských lodí, ale
umožňovala hospodářské styky např. i s řeckými městy, což dokazují nálezy řecké keramiky na
etruském území.
třída jmění v jasech v pozemcích počet setnin speciální jednotky
I.
II.
III.
IV.
V.
100000
75000
50000
25000
11000
20 jiter
15 jiter
10 jiter
5 jiter
2 jitra
bezzemci
80
20
20
20
30
1
18 setnin jízdy
2 setniny tesařů
2 setniny hudebníků
133
V době královské Řím neměl tak významné postavení jako později. Jeho rozmach byl omezen
existencí archaického rodového zřízení a despotismem etruské královské dynastie. Po jejím svržení
vznikla aristokratická republika (510 př. n. l.).
RANÉ OBDOBÍ ŘÍMSKÉ REPUBLIKY
(509 – 265 př.n.l.)
509 tradiční datum smlouvy mezi Římem a Kartágem
498 počátek bojů mezi Římany a Latiny
494 tradiční datum první secese plebejů z Říma
449 tradiční datum zákonů dvanácti desek
444 plebejové získávají sňatkové právo s patricii
Kol. 400 příchod Keltů do severní Itálie
396 pád etruských Vejí
387 dobytí Říma Kelty
367 plebejové získávají přístup ke konzulátu
326 zrušení dlužního otroctví v Římě
304 Řím ovládá Kampánii
290 konec bojů mezi Římem a Samnity
282 – 272 boj Římanů s Talentem
272 pád Talentu
265 ovládnutí Volsinií Římem
Raná římská republika časově tradičně ohraničená vyhnáním etruských králů z Říma a dobytí
Itálie Římem byla epochou postupného vytváření římské společnosti, politiky, správních a právních
institucí a vleklých konfliktů mezi Římem a jeho sousedy.
Především je třeba:
134
a) Objasnit okolnosti, na nichž raně rep. Řím uhájil svou
samostatnost a vybojoval si vedoucí postavení.
b) Popsat v hlavních rysech vnitřní situaci v Římě, určit hlavní
vnitropolitické protiklady a ukázat na způsob jejich řešení.
c) Podat obecnou charakteristiku řím. Měst. Státu
d) Osvětlit vztah Říma k podrobenému italskému obyvatelstvu a
některým mocnostem tehdejšího středomořského světa.
Prameny: není jich mnoho, teprve od 3. st. pnl. lze zprávy obsažené
v pramenech přijímat jako historická fakta.
1) Nápisy – jen ojediněle zachovány z rané doby. Tzv.: černý
kamen (lapis niger) nalezený na fóru a známý od r. 1899 patřil
ke komplexu archaické svatyně a jeho text se týká kultovních
záležitostí. Jeho přesný význam se nepodařilo zjistit. Na
nápisech se zachovaly i roční seznamy významných úředníků –
především konzulů (fasti consulares = přehled, kalendář
konzulský), přehled triumfů (fasti triumphales) – tyto přehledy
však vznikly často až v pozdější době a údaje pro ranou
republiku jsou nespolehlivé.
Ojediněle jsou zachované autentické nápisy vztahující se
k osobnostem – oslavné elogium na cenzora r. 312pnl. Appia
Claudia Caeka, známého stavitele silnice Via Appia (vedla z Říma do Capuy), nebo nápis na
sarkofágu Lucia Cornelia Scipiona Barbata, konzula r. 298 pnl., který se zmiňuje o
výsledcích 3. a poslední války se Samnity
2) Latinské a Řecké hist. Spisy – leckdy jsou nejasné a sporné. Titus Livius vylíčil dějiny od
založení města až po rok 293 pnl. V „první dekádě“ (deseti knihách) svého díla. Druhá dekáda
se ztratila a je zachovaná jen z krátkých obsahů na papyrech (tzv.: perioch). Livius se drží
legendární tradice, a tak jsou zaznamenané události velmi sporné.
Dionýsos z Halikarnasu sahá ve svém díle až do r. 442 pnl., z jeho popisu dalších let se zachovaly jen
zlomky. Také vše líčí v duchu legendární tradice.
Dionýsos Sicilský se snažil vypsat své dějiny v širokém geografickém záběru, aby obsahovaly i málo
známé oblasti tehdejšího civilizovaného světa. Pro ranou fázi Říma jsou důležité jeho popisy řeckých
dějin 5. a 4. st. pnl. A výklad o dějinách sicilských Řeků, který je doveden až do r. 301 pnl.
Appiános – jeho dílo se zachovalo jen fragmentárně.
Zánik etruského panství v Římě
Podle tradice se Etruskové po svém vyhnání snažili znovu získat kontrolu nad Římem, protože jim
umožňoval kontrolu i nad Latiem a snadnější spojení s úrodnou Kampánií. Iniciativu vrátit moc
vyhnanému Tarqiniu Superbovi připsaly legendy králi města Clusia Porsennovi a samozřejmě
heroizují římské úsilí bránit se etruskému tlaku.
Politická moc se soustředila do rukou aristokracie, mezi níž si čelní místo i nadále podrželi
Etruskové, Řím tedy na počátku republiky zůstával etruským městem. Etruská aristokracie se však
brzy latinizovala, splývala s ostatním obyvatelstvem a přijímala představu o nadřazeném postavení
Říma v Latiu.
Via Appia byla nejdůležitější silnicí
římské říše. Její stavbu začal cenzor
Appius Claudius Caesus v roce 312 př.
n. l. Po něm také nese jméno.
Začínala za městskými hradbami
Říma a vedla do města Capua v
Kampánii. Později byla
protažena až do přístavu Burundsia.
135
Chronologií této doby se zabýval švédský archeolog E. Gjerstad, který však na základě arch.
nálezů klade konec království až do poloviny 5. st. přnl. Dnes je jeho teorie odmítána.
Protivníci Říma v Itálii
Hlavním cílem Římanů bylo vytvořit vše nezbytné k tomu, aby se stali samostatným politickým
činitelem v Latiu a vynutili si uznání od vyspělejších etruských měst. Etruská, latijská a řecká města a
některé kmeny vytvářely přirozenou opozici proti římskému vlivu. Ačkoli měly mnohem větší
mocenské prostředky než Římané, nedokázaly zabránit upevnění a postupnému šíření římského vlivu.
Měly různorodé zájmy, Řím tak nebyl jejich tlaku vystaven trvale a mohl hájit své postavení
v lokálních konfliktech, které vyznívaly v jeho prospěch.
Boj s federací latijských měst
Jedním z prvních vál. konfliktů byl střet s federací latijských měst, která se snažila
z konkurenčních důvodů čelit římskému vlivu. Důvody vzniku této federace nejsou dostatečně známé,
možná se utvořila k boji proti Etruskům, podle jiných teorií byl její celkový postup naopak určován
etruskými zájmy. Boje Latinů s Římany jsou živě popisovány v římské tradici a v první fázi skončily
kompromisem. Mezi Římem a Latiny bylo uzavřeno spojenectví na základě rovnoprávnosti obou
stran, což bylo za dané situace spíše úspěchem Říma, který získal existenční jistotu a nemusel se
obávat vojenského útoku ze svého bezprostředního okolí.
Volskové a Aequové, Veje
Oslabení Etrusků po r. 474 pnl. (byli poraženi od syrakuského loďstva v b. u Kýmy)
usnadňovalo situaci Římanům, protože v té době řešili vnitropolitické problémy. Bezprostřední
důsledky však měly pro Římany události, které ohrozily etruskou moc v Kampánii. Kol. 5. st. pnl. se
stalo kampánské území kořistí kmenů z apeninských svahů, které sestoupily z hor a ovládly úrodné
roviny této oblasti. Byli to polodivocí pastevci sahelského původu (Samnité, Aequové, Volskové aj.)
a pod jejich tlakem kapitulovala etruská Capua i řecká Kýmé. Etruské postavení v Kampánii bylo tedy
velmi oslabeno a pro Řím měla expanze sahelských kmenů protichůdné následky. Na jedné straně je
straně je zbavovala obav z Etrusků, na druhé straně byl Řím od těchto kmenů ohrožen. Spolu s Latiny
proto proti Volskům a Aequům bojovali a zároveň si vytvářeli podmínky k likvidaci etruského vlivu
v jižní Etrurii. Nebezpečným konkurentem byly pro Řím hlavně Veje, které se také chtěly stát
vedoucím činitelem této oblasti a měly k tomu i lepší podmínky. Napětí mezi oběma městy
vyvrcholilo vleklou válkou a Veje byly po dlouhém obléhání dobyty (406 – 396 pnl.)
Vpád Keltů
136
Na konci 5. a počátku 4.st. pnl. pronikli Keltové do severní Itálie. Z těchto keltských kmenů
byli nejvýraznější Taurinové a Bojové, kteří patřili k důležité složce keltského obyvatelstva ve střední
a západní Evropě. Severoitalská oblast se záhy přeměnila na silnou základnu pro jejich pustošivé
výpravy do nitra Itálie. První obětí Keltů se stala Toskána a některá etruská města. V roce 387 pnl. se
Keltům podařilo zmocnit Říma. Pověst vypráví, že se ubránil pouze Kapitol, jehož obránci byli
upozorněni na nebezpečí křikem posvátných hus bohyně Junony. Keltové si od Říma vynutili vysoké
výkupné a brzy město opustili, to ale pro Řím neznamenalo konec keltského nebezpečí. Keltové se
ještě několikrát objevili v Latiu, ale jejich útoky existenci Říma už neohrozily.
Samnité
Svaz samnitských kmenů se stal vážným nepřítelem Říma, získal si významné postavení
v Kampánii. I Latinové se snažili znovu posílit svůj vliv na úkor Římanů. Ve 2. pol. 4. st. a na poč. 3.
st. pnl. došlo ke třem velkým samnitským válkám (343 – 341; 327 – 304; 298 – 290 pnl.) Boje byly
provázeny velkými ztrátami a střídavými úspěchy na obou stranách. R. 321 utrpěli Římané od Samnitů
jednu z nejhorších porážek v dějinách (v soutěsce Caudiu – východně od Capuy), kde byli donuceni
k potupné kapitulaci. Senát tuto kapitulaci však nepotvrdil a vydal konzuly, kteří ji uzavřeli,
Samnitům. Nakonec byli Samnité poraženi, jejich svaz rozbit a Římané si podmanili definitivně i
latijská města, která se v letech 340 – 338 pnl. naposled proti nim postavila do otevřeného boje.
Středoitalské kmeny se k Římu buď dobrovolně přidaly nebo byly podrobeny násilím. Střed Itálie a
Kampánie se tedy dostaly pod římskou moc a krátce na to Římané nabyli svrchované moci i nad
severoitalskými Kelty.
Řecká města a Épeirský král Pyrrhos
Poslední oblast, která byla ještě nezávislá na Římu byla řecká
města na jihu. Postupně však Římané ovládli i je. Poslední město, které
si udrželo samostatnost, byl přístav Tarent. Roku 282 došlo k boji
mezi Tarentem a Římem. Příčinou pro to byly události v řeckém městě
Thútioi, které bylo obleženo Samnity. Thúrijští si vyžádali pomoc od
Římanů, kteří ochotně přišli a Samnity zahnali. Po skončení operace
opustily římské lodě thúrijský přístav a zakotvily v Tarentském zálivu,
což bylo porušením pravidel, podle kterých byl Tarentský záliv
válečným lodím uzavřen. Konflikt s Tarentem nabyl nebezpečných
rozměrů. Zasáhl do něj i épeirský král Pyrrhos, jehož cílem bylo
sjednotit Řeky pod svou nadvládu.
Pyrrhos se snažil konfliktu využít ve svůj prospěch, roku 280
přistál s vojskem v Itálii, ale svým tvrdým postupem brzy ztratil
sympatie, jimž se dříve u jihoitalských Řeků těšil. Poznal, že Itálii ovládnout nemůže, a proto se snažil
podrobit si aspoň Sicílii. Tam se ale ocitl ve vojenské izolaci. Vrátil se tedy do Itálie, kde byl r. 275
Římany poražen. Poté Itálii opustil a římské vítězství se stalo jen otázkou času. V roce 272 pnl. Tarent
kapituloval, Římané ještě více upevnili svou pozici a posílili vzájemné dobré vztahy s Kartágem (r.
287 pnl. uzavřeli smlouvu, podle které se nikdy nevzdají útočícím Řekům.)
Pyrrhos strávil dětství na dvoře
ilyrského krále Glaukia.
137
R. 265 pnl. se na stranu Říma přidaly i etruské Volsinie a celá Itálie s výjimkou severu
obsazeného Kelty byla ovládnuta Římany.
Vnitřní vývoj římské republiky
Patriciové a plebejové – Těžkosti, které musela raná římská republika překonat ve vztahu ke
svým sousedům, byly po dlouhou dobu komplikovány vnitřními rozpory v Římě. Svobodné
obyvatelstvo se dělilo na dva stavy s protichůdnými zájmy, které prosazovaly v ostrém politickém
boji. Serviovská ústava sice formálně učinila konec rodovému zřízení, ale nelikvidovala úplně rodová
privilegia, která se ve společenském a politickém životě i nadále udržovala.
Správa Říma byla v rukou plnoprávných římských občanů, tzv. patriciů (pater = otec, patrici
= ten, kdo pochází z urozeného otce). Svobodní Římané, kteří nepocházeli z urozených otců, byli
označováni jako plebejové (plere = plnit, plebs = lid, dav) a byli z aktivního politického života
vyloučeni. Jen vlivní patriciové měli majetek potřebný k tomu, aby se stali příslušníky první
majetkové třídy. Tím nesli sice největší vojenské povinnosti, ale stávali se i rozhodující složkou
v setninovém sněmu. Tento sněm rozhodoval o vypovídání války, volil významné úředníky, uděloval
jedinci v případě nutnosti zvláštní vojenskou pravomoc a měl i určitá práva soudní. Účast plebejů na
tomto sněmu byla často jen formální. Pouze patriciové mohli být zvoleni do úřadu, z řad patriciů
vycházel důstojnický sbor a členové kněžského kolegia a jen oni působili jako soudci, kteří
rozhodovali podle nepsaného zvykového práva.
Původ rozdělení na patricie a plebeje je nejasný, podle jedněch byl důsledkem postupné sociální
diferenciace, podle jiných byli plebejové příslušníky místního italského obyvatelstva, které bylo
podmaněno kmeny, jimž se připisuje založení Říma. Nejpravděpodobnější je však domněnka, že
patriciové jsou potomci nejstaršího římského městského obyvatelstva a plebejové pocházejí z řad
pozdějších přistěhovalců.
Římské občanství – hlavní výsadou patriciů bylo ničím neomezované římské občanské právo –
právo zastávat úřední funkce, právo uzavírat plnoprávný sňatek (v případě, že druhý účastník je
také plnoprávným občanem - tedy patriciem), právo na nezcizitelný majetek, a právo hlasovat ve
sněmu o kandidátech na úřední hodnosti.
Plebejové byli sice pokládáni za římské občany, ale práva jim byla přiznána jen v omezeném rozsahu.
Neměli právo zastávat úřady ani sňatkové právo s patricii a hlasovací právo pro ně bylo jen
formální poctou. Vlastnické právo bylo zprvu omezené, ale brzy se vyrovnalo vlastnickému právu
patriciů.
Boj plebejů za rovnoprávnost
Plebejové samozřejmě usilovali o to, aby se jim dostalo stejných práv, čemuž se patriciové
pochopitelně bránili, proto došlo k řadě ostrých konfliktů. Mocnou zbraní plebejů byla jejich pevná
organizace a jednotný postup, jímž vymáhali své požadavky. Vytvořili si totiž v Římě svébytnou
pospolitost řízenou plebejskými úředníky, měli svůj archiv, vlastní kultovní středisko a scházeli se i
na stavovském shromáždění, organizovaném podle místních tribuí (tzv. tribujní plebejské
shromáždění). Patriciové byli donuceni k řadě ústupků a správa města postupně ztratila svůj výlučně
patricijský ráz. Prostředkem krajního nátlaku na patricie se staly tzv. plebejské secese (došlo k nim
138
podle tradice třikrát – 494, 449, 287 pnl.) Slovem secessio se označoval odchod plebejů z Říma a
hrozby, že si založí vlastní autonomní město. Boj plebejů s patricii byl vleklý a jeho skutečný průběh
je zastřen legendami. Prvním úspěchem plebejů bylo prosazení zvláštních plebejských úředníků, tzv.
tribunů lidu (podle tradice r. 494 pnl.) Tribunové byli osobně nedotknutelní a jejich posláním bylo
chránit plebeje před svévolí patricijských úředníků – nastal-li takový případ, měl tribun lidu právo
veta (veto = zakazuji), čímž bylo nařízení poškozující plebeje zrušeno. Toho mimořádné právo však
neplatilo mimo okruh města, a proto se nevztahovalo na opatření učiněná mimo Řím v době válečných
tažení a nevztahovalo se ani na soudní výroky, protože soudci nebyli pokládáni za součást
úřednického aparátu. Tehdy se v Římě soudilo podle zvykového práva, takže rozsudky byly vynášeny
na základě značně subjektivních úvah. Proto si plebejové vynutili sepsání práva a jeho zpřístupnění
veřejnosti, aby rozhodnutí soudů mohla být kontrolována.
Zákony dvanácti desek
K sepsání práva došlo podle tradice roku 449 pnl., zákony byly sepsány na dvanácti deskách,
proto se jim říkalo zákony dvanáctideskové (leges XII tabularum). Staly se zdrojem římského
soukromého i veřejného práva a jejich znalosti byla přikládána značná důležitost – byly předmětem
výuky na školách, římští autoři se i v době mnohem pozdější dovolávali jejich autority, právní znalci
se zabývali jejich výkladem a jejich ustanovení se často citovala nebo parafrázovala. Také díky tomu
známe znění těchto nejstarších římských zákonů, protože jejich původní text se nezachoval.
R. 445 pnl. se plebejové domohli sňatkového práva s patricii a pronikali postupně i do úřadů.
V roce 300 pnl. získali právo zastávat kněžské funkce a roku 287 pnl. dostalo plebejské tribujní
shromáždění právo vynášet zákony platné pro celý římský stát.
Římský městský stát
Vznik nobility – Vyrovnání plebejů s patricii přispělo k upevnění římské moci a posílení jeho
vlivu. Římské občanství však zůstávalo i nadále výsadou uzavřeného kolektivu svobodného římského
městského obyvatelstva. Římští občané si byli ve svých právech formálně rovni, ale postupná sociální
diferenciace vytvářela předpoklady k tomu, aby jen bohatí občané mohli svá práva uplatnit i v praxi.
Výkon úřadů byl považován za čestnou záležitost, mohl být sice zdrojem financí, ale na druhé straně
vyžadoval i velké investice, zejména od osob na počátku kariéry. Z politického vítězství plebejů tedy
těžili především plebejové bohatí, kteří splynuli s patricii do privilegované politické vrstvy zvané
nobilita (nobilis = vznešený). Jejím příslušníkem se stal každý, kdo vykonával nejvyšší republikánský
úřad – konzulát - nebo úřad, které se mu vyrovnal (diktatura). Příslušnost k nobilitě byla dědičná
v určité rodině a politická moc se tak udržovala v rukou co nejužšího okruhu lidí, kteří vynakládali
nemalé prostředky na to, aby za konzuly byli voleni především jejich příslušníci. Hospodářskou
oporou byl nobilům pozemkový majetek a jejich politickým mluvčím se stal senát.
Senát – byl formálně jen poradním sborem, ale brzy se stal hlavním činitelem vnitřní i zahraniční
politiky. Rozhodnutí senátu byla pro úředníky víceméně závazná a stalo se běžnou praxí, že se důležitá
opatření projednávala v senátu předem. Senát ztělesňoval suverenitu římského státu a zastupoval jej
v pozdější době při důležitých zahraničněpolitických jednáních. Projevoval se jako
nejkonzervativnější složka římského státního zřízení.
139
Občanské sněmy – mohl se v nich teoreticky uplatnit každý občan. V Římě byly sněmy dvojího
druhu – sněm setninový a sněm tributní. V tributním sněmu byli na rozdíl od plebejských tributních
shromáždění zastoupeni i patriciové. Projednávali se tam všechny záležitosti, které nebyly výslovně
vyhrazeny sněmu setninovému. Jednání v tributním sněmu nebylo provázeno tolika formalitami, a
proto mu Římané dávali přednost před setninovým shromážděním.
Úřednický aparát – zajišťoval politický a administrativní chod římské republiky a odpovídal
potřebám správy města Říma – počítal proto jen s omezeným množstvím občanů a malým územím
podléhajícím pravomoci úřadů. Republikánské úřady byly obsazovány tak, aby se předešlo zneužití
moci jednotlivce. Řádní úředníci byli voleni a po ročním působení vystřídáni jinými. Každý úřad byl
navíc obsazován několika osobami, které měly možnost zvrátit rozhodnutí svého kolegy.
V čele republiky stáli dva kozulové, kteří měli na počátku republiky práva někdejších králů
s výjimkou náboženských funkcí, které byly svěřeny králi-obětníku (rex sacrorum). Konzulové byli
nejvyšší představitelé Říma, měli i určitou soudní pravomoc a veleli armádě. Pouze v dobách velkého
ohrožení byl volen diktátor, který v rámci svěřené moci rozhodoval samostatně, ale nesměl zůstat ve
své funkci déle než půl roku.
Roku 367 pnl. dosáhli plebejové toho, že jeden z konzulů mohl být plebejského původu, současně
však byla soudní pravomoc konzulů převedena na praetora (praetor urbanus = městský praetor). Asi
od r. 242 pnl. byl volen další praetor, který řešil spory mezi římskými občany a tvz. peregriny –
svobodnými jednotlivci neřímského původu, kteří neměli římská občanská práva (tvz. praetor
peregrinus). Velmi důležití byli cenzoři, kteří prováděli v pětiletých intervalech majetkový odhad
(cenzus) římských občanů, podle něhož se určovala příslušnost k určité společenské třídě. Sestavovali
rovněž seznam senátorů (album senatus) a mohli tak bezprostředně ovlivňovat jeho složení.
Rozhodnutí cenzorů navíc nepodléhala případnému vetu tribunů lidu. Tribunát lidu měl velký
význam. Mohli jej zastávat jen plebejové a pokud jej chtěli zastávat patriciové, museli formálně přejít
k lidu (trasitio ad plebem) a vzdát se své patricijské příslušnosti.. Z původně ochránců utiskovaných se
postupně stali úředníci, kteří mohli pro svou osobní nedotknutelnost bezprostředně zasahovat do
politického boje. Od 3. st. pnl. získali tribunové přístup do senátu a právo podávat návrhy zákonů.
Mezi další úředníky patřili quaestoři pečující o římské finance a aedilové, kteří dohlíželi na pořádek
ve městě, starali se o zásobování, zachování únosných cen potravin a pořádání veřejných her.
I když bylo římské zřízení složité, dokázalo spojit římské občany v pevný kolektiv se stejnými zájmy.
Armáda – postavení Říma bylo samozřejmě podmíněno jeho vojenskou silou. Armáda byla pevně
organizovaná a její jádro tvořily pěší legie, které byly v přímé konfrontaci s nepřítelem jen těžko
porazitelné. Naproti tomu byla římská jízda slabá a loďstvo zaostávalo za loďstvem Kartháginců či
sicilských Řeků.
Řím byl za rané republiky typickým městským státem, kde městské instituce plnily funkci státních
orgánů. Římské městské území (tzv. ager Romanus) bylo samostatným státním teritoriem. Všechny
důležité otázky se řešily pouze v Římě, a tak se jich měli možnost účastnit jen ti plnoprávní občané,
kteří přímo v Římě žili.
Hospodářství – jeho základ tvořilo zemědělství. Obdělávaná půda byla v soukromém vlastnictví
římských občanů, kteří ji však mohli využívat jen jako příslušníci občanského kolektivu. Pastviny a
lesy se pokládaly za veřejný majetkový fond (ager publicus) a byly k dispozici všem občanům. Pokud
se součástí tohoto fondu stala i pole, mohla být občanem zabrána (okupována) a dostala se tak do jeho
osobní držby, dokud ji aktivně využíval. Pěstování obilí a chov dobytka sloužily v té době hlavně
bezprostřední spotřebě producenta, hospodářské usedlosti na venkově se snažily o soběstačnost, takže
rozvoj řemesel a obchodu byl malý. Obchod měl často podobu naturální směny, hodnota se dlouho
vyjadřovala v kusech dobytka, později podle vážených kousků surové mědi a nakonec podle lité
140
měděné cihly o určité hmotnosti, označené obrazem býka, kotvy, větévky, atd. Mince byly v Římě
raženy až poměrně pozdě – měděné od roku 289 pnl. a stříbrné od r. 269 pnl.
Společnost – již v rané republice docházelo mezi Římany k sociální diferenciaci. Půda se stávala
kořistí majetných jednotlivců, takže podle tradice byl již r.
367 pnl. vydán první zákon, který určoval maximální
výměru půdy, již směl římský občan vlastnit. Výklad
tohoto zákona je však sporný a existují i pochybnosti o
jeho historičnosti. Otroctví v Římě mělo nejdříve jen
patriarchální domácí ráz. Vlivem četných válek však
přibývalo otroků z řad zajatců a do otroctví upadali i
zadlužení svobodní občané. Obchod s otroky se ale v Římě
plně uplatnil až v následujícím období. R. 326 pnl. byl
vydán zákon, který zakazoval zotročování dlužníků, tímto
opatřením se prohloubila hranice mezi svobodnými a
otroky a protiklad mezi těmito dvěma skupinami nabyl
svých klasických forem.
Náboženství a kultura – Za rané republiky se rozvíjel systém náboženských představ, který se
s jistými obměnami udržel až do konce římské říše. Zároveň se utvářely předpoklady k rozvoji rané
literární tvorby. Význam náboženství byl značný, všechny důležité akty byly pevně stanovenými
náboženskými úkony, takže kněží v Římě měli i značný politický vliv.
Personifikací přírodních jevů vznikla řada bohů uctívaných v Itálii. (Volcanus = bůh ohně, Tellus
= bohyně životodárných sil, Ceres = bohyně polní půdy, Venuše – původně chápaná jako bohyně
zahrad a později jako bohyně krásy a lásky). Římské náboženství se rozvíjelo pod etruským a řeckým
vlivem, a tak splývaly kulty rozdílného původu, které měly podobné rysy. Jupiter (nejvyšší bůh) je
ztotožněn s etruským Tiniou i řeckým Diem; jeho manželka Juno pak s etruskou Uni a řeckou Hérou.
Bohyně moudrosti, umění a řemesel Minerva byla Etruskům známa jako Menrva, Řekům jako
Athéna. Významné postavení měl Mars, bůh války (řecký Arés a etruský Mavors), který byl podle
legend otcem Romula a Rema. Apollo byl bohem světla a umění (řecký Apollón, etruský Aplu),
Neptunus byl bohem moře (řecký Poseidon a etruský Nethuns) a poslem bohů byl Mercurius (řecký
Hermes).
První monumentální stavby, které v Římě vznikly, byly chrámy. Nejznámější je Jovův chrám na
Kapitolu, do nějž dodal sochu známý sochař Vulca z Vejí. Jinak však byl Řím v republikánském
období jen málo výstavný.
Rozvoji literatury bránila napjatá situace ve městě. Sami Římané znali jen jednoduché až hrubé
frašky, předváděli mimické scény při slavnostech a svátcích a pronášeli jednoduché rytmizované
modlitby. S uměleckou vyspělou dramatickou tvorbou se seznámili až r. 364 pnl., kdy v Římě
vystoupili etruští herci a předvedli taneční scény za doprovodu píšťal.
První pokusy využít latinu jako literární jazyk učinil Řek (Lucius Livius) Andronicus, který byl
zajat po porážce Tarentu a působil jako vychovatel v rodině Livia Salinatora. Později byl propuštěn
z otroctví a dostal rodové jméno svého bývalého pána. Přeložíl do latiny Homérovu Odysseiu, složil
latinsky několik tragédií a sborovou kultovní píseň. Jeho činnost spadá do 3. st. pnl. a vytváří
předpoklady k dalšímu rozvoji latinské literatury.
Výjev bohyně Tellus z obětního oltáře, který senát
nechal udělat na oslavu Augustova vítězství.
141
Náboženský život v Římě
V Římě má náboženství důležitý význam. Všechny státní akty byly
provázeny náboženskými úkony. Nasvědčuje tomu i to, že k prvním
monumentálním stavbám, které na území Říma vznikly, patřily chrámy.
Z toho plyne, že význam kněží v Římě byl značný. Římané věřili v řadu
božstev, jejichž existenci a projevy shledávali v přírodních silách. Mezi
nejstarší bohy patří Volcanus, bůh ohně nebo Ceres, bohyně polní půdy.
V době královské se římské náboženství rozvíjelo pod etruským vlivem.
Za rané republiky to bylo pod vlivem řeckým. Docházelo tak ke splývání
náboženských představ.
Význačné místo mezi římskými božstvy měl Mars, bůh války, který byl
v římských legendách uváděn jako mýtický otec zakladatelů Říma Romula
a Rema, dále Apollo bůh umění a Neptunus bůh moře.
Bohyně plodnosti a polní
půdy - Ceres
142
Rozvoji literární činnosti v raně republikánském Římě bránila napjatá vnitřní situace. Sami Římané
znali jen jednoduché frašky a mimické scény. S umělečtějším projevem dramatické tvorby se
seznámili až v roce 364 př.n.l., kdy v Římě vystoupili etruští herci. O využití latiny jako literárního
jazyka se někdy v druhé polovině 3 st.př.n.l. pokusil Řek Andronicus. Přeložili do latiny Homérovu
Odysseiu a složil několik tragédií.
ŘÍM A PODROBENÍ ITÁLIE
Vlastní římské státní území zabíralo jen asi 1/6 italské půdy. S poraženými nepřáteli nakládal Řím
jako s formálními spojenci a uzavíral s nimi smlouvy. Římští spojenci byli většinou římskými
poddanými, avšak stupeň nátlaku, který byl na ně vyvíjen, byl případ od případu různý. Římané
ponechávali spojencům autonomii. Odepřeli jim však právo na zahraniční politiku a na vlastní
rozhodování ve vojenských otázkách. Privilegované místo mezi spojenci měli Latinové. Jejich největší
výsada byla v tom, že se stávali plnoprávnými římskými občany, když se přestěhovali do Říma.
Některá spojenecká města dostávala od Římanů statut tzv. municipia. Obyvatelé municipií se stávali
římskými občany a někdy měli právo i volit. Nejpevnější oporou římské říše však byly kolonie.
Nazývala se tak města, do nichž byly vyslány skupiny římských občanů (obvykle 300 rodin) .
Nejstarší římská kolonie založena v Ostii. Byla námořním přístavem Říma. Další kolonie vznikali na
pobřeží Tyrhénského moře v Antiu a v Terracině. Důležitým pomocníkem při dobývání dalších území
byla výstavba silnic. Po nich mohli být rychleji dopravováni vojáci do napadených provincií. Po
silnicích se také dopravovalo zboží (ekonomika).
Mezi nejznámější silnice patří ta, která vede z Říma do Capuy, další pak spojuje Řím s Lukou v Etrurii
a jiná vede na pobřeží Jaderského moře. Největšího mocenského rozmachu dosahuje Řím asi ve 3
stol.př.n.l. kdy sjednocuje Apeninský pol. A navazuje přátelské styky s Egyptem.
Vzniká tak říše, která se vyrovná Řecku nebo Kartágu.
HELÉNISTICKÉ STÁTY
(276-30 př.n.l.)
Nová mocenská situace ve východním Středomoří a na předním východě
Mocenská mapa východního středomoří v helénistickém období je zcela odlišná od situace
v klasickém období řeckých dějin. Ani jeden z vedoucích řeckých států v 5. a 4. stol. Nehrál
významnou politickou úlohu. Řím dokončuje sjednocení Itálie.
Politické jeviště východního středomoří ovládaly v helénistické době především tři velmoci,
nástupnické státy říše Alexandra Makedonského. Ptolemaiovská říše měla centrum v Egyptě,
seleukovská říše v severní Sýrii. V průběhu 3. stol.př.n.l. byla vytvořena odštěpením od seleukovské
říše parthská a řecko-baktrijská říše.
V Řecku hrál významnou úlohu aitólský spolek, ovládající v době rozkvětu téměř celé střední Řecko a
achajský spolek, který měl pod svou mocí téměř celý Peloponnés. Samostatnou úlohu hrála Kréta,
jehož města vytvořila načas nepříliš pevný spolek. Se svými četnými přístavy se Kréta postupně stala
jednou z hlavních základen pirátů. Filippos V.Makedonský např. piráty přímo podporoval, aby uškodil
143
svému nepříteli, ostrovu Rhodu. Rhodos se v helénistické době stal významným obchodním státem a
jeho loďstvo bylo hlavním nepřítelem pirátů.
Mezi menší státy v Malé Asii patřil především Pergamon s Rhodem, nejdůležitější spojenci Říma. Na
severu Malé Asie existovaly malá království, která se nenechali pokořit (Bíthýnie, Kappadokie,
Pontos). Konečně na severním pobřeží černého moře po obou stranách Kerčského průlivu vznikla říše
bosporská s vládnoucí dynastií Pairisadovců.
VELKÉ HELÉNISTICKÉ ŘÍŠE
Byly to monarchie, v nichž veškerá moc byla soustředěna v rukou panovníka, který vládla s pomocí
své družiny (příbuzní, přátelé) a dobře vybudované byrokracie
Říše Ptolemaiovců – rozsáhlá říše. Dosáhla rozkvětu ve 3 stol.př.n.l. Centrem říše byl Egypt
s hlavním městem Alexandrií, kde sídlil panovník s dvorem a centrální kanceláří. Hlavou státu byl
sám panovník. Nejvyšším úředníkem po něm byl dioikétés (správce) jemuž podléhaly jednotlivé
resorty aparátu s mnoha sty úředníky. Jedním z nejdůležitějších resortů byla správa hospodářství, které
bylo centrálně řízeno. Tak byly vydávány příkazy o rozsahu osevních ploch různých plodin a o výši
povinných dávek z výtěžku. V některých výrobních odvětvích dokonce existoval i královský monopol,
např. ve výrobě oleje. Území Egypta je rozděleno na Horní a Dolní Egypt a ty zase dále na nomy
(okresy) a ještě menší územní jednotky vesnice. V čele nomů stáli stratégové, kteří dozírali na
bezpečnost a soudnictví.
Hlavní město říše Alexandrie se brzy stalo nejvýznamnějším hosp. a kulturním centrem helénistického
světa. Její přístavy mohli přijímat největší lodi své doby. Kilometr dlouhé molo spojovalo s přístavem
ostrov Faros, na němž stál sto metrů vysoký maják, počítaný mezi sedm divů světa.
Mimoegyptská území byla spravována různými formami. Řeckým městům byla většinou ponechána
jejich vláda. V některých však sídlil královský správce a vojenská posádka. Území některých měst
byla předána jako dar královým příbuzným. Většinou však byla všechna území pod přímým či
nepřímým vojenským a někdy i správním dohledem.
Říše Seleukovců – nejrozsáhlejší část Alexandrovy říše, ale právě proto nejméně sourodou a nejméně
stabilní. Zaujímala v podstatě území bývalé perské říše, zvětšené o východní území dobytá
Alexandrem. Na konci 4.stol.př.n.l. však Seleukos I. Postoupil svá území v Indii po neúspěšném
střetnutí s maurijským vládcem Čandraguptovi. Za vlády Antiocha II (261-246) ztratili Seleukovci
další území na východě z nichž vznikla říše řecko-baktrijská. V době svého největšího rozkvětu
ovládala skoro celý dnešní Afghánistán. Ke konci vlády Antiocha II. Se odtrhla ještě parthská říše.
Pod vládou dynastie Arsakovců vytvořili silnou říši. V 1. stol př.n.l. prožívá říše Seleukovců
definitivní úpadek a ztrácí na úkor parthské říše veškerá východní území (Mezopotámie, Arménie).
V roce 64 př.n.l. Římané ukončili existenci říše.
Seleukovská říše se dělila na satrapie. V čele satrapií, které byly ohrožovány nepřítelem stáli vojenští
stratégové. V ostatních to byli satrapové se soudní a finanční pravomocí. Satrapové Makedonského
původu měli vždy vojenské velení. Satrapové jiného původu měli u sebe makedonského vojenského
velitele. Důležitou část armády tvořili váleční sloni získávaní z Indie. Prostředky pro správu státu
získávají Seleukovci z výtěžku královských pozemků a z daní. Daně byly vybírány prostřednictvím
dynastů, místních velmožů. Zdanění podléhala také města, která byla nejprivilegovanější součástí a
oporou seleukovské moci a to v hosp. i kult. ohledu. První dva Seleukovci (Seleukos I., Antiochos I.)
144
jsou po Alexandru Makedonském největšími zakladateli měst především v Malé Asii a
v Mezopotámii. Čtyři nejdůležitější nová města v Sýrii jsou Antiocheia, přístav Sleukia a Laodikeia,
Apameia. Nová města nebyla většinou ani formálně svobodná. Byla řízena velitelem seleukovské
posádky nebo královským zmocněncem (epistatés). Král však vždy zůstával suverénním vládcem
měst. Projevovalo se to např. tím, že byl ve městech zřizován královský kult.
Makedonská říše Antigonovců – nejmenší ze tří velmocí byla nejjednotnější. Vládl zde král
s velkostatkářskou šlechtou a do značné míry rolnickou armádou. Teprve koncem 3 stol.př.n.l. byla
výrazně doplňována žoldnéři. Negativním důsledkem této národní jednoty bylo, že se Antigonovcům
nikdy nepodařilo integrovat do jednoho státního svazku mimomakedonské oblasti, především Řecko.
Makedonie hrála díky své pevné teritoriální základně, přírodnímu bohatství a dobře vycvičené armádě
významnou úlohu v dějinách 3. a 2.stol.př.n.l., především také svým rozhodným odporem proti římské
expanzi.
MENŠÍ HELÉNISTICKÉ STÁTNÍ ÚTVARY V ŘECKU A NA PŘEDNÍM VÝCHODĚ
Pergamská říše – hlavní město Pergamon ležící na řece
Kaiku asi 25 km od Egejského moře. Sloužilo diadochu
Lýsimachovi jako úkryt pro válečnou pokladnu.
Důstojník,který ji střežil (Filetairos) přešel r. 283 na stranu
Seleukovu a vládl pak v Pergamonu až do své smrti. Stal se
zakladatelem dynastie Attalovců. Jeho synovec Eumenés I.
(263-241) rozšířil území v boji proti Seleukovcům na celé
údolí Kaiku a jeho nástupce Attalos I. Potom získal
královský titul. Attalos úspěšně bojoval s maloasijskými
Kelty, kterým odmítl platit dosud běžný tribut. Koncem jeho
vláyd byla už pergamská říše nejsilnějším státem v malé
Asii. Soupeřství s Makedonií vedlo Attala I. Spolu
s Rhodem ke spojenectví s Římem. Jeho nástupci zůstali
Římu věrni a hráli ve 2.stol. málo sympatickou úlohu
pomahačů Říma. Poslední pergamský panovník Attalos III.(138-133) odkázal svou říši Římu.
Attalovci podporovali řeckou kulturu a umění. Pergamon byl sídlem významné sochařské školy a jeho
knihovna byla druhá největší po alexandrijské. Hospodářská prosperita spočívala především ve
využívání přírodního bohatství země – ložiska stříbra, obilnářství, dobytkářství, textilní výroba a
výroba pergamenu. Vedle papyru nejdůležitější materiál, na který se ve starověku psalo.
Rhodos – získal jako obchodní centrum a námořní dopravce význam, až když se alexandrovi podařila
otevřít cesta do Egypta a na Kypr. Rhodos se stal ve 3.stol.př.n.l. nejbohatším státem. Rhodos byl
řízen umírněnou vládou bohatých občanů spjatých s námořním obchodem a hrál ve 3 stol. Všemi
helénistickými mocnostmi uznávanou úlohu ochránce námořního obchodu proti pirátům. Popularita
ostrova se ukázala, když byl v roce 227 postižen zemětřesením. Pomoc přišla od všech tří
helénistických mocností. Koncem 3.stol. se Rhodos stal spolu s Pergamem významným spojencem
Říma. Pro sympatie k Makedonii, které projevil během její třetí války s Římem, přišel Rhodos o
většinu území mimo vlastní ostrov a prohlášení ostrova Délu svobodným přístavem r.168 jej připravilo
o jeho výsadní obchodní postavení a velkou část příjmů. Kolosální bronzová socha boha Hélia,
patrona ostrova, vysoká 33 m a stojící při vjezdu do přístavu, byla považována za jeden ze sedmi divů
světa. Byla zničena r. 227 zemětřesením.
Velký oltář nalezený v Pergamonu
145
Bosporská říše – byla založena kolem r. 480 př.n.l. ze spolku drobných řeckých měst. Hl. město byla
Sinopa. Království bylo pod vedením dynastie Archeanaktovců. Ti však byli v polovině 5. stol.
Vyhnáni Athénami, které dosadili na trůn dynastii Spartokovců. Během jednoho století vlády této
dynastie se mimořádně upevnili styky s Athénami, jejichž zásobování záviselo na bosporském obilí.
Rozvinutý obchod s obilím vedl ke koncentraci zemědělské půdy a ke vzniku vrstvy velkých držitelů
země.
Výpravami Alexandra M. nebyla bosporská říše dotčena, vliv helénismu se však Bosporu nevyhnul.
Od smrti Pairsada I: r 311 začali být bosporští vládcové považování po úmrtí za bohy. Bosporská říše
byla významným útvarem při nejsevernějších hranicích řeckého osídlení. Vedla boje s kočovníky,
zasahovala svým loďstvem po celém Černomoří, kde jejím hlavní sokem byla Hérakleia Pontská na
jižním pobřeží. Ve 2.stol. vzniklo u dnešního Simferopolu mocné středisko Skýtů. To ohrožovalo
Chersonésos na Krymu i jeho spojence, bosporskou říši. V důsledku toho skončili styky Bosporu
s Athénami a došlo postupně k úpadku. Roku 107 př.n.l. byl zavražděn Pairisad V. a došlo k předání
království do rukou Mithriadata VI. Po jeho porážce zde vládli jeho prořímští spojenci. Jejich vláda
skončila
Roku 67 n.l.
Aitólský spolek - Základním územím federálního aitólského státu bylo sdružení aitólských obcí
v západní části středního Řecka. Bylo to území zaostávající za rychlým vývojem ostatního Řecka.
Volné sdružení aitolských obcí existovalo již v 5. st. př. n. l. Ve 4. st. př. n. l. pevně organizovaný
aitólská stát, který hrál v bojích významnou úlohu.
Největšího vrcholu tento spolek dosáhl ve 3. st. př. n. l. Aitólové získali kontrolu nad delfskou svatyní
a úspěšně ji bránili proti Keltům. Aitólský stát zahrnoval kromě celého středního Řecka i některé
oblasti Peloponésu (Messénie, Arkádie). Díky nepřátelství k Makedonii se stali spojenci Římanů
v Řecku. Jejich spolupráce s Antiochem III. vedla na počátku 2. st. př. n. l. k jejich pádu. Roku 189 př.
n. l. přijali postavení Římu poddaných spojenců a ztratili mimoaitólská území i mezinárodní význam.
Hlavou federace byl každoročně volený nejvyšší vojenský velitel. Lidové shromáždění se scházelo
dvakrát do roka (na začátku a na konci války). Rada spolku měla přibližně tisíc členů. V době války
bylo řízení státu svěřeno do rukou 30 apoklétů. Členové spolku měli rovnocenné občanské právo (i
občané neaitólských obcí, kteří se zde usadili).
Achajský spolek - Jádrem byla federace měst v Achai (oblast na severním pobřeží Peloponésu),
založená roku 280 př. n. l. Na počátku 2. st. př. n. l. Achajové ovládli téměř celý Peloponés. Význam
stoupal za Arátose ze Sikyónu, jehož protimakedonská politika získala podporu Ptolemaiovců a
Sparty. Získal Korint, Megalopoli, Argos a osvobodil Athény. Nakonec se Achájové stali
makedonským spojencem v bojích proti Spartě. Roku 198 př. n. l. achajský spolek přešel na stranu
Říma, což vedlo v achajském spolku k řadě sporů. Roku 168 př. n. l. byla část Achajů odvezena do
Říma jako rukojmí a v roce 146 př. n. l. byli Achajové poraženi, spolek byl rozpuštěn a Korint srovnán
se zemí.
Přehled politických dějin helénistické doby
146
Období rozkvětu helénistických států
(3. st. př. n. l.)
Každá helénistická říše si hlídala, aby její soupeři nenabyli příliš velké moci. K diplomatickým i
válečným střetnutím docházelo v několika oblastech – v Sýrii, v Egejském moři a nově v Řecku.
V boji o Sýrii a Foiníkii šlo o středomořské zakončení karavanových obchodních cest a o přístavy
v Egejském moři. V tzv. syrských válkách bojovali Seleukovci a Ptolemaiovci. Šlo jim o ovládnutí
Egejského moře a přístup k řeckým žoldnéřům, kolonistům a vzdělancům. Ptolemaius II. zvítězil v 1.
syrské válce, pak chtěl Makedonii zbavit vlády nad Řeckem. Ale tzv. Chremónidova válka (267 – 261)
skončila vítězstvím makedonského krále Antigona II. Gonaty. Po 3. syrské válce získal Ptolemaios
území v Thrákii. Syrských válek bylo celkem šest.
Řecko
Spartský král Ágis IV. Se pokusil řešit špatnou sociální situaci rozsáhlými sociálními reformami, byl
však svými odpůrci zabit. V jeho myšlenkách pokračoval král Kleomenés III., který porazil achajský
spolek a provedl ve Spartě násilný převrat. Pak zrušil dluhy, znovu rozdělil půdu, zvýšil počet
spartských občanů (udělením občanského práva periodikům). Vzbudil však odpor achajského spolku,
který se spojil s Makedonií. Makedonský král Antigonos Dósón v roce 222 porazil Kleomena v bitvě u
Sellasie. Makedonci tak znovu obsadili Korint. Antigonos Dósón vytvořil roku 224 helénskou ligu pod
makedonskou nadvládou. Došlo k válce mezi Aitóly a Makedonií, která skončila roku 217 mírem.
Helénistické státy v boji s Římem. Řím pánem východního středomoří.
Římané poprvé zasáhli na balkánský poloostrov už v roce 229 – 228 v krátké válce proti ilyrským
pirátům. Římský zásah učinil konec pirátství v Jaderském moři. Oba spolky Římu poděkovaly. To
vzbuzovalo obavy Makedonie. Když Hannibal porazil roku 216 u Kann Římany, přistoupil
makedonský král Filippos V. na Hannibalův návrh a vstoupil s Římany do tzv. 1. makedonské války.
Římanům se podařilo najít spojence – pergamskou říši, aitólský spolek a některé peloponéské státy
včetně Sparty. První makedonská válka skončila roku 205 mírem.
Roku 200 vypukla 2. makedonská válka, kde bojoval Řím proti Filippovi V., který začal zasahovat do
Malé Asie. Roku 197 Řím zvítězil.
Tímto zásahem Římanů do helénistického světa začíná úpadek dějin helénistických států a rozvíjí se
římská expanze.
Hlavní události ve východním Středomoří do konce helénistického období:
196 Římané vyhlašují „svobodu“ Řecka
192 – 188 vítězná válka Říma s Antiochem III.
189 aitólský spolek poddaným Říma
171 – 168 3. válka Říma s Makedonií (konec Antigonovců i Makedonie jako státu)
147
149 – 148 Makedonie římskou provincií
146 porážka a rozpuštění achajského spolku Římany
74 – 67 Kyrenaika, Kréta a Kilikie římskými provinciemi
64 konec říše Seleukovců; Pompeius zřizuje provincii Sýrii
30 konec říše Ptolemaiovců; Octavianus připojuje Egypt k Římu
Kultura helénistické doby
Kultura, která se vyvinula v helénistickém světě ve 3. – 1. st. př. n. l. byla v podstatě kulturou řeckou.
Ale byla v různé míře ovlivněna kulturami podmaněných národů. Řecký jazyk se stal úředním
jazykem na dvorech panovníků a také v nových městech v Přední Asii. Vyvíjí se společný řecký jazyk,
tzv. koiné, jehož základem byl attický dialekt.
S helénistickou kulturou se seznámili také Římané, jejichž kultura je od 2. st. př. n. l. v mnoha
odvětvích na helénistické kultuře přímo závislá.
Výchovný systém
Velký význam měl jednotný systém vyučování, na němž se podíleli profesionální učitelé – rétoři a
sofisté. Školy byly soukromé. Vyučování mělo naučit čtení, psaní a počítání (7 – 17 let). Kdo měl
možnost pokračovat, ten se pod vedením gramatiků učil staré autory, gramatiku, stylistiku, geometrii,
hudbu atd. Důležitou složkou výchovy byl také sport. Nejvyšším stupněm školy byl gymnasion (pův.
sportovní areál). Tam byla i veřejná knihovna. Řízením gymnasia byl pověřen státní úředník volený na
rok, gymnasiarchos. Dozor nad výchovou měl vychovatel, paidonomos. Vyšší výchova v gymnasiu
byla určena především pro mladíky z vládnoucích vrstev.
Existovaly také specializované vyšší školy – lékařské (ostrov Kóu), filozofické (Athény), literární
(Pergamon), přírodních věd (Alexandrie).
Specializované vědy
Vydávání spisů starých autorů – hlavně Homérových eposů Iliady a Odysseie. Zabýval se tím
Aristarchos ze Samothráky, který stál v čele alexandrijské knihovny. Studium starých autorů a
hodnocení jejích děl vedlo k vytvoření seznamů nejlepších z nich.
Další speciální vědou bylo studium řecké chronologie a řecké gramatiky (Aristofanés z Byzantia –
literární vědec a gramatik, spis „O analogii“ – pravidla řeckého skloňování). Dionýsos zvaný Thrák je
autorem nejstarší zachované řecké gramatiky.
Rozkvět věd přírodních a technických – biologie (Theofrastos z Lesbu), matematika (Eukleidés – spis
„Elementy“ – geometrické znalosti), astronomie (Aristarchos ze Samu – Země obíhá kolem Slunce;
Eratosthenés z Kyréné – vypočítal obvod Země). Matematikou, geometrií a fyzikou se zabýval
Archimédes ze Syrákús.
148
Literatura a umění
V Alexandrii vznikla helénistická básnická škola (zvaná
alexandrijská). Oblíbenýmí žánry byly epické básně, tzv. epyllia, a
epigramy. Básně byly učené, temné, často na motivy odlehlých bájí.
Některé nepřímo opěvovaly panovníky, jimiž byli básníci
podporováni. Významní básníci – Kallimachus (básně Aitia –
Příčiny), Apollón z Rhodu (epos Argonautika), Theokritus ze
Syrákús (Idyly – romantický život prostých pastýřů), Héród
(dialogické scénky z běžného života).
Nejvýznamnějším střediskem pro komedie byly Athény. Slavným
autorem byl Menandros. Nová komedie zavádí komické postavy
(chlubný voják, chytrý otrok, zamilovaný mladík apod.) a
zpracovává témata jako např. nešťastná láska, nalezení ztraceného
syna, intriky chytrých otroků aj.
Z výtvarného umění dosáhla největšího rozkvětu architektura
sloužící při stavbě nových měst. Typická jsou sloupořadí (stoá),
gymnasion, honosné úřední budovy a tržiště (agory). Centrem sochařství byl Rhodos (Héliova socha)
a Alexandrie. Figurky znázorňovaly realisticky scénky nebo postavy z běžného života (domácnost,
řemesla, zemědělství atd.).
Filozofie
Jejím cílem byl návod ke správnému nebo spokojenému osobnímu životu pro helénistického člověka,
který nemá vliv na řízení státu ani na svůj osud. Bohyně osudu Tyché byla velmi uctívaná.
Nejvýznamnější filozofické školy – stoicismus (zakladatel Zenón z Kitia) a epikureismus (zakladatel
Epikúros z Athén). Pronikly i do Říma. Existovaly také školy peripatetická, akademická, skeptická
(Pyrrhón z Élidy) a kynická.
VZNIK ŘÍMSKÉHO IMPÉRIA
Prameny
Polybios – antický historik; odveden jako rukojmí do Říma; dílo Dějiny – 40 knih (události od 1.
punské války až po vyvrácení Kartága) – zachovalo se pouze prvních 5 knih
Titus Livius – ovlivněn Polybiosem; jeho hlavním cílem bylo posílit u Římanů vlastenecký cit
Plútarchos – Souběžné životopisy – 50 biografií řeckých a římských historických i legendárních
postav, stavěl do dvojice osobnost řeckou a římskou
Mark Porcia Caton Starší – historický spis Počátky – vznik a nejstarší dějiny Říma; spis O zemědělství
Jeden z 7mi divů světa – Alexandrijský
maják, který se ovšem nezachoval.
149
Boj Říma o hegemonii v západním Středomoří
Hlavní konflikt ve Středomoří probíhal mezi Kartágem a Římem. První podnět k boji vyšel ze strany
Kartága. Do bojů zasáhla i helénistická Makedonie. Římské úspěchy se začaly projevovat také na
Balkáně, zejména v Řecku.
První punská válka
(264 – 241 př. n. l.)
Sjednocení Itálie pod římskou nadvládu vedlo k tomu, že se
začaly měnit vztahy mezi Římany a Kartáginci. Příčinou
prvního velkého konfliktu byla Sicílie. Na západě ostrova
byly osady Kartága a na východě byli Řekové. Římané si
podmanili jihoitalské město Rhégia (270 př. n. l.), čímž se
přiblížili Sicílii. Podnět k válce vyšel od Mamertinů
(kampánští žoldnéři), kteří se zmocnili části sicilského
území. Jejich centrem bylo město Messana. Došlo ke
konfliktu s Řeky, proto někteří požádali o pomoc Římany a
někteří Kartágiňany. Kartágo vyslalo vojenskou posádku,
což vedlo Řím k tomu, aby se také vojensky angažovali na
sicilském území. V roce 264 se Řím rozhodl vyhlásit Kartágu válku, která byla pro Řím prvním
krokem k nastolení hegemonie ve Středomoří.
Římská vojska dosahovala úspěchů, proto roku 256 přeplavili konzulové Atilius Regulus a Lucius
Manlius Vulso do Afriky 15 000 mužů, kteří měli dobýt Kartágo. Ale Sparťan Xanthippos, který stál
v čele kartáginských vojsk, Římany v roce 255 porazil. Hlavním bojištěm zůstala tedy Sicílie, odkud
kartáginský velitel Hamilkar Barkas (Blesk) útočil i na italské pobřeží. Římané tedy roku 242
zablokovali kartáginské opěrné body a v roce 241 došlo u Aegatských ostrovů k námořní bitvě, v níž
Římané vedené konzulem Gatulem dosáhli rozhodujícího vítězství. Kartágo ztratilo svá území na
Sicílii, Liparských ostrovech a bylo nuceno platit Římu 10 let vysoké odškodné. Nakonec Řím získal i
Sardinii a Korsiku.
Boje s Illyry a Kelty
Pobřeží dnešní Jugoslávie ovládaly illyrské kmeny, které přepadávaly obchodní lodě. To se Římu
nelíbilo a roku 229 vznikla válka, která skončila ústupky z illyrské strany.
V severní Itálii sídlili Keltové. Ale roku 232 Římané rozdělili půdu patřící Keltům nemajetným
římským občanům. Keltské kmeny pronikly 225 do střední Itálie, ale byly zatlačeni zpět. Roku 223
byli Keltové poraženi a severní Itálie se dostala pod římskou kontrolu.
Kartágiňané v Hispánii
Římská trinéma
150
Druhá punská válka
(218 – 201 př. n. l.)
Od roku 237 zaujal vedoucí postavení v Kartágu Hamilkar Barkas.
Snažil se obnovit velmocenskou pozici Kartága a usiloval o vojenské i
hospodářské ovládnutí Hispánie. Chtěli hispánské nerostné bohatství
(stříbro, měď). Roku 229 Hamilkar v boji proti hispánskému kmenu
padl a jeho nástupcem se stal jeho zeť Hasdrubal.
Hasdrubal působil v Hispínii jen krátce, ale významně. Založil tam
město Carthago nova (Nové Kartágo) a uzavřel smlouvu mezi Kartágem
a Římem (roku 226), která vymezovala sféru římského a kartáginského
vlivu v Hispánii. Hraniční čáru tvořila řeka Iberu (dnešní Embro). Po
jeho smrti se stal velitelem kartáginského vojska v Hispánii Hamilkarův
syn Hannibal.
Hanibal byl nadaný vojevůdce i politik, který chtěl odčinit porážku
Kartága v první punské válce. Hannibal roku 220 zaútočil na město
Saguntum – obchodní přístav, který si chtěl udržet nezávislost. Sagunťané požádali o pomoc Římany.
Ti požádali Kartágo o Hannibalovo vydání. Kartágo to odmítlo, což dalo podnět k válečnému
konfliktu.
V počáteční fázi druhé punské války vedl Hanibal, který přešel přes Iberu, Pyreneje a Alpy až do
Itálie, kde Římany porazil u Trasimenského jezera (217 př. n. l.) a u Kann (216).
Bitva u Kann posílila odhodlání Římanů k zahnání nepřátel z italského území. Účinkem se minul i
Hannibalův demonstrativní pochod k Římu v roce 211 př. n. l. (Hannibal ad portas – Hannibal před
branami). Vítězství u Kann tedy Kartágo nevyužilo ani vojensky, ani politicky.
Filippos Makedonský a první válka s Makedonií.
Dočasného římského oslabení se pokusil využít makedonský král Filippos V., který se snažil
skoncovat s římským vlivem v Illyrii. R. 215 uzavřel spojenectví s Hanibalem. Proti Filippovi se však
postavili Řekové sdružení v tzv. aitólském spolku, který byl římským spojencem. R. 205 uzavřeli
Římané s Filippem dohodu o rozdělení vlivu v Illyrii. V této době se také Římanům podařilo
zmocnit se celé někdejší kartaginské državy v Hispánii (206 př. n. l.). Tak získali pevné zázemí
k případnému útoku na Kartágo.
Poměry na Sicílii. Za druhé punské války se vyřešily i poměry na Sicílii s konečnou
platností ve prospěch Říma. V důsledku první punské války ovládali Římané větší část ostrova, jehož
ostatek nadále spravoval syrakuský král Hierón II., který s Římem udržoval přátelské vztahy. Když r.
215 zemřel, stal se jeho nástupcem jeho vnuk Hierónymos, stoupenec Kartága. Protiřímský směr si
syrakuská politika udržela i po r. 214, kdy Hierónymos padl za oběť spiknutí. Ze strategických
důvodů pokládali Římané za nezbytné zasáhnout na Sicílii vojensky. R. 212 Syrákúsy dobyli (při boji
byl zabit i matematik, fyzik a astronom Archimédes) a toto město se stalo centrem římské provinciální
správy na ostrově.
Hannibalova bronzová busta
151
Porážka Kartága. Hanibalova situace v Itálii se zhoršovala, měli velké problémy se
zásobováním a přísunem vojenských sil. Jeho záměrem bylo učinit konec římské nadvládě v Itálii.
Počítal s tím, že získá na svou stranu většinu italských kmenů, neboť u nich předpokládal nenávist
vůči Římu, a zároveň věřil, že jeho vpád bude zakončen rychlím vítězstvím. Dalším problémem byly i
první střety přímo na africkém území s prvními projevy římského vlivu. Kartágo totiž muselo čelit
útokům sousedních berberských kmenů, které se spojily s Římem a vázaly část kartaginských
vojsk. Navíc rostly u kartaginské aristokracie i obavy z přílišného růstu Hanibalovy osobní moci.
R. 205 byl v Římě zvolen novým konzulem Publius Cornelius Scipio (Starší), který se
rozhodl vést proti Kartágu rozhodující úder v Africe. R. 204 se pod jeho vedením vylodily v Africe
silné římské jednotky. Vzhledem k vážné situaci byl Hanibal z Itálie urychleně odvolán, avšak ani ten
už nemohl katastrofě zabránit. V r. 202 u města Zamy bylo kartaginské vojsko poraženo.
Vítězství Římanů znamenalo definitivní konec kartaginského velmocenského postavení. Mír
uzavřený r. 201 př. n. l. učinil z Kartága bezvýznamný stát. Muselo platit vysoké válečné odškodné,
zničit skoro celé válečné loďstvo a nesmělo vést válku ani na africkém území bez římského souhlasu.
Po porážce se Hanibal snažil dodržovat mírovou smlouvu a zabránit hrozícímu
hospodářskému rozvratu města. Jedním z prostředků Hanibalovy politiky bylo omezování vlivu místní
aristokracie. Její příslušníci ho nakonec donutili k útěku z Kartága. Zbytek svého života dožil ve
vyhnanství. Snažil se přesvědčit helénistické vládce, aby mu pomohli zastavit šířící se římský vliv.
V r. 183 pak spáchal sebevraždu, když se dozvěděl, že král Prúsiás ho chce vydat Římanům.
Zásahy Říma do východního Středomoří
Vznik nových mocenských vztahů, které se vytvořily na západě Středomoří na konci 3. stol.
př. n. l., se pro Římany stal základem k tomu, aby mohli začít zasahovat i do poměrů na východě
Středozemního moře. Poměry ve východní polovině Středomoří se do té doby utvářely jako výslednice
vztahů mezi vedoucími helénistickými říšemi (tj. mezi Makedonií, Sýrií a Egyptem). Na počátku 2.
stol. př. n. l. došlo k oslabení helénistického Egypta (zmatky na ptolemaiovském dvoře), z čehož těžila
Sýrie a makedonský král Filippos, který se zmocňoval míst v oblasti Propontidy, jež dosud ovládali
Ptolemaiovci.
Druhá válka s Makedonií.
Makedonská expanze vyvolávala u Římanů nespokojenost a obavy, stejně jako vznik jakési
makedonsko-syrské koalice. Její ostří směřovalo především proti Egyptu, ale současně bránilo
římskému vlivu ve východním Středomoří. Napětí mezi Římem a Makedonií vedlo k druhé
makedonské válce
(200-196 př. n. l.), v níž byli Makedonci poraženi. Museli Římu platit válečné odškodné, vyklidit
opěrné body v Řecku a v Thessalii a stáhnout se z černomořských úžin.
Římané v Řecku. Spartský král Nabis.
152
Římský vojevůdce Titus Quinctius Flamininus, který vedl boj proti Filippovi, slavnostně
proklamoval po svém vítězství svobodu řeckých států, jež byly dříve závislé na Makedonii. Tato
svoboda však byla pro Řeky značně omezená, protože Římané jim neposkytli skutečnou možnost
k samostatnému vývoji. Politický vliv v celém Řecku měla kdysi Sparta, která ho teď ztratila.
Poslední významnou osobností spartských dějin se stal Nabis, který byl králem od sklonku 3.
století př. n. l. Ten se snažil ve Spartě vytvořit pevnou osobní moc za pomoci ozbrojených složek.
Zaměřil se proti konzervativním aristokratům, propouštěl na svobodu helióty, přiděloval půdu
bezzemkům a nepohodlné aristokraty prostě vyháněl. Snažil se uchovat Spartě její nezávislé postavení,
to ji ale přivedlo do konfliktu s achajským spolkem řeckých měst i s Římany, kteří nechtěli trpět ve
svém řeckém protektorátu protivníka římské moci. R. 195 byl Nabis poražen a od r. 192, kdy byla
Sparta donucena vstoupit do achajského spolku, přestal spartský městský stát existovat jako
vojenský a politický činitel na řeckém území.
Válka s Antiochem III. Syrským
(192-188 př. n. l.)
Současně s řešením situace v Řecku došlo k prvnímu válečnému střetnutí mezi helénistickou Sýrií a
Římem. Na počátku 2. stol. př. n. l. se zvýšil na východě vliv krále Antiocha III., jehož zásluhou se
seleukovská Sýrie stala na krátkou dobu snad největší mocností tehdejšího starověkého světa. Sýrie se
zmocnila zejména důležitých opěrných bodů v Malé Asii, ovládaných dosud Ptolemaiovci a snažila se
zasahovat i do poměrů v Řecku. To však vyvolalo odpor Římanů, kteří byli podporováni achajským
spolkem. R. 192 vypověděli Antiochovi válku (tzv. syrská válka), která skončila římským vítězstvím.
Antichos musel vydat všechny své válečné slony i loďstvo. Současně byl omezen i vliv v Malé Asii,
kde Římané podporovali pergamského krále Eumena II. Pergamské království se v této době stalo
s římskou mocí důležitým činitelem v strategicky významné oblasti Středomoří.
Definitivní vítězství Říma nad Makedonií a Kartágem
Římané považovali za nutné vyřešit poměr s helénistickou Makedonií a Kartágem, živořícím a
úzkostlivě dodržujícím římské požadavky plynoucí z uzavřené mírové smlouvy.
Třetí válka s Makedonií (171-168 př. n. l.) Po smrti krále Filippa nastoupil na trůn jeho syn
Perseus, který byl mluvčím protiřímsky smýšlejících makedonských skupin. Napětí zostřoval
makedonské pokusy zasahovat do poměrů v Řecku a Malé Asii.
Všechny tyto okolnosti vedly r. 171 k třetí válce mezi Římem a
Makedonií.
Ta skončila římským vítězstvím u Pydny r. 168. Mír uzavřený o rok
později znamenal konec římské nezávislosti. Byl rozdělena na čtyři
oblasti, které byly formálně samostatné, ale nesměly mezi sebou
navazovat ani hospodářské, ani politické styky. R. 148 se stala
Makedonie součástí římské říše.
Marcus Porcius Cato (Starší), byl
tím, který se díky svému
opakovanému výroku: „Ceterum
censeo Carthaginem esse
delendam“ – „Ostatně soudím,
že Kartágo musí být zničeno!“
153
Třetí punská válka
(149-146 př. n. l.)
V západním Středomoří se římské ozbrojené akce soustředily na hispánské území, kde na počátku 2.
stol. př. n. l. došlo k velkému povstání domácích iberských kmenů proti Římanům. O římské úspěchy
se zde zasloužil známý římský politik Marcus Porcius Cato (Starší) a Tiberius Sempronius
Gracchus, otec proslulých sociálních reformátorů Tiberia a Gaia Graccha. Třetí punská válka byla
uměle vyvolaná Římany, kteří jinak neměli důvod k napadení nepřátelského města. Převaha zřetelně
byla na straně Římanů. Kartaginci byli ochotní jednat o mír, ale římský velitel Publius Cornelius
Scipio Africanus Mladší stanovil tak tvrdé podmínky, že se vzchopili k zoufalé obraně. R. 146 však
byli na hlavu poraženi. Kartágo bylo srovnáno se zemí.
Zničení Korintu a dobytí Řecka
Téhož roku byla dovršena i římská expanze v Řecku. Achajský spolek se v té době dostal do sporu se
Spartou a řešil jej ozbrojeným útokem na město. Ve snaze udržet si své postavení začali členové
spolku provádět radikální sociální politiku vyúsťující v rušení dluhů a propouštění otroků, kteří pak
byli přijímáni
do armády. Římané vystoupili s návrhem, aby Sparta a některá další města byly vyloučeni, což však
odmítaly Athény. Římané zasáhli: achajský spolek byl rozbit, Korint, který byl pokládán za
iniciátora achajských akcí, byl srovnán se zemí a řecké území se dostalo do římského područí.
Tím se Řím stal ve druhé polovině 2. století impériem. Poražením Kartága a Makedonie se
zbavil nejnebezpečnějších protivníků ve své bezprostřední blízkosti. Závažnějším konkurentem zůstala
jen seleukovská Sýrie, která však byla oslabena porážkou, jež uzavřela první ozbrojený římsko-syrský
konflikt.
Vnitřní vývoj a organizace Římské říše
Sociálně ekonomický vývoj římské společnosti
Vznik světové římské říše měl závažné následky pro sociálně ekonomický vývoj římské
společnosti.
Nobilita a státní forma římské říše. (Nobilita = privilegovaná, zámožná vrstva společnosti)
V řadách nobility si získali vedoucí místo příslušníci malého počtu rodin, kteří měli určující vliv na
správu římského státu (Claudiové, Corneliové,..). Ačkoli z řad nobility vyšli mnozí čestní i osvícení
politikové, působil vzestup její moci negativně na její příslušníky, mezi nimiž se začala šířit korupce,
morální úpadek,..
Snahou nobility bylo přizpůsobit s co nejmenšími úpravami stávající zřízení novým poměrům
tak, aby jeho původní rámec zůstal nedotčen. Tento cíl mohl být splněn jen v určité míře a na určitou
dobu. Bylo např. možné ponechat bez větších změn římské zřízení v době, kyd byl římský vliv
154
omezen na Itálii, jejíž území bylo k římskému státu připoutáno sítí spojeneckých smluv. V této formě
však bylo obtížné začlenit do rámce římské říše mimoitalské provincie.
Správa provincií. Jezdecký stav. Administrativu provincií se Římané snažili řešit zvýšením
počtu úředníků tak, že pro každou provincii byl každoročně volen správce s titulem praetora. Zásady
správy byly v rozličných oblastech různé. Zákony provincie přihlížely k vývoji a stavu každé oblasti.
Při jejich realizaci však záleželo na praetorovi, stejně jako hospodářské využití a výběr daní. Při této
činnosti se uplatnili zvláště tzv. jezdci (equites), kteří vedle senátorského stavu zaujali v této době
vedoucí místo v římské společnosti. Jezdcům bylo zadáváno provádění velkých veřejných staveb a za
určitý obnos jim bylo pronajímáno i vybírání určitých daní v provinciích, které se nazývaly publicum
⇒ jezdci publikáni. Činnost publikánů a dalších úředníků
vystavoval obyvatele provincií silnému hospodářskému
tlaku. R. 149 př. n. l. musel být v Římě zřízen stálý soud,
který stíhal římské úředníky vydírající obyvatele provincií.
Protože ve středomořském světě existovala řada
měn, nabývali na významu směnárníci, kteří
zprostředkovávali jejich výměnu, poskytovali půjčky,…
Začal se rozvíjet i obchod penězi, lichva. Finanční
transakce se staly doménou jezdců, Italiků a cizinců,
hlavně Řeků. Od r. 220 byli z obchodního podnikání
vyloučení senátoři.
Otroci. Neustálé války byly zdrojem velkého
počtu otroků. Středisko obchodu s otroky bylo na ostrově Délu. Pracovali v zemědělství, vykonávali
řemesla, domácí práce, živili se jako pedagogové,…Rozvoj otrokářských výrobních vztahů vedl
k určité stratifikaci v řadách otroků. Výrazné rozdíly se objevily zejména mezi městskými a
venkovskými. Městští otroci žili v příznivějších podmínkách a snáze získávali svobodu. K jejímu
udělení vedly různé důvody.
Rolníci a sestavování armády. Hospodářským základem římského městského státu bylo
drobné zemědělství. Rolníci představovali důležitou složku římské společnosti i z toho důvodu, že od
druhé punské války tvořili většinu mužstva římské armády. Tíže vojenských povinností byla přesunuta
na středně majetné vrstvy, kdežto politická rozhodující moc zůstávala nejbohatším třídám. Od
poloviny 2. stol. pociťoval Řím potřebu stálé a profesionální armády.
Hanibalův pobyt v Itálii vedl k zpustošení italského venkova, což způsobilo úpadek drobného
zemědělského hospodaření. Postupně zde získávali moc pozemkoví vlastníci, kteří se zmocňovali
půdy malých i středních usedlostí. Tento stav byl příznakem rozkladu sociálně ekonomických základů
římského městského státu.
Kultura
Pronikání helénistické kultury do Říma. Na
kulturní vývoj Říma působil helénistický řecký svět.
Helénistické výtvarné umění a literatura se staly předmětem
obdivu a zájmu. Znalost řečtiny se stávala v Římě
nezbytnou, byla uznána za dorozumívací jazyk
Nejznámější výjev z římské mytologie – vlčice kojí
Romula a Réma. Etruská socha tzv. Kapitolské
vlčice je z bronzu a pochází z počátku 5. století
př.n.l. Postavičky Romula a Réma byly doplněny
až v renesanci.
Pohled na Forum Romanum
155
v středomořské oblasti. Mnozí vzdělaní Římané podlehli působení helénistické kultury a stali se jejími
nadšenými propagátory (př. Scipionus Mladší). Tato kultura si v Římě však našla i odpůrce (př.
Marcus Porcius Cato). Velmi silně se šířily zejména řecké náboženské představy. O vlivu řecké
slovesné tvorby na rodící se latinskou literaturu poskytují konkrétní představu zachované komedie
dvou nejznámějších římských komiků Plauta a Terentia Afra.
Město Řím. Hlavními rysy republikánského Říma byly dřevěné domy, křivolaké ulice,
nedostatečná hygiena, apod. O architektonické obohacení města se zasloužil Marcus Porcius Cato,
který dal r. 184 př. n. l. vystavět první baziliku, sloužící jako kryté shromáždiště při obchodních
jednáních, soudních řízeních i běžných denních stycích. Postupně se pak začaly stavět sloupořadí,
mosty, cirky, amfiteátry,…
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE
(ve středu 2. století př. n. l.)
Období, v němž se utvářelo římské impérium, lze označit za vrcholnou fázi římské republiky.
Nobilita a její nejvyšší mluvčí – senát –dosáhla nejvyššího úspěchu ve své politice tím, že pod jejím
vedením se Řím stal uznávanou velmocí. Vytvoření světového impéria bylo vojenskou záležitostí a
Řím ji dokázal úspěšně vyřešit. Obtížnější problémy jim tvořilo spravování těchto provincií. Nutnost
vytvořit fungující římskou administrativu, která by
respektovala jak římské, tak místní zájmy v jednotlivých
provinciích, se stala jedním z ústředních problémů římské
republiky.
Druhý problém vyvolal růst sociálních protikladů
na italském venkově. Velké majetkové rozdíly vytvářely
ohnisko nebezpečného sociálního napětí.
Přesto, že vznik impéria přinášel závažné sociálně
ekonomické otázky, jejichž řešení se později ukázalo nad
síly římské republiky, formovaly se uvnitř římského státu síly, které měly přímý zájem na rozšíření
říše. Patřili k nim obchodníci, jezdci, ale i římský lid, který ve válečných taženích vedoucích k získání
nových provincií i bohaté kořisti viděl cestu ke zlepšení své nepříznivé sociální situace.
KRIZE A ZÁNIK REPUBLIKY
V posledním století republiky se Řím vyvinul v celistvou říši, pod kterou patřila významná
středomořská centra předchozího civilizačního vývoje. Nejvýznamnějším rysem tohoto procesu byly
války, které vedly zásadním změnám v mocenských vztazích středomoří.
Dále měl na události v této době veliký vliv pozvolný úpadek republikánských institucí
v Římě a jejich vyřazování z aktivního života. Rozklad republikánské státní moci a růst sociálních
protikladů vedl k zostření třídního boje.
Zasedání senátu (obraz Cesara Maccariho)
156
V této složité situaci pořádek v Římě závisel tedy na armádě, která zachovávala jednotu v celé
říši. Hlavním cílem v tomto politickém boji bylo ovládnutí armády, jejíž nejvyšší představitelé se
stávali hlavními politickými a státními představiteli.
Důsledkem krize a zároveň východiskem z této situace bylo nastolení vlády silného
jednotlivce, který by ovládal armádu a ta by tvořila oporu jeho moci.
Z tohoto hlediska lze rozdělit období vleklé krize a pádu římské republiky rozdělit do
několika chronologických úseků:
a) zostření sociálních protikladů a třídního boje jako projev krize republiky v 2./1. stol. př.n.l.
b) boje mezi populáry a optimáty a Sullova diktatura jako 1.pokus jednotlivce o ovládnutí říše
c) 1. triumvirát jako přechodná forma k prosazení Caesarovy osobní moci
d) 2. triumvirát jako přechodná forma k nastolení osobního režimu Octaviana-Augusta
e) římská společnost a její hlavní proměny v době krize republiky
Prameny
Dion Cassius (2./3. stol. př.n.l.). Zpracoval římské dějiny od počátku do první třetiny 3. stol. Z těchto
pramenů se zachovaly pouze spisy o událostech od r. 68 do r.10 př.n.l.
Appiános (2. stol př.n.l.). Vylíčil složitou, pozdně republikánskou epochu. Krizi a pádu
republiky věnoval 5 knih, které známe pod jménem Občanské války. Líčí v nich události od
vystoupení Tiberia Sempronia Graccha do r.35 př.n.l.
Gaius Sallustius Crispus (86-35 př.n.l.). Byl Caesarovým přívržencem a ostře kritizoval
upadající nobilitu. Válku, kterou vedl Řím v letech 111-105 př.n.l. v severoafrické Numidii proti králi
Jugurthovi, popsal ve spisku Válka s Jugurthou.V díle Spiknutí Catilinovo popsal pokusy o
uchvácení moci Lucia Sergia Catilina v letech 66 a 63 př.n.l.
Marcus Tullius Cicero (106-46 př.n.l.). Ve svých rozsáhlých spisech popisuje myšlenkový a
politický život na sklonku republiky.
Gaius Julius Caesar (100-44 př.n.l.). Je autorem dvou spisů, v nichž zachytil závažné epochy
své vojensko-politické a životní dráhy. V Zápiscích o válce galské (7 knih) popisuje tažení do Galie
v letech 58 a 52/51 př.n.l. V Zápiscích o občanské válce (3 knihy) popisuje Caesar první dva roky
svého konfliktu s Pompeiem.
Plútarchos. Suetonius. K literárním pramenům dějin posledního století republiky se řadí
Plútarchovi biografie (např. Marius, Gracchové, Sulla, Pompeius). Caesarovu osobnost zpracoval i
římský životopisec Suetonius (1./2. stol.) ve svém díle Dvanáct císařů.
Počátky krize. Zostření sociálních protikladů
157
Římské zemědělství
Sociálně ekonomická situace v Římě koncem 2. stol. př.n.l. svědčila o postupném rozkladu
principů, na nichž byl založen Římský stát. Zvláště aktuálním problémem se stalo zemědělství,
protože bylo základním kamenem římského hospodářství a vlastnictví půdy určovalo společenské a do
značné míry i politické postavení.
Zemědělstvím se zabýval i Cato, který napsal spis O zemědělství.
Latifundie. Latifundizace probíhala nejdříve na Sicílii, která je známa svou úrodnou půdou.
Velkých pozemkových komplexů se zde užívalo jako pastviny pro dobytek. Hlídáním dobytka byli
pověřeni otroci, kteří zaplavovali Sicílii. Cato doporučoval, aby se s otroky zacházelo dobře, aby
nikdy nestrádali hlady apod. Sicilští statkáři však nebyli ke svým otrokům zrovna ohleduplní. Otroci
byli ponecháni vlastnímu osudu, většinu roku trávili u svěřených stád. Otroci se živili loupežemi a
stali se postrachem sicilského venkova.
Povstání otroků
Asi r. 136 př.n.l. propuklo velkou silou 1. hromadné povstání otroků. Pod vedením syřana
Eunoa (přijal jméno Antiochos) se otroci zmocnili velké části ostrova, mezi jinými i měst Henny a
Tauromenia. Vzpoura byla neobvykle veliká, přispěl k tomu i fakt, že většina otroků pocházela ze
Sýrie. To usnadňovalo jejich dorozumívání a postup proti společnému nepříteli-sicilským statkářům a
Římu, který Sicílii pomáhal. Pod vedením Antichose se otrokům podařilo vybudovat vlastní stát.
V r. 132 př.n.l. se Římu po tvrdých bojích podařilo povstání na Sicílii potlačit. Sicílie však
dále zůstala ohniskem neklidu. V letech 104-101 př.n.l. zde Římané museli potlačovat 2: vzpouru.
V čele této vzpoury stál syrský otrok Salvius (přijal jméno Trýfón).
Sicilská vzpoura měla ohlas i v Itálii. Došlo k povstáním v Římě a v italských městech
Sinuesse a Minturnách, dále v Athénách a na ostrově Délu.
Povstání Aristoníka. Ve 30. letech 2. stol. př.n.l. došlo v Malé Asii k povstání, které vedl Aristoník.
Podnět k tomu dala závěť posledního pergamského krále Attala III. ten byl oddaným přívržencem
Říma a odkázal své království Římu. To se nelíbilo jeho bratrovi Aristoníkovi, který si dělal nároky na
trůn. Snažil se zabránit vykonání závěti vzpourou a získal si sympatie chudších vrstev a otroků.
Bohaté pergamské vrstvy podpořily Říma pomohly potlačit vzpouru. Pergamské království se stalo
římskou provincií, která dostala jméno Asie.
Pokusy o řešení agrárního problému - Bratři Gracchové
Italské ze zemědělství šlo se zpožděním ve stopách
sicilského, takže se Římané začali obávat, aby také nedošlo
ke vzpouře. Část nobility se pokusila najít řešení, jak těmto
problémům předejít, byli ochotni učinit určité ústupky, které
by vedly všeobecně ke větší stabilitě Říma a celé Itálie.
Tiberius Sempronius Gracchus a Gaius Gracchus
158
Představitelem této skupiny nobility byli Tiberius Sempronius Gracchus a jeho mladší bratr
Gaius.
Tiberius Sempronius Gracchus, ten si jako první z politiků uvědomil skutečnost, že likvidací
drobných samostatných usedlostí římský stát přichází o společenskou vrstvu, která byla až dosud
hlavní oporou jeho hospodářské i vojenské síly. Rolníci, kteří přišli o půdu, odcházeli do Říma, kde
prodávali své hlasy soupeřícím kandidátům a žili z milodarů. Italské zemědělství upadalo a obilí
muselo být dováženo ze zámoří.
R. 133 př. n. l. prosadil Tiberius Gracchus ve fumkci tribuna lidu pozemkovou reformu.
Stanovil maximální přípustnou výměru půdy získané jednotlivcem z veřejného pozemkového fondu na
500 jiter. Pro případ, že by statkář měl dva syny zvýšil maximum o 500 jiter (každý syn 250 jiter).
Půda, která přesahovala stanovené maximum 1000 jiter, se měla rozdělit na pozemky po 30 jitrech,
které měly být přiděleny bezzemkům. Touto reformou se mělo obnovit drobné zemědělství na italské
půdě a omezit růst otroků a posílit římskou armádu. Proti této změně se postavila konzervativní část
nobility a senátu, který se postavil na stranu lafundistů. Tříčlenná komise nestihla reformu dodělat
v době Tiberiova tribunátu. Při ucházení o další tribunát došlo v Římě k nepokojům, při nichž byl
Tiberius zabit.
Gaius Sempronius Gracchus, mladší bratr Tiberia a tribun lidu v roce 123 př. n. l., dal
podnět k dalšímu postupu. Gaius chtěl vytvořit širokou protisenátní frontu, která měla slučovat
všechny ostatní složky římského obyvatelstva. Proto prosadil zákon o levném prodeji obilí chudým
občanům, a aby si naklonil jezdce, prosadil zákon, který dovoloval publikánům vybírat výhodně daně
v provincii v Asii. Chtěl vyřešit i otázku římských spojenců, jimž bylo odmítáno udělit římské
občanské právo. Gaius navrhoval toto právo udělit, aby se předešlo hrozícím konfliktům. To vyvolalo
nesouhlas u senátu i lidu, který se obával dělení se s větším počtem občanů o své výhody. Sociální
situaci římského obyvatelstva mělo vyřešit zakládání nových kolonií. Gaius založil první
mimoitalskou kolonii na území zničeného Kartága, což vyvolalo velký odpor. Při nepokojích byl v r.
121 př. n. l. Gaius Gracchus zabit.
Tak skončil pokus o agrární reformu, která měla mimi jiné předejít narůstání krize republiky.
Rozvoj latifundií byl na sklonku 2. stol. př. n. l. tak silný, že se mu nedalo čelit administrativně
politickou cestou. Rozdělování pozemků pokračovalo i po smrti Gaia a počet drobného rolnictva na
přechodnou dobu stoupl. V r. 111 př. n. l. byl však vydán zákon, jenž dovoloval přidělenou půdu
volně zcizovat.
Optimáti a populáři
Problémy tedy dále přetrvávaly a Římané k jejich projevům museli zaujímat příslušná
stanoviska, která odpovídala vlastním zájmům. Konzervativní složky vytvořily skupinu zvanou
optimáti (optimus = nejlepší). Ti usilovali o omezení počtu lidí podílejících se na správě státu a
snažili se zabránit novým pokusům o reformní hnutí. Hlavní politickou oporou této skupiny byl senát.
Druhou skupinu tvořili populáři (popularit = lidový), jejichž cílem byly hospodářské a politické
reformy, které měly zabezpečit klid a mír. Orientovali se na masové akce a snažili se využívat hlavně
lidových sněmů. K polulárům se hlásili mnozí jezdci, městští řemeslníci i některé radikální vrstvy
římského obyvatelstva. Politický boj vyústil až v ozbrojené střetnutí. Obě strany se opíraly o římskou
armádu, která se koncem 2. st. př. n. l. přeměnila ve sbor složený z nemajetných občanů sloužících za
žold.
159
Mariova vojenská reforma
Tuto reformu provedl čelný představitel populárů Gaius Marius.
Podnětem k ní byly události v severní Africe na území numidského
království. Po smrti tamního panovníka Micipsa (stoupenec římské
říše) se jeho adoptivní syn Jogurtha zbavil svých dvou bratrů a
snažil se oslabit závislost numidského království na Římu. V letech
111 – 105 př. n. l. došlo k válce. Jogurtha postavil svou obranu na
podplácení římských politiků, kteří se nechali často zlákat. To
vyvolalo nepokoj lidových mas v Římě a v r. 107 př. n. l. bylo
velení svěřeno oblíbenému politikovi G. Mariovi. Ten se snažil co
nejdříve válku ukončit, a proto učinil řadu opatření. Zaměřil se na
zvýšení disciplíny v římské armádě a na zlepšení bojeschopnosti.
Do vojska začal přijímat dobrovolníky bez ohledu na jejich
majetkový cenzus (poskytl jim výzbroj a vyplatil žold). Tím položil
základy pro profesionální armádu v antickém Římě. Po skončení
služby - až 16 let – měli vysloužilci dostávat příděly půdy
v italských městech.
Vítězné zakončení války r. 105 př. n. l. bylo prvním Mariovým velkým úspěchem. Jeho
zásluhou byl také odražen vpád germánských Teutonů a Timbrů, které pronikly z Jutského pol.
(Timbrové) a Holštýnska (Teutoni), napříč Evropou. V alpské oblasti u Arausia v Galii se jim
podařilo Římany r. 105 př. n. l. porazit. Potom však zvítězil G, Marius u Aquae Sextiae r. 102 př.
n. l.. Definitivní porážku zasadil u severoitalských Vercell.
Marius byl největší osobnosti římských dějin na sklonku 2. st. př. n.l. a těšil se velkým
sympatiím zejména chudých občanů. Jejich mluvčími byli tribunové lidu Lucius Appuleius
Saturninu a Gaius Servilius Glaucia, kteří požadovali radikální snížení ceny obilí pro chudé a
snažili se dopomoci Mariovým vysloužilcům k přídělu půdy v severní Africe. Těmito radikálními
požadavky však oba politikové ztratili podporu oficiálních osobností (senátoři, jezdci). Při nepokojích,
vyvolaných nespokojeností nižších vrstev, zakročil proti Saturninovi i Glauciovi sám Marius, čímž
dal najevo, že nehodlá radikální sociální požadavky prosazovat. Smrt těchto tribunů způsobila, že
Marius ztratil oblibu u mnoha příznivců. Proto raději přijal diplomatické poslání na východě.
Spojenecká válka a Sullova diktatura
Vznik žoldnéřské armády vytvářel předpoklady mimojité k tomu, aby se uplatňovala i jako
mocenská složka ve vnitropolitickém boji. V boji o ovládnutí armády měli úspěch jak optimáti, tak
populáři. Tím se stupňovalo politické napětí, což vedlo k občanským válkám.
Válka Říma s italskými spojenci
(90 – 88 př. n. l.)
Gaius Marius (žil v letech 157 – 86
př.n.l) od malíře Johna Vanderlyna.
160
Než došlo ke střetnutí mezi populáry a optimáty, byli
Římané nuceni vést krátkou, ale krvavou válku se svými italskými
spojenci – Italiky. Ti požadovali uznání plného římského práva,
což znamenalo zrovnoprávnění z Římany.Gaius Gracchus byl
prvním římským politikem, který si vážnost situace uvědomoval,
ale k uspokojivému řešení nedošlo. R. 91 př. n.l .učinil Tribun
lidu Marcus Livius Drusus krok k udělení občanského práva
římským spojencům. Podpory se nedočkal ani u senátu, jezdců ani
u římského lidu. Násilná Drusova smrt vyvolala rozhořčení u
italských spojenců a následně válečnou akci. S výjimkou větší
části etruských měst a Umbrie povstali proti Římu všechny
významné italské kmeny. Válka se spojenci, zvaná i jako válka
s Marsy, trvala od r. 90 do r. 88 př. n.l .
Válka vyčerpávala obě strany tak, že přistoupily k smírnému řešení. Proti Římanům navíc
vystoupil král Mithridatés VI. Eupátor, který začal ohrožovat římskou državu v Malé Asii. Téměř
všem vzbouřencům, sídlících jižně od řeky Pádu, byla římská občanská práva udělena. Tím došlo
k právně politické integraci Itálie.
Lucius Cornelius Sulla
Za války se spojenci se na římské straně vyznamenal zejména konzervativní politik a
představitel optimátů Lucius Cornelius Sulla. Dříve na sebe upozornil zajetím Jogurty, když sloužil
jako quaestor v Mariově vojsku. Po skončení spojenecké války se Sulla snažil o to, aby oslabil Mariův
vliv a zaujal sám čelné místo v politickém životě.
Válka s pontským králem Mithridatem VI. Na určitou dobu byl však Sulla nucen soustředit se na
poměry na východě. Mithridatés VI. Byl králem v Pontu, samostatném království ležícím na jižním
pobřeží východní poloviny Černého moře. Za své vlády se pokusil vytvořit silnou říši, která by byla
schopna čelit římské expanzi. Získal kontrolu nad Krymem, Kolchidou i Malou Arménií. Hlavním
cílem byla však Celá Malá Asie, kde postavení Říma nebylo příliš pevné. Činnost italských
obchodníků a publikánských společností vyvolávala nespokojenost místního obyvatelstva. Na římské
straně zůstal Nikomédés III., kterého ale Mithridatés vyřadil z boje.
První válka (89 – 85 př. n. l.) přinesla Mithridatovi úspěchy. S výjimkou několika řeckých
měst ze zmocnil západní části Malé Asie. Z Mithridatova příkazu zde byli vyvražďováni všichni lidé
italského původu (80 000). Pak se zmocnil ostrova Délu a většiny území Řecka včetně Athén.
Marius a Sulla
Senát vedení proti Mathridatovi svěřil Sullovi. Mariovi přívrženci prosadili na lidovém shromáždění
za velitele Maria. Sulla použil armády stojící u italského města Noly, aby jejím prostřednictvím
prosadil své jmenování. Zmocnil se Říma a Marius byl nucen uprchnout do Afriky. Pak byl však Sulla
nucen zasáhnou na východě, tudíž z Říma odešel. To se stalo signálem pro Mariovi přívržence, kteří
se zmocnili kontroly nad Římem.
Mithridatés VI.Eupátor, král Pontu žil
v letech 120 – 68 př.n.l.
161
Na jaře 87 př. n. l. se Sulla vylodil v řeckém Épeiru. Záhy se ukázala, že sympatie Řeků
k Mithridatovi se rozplynuly. Sulla r. 85 př. n. l. dosáhl uzavření míru. Mithridatés se zřekl
zmocněného území, zavázal se platit odškodné a poskytl loďstvo pro Sullův návrat. Během Sullovy
nepřítomnosti se Marius v Římě vypořádal se svými odpůrci. Po jeho smrti pokračoval ve stejné
politice Lucius Cornelius Cinna, který byl zakrátko zavražděn.
Sullova diktatura
Sullův návrat do Itálie podnítil optimáty k novým akcím proti mariovcům. Sullovi stoupenci získali na
svou stranu jednotlivá italská města a v roce 82 př. n. l.si u Collinské brány vybojovali i vládu nad
Římem. Sulla se tak stal prvním samovládcem v římské říši. Užíval titulu diktátor, který mu byl
udělen lidovým shromážděním.
Sulla nelítostně likvidoval politické odpůrce, ti byli zapsáni do
zvláštních seznamů a veřejně vyvěšeny (proskripce). Proskribovaní byli
zbaveni ochrany a mohli být beztrestně zabíjeni. Kromě jiných přišlo o život
na 1 600 jezdců. Majetek byl konfiskován a rozdělen Sullovým
přívržencům. Sulla se snažil zvýšit vliv senátu, který formálně zůstával
hlavním činitelem politiky. Ve skutečnosti byl však Sullově vůli podřízen.
Počet senátorů se ze 300 zvýšil na 600, patřili do něj i jezdci, kteří zachovali
věrnost.
Sulla zvýšil i počet magistrátů. Funkci úředníků však omezoval na správní záležitosti a
zbavoval je jejich politické aktivity. Tribunům lidu bylo odňato právo navrhovat zákony a cenzura
zůstala neobsazena. Funkci konzulů a praetorů prodloužil z jednoho roku na dva s tím, že první rok
působili v Římě a druhý odcházeli do provincií jako promagistráti. Tím likvidoval princip anuity
(ročního trvání), který byl typickým znakem republikánských úřadů. Veteránům uděloval půdu přímo
v Itálii. V Římě mu mělo sloužit jako opora 10 000 otroků, patřících původně jeho odpůrcům, které
propustil na svobodu.
V říši a na jejich hranicích byl poměrný klid. Obavy vyvolávala jen Hispánie, kde byl jeden
z posledních Mariových přívrženců, Sertorius, který si zde vytvořil jakési vlastní impérium nezávislé
na římské říši. Na východě došlo k nevýznamnému druhému konfliktu s Mithridatem v letech 83 –
82 př. n.l . V r. 79 se Sulla překvapivě své vlády vzdal a o rok později zemřel.
Spartakovo povstání. První triumvirát.
Gaius Julius Caesar
Proti Sullovi vzniklo velké hnutí odporu. Po jeho smrti se poměry v římské republice opět
uvolnily. V tomto duchu byli nuceni vystupovat i někteří Sullovi přívrženci, mezi nimi zvláště Gnaeus
pompeius, zvaný Magnus. V 70. letech 1. st. př. n. l. byl Řím ve svízelné situaci – nevyřešená otázka
vnitřního politického uspořádání, nepříznivá zahraničněpolitická situace. Serturius v Hispánii se spojil
s Mithridatem VI.. R. 72 př. n. l. byl Sertorius odstraněn. V r. 74 př. n. l. vypukla třetí válka
s Mithridatem, která skončila r. 67 př. n. l. V samotné Itálii vzniklo v r. 73 největší povstání otroků.
Sulla se narodil v roce
138 př.n.l.
162
Spartakovo povstání
(73 – 71 př. n. l.)
Spartakovo povstání bylo důsledkem rychlého zvyšování počtu
otroků v Itálii během 1. st. př. n. l. V jihoitalské Capuy pod
Spartakovým vedením uprchla skupinka gladiátorů, k nimž se
začali přidávat venkovští otroci a svobodná venkovská chudina.
Spartakus chtěl odvést otroky, mezi nimiž bylo mnoho Keltů, do
vlasti. Proto chtěl nejprve dosáhnout alpských oblastí a odtud
uniknout z Itálie, ale od města Mutini se vrátil zase zpět na jih.
Odtud chtěl proniknout na Sicílii, ale to se neuskutečnilo. Neshody
mezi vůdci vzpoury oslabovaly celé hnutí, které začalo ztrácet
jednotu i síly. Římská vojska vedená Markem Liciniem Crassem sevřela otroky v jižním cípu Itálie.
V r. 71 př. n. l. došlo k rozhodující bitvě, v níž byli otroci poraženi. Spartakus byl zabit v boji a jeho
tělo nebylo nikdy nalezeno. Na 6000 otroků bylo ukřižováno podél Appiovy silnice spojující Řím
s Capuou.
Boje s Mithridatem a piráty
Catilinovo spiknutí
Ve východní části Středozemního moře se značně rozvíjelo pirátství. Hlavní základnou pirátů
se stala maloasijská Kilikie. Protože zásobování Říma záviselo do značné míry na dodávkách obilí
z východních zemí, měl rozvoj pirátství na říši velký vliv. K vážné situaci říše přispěl i Mithridates,
který se r. 74 př. n. l. naposled pokoušel rozbít římské pozice v Malé Asii. Boj proti němu byl svěřen
Luciovi Liciniovi Lucculovi.
Pompeius a Crassus
V r. 70 př. n. l. se stal konzulem Gnaeus Pompeius a jeho úředníkem byl Marcus Licinius Crassus. I
když oba byli Sullovými stoupenci, postarali se o obnovení práva tribunů lidu a znovu byla uvedena
cenzura. S pomocí řečníka Marca Tullia Cicera mu byla svěřena velitelská moc ve východní oblasti.
Zasadil vážné údery pirátům, ukončil válku s Mithridatem a r. 64. př. n. l. připojil k říši Sýrii. Tím
ukončil samostatný vývoj seleukovské říše.
Cicero a Catilina
Během pobytu Pompeia na východě sílil vlil Cicerona
v Římě. V r. 63 př. n. l. se stal konzulem a zlikvidoval
pokus o státní převrat organizovaný Luciem
Seregiem Catilinou. Ten usiloval o nastolení vlastní
moci. Zorganizoval v Římě početné spiknutí a
Spartakus byl původně gladiátor.
Cicero
Caesar je autorem Zápisků o
válce galské, ovšem píše o
sobě ve třetí osobě. Dílo tedy
bylo propagandistické – mělo
za úkol oslavit jeho činy.
Caesarovo autorství bylo
odhaleno náhodou, ještě za
163
shromáždil dobře vycvičené vojsko , které měl v záloze v Etrurii. V bitvě byl však poražen. Toto
spiknutí představovalo vážný otřes v dějinách římské republiky.
Gaius Julius Caesar
První triumvirát
Caesar byl vzdálený příbuzný Gaia Maria a ve svých politických počátcích vystupoval jako
jeho nástupce, čím si získal široké sympatie. K politické dráze mu však chyběli potřebné peníze, které
si zajišťoval půjčkami, tím rostla jeho zadluženost. U jeho věřitelů se musel zaručit sám Marcus
Licinius Crassus. R. 62př. n. l. byl Caesar praetorem a o rok později propraetorem v Hispánii,
kde shromáždil velké jmění. Narážel na odpor senátu, který se obával růstu moci jednotlivců.
Nedůvěru projevili především vůči Pompeiovi.
První triumvirát R. 60 př. n. l. tři muži, v jejichž rukou byla skutečná moc nad impériem –
Pompeius, Caesar a Crassus, uzavřeli tajnou dohodu, tzv. triumvirát. Rozdělili si mezi sebou vliv
v římské říši. Na východě byla schválena Pompeiova opatření a Caesar se stal konzulem na rok 59.
V této době prosadil agrární zákon, podle něhož došlo k dělené půdy v Kampánii, vystoupil proti
vydírání provinciálů a zavedl zveřejňování akt z jednání senátu a na lidových sněmech. Senát se tak
dostával pod kontrolu veřejnosti.
Caesar v Galii Po skončení svého konzulátu se Caesar odebral do Galie. Dříve než odešel, postaral
se o odstranění z Říma nejvlivnějších politiků – M. T. Cicero a M. P. Cato Mladší. Byl přijat zákon o
vyhnanství každého, kdo popraví bez řádného soudu římského občana, co ž se týkalo Cicerona, který
dal potrestat smrtí Catilinovy stoupence. Cicero tedy odešel do Řecka. M. P. Catovi bylo svěřeno
diplomatické poslání na Kypru.
R. 50 př. n. l. podrobil Caesar celou Galii Římu. Triumvirát byl prodloužen o pět let. Při
tomto jednání Bylo Caesarovi ponecháno velení v Galii a Pompovi přidělena správa v Hispánii. Ten se
však zdržoval převážně v Římě a upevňoval styky se senátem. Crassus měl mít vliv na východě, tam
se pokusil o výpravu proti Parthům, ale r. 53 př. n. l. byl poražen a zabit v bitvě u Karrh. To
znamenalo konec triumvirátu a zvýšení napětí mezi Caesarem a Pompeiem.
Nepokoje v Římě
Občanská válka mezi Pompeiem a Caesarem
Nejisté poměry ve městě vedly některé jednotlivce k ozbrojování svých otroků, kteří měli
terorizovat politické odpůrce. R. 52 př. n. l. došlo ke střetnutí takových dvou skupin nedaleko Říma,
z nichž jedna byla ve službách Publia Clodia Pulchra a druhá republikána Tita Annia Milona. Clodius
byl zabit a jeho smrt vyvolala nepokoje v Římě. Clodiovi přívrženci rozpoutali kampaň proti
Milonovi, který byl donucen odejít do vyhnanství. Ve snaze učinit přítrž dalším nepokojům učinil
senát r. 52 př. n. l. Pompeia konzulem bez kolegy. Měl současně podržovat prokonzulskou
pravomoc a mimořádný úřad, v něm měl pečovat o zásobování Říma potravinami.
164
Caesr byl v té době zaměstnán povstáním Keltů, vedeném Vercingetorixem. Do událostí
v Itálii zasahoval prostřednictvím svých přívrženců. Pompeius usiloval o zbavení Caesara vojenského
velení. Prostřednictvím Scribonia Curiona se Caesar obrátil na Řím s návrhem vzdát se svých armád,
učiní-li tak i Pompeius. Odmítavá Pompeiova odpověď byla předehrou k občanské válce (49 – 45 př.
n. l.), v níž Caesar zvítězil. Počátkem r. 49 př. n. l. překročil říčku Rubico, která dělila předalpskou
Galii od vlastního italského území, se slovy „Kostky jsou vrženy“. Pompeje uprchl do Řecka, kde byl
r. 48 př. n. l. u Farsálu poražen, odtud chtěl uprchnout do Egypta. Egypťané ale nechtěli riskovat
konflikt s Caesarem, proto Pompeia zavraždili. V Egyptě se vylodil i Caesra a s jeho podporou se
vládkyní Egypta stala Kleopatra. Tento Caesarův čin vyvolal mezi Římany a královninými odpůrci.
Tak vznikla alexandrijská válka, která skončila Caesraovým vítězstvím.
Caesarova samovláda
I kydž Caesar zachoval republikánské zřízení, může být považován
za prvního římského císaře. Používal oslovení diktátor. Královský titul
prozíravě odmítal. Pochopil, že impérium musí být budováno na jiných
základech, než bylo. Uděloval římské občanské právo i provinciálům.
Výchozím bodem jeho opatření bylo odstranění sociálních protikladů a
nastolení pořádku v provinciích i v hlavním městě. Například statkáři měli
povinnost zaměstnat určitý počet svobodných pracovníků, což mělo zabránit
růstu otroků na venkově. Plavém vítězství upustil od obávaných proskripcí a
svěřil některým svým protivníkům význačná místa v politické správě. Začal
připravovat armádu proti Parthům, ale toto tažení se neuskutečnilo. 15.
března 44 př. n. l. byl při zasedání senátu zabit fanatickými republikány. V čele stál Marcus Iunius
Brutus a Gaius Cassius Longinus.
Druhý triumvirát
Octavianus
Ve zmatcích po Caesarově smrti se jeho přívrženci semkli v boji proti republikánům. Výrazem
jejich jednoty byl druhý triumvirát, který r. 43 př. n. l. uzavřeli Marcus Antoniu, Gaius Jilius
Caesar Octavianus, Caesarův dědic a adoptivní syn a Marcus Aemilius Lepidus. Druhý triumvirát
byl legalizován rozhodnutím lidového shromáždění.
Jedním z prvých opatření triumvirů byly proskripce, jimž padla za oběť řada republikánů.
Jedním z nich byl i M: T. Cicero. V r. 42 př. n. l. porazila vojska triumvirů u makedonského města
Filipp jádro republikánských vojsk. V r. 36 př. n. l. docílil Octavianus politickými machinacemi
Lepidova opuštění triumvirátu Až. Do své smrti r. 12 př. n. l. byl nejvyšším pontifikem. Marcus
Antonius navázal spojení s Kleopatrou a posiloval své pozice na východě. Octavianus se orientoval na
západ. K rozhodujícímu střetnutí došlo r. 31 př. n. l. v námořní bitvě u Aktia, ležícího na západním
pobřeží Řecka. Antonius a Kleopatra prchli do Egypta a v bezvýchodné situaci spáchali sebevraždu.
Octavianus tak připojil k římské říši i Egypt. Dovršil tak proces, v němž se Středomoří dostalo pod
římskou nadvládu.
Marcus Iunius Brutus
165
Římská společnost v dobe krize republiky
Společnost a stát
Rozklad republikánskeho zřízení byl provázený vzrůstem počtu římských občanů, protože římské
občanské právo přestalo v této době být výlučně městskou záležitostí.
Rozšíření římského občanstva na italskou oblast povzneslo Itálii na úroveň privilegiovaného
ríšského centrálního území, přičem Řím, hlavní město říše, se začal na konci republiky měnit v
svéjbytný velkoměstský organizmus, nadřazený všem ostatním končinám impéria. (město Řím – v
politickém významu zůstával, ale i po architektonické a urbanistické stránce, za jinými významnými
městy této doby. K zásadnímu obratu v jeho celkovém vývoji došlo až za Caesara.)
Osobný režim opírající se o sílu ozbrojených vojenských složek v římském impériu, byl
faktickým popřením republikánských principů a vedl k praktické likvidaci republikánských institucí.
Přesto že římský senát si nadále zakládal na svém postavení bylo v důsledku iniciativy silných
jednotlivců zatlačován na druhou kolej a měnil se čím dál tím zřetelněji v jejich nástroj. Rovněž také
lidové shromáždění ztratilo nakonec svůj význam a římský úřední aparát byl zbaven možnosti
projevovat vlastní politickou aktivitu.
Z rukou římské nobility, rozložené mravně a politicky přecházela moc na silných jednotlivcích a na
dravé obchodní a peněžní kruhy, prosazující se na území říše i mimo ni.
Provincie
V posledním století římské republiky vzrůstá důležitost provincií. Hospodářská exploze provincií
byla chaotická a než římský stát z něj těžili podnikaví jednotlivci.
Právo
Vytvářely se počátky jakéhosi mezinárodního práva a některé zásady se vázaly také na svobodné
„neobčany“, cizince, kteří se dostali do sporu s římslým občanem. Zvýšení počtu a rostoucí složitost
přípůdů, které bylo nutné řešit soudně vyvolávaly potřebu zbavit se soudně řádění strnulého
formalizmu. Zároveň tím přibilo také specializovaných soudních komisí, které projednávaly přestupky
určitého druhu, např. volební podvody, úkladné vraždy, spronevěru státního majetku apod.
Vývoj římskeho práva za republiky byl bezprostředně ovlivnitelný právní čistotou prétorů.
Kultura
Je pochopitelné, že dobová situace utvářela vhodné podmínky pro rozvoj prózy s aktuální
politickou tématikou, v které se odrážely současné problémy. Takovýmto druhem bylo hlavně řečnění,
které umožňovalo nadaným jednotlivcům působit na široké vrstvy římského obyvatelstva. Mezi známé
řečníky patřili bratři Gracchové, Cicero, Caesar i Marcus Antonius, který se proslavil hlavně řečí
pronesenou nad hrobem Caesara, v kterém zapůsobil na římské obyvatelstvo tak, že se postavil proti
Caesarovým vrahům.
166
Víra v republikánské principy a instituce byla otřesená a současně s tím upadala také tradiční
římská morálka, kdy ideálem byl občan podřizující svoje vlastní zájmy potřebám celku. Tyto ideje se
však přestávali respektovat, protože vlivní Římané toužili po bohatství. Jejich ideálem byl jedinec
stojící nad společností, kterou formuje a řídí podle vlastních představ.
Působení řecké kultury - Poznávání řeckých uměleckých
a literárních výtvorů bylo velkým inspiračním zdrojem pro mnohé
z představitele římského kulturního života, pro které byla znalost
řečtiny a hlavních oblastí řeckého ideového odkazu samozřejmostí.
Marcus Tullius Cicero - Šířil řecké filozofické myšlenky spolu s
Carem, napsal množství filozofických spisů, ale neprojevil se v nich
jako originální myslitel. Jeho metodou bylo vybírat názory ze
starších filozofických děl a uvádět je v nový celek. Byl známy svou
širokou znalostí řeckých autorů a v jeho spisech se zachovaly cenné
informace o spisovatelích a dílech, které se do dnešní doby
nezachovali. Psal jako první filozofické pojednání v latině – stal se
zakladatelem latinské terminologie.
Titus Lucretius Carus - byl nadšeným stoupencem řeckého
filozofa Epikura. Ten hlásal materialistické myšlenky přičemž jeho
hlavním cílem bylo zbavit lidstvo strachu před smrtí a před bohy
a dopomoci mu tak k pozemském blaženosti. Zpracoval Epikurovo
učeni v mohutné filozofické básni O podstatě přírody.
Římska lyrika - Rozvrácená doba zanikající republiky vedla u
některých umělců také k odklonu od skutečnosti, k úniku k mytologickým námětům, k zahledění se do
vlastního nitra a citových problémů, k úsilí o naprostou formální dokonalost... (např. Catullus)
Náboženstvo. Rozvracející se styky s východními oblastmi a příchod různých skupin orientálního
obyvatelstva do Říma měli závažné důsledky pro rozvoj náboženských představ v Říme a postupům
doby a v celém západním Středomoří. Jejím prostřednictvím pronikali do Itálie rozmanité východní
kulty, které si získávaly rostoucí počet vyznavačů. Za republiky se rozšířil kult egyptských božstev
Isidy a Osirida a maloasijské bohyně Má.
Výtvarné umění. Řecká umělecká díla, která se do Říma dostávaly jako vojenská kořist anebo
jako vyhledávaný obchodní předmět, působili na římskou vzdělanou veřejnost tak silně, že hned úplně
podlehli řeckému vkusu. Na tato skutečnost měla vliv také na přítomnost řeckých výtvarných umělců,
architektů a uměleckých řemeslníků v Říme. Na druhou stranu však dospěli Římané k osobitému
uměleckému projevu, a to v realistickém sochařském portrétu a v tzv. historickém reliéfu,
zachycujícím vojenské scény, oběti bohům.
Římska říše na konci republiky
Poprvé – a naposledy – v dějinách lidstva bylo celé Středomoří sjednocené pod politickou vládou
jediného státního útvaru a tvořilo součást jedné světové říše. Sjednocení významných oblastí
v Evropě, Asii a Africe pod římskou nadvládou mělo závažné důsledky pro další rozvoj
středomořského světa. Římská expanze vytvářela příznivé předpoklady politických, hospodářských
a jiných styků mezi jednotlivými částmi říše, ale nedokázala vytvořit vhodné administrativní formy
Titus Lucretius Carus – jeho
nejslavnější citát: „Život si
nekoupí nikdo, však užívat ho
může každý.“
Paradoxem je, že ať byl
velkým propagátorem života,
zemřel v roce 55 př.n.l., kdy
spáchal sebevraždu
otrávením.
167
pro různorodé provinciální území a pro římské impérium také hranice, které by mu poskytovaly
přirozenou ochranu a současně mu sloužili i jako výchozí přístup k dalšímu pronikání do neřímského
světa.
Závažný problém, který odumírající republika přenechávala nadcházejícímu císařství byla hlavně
otázka vztahů mezi římským impériem a východní parthskou říší. Parthská říše byla za republiky
prvním starověkým státem , který se dokázal úspěšné ubránit před římskou vojenskou expanzí.
Starší doba železná (halštatské období)
Počátky doby železné
Asi od roku 1000 p.K. se ve střední Evropě rozšiřuje používání drobných železných nástrojů, v 8
st. jsou už z nového kovu vyráběné také některé zbraně a také klesá počet archeologicky známých
osad. Pokračuje rozpad rodových svazků a silné osobnosti se emancipují z pokrevního společenstva.
V průběhu 7 st. se v střední Evropě konstituovala nová společnost, běžně používající železné
zbraně a nástroje. Výtvarnou kulturu nazýváme halštatskou (podle naleziště Hallstatt
v Rakousku). S rozvojem výroby nastal další rozvoj řemesel a obchodu – roste majetková a sociální
diferenciace – vytváří se bojovnická vrstva.
Zatím co na východě střední Evropy se pod nomádském vlivem rozšílila jízda na koni, bojovníci
západnějších kultur používali vozy tahané koňmi. Bojovník stál na dvojkolovém voze buďto sám,
anebo se svým vozatajem.
Rozdíly ve vybavení hrobů bývají značné, v nejbohatších z nich leželi zesnulí na švorkolesových
vozech. Ženské hroby jsou vždy podstatné chudší a určitě ani společenské postavení žen za živa
nebylo valné.
Vlastní doba halštatská
Zabírá 7. a 6. st. p.K. , mnohé její prvky se však projevují ještě také ve dvou následujících stoletích.
Ve východní časti uherské kotliny a jihovýchodní časti Polska se usídlili thrácke a jim příbuzné
kmene. Většina keramiky je hrubší, zato kovové zbraně jsou nezřídka vynikajícími výrobky
uměleckého řemesla. Koncem 7 st. sem pronikli Skýtovia, jejichž bojové družiny se dostávali ještě
hlouběji do Evropy.
Pokračovatelem popelnicových polí středodunajských je tzv. východohalštatský či východoalpský
okruh. Typická je pro něj bohatá symbolika, figurální a nefigurální (bronzová vědra s reliéfnou
figurální výzdobou). Obecným rysem v keramice je zdůraznění vertikály – nádoby mají vysoké hrdlo.
Na Dolní Rakousko a jihozápadní Slovensko zasáhl typ Statzendorf-Gemeinlebarn s plastickou
a rytou figurální výzdobou na keramice. Kultura horákovská na jižní Moravě je známa hlavně
z bohatých hrobů pod mohylami. Mrtví byli uložení v pravouhlých komorách dřevěné konstrukce
a některé obsahovaly kromě jiného i části koňského postroje. Vyniká malovaná keramika
s geometrickými vzormi a slunečnými symboly (Čechy, Bavorsko, Slezsko).
168
V Čechách středních a severozápadních, je dedicem kultury knovízské kultura bylanská, známá
především bohatými „knížecími“ hroby kostrovými, kde je do hrobové komory přidáván vůz nebo
jeho součást. Keramika získává poprvé charakter zboží produkovaného profesionálními hrnčířskými
dílnami. Halštatská kultura jihočeská a západočeská je chudší.
Halštatské skupiny se také vyskytují v jihozápadním Německu a východní Francii, které mají také
podobný ráz.
Švýcarské halštatské skupiny jsou na západě příbuzné východofrancouzským, v kantóně Tessin se
od 6 st. p.K. rozvíjí kultura Bellinzona. Nejbohatším střediskem oblastí Horního Bavorska, Horního
Rakouska a Salcburska je okolí Hallstattu v Salcburku se svými solnými doly.
V lužické kulturní oblasti byl kulturní vývoj halštatu úzce spjatý s předcházející lužickou kulturou.
V Sasku a Lužici je pokračovatelkou místní lužické skupiny kultura billendorfská. Pokračovaním
lužické (slezské) kultury ve východních Čechách je kultura platěnická.
V 6 st. p.K. se začaly rozšiřvat opevněná hradiště a v této době ovládají Skýtové severní černomoří.
Jejich kultura byla ovlivněná Řeky. Nad hroby svých vládců stavaly obrovské mohyly, v kterých byli
někdy usmrcované také vdovy a služebníci krále. Nejlepší zlatnicke práce 5. a 4. st. p.K. byly nalezené
ve Skýtii, pocházející z řeckých dílen, ale zhotovované podle skýtskeho vkusu. Dostávaly se do
kontaktu také s praslovanskými, prabaltskými a ugrofínskymi kmeny na severu a severozápadě.
Závěrečný stupeň halštatský
S počátkem laténského období dochází ve střední Evropě k novému zvýšení hustoty osídlení,
vytváří se síť opevněných hradísek a dochází ke vzniku skutečných kmenových knížat, jejich vládci
sídlili na opevněných hradištích a bývali ukládaní do hrobu s nádherou vskutku královskou. Prostí
příslušníci kmenu bývali naopak ve skromných pravouhlých chatách, zčásti zahloubených pod zem,
a byli pochováváni v chudobně vybavených žárových hrobech. Vládci a jejich dvory dovážali ze
Středomoří víno a luxusní předměty; k dochovaným patří hlavně etruské bronzové konvice a řecké
malované vázy. Střední Evropa tak poprvé navazovala kontakty a antickou civilizací.
Vyšší kulturní úroveň dosahují území, které se dostaly do užšího kontaktu s antickým světem.
Čechy ležely na periférii tohoto vývoje, avšak i tady se objevili také etruské zobákovité konvice
z bronzu a dokonce i řecká malovaná keramika.
Keltové
Hlavním dokladem keltského osídlení ve střední Evropě jsou plochá
kostrová pohřebiště (3. a 2. stol. př. n. l). Byli zde pohřbíváni hlavně
členové bojových družin se zbraněmi a jejich ženy se šperky. Hroby bez
milodarů patřily nejspíš otrokům a hroby významných osobností byly
obehnány zvláštním příkopem.
Z řemesel se rozvíjelo především kovářství – výroba zbraní pro válečná
tažení. Železářství kvetlo především tam, kde byl dostatek železných rud
(u Kladna, Krušné hory, Brněnsko, Prostějovsko). Těžba stříbra a
Pozůstatek po keltském osídlení
169
rýžování zlata poskytovaly suroviny pro keltské mincovnictví. Keramika byla vyráběna v dílnách na
rychle rotujícím hrnčířském kruhu.
Keltská oppida
Od 2. stol. př. n. l. vznikala tzv. keltská oppida jako výrobní, obchodní a správní střediska. Byla
většinou opevněna a v mnohém připomínala současná středověká města. Zdi opevnění byly kamenné a
sypané, prokládané trámy a měly několik bran. Osada sama mívá často síť ulic a okrsky, kde se
soustřeďovali řemeslníci. Některá oppida byla velmi rozsáhlá (např. Bibracte v Galii – 135ha, z našij
je největší Závist nad Zbraslaví – 170ha). Důvodem zřizování oppid byly i obranné důvody.
Nashromážděné bohatství lákalo sousední kmeny, především Germány, kteří se od 2. stol. př. n. l.
tlačili ze severské oblasti na jih a ke konci letopočtu se zmocnili částí kontinentální Galie, které nebyly
římskými provinciemi. Většina Keltů se poté stáhla do francouzské Galie, ale někteří zůstali
v balkánských římských provinciích, hl. v Panonii.
Od 3. stol. př. n. l. byly v oppidech raženy mince, zpočátku napodobující makedonské statéry – tváře
vladařů, bohyně Vítězství, ty se postupně rozkládají na geometrické prvky. Koncem 2. stol. př. n. l. se
objevují statky s obrazem kance, z čehož se začínají utvářet vlastní typy mincí. Tzv. duhovky
s drakem a keltským nákrčníkem – především v Čechách a Bavorsku, východnější mají tvar mušle.
Mezi poslední patří především biftekové mince (okolí Bratislavy).
Náboženství
Keltové stavěli chrámy jen ojediněle. Za svatyně sloužily většinou ohrazená území s posvátnými
stromy nebo kůly. Kněžská vrstva – druidové, měla přední postavení a určovala i praktickou politiku
kmene. Vedle kněží měli Keltové i kněžky.
Umění
Velká figurální plastika je vzácná a jen málokdy dosahuje větších rozměrů. Dochovala se jen jedna
kamenná hlava v celku, z Mšeckých Žebrovic u Kladna. V kultovním životě hrála zřejmě významnou
úlohu maska. Hlavní těžiště umění je v uměleckém řemesle v kovu. V 1.stol. př. n. l. keltské umění na
pevnině upadá a mizí, ale na britských ostrovech kvete dále a v Irsku se vyskytuje až do počátku
středověku.
Keltská civilizace
Dovršila vývoj pravěké Evropy do počátečního stadia civilizace a státních útvarů. Četné prvky keltské
kultury byly přejímány a staly se trvalou součástí středoevropského kulturního prostředí. I lat. název
Čech – Bohemia pochází od keltských Bójů.
170
Augustův principát
Po vítězství nad Markem Antoniem a Kleopatrou stanul Octavianus v čele říše, která byla hospodářsky
i politicky rozvrácena vleklými občanskými válkami a ostrými politickými spory, trvajícími po celé
století, od dob vystoupení bratří Gracchů. Velká část
říšského obyvatelstva byla ochotna přijmout císařství jako
fakt, že císař zajistí klid a mír v říši, vytvoří předpoklady
k dosažení hospodářské prosperity a zavede pořádek
v sociální oblasti.
Přesto, že podmínky pro ústavní a organizační upevnění
císařské moci byly vcelku příznivé, dovršoval se proces
přeměny republiky v císařství řadou složitých akcí, které
kladly vysoké nároky na muže v čele říše.
3 hlavní aspekty Augustovy vlády:
a) ústavní a organizační zakotvení režimu osobní moci v římské říši
b) vznik císařství a jeho důsledky pro provincie a území sousedící s impériem
c) problém kontinuity císařské moci v Augustově politice
1. Ústavní a organizační zakotvení osobní moci
Legalizaci císařského systému provedl Octavianus 13. ledna 27 př. n. l. Pronesl v senátu řeč a vzdal se
všech svých pravomocí, a prohlásil, že chce žít v soukromí,
stranou veřejného a politického dění. Senát ho ale požádal,
aby si své postavení ponechal s jeho trvalým souhlasem i
nadále. Krátce na to přijal Octavianus jméno Augustus (=
vznešený) a rozdělil si moc v říši se senátem formálně tak,
že určité provincie ponechal ve správě senátu a zbývající
řídil sám prostřednictvím svých úředníků.
Augustus usiloval o to, aby přechod k císařství se alespoň
navenek jevil jako důsledné uplatnění republikánských
principů. Jeho postavení v říši se odvozovalo hlavně z toho,
že byl nositelem několika řádných a i zvláštních
republikánských pravomocí.
Kumulace úředních pravomocí
Královna Kleopatra (obraz Reginalda Arthura
„Smrt Kleopatry“) raději spáchala sebevraždu
(uštknula ji kobra), než aby ji získal Augustus jako
válečnou kořist.
Augustus ve zbroji (socha z roku 26 př.n.l.)
171
Moc nad armádou uplatňoval Augustus z titulu trvalého prokonzulského impéria, které se stalo jednou
ze základních součástí císařské moci. Trvalou složkou císařské moci se stala i tribunská pravomoc,
která Augustovi zaručovala osobní nedotknutelnost. Konzulská pravomoc nebyla přímou součástí
císařské moci. Od roku 12 př. n. l. byl Augustus doživotně i nejvyšším pontifikem. Souhrn všech
pravomocí dával Augustovi takovou autoritu, která převyšovala vážnost všech římských úředníků i
samotného senátu.
Úřední formou Augustova jména bylo spojení Imperátor Caesar, divi filius, Augustus, tj. imperátor
Caesar, syn božského (Caesara), Augustus.
Mimořádné postavení císaře se odráželo i v tom, že Augustovi začaly být za jeho života prokazovány
božské pocty. Nebyl ale tomuto uctívání příliš nakloněn. Mnohá řecká města ctila prvního císaře
přímo jako vtělené božstvo a stejné pocty byly prokazovány i jeho nejbližším příbuzným.
Při svém rozhodování se opíral o své nejbližší spolupracovníky, kteří tvořili jakousi císařskou radu (=
konsilium), do níž si Augustus vybral jen nejschopnější diplomaty, politiky a vojáky. Mezi přední
členy této rady patřili např. Gaius Cilnius Maecenas (politik a diplomat) a Marcus Vipsanius Agrippa
(vojenské nadání).
Senát
K aktuálním problémům Augustovy politiky patřilo utváření vztahů mezi císařem a senátem. Počet
senátorů byl stanoven na 600 a jednou z podmínek příslušnosti k senátorskému stavu se stal majetek
ve výši minimálně jednoho milionu sesterciů. Usnesení senátu mělo i nadále platnost zákona. Mnozí
senátoři se ale neradi smiřovali s podřízeným postavením senátu a někteří z nich pokládali
republikánské zřízení za ideální formu římského státu. Tím se zvyšovalo napětí mezi senátem a
císařem, což nakonec vedlo i k účasti senátorů na zbavení se Augusta násilím. Tato spiknutí ale
skončila neúspěchem.
Lidová shromáždění
Podobně jako senát pocítila i lidová shromáždění při svém rozhodování tlak císařské moci, protože
byla nucena respektovat Augustova rozhodnutí při volbě nových magistrátů. Formální existence
volebních lidových sněmů byla za císařství jen krátkodobá.
Vnitropolitická opatření
Byla určována snahou odstranit co nejdůsledněji negativní následky občanských válek a obnovit
pořádek v říši. Římské občanství bylo udělováno po zralé úvaze jen těm osobám, na nichž měli
Římané jen zvláštní zájem. Přesto ale počet obyvatel rostl a na konci Augustovi vlády dosáhl výše
4 937 000 osob.
Důležitou složkou byla péče o vnitřní obrodu římské rodiny. Zvláštními zákony stíhal nevěru,
podporoval rodiny s větším počtem dětí, zbavil dědičného práva neženaté muže a zavedl zvláštní daň
pro neprovdané ženy. Příslušníci jezdeckého a senátorského stavu byli povinni uzavírat sňatky.
172
Otroci
Augustus chtěl znovu upevnit postavení pánů vůči otrokům. K setření někdejších hranic mezi otroky a
svobodnými docházelo na sklonku republiky v důsledku toho, že otrokům byly vydávány zbraně,
s nimiž měli probojovávat politické, nebo jiné cíle svých pánů. Na sklonku republiky bylo rozšířeno
propouštění otroků na svobodu. Výrazným rysem Augustova postoje vůči otrokům se stala skutečnost,
že omezil přípustný počet otroků propouštěných na svobodu a učinil opatření, aby nedostávali
bezprostředně po svém propuštění římské občanství. Roku 10 n. l. byl obnoven starý zákon, podle
něhož měli být popraveni všichni otroci, kteří byli v domě svého pána, jenž byl zabit jedním z otroků.
Armáda
Augustus věnoval velkou pozornost armádě. Základem její úderné síly byly
pěší legie. Celkem jich bylo 25 (asi 6000 mužů). Důležitou součástí římské
armády byly pomocné jednotky, mužstvo tvořili svobodní muži římské říše,
kteří ale nebyly římskými občany. Za císařství dostalo i hlavní město říše
ozbrojenou posádku. Tvořilo ji 9 tzv. pretoriánských kohort (asi 500
vybraných mužů). Tyto jednotky byly k císařově ochraně a z jejich řad
pocházela i císařova osobní ozbrojená garda. Ve městě byly jen 2 kohorty a
ostatní byly umístěny v jeho blízkém okolí. Od roku 2 př. n . l. veleli
pretoriánům dva prefekti, kteří zaujali přední místo na císařském dvoře.
Hospodářství
Velká pozornost věnována financím. Zavedl některé nové daně ve snaze posílení zdrojů státních
příjmů (např. pětiprocentní daň při převzetí dědictví nebo při propuštění otroka na svobodu). Byla
zřízena úřední císařská pokladna, ale i nadále fungovala pokladna státní. Hlavním zdrojem příjmů
císařské pokladny se staly císařské provincie.
Vergilius a Horatius
Oba dva začali svou umělecko dráhu již na sklonku republiky. Byli zasaženi, jako řada jiných,
občanskými válkami po Caesarově smrti a byli nuceni hledat si svou osobní cestu, která je zavedla až
na dvůr Augusta, kde působili jako jeho dvorní básníci.
Stavební činnost v Římě
V nové epoše římských dějin se stavební činnosti dařilo. Na Palatinu si císař vybudoval
rozsáhlý palác a pod Kapitolem založil nové fórum, které dostalo jeho jméno. V letech 13 až 9 př. n. l.
dal vystavět v Římě honosný oltář bohyni Míru.
Na stavební činnosti v Římě se podíleli i jiné osobnosti císařského dvora. Např. Agrippa
nechal vystavět známý chrám Pantheon, který se po své přestavbě v Hadriánově období zachoval
v téměř neporušené antické podobě až do dnešní doby.
Římský setník
173
Římská říše: provincie a zahraniční politika
Vznik principátu vytvořil nové podmínky pro rozvoj celé římské říše. Provinciální oblasti
tvořily stále zřetelněji hospodářské zázemí impéria, zatímco Itálie začala ustupovat do pozadí, i když
si navenek udržovala význam jako politické centrum říše.
Správa provincií
Poměry v provinciích byly důležitou stránkou vnitřní politiky. Správci provincií dostávali
stanovený plat, čímž se vytvářely předpoklady k tomu, aby se soustřeďovali na výkon svých
povinností důsledněji, než bylo běžné za republiky. V čele senátních provincií stáli bývalí konzulové
nebo preatoři, které do funkcí určoval senát. Císařské provincie spravovali z císařova pověření císařští
místodržící.
Mezi jednotlivými provinciemi byly značné rozdíly. Podstatně se lišily poměry v západních
provinciích od provincií ležících na východu. Západní území bylo na celkově vyšší hospodářské i
kulturní úrovni.
Díky Augustovi došlo k upevnění římské moci i uvnitř impéria. Účastnil se tažení proti polodivokým
kmenům v SZ části Hispánie. Ovládl plně alpské oblasti na S Itálie, které byly do té doby v moci
horských kmenů.
Zahraniční politika
Augustus chtěl posunout římské vojenské hranice na místa chráněná přírodními podmínkami a aby
byly oblasti mimo římskou říši pod kontrolou impéria.
Těžiště římských zájmů v Evropě byly hraniční oblasti na Rýně a Dunaji. Úspěchy v oblasti jižně od
Dunaje, upevnili panství v Raetii, sousední Noricum připojili k říši jako vazalské království a
pannonská oblast (Z část dnešního Maďarska) se stala částí impéria. Tím se Římané dostali úzkého
styku s germánským světem. Expanze Augusta i vůči Germánům. Expanzivní akce směřující do
Germánie z dolnorýnské oblasti příliš namáhavé, nebezpečné a neslibovaly Římanům trvalejší územní
zisky. V roce 9 př.n.l. pronikla římská vojska až k Labi. Markoman Marobud (vychovaný na římském
císařském dvoře) šířil římský vliv v germánském vnitrozemí. Byl dosazen Římany jako král
germánských Markomanů a Kvádů sídlících na přelomu letopočtu v dnešních Čechách, Moravě a
západním Slovensku.
Marobud ale prováděl nezávislou politiku. Roku 6 n.l. Augustus podnikl proti Marobudovi výpravu. V
čele vojska stál pozdější císař Tiberius. Pronikli na Moravu, ale museli se vrátit kvůli povstání v
Pannonii (potlačené r. 9 n.l.). Neúspěšné i tažení Sentia Seturna, měl proniknout z východu do
Germánie. V roce 9 n.l. byly v Teutoburském lese v germánském vnitrozemí zaskočeny Cherusky
vedenými Arminiem tři římské legie, v jejichž čele stál Publius Quinctilius Varus, bývalý syrský
místodržící. Zničení římských legií bylo největším vojenským neúspěchem, Římané se museli vzdát
plánů na podmanění Germanie. Zbavili moci Marobuda a napomohli svému chráněnci Katvaldovi.
Parthská říše
174
Problémem impéria byly i poměry na východě.
Parthové a Řím za republiky
Za vlády syrského krále Antiocha II. se oddělili od seleukovské říše 2 oblasti: Baktrie a Parthie. V
Parthii se pánem satrapie stal náčelník skýtského kmene Parnů Arsákes. Po jeho smrti Tiridatés –
uhájil říši v boji se Seleukovci a Řeky, přijal titul „král králů“, tím dal najevo, že se pokládá za
nástupce perské dynastie. Říše ohrožována sousedy a nomády. Arsákovci začali útočit na západ. Na
západě roku 90 př.n.l. vstoupili v přímý styk s Římskou republikou, bojující tehdy s ponským králem
Mithridatem VI. a jeho spojencem Tigranem, který spojil Arminskou říši se zbytky seleukovské
državy a na krátkou dobu vytvořil arminskou velmoc. Po porážkách obou králů vznikla společná
hranice obou velmocí, římské a parthské, tím začal boj o seleukovské dědictví. Pokus syrského
místodržícího Crassa dobýt Mezopotámii (r.53 př.n.l) skončil porážkou Římanů u Karrh, parthská
investice v Palestině ve prospěch posledního hasmoneovského krále Antigona byla zničena porážkou a
smrtí parthského prince Pakora u Gindaru (r.38 ř.n.l.). Římané využívali sporů Arsákovců o trůn s
různými výsledky, ale hranicí obou říší zůstal střední Eufrat. Sýrie zůstala Římanům, Mezopotámie
Parthům.
Společenský řád a zřízení Parthské říše
Řecko – Makedonská kolonizace způsobila zakládání měst řeckého typu a šíření řecké kultury a
způsobu života mezi íránské kmeny. Řečtina se stala na východě jedním z hlavních jazyků. Arsákovci
razili mince po řeckém vzoru. V 1.stol.n.l. začíná obrození íránské kultury a ústup helénismu. Říše
byla rozdělena na provincie a vazalské státy. Parthské vojsko bylo dobře vyzbrojeno, objevuje se v
něm obrněná jízda a lučištníci, kteří uměli při jízdě střílet dozadu.
Osvojili si jako svou řeč severozápadní íránštinu psanou aramejským písmem se semitskými
ideogramy. Říše těžila z tranzitního obchodu (procházela jí „hedvábná stezka“ spojující Středomoří s
Čínou). Umění bylo pod řeckým vlivem.Neustálé války a spory o trůn přivodily úpadek a posléze
rozpadnutí říše (212 n.l.) a její konec po povstání perského knížete Ardašíra (224 n.l.)
Augustus a Parthové
Augustus dával přednost diplomatickému jednání s Parthy kvůli rovnováze sil. O udržení míru v této
oblasti měl Augustus zájem kvůli rozmachu dálkového obchodu (hlavně s východem – Řím udržoval
styky s Indií). Snaha Augusta obklopit území říše vazalskými státy s římským vlivem na panovníka a
aristokracii. Parthská říše se rozvíjela jako samostatný státní útvar bez římského vlivu.
Augustovi následovníci
POČÁTKY JULIOVSKO – CLAUDIOVSKÉ DYNASTIE
Za Augusta došlo k legalizaci režimu osobní moci, ale nebylo vyřízeno následovnictví.
175
Ve snaze dát říši nástupce Augustus prováděl opatření u svých příbuzných k uchování císařské moci v
rodě Iuliů. Augustus byl třikrát ženatý, ale neměl syna. Z druhého manželství měl dceru Iulii, která se
stala manželkou jeho synovce Marka Marcella, manželství bylo bezdětné. Po Marcellově smrti si vzala
Marka Vipsania Agrippi. Agrippa a jeho dva synové nečekaně zemřeli (12 př.n.l.).
Tiberius Claudius Nero
Byl syn Augustovi třetí ženy Livie Drusilly, kterého měla se svým předchozím manželem. Po smrti
Agrippinově přinutil Augustus Tiberia k rozchodu s Vipsanii (dcerou Agrippinovou, s níž žil ve
šťastném manželství) a nařídil mu, aby si vzal ovdovělou Iulii. Iulia ma zůstala cizí, to vedlo k tomu,
že byla poslána do vyhnanství za nezřízený život. Tiberius odešel do ústraní na Rhodos.
Po návratu do Říma roku 4 n.l. ho Augustus adoptoval a svěřil mu moc nad armádou. V roce 14 n.l. ho
uznal za svého nástupce, tím se na trůn dostal rod Claudiů. Juliovsko – claudiovská dynastie zůstala u
moci až do roku 68 n.l.
Význam Augustova principátu
Snaha Augusta o nenásilnou legalizaci vojenské diktatury a osobní moci, aby nenarážela na
republikánské principy. Císařství dokázalo dát říši vnitřní mír a posílilo její postavení vůči
neřímskému světu.
Římská říše obsadila nová území a snažila se upevnit kontrolu nad sousedními zeměmi. Její součástí
byly germánské oblasti na dolním toku Rýna, Galie, Hispanie, v Podunají Vindelicie se sousední
Raetií a Noricem, Pannonie, Dalmácie, Makedonie, Moesie, Řecko, západní a severní část Malé Asie,
Kilikie, Sýrie, v Africe Numidie, provincie Afrika prokonzulská s Tripolskem, Kyreneika a Egypt.
ŘÍMSKÁ ŘÍŠE ZA PRINCIPÁTU
(14 – 284 n.l.)
Upevnění principátu v 1. stol. n.l.
Dynastie Juliovsko – claudiovská
Tiberius
(14 – 37 n.l.)
Od nástupu na trůn musel řešit politické a mocenské otázky. Hlavního pomocníka nalezl v matce Livii
Drusille, která už za Augusta vystupovala jako císařovna.
176
Na počátku vlády vzpoury legií na Rýně a na Dunaji vyvolané těžkými podmínkami legionářů.
Vzbouřenci nabídli Germanikovi, Tiberiovu adoptivnímu synovi, císařskou hodnost. Germanikus ji
odmítl. Tiberius se ale nezbavil podezření, a tak ho odvolal od Rýna a pověřil diplomatickým úkolem
na východě. Při plnění zemřel za nejasných okolností.
Tiberius byl nucen řešit vztah mezi císařskou mocí a senátem. Přestaly se scházet volební lidové
sněmy a dosazování nových úředníků do jednotlivých funkcí se stalo fakticky císařovou záležitostí.
Velký vliv na Tiberia měl velitel praetoriánů Seianus, který zařídil, aby byly oddíly praetoriánské
gardy shromážděné na okraji Říma do jednoho tábora. Tím velitelé praetoriánů získali velkou moc v
působení na císaře a jejich rozhodování. Tiberius nevěřil své pozici, proto se vypořádal se svými
„protivníky“. Základem tvrdého postupu byl zákon o urážce císařského majestátu.
Od roku 26 n.l. se Tiberius usídlil na ostrově Capri, odkud spravoval říši písemně. Ke kladným rysům
Tiberiovy doby patřila vzorná administrativa v říši, zvlášť v provinciích, a promyšlené hospodaření se
státními prostředky, což se kladně projevilo i v mimořádně příznivém stavu římské státní pokladny.
Caligula
(37 – 41 n.l.)
Po Tiberiově smrti roku 37 n.l. se stal císařem Germanikův syn Gaius Caesar.
Jméno Caligula (= Botička) dostal od vojáků, když byl jeho otec velitelem
rýnské armády.
Svou činnost Caligula zaměřil na upevnění císařské moci vůči senátu. Ten se za jeho vlády změnil v
bezvýznamnou instituci. Za Caligula se upevnil a rozšířil císařský kult. Císař, u něhož se projevovaly
známky šílenství, se pokládal za vtělení bohů a vyžadoval, aby se mu vzdávaly božské pocty.
Claudius
(41 – 54 n.l.)
Caligula, který přivedl říši na pokraj hospodářské katastrofy a byl téměř všemi nenáviděn, byl
zavražděn praetoriány. Ti zárověň prohlásili za nástupce jeho strýce Claudia. Císař svolil, aby městské
úřady v Římě směli zastávat i římští občané z provincií. Claudius také velmi uděloval římské
občanství, čímž napomáhal k pozvolné likvidaci privilegovaného postavení Itálie v římské říši.
Claudius byl čtyřikrát ženatý. Manželky se snažily rozhodovat o státních záležitostech, zvláště
Messalina a Iulia Agrippina, sestra Caligulova. Agrippina, která byla poslední Claudiovou manželkou,
se snažila zajistit následnictví Neronovi, svému synovi z prvního manželství. Podařilo se jí zapůsobit
na Claudia, že mu dal přednost před Britannikem, kterého měl s Messalinou. Aby měla jistotu, že se
Nero stane císařem, otrávila Agrippina v roce 54 Claudia.
Nero
(54 – 68)
Caligula
177
Díky Neronovým rádcům – praefekta praetoria Afrania Burra a filosofa Lucia Annaea Senecy - patřila
první léta vlády ke šťastným obdobím říše. Po Burrově smrti se začala měnit Neronova povaha.
Projevovala se u něho krutost, nedůvěra k okolí a ješitnost, která vyústila v nekritické přesvědčení o
vlastním uměleckém nadání.Roku 55 dal Nero odstranit Britannika a roku 59 dal podmět k vraždě své
matky.
Nespokojenost s vládou císaře vyvolávalo systematické
pronásledování vlivných osobností a bezúčelné vynakládání
státních prostředků. Tento odpor stále sílil a roku 65 vyvrcholil
pokusem o násilné odstranění císaře. Spiknutí vedené Pisonem
bylo prozrazeno a jeho iniciátoři byli popraveni nebo dohnáni k
sebevraždě. Mezi těmito oběťmi byl i Senaca a Petronius (dílo
Satiricon).
Závěrečná fáze Neronovy vlády byla projevem dikatatury
jednotlivce. Své postavení Nero posiloval rozsáhlými
konfiskacemi, kterými rozšiřoval císařský majetek. Podobně
jako Caligula vyžadoval Nero božské pocty a pokládal se za
vtělení Hercula a Apollona, čímž přispíval k upevnění
císařského kultu. Přesto, že Nero své odpůrce vyhlazoval, odpor
proti jeho vládě sílil. V roce 68 se proti němu vzbouřil Vindex,
místodržící v galské provincii, a hispánský legát Galba. Neklid
se přenesl i do Afriky. Senát využil příležitosti a prohlásil
Nerona za veřejného nepřítele. Císař roku 68 spáchal sebevraždu.
Flaviovská dynastie
Neronem vymřela juliovsko – claudiovská dynastie, jejíž příslušníci upevnili principát, že již nebylo
možné uvažovat o obnovení republiky. Nebylo vyřešené nástupnictví. Z boje o moc vyšel vítězně
Flavius Vespasianus, zkušený voják a politik, zakladatel nové císařské dynastie Flaviovců (69 – 96).
Vespasianus
(69 – 79)
Před prohlášením císařem bojoval jako vrchní velitel s povstalci v
Judeji. Velení svěřil svému synovi Titovi. Učinil opatření k
hospodářské obnově impéria, pomocí daňové politiky a kontrolou
státních výdajů se mu to podařilo. V upevňování principátu se musel
vypořádat s opozicí, která vyžadovala obnovu svobody. Rozšířil
sociální bázi, o kterou se opírala císařská moc. Provinciím dal
příležitost k tomu, aby se více uplatnily v římské politice (uděloval
jim různá práva, římská občanství a svolil, aby se stávali členy
senátu).
Titus
Nero
Vespasianus
178
(79 – 81)
Vespasiánův syn, který dovršil porážku židovského
povstání zničením jeruzalémského chrámu. Za jeho vlády
došlo ke katastrofálnímu požáru Říma a v roce 79 byly
výbuchem Vesuvu zničena tři kampánská města – Pompeje,
Herculaneum a Stabiae.
Pompeje se podařilo zčásti odkrýt. Dávají představu o
životě vyspělého obchodního a řemeslnického města v Itálii
v 1. stol.n.l. Výbuch Vesuvu a následné zemětřesení je
popisováno v listech Plinia Mladšího. Pompeje byly
zasypány několikametrovou vrstvou sopečného kamene a
popela. V 17. stol. byly Pompeje při stavbě vodovodu
náhodou objeveny. Nalezené předměty jsou uložené v
neapolském Národním muzeu. Odkrytá část Pompejí je
dokladem, že stavba měst v Římské říši měla vynikající
úroveň: pravoúhlá síť ulic, zásobování vodou, kanalizace,
monumentální centrum – fórum, tržiště, lázně, divadla apod. Zachování pekařské a soukenické dílny
dávají představu o řemeslné výrobě. Rekonstruované domy bohatých občanů jsou dokladem životního
standardu vyšších vrstev městské společnosti.
Domitianus
(81-96 n.l.)
Titův bratr. Domitianova vláda připomíná dobu Caliguly a Nerona.
Nelítostné pronásledování odpůrců, tvrdá politika vůči senátu a vymáhání
božských poct.
Za Flaviovců došlo k dalšímu stavebnímu rozmachu Říma. Dokončen byl
největší římský amfiteátr, známé Koloseum, které pojalo kolem 70 000
diváků.
Rostla opozice, se kterou se musela potýkat flaviovská dynastie. Opozice
byla motivována nesouhlasem s konkrétními opatřeními či osobností
určitého císaře.
Římská říše
(v 1. stol. n. l.)
V 1. stol. n. l . nedošlo k podstatnějšímu rozšíření římského území. Nové oblasti získali Římané za
Caliguly v Mauretánii a za Claudia a Nerona v Británii, kde byla zřízena nová provincie. Za
Domitiana se římské panství v Británii dále rozšiřovalo. Ve stejné době se Římané zmocnili
strategicky důležitého území mezi Rýnem a Dunajem. Na rýnské hranici se Římané snažili v 1. stol.
udržet vojenskou aktivitu, která však přinášela jen dílčí výsledky. Trvalé připojení germánských území
za Rýnem a Dunajem zůstalo jen teoretickým plánem.
Obyvatelé Pompejí zalití v lávě.
Domitianus
179
Politika vůči provinciím
Má-li se impérium rozvíjet, je nezbytnou nutností provádění celoříšské politiky. Věnovala se potřebná
pozornost provinciím, včetně možnosti k širšímu uplatnění v rámci impéria. Tento vývoj byl nezbytný
z politického i čistě hospodářského hlediska. Většina provincií zaznamenávala politický vzestup
vedoucí k dalšímu rozvoji měst, řemeslnické výroby, místního i celoříšského obchodu a zemědělství,
zatímco Itálie procházela obdobím ekonomické stagnace, takže její oblast se spolu s Římem stávala
v rostoucí míře závislou na provinciích. Spotřeba obilí v Římě byla plně závislá na dodávkách
z Egypta a severní Afriky.
Římská politika se vůči provinciím a místnímu obyvatelstvu realizovala rozmanitým způsobem. Na
jedné straně se Římané pokoušeli uplatnit svůj vliv v provinciích tím, že podporovali složky místního
obyvatelstva, které byly ochotny spolupracovat s Římem. Na druhé straně Římané potlačovali tvrdě
všechny pokusy o odboj proti římskému panství, k nimž v provinciích docházelo. Tento odpor, který
vznikal v různých oblastech v různou dobu a z rozličných příčin, odčerpával Římanům část sil, jež by
jinak byli mohli vynaložit na obranu hranic či na další výboje. Přesto, že protiřímské vzpoury nabývali
v některých případech nebezpečných rozměrů, nemohly vést ke svržení římského panství. Vojenská
převaha Římanů podporovaných částí místního obyvatelstva byla dostatečně veliká, aby po kratší či
delší době dokázali vzbouřence porazit. Z menších protiřímských hnutí lze uvést vzpouru v Africe a
v Galii za Tiberia, další nepokoje vznikly v severoafrické Mauretánii za Caliguly a Claudia a
v Podunají za Nerona. Nejnebezpečnějším protiřímským hnutím v 1. stol. n. l. byla židovská válka
(66-73 n. l.). Současně s ní probíhalo povstání Bataků, které vedlo k protiřímské revoltě i u dalších
germánských a keltských kmenů na dolním toku Rýna (68-70 n. l.).
Kolonát
V hospodářském životě Itálie i některých provinciálních oblastí se začala v 1. stol. n. l. rozvíjet
v zemědělství nová forma vykořisťování bezprostředních výrobců, která ovlivnila ve svém dalším
vývoji hospodářský stav římské říše. Malá produktivita otrocké práce, stejně jako nebezpečí vzpoury
otroků vedly k tomu, že majitelé statku měli snahu zaměstnávat svobodné než otrocké pracovníky.
Toto doporučoval již v 1. stol. př. n. l. Marcus Terentius Varro ve svém spise „O zemědělství“. Práce
svobodných drobných nájemců půdy, tzv. kolónů, se stala pro statkáře výhodnější než práce otroků.
Od kolónů dostával statkář sjednané nájemné.
V prvém století římského císařství se kolonát (drobný zemědělský nájem) silně rozšířil na území
Itálie. Kolonát byl produktivnější než otrocká práce, neboť svobodní pracovníci měli zájem na
rozvíjení a zdokonalování výroby ve snaze o co největší zisk z vyrobených produktů. Postavení
kolónů se však záhy začalo zhoršovat, tím se pokrokové prvky kolonátu nemohly plně rozvíjet.
Kolóni uzavírali se statkáři nájemní smlouvy, které byly obvykle pětileté. Jestliže nemohli splatit
stanovené nájemné, bývali statkářem nuceni, aby setrvali na pronajatých pozemcích i po vypršení
smlouvy. O zhoršování životních podmínek kolónů svědčilo jejich rostoucí zadlužení u majitelů
statků. Protože kolónům působilo stále větší potíže získat dostatečné množství hotových peněz, začalo
se od nich vyžadovat nájemné v naturáliích. V této formě činilo nájemné zhruba třetinu sklizně. Od 2.
stol. n. l. byli kolóni povinni pracovat určitý poet dní ve prospěch majitele statku.
180
Od druhé poloviny 1. stol. n. l. se kolonát šířil i v provinciích. Jeho rozvoj v západních provinciích
vytvářel v 1. a 2. stol. podmínky ke zvýšení produktivity práce v zemědělské výrobě, současně s tím
však docházelo i k postupnému zhoršování faktického postavení kolónů.
Náboženský vývoj a počátky křesťanství
Přes Augustovu snahu o obnovu tradičních starořímských
náboženských představ se v říši šířily rozmanité kulty pocházející
z východních oblastí. Silně se za císařství šířil kult íránského boha
světla Mithry (oblíbený ve vojsku). Nové přívržence získávala bohyně
Ísis, maloasijský mýtický hrdina Attis a bohyně Kybelé, semitský Baal
aj. Spolu s těmito kulty nabýval na vlivu i judaismus, který se od
pohanského náboženství odlišoval svým zásadním jednobožstvím.
Monoteistický charakter judaismu nedovoloval Židům vzdávat božské
pocty římským císařům, stavěl tím Židy do politické opozice vůči
císařskému režimu. V 1. stol. n. l. se silně rozmohla víra ve věštění
budoucnosti, v zázraky a v nadpřirozený zásah, který zbaví svět všech
jeho nedostatků a utrpení. Víra ve vykupitele (mesiáše) byla silně
zakořeněna právě v Judeji, kde byl jeho příchod ohlašován dlouhou
řadou „proroků“.
Víru v jednoho boha a v příchod mesiáše mělo s judaismem společné i křesťanství. Styčné body
mezi raným křesťanstvím a judaismem byly tak silné, že oba směry lze v některých případech těžko
odlišit. Sami Římané pokládali křesťanství původně za jednu z židovských sekt. Koncem 1. a
počátkem 2. stol. n. l. se křesťanství vyvinulo v samostatný směr.
Přívrženci křesťanství tvořili zprvu drobné obce uvnitř jednotlivých měst. Mezi křesťany byli zprvu
zastoupeni především příslušníci nižších společenských tříd (městská chudina, otroci, apod.). Tyto
vrstvy masově přijímaly myšlenku o příchodu spasitele, který odmění spravedlivé a potrestá bezpráví.
Symbolem všech příčin sociálních i jiných křivd pro ně byl Řím, předurčený k zániku a tvrdému
potrestání. Postupně se v křesťanství začal prosazovat názor o formální rovnosti všech lidí před
křesťanským bohem.
Podle zprávy historika Tacita došlo v roce 64 n. l. k prvnímu pronásledování křesťanů. Toho roku
byla velká část Říma zničena požárem a v Římě se šířily pověsti, že požár dal založit sám císař Nero.
Aby se zbavil podezření ze žhářství, obvinil Nero ze založení požáru křesťany. Zatčení byli trestáni
upálením. Pozdější církevní tradice události roku 64 n. l. zveličila. V Neronově době nebylo
křesťanství ideově a organizačně ještě jasně odlišitelné od judaismu. K historicky zachytitelnému
pronásledování křesťanů dochází od 2. stol. n. l.
První století n. l. bylo pro křesťanství obdobím, kdy si křesťané ujasňovali svůj vztah k jiným
náboženským směrům a křesťanské skupiny si vytvořily základy vnitřní organizace, jež jim
umožňovala jistou ochranu proti zásahům ze strany římského státu, dávala jim současně i možnost
rozšiřovat své řady o někdejší vyznavače jiných náboženských směrů.
Tacitus jako první informuje o
pronásledování křesťanů
v Římě.
181
Vrcholný rozkvět římské říše v 1. polovině 2. stol. n. l.
„Adoptivní císaři“
(96-161 n. l.)
Období, jež následovalo po Domitianově smrti a trvalo zhruba do poloviny 2. stol. n. l., lze označit
jako vrcholnou fázi principátu. Říše byla v té době hospodářsky a politicky natolik upevněna, že v ní
nedocházelo k velkým vnitřním otřesům. Výrazem této situace byl rozkvět provincií i vrcholný
územní rozmach impéria.
Marcus Cocceius Nerva
(96-98 n. l.)
Sám původně senátor, byl zvolen za císaře senátem jako sedmdesátiletý stařec. Obnovil dobré vztahy
mezi císařskou mocí a senátem. Podařilo se mu zavést znovu pořádek do politického života. To bylo
příčinou, že senát, jeho přívrženci i široké vrstvy civilního obyvatelstva v něm spatřovali obnovitele
staré svobody senátu. Tehdejší i pozdější historiografií byl považován za ideálního císaře.
Nerva zavrhl dynastický princip v obsazování císařského trůnu. Bez ohledu na příbuzenské vztahy
vybral podle svého uvážení nejshopnějšího ze známých vojenskopolitických činitelů a předurčil jej za
následníka trůnu tím, že jej adoptoval. Ve snaze získat si armádu, která nebyla nakloněna vzrůstu moci
senátu, přijal za vlastního Marka Ulpia Traiana, oblíbeného jak mezi vojáky, tak i v senátorských
kruzích. Traianus (98-117) byl první provinciál (pocházel ze staré italské rodiny usazené v Hispánii)
na císařském trůně a současně i první z řady „adoptivních císařů“, k nimž dále patří Publius Aelius
Hadrianus (117-138), Antoninus Pius (138-161) a Marcus Aurelius Antoninus (161-180).
Antoninus Pius a jeho následníci Marcus Aurelius a jeho syn Commodus (180-192) se běžně označují
jako antoninovská císařská dynastie.
Císařská administrativa za Traiana a Hadriana
Traianus patří k největším osobnostem celé císařské doby. Jeho snahou
bylo dodržovat pevný pořádek uvnitř říše a zajistit jí pevné postavení ve
vztahu k okolnímu barbarskému světu. Za Hadriana dochází k zatlačení
propuštěnců z vlivných správních míst. V jeho době představoval
císařský dvůr složitý organismus, který byl schopen operativně
spravovat impérium. Císařský dvůr se dělil na řadu kanceláří (např.
kancelář na shromažďování korespondence, na hospodářskou správu
císařského majetku, apod.).
Dobudování císařské říšské správy za Hadriana bylo posledním
stupněm vnitřního vývoje principátu. Císařova rozhodnutí v té době
fakticky nabývala moci zákona, senát si naproti tomu navenek sice stéle
Marcus Ulpius Traianus se narodil
r. 53 nebo 56, pocházel z římských
rodičů, usedlých však v
hispánském městě Italica.
182
udržoval dřívější působnost, ale jeho rozhodnutí byla často jen formální. V této době byl sepsáním
známých praetorských ediktů Hadrianem pověřen právník Lucius Salvius Iulianus, edikty poté shrnul
do tzv. věčného ediktu.
Armáda a zahraniční politika: Za Traiana byla římská armáda posílena. Traianus sám nabyl
značných vojenských zkušeností již v době, než se stal císařem. Věnoval pozornost strategicky
významným pásmům na okraji říše – na Rýně, Dunaji a na východě. Válečné výpravy
v dolnodunajském prostoru na počátku 2. stol. skončily připojením někdejšího dáckého království
k říši (106 n. l.). Římané se tak zmocnili důležité oblasti s velkým nerostným bohatstvím. Dácké zlaté
doly se staly novým zdrojem císařových příjmů. Roku 106 připojil
Traianus k říši nabatejské království (dnešní Sinajský poloostrov) a
označil toto území jako provincii Arábii. Úspěchem skončilo i
střetnutí Římanů s Parthy (114-117), které vedlo k přeměně Arménie
v římskou provincii. Novými provinciemi na východě se staly i
Asýrie a Mezopotámie. Římské impérium tím nabylo největší rozlohy
ve svých dějinách. Tento úspěch však byl jen krátkodobý. Špatný
zdravotní stav přiměl traiana k návratu z východního tažení, při
zpáteční cestě císař v Kilikii zemřel.
Hadrianus se však zřekl Traianovy expanzivní politiky. Připustil,
že Mezopotámie a Asýrie přestaly být součástí impéria, a stejně tak i
Arménie, nad níž si Římané udržovali jistou kontrolu jakožto nad vazalským územím. Místo výbojů
Hadrianus pečoval o zabezpečení stávajících vojenských hranic říše. Učinil tak zejména v Británii, na
Dunaji a v severní Africe.
Římské pomezí (limes Romanus)
Bylo vojenskou (nikoli politickou) hranicí impéria. Jeho cílem bylo chránit říši před nenadálým
útokem ze sousedního území. Umožňovalo však Římanům i kontrolu pohybů barbarských kmenů
v přilehlé oblasti.
Limes Romanus bylo závislé na terénu jímž probíhalo. Podle možností se opíralo o říční tok
(Dunaj, Rýn), podél něhož byl zřízen systém větších i menších táborů. Mezi nimi byly vystavěny
pozorovací věže. V některých případech byla obrana zesílena příkopem a navršeným valem. V severní
Africe bylo osou pozemního pásma uměle vybudovaný dlouhý příkop s valem.
Antoninus Pius se snažil dále upevňovat hraniční pásmo a udržovat římský vliv hlavně
diplomatickou cestou. V jeho době Římané dosadili vazalského krále i germánským Kvádům, sídlícím
na území dnešního západního Slovenska
Provincie
Hospodářské těžiště impéria leželo v provinciích. Rostl i vliv provinciálů ve správě říše. V senátě
přibývalo senátorů pocházejících z provincií a rovněž na císařském dvoře se větší měrou uplatnili lidé,
kteří vyšli z provinciálního prostředí. Patřil k nim i jeden z nejschopnějších Traianových vojevůdců,
Hadrianova busta
183
Lusius Quietus, pocházel z Mauretánie, na počátku Hadrianovy vlády byl však popraven, protože se
údajně pokusil o spiknutí, které mělo odstranit nového císaře.
Důležitost, kterou měly provincie v celkovém rámci římského impéria, dosvědčuje okolnost, že
Hadrianus strávil téměř polovinu své vlády na dlouhých cestách, neboť se chtěl osobně přesvědčit o
situaci v říši. Svou pozornost soustřeďoval často na vojenské problémy.
Zemědělství. Kolonát
Ve většině provincií mělo z hospodářského hlediska velký význam zemědělství. Rozvíjelo se většinou
na základě kolonátu. Přitom se však postavení kolónů zhoršovalo, hlavně v důsledku rostoucího
zadlužování, což se nutně odráželo v poklesu jejich zájmu o zemědělskou práci. I v úrodných
oblastech začínala část půdy ležet ladem, neboť se zvyšoval nedostatek pracovních zemědělských sil.
Nepodařilo se jej odstranit ani Hadrianovým opatřením, které dovolovalo okupaci neobdělané půdy.
Nejvýnosnější půda byla soustředěna v rukou císaře.
Provinciální města
Výrazně se projevil vzestup provinciálních měst. Traianus vystihl jejich význam a usiloval o to, aby
se i v méně vyvinutých oblastech, utvářely podmínky k jejich rozvoji. Hadrianus štedře podporoval
řecká města (hlavně Athény), v Thrákii založil osadu Hadriánopolis, v Egyptě založil Antinoúpolis.
V provinciálních městech se rozvíjela řemeslná výroba i místní a celoříšský obchod, stavěly se
silnice, mosty, akvadukty. Vynikající úrovně dosáhla výstavba provinciálních měst i po stránce
architektonické. Ve městech byla zřízena pravoúhlá síť silnic, centrum města leželo zpravidla v jeho
středu, v centru se protínaly dvě hlavní městské ulice.
Města se stala hlavními ohnisky romanizace provinciálního
území. Šířila se latina, která zatlačovala místní jazyky.
Obyvatelé měst usilovali, aby se vyrovnali Římanům i po právní
stránce. Vedle měst, jejichž obyvatelstvo mělo římské občanství
(municipia a kolonie), existovala řada osad, které toto právo
dosud neměly (tzv. civitates). Římské občanské právo se ve 2.
stol. značně šířilo a romanizace se tím urychlovala.
V čele měst stáli voleni předáci tzv. dekurioni, snažili se o
povznesení svých měst, na tento účel věnovali značné finanční
částky. Svou loajalitu dávala města najevo tím, že stavěla
císařské sochy.
V provinciích docházelo i nadále k protiřímskému odporu.
Vážné nepokoje vznikly v Judeji, kde povstání vedené Bar
Kochbou (132-135) nabylo zvlášť nebezpečných rozměrů. Antoninus Pius musel potlačovat
protiřímský odpor v Egyptě a v severní Africe.
Hadriánova brána v Athénách
184
Itálie a Řím
Hospodářský vývoj Itálie
Ve srovnání s provinciemi stagnoval. Italské zemědělství bylo schopno krýt jen zčásti spotřebu
italského obyvatelstva a Řím, který se stal miliónovým velkoměstem, byl plně odkázán na dovoz
potravin. Ve snaze zabránit těžkostem při dopravě obilí ze zámoří (hlavně z Egypta a severní Afriky)
vybudoval Traianus v Ostii, jež ležela u ústí Tiberu a zprostředkovávala styk Říma s mořem, nový
přístav, jenž měl odpovídat zvýšeným potřebám římského dovozu.
K řešení sociálního problému v Itálii měl napomoci i tzv. alimentační fond zřízený Nervou a
udržovaný i jeho nástupci. Z tohoto fondu byly poskytovány půjčky drobným a středním vlastníkům
půdy a z úroků plynoucích z těchto půjček byli pak podporováni nezletilí a nezaopatření sirotci.
Město Řím
Za císařství se podstatně změnil zejména vzhled ústřední části města, neboť většina císařů se ji snažila
obohatit monumentálními stavbami, např. Augustus, který nechal vystavět nové náměstí, následovali
Vespasianus, Domitianus, Nerva a zejména Traianus (Traianovo fórum).
Paláce císařů a velkorysé veřejné stavby kontrastovaly s přeplněnými a nehygienickými činžovními
domy i prostými staveními, v nichž žili méně majetní Římané a chudina. V Římě panovala vysoká
úmrtnost, zvláště v nižších vrstvách, šíření epidemií i růst zločinnosti. V Římě žil velký počet cizinců,
zvláště Řeků, Orientálců a Galů. Mezi římským obyvatelstvem se šířily východní kulty a rozmáhal se
náboženský fanatismus. Pozornost lidových vrstev odváděly od sociálních problémů hry
v amfiteátrech a v circích pořádané císařem. Ostrou kritiku života v císařském Římě vyslovil básník
Decimus Iunius Iuvenalis (asi 58-138 n. l.) ve svých Satirách. Stinné stránky života v Římě vedly
některé boháče k tomu, že se uchylovali do venkovských sídel (vill)
Náboženství
Náboženský život vrcholného principátu byl ve znamení dalšího šíření východních kultů v Itálii a
v západních částech říše a postupného rozvoje křesťanství.
Různé ideové proudy v křesťanství
Křesťanství bylo propagováno pomocí evangelií (teologické popisy Kristova života) a epištol. Pravá 4
evangelia – Marek, Matouš, Lukáš a Jan. Vznik po roce 70 n. l.
Epištoly = náboženské traktáty jednající o problémech etických, liturgických apod. ve formě dopisu
určeného jednotlivci či skupině věřících. 1.-2. století n.l.
Vedle oficiálního směru – představovaného církví, se objevují názory o spojení křesťanské ideologie
s řeckou filozofií. Křesťanství ve svém počátku tedy netvořilo jednotný myšlenkový a organizační
směr.
185
2. stol. n. l. – dokončení výběru teologických textů(zejména evangelií a epištol) – pokládány za
všeobecný základ křesťanského učení Nový zákon. Texty, které nebyly v tomto výběru byly církví
označeny za podvrh (apokryf). Vedle Nového zákona zůstal základem křesťanství i židovský Starý
zákon.
Markomanské války a první projevy krize říše a Marcus Aurelius a Commodus
161-180 Marcus Aurelius
166-181 markomanské války a první projevy krize impéria
180-192 Commodus
Za vlády Marka Aurelia a jeho syna Commoda trpěl Řím vážnými vnitřními i zahraničními
komplikacemi. Celková krize impéria se projevila v sociálně-ekonomickém životě říše. Hospodářská
stabilita říše byla narušena v době, kdy Římané vedli boj proti vnějšímu nepříteli na východě i severu
impéria.
Marcus Aurelius. Válka s Parthy
Soupeřem na východě byla pro Řím parthská říše. Vedením proti ní byl pověřen Lucius Verus,
adoptivní bratr Marka Aurelia, který byl až do své smrti spoluvladařem. Poprvé došlo k rozdělení
císařské moci = jediný císař nemohl zvládat všechny problémy se správou říše.
166 n. l. – společný triumf obou císařů, taktický krok – Římanům měl zabezpečit klid zbraní na
východě a napomoci k tomu, aby mohly nasadit své síly na jiné frontě.
Markomanské války
166 – nepokoje na středním Dunaji markomanské války.
Markomané (sídlící na území dnešních Čech a Moravy) nebyly
jediným kmenem, který se účastnil války. Bojovali zde proti
Římanům Kvádové, Vandalové, Langobardi, Hermunduři a
sarmatské kmeny, žijící na středním a východním Slovensku.
Římskou bojeschopnost ovšem brzdila hospodářská krize.
Kolóni, utlačovaní správou statků a omezovaní ve svých
osobních právech, ztráceli zájem na obdělávání půdy. Jejich
zbídačování, růst pozemků ležících ladem a nedostatek
zemědělských pracovníků byly hlavními důsledky úpadku
Marcus Aurelius umřel v roce 180 ve
Vindoboně (dnešní Vídeň)
186
zemědělské výroby. Probíhající války ztěžovali chod obchodu a řemesel. Objevují se mince s menším
obsahem drahého kovu. Nedostatek pracovních sil v zemědělství se snažil řešit Marcus Aurelius tím,
že v pohraničních oblastech usazoval zajaté Germány a dával jim obdělávat půdu jako kolónům.
172-175 – obnovení akceschopnosti a zahnání útočníků z římského území (po Verově smrti vedl
Římany sám Marcus Aurelius).
175 – uzavřen mír, klid ovšem jen dočasný.
Ve stejné době zasahují Římané v Galii a v severní Africe. V Egyptě protestovali Búkolové
(„pastevci“ – nižší vrstva egyptské společnosti) proti těžkému sociálnímu postavení. Zprvu měli
úspěchy, avšak po příchodu římských posil bylo povstání potlačeno.
176 – Marcus prohlašuje svého syna Commoda za spoluvládce.
177 – opět boje na Dunaji, těžištěm bojů proti Germánům se stalo dnešní slovenské území severně od
Dunaje.
179/80 – Římané dosáhli prostoru dnešního Trenčína, kde na území osady Laugaritio přezimoval oddíl
legie v počtu 855 mužů. Na oslavu dosaženého vítězství vytesali vojáci nápis, který je dodnes
zachován na skále trenčínského hradu. Velitelem této jednotky byl římský důstojník Marcus Valerius
Maximianus.
Commodos
(180-192 n. l.)
Po smrti svého otce se snažil co nejrychleji uzavřít přijatelný mír s Germány. Mír, kterého bylo
dosaženo podplácením germánských náčelníků, byl jen teoreticky římským vítězstvím. Římané sice
dostali zpět přeběhlíky a zajatce, ale sami se zříkali dalších výbojů na středním Dunaji.
KRIZE ŘÍMSKÉ ŘÍŠE VE 3. STOL N. L.
193-211 Septimius Severus; obnova pořádku v říši
212 konstituce císaře Caracally o udělení občanství svobodnému
obyvatelstvu v říši
235-268 rozvrat v říši; krize 3. století
270-275 Aurelianus; obnova jednoty říše
187
Po Commodově smrti došlo k ostrému boji o moc, v jehož průběhu se ve vedení říše vystřídalo
několik málo významných císařů. Zmatená situace byla vyřešena nastolením zkušeného vojenského
velitele Lucia Septimia Severa.
Dynastie Severovců
Septimius Severus
(193-211 n. l.)
V popředí jeho pozornosti byla armáda, neboť si byl vědom jejího významu pro upevnění císařské
moci. Snažil se posílit císařskou administrativu a centralistické postavení svého dvora, na němž se
uplatňovali i význační právníci. Výsledkem bylo zpřesnění řady právních pojmů. Význačným rysem
jeho politiky byla okolnost, že se orientoval na loajální městské předáky, kdežto senát byl zbaven
vlivu. Jeho vládu lze pokládat za období, ve které byly na přechodnou dobu překonány následky
hospodářské a zahraničněpolitické krize.
Za jeho nástupců však znovu došlo k projevům krize, která po smrti Alexandra Severa (222-235)
nabyla ostrých forem a vyvrcholila za vlády Gallienovy (253-268). Zásluhu o její dočasné překonání
mají illyrští císaři, zejména Aurelianus (270-275).
Příčiny krize
Hl. příčina: vyčerpání možností dalšího rozvoje otrokářské ekonomiky. Otrokářské villy dávaly
optimální předpoklady k maximálnímu využití otrocké práce a vytvářely podmínky k rozvíjení
místního i širšího obchodu a trhu, na němž se směňovaly jejich přebytky. Villy tvořily součást
městských území a jejich majitelé zaujímali významné místo mezi městskou honorací. Jedním
z důsledků omezených vývojových možností těchto hospod. celků byl růst kolonátu a velkých domén,
nezávislých na městské správě. Agrární krize, velké výdaje na armádu, na císařský dvůr vedly
k úpadku měny, brzdily rozvoj řemeslné výroby a měly vliv na omezení možností trhu. Důsledkem
bylo sblížení mezi svobodnou chudinou a otroky.
Dalším rysem byl boj o moc vedený mezi armádou a senátem o právo proklamovat císaře. Armádní
příslušníci měli zájem na zachování otrokářských vill, kdežto senát se orientoval na rozvoj domén
obhospodařovaných kolóny.
Constitutio Antoniniana
212 – Septimiův syn a nástupce Marcus Aurelius Antoninus, zvaný Caracalla, vydává výnos
(Constitutio Antoniniana), jímž se udělovalo římské občanství všem svobodným obyvatelům říše
(výjimkou byli dediticii – malá skupina lidí, která byla podmaněna Římem). K vydání tohoto výnosu
byl Caracalla veden hospod. motivy, neboť se snažil zvýšit daňové příjmy, jež plynuly do státní
pokladny od plnoprávných občanů.
188
Honestiores a humiliores
V severovském období se začaly prohlubovat sociální rozdíly. Zatímco urozené vrstvy (honestiores) se
těšily z rozmanitých výhod, nelišilo se postavení nižších složek (humiliores) v určitém ohledu příliš od
životních podmínek otroků. Navíc od 2. stol. n. l. se zlepšilo právní postavení otroků. Zejména bylo
omezeno svévolné tělesné trestání, popř. zabíjení otroků.
Podobně jako za markomanských válek byla i za nástupců Septimia Severa situace komplikována
těžkostmi na východě a na Dunaji. Situace se přiostřila za Alexandra Severa.
NOVOPERSKÁ (SÁSÁNOVSKÁ) ŘÍŠE
Za Alexandrovy vlády došlo na východě k upevnění perské říše zásluhou sásánovské dynastie. Perský
kníže Ardašír z rodu Sásánova využil úpadku parthského státu a sporů o trůn a stal se vládcem nové
říše. Připojil další území a obnovil achaimenovskou říši ve větší části jejího původního rozsahu.
K sásánovské říši patřil celý Írán, Babylónie, valná část Střední Asie a některé části arabské oblasti.
Zahraniční politika
V zahraniční politice usilovali o území umožňující přístup ke Středozemnímu a Černému moři, kde
soupeřili s Římany. Území Armenia, Sýrie, Malé Asie a oblastí jižně od Kavkazu.
Nejúspěšnějšími panovníky byly Šápúr I., který porazil a zajal s celým římským vojskem císaře
Valeriana (r. 260) a obsadil Sýrii a velkou část Malé Asie, a Šapúr II., který úspěšně bojoval proti
Římanům v Mezopotámii. Naopak největších ztrát utrpěli proti římskému císaři Diocletianovi, který
získal velkou část kurdského území (r. 279).
Vnitřní politika
Vnitřní politika Sásánovců řešila vztahy k mocné šlechtě, zabývala se
podporou hospodářských a výrobních činností (řemesla, obchod, daňové
soustavy, doprava atd.). Zarathuštrovo náboženství se stalo státním
náboženstvím íránské říše. Vedle něho se v říši šířilo i křesťanství, ale jeho
stoupenci byly krutě pronásledováni jako domnělí exponenti římské politiky.
Značný vliv měli Židé, ale ani oni se nevyhnuli pogromům fanatických mágů.
Literatura
Dochovala se ve zbytcích. Patří k nim nadpisy králů, fragmenty manichejských
Zarathuštra (lat. Zoroaster) bývá
zobrazován jako vousatý muž se
slunečním kotoučem kolem hlavy.
189
knih, překlady děl buddhistických a křesťanských. Z pozdějších dob středověku se zachovaly opisy
děl, vztahujících se k zarathuštrovské nauce. Umění – palácové stavby, letohrádky, sochy, malby, řezy
v drahokamech, výzdoby a interiéry zámků.
Společnost
V čele stál „král králů“, kolem něj se soustředil dvůr, hodnostáři, služebnictvo, harém, šlechta, sedláci,
řemeslníci, kupci, chudina a otroci. V hospod. životě se střídaly doby rozkvětu a úpadku. Ideálem
královského důstojenství byl panovník spravedlivý, který se zastával práv svých poddaných. Perská
říše se svými ideály a polit. myšlenkami stala vzorem pro všechny orientální státy.
Vznik novoperské říše znamenal definitivní konec římských plánů na rozšíření hranic na východě.
Alexander Severus se pokusil dobít východ ovšem bez úspěchu. Jeho nástupcem na římském trůnu se
stal Maximinus Thrax. Jeho vládou (235-238 n. l.) začíná hlavní období krize impéria.
Vyvrcholení krize
(235-268 n. l.)
Senát stále bez významnějšího vlivu, proklamace císařů stále záležitostí armády. Ovšem její akce jsou
spontánní, nejsou koordinovány s činy vojska ležícího v jiných končinách říše (vojenská anarchie).
Hospodářská a sociální krize
V zemědělství byl nedostatek pracovních sil a kolóni, zatěžováni vysokými dávkami od statkářů a
vojska procházejícího přes pozemky na kterých pracovali, opouštěli své statky,aby unikli těžkým
životním podmínkám. Krize ovšem byla i ve městech. Pokles zemědělské i řemeslné výroby se
projevoval v zásobování, ve stoupání cen, v nedostatku hodnotných peněz a v růstu inflace. Mince
ztráceli reálnou hodnotu kvůli poklesu obsahu drahých kovů. Objevují se i potíže při transportu zboží
z jedné oblasti do druhé. Zdražení samotné dopravy a ohrožení bezpečnosti na silnicích byly dalším
faktorem krize. Lupiči (kolóni a otroci) přepadávali na silnicích vozy a tím se mstili za utrpěná příkoří.
Římský aparát uplatňoval vůči nim tvrdé tresty.
Centrální císařská moc
Byla oslabena začínajícími projevy o autonomii či separatistickými snahami o oddělení od říše.
Majetné vrstvy (bohatí kupci a statkáři) ztráceli zájem na existenci jednotného impéria. Za tohoto
stavu nebyly možné výboje proti Germánům či Peršanům.
Gallienus a rozpad říše
Od roku 260 vládl Valerianův syn Gallienus, který byl od roku 253 otcovým spoluvladařem. Posílil
akceschopnost římské armády – vysoká důstojnická místa svěřil zkušenějším jezdcům (do té doby tyto
190
místa obsazovaly vlivní senátoři) a jízdu opatřenou těžkou výzbrojí učinil přímou součástí armády.
Ovšem tato opatření nevedla k výraznějšímu posílení impéria. Naopak, jeho doba znamenala úpadek
císařské moci.
Závažné události se odehráli v Galii, která se v roce 258 osamostatnila pod vedením Marka Cassiania
Postuma. K němu se poté přidali i Británie a Hispánie. Vznik galského císařství odpovídal zájmům
místní aristokracie, která nechtěla setrvávat v říši vedené Gallienem. Ovšem zůstal bez vlivu na
postavení nižších sociálních vrstev. Tak se stalo, že v 60. letech se začalo
rozvíjet sociální hnutí v čele s bagaudy – zchudlým venkovským
obyvatelstvem.
Dalším problémem pro Řím byli pronikající Gótové, kteří pronikali do
Malé Asie a do Řecka.
Závažné důsledky měla pro Řím také smrt správce východních oblastí
Odaenatha. V jeho funkci ho vystřídala jeho žena Zénobiá, která také
nechtěla být podřízena Římu a svou mocí dosáhla toho, že učinila
východní oblasti spolu s Egyptem nezávislé a prohlásila se za královnu
pouště. Římu se tak uzavřely hlavní obchodní cesty na východ.
Obnovení jednoty říše Aurelianem
(270-275 n. l.)
Zásluhu o obnovu jednoty a pořádku v říši si získal císař Aurelianus. Spojil galské císařství opět k říši
(galská aristokracie se nedokázala vypořádat s bagaudy) a zbraněmi porazil Zénobii a tak připojil
východní území k Římu. K Aurelianovým úspěchům patří také zahnání germánských Alamanů, kteří
pronikli až do Itálie, a Góty, kteří byli v Pannonii. Těžkosti na Dunaji ho donutily k vyklizení dáckého
území.
Nechal vybudovat nové mohutné hradby kolem Říma, které jsou dodnes dochované. Také se snažil
zlepšit celkovou hospod. situaci zpevněním římské měny.
Aurelianovou zásluhou se obnovila jednota říše na západě i na východě, ale příčiny, které krizi
způsobily odstraněny nebyly. Stále nebyla vyřešena sociálně-ekonomická situace a poměry
v pohraničí.
Kultura a náboženství
Krize 3. stol. se projevila i na kulturním poli. Literární tvorba nese znaky stagnace a úpadku. Pouze
počátek severovské doby naznačil možnosti pro rozvoj kultury. Řím byl obohacen o palác na Palatinu
a na římském fóru vybudován vítězný oblouk. Z vědy je důležitý rozvoj právního odvětví, k němuž
došlo v době Septimia Severa.
Náboženství a filosofie, pohanská filosofie, křesťanství
Gallienus zbožňoval divadlo,
literaturu a filozofii. I když byl
„ortodoxní“ pohan, rozhodl se
nepronásledovat křesťany.
191
Doba je typická vyhrocovaným vztahem mezi křesťanstvím a pohanstvím. Mezi pohany se začal
objevovat kult boha Slunce, který byl rozšířen po celém území říše a pro svůj univerzální charakter
měl předpoklady stát se úspěšným konkurentem křesťanství. Byl podporován i samotným Aurelianem.
Pohanská filosofie se vyvíjela směrem ke krajnímu mysticismu. Nejvýraznějším představitelem byl
Řek Plótínos. Základem jeho učení byl platónismus, obohacený o prvky stoicismu. Negoval spojení
mezi jednotlivcem a hmotným světem.
Křesťanství bylo nadále pronásledováno. To nebránilo ovšem jeho dalšímu šíření, upevňování církevní
organizace a rozvíjení křesťanské tvorby. Díla byla reakcí a obranou proti pomluvám šířených odpůrci
a také se zabývají argumentací proti pohanským názorům a získáním nových přívrženců. Křesťanské
výtvarné umění známe z výzdob sarkofágů a katakomb. Na stěnách jsou zobrazeny biblické výjevy.
Císařská vláda a římská říše za principátu (Shrnutí)
V 1. st. n. l. se upevnila císařská moc. Byly zde pokusy o obnovu republiky, ale neměly větší význam.
Opozice vzniklá v pozdější době byla namířena proti jednotlivým panovníkům a nikoli proti
císařskému systému. Závažnou složkou vnitřní politiky bylo vytvoření fungující administrativy. Byl
řízen císařem a jeho radou, ale později byl tak vyvinut, že mohl po určitou dobu fungovat i samostatně
a zabezpečovat tak vnitřní chod říše. Za Traiana nabyl římský stát největší rozlohy. Rozkládal se na
západ od Rýna a na jih od Dunaje spolu s velkou částí Británie a s dáckým územím severně do dolního
Dunaje, severní pobřeží afrického kontinentu po pouště, Malou Asii i východní prostory od Kavkazu
po Arménii až ke Kaspickému moři, Mezopotámii a přilehlou Asýrii. Ve východním cípu
Středozemního moře ležela provincie Arábie a Sýrie, jejíž východní hranici tvořila Syrská poušť.
Největší rozkvět impéria spadá do vlády Antonia Pia a jeho nejvýraznějším rysem byl rozvoj
západních měst. Romanizace se šíří se vzrůstajícím vlivem latiny a vzrůstem vlivu provinciálních
občanů v římském senátu i v císařské vládě.
Rozkvět impéria je vystřídán krizí za Markomanských válek. Stagnace ekonomiky a rozklad
hospodářské ekonomiky uvádí v chaos celý politický systém, ale i ideový život impéria. Ztráta
římského vlivu za středním Dunajem i na východě vyvolalo nutnost rozdělit moc mezi dva panovníky.
Za Septima Severa a jeho nástupců byla krize ve svých krajních projevech potlačena a v některých
zemích došlo k opětovnému rozvoji měst.
Roku 235 nastala v říši vojenská anarchie, která trvala až do roku 268. lze ji charakterizovat jako
vrchol krize impéria. Nastal hluboký hospodářský úpadek, zostřil se třídní boj, který nabyl nových
forem, rozkládala se císařská moc, jež se stávala kořistí ctižádostivých vojevůdců a došlo k faktickému
rozpadu impéria. Oddělilo se galské císařství na západě a palmýrské království na východě.
Teprve Aurelianus znovu obnovil jednotu říše a do jisté míry upevnil i rozvrácené hospodářství.
Aurelianovi nástupci se snažili pokračovat v jeho politice, ale říše byla stále více vystavována
rostoucímu tlaku vnějšího světa. Starořímská morálka byla zapomenuta, vyznávaly se kulty, které se
šířily z východu na západ a pronikaly do Říma. Císařský kult se také rozvíjel a nabýval nových
rozměrů, někteří císaři (Caligula, Nero, Commodus) se již za svého života pokládali za vtělení
určitého božstva.
Výrazem postupujícího ideového rozkladu bylo i šíření křesťanství, které vyvíjelo hlasatelskou, ale i
literární činnost.
192
Na sklonku doby laténské vrcholí v Evropě změny. Dochází k postupu římské moci od jihu, expanze
germánského osídlení od severu a sarmatských pastevců od východu. Již Caesarovými výboji v Anglii
(58-50přnl.) byla na západě posunuta hranice Rýnu. V době Augustově byla k římské hranici
přičleněna nová území v Podunají a zřízeny alpské provincie Raetie a Noricum, v úhlu sevřeném
Dunajem a Sávou provincie Panonie a dále k východu provincie Moesie. Římané tak získali kontrolu
nad územím podél celého toku Dunaje, již od poloviny 1st.přnl. bylo pod jejich protektorátem trácké
panství, které bylo za císaře Claudia přeměněno na provincii. Rýnsko-Dunajská hranice se stala dělítek
dvou podstatně odlišných prostředí – antického a barbarského. Antický svět – pevně organizovaná
stát, nově získaná území. Barbaři – rodové pokrevní svazky, etnické formy. Vzájemná konfrontace
těchto dvou prostředí se stala určujícím vývojem dalších staletí.
Prameny
Rozšiřuje se pramenná základna pro dějiny Evropy mimo oblast antických kultur. Vedle
archeologických pramenů i prameny písemné od antických autorů – Strabón, Plinius Starší, Tacitus,
Ptolemaios, Dion Cassius, Ammianus Marcellinus.
Základní charakter dělení
Kombinací všech dostupných pramenů získáváme dokonalejší obraz hlavně o vývoji v širokém pásu
při hranicích římské říše i vzdálenějších oblastí. Skupiny bojovníků se vydávaly na tažení za kořistí,
byl dálkový obchod, antický vliv se šířil do odlehlých míst, ale i naopak barbarský svět Řím ovlivnil.
Starší doba římská – roztříštěný barbarský svět čelí pevné římské říši. Mladší doba římská – krize
římské republiky, původně roztříštěný barbarský svět dosahuje vyššího stupně organizačních forem a
začíná říši rozvracet. Už nemluvíme o romanizaci, ale barbarizaci samotného římského prostředí
(pronikání barbarů do armády, hospodářství i správy). Římané je nazývají „svobodnými“ lidmi.
Keltové
Střední Evropa
V době okolo zlomu letopočtu končí jejich samostatný vývoj. Pramen Tacitova zpráva o Kotinech.
Británie
Udržení keltského živlu. Anglie byla připojena k římské říši za Claudia r.43nl., ale spíše jakoby
samospráva, která se opírala o staré kmenové svazky.
Irsko se ocitlo v úplné izolaci.
Germáni
193
Kolébkou byla jižní Skandinávie, Dánsko a pobřeží Německa. Od doby
bronzové v Evropě prodělávají plynulý vývoj. Na konci druhého století přnl.
začínají pronikat do severní oblasti Itálie – Kimbrové, Teutoni.
Dělení germánských kmenů:
Jazykově i kulturně na tři skupiny:
1. východní – část Skandinávie, S část Jutského poloostrova na východ
od Odry. Do Polského Slezska přišli kolem přelomu letopočtu
Vandalové, v povodí Warty Burgundi, mezi Odrou a Dolní Vislou se
usadili Rugiové pocházející asi z JZ Norska. Okolo zlomu letopočtu
se ze Švédska přesunuli k ústí Visly Gótové a jejich příbuzní
Gepidové.
2. severní – málo pramenů(jen Tacitova zpráva o Suionech). Skandinávie, S Jutsko, Švédsko
3. západní – děleny ještě na tři:
I. Ingveoni – pobřeží severního moře
II. Istveoni – mezi dolním Rýnem a Veserou
III. Hermioni – německé Polabí
Germánské kmeny a Římané
Západní Germáni se nejvíce stýkali s Kelty a později i s Římany. V době Caesarových tažení v Galii
střet se svévským náčelníkem Ariovistem, ale Caesarem roku 58přnl. poražen. Některé Germánské
kmeny (Tribokové, Nemetové, Wangionové) pronikly za Rýn do dnešního Elsaska a dostaly se pod
římskou moc a byly pověřeni ochranou hranic. Stále hrozící nebezpečí vedlo k pacifikaci území a za
Augusta byla vytvořena nová provincie Germánie. Roku 12přnl. zaútočila římská vojska pod vedením
Augustova nevlastního syna Drusa na germánské kmeny při ústí Rýna a podrobila si je (Frísové,
Cheruskové, Svévové). Roku 9přnl. pronikl Drúsus až k Labi, ale umírá a další velení má jeho bratr,
pozdější císař Tiberius.
Markomani a Kvádové - Marobod
Od horního a středního Mohanu ustoupilo obyvatelstvo svévského původu. Markomani se přesunuli
do Čech.
OBRANNÁ POLITIKA ŘÍMA
S námahou potlačené povstání v Panonii vedlo Řím ke snaze o zabezpečení rýnsko-dunajské hranice
postupným budováním opevnění a vojenskými i diplomatickými akcemi. Touto politikou se podařilo
udržet klid až do 2. stol.. Je to doba hospodářského rozkvětu provincií.
POHYBY GERMÁNSKÝCH KMENŮ
Roku 238 podnikli Germáni první vpád do ř. provincie Moesie, ve 3.stol. Gótové společně s Dáky a
Sarmaty donutili Římany k postupnému vyklizení provincie Dácie.
Thor, germánský nebeský
bůh. Kuje blesk.
194
FRANKOVÉ
Tato organizovaná moc se objevila ve 3. stol. Jeto souhrnné označení pro svaz, který vznikl
z drobných kmenů známých v 1. stol. Boje s Římem byly na souši i na moři, úspěchy se střídaly na
obou stranách. Roku 355 vyplenili významné římské středisko-dnes Kolín nad Rýnem.
SASOVÉ
Kmenový svaz na východ od Franků, sestávající z kmenů Chauků, Cherusků a Angrivariů.
ALAMANI
Kmenový svaz, který je poprvé uváděn roku 213, později jsou nazýváni Šváby. Vpády do Itálie,
alpské oblasti i Galie, zničili mnoho měst.
HOSPODÁŘSTVÍ A SPOLEČNOST GERMÁNŮ
Germ. osídlení zaujalo v době římské rozsáhlé prostory, jež byly doménou Keltů. Germáni byli na
nižším vývojovém stupni, následuje přechod od keltských oppid k vesnické kultuře(vrchové i
zahloubené příbytky). Převažuje zemědělství-pastectví, výroba byla domácího charakteru. Styky
s Římany-obchodní, vojenské.
DÁKO-GETOVÉ
Obyvatelstvo Thráckého původu, zaujímající oblast dneš. Rumunska. Velký rozkvět byl konec
1.tisíciletí př.n.l.-obchod s Makedonií, Řeckem, znalost písma. V čele společnosti byli kmenoví
předáci. Koncem 1. stol.n.l. Decebal vytvořil silný kmenový svaz, jeho moc zlomil až Traianus
v bojích (101-106), kdy byla vytvořena provincie Dacie.
Sarmati
OBLAST MEZI RÝNEM A VISLOU – GERMÁNIE.
Východní části neřímské Evropy – Skýtie, později Sarmatie. Sarmatské kmeny ve
2.stol.př.n.l. do této oblasti postupují z povolžsko – uralských stepí a způsobují úpadek skýtské moci.
Sarmati – kočovné kmeny pastevců íránského původu ( koně, ovce,…). Pohybují se od
stepí v Přičernomoří až po dolní Dunaj a uherskou nížinu.Sídliště vystavěli pouze v oblasti
dolního Donu a Kubáně. Žili pod stany a na vozech. Kulturně a hospodářsky zaostalejší. Seznamují
se s řeckou kulturou ( obchodní styky s Řeckem, Římem, Egyptem, Parthskou říší, Indií i Čínou ) =
odtud importy v hrobech vládnoucí vrstvy Sarmatů.
Bojovná a obratná jízda Sarmatů se podílela na germánských výpadech proti Římu (
Gotské, Markomanské války, …). V těchto bojích kmenové svazy Roxolanů nebo Jazygů na dolním
195
Dunaji. V průběhu „Stěhování národů“ Sarmati mizí ze scény. Jejich potomci a potomci Alanů jsou
dnešní Osetinci, žijící na Kavkaze.
Slované
Kusé informace o tomto etniku. Zprávy od Tacita či Ptolemaia o Venetech z Povislí.
Pravděpodobně se vyskytovali mezi Odrou a Dněprem. V oblasti jsou známé kultury popelnicových
polí:
a) Kultura przeworská – střední a jižní
Polsko ( 2. stol.př.n.l. až 4.stol.n.l. ). Používán
žárový pohřební ritus do plochých hrobů do jámy či
popelnicových hrobů. Méně časté kostrové pohřby.
Kultura přisuzována buď germánským Vandalům
nebo právě slovanským Venetům.
Osady měly částečně zahloubené nebo
povrchové příbytky, jsou nechráněné. Příslušníci
kultury žijí zemědělským způsobem života ( osada Kališa
na „Jantarové stezce“ , Rudky v jihovýchodním Polsku –
zde zbytky 2000 železářských pecí). Kostrové pohřby
dokazují i sociální stratifikaci – bohaté dary v kamenné
konstrukci hrobu = analogie s gotskogepidským osídlením
původem ze Skandinávie.
b) Kultura zarubiněcká – severní Ukrajina
po střední Dněpr ( 2. stol.př.n.l. až 2.stol.n.l. ) –
pohřebiště Zarubincy na Dněpru. Charakteristické
plochá pohřebiště s jámovými i popelnicovými hroby a neopevněné osady s povrchovými a
polozahloubenými příbytky. Vytlačeni Sarmaty a černjachovskou kulturou. Pozdnězarubiněcké
památky dokazují slovanské etnikum v oblasti ze 6. – 7. stol.n.l.
c) Kultura černjachovská – jižní lesostepy a stepy na Ukrajině, v Moldávii a
Rumunsku. Od 2. stol.n.l. Nejednotná birituální pohřebiště s kostrovými i žárovými pohřby.
Nechráněné osady s teritoriálními rozdíly. Stavby jsou povrchové, pravoúhlé i se dvěmi a více
místnostmi. Na Volyni a horním Dněstru se objevují podobné slovanské polozemnice
s pozdějšími typicky slovanskými. Inventář zahrnuje na kruhu robenou keramiku, kovové
nástroje a nářadí. Vliv na kulturu měla sousední antická oblast a severní Přičernomoří. Ve 3. a 4.
stol. je kultura uváděna pod vlivem Gotů. Na osídlení má podíl i na jihu sarmatské a dáko-getské
obyvatelstvo, na západě přeživší przeworské obyvatelstvo a na severu obyvatelé z doby skýtské.
Baltové
Pás území od dolní Visly přes horní Dněpr a k Volze byl doménou Baltů. Osídlení zde již
od pravěku, ale teprve na přelomu letopočtu vstoupilo do vyvinuté doby železné. V 1.tisíciletí
před.n.l. se zde zformovalo několik kulturních skupin ( milagrodská, s rýhovanou keramikou,
smolenská, juchnovská). Společným rysem byla menší hradiště zvaná „Pilkalnisy“ chráněná valem a
příkopem například s pravoúhlými příbytky s kůlovou konstrukcí i s dlouhými členitými stavbami.
Obživou bylo zemědělství a chov dobytka. Hradiště bylo sídlem patriarchálních občin. Podle Tacita
se zde formovali Aestiové ( pozdější Prusové ), zdatní obchodníci s jantarem i s Římskou říší. Během
doby římské vznikají menší leto-litevské osady. Kromě Prusů se mění pohřební ritus ze žárového na
mohylový, kde bohaté nálezy dokládají i vyšší postavení pochovaného.Zdejší kulturní skupiny jsou
asimilovány nebo odsunuty postupem slovanské zarubiněcké kultury.
Ugrofinové
Slovanská nádoba przeworské kultury
nalezená v Zadowicích v Polsku.
196
Severní oblast Evropských lesů od Uralu po západní Dvinu zaujímalo ugrofinské osídlení,
které se formovalo již od neolitu. Doba železná se opozdila a nastupuje až s dobou římskou
v jižnějších částech Evropy. Převažuje zemědělství a pastevectví. V severních oblastech se ovšem
vývoj opozdil na úrovni doby kamenné ( Laponci, Něnci).
Archeologickým znakem je keramika s otiskem tkanin ( textilní a rohožovitá keramika).
Západ osídlen předchůdci Estonců a Karelů. Na východě se formuje kultura djakovská, goroděcká a
pjanoborská ( ta je nejvyspělejší – i kovolitectví ). Obchodní styky jsou čilé s Balty jako
prostředníky s římskými kupci ( komoditou je hlavně jantar a kožešina ).
Nálezy specifických hrobů – „ pravoúhlých kamenných tarandů“, ve kterých byl uložen
žárový ( méně kostrový ) hrob. K této konstrukci byly pak připojeny příčkou další hroby.
POZDNÍ ŘÍMSKÁ ŘÍŠE
( 284 – 476 n.l.)
Císař upevňuje svou moc a stává se uznávaným „pánem“ = Dominus, všech obyvatel říše.
Pozdní císařská říše se tedy označuje jako Dominát. Počátek je spojen s nástupem císaře Diocletiana
v roce 284. Dominát se vyznačuje snahou o stabilizaci poměrů, uchování rázu silného impéria,
upevněním císařské moci, armády a aparátu, stabilizací hospodářství. Krize však překonána nebyla.
Období je děleno na dva časové úseky:
a) od ustanovení dominátu do r. 395 – rozdělení impéria na západní a východní říši.
b) Postupný zánik západní římské říše a tvorba barbarských království na tomto území
Prameny
Pozdní historikové. Zájem o stručné přehledy z vlád císařů mají nižší hodnotu. Vyniká jen
Ammianus Marcellinus, syrský Řek. Byl pohanem a účastnil se tažení Iuliana Apostaty. Popisuje
dějiny od r. 96 do r. 378. Z 31 knih se zachovalo pouze 18 z nich. Popisuje v dobrém světle císaře
Iuliana a klade důraz na své pohanství.
Od 4. stol. se rozvíjí křesťanské dějepisectví. V popředí zájmu stály dějiny církve a boj proti
křesťanům ( Eusebios – Církevní dějiny). Boj mezi církví = Bohem a ďáblem spodobnil Aurelius
Augustinus v díle O boží obci a Paulus Orosius v Historii proti pohanům. Pohanský Řek Zosimos
je pak autorem přehledu dějin od Augusta po r.410.
Dalšími prameny o době jsou numizmatické, archeologické, nápisy či papyrologické (
zlomky z Diocletianova ediktu o maximálních cenách z r.301.)
Důležité jsou právní prameny ( soubor správních a hospodářských nařízení zvaných Codex
Theodosianus z 5.stol.= je to kodifikace právních norem od Constantina a jeho nástupců. Svod
občanského práva / Corpus Iuris Civilis/, který vznikl za císaře Iustiniana v 6. stol. už obsahoval
teoretický výklad práva, citáty z římských klasiků práva, soubor císařských nařízení od Constantina a
dodatečné Iustinianovy výnosy,tzv. Novelly. )
Styčné body let 284 – 395 n.l.
Diocletianus ( 284 – 305 )
Constantinus ( 306 – 337 )
Milánský edikt - 313
Nikajský koncil – 325
Založení Constantinopole – 330
Iualianus Apostata ( 361 – 363 )
Stěhování národů – 375
Bitva u Hadrianopole – 378
Rozpad impéria na Východní a Západní říši – 395
197
Diocletianus
( 284 – 305 n.l.)
Vojenský ráz vlády. Posílil vliv císařské moci natolik, že
nepodléhala žádné jiné instituci. Senát tak ztrácí vliv. Přijal
sásánovský zvyk „proskynese“ čili adorace (padat před císařem
na kolena). Pokládal se za vtělené božstvo a moc odvozoval od
nejvyššího pohanského boha Jova.
Tetrarchie – obrovskou říši nebylo možno spravovat
jednou osobou z jednoho místa. Sám se věnoval spíše řecké,
východní části říše. Proto pro latinský západ říše přijal jako
spoluvladaře Marka Aurelia Valeria Maximiana. Zajistil i
nástupnictí, a to tak, že v r.293 jmenoval spolu s Maximianem
dva mladší spoluvládce – Caesary. Ti spravovali přidělené části
říše a měli je vystřídat ve funkci vládců – Augustů. Odtud
Tetrarchie = vlády čtyř. Řím již nebyl sídelním městem ani
jednoho spoluvládce, ztratil tedy politický význam, ale byl i
nadále chápán jako hlavní město impéria.
Administrativní a hospodářské reformy – Impérium členěno na 12 diecézí složených
z provincií. Kvůli pohybům kmenů mimo impérium bylo nutné reorganizovat obranu říše ( zřízeny
speciální pohyblivé jednotky ).
Obchod se císař snažil oživit tím, že do oběhu dal hodnotné mince. V r. 301 ediktem stanovil
nejvyšší možné ceny pro zboží a pracovní úkony.
Daňovou reformu sestavil tak, že výše daně byla vyměřena podle velikosti pozemků a
pracovníků na něm. Daň byla především v naturální podobě. Majitel půdy musel odvádět určité počty
pracovníků do vojska. Podporoval pohanské kulty a pronásledoval křesťanství.
Reformy však měly omezený úspěch, jelikož se neohlíželi na regionální specifika či sílu
křesťanství. I samotná tetrarchie byla neúspěšná.
Diocletianus abdikoval v r.395 a k témuž přiměl i Maximiana. Dožil v Dalmácii v Salanoe
( dnešní Split ). Nástupnictví bylo zmatečné, ale moc nakonec
uchopil Constantinus.
CONSTANTINUS
( 306 – 337 n.l. )
Oponentem mu byl Maximianův syn Maxentius, kterého však
Constantinus porazil v roce 312 u Mulvijského mostu. Dalším rivalem
byl spoluvladař Valerius Licinus, kterého však Constantinus taktéž
porazil. V r.313 vydal v Mediolanu edikt, jímž povolil svobodné
vyznání křesťanství. ( Inspiroval se snem před bitvou u Mulvijského
mostu, ve kterém spatřil kříž-symbol křesťanství, v jehož znamení měl
zvítězit ). Spíše ovšem pragmaticky chápal sílu nového náboženství.
Snažil se o jednotu křesťanství, ovšem projevoval se i vliv heretických
směrů ( např. Arijánství ).
V r. 325 svolal do Nikaie církevní sněm, kde Arijánství zavrhl. Pokřít se
nechal až na smrtelném loži.
Náboženství v Egyptě
Za Septima Severa byli poprvé křesťané pronásledování i v Egyptě. Tvrdé sankce hrozili i za
Decia, Valeriana či Gallinea. Křesťanství však sílí a po převzetí specifických egyptských podnětů do
teologie Alexandrijskými biskupy byly pořízeny překlady evangelií do Koptštiny. Kopty jsou pak
chápáni egyptští křesťané obecně.
Diocletianus
Freska Krista dobrého pastýře
v římských katakombách
198
Hospodářství a společnost
Říše byla ovládána císařem jeho osobní radou a byrokratickým aparátem. Funkční je i tajná policie.
Státní náklady si vyžádali zvýšení daní, což vyvolalo opozici vůči císaři. Constantinus se snažil
nepokojům předejít tím, že dědičně připoutával obyvatelstvo k povolání a půdě (kolégia).
V podstatě šlo o strnulou daňovou politiku, která se obyvatelstvu nemohla líbit.
Prohlubují se rozdíly mezi západem a východem říše. R.330 na místě osady Byzantia nechal císař
vystavět nové město, Constantinopol. Ta byla r.359 zrovnoprávněna s Římem.
Iulianus Apostata
( 361 – 363 n.l. )
Snažil se o návrat k pohanské tradici, omezoval vliv církve a povoloval heretické směry.
Dokonce zbavil křesťanský klérus daňové imunity. Represemi vůči křesťanům si nezískal oporu
obyvatel ani vyšších vrstev. Snažil se zmírnit daňové zatížení. Uspořádal tažení proti rozpínavé
Perské říši, na kterém podlehl zranění.
Byl literárně činný, psal satiry, náboženské spisy, polemiky a řeči.
Silou své osobnosti ovlivnil i historika Marcellia.
Boje s barbarskými kmeny
Iulianovi nástupci se vrátili ke křesťanské tradici a předcházeli neuváženému konfliktu
s Persií. V rýnské a dunajské oblasti se vyhrocují vztahy s germánskými kmeny.
Valentinianus a Valens
( 364 – 378 ) a ( 363 – 375 n.l.)
Za jejich spoluvlády sílí tlak neřímského světa. Valentinianuus na západě byl nábožensky
tolerantní, avšak jeho bratr Valens na východě zastával arijánství. Pronásledoval jak ostatní křesťany
tak i pohany. Arijánství se šíří i mezi germánské kmeny, k čemuž přispěl Got Vulfila.
Valentinianus konfiskoval městský majetek a uspořádal poslední pokus o proniknutí impéria
za Dunaj. Od této doby zaujímá říše defenzivní postoj. Pod hunským tlakem se dali do pohybu
gotské kmeny a Visigoti se usadili se souhlasem Říma na Thráckém území.Byli ovšem bídačeni
římskými úředníky, tak se s velkou odezvou bouří.
r.378 dochází u Hadrianopole k bitvě mezi vzbouřenci a římskými vojsky. Padl císař Valens
a římané jsou drtivě poraženi.
Tento fakt znamenal další nebezpečí pro říši ze strany barbarských kmenů a vykořisťovaných
vrstev říšského obyvatelstva.
Theodosius
(379 – 395 n. l.)
Flavius Theodosius byl spoluvladařem pro východ císaře
Gratiana. Oba císařové poskytovali podporu církvi, potlačovali
hereze a pokoušeli se zlikvidovat přežitky pohanských kultů.
Gratianus byl prvním císařem, jenž se oficiálně vzdal titulu
nejvyššího pohanského kněze (pontifex maximus).
Theodosius I. – poslední vladař celého
římského impéria.
199
Křesťanství a pohanství
V čele pohanské opozice byli Q. Aurelius Symmachus a Nicomachus Flavianus. Snažili se o obrodu
starých římských tradic. Nadějí pro pohanské kruhy v Římě byl rok 392, kdy byl proti Theodosiovi
prohlášen na západě císař Eugenius. Ten dopřával svobodu pohanským kultům. Naděje pohanů však
pohasly roku 394, kdy velký zastánce křesťanství Theodosius Eugenia porazil.
Germáni a římské impérium
V Theodosiově době se v širokém měřítku projevil vliv Germánů v říšské správě i přímo na císařském
dvoře. Barbaři se již projevují jako důležitý vnitropolitický činitel v říši. Theodosiově důvěře se těšil
zvláště nejvyšší velitel (magister militum) Vandal Stilicho.
Rozdělení říše
Theodosiovými spoluvladaři byli formálně jeho dva synové, Honorius a Arcadius, kteří se roku 395
stali jeho nástupci. Jejich nastolení znamenalo konec jednotného římského impéria, které se rozdělilo
na dvě samostatné říše. V západní vládl Honorius a na východě Arcadius. Byl to důsledek neřešitelné
vleklé krize, kterou římský stát prožíval ve 4. století. Říše se již nedala spravovat z jednoho místa.
Vznik dvou nových státních celků však jen legalizoval stav, který se fakticky utvářel od konce 3.
století.
ZÁNIK ZÁPADNÍ ŘÍMSKÉ ŘÍŠE A VZNIK
TZV. BARBARSKÝCH KRÁLOVSTVÍ
Arcadius (395 – 408 n. l.) a Honorius (395 – 423 n. l.)
Vláda Theodosiových synů se vyznačovala vzrůstem vlivu silných
jednotlivců na jejich dvoře. Skutečným vládcem v západní polovině říše
s hlavním městem Mediolanum, kde vládl Flavius Honorius, se stal Stilicho.
Na dvoře Arcadia v Konstantinopoli měl rozhodující vliv Gal Rufinus a po jeho
smrti eunuch Eutropius. Rivalita mezi Stilichonem a Rufinem vedla k napjatým
vztahům mezi oběmi říšemi.
Po Theodosiově smrti vtrhli Hunové do Malé Asie a Sýrie. Na západě
zase hrozili Gótové, kteří pod Alarichovým vedením pronikli z illyrské oblasti
na Peloponnésos. Počátkem 5. stol. se dostali do severní Itálie. Honorius proto
přesídlil z Mediolana do bezpečnější Ravenny. Tak pak zůstala císařským sídelním městem.
Na Východě byly poměry konsolidovanější. Také díky tomu, že se v roce 408 n. l. podařilo
uzavřít mír s Persií. Východní říše měla také pevnější hospodářskou strukturu. Roku 408 n. l. Arcadius
Arcadius
200
umírá a na trůn nastupuje mladý Theodosius II. (408 – 450 n. l.). Toho chtěl využít pro sjednocení říše
Stilicho. Bohužel pro něj se již císař Honorius vymaňoval z jeho vlivu a nakonec dal Stilicha popravit.
Útoky barbarů a „barbarizace“ západní římské říše
Germáni žijící v římské říši tvořili v podstatě stát ve státě. Skutečnou moc měl kmenový vůdce
(král). Císař měl jen moc formální.
V roce 405 vtrhly do Itálie barbarské oddíly (převážně Ostrogóti) vedené Radagaisem. Barbaři
byli sice poraženi u Faesulae, ale říše musela povolat vojáky z Porýní a toho využily jiné kmeny
(hlavně Vandalové a Svévové) a dostaly se do Galie a na Pyrenejský poloostrov.
Alarich
Západní Gótové pod vedením Alaricha vpadli do Itálie a roku 410 n. l. vyvrátili Řím. Drancovali jej tři
dny a vyrazili dál k jihu, ale plány na dobytí jižní Itálie, Sicílie a Afriky ztroskotaly vinou Alarichovy
smrti. Tak se Gótové přesunuli do jihozápadní Galie, kde roku 419 založili vlastní království.
Vandalové
Vandalové (původem z dnešního slezského území)
pronikli do Hispánie v 5. století. V severovýchodním cípu
Hispánie se zase usadili Svévové (Kvádové). Vandalové
se za Valentiniana III (425 – 455 n. l.) přeplavili do
severní Afriky, kde jejich vůdce Geiserich vybudoval
vlastní království, které bylo až do 6. století jedním
z nejdůležitějších mocenských činitelů v západní
polovině Středozemního moře. Vandalové pronásledovali
katolíky, protože byli ariánského vyznání.
Barbaři ve státním aparátu říše
Římská armáda byla závislá na vojácích neřímského
původu. Germáni pracovali také v zemědělství. Od roku
455 vzrostl opět germánský vliv na západořímském
dvoře. Hlavní postavení zde měl vrchní vojenský velitel Ricimer, který byl až do roku 467
svrchovaným pánem říše, určoval její politiku a dosazoval císaře.
Katolická církev a římský stát
Pozdně římský stát poskytoval církvi pomoc v jejím
zápase s heretickými hnutími. Proto byly zájmy státu a církve společné.
Nepřátelství mezi herezemi, kde mělo hlavní postavení ariánství, a církví
Vandalové drancují Řím v roce 455
Sv. Augustín
201
se neomezovalo jen na heretické diskuse, ale bylo také provázeno šarvátkami, násilnostmi apod., což
oslabovalo říši. Největší význam pro církev měla města se svými biskupy. Chrámy navazovaly svou
architekturou na tradici římských bazilik.
Nejvýznamnější osobností pozdněantické církve byl Aurelius Augustinus (sv. Augustin),
biskup ze severoafrického města Hippo Regius. Jeho četné spisy se zabývají věroučnými problémy.
Další významný představitel církve byl Hieronymus (sv. Jeroným), který přeložil Starý zákon (z
hebrejštiny) a Nový zákon (z řečtiny) do latiny. Tento překlad se nazývá Vulgáta a byl základem pro
budoucí překlady bible.
Hospodářství a společnost
Růst exteritoriálních velkostatků
Rozvrat pozdněantické společnosti nabýval stále širších rozměrů. Hospodářská základna
impéria již byla definitivně rozložena. Úpadek postihl hlavně města. V mnoha oblastech nad nimi měl
převahu venkov. Upevnilo se postavení velkých zemědělských domén nezávislých na okolí ani na
městské či císařské správě. Statkáři se museli sami starat o ochranu svého majetku, protože státní
aparát mu ji již nedokázal poskytnout. Dvorce byl opevňovány a měnily se v tvrze.
Negativní vývoj měl dopad především na nižší vrstvy obyvatelstva. Dějištěm sociálních
konfliktů byla v 5. století hlavně Galie a severní Afrika. Časté byly také útěky k barbarům.
Barbarské vpády a barbarské státy na území západní římské říše
Posledním velkým vojenským úspěchem říše bylo odražení Hunů pod vedených králem
Attilou. Roku 451 vtrhli Hunové do Galie. V tzv. bitvě národů na Katalaunských polích při Marně se
útočníkům postavilo vojsko vedené Aerkem, které bylo složeno z dřívějších nepřátel říše (Visigótové,
Frankové, Burgundi a Alani). V následujícím roce podnikli Hunové trestnou výpravu do severní Itálie,
avšak roku 453 umírá Attila a výboje končí. Roku 454 jsou v Panonii poraženi Attilovi nástupci a
Hunové pak pomalu mizí ze historické scény.
Kolem poloviny 5. století se konstituovaly další barbarské státy na území západní říše V roce
449 vznikla v Británii říše Anglosasů a v roce 453 se v Panonii vytvořila říše východních Gótů.
V severní Africe se k nelibosti říše stále úspěšně drželi Vandalové. Byli úspěšní v zemědělství
a v Kartágu postavili královský palác. Po Valentinianově smrti (455 n. l.) pronikli na Sardinii, Korsiku
a do Itálie. Dobyli a vyplenili Řím.
Konec Západořímské říše
Poslední císař západořímské říše byl mladý Romulus
Augustulus, který vládl v roce 475 – 476 n. l. a na trůn se dostal
díky svému vlivnému otci Orestovi. To se nelíbilo germánským
Romulus Augustulus odevzdává svou
korunu.
202
žoldnéřům vedeným Skirem Odoakarem, který sesadil Romula z trůnu. Oresta dal zabít a Romulovi
dovolil uchýlit se na svůj soukromý statek.
Odoaker byl svými přívrženci prohlášen králem, ale již vědomě nevystupoval jako další
nositel panovnické tradice západořímského státu. Tím byl učiněn konec římskému císařství na
evropské půdě. Odoaker byl v roce 493 poražen východogótským králem Theodorichem, čímž se
země dostala na více než jedno století do gótského područí. Východořímská (byzantská) říše trvala až
do roku 1453, kdy byla Konstantinopol (Cařihrad) dobyta Turky.
Význam pozdní antiky
Pozdní antika byla vždy brána ve srovnání s vrcholnou antikou jako období úpadku. Avšak
musíme ji chápat v návaznosti na následující období. Vycházela z ní raná středověká společnost. Ta
ale nečerpala přímo z vrcholné antiky, ale z pozdní, kterou sama poznala. Barbarské státy byly
svéráznými dědici antiky. Barbarské zákoníky vycházely z římského práva, z římské praktiky
vycházela státní i městská organizace. Byla přizpůsobena kultura a latina zůstala úředním i církevním
jazykem a vyvinuly se z ní románské jazyky.
PŘEDNÍ INDIE V PRAVĚKU A STAROVĚKU
Přírodní podmínky
Na vývoj Indie má velký vliv její obrovská rozloha. Indie je obklopena mořem a na severu
mohutnými horami, především Himalájem. Hory sice Indii chránily, ale zároveň jí bránily
v politickém a kulturním rozhledu. Indický subkontinent je rozdělen do velkých regionálních celků. Je
to např. Dakšinská náhorní plošina nebo povodí velkých indických řek jako jsou Indus, Ganga nebo
Brahmaputra.
Indický subkontinent je nesmírně bohatý na pravěká archeologická naleziště. Osídlení tu
začínalo již koncem první doby meziledové.
Přechod k zemědělství
Již ve 4. tisíciletí př. n. l. dochází v severozápadní části Indie k přechodu od sběračství
k usedlému zemědělství a domestikaci. Neolit se zde překrývá s chalkolitem, protože se zde vedle
kamenných nástrojů objevují výrobky z mědi a bronzu.
HARAPPSKÁ KULTURA
(asi 2300 – asi 1600 př. n. l.)
203
Harappská civilizace je zvláštní svou kulturní uniformitou všech
jejích projevů. Na území větším než je dnešní Pákistán byla civilizace silně
konzervativní. V podstatě se nevyvíjela.
Protoindické písmo
Historie pokusů o rozluštění „protoindického“ písma na pečetidlech,
měděných destičkách a keramických střepech je velice pestrá a bohatá, avšak
přesto harappská kultura dosud zůstala němá (rok vydání knihy!). Hlavní příčinou neúspěchu všech
dosavadních luštění je to, že se zachovaly vesměs poměrně krátké texty v neznámém jazyce, zapsané
neznámým písmem, že zatím nebyl nalezen žádný dvoj či více-jazyčný text, který by čtení usnadnil.
Navíc pečetidla obsahují samozřejmě jen krátká hesla apod., nikoli potřebný delší text.
Konec harappské civilizace
Kolem roku 1750 př. n. l. prochází harappská civilizace obdobím postupného úpadku, který se počíná
projevovat ochabováním tvůrčích sil, rozpadem dosavadní kulturní jednoty a zjevným oslabováním
rigoróznosti základních norem života celé společnosti. Příčinou tohoto vývoje mohla být nějaká
drastická změna vodního režimu řeky Indu – sucho nebo naopak záplavy. Jinou možností je příchod
cizích kmenů.
Příchod neindoevropských (arijských) kmenů
Kulturní materiál, který máme k dispozici jasně ukazuje na dlouhodobý proces pronikání nového lidu
ze západu na indický subkontinent. Lze ho ale stěží stavět do přímé příčinné souvislosti se zánikem
protoindické civilizace, i když zřejmě tempo jejího rozpadu značně urychlil. Kolonizace subkontinentu
tedy zřejmě probíhala v několika po sobě následujících vlnách. Původci tohoto procesu byli indoíránští
Árijci (doslova „Vznešení“), kočovní pastevci a válečníci, kteří se někdy kolem roku 2000 př. n. l.
dávají do pohybu a ze svých původních sídel v jihoruských stepích postupují do Střední Asie a přes
Írán dále na území severního Balúčistánu, Afghánistánu a Indie.
Védy
Vzpomínky na rané údobí svých dějin uložili indičtí Árijci do nejstarších literárních památek, zvaných
védy (doslova „vědění“), které jsou neocenitelným pramenem poznání života staroindické společnosti.
Vznik již během dobývání Indie Árijci, sepsání sbírek pak kolem přelomu 1. a 2. tisíciletí př. n. l.
Védy nám vykreslují Árijce jako neohrožené bojovníky, používající lehké válečné vozy tažené
rychlými koňmi a používajícími účinné zbraně z rudého kovu (ajas), ničitele opevněných hradišť (pur)
tmavých ploskonosých Dásů, kteří se jejich postupu stavěli na odpor. Přesný původ tohoto původního
obyvatelstva je nejistý.
Ostatní neolitické a chalkolitické kultury v Indii
Tabulka s protoindickým
písmem
204
Jejich vývoj byl značně nerovnoměrný. Dosažený stupeň civilizačního vývoje zde klesá směrem od
severu k jihu. Podle nálezů kamenných broušených seker, charakteristických pro indický neolit a raný
eneolit je možno v Indii rozlišit hranice jednotlivých odlišných kulturních oblastí. Nejvýznamnější
jsou 3 – severní, jižní a východní.
Jižní část indického poloostrova je domovem národů, které hovoří drávidskými jazyky.
INDIE V DOBĚ VÉDSKÉ
(1200-600 př. n. l.)
1500 př. n. l. - vznik prvních védských hymnů, 1200-1000 př. n
.l- konečná redakce védských sbírek (sanhit), 1000-800 př. n. l.-
období vzniku bráhman, 800-600 př. n. l. doba vzniku áranjak,
předbudhistických upanišad a nejstarší sútrové literatury
Období vzniku prvních sídlišť árijských kmenů na indické půdě a
postupná kolonizace indoganžské nížiny se nejčastěji nazývá
dobou védskou podle bohatých literárních památek
označovaných jako védy. Její nejstarší část tvoří sbírky
chvalozpěv (Rgvéd), magických formulí a zaklínadel, obětních
návodů a průpovědí a melodií. Tvorbu mladší doby védské
reprezentují především výklady o magickém významu
jednotlivých úkonů brahmánského rituálu (brahmány) a konečně
spekulativní pojednání o tajemstvích lidské existence- upanišády.
Rgvédské období
Na počátku druhé poloviny druhého tisíciletí př. n. l., v době vzniku nejstarších védských hymnů, byla
árijská kolonizace subkontinentu teprve v počátcích. Přirozeným středem území, které už stihli
kolonizovat Árijci je Paňdžáb-pětiříčí-5 přítoků řeky Indu. Toto území obýval nejvýznamnější
z árijských kmenů té doby – Bharatové. Úrodné nížiny řeky Gangy, pozdější kolébky vyspělé
civilizace, tvoří zatím jen málo známou periferii védské Indie.
Zemědělství
V Rgvédu nacházíme první zmínky o primitivním obdělávání půdy a pěstování ječmene (java), který
zřejmě v této době tvořil základní složku potravy. Klíčovou roli však hrál stále chov dobytka. S tím
souvisí též velká obliba mléka a mléčných produktů, nechybějí ani zprávy o požívání hovězího,
skopového a koňského masa – hlavně při obětech a slavnostních příležitostech. Využívali se i ovčí
vlna ke tkaní látek, volská kůže měla velké využití a v neposlední řadě měli zvířata i důležitou funkci
dopravní – jízda na koni i tažení vozů! Stáda dobytka se tak postupem času stávala nejenom zdrojem
obživy ale i symbolem blahobytu vůbec! Skot byl tedy u nejstarších Arijců brán ve velké vážnosti.
Delta řeky Gangy – pohled ze satelitu.
205
Uspořádání společnosti
Na nejvyšším stupni společenské hierarchie stáli drobní vládcové či náčelníci (rádža), kteří spravovali
území obývané lidmi svého kmene. Tento úřad byl zpravidla dědičný, avšak volba nového panovníka
z řad nejvyšších kruhů nebyla též výjimkou. Důležitou roli měla lidová shromáždění – samiti, která
řešila otázky celého kmene společně s kmenovou radou a náčelníkem. K hlavním povinnostem vládce
patřila ochrana poddaných před vnějšími i vnitřními nepřáteli a vedení dobyvačných válek. Za to mu
mělo být obyvatelstvo věrno a odvádělo též jakousi naturální daň-bali do královské pokladny. Důležité
postavení měl dále hlavní obětník-Puróhita, ten byl i hlavním rádcem krále. Dále králův vojevůdce,
který měl velkou moc i v době míru. Podmaněné obyvatelstvo či váleční zajatci museli doživotně
sloužit podmanitelům.
Administrativní systém je založen na soustavě hospodářsky soběstačných samosprávných vesnic a
opevněných venkovských sídlišť-pur, výše byli osídlené oblasti – viš a ty tvoří jednotlivá kmenová
království – ráštra.
Nejčastější zločiny byly krádeže a nejčastější trest bylo přivazování zločinců k pranýři. V této etapě
zatím nebyla společnost rozdělena do kast, jako tomu bude v dalších etapách vývoje.
Staré kmenové uspořádání však záhy přestalo vyhovovat rostoucím nárokům na společenskou
organizaci, jež si kladla pokračující árijská expanze do východní a střední Indie. Drobní kmenoví
náčelníci a místní velmožové se svými ozbrojenými družinami tvoří základ válečnické a vladařské
kasty kšatrijů; z okruhu tradičních vzdělanců a ochránců védského obětního kultu pocházejí první
příslušníci kněžské kasty bráhmanů; svobodní občané zabývající se zemědělstvím, řemesly i
obchodem začínají být zahrnováni do kasty vaišjů a příznakem pokračující asimilace podmaněného
původního obyvatelstva je vznik nejnižší kasty šúdrů. K dovršení tohoto vývoje a k vydělení
jednotlivých kast jako přísně dědičných endogamních společenských skupin dochází až v mladší době
védské.
Náboženské představy rgvédského období
K nejstarším božstvům védského panteonu patří personifikace přírodních sil a jevů, s nimiž přicházeli
tvůrci hymnů každodenně do styku – Nebe (Djaus) a Země (Prthiví) aj. Postoj védských Indů k bohům
a nadpřirozeným bytostem nevyjadřoval pocity bázně a zbožné úcty jako u monoteistických
náboženství. Převažovala v něm především sebedůvěra vyplývající z přesvědčení, že lákavé obětiny a
lichotivá modlitba nemohou zůstat bez účinku.
Mladší období védské
Těžiště společenské aktivity se nyní přesouvá z Pandžábu do Dvojříčí (Dóáb) mezi řekami Gangou a
Jamunou, později pak do středního Poganží. Bharatové a Púruové ustupují do pozadí a vůdčí úlohu
přebírají mocná kmenová společenství Kuruů, Pančálů, Vašů a Ušínarů. K soustavnější kolonizaci
jižní části indického poloostrova dochází v raném upanišádovém období, kdy dochází k osídlení
povodí řeky Narmady.
206
V zemědělství došlo v tomto období k velkému pokroku v rozšíření nových plodin jako rýže, pšenice,
sezam a luštěniny a též se začalo užívat hluboké orby pluhem taženým až 12 voly. Někdejší úcta ke
skotu pak přerůstá přímo v jeho zbožštění.
Dále také pokračuje upevňování kastovního systému a zhoršování situace nejnižších vrstev. Ostatní
3 kastovní skupiny naopak nabývají na moci a všechny 3 dohromady se označují jako „dvidža“ čili
dvojzrozenci.
Upanišády
První zárodky filozofické spekulace – důraz se přesouvá z cesty činů propagované v brahmánech na
cestu vědění, která tvoří základ upanišádové filozofie. Upanišádoví myslitelé předpokládali jako první
v pozadí jevů tohoto světa univerzální kosmický princip, neosobní božské jsoucno (brahma), a
ztotožnili je s duchovní podstatou, která je přítomna v každém lidském jedinci (átman). Učení
upanišád se stalo východiskem celého dalšího myšlenkového vývoje a inspirovalo mnohý z
nábožensko-filozofických proudů starověké i středověké Indie. Významu nabyla především nauka o
převtělování, která staví každé další zrození do souvislosti s činy (karma) z předchozích životů.
severní Indie na počátku historického období
7-6 st.př.n.l.- počátek historického období; 563-483 – život a kazatelská
činnost Siddhárthy Gautamy (Budhy); 545-364 – období rozkvětu
magadhského impéria; 540-468- život a působení zakladatele džinismu
Vardhamány Mahávíry; asi 518- vpád achaimenovského vládce Dáreia
I. do severozápadní Indie; 327-325- indické tažení Alexandra
Makedonského
Počátek historické epochy
7. století př. n. l. lze pokládat za počátek vlastního historického období
na indickém subkontinentu. Dochází k překotnému rozvoji řemesel,
obchodu a zemědělství, šíří se používání železa, objevují se první peníze, vznikají velká městská
střediska a cechovní organizace, ustavují se rozsáhlé státní spolky.
Maghadská říše
Tato říše získala po století bojů o nadvládu v celé severní Indii hlavní vůdčí úlohu. S rozkvětem říše je
spjato především jméno krále Bimbisáry (545-493), který rozšířil kombinací útočných tažení a
manželských aliancí svůj vliv až k hranicím Nepálu a do ganžské delty. Spojenecké smlouvy s vládci
v Kóšalsku a Vaišálí zabezpečili jeho západní a severní hranice proti nepřátelskému vpádu. Základ
bimbisárovi moci upevňoval dobře organizovaný správní aparát. V jeho politice pokračoval i jeho syn
Adžátašatra (493-461), bezohledný a ctižádostivý panovník, který zavraždil svého otce. V dlouho
nerozhodné válce poráží Košálsko, kde vládl jeho strýc, a tento stát tak nadobro mizí z mapy Indie.
Siddharta Gautama – Budha
potkal ty nejhorší lidské strasti a
tak se rozhodl lidem pomáhat
207
Rozpínavá politika říše pokračuje i za dalších vládců a na vrcholu moci se Magadhsko ocitá za vlády
dynastie „devíti Nandů“ (361-321), která položila základy sjednocení celé Indie.
Budhismus a džinismus
Budha („Probuzený“) zaměřil svůj protest proti kastovnictví a brahmánské hegemonii a ukázal všem
lidem bez rozdílu rasy, kasty či společenského postavení cestu k vyproštění ze strastných pout tohoto
světa. Obešel se přitom bez boha, obětí i obětníků. Učil střídmosti, sebeovládání a neubližování živým
tvorům. Základním kamenem jeho nauky jsou 4 ušlechtilé pravdy, které ukazují, že lidská existence
je v samé podstatě strastná, že příčina veškerého strádání tkví v touze, že oproštění od veškeré
žádostivosti znamená zánik strasti a posléze, že existuje jistá cesta, vedoucí k vysvobození. Cesta k
nejvyšší blaženosti (nirvána) nevyžadovala v podstatě žádné materiální prostředky apod., ale
především rozhodnutí samotného člověka řídit se budhovým učením a to znásobovalo přitažlivost
tohoto učení pro nejnižší vrstvy a zapříčinilo jeho rychlé šíření.
Džinismus
Klade důraz na vyvážený, zdrženlivý a naprosto nenásilný způsob života jakožto cesty k oproštění
duše od nánosu hříchu a pout znovuzrozování rovněž přehlíží otázku božské existence jako zcela
nepodstatnou.
Indie a Persie
Severozápadní království Indie se kolem roku 500 př. n. l. dostávala pod stále větší vliv mocného
achaimenovského souseda až byla k této řiši za Dárei I. připojena úplně jako 20. provincie
Achaimenovské říše.
Tažení Alexandra Makedonského
V roce 327 př. n. l. překonala Řecko-makedonská vojska pohoří Hindúkuš a rozprášila bojovné horské
kmeny. V únoru dalšího roku překročila přirozenou hranici perské říše- řeku Indus. Další postup
usnadňovala politická roztříštěnost místních indických království z nichž jediné ovládané králem
Porem se urputněji bránilo až do posledního dechu. Další postup do nitra Indie a neustálé šarvátky s
místními vladaři a nepřátelským obyvatelstvem podlomilo bojovou morálku Alexandrových vojsk a ta
mu vypověděla poslušnost, takže musel dát nakonec povel k návratu. I přesto že jím dobytá území
nebyla dlouho udržena a ponechané vojenské posádky byly vypuzeny, význam jeho výboje pro
budoucnost tkvěl především v otevření nových obchodních cest do Indie a tím i zprostředkování styku
kultur.
Rozkvět a úpadek Maurijské říše a období cizích vpádů
208
321 př. n. l.- zánik dynastie Nandů, dobytí Magadhska Čandraguptou,
založení maurijské dynastie; 305- vpád Seleuka Níkátora do SZ Indie; 297-
292-rozkvět za krále Bindusáry; 273-232- indické impérium krále Ašóky;
185-nástup dynastie Šungů, zánik Maurijské říše; 180 př. n. l.-20 n. l.-řecko-
baktrijské státy v západní Indii; 20 n. l.-invaze Parthů; 48- Kušánové na
západě indického subkontinentu.
K základním pramenům patří v prvé řadě skalní a sloupové nápisy krále
Ašóky. Dalším zdrojem jsou fragmenty díla, které napsal vyslanec syrského
krále Seleuka u Čandraguptova dvora Megastehenés a i jiné texty různých
autorů.
Maurijská říše a Čandragupta
Čandragupta byl synem náčelníka klanů Mórijů. S hrstkou svých věrných stoupenců započal
ozbrojený boj proti vládnoucí dynastii Nandů, která byla kvůli své krutosti značně neoblíbená u všech
vrstev obyvatelstva. K jejímu svržení se chtěl spojit i s Makedonci přítomnými v Pandžábu, ti ale
odmítli a zároveň obrátili svůj postup zpět. Čandragupta se tak rozhodl, že nejen svrhne Nandy ale i
vypudí Makedonce. Zde se ovšem historikové přou, v jakém pořadí tomu tak nakonec bylo. Jisté je, že
v roce 317 př. n. l. už byl Čandragupta pánem jak v Pandžábu a Sindhu, tak v bývalém nandském
impériu. Netrvalo ovšem dlouho a na západní hranici opět hrozilo nebezpečí. V roce 305 př. n. l.
překročil Seleukos I. Níkátor Indus a pronikl až do oblasti Pandžábu. V rozhodujícím střetnutí s
Čandraguptou však utrpěl porážku. Čandragupta pak na Seleukovi získal četná území v dnešním
Afghánistánu a Pákistánu.
Po Čandraguptovi nastoupil na trůn v roce 297 př. n. l. jeho syn Bindusára, který úspěšně čelil řadě
povstání i vnějším nepřátelům a nakonec opět rozšířil hranice říše na jih. Jeho nástupcem se stal jeho
syn Ašoka.
Ašóka
(273- 232 př. Kr.)
Maurijský král- nastoupil na trůn asi 264 př. Kr.
Maurijská říše zahrnovala: část Afghánistánu, Balučistánu, Makrán, Sindh, Kaččh, povodí Svátu,
Kašmír, Nepál a celý indický poloostrov vyjma nejjižnější části.
První počin- 260 př. Kr. dobyl Kalingu, jelikož ovládal cesty do jižní Indie.
Ostatní okolní říše s ním chtěli žít v míru, tak je nenapadal, jen rozeslal misionáře, kteří měli rozšířit
vliv Maghady.
Věnuje se veřejně prospěšným činnostem, jako např: kopání studen, stavba přístřešků pro poutníky
atp.
Ašóka
209
Byl také plodný stavitel: nechal tesat jeskyně do skal jako příbytky mnichů, stavěl kupolovité stúpy a
kamenné sloupy, do nichž nechal tesat své královské výnosy. Dochovalo se nám toho málo.
Nejvýznamnější památky- skupina stúp v Sánčí a Ašókovy sloupy (patrný perský vliv) Sloupy měly
většinou hlavice ve tvaru lva.
Hospodářství a správa maurijské říše.
Ekonomický základ byl v zemědělství. Do státní kasy chodily výnosy z půdy, proto se panovník staral
o půdu a budoval zavlažovací systémy.
Řemeslná výroba a obchod byly na velmi vysoké úrovni díky centralizaci moci v celé oblasti.
Řemeslné dílny patřily buď státu, nebo cechovním sdružením.
Obě složky hojně využívaly otroků.
Státní aparát – V čele panovník (takřka absolutní moc) – pak duchovní rádce panovníka- strážce
pokladu- královský výběrčí daní = jádro ministerské rady.
Ministerská rada – funkce byla čistě poradní, byli prostředníky mezi panovníkem a výkonným
aparátem.
Rozdělení říše – složena ze 4 provincíí kde každou zpravoval příslušník královské rodiny ve funkci
vicekrále. Nejmenší jednotka byla vesnická občina- byla autonomní (nikdo se o ně nestaral).
Rozpad maurijské říše
Po smrti Ašóky 232 př. Kr. se říše začala rozpadat. K zániku nejspíš došlo v důsledku velkých nároků
na zemědělství. Zemědělci prostě nedokázali uživit tak velký počet úředníků a vojáků, čímž se
podkopala i politická rovnováha v zemi.
Kušánská říše
Největší rozsah za vlády krále Kanišky. Zabírala oblast Afghánistánu,
Pákistánu a severní Indie (po Váránasí na východě a po řeku Narmadu
na jihu).
Říše je spojena s rozkvětem řemeslné výroby a obchodu se Střední
Asií a římskou říší. Obohatili i literaturu o díla: Ašvaghósa, Nagárdžuna,
nebo Vasumitra. Také přinesla gandhárské plastiky a přetvořila
Buddhovu nauku v mahájánový buddhismus.
Mahájánový buddhismus-Vyvinul se z hínajány, což nebylo to
náboženství jako takové. Byla to skupina mnichů a laiků, kteří uctívali
určité zavedené mravní zásady. Neměli rituály, ani oddanost bohu.
Kaniška
210
Cílem je oprostit se od všech pout a teprve pak se duše může dostat do nirvány.
Máhajána- klade důraz na uctívání Buddhy jakožto jakousi esenci, která má zbavit svět klamu.
Mahájána má za ideál, že se člověk má sebeobětovat a na prahu nirvány se jí má zříct, aby pomáhal
druhým na cestě k vyšším metám.
Úpadek kušánské říše
Po smrti Kanišniky Kušáné ztrácejí většinu svých území. Na západě v bojích se Sasánovci a ve střední
indii s tamějšími panovnickými rody. Pád Kušánů uvolnil místo pro Šaky, kteří byli dříve zatlačeni
právě Kušány. Šakové za vlády Rudradámana se Šakové dostávají zpět na výsluní, ale po jeho smrti
opět šakové upadají.
Tamilská Indie
Oblast na jihu Indie. Dlouho o ní máme jen kusé zmínky. Počátkem 2 stol. Př. Kr. napadají jihoindické
kmeny Cejlon. Po bojích o Cejlon se dostávají do popředí Čólové, kteří postupně z cejlonu obsazují
východní i západní pobřeží jižní Indie. Tím si podmaňují velké přístavy, které obchodují např. i
s Římany. Tyto přístavy se mění v centra řemeslné výroby. Největší centra jsou: Kávéripattinam a
Arikaméd. Čilý obchodní ruch napomohl tamilským kmenům ke kontaktu s ostatní Indií. Výsledkem
bylo obohacení obou kultur.
Obchodní aktivita - Obchod se rozrostl v obrovskou síť obchodních spojů, ať už mezi indií a Čínou,
tak i mezi Indií a Evropou. S obchodem dochází i k promíchání kultur, náboženství a politických a
sociálních institucí.
Guptovská říše a Harša
Po rozpadu Kušánské říše se jednotlivé státní celky pod její nadvládou
začaly separovat. Tyto tendence však díky rozkvětu řemesel a
vytvoření bohaté vrstvy obyvatelstva neměly dlouhého trvání. Státy
znovu začala sjednocovat guptovská dynastie, která měla své centrum
v Magadhsku.
Počátky guptovské dynastie
Samudraguptův železný sloup
v Dillí
211
Prvním panovníkem byl Čandragupta. Který se usídlil v oblasti dnešního Biháru. Jeho synové začali
říši rozšiřovat a největšího rozmachu dosáhla za Čandrgupta II.
Čandrgupta II .
(375-415 n. l.)
Tento panovník porazil poslední říši, která by mohla být schopná ohrozit. Jmenovali se Šakové. Tímto
obsadil oblast celé severní Indie a získal přístup k velkým přístavům. Na jihu s Gupty sousedí říše
Dakšin. Chtějí žít v míru a ten stvrzují sňatkem. Dukšinský princ však brzo umírá a tak se guptská
princezna ujímá vlády, čímž je Dakšin připojen ke Gustům.
Čandrgupta kromě dobývání podporuje i umění.
Útoky kočovníků a rozpad guptovské říše
Rozpad guptovské říše zapříčinili Hefthalité(bílí Hunové). Na přelomu 5. – 6. století se vládci bílých
Hunů Toramánovi podařilo vyvrátit říši guptů a jeho následovníci pak vyvrátili zbytek Indie.
Hefthalité si však udrželi svou nadvládu jen chvíli a Indie se znovu na čas sjednotila pod správou
Pušjabhútiů.
Král Harša
(606 – 647 n. l.)
Sjednotitel Indie. Vojensky si podmanil Indii a zavedl feudální společnost, která se po jeho smrti
postarala o další rozpad říše.
Klasické období v kulturních dějinách Indie
Klasické období je situováno do období říše Guptů. Do tohoto období můžeme zařadit literární
památku Kámasútru.
Řemeslo a obchod- Řemeslo v cechovním sdružení. Výrobky jsou na velmi vysoké úrovni ať již
mluvíme o látkách, nebo o jiných produktech. Obchod je situován na západ, tedy k Muslimským
zemím a římskému impériu.
Vzdělanost- Centra kolem buddhistických klášterů. Např. univerzita v Náladě. Studium bylo bezplatné
a učilo se: grmatice, rétorice, poetice, logice, metafyzice a lékařství. Rozmach zaznamenala
matematika a astronomie. Na vzestupu je také sáskrtské písemnictví.
Náboženství a filozofie- Buddhismus v tomto období začíná být brán za součást hinduismu, což je
důležitý posun, jelikož dříve tato náboženství nebyla vůči sobě zrovna přátelská. Také se v této době
značně rozvinula filozofie a byly definovány nové nábožensko-filozofické systémy.
212
Přechod k feudalismu
Prvořadě se zde začíná měnit otrokářský systém na feudální. To je spojeno s osobním vlastnictvím
půdy. K feudalismu došlo jelikož systém umožňoval držení půdy jen po dobu život jejího držitele,
ovšem s příchodem úředníku se toto mění a půdu mohou někteří dědit z otce na syna. Tím vzniká
aristokracie.
Město Takšašíla
Starověké město Takšašíla leží v dnešním Pákistánu. Město leželo na významné obchodní stezce a
stalo se na 1000 let nejvýznamnějším obchodním centrem starověké Indie. Takšašíla ležela přímo na
spojnici cest mezi Čínou a Římem. Díky tomu se v Takšašílu prodávalo i čínské zboží.
Takšašíla byla v šestém století př.n.l. perským městem. Peršané sem vybudovali první cesty, aby
mohli kontrolovat říši.
Od dob Alexandra Velikého byla Takšašíla nezávislým královstvím.
ČÍNA
Název Čína
Číňané nazývají svoji zem Čung–kuo, Země středu. Tento název má původ ve 2. Polovině 1. tisíciletí
př.n.l.
Převážná většina evropských jazyků převzala název Čína od jména starověkého státu Čchin (221 –
206 př.n.l.), což byl první centralizovaný stát na území Číny. Název tohoto státu se zachoval i pro
jednu provincii, přes kterou šla významná obchodní cesta tzv. Velká hedvábná stezka.
Geografické a přírodní podmínky
Hlavní horská pásma severní Číny, která zahrnuje povodí Žluté řeky (Chuang-che) byla původně
pokryta hustými jehličnatými lesy, ve východní části převládali lesy smíšené a opadavé. Postupem
času se jehličnaté lesy začali posouvat i do nižších poloh. A vznikly i určité pralesy. Ovšem všechny
byli zničené v neolitu lidskou činností. V té době umožnili klimatické podmínky ale domestikaci
některých pralesních rostlin. Nejdříve bylo domestikováno proso, později sója, konopí, broskve,
meruňky, datle, ořechy, zelenina a některé technické plodiny (lakovník, moruše, indigovník). Jižní
Čína je typická rozsáhlou jezerní oblastí středního toku Jang-c´. Na východě byla Čína pokryta
hustými pralesy. Většinu méně přístupných oblastí a vyšších plošin pokrývá dodnes pralesy. Dolní a
střední povodí Jang-c´ tvoří vlhkou a bažinatou oblast. Tato bohatá oblast na rostlinstvo i zvířenu byla
ideální pro usazení člověka v době neolitu. Hlavní plodinou jižní Číny je rýže. Vedle rýže pěstoval
neolitický člověk další vodní rostliny jako lotos, vodní česnek, vodní špenát a různé druhy ovoce
213
(citrusy, ginkgo a ořechy). Do období domestikace rostlin patří i domestikace čajovníku a používání
jeho lístků k přípravě nápoje.
Prameny
Archeologické nálezy – jsou jediným pramenem pro zkoumání nejstaršího období společnosti Číny. O
první vykopávky se zasloužila expedice sinologů Setevena Hedina, La Coqa a Aurela Steina na
přelomu 19. a 20. století. Jejich výsledky zaujaly mnoho velkých sinologů a vedly k dalším
výzkumům v Číně.
První archeologické objevy jsou spjaté
také se jménem J.Anderssona. V roce
1919 v severočínské lokalitě Čou-kchou-
ťien vykopal sídliště člověka z období
starého paleolitu (Homo erectus
pekinensis). Ve 20. letech také
Andersson prozkoumal řadu neolitických
sídlišť v oblasti Chuang-che. Pojmenoval
první čínskou neolitickou kulturu –
kultura janšaoská (podle vesnice Jang-
šao-cchun). Přibližně ve stejné době
objevil Wu-Ťi-ting neolitickou kulturu u
městečka Lung-šan-cen a tak vzniká i
kultura lungšanská.
Významný objev se podařil v roce 1937,
kdy v oblasti An-jangu byla objeveno
šangské hlavní město z období Jin.
Po lidové revoluci v roce 1949 vykopávky pokračovali. Nejvýznamnější jsou nálezy lantchienského
archantropa a jüanmonuského archantropa. Dále bylo nalezeno mnoho různých kultur především na
Žluté řece. Mezi ale nejdůležitější nález čínské archeologie patří nález z An – jangu „hliněné armády“
císaře Čchin Š´-chuang-tiho v roce 1974.
Vznik písma
Podle legendy vytvořil čínské písmo Cchang Ťie, jeden z čínských hrdinů,
který měl údajně čtyři oči a byl dvorním rádcem jednoho mytického vládce.
Ve skutečnosti však čínské písmo prošlo samozřejmě dlouhým vývojem.
Přechod k písemným dějinám se v Číně kryje s obdobím přechodu od
neolitu k době bronzové.
Nejstarší dochované zápisy pochází z období Jin (14. – 11. století př.n.l).
Ovšem počátky můžeme vidět už v tzv. zářezovém písmu, které už
nalézáme na jangšaoské keramice.
Sošky jsou provedeny do nejmenších detailů. Do konce roku 2006 byli
přístupné veřejnosti. Ovšem stoupající vlhkost, které způsobovalo dýchání
turistů, způsobilo, že nyní jsou otevřené jen pro vědce a studenty historie a
archeologie.
Zápis věšteb za 10 dní na
lopatkové kosti.
214
Materiálem pro nápisy v období Jin byly věštebné destičky – buď z kostí obětních zvířat anebo
z želvích krunýřů. Později se přidávají i bambusové destičky, které se ale nedochovali (máme o nich
jen písemné zprávy) a bronzové nádoby.
Nápisy na věštebných destičkách byly stručné (max. 93 znaků).
Dále se dochovali z tohoto období i záznamy s astronomickým
pozorováním. Teprve v období Jin se objevují první nápisy a to
na bronzových nádobách. Jsou to především obětní formule.
Postupem doby vznikali nové grafické styly, především to
ovlivňoval materiál na který se psalo (kámen, hedvábíí,
nefritové destičky, hedvábí) a také jakým náčiním se psalo
(hůlky, dřívka, štětec).
Za císaře Š´- chuang – tiho byla provedena reforma písma,
která pro celou říši zavedla normativní písmo tzv. malé pečetní.
V době Chan (202 př.n.l – 220 n.l. bylo zavedeno písmo, které se
v Číně používá jen s malými změnami dodnes.
Čínská historiografie
Zvláštností čínské kultury je dlouhá nepřetržitá písemná tradice. Mezi písemnými památkami hrají
velkou roli historické zápisy a díla. Nejstaršími památkami čínské historiografie jsou kroniky a řeči
vládců Čchun-čchiou (Letopisy jara a podzimu) a Kuo-jü (Řeči státu). Pro studium období Šang a Čou
je velmi důležité dílo Ču-šu ťi-nien (Bambusové anály), což je kronika obsahující mytické období až
po rok 299 př.n.l.
Nejvýznamnějším čínským starověkým historikem je S-ma´-Čchien, který se svým otcem napsal první
historické dílo Š´-ti (Zápisky historikovy).
Osídlení Číny v paleolitu
Archeologické průzkumy prokázaly, že území Číny bylo
osídleno již v nejstarším paleolitu. Nejstarším nálezem jsou
dva zuby Homo erectus yuanmovensis a opracované zvířecí
kosti a valouny. Uhlíky dokládají, že tento archantrop
používal již oheň. Stáří tohoto nálezu bylo určeno na 850
tisíc let.
Antropologicky nejvyvinutější formou raných hominidů na
území Číny představuje Homo erectus pekinensis, který již
chodil vzpřímený.
Střední a mladý paleolit
Nálezy pozůstatků koster člověka ze středního paleolitu (paleoantropa) ukazují, že člověk v té době
obýval rozsáhlé území od povodí řeky Si-´tiang přes střední Čínu až k Ordosu v severní Číně. Tyto
Z nefritu (obvykle zelený kámen) se
vyráběli destičky na psaní především
v době Čou.
Písmo li-šu (úřední psímo) se používá dodnes
jako písmo dekorativní.
215
nálezy jsou považovány za přechodný typ mezi Homo erectus a Homo sapiens (asi 200 tisíc let).
Vedle kamenné industrie se objevují i jemnější nástroje.
V období mladého paleolitu byl i ve východní Asii dokončen proces sapientace. V té době se v Číně
objevují velké regionální skupiny, z nichž se vydělili jednotlivé rasy. Jihočínská oblast vydala
především nálezy v Liou-ťi-angu, které svědčí o existenci přechodných populací mezi Mongolovy a
australoidy na jihu Číny. Podle genetických testů prokazují tyto nálezy genetické svazky populace
s oblastí jihovýchodní Asie. Lebky šantingtunských lidí mají mongoloidní rysy.
Pozdní paleolit
Charakteristickou industrií tohoto období byly mikrolity, které se na území Číny začaly objevovat již
ke konci paleolitu. V té době již existovaly základní rasové komponenty – kontinentální mongoloidé
(Vnitřní Mongolsko), východní mongoloidé, jižní mongoloidé (Laos) a australoidé (jižní Čína)
Protoneolit a raný neolit
V této době probíhali první pokusy o domestikaci bobovitých, hlízovitých a kořenových rostlin.
Především jde o pěstování taro a jamu. Z této doby (9. tisíciletí př.n.l) byly nalezeny i kosti vepřů, což
dokládá počáteční domestikaci zvířat. V této době vzniká i keramika s vypichovaným a šňůrovým
vzorem.
Nejstaršími doklady existence obilnářství Číně jsou nálezy zrn prosa a kamenných nástrojů na jeho
sklizeň a zpracování (srpy, nože, tlouky). Tyto nálezy pochází z pchejlikangské kultury (asi 6. – 5.
tisíciletí). Nositelé této kultury již chovali vepře, ovce, psy a lovili ryby a zvěř. Stavěli si jednoduché
stavby se čtverhranným půdorysem. Své mrtvé pohřbívali v rodovém pohřebišti. Charakteristická pro
tuto kulturu je červenohnědá keramika beze vzoru.
Střední neolit povodí Jang-c´-ťiangu a Chuang-che
Podle průzkumů se zjistilo, že kolébkou čínské civilizace je dolní tok řeky Jang-c´-tiang, kde je
doloženo neolitické osídlení v 5. tisíciletí př.n.l. V nalezištích chemutské kultury byly nalezeny první
pozůstatky pěstování rýže. Tato kultura se věnovala i domestikaci vepřů, buvolů a psů a tkaní.
Protože žili v oblasti močálů a častých záplav, stavěli svá dřevěná obydlí na kůlech.
Hlavní archeologickou kulturou povodí Chuang-che byla kultura jangšaoská. Byla pro ni
charakteristická červená keramika s černým vzorem. Nositelé této kultury pěstovali proso a zeleninu a
budovali rozsáhlá sídliště o rozloze až 100 000m.
Mladý neolit
Nejvýznamnější kulturou mladoneolitického území Číny byla ve 3. – 2. tisíciletí př.n.l. kultura
lungšanská, která zabírala rozsáhlou oblast Číny. Tato kultura dosáhla značného pokroku v různých
2
216
oblastech. Zdokonalili výrobu keramiky (hrnčířský kruh, nádoby s tenkými stěnami) a výrobky
kamenné industrie. Obohatil se i duchovní život obyvatel (kult předků).
Raná společnost v Číně
(21. – 3. století př.n.l.)
21. – 17. stol. př.n.l. období Sia
16. – 11. století př.n.l. období Šang – Jin
kolem 1300 př.n.l. přestěhování šangského obyvatelstva do oblasti dnešního An-jangu
– počátek období Jin
14. – 11. století př.n.l. nejstarší dochované písemné památky
1238 – asi 1180 př.n.l. vláda wanga Wu-tinga
1025 – 771 př.n.l. období Západní Čou
841 př.n.l počátek jednotné chronologie dějin starověké Číny
771 př.n.l. přestěhování hlavního města na východ do oblasti dnešní Luo-jangu
771 – 256 př.n.l. období Východní Čou
722 – 481 př.n.l. období Čchun-čchiou – rozkvět společenskopolitického a
filozofického myšlení (konfucianismus, taoismus)
7./6. století př.n.l. počátky zpracování železa
613 př.n.l. první pozorování Halleyovy komety
453 – 221 př.n.l. období Čan-kuo (Válčících států)
444 př.n.l. Vypočítán tropický rok na 365 a ¼ dne
asi 356 Šang Jangovy reformy ve státě Čchin
kolem 350 př.n.l. nejstarší katalog hvězd (Š´Šen)
Rozklad rodové společnosti
V polovině druhého tisíciletí př.n.l. dochází k rozkladu rodové společnosti v důsledku vzniku
majetkové a sociální nerovnosti. Tento proces spadá do období Sia a Šang.
V lokalitách rané doby bronzové byla odkryta ohrazená sídliště městského typu, obklopená periférií,
na níž se nacházely zemědělské usedlosti, pohřebiště, dílny bronzolijců, hrnčířů a dalších řemeslníků.
V Er-li-tchou byl odkryt palácový komplex, který svědčí o tom, že bylo centrem větší oblasti.
217
Vznik výroby v Číně
Nové společenské vztahy se rozvíjely postupně na základě neolitické kultury. Rozvoj výrobních sil,
zejména přechod k ruční orbě (ve 24. století př.n.l.) byl doprovázen postupnou přemšnou
patriarchálních velkorodin v základní výrobní jednotky. Tím se zvýšila produktivita práce ze,ědělců a
vytvořila se možnost nadproduktu. To umožnilo, že ostatní členové společnosti se mohli začít věnovat
jinému povolání – řemeslům, obchodu apod. Tato realita se stala základnou pro vznik a rozvoj
civilizace Šang-Jin.
V období Jin a raného Čou byla společnost rozdělena na tři vrstvy:
vládnoucí privilegovaná vrstva – tvořena wangem (panovníkem), jeho příbuznými, hodnostáři
a ču-chou (udělenými vládci) a jejich příbuznými.
výrobci – svobodní řadoví členové obcí, kteří tvořili zakladní masu obyvatelstva.
nesvobodní a bezprávní lidé – byli využíváni jako otroci. Pramenem otroctví bylo získávání
zajatců v době vojenských pochodů proti nepřátelským kmenům, kromě toho však existovalo
i zotročování vlastního obyvatelstva za různé přestupky.
Vznik prvního státu je pevně spjat se změnami rozvrstvení obyvatelstva.
Nejstarší politické útvary na území Číny
Nejstarší politické útvary v Číně vznikly pravděpodobně již v období Sia a Šang. Otázka vzniku
prvních států (protostátů) není dosud úplně vyřešena.
Ale v moderní době archeologických objevů, kdy byla odkryta rozsáhlá města vyspělých kultur,
časově spadající přesně do oněch mystických dob. Tak se konečně potvrdila existence státu Šang.
Jedno z nalezišť patří pravděpodobně hlavnímu městu Ao, založenému desátým vládcem dynastie v
16.stol. př.n.l. Rozkládalo se na ploše tří a půl čtverečních kilometrů, mělo deset metrů vysoké
hradební zdi a pravděpodobně v něm pobývalo okolo sta tisíc lidí. Ve 14. století přestalo Ao Šangům
vyhovovat a založili nové hlavní město (od té doby se sami začali nazývat Jinové), které svou
velkolepostí ohromovalo jak současníky, tak pozdější generace.
Jinský politický útvar měl v posleních etapách svého vývoje již podstatné rysy raných států – dědičnou
monarchickou vládu, rozdělní na sociální vrstvy, úřednictvo, stálé vojsko.
Formování států bylo urychleno ovládnutím okolních kmenů za wanga Wu-tinga (1238 – asi 1180). Za
dynastie Šang králové ovládali území na východě současné Číny při dolním toku velkých řek, z toho
část jako svou výsostnou zemi a část jako vazalskými povinnostmi svázané okolní kmeny a státečky.
Ti odevzdávali pravidelný tribut, v případě nutnosti vysílali podporu armádě, a jednou za čas se jejich
vůdci museli přijít pokořit šangským(jinským) králům a opětovně tak stvrdit svou závislost. Moc
wanga nebyla ničím omezena. Wang byl despotickým vládcem, nejvyšším vojevůdcem a i hlavním
knězem. Král byl spjatý s nadpřirozenem. Pouze on, jeho šamané a věštci dokázali komunikovat se
světem duchů, kteří zase byli v kontaktu s nejvyšším božstvem - nebesy. Veškerá rozhodnutí a plány
museli být podrobeny Nebeské konzultaci a k tomu účelu se využívaly v žáru rozpukané kosti a želví
krunýře, z jejichž prasklin se daly získat odpovědi.
218
Dynastie Čou
(protože nebyla pasáž dodána jsou zbylé kapitoly kvůli časové tísni zpracovány z internetu)
Okolo 11. století př.n.l. na západě vzrostla síla jednoho z oněch vazalských státečků natolik, že si
postupně podmanil nejen bezprostřední okolí, ale nakonec dobyl v čele s králem Wu-wangem i Jinské
hlavní město. Nazýval se Čou a stal se na 3 století hlavní mocností v oblasti. Ačkoli byli Čouové až
na válečnictví méně vyspělí, převzali postupně většinu technických i kulturních vymožeností Jinů a
postarali se tak o přetrvání a další rozvoj tradičních řemesel i umění. Jejich moc se opírala, podobně
jako u státu Šang (Jin), o vládu vlastnímu území a kontrolu okolních vazalských státečků, avšak
svému králi již nepřisuzovali božský původ, leč zavedli ideu o mandátu, který nebesa vládci pouze
udělovala.
Soulad nebes a země
Číňané totiž už dlouho předtím věřili v nebesa - nejvyšší božstvo jako v absolutní zdroj pozitivní
energie, řádu a pořádku. Měla kruhový tvar a působila na čtvercovou zemi pod sebou (podnebesí -
Tchien-sia). Číňané žili v podnebesí uprostřed (říše středu - Čung-kuo) a tudíž byli vystaveni
blahodárnému působení Nebes nejvíce. Ostatní národy žili při okrajích a v rozích, a tak v těchto
zemích panoval chaos a strašlivé podmínky. Obyvateli žijícími v těchto končinách Číňané pohrdali,
nazývali je barbary čtyř světových stran a považovali je za divoké a primitivní násilníky. Nová
Čouská idea konstatovala, že panovník se stal zástupcem nebes na zemi a obdržel jejich mandát
vládnout, ale na druhé straně mu ho můžou i odebrat. Pakliže tedy došlo k nějakému převratu, vždy to
bylo dodatečně vysvětleno jako nespokojenost nebes s předchozím králem. Rovněž přírodní
katastrofy panovníkům neprospívaly, byly totiž interpretovány jako trest nebes za špatnou vládu.
Autorita však i tak zůstala obrovská. Vládce byl uctíván a milován jako velekněz veškerého lidstva,
ochránce zdrojů výživy na zemi, rozhodoval o životě a smrti, patřila mu v konečné instanci všechny
zákonodárná, soudní i výkonná moc.
Stejně jako na sklonku existence státu Jin prokázala údělná knížata a správci zarputilou snahu vršit
vlastní vliv a projevovat separatistické tendence. A stejně jako dříve na to centrální moc po čase již
nedokázala reagovat a Čouské neštěstí ještě podpořil roku 771 př.n.l. ničivý vpád nomádského kmene
Západních Žungů do země. Tyto události vedly ke konečnému rozpadu říše, královský dvůr přesídlil
více na východ (dynastie Východní Čou) a ztratil své velmocenské postavení.
Období válčících států
Následoval počátek úmorných bojů mezi jednotlivými státy podobné síly a velikosti, nazývaný
přiléhavě Období válčících států. Ze stovek menších útvarů se neustálými boji od 8. do 3. století
vyprofilovalo 7 silných států (Čao, Jen, Wej, Čchi, Čchin, Chan, Čchu) plus několik málo menších a
zápas o moc nabral na obrátkách, když se v mocném státě Čchin zrodila idea o ovládnutí celého
podnebesí.
Tato dějinná pasáž byla přímo přesycena válčením, uzavíráním nejrůznějších paktů, smluv a koalic,
jejich dodržováním i porušováním, a to vše za hlavním účelem každého státu - pohltit menší
protivníky a ubránit se silnějším. V podnebesí nastal chaos. I přes tyto konflikty nastává v 7. – 5.
219
století př.n.l. rozmach čínského života. Rozvíjela se řemeslná výroba, vzrůstal význam obchodu a
byly raženy mince. Železné nástroje nahradily výrobky z mědi a bronzu. Značného rozmachu dosáhla
textilní produkce, zejména výroba hedvábí. Čína měla k dispozici mnoho přírodního bohatství: zlato,
stříbro, olovo, rtuť, uhlí, hlínu, nefrit, síru, brusné materiály a mnohé další. Už v raném období
zkombinovali měď a cín.
Toto období také přineslo rozmach v některých oblastech, zejména ve filozofii
a válečnictví. Mezi tři nejvýznamnější osobnosti čínské filozofie patří
Konfucius, Lao C´(zakladatel Taoismu) a Sun C´. Někdy okolo roku 550
př.n.l. přichází v malém státě Lu na svět pozdější největší z čínských filozofů
Kchung-fu-c' (Konfucius). Jeho učení preferuje blaho lidu, které může být
dosaženo spojenou prací a úsilím vysoce morálních jedinců. Konfucius kladl
důraz na mravní vlastnosti člověka a zvláště vládnoucích osobností. Za hl.
kategorii považoval šlechetnost, ušlechtilost lidské osobnosti a jejího jednání -
to byly hodnoty, které měly vést ke spasení.V téže době vzniká i množství
dalších filozofických směrů (taoismus, legismus, moismus, logika atd. -
souhrnně označovaných pojmem Sto Škol), a prostřednictvím těchto všech
novým myšlenkových směrů se lidé snaží vysvětlit důvody současného vývoje
a najít cestu k nastolení nového řádu. Sun Wu ze státu Wu, později
označovaný jako Sun C´ (mistr Sun) zase proslul dílem o válečném umění.
Nepřetržitě boje, nové železné zbraně, ohromná množství vojáků a velké
vzdálenosti, to podtrhovalo potřebu po důkladné teoretické přípravě
důstojníků, na které závisel osud všech.
Říše Čchin
Z bojů mezi válčícími státy vyšel vítězně západočínský stát
Čchin. Jeho panovník má také ve svém jméně název tohoto
státu (Čchin Š´Chuang-ti 246 - 210). V této době je
vybudována velmi mocná a velká říše, která přinesla
zajímavé civilizační prvky: svými hranicemi sahala až k
Vietnamu, byly provedeny změny ve státní správě (místo
aristokracie byli dosazováni noví úředníci), sjednocení měr
a vah.
Dá se říct, že Čchin byl prvním sjednotitelem Číny, ke
kterému došlo v roce 221 př.n.l. Čhin Š´Chuang-ti se stal
prvním svrchovaným císařem všech Číňanů. Vybudoval
první císařský dvůr a nechal budovat velké císařské paláce.
Byl ovšem schizofrenik a jeho choroba se stále zhoršovala
(nedokázal rozlišovat realitu a chtěl být nesmrtelným). Začal s budováním velkého podzemního sídla a
nechal postavit velkou čínskou zeď, která měří 4000 km, dosahuje výšky 6 - 10 m. Byla postavena
proti nájezdům kmenů, ale tím zároveň Čínu izolovala od okolního světa. Na zhoršující chorobu ale
nakonec v roce 210 umírá. Po jeho smrti dochází k soupeření o moc ( převraty) , tato krize vedla
k svržení dynastie Čchinů.
Konfucius (čínsky 孔夫子)tvrdil, že svět
ovládá sympatie, kterou
nazval „šu.“ Dále je
autorem slavné věty:
„Nečiň druhým to, co
sám nechceš, aby činili
oni tobě!“
Velká čínská zeď byla vybudována na obranu
proti kmenům útočícím z Mongolska. Její
výjimečnost dokládá i to, že je stavbou, která je
vidět pouhým okem z Měsíce.
220
Dynastie Chan
V letech 206 př.n.l. - 220 n.l. přichází poslední údobí, kdy vládne dynastie Chan. Její vláda je krátce
přerušena na počátku nového věku (starý Chan). Došlo k připojení části Koreje. Státní idejí se stal
konfucianismus. Byla vytvořena "velká hedvábná cesta" spojující Čínu s helénistickými státy. Byla
to tepna obchodu mezi Evropou a Asií až do dob seldžuckých Turků. Dochází k hospodářskému
rozkvětu Číny (právě díky hedvábí), stát se snažil kontrolovat obchod (obchodníci považováni za
méněcenné a jsou přísně kontrolováni). Objevuje se problém s kočovnými Huny. Největší rozkvět
pokračuje císařem CHAN-WU-TI ( 150
př.n.l.), který rozšířil území na severovýchod
( Korej,
Mandžusko, Vietnam).
Vývoj Chan je přerušen v letech 9 - 23 n.l.,
kdy se palácovým převratem dostal k moci
Wang Mang. Po jeho odchodu z vedoucího
postavení v Číně nastávají dějiny mladšího
Chan, které končí kolem r. 220 n.l. Byla to
doba rozkvětu - rozmach astronomie,
zemědělství, medicíny. Velký význam měl
vynález univerzální psací látky, papíru.
Za pozdního Chan se objevují sociální problémy, rostou konflikty - největšími byly povstání rudých
obočí v roce 9 n.l. a žlutých turbanů v letech 184 - 185 n.l.
Vnitřní spory přerostou až do takové míry, že v roce 220 se Čína štěpí do tří států.
Nejvýznamnější čínské vynálezy:
Hedvábí - Vyrábělo se od konce mladší doby kamenné z kukel housenek
bource morušového, které se musí několikrát denně krmit a nesnášejí
průvan, nečistotu a zápach; kukly se spařily a pak už se odvíjela dlouhá
vlákna určená k výrobě hedvábí.
Díky Hedvábné stezce se do Evropy dostalo i koření. Hedvábná
stezka obvykle končila v dnešním Istanbulu odkud se zboží
posílalo do jiných přístavních měst - především Řecko a Itálie.
Motýl a kukla Bource morušového.
Vnitřek kukly se používal jako zaručený
prostředek na potenci.
Čínský tzv. rýžový porcelán má dlouhou
tradici.
221
Porcelán - Pravý porcelán byl znám kolem roku 400 n.l. vyrábí se ze směsi kaolínu, živce a
křemene, která při teplotách kolem 1450 °C získává bílou barvu; je tvrdý, pevný, odolný a
dobře drží teplo
Kompas - Schopnost magnetu přitahovat železo Číňané poznali
ve 3. století př.n.l. Nejstarší kompas měl tvar lžíce a byl
umístěn na bronzové desce s dělením na stupně, rukojeť ukazovala k jihu.
Střelný prach - Byl vyroben z ledku, dřevěného uhlí a síry v 9.
století n.l. Kromě trhaviny se používal i pro výrobu tradičních
čínských ohňostrojů.
Papír - Zhotovoval se nejprve z hedvábí, od počátku 2. století
n.l. z lýka, hadrů a ze starého papíru
Knihtisk - Jeho počátek se v Číně datuje do 3.-5. století n.l., od počátku 8. století se tisklo z bloků
pomocí dřevěných desek, v 11. století se rozšířil tisk z pohyblivých typů z keramiky a později z olova.
Další významné vynálezy: trakař, plamenomet, inkoust.
Čínský kompas
Směs střelného prachu
Papír vyráběný starým způsobem z hedvábí.
222
Díky izolaci Číny zůstávali tyto vynálezy skryty okolnímu světu. Jejich rozšiřování bylo také bráněno
díky tvrdým postihům, které hrozili za jejich vynesení za hranice či za prozrazení jejich výrobního
tajemství.