philologia...philologia vol. xxviii, n 2 (2018) predkladané číslo obsahuje príspevky...

Časopis Ústavu filologických štúdiíPedagogickej fakulty Univerzity Komenského

v Bratislave

Philologia XXVIII/2

Univerzita Komenského v Bratislave

PhilologiaVol. XXVIII, N°2 (2018)

Predkladané číslo obsahuje príspevky tematického bloku Labyrinty literárnovednej ter-minológie, ktorý navrhol a zostavil prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.

Predsedníčka vedeckej rady – Head of Advisory Boardprof. PhDr. Mária Vajičková, CSc.

Hlavný redaktor – Editor in ChiefMgr. Roman Mikuláš, PhD.

Výkonná redaktorka – Editor Mgr. Mária Dziviaková, PhD.

Vedecká rada – Advisory Boarddoc. Dr. Salustio Alvarado Socastro doc. Mgr. Andrea Mikulášová, PhD.prof. PhDr. Mária Bátorová, DrSc. prof. PhDr. Anton Pokrivčák, PhD.doc. György Domokos, PhD. prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.prom. fil. Adriana Ferenčíková, CSc. prof. Ruslan Saduovdoc. PaedDr. Jana Javorčíková, PhD. doc. Mgr. Jaroslav Šrank, PhD. doc. PhDr. Ivica Kolečáni Lenčová, PhD. prof. PhDr. Eva Tandlichová, CSc.prof. PhDr. Ján Kačala, DrSc. prof. PhDr. Mária Vajičková, CSc.prof. PhDr. Gabriela Lojová, PhD. prof. PhDr. Nina Vietorová, Csc.prof. Dr. Coman Lupu prof. Dr. Bodo Zelinsky

Redakčná rada – Editorial Boarddoc. Mgr. Renáta Bojničanová, PhD. Mgr. Tomáš Hlava, PhD.PhDr. Sylvia Brychová, CSc. Mgr. Ľubica Horváthová, PhD.Mgr. Eva Faithová, PhD. PhDr. Mojmír Malovecký, PhD.doc. dr. Beatriz Gómez-Pablos, PhD. Dr. Michele PaoliniM. A. Carola Heinrich, Dr. phil. PaedDr. Martina Šipošová, PhD

© Univerzita Komenského v Bratislave 2018

ISSN 1339-2026

OBSAH

ŠTÚDIE K BLOKU

Ivo Pospíšil: LABYRINTY LITERÁRNĚVĚDNÉ TERMINOLOGIE .............................................7

Jarosław Płuciennik: CULTURAL STUDIES AND PHILOLOGICAL TRADITION .................................21

Jana Kostincová: KENTAUŘI, GENERÁTORY, INTERFEJSY. PSANÍ O LITERATUŘE V KONTEXTU DIGITÁLNÍCH MÉDIÍ .......................................31

Ольга Червинская: ПАССИОНАРНОСТЬ ТЕРМИНОЛОГИЧЕСКОЙ ПАРАДИГМЫ „ЖАНР” ............................................................................................39

Jaroslav Sommer: TERMINOLOGICKÉ UCHOPENÍ QUEER LITERATURY V KONTEXTU ČESKÉ LITERÁRNÍ VĚDY ............................................................51

Roman Mikuláš: O TEÓRII NEPOJMOVOSTI A METAFOROLÓGII HANSA BLUMENBERGA V KONTEXTE DEJÍN POJMOV ..................................59

ŠTÚDIE MIMO BLOKU

Ľubica Horváthová: HODNOTENIE REČOVÉHO PREJAVU PACIENTOV S PARKINSONOVOU CHOROBOU. ÚSKALIA VÝSKUMU A NEKONZISTENTNOSŤ VÝSKUMNÝCH ZISTENÍ............................................71

Vladimír Fulka: FILOZOFIA A ESTETIKA THEODORA W. ADORNA ............................................85

Nina Mocková: LAS CANCIONES EN LAS CLASES DE ELE: EL ENFOQUE CULTURAL ...............................................................................................................103

ŠTÚDIE K BLOKU

PHILOLOGIA, vol. XXVIII n°2 (2018): 8-20

LABYRINTY LITERÁRNĚVĚDNÉ TERMINOLOGIE

Ivo PospíšilÚstav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Abstrakt: Geneze a obecně respektované používání nových termínů lze rozdělit do několik typů: 1) Nové nebo relativně nové termíny; 2) Zdůraznění uznávaných termínů; 3) Změna významu již existujících termínů; 4) Redefinování známých termínů; 5) Nová kontextuali-zace uznávaných termínů. Nejdůležitější věcí, zvláště v případě filologie, jsou jazykové ba-riéry a textové pozadí každé národní literatury. Příklady mých vlastních termínů: kroniková prostorová pulzace, poetika konkrétního, kronika jako podloží mýtu, objevování a mizení kauzality syžetu, dominantní, formativní a řetězcové syžetové linie, rozptylování elegie a idyly, vybočení kronikové postavy, prae-post efekt/paradox jsou speciální termíny apliko-vatelné na libovolnou národní literaturu, zvláště na příkladu ruské.Klíčová slova: čtyři typy termínů obecně, mé vlastní pokusy o tvorbu nových termínů v literární vědě, zvláštní termíny týkající se vývoje národních literatur

Abstract: The genesis and the generally respected usage of new terms could be classified into several types: 1) New or relatively new notions; 2) Accentuation of respected terms; 3) The change of the meaning of already existing terms; 4) Re-defining of well-known terms; 5) New contextualization of respected terms. The most important thing, is, however, especially in the case of philology, is the language barrier and the textual background of each national literature. The examples of my own new terms: chronicle space pulsation, poetics of the concrete, the chronicle as a basis of myth, the appearance and the disappearance of the causality of the plot, dominant, formative and catenary lines of the plot, dispersion of the elegy and the idyll, the deviation of the chronicle character, pre-post effect/paradox, are special terms applicable to each national literature, mainly at the example of Russian literatureKeywords: The four types of terms in general, my own attempts at the formation of new terms in literary criticism, special terms concerning the specific development of national literatures

Navazujeme volně, ale zároveň organicky na nedávno ve Philologii uve-řejněný blok studií o filologii, resp. pokusech o „novou filologii“ (Philologia 2016; Pospíšil 2016a): v tomto smyslu je jeho podstatnou součástí i problém

8

Ivo Pospíšil

proměn metodologie a terminologie. Bez stěžejních pojmů a jejich vymezení není skutečného poznání a pochopení předmětu zkoumání. I když problematika terminologie obecně a jednotlivých vědních oborů zvláště není ve vědeckém bádání nijak populární, existuje i speciální věda o termínech: Rusové jí říkají „terminovedenije“: česky nebo slovensky bychom asi její název nemohli zce-la přesně přeložit, neboť „terminologie/terminológia, stejně jako metodologie/metodológia, jsou chápány spíše jako soubory termínů, resp. metod; tedy snad „věda o termínech“.

To, co je zjevné, je souvislost terminologie jako soustavy pojmů s metoda-mi, jejich konkrétní podobou a vývojem obecně a v daném typu bádání zvláště. Přístup ke zkoumanému předmětu, tedy konglomerát metod, si vytváří vlastní pojmosloví a to zase „mřížku“, která vymezuje pole použitých metod. Každá metoda nebo soubor metod si vytvářejí vlastní terminologii, ale její využívání často překračuje dané metodologické rozpětí a stává se součástí jiných přístu-pů, ovšem po důkladném redefinování. Ve vědeckém bádání obecně dochází tedy k vzniku koloběhu metod a termínů, jejich vzájemnému spojování, rozpo-jování a ovlivňování: metody si přizpůsobují terminologii, terminologie působí na podobu a praktickou aplikaci metod.

Když obrátíme svou pozornost konkrétně k metodám literární vědy, zjišťu-jeme, že – stejně jako jinde – mají inter- a transdisciplinární charakter. Věda o terminologii obecně a aplikaci na literární vědu tedy zkoumá různé oblasti vztahu mezi terminologií a metodologií a ovšem různé podoby aplikace sousta-vy termínů, stejně jako samu genezi pojmů. Vychází se ze zkoumání typologie speciálního lexika, ze srovnávací vědy o termínech čili terminologické kompa-ratistiky, současně z funkcionální a onomasiologické vědy o termínech, stejně jako z metavědy o termínech, z jejího vývoje a termínové lexikologie a lexi-kografie. O terminologii a vědě o ní existuje značně rozsáhlá literatura, ovšem různého významu a hloubky (Griňov-Griněvič. 2008. 1993, 1995; Nowicki, 1986, Licht – Draskau, 1985). V českém prostředí existuje řada různých slov-níků, které s terminologií a jejím vývojem v literární vědě souvisejí. Z nichž chci vyzvednout alespoň jeden, poněkud zasutý a někdy záměrně ostrakizova-ný, který vyniká otevřeností i pojmovou hloubkou (Pavera – Všetička, 2002). Z jiných příruček různého rozpětí uvádíme několik, které jsou často využívané a mají někdy i metaterminologický ráz. Podstatná je ovšem konzervativnost sféry literárněvědných termínů: jakékoli inovace vznikají spíše aditivně, než by měnily zásadní povahu lexikografických příruček. Problémy, jež tu vznikají, mají také spojitost s původností. To platí v českém prostředí v podstatě bez výjimky (Slovník literární teorie, 1984; Slovník novější literární teorie, 2012; Nünning, 2006; Průvodce po svět. lit. teorii, 1988; Průvodce po světové literár-ní teorii 20. století, 2004; Pavelka – Pospíšil, 1993).

9


Věda o termínech se zabývá spíše obecnými polohami terminologie – chybí nám však speciální metavěda o literárních termínech. K ní vede poměrně slo-žitá cesta: na jedné straně jsou tu obecné, deduktivní procesy spjaté s vědou o termínech, na straně druhé induktivně vytvářený materiál, jenž nutno s pev-nými představami konfrontovat. Právě zde se problémy filologie nebo „nové filologie“, diskutované ve zmíněném bloku z Philologie roku 2016, protínají s clusterem otázek terminologicko-metodologických.

Je zřejmé, že právě filologická a konkrétně literárněvědná terminologie je podrobována složitým procesům tím, že terminologie jako jazykové pojmeno-vání jevů má vystihnout, často metaforicky přenosem z jiných oblastí, problé-my jazyka a jeho textových produktů. Odtud nejednoznačnost termínů, což je vlastně contradictio in adiecto, neboť termín je termínem jen potud, pokud je úzce a bezvýjimečně přesný, a permanentní diskuse o termínech a hlavně jejich obtížné širší prosazování.

Terminologií jsem se zabýval v řadě recenzí, studií a v částech knih; někde jsem sledoval i vlastní terminologické pokusy1. Současně jsem se snažil malou

1 Viz naše studie a recenze: Terminologie meziliterárnosti. Dionýz Ďurišin: Osobitné medziliterárne spoločenstvá 6. Pojmy a princípy. Ústav svetovej literatúry SAV, Bratislava 1993, SPFFBU, D 41, roč. 1994, 169–170. Integrovaná žánrová typologie (Komparativní genologie). Projekt – metodologie – terminologie – struktura oboru – studie. Hlavní autoři: Ivo Pospíšil – Jiří Gazda - Jan Holzer. Editor: Ivo Pospíšil. Masarykova univerzita, Brno 1999. Invence a problémy: Literárněvědná terminologie (Malý terminologický slovník literárněvědných ekvivalentů. Kolektiv autorů. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Olomouc 1999. Autoři: anglická část Martina Michálková-Chvátalová, francouzská část Hana Bednaříková, německá část Eva Chromiaková, ruská část Zdeněk Pechal, výkonná red. Hana Bednaříková). Slavica Litteraria, X 3, 2000, 129–130. Problema literaturnych napravlenij v sovremennoj russkoj literature (metodologičeskije i terminologičeskije predposylki). In: Abstracts. VI ICCEES World Congress, Tampere, Finland, 29 July - 3 August 2000, 339–340. Komentovaná čítanka českého strukturalismu s otazníky. Grygar, M.: Terminologický slovník českého strukturalismu. HOST, Brno 1999. Opera Slavica 2000, roč. X, č. 3, 45–46. Terminológia romantična. Časť 1. In: Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií. Katedra slovanských jazyků Filologické fakulty UMB, Banská Bystrica 2003, 109–114. Short Narrative Prose: Problems of Terminology and Methodology. In: Slovenska kratka pripovedna proza. Univerza v Ljubljani, Filozofska fakulteta, Oddelek za slovenistiko, Center za slovenščino kot drugi/tuji jezik, Ljubljana 2006, 281–290. Problema enciklopedij literaturovedčeskoj terminologii: brnenskij proekt načala XXI veka. In: Mirgorod. Žurnal, posvjačennyj voprosam epistemologii literaturovedenije. Akademia Podlaska, Université de Lausanne, Section de langues et civilisations slaves, 2010, No. 2, 19–28. Problema sovremennoj literaturnoj komparativistiki (ješče neskoľko zamečanij po povodu metodologii, terminologii, aksiologii i novych svjazej i kontekstov). In: Conversatoria Litteraria. Aktualne problemy komparatystyki. Teoria i metodologia badań literaturoznawczych. Red. Danuta Szy-

10

Ivo Pospíšil

anketou zjistit, nakolik je problematika terminologie součástí obecnějšího po-vědomí doktorandů filologických, ale i jiných oborů.2

Vznik a širší, všeobecně uznávané uplatnění nových termínů lze klasifiko-vat do několika typů: 1) nové pojmy nebo relativně nové pojmy, 2) zvýraznění známých pojmů, 3) změna významu známých pojmů, 4) redefinování známých pojmů, 5) nová kontextualizace známých pojmů. Přitom velmi podstatné, ze-jména v případě filologie, která se zabývá různými jazyky a literaturami a pře-chází z jednoho národního prostředí do druhého, jsou důležité bariéry jazyka a textového pozadí v národních literaturách.

V průběhu posledních zhruba 40 let jsem se při bádání pokusil v řadě přípa-dů uvést do oběhu některé relativně nové pojmy, jež by vystihovaly specifikum dané výzkumné oblasti. V souvislosti s knihami a studiemi o románové kroni-ce, res. kronice jako takové, jsem používal několik pojmů.

Prvním byla kronikální prostorová pulzace, jíž jsem myslel oscilaci syžetu od lokality k totalitě, tedy od omezeného místa děje ke světu, v podstatě oscila-ci domova a světa, což jsem pokládal za základní strukturní znak tzv. románové kroniky kombinující znaky kroniky a románu. S tím byl spojen pojem „poetika

monik. Siedlce – Banská Bystrica 2010, 23–28. Problémy terminologie a střední Evropa. In: Brněnská hungaroslavistika a česko-slovensko-maďarské vztahy. Eds: István Käfer, Ivo Pospí-šil, red. Erika Sztakovicsová. Vydanie podporil IVF 21110172 Academic discussion on history, culture and religion of Visegrád nations: new directions. Gerhardus Kiadó. Vydané v spolu-práci s Kabinetom hungaroslavistiky Ústavu slavistiky FF MU (Brno) a Českou asociáciou slavistov, Visegrád Fund, Segedín 2012, 45–57. Novela: metodologie, terminologie, evoluce a případ české protektorátní novely. In: Premena poetiky novely 20. storočia v európskom kontexte. Eds: Mária Bátorová, Renáta Bojničanová, Eva Faithová. Kabinet Dionýza Ďuri-šina Ústavu filologických stúdií Pedagogickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave 2014, 27–44. Genologie: shrnutí několika okruhů metodologických a terminologických. In: Libor Pavera a kol.: Žánry na okraji. Žánrové metamorfózy v středoevropském kontextu/Meta-morfozy gatunków w kontekście środkowoeuropejskim, sv. VII., Verbum, Praha 2015, 14–27. Europa Środkowa: kryzys koncepcji i terminu, resztki nadziei. Postscriptum Polonistyczne, Szkoła Języka i Kultury Polskiej, Uniwersytet Śląski w Katowicach, 2015, 1 (15), 81–95. Viz naše studiel: Problema struktury, funkcii i ispoľzovanija literaturovedčeskich terminov: po sledam sobstvennych popytok. Mirgorod 2016 n. 2 (8), 26–31.

2 Položili jsme pětici otázek, na něž doktorandi z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v rámci mé přednášky o terminologii odpověděli. Ukázalo se, že si důležitost literárněvědných pojmů a hlavně přemýšlení o nich uvědomují, že je různě hluboce reflektují: 1) Jaké termíny ve své vědní oblasti jste dosud nejčastěji používali? 2) Měli jste někdy pochybnosti o významu některých termínů a jejich smyslu? 3) Pokusili jste se někdy vymyslet nějaký nový termín? Po-kud ano, co vás k tomu vedlo a jaký to byl termín? 4) Jak byste nazvali metodologický diskurs, který ve svém bádání vedete, a jak byste charakterizovali jeho terminologii? 5) Uveďte pojmy ze sféry filologie, které byly podle Vašeho názoru převzaty z jiných vědních oborů?

11


konkrétního“ související se slabou syžetovostí kroniky a s jejím odmítnutím dramatické stavby. Jde o hromadění popisů a uměleckých detailů, které mohly přerůstat do soustavy symbolických obrazů. Již samo hromadění pojmů má dostatečný sémantický akcent.

S těmito základními pojmy byly při zkoumání románové kroniky a kroniky jako takové někdy využívány další, v podstatě nové, komplementární pojmy; jedním byla hodnotová antinomičnost románové kroniky spočívající v prefe-renci minulosti, starého, domova a klidu, nehybnosti před přítomností a bu-doucností, novým, světem a pohybem.

Pojem „kronika jako podloží mýtu“ ukazovala na kroniku jako výchozí plo-chu, která - podobně jako chemická látka - poutá k sobě valencemi jiná žánrová seskupení, např. mýtus (Pospíšil 1992). Pojem „přepětí“ odkazoval k streso-vým situacím, v nichž se kroniky odehrávaly a před nimiž kronikální postavy unikají do minulosti, přírody, exotiky apod., do zapomnění volně plynoucích časových vln a do prostorové nehybnosti.

S tím byl spojen i pojem „vynořování a mizení kauzality syžetu“ nebo „jux-tapozičnost syžetu“, tedy absentování přímých příčinných (kauzálních) vazeb v syžetu a preference kladení epizod vedle sebe, bez příčinné souvislosti (Po-spíšil 1982; 1984).

Při zkoumání poetiky a zejména syžetu románové kroniky jsem zjistil tři typy syžetových linií3, které jsem pojmenoval „dominantní“, „formativní“ a „katenální“ (řetězcové): dominantní byly žánrově určující, formativní tva-rovaly syžet v duchu dramatické stavby, katenální podporovaly juxtapoziční „plynutí“ jako základní charakteristiku některých žánrových seskupení typic-kých pro ruskou literaturu. S tematicko-žánrovým zaměřením románové kro-niky bylo spojeno „rozptylování idyly a elegie“, tedy roztroušení žánrových znaků obou žánrů v kronice, ale současně budování jejich opozice v podobě antiidyly a antielegie; idyla často paradoxně funguje jako pramen rozporu, jako prostředek kritiky společenské reality a systému odkazováním k idylickým a elegickým modelům. Podivínství kronikových postav jsem nazval „vybočení kronikového hrdiny“.

Při zkoumání poetiky slovanských literatur, zejména ruské, jsem jejich spe-cifikum charakterizoval pojmem „prae-post efekt“, spočívající v tom, že imita-

3 Syžetologie je dnes napůl zapomenutá literárněvědná disciplína, kterou od 70. let 20. sto-letí systémově studoval někdejší badatelský tým Leonida Maksoviče Cileviče (1925-2017) v lotyšském Daugavpilsu; viz http://www.russkije.lv/ru/lib/read/l-tsilevich.html, 23. 9. 2018, 17:43). V letech 1974-1983 vydal sedm svazků sborníků Voprosy sjužetosloženija, naklad. „Zvajzgne“, Riga, mj. Voprosy sjužetosloženija 4. Sjužet i kompozicija. Cilevič 1974, Cilevič – Levitan 1973, Cilevič 1990a, 1990b. Od roku 1994 žil s rodinou v Izraeli.

http://www.russkije.lv/ru/lib/read/l-tsilevich.html

12

Ivo Pospíšil

tivní fáze typická např. pro ruskou literaturu 18. století nebyla dokonalá a tato nedokonalost, tvarová anomálnost otvírala nová „okna“ ve vývoji literatury. To jsem doložil na problematice literárních či uměleckých směrů a mimo jiné i na fenoménu ruského románu.

Jak jsme o tom již nejednou psali (Pospíšil 2000a; 2005a; 2005b; 2012a; 2015a), problémy literární evoluce vyvstaly velmi ostře v době pozitivismu a silného impaktu darwinismu: zasáhly koncepci literární historie, ale také na-příklad přemýšlení o literárních žánrech (F. Brunetière). V řadě studií, které byly postupně publikovány, jsem formuloval koncepci tzv. „prae-post efektu“ nebo „prae-post paradoxu“ (Pospíšil 1998a, 1999, 2004). Týká se sice primárně vývoje ruské literatury, ale do jisté míry vývoje slovanských literatur v jejich celkovosti nebo alespoň v některých jejích obdobích; našli bychom její stopy nebo použitelné rysy i v jiných národních literaturách. Tlak poetologických im-pulsů bohatých literatur evropských, například francouzské, italské, německé, anglické aj., vedl k imitaci těchto poetik, ale také k tomu, že některé podněty byly přejaty jen obrysově a vytvářely zcela jiné celky, jež pak působily inova-tivně: transformace podnětů například na ruské půdě nakonec vedla k tomu, co nazýváme zázrakem ruské literatury. Jinak řečeno: nedokonalé přijetí po-etologického impulsu vedlo k vytvoření jiné, nové poetiky. Například ruská literatura přijímala poetologické podněty „silných“ evropských literatur zejmé-na od 18. století, a to v několika vlnách: tím současně koriguji teorii, že ruské 18. století, které bylo dílnou ruské literatury, postačilo k důkladnému vstřebání těchto impulsů, stejně jako mi není zcela blízká koncepce fázového posunu z pera Vadima Kožinova (Kožinov 1977).

Příkladů právě v dějinách ruské literatury najdeme mnoho. Především nás překvapí, že přibližně od zlomu v 18. století se vývoj ruské literatury se západní Evropou jako by srovnal: ruský romantismus v díle V. A. Žukovského začíná dříve než v Anglii, která od 30. let 18. století kultivovala v poezii sentimentalis-mus (později i v próze) a byla v jistém slova smyslu vzorem preromantického proudění a jen o něco později než německá univerzitní „romantika“ (die deut-sche Romantik) typu „poezie modrého květu“ (Horyna 2005), rozhodně dříve než raný romantismus francouzský prezentovaný F.-R. Chateaubriandem na samém počátku 19. století. I když si Horyna v uváděné monografii pohrává se slovy kolem „romantiky“ trochu svévolně, jeho zásadní koncepce je velmi při-jatelná: ukazuje, že raná německá romantika byla něco zcela jiného než učeb-nicově uctívaný romantismus pozdější, že vlastně šlo v jistém smyslu o zradu původního „měkkého“, ale nikoli neradikálního romantismu, přesněji německé romantiky, která měla zřetelně kontinuální ráz. Nenegovala osvícenství, ale spí-še je „dotahovala“ do konce. Raná romantika byla hravá, ironická, ambivalent-ní, úlomkovitá, vtipná; jakmile se prolomila do tzv. vážnosti, zradila samu sebe.

13


V poslední době znovu se vracející téma uměleckých a úže literárních směrů a proudů nastavuje problematiku z jiného zorného úhlu proto, že jejich sche-maticko-normativní, didaktické využívání oklešťovalo bohatost literatury a de-formovalo její podstatu, zejména pokud jde o vystižení významných osobností. Jejich jednoznačné spojování s jedním uměleckým směrem, např. A. S. Puški-na s romantismem, V. Nezvala s poetismem a surrealismem, V. Majakovského s futurismem, T. Tzary s dadaismem, T. S. Eliota s imagismem, S. Jesenina s imažinismem, bylo často zavádějící, zvláště když se začala budovat generální komparatistika a generální genologie usilující o umělecké směry a žánry – to je však věc dosud značně utopická, jak se o tom dnes a denně přesvědčujeme.

Někteří badatelé na různém materiálu poukázali na prostupující se poetolo-gické linie vytvářející pozoruhodné spojitosti, například baroka, romantismu a futurismu (Smirnov 1977; 1981). Ukázali také na linie jdoucí od minulosti k současnosti a do značné míry zrelativizovali pojem ostrými konturami his-toricky ohraničeného poetologického systému, ať již subjektivně uvědomova-ného (tedy směru, např. romantismu nebo surrealismu), nebo naopak neuvědo-movaného (jako byla soustava baroka); současně se pojmy označující literární směry přelévaly z jednoho druhu umění do druhého. Koncept literárního baro-ka se vytvářel postupně především v minulém století. V první řadě šlo o jeho rozšiřování, spojování fragmentů roztroušených v různých literaturách a mode-lování kontinua barokní literatury. Souběžně také šlo o překonání ideologické-ho vymezení a omezení baroka, které bylo spojováno pouze s protireformačním úsilím katolické církve. Nové srovnávací analýzy prokázaly, že jde o obecný styl epochy, který zasáhl v podstatě celou Evropu. Václav Černý hájí syntetický model baroka a kompletuje jeho národní varianty, takže například dobově znač-ně překvapivě vydělil francouzské baroko z raného klasicismu; podobně chápal baroko Zdeněk Kalista (Kalista 1941; Černý 1937; 1967); nové bádání vtáhlo do sféry baroka i část literatury východních Slovanů, jak jsme o tom psali již jinde (Pospíšil 2004; 1998b).

Literární a obecněji kulturní proudy a směry se tak nyní jeví jinak než v mi-nulosti, která je chápala spíše jako historicky determinované: vidíme je - me-taforicky řečeno - jako ponorné řeky více či méně skrytě propojující zdánlivě odlehlé vývojové etapy. Takto je viděn sentimentalismus, romantismus, deko-rativní směry, jako byly rokoko a secese, takto je viděno i baroko, které je ve své plné šíři teprve objevováno. Takto jsme také – z dvojího zorného úhlu – po-jímali ty, kteří se snaží materiálově baroko kompletovat (M. Kopecký), nebo je ukázat jako ponorný proud se stále novými výstupy, reflexemi, reminiscencemi a ohlasy (J. Durych, Z. Rotrekl).

Specifickým důkazem fungování prae-post efektu v ruské literatuře je ruský román. Evropský román z různých kořenů, především z drobných epických

14

Ivo Pospíšil

narativních struktur, převyprávěných mýtů, pohádek a eposu. Také ruský ro-mán měl pluralitní základ; polarita cizích a domácích pramenů ruského románu je však výraznější než v jiných národních literaturách: je to dáno rozporem domácího, především orálního základu literatury, a importovaných modelů z Byzance, které se sem dostávaly buď v řeckých originálech, nebo v překladu do církevní slovanštiny nebo církevní slovanštiny východoslovanské redakce přecházející do tzv. staroruštiny. Román na ruské půdě vznikal tedy jednak au-tochtonně, tedy z pramenů, které vznikaly přímo v Rusku, resp. v Kyjevské Rusi, byť byly inspirovány z ciziny, v počátečním období zejména z Byzance nebo jiných slovanských zemí včetně Velké Moravy, Čech a Bulharska, jednak přímo z cizích zdrojů jejich imitací, „kopírováním“, převody a volnými překla-dy a parafrázemi.

Podle jedněch vzniká ruský román de facto až v 18. století právě z tohoto pramene, tedy v období končícího klasicismu a počínajícího sentimentalismu – to tvrdí i medievista D. S. Lichačov, který v staroruské literatuře nenachází nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo román. Na druhé straně však nemůže-me pominout rozsáhlé epické vrstvy, tedy lidovou epiku, jakou představují by-liny, Slovo o pluku Igorově, pokud je ovšem pokládáme za pravé, hagiografie, kázání a poučení, vojenská povídka apod. Je zřejmé, že víceméně autochtonní prameny románu tu slábly, tu zase sílily, ale nikdy je nelze zcela eliminovat – román tedy vznikal vzájemným a postupným prolínáním domácí epiky, často i orální slovesnosti, a imitací cizích zdrojů.

Proplétání domácího a cizího, jejich prolínání a prstupování je v ruské lite-ratuře silnější než jinde také proto, že v ruské literatuře se uplatňuje jev, kte-rý jsme pracovně nazvali prae-post efekt nebo prae-post paradox: jev přejatý z jiných národních literárních struktur je transformovaný jakoby nedokonale tak, že se jeví nejen jako vývojová prefáze, ale také jako postfáze, totiž jako originální estetická inovace (např. sentimentální cestopis v podání A. N. Ra-diščeva nebo N. M. Karamzina, prvky gotického románu využívané F. M. Do-stojevským aj.). Stačí, když se podíváme na anomalitu ruského románu, kte-rý v rámci prae-post efektu vytváří zcela jiné struktury: „román ve verších“ A. S. Puškina Evžen Oněgin, Lermontovova varianta konfesionálního románu v Hrdinovi naší doby, kde se postava Pečorina nahlíží z různých narativních pozic, „poéma“ Mrtvé duše N. V. Gogola, „kosmický román“ F. M. Dostojev-ského nebo „románový epos“ L. N. Tolstého.

„Žánry virtuální autenticity“ se začínají výrazněji projevovat na počátku postmoderny, tj. od konce 60. let 20. století; mají své předchůdce v inovované science fiction nebo „záhadologické“ produkce (L. Souček); jsou to útvary, kte-ré těží v podstatě z preromantické a romantické literatury a vytvářejí zvláštní svět virtuální autenticity, tj. přehodnocují tradiční žánrové modely a schémata

15


a využívají k tomu často metatextu nebo kvázimetatextu v souvislosti s žánro-vým podložím detektivky nebo science fiction (Umberto Eco, ale i J. K. Row-lingová nebo Dan Brown, Miloš Urban).

Kvázipostmodernismem nazýváme vnějškovou nápodobu postmoderní in-tertextuality, u nás např. v dílech Michala Viewegha (Pospíšil 2005d; 2006a; 2011). Memoárové žánry nebo texty či kvázimemoáry jsou současné podoby klasických pamětí, v nichž se objevují rysy, pro něž jsem vymyslel pojmy jako rozptýlení, rozostřenost, uhýbavost. V souvislosti se studiem axiologie literatu-ry jsem použil pojmu „axiologická osa žánrů“, tedy dominantní vývojová linie, jež nese hodnotové jádro uměleckého textu nebo jsou centrem jeho hodnoto-tvorného úsilí. Při studiu slovenské literatury a česko-slovenských vztahů jsem systematicky i v rámci tradičních brněnských česko-slovenských konferencí (od 1997), sumárně pak v knize Slovakistické reflexe (Pospíšil 2017) razil po-jem „mazání české stopy“ jako záměrné retušování nebo oslabování českého působení v slovenské literatuře i českého vlivu v slovenském jazyce a literatuře a na Slovensku vůbec, tedy přesně opačně, než jak to vidí např. Juraj Dolník, který české působení v slovenštině pokládá za organickou součást vývoje slo-venského jazyka.

Aby se relativně nové nebo inovované pojmy staly „majetkem“ jiných ná-rodních kultur, je třeba je přeložit; o to jsme se vlastně z donucení daném nut-ností výskytu abstraktů a klíčových slov alespoň v angličtině a v mém případě v ruštině (pro potřeby článku vydaného v Polsku) a snad i v němčině pokusili.

Takže „kronikální prostorová pulzace“ je „chronicle space pulsation“, „po-etika konkrétního“ „poetics of the concrete“, „hodnotová antinomičnost romá-nové kroniky“ je „axiological antinomy of the novel chronicle“, „kronika jako podloží mýtu“ je „chronicle as a basement of myth“, „přepětí“ je „overexerti-on“, „plynutí“ „passing“, „vynořování a mizení kauzality syžetu“ je „the emer-ging and the disappearing of the plot“, „juxtapozičnost syžetu“ je „plot juxta-posion“, syžetové linie jsou „formativní“, tedy „formative“, „dominantní“ jsou „dominant“ and „katenální“ „catenary“; „rozptylování idyly a elegie“, je „idyll and elegy dispersion“, „antiidyla“ a „antielegie“ jsou „anti-idyll“ and „anti--elegy“, „vybočení kronikového hrdiny“ je „deviation of a chronicle hero/cha-racter“, „prae-post efekt/paradox“ je „pre-post effect/paradox“, „žánry virtuální autenticity“ jsou „genres of virtual authenticity“, “kvázipostmodernismus“ je „quasipostmodernism“, „memoárové žánry“ jsou „memoir genres“, „kvázime-moáry“ jsou „quasimemoirs“, „rozmazanost“ je „blurriness“, „rozostřenost“ je „disfocusing“, „uhýbavost“ „evasiveness“, „axiologická osa žánrů“ je „axiolo-gical axis of genres“, „mazání české stopy“ je „deletion of a Czech trace“.

Rusky a německy: поэтика конкретного; отклонение хроникального героя; рассеивание/развеивание идиллии и элегии; доминантныe, фор-

16

Ivo Pospíšil

мативные и цепеобразные сюжетные линни; дисперсия и протекание; пре-пост эффект/парадокс; расфокусирование; размытость, расплывча-тость жанровых границ; жанры виртуальной аутентичности; аксиологи-ческая ось жанров; смазывание чешского следа; квазимемуары; рассеи-вание идиллии и элегии; хроникальная пульсация; хроника как подпочва мифа; всплытие и исчезновение каузальности сюжета; оценочная/аскио-логическая антиномичность романа-хроники; сюжетная юкстапозиция --- Chronikraumpulsation; Poetik des Konkreten; axiologische Antinomien der Romanchornik; Chronik als Grund des Mythos; Überspannung; das Verge-hen; das Auftauchen und das Verschwinden der Sujetkausalität; Juxtaposition des Sujets; formative, dominante, Kettensujetlinien; das Verstreuen der Idylle und der Elegie; Antiidylle; Antielegie; Schwenkung der Chronikgestalt; Prae--post-Effekt; Gattungen der virtuellen Authentizität; Quasi Postmodernismus; Memoirengattungen; Quasi-Memoiren; Verwischung; Unschärfe; Evasivität; axiologische Achse der Gattungen; Löschung der tschechischen Spur.

Takže je těch pojmů, které jsem se snažil uplatnit, poměrně hodně, ale jejich prosazení je krajně obtížné. Zde se projevuje několikerým způsobem. V pod-statě málokdy – pokud jde o seriózní badatele, navíc s přátelským postojem k autorovi a jeho pokusům – se tyto pojmy opravdu citují a odkazuje se k jejich původci – vzhledem k tomu, co bylo indikováno výše, objektivní podmínky k plagování pojmů a jejich zcizování jsou právě ve filologii obecně a v literární vědě zvláště neobyčejně příznivé. Takže řada mých pojmů týkajících se kro-niky nebo románové kroniky se objevila, dokonce v jedné encyklopedii jako výtvor jedné z autorek, přičemž moje kniha byla citována kdesi vzadu – jsou to velmi obratné, nestydaté a zákeřné, jen těžko napadnutelné praktiky, jimž se žádný diplomant nevyrovná. Ani za omluvu jim to nestojí (Mocná – Peterka a kol. 2004, Pospíšil 2005c). Jinde jsem už četl o „mazání české stopy“, také bez uvedení pramene, ale bylo to snad přehlédnutí, neboť se s autorem v dob-rém známe: je možné, že člověk se zmocní nějakého pojmu jaksi mimovolně a bez zlého úmyslu ho přijme za svůj, aniž si uvědomí souvislosti. Takže cesta k využívání nových pojmů je trnitá, obtížná, také pokud jde o uznání jejich autorství, původnosti a původce – něco vymýšlet se prostě nevyplácí, je to role nevděčná. Nicméně v dnešní době, kdy se sociálně a myšlenkově vracíme ke středověku, jak to kdysi ostatně předvídal Nikolaj Berďajev (1874-1948) (Berďajev 2004, 1924, 1927a, 1927b), se individuální autorství i v souvislosti s postmoderní intertextualitou a celkovou hodnotovou rozostřeností rozplývá, rozpouští, i když právě dnes o to více je až extrémně bráněno, což jsou jen dvě strany jedné mince. To však nic nemění na tom, že terminologie, její vývoj a celkové působení na metody a způsoby zkoumání zůstává v literární vědě – stejně jako jinde – klíčovou.

17


Literatura

Berďajev, Nikolaj. 1924 Novoje srednevekov’je: razmyšlenije o suďbe Rossii i Jevropy. Berlin: Obelisk.

Berďajev, Nikolaj. 1927a. Das Neue Mittelalter: Betrachtungen über das Schicksal Russlands und Europas. Darmstadt: Otto Reichl.

Berďajev, Nikolaj. 1927b. Un nouveau moyen ȃge. Paris: Plon.Berďajev, Nikolaj. 2004. Nový středověk: úvaha o osudu Ruska a Evropy. Kostelec:

Pavel Mervart, Cilevič, Leonid – Lidija Levitan. 1973. Sjužet i ideja. Riga: Zvajgzne. Cilevič, Leonid. 1974. Sjužet čechovskogo rasskaza. Riga: Zvajzgne.Cilevič, Leonid. 1990a. Osnovy izučenija sjužeta. Riga: Zvajgzne.Cilevič, Leonid. 1990b. Sjužet v chudožestvennoj sisteme literaturnogo proizvedenija.

Riga: Zvajgzne. Černý, Václav. 1937. Esej o básnickém baroku. Praha: Orbis. Encyklopedie literárních žánrů. 2004. ed. Dagmar Mocná, Josef Peterka et al. Praha –

Litomyšl: Paseka.Griňov-Griněvič, Sergej. 1995. Terminovedenije. Učebnoje posobije dlja studentov

vysšich učebnych zavedenij. Moskva: Izdateľskij centr Akademija. Griňov-Griněvič, Sergej. 2008. Terminovedenije. Moskva: Izd. Akademija IC. Griňov-Griněvič, Sergej. 2009. Vvedenije v terminografiju. Kak prosto i legko sostaviť

slovar’. Moskva: Knižnyj dom Librokom. Horyna, Břetislav. 2005. Dějiny rané romantiky. Fichte, Schlegel, Novalis. Praha: Vy-

šehrad. Integrovaná žánrová typologie (Komparativní genologie). 1999. Projekt – metodologie

– terminologie – struktura oboru – studie. Hlavní autoři: Ivo Pospíšil – Jiří Gazda – Jan Holzer. Editor: Ivo Pospíšil. Brno: Masarykova univerzita.

Kalista, Zdeněk. 1941. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: ELK. Kéž hoří popel můj. Z poezie evropského baroka. 1967. ed. Václav Černý. Praha: Mladá

fronta. Kožinov, Vadim. 1977. „K sociologii russkoj literatury XVIII – XIX vekov (K pro-

bleme literaturnych napravlenij).“ In Literatura i sociologija. 137–177. Moskva: Chudožestvennaja literatura.

Mathauserová, Světla. 1988. Cestami staletí: systémové vztahy v dějinách ruské litera-tury. Praha: Karolinum.

Nowicki, Witold. 1986. Podstawy terminologii. Wrocław : Zakład Narodowy im. Osso- lińskich.

Nünning, Ansgar. 2006. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: HOST. Pavelka, Jiří – Ivo Pospíšil. 1993: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Brno:

Georgetown.

18

Ivo Pospíšil

Pavera, Libor – František Všetička. 2002. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakla-datelství Olomouc.

Philologia XXVI/2, 2016, 7–123. Picht, Heribert – Jennifer Draskau. 1985: Terminology: An Introduction. Guildford:

Universty of Surrey.Pospíšil, Ivo. 1982. „Ruská románová kronika a utilitarismus.“ Čs. rusistika, č. 3: 114–

119. Pospíšil, Ivo. 1984. „Sujetkausalität und Romanchronik.“ Zeitschrift für Slawistik, 3:

421–434.Pospíšil, Ivo. 1992. „Smysl i kontekst žanrovoj konvergencii mifa i chroniki.“ Zagad-

nienia rodzajów literackich, 2: 69–77.Pospíšil, Ivo. 1998a. „Existence, struktura, rozpětí a transcendence staroruské literatu-

ry.“ Slavica Litteraria, 1, 1: 27–37. Pospíšil, Ivo. 1998b. „Barokní literatura z pohledu komparativně genologické slavistiky.

K barokologickým studiím Milana Kopeckého.“ Slavia, roč. 67, seš. 3: 349–356.Pospíšil, Ivo. 1999. „Paradoxes of Genre Evolution: the 19th-Century Russian Novel.“

In Zagadnienia rodzajów literackich, tom XLII, zeszyt 1-2 (83-84), Łódź. 25–47. Pospíšil, Ivo. 2000a. „K nekotorym specifičeskim čertam razvitija russkoj literatury.“

Slavica Litteraria X, 3: 29–42. Pospíšil, Ivo. 2000b. „Komentovaná čítanka českého strukturalismu s otazníky. Grygar,

M.: Terminologický slovník českého strukturalismu. HOST, Brno 1999.“ Opera Slavica, roč. X, č. 3: 45–46.

Pospíšil, Ivo. 2000c. „Problema literaturnych napravlenij v sovremennoj russkoj litera-ture (metodologičeskije i terminologičeskije predposylki).“ In Abstracts. VI ICCE-ES World Congress, Tampere, Finland, 29 July – 3 August 2000, 339–340.

Pospíšil, Ivo. 2000d. „Invence a problémy: Literárněvědná terminologie (Malý ter-minologický slovník literárněvědných ekvivalentů. Kolektiv autorů. Univerzi-ta Palackého, Filozofická fakulta, Olomouc 1999. Autoři: anglická část Martina Michálková-Chvátalová, francouzská část Hana Bednaříková, německá část Eva Chromiaková, ruská část Zdeněk Pechal, výkonná red. Hana Bednaříková).“ Slavi-ca Litteraria, X, 3: 129–130.

Pospíšil, Ivo. 2003. „Terminológia romantična. Časť 1.“ In Slovanský romantismus – estetično genologických kategórií, 109–114. Banská Bystrica: Katedra slovanských jazyků Filologické fakulty UMB.

Pospíšil, Ivo. 2004. „Baroko jako historicky vymezený fenomén a jako kulturní typ.“ In Pons Strigoniensis. Studia. Nové interpretace českého baroka, sborník z meziná-rodní konference, Pilicsaba, 12.-13. května 2003, Pázmány Péter Katolikus Egye-tem, Bölcsészettudományi Kar, Nyugati Szláv Kulturális Kutatócsoport, Eszter-gom, 11–24. Pilicsaba.

19


Pospíšil, Ivo. 2005a. „Problémy literární evoluce a slovanské literatury.“ In Bohemica Litteraria, 8, 91–101. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta.

Pospíšil, Ivo. 2005b. Ruský román znovu navštívený. Historie, uzlové body vývoje, teo-rie a mezinárodní souvislosti: Od počátků k výhledu do současnosti. Brno: Nadace Universitas, Edice Scientia, Akademické nakladatelství CERM v Brně, Nakladatel-ství a vydavatelství NAUMA v Brně.

Pospíšil, Ivo. 2005c. „Encyklopedie literárních žánrů a její otazníky (Dagmar Moc-ná, Josef Peterka a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Paseka, Praha – Litomyšl 2004, 699 stran.).“ Slavica Litteraria, X, 8: 221–223.

Pospíšil, Ivo. 2005d. „Lekce tvůrčího psaní a kvázipostmodernistická poetika Michala Viewegha.“ STIL, 4: 303–313.

Pospíšil, Ivo. 2006a. „Postmodernism and Quasipostmodernism (Michal Viewegh).“ Neohelicon. Acta Comparationis Litterarum Universarum. Akadémiai Kiadó, Springer, tomus XXXIII, fasciculus 2, December, 37–44.

Pospíšil, Ivo. 2006b. „Short Narrative Prose: Problems of Terminology and Metho-dology.“ In Slovenska kratka pripovedna proza, 281–290. Ljubljana: Univerza v Ljubljani, Filozofska fakulteta, Oddelek za slovenistiko, Center za slovenščino kot drugi/tuji jezik.

Pospíšil, Ivo. 2010a. „Problema enciklopedij literaturovedčeskoj terminologii: brnen-skij proekt načala XXI veka.“ Mirgorod. Žurnal, posvjačennyj voprosam epistemo-logii literaturovedenije. Akademia Podlaska, Université de Lausanne, Section de langues et civilisations slaves, No. 2: 19–28.

Pospíšil, Ivo. 2010b. „Problema sovremennoj literaturnoj komparativistiki (ješče ne-skoľko zamečanij po povodu metodologii, terminologii, aksiologii i novych svja-zej i kontekstov).“ In Conversatoria Litteraria. Aktualne problemy komparatystyki. Teoria i metodolgia badań literaturoznawczych. Red. Danuta Szymonik. Siedlce – Banská Bystrica, 23–28.

Pospíšil, Ivo. 2011. „Žánr prozaického deníku Michala Viewegha, poetika, žánrové tradice a souvislosti.“ STIL, 10: 309–322.

Pospíšil, Ivo. 2012a. „Úvahy o vývojovém paradigmatu ruské literatury v souvislos-tech: kontinuuta a zlomy.“ Slavica Nitriensia, č. 1: 20–40.

Pospíšil, Ivo. 2012b. „Problémy terminologie a střední Evropa.“ In Brněnská hunga-roslavistika a česko-slovensko-maďarské vztahy. eds. István Käfer, Ivo Pospíšil, red. Erika Sztakovicsová. Vydanie podporil IVF 21110172 Academic discussion on history, culture and religion of Visegrád nations: new directions. Gerhardus Kiadó, 45–57. Segedín: Gerhardus.

Pospíšil, Ivo. 2014. „Novela: metodologie, terminologie, evoluce a případ české pro-tektorátní novely.“ In Premena poetiky novely 20. storočia v európskom kontexte. eds. Mária Bátorová, Renáta Bojničanová, Eva Faithová. Bratislava:, 27–44. Brati

20

Ivo Pospíšil

slava: Kabinet Dionýza Ďurišina Ústavu filologických stúdií Pedagogickej fakulty Univerzity Komenského v Bratislave.

Pospíšil, Ivo. 2015a. „Na forpostach teorii i istorii klassičeskoj russkoj literatury.“ In Colloquia Litteraria Sedlcensia XX. Siedlce: Instytut Neofilologii i Badań Inter-dyscyplinarnych Uniwersytetu Przyrodniczo Humanistycznego w Siedlcach.

Pospíšil, Ivo. 2015b. „Europa Środkowa: kryzys koncepcji i terminu, resztki nad-ziei.“ Postscriptum Polonistyczne, 1 (15): 81–95. Szkoła Języka i Kultury Polskiej, Uniwersytet Śląski w Katowicach.

Pospíšil, Ivo. 2015c. „Genologie: shrnutí několika okruhů metodologických a termino-logických.“ In Žánry na okraji. Žánrové metamorfózy v středoevropském kontextu/Metamorfozy gatunków w kontekście środkowoeuropejskim. sv. VII., eds. Libor Pa-vera et al., 14–27. Praha: Verbum.

Pospíšil, Ivo. 2016a. „Filologie jako zakletí i svoboda: pokusy o novou filologii.“ Phi-lologia XXVI/2, časopis Ústavu filologických štúdií Pedagogickej fakulty Univer-zity Komenského v Bratislavě: 7–15.

Pospíšil, Ivo. 2016b. „Problema struktury, funkcii i ispoľzovanija literaturovedčeskich terminov: po sledam sobstvennych popytok.“ Mirgorod, roč. 8, č. 2: 26–31, Siedlce: Uniwersytet Przyrodniczo-Humanistyczny w Siedlcach.

Pospíšil, Ivo. 2017. Slovakistické reflexe. Brno: Česká asociace slavistů, Jan Sojnek--Galium.

Průvodce po světové literární teorii. 1988. ed. Milan Zeman et al. Praha: Panorama. Průvodce po světové literární teorii 20. století. 2012. ed. Vladimír Macura, Alice Jed-

ličková et al. Brno: HOST. Slovník literární teorie. 1984. Zpracoval kolektiv Ústavu pro českou literaturu ČSAV

v Praze a v Brně. Redigoval Štěpán Vlašín. Bibliografii sestavil Josef Peterka. Rej-střík literárněvědných pojmů Jiřina Táborská. Praha: Československý spisovatel. Vydání druhé, rozšířené.

Slovník novější literární teorie - Glosář pojmů. 2012. eds. Richard Müller, Pavel Šidák. Praha: Academia.

Smirnov, Igor´. 1977. Chudožestvennyj smysl i evoljucija poetičeskich sistem. Moskva: Nauka.

Smirnov, Igor´. 1981. „Diachroničeskije transformacii literaturnych žanrov i motivov.“ In Wiener Slawistischer Almanach, Sonderband 4, Wien.

Voprosy sjužetosloženija 4. Sjužet i kompozicija. 1976. ed. L. Cilevič. Riga: Zvajgzne.

Prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc.Ústav slavistiky FF MUA. Nováka 1, 602 00 BrnoČeská [email protected]


CULTURAL STUDIES AND PHILOLOGICAL TRADITION

Jarosław Płuciennik Institute of Contemporary Culture

University of Łódź

Abstract: The main proposal of the article is to bring into focus humanism as a project which was always present in the Renaissance philology and is still into the main areas of reflection of the Enlightenment and Modernity. The large part of the article consists of a review of the philological tradition since the Renaissance, and it tries to describe an interdisciplinary nature of cultural studies, which always referred to politics and political science, and comparative multilingual approaches, which made them strictly international. Recent development in the area of digital humanities makes cultural studies similar to media studies. Humanism is the only component of the studies which is indispensable because it is not to be replaced by artificial intelligence. Keywords: cultural studies, individualism, humanism, philology, digital humanities

HUMANISM, INDIVIDUALISM, PHILOLOGY AND POLYGLOTISM

Renaissance humanism is a kind of prehistory of the humanities. In this context, we have to confront Renaissance humanism and the birth of modern thought during the Reformation. To answer the question of whether Luther was a philosopher from a modern point of view or not, we must not only remember the philological and philosophical tradition of Nietzsche and American pragmatism, the criticism of Foucault and Habermas, or the existential writers like Orwell and Sartre. My reconstruction of what the humanities are today is impossible without realising the rich history of the concept (see Law). Humanities today are, above all, the humanities, while the field of humanities consists of many particular disciplines: archaeology, bibliology and informatics, ethnology, philosophy, history, art history, linguistics, cultural studies, literary studies, art sciences, management studies, religious studies and

22

Jarosław Płuciennik

the field of theological reflection. According to the classification of OECD: The Humanities are groups such as history and archaeology, linguistics and literary studies, philosophy, ethics and religion and other humanities. The humanities originated in Renaissance humanism, which is also very differently understood, has various faces: in the Renaissance, the famous saying of Terence might be well understood in this context: “homo sum, humani nihil a me alienum puto”. Humanism is sometimes an educational movement, sometimes a philosophical concept, and sometimes an existential attitude towards life. It is worth noting that at the end of the twentieth century and at the beginning of the twenty-first century, an antihumanist reaction already was existing in structuralism, postmodernism or post-colonialism. Currently, we very often talk about posthumanism. The central thesis of my article is that the humanities can not forget about humanism, that humanism, being close to people and their values must all the time be in the mission of broadly understood humanities.

In the broadest sense, humanism is a system of thinking in which human values, interests and dignity people perceive as particularly important. Today, however, humanism in the United Kingdom, for example, means a very particular worldview that is not necessarily related to historically understood humanism. The symbol of the first Renaissance humanism is the so-called Vitruvian man Leonardo da Vinci “Le proporzioni del corpo umano secondo Vitruvio” (1490 Gallerie dell’Accademia, Venice). The symbol of the British movement is the symbol of a happy man adopted by British and international humanistic (atheistic) societies. Dogmas of contemporary humanism are: the cult of science and reason. According to this concept, everything should be subjected to a rational examination. Humanists in the British Isles today are either atheists or at least agnostics, sceptical about everything that concerns God or the gods, believe in one life, emphasise the individual moral autonomy of man, they are usually secularists. The humanist does not have to be: a utopian, an advocate of equality of animals, a utilitarian, extreme naturalist, but there is a strong tendency to equate it. This is too simplistic. I know at least a few humanists from the UK who are not subject to this scheme.

At the roots of the words humanism and contemporary humanities lies the German word “Humanismus” that comes from a reformed educational system inspired by the romantic Hellenism of Winckelmann and Goethe. In turn, the German word Humanismus comes from the fifteenth-century Florentine form of “umanisti”. Still, in the Samuel Johnson dictionary, the humanist is a grammarian and philologist. Thus, the humanist is a fan of the Word. The German reformers of the education system proposed at the beginning of the 19th

23


century to base the system of education on the classics: Latin, Greek, literature and culture - the ideals of “Bildung”. The Renaissance from the mid-nineteenth century can be seen as the epoch of the development of individualism. One of the most important works of the nineteenth century was the work of Burkhardt called Renaissance. As I have pointed out, this is where the Renaissance has been defined as the epoch of individuality and individualism. In this light of individualism, one must also see Luther’s speech about an experience which makes a human the theologian.

A particular case of the humanist and anti-humanist is Friedrich Nietzsche. Raised on classics, he has been sometimes characterised as a critical philologist who gave the exegesis of several Greek words (Michel Foucault). Nietzsche initiated a linguistic turn because he believed that there is no truth and that truth is only an army of metaphors, metonymies, anthropomorphisms – we think them, and truths are illusions about which we have forgotten that they are illusions, are used metaphors that no longer have the strength to influence us. Later this thought was continued by the philosophers like Ludwig Wittgenstein and Jacques Derrida.

CULTURAL STUDIES AND POLITICAL SCIENCE, AND POLITICS

At first glance, it may come as no surprise that the concept of culture was often subject to political interpretations and was associated with political life, while cultural studies from the very beginning of the day were saturated with the content of political science. If we remember that etymologically understood culture is above all a notion connected with farming and agriculture, effort and diligence, and specific relations of caring and ownership, then we will stop being surprised (conf. the definition of culture defined in “Cultural Theory” by Peter Brooker, p.50).

To take care of something, and care can be taken when we care about being very much. This being careful requires protection and cultivation not only here and now, but also in the dimension of time. Cultivation can serve to be, that is, evident of courage. Culture is also a garden in the etymological meaning of fencing, separating from foes. Hence, culture is a political concept, because activity resulting from care is an activity stretched in time and includes the concept of ownership.

Moreover, where strictly political problems arise out of necessity and work. Besides, culture has always been associated purely economically with areas such as literature, music, painting, sculpture, theatre and film, which are

24


products of culture and they were perceived as valuable, hence also associated with a higher value. Though that is why today one can criticise cultural life as steeped in consumption of cultural industry products.

That is why the slogan of the political opposition in the communist era in Poland: “everything is politics” strikes with its reason, because in the context of the etymological understanding of culture, ownership relations stand out as the most important, while the Marxist concept of alienation from property and alienation from culture can actually be one of the key concepts.

Therefore, the politicisation of culture is not a choice, and the relationship of cultural studies called in English “cultural studies” with political sciences and with Marxism is understandable by itself. Cultural Studies, one of the most important paradigms for cultural studies as a scientific discipline and as the name for the field of study, was founded in Birmingham on the initiative of Richard Hoggart in 1964, when the Centre for Contemporary Cultural Studies was established, this is the most essential expression of the relationship between discipline and field of study cultural studies with politics. The topics are taken up by this research and educational centre. Educational institutions were not limited to the issues of ownership, with time another issues related to gender were also identified that were irresistibly associated with the ownership issues in Western culture, but opened up wider perspectives. The subject of ownership and gender, as well as the notion of various imagined communities (introduced by Benedict Anderson in 1983), are variously associated with various directions in the humanistic research, such as Marxism, feminism or critical philosophy. This topic is, by necessity, associated with the continuation of a modern way of thinking about subjectivity and identity, and is part of the history of the emancipation of multiple groups and collectives. If the project of modernity originates in enlightenment, it is in the Enlightenment that for the first time the postulate of the liberation of the individual and his aspiration for self-development was formulated in such an expressive way. This formulation, in turn, originated in the discoveries of the Lutheran Reformation. It might be argued not only by the history of modern subjectivity outlined by Tylor, but also by the entire reflection on the Enlightenment project, which not only sought to the hegemony of instrumental reason (according to Habermas) but also launched a dynamic development of communicative reason. This communicative reason could develop only in the conditions of extended freedom and the evolution of the concept of human rights (including women). This project covered even more full circles. Culture has been involved in this process, for instance through the development of new forms of fiction, but also through the themes related to literary and artistic artefacts in general: women’s issues have become more and more popular, and children and the poor have been introduced more and more

25


often. Emancipation included even the Frankenstein monster on the pages of the novel, in Mary Shelley’s writing.

To sum up: wanting to explain the relationship of cultural studies as a discipline and as a field of education with political sciences and politics, we must pay attention above all to the ideological relationship of culture with the issues of ownership and emancipation of the individual. They are the best to bring together various specific problems, such as race and ethnicity, diaspora and hybrid identity, slavery and colonialism, sex and issues related to sex, cultural power and materialism, and the concept of control.

CULTURAL STUDIES AND INTERDISCIPLINARITY

Political science is one of the many academic disciplines associated today with cultural studies, although it is not identical to it. It is safe to say that the beginnings of cultural reflection should be seen not only in the Enlightenment’s critical reflection, which supreme literary expression was “Frankenstein” by Mary Shelley but also in comparative literary reflection. This comparative element allows us to conclude that multilingualism and internationalisation are also a key element in cultural studies. Therefore, in the thematic circle of cultural studies, there is not only critical thinking but also intercultural dialogue. The discipline of cultural studies and the field of education has been often associated with cultural anthropology and ethnographic research. An important feature of cultural anthropology and ethnographic research is focusing on communities, hence placing these disciplines in the area of social sciences. Cultural studies in this context would have a distinctive and dominant component of the humanities with a large share of elements of social sciences. However, it is not easy to establish unambiguous assignments: on the one hand, one should remember the Polish studies dimension of the Warsaw cultural studies (under the title of the anthropology of the word), and on the other, the philosophical-semiotic inclination of Poznań’s cultural studies, dominated by Jerzy Kmita, who originally developed philosophical semiotics. Let us add to the cultural studies in the Jagiellonian University in Kraków related to social sciences through the management sciences and cultural, literary studies at the same Jagiellonian University, called cultural poetics or literary anthropology. Besides, at many universities, we also have political science faculties, including a robust cultural studies component in the aspect of the theory and practice of intercultural dialogue. The Łódź experience, in turn, is a strong relationship with literature, theatre and film. However, there are more and more elements of digital culture, sometimes called new media or electronic media.

26


At the same time, it is worth noting that when it comes to the anthropological dimension of the cultural studies since the nineteenth century they were associated with natural sciences, so-called directly sciences. Interest in the specificity of breeds was crucial for cultural reflection, for example, in Hippolyte Taine. In him, the comparative component and internationalisation are best seen on the one hand, and at the same time, they have many connections with the natural sciences and concentration on the body as well. This relationship will be loosened by the anti-positivist breakthrough of Wilhelm Dilthey, who defined European cultural studies through hermeneutics inspired by classical studies, as well as through the concept of “sciences of spirit” (or “sciences of the mind”) (German ‘Geisteswissenschaft’). In the twentieth century, however, in structural anthropology, which was more than a mere scientific discipline, we observe a turn towards the body, interest in gender relations (incest) or culinary. The return to the body is also associated with the concentration on property issues (e.g. the concept of gift or inter-tribal exchange). These were also the interests of structuralist semiotics. Nowadays, the concept of embodiment derived from cognitive science, both philosophical and linguistic, also deserves attention. This phrase means a strong connection with natural sciences such as neuroscience and neurophysiology, and if it persists, it can unequivocally emphasise the break with the hermeneutic traditions and emphasise the interdisciplinary nature of cultural studies.

This interdisciplinarity makes us think about comprehensive changes in the university world. It is known that the world of universities largely consolidates the ossified structure of the division of knowledge through its organisational structure. This organisational structure and a high formalisation of legal regulations in Poland are related to the conditions for the acquisition by different faculties of the rights to confer scientific degrees and titles, as well as the right to accredit individual fields of study. On the other hand, there are more and more interdisciplinary research centres that can acquire grants, in the world these centres are today the basis for the development of science, not traditional faculties. One can assume that legal changes in Polish higher education will be able to loosen this rigid institutional-formal corset. However, it is difficult to predict the final shape of these changes in Poland. If we continue to be strongly connected with the area of European research, such a direction of loosening the structures seems only possible.

On the other hand, much is being written and talking about the need to make university education more accessible to humanities as well. In this context, one should consider the practical usefulness of cultural studies for candidates for humanities studies. That is why the practical inclination of areas such as intercultural dialogue, translation or intercultural communication studies leads

27


us to think about the future of cultural studies as more focused on issues closer to, for example, journalism. However, this is the issue of education design, which will also translate into the interdisciplinary nature of research and its thematic areas and methodologies. A large share of social sciences in journalism and social communication would bring cultural studies closer to media studies, which is already a component of reflection on the social history of the media, including both papyrus and print as well as electronic media. The next problem is associated with the latter one: the penetration of contemporary culture by the digital world.

CULTURAL STUDIES AND DIGITISATION

Among the most critical challenges facing the university world is the universal digitisation of both individual and social life. Digitisation in the form of the universal Internet is associated with globalisation, also economic and internationalisation, primarily cultural. Moreover, the dominance of English as the primary means of international communication. However, digitalisation understood in this way means the end of monolingual cultures and adopting more and more popular models of multicultural communities, as well as models of hybrid identity. Already today, for example, the concept of the reading canon is almost impossible to define even within one so-called national culture. If we consider the concept of cultural canon, the definition will be even more difficult, if at all possible. As part of the social, cultural reflection, there are more and more attempts to define the cultures of particular generations by the dominant media (there are, e.g. generations of television and, for example, smartphones). This definition causes that individual canons, which should form the basis of effective interpersonal communication by providing topics, i.e. places of collective memory, which are the basis for shortcuts and secondary codes, are increasingly becoming tribal canons, digitally defined tribes. In connection with the media convergence, it is primarily written about the consumer tribes, but the matter can be even more complicated.

Internationalisation is primarily multilingualism and emerging identity problems. Because multilingualism is the acceptance of the multiplicity of worlds, it is the dominance of the value of tolerance and consent to co-existence. Linguistically this problem appears in the concept of political correctness and research on hate speech. However, this also entails the phenomena of subject hybridisation. Each participant of culture is a unique hybrid on a global scale. There are less and less universal types, more and more units initially composed of many cultural components challenging to predictions. Already in the middle

28


of the twentieth century, there was a reflection accepting the state of the Tower of Babel as a symbolic definition of the impossibility of full communication understood as communion. Such problems can also be found in the final literature of the 20th century.

However, the whole area of new cultural phenomena, new artefacts of culture, for example, the blogosphere, emerges. New generations in the 21st century are brought up more by bloggers, vloggers and YouTube stars than by the school and its artificially constructed canons. Knowledge is everywhere today, but there are no methods to verify it. This type of activity is subordinated on the one hand to the vast chaos of memes, and on the other hand to the business interests of increasingly international companies. Such as situation in the area in question makes us remember globalisation as well as capital globalisation.

However, one cannot forget about the phenomenon of democratization of creativity: at the beginning of the modernity, the creativity was the privilege of few, property privileged or born, nowadays this financial threshold has declined, more and more people have access not only to sources of knowledge and culture (e.g. to enormous cultural heritage resources in the Gutenberg Project), but more and more people are active in the sphere of digital culture. More and more people have the courage of creation, the courage of poetics. The dominance of mobile platforms and gadgets means that the massive library in your pocket becomes more and more popular, but also the creativity lab in your pocket. Those pockets ate conducive to increasing privatisation, but also to increasing dependence on technology and gadgets. The culture of ownership is generally replaced with leases of archival space (the so-called clouds) and a subscription to various digital services. Even literary works purchased in electronic form do not fully become the property of the buyer.

However, the consequences for cultural studies are also enormous, because not only are students becoming more and more digital tribes, but their greater technical awareness increases the popularity of digital forms of knowledge present not only in traditional e-learning but also in Massive Open Online Courses. Knowledge, however, is also connected with the media and their dominance in the lives of young people causes more and more interest in digital media and digital culture. Therefore, it is possible to anticipate not only a digital phrase at universities but also to digitise and mediatization of almost every humanistic discipline. If the digital humanities 1.0 in the 1950s were identical to the use of computers for classical biblical research (creation of indexes), then digital humanities 3.0 use the so-called Big Data to characterise culture. It is common to use computer data visualisation tools, ready means of communication enforce a change in the approach to quantitative research in the humanities. Easier visualisation thanks to computer tools will also force

29


changes in the way science is practised, although it is mainly a communication phenomenon and related to the popularisation of knowledge.

THE HUMANITIES AND THE HUMANISM

It is worth noting that when considering cultural studies, we often unknowingly place them either in social sciences or the humanities. If we reflect on the history of science, then the prehistory of the humanities was Renaissance humanism. Reconstruction of what is the humanities and cultural studies today is impossible without realising the rich history of the concept.

The history of Nietzsche’s thoughts in the twentieth century allows one to realise the path of not only philology and humanism but also individualism closely related to the Renaissance and classical culture. The end of this culture and the end of humanism is also the end of individualism. Against this background, the question remains open to the extent to which the old notion associated with humanities, such as empathy, can still be a current call as a methodological postulate. Indeed, it can become a concept focusing on the content of education on cultural studies. However, can it, especially in the era of very intensive research on the empathy of natural sciences such as neuroscience, the new-old research paradigm, remain an open question.

Moreover, it seems that the issue of the unfinished Enlightenment project and the issue of cultural changes in the world, hybridisation of social life, globalisation and media convergence all make empathy a methodological postulate and fascinating research and educational topic. As far as it is necessary to understand it together with the old humanistic paradigm, it remains indisputable: there is no necessity. The individual will never be what it seemed to be in the 19th century. However, such concepts as dignity or the concept of ownership seem to be still valid. That is why the value of humanistic reflection will be still high. Without it, the dystopic visions of Orwell and Huxley can come true quickly.

Literature

Brooker, Peter. 1999. A Concise Glossary of Cultural Theory. London, New York: Arnold.

Habermas, Jurgen. 1997. „Modernizm — niedokończony projekt.“ Przeł. M. Łuka-siewicz. In Postmodernizm. Antologia przekładów, red. R. Nycz. Kraków: Baran i Suszczyński sp. z o. o.

30


Law, Stephen. 2011. Humanism: A Very Short Introduction. Oxford, New York: Oxford University Press.

Nietzsche, Friedrich. 2000. Zmierzch bożyszcz, czyli jak się filozofuje młotem. Przeł. Grzegorz Sowinski. Kraków: Wydawnictwo A.

Płuciennik, Jarosław. 2006. Nowożytny indywidualizm a literatura. Wokół hipotez o kreacyjności Edwarda Younga. Kraków: Universitas.

Prof. zw. dr hab. Jarosław PłuciennikUniversity of Lodz, Faculty of Philology, Institute of Contemporary Culture, Dept. of Theory of Literature ul. Pomorska 171/17390-236 Lodz, PolandORCID [email protected]

mailto:[email protected]


KENTAUŘI, GENERÁTORY, INTERFEJSY. PSANÍ O LITERATUŘE

V KONTEXTU DIGITÁLNÍCH MÉDIÍ1

Jana KostincováUniverzita Hradec Králové

Abstrakt: Článek se zaměřuje na oblast elektronické/digitální literatury, prezentuje několik děl z této oblasti (instalace, performance, generativní instalace) a na jejich příkladech de-monstruje různé způsoby propojování a konfrontace lidského/biologického principu s prin-cipem technologickým v kontextu současné digitální literatury. Cílem je prokázat, že při kritické a teoretické reflexi elektronické literatury je nezbytné využívat transdisciplinární přístup, v němž se kombinuje diskurz literárněvědný s diskurzem technologickým. Zároveň je nezbytné zohledňovat předchozí literární tradici.Klíčová slova: elektronická literatura, media-poezie, ruská media-poezie, transmedia

Abstract: The article deals with the area of electronic/digital literature, it presents several different works (installation, performance, generative installation) to demonstrate various ways of interconnecting and confronting human/biological and technological principles within the context of contemporary digital literature. The author argues that when attempting to reflect electronic literature it is necessary to adopt transdisciplinary approach in which both artistic and technological discourses are combined. At the same time, a broad historical context of literary tradition has to be taken into consideration. Keywords: electronic literature, media-poetry, Russian media-poetry, transmedia

Rozšíření digitálních technologií přineslo významné změny do oblasti li-teratury, změnil se způsob psaní, distribuce literárních děl, mění se čtenářské strategie. Digitalizace učinila takřka okamžitě dostupným dříve nepředstavitel-né množství textů. Čtenáři si nadále vybírají knihy na policích knihoven, ale

1 Příspěvek vznikl za finanční podpory GA ČR, jako součást grantového projektu Ruská transmediální poezie jako model literatury v postdigitální době, registrační číslo projektu 17-17823S.

32

Jana Kostincová

zároveň mají k dispozici digitalizované texty dostupné online, jejichž objem daleko přesahuje možnosti individuálního čtenáře. V důsledku toho se mění i způsob čtení, které se stává fragmentárním, zároveň člověk začíná stroj – po-čítač využívat nejen k tvorbě textů, ale také k jejich recepci. Machine reading či distant reading pracuje s texty jako se soubory dat a umožňuje tak zpracování velkého objemu textů, jež by nikdy nemohl obsáhnout jednotlivec.

Paralelně s přenosem tradičních tištěných textů do digitálního formátu, tedy s šířením literatury digitalizované, ovšem vzniká literatura digitální/elektro-nická, která využívá moderní technologie pro tvůrčí experiment. Zejména od rozšíření internetu v 90. letech 20. století vznikají díla, která jsou natolik spjata s prostředím počítače, že není možné je reprodukovat v tištěné podobě. Teo-retická reflexe této oblasti literatury i nadále pracuje s existujícím pojmovým aparátem literární vědy, zároveň jej ale obnovuje a rozšiřuje v souladu s měnící se digitální tvorbou. A tak se můžeme postupně setkat vedle nejčastěji používa-ných termínů elektronická – digitální literatura i s radikálními a provokativními výroky o postmediální literatuře, posthumánní literatuře či postliteratuře. Aby bylo možné současný tvůrčí experiment reflektovat, je ovšem třeba obnovovat terminologický aparát a metodologické přístupy a zároveň zachovávat kontinu-itu, nedopustit v prostoru teoretické reflexe mnohohlasí, které znemožní dialog, včetně dialogu polemického.

O tom, že i v druhé dekádě 21. století je nesnadné o této oblasti literatu-ry uvažovat a psát, svědčí i průběžné hledání definice elektronické literatury. V roce 1999 vznikla Organizace elektronické literatury (ELO – Electronic li-terature organization), která si stanovila za cíl podporovat a propagovat čtení, psaní i studium literatury, jež vzniká a uchovává se v proměňujícím se digitál-ním prostředí. ELO také formulovala definici elektronické literatury, podle níž se jedná o díla, u nichž je důležitý jejich literární aspekt, díla, která využívají možností a kontextů poskytovaných buď samostatným počítačem, nebo počí-tačem, který je součástí sítě (Rettberg 2014, 169). Jak uvádí Katherine Hayles, předpokládá se tedy (obvykle), že do kategorie elektronické literatury nepatří literatura digitalizovaná; elektronická literatura vzniká na počítači a (zase ob-vykle) má být na počítači také čtena (Hayles 2007).

Tato definice bývá často kritizována jakožto příliš obecná, neurčitá, případ-ně jako neodpovídající, nevyhovující současnému prostředí digitálních techno-logií, které se od 90. let 20. století značně proměnily. Je nesporné, že důležitým impulzem pro elektronickou literaturu bylo zavedení a poté rozšíření internetu, dalším významným mezníkem bylo objevení se webu 2.0, tedy internetu soci-álních sítí a jeho kultury sdílení, další fázi pak představuje rozšíření mobilních zařízení. Internet stolních počítačů se rozšířil do internetu věcí, člověk na své tělo může umísťovat různá mobilní zařízení, tzv. wearables (nositelná elektro-

33


nika), tedy chytré hodinky, brýle, různé skenery a senzory, a tak se proměňuje způsob, jakým se uživatel technologií pohybuje v prostoru, vzniká fenomén, který charakterizuje S. Pold termínem městský interfejs (urban interface) (Pold 2015). Můžeme se ale setkat i s úvahami o lidském těle jako interfejsu a s umě-leckými pokusy, které lidské tělo takto nahlížejí a zkoušejí prezentovat v per-formancích, instalacích a dalších typech umělecké výpovědi založené na pro-pojení lidského těla, básnického textu a moderní technologie (TECHNE 2018). Zatímco 90. léta byla v elektronické literatuře vedena estetikou obrazovky po-čítače, v 21. století je sice počítač pro vznik tohoto typu experimentální tvorby nezbytný, ale zároveň je žádoucí, aby se stal neviditelným.

O tom, jak se modifikují žánry elektronické literatury, jak se v souvislosti s rozvíjející se technikou objevují žánry nové, svědčí již tři antologie elek-tronické literatury vydané ELO v rozmezí let 2006 – 2016 a zpřístupněné na jejím webu (Electronic Literature Collection, http://collection.eliterature.org/). Slovenská básnířka, performerka a teoretička digitální tvorby Zuzana Husárová prezentuje žánry elektronické literatury na škále od digitální poezie, hyperme-diálních narativů a poezie, generátorů uměleckých textů až k využití QR kódů a dynamických dotykových aplikací, a k interaktivním instalacím a performan-cím (Husárová 2018, 74). Takovýto výčet zároveň postihuje ve zkratce histo-rii elektronické literatury a také koresponduje s výše uvedenou tendencí šíření elektronické literatury z virtuálního prostoru do prostoru fyzického, městského, a to v souladu s rozvojem digitálních technologií, s tím, jak se stávají neviditel-nými a zároveň všudypřítomnými. Tuto tendenci lze také charakterizovat jako směřování k transmedialitě – plynulému překračování hranic různých médií, vytváření hybridních literárních děl, a také děl, jejichž umělecká výpověď je distribuována v různých médiích. Marjorie Perloff pracuje s termínem diffe-rential texts, kterým označuje texty vyskytující se v různých materiálních for-mách, z nichž ani jedna není konečná, původní, a umělecké dílo může existovat ve formě tištěného i digitálního textu, instalace v galerii a rovněž záznamu o ní (Perloff 2006, 146). Také Pavel Arseňjev, ruský básník a literární teore-tik, hovoří o hybridních formách současné městské kultury, v nichž se mísí video- instalace a muzejní expozice, performance a pouliční akce, koncerty a sociologické průzkumy, tedy formy, které spíše plynule přecházejí jedna do druhé, než aby se stabilizovaly a zřetelně se žánrově odlišily (Арсеньев 2015). Transmedialitu z hlediska vztahů mezi typy mediareprezentace a tázání po hra-nicích médií a zároveň prostoru mezi nimi, zkoumá také ruská badatelka Xenia Fedorova, která zdůrazňuje specifiku digitálního média, pohlíží na binární kód jako na univerzální jazyk, který umožňuje překlad elementů jednoho symbo-lického systému do jiného (Fedorova 2015, 38). Pozornost věnuje také interak-ci mezi člověkem a strojem, již označuje za produktivní vzájemné působení,

34

Jana Kostincová

v jehož rámci vznikají nové pozice subjektu, nová „já“, schopná nových typů zkušenosti, operací a vzájemných vztahů (Fedorova 2015, 43).

Transmediální tendence v oblasti současné literatury spojené s digitál-ními technologiemi přinášejí neustálé překračování hranic mezi uměleckým a vědeckým diskurzem při tvorbě konkrétních uměleckých/literárních děl i při jejich reflexi; prokazuje se tak nezbytnost transdisciplinárního přístupu při stu-diu současné literatury. Umění a literatura tedy tvůrčím způsobem využívají potenciál moderních technologií, zároveň ale tak nové technologie a jejich vliv na současný svět reflektují, tematizují, často kriticky. Tak se prolínají diskurzy technologický, feministický, postkoloniální, environmentální. Samozřejmě je v i dílech samotných i v jejich teoretické reflexi přítomen paradox navazování na předchozí tradici a zároveň vymezování se proti ní. Několik konkrétních pří-kladů ze současné ruské digitální literatury – media-poezie bude dále využito k představení jednak způsobu, jakým různí autoři pracují s motivem propojení člověka a stroje, jednak způsobu, jakým je tento typ tvorby v současné teorii reflektován, jak dochází k propojení diskurzu literárněvědného s technickým, k rozšíření pojmového aparátu, s nímž pracuje literární věda, a zároveň jak badatelé tento měnící se diskurz vztahují k tradici. Právě tato cesta se jeví jako jediná možná, jediná produktivní – pouze vztahováním současného experimen-tu k předchozí literární tradici je možné udržet souvislost s předchozími obdo-bími, vyhnout se objevování již dávno objeveného a popsaného.

Zatímco pro 90. léta 20. století je do určité míry typické okouzlení inovace-mi, digitální tvorbou jako zcela novým fenoménem, pro současnou teoretickou reflexi digitální literatury je důležité soustavné odkazování k době předinterne-tové. Tak ruská autorka media poezie a teoretička elektronické literatury Natalia Fedorova uvádí, že počátky elektronické literatury lze datovat buď od 50. nebo od konce 90. let minulého století (Fedorova 2014). Z. Husárová upozorňuje na experiment jazykovědce Karla Paly a translatologa a literárního vědce Jiřího Levého, kteří prezentovali už v roce 1966 příklady „umělé poezie“, již označili spolu se strojovým překladem za vedlejší produkty svého výzkumu v oblas-ti generativní poetiky (Husárová 2017, 74). Polský autor Leszek Onak datu-je první polský digitální generátor, dílo Księga słów Wszystkich Józefa Żuka Piwkowskiego, rokem 1975, a také on píše o 70. a 80. letech minulého století jako o době, kdy se jednalo o experimenty, které měly charakter lingvistický, dále prozkoumávaly technické možnosti nových výrazových forem, ovšem ne-vypovídaly bezprostředně o světě vně textu (Onak 2018, 135).

90. léta, tedy již období internetu, jsou spjata především s žánrem hyper-textu, v němž mnozí autoři spatřovali potenciál pro obnovu narativních žánrů, zároveň hledáním protohypertextů v oblasti tištěné literatury propojovali elek-tronickou a tištěnou literaturu, které byly tehdy často vnímány jako zcela izo-

35


lované, vzájemně se popírající. Ruská interaktivní hypertextová hra Zahrada rozvětvujících se haiku (Сад расходящихся хокку) přímo odkazuje na prózu Jorge Luise Borgese Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují, která je považová-na za klasický příklad tištěného hypertextu. Nejznámější a nejúspěšnější ruské hypertexty nepatřily ovšem k narativnímu žánru, ale jednalo se o interaktivní projekty, které vycházely z populárních literárních her, o kolektivní hry zamě-řené na psaní básní, ať už haiku, sonetů či čtyřverší. Prvním z těchto projektů byl Burime (Буриме) Dmitrije Manina, založený v roce 1995. V roce 2004 ho Sergej Kuzněcov označil za nejúspěšnější pokus vytvořit z člověka a počítače originálního básnického kentaura (Кузнецов 2004, 113).

Jedním z autorů, kteří nepovažují potenciál hypertextu pro uměleckou tvor-bu za vyčerpaný, je polský básník Zenon Fajfer. Ten za důležitý považuje právě fakt, že hypertext, tedy žánr, který se výrazně prosadil teprve v síti, nejprve fungoval i ve světě tisku (Fajfer 2018, 113). I Fajferovo tvůrčí směřování začí-ná od liberatury, tedy totální literatury, v níž text a prostor knihy tvoří neděli-telnou jednotu (Fajfer 2008), pokračuje přes kinetickou a hypertextovou poezii až k projektu Zegar Bezczasowości/Clock of Timelessness, který spojuje poezii s architekturou v městském prostoru (Fajfer 2018, 109). Jeho tvorba může být tedy dalším příkladem výše zmíněné tendence vedoucí od elektronické tvorby 90. let 20. století téměř výlučně ponořené do virtuálního prostředí, tvorby, která vznikala na počítači a byla čtena na obrazovce počítače, k hybridní, transmedi-ální tvorbě 21. století, která je orientována na překračování mediálních hranic, a která využívá digitálních technologií k tomu, aby jejich prostřednictvím pro-nikla do městského prostoru. Fajfer naznačuje ještě jednu možnou perspektivu, z níž můžeme nahlížet měnící se oblast elektronické literatury nebo alespoň určitou její část: „Od té doby, kdy stroj začal psát pomocí člověka, a nikoli člo-věk pomocí stroje, slovo ztrácí na významu, přestává být podstatným, oprav-dovým“ (Fajfer 2018, 112). Právě toto Fajferovo vyjádření ve zkratce vystihuje vývoj od básnického kentaura, o němž psal Kuzněcov v roce 2004, k textovým generátorům, které se významně uplatňují v digit�

philologia...philologia vol. xxviii, n 2 (2018) predkladané číslo obsahuje príspevky...

Documents