Pentagram

Realita Svetla

O čem nelze mluvit

Hilma af Klint

Pekka Ervast

O podstatě umění

Marcus Aurelius,

císař-fi losof z Říma

2014 ČÍSLO

Lectorium Rosicrucianum

4

ŠéfredaktorPeter Huijs

RedakceKees Bode, Wendeli jn van den Brul,Arwen Gerrits, Hugo van Hooreweeghe,Peter Huijs, Hans Peter Knevel, FransSpakman, Anneke Stokman-Griever,Gerreke Uljée, Lex van den Brul

DesignStudio Ivar Hamelink

SekretariátKees Bode, Gerreke Uljée

Adresa redakcePentagramMaartensdijkseweg 1NL-3723 MC Bilthovene-mail : info@rozekruispers.com

AdministraceMedzinárodná škola Zlatého Ružokríža,Lectorium RosicrucianumMasarykova 1 2SK-040 01 Košicee-mail : rosicrucianum@lectorium.sk

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží,Lectorium Rosicrucianum, z. s.Křesomyslova 599/8CZ-1 40 00 Praha 4e-mail : praha@rosicrucianum.cz

Mezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží,Lectorium Rosicrucianum, z. s.Nové sady 676/4CZ-602 00 Brnoe-mail : brno@rosicrucianum.cz

www.lectoriumrosicrucianum.org

K překladu použito:německé vydání Pentagramm 5/201 3anglické vydání Pentagram 1 /201 4maďarské vydání Pentagram 1 /201 4

VydavatelMezinárodní škola Zlatého Kříže s Růží,Lectorium Rosicrucianum, z. s.Křesomyslova 599/8CZ-1 40 00 Praha 4e-mail : lectorium@rosicrucianum.cz

Autor© Stichting Rozekruis PersBakenessergracht 5NL-2011 JS Haarleme-mail : info@rozekruispers.comwww.rozekruispers.com

Kopie ne bez písemného souhlasu

Evidenční číslo MK ČR E 1 8833

Časopis Pentagram chce čtenáře upozornit nanovou dobu, která započala ve vývoji lidstva.

Pentagram byl za všech časů symbolemznovuzrozeného člověka, nového člověka.Je však také symbolem universa a jehověčného bytí, v němž se projevuje Boží plán.

Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je­liuskutečněn v životě. Teprve tehdy, kdyžčlověk uskutečňuje pentagram ve svémmikrokosmu, ve svém malém světě, teprvepak vstoupil na stezku transfigurace.

Časopis Pentagram vyzývá čtenáře,aby do této nové doby vstoupili uskutečněnímvnitřní, duchovní revoluce.

Časopis Mezinárodní školyZlatého Kříže s RůžíLectorium Rosicrucianum

Pentagram

V kontexte Ružokríža znamená umenie predo-všetkým alchýmiu. Je to forma umenia, ktorávyžaduje najkrajnejšiu dôkladnosť a schop-nosť – ako aj jasnú filozofiu, čisté náboženstvoa pravé umenie života v jednom. A je to sym-bolické umenie: aby mohlo byť pestované,potrebuje ten, ktorý ho praktizuje, len čistéingrediencie, ktoré nazbieral v svojom vnú-tornom svete. Jeho znalosť je z dvojakýchsvetov, kde sa jeho život odohráva – jeden,ktorý pozná, a jeden, ktorý ešte nevidí, alepredsa zažíva ako novú životnú sféru. A po-trebný oheň si zaopatri l horiacou látkou pro-stredníctvom svojej horiacej túžby, svojhoúsil ia po Duchu.

V tomto vydaní Pentagramu sa môže čitateľzahĺbiť do súvislostí umenia, vedy a nábožen-stva, tak ako sú chápané vnútri Ružokríža. Po-tom nájde prierez dielom Hilmy af Klint, ktorábola pred 1 00 rokmi duchovnou pionierkou.Bola k tomu inšpirovaná svetom abstraktné-ho, teozofiou a duchovnými hnacími si lami,ale až teraz bola plne pochopená.

Realita Svetla…

… a pieseň Leonarda

Cohena 2

O čem nelze mluvit 11

Hilma afKlint

Po sto rokoch je svet

pripravený na jej umenie 16

Magický svet Hilmy

afKlint 23, 24, 42, 58, 61

O podstatě umění 25

Impulz od fínskeho bratstva

Rosikruciánska múdrosť

Pekku Ervasta 43

Med 51

Marcus Aurelius,

císař­filosof z Říma 53

Obálka: Úsvit pri brieždení.Jedno z najstarších vyobra-zení Herma, ktorý nechávavyjsť úsvit z Vas herme­ticum (hermetickej vázy).Berlín, cca 1 51 0.

Číslo 4/2014

2 Pentagram 4/201 4

P reskúmajte zavedený poriadok.Všade, od vlád až po umenie

môžeme vidieť vyššiu spoločnosť,ľudí, ktorí majú prístup k dôvernýminformáciám, takzvanú elitu. Právetak, ako v riadiacich kruhoch príjem­né pracovné miesta idú s mocou, jeto tak aj v umení. Rovnako modernéa avantgardne umelecké diela sú vždydávané do stredobodu pozornosti a te­raz prichádza diskusia o ich úlohe.Zhodný vzor môžeme tiež pozorovaťso Svetlom.

Veľa skupín, organizácií, kongre­gácií a spoločností sa zmocnili Svetla,ako by to bol ich majetok. Niektoríľudia to vidia ako využitie Svetlaa pre túto príčinu nechcú ani pre­mýšľať, aké je opravdivé Svetlo.Potom sú aj ďalší ľudia, ktorí lenpočúvajú alebo hovoria o Svetlea nedarí sa im, aby ho urobili svojouvlastnou vnútornou pravdou. Mnohího preto hľadajú a po celom svete sao Svetle veľa hovorí. Ale skutočné

Realita SvetlaPAká je úloha múzea teraz, keď po celom svete si človek môže okamžitena svojom notebooku, iPade alebo tablete všetko pozrieť? Čo by smemali robiť s touto skutočnosťou? Čo môže kompenzovať krásne piesnespeváka/skladateľa ako je Leonard Cohen alebo Berlínsky Filharmo-nický Orchester? Napríklad, ako znejú zvuky violončela, keď na ňomhrá obyčajný amatér v porovnaní s rafinovanými a umeleckými zvukmi,ktoré sú dokonale nahraté a vyrobené v hudobnom priemysle?

3Realita Svetla

Q a pieseň Leonarda Cohena

4 Pentagram 4/201 4

Svetlo nemôže byť vyjadrené v slo­vách. Nedá sa prečítať, nikde nie jenapísané, ale človek by sa mohol po­kúsiť spievať o ňom.

Leonard Cohen sa o to pokúsilv jednej svojej piesni s názvom Idemdomov (Going Home). V nej námrozpráva o Svetle, ktoré našiel. Vy­svetľuje, že nenašiel Svetlo, ale Svet­lo našlo jeho. Základná myšlienkatejto piesni hovorí, že Svetlo je pria­teľské a plné lásky. Svetlo hovorí:„Ó, mám rado Leonarda! Je to ušľach­tilý človek a tiež čosi ako pastier.Možno je trochu lenivý a podvratnesmiešny, ale on robí to, čo od nehožiadam, aj keď to nechce urobiť. Jeto dobrý človek.“

Zároveň v tejto piesni počujemeo sedemdesiatich rokov. Keď v tomobdobí svojho života strávil desaťrokov v zenovom kláštore na horeBaldly v severnej Kalifornii. Cohenv interview povedal: „Zistil som, žežijeme v mizerných časoch. Literatú­ra, a ani hudba nemôžu naozaj daťprst na tep tejto krízy. Ako to vidím,plavíme sa v povodni, záplave bib­lických rozmerov.

Táto povodeň sa odohráva okolonás a tiež v nás – v tomto okamihuškodí zväčša v nás, ale tiež presakujecez našu dennú realitu. Táto záplava

má také gigantické a biblické rozme­ry, že vidím, ako každý svojim vlast­ným spôsobom sa chytá stebla slamky,alebo konára, aby sa udržal nad vodou.Pri plavbe touto búrlivou riekou mí­ňame jeden druhého. Rieka odplavítakmer všetky naše orientačné bodya vymaže väčšinu z toho, čo vnútor­ne vlastníme. Dokonca aj za týchtookolností sú ľudia členený na pokro­kových a konzervatívnych. Podľa mňasú úplne chorí.

To isté vidíme v múzeách vo sveteumenia. Dnes ľudia hľadajú umenie,ktoré sa k nim prihovára a dotýka saich životov. A prečo by nie? Anna Til­roe nedávno napísala do týždenníkaDe Groene Amsterdammer, že kuráto­ri múzea sú často v pomykove s ohľa­dom na tento nový trend. Ak múzeáchcú mať väčší dosah na dnešnúspoločnosť, musia zanechať svojetradičné kultúrnohistorické pravi­dlá. Myšlienka „nezávislého umenia“musí byť upravená.

Idea, že umenie je samo o sebenepopierateľné, dáva znalcom abso­lútnu moc, ale v dnešnej individua­lizovanej spoločnosti sa na absolútnumoc pozerá s veľkou nedôverou.

Možno poňatie skladateľa Merlij­na Twaalfhovena môže poskytnúť od­poveď na túto dilemu. V sebe samom

Dnes ľudia hľadajú umenie, ktoré sa k nim prihovára a dotýka sa ichživotov. A prečo by nie?

5

nevidí natoľko skladateľa, ale skôrvynálezcu zvukových príbehov, ktorérobia život o niečo reálnejším. Na­príklad zostavil koncert pre Cyprus,na ktorom turecký a grécky hudobní­ci hrali každý na svojej strane rozde­ľujúceho múru. Teraz Twaalfhovenišiel do Jeruzalema organizovať kon­certy v palestínskych domoch, aby imtak na krátky čas pomohol zabudnúťna ich ideologické rozdiely. Hovorí:„Ak sa chcete dotknúť srdca ľudí, po­tom musíte s nimi nadviazať spojeniea riskovať.“

Nie je to všetko o jednaní? Každýaspekt v spoločnosti je značne indivi­dualizovaný a zdravý rozum je stáleťažšie nájsť. Ropný priemysel, finan­čný svet, sociálne inštitúcie a združe­nia na ochranu životného prostrediasú len niekoľkými príkladmi. Dokon­ca aj skupiny, ktoré sa usilujú o več­nosť, o vnútorný rast a osvietenie, vidialen svoju malú časť a nie väčšiu časťobrazu. Všetky tieto konferencie, kon­gresy a Organizácia Spojených náro­dov sa svojím vlastným spôsobomusilujú zlepšiť celkovú situáciu, ajkeď väčšiu časť je každý len zane­prázdnený budovaním svojej vlastnejBabylonskej veže, a tak sa nedá ničvyriešiť. To isté sa dá pozorovať u rôz­nych skupín a združení, ktoré majúv úmysle prejaviť Svetlo. Sú ich úmys­ly zlé? V skutočnosti aký úžitok majúmeditácie, oslavy a kázania o Svetle?

V rozhovore Leonard Cohen povedal,že hriech pýchy sa prostredníctvomnás prejavuje, keď predpokladáme, žesme druh elitných križiakov duchov­ného sveta, že sme viac odvážnejší,hrdinskejší a neohrozenejší než prie­merní ľudia. Vo svojej piesni Idemdomov Cohen opisuje, ako sa naučilnechať Svetlo prehovoriť: „Ale robíto, čo mu poviem, a to aj keď to nie jepríjemné; jednoducho nemá sloboduodmietnuť. On bude hovoriť tie slo­vá múdrosti ako mudrc, muž vízie, ajkeď vie, že nie je nič viac, ako biednahlásna trúba.“

Leonard ide domov, aspoň o tomspieva – bez bremena na svojich ple­ciach, bez všetkej jeho karmy, bezzdôvodnenia, že možno zajtra pôjdemniekam, kde je to lepšie než predtým.Áno, mohol by ešte napísať pieseňo láske, alebo o odpustení, alebo čorobiť, keď sa zdá, že všetko zlyhalo;o výkriku, ktorý prehluší všetko utrpe­nie, alebo o obeti, ktorá všetko vylieči.Ale svetlo ho kvôli tomu nepotrebuje.Svetlo ho chce oslobodiť, aby si uve­domil, že nie sú žiadne bremená, a ženemusí rozumieť všetkému. Mal byrobiť len to, čo mu povie Svetlo,a odovzdať to niekomu ďalšiemu.

Rozhodujúci je moment, keďsa ego vzdá svojej hrdosti a dôleži­tosti svojich vlastných myšlienok,a v úprimnosti robí len to, čo je po­trebné na slúženie svojmu blížnemu.

Realita Svetla

6 Pentagram 4/201 4

Nie je to ťažké a každý to môže po­chopiť. Ale pochopenie má mnohoúrovní.

Znie to jednoducho? Aký je potomzmysel nášho stvorenia? Je to len byť,existovať, počúvať, že sa nemusímestať alebo byť niečím, aby sme bolischopný nájsť Svetlo? Sme hľadajúci.Hľadáme Jednotu, Jediného stvoriteľa,ktorý všetko stvoril.

Túžime po úplnej jednote, byť te­raz spojení v živej energii. Uvedo­mujeme si, že nemôže byť žiadnyrozdiel medzi nami a tým Jediným,ktorý všetko stvoril. Toto nahliadnu­tie do podstaty nám umožňuje veľmidobre pochopiť, že nemôžeme žiť bezStvoriteľovho života, ktorý cez násprúdi. Keď si uvedomíme, že nás ničneoddeľuje od Jediného, potom sanáš pohľad na svet úplne zmení. A toje veľmi zvláštne, že náhle jeden dru­hého spoznáme. Spoznáme sa akoznámi. Všetka úzkoprsá bezmyšlien­kovitosť odpadá, ale nie preto, že sastávame takými úžasnými osobami,ale preto, že sa spoznávame ako časťniečoho, čo je spojené s Jednotou,s Jediným Stvoriteľom. StvoriteľVšetkého je všetko vo všetkom, jejedno a jediné Všetko.

Táto skúsenosť je veľmi prekva­pujúca a zároveň zásadná. „Trošičku“sme precitli. Rozumieme tomu, ževšetky životné polia jednoty – všetky

životné polia, všetky kontinenty, zem,celý planetárny systém, univerzum,všetky sú formami jednoty. Teraz smeschopní vidieť dokonca najvzdiale­nejší vesmír ako časť tejto jednoty.Vedomí si tejto jednoty, stávame saúplne dôvernými ako rodina, ako dy­chové pole.

Táto jednota siaha z hlbokej mi­nulosti do najvzdialenejšej, sťažkapredstaviteľnej budúcnosti. Napokonnadobudneme hlboké porozumenie,že všetko v živote je Jedno. Ostrorozoznáme, že celý život slúži lenk uvedomeniu si Jednoty so Stvori­teľom a Jednoty od neho pochádza­júcej. Uvedomenie, tomuto slúžiace,touto jednotou rastie, práve tak, akonám slúži zem, dávajúc nám všetko,čo potrebujeme, či slnko vyžarujúcesvoju nesmiernu slávu, teplo a nád­heru. Každý kvet, každý úsmev jetoho svedectvom.

Ďalší náhľad sa stáva pre násjasným. Zatiaľ, čo je povznášajúcepoznať, že celý život je jedno, je Je­diný, stále v hĺbke, vo vnútri mňa jeto, že bezpochyby nie som Jediný –nie som iba vo vnútri skrytá bytosť,ale som tiež s ostatnými. Moje „ja“je vlastne protikladom k ostatnýma k Jednote. Pozri na lúče slnka trblie­tajúce sa na vode, ohrievajúce hladinua odparujúce množstvá vody. Slnkoa voda sú protiklady a oba sú ešte pod­riadené niečomu vyššiemu. Jednota

7

spojenia protikladov. My a StvoriteľVšetkého sme jedno, významomčoho je, že sme tiež stvoritelia svoj­ho osudu, našej cesty skúsenosťami.Naše vedomie bolo zahalené závojom,preto sme zabudli vedomosti vše­za­hŕňajúceho vedomia a Vše­jednoty.Pri premene prijímame vnútorné ve­denie, že Vše­zjednocujúce existuje.Prijímame energiu, vitalitu, emócie,šťastie a nešťastie, pot a slzy, ale tiežaj nepredstaviteľné naplnenie. Vyví­jame sa. Prijímame úžasné telo. Tiežsa učíme, že telo môže byť príčinouneuveriteľnej bolesti a utrpenia.

Stojíme v najväčšom zázraku, akýexistuje: podstatou je, že sa stávameoduševnelí. Áno, my sme zázrakom.Nie sme len vecou, nie sme len úbo­hou kreatúrou, pretože máme mož­nosť byť novým dielom, zázrakom.V tomto zázraku stvoriteľ môže zís­kať vedomosť o sebe samom, ak myzískame vedomosť o nás samých. Te­raz môžeme vidieť, že dokonca väčšízázrak je základom tohto zázraku. Zá­voj, čo nás pred určitým časom halil odvedomostí vše­zahŕňajúceho vedomia,činí na nás veľké milosrdenstvo (tým,že sa stiahne – pozn. prekl.). Centric­ké ego sa teraz bude môcť dobrovoľ­ne vzdať svojho „vlastného“ záujmua vstúpiť do vše­zahŕňajúceho vedo­mia, ochotne s ním spolupracujúc.Toto je esencia diela. Nie sily vytvá­rania v bytosti. Toto je slobodná vôľa.

Idem domov / Leonard Cohen

Milujem hovoriť s LeonardomJe čestným človekom a pastieromJe to lenivý lotorŽijúci v obleku

No dokáže rozpovedať, čo muprezrádzamNapriek tomu, že to nie je vítanéAle nemá vôľuTo odmietnuť

Bude hovoriť tieto slová o múdrostiTak ako mudrc, muž vízieHoci vie, že nie je skutočne ničímIba skromne pracujúcou hlásnou trúbkou

Idem domovBez môjho smútkuIdem domovNiekedy zajtraIdem domovKde je lepšieNež bolo predtým

Idem domovBez môjho bremenaIdem domovZa oponuIdem domovBez kostýmuČo som si obl iekal

On chce písať zamilovanú pieseňChorál odpúšťajúciNávod na život s porážkou

Plač nad utrpenímObetu znovuzískaniaAle to nie je to, čo potrebujemDokončiť

Chcem, aby si bol istýŽe nemá bremenoŽe nepotrebuje víziuŽe on má len povolenieSplniť môj okamžitý príkazKtorý je: rozpovedať to, čo sompovedal jemuZnova

Realita Svetla

8 Pentagram 4/201 4

To, čo leží na začiatku tvorenia,nám bolo dávané prostredníctvomVše­Milujúcej Jednoty: slobodnávôľa milovať či nenávidieť. Terazsme to schopní odzrkadľovať v pria­teľstve a vnútornej harmónii. Jediný,Všemohúci, žiari skrze všetko z náss jemu vlastnou Láskou a energiou.

V egyptských chrámoch zasväte­ných Izis v Philae je zobrazenie Izisna nespočetných znakoch Ankh­unad kandidátom, mladým kráľom.Kráľom – mohli by sme ho tiež na­zvať dušou, dušou­kráľom – stojacimv realite Svetla, v riave duchovnejvody ako v pretekajúcej radosti. Sle­dujeme túto scénu nie prostredníc­tvom vedomostí archeológie Egypta,ale pomocou intuície a jemnej vnútor­nej túžby. Tu nás opúšťa hlboká bázeň;vnímame veľkú vznešenosť a duchov­né mystérium, čo to prežaruje.

Z nášho uhla pohľadu môžemevidieť, že nám chýba kľúčový bodv našom hľadaní vedomia v zmysle,že už nemáme slobodu rozhodnúť ale­bo určiť, do ktorého sveta by sme saradi narodili. Navyše, „pravidlá hry“sa neustále menia, nikto ich v ďalšomnepozná, neovláda. Tak všetkými tý­mito rôznymi pokusmi nájsť správnucestu, sami seba vmanévrujeme do

konečnej uličky smrti. Ale prichádza­me na prah novej dimenzie. Teraz jejzačíname rozumieť. Teraz prichádza­me k porozumeniu, že sa musíme učiťnasledovať „pravidlá“ nášho srdca.Keď riskujeme všetko a karty sú vy­ložené na stole, potom naši spoluhráčisú našimi skutočnými nasledovníkmi,oddanými bratmi a sestrami. Akokoľ­vek hrajú, my ich zahaľujeme láskoua priateľstvom, náklonnosťou.

Uprúc pohľad na náš život, chá­peme, že sa musíme celkom obrátiť,práve tak, ako nás učí Hermes Tris­megistos. Áno, mali by sme to urobiť.Hľadať Svetlo, nie v nedosiahnuteľnejnemennej krajine, ale práve tu, veľmiblízko nás, vo vnútri nás. Praví žiaciLectoria Rosicrucianum sú teda roz­poznaní. Stoja na správnom mieste natomto svete, spájajúc sa s inými a po­tichu pracujúc silou novej dimenzie.Sú charakterizovaní jasnosťou, túž­bou, morálnou čistotou, oddanosťoua priateľstvom. Nechávajú nás odložiťvšetky teoretické vedomosti, teóriu,ktorá nás tak často odvádza od vide­nia vlastným srdcom, videnia, ktorécez rešpektovanie vedomostí bolo čas­to ignorované. Dovolí nám teda oslo­bodiť samých seba od konceptu iniciá­cie. Každý sa môže stať iniciovaným

Nechávajú nás odložiť všetky teoretické vedomosti, teóriu, ktorá nástak často odvádza od videnia vlastným srdcom, ktoré cez rešpekt ve-domostí bolo často ignorované.

9

cez to, čo teraz uskutočňuje. Teraznasledujme cestu!

Keď sme povedali, že „to“ jev chráme, musíme sledovať zvonkasedem sviečok v sedem ramennomsvietniku, zdanlivo bližšie k „Nemu“.Ježiš povedal: „Ak to je na nebi, po­tom vtáky nebeské vás predbehnú,a ak je to v mori, potom vás predbeh­nú ryby.“ Alebo ak je to v Devachanealebo na najvyššej Sfére, potom anjelialebo serafíni vás predbehnú. Svetloa chaos nemôžu ísť pospolu, ani Svet­lo a temná voda sebectva, ani Svetloa zlovestná myšlienka temného srdca.Ale keď povieme: „Povstaň!“, potomprišiel čas počúvať. A keď povieme:„Nechaj odísť tvoju minulosť!“, po­tom je potrebné načúvať celou inte­ligenciou našej bytosti. A keď zaznie:„Rozpoznaj Svetlo“, potom nechámeodkryť a odovzdať naše srdcia tomu­to volaniu. To je všetko, čo musímeurobiť. Vynorí sa otázka: Nemámenajprv prekonať našu negativitu, ria­denie myšlienok egom, našu citovúzmätenosť, naše priania? Ale kto bybol schopný urobiť tak bez uzatvore­nia polovice svojej bytosti? Či svätáreč to vysvetľuje: „ Kto je oprávnený?“Ak túžime po čírosti, pomoci a sku­točnom Svetle, musíme ho uchopiť.„Teraz mieri vaše srdce k Svetlu a roz­pozná to,“ hovorí Hermes Trismegis­tos. Všetko sa stáva vo Svetle čistým.Temná voda sa mení na krištáľovo

čisté riečky, zatiaľ čo iskrivé Svetloa kyslík môže robiť svoju prácu.

Veľký zázrak večnosti je tu, v ľud­skej bytosti. Tečie cez nás a okolonás. To je najväčší zázrak, čo smekedy videli. Nezotrvávajte v nedoko­nalosti, radšej pohliadnite na novúcestu. Nehľadajte osoby, ktoré po­známe cez ich myslenie, tempera­ment a krv, radšej si ich pochopmepo novom. Uvidíme ich vo svetle tak,ako ich nepoznáme.

Ján hovorí: „… ale uprostred vásstojí ten, ktorého nepoznáte.“

V Evanjeliu svätých apoštolov mô­žeme čítať: ak si uvidel brata svojhoa pocítil lásku jeho, videl si Otca, aksi uvidel sestru svoju a pocítil jej lás­ku, uvidel si Matku. Vzdialené i blízke,Všetko Sväté rozpoznané, áno, v kaž­dom z vás, Otcovstvo a Materstvomôže uzrieť, pretože Otec a Matkasú Jedno v Bohu.

Nechajte nás zlepšiť sa. My sa ne­pokúšame dosiahnuť nebo, pretože jevzdialené a nerealistické, ale túžimepo jeho Svetle. Je ako veľký zázraka vnútorný sprievodca. Je to viera vosvätú silu Lásky.

Skúste porozumieť tejto myšlienke,to je nové myslenie! Vari Biblia neho­vorí: „Nevieš, že tvoje telo je chrámomDucha Svätého vo vnútri teba?“ Je toto, čo potrebujme. Naše nebo je tu.Mohol by Vše­Jediný odoprieť svojuveľkolepú žiaru čo len jednej maličkej

Realita Svetla

1 0 Pentagram 4/201 4

čiastočke svojho stvorenia? On udeľu­je všetkým a všetkému. Nie je predpo­jatý, myslí jasne a veľkoryso, On činía veci bude robiť odlišnými. On násspája dohromady a je prítomný vosvojej sedem­násobnej žiariacej glo­riole. Spája nás spolu tak, že smeschopní ho spozorovať na najlepšej,najrýchlejšej a správnej ceste.

Jan van Rijckenborgh to vyjadrujenasledovne. „Prečo ľudská existen­cia pulzuje a zaujíma také špeciálnemiesto v univerze? Je to materiál náš­ho tela, ktorý nás odlišuje od anjelova archanjelov. Toto telo je najväčšmisväté ako môže existovať, napriektomu je také pominuteľné. Nie sme

hľadajúcimi iniciáciu mimo nášhotela, ale vo vnútri neho. Pátrame vovnútri tela a s plne vedomím telom,s väčším vedomím, so spoločnosťouslobodného a nesmrteľného života.Nerobíme rozdiel medzi pominuteľ­ným od nepominuteľným, ale ichspájame s najvnútornejším. […] Po­minuteľné je nazvané na základe pre­meny nepominuteľným a smrteľnévečným. Iniciácia vo vnútri úplnéhočloveka, v podstate človeka, v hmoteodhalenie.

V tejto znova koncipovanej kraji­ne sa ponáhľame dopredu. Získavamenové kráľovstvo so silou sľubujúcouvýsledok nášho úspechu, úspechu na­šich bratov a sestier.“

11

P okud o tom člověk přemýšlí,hledač pravdy čelí jistým nalé­

havým otázkám: je člověk odsouzenýk mlčení o věčné pravdě; nebo by seměl, i když rozechvěle, o ní pokoušetmluvit? Jinými slovy, je lepší mlčet,nebo mluvit o tom, co se nás hlubocedotýká?

Mluvení a ztišení udržuje složitýa paradoxní vztah. Při významnémmlčení spolu často souhlasíme neboto tak vypadá, ale jak vstoupí slova,už si navzájem moc nerozumíme. Pa­radoxem je, že světský i duchovní ja­zyk je vyplněn ódami na ticho a klid.

V knihovnách všech tradic četnétexty velebí ticho, zatímco se stejnoumnohomluvností říkají, jak zbytečnámohou slova být. Stará i současná kul­tura zůstává na slova bohatá, někdyprofánní, někdy posvátná, přesto stálejen slova, jako bychom bez nich bylichudší nebo nemohli existovat.

Přesto již lidé nemohou, jakmilese zotaví ze svého setkání se Světlem,uniknout před vyjadřováním se ve slo­vech. Slovy nervozity, tápání a hledání

krouží kolem mystéria ve velkýchkruzích. Nebo velkými extatickýmislovy, jakoby nakreslenými přímo odbožstva. Každopádně hledači pravdynemohou jinak, než mluvit a psát.

„Posel se musí snažit dát světucelý oceán v jediné láhvi,“ říká InayatKhan, když poukazuje na nemožnosttohoto úkolu.2 Stejně jako církevníotec Augustin, který obdržel ponau­čení od dítěte, které ho napomíná, žeje jednodušší vyprázdnit moře lžícído otvoru na pláži, než popsat vlast­nosti božství slovy. V každém přípa­dě se všichni, kdo se pokusí odvážněmluvit o pravdě, střetávají s hranicí:nedostává se jim slov, vylamují sizuby na jazyku, pojmenování jsounedostatečná. Jinými slovy, čím víceslov, tím méně to vypadá, že něco sdělí.

Netlučeme našimi slovy na bránunevyslovitelného marně? Dostávámevždy na naše existenční otázky odpo­věď? Je, obrazně řečeno, „v příbytkujazyka“ stále ještě prostor pro to Jiné?Nebo je posvátný jazyk tak naplněnpodstatným, že „To“ v něm tak jako

O čem nelze mluvit

O čem nelze mluvit„Věčnou skutečnost neměnného Království nelze popsat. Nic ve světědialektiky s tím nelze srovnat: žádnou formu, žádný zvuk, žádnou barvu,žádný pocit a žádnou myšlenku. Věčná pravda proto nemůže být nikdyvyjádřena dokonale. Nemůže být sdělena od úst k uchu. A žádné peroji nemůže popsat. Je to nemožné i pro nejvyšší zasvěcence.“1

1 2 Pentagram 4/201 4

tak ochutnáváme, je­li to nezbytné,v prázdných mezerách mezi řádky?Jak bychom měli jinak chápat „ztra­cené slovo, které se pozvedá za me­todou, za posvátným jazykem, zafilosofickým uvědoměním“?3 Jdeo to nebýt úmyslně slepý, neschopenčíst a chápat: „Přečti to, není to tím,co to říká“4 – nebo je tam mnohemvíc, než to říká? Co je třeba, než semohou slova stát klíči, je v rozporus tím, že mluvení o tom, co skutečněje, vždy zůstává povrchní a marné,jak je uvedeno v knize Kazatel?

Dostává se nám pomoci od spiso­vatelky Emily Dickinson, která s vel­kou střízlivostí uvedla: „Našla jsemslova ke každé myšlence, kterou jsemkdy měla – kromě Jediné.“ Znala tujedinou myšlenku, pro kterou její ja­zyk nemá žádná slova, kde ale nějakvnitřně, jaksi beze slov věděla? Alemyšlenka beze slov, je skutečně mož­né myslet bez jazyka? A na druhoustranu, můžeme nechat ducha hovo­řit v mrtvém písmu? Ne doslova, alejako intuitivní náznak božského vní­mání, zkušenosti, paměti? Je ještě stá­le možné jít s jazykem a překonávat

ho? Je zde nový, originální a tichýjazyk beze slov pro to nevyslovitel­né? Jazyk, který zní před a za, nada pod, mezi a za jazykem? A jak semůžeme tímto jazykem naučit mlu­vit? Nebo už ho známe, ale jen jsmena něj zapomněli? Na zapomenutéslovo, které je podle J. van Rijcken­borgha stavem Bytí? Měli bychom sina tento jazyk prostě jen vzpomenout?Na náš pravý mateřský jazyk, kterýmse mluví v domě Otce? Znovu a zno­vu psal Mistr Eckhart dlouhé stránky,protože chtěl o Bohu zachovávat mlče­ní. A Lao­c’ věnoval osmdesát jednaveršů Tao, které prohlásil nepopsatel­ným už v prvním verši. A Rilke psalpoezii: Ich glaube Alles noch nie Ge­sagte – Věřím ve vše, co nebylo ještěnikdy řečeno. Ve zjevném rozporu lid­stvo všech dob a míst při pojmenová­vání a přibližování se tomu svatémusvůj jazyk plně rozvinulo, neohroženě

Tato hlava staršího bojovníka, indiánaz kmene Muisca z Kolumbie, byla částípřibližně jeden metr vysoké plastiky z dobypřibližně 1 200–1 600 n. l. Malovaná kerami-ka, v současnosti ve sbírkách Národního mu-zea amerických indiánů, Washington, D. C.

1 3O čem nelze mluvit

1 4 Pentagram 4/201 4

a neúnavně pronásledujíce svou nej­hlubší touhu. Při hledání skutečnéhoBožího Slova, které je sice blíže nežruce a nohy, ale není z tohoto světa,jako protiklad k: lépe vědět než ote­vřeně hovořit.

Ačkoliv je hranice mezi mrtvýma živým jazykem tenká, a mohli by­chom ztratit a zároveň zničit to, čemuchceme dát slovo, nemůžeme – protiradě filosofa Wittgensteina – mlčeto tom, o čem nelze mluvit. Aniž by­chom se vůbec dostali na konec toho,co chceme říci … hledající člověk ne­může zůstat mlčet. Člověk je propůj­čovatelem významu, který do jazykanalévá nevýslovné, stejně jako je ne­viditelné, bílé světlo rozděleno na

hranolu do viditelných barev. Pokud jeto dobré, jeho slova jsou mosty neboodrazové můstky, kterými se mohoulidé bez potopení nebo utonutí dočas­ně připojit k věčnosti. Kráčíme jinakmlčky, beze slov nebo rozcestníkunebo kompasu, ztraceni na duchovnícestě? Je to vždy na hraně: mluvenína hraně mlčení a naopak. A samo­zřejmě zůstává jen most, odrazovýmůstek, kompas nebo ukazatel.

Nakonec budeme muset zahoditžebřík ze slov, skrze které jsme si vy­tvořili cestu nahoru, jako kdybychomse vrátili před stvoření, kde nelze na­lézt žádné názvy ani žádná slova. Slo­va a barvy se rozpouštějí a znovu sespojují do neviditelného bílého světla.

„Věčná Pravda nemůže … býtnikdy vyslovena dokonale. Nemůžebýt sdělena od úst k uchu. A žádnépero ji nemůže popsat. Je to nemožnéi pro nejvyšší zasvěcence. Existujepouze jedna možnost, totiž že najde­me odpověď na naši skličující exis­tenci i závažné otázky ve svatynisrdce, v nejniternějších hlubináchbožského doteku, když je iluze jámrtvá.“5 Po všech našich marnýcha bezvýsledných pokusech říci „To“,postupně nebo náhle poznáváme, že

Aniž bychom se vůbec dostali nakonec toho, co chceme říci Qhledající člověk nemůže zůstatmlčet.

Poháry předků z puebla, Národní muzeumamerických indiánů

1 5

bychom měli zůstat tišší, abychomuvolnili cestu tak, že bude moci mlu­vit Jeho vůle. A tam, v a skrze a zavyvlastněným já, hovoří Boží slovove všech jazycích: ticha, prázdnotya plnosti, činnosti a nečinnosti. Tamten odpadlý od Jediného znovu vplý­vá do Jediného. A ten ozařuje vše sámze sebe. Protože nemůže činit jinak.Nikdy nemlčí.

ObrázkyS laskavým svolením Smithsonova ná-rodního muzea amerických indiánů, Wa-shington, D. C. Z knihy Infinity of Nations:Art and History in the Collections of theNational Museum of the American Indian(Nekonečnost národů: Umění a historieve sbírkách Národního muzea americkýchindiánů).

Odkazy1 . Catharose de Petri, Živé Slovo, Haar-lem1 989

2. H. J. Witteveen, Tot het Ene, Deven-ter 2006

3. J. van Rijckenborgh – Catharose de Pet-ri, Bratrstvo Šambaly, Haarlem 1 989

4. Martinus Nijhoff, Awater, www.nbln.org5. Catharose de Petri, Živé Slovo, Haar-lem 1 989

O čem nelze mluvit

1 6 Pentagram 4/201 4

H ilma af Klint (1862­1944) sadomnievala, že doba nebola

zrelá na pochopenie jej vizionárske­ho umenia, ktoré malo základ v du­chovnej dimenzii. Pred viac než sto­ročím namaľovala mnoho kultovýchobrazov, ale nevystavovala ich. Vosvojej poslednej vôli napísala, že jejabstraktné umenie môže byť vystavo­vané až dvadsať rokov po jej smrti.Nakoniec trvalo ďalších dvadsať ro­kov, až do polovice osemdesiatychrokov, kedy jej obrazy boli vystavenépo prvýkrát. Zlom nastal v roku 1986počas výstavy v Los Angeles, ktorápredstavila výber z jej fascinujúcejpráce. Hilma af Klint vyvinula uni­kátny a dynamický abstraktný štýlskôr, než známi zástupcovia moder­ny, akými boli Kazimir Malevich,Kandinsky a Piet Mondriaan, ktoríudávali tón v abstraktnom umení.

Dnes je považovaná za jednuz priekopníčok abstraktného ume­nia. Kto bola Hilma? Bola to rodenáumelkyňa s jasnou víziou, kompletneabsorbovanou vo svojom umení. Vy­rastala v bohatom prostredí a bolavýrazne podporovaná rodičmi, ktoríveľmi skoro objavili jej mimoriadnytalent. Študovala na umeleckej tech­nickej škole (Tekniska Skolan, v sú­časnej dobe Konstfack) v Štokholme,ako aj na Royal Academy of Arts(Kráľovská akadémia umení). Poukončení štúdia mala malé osobnéštúdio v Štokholme, kde sa živila akomaliarka portrétov a krajiniek. Akonaturalistická maliarka pracovala dis­krétne, pretože umelecké prostredietej doby, v ktorej dominovali hlavnemuži, neumožňovalo rozvoj umelkynitak skromnej ako Hilma. Okrem toho,mala úplne odlišný vnútorný život,

Hilma af KlintV roku 1 907, o štyri roky skôr, nežakékoľvek abstraktné umenie začalovôbec existovať, skromná švédskaumelkyňa namaľovala sériu s náz-vom „Obrazy pre chrám“. 1 93 obra-zov so všetkými charakteristikamiabstraktného umenia z prvého de-saťročia dvadsiateho storočia uka-zuje absolútnu umeleckú zrelosť,doteraz úplne neznámu.

1 7Hilma af Klint

Po sto rokoch je svetpripravený na jej umenie

Hilma af Klint, Bez názvu. Vo vízii kvetín a stromov, 1 922.

1 8 Pentagram 4/201 4

ktorý pretlmočila do jedinečného vi­zuálneho jazyka, ale jeho výsledkysvetu neodhalila.

Prečo chcela udržať svoje obrazyv tajnosti? Aký bol dôvod?

Záujem o skryté, neviditeľné bolv tom čase veľký. Môžeme si to všim­núť vzhľadom na množstvo vedec­kých objavov ako röntgenové žiareniea elektromagnetické spektrum. Špiri­tistické seansy boli taktiež populárnemožno preto, že veľa z toho, čo bolopredtým neviditeľné, mohlo byť ve­decky preukázané. Ako tridsať štyriročná, Hilma af Klint založila skupi­nu s názvom „Circle of Five“ (Kruhpiatich) s ďalšími štyrmi ženami.Organizovali pravidelné stretnutia,počas ktorých sa zreteľne zaoberaliduchovnými zážitkami. Tieto opísali

a taktiež ich zaznamenali v kresbách.V tom čase Hilma začala vnútornúcestu vo svete, ktorý roky držala v taj­nosti. Mala ezoterický pohľad na ži­vot a venovala sa teozofii. Vždy sachcela posúvať dopredu. V Dornachunadviazala kontakt s antropozofickýmmyslením Rudolfa Steinera a intenzív­ne študovala náuku Ružokríža. RudolfSteiner o nej povedal, že ľudstvo budepotrebovať asi päťdesiat rokov, abypochopilo jej umenie. Hilma af Klintsi uvedomovala, že bola spojenás energiou alebo duchovným vply­vom z úplne inej dimenzie.

Jednota všetkých vecí a vzájomnázávislosť všetkého života beží akočervená niť skrz jej umenie. Nama­ľovala sériu obrazov so symbolmia geometrickými obrazcami, v kto­rých kruh je ústredne opakujúcim satvarom. Niekedy sú kruhy koncen­trické (sústredné), niekedy sa prekrý­vajú, niekedy sa objavujú ako elipsy,špirály alebo ulity. V jednom zo svo­jich spisov, Symboly, písmená a slo­vá, Hilma af Klint opisuje významsymbolov, ktoré používa vo svojichobrazoch. „Ulita alebo špirála zname­ná rozvoj, modrá a žltá predstavujúmužskosť a ženskosť, rovnako akoľalia (ženskosť) a ruža (mužskosť).W znamená Hmota a U znamenáDuch. Tvar mandle (vesica pisces –vesmírne lono) je staroveký symboljednoty a dokonalosti.“

1 9

Spomínaná séria, „Obrazy prechrám“ (alebo jednoducho „Chrám“)je najvýznamnejším dielom. Opisuje,ako sa jej prvé obrazy vyvíjali: „Obra­zy boli namaľované priamo, bez pred­chádzajúcich náčrtov a s veľkou silou.Nemala som ani potuchy, čo by mohlitieto obrazy znamenať, zatiaľ somvšak pracovala rýchlo a isto bez zme­ny čo i len jedného ťahu štetcom.“

V tejto sérii predstavila jednotlivékroky vývoja hmoty označenej ako W,meniacej sa na duchovno, – U. Jed­ným z krokov v tomto vývoji meta­morfózy (premeny) je fúzia (splynutie)mužského a ženského princípu: žlteja modrej. Rozmery týchto obrazovsú obrovské a pri tvorbe vonkajšiehochrámu prostredníctvom týchto obra­zov si vybudovala svoj vnútornýchrám. Vyjadrila to takto: „Ako somcestu opisovala, postupne som ňouprechádzala.“

Na putovnej výstave na jar 1913z moderného múzea v Štokholme,taktiež v Berlíne a Málage, sa svetoboznámil s doteraz najúplnejšímprehľadom jej práce. Niektoré ne­známe práce zostali skryté, tak akoboli po celé desaťročia v krabiciacha debnách, až do teraz.

Pri vstupe vás uvítajú obrazy vy­sokými viac ako tri metre, jasnými

a svetlými, ktoré poskytujú dojematmosféry chrámu. Výstava je ne­pochybne poctou niečomu veľko­lepému, niečomu s univerzálnymrozmerom. Je naozaj prekvapujúcepredstaviť si, že táto malá žena, v ti­chu a počas zdanlivo obyčajného ži­vota, vytvorila všetky tieto obrovsképráce, obrovské nie iba veľkosťou,ale i koncepciou. Cítiť po prvýkrátduchovnú silu jej umenia je také pô­sobivé ako cítiť po prvýkrát vzneše­nosť a veľkoleposť egyptského chrámualebo byť po prvýkrát konfrontovanýs pohľadom na Grand Canyon. Vyrazí

Hilma af Klint

Vyrazí Vám to dych. Je to, ako keby ste sa oknom Vašej duše poze-ral i do priestoru mikro- a makrokozmu.

Strana zo skicára o kvetoch, machocha hubách

20 Pentagram 4/201 4

Práca Hilmy af Klint vždy odrážarozpory, protiklady. V sérii akvarelov„Strom poznania“ (1 91 3), vzhľadomk ich malej veľkosti (46 x 30 cm),ponúka kontrast k obrovskej séri i„Obrazy pre chrám“. Toto sú obrazy,ktoré vezmú hľadajúceho do orga-nickej kabalistickej štruktúry pro-stredníctvom rôznych sfér vedomia.Stretávame tu tiež hru dialektiky:mužské a ženské, svetlo a tmu, časa priestor, život a smrť. V jej obrazoch

21

Vám dych. Je to ako keby ste sa ok­nom Vašej duše pozerali do priestorumikro­ a makrokozmu. A predstava,že maľovala pre budúcnosť, o sto ro­kov neskôr, a teraz sme tam tvárouv tvár, je veľká a impozantná zároveň.Sme hlboko pohnutí skutočnosťou,že niekto môže vyjadriť niečo takveľkolepé a vizionárske.

Podľa jej synovca Erika af Klinta,ktorému Hilma odkázala všetky svojeobrazy, náčrtky a poznámky (umiest­nené v nadácii v roku 1972), bola jehoteta oboznámená s týmto svetom. Bolato vzdelaná žena, vedomá si seba sa­mej, oboma nohami pevne na zemi.A hoci viedla skromný a jednoduchý

život, zastávala právoplatné miestov spoločnosti. Je zarážajúce, že jejpráca hovorí priamo k srdcu. Na prvýpohľad máme dojem kruhov, oválov,trojuholníkov a jednoduchých a naiv­ných kociek, ale keď sa pozriemebližšie, objavíme zložitosť v pohybe.Všetko je navzájom prepojené v rôz­nych fázach vývoja. Série, ktoré sasami o sebe skladajú z podskupín,majú symbolické mená ako Atóm,Parsifal, Holubica, Hviezdica. Tvarysa neustále objavujú, ako keby pochá­dzali z nevyčerpateľného zdroja.

Všetko sa točí okolo vnútornéhohľadania, hľadania zmyslu životana tejto zemi: Čo tu robíme? Aký jezmysel našej existencie, všetkýchtýchto foriem nespočetných životov?Hilma af Klint skúma svet vo všeobec­nosti a v konkrétnosti. Sleduje cestuz chaosu k harmónii, zo zmenšeniak zániku, ktorý otvára nové duchovnéobzory. Vyzvaní, neustále si želáme

Hilma af Klint

Trojuholník, kruh (tiež pyramídu), možnopovažovať za alchymické symboly: spoje-nie krajiny, nebies a vesmíru. Obraz je ab-straktnou reprodukciou bielej a čiernejlabute (pozri str. 24) podľa abstraktnéhomyslenia Hilmy af Klint v tej dobe.Labuť, č. 1 3, skupina IX, 1 91 5

všetko zapadá do väčšieho celkua môžeme sledovať ako sa časti na-vzájom spájajú, myšlienka, ktorúmožno nájsť niekoľkokrát v jej po-známkach. Bola veľmi produktívnaa vyprodukovala viac ako tisícku diel.Publikovala tiež svoje názory na du-chovnú súdržnosť sveta vo svojomzápisníku „Štúdie o živote duše“(1 91 7-1 91 8). Navyše jej súkromnédenníky a poznámky tvoria akúsi koz-mológiu, kde vysvetľuje, ako prišla

k svojej inšpirácii a významu symbo-lov a písmen, ktoré používala. Rovna-ko ako formy, obrázky a písmená, ajfarby pre ňu mali symbolický význam.Farby žiaria a rozmery niektorých prácsú obrovské. Obrazy majú pozoruhod-ný moderný aspekt, ktorý akýsi kritikumenia dokonca nazval „ultramoder-ný“. Obsahujú tiež lúče, špirály, ovály,zvlnené pohyby, semená a hady, spo-lu s tvarmi pripomínajúcimi rastl inya kvety.

22 Pentagram 4/201 4

objaviť nové perspektívy. V mnohýchobrazoch sa objavujú protiklady, kto­ré sa držia vo vzájomnej rovnováhe:jin a jang formy, biele a čierne labutev symbióze, niekedy pyramídy v opo­zícii a čierne a biele geometrické pol­kruhy. Zdá sa, že všetko pracuje sme­rom k zjednoteniu, k záveru. Ústrednoutémou jej práce je túžiť po tejto apo­teóze, po tomto vrchole.

„Obraz oltárov“ patrí do série „Obrazypre chrám“, predstavuje trojuholník,ktorý sa končí v slnku. Trojuholníktvorí pyramídu. Čierny trojuholníkso svetelným bodom na vrchole pyra­mídy je obklopený žiariacim zlatýmkruhom so zlatými listami. Trojuhol­ník a pyramída môžu byť považovanéza alchymické symboly: zjednoteniezeme, nebies a vesmíru. Pyramídasymbolizuje cestu hľadajúceho cezrôzne dimenzie, od pozemských ponebeské.

Môžeme predpokladať, že Hilmaaf Klint, skvelá koloristka, bolaovplyvnená knihou O duchovnostiv umení od Kandinského (1911)a pravdepodobne tiež Goethehoteóriou farieb.

Po roku 1920 sa jej obrazový štýlopäť zmenil po stretnutí s RudolfomSteinerom. Začala vnímať duchovnévzťahy v prírode. Opustila svoje geo­metrické kompozície a po prestávkeniekoľkých rokov začala maľovaťakvarelom témy podriadené farbe.Analyzovala mikrokozmos a makro­kozmos z pohľadu „ako hore, tak dole“.

Vieme, že po svojom stretnutí soSteinerom sa ponorila do filozofieRužokríža tej doby a počas dvoch ro­kov nemaľovala. Vzhľadom na kolo­sálnu produkciu, ktorú zrealizovalaskôr „v tajnosti“, môžeme sa domnie­vať, že bola v tom čase vyčerpaná.Drobná, tenká a asketická žila uza­vretý život a netúžila po ocenení.Úplne sa ponorila do umenia a po­važovala sa za pokorného sluhu –nikdy nepodpísala svoje ezoterickédiela.

Odkazy:Fant Åke, Hilma af Klint: Ockult målarinnaoch abstrakt pionjär, ex. cat. Moderna Mu-seet, Stockholm 1 989Iris Müller-Wetermann (ed.), Hilma af Klint –A Pioneer of Abstraction, Moderna Museet,Stockholm 201 3Lindén Gurli & Svensson Anna Maria, En­heten bortom mångfalden, Hölö 1 999

23

Pohyblivý kríž, sedem lúčov a oslobodzujúci kríž Svetla v strede. V astrológiištvorcový aspekt Rýb, Blížencov, Strelca a Panny predstavuje človeka, ktorý je

veľmi hĺbavý, človeka, ktorý sa snaží slúžiť, otvoreného človeka, ktorý sausiluje o vysokú pohyblivosť ducha. Keď Hilma na začiatku vystavovala svojeobrazové diela, usúdila, že jej obrie experimentálne plátna – ako to hore, na

ktorý jej inšpirácia prišla z duchovného sveta – môžu byť vystavené až dvadsaťrokov po jej smrti. Podľa umelkyne jej súčasníci ešte neboli pripravení

porozumieť im.Zo série Holubica: č. 14, skupina IX, 1915

Magický svet Hilmy af Klint

M A G I C K Ý S V E T H I L M Y A F K L I N T

24 Pentagram 4/201 4

Umelkyňa je úspešná vo vyjadrení kresťanskej jasnosti v koncepčnomteozofickom jazyku a v sprevádzaní reprezentácie tradičného kresťanstva so

silným ezoterickým významom. V napodobňovaní H. P. Blavatskej, Hilma videlav bielej a čiernej labuti vyjadrenie „tajomstva tajomstiev“

a „majestátu ducha“.Zo série Holubica: Labuť, č. 1, skupina IX, 1915

M A G I C K Ý S V E T H I L M Y A F K L I N T

25

V umění se řídíme esotericky,vědecky a nábožensky podle

norem, jejichž původ byl ovšem spo­lečností zapomenut. Umění musí zpří­tomňovat realitu, zobrazovat aspektyživota. Umění nespočívá jen samov sobě, ale musí být viděno jako člá­nek trojnásobného řetězce. Umění,věda a náboženství jsou jedním. Vědaje myšlenkou: idealita. Náboženstvíje silou, která se s touto myšlenkouspojuje a je vitalitou. Umění uskuteč­něné v životě se stává realitou. Každýčlověk disponuje určitou ideou a jistousilou. Každý člověk je tedy v jistémohledu umělcem. Co je jako idea a sílazatím abstraktní, je v jeho životě dove­deno skrze umění k projevení. Skrzeumění se to abstraktní stává konkrét­ním. (…) Každý opravdově hledajícíčlověk a žák ví, že obdrží podíl na no­vém životním poli, světě, ve kterémjsou umění, věda a náboženství jed­ním, pokud pracuje na svém nebes­kém těle.“ (Jan van Rijckenborgh,PG č. 5/2004, str. 32 a 34)

Umění je tedy v uvedeném smyslunápomocno nejvyššímu vývojovémua tvůrčímu úkolu. Univerzální vědomía univerzální síla naléhají na člověka

usilujícího o svobodu, aby uskutečnilpravého božského člověka, aby jejv sobě konkrétně přivedl k projevení.Je však zjevné, že převažující umělec­ká kultura o trojnosti vědy (poznání),náboženství (síly) a umění (realizace)nic neví. Umění bylo z tohoto trojné­ho vztahu uvolněno a osamostatnilose. Rozbití původní trojnosti je zřej­mé v mnohých odvětvích moderníhoumění, projevuje se v něm jistý esen­ciální nedostatek, chybí mu téměřúplně jakákoli spirituální dimenze.V souvislosti s uměním a uměleckoukulturou naší doby píše Jan van Rij­ckenborgh následující slova: „Musímesi upřímně říci, že lidé se stávají stálepovrchnějšími, že celá západní kultu­ra je velmi povrchní. Není v ní zpří­tomňována žádná mocná zářící vyššípravda, díla jsou bez hloubky a zvnitř­nění. (…) Lidé tuto hloubku ovšemnepřetržitě hledají a přirozeně se protospojují s odkazem předešlých kultur,jejichž podstata je ovšem stejně bez­východná. (Vyznání Bratrstva Křížes Růží, 3. vydání, str. 35)

Dále Jan van Rijckenborgh říká:„Náboženství, umění a věda jako zá­klad kultury nedělají ovšem člověka

O podstatě umění

O podstatě umění

I UMĚNÍ, VĚDAA NÁBOŽENSTVÍ

„

26 Pentagram 4/201 4

šťastnějším. Život můžete sice zkul­tivovat na tisíc způsobů, můžete jejvylepšit, ale kultura vás nemůže osvo­bodit. Budete kultivovat možná horeč­ně svůj život, budete poučeni a samibudete poučovat, ale nebeské králov­ství není dosažitelné skrze žádnoumetafyzickou spekulaci.“ (J. van Rij­ckenborgh, Nové znamení (2. vydání,str. 125.)

Stanou­li se věda, umění a nábo­ženství jedním a tyto tři osvobozujícísvětelné impulsy začnou naléhat nasvé projevení, pak je umění: ideačnímimpulsem – univerzálním vědomím,vitálním impulsem – univerzální siloua realizačním impulsem – univerzál­ním uměním. Umělcem je tedy prin­cipiálně každý člověk, který z těchtotří impulzů vychází a tak svědčí o říšiSvětla – ať už formou barvy nebozvuku či může přinést něco z původ­ního života do světa a podílet se takna stavbě, která oba světy propojuje.Je­li ale umění ze spojení s vědoua náboženstvím vyvázáno a osamo­statní se, ztratí jas původní pravdya stane se pouhou kulturní metodoubez osvobozujícího aspektu. Takovákulturní metoda je ovšem pro člově­ka neužitečná, má rozkladnou funkci.Skrze umění, vědu a přírodní nábožen­ství, jakož i všemi jejich kombinace­mi je lidstvo hnáno z jedné krize dodruhé. To tříbí vědomí člověka, do­kud nebude dosaženo zažití omezení

já­centrality zakládající se na kultur­ních metodách člověka.

KAŽDÝ ČLOVĚK UMĚLCEM Zaměř­me nyní v této souvislosti na okamžikpozornost na některé vlivné umělce(malíře, sochaře a akční umělce) uply­nulého století, kupříkladu na JosephaBeuyse (1921–1986). „Revolucí jsmemy sami,“ píše Beuys pod jednouvlastní fotografií, na níž umělec roz­hodně a s vážnou tváří kráčí vstřícobjektivu. Beuys znal Tabulu Sma­ragdina a Corpus Hermeticum, spisy,které byly napsány Hermem Trisme­gistem, trojnásobným mistrem ducha,duše a těla. Stojí v něm: „Pravá vědaa pravé umění vyrůstají z pravého ná­boženství.“ Z této moudrosti čerpalJoseph Beuys podnět ke své známéa často nepochopené myšlence: „Kaž­dý člověk je umělcem.“ Dochází tedyke stejnému závěru jako Jan van Rij­ckenborgh. Prostřednictvím našichmyšlenek a přání jakoby neustále tvo­říme svou vlastní sochu. Otázkou je,z jakého náhledu, v jakém spojení, na

Ze spojení slunce a měsíce je zrozen Mer-curius filosofů, v alchymickém umění ztvár-něn jako mladá žena. Její chodidla spočívajína slunci a měsíci, z její korunované hlavyse pozvedá modrý pták jako symbol pronové vědomí. V jedné ruce drží kalich s hady,ve druhé srpek měsíce: moudrost – lunárnínebo astrální síly jsou podmaněny.Obraz z Růžové zahrady fi losofů, rukopisz období 1 625–1 650, nyní v Paříži.

27O podstatě umění

28 Pentagram 4/201 4

jakých základech a s jakou motivacíto činíme.

Když vnímáme umění v jeho celéškále, pak je samou pravdou a reali­tou Boží, nezjevené, nevyslovitelné,čistě božské. Tvorba čerpá buď z čistéBoží přírody nebo z nižší dialekticképřírody, v níž proti sobě neustále půso­bí polarita pozitivního a negativníhoa všechno, co se rozvine, se zákonitězase rozpadá. To nejvyšší umění v sou­vislosti se „stáváním se“ sestává z toho,vytvořit člověka jako mikrokosmos,podle původního tvůrčího plánu Boha,jako jeho obraz. Pak je umění nejvyš­ším pojmem tvoření, uvolněné od čis­tě časového pojetí.

Ve všech dobách až do současnos­ti existovali umělci, kteří svým dílemstavěli most mezi nebeským králov­stvím a dialektickým světem, aby svým

dílem upozorňovali na duchovní di­menzi za projeveními tohoto světa.Takové tvoření ovšem vyžaduje jed­noznačně nasměrovanou rozlišovacíschopnost, aby se právě v oblasti umě­ní neztratilo v pouhé mystice. Vyvstá­vá základní otázka: Co je skutečněkultura? Kultura je svět dialektickéhočlověka této přírody, svět, který člo­věk sám vytvořil skrze vlastní pocity,zkušenosti, vlastní vůli, jednání, myš­lenky a poznání. Činí to vše jako indi­vidualita ve spojení se svým sociálnímprostředím. Tato kultura je tedy spo­jená s přírodou, která je nazývánamámením nebo také Májou. „ZávojIsis“ vypovídá o tom, že pravda je zaním a ve slavném Platónovu připo­dobnění o jeskyni je viditelný světpředstavován jako stínový svět a nejako samostatná skutečnost.

29

V ědomí může být otevřeno nato­lik, že skrze smyslově vníma­

telnou, materiální, pomíjivou příroduobdrží přístup k vyšší božské pravdě.Neznamená to, že by příroda nemě­la žádnou funkci a že bychom k níneměli přistupovat s respektem, žeby námi mělo být její bohatství jed­noduše vytěženo. Nemůžeme hmot­nou přírodu redukovat na pouhýklam, to by bylo podobné, jako ome­zovat dojem z Rembrandtovy malbyna pouhé plátno, pojivo a barevnýpigment, nebo symfonii od Mozartana zvukovou kvalitu tónů. Bylo byto stejně dogmatické a jednostrannéjako tvrzení, že člověk je definova­telný jen na základě materiálních,přírodními vědami ověřitelnýchfaktů.

Přírodní vědy, obzvláště pak kvan­tová fyzika, biofyzika a evoluční bio­logie se pokoušejí vyjít z těchto před­stav o matérii, když řeší odpověď naotázku, co je základem samotné ma­térie. Nenabízí se žádná odpověď nato, jaký původ má nejjemnější, nej­menší stavební kámen hmoty, na ja­kém dokonale vzájemně sladěnémzákladě stojí celé univerzum. Evoluč­ní biologie mluví například o schop­nosti živé buňky samostatně se orga­nizovat, stojí ale před neřešitelným

problémem, odkud přichází onaspouštěcí informace k tomuto pro­cesu. Odkud pochází informace,která přiměje hmotu formovat se?Odkud přichází impuls, pohyb, kterývede k tomu, že se něco může mani­festovat? Kladením takových otázekpřicházíme na samu hranici materiál­ního světa. Kdo o matérii uvažuje,nemůže ovšem nikdy tuto hranicipřekročit. Bude se k ní přibližovatnebo se od ní vzdalovat, ale vždyji bude znovu a znovu bolestně po­ciťovat.

Moderní fyzika se přibližujek této hranici a stále více přicházík závěru, jaký byl už před dávnoudobou řečen v Bhagavad gítě: „Bůhje všude, ne jen v transcendentálním.Já jsem ve všech věcech, skrze mnese zjevil celý kosmos, tedy všechnaviditelná i neviditelná energie a ma­térie je zjevení mne samého.“ A snadještě krásněji to vystihují slova: „Já(sebe samo) je nezrozené, nepomíje­jící a pán a mistr všech bytostí, všakpříroda je mnou nesena a manifestujise z mé vlastní moci a síly.“ Ve světleBhagavad gíty není příroda jen sesta­venou sumou všech živých a neživýchvěcí, nýbrž je integrovanou jednotou,všeobjímajícím organismem, vytváře­na a oživována neviditelnými silami,

O podstatě umění

I I VŠE JE V BOŽSKÉM, ALE NE NUTNĚ SPOJENO S BOŽSKÝM

30 Pentagram 4/201 4

živoucím vším, v nitru proniknutaBožím duchem, který naléhá u všechvěcí a také u člověka k projevení.Nezapomeňme ale v žádném přípa­dě na to, že ne vše projevené svědčío božském životě a působnosti. Vševzešlo z božského, avšak ne všechnoje s božským spojeno.

Proto mluvíme v transfiguristic­kém smyslu o učení dvou přírodníchřádů. V nejhlubší bytosti je možné

mluvit o jedné přírodě, která vše nese,proniká a objímá. A přeci všechno, cosamo není v živém a vědomém kon­taktu s prazákladem, stojí strukturál­ně v dialektickém vývoji, nachází sev poli vzájemně se vyvažujících sil„dobra“ a „zla“. Není v bezprostřed­ním a přímém kontaktu s božskýmpraprincipem Logosu. Proto je pů­sobnost duality, která je oddělena odprazdroje, odkázána na protipohyblimitovaného tvůrčího působení. Coz toho povstává je nedokonalé, ko­nečné, je imitací.

TVOŘENÍ V OSVOBOZENÉM STA-

VU Božský rytmus je imitovánv mnoha chrámech umění. Skorobez výjimky vznikají rytmy, kterénemají žádné trvalé, tedy božskévýsledky. V druhotné imitaci jsouzakládány takzvané „duchovní ško­ly“, kde se uplatňují určité magickéznalosti. Ve třetí imitaci se nacházímnoho stovek religiózních institucí,dnes v beznadějné neshodě a zmatkuexperimentů. Musíme tento procesdobře chápat, neboť jen poté bude­me schopni proniknout ke skutečnétvůrčí působnosti a skutečně pocho­píme význam a bytí pravého umění:Tvořivost nového skutečného stavu,tvoření reality v osvobozujícím, do­konalém a věčném smyslu.

Chybným pochopením učenío dvou přírodních řádech často

31

zeslábne osobnost člověka jako krea­tivního nositele osvobozené skuteč­nosti. Avšak osobnost je v gnostickémobnovujícím procesu jediným nástro­jem, je vyjadřujícím prvkem a vytvá­řejícím. Ve správném náhledu a vesprávné touze musí být ovšem osob­nost nejdříve osvobozena od své ego­centrality, musí opět najít své poslá­ní a jen tehdy dojde svého naplnění,když se v čistotě, obětavosti a nazákladě jasného postoje postaví doslužby působení z původního prin­cipu, jiskry Ducha. Naplní­li se jejíposlání ve spojení s Duchem, dosáh­ne prvotní harmonie. Dogmatické po­jetí učení o dvou přírodních řádechjako základním pilíři univerzálníhoučení připomíná již kultura ranéhokřesťanství oblasti Blízkého východu,Sýrie a Palestiny, kde bylo módousedět na patníku na okrajích cestya vypadat velmi svatě. Posvátnýsloup vyjadřuje člověka, který sezcela nasměroval na to božské a od­vrací svůj život od nesvatosti přírody.

Ve známé divadelní hře Čekánína Godota od Samuela Becketta spo­lu hovoří dvě hlavní postavy takto:„Pojďme na to.“ – „Nemůžeme.“ –„Proč ne?“ – „Čekáme na Godota.“Postavy symbolizují situaci celéholidstva a staví nás před dvě rozdílnéodpovědi naší doby. Lidstvo dosudčekalo na Godota, na Boha, na im­puls z vnějšku, neboť všechny věci

přicházeli od Boha. Přesto v evange­liu sv. Jana cituje Kristus (Jan 5:17):„Od nyní působí Já, které ve mněžije.“ Nová duševní síla, to jinév nás (které je zajedno s Bohem)převzalo v člověku vedení. Takovýje význam věku Aquaria (Vodnáře).Všichni jsou účastni tohoto ma­gického tvůrčího procesu. Nejsmetotiž spojeni jen s procesy vznikání,které nás denně v té či oné formě

O podstatě umění

32 Pentagram 4/201 4

zaměstnávají, jsme mimo to takéspoluúčastníci a spolutvůrci dění,jsme ve stejném okamžiku tvořícía realitu formující bytosti. Jsmetedy skutečně tvůrčí bytosti. Pročto tolik zdůrazňujeme? Protože prá­vě v dnešní době hraje aspekt reali­zace, uskutečnění zcela zásadní roli.Každý člověk, který v touze, s vnitř­ním odhodláním proráží zajetí Matri­xu, je umělcem.

K do chce světu předat světelnésíly, které vyzařují z Boha, ať

skrze slovo, tón, barvu nebo plastic­kým tvarováním, opouští kulturníusilování, stává se stavitelem mostumezi dialektickým světem a plnostísvětelné říše. Člověk jako umělec,který žije z Kristova impulzu, bezněhož nemůže nic činit, pracuje prosvět a lidstvo, dále přes hranici ma­teriálního vědomí a stává se neúnav­ným pozorovatelem všeho života. Nazákladě nového vědomí, s ohledema respektem k mnohotvárnosti aktu­álního vývoje, metod a prostředků,roste jeho umělecké dílo.

Tvůrčí síla takového umělce jeintuitivní, neboť jeho dílo dokládáspojení s novým gnostickým účin­kem, tvoří z jiskry Ducha v srdci,z růže srdce a je spojen s hypofýzou,jako se skutečně tvůrčím orgánem.

Tvůrčí síla je inspirativní, pokudje duševní princip účinně osvícenDuchem. Tak může silou a světlemsvé vize osvobozovat lidstvo.

Umění jde ovšem ještě dále, „čis­tí duši od prachu každodennosti,“ jakto vyjádřil Picasso. Skutečné uměníchce přivést lidstvo k novému gnos­tickému náhledu tak, aby byla znovuobnovena jednota náboženství, vědy

Hilma af Klint, č. 4, série V (vlevo) a č. 5,série IV (vpravo), 1 920

I I I UMĚLECKÉ DÍLO JAKOSTAVBA MOSTU

33

a umění, ač byl člověk staletí jakoautonomní tvůrce zatlačován do po­zadí, protože v sobě potlačoval a ne­goval Kristova ducha. Přesto se stálevíce lidí obrací – jako mučedníci pů­vodního křesťanství – proti autorita­tivním vlivům a v sebeautoritě uplat­ňují právo propůjčit svému životuvýraz duševně­duchovního člověka.Člověk chce opravdu naplnit přislí­bení: „Budete jako Bůh, rozlišujtedobré od zlého.“

SEBEREVOLUCE – VĚDOMÍ – TVO-

ŘIVOST Pro Rosikruciána je jedinoumožnou seberevolucí endura. Překo­nání sebe sama. Koncentruje se na to,aby hleděl se silou ve vlastním srdci,aby pochopil požadavky své dobyv nové duševní kvalitě, neboť „nenímožné řešit problémy na té stejnéúrovni, na které vznikají,“ jak to vy­stihl Albert Einstein. Jinak řečeno:Nejedná z obvyklých projevenýchvěcí, ty mu již svou sílu darovaly, jdeo to neprojevené, nevypočitatelné,které se v něm musí manifestovatskrze Ducha. Řešení problému tedynastává v „prostoru“ nezjeveného.Umělec – každý o sebeuskutečněníusilující člověk – to pochopí v sou­vislosti s každým vlastním zaměře­ním a postojem, stojí ve světle pro­jevení a umožňuje mu skrze svouočištěnou tvořivou sílu rozšiřovat tón,formu, barvu, život a pohyb. Celý

tento tvůrčí řetězec závisí zcela a plněna stavu vědomí.

Při ukřižování na hoře Golgota,na nejvyšším bodě lebky, jsou člově­ku zjeveny, skrze symboliku tří zdevztyčených křížů, tři možné stupněvědomí: První kříž symbolizuje člově­ka, pro kterého je do jeho smrti a ještěv samotném momentu smrti materiál­ní svět jedinou pravdivou skutečnos­tí, na něj zaměřuje celé své vědomí.

O podstatě umění

34 Pentagram 4/201 4

Proto je a zůstane přibitý na materiál­ním kříži přírodního myšlení, cítěnía vůle a nemůže se tudíž ještě přiblí­žit nebeské blaženosti.

Druhý kříž symbolizuje člověka,který poznal nebo poznává v posled­ním momentu svého života tváří v tvářsmrti, že je dítětem Božím. Tento vhleduvolňuje jeho na matérii omezené vě­domí a nechává jej dojít nebeské bla­ženosti. Proto bylo řečeno: „Ještě dnesse mnou budeš v ráji.“

Třetí kříž symbolizuje člověka,který na materiální svět, v němž žije,pohlíží ze stavu svého duchovně­du­ševního vědomí. Pro něj platí „ve svě­tě, ale ne z tohoto světa“. On a Otecjsou jedním. Ačkoli poznává, že vě­domím omezeným jen na materiálnísvět mu nemůže porozumět, zůstávávěrný své duchovní jistotě. Ježíš od­pověděl židům (Jan 8:54–55): „Kdy­bych oslavoval sám sebe, má sláva bynic nebyla. Mne oslavuje můj Otec,o němž říkáte, že je to váš Bůh. Vyjste ho nepoznali, ale já ho znám.“

Stav vědomí určuje všechny tvůrčísíly a tím také podstatu umění. Vývojzačínajícího věku Vodnáře je úzcespojen s Uranem a působí silně navědomí, srovnatelně s vlivy obdobírenesance zhruba před 600 lety, kdebyly tehdy uplatňované vyjadřovacíformy a dogmata prolomeny právěformou nového umění. Abychomuvedli jeden příklad, skrze použitíperspektivy se v malířství vyvinulonové pociťování prostoru. To samozpůsobilo v oné době mocný obrat vevědomí lidí a vedlo mnohdy nejprvek jistému zděšení a odmítání (téma­tem proměny vnímání v době rene­sance se zabývá kniha Původ a pří­tomnost od Jeana Gebsera). Na za­čátku 20. století pak byly veškeréčasové a prostorové konstanty umě­ní postaveny do úplně nových sou­vislostí. Prostor a čas byly v uměnístejně jako ve vědě relativizovány.Picasso převedl do jedné úrovně hnedněkolik možných pohledů na prostor,čímž zahájil v umění tzv. kubismus.

35

A v té samé době (na začátku 20. sto­letí 1905–1907) vytvořil Einstein teo­rii relativity, ve které relativitu časuprokázal vědecky.

NOVÁ DIMENZE A KRISTOVA SÍLA

Dnes se rozdíl mezi časem a prosto­rem doslova ztrácí, jsou takřka v jed­né rovině. Události ve světě se skrzerůzná elektronická média (televizia internet) dostávají na různá místav jeden a týž čas. Ať už se jednáo atomovou katastrofu ve Fukuši­mě, revoluci a válku na Blízkémvýchodě nebo dluhovou krizi v EU.Možnosti trojdimenzionálního pro­storu jsou vyčerpány a relativnostprostoru a času se projevuje různý­mi způsoby. Jaká jsou znamení tétonové dimenze?

Náhled hlubokého vnitřního vědě­ní, že věda jako „univerzální vědění“,náboženství jako „univerzální síla“a umění jako „realita uskutečněnáv životě“ jsou jedním, překonávátradiční, s časem spojené umělecké

porozumění a vede k absolutně nové­mu, od všech teorií a zálib osvoboze­nému uměleckému pojetí. Vyjádřenoje to ve slovech Jana van Rijcken­borgha: „Každý člověk je umělcem.“Tím je řečeno, že každý člověk dis­ponuje tvůrčím potenciálem a silouk přeměně tohoto potenciálu ve svouživotní skutečnost.

Pod vlivem záření věku Vodnářevyrůstá nyní v mnoha lidech vědomítoho, že tvůrčí jaderná síla v nás jesilou Krista, bez níž nemůžeme nicčinit. Globálně sledujeme, že vše, conevychází z této síly, je jako stavbaz písku. Nová a přeci už zcela patrnádimenze se nám otvírá tak, jako serenesanci otevřel objev perspektivy.Tyto změny v nás vytváří vědomítoho, že v budoucnosti bude Kristo­va síla základem pro všechny utvá­řecí procesy, bude tím individuálnímk zachování pravého člověka, budetím „sociálním“ k zachování pravélidské společnosti, „nového Jeru­zaléma“.

O podstatě umění

36 Pentagram 4/201 4

J ak může člověk nechat své vě­domí proniknout tímto vhledem

a zcela se na něj nasměrovat? Skrzezákladní obnovení srdce a hlavy tím,že pravou touhou po spáse očišťujecítění, myšlení a volní schopnos­ti. Jen tak může dojít k obnovenía naplnění jeho úkolu v tom smys­lu, jak je to vyjádřeno ve slovechmodlitby: „Pane, tvá vůle se staň.“Tato modlitba není žádným abstrakt­ním doporučením nebo pravidlem.Hermetické myšlení je vždy konkrét­ní, a proto musíme opravdu dávat po­zor na naše pocity, myšlenky a volníschopnosti, protože jen v prožitkukonkrétní situace můžeme získat se­bepoznání.

Na základě tohoto sebepoznánímůžeme uvidět, jak naše současnéschopnosti dostačují požadavkůmosvobozující cesty. Základní změnua přeměnu – transformaci a transfi­guraci – je možné uskutečnit jen nazákladě této metody.

Tím, že se člověk sám obrátí, tímže promění vlastní konání a činy. Takje ohnisko umění v tomto kontextunasměrováno na velké možnosti tvůr­čího Já (sebe samo).

V tomto celkovém procesu, v tétoalchymické proměně, jsou hypofýzaa hadí oheň s ohledem na člověka

jako kreativní bytost velmi důleži­tými složkami. Působení hypofýzyje proměnami v elektromagnetickéatmosféře věku Vodnáře stimulo­váno stále silněji. Tento malý re­gulátor, který usměrňuje aktivitunadledvinek a štítné žlázy, je spoj­nicí mezi centrálním nervovýmsystémem a hladinou hormonů,kromě toho řídí rozmnožování.Tak je člověk skrze rostoucí akti­vitu hypofýzy vedený k tvůrčí ak­tivitě. Hadí oheň slouží doslovak tomu, aby roztáčel energii tvůr­čích schopností člověka. Jak pravístará moudrost: Synové a dceryohnivého hada jsou opravdovýmiumělci z Boží milosti. Znají uměníopanování a uklidnění. Znají uměníuzdravení a znají umění znovuvytvo­ření. Tak se celková životní obnovačlověka děje prostřednictvím hypo­fýzy a v hadím ohni, se kterým jsoupřímo spojeny vědomí, nervy a krevjakožto hlavní atributy duše.

Velké dílo v alchymickém umění vyplývámezi jiným z rovnováhy protikladů, na cožpoukazuje sloučení červeného stromuslunce a modrého stromu měsíce, kteréjsou vzájemně spojeny hermafroditickoupostavou ve středu.Kniha svaté Trojice, asi 1 41 0–1 41 9, nynív Berlíně.

IV OBNOVA CELÉHO LIDSTVA

37O podstatě umění

38 Pentagram 4/201 4

ZNAMENÍ OPRAVDOVÉ UMĚ-LECKÉ PŮSOBNOSTI Uměleckátvůrčí činnost se ve světle výše řečené­ho projevuje jako práce vědomí, tedyjako pročišťující a uvolňující, druhotnějako práce spojení, tedy jako sjednocu­jící a vitalizující a za třetí jako prolévá­ní krve, tedy jako obětující a vyživují­cí, jak je tomu v symbolu pelikána,který krmí mláďata svou vlastní krví.

V procesu umělecké tvořivosti jdeo transformační a transfiguristickýproces, ve kterém růže srdce uvolňu­je v člověku tvořivé jádro a s nímspojené kreativní bohatství, aby sedílo Boha projevilo ve světě – tedyaby mohlo být opětně vyjeveno to, coje nyní ještě skryto. Jde o manifestacinepoznaného, které se může a musístát poznaným a musí se stát spásoua osvobozením světa a lidstva.

UNIVERZÁLNÍ UMĚNÍ Umění nemájen individuální a kolektivní dimenzi.Umění se vyjadřuje také atmosférickya není omezeno jen na samostatné izo­lované dílo, člověka, skupinu nebozemi. Metoda takového univerzální­ho umění je práce s atmosférickýmisvětelnými silami, tak aby se mohlodotknout lidstva nezávisle na prosto­ru a čase, v jeho vědomí, v nervovémsystému a v krvi – tedy jeho tří nejdůle­žitějších duševních aspektů. Také mo­derní Kříž s Růží pracuje s magickýmiKristovými silami. Jeho pracovištěm

je přitom vývojové pole projevení.Jeho potenciálem jsou nositelé du­chovní jiskry. Jaké konkrétní úkolyjsou s tím spojeny?

Skutečně žijící člověk je člověknadaný novou tvořivou silou. Tvořivěpracovat znamená především konkre­tizovat tvůrčí myšlenky, to znamenápřivádět to neviditelné k projevení. Jeto možné, otevřeme­li se tomu, co jev nás ještě nepoznané a zastřené. Mu­síme začít tím, že se osvobodíme odvšech známých představ o tom, jakněco je nebo jak by to mohlo být, tedyže se osvobodíme ode všech dogma­tických myšlenek, tedy obrazně řeče­no, že vytáhneme „hřeb“ z vlastníhomozku, oprostíme svou mysl od toho,co nás poutá k nižšímu, časoprostoro­vému přírodnímu řádu.

Představte si, že myšlenka skupino­vé jednoty zahrnuje zásadně všechnylidi. To volá po pravém všeobjímají­cím „sociálním uměleckém díle“, kteréje schopné přivést hledající a usilujícílidstvo k seberealizaci a tím mu po­skytnout nutnou a pravou svobodu,tak aby mohly být všechny schopnostia síly využity pro velký cíl, dosaženíunio mystica a una sancta. Tato nová,skutečně „sociální forma“ nemusí býtjiž nadále odvozena z lineárního ra­mene kříže tohoto světa. Nemusímese již více zabývat organizačnímipředstavami, naše individuální úsilímůžeme postavit na nový základ, na

39

princip přijímání Svaté večeře, při nížje v každé situaci, v každém okamžikuživota sdílen „chléb“ a „víno“ se vše­mi, s celým lidstvem, takže se součas­ně Boží láska a skutečná láska k bliž­nímu stávají viditelnými. Když sehledající člověk může řídit touto me­todou, stává se stále svobodnějším,uvolňuje skutečně tvořivou budují­cí energii. Projektuje v této síle svémyšlenky jako ideje do zrcadlícíhoéteru. Osvobozenou světelnou sílunaplní čistou touhou a esencí darují­cí nový život. To vede k projeveníživotního éteru. Tři utvářející síly –zrcadlící éter, světelný éter a životníéter – uskutečňují čtvrtý budující stavskrz chemický éter. Aby byl do toho­to úsilí včleněn celkový potenciála atmosférické projekce, musí plántvoření vykazovat co nejširší univer­zalitu, tzn. musí být zohledňoványvšechny relevantní náhledy Božíhoplánu se světem a lidstvem. Teprvetím je jasné, že takové univerzálníučení je pravou „univerzitou lidstva“.

VZKŘÍŠENÍ JAKO UMĚNÍ DOKONA-

LOSTI Nejvyšším cílem zůstává přitom všem vzkříšení: dílo dokonalosti.

Proč? Protože tento cíl vzkříšenía dokonalosti je jediný neměnnýa věčně platný. Je od počátku je­diným orientačním bodem na celécestě proměny. Úplně osvobozenýode všech turbulencí, bouří a pře­kážek zůstává stále vzpřímený, tak­říkajíc jako stálice – zářící nade vším.Vzkříšení přitom není jen krásnýmsnem, není jen lesklým pozlátkem.Vzkříšení je umění dokonalosti Bo­žího plánu a jeho začátek je vždyprávě dnes. Které fáze mohou býtaž ke vzkříšení ve světle tvůrčíhorůstu rozlišeny? Příprava novéhotvoření a vzkříšení se děje očistoua odloučením: dílo sebepoznánía obrácení se. To je umění ve svémpřípravném projevení. – Uskuteč­nění Božího tvůrčího plánu se dějeskrze proces sedminásobné obnovySvatou večeří jako základem prokráčení po stezce Růže a Kříže:dílo sebepředání, sebeproměnya sebeuskutečnění. To je umění vesvém tvůrčím projevení. – A vzkří­šení se uskutečňuje, když všechnyformy zemřou, když je kříž překonán.Vzkříšení je uměním ve svém dokon­čeném projevení.

O podstatě umění

40 Pentagram 4/201 4

K dyž je usilující v popsaném smy­slu činný, stane se následující:

s každým úderem srdce se v něm a skr­ze něho něco uskuteční. S každým úde­rem srdce něco vznikne – k naplnění,nebo další zkušenost. S každým úde­rem srdce v něm naléhání Logosu tvoří

cestu. S každým úderem srdce je v němzrozeno Světlo Gnose, Světlo JežíšeKrista. Je v něm vytvářen prostor proSvětlo, Světlo je zapalováno, planeplamen poznání a obnovení – k očistě,osvobození a novému tvoření. Tentonepřetržitý dotek a vytváření Světlaod jednoho úderu srdce ke druhémuje onen hlas pozounu a tlučení bubnu,o kterém mluví svatá písma. Pozounya bubny, to znamená Boží vibracea Boží rytmus, působí v každém oka­mžiku jako odhalení, očištění, touha,struktura, pohyb a život. Jsou tvůrčímipopudy, sloužícími všem odpovídají­cím metodám a prostředkům, kterévedou úsilí k uskutečnění. Tyto Božívibrace již člověka nedosahují z mi­nulosti, nýbrž z budoucnosti, neboťtam je člověk, kterým budeme, již po­znatelný. Nic a nikdo nemůže usilová­ní člověka překazit, ač je to neustálezkoušeno a některé procesy na ope­rativním světovém jevišti vypadajízdánlivě překaženy. Přesto: neexistu­je žádná jiná moc než moc Boha, kterámůže na vyplnění JEHO plánu něcozměnit. Existuje pouze jeden plán tvo­ření pro svět a lidstvo a ten sestáváz toho, nechat projevit díla Boží –skrz všechny překážky a pokleslost.

ARS MAGICA Celé stvoření toužeb­ně očekává spásu, říká Bible. Poté coje ukončena evoluce řízená hierofantySvětla, musí být člověkem vyplněnaHilma af Klint, Holubice, č. 5, skupina IX, 1 91 5

V TVŮRČÍ ČLOVĚK JAKOHYBNÁ SÍLA

41

úloha na základě Kristovy síly, kteráv něm přebývá. To je uloženo v tvůr­čím plánu Boha. A ukončením tvořenísvěta a člověka je zázrak vzkříšení,nejvyšší naplnění, dokonání veškeré­ho Božího díla. To je Božím uměnímv nejdokonalejší nádheře. Jím klesáSvětlo do připraveného člověka, onov něm „umírá“ – to je umění endury,umění sebepřekonání. Když Světlov člověku zemřelo a je pohřbenov připraveném hrobě, pak vzkříšenínení daleko; pak mluvíme o magiiobnovení Světlem Krista, Světlemvykupitele a osvoboditele. A pak senaplní to, co překračuje veškerý ro­zum a každou představu o tvůrčímprojevení: proměna a zvěčnění smr­telné osobnosti skrz transfiguraci.„To je magickým uměním výrobyzlata: dokonalá proměna vědomí,znovuvytvoření stromu života, vy­těžení pravého zlata rozpuštěníma sloučením ohně (vědomí), vody(nervové fluidum) a krve – flamma,natura, mater.“ (Jan van Rijckenborgh,Nové znamení, str. 117)

Je to tvůrčí plán, velký plán Boha.Je to podstata a naplnění všeho toho,čeho je umění schopno: ars magica!Je to jadernou ideou celého stvoření,Logosu. Po tomto touží vše, po pro­jevení dětí Božích, aby se toto proje­vení a opětné vytvoření stalo skrzbožské umění sebepřekonání, znovu­zrození a vzkříšení. Nalezne­li tento

univerzální, realizační impuls v člově­ku rezonanci, může v něm vzniknoutdynamizující náhled, pak je v němrozběhnut tvůrčí proces, který přesvědomí postupně uchopí celou bytost:idealita a vitalita kulminují v realitěpravého stávání se člověkem. Takmohou být lidé aktivními podílníkyBožího tvůrčího procesu. Osvobo­zující kreativita působí pak v nicha skrz ně. Jejich bytost je přeměňo­vána a znovuvytvářena podle JEHOideje a JEHO vitalitou. Výsledkem je:JEHO realita, realita Boží, se stalatělem v lidech a skrze ně.

Vše řečené by nemělo být pocho­peno ve vágním mystickém pohnutí,nebo nějakou difúzní „intuicí“. Je tomožné pouze hlubokým poznáníma střízlivostí, že není žádné jiné cesty,než následovat vše uskutečňující im­puls ve vědomém a inteligentnímodevzdání. Je z nitra poznáno, žetento gnostický světelný impuls jeBožím zvukem pozounu, který činívše skutečně nově a znovuvytváří.V takovém odevzdání může člověknajít spontánně a nevyumělkovaněživotní postoj, který je podstatný tím,že v sobě nechá procházet a působit,co je a může být nazváno opravdunovým a tvůrčím: životní sílu plnousvětla, nově vytvářející. Pak můžetento člověk vědomě vyslovit: „Pánv mém mikrokosmu opravdu povstal!Dílo je naplněno!“

O podstatě umění

42 Pentagram 4/201 4

Na tomto obrazu klade umělkyně do středu svého mikrokosmického prožitkukruh s křesťanským křížem spásy, nalevo islám a napravo buddhismus.

Křesťanské náboženství, č. 3d, série II, 1920

M A G I C K Ý S V Ě T H I L M Y A F K L I N T

43

Ľ udia majú v sebe čosi, čo ichz hĺbky samých seba inšpiruje.

Máme v sebe skrytý, neviditeľný,nemateriálny život. Sme spirituálny­mi bytosťami s dušou, čo nás robísúčasťou iného, neviditeľného svetapráve tak, ako naše psychické teložije vo fyzickom, viditeľnom svete.Naše myšlienky a pocity nesiahajúvýhradne len k telesným funkciám,môžu byť riadené takým istým spô­sobom ako duša – tiež aj myslenie,cítenie i vôľové ego – prijímaním in­špirácie z duchovného sveta.

Pozrime sa v skratke na prácu fín­skeho filozofa, poeta a autora PekkuErvasta, na jeho hlbokú spirituálnuvíziu o dualite. Počas prvej dekádydvadsiateho storočia Ervast, akovzdelaný muž, výrazne prispel k roz­voju spirituálneho ovzdušia v jehokrajine. Ale len v poslednej dekádetohto storočia, prostredníctvom ne­meckých a anglických prekladov,prenikol jasný lúč Svetla od PekkuErvasta aj mimo Škandináviu. Jehonáhľady boli obsiahnuté vo viac ako1300 verejných prednáškach, do

Impulz od fínskeho bratstva

ROSIKRUCIÁNSKA MÚDROSŤ PEKKU ERVASTA

Impulz od fínskeho bratstvaKedysi ho nazývali „sochou na prove arktic-kej gnózy“. Budí to o ňom dojem chladivýa mrazivý, avšak práca fínskeho učiteľamúdrosti, Pekku Ervasta (1 875 – 1 934), srd-ce skôr zahrieva. Ervast písal svoje prácepo fínsky, a preto boli dlhý čas známe ibav jeho rodnej krajine. Rudolf Steiner, akoprvý, ktorý nebol Fínom, rozpoznal jehoveľkolepý dar a navštívil ho v Helsinkáchv roku 1 91 2. Vďačiac jeho prekladom saduchovné posolstvo týchto prác postupnezačalo vynárať z ústrania. Že Pekka Ervastje „nositeľom Svetla, ktorý silne inšpirujekaždého pravdu hľadajúceho“, vošlo dopovedomia i mimo Fínska.

44 Pentagram 4/201 4

fínskeho jazyka preložil knihy akoTao Te Ťing a Dhammapada, afo­risticky poňaté múdrosti Budhu.

OSIRELÉ ĽUDSTVO Pekka Ervast bolskvelý a inteligentný prenášateľ, za­meriavajúci sa na najčastejšie kladenéotázky z oblasti filozofie a najrozma­nitejších náboženstiev. Jeho odkaz satýka „hľadajúceho pravdu“ vo všetkýchaspektoch života. Jeho práce sa dostalido stá tisícov fínskych domovov.

Svojou obsiahlou prácou sa stal –a stále nepopierateľne ešte je – učiteľom

múdrosti fínskeho národa. Od začiatkusa Ervast javí ako ten, čo má schop­nosť prebúdzať spiritualitu u tých,ktorí hľadajú pravdu.

„My ľudia sa nachádzame v stavezavrhnutia a tu by sme mohli jeden dru­hému pomôcť. Keď si uvedomíme svo­je položenie, naše srdce začne krvácať.Plače: nevidíte? Mali by sme žiť akobratia a sestry, ale my nedokážeme do­siahnuť túto harmóniu. Sme takí hlúpi,takí neinteligentní, áno: takí slepí.“

Ale našťastie vízia fínskeho pro­roka je milosrdná. Prvou pravdou je,

Ilmarinen, hrdina Kalevaly, kuje Sampa (magický mlynček prinášajúci blahobyt).Tapiséria vykresľuje rúnu X z fínskeho národného eposu. Tapiséria od J. Alanena, 1 898.

45

že úprimne hľadajúci spozná, že ľud­stvo je „osirelé“ a odtrhnuté od svojhoduchovného zdroja. Múdrosť univer­zálneho učenia sa o tomto zmieňujepodobenstvom, že ľudstvo je „synomvdovy“. Naša cesta naspäť k nášmuzdroju, pôvodu ľudskosti, je zvyčajnespojená s množstvom skúseností pl­ných bolesti a z toho vyplývajúcehopochopenia: „Klasické vedomostiz kníh nie sú dostatočné, pretože niesú úplné a vždy závisia od imaginá­cie. Čo je potrebné, sú znalosti všet­kých našich zmyslov, získaných ceznaše fyzické skúsenosti, ktoré sú častobolestivé; takto sú privádzané naspäťdo našej duše ako živé vedomosti.Takéto vedenie môžeme takpovediacvidieť, počuť, cítiť a ochutnávať.“

JEŽIŠ A KRISTUS Pekka Elias Er­vast sa narodil 26. 12. 1875 v Helsin­kách. Jeho religiózne vzdelávaniezačalo v evanjelickom luteránskomkostole. Podľa všetkého, ako osem­násťročný, zažil spirituálnu skúsenosťso zjavením Ježiša Krista. Z toho môževyplývať, prečo jasne opisuje vzťahmedzi Ježišom a Kristom: „Ježiš Na­zaretský bol človek, ktorý nastúpilcestu a dosiahol takú úroveň vedo­mia, o ktorej sa hovorí žiť v Kristovi,či v Božom Synovi. A kto povie JežišKristus, tiež hovorí Otec. Ježiš bol člo­vek ako my všetci. No pretože Ježišbol plne preciťujúci Krista, jeho skutky,

slová, myšlienky i pocity boli esenciál­ne skutkami, slovami, myšlienkamia pocitmi jediného Božieho Syna.“

Ervast začal študovať románskejazyky a neskôr indiánsku nábožen­skú históriu, Sanskrit a filozofiu.V roku 1896, keď mal 21 rokov, posvojom duchovnom prerode opustiluniverzitu, lebo to nebolo „reálne se­riózne hľadanie zmyslu života“. Ta­kéto skúsenosti a premeny v životezaznamenávame aj u iných nositeľovSvetla, napríklad Gottfrieda Arnoldaa Petra Deunova. Obdobie, kedy Er­vast žil a pracoval, sa v umení nazývasymbolizmom, ktorý bol reakciou narealizmus. Umelci tohto obdobia boliväčšmi zameraní na neviditeľnú reali­tu, ako na verné portrétovanie. V tých­to rokoch vznikol v umeniach ume­lecký prúd nazvaný karelianizmus,inšpirovaný národnou epickou poé­mou Kalevala, ktorá sa dostala dovýchodného Fínska a Karélie (terazprevažne časti Ruska) a v ktorej sanachádzali materiály z pôvodnéhofínskeho umenia. Karelianizmus re­prezentoval Fínsko v najsilnejšej for­me národného romantizmu a dosia­hol vrchol v obrazoch Gallen­Kallelaa v hudbe Sibeliusa.

Nie div, že Ervast chcel byť spätýs touto tradíciou, s hĺbkou interpre­tácie Kalevaly. Prv sa však detailnevnoril do prác Platóna, Eckhardta,Seusea, Taulera, Paracelsa a Bruna.

Impulz od fínskeho bratstva

46 Pentagram 4/201 4

Tieto práce boli pre neho pevne ukot­veným referenčným bodom k jehognostickým objavom. V roku 1907bola založená fínska sekcia Teozo­fickej spoločnosti, v ktorej sa Ervaststáva ylisihteeri (druh funkcie šéfasekretariátu). Vo výkone tejto funkciesa stretol s Rudolfom Steinerom, kto­rý bol prítomný na výročnej schôdziFínskej teozofickej spoločnosti v Hel­sinkách.

RUŽOVÝ KRÍŽ Rôzne reakcie naI. svetovú vojnu a odstup medzi medzi­národným vedením Teozofickej spo­ločnosti a Ervastom spôsobilo, že sazameral na odlúčenie ezoterickej

sekcie spoločnosti. Nesúlad ho na­pokon viedol k opusteniu teozofie.V roku 1920 inicioval vznik novejspoločnosti, nazývanej Ruusu Risti,čo v preklade znamená Ružový Kríž.„Meno Ružový Kríž“ poukazovalona religiózne zameranie novej spo­ločnosti. O význame Ružokríža bá­dal vo všetkých náboženstvách a my­tológiách. V tomto výskume sa dostaldo kontaktu s mystériom Ježiša Kristaa snažil sa žiť v jeho duchu. Priniesloto do jeho života esenciálneho duchaKristovej viery a pomohlo mu pocho­piť symboliku západných kostolova mystický a závojom zahalený vý­znam tohto učenia. O tom, ako životv duchovnej sile Ružového Kríža čistía obnovuje vnútorný a vonkajší životjeho stúpenca, hovorí v deklaráciiprincípov Ruusu Risti.

Stretnutie priateľ v dome Ružokríža voFínsku. Pekka Ervast je druhý sprava.

Vyprázdnenie a odmietnutieosobnostiVšetka dialektická učenosť, intelek-tuálna i ezoterická – obe sú pocha-bosťou pre Duchovnú ľudskú bytosť.V dôsledku toho moderný RužovýKríž úmyselne vystupuje proti všet-kým ezoterickým náhľadom a úsud-kom pozemskej ľudskej bytosti. Hlav-ná idea nie je, že „ja“, nateraz via-zané k nižšej ľudskej bytosti , musív danom momente nájsť Pravé Jaa zjednotiť sa s ním. Nie, pravé „Ja“,pravá duchovná Iskra, ležiaca v Pra-vej Osobnosti, táto pravdivá duchov-ná iskra Nebeskej Osobnosti musí

47

V roku 1978, štyridsaťštyri rokovpo jeho smrti, jeden z Ervastovýchideálov z pionierskej periódy RuusuRisti, je ešte stále v povedomí. Začalisa budovať miestne spoločnosti, kdeby mohli seriózni hľadači pravdy maťsvoju základňu a pracovať na svojomduchovnom vývoji v pokojných pod­mienkach a službách. Boli založenécelkom tri komunity so štyridsiatimičlenmi.

Mimo toho, Ervastova práca pokra­čuje v dvoch spoločnostiach: Kristo­sofia a Ruusu Risti. Druhá skupina,pozostávajúca z 900 až 1000 žiakov,má kontakty s prúdom fínskeho žiac­tva Lectorium Rosicrucianum prostred­níctvom výmeny prednášok. Priblíže­nie sa Ruusu Risti ku duchovnej cesteje „ilustrované“ tým, že ich verejnápráca zahŕňa časť z Dei Gloria Intacta

od Jana van Rijckenborgha: „Ezote­rické aspekty Nového človeka“.

CESTA INICIÁCIE Ervastovo majstrov­ské dielo je zrejme Kľúč ku Kalevale,čo je vlastne jeho interpretácia fín­skeho národného eposu Kalevalaz roku 1849. Tento epos tvoria textya súbor piesní spievaných po stáročiaobyčajnými, zvyčajne chudobnýmiľuďmi, počas ich denných prác. Tisí­ce týchto piesní zozbieral a často ichspolu s ľuďmi spieval Fín, doktorElias Lönnrot (1802 – 1884), počastrvania šiestich letných ciest napriečvšetkými oblasťami krajiny. Z tohtobohatstva originálnych fínskych tex­tov Lönnrot citlivo urobil výber tak,že tento vytvoril súvislý príbeh.

Hlavnou ideou tohto eposu súbúrlivé udalosti okolo konkrétneho

Impulz od fínskeho bratstva

byť uvoľnená z „ja“ pozemskej osoby.Tak, teraz otočíme podstatu: pozem-ská osobnosť, ktorá sa chce uvoľniť,musí zahynúť! Ten Druhý, duchovnýSyn Boha, musí rásť a pozemskáosobnosť sa musí zmenšovať. Akoje to možné? Príde seba-vyprázdne-nie a seba-popretie, seba elimináciaa seba-vymazanie celej svojej dialek-tickej ľudskej bytosti pomocou Hierar-chie Krista, prostredníctvom ktoré-ho dosiahneme potrebnú silu. Je tomožné prostredníctvom vedeckýchútokov na všetky naše opory, celúnašu pestovanú citl ivosť a posvätnédomienky, inak povedané, na všetky

naše sebaklamy. Prichádza cez zo-sadenie všetkých týchto takzvanýchvyšších schopností pozemskej osobya celého magického potenciálu spá-jajúceho sa s tým, čo môže byť vždyvysvetlené ako konanie vybudovanéz nejakého charakteru v minulosti .Stane sa to prostredníctvom očiste-nia cesty pre pravú duchovnú bytosť,ako toho, čo hlása pokánie, ako žo-bravý mních, ako predchodca, kto-rý hovorí ako Ján Krstiteľ: „On musírásť a ja sa musím zmenšovať.“Dei Gloria Intacta, J. van Rijckenborgh,Haarlem 1 957.

48 Pentagram 4/201 4

predmetu – Sampa, ktorý bol uko­vaný na príkaz Wäinämöinena, pro­roka, mudrca, speváka a šamana.V poéme je Sampo opisovaný akonejaký mlynček, ktorý melie múku,soľ a bohatstvo, čo prináša blahobyt.Toto je príčinou, prečo chce Sampakaždý vlastniť. Táto epická poéma(preložená do viac ako 60 jazykov)bola spočiatku interpretovaná histo­ricky. Zdalo sa, že je odrazom domne­lého zlatého veku, čo poslúžilo prirekonštrukcii fínskej identity. Neskôrzvíťazil mytologický výklad. Občasprevládol názor, že Kalevala je kul­túrnym produktom 19. storočia. Er­vast však pochopil jej charaktera v roku 1916 publikoval senzačnézistenie tvoriace vysvetlenie: Kale­vala stanovuje spojenie so vznikajú­cou fínskou vnútornou kristianizá­ciou a symbolizuje cestu iniciácie!(pozri v rámčeku)

JEDNA IDENTITA: KRISTUS Napriekjeho intenzívnej zaangažovanosti nanárodnej epickej poéme, Ervast malaverzu voči akémukoľvek naciona­lizmu. V jeho očiach existuje u hľa­dajúcich pravdu a poznanie Boha –bez ohľadu na národnosť – iba jednaidentita, a tou je Kristus: „V Kristovisú zjednotené všetky ľudské duše.Forma jediného, veľkolepého, mys­tického tela, do ktorej je Logos, Kris­tus zaodetý. To je Corpus Christi!“

„Nanešťastie pre súčasníkov, Er­vast svoje práce vydával v jazyku,ktorý bol obmedzene rozšírený a pra­coval v krajine, ktorá bola v tom časeizolovaná. Mal však veľký prehľadvo všetkých hlavných náboženstvácha rozmanitých kultúrach. Ako homouniversalis žil v pravde a láske, neu­stále sústredený na duchovno,“ napí­sal autor jeho biografie John MajorJenkins.

Slová múdrosti sa nikdy nestratiaKalevala pozostáva z päťdesiatichrún, alebo kapitol. El ias Lönnrot juvytvori l z dávnych piesní a baláda vrátil ich ľuďom vo forme epickýchpoém. Táto práca bola preloženádo všetkých európskych jazykova tiež do čínštiny, japončiny a ful-fuldského jazyka, ktorým sa hovo-rí na Pobreží Slonoviny, Ghane,Kamerune a Benine a tiež v inýchkrajinách. Napriek jeho špecifickyfínskemu charakteru, Kalevala

49

Priaznivý efekt Svetelnej aktivitytextov Pekku Ervasta je až teraz, síceváhavo, ale celosvetovo rozpoznaný.Podľa Pekku Ervasta Sampo sym­bolizuje kompletné duchovné telo.Tento fakt v konečnom dôsledku vy­vracia názor, že Sampo, originálnamúdrosť a zvestovateľ šťastia, jeohraničené a osamotené ľudské indi­víduum. Sampo sa musel rozpadnúťna kúsky, takže každý z neho dostaliba časť.

Ako je to potom so stálosťou Sam­pa (duchovného tela, pozn. prekl.)?Že by mystérium o tomto nehovorilopravdu? Budúce zmŕtvychvstanie jeukryté za stratou Sampa. Taký je zá­kon života. Za všetkým je stratenéduchovno, Duch sa tam však vráti.Všetko bude znovunadobudnuté. Ten,kto stratí svoj život, získa život večný.

Koniec Kalevaly je pôsobivý: prí­beh o Marjatte, deve nepoškvrnenej

a jej dieťati, ktoré oživí Wäinämöi­nen. Týmto epos získava podobu,ktorá ho robí celkom pochopiteľným:Kresťanstvo získava vo Fínsku opo­ru, ale veľmi neosobne a oddeleneod priestoru a času. Marjatta musíuvidieť, že jej dieťa unikne krutémuRuotovi, ktorý má podobnú rolu akoHerodes. Nikde si nepripomínamehistorického Ježiša. Wäinämöinenskormútený odchádza od svojichľudí, keď prichádza kresťanstvoa syn je krstený.

„Posledná pochybnosť miznez Wäinämöinenovej mysle. Slzasteká dole jeho vráskavou tvároua bremeno padá z jeho pliec: ,Áno,syn môj, ty umenie víťaza,‘ šepkalojeho srdce plné potešenia, ,a ja terazodchádzam slobodný a tiež sa vrátimradostne. Vďaka a sláva Stvoriteľo­vi.‘ Potom ho starý muž pokrstila nazval ho drahocenným dieťaťom,

neodovzdáva Fínom svoj významjednoducho, iba niekoľkí z nich, tíz vyšších kruhov, bol i spočiatkuschopní čítať epos v krajine hovo-riacej švédsky. Trvalo nejaký čas,kým epos získal svoje miesto v ko-lektívnom vedomí Fínov. Dnes veľaoblastí života Fínov nesie stopu Ka-levaly. Kalevalizmus má stále miestovo fínskej kultúre, napríklad v ich krst-ných menách. Dnes Fíni s menamiako Marjatta, I lmari alebo Kalervo,požičanými z Kalevaly, žijú v Tapiole

(oblasť boha lesov) alebo na Ulici Ka-levaly. Je možné čítať noviny s mena-mi ako Sampo, Kaleva alebo národKalevy, alebo tiež môžu priniesť re-portáž z hier Kalevy, každoročnéhoatletického šampionátu. Ale PekkaEvast bol prvý, kto rozpoznal národnýepos ako „Sväté písma“. Ako mottojeho historických analýz používa citátzo sedemnástej runy: „Znalosti nemô-žu byť ukryté a uchovávané v pod-zemnej diere. Slová múdrosti sa nikdynestratia, iba múdri ľudia umierajú.“

Impulz od fínskeho bratstva

50 Pentagram 4/201 4

kráľom a pánom Karélie a ochrancomvšetkého.“

Poďakovanie:Vďaka Dr. Adriaan van de Hoevenovi(Univerzita v Groningenu) za jeho kri-tické poznámky, za prečítanie prvéhohrubého konceptu tohto článku a zaposkytnutie niektorých zdrojových ma-teriálov.

Odkazy:Pekka Ervast: The Key to the Kalevala, Ne-vada 1 999; idem: Kleiner Rosenkreuz­Ka­techismus, Vilppula n. d. idem: Gott und

das Glück, Vilppula n. d. a idem: The Divi­ne Seed, the Esoteric Teachings of Jesuss predhovorom od Richarda Smoleyho,Wheaton, Illinois 201 0; A. van der Hoeven,The Dutch translations of the Finnish epicKalevala, Proceedings of the Symposiumat the University of Groningen, November22-24, 2001 ; Mies Le Nobel, Kalevala, hetepos der Finnen, Zeist 1 985; Rudolf Stei-ner, Das Wesen nationaler Epen mit spe­ziellem Hinweis auf Kalevala, Helsingfors1 91 2; Anneli Asplund a Ulla Lipponen (pre-klad Adriaan van der Hoeven), Aldus ont­stond de Kalevala, Helsinki 1 985. Internet:www.pekkaervast.net/teokset. enhttp: //www.teosofia.net/ruusuristil/ruus-ur.htm

Odhalená KalevalaTri hlavné postavy eposu nie sú na-zvané bohmi či hrdinami, ale skôr by-tosťami či ľuďmi. Sú to Wäinämöinen,starý bard, I lmarinen, kováč a Lemmin-käinen, ľahkovážny priateľ, sila budúc-nosti. Vyjadrujú sa zvláštne, doslovaúžasnou ľudskou rečou s úžasneľudským významom, a niekedy akoobludy v tajomných povestiach. I lma-rinen kuje Sampa (magický mlynčekprinášajúci blahobyt) pre cudziu kra-j inu, kde žijú takzvaní starší bratia,bratstvo ľudskosti mnohých jedno-duchých ľudí, ako Fínov. Robí to nanaliehavú žiadosť Wäinämöinena.Príbeh pokračuje v inej, vzdialenejkraj ine, kde všetky druhy udalostíplynú v čase a priestore. Ale v urči-tom momente Wäinämöinen a I lmari-nen sú nútený priniesť Sampa späťspoza hraníc. V nebezpečenstváchhroziacich na ceste naspäť sa Sampo,nanešťastie, rozbije na márne kúsky.

„Väinämöinen, starý a bdelý,vidí ako udiera príboj,vidí ho hnať sa k pobrežiu,vidí, ako k zemi prúdženie kúsky Sampa,črepiny pestrých pokrývok.Pocítiac preto radosť veľkú,povedal slová, čo takto znejú:,Z toho vzíde klíčenie semena,začiatok večného blahobytu,z toho orba, potom sejba,z toho rozmanitý rast,z toho prichádza lesk svitu mesiaca,prichádza blahodarné Svetlo Slnkanad rozsiahle polia Suomi,nad milovanú krajinu Suomi.‘ “

51

S talo se to ve chvíli, kdy jsemsvému dvouletému vnukovi na­

tíral na chléb med. Miloval to. Při vy­tahování nože ze sklenice jsem ucítilsladkou vůni medu. Pomyslel jsem si,že je to taková sladkost, že bychom siani nevšimli, kdyby byl chléb plesni­vý. Najednou se s tímto nožem plnýmmedu přede mnou otevřel nový svět.Již celou věčnost mě obtěžovala otáz­ka, která mě nenechávala na pokojia která mě znepokojovala ve dnev noci. Nakonec jsem narazil na od­pověď. Jak je možné dostat odpověďtak náhle? A ne jen tak ledajakou ná­hodnou odpověď! Bylo to velice ob­sáhlé porozumění, které jsem ještěvčera nevlastnil. Nepochybně to bylefekt medu na plátku chleba.

Stupňování násilí, náhlé útokyproti lidem se znepokojujícím vzhle­dem, boje, útoky s výbušninami, stře­ty a přestřelky, omračující události,malé intriky všeho druhu – tohlevšechno mě znepokojovalo měsíce,stejně jako jsem se pokoušel uviděta porozumět tomu, co se stalo. Byljsem jediný, kdo pozoruje tyto věci?Nikdy jsem nikoho neslyšel mluvito rozsahu těchto změn, zatímco –jsem ucítil držení pod krkem. Měljsem dojem, že za předchozí gene­race byla celková situace také velmi

vážnou, ale nekonečně klidnější, a ob­dobné by to bylo pro další generacinásledující po té současné. Měli by­chom hledat příčinu v 60. letecha jejich nejrůznějších revolucích?Dokonce jsem pak srovnával událos­ti s předchozími obdobími. A kdyžjsem se podíval směrem do budouc­nosti, okamžitě jsem si pomyslel, kamto vede? Co se stane s lidskou rasou?

Zdálo se, že se všechno zhoršuje.Nemohl jsem už spát. Měl jsem pocitizolace. Když jsem slyšel mluvit ostat­ní, bylo to jen o místních událostech.Nicméně já jsem věděl, že se děje něcoobrovského a že se to týká každého.Nedokázal jsem to pojmenovat. Je todivné, ale mé obavy byly doprováze­ny pocitem očekávání. Někde uvnitřsebe jsem se cítil šťastný, ale bylo totak rozporuplné, že jsem byl zoufalý.

Byl jsem svědkem pádu lidskécivilizace? Je to možné? Zdálo se, ževše, co lidstvo vystavělo, se třáslo vesvých základech. Všechny úvahy,kterými jsem byl zaměstnán, abychnašel vysvětlení, vedly do slepé ulič­ky. Ale vždy jsem s respektem mno­ho očekával, pokud šlo o pokrok ci­vilizace. A nyní jsem si uvědomil, ževšechno, co jsem měl ve velké úctě,se proměnilo v … med na plesnivémchlebu! Když je chleba čerstvý, je

Med

Med

52 Pentagram 4/201 4

ještě dobrý. Ale vždycky nakoneczplesniví. Uvědomuji si, že je to nasvětě stejné s každým chvályhodnýmúsilím. Časem se všechno mění. Všech­no kolem nás, absolutně všechno senakonec zkreslí. Vím dobře, že to jezákon přírody.

Co se stalo, že jsem to najednoumohl vidět tak jasně? Znovu cítímobojí, zděšení a očekávání, ale mámorálka není zasažena. S tímto vě­domím jsem spokojen. Ale jak žíts touto rozpolceností? Stěží chápusám sebe. Nicméně jsem vytáhl nůžze sklenice medu, abych ho znovunatřel na chleba. Tentokrát je mojepozornost někde jinde. Stal jsem sevelkým otazníkem navzdory rozsáh­lé znalosti, kterou jsem získal chvílipředtím. Napřímil jsem svého vnukana židli. S plnými ústy mluví docelavesele. A to ve mně vyvolává obrazbabylonské věže. Možná je to dobrýobraz pro naši civilizaci. Mnoho sta­rých kultur zmizelo, když dosáhly

vrcholu. Všechny zplesnivěly. Nic­méně ta zcela nová jistota ve mně mipřipomíná, že v aktu stavění je i něcopravého a věrohodného. Hluboko vesvém srdci vím, že stavět je nezbytné;jestliže je tento sklon součástí lidské­ho bytí, není to pro nic za nic.

Ale kde je tedy chyba? V základechnebo ještě níže? Mohl by být chybnýstavební plán? Pokud by tomu takbylo, nemohlo by být vytvořeno nic,i pokud by stavitelé byli pracovitía čestní. Jsem si vnitřně vědom toho,že se objeví nové možnosti. To ne­znamená pokračování mého životana vyšší úrovni, ale něco nepřed­stavitelného, co poskytuje pouzepředzvěst krásy. I tak, nic nebudejako dřív, ani ve světě blokovanémvšemi troskami, ani ve mně, kde sezhroutila celá civilizace. Ale ne na­děje a víra. Ty zůstávají jako žhavéuhlíky a vrhají světlo na můj skuteč­ný stav bytí. V tomto světle bych mělžít i stavět.

Byl jsem svědkem pádu lidské civi l izace?

53

K aždý člověk má radost z ně­čeho jiného. Já jsem šťastný,

když můj vnitřní kompas dobře fun­guje a neodklání se od lidí a jejichosudů, ale na vše pohlíží blahosklon­ně a přijímá každou věc a ve shoděs její hodnotou.

Nezapomeň, existuje tajemná síla,která se ukrývá hluboko v nás a ovládánaše popudy. Odtamtud přichází pře­svědčivý hlas, v něm se nachází jádroživota, v něm, mohli bychom dokon­ce říci, je člověk v bytí opravdový.“

Tyto tři výroky římského císaře­fi­losofa z druhého století jsou všechnystejně silné a moudré. Ale dříve, nežse člověk dostává k tomu takto nasmě­rovat svůj „vnitřní kompas“, aby semohl věnovat „jádru života“, tzn. své­mu vlastnímu vnitřnímu bytí, je nutnéhluboce zkoumat relativitu a pomíji­vost všech pozemských věcí – včetněsebe.

Při tom mohou dopisy MarcaAurelia se svými příklady branýmize života vést k obnovenému vědo­mí. Přemýšlí v nich nad relativitou,

povrchností, pomíjivostí všeho po­zemského, nezbytností věčně stálépřírody a pozvednutím člověka. Toje několik témat, kterými se zabývalstoický císař­filosof ve svém pohnu­tém životě.

Marcus Aurelius žil v letech 121až 180 po Kr. a v roce 161 se stal cí­sařem obrovské, do všech stran serozprostírající římské říše, kterámohla být podle tehdejších měřítekpovažována za světovou říši a bylaspolečensky a kulturně velmi vysocepostavená. Aristokracie bydlela vevelkých, skvostných vilách, a v říšistály, především v Římě, nádhernékolosální budovy, které byly zaříze­ny velmi umělecky a geniálně promyš­leně. Ve všech zemích byly budová­ny ulice. Kromě toho všude vznikalygeniální všední stavby, jako např.akvadukty, které tu a tam pohánělyvelké vodní mlýny na mletí obilí.V Sýrii fungují tyto antické mlýnydokonce ještě dnes. Všechny tytostavby vznikly z největší části za dří­vějších císařů Hadriána a Trajána.

Marcus Aurelius, císař-fi losof z Říma

Marcus Aurelius,císař-fi losof z Říma„V lidském životě je čas jen okamžikem, bytí nepřetržitým prouděním,rozum mdlou noční svící, tělo kořistí pro červy, duše neklidným vírem,osud temným a pověst pochybnou.“

„

54 Pentagram 4/201 4

Pozůstatky těchto obdivuhodnýchkonstrukcí a budov jsou stále ještěhodny úsilí, aby byly zhlédnuty.

Marcus Aurelius si mohl tohotopřepychu a této okázalosti užívat jenčástečně, neboť byl, aniž chtěl, stálezapleten ve válce a rozepři s Germá­ny, kteří hrozili, že prorazí hranicemiříše v oblasti severního Dunaje. Pře­devším to měl těžké s Markomanya Kvády, kteří chtěli z území dneš­ních Čech vpadnout přes Alpy do Itá­lie. Byl skvělým vojevůdcem, kvůlisvé filosofické povaze ale dával před­nost klidnému soužití. Tím více bylazimní válečná tažení, která musel sesvými legiemi neustále podnikat,opravdovou výzvou.

Jeho velkým vzorem byl stoikEpiktétos, který žil přibližně v letech50 až 130 po Kr. Tento dovedl svůjstoický životní postoj dokonce takdaleko, že neshledával tak špatnýmbýt jako otrok tlučen od svého pának zmrzačení, protože považoval tělojen za obal duše. O tom, zda šla stoic­ká idea u Marca Aurelia také tak da­leko, lze pochybovat. Ale jeho život­ní názory a jeho praktická orientacejednoznačně vyplývaly z tohoto čis­tého světa ideí.

Císař měl posvátnou důvěru v pro­zřetelnost a na universum se dívaljako na velký přírodní řád se zákony,které se člověk musí naučit chápata přijímat. Že to také samotnému

císaři nepřipadalo právě lehké, jezřejmé v jeho dopisech, které nazý­val „Ta eis Heauton“, což doslovaznamená „K sobě samému“. Tyto do­pisy byly později známé pod názvem„Meditace“ nebo „Úvahy“. Napsal jeve svém vojenském stanu na Dunaji,velmi vzdálen od domova.

Během jednoho tohoto válečnéhotažení zemřel ve věku 58 let přiroze­nou smrtí.

Mohli bychom říci, že zemřelv plné polní. Jeho syn Commodus,který byl jeho následovníkem, bylhloupý a bezcitný a brzy způsobilv říši nepořádek, kdežto samotnýMarcus Aurelius si u poraženýchGermánů tu a tam vydobyl sympa­tie. Zjevně to vždy není tak, že jabl­ko nepadá daleko od stromu.

První křesťanská společenstvíuplatňovala svůj vliv v římské říšistoletí před Marcem Aureliem.V této době vystoupil také Apollo­nius z Tyany.

Pavel z Tarsu, Ježíš z Nazaretaa Apollonius z Tyany se narodili při­bližně ve stejném období. Jan vanRijckenborgh poukazuje ve svýchvysvětleních k Nuctemeronu, spisu,který je přisuzován Apolloniovi, na

Marcus Aurelius a za ním Victoria, bohyněvítězství, během triumfálního příchodu doŘíma. Basreliéf císaře ve vítězném oblou-ku, 2. století.

55Marcus Aurelius, císař-fi losof z Říma

56 Pentagram 4/201 4

to, že se na počátku naší éry objevujesedm velkým mudrců. Ježíš přineslsvou velkou oběť ve věku 33 let, Pa­vel přinesl v prvním století vysvětleníuniverzálního křesťanství přijatelnépro každého římského občana, Apollo­nius z Tyany vystoupil jako filosofnovopythagorejské školy.

Rodiště obou posledních filosofů,Tars a Tyana, se obě nacházejí v Ana­tolii na jihovýchodě dnešního Turecka.Jak Apollonius, tak také Pavel mělisvá pracovní pole v Efesu, ale obabyli činní také ještě v Římě.

Jestli o sobě oba filosofové věděli,není známo, ani jestli věděl o jejichexistenci Marcus Aurelius. Ostatněnení to nepravděpodobné, protože dě­jepis uvádí, že už císař Nero (54–68 poKr.) vážně pronásledoval jak Apollo­nia, tak i křesťanská společenství.

Marcus Aurelius se pravděpodob­ně cítil být více přitahován Mithro­vým kultem, který se tehdy ocitlv tísni, než relativně neznámýmkřesťanstvím nebo tehdy již „sta­romódním“ pythagoreismem, ale nazákladě své výchovy a tradice se po­ciťoval především jako stoik. Mimo­chodem, století po císaři­filosofovise prý v pracovně císaře AlexandraSeveruse (208–235 po Kr.) nacházelysochy jak Apollonia z Tyany, tak takéJežíše a Orfea.

JEHO FILOSOFIE Povzbuzující do­pisy, které adresoval sobě samotnému(výhradně sobě samotnému), napsalza nejtěžších okolností. Tyto dopisysestávají ze zápisů myšlenek, kterénapomínají, relativizují a neustále mupřipomínají nezbytnost toho „co jest“.Ideální životní postoj, který si sámpředsevzal, ještě nedosáhl, ale usi­loval o něj všemi svými silami. Bylvelkou duší s ušlechtilým charakte­rem a měl zářivý příklad, nejen Epik­téta a řeckou Stoa, ale také své vlast­ní rodiče a prarodiče, které popisujejako morálně vznešené lidi. A ptal se:

Jak může člověk stát v životě, po­kud jde o sebe samého a své bližní?

„Ani v psaní ani ve čtení se nemů­žeš stát mistrem bez toho, abys bylnejprve žákem, a to platí ještě v mno­hem větší míře pro život…

Umění života se shoduje víces válečným uměním než s uměnímtance, člověk totiž musí stát celkempevně na nohou, aby mohl zachytitnáhlé a nepředvídané rány.

Právě jako musí mít lékaři vždyk ruce své nástroje a nože pro neoče­kávané operace, musíš také ty dispo­novat pevnými základy, podle nichžchápeš božské a lidské věci, a vše mů­žeš vykonat, také to nejnepatrnější,zatímco dáváš pozor na obojí, jejichvzájemnou souvislost a vztah. Neboť

I kdybys vyletěl z kůže, l idé by přece čini l i , co činí.

57

budeš moci uskutečnit právě tak máloněčeho lidského dobrého bez toho,aniž budeš počítat s tím božským, ja­kož i naopak.“

„Rozlobíš­li se kvůli nestydatostina tamtoho nebo onoho, ptej se pakhned: Mohlo by být možné, že byv celém universu neexistovali žádnínestydatí lidé? To je nemožné! Paktedy také nepožaduj nic nemožného,neboť tento muž, který tě rozzlobil, jejedním z nestydatých lidí, kteří musíve vesmíru nutně existovat. Mysli nato, když přicházíš do styku se zločin­cem, podvodníkem nebo jinak hříšný­mi lidmi. Neboť jakmile vnitřně při­jímáš, že takoví lidé nutně existují,budeš také shovívavější ke každémuz nich. I kdybys vyletěl z kůže, lidéby přece činili, co činí.

Vždy je ale možné každému, kdose mýlí, dopomoci k pochopení, ne­boť každý hříšník je jen člověk, kterýminul svůj cíl a zbloudil.

Člověk je ve třech poměrech. Za­prvé k tělu, které ho obaluje, zadruhék božské příčinnosti, ze které klíčívše, co se mu děje, a zatřetí ke svýmbližním. Tak zbývá dobrému člověkujen jako životní postoj: Vše, co seděje a co mu osud přiděluje, přijímats láskou a spokojeností a neposkvrnit,božského ducha‘ (démona) přebýva­jícího v jeho hrudi.“

Následujeme jeho úvahy nad po­míjivostí a z nich správné důsledky.

„O slávě: Pozoruj myšlenky těch,kteří usilují o slávu, viz, čím pro lidijsou, čemu se vyhýbají, co hledají.A uvažuj pak, že stejně jako jsou sta­ré duny pokryty novým písečnýmprachem, budou i dřívější událostiv životě již brzy pohřbeny pozděj­šími. Čas je tok událostí, bouřlivýproud. Neboť jakmile přišlo něco nadohled, tak už to míjí; něco jiného sepřihnalo, ale také toto rychle zmizí.Kdo si všímá dneška, vidí vše, cobylo už od věčnosti, a vše, co budeve věčné budoucnosti. Neboť vše jetéže povahy a formy.

Obrať se tedy zpět ke svému stří­zlivému já. A pochopil­li jsi při pro­buzení, že to byly jen sny, které těznepokojovaly, považuj pak také na­dále věci kolem sebe ve svém bdělémstavu, jako by nebyly víc než sny.

Bojíš se změny? Co by ale bezezměny mohlo vzniknout? Co by byloveškeré přírodě milejší nebo příhod­nější? Mohl by ses vykoupat bez toho,že dříví na otop podlehá změně; mohlby ses sám uživit bez toho, že se měnípokrmy? Může být beze změny usku­tečněno také něco užitečného? Nepo­chopil jsi potom, že také ty se musíšzměnit a že tato změna je právě taknutná pro veškerou přírodu?

Přemýšlej, jak dlouho jsi vše od­mítal a jak často jsi dobré příležitosti,které jsi vyžadoval od bohů, nechalprojít kolem. Máš však tedy konečně

Marcus Aurelius, císař-fi losof z Říma

58 Pentagram 4/201 4

„Deset největších“ je série několik metrů vysokých maleb, kterou Hilma v roce1907 započala svou cestu k abstraktnímu myšlení. Vyobrazuje v ní zcela

imaginárním způsobem různé životní fáze člověka. První plátna, „Dětství“a „Mládí“, jsou barevná a kypící, plná květinových fantazií. Obrazy

„Dospělost“ zobrazují přibývající klid a rovnováhu. Na č. 9 a 10 (nahoře),„Stáří“, se série zcela harmonicky dostává ke svému symetrickému

a vyváženému vyvrcholení.Deset největších, č. 10, Stáří, skupina IV, 1907

M A G I C K Ý S V Ě T H I L M Y A F K L I N T

59

pochopit, jakého universa jsi částí, a žeřidič tohoto universa je také původemtvého vlastního bytí, také že hranicetvého času je už vyměřena, a že tentočas, když jej neupotřebíš, abys osvítilsvého ducha, zmizí – a ty také – beztoho, aby ses kdy opět vrátil.

Jak rychle ale vše mizí! Ve hmot­ném vesmíru těla, v čase také jejichpamátka! Kultivovaný a skromnýčlověk říká veškeré přírodě, která všedává a bere: Dej, co chceš, vezmi, cochceš. Neříká to ale zpupně, nýbržposlušně a v oddanosti její vůli.“

Co znamená umírání?

„Uvažuje­li člověk o sobě a v myš­lenkách odečítá, co s tím spojuje fan­tasie, poznává, že umírání není nicjiného než účinek přírody. Ale bát seúčinku přírody je dětinské. Umíránínení jen účinkem přírody, nýbrž kro­mě toho je pro přírodu samotnou lé­čivým děním. A uvažuj nakonec, jaka kterými částmi své bytosti vstupu­je člověk ve spojení s Bohem, a pře­devším, za jakých okolností je tohoschopen.“

Když Marcus Aurelius všechnytyto věci uvážil, došel pro sebe k ná­sledujícím závěrům: „Musíme si tedypospíšit, ne protože se denně přibli­žujeme smrti, ale především protožečisté vnímání a pochopení věcí můžebýt zmařeno již před smrtí.

Nejednej také tak, jako bys mělžít tisíce let. Smrt se vznáší nad tvouhlavou. Buď dobrý, dokud ještě žiješa je to ve tvé moci.

Kopej ve svém nitru: V něm jepramen všeho dobrého, zdroj, kterýse bude neustále vylévat na to nové,stále znovu, jen když ty kopeš. Při­chází­li kdo k jasnému, čistému pra­meni, aby se mu vysmíval, přece ne­přestane vylévat pitnou vodu. A kdybyněkdo hodil bláto nebo špínu dovnitř,rychle by je rozředil a čistě vyplavila ani v nejmenším jimi není znečištěn.

Jak můžeš přijít k vlastnictví ta­kového věčně plynoucího pramenea nejen opodál stojícího vodníhootvoru? Neustálým usilováním o vol­nost ducha, spojeným s laskavostí,jednoduchostí a skromností!

Člověk pro sebe hledá klid napobřeží nebo na horských místech,a také ty sám jsi příliš náchylný tytopožadovat. Ale nikde se člověk ne­může stáhnout zpět klidněji a neru­šeněji než do své vlastní duše.“

Končíme dopisem, ze kterého je zřej­mé, jak sám sebe velmi ostře pozo­ruje a rozhoduje se odstranit vnitřnípřekážku skrze božskou povahu uni­versa, která vytvořila také jeho a po­bízí ho k činu.

„Také toto ti připomíná vzdát semarné slávy: Aby ti nebylo nemožnéžít celý svůj život, nebo každopádně

Marcus Aurelius, císař-fi losof z Říma

60 Pentagram 4/201 4

od pozdního mládí jako filosof, abysvšak mnohým jiným, a neméně sámsobě jasně ukázal, jak dalece jsi ještěvzdálen od moudrosti. Chybil jsi, pro­tože už pro tebe není tak lehké získatpověst moudrého. Kromě toho je prav­da, že podstata tvého života s tím neníve shodě. Když jsi tedy vpravdě na­hlédl, jak se věci mají, vzdej se myš­lenek, jak o tobě mohou přemýšletdruzí, ale nechej to být dostatečně,abys zbytek svého života prožil tak,jak touží tvá vlastní bytost. Přemýšlejtedy, co to vyžaduje, a už se od tohoničím víc nenechej odvrátit. Mnohéjsi vyzkoušel a při veškerém svémputování jsi přece nikde nenalezl ži­votní štěstí, ani v řečnickém umění,ani v bohatství, ani skrze slávu, anipři smyslovém užívání … nikde.

Čím jej potom člověk získává?Tím, že činí, co od něj požaduje lid­ská povaha. A jak to musí člověk či­nit? Tím, že své úsilí a jednání nechávycházet z pevných zásad. Jakýchzásad? Těch, které se odvolávají na

dobro a zlo, podle nichž není pro člo­věka nijak dobré, když ho to nečinípoctivým, klidným, smělým a svo­bodným, a nijak zlé, takže to z nějnečiní pravý opak toho všeho. Poznejvšak konečně, že máš v sobě samémněco lepšího a božštějšího něž věci,které probouzejí tvé vášně a kterétebou pohybují jako loutkou. Co jev tomto okamžiku v mém duchu? Jeto nedůvěra? Je to chtíč nebo něco ji­ného této povahy?

Pak od sebe odvrhni všechny ne­správné představy a jsi zachráněn.Neboť kdo ti v tom brání zbavit sejich?“

Tyto bezmála dva tisíce let starédopisy císaře­filosofa Marca Aure­lia jsou aktuálnější než kdy jindy,zejména odkazem na důležitý spiri­tuální bod obratu ve vývoji, ve kte­rém se lidstvo nyní nachází. Právembude moci čtenář přisvědčit: „Chci žítpodle Tvého velkého moudrého pří­kladu a umět se zapojit do božskéhoplánu stvoření.“

Uvažuj nakonec, jak a kterýmičástmi své bytosti vstupuje člo-věk ve spojení s Bohem, a pře-devším, za jakých okolností jetoho schopen.

M A G I C K Ý S V Ě T H I L M Y A F K L I N T

Obrazy ze série Parsifal disponují zvláštní, jemnou atmosférou. Téměřjednobarevné, zobrazují účinek čistých forem jako bod, kruh a trojúhelník

(nahoře) ve velkém kruhu věčného bytí.Série Parsifal, č. 41, skupina I, 1916

Nič zo života nemôže byť zrušené, nič z tejto jednoty ne­môže chýbať. Umenie neexistuje samo pre seba, ale jeako život sám: pekné, čerstvé, nové a nanajvýš originálne.A tak k nemu patrí aj hŕba smetí. V starom Egypte existo­val chrobák z kopy smetí, skarabeus, ktorý priniesol Slnko!Ale: čo pochádza zo zeme, vráti sa do nej späť. Čo bolozrodené v Nebi, rozprestiera svoje krídla, aby vzrástlo tam.„Preto stoj ticho pri kráse života,“ vraví Marcus Aurelius.„Pozeraj na hviezdy a viď seba samého s nimi kráčať!“