Pažout

Školní časopis ZŠ Prostějov, Dr. Horáka

Zima 2018/2019

Milí čtenáři a čtenářky,

i tento školní rok vychází další číslo školního časopisu Pažout.

Ani letos nebudou chybět v našem časopisu zprávy ze školy, rozhovory, tvorba žáků a tipy na novinky ze světa četby či filmu, které můžete využít při mrazivém počasí.

Žáci 9. tříd se rozhodli společně s učiteli oslavit 100 let vzniku Československé republiky. Každý z nich měl možnost vypracovat libovolný projekt na téma Významné osobnosti a Důležité události. Jejich práce se jim velmi povedly a ty nejlepší visí na spojovací chodbě, kde si je můžou všichni ve volné chvíli přečíst.

Oslavy vzniku Československa na 2.

stupni

Charitativní činnost dětí

"Na vlastních nohou" - Stonožka  

"Děti s láskou - děti za mír"

Hnutí "Na vlastních nohou" je uznáváno jako zcela dobrovolná humanitární a mírová organizace, v níž děti pomáhají jiným dětem. Bylo založeno roku 1990 Češkou žijící v Norsku paní Bělou Jensen.V hnutí pracují dnes tisíce dětí a stovky učitelů v českých školách. I na Slovensku, v Norsku, Polsku, a v Kanadě zapustilo své kořeny. Děti malují vánoční přání, získávají finanční prostředky organizováním Stonožkových týdnů, pořádají sbírky na pomoc nemocným a postiženým dětem v Česku i v jiných zemích světa. I naši žáci z 2.

stupně se do této charitativní pomoci zapojili a každá třída přispěla libovolným finančním příspěvkem.

Krabice od bot

Další charitativní činností, do které se děti zapojily, je Krabice od bot. Akce Krabice od bot má dvojí cíl: obdarovat děti z chudších rodin pěkným vánočním dárkem, (možná jediným, který o Vánocích dostanou) a děti ze zajištěných rodin učit solidaritě. Jak název napovídá, základem je obyčejná krabice od bot. Tu děti s pomocí dospělých (rodičů, učitelů) naplní vhodnými dárky a pěkně zabalí. Zabalenou krabici pak doručili na sběrné místo, kterých se v celé republice otevřelo rekordních 70. Odtud proběhnul rozvoz krabic

potřebným. Dárky se rozdávaly dětem v azylových domech, krizových centrech, nízkoprahových klubech, komunitních centrech, speciálních školách, na ubytovnách i přímo konkrétním rodinám prostřednictvím terénních sociálních pracovníků. Akce podpořila i pěstounské rodiny či matky samoživitelky. Celkový součet vybraných dárků je po doplnění informací od všech sběrných míst 38 822.

Pololetní vysvědčení

První pololetí končí a s ním se blíží vysvědčení. Pýcha a radost, vztek či dokonce smutek nebo strach, zklamání.

Emoce spojené s vysvědčením prožívají děti i rodiče.

Vysvědčení očima rodičů Den, kdy se dostává vysvědčení, je vnímám jako obyčejný den. Moji rodiče berou mé vysvědčení velmi dobře. Vždy prospěji s vyznamenáním, a tak se nemusím bát, že by mi vynadali.

Každý rodič ale vidí vysvědčení zcela jinak. Může se stát, že rodiče srovnávají svůj školní prospěch s prospěchem dítěte, nebo s prospěchem ostatních. Myslím si, že takoví rodiče by se měli alespoň trochu zamyslet. Každý je úplně jiný, jinak se učí a je podle mě hloupost srovnávat. Děti mají větší strach ze zareagování rodičů na vysvědčení než ze samotného vysvědčení. Rodič by měl dítě alespoň trochu motivovat a nestrašit ho větou: ,,Jestli dostaneš víc jak tři trojky, tak budeš mít zle!". Přece jenom své dítě zná a ví, jak v daných předmětech prospívá. Zbytečně je pak na dítě vytvářen tlak. Samozřejmě rodiče musí na danou situaci zareagovat a projevit zájem o prospěch, jinak si dítě bude dělat co chce a o školu nebude jevit vůbec žádný zájem.

A jak by se tedy měl správný rodič zachovat při vysvědčení ? Rozhodně by si s ním měl promluvit v klidu a nedělat z vysvědčení drama. I když na vysvědčení dítě dostane z matematiky a fyziky např. 3, měl by se rodič zaměřit také na předměty, které dítěti nedělají

problémy a pochválit je za ně. Za špatné známky by mu měl dát nějaký menší trest, ale neměl by přistoupit k fyzickým trestům.

Zajímavost: Školní docházka a vysvědčení byla vymyšlena 6. prosince 1774 Marií Terezií. Vysvědčení děti dostávaly až na konci školní docházky ve 14ti letech. V letech nacistické okupace českých zemi zavedlo protektorátní ministerstvo i šestistupňovou klasifikaci.

Natálie Klimešová, VIII. B

Vysvědčení očima rodičů Řekla bych, že každý z vás někdy zažil strach z vysvědčení. Určitě jste si říkali, že vás rodiče přerazí za špatnou známku z matematiky nebo fyziky. Ale jak vysvědčení mohou vidět rodiče?

Protože každý rodič je jiný, vidí taky vysvědčení každý jinak. Některý si řekne, že jeho dítě podává slušné výkony, ale druhý zase může říct, že má jeho dítě na víc. Proto si tady ukážeme některé jejich typy:

Rodiče, kteří měli průměrné známky a chtějí, aby na tom jejich dítě bylo stejně, nebo podobně.

Rodiče, kteří měli výborný prospěch a představují si, že jejich dítě bude podávat stejné výsledky jako oni za mlada.

Rodiče, kteří vědí, jak na tom jejich dítě je a řídí se podle jeho možností učení. Nesmí ho ale nechat dělat si co chce.

Samozřejmě jsou tu i rodiče, kteří o své dítě a jeho prospěch nejeví žádný zájem a nechávají ho dělat si co chce.

A nakonec jsou tu moji rodiče. Ví, jak na tom s učením jsem a nechávají mi prostor.

Ale jak říkám, každý rodič je jiný a každý to má doma s vysvědčením trochu jinak.Zajímavost:

Školní vysvědčení je potvrzení o výsledcích vzdělávání ve škole, které se vydává žákům základních a středních škol dvakrát do roka, zpravidla poslední lednový pracovní den a poslední červnový pracovní den. Podle školského zákona se výsledky v jednotlivých předmětech hodnotí slovně nebo klasifikačním stupněm.

Nela Klapáčová, VIII.B

Dílna čteníŽáci z 2. stupně doporučují své oblíbené knihy i dalším spolužákům.

6. ročník

Raina TelgemeierSmile

Smile

Raina je obyčejná holka s obyčejnými problémy. Tedy do okamžiku, kdy následkem pádu přijde o - přední zuby! Takový

úraz by dal pěkně zabrat každému, ovšem v případě dospívající teenagerky se chybějící chrup rovná naprosté tragédii. Chudák Raina si musí projít strašidelnou cestu po dentistických ordinacích, šperkovanou nejroztodivnějšími zubními náhradami, chirurgickými zákroky, rovnátky a obličejovými postroji. Kamarádky nemají pro její novou vizáž moc pochopení, ale co teprve tomu řeknou kluci!Citlivý i humorný grafický román Úsměv, založený na skutečné životní zkušenosti autorky, patří k tomu nejlepšímu, co může současná komiksová tvorba dospívajícím čtenářům a čtenářkám nabídnout.

7. ročník

Enid BlytonováSprávná pětka opět v akci

Správná pětka, to jsou ve skutečnosti čtyři a pes! Julián, Dick, George, Anna a pes Tim.Také byste si přáli zažít takové dobrodružství jako správná pětka? A že se dá zažít i o Vánocích, když je Kirrin pod sněhem! Děti náhodou objeví staré plátno, popsané tajemnými značkami, které je dovedou k odhalení tajné podzemní chodby. Odkud a kam vedla? Je skutečná, nebo existuje jen na nákresu? Nakonec děti prokázaly i kus velké odvahy, když dopadly nebezpečné zloděje!

8. ročník

Lauren Myracleová

Čtrnáct - Neobyčejný deník obyčejné holky

Čtvrtý díl neobyčejného deníku obyčejné holky Ve ČTRNÁCTCE, dalším pokračování oblíbené řady o příhodách hrdinky Viki Perryové, se můžete těšit na novinky z jejího života v roce,

který je pro ni stejně jako pro Danu a Matu, její nerozlučné přítelkyně na život a na smrt, nejenom velmi důležitý, ale také plný nejrůznějších překvapení. Takže na co se můžete těšit? Viki se pomalu chystá do devítky a teprve nyní jí dochází, jak málo společného času jí a sestře zbývá, než Sandra odjede na vysokou školu až na druhý konec země. Oslava čtrnáctých narozenin skončí téměř katastrofálně – na Viki si nikdo nevzpomene, dokonce ani zaneprázdnění rodiče. Lars se chystá strávit letní prázdniny opět v Evropě, a tak se Viki a její dívčí partička přihlásí na tábor u moře. Při zachraňování mořských želv však holky zjišťují, že se jejich zájmy najednou překvapivě rozcházejí, seznamují se se spoustou nových tváří a některé z nich dokonce i s novými kluky. Lars ale nakonec nikam na léto neodjede, což Viki lehce zkomplikuje život. Bráška Tom je stále stejný neposeda a miminko Magie dokáže převrátit dům vzhůru nohama. Tolik potíží je na jednu čtrnáctiletou slečnu přece jenom trošku moc. Viki byla vždycky obětavá a starostlivá, takže není divu, že jí dost dlouho nedochází, že i před ní samotnou se nakupila hromada problémů, které se samy nevyřeší…A JAK TO VŠECHNO NAKONEC DOPADNE? TO SE DOZVÍTE VE VIKTORČINĚ DENÍKU S NÁZVEM ČTRNÁCT.

9. ročníkRobert Louis Stevenson

Ostrov pokladů

Příběh Roberta Louise Stevensona, plný napětí a dobrodružství, baví čtenáře již více než sto let. Současná komiksová adaptace románu umožní vydat se na nebezpečnou, ale krásnou výpravu za tajemným pokladem dětem od 9 let. Život mladého Jima Hawkinse se obrátí naruby v den, kdy do hostince jeho otce vstoupí podivuhodný muž. Námořník jménem Billy Bones skrývá tajemství, které za ním přivede i další cizince. Po Bonesově smrti Jim zjistí, že toto tajemství je vlastně mapka, která ukazuje zakopaný poklad kapitána Flinta..., pro kterou jsou mnozí ochotni i zabíjet! Plánek vedoucí k pokladu nakonec v Jimových rukou opravdu skončí, a ten se vydává na cestu za největším dobrodružstvím svého života. To ještě netuší, jaká překvapení a nebezpečí ho na cestě čekají. Na lodi plné pirátů, kterým nejde o nic jiného než o poklad, Jim zjišťuje, že nemůže věřit skoro nikomu. Získají nakonec hrdlořezové to, co tolik chtějí? Anebo je Jim přelstí a najde poklad sám?

Vlastní tvorba žáků

Žákyně z VIII. B Vám představí své literární dílo, které sama ve volných chvílích vytvořila a napsala.

AVALANCHE

VAROVÁNÍ:

- moje první kniha (úplně první sice ne, ale ty ostatní jsou k ničemu), takže na to trochu berte ohledy

- čtete na vlastní nebezpečí

- nespisovná slova

- možná se toho najde i více 😊

Avalanche

Seoul - hlavní město Jižní Koreje. Zde se to vše odehrává.

Lee Jun Jin, dívka, která je odhodlána vyřešit nevyřešitelnou záhadu. Vraždu Im Jaebuma, chlapce, který byl brutálně zabit.

Policie dodnes neví, kdo to mohl být. Mají pouze jeden důkaz - očitého svědka, který vše viděl. Také mají jednoho podezřelého, který se ale nehne z místa.

Kdo to mohl být a proč ho zabili?

Avalanche - prolog

Znáte tu situaci, když luštíte sudoku, jedno číslo doplníte špatně a pak nevíte, kde se stala chyba? Je to jako lavina čísel, která nemá konce.

Ale má řešení.

Všechno má řešení, jen je otázkou, jestli otevřete oči a budete přemýšlet, nebo se na to vykašlete a bude Vám to ukradené.

Stejné je to s vraždou. Lavina informací, které se na Vás hrnou ze všech stran. Nevíte, co je podstatnější, jestli tato nebo tato věc. Musíte z toho udělat puzzle. Každý kousek skládačky je informace, která když se

poskládá do sebe, vytvoří řešení. Bohužel, když jeden dílek nezapadá, myslíme si, že je tu navíc, jenže není.

Je to pravděpodobně informace, která je podle nás nejdůležitější ze všech, ale to si bohužel neuvědomujeme.

Horší už je, když se dostanete do slepé uličky. Je jen na Vás, jestli se z ní chcete dostat, nebo v ní být pohlceni. Je jedno, jakým způsobem se z ní dostanete. Když se Vám dveře zavřou přímo před nosem, musíte jít zadním vchodem. Když není ani zadní vchod, jděte oknem. Vždycky se najde cesta.

Lee Jun Jin- jméno, které si bude pamatovat snad každý. Její zvědavost ji nenechala spát, proto se rozhodla, že vraždu, kterou policie vzdala a odložila, vyřeší a vraha najde.

I přes nějaké překážky ji dokázala vyřešit a tím dokázala, že všechno jde. Jen se nám musí chtít.

Zde se také potvrdilo, že čím čistější oběť, tím špinavější ruce vrahů.

1. kapitola

„Mami, už jdu do školy, tak ahoj." šla jsem pomalu do školy. Musela jsem vyrazit o hodinu a půl dříve, protože se mi nechce ptát na cestu. To už radši zabloudím. Sice jsem se narodila v Koreji, ale od malička jsem žila v Osace v Japonsku, protože tam táta dostal práci. Teď ale dostal lepší v Koreji, takže jsme se znovu přestěhovali.

Škola, na kterou budu chodit, je nejprestižnější v celém Seoulu, takže by neměl být problém ji najít, jenže každá ulička je stejná, takže si připadám

jako v bludišti. Zrovna jsem procházela nějakým parkem, když jsem uviděla moji školu. Díky bohu.

Všichni se na mě koukali, bylo mi to jedno. Šla jsem za třídní učitelkou se nahlásit a poté šla do třídy, kde jsem si sedla do čtvrté lavice u okna - moje obvyklé místo. Přišla za mnou nějaká holka. "Ahoj, já jsem Kim Jennie. Můžu si k tobě sednout?"

„Já jsem Lee Jun Jin. Jo, klidně." sedla si tedy za mnou. Docela si spolu rozumíme. Zazvonilo na hodinu a do třídy vešla naše třídní učitelka.

„Dobrý den, žáci, vítám Vás v novém školním roce a taky vítám naši novou žákyni." celá třída se otočila na mě. Jak já to nesnáším.

Celá hodina byla nudná. Nebýt Jennie, tak tu usnu.

Konečně zazvonilo na přestávku. Přestávku máme půl hodiny, protože se dnes nebude dít nic zajímavého.

Šla jsem si s Jennie sednout do parku. Za chvilku zvoní, tak jsme se zvedly a šly do třídy. Po cestě do třídy jsem si na chodbě všimla velké nástěnky, na které byla fotka nějakého kluka. Kolem fotky byly různé fotky, obrázky a vzkazy. Nad fotkou bylo tučným písmem napsáno „NIKDY NEZAPOMENEME." Přeběhl mi z toho mráz po zádech. Zajímalo by mě, co se tu stalo. Musím se potom zeptat Jennie.

„Jin, musím ti někoho představit." zapištěla mi do ucha. Šly jsme za kluky z vyššího ročníku. „Jin, tohle je Mark." ukázala na kluka s hnědými vlasy, které mu trčely do všech stran, hnědýma očima a vysokou postavou.

„Tohle je Jimin." ukázala na kluka s růžovými vlasy, které vypadaly jako cukrová vata, hnědýma očima a nižšího vzrůstu. Když se na něj tak dívám, je ze všech nejmenší. „Tohle je Yugyeom." ukázala na kluka s blond vlasy, byl ze všech největší.

Dámy a pánové, dovolte mi Vám představit Eiffelovu věž v živém provedení.

„A tohle je Bambam." ukázala na kluka s bílými vlasy a modrýma očima. „A nakonec, tohle je Kwon Sungie." ukázala na dívku s hnědými vlasy až pod lopatky, hnědýma očima nižšího vzrůstu a hubenou postavou. Vůbec jsem si jí nevšimla.

„Parto, tohle je Lee Jun Jin." představila mě své partě a já tam stála jako pako. ,,Příští přestávku se seznámíte, ale teď bohužel musíme jít do třídy." odešly jsme do třídy. Zazvonilo a učitelka přišla do třídy a

pokračovala v povídání tam, kde skončila minulou hodinu. Já ji nevnímala, bylo mi jedno, co říká. Zajímalo mě, kdo je ten kluk z nástěnky a co se mu stalo. Drbla jsem loktem do Jennie a zeptala se jí. „Jennie, o přestávce jsme šly kolem nástěnky a na té byla fotka kluka. Kdo to byl?" zeptala jsem se jí a doufala, že mi odpoví. ,,Jmenoval se Im Jaebum. Před rokem ho zabili. Dodnes se neví, kdo to udělal." Začala jsem se dusit slinou. Učitelka se na mě podívala, ale hned pokračovala ve výkladu.

Možná bych se mohla zeptat tety, jestli by mi o něm nemohla něco říct a půjčit mi jeho záznamy, když je policistka.

Nevím proč, ale k tomu klukovi mě to táhne čím dál víc.

2. kapitola

Přišla jsem domů a šla zavolat tetě. Po pěti minutách, kdy mi telefon pořád hlásal, že volaný účastník je momentálně nedostupný, jsem se jí konečně dovolala. Řekla mi, že mi jeho složku okopíruje a donese. Pořád přemýšlím o Jaebumovi.

Abych se odreagovala, šla jsem si pustit můj oblíbený seriál - Mentalista.

Asi jsem se trochu zadívala, protože jsem si nevšimla, že už je večer a teta stojí před domem. Otevřela jsem, pustila ji dovnitř a dala mi do ruky Jaebumovu složku a šla se pozdravit s mamkou. Já mezitím odešla do

svého pokoje, kde jsem si dala Jaebumovu složku na stůl, a poté se vrátila do kuchyně na večeři. Na večeři mamka udělala lasagne a byla tu s námi i teta.

Po večeři jsem se šla osprchovat a vyčistit si zuby. Po půl hodině jsem už seděla na posteli s Jaebumovou složkou v ruce a tápala, zda ji mám otevřít a co vše se dozvím.

Do složky jsem se začetla víc než do napínavé detektivní knihy. Nejvíce mě zaujalo to, že bydlíme v jeho domě, kde byl zavražděn. Dobře, takže dnes budu spát venku v bazénu.

Slyšela jsem kroky na půdě. Zvedla jsem se z postele a šla se podívat, co tam kdo dělá. Na půdě nikdo nebyl, ale bylo tu plno starých krabic, které byly přeplněné fotkami. Začala jsem si je prohlížet.

V rohu místnosti jsem slyšela, jak něco spadlo na zem. Nechala jsem to být, ale když jsem se otočila zpět ke krabici, myslela jsem si, že dostanu infarkt. Lekla jsem se tak moc, že mi zaskočila slina a já se začala dusit. Na chladné zemi seděl v tureckém sedu a díval se mi přímo do očí. Seděl naproti mě on - Im Jaebum.

Není náhodou mrtvý? Jak to, že jej vidím? Zdá se mi to, nebo vidím ducha? Tyto otázky jsem si pokládala pořád dokola. Štípla jsem se do pravé ruky, abych si ujasnila, jestli je to sen nebo realita. Bohužel, zvítězila realita. „Ahoj." řekl a já na něj vyvalila oči. Já ho i slyším? Zbláznila jsem se? Asi ano, protože to tak zatím vypadá.

„Ahoj?" řekla jsem spíše otázku, ale to je jedno.

„Ty mě vidíš?" zeptal se mě.

Jo, hochu, tomu se divím i já, pomyslela jsem si.

„Asi ano, když jsem tě pozdravila." řekla jsem mu a začala si jej prohlížet.

Měl hnědé vlasy, hnědé oči, černé tepláky Nike s dírou na levém koleni a bílé triko s nápisem MY SWAGGER se skvrnou, nejspíše od pomeranče. Oblečení mělo místy fleky krve, které když by se spojily, by daly obrázek, ve kterém uvidí každý něco jiného.

„Prý tě zavraždili, nepamatuješ si, kdo to mohl být?" zeptala jsem se a už tak nějak předem tušila, co mi odpoví. „Bohužel ne." odpověděl mi přesně to, co jsem očekávala. Teď mu chci pomoct ještě víc.

„Hmm…to je jedno, chci to vyřešit, vrah je někde tam venku a ty jsi mrtvý, to je nespravedlivé." řekla jsem a z půdy odešla do svého pokoje. Otevřela jsem jeho složku a začala číst.

Jméno: Im Jaebum

Datum narození: 6. 1. 1994

Datum úmrtí: 9. 4. 2012

Místo narození: Goyang city, Gyeonggi- do, Jižní Korea

Byly tu přiloženy i fotky. No fujky, tolik krve. Až jsem z toho měla husí kůži. Ale zaujalo mě jedno.

ůNa místě činu nebyly nalezeny žádné otisky prstů ani žádné jiné důkazy."

Teta mi říkala, že to tak není. Měli prý jednu svědkyni, ale bylo to podle nich nepodstatné napsat do zprávy. Říkala mi, že svědkyně údajně viděla nějakou tlustou postavu v kuchyni, jak stojí na židli celá od krve a spravuje žárovku.

Proč by někdo po vraždě spravoval žárovku?

Teta taky říkala, že měli jednoho podezřelého - Kim Hwaranga. Tvrdila mi, že to on být nemohl, protože je tak tlustý, že nemůže ani chodit. Váží 300 kg. Na Jižní Koreu je to trochu neobvyklé, aby tu člověk měl nadváhu. Avšak ne nemožné. Sice nevím proč, ale pořád se mi na něm něco nezdá. To že má nadváhu neznamená, že to nemohl udělat. Když máte silnou motivaci, můžete udělat cokoliv.

Zítra za ním zajdu. Vzala jsem si do ruky svůj notebook, zadala jeho jméno a hledala jeho bydliště. Hned jak jsem ho našla, vzala jsem si papír, tužku a adresu si napsala, protože jsem schopná ji zapomenout. Ani jsem si nevšimla, že JB celou domu seděl vedle mě a pozoroval mě.

Začala jsem být unavená, takže jsem si všechno schovala do šuplíku mého nočního stolku, aby rodiče nic nenašli. Lehla jsem si na pravý bok, přikryla se peřinou a pomalu zavírala oči. Nezapomněla jsem však popřát Jaebumovi dobrou noc.

„Dobrou noc, JB." řekla jsem a vyvalil na mě oči, asi mu nikdo dlouho nepopřál dobrou noc.

„D-dobrou noc ......?" já mu vlastně neřekla své jméno.

„Jmenuji se Lee Jun Jin."

„Dobrou noc, Jin." cítila jsem, jak si lehl vedle mě. Někdo by se asi zděsil, nebo by ho asi vyhodil, nebo by jej zkopnul z postele, ale mně to bylo úplně jedno, na to jsem byla až moc unavená. Během minuty jsem usnula.

3. kapitola

- RÁNO -

Vstala jsem v 6 hodin. Šla jsem se do kuchyně nasnídat. Mňam, mamka mi dnes nachystala palačinky. Pár jsem si jich dala na talíř, k tomu vzala šlehačku, marmeládu a jahody a šla do obýváku se dívat na televizi. Po jídle jsem špinavé nádobí umyla a uklidila na místo, kam patří. Poté jsem běžela do pokoje, abych se z pohodlného pyžama převlékla do něčeho méně pohodlného. Není ještě taková zima, takže jsem zvolila šedé legíny a bílé dlouhé tričko s nápisem LOOK na zádech. Ještěže nemusíme mít uniformy. Vlasy jsem si rozčesala a zapletla do dvou

francouzských copánků. Odešla jsem do chodby se přezout do černých botasek.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je 7 hodin. Škola nám sice začíná až v 8 hodin, ale Jennie jsem slíbila, že před školou budu už v 7:30. Šla jsem pomalu. V uších jsem měla sluchátka a poslouchala moje oblíbené skupiny - AOA a Stray Kids. Jennie už stála před školou, když si mě všimla, zamávala mi a já zrychlila krok.

„Ahoj, Jennie." řekla jsem a objala ji.

„Ahoj,Jin." pozdravila mě s úsměvem jako vždy.

„Tak co budeme dělat?" zeptala jsem se a za její odpověď bych ji nejradši uškrtila. „Budeme si povídat.“

„To jsem musela tak brzy vstávat a musela sem jít, abych si s tebou mohla popovídat?"

„Jo." odpověděla a já ji začala nahánět před školu. Bylo nám ukradené, že nás pozorují učitelé, kteří přišli do školy dříve, aby se připravili na výuku.

„Dobrý den, paní učitelko." zařvala jsem na naši třídní učitelku, která byla na parkovišti a něco si vytahovala z auta. Bouchla se do hlavy a já s Jennie jsme se začaly smát až nám tekly slzy. Bylo vidět, jak se stydí, jak za to, že se bouchla do hlavy, tak za můj pozdrav.

Ke škole začali přicházet ostatní žáci. Šly jsme tedy do třídy. První hodinu máme korejštinu. Nachystala jsem se a poté se dívala, co dělá Jennie - hrála si se zipem na batohu. Otočila se na mě. „Nešla bys dneska po škole někam?"

„Promiň, ale už něco mám. A co třeba zítra?"

„Dobře." řekla smutně, ale zase na druhou stranu byla ráda, že jdeme zítra. Dneska jdu za tím Kim Hwarangem.

Přišli za námi Mark a Bam. „Ahoj, kluci." řekly jsme s Jen sborově. „Kde máte zbytek?" zeptala se Jennie.

„Dneska nejdou do školy, buď je jim špatně, nebo jsou u doktorů." řekl rychle Mark.

„Ahaaaaa." řekly jsme opět s Jen sborově.

- PO ŠKOLE -

Po škole jsem šla domů si odložit tašku a hned vyrazila za Kim Hwarangem. Dorazila jsem před jeho vilu a zazvonila na zvonek. Po chvíli se otevřely dveře.

„Dobrý den, jsem lékař pana Kim Hwaranga. Přejete si?"

„Dobrý den, potřebovala bych s ním nutně mluvit, jestli by to šlo."

„Dobře, ale máte pouze 20 minut."

„Děkuji." poděkovala jsem mu a odvedl mně k němu do pokoje. Kdybych měla jít sama, tak se tu ztratím a budu pohřešovaná několik let než najdu správný vchod, pokud ho tedy najdu. Otevřel dveře a pustil mě dovnitř. Jediné co tu najdete, je speciální postel pro něj. Peřina nafouklá jako kdyby pod ní bylo schované Kilimandžáro.

„Lee Jun Jin, rád Vás poznávám." řekl. Odkud zná mé jméno?

„Já Vás také." řekla jsem s ironií v hlase.

„Co potřebujete vědět?"

„Mám pár otázek ohledně Im Jaebuma a taky odkud znáte mé jméno?"

„Nevím, jestli sis toho všimla holčičko, ale ten lékař má v tom pláštíku odposlouchávací zařízení. Slyším tedy vše, co řekne. A teď se můžeš ptát."

„Kde jste byl v den vraždy Im Jaebuma?"

„Tady v posteli, vždyť nemůžu chodit." začal být naštvaný.

„Vidím, no tak nic, jdeme dál. Je pravda, že Vás jeho otec připravil o dvě miliardy?"

„Ano." Odpověděl.

„Mám už poslední otázku. Je pravda, že jste zabil Im Jaebuma?"

„Ne, není." Řekl rázným hlasem.

"Stejně nevěřím, na shledanou." řekla jsem a odešla z pokoje. Tentokrát jsem se ven nějak dostala, ale ani nevím jak.

Jsem si stoprocentně jistá, že to udělal on, jenom to musím dokázat.

Přišla jsem domů, sedla si do křesla v obýváku a přemýšlela. Teta říkala, že byl zabit v koupelně, tak proč tedy vrah spravoval žárovku v kuchyni?

Musím se zeptat tety, jak se jmenovala ta holka, která to všechno viděla. Vstala jsem z křesla a šla si do pokoje pro telefon. Vytočila jsem tetino číslo a čekala na spojení. Zvedla mi to. „Ahoj, teto, mám dotaz. Jak se jmenovala ta holka, která všechno viděla?" Do ruky jsem si vzala papírek a tužku, abych si vše mohla zapsat a na nic nezapomněla.

„Počkej, jmenovala se.... Choi Min. Bydlí kousek od tebe na ...."

„Děkuju." Hovor jsem položila a telefon položila na noční stolek.

Šla jsem za tou holkou. Bydlí kousek odtud, takže cesta mi netrvala dlouho a já už stála před dveřmi jejího domu. Zazvonila jsem na zvonek a čekala, jestli někdo otevře, nebo se mám vrátit domů a zajít sem až zítra.

Po chvíli mi otevřelo děvče asi tak o rok starší než já.

„Dobrý den, potřebujete něco?" zeptala se milým hlasem.

„Dobrý den, doufám, že Vás neruším, ale vyšetřuji vraždu Im Jaebuma a bylo mi řečeno, že vy jste to viděla."

"Sice toho moc nevím, ale řeknu ti vše, co vím. Venčila jsem svého psa a utekl mi před dům rodiny Im, šla jsem ho chytit a viděla, jak tam někdo v kuchyni stojí na židli a vyměňuje žárovku, tedy alespoň to tak vypadalo. To je vše, co vím."

„Dobře, děkuji, nebudu rušit, na shledanou."

„Na shledanou." řekla a zavřela za sebou dveře. Otočila jsem se na špičce a šla pomalu domů. Přehrávala jsem si, co mi řekla.

Na protější ulici jsem potkala Bama, Marka a Jennie. A jejda.

„Ahoj." snažila jsem se chovat, jako by se nic nedělo.

„Ahoj." řekli všichni sborově. „Neříkala jsi náhodou, že něco máš?" zeptal se mě Bam. Už vím, jak se cítí lidé u výslechu.

„Nooo, jo." řekla jsem a podrbala se na zátylku.

Mám jim to říct? Mám jim říct, že vyšetřuji Jaebumovu vraždu? Vždyť jsou to moji kamarádi a kamarádi Jaebuma. Zatím si to nechám pro sebe. „Teď mě omluvte, ale musím jít domů." rozloučila jsem se s nimi a utíkala domů.

Přišla jsem domů a neměla co dělat, šla jsem tedy na půdu, kde jsem si prohlížela fotky Jaeho. Jako první, kterou jsem vzala do ruky, byla

vyfocená v ZOO. Vedle něj stál nějaký kluk. „To je můj bratranec." řekl a já leknutím nadskočila. „To nemůžeš klepat?"

„Ne, nemůžu, nejde to." usmál se na mě. Kdyby nebyl mrtvý a židle by ním neproletěla, tak bych ho asi praštila.

„Pamatuješ si něco ze života nebo smrti?" zeptala jsem se ho. Ta otázka mě zajímá už od malička, kdy jsem přemýšlela, jaké to je umřít.

„Ze smrti nic, ale ze života něco ano. Třeba členy rodiny, nějaké oslavy, ale jinak nic moc." řekl sklesle. Bylo mi ho líto.

„Aha." Odpověděla jsem soucitně.

Zajímá mě, proč ho zabili. Jaký měli důvod? Zloděj nebyl, vrah taky ne, žádné drogy, alkohol, prostě nic. Jinak bych to měla napsané v záznamech. Dobrý student, samé jedničky, na vysvědčení vyznamenání.

Šla jsem do pokoje pro notebook. Do vyhledávače jsem zadala Kim Hwarang. Nevěřím tomu, že by to nemohl udělat. Rozklikla jsem první odkaz, který tu byl. Článek z roku 2012. Začala jsem ho číst nahlas.

„Dne 28. ledna proběhl soud, který rozhodl o budoucnosti Kim Hwaranga - miliardáře a vlastníka několika firem, včetně firmy na stavění domů. Před soud musel kvůli škodám, které způsobila jeho firma. Jeden z domů, který jeho firma postavila, se zboural a zabila pětičlennou rodinu. Později se ukázalo, že tento dům byl postaven z recyklovaného betonu. Kim Hwarang tvrdí, že o tomto činu nic neví a proto jej soud zprostil viny. Avšak soudce Im Daengsung chtěl soud uskutečnit znovu. To se mu však nepodařilo, protože porota nesouhlasila. Soudce mu však řekl, že bude muset odškodnit pozůstalé pětičlenné rodiny. Odškodnění bylo uděleno ve výši 1, 5 miliardy korun."

Vedle mě seděl JB s otevřenou pusou dokořán.

Dostala jsem nápad, ale to bych to musela říct ostatním a po dnešku to asi nebude nejlepší nápad.

Začala jsem být celkem unavená. Šla jsem se nachystat na zítra do školy, šla se osprchovat a vyčistit si zuby. Sprcha mě trochu z té únavy probudila, takže jsem se dívala do stropu a přemýšlela, jestli to mám ostatním říct. Bohužel mě přemýšlení vysílilo natolik, že jsem zavřela oči a s : „dobrou noc, JB" jsem usnula.

4. kapitola

- RÁNO -

Probudila jsem se úplně nádherně.

Otevřela jsem oči, otočila se na pravý bok, kde ležel JB, lekla se, zakřičela a spadla z postele. Bylo docela těžké vysvětlovat mamce, která po mém křiku vletěla do pokoje, že jsem si všimla pavouka. Ano, jiná výmluva mě prostě nenapadla a kdybych ji řekla, že vidím duchy, asi by mě poslala do blázince.

Jenže ještě horší bylo ji vyhánět se smetákem v ruce, ale sama jsem si nahrála. Po 10 minutách se mi to konečně podařilo.

„Víš, jak jsi mě vyděsil?" zeptala jsem se ho s docela naštvaným hlasem. „Takhle mě po ránu strašit.“

„Nevím, ale vidím." začal se smát, ale já si toho nevšímala, protože jsem se šla převléknout do koupelny. Oblékla jsem si černé rifle a bílou košili. Vlasy jsem si rozčesala, i když mi to dalo trochu zabrat, protože jsem je měla do všech světových stran a nechala si je rozpuštené.

Poté jsem se šla do kuchyně nasnídat. Mamka dnes musela jít brzy do práce, takže jsem si namazala rohlík s máslem, který jsem během pěti minut snědla a poté šla na chodbu se doobléct a přezout. Na bílou košili jsem si nasadila šedou mikinu s kapucí a obula si bílé NIKE boty.

7:30. Vyrazila jsem pomalu do školy se sluchátky v uších. Dneska jsem si pouštěla SPECTRUM a NCT.

Ve škole jsem byla v 7:45. Uklidila jsem si sluchátka do batohu a šla rovnou do třídy, kde jsem si sedla do lavice. Jennie si sedla vedle mě a vůbec se se mnou nebavila.

„Ahoj." zkusila jsem, jestli mi odpoví, nebo se mnou nechce už mít nic společného.

„Ahoj." řekla sice naštvaně, ale odpověděla mi. Je to na docela dobré cestě.

„Chceš teda dneska někam zajít?" zeptala jsem se jí a netvářila se moc radostně. Docela jsem se jí bála. „Hele, jestli se s námi nechceš bavit, tak to řekni, my to pochopíme." vyštěkla na mě.

„Chci se s Vámi bavit, ale já jsem vyšetřovala." Hned, jak mi došlo, že jsem se prozradila, vykulila jsem na Jen oči a levou rukou si zakryla pusu.

„A co? Kde je nejlevnější máslo?" řekla sarkasticky. Vydechla jsem z plic přebytečný vzduch. Zaslouží si vědět, co dělám, takže jí to řeknu. „Vyšetřuji Jaebumovu vraždu, stačí ti to jako vysvětlení?" Jen, co jsem to dořekla, vyvalila oči a hleděla na mě s otevřenou pusou, ale já se na ni nedívala. Otočila jsem se směrem k tabuli. Mezitím Jen někam odešla.

Po chvíli se vrátila zpět s Markem po jejím boku. Měl vyvalené oči, otevřenou pusu, podle času došli docela rychle, takže už to ví.

„Ahoj." řekla jsem Markovi, ale neotočila se na něj.

„Ty vyšetřuješ Jaebumovu vraždu?" zeptal se s roztřeseným hlasem, i když se to snažil skrýt.

„Jo, máš s tím nějaký problém?" Vyjela jsem po něm a oba se mě lekli.

„Ne." pípl. Dělala jsem, jako bych po něm předtím nevyjela a změnila téma, protože jsem se v tom nechtěla nadále rýpat.

„Už ostatní přišli?"

„Bam je u doktora, Sungie je nemocná a Jimin a Yugyeom jsou tady. Nechceš jim to říct?" zeptal se mě Mark a ustoupil o krok dozadu. A jsme opět u toho. Ale jsou to přátelé a JB byl jejich kamarád, takže by to asi měli vědět. „Fajn, ale až příští přestávku. A řekne jim to Jin." řekla a rozhodla za mě Jennie. Čím jsem si to zasloužila?

„No tak fajn, pane bože." řekla jsem a uchechtla se. Úsměv mi však nevydržel dlouho.

„Volala jsi mě?" otočila jsem se a uviděla Jaebuma, jak stojí vedle mě. Lekla jsem se a spadla ze židle na zem. To snad dělá naschvál, už podruhé za dnešek jsem se ho lekla. Vzala jsem si do ruky telefon, aby to vypadalo, že s někým telefonuji.

„Co tady děláš?" řekla jsem naštvaně.

„Doma mě to už přestalo bavit, tak mě napadlo, že bych šel za tebou do školy." "Ty máš ale nápady." uchechtla jsem se, ale úsměv mi opadl, když zazvonilo na hodinu. Telefon jsem si dala do batohu a rychle si nachystala věci. JB někam zmizel.

Do třídy vešel učitel dějepisu, pozdravil nás a my jeho a sedli si do lavic. Hned začal psát dnešní látku na tabuli. Všimla jsem si, jak JB stojí u Bo Ny- třídní královny, která má výstřih až do Narnie, a dává jí facky. Začala jsem se smát jako smyslu zbavená.

„Něco k smíchu, slečno Lee?" zeptal se mě učitel. JB k němu přišel, olízl si ruku a vjel mu s ní učiteli do vlasů. Začala jsem se smát, až jsem brečela smíchy a slzy smíchu vytvářely na mém sešitě malý rybníček. Učitel to už potom ignoroval, otočil se zpět k tabuli, kde pokračoval v psaní dnešní látky.

„Ach, ty dnešní děti:" řekl JB. Dělá jako kdyby byl z 15. století. Potom někam zmizel a už jsem ho neviděla.

Konec hodiny, konečně. Jennie se na mě otočila. "Jin, proč jsi se tak smála?"

Mám jí říct, že vidím duchy? Co když to někomu řekne, a pak mě někam zavřou?

„Víš co, řeknu ti to po škole."

„Dobře."

- PO ŠKOLE -

Byla jsem před školou a čekala na Jen a ostatní. Viděla jsem, jak jdou, takže jsem jim šla naproti. Připravovala jsem se na nejhorší.

„Tak, co se děje?" zeptala se cukrová vata alias Jimin.

„No, já vyšetřuji Jaebumovu vraždu." Jiminovi a Yugyoemovi spadla brada. Všimla jsem si, že vedle mě stojí JB, za což jsem v tuto chvíli byla více než ráda. „A to není všechno, já ehmm, jak to říct, vidím ehm ehm... duchy." řekla jsem a všichni vybuchli smíchy, jen já tam stála s kamenným výrazem, sledovala je a počítala vteřiny, jak dlouho se budou smát. Víte, že jsem od nich ani nic jiného nečekala? Nějak dopředu jsem už tušila, že se budou smát.

„T-to nemyslíš v-vážně." řekl Yugyeom a začal se znovu naplno smát a ostatní s ním.

„Myslím. Tak schválně. Když umřel, měl na sobě bílé tričko s červeným nápisem MY SWAGGER. Na pravém rukávu má oranžovou skvrnu, nejspíše od pomeranče. Není ti nějak povědomé Marku? Samozřejmě, že je. Dostal ho od tebe k 16. narozeninám. Poté černé tepláky NIKE, které jsou na levém koleni trochu protržené. Takže, jak jsem uspěla?" otočila jsem se na špičkách a šla směrem domů. „Jo, taky bydlím v jeho domě."

Po chvíli ticha se ozval Mark, který to vstřebal jako první. „Věřím ti." řekl a já byla ráda, že mi věří. „Ale před Sungie radši nic neříkejte, nemám jí moc ráda." řekla jsem popravdě. Vždy když jsem s ní, tváří se jako kdyby mi chtěla ublížit.

„Je Bam už doma?"

„Myslím, že jo. Proč?" zeptal se Jimin.

„Chci mu dát úkoly a taky mu to říct, když vy to víte."

„Aha. Držím palce." řekl Jimin a dal mi sešity pro Bama, mezitím co se všichni objímali, protože spěchali domů.

„Ahoj a děkuju." rozloučila a poděkovala jsem Jiminovi. Objala jsem ho a spěchala k Bamovi domů.

Cesta mi trvala ani ne 10 minut. Zazvonila jsem na zvonek a čekala, kdo mi přijde otevřít. Otevřel mi Bam a pozdravil mě. „Ahoj." řekla jsem a objala ho. Pozval mě dovnitř. V chodbě jsem si vyzula boty a šla si do obýváku sednout na sedačku. Na klín jsem si dala batoh, ze kterého jsem vytáhla několik Jiminových sešitů a dala je na stolek u sedačky.

„Co potřebuješ?" zeptal se Bam, který mi dal do ruky skleničku s džusem.

„Ono je toho víc. Takže zaprvé - nesu ti sešity na opsání, zadruhé - musím ti něco říct a zatřetí – chci Tě upozornit, že nejsem blázen." podíval se na mě se zděšením v obličeji. Začala jsem říkat. „No, ehm..., já vyšetřuji Jaebumovu vraždu a taky ho i vidím." podle očekávání se začal smát .

„Nevěřím." řekl se slzami v očích.

„Fajn, řeknu ti to, co ostatním. Umřel v bílém tričku s červeným nápisem MY SWAGGER s oranžovou skvrnou od pomeranče na pravém rukávu. Dostal ho od Marka k 16. narozeninám. Černé tepláky od NIKE s prodřeninou na levém koleni. Taky bydlím v jeho domě." začal brečet a já zase panikařit, protože jsem nevěděla, jak jej uklidnit. Jediné co mě napadlo, bylo ho obejmout. Vypadal, že se za chvíli zhroutí. Levou rukou jsem ho začala hladit po zádech. „B-byl to m-můj n-nejlep-pší k-kamarád, b-byl něc-co, j-jako m-můj b-bratr." jen co to dořekl, začal brečet ještě víc. Bylo mi ho líto.

„Ššš, neplač. Jestli chceš, můžeš mi pomoct." jeho pláč se utišil a potom přestal brečet úplně.

„Ale Sungie ani muk, nemám jí ráda." řekla jsem a Bamova odpověď mě málem odrovnala.

„No jo, jenže do tebe není zamilovaná." snažila jsem se v sobě udusit smích, ale dlouho mi to nevydrželo. Začala jsem se smát, až se můj smích začal rozléhat po celém domě.

Bambam se na mě zákeřně podíval.

Co má za lubem?

„To si vypiješ." začal se ke mně naklánět. Ten zmetek mě začal lechtat. „N-ne, p-pros-sím p-přes-staň." začala jsem řvát přes celý dům. Kroutila jsem se tak moc, že jsem ze sedačky spadla na zem, ale lechtat mě nepřestal.

„Bame, jsem doma!" zařvala paní Bhuwakul z chodby. Já udýchaná jako kdybych běžela maraton, jsem se zvedla ze země a sedla si poslušně na sedačku. „Ježiši marja, ona ze mě bude babička?" řekla paní Bhuwakul a já a Bam jsme se na sebe podívali a začali smát. „Mami!!!" začal Bam na svojí mamku ječet. Ta raději před ním couvala až se dostala do kuchyně. A já tam opět chytala výtlem. „No, tak já už raději půjdu domů, nebo tu z Vás potratím." Šla jsem se do chodby obout. Bam šel vedle mě a otočil se na mě.

„Jin, já půjdu s tebou, jinak mámu asi zastřelím."

„A nechceš u nás dneska přespat? Když jsem sama, tak mě to nebaví a JB je celý den, nevím kde."

„Fajn. Ale počkej...Mami, dnes přespím u Jin." oznámil své mámě a šel si nahoru do pokoje pro učení a ostatní věci.

Přestalo mě bavit stát na té chodbě, tak jsem šla za Bamem nahoru do pokoje mu pomoct. Po půl hodině jsme vyrazili k nám domů, kde jsme byli za 15 minut, možná i méně.

„Těš se na moji mamku. Ta bude horší, než ta tvoje."

- U JIN DOMA -

Jen co jsem s Bamem přišla domů, se mě mamka začala ptát, kdo to je. Vždy když jsem domů přivedla kluka, začala si myslet, že spolu něco máme. Proto tátu napadlo, že bychom si z ní někdy mohli udělat srandu.

S Bamem jsme si sundali boty, dali je do botníku a šli do kuchyně, odkud jsem zavolala na rodiče.

„Ahoj, mami, ahoj, tati, někoho Vám chci představit." řekla jsem a v mžiku byli oba v kuchyni. „Drazí rodiče, toto je můj nový přítel Bambam." mamce spadla brada až na zem a táta se za ní potichu chechtal, protože věděl, že to na ni jen hraji. „Nejsi na to ještě mladá?"

Chytla jsem Bambama za ruku, ten se jen začal klepat, protože se chtěl smát.

„No, víš mami, j-já j-jsem t-těhotná." začala jsem se taky klepat. Mamka se začala dusit slinou a táta se za ní málem složil smíchy. S Bamem jsem utíkala nahoru do mého pokoje, kde jsme chytli výtlem, že jsme museli jít brečet do polštářů, aby nic nebylo slyšet. „T-ty s-své ma-mamce d-dáváš ale z-záhul." řekl Bam se slzičkami smíchu v očích.

„Já vím." začali jsme se znova smát, i když nebylo čemu.

Za mnou se zjevil JB. Strašně jsem se ho lekla. „Ježiši Kriste, ty umíš ale vyděsit."

„To mám tak hnusný ksicht?" zeptal se JB.

„O tom raději nebudu ani mluvit." řekla jsem a Bam se na mě díval s otazníkem nad hlavou. „Ehm, JB je tady." ukázala jsem vedle mě vpravo a Bambam do prázdna zamával.

„Bame, chceš něco vidět nebo vědět o vraždě?"

„Řekni mi vše, co víš a máš." odpověděl Bam.

Trvalo mi dvě hodiny, než jsem mu vše řekla a ukázala.

„ Když už tě tu mám, mohla bych tě na něco využít." chňapla jsem ho za ruku a odtáhla do kuchyně. „Stoupni si na tu židli a zůstaň, já za chvíli přijdu." Dala jsem mu instrukce a šla se podívat ven před dům. Chtěla jsem vědět, jestli mi ta holka říkala pravdu. Odpověď- říkala. Já na to kašlu.

Viděla jsem, jak Bam stojí na té židli a dělá tam blbosti až nakonec z židle spadl na zem. Uchechtla jsem se a šla rychle domů, abych ho z té země mohla seškrábat. Vzala jsem ho za ruku a odtáhla ho ke mně do pokoje. Zatímco on se šel osprchovat, já si chystala batoh na zítřejší den a dodělávala to, co jsem ve škole nestihla. Jemu to trvalo půl hodiny a když jsem po něm šla já, byla jsem hotová za 5 minut. Potom jsme si šli vyčistit zuby, u čehož mě Bam poprskal zubní pastou, takže jsem si musela umýt obličej. Lehla jsem si do postele, Bambam vedle mě, protože mám obrovskou postel a dívala se do stropu. Otočila jsem se na bok a viděla Bama, jak zavírá oči a něco si mumlá.

„Dobrou noc." řekli JB a Bam sborově.

„Dobrou noc Bame, dobrou JB." řekla jsem. Otočila jsem se na druhý bok, takže jsem se dívala z okna před dům, kde máme strom. Všimla jsem si, že na tom stromě někdo sedí a vypadalo to, jako kdyby se díval na mě. Přímo do očí.

Bylo mi to jedno, protože jsem začala být unavená. Zavřela jsem oči a během vteřiny jsem viděla pouho pouhou tmu.

!!!Pokračování v dalším díle!!!

Lucie Zárubová, VIII. B